Pravda

„Nejakv odazkv?“ zavrčel vlkodlak. Teď už mu zuby vážně překážely v řeči. Jeho dech páchl hůř než oblek pana Tulipána.

„Hm…“ ozval se přiškrceným hlasem pan Zichrhajc, který stál na špičkách. „Myslím, že jsme nepřišli na to správné místo.“

„Dak to jsmv tv.“

U baru ukousl pan Tulipán velmi slyšitelně vršek lahve od piva.

Místnost se znovu naplnila rušným tichem kalkulujících myslí a osobních výpočtů možných zisků a ztrát.

Pan Tulipán si další láhev rozbil o čelo. Nezdálo se, že by v tomhle okamžiku věnoval přítomným nějakou zvláštní pozornost. Prostě se stalo, že měl náhodou v ruce láhev, kterou už víc nepotřeboval. Odložit ji na bar by vyžadovalo zbytečnou a komplikovanou koordinaci ruka — oko.

Přítomní zkorigovali své výpočty.

„Je to fůbec tl‘ověk?“ zamračil se vlkodlak.

„No, abychom si to tak vysvětlili, ‚lidský‘ a ‚člověk‘, to jsou jen slova,“ odpověděl pan Zichrhajc.

Cítil, jak se jeho chodidla pomalu opírají o zem, protože byl pozvolna spouštěn na podlahu.

„Myslím, že zas půjdeme,“ sondoval opatrně situaci.

„Tpvávň,“ souhlasil vlkodlak. Pan Tulipán zatím rozbil o pult sklenici s nakládanou zeleninou… přesněji řečeno s něčím, co bylo podlouhlé, buclaté a zelené, a pokoušel se nacpat si jednu z těch věciček do nosu.“

„Kdybysme chtěli zůstat, tak bychom klidně zůstali,“ oznámil opatrně pan Zichrhajc přítomným.

„Jasň. Ale vy chset otejít. A váč… kchamaát taky,“ přikývl krátce vlkodlak.

Pan Zichrhajc pomalu vycouval ke dveřím. „Pane Tulipáne, máme teď práci jinde,“ řekl. „Fuj, a vyndal byste si laskavě tu zatracenou okurku z nosu? Čeká se od nás, že se budeme chovat jako profesionálové!“

„To nejni vokurka!“ ozval se hlas ze stínů.

Pan Zichrhajc byl až atypicky šťastný, když se za nimi zavřely venkovní dveře. Ke svému překvapení ale uslyšel, jak se zevnitř zasunuje závora.

„No, tak tohle jsme mohli zvládnout líp,“ prohlásil a oprášil si z oblečení chlupy a prach.

„A co teď?“ podíval se na něj pan Tulipán.

„Je čas na plán ‚B‘.“

„A proč -aně netlučem někoho tak dlouho, dokud nám neřekne, kde ten -anej pes je?“ chmuřil se pan Tulipán.

„To je lákavé,“ přikývl pan Zichrhajc. „Ale to necháme až na plán ‚C‘,“

„Vyprdnoutsenaně.“

Oba se otočili.

„Zahnutý vokraje z melasy, sem jim řikal,“ pokračoval Starý Smrďa Rum, který se šoural přes ulici se štůskem Komety v jedné a koncem provázku, na němž si vodil svého nepopsatelného voříška, v druhé ruce. Pak si všiml Nové firmy.

„Harglegarlyup?“ obrátil se k pánům. „Layarrr-Bnip! Dáme panům noviny?“

Panu Zichrhajcovi se zdálo, že poslední věta, přestože byla vyslovena téměř stejným hlasem, měla poněkud neodbytnou kvalitu. A kromě toho ostatního dávala smysl.

„Máte nějaký drobný?“ obrátil se na pana Tulipána a popleskal se po kapse.

„Vy si snad chcete jedny -aně koupit?“ užasl jeho partner.

„Musíme vždycky brát v potaz místo a čas, pane Tulipáne. Místo a čas. Tady je to, pane.“

„Tisíciletá ruka a krevety, vysratsenaně,“ odpověděl Rum a dodal: „Mnohé díky, gentlemani.“

Pan Zichrhajc otevřel Kometu. „Tahle věc má —“ zarazil se a zvedl noviny blíž k očím.

„,Viděli jste tohoto psa?‘“ četl. „Psst…“ podíval se na Ruma.

„Prodáte těch věcí hodně?“ zeptal se.

„Skvedlejte stráňku, sem jim řikal. Jo, stovky.“

A bylo to tady znovu, ten nejistý pocit, že jsou to dva hlasy.

„Stovky,“ opakoval pan Zichrhajc. Sklopil oči k psu provázejícímu prodavače novin. Vypadal tak trochu jako ten v novinách, ale většina teriérů se podobá jeden druhému. Každopádně tenhle byl na provázku. „Stovky,“ opakoval znovu a znovu si přečetl krátký článek.

Potřásl hlavou. „Myslím, že máme plán ‚B‘,“ řekl.

Kamelotův pes je od země upřeně pozoroval, dokud nevykročili ulicí.

„To bylo příliš blízko, než aby se mi to líbilo,“ řekl, když zahnuli za roh.

Starý Smrďa Rum odložil štůsek novin do louže vedle chodníku a vytáhl z kapsy svého bezedného kabátu studenou uzenku.

Roztrhl ji na tři stejné díly.

Mikulášovi se tohle moc nelíbilo, ale nakonec hlídka dodala docela dobrou kresbu psa a Mikuláš cítil, že udělat v tomto směru malé přátelské gesto není špatný nápad. Kdyby se náhodou ocitl v nějakých potížích, a k tomu ještě hlavou dolů, jistě by mu přišel vhod někdo, kdo by ho z nich vytáhl.

Přepsal trochu Patricijův příběh a dodal všechno, čím si byl opravdu jist, ale tolik toho zase nebylo. Sám sobě přiznával, že je v koncích.

Sacharóza dodala článek o zahájení provozu Informátora. Nad tím Mikuláš poněkud váhal, ale konec konců, novina to byla. Nemohli to jen tak ignorovat a zaplnilo to slušný kousek místa.

Kromě toho se mu velmi líbily úvodní řádky, v nichž se pravilo: Rádobyrival dávno zavedeného ankh-morporského lis-tu, Komety, zahájil svou činnost na Třpytné ulici…“

„Začínáš v tom být vážně dobrá,“ prohlásil a podíval se k druhému stolu.

„Já vím,“ souhlasila. „Už vím, že když uvidím nahého muže, musím za každou cenu získat jeho jméno a adresu, protože —“

Mikuláš se k ní připojil jako druhý hlas a společně dokončili: „— jména prodávají noviny.“

Opřel se a napil se onoho hrozného čaje, který vařili trpaslíci. Jen na okamžik měl velmi neobvyklý pocit štěstí. Podivné slovo, pomyslel si. Je to jedno z těch slov, která popisují něco, co nevydává zvuky, ale kdyby to zvuk vydávalo, znělo by to přesně takhle. Šštěssstííí. Jako když se měkoučká pěnová pusinka pomalu rozpouští na horkém talíři.

Tady a teď byl volný. Noviny byly uloženy ke spánku, poskládány a jejich modlitby odříkány. Byly prostě hotovy. Mohl si chvilku odpočinout. Prodavači se začínali vracet pro další výtisky, nadávali, plivali na všechny strany a tlačili se dovnitř s celou škálou různých vozíků a kárek, na nichž dopravovali odebranou dávku novin na své prodejní místo. Je jasné, že za hodinu či dvě se bude nenasytný chřtán lisu dožadovat další potravy a on se bude muset znovu opřít do toho obrovského kamene a tlačit jej vzhůru do kopce jako ten hrdina z mytologie… Jak on se to vlastně jmenoval?

„Jak se jmenoval ten hrdina, který musel za trest valit obrovský kámen nahoru do kopce a pokaždé, když se mu ho podařilo dostat až nahoru, kámen se mu skulil zpět a on začínal znovu?“ zeptal se.

Sacharóza ani nezvedla obličej od práce. „Chlap, co potřebuje kolečko?“ odsekla a zbytečně energicky čmárala do papíru před sebou.

Mikuláš by musel být hluchý, aby nezachytil v jejím hlase tón člověka, který dělá něco velmi nepříjemného.

„Na čem pracuješ?“ zajímal se.

„Zpráva z obnovující schůze Spolku ankh-morporských akordeonistů,“ odpověděla a dala se do rychlého psaní.

„A je na tom snad něco v nepořádku?“

„Ano. Interpunkce. Žádnou to nemá. Myslím, že bychom si měli objednat bedýnku čárek navíc.“

„Tak proč se tím unavuješ?“

„Šestadvacet lidí je tam zmíněno jménem.“

„Harmonikářů?“

„Jo.“

Nebudou si stěžovat?“

„Nikdo je ke hraní na harmoniku nenutil. Jo, a taky byla velká bouračka na Broad Wayi. Převrátil se tam vůz a na ulici se vysypalo několik tun mouky. To zavinilo, že se začali vzpínat koně a převrátili tak dvoukolák čerstvých vajec a díky tomu se zvrhnul třetí vůz, který vylil třicet konvic mléka… Co by sis myslel o takovémhle titulku?“

Pozvedla kus papíru, na němž byl nápis:

Mikuláš se na okamžik zamyslel. Ano, bylo v tom tak nějak všechno. Smutný pokus o humor měl přesně tu správnou míru. Byla to přesně ta věc. Přesně ta věc, která vyvolá kolem stolu paní Arkánové spoustu veselí.

„Vypusť ten druhý vykřičník a bude to skvělé,“ přikývl. „Jak ses o tom doslechla?“

„No, zastavil se tady policista Cvikl a řekl mi o tom,“ sklopila Sacharóza oči. Začala nejistě přehazovat papíry na svém stole. „Myslím, že pro mě má tak trochu slabost, abych řekla pravdu.“

Malý, a proto nehlídaný kousek Mikulášova ega najednou doslova zmrzl. Jak se zdálo, celá přehršle mladých mužů s potěšením vyprávěla Sacharóze různé věci. Slyšel sám sebe, jak říká: „Elánius si nepřeje, aby s námi kterýkoliv z jeho mužů mluvil.“

„No dobře, já vím, ale to, že mi vyprávěl o spoustě rozbitých vajec, se snad nepočítá, ne?“

„Snad ne, ale —“

„A navíc, copak já s tím můžu něco dělat, když mi mladí muži chtějí vyprávět různé věci?“

„Asi ne, ale —“

„No, myslím, že je to pro dnešek všechno,“ zazívala Sacharóza. „Půjdu domů.“

Mikuláš vstal tak rychle, že si o hranu stolu odřel obě kolena. „Já tě doprovodím,“ nabídl se.

„Dobrý bože, vždyť už bude skoro čtvrt na devět,“ podivila se Sacharóza a oblékla si kabát. „Proč vlastně ještě pracujeme?“

„Protože tiskařský lis nikdy nespí,“ odpověděl jí Mikuláš.

Když vyšli na tichou ulici, zapřemýšlel Mikuláš, zda měl lord Vetinari pravdu, když o tiskařském lisu mluvil. Na tom stroji bylo něco… neodolatelného. Byl jako pes, který na vás zíral, dokud jste ho nenakrmili. Mírně nebezpečný pes. Pes pokouše člověka, pomyslel si. Jenže to není žádná novinka. To je stará věc.

Sacharóza mu dovolila, aby ji doprovodil na konec ulice, kde ho zastavila.

„Dědeček by měl jistě potíže, kdyby tě se mnou někdo viděl,“ vysvětlovala. „Já vím, že je to hloupé, ale… to ti sousedé, víš? A ta záležitost s cechem…“

„Já vím. Hm.“

Chvilku se dívali jeden na druhého a vzduch na okamžik ztěžkl.

„Tedy, podívej, nevím, jak bych to řekl,“ ozval se po chvilce Mikuláš, protože věděl, že to musí být dříve či později řečeno, „ale musím ti říct, že přestože jsi velmi krásná a přitažlivá dívka, nejsi můj typ.“

Vrhla na něj ten nejstarší pohled, jaký kdy viděl, a řekla: „No, tak to je jasná a rozumná řeč a já bych ti za ni ráda poděkovala.“

„Víš, prostě mě napadlo, že když my dva celé dni pracujeme spolu —“

„Ne, já jsem vážně ráda, že to jeden z nás konečně řekl,“ zavrtěla hlavou. „A s tím, jak to se slovíčky umíš… Vsadila bych se, že na tebe děvčata stojí ve frontě, že mám pravdu? Tak se uvidíme zítra.“

Díval se, jak odchází ulicí k jejich domu. Po několika vteřinách se v horním okně rozsvítila lampa.

Díky tomu, že běžel, jak nejrychleji dokázal, dorazil do penzionu dost pozdě na to, aby si vysloužil Pohled paní Arkánové, ale ne tak pozdě, aby nebyl připuštěn ke stolu; ti kteří přišli opravdu pozdě, museli sníst svou večeři u stolu v kuchyni.

Dnes večer bylo k jídlu karí. Jednou z velmi zvláštních věcí v kuchyni paní Arkánové bylo, že jste dostávali mnohem víc zbytků než původních jídel. Tedy přesněji řečeno, u stolu paní Arkánové se servírovalo mnohem víc jídel, která jsou v povědomí jedlíků zakotvena jako jídla vyráběná ze zbytků včerejšího masa[19], než jídel, z nichž mohly tyto zbytky pocházet. Byly to různé husté omáčky se zbytky masa, zapečená zelenina nebo bramborová kaše s masem, karbanátky, rizota, fáše, karí, kebaby a mnoho dalších.

Karí bylo dosti zvláštní, protože paní Arkánová považovala cizí a zvláště orientální země za něco stejně neslušného jako intimní části těla, a proto přidávala koření do karí velmi malou lžičkou v obavě, aby si lidé po jeho požití nezačali trhat oděv z těla a provádět něco velmi… orientálního. Zdálo se, že hlavními složkami jsou turín, rozmočené hrozinky, chutnající po dešťové vodě, a zbytky jakéhosi studeného skopového, i když si Mikuláš nedokázal vzpomenout, kdy měli to původní skopové.

Ostatní nájemníky ovšem ani nenapadlo o tom přemýšlet. Paní Arkánová dávala velké přídavky a většina nájemníků patřila k lidem, kteří posuzovali kulinářskou dokonalost podle množství, jež našli na talíři. Možná, že to nechutnalo nijak úžasně, ale do postele jste šli s plným žaludkem a to bylo ze všeho nejdůležitější.

V tu chvíli se právě kolem stolu probíraly události dnešního dne. Pan Šmicnutý, jako strážce komunikačního ohně, přinesl Informátora i obě vydání Komety.

Všeobecně se odsouhlasilo, že Informátor je mnohem zajímavější, i když paní Arkánová je upozornila, že článek o hadech se nehodí k jídelnímu stolu a novinám že by se nemělo dovolit lidi takhle děsit. Nicméně déšť brouků a podobné historky plně potvrzovaly představy přítomných o vzdálených krajích.

Staré zprávy, pomyslel si Mikuláš, zatímco obratně pitval jednu z hrozinek. Jeho lordstvo mělo pravdu. Lidé nechtějí novinky, ale staré zprávy, a proto je jun třeba říkat to, co už si ověřili, o čem vědí, že je to pravda…

Nájemníci paní Arkánové všeobecně usoudili, že je Patricij velmi rafinovaný. Společnost kolem stolu se shodla, že „oni“ jsou všichni stejní. Pan Větroměj řekl, že ve městě zavládl zmatek a že by se měly udělat nějaké změny. Pan Luftpumpl prohlásil, že on sice nemůže mluvit za město, ale podle toho, co slyšel, tak v poslední době nějak podezřele ožil obchod s drahými kameny. Pan Větroměj se ozval, že takové věci jsou obyčejným lidem fuk. Pan Náchylka projevil názor, že hlídka by nedokázala najít ani vlastní zadek, natož zločince, a mnoho nechybělo a byl by si za to prohlášení vysloužil na zbytek večera místo u kuchyňského stolu. Dále bylo odsouhlaseno, že to Vetinari zkrátka udělal a že by se s ním měl udělat krátký proces. Hlavní chod byl dojeden ve 20.45 a byl následován švestkami v ostudně řídkém pudinku. Pan Náchylka dostal za trest o nějakou tu švestku méně.

Mikuláš odešel do svého pokojíku brzo. Už si na kuchyni paní Arkánové zvykl, ale nic, snad s výjimkou chirurgického zákroku, by ho nedokázalo přinutit, aby přišel na chuť její ká-vě.

Ležel ve tmě na úzkém lůžku (paní Arkánová dávala nájemníkům jednu svíčku týdně a on si pro spoustu ostatních starostí zapomněl další koupit) a pokoušel se přemýšlet.

Pan Kosopád přešel po podlaze prázdné plesové síně a jeho kroky suše klapaly na prastaré parketové podlaze.

S mírně napjatými nervy zaujal své postavení v kruhu svíček. Jako zombie byl vždycky v přítomnosti ohně poněkud nedůtklivý.

Odkašlal si.

„Nuže?“ ozvalo se jedno křeslo.

„Toho psa nenašli,“ odpověděl pan Kosopád. „Ve všech ostatních směrech, a to musím zdůraznit, odvedli výtečnou práci.“

„Jak zlé by to mohlo být, kdyby ho našla hlídka?“

„Pokud tomu rozumím, ten pes už je opravdu velmi starý,“ odpověděl pan Kosopád křeslu poněkud oklikou. „Dal jsem panu Zichrhajcovi příkaz, aby ho hledal, ale obávám se, že se jim nepodaří tak snadno proniknout do městského psího podsvětí.“

„Vždyť tam žijí další vlkodlaci, nebo ne?“

„To jistě,“ přikývl pan Kosopád. „Jenže ti jim nepomohou. Je jich jen pár a seržantka Angua z hlídky je velmi důležitou osobností vlkodlačí komunity. Nepomohou cizincům, protože ona by na to přišla.“

„A poštvala by na ně hlídku?“

„Myslím, že ta by se hlídkou vůbec nezdržovala,“ odpověděl Kosopád.

„Ten pes už je asi v nějakém trpasličím hrnci s gulášem, „ ozvalo se další křeslo. Zazněl všeobecný smích.

„Kdyby se náhodou něco zvrtlo…“ pokračovalo prostřední křeslo, „koho ti dva znají?“

„Znají jen mě,“ odpověděl pan Kosopád. „Ale na vašem místě bych si nedělal žádné starosti. Elánius pracuje přesně podle předpisů.“

„Já jsem měl vždycky dojem, že je to násilnický a vzteklý chlap,“ podivilo se jiné křeslo.

„To je pravda. A protože to o sobě moc dobře ví, vždycky se přísně drží předpisů. Každopádně setkání cechů proběhne zítra.“

„Kdo bude nový Patricij?“ zajímalo se několik křesel najednou.

„To by pravděpodobně mělo vyplynout z opatrné diskuse a uvážlivého posouzení všech jednotlivých názorů,“ odpověděl pan Kosopád. Jeho hlas se pohyboval po namazaných kolejničkách.

„Pane Kosopáde?“ ozvalo se náhle střední křeslo.

„Prosím?“

„Tohle na nás nezkoušejte. Bude to Skřuska, že?“

„Pan Skřuska je v očích mnoha vedoucích osobností města velmi přijatelnou možností,“ odpověděl právník.

„Výborně.“

Zatuchlý vzduch se naplnil nevyřčenými slovy a větami.

Absolutně nikdo nemusel říkat: Většina mocných tohoto města vděčí za své postavení Patricijovi.

A nikdo neodpověděl: Jistě, jenže ti muži, kteří touží po moci, považují vděčnost za vadu na vlastní kráse. Muži, kteří touží po moci, mají sklony brát věci především tak, jak jsou. Nikdy by se Vetinariho nepokusili sesadit, ale když už je jednou pryč, budou praktičtí.

Nikdo neřekl: Je tady někdo, kdo by za Vetinariho ztratil slovo?

Ticho odpovědělo: Ale jistě, každý přece. Říkali by věci jako: „Chudák, ale to to neustálé napětí v jeho funkci, že… znáte to.“ Nebo by říkali: „Jo, tichá voda břehy mele…“ A další: „To je ono… měli bychom ho zavřít někam, kde by nemohl ublížit ani sobě, ani jiným, nemyslíte?“ A tamten vzadu: „Možná, že by to spravila nějaká malá socha někde na okraji města…?“ A ten první zase: „To poslední, co pro něj můžeme udělat, je, že odvoláme hlídku, aby mu dali pokoj, to mu asi dlužíme.“ A: „Musíme myslet na budoucnost.“ A tak se věci tiše a klidně změní. Žádný rozruch a velmi málo zmatků.

Nikdo neřekl: Vražda osobnosti. Jaký skvělý nápad! Obyčejná vražda se jednou provede a je vyřízená, ale tahle se opakuje den za dnem.

Pak se ozvalo jedno z křesel: „Napadlo mě, jestli lord Odkraglli nebo snad pan Tichošlap —“

Jiné křeslo mu skočilo do řeči: „Ale to snad ne! Proč by měli? Takhle je to mnohem lepší.“

„To je pravda. Pan Skřuska je muž vzácných vlastností.“

„A potrpí si na rodinu.“

„A naslouchá prostým lidem.“

„No, snad ne jen prostým lidem, doufám.“

„Ne, to jistě ne. Je velmi otevřen i jiným názorům. Samozřejmě, pokud pocházejí od dobře informovaných… skupin.“

„No, ten bude potřebovat rad spoustu.“

A nikdo neřekl: Je to prostě užitečný idiot.

„Každopádně… Hlídka se musí pořádně usměrnit.“‘

„Elánius bude dělat, co se mu řekne. Musí to udělat. Skřuska bude stejně legální volba, jako byl Vetinari. Elánius je ten typ člověka, který potřebuje nadřízeného, protože to mu poskytuje legitimitu.“

Kosopád si odkašlal. „Je to všechno, gentlemani?“

„A co tahle Ankh-morporská Kometa?“ ozvalo se třetí křeslo. „Nenarůstá nám tady tak trochu problém?“

„Lidi to považují za zábavné,“ odpověděl pan Kosopád. „A nikdo to nebere vážně. Informátor už prodá dvakrát víc výtisků než Kometa, a to je na trhu první den. Navíc Kometa je téměř bez prostředků. Ach ano, a mají potíže s papírem.“

„V Informátorovi byl skvělý článek o té ženě a hadovi,“ ozvalo se krajní křeslo.

„Opravdu?“ pozvedl obočí pan Kosopád.

Křeslo, které se poprvé zmínilo o Kometě, však mělo evidentně něco na mysli.

„Byl bych šťastnější, kdyby se tam zastavilo pár šikovných mládenců a ten jejich lis rozbili.“

„To by přilákalo pozornost,“ odporovalo křeslo. „A Kometa chce přitahovat pozornost. Ten…, co to píše, touží po tom, aby si ho všimli.“

„No dobrá, když na tom trváte.“

„Trvat na něčem…, to by mě ani nenapadlo, ale Kometa zanikne,“ řeklo křeslo a bylo to to křeslo, kterému ostatní křesla naslouchala. „Ten mladík je navíc idealista. Musí jednou poznat, že to, co bývá ve veřejném zájmu, většinou nebývá totéž, o co se veřejnost zajímá.“

„Řekněte to ještě jednou?“

„Tím jsem měl na mysli, pánové, že lidé si o tom mladíkovi pravděpodobně myslí, že dělá skvělou práci, ale stejně si kupují Informátora. Tam mají mnohem zajímavější novinky. Řekl jsem vám už někdy, pane Kosopáde, že lež oběhne svět dříve, než si pravda stačí natáhnout boty?“

„Mnohokrát, pane,“ přikývl Kosopád a klasická diplomatická tónina se pro tentokrát z jeho hlasu jaksi vytratila. Uvědomil si to a dodal: „Velmi cenný vhled do tak složité záležitosti.“

„Dobrá.“ Nejdůležitější křeslo si mírně popotáhlo. „Nespouštějte oči z našich… zaměstnanců, pane Kosopáde.“

Půlnoc. Omův chrám na ulici Malých bohů. V sakristii hoří jediná svíce. Byla to velká svíce v těžkém, ozdobném svícnu a svým způsobem vysílala modlitbu k nebesům. Ta modlitba z Evangelia podle Lotra zněla: Nechť nás nikdo nepřistihne při krádeži těchto předmětů.

Pan Zichrhajc se přehraboval ve skříni.

„Nemůžu najít nic ve vaší velikosti,“ oznamoval přes rameno. „Vypadá to, jako kdyby… Ale ne, to je přece kadidlo na vykuřování, to se pálí!“

Tulipán kýchl a ohodil protější stěnu úlomky santalové pryskyřice.

„Taky jste mi to moh -aně říct dřív,“ zamumlal.

„To už jste zase na tom svinstvu? Na tom čističi na sporáky a trouby?“ řekl pan Zichrhajc hlasem plným výčitky. „Chci, abyste byl soustředěný, rozumíte? Takže: jediná věc, která tady je a mohla by vám trochu pasovat, je —“

Dveře se se zaskřípěním otevřely a do místnosti vešel postarší drobný kněz. Pan Zichrhajc instinktivně popadl velký svícen.

„Dobrý den? Přišli jste sem na půlnoční bohoslužbu?“ řekl kněz a zamrkal v silném světle.

Tentokrát to byl pan Tulipán, kdo chytil pana Zichrhajce za paži, v níž zvedal těžký svícen.

„Zbláznil jste se? Co vy jste to za člověka?“ zabručel nechápavě.

„Co? Ale my ho přeci nemůžeme…“

Pan Tulipán vytrhl stříbrný svícen z ruky svého partnera.

„Ale no tak… podívejte na tu -anou věcičku pořádně, jo?“ chrchlal bez ohledu na užaslého kněze.

