Na konci světa

ZLATÁ STEP

U paty schodiště, sestupujícího s kopce k jižnímu cípu ostrova Neb, stála skupina otroků; byli přikováni k velkým bronzovým kruhům na sloupech z červené žuly, které se tyčily na dolejší plošině. Bylo zde všech sto čtrnáct uprchlíků, kteří zůstali na živu a ještě čtyřicet otroků černochů a Nubijců se surovými tvářemi a s těly plnými zacelených jizev po ranách. Dlouho se trápili na žhavém slunci, čekajíce na svůj ortel.

Konečně se na horní plošině schodiště objevil vysoký člověk v bílém rouchu, s třpytícím se zlatem na čele, na prsou a na černé berle. Šel pomalu ve stínu dvou velikých vějířů. Nesli je nubijští vojáci. Vládce obklopovalo několik lidí, podle oděvu vznešení úředníci. Byl to Kabuefta — velitel Vrat Jihu.

Vojáci se spěšně seřadili kolem otroků; vězeňský písař doprovázející zajatce, vystoupil vpřed a poklonil se až k zemi.

Kabuefta klidně, neměně výraz ztrnulé tváře, sestoupil dolů a přiblížil se až k otrokům. Těkavým, opovržlivým pohledem přelétl všechny přítomné. Obrátil se k úředníku a cosi mu nedbale řekl. Z jeho hlasu zněla tichá spokojenost. Velitel Vrat Jihu klepl berlou — její měděný konec zazvonil o kamenné dlaždice. „Hleďte všichni na mne a slyšte! Kdo nerozumí kemtskému jazyku, nechť je odveden vlevo — vysvětlí se jim to potom.“

Vojíni spěšně vyplnili rozkaz a odvedli stranou patnáct černochů, kteří neznali jazyk.

Kabuefta hlasitě a pomalu začal mluvit lidovou řečí, vyhledávaje vhodné výrazy. Bylo vidět, že vládce Jihu měl co dělat s cizinci.

Velmož vysvětlil otrokům věc, která na ně čeká, nezamlčel, že mnohé očekává záhuba, ale všem, kteří se zachrání, slíbil svobodu. Většina vzbouřenců projevila souhlas spokojenými výkřiky, menší část zachovávala zatvrzele mlčení — neodmítal však nikdo.

„Chet!“ pokračoval Kabuefta a jeho pohled se opět svezl po hubených a špinavých tělech. „Poručím, aby vám dávali dobrou stravu a abyste se mohli mýt. Cesta přes pět slapů Chapi je těžká, je rychlejší plout na lehkých loďkách. Poručím, aby vás zprostili pout, budete-li přísahat, že neprchnete…“ Radostné výkřiky přehlušily jeho řeč. Počkal, až ztichly, a pokračoval. „Ale kromě přísahy tento můj rozkaz: Za každého uprchlého bude jeho deset nejlepších přátel svázáno a se sedřenou kůží, posypanou solí, budou pohozeni na písčitých březích země Nub. Ti, kteří dostanou při chytání zvířete strach a budou utíkat, budou vydáni nejkrutějším mukám, neboť obyvatelé země Nub jsou varováni a je jim pohroženo přísnými tresty, nevypátrají-li je a nezajmou.“

Konec řeči velitele Jihu vyslechli otroci v chmurrném mlčení. Kabuefta si toho nevšímal a znovu si začal lidi prohlížet. Jeho zkušené oko mu pomohlo k dobrému výběru.

„Předstup sem ty,“ vládce ukázal na Kaviho. „Ty budeš náčelníkem honců, prostředníkem mezi mými lovci a tvými druhy.“

Kavi se beze spěchu poklonil velmoži, Etruskovou tváří se kmitl pošklebek.

„Za drahou cenu nám prodáváš svobodu, velký pane, ale my ji kupujeme,“ řekl Etrusk a obrátil se k svým druhům: „Sveřepé zvíře není hroznější než zlaté doly, a naděje je přitom mnohem více..

Kabuefta se vzdálil, zajatci byli znovu zavřeni do vězení. Vládce Jihu dodržel svůj slib — vzbouřencům začali dávat dobrou stravu, zprostili je řetězů a obojků a dvakrát denně je vodili k Nilu, aby se mohli vykoupat v zátoce, zahrazené před krokodýly. Za dva dny se sto padesát čtyři otroci připojili k oddílu vojáků a lovců a vydali se vzhůru proti řece na třiceti lehkých loďkách spletených ze stébel třtiny.

Cesta byla daleká. Obyvatelé Kemtu počítali od Vrat Jihu do šestého prahu Nilu čtyři miliony loktů. Řeka, která zeměmi Vavat a Iertet tekla téměř přímo, tvořila v zemi Kuš[67], položené výše, dvě ohromné smyčky — jednu na západ, druhou na východ.

Velitel honu velice pospíchal: cesta si měla vyžádat dva měsíce a za devět neděl začínala doba dešťů. Zápas s prudším proudem bude cestu zdržovat Plout s velkou a těžkou lodí s chyceným netvorem bylo možno jen za velké vody.

Tak měl vrchní lovčí k disposici na zpáteční cestu jen málo času. Otrokům dávali po celou dlouhou plavbu dobrou stravu a oni se cítili zdravými a silnými, nehledě na těžkou každodenní práci.

Táhli naložené loďky proti proudu zvlášť prudkému na stupních prahů.

Lov, který je očekával, jim zatím nedělal starosti, v každém z nich žilo přesvědčení, že právě on se zachrání a dostane svobodu. Kontrast mezi divokými prostorami neznámé země a očekáváním krutého trestu v jámě žaláře byl příliš veliký. A lidé pracovali ze všech sil, čilí, posíleni na duchu i na těle. Spokojený vrchní lovčí nešetřil na stravě — dodávaly ji vesnice a města, s kterými se setkávali cestou.

Hned po vyplutí z města Neb uviděli Pandion a jeho druhové první slap Nilu. Rychlý tok řeky sevřené skalami se tříštil na několik proudů běsnící zpěněné vody, valící se s řevem svažujícím se korytem mezi labyrinty černých skalnatých ostrůvků. Před mnoha staletími prosekalo deset tisíc otroků pod dozorem mistrných egyptských inženýrů v žule kanály, kterými snadno přepluly prahy i velké válené lodě. Pro loďky lovecké výpravy nebyly ani první, ani další nilské prahy vážnou překážkou. Otroci se seřadili do řetězu po pás ve vodě a postrkovali loďky od jednoho ostrůvku k druhému. Někdy byli nuceni přenášet loďky na ramenou přes pohodlné terasy na břehu, vymleté velkou vodou. Den co den se lovci dostávali dále na jih.

Minuli už jeskynní chrám Ramsesa II.[68] na levém břehu řeky. Pandionovu pozornost upoutaly čtyři obrovské postavy, vysoké skoro třicet loktů a stojící ve výklencích jeskyně. Obrovské sochy faraóna — dobyvatele Sotepenry jako by střežily vchod do chrámu.

Výprava zdolala druhé nilské peřeje, které se táhly celý den cesty. Dále na jih proti proudu byl ostrov Uronartu s peřejemi Semne, na jehož zbrázděných skalnatých březích byla ohromná pevnost.

Pevnost se jmenovala „Zahnání divochů“ a byla zbudována už před devíti sty lety, za panování faraóna-podmanitele země Nub.[69]

Tlusté zdi, vysoké dvacet loktů a vystavěné z nepálených cihel, stály úplně zachované; každých třicet let se opravovaly. Na skalách bylo vidět starodávné kamenné desky s nápisy, zakazujícími černochům přístup do kemtské země.

Chmurná šedá pevnost s čtvercovými věžemi v rozích a s několika jinými obrácenými k řece a s úzkým schodištěm, prosekaným od břehu přes útesy k branám, se tyčila jako zosobnění pyšné moci kemtské země. Nikdo z otroků netušil, že doby veliké síly Kemtu už minuly a že zemi ohrožuje vzrůstající síla nových národů.

Na cestě se setkali ještě se čtyřmi pevnostmi, stojícími na skalnatých ostrovech nebo pobřežních útesech. Loďky projely prudkou zátočinou, v jejímž středu se rozkládalo malé město Gem-Aton. Vystavěl je týž zavržený faraón, v jehož rozbořeném hlavním městě“ našel Pandion sochu záhadné dívky. Zde za starých dob žili Egypťané, poslaní do vyhnanství nebo uprchnuvší z Kemtu. Na konci záhybu se řeka, narážejíc na srázné útesy tmavého pískovce, otočila v pravém úhlu. Zde začínal třetí katarakt, dlouhý téměř sto tisíc loktů; lovci tu jeli celé čtyři dny.

Čtvrtý katarakt, na sever od velkého města Napatý — hlavního města králů země Nub, byl ještě delší a zdržel cestovatele pět dní. Nadto loďky tu ztratily ještě další dva dny, jež vrchní lovčí potřeboval k jednání s vládci Kuše. Na čtvrtém kataraktu předstihly výpravu tři čluny Nubijců, kteří byli vysláni napřed, aby zvíře vyslídili.

Osady se v údolí řeky vyskytovaly daleko řidčeji než v Kemtu. Údolí samo se značně zúžilo a skály pustých náhorních rovin, kterými si řeka razila cestu, bylo jasně vidět lehkým závojem parného vzduchu. Sta krokodýlů, dosahujících někdy ohromných rozměru, se schovávalo v rákosových houštinách nebo leželo nehybně na písčitých mělčinách a vystavovalo hřebeny černozelených hřbetů parnému slunci. Několik neopatrných otroků i vojáků se stalo oběťmi zákeřného přepadení němých ještěrů přímo před očima druhů.

