Pravda

„_{^{Toto zařízení je dodáváno bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že firma Biomagické produkty zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv použití svých produktů a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak nakupujícím, tak jakou-koliv jinou osobou, entitou či božstvem, což se týká následků a škod způsobených jak na osobě momentálního uživatele, tak na předmětech a hodnotách v blízkém i širokém okolí přístroje, jakož škod a katastrof vzniklých v důsledku pokusu o zničení tohoto zařízení násilným způsobem, např. úderem o stenu, vhozením do hluboké studny a podobnými způsoby, a vyhrazuje si právo kdykoliv doplnit toto upozornění o další články, a to libovolným způsobem, přičemž za váš souhlas budeme považovat skutečnost, že jste se přiblížili k produktu na vzdálenost menší než pět kilometrů nebo si produkt prohlédli silným dalekohledem nebo oba tyto způsoby, a dobře vám tak, když jste tak naivní a snadno manipulovatelný pitomec, který klidně a bez námitek přijme a podepíše na kus předraženého elektronického šrotu tak nesmyslnou, arogantní a pro výrobce jednostranně výhodnou smlouvu, jakou byste jinak odmítli podepsat, i kdyby se vztahovala na nákup krabice psích sucharů, a je tedy jasné, že zařízení používáte kompletně na své vlastní riziko.}}“

Skřet se zhluboka nadechl. „Mohl bych vám předvést další z širokého výběru zajímavých a zábavných zvuků, jimiž disponuji, (uveďte své jméno)?“

Pan Zichrhajc se s tázavým výrazem obrátil k panu Tulipánovi. „Tak jo.“

„Tak například můžu zazpívat tra-la-la-lí!“

„Ne.“

„Zatroubit jako polnice?“

„Ne.“

„Bing-bong?“

„Ne.“

„Taky mi můžete nařídit, abych se ohlašoval komickými nebo kratochvilnými poznámkami, které se u různých úkonů obměňují.“

„Proč?“

„Ehm… no, někteří lidé si přejí, abychom říkali věci jako já se vrátím…, až zase zvednete víčko‘, nebo něco takového…“

„A proč děláš ty zvuky?“ zajímal se pan Zichrhajc.

„Lidi mají rádi zvuky.“

„My ne,“ sdělil mu pan Zichrhajc.

„My ty -aný zvuky nenávidíme.“

„Tak to vám chválím! Umím taky spoustu ticha,“ sdělil jim zelený skřet. Jenže sebevražedné naprogramování ho nutilo pokračovat. „A jaké byste si přáli barevné schéma?“

„Cože?“

„Jakou byste si přáli, abych měl barvu?“ Už když skřet mluvil, jedno z jeho dlouhých uší se pomalu zbarvilo do ruda a jeho nos na sebe vzal poněkud znepokojivý odstín modré.

„Nechceme žádné barvy,“ zavrtěl hlavou pan Zichrhajc. „Nechceme zvuky. Nechceme žádné veselosti. Chceme jen, abys dělal, co se ti řekne.“

„Možná byste si udělali chvilku a vyplnili svou registrační kartu?“

Nůž, který s rychlostí útočícího úhoře vyletěl zdánlivě odni-kud, mu vytrhl z ruky kartičku a přibodl ji na pult.

„No, možná bychom to mohli nechat na později…“

„A kam se poděl ten tvůj chlápek,“ zamračil se pan Zichr-hajc, „co stál za pultem?“

Pan Tulipán se nahnul přes pult a vytáhl mága ven.

„Tenhle chlápek říká, že jsi jeden z těch fujtajblů, co dokážou opakovat všechno, co slyší,“ pokračoval pan Zichrhajc.

„Jo, uveďte své jméno, pane.“

„A nevymejšlíš si?“

„To oni neumějí,“ zajíkal se mág. „Nemají totiž žádnou představivost.“

„Takže když někdo uslyší, co ten prevít říká, bude vědět, že je to pravda?“

„Samozřejmé.“

„No, tak to vypadá přesně jako to, co hledáme,“ přikývl pan Zichrhajc.

„A jakým způsobem si přejete platit?“ zeptal se mág.

Pan Zichrhajc luskl prsty. Pan Tulipán se narovnal, vydul hruď, narovnal ramena a s prasknutím si srovnal klouby prstů na rukou, které vypadaly jako dva objemné sáčky růžových ořechů. „Než se dáme do řeči o tom -aným placení,“ naklonil se k mágovi pan Zichrhajc, „chtěli bysme si promluvit s tím chlápkem, kterej napsal tuhle -anou smlouvu.“

Místnost, na kterou teď Mikuláš myslel jako na svou kancelář, se skutečně velmi změnila. Staré pomůcky k praní, napůl zničené houpací koně a ostatní krámy kdosi odvezl a uprostřed stály čelem k sobě dva psací stoly.

Byly prastaré a otlučené, a aby se přestaly kývat, bylo třeba je proti vší logice podložit složenými papírky pod všemi čtyřmi nohami.

„Sehnala jsem je z bazaru kousek odsaď,“ řekla Sacharóza nervózně. „Byly docela laciné.“

„Ano, to je na nich vidět. Ehm…, slečno Rezámková… Tak mě napadlo…, váš dědeček by dokázal vyrýt obrázek nebo ne?“

„Ano, jistě. Proč jste celý od bláta?“

„A kdybychom sehnali nějaký ikonograf a naučili se ho používat, mohli bychom udělat nějaké obrázky,“ pokračoval Mikuláš, aniž si všímal její otázky. „Dokázal by dědeček vyrýt ten obrázek, který skřítek namaluje?“

„Asi ano.“

„A znáte ve městě nějakého dobrého ikonografa?“

„Můžu se poptat. Co se vám to stalo?“

„Ale někdo vyhrožoval sebevraždou v Lichotnické uličce.“

„A povedlo se?“ Jak se zdálo, Sacharózu její vlastní otázka poněkud zarazila. „Víte, ne že bych si přála, aby někdo zemřel, ale, hm, máme ještě spoustu volného místa…“

„Možná, že se mi z toho podaří něco udělat. On, tedy jak bych to řekl, zachránil život toho muže, který vylezl nahoru, aby mu to rozmluvil.“

„Jak odvážné! Zjistil jste jméno toho muže, který tam nahoru za ním vylezl?“

„Hm, ne. Víte, byl to Tajemný muž,“ odpověděl Mikuláš.

„No, tak to je opravdu něco. Venku čekají nějací lidé, kteří by s vámi chtěli mluvit,“ hlásila Sacharóza. Pak nahlédla do svého notesu. „Je tam člověk, který ztratil hodinky, pak zombie, která… Víte, z toho jsem nedostala, co vlastně chce. Potom je tam troll, který hledá zaměstnání, a pak někdo, kdo si přišel stěžovat na článek o potyčce u Zašitého bubnu a chce vám useknout hlavu.“

„No nazdar. Dobrá. Tak jedno po druhém…“

Muž, který ztratil hodinky, byl jednoduchý případ.

„Byly to jedny z těch nových hodinek a dostal jsem je od tatínka,“ stěžoval si muž. „Hledám je už celý týden!“

„Ale to není přesně to, o čem —“

„Kdybyste dal do novin, že jsem je ztratil, možná, že by je ten, kdo je našel, vrátil?“ řekl muž s nebývalým optimismem. „A já bych vám za to dal šest pencí.“

Šest pencí je šest pencí. Mikuláš si udělal několik poznámek.

Se zombií to bylo horší. Tak především, byla ošklivě šedivá, místy přecházela do zelených odstínů a silně páchla vodou po holení s umělou vůní hyacintu. Některé z novějších zombií si totiž uvědomily, že jejich naděje na to, udělat si přátele v novém životě, se podstatně vylepší, když budou páchnout po květinách, než když budou jednoduše páchnout.

„Lidé si rádi přečtou o lidech, kteří jsou mrtví,“ tvrdil muž zombie. Jmenoval se pan Ohybný a vyslovoval to tak, aby bylo jasné, že slovo pan je organickou součástí jeho jména.

„Myslíte, že ano?“

„Jistě,“ přikývl pan Ohybný důrazně. „Mrtví lidé mohou být velmi zajímaví. Jsem přesvědčen, že si živí lidé velmi rádi přečtou o mrtvých lidech.“

„To myslíte nekrology?“

„Třeba. Předpokládám, že to bude něco takového. Dokážu je psát velmi zajímavým způsobem.“

„Výborně, dvacet pencí za jeden, platí?“

Pan Ohybný přikývl. Bylo jasné, že by to ovšem dělal i zadarmo. Podal Mikulášovi štůsek žlutého, na troud vyschlého papíru.

„Tak tady je jeden velmi zajímavý pro začátek,“ řekl.

„Ale, a čípak je to?“

„Můj, je velmi zajímavý. Zvláště ta pasáž o tom, jak jsem zemřel.“

Další člověk, který vešel, byl troll. Oproti všem zvyklostem trollů, kteří si obvykle oblékali jen to nejnutnější minimum, které mělo uspokojit pro ně nepochopitelné lidské požadavky na slušnost, tenhle měl na sobě oblek. Tedy přesněji řečeno, byly to obrovské látkové roury, které zakrývaly většinu jeho těla a těžko bychom pro ně hledali jiný název než oblek.

„Sem Rocky,“ zahuhlal se sklopeným pohledem. „Sem vo-chotnej dělat cokoliv, guvernére.“

„A co jsi dělal naposled?“ zeptal se Mikuláš.

„Boxera, šéfe. Ale moc se mi to nepáčilo. Furt mě mlátili do hlavy a každou chvíli sem ležel.“

„A umíš psát nebo dělat obrázky?“ zeptal se Mikuláš a rozpačitě zamrkal.

„To teda ne, guvernére. Umim zvedat těžký věci a pískat písničky, sáhibe.“

„To je… skvělé nadání, ale obávám se, že my, tady —“

Dveře se rozletěly dokořán a dovnitř vstoupil mohutný muž s širokými rameny, oblečený v kůži pobité mosaznými nýty, který v ruce svíral těžkou sekeru.

„Nemáte právo něco takového o mně psát v novinách!“ zaduněl chraplavým hlasem. A zamával čepelí sekery Mikulášovi pod nosem.

„Kdo jste?“

„Jmenuju se Zhorynahor, barbar, a přišel jsem —“

Mozek, který se obává, že bude v nejbližší chvíli rozseknut ve dví, myslí přinejmenším dvakrát rychleji.

„Aha, jestliže je to tedy stížnost, co mi tady chcete přednést, musíte se obrátit na referenta pro stížnosti, stínání hlav a užívání karabáče,“ oznámil mu Mikuláš. „Dovolte, abych vám představil pana Rockyho.“

„Jo, to sem já,“ zaduněl šťastně Rocky a položil muži ruku na rameno. Vešly se mu tam právě jen tři prsty. Zhorynahor mírně poklesl v kolenou.

„Já… jen jsem chtěl… říct,“ řekl Zhorynahor pomalu, „že jste do toho článku napsal, že jsem někoho udeřil stolem. Nic takovýho jsem neudělal. Co by si o mně lidé pomysleli, kdyby se doslechli, že se potuluju po hospodách a tluču lidi stolama? Vždyť by mi to zničilo pověst!“

„Aha.“

„Probodl jsem ho. Stůl je taková zbraň pro hračičky.“

„Vytiskneme tam tedy opravu,“ řekl Mikuláš a přitáhl si blok a tužku.

„Když už to budete psát, mohl byste tam přidat, že jsem Dranžírákovi Dlátomějovi utrh zubama ucho? To na lidi udělá dojem. Uši se netrhaj snadno.“

Když všichni odešli, Rocky si sedl na židli před dveřmi a Mikuláš se Sacharózou se podívali jeden na druhého.

„Bylo to opravdu velice zvláštní ráno,“ řekl.

„Taky jsem zjistila ty věci o počasí,“ navázala plynule Sacharóza. „Taky došlo k nelicencovanému vloupání do klenotnického obchodu na ulici Mazaných řemeslníků. Ukradli velké množství stříbra.“

„Jak jste se dozvěděla tohle?“

„Řekl mi to jeden z učedníků.“ Sacharóza si rozpačitě odkašlala. „On totiž… no, za mnou vyběhne na kousek řeči, když mě vidí jít kolem.“

„Opravdu? Skvělá práce!“

„Poslyšte, zatímco jsem na vás čekala, napadla mě jedna věc. Poprosila jsem Gunillu, aby nám to vysadil.“ Pak stydlivě posunula po stole k Mikulášovi kus papíru.

Pravda vítězí![9] Vychází nepravidelně.

„Na vrcholku strany, teda jak trpaslíci říkají v záhlaví, to vypadá mnohem líp,“ komentovala svůj výtvor nervózně. „Co myslíte?“

„A proč je všude to listí a rozházený míchaný kompot?“ zeptal se Mikuláš.

Sacharóza zčervenala. „To jsem tam přidala já. Trocha nelicencovaného rytí. Myslela jsem si, že by to tomu nápisu mohlo dodat… že by to pak vypadalo jako lepší zboží… že by to prostě udělalo dojem. Ehm… vám se to nelíbí?“

„Je to moc pěkné,“ odpověděl spěšně Mikuláš. „Moc… pěkné… ehm ty… třešně…“

„— hrozny —“

„No jistě, myslel jsem hrozny. A z čeho je ten citát? Je velmi výmluvný přestože… hm… celkem nic neříká.“

„Myslím, že je to prostě jen citát,“ odpověděla Sacharóza.

Pan Zichrhajc si zapálil cigaretu a vyfoukl do stále vlhkého vzduchu vinného sklípku proužek kouře.

„Poslyšte, tak mám dojem, že nám tady nějak selhává schopnost komunikace,“ prohlásil. „Vždyť to není, jako kdy-bychom po tobě chtěli, aby ses naučil nazpaměť celou knihu nebo co. Stačí jen to, aby ses podíval tuhle na pana Tulipána. Je to tak těžké? Spousta lidí to dokáže bez jakéhokoliv zvláštního tréninku.“

„Já… nějak jsem z-ztratil svou flašku,“ zamumlal Karel a pod nohama mu zacinkalo několik prázdných lahví.

„Pan Tulipán přece vůbec není zlý člověk,“ řekl a i on musel v duchu připustit, že to je překrucování skutečnosti tváří v tvář nepopiratelným faktům. Jeho partner si koupil sáček ně-čeho, o čem dealer tvrdil, že je to ďábelský prášek, ale co panu Zichrhajcovi připadalo jako mletá modrá skalice. Celkem o nic nešlo, až na to, že tahle chemikálie zřejmě nějakým způsobem zareagovala se složkami břidláku, který si pan Tulipán dopřál k odpolední svačince, a změnila jednu z jeho nosních dutin v elektrický akumulátor. Pravé oko se mu pomalu protáčelo a mezi chloupky v nose mu přeskakovaly drobné jiskřičky.

„Podívej se, cožpak vypadá nějak strašně?“ pokračoval pan Zichrhajc. „Takže si pamatuj, jsi lord Vetinari, jasné? Nedáš si od nějakého strážného nic líbit. Když na tebe bude mluvit, jen se na něj mlčky podívej.“

„Takhle,“ zahučel pan Tulipán a polovina obličeje mu při tom střídavě rudla a bledla.

Karel uskočil.

„No, zrovna takhle možná ne,“ řekl pan Zichrhajc, „ale nějak podobně.“

„Já už to dál dělat nechci!“ zakvílel Karel.

„Deset tisíc tolarů, Karle,“ upozorňoval pan Zichrhajc. „To je opravdu spousta peněz.“

„Slyšel jsem o Vetinarim,“ bránil se Karel. „Když to špatně dopadne, dá mě hodit do jámy plné škorpionů!“

Pan Zichrhajc velkopansky rozhodil ruce. „No, ona taková jáma plná škorpionů není zase tak hrozná, jak se povídá, myslím.“

„V porovnání se mnou je to jenom -anej piknik,“ přidal si svůj kousek konverzace pan Tulipán, kterému mezitím začal světélkovat nos.

Karlovy oči hledaly nějakou cestu k úniku. Naneštěstí byla jedna z nich chytrost. Pan Zichrhajc nenáviděl pohled na pana Karla, který se pokouší být vychytralý, natož být chytrý. Bylo to jako pozorovat psa, který se pokouší hrát ha trombon.

„Neudělám to za deset tisíc tolarů,“ řekl Karel. „Je to jasné… vy mě potřebujete.…“

Nechal větu viset ve vzduchu, což byla přesně ta věc, kterou by byl v tom okamžiku pan Zichrhajc nejraději udělal s Karlem.

„Udělali jsme nějakou dohodu, Karle,“ upozornil ho jemně.

„Jo, to jo, jenže bych řekl, že teď už půjde o mnohem víc peněz,“ přikyvoval Karel.

„Co si o tom myslíte vy, pane Tulipáne?“

Tulipán otevřel ústa k odpovědi, ale místo ní mocně kýchl. Do řetízku, jímž měl Karel spoutána zápěstí, udeřil malý blesk, který vyletěl panu Tulipánovi z nosu.

„No, možná bysme mohli jít na patnáct táců,“ pokyvoval pan Zichrhajc hlavou, „ale to už půjde z našich podílů, Karle.“

„No, dobrá…“ přikývl Karel. Teď byl tak daleko od pana Tulipána, jak jen to bylo možné, protože velkému muži stály vlasy na hlavě jako hřebíky.

„Ale chceme vidět nějakou opravdovou snahu, chápeš?“ dodával pan Zichrhajc. „A začneme okamžitě. Jediné, co musíš říct, je… no? Co musíš říct?“

„Jste ze svého místa propuštěn, pane. Odejděte,“ řekl Karel.

„Až na to, že to nebudeš říkat takhle, že Karle?“ upozornil ho pan Zichrhajc. „Je to rozkaz. Ty jsi jeho šéf! A k tomu musíš přidat nadutý pohled. Koukni, jak bych ti to… Ty máš obchod. Tak si představ, že tě někdo požádá, abys mu dal věci na dluh.“

Bylo šest hodin ráno. Město svírala ve svém bezdechém obětí mrazivá mlha.

Z mlhy se vynořili, vplížili se do dílny za Kbelíkem a na nohou různých čísel, berlích různých tvarů a několika kolečkách v mlze znovu zmizeli.

„Mrpikýrachtis!“

Lord Vetinari zaslechl křik a poslal úředníka, který měl noční směnu, k bráně.

Všiml si záhlaví. Nad mottem se pousmál.

Pak se dal do čtení slov:

A lord Vetinari se usmál.

A někdo tiše zaklepal na dveře.

Lord Vetinari se podíval na hodiny.

„Vstupte,“ řekl.

Nic se nestalo. Po několika vteřinách se tiché zaklepání ozvalo znovu.

„Pojďte dovnitř.“

Znovu nastalo pregnantní ticho.

A lord Vetinari se dotkl jednoho zcela nenápadného místa na desce svého psacího stolu.

Z toho, co vypadalo jako masivní, kvalitní a dokonale vyleštěná ořechová deska, vyrobená z jednoho kusu, se vysunula dlouhá plochá zásuvka, která vyjela tak tiše, jako kdyby plula na oleji. Obsahovala několik štíhlých nástrojů, uložených na černém sametu, a pokud bychom kterýkoliv z nich chtěli popsat, neobešli bychom se beze slova „ostrý“.

Jeden z nich si vybral, uchopil jej do ruky nedbale svěšené podél boku, nehlučně přešel ke dveřím a otočil klikou. Pak rychle ustoupil stranou pro případ náhlého útoku.

Nic se nestalo.

Pak se dveře díky nerovnoměrnému postavení závěsů pomalu otevřely dovnitř.

Pan Šmicnutý uhladil papír s novinkami. Osazenstvo, které se pravidelně sesedalo kolem jídelního stolu, už vzalo na vědomí, že muž, který noviny kupuje, není pouhým vlastníkem listu, ale současně i knězem osvětlujícím jeho obsah vděčným masám.

„Tak tady se říká, že na Myrtylburské ulici vypěstoval nějaký člověk zeleninu legračního tvaru,“ prohlásil.

„To bych hrozně chtěla vidět,“ zašvitořila paní Arkánová. O kousek dál u stolu se ozval tichý dávivý zvuk. „Cítíte se dobře, pane ze Slova?“ dodala, když pan Náchylka udeřil Mikuláše do zad.

„Skvěle, vážně, moc dobře,“ vyrážel ze sebe Mikuláš. „Omlouvám se, trocha čaje mi zatekla do té nesprávné dírky!“

„V té části města je vážně moc dobrá, úrodná zem,“ vyslovil svůj názor pan Kolář, cestující obchodník se semeny a osivem.

Mikuláš se zoufale soustředil na svůj chléb, zatímco obsah každého článku novin poletoval nad jeho hlavou a byl diskutován jako článek víry svaté.

„Někdo podržel klenotníkovi nůž pod krkem,“ pokračoval pan Šmicnutý.

„Nebude to dlouho trvat a člověk nebude v bezpečí ani ve své vlastní posteli,“ děsila se paní Arkánová.

„No, ale já bych zrovna neřekl, že je to nejchladnější zima v posledních více než sto letech,“ prohlásil pan Kolář. „Vsadil bych se, že ta před deseti lety byla mnohem horší. Pamatuju si, jak mi strašně poklesl prodej.“

„Je to v novinách!“ řekl pan.Šmicnutý tichým hlasem člověka, který klade na stůl eso.

„A ten podivný nekrolog, co jste nám četl,“ vrtěla paní Arkánová hlavou. Mikuláš se tiše sklonil nad svým vejcem na hniličku. „Jsem si skoro jistá, že je dost nevhodné hovořit o věcech, které někdo udělal po své smrti.“

Pan Luftpumpl, trpaslík, který se zabýval něčím kolem klenotnického řemesla, se natáhl pro další krajíc opečeného chleba.

„Řekl bych, že takoví podivíni se najdou všude,“ poznamenal chladně.

„A město taky začíná být přelidněné,“ přidal se pan Větroměj, který pracoval na jakémsi blíže nespecifikovaném úřednickém místě. „Ale i tak, zombie jsou vlastně pořád ještě lidské. Tedy bez urážky.“

Pan Luftpumpl se tiše usmál a začal si mazat další chléb a Mikuláš se zamyslel nad tím, proč nikdy neměl rád lidi, kteří vždycky říkali „bez urážky“. Možná to bylo tím, že považovali za snazší říci „bez urážky“ než přemýšlet, jak žádné urážky nepáchat.

„No, předpokládám, že bychom měli jít s dobou,“ řekla nepříliš vesele paní Arkánová. „Doufám, že ten chudák ty svoje hodinky najde.“

Pravdou bylo, že pan Klarín Hrkoš na Mikuláše čekal před kanceláří a zářil na všechny strany. Vrhl se k Mikulášovi a mocně mu zalomcoval rukou.

„Úžasné, pane, fantastické!“ hlaholil. „Jak jste to dokázal? V tom musí být magie! Vy jste dal ten článeček do novin, a když jsem přišel domů, no ať mě čert vezme, jestli jsem ty hodinky nenašel v druhém saku? Bohové ať požehnají vašim novinám, to vám řeknu!“

Když Mikuláš vešel dovnitř, sdělil mu Dobrohor poslední novinky. Zatím se dnes prodalo osm set výtisků Komety. Při ceně pět pencí za výtisk činil Mikulášův podíl skoro šestnáct tolarů. Když tak ležely na stole v drobných mincích, byla to pěkná hromádka peněz.

„To je šílené,“ vrtěl hlavou Mikuláš. „Vždyť jsme neudělali nic jiného, než že jsme napsali věci!“

„Je tady jistý problém, mládenče,“ obrátil se k němu Dobrohor. „Chceš, abychom ti připravili další vydání na zítřek?“

„Bohové! Samozřejmě, že ne!“

„No, mám pro tebe totiž skvělou historku,“ sdělil mu trpaslík zachmuřeně. „Slyšel jsem, že Cech rytců si začal montoval svůj vlastní tiskařský lis. A taky prý za sebou mají spoustu peněz. Prý nás mohou téměř okamžitě vyřadit ze hry, co se týče běžného tisku.“

„A myslíte, že to skutečně dokážou?“

„Samozřejmě. Používat lisy umí skvěle. Vyrobit písmo není nijak těžké, zvláště když máš dobré rytce. Ti dokáží odvést skutečně skvělou práci. Abych ti řekl pravdu, nevěřili jsme, že se toho chytí tak brzo!“

„Mě to taky strašně překvapilo!“

„Na druhé straně, mladí členové cechu viděli podobnou práci přicházet do Ankh-Morporku z Omnie i Achátové říše. Teď je nad slunce jasné, že čekali jen na nějakou takovouhle příležitost, aby měli současně jak záminku, tak omluvu. Jak jsem slyšel, svolali včera večer mimořádnou schůzi. A došlo k několika výměnám ve funkcích.“

„To muselo být něco, co by stálo za to vidět.“

„Takže pokud chceme udržet naše noviny v chodu…“ řekl trpaslík.

„Já nechci všechny ty peníze!“ zasténal Mikuláš. „Peníze jen kazí lidi a působí problémy.“

„Můžeme prodávat Kometu levněji,“ ozvala se Sacharóza a vrhla na něj zvláštní pohled.

„Jo, vždyť bysme zase akorát vydělali víc peněz,“ odpověděl Mikuláš zasmušile.

„Mohli bychom víc platit pouličním prodavačům,“ navrhla Sacharóza.