„Vždyť je to pravej Gešeftto! Pět set let starej! Podívejte se na tu dokonalou rytinu tady na tom zhasínáčku, no? Pch, ale pro vás to není nic jinýho než -anejch pět liber stříbra, co!“

„To tedy ne,“ ozval se poněkud roztřeseným hlasem starý kněz, jehož mozek stále ještě nedokázal chytit krok s ostatními, „abyste věděl, je to Žebrospor.“

„Co, ten jeho žák?“ ozval se pan Tulipán a oči se mu údivem přestaly protáčet. Obrátil svícen vzhůru nohama a podíval se na jeho základnu. „No jo, má pravdu! Tady je Gešefttova značka, ale je přeražená malým ‚ž‘. Tak to je po-prvé, co vidím nějaký jeho -aný časný dílo. Ve zpracování stříbra byl lepší než ten jeho -anej učitel. Je hloupý, že měl tak pitomý jméno. Víte, jakou má ta věcička cenu, reverende?“

„No, mysleli jsme, že takových nějakých sedmdesát tolarů,“ odpověděl kněz s výrazem nejisté naděje. „Dostali jsme ji s dvoukolákem starého nábytku, který chrámu odkázala jedna stará paní. Nenechali jsme si ho kvůli ceně, ale spíš ze sentimentálních důvodů…“

„A tu krabici, do níž se ukládal, už náhodou nemáte?“ zajímal se pan Tulipán, který stále ještě obracel svícen v rukou. „On na ně dělal neuvěřitelná pouzdra, něco jako -aný dárkový balení. Z třešňovýho dřeva.“

„Hm… ne, myslím, že ten už u toho ani nebyl…“

„—aná škoda!“

„A… má pořád ještě nějakou cenu? Myslím, že někde máme ještě jeden.“

„Kdybyste našli opravdového sběratele, tak by za něj mohly být nějaké čtyři tisíce tolarů,“ odpověděl bez zaváhání pan Tulipán. „Ale jestli máte fakticky pár, tak by to mohlo udělat až dvanáct tisíc. V současný době je Žebrospor hodně v mó-dě.“

„Dvanáct tisíc!“ vyjekl starý kněz. V očích mu zahořel smrtelný hřích.

„Možná i víc,“ přikývl pan Tulipán. „Je to… překrásný kousek. Cítím se velmi poctěn, že jsem ho viděl.“ Pak se s kyselým obličejem obrátil k panu Zichrhajcovi. „A vy jste ho chtěl použít jako obyčejnej -anej tupěj předmět.“

Odložil svícen uctivě na stůl sakristie a ještě ho pečlivě přeleštil rukávem. Pak se otočil a udeřil kněze pěstí přes hlavu. Stařík se s tichým povzdechem složil jako domek z karet.

„A oni to tady mají uložené v nějaké -ané skříni,“ zavrtěl hlavou pan Tulipán. „Z toho by se jeden -aně vzteknul!“

„Chcete si to vzít s sebou?“ zeptal se pan Zichrhajc a cpal oblečení do pytle.

„Houby, většina překupníků v širým okolí by ty svícny okamžitě roztavila na stříbro,“ zavrtěl hlavou pan Tulipán. „Něco takového bych si nikdy nevzal na svědomí. Pojďme najít toho -anýho psa a vypadnem z tohohle -anýho smetiště, co říkáte? To město mé vyloženě skličuje.“

Mikuláš se obrátil na bok, probudil se a rozšířenýma očima se zadíval na strop.

O dvě minuty později sešla dolů do kuchyně paní Arkánová vyzbrojená lampou, pohrabáčem a svými kulmovacími kleštěmi. Tahle kombinace, jak byla přesvědčena, by jí zajistila převahu nad každým vetřelcem, s výjimkou člověka se železným žaludkem.

„Pane ze Slova! Co to děláte? Vždyť je půlnoc!“

Mikuláš zvedl hlavu, ale pak pokračoval v otevírání skříněk. „Omlouvám se, že jsem převrátil tu pánev, paní Arkánová. Zaplatím vám všechny škody. Ale teď mi řekněte, kde máte váhy?“

„Váhy?“

„Váhy! Kuchyňské váhy!“

„Pane ze Slova, já —“

„Tak kde jsou ty zatracené váhy, paní Arkánová!“ zvýšil Mikuláš v zoufalství hlas.

„Pane ze Slova! Styďte se!“

„Osud celého města visí na vážkách, paní Arkánová!“

Odmítavě pohoršený výraz ve tváři paní Arkánové nahradil nezastřený úžas. „Co, na těch mých?“

„Ano! Ano! To je docela dobře možné!“

„No tedy… ve spíži vedle pytle s moukou. A celého města, říkáte?“

„To je skutečně možné!“ Mikuláš cítil, jak mu kabát na jedné straně poklesl, když si do kapsy nacpal velké mosazné váhy.

„Použijte na ně ten starý pytel na brambory,“ nabádala ho paní Arkánová, teď zcela ovládána událostmi.

Mikuláš popadl pytel, nacpal do něj váhy a rozeběhl se ke dveřím.

„I univerzita a řeka a všechno?“ zeptala se domácí nervózně.

„Jistě! Samozřejmě!“

Paní Arkánová bojovně vysunula čelist. „Dobrá.

Ale pak je opravdu pečlivě vypláchněte, ano?“ zavolala za jeho vzdalujícími se zády.

Mikulášův krok se zpomalil už na konci první ulice. Velké kovové kuchyňské váhy a celá sada závaží se nenosí snadno.

Ale v tom byl ten vtip, nebo ne? Váha! Kousky cesty běžel a kousky šel a táhl svůj náklad mrazivou mlhavou nocí, až dorazil na Třpytnou ulici.

Na budově Informátora pořád ještě svítila světla. Jak dlouho potřebujete zůstat vzhůru, když si můžete novinky vymýšlet? pomyslel si Mikuláš. Ale tohle je skutečné. Dokonce těžké.

„Prosím, vzbuďte pana Dobrohora. Musíme připravit další vydání! A mohli byste mi někdo půjčit deset tolarů?“

Dobrohorovi, který ze sklepa vylezl sice v noční košili, ale s helmicí na hlavě, nějakou chvíli trvalo, než zjistil, co a jak.

„Ne, deset tolarů,“ zavrtěl hlavu Mikuláš a vysvětlil svůj plán nevěřícím trpaslíkům. „Deset tolarových mincí. Ne deset tolarů v penězích.“

„Proč?“

„Abych zjistil, kolik váží sedmdesát tisíc tolarů!“

„Ale my nemáme sedmdesát tisíc!“

„Podívejte, stačila by nám i jediná tolarová mince,“ vysvětloval Mikuláš trpělivě. „Deset tolarů nám jen umožní být přesnější, to je všechno. Dokážu to z toho vypočítat.“

Nakonec našli deset tolarových mincí v trpasličí pokladničce a zvážili je. Pak si Mikuláš nalistoval nepopsanou stránku ve svém zápisníku a sklonil hlavu nad horečnatými výpočty. Trpaslíci ho slavnostně pozorovali, jako by prováděl nějaký složitý alchymistický experiment. Nakonec zvedl hlavu od čísel a v očích mu zadoutnala objevná záře.

„Je to skoro jedna třetina tuny,“ prohlásil. „Tolik by vážilo sedmdesát tisíc tolarových mincí. Předpokládám, že skutečně dobrý kůň by to unesl a k tomu ještě jezdce, jenže… Vetinari chodí s hůlkou, viděli jste ho sami. Jemu by to trvalo věčně, než by toho koně naložil, a i kdyby se mu podařilo utéct, cestoval by hrozně pomalu. Na to už Elánius musel taky přijít. Řekl přece, že všechna ta fakta jsou hloupá fakta!“

Dobrohor se postavil před řadu písmovek. „Až budeš připravenej, šéfe, tak můžem!“

„Tak dobrá…“ začal Mikuláš. Znal fakta, ale co z těch faktů vyplývalo.

„Takže… vysaďte titulek: ‚Kdo zasklil lorda Vetinariho?‘ a pak začneme článek… é…“ Mikuláš pozoroval Dobrohorovy ruce, které poletovaly mezi přihrádkami písmovky. „Tedy… ehm… ‚Ankh-morporská hlídka teď předpokládá, že na celém… na palácovém‘… tom… no…“

„Zmatku?“ nadhodil Dobrohor. „Ne.“

„Incidentu?“

„,…útoku, ke kterému došlo v úterý ráno, se podílela přinejmenším ještě jedna osoba‘.“ Mikuláš čekal, dokud ho trpaslík v kovu nedostihl. Mikuláš zjišťoval, že dokáže čím dál tím snáze číst slova, která Dobrohorovi vznikala pod rukama, jak prsty přeskakovaly z oddílu do oddílu: p-ř-i-n-e-j-t-e-n…

„Máte tam ‚t‘ místo ‚m‘,“ upozornil.

„Aha ano. Omlouvám se. Tak dál.“

„Ano… ‚všechno ukazuje na to, že nejenže lord Vetinari nespáchal útok na svého úředníka, ale pravděpodobně odhalil nějaký podivný zločin‘.“

Ruka poletovala nad přihrádkami… p-o-d-i-v-n-ý mezera z-l-o…

Ruka se zastavila.

„A jsi si tím jistý?“ podíval se na Mikuláše Dobrohor.

„Nejsem, ale je to stejně dobrá teorie jako každá jiná,“ pokrčil Mikuláš rameny. „Toho koně nenaložil člověk, který by na něm chtěl utéct, ale ten, kdo chtěl, aby ho našli. Někdo měl nějaký plán, a ten se zvrtnul. To je jedna z těch věcí, jimiž si jsem jistý. Dobrá… tak nový odstavec. ‚Kůň ve stáji byl naložen třetinou tuny v mincích, ale Patricij ve svém současném zdravotním stavu —“

Jeden z trpaslíků zapálil pod kotlíkem s písmovinou. Další rozmítal sazbu včerejšího vydání. Místnost znovu ožívala.

„To je půl stránky a hlavní titul,“ zabručel Dobrohor, když Mikuláš skončil. „To by mělo s lidmi otřást. Chceš k tomu přidat ještě nějaké další články? Slečna Sacharóza napsala nějaký článek o plese lady Žralounové a máme několik krátkých zajímavostí.“

Mikuláš zažíval. Jak se zdá, v posledních dnech mu není souzeno pořádně se vyspat.

„Dejte to tam,“ přikývl.

„A pak je tady ta semaforová zpráva z Lancre, která přišla potom, co jsi odešel domů,“ pokračoval trpaslík. „To nás stálo dalších padesát pencí za rychlého posla. Pamatuješ si, že jste dnes odpoledne odeslal semaforovou zprávu? O hadech?“ dodal, když spatřil nechápavý výraz na Mikulášově tváři.

Lancreský král už také pochopil, že semaforové správy se účtují od slova, a ovládl potřebnou řeč.

ZENY Z LNCR NERODI HADY STOP DETI ROZENE TENTO MESIC VILEM TKADLEC KONSTANTA DOSKAR KATASTROFA POVOZNIK STOP KOMPLET RUCE NOHY VSECKO STOP ZADNE SUPINY TESAKY

„Ahá! A máme je!“ vykřikl Mikuláš. „Dejte mi pět minut a dám o tom dohromady článek. Brzo uvidíme, zda dokáže meč pravdy porazit draka lži!“

Bodoni na něj vrhl laskavý pohled. „Neříkal jste, že lež oběhne svět dřív, než si pravda stačí obout boty?“

„Ale tohle je pravda!“

„Vážně? A kde má ty boty?“

Dobrohor kývl na ostatní trpaslíky, kteří posedávali v dílně a zívali. „Vraťte se do postelí, mládenci. Já to tady nějak zvládnu.“

Díval se, jak mizí po žebříku ve sklepě. Pak si sedl na stoličku, vytáhl z kapsy malou stříbrnou krabičku a otevřel ji.

„Šňupeček?“ řekl a nabídl krabičku Mikulášovi. „Nejlepší věcička, jakou jste vy, lidi, kdy vymysleli. Watsonův Červený Přismahlý. Pěkně vyčistí hlavu. Ne?“

Mikuláš zavrtěl hlavou.

„Proč to všechno děláš, pane ze Slova?“ zeptal se Dobrohor, když každou nosní dírkou nasál obrovské množství tabáku.

„Co jako myslíte?“

„Abys pochopil, tím neříkám, že to neobdivujeme, rozumíš,“ pokračoval Dobrohor. „Zaručuje nám to pořád ještě slušné peníze. Příjmy z ostatních prací rychle vysychají. Vypadá to, že kdejaká rytecká dílna dostala povolení k tisku. Jediné, čeho jsme dosáhli, bylo, že jsme dali těm mladým budižkni-čemům šanci, odrazový můstek. A oni nás nakonec dostanou. Mají totiž za sebou peníze. Víš, proč bych ti to nakonec neřekl, ale někteří mládenci už mluví o tom, že prodají své podíly a vrátí se do olověných dolů.“

„To nesmíte udělat!“

„Já tě chápu,“ přikývl Dobrohor, „ty tím chceš říct, že by tě velmi mrzelo, kdybychom to udělali. Jenže my jsme si odkládali peníze, a tak by se nám mělo dařit docela dobře. Kromě toho by se nám jistě snadno podařilo střelit lis a vybavení dílny. Takže bychom si ještě pořád mohli domů odvézt slušnou částku peněz. A o to tady přece šlo. O peníze. Proč to ale děláš ty?“

„Já? Protože —“ Mikuláš se zarazil. Pravda byla, že on nikdy nic dělat nechtěl. Za celý život neudělal tak vážné rozhodnutí. Jedna věc prostě a jednoduše vedla k druhé a pak už musel krmit tiskový lis. I teď stroj čekal. Člověk tvrdě pracoval, aby naplnil tu nenasytnou obludu, a stačila hodinka dvě, a ta nejen že byla znovu hladová, ale v okolním světě mířila všechna vaše slova do sudu číslo dva na dvoře Jindry Močky. A to byl jen začátek všech obtíží. Najednou měl pevné zaměstnání s pravidelnou pracovní dobou, a přece cokoliv udělal, bylo asi tak skutečné a trvanlivé jako pískový hrad na pláži v místech, které denně zaplavuje příliv.

„Já nevím,“ připustil. „Hlavní důvod je asi v tom, že nejsem dobrý v ničem jiném. A teď už si ani nedokážu představit, že bych dělal něco jiného.“

„Slyšel jsem, že vaše rodina sedí na hrnci peněz.“

„Pane Dobrohor, já jsem zbytečný. Byl jsem vychován a vzdělán k tomu, abych byl neužitečný. Od nás se vždycky čekalo, že se budeme poflakovat kolem, dokud se někde v oko-lí nerozpoutá válka, v níž bychom se mohli dát hrdinsky zabít. Jediné, v čem jsme byli vždycky dobří, byla naše tvrdohlavost. Když už jsme se něčeho chytili, tak jsme se toho drželi. Hlavně nápadů.“

„Jenže ty ses s tím moc daleko nedostal.“

„Podívejte, já nepotřebuju, abyste se mnou vedl srdečný rozhovor, chápete? Můj otec není příjemný člověk. Mám vám načrtnout obrázek? On nemá nijak v lásce mě a já nemám zvlášť v lásce jeho. Když už ale o tom mluvíme, on nemá rád nikoho. Zvláště ne trpaslíky a trolly.“

„Neexistuje zákon, který by říkal, že musíš mít rád trpaslíky nebo trolly,“ zavrtěl hlavou pan Dobrohor.

„To je pravda, ale na to, jak je nemá rád on, by zákon být měl.“

„Aha. Tak teď jsi mi konečně ten obrázek načrtl.“

„Možná jste slyšel výraz ‚nižší rasa‘?“

„A teď jsi mi ho i vybarvil.“

„Kvůli tomu dokonce už ani nežije v Ankh-Morporku. Říká, že je znečištěný.“

„Je to bystrý pozorovatel.“

„Ne, já tím myslel —“

„Ale jdi, já přece vidím, co jsi tím myslel,“ přerušil ho Dobrohor. „Už jsem se s lidmi, jako je on, taky potkal.“

„Říkal jste, že jste to všechno dělali kvůli penězům?“ zeptal se Mikuláš. „Je to pravda?“

Trpaslík kývl hlavou ke slitkům olovnaté písmoviny, uloženým v úpravných hromádkách vedle lisu. „Chtěli jsme proměnit olovo ve zlato,“ odpověděl. „Olova máme dost, ale potřebovali bychom to zlato.“

Mikuláš si povzdechl. „Můj otec vždycky říkal, že zlato je to jediné, na co dokážou trpaslíci myslet.“

„No a to je hodně blízko pravdě.“ Trpaslík si dal další šňupec. „Jenže v jednom se lidé mýlí… Podívej, když bude nějaký člověk myslet jen na své zlato, tak to bude skrblík a lakomec. Když na zlato myslí trpaslík, tak je to jenom trpaslík. To je prostě něco jiného. Jak říkáte těm černým lidem, kteří žijí v Jakazačistánu?“

„Já nevím, jak jim říká můj otec, ale já jim říkám ‚ti lidé z Jakazačistánu‘.“

„Vážně? Dobrá, tak já slyšel, že tam existuje nějaký kmen, kde než se muž ožení, musí zabít leoparda a dát jeho kůži své nastávající. U nás je to něco podobného. Trpaslík potřebuje zlato k tomu, aby se mohl oženit.“

„Co… to jako véno? Ale já myslel, že trpaslíci nerozlišují mezi…“

„Ne ne, když se dva trpaslíci berou, kupují navzájem svého partnera od jeho rodičů.“

„Kupují ho? Jak můžete kupovat lidi?“

„Vidíš, chlapče? Zase to kulturní nedorozumění. Vychovat trpaslíka do věku dospělosti, kdy se může ženit či vdávat, stojí spoustu peněz. Jídlo, oblečení, kroužková zbroj… To všechno se za roky sčítá. Zaslouží si to nějakou náhradu. Vždyť konec konců dostává ten druhý trpaslík velmi cenné zboží. A to se musí zaplatit ve zlatě. To je prostě tradice. Nebo v drahém kamení. I to je přijatelné. Určitě už jsi slyšel to rčení ‚měl cenu své váhy ve zlatě‘? Samozřejmě, že když trpaslík pracoval pro své rodiče, tak se to také ukáže na váze celkového ohodnocení. A trpaslík, který manželství odkládá příliš dlouho…, tak tomu jistě dluží spousta přátel peníze a — ale ty se na mě pořád tak legračně díváš, mladíku!“

„To jen proto, že my to takhle neděláme…“ zamumlal Mikuláš.

Dobrohor na něj vrhl ostrý pohled. „Že ne? Vážně ne? A co používáte vy místo zlata?“

„Hmmm… asi vděčnost, myslím,“ odpověděl Mikuláš. Byl by rád tenhle rozhovor ukončil. Hned teď. Měl dojem, že kráčí po ošidné půdě.

„A jak se dá vděčnost spočítat?“

„No, to není… jako takoví se vlastně…“

„Nezpůsobuje to potíže?“

„Občas.“

„Aha. No, my taky známe vděčnost. Ale díky tomu našemu způsobu nový pár začíná nový život ve stavu… g‘draka… é… jsou svobodní, nezatížení závazky, ničím, jsou to noví trpaslíci. Pak jim mohou jejich rodiče dát velký svatební dar, třeba mnohem větší, než bylo véno. Ale to už je jen záležitost mezi trpaslíkem a trpaslíkem, věc lásky a úcty, a ne záležitost mezi dlužníkem a věřitelem…, i když musím říct, že lidská slova nejsou k popisu těchhle věcí zrovna nejlepší. U nás to ale funguje. A funguje to už celá tisíciletí.“

„Víte, člověku to zní tak trochu… chladně a neosobně,“ odpověděl Mikuláš.

Dobrohor na něj vrhl další odhadující pohled.

„To jako myslíš v porovnání s tím, jak vřelým a úžasným způsobem řeší podobné záležitosti lidé?“ řekl. „Ne, na tohle mi odpovídat nemusíš. Každopádně Bodoni a já si chceme společně otevřít důl a my jsme drazí trpaslíci. Umíme pracovat s olovem, a tak jsme si mysleli, že stačí rok či dva tady a budeme mít peníze pohromadě.“

„Chcete se brát?“

„Rádi bychom,“ připustil Dobrohor.

„No… pak vám gratuluji,“ řekl Mikuláš. Věděl toho dost, než aby ho napadlo komentovat skutečnost, že oba trpaslíci vypadají jako zmenšeniny barbarských válečníků s dlouhými plnovousy. Tak tradičně vypadá většina trpaslíků[20].

Dobrohor se usmál. „Tak s tím tvým otcem si moc nelam hlavu, chlapče. Lidé se mění. Moje babička si myslela, že lidé jsou něco jako holí medvědi. Dnes už si to nemyslí.“

„A kdy si to přestala myslet?“

„Já bych řekl, že když umřela.“

Dobrohor vstal a poklepal Mikuláše po rameni. „Tak pojď, mladíku, dorazíme ty noviny. Rozjet to můžeme, až se mládenci trochu dospí.“

Když se Mikuláš vrátil domů, připravovala se snídaně a paní Arkánová čekala. Ústa byla sevřena v odmítavé Unce spravedlivého člověka, který je na horké stopě něčího zlého činu.

„Ráda bych si poslechla vysvětlení vašeho nepřístojného chování z dnešní noci,“ oznámila Mikulášovi, když ho potkala v chodbičce pod schody, „a týdenní výpověď, když dovolíte.“

Mikuláš byl příliš unaven, než aby lhal. „Potřeboval jsem zjistit, kolik váží sedmdesát tisíc tolarů,“ odpověděl.

Na tváři domácí se rozhýbalo několik skupin obličejových svalů. Věděla základní věci o Mikulášově rodině, protože patřila k oněm ženám, které si podobné věci zjistí velmi rychle, a tiky v obličeji byly známkou vnitřního zápasu, založeného na nepopiratelné skutečnosti, že sedmdesát tisíc tolarů je velmi úctyhodná suma.

„No, možná jsem se poněkud ukvapila,“ prohlásila. „A zjistil jste, kolik ta suma váží?“

„Ano, zjistil, děkuji.“

„Nechcete si ty váhy ještě na nějaký den půjčit pro

případ, že byste potřeboval vážit další takové sumy?“

„Myslím, že už jsme s vážením skončili, paní Arkánová, ale stejně i tak vám mnohokrát děkuji.“

„Už jsme začali snídat, pane ze Slova, ale tentokrát bych asi mohla udělat výjimku.“

Dostal druhé vařené vajíčko jako přídavek. To bylo znamení výjimečné oblíbenosti.

Současně probíhala zapálená diskuse o posledních novinkách.

„Já nad tím opravdu žasnu,“ prohlašoval pan Kolář. „Nedokážu pochopit, jak na takové věci přijdou.“

„Každopádně to nutí člověka přemýšlet o tom,“ přikyvoval pan Větroměj, „co všechno se stane, o čem my se nedozvíme.“

Mikuláš chvíli poslouchal, ale pak už to nevydržel.

„Je v novinách něco zajímavého?“ zeptal se nevinně.

„Jedna žena ze Zakopané ulice říká, že její muž byl unesen elfy,“ sděloval mu pan Šmicnutý a pozvedl Informátora.

Titulky opravdu nic neskrývaly:

„To je vymyšlené!“ zvolal Mikuláš.

„To není možné,“ zavrtěl hlavou pan Šmicnutý. „Je tady jméno i adresa té paní. Copak by to dali do novin, kdyby to byla lež, co myslíte?“

Mikuláš se podíval na jméno a adresu. „Já tu paní znám,“ řekl.

„No tak vidíte!“

„To je přece ta, co minulý měsíc vykládala, že jejího muže odnesl obrovský kovový talíř, který se snesl z nebe,“ pokračoval Mikuláš, který měl na tyhle historky skvělou paměť. Málem ji uvedl ve svých novinkových dopisech v rubrice „Na lehkou notu“, ale pak si to rozmyslel. „A vy, pane Náchylko, jste řekl, že všichni vědí, že její manžel se unesl sám, a to s dámou jménem Flo, která předtím pracovala jako servírka v Hargově žebírkovém domě.“

Paní Arkánová vrhla na Mikuláše ostrý pohled, který naznačoval, že záležitost noční kuchyňské krádeže by mohla být znovu uvedena na pořad jednání, vejce nevejce.

„Nejsem příznivcem podobných řečí u stolu,“ upozornila přítomné chladně.

„No takže je to jasné,“ přikývl pan Kolář. „Ten muž se musel vrátit domů.“

„Z toho stříbrného talíře, nebo od té servírky?“ neudržel se Mikuláš.

„Pane ze Slova!“

„Jen jsem se ptal,“ omlouval se Mikuláš. „Aha, a jak vidím, uvádějí tady jméno chlapíka, co včera vykradl to klenotnictví. Je to hanba, protože píšou, že to udělal Duncan Dokážuto, chudák.“

„Podle té přezdívky to musí být notorický kriminálník,“ zamračil se pan Větroměj. „Je šokující, že ho hlídka ještě nesebrala.“

„Zvlášť když je navštěvuje denně,“ ušklíbl se Mikuláš.

„A proč?“

„Protože tam dostane kus teplého žvance a postel na noc,“ odpověděl Mikuláš. „Duncan Dokážuto se přizná ke všemu a vždycky tvrdí, že to může dokázat. Prvotní hřích, vraždy, malé zlodějny… všechno.

Když už opravdu neví kudy kam, pokouší se polapit sám sebe za odměnu.“

„Pak už by s tím měli něco dělat,“ prohlásila paní Arkánová.

„Pokud já vím, tak mu většinou dají hrnek čaje,“ přikývl Mikuláš. Na chvíli se odmlčel a pak se pokusil znovu. „A co v těch druhých novinách, tam není nic?“

„Skoro nic, ty se pořád snaží tvrdit, že to Vetinari neudělal,“ zavrtěl hlavou pan Šmicnutý. „A král Lancre tam říká, že ženy v Lancre nikdy nerodily hady.“

„No, to prostě říct musí, že?“ pozvedla obočí paní Arkánová.

„Vetinari jednoduše něco udělat musel“ udržoval rozhovor pan Větroměj. „Proč by jinak pomáhal hlídce s pátráním? To, podle mého skromného mínění, není jednání nevinného člověka[21].