Bylo zde také mnoho hrochů. Pandion, Etruskové a jiní otroci ze severních zemí se už dříve seznámili s šeredným obyvatelem řeky, který dostal od Egypťanů jméno „chte“. Hroši se lidí nebáli a bez příčiny se na ně nevrhali, proto k nim mohli otroci připlouvat blízko. V dálce před zelenou stěnou rákosí bylo vidět množství velkých bleděmodrých skvrn, které prozrazovaly místo odpočinku hrochů v širokých úsecích údolí, v místech, kde se řeka rozlévala jako rovné lesklé jezero. Mokrá kůže zvířat byla bleděmodré barvy. Těžká tlustá zvířata pozorovala loďky, vystrčivše nad vodu ohromné hlavy podobné osekaným špalkům. Nezřídka zvířata potápěla do vody i čtvercové tlamy a pak se černala na lesklé a rozčeřené hladině kalné žlutí jen čela s malinkýma kulatýma ušima, trčícíma dopředu. Oči hrochů, sedící na vyvýšených hrbolcích lebky — což jim dodávalo zvlášť sveřepého vzhledu — pohlížely na lidi s tupou vytrvalostí.

Tam, kde se žulové skály zvedaly ze dna, tvoříce slapy a peřeje, objevovaly se mezí útesy hluboké jámy s průhlednou a klidnou vodou. Když jednou otroci táhli loďku podél žulového balvanu, uviděli na dně takové jámy ohromného hrocha, zvolna se pohybujícího po dně na svých krátkých nohách. Pod vodou mělo zvíře zcela tmavomodrou barvu. Zkušení černoši vysvětlili soudruhům, že se „chte“ často prochází po dně řeky a hledá kořeny vodních rostlin.

Údolí se naposled ostře zahnulo. Od velkého úrodného a hustě obydleného ostrova mířilo téměř přímo na jih — k cíli zbýval kousek cesty.

Skalnatý lem údolí se snížil, protínaly jej četné a široké suché rokle, v nichž rostly sem tam husté háje trnitých stromů. Při přecházení pátého kataraktu se dvě loďky převrátily; utonulo jedenáct lidí, kteří nedovedli dobře plavat. Nad pátým kataraktemspatřili lidé konečně první přítok velké řeky.

Široké ústí přítoku, který se jmenoval Řeka vůní[70] a který se, vléval do Nilu s pravé strany po proudu, splývalo s hlavním korytem v rozsáhlém houští rákosu a papyru. Neproniknutelná zelená stěna až dvanáct loktů vysoká, zbrázděná klikatinou zálivů a ramen, tarasila přístup do ústí řeky. Na obou březích, rozervaných jednotlivými skupinami horských hřebenů, se stále Častěji setkávali s houštinami stromů; jejich pichlavé kmeny byly stále vyšší a houštiny se od řeky vzdalovaly jako dlouhé tmavé stuhy daleko do hloubi neznámé a liduprázdné země. Na svazích se ježily trsy ostré trávy, tiše šustící ve větru. Blížil se okamžik, kdy bylo třeba zaplatit za svobodné cestování bez řetězů a vězení, a v srdcích otroků vzrůstal temný nepokoj.

„Brzy začne hrozná zkouška: jedni se zachrání za cenu krve a utrpení přátel, druzí padnou jako vykupitelská oběť a zůstanou navždy v neznámé zemi.“ Tak si říkal Kavi a bezděky se rozhlížel po svých druzích, snaže se představit si jejich budoucnost.

Krajina výše proti řece začínala mít stále více rovinatý ráz. Třpytící se hladinu řeky vroubily močálovité břehy ostrou tmavou čarou vysoké trávy a táhly se daleko, až kam sahal zrak. Nad řekou se nakláněly hvězdicovité štětky papyru a. zpestřovaly jednotvárnost rovných břehů. Travnaté ostrovy tříštily proud na labyrinty úzkých průlivů — hluboká voda mezi vysokými stěnami zeleně byla tajemná a černá. V místech, kde byl břeh tvrdší, viděli cestovatelé velké plochy zaschlé a rozpukaně hlíny, zdupané nesčíslnými stopami zvířat. Ptáci, kteří se podobali čápům, ale dosahovali téměř velikosti člověka, budili úžas vzbouřenců svými nestvůrnými zobáky. Zdálo se, že ptákova hlava je zakončena těžkou kostěnou truhlicí s dravě zahnutým okrajem hořejšího víka. Zpod převislých očních oblouků ptačích oblud se dívaly zlé žluté oči.

Koncem druhého dne, co se vzdálili od ústí Řeky vůní do Nilu, zahnulo údolí rovné jako kopí na východ a lidé uviděli na výběžku říčního břehu řídký kouř dvou hranic. To bylo smluvené znamení. Zde vojáci a nubijští průvodci, poslaní napřed, čekali se zprávou, že zvíře je nalezeno. Sto čtyřicet otroků pod dozorem devadesáti vojáků nastoupilo v noci cestu pěšky na západ od řeky. Na rozpálenou zemi se spustil teplý a hojný déšť. Vlhké výpary omamovaly lidi, kteří pod věčně jasným nebem Kemtu dávno už na déšť zapomněli.

Lovci kráčeli v ostré trávě vysoké až po pás a občas se před nimi objevily černé obrysy osamělých stromů. Kolem dokola vyli a štěkali šakali a hyeny, pronikavě mňoukaly divoké kočky a neznámí noční ptáci křičeli na sebe zlověstnými kovovými hlasy. Nová země se tajemně a neurčitě rozplývala ve tmě, před lidmi z Asie a se severních břehů se otvíral kraj, bující životem, nezávislý na člověku a dosud tím nepokořený.

Vpředu se ukázal mamutí strom, zakrývající polovinu oblohy. U jeho kmene, objemnějšího než největší kemtské monolity, se výprava rozložila k noclehu, který měl být snad pro mnohé poslední.

Pandion nemohl dlouho usnout. Vzrušen nastávajícím bojem, naslouchal hlasům africké stepi.

Kavi rozmlouval u ohně s lovci, aby se seznámil s plánem zítřejšího postupu, a pak ulehl, rozhlédnuv se s těžkým povzdechem po neklidně dřímajících soudruzích nebo ležících tu beze sna. Etruska překvapovala bezstarostnost Kidogova, který klidně spal mezi Pandionem a Remdem — čtyři přátelé se na cestě od sebe neodlučovali. Černochova bezstarostnost se Etruskovi zdála nejvyšším stupněm chrabrosti, který byl nedostupný i jemu, zkušenému vojínu, nejednou hledícímu smrti v tvář.

Nastalo jitro. Otroci byli rozděleni na tři skupiny, vedené pěti lovci a dvěma místními průvodci. Každý otrok dostal dlouhý provaz nebo řemen se smyčkami na konci se zatahujícími. Čtyři lidé nesli v každé skupině velkou síť ze zvláště pevných provazů s oky širokými loket. Netvora bylo nutno omotat provazy, zaplést do sítí, povalit jej a svázat.

Lidé šli po stepi v naprostém tichu, skupina za skupinou v nevelké vzdálenosti od sebe. Vojáci se rozvinuli do řetězu a nedůvěřujíce otrokům, šli za nimi s šípy nasazenými v tětivě. Před Pandionem a jeho soudruhy se otevřela step, až do poloviny člověka zarostlá trávou. Na její rovinaté ploše stály tu a tam stromy s korunami, podobnými deštníkům.[71] Šedé kmeny se téměř už u kořenů štěpily na tlusté větve, rozbíhající se trychtýřovitě nahoru, takže se strom podobal převrácené homoli, nad níž jako by ve vzduchu doslovně vzlétala průhledná bledá zeleň.

Stromy se střídaly s tmavými skvrnami vysokých drobnolistých křovin, které se buď klikatily po sotva nepozorovatelně vyhloubeném korytě dočasného potoka, nebo se objevovaly v dálce jako tmavé kostrbaté hromady. Občas se setkali se stromy nevysokých kmenů obludné tloušťky, které se rozvětvovaly na množství ohromných pokřivených a sukovitých haluzí, obalených nedávno vypučevšími malými lístky a chomáči bílých květů.[72] Masivní stromy se v stepi ostře rýsovaly ohromnou čepicí své nízké koruny, vrhající temné pruhy protáhlých stínů. Jejich vláknitá kůra s kovovým leskem byla jako z olova, větve se zdály ukuty z rudé mědi a květy šířily kolem jemnou mandlovou vůni.

Slunce zlatilo sotva se kolébající drsnou trávu a nad ní se vznášely jakoby v krajkových zelených obláčcích vrcholky stromů.

Z trávy se vynořila řada tenkých černých kopí — to několik sajek[73] ukázalo své dlouhé rohy a skrylo se za hradbou křovin. Tráva byla ještě řídká; mezi jejími jednotlivými trsy se objevovala holá, rozpukaná země — období dešťů začalo nedávno. Vlevo se ukázala malá houština stromů, podobajících se svým řasnatým listím palmám, ale jejich kmeny se nahoře rozdvojovaly jako dva roztažené prsty, které se pak výše ještě několikrát rozvětvovaly.

Zde lovci den předtím zahlédli stádo nosorožců; dali teď otrokům znamení, aby zůstali na místě a opatrně se připlížili k pokraji houštiny, která se jejich pátrajícím očím zdála po oslnivě ozářené stepi tonout ve tmě. Zvířata tam nebyla a lovci vedli otroky k suchému korytu potoka, hustě zarostlého křovím. Tam byl pramen, z kterého nosorožci udělali jámu s bahnem a váleli se v něm za horkých poledních hodin. Lovci vyšli na otevřené místo, vroubené na východě třemi osamělými deštníkovitými akáty. K suchému korytu zbývalo ještě asi dva tisíce loktů, když tu najednou Nubijec, který šel první, ztuhl na místě a rozepjal na obě strany ruce, dávaje znamení k zastávce. Nastalo takové ticho, že bylo jasně slyšet slabounké bzučení hmyzu. Kidogo se dotkl Pandionova ramene — černoch ukazoval stranou od cesty. Mladý Řek spatřil u nízkých trnitých stromů cosi jako dva uhlazené balvany. To byla strašná zvířata jižních stepi. Zvířata zprvu lidi nezpozorovala a ležela klidně dále zády k lovcům. Oba nosorožci se Pandionovi nezdáli stejně ohromní. Jeden byl nápadně menší než druhý. Nikdo z otroků netušil, že lovci, aby si vysloužili velkou odměnu, vyhledali silného samce z druhu světlých nosorožců[74], kteří se lišili od svých černých jižních příbuzných velkými rozměry, mohutnou výškou v ramenou, širokou čtvercovou tlamou a šedou kůží. Druhý, menší nosorožec, byla mladá samice. Lovci se rozhodli změnit plán přepadení, aby zasáhnutí samice věc nepokazilo.

