Pyramidy

KNIHA TŘETÍ Kniha nového syna

Vyšlo slunce, a protože tady už nebylo území Starého království, byla to jen docela obyčejná koule žhavých plynů. Purpurová noc hluboké pouště se pod jeho září rychle rozplynula. Ještěrky zalezly do puklin mezi balvany. Ty Mrcha ulehl do nevýrazného stínu, který poskytovala řídká ostnatá křoviska, a vrhal nafoukané pohledy do okolního kraje. Nakonec začal znovu přežvykovat a k tomu si v duchu vypočítával druhé odmocniny čísel končících na sedm.

Těpic a Ptraci nakonec našli stín pod vápencovým převisem, kam si sedli, a zachmuřeně pozorovali, jak se nad pouští vlní vedrem vzduch.

„Já tomu nerozumím,“ prohlásila Ptraci. „A díval ses všude?“

Těpic zabručel. Vedro udeřilo jako kladivo, ale on si neodepřel projít se několikrát sem a tam, jako by se mohlo čtyři sta padesát čtverečních kilometrů země ukrýt za křoví nebo pod kamínek.

Cesta, po které přišli, se sice ztrácela mezi útesy, ale hned vzápětí se zvedala a pokračovala přes duny k něčemu, co vypadalo naprosto jasně jako Tsort. Poznal počasím omšelou Sfingu, která byla postavena jako hraniční milník; legendy říkají, že v okamžicích největší národní tísně se pohybuje přes hranice sem a tam, i když legenda si ovšem na druhé straně nebyla jistá proč.

Těpic věděl, že už vecválali do Efebe. Měl by se dívat přes hluboké úrodné údolí Mžilu, poseté pyramidami, které leželo mezi dvěma zeměmi.

Hledal ho hodinu. Marně.

Bylo to nevysvětlitelné. Nemožné. Nepochopitelné.

Zastínil si oči a snad potisícáté se rozhlédl po tiché, rozpálené krajině. Pak pohnul hlavou a zahlédl Mžilibabu.

Přeletěla mu před očima najednou. Vrátil se pohledem a zahlédl ji znovu, krátký záblesk mlhavé barvy, který zmizel, jakmile se na něj soustředil.

O několik minut později vyhlédla Ptraci ze stínu a viděla, jak Těpic klesl na všechny čtyři. Když začal obracet kameny, rozhodla se, že je čas odvést ho ze sluníčka.

Setřásl její ruku z ramene a mávl na ni v netrpělivém gestu.

„Našel jsem to!“ Vytáhl z boty nůž a začal škrabat v zemi.

„Kde?“

„Tady.“

Položila mu na čelo ruku plnou prstenů.

„Aha, no ano,“ přikývla. „Jasně. To víš, že jo. Dobrá. Tak a teď si myslím, že bys měl jít na chvíli do stínu.“

„Ne, počkej, vážně! Tady! Podívej!“

Přidřepla si vedle něj, a aby mu udělala radost, začala si prohlížet ten kus kamenné plošiny, který jí ukazoval.

„Tady je prasklina,“ řekla.

„Podívej se na ni pořádně, ano? Musíš pomalu otáčet hlavou a dívat se tak jako koutkem oka.“ Těpicova dýka se zarazila do pukliny, která byla sotva o něco víc než slabá spára v kameni.

„Koukni, táhne se hodně daleko,“ řekla Ptraci, když zkoumavým pohledem sledovala prasklinu v kameni.

„Celou cestu od druhého vodopádu až k deltě,“ odpověděl jí Těpic. „Když si zakryješ oko, tak to hodně pomůže. Prosím tě, zkus to! Prosím!“

Váhavě si rukou zakryla jedno oko a poslušně zašilhala na kamennou puklinu.

Nakonec řekla: „Není to k ničemu, ne — vidím —“

Chvilku stála naprosto nehybně a pak se vrhla stranou na zem. Těpic přestal vrážet nůž do praskliny a přesunul se k ní.

„Stála jsem na samém okraji!“ zakvílela.

„Viděla jsi to?“ zeptal se s nadějí.

Přikývla, velice pomalu a opatrně vstala a couvala nazpět.

„Taky máš pocit, jako že se ti oči obrátily naruby?“ zeptal se jí Těpic.

„Jo,“ odpověděla mu Ptraci chladně. „Mohla bych dostat nazpět svoje rolničky, prosím?“

„Cože?“

„Moje rolničky. Dal sis je do kapsy. Chtěla bych je nazpět.“

Těpic pokrčil rameny a zalovil ve váčku u pasu. Rolničky byly většinou měděné, místy zdobené emailem. Tu a tam se na nich řemeslník pokusil bez valného úspěchu udělat nějakou ozdůbku z točeného drátu a kousků barevných sklíček. Vzala si je a připevnila.

„Mají nějaký okultní význam?“ zeptal se.

„Co znamená ‚okultní‘?“ podívala se na něj nepřítomně.

„Hm, na co je tedy vlastně potřebuješ?“

„Už jsem ti to řekla. Bez nich se necítím slušně oblečená.“

Těpic znovu pokrčil rameny a vrátil se s nožem k puklině.

„Proč to děláš?“ zeptala se. Přestal šťourat čepelí v prasklině a zamyslel se nad tím.

„Nevím,“ odpověděl. „Ale ty jsi údolí taky viděla, že?“

„Viděla.“

„No tak.“

„No tak co?“

Těpic obrátil oči k nebi. „Nezdá se ti, že je to celé, no, když nic, tak alespoň divné? Že se jen tak ztratí celá zem? To je přece něco, co se, k sakru, nestává každý den, proboha!“

„Jak to mám vědět? Nikdy jsem předtím z údolí nevytáhla paty. Nevím, jak má vypadat zvenku! A neklej!“

Těpic zavrtěl hlavou. „Tak si myslím, že vážně půjdu a lehnu si do stínu,“ prohlásil. „Nebo aspoň do toho, co z něj zbylo,“ dodal, protože mosazné slunce už začalo vypalovat i stíny. Dopotácel se k balvanům a díval se na ni.

„Celé údolí se prostě zavřelo,“ vypravil ze sebe nakonec. „Všichni ti lidé…“

„Viděla jsem tam hořet táborové ohně,“ řekla Ptraci a svezla se vedle něj na zem.

„Má to určitě něco společného s Velkou pyramidou,“ zabručel. „Těsně před tím, než jsme se dali na útěk, vypadala hrozně divně. Je to magie, nebo geometrie, jedno, nebo druhé. Jak myslíš, že bychom se mohli dostat nazpět?“

„Já se nechci vrátit. Proč bych to dělala? Pro mě to znamená krokodýly. Já zpátky nejdu, a kvůli krokodýlům už vůbec ne.“

„Hm, třeba bych ti mohl udělit milost, nebo tak něco,“ nadhodil Těpic.

„Ach, ano,“ řekla Ptraci a prohlížela si nehty. „Ty jsi vlastně říkal, že jsi král, co?“

„Ale já jsem král! To tam —“ Těpic zaváhal, protože nevěděl, kterým směrem má ukázat, „někde je moje království. Panuju tam.“

„Nevypadáš jako král,“ řekla Ptraci.

„Proč ne?“

„Vždycky nosil zlatou masku.“

„To jsem byl já!“

„Takže to ty jsi přikázal, aby mě hodili krokodýlům?“

„Jasně! Totiž ne!“ Těpic zaváhal. „Víš, jak bych ti to… to udělal král. Ne já. Svým způsobem. Ale já to byl, kdo tě zachránil,“ dodal galantně.

„Takže jsme zase u toho. Kdybys byl král, byl bys i bůh. Teď ovšem vůbec jako bůh nejednáš.“

„Ano? Dobrá. Ehm.“ Těpic znovu zaváhal. To, jak Ptraci brala věci doslova, znamenalo, že si musel pečlivé rozmyslet i tu nejnevinnější větu, než ji před ní vypustil do světa.

„V zásadě jsem nejlepší v zajišťování východu slunce,“ řekl. „Bohužel nevím, jak to dělám. A řeky. Když chceš, aby se některá z řek vylila ze svých břehů, jsem tvůj člověk. Chtěl jsem říct bůh.“

Pak upadl do zadumaného mlčení, ale nakonec ho něco napadlo.

„Tak by mě zajímalo, co se tam beze mě děje?“ Ptraci vstala a vykročila směrem k roklině. „Kam jdeš?“

Ohlédla se. „No, pane králi, bože, nebo vrahu, dokážeš udělat vodu?“

„Co, tady?“

„No, myslím na pití. V té puklině může být ukrytá řeka, ale taky nemusí, ale tak nebo tak, stejně se k ní nedostaneme, ne? Takže musíme dojít někam, kde se k vodě dostaneme. Je to tak jednoduché, že by to snad mohl pochopit i král.“

Pospíchal za ní dolů soutěskou, na místo, kde ležel Ty Mrcha s hlavou a krkem nataženými na zemi, třepal ušima a líně si aplikoval teorii Zuřivého obludy o přechodových integrálech, s jejichž pomocí je možno na základě počtu pravděpodobnosti vyčlenit přihřátá čísla. Ptraci ho popuzeně kopla.

„A ty víš, kde nějaká voda je?“ zeptal se Těpic.

…e lomeno 27. Sedmnáct kilometrů…

Ptraci na něj upřela kohlem rámované oči. „Chceš říct, že ty to nevíš? To jsi mě chtěl odvézt do pouště, a přitom nevíš, kde je nejbližší voda?“

„No, já si spíš myslel, že se mi podaří nějakou vzít s sebou!“

„Ani sis na to nevzpomněl!“

„Poslyš, takhle se mnou nesmíš mluvit! Já jsem král!“ Těpic se zarazil.

„Máš naprostou pravdu,“ řekl. „Ani mě to nenapadlo. Tam, odkud jsem, pršívalo, pršelo skoro každý den.“

Ptraciino obočí se pozvedlo. „No a co? Tady se taky práší celé dny!“

„Ale ne, já myslel déšť. Znáš to. Velice tenké pramínky vody, které padají z nebe?“

„To je ale pitomost! Odkud to vlastně pocházíš?“

Těpic se ocitl v rozpacích. „No, přišel jsem z Ankh-Morporku, ale vyšel jsem odsud.“ Podíval se na cestu. Odsud. Z toho místa, kde, pokud víš, co hledat, vidíš slaboučkou prasklinu, která se táhne rovinou. Pokračuje na obou stranách útesů až po nový svislý zlom v síle vlasové linky, který obsahuje celé říční království a 7000 let historie.

Nenáviděl každou minutu, kterou tam musel strávit. A království se před ním teď zavřelo. A snad právě proto, že to nešlo, nesmírně zatoužil po tom, vrátit se tam nazpět.

Popošel k prasklině a rukou si zakryl oko. Když člověk správně pohnul hlavou…

Na kratičký okamžik mu přeletěl obraz království před očima a zase zmizel. Zkusil to ještě několikrát, ale už se mu to nepodařilo.

Co kdybych rozbil to kamení? Ne, napadlo ho vzápětí, to je přece hloupost. Vždyť je to linka. Do linky se vlézt nedá. Obyčejná linka nemá žádnou sílu. To je známá geometrická zkušenost.

Cítil, jak se za něj postavila Ptraci a vzápětí ho její ruce chytily za krk. Na vteřinu užasl nad tím, kde se naučila smrtelné sevření užívané v Katharu, ale to už mu její prsty začaly jemně masírovat svaly, a únava a duševní vypětí se pod jejími jemnými dotyky roplývaly jako tuk pod rozpáleným nožem. Otřásal se, ale napětí povolilo.

„To je skvělé,“ řekl.

„Učili nás to. Šlachy máš zauzlované, jako když navlečeš pingpongové míčky na kus provazu,“ vysvětlovala mu Ptraci.

Těpic se vděčně položil najeden z kamenů, kterých ležely na úpatí útesů celé desítky, a poddal se uklidňujícím dotekům jejích prstů, které pomalu rozmasírovaly většinu nočních problémů.

„Nevím, co mám dělat,“ zabručel. „Tohle je zvlášť příjemné.“

„To víš, být služebnou, to neznamená jen loupat ovoce,“ odpověděla mu Ptraci. „První lekce, kterou se naučíš, je, že když měl pán dlouhý a těžký den, není nejlepší nápad nabízet mu nějaké laškování, hopsa hejsa a kdesi cosi. A kdo říká, že musíš něco dělat?“

„Cítím se za to zodpovědný.“ Těpic změnil polohu jako kočka, kterou někdo drbe pod krkem.

„Kdybys věděl o nějakém dulcimeru, mohla bych ti zahrát něco uklidňujícího,“ řekla Ptraci. „Dostala jsem se až k ‚Besídce skřítků‘ v první knize.“

„Myslím, že král by neměl dovolit, aby mu jen tak zmizelo království.“

„Všechna ostatní děvčata uměla hrát i zpívat mnohem líp,“ pokračovala Ptraci toužebně a přitom mu masírovala ramena. „Ale starý král častokrát říkal, že nejraději poslouchá mě. Říkal, že mu to vždycky vylepší náladu.“

„Představ si, že teď našemu království začnou říkat Ztracené království,“ řekl Těpic unaveně. „Řekni mi, jak ty by ses cítila na mém místě?“

„Taky říkal, že se mu líbí, jak zpívám. Všichni ostatní tvrdili, že můj zpěv zní jako sbor hejna supů, kteří právě objevili padlého osla.“

„Poslechni si to: král Ztraceného království. Zní to strašně! Musím je dostat zpátky!“

Ty Mrcha pomalu otočil svou mohutnou hlavu a upřeně sledoval zmatený let velké masařky a hluboko v hlavě mu běžely sloupce rudých čísílek, které podrobně zachycovaly vektory, rychlosti a převýšení. Rozhovory lidských bytostí ho celkem nezajímaly, i když už ho napadlo, že muži a ženy spolu nejlépe vycházejí právě tehdy, když jeden druhého příliš neposlouchají. S velbloudy to bylo jednodušší.

Těpic upíral oči na puklinu v kameni. Geometrie. To je to, co v tom vězí.

„Vydáme se do Efebe,“ řekl. „Tam vědí všechno o geometrii a taky mají spoustu nesmyslných nápadů. Nesmyslný nápad — to je přesně to, co teď potřebujeme.“

„Proč nosíš všechny ty nože a věci? Ale já myslím vážně?“

„Hmm? Co jsi říkala?“

„Všechny ty nože. Proč je máš?“

Těpic se nad její otázkou zamyslel. „No asi proto, že se bez nich cítím skoro jako nahý.“

„Oh.“

Ptraci, pobízena smyslem pro zodpovědnost, zatápala v hlavě po nějakém dalším vhodném tématu k hovoru. Hlavní témata nenucené konverzace patřila také ke vzdělání služebných. Nikdy v tom předmětu zvlášť nevynikala. Ostatní děvčata často přicházela s úžasnými náměty, od vyčerpávajících znalostí sexuálních praktik krokodýlů až po úvahy o životě na onom světě, připadalo jí příliš obtížné nasadit nějaké takové téma hned po hovoru o počasí.

„Tak,“ řekla. „Předpokládám, že jsi zabil hodně lidí?“

„Cože?“

„Jako vrah, myslím. Platí tě přece za to, abys zabíjel lidi, ne? Zabíjel jsi moc? Víš, že zbytečně napínáš zádové svaly?“

„Myslím, že bych o tom neměl mluvit.“

„A já si zase myslím, že bych se to měla dozvědět. Musíme spolu přejít poušť a kdovíco. Víc než sto?“

„U bohů, ne!“

„No, tak tedy míň než padesát?“

Těpic se překulil na záda.

„Podívej se, ani ti nejproslulejší vrazi nikdy nezabili za celý život víc než nějakých třicet lidí,“ odpověděl jí oklikou.

„Tak míň než dvacet?“

„Ano.“

„Než deset?“

„Myslím,“ prohlásil Těpic, „že bude nejlepší, když si řekneme, že to bylo nějaké číslo mezi nulou a desítkou.“

„No, jsem ráda, že to vím. Tyhle věci jsou důležité.“ Přešli zpátky k Ty Mrchovi. Teď se ale zdálo, že má něco na mysli pro změnu Těpic.

„Víš, všechno to flaškování a kdo jsi, co to máš…“ začal.

„Laškování a kdesi cosi,“ opravila ho Ptraci.

„Ty jsi… hm… olaškovala víc než padesát lidí?“

„Tak takovým ženským se říká úplně jinak!“ odpověděla mu Ptraci, ale bez jakékoliv zlosti.

„Promiň. Takže míň než deset?“

„No, řekněme,“ odpověděla Ptraci, „nějaké číslo mezi nulou a deseti.“

Ty Mrcha plivl. Šest a půl metru od něj zasáhla slina masařku, přesně a čistě ji sejmula ze vzduchu a přilepila ke kameni o kousek dál.

„Zajímalo by mě, jak to tak dokážou,“ komentoval jeho výkon Těpic. „Asi to bude nějaký zvířecí instinkt.“

Ty Mrcha na něj vrhl zpod brv pohrdavý pohled, kterým jinak pozoroval moře písku, a pomyslel si:

…Nechť z = ei0, žvýkžvýkžvýk, pak dz = ie (i0) d0 = izd0, nebo d0 = dz/iz…

Ptakospar, pořád ještě v noční košili, se bezcílně potuloval mezi troskami na úpatí pyramidy.

Ta hučela jako turbína. Ptakospar nevěděl proč, nevěděl nic o nesmírných výronech síly, která překroutila rozměry o devadesát stupňů a navzdory strašlivému tlaku je udržovala deformované. Nicméně, jak se zdálo, ustaly alespoň všechny ty znepokojivé časové změny a smyčky. Kolem se pohybovalo mnohem méně synů než předtím. Přesně řečeno docela rád by jednoho nebo dva našel.

Nejdřív ale našel vrcholový kámen, který se rozbil a z něhož se loupal elektronový povlak. Při pádu z pyramidy narazil totiž kámen na sochu Hita se supí hlavou, ohnul ji téměř do předklonu a dodal jí mírně udivený výraz.

Tiché zasténání ho přimělo rozebírat trosky stanu. Škubal za těžké plátno a podařilo se mu vyhrabat IIb, který na něj v šedivém světle přisleple zíral.

„Nepodařilo se nám to, tati! Už jsme ho měli skoro až tam nahoře, a pak se najednou celá ta věc tak jako zkroutila.“

Stavitel zvedl synovi z nohou fošnu.

„Máš něco zlomeného?“ zeptal se tiše.

„Myslím, že jsem jenom odřený,“ prohlásil mladý architekt, posadil se a natáhl krk, aby lépe viděl kolem.

„Kde je Dvě-a?“ řekl. „Byl výš než já, skoro na vrcholku —“

„Našel jsem ho,“ odpověděl mu Ptakospar.

Je známo, že architekti nemají právě nejvytříbenější cit pro jemné odstíny věcí, natož hlasu, ale i IIb uslyšel, že otec má hlas těžký jako olovo.

„Není mrtvý, že ne?“ zašeptal.

„Myslím, že ne. Nejsem si jistý. Je živý. Ale hýbe se — pohybuje se… no, bude líp, když půjdeš se mnou a podíváš se na něj. Obávám se, že se mu stalo něco divného.“

Ty Mrcha se sunul kupředu rychlostí asi 1.247 m za vteřinu a v duchu zpracovával soustavu sdružených koordinátu, aby zahnal nudu, zatímco jeho ztvrdlé talířovité nohy tiše skřípěly v písku.

To, že neměly prsty, bylo další ostruhou překotného vývoje velbloudího intelektu. S rozkvětem lidského matematického vzdělání to bylo právě kvůli těm prstům jinak. Lidé totiž měli tu vlastnost, že v okamžiku, kdy narazili na složitější matematický problém typu trojdílných mnohočlenů nebo parametrických diferenciálů, začali instinktivně počítat prsty. Velbloudi začali počítat čísla.

Další velkou pomocí byly pouště. Tam vás nic nerozptyluje. Prostě a jednoduše řečeno, co se týkalo velbloudů, bylo základem jejich mocného intelektuálního vývoje nemít co na práci a nemít čím pracovat.

