Ta zpráva se rozletěla městem jako lesní požár (který v posledních letech Ankh-Morporkem poletoval skutečně velmi čas-to, přesněji řečeno od chvíle, kdy se jeho obyvatelé seznámili s výrazem „pojištění proti ohni“).

Trpaslíci umějí změnit olovo ve zlato…

Bzučela zatuchlým vzduchem čtvrti alchymistů, kteří se pokoušeli o tutéž věc už celá staletí a stále bez úspěchu, ale byli si jisti, že to dokáží už zítra, například, a když ne, tak příští úterý, ale v nejhorším každopádně do konce tohohle měsíce.

Vyvolala pochopitelně různé dohady mezi mágy Neviditelné univerzity, protože ti uměli proměnit jeden prvek ve druhý, což bylo skvělé za předpokladu, že vám nevadilo, že se nazítří vrátily do svého původního stavu. Ale k čemu potom byla taková hříčka dobrá? Kromě toho většina prvků byla šťastná, že jsou tím, čím jsou.

Zpráva se dokázala vmezeřit i v uši členů Cechu zlodějů, které byly většinou tak napuchlé a zjizvené, že se podobaly květáku, a někdy dokonce chyběly docela. Příslušníci cechu si začali brousit páčidla. Koho zajímá, odkud zlato pochází?

Trpaslíci umějí změnit olovo ve zlato…

Zpráva se samozřejmě donesla i k chladným, ale nadmíru bystrým uším Patricije. Nedonesla se k nim jen tiše, ale především neuvěřitelně rychle, protože kdyby se k vám důležité zprávy donesly až jako k druhému, nezůstali byste vládcem Ankh-Morporku dlouho. Povzdechl si, udělal si písemnou poznámku a tu pak přidal k celé řadě dalších poznámek.

Trpaslíci umějí změnit olovo ve zlato…

Zpráva se donesla až ke špičatým uším trpaslíků.

„To že umíme?“

„Jak to mám, k sakru, vědět? Já to neumím!“

„No jo, jenže kdybys to uměl, stejně bys to neřek. Teda já bych to rozhodně neřek, kdybych to uměl.“

„A umíš to?“

„Ne!“


Ta zpráva se donesla i ke členům Noční hlídky Městské stráže, a to ve chvíli, kdy sloužili u městské brány, asi kolem desáté hodiny té ledové noci. Služba u ankh-morporské brány nebyla nijak namáhavá, žádné vybírání poplatků nebo něco podobného, šlo především o to, odmávnout všechno, co chtělo dovnitř, i když téhle temné noci, plné mrazivé mlhy, byl provoz minimální.

Posádka se choulila v závětří jednoho pilíře brány a dělila se o jednu navlhlou cigaretu.

„Nemůžeš proměnit něco v něco jinýho,“ prohlásil desátník Nóblhóch s přesvědčením. „Alchymisti už to zkoušejí celý roky.“

„Všeobecně dokážou proměnit dům v černou díru do země,“ odporoval mu seržant Tračník.

„No dyť právě o tom mluvím,“ trval na svém desátník Nóblhóch. „Prostě to nejde. Má to co společného s tím… s elementama. Teda to jako s prvkama. Řek mi to jeden alchymista. Všechno je udělaný z prvků, chápeš? Země. Voda. Vzduch. Oheň. Dokonce i… všechno. Známá věc. Všechno je má v sobě namíchaný tak, aby to bylo akorát.“

Po tomto prohlášení zadupal nohama, aby si je trochu zahřál.

„Kdyby bylo možný proměnit olovo na zlato, dělal by to každej,“ dodal.

„Mágové to dokážou,“ odporoval mu seržant Tračník.

„No jó, kouzla,” zabručel Noby s despektem.

Z kotoučů nažloutlé mlhy vydrkotal velký dvoukolák a vjel pod oblouk. Jeho kola rozstříkla vodu jedné z početných louží, tak charakteristických pro ankh-morporské silnice, a voda zbrotila seržanta Tračníka od hlavy k patě.

„Zasraný trpaslíci,“ ucedil postižený mezi zuby, zatímco vůz pokračoval dál do města. Bylo ale vidět, že se snaží, aby nebručel příliš nahlas.

„Že jich ten vůz ale tlačila pěkná smečka,“ zamyslel se nahlas desátník Nóblhóch. Skřípající dvoukolák se vzdaloval a zanedlouho zmizel v ohybu ulice.

„Asi si vezli všechno to zlato,“ ušklíbl se Tračník.

„Haha. Jo. To bude vono.“

Ta zpráva dorazila i k uším Mikuláše ze Slova a tam se, v jistém smyslu, zastavila, protože si ji poctivě zapsal.

Bylo to jeho zaměstnání. Lady Margolotta Überwaldská mu za jeho zprávy posílala pět tolarů měsíčně. Ovdovělá vévod-kyně z Quirmu mu také posílala pět tolarů. Stejně tak král Verence z Lancre a několik dalších vznešených a vládnoucích hlav z hor Beraní hlavy. Právě tak jako šerif z Al-Kali, i když v jeho případě činil plat půl vozu fíků dvakrát do roka.

Konec konců, přemítal, má se docela dobře. Jediné, co musí udělat, je šikovně napsat jeden dopis, pak ho pečlivě a obráceně překopírovat na kus zimostrázového dřeva, které mu dal pan Rezámek, rytec z ulice Mazaných řemeslníků, a nakonec zaplatit panu Rezámkovi dvacet tolarů za to, aby opatrně odstranil dřevo, na němž nejsou písmena, a udělal deset otisků na archy papíru.

Samozřejmě se to musí provést nejen chytře, ale především promyšleně. Je třeba vynechat tam na různých místech mezery, třeba za slovy „Mému vzácnému klientu…“, jež podle potřeby později doplní. Navzdory poměrně vysokým výrobním nákladům mu stále ještě zůstávalo o něco více než třicet tolarů měsíčně za práci, kterou zvládl během jednoho dne.

Mladý muž, který neměl celkem žádné závazky, mohl v Ankh-Morporku s třiceti nebo čtyřiceti tolary měsíčně docela slušně vyjít. Fíky vždycky prodal, protože ač bylo teoreticky možné živit se jen fíky, každý z vás by si velmi brzo přál, aby to nezkoušel.

Kromě toho se vždycky tady či tam našla nějaká doplňková sumička. Svět dopisů byl pro mnoho obyvatel Ankh-Morporku něco nepatřičného, uzavřená a tajemná papírová krajina, ale i když se objevila nutnost spáchat některé z činů na papíře, jen málokterý z nich našel cestu po praskajících dřevěných schodech kolem cedulky s nápisem „Mikuláš ze Slova: Psané věci“.

Tak například trpaslíci. Přicházeli do města neustále, aby tam hledali práci a obživu. První, co po příchodu do města udělali, bylo, že poslali domů dopis a v něm vypsali, jak dobře si vedou a jak skvěle se jim daří. Tohle byla situace a dokument, jejichž obsah se dal z větší části předvídat, protože i kdyby byl diskutovaný trpaslík v takové nouzi, že by byl přinucen povečeřet vlastní helmu, nebyl by to domů napsal. Proto nakonec Mikuláš vymámil z pana Rezámka se slevou několik tuctů otisků různých obchodních dopisů, mezi nimiž se vždy našel nějaký, který stačilo doplnit na vynechaných místech, aby dokonale vyhovoval požadavkům.

Všude v horách si pyšní trpasličí rodiče dodnes schovávají mezi rodinnými památkami dopisy, které znějí nějak takto:


Vážení [tatínku a maminko!]

Oznamuji vám, že jsem do města dorazil v pořádku a ubytoval jsem se v [čísle 109, v ulici U kotvy a ráhna]. Všechno je zatím v pořádku. Sehnal jsem si zaměstnání a pracuju u [pana Kolíka A.S.P., obchodního podnikatele,] a věřím, že už brzo začnu vydělávat obrovské sumy peněz. Mám na paměti všechny vaše a dobré rady, nepiju, nechodím do barů, ani se nemíchám mezi trolly. No tak to už bude skoro všecko, protože už musím jít a těším se na to, až znovu uvidím vás a [Amálii], váš milující syn

[Tomáš Vrcholzlom]


… který se při diktování většinou už trochu potácel. Bylo to snadno vydělaných dvacet pencí a jako dodatečnou službu Mikuláš přistřihl výrazivo charakteru klienta a dovolil mu zvolit si vlastní interpunkci.

Tohoto konkrétního večera, zatímco venku řádila plískanice a v okapu pod jeho oknem bublala voda, seděl Mikuláš ve své malé kancelářičce nad Cechem kejklířů a zaklínačů a soustředěně psal a napůl ucha naslouchal onomu beznadějnému, ale horlivému katechismu studentů zaklínačů, kteří si v přízemí odbývali večerní hodinu.

„…dávejte pozor! Připraveni? Dobrá. Vejce. Sklenka…“

„Vejce. Sklenka,“ opakovala třída polohlasně.

„…Sklenka. Vejce…“

„Sklenka. Vejce…“

„…Kouzelné slovo…“

„Kouzelné slovo…“

„Fazammm. Jak slyšíte. Ahahahaha…“

„Fazammm. Jak slyšíte. Ahahahaha…“

Mikuláš si přitáhl další aršík papíru, přiřízl si nový brk, na okamžik upřel pohled na protější stěnu a pak se dal do psaní:


A nakonec, spíše jako zajímavost; ve městě se začalo říkat, že trpaslíci přišli na způsob, jak proměnit olovo ve zlato, i když nikdo neví, kde se ta fáma vzala. Trpaslíci, kteří se se pohybují městem na cestě za svými každodenními povinnostmi, musí poslouchat různé uštěpačné poznámky jako například: „Nazdar, pidižvíci, co kdybyste předvedli, jak děláte nějaký to zlato?“ Ovšem to většinou dělají jenom nováčkové ve městě, protože všichni starousedlíci už vědí, co se stane, když trpaslíka nazvete „kraťas“, „mrňava“ nebo „pidižvík“, tj. jste prakticky nebožtík. Váš uctivý služebník

Mikuláš ze Slova


Vždycky rád končil své dopisy na trochu veselejší notu.

Pak si na stůl položil destičku zimostrázového dřeva. Zapálil ještě jednu svíčku a položil dopis lícem na dřevo. Poté ho začal přejíždět rychlými pohyby vypuklou částí lžíce a tak přenesl inkoust na dřevo. V tom okamžiku bylo třicet tolarů a taková dávka fíků, že by vám z nich bylo rozhodně špatně, stejně jistých, jako kdyby ležely v bance.

Večer to odnese panu Rezámkovi, zítra po příjemném obědě si vyzvedne obtahy a s trochou štěstí je do poloviny týdne všechny odešle.

Mikuláš si oblékl plášť, dřevěnou destičku pečlivě zabalil do kusu voskovaného papíru a vyšel do mrazivé noci.


Svět vznikl ze čtyř základních elementů: je to země, vzduch, oheň a voda.

To je skutečnost, kterou zná i desátník Nóblhóch. Jenže není tak docela přesná. Existuje i pátý element. Všeobecně se mu říká překvapení.

Tak například trpaslíci přišli na to, jak proměnit olovo ve zlato tou složitější cestou. Rozdíl mezi jejich způsobem a tou snazší cestou spočívá v tom, že ta složitější funguje.


* * *

Trpaslíci postrkovali svou přetíženou dvoukolovou káru ulicí a napínali oči kupředu do mlhy. Na voze se tvořila jinovatka a trpaslíkům visely z vousů rampouchy.

Teď už chyběla jenom jedna větší zamrzlá kaluž.

Staré dobré Štěstí. Na to se můžete spolehnout.


Mlha houstla a tlumila nejen každé světlo, ale i zvuk. Seržantu Tračníkovi i desátníku Nóblhóchovi bylo jasné, že žádná tlupa barbarů dnes v noci do svého cestovního plánu přepadení Ankh-Morporku nezahrne. Členové hlídky jim to ani neměli za zlé.

Zavřeli bránu. Nebyla to zdaleka tak významná činnost, jak se mohlo na první pohled zdát, protože klíče od městských bran už se dávno poztrácely a ti, kdo dorazili k bránám později, obvykle házeli malé kamínky na okna domků postavených na vrcholu hradeb a dělali to tak dlouho, dokud nenarazili na spřízněnou duši nebo kamaráda, který jim doběhl zvednout závoru.

Pak se oba strážní vydali rozbahněnými ulicemi, padajícím sněhem a deštěm k Vodní bráně, jíž měla řeka Ankh tu čest vstupovat do města. Ve tmě nebylo vodu vidět, ale občas pod mostem proplul duchu podobný nepravidelný bílý tvar. Byly to ledové kry.

„Moment,“ ozval se Noby, když se chopili rukojetí navijáku, kterým se spouštěly mříže. „Tam dóle něco je.“

„V řece?“ podivil se Tračník.

Napnul sluch. Hluboko dole zaslechl zaskřípění vesel.

Seržant Tračník přiložil dlaně k ústům a vyrazil ze sebe tradiční varovný pokřik hlídky.

„Hej! Vy tam!“

Na okamžik se rozhostilo ticho, přerušované jen svistem větru a bubláním vody. Pak se ozval hlas: „Co je?“

„To jako útočíte na město, nebo co?“

Další odmlka. Pak od vody:

„Nebo co?“

„Co nebo co?“

„Jaké byly ty další možnosti?“

„Nepokoušej se mě zmást… Ptám se, jestli vy, tam dole v tom člunu, se pokoušíte obsadit tohle město!“

„Ne.“

„Tak dobrá,“ přikývl Tračník, který za noci, jako byla tahle, ochotně uvěřil danému slovu onoho člověka. „V tom případě si pospěšte, protože právě spouštíme mříže.“

Po chvilce se začal znovu ozývat rytmický skřípot vesel a ten se zanedlouho ztratil někde po proudu.

„Myslíš, že to stačilo, jen tak se jich zeptat?“ nadhodil nejistě Noby.

„No, oni by to snad měli vědět nejlíp, nemyslíš?“ odpověděl mu Tračník.

„To jo, jenže —“

„Byla to jen malá loďka, Noby. Samozřejmě, pokud se ti ale chce jít celou tu cestu dolů, až k těm schodům na molu, krásně pokrytým ledem…“

„Nechce, seržo.“

„Tak co kdybychom se vrátili na strážnici, hm?“


* * *

Mikuláš si už na počátku cesty k rytci Rezámkovi musel ohrnout límec kabátu. Obvykle živé ulice teď byly opuštěné a prázdné. Dnes se venku pohybovali jen lidé s neodkladnými povinnostmi. Jak se zdálo, blížila se opravdu velmi ošklivá zima, směska mrznoucí mlhy, sněhu a vlezlého, všudypřítomného ankh-morporského smogu.

Jeho pohled zachytil malé osvětlené místo u budovy Cechu hodinářů. V záři se črtala temná silueta malé nahrbené postavy.

Mlčky procházel kolem.

Ozval se hlas plný beznaděje: „Horký páreček? V rohlíku?“

„Pan Kolík?“ zkusil to v chůzi Mikuláš.

Kolík Aťsepicnu, nejneúspěšnější ankh-morporský podnikatel v malém, se zadíval na Mikuláše přes svůj přenosný krámek — velký tác s příslušenstvím, který měl pověšený na krku. Sněhové vločky se syčením mizely v tuhnoucím tuku.

„Jste venku hodně pozdě, pane Kolíku,“ vedl společenskou konverzaci Mikuláš.

„Aha, to je pan ze Slova. Obchodu s uzenkama nastaly zlý časy,“ odpovídal Kolík.

„Chápu,“ přikývl Mikuláš. „Z tenkejch holt tlustý neuděláte, co?“ Tuhle poznámku by si nedokázal odpustit ani za sto tolarů a lodní náklad fíků.

„Naprosté období propadu v oblasti potravinářské výroby a trhů,“ oznamoval Kolík, který byl natolik ponořen do vlastních chmur, že si toho nevšiml. „V posledních dnech jsem neobjevil jediného člověka, který by byl ochoten koupit si uzenku v rohlíku.“

Mikuláš se podíval na podnos. Pokud Kolík Aťsepicnu prodával teplé uzenky, bylo to jisté znamení, že některý z jeho mnohem ambicióznějších podniků odplul nenávratně po vodě. Prodej horkých uzenek z podnosu byl základní Kolíkův podnik, jakási životní jistota, z níž se ovšem neustále snažil vyšvihnout výše a do níž se zase vždy vracel, když mu nevyšel další nejnovější podnik. Byla to škoda, protože Kolík byl výjimečně schopný prodejce horkých párků. Když vezmeme v úvahu kvalitu a původ jeho uzenek, nic jiného mu ani nez-bývalo.

„Přál bych si, abych měl tak dobré vzdělání jako vy,“ rozvíjel sklíčeně Kolík Aťsepicnu dál své úvahy. „Hezká klidná práce doma, člověk nemusí zvedat nic těžkého. Našel bych si svou nicku, jen kdybych měl slušný vzdělání.“

„Jakou nicku?“

„Vyprávěl o nich jeden z mágů,“ podíval se na něj Kolík. „Všechno má svou nicku. Chápete? Místo, kde by věc nebo člověk měl bejt. Místo, který pro něj bylo připravený jako díra ve zdi.“

Mikuláš přikývl. Se slovy mu to opravdu šlo. „Niku?“ nadhodil.

„Jo, to je vona,“ povzdechl si Kolík. „Zaspal jsem na semaforu. Nevšiml jsem si, že se to blíží. Pak už víte jen, že každej svolává schůze. Obrovský prachy. Až příliš velký na mou krevní skupinu. Mohlo se mi s Fu’Shooyem dařit docela dobře. Akorát že jsem měl zatracenou smůlu.“

„Musím říci, že jsem se doopravdy cítil mnohem bezpečněji, když jsem si tu židli postavil jinam.“

Ta rada ho stála dva tolary a k tomu ještě dostal příkaz nezvedat deklík na záchodě, aby do něj spodem nevlétl Drak neštěstí.

„Vy jste byl můj první zákazník a já vám za to děkuji,“ pokračoval Kolík. „Byl jsem na to kompletně připravený. Měl jsem Kolíkový zvonečky, Kolíková zrcátka, všechno vypadalo eňo ňůňo — tedy, chtěl jsem říct, bylo učiněno všechno k maximálnímu souladu věcí a pak najednou… prásk ho! Zase ta moje nešťastná špatná karma, jako vždycky.“

„No, každopádně to trvalo skoro týden, než byl pan Podejvic zase schopen chůze,“ upozorňoval ho Mikuláš. Případ Kolíkova druhého zákazníka se mu velmi hodil do posledního zpravodajského dopisu, takže se mu ty dva tolary vlastně vyplatily.

„Jak jsem měl vědět, že Drak neštěstí skutečně existuje?“ zachmuřil se Kolík.

„Já si myslím, že žádný neexistoval, dokud jste ho nepřesvědčil, že nějaký skutečně existuje,“ ušklíbl se Mikuláš.

Kolík Aťsepicnu se poněkud obveselil. „Hm, říkejte si co chcete, ale já byl vždycky dobrej v prodávání nápadů. Nedokázal bych vás přesvědčit, že právě v tomhle okamžiku je to jediné, po čem toužíte, párek v rohlíku?“

„Víte, já spěchám, protože musím donést tenhle balíček k—“ začal Mikuláš. Pak dodal: „Neslyšel jste někoho vykřiknout?“

„Taky tady někde mám nějaký studený pirohy s vepřovou náplní,“ bručel Kolík a horlivě se přehraboval ve věcech na tá-cu. „Mohu vám je nabídnout za nepřekonatelnou cenu, tři za —“

„Jsem si naprosto jistý, že jsem něco zaslechl,“ neposlouchal ho Mikuláš.

Kolík naklonil hlavu ke straně. „Něco jako dunění?“

„Jo.“

Mlčky upírali pohledy do kotoučů pomalu se převalující mlhy, které zaplňovaly celou Broad Way neboli Širokou cestu.

Kotouče mlhy se pak v jednom kratičkém okamžiku změnily v dvoukolovou káru, pokrytou plachtou, která se nezadržitelně a velmi rychle pohybovala kupředu…

Poslední, co si Mikuláš pamatoval předtím, než z noční temnoty něco vyletělo a udeřilo ho přímo mezi oči, byl výkřik: „Zastavte lis!“

Ta šeptanda, kterou Mikuláš svým perem přišpendlil na list papíru jako motýla na korkovou podložku, se nedostala k uším několika lidí, kteří měli na mysli jiné, daleko temnější věci.

Malá veslice klouzala po syčících vodách řeky Ankh, které se za ní pomalu zavíraly.

Nad vesly se skláněli dva muži. Třetí seděl na špičaté zádi. Občas promluvil.

Říkal věci jako například: „Lechtá mě v nose.“

„No, budete muset počkat, dokud tam nedorazíme,“ odpověděl mu jeden z veslujících.

„Mohli byste mě pustit protáhnout. Fakticky to strašně lech-tá. Jsem celej ulechtanej.“

„Pustili jsme vás na břeh, když jsme se stavovali na obědě.“

„Jenže to mě to ještě nelechtalo.“

Teď se ozval druhý veslující: „Nemám ho praštit do tý jeho -aný hlavy a -anýho nosu tady tím -aným veslem, pane Zichr-hajc?“

„Skvělý nápad, pane Tulipáne.“

Ze tmy se ozval tupý úder.

„Au.“

„Tak a teď už ticho, příteli, nebo pustím pana Tulipána ze řetězu!“

„A to je -aně pravda.“ Pak se ozval zvuk, jako když se rozeběhla velká pumpa, nebo snad čerpadlo.

„Moment! Jen pomalu s tím pitím, ano?“

„No, zatím mě to ještě — nezabilo, pane Zichrhajc.“

Člun pomalu doklouzal po hladině k malému, málo používanému přístavišti. Vysoká postava, která byla v posledních chvíli středem zájmu pozornosti páně Zichrhajcovy, byla vytažena jako balík na pobřeží a vlečena dál uličkou.

O chvilku později zazněl zvuk vozu, který rychle slábl ve tmě.

Zdálo se zcela nemožné, aby právě v tuhle hodinu a v tom-hle počasí celou operaci zahlédla byť jediná lidská duše.

A přesto tomu tak bylo. Vesmír žádá, aby bylo pozorováno všechno.

Ze stínů nedaleké uličky se vyšourala přihrbená postava. Po jejím boku dost nejistě klopýtalo mnohem menší „cosi“ na čtyřech nohách.

Obě postavy pozorovaly odjíždějící kočár, který se rychle ztrácel v houstnoucím sněhu.

Menší stín pak řekl: „Ale, ale, ale! To je ale věc! Člověk, svázaný a s kápí na hlavě. Zajímavý, co?“

Postava jen přikyvovala. Měla na sobě obrovský, těžký zimník, o několik čísel větší, než jaký by jí padl, a plstěný klobouk, který čas a počasí přemodelovaly do měkkého kužele, jenž dokonale přilnul k hlavě.

„Zapaprč,“ řekla menší postava. „Došky a gatě, vyrazit toho velkýho chlapa. Řikal jsem jim to. Řikal. Tisíciletá ruka a krevety. Vyprdnoutsenato.“

Po krátké odmlce sáhla postava do kapsy a vytáhla uzenku, kterou přelomila na dva kusy. Jeden kousek zmizel pod převisem klobouku a druhý postava hodila malé postavičce, která obstarávala větší část hovoru, nebo přesněji řečeno většinu rozumného hovoru.

„Připadá mi to jako nějaká pěkně špinavá záležitost,“ prohlásila menší postava, která měla čtyři nohy.

Oba společníci mlčky konzumovali uzenku. Pak se vydali do noci.

Zdálo se, že stejně jako nedokáže holub kráčet, aniž by kýval hlavou, nedokázala větší postava jít, aniž by si k tomu tiše a nepřítomně nepobrukovala.

„Já jim to řikal. Řikal jsem jim to. Tisíciletá ruka a kreveta, řek jsem: Řek jsem. Řek. Oh, ne. Jenže voni akorát utekli. Řikal jsem jim to. Vysrat se na ně. Dveřní schod. Řikal jsem to, řikal, řikal. Zuby. Jakse menuje ten čas, řek jsem, řikal jsem jim, já za to nemůžu, abychřekpravdu, řeksempravdu, to dá rozum…“

Ta zpráva se mu donesla k uším až později, ale to už byl její součástí.

Co se týče pana Zichrhajce a pana Tulipána, jediné, co o nich potřebujete vědět v tomto okamžiku, je, že patří k těm lidem, kteří vás oslovují „příteli“. Takoví lidé obvykle vůbec nebývají přátelští.

Mikuláš otevřel oči. Oslepl jsem, napadlo ho.

Pak pohnul přikrývkou.

A hned potom ho udeřila bolest.

Byla to ostrá a neodbytná bolest, která měla centrum přímo nad očima. Opatrně zvedl ruku. Zdálo se, že má na čele šrám a něco, co mu na omak připadalo jako prohlubeň v mase, pokud ne přímo v kosti.

Posadil se. Byl v malém pokojíku se zkosenou střechou. Spodní okraj malého okna lemovala návěj špinavého sněhu. S výjimkou lůžka, které se skládalo z matrací a pokrývky, byl pokojík prázdný. Pak domem otřásl jakýsi náraz. Ze stropu spadla prská prachu. Mikuláš vstal, tiskl si při tom ruku na čelo a nejistým krokem se vydal ke dveřím. Ty ho přivedly do většího pokoje, nebo přesněji do jakési dílny.

Při dalším úderu mu zachřestily zuby.

Mikuláš se pokusil zaostřit pohled.

Místnost byla plná trpaslíků, kteří se hemžili kolem dlouhých pracovních stolů. Na vzdálenějším konci místnosti se jich celá skupina tlačila kolem něčeho, co vypadalo jako složitý tkalcovský stav.