„To bych nedoporučoval,“ nakrčil čelo Gunilla. „Lidské tělo snese jen určité množství petroleje.“

„Tak bychom jim třeba mohli ráno dávat najíst,“ pokračovala Sacharóza ve svých úvahách. „Pořádné jídlo s ma-sem, které bude známého původu, a tedy i jména.“

„Ale já si nejsem jistý, že je vůbec možné sehnat tolik novinek, aby naplnily —“ začal Mikuláš, ale vzápětí se zarazil. Vždyť tak to přece vůbec nebylo! Když to bylo v novinách, byla to novinka. Když to byla novinka, dalo se to do novin, a jak se to objevilo v novinách, byla to novinka. A taky pravda.

Vzpomněl si na rozhovor, který se vedl v jejich penzionu dnes ráno při snídani. „,Oni‘ by ‚jim‘ nedovolili dát to do no-vin, kdyby to nebyla pravda!“

Mikuláš nebyl nijak zvlášť politicky založený. Teď se však přistihl při tom, že když myslí na ty „ony“, používá duševní svaly, o nichž dosud ani nevěděl. Některé z nich měly dost co do činění s pamětí.

„Mohli bychom zaměstnat víc lidí, aby nám pomáhali shromažďovat další zprávy a novinky,“ napadlo Sacharózu. „A co novinky z jiných míst? Třeba z Pseudopolisu anebo Quirmu? Stačí nám, zajít k dostavníku, který přijede, a promluvit si s pasažéry, kteří odněkud přijeli —“

„Trpaslíci by byli každopádně rádi, kdyby se doslechli, co se děje v horách Beraní hlavy, v Überwaldu nebo kolem Ploskolebčí hory,“ prohlásil Dobrohor a pohladil si bradu.

„Vždyť to dostavníku trvá skoro týden, než sem dojede!“ protestoval Mikuláš.

„Ano? Ale to nevadí, pořád ještě jsou to novinky.“

„A co k tomu použít semafor, to by nešlo?“ napadlo Sacharózu.

„To jako myslíte vážně semaforové věže? Vy jste se zbláznila! Víte, jak je to drahé?“

„No a? To vy jste měl obavy z toho, že máme příliš mnoho peněz!“

Zablesklo se. Mikuláš se rychle otočil.

Ve dveřích stálo… něco. Byla tam trojnožka, za ní pár hubených nohou oblečených v černé a nahoře velká černá bedýnka. Zpoza bedýnky se natahovala jedna hubená černá ruka, která svírala něco jako malou misku, z níž stoupal obláček dýmu.

„Tak ten pute moc pěkný,“ ozval se hlas za bedýnkou. „Sfětlo se tak skfěle otrášelo od trpasličích chelmic, še já jsem netokázal otolat. Chledáte ikonografa? Jmenuji se Otto Schrecklich.“

„Ah. Hm. A jste opravdu dobrý?“ zeptala se Sacharóza.

„Já jsem mistr temných komor. Neustále tělám pokusy,“ odpovídal Otto Schrecklich. „A mám samosžejmě flástní zašizení a taky pystrý a positifhí pšistup!“

„Sacharózo!“ sykl Mikuláš naléhavě.

„No, pravděpodobně bychom vám zpočátku mohli dát tak tolar denně a —“

„Sacharózo!“

„No? Co je?“

„Je to upír!“

„Já protestuji co nejsilnějš,“ ozval se Otto, ukrytý pod černou rouškou. „Je to ták jetnotuché, pržedpoklátat, še kažtý, kto má überfaldiš pšisfuk, je upír, nestá se fám? Je pšeci tolik tisíc lidi z Überfald, kterží nejsou upírové!“

Mikuláš zmateně zamával rukou a pokusil se setřást ze sebe rozpaky. „Máte pravdu, omlouvám se, ale víte —“

„Já tety, jak se fjeci shodou okolností mají, jsem upír,“ pokračoval Otto. „Ale dybych pyl pržišel a šek: ‚Helou, old-boy, helou, sfít little Annie Fannie! Já fás pozdrafuju, já frajer na tadle ajkonograf, tak bych rád tejkofal tydle pikčrs, pro fás!‘, co pyste asi ržekli potom, no?“

„No, tak to by nás dokonale zaskočilo,“ připouštěl Mikuláš.

„No, f té faší noticce se prafí ‚pržijme se‘, takže jsem to pofašofal za chotofou věc,“ pokračoval Otto. „A taky mám tochle…“ Hubená ruka s vystouplými modrými žilami se pozvedla a svírala kus lesklé černé stuhy.

„Oh? Vy jste podepsal Slib?“ pozvedla Sacharóza obočí.

„V Klupofním domě f ulici Na pitúnku,“ oznámil jim Otto triumfálně, „a tam taky chodím každý týten na společné setkání se spěfáním a čajem a koláčkami a srtečnou konfersací o pozitifním posílení našecho pefnécho roschodnutí, že už se budeme držet co nejdále od tělních tekutin. Absolut abstinenc. Už táfno nejsem nějaký chloupý násoska!“

„Tak co myslíte, pane Dobrohore?“ obrátil se Mikuláš na trpaslíka.

Dobrohor se poškrabal na nose. „No, je to na vás,“ odpověděl. „Jestli zkusí něco na mý mládence, tak bude mít co dělat, aby si našel vlastní nohy. Co je to za slib?“

„Jedná se o Überwaldské hnutí umírněných,“ vysvětlovala mu Sacharóza. „Upír podepíše smlouvu a odpřisáhne, že se odříká lidské krve —“

„My dáfáme přednost tomu, když se ržíká ‚slofo s k‘,“ ozval se Otto.

„Dobrá… odříkají se… ‚slova s k‘,“ opravila se Sacharóza. „To hnutí se stává nesmírně populární. Vědí, že to je jediná možnost, kterou mají.“

„Dobrá… tak tedy platí,“ přikývl Mikuláš. Sám nevěděl, co si má o upírech myslet, ale odmítnout teď tohohle nově příchozího bylo jako odkopnout zbloudilé štěně. „Vadilo by vám, kdybyste si své věci uložil do sklepa?“

„Do sklepa?“ rozzářil se Otto. „To bude tip-ťop!“

Nejdříve přišli trpaslíci, přemýšlel Mikuláš, když se vracel zpátky ke svému stolu. Uráželi je kvůli jejich pracovitosti a jejich výšce, ale drželi se při zemi[10] a prosperovali. Pak přišli trollové a jejich nástup byl o něco snazší, protože lidé většinou neházejí urážkami ani kamením po tvorech přes dva metry vysokých, kteří k tomu, aby vám to mohli oplatit, nepotřebují kamení, protože jim stačí vlastní pěst. Pak ze skříně vylezly zombie. Pode dveřmi se vplížil jeden nebo dva vlkodlaci. Skřítci se integrovali velmi rychle navzdory špatnému začátku, protože byli tvrdí, silní a podvést je bylo ještě nebezpečnější než podvést trolla -troll vám alespoň nedokáže vyběhnout nahoru nohavici. Tolik lidí zase nezbývalo.

Upíři to prostě nedokázali. Nebyli společenští, dokonce ani mezi sebou ne, nemysleli dohromady jako rasa, byli nepříjemně strašidelní a nikde neměli obchody se svými specializovanými potravinami.

Teď konečně některým z těch bystřejších začalo docházet, že jediná možnost, jak docílit, aby lidé akceptovali upíry, je přestat být upíry. To byla sice obrovská cena, kterou bylo třeba zaplatit za společenskou přijatelnost, ale možná ne zase tak velká, jako když vám někdo vrazil do srdce dubový kolík, usekl vám hlavu, nacpal do úst hlínu, tělo spálil, popel nasypal do nejbližší řeky a hlavu zahrabal na křižovatce. Život na biftecích la tartar zase nebyl tak špatný, když jste ho porovnali se smrtí kolíkem au naturelle[11].

„Ehm, myslím, že bychom se konečně všichni rádi podívali, koho to vlastně zaměstnáváme,“ řekl Mikuláš nahlas.

Otto se velmi pomalu vynořil zpod černé plachetky. Byl hubený, bledý a na očích měl oválné tmavé brýle ve slabých drátěných obroučkách. V ruce stále svíral kus černé stuhy, jako kdyby to byl nějaký talisman, a on to, svým způsobem, skutečně talisman byl.

„No tak, nebojte se, my vás nekousneme,“ povzbuzovala ho Sacharóza.

„Takový dobrý skutek si zaslouží oplátku, he?“ ušklíbl se Dobrohor.

„To bylo trochu nechutné, pane Dobrohore,“ ohradila se Sacharóza.

„To já jsem taky,“ přikývl trpaslík a obrátil se zpět ke své práci. „Důležité je, aby každý věděl, kde je čí místo.“

„Neputete litofát,“ ozval se Otto. „Já jsem kompletně reformovaný, ujišťuju fás. A čecho fy chcete, abych fám tělal ty-chlecty oprázky?“

„Novinek,“ shrnul věc lakonicky Mikuláš.

„A co sou to ty nofinky?“

„Novinky jsou…“ začal Mikuláš, „novinky jsou to, co tiskneme na papír —“

„A co si myslíte o tomhle?“ ozval se ode dveří rozesmátý hlas.

Mikuláš se otočil. Přes vršek lepenkové krabice na něj zíral děsivě známý obličej.

„Dobrý den, pane Zimovale,“ řekl. „Ehm, Sacharózo, myslíš, že by ses mohla ujmout pana —“

Byl příliš pomalý. Pan Zimoval, muž toho druhu, který si myslí, že chechtací pytlík je posledním výkřikem zábavního průmyslu, nepatřil k lidem, kteří by dovolili, aby jim chladné přijetí stálo v cestě. „Dneska ráno jsem kopal na zahrádce a našel jsem tam tenhle pastinák. Hned jsem si pomyslel: „Ten mladý muž v těch novinách se umlátí k smrti, až ho uvidí, tedy moje stará se směje asi ještě teďka a —“

K Mikulášově hrůze sáhl do krabice. „Pane Zimovale, já si vážně myslím, že —“

Jenže ruka se stále zvedala a o lepenku zevnitř něco zaškrábalo. „Vsadím se, že tuhle slečinka se taky ráda drobet zasměje, žejo?“

Mikuláš zavřel oči.

Slyšel, jak se Sacharóza prudce nadechla. Pak řekla: „No tohle, je vážně jako živý!“

Mikuláš otevřel oči. „Aha, on je to nos,“ oddechl si s úlevou. „Pastinák s takovou pokřivenou tváří a obrovským nosem!“

„Fy chcete, apych utělal oprásek?“ ozval se Otto.

„Jasně!“ přikyvoval Mikuláš opilý úlevou. „Udělejte nám velký obrázek pana Zimovala a jeho úžasného nosatého pastináku, Otto. Vaše první zakázka. Ano, jen do toho.“

Pan Zimoval se rozzářil. „A neměl bych ještě zaběhnout domů pro tu mrkev?“

„Ne!“ zvolali Mikuláš a Dobrohor jedním zděšeným hlasem.

„Chcete ten oprázek ichnet?“ zeptal se Otto.

„No jistě! Čím dříve pana Zimovala propustíme, tím dříve se bude moci na své zahradě porozhlédnout po další úžasně veselé zelenině, že, pane Zimovale? Co to bude příště? Fazol s ušima? Řepa, která vypadá jako brambor? Růžičková kapusta s velkým chlupatým jazykem?“

„Chcete ten oprázek chnet taty a teď?“ ujišťoval se Otto a z každého jeho slova čišela nezastíraná úzkost.

„Hned teď, jasně!“

„Fakt je, že tam mám jeden zajímavý turín, do kterého vkládám velké naděje —“ začal pan Zimoval.

„No toprá… kdybyste se láskafě dífal tímchle směrem, pane Zimofale,“ řekl Otto. Stoupl si za ikonograf a odkryl čočku. Mikuláš pohledem zachytil skřeta, který s napřaženým štětcem krátce vykoukl ven. Pak Otto pozvedl jednu ruku do výše ramene. Držel v ní klícku na delší hůlce. V Micce podřimoval vykrmený salamandr. Otto položil jeden prst na spoušť, po jejímž stisknutí dopadne salamandrovi na hlavu malé kladívko, které ho udeří právě tak, aby se rozzuřil.

„A teď úsměf, prosím!“

„Počkejte,“ ozvala se v tom okamžiku Sacharóza. „Může upír doopravdy —“

Cvak!

Salamandr vzplál a zaplavil místnost ostrým bílým světlem a temnými stíny.

Otto vykřikl. Padl na podlahu a rukama si svíral krk. Pak vyskočil na nohy. Dusil se, sípal, oči mu lezly z důlků, kolena se podlamovala. Na nejistých nohou se potácel místností sem a tam. Pak klesl na židli za stolem a bezcílně tápajícíma rukama smetl většinu papírů z desky na podlahu.

„Ahhahhaháá…“

Pak zavládlo vyděšené ticho.

Otto vstal, upravil si kravatu a oprášil se. Teprve pak zvedl oči a rozhlédl se po polokruhu vyděšených obličejů.

„No co?“ zeptal se chladně. „Na co tak síráte? To je prostě normál reakce, to je fšechno. Já na tom pracuju. Sfětlo fe fšech potopách je můj fášeň. Sfětlo, to je můj plátno a stín, to je můj štětec.“

„Ale silné světlo vám přece ubližuje!“ nedala se odbýt Sacharóza. „Všem upírům ubližuje silné světlo!“

„Jo. Je to trochu… nepržíjemné, ale co natěláte?“

„A tohle se vám stane pokaždé, když děláte obrázek?“ zajímal se Mikuláš.

„To ne, fobčas je to mnochem chorší.“

„Horší?“

„No, ja. Někty se rospatnu na prach. Jenše co nás nesabije, to nás posílí, še?“

„Posílí?“

„Samošejmě!“

Mikuláš zachytil Sacharózin pohled. Ten pohled říkal vše: Najali jsme ho. Máme snad to srdce ho teď vyhodit? A ne aby tě napadlo dělat si legraci z jeho přízvuku, dokud tvoje überwaldština nebude opravdu velmi kvalitní, rozumíme si?

Otto upravil ikonograf a založil do něj nový přířez papíru.

„A teďka, skusíme to ještě jetenkrát!“ oznámil rozjařeně. „A pši tento pokus se putou smát fšichni!“

Přicházela pošta. Mikuláš byl zvyklý na to, že dostává jisté množství dopisů — obvykle od příjemců jeho novinkových dopisů, kteří si stěžovali, že jim zapřel dvouhlavého obra, smrtelnou epidemii a déšť domácích zvířat, tedy zajímavosti, které podle toho, co slyšeli, byly v nedávných dnech k vidění v Ankh-Morporku. Mikulášův otec měl rozhodně pravdu ale-spoň v jednom, a to když tvrdil, že lež oběhne svět dřív, než si pravda stačí obout boty. A bylo úžasné, jak lidé chtěli těm lžím věřit.

Tahle pošta byla, jako… jako když zatřesete stromem a všechny ořechy se najednou sesypou na zem. Několik dopisů poukazovalo na to, že v minulých letech už byly chladnějších zimy, než je ta letošní, ale ani dva z nich se neshodly na tom, v kterém to bylo roce. Jeden z nich si stěžoval, že zelenina už zdaleka není tak legrační jako dřív, zvláště pórky ne. Pisatel dalšího dopisu se dotazoval, co má Cech zlodějů úmyslu udělat s nelicencovaným zločinem ve městě. Další dopis tvrdil, že za všechny zlodějny ve městě mohou trpaslíci, že by bylo třeba je vyhnat z města a už nikdy je tam nepouštět, aby nemohli okrádat poctivé lidi o výsledky jejich práce.

„Dejte tam titulek ‚dopisy‘ a otiskněte je,“ řekl Mikuláš. „Dejte je tam všechny s výjimkou toho o trpaslících. Ten zní, jako kdyby ho napsal pan Větroměj. Nebo můj otec, ale ten by alespoň nenapsal ‚otkrádat‘ a ‚poctivejch lidůch‘ a taky by to nepsal inkoustovou tužkou.“

„A proč ten dopis ne?“

„Protože je útočný a pomlouvačný.“

„Jenže někteří lidé tomu doopravdy věří,“ nedala se odbýt Sacharóza. „S trpaslíky bývá opravdu dost potíží.“

„To je možné, ale stejně ho neotiskneme.“

Mikuláš přivolal Dobrohora a podal mu dopis. Trpaslík si ho mlčky přečetl.

„Jen ho tam dejte,“ zabručel nakonec. „Naženete místo. Udělá vám pěkných pár cicer[12].“

„Lidé proti němu budou protestovat,“ vrtěl hlavou Mikuláš.

„Výborně. Dejte tam i ty jejich protesty.“

Sacharóza si povzdechla. „No, asi je budeme potřebovat. Mikuláši, dědeček říká, že ani jeden z příslušníků Cechu rytců nám nevyryje jedinou ikonografii.“

„Proč ne? Můžeme si dovolit zaplatit jim požadované ceny.“

„Nejsme členy cechu. Všechno se to začíná komplikovat. Řekneš to Ottovi?“

Mikuláš si povzdechl a přešel k žebříku do sklepa.

Trpaslíci používali sklep jako ložnici, protože byli všeobecně spokojenější, když měli nějakou tu zem nad hlavou. Ottovi dovolili používat jeden vlhký kout, který si oddělil starým prostěradlem, přehozeným přes šňůru na prádlo.

„Strafim tě, Mikuláš,“ zahlaholil upír, který právě přeléval jakousi na první pohled velmi škodlivou kapalinu z jedné láhve do druhé.

„Musím ti říct jednu věc,“ začal Mikuláš. „Jak se zdá, tak bohužel neseženeme nikoho, kdo by nám vyryl tvoje obrázky na desku.“

Nezdálo se, že by to upíra nějak vyvedlo z míry. „Ja. Já o tom taky pržemýšlel.“

„Říkám to moc nerad, ale jinak to za téhle situace asi nepůjde —“

„Šádný proplém, Mikuláš. Fštycky se najde nějaká cestička.“

„Jo? Ale jaká? Já rýt neumím, ty ano?“

„Né… ale my fšechno tiskneme jenom f černé a pílé parfě, žejo? A papír je pílej, takže my flastně fšecko tiskneme černě, né? Já se tífal, jak trpaslíci dělají ty písmena a fšude leší zpytky tocho jejich kofu, a tak jsem skusil… ty fíš, jak rytci leptají fětší plochy kyselinou?“

„No, to vím,“ přikývl Mikuláš.

„No, takže jediná fěc, co já teď potřebuju, je naučit skržety malofat kyselinou. Pak konec proplému. Jak tostat šedifou — to chtělo trochu myslet, ale ržekl pych, že i na to mám —“

„To chceš říct, že bys dokázal přinutit skřety malovat obrázky přímo na tiskovou desku?“

„No jo. Je to jeten z těch nápadů, které jsou naprosto jasné, ktyž o tom začneš poržádně pržemýšlet.“ Otto vypadal téměř roztouženě. „Já o sfětle ufažuju pořžád. Fážně… poržád.“

Mikuláš si matně vybavil, jak kdysi slyšel někoho říkat, že jediný tvor nebezpečnější než upír posedlý touhou po krvi je upír posedlý touhou po něčem jiném. Všechno to pedantické, přímočaré a jednostranně zaměřené úsilí, které mělo obvykle posloužit k tomu, aby upír našel osamělou mladou ženu, jež si na noc otevírá okno v ložnici, se soustředilo na jiný zájem, a to s nemilosrdnou a horlivou výkonností.

„Ehm, a proč potom potřebuješ pracovat v temné komoře? Skřeti tmu přece nepotřebují, ne?“

„Fíš, to je kfůli mojím pokusům,“ odpověděl mu Otto pyšně. „Fíš ty, že nofé jméno pro ikonograf pute fottograf? To se starécho slofa v latátštině, photus, které snamená —“

„,Poskakovati sem a tam a poroučeti všem okolo, jako kdyby vám to místo patřilo,‘“ vskočil mu do řeči Mikuláš.

„Á, fidím, že to snáš!“

Mikuláš přikývl. Vždycky o významu toho slova přemýšlel.

„Apys fěděl, tak já teď prácuju na obskurográfu!“

Mikuláš nakrabatil čelo. Jak se zdálo, bude to dneska pěkně dlouhý den. „Vyrábět obrázky s pomocí tmy?“ pokusil se.

„S prafou temnotou, apychom pyli přesní,“ vysvětloval Otto a do hlasu se mu pomalu vkrádalo vzrušení. „To není jen nepržítomnost sfětla! To je to sfětlo na té druché straně sfětla. Mošná pys tomu mochl ržíkat… šifá tma. Nefitíme ji, ale skržeti to tokášou. Fětěl jsi, že überwaldische pozemní ten… úhorž, ta rypa, co žije na suchu fe chlupokých jeskyních, fžtycky fytá felikej blesk sfětla, ktyž ho někto fystráší?“

Mikuláš vrhl pohled k veliké skleněné nádobě na polici. Na dně byli stočeni dva velmi odpudiví, nezdravě bílí a článkovaní tvorové.

„A ty myslíš, že to bude fungovat?“

„No, ja myslím, že py mělo. Potrž tochle minutku.“

„Víš, už bych se měl vrátit —“

„Nepute to trfat ani fteržinku…“

Otto opatrně z nádoby vytáhl jednoho z úhořů, položil ho do klícky, na níž obvykle sedával salamandr. Pak opatrně namířil jeden ze svých ikonografů na Mikuláše a kývl.

„Jedna… dfa… trši… HÚÚÚ!“

A pak nastala —

— pak nastala hebká a tichá imploze, kratičký okamžik, během nějž se zdálo, že byl celý svět stlačen do malého prostoru, zmrazen, rozdrcen na množství malých ostrých střepů a vtlučen Mikulášovi do těla[13]. Pak se sklepní temnota vplížila zpět.

„To bylo… to bylo velmi podivné,“ řekl Mikuláš a zamrkal. „Bylo to, jako kdyby mi tělem prošel někdo velmi studený.“

„No, o temném sfětle bychom se mochli naučit mnochem fíc, teť, ktyž jsme sa sepou nechali naši nechutnou minulost a napůl se fnořili do naší jasné putoucnosti, kte nebudeme myslet celý ten tokola a poržád na k-slofo, furt pryč,“ prohlásil Otto, zatímco se zabýval ikonografem. Velmi pozorně si prohlédl obrázek, který skřet namaloval, a pak obrátil pohled k Mikulášovi. „No nic, takše spátky k rýsofacímu prknu, apychom se tak alekoricky fyjátřili.“

„Mohl bych se podívat?“

„To py mě pržifedlo do felkých rozpaků,“ odpověděl Otto a položil si na provizorní pracovní stůl kus lepenky. „Poržát tělám ty fěci špátně.“

„Hm, ale já bych —“

„Pane ze Slova, něco se děje!“

To vykřikl Rocky, jehož hlava se objevila nad okrajem otvoru.

„A co?“

„Něco v paláci. Někoho zabili!“

Mikuláš rychle vyšplhal po žebříku. U stolu seděla silně pobledlá Sacharóza.

„Někdo spáchal atentát na Vetinariho?“ pokusil se zažertovat Mikuláš.

„Ne, to ne,“ odpověděla rozpačitě Sacharóza. „Ne tak docela…“

Otto Schrecklich zatím dole ve sklepě zvedl ikonografii vykreslenou za temného světla a znovu si ji pečlivě prohlédl. Pak po ní několikrát opatrně přejel dlouhým nehtem, jako kdy-by se pokoušel odstranit nějakou nečistotu.

„To je ale potifné,“ zašeptal.

Skřet si to nevymyslel. Nemohl si ani představovat, že to vidí. Skřeti neměli představivost a nevěděli, co je to lhát.

Podezřívavým pohledem se rozhlédl po temném sklepě.

„Je taty někto?“ řekl. „Chráje si taty někdo s náma na schofáfačku?“

Sám byl rád, že mu nikdo neodpověděl.

Temné světlo. Oh bože! O temném světle existovalo mnoho různých teorií…

„Otto!“

Zvedl hlavu a obrázek spěšně zasunul do kapsy.

„Ano, Mikuláš?“

„Seber si své nádobíčko a pojď se mnou! Lord Vetinari někoho zabil, alespoň se to říká,“ dodával Mikuláš. „Ale podle mě to nemůže být pravda.“

Mikulášovi se občas zdálo, že celá populace Ankh-Morporku je vlastně jen jediný dav, který čeká na příležitost ke srocení. Obvykle byl slabě a stejnoměrně rozprostřen přes celé město jako nějaká obrovská améba. Jakmile se však někde něco stalo, stáhl se kolem onoho místa jako buňka kolem potravy a ulice se naplnily lidmi.

Teď dav narůstal kolem hlavní brány paláce. Bylo vidět, že se srotil zcela náhodně. Hlouček lidí přitáhl pozornost dalších lidí a začal se zvětšovat. Změnil se v mnohem větší a propletenější skupinu. Začaly zastavovat vozy a káry, aby vozkové zjistili, co se děje. Neviditelné zvíře začalo růst.

U brány stáli na stráži členové hlídky, a ne palácová garda, jak bylo obvyklé.

To byl problém. „Pusťte mě dovnitř, jsem hrozně zvědavý,“ nebyla pravděpodobně ta pravá žádost, která by zaručila úspěch. A postrádala sebemenší špetku autority.

„Proč nejteme tofnitř?“ ptal se Otto.

„Protože to, co stojí u brány, je seržant Navážka,“ vysvětloval mu poněkud nelogicky Mikuláš.

„Acha. Troll. Móc chloupý,“ přikývl Otto.