Pomalu vylezl na vrcholek duny, spokojeně se rozhlédl po pláni zvlněného písku, která se před nimi otevřela, a začal myslet na logaritmy.

„Jak vypadá Efebe?“ zeptala se Ptraci.

„Nikdy jsem tam nebyl. Ale co vím, vládne tam Tyran.“

„Pak tedy doufám, že se s ním nesetkáme.“

Těpic zavrtěl hlavou. „Není to tak, jak myslíš. Oni mají každých pět let nového Tyrana, a než si sedne na trůn, něco s ním dělají.“ Zaváhal. „Musí ho vždycky zválet? Zvolat? Jo, ne, už vím. Musí ho nejdřív zvolit.“

„A to je něco takového, jak se dělá kocourům a býkům a tak?“

„Ehm.“

„No víš přece. Aby se přestali prát a byli takoví klidnější.“

Těpic zamrkal. „No, abych řekl pravdu, nejsem si tak docela jistý,“ prohlásil, „ale myslím si, že to není ono. Mají tam takovou věcičku, která s tím má něco společného. Myslím, že tomu říkají demokracie a znamená to něco, jako že každý v celé zemi může říct, kdo má být novým Tyranem. Jeden člověk, jeden —“ odmlčel se. Najednou se mu zazdálo, že přednášky o politice a státním zřízení absolvoval už kdysi velmi dávno a že se na nich navíc mluvilo o věcech, o kterých v Mžilibabě, ale vzato kol a kolem ani v Ankh-Morporku nikdo neslyšel. Přesto si nakonec vzpomněl.

„Jeden člověk, jeden hlas.“

„To jako myslíš na to zválení?“

Pokrčil rameny. Podle toho mála, které věděl, to tak klidně mohlo být. „Vtip je prostě v tom, že to může dělat každý. Jsou na to hrozně pyšní. Každý má —“ znovu se zamyslel a začal mít dojem, že něco zapomněl. „Hlas,“ vzpomněl si. „Ne, jsou výjimky. Hlas nemají ženy, samozřejmě. A děti. A zločinci. A otroci. A negramotní lidé. A lidé cizího původu. A lidé, kteří byli práva zbaveni z, é, rozličných příčin. A spousta jiných lidí. Ale všichni ostatní mají hlas. Je to velmi osvícená civilizace.“

Ptraci o tom chvilku přemýšlela.

„A tomu se říká amok-razie, ano?“

„Oni to v Efebe vymysleli, víš,“ řekl Těpic a cítil se trochu nesvůj, když si uvědomil, že se toho vlastně zastává.

„Vsadím se, že s vývozem něčeho takového mají potíže,“ prohlásila pevně Ptraci.

Slunce se už zase změnilo v kouli žhavého trusu tlačenou po obloze obrovským broukem. Ale byla to také zlatá loď. Záleželo na tom, jak jste se na to dívali.

Světlo bylo špatné. Bylo zvětralé jako voda, kterou necháte stát celé týdny ve sklenici. Nebyla v něm žádná radost. Osvětlovalo, ale tak nějak bez života, spíš jako jasné světlo měsíční než denní.

Jenže Ptakospar si dělal starosti spíš se synem.

„Napadá tě, co to s ním vlastně je?“ zeptal se.

Druhý syn zmateně okusoval pero. Pokusil se na bratra sáhnout, ale praskavý výboj mu sedřel kůži z prstů.

„Možná,“ odpověděl.

„Dokážeš ho toho zbavit?“

„Myslím, že ne.“

„A co je to vlastně?“

„No, tati, víš, když jsme byli nahoře na pyramidě… no, když…, protože nemohla vyzařovat… podívej, jsem si skoro jistý, že pokroutila čas… hele, je to prostě jiný rozměr… hm.“

Ptakospar zvedl oči k nebi. „Nechci slyšet tyhle tvoje architektské řečičky, hochu,“ zamračil se. „Co je mu?“

„Mám strach, že je dimenzionálně špatně orientován, tati. Čas a prostor se mu trochu pomíchaly. Proto taky chodí pořád jenom takhle bokem.“

Ptakospar IIb se pokusil otci dodat odvahu náznakem úsměvu.

„Ale vždyť on chodil vždycky bokem!“ nechápal Ptakospar.

Jeho syn si povzdechl. „To ano, tati,“ odpověděl, „Jenže to bylo normální, tak se pohybují všichni účetní. Ale teď chodí bokem, protože je to… no je to pro něho jako čas.“

Ptakospar se zamračil. Boční pohyb nebyl jediný problém IIa. IIa byl navíc placatý. Ne placatý jako karta — předek, zadek, hrana, ale plochý z jakékoliv strany.

„Teď se dovedu naprosto přesně vcítit do mysli těch lidí na freskách,“ prohlásil. „Kde je hloubka, nebo jak se tomu třetímu rozměru říká?“

„Já se obávám, že nejde o prostor,“ prohlásil IIb bezmocně, „ale o čas. Náš čas, ne jeho.“

Ptakospar obešel syna a pozoroval, jak ho plochost následuje. Poškrabal se na bradě.

„Takže on dokáže chodit v čase, co?“ řekl nakonec pomalu.

„Je to možné, ano.“

„Myslíš, že bychom ho mohli nějak požádat, aby se vrátil o pár měsíců nazpět a rozmluvil nám stavbu té pitomé pyramidy?“

„Není schopný komunikace, tati.“

„No, takže v téhle věci se příliš nezměnil.“ Ptakospar si sedl na hromadu trosek a sevřel si hlavu do dlaní. Tak, a má to. Jeden syn normální a hloupý, druhý placatý jako stín. A co za život ten ubohý plochý chlapec povede? Nakonec ho budou používat k otvírání zámků, k oškrabávání námrazy z čelních skel a přespávat bude za levný peníz v žehlicích automatech na kalhoty v hotelových ložnicích.[25] To, že se dostane pod kdejaké dveře a přečte si každou knihu, aniž by ji musel otvírat, mu to příliš nevynahradí.

IIa pomalu plynul stranou; podobný plochému výřezu krajiny.

„Cožpak opravdu nemůžeme nic dělat?“ zasténal Ptakospar. „Nějak úhledně ho srolovat, nebo něco takového?“

IIb pokrčil rameny. „No, možná že bychom to mohli zkusit. To je dobrý nápad. Aspoň se mu nestane nic horšího, protože prostě nebude mít čas na to, aby se mu to stalo. Alespoň doufám.“

Spojenými silami se jim podařilo dostrkat plochochlapci do cesty ohnutou sochu Hita — boha se supí hlavou. Trvalo sotva dvě tři minuty, než ho k ní jeho pomalý boční pohyb donesl. Vyletěla obrovská modrá jiskra, která část sochy roztavila, ale pohyb se zastavil.

„Kde se berou ty jiskry?“ zavrtěl hlavou Ptakospar.

„Já si myslím, že je to něco jako poplašné světlo.“

Ptakospar — podnikatel — by se byl nikdy nedostal tak daleko, jako byl dnes, ne, opravil se, jako byl včera, kdyby nedovedl najít určité plus i v těch nejnepravděpodobnějších situacích.

„No, aspoň ušetří na oblečení,“ řekl pomalu a s rozmyslem. „Víš, teď mu bude stačit, když si na sebe nějaké namaluje.“

„Obávám se, tati, že ty to pořád ještě všechno nechápeš,“ prohlásil IIb unaveně. Sedl si vedle otce a upřel pohled přes řeku k paláci.

„Něco se tam děje,“ řekl Ptakospar. „Myslíš, že si té pyramidy všimli?“

„No, ani bych se nedivil. Přece jenom se pootočila o devadesát stupňů.“

Ptakospar vrhl rychlý pohled přes rameno a přikývl.

„To je legrační,“ zavrtěl hlavou. „Je to nějaký druh strukturální nestability.“

„Tati, to je pyramida! Měli bychom ji co nejrychleji podpálit! Říkal jsem ti to! Ty síly, které se tady objevují, tedy řeknu ti, jsou nad naše —“

Najednou na ně padl stín. Ohlédli se. Zvedli hlavy. Potom je zvedli ještě o kousek výš.

„Oh, bože,“ vydechl Ptakospar. „Je to Hit, bůh se supí hlavou…“

Pod nimi se rozkládalo Efebe, klasická báseň z bílého mramoru, která se líně rozvalovala pod skalami na pobřeží smaragdově modré zátoky.

„Co to je?“ zeptala se Ptraci, když si celý obraz nějakou chvíli kriticky prohlížela.

„To je moře,“ odpověděl jí Těpic. „Vzpomeň si, vyprávěl jsem ti o něm. Vlny, mušle a tak.“

„Říkal jsi, že je to zelené a divoké.“

„Někdy to tak je.“

„Hmm.“ Tón jejího hlasu naznačoval, že se jí moře příliš nezamlouvá, ale dřív než mu stačila vysvětlit proč, uslyšeli zvuk rozčilených hlasů.

Několik kroků od nich byla na jedné duně tabule, na které bylo v několika jazycích napsáno: AXIOMICKÁ ZKUŠEBNÍ STANICE. Pod tímto nápisem bylo menším písmem: POZOR — NEDOŘEŠENÉ POSTULÁTY.[26]

Ve chvíli, kdy si četli nápis, nebo přesněji ve chvíli, kdy si ho Těpic četl a Ptraci nečetla, se kdesi za dunou ozvalo zadrnčení následované cvaknutím a vzápětí jim nad hlavami proletěl s jedovatým zasyčením šíp. Ty Mrcha se na něj krátce zadíval, pak pootočil hlavu a upřel pohled na malé místo na písku.

O vteřinu později se právě do toho místa zabodl druhý šíp.

Pak Ty Mrcha pokusně zvedl jednu po druhé nohy, provedl krátký výpočet a zjistil, že z jeho zad byli odečteni dva lidé. Další kontrola prokázala, že jejich hmota byla přičtena ke hmotě nejbližší duny.

„Proč to děláš?“ zeptala se poplašeně Ptraci a snažila se vyplivnout písek, kterého měla plná ústa.

„Někdo po nás vystřelil!“

„To bych neřekla. Vždyť ani nevěděli, že tady jsme! Nemusel jsi mě tak vláčet tím pískem, nebo ano?“

Těpic to nakonec velmi neochotně připustil a opatrně se natáhl na mírné úbočí duny. Znovu k nim dolehly rozhádané hlasy.

„Vzdáváš to?“

„Ne, prostě jsme jenom neměli přesné všechny údaje —“

„Já vím, co jsme neměli v pořádku.“

„No, tak to bych rád slyšel, to mi laskavě řekni!“

„Neměli jsme už žádné další pitomé želvy. To je to, co jsme neměli!“

Těpic opatrně vystrčil hlavu nad hřeben vlny.

Zjevilo se mu poměrně velké rovné prostranství, obklopené složitou soustavou praporků a značek. Stály tam dvě tři budovy, které se skládaly především z klecí, a několik dalších, velmi složitých konstrukcí, jejichž smysl mu naprosto unikal. Ve středu toho všeho stáli dva muži — jeden malý, tlustý a zdravě růžový, druhý vysoký, podobný smuteční vrbě, kolem kterého se vznášel neurčitý oblak autority. Jediným jejich oblekem bylo něco jako prostěradlo přehozené přes rameno. Kolem stála skupinka otroků, kteří přes sebe naopak neměli přehozené vůbec nic. Jeden z nich svíral v ruce luk.

Několik z nich drželo v rukou hole, na kterých byly napíchnuté želvy. Želvy vypadaly poněkud pateticky, jako želví lízátka.

„V každém případě je to kruté,“ trval na svém vysoký muž. „Ubohá malá stvoření, vypadají tak smutně, když hýbou naprázdno nohama.“

„Je nemožné zasáhnout je šípem!“ rozhodil ruce malý tlouštík. „Takhle se nám to nepodaří! Vy mi určitě dáváte špatný druh želv,“ dodal hlasem plným obvinění. „Měli bychom to zkusit znovu s rychlejšími želvami.“

„Nebo s pomalejšími šípy?“

„Možná, možná.“

Těpic si najednou uvědomil, že kousek od brady se mu něco namáhavě pohybuje. Byla to malá želva, která se sunula kolem a na krunýři měla několik škrábanců naznačujících, kde se od ní odrazily šípy.

„Podnikneme ještě poslední pokus,“ prohlásil tlouštík a obrátil se k otrokům. „Vy všichni — seberte se a najděte mi tu želvu.“

Malý obojživelník vrhl na Těpice pohled, v němž se mísila prosba s nadějí. Ten se na něj chvíli díval, pak ho opatrně zvedl a zastrčil za velký kámen.

Sklouzl po písku nazpět k Ptraci.

„Děje se tam něco opravdu divného,“ řekl. „Střílejí tam želvy.“

„Proč?“

„Jo, tak to nevím. Ale podle všeho si myslí, že by ta želva měla být schopná utéct.“

„Co, před šípem?“

„Jak říkám, je to opravdu nějak divné. Ty zůstaň tady. Jestli tam nebude hrozit nebezpečí, zapískám.“

„A co uděláš, když tam bude hrozit nebezpečí?“

„Budu křičet.“

Vylezl znovu na vrcholek duny, a když si ze šatů oprášil písek, jak to jen šlo, vstal a zamával na malý zástup čapkou. Z ruky mu ji vyrval šíp.

„Ou!“ zvolal tlouštík. „Promiňte!“

Potom vykročil přes ušlapaný písek směrem k místu, kde stál Těpic a mnul si brnící prsty.

„Měl jsem ho v ruce náhodou,“ volal udýchaně. „Mockrát se omlouvám, vůbec jsem si neuvědomil, že je nabitý! Co si jen o mně pomyslíte!“

Těpic se zhluboka nadechl.

„Jmenuju se Xeno,“ vyrazil ze sebe tlouštík, dřív než stačil Těpic cokoliv říci. „Jste zraněný? Všude jsme postavili varovné tabule, na to bych vsadil krk. Vy jste přišel přes poušť? Musíte mít žízeň. Dal byste si kapku něčeho k pití? Kdo jste? Neviděl jste náhodou někde tam nahoře želvu? Proklatě rychlé potvůrky, jsou jak namazaný blesk, není způsob, jak ty malé mrchy zastavit.“

Těpic pomalu vydechl a splaskl.

„Želvy?“ prohlásil udiveně. „Mluvíme oba o tomtéž? Myslíte ty — kameny na nožičkách?“

„Správně, správně,“ přikyvoval horlivě Xeno. „Stačí, abyste z nich na okamžik spustil oči, a vzííí!“

„Vzííí?“ prohlásil nejistým hlasem Těpic. O želvách něco věděl. Ve Starém království byly taky želvy. Mohli jste o nich říci všechno možné — že jsou vegetariáni, tvorové trpěliví, zamyšlení, třeba i to, že jsou to velmi vynalézaví a neodbytní sexuální maniaci —, ale nikdy, až do této chvíle Těpic neslyšel, že by byly rychlé. Rychlý bylo slovo spojované s želvami právě proto, že znamenalo to, co, želvy nebyly.

„Jste si jistý?“ zeptal se pro jistotu.

„Nejrychlejší zvíře na povrchu Plochy, ta naše obyčejná želva,“ prohlásil Xeno, ale tvářil se vážně a zachovával klid. „Ale to je naprosto logické,“ dodal po chvíli[27].

Vysoký muž kývl Těpicovi na pozdrav.

„Jeho si nevšímej, mládenče,“ řekl. „On se právě dostává z následků té nehody z minulého týdne.“

„Ta želva opravdu předběhla zajíce,“ prohlásil Xeno zarputile.

„No ano, ale ten zajíc byl mrtvý, Xeno,“ vysvětloval mu hubený muž trpělivě, „protože jsi ho zastřelil.“

„Ale mířil jsem na želvu. Víte, pokoušel jsem se zkombinovat dva pokusy, ušetřit drahý výzkumný čas, plně využít možností —“ Xeno zamával lukem, na jehož tětivu mezitím stačil nasadit další šíp.

„Promiňte,“ obrátil se k němu Těpic. „Nemohl byste to na chvíli odložit? Přijeli jsme s mou společnicí poměrně z daleka a bylo by celkem příjemné mít jistotu, že nás někdo nezastřelí.“

Ti dva vypadají celkem neškodně, pomyslel si a skoro tomu sám věřil.

Zahvízdal. Vzápětí se Ptraci objevila na okraji duny a Ty Mrchu vedla za sebou. Těpic by se byl vsadil, že při rozměrech svého oděvu dívka u sebe nemá vůbec nic. Ale jak to vypadalo, stačila si upravit make-up, natřít si oči znovu kohlem a učesat se. Přivlnila se ke skupince jako had na kolečkových bruslích, odhodlaná udeřit na cizince celou silou vlastní osobnosti. Kromě toho také něco nesla v druhé ruce.

„Ona našla mou želvu!“ rozzářil se Xeno. „Skvělá práce!“

Obojživelník se v panice zatáhl do krunýře. Ptraci se poněkud nenaloženě rozhlížela. Kromě sebe samé neměla téměř nic, co by jí patřilo, a nelíbilo se jí, že ji někdo zdraví jako pouhou nosičku želv.

Hubený muž si povzdechl. „Víš, Xeno,“ prohlásil, „já se pořád nemůžu zbavit dojmu, že jsi to s celou tou záležitostí o želvě a šípu vzal za špatný konec.“

Malý tlouštík se na něj odmítavě zadíval. „A potíž s tebou, Okoliku,“ odpověděl mu, „je v tom, že sám sebe považuješ za největšího odborníka na všecko!“

Bohové Starého království se začali probouzet.

Ve víře je síla. V porovnání například se zemskou přitažlivostí je ovšem víra síla poměrně malá. Když dojde na přenášení hor, je ve většině případů gravitace mnohem silnější. Jenže pořád ještě existovala. Když se teď Staré království uzavřelo samo do sebe a vznášelo se volně a osvobozeno od zbytku vesmíru a když se pomalu vzdalovalo od toho všeobecného něčeho, čemu říkáme realita, začala být síla víry znát.

Celých sedm tisíc let věřili lidé z Mžilibaby ve své bohy.

Teď začali jejich bohové skutečně existovat. Teď, jak to vypadalo, jich byl celý olympský tým.

A lidé Starého království začali celkem rychle zjišťovat, že například takový Huf, bůh se psí hlavou, vypadá mnohem lépe na obrázcích, než když se s vrčením a pěnou u tlamy potuluje na svých sedmdesáti nohách ulicemi.

Dios seděl v trůnním sále, na kolenou choval zlatou masku krále a upíral oči někam do neznámého zachmuřeného vzduchu. Menší kněží, kteří se předtím choulili u dveří, konečně sebrali dost odvahy a shromáždili se kolem něj, ale bylo vidět, že to dělají neradi, asi jako lidé, kteří se mají shromáždit kolem lva. Nikomu nikdy nedělá větší starosti náhlé zjevení a fyzické projevy bohů než jejich kněžím. Je to stejné, jako když vám do podniku najednou přijde hloubková kontrola.

Jen Koumy stál od ostatních poněkud stranou. Velmi přemýšlel. Po jeho nepříliš vytížených nervových drahách se teď nevídanou rychlostí pohybovaly originální myšlenky, které mířily netušenými směry. Chtěl vědět, kam mají namířeno.

„Ó, Die,“ zamumlal nejvyšší kněz Klova s hlavou ibise, boha spravedlnosti. „Jaké jsou královy příkazy? Bohové procházejí zemí, perou se a ničí domy, ó, Die. Kde je král? Co bude chtít, abychom udělali?“

„Jo,“ souhlasil s ním nejvyšší kněz Škraba, boha tlačitele sluneční koule. Cítil však, že se od něj čeká něco víc. „A v pravdě,“ dodával, „vaše svatost si jistě všimla, že slunce se na své cestě kymácí, protože se o něj všichni sluneční bohové perou, a —“ teď poněkud nejistě zašoupal nohama, „svatý Škrab podnikl strategický ústup a, hm, jaksi — neplánovaně přistál ve městě Hort. Jeho pád zmírnilo poměrně velké množství budov.“

„A stalo se mu po právu,“ přisadil si nejvyšší kněz Trpa, boha vozataje slunce. „Protože podle toho, co já vím, můj pán je ten jediný —“ V půli věty umlkl.