Jeho rameno se pohnulo a domem znovu otřáslo zadunění.

Mikuláš si opatrně ohmatával čelo. „Co se stalo?“

Nejbližší trpaslík se na něj podíval a s naléhavým výrazem strčil loktem do svého kolegy. Ten zase strčil loktem do svého souseda, a tak strkání loktem rychle oběhlo celou místnost, která se vzápětí naplnila opatrným tichem. Na Mikuláše vrhalo tvrdé pohledy přinejmenším tucet zasmušilých trpaslíků.

Nikdo se nedokáže dívat tvrději než trpaslík. Možná je to tím, že je mezi tradiční ocelovou helmicí a plnovousem vidět jen opravdu malý kousek obličeje. Trpasličí výrazy jsou díky tomu mnohem koncentrovanější.

„Ehm,“ pokračoval. „Nazdar.“

První rozmrzl jeden z trpaslíků u velkého stroje.

„Tak zpátky do práce, mládenci,“ zvolal, přešel k Mikuláši a upřel mu pohled přímo do rozkroku.

„Jste v pořádku, vaše lordstvo?“ zeptal se.

Mikuláš zamrkal. „Ehm… co se stalo?“ řekl. „Já… pamatuji si, že jsem zahlédl káru a pak mě něco udeřilo…“

„Ona nám ujela,“ vskočil mu do řeči trpaslík. „A pak z ní vypadl i náklad. Omlouvám se.“

„Co se stalo panu Kolíkovi?“

Trpaslík naklonil hlavu ke straně. „Myslíte toho hubeného muže s uzenkami?“

„Ano. Stalo se mu něco?“

„Myslím, že nestalo,“ odpověděl trpaslík poněkud zdráhavě. „Vím, že prodal mladému Hromsekerovi uzenku v rohlíku.“

Mikuláš se nad tím na okamžik zamyslel. Na neopatrného nováčka číhal v Ankh-Morporku bezpočet pastí.

„Dobrá, a stalo se něco panu Hromsekerovi?“

„Asi ano. Právě před chviličkou na nás křičel pode dveřmi, že už se cítí mnohem lépe, ale že prozatím přece jen raději zůstane tam, kde právě je,“ odpověděl trpaslík. Sáhl pod regál a s vážným výrazem podal Mikulášovi obdélník zabalený v umaštěném papíře.

„To je vaše, myslím.“

Mikuláš vybalil dřevěnou destičku. Přesně uprostřed, kde ji přejelo kolo ujíždějící káry, byla prasklá a otisk písma byl beznadějně rozmazaný. Smutně si povzdechl.

„Promiňte,“ ozval se trpaslík, „ale k čemu to mělo být dobré?“

„Je to dřevěná deska připravená pro rytce,“ odpověděl mu Mikuláš. Zapřemýšlel, jak by mohl vysvětlit tuhle věcičku trpaslíkovi, který byl ve městě nováčkem. „Víte, o čem mluvím? Rytí? Je to… jistý, skoro magický způsob, jak získat větší množství kopií psaného písma. Bohužel, teď budu muset jít a vyrobit novou předlohu.“

Trpaslík na něj vrhl podivný pohled, pak mu vzal destičku z ruky a dlouho ji obracel v prstech.

„Víte,“ snažil se dál Mikuláš, „rytec odřeže všechny ty kousky, které —“

„Máte pořád ještě originál?“ zeptal se trpaslík.

„Prosím?“

„Originál,“ opakoval trpělivě trpaslík.

„Ale jistě,“ sáhl Mikuláš do kapsy kabátu a vytáhl dopis.

„Mohl bych si ho na okamžik půjčit?“

„Proč ne, ale budu ho potřebovat, abych podle něj —“

Trpaslík dopis chvilku pozorně prohlížel, pak se obrátil a udeřil nejbližšího trpaslíka do helmy. Ozvalo se zvučné dzinn!

„Deset bodů s dvoubodovým prokladem,“ řekl a podal mu papír. Udeřený trpaslík přikývl a jeho ruce začaly poletovat nad šikmo ležící policí plnou malých přihrádek, z nichž vytahoval nějaké drobné předměty.

„Měl bych se vrátit domů, abych —“ začal Mikuláš.

„Bude to trvat jen chvilku,“ řekl trpaslík, který tady byl, jak se zdálo, náčelníkem. „Jen pojďte tudy, prosím, ano? Tohle by mohlo člověka, jako jste vy, který pracuje s písmem, zajímat.“

Mikuláš ho následoval kolem řady zaměstnaných trpaslíků k mohutnému stroji, který duněl v pravidelných intervalech.

„Aha. To je rytecký obtahovací lis,“ řekl bez zájmu, když se přiblížil.


GUNILLA DOBROHOR and Co.

uctivě žádají o zadávání zakázek pro svou novou

KOVÁRNU na SLOVA,

která nabízí výrobu mnohočetných otisků způsobem, jaký zatím nebyl nikde použit!

Přijatelné ceny.


Dům U kbelíku, Třpytná ulice, z ulice u Mlasového dolu Ankh-Morpork


„Tenhle je trochu jiný,“ upozornil ho trpaslík. „My… my jsme ho poněkud upravili.“ Ze stohu vedle lisu vzal velký arch papíru a podal ho Mikulášovi, který četl:

„Co si o tom myslíte?“ zeptal se trpaslík rozpačitě.

„Vy jste Gunilla Dobrohor?“

„Ano. Co si o tom myslíte?“

„Nó-ó… máte hezké a pravidelné litery, to musím říci,“ přikývl Mikuláš. „Ale pořád nechápu, co je na tom nového. A tady máte chybu ve slově Melasového, chybí vám tam e. Budete to muset celé vyřezat znovu, jestli nechcete, aby se vám lidé smáli.“

„Ukažte?“ řekl Dobrohor. Pak strčil do jednoho ze svých kolegů.

„Dej mi třícicerovou mínusku e, Caslone[1], ano? Díky.“

Dobrohor vzal do ruky klíč a nástroj vzdáleně podobný ševcovskému sídlu, vylezl na rám lisu, naklonil se dovnitř a chvilku něco kutil v šeru uvnitř stroje.

„Musíte mít ale skutečně skvělé rytce, když dokážou vyřezat písmo tak pravidelné a rovné,“ promlouval zatím Mikuláš k jeho zádům. Teď skoro litoval, že trpaslíka na chybu upozornil. On by si jí pravděpodobně stejně málokdo všiml. Lidé v Ankh-Morporku považovali přesný přepis slov za něco, co je vlastně jakási nástavba navíc. Brali ho stejně jako interpunkci, je jedno, jak a kam to napíšete, hlavně, že to tam je.

Trpaslík ukončil svou tajuplnou činnost, ať už to bylo cokoliv, poklepal polštářkem natřeným barvou na něco ve stroji a slezl na zem.

„Víte… ono na tom přesném přepisu — dummp — ani tak moc nezáleží,“ řekl Mikuláš.

Dobrohor znovu otevřel lis a podal mu beze slova vlhký arch papíru.

Mikuláš si ho přečetl.

Chybějící „e“ bylo na svém místě.

„Jak jste-?“ začal.

„Tohle je… jistý, skoro magický způsob, jak rychle získat větší množství kopií nějakého textu,“ sdělil mu Dobrohor. U lokte se mu zjevil další trpaslík a v rukou držel větší kovový obdélník. Rám byl plný droboučkých kovových písmenek, která byla zrcadlově obrácena. Dobrohor vzal obdélník do rukou a obdařil Mikuláše širokým úsměvem.

„Chtěl byste v tom udělat nějaké opravy, než to začneme tisknout? Stačí říct. Budou vám stačit dva tři tucty?“

„Páni…“ vydechl Mikuláš. „Tak tohle je tisk, nebo se mýlím?“


Dům U kbelíku byla svým způsobem taverna. Ne že by se tam obchod nějak zvlášť hýbal. Co se týče obchodu, pokud nechceme říci přímo, že to byla ulice slepá, rozhodně měla alespoň tmavošedý zákal. Málokterý obchod se k ní mohl postavit čelem, protože ulička i celá okolní oblast se skládaly prakticky jen ze zadních dvorků a napůl opuštěných skladišť. Nikdy nikdo nezjistil, proč se ulici říká právě Třpytná. Nic zářivého na ní nebylo. Ani zdaleka.

Kromě toho nazvat Kbelík tavernou nebylo rozhodnutí, jež by ho odsoudilo k zápisu do knihy Velkých obchodních rozhodnutí století. Jejím majitelem byl pan Gouda, hubený a vyschlý človíček, který se usmál, jen když slyšel o nějaké opravdu děsivé vraždě. Už tradičně čepoval malé míry, a aby to hostům vynahradil, zaokrouhloval všechny ceny nahoru a vracel jen to, čeho se návštěvníci dožadovali. Stalo se však, že jeho tavernu si zvolila Městská hlídka jako neúřední policejní hospodu, protože policisté musí pít na místech, kam nikdo jiný nechodí a kde si nemusí připomínat, že jsou policisté.

To byla v jistém směru výhoda. Dokonce ani úředně licen-covaní zloději se teď Kbelík neodvážili vyloupit. Policisté viděli neradi, když je někdo rušil v pití. To pak bývali velmi nevrlí. Na druhé straně pan Gouda v životě neviděl větší spolek malých kriminálníčků, než byli ti, kteří nosili uniformu hlídky. Už během prvního měsíce, od chvíle, co se k němu hlídka nastěhovala, se na jeho pultě objevilo mnohem víc padělaných peněz a podivných mincí cizích měn než předtím za deset let. Z toho na člověka vážně padala deprese. Jenže popisy některých vražd byly na druhou stranu zase velmi zábavné.

Část peněz na živobytí získával pan Gouda z pronájmu shluku kůlen a sklepů, které přisedaly k taverně v zadní části. Kdysi je krátkou dobu obýval jistý nadšený člověk, který pevně věřil, že jediná věc, již svět skutečně, ale skutečně potřebuje, je nehořlavý terč na šipky.

Teď však se před Kbelíkem shromáždil dav a četl si jeden z oněch plakátů s drobnou chybou, které Dobrohor přitloukl na vrata. Dobrohor následoval Mikuláše, strhl starou vývěsku a na její místo přibil opravenou verzi.

„Ještě jednou se omlouvám za vaši hlavu. Zdá se, že jsme se vám tam tak trochu otiskli. Takže tohle je pozornost podniku.“

Mikuláš se odplížil domů a snažil se držet ve stínech pro případ, že by potkal pana Rezámka. Pak ale poskládal tištěné verze svého dopisu do obálek a odnesl je ke Středové bráně, kde je rozdal příslušným poslům. Uvědomil si při tom, že se mu to tentokrát podařilo o několik dní dříve, než počítal.

Poslové na něj vrhali velmi podivné pohledy.

Vrátil se do svého bytu a podíval se na svůj odraz v zrcadle nad umývadlem. Větší část čela mu zabíralo velké písmeno R, které hrálo všemi barvami dokonalé podlitiny.

Omotal si hlavu obvazem.

A to mu pořád ještě zbývalo osmnáct dalších kopií. Najednou ho něco napadlo, a přestože se cítil poněkud troufale, prohlédl si svůj speciální zápisník a vyhledal v něm jména s adresami osmnácti prominentních obyvatel města, kteří by si to pravděpodobně mohli dovolit. Pak ke každé kopii napsal krátký vysvětlující dopis a nabídl tuhle „pravidelnou službu za…“, pak delší dobu přemýšlel a vepsal pečlivě číslici „…částku 5 tol.“ a kopie s dopisy vložil do osmnácti obálek. Samozřejmě, mohl požádat pana Rezámka, aby mu i on udělal další kopie, ale to se mu prostě nezdálo v pořádku. Zeptat se starého pána potom, co strávil celý den namáhavým rytím komplikovaných předloh, zda by mu nevyryl ještě jednu předlohu pro zhotovení dalších kopií, Mikulášovi připadalo neuctivé. Na druhé straně ke kouskům kovu a nějakému stroji nebylo třeba chovat žádnou úctu. Stroje nebyly živé.

A tohle byla přesně ta věc, kvůli níž už brzo začnou potíže. A jisté bylo, že nějaké potíže začnou. Když vysvětloval trpaslíkům, kolik potíží bude, zdálo se, že je jim to zcela lhostejné.

Kočár dorazil k velkému domu ve městě. Otevřely se nějaké dveře a pak se zase zavřely. Vzápětí někdo zaklepal na další dveře. Ty se také otevřely. A zavřely. Kočár se rozjel.

Jeden z pokojů v přízemí byl ověšen těžkými závěsy a záclonami, takže ven pronikal jen ten nejmenší náznak světla. Ze zvuků pronikalo ven sotva rozeznatelné mumlání rozhovoru, ale i ten okamžitě umlkl. Pak někdo převrhl židli a vykřiklo několik hlasů současně.

„To je on!“

„Ne, je to jen nějaký trik… že?“

„Ať jsem prokletý!“

„Jestli je to on, budeme prokletí všichni!“

Rozruch utichl. A pak začal někdo mluvit velmi chladným a odměřeným hlasem.

„Dobrá. V pořádku. Odveďte ho, gentlemani. Dohlédněte, aby měl ve sklepě pohodlí.“

Ozvaly se kroky. Dveře se otevřely a zavřely.

Ozval se jakýsi hádavý hlas: „Mohli bychom jednoduše nahradit —“

„Ne, to bychom tedy nemohli. Pokud věci chápu, je náš host naštěstí mužem s výjimečně nízkou úrovní inteligence.“ V hlase prvního mluvčího bylo něco, co se mu nedalo upřít. Mluvil, jako kdyby odmítnutí nebo nesouhlas byly nejen nemyslitelné, ale přímo nemožné. Byl zvyklý hovořit ve společnosti těch, kdo poslouchají.

„Ale on vypadá přesně tak jako ho—“ „Jistě. Překvapující, že? Nesmíme však věci zbytečně komplikovat. Jsme ochránci lží, pánové. My jsme všechno, co stojí mezi městem a zapomněním, a proto musíme tuhle šanci opravdu využít! Možná, že je Vetinari ochoten připustit, aby se lidé stali v největším lidském městě menšinou, ale řekněme si to upřímně, kdyby padl rukou nájemného vraha, bylo by to poněkud… hm… nešťastné. Jeho smrt by způsobila bouřlivý zmatek a něco takového se jen velmi špatně ovládá. Všichni víme, že existuje celá řada lidí, kteří by se o jeho smrt výjimečně zajímali. Ne. Existuje ještě třetí cesta. Nenápadné sklouznutí z jednoho stavu do druhého.“

„A co se stane našemu novému příteli?“ „Hm, je známo, že naši zaměstnavatelé jsou lidé vládnoucí neobyčejnými možnostmi a prostředky, pánové. Jsem si jistý, že si dokáží poradit s mužem, jemuž už nesedí jeho vlastní tvář, co myslíte?“ Místností zazněl smích.


Na Neviditelné univerzitě se věci mírně zadrhly. Mágové bloudili z budovy do budovy a zvedali obličeje a pohledy k nebi.

Potíž, samozřejmě, byla v žábách. Ne v dešti žab, který už teď ve městě nebýval tak běžný, ale ve speciálních, exotických žabkách stromových, původem z neprostupných džunglí Klače. Byla to malá, pestře zbarvená a šťastná stvoření, která vylučovala jedny z nejošklivějších jedů na světě. To byl také důvod k tomu, aby byl dozor nad teráriem, v němž si šťastně žily, svěřen studentům prvního ročníku, což vycházelo z neochvějné logiky starších mágů, že pokud by se někomu ze studentů přihodilo něco nepříjemného, nepřišlo by nazmar zbytečně mnoho vzdělání.

Čas od času byla z terária vyjmuta některá vybraná žabka, vložena do malé sklenice, kde se z ní na poměrně krátký okamžik stala skutečně jedna z nejšťastnějších žabek na světě, pak usnula a vzbudila se až v té velké, husté a krásné džungli vysoko na nebesích.

A tak univerzita získala aktivní ingredienci, která se zapracovala do pilulek a těmi se nakrmil kvestor, který si tak zachoval příčetnost, Tedy, přesněji řečeno, zdánlivou příčetnost, protože na staré NÚ nebylo nic tak docela jednoduché. Ve skutečnosti byl nevyléčitelně šílený a více méně neustále podléhal různým druhům halucinací. Naštěstí jeho mágští kolegové došli díky vzácně propracovanému systému vedlejšího myšlení k závěru, že celá tahle záležitost se dá velmi snadno vyřešit a jednou provždy zlikvidovat, pokud se jim podaří objevit recept na takové pilule, po nichž by kvestor upadl do halucinačního stavu, v němž by propadl stihomamu, že je dokonale příčetný[2].

To celkem fungovalo. Dobrá, možná, že několikrát nezačali právě nejlépe. Jednou si několik hodin myslel, že je knihovnou. Zato teď už měl utkvělou představu, že je kvestorem, a to téměř vyrovnávalo nedůležitý vedlejší efekt, díky němuž trpěl halucinací, že umí létat.

Ano, máte pravdu, samozřejmě že mnoho lidí ve vesmíru trpělo oním nesmyslným přesvědčením, že mohou klidně ignorovat přitažlivost, většinou potom, co pozřeli nějaký místní ekvivalent žabích pilulek. To téměř pravidelně přidělalo nějakou tu práci místním felčarům nebo ohledačům mrtvol a ve městech samozřejmě způsobilo dopravní kolaps dole na ulici.

„Kvestore! Okamžitě, ale opravdu okamžitě nasvištěte ke mně!“ pořvával arcikancléř Vzoromil Výsměšek do megafonu. „Víte, co jsem vám řekl, že vám udělám, když budete létat výš, než jsou hradby!“

Kvestor se lehce snesl na trávník. „Chtěl jste se mnou mluvit, arcikancléři?“

Výsměšek na něj zamával kusem papíru. „Vy mi chcete namluvit, že jsme včera utratili bůhvíkolik peněz u rytců, ano?“ vyštěkl.

Kvestor přeřadil v duchu své myšlenky na to, čemu se říká přibližně normální rychlost. „To že jsem udělal?“

„Ne, vy jste řekl že ‚překračujeme rozpočet‘. To si náhodou vybavuju naprosto přesně.“

Ve zmatené převodovce kvestorovy hlavy se do záběru připojilo několik dalších koleček. „Aha. To ano. Tak tak. Je to tak,“ přikyvoval horlivě. Další stupeň se zachřestěním zapadl na své místo. „Obávám se, že to bylo celé bohatství. Cech rytců nám —“

„Tady nějaký chlápek říká,“ pokračoval Výměšek, s očima upřenýma na arch papíru, „že nám může dodat deset kopií po tisíci slovech a každou z nich za tolar. Není to levné?“

„Já se obávám, hmm, arcikancléři, že tam muselo při rytí dojít k nějaké chybě,“ zavrtěl kvestor hlavou. Hlas se mu konečně podařilo dostat do onoho hladkého a uklidňujícího tónu, který byl pro jednání s Výsměškem nejvhodnější. „Ta suma by mu nestačila ani na pokrytí ceny zimostrázového dřeva.“

„Tady dál píše,“ šusty, šusty, „ve velikosti deseti bodů.“

Kvestor na okamžik ztratil kontrolu. „Tak to bude nějaký hloupý žert, nějaký výsměšek!“

„Cože?“

„Promiňte, arcikancléři. Chtěl jsem říci, že to není možné. I kdyby někdo vůbec dokázal vyrýt písmo v tak drobném provedení, dřevo by se po několika obtazích zbortilo.“

„Vy toho o těchhle věcech najednou nějak moc víte, nezdá se vám?“

„No, můj prastrýc byl rytcem, arcikancléři. Účet za tisk je hlavní položka, jak víte. Myslím, že jsem schopen celkem přesně posoudit, co a jak, a že jsem dokázal udržet požadavky Cechu rytců na velmi solidní—“

„Nezvou vás na jejich každoroční výroční merendu?“

„Tedy, univerzita, jako jeden z hlavních zákazníků, je zvána na jejich oficiální večeři a já, jako určený zástupce, přirozeně považuji za součást svých povinností —“

„Patnáct chodů, slyšel jsem.“

„— a pochopitelně, mám-li na mysli hladký chod našich přátelských vztahů s ostatními cechy a —“

„A to nepočítám ořechy a kávu.“

Kvestor zaváhal. Arcikancléř měl sklony kombinovat dutohlavou hloupost se znepokojivou jasnozřivostí.

„Celý problém je v tom, arcikancléři,“ zkoušel to znovu, „že jsme vždycky byli zásadně proti používání pohyblivých liter k magickým účelům, protože —“

„Ano, jistě, o tom já vím,“ přikyvoval arcikancléř. „Ale jak víte, každý den se objevuje něco nového… formuláře a mapy a tabulky a bůhví co ještě. Vy sám víte nejlépe, že já jsem si vždycky představoval kancelář bez papírů —“

„Ano, arcikancléři, proto je také všechny schováváte do zásuvek a v noci je vyhazujete z okna.“

„Čistý stůl — čistá hlava,“ odpověděl arcikancléř. Pak vstrčil letáček kvestorovi do ruky.

„Co kdybyste tam zaběhl a zjistil, co je na tom pravdy? Možná že je to všechno jen nějaká nafouknutá bublina. Jo, a kvestore, po zemi, prosím, po svých!“


Mikuláše to následujícího dne neodolatelně přitahovalo k boudám a kůlnám za Kbelíkem. Když už v tom nebylo nic jiného, tak alespoň to, že neměl co dělat a nesnášel, když nemohl být nějakým způsobem užitečný.

Jak už bylo mnohokrát řečeno, na světě existují dva druhy lidí. Jsou tady ti, kteří, když před ně postavíte sklenici naplněnou přesně do poloviny vodou, řeknou: Ta sklenice je z poloviny plná. A pak jsou tady ti, kteří řeknou: Ta sklenice je z poloviny prázdná. Jenže svět patří těm, kdo se na takovou sklenici podívají a řeknou: Co je s tou sklenicí? Haló! Pojďte sem. Promiňte, ale tohle má být moje sklenice? To tedy ne! Moje sklenice byla plná! A kromě toho byla taky mnohem větší!

A na druhém konci baru je svět plný těch lidí, kteří svou sklenici rozbili, kterým ji někdo převrátil (obvykle ten, kdo se dovolával větší sklenice), nebo těch, kdo dokonce vůbec žádnou sklenici nemají, protože se mačkali někde vzadu a barman si jich vůbec nevšiml.

Mikuláš patřil k těm bez sklenice. A to bylo dost zvláštní, protože se narodil v rodině, která nejenže měla hodně velkou sklenici, ale ještě si mohla dovolit lidi, kteří postávali všude kolem s láhvemi a dávali pozor, aby nikdy nebyla prázdná.

Byla to dobrovolná bezsklenicovitost a začalo to už v letech, kdy byl Mikuláš ještě dosti mladý.

Mikulášův bratr Ruprecht, protože byl starší, nastoupil do školy Cechu vrahů v Ankh-Morporku, která se všeobecně považovala za nejlepší školu pro děti ze společenské třídy plných sklenic. Mikuláš, jako méně důležitý syn, byl poslán do soukromé internátní školy zvané Mlýnské kameny. Byla to škola tak bezútěšná a spartánská, že si sem mohly dovolit posílat své syny jen ty nejlepší rodiny.

Škola Mlýnské kameny byla velká žulová budova na deštěm nasáklých blatech a jejím účelem bylo udělat z hochů muže. Vžitá praxe předpokládala jisté vetší procento ztrát, a pokud si Mikuláš pamatoval, provozovaly se tam především velmi jednoduché a divoké hry, které se pravidelně odbývaly na zdravém, chladném dešti pod širým nebem. Malí, tlustí, pomalí nebo neoblíbení byli převálcováni, přesně jak to měla matka Příroda původně v úmyslu, ale přirozený výběr působí mnoha způsoby a Mikuláš přišel na to, že má jisté vlohy k přežití. Jeden z dobrých způsobů, jak přežít na hřištích Mlýnských kamenů, byl rychle běhat a křičet co nejhlasitěji a přitom být pokud možno co nejdále od míče. To mu vysloužilo, ať je to jakkoliv podivné, pověst ostrého hocha a ostrost se v Mlýnských kamenech cenila nade vše, i když mimo jiné také proto, že skutečné výkony byly poměrně vzácné. Profesorský sbor v Mlýnských kamenech věřil, že „ostrost“ v dostatečném množství může nahradit méně ceněné vlastnosti, jako byla inteligence, předvídavost nebo pravidelný trénink.

Byl opravdu ostrý ve všem, co se týkalo slov. To se ovšem v Mlýnských kamenech nepovažovalo za nic pozoruhodného, dokonce ani žádoucího, protože většina Mikulášových spolužáků počítala s tím, že nebude pero potřebovat k úkonům těž-ším, než je zhotovení vlastního podpisu (a většina z nich se během dvou tří let skutečně podepisovat naučila). To mu však poskytovalo možnost číst si celá dlouhá rána cokoliv, co se mu právě zalíbilo, zatímco všude kolem něj se rozložití útočníci a rvavá křídla, z nichž jednoho dne budou přinejmenším první ministři jejich zemí, učili uchopit do ruky brk tak, aby ho nezlomili.

Mikuláš ukončil školu s dobrým výsledkem, což bývá dost často případ oněch studentů, které si profesorský sbor vybavuje buď jen matně, nebo vůbec ne. Pak se ovšem jeho otec ocitl před problémem, kam s ním.

Mikuláš byl mladší syn a rodinná tradice spočívala v tom, že se mladší syn včlenil do lůna některé z církví, kde nemohl napáchat celkem žádné fyzické škody. Jenže nepřiměřená dávka přečtených knih si vyžádala svou daň. Mikuláš si uvědomil, že teď považuje modlitby za stejně smysluplnou činnost, jako když někdo o něco žádá bouře.