„No, já bych řekl, že existuje mnoho důkazů, které vrhají na jeho vinu vážné pochybnosti,“ řekl Mikuláš.

„Vážně?“ zabručel pan Větroměj tónem, kterým to jediné slovo oznamovalo světu, že Mikulášův názor je ještě mnohem skromnější než ten jeho. „Každopádně jsem slyšel, že představení cechů se dnes mají sejít ke společnému jednání.“ Popotáhl. „Už je čas na změnu. Řeknu vám, že bychom potřebovali vládce, který by více dbal na přání a potřeby obyčejných lidí.“

Mikuláš se podíval na pana Luftpumpla, trpaslíka, který si klidně a mírumilovně krájel chléb s máslem na své vojáčky. Možná si nevšiml toho, co se povídá. A možná, že si ani nebylo čeho všimnout a Mikuláš začínal být přecitlivělý. Jenže všechna ta léta, kdy poslouchal názory lorda ze Slova, mu přece jen vytříbila sluch. Tak například už věděl, že když se v politice použije fráze „přání a potřeby obyčejných lidí“, která je sama o sobě nevinná a v pořádku, znamená to, že jistá skupina lidí touží po tom, aby byl někdo zbičován.

„Co tím myslíte?“ řekl.

„Město… začíná být příliš velké,“ odpověděl mu pan Větroměj. „Za starých časů byly brány zavírány, ne otevřeny pro každého. A lidi si nemuseli ani zamykat.“

„Taky jsme neměli nic, co by stálo za to ukrást,“ ozval se pan Kolář.

„To je pravda. Teď je mezi lidmi mnohem více peněz,“ souhlasil pan Náchylka.

„Jenže tady zdaleka všechny nezůstávají,“ odporoval dál pan Větroměj. No, to byla konec konců pravda. „Posílat peníze domů“ bylo hlavní exportní činností větší části obyvatel města a v čele tohoto podnikání byli trpaslíci. Mikuláš ale také věděl, že většina peněz se dříve či později do města zase vrátí, protože trpaslíci nakupovali jen u těch nejlepších trpasličích řemeslníků a nejlepší trpasličí řemeslníci pracovali v Ankh-Morporku. A ti posílali peníze zpět domů. Vlna zlatých mincí se převalovala sem a zpět a zřídkakdy měla možnost se zastavit. Jenže to Větroměje města prostě dráždilo.

Pan Luftpumpl mlčky zvedl vejce na tvrdo a vsadil je do kalíšku.

„Ve městě je příliš mnoho lidí,“ opakoval pan Větroměj. „Nemám nic proti… přistěhovalcům a cizincům…, ale Vetinari to nechal zajít příliš daleko. Každý ví, že bychom potřebovali někoho, kdo by vzal věci pevněji do rukou.“

Ozvalo se tiché kovové zacinknutí. Pan Luftpumpl, s pohledem stále pevně upřeným na vejce v kalíšku, natáhl jednu ruku a z vaku, který měl vedle židle, vytáhl poněkud zmenšený, ale stále ještě velmi působivý exemplář válečné sekery. Oči nespouštěl z vejce na tvrdo, které stálo v kalíšku před ním. Pomalu a opatrně se zaklonil, jako kdyby měl strach, že se před ním dá vejce na útěk, napřáhl ruku se sekerou dozadu, na okamžik znehybněl a pak švihl dvojitou čepelí ve velkém třpytném oblouku.

Vršek vejce se se sotva slyšitelným chrupnutím oddělil, vyletěl vzhůru, skoro metr nad vejcem se ve vzduchu obrátil a dopadl uťatou stranou vzhůru vedle kalíšku.

Pan Luftpumpl sám pro sebe spokojeně přikývl a pak se rozhlédl po zatuhlých obličejích kolem stolu.

„Promiňte, chvilku jsem neposlouchal, co jste říkali?“ A v tom okamžiku, jak by to vyjádřila Sacharóza, se společnost spěšně rozešla.

Cestou do Třpytné ulice si Mikuláš koupil svůj výtisk Informátora a napadlo ho, zdaleka ne poprvé, kdo asi ty příšernosti píše. Byli v tom lepší, než by byl on, to bylo jasné. Kdysi ho napadlo, v době, kdy se ve městě vůbec nic nedělo, že si vymyslí několik nevinných zpráv, a zjistil, že je to mnohem těžší, než si myslel. Ať se snažil jak se snažil, vždycky v něm převážil zdravý rozum a smysl pro realitu. Kromě toho říkat lži bylo ŠPATNÉ.

Se zachmuřeným výrazem si všiml, že použili historku o mluvícím psu. Aha, a další, kterou slyšel ještě mnohem dříve. Nad střechami Neviditelné univerzity byla několikrát zahlédnuta podivná létající postava. NAPŮL ČLOVĚK, NAPŮL MŮRA? Nejspíš napůl vyslechnuto, napůl vymyšleno.

Zvláštní na tom bylo, že pokud se dalo soudit podle večeřové poroty, pak popírání takových věcí jen dokazovalo, že jsou pravdivé. Konec konců, nikdo by se neunavoval tím, aby popíral něco, co není pravda, to dá rozum!

Pustil se zkratkou přes Potoční uličku. Stejně jako Třpytná ulice vedla i Potoční prakticky za zadními trakty a dvorky. Tahle část města snad existovala jen proto, abyste měli čím projít na cestě za něčím zajímavějším. Zasedlá ulice byla plná vysokých, slepých oken skladišť, napůl rozpadlých ohrad a — což nebylo zanedbatelné — Hobsonových stájí[22].

Byly obrovské, zvláště od chvíle, kdy si Hobson uvědomil, že budova nemusí mít jen jedno patro.

Vilém Hobson byl další podnikatel a obchodník podobného druhu, jako byl Král Zlaté řeky. Našel si svou mezeru v obchodě, obsadil ji a pak roztáhl tak, že do ní začala padat spousta peněz. Mnoho lidí ve městě občas potřebovalo koně a málokdo měl dost místa na to, koně ustájit. Potřebovali jste k tomu stáj, podkoního, seno, seník, odvoz hnoje…, ale najmout si koně od Viléma stálo jen pár tolarů.

A kromě toho u něj mělo mnoho lidí ustájeno koně vlastní. Lidé sem neustále přijížděli a zase odjížděli. Křivonozí, skře-tům podobní malí mužíci, kteří se o celé to místo starali, se neunavovali kohokoliv z nich zastavit, pokud to nevypadalo, že se dotyčný pokouší vynést ze stájí pod kabátem koně.

Když se ze šera mezi prázdnými bednami ozvalo „Hej, kámo!“, Mikuláš se ohlédl.

Nahlédl do stínů. Několik koní k němu obrátilo hlavy. V jeho okolí lidé ošetřovali koně, křičeli na sebe, ozýval se cinkot vidlí a chřestění řetězů, jednoduše řečeno běžný hluk, jaký se ozývá v každé větší stáji. Jenže tenhle hlas vycházel z malého jezírka významného ticha.

„Z posledního platu musím vydržet ještě dva měsíce,“ sdělil temnotě. „A taky bych rád řekl, že v tom pouzdře se stolním náčiním, které jsem minule dostal téměř zadarmo, bylo něco, co muselo být vyrobeno ze slitiny olova a koňského hnoje.“

„Já nejsem zloděj, příteli,“ odpověděly stíny, „ani podomní obchodník.“

„A kdo tedy?“

„Jestlipak víš, co je pro tebe dobré, chceš-li se dožít dlouhého života, příteli?“

„No… vím. Cvičení na zdravém vzduchu, pravidelné jídlo a pořádný spánek.“

Mikuláš upíral pohled na dlouhou řadu prázdných beden. „Myslím, ale, že jste se chtěl spíše zeptat, jestli vím, co by pro mě mohlo být špatné v souvislosti s tupými a nabroušenými předměty. Je to tak?“

„Ano, tak by se to dalo všeobecně říct. Ne, příteli, nehýbejte se. Zůstaňte stát na místě, kde na vás vidím, a nic se vám nestane.“

Mikuláš si větu rozebral. „Hm, jenže nevidím, jak byste mi mohl ublížit, kdybych stál na místě, kam na mě nevidíte.“

Ve stínech si něco povzdechlo. „Podívejte, co kdybyste mi trochu vyšel vstříc? Ne, počkejte, zůstaňte stát na svém místě!“

„Ale vždyť jste řekl…“

„Prostě a jednoduše zůstaňte stát, držte hubu a poslouchejte, ano?“

„Dobrá.“

„Tak jsem se doslechl, že existuje jistý pes, kterého lidé hledají,“ pokračoval tajemný hlas.

„Ach. Ano. Toho shání hlídka. A…?“ Mikuláš měl dojem, že rozeznává poněkud tmavší místo. Ale co bylo důležitější, cítil Zápach, dokonce i na všeobecném pozadí pachu koní.

„Rum?“

„Copak mluvím jako Rum?“ zavrčel popuzeně hlas.

„No… to ne. Takže s kým mluvím?“

„Můžete mi říkat… Záludný Femur[23].“

„Záludný Femur?“

„Jo. Je na tom něco špatného?“

„Ani ne. Takže co pro vás můžu udělat, pane Femur?“

„Předpokládejme, že někdo ví, kde ten pejsek je, ale nechtěl by se při tom zaplést s hlídkou?“ zněl ze stínů hlas Záludného Femura.

„Proč ne?“

„No, řekněme třeba, že hlídka by mohla udělat potíže jistým osobám, hm? To je jeden důvod.“

„Dobrá.“

„A řekněme, že se kolem potulují lidé, kteří by byli raději, kdyby ten malej pejsek neřekl, co ví, víme? Hlídka by tomu nemusela věnovat dostatečnou pozornost. Ti se o malé pejsky zrovna moc nestarají, to vám teda řeknu.“

„Ne?“

„No jistě, hlídka si myslí, že takový pes nemá žádná lidská práva. To máte druhý důvod.“

„Je tady ještě třetí důvod?“

„Jo. Četl jsem ty noviny, kde se nabízí odměna.“

„Ale? Vážně?“

„Jenomže tam byla tisková chyba, protože je tam napsaný pětadvacet tolarů místo sto tolarů.“

„Aha. Už je mi to jasné. Ale sto tolarů je spousta peněz za malého pejska, pane Kost.“

„Ale ne za tohodle psa, jestli víte, co tím myslím,“ řekly stíny. „Tendle pes by vám mohl vyprávět.“

„Vážně? Takže to je ten proslulý ankh-morporský mluvící pes, co?“

Záludný Femur zavrčel. „Psi mluvit neumí, to přece ví každý. Ale jsou mezi námi takoví, kteří rozumí psí řeči, pokud chápete, kam mířím.“

„Myslíte vlkodlaky?“

„Ano, mohli by to být tvorové téhle povahy.“

„Jenže jediný vlkodlak, kterého já znám, je v hlídce,“ odpověděl Mikuláš. „Takže vy mi tady říkáte, abych vám zaplatil sto tolarů za to, abych mohl předat Hafala hlídce?“

„To by bylo něco, čím byste si udělal u starýho Elánia opravdu oko, ne?“ nadhodil Záludný Femur.

„Jenže vy jste přece řekl, že hlídce nevěříte, pane Kosti. Já náhodou poslouchám, co lidé říkají.“

Záludný Femur chvíli mlčel. Pak řekl:

„Dobrá, tak toho psa a překladatele za sto padesát tolarů.“

„A historka, kterou ten pes zná, souvisí s událostmi v paláci onoho inkriminovaného rána?“

„To je možné. Mohlo by to tak být. No, jistě. Mohla by to být přesně ta věc, o níž mluvím.“

„Chci vidět, s kým to mluvím,“ prohlásil umíněně Mikuláš.

„To nejde.“

„No dobrá,“ přikývl Mikuláš. „To je skvělé. Já teď prostě půjdu zpátky, seženu někde sto padesát tolarů, přinesu je sem a tady vám je prostě nějak předám, ano?“

„Skvělý plán.“

„Ani náhodou!“

„Aha, takže vy mně nevěříte?“

„Správně.“

„Ehm… předpokládejme, že bych vám dodal část zbrusu nové informace jen tak, gratis? Abysme tak řekli, že bych vám dal okoštovat lízátka?“

„Pokračujte…“

„Nebyl to Vetinari, kdo pobodal toho druhého chlápka. Byl to někdo jiný.“

Mikuláš si to zapsal a pak se na těch pár řádků zadíval. „No a co je mi to prakticky platné?“ zajímal se.

„Je to zbrusu nová informace, ne? Tohle skoro nikdo neví.“

„Ale prakticky to nemá žádnou cenu! Co takhle popis?“

„Na kotníku je pokousaný od psa,“ prohlásil Záludný Femur.

„Tak to nám pomůže! Podle toho ho na ulici snadno poznáme. Co čekáte, že s tím budu dělat? Že budu chodit po městě a nenápadně zvedat chlapům nohavice?“

Zdálo se, že se jeho slova Záludného Femura dotkla. „To jsou košér novinky, to musí uznat každej. Jistejm lidem by to nadělalo kolik starostí, kdybyste to otisknul ve svejch novinách!“

„Jasně. Dělali by si starosti, jestli jsem se nezbláznil. To mi musíte říct něco lepšího než tohle. Nemůžete mi dát jeho popis?“

Záludný Femur chvíli mlčel, a když se pak znovu ozval, zněl jeho hlas poněkud nejistě. „To jako myslíte, jak vypadal?“

„No ano!“

„Jenže… u psů to takhle nefunguje, chápete? To co já… kýkoliv průměrný pes udělá, aby na člověka viděl, je, že se podívá vzhůru. A co vidí? Něco jako stěnu s párem nosních dírek nahoře, tomu věřte.“

„Takže to mi opravdu moc nepomůže,“ zabručel Mikuláš. „Je mi líto, ale ten obchod neu—“

„Jak ale páchne, to je něco jiného,“ ozval se spěšně Záludný Femur.

„Dobrá, tak mi řekněte, jak páchne.“

„Vidím před sebou hromadu oběživa? Starou belu vidím.“

„Dobrá, pane Femure. Mě ani nenapadne shánět takovou částku peněz, dokud nebudu mít alespoň nějaký důkaz, že opravdu něco víte.“

„Tak dobře,“ zazněl po krátké odmlce hlas ze stínů. „Víte, že existuje Výbor pro sesazení Patricije? Aha! Tomu já říkám novinka!“

„A co je na tom nového? Vždyť se ho různí lidé pokoušejí zbavit už celé roky.“

Další delší odmlka.

„Víte,“ ozval se pak Záludný Femur, „ušetřilo by nám to spoustu času, kdybyste mi dal jednoduše ty peníze a já vám vyklopil všechno, co vím.“

„Zatím jste mi celkem nic neřekl. Řekněte mi všechno a já vám pak zaplatím, pokud to ovšem bude pravda.“

„Za nohu si tahejte toho z lidí, co má na hlavě rolničky!“

„Pak to vypadá, že ten obchod udělat nemůžeme,“ zavrtěl hlavou Mikuláš a vsunul blok do kapsy.

„Počkejte, počkejte… Tohle bude stačit. Zeptejte se Elánia, co udělal Vetinari těsně před útokem.“

„Proč? A co udělal?“

„No zkuste, jestli se vám to podaří zjistit.“

„To do začátku není příliš mnoho.“

Odpověď nedostal, ale měl dojem, že zaslechl šouravý zvuk.

„Hej?“

Chvilku čekal a pak velmi opatrně vykročil kupředu.

V šeru se otočilo několik koní a pozorovalo ho zvědavýma očima. Po jeho neviditelném informátorovi nebylo ani vidu, ani slechu.

Když se vracel zpět na sluneční světlo, vířila mu hlavou celá plejáda myšlenek, ale kupodivu do jejich středu neustále prosakovala jedna naprosto nedůležitá. Co je to za výraz „za nohu si tahejte toho z lidí, co má na hlavě rolničky“? „Za nohu si tahejte toho, co má na hlavě rolničky“, to znal. Původně to znělo „Natahujte si toho, kdo má na hlavě rolničky“ a pocházelo z dob, kdy v Ankh-Morporku vládl ještě krutější vládce než obvykle a ten dával rituálně mučit všechny Morrisovy tanečníky. Ale „jednoho z lidí…“ Co to dává za smysl?

Pak mu to došlo!

Tajemný Femur musí být cizinec! Pak by to smysl dávalo. Bylo to stejné jako s některými cizinci, kteří mluvili dokonalou ankh-morporštinou, ale neovládli hovorové výrazy a fráze.

Udělal si v tom smyslu poznámku.

Kouř ucítil ve stejné chvíli, kdy zaslechl zvláštní dunivý skřípot keramických nohou několika přicházejících golemů. Proběhli kolem něj čtyři muži z jílu a nesli dlouhý žebřík. Aniž přemýšlel, zařadil se za ně, vyrovnal krok a nalistoval čistou stranu ve svém zápisníku.

V těchto částech města, kde jako stavební materiál převažovalo na troud vyschlé dřevo a ještě sušší, někdy dehtem napouštěný došek, byl oheň vždycky hrůznou událostí. To byl důvod, proč se většina lidí tak zuřivě bránila založení protipožární jednotky v jakékoliv podobě. Lidé s neochvějnou ankh-morporskou logikou tvrdili, že každá skupina mužů, která bude placena za to, aby hasila ohně, bude přirozeně dbát především na to, aby byla dostatečná zásoba ohňů, které bude moci hasit.

Golemové byli jiní. Byli trpěliví, tvrdě pracující, nesmírně logičtí, prakticky nezničitelní a byli to dobrovolníci. Každý věděl, že gólem nedokáže ublížit člověku.

Jak se zformovala protipožární brigáda golemů, bylo zahaleno rouškou tajemství. Někteří lidé tvrdili, že ten nápad vyšel z hlídky, ale všeobecně vládl názor, že golemové prostě a jednoduše nechtějí dovolit, aby lidé a jejich majetek doznali úhony. S až děsivou kázní a bez nějakého viditelného domlouvání se vždy seběhli k ohni ze všech stran, zachraňovali lidi uvězněné v budovách, vynášeli, shromažďovali a hlídali všechen dostupný majetek, vytvářeli řetězy, kde si podávali kbelíky s vodou takovou rychlostí, že na oheň dopadal téměř nepřerušený proud vody, a důsledně hasili i ty nejmenší doutnající zbytky… A pak se zas spěšně vraceli ke svým povinnostem, které předtím jako na povel opustili.

Tihle čtyři spěchali k požáru v ulici U melasového dolu. Jazyky plamenů se už zvedaly až k oknům obytných místností v prvním poschodí.

„Vy jste z novin?“ zeptal se jeden muž z přihlížejícího zástupu.

„Ano,“ přikývl Mikuláš.

„Tak v tom případě vám musím říct, že se tady podle mého mínění jedná o tajemné samovolné vznícení, jak jste o tom psali včera,“ sdělil mu muž a natáhl krk, aby viděl, jestli si to Mikuláš píše.

Mikuláš zasténal. Sacharóza psala o ohni v ulici Parlamentní prachovky, při němž jedna ubohá duše zahynula, ale to bylo všechno. Jenže Informátor to nazval Tajemným ohněm.

„Nejsem si jistý, že ten oheň byl nějak zvlášť tajemný,“ zabručel. „Starý pan Zatvrdlý si chtěl zapálil cigáro a zapomněl, že si máčí nohy v terpentýnu.“ Někdo mu totiž řekl, že tak si ošetřují nohy atleti, a svým způsobem to byla pravda.

„No jo, to říkají voni,“ ušklíbl se muž a poklepal si na nos. „Jenže je tady spousta věcí, který nám nikdo neřekne!“

„To je pravda,“ přikývl Mikuláš. „Zrovna tuhle jsem slyšel, že na venkově pravidelně padají z nebe obrovské kameny stovky kilometrů v průměru, ale Patricij prý to tutlá!“

„No tak to vidíte!“ přikývl muž. „Je urážející, když s námi zacházejí, jako kdybychom byli úplní pitomci!“

„Ano, ani já to nechápu,“ přitakal mu Mikuláš.

„Místo! Uličku, utělejte uličku, prosím!“

Přihlížejícími se protlačil Otto, který se potácel pod vahou přístroje o velikosti a přibližném tvaru tahací harmoniky. Probojoval se lokty až do přední řady diváků, vybalancoval přístroj na trojnožce a zamířil ho na golema, který právě vylézal s malým děckem v náručí z okna, odkud se valily husté cho-máče dýmu.

„Fýporně choši, tochle pute eso!“ zvolal a pozvedl svou bleskovou klícku. „Jetna, tvě, trži — ajšišušsasšesenatojafů-ououou…“

Upír se změnil v obláček prachu, který se pomalu snášel k zemi. Na jeho místě se něco na okamžik vznášelo ve vzduchu. Vypadalo to jako malá sklenička na náhrdelníku spleteném z provázků.

Pak věcička spadla a rozbila se na dláždění.

Prach se v houbovitém útvaru zvedl z dláždění rychle se formoval… a vzápětí stál na témže místě Otto a ohmatával se rukama, aby zjistil, zda je celý. Pak zahlédl Mikuláše a obdařil ho oním nesmírně širokým úsměvem, jaký svedou jen upíři.

„Pane Mikuláši! Funkofalo to! Fáš nápat!“

„Ehm… a který to?“ ujišťoval se Mikuláš. Odněkud z míst pod víkem velkého ikonografu se linul proužek žlutého dýmu.

„Fy jste ržíkal, apych u sepe nosil malou táfku k-slofo pro naléchavé pržípaty,“ napomáhal jeho paměti Otto. „Tak já jsem si pomyslel, ktyž to pute f malé slapé skleničce na mým krku, tak se to rozpije na prach a choplá… unt ich… a já taty jsem!“

Pozvedl víko ikonografii a rukou rozvál kouř. Zevnitř se ozval slabý zvuk namáhavého kašle. „A pokut se nemýlím, tak máme nádcherně fyleptaný oprázek! A to fšecko jenom tokasuje, co můšeme tokázat, ktyž naše chlafy nejsou sataženy mračny planých úfach a myšlenek na otefřená okna a naché krky, což f posledních tnech mě ani na mysl nepřišlo, protože já jsem absolutkrfoabstinent!“

Otto také změnil oblečení. Ten tam byl onen tradiční černý společenský oblek, kterému holdovali ostatní jeho druhu. Byl nahrazen volnými černými kalhotami na dolní polovině těla a na horní měl přes košili nataženu úžasnou vestu, jakou Mikuláš ještě nikdy neviděl. Byla to vesta, samozřejmě bez rukávů, na níž bylo víc kapes a kapsiček, než kdy Mikuláš viděl pohromadě na nějakém oblečení. Většina z nich byla nacpána balíčky skřetí stravy, zásobní barvou, tajemnými nástroji a dalšími nezbytnostmi ikonografické profese.

Z oddanosti k tradici si Otto vestu pořídil v černé barvě s červenou podšívkou a vzadu jí přidal dva šosy.

Opatrnými dotazy, kterými se obrátil na rodinu pozorující se zoufalými výrazy, jak se dým vystupující z ohně mění v pá-ru, Mikuláš zjistil, že oheň byl zcela tajemně zapříčiněn záhadným samovolným vznícením velké pánve na smažení hranolků, z níž nevysvětlitelným způsobem vystříkl rozpálený tuk.

Mikuláš je opustil, když se začali probírat začernalými zbytky svého domova.

„A je to jen takový příběh,“ zabručel, když odkládal poznámkový blok. „Skoro si sám připadám tak trochu jako upír — oh, promiň.“

„To je f poržadku. Já rosumim. A chtěl pych ti potěkovat, že jsi mi tal tuchle práci. Pro mě to mnocho snamená, sfláště ktyš fidím, jak jsi ty nerfósní. Což je samozržejmě pochopitelné.“

„Já nejsem nervózní! Já se všemi druhy velmi dobře vycházím!“ odpověděl zapáleně Mikuláš.

Ottův výraz byl velmi přátelský, ale jeho pohled byl tak pronikavý, jak to jen upíří pohled dokáže.

„Ale jistě, nemochl jsem si nefšimnout, jak pečlifě pržátelský jsi k trpaslíkům a jak laskafý jsi ke mně. Je to oprofské úsilí, které je skutečně úctyhotné —“

Mikuláš otevřel ústa k protestu, ale vzdal se. „Tak dobrá. Ale abys to pochopil — to všechno je výchovou. Můj otec byl zásadně proti… Tedy fandil lidské stránce věci. Moment, to jsem řekl špatně, on, abys rozuměl, nefandil lidské stránce života, ale spíš byl proti ostatním —“

„Ano, já ti rosumím!“

„A nic víc v tom není, je to jasné? Každý z nás se může rozhodnout, kým chce v životě být.“

„Jistě, samozržejmě. A jestli chceš nějakou ratu o ženských, tak stačí mi ržíct.“

„Proč bych měl chtít nějakou radu o ženských?“

„Nic, to já jen tak. Tocho si nefšímej,“ odpověděl Otto s naprosto nevinným výrazem.

„Kromě toho, ty jsi přece upír a jakou radu by mi asi mohl dát upír o ženách?“

„Oh, pržísahám, jen se trochu proper a natechni se! Cítíš tu fůni česneku? Oh a fšechny ty pržípěhy!

Co fšechno pych ti mochl vyprávět!“ Otto se odmlčel. „Ale neputu, protože už takofé fěci netělám, pržišla topa a já spatržil tenní sfětlo.“ Pak loktem strčil do Mikuláše, který byl rozpaky rudý, jako když ho krví polije. „No, ale…“ dodal a poněkud významně zamrkal, „…ržekněme, še ony fždycky nekržičí…“

„To je trochu nechutné, nemyslíš?“

„No to pylo v těch starých špatných tnech,“ odpovídal Otto spěšně. „Teť nemám nic ratěji než felký chrnek chustécho kakaa a pěknou písničku u charmonia. Fážně. Na mou čest.“

Ukázalo se, že dostat se do kanceláře a napsat článek je problém. Stejně jako dostat se do Třpytné ulice.

Otto dohonil Mikuláše, který stál a mlčky zíral.

