Na konci světa

VLÁDA LESŮ

V hustých křovinách se zvedaly neobvyklé stromy. Jejich tenké kmeny s vypouklými příčními hranami byly zakončeny plochými vějíři nedlouhých větví s velkými listy a nad nimi trčely dlouhé a rovné výrůstky, podobající se zeleným mečům deset loktů zdéli.

Dva s každé strany, stály čtyři takové stromy jako stráže před vchodem do lesa, výhružné zvedajíce své meče k nebi. Oddíl prošel mezi nimi, prodíraje se trnitým křovím. Ohromný kanec se žahnutými tesáky a s šerednou hrbolatou hlavou vyskočil z křovin, hněvivě zachrochtal směrem k lidem a zmizel.

Hned první den ztratil Kavi v lese svou hůlku s devětačtyřiceti zářezy, které znamenaly počet dní pochodu, a cestovatelé přestali čas počítat. Do paměti mladého Řeka se navždy vtiskl dojem jednotvárnosti ohromného lesa.

Oddíl šel mlčky. Při pokusu promluvit se hlasy lidí dunivě rozléhaly pod neproniknutelnou zelenou klenbou. Nikdy se necítili v širokých prostorech zlaté stepi tak malincí a ztraceni v hlubinách cizí země. Obrovská lana popínavých rostlin, dosahu jící leckdy tloušťky lidského těla, obepínala spirálovitě hladké kmeny stromů, splétala se nahoře v ohromnou síť a visela dolů jako opona nebo jako jednotlivé široké smyčky. Větve se rozbíhaly nad hlavami chodců v nepostižitelné výšce, kmeny se utápěly v šedém soumraku. Často se setkávali na cestě s loužemi hnijící vody, pokryté plísní; někdy nehlučně proudily malé tmavé potoky. Na řídce se objevujících mýtinách oslňovalo slunce oči, zvyklé na pološero lesa; neobyčejně hustě zarostlá místa byli poutníci nuceni obcházet. Nevídané kapradí vysoké jako čtyři lidské postavy obrovitě rozprostíralo své bledězelené ohromné řasnaté listy jako křídla. Tenké našedlé listí mimos tvořilo nejjemnější ornamenty v sloupech slunečního světla.

Množství květů — krvavě rudých, oranžových, fialových, bílých — se zvlášť výrazně a pestře odráželo od světlé zeleně ohromných listů, širokých, dlouhých i úzkých, rovných, vykrajovaných i zoubkovaných. V divoké změti se proplétaly dlouhé spirály plazivých výhonků, trčely hrozivé trny na prst dlouhé, nemilosrdně trhající tělo. Na mýtinách se rozléhal divý halas a štěkot ptáků, jako by se všechen lesní život soustřeďoval právě zde.

Poutníci sl ověřovali směr podle slunce a znovu se nořili do lesního soumraku, orientovali se podle dešťových výmolů, podle toku potoků, podle šikmých sloupečků slunečních paprsků, zřídka kdy se prodravších listím. Průvodci se snažili nepřibližovat se k mýtinám také proto, že blízko nich hnízdíval na stromech nebezpečný hmyz — strašné černé vosy a hroziví mravenci. Kmeny stromů byly obaleny mohutnými lišejníky, šedými, jakoby koženými boulemi a výrostky, povrch kořenů potáhl zelený mechovitý povlak. Tyto ploché kořeny, nezřídka vysoké pět až lest loktů, vybíhaly z žeber obrovských kmenů jako nakloněné podpěry. V hlubokých jámách mezi nimi byl by se mohl umístit celý devatenáctičlenný oddíl cestovatelů.

Kořeny stromů zabíhaly jeden do druhého a neobyčejně ztěžovaly cestu — museli je přelézat nebo je obcházet a prodírat se úzkými chodbami. Nohy se bořily do masy poloshnilých větví, listí a uschlých výhonků, které ležely na zemi v tlustých vrstvách. Přicházeli na skupiny bělavých hub s těžkým mrtvolným zápachem. Jen tam, kde nebyly stromy tak vysoké, neztěžovaly kořeny cestu a nohy si odpočinuly na koberci měkkého mechu. Zato rostlo v takových místech trnité husté křoví, které nutilo lidi, aby je obcházeli nebo se jím prosekávali a ztráceli síly a čas. Na holá ramena cestovatelů padali s větví nějací skvrnití slimáci a žehli je jedovatým slizem. Občas se v šeru mihl a bez hlesu zmizel stín zvířete — lidé nezřídka nebyli ani s to určit jeho druh. V noci zde vládlo totéž hluboké ticho, rušené žalostivým vytím neznámého nočního dravce nebo skřekem neznámého ptáka.

Cestovatelé přešli mnoho nevysokých horských hřebenů, ale ani jednou se před nimi neobjevil volný prostor, nezarostlý lesy. Mezi hřebeny býval les ještě hustší; vzduch byl v údolích vlhký a dusný, zápach hnijící země svíral lidem dech.

Prošli údolím, na jehož dně se valil mezi velkými kameny prudký potok studené vody, a usedli k odpočinku. Začínalo dlouhé stoupání.

Dva dny vystupovali cestovatelé na horu. Les byl stále a stále hustší a neproniknutelnější. Zmizely mýtiny, na nichž si mohli opatřit potravu, vyvrátivší se stromy jim častěji zahrazovaly cestu. Oddíl se vyhýbal trnitým oponám z tenkých pružných stébel, snášejících se shora, nebo neprůhledným houštinám křovin a menších stromů a po všech čtyřech se prodírali vymletými strouhami dešťových potoků, které brázdily svahy.

Drsná, suchá hlína se sypala mezi dlaněmi a koleny. Lidé se plazili v tomto labyrintě, zachovávajíce směr jen podle struh vymletých vodou.

Postupně stoupalo chladno, jako kdyby oddíl opravdu pronikal do hlubokého, vlhkého podzemí.

Už se docela setmělo, když bylo stoupání u konce, a cestovatelé se zřejmě octli na náhorní planině. Zde už nebyly výmoly od dešťových potoků, a poutníci se zastavili na nocleh, aby neztratili směr. Zelenou klenbou neprokmitla ani jediná hvězda. Kdesi nahoře řádil silný vítr. Pandion ležel dlouho beze spánku a naslouchal hučení lesa, velice podobnému hučení moře. Rachot, šelestění a klapání větví splývaly pod nárazy větru v mohutné pleskání, které připomínalo stejnoměrné nárazy příboje.

Rozbřesk se zvlášť dlouho nedostavoval — sluneční světlo zadržovala hustá mlha. Konečně neviditelné slunce překonalo soumrak a před lidmi se objevila drtivě chmurná podívaná.

Kmeny nestvůrných stromů, vysokých půl druhého sta loktů, měly černou nebo zase bílou hladkou kůru a utápěly své vrcholky v mléčné husté mlze, která úplně skrývala omšelé větve. Mechy a lišejníky nasáklé vodou rozvěsily po stromech své dlouhé tmavé vlasy nebo Šedivé vousy, občas se pohupující v závratné výšce.

Voda pod nohama šplíchala, vystřikujíc z houbovité síté propletených kořenů, trávy a mechu. Husté porosty křovin s velkými listy tarasily cestu. V mlze se na dlouhých nožkách tiše kymácely velké bledé květy v podobě vejcovitých tvarů.

černé a bílé sloupy, čtyři lokty v průměru, se hromadily proti nim v nepřehledném zástupu, kolem nich se válela šedá mlha, po kůře stékaly drobné potůčky vody. Mnohdy byly kmeny obaleny tlustou pokrývkou z mokrého mechu.

V tomto hrozném lese nebylo vidět dál než na třicet čtyřicet loktů; nebylo možno učinit krok, aniž sis prosekal cestu u paty gigantických stromů.

Hromady obrovských povalených kmenů úplně skličovaly mysl cestovatelů, kteří už tolik vytrpěli. Nejhorší bylo, že se nemohli nijak orientovat — ničím nebylo možno si ověřit směr.

Černoši, vyděšení nevídanou dosud mohutnosti lesa, se třásli chladem v studené mlze; Libyjci byli nadobro zdeptáni. Cestovatelům se zdálo, že se octli přímo v sídlech lesních bohů, do nichž je vstup lidem zakázán a odkud není východu.

Kavi dal Pandionovi znamení — oba se ozbrojili noži a vztekle začali usekávat mokré větve. Poznenáhlu se vzchopili i jiní soudruzi — lidé pracovali, střídali se navzájem, přelézali přes hory obrovitých kmenů, bloudili, hledajíce východ mezi nestvůrnými kořeny, a znovu se nořili do neproniknutelné zeleně. Hodiny plynuly a plynuly: a stále visela nahoře bílá mlha, stále tak těžce a pomalu kapala se stromů voda, vzduch nebyl teplejší, a jen po našedle červeném odstínu mlhy pochopili lidé, že nastává večer…

„Nikde se nedá projít,“ s touto zprávou si Kidogo sedl na kořen a zoufale tiskl v rukou hlavu. Dva průvodci se vrátili už dříve s týmž výsledkem.

Proti nim, po obou stranách prosekané cesty, se táhla na tisíc loktů úzká mýtina.