Téměř přijatelná by byla i správa pozemků, jenže Mikuláš měl dojem, že země se všeobecně nejlépe spravuje sama. Fandil půdě a venkovu za předpokladu, že je viděl oknem.

Vojenská kariéra — to už se mu vůbec nelíbilo. Měl zakořeněný odpor k zabíjení lidí, a ještě větší k zabíjení těch, které neznal.

Miloval čtení a psaní. Líbila se mu slova. Slova nekřičí ani se nehádají, což se nedalo říct o ostatních členech Mikulášovy rodiny. Slova se nikdy nesnažila najít za mrazu blátivou louži, v níž by se mohla zamazat. Nikdy neuhodila neškodná zvířata. Dělala, co jim řekl, aby dělala, a on tedy řekl, že chce psát. Otec vybuchl. V jeho světě byl písař jen jediný stupínek nad učitelem. U všech bohů, člověče, vždyť oni ani nejezdí na koni! A následovala další Slova.

Výsledkem bylo, že Mikuláš odešel do Ankh-Morporku, který byl cílem všech ztracených lidí bez cíle. Tam si tiše a nenápadně udělal živnost ze psaní slov a byl si jist, že ze všeho vyvázl velmi dobře, a to především v porovnání s Ruprechtem, který byl mohutný, hřmotný a veselý — jednoduše přirozený, nikoliv narozený — typ pro Mlýnské kameny.

A pak začala válka s Klačí…

Byla to nedůležitá válka, která vlastně skončila dříve, než začala, ten druh války, o níž obě strany předstíraly, že se nikdy neodehrála a že se vlastně nic nestalo. Co se však stalo v těch několika dnech ošklivého zmatku, byla smrt Ruprechta ze Slova. Zemřel pro svou víru, v níž kromě jiných převládalo klasické mlýnskokamenovské přesvědčení, že odvaha dokáže nahradit zbroj a že Klačané se dají na útěk, když bude křičet dosti hlasitě.

Mikulášův otec, jak se ukázalo při jejich posledním setkání, přece jen o něco slevil z pyšného a vznešeného názoru šlechticů ze Slova. Ty původní počítaly s různými ošklivými úmrtími, ovšem především s úmrtími cizinců, ale jak Mikuláš pochopil, považovali šlechtici ze Slova stále ještě za slušnou druhou cenu, když zemřeli jako druzí po svém protivníkovi. A Slovovští byli vždycky v čele, když je povinnosti a město zavolaly. Proto přece existovali. Cožpak nebylo rodinným heslem Le Mot Juste? Správný Slovo na správném místě, říkal Mikulášův otec. Nedokázal pochopit, proč Mikuláš není ochoten vrhnout se do objetí téhle skvělé tradice a vyřešil celou situaci způsobem, který byl lidem jeho druhu vlastní. Neřešil ji.

Díky tomu sestoupilo na rodinu Slovovských velké a frigidní ticho, proti němuž byla mrazivá zima rozpálenou saunou.

A v tomhle pochmurném stavu mysli bylo rozhodně velmi obveselující vejít do tiskárenské místnosti a najít tam kvestora, který se s Dobrohorem dohadoval o teorii a praxi slov.

„Počkejte, počkejte,“ volal právě kvestor, „obrazně řečeno je samozřejmě slovo tvořeno jednotlivými písmeny, ale ta existují jen —“ několikrát půvabně zamával dlouhými prsty, „teoreticky, abych tak řekl. Jsou, jak by se to tak řeklo, samozřejmě, partis in potentia, a obávám se, že by bylo velmi nesofistikované představovat si, že skutečně existují — unis et separate. Samozřejmě, onen projekt, dát literám jejich vlastní fyzickou existenci, filozoficky vzato, ve mně budí nesmírné obavy. Vždyť by to samozřejmě bylo jako nechat po světě pobíhat třeba samotné nosy nebo prsty —“

Tak to už byla čtyři „samozřejmě“ po sobě, pomyslil si Mikuláš, který si takových věcí všímal. Čtyři „samozřejmě“ použitá jednou osobou v krátké řeči signalizovala, že už každou chvíli dojde k prasknutí jejího vnitřního pera.

„Máme celé zásuvky plné písmen,“ sdělil kvestorovi klidně Dobrohor. „Dokážeme vytvořit každé slovo, které si budete přát.“

„No a v tom je právě ta potíž,“ odpovídal kvestor. „Co když si ten kov bude pamatovat slova, která z něj byla vytištěna? Víte přeci, že rytci ničí své formy a očistný efekt ohně působí, že —“

„Promiňte, vaše uctivosti,“ přerušil ho Dobrohor. Jeden z trpaslíků ho opatrně poklepal po rameni a podal mu čtverec papíru. Dobrohor ho podal kvestorovi.

„Tuhle mladý Caslon si myslel, že by se vám tohle mohlo zalíbit jako suvenýr,“ řekl. „Vysázel to podle toho, jak jste mluvil, a pak to obtáhl v ručním presu. V tomhle je velmi rychlý.“

Kvestor se pokusil změřit si mladého trpaslíka přísným pohledem od hlavy k patě, i když to nebyla vůči trpaslíkům ta nejlepší taktika, protože na nich bylo od hlavy jen velmi málo co měřit.

„Ano?“ usmál se poněkud povýšeně. „No, to je…” Očima přeletěl papír.

Pak mu zaskočilo.

„Ale vždyť to je… to jsou… když jsem řekl, že… jen před chvilkou jsem řekl… jak jste věděli, že řeknu právě… tedy, to jsou moje vlastní slova…“ zakoktal se a umlkl.

„Samozřejmě nejsou přesně rozpálena,“ poznamenal Dobrohor.

„No tak počkejte, okamžik —“ začal kvestor.

Mikuláš si jich přestal všímat. Ten velký plochý kámen… to chápal, i rytci používali jako pracovní plochu velký plochý kámen. A viděl trpaslíky, jak zvedají papírové archy z rámů s kovovým písmem, ale i to svým způsobem dávalo smysl. A to, co řekl kvestor, bylo nesprávné. Vždyť kov neměl duši.

Nahlédl přes hlavu trpaslíka, který shromažďoval drobná písmenka do malého kovového úhelníku. Jeho krátké špalíkovité prsty hbitě vybíraly jednotlivé litery z velké zásuvky, rozdělené na samostatná malá oddělení. Velká písmena byla umístěna nahoře, malá dole, velká s čárkou či háčkem vlevo uprostřed, malá, stejně vybavená, vpravo uprostřed. Bylo dokonce možné udělat si základní představu o tom, co vlastně skládá, když člověk pozorně sledoval, do které přihrádky na velké zásuvce trpaslík sahá.

„Z-a-b-a-v-í v-á-s v-e v-o-l-n-é-m č-a-s-e —“ zamumlal potichu.

Přesně a nenapadnutelně formulováno. Podíval se na na štůsek mastných papírů vedle zásuvky.

Byly pokryty ostrým hustým písmem, které prozrazovalo na svého tvůrce, že trpí zácpou a špatně drží pero.

Na ASP Kolíka ani jeho rukopis si nesedaly žádné mouchy. Byl by jim účtoval pronájem.

Téměř podvědomě si Mikuláš vytáhl zápisník, olízl tužku a velmi pečlivě si svým soukromým těsnopisem zapsal:

„Úžas. záž. v díl. při zaháj. prov. tisk. maš. u znam. Kbel. Díl. prov. p. G. Dobrohor, trpsl. který způs. mn. rozruch. ve všch obl. městs. obch.“

Přestal psát. Rozhovor na druhém konci dílny na sebe vzal mnohem smířlivější tón.

„Kolik za tisíc?“ ptal se kvestor.

„Čím víc výtisků, tím je to levnější,“ odpovídal mu Dobrohor. „Ale ani malé počty nám nedělají potíže.“

Na kvestorově tváři se usadil onen vřelý výraz někoho, kdo jedná o velkých počtech a ve velkých číslech a teď najednou vidí, jak se jedno z těch velkých, odpudivých čísel v nejbližší budoucnosti podstatně zmenšuje. V takových případech většinou filozofie nemá velkou šanci. A na Dobrohorově tváři bylo zase vidět úsměv někoho, kdo přišel na to, jak proměnit olovo na další zlato.

„Výborně, ale chápejte, že smlouvu takového rozsahu bude muset podepsat sám arcikancléř,“ pokračoval kvestor, „a mohu vás ujistit, že ten naslouchá velmi pozorně všemu, co mu doporučím.“

„To jsem si jist, vaše lordstvo,“ přikyvoval Dobrohor spokojeně.

„Hm, a mimochodem,“ ozval se znovu kvestor, „pořádáte vy, lidičky, nějakou výroční večeři?“

„Ale jistě, to je samozřejmé,“ přikývl trpaslík.

„A kdy?“

„Kdypak by se vám to hodilo?“

Mikuláš si zapsal: „ J. s. zd. bl. prv. uzvřn vlkobch. s jed. vlk. org. měst.“ A pak si připsal, protože byl opravdu velmi poctivé povahy: „Slyšeli jsme.“

No prosím, věci se začaly odvíjet více než příjemně. Teprve dnes ráno odeslal jeden dopis a už měl důležitou zprávu do dalšího —

— až na to, že jeho zákazníci neočekávali další dopis dříve než za měsíc. Napadlo ho, že v té době už tahle věc asi nebude skoro nikoho zajímat. Na druhé straně, když jim o tom nedá vědět, mohl by si někdo stěžovat. Byly tady všechny ty nepříjemnosti s deštěm psů v ulici U melasového dolu, které ho potkaly minulý rok, a to se ještě žádný takový déšť nekonal.

Ale i kdyby přesvědčil trpaslíky, aby použili hodně velké písmo, s jednou zvěstí se daleko nedostane.

Sakra.

Bude se muset poohlédnout a najít ještě něco.

V náhlém popudu přistoupil k odcházejícímu kvestorovi.

„Promiňte, pane,“ řekl.

Kvestor, který se cítil být ve skvělé náladě, vesele pozvedl obočí.

„Hmm? To je pan ze Slova, že?“

„Ano, pane, já bych —“

„Obávám se, že všechno, co potřebujeme napsat, si na univerzitě napíšeme sami,“ zavrtěl hlavou kvestor.

„Víte, napadlo mě, pane, zda bych se vás mohl zeptat, co si myslíte o tom novém tisknoucím stroji pana Dobrohora,“ řekl Mikuláš.

„Proč to?“

„Ehm… třeba proto, že mě to opravdu zajímá? A taky bych váš názor rád uvedl ve svém novinkovém dopise. Chápete? Názor jednoho z čelných představitelů nejproslulejšího ankh-morporského thaumaturgického podniku!“

„Nóóó —“ kvestor zaváhal. „To máte na mysli ty věcičky, které zasíláte hraběnce z Quirmu a hraběti ze Sta Helit a dalším takovým lidem?“

„Ano, pane,“ přikývl Mikuláš. Mágové byli strašliví snobové.

„Ehm. Tedy, v tom případě… můžete říci, že je to první krok správným směrem, který přinese… hm… bude jistě vítán všemi pokrokově uvažujícími lidmi a vtáhne kopající a odporem ječící město Ankh-Morpork do století Ovocného netopýra.“ Ostřížím zrakem sledoval, jak si Mikuláš jeho slova zapisuje. „A já se jmenuji Dr. A. A. Hřmotvůkol. Dr. Mag. (7st.), Dr. Thaum. Bac. Okult. abs. Mag. kol. Bac. Manip. To Hřmot-vůkol s ‚v‘.“

„Jistě, pane Hřmotvůkole. Ehm… co se týče století Ovocného netopýra… to právě končí, pane. Vy byste si přál, aby bylo kopající a odporem ječící město vyvlečeno ze století Ovocného netopýra, že?“

„Pochopitelně.“

Mikuláš si to zapsal. Bylo pro něj záhadou, proč by se věci měly někam tahat, zatímco kopají a ječí odporem. Jak se zdá, zatím ještě nikdy nikdo nezkusil odvést je tam někam za ručičku a s dobrým slovem na rtech.

„A předpokládám, že mi pošlete jednu kopii, až to vyjde, mladíku,“ řekl kvestor.

„Jistě, pane Hřmotvůkole.“

„A kdybyste ode mě v budoucnosti ještě něco potřeboval, neváhejte se zeptat.“

„Díky, pane. Nezlobte se, ale já měl vždycky dojem, že je univerzita proti používání pohyblivých liter.“

„Oh, já si myslím, že už je načase vykročit vstříc vzrušujícím výzvám, které před nás staví století Ovocného netopýra,“ odpověděl kvestor.

„Ale to… to je právě to století, které se chystáme opustit, pane.“

„No, právě proto už je nejvyšší čas, abychom se těm výzvám konečně postavili, nemyslíte?“

„To jste udeřil hřebík na hlavičku, pane.“

„Ale teď už musím letět,“ loučil se kvestor. „I když to, bohužel, nesmím.“


Lord Vetinari, Patricij města Ankh-Morporku, se ještě jednou opatrně pokusil zasunout brk do kalamáře. Kalamář byl zamrzlý.

„To tady ani nemáte pořádný oheň?“ zeptal se Hugolín Výsměšek, nejvyšší kněz Slepého Io a neoficiální mluvčí městských církví a kultů. „Tedy, ne že bych byl ten, kdo miluje přetopené místnosti, ale tady mrzne!“

„Je tady frišno,“ připustil lord Vetinari. „Je to zvláštní, ale ten led je mnohem světlejší než zbytek inkoustu. Nevíte, co by to mohlo působit?“

„Asi věda,“ odpověděl nepřítomně Hugolín. Stejně jako jeho mágský bratr, arcikancléř Dobromil, ani Hugolín nemínil plýtvat časem na nějaké přihlouplé otázky. Jak bohové, tak magie vyžadovali tvrdé, logicky uvažující muže a bratři Výsměškové byli tvrdí jako skála. A v jistém smyslu stejně logičtí.

„Aha. A mimochodem… kde jsme to skončili?“

„Tohle musíte zastavit, Havelocku. Vždyť znáte… význam.“

Jak se zdálo, nedokázal Vetinari odtrhnout pohled od inkoustu. „Musím, Vaše Svatosti?“ odpověděl chladně, aniž zvedl pohled.

„Vy přece víte, proč jsme proti tomuhle pohyblivému nesmyslu!“

„Mohl byste mi to připomenout… Podívejte, ten led se kývá nahoru a dolů.“

Hugolín si povzdechl. „Slova jsou příliš důležitá, než abychom je mohli ponechat strojům. Proti rytí nemáme nic, to dobře víte. Nemáme nic proti tomu, když jsou slova dobře upevněna… Ale slova, která se dají rozebrat, aby se z nich vytvořila jiná slova… Tak to by mohlo být po čertech nebezpečné. A já mám dojem, že ani vám se to moc nelíbí, že?“

„Všeobecně řečeno, nelíbí,“ přikývl Patricij. „Jenomže ty mnohé roky, po něž vládnu tomuhle městu, Vaše Svatosti, mě už naučily, že nemůžete zabrzdit vulkán. Někdy je lepší nechat věci, aby se braly svou vlastní cestou. Ve většině případů na té cestě dříve či později zahynou.“

„Ne ke všem věcem jste zaujímal takhle benevolentní postoj, Havelocku,“ zamračil se Hugolín.

Patricij na něj vrhl chladný pohled, který trval dost dlouho na to, aby naleptal bariéry klidu a pohody.

„Mým heslem vždycky bylo ‚přizpůsobivost a pochopení‘,“ řekl.

„Můj bože, vážně?“

„Samozřejmé. A byl bych rád, abyste teď vy i váš bratr pochopili, Svatosti, s přizpůsobivostí vám vlastní, že tenhle podnik si založili a provozují trpaslíci. A víte, kde je největší trpasličí město na světě, Vaše Svatosti?“

„Cože? Hm… tak okamžik… Vím o jednom místě v—“

„Ano. Tím začíná každý. Ale ve skutečnosti je to Ankh-Morpork. V současnosti tady žije přes padesát tisíc trpaslíků.“

„To není možné!“

„Ujišťuji vás, že to je pravda. Máme už tradičně velmi dobré vztahy s trpasličími společenstvy v Überwaldu a kolem Ploskolebčí hory. Při jednáních s trpaslíky jsem dbal na to, aby přátelská a otevřená ruka města vždy mířila mírně dolů. Předpokládám, že v tomhle dlouhodobém období chladného počasí jsme všichni velmi rádi, že do města denně připlouvá celá řada lodí naložených uhlím a olejem na svícení z trpasličích dolů. Chápete mě, že?“

Hugolín vrhl rychlý pohled ke krbu. Mezi temnými zbytky tam zahlédl jeden uhel, který si navzdory vší pravděpodobnosti sám tiše kouřil.

„A kromě toho,“ pokračoval Patricij, Je velmi těžké ignorovat tenhle nový způsob… hm… tisku, když už v současné době existují tiskaři v Agateánské říši, a jak jistě víte, dokonce i v Omnii. A z Omnie, což si jistě také uvědomujete, exportují Omniánci obrovské množství jejich Svaté knihy Omovy a dalších náboženských brožurek, na něž jsou tak pyšní.“

„Ty jejich evangelické nesmysly,“ zamračil se Hugolín. „To už jste měl dávno zakázat.“

A znovu Patricijův pohled zaletěl o hodný kus dál, než bylo příjemné.

„Zakázat víru, Vaše Svatosti?“

„No, když jsem řekl zakázat, myslel jsem tím —“

„Jsem si jist, že mě nikdo nemůže nazvat despotou, Vaše Svatosti,“ přerušil ho Vetinari odměřené.

Způsob, jímž se Hugolín Výsměšek pokusil vylehčit situaci, byl velmi nešťastný. „Rozhodně už ne podruhé, hahaha.“

„Promiňte?“

„Řekl jsem…, že rozhodně už ne podruhé… ha-ha.“

„Omlouvám se, ale nějak vám v tomto okamžiku nerozumím.“

„Byl to takový malý vtípek, Hav — můj pane.“

„Oh. Ano. Aha,“ řekl Vetinari a slova zvadla ve vzduchu. „Ne, bohužel, brzo zjistíte, že Omniánci mohou zcela svobodně distribuovat své radostné zprávy o Omovi. Neklesejte však na mysli! Vždyť vy jistě máte nějaké dobré zprávy a novinky o životě svatého Io?“

„Cože? Aha, no, jistě. Minulý měsíc se trochu nastydl, ale už je zdráv a v pořádku.“

„Skvělé. To je dobrá zpráva. Nepochybuji o tom, že tahle vaše slova tiskaři rádi rozšíří. A jsem si jistý, že budou pracovat přesně podle vašich požadavků.“

„A to jsou všechny vaše důvody, můj pane?“

„Myslíte snad, že mám ještě nějaké jiné?“ podíval se na něj Vetinari. „Moje pohnutky jsou, jako ostatně vždycky, zcela průhledné.“

Hugolín si pomyslel, že „zcela průhledné“ může znamenat, že je můžete jasně prohlédnout, ale také že je nemusíte spatřit vůbec.

Lord Vetinari zalistoval ve složce, v níž bylo založeno několik listů papíru. „Je však pravda, že Cech rytců v loňském roce zvedl ceny třikrát,“

„Aha. Chápu,“ přikývl Hugolín.

„Civilizace je poháněna slovy, Vaše Svatosti. Civilizace — to jsou slova. To by konec konců nemělo být nijak zvlášť drahé. Svět se otáčí, Vaše Svatosti, a nám nezbývá nic jiného než se otáčet s ním.“ Usmál se. „Kdysi dávno spolu národy bojovaly jako velké vrčící šelmy v močále. Velkou část toho močálu ovládal Ankh-Morpork, protože měl nejdokonalejší tesáky a drápy. Jenže v dnešních dnech nahradilo zuby a drápy zlato, a u všech bohů, jak se zdá, je ankh-morporský tolar jednou z nejvyhledávanějších měn našeho světa. Už zítra… možná jedinou zbraní budou slova. Vážená slova, nejrychlejší slova, poslední slova. Podívejte se z okna a řekněte mi, co vidíte.“

„Mlhu,“ odpověděl velekněz.

Vetinari si povzdechl. Počasí občas nemělo smysl pro dramatický spád vyprávění.

„Kdyby byl jasný den,“ pokračoval pak ostrým tónem, „viděl byste na druhé straně řeky velkou věž semaforu. Jejím prostřednictvím slova odcházejí do všech koutů světa a jiná se k nám vracejí. Není to tak dávno, kdy mi trvalo skoro měsíc vyměnit si dopis s naším velvyslancem v Genově. Když mu teď pošlu zprávu, mohu mít odpověď zítra. Některé věci se zjednodušují a stávají se snazšími, ale to je naopak někdy komplikuje. Musíme se měnit podle toho, jak se mění naše myšlení. Slyšel jste někdy o s-obchodě?“

„Jistě. Obchodní lodě jsou neustále —“

„Ne, já měl na mysli to, že můžete poslat semafor do Klače a objednat si třeba… kilo krevet. Není to úžasná věc?“

„No, ty by byly po čertech uleželé, než by je dovezli sem do města, vaše lordstvo.“

„Jistě. To byl jen takový příklad. Ale teď si představte ty krevety jen jako souhrn informací!“ řekl Vetinari a v očích mu zablesklo.

„To jako máte na mysli, že by se krevety daly posílat semaforem?“ svraštil čelo velekněz. „No, možná by se daly přehazovat z —“

„Já se jen snažil zdůraznit to, že informace se také kupují a prodávají,“ přerušil ho lord Vetinari. „A současně, že to, co se kdysi považovalo za nemožné, je dnes celkem jednoduché. Králové a vládci odcházejí a nezanechávají po sobě většinou nic než nějakou tu sochu v poušti, zatímco hrstka mladíků, s nadšením pracujících v dílně, ovlivňuje způsob, jakým funguje svět.“

Přešel ke stolku, na němž rozprostřel mapu světa. Byla to mapa, která signalizovala, že s ní její majitel pracuje. Byla pokryta poznámkami a různými značkami.

„Vždycky jsme vyhlíželi přes hradby v obavách před útočníky,“ řekl. „Byli jsme přesvědčeni, že změny přijdou zvenčí, s největší pravděpodobností na hrotech mečů. A pak se pořádně rozhlédneme a zjistíme, že ty změny přicházejí zevnitř, z hlavy někoho, koho byste si na ulici ani nevšimli. Za jistých okolností by bylo vhodným řešením odstranit tu hlavu, jenže takových lidí je den ode dne víc a víc.“

Ukázal k opotřebované mapě.

„Před tisíci lety jsme si mysleli, že je svět podobný míse,“ řekl. „Ještě před pěti sty lety jsme byli přesvědčeni, že je svět koule. Dnes už víme, že je svět naopak plochý a kulatý a že ho vesmírem nese na svém krunýři obrovská želva.“ Obrátil se a vrhl na nejvyššího velekněze krátký úsměv. „Nenapadlo vás někdy, jaký tvar asi bude náš svět mít zítra?“

Jenže jedním z rodinných znaků rodiny Výsměšků bylo nikdy neopouštět jednou zachycenou nit, dokud nerozpárali celý svetr.

„Kromě toho mají takové ty malé věcičky, jako kleštičky, víte, co myslím, a budou se pravděpodobně držet jako —“

„Kdo?“

„No, krevety přece. Vždycky se strašně pevně drží—“

„Vy mě berete příliš doslova, Vaše Svatosti,“ přerušil ho Patricij ostře.

„Snažil jsem se vám jen vysvětlit, že když někdy nechytíme věci ve správnou chvíli za límec, mohly by nás zakrátko držet pěkně pod krkem. Z toho budou nepříjemnosti, vaše lordstvo,“ zasmušil se Výsměšek. Tahle slova považoval za skvělou nezávaznou poznámku, která se dala uplatnit prakticky v každém rozhovoru. Kromě toho to bývala až příliš často pravda.

Lord Vetinari si povzdechl. „Podle mých zkušeností jsou nepříjemnosti prakticky ze všeho. Taková už je podstata věcí. No, to už budeme muset řešit za pochodu.“

Vstal. „Přesto osobně navštívím trpasličí dílnu, o níž je řeč.“ Natáhl ruku ke šňůře od zvonku, zarazil se a s úsměvem určeným veleknězi se chopil jakési trubice z mosazi a kůže, která visela na dvou mosazných háčcích. Mluvítko bylo tvarováno do podoby draka.

Vetinari do trubice pískl a pak řekl: „Pan Važuzel? Můj kočár, prosím.“

„Jsem to já,“ ozval se Výsměšek, zatímco vrhal po nově zaváděné mluvicí trubici nervózní pohledy, „nebo tady něco příšerně páchne?“

Lord Vetinari na něj vrhl nevyzpytatelný pohled a podíval se na zem.

Pod stolem stál košík. V něm leželo něco, co na první pohled vypadalo jako pravděpodobně a na první začichání jako nepochybně mrtvý pes. Spočíval na hřbetě, se všema čtyřma nohama obrácenýma vzhůru. Jen to, že tu a tam vypustil téměř neslyšně větry, signalizovalo, že v něm ještě probíhají jisté životní procesy.

„To ty jeho zuby,“ řekl Vetinari odměřeně. Pes Hafal se obrátil na břicho a upřel na velekněze jedno zlé oko.

„Na psa jeho věku si vede velmi dobře,“ prohlásil Hugolín v zoufalém pokusu zachytit se na naklánějící se ploše. „Kolik už mu to bude?“

„Šestnáct,“ odpověděl Patricij. „To je na psí roky přes stovku.“

Hafal se pracně vyškrabal do sedu a zavrčel, přičemž kolem sebe rozšířil vlnu rozličných intenzivních zápachů, jejichž původ byl v jeho košíku.

„Vypadá velmi zdravé,“ vypravil ze sebe Hugolín a současně se pokoušel nedýchat. „Tedy na svůj věk. Předpokládám, že na ten zápach si člověk zvykne.“

„Na jaký zápach?“ pozvedl lord Vetinari obočí.