Dios se třásl a kýval tělem vpřed a vzad. Oči upíral do neznáma. Rukama svíral zlatou masku tak silně, že hrozilo nebezpečí, že v jejím zlatém povrchu nechá vlastní otisky prstů, a rty mu nehlučně formovaly slova obřadu Druhé hodiny, který se v téhle denní době odehrával neměnně po celých tisíc let.

„Řekl bych, že je to tím šokem,“ prohlásil jeden z kněží. „Víte, jeho cesty byly vždy tak neměnné!“

Všichni ostatní se snažili co nejrychleji dokázat, že i oni by mohli něco poradit.

„Podejte mu někdo sklenici vody!“

„Natáhněte mu přes hlavu papírový sáček!“

„Obětujte mu pod nosem kuře!“ Pak se ozval vysoký pisklavý tón, vzdálené zapraskání výbuchu a dlouhý sykot. Do místnosti se vplazilo několik pramínků kouře.

Kněží vyběhli na balkon, ponechali Dia v jeho nervyničící lázni plné rozporů a zjistili, že davy kolem paláce zírají na oblohu.

„Skoro by se zdálo,“ prohlásil nejvyšší kněz Vitanamona, boha stolování, který měl pocit, že může k celé situaci zaujmout poněkud benevolentnější stanovisko, „že Trp to nějak popletl a nechal se zaskočit Zápalem, bohem slunečního kotouče.“

Pak se ozvalo vzdálené bzučení, jako by někdo vyplašil několik bilionů masařek, a nad palácem přeletěl temný stín.

„Ale,“ prohlásil kněz Vitanamonův, „tady znovu přichází Škrab… ano, nabírá výšku… Zapal si ho zatím nevšiml… Škrab pokračuje velmi sebevědomě k meridiánu…, ale teď se tady objevuje Nachmitakia, bohyně odpoledne! To je naprosto nečekané! Jaké je to překvapení! Mladá bohyně — musí si své místo ještě vydobít, ale její styl a dravost jsou příslibem toho, že o ní v budoucnosti ještě uslyšíme! Je to fantastická situace, eunuši a pánové, chtěl bych vám…, ale ne, všechno špatně, Škrab to nedokázal, pokazil celou tu skvělou…! Spálil to!“

Na balkoně tančily a poskakovaly stíny.

„A tohle? Co má znamenat tohle? Starší bohové snad… nenalézám pro to jiný výraz… oni se snad spojili proti těm neomaleným a ukřičeným nováčkům! Jenže neohrožená mladá Nachmitakia setrvává na svém místě a rozšiřuje kolem sebe slabost… podařilo se jí to! A teď ustupuje, ustupuje, a jak se zdá, souboje svádějí Žabr se Škrábem a Nachmitakia má volné nebe, modré nebe sama pro sebe, přátelé! A ano! Ano… je tady poledne! Poledne! Poledne!“

Ticho. Kněz si uvědomil, že se k němu obrátily všechny oči.

Pak někdo řekl: „Proč tak strašně řveš do všeho toho zmatku?“

„Promiňte. Nevím, co to do mě najednou vjelo!“

Kněžka bohyně Stalagmit, bohyně všech jeskyní, na něj vrhla pohrdavý pohled.

„Co kdyby ho jeden z nich upustil?“ vyštěkla.

„No…, ale…“ polkl. „To snad nejde, ne? Ve skutečnosti to přece nejde? Všichni jsme museli sníst něco špatného, nebo jsme byli moc dlouho na slunci, nebo co já vím? Protože, víte přece, jak to myslím, každý přece ví, že bohové nejsou… tedy, chci říct, že slunce je přece obrovská koule žhavých plynů, že ano, která každý den obíhá kolem světa a… a… bohové, no vždyť víte, je potřeba, aby lidé věřili, že… prosím, byl bych nerad, abyste mě špatně pochopili, ale —“

Koumy, přestože mu hlava bzučela svatokrádežnými myšlenkami, chápal přece jen o něco rychleji než jeho kolegové.

„Zajměte ho, mládenci!“ vykřikl. Nešťastného uctívače stolování vzápětí chytili čtyři kněží za ruce a za nohy, rozhoupali ho a přehodili mocným rozmachem přes kamenné zábradlí verandy do hnědých vod řeky Mžilu.

Vynořil se a prskal na všechny strany. „Proč jste to udělali? Co vás to napadlo?“ vyptával se trhaně. „Všichni přece víte, že jsem v pořádku! Vždyť ve skutečnosti ani jeden z vás —“

Vody Mžilu se líně otevřely a Vitanamonův kněz zmizel pod hladinou právě ve chvíli, kdy oblohou s ohlušujícím bzučením proletěl Škrab a pomalu nabral směr k horám. Koumy si osušil čelo.

„Tak to bylo skutečně o chlup,“ prohlásil. Jeho kolegové přisvědčili s očima upřenýma na vlny na řece, které se pomalu ztrácely. V tom okamžiku přestala být Mžilibaba místem k pochybování. Každá počestná pochybnost tě mohla dostat do pěkného maléru, a k tomu ti ještě mohl někdo v průběhu procesu utrhnout nožičky a ručičky.

„Ehm,“ prohlásil jeden z kněží, „vypadá to, že by se mohl pěkně rozzlobit taky Vitanamon, co?“

„Ať žije Vitanamon!“ vykřikli všichni kněží sborem. Bylo to právě včas.

„Tak to tedy nevím proč,“ zvolal jeden obstarožní kněz v pozadí davu. „Je to klaun s krvavou vidličkou a nožem!“

Chytili ho a přes jeho protesty ho vhodili do hnědých vln řeky.

„Ať žije —“ zarazili se. „Čí to byl vlastně nejvyšší kněz?“

„Všekusa, kozlohlavého boha koz! Nebo ne?“

„Ať žije asi Všekus,“ zvolali všichni sborem ve chvíli, kdy se posvátní krokodýlové vrhli na vyvrženého kněze s přesností samonaváděcích torpéd.

Koumy pozvedl v prosebném gestu paže. Říká se, že v těžkých časech se ukáže, kdo je opravdu muž. Koumy byl ten muž, kterého vynesou nahoru těžké a ošklivé hodiny, a pod naleštěnou pokožkou jeho lbi se začaly líhnout a rychle dospívat jisté záměry, jako něco, co bylo dlouhá léta uvězněno v nitru balvanu. Zatím si nebyl příliš jistý, co všechno by mohly jeho myšlenky znamenat, ale všeobecně se týkaly bohů, nové éry, pevné ruky u kormidla a možná předhození Dia nejbližšímu krokodýlovi. Tahle jediná myšlenka ho naplnila nezměrnou radostí.

„Bratři!“ vykřikl.

„Mě tedy vynech,“ ohradila se kněžka bohyně Stalagmit.

„A sestry!“

„Děkuju ti.“

„Sjednoťme se!“ Shromáždění knězi zůstali stát v absolutním tichu. To byl velmi radikální přístup, který žádného z nich zatím nenapadl. Koumy se podíval na obličeje, které k němu zvedali, a pocítil vzrušení jako nikdy předtím. Byli vyděšení do hloubi duše a čekali, že jim řekne — on, že jim řekne —, co mají dělat.

„Ano!“ opakoval. „Opravdu a nepopiratelně, hodina bohů —“

„— a bohyní —“

„— samozřejmě a bohyní nastala. Hm.“

Co teď? Co jim řeknete, když teď stojíte úplně nahoře a čeká se, že jim něco řeknete? Pak si pomyslel: na tom vlastně nezáleží. Je jen důležité, aby to znělo dostatečně věrohodně. Starý Dios je vždycky popoháněl, nikdy se je nepokoušel vést. Bez něj by se potulovali kolem jako ztracené ovce.

„A tedy, bratři… a samozřejmě sestry — musíme se ptát sami sebe, musíme se zeptat sebe samých, jestli, což, a tedy ano!“ Hlas se mu naplnil novou důvěrou. „Ano, my se musíme ptát sami sebe, proč se najednou bohové objevili! A je to bezpochyby proto, že jsme nebyli dost úpěnliví v našem uctívání, klaněli se modlám a obcovali s falešnými podobami svatých!“

Knězi si vyměnili pohledy. Že by? A jak se to v praxi dělá?

„No ano, a co obětování? Bývaly doby, kdy oběť byla oběť, žádné náhražky v podobě květin a nějakého toho kuřete!“

Tato věta vyvolala v hledišti záchvat potlačovaného kašle.

„Mluvíme to snad o pannách?“ nadhodil jeden z kněží nejistě.

„A panicích samozřejmě?“ doplnil kněz rychle. Stalagmit patřila ke staršímu božstvu a její ženské uctívačky hřešívaly v posvátném křoví obrůstajícím svatostánek. Myšlenka na to, že by se po okolí potulovala bohyně s rukama po lokty od krve, vháněla knězi slzy do očí.

Koumyho srdce se rozbušilo rychleji. „No, a nakonec proč ne?“ zahlaholil. „Tehdy bývalo všechno lepší, vzpomínáte?“

„Hmm, možná, ale já měl dojem, že jsme se dohodli, že tyhle věci zastavíme. Lidi se proti nim bouří a tak dál.“

Zvenčí od řeky zaznělo hlasité zašplouchání. Z kalných vln se tam vynořil Turbhan s hadí hlavou — bůh horního Mžilu, a zachmuřeně pozoroval shromážděné kněze. Těsně vedle něj vzápětí vyrazil Fhez s krokodýlí hlavou, bůh Dolního Mžilu, a podnikl celkem inteligentní pokus ukousnout svému konkurentovi hlavu. Oba poněkud monstrózní bohové se ponořili ve sloupu vodní tříště, a způsobili tak menší přílivovou vlnu, která olízla zábradlí balkonu.

„Ano? A co když se právě populace zlobila proto, že jsme přestali obětovat panny — obou pohlaví, pochopitelně,“ dodal Koumy spěšně. „Zamysleli jste se nad tím někdy?“

Zamysleli se nad tím. Pak se nad tím zamysleli ještě jednou.

„Myslím si, že s tím by král asi nesouhlasil —“ začal opatrně jeden z kněží.

„Král?“ vykřikl Koumy. „Kde je král? Ukažte mi krále! Zeptejte se Dia, kde je král!“

U nohou mu něco zařinčelo. Podíval se v hrůze na zem a viděl zlatou královskou masku, která se točila a klouzala po podlaze směrem ke shromážděným kněžím. Ti se rozprchli jako kuželky.

Dios vkročil do svitu diskutovaného slunce a tvář měl šedou zuřivostí.

„Král je mrtev,“ prohlásil.

Koumy se zapotácel pod nárazem veleknězovy zloby, ale obdivuhodně rychle se vzpamatoval. „Pak tady musí být jeho následník —“ začal.

„A není tady žádný následník,“ odpověděl Dios. Zvedl obličej k nebi. Není mnoho lidí, kteří by se dovedli beze strachu a mrknutí zadívat slunci do tváře, ale pohled, který Dios vrhal ke slunci, byl tak jedovatý, že bylo s podivem, že slunce samo nezamrkalo, nebo dokonce nesklopilo hlavu. Diovy oči podél jeho obávaného nosu mířily jako dva dálkové světlomety.

Pak prohlásil jen tak všeobecně do prostoru: „Lezou sem, jako by jim to tady patřilo! Jak se opovažují?“

Koumymu spadla brada. Pokusil se protestovat, ale umlčel ho kilowattový pohled.

Koumy hledal pomoc u zástupu kněží, kteří si ovšem jako z udělání najednou prohlíželi nehty nebo upírali pohledy do neznáma. Jasná zpráva. Lítá v tom sám. I když, kdyby na druhé straně čirou náhodou nadcházející souboj mozků vyhrál, bude obklopen lidmi, kteří jej budou přesvědčovat, že za ním neochvějně stáli od začátku až do konce.

„No, ono jim to tady vlastně opravdu patří,“ zabručel.

„Cože?“

„Vždyť ono jim to místo vážně patří, Die,“ opakoval Koumy. Nervy mu začaly povolovat. „Jsou to, Die, k sakru, bohové!“

„Jenže jsou to naši bohové,“ zasyčel Dios. „My nejsme jejich lidé. Jsou to mí bohové a dřív nebo později se musí naučit chovat tak, jak se od nich čeká!“

Koumy se vzdal přímého útoku. Tomu safírovému pohledu se nedalo vzdorovat, nemohli jste se postavit tomu nosu podobnému válečné sekeře, a co bylo nejdůležitější, nikdo nemohl předpokládat, že se mu podaří prorazit krunýř rozhořčeného práva, do kterého se Dios ukryl.

„Ale —“ vypravil ze sebe.

Dios ho umlčel jediným máchnutím roztřesené ruky.

„Nemají právo!“ prohlásil. „Nevydal jsem žádné příkazy. Nemají právo!“

„A co tedy chceš dělat?“ zeptal se Koumy.

Diovy ruce se křečovitě otevíraly a zavíraly. Cítil se asi tak, jak by se mohl cítit royalista, dobrý royalista, který vystříhal obrázky všech panovníků a nalepil si je do památníčku, který na ně nikdy nenechal dopustit, nikomu přece nic neudělali, tak se snažili a sami už se nemohou bránit, jenže teď se mu najednou všichni ti králové a královny zhmotnili v obýváku a začali mu tam přestavovat nábytek, protože se rozhodli uspořádat si tam mejdan. Toužil po nekropoli, po chladném tichu mezi starými přáteli a po hlubokém spánku, který by mu dodal nové síly a umožnil znovu jasně přemýšlet…

Koumyho srdce poskočilo. Diovy očividné rozpaky byly skulinou, do které by se dal při patřičné péči a pozornosti zarazit klín. Jenže se na to nesmělo použít kladivo. V čelním útoku neměl proti Diovi šanci ani celý svět najednou.

Starý kněz se znovu roztřásl. „Já se jim také nesnažím radit, jak by měli vést věci v podsvětí,“ prohlásil, „takže nevidím důvod, proč by měli oni radit mně, jak mám vést své království.“

Koumy si uložil tohle zrádné prohlášení k dalšímu prozkoumání a poklepal Dia jemně po zádech.

„Samozřejmě máš pravdu,“ přikývl. Dios k němu obrátil oči plné podezření.

„Mám, vážně?“

„Jsem si jistý, že jako královský ministr najdeš nějaký způsob, jak tu záležitost vyřešit. Máš naši plnou podporu, ó, Die.“ Koumy pokynul pozvednutou rukou shromážděným kněžím, kteří sborem vyslovili svůj srdečný souhlas. Když se nemůžete spolehnout na krále ani na bohy, stále ještě je tu starý dobrý Dios. Mezi kněžími nebyl jediný, který by raději neriskoval neurčitou hrozbu bohů než zuřivost Diovu, protože ta by jistě rychle nabrala podobu nepříjemně konkrétní. Dios je děsil velmi jasným, lidským způsobem, což žádná nadpřirozená entita nedokázala. Dios už to nějak vyřídí.

„A těm divokým historkám o králově zmizení nebudeme věnovat pozornost. Jsou to pravděpodobně divoké domněnky, které se nezakládají na pravdivých základech,“ dodal ještě Koumy.

Sbor kněží začal přikyvovat, zatímco v každé hlavě rozvinuly ocásky všemožné domněnky.

„Jaké domněnky?“ ucedil Dios koutkem úst.

„Zasvěť nás tedy, mistře, poraď nám, kudy se máme brát a co podniknout,“ nepolevoval Koumy.

Dios zaváhal.

Nevěděl, co má dělat. Byla to pro něj docela nová zkušenost. Byla to Změna.

Jediné, na co dokázal myslet, byla slova rituálu Třetí hodiny, která vždy odříkával touhle dobou po — jak dlouho? Příliš, příliš dlouho! A měl jít už dávno odpočívat, ale nějak se to zatím nehodilo, nebyl tady jediný schopný člověk, byli by bez něj úplně ztracení, království by se rozpadlo… zradil by vlastně všechny…, a proto taky znovu překročil řeku… vždycky si přísahal, že je to tentokrát naposled, ale nikdy to naposled nebylo, pokaždé mu totiž tělo začal zalévat chlad a týdny se podivně prodlužovaly. A teď, když ho jeho království potřebovalo, vytanula mu v mysli slova rituálu, zaklínila se mu v mozkových drahách, a zabránila tak v pohybu všem ostatním myšlenkám. „Ehm,“ prohlásil.

Ty Mrcha šťastně přežvykoval. Těpic ho přivázal k nedalekému olivovníku, který tak poprvé v životě prodělal omlazovací řez. Někdy se velbloud zarazil, vrhl rychlý pohled na racky, kteří v hejnech kroužili jak tady, tak nad celým městem, a vypálil po nich krátkou dávku olivových pecek.

Právě v hlavě převracel novou koncepci taurozměrné fyziky, která sjednocovala čas, vesmír, magnetismus, přitažlivost a z jakéhosi blíže neurčeného důvodu i brokolici. V pravidelných odstupech vydával zvuky připomínající dunění vzdálené baterie, které ovšem pouze signalizovaly, že jeho trávicí ústrojí funguje bez nejmenší chybičky.

Ptraci seděla pod stromem a krmila želvu vinnými listy.

S obílenými zdmi taverny i tady lomcovalo vedro, ale Těpic si pomyslel, o kolik je to jiné než ve Starém království. Tam bylo staré i to vedro, vzduch byl zatuchlý a bez života, tísnil vás jako ve svěráku, cítili jste, že je produktem provařených staletí. Tady byl vzduch naparfémován mořským vánkem. Naostřen slanými krystalky. Přinášel vzrušující náznak vůně vinné révy, vlastně víc než náznak, protože Xeno se už spokojeně propíjel druhou amforou. Tohle bylo místo, kde si události vyhrnovaly rukávy a začínaly.

„Já tomu s tou želvou pořád ještě nerozumím,“ řekl Těpic s určitými obtížemi. Právě odpil první doušek efebského vína a to mu, jak se zdálo, potáhlo sliznici v krku.

„To je docela jednoduché,“ vysvětloval mu Xeno. „Podívej, řekněme, že tahle olivová pecka je šíp a třeba —“ rozhlédl se namátkou kolem, „— támhleten omráčený racek je želva, ano? Tak, a teď když vystřelíš šíp, letí odsud přímo k rac—, k želvě, mám pravdu?“

„No ano, ale —“

„Ale, rac—, ta želva se zatím o něco pohnula, ne? Mám pravdu?“

„No ano,“ přiznal Těpic bezmocně. Xeno na něj vrhl vítězoslavný pohled.

„Takže šíp musel letět o něco dál, ne? Tam, kde je želva teď. Zatím želva odpla — se posunula, i když ne moc, to je jasné, ale ono není ani moc potřeba. Mám pravdu? Takže šíp by měl letět o kousek dál, ale když se dostane tam, kde je teď želva, ona už tam nebude. Takže, jestliže se želva bude neustále pohybovat, šíp ji nikdy nemůže zasáhnout. Bude se k ní sice neustále přibližovat, ale nikdy ji netrefí.“

„Jste v pořádku?“ zeptal se Těpic automaticky.

„Není,“ zavrtěl nezúčastněně hlavou Okolik. „Několik želvích karbanátků dokázalo, že se mýlí. Potíž tuhle s mým přítelem je bohužel v tom, že nerozezná postulát od bajky, či přirovnání z lidského života. Nebo od díry v zemi.“

„Včera ji to nezasáhlo!“ obořil se na něj Xeno.

„Jasně. Dobře jsem tě pozoroval. Vždyť jsi tětivu skoro nenatáhl!“ ušklíbl se na něj Okolik.

Začali se znovu přít.

Těpic upřel pohled do svého džbánu s vínem. Tihle lidé jsou filozofové, pomyslel si. Řekli mu to. To znamená, že jejich mozky budou dost velké na to, aby pojaly i myšlenky, kterými by se nikdo jiný zbytečně nezabýval ani pět vteřin. Cestou do taverny mu Xeno vysvětlil, proč je například logicky nemožné spadnout ze stromu.