Vzadu byl chmurný obří les, kterým se s nelidskou námahou prodíral oddíl tři dny. Před nimi stála jednolitá zeď vysokého bambusu. Lesklé kolénkaté stvoly se zvedaly do výše dvaceti loktů, ladně sklánějíce své jemně řásnité vršky. Bambus rostl v tak těsném shluku, že nebylo možno vůbec proniknout do nitra této mříže z kolénkatých rour, rovných jako kopí. Před poutníky se tyčila neproniknutelná hradba. Povrch kulatých jako nalakovaných stvolů byl tak tvrdý, že se bronzové nože cestovatelů otupily hned po prvních řezech. K zápasu s touto zdí by bylo nutno mít sekery nebo těžké meče. Obejít bambusovou houštinu nebylo možno, mýtina byla uzavřena na jednom i druhém konci hustého porostu a bambus se táhl, až kam sahal pohled, širokým pásem na obě strany do mlhavé dáli náhorní planiny.

Lidé byli už utýráni chladnem, nedostatkem potravy a zápasem se strašným lesem a ztratili svou obvyklou energii — příliš těžká byla poslední část cesty! Ale nebyli s to se smířit s nutností se vrátit.

Aby prošli těmito hroznými lesy, nestačilo jen zachovávat dřívější jihozápadní směr, nestačilo se prosekávat a prodírat ze všech sil mohutnou vegetací — bylo třeba ještě vědět, kde projít. Tato místa jim mohli ukázat lidé žijící v lese a s těmi se oddíl nesetkal. Vyhledávat pak tyto lesní obyvatele — mohlo vést nejspíše k záhubě cestovatelů na rožních lidojedů.

„Neprošli jsme lesem, neprobili jsme se!“ — táž myšlenka se zračila ve tvářích všech devatenácti přátel, v jejich drsných vráskách, v jejich zoufalých pošklebcích i v masce ztuhlé pokory.

Kidogo se vzpamatoval z prvního návalu zoufalství a stoje a hlavou zvrácenou dozadu díval se vzhůru k ohromným větvím, které se pnuly nad mýtinou ve výši sta loktů. Pandion rychle přistoupil k příteli, pochopiv jeho myšlenku.

„Je tam možno vylézt?“ zeptal se mladý Řek, dívaje se na naprosto hladké kmeny nezměrné výšky.

„Musíme, ačkoli nás to bude stát celý den,“ řekl zamračeně Kidogo. „Zpátky nebo dopředu, ale nemůžeme už jít naslepo — nemáme potraviny.“

„Tady,“ ukázal Pandion na lesního obra s bílou kůrou, který stál na mýtině; jeho křivé haluze tvořily proti nebi hvězdu.,S tohoto stromu bude pěkný rozhled.“

Kidogo záporně zavrtěl hlavou.

„Ne, strom s bílou kůrou se nám nehodí, nemůže to být ani strom s kůrou černou.[90] Mají dřevo tvrdé jako železo, do něho se nedá zabodnout ani nůž, natož dřevěný klín. Možná, že najdeme strom s kůrou červené barvy[91] a s velkými listy, na ten pak vylezeme.“

Lidé se jali hledat potřebný strom podél mýtiny. Brzo začali volat, že jej nalezli. Strom byl nižší než železní giganti, ale stál těsně u bambusu a přesahoval jejich houštinu do výše větší než padesát loktů. Poutnici s námahou porazili dva tlusté bambusy, naštípali je na kusy dlouhé asi loket a každý zaostřili na jednom konci. Ulomenou těžkou větví začali Kidogo a Mpafu zatloukat do měkkého dřeva klín za klínem, vystupovali stále výše, až dosáhli spirálovité liány, která ovíjela kmen. Pak se Kidogo a jeho pomocník opásali tenkými lianami, a opírajíce se ze všech sil nohama o kmen a odklánějíce tělo daleko od stromu, začali stoupat do ohromné výše. Brzo bylo jejich tmavé postavy sotva vidět na pozadí těžkých mračen, která zatáhla nebe. Pandion najednou pocítil závist k oběma přátelům. Oni tam nahoře vidí svět, a on zůstává dole, ve stínu, jako velcí červenomodří červi, které vídali ve výmolech lesní půdy.

Mladý Řek se najednou odhodlal a zachytil se zatlučených bambusových kolíčků. Na varovný pokřik Etruskův mávl jen Pandion rukou, rychle se vyšplhal na kmen, chytil se spirálovité liány, odřízl seshora visící tenký konec jiné popínavé rostliny a napodobil Kidoga. Jak se ukázalo, nebylo to naprosto nic lehkého — drsná liána hrozně dřela záda. Jakmile však chtěl Pandion uvolnit její napětí, nohy se smekaly, a Pandion si bolestivě odíral kolena o tvrdou kůru. S velkou námahou vystoupil Pandion do poloviny kmene. Dvojité vrcholky bambusů se pod ním kolébaly žloutnoucí nestejnou hladinou, ale k ohromným haluzím bylo stále ještě vysoko. Shora se ozvalo Kidogovo volání a ramene mladého Řeka se dotkla pevná liána se zaklesnutou smyčkou. Pandion provlekl smyčku pod pažemi, soudruzi opatrně táhli lianu vzhůru, a tato opora byla Pandionovi velkou pomocí. S odřenýma nohama dosáhl unavený, ale šťastný Pandion brzo nejsilnějších dolních haluzí. Zde se mezi dvěma ohromnými větvemi Kidogo a jeho pomocník pohodlně usadili.

Pandion se rozhlédl s výšky osmdesáti loktů a po prvé zase za mnoho dní se před ním otevřel široký obzor. Les na vysoké náhorní planině vroubila bambusová houština kolem dokola; pokud bylo možno vidět, prostírala se na všechny strany; široká byla sotva čtyři — pět tisíc loktů. Za ní trčel pás nevysokých černých skal, nakloněných k západu řetězem řídkých šikmých zubů. Dál se krajina opět lehce snižovala. Nekonečné okrouhlé hory, pokryté hustým lesem, se kadeřily jako hustá zelená oblaka, rozdělená úzkými prohlubněmi roklí, plných kotoučů husté mlhy. V nich se skrývaly nespočetné dny hladového a těžkého pochodu, tam právě měla procházet cesta oddílu. Ale nikde nebylo vidět světlo v této jednolité zelené mase, nad níž pomalu pluly velké chomáče bílé mlhy: ani mýtiny, ani široké údolí. Zdolat tuto vzdálenost, kterou nyní mohli přehlédnout svým pohledem, na to by cestovatelům sotva stačily síly. A dál za neproniknutelnými mlhami na obzoru mohlo být totéž a pak by záhuba byla nevyhnutelná.

Kidogo se odvrátil od dálky prostírající se pod ním a zachytil Pandionův pohled. Mladý Řek četl ve vytřeštěných očích přítelových obavy a nezměrnou únavu — nevyčerpatelná černochova bodrost pohasla, jeho tvář se svraštila v hořkém pošklebku.

„Musíme se podívat na druhou stranu,“ řekl skleslým hlasem, ale najednou se vzpřímil a šel po větvi, která se horizontálně vzpínala daleko vpřed nad bambusovým pásmem.

Pandion potlačil výkřik strachu, ale černoch kráčel, jako by pro něho nebylo nebezpečí, nepatrně se kolébal v hrozné výšce a došel až na konec větve, kde se pod jeho tíží rozechvěly oválné listy. Větev se ohnula. Pandion ztrnul v hrůze, ale Kidogo seděl už na ní obkročmo, spustil nohy do bezedna, opřel se oběma rukama o tenké větve a začal se upřeně dívat do prostoru za pravým rohem mýtiny. Pandion si netroufal jít za soudruhem, Řek a Mpafu čekali se zatajeným dechem od Kidoga zprávy. Všechno, co se dělo na stromě, sledovalo dole ostatních šestnáct druhů, jež nebylo téměř možno rozeznat.

Kidogo se dlouho houpal na pérující větvi a pak se beze slova vrátil ke kmeni.

„Je to zlé, když neznáme cestu,“ řekl sklesle: „Mohli jsme se sem dostat mnohem lehčeji. Tam,“ černoch mávl rukou na severozápad, „je blízko od nás step. Měli jsme jít více doprava, nezacházet do lesa… Musíme se k stepi vrátit. Možná, že tam jsou lidé: na kraji lesa je vždycky více lidí než v stepi nebo v lese samém.

Sestup se stromu byl mnohem hroznější než výstup. Kdyby nebylo přátel á jejich pomoci, Pahdion by nikdy nebyl dokázal tak rychle slézt a nejspíše by byl spadl a zahynul. Jakmile se postavil mladý Řek na zemi, nohy zesláblé nervovým napětím se pod ním podlomily, a za smíchu přátel ležel natažen ve trávě. Kidogo vyprávěl o všem, co se stromu viděl, a navrhl, aby se obrátili v přímém úhlu od směru, kterým měli namířeno. K Pandionovu údivu nikdo nepronesl ani slovíčko protestu, ačkoli si všichni byli vědomi, že v zápase s lesem utrpěli porážku a že zdržení v cestě může být velmi značné. Neozval se ani tvrdohlavý Etrusk Kavi; patrno chápal, jak jsou lidé umořeni těžkým zápasem, který se ke všemu ukázal marný.

Pandion si vzpomněl na slova, jež Kidogo řekl na začátku pochodu, a uvědomil si, že cesta kolem lesů je daleká a nebezpečná. Podél řek a na okraji lesa žijí divoké a silné kmeny, pro které devatenáct cestovatelů vůbec neznamená silu, s kterou by počítali.

Step, která s nízkými stromy, rozmístěnými řídce a téměř pravidelně, vypadala jako ovocný sad, se svažovala k bystře proudící říčce. Na protějším břehu byla nahromaděna kupa černých kamenů. Řeka k nim naplavila dlouhý val kmenů, větvi a vybělených a vysušených stébel rákosu.

