Pyramidy

KNIHA ČTVRTÁ 101 věc, kterou může hoch udělat, aby se nenudil

Těpic očekával —

— co vlastně?

Možná plesknutí kusu masa, které dopadlo na skálu. Možná, i když to byla spíš naděje než očekávání, že se před ním otevře pohled na Staré království v plné kráse.

Rozhodně však neočekával chladnou, vlhkou mlhu.

Dnes už věda ví, že existuje mnoho dalších rozměrů, nejen ty čtyři klasické, o kterých mluvíme my. Vědci tvrdí, že tyto jiné rozměry se normálně našeho světa nedotýkají, protože bývají většinou velmi malé a stáčejí se samy do sebe. Jejich realita je subjektivní a také ukrývá svou větší část sama v sobě. To znamená, buď že je ve vesmíru mnohem víc věcí, kterým nikdy neporozumíme, nebo že si vědci vysvětlují určité věci podle toho, jak se jim to právě hodí.

Jenže mnohovesmír je plný malých vedlejších vesmírků — divadelních uliček stvoření, kde mohou pestře oblečené dimenzionety beztrestně dovádět, aniž by se musely obávat, že je srazí k zemi vážná skutečnost. Občas, když proplouvají otvory v realitě, odrazí se do našeho vesmíru a bývají z nich základy mýtů, legend a obvinění z blábolení v opilosti.

A právě do jednoho z těch malých vedlejších rozměrů vběhl Ty Mrcha díky školácké chybě v základním výpočtu.

Legenda to postihla téměř přesně. Sfinga skutečně číhá na hranici království. Legenda jen přesně neurčila, o jakém druhu hranic to vlastně mluví.

Sfinga je mýtické stvoření. Existuje jen proto, že si ji někdo představil. Je dobře známo, že v nekonečném vesmíru musí existovat všechno, co si kdo dokáže představit, ale protože mnoho z těch věcí do slušně udržovaného vesmíru vůbec nepatří, byly odsunuty právě do vedlejších rozměrů. Vysvětlit vám, proč má Sfinga téměř chronicky špatnou náladu, by trvalo delší čas, ale jistě pochopíte, že tvor se lvím tělem, ženskými ňadry a orlími křídly musí trpět vážnými poruchami vlastní identity a že k namíchnutí nepotřebuje mnoho.

Proto si vymyslela hádanku.

Hádanka poskytla Sfinze v mnoha rozměrech celkem slušnou zábavu a přiměřený počet jídel.

To ovšem Těpic, který vedl Ty Mrchu hustou mlhou, nevěděl, ale kosti, které mu často skřípaly a praskaly pod nohama, ho alespoň částečně uvedly do obrazu.

Zemřela tady celá řádka lidí. A bylo celkem logické předpokládat, že ti pozdější zahlédli zbytky těch předchozích a dál pokračovali opatrně a s rozvahou. A jak bylo vidět podle novějších kostí, tak to nezabralo.

Takže nemá cenu plížit se tady kolem jako blázen, pomyslel si Těpic. Kromě toho mnohé z balvanů, vynořující se vždy na krátký čas z mlhy, měly tvary velmi znepokojivé. Támhleten, například, vypadá úplně jako —“

„Stůj,“ řekla Sfinga.

Bylo naprosté ticho, přerušované jen vzdáleným odkapáváním vody a funěním Ty Mrchy, který se snažil vysát vlhkost ze vzduchu.

„Ty jsi Sfinga,“ řekl Těpic.

„Ta Sfinga.“

„No to mě podrž. Mám doma pěknou řádku tvých soch.“ Těpic zvedl oči a pak je zvedl ještě výš. „Myslel jsem, že jsi o něco menší,“ dodal.

„Měj se na pozoru, smrtelníku,“ řekla Sfinga. „Ocitl ses v přítomnosti Moudré a Strašné.“ Pak zamrkala. „A ty sochy jsou hezké?“

„Ani zdaleka tě nevystihují přesně,“ odpověděl Těpic pravdivě.

„Opravdu si to myslíš? No, lidé mi málokdy trefí nos,“ pootočila Sfinx hlavu. „Říká se, že nejlíp vypadám z profilu a —“ Pak jí najednou došlo, že je nějak daleko od původně zamýšleného tématu. Přísně si odkašlala.

„Než tě nechám projít, ó, smrtelníku,“ řekla, „musíš uhodnout hádanku, kterou ti dám.“

„Proč?“ zeptal se Těpic.

„Cože?“ zamrkala poněkud zmateně Sfínga. Ona sama nebyla k zodpovídání otázek stvořena.

„Proč? No proč! Hm. Protože, moment, jo, protože ti ukousnu hlavu, když mi neodpovíš. Ano, to je ono.“

„Dobrá,“ souhlasil Těpic. „Tak sem s ní.“

Sfinga si odkašlala, přičemž vydala zvuk, jako když prázdný nákladní automobil couvá ve štěrkovém lomu.

„Co chodí ráno po čtyřech, v poledne po dvou a večer po třech nohou?“ zatvářila se Sfinga lišácky.

Těpic chvilku přemýšlel.

„Ta je opravdu těžká,“ prohlásil nakonec.

„Jedna z nejtěžších,“ souhlasila Sfinga.

„Hm.“

„Nikdy to neuhodneš!“

„Oh,“ řekl Těpic.

„Nemohl by sis při tom přemýšlení vysvléct šaty? Nikdy potom nemůžu dostat ty hadry ze zubů.“

„Neexistuje žádné zvíře, kterému by dorostly nohy, když mu jednou —“

„Samá voda,“ radovala se Sfinga. „To je úplně chybný myšlenkový pochod,“ dodala a protáhla si pařáty.

„Oh.“

„Nemáš nejmenší tušení, co?“

„Pořád ještě přemýšlím,“ odpověděl Těpic.

„Nikdy to neuhodneš.“

„Máš pravdu.“ Těpic upíral oči na pařáty. Tohle určitě není zvíře vybavené k boji, utěšoval sám sebe. Je předimenzované, příliš obdařené na všech stranách. Kromě toho, i kdyby mu v boji nepřekážel mozek, tak ta ňadra se mu budou plést do cesty určitě.

„Odpověď zní — člověk,“ prohlásila vítězoslavné Sfinga. „A teď bych tě prosila, aby ses nepokoušel se mnou bojovat, protože to uvolňuje do krevního oběhu dost nepříjemné chemikálie.“

Těpic uskočil před dopadající tlapou. „Počkej, počkej,“ zvolal. „Co to má znamenat? Jak tomu mám rozumět, že je to člověk?“

„Dítě se ráno batolí po čtyřech, dospělý člověk stojí v poledne pevně na nohou a večer se starý člověk musí opírat o třetí nohu — hůl. Dobré, co?“

Těpic se zakousl do rtu. „A tomu ty říkáš jeden den?“ zavrtěl pochybovačně hlavou. Nastalo dlouhé, rozpačité ticho. „No, to je přece takové to… ta… řečnický obrat,“ prohlásila Sfinga poněkud popuzeně a znovu máchla tlapou.

„Ne, ne, moment,“ bránil se Těpic. „Byl bych rád, abychom si v tom udělali jasno, ano? Na to snad mám právo, ne?“

„Na té hádance není nic divného,“ prohlásila Sfinga. „To je naopak skvělá hádanka! Už ji dávám padesát let, jako dospělá i jako kotě,“ chvilku se zamyslela. „Ptáče,“ opravila se nakonec.

„Je to skvělá hádanka,“ souhlasil Těpic, „má velkou hloubku. Je dojemná. Celý lidský život v kostce. Ale musíš připustit, že se to všechno nemůže stát jednomu člověku v jednom dni, nebo ano?“

„No, to ne,“ připustila Sfinga. „Ale to je přece ze souvislostí naprosto jasné. Prvek dramatické analogie se objevuje ve všech hádankách,“ dodala s výrazem někoho, kdo tuhle frázi kdysi dávno slyšel a zalíbila se mu natolik, že byl ochoten si ji zapamatovat, i když ne zas tak, aby ušetřil hlavu, ze které pocházela.

„Ano, ale —“ nedal se odbýt Těpic a pečlivé si vyčistil místo na vlhkém písku. „Má ta metafora vnitřní návaznost? Řekněme, že průměrný život je například sedmdesát let, ano?“

„Dobrá,“ souhlasila Sfinga nejistým hlasem někoho, kdo si domů pustil potulného obchodního agenta a už teď lituje nejbližších chvil, protože je mu jasné, že bude muset přinejmenším uzavřít životní pojistku nebo koupit něco, co vůbec nepotřebuje.

„Prima. Výborně. Takže budeme počítat, že poledne je 35, ano? Když ale vezmeme v úvahu, že většina dětí začne zhruba začátkem druhého roku života chodit, pak ta odvolávka na čtyři nohy je dost nesmyslná, nemyslíš? Tím chci říct, že člověk stráví i větší část rána na dvou nohou. Když vezmu tvé přirovnání —“ na okamžik se odmlčel a naškrabal několik výpočtů stehenní kostí, kterou sebral opodál, „— tak by ráno trvalo jen dvacet minut, protože tak dlouho v přepočtu chodí člověk po čtyřech. Mám pravdu? Buď fér!“

„Nóó —“ řekla Sfinga.

„Podle tvé hádanky bys musela začít používat hůl už někdy kolem šesté odpoledne, a to by ti bylo teprve 52,“ pokračoval Těpic a zuřivě psal. „Jenže ve skutečném životě bys sotva hledala nějakou oporu před půl desátou, řekl bych. To samozřejmě stále vycházíme z předpokladu, že den = život, což je už samo o sobě, odpusť, nesmyslné. Je mi to líto, na první pohled se to v zásadě zdá být v pořádku, ale v praxi je to pitomost.“

„Dobrá,“ prohlásila Sfinga tentokrát dost popuzeně, „ale nevím, co bych s tím mohla udělat. Žádnou jinou hádanku neznám. Celý život jsem si vystačila s touhle.“

„Musíš ji jenom trochu změnit, a je to.“

„Jak to myslíš?“

„Musíš ji prostě jenom trochu přizpůsobit skutečnosti.“

„Hmm.“ Sfinga se poškrabala pařátem ve lví hřívě. „No, možná,“ řekla pochybovačně. „Možná že bych se mohla zeptat: co je to, když to chodí po čtyřech nohou —“

„Metaforicky řečeno,“ doplnil ji Těpic.

„Po čtyřech nohou, metaforicky řečeno,“ souhlasila Sfinga, „zhruba —“

„— shodli jsme se na dvaceti minutách, že?“

„— dobrá, v pořádku, dvacet minut ráno, po dvou nohou —“

„Víš, ale myslím si, že říkat ‚ráno‘, to bys to přeci jen trochu přeháněla,“ vskočil jí do řeči Těpic. „Ono to vlastně není dlouho po půlnoci. Víš, teoreticky to je ráno, ale prakticky je to noc, co myslíš?“

Sfinze přeběhl po tváři výraz bezmocné paniky.

„Co myslíš ty?“ bylo jediné, na co se v té chvíli zmohla.

„Podívej, zopakujme si znovu, kam jsme dospěli, ano? Co, metaforicky řečeno, chodí krátce po půlnoci po čtyřech, po dvou většinu dne —“

„— s výjimkou úrazů,“ řekla Sfinga, až dojemně toužící přidat svou trošku do mlýna.

„Správně, po dvou nohou, s výjimkou úrazů, alespoň do večeře a pak po třech nohou —“

„Znala jsem lidi, kteří chodili o dvou berlích,“ snažila se být Sfinga stále užitečná.

„Dobrá, tak co takhle — do večeře, od kdy chodí buď ještě po dvou nohou, nebo s pomocí nějaké protetické pomůcky dle vlastního výběru?“

Sfinx se nad tím na chvíli zamyslela.

„Áááno,“ prohlásila nakonec vážně. „To by, jak se zdá, pokrylo všechny případy.“

„Takže?“ řekl Tépic.

„Takže co?“ řekla Sfinga.

„Takže, jaká je odpověď?“

Sfinga na něj vrhla kamenný pohled a pak ukázala zuby.

„Tak to ne!“ zasyčela. „Takhle mě nenachytáš. Myslíš si, že jsem padlá na hlavu? Odpovědět musíš ty mne!“

„Ale, k sakru,“ povzdechl si Těpic.

„Myslel sis, že mě doběhneš, co?“ odfrkla si.

„Promiň.“

„Chtěl jsi mě poplést a využít toho, co?“ Sfinga se teď začala spokojeně šklebit.

„No, za pokus to stálo,“ prohlásil Těpic.

„Vyčítat ti to nemůžu. Tak jak zní odpověď?“

Těpic se poškrabal na nose.

„Nemám ponětí,“ odpověděl. „Pokud to ovšem není, a pochop, že to opravdu jen hádám, pokud to tedy není člověk.“

Sfinga na něj zaskočeně zírala.

„Ty už jsi tady jednou byl, co?“ řekla hlasem plným obvinění.

„Nebyl.“

„Tak ti o tom někdo řekl, že?“

„Kdo by mi o tom mohl říct. Už tu tvou hádanku někdo uhodl?“

„Ne!“

„Tak vidíš. Takže mluvit nemohli, nebo ano?“

Sfinga zuřivě zaškrabala drápy na kamení. „No, pak možná bude lepší, když půjdeš,“ zaduněla.

„Díky,“ přikývl Těpic.

„A byla bych ti vděčná, kdybys to nikomu neříkal,“ dodala Sfinga chladně. „Byla bych nerada, kdyby všichni ostatní o tu zábavu přišli.“

Těpic se vyškrabal na velký kámen a z něj na hřbet Ty Mrchy.

„Neměj strach,“ řekl a pobídl velblouda kupředu.

Nemohl si nevšimnout, že Sfinga nehlučně pohybuje rty, jako kdyby si v duchu něco opakovala.

Ty Mrcha urazil sotva nějakých dvacet metrů, když z mlhy za nimi zazněl strašlivý řev rozzuřené bájné obludy, která se dobrala pravdy. Pro jednou zapomněl na základy etikety, která mimo jiné praví, že než cokoliv udělá, musí být velbloud udeřen holí. Udeřil všema čtyřma nohama do písku a odrazil se ze všech sil.

Tentokrát pochopil věci dokonale.

Kněží začali ztrácet soudnost.

Nebylo to jen proto, že je bohové odmítali poslouchat. Bohové je prostě ignorovali. K tomu, aby vás poslechl některý z bohů Mžilibaby, bylo třeba rozsáhlých zkušeností a kněží sebou museli pěkně mrskat. Tak například když jste shodili kámen z útesu, pak se dalo čekat, že vaše rychlá žádost k bohům, aby padl dolů, bude vyslyšena. Stejným způsobem bohové zaručovali, že slunce zapadne a hvězdy vyjdou. Petice zaslaná bohům, která bude požadovat, aby palmy rostly kořeny dolů a listy vzhůru, měla splnění zaručeno předem. Všeobecně řečeno každý kněz, který se zabýval zajišťováním podobných věcí, si mohl být jist téměř stoprocentním úspěchem.

Jenže, byl v tom trochu rozdíl, když vás bohové ignorovali v době, kdy byli daleko a neviditelní, a teď, když se vám potulovali prakticky po dvorku. To si pak člověk připadal jako dokonalý idiot.

„Proč nám nenaslouchají?“ lkal kněz boha Hyje s koňskou hlavou, boha zemědělství. Měl slzy na krajíčku. Hyje naposled viděli sedět uprostřed pole, vytrhával obilní klasy a spokojeně se pochechtával.