„Ale nedá se jen tak ošidit. Obávám se, že mu budeme muset říci pravdu.“

„A myslíš, še nám to pomůže?“

„Je to policista. Pravda je obvykle zmate. Málokdy ji slyší.“

Když se Mikuláš přibližoval, pozoroval ho obrovský trollí seržant zcela lhostejně. To byl správný policejní pohled. Nic neprozrazoval. Říkal: já tě vidím a teď jenom čekám, abych zjistil, jakou špatnost se chystáš udělat.

„Dobré ráno, seržante,“ začal Mikuláš.

Troll krátce kývl hlavou a tím naznačil, že je ochoten připustit, na základě všeobecně známých údajů, že je ráno, které by mohlo být za jistých okolností některými lidmi dokonce považováno za dobré.

„Potřebuji nutně mluvit s velitelem Elániem.“

„Ale, skutečně?“

„Skutečně.“

„A potřebuje on naléhavě hovořit s vámi?“ Troll se naklonil blíže. „Vy jste pan ze Slova, že?“

„Ano. Pracuji pro Kometu.“

„Tak to nečtu,“ zaduněl troll.

„Vážně ne? Přineseme vám vydání s výjimečně velkým písmem,“ prohlásil Mikuláš.

„To byl opravdu vtípek k popukání!“ ušklíbl se Navážka. „Háček je v tom, že si sice můžete myslet, že jsem přihlouplý, ale pořád jsem ten, kdo řekne, že zůstanete venku. Takže… Co to ten upír dělá?“

„Fydržte fteřinku,“ zvolal Otto.

VHÚÚÚÚŠŠ!

„— hergotkrucifixtyrknundnochainmal!“

Navážka pozoroval, jak se Otto koulí po dláždění z kočičích hlav a ječí.

„A co mělo bejt tohle?“

„On právě udělal obrázek, na němž budete vy, jak mě nechcete pustit do paláce,“ vysvětloval mu Mikuláš.

Navážka, přestože se narodil vysoko nad linií věčného sněhu a ledu, kdesi na neznámé hoře, troll, který do svých pěti let neviděl jediného člověka, však teď byl policistou do morku svých kamenných kostí a do špiček drsných popukaných prstů a podle toho také zareagoval.

„To nesmí!“ prohlásil.

Mikuláš vytáhl svůj zápisník a připravil si pero. „A mohl byste laskavě sdělit našim čtenářům, ale přesně, prosím, proč ne?“ zeptal se konverzačním tónem.

Navážka se rozhlédl kolem. Bylo vidět, že mírně znervózněl. „Kde jsou?“

„Ne, víte, chtěl jsem říci, že si to, co řeknete, zapíšu.“

V Navážkovi se znovu ozvaly základní instinkty policisty. „To nesmíte,“ zabručel.

„Pak si jistě budu moci zapsat, proč si nesmím nic zapsat?“ usmál se na něj zářivě Mikuláš.

Navážka zvedl ruku a pohnul malou páčkou na boku své helmy. Sotva slyšitelný bzukot znatelně zesílil. Troll nosil helmici, v níž byl vmontován větrák poháněný hodinovým perem. Ten měl a také ochlazoval jeho silikonový mozek pokaždé, když se začal přehřívat, což ohrožovalo jeho výkonnost. Jak se zdálo, právě teď potřeboval chladnější hlavu.

„Aha. To bude nějaká politika, co?“ prohlásil.

„No, možná. Omlouvám se.“

Otto se namáhavě zvedl na nohy a začal se znovu zabývat ikonografem.

Navážka se konečně rozhodl. Kývl na dalšího policistu. „Cvikle, odveďte tyhle… dva k panu Elániovi. A dejte pozor, aby nespadli z nějakých schodů, nebo aby se jim nestalo něco takového.“

Pan Elánius, pomyslel si Mikuláš, když rychlým krokem následovali policistu. Všichni muži hlídky mu tak říkali. Ten muž nebyl jen velitelem hlídky, ale byl i rytířem, později povýšeným do šlechtického stavu s titulem vévody, přiženil se do jedné z nejbohatších rodin města, dá-li se jedna žena nazývat rodinou, ale oni mu říkali pan. A bylo to skutečné pan, slovo plné významu, ne takové to lhostejné „pan“, jaké užíváte, když chcete říct obyčejné věci jako: „Teď, pane, opatrně odložte ten samostříl a s rukama nad hlavou se pomalu otočte.“ Mikuláš přemýšlel o tom, proč.

Mikuláše nevychovali v úctě k hlídce. Členové hlídky nebyli lidé jeho druhu. Všeobecně se připouštělo, že jsou užiteční — jako pastevečtí psi, protože bylo jasné, že někdo musí držet lidi v pořádku a na uzdě, nebesa vědí, že ano, ale jen blázen by byl nechal svého hlídacího psa spát v obývacím pokoji. Hlídka, řečeno jinými slovy, byla naneštěstí nezbytná podskupina drobných kriminálníčků, navíc patřící do té části populace, již lord ze Slova neformálně definoval jako „všechny, kdo mají míň než tisíc tolarů ročně“.

Mikulášova rodina a každý, s kým se stýkala, také nosili v hlavě mentální mapu města, na níž byly vyznačeny části, kde žili výjimeční a zasloužilí občané, a jiné, kde žili kriminálníci. Dopadlo to na ně jako šok… ne, opravil se, jako urážka, když zjistili, že Elánius pracuje s jinou mapou města. Očividně dal svým mužům pokyn, aby užívali hlavní vchod, kdykoliv vcházeli do některé budovy, a to i za denního světla, kdy selský rozum podobným lidem radil, aby šli vchodem zadním jako všechen obslužný personál[14]. Ten člověk prostě neměl ani představu, co a jak.

To, že ho lord Vetinari povýšil do šlechtického stavu a udělil mu titul vévody, jen dokazovalo, že Patricij zdaleka není muž na svém místě.

Proto měl Mikuláš poměrně silné sklony s Elániem sympatizovat, už jen kvůli lidem, z nichž si udělal nepřátele, ale všechno, co o něm zatím zjistil, by se nějakým způsobem dalo spojit se slovem „špatný“. Muž, o němž se špatně mluví, špatně vzdělaný muž, muž, který špatně ovládá svou žízeň.

Cvikl se zastavil ve velké vstupní síni paláce.

„Nikam nechoďte a nic nedělejte,“ řekl. „Půjdu a —“

Jenže Elánius už scházel dolů po širokém schodišti, sledován obrovským mužem, v němž Mikuláš poznal kapitána Karotku.

A taky špatně oblečený, přidal v duchu na seznam Mikuláš. Ne že by měl nějaké nekvalitní šaty. Jen to vypadalo, jako kdyby kolem sebe vytvářel stálé pole „pomačkanosti“. Ten muž by dokázal pomačkat i heknu.

Cvikl je potkal na půli cesty. Chvilku se tlumeně dohadovali a z jejich rozhovoru vyletěla jen jediná srozumitelná slova vyslovená Elániovým hlasem. „Co že je?“ Pak velitel obrátil nelaskavý pohled k Mikulášovi. Jeho výraz říkal jasně: byl to mizerný den a teď jsi ještě přišel ty.

Elánius sešel zbytek schodiště, došel k Mikulášovi a prohlédl si ho od hlavy k patě.

„Co si to vlastně přejete?“ zeptal se.

„Rád bych se dozvěděl, co se to tady stalo, prosím,“ odpověděl Mikuláš.

„Proč?“

„Protože to budou chtít vědět lidé.“

„Pch! Však oni si to rychle zjistí.“

„Ale od koho, pane?“

Elánius obešel Mikuláše, jako kdyby si prohlížel nějakou podivnou novou věc.

„Vy jste kluk lorda ze Slova, že?“

„To je pravda, vaše milosti.“

„,Veliteli‘, to bude stačit,“ opravil ho Elánius ostře. „To vy píšete tu malou papírovou drbárnu, je to tak?“

„Dalo by se to tak vyjádřit, sire.“

„Copak jste to provedl seržantu Navážkovi?“

„Jen jsem si zapsal, co mi řekl, pane.“

„Aha, vy jste na něj vytáhl pero, je to tak?“

„Pane?“

„Takže vy si zapisujete, co vám kdo řekl? C… c… něco takového může způsobit jenom nepříjemnosti.“

Elánius přestal Mikuláše obcházet, ale to, že mu teď zíral do obličeje ze vzdálenosti několika centimetrů, situaci nijak nevylepšilo.

„Dnes jsme měli ošklivý den,“ řekl Elánius. „A bude ještě mnohem horší. Proč bych s vámi měl mluvit a plýtvat tak svým časem?“

„No, jeden dobrý důvod bych vám říci mohl,“ podíval se Mikuláš Elániovi do očí.

„Tak do toho.“

„Měl byste se mnou promluvit, pane, abych si to mohl napsat. Přesně ta slova, která řeknete, pane, tady na papír. Znáte mě, takže kdybych tam napsal něco jiného, víte, kde mě hledat.“

„No a? Vy mi říkáte, že když udělám, co po mně chcete, můžete si dělat, co chcete?“

„Já říkám, pane, že lež dokáže oběhnou svět dříve, než si pravda stačí obout boty.“

„Ha! To jste si právě vymyslel?“

„Ne, pane. Ale víte, že je to pravda.“

Elánius natáhl kouř ze svého doutníku. „A ukážete mi, co jste napsal?“

„Jistě. Zajistím, abyste dostal první z výtisků zítřejšího vydání.“

„Já myslel předtím, než to vytisknete, a vy to víte.“

„Abych vám řekl pravdu, pane, tak si myslím, že bych to dělat neměl.“

„Já jsem velitel Elánius z hlídky, mládenče.“

„Jistě, pane. Ale já z hlídky nejsem. A myslím si, že to mluví v můj prospěch, i když na tom míním ještě dál pracovat.“

Elánius na něj upřel pohled, který byl o něco delší, než bývá zvykem. Pak, poněkud odlišným tónem hlasu, řekl:

„Dnes ráno, zhruba v sedm hodin, přilákal pozornost tří uklízeček z palácového personálu, spolehlivých a poctivých žen, štěkot psa jeho lordstva. Pak zahlédly lorda Vetinariho. Ten jim řekl:“ — tady Elánius nahlédl do svého zápisníku — „,Zabil jsem ho, zabil jsem ho. Lituju toho.‘ Na podlaze zahlédly něco, co vypadalo jako lidské tělo. Lord Vetinari držel v ruce nůž. Rozeběhly se dolů, aby někoho zavolaly. Když se vrátily, zjistily, že jeho lordstvo zmizelo. Tělo patřilo panu Rufusi Važuzlovi, Vetinariho osobnímu sekretáři. Byl bodnut a je teď ve vážném stavu. Když byly prohledány všechny budovy, byl lord Vetinari nalezen ve stájích. Ležel v bezvědomí na zemi. Vedle stál osedlaný kůň. V sedlových brašnách bylo… sedmdesát tisíc tolarů… Kapitáne, to celé je nějaká strašná hloupost.“

„Já vím, pane,“ přikývl Karotka. „Jenže taková jsou fakta.“

„Jenže to nejsou ta správná fakta! Jsou to hloupá fakta!“

„Já vím, pane. Nedokážu si představit jeho lordstvo, jak se pokouší někoho zabít.“

„Zbláznil jste se?“ zamračil se Elánius. „Já si ho nedokážu představit, jak říká ‚promiňte‘!“

Elánius se otočil a podíval se na Mikuláše, jako kdyby ho zaskočilo, že ho tady ještě vidí. „No, co je?“

„Proč bylo jeho lordstvo v bezvědomí, pane?“

Elánius pokrčil rameny. „Vypadalo to, jako kdyby se pokoušel nasednout na koně. Měl pochroumanou nohu. Možná mu vyklouzla noha ze třmenu — já nevěřím svým uším? Co to tady povídám? No každopádně, víc už vám neřeknu, rozumíte?“

„Prosím, pane, byl bych rád, kdybyste dovolil, abychom si udělali vaši ikonografii,“ naléhal Mikuláš.

„Proč?“

Mikulášovy myšlenky se teď pohybovaly jako blesk. „Ujis-tím občany, že na případu pracujete osobně, veliteli. Náš ikonograf je tady dole. Otto!“

„Dobří bohové, zatracenej upír —“ začal Elánius.

„Je nositelem černé stuhy, pane,“ zašeptal mu Karotka. Elánius obrátil oči v sloup.

„Topré ráno,“ pozdravil Otto. „Nechýpejte se, prosím, jste teď krásně nasfícený a sfětlo a stín jsou skfěle rostěleny.“ Zkušeným kopnutím rozhodil nohy trojnožky, nahlédl do ikonografii a pozvedl klícku se salamandrem.

„Potífejte se na mě, prosím —“

Cvak.

VHÚÚÚŠŠ!

„— oh to prtellll!“

Prach se snesl k zemi. V šedém obláčku se k zemi spirálou snášel i kus černé stuhy.

Nastal okamžik šokovaného ticha. Pak se ozval Elánius: „Co se to tady, k čertu, vlastně stalo?“

„Příliš silná dávka světla,“ uvažoval nahlas Mikuláš. Sehnul se k zemi a roztřesenou rukou zvedl malý obdélník tuhého papíru, jenž vyčníval z šedého kužele popele, který byl vším, co zbylo po tak náhle a tragicky zesnulém Ottu Schrecklichovi.

„,NEDĚSTE SE,‘“ četl, „,nositele této karty potkala menší nehoda. Budete potřebovat kapku krve jakéhokoliv druhu, lopatku na smetí a smetáček.‘“

„No, kuchyň je tím směrem,“ řekl Elánius. „Smeťte si ho. Nestojím o to, aby ho mí muži roznesli na podrážkách po celém tom zatraceném paláci.“

„Ještě jednu věc, pane. Mám tam napsat, aby každý, kdo viděl něco podezřelého, přišel za vámi?“ zeptal se Mikuláš.

„V tomhle městě? To bysme potřebovali celou hlídku k tomu, aby udržovala pořádek ve frontě. Jen si dobře rozmyslete, co do těch novin napíšete.“

Oba policisté odešli. Když kolem Mikuláše procházel Karotka, usmál se.

Mikuláš se v následujících chvílích zaměstnával tím, že opatrně shrnul s pomocí dvou listů ze svého zápisníku Ottův popel a uložil ho do sáčku, v němž měl upír uloženy drobné pomůcky.

Pak mu najednou došlo, že je sám — Ottu samozřejmě v tom okamžiku nemohl počítat — v paláci a má k tomu od kapitána Elánia povolení, pokud si samozřejmě větu „Kuchyň je tím směrem“ chcete tímto způsobem vysvětlovat. A Mikuláš byl se slovy moc dobrý. Mluvil vždycky pravdu. Jenže nelhat a být poctivý — to někdy není totéž.

Zvedl sáček a došel k zadním schodům, našel kuchyň, odkud se ozýval zvuk hlasů.

Služebnictvo se bezcílně pohybovalo sem a tam se zmatenými výrazy lidí, kteří nemají co na práci, ale pořád ještě jsou placeni za to, aby to dělali. Mikuláš se opatrně přesunul k panské, která vzlykala do nepříliš čistého kapesníku.

„Promiňte, slečno, ale nemohla byste mi opatřit kapku krve — no jo, asi na to zrovna není ta nejvhodnější chvíle,“ dodal nervózně, když se dívka dala s jekotem na útěk.

„No, tak copak jste to řekl naší René?“ zeptal se zavalitý muž a položil na stůl před Mikuláše plato plné horkých placek.

„Vy jste pekař?“ zeptal se Mikuláš.

Muž se na něj podíval. „Jak to vypadá?“

„Já vidím, jak to vypadá,“ zamračil se Mikuláš. Muž se na něj podíval znovu, ale tentokrát byla v jeho pohledu jistá dávka respektu. „Ale pořád ještě jsem nedostal odpověď na svou otázku.“

„No, shodou okolností jsem řezník,“ odpověděl muž. „Dobrá práce. Pekař leží, je nemocný. A kdo jste vlastně vy?“

„Poslal mě sem velitel Elánius,“ řekl Mikuláš. Byl až překvapen, jak snadno se pravda změnila v něco, co nemělo daleko ke lži, a to jen díky správně voleným slovům. Otevřel svůj zápisník. „Jsem z Komety. Viděl jste—“

„Co, z těch novin?“ ožil řezník.

„Přesně tak Viděl jste —“

„Ha! Tak teda abyste věděl, s tou zimou jste dokonale mimo mísu! Měl jste říct, že to bylo v roce Mravence, to byla ta nejhorší. Proč se člověka nezeptáte? Byl bych vám to všecko vysvětlil.“

„A vy jste -?“

„Sidon Klenovník a syn, stár 39 let, Ovarová 11, dodavatelé nejlepšího kočičího a psího masa. Urozeným zákazníkům na objednávku až do domu… Proč si to nepíšete?“

„Lord Vetinari jí psí a kočičí maso?“

„Podle toho, co slýchám, tak jeho lordstvo jí vůbec velmi málo. Ne, já dodávám jeho psu. Nejjemnější zboží. Prvotřídní. U nás, v Ovarové 11, prodáváme opravdu jen to nejlepší, otevřeno denně od šesti ráno do půln—“

„Takže pro jeho psa. Tak to je něco jiného,“ přikyvoval Mikuláš. Ehm.“ Rozhlédl se po okolních přítomných. Někteří z těch lidí by mu mohli povědět věci, a on se zatím baví s obchodníkem, který prodává žrádlo pro psy. Nicméně…

„Mohl byste mi dát malý kousek masa?“ zeptal se.

„A to taky napíšete na ten papír?“

„Jistě. Tak trochu. Jistým způsobem.“

Mikuláš si našel v jedné z vedlejších místností, mimo všeobecný zmatek a vzrušení, tichý výklenek a neohrabaně vymáčkl z masa kapku krve, již nechal skanout na malou šedou hromádku.

Prach se zvedl do vzduchu v podobě hřibovitého mraku, pak se změnil na neprůsvitný shluk barevných skvrn a stal se Ottou Schrecklichem.

„Co se to stalo?“ začal Otto. „Aha…“

„Myslím, že se ti obrázek podařil,“ bručel Mikuláš. „Ehm… poslyš, tvůj kabát…“

Část rukávu upírova kabátu měla teď barvu a strukturu koberce, kterým byla pokryta podlaha v hale, a dosti nenápaditý červenomodrý vzorek.

„Asi se mi tam pržimíchal prach z koberce,“ zamračil se Otto. „Jen se neplaš. To se mi stáfá furt.“ Očichal si rukáv. „Nejjemnější stejk? Těkuji ti!“

„Bylo to krmení pro psy,“ odpověděl Mikuláš Pravdo-mluvný.

„Psí šrádlo?“

„Jo. Sbal si svoje nádobíčko a pojď za mnou.“

„Psí šrádlo?“

„Sám jsi řekl, že je to nejjemnější biftek. Lord Vetinari je ke svému psu opravdu velmi laskavý. Podívej, mně si nestěžuj. Jestli se ti tyhle věci stávají častěji, pak bys u sebe měl nosit lahvičku poslední záchrany s nějakou krví! Jinak lidé mohou udělat jen to, co v té chvíli mohou.“

„No jo, tak jo, príma, těkuju ti,“ mumlal upír, který Mikulášovi poklusával v patách. „Psí šrátlo, psí šrádlo, och ješišku… a kam to flástně teť jdeme?“

„Do Oválné kanceláře, abychom se podívali na místo, kde k útoku došlo,“ odpověděl mu Mikuláš. „Doufám jenom, že Oválnou kancelář nehlídá někdo chytrý.“

„Natrobíme si tím cheský traple!“

„Proč myslíš?“ vrtěl hlavou Mikuláš. On sám si sice myslel totéž, ale proč vlastně? Palác více méně patřil městu. Hlídce by se asi nelíbilo, kdyby ho tam viděla chodit sem a tam, ale Mikuláš cítil v kostech, že město by nemohlo žít za podmínek, za nichž by se to hlídce líbilo. Hlídka by si byla nejspíš přála, aby všichni trávili život doma, s rukama na stolní desce, kde by je každý snadno viděl.

Dveře Oválné kanceláře byly otevřené. A hlídal ji — pokud se dá něco takového říci o činnosti, při níž se policista opírá zády o jednu stěnu a nepřítomně zírá na stěnu druhou — desátník Nóblhóch. Kouřil neobyčejně páchnoucí cigaretu.

„Aha, tak to je přesně ten muž, kterého jsem hledal!“ zvolal Mikuláš ze Slova. Nelhal. Noby, to bylo lepší, než doufal.

Cigareta zmizela jako kouzlem.

„Jo?“ zasípal podezřívavě Noby a z uší se mu kudrnatily obláčky dýmu.

„Jistě! Mluvil jsem s velitelem Elániem a teď bych rád viděl místo, kde byl ten zločin spáchán.“ Mikuláš do té věty vkládal velké naděje. Zdálo se, že obsahuje slova „a dovolil mi“, aniž by tomu tak ve skutečnosti bylo.

Desátník Nóblhóch se zatvářil nejistě, ale pak si všiml zápisníku. A Otty. Mezi rty se mu znovu objevila cigareta.

„Hele, nejste vy náhodou z těch novin?“

„Uhodl jste!“ přikývl Mikuláš. „Myslel jsem si, že by lidi mohlo zajímat, jak naše šťastná hlídka vstupuje do akce v takové době, jako je tahle.“

Kožnatý hrudník desátníka Nóblhócha se očividně nadmul.

„Desátník Nóblhóch, pane, pravděpodobně 34 let, v uniformě pravděpodobně od věku deseti let, policista tělem i duší.“

Mikuláš si pomyslel, že by udělalo dobrý dojem, kdyby si něco zapsal. „Pravděpodobně 34?“

„Naše máma nikdá neměla hlavu na čísla, pane. Takovejch drobností si nikdy moc nevšímala.“

„Hmm…“ Mikuláš si desátníka pozorněji prohlédl. Musel předpokládat, že se jedná o člověka, protože tvor před ním měl zhruba ten správný tvar, uměl mluvit a nebyl porostlý srstí. „Takže tělem i duší a…?“ slyšel sám sebe.

„Jen tělem a duší, pane,“ odpověděl desátník Nóblhóch žoviálně. „Jen tělem a duší.“

„A vy jste byl na místě zločinu první, desátníku?“

„Ne, pane, já tam byl poslední.“

„A vaše důležitá povinnost je…?“

„Zastavit každého, kdo by chtěl projít tůdle těma dveřma, pane,“ odpověděl desátník Nóblhóch a pokoušel se přečíst Mikulášovy zápisky vzhůru nohama. „Je to ‚Nóblhóch‘ s ‚N‘ na začátku pane, ne s ‚H‘. Je neuvěřitelné, jak často si to lidi pletou. Co to dělá s tou bedýnkou?“

„Musí udělat obrázek ankh-morporského nejstatečnějšího policisty,“ odpověděl Mikuláš a takticky se posunul o další kus ke dveřím. To byla samozřejmě lež, ale Mikuláš si pomyslel, že je to lež tak očividná, že se to jistě nepočítá. Bylo to, jako kdyby někdo tvrdil, že je nebe zelené.

Ale to už se desátník Nóblhóch díky nadlehčovací síle pýchy a sebeuspokojení téměř vznášel Ve vzduchu.

„Mohl bych pak dostat jeden výtisk pro naši mámu?“ vyzvídal.

„Úsměf, prosím!“ řekl Otto.

„Ale vždyť já se usmívám!“

„V tom případě přestaňte, prosím.“

Cvak. VHÚÚÚŠŠ!

„Ajejšmardidoprseztohpose…!“

Ječící upír je vždycky středem pozornosti. Mikuláš vklouzl do Oválné kanceláře.

Hned za dveřmi byl na zemi křídový obrys. Vybarvený barevnými křídami. Musel ho vytvořit desátník Nóblhóch, protože koho jiného by napadlo doplnit kresbu dýmkou a přidat obrysu do ruky nějaké květiny a nad hlavu pár bílých obláčků?

Ve vzduchu se vznášela vůně máty.

Ležela tam převrácená židle.

V rohu místnosti byl převrácený košík.

Šikmo z podlahy trčel ošklivý kovový šíp a na něm byla přivázána cedulka s nápisem Městská hlídka.

Taky tam byl trpaslík. Ten právě — ne, Mikuláš se opravil, protože zahlédl těžkou koženou sukni a mírně zvýšené podpatky na okovaných služebních botách — ta právě ležela na břiše a něco sbírala kleštičkami z podlahy. Vypadalo to jako rozbitá váza nebo džbán.

Trpaslice náhle zvedla hlavu. „Vy jste nováček? A kde máte uniformu?“

„No, víte… tedy, jak bych vám to…“

Oči se jí zúžily. „Vy nejste policista, že ne? Ví pan Elánius, že jste tady?“

Potíže pravdomluvných se podobají trablům cyklisty, který se rozhodl závodit ve spodkách ze skelného papíru, ale Mikuláš se zuby nehty držel daných faktů.

„Právě před chvilkou jsem s ním mluvil,“ odpověděl.

Jenže trpaslice nebyla desátník Navážka, a už vůbec ne desátník Nóblhóch.

„A on vám řekl, že sem smíte?“ pokračovala.

„No, on to tak přesně neřekl, ale —“

Trpaslice přešla ke dveřím a rychlým pohybem je otevřela. „V tom případě koukejte —“

„Ach, ten rám! Ta úšasná komposic!“ zvolal Otto, který stál pochopitelně venku.

Cvak!

Mikuláš pevně zavřel oči.

VHÚÚÚŠŠ!