„Cože? Aha. Samozřejmě.“


Kočár lorda Vetinariho drkotal hustým deštěm po nepravidelném dláždění směrem ke Třpytné ulici a jeho cestujícího by bylo jistě dost překvapilo, kdyby věděl, že ve sklepě nedaleko od něj je ke stěně připoután muž, který jako by mu z oka vypadl.

Byl připoután na dost dlouhém řetězu, který mu umožňoval dosáhnout ke stolu, k židli za stolem, k provizornímu lůžku a k otvoru v podlaze.

Momentálně seděl u stolu. Proti němu seděl pan Zichrhajc. Pan Tulipán se výhružně opíral o stěnu opodál. Každé alespoň trochu sečtělé osobě by bylo jasné, že se tady hraje prastará hra na „hodného“ a „zlého“ policajta, až na tu podivnou skutečnost, že tady nebyli žádní policajti. Na druhé straně tady ovšem bylo nevyčerpatelné množství pana Tulipána.

„Tak… Karle,“ říkal právě pan Zichrhajc, „co nám k tomu řekneš?“

„Není to přece nic ilegálního, že ne?“ odpověděl muž oslovený jako Karel.

Pan Zichrhajc rozhodil ruce. „A co je legalita, Karle? Jen slova na papíře! Ale ty přece nebudeš dělat nic špatného!“

Karel nejistě přisvědčil. „Jenže deset tisíc tolarů mi zase připadá jako strašně moc peněz za to, že člověk udělá něco dobrého,“ řekl. „Rozhodně moc za to, že řekne několik slov.“

„Tuhle pan Tulipán jednou dostal ještě mnohem víc peněz za to, že řekl jen několik slov, Karle,“ konejšil ho pan Zichr-hajc.

„Bodejť. Sem řek ‚navalte sem všechny ty -aný prachy, nebo to ta holka schytá‘,“ usmál se při té vzpomínce pan Tulipán.

„A to bylo správné?“ řekl Karel a pan Zichrhajc nabyl dojmu, že jejich vězeň nějak nezvykle touží po smrti.

„V téhle situaci to bylo absolutně správné,“ přisvědčil.

„Jistě, ale lidé takhle velké peníze obvykle nevydělávají,“ oponoval mu sebevražedný Karel. Jeho oči neustále odbíhaly k obrovské hmotě pana Tulipána, který v jedné ruce držel papírový sáček a v druhé polévkovou lžíci. Tou si střídavě cpal jemný bílý prášek do nosu a úst a Karel by byl přísahal, že občas i do ucha.

„Podívej, ty jsi zvláštní člověk, Karle,“ řekl pan Zichrhajc. „Potom ovšem budeš muset zůstat delší čas někde z dohledu.“

„To jo,“ ozval se pan Tulipán z mračna bílého prášku. Vzduchem se najednou rozšířil silný zápach kuliček proti molům.

„Dobrá, ale proč jste mě potom museli unášet? V jednom okamžiku zamykám na noc a v následujícím — prásk! A taky jste mě připoutali na řetěz.“

Pan Zichrhajc se rozhodl, že změní taktiku. Karel se přel příliš mnoho na člověka, v jehož blízkosti se pohyboval pan Tulipán, a zvláště byl-li to pan Tulipán, který už se prošňupal polovinou sáčku drcených kuliček proti molům. Vrhl na Karla široký úsměv.

„Je zbytečné šťourat se v tom, co už se stalo, příteli,“ řekl. „To je prostě kšeft. Chceme od tebe jen pár dní tvého času a pak budeš bohatý — a co je na tom opravdu důležité — zbude ti celý život, aby sis to mohl užívat;“

Jak se ukazovalo, byl Karel opravdu velmi hloupý.

„Ale jak můžete vědět, že o tom nikomu neřeknu?“ naléhal.

Pan Zichrhajc si povzdechl. „My ti věříme, Karle.“

Ten muž vedl v Pseudopolisu obchod s oděvy. Malí obchodníčci musí být chytří, nebo ne? Obvykle byli ostří jako břitvy, když přišlo na to, udělat to přesně správné množství nesprávných věcí. Takže fyziognomie v tom nehraje žádnou roli, pomyslel si pan Tulipán. Tohohle muže by si lidé spletli s Patricijem i na jasném denním světle, ale zatímco lord Vetinari by už dávno odhadl a představil si všechny ty ošklivé cestičky, kterými se pravděpodobně bude budoucnost ubírat, Karel očividně pořád ještě nepochyboval o tom, že z celého dobrodružství vyvázne živý. Dokonce snad uvažoval i o tom, že se mu podaří pana Zichrhajce nějak oklamat. Vždyť on se pokoušel být mazaný! Seděl jen několik kroků od pana Tulipána, muže, který se pokoušel nasát ještě větší množství drceného repelentu, a pokoušel se být lstivý. Jeden by toho chlapa skoro obdivoval.

„Do pátku musím být nazpět,“ řekl Karel. „Doufám, že do pátku bude po všem, že?“


* * *

Kůlna, kterou si teď pronajali trpaslíci, už byla během své požehnané existence kovárnou i prádelnou a celou řadou dalších podniků a dílen a naposled byla používána jako továrna na výrobu houpacích koní. Její majitel si myslel, že teď kápl na to pravé, a netušil, že chybí jediný den do okamžiku, kdy jeho podnik zkrachuje. Jednu stěnu až k plechové střeše zakrývali houpací koně v různých stadiích dokončení, které se panu Goudovi nepodařilo prodat na úhradu nezaplaceného nájemného. Byla tu police plechovek zasychající barvy. Štětce už ve svých sklenicích dávno zatvrdly.

Střed místnosti zabíral lis, kolem nějž pracovalo několik trpaslíků. Mikuláš viděl různé lisy, nebo spíš presy, jak jim říkali ti lidé, kteří na nich pracovali. Tenhle se podobá živé bytosti, pomyslel si. Trpaslíci věnovali stejný čas úpravám svého presu jako práci na něm. Objevily se nějaké válečky navíc, do práce se zapojily nekonečné pásy, které unášely ar-chy papíru. Pres den ode dne rostl.

Dobrohor pracoval před několika šikmo skloněnými dřevěnými zásobníky, z nichž každý byl rozdělen na mnoho různě velkých přihrádek. Mikuláš pozoroval, jak trpaslíkovy ruce poletují sem a tam nad malými přihrádkami plnými kovových liter.

„Proč jsou tady ty přihrádky největší?“

„Protože jsou v nich litery, které používáme nejčastěji.“

„A proto jsou taky ve středu té krabice?“

„Správně. Jak vidíte, je tam ‚t‘ a ‚r‘, ‚m‘, ‚n‘ a několik dalších…“

„Poslyšte, člověk by čekal, že ve středu bude ‚A‘.“

„Vidíte a my tam máme ‚u‘ a ‚i‘.“

„Ale tady například vidím, že máte víc ‚n‘ než ‚u‘, a ‚u‘ je přitom samohláska.“

„Jenže lidé používají mnohem více ‚n‘, než se zdá.“

Na druhé straně místnosti tančily Caslonovy špalíkovité prsty nad jinou schránkou s písmem, neboli kasou,[3] jak jí trpaslíci říkali.

„Člověk by skoro mohl číst to, na čem pracuje —“ začal Mikuláš.

Dobrohor zvedl hlavu. Oči se mu na okamžik zúžily. „Vydělejte… si… snadno… peníze… ve… svém… volném… čase…‘“ řekl. „To vypadá, jako když se pan Kolík vrátil.“

Mikuláš se znovu zadíval na rám dělený malými přihrádkami plnými kovových písmenek. Psací brk potenciálně obsahoval všechno, co jste jím napsali. To chápal. Ale bylo to tak čistě teoretickým, tedy bezpečným, způsobem… Tyhle malé šedé kovové hranolky však vypadaly výhružně. Chápal, proč lidem dělaly starosti. Jen nás seřaď tím správným způsobem, jako by říkaly, a bude z nás, cokoliv si budeš přát. Napíšeme cokoliv. Rozhodně umíme zapsat hodně nepříjemností.

Zákaz rozebíratelného písma nebyl oficiální. Mikuláš však věděl, že rytcům se tenhle nápad moc nelíbí, protože co se jich týkalo, běžel svět tak, jak běžet měl, respektive jak jim to vyhovovalo, děkujeme pěkně. Říkalo se, že tenhle vynález neměl rád ani lord Vetinari, protože podle něj příliš mnoho slov lidi rozrušuje a připravuje o klid. A neměli jej rádi ani mágové a knězi, protože slova jsou důležitá.

Vyrytá stránka byla vyrytá stránka, byla celá a originální, jenže když jste vzali hrst kovových liter, z nichž bylo předtím vysazeno slovo Boží, a pak jste je použili k vysázení Kuchařské knihy, co všechno to mohlo způsobit svaté moudrosti? A když už se o tom mluví, jak to ovlivní kvalitu buchet? A co takhle, když se vysadí kniha zaklínadel a pak se stejné litery použijí k výrobě navigační příručky? No, plavba podle takové knihy by pak mohla skončit kdekoliv.

Přesně v tom okamžiku, protože historie má ráda pořádek, zaslechl, jak venku před dílnou zastavuje povoz. Vzápětí vstoupil dovnitř lord Vetinari, opřel se o svou hůlku a s nezastíraným, nicméně jen vlažným zájmem se rozhlížel kolem sebe.

„Ale… lord ze Slova,“ řekl překvapené. „Netušil jsem, že máte s tímhle podnikem něco společného…“

Mikuláš rychle vykročil k nejvyššímu vládci města a cítil, jak rudne. „Jen pan ze Slova, vaše lordstvo.“

„Ach ano. Jistě. Prosím.“ Patricijův pohled putoval po špinavé dílně, na okamžik se zastavil na hromadě houpacích koní s jejich šílenými úsměvy a pak se začal zabývat pracujícími trpaslíky. „Ano. Samozřejmě. A vy tomu tady… velíte?“

„Tady tomu neporoučí nikdo, vaše lordstvo,“ odpověděl Mikuláš, „ale jak se zdá, většinou za ně mluví támhle pan Dobrohor.“

„A co tady tedy přesně děláte vy?“

„Ehm…“ Mikuláš se odmlčel, přestože věděl, že to je ta nejhorší taktika, jakou může člověk v jednání s Patricijem použít. „Abych byl upřímný, je tady teplo a v mém pokojíku nahoře je skoro pod nulou a kromě toho… víte, je to fascinující. Podívejte, vím, že to není tak docela —“

Lord Vetinari přikývl a pozvedl ruku. „Byl byste tak laskav a požádal pana Dobrohora, aby sem zašel?“

Mikuláš se pokusil zašeptat Dobrohoru Gunillovi do ucha několik nezbytných rad, zatímco ho postrkoval k vysoké Patricijově postavě.

„Výborně,“ řekl Patricij. „Rád bych vám teď položil jednu dvě otázky, pokud dovolíte?“

Dobrohor mlčky přikývl.

„Tak za prvé — je s tímhle podnikem v nějakém spojení pan Kolík Aťsepicnu — tím myslím, zda v něm má vedoucí nebo jinou důležitou funkci?“

„Prosím?“ vypravil ze sebe Mikuláš. Tak tohle nečekal.

„Takový chlapík s uhýbavým pohledem, prodává uzenky —“

„Ach, ten. Ne, pane. Jen trpaslíci.“

„Dobrá. A teď — je tahle budova postavena na nějaké prasklině v časoprostoru?“

„Prosím?“ užasl tentokrát Gunilla.

Patricij si povzdechl. „Když někdo vládne městu tak dlouho jako já,“ řekl, „nabude časem smutnou jistotu, že kdykoliv nějaká poctivá duše s těmi nejlepšími úmysly začne nový podnik, umístí ho sice nevědomky, ale zcela pravidelně na místo, kde ta věc pak způsobí největší škodu matérii reality. Před několika lety jsme tady měli to fiasko se Svatým lesem, Holy Woodem, jak mu pak začali pyšně říkat, vzpomínáte? A pak tady byla ta hudba, v níž, jak říkali, znělo kamení, tenhle… rock, jehož podstatu se nikdy nepodařilo přesně určit. A to nemluvím o tom, že mágové se už tolikrát probourali do Podzemních rozměrů, že by si tam mohli dát namontovat otáčivé dveře. Jsem si také jistý, že vám nemusím připomínat, co se stalo, když se pan Hong rozhodl otevřít si Rybí jídelnu s donáškou přes ulici U tří veselých štěstí na Močůvkové ulici, a to přesně na zatmění Měsíce. Jak? Vidíte, pánové, bylo by hrozně hezké věřit, že někdo někde ve městě začíná s jednoduchým podnikem, který neskončí tím, že by vyvolal obludy s mnoha chapadly a odporná zjevení, jejichž smečky by se potulovaly ulicemi a požíraly lidi. Takže…?“

„Prosím?“ bylo jediné, na co se nic nechápající Dobrohor zmohl.

„Nevšimli jsme si žádných takových trhlin,“ odpověděl Mikuláš.

„Hm, dobrá, ale nebyl tady kdysi stánek nějakého zlého kultu, jehož koncentrovaná esence by prosytila tohle místo i celé okolí a jehož duch čeká jen na nějakou vhodnou příležitost, aby znovu vstal z mrtvých a vydal se do ulic požírat lidi?“

„Prosím?“ řekl Gunilla zoufale. Vrhl bezmocný pohled na Mikuláše, který se zmohl jen na jedinou odpověď.

„Vyráběli tady houpací koně, pane.“

„Skutečně? No, já si vždycky myslel, že na houpacích koních je něco poněkud strašidelného,“ odpověděl lord Vetinari, ale bylo vidět, že je poněkud zklamán. Pak se ale jeho tvář rozjasnila. Ukázal na veliký kámen, na němž byly rozloženy litery.

„Tady to máme,“ řekl. „Zcela nevědomky byl vzat ze zarostlých trosek megalitického kamenného kruhu. Ten kámen je bezpochyby napojen krví tisíců a jejich neklidné duše se tady zjeví, aby našly svou pomstu, na to se můžete spolehnout.“

„Ten speciálně pro mě vysekal můj bratr,“ zavrtěl hlavou Gunilla. „A kromě toho, mně se ty vaše řeči vůbec nelíbí. Něco takového si nemusím dát líbit. Kdo si, sakra, myslíte, že jste, že si vlezete do mého podniku a vedete tady tak hloupé řeči?“

Mikuláš vyrazil kupředu rychlostí jen o trošku menší, než je rychlost hrůzy.

„Tak mě napadlo, kdybyste dovolil, že bych vzal pana Dobrohora stranou a jednu nebo dvě věcičky mu vysvětlil?“

Patricijův jasný, tázavý úsměv se téměř nezachvěl.

„To je výborný nápad,“ přikývl, zatímco Mikuláš odstrkal vzpouzejícího se Dobrohora do vzdáleného kouta dílny.

Lord Vetinari stál, opíral se o svou hůlku a prohlížel si tiskařský, teď už příklopový[4] lis s výrazem milostivého zájmu. Mikuláš ze slova se zatím za jeho zády pokoušel co nejrychleji a nejjasněji popsat Dobrohoru Gunillovi politické reálie Ankh-Morporku, zvláště ty, které souvisely s rychlou smrtí. To vše doprovázel názornými gesty.

Po třiceti vteřinách rozhovoru se Gunilla vrátil a postavil se proti Patricijovi, čelem proti čelu, palce za opaskem.

„Nazývám věci jejich pravým jménem. Mluvím, jak mi zobák narostl,“ prohlásil. „Dělal jsem to vždycky a budu to dělat i dál —“

„A jak nazýváte to, co mají vaše sošky na zahradách lidí — rýč?“ podíval se na něj s upřímnou zvědavostí lord Vetinari.

„Co? My nikdy nepoužíváme rýče!“ odpověděl zachmuřeně trpaslík. „Rýče používají farmáři a zahradníci. Ale lopatě říkám lopata.“

„Ano, já si hned myslel, že to bude něco takového,“ přikývl lord Vetinari.

„Tuhle mladý Mikuláš říká, že jste bezohledný despota, který nenávidí tisk. Ale já říkám, že jste poctivý muž, který by jistě nechtěl klást překážky počestnému trpaslíkovi, který si chce vydělat na prosté živobytí, nemám pravdu?“

A úsměv lorda Vetinariho znovu zůstal na svém místě.

„Pane ze Slova, na slovíčko, prosím…“

Patricij položil Mikulášovi přátelsky paži kolem ramen a jemně ho odváděl od čekajících trpaslíků.

„Já jen řekl, že někteří lidé o vás říkají, že —“ začal Mikuláš.

„Ale no tak, pane,“ přerušil ho Patricij a mávnutím ruky naznačil, že nemíní o takové hlouposti mluvit. „Myslím, že se proti všem zkušenostem cítím ochoten dát se přesvědčit, že tady máme jistý malý podnik, který by mohl fungovat, aniž by zaplnil ulice mého města nevhodným okultním svinstvem. Je sice poněkud obtížné představit si něco takového v Ankh-Morporku, ale jsem ochoten připustit, že i něco takového je možné. Prostě a jednoduše nastala situace, kdy cítím, že otázku ‚tisku‘ bychom měli znovu pečlivě uvážit.“

„Vážně?“

„Jistě. Jsem silně nakloněn povolit vašim přátelům, aby v té své pošetilosti pokračovali.“

„Ehm, oni nejsou tak docela mí—“ začal Mikuláš.

„Jistě, já vím. Rád bych dodal, že pokud by došlo k nějakým potížím, které by hrozily eskalací, budu vás činit osobně zodpovědným.“

„Mě? Ale já—“

„Hm. Máte dojem, že je to ode mě nefér? Co takhle bezohledně despotické, hm?“

„No, tedy, jaksi, totiž —“

„Kromě jiného, trpaslíci ve městě představují velmi tvrdé pracující a cennou etnickou skupinu,“ pokračoval Patricij. „Všeobecně řečeno, jedná se mi o to, abychom se teď, když je v Überwaldu situace nejistá a navíc je tady ten problém s Muntabem, vyhnuli všem malým a zbytečným obtížím a nepříjemnostem.“

„Kde je Muntab?“ zeptal se Mikuláš.

„To je ono. Ostatně, jak se má lord ze Slova? Víte, občas si říkám, že byste mu měl psát častěji.“

Mikuláš mlčel.

Vždycky je to smutná věc, když se rodiny takhle rozhádají a napůl rozpadnou,“ pokračoval Vetinari. „Na světě je příliš mnoho zlé krve a lidí, kteří si tvrdohlavě a zbytečně pěstují své pocity ublíženosti a uražené pýchy,“ Přátelsky klepl Mikuláše po rameni. „Jsem si jistý, že dohlédnete na to, že se tenhle tiskařský podnik bude držet v říšských hranicích víry, pravdy a poctivosti. Vyjádřil jsem se dost jasně?“

„Ale já nemám ani nejmenší kontrolu nad tím, co—“

„Hmmm?“

„Ano lorde Vetinari,“ řekl Mikuláš.

„To je ono. Výborně!“ Patricij se narovnal, obrátil a vyslal k trpaslíkům zářivý úsměv.

„Výborně,“ opakoval. „Poslyšte, to jsou ale věci! Spousta malých písmenek a pospojovaná jedno k druhému! Možná že je to nápad, jehož čas právě nadešel. Možná že pro vás budu mít občas sám nějakou tu prácičku.“

Mikuláš za Patricijovými zády na Gunillu zuřivě mával.

„Na vládní zakázky účtujeme zvláštní sazby,“ zabručel trpaslík.

„Oh, ale mě ani nenapadlo, že bych měl platit méně než ostatní zákazníci,“ naklonil Patricij hlavu ke straně.

„Já neřekl, že vám budu účtovat míň než —“

„Dobrá, jsme všichni neobyčejně šťastní, že jste nás poctil svou návštěvou, vaše lordstvo,“ přerušil jeho slova Mikuláš a jemně manévroval Patricije ke dveřím. „Všichni se budeme těšit na vaše zakázky.“

„Jste si opravdu naprosto jistý, že na tomhle podniku nemá pan Kolík žádný podíl?“

„Vím, že si tady objednal tisk nějakých věcí, ale to je všechno,“ odpověděl mu Mikuláš.

„Neuvěřitelné. Neuvěřitelné!“ brumlal Patricij, když nastupoval do kočáru. „Doufám, že není nemocný.“

Z protější střechy pozorovaly odjezd jeho kočáru dvě postavy.

Jedna z nich řekla velmi tiše: „—ně!“

„Ta druhá se zeptala: „Tak co si o tom myslíte, pane Tulipáne?“

„A tohle je muž, který vládne městu?“

„Jo.“

„A kde teda má ty svý -aný bodygárdy?“

„Kdybysme ho chtěli teď a tady sejmout my, jak by mu byli platní tělesní strážci?“

„Jako -aná čokoládová konvice na čaj, pane Zichrhajc.“

„No vidíte, to je ono.“

„Ale vždyť jsem ho mohl trefit přímo odsud, třeba -anou cihlou!“

„Pokud tomu rozumím, tak je tady celá řada organizací, které mají na takové věci svůj Názor. Lidi mi tvrdí, že tahle díra jen vzkvétá. Chlápek, kterej je momentálně nahoře, má spoustu přátel, zvlášť když všechno hladce funguje. Obávám se, že by vám cihly brzo došly.“

Pan Tulipán se znovu podíval za vzdalujícím se kočárem. „A podle toho, co jsem slyšel já, tak většinou dělá -aný houbeles!” postěžoval si.

„Jo,“ přisvědčil pan Zichrhajc, „to, když se má dělat dobře, tak je to v politice jedna z nejtěžších věcí.“

Pan Tulipán a pan Zichrhajc přinesli do společného partnerství každý něco jiného a mezi věci, které s sebou přinesl pan Zichrhajc, patřila mimo jiné orientace ve věcech politických. To pan Tulipán respektoval, i když on tomu nerozuměl. Spokojil se se zamumláním „bylo by -aně jednodušší ho jednoduše oddělat“.

„Hm, se -aně snadno říká,“ prohlásil pan Zichrhajc. „Podívejte, a dejte pryč ten kvak, ano? Vždyť to je zboží pro trolly! Je to horší než břidlák. Kromě toho jsem slyšel, že to nastavujou mletým sklem.“

„Je to chemická sloučenina,“ odpověděl pan Tulipán své-hlavě.

Pan Zichrhajc si povzdechl. „To to mám zkoušet znovu?“ zabručel. „Tak poslouchejte dobře. Každá droga je chemikálie, ale, a prosím, tuhle část pozorně vyposlechněte, ne každá chemikálie je droga! Vzpomínáte na ty potíže, co jste měl s tím uhličitanem vápenatým? Co jste za něj tomu chlápkovi zaplatil pět tolarů?“

„Dyž se po tom cejtim skvěle,“ huhlal pan Tulipán.

„Po vápenci?“ zavrtěl smutně hlavou pan Zichrhajc. „Dokonce i pro vás je… Už jste si do nosu nacpal tolik mleté křídy, že kdyby vám teď někdo usekl hlavu, mohl by vaším krkem pravděpodobně psát na tabuli.“

To byla ta hlavní potíž s panem Tulipánem, pomyslel si, když slézali ze střechy na zem. Nepramenila z toho, že by měl drogové návyky, ale z toho, že chtěl mít drogové návyky. Co měl, byl hloupý návyk, který ho ovládl, kdykoliv narazil na někoho, kdo prodával něco v malých sáčcích. Výsledkem toho bylo, že pan Tulipán už hledal svůj ráj v soli, mouce, kyselině citrónové i buchtách v prášku. Na ulici, kde nenápadní lidé prodávali kvak, břidlák, kroupy, vytržení, skunk, prak, zunk, dvojitý zunk, poletuchu, duňák a marcipán, pan Tulipán s neo-mylnou jistotou přistoupil k muži, který doprodával zbytky koření karí s prošlou záruční lhůtou, a nakoupil si zásobu za cenu odpovídající částce šest set tolarů za čtyřicet deka. Bylo to tak… trapné.

Průběžně pak pan Tulipán experimentoval s celou řadou oddechových chemikálií, které se sehnaly mezi trollí populací Ankh-Morporku, protože když jednal s trolly, měl pan Tulipán reálnou šanci předvést, že i on dokáže někoho převézt. Břidlák a kroupy by teoreticky neměly mít na lidský mozek žádný vliv, až na to, že ho rozpouštěly. Pan Tulipán se držel právě jich. Zkusil jednou něco pro lidi a vůbec se mu to nelíbilo.

Pan Zichrhajc si znovu povzdechl. „Tak pojďme,“ prohlásil. „Pojďme nakrmit trhovce.“

V Ankh-Morporku je velmi obtížné pozorovat někoho a nebýt při tom sám pozorován a oba skrytí pozorovatelé, aniž si toho všimli, byli sami pod pečlivým dohledem.

Pozoroval je malý pejsek neurčité barvy, i když by se dalo říci, že byl především rezavě šedý. Tu a tam se podrbal se zvukem, který zněl, jako když se někdo pokouší oholit drátěným kartáčem.

Kolem krku měl kousek provázku. Ten byl přivázán ke kousku jiného provázku, nebo přesněji k dlouhému provázku složenému z malých kousků, které někdo velmi neodborně svázal dohromady.

Konec tohoto uměleckého díla držel v rukou muž. To se dalo odvodit ze skutečnosti, že provázek mizel ve stejné kapse špinavého kabátu jako rukáv téhož kabátu na oné straně. Bylo nutno připustit, že ukrýváli kabát muže, obsahuje pak rukáv nejspíše paži a ta, teoreticky, na konci ruku.