Ostatní kněží na tom nebyli o nic lépe. Početné rituály, které se neustále sloužily, naplnily vzduch v paláci a chrámech namodralým kouřem a kněží při nich upekli tolik obětovaného dobytka, že by to stačilo na zahnání klasického hladomoru. Jenže bohové se usadili ve Starém království, jako kdyby jim patřilo, a lidé pro ně nebyli nic víc než obtížný hmyz.

A kněží věděli, že venku jsou stále ještě lidské zástupy. Víra ovládala život ve Starém království více než sedm tisíc let. Každý kněz si dovedl před svým duševním zrakem vyvolat plastický obraz toho, co by se stalo, kdyby obyčejné lidi jen na krátkou chvíli napadlo, že už tomu tak není.

„A tak, Die,“ řekl Koumy, „se obracíme k tobě. Co teď máme dělat?“

Dios seděl na stupních před trůnem a zachmuřeně zíral na podlahu. Bohové odmítali naslouchat. On to věděl. On to věděl dokonce nejlépe ze všech. Ale předtím na tom vůbec nezáleželo. Prostě jste provedli příslušné pohyby, odříkali příslušná slova a sdělili čekajícím příslušnou odpověď. Důležitý byl obřad, nikoliv bohové. Bohové tady byli jen od toho, aby vykonávali funkci zesilovače, protože komu jinému by byli lidé ochotni naslouchat?

Zatímco se snažil vyčistit si myšlenky, jeho ruce samy od sebe zopakovaly obřad Sedmé hodiny. Byly při tom samozřejmě řízeny neuronovými signály, zakotvenými hluboko v podvědomí, stejně nezúčastněnými a neměnnými jako krystaly.

„Vyzkoušeli jste všechno?“ zeptal se.

„Všechno, co jsi nám poradil, ó, Die,“ přikývl Koumy. Pak chvilku počkal, až si byl jistý, že je pozoruje většina kněží, a zvýšeným hlasem pokračoval. „Kdyby tady byl král, jistě by zasáhl v náš prospěch.“

Zachytil pohled kněžky bohyně Stalagmit. Předem s ní o ničem nemluvil, ale proč také, co tady bylo k probírání? Jenže Koumy měl určité tušení, že tady existoval nějaký chlap, pardon, chlad. Neměla Dia ráda a bála se ho také mnohem míň než většina ostatních.

„Řekl jsem vám, že je král mrtev,“ odpověděl Dios.

„Ano, my jsme tě slyšeli. Ale jak se zdá, chybí jeho tělo, ó, Die. Samozřejmě věříme tomu, co jsi nám řekl, protože jsou to slova velkého Dia a my nevěříme různým zlomyslným pomluvám.“

Kněží mlčeli. Zlomyslné pomluvy? A to už někdo předtím mluvil o šeptandě, že? Tady určitě není něco v pořádku!

„Stalo se to v minulosti už mnohokrát,“ navázala kněžka na jeho slova, jako kdyby to byla dohodnutá narážka. „Když bylo království v nebezpečí nebo řeka nevystoupila ze břehů, vydal se král k bohům, aby se za nás přimluvil. Byl poslán, aby se za nás přimluvil.“

Spokojenost, která zazněla v jejím hlase, nenechávala nikoho na pochybách, že tohle je pro Dia ulička, kterou se vracet nelze.

Koumy se roztřásl slastí a hrůzou. Oh, ano. To je to pravé! Některé země kdysi velmi dávno experimentovaly s královskými oběťmi. Několik roků hýření a vlády, a pak „šmik“ — a je tady místo pro nového uchazeče.

„V době krize by možná stačil jakýkoliv urozený zástupce krále,“ pokračovala.

Dios vzhlédl a v obličeji se mu zračila bolest, kterou cítil v celém těle.

„Aha,“ prohlásil. „A kdo by pak byl nejvyšším knězem?“

„To by jistě rozhodli bohové,“ přitlačil Koumy.

„No, to věřím,“ přikývl Dios s kyselým výrazem. „Nicméně mám určité pochybnosti o moudrosti jejich volby.“

„Mrtvý může promluvit s bohy v podsvětí,“ řekla kněžka.

„Jenže všichni bohové jsou tady,“ pokračoval Dios a bojoval s trháním v nohou, které naléhalo, že by měli v téhle chvíli kráčet ústřední chodbou na místo, kde by se provedl obřad Otevřené oblohy. Jeho tělo volalo po spočinutí za řekou. A taky po tom, aby se už nikdy potom nemuselo vracet…, ale tak se cítil pokaždé.

„V nepřítomnosti krále přebírá povinnosti nejvyšší kněz. Není to tak, Die?“ řekl Koumy.

Bylo to tak. Bylo to psáno. Co je psáno, to je dáno. On sám to napsal. Kdysi dávno.

Dios svěsil hlavu. Tohle bylo horší než kanalizace, bylo to horší než cokoliv. Ale přesto… přesto… kdyby mohl na nějakou dobu tam za řeku…

„Dobrá,“ přikývl nakonec. „Mám však jedno poslední přání.“

„Ano?“ Koumyho hlas teď zněl kovově, byl to hlas budoucího nejvyššího kněze.

„Přeju si být pohřben v —“ začal Dios, ale v tom okamžiku ho přerušil sbor hlasů těch kněží, kteří se náhodou dívali přes řeku. Vzápětí se k protějšímu temnému břehu obrátily všechny oči.

Pochodovaly tam legie králů Mžilibaby.

Potácely se, ale postupovaly poměrně rychle. Byly jich čety, byly jich prapory. Gernovo kladivo už nepotřebovaly.

„Je to tím nálevem,“ prohlásil král, když pozoroval, jak půltucet jeho předků vyrval zapečetěný vchod do další pyramidy holýma rukama. „Ten dodává sílu.“

Někteří z těch nejstarších nabyli až přehnaného sebevědomí, vrhali se na pyramidy sami a skutečně se jim dařilo zvedat kamenné kvádry vyšší, než byli sami. Král jim to nezazlíval. Jak hrozné je být mrtev a vědět, že jste mrtev a navěky uvězněn v temnotě.

Nikdy už mě do žádné z těch věcí nedostanou, zapřísahal se v duchu.

Nakonec dorazili jako záplava k další pyramidě. Byla malá, nízká, temná a napůl zasypaná navátým pískem. Vybudována byla z velmi hrubě opracovaných a nepříliš dovedně spojených kvádrů. Bylo jasné, že tahle hrobka byla postavena dlouho předtím, než se Staré království začalo věnovat architektuře pyramid. Tahle byla sotva víc než hromada kamení.

Na dveřní pečeti, hranaté a silné, byly hieroglyfy království Ur. „MĚ STAVĚL KUFT. BYL PRVNÍ.“

Několik předků se shromáždilo kolem.

„No, nevím,“ prohlásil král spíš pro sebe. „Aby to nezašlo přece jen trochu daleko.“

„První,“ zašeptal Koprkvaš. „První v království. Před ním tady nebylo nic, jen hroši a krokodýlové. Z nitra téhle pyramidy se na nás dívá sedmdesát staletí. Je starší než cokoliv —“

„Dobrá, dobrá,“ přerušil ho Ptepicchamon. „Jen se nesmíme nechat zbytečně unášet emocemi. Byl to taky člověk, jako my všichni.“

„ ‚A Kuft, poháněč velbloudů pohlédl do onoho údolí…‘ “ četl Koprkvaš.

„Po sedmimo tisícma let se do něj jistotně znovu rád podívá…“ přerušil ho drsně Tros-eko-tep.

„Beztak,“ řekl král. „Stejně se mi to zdá trochu příliš —“

„Všichni umrlí sobě rovni jsou,“ prohlásil s neochvějnou jistotou Tros-eko-tep. „Ty, živý jinochu. Vzburcuj jest mi jej.“

„Kdo, já?“ ošíval se Gern. „Vždyť to byl Prv —“

„Ano, ale o tom všem už jsme přece mluvili,“ povzdechl si Ptepicchamon. „Udělej, co ti říká. Všichni už jsou nedočkaví. On určitě taky, řekl bych.“

Gern zakoulel očima a potěžkal perlík. Právě ve chvíli, kdy ho zvedl nad hlavu a chtěl udeřit do pečetě, vrhl se Koprkvaš kupředu, a způsobil tím Gernovi téměř doživotní újmu na zdraví. Mladík se zoufalým úsilím zadržel kladivo, které se řítilo na hlavu jeho mistra, a teď poskakoval kolem a ze všech sil se snažil udržet rovnováhu.

„Je otevřená!“ prohlásil Koprkvaš. „Podívejte. Pečeť je odsunuta stranou.“

„Tím říci chceš, že on už venku jest?“

Ptepicchamon popošel kupředu a opřel se do vstupní desky pyramidy. Celkem snadno se odsunula stranou. Pak si prohlédl kámen pod ní. I když byl prastarý a napůl zasypaný, bylo jasné, že někdo vchod do hrobky udržoval tak, aby se dal kdykoliv použít. A kámen na prahu byl prošlapaný, jako by tudy prošly tisíce nohou.

Tohle nebylo přirozené a u pyramid už rozhodně ne. Tam platilo jedno: kdo už byl jednou uvnitř, tak už tam taky zůstal.

Mumie prozkoumaly prošlapaný vchod a jedna na druhou užasle skřípaly. Jedna z těch nejstarších, která tak tak držela pohromadě, vydala zvuk podobný chroustání červotoče, který se po dlouhém půstu dostal do zpráchnivělého dubu.

„Co říkal?“ zeptal se Ptepicchamon.

Tros-eko-tepova mumie tlumočila. „On vece, že jest tu straší!“ zakrákorala.

Král přikývl. „Půjdu se podívat dovnitř. Vy dva živí, vy půjdete se mnou.“

Koprkvaš zbledl jako stěna.

„No tak, člověče,“ vyštěkl na něj Ptepicchamon a odsunul dveře. „Podívej se na mě, já se nebojím! Ukaž, že máš nějakou páteř, chlape!“

„Budeme potřebovat nějaké světlo,“ protestoval Koprkvaš.

Když Gern pohotově vytáhl z kapsy křesadlo, začaly mumie s mnohočetným vrzáním a šoupáním nohou rychle ustupovat a přitom si napůl vzrušeně a napůl vyděšeně mumlaly mezi sebou.

„Tady jsou nějaké pochodně,“ ozval se ze tmy za vchodem tlumený Ptepicchamonův hlas. „A dejte pozor a držte je co nejdál ode mě.“

Byla to jen malá pyramida, bez bludiště, bez nástrah, pouhá kamenná chodba vedoucí vzhůru. Oba balzamovači, roztřesení strachem, postupovali pomalu vzhůru za králem a čekali, že na ně každým okamžikem zaútočí nějaká neznámá hrůza. Nakonec se všichni tři ocitli v malé čtvercové místnosti, která byla cítit pískem. Její strop byl pokryt silnou vrstvou sazí.

Uvnitř nebyl sarkofág ani schránka na mumii, žádná hrůza, ani známá, ani neznámá. Jen uprostřed prostoru ležel velký kamenný kvádr a na něm pokrývka a polštář.

Ani jeden z obou předmětů nevypadal zvlášť starý. Trojice pocítila skoro něco jako zklamání.

Gern se rozhlížel kolem.

„Je to docela pěkné,“ řekl nakonec. „Takové útulné.“

„To těžko,“ odfrkl si Koprkvaš.

„Hej, pane králi, podívejte se sem,“ zvolal Gern a rozběhl se k jedné stěně. „Podívejte, tady si někdo vyškraboval nějaké značky. Podívejte, tady jsou po celé zdi takové malé čárky.“

„Na téhle stěně také,“ řekl král, „a taky na podlaze. Někdo něco počítal. Ale muselo toho být mnoho, nesmírně mnoho.“ Ustoupil zpátky ke kamennému kvádru.

„Jaké věci by někdo mohl počítat právě tady?“ vrtěl hlavou Koprkvaš.

„Je to opravdu velmi zvláštní,“ řekl král. Pak se nahnul kupředu. „Pod tím vším už skoro ani nejsou vidět původní nápisy na stěnách.“

„Dokázal byste je přečíst, Veličenstvo?“ zeptal se Gern, a projevil tak podle Koprkvaše nemístnou zvědavost.

„Ne. Je to psáno jedním z nejstarších dialektů. Nevidím tady prakticky ani jeden hieroglyf,“ odpověděl mu Ptepicchamon. „Nevěřím, že ještě dnes žije někdo, kdo by to dokázal přečíst.“

„Je to ostuda,“ řekl Gern.

„To máš pravdu,“ souhlasil král a povzdech si. Chvíli stáli v zachmuřeném mlčení.

„A co kdybychom se zeptali někoho z těch starých mrtvých?“ řekl Gern.

„Ehm, Gerne,“ odkašlal si poněkud nejistě Koprkvaš.

Král učedníka pleskl po zádech, až mladík poskočil kupředu.

„Tak tomu říkám skvělý nápad!“ zvolal král. „Stačí jen zavolat sem některého ze skutečně starých předků. Ale ne,“ zarazil se najednou zklamaně. „To nebude k ničemu. Nikdo z nás nerozumí našim starým předkům, takže —“

„Gerne!“ prohlásil varovným hlasem Koprkvaš a oči se mu rozšířily.

„Ne, půjde to, králi,“ nedal se Gern, který teprve teď začal okoušet slasti svobodného logického myšlení. „Oni si přece taky museli rozumět z pokolení na pokolení, takže nám stačí je trochu roztřídit a pak seřadit a —“

„Chytrý mladík! Opravdu chytrý,“ zaradoval se král.

„Gerne!“

Král s Gernem se užasle podívali na Koprkvaše.

„Jste v pořádku, pane mistr?“ zeptal se Gern. „Vypadáte, jako kdybyste viděl smrt.“

„Ta p —“ zadrhl se Koprkvaš strnulý hrůzou.

„Co že, pane?“

„Ta p—, podívej se na tu p —“

„Možná by se měl na chvilku natáhnout,“ nadhodil král. „Znám to. Je to takový citlivější typ. Bylo toho na něj trochu moc najednou.“

Koprkvaš se zhluboka nadechl.

„Podívejte se na tu podělanou pochodeň!“ vykřikl.

Podívali se na ni.

Tiše a nenápadně se na ní černý uhel proměňoval v suchou trávu prosáklou pryskyřicí. Pochodeň hořela pozpátku.

Před Těpicem se rozkládalo Staré království a bylo neskutečné.

Podíval se na Ty Mrchu, který vstrčil čenich do jednoho z malých přítoků Mžilu a vydával zvuky jako někdo, kdo se dobývá na poslední hlt mléčného koktejlu do úzké sklenice.[33] Ty Mrcha vypadal naprosto skutečně. Máloco dokáže vypadat tak solidně jako velbloud. Okolní krajina však měla neskutečný vzhled, tak nějak jako by si nebyla jistá, zda tady má být, či nikoliv.

Jedinou výjimkou byla Velká pyramida. Dřepěla nedaleko a byla skutečná jako špendlík, který přihodl motýla k podložce. S podivným důmyslem se tvářila až nepřirozeně skutečně, jako by vysávala veškerou realitu ze samotné krajiny.

Takže byl tady. Ať už byl kdekoliv.

Jak člověk zabije pyramidu?

A co se stane, když se mu to podaří?

Zabýval se teorií, že všechno se zase vrátí do původního stavu. Do recyklovaného času ubohého dobrého Starého království.