Velitel lovců a velitel vojáků se rychle vyšplhali na strom, proklínajíce šeptem dlouhé trny poseté po kmeni.

Vojáci se skryli za křovím. Otroci se začali seskupovat, seřadili se do několika řad a pak se s lovci s ohlušujícím řevem hnali po nekryté rovině, mávali provazy a dodávali si odvahy bojovnými pokřiky. Obě zvířata s překvapující mrštností vyskočila a postavila se na nohy. Gigantický samec se na okamžik zastavil, upřeně se zadíval na běžící k němu lidi, a samice, která se polekala, se rozběhla pryč. S tím právě lovci počítali — rychle obrátili vpravo, aby samici od samce oddělili a odloučili.

Velitel lovu uviděl se stromu nesmírné tělo nosorožcovo, které nehybně ztrnulo, a černé záhyby jeho uší, trčících kupředu a rozdělených od sebe širokou mezerou temene, podobného tlustému válci. Za ušima bylo vidět masivní chochol srsti jako vysoký kopec a vpředu se chvílemi zaleskl ostrý konec rohu. Maličká očka se dívala, jak se Egypťanovi zdálo, dolů, s tupým a dokonce s jakýmsi uraženým pohledem.

Za okamžik se nosorožec obrátil a Egypťan spatřil jeho dlouhou hlavu, uprostřed neforemně prohnutou, ostrý kopec chocholu, hřeben kostí na zadku vysedlých, tlusté nohy, podobné kmenům, a malinký bojovně pozvednutý ocas.

Ohromný roh, dlouhý jistě tři lokty, seděl na nose, byl u kořene lesklý, velmi silný a nahoře ostře zašpičatělý. Za ním bylo vidět druhý roh kratší, v podobě hodně špičaté homole.

Srdce přibíhajících lidí zoufale zabušila — zvíře bylo zblízka strašnou obludou. Nosorožec zasupěl tak hlasitě, že to zřetelně zaslechli všichni do jednoho, a bleskurychle se vrhl na lidi. S mrštností, až nepochopitelnou u takového ohromného a masivního zvířete, se nosorožec v mžiku octl uprostřed zástupu. Nikdo už se nestačil ani rozmáchnout provazem. Pandion se octl stranou obludy, která se přiřítila jako bouře. Mladý Řek zahlédl jen široce rozevřené nozdry zvířete s prstencovitými záhyby kůže kolem nich, roztržené pravé ucho a kůži na jeho boku, pokrytou vybouleninami, jako by na ní narostly kopečky mechu. Co bylo dále, to bylo v Pandionově hlavě úplně zmateno. Pronikavý nářek se rozlehl stepí, hrůzně pokřivená lidská postava se na okamžik vznesla do výše. Nosorožec si probil zástupem otroků širokou cestu a hnal se do stepi, zanechávaje za sebou několik ležících těl, ale hned se obrátil a znova se vrhl na nešťastné. Tentokrát se na bouřlivě se řítící masu přilepila se všech stran lidská těla. Ale tělo obludy bylo složeno z tuhých svalů a silných kostí, pokrytých kůží tvrdou jako brnění. Lidé se rozletěli na různé strany, a nosorožec znovu začal deptat, drtit a nabodávat na rohy otroky sražené k zemi. Pandion, který se vrhl hned s ostatními vpřed, byl sražen hroznou tupou ranou a omráčen se octl na zemi na čtyřech. Táhlé sténání a hlasité výkřiky se rozléhaly plání, prach vířil vzduchem. Velitel lovu, který se stromu zuřivě křičel, aby dodal otrokům odvahy, nyní zmlkl a zmateně se díval na bitvu. Obra nezachytil ještě ani jeden provaz a nejméně třicet lidí už bylo zraněno nebo zabito. Vojáci, pobledlí a roztřesení strachem, prosili bohy Kemtu o záchranu.

Po třetí se netvor obrátil, a ačkoliv se lidé bezděky rozestoupili před jeho střelhbitým tělem, přece jen nosorožec stačil probodnout rohem mladšího Etruska — Remda. Zvíře se s ostrým frkáním divoce zmítalo mezi lidmi, dupalo a bodalo. Z nozder stříkala zvířeti pěna, malinká očka hořela vztekem.

Kavi se vrhl na obludu se zuřivým řevem, ale jeho provaz se po rohu smekl; Etrusk odletěl stranou, zalit krví — jeho ramena a prsa byla sedřena drsnou kůží nosorožcovou.

Kavi se těžce zvedl, vzlykaje bezmocným vztekem. Lidé, zdrceni nosorožcovou silou, couvali před netvorem, nejméně stateční se schovávali za záda soudruhů.

Ještě okamžik — zdálo se — a všichni se ve strachu rozběhnou nazdařbůh a rozloučí se s myšlenkou na svobodu.

Nosorožec se znovu vrhl na lidi, znovu se rozlehl nářek. Tu vystoupil dopředu Kidogo. Černochovo chřípí se rozšířilo, zahořel v něm bojovný oheň, který se rodí v smrtelném nebezpečí, kdy člověk zapomene na všechno, kromě toho, že se musí bít, že musí ve jménu života bojovat. Uskočiv před strašným rohem, který hrozil nevyhnutelnou smrtí, Kidogo se vrhl v patách za netvorem mihnuvším se mimo něj, a aniž by si uvědomoval, co dělá, pověsil se mu na ocas. Pandion se už z těžkého úderu vzpamatoval a zvedl síť válející se na zemi. V ten okamžik si uvědomil, že musí být před soudruhy, kteří ho svými těly chránili, když padl omráčen. Hlavou mladého Řeka se mihla nejasná vzpomínka na mýtinu na Krétě, na nebezpečnou hru s býkem. Nosorožec byl málo podoben býku, ale Pandion se rozhodl použít krétského manévru. Stočenou síť si přehodil přes rameno a rozběhl se k nosorožci. Zvíře se chvíli zastavilo, vyhodilo zadníma nohama, zvedlo mrak prachu a odhodilo daleko Kidoga. Dva Libyjci, kteří Pandionův plán pochopili, upoutali pozornost zvířete stranou, a mladý Řek jediným skokem zvíře dostihl a přitiskl se k jeho boku. Nosorožec se bleskurychle otočil a jeho tvrdý bok sedřel Pandionovi kůži. Pandion pocítil strašnou bolest, ale zapomněl na všechno a zaťal prsty do netvorova ucha. Způsobem, který viděl na Krétě, učinil skok na tělo zvířete a octl se na jeho širokých zádech. Nosorožec začal zběsilý rej, ale Pandion se vší silou na něm držel. „Jen se udržet, jen se udržet“ — vířilo v mozku mladého Řeka.

Podařilo se mu to právě na tak dlouho, aby mohl hodit okraj sítě na netvorovu tlamu, a nosorožcovy rohy rázem prošly oky sítě. Divoká radost jako blesk palčivě projela Pandionovým srdcem, ale v týž okamžik přestal vidět, co se kolem děje, a ztratil vědomí. Něco zapraskalo, navalila se na něho hrozná tíha a v očích se mu zatmělo.

V zápalu boje Pandion neviděl, že se Kidogo s lvím řevem pověsil nosorožci znovu na ocas a že se deset Libyjců a šest Amuů zmocnilo sítě, do níž se hlava zvířete zamotala. Nosorožec se snažil lidi setřást, převalil se na bok a Pandionovi, který s těžkým nárazem spadl na zem, zlomil ruku a klíční kost. Pádu netvora lidé ihned využili. Nahrnuli se s křikem na zvíře, hlavu mu omotala druhá síť, dvě smyčky zachytily

zadní nohu, jedna přední. Nosorožcovo frkaní přešlo do hlubokého řevu, zvíře se převrátilo na levý bok a pak na záda, lámajíc svou tíhou lidem kosti.

Zdálo se, že netvorova síla je nekonečná. Šestkrát zvíře vyskočilo, ale zamotané do provazů znovu se převrhovalo na záda a rozdrtilo tak přes padesát lidí.

Ale provazy a řemeny omotávaly jeho nohy stále hustěji a lidé utahovali smyčky sítě pevněji. Už tři sítě omotaly nosorožce shora i zdola. Brzo ležela hrstka zakrvácených lidí v potu a v tekuté špíně na netvorovi a tiskla k zemi nosorožce zběsile kopajícího a vyhazujícího. Kůže obludy, mokrá lidskou krví, byla kluzká, zaťaté prsty po ní ujížděly, ale provazy se stahovaly stále pevněji. I ti, na které se naposled zhroutilo těžké zvířecí tělo, drželi v předsmrtných křečích pevně smyčky.

K poraženému nosorožci se přiblížili lovci; přinesli nové svazky řemenů, křížem krážem svázali všechny čtyři sloupovité nohy a hlavu připoutali za roh k předním nohám.

Strašná bitva byla skončena.

Vyděšení lidé se pomalu vzpamatovávali, svaly zraněných těl se chvěly jako v horečce a v nevidoucích očích pluly černé skvrny.

Konečně se tlukot zoufale bušících srdcí zpomalil, sem tam se ozval povzdech ulehčení — lidé si začali uvědomovat, že smrt je minula. Kavi vstal vrávoraje a pokryt krvavou špínou; přiblížil se Kidogo. Celý se třásl, ale na jeho tváři už byl úsměv. Avšak úsměv rázem zmizel, tvář černochova zešedla, když mezi živými neviděl svého přítele Pandiona.