Oddíl uprchlíků minul palmový háj, zpustošený slony, a utábořil se pod hustou korunou nevysokého stromu. Po kmenu stékala vonná pryskyřice, s větví i s kmenu visely dlouhé cáry hedvábné kůry a v lehkém větru jednotvárně svištěly a uspávaly unavené lidi.

Najednou se Kidogo pozvedl na kolena; napjali pozornost i ostatní. K řece se blížil ohromný slon. Jeho objevení se nemuselo být ničím dobrým. Lidé sledovali rozmáchlý krok zvířete, které jako by pomalu převalovalo své tělo uvnitř mohutné tlusté kůže. Slon se blížil, bezstarostně mával chobotem a cosi v jeho chování se nepodobalo obvyklé opatrnosti těchto ostražitých, pozorných zvířat. Najednou bylo slyšet lidské hlasy, ale slon ani nepozvedl své obrovské uši, skleslé do týla. Zaražení cestovatelé se po sobě podívali, vstali a ihned jako na povel se zase přitiskli k zemi; spatřili u slona několik lidských postav. Teprve nyní zpozorovali, že na široké slonově šíji leží člověk, který se opírá zkříženýma rukama o týl zvířete, slon dosel k řece a vstoupil do vody, která se pod tlustými sloupy jeho noh zkalila. Ohromné uši se najednou vztyčily, čímž se obrova hlava stala třikrát větší. Malinká hnědá očka se pozorně dívala do říční hlubiny. Člověk ležící na slonu si sedl a hlasitě plácl zvíře po šikmé lebce. Od řeky se rozlehl pronikavý pokřik „chejja!“ Slon pokýval chobotem, popadl jím velký kmen z říčního nánosu a vyzvednuv jej vysoko nad hlavu, mrštil jím doprostřed říčky. Těžký kmen lomozně pleskl, potopil se pod vodu a vynořil se za několik okamžiků doleji v proudu. Slon tak svrhl ještě několik stromů a pak opatrně našlapuje došel doprostřed říčky a zastavil se s hlavou obrácenou proti toku.

Hned nato se černí hoši a dívky, kteří se slonem přišli k řece — bylo jich osm — vrhli se smíchem a křikem do studené vody. Dováděli, potápěli jeden druhého — smích a hlasité plácání po mokrých tělech se rozléhalo široko daleko. Člověk, který seděl na slonu, vesele křičel, ale nepřestával pozorovat proud a čas od času slona přiměl, aby shodil do vody nové těžké kusy dřeva.

Cestovatelé se užasle dívali na to, co se před nimi dálo. Přátelství lidí s obrovským slonem se zdálo neuvěřitelným, neslýchaným zázrakem; ve vzdálenosti celkem tří set loktů od nich stál šedý gigant a poslouchal člověka. Co se to jen stalo“, že se zvíře, které nemá sobě rovné velikostí a silou, které neomezeně vládne v stepích i lesích, sklonilo před člověkem, tak křehkým, slabým a nepatrným ve srovnání s šedou masou, měřící šest loktů od země jen k ramenům? Co je to za lidi, kteří si podmanili obry Afriky?

Kavi se s planoucím zrakem dotkl Kidogova boku. Černoch se odvrátil od veselé podívané a zašeptal Etruskovi do ucha:

„V dětství jsem o tom slýchal: na rozhraní lesů a stepí žijí kdesi lidé, kterým se říká vládci slonů. Vidím, že to nebyla pohádka. Tady stojí slon a chrání koupající se lidi před krokodýly… Říkalo se, že je to kmen nám příbuzný a jejich řeč že je podobná naší..

„Ty chceš k nim jít?“ zeptal se zamyšleně Etrusk a nespouštěl očí s člověka ležícího na slonu.

„Chci a nevím…“ byl v rozpacích Kidogo. „Je-li můj jazyk jejich jazykem, pak nám porozumějí, a my se dovíme, jak jít dál. Ale je-li jejich řeč jiná — je zle: pobijí nás jako kuřata!“

„Jedí lidské maso?“ zeptal se opět po chvilce Kavi.

„Slýchával jsem, že ne. Tento lid je bohatý a silný,“ odpověděl černoch a rozpačitě žvýkal stéblo trávy.

„Zkusil bych vyzvědět hned zde, jakou řečí mluví, nešel bych do vesnice,“ řekl Etrusk. „Tady je jen neozbrojená mládež, a kdyby nás chtěl napadnout muž, který sedí na slonu, schováme se v trávě a v křoví. Ale ve vsi bychom zahynuli všichni, ne domluvíme-li se s vládci slonů…“

Etruskova rada se Kidogovi zalíbila, černoch se vzpřímil v celé své výšce a pomalu šel k řece. Pronikavý křik sloního vůdce přerušil zábavu koupajících se; stáli strnule po pás ve vodě a dívali se na břeh proti sobě.

Slon se hrozivě otočil proti blížícímu se Kidogovi, chobot se šustivě vztyčil nad dlouhými bílými kly a uši se opět roztáhly jako široká svislá křídla. Muž sedící na slonovi si přicházejícího Kidoga pozorně prohlížel.

V pravé ruce vůdcově se lehce pohupoval hákovitě na konci zahnutý široký nůž, jejž držel připravený k vrhu.

Kidogo přišel mlčky skoro až k řece, položil na zem kopí, šlápl na ně nohou a rozpřáhl bezbranné ruce.

„Buď zdráv, příteli,“ řekl pomalu Kidogo pečlivě odděluje slova. „Jsem zde se svými přáteli. Jsme osamělí uprchlíci, kteří se vracejí do vlasti, a chceme požádat tvůj kmen o.pomoc…“

Vůdce slonů mlčel. Cestovatelé skrčeni pod stromem čekali se zatajeným dechem, pochopí-li cizí mladík Kidogova slova či ne. Od toho mladého muže závisel vážný obrat jejich osudu.

Vůdce slona nůž sklonil. Slon přešlapoval ve vodě šumějící kolem něho a svěsil chobot mezi kly. Najednou domorodec promluvil a Pandionovi se vydral z prsou povzdech ulehčení. Kidogo stojící v napětí radostně sebou trhl. Vůdcova slova se sice lišila ostrým přízvukem a sykavkami, které chyběly v melodické mluvě Kidogově, ale i Pandion v ní poznal známá slova.

„Odkud jsi, cizí příchozí?“ ozvala se otázka s hřbetu slona a zněla povýšeně. „Kde jsou tví druhové?“

Kidogo vysvětlil, že byli všichni v Kemtu v zajetí a že jdou do vlasti, k moři.

Černoch mávnutím ruky zavolal své druhy — všech devatenáct vychrtlých a zasmušilých lidí stanulo na břehu.

„Kemt,“ hláskoval vůdce slova, „co je to, kde je taková země?“

Kidogo vyprávěl o mocné zemi na severovýchodě, ležící v údolích ohromné řeky, a vůdce spokojeně zakýval hlavou.

„Slyšel jsem o ní, je strašně daleko. Jak jste se odtamtud mohli sem dostat?“ Ve vůdcových slovech se ozvala nedůvěra.

„To je dlouhé vyprávění,“ řekl unaveně Kidogo. „Podívej se na ně,“ černoch ukázal na Kaviho, Pandiona a skupinu Libyjců, „viděl jsi nablízku takové lidi?“

Vůdce slona si se zájmem prohlížel neobvyklé obličeje. Nedůvěra v jeho pohledu postupně mizela, pak pleskl rukou slona do týlu: „Jsem mlád a nemohu o ničem rozhodovat bez starších. Přejděte na náš břeh, dokud je slon v řece, a čekejte. Co mám vyřídit od vás vůdcům?“

„Vyřiď, že unavení poutnici prosí o dovolení, aby si směli ve vsi odpočinout a pozeptat se na cestu k moři. Více nepotřebujeme nic,“ řekl zřetelně Kidogo.

„Neslýchaná věc, nevídaní lidé,“ se zájmem odpověděl vůdce slova, obrátil se ke svým a křikl: „Jděte napřed, já vás dohoním!“

Mladí lidé, pohlížející mlčky na cizince, poslušně vyskočili na břeh a ohlíželi se v hovoru zpět. Vůdce obrátil slona bokem k proudu. Po hruď ve vodě přebrodili se cizinci rychle na druhý břeh. Pak vůdce přiměl slona k rychlejší chůzi a zmizel mezi řídkými stromy za svými. Bývalí otroci se posadili na kameny v neklidném očekávání. Nejvíce se strachovali Libyjci, ale Kidogo je ujišťoval, že vládci slonů jim neublíží.

V stepi se pak brzy objevili čtyři sloni. Na zádech zvířat byla upevněna široká lešení z propletených větví. Na každé plošině sedělo šest mužů ozbrojených luky a velmi širokými kopími. Pod touto stráží došli bývalí otroci do vsi, která byla nečekaně blízko místa setkání, u ohybu téže říčky čtyři tisíce loktů na jihovýchod.

V pahorkaté krajině bylo zdaleka vidět asi tři sta chýši tonoucích pod vysokou klenbou zeleně.

Vlevo se rozkládal nehustý les, vpravo stála stranou vysoká ohrada z ohromných zašpičatělých sloupů, podepřených zvenčí podpěrami. Kolem dokola byl hluboký příkop, obehnaný po krajích plotem ze zaostřených kůlů. Pandion se podivil rozměrům stavby a Kidogo vyslovil domněnku, že tam asi chovají slony.