Těpic jim popsal zmizení království, ale neodhalil jim úlohu, kterou při tom sám hrál. Neměl v podobných věcech žádné zkušenosti, ale zato měl naprosto jasný dojem, že král, který už nemá království, nebude v sousedních zemích nijak zvlášť populární. Jeden nebo dva takoví byli i v Ankh-Morporku — sesazení panovníci, kteří museli uprchnout ze svých zemí, kde jim byla najednou horká půda pod nohama, a uchýlili se do pohostinné náruče Ankh-Morporku. S sebou si většinou nepřiváželi víc než to, co měli na sobě, a nějaké ty dva tři vozy plné šperků a cenností. Město samozřejmě přivítalo každého — bez ohledu na rasu, barvu pleti nebo náboženské přesvědčení —, pokud rozhazoval peníze plnými hrstmi, nicméně inhumace přebytečných panovníků byla pro cech vrahů pravidelným zdrojem zaměstnání a příjmů. Vždycky se v původní zemi našel někdo, kdo si chtěl zajistit, že sesazený monarcha zůstane sesazeným monarchou. Často to býval i případ, který by se dal ve zkratce popsat jako „dnes dědic, zítra nebožtík“.

„Myslím, že se nějak zachytilo v geometrii,“ nadhodil plný naděje. „Slyšel jsem, že jste tady u vás v geometrii nedostižní,“ dodal, „tak jsem si myslel, že byste mi snad vy dva mohli poradit, jak se dostat nazpět.“

„Geometrie není moje silná stránka,“ zavrtěl hlavou Okolik. „Ale to už jsi asi poznal.“

„Odpusťte, ale teď jsem nějak…“

„Cožpak jste nečetl moje Principy ideální vlády?“

„Obávám se, že nikoliv.“

„Nebo moji Diskusi o historických nevyhnutelnostech?“

„Ne.“

Okolik byl poněkud vyveden z míry. „Oh,“ vypravil ze sebe.

„Okolik je velmi známý znalec čehokoliv,“ vysvětloval Xeno, „s výjimkou geometrie. A vybavení interiérů. A elementární logiky.“ Okolik se na něj zamračil.

„A co vy?“ zeptal se Těpic.

Xeno dopil svůj džbán. „Já jsem zase spíš specialista na testování funkce axiomů v extrémních podmínkách,“ zavrtěl hlavou. „Chlápek, kterého potřebujete, je Pythakleidos. To je člověk, který si poradí i s těmi nejostřejšími úhly.“

Jejich rozhovor byl přerušen klapotem podkov. Kolem taverny přejelo s bezohlednou rychlostí několik jezdců a vzápětí podkovy zaduněly na kamenném dláždění městské ulice. Zdálo se, že jsou něčím velmi vzrušeni.

Okolik vytáhl omráčeného racka ze svého džbánu s vínem a odložil ho na stůl. Vypadal zamyšleně.

„No, jestli ale Staré království opravdu zmizelo —“ začal po chvilce.

„Zmizelo,“ přikývl Těpic s jistotou. „O tom není pochyb.“

„To znamená, že teď máme hranice společné s Tsortem,“ prohlásil Okolik znepokojeně.

„No a?“ řekl Těpic.

„Takže mezi námi a jím už nic nestojí,“ vysvětlil filozof. „Ach, bože. To znamená, že budeme přinuceni vést válku.“

„Proč?“

Okolik otevřel ústa a obrátil se ke Xenovi.

„Proč budeme muset válčit?“ řekl.

„Z historické nutnosti,“ odpověděl Xeno.

„Aha, no ano. Měl jsem dojem, že je to něco takového. Obávám se, že je to nevyhnutelné. Je to samozřejmě hanba, ale prosím, je to tak.“

Další bubnování podkov, a další skupina jezdců vyjela zpoza rohu. Tentokrát mířila opačným směrem. Jezdci měli na hlavách přilby s chocholy — odznaky efebské armády, a nadšeně křičeli.

Okolik se pohodlněji usadil na lavici a složil si ruce na břiše.

„To byli Tyranovi muži,“ řekl, když skupina projela městskou branou a vyrazila do pouště. „Poslal je, aby to ověřili, to si buď jistý.“

Těpic samozřejmě věděl o nepřátelství mezi Efebe a Tsortem. Staré království z něj dokázalo mnoho vytěžit hlavně díky tomu, že kupci obou zemí byli ochotni uzavřít s nepřátelskou stranou obchody, které ovšem musely proběhnout diskrétně, a diskrétní zprostředkovatel vždycky dostával více než přijatelnou provizi. Zabubnoval prsty na stole.

„Nevedli jste vzájemně válku přes tisíc let,“ řekl. „Tehdy jste byly malé země. Pouhé zemičky. Dnes jste velmoci. Víte, kolik lidí přijde o život? Nedělá vám to tak trochu starosti?“

„Je to otázka národní cti,“ řekl Okolik, ale v jeho hlase byla slyšet nejistota. „Obávám se, že stejně nemáme moc na výběr.“

„Byla to ta prokletá dřevěná kráva nebo co,“ pokračoval Xeno. „Nikdy nám to neodpustili.“

„Když na ně nezaútočíme my, zaútočí oni na nás,“ řekl Okolik.

„Jasně,“ přikývl Xeno. „Takže nejlíp uděláme, když zaútočíme dřív, než budou mít čas udeřit.“

Oba filozofové na sebe zírali s rozpačitými výrazy.

„Na druhé straně,“ pokračoval Okolik, „za války se skoro nedá pořádně myslet.“

„To je pravda,“ přikývl Xeno, „a zvlášť mrtví to nedokážou.“

Pak zavládlo rozpačité ticho přerušované jen Ptraciiným hlasem, který prozpěvoval želvě, a občasným vyděšeným skřekem potrefeného racka.

„Jaký je dnes den?“ zeptal se Okolik.

„Úterý,“ odpověděl Těpic.

„Myslím, že by bylo dobře, kdyby ses zúčastnil našeho sympozia. Pořádáme ho každé úterý,“ dodal. „Budou tam všechny velké mozky Efebe. Tohle všechno je třeba promyslet.“

Podíval se na Ptraci.

„Samozřejmě,“ prohlásil poněkud posmutněle, „tvoje přítelkyně se účastnit nemůže. Ženám vstup bez výjimky zakázán. Přehřívají se jim tam mozky.“

Král Ptepicchamon XXVII. otevřel oči. Je tady zatracená tma.

Pak si uvědomil, že slyší tlukot vlastního srdce, ale poněkud tlumený a opodál.

A pak si vzpomněl.

Byl živý. Byl znovu živý. Ale tentokrát byl živý na několik částí.

Tak nějak samozřejmě předpokládal, že když se dostane do podsvětí, někdo ho zase složí, jako tu rozebírací figuru, na které se učili felčaři a ranhojiči.

Tak se, člověče, konečně vzpamatuj, řekl si.

Je to jen na tobě, musíš se sebrat sám.

Dobrá, pomyslel si. Těch mís bylo alespoň šest. Oči mám v jedné z nich. Budu z ní muset sundat víko, takže se nejdřív podívejme, jak na tom jsem.

To znamená, že budu potřebovat ruce, nohy a prsty.

Bude to pěkně složitá prácička. Opatrně a nejistě začal tápat ztuhlýma rukama kolem, až nahmátl něco těžkého. Cítil, že by se to mohlo poddat, takže se o to opatrně opřel rukou a zatlačil.

Ozval se vzdálený náraz a cítil, že se prostor nad ním uvolnil. S hlasitým skřípěním se posadil. Stále ještě ho svíraly postranice obřadního koše, ale s vděčným úžasem zjistil, že stačí jeden pomalý pohyb rukou a trhají se jako papír. To musí být tím nálevem a vycpávkami, pomyslel si. Dodávají tělu váhu.

Pomalu se přesunul na okraj kamenné desky, na které koš ležel, a spustil na zem těžké nohy. Pak se spíš ze zvyku trošku vydýchal a učinil první krok nově zrozeného nemrtvého.

Nikdo si nedovede představit, jak obtížné je chodit, když máte nohy vycpané senem a mozek, který vás má řídit a koordinovat, je v míse deset metrů od vás. Nakonec se ale dostal ke zdi a tápal podél ní, dokud mu hlasité zařinčení neoznámilo, že narazil na polici s nádobami. Sundal víko té první a opatrně zašmátral uvnitř.

To musí být mozky, pomyslel si zoufale, protože kukuřičná mouka se takhle nemaže. Ponořil jsem se do vlastních myšlenek, Ha Ha.

Zvedl ještě jedno dvě víka, až mu náhlý záblesk světla prozradil, že našel mísu s očima. Pozoroval vlastní ovázanou ruku, která se natahovala dolů, rostla a rostla, až je nakonec opatrně uchopila.

Tohle je důležité, řekl si. Zbytek může počkat na později. Možná, až dostanu hlad a tak.

Obrátil se a zjistil, že není sám. Pozorovali ho Koprkvaš s Gernem. Na to, aby se mohli vtisknout ještě hloub do rohu místnosti, by musely mít jejich pátere průřez trojúhelníka.

„Ah. Hej, vy tam, dobří lidé,“ prohlásil král a přitom si uvědomil, že jeho hlas je podivně dutý. „Vím toho o vás tolik, že bych si s vámi rád potřásl rukou.“ Sklopil oči. „Jenže teď je mám obě plné,“ dodal.

„Gkkk,“ odpověděl mu Gern.

„Nemohl bys mě dát trochu dohromady?“ obrátil se král ke Koprkvašovi. „Stehy drží dokonale, mimochodem. Skvělá práce, příteli.“

Profesionální pýcha nakonec přece jen prolomila Koprkvašovu hrůzu.

„Vy jste živý?“ zeptal se trochu nelogicky.

„O to přece v zásadě šlo, ne?“ zeptal se král.

Koprkvaš přikývl. To ano. Vždycky věřil, že je to pravda. Jenže na druhé straně ho nikdy nenapadlo, že by se to mohlo stát. Ale stalo se to a první slova, nebo skoro první slova, která král řekl, chválila jeho práci. Hruď se mu dmula pýchou. V celém cechu nebyl žádný jiný mistr, kterému by za jeho práci zákazník poděkoval osobně!

„Vidíš,“ obrátil se ke Gernovi, jehož lopatky se pokoušely přehrabat stěnou. „Slyšel jsi, jaké pocty se dostalo tvému mistrovi?“

Král se zarazil. Začal si uvědomovat, že tady něco není v pořádku. Samozřejmě že se podsvětí podobalo světu, bylo jenom mnohem lepší a bezpochyby v něm žilo mnoho služebníků a podobně. Ale najednou mu přišlo, že se tomu obyčejnému světu podobá až příliš. Byl si skoro jistý, že osoby jako Koprkvaš a Gern v podsvětí nemají co dělat. Vždycky slýchával, že obyčejní lidé budou žít ve svém podsvětí, kde se budou bavit se sobě rovnými, aby se necítili v rozpacích a sociálně vykolejení.

„Poslyšte,“ řekl, „mám dojem, že něčemu nerozumím. Vy nejste mrtví, že?“

Koprkvaš neodpověděl okamžitě. Některé z věcí, které už toho dne viděl, mu právě co se týče téhle otázky, na jistotě nepřidaly. Znovu si to všechno v duchu probral a nakonec musel přece jen připustit, že on i Gern jsou pravděpodobně naživu.

„Takže co se vlastně stalo?“ zeptal se král.

„Nevíme, ó, králi,“ odpověděl Koprkvaš. „Skutečně nevíme. Všechno se stalo tak náhle, ó, vodní fontáno!“

„A co jako?“

„Všechno!“

„Všechno?“

„Slunce, ó, pane! A bohové. Ó, ti bohové! Jsou všude, ó, vládce nebes!“

„Přišli jsme sem zadem,“ vykřikl najednou Gern a padl na kolena. „Odpusť nám, ó, pane spravedlnosti, který jsi se vrátil, abys rozdílel svou bezednou moudrost a tak dál. Je mi líto, co jsme s Hanlenou udělali, ale byl to ten okamžik, co vždycky říkají, jak se to… no ano, bláznivé vášně, už jsme se nedokázali ovládat. Mimoto jsem to byl já, kdo —“

Koprkvaš ho zarazil mávnutím ruky.

„Promiňte,“ obrátil se ke královské mumii. „Nemohli bychom si promluvit někde v ústraní? Kde by u toho nebyl ten mládenec? Jako muž s —“

„— mumií?“ dodal král, který se mu to pokoušel usnadnit.

„Právě. Skutečnost je taková, ó, vznešený králi —“ začal Koprkvaš spikleneckým šeptem.

„Myslím, že se obejdeme bez všech těch titulů,“ zarazil ho král. „Mrtví si na tituly zvlášť nepotrpí. Stačí obyčejné ‚králi‘.“

„Takže věc se má tak — králi,“ začal Koprkvaš a cítil při té řeči, která se podezřele podobala rozhovoru rovného s rovným, podivné vzrušení. „Mladý Gern si myslí, že je to všechno jeho vina. Kolikrát jsem mu opakoval, že bohové by tohle všechno neudělali jenom proto, že se spolu dva mladí náhodou zapomněli, jestli račte vědět, co myslím.“ Pak se odmlčel a pro jistotu dodal: „Že ne?“

„Něco takového by mě ani ve snu nenapadlo,“ odpověděl král okamžitě. „Kdyby měli vyvádět kvůli každé takové prkotině, to bychom se jich nikdy nezbavili.“

„Já mu to taky říkal,“ prohlásil Koprkvaš, kterému se očividně ulevilo. „Je to hodný mladík, Veličenstvo, pane, jenomže jeho matka je tak trochu divná, co se víry týče. Byl bych vám velice vděčný, kdybyste s ním promluvil, králi, pane, víte, tak trochu ho uklidnil…“

„Rád,“ přikývl král.

Koprkvaš se přisunul ještě blíž.

„Víte, Sire, pane, ti bohové vůbec nemají pravdu. Dobře jsme je pozorovali. Alespoň já je pozoroval, vylezl jsem na střechu. Gern ne, ten zalezl pod lavici. Nemají pravdu, pane!“

„Tak povídej, co s nimi není v pořádku?“

„No, především jsou tady, pane! Už to samo není správné, že? Myslím, když jsou tady doopravdy, že? A oni se jen tak potulují kolem, perou se mezi sebou a pokřikují na lidi.“ Než pokračoval, rozhlédl se opatrně na obě strany. „Tedy mezi námi, pane, zdá se, že mnoho rozumu nepobrali.“

Král přikývl. „A co s tím dělají kněží?“

„No, naposled jsem je viděl, když házeli jeden druhého do řeky, králi, Sire.“

Král znovu s pochopením přikývl. „Ano, to je jim tak podobné,“ připustil, „zdá se, že konečně dostávají rozum.“

„Víte, co si myslím, pane?“ prohlásil Koprkvaš. „Že všechno, v co jsme kdy věřili, se teď stává skutečností. A slyšel jsem ještě něco jiného, pane. Dnes ráno, jestli to ovšem bylo tohle ráno, víte, protože slunce stojí nad palácem, pane, a není to to správné slunce, se skupinka vojáků pokusila utéci z království po efebské cestě a víte, co zjistili?“

„Co zjistili?“

„Ta cesta, co vedla ven, teď vede dovnitř!“ Když Koprkvaš pronesl své sdělení, ustoupil o krok, aby zdůraznil závažnost tohoto odhalení. „Dostali se někam do skal a pak se najednou ocitli na cestě, která vede do Starého království z Tsortu. Ony se ty dvě cesty nějak stočily do sebe. Jsme tady zavření. Uvěznění s našimi bohy, pane.“

A já jsem uzavřen ve svém těle, pomyslel si král. Všechno, čemu jsme věřili, se stalo skutečností? Jenže ne vždycky je to, v co si myslíme, že věříme, to, v co opravdu věříme.

Chci tím říci, pomyslel si král, že si myslíme, že věříme, že jsou bohové moudří, spravedliví a mocní, ale v co opravdu věříme, je, že vypadají asi jako náš otec po dlouhém a namáhavém dnu. Myslíme, že podsvětí je jakýsi druh ráje, ale ve skutečnosti jsme přesvědčeni, že existuje už na zemi a že je na něm nejlíp ve vlastním těle, a já tady jsem a už se odsud nikdy nedostanu. Nikdy.

„A co tomu všemu říká můj syn?“ zeptal se.

Koprkvaš se rozkašlal. Byl to významný kašel. Španělé používají na hlavu postavený otazník před větou, aby vás upozornili, že to, co uslyšíte, je otázka. Tohle byl takový druh kašle, který vás měl upozornit, že to, co uslyšíte, bude rekviem.

„No, nevím, jak bych vám to řekl, Sire,“ zabručel nakonec.

„Tak ven s tím, člověče!“

„Sire, oni říkají, že je mrtev, pane. Oni říkají, že se zabil a uprchl.“

„Zabil se?“

„Promiňte, Sire.“

„A potom uprchl?“

„Na velbloudu, říkají.“

„Jak je vidět, v naší rodině se vede opravdu aktivní posmrtný život, co?“ prohlásil suše král.

„Prosím, Sire?“

„Chtěl jsem tím říci, že z těchto dvou prohlášení může být senzační jen jedno.“

Koprkvašova tvář byla ztělesněním nechápavosti.

„To znamená, že obě ta tvrzení nemohou být současně pravdivá,“ napovídal mu král.

„Ehm,“ prohlásil rozpačitě Koprkvaš.

„No ano, jenže já jsem výjimečný případ,“ král se téměř omlouval. „V tomhle království věříme, že člověk může žít i po smrti jedině tehdy, když se stane mum—

Zarazil se.

Bylo hrozné na to jenom pomyslet. Ale i tak o tom nějakou chvíli přemýšlel.

Pak prohlásil: „S tím musíme něco udělat.“

Koprkvaš řekl: „A co váš syn, pane?“

„Můj syn sem, můj syn tam, mrtvý není, to bych o tom věděl,“ odsekl mu král. „On se o sebejistě dokáže postarat, je to přece můj syn. Já mám starost hlavně o naše předky.“

„Ale ti jsou přece mrtví —“ začal Koprkvaš.

Jak už jsme řekli dříve, měl Koprkvaš velmi špatnou představivost. Koneckonců v zaměstnání, které vykonával, to byla jedna ze základních podmínek. Jenže teď se mu před duševním zrakem objevilo panoráma pyramid, které se táhlo podél řeky, a jeho duševní ucho se tisklo na pevné dveře, kterými nepronikl žádný svatokrádežník.

A jeho ucho zaslechlo šustot. A škrabání. A bušení.

A tlumené výkřiky.

Král mu položil ofačovanou ruku kolem ramen. „Vím, že s jehlou v ruce jsi skvělý, Koprkvaši,“ řekl. „Ale řekni mi, jak ti to jde s kovářským kladivem?“

Kopolymer, největší vypravěč historie světa, se pohodlně opřel v křesle a vrhl na největší mozky světa shromážděné kolem stolu zářivý úsměv.

Těpic právě přidal nové zrnko do skladiště svých vědomostí. „Sympozium“ znamenalo posezení při čaji s něčím menším „na vidličku“.

„Nuže,“ usmál se znovu Kopolymer a vrhl se do vyprávění o tsortských válkách.