„No, opávám se, že jsme si o to ržekli,“ vykřikl. „Pětatfacet tolarů je spousta peněz.“

„Cože?“ křikl na něj Mikuláš.

„JÁ RŽEK, ŠE PĚTATFACET TOLARŮ JE CHODNĚ PENĚS, MIKULÁŠ!“

„COŽE?“

Protlačilo se kolem nich několik lidí. Každý z nich nesl psa. Každý ve Třpytné ulici nesl psa, vedl psa, vlekl psa nebo byl psem vlečen. Mnoho lidí bylo právě v témže okamžiku, navzdory snahám majitelů, napadáno psy, kteří patřili někomu jinému. Štěkot už přesáhl intenzitu běžného štěkotu a změnil se v hmatatelnou sílu, která bušila do ušních bubínků jako hurikán stvořený z kovového odpadu. Mikuláš zatáhl upíra do výklenku domovních dveří, kde byl hluk jen nesnesitelný.

„Nemůžeš něco udělat?“ křičel. „Jinak se do dílny nikdy nedostaneme!“

„Jako tržepa co?“

„No něco jako… děti noci a takové ty věci?“

„Jo tochle,“ zasmušil se Otto. Vypadal znechuceně. „Ktyž ono je to tak chrozně stereotypiš! Proč nechceš, apych se proměnil f netopýra, ktyž už jsme u tocho? Ržíkal jsem ti, že už tychle fěci netělám!“

„A máš nějaký lepší nápad?“

O kousek dál se zavalitý rotvajler pokoušel sežrat španěla.

„No jo, tak tobrá!“ Otto ledabyle zamával rukama.

Štěkot okamžitě utichl. Pak si všichni psi sedli na zadky, zvedli čenichy k nebi a začali výt.

„Tak tím se to moc nevylepšilo, ale aspoň se nervou,“ komentoval Mikuláš a vyrazil kupředu.

„No tak promiň. Až puteš kolem, tak to mě fraš kolík,“ zabručel Otto. „Na příštím setkání mě čeká alespoň pět minut pernécho fysfětlování, rosumíš? Já fím, že to neni otáska sání…, ale jeten py měl tpát na to, jak fěci kolem něj fypatají…“

Přelezli jakousi zpuchřelou ohradu a do dílny vstoupili zadními dveřmi.

Předními dveřmi se dovnitř mačkali lidé a psi a v tom, aby celou dílnu smetli, jim bránila jen barikáda stolů a také Sacharóza, která se ovšem tváří v tvář všem těm obličejům a čenichům tvářila poněkud vyděšeně. Mikuláš jen tak tak v panujícím hluku zaslechl její hlas.

„— ne, to je pudl. Ten vůbec nevypadá jako pes, kterého hledáme —“

„— ne, to není on. Jak to vím? Protože je to kočka. Dobrá, proč se tedy tak pečlivě myje? Ne, je mi líto, ale tohle psi nedělají —“

„— ne, madam, to je buldok —“

„Ne, tenhle to není. Ne, pane, já vím, že ne. Protože je to papoušek, proto. Naučil jste ho říkat ‚haf‘ a napsal jste mu na bok barvou ‚PeS‘, ale stejně je to pořád papoušek —“

Sacharóza si odhrnula z čela kadeř zpocených vlasů a zahlédla Mikuláše.

„No, a teď by mě zajímalo, kdo tady byl ten chytrák!“

,,‘o ‚e ytrrrák?“ zaskřehotal PeS.

„Kolik je jich ještě venku?“

„Obávám se, že stovky.“

„Tedy řeknu vám, že jsem právě zažila nejstrašnější půlhodinu svého — To je slepice! Je to slepice, vy slep — pitomá ženská. Vždyť právě snesla vejce! — života a ráda bych vám za to co nejupřímněji poděkovala. Nechcete hádat, co se stalo? Ne, to je pražský krysařík! A víš ty co, Mikuláši?“

„Co?“ odpověděl mírně zmatený Mikuláš.

„Nějaký dokonalý vypatlanec nabídl cenu! V Ankh-Mor-porku! Věřil bys tomu? Už když jsem sem přišla, stála tady fronta trojstupem! Tak si říkám, kterého pitomce mohlo napadnout něco takového? Představte si, že jeden muž sem přišel s krávou. S krávou! Svedla jsem s ním strašlivou hádku o zvířecí fyziognomii a stejně ho pak musel Rocky vzít přes hlavu. Ten ubohý troll je teď někde tam venku a pokouší se udržet pořádek. Ti lidi tam mají dokonce fretky!“

„Podívej, je mi to vážně líto, ale koho —“

„Napadlo mě, jestli bychom vám nemohli být nějak užiteční?“

Otočili se.

Mluvčí byl kněz oblečený v černém, nezdobeném rouchu, což byl rádobyprostý, ale lidem velmi protivný zvyk Omnijců. Na hlavě měl plochý klobouk se širokou krempou, kolem krku symbol omnijské želvy a na tváři výraz téměř omezené dobrotivosti.

„Hm, jsem bratr Špička-zichrhajcky-na-níž-tančí-andělé,“ sdělil jim kněz a ustoupil stranou, aby uvolnil místo hoře v černém, „a tohle je sestra Jenovéfa, která se zavázala slibem mlčení.“

Zírali vzhůru na zjevení sestry Jenovéfy, zatímco bratr Zichrhajc pokračoval: „To znamená, že vůbec hmmm… to. Nemluví. Vůbec. Za žádných okolností.“

„Ach bože,“ povzdechla si Sacharóza omámeně. Jedno oko sestry Jenovéfy se ve tváři, podobné cihlové zdi, pomalu protáčelo.

„Ano, hm, tedy… ano, shodou okolností jsme v Ankh-Morporku jako členové mise biskupa Horný Služba zvířatům a slyšeli jsme, že hledáte malého pejska, který se ocitl v nesnázích,“ pokračoval bratr Zichrhajc. „Jak vidím, jste tak trochu přetíženi, takže nemohli bychom vám nějak pomoci? Je to naše povinnost.“

„Ten pejsek, kterého hledáme, je malý teriér,“ vysvětlovala mu Sacharóza, „ale nevěřil byste, co všechno sem lidé přinesou, a snaží se nám namluvit, že je to—“

„No tohle,“ pohoršil se upřímně bratr Zichrhajc. „Víte, sestra Jenovéfa je v podobných situacích velmi zkušená…“

Sestra Jenovéfa přešla k přednímu stolu. Tam k němu jakýsi muž s nadějí natáhl ruce, v nichž svíral jezevce.

„Byl trochu nemocný, takže není ve své —“

Sestra Jenovéfa muže udeřila pěstí do hlavy.

Mikuláš zamrkal.

„Řád sestry Jenovéfy vyznává tvrdou lásku,“ komentoval bratr Zichrhajc. „Malá připomínka ve vhodný čas může zabránit zbloudilé duši, aby sešla na špatnou cestu.“

„A ke kterému še to patrží ržátu?“ zajímal se Otto, když se ztracená duše se svým jezevcem pod paží nejistě odpotácela pryč, zatímco se každá její noha pokoušela jít jinudy.

Bratr Zichrhajc ho obdařil vlhkým úsměvem. „Květinky opakovaného dotčení,“ odpověděl.

„Skutečně? Tak o tom jsem nikty neslyšel. Je jistě felmi… fýjimečný. No, já teď musím jít a potífat se, jestli skržeti utělali poržádně sfou práci…“

Pravdou bylo, že se dav pod dojmem přístupu, který k celé věci zaujala sestra Jenovéfa, začal zmenšovat. Odešla ta část lidí, jejichž psíci předli nebo zobali slunečnicová semena. Na druhé straně je pravda, že silně znervózněli i ti, kteří přinesli skutečné psy.

Mikuláše se zmocnil pocit silné nejistoty. Věděl, že některé řády omnijského náboženství stále ještě věří, že na to, aby bylo možné poslat duši do nebe, musí se tělu připravit peklo na zemi. Co se týče vzhledu, sestra Jenovéfa nemohla za svou podobu, natož za velikost svých rukou. A že měla hřbety rukou porostlé hustými chlupy? No ano, ale i to se někdy ve venkovských oblastech stává. Přesto měl Mikuláš dojem, že něco není v pořádku.

„A co vlastně sestra přesně dělá?“ zeptal se. Z fronty se ozýval jek, výkřiky i štěkot, jak byli psi postupně vytrháváni z náručí svých pánů, prohlíženi a pak, se silou rozhodně větší než minimální, vraceni.

„Jak už jsem říkal, pokoušíme se najít toho pejska,“ odpověděl bratr Zichrhajc. „Jsme přesvědčeni, že mu budeme moci nějak posloužit.“

„Ale… támhleten ostrosrstý teriér se velmi podobá psíku na obrázku a sestra si ho ani nevšimla,“ upozornila Sacharóza.

„Sestra Jenovéfa má pro podobné věci velmi vyvinutý cit,“ vysvětloval bratr Zichrhajc.

„No jo, jenže to nám další vydání nenaplní,“ zabručela Sacharóza a vrátila se ke svému stolu.

„Já bych řekl, že pomůže, kdybychom to mohli vytisknout v barvě,“ řekl Mikuláš, když s panem Zichrhajcem osaměli.

„Asi ano,“ přikývl ctihodný bratr. „Byl takový špinavě šedohnědý.“

V tom okamžiku Mikuláš pochopil, že je mrtev. Byla to jen otázka času.

„Vy víte, jakou měl ten psík barvu,“ řekl tiše.

„A ty si dál rovnej svý slovíčka, pisálku,“ ucedil pan Zichrhajc tak tiše, že to slyšeli jen oni dva. Pak pootevřel jednu stranu svého černého fraku jen natolik, aby Mikuláš zahlédl široký sortiment železářského zboží, který tam měl uložen hezky při ruce. Pak frak zase zavřel. „Tohle s tebou nemá nic společného, jasný? Stačí hlasitější slovo, a někdo tady pude pod kytky. Zkus si hrát na hrdinu, a někdo stáhne paraple. Udělej nějakej rychlej pohyb, a někdo de do pytle. Abych řek pravdu, možná stejně někoho zabijeme a ušetříme si tak dost času, hm? Znáš to rčení o tom, že je pero mocnější meče?“

„Jistě,“ přikývl Mikuláš ochraptěle.

„Chceš to zkusit?“

„Nechci,“

Mikuláš si všiml, že ho Dobrohor pozoruje.

„Co to ten trpaslík dělá?“ hodil bratr Zichrhajc okem.

„Sází texty… Skládá písmeno k písmenu a tvoří další článek. Připravuje další noviny, pane.“ Mikuláš vždycky považoval za moudré chovat se k ostrým nástrojům slušně.

„Tak ať nečumí a pokračuje,“ zavrčel pan Zichrhajc.

„Hm… tedy… buďte tak laskav, pane Dobrohore, a pokračujte,“ řekl Mikuláš a musel zvýšit hlas, aby ho bylo ve všeobecném hluku slyšet. „Všechno je v pořádku.“

Dobrohor přikývl a otočil se ke dvojici zády. Pak v divadelním gestu pozvedl pravou ruku a začal sázet.

Mikuláš ho pozoroval. Jak Dobrohorova ruka přeskakovala z přihrádky do přihrádky, bylo to lepší než semafor.

Je[mezera]kalešný?

Písmeno „k“ bylo hned vedle písmene „f“.

„Ano, jistě,“ řekl Mikuláš.

Zichrhajc se k němu obrátil. „Ano, jistě co?“ zamračil se.

„Já, víte, to jsou jen nervy,“ omlouval se Mikuláš. „Já jsem v přítomnosti zbraní vždycky nervózní.“

Zichrhajc se podíval směrem k trpaslíkům. Všichni k nim stáli zády.

Dobrohorova ruka se znovu pohnula a začala vybírat písmena jedno za druhým jako vejce z hnízda.

Ozbrojený?[mezera]kašel[mezera]4[mezera]x

„Máte něco s krkem?“ podivil se Zichrhajc, když si Mikuláš odkašlal.

„To zase ty moje nervy… pane.“

OK[mezera]volám[mezera]Ottu

„Ach ne,“ zamumlal si Mikuláš.

„Kam jde ten trpaslík?“ řekl Zichrhajc a sáhl si pod kabát.

„Jen do sklepa, pane. Pro… nějakou barvu.“

„Proč? Řek bych, že máte dost barvy tady nahoře.“

„Ale tohle je bílá barva, pane, na mezery. A na vyplňování ‚óček‘.“ Mikuláš se naklonil k panu Zichrhajcovi a naskočila mu husí kůže, když „bratrova“ ruka znovu zajela pod kabát. „Heleďte, ti trpaslíci jsou všichni ozbrojení. Sekerama. A jak je znám, dokážou se pěkně rychle namíchnout. Já jsem jediná osoba v celém okolí, která u sebe nemá zbraň. Prosím. Nechci ještě zemřít. Vyřiďte si to, proč jste sem přišli, a běžte, ano?“

Vytvořil tak docela přijatelnou podobu odporného zbabělce, jak si jej pamatoval z knižních předloh.

Zichrhajc pootočil hlavu. „Tak jak si vedeme, sestro Jenovéfo?“ zavolal.

Sestra Jenovéfa vlekla velký zmítající se vak. „Mám všechny ty -aný teriéry,“ řekla.

Bratr Zichrhajc zavrtěl hlavou.

„Mám všechny ty -aný teriéry!“ zatrylkovala sestra Jeno-véfa poněkud popraskanou fistulí. „A támhle na konci ulice se objevilanej policajt!“

Koutkem oka zahlédl Mikuláš, že se Sacharóza najednou napřímila. Jak se zdálo, každou chvilku už byla na programu smrt.

Po žebříku lhostejně vylézal Otto a na rameni se mu na popruhu houpal jeden z jeho ikonografů.

Kývl na Mikuláše. Sacharóza, která seděla kousek za otvorem do sklepa, začala pomalu odsouvat židli.

Zatím Dobrohor před písmovkou horečnatě skládal: Zakryj[mezera]si[mezera]oči

Pan Zichrhajc se obrátil k Mikulášovi. „Co myslíte tou ‚bílou barvou na mezery‘?“ zeptal se.

Sacharóza se tvářila rozzlobeně a odhodlaně, asi jako paní Arkánová po nežádoucí poznámce.

Upír pozvedl svou skříňku.

Mikuláš viděl, že skříňka nad ní obsahuje überwaldské pozemní úhoře.

Pan Zichrhajc odhrnul kabát.

Mikuláš skočil vstříc postupující dívce a měl pocit, že se vzduchem pohybuje asi tak rychle jako žába melasou.

Trpaslíci se sekerami v rukou začali přeskakovat nízkou přepážku oddělující dílnu od kanceláře. A…

„Húúú!“ zvolal Otto.

Čas se zastavil. Mikuláš cítil, jak se vesmír rozkládá, ten malý svět stěn a stropu se loupe jako pomerančová kůra a zanechává za sebou mrazivou proudící temnotu, naplněnou ledovými jehličkami. Zněly tam hlasy, rozsekané, náhodné slabiky a útržky zvuku, a on měl znovu onen pocit, který už za-žil předtím, že jeho tělo je tenké a nehmotné jako stín.

Pak už dopadl na Sacharózu, objal ji pažemi a zakutálel se s ní za vítanou hradbu stolů.

Psi vyli. Lidé nadávali. Trpaslíci ječeli. Nábytek praskal. Mikuláš ležel tiše, dokud hřmot neumlkl.

Byl nahrazen sténáním a záplavou nadávek.

Nadávky, to byl jev pozitivní. Byly to trpasličí nadávky a ty signalizovaly, že jejich autor je nejen živ, ale taky vzteklý.

Opatrně zvedl hlavu.

Vzdálenější dveře byly otevřené. Nebyla tam ani fronta lidí, ani žádní psi. Z ulice dovnitř doléhal dusot běžících nohou a zuřivý psí štěkot.

Zadní dveře se ještě kývaly v závěsech.

Mikuláš si uvědomoval, že má náruč plnou Sacharóziny pružné oblosti. Tohle byla jedna ze zkušeností, o nichž se ve svém životě člověka oddaného skládání slov v uspokojujícím pořadí ani neodvážil snít, správně, podotkl jeho vnitřní vydavatel, neodvážil snít je mnohem lepší, než nečekal, že zažije.

„Já se strašlivě omlouvám,“ řekl. Technicky vzato je to bohapustá lež, podotkl jeho vnitřní vydavatel. Jako když děkujete své tetě za sadu dámských krajkových kapesníčků. No dobrá.

Opatrně se odtáhl a nejistě se zvedl na nohy. I trpaslíci pomalu vstávali. Jeden nebo dva hlasitě zvraceli.

Tělo Otto Schrecklicha leželo zhroucené na zemi. Mizející bratr Zichrhajc stačil provést jeden zkušený řez ve výši hrdla dříve, než opustil dílnu.

„Oh, bohové!“ řekl Mikuláš. „To je příšerné…“

„Co, nechat si useknout hlavu?“ zeptal se Bodoni, který neměl upíra nikdy v lásce. „No jo, vlastně by se to tak dalo říct.“

„Nemyslíte… neměli bychom pro něj něco udělat?“

„Vážně?“

„Jasně! Byli by mě zabili, kdyby Otto nepoužil ty své úhoře.“

„Chaló! Promiňte, prosím!“

Zpěvavý hlas se ozýval odněkud zpod tiskařského regálu. Dobrohor si klekl.

„No tohle… to snad ne…“ řekl.

„Co je to?“ zeptal se Mikuláš.

„No… je to… tedy, je to Otto.“

„Promiňte prosím, mochl by mě otsut hěkto fytáchnout?“ Dobrohor, kterému se na tváři střídala celá škála výrazů, zašmátral rukou v temnotě pod regálem, zatímco hlas pokračoval: „Ale jejta fuj! Taty, tole, je chcíplá krysa a někomu sem upatl obět, to je ale špína! Ne sa ucho, prosím, ne sa to ucho… sa flasy, jestli mochu prosit…“

Ruka se vynořila a přesně podle žádosti držela Ottovu hlavu za vlasy asi ve výši pasu. Oči se pohybovaly sem a tam.

„Fšichni f poržátku?“ zeptal se upír. „To pylo o flas, co?“

„Jsi v pořádku, Otto?“ řekl Mikuláš a okamžitě si uvědomil, že s takovou větou by mohl klidně vyhrát soutěž O nejpitomější otázku roku.

„Co? Och ja. Ano, myslím, še ano. Člofěk py si neměl poršád stěžofat. Flastně se mám skfěle. Akorát se mně stá, že mám useknutou chlafu, a to py mochl pýt, jak ty ržíkáš, tak trochu chantikap —“

„To není Otto,“ přerušila jeho řeč Sacharóza. Viditelně se třásla.

„Samozřejmě, že ano,“ odporoval jí Mikuláš. „Prosím tě, kdo jiný by to mohl —“

„Otto je mnohem vyšší,“ prohlásila Sacharóza a vybuchla smíchem. Rozesmáli se i trpaslíci, protože ti by se v tom okamžiku smáli skoro čemukoliv. Nezdálo se, že by to Ottu pobavilo stejně.

„No ano. Cho, cho, cho,“ řekl. „Ten proslulý ankh-morpor-ský smysl pro chumor. Jaká lekrace! K puknoutí! Jen se pafte! Mě si nefšímejte!“

Sacharóza lapala po dechu. Mikuláš ji objal tak jemně a opatrně, jak to jen šlo, protože její Smích byl toho druhu, z jakého se dá umřít. A současně se rozplakala silnými, křečovitými vzlyky, které prorážely smíchem.

„Přála bych si být mrtvá!“ vzlykala.

„No, měla pyste to někty zkusit,“ bručel Otto. „Pane Topro-hore, pyl pyste tak laskaf a otnesl mě k mojemu tělu, prosím. Musí taty někte pýt.“

„Máme… budete potřebovat… musí se vaše hlava přiš —“ začal Dobrohor.

„Ne. My se moc tobrže chojíme,“ odpověděl mu Otto. „Ach, tam je. Ktypyste mě mochl jen pološit fetle mě? A oprátit se? Tochle je tak trochu trapné, chápete?“ Trpaslíci, kteří stále ještě mrkali následkem účinků temného světla, poslechli.

Za chvilku uslyšeli: „Okej, můžete se otočit.“

Otto, teď už v jednom kuse, seděl na židli a tupoval si krk kapesníkem.

„Mochl to být i kolík to srtce,“ zabručel, když viděl, jak si ho prohlížejí. „Tak a teť… o co to taty vlastně pěší? Ten trpaslík mi ržekl, abych nějak otlákal jejich posornost —“

„Jenže nikdo nevěděl, že použijete temné světlo!“ vykřikl Dobrohor.

„No promiňte? Jediné, co jsem měl pržiprafené, byli úhorži a fy jste ržíkal, še je to urgent! Co jste čekal še utělám? Já jsem reformofanej!“

„Temné světlo je ale hodně ošklivá věc!“ ozval se jeden z trpaslíků, o němž Mikuláš věděl, že se jmenuje Bold.

„Jo? Myslíte? No, ale putu to já, kto si pute muset tát fyprat límeček!“ odsekl mu Otto.

Mikuláš se snažil, seč mohl, aby uklidnil Sacharózu, která se stále ještě třásla.

„Co to bylo za chlapy?“ zeptala se.

„Tím si nejsem jistý…, ale čím si jsem jistý, je to, že chtěli psa lorda Vetinariho…“

„Jsem si naprosto jistá, že to nebyla pravá nevěsta Omova, abys věděl!“

„Sestra Jenovéfa opravdu vypadala poněkud zvláštně,“ bylo všechno, co byl Mikuláš ochoten připustit.

Sacharóza si pohrdavě odfrkla. „Ale ne! To ve škole mě učily sestry, které vypadaly mnohem hůř. Například sestra Kredencia dokázala prokousnout dveře… Mluvím o tom, jak mluvila! Jsem si jistá, že -ané je sprosté slovo — tedy ona ho tak rozhodně užívala. Rozumíš, bylo jasné, že je to sprosté slovo. A ten kněz, on měl nůž!“

Zatím Otto, který stál za nimi, měl nějaké potíže.

„Vy to používáte ke zhotovování obrázků?“ zeptal se právě Dobrohor.

„No, ano.“

Několik trpaslíků se začalo plácat do stehen, napůl se odvraceli a vůbec předváděli většinu pantomimických prvků, které předvádějí lidé, aby dali najevo, jak nepochopitelné se jim zdá, že někdo může být tak strašlivě hloupý.

„Víte přece, že je to nebezpečné!“

„To jsou jen pofěry!“ odsekl Otto. „Fšechno, co se prafděpodobně stane je, že se charakteristické snaky sabíraného pržetmětu tostanou do resonance s pržíčinami, nepoli do fáso-prostoru otpofítajícího teorii časofé relefance, a fyfolají efekt folně směrofaných oken, která se protínají s otrazy pržítomnosti a fytfáržejí metaforické oprasy souchlasné s tiktátem kfasihistorické extrapolace. Fidíte? Na tom neni fůbec nic sáchatnécho!“

„No všechny ty lidi to ale každopádně vyděsilo,“ upozornil ho Mikuláš.

„Ne, ty vyděsily naše sekery,“ zarazil ho Dobrohor rezolutně.

„Ne, byl to ten pocit, že vám někdo odklopil vrcholek hlavy a někdo jiný vám do mozku nasypal kbelík ledových kostek,“ zavrtěl hlavou Mikuláš.

Dobrohor zamrkal. „No dobrá, ten taky,“ souhlasil a otřel si zpocené čelo. „Je fakt, že ve slovech se vyznáš, chlapče…“

Ve dveřích se objevil stín. Dobrohor se chopil sekery.

Mikuláš v duchu zasténal. Byl to Elánius. A co bylo horší, usmíval se oním neveselým úsměvem dravce.

„Á, to je pan ze Slova,“ prohlásil a vstoupil dovnitř. „V tomto okamžiku pádí městem stovky splašených psů! To je zajímavá informace, nezdá se vám?“

Opřel se o zeď a odněkud vytáhl cigaretu. „Tedy, řekl jsem psů,“ opakoval a rozškrtl si zápalku o Dobrohorovu helmici. „Měl bych patrně doplnit, že hlavně psů. Taky nějaké kočky. Teď už spíš více koček, protože, víte, co se týká plašení koček, není nad přílivovou vlnu psů, kteří se rvou, koušou a vyjí. A tihle psi taky…, jak bych to tak řekl, způsobili městu jisté potíže, a město si musí dávat pozor. Zvláště kam šlape, protože mnoho psů — nezmiňoval jsem se o tom? — bylo nervózních… Ach ano, a mluvil jsem o dobytku?“ pokračoval konverzačním tónem. „Znáte to, normální den, tržiště, lidé ženou své krávy a najednou… můj bože, celá záplava vyjících psů… A zapomněl jsem na ovce. A na kuřata, i když je mi jasné, že z těch už toho touhle dobou moc nezbylo…“

Upíral pohled na Mikuláše. „Je tady snad něco, o čem si myslíte, že byste mi měl říci?“ řekl po chvíli.

„Víte… Měli jsme tady nějaké potíže…“

„Ale to snad ne? Vážně? Povídejte!“

„Ti psi se vyděsili, když pan Schrecklich udělal jejich ikonografii,“ začal poněkud zmateně Mikuláš. To byla naprostá pravda. Temné světlo dokázalo opravdu vyděsit, i když člověk věděl, co se děje.

Elánius vrhl kosý pohled na Ottu, který v rozpacích klopil oči k zemi.

„Takže poslyšte,“ ozval se znovu Elánius, „mohl bych vás na něco upozornit? Dnes se bude volit nový Patricij —“

„Kdo to bude?“ zeptal se Mikuláš.

„To já nevím,“ zavrtěl Elánius hlavou.

Sacharóza se vysmrkala a řekla: „Bude to pan Skřuska z Cechu obuvníků a kožešníků.“

Elánius přesunul svůj podezřívavý pohled od Mikuláše k Sacharóze. „Jak to víte?“ řekl.