Byl to podivný kabát. Sahal od dláždění téměř k okraji klobouku nad sebou. Klobouk byl tvarován jako zaoblená homole. Ve spojení kabát-klobouk bylo možno zahlédnout náznak chomáče špinavých šedých vlasů. Pak se druhá paže ponořila do hlubin pravé kapsy a vynořila se se studenou uzenkou.

„Dva muži špiclujou Patricije,“ prohlásil pejsek. „Tak to je fakticky zajímavá věcička.“

„Vyprdnoutsenaně,“ řekl muž a přelomil uzenku na dvě demokratické poloviny.

Mikuláš napsal krátký odstavec o tom, jak Patricij navštívil dům U kbelíku, a znovu probral svůj poznámkový blok.

Opravdu úžasné! Jen během dneška našel přinejmenším tucet nových zpráv pro svůj další dopis! Je až neuvěřitelné, co všechno vám lidé řeknou, když se jich jednoduše zeptáte. A co teprve, když se jich zeptáte jen trochu šikovně!

Někdo ukradl jeden ze zlatých zubů ze sochy krokodýlího boha Offlera; za tuhle zprávu slíbil seržantu Tračníkovi paná-ka, ale na druhé straně už část dluhu splatil tím, že ke své zprávičce připojil větu: „Hlídka sleduje horkou stopu padouchů a věří, že k jejich zatčení dojde v nejbližších hodinách!“

On sám si tím nebyl nijak zvlášť jistý, přestože se seržant Tračník, když mu tuhle zprávu poskytoval, tvářil velmi upřímně.

Mikuláše vždycky trápil prapůvod pravdy. Byl vychován k tomu, aby mluvil pravdu, přesněji řečeno byl k ní v pravdě vychován a některé zvyky, pokud do vás byly opravdu pořádně vtlučeny, jsou horší než železná košile. A starý pán, lord ze Slova, se důsledně držel dvou starých přísloví — stromky se mají ohýbat, dokud jsou mladé, a škoda rány, která padne vedle. A Mikuláš nebyl zvlášť ohebný stromek. Lord ze Slova sám nebyl zlý ani násilnický člověk. On je jen zaměstnával. Pokud si Mikuláš pamatoval, neprojevoval lord ze Slova žádné nadšení při jakékoliv činnosti, která zahrnovala nutnost dotknout se jiného člověka.

Mikuláš si sám o sobě vždycky myslel, že si neumí vymýšlet. Cokoliv, co nebylo čistá pravda, se mu vzápětí vymklo z rukou. Dokonce i ty malé a nevinné lži jako „ty peníze určitě dostanu nejpozději do konce týdne“ vždycky končily nějakým malérem. To totiž bylo „vyprávění historek“, v seznamu pánů ze Slova ještě horší prohřešek než samo lhaní, protože se snažil učinit lži zajímavými. Mikuláš ze Slova říkal vždy pravdu, ale bylo to jen z čiré sebeobrany. Shledal, že alespoň k němu je nemilosrdná pravda mnohem milosrdnější než milosrdná lež.

U Zašitého bubnu došlo k pořádné rvačce. Mikuláš byl pyšný na to, jak odstavec o ní zformoval: „Poté co barbar Zhory-nahor zvedl ze země dubový stůl a udeřil jím do hlavy Pelichara Kapsáře, který, když se zvedl na nohy, zhoupl se na ústředním svícnu k Zhorynahorovi s výkřikem ‚Tohle si teď sežer, ty h*j*l*!!!‘, vypukla všeobecná šarvátka, při níž bylo zraněno asi pět nebo šest lidí.“

Všechno to odnesl ke Kbelíku. Gunilla si zprávy se zájmem přečetl a Mikulášovi to připadalo jako chvilička, než je trpaslíci vysadili.

A bylo to zvláštní, ale…

…jakmile to bylo vysazeno, všechna ta písmenka úpravná a jedno jako druhé…

…vypadalo to mnohem skutečněji.

Bodoni, který, jak se zdálo, byl v tiskárně Gunillovým zástupcem, zašilhal přes Dobrohorovo rameno na sloupec písmen.

„Hmm,“ zabručel nenaloženě.

„Co si o tom myslíte?“ obrátil se k němu Mikuláš.

„Vypadá to trochu… je to takové šedivé,“ prohlásil trpaslík. „Všechno je to takové napresované. Vypadá to jako knížka.“

„Dobrá, ale tak to má být, ne?“ nechápal Mikuláš. To, že něco vypadá jako kniha, mu připadalo jako pochvala.

„Třeba byste to chtěl trochu víc proložit a rozpálit, hmm?“ ozval se Gunilla.

Mikuláš se díval na vytištěnou stránku. Najednou se mu do myšlenek vplížil nápad. Bylo to, jako by se vylíhl ze samotné stránky.

„A co kdybysme,“ řekl, „ke každému tomu odstavci dali takový malý nadpis?“

Sebral s regálu odřezek papíru a naškrabal si „5/6 zraněných u Kbelíku“.

Bodoni to s vážným výrazem přečetl. „Jo,“ řekl nakonec. „To by mohlo… vyhovovat.“ Poslal rukopis podél regálu.

„A jak vlastně říkáš těm svým novinkovým papírům?“ zeptal se.

„Nijak,“ zavrtěl Mikuláš zaskočeně hlavou.

„No ale nějak jim přece říkat musíš!“ zamračil se Bodoni. „Co píšeš nahoru jako první řádek?“

„Většinou něco jako ‚panu tomu a tomu, lordu z…‘“ začal Mikuláš. Bodoni zavrtěl hlavou.

„Tak se to fakt jmenovat nemůže. Potřebuješ něco obecnějšího, něco, co bude mít trochu říz.“

„A co třeba ‚Ankh-morporské ometky‘?“ navrhl Mikuláš.

Gunilla najednou vytáhl ze své zástěry háček (neboli sázítko) a vybral několik liter z písmovky na regále. Stáhl je dohromady, naválel barvou, položil na ně pás papíru a přejel ručním válečkem. Mikuláš četl: „Ankh-morporské kOmety.“

„Trochu jsem to přeházel. Nedával jsem pozor,“

omlouval se Gunilla a natáhl se pro nové písmeno. Mikuláš ho zarazil.

„Počkejte, tak si myslím…“ řekl. „Nechtě to tak, jen na konec obou slov dejte ‚a‘, dlouhé a krátké, a v druhém dejte velké ‚k‘ a malé ‚o‘.“

„Tak by to bylo takhle,“ řekl vzápětí Gunilla. „Hotovo. V pořádku, mládenče? A kolik chcete kopií?“

„Ehm… dvacet? Třicet?“

„A co takhle dvě stovky?“ kývl Gunilla na trpaslíky, kteří se pustili do práce. „Když se toho dělá míň, nestojí ani za to rozjíždět pres.“

„Dobrý bože! Nedokážu si představit, že by se v Ankh-Morporku našlo dvě stě lidí, kteří by byli ochotní zaplatit pět tolarů!“

„Dobrá, tak jim účtujte půltolar. Pak to pořád ještě hodí padesát tolarů pro vás a padesát pro nás!“

„No tohle! Vážně?“ Mikuláš zíral na rozzářeného trpaslíka. „Jenže to je musím nejdřív všechny prodat,“ uvědomil si. „To není jako housky na krámě. To není jako když —“

Začichal. Do očí mu vyhrkly slzy.

Mikuláš zavětřil. Oči mu začaly slzet.

„Ale ne,“ zasténal. „Tak tady máme dalšího návštěvníka. Ten zápach znám.“

„Jaký zápach?“ obrátil se k němu trpaslík.

Dveře se se zaskřípěním otevřely.

Jednu věc je třeba Zápachu Starého Smrdi Ruma přiznat. Byl to odér tak mocný, že si vytvořil svou vlastní osobnost a plně si zasloužil to velké písmeno na začátku. Po prvotním šoku se čichové orgány prostě vzdaly a vypnuly, protože nebyly s to tu věc pochopit o nic víc, než jsou ústřice schopné pochopit oceán. Po několika minutách v přítomnosti Zápachu lidem začal z uší vytékat ušní maz a vlasy se začaly pomalu odbarvovat.

Zápach se vyvinul do takové dokonalosti, že si žil vlastním, napůl nezávislým životem a často sám chodil do divadla nebo si četl útlé svazečky poezie. Zápach Smrdi Ruma žil o třídu výš než jeho pán.

Starý Smrďa Rum měl ruce pevně zaklíněny v kapsách, ale z jedné kapsy vybíhal kus provázku, přesněji řečeno několik kusů silnější nitě sešmodrchané v jeden kus provázku. Na druhém konci provázku cupital malý pejsek neurčitě šedivého zjevu. Možná to byl teriér. Při chůzi mírně pokulhával a kromě toho chodil jaksi nepravidelně našikmo, jako kdyby se chtěl jen tak nenápadně protřít světem. Pohyboval se jako pes, který už dávno zjistil, že svět obsahuje mnohem více hozených bot než neokousaných kostí. Pohyboval se jako pes, který byl připraven dát se v kterémkoliv okamžiku na útěk.

Podíval se na Mikuláše očima plnýma ospalek a řekl: „Haf.“

Mikuláš cítil, že by se měl zastat lidstva.

„Omlouvám se za ten zápach,“ řekl. Pak se znovu zadíval na psa.

„O jakém smradu se to tady pořád mluví?“ zeptal se trpaslík. Nýty na jeho helmici začaly černat.

„On… to… patří… panu Rumovi,“ vysvětloval Mikuláš, který neustále s mírným podezřením pozoroval psa. „Lidé říkají, že je to od žláz.“

Byl si jistý, že toho psa už předtím někde viděl. Vždycky byl někde v koutku obrazu, jako kdyby se jen tak nenápadně loudal ulicemi, nebo prostě seděl na rohu a pozoroval, jak kolem prochází svět.

„Co chce?“ zajímal se trpaslík. „Myslíš, že chce, abychom mu něco vytiskli?“

„Ani bych neřekl,“ zavrtěl hlavou Mikuláš. „Je to vlastně žebrák. Jenže oni už ho v Cechu žebráků nechtějí.“

„Vždyť nic neříká.“

„No, on obvykle prostě jen stojí a čeká, až mu lidé něco dají, aby šel pryč. Ehm… slyšel jste někdy o takových těch oslavách na uvítanou, kde sousedi a místní obchodníci vítají nově příchozí?“

„Jistě.“

„Tak tohle je odvrácená strana takových podniků.“

„Starý Smrďa Rum přikývl a natáhl ruku. „Všecko dobrý, pane Tlačko. Jen žádnej med kolevá huby, na mé, jo? Blbečkové, sem jim to řikal, já nepeču s žádnou šlechtou, horní ani dolní, vyprdnoutsenaně! Tisíc let a krevety. Bong!“

„Haf.“

Mikuláš se znovu zadíval na psa.

„Vrr,“ oznámil mu pejsek.

Trpaslík se poškrabal někde v hlubinách svého plnovousu.

„Jedné věci už jsem si v tomhle městě stačil všimnout,“ řekl. „A sice toho, že od pouličního prodavače koupí lidé prakticky cokoliv.“

Zvedl hrst vytištěných novinových stránek, ještě vlhkých z lisu.

„Poslyšte, pane, rozumíte mně?“

„Vyprdnousenato.“

Trpaslík šťouchl Mikuláše do žeber. „Znamená to ano, nebo ne, co myslíš?“

„Spíš ano.“

„Výborně. Dobrá, tak se koukněte, jestli prodáte tyhle věcičky za… hm… dvacet pencí za jednu, můžete si nechat —“

„Moment, nemůžete to prodávat takhle levně!“ přerušil ho Mikuláš.

„Proč ne?“

„Proč? Protože… protože… protože to by si to potom mohl přečíst každý, proto!“

„Výborně, protože to by pak znamenalo, že každý zaplatí dvacet pencí,“ odpověděl trpaslík klidně. „Ve městě je mnohem víc chudých lidí než bohatých a věř mi, že z těch chudých dostaneš peníze mnohem snáz.“ Udělal obličej na Starého Smrďu Ruma. „Možná že se vám ta otázka bude zdát divná, ale máte nějaké přátele?“

„Řikal sem jim to! Řikal! Vyprdnoutsenaně!“

„Asi ano,“ tlumočil Mikuláš. „Táhne to s partou… hm… nešťastníků, kteří žijí pod jedním z mostů, žebrají a páchají drobné krádeže a tak. Tedy… on s nimi spíše… páchne, než…“

„Tak dobře,“ přikývl trpaslík a zamával na Ruma výtiskem Ankh-morporské Komety. „Řekněte jim, že když prodají tyhle věcičky lidem za dvacet pencí, můžou si jednu krásnou lesklou penci nechat.“

„Jo? A víte vy, co si můžete? Můžete si tu vaši lesklou penci strčit tam, kam slunce nesvítí,“ odpověděl Smrďa Rum.

„Aha, takže vy —“ začal trpaslík.

Mikuláš mu položil ruku na paži. „Promiňte, jen okamžik — Co jsi to říkal, Rume?“

„Vyprdnoutsenato,“ odpověděl Starý Smrďa Rum.

Znělo to jako Smrďův hlas a přicházelo to zhruba z oblasti Smrďova obličeje, ale bylo v tom zcela jasné pochopení situace, jakého se vám u lidí Smrďova druhu málokdy dostalo.

„Chcete víc než jednu penci?“ zeptal se Mikuláš opatrně.

„No, stálo by to tak za pět pencí,“ odpověděl Starý Smrďa. „Více méně.“

Z jakéhosi neznámého důvodu byl Mikulášův pohled přitahován k šedému pejskovi. Ten mu pohled zcela přátelsky oplatil a řekl: „Haf?“

Mikuláš se znovu podíval na starého žebráka. „Poslyš, Smrďo, není ti nic?“

„Blááhev bliva, bláhev bliva!“ odpověděl Starý Smrďa Rum tajemně.

„Dobrá… dvě pence,“ řekl trpaslík.

„čtyři,“ jako by odpověděl Rum. „Ale co se s tím budem párat, ne? Co takhle tolar za třicet?“

„Platí!“ přikývl Dobrohor, plivl si na dlaň, natáhl ruku před sebe, a byl by stvrdil úmluvu plácnutím, kdyby mu v tom Mikuláš naléhavým gestem nezabránil.

„To bych nedělal.“

„Proč ne?“

Mikuláš si povzdechl. „Máte nějakou hroznou, zohavující chorobu?“

„To ne!“

„A chtěl byste nějakou?“

„Hm.“ Trpaslík spustil ruku. „Řekněte svým přátelům, ať se tady hned zastaví, ano?“ Pak se obrátil k Mikulášovi.

„Jsou důvěryhodní?“

„No… svým způsobem,“ pokýval hlavou Mikuláš. „Ale asi by nebylo dobré nechávat v jejich dosahu ředidla na barvu a tak.“

Starý Smrďa Rum a jeho pes pomalu kulhali ulicí. Zvláštní na tom bylo, že mezi nimi probíhal rozhovor, přestože tady, technicky vzato, šel jen jeden člověk.

„Vidíš?Já ti to říkal.“

„Vyprdnoutsenato.“

„Správně. Jen se mě drž a nikdy to s tebou nedopadne příliš špatně.“

„Vyprdnoutsenato.“

„Myslíš? No, já si myslím, že nám to zatím bude muset stačit. Haf. haf.“


Pod Nedomyšleným mostem žilo dvanáct osob. Žily si v luxusu, i když není těžké dosáhnout luxusu, když ho definujete jako situaci, kdy se alespoň jednou denně něčeho najíte, a zvláště pak jste-li tolerantní k výrazu „něčeho“. Technicky vzato byli žebráci, i když žebrat museli jen výjimečně. Příležitostně se chovali jako malí zlodějíčkové, i když většinou sebra-li jen to, co někdo vyhodil — obvykle lidé, kteří pospíchali z je-jich společnosti.

Ti, kteří je trochu znali, byli přesvědčeni, že vůdcem skupinky je Jindra Rakvář, který by jistě byl mistrem města ve vykašlávání hlenů, samozřejmě za předpokladu, že by se chtěl o tento titul ucházet ještě někdo jiný. Jenže skupinka žila v pravé demokracii, v níž má každý svůj hlas. Patřil sem dále Podříznutý Arnold, jehož chybějící nohy mu poskytovaly nezanedbatelnou výhodu v každé hospodské rvačce, kde mohl muž s dobrými zuby ve výši klína ostatních bojovat svým speciálním způsobem. Následoval Kachní muž. Kdyby nebylo kachny, kterou nosil na hlavě a jejíž existenci nonšalantně popíral, mohl být Kachní muž považován za přívětivého, vzdělaného a příčetného člověka, stejného jako je jeho soused. Naneštěstí byl jeho sousedem právě Starý Smrďa Rum.

Dalších osm lidí představoval Ondro Dokopy.

Ondro Dokopy byl jeden muž, v jehož hlavě se ovšem vyskytovala více než jedna mysl. V období klidu, když se právě nepotýkal s žádným problémem, se to nepoznalo, s výjimkou drobných tiků v obličeji a změny výrazů, kdy se mu mysli těch ostatních poněkud vymkly z kontroly. Jinak v jeho hlavě žili Jožo Dokopy — jeho bratr, lady Hermiona, malý Sidney, pan Vidlák, Kudrnáč, Soudce a Myslitel. Patřil k nim ještě Burke, ale společnost Burkeho viděla jen jednou a nikdy víc už o to nestála, takže ostatních sedm osobností ho prakticky vytěsnilo. Na oslovení Ondro v jeho těle nikdo nereagoval. Podle mínění Kachního muže, který byl ve společnosti pod mostem pravděpodobně nejlepší expert na přímé myšlení, byl Ondro nejspíš jakási nevinná a pohostinná osoba, obdařená psychickým darem, jež byla jednoduše zatlačena do pozadí přesilou osobností okupujících.

Člověk jako Ondro si mohl své místo ve světě najít právě jen ve společnosti pod mostem. Přivítali ho, nebo přesněji řečeno je, a přijali do svého bratrstva kolem kouřícího ohně. Vzato kol a kolem, mohl mezi ně zapadnout každý, jehož osobnost se alespoň pět minut neměnila.

Celou společnost spojovala ještě další věc — přestože Ondru Dokopyho nedokázalo spojit vůbec nic —, totiž víra, že pes může mluvit. Skupina kolem kouřícího ohně věřila, že slyší mluvit mnoho věcí, například stěny. V porovnání s tím byl mluvící pes maličkostí. Kromě toho respektovali skutečnost, že Gaspoda má nejdokonalejší mozek z celé skupiny a nikdy se nenapije ničeho, co by leptalo nádobu.

„Tak to zkusíme znovu, ano?“ řekl Gaspoda. „Když prodáte třicet těch věcí, dostanete tolar. Celý tolar. Chápete to?“

„Vyprdnoutsenato.“

„Kvák.“

„Agrogro… bum!“

„Kolik je za to starých bot?“

Gaspoda si povzdechl. „Ne, Arnolde. Za ty peníze si můžeš koupit tolik starých —“ Z hrdla Ondry Dokopyho se vydralo jakési zadunění a zbytek společnosti utichl. Když Ondra Dokopy nějakou chvíli mlčel, nikdy nebylo jisté, kým pak bude.

Vždycky tady hrozilo nebezpečí, že by mohl být Burkem.

„Mohu se na něco zeptat?“ řekl Ondra Dokopy poněkud rozechvělým, vyšším hlasem.

Spolek se uvolnil. To vypadalo jako lady Hermiona. S tou nebývaly problémy.

„Ano… vaše vznešenosti?“ řekl Gaspoda.

„To ale není… práce, že ne?“

Zmínka o práci přivedla zbytek skupiny do stavu stresu a užaslého zmatku.

„Háruk…bum!“

„Vyprdnoutsenato!“

„Kvák!“

„Ne, ne, ne,“ pospíšil si Gaspoda. „To přece není žádná práce! Jen tak budeme podávat ty věci a brát za to peníze! To mně jako práce nepřipadá.“

„Já teda nepracuju!“ vykřikl Jindra Rakvář. „Jsem sociálně absolutně nezpůsobilý v celé oblasti pracovních možností!“

„My nikdy nepracujeme,“ opakoval Podříznutý Arnold. „Jsme gentlemani.“

„Ehm,“ odkašlala si lady Hermiona.

„Gentlemani a dámy,” dodal galantně Arnold.

„Jenže to vypadá na velmi ošklivou zimu,“ poznamenal Kachní muž. „Nějaké peníze navíc by se hodily.“

„Na co?“ zajímal se Arnold.

„Za tolar na den bychom si mohli žít jako králové, Arnolde.“

„No počkej, to jako myslíš, že by nám někdo mohl useknout hlavu?“

„Ne, já—“

„Nebo že by mi někdo mohl vlízt do latríny s rozžhaveným pohrabáčem a —“

„Ne! Já myslel —“

„Že by mě mohl někdo utopit v putýnce vína?“

„Ne, to je umírat jako králové, Arnolde.“

„Já bych neřek, že existuje tak velká putýnka s vínem, ze které by ses nepropil ven,“ zabručel Gaspoda. „Tak co, pánové? Ah pardon, a dámo. Mám teď… má tedy Rum říct tomu mládenci, že to bérem?“

„Jasně.“

„Tak jo.“

„Gavvark… bum!“

„Vyprdnoutsenato.“

Pak se všichni podívali na Ondru Dokopyho. Tomu se chvilku pohybovaly rty a tvář několikrát změnila výraz. Pak pozvedl pět demokratických prstů.

„Takže to bérem,“ přikývl Gaspoda.


Pan Zichrhajc si zapálil doutník. Kouření bylo jeho jedinou slabostí. Přesněji řečeno, kouření bylo jeho jediným zlozvykem, u nějž byl ochoten připustit, že je to zlozvyk. Všechny ty ostatní řadil do oblasti pracovních dovedností.

Nectnosti pana Tulipána byly také mnohé, ale dobrovolně přiznával levnou vodu po holení, protože člověk, konec konců, musí něco pít. Drogy nepočítal, už třeba jen proto, že se k opravdovým drogám dostal jen jedinkrát, a to tehdy, když oloupili zvěrolékaře a pan Tulipán zhltnul několik velkých pilulí, po jejichž požití mu všechny žíly na těle zduřely jako rudé hadice.

Tihle dva nebyli mordýři. Rozhodně oni se za mordýře nepovažovali. Nebyli ani lupiči. Nikdy by je nenapadlo přemýšlet o sobě jako o lupičích. Nepovažovali se ani za vrahy. Vrazi byli noblesa a měli svá pravidla. Zichrhajc a Tulipán — Nová firma — jak je pan Tulipán rád nazýval — žádná pravidla neměli.

Považovali se za zařizovatele. Zařizovali, aby se jisté věci staly, a v souvislosti s tím navštěvovali různá místa.

Je třeba podotknout, že když se říká „mysleli“ nebo „uvažovali“ a podobně, znamenalo to „pan Zichrhajc myslel, pan Zichrhajc uvažoval“. Pan Tulipán sice používal svou hlavu neustále, ale spíše jako předmět, ale až na výjimku dvou překvapivých oblastí nebyl zvyklý používat i její obsah. Jednoduše řečeno, pochopení veškeré víceslabičné konverzace nechával na panu Zichrhajcovi.

Pan Zichrhajc na druhé straně nebyl nijak zvlášť dobrý v užívání klidného, lhostejného násilí a obdivoval skutečnost, že něčeho takového měl pan Tulipán naprosto neomezenou zásobu. Když se poprvé sešli, každý v tom druhém okamžitě odhalil kvality, které měly jejich partnerství dodat mnohem větší rozměr, než jaký by mu dal součet jejich kusů. Pan Zichrhajc velmi rychle pochopil, že pan Tulipán není šílený maniak, jak se jevil zbytku světa. Některé negativní vlastnosti se mohou dobrat až na vrchol dokonalosti, která pak změní samu jejich podstatu, a pan Tulipán proměnil vztek v umění.

Nebyl to obyčejný vztek za každou cenu. Byl to čirý, destilovaný vztek, vztek, který pramenil z nějakých tajemných, jedovatých zákoutí, zasutých v hlubinách lidské duše, fontána nekonečné rudé zášti. Pan Tulipán žil celý život na oné slaboučké lince, na niž většina obyčejných lidí vstoupí teprve ve chvíli, kdy jim přeskočí v hlavě, uchopí francouzák a rozbijí někomu ze.svých bližních mnoha údery hlavu. Pro pana Tulipána byl vztek běžným stavem. Zichrhajc občas přemýšlel, co. se tomu muži stalo, že se tak strašlivě rozzlobil, ale pro Tulipána byla minulost úplně jiná země, jejíž hranice byly dokonale střeženy. Občas ho pan Zichrhajc v noci slyšel křičet ze spaní.

Najmout pana Zichrhajce a Tulipána bylo velmi těžké. Museli jste znát ty správné lidi. Abychom byli přesnější, museli jste znát ty špatné lidi, ale na to, abyste se s nimi seznámili, jste museli nějakou dobu strávit v jistém baru a přežít, což byl první test. Ti špatní lidé samozřejmě pány Tulipána a Zichrhajce neznají. Ale znají jistého muže. A ten muž by po jisté době mohl připustit, jen tak všeobecně, že je tady určitá možnost, jak vstoupit v kontakt s někým zichr-hajcoidního či tulipánoidního charakteru. Pak už si na nic nevzpomene, což je způsobeno momentální ztrátou paměti zaviněnou nedostatkem peněz. Jakmile byla paměť příslušným způsobem vyléčena, mohl vám onen muž poskytnout jistou adresu, kde jste se pak setkali v temném koutě s dalším člověkem, který vám do očí zapřel, že by kdy v životě slyšel jméno Tulipán nebo Zichrhajc. Pak se vás jen pro pořádek zeptal, kde by vás našel například dnes v devět hodin večer.

A tak se setkáte s panem Zichrhajcem a Tulipánem. Oni budou vědět, že máte peníze, budou vědět, že něco potřebujete, a pro případ, že byste byli opravdu velmi hloupí, budou vědět, jaká je vaše adresa.