Chvíli pozoroval bohy a uvažoval o tom, co jsou, u čerta, zač, ale nezdálo se, že by na tom příliš záleželo. Nevypadali o nic skutečnější než krajina, kterou se potulovali v honbě za vlastními nepochopitelnými cíli. Svět nebyl o mnoho víc než sen. Těpic cítil, že už ho nic nedokáže překvapit. Kdyby teď kolem prošlo sedm tučných krav, ani by se na ně nepodíval.

Vysedl znovu na Ty Mrchu a na jeho hřbetě pomalu postupoval po cestě. Pole po obou stranách vypadala zpustošeně.

Slunce pomalu zapadalo a bohové večera a noci začali převažovat nad bohy dne. Byl to však dlouhý zápas, a když jste si představili všechny ty věci, které teď čekají slunce — bude pohlceno bohyněmi, odvezeno na člunu do podsvětí a tak dál —, hrozilo tady vážné nebezpečí, že už ho nikdo nikdy neuvidí.

Když vjeli na dvůr stájí, bylo všude pusto a prázdno. Ty Mrcha se pleskavým krokem přesunul do vlastního stání a s potěšením začal oždibovat chomáč sena. Napadla ho velmi zajímavá myšlenka, která se týkala podvojných deklinací.

Těpic ho poplácal po boku, ze kterého se opět zvedl oblak prachu, a vykročil po širokém schodišti, které vedlo do paláce. Pořád ještě nezahlédl jediného strážného, jediného sloužícího. Nikde ani živá duše.

Vklouzl do vlastního paláce jako zloděj za denního světla a pustil se přímo do Koprkvašovy dílny. Byla prázdná a vypadala, jako by tudy před nedávném prošel zloděj s velmi podivnými zájmy. Trůnní sál páchl jako kuchyně a podle toho, jak vypadal, museli kuchaři zmizet hodně narychlo.

Zlatá maska krále Mžilibaby, mírně pokřivená, ležela odhozená v koutě. Zvedl ji a v náhlém záchvatu podezření do ní škrábl jedním ze svých nožů. Zlato se oloupalo a odhalilo stříbřitě šedý kov.

Myslel si to. Tolik zlata tady prostě nebylo. Maska byla těžká jako olovo, protože to prostě bylo olovo. Přemýšlel, jestli maska vůbec kdy opravdu byla ze zlata, který předek ji zpronevěřil a kolik za ni postavil pyramid. Jistě byla kdysi symbolem něčeho velkého. Ale možná také, že ne. Možná že byla pouhým symbolem sebe sama.

Pod trůnem se ukrývala jedna z posvátných koček. Když se Těpic natáhl, aby ji pohladil, přitiskla uši k hlavě. Tak alespoň tohle se nezměnilo.

A pořád nikde nikdo. Přešel na terasu.

A tam konečně uviděl lidi. Tichý dav, který zíral přes řeku k hasnoucímu olověně šedému obzoru. Právě když Těpic vyšel ven, odrazila od bližšího břehu celá flotila člunů a loděk.

Měli bychom budovat mosty, pomyslel si. Jenže naši předkové tvrdili, že by spoutaly řeku.

Přelezl zábradlí, lehce seskočil na udusanou zem dole a vydal se k mlčícímu zástupu.

Pak se do něj víra zástupu zaťala plnou silou.

Lidé Mžilibaby mohli mít rozporuplné názory, co se bohů týče, ale víra v jejich krále byla stálá a neochvějná celá tisíciletí. Pro Těpice to bylo, jako by vešel do sudu s alkoholem. Cítil, jak se do něj víra vlévá, až mu vzduch praskal nad konečky prstů, naplňovala mu tělo, až zaplavila mozek a přinesla mu nikoliv všemocnost, ale pocit všemocnosti, který mu pravil, že i když zatím nezná všechno, bude to velmi brzo znát, stejně jako už to znal kdysi předtím.

Bylo to, jako by se vrátil nazpět do Ankhu, v té chvíli, kdy do něj vstoupilo božství. Jenže tam to byl jen krátký okamžik. Teď za tím pocitem byla nesmírná síla skutečné víry.

Zaslechl tichý šustot, a když sklopil oči, spatřil, jak mu ze suchého písku kolem nohou raší jasně zelené osení.

A sakra, pomyslel si. Tak já jsem vážně bůh.

Cítil se velmi rozpačitě.

Prodral se zástupem lidí až na říční břeh a zůstal tam stát v houstnoucím políčku obilí. Když si toho lidé všimli, začali ti nejbližší padat na kolena a za nimi další a další, takže vlny poklekajících lidí se šířily od Těpice na všechny strany jako kruhy na vodě.

Ale tohle jsem nikdy nechtěl! Chtěl jsem jenom, aby lidé žili šťastněji, aby měli kanalizaci. Chtěl jsem něco udělat s těmi zničenými městskými čtvrtěmi. Chtěl jsem jim ulehčit, zeptat se jich, jak se jim líbí na světě. Myslel jsem si, že by nebyl špatný nápad otevřít tady pár škol, aby zmoudřeli a nepadali k zemi před každým, komu náhodou roste kolem nohou zelené osení.

Taky jsem chtěl něco udělat s architekturou.

Zatímco světlo mizelo a obloha matněla jako chladnoucí ocel, pyramidy jako by se zvětšovaly. Kdyby chtěl někdo navrhnout stavbu, která by měla budit dojem soustředěné hmoty, musel by navrhnout pyramidu. Kolem se tísnil dav postav, které se napůl ztrácely v nadcházejícím šeru.

Těpic se rozhlédl po nehybném zástupu, až spatřil muže v uniformě palácové gardy.

„Ty, člověče,“ přikázal, „vstaň!“

Muž k němu pozvedl vyděšený pohled, ale nakonec se přece jen neohrabaně postavil na nohy.

„Co se to tady děje?“

„Ó, králi, pane všech —“

„Poslyš, na takové věci teď není čas,“ zarazil ho Těpic. „Já vím, co jsem zač, ale teď chci vědět, co se tady děje.“

„Ó, králi, viděli jsme mrtvé chodit! Kněží se plaví přes řeku, aby si s nimi promluvili.“

„Mrtví chodili?“

„Ano, ó, králi.“

„Mluvíme tady oba o lidech, kteří už nežijí, ano?“

„Ano, ó, králi.“

„Aha. Dobrá, děkuju ti. To bylo vyčerpávající. Ne příliš informativní, ale skutečně vyčerpávající. Zbyl tady snad ještě nějaký člun?“

„Kněží si je vzali všechny, ó, králi.“

Těpic viděl, že je to pravda. Mola a přístavní můstky na břehu pod palácem se většinou hemžily čluny a loďkami, ale teď byly dokonale prázdné. Jak pozoroval hladinu, objevily se na ní najednou dvě oči a dvě nozdry na konci dlouhého čenichu, aby mu připomněly, že pokusit se přeplavat Mžil by bylo stejně nesmyslné jako chytat vítr do rybářské sítě.

Znovu se podíval na zástup. Všichni ho v očekávání pozorovali a věřili, že si poradí.

Obrátil se nazpět k řece, natáhl před sebe sepjaté ruce a pak pomalu rozpažil.

Ozval se vlhce mlaskavý zvuk a vody Mžilu se před ním rozestoupily. Dav hlasitě vydechl, ale jeho úžas nebyl ničím proti úžasu zhruba tuctu krokodýlů, kteří se na zlomek vteřiny pokoušeli plavat ve čtyřech metrech vzduchu.

Těpic seběhl ze břehu a rozběhl se po bahnitém dně a při tom se vyhýbal úderům pilovitých ocasů, kterými zděšení krokodýlové padající shůry mrskali sem a tam.

Vody Mžilu se tyčily jako dvě stěny barvy khaki a Těpic měl dojem, že probíhá úzkou vlhkou uličkou bez oken. Tu a tam zahlédl úlomky kostí, starý štít, kus oštěpu, napůl shnilá žebra člunu. Přeskakoval a vyhýbal se odpadkům staletí.

Kousek před ním vyrazil z hnědé stěny obrovský krokodýlí samec, zoufale sebou zazmítal ve vzduchu a s hlasitým plesknutím dopadl na bahnité dno. Aniž zpomalil, skočil mu Těpic bez zaváhání na čenich, odrazil se a běžel dál.

Na břehu za ním začalo několik bystřejších občanů sbírat kameny. Krokodýlové byli odnepaměti neomezenýmy pány řeky, ale jestli se teď alespoň na několik minut nabízela příležitost trochu upravit skóre, stálo to za pokus.

Za Těpicem, rychle se blížícím k protějšímu břehu, se začaly rozléhat zvuky vyluzované říčními obludami, které se právě vydaly na dlouhou cestu do světa nejdražších obchodů s dámskými kabelkami.

Řada předků se táhla přes celou komnatu, dále temnou chodbou a ven až na písek pod širým nebem. Oběma směry se nesl šepot, vyprahlý zvuk podobný šustění větru v závěji suchého papíru.

Koprkvaš ležel na písku a vedle něj seděl Gern, který ho popleskával po tváři vlhkým hadrem.

„Co dělají teď?“ mumlal.

„Čtou ty staré nápisy,“ odpověděl mu Gern. „Měl byste to vidět, mistře! Ten, který čte nápisy, ten je už prakticky —“

„Dobrá, dobrá, to stačí,“ polknul pracně Koprkvaš a pokusil se posadit.

„Je víc než šest tisíc let starý! A naslouchá mu jeho vnuk a tomu zase jeho vnuk a ten mluví na svého vnuka a —“

„Ano, ano, já —“

„ ‚I-obrátili-se ke-Khuftovi, prvnímu, a-taková-byla-jest-jejich-slova: Rci, co-máme-učiniti-pro-tebe, kterýs-nám-pomohl-vstoupiti-na-cestu-pravou?‘ “ řekl Ptepicchamon, který stál na konci řady.[34] „ ‚A-První-promlu-vil-řkouc: postavte-hrobku-z-pískovcového-kamene, kde-bych-mohl-navěky-spočinout, a-nazvěte-ji-pyramidou. Udělejte-ji-takto: její-šířka-i-délka-i-výška-bude-sto-lo-ket-a-do-boku-její-vsadíte-dveře. A-tak-se-také-sta-lo-a-bylo-to-správné. A-jméno-prvního-z-prvních-zně-lo…‘ “

Ale jméno se už neozvalo. Ozval se jen sbor zvýšených hlasů, argumentů a prastarých kleteb, který se šířil řadou vysušených předků jako jiskra střelným prachem. Ta nakonec dorazila až k Ptepicchamonovi, který vybuchl.

Efebský seržant, který se zatím tiše potil ve stínu, uviděl to, co napůl očekával a z čeho měl nesmírné obavy. Nad obzorem proti němu se zvedl sloup prachu.

Tsortská armáda tady bude dřív.

Postavil se, kývl s profesionálním klidem svému protějšku na druhé straně a podíval se na dva tucty mužů, kterým velel. „Potřebuji dobrovolníka, který by doručil — ehm — zprávu do města,“ řekl. Zvedl se les rukou. Seržant si povzdechl a ukázal na mladého Autoklava, o kterém věděl, že se mu stýská po matce.

„Poběžíš s větrem o závod,“ řekl. „I když předpokládám, že ti to nemusím nijak zvlášť připomínat, co? A pak, až tam budeš, řekni jim… řekni…“

Stál, a zatímco slunce rozpalovalo okolní kameny a v řídkém křoví bzučel hmyz, rty se mu nehlučně pohybovaly. Jeho vzdělání nezahrnovalo kurs Posledních velkých slov.

Pozvedl oči směrem k domovu.

„Běž a řekni Efebským —“ začal.

Vojáci čekali.

„Co?“ nevydržel to nakonec Autoklav. „Běž a řekni jim co?“

Seržant se najednou uvolnil jako balon, ze kterého někdo upustil vzduch.

„Běž a řekni jim, jak to tady vypadá, na co ještě čekáš?“ V tom okamžiku se začal zvedat sloup prachu na obzoru za nimi.

Tak to už bylo lepší. Když už tady má dojít k masakru, tak ať mají obě strany stejné šance.

Před Těpicem se rozprostíralo město mrtvých. Po Ankh-Morporku, který byl téměř jeho dokonalým protějškem (v Ankhu dokonce i většina lůžek hýřila bujným životem), to bylo pravděpodobně druhé největší město na Ploše. Jeho ulice byly nejkrásnější, jeho architektura nejmajestátnější a nejvíce úctu vzbuzující.

Počtem obyvatel předčila nekropolis všechna města Starého království, ale její obyvatelé nikam nevycházeli a o sobotních nocích tady bylo stejně mrtvo jako ve kterýkoliv jiný všední den.

Až do dneška.

Teď se hemžila lidmi.

Těpic pozoroval z vrcholku omšelého obelisku, jak pod ním procházejí šedé, hnědé a někdy nazelenalé davy zesnulých. Králové byli demokratičtí. Když byla otevřena poslední pyramida, obrátily se celé skupiny k menším hrobkám a teď už měla nekropolis i své obchodníky, malé šlechtice a umělce. Ne že by se na nich i při sebepodrobnějším zkoumání dal objevit nějaký patrný rozdíl.

Všichni, do posledního mrtváčka, mířili k Velké pyramidě, která se tyčila jako nádor nad menšími, staršími budovami. Zdálo se, že všechny příchozí něco neobyčejně rozčililo.

Těpic lehce seskočil na plochou střechu mastaby, doklusal na její okraj, přenesl se přes mezeru mezi hrobkou a zdobenou sfingou — ne že by se v něm neozvaly určité obavy, ale tahle vypadala jako skutečná socha — a odtamtud už to bylo, sotva co bys hákem na lanku dohodil k jednomu z nižších pater Stupňovité pyramidy.

Dlouhé paprsky zapadajícího slunce dopadaly na krajinu a přeskakovaly z vrcholu jedné pyramidy na druhý, a kličkovaly tak vysoko nad hlavami zástupu.

Za Těpicem vyrážely v prastarých kamenech zelené výhonky, ale i když kámen stačil popraskat, osení rychle vadlo a usychalo.

Tohle je to, říkalo mu celé tělo, na co jsi studoval. Ani starý Měřice by ti za to nemohl strhnout jediný bod. Překonával rychle vzdálenosti nad tichým městem, pohyboval se jistě a tiše jako kočka, zachytával se na místech, o jejichž průchodnosti by pochyboval i gekon, natož — v konkrétních případech — zamýšlená oběť.

Snadno překonal pyramidu o váze bilionu tun, která patřila zatím nejváženější oběti inhumace — Patricijovi, stopadesátikilovému Despotovi Quirmu.

Obrovský klínový nápis na další hrobce jakéhosi čtyři sta roků mrtvého krále mu poskytl dokonalý žebřík, z jehož vrcholu hodil a zachytil svůj hák s lankem na natažených prstech sochy neznámého panovníka a přehoupl se dlouhým plavným obloukem na střechu následující hrobky.

Těpic běžel, šplhal, přeskakoval a zručně zarážel skoby do pomníků mrtvých a při tom neustále postupoval vpřed.

Záblesky světel mezi pískovcovými balvany lemovaly linii mezi oběma nepřátelskými armádami. I když byla neláska mezi oběma zeměmi dlouhá a hluboká, obě strany se držely prastarého pravidla, že války se nevedou v noci, během sklizně a během záplavy. Válka byla natolik důležitá, že bylo třeba udělat si na ni čas. Kdyby začal každý válčit, jak a kdy se mu zachce, změnila by se celá válka v obyčejnou frašku.

V šeru se z obou stran ozývaly zvuky spěšné práce se dřevem.