„To ví každý,“ usmála se Sacharóza. „Alespoň to říkal dnes ráno ten mládenec v pekárně.“

„Hm, kde bychom byli bez šeptandy?“ ušklíbl se Elánius. „Takže tohle není den, pane ze Slova… vhodný k tomu, aby se něco vážného zvrtlo. Moji lidé hovoří s některými z těch, kdo sem přinesli ty psy.

Není jich moc, to musím připustit. Většina z nich s hlídkou mluvit nechce. Nechápu proč, my umíme opravdu skvěle naslouchat. Věřte mi. Takže, je tady snad něco, co byste mi chtěl říci?“ Elánius se rozhlédl po místnosti a pak se pohledem vrátil k Mikulášovi. „Pokud dobře vidím, tak se všichni dívají na vás.“

„Kometa nepotřebuje pomoc hlídky,“ zavrtěl hlavou Mikuláš.

„Pomoc nebylo přesně to, co jsem měl na mysli.“

„Nic špatného jsme neudělali.“

„To rozhodnu já.“

„Skutečně? Zajímavý pohled na věc.“

Elánius sklopil oči. Mikuláš vytáhl z kapsy poznámkový blok. „Aha, chápu,“ zabručel Elánius. Sáhl ke svému opasku a vytáhl dlouhý, kulatý, na koncích zaoblený kus dřeva.

„Víte, co je tohle?“

„To je obušek,“ přikývl Mikuláš. „Velký klacek.“

„Vždycky poslední argument, co?“ přikývl Elánius klidně. „Růžové dřevo a stříbro z Chalamadosu, nádherná práce. A tady, na tom malém štítku tady, je vyryto, že jsem povinen udržovat klid a pořádek, a vy, pane ze Slova, momentálně nevypadáte jako součást ani jednoho, ani druhého.“

Jejich pohledy se srazily.

„Co byla ta podivná věc, kterou lord Vetinari udělal těsně před tou… nehodou?“ zeptal se Mikuláš tak tiše, že to slyšel pravděpodobně jen Elánius.

Elánius ani nemrkl. Po chvilce však položil obušek na stůl a ten klepnul tak, že se to v nastalém tichu zdálo až neuvěřitelně hlasité.

„Podívej, mladíku, ty teď hezky odlož ten svůj zápisník,“ navrhl klidným tónem. „Pak to bude jen mezi námi a nepůjde o spor symbolů.“

Tentokrát nemusel Mikuláš dlouho přemýšlet o tom, kudy vede cesta moudrosti. Odložil zápisník.

„Výborně,“ přikývl Elánius. „A teď si my dva odskočíme na kousek řeči támhle do koutka a vaši přátelé to tady zatím mohou poklidit. Úžasné, kolik nábytku může přijít k úhoně, zatímco se udělá jediný obrázek, co?“

Popošel do rohu a sedl si na dno obrácené rozeschlé díže. Mikuláš se spokojil s houpacím koněm.

„Dobrá, pane ze Slova, tak to zkusíme po vašem.“

„Já ani nevím, že je nějaké po mém.“

„Vy mi nechcete říci, co víte, že ne?“

„Já si nejsem jistý, co všechno vlastně vím,“ uvažoval nahlas Mikuláš. „Ale… myslím si…, že lord Vetinari musel udělat něco velmi důležitého jen chvíli před zločinem.“

Elánius vytáhl z kapsy zápisník a prolistoval ho.

„Vstoupil do paláce stájemi někdy před sedmou hodinou ráno a propustil strážného,“ řekl.

„To byl venku celou noc?“

Elánius pokrčil rameny. „Jeho lordstvo přichází a odchází. Strážní se ho neptají, kam jde a proč. Mluvili s vámi?“

Tuhle otázku Mikuláš čekal. Bohužel na ni neměl odpověď. Jenže členové palácové gardy, alespoň pokud se s nimi setkal on, na něj nepůsobili jako muži nadaní představivostí a logickým myšlením, ale spíše jako muži obdaření tvrdohlavou věrností. Ani jeden z nich Mikulášovi nepřipadal jako potenciální Záludný Femur.

„Myslím, že ne,“ odpověděl.

„Jo tak vy si myslíte, že ne?“

„Moment, okamžik…“ Záludný Femur tvrdil, že zná psa Hafala, a pes by měl poznat, když se jejich pán začne chovat divně, protože psi mají rádi rutinu a pravidelnost…

„Já si myslím, že je absolutně neobvyklé, aby se jeho lordstvo v této době pohybovalo mimo palác,“ odpověděl Mikuláš velmi opatrně. „Není to součástí jeho zvyklostí.“

„K těm ovšem nepatří ani bodnout vlastního úředníka a uprchnout s velmi těžkým pytlem peněz,“ zavrčel Elánius. „Ale ano, my jsme si toho taky všimli. Nejsme tak hloupí. My hloupí jen vypadáme. Okamžik… a strážný tvrdil, že z dechu jeho lordstva byl cítit alkohol.“

„A lord Vetinari pil?“

„Ne tak, aby to stálo za řeč.“

„V pracovně měl bar.“

Elánius se usmál. „Všiml jste si toho? Rád nabídne ostatním skleničku.“

„Jenže to všechno by pořád ještě mohlo znamenat, že sbíral odvahu k —“ začal Mikuláš a umlkl. „Ne, to na Vetinariho nevypadá. Takový on není.“

„Ne, To opravdu není,“ přikývl Elánius. Mírně se zaklonil. „Možná byste to měl všechno promyslet ještě jednou, pane ze Slova. Možná… snad… byste mohl najít někoho, kdo by vám pomohl přemýšlet lépe.“

Něco v jeho chovám naznačovalo, že neformální část rozhovoru je opravdu u konce.

„Kolik toho víte o panu Skřuskovi?“ zeptal se Mikuláš.

„Pomlaskles Skřuska, syn starého Klektáka Skřusky, minulých sedm let představený Cechu příštipkářů a kůžičkářů,“ odpověděl Elánius. „Otec rodiny. Dlouho a dobře vedený obchod na Liščí ulici.“

„To je všechno?“

„Pane ze Slova, to je všechno, co hlídka ví o panu Skřuskovi. Rozumíte? O lidech, o nichž toho víme opravdu hodně, byste pravděpodobně ani slyšet nechtěl.“

„Hm.“ Mikuláš nakrabatil čelo. „Ale v Liščí ulici přece žádný obuvnický obchod není.“

„Já nemluvil o botách.“

„Pokud si vzpomínám, pak jediný obchod, který má… velmi vzdáleně… něco společného s kůží, je —“

„To je on,“ přikývl Elánius.

„Ale tam prodávají —“

„Spadá to pod hlavičku kožedělné zakázky,“ přerušil ho Elánius a zvedl svůj obušek.

„No ano… a gumové věci a… pera… a biče… a takové ty věcičky, co se třesou,“ pomalu doplňoval Mikuláš a tváře mu začínaly rudnout. „Ale —“

„Nikdy jsem tam nebyl, i když jsem si skoro jistý, že desátník Nóblhóch má jejich katalog,“ řekl Elánius. „Nevím o tom, že by existoval Cech výrobců malých roztřesených věcí, přestože je to zajímavý nápad. Každopádně, pan Skřuska všechno provozuje úředně a legálně, pane ze Slova. Skvělá rodinná atmosféra, pokud vím. A to znamená, že je nákup toho a onoho… a malých roztřesených věciček tak příjemný jako nákup cukrové vaty na pouti. O tom nepochybuju. A podle toho, co se šíří šeptandou, tak první věc, kterou pan Skřuska ve své funkci udělá, bude, že dá milost lordu Vetinarimu.“

„Cože? Bez soudního procesu?“

„No, nebylo by to krásné?“ podíval se na něj Elánius s děsivou veselostí. „Skvělý nástup do úřadu, co? Čistý stůl, nový začátek, jaký by to mělo smysl, rozmazávat nějakou nepříjemnost? Chudák. Přepracovaný. Jednou to muselo přijít. Chodil málo na čerstvý vzduch a nepil dost mléka. A tak dále. Takže ho hezky ubytujeme na nějakém tichém místě a celou tuhle nepříjemnost můžeme hodit za hlavu. To bude nějaká úleva, co?“

„Ale vy přece víte, že on to —“

„Myslíte?“ opáčil Elánius. „Tohle je úřední obušek a oficiální symbol mého úřadu, pane ze Slova. Kdyby to byl kyj se zapuštěnými hřeby, bylo by tohle město úplně jiné. Teď půjdu. Říkáte, že jste přemýšlel. Možná byste měl přemýšlet víc.“

Mikuláš se díval, jak Elánius odchází.

Sacharóza se mezitím sebrala, nejspíš i proto, že už se ji nikdo nepokoušel utěšovat.

„Co uděláme teď?“ zeptala se.

„Nevím. Pokusíme se dostat ven další noviny. To je naše práce.“

„Ale co když se ti muži vrátí?“

„To se asi nestane. Teď naši dílnu jistě někdo hlídá.“

Sacharóza začala sbírat papíry rozházené po zemi. „Musím přiznat, že se budu cítit mnohem líp, když se zabavím nějakou prací.“

„Tak to je přesně ten správný přístup.“

„Kdybys mi řekl něco o tom ohni…“

„Otto má slušný obrázek,“ vzpomněl si Mikuláš. „Je to tak, Otto?“

„Jo. Tenchle pute fajn. Jenše…“

Upír zíral na svůj ikonograf. Skříňka byla rozmáčknutá.

„To je mi líto,“ řekl Mikuláš.

„To nic, mám ještě talší,“ povzdechl si Otto. „Fíte, myslel jsem si, že to pute taty, fe felkém městě snatné,“ podotkl. „Myslel jsem si, že město je cifilisofané. Ržíkali mi, še taty jetnoho nepronásletuje zástup lití s fildlema, jak to pěšně tělají u nás v Schüshundu. Potífejte se, já to skouším, fášně skouším! Jen pochofé fědí, jak moc! Trži měsíce, štyrži tny a sedtum chotin fe foze. Já se tocho fsecho fstáfám! Tokonce i té pleté támy f sametofých šifůtkách a černých krajkofých šatech a f těch maličkých botičkách na potpatkách… to bylo felmi polestivé. Já fám to ržíkám otevrženě…“ Potřásl zoufale hlavou a podíval se na svou zničenou košili. „A moje nejlepší košile je pokrytá… je pokrytá… krfí… rutou, rutou krfí… chustou skfělou krfí… tou krfí… tmafočerfenou krfí… krfí… krfí…!“

„Rychle!“ zvolala Sacharóza a protlačila se kolem Mikuláše. „Pane Dobrohore, podržte mu ruce!“ Pak zamávala na trpaslíky. „Tohle jsem čekala! Dva mu podržte nohy! Bolde, v šuplíku stolu mám kus krvavé tlačenky!“

„…nechtě mě kráčet po slunci, nepudu žít ve světě, kde pych dožil se žil do žil…“ krákoral Otto.

„Oh, bohové, podívejte, oči mu začaly rudě světélkovat!“ upozorňoval Mikuláš. „Co budeme dělat?“

„Co kdybysme mu zase tu hlavu uřízli?“ navrhoval pohotově Bodoni.

„To byl ubohý vtip, Bodoni,“ pokárala ho vzápětí Sacharóza.

„Vtip? Smál jsem se snad?“

Otto vstal a jeho hubená postava byla ověšena nadávajícími trpaslíky a zanotoval další píseň.

„Ať už f pourži nepo f temnou noc, my musíme pojovat…“[24]

„Má sílu jako býk!“ funěl Dobrohor.

„Vydržte, možná že pomůže, když se k němu připojíme!“ volala Sacharóza. Spěšně zašmátrala ve své tašce a vytáhla útlou modrou brožurku. „Vyzvedla jsem si ji dnes ráno na misijní stanici v ulici Na Bitúnku. Je to jejich zpěvník! A,“ a začala znovu tiše popotahovat, Je to tak smutné! Jmenuje se to ‚Kráčime ve slunci‘ a je to —“

„Cože? Vy chcete, abychom si s ním teď zazpívali?“ podíval se na ni poněkud zmateně Dobrohor, zatímco zápasící Otto ho stačil pozvednout ze země.

„Jen proto, abychom mu poskytli morální podporu!“ Sacharóza si osušila oči kapesníčkem. „Vidíte přece, jak se s tím pokouší bojovat! A nezapomínejte, že za nás položil hlavu na špalek!“

„No jo, ale pak si ji zase sebral!“

Mikuláš se sehnul a vytáhl něco z trosek Ottova ikonografu. Skřítek samozřejmě uprchl, ale v troskách zůstal obrázek, který namaloval. Třeba na něm bude…

Byl to špatný obrázek muže, který si říká bratr Zichrhajc — jeho tvář se změnila díky ostrému světlu, které lidský zrak nevnímal, v nezřetelnou skvrnu. Ale stíny za ním…

Podíval se zblízka.

„Oh, bože…“

Ty stíny za ní byly živé.

Byla ošklivá plískanice. Bratr Zichrhajc a sestra Tulipán nenaloženě poklusávali a klouzali mrznoucím deštěm. V šeru za zády jim zněly píšťaly.

„Pospěšte si!“ zaječel pan Zichrhajc.

„Ty -aný pytle jsou těžký!“

Teď už bylo slyšet pískání i po jedné straně. Na tohle nebyl pan Zichrhajc zvyklý. Hlídka by neměla být ani tak aktivní, ani tak organizovaná. Nebylo to poprvé, co je pronásledovala nějaká hlídka, když se zvrtly plány. Podle pana Zichrhajce se měli zadýchaní pronásledovatelé vzdát nejpozději na druhém rohu. Tohle ho doslova rozzuřilo. Místní hlídka to dělala špatně!

Najednou si uvědomil, že po jedné straně se jim otevřel volný prostor, plný vířících vlhkých vloček. Hluboko pod nimi se ozýval pomalý savý zvuk, podobný těm, které slýcháme při špatném zažívání.

„To je most! Hoďte je do vody!“ nařizoval.

„Ale já myslel, že jsme chtěli zjistit —“

„Na tom nezáleží! Zbavte se jich! Okamžitě! Konec potíží!“

Sestra Tulipán zachrchlala nějakou odpověď a smykem zastavila u zábradlí. Dva zmítající se, kničící pytle letěly do tmy.

„Měl jste pocit, že to bylo -aný šplouchnutí?“ naklonila hlavu ke straně sestra Tulipán a napínala sluch do tmy.

„Koho to zajímá? Teď utíkejme!“

Pan Zichrhajc se otřásl a zrychlil. Nebyl si jist, co se to tam v tiskařské dílně vlastně stalo, ale nemohl se zbavit dojmu, že si šlape po vlastním hrobě.

Cítil, že má v patách víc než jednoho strážného. Pokusil se ještě zrychlit.

Nikdo nedokáže zpívat jako skupina trpaslíků, byť by zpívali píseň s názvem „Kéž mohu sáti vodu čistou“[25]. Neskrývaně váhavé, ale přesto dokonale sladěné hlasy, jak se zdálo, Ottu uklidňovaly.

Kromě toho, v té chvíli už se na scéně objevil zmíněný kus krvavé tlačenky, určený k použití za výjimečných situací. Pro upíra to sice bylo totéž jako zdravotní cigareta pro dlouholetého nikotinového závisláka, ale bylo to alespoň něco, do čeho mohl zatnout zuby. Když se Mikulášovi nakonec přece jen podařilo odtrhnout oči od hrůzy stínů, otírala už Sacharóza Ottovi čelo kapesníkem.

„Oh, a sase se tak strášlifě stytím, jak já sem tak rychle stratil chláfu, je to tak…“

Mikuláš pozvedl obrázek. „Otto, co je to tady?“

Ve stínech byla křičící ústa. Byly tam i rozšířené oči. Nehýbaly se, ale když jste od obrázku na chvíli odvrátili zrak a pak se k němu zase vrátili, měli jste dojem, že nejsou na témže místě.

Otto se otřásl. „Já… použil jsem fšechny úchoře, co jsem měl!“ odpověděl.

„A -?“

„Je to děsivé,“ vydechla Sacharóza a odvrátila pohled od zmučených stínů.

„Cítím se tak špatný,“ chmuřil se Otto. „Jak je fitět, pyli pržíliš silní —“

„No tak, Otto, mluv!“

„Fíte… ikonograf nelše, to jste slyšeli?“

„Samozřejmé.“

„Ano? Toprá… f silném tmafém sfětle ten oprásek oprafdu nelše. Temné sfětlo otchalí praftu temným očím litskécho fědomí…“ Odmlčel se a povzdechl si. „A sase… šádné tunifé sahřmění, jaká škota! Ale konečně se můšete na stíny tífat nejen s opafami, ale i s pochopením.“

Všechny oči se obrátily ke stínům v rohu místnosti a pod střechou. Byly to obyčejné stíny a jediné, co v nich strašilo, byl prach a pavouci.

„Jenže tam není prach a —“ začala Sacharóza.

Otto pozvedl ruku. „Trachá támo… fštyť jsem fám to práfě fysfětlil. Filosoficky může pýt prafta to, co tam metaforicky fidíme…“

Mikuláš se znovu zadíval na obrázek.

„Já toufal, še poušiju nějaké filtry a tak se mi podarží otstranit ty, hm, nežátoucí efekty,“ sděloval mu Otto přes rameno. „Ale, pochušel —“

„Je to čím dál tím horší,“ řekla Sacharóza. „Mám z toho husí kůži jako komickou zeleninu.“

Dobrohor potřásl hlavou. „Tohle je hříšná záležitost,“ zamračil se. „Nechci, abyste to dál pokoušel!“

„Nevěděl jsem, že jsou trpaslíci věřící?“ podivil se Mikuláš.

„Taky že nejsme,“ řekl Dobrohor. „Jenže poznáme odpornost, když ji vidíme, a právě teď se na ni dívám, to vám povídám! Zásadně už si nepřeji žádné další tyhle… tyhle… temné tisky!“

Mikuláš udělal obličej. Ukazují pravdu, pomyslel si. Ale jak poznáme pravdu, když ji vidíme? Efebští filozofové si mysleli, že zajíc nikdy nedokáže předeběhnout želvu, a mohli to dokázat. Je to pravda? Slyšel jsem jednoho mága povídat, že všechno se skládá z malých čísel, která poletují sem a tam tak rychle, že se mění v hmotu. Je to pravda? Myslím si, že mnoho věcí, které se odehrály v posledních dnech, proběhlo jinak, než se zdá, a nevím sice proč, ale myslím si, že pravda je někde jinde…

„Má pravdu, Otto, dost už těch pokusů,“ řekl.

„To si myslím, zatraceně,“ přikývl Dobrohor.

„Co kdybychom se pokusili vrátit k normální činnosti a dostat noviny ven, hm?“

„A to jako, synku, myslíš normální činnost, jako když šílení knězi začnou sbírat foxteriéry, nebo tu normální, když si šílení upíři hrají se zlými stíny?“ zajímal se Dobrohor.

„Myslel jsem normální jako předtím,“ odpověděl mu Mikuláš.

„Aha, už chápu. Myslíš jako za starých dobrých časů,“ rozzářil se Dobrohor.

Po nějaké době se v dílně rozhostilo ticho, i když od protějšího stolu se tu a tam ještě ozval vzlyk.

Mikuláš napsal článek o požáru. To bylo snadné. Pak se pokusil napsat aspoň trochu srozumitelný výčet posledních událostí, ale zjistil, že není s to dostat se za první slovo. Napsal „V“. Bylo to spolehlivé slovo; jistá věc. Potíž byla v tom, že cokoliv, čím si byl jist, bylo špatné.

Čekal od toho, že… co vlastně? Že informuje lidi? Ano. Nebo že je popudí? No, snad alespoň některé. Co však rozhodně nečekal, bylo, že by tím dosáhl nějaké změny. Noviny vyšly a vůbec na tom nezáleželo.

Lidé prostě věci brali na vědomí. Jaký smysl by mělo psát další článek o té záležitosti s Vetinarim? Dobrá, ale na druhé straně bylo v té záležitosti i mnoho psů a příběhy o zvířatech lidi vždycky zajímaly.

„Co jsi čekal?“ zeptala se Sacharóza, jako kdyby mu četla myšlenky. „Myslel sis, že lidé vytáhnou do ulic? Vetinari, podle toho, co jsem slyšela, není zvlášť příjemný člověk. Někteří lidé dokonce říkají, že si vězení zaslouží.“

„Tím mi chceš říct, že lidi pravda nezajímá?“

„Poslyš, pro mnoho lidí je pravda, že každý měsíc potřebují peníze na nájem. A podívej se na pana Ruma a jeho přátele. Co pro ně znamená pravda? Žijí pod mostem!“

Pozvedla osmerku linkovaného papíru, vyplněného od kraje do kraje opatrně vytáčeným rukopisem člověka, pro nějž práce s perem není právě každodenní zábava.

„Tohle je hlášení o výročním setkání ankh-morporské Společnosti chovatelů klecního ptactva,“ oznámila mu. „Jsou to obyčejní lidé, jejichž koníčkem je pěstování kanárků, andulek a podobných ptáků. Jejich předseda bydlí hned vedle nás, a proto mi tohle dal. Je to pro něj hrozně důležité! Můj bože, víš ale, jak je to nudné? Je to všechno o nejlepších exemplářích toho či onoho druhu a o změnách v pravidlech soutěžních výstav papoušků. A o tom se dokázali dohadovat celé dvě hodiny. Jenže tihle lidé, kteří se tam přeli, tráví obyčejné dni tím, že melou maso nebo řežou a zpracovávají dřevo a v zásadě vedou své obyčejné malé životy, kontrolované jinými lidmi, chápeš? Necítí se povolaní vyjadřovat k tomu, kdo a jak vládne městu, ale dají si po čertech pozor, aby se papoušci kakadu nezaměňovali s papoušky ara! Není to jejich vina. Tak se věci prostě mají. Proč tam tak sedíš s otevřenou pusou?“

Mikuláš pusu zavřel. „Dobrá, chápu —“ „Ne, obávám se, že nechápeš,“ odsekla mu. „Našla jsem si tě v Krkatilově knize šlechty. Vaše rodina si nikdy nemusela dělat starosti s ma-ličkostmi, že? Patří k těm rodinám, které řídí ty velké věci, je to tak? Tyhle… noviny, to je pro tebe jen takový… koníček, je to tak? No ano, asi na ně věříš, to jsem si skoro jistá, ale i kdyby to všechno vzala voda, budeš mít pořád peněz dost. Já ne. Takže jestli jediná možnost, jak udržet noviny v chodu, je naplnit je tun, nad čím se ošklíbáš, protože jsou to podle tebe ‚staré zprávy‘, tak to udělám.“

„Já nemám peníze! Vydělávám si na živobytí sám!“ „Ano, ale mohl sis vybrat. A kromě toho, aristokrati neradi vidí hejsky svého druhu, rodu a úrovně umírat hladem. Vždycky jim najdou nějakou tu lehkou práci za těžké peníze —“

Celá zadýchaná umlkla a odhrnula si z obličeje kadeře, které jí spadly do očí. Pak se na něj podívala jako někdo, kdo zapálil krátkou zápalnou šňůru a teď přemýšlí, zda sud s prachem na jejím druhém konci není větší, než si myslel.

Mikuláš otevřel ústa a chtěl zformovat slovo, ale zarazil se. Pak to zkusil znovu. Nakonec, poněkud ochraptěle, ze sebe vypravil: „Máš více méně pravdu —“

„Další slovo teď bude ‚ale‘, je mi to jasné,“ přerušila ho Sacharóza. Mikuláš si uvědomoval, že je všichni trpaslíci pozorují. „Ano, to je pravda —“

„Aha!“

„Ale je to velké ‚ale‘. Nevadí ti to? Je to důležité. Někdo se musí starat o ty… velké pravdy. Co Vetinari ve skutečnosti nedělá, je, že nikomu a ničemu vlastně neškodí. Měli jsme vladaře, kteří byli skutečně šílení a velmi, opravdu velmi zlí. A není to ani tak dlouho. Vetinari možná není ‚zvlášť příjemný člověk‘, ale dnes ráno jsem snídal s někým, kdo by byl mnohem horším vládcem města než on, a takových je kolem víc než dost. To, co se teď děje, je špatné! A co se týká těch tvých zatracených milovníků okrasného ptactva, pokud se nezačnou starat o víc než jen o to, co jim skřehotá v klecích, pak tomuhle městu jednoho dne bude vládnout někdo, kdo jim nacpe jejich vlastní andulky do chřtánů. To by sis přála? Pokud se nebudeme snažit, tak jediné, co v novinách najdou, budou hloupé… historky o mluvících psech a o tom, Jak mi elfové snědli mýho drahouška Žmoulíka, tak se mi tady nesnaž kázat o tom, co je a co není důležité, rozumíš?!“

Chvíli zuřivě zírali jeden na druhého.

„Takhle se mnou nemluv!“

„Takhle nemluv ty se mnou!“

„Nemáme dost inzerátů. Informátor dostává spoustu reklam od velkých cechů,“ změnila Sacharóza téma hovoru. „To by bylo něco, co by nás udrželo v chodu, ne historky o tom, kolik váží zlato!“

„A co s tím mám dělat?“

„Vymysli způsob, jak sehnat víc inzerátů!“

„To není moje práce!“ vykřikl Mikuláš.

„Je to součást toho, jak tvou práci zachránit! Dostáváme samé šestákové inzeráty na chirurgické pomůcky a pilulky na bolení zad!“

„No a co? Každá penny dobrá!“

„Takže ty chceš, aby se nám říkalo Noviny, kde můžete inzerovat svůj kýlní pás?“

„Ehm… promiňte, ale budeme dělat ty noviny?“ ozval se Dobrohor. „Ne že bychom se nebavili, moc se nám to líbí, ale ta barva bude chtít nějaký čas navíc.“

Mikuláš a Sacharóza se ohlédli. Byli středem pozornosti.

„Podívej, já vím, že to pro tebe hodně znamená,“ pokračovala Sacharóza mnohem tišším hlasem, „ale chtěla jsem jenom říct, že všechny tyhle… politické záležitosti, to je záležitost hlídky, ne naše.“

„Nevědí kudy dal. To se mi snažil Elánius naznačit.“

Sacharóza překvapeně pozorovala jeho ztuhlý výraz. Pak se naklonila kupředu a popleskala ho po ruce.