A proto Novou firmu velmi překvapilo, že její poslední klient přišel rovnou za nimi. To bylo na pováženou. Na pováženou bylo i to, že byl mrtev. Nové firmě obvykle mrtvá těla potíže nedělala, ale Tulipán a Zichrhajc neměli rádi, když na mě mrtvoly mluvily.

Pan Kosopád si odkašlal. Pan Zichrhajc si všiml, že při tom vykašlal malý obláček prachu. Pan Kosopád byl totiž zombie. „Musím opakovaně zdůraznit,“ říkal právě pan Kosopád, „že v tomhle případě celou tu věc spíše tak nějak zařizuju…“

„Přesně jako my,“ ušklíbl se pan Tulipán.

Pan Kosopád jediným pohledem naznačil, že i kdyby to trvalo tisíc let, on nikdy nebude jako pan Tulipán, ale řekl: „Přesně tak. Mí klienti si přáli, abych našel nějaké… experty. Našel jsem vás. Dal jsem vám jisté zapečetěné instrukce. Vy jste objednávku přijali. A pokud tomu dobře rozumím, vy jste na základě toho provedli jisté… přípravy. Nevím jaké. Moje spojení s vámi má, jak se říká, hodně dlouhé otěže. Rozumíte mi?“

„Co je to ta -aná otěž?“ zamračil se pan Tulipán. V přítomnosti mrtvého právníka se necítil dobře a začínal být popudlivý.

„Budeme se scházet jen v nejnutnějších případech a říkat jen to nejpotřebnější.“

„Já nenávidím tyhle -aný zombie,“ prohlásil pan Tulipán. Dnes ráno zkusil něco, co našel v bedýnce pod dřezem. Odvozoval logicky, že když to mohlo čistit dřezy a odpady, musela to být nějaká chemikálie. Teď mu jeho rozlehlé vnitřnosti posílaly podivná poselství.

„Buďte si jistý, že ten vztah je oboustranný,“ prohlásil pan Kosopád.

„Já vím, co se nám tady snažíte říci,“ přikyvoval pan Zichrhajc. „Vy se nám tady snažíte říct, že kdyby něco, tak jste nás v životě neviděl a —“

„Ehm…“ odkašlal si pan Kosopád.

„Ve svém životě po životě,“ opravil se pan Zichrhajc. „Dobrá. A jak to bude s penězi?“

„Jak bylo dohodnuto, k sumě, na níž jsme se dohodli, bude navíc připočítáno ještě třicet tisíc tolarů na zvláštní výdaje.“

„V drahých kamenech, ne v penězích.“

„Jistě. Mí klienti by vám stejně těžko psali šek. Odměna bude doručena dnes v noci. A pravděpodobně bych se měl zmínit ještě o jedné věci.“ Jeho vysušené ruce zašustily štůskem vyšisovaných papírů v kufříku a podaly panu Zichrhajcovi složku.

Pan Zichrhajc do ní nahlédl. Pak rychle zalistoval vloženými listy.“

„Můžete to ukázat i té svojí opičce,“ podotkl pan Kosopád.

Panu Zichrhajcovi se podařilo zachytit ruku pana Tulipána dříve, než stačil dosáhnout zombii do obličeje. Pan Kosopád při tom ani nemrkl.

„Má celou historii našeho života, pane Tulipáne!“

„Tak? Ale to neznamená, že bych mu nemohl utrhnout tu jeho… -anou přišitou hlavu!“

„Právě to nemůžete,“ ušklíbl se na něj pan Kosopád. „A váš kolega vám řekne proč.“

„Protože tuhle náš přítel jistě udělal spoustu kopií, že je to tak, pane Kosopáde? A pravděpodobně je uložil na spoustu různých míst pro případ, že by náhodou zem… tedy pro případ, že by —“

„— došlo k nějaké nehodě,“ doplnil hladce pan Kosopád. „Skvělá práce. Zatím jste měli velmi zajímavou kariéru, pánové. Jste ještě velmi mladí. Vaše talenty vás vkrátku zavedly daleko a v profesi, již jste si zvolili, vám vynesly skvělou reputaci. Zatímco já samozřejmě nevím, jakého úkolu se máte zhostit — a to zdůrazňuji, nevím o tom skutečně ani to nejmenší—, nepochybuji, že na nás všechny uděláte velký dojem.“

„Ví o našem kontaktu v Quirmu?“ ozval se pan Tulipán.

„Jo,“ přikývl lakonicky pan Zichrhajc.

„A co ta věcička s drátěným pletivem, kraby a tím bankéřem?“

„Taky.“

„A co štěňata a to děcko?“

„Ví to,“ řekl pan Zichrhajc. „Ví skoro všechno. Je velmi chytrý. A myslíte, že víte, kde jsou pohřbena jednotlivá těla, pane Kosopáde?“

„S jedním nebo dvěma jsem i mluvil,“ přikývl pan Kosopád, „ale jak se zdá, zatím jste nespáchali žádný zločin v oblasti Ankh-Morporku, jinak bych s vámi, pochopitelně, nemohl jednat.“

„A kdo řek, že jsme nespáchali žádnej -anej zločin v Ankh-Morporku?“ dotazoval se pan Tulipán ublíženým tónem.

„Pokud mám své informace, ještě nikdy jste v našem městě nebyli.“

„No a? Už jsme na to měli celej -anej den!“

„Chytili vás?“ zajímal se pan Kosopád.

„To ne!“

„Pak jste žádný zločin nespáchali. Mohu vyjádřit svou naději, že vaše činnost v našem městě nebude zahrnovat žádnou kriminální aktivitu?“

„To ať vás ani nenapadá.“

„Místní hlídka si vysloužila jistou pověst a různé cechy si velmi žárlivě střeží svá teritoria.“

„Policii chováme ve velké úctě,“ řekl pan Zichrhajc. „Neobyčejně si ceníme práce, kterou odvádí.“

„My ty -aný policajty milujeme!“ přidal se pan Tulipán.

„Kdyby tady byla policejní merenda, byli bychom první, kdo by si koupil lístky,“ doplňoval pan Zichrhajc.

„Zvlášť kdyby ji vystavili na nějakým malým pódiu nebo stánku, kam by se člověk snadno dostal,“ připojil pan Tulipán, který se zřejmě pohyboval v poněkud jiné rovině. „Máme rádi krásný věci,“ dodával.

„Chtěl jsem se jen ujistit, že si navzájem rozumíme,“ uzavřel hovor pan Kosopád a s cvaknutím zavřel kufřík. Pak vstal, kývl hlavou a prkenně vyšel z místnosti.

„Co je to za —“ začal pan Tulipán. Pan Zichrhajc pozvedl prst k ústům. Pak tiše přešel ke dveřím a otevřel je. Právník byl pryč.

„On ví, proč tady jsme,“ zašeptal zapáleně pan Tulipán. „Tak co se to na nás -aně pokouší hrát?“

„To je tím, že je to právník,“ vysvětloval pan Zichrhajc. „Je to tady docela hezké!“ dodal pak nápadně zvýšeným hlasem.

Pan Tulipán se rozhlédl kolem. „Houbeles,“ zavrčel. „Na začátku jsem si toho nevšiml, ale teď vidím, že je to -aná napodobenina baroka, postavená v devatenáctém století. Všechny poměry jsou použitý chybně. Viděl jste ty sloupy v hale? Jo? -aný šestý století Efebe smíchaný s druhým stoletím Mžilibaby — to ty -aný křížový kytky! Měl jsem co dělat, abych se nesmál.“

„Ano,“ přikývl pan Zichrhajc. „Jak už jsem poznamenal dříve, jste muž nečekaných znalostí, pane Tulipáne.“

Pan Tulipán zatím přešel k zahalenému obrazu visícímu na zdi a shrnul měkkou látku stranou.

„No teda— to snad… vždyť to je -anej da Quirm!” prohlásil. „Viděl jsem ho vytištěněj. Dáma chovající fretku. Namaloval to v tý době, kdy se stěhoval z Genový a byl ovlivněn tím -aným Cravattim. Podívejte se na tu -anou práci štětcem, hele! Vidíte, jak ta linie rukou přitahuje voko do vobrazu? Koukněte na božskou dokonalost toho nasvícení krajiny v pozadí, co je vidět tůn -aným voknem! A všiml jste si, jak vás čumák tý fretky sleduje, ať se hneš kam se hneš? To dokáže jen vopravdickej -anej génius. Klidně vám řeknu jednu věc… kdybych tady byl sám, tak bych -aně brečel jak malej kluk.“

„Je to opravdu velmi hezké.“

„Hezké?“ odpověděl pan Tulipán, který si zoufal nad vkusem svého kolegy. Přešel k soše u dveří, zamračeně se na ni zadíval a pak lehce přejel prsty po mramoru.

„A tohle! To je — Schtchukin![5] Vsadim se o jakejkoliv obnos! Ale v katalogu jsem tudle sochu nikdy neviděl. A někdo ji nechá jen tak stát v prázdným baráku, kam může vlézt kdokoliv z ulice a šlohnout ji!“

„Tohle místo je skvěle chráněné. Viděl jste pečeti na dveřích.“

„Cechy? Partičky -anejch amatérů! My bysme se sem dostali stejně snadno, jak prochází horkej nůž tenkým ledem, a vybrali tohle hnízdo do posledka, a vy to víte. Městem si cho-děj amatéři, štěrkožrouti, zahradní ozdoby a mrtvoly… Kdyby-sme chtěli, mohli bysme tohle město obrátit naruby.“

Pan Zichrhajc neřekl nic. I jeho napadlo skoro totéž, ale oproti svému kolegovi on nikdy automaticky nejednal podle prvního záchvěvu mysli, který se tvářil jako myšlenka.

Byla pravda, že Firma ještě nikdy v Ankh-Morporku neo-perovala. Mistr Zichrhajc se mu zatím vyhýbal. A proč vlastně? No, především proto, že existovalo množství jiných měst a pud sebezáchovy mu říkal, že Velká Wahoonie[6] by ještě mohla chvíli počkat. Od okamžiku, kdy potkal pana Tulipána, měl Plán a zjistil, že jeho vlastní vynalézavost kombinovaná s neutuchající zuřivostí pana Tulipána jim slibuje velmi úspěšnou kariéru. Rozvinul jejich obchodní činnost v Genově, Pseudopolisu a Quirmu — tedy ve městech menších, kde byla snazší orientace, i když v posledním čase Ankh-Morpork čím dál tím více připomínala.

Důvod, proč se jim tak dobře dařilo, spočíval v tom, a to si pan Zichrhajc uvědomoval, že lidé dříve či později změkli. Vezměte si například trollí Brekcii. Jakmile se jednou podařilo vytvořit spolehlivou přepravní stezku pro břidlák a kvak až do Überwaldu a konkurenční klany byly eliminovány, trollové změkli. Náčelníci klanů se začali chovat jako společenská smetánka. Všude to bylo stejné — staré kriminální gangy a zločinecké rodiny se dostaly ve společnosti do jistého rovnovážného stavu a usadily se, aby se z nich stal zvláštní druh specializovaných obchodníků. Zmenšily počet svých pohůnků a zvýšily počet butlerů a majordomů. A pak, když došlo k nějakým obtížím a tihle obchodníci najednou potřebovali nátlakové prostředky, muže, kteří kromě násilí uměli i myslet… nuže, byla tady Nová firma. Připravená a ochotná. A čekající.

Jednoho dne přijde čas pro novou generaci, říkal si pan Zichrhajc. Pro generaci, která bude dělat věci po svém, novým způsobem, nezatížená okovy tradice, která dokáže tolik spoutávat. Budou to lidé, kteří se budou dít! Pan Tulipán, například, se děl neustále.

„Hele, hele a čumte na tohle!“ vyjekl dějící se pan Tulipán, který odkryl další obraz. „Podepsáno Vypulokem, ale je to jen. -anej padělek. Hele, podívej,“ unesen rozhořčením panu Zichr-hajcovi zatykal, Jak to světlo padá semdle, vidíte to? A to listí tůdle na tom stromě? Teda jestli todle maloval Vypuloko, tak to musel malovat -anou nohou… Pravděpodobně to byl někdo z jeho -anejch žáků…“ Zatímco trávili čas ve městě, sledoval pan Zichrhajc pana Tulipána, trousícího za sebou čisticí prášek a psí tablety proti červíkům, z jedné městské umělecké galerie do druhé. Ten muž na tom trval. Bylo to poučení. I když hlavně pro ředitele.

Pro umění měl pan Tulipán instinkt, který postrádal pro chemii. Zatímco nasával polevový cukr a prášek proti pocení nohou, vnikal do soukromých galerií a krví podlitýma očima prohlížel nervózně vystavovaná plata miniatur řezaných ze slonoviny.

Pan Zichrhajc přihlížel v němém obdivu a jeho kolega zatím dlouze a květnatě hovořil o padělcích miniatur, o slonovině napodobované postaru, kostí, a o tom novém -aném způsobu, který vymysleli ti -aní trpaslíci, co k tomu používají chemicky čištěný olej, křídu a -anej líh z Nacles.

Prohlížel goblény, v dlouhých monolozích rozebíral hrubou a hustou osnovu, rozplakal se před obrazem svěže zelené venkovské krajiny a pak dokázal, že chlouba galerie, stolatský goblén ze třináctého století, nemůže být starší než sto let, protože — hele, koukněte — vidíte tuhle tu rudou barvu? Ten vodstín? Tak v tý době žádná taková -aná barva neexistovala. A… co je todle?

Agateánská pohřební popelnice z dynastie Č‘un Iš‘un Ka? Tak to vás někdo pěkně tahá za -anou fusekli, hochu, protože ta poleva je dokonalý amatérismus!“

Bylo to skutečně úžasné a pana Zichrhajce to fascinovalo tak, že málem tu a tam zapomenul strčit do kapsy nějakou tu drahou a zajímavou maličkost. Je však třeba přiznat, že byl s kvalitami a rozsahem uměleckých znalostí pana Tulipána obeznámen. Když občas museli spálit místo činu, pan Tulipán se vždycky důkladně ujistil, že uvnitř nezůstal žádný opravdu nenahraditelný umělecký předmět, i když to znamenalo obětovat nějaký ten čas navíc a přivázat zbývající živé obyvatele domu na jejich lůžka. Někde pod tou sítí jizev po zraněních, která si sám zasadil, a v srdci, jež se chvěje chronickou zuřivostí, se ukrývala duše skutečného znalce s neomylným citem pro krásu. Bylo podivné najít tyto vlastnosti v těle muže, který si byl ochoten kdykoliv do některé hlavní žíly vstříknout roztok koupelové soli.

Obrovské dveře na opačném konci místnosti se otevřely a odhalily temný prostor za sebou.

„Pane Tulipáne?“ zvolal pan Zichrhajc.

Tulipán se pomalu zvedl od bolestivě pomalého a dlouhého zkoumání stolku, který mohl být pravým stolkem Tapasi, s pověstnou intarzií zhotovenou s použitím přinejmenším dvanácti -aných vzácných dýh.

„Hmm?“

„Nastal čas se znovu sejít se šéfy.“


Mikuláš se toho dne právě chystal opustit svou kancelář, když na dveře někdo zaklepal.

Opatrně je pootevřel, ale pak už byl odstrčen dveřmi dovnitř, až narazil zády na stěnu.

„Vy dokonale a příšerně nevděčná osobo!“

Kdo by rád slyšel taková slova pronesená na svou adresu, zvláště z úst mladé a půvabné dívky? Slovo „nevděčná“ použila se stejným přízvukem, který by si v ústech pana Tulipána vysloužil jednu z pomlček s příponou. Mikuláš už viděl Sacharózu Rezámkovou několikrát předtím, když pomáhala svému dědečkovi v jeho malé rytecké dílně. Nikdy si jí zvlášť nevšímal. Nebyla nijak výjimečně přitažlivá, ale nedá se ani zdaleka říci, že by byla ošklivá. Pro Mikuláše to dosud byla jen nějaká dívka v zástěře, která v pozadí vykonávala nějaké drobné domácí práce, jako třeba že utírala prach nebo aranžovala květiny. Pokud si o ní vůbec vytvořil nějaké míně-ní, pak snad jen to, že trpí stihomamem urozenosti, který vyjadřuje přehrávanou vznešeností a ošidným přesvědčením, že mít dobrou etiketu znamená totéž jako být z dobrého rodu. Shrnul to vyjádřením, že jednoduše zaměňuje manýrismus za manýry.

Teď si ji mohl prohlédnout mnohem jasněji, protože za ním postupovala místností, a s náhlou úlevou lidí, kteří si myslí, že už v nejbližším okamžiku pravděpodobně zemřou, si uvědomil, že kdyby vzal v potaz módu v běhu století, je Sacharóza velmi hezká. Požadavky na krásu a její měřítka se během času mění a před dvěma sty lety by Sacharóziny oči přinutily velkého Cravattiho překousnout štětec vedví, před třemi sty lety by sochař Lila Mauvaise zvaný Fialetti vrhl jediný pohled na křivku její brady a upustil si dláto na nohu, před tisícem let by efebští básníci psali o tom, že už jen její nos stojí za to, aby na moře vyplulo přinejmenším čtyřicet lodí. A měla velmi dobré středověké uši.

Její ruce však byly naprosto moderní a jedna z nich zasadila Mikulášovi dlaní úder do tváře, který pálil, až mu do očí vytryskly slzy.

„Těch dvacet tolarů měsíčně bylo skoro všechno, co jsme měli!“

„Pardon? Já vám nerozumím!“

„Jasně, není už právě nejrychlejší, ale kdysi býval jedním z nejlepších rytců ve městě!“

„Aha… ehm, ano. Tedy…“ Mikuláš náhle pocítil záchvat viny v souvislosti s panem Rezámkem.

„A vy jste nás o to připravil… jen tak!“

„Já jsem nechtěl! Jenže trpaslíci do mě… Prostě se to stalo!“

„Pracujete pro ně?“

„Tak trochu… spíš jako s nimi…“ odpověděl Mikuláš.

„A my zatím můžeme umřít hladem, jo?“

Sacharóza, celá udýchaná, stála přímo před ním. Měla přehršel dalších velmi pěkně vyvedených fyzických rysů, které, pokud nevymřou muži, z módy nevyjdou nikdy a cítí se doma a na svém místě v kterémkoliv století. Jak se zdálo, Sacharóza doufala, že strohé, z módy vyšlé šaty to zmírní. Mýlila se.

„Podívejte, musím se jich držet, musím s nimi pracovat,“ vysvětloval zajíkavě Mikuláš a snažil se nezírat. „Teda, myslím trpaslíky. Lord Vetinari byl v téhle věci velmi… neoblomný. A najednou se to všechno hrozně zkomplikovalo —“

„Cech rytců bude zuřit a nedá si to Ubit, je vám to jasné?“ dotírala na něj.

„Ehm… jistě.“ Zoufalá myšlenka zasáhla Mikuláše tvrději než Sacharózina ruka. „To jsem čekal. Můžu se zeptat… Vy byste asi nechtěla tahle slova prohlásit za oficiální, že? Víte, jak to myslím: ‚Jsme pobouřeni a rozzuřeni,‘ prohlásil mluv… prohlásila mluvčí Cechu rytců?“

„A proč?“ zeptala se s podezřením.

„Mám strašný nedostatek novinek do dalšího vydání,“ odpověděl jí Mikuláš. „Podívejte, nemohla byste mi pomoci? Mohl bych vám platit… ehm… dvacet pencí za zprávu a hodilo by se mi jich tak… alespoň pět denně.“

Už už otvírala ústa, aby mu něco odsekla, když jí v tom zabránila ta část mysli, která prováděla průběžné výpočty. „Tolar denně?“ naklonila hlavu ke straně.

„I víc, když to budou zajímavé a dlouhé články,“ sliboval v zoufalství Mikuláš.

„Pro tu dopisovou věcičku, co děláte?“

„No.“

„Tolar?“

„Jo.“

Nedůvěřivě se a něj dívala. „Ale to si přece nemůžete dovolit, že ne? Jestli jsem si to dobře zapamatovala, tak si sám vyděláváte právě třicet tolarů. Alespoň jste to říkal dědečkovi.“

„Věci se poněkud změnily. Sám jsem se s tím ještě nestačil vyrovnat, abych řekl pravdu.“

Pořád ho nedůvěřivě pozorovala, ale přirozená zvědavost vlastní Ankh-morporčanům a naděje na nějaký ten tolar nabíraly vrch.

„No, slýchávám různé věci,“ začala. „A… že bych je měla psát? To snad je docela vhodná práce pro dámu, že? Vždyť je to prakticky kulturní.“

„Hm… skoro, řekl bych.“

„Nerada bych dělala něco, co by nebylo správné, víte? Konec konců, vy už to děláte několik let…“

„Podívejte, já jsem já,“ zamračil se Mikuláš. „Pokud se pro-ti tomu ohradí cech, budou si to muset vyřídit s Patricijem.“

„No… dobrá… jestli si jste jistý, že je to vhodné zaměstnání pro mladou dámu…“

„Takže zítra ráno přijďte rovnou do tiskárny,“ rozhodl se Mikuláš. „Já myslím, že bychom mohli v nejbližších dnech dát dohromady další novinkový dopis.“

Byl to plesový sál, celý vyzdobený v rudé a zlaté, ale přitom v šeru jakoby zašlý a zatuchlý, a svícny bez svíček mu dodávaly poněkud strašidelný vzhled. Kruh svíček, hořících kolem středu, se jen matně odrážel od zrcadel na stěnách. V minulosti by pravděpodobně stačil velkou místnost dokonale osvětlit, ale během let celé místo i všechny předměty podivně zašly a zmatněly, takže záře svící vypadala jako vzdálený podvodní svit, který se stěží prodírá pralesem mořských rostlin.

Pan Zichrhajc byl na poloviční cestě ke kruhu, když si uvědomil, že jediný zvuk, který slyší, je zvuk jeho vlastních kroků. Pan Tulipán se tiše odkradl do šera a teď stahoval povlak z něčeho, co stálo u jedné stěny.

„No tohle! To se z toho poskvrním!“ vypravil ze sebe zajíkavě. „Tak tohle je fakticky -anej poklad! U mrtvý krtonožky! Pravej -anej Kamejo Ernesto. Vidíte tady tu prácičku s per-letí?“

„Pane Tulipáne, teď není čas na —“

„Udělal jich prý jenom šest. Ale ne, vždyť oni to dokonce nechali -aně rozladěný!“

„Ke všem ďáblům, čeká se od nás, že se budeme chovat jako profesionálové!“

„Třeba by se ten nástroj líbil vašemu příteli jako dárek?“ ozval se hlas uprostřed komnaty.

V kruhu svíček stál polokruh šesti židlí. Byly starodávného slohu a tvarů. Zadní opěradla, čalouněná kůží, vytvářela plochou polokouli, něco jako skořepinu ořechu, která měla původně chránit Člověka před průvanem, ale teď navíc v chabém světle poskytovala lidem sedícím v křeslech jejich soukromá jezírka hlubokého stínu.

Pan Zichrhajc už tady jednou byl. Obdivoval to uspořádání. Ten, kdo stál v osvětleném kruhu, nedokázal nahlédnout do stínů v křeslech, a tedy rozeznat podobu lidí, kteří v nich seděli, zatímco sám byl dokonale osvětlen ze všech stran.

Teď ho napadlo, že tohle uspořádání vlastně znamenalo, že ani ten, kdo seděl v některém z křesel, neviděl, kdo sedí v křeslech ostatních.

Pan Zichrhajc byl krysa. Ten název mu vyhovoval. Krysy mají mnoho vlastností a schopností, které hovoří v jejich prospěch. A tohle uspořádání bylo naplánováno někým, kdo myslel jako on.

Z jednoho křesla se ozval hlas: „Váš přítel Narcis —“

„Tulipán,“ opravil hlas pan Zichrhajc.

„Váš přítel, pan Tulipán, by si možná přál jako součást svého honoráře to cembalo?“ pokračovalo křeslo.

„To není žádný -aný cembalo, to je virginal, což je jistej druh spinetu,“ zavrčel pan Tulipán. „Jedna -aná struna na notu, ne dvě! Menuje se tak proto, že to byl takovej zvláštní nástroj, určenej pro -aný mladý dámy.“

„No ne, vážné?“ ozval se hlas z dalšího křesla. „A já si myslel, že je to jen takový nějaký druh jednoduchého nástroje!“

„Je to nástroj, na nějž mladé dámy hrály,“ vplul pan Zichrhajc hladce do hovoru. „A pan Tulipán umění nesbírá… on ho jen obdivuje. Náš honorář bude vyplacen v drahých kamenech, jak bylo dohodnuto.“

„Jak si přejete. Prosím, vstupte do kruhu…“

„—aný čembalo,“ mumlal nenaloženě pan Tulipán.

Nová firma tedy zaujala své postavení v kruhu a stala se tak centrem palby pohledů skrytě vycházejících z křesel.

Pan Zichrhajc byl štíhlý a dvě hubené nožičky dělaly čest jeho jménu. Snad jen hlava byla o něco větší, než bylo třeba, a na místo jednoho očka měla oči dvě. Pokud by se měl nazvat jiným jménem než krysa, hodilo by se snad „rtuťovitý elegán“. Pil velmi málo, dával si pozor na to, co jedl, a považoval své tělo, i když bylo mírně deformované, za chrám. Je ale také pravda, že na vlasy používal více oleje, než bylo třeba, a dělil si je uprostřed hlavy pěšinkou a stylem, který byl moderní před dvaceti lety. Málokdo by si také nevšiml, že jeho černý oblek je dosti oblýskaný a umaštěný a malá očka neustále těkají sem a tam, díky čemuž jim nic neuniklo.

