Na konci světa

FARAÓNŮV OTROK

Jako před rokem kvetly keře a po svazích kopců se rozprostřely plápolající koberce. Na březích Aeneady znovu rozkvetlo jaro. Třpytné souhvězdí Střelce začalo brzo zapadat[31] a přímé vanutí západního větru ohlásilo začátek plaveb. Do Kalidonského přístavu se vrátilo počátkem jara pět korábů, které odpluly na Krétu, a připluly dvě lodi krétské. Ale Pandion se stále nevracel.

Agenor často upadal do mlčelivého zamyšlení, snaže se zatajit před rodinou svůj nepokoj.

Osamělý poutník se na Krétě ztratil; zmizel kdesi v horách ohromného ostrova mezi rozmanitými plemeny a množstvím velkých osad.

Agenor se rozhodl zajet do Kalidonského přístavu a najde-li příležitost, zajet na Krétu, aby se alespoň něco dozvěděl o Pandionově osudu.

Tessa nyní vyhledávala samotu. I němý soucit domácích ji tížil.

S hlubokým smutkem stávala dívka před klidnou a věčně pohyblivou tváří moře. Ráda si sem zaběhla, doufajíc, že Pandion určitě přistane na témž místě, kde se rozloučili.

Ale tyto naděje už dávno zmizely. Tessa už věděla, že tam za obzorem, který dělí nebe a moře, došlo k neštěstí. Jen zajeti nebo smrt mohly Pandionovi zabránit, aby se k ní vrátil.

A Tessa se s němou prosbou obracela k vlnám, spěchajícím sem zdaleka, snad odtamtud, kde nyní prodléval milovaný Pandion, aby jí řekly, co se stalo. A zdávalo se jí, že ještě maličko — a vlny jí skutečně dají znamení, z něhož pozná, kde nyní Pandion dlí.

Ale moře vrhalo k jejím nohám vlnu za vlnou, jednu jako druhou, a jejich šum se rovnal mlčení.

Jak se dovědět, co se stalo s jejím milým? Jak překonat vzdálenost, která je dělí, jak by to bylo možno jí, ženě, jejímž životním údělem je být mužovou hospodyní a ochránkyní jeho krbu, družkou jeho cest a jeho těšitelkou v porážkách? Neboť té, která by se opovážila sama jednat, nepodřízena muži — ať otci, manželu, či bratru — té zbývá jen jedna cesta — stát se hetérou v městě nebo v přístavu. Tessa je ženou, nemůže se tedy vydat do jiných zemí, nesmí se ani pokusit po Pandionovi pátrat.

Zbývá jí jen bezmocně pobíhat po břehu ohromného moře. Nelze nic dělat! Ničím nemůže pomoci!

A jestliže snad Pandion zahynul, nikdy, nikdy nespatři ani místo jeho záhuby.

Bleděmodrý, stříbřitý proud měsíčního světla naplnil celé údolí. Stěsnán svislými černými stíny v hlubokých trhlinách srázných roklí, řinul se nad řekou po jejím proudu — z jihu na sever.

Tma zaplavila čtvercovou studnu robotnického domu nedaleko Tepe, hlavního města Egypta.

Zeď byla lunou prudce osvětlena a od jejího drsného povrchu se odrážel matný slabý odlesk.

Pandion ležel s otevřenýma očima na hrsti tvrdé trávy, hozené na podlahu těsné komůrky. Opatrně vystrčil hlavu z otvoru úzkého jako vchod do nory. Odvažuje se nebezpečí, že vzbudí pozornost stráží, klekl si a se zalíbením se díval na kotouč měsíce, který plul vysoko po obloze nad okrajem chmurné zdi. Bolest mu sevřela srdce, když si pomyslil, že táž luna svítí nyní nad dalekou Aeneadou. Možná, že Tessa, jeho Tessa, se nyní ptá Hekaty, kde je její Pandion, a netuší, že jeho oči jsou upřeny z hnusné jámy k stříbrnému kotouči. Pandion schoval hlavu do tmy prosycené prašným zápachem rozpálené hlíny a odvrátil se ke zdi.