Na živu zůstali sedmdesát tři lidé, ostatní byli zabiti nebo smrtelně zmrzačeni. Etrusk a Kidogo vyhledali Pandiona mezi mrtvými těly ve zdupané trávě a odnesli ho do stínu. Tam Kavi mladého Řeka pečlivě prohlédl, ale nenašel u něho smrtelných zranění. Remd byl mrtev, zahynul i vznětlivý vůdce Amu a statečný Libyjec Achmi těžce sténal, umíraje s rozdrcenou hrudí.

Zatím co otroci počítali své ztráty a přenášeli umírající do stínu pod stromy, vojáci přinesli od řeky ohromnou dřevěnou plošinu — dno klece připravené pro nosorožce, převalili na ni svázaného netvora a na válcích ji táhli k řece.

Kavi přistoupil k veliteli lovu.

„Poruč jim“ — Etrusk ukázal na vojáky — „aby nám pomohli odnést raněné.“

„Co chceš s nimi dělat?“ — zeptal se velitel, hledě bezděky s úctou na mohutného Etruska, zmazaného krví a prachem a na jeho tvář plnou drsného smutku.

„Povezeme je dolů: možná, že někteří zůstanou na živu až do Kemtu a dočkají se jeho dovedných lékařů,“ odpověděl zamračené Kavi. „Kdo ti řekl, že se vrátíte do Kemtu?“ přerušil ho velitel. Etrusk sebou trhl a ustoupil o krok.

„Jakže? Slova vládce Jihu byla tedy lží? Nejsme svobodni?“ vykřikl Kavi.

„Ne, Veliký tobě bídnému nelhal — jste svobodni!“ A s těmito slovy podal vrchní lovčí Etruskovi malý svitek papyru: „Zde je jeho rozkaz.“ Kavi vzal opatrně drahocenný list, který činil z otroků svobodné lidi. „Je-li tomu tak, proč…“ promluvil.

„Buď zticha,“ pyšně ho přerušil velitel, „a poslyš! Jste svobodni zde,“ velitel honů zdůraznil poslední slovo, „a můžete jít, kam chcete“: tam nebo tam — ruka velitelova ukázala na západ, na jih a na východ — „ale ne do Kemtu a ne do poddané nám země Nub. Neuposlechnete-li, stanete se opět otroky. Myslím,“ skončil tvrdě, „že si to na svobodě rozmyslíte a všichni se vrátíte k nohám našeho pána, abyste plnili službu vyvolenému národu Kemtu, předurčenou vám osudem!“

Kavi pokročil dva kroky vpřed, z očí mu vyšlehl plamen. Vztáhl ruku k jednomu z vojáků, pohlédnuvšímu zmateně na vrchního lovčího a smělým pohybem mu vytrhl z pasu krátký meč. Etrusk zvedl lesklou zbraň ostřím vzhůru, políbil ji a rychle promluvil svou mateřštinou, které nikdo nerozuměl:

„Zaklínám se nejvyšším bohem blesku, bohem smrti, jehož jméno nosím, že přes všechny hanebné úklady prokletého národa se vrátím do vlasti živ. Přísahám, že od této hodiny nepoznám klidu, dokud nepřijdu se silným oddílem na břehy Kemtu a za všechno toto zplna neodplatím.“

Kavi mávl rukou přes planinu, na které ležela těla, a prudce mrštil mečem pod své nohy. Zbraň se hluboko vetkla do země. Etrusk se prudce obrátil a zamířil k soudruhům, ale pojednou se otočil zpět.

„O nic tě už neprosím,“ znovu oslovil vrchního lovčího, který odcházel s poslední skupinou vojáků, „poruč jen, aby nám zde nechali několik kopí, nožů a luků. Musíme chránit své raněné.“

Velitel lovu mlčky kývl hlavou a zmizel za křovinami; odcházel k řece po široké stopě, kterou vytlačila v trávě plošina s odváženým nosorožcem.

Kavi pověděl přátelům o své rozmluvě s velitelem. Výkřiky hněvu, tlumené kletby a bezmocné hrozby se mísily s tichým žalostným sténáním umírajících.

„O tom, co budeme dělat, budeme uvažovat později!“ zvolal Kavi. „Nyní musíme rozhodnout, co s raněnými. K řece je daleko, my jsme unaveni a soudruhy tam nedoneseme. Odpočineme si trochu a pak půjde padesát lidí k řece a dvacet zůstane na stráži — kolem je mnoho dravé zvěře.“ Kavi ukázal na ohnutá záda skvrnitých hyen, které se mihly nedaleko v trávě; přilákal je patrně pach prolité krve. Nad planinou kroužili ohromní ptáci s holými krky, klesali a znovu vzlétali do výše.

Suchá země rozpálená sluncem sálala, síť slunečních skvrn se pod stromy nepatrně chvěla, smutně znělo v rozžhaveném tichu vrkání divokého holuba. Bojový zápal lidí vyprchal, rány začaly citelně bolet, rozedraná pokožka pálila a svědila.

Remdova smrt naplnila Kaviho zádumčivostí — hoch byl jedinou nitkou, která poutala Etruska s dalekou vlastí. Nyní se tato tenká nitka přetrhla.

Kidogo zapomněl na své rány a seděl u Pandiona. Mladý Řek měl patrně ještě nějaké vnitřní zranění a nenabýval vědomí. Okoralými rty se dral dech sotva slyšitelným, hvízdavým zvukem. Černoch se několikrát rozhlédl po přátelích, ležících mlčky ve stínu, a konečně vyskočil a požádal je, aby s ním šli k řece raněným pro vodu.

Lidé se začali s bezděčným sténáním zvedat. Rázem se dostavila nesnesitelná žízeň, spalující a drásající hrdlo. Chtělo-li se tak pít zdravým, jak asi trpěli ranění, němí ztrátou všech sil! A k řece bylo přímou cestou nejméně dvě hodiny rychlé chůze.

Neočekávaně se za křovinami ozvaly hlasy — na planině se objevil asi padesátičlenný oddíl vojínů s nádobami s jídlem a vodou. V tomto oddílu Egypťané nebyli — přišli jen Nubijci a černoši, vedení dvěma průvodci.

Sotva spatřili vojáci místo boje, rázem zmlkli. Zamířili ke stromu, pod nímž stál Kavi, nepromluvili slova, postavili k jeho nohám hliněné a dřevěné nádoby, položili sem asi deset kopí, šest luků s toulci, plnými střel, čtyři těžké nože a čtyři malinké štíty z hroší kůže, posázené měděnými puklicemi. Lidé se vrhli lačně na džbány. Kidogo popadl nůž a hněvivě kouleje očima křikl, že zabije prvního, kdo se vody dotkne. Ze dvou nádob začali vodu spěšně nalévat do vyschlých úst raněných, pak se napili ostatní. Vojíni odešli, aniž promluvili slovo.

Mezi otroky se našli dva, kteří se vyznali v léčení; ti se s Kavim dali do převazování raněných. Zlámané kosti Pandionovy byly staženy do destiček z tvrdé kůry a omotány proužky látky z jeho bederní roušky. Kidogo přitom zahlédl lesklý bleděmodře nazelenalý kámen, který byl do látky pevně zabalen. Černoch jej pečlivě uschoval, domnívaje se, že je to Pandionův kouzelný talisman.

Do destiček bylo nutno obvázat údy ještě dvou raněných: jeden Libyjec měl zlomenou ruku a hubený, svalnatý černoch ležel bezvládně s nohou zlomenou pod kolenem. Stav ostatních byl zřejmě beznadějný — strašný netvorův roh pronikl hluboko a poškodil vnitřnosti. Někteří byli rozdrceni tíhou nosorožcova ohromného těla a jeho sloupovitých nohou.

Kavi ještě nebyl hotov s ošetřením všech raněných druhů, když se v žluté trávě objevil tmavý obrys člověka, spěchajícího na místo boje. Byl to jeden z místních obyvatelů; přivedl sem vojáky s vodou a nyní se znovu vracel.

Udýchán rychlou chůzí, přistoupil Nubijec ke Kavimu a vztáhl k němu ruce dlaněmi nahoru. Etrusk pochopil toto znamení přátelství a odpověděl týmž gestem. Nato si průvodce sedl ve stínu stromu do podřepu, opíraje se přitom o své dlouhé kopí a rychle začal mluvit, ukazuje k řece a na jih. Nastalo mlčení: Nubijec neznal více než deset slov v řeči Kemtu a Kavi Nubjjci vůbec nerozuměl. Na štěstí se mezi otroky našli tlumočnici.

Vyšlo najevo, že se průvodce od oddílu vojínů vzdálil a chvatně se vrátil, aby pomohl otrokům najít cestu. Nubijec osvobozeným otrokům vyložil, že je vyhnali ze zemí podrobených Kemtu a že je proto nebezpečné, aby se vraceli k řece — mohli by se znovu octnout v otroctví. Průvodce radil Kavimu, aby šli na západ, kde záhy přijdou do ohromných suchých dolin. Poté se musí dát na jih a tam se asi po čtyřech dnech cesty setkají s nebojovným kočovným kmenem, chovajícím dobytek.

„Dáš jim tohle,“ Nubijec vytáhl z kousku látky přehozené přes rameno jakýsi znak, složený z červených větviček, zvláštním způsobem spletených a nalomených — „pak vás přijmou dobře a dají vám osly pro převoz raněných. Ještě dále na jih budou území bohatého a nebojovného národa, který Kemt nenávidí. Tam se zranění mohou vyléčit. Čím dále k jihu, tím bude vody více, tím častější budou deště. V suchém korytě, kterým zprvu půjdete, najdete vodu vždycky, vykopete-li jámu do dvou loket hloubky…“

Nubijec vstal, měl se chvatně k odchodu a Kavi mu chtěl poděkovat, když tu najednou přiskočil k průvodci jeden z asijských otroků s dlouhým zcuchaným a špinavým plnovousem a s houní chundelatých vlasů na hlavě.