Jako před mnoha dny na východě stanuli příchozí opět před náčelníky a stařešiny ohromné vesnice a znovu vyprávěli neobyčejnou událost o vzbouřivších se otrocích, ke které přibyl nový velký čin dlouhého cestování neznámou zemí. Náčelníci se cizinců podrobně vyptávali, prohlíželi jejich zbraně a červené jizvy s faraónským jménem na zádech a konečně donutili Pandiona a Kaviho, aby jim vyprávěli o svých zemích na severu dalekého moře. Pandion byl překvapen širokým rozhledem těchto lidí — nejen že slyšeli o zemi Nub, odkud cizinci přišli, ale znali ještě mnoho zemí na východě, severu, jihu i západě Afriky.

Kidogo triumfoval: teď jim zdejší obyvatelé ukáží cestu do vlastí, a poutníci se do ní brzy dostanou, půjdou po správné cestě.

Krátká porada starších rozhodla osud příchozích: dovoleno jim odpočinout si několik dní ve vsi, poskytne se jim přístřeší i strava, jak káže posvátný zákon pohostinství.

Bývalé otroky umístili ve velké chýši na pokraji vesnice — unavení poutníci mohli klidně odpočívat. Ještě více je těšilo, že vládci slonů jim ukážou cestu, že se blíží konec putování.

Pandion, Kidogo a Kavi se toulali po vesnici a seznamovali se se životem lidu, který měli ve veliké vážnosti pro jeho umění vládnout obrovským slonům. Pandion užasle pohlížel na dlouhé ohrady, kde uvazovali dobytek, a které byly postaveny ze sloních klů[92]. Mladému Rekovi se zdálo, že je v tom úmyslné pohrdání hroznými obry. Jakým množstvím klů to vládne tento lid, jestliže může drahocennou slonovinou plýtvat na takové obyčejné věci? Když se Pandion obrátil s touto otázkou k jednomu z obyvatelů osady, ten mu vážně poradil, aby požádal vůdce o dovolení prohlédnout si velký sklad uprostřed vesnice.

„Tam je složeno klů tolik,“ člověk ukázal na prostor mezi dvěma chýšemi, velký asi půl druhého sta loktů, a pak zvedl hůl nad hlavou a ukázal výšku hromady složených klů.

„Jak to, že dovedete velet slonům?“ nezdržel se otázky Pandion.

Domorodec, s kterým hovořil, se zamračil a podíval se na Řeka s podezřením.

„To je pro cizince tajemství,“ odpověděl pomalu. „Chceš-li, zeptej se na to vůdců. Ti z nich, kteří nosí na krku zlatý řetěz s červeným kamenem, to jsou hlavní učitelé slonů…“

Pandion si vzpomněl, že jim bylo zakázáno přibližovat se k ohradě obehnané příkopem, a zmlkl; mrzel se na sebe, že otázkou chybil.

V tu chvíli právě na něj volal Kidogo — černoch byl pod dlouhým přístřeškem, kde pracovalo několik lidí. Pandion tam viděl hrnčířskou dílnu — hrnčířští mistři vládců slonů vyráběli velké hliněné hrnce na obilí a pivo.

Kidogo neodolal. Vzal velký kus dobře rozmíchané mokré hlíny, posadil se do podřepu, zdvihl zrak k rákosovému stropu, zamyslil se a jistými pohyby svých velkých rukou, tesknících po milované práci, se pustil do modelování. Pandion sledoval práci svého přítele; hrnčíři se mezi sebou smáli, neustávajíce ve svém díle. Černé ruce pomalu uplácávaly, uhlazovaly a hnětly hlínu, z neforemné masy se začaly vynořovat obrysy širokých zaostřených zad, záhybů kůže, visící jako pytel s plecí, z hlíny vystupoval charakteristický obraz slona. Hrnčíři zmlkli, zanechali práce a postavili se kolem Kidoga, ale ten pohroužen do práce nikoho si nevšímal.

Už stály na zemi pevné tlusté nohy a slon zvedl hlavu s chobotem nataženým dopředu. Kidogo našel několik hůlek, zastrkal je vějířovitě a vymodeloval na jejich kostře roztažené blánovité uši. Ozvaly se nadšené výkřiky a zmlkly. Jeden z hrnčířů se nepozorovaně vytratil z přístřešku a zmizel.

Kidogo pracoval na zadních nohách slona a ani nezpozoroval, že do kruhu diváku shluknuvších se kolem vešel náčelník — stařec s dlouhým hubeným krkem, s masivním zahnutým nosem a malinkou prošedivělou bradkou. Pandion spatřil na náčelníkově hrudi červený kámen na zlatém řetěze — byl to jeden z hlavních učitelů slonů.

Stařec mlčky sledoval závěrečné práce černochovy. Kidogo odstoupil, utíral si dlaně umazané hlínou, usmíval se a kriticky si prohlížel slonovo tělo, vysoké asi loket. Hrnčíři spokojeně vykřikli. Starý náčelník zvedl těžké obočí a hluk ustal. Se vzezřením znalce sáhl stařec na mokrou hlínu a pak pokynul Kidogovi, aby k němu přistoupil.

„Vidím, že jsi mistr,“ řekl významně vůdce, „udělal-lis lehce a snadno to, co nedovede udělat nikdo z našeho lidu. Odpověz, dovedeš udělat takovou sošku ne slona, ale člověka?“ a vůdce se dotkl hrudi rukou.

Kidogo zavrtěl záporně hlavou. Vůdce se zamračil… „Ale mezi námi je mistr lepší než jsem já, mistr z daleké severní země,“ řekl Kidogo. „Tvou podobu udělá on,“ a černoch ukázal na Pandiona, který stál nablízku.

Stařec opakoval svou otázku, obraceje se k mladému Řekovi. Pandion viděl prosebné oči přítelovy a přitakal.

Ale věz, náčelníku,“ řekl Pandion, „v mé vlastí se postavy vysekávají z měkkého kamene nebo se vyřezávají ze dřeva. Zde nemáme ani nástroje, ani kámen. Mohu tě udělat jen z této hlíny, takhle,“ a mladý Řek přejel hranou dlaně po svých prsou. „Hlína brzy vyschne a popraská, tvá socha bude stát jen několik dní.“

Náčelník se usmál.

„Chci jen vidět, co dokáže cizí mistr,“ řekl stařec. „A naši mistři ať se dívají.“

„Dobře, zkusím to,“ odpověděl Pandion. „Ale budeš muset přede mnou sedět, dokud budu pracovat.“

„Proč?“ podivil se vůdce. „Nedovedeš modelovat jako tenhle?“ ukázal stařec na Kidoga.

Pandion v rozpacích hledal vhodná slova.

„Já jsem udělal prostě slona,“ vmísil se do rozmluvy Kidogo. — „Což ty, učitel slonů nevíš, že jeden slon se druhému nepodobá? Jen člověku, který je nezná, se zdá, že jsou všichni stejní.“

„To jsi řekl správně,“ souhlasil vůdce.,Já vidím okamžitě duši každého slona a mohu říci napřed, jak se bude chovat.“

„Tak vidíš,“ vpadl Kidogo, „a abych udělal takového určitého slona, musím ho mít před očima. A zrovna tak můj přítel: neudělá prostě jen člověka, ale právě tebe, a musí se na tebe při práci dívat.“

„Rozumím,“ řekl stařec. „Nechť tvůj přítel chodí ke mně v hodinu denního odpočinku a já budu před ním sedět.“

Náčelník se vzdálil. Hrnčíři postavili hliněnou sochu slona na dřevěnou lavici. Přicházeli stále noví zvědavci.

„Nu Pandione,“ řekl Kidogo příteli. „Nás osud je v tvých rukou, zalíbí-li se tvá socha vůdci, vládci slonů nám pomohou…“

Mladý Řek kývl hlavou a oba přátelé zamířili do své chýše, provázeni houfem dětí, které šly podivným cizincům v patách.

„Můžeš mluvit?“ zeptal se náčelník, opřev se do vysokého nepohodlného sedadla, zatím co Pandion chvatně nahazoval hlínu, kterou jeden z hrnčířů přinesl, na silný dřevěný špalek. „Nebude ti to při práci vadit?“

„Mohu, jenže špatně umím vaši řeč,“ odpověděl Pandion. „Sotva budu všemu rozumět a budu ti odpovídat málo slovy.“

„Zavolej tedy svého přítele, obyvatele přímořských lesů; může být s tebou. Nudí mne sedět jako opice, která nedovede mluvit!“

Přišel Kidogo a se skrčenýma nohama se posadil u náčelníkova sedadla mezi starce a Pandiona. S Kidogovou pomocí mohli náčelník a Pandion dosti lehce hovořit. Náčelník se vyptával Pandiona na jeho zemi a Pandion pod pronikavým starcovým pohledem odpovídal, pln důvěry k moudrému vládci slonů, který jistě mnoho prožil.

Pandion vyprávěl starci o svém životě ve vlasti, o Tesse, o výpravě na Krétu, o otroctví v Kemtu a o svých úmyslech vrátit se do vlasti. Mluvil a jeho prsty modelovaly, a Kidogo překládal všechno, co řekl. Sochař pracoval se zvláštním zanícením a úporností. Náčelníkova socha mu byla jakoby ukazatelem cesty do přístavu jeho vlastí. Vzpomínky roznítily netrpělivost, zdržení u vládců slonů opět trápilo mladého Řeka.

Stařec si povzdechl a pohnul se; byl zřejmě unaven.

„Řekni mi něco ve své řeči,“ požádal najednou starý náčelník.

„To Hellenikon eleuteronj“ hlasitě řekl Pandion.

Podivně zazněla zde, v nitru Afriky, slova, která rád opakovával jeho děd, když vyprávěl Pandionovi jako chlapci o slávě a hrdinech řeckého lidu.

„Co jsi řekl?“ zeptal se znovu vůdce.