„…urfaozluranejhlrdelífiněrfená…!

Tentokrát se Mikulášovi podařilo zachytit malou kartičku dříve, než dopadla na zem.

Trpaslice stála s otevřenými ústy. Pak je zavřela. Pak je znovu otevřela, aby řekla: „Co se to, k sakru, stalo?“

„Myslím, že byste to mohla nazvat pracovním úrazem,“ vysvětlil jí Mikuláš. „vydržte chvilku, myslím, že tady někde mám ještě kousek toho psího žrádla… Víte, osobně si myslím, že musí existovat nějaký lepší způsob, než je tohle…“

Vybalil maso z umaštěného kusu novin a opatrně ho upustil na hromádku popela.

Popel se zvedl fontánou, Otto se otřepal jako mokrý pes a zamrkal.

„Tak co? Ještě jeten? Tentokrát s obskurografem?“ A už se natahoval po svém vaku.

„Okamžitě odsud vypadněte!“ prohlásila trpaslice.

„Počkejte, prosím —“ Mikuláš se podíval trpaslici na rameno, „desátníku. Nechte ho dělat jeho práci. Dejte mu příležitost. Vždyť je to, konec konců, nositel Černé stuhy.“ Za policistčinými zády zatím Otto vytáhl z láhve ošklivého, mloku podobného tvora.

„Chcete, abych vás dva zatkla? Narušujete vyšetřování na místě zločinu!“

„Mohla byste nám laskavě říci, o jaký zločin se tady jedná?“ usmál se na ni Mikuláš a pomalu už navyklým gestem otevřel zápisník.

„Ven! Okamžitě vy —“

„Húú!“ řekl Otto tiše.

Pozemní úhoř už musel být velmi nenaložený. Jako odpověď na tisíciletý vývoj ve vysoce magickém prostředí teď vybil celonoční dávku temnoty v jediném okamžiku. Na okamžik naplnila celou místnost solidní černá hmota, protkaná trasírkami modré a fialové barvy. Mikuláš měl znovu pocit, že ho tma na okamžik prolnula jako vatu. Pak se světlo vrátilo a uklidnilo jako chladná voda v jezeře, kam někdo vhodil oblázek.

Desátnice vrhla pohled na Ottu. „To bylo temné světlo, že?“

„Acha, takže fy jste taky z Überwaldu —“ začal Otto se šťastným výrazem.

„Ano a nečekala jsem, že tady uvidím právě tohle! Vypadněte!“

Spěšně prošli kolem mírně vyděšeného desátníka Nóblhócha, načež sešli po širokých schodech ven do mrazivého vzduchu nádvoří.

„Poslyš, není tady něco, co bys mi měl říct, Otto?“ nadhodil Mikuláš. „Když jsi dělal ten druhý obrázek, zdálo se, že se strašlivě rozzuřila.“

„No, ono se to felmi těžko fysfětluje,“ odpovídal neochotně upír.

„Je to, doufám, neškodné, že ano?“

„No jistě, nepůsopí to žátné tělesné násletky —“

„Ani duševní následky?“ přerušil ho Mikuláš, který sám splétal slova tak dlouho, že nemohl minout tohle jasně zavádějící prohlášení, zaměřené na odlákání pozornosti.

„Nó, myslím, še teď není srofna fchodný čas na nějaké —“

„To je pravda. Řekneš mi o tom později. Dřív, než to znovu zkusíš, rozumíme si?“

Když Mikuláš procházel Filigránskou uličkou, v hlavě mu bzučelo. Není to ani hodinu, co zoufale přemýšlel o tom, jaké hloupé články by dal do novin a svět byl více méně normální. Teď se všechno obrátilo vzhůru nohama. Všeobecně se předpokládalo, že lord Vetinari někoho zabil, a to nedávalo smysl, třeba jen proto, že osoba, kterou se pokusil zabít, je naživu. Pokusil se odjet s obrovskou sumou peněz, a ani to nedávalo smysl. Jistě, nebylo těžké představit si někoho, kdo sebral balík peněz a na někoho zaútočil, ale jakmile jste se pokusili dosadit si do takového obrázku člověka, jako je Patricij, celý ten obraz se okamžitě rozpadl. A co ta máta? Ta místnost jí přímo čpěla.

Ale byla tady celá řada dalších otázek. Pohled v očích trpasličí desátnice ve chvíli, kdy je vyprovázela z Oválné kanceláře, Mikulášovi jasně sděloval, že už žádné další informace od členů hlídky nedostane.

A za tím vším se v jeho myšlenkách tyčil pochmurný stín tiskařského lisu. Teď z toho všeho bude muset vytvořit nějaký souvislý příběh, a navíc jej bude muset vytvořit hned…

Když vešel do tiskárny, přivítal ho šťastný obličej pana Zimovala.

„Co si myslíte o téhle legrační tykvi, pane ze Slova?“

„Navrhuju, abyste si ji dal vycpat, pane Zimovale,“ prohlásil Mikuláš a protlačil se kolem něj.

„No to jste trefil hřebík na hlavičku, pane, přesně to samé říká moje žena.“

„Omlouvám se, ale trval na tom, že na tebe počká,“ zašeptala Sacharóza, když usedl za stůl. „Co se děje?“

„To je právě to, co přesně nevím,“ zamračil se Mikuláš a zadíval se do svých poznámek.

„Kdo byl zabit?“

„No právě, nikdo… alespoň myslím…“

„No, tak to se mi vážně ulevilo.“ Sacharóza sklopila pohled k papírům, které pokrývaly její stůl.

„Máme tady dalších pět lidí s legrační zeleninou.“

„Oh.“

„No. Ale myslím, že většina není příliš legrační.“

„Hm.“

„Jo. Většina vypadá jako to…, no vždyť víš.“

„Co? Jako co?“

„Ale… vždyť víš.“ Sacharóza zrudla. „Mužský ten… to…, ale vždyť víš.“

„Aha.“

„Ale abys věděl, nejsou si zase tak moc podobné. Samozřejmě, když to chceš vidět, tak to vidíš…, ale jinak… rozumíš mi.“

Mikuláš jen doufal, že tenhle jejich hovor si nikdo nezapisuje. „Och,“ poznamenal duchaplně.

„Pro všechny případy jsem si ale zapsala jejich jména a adresy,“ pokračovala Sacharóza. „Myslela jsem si, že by se nám to třeba mohlo hodit, až budeme mít málo materiálu.“

„Tak málo ho zase nebudeme mít nikdy,“ pospíšil si Mikuláš s odpovědí.

„To myslíš vážné?“

„Naprosto.“

„Možná máš pravdu,“ přikývla a podívala se na záplavu papírů na svém stole. „Měla jsem se tady co otáčet, zatímco jsi byl pryč. Lidi tady stáli ve frontě a všichni nám chtěli říct nějakou novinku. Události, které se připravují, ztracení psi, věci, které chtějí lidé prodat —“

„To je inzerce,“ zabručel Mikuláš a pokoušel se soustředit na své poznámky. „Pokud to chtějí dostat do novin, ať zaplatí.“

„Poslyš, nevím, jestli je to naše věc, rozhodovat, jestli —“

Ke svému vlastnímu úžasu udeřil Mikuláš rukou do stolu, takže Sacharóza se vyděšeně zajíkla.

„Něco se děje, chápeš? Děje se něco opravdu velkého! A tahle věc vůbec nemá zábavný tvar! Je to doopravdy vážné! A já to musím napsat tak rychle, jak to jen půjde. Co kdybys mě to nechala udělat?“

Uvědomil si, že se Sacharóza nedívá na něj, ale na jeho pěst. Sledoval její pohled.

„No ne… co má, k čertu, být tohle?“

Z desky, necelé dva centimetry od jeho ruky, trčel přímo vzhůru dlouhý ocelový hřeb. Měřil alespoň deset centimetrů a byl na něm nabodnutý list papíru. Když ho Mikuláš zvedl, zjistil, že zůstává trčet vzhůru, protože je zatlučený do kousku fošny.

„To je jehla,“ oznámila mu Sacharóza tichým hlasem. „Pořídila jsem ji, abychom na ni napichovali jednotlivé listy s poznámkami. M-můj dědeček ji používá taky. To dělají všichni… všichni rytci. Je to něco jako… kříženec mezi kartotékou a košem na papír. Myslela jsem, že by nám to mohlo být užitečné. Každopádně budeme mít alespoň čistší podlahu.“

„Ehm, dobrá, to byl skvělý nápad,“ spěšně přikývl Mikuláš, když viděl, jak Sacharóza znovu začíná rudnout. „Hmm…“

Nedokázal pořádně myslet. „Pane Dobrohore?“ křikl.

Trpaslík vyhlédl zpoza plakátu, který sázel.

„Dokázal byste vysadit zprávu přímo podle toho, jak bych vám ji diktoval?“

„Jasně.“

„Sacharózo, prosím, běž a najdi Ruma a jeho… přátele. Chtěl bych vydat jedny malé noviny tak rychle, jak to jen půjde. Ne zítra ráno. Hned teď, rozumíš? Prosím?“

Právě se chystala začít protestovat, když zahlédla jeho pohled. „A jseš si jistý, že by ti to dovolili?“ zeptala se.

„Ne! To si právě nejsem jistý! A nebudu si jistý, dokud to neudělám! Proto to udělat musím. Pak uvidím. A promiň, že křičím.“

Odstrčil židli a přešel k Dobrohorovi, který trpělivě stál u písmovky a čekal.

„Tak dobrá… nejdřív potřebujeme titulek…“ Mikuláš zavřel oči, a zatímco přemýšlel, ukazovákem a palcem si svíral můstek nosu. „Hmm… ‚Úžasné události v Ankh-Morporku‘, máte to? Nějakým hodně velkým typem. Pak menším, pod to… ‚Patricij zaútočil na úředníka s nožem‘… hm…” To zní divně, cítil to. Bylo to gramaticky nesprávné. Byl to Patricij, kdo měl nůž, ne ten úředník. „No, to srovnáme potom… takže… ještě menším písmem pod to… ‚Tajemné události ve stáji‘… ještě o něco menší písmo… ‚Hlídka stojí před záhadou‘ máte? Tak a teď začneme s článkem…“

„Začneme s článkem?“ pozvedl Dobrohor obočí, zatímco mu ruce poletovaly nad jednotlivými přihrádkami. „Copak jsme to už neřekli skoro všechno?“

Mikuláš zalistoval tam a zpět svými poznámkami. Jak začít, jak jen začít… Něco zajímavého… ne, něco úžasného… nějaké úžasné věci… ne… ne… To nejdůležitější na tom bylo tajemno celé té události…

„,Útok provázejí podezřelé okolnosti‘… ne dejte tam ‚údajný útok‘…“

„Měla jsem dojem, že to Patricij připustil,“ ozvala se Sacharóza a osušovala si oči kapesníkem.

„Já vím, já vím, jenže já si prostě myslím, že kdyby chtěl lord Vetinari někoho zabít, tak už bychom měli o mrtvolu víc… Najděte mi někdo lorda Vetinariho v Krkatilově knize šlechty, budeš tak hodná, jsem si skoro jistý, že vystudoval v koleji vrahů —“

„Tak údajný, nebo ne?“ zeptal se Dobrohor, jehož ruka se vznášela nad přihrádkou s dlouhým ‚Ú‘. „Řekni slovo.“

„Tak tam dejte zdánlivý útok,“ rozhodl se nakonec Mikuláš, „lorda Vetinariho na sekretáře Važuzla, který se odehrál dnes ráno v paláci. Hm… ehm… Služebnictvo v paláci slyšelo —“

„Mám hledat dál, nebo chceš, abych šla hledat ty žebráky?“ přerušila ho Sacharóza. „Oboje najednou dělat nemůžu.“

Mikuláš na ni vrhl nepřítomný pohled. Pak přikývl.

„Rocky?“

Troll klimbající na židli u dveří se s hlasitým zafuněním probudil. „Jo, šéfe?“

„Běž a najdi Starého Smrďu a ostatní a přiveď je sem tak rychle, jak to jenom půjde. Řekni jim, že dostanou prémii. Tak… kde jsem to skončil?“

„,Služebnictvo v paláci slyšelo‘,“ napovídal mu Dobrohor.

„— slyšelo, že jeho lordstvo, Havelock Vetinari —“

„,který v roce 1986 s vyznamenáním absolvoval kolej Cechu vrahů‘,“ volala od otevřené knihy Sacharóza.

„Dejte to tam,“ přikývl energicky Mikuláš, „a pak pokračujte ‚prohlásil: zabil jsem ho, zabil, je mi to líto‘…Dobrý bože, ten Elánius má pravdu, všechno je to dokonale šílené, to se musel zbláznit, když mluvil tímhle způsobem…“

„Pan ze Slova, pokud se nemýlím?“ ozval se neznámý hlas.

„No, sakra, co to zase bude tentokrát?“

Mikuláš se otočil. Nejdříve uviděl trolly, protože i když trollové stojí někde v pozadí, hlouček čtyř obrovských trollů je metaforicky popředím každé skupiny. Ti dva lidé před nimi byli pouhou maličkostí a kromě toho jeden z nich byl člověk vlastně jen díky tradici. Měl šedivý odstín zombie a výraz někoho, kdo zatímco sám o sobě nechce být ošklivý, je příčinou ošklivosti, již pocítí mnoho jiných lidí.

„Pan ze Slova? Myslím, že mě znáte. Jmenuji se Kosopád a jsem z Cechu právníků,“ prohlásil pan Kosopád a škrobeně se uklonil. „Tohle,“ ukázal na drobného mladíka vedle sebe, „je pan Roland Balamuťa, nový předseda Cechu rytců a tiskařů. Ti čtyři gentlemani za námi nepatří, pokud já vím, do žádného cechu —“

„Rytců a tiskařů?“ ozval se Dobrohor.

„Přesně tak,“ přikývl Balamuťa. „Doplnili jsme zakládací listinu a stanovy. Členský cechovní poplatek je dvě stě tolarů ročně a —“

„Nejsem ochot—“ začal Mikuláš, ale Dobrohor mu konejšivě položil ruku na paži.

„Tohle je jen takové oťukávání, ale zdaleka to není tak zlé, jak to mohlo být,“ zašeptal. „Nemáme čas se s nimi dohadovat a při tom, jaké máme výdělky, tu částku dostaneme zpět za několik dnů. A je po ptákách!“

„Shodou okolností však,“ pokračoval pan Kosopád svým speciálním právnickým hlasem, který nasával peníze každým pórem, „v případě této organizace, vzhledem ke zvláštním okolnostem, cech požaduje ještě jednorázovou platbu ve výši řekněme… dva tisíce tolarů.“

Trpaslíci náhle utichli. Pak zaznělo zvláštní kovové zachrastění. Trpaslíci jako jeden muž odložili kovová písmena, která drželi v rukou, sáhli do svých regálů a vytáhli válečné sekery.

„Takže dohodnuto?“ dokončil pan Kosopád a ustoupil stranou. Trollové se začali narovnávat. K tomu, aby se začali prát, nepotřebují trollové a trpaslíci zvlášť velkou záminku, většinou jim stačí, že žijí v témže světě.

Tentokrát to byl Mikuláš, kdo uklidňoval Dobrohora. „Počkejte, neukvapujte se, určitě existuje nějaký zákon proti zabíjení právníků!“

„Jseš si jistý?“

„No, vždyť je pořád ještě ve městě potkáváte, ne? Kromě toho je to zombie, když ho přeseknete napůl, budou vás žalovat obě půlky.“ Mikuláš se obrátil ke Kosopádovi a zesílil hlas. „Nemůžeme zaplatit, pane Kosopáde.“

„V tom případě mi zákon a vžité zvyklosti umožňují —“

„Já chci vidět vaše stanovy!“ vyštěkla najednou Sacharóza. „Znám tě od doby, co jsme ještě byli malé děti, Rolande Balamuťo, a ty jsi jel vždycky v nějaké křivárně!“

„Dobré odpoledne, slečno Rezámková,“ podíval se na ni Kosopád. „Víte, abych řekl pravdu, napadlo mě, že by se mohl někdo ptát, a proto jsem přinesl nové stanovy s sebou. Doufám, že jsme tady všichni cti a zákona dbalí občané.“

Sacharóza mu impozantně vyhlížející svitek s velkou pečetí z ruky téměř vytrhla a zadívala se na něj, jako by se pokoušela vypálit slova z papíru pouhým třením čtení.

„No…“ řekla po chvíli, „zdá se, že je to v pořádku.“

„Přesně tak.“

„Až na to, že tam chybí Patricijův podpis,“ dodala Sacharóza a vrátila mu svitek zpět.

„To je pouhá formalita, má drahá.“

„Já nejsem vaše drahá a ten podpis tam chybí, formalita neformalita. Takže je to neplatné, že?“

Pan Kosopád se nervózně pohnul. „Je očividné, že nemůžeme požadovat podpis od muže, který je uvězněn pro obvinění z velmi vážného zločinu,“ odpověděl.

Aha, tak tady máme jedno z klasických tapetových slov, pomyslel si Mikuláš. Když člověk řekne očividně něco, znamená to, že má ve svých argumentech velkou trhlinu, kterou potřebuje zamaskovat, a že věci vůbec očividné nejsou.

„A kdo tedy vládne městu?“ zeptal se.

„To nevím,“ zasmušil se pan Kosopád. „Ale to, konec konců, není má věc. Já —“

„Pane Dobrohore?“ obrátil se Mikuláš ke Gunillovi. „Nějaké titulkové písmo.“

„Rozumím,“ přikývl trpaslík. Ruka už se mu zase vznášela nad písmovkou.

„Ve verzálkách[15] vhodné velikosti: ‚KDO VLÁDNE ANKH-MORPORKU?‘“ diktoval Mikuláš. „Tak a teď běžná sazba, stejný typ, na dva sloupce: ‚Kdo vládne ve městě, když je lord Vetinari ve vězení? Když jsem se dnes zeptal na názor jedné ze známých osobností města, odpověděl mi onen muž, že to neví, ale že to ani není jeho věc. Pan Kosopád z Cechu právníků a soudců dále řekl -‚“

„To do těch svých novin dát nemůžete!“ vykřikl pan Kosopád.

„Vysaďte doslova, pane Dobrohore.“

„Už na tom pracuju,“ odpověděl trpaslík a kovová písmenka jako zázrakem plnila sázítko.

Mikuláš koutkem oka zahlédl Ottu, který vylezl ze sklepa a teď, přilákán hlukem, se rozpačitě rozhlížel. „,Dále pan Kosopád řekl,‘“ pokračoval Mikuláš s pohledem upřeným na právníka.

„Myslím, že budete mít velké obtíže, když to budete chtít vytisknout,“ rozkřikl se pan Balamuťa, nedbaje na zuřivé signály rukou, které na něj vysílal pan Kosopád, „protože nebudete mít na čem!“

„— ‚sdělil nám místo něj své stanovisko pan Balamuťa z Cechu rytců‘, s háčkovaným ‚t‘ na konci,“ dodával Mikuláš, „,který se dnes o něco dříve pokusil vyřadit Kometu z provozu s pomocí nelegální listiny.‘“ Mikuláš si uvědomil, že přestože má ústa strachem plná kyselosti, bezmezně si tuhle chvíli užívá. „,Když jsme se zeptali pana Kosopáda, co si myslí o podobném, do očí bijícím znásilňování zákonů města, odpověděl pan Kosopád…‘?“

„PŘESTAŇTE SI UŽ KONEČNĚ ZAPISOVAT VŠECHNO, CO ŘEKNEME!“ zaječel Kosopád.

„Verzály na celou větu, prosím, pane Dobrohore.“

Trollové i trpaslíci zírali na Mikuláše a Kosopáda. Chápali, že se tady odehrává boj, ale neviděli žádnou krev.

„A co ty, Otto, jsi připravený?“ obrátil se Mikuláš k ikonografovi.

„Kdypy se mi ti trpaslíci trochu srazili,“ požádal Otto, šilhající do ikonografii. „Jo, to je ono, fýporně, sfětlo, jak se otráží na těch felikejch sekerách… Trollofé, já prosím, sfedněte fíc ty pěstě, jo, to je fono… Fšichni usmífají… teť!“

Je až neuvěřitelné, jak lidé poslouchají člověka, který na ně zamíří fotoaparát. Ve zlomku vteřiny se většinou vzpamatují, ale to mu docela stačí.

Cvak!

VHÚÚÚŠŠ!

„…proktapánužzasenatofyšlu…“

Mikulášovi se podařilo zachytit padající ikonograf o mrknutí oka před panem Kosopádem, který se na muže, jemuž očividně chyběla páteř, pohyboval až neuvěřitelně rychle.

„Je náš,“ prohlásil Mikuláš, zatímco se kolem pomalu snášel k zemi prach Otty Schrecklicha.

„Co chcete dělat s tím obrázkem?“

„To vám nemám v úmyslu vysvětlovat. Je to naše dílna. Nikdo vás sem nezval.“

„Ale já jsem tady za účelem úředního jednání!“

„Pak vám jistě nevadí, že jsme si udělali váš obrázek, že?“ odpověděl Mikuláš. „Pokud si o tom ovšem myslíte něco jiného, budu vás rád citovat!“

Kosopád na něj chvilku upíral pohled a pak se vrátil ke skupině u dveří. Mikuláš slyšel, jak říká: „Můj oficiální názor je, že bychom teď měli odejít.“

„Ale říkal jste přece, že dokážete —“ začal Ronald Balamuťa.

„Na základě zvážení všech skutečností znovu doporučuji,“ přerušil ho opět pan Kosopád, „abychom teď odešli, a to mlčky.“

„Ale říkal jste —“

„Naposled doporučuji — mlčky!“

Odešli. Místností se rozlehl sborový vzdech úlevy a zacinkaly odkládané sekery.

„Chceš, abych to vysadil pořádně?“ zajímal se Dobrohor.

„S tím ještě budou potíže,“ ozvala se Sacharóza.

„Určitě, ale copak jich už nemáme dost?“ přikývl Mikuláš.

Dobrohor se otočil ke svým zaměstnancům. „Nechte si sekery hezky při ruce, mládenci.“

„Podívejte, nechci, aby se dostal do maléru ještě někdo jiný,“ obrátil se k němu Mikuláš. „Mohl bych si ten zbytek dosadit sám a sám si to taky vytiskout.“

„Na práci s tím lisem je potřeba tří a kromě toho jsi dost pomalý,“ ušklíbl se Dobrohor. Když si všiml Mikulášova výrazu, usmál se a poplácal ho po zádech tak vysoko, jak jen dosáhl. „Jen žádné starosti, mladíku. Chceme si jen chránit naše investice.“

„Já taky nejdu,“ přidala se Sacharóza. „Já ten tolar potřebuju.“

„Dva tolary,“ odpověděl jí Mikuláš nepřítomně. „Je čas zvýšit platy. A co ty, Ot—, mohli byste někdo smést Ottu, prosím?“

O několik minut později se znovu vzkříšený upír opřel o svou trojnožku a roztřesenými prsty vytáhl z aparátu měděnou desku.

„A co se pute dít teť?“ zajímal se.

„Zůstaneš s námi? Mohlo by to být nebezpečné,“ vysvětloval mu Mikuláš, a už když to říkal, uvědomil si, že to říká ikonografovi-upírovi, který vstává z mrtvých pokaždé, kdy udělá obrázek.

„Jaké nepespečí?“ zajímal se Otto a nakláněl při tom destičku sem a tam, aby si ji mohl lépe prohlédnout.

„Tak pro začátek úřední.“

„Už se někto smínil o česneku?“

„Ne.“

„Mochl bych tostat jetno sto a osmtesát tolarů na tfojskržetý ikonograf Akina TR-10 s teleskopickou setačkou a felkou les-klou pákou?“

„Ehm… zatím ne.“

„Toprá,“ přikývl Otto filozoficky. „Potom potřebuji pět tolarů na oprafy a fylepšení. Jak fitím, tochle bude prácička trochu jinécho druchu.“

„Dobrá. Dobrá, máš je mít.“ Mikuláš se rozhlédl tiskárnou. Všichni mlčeli a dívali se na něj.

Ještě před několika dny by byl očekával, že dnešní den, stejně jako všechny ostatní, bude… no ano, nudný. Obvykle takové bývaly, zvlášť potom, co odeslal své dopisy. Většinou trávil čas tím, že se toulal městem nebo si četl ve své malé kanceláři a čekal na dalšího klienta, který bude potřebovat napsat, či dokonce přečíst dopis.

Někdy to bývalo dost těžké oboje. Lidé, kteří byli připraveni důvěřovat poštovnímu systému, jenž většinou spočíval v tom, že jste svěřili své psaní nějaké důvěryhodné osobě mířící potřebným směrem, občas sdělovali něco důležitého. Podstatné na tom bylo, že nešlo o jeho problémy. Nebyl to on, kdo posílal zoufalé prosby Patricijovi nebo komu byly určeny děsivé podrobnosti o závalu v šachtě č. 3, i když se vždycky snažil věci svým zákazníkům ulehčit. Fungovalo to velmi dobře. Kdyby se měl život přirovnat k jídlu, pak se Mikulášovi podařilo svůj život proměnit v ovesnou kaši.

Tiskařský Us čekal. Teď vypadal jako velké zvíře. Už za chvilku je nakrmí spoustou slov. A během několika hodin bude to zvíře znovu hladové, jako kdyby se ta slova nikdy nestala. Můžete je krmit, ale nikdy je nenasytíte.

Otřásl se. Do čeho je to všechny dostal?