Je známo, že každý generál po válce ví, kde se staly chyby, které způsobily porážku jeho vojsk, a je si jistý, že kdyby se dal vrátit čas, už by se mu něco takového nestalo. Poslední válka mezi Tsortem a Efebe se odehrála před tisícem let, ale generálové mají sloní paměť a tentokrát byli připraveni.

Na obou stranách se za předními, liniemi začaly zvedat dřevěné sochy koňů.

„Je pryč,“ prohlásil Ptakospar IIb a znovu kopl do hromady trosek.

„Právě včas,“ prohlásil jeho otec. „Pojď mi raději pomoct složit tvého bratra. Jseš si jistý, že mu to neublíží?“

„No, když to uděláme opatrně, nebude se moci pohybovat v čase, to znamená, že mu to spíš prospěje. Když mu totiž nebude ubíhat čas, nemůže mu nic ublížit.“

Ptakospar si vzpomněl na staré zlaté časy, kdy stavba pyramid představovala docela obyčejné vršení jednoho kvádru na druhý. Jediné, co jste si museli pamatovat, bylo, že čím jste výš, tím méně kvádrů kladete do jedné vrstvy. A teď to znamenalo pokusit se neudělat puky na jednom z vlastních synů.

„Tak dobře,“ řekl váhavě. „Dejme se do toho.“ Pomalu vylezl po troskách a vystrčil hlavu nad jejich vrcholek. V tom okamžiku se objevil za rohem nedaleké menší pyramidy první zástupce mrtvých.

První Ptakosparpva myšlenka byla: tak a je to tady, přišli si stěžovat.

On dělal, co mohl. Nebylo to vždycky snadné, držet se při stavbě rozpočtu. Možná že se stavby občas opravdu nedržely docela přesně výkresů a vnitřní omítky byly občas maličko ošizené, ale…

Nemohou si přece stěžovat všichni! Rozhodně jich nemůže být tolik.

Ptakospar IIb se vyšplhal vedle otce. Ústa se mu otevřela úžasem.

„Odkud všichni jdou?“ zeptal se.

„Ty jsi znalec. Ty bys mi to měl vysvětlit.“

„Jsou mrtví?“

Ptakospar pohledem prozkoumal některé z účastníků pochodu.

„No, jestli nejsou, tak jsou někteří z nich určitě hodně těžce nemocní,“ prohlásil.

„Utečme!“

„Kam? Nahoru na pyramidu?“

Za nimi se tyčila Velká pyramida a její pulzování rozechvívalo ovzduší. Ptakospar zvedl pohled k vrcholu.

„Co se asi stane dnes v noci?“ zavrtěl hlavou.

„Cože?“

„No, myslíš, že udělá to… myslím, jestli to udělá znovu?“

IIb na něj nejistě zíral. „Nevím.“

„Nemůžeš to nějak zjistit?“

„Jediné, co můžeme dělat, je počkat. Potom uvidíme. Já si vlastně nejsem jistý, ani co dělá teď.“

„A myslíš, že se nám to bude líbit?“

„Myslím, tati, že nebude. Ó, bože.“

„Co je?“

„Podívej se támhle.“

Směrem k zástupu mrtvých se blížil jiný zástup. V jeho čele šel Koumy a za ním se jako chvost komety táhl dav kněží.

Uvnitř koně bylo tma a horko. Taky tam bylo velmi přeplněno.

Všichni čekali a potili se.

Mladý Autoklav ze sebe vypravil: „Co se bude dít teď, seržante?“

Seržant pohnul opatrně nohou. Tohle prostředí by vyvolalo klaustrofobii i u sardinek.

„No, to víš, synku. Nakonec našeho koně najdou a ten na ně udělá takový dojem, že ho odtáhnou až do svého hlavního města. Až nastane tma, vyskáčeme ven a všechny je pobijeme. Nebo jim tím pohrozíme. Pak vypleníme město, spálíme hradby a posypeme zem solí. Vzpomeň si, chlapče, ukazoval jsem ti to v pátek.“

„Oh.“

Z několika tuctů čel odkapával pot. Tu a tam se pokoušel některý z mužů napsat poslední dopis domů a tahal stylus po voskové tabulce, která se téměř rozpouštěla.

„A potom co, seržante?“

„Potom se vrátíme domů jako hrdinové, chlapče.“

„Oh.“

Starší vojáci seděli a upírali nehybné pohledy na dřevené stěny. Autoklav si nejistě poposedl, jako by ho stále ještě něco trápilo.

„Moje maminka mi řekla, abych se vrátil buď se štítem, nebo na něm, seržante.“

„To je skvělé, hochu. Je vidět, že tvoje matka má vlasteneckého ducha.“

„Ale nám se určitě nic nestane, že ne, seržante?“

Seržant odvrátil pohled a zadíval se do potem páchnoucího šera.

O chvilku později začal někdo tiše hrát na harmoniku.

Ptakospar napůl odvrátil pohled od scény před sebou a vtom se mu těsně vedle ucha ozval hlas: „Ty jsi ten stavitel pyramid, že?“

V jejich improvizovaném úkrytu se najednou objevila třetí postava. Muž byl celý v černém a pohyboval se tak tiše, že ve srovnání s ním nadělala kočka rámus jako chlápek s vozembouchem.

Ptakospar přikývl, protože hlas se mu zadrhl v hrdle.

„Dobrá, takže to okamžitě zastav. Okamžitě!“

„IIb se k němu nahnul.

„Co jste zač?“

„Jmenuju se Těpic.“

„Cože, stejně jako král?“

„Ano. Stejně jako král. A teď to vypněte!“

„Je to pyramida! Nemůžete vypnout pyramidu!“ odpověděl mu IIb.

„Dobrá, tak ji nechte vybít!“

„O to jsme se pokusili dnes v noci.“ IIb ukázal na rotříštěný vrcholový kvádr. „Rozbal Dvě-a, tati.“

Těpic si chvilku prohlížel plochého bratra.

„To je nějaký plakát?“ zeptal se nakonec.

IIb sklopil oči. Těpic zaregistroval pohyb a podíval se dolů — stál po kotníky v zeleném osení.

„Promiňte,“ prohlásil. „Nějak se toho nemůžu zbavit.“

„Musí to být hrozné,“ vypravil ze sebe IIb překotně. „Já to znám, kdysi jsem měl bradavici a taky na ni nic neplatilo.“

Těpic se obrátil k rozbitému vrcholovému dílu.

„Tahle věc,“ řekl, „k čemu to mělo sloužit? Je to kámen pokrytý kovem. Proč?“

„K vybití pyramidy musí být nahoře ostrý hrot,“ vysvětloval IIb.

„A to je všechno? Je to zlato, že?“

„Je to elektron. Slitina zlata a stříbra. Vrcholový kvádr musí být z elektronu.“

Těpic se natáhl a sloupl z povrchu kamene slabou fólii.

„Jak se zdá, není z té slitiny celý, že?“

„Ano. Ne. No,“ začal Ptakospar. „Zjistili jsme, že kámen potažený jen slabou vrstvou plní svou funkci stejně dobře.“

„A nemohli byste použít něco levnějšího? Třeba ocel?“

Ptakospar se ušklíbl. Nebyl to dobrý den, příčetnost se změnila ve vzdálenou vzpomínku, ale byla jistá fakta, která platila i teď.

„Nevydržela by déle než rok nebo dva,“ zavrtěl hlavou. „Sráží se na ní vlhkost a je vystavená vlivům počasí. Za chvíli by byla špička pryč. Stačila by tak na dvě stě tři sta vybití.“

Těpic se opřel o pyramidu. Byla chladná a tiše bzučela. Měl dojem, že v hukotu slyší slabý sílící tón.

Pyramida se mu tyčila nad hlavou. IIb by mu mohl vysvětlit, že je to efekt vznikající díky tomu, že mají stěny sklon 56°, a proto se pyramida zdá ještě vyšší, než ve skutečnosti je. Pravděpodobně by užil slova jako perspektiva a virtuální výška.

Černý mramor byl hladký jako sklo. Kameníci odvedli dobrou práci. Spáry mezi jednotlivými kvádry.byly sotva tak široké, aby se mezi ně dal vsunout nůž. Ale vsunout se tam přece jen dal.

„Co takhle alespoň jedno?“ zeptal se Těpic.

Koumy si nepřítomně okusoval nehty.

„Oheň,“ řekl najednou. „To je zastaví. Jsou silně hořlaví. Nebo voda. Pravděpodobně by se rozpustili.“

„Někteří z nich ničili pyramidy,“ ozval se nejvyšší kněz Mufa s kobří hlavou, boha papyru.

„Je zajímavé, že většina lidí, kteří obživnou, má tak špatnou náladu,“ poznamenal jiný kněz.

Koumy pozoroval přibližující se zástup s rostoucím neklidem.

„Kde je Dios?“ zeptal se.

Dav před sebe vytlačil starého kněze.

„Co jim mám říct?“ zeptal se Koumy.

Nebylo by přesné, kdybychom řekli, že se Dios usmál. Nebyla to ta činnost, kterou musel tak často napodobovat. Ale faktem je, že zatímco se mu koutky úst pozvedly, víčka mu poněkud poklesla.

„Můžeš jim říct, že nastal čas, aby nastoupili mladší lidé s novými myšlenkami. Řekni jim, že už vyšli z módy. Klidně jim to všechno řekni.“

„Oni mě zabijí!“

„Myslíš, že by tak hrozně stáli o tvou věčnou společnost?“

„Jsi stále ještě nejvyšší kněz!“

„Proč s nimi nepromluvíš?“ nadhodil Dios. „Taky jim nezapomeň říct, že ať chtějí nebo ne, vstupují do Století kobry.“ Podal Koumymu svou kněžskou berlu. „Nebo jak se vlastně u všech všudy tohle mizerné století jmenuje,“ dodal.

Koumy cítil, jak na něm spočívají oči přítomných bratří a sester. Odkašlal si, upravil si roucho a obrátil se tváří k mumiím.

Zástup nemrtvých něco skandoval, všichni znovu a znovu vykřikovali jedno slovo. Nebyl s to mu porozumět, ale zdálo se, že právě to slovo v nich vyvolává zuřivost.

Pozvedl berlu a vyřezávaní hadi v tom neskutečném světle vypadali až neuvěřitelně živě.

Bohové Zeměplochy — a tady máme na mysli tu velkou radu bohů, kteří žijí na Dunmanifestinu, té detašované Valhale vysoko nad vrcholky nejvyšších zeměplošských hor, a krátí si dlouhou chvíli prohlížením sbírek drobných starožitností vyrobených smrtelníky a sestavováním statistik určujících, jak poslední vzpoura a tažení Ledových obrů snížilo ceny pozemků v postižené oblasti — tak tihle bohové byli už od pradávna fascinováni lidskou schopností říkat nejnevhodnější věci v nejnevhodnější chvíli.

Nemluvíme tady o tak nesmyslných prohlášeních, jako je třeba: „Je to naprosto bezpečné“ nebo „pes, který štěká, nekouše“, ale o těch jednoduchých krátkých větách, které někdo použije v kritickém okamžiku a jež mají stejný účinek jako kovová tyč vhozená do ložiska šestisetmegawattové parní turbíny při třech tisících otáčkách za minutu.

Znalci této lidské slabosti se jistě shodnou v tom, že až jednou porota otevře obálky soutěžících, bude Houk Koumyho výrok „Odstupte, vy odporná stvoření“ vzhledem k situaci uznán za jeden z nejnevhodnějších pozdravů všech dob.

První řada předků se zastavila a zadní řady ji maličko postrkovaly kupředu.

Král Ptepicchamon XXVII., který byl ostatními šestadvaceti Ptepicchamony jednohlasně zvolen za mluvčího, postoupil kupředu, uchopil Koumyho za paže a zvedl ho jako dítě.

„Co jsi to říkal?“ řekl.

Koumy obrátil oči v sloup. Ústa se mu otvírala a zavírala, ale hlas byl pravděpodobně moudřejší než jeho pán a odmítl vyjít ven.

Ptepicchamon přiblížil svou obandážovanou tvář až ke Koumyho špičatému nosu.

„Tebe si pamatuju,“ zavrčel. „Viděl jsem tě často potulovat se po paláci. Nejmizernější klobouk, jaký jsem kdy viděl, to jsem si vždycky říkal, když jsi mi přišel na oči.“

Potom se rozhlédl po ostatních.

„Vy jste všichni kněží, co? Přišli jste se omluvit, nebo ne? A kde je Dios?“

Předkové se s výhružným mumláním posunuli kupředu. Když jste byli nějakou tu stovku let mrtví, nejste zvlášť ochotní odpustit lidem, kteří vás ujišťovali, jak skvělé časy si užijete. Uprostřed davu mumií došlo k momentálnímu pohybu, když několik mladších předků muselo podepřít krále Sem-pha-ko, který strávil pět tisíc let ve své hrobce a jediné, co si mohl prohlížet, byla vnitřní strana víka jeho sarkofágu.

Ptepicchamon obrátil svou pozornost nazpět ke Koumymu, který z pochopitelných důvodů setrvával na místě.

„Říkal jsi ‚odporná stvoření‘, co?“

„Ehm,“ vypravil ze sebe Koumy.

„Polož ho,“ řekl Dios a vzal Koumymu z neodporujících prstů obřadní berlu. „Já jsem Dios, nejvyšší kněz. Proč jste přišli?“

Jeho hlas byl chladný a normální, s podtónem nezdůrazňované, ale nepochybné autority. Byl to ten hlas, který faraónové Mžilibaby slýchávali celé čtyři tisíce let, hlas, který určoval běh dní, odříkával rituály, rozděloval čas na pečlivě plánované díly a tlumočil lidem myšlenky a přání bohů. Byl to právě tenhle hlas naplněný autoritou, který vyvolal prastaré vzpomínky a způsobil, že předkové pocítili rozpaky a začali nejistě přešlapovat z nohy na nohu.

Kupředu postoupil jeden z mladších faraónů.

„Ty prevíte,“ zakrákoral, „dal jsi nás jednoho po druhém pohřbít a zavřít v pyramidách a sám sis klidně žil dál. Lidé si mysleli, že je tvé jméno dědičné, ale to jsi byl pořád ty! Kolik je ti vlastně let, Die?“

Rozhostilo se ticho. Nikdo se ani nepohnul. Jen slabý vítr zvedal malé obláčky prachu.

Dios si povzdechl.

„Já to původně nechtěl,“ přiznal se. „Jenže jsem měl tolik práce. Den mi na ni nestačil. Vážně, vůbec jsem si neuvědomil, co se děje. Myslel jsem si, že mi to prostě dodá nových sil, nic víc. Vůbec jsem si toho nevšiml, nesledoval jsem roky, ale rituály.“

„U vás v rodině musí být dlouhověkost dědičná, co?“ zeptal se jízlivě Ptepicchamon.

Dios na něj upřel oči a rty se mu nehlučně pohybovaly. „Rodina,“ vypravil ze sebe nakonec a jeho hlas kupodivu o něco změkl. „Rodina. Ano. Musel jsem mít rodinu, že? Ale víte, nějak si na ni nemůžu vzpomenout. Paměť, to je to první, co ztratíte. Paměť totiž kupodivu pyramidy neuchovávají.“

„A tohle má být Dios, pamětník a vykladač historie?“ prohlásil Ptepicchamon.

„Oh,“ nejvyšší kněz se usmál. „Paměť se vám z hlavy ztratí rychle. Ale máme ji všude kolem sebe. V každém svitku, v každé knize.“

„Ale to je přece historie království, člověče!“

„Ano, to je moje paměť.“

Král se trochu uklidnil. Čiročirý zděšený úžas pomalu uvolňoval uzel zuřivosti.

„Jak jsi vlastně starý,“ zeptal se.