„Ale možná jsi přece jen něco dokázal!“

„Pch!“

„Víš, jestli chtějí dát Vetinarimu milost, možná je to proto, že mají strach z tebe.“

„To určitě! A vůbec, kdo jsou to oni ?“

„No… vždyť víš… oni. Ti lidé, co řídí věci. Oni si věcí všímají. A oni pravděpodobně taky čtou noviny.“

Mikuláš na ni vrhl kratičký unavený úsměv. „Zítra najdeme někoho, kdo se bude starat o to, abychom měli víc inzerátů,“ řekl. „A určitě budeme potřebovat nějaké ty lidi navíc. Ehm… teď jdu na malou procházku,“ dodával, „a seženu ti ten klíč.“

„Klíč?“

„Chceš šaty na ten ples?“

„Aha. Ano. Díky.“

„Nemyslím, že by se ti muži vrátili,“ vzpomněl si Mikuláš. „Mám pocit, že v celém městě momentálně neexistuje kůlna tak dokonale střežená, jako je tahle.“

Protože Elánius chce vědět, kdo se nás pokouší dostat teď, uvědomil si Mikuláš. Rozhodl se však, že tohle už pro jistotu neřekne.

„Co teď chceš přesně udělat?“ zeptala se Sacharóza.

„Tak nejdřív zajdu do nejbližší lékárny,“ odpověděl, „pak se stavím u sebe v bytě pro ten klíč a pak… jdu za jedním… mužem kvůli psovi.“

Nová firma se rychle protlačila škvírou ve dveřích prázdného domu, zavřela je za sebou a zasunula závoru.

Pan Tulipán ze sebe serval roucho řádové sestry a vztekle je odhodil na zem.

„Říkal jsem vám to! Ty -aný složitý plány nikdy nefungujou!“

„Upír,“ vrtěl hlavou pan Zichrhajc. „Tohle je nemocné město, pane Tulipáne.“

„Co to bylo? Co nám to -aně udělal?“

„Udělal nějaký obrázek,“ odpověděl pan Zichrhajc. Na chvilku zavřel oči. Hlava ho bolela.

„No, já byl v převleku,“ zaliboval si pan Tulipán.

Pan Zichrhajc pokrčil rameny. I kdyby si byl pan Tulipán nasadil na hlavu plechový kbelík (který by pravděpodobně po několika minutách zkorodoval), stejně by byl pořád ještě k poznání.

„Nemyslím, že to nám nějak pomůže.“

„Já -aně nenávidím obrázky,“ vrčel pan Tulipán. „Vzpomínáte na ten čas v Moldavině? Všechny ty plakáty? Řekl bych, že to jednomu škodí na zdraví, když vidí svůj vlastní… ksicht na kdejaký zdi a pod tím nápis ‚Mrtvého nebo živého‘. Dycky mně to připadá, jako když se -aně nedokážou rozhodnout!“

Pan Tulipán z kapsy vytáhl balíček něčeho, o čem si myslel, že je to čistý práškový šmouhák, ale co taky mohl klidně být práškový cukr a drcené holubí guano.

„Každopádně — toho -anýho psa jsme dostali!“

„To není jisté,“ zavrtěl hlavou pan Zichrhajc. Znovu zamrkal. Bolest hlavy začínala být nesnesitelná.

„Hele, řek bych, že jsme udělali, co po nás chtěli. Byl to pěkně -anej kšeft. Nepamatuju si, že by nám někdo řek něco o vlkodlakách a upírech. Takže je to jejich -anej problém! Já říkám — seberme toho tatrmana, prachy a zmizme do Pseudopolisu nebo někam jinam!“

„Tím navrhujete, abychom vycouvali ze smlouvy?“

„Jasně, když je z ní kus vytištěnej tak malejma písmenama, že se -aně nedá přečíst…?“

„Někdo by Karla poznal. Jak se zdá, tak je tady, ve městě, pro mrtvé dost těžké mrtvými zůstat.“

„No, řek bych, že v tomhle -aným směru bych tomu mohl pomoct!“ nabízel se pan Tulipán.

Pan Zichrhajc se zakousl do rtu. Věděl líp než pan Tulipán, že lidé v jejich zaměstnání potřebují určitou… reputaci. Nikam se to samozřejmě nezapisuje. Ale nakonec se to stejně roznese. Nová firma občas hrála s dost tvrdými protihráči a bývali to lidé, kteří hodně dali na slova…

Ale na tom, co říkal Tulipán, bylo hodně pravdy. Tohle místo už začínalo panu Zichrhajcovi lézt na nervy. Otřáslo oním zvláštním smyslem, na který se spoléhal. Upíři a vlkodlaci… působili na tělo způsobem, který nebyl podle pravidel. To byla svévole, dovolenost! Ano…

…existovalo však víc způsobů, jak si udržet reputaci!

„Myslím, že bychom měli zajít za naším právnickým přítelíčkem a vysvětlit mu, jak se má situace,“ řekl pomalu.

„Správně!“ zajásal pan Tulipán. „A pak mu utrhneme hlavu!“

„Tím zombii nezabijete!“

„To je skvělý, protože se alespoň bude moct podívat, kam mu ji potom nacpu.“

„A potom… znovu navštívíme ty noviny. Až se setmí.“

A najdeme ten obrázek, pomyslel si. To je dobrý důvod. Důvod, který můžete říct celému světu. Jenže on tady je ještě jeden důvod. Ten… výbuch temného světla vyděsil pana Zichrhajce až do hloubi jeho seschlé duše. Najednou se mu v hlavě rozeběhl celý proud dávno zasutých vzpomínek.

Pan Zichrhajc si nadělal spoustu nepřátel, ale to mu až dosud starosti nedělalo, protože všichni jeho nepřátelé byli mrtví. Jenže temné světlo mu vypálilo ranky do mozku a teď měl dojem, že ti nepřátelé nezmizeli z vesmíru, ale odešli na dlouhou, nesmírně dlouhou cestu a odněkud z té hrozné dálky ho teď pozorují. A přestože to místo bylo z jeho strany hrozně vzdálené, tam od nich to bylo kousek, tak blízko, že jim stačilo se natáhnout a mohli by se ho dotknout.

Neřekl by ani panu Tulipánovi, co už dobře věděl, a sice že budou potřebovat každý tolar slíbený za tuhle práci, protože v tom záblesku temného světla zahlédl a pochopil jednu věc. Je čas odejít na odpočinek.

Teologie nebyl obor, v němž by se pan Zichrhajc příliš vyznal, navzdory tomu, že pana Tulipána už doprovázel do mnoha chrámů, kaplí a svatostánků — aby zakroutili krk Nejvyššímu knězi, který se pokusil podrazit Franka „Pomátlo“ Priccapliho —, ale i ta troška, kterou díky tomu vstřebal, ho teď nabádala, že nastal ten nejvhodnější čas začít se o tyhle věci zajímat podstatně hlouběji. Mohl by někomu poslat nějaké peníze a možná, že by mohl vrátit některé z těch věcí, které ukradl. U všech ďáblů, mohl by začít tím, že by držel každé úterý půst, nebo co se to dělá.

Třeba by tak odstranil ten pocit, že mu právě někdo odšrouboval zadní část lebky.

Jenže věděl, že to všechno musí počkat na později. V tomto okamžiku však si mohli vybrat jen ze dvou věcí. Buď mohli dál postupovat přesně podle pokynů a požadavků páně Kosopádových a vysloužit si tak pověst skutečně výkonného týmu, nebo mohli sejmout pana Kosopáda spolu s několika přihlížejícími a zmizet z města. Cestou by mohli ještě zapálit pár domů nebo tak něco. Tyhle věci se taky rychle roznesou. Lidé by alespoň pochopili, jak byla Nová firma rozrušená.

„Ale ze všeho nejdřív…“ pan Zichrhajc se zarazil a přiškrceným hlasem řekl: „Stojí za mnou někdo?“

„Nestojí,“ zavrtěl hlavou pan Tulipán.

„Měl jsem dojem…, že slyším kroky.“

„Kromě nás tady nikdo není.“

„Dobrá. Dobrá.“ Pan Zichrhajc se otřásl, srovnal si kabát a změřil si pana Tulipána od hlavy k patě.

„Oprašte se trochu, ano? Ale fuj, padá z vás prach!“

„Já to zvládnu!“ řekl pan Tulipán. „Drží mě ve formě! Udržují mé smysly v pozoru!“

Pan Zichrhajc si povzdechl. Pan Tulipán měl úžasnou důvěru v obsah následujícího sáčku, ať už v něm bylo cokoliv. A obvykle to bylo něco jako směs prášku proti blechám a lupů.

„Násilí nám u Kosopáda nepomůže,“ řekl.

Pan Tulipán si s praskotem srovnal klouby na rukou. „To zabere na každého.“

„To ne. Muž jako on bude mít jistě v záloze dost lidí, které by si mohl zavolat na pomoc,“ vrtěl hlavou pan Zichrhajc. Poklepal si na kapsu kabátu. „Je čas, aby se pan Kosopád seznámil s naším malým kamarádíčkem…“

Na hustý povrch řeky Ankh dopadlo s plesknutím prkno. Podříznutý Arnold, lano pevně sevřené mezi zuby, opatrně přenesl váhu a přehoupl se na ně. O něco se sice potopilo do hustého podkladu, ale pak přece jen zůstalo — pro nedostatek jiných možností použijme výraz — plout na hladině.

O kousek dál se pomalu — opět pro nedostatek vhodných výrazů řekněme — vodou zaplňovala prohlubeň vymáčknutá prvním pytlem.

Dosoukal se až na konec prkna, pořádně se usadil a podařilo se mu do smyčky zachytit druhý pytel. Pohyboval se.

„Má ho,“ zajásal Kachní muž, který akci Podříznutého Arnolda sledoval ze břehu. „Tak — všichni zaberte!“

Pytel se z husté nečistoty uvolnil s hlasitým mlasknutím a Arnold se ho zachytil. Byl i s pytlem vytažen na břeh.

„Skvělá práce, Arnolde,“ řekl Kachní muž a pomohl mu z mokrého pytle zpět na vozíček. „Vážně jsem pochyboval o tom, že tě povrch řeky při tomhle přílivu vůbec unese!“

„No, měl jsem štěstí, že mi ten vůz před lety ujel nohy!“ liboval si Podříznutý Arnold. „Jinak bych se teď byl určitě utopil.“

Jindra Rakvář rozřízl nožem pytel a vysypal na zem druhou dávku teriérů. Ubohá zvířata se třásla, kašlala a prskala.

„Jeden nebo dva z těch chudáků vypadají, jako když to mají za sebou,“ řekl, „Neměl bych jim dát dýchání z úst do úst, hm?“

„V žádném případě, Jindro,“ obracel oči k nebi Kachní muž. „Copak nemáš žádnou představu o hygieně?“

„Já myslel, že hyeny žijou jenom v Jakazačistánu?“

„Nemůžeš líbat psa!“ pokračoval Kachní muž v osvětě. „Mohl by od tebe chytit něco ošklivého!“

Skupinka se dívala na psy, kteří se tísnili kolem společného ohně. Jak se stalo, že psi v pytli spadli z mostu do vody, to bylo něco, o čem ani nepřemýšleli. Do řeky padaly ty nejpodivnější věci. A stávalo se to neustále. Skupinka našich přátel, žijících pod mostem, věci padající do řeky nebo plující na hladině velmi pozorně sledovala. Bylo však dost nezvyklé, aby těch věcí bylo tolik najednou.

„Možná, že pršeli psi?“ napadlo Ondru Dokopyho, který momentálně mluvil jako osoba zvaná Kudrnáč. Kudrnáče měla společnost ráda. Byl příjemný a vyšel s každým. „Tuhle jsem slyšel, že se to v poslední době stává.“

„Víte co,“ napadlo Podříznutého Arnolda. „Víte, co bysme měli udělat? Měli bysme si sehnat nějaký věci… jako dřevo a udělat si člun. Kdybysme měli člun, tak bysme sebrali mnohem víc věcí.“

„To je pravda,“ přikyvoval Kachní muž. „Když jsem byl chlapcem, tak jsem se kolem člunů rád potuloval.“

„No a my bysme se teď mohli ve člunu potulovat kolem,“ pobzukoval spokojeně Arnold. „To je totéž.“

„Ne tak docela,“ zavrtěl hlavou Kachní muž. Rozhlédl se po kruhu zvracejících psů, kterým stoupala z chlupů pára.

„Přál bych si, aby tady byl Gaspoda,“ povzdechl si. „Ten ví, co si o takových věcech myslet.“

„Takže sklenici,“ řekl lékárník opatrně.

„S hrdlem zalitým voskem,“ opakoval Mikuláš.

„A chcete unci od všech těch…“

„Ano. Unci anýzového oleje, unci řepkového a unci skalatinového oleje,“ opakoval Mikuláš.

„Ty první dva vám můžu prodat,“ vrtěl hlavou lékárník a díval se při tom na lístek, který měl v ruce. „Ale v celém městě dohromady není unce skalatinového oleje, uvědomujete si to? Za kapku, která by se vešla na špendlíkovou hlavičku, byste dal patnáct tolarů. Dostali jsme ho sotva čajovou lžičku a tu jsme museli uložit v olověné truhlici pod vodou.“

„Tak si ho vezmu, co by se vešlo na špendlíkovou hlavičku.“

„Nikdy ho nedostanete z rukou, chápejte! Ten olej není na obyčejné —“

„V láhvi,“ opakoval Mikuláš trpělivě. „Zapečetěné voskem.“

„Ty ostatní oleje ani neucítíte! Na co je vlastně potřebujete?“

„Jako pojistku,“ řekl Mikuláš. „A až ty lahvičky zapečetíte, umyjte je éterem a éter pak umyjte vodou.“

„Máte v úmyslu použít je k nějakým nelegálním účelům?“ zamračil se lékárník. Pak si všiml Mikulášova výrazu. „No nic, já se jen tak ptám,“ dodal rychle.

Když se pak odebral připravit požadované oleje, vydal se Mikuláš do města, navštívil několik dalších obchodů a v jednom z nich koupil i pár silných rukavic.

Když se vrátil, nesl právě lékárník oleje na pult. Držel v ruce malou lahvičku a v té byla ještě menší fióla.

„To okolo je voda,“ oznamoval a vytahoval si při tom z nosu ucpávky. „Jestli můžu prosit, tak si to opatrně převezměte. Upusťte to a oba se můžeme rozloučit s čichem.“

„Po čem je to cítit?“ zajímal se Mikuláš.

„Víte, kdybych řekl ‚vařené zelí‘,“ odpověděl lékárník, „neříkal bych toho ani polovinu.“

Pak Mikuláš navštívil svůj byt. Paní Arkánová sice nechovala přílišné sympatie k nájemníkům, kteří se do domu vraceli během dne, ale jak se zdálo, v tomto okamžiku ji zajímalo něco mnohem důležitějšího, takže když spěchal nahoru po schodech, kývla mu jen lhostejně na pozdrav.

Klíče byly ve starém vaku na konci postele. Byl to tentýž vak, který měl v Mlýnských kamenech. Od té doby ho vozil všude s sebou; hlavně proto, aby si do něj mohl čas od času kopnout.

Byla tam i šeková knížka. Tu si vzal také.

Když se otřel o svůj meč, zbraň tiše zacinkala.

V době, kdy byl v Mlýnských kamenech, měl šerm, jako jednu z mála věcí, opravdu rád. Cvičilo se v suchu, člověk na sobě měl ochranný oděv, nikdo se mu nepokoušel zamáčknout obličej do bláta. Pravda je, že byl školním šampiónem. Nebylo to ale proto, že by byl tak dobrý. Bylo to spíš tím, že většina ostatních spolužáků byla tak špatná. Přistupovali i k tomuto sportu jako ke všem ostatním, vrhli se s divokým křikem přímo kupředu a meč používali jako hůl. To znamenalo, že jakmile se Mikulášovi podařilo vyhnout prvnímu divokému útoku, vyhrál.

Meč nechal ve vaku.

Po chvilce uvažování ale odtamtud vytáhl jednu starou ponožku a natáhl ji přes lahvičku z lékárny. Ublížit někomu střepy rozbitého skla nebylo v plánu.

Máta! To nebylo špatně vymyšleno, ale to jistě nevěděli, co všechno je ještě k mání, co?

Paní Arkánová byla velkým příznivcem hustých háčkovaných záclon, protože chtěla vidět, co se děje venku, ale nestála o to, aby jí do bytu nahlížel kdejaký venkovan. Mikuláš vyhlížel za jednou z oněch hustých záclon tak dlouho opatrně ven, až se ujistil, že ten neurčitý obrys na protější střeše je chrlič.

Tohle, stejně jako Třpytná ulička, zdaleka nebylo místo, kde by se chrliče pohybovaly.

Na chrličích je nejdůležitější, pomyslel si, když kráčel dolů po schodech, že se neumějí nudit. Byly šťastné, když se někde mohly usadit a pozorovat cokoliv, nejlépe celé dny. Je třeba ještě dodat, že přestože se pohybovaly mnohem rychleji, než si lidé mysleli, nepohybovaly se rozhodně tak rychle jako lidé.

Proběhl kuchyní tak rychle, že paní Arkánovou ani neviděl, jen zaslechl její zalapání po dechu a už byl venku za zadními dveřmi, pak na zdi a vzápětí už v zadní uličce za domem.

Uličku někdo zametal. Mikuláše na okamžik napadlo, zda to není člen hlídky v přestrojení, nebo dokonce sestra Jenovéfa v přestrojení, ale pak si uvědomil, že v celém městě pravděpodobně není nikdo, kdo by se bylo ochotný přestrojit za skřepaslíka. Tak pro začátek byste si museli na záda do popruhů naložit hromadu kompostu. Skřepaslíci pojídají téměř všechno. To, co nepojídají, velmi vášnivě sbírají a shromažďují. Nikdo je ještě nestudoval natolik, aby mohl říci proč. Možná je velká sbírka nahnilých zelných košťálů v skřepa-slické společnosti města známkou vysokého postavení.

„‘vim ás, ae z soa,“ zaskřehotalo stvoření a opřelo se o svou lopatu.

„Hm… nazdar… hm…“

„Sn’g’k.“

„Cože? Aha, Ano. Na shledanou.“

Odspěchal uličkou, přeběhl širší ulici a zmizel v uličce na druhé straně. Nebyl si jistý, kolik chrličů kolem hlídá…, ale každopádně jim bude nějakou chvilku trvat, než se dostanou přes širokou ulici…

Jak bylo možné, že ten skřepaslík znal jeho jméno? Nezdálo se, že by se předtím už setkali v nějaké společnosti A kromě toho, prakticky všichni skřepaslíci ve městě jsou zaměstnaní u… Krále… Zlaté řeky…

No, říká se přece, že Král Jindřich nikdy nezapomene na svého dlužníka.

Mikuláš klusal a kličkoval na délku několika bloků a co možná nejvíc využíval a vyhledával průchody, zadní uličky i tiché dvorky. Byl si jistý, že by ho obyčejný člověk nedokázal sledovat, jenže na druhé straně by ho překvapilo, kdyby ho sledovala normální osoba. Pan Elánius o sobě rád mluvil jako o prostém policajtovi, stejně jako se Jindřich Král považoval za nebroušený diamant. Mikuláš měl silné podezření, že je svět poset zbytky těch, kdo jim uvěřili.

Zpomalil a vystoupal po vnějších schodech na ochoz kolem jednoho z domů. Pak zůstal stát a čekal.

Jsi blázen, oznámil mu jeho vnitřní hlásek. Někdo se tě pokusil zabít. Zatajuješ informace hlídce. Zaplétáš se s cizími lidmi. Chystáš se udělat něco, co nadzvedne pana Elánia tak, že vypadne z bot. A proč?

Protože se mi při tom rozpaluje krev, rozeběhne se mi mnohem rychleji — a protože se nechci dát využívat. Nikým.

Na konci uličky se ozval slabý zvuk, který by nezaslechl nikdo, kdo by ho nečekal. Někdo tam čenichal.

Mikuláš se opatrně naklonil nad zábradlí a v temnu uličky spatřil jakýsi čtyřnohý stín, který poklusával kupředu s čeni-chem skloněným k zemi.

Mikuláš si očima opatrně přeměřil vzdálenost. Hovořit o své nezávislosti byla jedna věc. Napadnout člena hlídky, to bylo něco jiného.

Hodil křehkou lahvičku tak, aby dopadla na zem asi dvacet kroků před vlkodlakem. Pak seskočil z ochozu na hřeben zdi a z něj na střechu záchodku přesně ve chvíli, kdy sklenička v ponožce s tichým „křup“ praskla.

Ozval se krátký výkřik a zvuk škrabajících drápů.

Ze střechy záchodku se Mikuláš vytáhl na vrcholek další zdi, přešel po ní kus a spustil se z ní do další uličky. Pak se dal do běhu.

Když připočteme čas, který věnoval opatrnému ukrývání, a odečteme zkratky, o nichž věděl, trvalo mu zhruba pět minut, než se dostal do městských stájí. Ve všeobecném shonu si ho nikdo nevšímal. Byl prostě jen další muž, který si přišel vyzvednout svého koně.

Ve stání, kde se mohl, ale nemusel ukrývat Lstivý Femur, teď stál kůň. Ten se na něj zadíval nenaloženě.

„Neotáčejte se, pane Novino,“ ozval se za ním hlas.

Mikuláš si pokusil vybavit, co za ním bylo. No ano… výtah na seno. A velké balíky se senem. Spousta místa a skvělých úkrytů.

„Dobrá,“ přikývl.

„Baf, baf, baf, psi dělají haf,“ ozýval se mu za zády Záludný Femur. „Vy musíte být na hlavu!“

„Jenže jsem na správné stopě,“ odpověděl mu Mikuláš. „Myslím, že jsem —“

„Hele, jste si jistý, že vás nikdo nesledoval?“

„Sledoval mě desátník Nóblhóch,“ odpověděl Mikuláš. „Ale já ho setřásl.“

„Pch! Na to stačí zahnout za roh!“

„Ale ne, on se mě držel jako klíště. Věděl jsem, že za mnou Elánius někoho pošle,“ vysvětloval Mikuláš pyšně.

„Jako Nobyho?“

„Jistě. To bylo jasné… Byl ve své vlkodlačí podobě…“ prásk. Už je to venku. Jenže dneska byl den jako stvořený pro stíny a tajemství.

„Ve vlkodlačí podobě,“ opakoval Záludný Femur poněkud nevýrazně.

„Jo. Byl bych vám vděčný, kdybyste o tom nikde nemluvil.“

„Desátník Nóblhóch,“ opakoval stejně prázdným tónem Záludný Femur.

„Jo. Podívejte, Elánius mi řekl, abych to nikde…“

„Elánius vám řekl, že je Noby vlkodlak?“

„Tedy… ne tak docela. Je to logický závěr, ke kterému jsem došel sám, a Elánius mi řekl, abych to nikomu —“

„O tom, že je desátník Nóblhóch vlkodlak…“

„No.“

„Desátník Nóblhóch není vlkodlak, pane. Ani podobou, ani duchem. Jestli je člověkem, to je jiná otázka, ale rozhodně není lykro- lynkor- lykrant- zatracenej vlkodlak, na to můžete vzít jed!“

„Tak komu jsem to před chviličkou hodil před čenich pachovou bombu?“ prohlásil Mikuláš triumfálně.

Nastalo ticho. Pak se ozval zvuk, jako když odněkud proudí tenký pramínek vody.

„Pane Femure?“ zavolal Mikuláš.

„Jaký druh pachové bomby?“ zeptal se hlas. Mikuláš měl dojem, že v něm zaznívá úzkost.

„Nejaktivnější složkou asi byl skalatinový olej.“

„Přímo vlkodlakovi pod nos?“

„Více méně.“

„Tak z toho pan Elánius vyleze ze svý vlastní kůže!“ sdělil mu Záludný Femur. „Ten bude řádit hůř než knihovník, kterýmu někdo řekl opice. Ten vymyslí nový způsoby, jak zuřit, jen aby si je na vás mohl vyzkoušet —“

„Potom by bylo dobře, kdybych se co nejrychleji dostal k tomu Vetinariho psovi,“ odpověděl mu Mikuláš. Vytáhl svou šekovou knížku. „Nabízím vám šek na padesát tolarů, víc si nemůžu dovolit.“

„Šek? Co to má být?“

„To je něco jako dlužní úpis.“

„No to je fantastický,” zabručel Záludný Femur. „A k čemu mi asi bude, když budete v lapáku, pane?“

„Právě v těchto chvílích, pane Femure, pročesávají město dva velmi zlí muži a honí každého teriéra ve městě. Podle toho, jak to vypadá, tak —“

„Honí teriéry?“ zeptal se Záludný Femur. „Všechny teriéry?“

„Ano, ale i když nepředpokládám, že byste —“

„Jako všechny čistokrevné teriéry, nebo i normální lidi, co tak trochu jako teriéři vypadají?“

„Nezdá se, že by je zajímaly nějaké papíry. Mimochodem, co jste myslel tím ‚lidi, co vypadají jako teriéři‘?“

Záludný Femur se znovu odmlčel.

Mikuláš se ozval znovu. „Padesát tolarů, pane.“

Po nějaké době se odněkud od pytlů za Mikulášovými zády ozvalo: „Dobrá. Dnes v noci. Na Nedomyšleném mostě. Jen vy sám. Ehm… já tam nebudu…, ale bude tam čekat… posel.“

„A na koho mám ten šek vystavit?“ zeptal se Mikuláš.

Žádná odpověď. Chvíli čekal a pak si přidřepl tak, aby viděl mezi pytle. Zaslechl slabé zašustění. Pravděpodobně krysy, pomyslel si, protože bylo jasné, že pro člověka tam není místo.

Femur byl opravdu velmi záludný protivník.