Pandion vysvětlil, že tato slova vyjadřují ideál každého obyvatele jeho země: „Řecko Je svobodné.“

Stařec se zamyslil. Kidogo opatrně naznačil Pandionovi, že náčelník je unaven a že pro dnešek je dost.

„Ano, dost,“ zvedl hlavu učitel slonů. „Přijď zítra. Kolik dní budeš ještě potřebovat?“

„Tři dny!“ — řekl s jistotou Pandion, neohlížeje se na varovné posunky Kidogovy.

„Tři dny — dobře, to vydržím,“ svolil stařec a zvedl se ze sedadla.

Pandion a Kidogo ovinuli hlínu mokrou látkou a uklidili ji do tmavého skladiště u náčelníkovy chýše.

Druhého dne vyprávěli oba přátelé náčelníkovi o Kemtu, o jeho moci, o jeho gigantických stavbách. Stařec byl dotčen těmito zvěstmi o egyptském národě, mračil se, ale poslouchal se zájmem. Když se Pandion zmínil o jednotvárnosti uzavřeného života Egypťanů, náčelníkova tvář se zjasnila.

„Nyní je na čase abych vás seznámil s mým lidem,“ řekl vážně stařec… Donesete zprávy o něm do svých dalekých zemí.“

A náčelník vyprávěl přátelům, že vládci slonů, opírajíce se o svou moc, konají daleko výpravy zemí. Jezdí na slonech a hrozí jim jen jedno nebezpečí — setkat se se stády, táhnoucími proti nim. Slon se může vždycky neočekávaně rozhodnout vrátit se k svým divokým bratrům. Ale jsou známy prostředky, jak tomu čelit.

Náčelník vyprávěl, že dále na východ a na jih od těch míst, kde Pandion a jeho přátelé žili po osvobození z otroctví u pohostinného národa, leží za močály a horami sladkovodní moře[93]. Jsou tak rozsáhlá, že lze po nich plout jen na zvláštních loďkách, a aby se sladkovodní moře přeplulo, je k tomu třeba několika dní. Tato sladkovodní moře se táhnou řetězem jedno za druhým jižním směrem a jsou lemována horami, chrlícími dým, plameny a ohnivé řeky. Ale za těmito moři je opět souše — vysoké náhorní planiny, plné hojné zvěře, a tam už je skutečně konec světa — břehy nekonečného moře, ležícího na východě za pásmem močálů. Na náhorních vysočinách stojí nedaleko od sebe dvě obrovské oslnivé hory[94], jejichž krásu si nedovede představit člověk, který je neviděl.

Hluboké lesy obklopují tyto hory a v lesích žijí divocí lidé a tajemná zvířata vzácného starověkého druhu, jež popsat nelze. Vládci slonů viděli rokle, zavalené ohromnými kostmi, pomíchanými s kostrami lidí, a úlomky jejich kamenných zbraní. V houštinách blízko severní Bílé hory se leckdy objevili divocí kanci, velcí nosorožci a jednou tam viděli zvíře, jistě tak velké jako slon, ale ještě těžší, s dvěma rohy umístěnými vedle sebe na konci tlamy.

Na sladkovodních mořích žijí v plovoucích vesnicích[95] lidé nedosažitelní nepřátelům a sami neznající s nikým smilování.

Pandion se náčelníka zeptal, jak daleko na jih se táhne pevnina Afriky a je-li pravda, že se tam slunce opět skláni níže.

Stařec se celý rozzářil. Vyšlo najevo, že on sám velel daleké výpravě na jih, když mu nebylo ještě čtyřicet let.

Vydali se na cestu na dvaceti vybraných slonech za zlatem a pro drahocennou trávu tamních stepí, která vracela starcům a nemocným sílu.

Za velkou řekou[96], která teče od západu na východ, kde hřmí obrovské vodopády a v sloupech vodní tříště se rozkládá věčná duha, je nepřehledná step bleděmodrých trav[97]. Po okrajích stepí, podél mořských břehů na západě i na východě, rostou mohutné stromy, jejichž listí je jako z vyleštěného kovu a hoří na slunci jako miliony zrcadel[98].

Barva trávy a listí je na dalekém jihu nikoli zelená, ale šedivá, bleděmodrá nebo sivá; dodává krajině cizí a studený vzhled. A skutečně, čím dále na jih, tím je stále chladněji. Deštivé období, které tam nastává naopak v době našeho sucha, je nesnesitelně studené pro lidi ze severu.

Stařec vyprávěl Pandionovi o podivuhodném stříbrném stromě, který se vyskytuje na dalekém jihu v horských roklích. Tento strom vysoký až třicet loktů má tenkou, příčně svraštělou kůru, husté větve, pokryte listy lesklými jako stříbro, jemnými jako chmýří, a je pln čarovného kouzla.

Neplodné kamenité hory se zvedají jako obrovité fialové věže s kolmými stěnami a na jejich úpatí se krčí pokroucené stromy, pokryté velikými chomáči jasně rudých květů.

Na neplodných místech stepi a na roztroušených skalách rostou obludné křoviny a nízké stromy. Masité listy, nasáklé jedovatou šťávou, sedí jako roztažené prsty na samém konci větví, dělících se ve dví a trčících přímo do nebe. Jiné stromy mají tytéž listy, jsou však začervenalé barvy, ohýbají se dolů a tvoří jakousi huňatou čepici na konci křivého kmene bez větví, vysokého čtyři lokty[99].

Poblíž řek a na pokraji lesů lze nalézt rozvaliny starověkých staveb, budovaných z ohromných otesaných balvanů národem zřejmě mocným a dovedným. Ale dnes u těchto rozvalin nežije nikdo, jen strašní divocí, psi v nich vyjí za bledého svitu měsíce. Po stepi se potulují kočovní pastevci nebo nuzní lovci. Ještě dále na jih žijí národy se světlou šedivou kůží, vládnoucí nekonečnými stády býků, ale tam výprava vládců slonů nedošla[100].

Pandion a Kidogo hltali vůdcovo vyprávění. Pověst o bleděmodré jižní stepi se zdála pohádkou, která se připletla ke skutečnosti, ale starcův hlas zněl přesvědčivě, Často upíral do dáli oči vzrušeně se lesknoucí, a Pandionovi se zdálo, že stařec vidí v duchu před sebou obrazy, zachované v paměti.

Vůdce najednou zmlkl.

„Přestal jsi pracovat,“ usmál se. „To budu muset před tebou sedět ještě mnoho dní!“

Pandion se kvapně dal do práce, ale ani jí nebylo už mnoho třeba, mladý sochař cítil, že vůdcova busta se mu podařila jako ještě nic předtím. Mistrovství v něm zrálo nepozorovaně a postupně, přes všechny zkoušky, které přestál; velké zkušenosti a pozorování, jež si odnášel z Egypta, nebyly bez užitku.

Třetího dne Pandion několikrát porovnával náčelníkův obličej se svým hliněným modelem.

„Hotovo!“ řekl s hlubokýpi povzdechem.

„Už jsi hotov?“ tázal se náčelník, a když viděl přisvědčující kývnut sochařovo, vstal a přikročil ke své bustě.

Kidogo se díval s nadšením na Pandionův výtvor, stěží zadržuje slova chvály.

Jednobarevná hlína přejala všechny charakteristické rysy velitelské, moudré a drsné tváře s tvrdými, kupředu vysunutými čelistmi, širokým šikmým čelem, těžkými rty a širokým chřípím tlustého nosu. Starý vůdce se obrátil dovnitř domu a tiše zavolal.

Na zavolání se objevila jedna z žen, mladá dívka, s množstvím drobných copánků, zastřihnutých nad čelem do rovné čáry.

Podala starci kulaté zrcadlo z leštěného stříbra, zřejmě severní práce, které se kdovíjakými cestami dostalo do afrického vnitrozemí.

Náčelník přiložil zrcadlo vzpaženou rukou k obličeji sochy a soustředěně začal srovnávat svou podobu s Pandionovým dílem.

Pandion a Kidogo čekali na starcův posudek. Dlouho náčelník mlčel, konečně však klesla ruka se zrcadlem, a on řekl tiše:

„Velká je síla lidského umění… Ty, cizince, touto silou vládneš, jako nikdo v naší zemi. Učinil jsi mne lepším, než jsem ve skutečnosti — to znamená, že o mně smýšlíš dobře. Odměním se ti stejně. Jakou by sis přál odměnu?“

Kidogo strčil do Pandiona, ale mladý Řek odpověděl moudrému starci slovy, která, jak se zdálo, vytryskla ze samého jeho srdce.

„Hle, stojím celý před tebou. Nemám nic mimo kopí, které mi bylo darováno…“ Pandion se zarazil a trhaně končil: „A nepotřebuji zde, v cizí zemi, nic… Mám ještě svou vlast — je tak daleko ode mne, ale je to mé největší bohatství. Pomoz mi, abych se tam mohl vrátit!“

Učitel slonů položil ruku na rameno mladého Řeka s otcovským pohybem: „Rád bych si s tebou ještě promluvil, přijď zítra ke mně společně se svým přítelem. A nyní dokončíme dílo. Nařídím mistrům, aby vysušili hlínu tak, aby se nerozpukala. Rád bych teď zachoval svou podobu. Vyberou zbytečnou hlínu zevnitř a pokryjí sochu zvláštní pryskyřicí — dovedou to. Ale nelíbí se mi slepé oči. Můžeš do nich vložit kameny, které ti dám?“

Pandion přisvědčil. Stařec znovu zavolal ženu, a ta se tentokrát objevila se skřínkou, potaženou levhartí kůží.