„Nevím přesně… myslím, že zhruba sedm tisíc let. Ale občas se mi zdá, že jsem na světě mnohem déle.“

„Sedm tisíc let? Opravdu?“

„Ano,“ přikývl Dios.

„Jak to může nějaký člověk vůbec vydržet?“

Dios pokrčil rameny. „Sedm tisíc let je v čase jako jeden den,“ odpověděl.

Pomalu a s bolestivým pomrkáváním poklesl na jedno koleno a v roztřesených rukou pozvedl obřadní berlu.

„Ó, králové,“ řekl, „vždycky jsem existoval jen proto, abych sloužil.“

Nastalo dlouhé, zvláště rozpačité mlčení.

„Zničíme pyramidy,“ vykřikla Repta-are-pta, která se protlačila kupředu.

„Tím zničíte Staré království,“ odpověděl Dios. „To nedovolím.“

„Tak ty to nedovolíš?“

„Nedovolím. Co bychom byli bez pyramid?“ zvýšil Dios hlas.

„Mám-li mluvit za mrtvé,“ řekla Repta-are-pta, „my budeme svobodní.“

„Ale z království se stane další obyčejná malá zemička,“ prohlásil Dios a předkové v jeho očích ke své hrůze zahlédli slzy. „Všechno, co jste tak milovali, teď chcete hodit napospas času a nejistotě. Bez vedení. Na milost proměnám.“

„To už musí království riskovat,“ řekl Ptepicchamon. „Ustup, Die!“

Dios pozvedl svou berlu. Hadi se z ní odvinuli a zasyčeli na krále… „Ticho,“ zakřikl je Dios.

Mezi předky to tiše a temně zapraskalo. Dios na berlu zíral v úžasu. Něco takového nikdy předtím neudělala. Ale celých sedm tisíc let věřili všichni jeho knězi, že Diova hůl ovládá jak tenhle svět, tak podsvětí.

Nastalo hluboké ticho, ve kterém většina z přítomných zaslechla kdesi vysoko nad hlavami tiché cinkání nožových čepelí, zasouvaných do spár mezi kameny.

Pyramida pulzovala Těpicovi pod rukama a nohama a mramor byl kluzký jako led. Sklon stěny mu zdaleka neposkytl takovou výhodu, jak si myslel.

Na tu věc, řekl si, se nesmí člověk dívat nahoru nebo dolů, ale jen kupředu. Je potřeba vidět na ní mramorové desky, které dělí celou tu nekonečnou výšku do stravitelných úseků. Jako čas. Jen tak se může lidstvu podařit dosáhnout věčnosti — tím, že ji rozbije na malé kousky.

Uvědomoval si výkřiky kdesi hluboko pod sebou a vrhl rychlý pohled přes rameno. Byl sotva v jedné třetině cesty, ale viděl zástup za řekou, šedivou hmotu posetou narůžovělými oválky tváří. Mnohem blíže byla bledá armáda mrtvých, proti které stála malá skupinka kněží pod Diovým vedením. Zdálo se, že se kněží s mrtvými o něčem dohadují.

Slunce stálo na obzoru.

Natáhl se vzhůru, nahmátl další spáru, našel úchyt…

Dios odhalil Ptakosparovu hlavu vyčnívající nad hromadou trosek a poslal několik kněží, aby ho přivedli, IIb následoval otce a pod paží nesl pečlivě složeného bratra.

„Co tam dělá ten mladík?“ zeptal se Dios.

„Ó, Die, řekl, že se pokusí vybít pyramidu,“ odpověděl mu Ptakospar.

„Jak to chce udělat?“

„Ó, pane, řekl, že se pokusí na ni umístit vrchol dřív, než zapadne slunce.“

„Je to možné?“ zeptal se Dios a obrátil se k technikovi, IIb zaváhal.

„Možné by to bylo,“ odpověděl nakonec.

„A co se stane? Vrátíme se zpět do vnějšího světa?“

„No, všechno záleží na tom, jestli rozměrově posunuté odchylky zapadnou nazpět na svá místa, a na jejich stabilitě v okolních zemích, nebo jestli se naopak pyramida chová jako kus gumy podrobené obrovskému tlaku —“

Pod zuřivým Diovým pohledem mu rychle zamrzla další slova v ústech.

„Nevím,“ řekl nakonec.

„Zpět do vnějšího světa…“ opakoval Dios. „To není náš svět. Náš svět je údolí. Náš svět je světem pořádku. Lidé pořádek potřebují.“

Pozvedl svou hůl.

„To je můj syn!“ vykřikl Ptepicchamon. „Neodvažuj se o něco pokoušet. Je to král!“

Řady předků zakolísaly, ale Diův vliv se jim překonat nepodařilo.

„Poslyš, Die,“ začal Koumy.

Dios se otočil a pozvedl obočí.

„Říkal jsi něco?“

„Ehm, jestli je to opravdu král, ehm, já — my si myslíme, že bys ho měl nechat na pokoji. Uvidíme, jak to dopadne. Nepřipadá ti to jako docela dobrý nápad?“

Diova hůl sebou začala trhat a knězi cítili, jak jim končetiny svazuje chladná bezmoc.

„Dal jsem za království život,“ prohlásil nejvyšší kněz. „Dával jsem ho znovu a znovu. Všechno, čím království je, jsem stvořil já. Nenechám ho teď padnout.“

A pak uviděl bohy.

Těpic postoupil o dalších několik metrů vzhůru a opatrně se sehnul, aby vytáhl nůž ze spáry mezi mramorovými deskami. Stejně se mu to nepodaří. Šplhání s pomocí nožů bylo určeno k překonání krátkých a velmi nesnadných úseků a málokterý z přednášejících ho schvaloval, protože to signalizovalo, že jste si špatně zvolil trasu. Na tak dlouhý výstup to nebylo, pokud ovšem člověk neměl neomezenou zásobu nožů.

Když po stěně pyramidy přeběhly podivné pruhovité stíny, znovu vrhl pohled přes rameno.

Od západu slunce, z míst, kde byli doposud pohrouženi do svého věčného hašteření, se vraceli bohové.

Potáceli se a dusali přes pole a rákosové porosty a očividně mířili k pyramidě. I když bylo jejich myšlení velmi omezené, věděli dobře, o co se jedná. Možná že dokonce pochopili, o co se to vlastně Těpic pokouší. Z výrazu jejich zvířecích tváří se to neurčovalo právě nejlépe, ale zdálo se, že jsou velmi rozzuření.

„Ty taky zvládneš, Die?“ zeptal se král. „Jim taky řekneš, že si přeješ, aby byl svět neměnný?“

Dios zvedl obličej k těm podivným postavám, které se brodily přes řeku a strkaly jedna do druhé. Viděl příliš mnoho ostrých zubů, příliš mnoho vyplazených jazyků. Ty zbytky, které na nich ještě byly lidské, se rychle ztrácely. Dac-an-mon, bůh spravedlnosti se lví hlavou, Dios byl pyšný, že si vybavil jeho jméno, používal své obrovské váhy jako cep a tloukl jimi nějakého menšího říčního boha. Plec-ho-tep, bůh se psí hlavou, patron kovotepectví, vrčel a svým kladivem útočil na každého, kdo se ocitl v jeho dosahu. Takže tohle je Plec-ho-tep, pomylel si Dios, ten bůh, kterého jsem stvořil jako příklad, jenž měl lidem ukázat krásu výroby drátů, filigránů a miniatur.

Ale ve své době to fungovalo. Sebral pouštní lůzu a ukázal jí všechno, co si sám pamatoval z umění starších civilizací a tajemství pyramid. V té době bohy opravdu potřeboval.

Plec-ho-tepe, Plec-ho-tepe, pomyslel si Dios. Byl to výrobce šperků, tkadlec kovů. Teď se zbláznil a stačilo podívat se, jak se mu nehty mění v drápy…

Tak takhle jsem si ho nepředstavoval.

„Stůjte!“ vykřikl. „Přikazuji vám, abyste zůstali stát! Musíte mě poslechnout, protože jsem vás stvořil!“

A taky postrádají sebemenší špetku vděčnosti.

Král Ptepicchamon cítil, jak síla kolem něj slábne, když Dios veškerou svou pozornost obrátil k záležitostem bohů. Viděl zhruba v polovině pyramidy malou postavu, která najednou zakolísala.

Totéž zahlédli i ostatní předkové a do poslední mumie věděli přesně, co musí udělat. Dios může počkat.

Jednalo se o člena rodiny.

Těpic zaslechl ostré zazvonění, když se mu pod nohou ulomila rukojeť. Sklouzl o kousek níž a zůstal viset za jednu ruku. Měl si zarazit další nůž o kus výš… ne to by nebylo nic platné, teď by na něj stejně nedosáhl. Najednou měl dojem, že se mu končetiny změnily v kusy vlhkého lana. Kdyby pořádně roztáhl ruce a nohy, až začne klouzat, možná že by se mu podařilo zpomalit pád natolik, že by…

Podíval se dolů a uviděl, že se k němu blíží lezci, zvedali se po stěně pyramidy jako přílivová vlna.

Předkové stoupali po úbočí pyramidy tiše jako popínavky, každá nová řada zaujala své místo na ramenou generace pod ní, zatímco na její ramena už šplhala generace mladší. Kolem Těpice se zahemžili domolezci a ucítil, jak se ho chápou kostnaté ruce, které ho napůl zvedají, napůl posouvají vzhůru po šikmé stěně. Sbor hlasů, skřípajících jako odsouvaná víka sarkofágů, mu dodával odvahu.

„Skvělá práce, chlapče,“ zasténala napůl rozpadlá mumie, která si ho právě jediným pohybem vysadila na rameno. „Taky jsem byl takový, když jsem byl ještě naživu. Ať žiješ, synu!“

„Mám ho!“ ozval se nemrtvý nad nimi a bez námahy zvedl Těpice jednou rukou o řadu výš. „Tak se mi to líbí, chlapče. Tomu říkám rodinný duch. Všechno nejlepší od tvého prapraprastrýce, i když nevěřím, že by sis mě pamatoval. Jen nahoru a vpřed.

Kolem Těpice lezli nahoru další předkové a on sám šel z ruky do ruky. Chápaly se ho prastaré prsty se stiskem ocelových svěráků a posouvaly ho vzhůru.

Stěna pyramidy se začala rychle zužovat.

Ptakospar stál na úpatí pyramidy a zamyšleně celou akci pozoroval.

„Jaká pracovní síla,“ řekl. „Jen se na to podívej, ti dole, na úpatí, nesou váhu všech ostatních!“

„Tati,“ prohlásil IIb, „Já si myslím, že bychom udělali nejlíp, kdybychom utekli. Bohové se blíží!“

„Poslyš, myslíš, že bychom je mohli zaměstnat?“ řekl Ptakospar, který si ho vůbec nevšímal. „Podívej, jsou mrtví, určitě by nechtěli vysoký plat, a co se týče stravy —“

„Tati!“

„— pochybuju, že by nás to —“

„Řekl jsi, že už žádné další pyramidy! Už nikdy, to jsi řekl. A teď pojď!“

Těpic se konečně dostal až na vrcholek pyramidy, kde ho podpírali poslední dva předkové. Jeden z nich byl jeho otec.

„Myslím, že se svou prababičkou se neznáš,“ řekl otec a kývl hlavou k menší zafačované postavě, která na Těpice přátelsky kývla.

„Nemáme moc času,“ řekla, „ale zatím si vedeš skvěle, chlapče.“

Těpic se podíval ke slunci, které si, protože bylo starý zkušený profesionál, vybralo právě tuhle chvíli k tomu, aby zmizelo za obzorem. Bohové mezitím překročili řeku a jejich pohyb se zpomaloval jen díky tomu, že měli sklony prát se a strkat mezi sebou. Teď už procházeli mezi prvními budovami nekropole. Několik se jich shromáždilo kolem místa, kde stál Dios.

Předkové začali sestupovat, klouzali po stěně pyramidy dolů stejně rychle, jak po ní stoupali vzhůru. Těpice nechali stát na kamenné plošince o rozměru několika desítek čtverečních decimetrů.

Vyšly první dvě hvězdy.

Hluboko dole viděl bělavé stíny svých předků, kteří se začali rozcházet za svými soukromými cíli a s překvapující rychlostí se přesouvali k široké stuze řeky.

Bohové ztratili zájem o Dia, o toho podivného člověka s holí a sípavým hlasem. Nejbližší z nich, stvoření s hlavou krokodýla, se došoural na náměstí před Velkou pyramidou, chvilku šilhal na Těpice a pak k němu natáhl pařáty. Těpic rychle zašmátral v opasku po noži a hlavou mu proběhla myšlenka, který nůž je asi nejvhodnější pro boj s bohem…

A podél Mžilu začaly první pyramidy vyzařovat svou skrovnou zásobu nashromážděného času.

Když se země začala otřásat, dali se kněží i předci na útěk. I bohové vypadali zmateně.

IIb chytil otce za ruku a vlekl ho pryč.

„Pojďme!“ ječel mu do ucha. „Až to vybuchne, musíme být co nejdál! Jinak nás budou ukládat místo do postelí na ramínka na šaty!“

Kolem nich se rozsvítily vrcholky několika dalších pyramid. Byly to slabé a nejisté plameny, které sotva prorážely houstnoucí šero.

„Tati! Povídám, že musíme jít!“

Táhl pryč po dláždění Ptakospara, který stále ještě upíral oči na obrys Velké pyramidy.

„Podívej, pořád ještě tam někdo stojí,“ upozornil Ptakospar syna a ukázal na osamělou postavu stojící na náměstí.

IIb naklonil hlavu stranou.

„To je Dios, hlavní kněz,“ zabručel. „Skoro bych řekl, že má něco za lubem, do toho je lepší se nemíchat, takže, prosím tě, pojď.“

Bůh s krokodýlí hlavou, který nebyl obdařen darem prostorového vidění, otáčel dlouhý čenich sem a tam a snažil se zaostřit na Těpice. Na tuhle krátkou vzdálenost bylo jeho tělo slabě průsvitné, jako kdyby ho někdo pečlivě nakreslil do nejmenších podrobností, ale pak, když měl začít se stínováním, ho to přestalo bavit. Bůh šlápl na jakousi malou hrobku a rozdrtil ji na prach.

Nad Těpicem se zvedla ruka, která se podobala svazku kánoí ukončených drápy. Pyramida se chvěla a cítil, jak se mu kameny pod nohama zahřívají, ale zatím rezolutně odmítala byť i jediný náznak toho, že by se chtěla vybít.

Pařát začal klesat. Těpic poklesl na jedno koleno a v zoufalství pozvedl nad hlavu nůž, který svíral v obou rukou.

Hrot nože se na chvíli rozsvítil a Velká pyramida vzplála.

V prvním okamžiku se to odehrálo v naprostém tichu. Vyšlehl paprsek oslepujícího světla, které změnilo celé království v šachovnici černých stínů a bílého světla, byl to plamen, který by dokázal každého přihlížejícího změnit nejen v solný sloup, ale i v sadu orientálního koření dle vlastního výběru. Vybuchl jako odkvetlá pampeliška zasažená vichrem, tichý jako světlo hvězd, oslepující jako supernova.

První zvuk se ozval teprve několik vteřin po tom, co začal celou nekropoli zaplavovat oslepujícím světlem, a byl to zvuk, který pronikal do morku kostí, vplížil se do každé buňky a pokusil se ji obrátit naruby. Byl příliš silný na to, aby se mu dalo říkat zvuk. Existují zvuky, které jsou tak silné, že brání samy sobě v tom, aby byly slyšeny, a tenhle se jim velmi podobal.