„Proč nám radíš, abychom šli na západ a ne na jih? Náš domov je tam,“ Asiat ukázal na východ, směrem k řece.

Nubijec upřeně pohlédl na mluvícího a pomalu odpověděl, odděluje slovo za slovem:

„Dostaneš-li se přes řeku, bude na východě kamenitá poušť bez vody. Přejdeš-li ji a překročíš-li vysoké hory, přijdeš k moři, kde vládne Kemt. Dokážeš-li přeplout moře, je tam, jak se říká, poušť ještě strašnější. A v horách a při Řece vůní žijí kmeny, které dodávají Kemtu otroky výměnou za zbraně. Uvažuj tedy sám!“.

„A na sever cesty není?“ úlisně se ptal jeden z Libyjců.

„Na severu, dva dny cesty odsud, se prostírá nesmírná poušť: nejdříve holé kameny a hlína, pak písek. Kam bys tam tedy šel a proč? Možná, že tam jsou nějaké cesty a prameny, ale já o nich nevím. Mluvím jen o cestě, která je nejlehčí, o té, kterou dobře znám…“ A posunkem ukázav, že je rozmluva u konce, vzdaloval se průvodce od stromu.

Kavi šel za ním, objal ho v ramenou a začal mu děkovat, míchaje egyptská a etruská slova a pak zavolal tlumočníka.

„Nemám, co bych ti dal, sám nemám nic, jen tohle…“ — Etrusk se dotkl ušpiněné bederní roušky — „ale v srdci si na tebe uchovám památku.“

„Ani já to nedělám pro zisk, ale naslouchám hlasu svého srdce,“ odpověděl Nubijec s úsměvem. „Kdo z nás, kteří jsme okusili jařmo Kemtu, by odřekl pomoc vám hrdinům, kteří se vykoupili z otroctví za tak strašlivou cenu? Poslyš tedy, zachovej se podle mé rady a uschovej znak, který jsem ti dal… Ještě ti něco řeknu: pramen vody je od vás vpravo, dva tisíce loktů odsud — tamhle, kde se koupali nosorožci, a nejlépe bude, když odsud odejdete ještě dnes před příchodem noci.

Buď sbohem, odvážný cizince, pozdrav tvým statečným druhům! Spěchám.“

Průvodce zmizel a Kavi se díval za ním zamyšlen.

Ne, dnes nebudou moci odsud odejít a nechat umírající soudruhy na pospas hyenám. Je-li voda nablízku, musí zde zůstat tím spíše.

Kavi se vrátil k přátelům, kteří se radili, co dělat dál. Lidé zahnali žízeň a hlad a začali rozvážněji a opatrněji uvažovat o dalším postupu.

Všem bylo jasné, že se na sever jít nedá — musí se dostat co nejdříve od řeky, ale v otázce jít na jih, či na východ, se mínění rozcházela.

Asiaté, kteří činili téměř polovinu zachráněných otroků, nechtěli jít hlouběji do vnitrozemí, k černým, a naléhali na cestu na východ. Nubijci tvrdili, že by bylo možno se dostat za tři neděle ke břehům úzkého moře, které dělilo Nubii a Asii, a Asiaté byli odhodláni vydat se znovu na cestu pouští, jen aby byli co nejdříve doma.

Kavi byl odvlečen do otroctví na vojenské výpravě. Doma měl rodinu a váhal: možnost brzy se vrátit domů byla tolik lákavá. Nejjednodušší by bylo vracet se přes Kemt. Loďkou dolů po řece až k moři. Ale zkušený, hodně světa znalý vojín chápal, že hrstka lidí, ztracená v nepřátelské zemi, a zejména v poušti, kde jsou všechny studně spočítány, může se udržet leda zázrakem. A Etrusk se ve svém životě se zázraky nesetkal a ani v ně příliš nevěřil.

Do rozpravy zasáhl Kidogo, který se odloučil od přítele, aby se mohl zúčastnit porady.

Černoch vypravoval po prvé o sobě. Vyšlo najevo, že Kidogo je synem hrnčíře a pochází z bohatého a velkého národa, který sídlí u mořského pobřeží na západním pomezí země Černých. Tam zasahovala hluboko do pevniny ohromná zátoka, zvaná Jižní roh. Kidogo neznal odsud cesty do rodné země, neboť se dostal do zajetí na pokraji velké pouště, když putoval do Kemtu s vášnivou touhou vidět zázraky dovedného mistrovství tohoto národa. Domníval se však, že jeho domov nebude daleko na jihozápad od místa boje. Kidogo ujišťoval, že bude moci vyzvědět správnou cestu u toho kmene, ke kterému je posílal nubijský průvodce. Kidogo sliboval všem přátelům pohostinství, budou-li jen s to dorazit do těch oblastí, kde sídlí jeho národ, a Etruskovi prohlásil, že jjodle vyprávění, která slyšel v dětství, připlouvali k nim na korábech lidé, podobní Etruskovi a Pandionovi ze severního moře. Kavi si všechno promyslil a radil soudruhům, aby poslechli průvodce a vydali' se na jih. Po Kidogových slovech se mu neznámá země Černých už více nezdála nepřátelská. Svobodné moře, nepodřízené nenáviděnému Kemtu, dávalo možnost vrátit se do vlasti. Etrusk věřil více moři než poušti.

Asiaté protestovali, nesouhlasili, Libyjci se shodovali s Etruskem a o černoších se nemusilo ani mluvit: všichni byli pro to jít na jih a na západ, tam byla cesta do jejich rodných zemí.

Asiaté tvrdili, že není vůbec jisto, jak je kočovníci přijmou, a zejména ten četný a bohatý národ, o kterém mluvil nubijský průvodce, že znak, který dal Etruskovi, může být úskokem a že se pak všichni octnou v zajetí.

V té chvíli černoch, ležící se zlámanou nohou, začal křičet a posunky upozorňoval na sebe. Chvatně polykal slova, až mu z úst stříkaly sliny, a povídal cosi, snaže se usmívat, a bil se do prsou. Z jeho bouřlivé řeči s celým vodopádem neznámých slov Kavi pochopil, že černoch patři k tomu národu, ke kterému se měli dostat podle průvodcovy rady s pomocí kočovníků, a že se zapřísahá mírumilovností svých soukmenovců. Etrusk se tedy definitivně rozhodl pro černochy a Libyjce proti Asiatům, kteří trvali dále na svém plánu. Ale slunce se již schýlilo k západu a bylo třeba myslit na vodu a na nocleh. Etrusk navrhl, aby na místě vyčkali rána. Ačkoli si všichni přáli odejit s hrozného bojiště, posetého mrtvolami, nezbývalo než zůstat na planině, aby se umírající přenášením zbytečně netrápili. Deset lidí se vydalo k prameni, o kterém jim řekl Nubijec, a přinesli džbánky plné kalné teplé vody, páchnoucí zemí. Na radu černochů byla k ochraně před hyenami zřízena mezi stromy ohrada z trnitých větví. Na straně, obrácené k planině, zaplápolaly tři hranice. Tři lidé zůstali u raněných na stráži, deset lidí s kopími se usadilo u ohně. Noc přicházela v těchto končinách rychle. Na západě oblaka ještě svítila, ale ze severu a východu se už valila černá zeď blížící se tmy, zaplavovala vrcholky stromů a rozžehovala nad nimi nespočetné ohníčky hvězd. Kavi, neznalý jižních zemí, záhy pochopil, proč jim průvodce radil rychleji odsud odejít. K nebi se sborem vzneslo vytí šakalů, úsečný, hysterický chechtot hyen se rozléhal kolem dokola. Zdálo se, že se sta zvířat seběhla se všech stran, aby sežrala nejen mrtvé, ale i živé, kteří tu zbyli. S planiny se ozýval lomoz, vrčení, chroupání a hlasité mlaskáni. Všude se šířil nasládlý pach mrtvol rychle se v horku rozkládajících.

Lidé křičeli, házeli hroudy hlíny a kameny, vybíhali s hořícími větvemi, ale marně — dravců bylo stále více.

Pandion ležel s otevřenýma očima a jeho hruď se zvedala klidným a stejnoměrným oddechováním. Kidogo, který se nad ním sklonil, s hrůzou pochopil, že ho přítel nevidí. Ale přinesenou vodu Pandion vypil a pomalu sklopil víčka.

Najednou se za trnovou ohradou ozvalo duté vrčení a vzápětí se krajem téměř řítil řev, otřásající zemí. Zvěř hryzoucí se na planině ztichla, lidé se probudili a vyskočili a v nastalém tichu ranění sténali hlasitěji. Řev se blížil — nízký zvuk neuvěřitelné síly vycházel, zdálo se, z ohromné trouby. Nejasná silueta těla s obrovskou hlavou se mihla u krajního stromu — k poděšeným lidem se blížil velký hustohřívý lev a za ním se neslyšně plížila pružná, štíhlá lvice. Kopí se obrátila směrem k zvířatům a jejich měděné hroty se slabě leskly v plamenech ne příliš jasně hořících hranic. Lidé s křikem házeli hořící větve na lvy, nedbajíce nebezpečí, že zapálí trávu. Překvapení dravci se zastavili a hned nato couvli na planinu. Lidé stáli dlouho s připravenými kopími, tisknouce v rukou křečovitě jejich násady, ale k přepadení nedošlo.