Dávno už minulo bouřlivé zoufalství prvních dní, šílené záchvaty strašlivého stesku. Pandion se hodně změnil. Jeho husté, ostře kreslené obočí bylo ustavičně svraštěno, nazlátlé oči potomka Hyperionova ztemněly hněvivým ohněm, probleskujícím v nich skrytě, ale vytrvale, rty byly stále pevně stisknuty.

Ale silné tělo bylo plné dřívější nevyčerpatelné energie, rozum neotupěl. Pandion neklesal na duchu, snil o svobodě jako dříve.

Mladý sochař se postupně měnil v bojovníka, strašného nejen svou odvahou a silou, nýbrž i nezměrným úsilím a touhou zachovat si v pekle,

ve kterém se octl, svou duši neporušenou a provést své sny, touhy a lásku všemi branami zkoušek. Co bylo holou nemožností pro něho samojediného, bez druhů, neznajícího jazyk ani zemi, bylo nyní uskutečnitelné: Pandion měl přítele! Přítel… Jen ten může pochopit smysl tohoto slova, kdo musel stát samojediný proti zdrcující přesile, kdo se octl samojediný daleko od vlasti, v cizí zemi. Přítel… To znamená ochotnou pomoc a pochopení, ochranu a společné myšlenky a touhy, dobrou radu, užitečné pokárání, podporu, útěchu. Za sedm měsíců, které strávil na práci v okolí hlavního města, se Pandion seznámil s podivným jazykem Egypťanů a naučil se dobře rozumět svým druhům z nejrůznějších plemen,

V zástupu pěti set otroků, vězněných v šene a denně vyháněných na práci, začal stále více rozpoznávat lidi s vyhraněnou a pronikavou individualitou.

A otroci nabývali k sobě postupně vzájemnou důvěru a už se poněkud s Pandionem sblížili.

Společné těžké útrapy, společná touha po svobodě sjednocovala. Dosáhnout svobody, vrhnout se na slepou, utiskující sílu této Černé země a vrátit se do vlasti. Vlast — tomu všichni rozuměli, třebas jedni měli vlast za tajemnými močály jihu, druzí za písčitými pouštěmi východu nebo západu, třetí — jako Pandion — za mořem na severu.

Ale jen málokteří z šene našli v sobě dostatek odvahy k přípravám na boj. Ostatní, vysíleni nadlidskou prací a nedostatkem potravy, hynuli — pomalu a bez reptání. Byli to hlavně starší lidé. Je už nezajímalo nic. V jejich vyhaslých očích nesvítila odvaha, neměli už touhy tajně se scházet se soudruhy. Pracovali, pomalu jedli, spali těžkým snem, aby se po ránu, jakmile je vyburcoval ze spánku pokřik dozorce, znovu zvedli a malátně a netečně kráčeli se zástupem.

Pandion pochopil, proč je v robotnickém domě tolik malinkých klecí:

rozdělovaly lidi. Po večeři bylo zakázáno mezi sebou hovořit: stráže na zdech bedlivě dozíraly, aby zákaz byl plněn — ráno šíp nebo hůl trestaly provinilce. Jen někteří měli dost síly i odvahy, aby využívajíce tmy neslyšně přelézali do jiných komůrek. Toho se odvážilo jen několik Pandionových druhů.

Nejbližšími Pandionovými přáteli se stali tři lidé. První z nich byl Kidogo — ohromný černoch, vysoký skoro čtyři lokte, který pocházel z velmi vzdálených končin Afriky na jihozápad od Egypta. Dobrý, veselý a nadšený Kidogo byl také dovedným malířem a sochařem. Jeho výrazná tvář se širokým nosem a tlustými rty rázem připoutala Pandiona svou bystrostí a energií. Pandion byl zvyklý, že černoši bývají dobře tělesně stavěni, ale tento obr ihned zaujal sochaře svým souměrným a krásným tělem. Přímo neobyčejná síla jeho velkých, jako železných svalů se podivuhodně snoubila s lehkostí a pružností velké postavy Kidogovy. Ohromné oči byly plny pozornosti a v černé tváři udivovaly svou živostí.