Nakonec poklesl z nebeských výšin a změnil se, jednoduše řečeno, v nejsilnější zvuk, jaký kdy slyšeli všichni, kdo ho slyšeli.

Pak umlkl a vzduch se naplnil kovovým zvoněním náhlého ticha. Záře zhasla a temnota na sítnicích se rozvlnila následnými modrými a purpurovými obrazci.

Nebylo to ticho a temnota rozhodnutí, jen momentálního odkladu. Nastal okamžik rovnováhy, tak jako když vyhozenému míči dojde vysoko ve vzduchu energie a on zpomaluje, až zdánlivě zastaví. Většina lidí v té chvíli zapomene, že se teď míče zmocní nemilosrdná přitažlivost, a zdá se jim, že to nejhorší mají za sebou.

Tentokrát byly další události signalizovány ohlušujícím jekotem, který se ozval z temného nebe, a vzdušným vírem, měnícím se postupně ze svitu v plamen a z plamene v oslňující záři. Ta se s rezavým sykotem snesla k vrcholku pyramidy a udeřila strašlivou silou do masy černého kamene. Jako pokřivené prsty se na všechny strany rozletěly klikaté blesky a uzemnily se na vrcholcích menších pyramid kolem. Oslepující blesky si propalovaly temnotou cestu od pyramidy k pyramidě, putovaly celou nekropolí a vzduch se naplnil zápachem hořícího kamene.

Zdálo se, že se Velká pyramida uprostřed té ohnivé bouře v oslepujícím záblesku kolem základny pozvedla a pootočila o devadesát stupňů. Byl to jeden z těch zvláštních optických klamů, které se odehrávají, i když se v tom okamžiku nikdo nedívá.

Pak Velká pyramida s klamnou pomalostí filmových snímků a příslušnou dávkou důstojnosti vybuchla.

Není to pravděpodobně to správné slovo. Udělala přesně tohle: pomalu se rozpadla na jednotlivé stavební bloky, které se postupně odpoutaly jeden od druhého a vydaly se samostatně na cestu nad nekropolí. Několik z nich narazilo na okolní pyramidy a líně, jakoby mimochodem, je těžce poškodilo. Pak se bloky dál tiše odrážely sem a tam, až nakonec dopadly na zem a zastavily se každý ve vlastní duně trosek.

Teprve pak zazněl výbuch, který duněl a hřměl velmi dlouho.

Královstvím se valila oblaka šedého prachu.

Ptakospar se opatrně postavil a začal tápat kupředu, dokud na někoho nenarazil. Když si vzpomněl na to, kdo všechno se v poslední době potuloval kolem, otřásl se, ale myšlenky ho napadaly velmi těžce, protože ho něco muselo před malou chvílí očividně udeřit do hlavy…

„To jsi ty, chlapče,“ prohlásil opatrně.

„To jsi ty, tati?“

„Jo,“ řekl Ptakospar.

„To jsem já, tati.“

„Jsem opravdu rád, že jsi to ty, synku.“

„Vidíš něco?“

„Ne, všude kolem je mlha a prach.“

„Díky bohům, já myslel že jsem to já.“

„Ale jsi to přece ty, ne? Řekl jsi to.“

„Ano, tati.“

„A co tvůj bratr, je v pořádku?“

„Mám ho v kapse, neboj se, tatí.“

„Výborně, hlavně že se mu nic nestalo.“

Postupovali kupředu a zakopávali o kusy zdiva, které skoro neviděli.

„Něco vybuchlo, tati,“ nadhodil IIb pomalu. „Myslím, že to byla pyramida.“

Ptakospar si masíroval temeno hlavy, nad nímž před několika minutami proletěl dvoutunový blok kamene, který by ho, nebýt té pěticentimetrové mezery, připravil k uložení do jedné z jeho vlastních pyramid. „To byl ten špatný cement, který jsme koupili od toho Efemijánce Měrka, řekl bych.“

„Já bych řekl, že tentokrát to bylo něco většího než slabé překlady nad okny a nade dveřmi, tati,“ zavrtěl hlavou IIb. „Řekl bych, že to bylo mnohem horší.“

„Taky si to mohlo trochu to… na té straně, kde bylo to písečné podloží…“

„Myslím, že by sis měl sednout, tati,“ řekl IIb tak laskavě, jak to jen dokázal. „Tady máš IIa. Dej na něj pozor.“

Sám se pomalu plížil dál a přelézal kusy něčeho, co podezřele připomínalo kusy černého mramoru. Rozhodl se, že najde kněze. Koneckonců, snad jsou alespoň k něčemu, a jak se zdálo, nadešel čas, kdy by to mohli dokázat. Třeba bude ochotný poskytnout útěchu, nebo, když nic jiného, otluče mu alespoň IIb hlavu kamenem.

Místo kněze našel nějakou postavu, která klečela na všech čtyřech a sípavě kašlala. IIb jí pomohl na nohy a znovu spokojeně zkonstatoval, že je sám sebou. Jednu chvíli měl vážný strach, že by mohl být někým jiným. Posadil nebožáka na kus — ano teď už o tom nebylo pochybností — černého mramoru.

„Ty jsi kněz?“ řekl a přehraboval se v troskách.

„Jmenuju se Koprkvaš. Hlavní balzamovač,“ zamumlala postava.

„Ptakospar II., parakosmický archit —“ začal IIb, a pak, protože ho napadlo, že architekti teď jistě nebudou nějakou dobu v okolí populární, se rychle opravil. „Jsem inžinýr. Jsi v pořádku?“

„Nevím. Co se stalo?“

„Myslím, že vybuchla Velká pyramida,“ vyjádřil IIb svou nejnovější myšlenku.

„Jsme mrtví?“

„Řekl bych, že ne. Koneckonců, chodíš a mluvíš.“

Koprkvaš se otřásl. „To není žádný důkaz, věř mi. Co je to inžinýr?“

„To je stavitel akvaduktů,“ vysvětloval IIb rychle. „To teď bude nový obor, víš?“

Koprkvaš se poněkud nejistě postavil.

„Potřebuju se napít,“ prohlásil. „Pojď, najdeme řeku.“

První, co našli, byl Těpic.

Pevně svíral malý, neforemný úlomek jednoho kvádru, který při dopadu vytvořil kráter střední velikosti.

„Já ho znám,“ řekl IIb. „To je ten mladík, který byl na vrcholku pyramidy. To je neuvěřitelné, jak mohl přežít něco takového?!“

„A proč tady všude kolem ze země vyráží osení?“ kroutil Koprkvaš nevěřícně hlavou.

„No, možná že když je člověk v takové situaci přímo na vrcholu pyramidy, dochází k nějakému zvláštnímu jevu,“ přemýšlel IIb nahlas. „Třeba tam vzniká klidové místo jako uprostřed víru —“ Mimoděk sáhl po pisátku a voskové tabulce, ale pak se zarazil. Nikdy se přece nepočítalo s tím, že člověk beze zbytku porozumí všemu, do čeho se tak ochotně plete. „Je mrtvý?“ řekl.

„Nezdá se mi,“ odpověděl Koprkvaš a ustoupil. V duchu si probíral zaměstnání, která by pro něj po všech těch událostech připadala v úvahu. Nejvíce se mu zamlouvalo čalounictví. Má totiž tu výhodu, že se vám židle, poté co jste je hezky vycpal, neseberou a neodejdou jinam.

IIb se sklonil nad nehybným tělem.

„Podívej, co to má v ruce,“ řekl a opatrně rozevřel Těpicovy pevně sevřené prsty. „Kdo ví, na co to měl?“

…a Těpic zatím snil.

Viděl sedm tučných krav a sedm krav hubených a jedna z těch hubených jela na kole.

Viděl i nějaké velbloudy, kteří zpívali a jejich píseň rovnala a vypínala pomačkanou realitu.

Pak spatřil ruku, která prstem psala na bok pyramidy: Cesta vpřed je snadná. Cesta zpět vyžaduje (pokr. na násl. str. pyram.)…

Obešel hranu pyramidy a tam ruka pokračovala: sílu vůle, protože je mnohem těžší. Děkuji za pozornost.

Těpic o tom chvilku uvažoval a nakonec došel k tomu, že zbývá ještě jedna věc, kterou neudělal. Dřív by nevěděl jak, ale teď viděl, že se jedná jen o čísla uspořádaná určitým způsobem. Celá magie byla vlastně pouze způsob, jak popsat svět slovy, která svět sám nemohl ignorovat.

Zavřel oči a soustředil se. Zasténal námahou.

Pak nastal krátký okamžik rychlosti.

Koprkvaš i IIb pozvedli hlavy, když z mlhy a prachu vyrazily paprsky světla a zalily celé okolí svitem v barvě starého zlata.

A vyšlo slunce.

Seržant opatrně otevřel dvířka v břiše koně. Když se na ně nesnesla očekávaná záplava šípů a oštěpů, vydal rozkaz mladému Autoklavovi, aby vyhodil provazový žebřík. Pomalu po něm slezl na zem a rozhlédl se po chladné ranní poušti.

Mladík ho následoval dolů a na písku poskakoval z jedné nohy v lehkém sandálu na druhou. Teplota neměla daleko k bodu mrazu, a přece ještě před svačinou bude poušť znovu žhnout jako rozpálená pec.

„Podívej, mladíku,“ ukázal seržant rukou. „Vidíš nepřátelskou linii?“

„Mně to připadá jako řada dřevěných koní,“ odpověděl Autoklav, „a ten poslední je houpací.“

„Tam budou asi důstojníci. Pch. Ti Tsorťané si myslí, že jsme snad padlí na hlavu.“ Seržant chvilku podupával, aby si rozproudil krev, nadýchal se čerstvého vzduchu a vrátil se k žebříku.

„Tak pojď, chlapče.“

„Proč musíme vlézt zpátky?“

Seržant se s nohou na první příčce provazového žebříku zarazil.

„Používej selský rozum, chlapče. Nepřijdou a neodvezou naše koně do města, když nás uvidí chodit kolem, ne? Mysli.“

„A jste si, seržo, opravdu jistý, že přijdou?“ upíral na něj Autoklav zvědavý pohled. Seržant se na něj zamračil.

„Podívejte se, vojíne,“ zabručel nakonec, „každý, kdo je dost pitomý na to, aby věřil, že si ty jejich směšné dřevěné koně plné vojáků odtáhneme k nám do města, je určitě dost pitomý i na to, aby si do svého města odtáhl naše koně. QED.“[35]

„QED, seržo?“

„To znamená, abys co nejrychleji vylezl zpátky po tom mizerném žebříku, chlapče.“

Autoklav zasalutoval. „Dovolíte, seržante, abych se na chvilku omluvil?“

„Omluvil za co?“

„Omluvil, seržo,“ prohlásil Autoklav o poznání zoufalejším tónem. „Víte, v tom koni je dost těsno a taky tam není nejlepší vzduch, jestli mě chápete.“

„Vidím, že se ještě budete muset hodně naučit o tom, co je to síla vůle, jestli chcete zůstat u koňských oddílů, hochu. Je vám to jasné?“

„Rozkaz, seržante,“ odpověděl Autoklav s nezdravým výrazem.

„Máte na to jednu minutu.“

„Díky, seržo.“

Když se mu nad hlavou zavřely padací dveře, přišoural se přikrčený Autoklav k jedné mohutné dřevěné koňské noze a použil ji k účelu, ke kterému nebyla v žádném případě určena.

A právě ve chvíli, kdy zíral nepřítomně vpřed, ztracen v tom naprostém duševním vyrovnání, jaké by mu mohl závidět i dlouholetý Zen-buddhista, ozvalo se ve vzduchu slabé „pic“ a přímo před ním se otevřelo celé říční údolí.

Takové věci by se citlivým, inteligentním mladíkům stávat neměly. A když, tak alespoň ne těm, kteří si musí prát vlastní uniformu.

Do království zavál vánek od moře, který dával tušit, ne, který přímo vnucoval vůni soli, škeblí a sluncem nasáklých pláží. Nad nekropolí, kde se vítr proháněl mezi rozvalinami a pomalu začal pokrývat pískem hrobky dávno mrtvých králů, zmateně zakroužilo několik mořských ptáků, kteří pak jediným stahem vnitřností řekli víc, než by se dalo vyjádřit dlouhým projevem.

Ve větru bylo cítit ostrý, nikoliv nepříjemný chlad. Lidé, kteří se pohybovali venku a odstraňovali následky pobytu bohů, cítili nutkání obrátit k němu tvář, stejně jako se ryba v rybníku obrací k přitékajícímu proudu provzdušněné čisté vody.

V nekropoli nikdo nepracoval. U většiny pyramid vybuchly vrcholky a ještě teď se z nich slabě kouřilo jako z nedávno vyhaslých sopek. Tu a tam byla zem poseta úlomky černého mramoru. Jeden z nich málem sťal vkusnou sochu Hita, boha se supí hlavou.

Předkové zmizeli. Nenašel se jediný dobrovolník, který by je chtěl jít hledat.

Zhruba kolem poledne připlula proti proudu Mžilu loď pod plnými plachtami. Byla to zvláštní loď. Na první pohled vypadala jako veliký, líný a bezmocný hroch, který se jen tak převaluje ve vlnách. Člověk ji musel nějakou chvíli pozorovat, aby si uvědomil, že na to, jak vypadá, pluje velmi rychle. Kotvy vyhodila přímo před palácem.

Nedlouho po tom spustila na vodu člun.

Těpic seděl na trůně a pozoroval, jak se život království pomalu připomíná sám sobě, jako když skládáte kus po kuse rozbité zrcadlo a to začíná odrážet své původní okolí, ale novým, neočekávaným způsobem.

Nikdo si nebyl jistý, na základě čeho sedí ten mladík na trůně, ale nikdo jiný nebyl natolik chytrý, aby ho obsadil sám, a pro všechny to byla nesmírná úleva, slyšet příkazy pronášené jasným hlasem plným sebedůvěry. Je až neuvěřitelné, jak dokáží lidé poslouchat, když na ně někdo mluví jasným a sebevědomým hlasem. Navíc království bylo na jasný hlas plný sebedůvěry zvyklé.

Navíc vydávání rozkazů zabralo Těpicovy myšlenky natolik, že neměl čas myslet na nic jiného. Jako třeba na to, co bude dál. Naštěstí se všichni bohové vrátili do své neexistence, což zase umožnilo alespoň v některé z nich znovu uvěřit, a pod nohama už mu přestalo růst osení.

Možná že se mi podaří království znovu vybudovat, pomyslel si. Ale co s ním potom budu dělat? Kdybychom tak našli Dia. Ten vždycky věděl, co by se mělo dělat, a to byla ta hlavní věc.

Zástupem kněží a šlechticů se protlačil strážný.

„Odpusťte, Sire,“ řekl. „Je tady nějaký kupec, který by s vámi rád mluvil. Tvrdí, že je to naléhavé.“

„Teď ne, člověče. Během hodiny mě mají navštívit zástupci tsortské a efebské armády a ještě před tím musím udělat několik věcí. Nemám čas zdržovat se s nějakým obchodníkem, který tudy náhodou projíždí. A vůbec, co prodává?“

„Koberce, Sire.“

„Koberce?“

Byl to Pomošt, který se šklebil jako dýně vydlabaná na svátek čarodějnic, a za ním šlo několik členů jeho posádky. Prošel velkou síní a cestou se rozhlížel po freskách a nápisech a gobelínech na stěnách. Protože to byl Pomošt, pravděpodobně je v duchu odhadoval a sloupec cen v jeho hlavě rychle narůstal, a když docházel k trůnu, podškrtával už dvěma silnými čarami výsledek.