Cítil však vnitřní žár. Tam někde venku byla pravda a on ji ještě nenašel. Ale najde ji, protože věděl, věděl, že jakmile se jeho noviny dostanou do ulic —

„Vyprdnoutsenato!“

„Havrak-pvit!“

„Kvák!“

Obrátil se ke skupince, která právě vcházela dovnitř. Ano, tak to je, pravda se někdy skrývá na velmi nepravděpodobných místech a mívá občas prapodivné služebníky.

Bylo o hodinu později. Pouliční prodavači se vraceli pro další noviny. Dunění presu bylo tak silné, že plechová střecha kůlny chřestila. Hromádky měďáků, které postupně rostly před Gunillou na stole, při každém dopadu ramene nadskočily.

Mikuláš si prohlédl svůj odraz ve vyleštěné mosazné desce. Nevěděl jak, ale podařilo se mu umazat se barvou od hlavy k patě. Vytáhl kapesník a snažil se ze všech sil něco udělat.

Poslal Ondru Dokopyho prodávat noviny k Pseudopolskému dvoru, protože ho považoval za nejpříčetnějšího z celého podmostního bratrstva. Rozhodně alespoň pět osob žijících v jeho mysli bylo schopno inteligentní konverzace.

Touhle dobou už měla hlídka čas přečíst si noviny, a to i za předpokladu, že by si musela poslat pro někoho, kdo by jí přeslabikoval a vysvětlil delší slova.

Najednou měl Mikuláš neodbytný pocit, že ho někdo pozoruje. Otočil se a viděl, že Sacharóza sklání hlavu nad prací.

Za ním se někdo uchichtl.

V celé dílně nebyl nikdo, kdo by mu věnoval nějakou pozornost. Je pravda, že tam probíhal třístranný spor o jednu šestipenci. Hádal se Gunilla Dobrohor se Starým Smrďou Rumem a Starým Smrďou Rumem, a je třeba říci, že Starý Smrďa dokázal skvělým způsobem udržovat spor v chodu tím, že se chvílemi zuřivě hádal sám se sebou. Trpaslíci byli zaměstnáni kolem lisu. Otto se vrátil do temné komory, přesněji řečeno vlhkého sklepa, kde se znovu pustil do tajemné a tvrdé práce.

Jediný, kdo Mikuláše pozoroval, byl Rumův pes. Mikuláše napadlo, že na psa má opravdu velmi urážlivý a vědoucí pohled.

Před několika týdny se někdo pokusil Mikulášovi vnutit starou známou historku o tom, že ve městě žije pes, který umí mluvit. To už bylo tenhle rok potřetí. Mikuláš mu vysvětlil, že je to takzvaný městský mýtus. Psa vždycky slyšel mluvit kamarád kamaráda. Pes, kterého měl teď Mikuláš před sebou, sice moc nevypadal na to, že by uměl mluvit, ale rozhodně vypadal na to, že by mohl umět nadávat.

Jak se zdálo, historky tohoto typu se nedaly zastavit. Lidé přísahali, že ve městě žije inkognito dávno ztracený právoplatný dědic ankh-morporského trůnu, který má, pochopitelně, charakteristické znamení, kouzelný meč a královskou krev. Mikuláš to vyprávění poslouchal a bylo mu jasné, že tady je v mnoha případech podvědomé přání otcem konkrétní myšlenky. Pak tady byla další podobná otřepaná historka o tom, že v hlídce slouží vlkodlak. Až donedávna odmítal i tuhle pověst, ale v poslední době ho různé věci přece jen trochu zviklaly. Konec konců, vždyť Kometa zaměstnávala upíra…

Zíral na stěnu a poklepával si tužkou na zuby.

„Půjdu se podívat na velitele Elánia,“ prohlásil nakonec. „Je to lepší než se před ním schovávat.“

„Pozvali nás na různé podniky a k různým událostem,“ sdělila mu Sacharóza, která zvedla hlavu od papírů. „Tedy, když říkám, že jsme byli pozváni…, tak abych se vyjádřila přesně…, lady Žralounová nám přikazuje, abychom navštívili ples, který se bude konat příští úterý, napsali o něm alespoň pět set slov a samozřejmě jí článek před uveřejněním dali přečíst.“

„Skvělý nápad,“ křikl přes rameno Dobrohor. „Na takovéhle bály chodí spousta lidí a —“

„— noviny předávají především jména,“ doplnil ho Mikuláš. „Jasně. To už vím. Chceš se tam jít podívat?“ obrátil se k Sacharóze.

„Já? Já nemám co na sebe!“ odmítla okamžitě Sacharóza. „Šaty, co se nosí tam, by stály alespoň čtyřicet tolarů. A takové peníze si nemůžeme dovolit.“

Mikuláš zaváhal. Pak řekl: „Postav se a otoč se mi, ano?“

Tentokrát zčervenala jako pivoňka. „A proč?“

„Rád bych se podíval, jakou máš asi velikost… chápeš, jako všude.“

Vstala a nervózně se otočila kolem dokola. Z hloučku trpaslíků se ozval pochvalný pískot a celá řada šťavnatých nepřeložitelných poznámek v trpasličtině.

„Ano, jsi skoro stejná,“ přikývl Mikuláš. „Kdybych ti seh-nal opravdu kvalitní šaty, našla by sis někoho, kdo by ti na nich udělal drobné úpravy? Asi by bylo nutné je trochu popustit na tom… no, vždyť víš… v horní části.“

„A co by to bylo za šaty?“ zeptala se podezřívavě.

„Moje sestra má stovky večerních šatů a stejně tráví celý rok v našem rodinném sídle na venkově,“ odpověděl Mikuláš. „Rodina už v posledních letech do města téměř vůbec nejezdí. Dám ti klíč od našeho domu tady ve městě a můžeš si tam zajít a vybrat si sama.“

„A nebude jí to vadit?“

„Ta si toho nejspíš vůbec nevšimne. Každopádně si myslím, že by byla šokovaná, kdyby zjistila, že se za pouhých čtyřicet tolarů dají koupit šaty, a ještě víc, kdyby jí řekli, že je v nich někdo ochoten chodit. Vůbec si s tím nelam hlavu.“

„Městský dům? Venkovské sídlo?“ opakovala Sacharóza a potvrdila tak své neobyčejné žurnalistické nadání vyhmátnout ta slova, o nichž hovořící doufal, že si jich nikdo nevšimne.

„Naše rodina je bohatá,“ vysvětlil lakonicky, Já nejsem.“

Když vyšel ven, zadíval se na obrys protější střechy, protože na její linii se něco změnilo. Proti obloze se tam črtala nestvůrná hlava, plná výrůstků a s velkýma kornoutovýma ušima.

Byl to chrlič. Mikuláš už si zvykl, že se chrliče pohybují po budovách po celém městě. Někdy zůstávaly celé měsíce na jednom místě. Jen výjimečně jste je mohli zahlédnout, jak se stěhují z jedné střechy na druhou. Ale právě tak jste je jen velmi zřídka zahlédli v takových částech města, jako byla tahle. Chrlice měly rády vysoké kamenné budovy se spoustou okapů a ozdobnou architekturou, které přitahovaly holuby. I chrliče musí něco jíst.

Navíc se něco dělo šikmo přes ulici. Před jedním ze starých skladišť stálo několik vozů a lidé z nich vykládali bedny a no-sili je dovnitř.

Cestou přes most do Pseudopolského dvora zahlédl ještě několik dalších chrličů. Jeden po druhém za ním otáčely hlavy.

Seržant Navážka měl službu v kanceláři, a tak seděl za svým stolem. Užasle se na Mikuláše podíval.

„A sakra, to je ale rychlost. To jste celou cestu běžel?“ zeptal se.

„O čem to mluvíte?“

„Pan Elánius pro vás poslal sotva před pár minutama,“ vysvětloval Navážka. „No, tak běžte nahoru. Nebude to tak zlý, už přestal křičet.“ Pak vrhl na Mikuláše pohled typu „raději ať to schytáš ty než já“. „Kromě toho nesnáší papírování, jak se říká.“

„On asi není zrovna kancelářský typ, co?“

„To tedy ne,“ odpověděl Navážka s ďábelským úšklebkem.

Mikuláš vyšel po schodech a zaklepal na dveře, které se otevřely.

Velitel Elánius zvedl hlavu od stolu. Oči se mu zúžily.

„Ale ale, to je sakra rychlost. To jste celou cestu běžel, ne?“

„Ne, pane. Vypravil jsem se sem sám a doufal jsem, že byste mi mohl ještě odpovědět na pár otázek.“

„Ale? Tak to je od vás opravdu hezké.“

Ve vzduchu bylo zřetelně cítit, že i když je vesnička v tomto okamžiku klidná a tichá — ženy věší vyprané prádlo a kočky se vyhřívají na slunci —, v nejbližší chvíli vybuchne sopka a stovky lidí budou pohřbeny v popelu.

„Takže —“ začal Mikuláš.

„Proč jste to udělal?“ zeptal se ho Elánius. Mikuláš viděl před velitelem na stole Kometu. I ze svého místa dokázal přečíst titulky.

Tak já stojím před záhadou, co?“ zavrčel Elánius.

„No, pokud mi chcete říct, veliteli, že to tak není, rád si poznamenám nějaká ta fakt—“

„Okamžitě zastrčte ten zápisník‘“

Mikuláš vypadal překvapeně. Jeho zápisník byl toho nejlevnějšího druhu, vyrobený z papíru recyklovaného tolikrát, že už by se dal použít místo ručníku, a přece na něj už zase někdo zíral jako na zbraň. „Nepřipustím, abyste mi provedl to, co jste udělal Kosopádovi,“ varoval Mikuláše Elánius.

„Každé slovo toho příběhu je pravda, pane.“ „Vsadím se, že ano. Je to přesně v jeho stylu.“ „Podívejte, veliteli, jestli je na tom mém příběhu něco špatně, tak mi řekněte co.“

Elánius se opřel o opěradlo a mávl rukou. „To chcete vytiskout všechno, co slyšíte?“ řekl. „To chcete pobíhat mým městem jako nějaký… nějaký dobývací stroj, který se utrhl ze řetězu? Sedíte tady a stavíte na odiv svou vzácnou čest a bezúhonnost, podobný plyšovému medvědovi, a nemáte ani nejmenší představu, jak strašlivě mi můžete ztížit mou práci?“

„Ale není přece proti zákonu, když se snažím —“ „Ne? Tak ono není? Víte, co by to mohlo natropit v Ankh-Morporku? Takové povídání, jako je tohle?“ „Možná, že to lidi trochu poplaší, aleje důležité!“ „Jenže já přemýšlím, co tam asi napíšete příště!“ „No, zatím jsem neuveřejnil, že v hlídce zaměstnáváte vlkodlaka,“ odpověděl Mikuláš a okamžitě toho zalitoval, jenže Elánius už mu začal poněkud lézt na nervy.

„A kdepak jste to slyšel?“ ozval se tichý hlas za ním. Obrátil se v židli. Kousek za ním se opírala o stěnu světlovlasá mladá žena v uniformě hlídky. Musela tam stát celý ten čas.

„Tohle je seržantka Angua,“ představil ji Elánius. „Před ní můžete klidně mluvit.“

„Já… slyšel jsem takové historky,“ vytáčel se Mikuláš. Seržantku už několikrát potkal na ulici. Napadlo ho, že má dívka zvyk dívat se po okolních lidech trochu příliš ostře.

„No a?“

„Podívejte,“ vyhnul se Mikuláš přímé odpovědi, „vidím, že vám to dělá starosti. Prosím, dovolte, abych vás ujistil, že tajemství desátníka Nóblhócha je u mě naprosto v bezpečí.“

Nikdo nepromluvil. Mikuláš si poblahopřál. Byl to výstřel na slepo, ale na obličeji seržantky Anguy viděl, že se trefil do černého. Její obličej jako kdyby se náhle změnil ve slepou zeď a vytěsnil jakýkoliv výraz. „O druhu tvorů, jakým je desátník Nóblhóch, se často nemluví,“ odpověděl mu velitel Elánius po chvilce. „Považoval bych to za malou laskavost, kdybyste k tomu zaujal stejný přístup.“

„Jistě, pane! Aha, ano, taky jsem se chtěl zeptat, proč mě necháváte sledovat?“

„Já vás sleduju?“

„Ne vy, chrliče. Každý ví, že jich v současné době celá řada pracuje pro hlídku.“

„My vás nehlídáme. My se snažíme zjistit, co se s vámi stane,” odpověděla mu seržantka Angua.

„Kvůli tomuhle,“ dodal Elánius a udeřil dlaní do novin.

„Ale já přece nedělám nic špatného,“ bránil se Mikuláš.

„Ne, vy pravděpodobně skutečně neděláte nic protizákonného,“ přikývl Elánius. „I když k tomu máte zatraceně blízko. Jenže ostatní lidé nemají mou laskavou povahu, plnou pochopení. Jediné, co po vás chci, abyste nám na konci nezakrvácel celou ulici.“

„Já to zkusím.“

„A to si tam nepište.“

„Dobrá.“

„A nepište si, že jsem vám řekl, abyste si to nepsal.“

„Já rozumím. Mohl bych si zapsat, že jste řekl, že bych si neměl napsat, že jste řekl, že bych si neměl zapsat—“ Mikuláš se zarazil. Hora začala dunět. „Jen jsem žertoval…“

„Ha, ha. A nebudete mačkat mé důstojníky, abyste z nich dostal nějaké informace.“

„A nebudete dávat desátníku Nóblhóchovi psí suchary,“ doplnila seržantka Angua. Přešla za Elánia a nahlédla mu přes rameno. „Pravda vyděsí?“

„Vítězí. To je jen tiskařská chyba,“ odpověděl jí Mikuláš krátce. „Ještě něco, co bych neměl dělat, veliteli?“

„Prostě se nám nepleťte do cesty.“

„Pokusím se udělat — dobrá, budu si to pamatovat,“ přikývl Mikuláš. „Ale pokud dovolíte ještě jednu otázku? Co z toho budu mít já?“

„Jsem velitel hlídky a slušně a po dobrém vás o to prosím.“

„To je všechno?“

„Mohl bych vás požádat po zlém, pane ze Slova,“ povzdechl si Elánius. „Podívejte, nechtěl byste se na chvíli podívat na celou tu věc mýma očima? Byl spáchán zločin. Cechy se bouří. Slyšel jste, že je příliš mnoho představených? Tak teď je o dalších sto představených víc. Kapitán Karotka a hrstka mužů, které si vlastně nemohu dovolit postrádat, hlídají Oválnou kancelář a zbytek palácového personálu, takže mí lidé chybějí všude jinde. Musím si s tímhle vším poradit a… aktivně se při tom snažit, abych nestál před záhadou. Vetinariho mám v cele a Važuzla taky —“

„Nezlobte se, pane, ale není snad Važuzel ta oběť?“

„Stará se o něj jeden z mých mužů.“

„Ne jeden z městských doktorů?“

Elánius upřeně pozoroval Mikulášův zápisník. „Lékaři tohoto města jsou veskrze schopní a příjemní lidé,“ odpověděl po chvilce vyrovnaným hlasem, „a nikdo proti nim nemůže napsat ani slovo. Jeden z mých mužů ale naštěstí ovládá… zvláštní dovednosti.“

„Tím chcete říci, že pozná cizí zadek od vlastního lokte?“

Elánius se učil velmi rychle. Seděl s rukama založenýma na prsou a jeho tvář měla nic neříkající výraz.

„Mohl bych položit další otázku?“ zeptal se Mikuláš.

„Vás opravdu nic nezastaví, že?“

„Našli jste psa lorda Vetinariho?“

Znovu ten absolutně prázdný výraz. Jenže tentokrát měl Mikuláš dojem, že se za hladkou fasádou Elániova čela dalo do pohybu několik tuctů koleček.

„Psa?“ řekl Elánius.

„Myslím, že se jmenoval Hafal,“ přikyvoval Mikuláš.

Elánius seděl mlčky a díval se Mikulášovi do očí.

„Pokud se nepletu, byl to teriér.“

Elánius nepohnul ani brvou.

„Proč trčela z podlahy střela z kuše?“ pokračoval Mikuláš. „To mi nedává žádný smysl, pokud ovšem v místnosti nebyla ještě další osoba. A podle toho, jak je střela zaražená do podlahy, musela uletět poměrně dlouhý kus. Není to odražená střela. Někdo střílel na něco, co bylo na podlaze. Co takhle na tvora velikosti psa, hm?“

V Elániově tváři se nepohnul ani sval.

„A pak je tady ta máta,“ pokračoval Mikuláš. „To je hádanka. Víte, co myslím, proč zrovna máta? A pak mě napadlo, třeba někdo nechtěl, aby ho hlídka našla podle pachu. Třeba i pachatel slyšel o tom vašem vlkodlakovi? Pár lahviček máto-vého oleje rozlitých na místě činu by pachové stopy pěkně zmátlo, že?“

A bylo to tady, krátký záblesk v očích, které Elánius rychle sklopil k papírům před sebou na stole. Loto![16] pomyslel si Mikuláš.

Nakonec, podobný orákulu, které promluví jednou za rok, Elánius řekl: „Já vám, pane ze Slova, nevěřím. Řešit problémy je moje zaměstnání, jsem za to placený, a taky dostávám příplatky na zbroj. Ale komu se zodpovídáte vy? Já se z toho, co udělám, musím zodpovídat, i když přiznám, ať mě čert vezme, jestli zrovna teď vím, co bych měl dělat. Ale vy? Jak se zdá, vy si můžete dělat, co se vám zlíbí.“

„Myslím, pane, že já se musím zodpovídat pravdě.“

„Ale, opravdu? A mohl byste mi říci, jak přesně? Jakým způsobem?“

„Promiňte, ale nerozumím.“

„Když budete psát lži, přijde za vámi pravda a nafackuje vám? Tak to na mě udělalo velký dojem. Obyčejní lidé jako já jsou většinou zodpovědni nějakým jiným lidem. Dokonce i Vetinari vždycky — i když jen poočku — pozoroval cechy. Ale vy… vy jste zodpovědný pravdě. Úžasné. Jakou má adresu? A… čte to stvoření noviny?“

„Je to ona, pane,“ upozornila ho seržantka Angua. „Myslím, že existuje bohyně pravdy.“

„Tak potom asi nemá příliš mnoho přívrženců,“ ušklíbl se Elánius, „snad až tady na našeho přítele.“ Znovu se podíval na Mikuláše oním neurčitým pohledem a znovu bylo cítit, jak se kolečka v jeho hlavě roztáčejí.

„Předpokládejme… čistě teoreticky předpokládejme, že byste přišel k malému obrázku psa,“ řekl. „Mohl byste ho otisknout ve svých novinách?“

„Mluvíme o Hafalovi, že?“

„Mohl byste?“

„Jsem si jistý, že ano.“

„Moc by nás zajímalo, proč štěkal těsně před tím, než… před těmi událostmi.“

„A kdybyste ho našli, desátník Nóblhóch by s ním mohl promluvit ve psím jazyce, že je to tak?“

Elánius znovu nasadil svůj neproniknutelný výraz. „Ten obrázek bychom vám mohli dodat do hodiny,“ řekl.

„Díky. A kdo v tomto okamžiku vládne městu, veliteli?“

„Já jsem jen obyčejný policajt,“ odpověděl Elánius. „Takové věci mi neříkají. Předpokládám však, že bude zvolen nový Patricij. Je to všechno předepsáno v městských řádech.“

„A kdo by mi o nich mohl říci něco víc?“ zeptal se Mikuláš a v duchu dodal: „Jen obyčejný policajt, no maucta!“

„Co se toho týče, myslím, že vaším mužem by byl pan Kosopád,“ sdělil mu Elánius a tentokrát se usmál. „Je velmi vstřícný, zvláště k lidem, které zná. Přeji vám hezké odpoledne, pane ze Slova. Seržantko, doprovodila byste pana ze Slova ven, prosím?“

„Chtěl bych vidět lorda Vetinariho.“

„Chtěl byste co?“

„To je logický požadavek, pane.“

„Ne. Tak za prvé je v bezvědomí a za druhé je mým vězněm.“

„To ani nedovolíte, aby ho navštívil právník?“

„Poslyšte, mládenče, já si myslím, že na obtíže nám stačí lord Vetinari.“

„A co takhle Važuzel? Toho snad nevězníte?“

Elánius vrhl rychlý pohled na Anguu, která pokrčila rameny.

„Dobrá. To žádný zákon nezakazuje a nemůžeme dovolit, aby si lidé začali povídat, že je mrtvý,“ přikývl nakonec. Sňal z háčku konec mluvicí trubice a zaváhal.

„Už ten problém vyřešili, seržantko?“ zeptal se, aniž si všímal Mikuláše.

„Ano, pane. Pneumatická pošta a mluvicí systém jsou už konečně a navždy odděleny, pane.“

„Jste si jistá? Víte, že to policistovi Ostrobokovi včera vyrazilo všechny zuby?“

„Říkají, že se už nic takového nemůže stát, pane.“

„To je jasné, že ne. Už žádné zuby nemá. No, dobrá…“ Elánius zvedl mluvítko, chvilku si ho držel od těla, ale pak ho přiložil k ústům a promluvil do něj.

„Přepojte mě k celám, ano?“

„Oolá? Ojeamadruémoi?“

„Co jste říkal? Opakujte!“

„Vzíbzí, guiliguili?“

„Tady je Elánius!“

„Škríhuhlyhuhlyhrc?“

Elánius zavěsil mluvítko zpět na háček a upřel pohled na Anguu.

„Pořád na tom pracují, pane,“ odpověděla na nevyslovenou otázku. „Říkají, že nám ty trubky ohlodávají krysy, pane.“

„Krysy?“

„Bohužel, přesně tak, pane.“

Elánius tiše zasténal a obrátil se k Mikulášovi. „Seržantka Angua vás odvede k celám,“ řekl.

Vzápětí stál Mikuláš na druhé straně dveří.

„Tak jak jsem si vedl?“ zeptal se seržantky.

„Už jsem viděla horší případy.“

„Omlouvám se, že jsem začal mluvit o desátníku Nóblhóchovi,ale—“

„Ale s tím si vůbec nedělejte starosti,“ konejšila ho seržantka Angua. „O vašem dokonalém pozorovacím talentu se jistě bude na stanici mluvit dlouho. Podívejte, byl na vás laskavý, protože ještě nezjistil, co jste doopravdy zač. Takže buďte opatrný, to je všechno.“

„A vy už jste si v tom jasno udělala, že?“ podíval se na ni Mikuláš.

„Řekněme, že já se nespoléhám jen na první dojem. Pozor na to, kam šlapete.“

Vedla ho dolů k celám. Mikuláš si všiml a byl natolik chytrý, aby si to nezapsal, že u vchodu k celám, na úpatí schodiště, stojí dva strážní.

„Ty stráže tady stojí vždycky? Cely se přec zamykají, že?“ zajímal se.

„Slyšela jsem, že pro vás pracuje nějaký upír?“ odpověděla mu seržantka Angua.

„Otto? No ano. My v těchhle věcech netrpíme žádnými předsudky…“

Seržantka neodpověděla. Místo toho otevřela dveře do hlavní chodby mezi celami a zvolala: „Návštěvník k nemocným, Igore!“

„Hned jsem u vás, sheržo!“

Místnost uvnitř byla jasně osvětlena neskutečným, blikajícím modrým světlem. Police na stěně byly lemovány různými lahvemi. V některých se pohybovaly divné věci — opravdu velmi podivné věci. V jiných ty věci jen tak plavaly. Z jakéhosi složitého stroje, který stál v rohu a skládal se převážně z měděných polokoulí a skleněných tyčí, vyletovaly modré jiskřičky. Co však skutečně přitáhlo Mikulášovu pozornost, bylo obrovské oko.

Než ale stačil vykřiknout, natáhla se z boku nějaká ruka a to, o čem si myslel, že je obrovský oční důlek s okem, se změnilo v největší lupu, jakou v životě viděl, která byla připevněna na kloubovém závěsu na hlavě jejího majitele. Jenže tvář, kterou odsunutá lupa odhalila, byla — když už mluvíme o hrůzách, při nichž vysychá v ústech — sotva vylepšením.

Oči byly v různé výšce. Jedno ucho větší než druhé. Obličej doslova změť jizev. Ale to všechno nebylo nic proti vlasům a účesu. Igorovy mastné černé vlasy byly sčesány kupředu do mohutné převislé patky, po vzoru některých hlučnějších muzikantů, kteří v poslední době přišli v městě do módy, ale ta Igorova se skládala z vlasů tak dlouhých, že stačilo, aby pohodil hlavou, a jistě by ohrozil oko každého kolemjdoucího. Podle toho, jak vypadalo jeho… pracoviště, byl by však pravděpodobně schopen vrátit to oko zpět, kam patří.

Na jedné polici stálo velké akvárium a z jeho dna stoupal řetízek bublinek. V akváriu plavalo líně sem a tam několik brambor.

„Tuhle mladý Igor je pracovníkem našeho oddělení soudního lékařství,“ vysvětlovala Mikulášovi Angua. „Tohle je pan ze Slova. Chce se podívat na pacienty.“

Mikuláši neunikl pohled, jejž Igor vrhl na seržantku, která dodala: „Pan Elánius s tím souhlasil.“

„No tak tudy,“ ukázal Igor a protlačil se kolem Mikuláše do chodby. „Člověka vždycky potěší, když přijde nějaká návštěva, pane ze Slova. Zjistíte, že tady dole máme celkem pohodlné cely. Skočím a donesu khlíče.“

„Proč mu občas ujede to ‚h‘?“ zeptal se Mikuláš, když Igor odkulhal k velké skříni.