Náčelník vyndal ze skřínky objemný sáček a vysypal na dlaň hrst velkých broušených, oválných kamenů, průhledných jako čistá voda. Pandiona upoutal jejich neobyčejně jiskřivý třpyt. Každý kámen jako by pohlcoval všechnu moc slunečních paprsků, zůstávaje přitom studený, průhledný a čistý[101].

„Vždycky jsem si přál mít takové oči,“ řekl stařec, „aby se v nich sbíhalo všechno světlo života, a samy se přitom neměnily. Vyber z nich nejlepší a vsaď je!“

Mladý sochař poslechl. Náčelníkova socha dostala zvláštní, nevylíčitelný vzhled. V šedé vlhké hlíně svítily místo očí zářivé kameny — a jejich zář naplnila tvář sochy kouzelným životem. Kontrast, který se Pandionovi zdál z počátku nepřirozený, ho teď ohromil čím déle se díval, tím větší soulad viděl ve spojení průzračných oči s tmavou hlínou sochy.

Učitel slonů byl velice spokojen.

„Vezmi si na památku tyto kameny, cizí mistře!“ zvolal vůdce a vysypal jich několik do Pandionovy dlaně. Některé převyšovaly velikostí švestkovou pecku. „Tyto kameny jsou také z jižních stepí: tam je nacházejí v řekách.

Nic není na světě tvrdšího a čistšího nad tyto kameny. Ukaž ve své daleké vlasti zázraky jihu, jichž pány jsou vládci slonů!“

Pandion poděkoval starci a odešel; cestou si schoval dárek do pytlíčku ke kamenu od Jachma. „Nezapomeň, zítra přijď!“ zvolal za ním starý náčelník.

V chýši si bývalí otroci vzrušeně vykládali, co jim asi přinese úspěch, kterého se Pandionovi podařilo dosíci. Naděje na brzký nástup cesty do vlasti stále rostla. Zdálo se nemožné, aby vládci slonů poutníky nepropustili a neukázali jim spolehlivou cestu.

V určený čas se Pandion a Kidogo objevili u náčelníkovy chýše. Stařec jim pokynul k sobě. Přátelé se usadili u nohou učitele slonů, snažíce se utajit své vzrušení.

Stařec seděl chvíli mlčky, pak začal mluvit obraceje se rázem k oběma:

„Radil jsem se s ostatními vůdci, a ti se mnou souhlasí. Za půl měsíce, po velkém lovu, posíláme oddíl na západ pro léčivé ořechy a zlato. Šest slonů půjde lesy a dál k hornímu toku velké řeky, vzdálené odtud sedm dní cesty. Dej mi hůl,“ přikázal náčelník Pandionovi.

Stařec nakreslil na zemi břeh mořského zálivu, který se zařízl do pevniny v podobě pravého úhlu, a Kidogo slabě vykřikl. Náčelník nakreslil klikatou čáru, které měla znamenat říčku rozvětvenou na konci, a udělal u vidlice křížek.

„Sloni dojdou až sem, vy půjdete v jejich stopách a lehce přejdete les. Dále budete muset jít sami, ale k moři budete mít jen pět dní cesty…“

„Otče a vládče, ty nás zachraňuješ!“ zvolal všechen bez sebe Kidogo. „Tato říčka teče už na území mé země a já znám zlatonosnou pahorkatinu…“

„Vím,“ klidně řekl stařec, významně se usmívaje: „Znám tvůj národ i tvou zem a kdysi jsem tam znal silného náčelníka Iorumefu.“

„Iorumefu!“ sotva popadal dech Kidogo. „To je můj strýc s matčiny strany.“

„Dobře,“ přerušil ho stařec. „Vyřídíš mu můj pozdrav. Nyní snad už rozumíš všemu,“ a nečekaje odpověď, končil: „Chci mluvit s tvým přítelem.“ Náčelník se obrátil k Pandionovi. „Tuším, že budeš ve své zemi velkým člověkem, podaří-li se ti vrátit do vlasti. Ptej se mne, nač chceš, a já ti odpovím.“

„Dávno už jsem si přál zeptat se tě na to, jakým způsobem vládnete slonům,“ řekl Pandion. „Či je to snad tajemství?…“ dodal nesměle.

„Výcvik slonů — je tajemstvím jen pro hlupáky,“ usmál se stařec. „Každý rozumný člověk lehce je rozluští… Ale mimo tajemství — to je těžká a nebezpečná námaha, která vyžaduje nekonečné trpělivosti. Nestačí jen inteligence — je třeba ještě práce. Zde v zemi je málo kmenů, které by měly všechny tři vlastnosti, jež má můj lid; inteli gencí, píli a nezměrnou odvahu.

Věz, cizinče, že nelze dospělého slona ochočit. Lovíme jen mláďata. Mladý slon se učí deset let.

Deset let úporné práce je třeba, aby zvíře začalo chápat rozkazy člověka a dovedlo vykonávat potřebnou práci.

„Deset let!“ zvolal zaražený Pandion.

„Ano, právě tolik, určil-lis správně slonovu povahu. Ale byl-li tvůj soud chybný, nespravíš s ním nic ani za patnáct let. Mezi slony jsou také tvrdohlavci a tupci. A nezapomeň, že lovení mladých slonů je spojeno s ohromným nebezpečím. Musíme je lovit svýma rukama, bez pomoci vycvičených slonů, neboť ochočení sloni by nám odešli za stádem. Pomáhají, až když je stádo zahnáno, a mladí sloni chyceni. Na každém lovu zahyne několik našich statečných lidí,“ v hlase náčelníkově zazněl vzdech smutku. „Pověz, viděl jsi cvičení našich mladých vojínů? Ano? To je také nutné k lovu slonů.“

Pandion se několikrát díval na neobyčejné hry vládců slonů. Vojíni vztyčili na rovné planince dvě vysoké tyče a přivázali k nim příčný bambusový trám ve výši pěti loktů od země.

Pak se vojíni rozběhli zvláštním způsobem, jakoby bokem, vyšvihli se do vzduchu a přeskakovali přes příčný trámec. Skokanovo tělo se hluboce sehnulo, jako by složeno na dvě půlky, a letělo do výše pravým bokem směrem skoku. Pandion nikdy neviděl takové vysoké skoky. Někteří, vycvičenější, skákali dokonce šest loktů vysoko. Mladý Řek žasl nad uměním vládců slonů, ale nechápal, nač toto umění potřebují. Slova tvrdého náčelníka mu trochu osvětlila význam těchto vojenských cviků.

Náčelník se odmlčel a pak znovu pozvedl hlas:

„Nyní vidíš, jak je to těžká věc. Na slony pořádají lovy i jiné kmeny. Zabíjejí slony se stromů těžkými kopími, zahánějí je do jam, plíží se k nim za spánku v lese. Ale počkej,“ náčelník se pleskl do kolena:

„Poručím, aby tě vzali na lov slonů s sebou. Bude brzy před tím, než půjde oddíl do západního lesa. Chceš vidět slávu a utrpení mého lidu?“

„Chci a děkuji ti, náčelníku. A mohou se mnou jít moji soudruzi?“

„Ne, bylo by vás všech příliš mnoho. Pozvi s sebou jednoho, dva, jinak byste překáželi.“

„Nechť jdou tedy se mnou dva moji přátelé: tenhle,“ Pandion ukázal na Kidoga, „a ještě jeden…“

„Kdo? Ten zamračený, s hustým plnovousem?“ zeptal se učitel slonů, míně Kaviho, a mladý Řek potvrdil správnost jeho domněnky.

„Chtěl bych si promluvit i s ním, ať přijde ke mně,“ řekl stařec. „Ty bys jistě rád co nejdříve zvěstoval svým soudruhům, že jsme ochotni vám pomoci. Až bude stanoven den lovu, řeknu ti to.“ A stařec pokynem ruky propustil oba přátele.

Lovci se vypravili na cestu za zvuků zlověstně bijících bubnů. Část jich jela na slonech s náklady provazů, potravin a vody, ostatní šli pěšky.

K pěším se přidali Kavi, Kidogo a Pandion, ozbrojeni svými mohutnými kopími. Dvě stě lovců překročilo říčku a vydalo se stepí na sever, k pásmu holých skal, sotva viditelných y modrém oparu nad obzorem. Lovci šli rychle, takže i takoví chodci, jakými byli naši tři přátelé, měli co dělat, aby jim stačili.

Od úpatí horského hřebenu daleko na jih a východ byla step úplně plochá a zela v ní velká, holá vyhořeli místa. Nad žlutou rovinou vznášel vítr mračna prachu, zahalující matnou zeleň stromů a křovin. Nejbližší úbočí bylo vidět dobře, ale vzdálenější skály se skrývaly v šedomodré mlze. Zaoblené i srázné vrcholky se rýsovaly jako ohromné lebky fantastických slonů, nižší vrchy se krabatily, připomínajíce hřbety krokodýlů.

Vládci slonů nocovali u jižního konce skalního řetězu a za rozbřesku se dali podél východních svahů. Vpředu se po rovině válela narudlá mlhovina a v ní se chvěly a rozplývaly obrysy stromů. Na sever se rozkládala rozsáhlá mokřina. Od zástupu lovců se oddělil jinoch, pokynul cizincům, aby šli za ním, a začal vystupovat na horský hřeben.

Kavi, Pandion a Kidogo stoupali po stráni do výše asi dvou set loktů. Nad jejich hlavami se tyčila žárem sálající kamenná stěna, po ostře žlutém povrchu skal se hadovitě proplétaly černé trhliny. Lovec dovedl přátele k útesu vybíhajícímu proti pokraji bažiny, vyzval je, aby se schovali za trsy ostré trávy a kameny, dal jim znamení, aby se chovali tiše, a zmizel.