Nahlédnout do očí panu Tulipánovi bylo mnohem těžší, a to díky jisté opuchlosti, která byla nepochybně následkem jeho vřelého vztahu k sypkým hmotám v sáčcích[7]. Ty sáčky pravděpodobně zavinily i všeobecnou trudovitost a to, že mu po obličeji vyvstávaly žíly jako provazy. V každém případě však byl pan Tulipán onen druh mohutného chlapa, na němž téměř praskaly šaty ve švech, a navzdory svým uměleckým sklonům působil dojmem bývalého zápasníka ve volném stylu, který nezvládl testy inteligence. Pokud on považoval své tělo za chrám, pak to byl jistě jeden z těch chrámů, v jejichž podzemí prováděli lidé strašné věci zvířatům, a když si on kontroloval stravu, tak jen proto, aby se ujistil, že se ještě hýbá.

Několik křesel se zamyslelo, ne nad tím, zda dělají správnou věc, o tom nebylo pochyb, ale zda se ji rozhodla provést za pomoci těch správných lidi. Každopádně byl pan Tulipán člověk, kterého by málokdo rád viděl stát tak blízko otevřeného plamene.

„Kdy budete připraveni?“ zeptalo se jedno z křesel. „Jak se daří vašemu… chráněnci dnes?“

„Myslíme si, že úterý by bylo vhodným dnem,“ odpověděl pan Zichrhajc. „To bude připraven tak jako už nikdy.“

„A nebudou v tom žádní mrtví,“ pokračovalo křeslo. „To je velmi důležité.“

„Pan Tulipán bude jako ovečka,“ přikyvoval pan Zichrhajc.

Neviditelné pohledy se odvracely v touze nevidět pana Tulipána, který si právě tuhle chvíli zvolil k tomu, aby nosem nasál větší množství práškového břidláku.

„Ehm, dobrá,“ pokračovalo křeslo. „Jeho lordstvo nesmí utrpět větší úhony, než bude nezbytně nutné. Mrtvý Vetinari by mohl být mnohem nebezpečnější než Vetinari živý.“

„A za žádnou cenu nesmí dojít k potížím s hlídkou!“

„Jo, my víme o hlídce svoje,“ přikývl pan Zichrhajc. „To už nám vysvětlil pan Kosopád.“

„Velitel Elánius vede velmi… výkonný sbor.“

„To není žádný problém,“ zavrtěl hlavou pan Zichrhajc.

„Členem hlídky je například i vlkodlak.“

Do vzduchu vyletěla fontána bílého prášku. Pan Zichrhajc musel svého kolegu několikrát udeřit do zad.

„—anej vlkodlak? To jste se všichni -aně zbláznili?“

„Ehm… proč váš kolega pořád vydává ten podivný zvukaně, -anej a podobně, pane Zichrhajci?“ zajímalo se křeslo.

„Vy všichni musíte bejt -aně na hlavu!“ zavrčel pan Tulipán.

„To je taková vada řeči, nebo spíš špatný řečnický návyk,“ uklidňoval situaci pan Zichrhajc. „Vlkodlaka? Díky, že jste nás upozornili. Mnohokrát děkujeme. Ti, když se vám pustí po stopě, jsou horší než upíři! Ale to jistě víte, že?“

„Byli jste nám doporučeni jako velmi vynalézaví muži.“

„Jako velmi drazí vynalézaví muži,“ poopravil pan Zichr-hajc mírně hlas.

Křeslo si povzdechlo. „U mužů vašeho druhu je tomu málokdy jinak. Dobrá. To už s vámi probere pan Kosopád.“

„No jo, jenže oni maj -anej čich, že byste tomu nevěřili,“ reptal dál pan Tulipán. „K čemu jsou mrtvýmu -aný peníze…“

„Jsou v tom ještě nějaká další překvapení?“ dotazoval se pan Zichrhajc. „Máte velmi schopné policajty a jeden z nich je vlkodlak. Ještě něco? Nemají tam náhodou i trolly?“

„Ale ano, několik. A trpaslíky. A zombie.“

„V hlídce? Co to tady vedete za město?“

„My to město nevedeme,“ odpovědělo poněkud škrobeně křeslo.

„Ale záleží nám na tom, jak je vedeno,“ doplnilo jiné křeslo.

„Aha,“ přikývl pan Zichrhajc. „Jasně. Už si vzpomínám. Vy jste zúčastněná veřejnost.“ Znal zúčastněnou veřejnost, nebo také zainteresované občany. Kdekoliv se objevili, mluvili týmž vlastním jazykem, kde „tradiční hodnoty“ znamenaly, je třeba někoho pověsit“. Všeobecně řečeno, to mu žádné obtíže nedělalo, ale nikdy neuškodí, když člověk pochopí svého zaměstnavatele.

„Mohli jste si sehnat někoho jiného,“ řekl. „Máte tady přece Cech vrahů.“

Křeslo nervózně syklo mezi zuby.

„Naše potíže spočívají v tom, že mnoho jinak inteligentních lidí shledává současný status quo města… nejen přijatelný, ale velmi vyhovující, přestože bezpochyby město ničí.“

„Aha,“ přikyvoval s pochopením pan Zichrhajc. „To jsou nezúčastnění občané.“

„Přesně tak, gentlemani.“

„A je jich mnoho?“

Tuhle otázku křeslo ignorovalo.

„Těšíme se na naše další setkání, pánové. Zítra v noci. Tam, jak doufám, nám potvrdíte, že jste připraveni. Dobrou noc.“

Půlkruh křesel zachoval mlčení ještě chvíli poté, co Nová firma opustila místnost. Pak velkými dveřmi vešla vysoká postava oblečená v černém, vstoupíla na okamžik do kruhu světla, kývla a zmizela ve tmě.

„Jak příšerní lidé.“

„Asi jsme stejně měli použít Cech vrahů.“

„Hah! Těm se pod Vetinariho vládou daří přímo skvěle! Každopádně, my ho přece nechceme zabít. Na druhé straně mě tak napadlo, že bychom možná měli nějakou tu zakázku pro cech. Potom.“

„Přesně tak. Až budou naši přátelé bezpečně mimo obvod města… V tomhle ročním období bývají cesty dosti nebezpečné…“

„Ne, pánové. Budeme se držet našeho plánu. Ten muž jménem Karel zůstane naživu a po ruce tak dlouho, dokud nebude všechno vyřízeno nebo dokud by nám mohl být jak-koliv k užitku, a pak ho naši dva gentlemani odvezou někam hodně, hodně daleko, hahaha, a tam ho po zásluze odmění. Možná pak bychom se mohli obrátit na vrahy, jen pro jistotu, pro případ, že by měl pan Zichrhajc nějaké chytré nápady.“

„Výborně vymyšleno. I když mi to tak trochu připadá jako velké plýtvání. Co všechno by mohl našinec s tím Karlem podniknout…“

„Už jsem vám vysvětlil, proč by to nefungovalo. Ten muž je šašek!“

„Asi máte pravdu. Lepší jednou a pořádně než vícekrát a k ničemu.“

„Takže si rozumíme, že ano? A teď… prohlašuji, že tato schůze Výboru pro odvolání Patricije končí. A nikdy se nekonala.“


* * *

Lord Vetinari vstával tak časně, že spánek pro něj byl prakticky jen záminkou, proč se převléci z jedněch šatů do jiných.

Miloval ten čas těsně před zimním svítáním. Bylo většinou mlhavo, takže město nebylo skoro vidět, a několik hodin bývalo téměř naprosté ticho, přerušované jen tu a tam nějakým tím krátkým výkřikem.

Celá ta pohoda však byla dnes ráno přerušena křikem, který se ozýval přímo před branami paláce.

„Hojnarylup!“

Přešel k oknu.

„Skvidaped-ojt!“

Patricij se vrátil ke stolu a zazvonil na svého úředníka Važuzla, kterého pak vyslal na výzkumy.

„Je to ten žebrák, kterému říkají Starý Smrďa Rum, pane,“ informoval po pěti minutách Patricije Važuzel. „Prodává tuhle věc… ten papír plný… psaných věcí. Arch papíru držel opatrně mezi dvěma prsty, jako kdyby čekal, že každou chvíli vybuchne.

Lord Vetinari si od něj papír vzal a pročetl si ho. Pak si ho přečetl ještě jednou.

„Ale, ale,“ zabroukal si skoro spokojeně. „Takže Ankh-morporská Kometa. Kupuje to ještě někdo?“

„Dost lidí, můj pane. Lidé, kteří chodí z noční směny, trhovci, lidé, co u nich nakupují, a další.“

„Nevidím tady nikde nic, co by připomínalo ‚hojnarylup‘ ani ‚skvidaped-ojt‘?“

„Ne, můj pane, ani já ne,“

„Zvláštní.“ Lord Vetinari ještě chvilku četl a pak řekl: „Hm-hmm. Zrušte všechny mé schůzky dohodnuté na dnešní dopoledne. V devět hodin přijdou zástupci Cechu městských vyvolávačů a v devět deset Cechu rytců.“

„Nevím o tom, že mají dohodnuté slyšení, sire.“

„Dohodnou si je,“ řekl lord Vetinari. „Až uvidí tohle, tak si je dohodnou. Ale, ale… jak vidím, v hospodské pranici bylo zraněno šestapadesát lidí.“

„To se mi zdá nějak moc, vaše lordstvo.“

„Ale musí to být pravda, Važuzle,“ zabručel Patricij, „vždyť je to tady napsáno černé na bílém! V novinkách! Ach ano, a pošlete vzkaz i tomu příjemnému Mikulášovi ze Slova. Toho přijmu v devět třicet.“

Pak znovu přeběhl očima po potištěném listu papíru. „A prosím, dejte na vědomí, všeobecně, a zvláště pokud by se někdo blíže vyptával, že můj postoj v této věci je jasný: ‚nebyl bych rád, kdyby se mělo panu ze Slova přihodit něco ošklivého‘, jasné?“

Važuzel, obvykle tak sebejistý ve výkladu požadavků svého pána, na okamžik zaváhal.

„Můj pane, chcete tím říci: ‚nebyl bych rád, kdyby se mu stalo něco ošklivého‘, nebo: ‚ne, byl bych rád, kdyby se mu stalo něco ošklivého‘?“

„Zdálo se mi to, nebo jste na mě opravdu mrkl, Važuzle?“

„Ani náhodou, sire!“

„Važuzle, já věřím, že je právem každého občana Ankh-Morporku procházet ulicemi bez nebezpečí a neobtěžován.“

„Dobří bohové, sire! Vážně?“

„Samozřejmě.“

„Ale já myslel, že jste vyloženě proti tomuhle pohyblivému písmu, pane. Říkal jste přece, že by to neúnosně zlevnilo tisk a že by lidé pak —“

„Jste připraven na nové, vzrušující tisíciletí, které už před námi leží na dosah, Važuzle? Jste připraven sevřít budoucnost pohotovou rukou?“

„To nevím, můj pane. Je k tomu třeba nějaký speciální společenský úbor?“


Když Mikuláš ze Slova spěchal dolů po schodech, seděli už ostatní obyvatelé penzionu kolem stolu.

Spěchal, protože bytná, paní Arkánová, měla na lidi, kteří chodí pozdě k jídlu, svůj Názor.

Paní Arkánová, majitelka Penzionu pro svobodné pány paní Ekrasity Arkánové, byla přesně to, čím se Sacharóza, aniž si to uvědomovala, snažila stát. Nebyla jen úctyhodnodná žena, byla přímo Úctyhodná. Byla to kombinace víry, životního stylu a koníčka. Měla v oblibě ctihodné lidi, kteří byli Čistí a Slušní. Používala tu frázi tak, jako kdyby bylo zhola nemožné být jedno a nebýt druhé. Pronajímala slušná lůžka a vařila levná, ale slušná jídla pro své slušné a čisté nájemníky, což byli, na rozdíl od Mikuláše, většinou muži středního věku, svobodní a neobyčejně střízliví. Byli to hlavně provozovatelé jednoduchých řemesel, do posledního mohutní, zavalití lidé, vydrhnutí kartáčky do červena, na nohou nosili těžké pracovní boty a u stolu se chovali s neohrabanou slušností.

Co bylo zvláštní — tedy co připadalo zvláštní Mikulášovi, který celkem dobře znal lidi typu paní Arkánové, bylo to, že neměla nic proti trpaslíkům ani trollům. Alespoň ne proti těm čistým a slušným. Paní Arkánová povznesla slušnost a čistotu nad rasy.

„Tady se říká, že tam bylo ve rvačce zraněno padesát šest lidí,“ říkal právě pan Šmicnutý, který na základě toho, že v penzionu paní Arkánové bydlel nejdéle, jednal u jídla tak trochu jako předsedající. Koupil si cestou domů z pekárny, kde pracoval jako předák noční směny, výtisk Komety.

„Úžasné,“ vydechla paní Arkánová.

„Myslím, že tam mělo být pět nebo šest,“ zamračil se Mikuláš.

„Tady se píše, že padesát šest,“ odbyl ho pan Šmicnutý neochvějně. „Černé na bílém.“

„Tak to musí být pravda,“ přikyvovala paní Arkánová za všeobecného souhlasu všech stravníků, Jinak by jim to tam nedovolili napsat.“

„Tak by mě zajímalo, kdo to vyrábí?“ ozval se pan Náchylka, který obchodoval jako obchodní cestující s botami a dámskými střevíci ve velkém.

„Tohle budou dělat nějací extra machři, to jako odborníci, myslím,“ odpověděl mu pan Šmicnutý.

„Opravdu?“ zajímal se Mikuláš.

„Samozřejmě,“ podíval se na něj pohrdavě pan Šmicnutý. Patřil k oněm hřmotným mužům, kteří mají patent na rozum a v okamžiku se stávají odborníky na cokoliv. „Nikdy by přece nedovolili jen tak ledaskomu, aby si psal, co ho napadne. To dá zdravý rozum.“

To byl jeden z důvodů, proč Mikuláš dorazil do dílny za Kbelíkem v zamyšlené náladě.

Dobrohor zvedl hlavu od kamene, kde opatrně skládal písmo plakátu.

„Támhle jsou tvoje peníze,“ řekl a hodil bradou k regálu.

Byly to většinou měďáky, ale dohromady skoro třicet tolarů.

Mikuláš na hromádku mincí němě zíral. „To není možné,“ zašeptal.

„Pan Rum a jeho přátelé se neustále vraceli pro další výtisky,“ vysvětloval Dobrohor.

„Ale… vždyť to byly jen takové obyčejné věci,“ uvažoval nahlas Mikuláš. „Nebylo to ani nic důležitého… jen tak věci, které se vlastně dějí denně.“

„Aha, to je ono, lidé se vždycky rádi dozvědí, kde se co stalo,“ pobroukával trpaslík s náznakem úsměvu. „A když snížíme cenu na polovinu, prodáme zítra třikrát tolik.“

„Na polovinu?“

„Lidi jsou rádi informovaní. Jen tak mě to napadlo.“ Pak se trpaslík skutečně usmál. „Vzadu na tebe čeká nějaká mladá dáma.“

V těch dnech, kdy byla místnost ještě prádelnou, tedy v dobách předhoupacokoňských, byla jedna její část oddělena lacinou a tenkou přepážkou, zvedající se do výše pasu, aby oddělila úředníky a osobu, jejímž úkolem bylo vysvětlovat nespokojeným zákazníkům kam se, u všech čertů, poděly jejich ponožky. Sacharóza se prkenně choulila na židli, rukama s lokty u těla si tiskla na hruď kabelku a snažila se přijít co nejméně do styku s prachem a špínou, které celé to místo pokrývaly.

Kývla mu na pozdrav.

Okamžik, proč jí vlastně řekl, aby přišla? Aha, ano… byla chytrá a inteligentní, více méně, starala se o dědečkovy knihy, a upřímně řečeno, Mikuláš se málokdy setkal se vzdělanými lidmi. Většinou za ním chodili ti, pro něž bylo pero kusem složité techniky, kterou nedokázali ovládnout. Jestliže věděla, co je to středník, pak byl ochoten se smířit s tím, že se chovala, jako by žila v minulém století.

„Tohle je teď vaše kancelář?“ špitla nesměle.

„Řekl bych, že ano.“

„Neřekl jste mi o těch trpaslících!“

„Vadí vám?“

„Ale ne. Trpaslíci jsou podle mých zkušeností velmi slušní a dbají na zákony.“

Teprve teď si Mikuláš uvědomil, že mluví s dívkou, která nikdy nebyla na jistých ulicích, když začaly bary zavírat.

„Mám pro vás dvě pěkné zprávy,“ pokračovala Sacharóza polohlasem, jako kdyby mu prozrazovala státní tajemství.

„Ehm… ano?“

„Můj dědeček říká, že je to nejdelší a nejchladnější zima, jakou si pamatuje.“

„Ano?“

„Podívejte, je mu osmdesát. To je přece hodně dlouhý čas, ne?“

„Aha.“

„A výroční setkání Cukrářského a květinového kroužku Dollyiných sester, které se mělo odehrát včera večer v čítárně domu Dollyiných sester na ulici Parlamentní prachovky, muselo být předčasně ukončeno, protože se převrhl stolek s dortem. Dozvěděla jsem se to od sekretářky a všechno jsem to hezky sepsala.“

„Oh. Hm. A myslíte, že je to opravdu zajímavé?“

Podala mu list papíru, vytržený z laciného školního sešitu.

Stálo na něm: Společenský večer spojený s Výroční soutěží Cukrářského a květinového kroužku Dollyiných sester proběhl včera večer v domě Dollyiných sester na ulici Parlamentní prachovky. Předsedkyní poroty byla paní Říčníková. Přivítala všechny členky a poděkovala za hojné dary a příspěvky. Byly uděleny tyto ceny…“

Mikuláš přelétl pohledem dlouhý seznam cen a jmen.

„,Exemplář v nádobě‘?“ pozvedl tázavý pohled k Sacharóze.

„Byla to soutěž o nejhezčí jiřinu,“ vysvětlovala.

Mikuláš pečlivě vepsal za slovo „exemplář“ slovo Jiřina“ a četl dál.

„,Překrásné ukázky vyšívaných polštářků na stolici daných rozměrů‘?“

„No? Co má být?“

„Hm… vlastně nic.“ Mikuláš opatrně změnil text na „překrásné ukázky vyšívaných polštářků na stoličku o daném rozměru“, což věci příliš nepomohlo, a pokračoval ve čtení s výrazem cestovatele procházejícího neznámou džunglí, na nějž může ze zdánlivě mírumilovného podrostu kdykoliv vyskočit exotické zvíře. Popis pokračoval:

„Bohužel, skvělý duch slavnosti byl narušen, když oknem do sálu vskočil nahý muž, zuřivě pronásledován členy Městské hlídky, proběhl místností, zničil připravené sladké bifé a nakonec uklouzl po troskách ovocných a šlehačkových pohárů a zákusků. Slavnost byla předčasně ukončena v jedenadvacet hodin. Paní Říčníková děkuje všem členům a zúčastněným.“

„Tak co myslíte?“ zeptala se Sacharóza se slabým názna-kem nervozity.

„Víte,“ začal opatrně Mikuláš poněkud nepřítomným hlasem, „myslím si, že tohle se prakticky nedá vylepšit. Ehm… co byste řekla, že bylo na celé té události nejdůležitější?“

Ruka jí vyletěla k ústům. „No ano! Máte pravdu! To jsem tam zapomněla napsat! Paní Pochlebníková obdržela první cenu za svůj sněhový nákyp! Po šest let byla vždycky druhá!“

Mikuláš se zadíval na stěnu. „Skvělá práce,“ přikývl. „Tak to bych tam ještě na vašem místě přidal. Mohla byste se ale taky zastavit na strážnici vedle Dollyiných sester a poptat se na toho nahého muže —“

„Nic takového neudělám! Slušná žena nemá s hlídkou nic společného!“

„Myslel jsem, že byste mohla zjistit, proč ho pronásledovali, samozřejmě.“

„Proč bych to měla dělat?“

Mikuláš se pokusil zformulovat svou nejasnou myšlenku. „Lidé to budou chtít vědět.“

„Ale nebude to těm lidem z hlídky vadit, když se jich budu vyptávat?“

„No, je to přece naše hlídka. Nevím, proč by jí mělo něco takového vadit. A co kdybyste se pokusila najít nějaké další hodně staré lidi a poptala se jich na počasí? Kdo je nejstarším občanem města?“

„To nevím. Nejspíš některý z mágů.“

„Mohla byste zajít na univerzitu a zeptat se ho, jestli si nepamatuje horší zimu, než je tahle?“

„Je to tady, co se dávají ty věci na papír?“ ozval se jakýsi hlas ve dveřích.

Hlas patřil malému človíčkovi s rozzářenou tváří, jednomu z oněch lidí, kteří neustále vypadají, jako že si právě vyslechli pěkně šťavnatý vtip.

„Víte, já totiž vypěstoval tuhle mrkev,“ pokračoval mužík, „a řek bych, že narostla do moc zajímavé podoby. He? Co myslíte, he? Mně vykládejte o směšných věcech! Vzal jsem ji k nám do hospody a všichni se mohli po… (vrhl rychlý pohled na Sacharózu) trhat smíchem! Všichni říkali, že by se to mělo dát do těchhle… novinek.“

Pozvedl zmíněnou zeleninu v ruce. Měla opravdu pozoruhodný tvar. Mikulášova tvář nabrala zvláštní odstín.

„To je ale opravdu velmi zajímavá mrkev,“ ozvala se Sacharóza a kritickým pohledem si měřila předmět doličný.

„Ehm… ehm… vy raději běžte na univerzitu. Co kdybyste už vyrazila? A já to vyřídím s tímhle… pánem,“ prohlásil Mikuláš, když cítil, že je znovu schopen řeči.

„Moje žena se smála jako blázen!“

„Jste opravdu velmi šťastný muž, pane,“ konstatoval Mikuláš smutně.

„Je škoda, že v těch svých… novinkách nemáte obrázky, co?“

„To je pravda, ale myslím si, že i tak jsme si nadrobili až až,“ odpověděl mu Mikuláš a otevřel si poznámkový blok.

Když se postaral o mužíka a jeho šprýmovnou zeleninu, přešel Mikuláš do tiskařské dílny. Trpaslíci stáli v hloučku kolem padacích dveří v podlaze a hovořili mezi sebou tlumenými hlasy.

„Už zase nám zamrzly pumpy,“ hlásil Dobrohor. „Nemůžeme rozmíchat další barvu. Starý pan Gouda říká, že tady někde byla kdysi studna…“

Zdola se ozval výkřik. Dva trpaslíci sestoupili po žebříku pod podlahu.

„Pane Dobrohore, napadá vás nějaký důvod, proč bych měl dát tohle do novin?“ nadhodil Mikuláš a podal Dobrohorovi Sacharózin elaborát o cukrářském a květinovém shromáždění. „Připadá mi to trochu… nudné.“

Trpaslík si článek přečetl. „Napadá mě třiasedmdesát důvodů,“ zabučel nakonec. „Protože je tam sedmdesát tři jmen. Předpokládám a vsadil bych se, že lidé rádi uvidí své jméno vytištěné na papíře.“

„A co ten nahatý chlap?“

„No jo… škoda, že nezjistila jeho jméno.“

Zdola se ozval další výkřik.

„Tak se na to podíváme,“ prohlásil Dobrohor.

Mikuláše už ani nepřekvapilo, že malý sklípek pod kůlnou byl vystavěn mnohem lépe než sama kůlna. Jenže tak už to prostě v Ankh-Morporku bylo, většina sklepů, které měli obyvatelé k dispozici, byla kdysi v dávné minulosti prvními, nebo dokonce druhými patry původně obytných budov, postavených v časech, kdy si lidé ještě mysleli, že jejich budoucnost bude trvat navěky. Pak ale vystoupila z břehů řeka a nesla s sebou záplavu bahna a stěny se zvyšovaly a dnešní, nový Ankh-Morpork stál na tom, co kdysi bývalo starým Ankh-Morporkem. Lidé říkali, že každý člověk s dobrým orientačním smyslem a krumpáčem by mohl projít napříč podzemím města. Stačilo by prý k tomu jen prokopávat se stěnou za stěnou.

U jedné stěny byly navrstveny rezavé plechovky a dřevěné trámy shnilé tak, že jejich stěny měly tloušťku papíru. A uprostřed sousední stěny byl vyzděn dveřní oblouk a ty mnohem mladší cihly najednou vypadaly ve srovnání s původní kamenickou prací, která je obklopovala, nesmírně zvetšele a staře.

„Co je tam za tím?“ zajímal se Bodoni.

„Nejspíš nějaká stará ulice,“ odpověděl Mikuláš.

„K té ulici patřil sklep? A na čem stála ta ulice?“

„Víte, když některé části města zasáhla potopa, lidé prostě stavěli dál,“ pokoušel se jim celou věc vysvětlit Mikuláš. „Tohle byl kdysi nejspíš přízemní pokoj, chápete? Lidé prostě zazdili dveře a okna a přistavěli si nahoru další patro. Říká se, že v některých částech města je pod zemí třeba šest, nebo dokonce sedm pater. Většinou naplněných bahnem. A to se snažím opravdu nepřehánět, abyste si —“

„Hledám pana Mikuláše ze Slova,“ zaduněl hlas kdesi nad jejich hlavami.

Světlo, které dolů padalo otevřeným poklopem, zastínila hlava obrovského trolla.

„To jsem já,“ připustil Mikuláš.

„Patricij vás okamžitě přijme,“ oznámil mu troll.

„Ale já nemám s lordem Vetinarim dohodnutou schůzku!“

„Hm, to nic,“ odpověděl troll. „Byl byste překvapenej, kdybyste věděl, kolik lidí má schůzku s Patricijem a vůbec o tom nevědí! Takže byste si měl raději pospíšit. Teda alespoň já na vašem místě bych si pospíšil.“


* * *

S výjimkou jemného tikání hodin vládlo v místnosti dokonalé ticho. Mikuláš s jistými obavami pozoroval lorda Vetinariho, který zatím dokonale zapomněl na jeho přítomnost a znovu pročítal Ankh-morporskou Kometu.