„Pokouší se být moderní. Vy jste ještě nikdy nepotkal Igora?“

„Takového, jako je tenhle, ne! Vždyť má na pravé ruce dva palce!“

„Je z Überwaldu,“ odpověděla seržantka. „Igorové razí politiku sebevylepšování. Jsou to skvělí chirurgové. Jen si dávejte pozor, abyste žádnému z nich nepodal ruku za bouře.“

„Tady to máme,“ ozval se Igor, který se přikradl nazpět. „Tak koho dřív?“

„Lorda Vetinariho?“ nadhodil Mikuláš.

„Ten pořád ještě spí,“ odpověděl Igor.

„Cože, celou tu dobu?“

„Na tom není nic divného. Byla to moc ošklivá rána, co —“

Seržantka hlasitě zakašlala.

„Já myslel, že spadl z koně,“ podivil se Mikuláš.

„Ale samozřejmě, ovšem ošklivě se narazil, když padl na zem, o tom není pochyb,“ ozval se pohotově Igor s pohledem upřeným na Anguu.

Otočil klíčem.

Lord Vetinari ležel na úzké posteli. Tvář měl bledou, ale zdálo se, že spí klidným a pravidelným spánkem.

„A to se celou tu dobu neprobudil?“ divil se Mikuláš.

„Ne. Kontroluji ho zhruba každých patnáct minut nebo thak. Není to zase nijak zvláštní. Občas prostě tělo řekne: spi.“

„Slyšel jsem, že Patricij skoro vůbec nespí,“ vzpomněl si Mikuláš.

„Možná, že využívá příležitosti,“ zahučel Igor a tiše zavřel dveře.

Pak odemkl vedlejší celu.

Važuzel s ovázanou hlavou seděl na posteli. Upíjel nějakou polévku. Když je uviděl, zatvářil se překvapeně a málem misku rozlil.

„Tak jak se máme?“ zeptal se Igor tak vesele, jak mu to tvář plná stehů dovolila.

„Ehm, cítím se mnohem lépe…“ Mladík se nejistě rozhlížel z jednoho na druhého.

„Tady pan ze Slova by si s vámi rád popovídal,“ sdělila mu seržantka Angua. „No, já půjdu s Igorem a pomůžu mu počítat jeho bulvy nebo tak něco.“ Mikuláše zanechali v rozpačitém mlčení. Važuzel patřil k lidem, jejichž charakter se dal jen velmi těžko odhadnout.

„Vy jste syn lorda ze Slova, že?“ ozval se. „Vy píšete ty dopisy s novinkami, že?“

„Ano,“ přikývl Mikuláš. Jak se zdálo, pro všechny vždycky bude jen synem svého otce. „Hm. Říká se, že vás lord Vetinari bodl.“

„Ano, říkají to,“ přikývl úředník.

„Ale byl jste tam.“

„Zaklepal jsem na dveře, abych mu předal kopii jedné lis-tiny, jak mě žádal, lord Vetinari dveře otevřel, já vešel do místnosti… a pak už si vybavuju jen, jak jsem se probudil tady a prohlížel mě pan Igor.“

„To musel být pěkný šok,“ ušklíbl se Mikuláš s kratičkým zábleskem pýchy nad tím, že na těch událostech má Kometa svůj, byť by nevelký podíl.

„Říkají, že kdyby nebyl Igor tak šikovný s jehlou a nití, byl bych ochrnul na pravou ruku,“ přiznal Važuzel upřímně.

„Ale máte zavázanou i hlavu,“ neubránil se Mikuláš.

„Myslím, že když jsem… když se… no ať už se stalo coko-liv… Musel jsem se o něco uhodit,“ odpověděl Važuzel.

Bohové, pomyslel si Mikuláš, on je v rozpacích!

„Mám všechny důvody se domnívat, že tady došlo k nějakému omylu,“ pokračoval Važuzel.

„Bylo jeho lordstvo v poslední době hodně zaměstnáno?“

„Jeho lordstvo je vždy hodně zaměstnáno. Je to jeho práce,“ odpověděl úředník.

„Víte, že ho tři lidé slyšeli prohlásit, že vás zabil?“

„To nedokážu vysvětlit. Museli se splést.“

Najednou slova ostře odsekával. Teď už musím být velmi blízko, pomyslel si Mikuláš… „A proč myslíte, že —“ začal a jeho dojem se potvrdil.

„Myslím, že s vámi nemusím mluvit,“ zamračil se Važuzel. „Nebo ano?“

„Ne, ale—“

„Seržantko!“ vykřikl Važuzel.

Ozvaly se rychlé kroky a dveře cely se otevřely.

„Prosím?“ zeptala se Angua.

„Rozhovor mezi mnou a tímhle gentlemanem skončil,“ sdělil jí Važuzel. „A navíc jsem hrozně unavený.“

Mikuláš si povzdechl a zavřel zápisník. „Díky,“ zabručel, „opravdu jste mi… pomohl.“

Když pak procházel zpět chodbou, řekl Angue: „On očividně nechce uvěřit tomu, že by na něj zaútočilo jeho lordstvo.“

„A podívejte se na něj,“ poznamenala seržantka.

„Zdá se, že ta rána do hlavy musela být hodně silná, „pokračoval Mikuláš.

„Myslíte?“

„Podívejte, dokonce i já cítím, že tady něco smrdí!“

„Jste dobrý.“

„Aha,“ ušklíbl se Mikuláš. „Vy jste navštěvovala Komunikační školu pana Elánia, co?“

„Že by?“ odpověděla seržantka Angua.

„Loajalita je úžasná věc.“ „Skutečně? Ven se jde tudy.“

Jen co Angua vyprovodila Mikuláše na ulici, vrátila se nahoru do Elániovy kanceláře a tiše za sebou zavřela dveře.

„Takže si všiml jen chrličů?“ řekl Elánius, který z okna pozoroval Mikuláše odcházejícího ulicí.

„Očividně. Ale nepodceňovala bych ho, pane. On si umí všímat. Tu mátovou bombu trefil naprosto přesně. A kolik policistů by si všimlo, jak hluboko se ta střela zarazila do podlahy?“

„To je naneštěstí pravda.“

„Všiml si i Igorova druhého palce a nevěřím, že by si někdo jiný všiml plovoucích brambor.“

„Igor se jich ještě nezbavil?“

„Ne, pane. Pořád věří, že instantní filé s pomfrity a tatarkou už jsou na dosah ruky.“

Elánius si povzdechl. „Tak dobrá, seržantko. Zapomeňte na brambory. Jaká je pravděpodobnost?“

„Pane?“

„Vím, co se děje dole na strážnici. Nebyli by to ani policajti, kdyby někdo nevedl zápis.“

„Na pana ze Slova?“

„Jistě.“

„No… šest ku deseti, že bude příští pondělí po smrti, pane.“

„Můžete neoficiálně rozšířit, že se mi tyhle věci nelíbí.“

„Rozumím, pane.“

„Zjistěte, kdo vede zápis, a jestli je to Noby, tak mu ho seberte.“

„Dobrá, pane. A co pan ze Slova?“

Elánius na okamžik upřel oči ke stropu. „Kolik mužů ho hlídá?“

„Dva.“

„Noby má obvykle v těchto věcech velmi dobrý odhad. Myslíte, že to stačí?“

„Ne.“

„Ani já ne. Jenže jsme v tísni. Bude se muset poučit tím těžším způsobem. Potíž je v tom, že když se má člověk poučit tím těžším způsobem, dostane jen jedinou lekci.“

Pan Tulipán se vynořil z temné uličky, kde právě vyjednal zakoupení velmi malého balíčku něčeho, co se vkrátku ukáže být práškovým jedem na krysy, říznutým namletými krystaly prostředku na praní.

Pan Zichrhajc si mezitím četl nějaký velký kus papíru. „Co je to?“ zeptal se pan Tulipán.

„Řekl bych, že potíže,“ odpověděl pan Zichrhajc. Složil papír a zasunul ho do kapsy. „Určitě.“

„Tohle město už mi začíná lézt na mý -aný nervy,“ prohlásil pan Tulipán popuzeně, když vykročili dál po ulici. „Mám -aný bolení hlavy. A bolí mě ta noha.“

„Ano? Mě taky pokousal. S tím psem jste udělal velkou chybu.“

„To chcete říct, že jsem na něj neměl střílet?“

„Ne. Já říkám, že jste ho neměl minout. Utekl.“

„Je to jenom pes,“ zavrčel pan Tulipán. „Proč tolik naděláte se -aným psem? Je to něco úplně jinýho, než kdyby to byl nějakej -aně věrohodnej svědek. Nikdo nám nic neřekl o nějakým -aným psovi!“ Cítil, jak ho začíná pálit kotník, temný náznak toho, že si někdo v poslední době nečistil zuby. „Jen si to zkuste, nést člověka, když vám při tom na kotníku visí zakousnutý -aný pes! A jak je možné, že nám ta -aná zombie neřekla, že je ten chlápek tak -aně rychlej? Kdyby se nedíval na toho tatrmana, byl by mě -aně dostal!“

Pan Zichrhajc pokrčil rameny. Ale v duchu si to samozřejmě poznamenal. Pan Kosopád zapomněl Nové firmě sdělit celou řadu věcí a jedna z nich byla, že se Vetinari pohybuje jako had.

Tohle bude toho právníka stát hodně peněz. Vždyť Patricij pana Zichrhajce málem pořezal!

Byl ale pyšný na to, jak bodl úředníka a vystrčil Karla ven na odpočívadlo schodiště, aby něco zablábolil těm hloupým sloužícím. To ve scénáři nebylo. A to byl přesně ten druh služeb, jaké jste mohli od Nové firmy očekávat. V chůzi spokojeně luskl prsty. Ano! Dokázali bleskově reagovat, improvizovat, dokázali být kreativní…

„Promiňte, gentlemani, měli byste okamžik?“

Z uličky před nimi vystoupila postava a v každé ruce třímala nůž.

„Cech zlodějů,“ představila se. „Když dovolíte, tohle je úřední přepadení.“

Ke zlodějovu úžasu se zdálo, že ani pan Tulipán, ani pan Zichrhajc nejsou nijak překvapeni, natož vystrašeni, a to navzdory velikosti nožů. Tvářili se jako pár lepidopteristů, kteří narazili na zcela nový druh motýla a zjistili, že na ně mává malou síťkou na motýly.

„Úřední přepadení?“ opakoval pan Tulipán pomalu.

„Aha, vidím, že jste v našem krásném městě na návštěvě?“ usmál se zloděj. „Pak tohle považujte za svůj šťastný den, pane a… pane. Budete oloupeni o pětadvacet tolarů, což vám zaručí imunitu před další pouliční loupeží na dobu celých šesti měsíců. K tomu si můžete libovolně zvolit prémii v podobě sady vkusně zabalených křišťálových vinných sklenek nebo soupravy grilovacího nářadí, které vám budou závidět všichni vaši přátelé. Tato nabídka platí jen do konce následujícího týdne.“

„To chcete říct, že jste tady jako… úředně?“ ujišťoval se pán Zichrhajc.

„To jako… -aná loupež po dobrým?“ řekl pan Tulipán.

„Jistě, pane. Lord Vetinari si myslí, že protože ve městě bude vždycky nějaký zločin, může už být rovnou organizován.“

Pan Tulipán s panem Zichrhajcem se na sebe podívali.

„No… ‚Oficiální‘ je moje přezdívka,“ pokrčil pan Zichrhajc rameny. „Je to na vás, pane Tulipáne.“

„A protože jste ve městě noví, mohu vám nabídnout velmi výhodnou, vstupní stotolarovou loupež, která vám následně zaručí imunitu na celých dvacet šest měsíců, a k tomu dostanete brožurku, v níž jsou zmíněny všechny restaurace, námezdní stáje, módní obchody a poukázky v hodnotě celých pětadvaceti tolarů, které platí ve většině zábavních podniků města. Vaši sousedé a známí budou obdivovat —“

Ruka pana Tulipána vyletěla jako blesk. Podobná trsu banánů, chytila zloděje pod krkem a udeřila jeho hlavou o zeď.

„Bohužel, přezdívka pana Tulipána je ‚hnusák‘,“ dodával pan Zichrhajc a zapaloval si při tom cigaretu. Masitě znějící projevy zuřivosti jeho kolegy se mu ozývaly za zády, když zvedl vinnou sklenku a kriticky si ji prohlížel.

„Fuj… taková laciná napodobenina, vždyť to nemá s křišťálem nic společného,“ prohlásil znechuceně. „Komu už se dneska dá věřit? To člověk propadá beznaději.“

Zlodějovo tělo se svezlo k zemi.

„Myslím, že si vemu tu sadu grilovacího nářadí,“ uvažoval nahlas pan Tulipán a překročil ležící tělo. „Tady vidím, že ta sada obsahuje ‚tolik užitečné a nepostradatelné špikovačky, dokonale anatomicky tvarované obracečky a několik speciálních kleští na maso, které přidají vaší radosti z opékání masa na čerstvém vzduchu čtvrtou dimenzi‘.“

Roztrhl krabici a vytáhl z ní modrobílou zástěru, kterou s kritickým výrazem prohlédl.

„,Smrt kuchaři!‘“ zasmál se a natáhl si ji přes hlavu. „Poslyšte, tohle je klasická věcička. Já si pořídím nějaký -aný přátele, aby mi mohli závidět všechna ta jídla opékaná na čerstvém vzduchu. A co ty -aný poukázky?“

„Takové věci nejsou většinou k ničemu,“ zavrtěl hlavou pan Zichrhajc. „Je to jen způsob, jak lidem prodat něco, co nikdo nechce. Podívejte se sem… ‚25% sleva, šťastný nákup ve Fur-byho paláci zelí‘.“ Odhodil brožurku stranou.

„No, nebylo to tak docela špatný,“ bručel pan Tulipán. „A měl u sebe akorát pětadvacet tolarů, takže jsme vlastně udělali -anej regulérní kšeft.“

„Budu rád, až odsud budeme pryč,“ mračil se pan Zichrhajc. „Tohle místo je hrozně divné. Pojďte, ještě trochu vyděsíme tu mrtvolu a vypadneme.“

„Íink… fajn!“

Pokřik divokého kamelota se rozléhal zšeřelým náměstím. Mikuláš, který se vracel do Třpytné ulice, si pomyslel, že se dnešní noviny pořád ještě slušně prodávají.

Jen náhodou, když kolem něj procházel jeden z občanů, zahlédl hlavní titulek.

Že by Sacharóza vydala další vydání sama? To není možné! Rozběhl se k prodavači.

Nebyla to Kometa. Titul, ve velkém provedení, v půltučném písmu, které bylo mnohem kvalitnější než to, co produkovali trpaslíci, zněl:

„Co to má všechno znamenat?“ zeptal se prodavače, který byl nad skupinou Rumových přátel alespoň o tři vrstvy povrchové špíny.

„Co všechno?“

„Tohle všechno!“ Interview s Važuzlem Mikuláše velmi podráždilo.

„Jó, to se mě neptejte, šéfe. Jediný, co o tom vim, je, že za každej prodanej papír dostanu peňáka.“

„,Polévkový déšť v Genově? Slepice během hurikánu snesla tři vejce?‘ Kde to všechno sebrali?“

„Helejte, šéfe, kdybych uměl číst, tak bych tady asi neprodával nějaký blbý papíry, ne?“

Někdo jiný začal vydávat noviny! došlo Mikulášovi. Sjel očima k drobnému tisku dole, na patě stránky, a je třeba říci, že v těchhle novinách ani malé písmo nebylo moc malé. Na Třpytné ulici?

Vzpomněl si na dělníky s bednami a balíky před starým skladištěm. Jak někdo mohl… Ale Cech rytců by mohl, žel Lisy už měli a taky měli peníze. Jenže dvě pence, to bylo neslýchané dokonce i za jediný list těch jejich… nesmyslů. A když prodavač dostane penci, jak může vydělat nějaké peníze tiskař?

Pak si to ale uvědomil: v tom to vůbec nebude… je to v tom, že někdo chce Kometu vyřadit z provozu.

Na protější straně ulice, téměř proti Kbelíku, už byl vyvěšen obrovský červenobílý štít Informátora. Venku stála řada vozů.

Zpoza pootevřených dveří tiskárny opatrně vyhlížel jeden z Dobrohorových trpaslíků.

„Už tam mají tři lisy,“ oznámil Mikulášovi. „Viděl jste, co udělali? Dostali to vydání ven za půlhodinu!“

„Dobrá, ale je to jen jeden list. A všechno je to vymyšlené.“

„Myslíte? I to o tom hadovi?“

„Vsadím tisíc tolarů, že ano,“ Mikuláš si vzpomněl na menší tisk, v němž se pravilo, že se ta věc odehrála v Lancre. Poněkud přibrzdil. „No, sto tolarů rozhodně.“

„Ale to není to nejhorší,“ pokračoval trpaslík. „Pojďte raději dovnitř.“

Uvnitř sice duněl lis, ale většina trpaslíků jen tak posedávala kolem.

„Chceš slyšet hlavní titulky?“ přivítala ho Sacharóza, když vstoupil.

„No, sem s tím,“ povzdechl si Mikuláš a usedl za svůj přeplněný stůl.

„Cech rytců nabízí trpaslíkům tisíc tolarů za jejich tiskařský lis.“

„No to snad…!“

„Upír-ikonograf a těžce pracující redaktorka přetahováni nabídkou platu ve výši 500 tolarů měsíčně!“

„No ale…“

„Trpaslíci jsou… fpíči s papírem.“

„Cože?!“

„To je citát pana Dobrohora,“ vysvětlovala Sacharóza. „Nechci předstírat, že vím přesně, co to znamená, ale chápu to tak, že už mají papír jen na jediné vydání.“

„A když budeme chtít další, budou nám ho účtovat pětkrát dráž než předtím,“ doplnil přicházející Dobrohor. „Rytci ho kupují. Chtějí všechny zásoby a ještě si přiobjednávají, říká Král.“

„Král?“ Mikuláš nakrčil čelo. „Myslíte pana Krále?“

„Jo, Krále Zlatý řeky,“ přikývl trpaslík, „na druhé straně bychom tu cenu ještě mohli zaplatit, ale kdybychom to měli prodávat za dvě pence jako ti naproti, pracovali bychom prakticky zadarmo.“

„Otto řekl tomu chlapíkovi z cechu, že jestli sem ještě jednou vleze, on, Otto, poruší svou přísahu,“ vyprávěla Sacharóza. „Děsně se rozzuřil, protože ten chlap se z něj snažil vymáčknout, jak dělá ty obrázky, co se dají rovnou tisknout.“

„A co ty?“

„Zůstávám. Nevěřím jim, jsou zákeřní jak hadi.

Připadají mi jako lidé z… velmi nízkých vrstev. Ale co budeme dělat?“

Mikuláš se zakousl do nehtu na palci a nepřítomně zíral na desku stolu. Když pak pohnul nohou, narazil špičkou boty do bedýnky s penězi, která vydala uklidňující, plný zvuk.

„Mohli bychom o něco zmenšit rozsah,“ navrhl Dobrohor.

„Ano, jenže pak by lidé naše noviny asi nekupovali,“ odporovala Sacharóza, „a. oni by je kupovat měli, protože v nich jsou skutečné novinky.“

„Jenže ty v Informátorovi vypadají zajímavěji, to musím připustit,“ zabručel Dobrohor.

„To proto, že v nich ve skutečnosti nemají žádná opravdová fakta!“ vyštěkla Sacharóza. „Koukněte, mně nevadí, když budu zase brát jen jeden tolar, a Otto říká, že bude pracovat za půl tolaru, když bude moct bydlet dole ve sklepě.“

Mikuláš pořád ještě upíral pohled do prázdna. „Máme kromě pravdy něco,“ pronesl najednou podivně nepřítomným hlasem, „co by neměl i cech? Dokážeme tisknout rychleji?“

„Jeden lis proti třem? To ne,“ zavrtěl hlavou Dobrohor. „Vsadil bych se ale, že dokážeme rychleji sázet.“

„A to znamená…?“

„Pravděpodobně dokážeme dostat noviny na ulici jako první.“

„Dobrá. To by nám mohlo pomoct. Sacharózo, znáš někoho, kdo hledá zaměstnání?“

„Jestli někoho znám? To sis nečetl dopisy?“

„No, abych se přiznal…“

„Spousta lidí shání zaměstnání! Tohle je Ankh-Morpork!“

„Dobrá, najdi tři dopisy, v nichž je nejméně gramatických chyb, a pošli Rockyho, aby najal jejich autory.“

„Jeden z nich byl pan Ohybný,“ varovala Sacharóza. „Chtěl by ještě další práci. V poslední době moc zajímavých lidí neu-mírá. Věděl jsi, že navštěvuje všechny možné schůze a společnosti a zapisuje si pro vlastní potěšení všechno, co se tam řekne?“

„A myslíš, že to zapisuje přesně?“

„To bych se skoro vsadila. Je to jasně ten typ. Ale nevím, jestli máme tolik místa, abychom —“

„Od zítřka půjdeme na čtyři strany. No, co se na mě tak díváte? Mám další údaje o aféře Vetinari a máme… hm… dvanáct hodin na to, abychom sehnali nějaký papír.“

„Už jsem ti řekl, že nám Král další papír za slušnou cenu neprodá,“ ozval se Dobrohor.

„Takže to máme další článek do našich novin,“ prohlásil Mikuláš.

„Já jen řekl, že—“

„Ano, já vím. Musím napsat nějaké věci a pak za nun zajdeme. Spolu. Jo, a pošlete někoho na semaforovou věž, ano? Chtěl bych poslat zprávu králi Lancre. Myslím, že jsem se s ním jednou potkal.“

„Semafory stojí peníze. Spoustu peněz.“

„Stejně to udělejte. Nějaké peníze ještě dohromady dáme.“ Mikuláš se naklonil nad žebřík do sklepa. „Otto?“

Z otvoru se vynořil upír a zastavil se, když byl horní polovinou těla nad zemí. V ruce svíral ikonograf.

„Co pro tepe mužu utělat?“

„Nenapadá tě něco, co by nám pomohlo prodat víc novin?“

„A co pys chtěl ote mě teť? Oprázky, co fyskočí se stránky? Oprázky, co foní? Nepo chrají? Oprázky, co fás sledují očima sem a tam?“

„No, nemusíš si to hned brát osobně,“ uklidňoval ho Mikuláš. „Kdybych po tobě chtěl barevné obrázky nebo něco takového, ale já se jen ptám, jestli…“

„Parefné oprásky?“ pozvedl upír obočí. „A to je fšecko? Parefný fobrásky, to je prnkačka. A kdy pys si to přál?“

„To se udělat nedá,“ odfrkl si pohrdavě Dobrohor s nezlomným přesvědčením.

„Ale? To ržíkáte fý? A máte taty někte místo, co tělají bárefný sklo?“

„Jistě, znám trpaslíka, který má dílnu na barevné sklo v Zapudrované ulici,“ přikývl Dobrohor. „Dokáží ho zatónovat do sta odstínů, ale —“

„Já pych potržepoval fsorky, chned. A taky páref. Můšete sechnat i fsorky páref, še?“

„To je jednoduché,“ přikývl trpaslík. „Jenže budete potřebovat stovky různých barev… že?“

„Ne ne, tak to neni. Já fám utělám sesnam, co já putu potržebovat. Já fám nemůšu slípit kfalitu Burleigh a Silnoruka chnet napoprfé, co kočka fyskočí s pytle, samoržejmě. Tety, nemůžete po mě chtít tu jemnou chru sfětel na potzimním listí nepo tak něco. Ale tam, kte putou fýrazné parfy, to pute fajn! Myslíte, že py to stačilo?“

„To by bylo úžasné!“

„Těkuji fám.“

Mikuláš vstal. „A teď,“ řekl, „navštívíme Krále Zlaté řeky.“

„Vždycky jsem přemýšlela, proč mu tak lidé říkají,“ ozvala se Sacharóza. „Vždyť městem žádná zlatonosná řeka neteče, že ne?“

„Gentlemani.“

Pan Kosopád čekal ve vstupní hale prázdného domu. Když vešla Nová firma, vstal a sevřel svůj kufřík. Vypadal, jako kdyby byl ve výjimečně špatné náladě.

„Kde jste byli?“

„Byli jsme něco zakousnout, pane Kosopáde. Dnes ráno jste se neukázal a pan Tulipán dostal hlad.“

„Říkal jsem vám, že se máte držet hodně při zemi, nikde se neukazovat!“

„Pan Tulipán se umí skvěle držet při zemi. Ale všechno se dokonale podařilo. To už jste musel slyšet. A poslyšte, téměř jsme přišli o život, protože jste nám neřekl spoustu věcí. To vás ovšem bude hodně stát, ale jinak? Kdo by se o nás zajímal? Takže v čem je problém?“

Pan Kosopád na ně upřel ošklivý pohled. „Můj Čas je drahý, pane Zichrhajci. Nechci to protahovat. Co jste udělali se psem?“

„O tom psu nám nikdo nic neřek,“ odpověděl pan Tulipán a pan Zichrhajc cítil, že použitý tón byl špatný.

„Aha, takže jste se se psem setkali,“ zkonstatoval pan Kosopád. „Kde je?“

„Pryč. Utekl Pokousal nás oba na nohou… a utekl.“

Pan Kosopád si povzdechl. Znělo a páchlo to jako vánek z prastaré hrobky.

„Řekl jsem vám, že členem hlídky je i vlkodlak,“ pokračoval.