„Podívejte, prostě se stalo to, že on ji odvezl nazpět domů, a její otec — to nebyl starý král, to byl ten před ním, jak se jmenoval, ten si vzal nějakou dívku odněkud z Elharibu, šilhala, jak ona se jenom jmenovala, začínalo to na P. Nebo na L. No jedním z těch písmen určitě. Jejímu otci patřil ostrov někde v zátoce, myslím, že Papylos. Ne, moment, to bych vám lhal, byl to Kretenix. No, jednoduše ten král, ten druhý král, sebral vojsko a oni… Eleonora! Eleonora se jmenovala! Byla šilhavá, víte? Ale jinak prý velmi přitažlivá. No, když jsem řekl, že se s ní oženil, nemusím vám to vysvětlovat, že? Bylo to takové, jaksi, neoficiální. Ehm. No, takže tady byl ten dřevěný kůň, a když do něj všichni vlezli… Už jsem vám vyprávěl o tom koni? Byl to kůň. Jsem si docela jistý, že to byl kůň. Možná že to ale bylo kuře. Já příště zapomenu vlastní jméno. Celé to byl nápad toho kulhavého, jak se jmenoval! Už jsem se o něm zmínil? No přeci, jak spolu ti dva bojovali! Ne, počkejte, to zase bylo s tím druhým, myslím. No samozřejmě. Ale v každém případě bylo to dřevěné prase skvělý nápad! Udělali ho z takového toho… no! Teď jsem to měl na jazyku! Ze dřeva. Ale to bylo později, nezapomeňte! To byl boj! Všichni tloukli do svých štítů a ječeli. Ten… no já si vzpomenu… tak ten měl na sobě brnění, které zářilo jako vyleštěné brnění. To nebyl jednoduchý boj, to byl jeden a půl boje. A teď tam vletěl ten… ne ten kulhavý, ten další, co měl zrzavé vlasy. Vždyť víte! Vysoký chlapík, trochu přišeplával v řeči. Moment! Právě jsem si vzpomněl, ten byl z nějakého jiného ostrova. Ne tenhle. Ten kulhavý. Nechtěl s nimi nejdřív jít, tvrdil, že je blázen. A samozřejmě, že byl blázen! No jen si představte dřevěnou krávu! A přesně, jak to tenhle říkal, tak ten král řekl, ne tenhle král, ale ten jejich, uviděl toho kozla a povídá: ‚Tak si myslím, že ti z Efebe jsou blázniví, co je to za pitomý nápad, nechávat nám dřevěný dobytek před vraty, ti mají ale drzost, copak jsme včerejší, podpalte to.‘ A samozřejmě, ten, co o něm mluvíme, to oběhl zezadu a každého propíchl, a potom kdo se směje na posled! Říkal jsem už, že šilhala? Tvrdili, že byla moc hezká, ale to víte, každý podle svého vkusu… Tak. No, tak takhle se to stalo. Ale teď, ten, no… já myslím, že mu říkali Tyradanus, on totiž kulhal, on chtěl domů, kdo by nechtěl, byli tam už bůhví kolik roků, no ne? Taky byste chtěli domů, a on nijak nemládnul. Proto si taky ve snu vymyslel tu dřevěnou věc. Ne, bylo to trochu jinak. Ten s tím kolenem se jmenoval Lavoron. Ale byl to boj, tenhle, to mi tedy věřte.“

Potom se spokojeně odmlčel.

„Jak povídám,“ zabručel po chvíli, „skvělý boj,“ zamumlal a se slabým úsměvem upadl do dřímoty.

Těpic si uvědomoval, že mu ovisla spodní čelist. Rychle zavřel ústa. Podél stolu si několik posluchačů otíralo oči.

„To je magie,“ zašeptal Xeno. „Čistá kouzla. Každé slovo, ozdobný střapeček do výšivky Času.“

„To je tím, jak si pamatuje i ten nejdrobnější detail. Každou sebemenší podrobnost,“ zabrumlal Okolik.

Těpic se rozhlédl kolem stolu a pak opatrně strčil do Xena, který seděl vedle něj. „Kdo je kdo?“ zeptal se.

„No, tak Okolika už znáš. Kopolymera taky. Támhleto, to je Ysop, největší bajkář na světě. Vedle něj je Antifon, největší spisovatel komických her na světě.“

„A kde je Pythakleidos?“ zeptal se Těpic. Xeno ukázal ke vzdálenějšímu konci stolu, kde seděl zachmuřený muž, který pil jako o život a právě v téhle chvíli se pokoušel definovat úhel mezi dvěma chlebovými rohlíky. „Potom tě za ním zavedu.“

Těpic se rozhlédl po okolních holých hlavách a dlouhých bílých plnovousech, což, jak usoudil, byl odznak členství. Pokud jste měli holou hlavu a dlouhý bílý plnovous, pak to signalizovalo, že veškerá hmota mezi jedním a druhým přímo přetéká moudrostí a vědomostmi. Jediná výjimka byl Antifon, který vypadal, jako by ho někdo uplácal z vepřového.

Jsou to samé velké mozky, pomyslel si Těpic. To jsou muži, kteří se pokoušejí zjistit, jak funguje svět, ne s pomocí magie, ne na základě víry, ale prostě tak, že jakmile najdou nějakou skulinku, vsunou do ní vlastní mozek a snaží se ji rozšířit.

Okolik několikrát udeřil do stolu, aby utišil všeobecný halas.

„Tyran volá do zbraně proti Tsortu,“ řekl. „Teď zkusme posoudit funkci války v ideální republice,“ pokračoval. „Budeme k tomu potřebovat —“

„Promiň, mohl by mi někdo podat celer?“ vskočil mu do řeči Ysop. „Díky.“

„— ideální republiku, jak už jsem řekl, založenou na základních zákonech, kterými se —“

„A ještě sůl. Máš ji u lokte.“

„— kterými se řídí všichni lidé. Tak, je naprosto jasné, že válka… nemohl bys s tím přestat, prosím tě?“

„To je celer,“ odpověděl mu Ysop se spokojeným chroupáním. „S celerem to jinak nejde.“

Xeno se s podezřením podíval na sousto, které měl nabodnuté na vidličce.

„Podívejte, tohle je přece chobotnice,“ prohlásil. „Já si žádnu chobotnici neobjednal. Kdo si poručil chobotnici?“

„— je naprosto jasné, že —“ opakoval Okolik a zesílil hlas, „— je tedy naprosto jasné, že —“

„Myslím, že tohle je jehněčí kus-kus,“ ozval se Antifon.

„A ta chobotnice je tvoje?“

„Já si objednal maridu s dolmadami.“

„Jehněčí kus-kus jsem si objednal já.“

„Vůbec si ale nevybavuju, že by někdo objednal takovou spoustu topinek,“ volal Xeno.

„Podívejte se, někteří z nás se tady snaží rozběhnout určitou filozofickou debatu,“ prohlásil Okolik jízlivě. „Co kdybyste nás nepřerušovali?“

„Někdo po něm hodil slanou tyčinku.“

Těpic se podíval, co má vlastně na vidličce on. V království byly mořské pochoutky neznámé a to, co měl na vidličce, mělo příliš mnoho končetin a přísavek, než aby se mu to zamlouvalo. Nesmírně opatrně nadzvedl vařený vinný list a byl by přísahal, že zahlédl, jak se něco ukrylo pod olivou. Aha, tak to je další věc, kterou si musí pamatovat. Efebané dělají víno ze všeho, co se jim podaří nalít do kbelíku, a jedí všechno, co z něj neuteče.

Chvilku postrkoval jídlo po talíři. Některé kousky se mu to snažily oplatit.

A filozofové už odmítli poslouchat jeden druhého. A taky se nedrželi daného tématu. Tak takhle asi vypadá ta „mokřade“ v praxi.

Kolem ucha mu proletěla další slaná tyčinka. A teď už to vypadá, že se začínají rozčilovat.

Všiml si hubeného mužíka sedícího přímo proti němu, který soustředěně přežvykoval nějaké nezadané chapadlo. Kromě geometra Pythakleida, který se zachmuřenou tváří vypočítával poloměr svého talíře, byl jediný, kdo nevykřikoval své myšlenky, co mu hrdlo stačilo. Občas si udělal nějakou drobnou poznámku na kousek pergamenu a ten vsunul do své tógy.

Těpic se k němu naklonil přes stůl. O kousek dál u stolu začal Ysop, povzbuzován záplavou olivových pecek a úlomků slaných tyčinek, dlouhou bajku o lišce, krocanovi, huse a vlkovi, který měl touhu zjistit, kdo z nich vydrží nejdéle pod vodou, když si všichni přivážou k nohám těžké závaží.

„Promiňte,“ zvýšil Těpic hlas, aby překřičel všeobecný hluk. „Mohu se vás zeptat, kdo jste?“

Mužík na něj vrhl stydlivý pohled. Měl výjimečné velké uši. Za určitého světla by si ho člověk mohl splést s hodně štíhlým džbánem.

„Já jsem Finalos,“ odpověděl.

„A proč jste se vy nezamíchal do té filozofické diskuse?“

Finalos rozlomil jakousi podivnou škebli.

„Já totiž vůbec nejsem filozof,“ odpověděl.

„Tak autor komických her, nebo něco takového?“ nadhodil Těpic.

„Ó, nikoliv. Já jsem posluchač. Finalos-posluchač, tak mi říkají.“

„To je fantastické,“ prohlásil Těpic automaticky. „A čím se zabýváte?“

„Poslouchám.“

„Jenom posloucháte?“

„No, za to mi platí,“ přikývl Finalos. „Občas přikývnu. Nebo se usměju. Nebo se usměju i přikývnu. Souhlasně, abych jim dodal odvahu, chápete? Mají to rádi.“

Těpic měl dojem, že se od něj v téhle chvíli čeká nějaká poznámka. „No tohle!“ prohlásil.

Finalos mu věnoval přikývnutí a úsměv plný souhlasu, který naznačoval, že ze všech věcí, které by Finalos mohl v téhle chvíli provozovat, ho nic tak nezajímá jako to, co právě Těpic říká. Snad to mělo něco společného s jeho ušima. Vypadaly najednou jako obrovské černé audiodíry, které škemrají o to, být naplněny slovy. Těpic cítil neodolatelné nutkání vyprávět mu všechno o svém životě, nadějích i snech…

„Vsadil bych se,“ podařilo se mu ze sebe vypravit, „že vám musí platit fantastické peníze.“

Finalos ho obdařil souhlasným úsměvem.

„Posluchal jste často Kopolymerovy historky?“

Finalos přikývl a usmál se, i když se mu v očích mihl jakýsi náznak bolesti.

„Předpokládám,“ pokračoval Těpic, „že vaše uši si musely po nějaké době vytvořit ochranné odrazové plochy?“

Finalos přikývl. „Pokračujte,“ naléhal.

Těpic vrhl pohled na Pythakleida, který si s čelem plným vrásek črtal do svého garamasalátu[28] pravé úhly.

„Rád bych s vámi zůstal a naslouchal, jak mi nasloucháte třeba celý den,“ řekl nakonec, „ale támhle je člověk, se kterým potřebuji promluvit.“

„To je úžasné,“ usmál se Finalos, udělal si krátkou poznámku a obrátil pozornost k hovoru, který se odehrával o kus dál u stolu. Tam další z filozofů dokazoval, že přestože je pravda krásná, není všechno pravdivé, co je krásné, a docházelo k prvním rozepřím. Finalos pozorně naslouchal.[29]

Těpic se vydal kolem stolu k místu, kde seděl zachmuřený Pythakleidos, který čas od času podezřívavě nahlížel pod okoralý zbytek chleba.

Těpic mu nahlédl přes rameno.

„Mám pocit, že se tam něco pohnulo,“ řekl.

„Ah,“ odpověděl mu filozof a zuby vytáhl zátku z nejbližší amfory. „Tajemný mladý cizinec v černém, který přišel ze ztraceného království.“

„Doufal jsem, že byste mi ho mohl pomoct znovu najít,“ nadhodil Těpic. „Slyšel jsem, že tady, v Efebe, mají lidé velmi neobvyklé nápady.“

„Občas se něco takového opravdu stane,“ přikývl Pythakleidos. Vytáhl z tuniky měřítko a zamyšleně si přeměřil koláč, který před ním ležel na stole. „Myslíte, že je to konstantní? Je to tak tísnivá představa…“

„Promiňte, ale já —“ začal Těpic.

„Jak jistě víte, průměr kruhu se promítá do jeho obvodu. Obvod by ho měl obsahovat třikrát. Že byste tomu nevěřil!? No vidíte. A je to tak? Houby. Tři celé čtrnáct a spousta dalších čísel za tím. A nemá to konce, ta pakáž. Víte, jak mě to deprimuje?“

„Předpokládám, že vás to musí velmi deprimovat,“ přikývl Těpic.

„Správně. Pořád se mi vnucuje myšlenka, že Stvořitel vytvořil nějaké vadné kruhy. Vždyť to je takové číslo, které nedává smysl! Podívejte, tak třeba tři celé pět, to bych bral. Nebo tři celé tři! To aspoň hezky vypadá.“ S odporem zíral na koláč.

„Promiňte, ale vy jste předtím řekl něco v tom smyslu, že se to nakonec stejně muselo stát.“

„Cože?“ vynořil se Pythakleidos na okamžik ze svých chmur. „Koláč!“ ucedil pohrdavě.

„Co se muselo stát?“ nedal se odradit Těpic.

„S geometrií nejsou žádné žerty. Pyramidy? To jsou nebezpečné věcičky. Přivolávají nepříjemnosti. Podívejte,“ Pythakleidos se poněkud nejistou rukou natáhl pro pohár s vínem, „jak dlouho si ti ve Starém království budou ještě myslet, že můžou stavět pořád větší a větší pyramidy? Odkud podle nich přichází všechna ta energie? Koukněte,“ škytl, „vy jste tam byl, ne? Všiml jste si někdy, jak pomalu tam ubíhá čas?“

„Jistě,“ odpověděl Těpic.

„To je tím, že čas je tam vysáván. A dělají to pyramidy. Takže je musí nechat vybít. Říkají tomu vybíjení! Myslí si, že ty plameny v noci vypadají úchvatně! Jenže to si pálí vlastní čas!“

„Vím jenom, že vzduch tam páchne, jako kdybyste v něm vyvařovali ponožky,“ vskočil mu do řeči Těpic, „a že se tam ve skutečnosti nemění, i když nezůstává úplně stejný.“

„To je ono,“ přikývl Pythakleidos. „Příčina toho všeho leží v minulém čase. Oni používají uplynulý čas, znovu a znovu. Všechen nový čas totiž spotřebují pyramidy. A když nenecháš pyramidu vybít nebo vyzářit, energie se nashromáždí a —“ zarazil se. „No, předpokládal bych, že pak unikne podél nějakého propustného zlomu. Časového.“

„Byl jsem tam těsně předtím, než království zmizelo,“ řekl Těpic, „Mám dojem, že jsem viděl, jak se Velká pyramida pohnula.“

„Tak, to je ono. Pravděpodobně přesunula své rozměry o devadesát stupňů,“ prohlásil Pythakleidos s jistotou vlastní jen zdravě opilým.

„To znamená, že délka je teď šířka a šířka výška?“ Pythakleidos na něj odmítavě zahrozil nejistým prstem.

„Nenene,“ řekl. „Tak, že délka je výška, výška je šířka a šířka je —“ znovu škytl, „— čas. To je další rozměr, je to jasné? Teď máme ty podrazáky čtyři! Jeden z nich je čas. Devadesát těch věciček na ty ostatní tři. Stupňů jsem chtěl říct. Jenže v tomhle světě to takhle nemůže existovat, takže celé to místo se muselo svým způsobem složit někam jinam. Jinak by lidé stárli tak, že by chodili bokem.“ Smutně nahlédl do hlubin svého poháru. „Každé narozeniny bys zestárl o nějaký ten kilometr,“ dodal.

Těpic na něj užasle zíral.

„Tady máš ten váš čas a prostor,“ pokračoval Pythakleidos. „Stačí chvilka nepozornosti a zapletou se ti všude, kam se podíváš.[30] Tři celé čtrnáct. Copak to je nějaké číslo? Jak bys ho tak asi pojmenoval?“

„Zní to opravdu strašně,“ souhlasil Těpic.

„To bych řekl. Někde,“ Pythakleidos se začal na lavici mírně kývat, „někde někdo určitě postavil vesmír, který má solidní a uctivý přístup k… k…,“ zíral chvíli nepřítomně na stůl, „ke koláčům. A ne nějaké pitomé číslo, které nemá konec, co je to za —“

„No, ale aby lidé stárli jenom tím, že budou chodit sem a tam?“

„Možné je všechno. Mohl by ses dostat zpátky do doby, kdy ti bylo osmnáct. Nebo se vydat opačným směrem a podívat se, jak budeš vypadat, až ti bude sedmdesát. Cestování by vůbec byla velmi ošidná záležitost.“

Pythakleidos se nepřítomně usmál a pak velmi pomalu upadl obličejem do talíře se zbytky své večeře, z nichž některé mu stačily včas uhnout.

Těpic si uvědomil, že filozofický hluk kolem něj zeslábl. Rozhlédl se po přítomných, až zahlédl Okolika.

„Nezabere to,“ prohlásil Okolik. „Tyran nám nepopřeje sluchu. Lidé taky ne. Kromě toho —“ vrhl pohled na Antifona, „— nemáme na tu věc všichni stejný názor,“

„Ti zatracení Tsortané potřebují dostat pořádnou lekci,“ prohlásil Antifon škrobeně. „Na tomhle světadíle není místo pro dvě velmoci. Kromě toho jsou to hnusní zákeřníci a čestné jednání je jim cizí. A to jen proto, že jsme jim sebrali královnu. Tady má příležitost naše odvážné mládí a na své si jistě přijde i láska…“

Kopolymer se probudil.

„Ty jsi to všechno pochopil úplně špatně. Ta velká válka byla proto, že oni ukradli královnu nám. Kruci, jak se ta ženská jmenovala, tvář, kvůli které vyplulo tisíce velbloudů, začínalo to na A, nebo na T —“

„Tohle udělali?“ vykřikl Antifon. „Ti hnusáci!“

„Jsem si tím téměř jistý,“ přikývl Kopolymer.

Těpic poněkud poklesl na duchu a vrátil se k Finalovi-posluchači. Ten stále ještě pomalu pojídal svou večeři s výrazem někoho, kdo je pevně rozhodnut neuškodit vlastnímu zažívání.

„Finale?“

Posluchač opatrně odložil nůž a vidličku vedle talíře.

„Ano?“

„Poslyš, jsou to ve skutečnosti blázni, že?“ prohlásil Těpic unaveně.

„To je výjimečně zajímavé konstatování,“ řekl Finalos. „Pokračuj.“ Pak stydlivě vnořil ruku do záhybů své tógy a vytáhl útržek papíru, který postrčil po stole k Těpicovi.

„Co je to?“

„Váš účet, pane,“ oznámil mu Finalos. „Pět minut pozorného naslouchání. Většině z místních gentlemanů zasílám účty vždy koncem měsíce, ale pokud jsem tomu dobře rozuměl, vy ráno odjíždíte, že?“

Těpic to vzdal. Vstal od stolu a vyšel do chladných zahrad lemujících efebskou pevnost. Ze zeleně na mnoha místech vyčnívaly sochy proslulých Efebanů, zachycených ve chvíli, kdy úplně nazí páchají hrdinské činy, a tu a tam se mezi nimi objevila socha některého z efebských bohů. Bylo velmi těžké poznat, v čem se liší. Těpic si vzpomněl, že Dios měl pro efebské bohy jen posměšná a odmítavá slova, protože vypadali jako lidé. Když budou bohové vypadat jako kdokoliv z nás, říkal Dios, jak se k nim budou lidé chovat, co?

Těpicovi se však ten nápad zamlouval. Podle legend byli efebští bohové skutečně jako lidé, s tou výjimkou, že své božství využívali k tomu, aby provedli věci, na které lidé neměli dost silné nervy. Oblíbeným trikem efebských bohů bylo vtělit se do podoby nějakého zvířete, a tak získat přízeň některé z vysoce postavených efebských žen. Jeden z nich se prý dokonce při pronásledování své vyvolené proměnil ve zlatý déšť.[31] Všechny ty pověsti ovšem vyvolávají množství zajímavých otázek, které se týkají nočního života v moudrém a vzdělaném Efebe.

Ptraci našel sedět pod velkým topolem. V klíně chovala želvu a krmila ji. Vrhl na obojživelníka podezřívavý pohled pro případ, že by to byl přeměněný bůh, který by měl nějaké ty lascivní úmysly. Nevypadal jako bůh. Jestli to byl bůh v převtělení, hrál to po čertech dokonale.

Ptraci nabízela želvě salátové lístky.