Sotva začali odpočívající lidé opět dřímat, už nový hromový lví řev otřásl vzduchem a vzápětí následovalo řvaní po druhé a po třetí. Kolem se potulovali nejméně tři lvi a objevivší se předtím lvice byla čtvrtým dravcem. Lidé si uvědomili, že bylo od nich neodpustitelnou lehkomyslností, jestliže si postavili tak nedbale nízkou ohradu. Čtyři lidé stáli s napřaženými kopími, aby mohli odrazit možné přepadení zezadu, šest kopiníků zůstalo stát za ohni. Nikdo nespal. Všichni se ozbrojili, čím kdo mohl, a upřeně zírali do tmy. Nový řev otřásl vzduchem a u krajního ohně se objevil ohromný lev se světlou hřívou. Mihotající se plamen dravce zdánlivě zvětšoval, jeho oči, upřené na lidi, svítily zelenou září. Na neštěstí stál s lukem nablízku jeden ze severních Asiatů, nezkušených v lovu na dravce. Poděšen lvím řevem vystřelil šíp dravci rovnou do tlamy. Řev byl rázem přerušen táhlým zavytím, pak přešel do chraptivého vrčení a zmlkl. „Pozor!“ vykřikl zoufale jeden z Nubijců.

Lví tělo se vzepjalo do vzduchu, dravec skokem přeletěl nad hořícími ohni a octl se mezi lidmi. Vítěze nad nosorožcem nebylo lehké uvést ve zmatek: kopí lva zastavila — zabodla se mu do boku a prsou a čtyři střely proklály pružné tělo. Dvě kopí se zlomila se suchým zapraskáním pod údery těžké pracky a v týž okamžik tři obrovití černoši, kryjíce se štíty, vrazili dravci do hrudi dlouhé nože… Lev táhle a bolestně zařval, lidé potřísnění krví odskočili a najednou nastalo ticho.

Stepí se rozlehl ohlušující vítězný křik. Tělo zabitého lva bylo vyhozeno před ohně a druzi se jali převazovat nové raněné, rozechvělé ještě horečkou boje.

Dravci se potulovali kolem tábora až do svítání a občas zaburácel otřásající řev. Ale ani jeden ze lvů si netroufal opakovat útok.

Na úsvitě nového dne, který se zrodil v oslepující záři, zemřelo pět těžce raněných. A dalších sedm lidí bylo nalezeno mrtvých — v noci ve zmatku se lvy nikdo nezpozoroval, kdy se to stalo.

Aehmi ještě dýchal, občas pohybuje šedými rty.

Po snídani ze zbytků včerejšího jídla Kavi navrhl, aby se vydali na cestu.

Asiaté, kteří se v noci mezi sebou domluvili, odepřeli jít společně. Křičeli, že v této zemi, v níž žije takové množství hrozné zvěře, nevyhnutelně zahynou, že se musí z této osudné stepi zachránit, že poušť je jim známější a bezpečnější. Marně je Kavi a černoši přemlouvali, Asiaté byli neoblomní.

„Dobře, dělejte si, co chcete,“ rozhodl Etrusk. „Já půjdu s Kidogem na jih. Kdo jde s námi, přistupte ke mně, kdo chce na východ, jděte nalevo.“

Kolem Etruská se ihned utvořila skupina černých a světle bronzových těl — černoši, Nubijci a Libyjci. Ke Kavimu se připojilo třicet sedm lidí, nepočítaje Pandiona a černocha ležícího na zemi se zlámanou nohou; ten opřen o loket s napětím sledoval všechno, co se dělo.

Dvaatřicet lidí přešlo nalevo a stáli tam s umíněně sklopenými hlavami.

Mezi obě skupiny byly rozděleny zbraně a nádoby na vodu stejným dílem, aby Asiaté nepřičítali možný neúspěch tomu, že byli vlastními druhy ošizeni.

Jakmile bylo všechno rozděleno, jejich vousatý vůdce vedl své lidi ihned na východ k řece, jako by se obával, že příchylnost k přátelům zlomí jejich rozhodnutí. Ti, co zůstali, dlouho se dívali za statečnými přáteli, kteří se od nich odtrhli na samém prahu svobody, a pak se smutnými vzdechy se vrátili ke své práci.

Etrusk a Kidogo prohlédli Pandiona a raněného černocha a přenesli je pod jiný strom s tenkými větvemi. Když se pokusili zvednout Achmiho, vydralo se z Libyjcova hrdla zasténání a život statečného bojovníka za svobodu skončil.

Kavi poradil Libyjcům, aby mrtvého vysadili na strom a pevně ho přivázali provazy. Bylo to ihned provedeno, ačkoli lidé věděli, že mrtvola bude roztrhána dravými ptáky; ale to se zdálo méně odporné než dát potravu smrdutým hyenám.

Mlčky, se vzájemným němým porozuměním, uřízli Kavi a Kidogo několik větví.

„Co to děláš?“ — zeptal se Etruská jeden z vysokých černochů, přistoupiv blíže.

„Nosítka. Poneseme ho s Kidogem,“ Kavi ukázal na Pandiona, „a vy ponesete tamtoho,“ Etrusk kývl směrem k černochovi s nohou v deskách; „Libyjec s ovázanou rukou půjde sám.“

„My všichni poneseme toho, který první skočil na nosorožce,“ odpověděl černoch, obraceje se k soudruhům. „Odvážlivec nás všechny zachránil. Na to přece nesmíme zapomenout. Počkej, my umíme dělat lépe nosítka než ty.“

Čtyři černoši se obratně chopili práce. Nosítka z dlouhých tyčí, propletených provazy, byla brzo hotova — na bojišti zůstalo provazů dost a dost.

Tyče spojili černoši dvojitými příčkami a uprostřed upevnili po cele délce kulaté podušky z tvrdé kůry, omotané kusy lví kůže. Černoch se zlámanou nohou sledoval práci s úsměvem; jeho tmavé oči pohlížely oddaně do tváří druhů.

Raněné položili na nosítka. Všechno bylo připraveno. Černoši se postavili u nosítek po dvou a rázem je zvedli na vzpažených rukou na hlavy, pečlivě si upravivše na temenech polštářky. Pak se nosiči hnuli stejným a lehkým krokem vpřed.

Tak se Pandion vydal do neznáma, nenabyv dosud vědomí. Dva Nubijci a černoch ozbrojeni kopími a lukem, vzali na sebe povinnosti vůdců a šli vpředu. Ostatních třicet lidí následovalo nosítka husím pochodem. Průvod uzavírali dva kopiníci a lučištník. Dali se po okraji planiny na západ, snažíce se nehledět na pozůstatky druhů a sevřeni pocitem viny, že nedovedli uchránit těla mrtvých před nočními požírači zdechlin.

Po poledním odpočinku došel oddíl brzo k širokému vyschlému korytu, jež v žluté stepi bylo už z dálky vidět podle dvou pruhů křovisek vroubících jeho břehy.

Podél koryta se obrátili přímo na jih a šli bez zastávky až do večera Toho dne nemuseli kopat jámu na vodu — malý pramen prosakoval na povrch ze štěrbiny mezi dvěma balvany hrubozrnného křehkého kamene; ale zato se lidé hodně zapotili s místem noclehu, které museli obehnat valem z trnitých větví. V noci všichni tiše spali, neděsíce se vzdáleného řvaní lva a ve tmě přebíhajících hyen

Druhý a třetí den cesty minuly v klidu. Jen jednou zahlédli zdaleka černou hroudu nosorožce prodírajícího se trávou se skloněnou hlavou.

Lidé se ve zmatku zastavili — znovu se v jejich paměti vzkřísilo všechno strašlivé a nezapomenutelné, co nedávno prožili. Přitiskli se k trávě. Viděli, jak nosorožec zvedl hlavu; a opět jako v té hrozné nedávné chvíli spatřili trčící uši, ze široka rozchlíplé, a konce rohů stojících před nimi. Záhyby tlusté kůže vroubily hruď zvířete a visely jako válečky na konci předních rozkročených nohou, bořících se v trávě. Obrovitý netvor postál nehybně a obrátiv se šel dál dřívějším směrem.

Nevelká stáda malých žlutošedých antilop potkávali často; zvířata skolená střelami byla chutnou potravou.

Čtvrtý den se koryto rozšířilo a zmizelo, žlutou hlinitou půdu vystřídala podivně světlečervená země,[75] pokrývající tenkou vrstvou drolící se žulu. Oblé žulové pahorky se zvedaly jako tmavé skvrny na rudé smutné rovině. Tráva zmizela, místo ní trčely ze země tvrdé listy, podobající se svazkům ostrých úzkých mečů zabodnutých kolmo do kypré země.[76] Průvodci s největší opatrností obcházeli houštiny těchto podivných rostlin s ostrými kraji, řezajícími jako břitva,

Před nimi se prostírala červená dolina a vířily kolmé kotouče prachu, které se zvedaly jako sloupy a tříštily třpyt slunečních paprsků. Poutníky trápilo vedro, ale lidé pokračovali v cestě, bojíce se, že tato dolina bez vody bude velmi dlouhá. Koryto se svým podzemním proudem vody zůstalo za nimi. Kdoví, kdy se jim podaří najít vodu, bez níž člověk nemůže v této horké zemi žít.

S vrcholu jednoho ze žulových pahorků zpozorovali v dálce probíhající nazlátlou čáru — tam zřejmé končila rudá půda a znovu začínala travnatá step. Vskutku, stíny se prodloužily od poledne teprve o polovinu a cestovatelé f už kráčeli šustící trávou, nižší než dříve, ale zato hustší. Stranou bylo vidět rozlehlé zelené mračno, které se zdánlivě vznášelo nad svým vlastním namodrale černým stínem — to obrovský strom zval hosty pod svou klenbu. Průvodci k němu zamířili. Unavení lidé přidali do kroku a brzo stála nosítka s raněnými ve stínu u kmene, rozděleného hlubokými podélnými žlábky na četná oblá žebra.