Zprvu se Pandion a Kidogo dorozumívali kresbami, narýsovanými zaostřenou hůlkou v rychlosti na zemi nebo na zdi. Pak se mladý Řek dovedl domluvit s černochem směsi slov jazyka Kemtu a lehkého, snadno zapamatovatelného jazyka Kidogova.

Za temných bezměsíčných nocí, kdy šene bývalo zaplaveno tmou černou jako uhel, přelézali Pandion a Kidogo jeden k druhému, šeptali si a čerpali nové síly a odvahu k promýšlení plánů na útěk.

Za měsíc potom, kdy Pandion po prvé překročil práh šene, přihnali do robotnického domu navečer ještě několik nových otroků.

Nováčci seděli a leželi u vchodu, bezmocně se rozhlížejíce, a na jejich zmučených tvářích byla pečeť stísněnosti a hoře, dobře známá všem zajatcům. Pandion, který se právě vrátil z práce, přistoupil k jedné z vysokých nádob, aby si nabral vody, ale najednou div neupustil svůj hliněný hrnek. Dva z přibyvších mluvili potichu známou mu řeči Etrusků. Etruskové — tento tajemný, drsný starý národ — se často objevovali na březích Aeneady a měli pověst kouzelníků, kteří znají přírodní tajemství.

Všechen rozechvěn vzpomínkami na vlast začal Pandion s Etrusky hovořit, a oni mu rozuměli.

Na Pandionovu otázku, jak se sem dostali, oba zajatci chmurně mlčeli, a zdálo se, že je setkání naprosto netěší.

Oba Etruskové byli prostředni postavy, velmi svalnatí a mohutných plecí. Tmavé vlasy byly slepeny špínou a nerovnými prameny jim padaly po obou stranách do obličeje. Staršímu bylo asi čtyřicet, druhý byl patrně stejného stáří jako Pandion.

Do očí bila jejich podoba — mohutné lícní kosti byly zdůrazněny zapadlými tvářemi, přísné hnědé oči vyšlehovaly nepodplatitelnou nepoddajnost.

Zaražen lhostejností Etrusků, Pandion se cítil dotčen a odešel od nich rychle do své komůrky Několik dní si nových zajatců záměrně nevšímal, ačkoli věděl, že ho Etruskové pozorují.

Asi za deset dní po příchodu Etrusků seděli Pandion a Kidogo na konci nízkého stolu u večeře, pojídajíce papyrová stébla. Oba přátelé rychle snědli své porce, ale zbylo jim vždy jen málo času, aby si pohovořili, než se ostatní nasytí. Pandionovým sousedem s druhé strany byl starší Etrusk. Neočekávaně položil Pandionovi na rameno těžkou ruku a posměšně se mu podíval přímo do tváře, jakmile se Pandion k němu obrátil.

„Špatný soudruh vysvobození nedosáhne,“ pomalu, s vyzývavým tónem v hlase řekl Etrusk, vůbec se neobávaje, že mu stráže budou rozumět: obyvatelé Kemtu neznali jazyky svých zajatců, cizinci pohrdali.

Pandion netrpělivě pohodil ramenem, nechápaje, co Etrusk míní, ale ten pevně stiskl prsty, zaťatě do jinochových svalů jako měděné drápy.

„Zbytečně je přezíráš,“ kývl Etrusk směrem k ostatním otrokům, zaměstnaným jídlem. „Jsou právě tak dobří jako ty a také sní o svobodě.“

Nejsou takoví,“ výbojně ho přerušil Pandion. „Jsou tu už dlouho a neslyšel jsem je nikdy promluvit o útěku.“ Etrusk sevřel pohrdavě rty.