Chvíli potom, co Mikuláš odešel, když předtím delší dobu pátravě nahlížel do stínů, se objevil jeden z pacholků s vozíkem a začal nakládat pytle.

Jeden z nich řekl: „Sundejte mě dolů, člověče!“

Muž upustil pytel a opatrně jej otevřel. Z pytle se namáhavě vyhrabal malý foxteriér a otřepal ze sebe seno.

Pan Hobson nepodporoval nezávislé myšlení, natož myšlení konstruktivní, a za padesát pencí na den plus oves, který se podaří ukrást, mu je taky nikdo nenabízel. Pacholek se vypoulenýma očima zadíval na psa.

„To jsi teď mluvil ty?“ zeptal se.

„Jasně, že ne,“ odpověděl mu pejsek. „Psi přece mluvit neumí. Jsi padlej na hlavu, nebo co? Někdo si z tebe dělá srandičky. ‚laška iva, laška iva, el-ý iáno‘!“

„To jako myslíš břichomluvce? Jednou jsem to viděl v music hallu.“

„To je ono. Tyhle myšlenky se drž.“

Pacholek se rozhlédl kolem. „To děláš ty, Tome?” řekl.

„Bodejť, to jsem já, Tom,“ pokračoval pejsek. „Naučil jsem se tenhle trik z jedny knížky. Vložím svůj hlas do toho malého nevinného pejska, který samozřejmě vůbec mluvit neumí.“

„No tohle! Nikdy jsi mi neřek‘, že se učíš číst!“

„Byly tam vobrázky!“ pospíšil si psík. „Jazyky a zuby a tak. Strašně snadný učení. Oh. Tak ten malej pejsek teď odejde…“

Pejsek se pomalu odšoural k vratům.

Zdálo se, že říká: „No ne, stačilo by jim přidat pár palců a byli by to pánové vesmíru…“

Pak se dal na útěk.

„A jak to má pracovat?“ zeptala se Sacharóza a pokoušela se tvářit inteligentně. Bylo mnohem jednodušší soustředit se na něco takového než myslet na to, že se ti podivní chlapi možná chystají k další návštěvě.

„Pomalu,“ mumlal Dobrohor a upravoval něco v lisu. „Uvědomuješ si ale, že to znamená, že nám každé noviny zaberou víc času?“

„Tys chtěl parfu, já ti tal parfu,“ odpověděl Otto rozmrzele. „Ale nikty jsi neržíkal ‚rychle‘.“

Sacharóza se dívala na experimentální ikonograf. Většina obrázků už byla v poslední době malována barevně. Jen opravdu velmi laciní skřeti ještě malovali černobíle, i když Otto trval na tom, že černobílá ilustrace je „umění samo o sobě“. Jenže zatímco černobílý tisk byl jednoduchý, tisk v barvě…

Na okraji ikonografu seděli čtyři mrňaví skřeti, podávali si z pracičky do pracičky miniaturní cigaretu a s neskrývaným zájmem pozorovali činnost kolem presu. Tři z nich měli brýle z barevného skla — jeden červené, druhý modré a třetí žluté.

„Ale zelené nemají… „řekla. „Takže když je něco zelené — rozumím tomu dobře? — tak tuhle Gejza vidí tu… modrou v zelené a namaluje ji na desku v modré —“ jeden ze skřetů jí zamával párátkem, „a Arpád tak vidí žlutou a namaluje tu, a když to projde presem —“[26]

„Hodně, opravdu hodně pomalu,“ huhlal zamračený Dobrohor, „tak pomalu, že by bylo asi jednodušší obejít všechny domy a ty novinky lidem povyprávět.“

Sacharóza se podívala na zkušební tisky, které byly udělány z obrázků nedávného požáru. Byl na nich každopádně oheň s rudými, oranžovými a žlutými plameny a pak tam bylo… aha, modré nebe a golemové měli svou keramicky vypečenou barvu, ale tělové tóny… no, tělová barva byla v Ankh-Morporku dosti ošemetná záležitost, protože tam jste si mohli vybrat objekt téměř libovolné barvy pleti, snad s výjimkou bleděmodré, ale tváře mnoha kolemstojících přímo vnucovaly myšlenku, zda se městem v poslední době neprohnala nějaká obzvláště strašlivá epidemie. Možná Mnohobarevná smrt, nebo tak něco.

„To je jenom sačátek,“ bránil se Otto, „my puteme lepší,“

„Lepší možná ano, ale rychlejší už být nedokážem,“ stěžoval si Dobrohor. „Vždyť děláme nějakých dvě stě kousků za hodinu, možná dvě stě padesát, ale než dnešní den skončí, bude jim muset někdo ošetřit ruce! Lituji, ale děláme, co můžeme. Kdybychom měli den, abychom mohli pořádně upravit a přestavět lis, pak možná —“

„Tak vytiskněte pár stovek a zbytek udělejte černobíle,“ řekla Sacharóza a povzdechla si. „Myslím, že to přiláká pozornost i tak.“

„Jakmile to ufidí, pute Informátor pátrat po tom, jak se to tělá,“ upozorňoval Otto.

„Padneme, dobrá, ale nikdo nám alespoň nebude moci vyčítat, že jsme nepřiznali barvu!“ prohlásila Sacharóza a povzdechla si. Potřásla hlavou, když se ze stropu snesl slabý pramínek jemného prachu.

„Hrom aby do toho,“ ozval se Bodoni. „Cítíte, jak se třese zem? To jsou ty jejich obrovské lisy.“

„Tlačí se na nás ze všech stran, podkopávají nám půdu pod nohama,“ stěžovala si Sacharóza. „A my se tak dřeli. Je to nespravedlivé!“

„Poslyšte, ale to je mi divné, že se ta zem tak třese,“ prohlásil Dobrohor. „Vždyť tady nikde není skála, ale samé dutiny.“

„Že by nás podkopávali?“ ušklíbl se Bodoni.

Sotva to řekl, pozvedli dva nebo tři trpaslíci hlavy. Pak Bodoni dodal něco v trpasličtině. Dobrohor mu něco prudce odpověděl. Další trpaslíci se k němu přidali.

„Promiňte?“ přerušila je poněkud kysele Sacharóza.

„No, mládence napadlo, že by se tam možná měli zaskočit podívat,“ řekl Dobrohor.

„O to jsem se pokoušela včera,“ přikývla Sacharóza. „Jenže ten troll u vrat byl velmi nevychovaný.“

„Trpaslíci… dělají některé věci trochu jinak,“ uklidňoval ji Dobrohor.

Sacharóza zachytila jakýsi pohyb. Bodoni vytáhl odněkud z hloubi regálu sekeru. Byla to tradiční trpasličí sekera. Na jedné straně měla hrot jako krumpáč, kterým se daly ze země vypáčit vzácné minerály, a na druhé straně byla široká čepel válečné sekery, protože lidé, kteří vlastní zem se vzácnými minerály, se někdy chovají zcela nepochopitelně.

„Nemáte v úmyslu na někoho zaútočit, že ne?“ vydechla šokovaně.

„Poslyšte, kdysi kdosi řekl, že když chcete zajímavou historku, musíte hrabat a hrabat,“ sdělil jí Bodoni. „My jen půjdem na procházku.“

„Do sklepa?“ užasla Sacharóza, když vykročili ke schůdkům do podzemí.

„Jo, procházka v temnotách,“ přikývl Bodoni.

Dobrohor si povzdechl. „Zbytek bude pokračovat na novinách, ano?“ rozhodl.

Netrvalo to ani dvě minuty a ozvalo se jun pod nohama několik úderů sekerou a pak někdo v trpasličtině velmi nahlas zaklel.

„Jdu se podívat, co se tam děje,“ prohlásila Sacharóza, která už to nedokázala vydržet a odspěchala ke schůdkům.

Když slezla dolů, byly už cihly, které kdysi vyplňovaly staré dveře, skoro pryč. Protože kameny v ankh-morporském stavebnictví se používaly neustále kolem dokola, nikdo se neunavoval tím, aby dělal příliš pevnou maltu, a zvláště už ne, když šlo jen o takovou maličkost jako zazdít staré dveře. Písek, prach, voda a trocha vápenné vody stačily. Konec konců, vždycky mysleli na zítřek.

Trpaslíci nahlíželi do temnoty za dveřmi. Každý měl na helmici přilepenou svíčku.

„Já měl dojem, že ten tvůj říkal, že vedou na starou ulici,“ zabručel Bodoni směrem k Sacharóze.

„To není žádný můj,“ ohradila se Sacharóza. „A kam to vede?“

Jeden z trpaslíků si vzal lucernu a vstoupil do otvoru. „Je tady něco jako… tunel,“ oznámil.

„To je starý chodník,“ řekla Sacharóza. „Myslím, že takhle to tady kolem vypadá všude. Po velkých záplavách ohradili strany silnice dřevem a silnici zasypali hlínou, ale chodníky po stranách ponechali, protože některé domy ještě nepřistavěly patra a lidi proti zasypání a zvýšení chodníků protestovali.“

„Cože?“ podíval se na ni Bodoni. „To chcete říct, že byly silnice výš než chodníky?“

„No jistě,“ přikývla Sacharóza a protahovala se za ním do temného prostoru.

„A co se stalo, například když se kůň potřeboval vych- pot-řeboval vypustit vodu na ulici?“

„Tak to rozhodně nevím,“ odfrkla Sacharóza.

„A jak lidi přecházeli ulici?“

„Lítali!“

„Ale no tak, slečno!“

„Používali žebříky a pár tunelů. Stejně to nemělo být na dlouho. A pak už bylo jednodušší položit přes staré chodníky silné desky a ty zasypat než je vyplňovat obrovským množstvím zeminy. A tohle jsou ty chodníky… zapomenuté prostory.“

„Jsou tam krysy,“ hlásil Bold, který byl o kus vepředu.

„Ale sakra!“ rozzářil se Bodoni. „Máte s sebou nějaký nádobí? Ne, to byl jen takový žert, slečno. Okamžik, a co to máme tady?“

Odtrhl několik výztužných planěk, které se pod jeho rukama lámaly jako papír.

„Někdo byl líný používat žebřík,“ řekl, když nahlédl do dalšího temného otvoru.

„Prochází přímo pod ulicí?“ ptala se Sacharóza.

„Vypadá to tak. Ten člověk musel být alergický na koně.“

„A… odvážíte se… tam projít a… nezabloudit?“

„Já jsem trpaslík. Jsme pod zemí. Trpaslík. Pod zemí. Jakže to zněla ta vaše otázka?“

„Nemáte snad v úmyslu probourat se do sklepů Informátora, že ne?“ napadlo najednou Sacharózu.

„Kdo, my?“

„Chcete, co?“

„Něco takového bychom neudělali!“

„Jasně, ale uděláte to, že?“

„Ale to by bylo docela obyčejné vloupání, že?“

„Ano, a přesně to je to, co máte v plánu, že?“

Bodoni se lišácky ušklíbl. „No… trochu ano. Jen tak, aby-chom se rozhlédli kolem. Chápete?“

„Výborné.“

„Cože? Vám to nevadí?“

„Nemáte v úmyslu nikoho zabít, že?“

„Slečno, takové věci my neděláme!“

„Zdálo se, že je Sacharóza poněkud zklamaná. Poměrně dlouhý čas žila jako slušná, poctivá a zodpovědná mladá žena. U některých lidí taková definice znamená, že se v nich nashromáždila pěkná dávka špatnosti, která čeká na příležitost vybuchnout.

„A co takhle… trochu něčeho, čeho by litovali?“

„Možná bychom mohli udělat i něco takového.“

Trpaslíci už se plížili tunelem na druhou stranu zasypané ulice. Ve světle svých pochodní viděli stará průčelí, cihlami zazděné dveře, okna zasypaná troskami.

„Tohle by mělo být to správné místo,“ řekl Bodoni a ukázal na světlý obdélník vyplněný nekvalitními cihlami.

„Chcete to jen tak prorazit?“ zeptala se Sacharóza.

„V nejhorším řekneme, že jsme zabloudili,“ poučoval skupinu Bodoni.

„Zabloudili? Pod zemí? Trpaslíci?“

„No jo, tak budem tvrdit, že jsme opilí. Tomu by lidi uvěřit mohli. Dobrá, hoši, takže…“

Chatrné cihly se zhroutily. Z otvoru zazářilo světlo. Ve sklepě, který se před nimi otevřel, zvedl od svého stolu hlavu muž s otevřenými ústy.

Sacharóza mžourala prachem. „Vy?“ řekla.

„Ach, to jste vy, slečno,“ řekl Kolík Aťsepicnu. „Nazdar, mládenci. Rád vás vidím…“

Partička se právě chystala k odchodu, když přiklusal Gaspoda. Vrhl jediný pohled na ostatní psy, kteří se mačkali kolem ohně, pak se vrhl pod zplihlé záhyby pláště Starého Smrdi a začal kničet.

Chvíli trvalo, než členové skupiny pochopili, co se děje. Konec konců byli to lidé, kteří se dovedli přít, odkašlávat si a tvořivě nechápat jeden druhého a všechny ostatní v tříhodinové hádce, která se rozpoutala po tom, co někdo řekl „dobré ráno“.

Byl to nakonec Kachní muž, kdo první pochopil co a jak. „Takže ti muži chytají teriéry?“ opakoval.

„To ty zatracený noviny! Nikdy nesmíte věřit lidem, co píšou noviny!“

„A to oni hodili ty psy do řeky?“

„Jistě!“ potvrdil Gaspoda. „Zatím to naštěstí dobře dopadlo.“

„Poslyš, dokážeme tě ochránit!“

„Já vím, jenže já musím vyrazit do ulic! Jsem v tomhle městě známá osobnost! Nemůžu se někde schovat! Potřebuju nějaké přestrojení! Heleďte, tady máme šanci přijít k padesáti tolarům, chápete? Ale abysme je dostali, tak se beze mě neobejdeme!“

To na skupinu udělalo dojem. V jejich bezhotovostní ekonomii bylo padesát tolarů skutečné bohatství.

„Dopovětřístím,“ okomentoval situaci Starý Rum.

„Pes je pes,“ zamračil se Podříznutý Arnold. „Protože je to prostě pes.“

„To je pravda,“ přikyvoval Kachní muž. „Tady nám falešný vousy nepomůžou.“

„No, ty vaše větší mozky by měly stejně co nejrychleji něco vymyslet, protože dokud to nevymyslíte, nemůžu odsud vytáhnout paty,“ pokračoval Gaspoda. „Já ty chlapy viděl. Nevy-padají zrovna příjemně.“

Směrem od Ondry Dokopyho se ozvalo zvláštní zaharašení. Jeho tvář se měnila podle toho, jak se měnila vedoucí úloha osobností sídlících v jeho mysli, a pak se ustálila v mírně povadlých, voskově matných oblinách lady Hermiony.

„Můžeme ho přestrojit,“ řekla.

„Za co chcete přestrojit psa?“ podíval se na Ondru Kachní muž a zavrtěl hlavou. „Za kočku?“

„Pes není jen pes,“ začala pomalu lady Hermiona. „Myslím, že mám nápad…“

Když se Mikuláš vrátil, stáli trpaslíci v chumlu. Středobodem chumlu, tedy jeho ústředním žmolkem, jak se ukázalo, byl pan Kolík, který vypadal jako každý, kdo je právě peskován. Mikuláš už dlouho neviděl nikoho, na nějž by se slovo „peskován“ hodilo tak dokonale. Dalo by se říci, že popisovalo někoho, ke komu Sacharóza už dvacet minut nepřetržitě hovořila.

„Děje se něco?“ řekl. „Dobrý den, pane Kolíku…“

„Řekni mi, Mikuláši,“ začala Sacharóza nasládle a pomalu při tom obcházela Kolíkovu židli, „kdyby byly pohádky jídlo, jaké jídlo by asi bylo ‚Zlatá rybka sežrala kočku‘?“

„Cože?“ Mikuláš se díval na Kolíka. Pomalu začínal chápat. „Myslím, že by to bylo něco podlouhlého a tenkého,“ odpověděl.

„Naplněné odpadky podezřelého původu?“

„Podívejte, nemyslím, že by někdo vůči mě musel používat tenhle tón —“ začal Kolík, ale pak na něj Sacharóza vrhla dlouhý pohled a on rychle umlkl.

„Ano, ale odpadky, které jsou jistým způsobem přitažlivé. Budeš je jíst, i když si současně budeš přát, abys to nedělal,“ pokračoval Mikuláš. „Co se to tady děje?“

„Heleďte, já to nechtěl dělat,“ protestoval Kolík.

„Dělat co?“

„Pan Kolík píše ty historky pro Informátora.“

„Vždyť víte… Nikdo přece nevěří tomu, co se v těch novinách píše, nemám pravdu?“ bránil se Kolík.

Mikuláš si přitáhl židli, obkročmo se na ni posadil a ruce si položil na opěradlo.

„Tak, pane Kolíku, kdypak jste začal čurat do fontány Pravdy?“

„Mikuláši!“ vyštěkla Sacharóza.

„Koukněte, časy jsou špatný, chápete? A napadlo mě, že tenhle novinkovej kšeft… no, lidi prostě hrozně rádi slyšej různý zprávy hodně z daleka, něco napínavýho, rozumíte, jako ve starejch kalendářích —“

„,Záplava přerostlých lasiček v Baioně‘?“ nadhodil Mikuláš.

„No, tak nějak v tom stylu. Takže jsem si řek… dyť na tom vlastně doopravdy nezáleží, jestli je to pravda… Jak bych vám to…“ při pohledu na Mikulášův ztuhlý výraz se začal Kolík cítit nepohodlně. „Teda… jsou skoro pravda, žejo? Každej ví, že se podobný věci stávají…“

„Za mnou jste nepřišel,“ usekl Mikuláš.

„No, jasně že ne. Každej ví, že jste… že nemáte… špetku představivosti, co se těchhle věcí týče.“

„Tím chcete říct, že si většinou ověřuju, co se opravdu stalo?“

„Jo, to je ono. Pan Balamuťa říká, že lidi stejně ten rozdíl nepoznaj. A taky vás nemá zrovna v lásce, pane ze Slova!“

„Má neklidné ruce,“ upozornila Sacharóza. „Takovému člověku se nedá věřit.“

Mikuláš si přitáhl poslední výtisk Informátora a namátkou si vybral jeden článek.

„,Muž unesen démony‘,“ řekl. „Píše se tady, že pan Roland ‚Věřtemi‘ Stálepros, který údajně dluží trollovi Chrysoprasovi víc než dva tisíce tolarů, byl naposled viděn, jak si na koňském trhu kupuje velmi rychlého koně.“

„No a?“

„Kde jsou v tom ti démoni?“

„No, voni tam nejsou, ale mohli ho unést démoni,“ odpověděl Kolík. „To se může stát každýmu.“

„Takže to, co tím chcete říct, je, že neexistuje jediný důkaz o tom, že ho neunesli démoni?“

„Takhle si o tom lidi můžou udělat vlastní mínění,“ odpověděl Kolík. „Alespoň tak to říká pan Balamuťa. Lidé by měli mít možnost si vybrat, říká.“

„Vybrat si, co je pravda?“

„Taky si nečistí zuby,“ ozvala se zase Sacharóza. „Já teda nepatřím k lidem, kteří by si mysleli, že čistota jde ruku v ruce se svatostí, ale všechno má své meze.“[27]

Kolík posmutněle potřásl hlavou. „Už nějak ztrácím nátisk,“ řekl. „Představte si — já, a pracuju pro někoho. Musel jsem se zbláznit. Ale je to ta zima, z čeho jsem tak pryč, tím to bude. Dokonce i… mzda,“ při vyslovení toho slova se otřásl, „vypadala zajímavě. A víte,“ dodával zhrozeným hlasem, „že mi říkal, co mám dělat? Příště si budu muset hezky klidně lehnout a vyležet to, než abych něco takového udělal.“

„Vy jste nemorální oportunista, pane Kolíku,“ prohlásil popuzeně Mikuláš.

„Zatím to ale fungovalo.“

„Nemohl byste nám prodat nějaké inzeráty?“ zeptala se Sacharóza.

„Já už v životě pro nikoho ne—“

„Na volné noze. Na smlouvu!“

„Cože? Ty ho chceš zaměstnat? “ Mikuláš se poněkud vyděsil.

„A proč ne? Když se jedná o reklamu, můžeš lhát dle libosti. To je povoleno,“ odpověděla Sacharóza. „Prosím? Ty peníze bychom vážně potřebovali.“

„Tak na smlouvu?“ opakoval Kolík a mnul si neholenou bradu. „To jako… že bysme jeli na třetiny? Podělili bysme se stejným dílem? Vy dva polovinu a já taky polovinu?“

„No, to bychom probrali později,“ zabručel Dobrohor a popleskal Kolíka po rameni. Kolík Aťsepicnu zamrkal. Když šlo o tvrdé smlouvání, byli trpaslíci diamantoví.

„Mám na výběr?“ zajímal se skromně.

Dobrohor se naklonil kupředu. Plnovous se mu naježil. Momentálně sice nedržel zbraň, ale byl tak přirozený, že Kolík zřetelně viděl tu válečnou sekeru, která tam nebyla.

„Nepřeberně!“ zavrčel Dobrohor.

„Aha,“ přikývl Kolík. „A… že se tak ptám, co to budu, ale přesně, prodávat?“

„Místo,“ sdělila mu Sacharóza.

Kolík se znovu rozzářil. „Jenom místo? Nic? No, tak to můžu! Nikdo nedokáže prodávat nic jako něco tak skvěle jako já!“ Pak smutně potřásl hlavou. „To jen když se pokouším prodat něco, tak z toho nic není. Akorát tak malér.“

„A jak jste se sem vlastně dostal, pane Kolíku?“ zajímal se Mikuláš.

Odpověď ho příliš nepotěšila.

„Takové cesty vedou oběma směry,“ řekl. „Nemůžete se jen tak prokopat na cizí majetek.“ Pak se rozhlédl po trpaslících. „Pane Bodoni, byl bych rád, kdybyste tu díru pořádně zabednili, ano?“

„My jenom —“

„Ano, chápu, udělali jste to v nejlepším úmyslu. Ale teď bych byl rád, kdybyste to pořádně zazdili. Chci, aby to vypadalo, jako kdyby tam ta díra nikdy nebyla. Nestojím o to, aby nám ze sklepa lezli lidi, kteří tam neslezli po našem žebříku. Udělejte to hned, prosím, hned!“

„Myslím, že mám na dosah skvělou historii,“ řekl Mikuláš, když se brumlající trpaslíci rozešli po práci. „Věřím, že se setkám s Hafalem. Dostal jsem —“

Když vytahoval notes, vypadlo mu z kapsy něco, co s cin-knutím dopadlo na podlahu.

„Aha… a taky jsem donesl klíč k našemu domu ve městě,“ řekl. „Chtěla jsi ty šaty…“

„Je trochu pozdě,“ řekla Sacharóza. „Abych ti řekla pravdu, já na to tak trochu zapomněla.“

„A proč tam neskočíš a neporozhlídneš se, dokud jsou všichni zaměstnaní? Můžeš si s sebou vzít Rockyho. Víš… pro jistotu. Ale to místo je prázdné. Otec, když už přijede do města, bydlí ve svém klubu. Posluž si dle libosti. Život, to je mnohem víc než korigování článků.“

Sacharóza se nejistě dívala na klíč, který svírala v ruce.

„Moje sestra má spoustu šatů,“ řekl Mikuláš. „Chceš jít na ten ples, nebo ne?“

„No snad by mi je paní Hupodeková dokázala upravit, když jí je ráno donesu,“ přikývla Sacharóza, čímž naznačila mírně nenaloženou váhavost, zatímco tělesnou mimikou dávala očividně najevo, že chce být přemlouvána.

„No výborně,“ usmál se Mikuláš, „a věřím, že snadno najdeš i někoho, kdo by ti správně učesal vlasy.“

Sacharóze se zúžily oči. „Tedy je pravda, že se slovíčky to umíš úžasně,“ pozvedla obočí. „A co budeš dělat ty?“

Seržantka Angua na Elánia zamžourala párou stoupající z misky, kterou měla před sebou.

„Já se vám omlouvám, pane,“ zachraptěla.

„No, já už mu to spočítám,“ řekl Elánius.

„Zatknout ho ale nemůžete, pane,“ upozornil ho kapitán Karotka a ovinul Angui hlavu čerstvě namočeným ručníkem.

„Ne? Za napadení důstojníka hlídky?“

„No, právě v tomhle okamžiku se to začíná komplikovat,“ zabručela Angua.

„Vy jste jednou důstojník, seržantko, bez ohledu na to, v jaké jste právě podobě.“

„Ano, jenže… vždycky bylo v našem zájmu, ponechat všechny ty dohady o vlkodlakovi v oblasti nepotvrzené šeptandy, pane,“ ozval se Karotka. „Co říkáte, pane? Pan ze Slova píše ty své noviny. O to s Anguou nestojíme. Ti, kdo to vědět mají, to vědí.“

„Tak mu to zakážu!“

„Jak, pane?“

Elánius vypadal poněkud bezradně. „Nechcete mně přece tvrdit, že jako velitel policie nedokážu zastavit nějakého malého sr— idiota a zabránit mu, aby psal, co se mu zlíbí?“

„Ne, to ne, pane. To byste samozřejmě dokázal. Ale už si nejsem jistý, zda byste dokázal zabránit tomu, aby napsal, že jste mu zabránil v tom, aby to napsal,“ vysvětloval Karotka.