Etrusk, černoch i Řek leželi dlouho pod žhoucími paprsky slunce, neodvažujíce se mluvit. Zdola z roviny sem nedolehl dosud ani nejmenší zvuk.

Najednou se s levé strany ozval nejasný pleskavý šum, který se blížil a zesiloval. Pandion opatrně vyhlédl za kamenem přes nepatrně se kolébající trávu — a dech se mu zatajil.

Bažinu zaplavilo tmavě šedé mračno tisíce slonů. Obrovská zvířata procházela šikmo od skalního hřebenu a přetínajíce rozhraní stepi a bažiny, mířila na jihovýchod.

Těla zvířat se jasně odrážela na žlutošedé trávě. Sloni šli ve stádech od sta do pěti set kusů, á skupiny následovaly za sebou řetězovitě jedna za druhou v nevelkých mezerách. Každé stádo bylo sraženo do pevné masy, zvířata se tiskla jedno k druhému a shora se zdálo, že se pohybuje jednolitá šedá skvrna se zvlněným povrchem set zad, hustě zpestřená bílými čárečkami klů.

Na močálovitých místech se stádo roztahovalo do dlouhého pásu. Někteří sloni uskakovali stranou, rozevírali uši a směšně stavěli vypjaté zadní nohy, ale pak opět zapadali do řady.

Jedni, většinou to byli samci, posunovali nohy beze spěchu, se sklopenými hlavami a svěšenýma ušima; druzí s\ vykračovali vážně, vysoko zvedali přední část těla a zadní nohy kladli křižem; třetí se často obraceli bokem, vystrkujíce tenké ocásky. V tmavošedé mase ohromných těl se bělaly kly nejrůznějších velikosti a tvarů, krátké i dlouhé, dosahující téměř k zemi, prohnuté i docela rovné.

Kidogovy rty se přiblížily k Pandionovu uchu.

Sloni se stěhují do mokřin a k řekám, step vyschla,“ zašeptal černoch.

„A kde jsou lovci?“ zeptal se mladý Řek.

„Schovali se, čekají na stádo, kde bude mnoho mladých slonu — to půjde až poslední. Vidíš, Že zde jsou jen dospělí.“ „Proč mají někteří sloni kly krátké a druzi dlouhé?“ „Těm s krátkými se zlomily.“ „Při potýkání slonů mezi sebou?“

„Slýchával jsem, že se sloni mezi sebou perou zřídka kdy. Mnohem častěji si slon zláme kly při porážení stromů. Slon vyvrací stromy svými kly, aby mohl spást plody, listí a tenké větve. Sloni žijící v lesích, mívají kly mnohem silnější než sloni žijící ve stepi — proto tvrdá slonovina přichází na trh obyčejně z lesů a měkká ze stepí.“

„A tohle jsou sloni ze stepi či z lesů?“

„Ze stepi, podívej se sám,“ Kidogo ukázal na starého slona, který se zdržel nedaleko skály, kde přátelé seděli.

Šedivý velikán stál po kolena v trávě a obrátil se tělem přímo k trojici, která se na něj dívala. Široce rozložené uši trčely do stran, jejich kůže se natahovala jako plachta, dolejší okraje visely dolů v drobných záhybech. Slon sklopil hlavu. Tímto pohybem se šikmé čelo zvířete vysunulo kupředu, mezi očima a temenem se provalily hluboké rýhy a celá hlava působila dojmem tlustého sloupu, zužujícího se shora, dolů a nepozorovaně přecházejícího do svisle spuštěného chobotu. Hluboké příčné záhyby, podobné tmavým prstenům, přetínaly chobot v pravidelných vzdálenostech. U jeho kořene se šikmo do stran a dolů rozbíhaly roury tlusté kůže, z nichž trčely do široka se rozbíhající kly, velmi široké a krátké.

„Nechápu, jak jsi poznal, že je to slon ze stepi,“ zašeptal Pandion, pozorně si prohlédnuv starého velikána,

„Vidíš jeho kly? Nejsou zlámané, ale ubroušené. Starému slonovi nerostou tak jako slonovi v rozkvětu sil, a on si je obrousil tak hodné proto, že jsou měkké. U slona z lesů takové kly neuvidíš — ponejvíce je mají úzké a' dlouhé…

Přátelé si tiše povídali. Čas utíkal. Přední sloni zmizeli za obzorem, stádo se ztrácelo v dáli jako tmavý pruh.

Vlevo se objevilo zase nové veliké stádo. V čele šli čtyři samci nestvůrně velcí — až osm loktů vysocí. Při pochodu pohupovali hlavami a dlouhé, nepatrně ohnuté kly se hned zvedaly, hned se ostrými špičkami dotýkaly trávy.

V stádu bylo hodně slonic, které se od samců lišily vpadlými zády a velkými záhyby kůže na bocích. Těsně u jejich zadních nohou šla nejistě maličká slůňata a po straně, trochu odděleně, vesele šlapala odrostlejší mládež. Od dospělých se lišila krátkými kly a ušima, malými, protáhlými hlavámi, velkými břichy a stejnou výškou zadních i předních nohou.

Přátelé pochopili, že se blíží rozhodný okamžik lovu. Malinkým slonům se šlo bažinou špatně a stádo uhnulo vpravo a vystupovalo na tvrdou půdu mezi křovím a řídkými stromy.

„Proč se slon, ač je tak těžký, nezaboří do bahna?“ znovu se zeptal Pandion.

„Má zvláštní nohy,“ začal Kidogo. „Má…“

Stepí se rozlehl náhle ohlušující řev kovových plechů a bubnů a zuřivé ječení lidí — přátelům se zatajil překvapením dech.

Sloní stádo se v panice vrhlo k bažině, ale tam se vynořil z trávy řetěz lidí s bubny a troubami. Zvířata, která šla vpředu řetězu, couvla a zastavila nápor zadních. Pronikavé troubení a řvaní vyděšených slonů, hřmění kovových plechů, praskot lámajících se větví — v této pekelné vřavě zazněl ojediněle tenounký, žalostivý pláč slůňat. Zvířata běhala sem tam, hned se srážela do houfu, hned se zase rozbíhala na různé strany. V chaosu splašených obrů a v mračnech hustého prachu se míhali lidé. Nepřibližovali se ke stádu, přebíhali, řadili se a znovu začali bít do plechů. Ponenáhlu přátelé pochopili, co lovci dělali: zaháněli mladé slony od dospělých a zatlačovali je vpravo do širokého a suchého údolí, zabíhajícího do skalnatého pásma a zakrývaného pruhem stromoví. Šediví obři se vrhali na lovce a snažili se rozdupat a rozdrtit nepřátele, kteří se tu náhle objevili, ale lovci činili vysoké skoky a mizeli okamžité v křoví a mezi stromy. Zatím co rozzuřená zvířata mávala choboty a hledala schovaného nepřítele, vynořovaly se jinde nové řady lovců, divoce řvoucích a hřmících kovovými plechy. Sloni se vrhali zase na tyto bojovníky a lidé znovu opakovali tentýž manévr, snažíce se zahánět mladé slony od starých.

Stádo odcházelo stále dál do stepi, šedivá těla mizela za stromy a jen ohlušující rámus a vysoko se vznášející prach ukazovaly místo lovu.

Ustrnulí přátelé, ohromeni odvahou a dovednosti lidí, kteří uměli uhýbat zuřivosti útočících obrů a přitom neústupně, pokračovat ve svém díle, hleděli mlčky na opuštěnou step s rozdupaným křovím a polámanými stromy. Kidogo se nepokojně mračil, naslouchal a konečně tiše řekl:

„Vypadá to nějak špatně… Lov se nedaří, jak by měl!“

„Jak to víš?“ podivil se Kavi. „Přivedli-li nás sem, pak to znamená, že počítali, že stádo půjde na východ, protilehle od nás. Ale teď stádo odešlo vpravo. Myslím, že to není dobře.“

Pojďme tam,“ navrhl Pandion: „Dejme se zpátky po hřebenu, touž cestou, kterou jsme sem přišli.“

Kidogo se chvíli rozmýšlel a pak projevil souhlas. Ve zmatku bitvy nebyl jejich příchod ničím rušivým. Hluboko sehnuti skrývali se Etrusk, Řek a černoch za trávou a ka meny a'vrátili se podél skalnatého hřebenu tisíc loktů zpět, takže se opět octli nad otevřenou rovinou.

Ve skalách spatřili přátelé úžlabinu, do které se lovcům podařilo zahnat přes deset mladých slonů. Lidé přebíhali mezi stromy, obratně házeli na slůňata smyčky a přivazovali je ke kmenům. Řetěz lovců, ozbrojených širokými kopími, uzavíral východ z údolí; Hluk a křik se rozléhal asi dva tisíce loktů vpředu vpravo — tam byla pravděpodobně větší část stáda.

Najednou se ozvalo trhané a ostré zatroubení vpředu vlevo. Kidogo se zachvěl. „Sloni útočí,“ zašeptal tiše,

Nějaký člověk dlouze zasténal, hněvivé výkřiky druhého zazněly jako na povel.