Několik černochů utvořilo živý žebřík a vylezlo na mohutné větve. Shora se ozvaly nadšené výkřiky — černí se nemýlili ve svých domněnkách: vnitřní dutina tlustého kmene, nejméně patnáct loktů široká, obsahovala vodu z nedávných dešťů. Nádoby byly naplněny studenou tmavou vodou. Černoši shodili shora několik dlouhých, na obou koncích zašpičatělých plodů obrovského stromu. Každý plod, veliký jako lidská hlava, obsahoval pod svou tenkou tvrdou skořápkou nažloutlé moučnaté sladkokyselé maso, znamenitě osvěžující horkem vyprahlá ústa poutníků. Kidogo rozbil dva plody, vybral množství drobných peciček, rozmělnil obsah trochou vody a začal krmit Pandiona.

Měl radost, že mladý Řek jí s velkou chutí a dnes po prvé nadzvedl hlavu, snaže se rozhlédnout kolem (na cestě pokrývali Pandionovi obličej na nosítkách obyčejně velkými listy, které trhali blízko pramenů). Pandionovy ruce se s námahou natáhly ke Kidogovi a zesláblé prsty stiskly černochovo zápěstí. V široce rozevřených Řekových očích bylo cosi matného a bolestného.

Kidogo se vzrušeně ptal přítele, jak se mu daří, ale odpovědi se nedočkal. Oči raněného se opět zavřely, jako by ho slabé vzplanutí probouzejícího se života nesmírně unavilo. Kidogo nechal přítele v klidu a spěchal oznámit radostnou zprávu Etruskovi. Kavi, který byl od strašného dne bitvy ještě zasmušilejší, přistoupil k nosítkám a dlouho u nich seděl, dívaje se upřeně do soudruhovy tváře. Pak položil ruku na Pandionovu hruď a snažil se nahmatat tep jinochova srdce.

V té chvíli začal volat Nubijec, který vylezl na vrcholek stromu, aby obhlédl cestu. Křičel, že daleko vpředu, až u obzoru je vidět tmavé obdélníky trnitých ohrad, jaké dělají kočovníci k ochraně stád před dravou zvěří.

Bylo rozhodnuto pod stromem přenocovat, časně ráno vyrazit a dojít co možná nejdříve k stanovišti kočovníků. Před západem slunce zatáhly husté mraky nebe, bezhvězdná noc byla neobyčejně tichá a hluboká v sametově černé trně nebylo možno zahlédnout ani vlastní ruku vztaženou před samé oči.

Brzy nato opásaly klikaté blesky celý kruh nebe a v dálce nepřetržitě duněl rachotící hrom. Množství vyšlehujících blesků bylo stále větší, po obloze se hemžila sta oslnivých ohnivých hadů, podobných obrovským suchým větvím. Hrom otřásal vším kolem, bleděmodrý oheň oslepoval lidi, toužící opustit svůj útulek. V dálce bylo slyšet hluk, který rychle vzrůstal a přešel v řev. To se blížila stěna zběsilého deště. Stromem zatřáslo — s nebe se zřítilo celé moře vody. Se strašným hlukem se rozbíjely o zemi vodopády studeného deště, kolem stromu se rázem utvořilo hluboké jezero, v němž zmizely tlusté vyčnívající kořeny. Ve tmě, rychle se střídající s nedohlednou ohnivou září, se zdálo, že celá step bude nevyhnutelně zatopena — tak úžasná byla záplava vody, kterou déšť kolem chrlil. Ale brzo šlehání blesků ustalo, déšť ztichl a nad napitou stepí se rozklenulo hvězdné nebe; slabý vánek sem zanášel vůně neviditelných trav a květin. Libyjci a Etrusk ztrnuli při pohledu na bouřku, která se jim zdála hroznou katastrofou, ale černoši se vesele smáli a vysvětlovali jim, že je to docela obyčejný liják v deštivém období, a ani ne příliš velký. Kavi jen pokýval hlavou; v duchu si říkal, že pokládají-li zde takový liják za obyčejný déšť, pak je patrně v zemi Černých čekají docela neobvyklé příhody. Toto tušení Etruská nezklamalo.

Příštího dne se na cestě najednou ozval psí štěkot. Z mlh výparů, v kterých se skrýval vzdálený obzor, se vyhouply dlouhé ohrady, za nimiž se krčily nízké salaše kočovníků.

Poutníky obklopil zástup lidí, oblečených do kožených zástěrek.

Tváře s vysedlými lícními kostmi byly neproniknutelné, úzké tmavé oči hleděly nepřátelsky na egyptské zbraně v rukou bývalých otroků. Avšak znak, který jim ukázal Nubijec, učinil na ně nejpříznivější dojem. Ze zástupu vystoupilo pět lidí, ozdobených černými a bílými péry ve vysokých účesech, které byly podpírány kulatými sloupečky upletenými ze stopek velkých listů.

Řeči kočovníků Nubijci rozuměli — příchozí brzo seděli v těsném kruhu posluchačů a popíjeli kyselé mléko. Nubijští otroci vyprávěli svůj příběh. Mluvili jeden přes druhého, vyskakovali v zápalu líčení, doprovázeni sborovými výkřiky údivu. Náčelníci ozdobení péry se jen plácali po bedrech.

Kočovníci vypravili šest lidí s desíti osly, aby cizincům ulehčili cestu. Měli doprovodit poutníky k velké osadě usedlého národa, který měl svá sídla asi sedm dní cesty na jihozápad, na břehu nevysýchající menší řeky.

Nosítka byla předělána a upevněna na čtyřech oslech, ostatní zvířata nesla vodu, kyselé mléko a hrubý sýr v pevných kožených pytlích. Poněvadž nyní lidé nic Den míjel za dnem. Pod žhavým oslnivým sluncem ležela nekonečná step, buď znavená žhavým tichem, nebo za větru rozčeřená mohutnými vlnami trávy. nenesli, mohli dělat Větší pochody a urazit za den nejméně sto dvacet tisíc loktů.

Stále hlouběji pronikali bývalí otroci do divokých jižních prostor, hemžících se nesčetnými stády zvířat. Zprvu se nezvyklý zrak nevyznal v stádech ženoucích se kolem nebo polozakrytých trávou — bylo vidět jen hřbety, trčící krátké a ohnuté rohy nebo zase rohy dlouhé a rovné jako kopí nebo spirálovitě zatočené. Ale později se poutníci naučili rozeznávat jednotlivé druhy zvířat — dlouhonohé sajky, velké a krotké červené jelení býky, gnuje, chundelaté, s nestvůrnou hrbonosou tlamou, a antilopy drobné jako malá telátka, podivná zvířata s velkýma ušima, tancující pod stromy na zadních nohách.[77]

Žlutá tráva s drsnými stébly do výše člověka šelestila kolem jako nepřehledný lán obilí. Její rozlehlá plocha nazlátlá sluncem byla hustě poseta skvrnami svěží zeleně podél vyschlých koryt a močálů, nyní naplněných vodou. V dáli se do povrchu stepi zabodávaly bleděmodré a fialové výběžky hor, zvedajících se na obzoru.

Stromy se vyskytovaly Častěji, tvoříce vysoké ostrovy, tmavnoucí v stepi, nebo se znovu rozbíhaly na všechny strany, ubíhajíce daleko od sebe jako hejno vyplašených ptáků. Nejčastěji to byly známé už deštníkové stromy, které tak překvapily Kaviho, když se po prvé seznamoval se zlatou stepí — pichlavé kmeny se rozvíjely od kořene širokým trychtýřem, podobajíce se kuželům obráceným špičkou dolů. Někdy měly stromy tlustší a krátké kmeny, také se rozvětvující masou haluzí, a pak jejich koruny, husté a tmavé, se podobaly širokým zeleným kupolím nebo převráceným pohárům. Palmy zdaleka vynikaly svými rozsochatými větvemi, končícími tmavými vějíři roztřepeného listí s hroty špičatými jako dýky.

Kavi pozoroval, jak černoši a Nubijei, kteří se zdáli v Kemtu nebo na Velké řece neobratní a málo vtipní, jsou zde den ze dne silnější, energičtější a jistější. Zasmušilý Etrusk cítil, že ačkoli jeho autorita jako vůdce zůstává nedotčena, on sám ztrácí svou jistotu v této cizí zemi a že zákony jejího života jsou mu neznámy.

Libyjci, kteří se tak dobře osvědčovali v poušti, zdáli se zde bezmocní. Báli se stepi, oplývající tisíci zvířat, zdálo se jim, že na ně v trávě číhá bezpočet nebezpečí, že mohou na každém kroku narazit na nějakou hrůzu.

Cesta skutečně nebyla lehká. Procházeli houštinami trav, jejichž šišky rozsévaly miliony trnů, zapichujících se do kůže a způsobujících nesnesitelné svrbění a záněty. Množství dravců se v horkých denních hodinách ukrývalo pod stromy. Někdy se mezi ostře ozářenými trsy trávy objevil stín jako černá jeskyně a, z něho se vynořilo pružné skvrnité tělo leoparda.

Černoši se s překvapující obratností dovedli přikrást k červeným antilopám, a bývalí otroci měli vždy hojnost šťavnatého a chutného masa a sytou potravou nabývali stále více sil.

Když se v dálce objevila masa šedočerných těl ohromných býků[78] s širokými rohy obrácenými dolů, dávali černoši poplašné znamení, a oddíl spěšně couval k nejbližším stromům, aby se u nich skryl před těmito hroznými obyvateli afrických stepí.

Průvodci zřejmě odhadli vzdálenost nepřesně: putovali už devět dní, a dosud se neobjevily známky lidských sídel. Libyjcova ruka se zahojila, černoch se zlámanou nohou už na nosítkách seděl a večer v táboře vesele poskakoval a směšně se belhal kolem ohně, působě soudruhům svým uzdravením radost. Jen Pandion ležel němý a netečný jako dříve, a Kidogo a Kavi ho musili nutit, aby více jedl.

A bujný život stepi rozkvétal kolem po deštích stále více.

Miliony hmyzu nad trávou zvonivě bzučely a hučely, ve spleti šedivých, pokroucených větví se míhali pestře zbarvení ptáci jako modravé, žluté, smaragdově zelené a sametově černé vidiny. V parném vzduchu se stále častěji ozýval zvučný pokřik malých dropů: „Mak-char! Mak-char!“

Kavi uviděl zblízka také africké obry.