„Hezké místo,“ prohlásil a do těch čtyř slabik zabalil architektonickou dokonalost několika tisíciletí: „Nikdy bys neuhodl, co se nám stalo. Prostě jen tak plujeme podél pobřeží, a bac ho, najednou je tam řeka. Jednu chvíli souvislá skalní stěna, vzápětí řeka. To je ale legrace, řekl jsem si, vsadil bych se, že tam někde nahoře je starý dobrý Těpic.“

„Kde je Ptraci?“

„Vzpomněl jsem si, jak sis stěžoval, že tady nemáš to pohodlí, na které jsi byl zvyklý, a tak jsme ti přinesli tenhle koberec.“

„Ptám se, kde je Ptraci?“

Muži z posádky ustoupili stranou a Alfons se širokým úsměvem přeřízl šňůry, kterými byl koberec převázán. Pak ho uchopil za okraj a zatáhl.

Koberec se v oblaku prachu a kuliček proti molům rozvinul po podlaze a z něj se vykulila Ptraci, která se zastavila Těpicovi přímo u nohou.

Pomohl jí vstát a pokoušel se jí vybrat z vlasů chomáče prachu, zatímco se dívka kývala sem a tam. Vůbec si ho nevšimla, ale obrátila se k Pomoštovi, rudá vztekem a nedostatkem vzduchu.

„Málem jsem tam umřela!“ vykřikla. „A podle toho, jak to tam páchne, bych nebyla první! A to horko!“

„Tvrdila jsi, že to tak fungovalo u té královny — co se jmenovala Ram-jam-hura, nebo jak,“ bránil se Pomošt. „Já za to nemůžu, u nás doma se obyčejně jako dárek dává něco jako náhrdelník nebo prsten nebo tak.“

„Vsadila bych se, že ona byla zabalená do nějakého slušného koberce,“ vyštěkla na něj Ptraci. „Ne hadr, který byl bůhví jak dlouho hozený v podpalubí.“

„A měla jsi štěstí, že jsme vůbec nějaký měli,“ snažil se ji Pomošt uklidnit. „Byl to přece tvůj nápad.“

„Fuj,“ řekla Ptraci. Pak se obrátila k Těpicovi. „Ahoj,“ usmála se trochu škrobeně. „Tohle mělo být naprosto originální překvapení.“

„Zabralo to,“ souhlasil Těpic horečnatě. „Fakt to zabralo.“

Pomošt ležel v lehátku na široké palácové verandě, zatímco mu tři půvabné služebné loupaly ovoce. Ve stínu stál korbel chladného piva. Přátelsky se usmíval na celý svět.

Na přikrývce natažené opodál ležel na břiše Alfons a připadal si hrozně. Velitelka harému zjistila, že kromě tetování na rukou jsou jeho záda skutečnou ilustrovanou historií exotických praktik, a přivedla velkou skupinu dívek, aby se s jeho pomocí vzdělávaly. Občas zamrkal, když se mu její ukazovátko zabořilo na příslušném místě do zad, a tu a tam si ucpával uši prsty, aby nemusel poslouchat jejich pohihňávání.

Na vzdálenějším konci terasy seděl Těpic s Ptraci, kterým ostatní podle určité mlčenlivé dohody ponechávali soukromí. Věci se nedařily.

„Všechno se změnilo,“ řekl. „Nechci být král.“

„Ty jsi král,“ upozornila ho Ptraci. „To nemůžeš změnit.“

„Ale můžu. Můžu abdikovat, je to jednoduché. Když nebudu král, budu si moci jít, kam chci. Jestliže jsem král, pak je královo slovo svrchované a můžu abdikovat. Mohou si na ten kšeft najít nějakého příbuzného. Musím jich mít alespoň tucet.“

„Na ten kšeft? Stejně, říkal jsi, že jediná příbuzná je tvoje teta.“

Těpic se zamračil. Teta Klep-shep-ptah, když se tak nad tím zamyslel, nebyla v žádném případě vhodným vládcem pro monarchii, která měla začít znovu. Teta měla mnoho neměnných názorů a několik pevných zásad, ale k těm taky mimo jiné patřila zásada, že člověka, který se jí nezamlouvá, je nejlépe upálit zaživa. To pro začátek znamenalo například většinu lidí mladších než pětatřicet let.

„Dobrá,“ zamyslel se, „tak někoho jiného. Nemělo by to být nic těžkého, stejně jsem měl vždycky dojem, že máme víc šlechty, než potřebujeme. Jednoduše mezi nimi najdeme někoho, komu se zdá sen o těch krávách.“

„Aha, myslíš ten, kde vystupují tučné krávy a hubené krávy?“

„Jo. To je totiž takový náš dědičný sen.“

„Je trochu únavný, to vím. Jedna z nich se vždycky šklebí a hraje na lesní roh.“

„Mně to připadá, jako trombon,“ odporoval Těpic.

„Kdyby ses líp podíval, všiml by sis, že je to obřadní roh,“ odporovala.

„Dobrá, je možné, že to každý vidí po svém. Ale to není důležité.“ Povzdechl si a dál pozoroval posádku Bezejmenného, která vykládala náklad. Zdálo se, že podpalubí obsahuje více než očekávané množství péřových matrací, a několik mužů, vystupujících s užaslými pohledy po přístavním můstku z lodi, neslo kufříky s nářadím a svazky trubek.

„Obávám se, že to nebude tak jednoduché,“ řekla Ptraci. „Nemůžeš se přece postavit a oznámit ‚každý, komu se zdává o krávách, teď vystoupí z řady‘. To by pak nebyl žádný důkaz. Každý trochu chytřejší podvodník by pochopil, o co jde.“

„Jenže já tady nemůžu čekat tak dlouho, dokud se o tom náhodou nezmíní někdo sám od sebe! Měj rozum!“ vyštěkl na ni popuzeně. „Kolik lidí asi tak podle tebe přijde a řekne, poslyš, věřil bys, že se mi včera zdál hrozně legrační sen o krávách? Kromě tebe samozřejmě!“

Užasle se na sebe zadívali.

„Takže ona je moje sestra?“ řekl Těpic.

Kněží přisvědčili. Bylo ponecháno na Koumym, aby jejich odpověď vtělil do slov. Právě strávil deset minut tím, že s velitelkou harému procházel záznamy.

„Její matka byla, ehm, poslední favoritkou vašeho pana otce,“ řekl Koumy. „Hodně se zajímal o její vzdělání, jak víte, a, ehm, zdá se, že…ano. Podle záznamů by to mohla být samozřejmě i vaše teta. Konkubíny nejsou, co se týče administrativy, příliš spolehlivé. Ale pravděpodobnější je, že je to vaše sestra.“

Upřela na něj oči plné slz.

„Na tom přece vůbec nezáleží, nebo ano?“ zašeptala.

Těpic sklopil oči.

„Ale ano,“ řekl. „Myslím, že opravdu záleží.“ Podíval se na ni. „Ale zato můžeš být královna,“ dodal. Podíval se na kněze. „Že ano!“ prohlásil velmi určitě.

Kněží se podívali jeden na druhého. Pak se podívali na Ptraci. Stála sama, hlavu sklopenou, a třásla se jí ramena. Byla drobná, vychovaná v paláci, zvyklá pouze přijímat rozkazy… Všechny pohledy se obrátily ke Koumymu.

„Bude z ní ideální královna,“ prohlásil Koumy. Sálem se rozlehl početný šepot náhle spokojených hlasů.

„Ták vidíš,“ řekl Těpic chlácholivým tónem.

Podívala se na něj. Raději o krok ustoupil.

„Takže já se připravím na cestu,“ usmál se. „Naštěstí nemám co balit, to je dobře.“

„Jen tak?“ řekla. „To je všechno? To ani nic neřekneš?“

Zaváhal na půl cestě ke dveřím. Můžeš tady zůstat, řekl si v duchu. Jenže by to nefungovalo, napadlo ho hned vzápětí. Byl by z toho strašlivý zmatek a nakonec by to jistě skončilo tak, že bychom si museli rozdělit království napůl. To, že nás osud svedl dohromady, ještě neznamená, že má osud pravdu. Kromě toho už jsi se rozhodl.

„Velbloudi jsou mnohem důležitější než pyramidy,“ prohlásil pomalu. „To bychom si měli pamatovat navždy.“

Pak vyběhl ze dveří dřív, než našla něco, co by po něm mohla hodit.

Slunce — i bez chrobákovy pomoci — pomalu vystoupalo k poledni a Koumy se vznášel vedle trůnu jako Hit, bůh se supí hlavou.

„Vaše Veličenstvo jistě s radostí potvrdí můj nástup do funkce nejvyššího kněze,“ prohlásil.

„Cože?“ Ptraci seděla na trůnu a jednou rukou si podpírala bradu. „Aha. Ano. Dobrá. Jistě.“

„Bohužel, po Diovi nebyla nalezena nejmenší stopa. Domníváme se, že byl velmi blízko Velké pyramidě, když… se vybila.“

Ptraci nepřítomně upírala pohled na protější stěnu. „Pokračuj,“ přikývla. Koumy zapředl jako kočka.

„Přípravy k formální korunovaci zaberou nějaký čas,“ řekl a odněkud vytáhl zlatou masku. „V každém případě bude Vaše Vznešenost od této chvíle s radostí nosit tuhle masku úřadu a hodnosti, protože je třeba vyřídit mnoho oficiálních záležitostí.“

Podívala se na masku.

„To na sebe nevezmu,“ odpověděla pevně.

Koumy se usmál. „Vaše Veličenstvo bude masku královského majestátu nosit s pýchou a radostí.“

„Nebudu,“ odpověděla Ptraci.

Jak se Koumy pokoušel vyrovnat s touhle novou situací, jeho úsměv po okraji poněkud popraskal. Byl si jistý, že takovéhle potíže Dios nikdy neměl. Vyřešil celý problém tak, že ho obešel. Tohle obcházení mu skvěle sloužilo větší část života a neměl v úmyslu ho teď opustit. Velmi opatrně odložil masku na nedaleký stolek.

„Je První hodina,“ řekl. „Vaše Veličenstvo si bude přát provést obřad Ibise a pak ve své vznešenosti poskytne slyšení velitelům tsortské a efebské armády. Oba žádají o povolení projít naším královstvím. To Vaše Veličenstvo nedovolí. V Druhé hodině, je třeba —“

Ptraci začala nervózně bubnovat prsty na opěradlo trůnu. Pak se zhluboka nadechla. „Jdu se vykoupat,“ prohlásila.

Koumy se v prvním okamžiku zakýval sem a tam.

„Teď je První hodina,“ opakoval, neschopen vymyslet něco jiného. „Vaše Veličenstvo si bude přát —“

„Koumy?“

„Ano, ó, vznešená královno?“

„Zmlkni.“

„— provést obřad Ibise —“ zasténal Koumy.

„Pevně věřím, že jsi natolik schopný, že to klidně dokážeš sám. Vypadáš jako muž, který dokáže všechno sám, pokud jsem kdy takového viděla,“ dodala kysele.

„— velitelé tsortské a —“

„Řekni jim,“ začala Ptraci, ale pak se zarazila. „Řekni jim,“ opakovala, „že mohou projít oba. Ne jeden, nebo druhý, rozumíš? Oba.“

„Ale —“ Koumyho chápání konečně dohonilo jeho uši, „— to znamená, že skončí na opačných stranách.“

„Výborně. A pak objednáš nějaké velbloudy. V Efebe je obchodník, který má ve stájích celkem slušné zboží. Nezapomeň jim prohlédnout zuby. Ó, ano, a běž a požádej kapitána lodi Bezejmenný, aby mě navštívil. Chtěl mi vysvětlit, co to znamená ‚svobodný přístav‘.“

„V lázni, ó, královno?“ nadhodil Koumy, kterému se najednou udělalo poněkud slabo. Nemohl si nevšimnout, jak se její hlas s každou větou mění, přesně podle toho, jak žhavá letlampa dědičnosti opalovala tenký nátěr výchovy.

„Na tom není nic špatného,“ vyštěkla. „A dohlédni na to, ať začnou s rozvody a kanalizací. Na to se používají trubky.“

„To bude na oslí mléko?“ zeptal se Koumy, jehož myšlenky teď už dokonale bloudily v poušti[36].

„Sklapni, Koumy.“

„Ano, ó, královno,“ odpověděl Koumy zasmušile.

Toužil po změnách. Faktem ale bylo, že jak tak o tom teď přemýšlel, víc by se mu líbilo, kdyby se většina věcí vůbec nezměnila.

Slunce se bez jakékoliv pomoci pomalu sklánělo za obzor. Pro některé lidi byl tenhle den velmi příjemný.

Načervenalé světlo ozářilo tři mužské členy Ptakosparovské dynastie, kteří se skláněli nad plánem na —

„Říká se tomu most,“ řekl IIb.

„To je něco jako akvadukt?“ zeptal se Ptakospar.

„No, tahle věcička se spíš používá obráceně,“ vysvětloval IIb. „Voda teče pod tím, my chodíme nahoře.“

„OK. Králi — ovně se to nebude líbit,“ zavrtěl hlavou Ptakospar. „Královská rodina byla vždycky proti tomu, aby se Posvátná řeka svazovala přehradami a stavbami, jako je tahle.“

IIb se na něj zářivě usmál. „To navrhla ona sama,“ vyhodil svůj trumf. „A byla natolik laskavá, že pokračovala a požádala nás, aby na mostě byla zvláštní místa, kde by se mohli lidé zastavit a házet kamení po krokodýlech.“

„To řekla?“

„Řekla doslova: velké špičaté kameny.“

„No tohle,“ zavrtěl hlavou Ptakospar. Obrátil se k druhému synovi.

„Určitě jsi v pořádku?“ zeptal se.

„Cítím se skvěle, tati,“ odpověděl IIa.

„Žádné bolení hlavy,“ pokračoval nejistě Ptakospar, „nebo něco takového?“

„Nikdy jsem se necítil líp,“ tvrdil IIa.

„Jenom si myslím, že jsi neměl mluvit o těch penězích,“ řekl Ptakospar. „Myslel jsem si, že je to tím, že se pořád ještě cítíš plac — nemocný.“

„Královna mě poctila velkou ctí a požádala mě, abych dohlédl na královské finance,“ řekl IIa. „Řekla, že kněží neumějí sčítat.“

Všechny předchozí události na něm nezanechaly žádné následky, snad kromě jediného, totiž výnosného sklonu vymyslet pokaždé způsob, jak udělat těm ostatním čáru přes rozpočet, a tak teď seděl a s napůl spokojeným a napůl zasněným výrazem v duchu sestavoval tabulky plateb, přístavních poplatků a složitou soustavu daní z přidané hodnoty, které už brzo přivodí některým obchodním spekulantům v Ankh-Morporku ošklivý šok.

Ptakospar si představil všechny ty kilometry panenského, nepřemostěného Mžilu. Teď měli k dispozici téměř nevyčerpatelné množství opracovaného kamene. A jeden nikdy neví, třeba se na nějakém tom mostě najde i místečko pro jednu dvě sochy. Ta věc se mu zamlouvala čím dál tím víc.

Objal oba syny rukama kolem ramen. „Chlapci,“ řekl pyšně, „to vypadá jako zásadní pokrok.“

Paprsky zapadajícího slunce dopadaly i na Koprkvaše a Gerna, i když tady to bylo trochu oklikou — osvětlovací šachtou ve střeše paláce, která prosvětlovala palácové kuchyně. Proč tihle dva skončili právě tady, nebylo tak docela jasné. Snad proto, že v balzamovací dílně to teď, když byla mimo provoz, vypadalo smutně a bezútěšně.