„Drachá malá šelvičko,“ zašvitořila Ptraci a zvedla hlavu. „Oh, to jsi ty,“ prohlásila neutrálním tónem.

„Jak vidím, nic ti neunikne,“ pozdravil ji Těpic a sedl si vedle ní do trávy. „Je to spolek šílenců. Když jsem odcházel, začali rozbíjet talíře.“

„To je trádišni sakonšéní efebskécho jidla,“ přikývla Ptraci.

Těpic o tom chvilku přemýšlel. „A proč to nádobí nerozbíjejí před jídlem, například?“

„Teď už budou ási tanšit prži zfuku burzuki,“ dodala Ptraci. „Mám tojem, še je to nějaký druch psa.“

„Musím říct, že mluvíš skvěle efebsky.“

„Těkuji ti.“

„Jen slaboučký přízvuk, nic víc.“

„Jásyky, to byla součást našecho zdělání,“ přiznala. „A můj babička mi ždycky šíkala, že slaboučká stopa cizího pšízvuku muže většinou fascikluje.“

„Nás učili téměř totéž,“ podivil se Těpic. „Vrah má vždycky vypadat trochu cizokrajně, i kdyby byl třeba v rodné zemi. V tomhle jsem tedy opravdu dobrý,“ dodal zatrpkle.

Ptraci mu začala masírovat krk.

„Zašla jsem si tolů do pšístava,“ pustila se do řeči. „Jsou tam takové ty věsí, jako velké vory, no víš, něco jako velmbloud moše —“

„Lodě,“ přikývl Těpic.

„Plují prý na šechny strany. Mušeme se s nimi vydat, kamkoliv se nám zachcá. Máme pšed sebou sely svět, lesí pšed našimi nohama.“

Těpic jí vyprávěl o Pythakleidově teorii. Nezdálo se, že by ji to nějak překvapilo.

„Jako kdyby to bylo staré jezero, do kterého nepřitéká voda,“ přikývla a vrátila se k rodnému jazyku. „Takže se všichni znovu a znovu vracejí k té jediné louži uprostřed, která se ovšem neustále zmenšuje. A všechen ten čas, který žiješ, už byl dávno odžitý. Musí to být, jako když se koupeš ve vodě, ve které se už někdo vykoupal.“

„Vrátím se tam.“

Prsty, které mu zkušeně masírovaly krk a záda, se zastavily.

„Můžeme odjet kamkoliv,“ opakovala. „Máme dokonce i velblouda, kterého můžeme prodat. Můžeš mi ukázat ten svůj Ankh-Morpork. To, co jsi mi o něm říkal, bylo zajímavé.“

Těpic se zamyslel nad tím, jaký vliv by Ankh-Morpork na dívku asi měl. Pak si chvilku představoval, jaký vliv by měla ona na město. Nebylo pochyby o tom, že rozkvétá. Když byli ve Starém království, zdálo se, že nemá jedinou originální myšlenku a jediné, na co myslí, je, kdy a komu asi bude loupat další ovoce. Od chvíle, kdy byli mimo území nešťastné říše, se změnila. Obličej se jí nezměnil, byl pořád stejně, a to velmi, půvabný. Ale člověk si ho teď musel mnohem víc všímat. Když s ním mluvila předtím, většinou klopila oči k zemi. Ani teď se mu pokaždé při hovoru nedívala do tváře, ale to bylo tím, že myslela na něco jiného.

Přistihl se při tom, že by jí rád řekl slušně, jen tak, aniž by to zdůrazňoval, tak nějak jako mezi řečí, že je král. Jenže měl dojem, že by mu napoprvé neporozuměla a požádala by ho, jestli by to nemohl, prosím, opakovat, a kdyby se při tom na něj podívala, nebyl by schopen to podruhé vyslovit.

„Můžeš se tam rozjet sama,“ řekl. „Určitě by se ti tam nedařilo špatně. Mohl bych ti dát několik jmen a adres.“

„A co budeš dělat ty?“

„Neodvažuju se ani pomyslet na to, co se děje doma,“ odpověděl jí Těpic. „Měl bych s tím něco dělat.“

„Nemůžeš s tím dělat nic. Proč to chceš vůbec zkoušet? I kdybys nechtěl být vrahem, je přece spousta věcí, které bys mohl dělat. A sám jsi říkal, že ti ten muž tvrdil, že se do Starého království už nikdo nedostane. Nenávidím pyramidy.“

„Copak tam nezůstali lidé, na kterých by ti záleželo?“

Ptraci pokrčila rameny. „Jestli jsou mrtví, tak už s tím nic neudělám,“ řekla, „a i kdyby byli ještě naživu, stejně s tím nic dělat nemůžu. Takže s tím nic dělat nebudu.“

Těpic na ni zíral v jakémsi zděšeném obdivu. Bylo to dokonalé shrnutí situace a jejich možností. Jenže on nebyl schopen sám sebe přinutit brát věci tímhle způsobem. Těpicovo tělo bylo sice sedm let v cizině, ale jeho krev proudila v království už před tisícem let. Jistě by to byl všechno rád nechal za sebou, ale tohle byl ten háček. I kdyby se po celý zbytek života vyhýbal Starému království, působilo by to krevní pouto jako určitá kotva.

„Mám z toho strašný pocit,“ opakoval. „Je mi to hrozně líto. Nemůžu si pomoci. Stačilo by mi, kdybych se tam vrátil na pět minut, abych jim řekl, že už se tam nevrátím. To by mi stačilo. Asi je to stejně všechno moje vina.“

„Ale vždyť tam zpátky už žádná cesta nevede! Budeš se prostě jen tak smutně potulovat kolem, stejně jako ti sesazení králové, o kterých jsi mi vyprávěl! Ti v těch obnošených pláštích, kteří se pokoušejí vyžebrat na živobytí vznešeným způsobem. Sám jsi říkal, že není zbytečnější člověk než král, který ztratil království. Vzpomeň si!“

Procházeli ulicemi města, které ozařovalo podvečerní slunce, až se dostali k přístavu. Každá z ulic města vás nakonec dovedla k přístavu.

Někdo právě zapaloval světlo na majáku, který patřil ke známým „více než sedmi zázrakům světa“. Maják byl postaven podle Pythakleidova projektu, který vycházel ze Zlatého pravidla a Pěti zákonů estetických. Bohužel byla stavba vybudována na špatném místě, protože jak se shodli radní, kdyby ji umístili tam, kde by maják vykonával svou funkci a kam ji umístil v plánech Pythakleidos, zničila by celý charakteristický vzhled přístavu. Námořníci se však shodovali v tom, že je to překrásný maják, na který se s potěšením dívají pokaždé, když je vlny unášejí na skaliska.

Přístav pod nimi byl přeplněn loďmi. Těpic a Ptraci pomalu procházeli mezi bednami, balíky a pytli, až dorazili k dlouhé obloukovité ochranné zdi. Na jedné straně se rozprostírala nekonečná hladina oceánu pěnící středními vlnami, na druhé straně tichá a hladká zátoka přístavu. Nad hlavami jim svítil a prskal maják.

Ty lodi jistě vyplují do přístavů, o kterých jen slyšel, a často ani to ne. Efebové byli skvělí obchodníci. Mohl by se vrátit do Ankhu a tam si vyžádat svůj diplom a pak by se svět změnil v ústřici dle jeho výběru a on by měl k dispozici libovolné množství nožů k jejímu otevření.

Ptraci mu položila dlaň na hřbet ruky.

A taky už by nikdy nemusel poslouchat ty řeči o příbuzenských svazcích. Měsíce, které strávil v Mžilibabě, mu připadaly jako sen, jeden z těch snů, jež se vám vracejí a kterých se nedokážete zbavit, přestože při pomyšlení na ně vám nespavost připadá jako dar z nebes. Tady, u jeho nohou, se mu jako pestrobarevný koberec prostírala šťastná budoucnost.

To, co člověk potřebuje v takovéhle chvíli, to je určité znamení, nějaká kniha návodů „Udělej si sám!“. Potíž se životem je v tom, že nemáte možnost nejdřív si ho vyzkoušet nanečisto, ale že do něj většinou spadnete rovnýma nohama. Musíte jednoduše —

„No to mě omyjte! To je přece Těpic!“

Hlas k němu promlouval odněkud z výše kolena. Nad kamenným molem se objevila hlava a za ní rychle následovalo tělo. Bylo to výjimečně draze oděné tělo, tělo, na kterém se nešetřilo ani drahokamy, ani zlatem, ani kožešinami, hedvábím či krajkou, ovšem je třeba říci, že to všechno bylo černé.

Tělo patřilo Pomoštovi.

„Co to dělá teď?“ zeptal se Ptakospar.

Jeho syn opatrně povystrčil hlavu nad trosky pilíře a pozoroval Hita — boha se supí hlavou.

„Čenichá kolem,“ odpověděl. „Skoro bych řekl, že se mu líbí ta socha. Vážně, táto, co tě to napadlo, koupit něco takového?“

„Tenkrát to byla skvělá koupě,“ odpověděl mu Ptakospar. „A taky jsem si myslel, že by si ho mohli oblíbit v paláci.“

„Kdo asi?“

„No podívej, támhletomu se například líbí!“

Ptakospar IIb rychle vrhl další pohled na úhlovitou obludnost, která poskakoval sem a tam zbořeništěm.

„Řekni mu, že když zmizí, že si tu sochu může vzít!“ nadhodil. „Řekni mu, že mu ji prodáme za velkoobchodní cenu.“

Ptakospar bolestivě zavzdychal, ale nakonec dodal: „Se slevou. Speciální ceny jen pro naše nadpřirozené hosty!“

Zvedl obličej k nebi. Z jejich úkrytu v troskách konstrukčního lešení a s Velkou pyramidou, která jim stále ještě hlasitě bzučela za zády, měli skvělý výhled na navracející se bohy. Nejprve je pozoroval s jistou dávkou vyrovnanosti. Bohové budou slušní zákazníci, vždycky chtěli chrámy a sochy, které je schopen dodat prakticky okamžitě, a co víc, nepotřebuje k tomu prostředníka.

Jenže pak ho napadlo, že bůh, který bude nespokojený s dodaným zbožím a prací, jako třeba s ošizenou omítkou nebo s tím, že ten zadní levý roh chrámu stojí na písku, prostě jen tak nepřijde a nebude se silným hlasem dožadovat majitele firmy. Ne. Bůh bude přesně vědět, jak majitel firmy vypadá a kde právě v téhle chvíli je, a půjde rovnou k věci. A kromě toho bylo známo, že bohové jsou notoričtí neplatiči. To sice byli i lidé, ale ti alespoň nehřešili na to, že umřete dřív, než vám budou muset zaplatit.

Pohledem sklouzl k druhému synovi, siluetě s ústy strnulými v užaslém „ó“, která se temně odrážela na pozadí sochy, a najednou se rozhodl.

„Mám pyramid až po krk,“ řekl. „Pamatuj si, chlapče, že jestli se odsud dostaneme, už ani jedinou pyramidu. Musíme se pustit jinudy. Je načase změnit sortiment, řekl bych.“

„Ale to ti přece říkám už celé roky, tati!“ vykřikl IIb. „Vzpomeň si, říkal jsem, že pár pěkných akvaduktů by nám přineslo neuvěřitelný —“

„Ano, ano, vzpomínám si,“ přikývl Ptakospar. „Ano. Akvadukty. Všechny ty oblouky a roury a tak. Prima. Jenom si nějak nevzpomínám, že bys mi byl řekl, kam se tam dává rakev.“

„Tati!“

„No, mě si nevšímej. Mám pocit, že už z toho blázním.“

A v duchu dodal — jinak bych támhle nazahlídl mumii a dva chlapy s kovářskými kladivy…

Byl to opravdu Pomošt, který vylezl z lodního člunu.

Člun patřil k lodi a loď patřila Pomoštovi.

Těpic věděl že kus dál podél pobřeží žije v proslulém paláci Roxie Serif Al Kali. O paláci se říkalo, že ho postavil během jediné noci džin, a v pohádkách a bájích sloužil jako vzor přepychu a nádhery, kterými byl proslulý.[32]

Bezejmenný plul pod roxijskou vlajkou, ale to nebylo všechno. Jeho stavitel byl zřejmě posedlý zlacením a na téhle lodi vyzkoušel každý trik se zlatou barvou, který znal. Přidal vinuté sloupky a bohatě zdobené závěsy, takže loď vypadala spíš jako přepychový budoár, který se nedopatřením srazil s divadlem podezřelého typu.

Abychom řekli pravdu, na druhé straně jste nepotřebovali ani školené oko vraha, abyste si všimli, že veškerá ta okázalá krása ukrývá až nezvykle štíhlý trup a že i když odečtete kabinu a nákladový prostor pořád ještě jakýmsi zvláštním způsobem zbývá velké množství prostoru. Voda kolem té části lodi, které Ptraci říkala „špičatý konec“, se opravdu poněkud divně vlnila, ale bylo by jistě nesmyslné předpokládat, že počestná obchodní loď by mohla pod hladinou na přídi ukrývat útočného berana. Těžko by taky někoho napadlo, že by stačilo pouhých pět minut usilovné práce se sekerou, aby se tenhle plovoucí pavilonek změnil v něco, co dokázalo uprchnout téměř všemu, co plulo po moři, a přinutit těch několik lodí, které by to mohly dostihnout, aby toho trpce litovaly.

„Impozantní,“ řekl Těpic.

„To víš, je to všechno hlavně pro efekt,“ přikývl Pomošt.

„No jo. Vidím.“

„Rozuměj mi, jsme jenom obyčejní, chudí obchodníci.“

Těpic pokýval hlavou. „Obvykle se říká chudí, ale poctiví obchodníci.“

Pomošt vykouzlil na tváři pravý obchodnický úsměv. „No, myslím, že se prozatím spokojíme s tím ‚chudí‘. Ale raději mi řekni, jak se, k sakru, máš? Poslední, co jsem se o tobě doslechl, bylo, že ses stal králem v nějaké díře, o které nikdy nikdo neslyšel. A kdo je tahle půvabná mladá dáma?“

„No jak —“ začal Těpic.

„Ptraci,“ řekla Ptraci.

„Je to si —“

„Je to jistě princezna vznešeného rodu,“ prohlásil Pomošt uhlazeně. „Udělali byste mi nesmírnou radost, kdybyste se mnou oba dnes povečeřeli. Víte, nemohu vám nabídnout mnoho, jen prosté jídlo námořníka, ale nějak si poradíme, mohlo by to být horší.“

„Nebude to efebské jídlo, doufám?“ zeptal se opatrně Těpic.

„Lodní suchary, nasolené hovězí a pár takových věcí,“ prohlásil Pomošt, aniž na okamžik spustil oči z Ptraci. Nespustil z ní pohled od chvíle, kdy vstoupila na palubu.

Pak se ale zasmál. Byl to ten starý známý Pomoštův smích, ne tak docela bez humoru, ale přesto pod dokonalou kontrolou vyšších nervových center jeho majitele.

„Jaká úžasná náhoda,“ prohlásil. „A my máme vyplout za úsvitu. Mohl bych vám nabídnout i něco na převlečení? Oba vypadáte tak trochu — pomačkaní cestou.“

„Jen tak nějaký ten kus hrubého námořnického plátna, předpokládám,“ nadhodil Těpic, „prostě něco, co se najde v zásobách obyčejného, chudého kupce, oprav mě, jestli se mýlím.“

Těpice odvedli do malé kabiny vybavené a vyzdobené jako vejce vyrobené u šperkaře, kde byl na lůžku rozložen výběr nejskvělejšího oblečení, jaké si jen člověk kdekoliv na březích Kruhového moře dokáže představit. Pravda, nebylo úplně nové, ale dokonale vyprané a vyspravené tak pečlivě, že si člověk skoro nevšiml otvorů po čepelích. Těpic si zamyšleně prohlížel háčky na stěně a odlišné zabarvení dřevěného obložení kolem nich, jež dávalo tušit, že tady visely různé věci, které někdo v nedávné době uklidil.

Vyšel do úzké lodní chodby a srazil se s Ptraci. Oblékla si temně rudou společenskou róbu, jaké bývaly v Ankh-Morporku v módě před deseti lety, s nabíranými rukávy a sukní vyztuženou obručemi o průměru mlýnských kamenů.

V té chvíli se Těpic naučil něco nového, a sice to, že přitažlivá žena oblečená do několika pruhů gázy a pár decimetrů hedvábí, může vypadat mnohem přitažlivěji, když je oblečena od hlavy k patě. Na zkoušku se zatočila.

„Mají tady takových věcí, kolik si člověk přeje,“ oznámila mu. „Tak takhle se oblékají ženy v Ankh-Morporku? Je to, jako když si člověk obleče dům. Ale je zajímavé, že se v tom ani moc nepotím.“

„Podívej,“ začal Těpic naléhavě, „co se týče Moštyho, je to bezva kluk a vůbec, ale —“

„Je nesmírně laskavý, to musím říct,“ souhlasila.

„Jasně. No jo, to on je. Určitě,“ připustil Těpic beznadějně. „Je to můj starý přítel.“

„To je milé.“

Na konci chodby se odnikud vynořil jeden ze členů posádky a s poklonou je uvedl do prostorné hlavní kajuty. Podobal se starému šlechtici na penzi, ale první dojem přece jen trochu narušovala spleť jizev, která mu pokrývala ruce i obličej, a pak tetování, vedle jehož námětů by ilustrace z knihy Palác se zastřenými okny vypadaly jako ilustrace z knihy Udělej si sám pro začátečníky. Věci, které s nimi prováděl tím, že hýbal bicepsy, dokázaly celé hodiny fascinovat přístavní krčmy nejhrubšího druhu. Zatím si neuvědomoval, že od nejhoršího okamžiku jeho života ho dělí už jen několik minut.

„Je to opravdu velice příjemné překvapení,“ opakoval Pomošt, když naléval víno. Pak kývl na tetovaného sloužícího. „Můžeš podávat polévku, Alfonsi.“

„Podívej, Mošty, nejsi náhodou pirát, že ne?“ zeptal se Těpic, který už se nebyl s to udržet.

„Tak tohle tě celou dobu žralo?“ usmál se Pomošt svým pomalým úsměvem.

Nebylo to sice všechno, co Těpice žralo, ale fakt je, že právě tahle myšlenka se drala nejvíc dopředu. Těpic přikývl.

„Ne, ujišťuju tě, že nejsme piráti. My se prostě snažíme co nejvíc vyhnout — hm — kancelářské práci a papírování, kdekoliv je to možné. Jak bych ti to řekl? My se prostě snažíme uchránit různé lidi starostí, které by možná měli, kdyby znali veškerou naši činnost.“

„No dobře, ale podívej se, třeba všechny ty šaty a většina z nich je —“

„Aha. Víš, ono je to naopak. Piráti často útočí na nás. To byl také jeden z důvodů, proč dal otec Bezejmenného postavit. Vždycky je to překvapí. A celá ta věc je přitom naprosto zákonná a morální. Dostaneme jejich loď, jejich kořist, osvobodíme všechny jejich vězně a ty dopravíme domů, nebo kamkoliv si přejí, za konkurenceschopné ceny.“

„A co děláte s těmi piráty?“

Pomošt vrhl rychlý pohled na Alfonse.

„To záleží na tom, jak perspektivní jsou vyhlídky na jejich pracovní zařazení,“ odpověděl. „Otec říká, že muži, kterého postihlo neštěstí, je třeba nabídnout pomocnou ruku. Tedy za určitých podmínek. A jak ti funguje ten tvůj královský kšeft?“

Těpic mu to řekl. Pomošt ho pozorně poslouchal a tiše si při tom točil vínem ve sklence.

„Tak takhle je to,“ zabručel nakonec. „Slyšeli jsme, že se schyluje k válce. Proto taky před ránem vyplouváme.“

„To ti nemůžu mít za zlé,“ přikývl Těpic.

„Ale ne. Musíme pořádně zorganizovat nadcházející obchody. S oběma stranami, samozřejmě, protože my jsme důsledně nestranní. Zbraně, které se vyrábějí na tomhle světadíle, jsou dost šokující. Strašně nebezpečné. Měl bys plout s námi. Jsi velmi významná osoba.“

„Nikdy v životě jsem se necítil tak zbytečný a bezcenný jako teď,“ řekl Těpic.