Nehlučné a klidné obrovské šedé hroudy slonů proplouvaly nezřídka nad trávou, gigantické uši tlustokožců se natahovaly směrem k lidem, lesklé bílé kly se ostře odrážely od tmavých kroutících se chobotů. Mohutná zvířata se Etruskovi líbila — jejich moudré chování se tolik lišilo od neklidných antilop, zlostných nosorožců, číhavé pružnosti dravců. Někdy se lidem podařilo zahlédnout vznešené obry při odpočinku: stádo ukryté ve stínu stromů stálo bez hnutí v těsném shluku.

Ohromní staří samci měli široká čela svých hlav obtížených prohnutými kly nízko skloněna, samice, jejichž čela byla plošší, spaly s hlavami zvednutými výše. Jednou průvodci kráčející vpředu uviděli osamělého starého slona. Obr spal stoje přímo na slunci. Usnul patrně ve stínu, a pak se slunce posunulo, a slon v hlubokém spánku žár necítil. Kavi se díval dlouho se zalíbením na mocného velikána.

Slon stál jako socha, lehce roztáhnuv zadní nohy. Spuštěný chobot byl svinut do prstence, malinké oči byly zavřeny, tenký ocas visel kolmo se srázného zadku. Tlusté, prohnuté kly hrozivě trčely vpřed, jejich konce se rozcházely daleko do stran.

Kde bylo stromů pořídku, tam potkávali často zvířata neobvyklého zjevu. Jejich dlouhé nohy nesly krátké tělo s hřbetem prudce se svažujícím dozadu. Přední nohy byly mnohem delší než zadní. Záda od masivních plecí a široké hrudi přecházela v neobyčejně dlouhý krk, nakloněný dopředu a na něm seděla malinká hlava s krátkými růžky a velkýma rourovitýma ušima. To byly žirafy. Zvířata potkávali v celých stádech od pěti do sta kusů. Nezapomenutelnou podívanou bylo velké stádo žiraf na zcela volném místě: zdálo se, že se v oslnivém světle stěhuje celý les, jehož kmeny byly ohnuty větrem a vrhají kolem skvrny fantastických stínů.

Žirafy běžely hned klusem, hned podivnými poskoky, při kterých skrčovaly přední nohy a zadní natahovaly dopředu. Jejich strakatá kůže se světležlutým mřížovím úzkých proužků, přerušovaných velkými černými nepravidelnými skvrnami, se podivuhodně podobala stínu stromů, pod nimiž zvířata byla naprosto neviditelná. Žirafy opatrně otrhávaly pysky listí z vysokých větví a pásly se bez lačnosti; jejich velké, jemné uši se citlivě pohybovaly.

Nad vlnícím se mořem trávy se často objevila řada šíjí — tato podivná zvířata se pohybovala pomalu a hrdě nesla své hlavy s lesklýma Černýma očima ve výšce deseti loktů nad zemí.

Zdrželivé pohyby žiraf byly půvabné, neškodná zvířata bezděky k sobě všechny poutala.

Nejednou zaslechli cestovatelé za stěnou trávy zlostné frkání nosorožce, ale už se uměli vyhnout těmto zuřivým netvorům, kteří měli špatný zrak, a možné setkání s nimi bývalé otroky už neochromovalo hrůzou.

Poutníci šli husím pochodem, kráčejíce těsně po stopách svých druhů v úzké chodbě vysoké trávy — nad trčícími stébly se kolébala jen kopí a vyčnívaly hlavy omotané hadry a listy. Po stranách se do nedozírna táhla jednotvárná, vlnící se plocha. Tráva a planoucí nebe pronásledovaly cestovatele ve dne, hradby trávy se jim objevovaly v nočních snech, zdálo se jim, že navždy utonuli v dusné šelestící nekonečnosti. Teprve desátého dne se před oddílem objevil nízký řetěz útesů, zahalený bleděmodrým závojem. Vystoupili na ně a octli se na kamenité náhorní planině, porostlé křovím a bezlistými stromy, jejichž větve jako množství rukou s roztaženými prsty se smutně vztahovaly k nebi. Nízké kmeny i větve byly stejně jedovatě zelené barvy. Tyto stromy se podobaly kulatým štětkám, nahoře rovně přistřiženým a trčícím na krátkých násadách. V jejich houštinách byl vzduch pln trpké, ostré vůně, křehké větve se lehko lámaly větrem a v místech lomu vytékala hojná šťáva. Byla bílá, jako husté mléko a tuhla v dlouhých šedivých kapkách. Průvodci spěšně chvátali z tohoto neobyčejného lesa a tvrdili, že se křehké stromy, kdyby vítr zesílil, začnou kolem dokola kácet a umačkají lidi.[79]

Za stromy se opět rozvinula step, vzdutá pahorky a porostlá svěží zelenou trávou. S vrcholu kopce se najednou před poutníky objevila obdělaná pole, přimykající se až k pruhu hustého a vysokého lesa. V hloubi lesa byl průsek, kde na vyvýšenině bylo postaveno mnoho kuželovitých chatrčí. Kopec byl obehnán masivní kůlovou ohradou. Přímo proti poutníkům byla těžká vrata z nerovných břeven, ozdobená nahoře girlandou lvích lebek, vybělených sluncem.

Vysocí drsní ozbrojenci vyšli ze vrat vstříc oddílu bývalých otroků, pomalu vystupujícímu do kopce. Místní obyvatelé se podobali Nubijcům, jejich pleť byla jen o něco světlejšího bronzového odstínu.

V rukou tiskli ozbrojenci velká kopí s ohromnými hroty, podobnými úzkým mečům. Opírali se o ohromné štíty, pomalované černobílými ornamenty. U pasů z kůže žiraf jim visely kyje z černého dřeva, velmi tvrdého a těžkého.

Se svahu kopce bylo vidět malebnou krajinu. Od zlaté stepní trávy se ostře odrážela svěží smaragdová zeleň břehů, která lemovala úzkou bleděmodrou stuhu lesknoucí se řeky. Křoviny se nepatrně chvěly, pokryty růžovými nadýchanými chomáči. Se stromů visely hrozny žlutých a bílých květů;

Předběžná vyjednávání se dlouho táhla. Černoch se zlámanou nohou, který tvrdil, že pochází z tohoto národa, vystoupil jako tlumočník. Pokynem ruky dal druhům znamení, aby zůstali stát a opíraje se o hůl poskakoval na jedné nože k vojínům.

Kaví otrok se zlomenou nohou, Kidogo, jeden Nubijec a jeden z průvodců byli vpuštěni do vrat a odvedeni do náčelníkovy chýše.

Ostatní čekali před vraty netrpělivě na návrat svých druhů, nejistota je sužovala. Jen Pandion, nehybný a netečný, ležel na nosítkách snesených s oslů. Zdálo se, že uplynula velice dlouhá doba. Konečně se ve vratech objevil Etrusk, doprovázen celým zástupem mužů, žen a dětí. Obyvatelé osady se přívětivě usmívali, mávali širokými listy a pronášeli nesrozumitelná, ale přátelsky znějící slova.

Vrata se otevřela, bývalí otroci prošli mezi velkými chýšemi, které byly vystavěny v podobě vysokých, z hlíny uplácaných rozměrných prstenců, pokrytých kuželovitými čepicemi z dlouhých stébel tvrdé trávy.

Na louce pod dvěma stromy stála zvlášť veliká chýše s přístřeškem nad vchodem. Zde se shromáždili náčelníci, aby si cizince prohlédli. Kolem se tísnili téměř všichni obyvatelé osady, vzrušení neobvyklou událostí. Na žádost hlavního náčelníka černoch se zlámanou nohou opakoval vyprávění o hrozném lovu na nosorožce, při čemž často ukazoval na klidně ležícího Pandiona.

Obyvatelé vesnice dávali výkřiky nadšení, údivu a hrůzy najevo své dojmy nad neslýchanou událostí, ke které došlo na rozkaz strašného faraóna Kemtu.

Hlavní náčelník se zvedl a obrátil se k svým lidem s krátkou řečí, které příchozí nerozuměli. Odpověděli mu pochvalnými výkřiky. Nato vůdce přistoupil k poutníkům vyčkávavě stojícím, mávl rukou kolem vesnice a sklonil hlavu;

Kavi prostřednictvím černošského tlumočníka poděkoval náčelníkovi a lidu za pohostinství. Večer byli cestovatelé pozváni na hostinu, pořádanou na počest jejich příchodu.

Zástup obyvatelů obklopil Pandionova nosítka. Muži hleděli na raněného s úctou, ženy — se soucitem. Ze zástupu vystoupila směle dívka v modrém plášti a naklonila se nad mladým Řekem.

Nemocný Pandion, ožehnutý za dlouhou dobu sluncem Kemtu a země Nub, se od ostatních obyvatelů jižních stepí lišil jen poněkud světlejším, nazlátlým odstínem pleti. Ale zcuchané a slepené kadeře jeho neostříhaných vlasů a pravidelné rysy pohnuté tváře prozrazovaly při bližší prohlídce cizince.

Pohnuta lítostí k hezkému, bezmocně ležícímu mladému hrdinovi, dívka opatrně vztáhla ruku a něžně odhrnula z Pandionova čela pramen vlasů, které se mu svezly do tváře.

Pomalu se zvedla ztěžklá víčka, široce se rozevřely oči nevídané zlaté barvy. Dívka se lehce zachvěla. Ale cizincovy oči ji neviděly, zakalený pohled byl netečně upřen na větve pokyvující se nad ním.

„Irumo!“ okřikly dívku přítelkyně.

K nosítkům přistoupili Kidogo a Kavi, zvedli je a odnesli raněného přítele. Dívka zůstala stát na místě, sklopila pohled a najednou se stala právě tak nehybnou a netečnou, jako mladý Řek, který upoutal její pozornost.