„Jaký to… opravdu… zajímavý dokument,“ prohlásil náhle Patricij a odložil noviny stranou. „Ale jsem nucen zeptat se… proč?“

„Je to jen můj soupis novinek,“ odpověděl mu Mikuláš, Jen trochu větší a obsažnější. Ehm… lidé rádi vědí, co se kde děje.“

„Kteří lidé?“

„No… vlastně každý, vážně.“

„Opravdu? Už vám to někdo řekl?“

Mikuláš polkl naprázdno. „No… to zrovna ne. Jenže… já už nějaký čas píšu své novinkové dopisy, jak jistě víte —“

„Pro různé zahraniční osobnosti, vládnoucí osoby a podobně,“ přikývl Vetinari. „Lidem, kteří potřebují znát. Vědět věci je součástí jejich profese. Jenže vy to prodáváte na ulici kdekomu, nemám pravdu?“

„Tak nějak, pane.“

„Zajímavé. Pak by se vám pravděpodobně nelíbilo přirovnání, že podobná situace se podobá, řekněme, situaci na jedné z těch starých galejí? Víte, které myslím, ty, co měly dole řady veslařů, mezi nimiž vedl zvýšený dřevěný chodník, kudy procházel dozorce, a kormidelník byl vysoko vzadu na zádi. Je samozřejmě v zájmu všech na lodi, aby loď neuvázla, ale prosím, sledujte mě pozorně: jistě není v zájmu veslařů, aby věděli o každé překonané mělčině, objetém skalisku nebo odvrácené srážce, protože to by je jen rozrušilo a vyvedlo z rytmu. Jediné, co veslaři opravdu potřebují vědět, je, jak nejlépe veslovat.“

„A že mají dobrého kormidelníka,“ řekl Mikuláš. Nedokázal tu větu spolknout. Vyslovila se sama. A teď byla venku a visela ve vzduchu.

Lord Vetinari mu věnoval pohled, který trval o několik vteřin déle, než bylo zapotřebí. Pak se najednou jeho ústa v okamžiku roztáhla do širokého úsměvu.

„To jistě. To by tedy vědět měli, rozhodně. Konec konců, tohle je věk slov. Padesát šest lidí zraněno v hospodské rvačce, co? Úžasné. A jaké další novinky pro nás máte, pane?“

„Tedy, ehm… bylo velmi chladno…“

„Bylo chladno! Vážně? No tohle! To jsou mi ale věci!“ Na jeho psacím stole právě malý ledovec narazil do Vetinariho kalamáře.

„Ano, a taky došlo k nějaké… půtce na srazu cukrářek a… zahradnic… včera večer…“

„Půtka? Hmm.“

„No, možná, že to byla spíše jen taková rozmíška[8]. A jeden člověk vypěstoval zeleninu legračního tvaru.“

„No to je něco! A jakého tvaru?“

„Ehm… zábavného tvaru, sire.“

„Mohl bych vám dát malou radu, pane ze Slova?“

„Budu vám velmi vděčný, pane.“

„Buďte opatrný. Lidé rádi slyší to, co už vědí. Na to nezapomínejte. Cítí se ovšem nesví, když jim začnete říkat nové věci. Nové věci… nové věci nejsou to, co čekají. Oni se například rádi dozvědí, řekněme, že pes může člověka pokousat. To psi dělají. Nechtějí už slyšet, že člověk může pokousat psa, protože se a priori nečeká, že by tak mohl svět fungovat. Krátce řečeno, lidé si myslí, že chtějí slyšet novinky, ale ve skutečnosti touží po věcech, které už vědí. Ale vidím, že to už jste svým způsobem pochopil.“

„Ano, pane,“ přikývl Mikuláš, který si nebyl jist, zda lordu Vetinarimu rozumí, ale byl si jistý tím, že ta část, které nerozumí, se mu ani trochu nelíbí.

„Myslím, že zástupci Cechu rytců chtějí s panem Dobrohorem probrat nějaké věci, Mikuláši, ale já si vždycky myslel, že bychom měli postupně vstoupit do budoucnosti.“

„Ano, pane. Ono by bylo dost těžké chtít vstoupit jinam.“

A znovu následoval onen dlouhý pohled a pak to rychlé roztátí tváře do úsměvu.

„Jistě. Tak tedy hezký den, pane ze Slova. Ach ano… a našlapujte opatrně. Jsem si jistý, že byste se nechtěl stát novinkou…, co říkáte?“


Když se Mikuláš vracel ke Třpytné ulici, velmi pečlivě si v duchu obracel Patricijova slova, a být hluboce zamyšlen, když člověk kráčí ulicemi Ankh-Morporku, se nevyplácí.

Kolem Kolíka Aťsepicnu prošel se slabým kývnutím na pozdrav, ale na tom nezáleželo, protože pan Kolík byl stejně zaměstnán něčím jiným. Obsluhoval právě dva zákazníky. Dva zákazníci najednou, pokud jeden z nich právě nedodával tomu druhému odvahu, to byla skutečně rarita. Tihle dva mu ale dělali starosti. Oni si totiž jeho zboží prohlíželi.

Kolík A.S.P. prodával své uzenky v rohlíku a masové pirohy po celém městě, dokonce i před budovou Cechu vrahů. Uměl velmi dobře odhadnout lidi, zvláště když měl odhadnout, zda je třeba nenápadným a klidným krokem zahnout za roh a pak vyrazit jako ďábel, nebo vyrazit jako ďábel ihned. Teď došel k názoru, že měl velkou smůlu, když se postavil právě sem, a navíc, že je na každou akci pozdě.

Se zabijáky se nepotkával často. S vrahy ano, ale vrahové obvykle měli ke svým činům nějaký, byť by podivný důvod a každopádně většinou vraždili jen přátele nebo příbuzné. Mnohem častěji tedy potkával vrahy, jenže činnost vrahů měla určitý styl a velmi přesná pravidla.

Tihle muži byli zabijáci. Ten velký, který páchl po kuličkách proti molům a měl po celé přední části šatů bílé šmouhy, nebyl nic jiného než sprostý mordýř, to Kolíkovi starosti nedělalo. Horší to bylo s tím druhým. Byl hubený jako špendlík, měl řídké, špinavé a zplihlé vlasy a vznášelo se kolem něj ovzduší násilné a škodolibé smrti. Člověk má málokdy možnost pohlédnout do očí někomu, kdo klidně zabije jen proto, že mu to v tom okamžiku připadá jako dobrý nápad.

Kolík pomalu a opatrně přesunul ruce tak, aby mohl otevřít zvláštní oddělení svého podnosu. Bylo to oddělení nejvyšší třídy, v němž byly uloženy uzenky vyrobené 1) z masa, 2) známých čtyřnohých tvorů, 3) pravděpodobně suchozemských.

„Nebo bych vám mohl doporučit tyhle, gentlemani,“ řekl, a protože zvyk je železná košile, nedokázal nedodat, a tak dodal, „nejjemnější vepřové.“

„Jsou dobré?“

„Nikdy nezatoužíte okusit jiné, pane.“

„A co ty druhé?“ ozval se ten velký.

„Promiňte, pane?“

„Paznehty a prasečí sopel a krysy a další podobné věcičky, které padnou do -anýho mlejnku!“

„Pan Tulipán tuhle,“ vysvětloval hubený muž, „má na mysli takové ty více… živočišně přirozené Uzenky.“

„Jo,“ přikyvoval pan Tulipán. „Já jsem prostě -aně ekologickej!“

„Jste si jistý? Ne, ne, počkejte, tak dobrá!“ Kolík pozvedl ruku. Způsoby obou mužů se změnily. Oba si očividně byli vším jistí. „Dobrá, takže… vy si přejete špat— méně kvalitní uzenky, ano?“

„Aby v nich byly namletý -aný nehty,“ přikyvoval pan Tulipán.

„Tak tedy, ehm… já… mohl bych vám…“ Kolík se vzdal. Byl přece jen obchodník tělem i duší. Prodáváte, co prodáváte. „Dovolte, abych vám něco řekl o těchto uzenkách,“ pokračoval a hladce přehodil svůj vlastní vnitřní motor na obrácený chod. „Když si na jatkách někdo usekne palec, tak se tam ani neunavujou tím, aby vypnuli mlejnek. Krysu tam ale asi nenajdete, protože krysy se tomu místu obloukem vyhýbají. Jsou tam totiž zvířata, že… No, víte, jak se říká, že veškerej život začal v nějaký zvláštní polívce? A stejný je to s těma uzenkama. Jestli chcete míň kvalitní uzenky, tak kvalitnější míň kvalitní uzenky nenajdete široko daleko.“

„Ty si jistě schováváte pro speciální zákazníky, nemám pravdu?“ naklonil se ke Kolíkovi pan Zichrhajc.

„Pane! Pro mě je každý zákazník speciální.“

„A co hořčici, máte?“

„No, lidi tomu říkají hořčice,“ začal Kolík, který se nechal poněkud unést, „ale já tomu říkám —“

„Já miluju -anou hořčici,“ zavrčel pan Tulipán.

„— opravdu lahůdková hořčice,“ dokončil Kolík větu, aniž změnil rytmus.

„Vezmeme si dva kousky,“ řekl pan Zichrhajc. Nezdálo se, že by měl v úmyslu sáhnout pro peněženku.

„Bude to pozornost podniku!“ zahlaholil Kolík. Pak omráčil dvě uzenky, zarohlíkoval je a nabídl zákazníkům. Pan Tulipán vzal oba rohlíky a k nim přidal plechovku s hořčicí.

„Víte, jak se říká uzence v rohlíku v Quirmu?“ zeptal se pan Zichrhajc, když oba muži vykročili na další cestu.

„Ne?“ podíval se na něj pan Tulipán.

„Říká se jí tam ‚la izenka dans l rochlik‘.“

„Co? V cizí řeči? To si děláte -anou srandu!“

„Ne, já si nedělám žádnou -anou srandu, pane Tulipáne.“

„Víte, co myslím, měli by jim říkat nějak jako… třeba… l párek dans l crouton,“ rozváděl svou myšlenku pan Tulipán. Pak si ukousl sousto páně Kolíková potěšení. „A to je přesně to, po čem tahle zatracená věc chutná,“ dodal plnými ústy.

„V rochlik, pane Tulipáne.“

„Já vím, co jsem řekl. Tohle je opravdu… hrozná uzenka.“

Kolík pozoroval, jak odcházejí. V Ankh-Morporku nebylo často slyšet lidi mluvit podobným způsobem, jakým hovořili ti dva. Většina lidí nenechávala mezi slovy tak dlouhé přestávky a Kolíka by bylo každopádně zajímalo, co znamená ten zvukané, -aný, které ten velký tak často používal.


Před velkým domem v Lichotnické ulici se shromáždil zástup lidí, vozová doprava uvízla a vozy a káry už stály skoro k Široké cestě. A jakmile se někde shromáždí takový dav lidí, pomyslel si Mikuláš, měl by někdo napsat proč.

V tomto případě byla příčina jasná. Na širokém rovném parapetu vedle okna ve čtvrtém patře stál zády do místnosti muž s kamenným výrazem.

Hluboko dole se hemžil dav a snažil se být užitečný. Nebylo v robustní povaze Ankh-morporčanů vymlouvat někomu jeho rozhodnutí. Ankh-Morpork bylo konec konců svobodné město. Podle toho vypadaly i rady, které se k muži nesly zdola.

„Měls raději zkusit Cech zlodějů!“ ječel nějaký muž. „Tam je šest pater a dole solidní kočičí hlavy! Musíš skočit po hlavě, jinak se ti to nemusí podařit! Dělej!“

„Kolem paláce je taky moc hezký dláždění,“ přidal se další muž.

„To jo,” souhlasil jeho soused, Jenže kdyby se pokusil skočit v těch místech, tak by ho Patricij zabil, na to vemte jed!“

„Takže?“

„No, já bych řekl, že je to otázka stylu, nemyslíte?“

„Já bych navrhovala Věž umění,“ ozvala se sebevědomě nějaká žena. „Skoro tři sta metrů. A ten výhled!“

„To máte každopádně pravdu. Ale taky dost dlouhý čas na to, aby se člověk zamyslel nad různými věcmi. Tedy cestou dolů, samozřejmě. Podle mě to ale není dobrý čas na životní bilanci.“

„Koukněte, mám káru plnou krevet, a jestli tady budu stát ještě dýl, tak se mi vydají domů pěšky!“ zasténal majitel jednoho vozu. „Proč už konečně neskočí?“

„Asi o tom ještě přemýšlí. Přece jen je to velký krok do prázdna.“

Muž na římse zaslechl šoupavý zvuk a pootočil hlavu. Po římse se k němu šinul Mikuláš a ze všech sil se pokoušel nedívat se dolů.

„Dobré ráno. Přišel jste, abyste mi to rozmluvil, žejo?“

„Já… já…“ Mikuláš se opravdu pokoušel nepodívat se dolů. Zespoda vypadala římsa mnohem širší. Už teď litoval toho, co udělal. „Ani ve snu mě nenapadlo, že je to tak…“

„Já si to dám vždycky rád rozmluvit,“ sdělil mu muž.

„Ano, jistě… jenže… mohl byste mi dát své jméno a adresu?“ vypravil ze sebe Mikuláš. Taky si uvědomil, že tady nahoře vane velmi nezdravý větřík, který ve zrádných závanech smetal okolní střechy. Teď proletěl i listy Mikulášova zápisníku.

„A proč to?“

„No, jak bych vám to… Protože zjistit tyhle věci, když člověk sestoupí z výšin na pevnou zem, bývá někdy velmi obtížné,“ odpověděl mu Mikuláš a pokoušel se příliš nedýchat. „A pokud to mám hodit na papír, pak to vždycky vypadá mnohem lépe, když mohu uvést, o kom konkrétně je řeč.“

„Na jaký papír?“

Mikuláš vytáhl z kapsy výtisk Komety. Když ho beze slova podával muži, papír ve větru suše zachřestil.

Muž si sedl na římsu a pustil se do čtení. Pomalu pohyboval rty a nohama kýval nad hlubinou.

„Takže tady se píše o věcech, které se staly?“ zvedl nakonec hlavu. „To je něco jako městský vyvolávač, když se napíše, žejo?“

„Ano, to je ono,“ přikývl Mikuláš. „Takže, jaké že bylo vaše jméno?“

„Co myslíte tím ‚bylo‘?“

„No, vždyť víte… totiž…“ snažil se nešťastně vykroutit Mikuláš. Zamával rukou k hlubině, zakymácel se a málem ztratil rovnováhu. „Kdybyste náhodou…“

„Artuš Zalomhřídl.“

„A kde jsi bydlel, Artuši?“

„V Užvaněné uličce.“

„A co jsi dělal?“

„Vidíte, už zase začínáte s tím minulým časem! Hlídka mi obvykle pak dá hrnek čaje, abyste věděl.“

V Mikulášově hlavě se rozezněl varovný zvonek. „Ty… asi skáčeš často, že, Artuši?“

„Tak poslední tři roky, ale dělám z toho jen ty nejtěžší kousky.“

„Co tím myslíš?“

„No, to šplhaní. Já samozřejmé doopravdy neskáču. Na to nepotřebujete nic umět. Bylo by to hrozně laciný. Já jsem spíše pro závěr typu ‚volání o pomoc‘.“

Mikuláš se pokusil zachytit hladké stěny. „A ta pomoc, po které voláš, je…?“

„Co takhle dvacet tolarů?“

„Jinak skočíš?“

„No, víte, samozřejmě, že prakticky neskočím. Ne až dolů. Ne doopravdy. Ale budu tím neustále vyhrožovat, jestli chápete můj přístup.“

Budova se teď Mikulášovi zdála mnohem vyšší, než když nahoru stoupal po schodech. Lidé dole mu naopak připadali mnohem menší, než když mezi nimi stál na ulici. Viděl bílé ovály zvednutých tváří. Byl tam i Starý Smrďa Rum se svým prašivým psíkem a zbytkem přátel zpod mostu, protože ti měli až neuvěřitelný nos na každé podobné pouliční představení, kde si mohli užít zábavy zadarmo. Dokázal dokonce přečíst transparent Jindry Rakváře, na němž stálo: „Páchneme za stravu!“ Taky viděl dlouhé řady vozů, které už ochromily velkou část města. Ucítil, jak se mu podlamují kolena…

Artuš ho zachytil. „No moment! Tohle je můj plac!“ sděloval mu do ucha. „Běžte si najít svý místo.“

„Říkal jsi, že skákání z výšek je nekvalifikované zaměstnání,“ pokračoval v řeči Mikuláš a svět kolem něj se pomalu otáčel. „A co jste dělal vy, pane Zalomhřídle?“

„Pokrejvač.“

„Artuši Zalomhřídle, okamžitě slez dolů!“

Artuš se zadíval dolů.

„No nazdar, nějakej dobrodinec nelenil a přived mou ženu,“ zasténal.

„Tady policista Cvikl říká, že…“ malá růžová tvář paní Zalomhřídlové se odvrátila, aby si poslechla policistu, který stál vedle ní, „narušuješ plynulý chod provozu města a tím se dopouštíš přestupku proti občanskému soužití podle paragrafu 20b, ty velbloudí hlavo!“

„S ženou se hádat nemůžu,“ zabručel Artuš a vrhl na Mikuláše mírně přihlouplý pohled.

„Příště ti schovám kalhoty, ty infantilní dědku! Okamžitě slez dolů, nebo ti ukážu, zač je toho loket!“

„Tři šťastný roky manželství,“ ušklíbl se Artuš vesele a zamával na vzdálenou postavičku dole. „Těch předchozích dvaatřicet taky nebylo tak docela špatnejch, ale řeknu vám jednu věc, zelí vaří hrozně mizerný.“

„Vážně?“ opáčil nepřítomně Mikuláš a pomalu se sesul kupředu.

Probudil se v leže na zemi, což samozřejmě čekal, ale byl stále ještě v trojrozměrné podobě, což naopak nečekal. Pak si uvědomil, že je pořád ještě naživu. Jeden z důvodů, proč si to uvědomil tak rychle, byl obličej desátníka Nóblhócha, který se nad ním skláněl. Mikuláš byl přesvědčený, že žil celkem slušný život, bez větších hříchů, a proto věřil, že kdyby zemřel, jistě by se v místech, kam by přišel po smrtí, nesetkal s ničím, co by mělo obličej jako desátník Nóblhóch. Mikuláš občas říkal, že desátník Nóblhóch je to nejhorší, co mohlo postihnout policejní uniformu, když ovšem pomine racky a holuby.

„Asi máte pravdu,“ přikývl právě Nóblhóch a zatvářil se poněkud zklamaně.

„Je mi… děsně slabo,“ zamumlal Mikuláš.

„Mohl bych vám dát dýchání z úst do úst,“ nabídl se desátník pohotově. Na tuto nabídku zareagovala bez jeho sebemenšího přičinění naprosto samovolně celá řada Mikulášových svalů a zvedla ho do stoje tak rychle, že na okamžik opustil pevnou zemi.

„Už je mi mnohem líp!“ zvolal.

„Počkejte, my se to akorát učili na strážnici a já eště neměl možnost si to vyzkoušet…!“

„Jsem už zase zdravý jako řípa!“ sténal Mikuláš.

„…zkoušel jsem to takhle na ruce a tak dále, ale to zdaleka není…“

„V životě jsem se necítil lépe!“

„No jo, tohleto dělá starej Artuš Zalomhřídl každou chvíli,“ bručel policista. „Potřebuje si jen vydělat nějaký peníze na tabák. Ale i tak všichni tleskali, když vás snášel dolů. Nikdo by nevěřil, že ten chlap umí pořád ještě takhle šplhat po okapo-vejch rourách.“

„Vážně…?“ Mikuláš pocítil něco jako velkou prázdnotu.

.„Bylo to fantastický, když se vám tam nahoře udělalo špatně. Teda, chtěl jsem říct, že vocáď zespoda to vypadalo bezvadně. Škoda, že někdo neudělal vobrázek —“

„Já už musím jít!“ zvolal Mikuláš. „Hrozně spěchám!“

Já jsem se snad zbláznil, uvažoval, když pospíchal zpět do Třpytné ulice. Proč jsem to, k sakru, udělal? Vždyť to nebyla moje věc.

Jenže, když tak o tom přemýšlím, tak teď už ano.


Pan Tulipán si hlasitě říhl. „Tak co budeme dělat teď?“ zajímal se.

Pan Zichrhajc někde sehnal mapu města a teď ji pečlivě studoval.

„Podívejte, pane Tulipáne, my přece nejsme potížisti starýho druhu. My umíme myslet! Učíme se. Učíme se rychle.“

„A co teda budeme dělat teď?“ opakoval pan Tulipán. Chytí se tématu hovoru, ale bude mu to chvilku trvat.

„Teď si pořídíme malou pojistku, to teď uděláme. Vůbec se mi nelíbí, že na nás nějakej advokát ví všechny ty věcičky. No… už jsme tady. Tohle je zadní trakt univerzity.“

„Jdeme koupit nějakou magii?“ zamračil se pan Tulipán.

„No, o magii tak docela nejde.“

„Co vim, tak jste říkal, že tohle město je -aná jednoduchá vesnice?“

„No, má svá příjemná místa, nebo ne?“

Pan Tulipán se usmál. „To je -aná pravda!“ přikyvoval. „Chtěl bych se znovu podívat do Muzea starožitností!“

„Teď ne, pane Tulipáne. Nejdřív práce a pak zábava,“ zavrtěl hlavou pan Zichrhajc.

„Chci se tam jít znovu podívat na všechny ty -aný věci!“

„Později. Později. Cožpak nemůžete počkat dvacet minut, aniž byste vybuchl?“

Mapa je dovedla až k Thaumatologickému parku, který ležel na střed od Neviditelné univerzity. Jeho vybavení bylo pořád ještě tak nové, že moderní budovy s plochými střechami, odměněné několika cenami Cechu architektů, teprve začínaly propouštět vodu a z oken zatím ve větru vypadlo jen několik skleněných tabulí.

Bylo podniknuto několik pokusů, jak ozdobit celé místo vysázenou zelení, stromy, keři a travou, ale díky tomu, že park byl zčásti postaven v místech, kterým se říkalo Neskutečné pozemky, máloco tam fungovalo tak, jak bylo původně zamýšleno. Ty pozemky sloužily jako skládka odpadu pro Neviditelnou univerzitu. Asi tisíc let. Pod tím řídkým drnem se skrývalo víc než staré skopové kosti, ukrýval místa, kde do země unikla přebytečná divoká magie. Na každé mapě zachycující dlouhodobé magické znečištění by byly Neskutečné pozemky tou tečkou uprostřed hustě a výjimečně soustředných kruhů.

Momentálně tady rostla tráva v celé škále různých barev a několik stromů jednoduše odešlo.

Pravdou však bylo, že tady přece jen některé činnosti prospívaly, dalo by se říci, že přímo kvetly. Byly to produkty toho, čemu arcikancléř, nebo alespoň člověk, který mu psal projevy, říkal „manželství mezi magií a moderním obchodem“. Je jasné, že moderní svět ani tak nepotřebuje kouzelné prsteny a meče; rozhodně však potřebuje něco, co by mu umožnilo dodržet všechno, co nasliboval. Jenže všeobecný přístup světa k takovým místům obvykle bývá: „Spousta odpadu a svinstva, to je pravda, ale když to všem vyhovuje… Ostatně není už čas skočit si na oběd?“

Jeden z produktů onoho sporně šťastného spojení teď ležel na pultě před panem Zichrhajcem.

„Je to Mk II,“ sděloval mág, který byl rád, že je mezi ním a panem Tulipánem pult. „Tedy… s minimálním zkreslením a výjimečnou ostrostí.“

„To je fajn,“ zabručel pan Tulipán, „my máme děsně rádianě ostrý věci!“

„Jak to funguje?“ zeptal se pan Zichrhajc.

„Má to kontextovou nápovědu,“ odpověděl mág. „Stačí otevřít kryt.“

K mágově hrůze se v zákazníkově ruce jakoby kouzlem objevil tenký nůž a jeho špička nadzvedla západku víčka.

Víčko odskočilo dozadu. Zevnitř pouzdra vyskočil malý zelený skřet.

„Pink-ponk-pííí—“

A zkameněl. Dokonce i stvoření biomagického původu zaváhá, když mu někdo na jeho kožovitý krček přitiskne nůž.

„Co to má, u všech ďáblů, být?“ zamračil se pan Zichrhajc. „Chtěl jsem něco, co poslouchá!“

„Ale ono to poslouchá, vážně, poslouchal“ pospíšil si mág s vysvětlením. „Ale umí to také říkat celou řadu slov!“

„Jakých? Jako třeba ‚pink-ponk‘?“

Zelený potvůrek si nervózně odkašlal. „Blahopřejeme vám!“ zaskřehotal optimistickým hlasem. „Moudře jste se rozhodli zakoupit si náš dezorganizátor typu Rozvratník MK II, nejnovějšího biomagického designu, s množstvím užitečných funkcí, který v žádném případě nemá nic společného s původním typem MK I, který jste možná nechtěně zničili tím, že jste na něj dupli!“ odkvákal a pokračoval:

ТЕЛЕГРАМ

Канал с обзорами, анонсами новинок и книжными подборками

Книжный Вестник

Бот для удобного поиска и скачивания книг

Книжный Бот

Свежие любовные романы в удобных форматах

Любовные романы

О психологии, саморазвитии и личностном росте

Саморазвитие

Детективы и триллеры, все новинки

Детективы

Фантастика и фэнтези, все новинки

Фантастика
ВКОНТАКТЕ

Цитаты, афоризмы, стихи, книжные подборки, обсуждения и многое другое

Книжный Вестник