Pomošt se na něj užasle podíval.

„Ale vždyť jsi král!“

„To ano, jenže —“

„Král země, která v technickém slova smyslu stále ještě existuje, ale kam se momentálně žádný smrtelník nedostane?“

„Bohužel.“

„Ale jsi oprávněný vydávat zákony o oběživu, daních a tak, nebo ne?“

„Předpokládám, že ano, ale —“

„A to si myslíš, že jsi bezcenný? Můj bože, Tepe, naši účetní pravděpodobně dokážou vymyslet padesát způsobů, jak… no, abych ti řekl pravdu, stačí, abych si to představil, a už se mi potí ruce. První, co ovšem otec bude chtít, bude, abychom tam pro začátek přestěhovali naši hlavní úřadovnu.“

„Pomošte, vždyť jsem ti to vysvětloval. Víš, jak to je. Nikdo se tam nedostane,“ zavrtěl Těpic hlavou.

„Na tom přeci nezáleží!“

„Jak to, že na tom nezáleží?“

„Protože my si otevřeme naši hlavní pobočku v Ankhu a do Starého království budeme jen odvádět daně. Jediné, co potřebujeme, je oficiální adresa našeho úřadu, například Třída pyramid nebo tak nějak. Poradím ti ještě jedno, nepodepisuj a neslibuj nic, dokud ti otec nenabídne místo ve správní radě. Nezapomeň, že jsi královského rodu, a to dělá vždycky dojem…“

Pomošt mluvil dál. Těpic cítil, jak mu začíná být horko.

Tak takhle je to. Ztratíte své království a ono má pak mnohonásobně vyšší cenu, protože se z něj stává daňový ráj, a vy si sednete do nějaké radní správy, ať už je to, co chce, a tím je to v suchu.

Ptraci ovšem odpálila celou situaci ve chvíli, kdy Alfons servíroval bažanta.

„Koukněte, to je spojení Přátelského psa a dvou Malých piškotů!“ vykřikla a zblízka si začala prohlížet složité tetování. „Něco takového se už dneska skoro nevidí! Není to překrásná práce? Tady je dokonce vidět i jogurt…“

Alfons ztuhl a pak se začervenal. Po velké zjizvené hlavě se mu začala rozlévat červená zář, takže připomínal slunce vycházející nad horským hřbetem.

„A jaký obrázek máte na druhé ruce?“

Alfons, který vypadal, jako kdyby v jednom z minulých zaměstnání sloužil jako dobývací beran, něco nezřetelně zamumlal a pak velmi stydlivě ukázal druhé předloktí.

„No, ono to není zrovna vhodné pro dámy,“ zašeptal.

Ptraci odhrnula stranou drátovité chlupy pohybem zkušeného pozorovatele, zatímco Pomošt na ni zíral s pokleslou čelistí.

„Oh, tak tenhle znám,“ řekla zklamaně. „Je z knihy 130 dní v Pseudopolisu. Tohle je ve skutečnosti fyzicky neproveditelné.“ Pustila Alfonsovu ruku a vrátila se ke svému jídlu. Po chvilce zvedla oči a podívala se na Těpice a Pomošta.

„Mě si nevšímejte,“ prohlásila vesele. „Klidně se bavte dál.“

„Alfonsi, běž a obleč si nějakou slušnou košili s dlouhým rukávem, buď tak laskav, ano?“ řekl Pomošt chraptivým hlasem.

Alfons vycouval ze dveří s pohledem upřeným na svou ruku.

„Ehm. No, takže… ehm, co jsem to vlastně… co jsem říkal naposled?“ řekl Pomošt. „Promiň, nějak jsem ztratil nit. Ehm. Dáš si ještě trochu vína, Tepe?“

Ptraci nejen že vyšinula vlak jejich myšlenek, ale vytrhala koleje, spálila stanice a zničila všechny mosty na jeho trati. A tak se večeře pomalu překulila přes hovězí paštiku, čerstvé broskve, loupané mořské ježky v aspiku a nezávazné povídání o starých dobrých dnech v cechu. Naposled se viděli před třemi měsíci, ale teď jim to připadalo jako celé roky. Tři měsíce ve Starém království byly celé roky.

Zanedlouho po večeři začala Ptraci zívat a odešla do své kabiny, takže dvojice přátel zůstala sama s nově načatou lahví vína. Pomošt její odchod sledoval v užaslém mlčení.

„Je tam u vás takových děvčat víc?“ ozval se nakonec.

„Já ani nevím,“ přiznal se Těpic. „Možná. Obvykle polehávají v paláci a loupají ovoce nebo mávají péřovými vějíři.“

„Je úžasná. Ta by s Ankh-Morporkem zatočila! S její figurou a s tím, co má v hlavě…“ na okamžik zaváhal. „Je to tvoje…? Víš, co myslím, jste vy dva…?“

„Ne,“ zavrtěl Těpic hlavou.

„Je neuvěřitelně přitažlivá.“

„Myslím, že je,“ přikývl Těpic.

„Něco jako kříženec mezi chrámovou tanečnicí a pásovou pilou.“

Vzali si sklenky a vyšli na palubu, kde se mezi jasnými hvězdami bledě blýskalo několik světel města. Voda byla klidná, tichá, podobala se téměř oleji.

Těpicovi se začala pomalu točit hlava. Poušť, slunce, dvě sklenice efebského kořeněného jako podklad a po večeři ještě láhev přírodního vína, to byla směs, ve které se částečně rozložily jeho zábrany.

„Musím říct,“ podařilo se mu vypravit, když se opřel o zábradlí, „že si nevedeš špatně, jak vidím.“

„Jo, nemůžu si stěžovat,“ přiznával Pomošt. „Obchod je dost zajímavý obor. Především budování trhu a odbytišť. Boj s konkurencí v soukromých oblastech. Měl by ses do toho pustit s námi, hochu. V obchodu leží budoucnost, tvrdí otec. Ne v čarodějích a králích, ale v obchodnících, kteří je dokážou najmout, využít a zaplatit. Nic ve zlém, chápeš.“

„My jsme jediní, kteří zůstali,“ oslovil Těpic svoji sklenici. Z celého království. Já, ona a velbloud, který páchne jako starý koberec. Prastaré ztracené království.“

„No, máš ještě štěstí, že nebylo zbrusu nové,“ uklidňoval ho Pomošt. „Alespoň už si v něm lidé něco užili.“

„Když ty si nedovedeš představit, jaké to je,“ odporoval mu Těpic. „Je to jako celá Velká pyramida, jenže postavená na špičku, rozumíš? Celá ta historie, všichni předci, celý národ, všechno se to žene na mě a já ležím úplně dole.“

Vrátil Pomoštovi láhev a svezl se na kotouč lana. Pomošt zasněným hlasem nadhodil: „Člověka to nutí k zamyšlení, co? Všechna ta ztracená města a říše kolem. Jako Ee ve Velkém Nefu. Celé země, a jsou pryč. A přitom tady někde jsou. Možná že je to tím, že lidé začali provádět pokusy s geometrií, co myslíš?“

Těpic tiše chrápal.

Po nějaké chvíli se Pomošt naklonil přes zábradlí a hodil prázdnou láhev do vody. Žbluňkla a nějakou dobu z ní na hladinu vystupovaly malé bubliny, které momentálně porušily klidnou hladinu u lodního boku.

Pak se Pomošt obrátil a mírně nejistým krokem se odebral na lůžko.

Těpicovi se zdál sen.

V tom snu stál na nějakém vysokém místě, ale velice nejistě, protože balancoval na ramenou matky a otce a pod nimi rozeznával jejich rodiče a pod nimi další předky, kteří se rozprostírali do nekonečna a tvořili obrovskou pyramidu lidstva, jejíž základna se ztrácela v mracích hluboko dole.

Byl schopen zaslechnout hukot hlasů vykřikujících příkazy a instrukce, které na něj doléhaly ze všech stran.

Když nic neuděláš, bude to, jako kdybychom nikdy nebyli.

„Je to jenom sen,“ řekl a vešel do paláce, kde na kamenné lavici seděl malý tmavý muž v bederní roušce a pojídal fíky.

„Samozřejmě že je to sen,“ řekl mužík. „Celý svět je jenom složitý Stvořitelův sen. Skládá se z různých snů a každý z nich by ti měl sdělit něco důležitého. Jako: nikdy nejez humra pozdě na noc. A tak podobně. Znáš ten o těch sedmi krávách?“

„Ano,“ odpověděl Těpic a rozhlížel se. Zdála se mu docela ucházející architektura. „Jedna z nich hraje na trombon.“

„Když se vykládal v mé době, kouřila doutník. Tohle je známý dědičný sen.“

„Jak to myslíš?“

Mužík si nehtem vyškrábl zrnko, které mu uvízlo mezi zuby.

„To bych taky rád věděl,“ ušklíbl se. „Dal bych za to ruku, kdybych to dokázal zjistit. Myslím, mimochodem, že jsme se ještě nesetkali. Jmenuju se Kuří a založil jsem tohle království. Zdá se ti moc dobrý fík.“

„A ty se mně taky zdáš?“

„To bych řekl! Když si uvědomíš, že můj původní slovník obsahoval osm set slov, musí ti být jasné, že bych s tebou nikdy nemohl mluvit tak, jak mluvím. Jestli ode mě čekáš nějakou moudrou radu zkušeného předka, tak na to zapomeň. Tohle je sen! Nemohl bych ti říct nic víc, než co sám nosíš v hlavě.“

„Ty jsi zakladatel!“

„Jo, k službám.“

„Já… já si myslel, že budeš vypadat jinak,“ řekl Těpic.

„Jak to myslíš?“

„No… přece ta socha…“

Kuft netrpělivě mávl rukou.

„Znáš to, to je práce těch lidí pro styk s veřejností,“ prohlásil. „Podívej se na mě. Vypadám snad jako nějaký patriarcha?“

Těpic si ho kriticky prohlédl. „No, v té bederní roušce právě ne,“ připustil. „Je poněkud… no, potrhaná.“

„Ta mi vydrží ještě kolik let,“ prohlásil Kuft spokojeně.

„Předpokládám, že to je všechno, co se ti podařilo zachránit, když jsi prchal před svými pronásledovateli,“ přikývl Těpic, který se snažil projevit pochopení.

Kuft si vstrčil do úst další fík, vrhl na Těpice pokřivený pohled a prohlásil: „A o čem to mluvíš teď?“

„Byl jsi přece pronásledován,“ vysvěloval mu Těpic. „Proto jsi uprchl do pouště.“

„Aha, ano. To máš pravdu. Sakra pravdu. Pronásledovali mě kvůli mé víře.“

„To je hrozné,“ přikyvoval Těpic.

Kuft si odplivl. „To bych, u všech všudy, prosil. Věřil jsem totiž, že když lidem prodám staré velbloudy, které vylepším falešnými zuby, nepoznají to dřív, než budu pryč z města.“

Chvilku trvalo, než Těpicovi došel význam toho, co právě zaslechl, ale to poznání se pak ponořilo do jeho mysli jako žulový balvan do tekutého písku.

„Ty jsi zločinec!“ vypravil ze sebe Těpic.

„No, proč hned zločinec, to je takové ošklivé slovo, nezdá se ti?“ prohlásil jeho předek. „Dal bych přednost názvu drobný podnikatel. Předběhl jsem svou dobu a v tom bylo mé neštěstí.“

„A byl jsi na útěku?“ zeptal se Těpic slabým hlasem.

„No, nebyl bych,“ přiznal Kuft, „kdyby mě bylo napadlo něco lepšího, jenže ono ne.“

„ ‚A Kuft, pasák velbloudů, ztratil se v poušti, až pak se před ním náhle objevilo, jako dar bohů, údolí naplněné mlékem a strdím‘,“ citoval Těpic dutým hlasem. Pak dodal: „Vždycky jsem si myslel, že to muselo být hrozně ulepené.“

„Jen si to představ. V jedné chvíli jsem byl ztracený v poušti, velbloudi kolem sebe kopali jako šílení, protože se mohli žízní zbláznit, a najednou bac ho, údolí obrovské řeky, ostrůvky rákosí, hroši a tak dál. Zničehonic. Ty moje bestie mě málem ušlapaly.“

„Ne!“ vykřikl Těpic. „Tak to nebylo! Smilovali se nad tebou bohové údolí a ukázali ti cestu, nebo ne?“ Pak zmlknul a jeho samotného překvapil ten prosebný tón, který ve svém hlase slyšel.

Kuft se zašklebil. „Myslíš? Museli mě dovést k říčnímu údolí dlouhému stovky kilometrů, které se nedalo objet, ani kdybych chtěl? Řeknu ti, takových pár set kilometrů vody uprostřed pouště, to jeden mine na to tata! To údolí se objevilo najednou, ale jak a proč, to jsem nezkoumal. Nejsem zvyklý hledět darovanému velbloudovi na zuby, rozumíš, takže jsem se rovnou vypravil nazpátek a přivedl svou rodinu a pár kamarádů. Ani jsme se neohlídli.“

„V jednom okamžiku tam řeka nebyla a pak najednou ano?“ řekl Těpic.

„Tak nějak. Tomu se těžko věří co?“

„To tedy ano. Člověk by tomu vážně nevěřil.“

Kuft na něj s lišáckým výrazem zahrozil pokřiveným prstem. „Já si dodneška myslím, že to vlastně dokázali velbloudi. Vždycky mi to připadalo, jako kdyby to místo vyvolali, rozumíš, jako kdyby tam potencionálně bylo, ale prakticky nepotřebovalo jen trochu té snahy k tomu, aby se objevilo. Legrační zvířata tihle velbloudi.“

„Já vím.“

„Mnohem zvláštnější než bohové. Copak, něco se děje?“

„Promiň,“ zavrtěl Těpic hlavou. „Je to pro mě tak trochu šok. Víš, já si myslel, že jsme opravdu královské krve. Tedy, myslel jsem si, že jsme urozenější než ti ostatní.“

Kuft si vyškrábl pecičku z mezery mezi dvěma zahnědlými pahýly, kterým, protože mu rostly v ústech, bychom měli říkat zuby. Pak si odplivl.

„No, s tím už se musíš vypořádat sám,“ prohlásil a zmizel.

Těpic procházel nekropolí a díval se na pyramidy, které tvořily na pozadí nočního nebe pilovitou linii. Obloha vypadala jako prohnuté ženské tělo a na obzoru postávali ve skupinkách bohové. Nevypadali jako ti, kteří byli celá tisíciletí namalováni na stěnách chrámů. Vypadali mnohem hůř. Zdáli se starší než čas. Bohové se velmi zřídka vměšovali do lidských záležitostí. Byly však pro ně příznačné docela jiné věci.

„Co můžu dělat?“ povzdechl si Těpic nahlas. „Jsem taky jenom člověk.“

Někdo řekl: Ale jenom zčásti.

Těpice probudil křik racků.

Alfons, který měl na sobě košili s dlouhým rukávem a na obličeji výraz, který dával tušit, že už si ji nikdy nesvlékne, pomáhal několika dalším mužům z posádky Bezejmenného rozvinout plachty. Podíval se na Těpice, schouleného na nepohodlném lůžku ze stočeného lana, a kývl mu na pozdrav.

Loď se hýbala. Těpic se posadil a viděl, jak opodál v šedém ranním světle klouže tiše dozadu molo efebského přístavu.

Nejistě se postavil, zasténal, chytil se na okamžik za hlavu, ale pak se rozběhl a přeskočil lodní zábradlí.

Sámek Korunka, vlastník velbloudích stájí s nepřetržitým provozem, pomalu obcházel Ty Mrchu a pobrukoval si tiše jakousi melodii. Prozkoumal velbloudova kolena. Zamyšleně ho kopl do jedné nohy. Překvapivě rychlým pohybem zaskočil Ty Mrchu natolik, že si zvíře nechalo na okamžik otevřít tlamu a prozkoumat velké zažloutlé zuby, a ještě stačil uskočit, aniž utrpěl zranění.

Z hromady v koutě vytáhl širší prkno, namočil štětec do hrnku s černou barvou a po krátkém zamyšlení na ně pečlivě napsal JEDEN MAJITEL.

Prohlédl si své dílo a do druhého řádku napsal MÁLO JETÝ.

Pravě dokončoval třetí řádek DOBRÝ BĚŽEC, když se připotácel Těpic a celý zadýchaný se opřel o dveřní rám. Kolem nohou se mu začala tvořit louže.

„Přišel jsem si pro svého velblouda,“ řekl.

Korunka si povzdechl.

„Včera večer jste říkal, že budete do hodiny nazpět,“ zasmušil se. „Musím vám účtovat celodenní ustájení, že? Taky jsem ho vyhřebelcoval a poskytl jeho nohám plné ošetření. To bude celkem pět cerků, v pořádku, emíre?“

„Aha.“ Těpic si poklepal na kapsu.

„Podívejte se,“ začal opatrně, „vyjel jsem z domu trochu narychlo. Obávám se, že u sebe nemam žádné peníze.“

„To je v pořádku, emíre.“ Korunka se obrátil nazpět k prknu. „Jak byste napsal ROČNÍ ZÁRUKA?“

„Dám vám ty peníze určitě poslat,“ prohlásil Těpic.

Korunka na něj vrhl pohled člověka, který už na tomhle světě poznal kdejaký trik a špatnost — osly s nalepenou srstí, slony s falešnými kly, velbloudy s padělanými hrby — a zná temná tajemství lidské duše, vycházející najevo, když dojde na kšeft.

„Zatahejte mě za druhou nohu, rádžo,“ usmál se. „Na té mám rolničky.“

Těpic se začal přehrabávat v záhybech své tuniky.

„Mohu vám dát drahocenný nůž,“ nabídl.

Korunka na nůž vrhl letmý pohled a odfrkl si.

„Lituju, emíre. To nestačí. Nejsou peníze, nebude velbloud.“

„Taky bych vám ho mohl nabídnout špičkou napřed,“ zasyčel Těpic tísněný zoufalou situací, přestože věděl, že tahle hrozba by ho mohla stát vyloučení z cechu. Taky si byl vědom, že to není nijak zvláštní hrozba. Hrozby v přednáškovém programu cechu vrahů nebyly—

Kromě toho v zadní části Korunkový budovy, na balících slámy seděl párek hřmotných chlapíků, kteří se právě začali zajímat o to, co se vpředu ve stáji děje. Vypadali jako Alfonsovi starší bratři.

Jakýkoliv prostor v celém vesmíru, kde se opravují, pronajímají a garážují vozidla libovolného druhu, má pár takových chlapíků. Nejsou to ani pomocníci nebo mechanici, ani návštěvníci, ani úředníci. Žvýkají stébla trávy nebo kouří cigarety nějakým pokud možno odpudivým způsobem. Jestliže se náhodou někde v okolí vyskytnou noviny, čtou si je, nebo si alespoň prohlížejí obrázky.

Teď si začali pečlivě prohlížet Těpice. Jeden z nich sebral ze země pár cihel a začal si s nimi jakoby mimochodem pohazovat.

„Jste ještě mladík, jak vidím,“ prohlásil Korunka laskavě. „Vám život právě začíná, emíre. Jistě nestojíte o žádné potíže.“ Postoupil o několik kroků kupředu.

Ty Mrcha pootočil chlupatou hlavu a upřel na něj krhavý pohled. Z hloubi jeho mozku se začal na povrch drát slabý pramének čísel.

„Podívejte, je mi to moc líto, ale já svého velblouda prosté potřebuju,“ trval na svém Těpic. „Je to otázka života a smrti.“

Korunka mávl rukou na dvojici vzadu.

Ty Mrcha ho kopl. Ty Mrcha měl velmi vyhraněné názory na lidi, kteří mu strkali prsty do tlamy. Kromě toho zahlédl cihly a každý velbloud ví, co takové dvě cihly znamenají. Byl to skvělý kop, prsty v dokonalé rovině, noha v poslední fázi téměř v přímce, kop silný a přitom ne zbytečně rychlý. Korunku zvedl ze země a vynesl ho vraty stáje na dvůr, přesně do ještě teplé hromady chlévské mrvy, kterou tam pohůnek těsně předtím vyvezl.