„No? A co?“ zabručel nechápavě pan Zichrhajc.

„Pro vlkodlaka nebude těžké se se psem domluvit.“

„Cože? To nám chcete říct, že my, lidi, budeme poslouchat nějakého psa?“ vrtěl hlavou pan Zichrhajc.

„Naneštěstí ano,“ přikývl pan Kosopád. „Pes musí mít osobnost. Osobnost se hodně počítá. A úřední precedenty jsou naprosto jasné. V dějinách města, gentlemani, proběhly v různých dobách soudní procesy se sedmi prasaty, skupinou krys, čtyřmi koňmi, jednou blechou a rojem včel. V loňském roce byl připuštěn jako svědek obžaloby v případu úkladné vraždy papoušek a já pak organizoval jeho zařazení do programu na ochranu svědků. Myslím, že dnes žije hodně daleko odsud jako přerostlá andulka.“ Pan Kosopád potřásl smutně hlavou. „Zvířata tedy, bohužel, mají u našich soudů své místo. Existuje sice celá řada námitek, které by se daly vznést, ale podstatné je, pane Zichrhajci, že velitel Elánius na tom svědectví postaví celý případ. Začne se vyptávat… lidí. Už teď ví, že něco není v pořádku, ale musí pracovat v prostoru daném důkazy a stopami a nemá ani jedno, ani druhé. Jsem přesvědčen o tom, že jakmile najde toho psa, snadno celý případ rozuzlí.“

„Tak mu šoupněte pár tisíc a je to,“ navrhl pan Zichrhajc. „To zabere na každého policajta!“

„Pokud se nepletu, tak poslední člověk, který se pokusil podplatit velitele Elánia, není ještě dnes schopen používat je-den z prstů,“ odpověděl pan Kosopád.

„Udělali jsme všechno, co jste nám, -aně, řek!“ vykřikl pan Tulipán a ukázal na pana Kosopáda prstem podobným tučné klobáse.

Pan Kosopád si je prohlížel, jako kdyby je viděl poprvé.

„Zabte kuchaře!“ prohlásil. „Jak zábavné. Jenže já měl na začátku dojem, že najímám profesionály!“

Pak Zichrhajc přesně věděl, co bude následovat, a podařilo se mu zachytit pěst pana Tulipána, ještě než dopadla, i když ho síla úderu zvedla ze země.

„Ty obálky,“ pane Tulipáne,“ zatrylkoval. „Ten muž zná věci…“

„Těžko si bude něco pamatovat, když bude -aně mrtvej,“ zavrčel pan Tulipán.

„A víte, že naopak právě potom máte myšlenky najednou křišťálově čisté?“ řekl pan Kosopád a vstal. Pan Zichrhajc si všiml, jak se zombie zvedá — zapojuje nikoliv všechny svaly najednou, ale postupně jednotlivé skupiny, takže ani tak nevstává, jako se rozkládá směrem vzhůru.

„Váš další pomocník je v pořádku?“ zajímal se Kosopád.

„Máme ho zpátky ve sklepě. Dali jsme mu nějaké pití a už si ji zas umotal jak povříslo,“ odpověděl pan Zichrhajc. „Jenom nechápu, proč se ho nemůžeme zbavit rovnou. Vždyť se dal málem na útěk, když Patricije uviděl. Kdo by si v takovémhle městě všiml jedné mrtvoly navíc?“

„Hlídka, pane Zichrhajci. Kolikrát vám to mám vysvětlovat? Jsou výjimečně dobří v tom, čeho všeho si dokážou všimnout!“

„Tuhle pan Tulipán jim toho moc ke všímání nenechá —“ pan Zichrhajc se zarazil. „Takže vy máte z hlídky skutečně strach co?“

„Tohle je Ankh-Morpork,“ odsekl mu právník, „jsme velmi kosmopolitní město. Být mrtvým je v Ankh-Morporku někdy jen drobná nepříjemnost, chápete? Máme mágy, tvory různých velikostí. A těla mají zvyk se najednou objevit. Nechceme, aby cokoliv poskytlo hlídce nějaký klíč či stopu, rozumíte?“

„Oni by byli ochotni poslouchat nějakou -anou mrtvolu?“ zatvářil se znechuceně pan Tulipán.

„Nevidím důvod, proč by neměli. Vy to například právě děláte,“ odpověděla mu zombie. Pak se pan Kosopád přece jen trochu uvolnil. „No, každopádně je tady jistá možnost, že budeme mít ještě nějaké využití pro vašeho… pomocníka. Ještě jedno malé představení, abychom přesvědčili ty nepřesvědčené. Je příliš důležitý, než abychom se ho… zbavili už teď.“

„Jo, tak dobrá. Budeme ho držet na flašce. Ale za toho čokla chceme příplatek,“ odpověděl pan Zichrhajc.

„Je to jen pes, pane Zichrhajci,“ řekl pan Kosopád a pozvedl obočí. „Předpokládám, že dokonce i pan Tulipán by dokázal uvažovat bystřeji než pes.“

„Jo, ale to budeme muset toho psa nejdříve najít!“ odpověděl nenaloženě pan Zichrhajc a takticky se postavil před svého kolegu. „V tomhle městě je spousta psů.“

Zombie si znovu povzdechla. „Mohl bych k vašemu honoráři přidat dalších pět tisíc tolarů v kamenech,“ dodal Kosopád. Pozvedl ruku. „A prosím, neurážejte mě ani sebe tím, že oba jednohlasně řeknete ‚deset‘. Ten úkol není těžký. Psi ztracení ve městě skončí buď tak, že jsou na neustálém útěku před smečkami toulavých psů, nebo začnou nový život stejně snadno, jako si někdo natáhne nové rukavice.“

„Chci vědět, kdo mi dává tyhle příkazy,“ ozval se najednou pan Zichrhajc. Cítil ve své kapse váhu dezorganizéru.

Pan Kosopád se zatvářil udiveně. „Já, pane Zichrhajci.“

„Tedy jméno vašich klientů.“

„Ale, no tak!“

„Tohle je velmi politická záležitost,“ trval na svém pan Zichrhajc. „S politiky se bojovat nedá. Potřebuju vědět, jak daleko budeme muset utíkat, až se lidé dozvědí, co se stalo. A taky kdo nás bude chránit, když nás chytí.“

„V tomto městě, pánové,“ řekl pan Kosopád, „fakta nikdy nejsou tun, čím se zdají být. Postarejte se o toho psa a… ostatní se postarají o vás. Plány jsou připraveny. Kdo může říci, co se doopravdy stane? Lidé se dají snadno zmást, a tady mluvím jako osoba, která strávila u soudních dvorů několik staletí. Všeobecně se říká, že lež oběhne svět dřív, než si pravda stačí natáhnout boty. Jaká odsouzeníhodná nemorální fráze, co? Takže… jen žádnou paniku a všechno bude v pořádku. A nebuďte také hloupí! Mí… klienti mají dlouhou paměť a hluboké kapsy. Dají se najmout jiní zabijáci. Rozumíte mi, že?“ Pak s klapnutím zámků uzavřel svůj kufřík. „Přeji vám hezký den.“

A dveře se za ním zavřely.

Za panem Zichrhajcem se ozvalo zachřestění. To pan Tulipán vytáhl z obalu svou sadu grilovacího nářadí.

„Co to děláte?“

„Ta -aná zombie už brzo skončí na konci několika těch -anejch dokonalejch grilovacích jehel,“ syčel pan Tulipán. „Pak si nabrousím několik těch -anejch anatomicky tvarovanejch obraceček. A pak… pak si na jeho -aný prdeli udělám novej středověk!“

Bylo tady několik naléhavějších problémů, ale slova páně Tulipánova pana Zichrhajce zaujala.

„A to jak, přesně?“

„No, myslím, že začnu májkou,“ odpověděl pan Tulipán se soustředěným výrazem, „pak rozličné lidové tance a tanečky, kultivace prostoru pro potřeby trojpolního systému, několik morových ran, a jestli ještě potom ta moje -aná ruka nebude příliš unavená, bude následovat vynález koňského chomoutu.“

„To zní zajímavě,“ připustil pan Zichrhajc. „Tak a teď pojďme najít toho zatraceného psa.“

„A jak to provedem?“

„Inteligentně,“ odpověděl pan Zichrhajc.

„Tak tenhle -anej způsob děsně nenávidím.“

„Říkalo se mu Král Zlaté řeky. To bylo ohodnocení jeho bohatství, úspěchů a zdroje jeho blahobytu, nikoliv skutečný popis klasické Zlaté řeky. Je třeba říci, že co se týká přezdívky, udělal od své minulé, která zněla Jindra Močka, skutečný po-krok.

Jindřich Král vytvořil své bohatství důslednou a postupnou aplikací starého rčení, které někde četl a upravil pro vlastní potřebu: Dobrý hospodář i pro prd přes plot skočí. Na věcech, které se vyhazují, se dají vydělat peníze. Zvláště na těch opravdu lidských věcech, které lidé vyhazovat musí.

Skutečný počátek jeho bohatství byl v oněch dnech, kdy začal nechávat vlastní prázdné kbelíky u různých hostinců, jídelen a ubytoven, a to zvláště u takových, které nebyly připojeny na kanalizaci, a bral jen minimální poplatek za to, že je odvážel, když byly plné. Stal se součástí života každého hospodského a majitele realit. Ti slyšeli uprostřed noci známé kling a obrátili se ve spánku se spokojenou jistotou, že jeden z mužů Jindřicha Močky právě přispěl svým malým podílem k tomu, aby byl svět voňavějším místem.

Nikdo z nich už nepřemýšlel o tom, kam se podějí plné kbelíky a soudky, ale Jindřich Král přišel na něco, co mohlo být klíčem k obrovskému bohatství. Prakticky každý odpadní produkt či látka, jakkoliv nechutná, se v nějakém průmyslu nějakým způsobem využívá. Existují lidé, kteří chtějí velké množství amoniaku a ledku. Pokud to neprodáte alchymistům, budou to nejspíš potřebovat zahradníci nebo farmáři. A když to nebudou chtít ani farmáři, není nic, doslova nic, co byste neprodali koželuhům.

Jindřich se cítil jako jediný člověk v táboře prospektorů, jenž ví, jak vypadá drahý kov, který všichni hledají.

Začal vyvážet celé ulice najednou a stále svou činnost rozšiřoval. V bohatých čtvrtích ho platili, a platili dost slušně, aby si odvezl lidské noční produkty, odpady, koňský trus, zbytky od stolu a z kuchyní, a dokonce i psí výkaly. Psí výkaly? Měli ti lidé vůbec představu, kolik dávají koželuhové za nejjemnější bílý psí trus? Bylo to, jako kdyby vás někdo platil za to, že budete vyvážet tekuté diamanty.

Jindra si nedokázal pomoci. Svět spěchal, až zakopával, aby mu mohl nacpat peníze. Někdo mu někde slušně zaplatí za zdechlého koně nebo dvě tuny krevet, jejichž záruční lhůta už prošla tak dávno, že by ji člověk nenašel ani v loňském kalendáři, a nejúžasnější na tom všem bylo, že už mu někdo předtím zaplatil za to, aby si je odvezl. A když už nějakou věc opravdu nechtěl nikdo, ani výrobci psího a kočičího žrádla, ani koželuhové, dokonce ani sám Kolík Aťsepicnu, pak tady byly Jindřichovy obrovské kompostové haldy po proudu řeky pod městem, kde pekelná výheň rozkladu vytvářela úrodnou zem (10 p. za pytel, přineste si vlastní pytel) ze všeho, co zbylo, a to včetně, jak pravila šeptanda, různých polo- a nelegálních podnikatelů, kteří skončili v konkurenčním boji jako druzí (myslete na své pokojové květiny přineste jim dárek).

Průmysl zpracování starého papíru a hadrů si vybudoval o něco blíže k domovu, spolu s obrovskými nádržemi, které obsahovaly zlatý základ jeho bohatství, protože to byla jediná část rodinných obchodů, o nichž byla jeho žena Efekta ochotná mluvit. Šeptanda pravila, že to byla ona, kdo dal odstranit původní, nesmírně obdivovanou pamětní desku nad vjezdem do Králova dvora, na níž stálo: „J. Král — Odvoz chcanek od r. 1961.“ Teď tam byla cedule s nápisem: „J. Král — Recyklace přírodních darů.“

Malou branku v obrovské bráně jim otevřel troll. Jindřich byl velmi pokrokový a prozíravý, pokud šlo o zaměstnávání ostatních ras, a patřil k prvním městským podnikatelům, kteří zaměstnali trolly. Co se týče organických substancí, trollové neměli ani chuť ani čich.

„Co chcéte?“

„Rád bych mluvil s panem Králem, prosím.“

„Vo čhom?“

„Chtěl bych od něj koupit větší množství papíru. Řekněte mu, že je tady pan ze Slova.“

„Nomrá.“

Dveře se zavřely. Čekali. Po několika minutách se dveře znovu otevřely.

„Masa Král, von vás vidět teďkom.“

A tak byli Mikuláš s Dobrohorem uvedeni na dvůr muže, který, jak říkala šeptanda, sbíral a ve velkém skladoval použité papírové kapesníky, protože věřil, že přijde den, kdy někdo odhalí způsob, jak vytěžit stříbro ze suchého z nosu.

Po obou stranách dveří se proti mřížím svých denních klecí vzpírali dva obrovští rotvajleři. Každý věděl, že je Jindřich na noc vypouští na dvůr. A on se ze všech sil snažil, aby to každý věděl. A případný noční vetřelec by musel být velmi dobrý se psy, pokud nechtěl skončit jako několik kilogramů Královy speciality Koželuhův sen, exportní kvalita (bílé).

Král Zlaté řeky měl kancelář v dvoupatrové kůlně s výhledem na dvůr, odkud mohl přehlížet a kontrolovat kouřící haldy a nádrže svého království.

Dokonce i když z něj byla větší část ukryta za stolem, byl Jindřich Král obrovský muž s růžovou, mastně lesklou tváří a několika prameny řídkých vlasů, sčesaných napříč přes hlavu. Bylo těžké představit si ho jinak než v košili s krátkým rukávem a kalhotách na šlích, nebo bez obrovského doutníku, bez kterého prakticky nevycházel z domu. Možná to byl jakýsi způsob obrany proti pachům, které byly jistým způsobem součástí jeho zboží, a tedy znakem jeho obchodu.

,,‘brej večír, hoši,“ pozdravil je přátelsky. „Co pro vás můžu udělat? Jako kdybych to nevěděl.“

„Vzpomínáte si na mě, pane Králi?“ začal Mikuláš.

Jindřich přikývl. „Vy jste syn lorda ze Slova, žejo? Vy jste vloni napsal do jednoho z těch vašich dopisů o svatbě naší Dafné, žejo? Na moji Efi to udělalo velký dojem, že všechna ta noblesa bude číst o naší Dafné.“

„Teď už je to mnohem větší dopis, pane Králi.“

„Jo, něco jsem o tom slyšel,“ přikývl tlusťoch. „Některé výtisky už se nám objevily v odpadu. Je to užitečná věcička, takže jsem mládencům nařídil, ať je tříděj zvlášť.“

Přehodil si doutník z jednoho koutku úst do druhého. Jindřich neuměl ani číst, ani psát, což mu ovšem nikdy nebránilo být lepší než mnoho z těch, kdo to uměli. Jestliže mohl zaměstnávat stovky dělníků, kteří třídili odpad, pak zaměstnat několik těch, kteří by mu třídili slova, bylo to nejmenší.

„Pane Králi —“ začal Mikuláš.

„Helejte, já nejsem žádnej pitomec, mládenci,“ přerušil ho Jindřich. „Vím, proč jste tady. Jenže kšeft je kšeft. Víte, jak to chodí.“

„Jenže my nemůžeme dělat obchod bez papíru!“ vybuchl Dobrohor.

Doutník znovu přeskočil z koutku do koutku. „A vy jste -?“

„To je pan Dobrohor,“ odpověděl mu Mikuláš. „Můj tiskař.“

„Trpaslík, hm?“ zabručel Jindřich a prohlížel si Dobrohora od hlavy k patě. „Já teda proti trpaslíkům nemám to nejmenší, ale tříděj mizerně. Skřepaslíci jsou laciní, ale ti umaštění prevíti sežerou půlku odpadků. Trollové, to je něco jinýho. Ti se u mě drží, protože je dobře platím. Nejlepší jsou golemové, ti dokážou třídit celý dni a noci. Ti mají cenu svý váhy ve zlatě a je to taky, k sakru, skoro tolik, kolik chtějí v dnešních dnech na vejplatě.“ Doutník začal další pouť na protější stranu úst. „Promiňte, hoši, dohoda je dohoda. Rád bych vám pomohl, ale prodal jsem veškerej papír. Takže nemůžu.“

„To nás prostě takhle jednoduše zklamete?“ ozval se Dobrohor.

Jindřich na něj vrhl obláčkem doutníkového kouře pohled zúžených očí.

„Vy mně říkáte něco o zklamaní? Vy asi nevíte, co je to zlatoblát, co?“ řekl. Trpaslík pokrčil rameny.

„Ale ano, já to vím,“ přikývl Mikuláš. „To slovo má několik významů, ale myslím, že mluvíte o velké kouli bláta a mincí, jakou občas můžete najít v nějaké puklině starých kanalizačních trubek, kde voda tvořila vír. Některé z nich mívají velmi slušnou hodnotu.“

„Cože? Vždyť máte ručičky jako slečinka,“ vykulil Jindřich oči tak překvapen, že mu doutník v ústech hrozivě poklesl. „Jak je možný, že to víte?“

„Mám rád slova, pane Králi.“

„Začínal jsem jako blátoškrab, když mi byly tři,“ řekl Jindřich a odstrčil židli od stolu. „A jednoho krásnýho dne jsem našel zlatoblát. Jasný, že mi ho hned na místě sebral jeden z velkejch kluků. A vy mně budete říkat něco o zklamání? Ale už tenkrát jsem měl nos na kšeft. Pak jsem —“

Seděli a poslouchali. Mikuláš mnohem trpělivěji než Dobrohor. Byl to opravdu fascinující příběh, a on ho dovedl správně vnímat, i když část příběhu už znal. Jindřich Král jej vyprávěl při každé příležitosti.

Mladý Jindřich Král byl dítě odpadů, ale měl vlastní vizi. Prohledával břehy řeky, a často dokonce i samu hladinu husté-ho proudu Ankhu a hledal ztracené mince, kousky kovu, užitečné kusy uhlí, jedním slovem všechno, co mohlo mít někde nějakou cenu. Když mu bylo osm, zaměstnával už další chlapce. Patřily mu celé kusy řeky. Ostatní gangy se od něj držely dál, nebo byly zlikvidovány. Sám Jindřich byl dobrý rváč a mohl si dovolit zaměstnat další, kteří byli ještě lepší.

A tak to pokračovalo. Vzestup Krále díky hromadám koňského hnoje prodávaného na kbelíky (pevně udusané), díky kostem, peří, kůži, kovovému odpadu, prachu a proslulým domácím kbelíkům, v nichž ležela doslova zlatá budoucnost. Byla to svým způsobem historie civilizace nahlížená ode dna.

„Vy nejste členem žádného cechu, že ne, pane Králi?“ řekl Mikuláš během jedné krátké přestávky, kdy Král nabíral dech.

Doutník se přemístil z jednoho koutku do druhého výrazně rychleji. Byla to známka toho, že Mikuláš narazil na citlivé místo.

„Zatracený cechy,“ prohlásil majitel doutníku. „Říkají, že bych měl vstoupit k žebrákům! Já! V životě jsem nikoho o nic neprosil a o nic nežebral! Ti mají ale nervy! Ale já s nima vyběhl! Se všema. Nebudu jednat s žádným cechem. Já svý lidi skvěle platím a oni vždycky stojí při mně.“

„A nás se taky pokoušejí zlikvidovat cechy, pane Králi. Ale to vy víte. K vám se přece donese všechno. Jestli nám opravdu nemůžete prodat papír, tak jsme vyřízení.“

„Co bych to byl za chlapa, kdybych porušil dohodu?“

„Tohle je můj zlatoblát, pane Králi,“ pokračoval Mikuláš. „A ti hoši, co mi ho chtějí vzít, jsou opravdu hodně velcí.“

Jindřich chvíli mlčel, pak se pracně zvedl na nohy a přešel k velkému oknu.

„Pojďte se na něco podívat, hoši.“

Na jednom konci rozlehlého dvora byl obrovský šlapací mlýn, ve kterém dupali dva golemové. Kolo pohánělo nekonečný pás, procházející napříč prakticky celým dvorem. Na jeho druhém konci, nebo přesněji řečeno začátku, se pohybovala skupina trollů s velkými lopatami, jimiž nakládali na pás odpadky z obrovské hromady, a ta zase byla doplňována vozy, které na dvůr v krátkých intervalech přijížděly.

Podél pásu pak stáli golemové, trollové a občas dokonce nějaký člověk. V blikavém světle pochodní pozorně sledovali odpadky, které před nimi pás unášel. Tu a tam se některý z nich rychle natáhl a sebral z pásu něco, co pak vhodil do velké nádoby za svými zády.

„Rybí hlavy, kosti, hadry, papír… Mám zatím sedmadvacet různých nádob, přičemž je jedna dokonce i na stříbro a jedna na zlato… Víte, asi by vás překvapilo, kdybyste zjistili, kolik se takových věciček omylem vyhodí. ‚Cinky, linky, lžička malá zvoní a svatební prsten přijde brzo po ní…‘ To jsem zpíval svým malým holčičkám. Věci, jako jsou třeba vaše noviny, jdou do nádoby číslo šest — nekvalitní papírový odpad. Většinu z toho prodávám Robertu Dobrlohovi v Pátém a Sedmém dvoře.“

„A on s tím dělá co?“ zajímal se Mikuláš, který zaregistroval i slova „nekvalitní odpad“.

„Drtí všechny zbytky a recykluje je na toaletní papír,“ odpověděl Jindřich. „Žena se při něm zaklíná. Osobně jsem zlikvidoval překupníka.“ Povzdechl si, očividně nevšímavý k náhlému poklesu Mikulášova sebevědomí. „Víte, když tady tak někdy stojím, je podvečer, dole rachotí ten nekonečný pás a rudé slunce ozařuje plnící se nádoby…, nestydím se k tomu přiznat, hoši, že mi občas vytryskne nějaká ta slza dojetí.“

„Abych se vám přiznal, tak já cítím slzy v očích i teď, pane,“ sdělil mu Mikuláš.

„Jo, tak abych se vrátil na začátek, hoši, když mi tenkrát ten kluk sebral můj zlatoblát, nechodil jsem kolem a nestěžoval jsem si, chápete? Věděl jsem, že na to mám oko, a tak jsem makal dál a našel jsem řadu dalších. A když jsem měl osmé narozeniny, zaplatil jsem dvěma trollům, aby toho mládence našli a vytloukli z něj sopel na sedmero způsobů. Věděli jste to?“

„Ne, pane Králi.“

Jindřich Král upíral obláčky kouře pohled na Mikuláše. Mikuláš cítil, že je obracen na všechny strany a odhadován jako něco, co se najde v odpadcích.

„Moje mladší holka, Hermiona, se bude koncem příštího týdne vdávat,“ ozval se najednou Jindřich. „Velká událost. Offlerův chrám. Sbor a bůhvíco. Zvu všechny noblesy. Moje Efi na tom trvala. Samozřejmě z nich nikdo nepřijde. Ne na svatbu Jindřicha Močky.“

„Kometa by samozřejmě byla u toho,“ přikývl Mikuláš. „Přinesli bychom dokonce barevné obrázky. Jenže zítřkem končíme.“

„Barevný? Máte někoho, kdo vám je namaluje?“

„To ne. My na to máme… takový zvláštní způsob,“ odpověděl Mikuláš a doufal při tom, proti vší logice, že to Otto myslel vážně. Mikuláš cítil, že tady už nechodí po tenkém le-dě, ale pokouší se chodit po vodní hladině.

„Tak to by asi stálo za to vidět,“ zabručel Jindřich. Vytáhl z úst doutník, nepřítomně se zadíval na jeho konec a znovu si smotek zasunul do koutku. Pak se kouřem znovu zadíval na Mikuláše.

Mikuláš začal cítit onu podivnou nejistotu dobře vzdělaného člověka, který stojí tváří v tvář skutečnosti, že tomu negramotnému chlapíkovi, který ho právě pozoruje, to pravděpodobně myslí třikrát rychleji a lépe než jemu.

„Pane Králi, my ten papír opravdu potřebujeme,“ řekl, aby přerušil zamyšlené ticho.

„Víte, na vás něco je, pane ze Slova,“ řekl Král. „Podle potřeby kupuju a prodávám úředníky a vy mi nepřipadáte jako úředník. Vy budíte dojem člověka, kterej by byl ochotnej prohrabat se hromadou sraček, aby našel důležitej prd, a zajímalo by mě, proč to tak je.“

„Podívejte, pane Králi, prodal byste nám, prosím, nějaký papír za původní cenu?“ řekl Mikuláš.

„To udělat nemůžu. Už jsem vám to řekl. Dohoda je dohoda. Rytci už mi zaplatili,“ odmítl Jindřich krátce.

Mikuláš otevřel ústa, ale Dobrohor mu položil ruku na paži. Král se očividně blížil ke konci delší linie myšlenek.

Jindřich znovu přešel k oknu a upřel pohled na dvůr s jeho kouřícími hromadami. Pak…

„No, ale tohle… Sakra pojďte se podívat,“ řekl a ustoupil od okna v nesmírném rozhořčení. „Vidíte ten vůz támhle za druhou bránou?“

Oba viděli vůz, který stál za druhou bránou.