„Nemá-li mládí dost rozumu, musí se učit od starších. Jsi silný a zdravý jako mladý kůň, v tvém těle ještě zbývá dost sil na těžké práce, nedostatečná strava tě ještě nepodlomila. Ale jim se už sil nedostává — jen v tom je předčíš a tím jsi šťastnější. Ale pamatuj, že sám prchnout odsud nedokážeš: musíme vyzvědět cestu, probít se silou, a sílu máme jen jednu — společnou sílu nás všech. Až se staneš přítelem všech, pak se tvé sny přiblíží skutečnosti…“

Pandion byl překvapen Etruskovou bystrostí, která uhodla jeho tajné úmysly; v rozpacích nevěděl, co by řekl, a sklopil hlavu.

„Co říká, co říká?“ vyptával se Kidogo.

Pandion mu to chtěl říci, ale dozorce zaklepal na stůl; otroci, kteří povečeřeli, postoupili místo druhé skupině a odešli spát.

V noci rokovali Pandion s Kidogem dlouho nad Etruskovými slovy. Museli uznat, že nový zajatec chápe postavení otroků rozhodně nejlépe. Skutečně — aby útěk byl zdařilý, musí oni, poznamenaní faraónovým cejchem, znát dobře cesty z této země. Kromě toho se musejí probít územím s obyvatelstvem nepřátelským, které je přesvědčeno, že údělem „divochů“ je pracovat za národ vyvolený bohy.

Oba přátelé bylí sklíčeni, ale k moudrému Etruskovi pocítili důvěru.

Minulo ještě několik dní a ve faraónově šene bylo nyní čtvero přátel. Postupně získávali stále větší autoritu mezi ostatními otroky.

Na staršího Etruská, který měl hrozivé jméno Kavi — bůh smrti — se začali brzo mnozí dívat jako na svého předáka. Ostatní tři — druhý Etrusk jménem Remd, Kidogo a Pandion — silní, otužilí a odvážní mladí lidé, se stali jeho věrnými pomocníky.

Pomalu, pomaloučku se z pěti set otroků hlásilo do boje stále více mužů, odhodlaných položit život za nepatrnou možnost návratu do daleké vlasti. Právě tak pomalu se probouzeli i ostatní, zastrašení, zmučení a otupělí, a také u nich se rodila důvěra ve vlastní sílu, rostla naděje, že sjednoceni budou s to se postavit proti organisované moci ohromného státu.

A dny míjely — prázdné a bezúčelné, trpké dny zajetí, vyplněné těžkou prací, nenáviděnou už proto, že pomáhala blahobytu krutých vládců nad životy tisíců otroků. Oddíly zmořených lidí opouštěly šene pod dozorem vojínů denně hned při východu slunce a rozcházely se na různé práce.

Obyvatelé Egypta pohrdali cizími národy a nenamáhali se, aby poznali jazyky, svých zajatců. Proto se nových otroků používalo nejdříve na nejjednodušší práce; později, když si osvojili jazyk Kemtu a byli s to rozumět složitějším rozkazům, učili je řemeslům. Jména zajatců dozorce nezajímala, otroci měli své názvy podle svých národností.

Tak Pandion se jmenoval Ekueša,[32] Etruskové Turuša, Kidogo a ostatní černoši museli se ozvat na jméno Nechsi — negr.

První dva měsíce svého pobytu v šene opravovali Pandion a čtyřicet nových otroků zavlažovací kanály v zahradách Ammonovýoh,[33] nasypávali hráze vymleté loňskou povodni, okopávali zem kolem ovocných stromů, čerpali a nosili vodu na záhony s květinami.

Dozorci si časem povšimli otužilosti, síly a chápavosti nových zajatců, sestavili a nich zcela nový oddíl a poslali je na stavební práce. Tak se stalo, že se čtyři přátelé a ještě třicet pilných zajatců — předáků všech otroků v šene — octlo pohromadě. Přeložením na stavební práce bylo jejich spojení s těmi, kteří v šene zůstali, přerušeno — Pandionův oddíl po celé týdny nocoval v jiných šene.