Těpic se rozběhl k Ty Mrchovi, chytil se ho za zaprášený kožich a vzápětí mu přistál na krku.

„Je mi to opravdu líto,“ obrátil se k té Korunkově části, která vyčnívala z hnoje. „Ale dám vám vážně poslat nějaké peníze.“

Ty Mrcha poskakoval sem a tam v těsném kruhu. Korunkoví přátelé se drželi zpět, protože jeho nohy, zakončené chodidly o velikosti talířů, poletovaly vzduchem na všechny strany.

Těpic se naklonil kupředu a zašeptal do jednoho ucha, které se divoce kývalo sem a tam: „Vracíme se domů!“

Vybrali si namátkou první pyramidu, na kterou narazili. Král se naklonil k rámečku na dveřích.

„Požehnána budiž královna Repta-are-pta,“ četl Koprkvaš uctivě, „vládkyně nebes, paní Mžilu, náčelnice —“

„Babička Pepty,“ řekl král. „To úplně stačí.“ Rozhlédl se po jejich užaslých tvářích. „Tak jsem jí říkával, když jsem byl malý chlapec. Nedovedl jsem ještě vyslovit Repta-are-pta, víte? Tak tedy do toho. Konec zábavy. Rozbijte ty dveře.“

Gern nejistě potěžkal kladivo. „Je to pyramida, pane,“ řekl s pohledem upřeným na Koprkvaše. „Nepředpokládá se, že je bude někdo otevírat.“

„A co tedy navrhuješ, mladíku? Zastrčíme mezi dveře a zárubeň nůž a pokusíme se dveře vyviklat?“

„Udělej to, Gerne,“ prohlásil Koprkvaš. „Všechno bude v pořádku.“

Gern pokrčil rameny, plivl si docela zbytečně do dlaní, které měl už tak dost zvhlé potem strachu, a rozmáchl se.

„Znovu,“ pobízel ho král.

Kamenná deska zaduněla, když na ni kladivo dopadlo, ale byla to žula a ta vydrží mnoho. Odněkud spadlo pár kousků malty a pak se vrátila ozvěna, která se množila v mrtvých a tichých ulicích nekropole.

„Znovu.“

Gernovy svaly se pohnuly jako želvy v kbelíku s vazelínou.

Tentokrát nárazu kladiva odpověděl druhý úder, jaký by mohlo vydat těžké kamenné víko sarkofágu, které někdo v hlubinách pyramidy odsunul stranou a nechal padnout na zem.

Trojice stála nějakou chvíli v naprostém tichu a naslouchala pomalým šouravým zvukům z nitra stavby.

„Mám do toho praštit ještě jednou, Sire?“ zeptal se Gern. Oba najednou ho umlčeli mávnutím ruky.

Šoupavé zvuky se přiblížily.

Pak se vstupní kámen pohnul. Jednou nebo dvakrát se sice zastavil, ale pak se dal znovu do pohybu, až se na jedné straně začal pomalu rozšiřovat temný otvor. Koprkvašovi se v temnotě podařilo odhalit ještě temnější stín.

„Co je?“ řekl stín.

„To jsem já, babi,“ postoupil král kupředu.

Stín stál nehybně.

„Cože? Malý Patlá?“ řekl pak hlas podezřívavě.

Král se vyhnul Koprkvašově pohledu.

„To je v pořádku, babi. Přišli jsme tě pustit ven.“

„Co je to za lidi?“ prohlásil stín dosti nedůtklivě. „Tady v pyramidě nemám žádné peníze, takže klidně můžete odložit tu zbraň, stejně se jí nebojím.“

„To jsou služebníci, babi,“ uklidňoval ji král.

„A nemají nějaký pergamen zachovalosti, nebo nějakou jinou záruku?“ zabrumlala nespokojeně stará paní.

„Ručím za ně já, babi. Přišli jsme tě pustit ven.“

„Bušila jsem celé hodiny,“ prohlásila bývalá královna a vyšla na světlo. Vypadala stejně jako král, jen její obvazy byly našedlé a mnohem zaprášenější. „Nakonec jsem se musela vrátit nazpět a lehnout si, abych si odpočinula. Když jste mrtví, nikdo se o vás prostě nestará. Kam půjdeme?“

„Pustíme ven ostatní,“ řekl král.

„To je po čertech dobrý nápad,“ rozveselila se poněkud stará dáma a srovnala s ním krok.

„Tak takhle vypadá podsvětí?“ rozhlédla se. „Že by to bylo o tolik lepší…“ Pak loktem strčila Gerna do žeber. „Ty jsi taky mrtvý, mladíku?“

„Ne, madam,“ odpověděl Gern roztřeseným a současně odvážným hlasem člověka, který kráčí po laně pevné vůle nad hlubinou šílenství.

„Máte recht. Nestojí to ani za starou belu, dejte si ode mě říct.“

„Jistě, madam.“

Král se přesunul po prastarém chodníku k nejbližší pyramidě.

„Toho znám,“ kývla hlavou královna. „Umřel za mého života. Král Tros-eko-tep. Třetí říše. A na co máte to kladivo, mladíku?“

„Prosím, madam, až bude třeba udeřit na dveře, madam.“

„Nemusíte klepat, všichni jsou pořád doma.“

„Můj pomocník chce říci, že je třeba rozbít pečetě, madam,“ vysvětloval Koprkvaš, který se chtěl zavděčit.

„A ty jsi kdo?“ zeptala se královna.

„Jmenuji se Koprkvaš, ó, královno. Mistr balzamovač,“ odpověděl Koprkvaš.

„Vážně? Tak to je skvělé. Myslím, že některé z mých stehů by potřebovaly prohlédnout.“

„Bude to pro mě čest a velká výsada, ó, královno,“ rozzářil se Koprkvaš.

„Ano. To bude,“ prohlásila a s tichým vrzáním se obrátila ke Gernovi. „Kladivo vzhůru, mladíku!“

Po téhle pobídce udeřil Gern dlouhým rychlým obloukem. Hlava kladiva proletěla Koprkvašovi těsně kolem nosu se zvukem vzlétající křepelky a rozdrtila pečetě na vstupním otvoru napadrť.

To, co se objevilo, když se usadil prach, rozhodně nebylo oblečeno podle poslední módy. Obvazy byly zahnědlé, začínaly práchnivět, a jak si Koprkvaš s profesionálním zájmem povšiml, začínaly odpadávat na loktech. Když to promluvilo, zazněl hlas podobný skřípání prastarého proutěného koše.

„Procitnuv, zjistil jsem,“ prohlásilo to, „že vládne věčná temnota. Jest snad toto podsvětní říše?“

„Jak se zdá, tak není,“ pravila královna.

„A toto vůkol tedy, toť vše?“

„To ani za tu smrt nestojí, co?“ prohlásila znechuceně královna.

Prastarý král přikývl, ale jen tak opatrně, jako by měl strach, že by mohl ztratit hlavu.

„S věcí tou musíme jest něco udělati,“ prohlásil.

Jeho pohled se přesunul k Velké pyramidě a ukázal tím, co kdysi bývalo jeho paží.

„Kdo v tamtom rovu spočívá?“

„No, abych řekl pravdu, měl bych tam spočinout já,“ přihlásil se Ptepicchamon a protlačil se dopředu. „Myslím, že jsme se nikdy nesetkali. Ještě jsem tam nebyl uložen, dal ji pro mě postavit syn. Ale bylo to proti mému přesvědčení, věřte mi.“

„Jest to vskutku věc strašlivá,“ řekl prastarý král. „Cítil jsem, jak ji budovali. I ve spánku smrtelném cítil jsem, jak narůstá. Jest tak olbřímí, že by mohla ovlivniti světa běh.“

„Chtěl jsem být pohřben do moře,“ prohlásil Ptepicchamon. „Nenávidím pyramidy.“

„Tvá slova jsou nepravdivá,“ řekl Tros-eko-tep.

„To tedy promiňte, ale já je opravdu nenávidím,“ vzdoroval král.

„Ó, nikoliv. Pocit tvůj jest pouhá nechuť. Až jednou budeš v pyramidě tisíc let spočívat, pak teprve zakusíš, co jest to pravá nenávist,“ prohlásil prastarý král.

Ptepicchamon se otřásl.

„Moře,“ prohlásil, „to je to jediné správné místo. Tam se prostě rozpustíš.“

Vydali se k další pyramidě. Gern šel v čele a jeho tvář vypadala jako obraz namalovaný pozdě v noci malířem, který dostával inspiraci jen na předpis. Za ním šel Koprkvaš, který se pyšně nadnášel. Vždycky doufal, že se dostane do velkého světa, a už je to tady — kráčí bok po boku s králi!

No dobrá. Šourá se s králi.

Byl to další překrásný den v nekonečné poušti. Tady byl ale každý den krásný, pokud patříte k těm, kdo za krásný považují každý den, kdy je nebe bez mráčku, teplo jako v peci a písek rozpálený tak, že by se na něm daly péct kaštany.

Ty Mrcha běžel rychle, hlavně proto aby udržel nohy co nejdéle nad rozžhaveným pískem. V jednom okamžiku, když se potáceli ze strany na stranu přes vrcholek kopce porostlého olivovníky a posetého malými políčky, měl Těpic dojem, že zahlédl Bezejmenného jako malý bod na azurovém moři, ale mohl to být také jen stín na vlnách.

Pak překročili nejvyšší bod pahorku a začali se spouštět do světa, jehož jedinými barvami byly všemožné odstíny okru a žluti. Chvíli se ještě tu a tam na písku objevovaly zakrslé stromky, ale nakonec písek zvítězil a vydal se, duna za dunou, na vítězný pochod.

Poušť nebyla jen horká, ale i tichá. Nezpívali tady ptáci, neozýval se žádný šramot drobných tvorů, kteří všude jinde vedou uspěchaný život plný plahočení. Možná že v noci se objeví nějaký hmyz, ale teď byl ukrytý hluboko v písku, aby se alespoň částečně chránil proti strašlivé denní výhni, a nažloutlá obloha a okrový písek se změnily ve vzduchotěsnou celu, v níž zněl Ty Mrchův dech jako sykot parní lokomobily.

Od chvíle, kdy poprvé opustil Staré království, se Těpic naučil mnoho věcí a teď se měl naučit další. Všichni znalci se shodují na tom, že když se rozhodnete projet rozpálenou pouští, není špatný nápad nasadit si na hlavu klobouk nebo jinou přikrývku.

Ty Mrcha přešel do kývavého poklusu, kterým dokáže prvotřídní závodní velbloud běžet celé hodiny.

Po několika kilometrech uviděl Těpic za nedalekou dunou sloup prachu. Nakonec se ukázalo, že dohonili hlavní část efebské armády, v jejímž středu se pohyboval půltucet válečných slonů. Barevné chocholy na hlavách jim povlávaly ve větru.

„Váleční sloni!“ Těpic v duchu zasténal. Tsort měl také válečné slony. Byla to nejnovější móda. Nebyli sice prakticky k ničemu, když nepočítáme to, že když propadli panice, šlapali s oblibou po vlastních jednotkách. Na tohle nebezpečí geniální vojenské mozky na obou stranách odpověděly tím, že si pořídily ještě větší slony. Sloni byli impozantní.

Z nějakých důvodů za sebou většina slonů táhla obrovské káry naložené dřevem.

Těpic objel armádu velkým obloukem a pokračoval v cestě. Slunce stoupalo vzhůru, a co bylo velmi neobvyklé, na obzoru se roztočilo množství modrých a červených skvrnek.

A dělo se ještě něco zvláštního. Zdálo se, že velbloud běží po nebi. Možná že ten pocit má něco společného s tím zvonivým zvukem v uších. Neměl by zastavit? Jenže potom by z něj mohl velbloud spadnout…

Bylo dlouho po poledni, když se Ty Mrcha dopotácel do žhavého stínu pískovcového pahorku, který kdysi označoval okraj údolí, a velmi pomalu se sesul k zemi. Těpic mu bezvládně vypadl ze sedla.

Oddíl Efebijců zíral přes úzký kus země na podobný oddíl Tsorťanů. Čas od času, jen tak pro pořádek, některý z nich zahrozil na druhou stranou oštěpem.

Když Těpic otevřel oči, uviděl nad sebou strašlivé bronzové masky několika efebských vojáků, kteří se k němu skláněli. Kovová ústa masek byla sešklebena v grimase nekonečného opovržení. Zářící obočí byla stažena smrtelnou nenávistí.

Jeden z vojáků řekl: „Už přichází k sobě, seržo.“

Kovová tvář, podobná zuřivosti rozpoutaných živlů, se sklonila ještě níž a vyplnila Těpicovi celé viditelné pole.

„Vypravili jsme se ven bez klobouku, co, chlapče?“ řekla tvář a hlas se v tom kovovém obalu podivně rozlehl. „To tak spěcháš už už se srazit s nepřítelem?“

Obloha se Těpicovi stále ještě točila před očima, ale na rozpálené pánvi jeho mysli se zaškvířila myšlenka, ta se ujala kontroly nad Těpicovými hlasivkami a on vyschlým hlasem zakrákoral: „Velbloud!“

„Tebe bychom měli vrátit zpátky za to, jak jsi s ním zacházel,“ zahrozil na něj seržant v žertu prstem. „V životě jsem neviděl zvíře v takovém stavu.“

„Nesmíte mu dát napít!“ Těpic se vztyčil do sedu a v hlavě se mu rozduněly obrovské rozpálené gongy a vybuchl pestrobarevný ohňostroj. Hlavy kryté maskami se naklonily k sobě.

„U všech bohů, ten musí velbloudy vážně nenávidět,“ řekl jeden z vojáků. Těpic se těžce vztyčil na nohy a potácivým krokem se vydal pískem k Ty Mrchovi, který se pokoušel sestavit v duchu složitou rovnicí o mnoha neznámých, s jejíž pomocí by se dokázal postavit na nohy. Jazyk mu visel z tlamy a necítil se příliš dobře.

Velbloud v tísni má do plachého zvířete daleko. Nezdržuje se po barech a neucucává tiše nějaký ten drink. Netelefonuje starým přátelům a nevzlyká jim do sluchátka. Neciví tupě do prázdna, nepíše dlouhé srdceryvné básně o životě a o tom, jak je hrozný, když se na něj díváte jen z ložnice. Nezná pocit úzkosti.

Jediné, co velbloudi za účelem stížností dostali, je pár plic, které by mohly nahradit kovářské měchy, a hlas, který by mohl nahradit řev stáda oslů, jež někdo řeže řetězovou pilou. Těpic se tím strašlivým řevem probíjel kupředu. Ty Mrcha zaklonil hlavu, natočil ji na jednu stranu, pak na druhou a pečlivě zaměřoval. Pak zakoulel očima jako šílený a předvedl známý velbloudí trik, při němž se pokusil Těpicovi dokázat, že se na něj dívá nozdrami.

Pak plivl.

Pokusil se plivnout.

Těpic ho chytil za ohlávku a zatáhl.

„Pojď, Ty Mrcho,“ prohlásil. „Tady je voda. Určitě ji cítíš! Musíš jedině zjistit, kudy se k ní dostaneme!“

Obrátil s ke shromážděným vojákům. Zírali na něj s užaslými výrazy, s výjimkou těch, kteří si nesundali přilby, protože ti na něj upírali pohledy plné kovově tvrdé nenávisti.

Těpic vyrval jednomu z nich měch s vodou, vytáhl z něj zátku a vylil trochu vody velbloudovi přímo před rozšířené chřípí.

„Je tady řeka,“ zasyčel. „Ty víš, kde je, takže jediné, co je třeba, je, abys nás tam zavedl!“

Vojáci se začali nervózně rozhlížet jeden po druhém. Několik Tsorťanů, kteří se opatrně přiblížili, aby zjistili, co se děje, znervóznělo také.

Ty Mrcha se pomalu postavil na nohy, kolena se mu třásla a začal chodit v kruhu. Těpic se ho držel jako klíště.

…řekněme, že d = 4, rozběhly se Ty Mrchovy zoufalé myšlenky. Nechť je a x d = 90. Kdyby se pak –d rovnalo 45…

„Potřebuju hůl!“ vykřikl Těpic, když míjel seržanta. „Velbloudi ničemu nerozumějí, dokud je nepraštíte klackem, to je pro velblouda něco jako tečka!“

„Nestačil by meč?“

Seržant zaváhal, ale pak Těpicovi podal své kopí.

Ten ho uchopil kus pod hrotem, chvilku bojoval o znovunabytí rovnováhy, ale nakonec udeřil zvíře ratištěm oštěpu přes zadek, až se ze žluté srsti vznesl oblak prachu.

Ty Mrcha se zastavil. Uši se mu začaly natáčet jako radarové antény. Zíral na kamennou stěnu před sebou a koulel očima. Přesně ve chvíli, kdy se ho stačil Těpic pevněji chytit, velbloud se rozběhl.

…teď obrátit znaménko…

„Hej, vždyť narazíte rovnou do —“ začal seržant.

Pak zavládlo ticho, které trvalo dlouhou dobu.

Seržant nejistě přešlápl. Pak se podíval přes skupinu balvanů na Tsorťany a zachytil pohled jejich velitele. S tím nevysloveným porozuměním, které vládne mezi centuriony, výkonnými desátníky nebo, když na to přijde, staršiny rot všech armád, vykročili k sobě a setkali se u největšího z balvanů, na kterém se rýsovala sotva viditelná puklina.

Tsorťan přejel dlaní po drsné stěně balvanu.

„Člověk by řekl, že tady něco zbude, třeba velbloudí chlupy nebo tak něco,“ prohlásil.

„Nebo krev,“ přikývl Efebijánec.

„Řekl bych, že to bude jeden z těch nevysvětlitelných jevů.“

„Aha. V tom případě by to bylo v pořádku.“

„Taky jsem měl dojem, že jsem zaslechl racka.“

„Zvláštní, co? Takhle daleko do pouště nelétají.“

Tsorťan si odkašlal a vrhl přes rameno pohled na své muže. Pak se naklonil ke svému společníkovi.

„Předpokládám, že zbytek vaší armády musí dorazit každým dnem, co?“

Efebijánec se přisunul ještě o krok, cedil slova koutkem úst a přitom neustále upíral oči na kamennou stěnu před sebou.

„Jasně,“ přisvědčil. „Vaše taky, co?“

„Samozřejmě. Obávám se, že jestli sem naši dorazí dřív, budeme vás muset zmasakrovat.“

„Moc bych se divil, kdyby to na naší straně plánovali jinak. Jenže, co s tím naděláš?“

„No jo, je to jedna z těch věcí,“ souhlasil Tsorťan.

Druhý muž přisvědčil. „Když se nad tím tak zamyslíš, je to bláznívej svět.“

„To jsi trefil přesně, máš pravdu.“ Seržant si trochu povolil hrudní plát a byl rád, že se alespoň na chvíli dostal do stínu. „Jak jste na tom s mináží, dobrý?“ zeptal se.

„Vždyť to znáš. Hlavně si člověk nesmí stěžovat.“

„U nás je to přesně to samý.“

„Protože jak začneš reptat, je to ještě horší.“

„To znám. Poslyš, nenašlo by se u vás náhodou pár fíků? Mám hroznou chuť na fíky.“

„Bohužel.“

„No jen mi to tak napadlo.“

„Ale máme spoustu datlí, kdybys chtěl.“

„Díky, datlí máme dost.“

„No jo, tak nic.“

Dvojice ještě chvíli stála, každý z mužů ztracený ve svých vlastních myšlenkách. Pak si Efebijánec nasadil znovu helmici a Tsorťan si přitáhl brnění.

„Tak fajn.“

„Tak jo.“

Narovnali se v ramenou, vystrčili brady a vydali se nazpět. Po několika krocích se oba jako na povel otočili, vyměnili si chápavý výraz doplněný kratičkým pobaveným úsměvem zkušených profesionálů a odpochodovali ke svým mužům.