„Snad stokrát jsem mládencům říkal, nenechávejte naložený vozy stát takhle za branou, dyť by stačilo, aby někdo jenom potichu votevřel a šlohne vám vůz rovnou pod nosem, ani si toho nevšimnete…“

Mikuláše napadlo, kdo by si troufl ukrást něco Králi Zlaté řeky, vlastníkovi všech kouřících hromad vznikajícího kompostu.

„Je to poslední čtvrtina celkové objednávky Cechu rytců,“ oznámil popuzený Jindřich jen tak mimochodem. „Musel bych jim vrátit peníze, kdyby mi někdo ten papír ukrad z mýho vlastního dvora. Asi bych měl upozornit předáka. Je v posledních dnech nějakej zapomnětlivej.“

„Myslím, že bychom měli jít, Mikuláši,“ prohlásil Dobrohor a znovu chytil Mikuláše za paži.

„A proč? Vždyť jsme se ještě ani —“

„Jak bychom vám to mohli oplatit, pane Králi?“ řekl trpaslík a vlekl Mikuláše ke dveřím.

„Družička na sobě bude mít oh-de-nill, ať je to co je to,“ odpověděl mu Král Zlaté řeky. „Jo a jestli od vás do konce měsíce nedostanu osmdesát tolarů, zjistíte, že jste se dostali rovnou doprostřed —“ doutník se přesunul z jednoho koutku do druhého, „ošklivejch trablí. A hlavou dolů.“

O dvě minuty později už vyjížděl vůz se skřípěním ze dvora, sledován neuvěřitelně lhostejným pohledem trollího předáka.

„Ne, to není krádež,“ zdůrazňoval už poněkolikáté Dobrohor a potřásl opratěmi. „Král vrátí těm smradům jejich peníze a my mu zaplatíme starou cenu. Takže budem všichni šťastní, s výjimkou Informátora, a kdo se o něj stará?“

„Mně se hrozně nelíbil ten kousek o tom, jak hluboko bysme byli v maléru,“ zabručel Mikuláš.

„Já jsem mnohem menší než ty, mládenče, takže bych se ztratil i cestou nahoru,“ ušklíbl se trpaslík.

Král pozoroval vůz, dokud nezmizel z dohledu, a pak křikl dolů na jednoho ze svých úředníků. Tomu pak nařídil, aby přinesl jeden výtisk Komety z nádoby číslo šest. Zatímco doutník v pravidelných intervalech putoval z koutku do koutku, Jindřich tiše seděl a poslouchal, dokud mu úředník nepřečetl celé noviny.

Po chvíli se mu po tváři rozlil široký úsměv a požádal úředníka, aby mu některé kousky přečetl znovu.

„Aha,“ přikývl spokojeně, když muž skončil. „Myslel jsem si, že v tom bude něco takového. Ten kluk je rozený bláto-škrab. Škoda jen, že se narodil daleko od počestného bahna.“

„Mám vystavit kreditní potvrzenku pro Cech rytců, pane Král?“

„Jo.“

„Myslíte, že své peníze dostanete zpět, pane Králi?“

Král obvykle o takových věcech se svými úředníky nemluvil. Byli tady od toho, aby sčítali a odčítali, a ne aby vedli nějaké diskuse. Na druhé straně Jindřich vydělal bohatství tím, že si dokázal všimnout záblesku v moři špíny, a někdy musíte poznat, že před sebou máte expertizu, která neuškodí.

„Co je to za barvu oh-de-nill?“ zeptal s.

„Ach, to je jedna z těch obtížných barev, pane Králi. Je to taková světle modrá s nádechem do zelena.“

„Mohl byste sehnat takovou barvu v pixle?“

„Zjistím to. Ale asi to nebude levné.“

Doutník se přehoupl z jednoho koutku do druhého. Bylo známo, že na svých dcerách nikdy nešetřil, už jen proto, že podle něj dokázaly snášet otce, který se musel vykoupat dvakrát, aby byl jen špinavý.

„Budeme muset toho našeho malého pisálka trochu pohlídat, aby se mu nic nestalo,“ řekl Jindřich. „Dejte instrukce mládencům, jo? Nerad bych zklamal naši Efi.“

Sacharóza si všimla, že trpaslíci se už zase hemží kolem lisu. Stroj málokdy zůstal déle než několik hodina ve stejné podobě. Trpaslíci lis vyvíjeli za výroby.

Sacharóze se zdálo, že jediné nářadí, které trpaslík potřebuje k práci, je sekera a nějaký prostředek k rozděláni ohně. To mu totiž poskytovalo výheň s kovadlinou, kde si mohl vyrobit jednoduché nářadí, s jehož pomocí si dokázal vyrobit nářadí složitější, a se složitějším nářadím dokázal trpaslík vyrobit prakticky cokoliv.

Pár z nich se probíralo různým průmyslovým haraburdím, které bylo narovnáno kolem stěn. Trpaslíci už roztavili jeden kovový mandl a houpací koně byli používáni k tavení písmoviny. Jeden nebo dva trpaslíci opustili dílnu na cestě za tajemnými posláními a vrátili se s malými balíčky a tajnůstkářskými výrazy. I trpaslík dokáže využít spoustu věcí, které lidé zahodí, někdy dokonce i dřív, než je zahodí.

Právě se chystala věnovat pozornost zprávě o každoročním setkání Veselých kamarádů ze Spacího vršku, když ji hlasitý náraz a několik šťavnatých nadávek v überwaldštině, která je pro nadávky jazykem skvělým, přilákaly ke vchodu do sklepa.

„Jste v pořádku, pane Schrecklichu? Nemám vám donést lo-patku a smetáček?“

„Bodrozvachski zhaltziet![17] …Oh, promiňte slečno Sacharózo. Na cestě k pokroku jsem narasil na malou tíru v silnici.“

Sacharóza slezla dolu po žebříku.

Otto stál u svého provizorního pracovního pultu. Po stěnách visely skříňky se skřety. V několika klíckách podřimovali salamandři. Ve velké sklenici se líně protahovali pozemní úhoři. Jenže vedlejší stejná sklenice byla rozbitá.

„Já pyl nemechlo a pržefrchl jsem ji,“ vysvětloval Otto se zahanbeným výrazem. „A teť ten satracený posemní uchorž, on sálesl tady sa stůl.“

„Koušou?“ zeptala se Sacharóza.

„Ne, jsou to felmi liné tforži —“

„A na čem to vlastně pracujete, Otto?“ konverzovala Sacharóza, zatímco si prohlížela jakýsi rozměrný předmět na pracovním pultě.

Pokusil se postavit před ni a zakrýt jí výhled. „Fíte, to je felmi zkušební, ještě —“

„Je to ten způsob, jak udělat barevné obrázky?“

„Jo, jenše je to zatim jen takofy chrubý zkouška…“

Sacharóza zahlédla koutkem oka pohyb. Uprchlý pozemní úhoř, který se pravděpodobně začal za stolem nudit, se rozhodl podniknout velmi pomalý pokus odhalit nové obzory, kde by se mohl plazit pyšně a horizontálně.

„Prosím, ne apyste —“ začal Otto.

„To nic, já se hned tak něčeho neštítím…“

Sacharózina ruka se sevřela kolem hadovitého těla.

Probrala se tím, že jí Ottův černý kapesník prudce ovíval tvář.

„Oh, můj bože, co se to…“ začala a pokusila se posadit.

Ottova tvář vyzařovala takovou hrůzu, že na okamžik zapomněla na vlastní strašlivou bolest hlavy.

„Co se vám to stalo?“ zeptala se. „Vypadáte příšerně!“

Otto před ní uskočil, pokusil se narovnat a napůl se zhroutil na pracovní stůl, zatímco si rukama svíral hruď.

„Sýr!“ zasténal. „Prosím, sešeňte mi kus sýra! Nebo felké japlko! Něco, to čecho bych se mohl zakousnout! Prosím!“

„Nic takového tady dole není -!“

„Běžte od mě tál! A netýchejte takchle!“ sténal Otto.

„Jak?“

„Ta chruťa, co se takchle sfedá a patá a sfetá! Já jsem upír! Prosím, pochápejte, omtléfající mlatá táma, to týchání, to sfedání chruti… fyfoláfá to něco strašnécho s mécho nitra…“ S trhnutím se narovnal a sevřel rukou kus černé stuhy, kterou měl připevněnou na klopě. „Ale já putu silný!“ zvolal. „Nemochu fšechny sratit!“

Postavil se do škrobeného pozoru, i když se od hlavy k patě třásl tak, že se Sacharóze zdál mírně rozmazaný, a rozechvělým hlasem začal zpívat: „Oh, naplníš své poslání, poslání, to poslání, máš čaj a koláč k snídaní, k snídani, máš k snídani —“

Žebřík náhle ožil trpaslíky, kteří se jeden přes druhého spouštěli dolů.

„Jste v pořádku, slečno?“ ptal se Bodoni, který se k Ottovi rozeběhl s pozdviženou sekerou. „Zkoušel na vás něco?“

„Ne! Ne! On je—“

„— ten nápoj, co v žilách pění, ten nápoj už pro mě není —“ Po tváři se Ottovi řinul pot. Stál a zpíval s jednou rukou přitisknutou na srdce.

„To je ono, Otto!“ volala na něj Sacharóza. „Bojuj proti tomu. Bojuj!“ Obrátila se k trpaslíkům. „Nemá někdo z vás kousek syrového masa?“

„…život nový, zdrženlivý, čistá voda, klidu óda…“ na Ottově bledé hlavě pulzovaly žíly.

„Mám nahoře skoro čerstvý krysí plátky,“ zahuhlal neochotně jeden z trpaslíků. „Stály mě celý dvě pence…“

„Tak pro ně skoč, Goudy,“ zamračil se na něj Bodoni, „tohle přestává bejt sranda!“

„— smíme pít brady a gin, i výběr rudých vín, whisky si dát i rum nalévat, jediný nápoj však nesmíme pít, pomyslet na něj ani o něm snít…“

„Dyť nic neříkám, já jen, že dva peňáky jsou dva peňáky!“

„Podívejte, začíná se kroutit!“ zvolala Sacharóza.

„A taky už skoro nemůže zpívat,“ dodával se zájmem Goudy. „Tak jo, teda, už du, už du…“

Sacharóza popleskala Ottu po studené ruce.

„Dokážeš to překonat!“ naléhala. „My všichni jsme tady proto, abychom ti pomohli! Že je to pravda? Že? Pod jejím výhružným pohledem odpověděl sbor trpasličích hlasů nepříliš nadšeným „jóóó“, i když Bodoniho výraz dával jasně najevo, že on si není jistý, proč je tady Otto.

Goudy se vrátil s malým balíčkem. Sacharóza mu ho vytrhla z ruky a podávala ho Ottovi, který se prudce odtáhl.

„Ne, je to jen krysí maso!“ vysvětlovala mu Sacharóza. „Naprosto neškodné! Krysu můžeš, ne?“

Otto na okamžik ztuhl a pak jí balíček doslova vyrval z ruky.

Zakousl se do něj.

V náhlém tichu napadlo Sacharózu, jestli se jí to zdá, nebo zda skutečně slyší zvuk podobný tomu, jaký vydává slámka na dně skleničky s koktejlem.

Po několika vteřinách otevřel Otto oči a vrhl koutkem oka pohled na trpaslíky. Pak upustil balíček.

„Och, jaká ostuta! Kam schofám sfůj opličej? Ach, co jen si o mně musíte myslet…“

Sacharóza zatleskala v hraném nadšení. „Ne, ne! Udělalo to na nás všechny velký dojem! No řekněte, všichni!“ Za Ottovými zády dělala na trpaslíky vybízivá gesta rukama. Zazněl další, nepříliš nadšený sbor pochvalných hlasů.

„Chtěl jsem ržíct, še uš jsem kolik měsíců fytržel bez… nepotřepoval…“ mumlal Otto. „Je to takofá nechutná fěc, sel-chat srofna teť a —“

„Ale vždyť kousek syrového masa nic neznamená,“ utěšovala ho Sacharóza, „vždyť to je povoleno, ne?“

„Ano, ale f jedné fteřině jsem skoro…“

„Ano, ale neudělal jsi to,“ znovu zdůraznila Sacharóza. „A to jediné je důležité. Chtěl jsi, ale neudělal jsi to.“ Pak se obrátila k trpaslíkům. „Můžete se vrátit ke své práci,“ řekla. „Otto už je v naprostém pořádku.“

„Jste si jistá, že —“ začal Bodoni, ale pak přikývl. V tom okamžiku by se byl raději hádal s upírem než se Sacharózou. „Jak myslíte, slečno.“

Když trpaslíci vylezli nahoru, sedl si Otto na stoličku a otřel si zpocené čelo.

Sacharóza ho popleskala po ruce. „Chceš se napít —“

„Oh!“

„— vody, Otto?“ dokončila.

„Ne, ne, myslím, že už je fšechno naprosto v pořátku. No to byla chrůza. Můj bože. Je mi to tak líto. Myslíte si, že už to fšechno tokonale sfládáte, a pak se fám to najetnou fšechno frátí. To je ale den…“

„Otto?“

„Prosím, slečno?“

„Co se to vlastně stalo, když jsem chytila toho pozemního úhoře?“

Upír zamrkal. „Myslím, še teď neni fchotný čas na —“

„Otto, viděla jsem věci. Byly tam… plameny. A lidé. A hluk. Jen na okamžik. Bylo to, jako kdyby mi celý den proběhl před očima ve zlomku vteřiny. Co se to stalo?“

„No,“ začal Otto neochotně, „fy fíte, še salamantři pochlcují sfětlo?“

„Jistěže to vím.“

„Tobrá, a úchorži pochlcují temné sfětlo. Ne tmu, apy pylo jasno, ale to sfětlo, co se ukrýfá v temnotě. Temné sfětlo… chápete… temné sfětlo… satím ještě nepylo pořátně prostutofaný. Je těžší neš normální sfětlo, chápete, takže fětšina se cho trží na tně f morži nepo chlupoko v jeskyních pot chorama f Überwaldu. Jenže cho fždycky trocha spýfá v opyčejné temnotě. Je tooprafty felmi fascinující —“

„Prostě je to určitý druh kouzelného světla. Dobrá. Mohli bychom trochu pokročit k jádru věci?“

„Slyšel jsem ržíkat, že černé sfětlo je to original sfětlo, co z něj pocházejí fšechny ostatní druchy světla—“

„Otto!“

Pozvedl bledou ruku. „Já musím fám ržíct tychle fěci. Slyšela fy jste tu teorie, še není takofá fěc jako pržítomnost? Protože jestli je dělitelná, tak to nemůše pýt pržítomnost, a ktyš není, tak nemůže mít sačátek f minulost a konec f putoucnost. Filosof Heidehollen nás učí, še fesmír je jen stutená poléfka času, fšechen čas smíchaný tochromaty, a to, čemu pychom mochli ržíkat pěch času, je jen kfantofá fluktuace f materii časoprostoru.“

„V Überwaldu musíte mít opravdu velmi dlouhé zimní večery, že?“

„Fidíte, a to se pofašuje sa tůkaz tocho, co jsem fám ržíkal,“ pokračoval Otto, aniž si všímal její poznámky. „Je to sfětlo bes času. To, co ono osfětlí, nemusí pýt… fždycky teť.“

Odmlčel se, jako kdyby na něco čekal.

„To chceš říct, že to třeba dělá záběry z minulosti?“ zarazila se Sacharóza.

„Nepo putoucnosti. Nepo nějakýcho jinýcho času. Samosržejmě, f realitě tam nejni rostíl.“

„A to všechno ty klidně namíříš lidem na hlavu?“

Otto se zatvářil ustaraně. „No, já nachásím nějaký tifný fěci. Trpaslíci ržíkají, že temný sfětlo má sfláštní… efekt, jenže oni jsou taky moc pofěrčifá lidé, takže se to tak netá prát. Ale je tržeba ržíct, še…“

Chviličku se přehraboval v nepořádku na svém pracovním stole a vytáhl z něj ikonografii.

„Ach póže, ono je to tak slošité. Hele, filosof Kling ržíká, že mosek má sfou temnou stranu a sfětlou stranu, chápete, a tmafé sfětlo… je fnímáno temným zrakem fětomí…“

Znovu se odmlčel.

„A dál?“ pobídla ho Sacharóza opatrně.

„Já jsem čekal na zahržmění chromu,“ odpověděl upír. „Ale tochle bochušel není Überwald.“

„Tak teď už ti vůbec nerozumím.“

„No, fíte, ktybych toma, v Überwaldu, ržekl něco tak chro-zivého jako ‚temné sraky fětomí‘, tak by sachržmělo,“ vysvětloval Otto. „A ktybych ukásal na pochmurný sámek na fysokém útesu a ržekl ‚tamchle je… ten sámek‘, tak by felmi děsivě zafýl flk.“ Povzdech si. „Ja, fe starý faterland je scenérie psychotropisch a fí, co se ot ní očekáfá. Taty? Taty ržeknete něco takofécho a jetiné, co se stane, je, še se na fás liti tifně tívají.“

„Dobrá, v pořádku, je to tedy magické světlo, které dokáže vykreslit tajemné obrázky,“ řekla Sacharóza.

„No, to je felmi… nofinový spůsob, jak to popsat,“ přikývl Otto taktně. Ukázal jí ikonografii. „Potífejte na tuchle. Já tělal oprázek policejní trpaslice, co pracuje v Patricijofě kanceleraj, a tostal jsem tochle.“

Obrázek byl směsicí rozmazaných světel a stínů a byl na něm nezřetelný obrys trpaslíka, který leží na zemi a něco zkoumá. Jenže tam byla také poměrně čistě zachycená podoba lorda Vetinariho. Byly tam dvě podoby lorda Vetinariho, jak stojí a dívají se jedna na druhou.

„No dobrá, je to jeho kancelář a on se tam pohybuje skoro neustále,“ řekla Sacharóza. „Takže to magické světlo ho… zachytilo dvakrát?“

„Mošná,“ řekl Otto. „My fíme, že co je tam fysicky sachyceno, nemuselo tam pýt f tom čase skutečně. A potífejte na tenchle.“

Podal jí další obrázek.

„No, tohle je moc pěkný Mikulášův obrázek, Otto,“ usmála se Sacharóza. „A je to tady ve sklepě. Ten muž, co stojí hned za ním, to je lord ze Slova, že?“

„Fážně? Já tocho muže nesnám. Já jen fim, že ktyž jsem ten oprázek tělal, tak on fe sklepě nepyl. Jenše… ono stačí s panem Mikulášem chfilku mlufit a zjistíte, že se mu, jistým spůsobem, jecho otec neustále tífá pržes rameno —“

„To je strašidelné!“

Sacharóza se rozhlédla po sklepem. Kamenné stěny byly staré a zašlé, ale v žádném případě nebyly začernalé.

„Já tady viděla… lidi. Bojující muže. A… stříbrný déšť. Jak může pršet pod zemí?“

„To já nefím. A proto já stutuji temné sfětlo.“

Zvuky shora naznačily, že se Mikuláš a Dobrohor vrátili.

„Víš, já bych o tomhle zatím s nikým jiným nemluvila,“ řekla Sacharóza, když vykročila k žebříku. „Zatím máme starostí až nad hlavu. Je to strašidelné!“

Nad barem nebylo žádné jméno, protože ti, kteří věděli, že jde o bar, žádné jméno nepotřebovali. Ti, kdož to nevěděli, neměli uvnitř co dělat. Ankh-morporští nemrtví, vzato všeobecně, byli zákona dbalá komunita, třeba už jen proto, že věděli, že jim zákon věnuje jistou dávku výjimečné pozornosti, ale kdybyste vešli za temné noci do hospody Na márách, a neměli tam co na práci, kdo ví?

Každý z nich si tady našel něco. Pro upíry[18] to bylo místo, kde se mohli v klidu zavěsit, a vlkodlaci si tady nechávali narůstat nebo slézat chlupy. Bubáci považovali podnik Na márách za jedno z mála bezpečných míst, kde mohli vylézt ze skříně, a pro ghůly představovalo slušné maso, těstoviny a pomfrity.

Když zaskřípaly dveře, obrátily se všechny oči, a to číslo zdaleka nepředstavovalo dvojnásobek počtu hlav, oním směrem. Nově příchozí byli studováni pohledy ze všech temných koutů. Byli oblečeni v černém, ale to nic neznamenalo, černou dneska nosí kdekdo.

Došli k baru a pan Zichrhajc zabušil na potřísněnou leště-nou desku.

Barman přikývl. Už dávno zjistil, že je důležité zkasírovat obyčejné lidi hned při nákupu toho či onoho zboží. Založit jim účtenku byla špatná politika. Hovořilo to o přehnané důvěře v budoucnost.

„Co pro vás mohu —“ začal, ale dál se nedostal. Pan Tulipán ho chytil rukou za zátylek a udeřil mu tvrdě hlavou o bar.

„Mám dnes ošklivý den,“ řekl pan Zichrhajc a oslovil tak všeobecně přítomné, „a tuhle pan Tulipán trpí nevyřešenými konflikty osobnosti. Nějaké otázky?“

V šeru se zvedla nezřetelná paže.

„Kterýho kuchaře?“ řekl hlas.

Pan Zichrhajc už otvíral ústa k odpovědi, ale pak se obrátil ke svému společníkovi, který zkoumal výběr poměrně zvláštních nápojů v polici za pultem. Většina nápojů, které v barech dostanete, je ulepená, ale tyhle, jak se zdálo, byly ještě ulepenější.

„Má tam napsaný ‚Zabte kuchaře!‘,“ vysvětloval hlas.

Pan Tulipán zarazil do baru dvě dlouhé grilovací jehlice, které se tam chvěly s tichým bzukotem. „Jaký kuchaře tady máte?“ zavrčel.

„To je dobrá zástěra,“ ozval se ze šera jiný hlas.

„Taky mi ji všichni mí -aní kámoši záviděj,“ chrčel dál pan Tulipán.

V nastalém tichu pan Zichrhajc doslova slyšel, jak neviditelní pijáci odhadují pravděpodobný počet páně Tulipánových přátel. Byl to výpočet, při němž by si ani ten nejprostší počtář nepotřeboval zouvat boty.

„Hm. No bodejť,“ přisvědčil někdo.

„Aby bylo jasno, nechceme tady vyvolávat spory ani nepříjemnosti,“ ozval se pan Zichrhajc. „Vůbec ne. Potřebovali bychom si promluvit s vlkodlakem.“

Ze šera se ozval další hlas. „Důfot?“

„Měli bychom pro něj práci,“ vysvětlil pan Zichrhajc.

Ve tmě se ozval tlumený smích a kupředu se vyšourala postava. Byla velká asi jako pan Zichrhajc, měla špičaté uši a účes, který jí pod rozedranými hadry evidentně pokračoval až na lýtka. Z děravé košile jí vyčuhovaly chomáče chlupů a chlupy jí také hustě pokrývaly hřbety rukou.

„‘sem sčásti flkodlak,“ řekl tvor.

„Z který části?“

„To pyl jenom takofej ftip.“

„Umíte mluvit se psy?“

Tvor, který sám o sobě prohlásil, že je částečný vlkodlak, se rozhlédl po neviditelném publiku, a pan Zichrhajc poprvé pocítil záchvěv neklidu. Pohled na oko pana Tulipána, které se pomalu protáčelo kolem, ani na pulzující, krví nalité žíly na čele tady neměl obvyklý efekt. Ze tmy se ozývalo tiché šelestění. Zichrhajc si byl jistý, že zaslechl potlačovaný smích.

„Jo,“ přikývl vlkodlak.

K čertu se vším, pomyslel si pan Zichrhajc. Plynulým a přirozeně rychlým pohybem vytáhl z pláště pistolový samostříl a podržel ho jen několik „centimetrů od vlkodlakova obličeje.

„Hrot té střely je ze stříbra,“ upozornil.

Užasl nad rychlostí, s jakou se odehrálo následující. Najednou cítil na krku tvrdou dlaň a na kůži se mu tisklo pět ostrých drápů.

„Tychle ne,“ řekl vlkodlak. „Ale co ktybysme skusili, kto smáčkne rychleji, hm?“

„No jo, zkusme,“ zasmál pan Tulipán, který také něco držel.

„To je jenom grilovací vidlice,“ ušklíbl se vlkodlak a dál si pana Tulipána nevšímal.

„Chceš vidět, jak rychle s tím dokážu hodit?“ zamračil se na něj pan Tulipán.

Pan Zichrhajc se pokusil polknout, ale dostal se jen na půl cesty. Mrtví lidé, to věděl, se tak snadno zastrašit nedají, ke dveřím to bylo přinejmenším deset kroků, a ta vzdálenost jako by se s každým úderem srdce zvětšovala.

„Počkejte,“ zvolal. „Tohle je snad zbytečné, co říkáte? Proč se všichni neuvolníme? A poslyšte, rozhodně by se mi s vámi líp jednalo, kdybyste se převtělil do své normální podoby…“

„Žátný proplém, bžíteli.“

Vlkodlak zamrkal a otřásl se, ale jeho drápy ani na okamžik neopustily krk pana Zichrhajce. Chlupatý obličej se tak pokroutil, rysy natolik slévaly, že dokonce i pan Zichrhajc, kterého za jiných okolností podobné věci velmi bavily, opatrně odvrátil hlavu.

To mu umožnilo sledovat stín na stěně. Ten se proti všemu očekávání zvětšoval. A jeho uši právě tak.