Přátelé zpozorovali nový pohyb na vzdáleném konci otevřené planiny, tam, kde dva rozložité stromy vrhaly velké skvrny stínu. Okamžik — a vynořil se tam ohromný slon s ušima trčícíma do stran a s chobotem, který čněl jako těžká kláda téměř vodorovně dopředu. Vedle něho se objevili dva stejní velikáni — Pandion poznal obří vůdce stáda, čtvrtý v doprovodu ještě několika slonů běžel o něco více vzadu. Proti slonům vyskočili zprava z keřů lovci. Vklínili se mezi skupinu a v běhu vrhli svá kopí na slona, který se objevil poslední. Ten divoce zatroubil a vrhl se na lidi, kteří rychle uháněli k bažině. Za útočícím slonem se obrátila ostatní zvířata. První tři vůdci se řítili, nepozorujíce obratný manévr lidí, kteří je odlákali od ostatních, a hnali se dál k údolí ve skalách, vábeni patrně křikem mladých slonů.

„Zle je, zle je, vůdci se vrátili s druhé strany…“ rozčileně šeptal Kidogo a tiskl Pandionovu ruku, až zabolela.

„Dívej se…, podívej se na ty odvážlivce!“ zvolal Kavi zapomenuv na opatrnost.

Vojíni, kteří střežili vchod do údolí, necouvli a neschovali se před rozzuřenými obry. Vystoupili kupředu v dlouhém řetězu. Nízká spálená tráva nemohla skrýt ani jediný krok lidi.

Slon, který běžel první, vrhl se přímo doprostřed loveckého řetězu. Dva muži zůstali nehnuté stát a jejich sousedé po obou stranách vyskočili najednou vstříc přiřítivšímu se obru. Slon zpomalil běh, zvedl do výše těžký chobot a zlostně pohvizduje vrhl se s dupáním na lidi. Mezi slonem a odvážlivci nebylo víc než deset loktů, když ti najednou bleskurychle uskočili do stran. V týž okamžik se vynořilo u zadních nohou obra po dvou lidech s každé strany. Dva vbodli široká kopí zvířeti do břicha a dva uskočili dozadu a udeřili slona po zadních nohách.

Ze zvednutého chobotu se vydral vysoký svištivý zvuk. Spustiv chobot, slon obrátil hlavu směrem k nejbližšímu člověku vpravo. Ten nestačil, či nemohl uskočit. Vytryskla krev a tři přátele jasně zahlédli obnažené kostí na mužově rameni a boku. Raněný mlčky klesl, ale i obrovský slon těžce dopadl na zádní nohy a pomalu, bokem se svalil stranou.

Lovci ho nechali být a obrátili se k soudruhům, kteří bojovali s dvěma dalšími vůdci. Tito obři byli chytřejší nebo už měli zkušenosti v boji s člověkem: vrhali se ze strany na stranu a nedávali lidem příležitost, aby se k nim přiblížili zezadu; zahubili v boji už tři lovce. Prach zahalující celý kraj rudl v paprscích zapadajícího slunce. Sloni se podobali obrovským černým věžím, u jejichž základů se míhají smělí lidé. Vyskakovali, uhýbali před dlouhými kly, napřahovali proti chobotům kopí opřená do země a s křikem odbíhali dozadu, aby odvrátili pozornost útočících slonů od bojovníků, jejichž záhuba byla nevyhnutelná.

Zvířata rozlícená až k šílenství nepřetržitě troubila. Když se sloni hlavami obraceli ke skále, kde seděli tři přátelé, zdáli se neobyčejně vysocí; široké plachty roztažených uší se pohupovaly nad lidmi. Slon se skloněnou hlavou se zdál s boku nižší, kly zemi takřka ryly, připraveny už už člověka podchytit. Pandion, Kidogo a Kavi si byli vědomi, že vidí jen část bitvy. Boj se odehrával také v dáli za stromy, kde bylo celé stádo, a vlevo na bažině, kam se utekli lovci, když oddělili čtvrtého vůdce a slony, kteří běželi za ním. Co se dělo tam, bylo pro přátele tajemstvím, ale nemohli na to myslit — krvavá bitva před nimi zaujala cele jejich pozornost.

Za stromy se přiblížily a náhle zahřměly bubny — zápasícím přišel na pomoc oddíl několika desítek lovců. Vůdci sloního stáda se zastavili, jakoby v nerozhodnosti, lidé s hrozivým křikem začali mávat kopími, a obři nato ustoupili. Vrhli se k svému třetímu soudruhovi, který ležel na zemi postavili se po obou jeho bocích, poklesli k němu, podstrčili pod něj kly a zvedli ho na nohy. Pak ho oba obři stiskli svými těly, táhli ho za stromy, pustili ho a znovu zvedli a zmizeli. Několik lovců běželo za nimi, ale byli vrácení člověkem, který lov řídil.

„Neujde nám… hnedle ho nechají… a znovu se rozzuří… přeložil jeho slova Kidogo.

Hluk vpravo se stále vzdaloval a slábl: bitva byla patrně dobojována. Od bažiny, se severu, se objevilo několik lovců; nesli dvě nehybná těla. Tří přátel si nikdo nevšímal. Černoch, Etrusk a Řek opatrně sestupovali na step, aby si prohlédli místo boje. Přátelé šli tam, kde byla hlavní část stáda. Kidogo, který se prodíral křovím, najednou zděšeně uskočil — na koruně stromu, zlomeného pádem sloního těla, ležel umírající slon. Konec jeho chobotu se nepatrně chvěl… Dále byly stromy řidší a mezi nimi bylo vidět šedou hromadu — druhý slon ležel na břiše, nohy pod sebou, jeho záda byla vyklenuta do hrbu. Zvíře ucítilo blížící se lidi a zvedlo hlavu. Kolem jeho zakalených a zapadlých očí visely hluboké záhyby kůže, které dodávaly slonovi stařecký výraz nekonečné únavy. Obr svěsil hlavu, opřev se o dlouhé kly, ale pak hlava dutě narazila na zem a klesla na stranu.

Kolem dokola volali lovci na sebe. Kidogo mávl rukou a obrátil se zpět; na jihu se objevilo opět stádo slonů.

Přátelé pospíšili ke skalám, ale poplach byl planý — to přicházela cvičená zvířata vládců slonů.

Mladí sloni, přivázaní ke stromům, vystrčili ocasy a zběsile se vrhali na lidi, snažíce se zasáhnouti je nataženými choboty. Vůdci ochočených slonů stavěli svá zvířata po obou stranách každého zajatce. Ta pak stiskla chyceného svými těly a odváděla jej do vlasti. Pro každý případ byla ke krku a k zadním nohám slůněte přivázána lana; každé lano drželo patnáct lovců, kteří šli vpředu a vzadu.

Tváře lidí, unavené a přepadlé hrozným napětím, byly zasmušilé. Už jedenáct nehybných těl bylo položeno na pletená lešení na zádech slonů a lidé stále ještě běhali mezi křovím, hledajíce dva nezvěstné bojovníky.

Slony s chycenými slůňaty odvedli. Lovci seděli a leželi na zemi, odpočívali po boji. Přátelé přistoupili k náčelníkovi lovu a Kidogo se zeptal, nemohou-li něčím pomocti. Náčelník se na něj hněvivě podíval a řekl hrubě:

„Pomoci? Čím byste nám mohli pomoci, cizinci? Lov byl těžký, ztratili jsme mnoho statečných mužů… Čekejte, kde je vám nařízeno a nepřekážejte nám!“

Přátelé se vrátili ke skalám a uchýlili se stranou; báli se sporu s lidmi, od nichž závisela jejich budoucnost.

Kavi, Pandion a Kidogo leželi, čekajíce, až je zavolají, a tiše rozmlouvali. Slunce zapadalo, černé stíny zubatých skal se protahovaly do stepi.

„Přece jen nechápu, jak je to možné, že ohromní sloni nezničí v boji všechny lovce,“ zamyšleně se ozval Kavi. „Kdyby sloni bojovali tvrději, museli by jednoduše lidi rozdupat na prach…“

„Máš pravdu,“ odtušil Kidogo. „Štěstí pro lidi, že slon má slabé srdce…“

„Jak je to možné,“ žasl Etrusk.

„Prostě proto, že slon není zvyklý se bít. Je tak silný a ohromný, že na něj nikdo neútočí, nehrozí mu nebezpečí, a jen člověk se při lovu na něj opováží. Proto šedivý obr není vytrvalým bojovníkem, jeho vůle je brzy zlomena a slon, nepodaří-li se mu rozdrtit nepřítele naráz, nevydrží dlouhý zápas… To buvol je něco jiného. Kdyby měl rozum a velikost slona — zahynuli by všichni lovci…“

Kavi cosi neurčitě zamručel, nevěděl, má-li černochovým slovům uvěřit, ale vzpomněl si, jakou nerozhodnost projevili sloni před jeho očima v nejkritičtějším okamžiku, a odmlčel se.

„Vládci slonů mají docela jiná kopí než my: ostří jejich hrotů je osm palců široké,“ vmísil se Pandion. „Jakou je třeba mít sílu k úderu takovým kopím!“

Kidogo najednou vstal a poslouchal. S té strany, kde se rozložili lovci táborem, se neozýval ani hlásek. Nebe pozlacené září zapadajícího slunce rychle haslo.

„Odešli a zapomněli na“ nás,“ zvolal černoch a vyběhl za výběžek útesu.

Kolem bylo všechno liduprázdné. Zdáli zaznívaly sotva rozpoznatelné hlasy — lovci odešli do vsi a zapomněli na tři přátele.

„Pojďme honem za nimi, cesta je daleká,“ pobízel chvatně Pandion, ale černoch přítele zastavil.

„Je pozdě, světlo co nevidět zhasne a ve tmě zabloudíme,“ řekl Kidogo. „Počkáme raději, až vyjde měsíc, bude to brzo.“

Kavi a Pandion souhlasili a ulehli k odpočinku.'