Kolem pracoval kuchyňský personál a všichni cítili závoj neproniknutelné chmury, který oba balzamovače halil. Ani v těch nejlepších dobách nebyla práce balzamovače příliš společenská záležitost a balzamovači si taky jen těžko získávali přátele. Jenže času bylo málo, připravovala se korunovační hostina.

Dvojice seděla uprostřed všeobecného spěchu a pohlížela do budoucnosti přes okraj džbánků s pivem.

„Předpokládám,“ nadhodil Gern, „že by si Hanlena mohla promluvit se svým otcem.“

„To je ono, chlapče,“ přikývl Koprkvaš unaveně. „V tom je jistá budoucnost. Česnek budou lidé kupovat pořád.“

„Je to pěknej ksindl, ten česnek!“ vybuchl Gern s neobvyklou zuřivostí. „A mezi lidi se člověk skoro nedostane. To se mi právě na našem zaměstnání líbilo — pořád nějaké nové obličeje.“

„Už žádné pyramidy,“ řekl Koprkvaš, ale beze smutku. „Tak to řekla. Odvedl jste skvělý kus práce, mistře Koprkvaši, ale já jsem pevně rozhodnuta odvléci tuhle zem, ať si třeba křičí a kope, přímo do století kaloně.“

„Kobry,“ opravil ho Gern.

„Co?“

„Je století kobry. Ne kaloně.“

„To je jedno!“ zavrčel Koprkvaš. Otráveně nahlédl do svého korbele. V tom právě spočívá ta potíž, pomyslel si. Budeme si muset začít pamatovat, které máme století.

Podíval se na podnos plný jednohubek. Tak to dneska chodí. Všichni poletují sem a tam —

Sebral olivu a začal s ní otáčet v prstech.

„Nemůžu říct, že bych měl k našemu starému zaměstnání tak silný vztah jako vy, mistře — chtěl jsem říct Koprkvaši. Víte, zvláště když ty vaše stehy tak dokonale drží.“

Koprkvaš, který nespouštěl oči z olivy, se zasněným výrazem sáhl do opasku a vytáhl jeden z maličkých nožíků, které používal na složité a jemné zákroky.

„Povídám, musíte být asi velmi smutný, že to všechno skončilo, že?“ řekl Gern.

Koprkvaš se natočil na světlo, aby lépe viděl, a v soustředění začal hlasitěji oddechovat…

„Podívejte, nakonec se přes to dostanete,“ pokračoval Gern. „Důležité je nedovolit, aby se vám v myšlenkách usadila trpkost a pocit ukřivdění —“

„Odlož někam tu pecku,“ řekl Koprkvaš.

„Pardon?“

„Odlož někam tu pecku,“ opakoval Koprkvaš.

Gern pokrčil rameny a vzal mu ji z prstů.

„Výborně,“ řekl Koprkvaš a jeho hlas najednou zněl, jako by starý balzamovač našel nový smysl života. „Teď mi podej kousek kapie a podívej se, jestli tady někde nemají ančovičky —“

Slunce ozařovalo deltu Mžilu, to malé nekonečno rákosí a bahna, v místech, kde mohutná řeka vyvrhovala náplavy posbírané během cesty napříč pevninou. Brodiví ptáci se důstojně procházeli spletí zeleného sítí a hledali potravu a miliony mušek a pakomárů tančily své bláznivé reje mezi zelenými stonky nad stojatou vodou. Tady bylo vidět, jak čas ubíhá, protože delta dvakrát denně vydechla s chladnou a čerstvou vodou přílivu. Příliv se blížil právě teď, zpěněné vlny se se šumotem prodíraly rákosím.

Tu a tam se vznášel kus prastarého obvazu, chvíli se kroutil, podobný neuvěřitelně starému hadu, a pak se většinou naprosto tiše rozpustil.

TO JE VELMI VÝJIMEČNÁ SITUACE.

Je nám to upřímně líto, ale není to naše vina.

KOLIK VÁS TAM JE?

Obávám se, že něco přes třináct set.

TAK DOBRÁ. POSTAVTE SE DO FRONTY, PROSÍM.

Ty Mrcha pozoroval prázdný žlab.

Ten představoval podmnožinu obecné množiny „seno“ obsahující libovolné množství mezi nulou a K.

Žlab neobsahoval žádné seno. Mohl samozřejmě obsahovat nějaké záporné množství sena, ale pro hladový žaludek nehrál rozdíl mezi žádným senem a minus senem žádnou roli.

Nezáleželo na tom, jakým způsobem to počítal, výsledek byl vždy týž. Byla to klasicky jednoduchá rovnice. Měla v sobě určitou eleganci, jenže Ty Mrcha právě nebyl v situaci, kdy byl schopen ji obdivovat.

Ty Mrcha se cítil zneužitý a unavený. Na tom nebylo nic zvláštního, protože mysl většiny velbloudů se v takovém stavu nachází téměř neustále. Trpělivě si klekl, zatímco na něj Těpic připevňoval sedlové brašny.

„Efebe se vyhneme,“ oznamoval Těpic velbloudovi. „Vydáme se podél Kruhového moře, pustíme se přes Quirm nebo možná přes hory Beraní hlavy. Je plno míst, kam bychom mohli jít. Taky bychom se třeba mohli podívat po některém z těch prastarých ztracených měst, co? Myslím, že to by se ti líbilo.“

Každý, kdo se snaží obveselit velblouda, dělá chybu. Je to totéž, jako kdybyste házeli meruňky do černé díry.

Dveře na konci stájí se otevřely a v nich se objevil kněz. Vypadal dost nervózně. Knězi se totiž v posledních dnech oproti původním zvyklostem dost naběhali.

„Ehm,“ začal. „Její Veličenstvo vám přikazuje, abyste neopouštěl království.“

Odkašlal si.

Chvilku mlčel a pak se zeptal: „Bude nějaká odpověď, sire?“

Těpic chvilku zauvažoval. „Ne,“ odpověděl. „Odpověď nebude.“

„Takže jí mohu sdělit, že se k ní vzápětí připojíte, že?“ nadhodil kněz s nadějí v hlase.

„Ne.“

„Jak si přejete, sire,“ odpověděl kněz kysele a zmizel.

Během několika minut se na jeho místě objevil Koumy, jehož obličej byl červený jako holandská kráva.

„Její Veličenstvo žádá, abyste neopouštěl království,“ prohlásil.

Těpic vylezl Ty Mrchovi na hřbet a klepl ho holí.

„Ona to myslí vážně,“ snažil se Koumy.

„Věřím, že to myslí vážně.“

„Mohla by vás dát hodit posvátným krokodýlům, sire.“

„Dnes jsem jich tady tolik neviděl. Jak se mají?“ řekl Těpic a znovu klepl velblouda.

Vyjel do rezavého slunečního svitu a pustil se po ulici z udupané hlíny, jejíž povrch za staletí ztvrdl na kámen. Ulice byly plné lidí. A jediný člověk mu nevěnoval jediný pohled.

Byl to úžasný pocit.

Jel klidně po cestě k hranicím a nezastavil, dokud nevyjel na náhorní plošinu. Údolí se mu rozkládalo za zády. Z pouště přilétal horký vítr a chrastil v listí několika odolnějších keřů. Těpic sestoupil ze sedla, přivázal Ty Mrchu do stínu, vylezl na jeden z větších balvanů a zadíval se nazpět.

Údolí bylo staré, tak staré, že by člověk snadno uvěřil, že nejdřív bylo stvořeno údolí a to pak pozorovalo, jak vzniká ostatní svět. Těpic si lehl na břicho, podepřel si bradu rukama a díval se.

Samozřejmě, údolí se udělalo starým samo. Pomalu a opatrně se celá tisíciletí zbavovalo své budoucnosti. Teď do něj změny udeřily jako zem do padajícího vejce.

Rozměry jsou asi mnohem složitější, než si lidé myslí. Čas pravděpodobně také. A lidé jakbysmet, i když u lidí se alespoň tu a tam dá něco odhadnout.

Pozoroval, jak sloup prachu, který se zvedl před palácem, postupuje ulicemi, napříč úzkým pruhem polí obklopujících město, na okamžik mizí ve skupině palem pod náhorní plošinou a znovu se objevuje na úpatí cesty vedoucí vzhůru. Byl si jist, že se sloup prachu zvedá za dvoukolkou dlouho před tím, než ji uviděl.

Sklouzl z kamene a trpělivě si u silnice sedl na paty. Nakonec vozík projel kolem, zpomalil, neohrabaně se v úzkém prostoru obrátil a vrátil se.

„Co budeš dělat?“ vykřikla na něj Ptraci, která se vyklonila z vozu.

Těpic se uklonil.

„A nech těch pitomostí!“ ušklíbla se.

„Nelíbí se ti být královnou?“

Zaváhala. „Ale ano,“ přikývla, „líbí —“

„Samozřejmě že ano,“ usmál se Těpic. „Máš to v krvi. Za starých časů by lidé o tu poctu bojovali jako lvi. Bratři proti sestrám, bratranci proti strýcům. Odporné.“

„Ale ty přece nemusíš odejít! Já tě potřebuju!“

„Máš své poradce,“ upozornil ji jemně Těpic.

„O tom přece nemluvím!“ odsekla mu. „Kromě toho, je tam jenom Koumy, a to není žádný zázrak.“

„Tak to máš štěstí. Já měl Dia a ten byl dobrý. Koumy bude mnohem lepší, můžeš se hodně naučit, když nebudeš poslouchat to, co ti bude chtít říct. S neschopnými rádci se můžeš dostat opravdu daleko. Kromě toho jsem si jistý, že ti Pomošt rád pomůže. Jenom hýří nápady.“

Začervenala se. „Už mi jich několik předložil během plavby.“

„Tak vidíš. Hned jsem věděl, že vy dva spolu budete vycházet jako dům s ohněm. Výkřiky, plameny, spas se kdo můžeš…“

„A ty se vracíš nazpět, aby ses stal vrahem?“ ušklíbla se.

„Nemyslím. Inhumoval jsem pyramidu, panteon a koneckonců celé Staré království. Myslím, že by stálo za to, zkusit něco jiného. Mimochodem, neobjevují se ti pod nohama výhonky osení, třeba když jsi na procházce?“

„Ne. Co je to za hloupý nápad?“

Těpic se uvolnil. Takže to všechno opravdu skončilo. „Nikdy nedovol, aby ti pod nohama vyrostla tráva, to je moc důležité. Poslyš, neviděla jsi v okolí nějaké racky?“

„Je jich v království spousta, nevšiml sis?“

„Ano. To je dobře, řekl bych.“

Ty Mrcha přihlížel, jak si ti dva ještě chvíli povídali. Vedli ten zvláštní, nesouvislý rozhovor, který většinou vedou dva příslušníci opačného pohlaví, když myslí na něco jiného. U velbloudů to bylo mnohem jednodušší, tam stačilo samičce, aby zkontrolovala samečkův styl.

Pak se, alespoň podle Ty Mrchova soudu, velmi cudně políbili. Bylo rozhodnuto.

V tom okamžiku celá věc přestala Ty Mrchu zajímat, takže se rozhodl, že si znovu přežvýká svačinu.

NA ZAČÁTKU…

V údolí panoval klid a mír. Řeka, břehy ještě neupravené, se líně toulala porosty rákosí a papyru. Na mělčinách postávali ibisové, v hlubinách řeky se vynořovali a potápěli hroši, podobní nakládaným vejcím.

Jediný zvuk v tom vlhkém tichu představovalo občasné plesknutí ryby nebo sykot krokodýla.

Dios nějaký čas ležel v bahně. Nebyl si jistý, jak se sem dostal, ani proč je polovina jeho roucha potrhaná a ta druhá opálená do hnědá. Matně si vzpomínal na jakýsi strašlivý hluk a pocit nesmírné rychlosti, zatímco byl současně přesvědčený o tom, že se nehýbe z místa. Právě teď nestál o žádné odpovědi. Odpovědi předpokládaly otázky a otázky ještě nikoho nikam nedovedly. Otázky většinou všechno jen pokazily. Bahno bylo chladné a uklidňující. V téhle chvíli ho nic jiného nezajímalo.

Slunce zapadlo. Je pravda, že kolem Dia prošlo několik nočních šelem, ale všechny jakýmsi šestým smyslem pochopily, že ukousnout mu nohu by nestálo za všechny ty nepříjemnosti, které by z toho vznikly.

Znovu vyšlo slunce. Rozkřičely se volavky. Mlha, která se vinula mezi jednotlivými jezírky a tůněmi, zmizela ve chvíli, kdy obloha změnila barvu z jasně modré na barvu nového bronzu.

A Diovi ubíhal čas klidně a jednotvárně až do chvíle, kdy odkudsi zazněl podivný cizí zvuk, který jako by ticho rozřezal malým rezavým nožem na tisíc kousků.

Byl to zvuk, jaký by vznikl, kdybyste řvoucího osla řezali řetězovou pilou. Zvuk zněl dál a melodie v něm hrála stejnou roli jako bedýnka datlí ve špičkovém závodě motocyklů. Jenže nakonec se k ní připojily další hlasy, podobné, ale jiné, v mnoha polámaných tóninách a nakřáplých tónech, a celkový dojem byl kupodivu docela přijatelný. Měla určité kouzlo. Táhla. Přilnula podivným způsobem.

Zvuk se pomalu přesunul na planinu, jeden čistý tón vytvořený spojením tónů nesourodých, a pak se na pouhý zlomeček vteřiny hlasy rozdělily, každý ve formě vektoru…

Vzduch se zachvěl, slunce zablikalo.

A nad vzdálenými kopci se objevila malá skupinka velbloudů, vyhublých a zaprášených, kteří se o překot hnali k vodě. Z rákosí se zvedla hejna poplašených ptáků. Několik odporných plazů líně sjelo z písečných břehů do řeky. Podivná stvoření s přezíravým výrazem a kloubnatýma nohama doběhla k vodě, ponořila do ní čenichy a začala hlasitě pít. Během několika minut se voda změnila v tmavohnědé kaliště.

Dios se posadil a uviděl vedle sebe v bahně ležet svou hůl. Byla poněkud osmahlá, ale jinak nepoškozená. Pak však uviděl něco, čeho si nikdy předtím nevšiml. Předtím? Bylo vůbec nějaké předtím? Určitě se mu zdál takový sen, bylo to něco jako sen…

Každý had svíral v tlamě vlastní ocas.

Po svahu, kus za velbloudy, sestupoval poháněč velbloudů, drobný tmavý mužík s holí v ruce, a za ním se pomalu vlekla jeho otrhaná rodina. Zdálo se, že je mužík napůl mrtvý žízní a navíc že ho něco nesmírně překvapilo.

Vypadal přesně jako někdo, kdo potřebuje dobrou radu a citlivé vedení.

Diovy oči zabloudily nazpět k holi. Ta hůl znamenala něco velmi důležitého, to věděl. Jenže si nemohl vzpomenout co. Všechno, co si vybavoval, bylo, že je strašlivě těžká, ale že je mnohem těžší ji odložit. Je velmi těžké ji odložit. Je lepší ji vůbec nezvedat.

Nebo možná že by ji mohl na chvíli přece jen zvednout a vysvětlit těm lidem, co jsou to bohové a proč jsou tak důležité pyramidy. A potom by ji samozřejmě zase odložil…

S hlasitým vzdycháním se kněz opřel o hůl a přitáhl si kolem sebe zbytky roucha, aby si dodal alespoň částečné důstojnosti.

Pak Dios vykročil vpřed.