„To žasnu! Já opravdu žasnu! Ona je vaše… vaše…“

„Přítelkyně,“ napověděla mu Angua a znovu se zhluboka nadechla horké páry. „Ale Karotka má pravdu, pane Elánie. Nepřála bych si, aby se tahle záležitost nějak dál pitvala. Byla moje chyba, že jsem ho podcenila. Vlezla jsem přímo do toho. Během dvou tří hodin budu v pořádku.“

„Viděl jsem, jak jste vypadala, když jste sem přišli,“ vrtěl hlavou Elánius. „Byla jste úplná troska.“

„Taky to byl šok. Jako kdyby mi někdo usekl nos. Jako kdybyste zahnul za roh a narazil na Starého Smrďu Ruma.“

„Bohové! Tak strašné?“

„Možná, že tak hrozné ne, ale stejně, nechme to být, pane. Prosím!“

„Ten náš pan ze Slova se učí rychle,“ zabručel Elánius a sedl si za stůl. „Má pero a tiskařský lis a každý se chová, jako kdyby to byl nějaký hlavní hráč. Dobrá, tak se bude muset naučit ještě něco. Nechce, abychom ho měli pod dohledem? Dobrá, tak už na něj dohlížet nebudeme. Ať chvíli sklízí, co zasel. Nebesa vědí, že máme na práci spoustu jiných věcí.“

„Ale on je technicky —“

„Vidíte tu cedulku na mém psacím stole, kapitáne? Vidíte ji, seržantko? Je na ní napsáno ‚velitel Elánius‘. To znamená, že největší hvězdy září tady. To, co jste právě dostali, byl rozkaz. Tak jaké máme další novinky?“

Karotka přikývl. „Nic příjemného, pane. Toho psa nikdo ani nezahlédl. Cechy se začínají houfovat. Pan Skřuska je v poslední době samá návštěva. Aha, a nejvyšší kněz Výsměšek každému vypráví, že on něco takového tušil, protože se lord Vetinari zbláznil. Prý mu den předtím vyprávěl o svém plánu, jak zařídit, aby humři létali.“

„Aby humři létali,“ opakoval Elánius nevýrazně.

„A taky něco o posílání lodí prostřednictvím semaforu.“

„No nazdar. A co říká pan Skřuska?“

„Zcela jasně říká, že hledí s nadějí vstříc nové éře naší historie a že přivede Ankh-Morpork zpět na cestu zodpovědného občanství, pane.“

„Je to totéž co létající humři?“

„To je spíš politická věc, pane. Jak se zdá, mluví o tom, že by se chtěl vrátit k hodnotám a tradicím, které pozvedly město k jeho velikosti.“

„A ví, jaké hodnoty a tradice to byly?“ podíval se na něj užasle Elánius.

„Předpokládám, že ano, pane,“ přikývl Karotka a na tváři se mu nepohnul ani sval.

„Och bohové. To bych raději dal přednost tomu létajícímu humrovi.“

A znovu z temného nebe padal ošklivý mrznoucí déšť. Nedomyšlený most byl více méně prázdný. Mikuláš, s kloboukem staženým do očí, postával ve stínech.

Pak se ozval hlas odnikud. „Tak… máte ten svůj kousek papíru?“

„Záludný Femur?“ řekl Mikuláš vytržený z úvah.

„Posílám vám… průvodce, kterého budete sledovat,“ sdělil mu tajemný informátor. „Říkejte mu… jmenuje se… Koniklec. Prostě půjdete za ním a všechno bude v pořádku. Připravený?“

„Ano.“

Záludný Femur mě pozoruje, pomyslel si Mikuláš. Musí být někde opravdu blízko.

Ze stínů vyběhl Koniklec.

Byl to pudl. Více méně.

Osazenstvo salonu Le Poil du Chien, salonu psí krásy, udělalo, co mohlo, a věřte, že i ten nejpyšnější umělec by ze sebe vydal to nejlepší proto, aby Starý Smrďa Rum opustil jeho ateliér co nejdříve. Stříhali, sestřihovali, umývali, sušili, kulmovali, ondulovali, dávali studené vlny, kadeřili, čechrali, pročesávali, splétali a dodávali lesk a manikérka se zamkla na záchod a odmítla vylézt.

Výsledek byl… růžový. Růžová barva, to byl jen jeden aspekt celé věci, ale byla… tak růžová, že zastiňovala všechno ostatní, dokonce i umělecky tvarovanou oháňku zdobenou bambulkou. Přední část psa vypadala, jako kdyby byla vystřelena do velké růžové koule a zčásti v ní uvízla. Pak tady byl ten mohutný, blýskavý obojek. Blýskal se až přespříliš — někdy se musí sklo třpytit víc než diamanty, protože toho chce mnohem víc dokazovat.

Vzato kol a kolem, celkovým výsledkem nebyl pudl, ale jakási neforemná pudlobludnost. Přesněji řečeno, každý kousek onoho tvora naznačoval: „Pudl, pudl“, až na celé zvíře, které naznačovalo „pojďme.“

„Kňouk,“ podíval se pudlopes na Mikuláše, a ani to nebylo tak nějak v pořádku. Mikuláš si byl vědom toho, že podobní psi kničí, ale byl si skoro jistý, že tenhle ono „kňouk“ řekl.

„No… hodný…“ začal Mikuláš, „…pejsek?“

„Kňouk, kňoukňouk, -žíš, kňouk!“ řekl pes a vykročil.

Mikuláš se zamyslel nad tím ‚,-žíš“, ale pak si řekl, že pes musel kýchnout.

Pejsek mezitím odklusal padajícím mokrým sněhem a zmizel v uličce.

Vzápětí se jeho čenich vynořil zpoza rohu.

„Kňouk? Kník?“

„Ano, ano, omlouvám se,“ zvolal Mikuláš.

Koniklec ho vedl dolů po umaštěných schodech ke staré pěšině, vyšlapané po neplavce řeky. Ta byla poseta smetím a naplavenými, nebo snad nanesenými odpadky, a to, co se jed-nou odhodí do řeky Ankh, jsou skutečně odpadky. Sem dolů se slunce dostalo velmi zřídka dokonce i za hezkých dní. Vypadalo to skoro, jako by stíny vědomě tuhly nebo se hýbaly spolu s vodou.

Bez ohledu na cokoliv hořel v temnotě pod pilíři mostu malý oheň. V okamžiku, kdy se mu automaticky uzavřely nozdry, si Mikuláš uvědomil, že jde na návštěvu k Pokrytecké partě.

Stará pěšina už byla dlouho opuštěná, ale je třeba říci, že Starý Smrďa Rum a jeho společníci byli hlavním důvodem, proč opuštěná i zůstávala. Neměli nic, co by se jim dalo ukrást. Vlastnili toho ještě méně. Čas od času Cech žebráků uvažoval o tom, že Pokryteckou partu vyžene z města, ale neměl k tomu ani příliš chuti, ani nadšení. Dokonce i žebráci občas potřebují někoho, na koho by mohli shlížet shora a podmostní spolek byl tak hluboko, že se za jistého světla zdálo, jako by stál až úplně nahoře. Kromě toho, cechy přece jen poznaly umění ve svém oboru, když se s ním náhodou setkaly, a nikdo neuměl tak chrchlat a mokvat jako Jindra Rakvář, nikdo nedokázal být tak beznohý jako Podříznutý Arnold a nic na světě nebylo s to páchnout jako Starý Smrďa Rum. Ten mohl používat skalatinový olej jako deodorant.

A ve chvíli, kdy Mikulášovy myšlenky dospěly až sem, uvědomil si najednou, kde se ukrývá Hafal.

Koniklecova oháňka s bambulkou zmizela v hromadě starých beden, krabic a plechů, které společnost střídavě říkala „Co?“, „Vyprdnousenaně!“, „Fuj,“ a „Doma“.

Mikulášovy oči už začínaly slzet. Tady dole vzduch příliš neproudil. Pomalu si mezi harampádím hledal cestu k ohni.

„Hm… dobrý večer, gentlemani,“ vypravil ze sebe a kývl na postavy sedící kolem ohně, jehož plameny hrály do zelena.

„Tak nejdříve chcem vidět barvu toho vašeho papíru na peníze,“ nařizoval ze stínu hlas Záludného Femura.

„Je takový… é… zasedlý,“ řekl Mikuláš a rozevřel šek. Ten převzal Kachní muž, pečlivě ho prohlédl a nezanedbatelně přispěl k jeho zašedlosti.

„Zdá se, že je v pořádku. Padesát tolarů, signováno,“ řekl. „Vysvětlil jsem tuhle transakci svým kolegům, pane ze Slova. Ujišťuji vás, že to nebylo jednoduché.“

„Bodejť, a estli to neklapne, tak přijdeme k všemu domu!“ oznámil Mikulášovi Jindra Rakvář.

„Ehm… a uděláte co?“ zeptal se Mikuláš.

„Budem tam stát furt a furt a furt!“ zamračil se výhružně Podříznutý Arnold.

„Dívat se na lidi zvláštním způsobem,“ přidal se Kachní muž.

„A flusat jim na boty,“ doplnil temnou hrozbu Jindra Rakvář.

Mikuláš se pokoušel nemyslet na paní Arkánovou. Raději se zeptal: „A teď, mohl bych vidět toho psa?“

„Ukaž mu ho, Rone,“ zazněl hlas Záludného Femura.

Starý Smrďa roztáhl přednice těžkého kabátu a pod ním se objevil mžourající Hafal.

„Takže ho máte vy?“ užasl Mikuláš. „A to je celé to tajemství?“

„Vyprdnoutsenato!“

„Koho by napadlo prohledávat Starého Smrďu Ruina?“ nadhodil Záludný Femur.

„Skvělý nápad,“ přikývl Mikuláš, „tady ho opravdu nemohl nikdo najít. Ani vyčmuchat.“

„A pamatujte si, že je hodně starý,“ upozorňoval Záludný Femur. „A ani v nejlepší formě a letech to nebyl žádný Mistr myslitel. A pozor, rád bych upozornil, že tady mluvím jako ten pes, tedy ne že bych byl pes, chtěl jsem říct, že mluvím za toho psa a ten pes taky nemluví, tedy on mluví, ale psím jazykem — tedy chci jednoduše říct, abyste nečekal žádný filozofický výlevy.“

Když Hafal viděl, že se na něj Mikuláš dívá, pracně se zvedl na zadní a stařecky zapanáčkoval.

„Jak se k vám dostal?“ zajímal se Mikuláš, když mu začal Hafal očichávat ruku.

„Přiběhl z paláce a rovnou se schoval pod Rumův kabát,“ odpověděl Záludný Femur.

„Což je, jak jste správně podotkl, to poslední místo, kde by ho kdo hledal,“ podotkl Mikuláš.

„Myslím, že byste tomu měl věřit.“

„Tady by ho nenašel ani vlkodlak.“ Mikuláš si vytáhl blok, obrátil na čistou stranu a napsal si: Hafal (16), původní bydliště Patricijův palác, Ankh-Morpork.

Tak já dělám interview se psem, pomyslel si. Muž rozpráví se psem. To je skoro novinka.

„Takže… ehm, Hafale, co se stalo, než jsi utekl z paláce?“

Záludný Femur ze svého místa několikrát zakňučel, zafuněl a krátce zaštěkal. Hafal zvedl jedno ucho a pak podobným způsobem odpověděl.

„Probudil se a zažil okamžik strašlivé filozofické nejistoty,“ odpověděl Záludný Femur.

„Já myslel, že jste říkal, že nemám —“

„Podívejte, já tlumočím, je to jasný? A to proto, že v místnosti byli dva bohové. To znamená dva lordi Vetinariové. Hafal je ještě poněkud staromódní pes. Ale on věděl, že jeden z nich je špatný, protože nesprávně páchl. A pak tam byli další dva muži. Ti —“

Mikuláš zuřivě psal.

O dvacet vteřin později ho Hafal kousl do nohy nad kotníkem.

Úředník v kanceláři pana Kosopáda zvedl hlavu od psacího stolu, nenápadně začichal a pokračoval v psaní svým ozdobným starodávným kurentem. Neměl čas věnovat se nezvaným stranám. Zákon se nedá uspěchat Vzápětí narazil obličejem na stolní desku, kam mu ji tiskla jakási strašlivá síla. V jeho ome-zeném zorném poli se objevila tvář pana Zichrhajce.

„Říkal jsem vám,“ řekl pan Zichrhajc, „že si nás pan Kosopád přeje vidět…“

„Ghnh,“ odpověděl úředník. Pan Zichrhajc kývl a tlak poněkud povolil.

„Promiňte, nerozuměl jsem vám. Co jste říkal?“ zeptal se znovu pan Zichrhajc a klidně pozoroval, jak se úředníkova ruka posouvá podél hrany stolu.

„On… nikoho… nepřijímá…“ slova skončila tlumeným vyjeknutím.

Pan Zichrhajc se naklonil k tváři přimáčklé na stole. „Za ty prsty se omlouvám, ale nemohli jsme přece dovolit, aby se ty ošklivé prstíky dostaly až tady k té malé páčce, že ne? Kdo ví, co všechno by se mohlo stát, kdybyste za ni zatáhl. Tak a teď… Které dveře vedou do kanceláře pana Kosopáda?“

„Druhé… dveře… doleva…“ zasténal muž.

„Vidíte? Oč je to jednodušší, když se k sobě chováme slušně? A během týdne, maximálně dvou, už zase udržíte pero.“ Pan Zichrhajc kývl na pana Tulipána a ten úředníka pustil. Muž se svezl k zemi.

„Chcete, abych ho -aně odkrouhnul?“

„Nechte ho,“ zavrtěl hlavou pan Zichrhajc. „Myslím, že dnes budu na lidi hodný.“

Jednu věc musel panu Kosopádovi přiznat. Když Nová firma vstoupila do jeho kanceláře, zvedl hlavu a výraz jeho tváře se téměř nezměnil.

„Pánové?“ řekl.

„Ne aby vás napadlo mačkat nějakou -anou věc!“ upozornil ho pan Tulipán.

„Je tady něco, co byste měl vědět,“ řekl pan Zichrhajc a vytáhl z kapsy kabátu krabičku.

„Co to má být?“ pozvedl pan Kosopád mírně obočí.

Pan Zichrhajc rozepnul západku na straně skříňky.

„Tak si poslechněme ten včerejšek,“ řekl.

Skřet zamrkal.

„…úúó… óóéé… pipéé… čas je drahý, pane Zichrhajci. Nechci to protahovat. Co jste udělali se psem?“ Prst pana Kosopáda se dotkl jiné páčky na boku skříňky, „…piťpiťpiťpiť pop… Mí… klienti mají dlouhou paměť a hluboké kapsy. Dají se najmout jiní zabijáci. Rozumíte mi, že?“

Když pak páčka „vypnout“ udeřila skřeta do hlavičky, ozvalo se ještě slabé, ale zřetelné „Au!“.

Pan Kosopád vstal a přešel ke starodávnému likérníku.

„Nemáte chuť se něčeho napít, pane Zichrhajci? Obávám se, že mám jen balzamovací směs…“

„Zatím ne, pane Kosopáde.“

„…myslím, že bych tady ještě našel nějaký banán pro vaši…“

Při zvuku plesknutí, které zaznělo ve chvíli, kdy pan Zichr-hajc zachytil ruku pana Tulipána, se pan Kosopád se šťastným výrazem obrátil.

„Já vám to říkal, já toho -anýho chlapa musím -aně zabít!“

„To jste si vzpomněl trochu pozdě, obávám se,“ upozornil ho právník a klidně si sedl. „Dobrá, pane Zichrhajci, myslím, že tady jde o peníze, že?“

„Všechno, co nám dlužíte, plus dalších padesát tisíc.“

„Ale toho psa jste nenašli.“

„Hlídka taky ne. A oni mají vlkodlaka. Toho psa hledá každý. Ten pes zmizel. Ale na tom nezáleží. Zato hodně záleží na téhle malé krabičce.“

„Něco takového má jako důkaz velmi malou platnost…“

„Skutečně? Záznam toho, jak se nás ptáte na psa? Jak mluvíte o zabijácích? Myslím si, že ten chlápek Elánius by se rozhodně v něčem takovém začal přehrabovat. Nevypadá jako někdo, kdo by si dal ujít podobnou příležitost.“ Pan Zichrhajc se nevesele usmál. „Vy máte něco na nás, dobrá, ale mezi námi,“ naklonil se blíže k panu Kosopádovi, „přestože některé z těch věcí, o nichž víte, by se daly posuzovat jako zločiny —“

„Všechny ty -aný vraždy, to pro začátek,“ přizvukoval spokojeně pan Tulipán.

„— protože jsme zločinci, je možno to považovat za naše typické chování. Zatímco vy jste,“ pokračoval pan Zichrhajc klidně, „úctyhodný občan. A to nevypadá moc dobře, když se úctyhodný občan zaplete do takových ošklivých věcí. Lidé o tom mluví.“

„Abychom si ušetřili… nedorozumění,“ řekl pan Kosopád, „učiním vám jistou nabídku —“

„V drahých kamenech,“ přerušil ho pan Zichrhajc.

„Milujeme drahý kamení,“ přikyvoval pan Tulipán.

„Udělali jste si kopii z téhle… věcičky?“ zeptal se pan Kosopád.

„Nic neříkám,“ odpověděl pan Zichrhajc, který si kopii neu-dělal a ani nevěděl jak. Jenže došel k názoru, že panu Kosopádovi nezbývá nic jiného než být maximálně opatrný, a zdálo se, že si pan Kosopád myslí totéž.

„Přemýšlím o tom, jestli vám mohu věřit,“ řekl pan Kosopád napůl pro sebe.

„Na vašem místě bych to bral takhle,“ začal pan Zichrhajc tak trpělivě, jak to jen dokázal. Hlava ho bolela čím dál tím víc. „Kdyby se rozneslo, že jsme podrazili klienta, to by bylo moc špatné. Lidé by začali říkat, že někomu takovému se nedá věřit. To je přece špatné chování. Ale kdyby se ti lidé, s nimiž jednáme, doslechli, že jsme odkrouhli klienta, který s námi nehrál fér, pak by si řekli ‚ano, tak se zachovají dobří obchodníci. Vědí, jak se dělá obchod…‘“

Umlkl a zadíval se do stínů v rohu místnosti.

„A?“ nadhodil pan Kosopád.

„A… a… k čertu s tím,“ odsekl pan Zichrhajc a potřásl hlavou. „Dejte nám to kamení, Kosopáde, nebo se vás začne vyptávat pan Tulipán, jasný? Chceme vypadnout z toho vašeho zatracenýho města, plnýho těch mizernejch trpaslíků, trollů a chodících mrtvol! Tohle místo mně nahání husí kůži! Takže navalte ty diamanty! Hned teď!“

„Dobrá,“ přikývl krátce pan Kosopád. „A ten skřítek?“

„Toho si beru s sebou. Když chytí nás, chytí i jeho. Jestli náhodou zemřeme za záhadných okolností…, pak se někdo dozví co a jak. Jakmile se dostaneme do bezpečí… Nejste v situaci, kdy byste se s námi mohl přít, Kosopáde.“ Pan Zichrhajc pokrčil rameny. „Mám dneska mizerný den.“

Pan Kosopád otevřel zásuvku stolu, vytáhl odtamtud tři malé sametové sáčky a položil je na kůží potaženou stolní desku. Pan Zichrhajc si otřel čelo kapesníkem.

„Podívejte se na ně, pane Tulipáne.“

Pak nastalo ticho, během nějž oba pozorovali pana Tulipána, který si nasypal kameny do obrovské dlaně. Několik jich namátkou zkontroloval hodinářským sklem, které si nasadil. Očichal je. Pak jeden nebo dva dokonce olízl.

Nakonec z hromádky vybral čtyři a hodil je právníkovi zpět.

„Co si myslíte? Že jsem nějakej -anej blbec?“

„Klenotník se pravděpodobně spletl,“ odpověděl pan Kosopád.

„Jo?“ ušklíbl se pan Zichrhajc. Ruka mu vjela pod kabát a tentokrát se vynořila se zbraní.

Pan Kosopád zíral do ústí pérové pistole. Byl to technicky samostříl, v němž byla pružina stlačovaná lidskou silou, který však byl dík dokonalé a trpělivé technologii zredukován na jakousi trubici s rukojetí a kohoutkem. Říkalo se, že každý, koho s touhle věcičkou chytí Cech vrahů, zakusí na vlastním těle, a to do extrémů, kde všude se dá táhle miniaturizovaná kuše ukrýt, a každý, kdo by ji použil proti některému z členů hlídky, vzápětí zjistí, že se jeho nohy přestaly dotýkat země a pohybují se jen pomalu sem tam, podle toho, jak se do jejich majitele právě opírá vítr.

I na tomhle stole muselo být tlačítko nebo páčka. Dveře se rozlétly a do místnosti vpadli dva muži. Jeden byl vyzbrojen dvěma dlouhými noži, druhý kuší.

To, co jim pan Tulipán udělal, bylo velmi ošklivé.

Byla to více méně otázka zkušeností a praxe. Když nějaký ozbrojený muž vběhne do místnosti s vědomím, že tam došlo k potížím, potřebuje alespoň zlomek vteřiny na to, aby se rozhlédl, zhodnotil situaci a rozhodl, jak bude jednat. Musí ale-spoň zlomek vteřiny myslet. Pan Tulipán nepotřeboval zlomek vteřiny. On nemyslel. Jeho ruce se pohybovaly samy od sebe.

I pro zkušené a vypočítavé oči pana Kosopáda to bylo tak rychlé, že si musel scénu v duchu znovu přehrát. A dokonce i v onom pomalém hororovém pohybu bylo těžké zaregistrovat, jak pan Tulipán uchopil nejbližší židli a švihl jí vzduchem. Na konci rozmazané čmouhy pak zůstali ležet oba muži v bezvědomí, jeden s paží zkroucenou v nepřirozeném úhlu a ve stropě tiše bzučel zaražený nůž.

Pan Zichrhajc se otočil. Ručnicí pořád mířil na zombii. Z kapsy vytáhl malý kapesní zapalovač v podobě draka a pak spatřil pan Kosopád — ten pan Kosopád, který při chůzi tiše praskal a páchl prachem —, že kolem toho kousku ošklivé šipky vyčnívající z hlavně pistole je omotán kus měkkého hadříku.

Aniž spustil oči z právníka, přiložil pan Zichrhajc plamen zapalovače k jemné pletenině. Látka vzplanula. A pan Kosopád byl opravdu velmi… proschlý.

„Ta věc, k níž se chystám, je velmi ošklivá,“ řekl pan Zichrhajc jako hypnotizován. „Ale já v životě udělal tolik zlých věcí, že se něco takového už ani nepočítá. Totiž… zabít někoho, to je obrovská věc, ale když zabíjíte podruhé, tak už je to jenom poloviční. Chápete? Takže většinou, když zabijete dvacet lidí, tak si toho v průměru ani nevšimnete. Ale… dnes je krásný den, ptáčci zpívají, jsou tady takové ty věci jako kuřátka, koťátka a tak a slunce září, třpytně se odráží od sněhu a s sebou přináší příslib nadcházejícího jara, květin, svěže zelené trávy a dalších kuřátek a horkých letních dnů, něžných polibků deště a dalších úžasně voňavých a čistých věcí, které vy nikdy neuvidíte, jestli okamžitě nevytáhnete to, co máte v tom šuplíku, protože shoříte jako slaměnej vích, vy zatracenej, slizkej, křivej, hnusnej a prošvindlovanej zkurvysynu!“

Pan Kosopád spěšně sáhl do zásuvky a vytáhl další sametový váček. Náhle nervózní pan Tulipán, který svého kolegu neslyšel použít slovo „koťátko“ v jiné souvislosti než s výrazem „sud s vodou“, prozkoumal jeho obsah.

„Rubíny,“ přikývl, „—aně dobrý rubíny.“

„Tak a teď odsud zmizte,“ sípal pan Kosopád. „Okamžitě. Už nikdy se nevracejte. Já o vás nikdy neslyšel. Nikdy jsem vás neviděl.“

Oči upíral na prskající plamen.

V několika minulých staletích stál pan Kosopád tváří v tvář mnoha ošklivým věcem, ale v tomto okamžiku mu nic nepřipadalo tak výhružné jako pan Zichrhajc. Nebo vyšinuté. Ten muž se kýval sem a tam, každou chvilku sebou jakoby vyděšeně trhnul a očima těkal po stínech v temných koutech místnosti.

Pan Tulipán chytil svého partnera za rameno. „No tak, tak už ho -aně vodkrouhnem a deme, ne?“ navrhl.

Zichrhajc zamrkal. „Jdeme,“ přikývl a zdálo se, že se pomalu vrací do své hlavy. „Dobrá.“ Pak se podíval na zombii. „Myslím, že vás dneska ještě nechám naživu,“ řekl a sfoukl plamen. „Ale zítra… kdo ví?“

Nebyla to zvlášť zlá výhrůžka, ale ani ta mu dnes nějak ne-šla od srdce.

Pak Nová firma zmizela.

Pan Kosopád chvilku seděl nehybně a díval se na zavřené dveře. Bylo mu jasné, a mrtví mají v těchto věcech velké zkušenosti, že jeho dvěma ozbrojeným úředníkům, veteránům mnoha nebezpečných bojů, už není pomoci. Pan Tulipán byl odborník.

Vytáhl ze zásuvky arch psacího papíru, napsal na něj tiskacími písmeny několik řádků a zazvonil na dalšího úředníka.

„Nejdřív zařiďte tohle,“ řekl, když viděl, jak muž zírá na obě těla na podlaze, „a pak tohle odneste pánovi ze Slova.“

„Kterému, pane?“

Pan Kosopád na okamžik zapomněl.

„Lordu ze Slova,“ doplnil. „V žádném případě tomu druhému.“

Mikuláš ze Slova obrátil stranu ve svém poznámkovém bloku a pokračoval v psaní. Pokrytecká parta si ho užívala jako veřejné vystoupení.

„To máte velkej dar, šéfe,“ ozval se Podříznutý Arnold. „To jednomu až srdce zahřeje, když vidí, jak vám ta tužka skáče po papíře sem a tam. Taky bych si to přál umět, jenže já nikdy nebyl mamulárně zručnej.“

„Nedal byste si hrnek čaje?“ zeptal se Kachní muž.

„Vy tady dole pijete čaj?“ nedokázal se Mikuláš ubránit údivu.

„Samozřejmě. A proč ne? Co si o nás myslíte, že jsme to za lidi?“ Kachní muž nabídl Mikulášovi s úsměvem začernalou konvici a narezlý plecháček.

Tohle je pravděpodobně dobrá chvíle na to, být slušný a společenský, pomyslel si Mikuláš. Kromě toho, ta voda je provařená, že?