Po práci ve faraónových zahradách bylo první Pandionovou činností bouráni starověkého chrámu a hrobky na západní straně řeky, v místě vzdáleném padesát stadií od šene. Pod vedením dozorce a pěti vojínů se zajatci přepravili na bárce přes řeku. Hnali je na sever podle řeky, k vysokým srázům kolmých skal, které zde tvořily ohromný ostroh. Pěšinka nechala za sebou obdělaná pole a vyústila na dlážděnou cestu; náhle se před Pandionem otevřel obraz, který mu navždy utkvěl v paměti. Otroky zastavili na širokém prostranství, svažujícím se k řece. Dozorce odešel a poručil, aby zde na něho čekali.

Pandion měl po prvé možnost beze spěchu se porozhlédnout a zadívat se po okolí.

Přímo před ním se zvedala do výše tří set loktů kolmá skalní stěna barvy červené mědi, posetá skvrnami modročerných stínů. U paty těchto útesů se rozkládaly tři široké terasy s bílým chrámovým sloupovím. Od pobřežní roviny se zvedal široký pruh hladkého šedého kamene, vroubeného dvěma řadami podivných soch — netvorů v podobě klidně ležících lvů s lidskými hlavami. Široké bílé schodiště s bočními sráznými stěnami, na nichž byli po každé straně vysekáni kroutící se žlutí hadi, vedlo dále k druhé tarase, podpírané nízkým sloupovím z výši dvou lidských postav z oslnivě bělostného vápence. Ve střední části chrámu bylo vidět druhou řadu právě takových sloupů. Na každém z nich byla nakreslena lidská postava s panovnickou korunou s rukama zkříženýma na prsou.

Sloupový ochoz vroubil druhou tarasu v podobě velkého nádvoří a alejí ležících netvorů. O třicet loktů výše se prostírala nejhořejší terasa, kolem dokola obehnaná sloupy a ústící do okrouhlého přirozeného výklenku ve skalách.

Sloupořadí dolejší terasy se rozbíhalo do šířky asi půldruhé stadie po okraji se tyčily prosté kulaté pilíře, ve střední terase čtyřhranné a v nejvyšší šesti až šestnáctihranné. Sloupy střední terasy a hlavic sloupů bočních, římsy portálů a také lidské sochy byly pomalovány jasně modrou a červenou malbou, takže v kontrastu se sněhobílá barva kamene zdála ještě oslnivější.

Tento chrám osvětlený prudkým sluncem se ostře lišil od chmurných, tísnivých chrámových budov, které Pandion videi předtím, Mladému Řekovi se zdálo, že si nelze představit nic krásnějšího na světě — tak radostné byly tyto řady sněhobílých sloupů v rámci barevných ornamentů. A na širokých terasách rostly stromy, jaké Pandion ještě nikdy neviděl — nízké, a hustým větvovím, bohatě pokrytým drobounkými lístky přiléhajícími těsně k sobě. Tyto stromy vydávaly silnou, těžkou vůni, jejich nazlátle zelené listí se svátečné odráželo od bělostných sloupů na pozadí rudých skal.

Kidogo v bujném nadšení strkal Pandiona do boku, mlaskal a vydával neartikulované zvuky nadšení.

Nikdo z otroků nevěděl, že chrám, který měli před sebou, byl vystavěn dávno — asi před pěti sty lety stavitelem Senmutem pro milovanou královnu Hačepsut[34] a jmenoval se Zešer-Zešeru — „vznešený z nejvznešenějších“,[35] Neobyčejné stromy, které rostly na území chrámu, byly přivezeny z dalekého Punta, kam královna Hačepsut poslala velkou námořní výpravu. Od té doby při každém pochodu do Punta se stalo zvykem dovážet nové stromy pro chrám a obnovovat staré sazenice, aby všechno vypadalo, že se tyto stromy zachovaly neporušeny od tehdejších dávných dob.

V dálce se ozvalo volání dozorce. Otroci chvatně vykročili z chrámu, obešli nádvoří s levé strany a octli se ještě před jedním starým chrámem,[36] vystavěným také na skalním ostrohu v podobě malé pyramidy podepřené hustým sloupovím.

Výše na řece bylo vidět ještě dvě menší budovy z šedé leštěné žuly. Dozorce přivedl oddíl k nejbližší z nich a Pandionova skupina se včlenila do zástupu dvou set otroků, kteří už počali chrám bourat.[37] Bílá omítka na vnitřních chrámových stěnách byla pomalována mistrovsky provedenými barevnými kresbami. Ale techničtí úředníci stavby a egyptští mistři, kteří práce řídili, se starali jen o to, aby byla zachována celistvost leštěných žulových kvádrů z vnějšího obložení sloupové chodby a ochozu. Vnitřní zdi se bouraly bezohledně.

Pandionovi se protivilo ničení starověkých uměleckých památek a obratně se přitočil ke skupině otroků, kteří nakládali kamenné kvádry na nízké dřevěné vozíky, které pak provazy táhli ke břehu a nakládali na těžkou nízkou bárku.

Nevěděl, že nádherné starověké chrámy se už dávno bourají; egyptští faraónové si necenili památek minulosti a spěchali proslavit své jméno v dějinách stavbou chrámů a hrobek z hotového materiálu.

Ani divocí kočovní Hyksové, kteří obsadili Egypt před mnoha stoletími, ani vzbouřivší se otroci, kteří na krátkou dobu ovládli Kemt dvě stě let před Pandionovým narozením, se nedotkli nádherných staveb. A nyní na tajný rozkaz nových egyptských faraónů se provádělo rozbíjení hrobek starých králů a ukořistěné zlato se stěhovalo ze schránek ukrytých pod pyramidami Staré říše,[38] zasypanými pískem, z malých nádherných hrobek Střední říše a z ohromných krypt velikých králů prvních dynastií Nové říše[39] — do pokladnic nynějších vládců Egypta.

Pandion pracoval při bourání chrámu pouze tři měsíce. On a Kidogo pracovali pilně, snažíce se přátelům ulehčit práci. To bylo dozorcům právě vhod: systém práce byl v Kemtu organizován tak, že se slabí musili řídit podle silných. Nevšední síla a chápavost černochova a Řekova nezůstaly bez povšimnutí a přátelé byli posláni do kamenické dílny do učení. Z této dílny si je vzal k sobě jeden z faraónových sochařů, a tím spojení se soudruhy v šene bylo přerušeno nadobro. Pandion a Kidogo se usídlili v dlouhé, neútulné kůlně, kde bydleli jiní otroci, vyučení už jednoduchému umění. Domorodí obyvatelé Egypta — svobodní řemeslníci — obývali několik chatrčí v koutě prostranného dvora dílny, zavaleného nezpracovaným kamenem a hromadami štěrku. Egypťané se nápadně otroků stranili, jako kdyby za styk s nimi byli vystaveni nebezpečí trestu. Jak se Pandion později dověděl, bylo tomu skutečně tak.

Náčelník dílny — královský sochař — netušil, že Pandion a Kidogo jsou sochaři a byl přímo ohromen úspěchy přátel. Mladí lidé, hladovějící po tvůrčí činnosti, se lačně vrhli na milovanou práci a na čas zapomněli, že pracují pro nenáviděného faraóna a prokletou zemi otroctví.

Kidogo modeloval s nadšením zvířata — hrochy, krokodily, antilopy a jiná zvířata Řekovi neznámá; ostatní otroci zhotovovali podle jeho modelů majolikové sošky, Egypťan si povšiml Pandionovy záliby v modelování lidských postav a jal se velmi nadaného „Ekuešu“ vyučovat sám; od Pandiona vyžadoval zvlášť pečlivé provedení objednávek. „Malé opominutí ničí dokonalost“ — opakoval egyptský sochař bezpočtukrát přikázání starověkých mistrů Kemtu. Pandion se učil pilně a chvílemi se jeho stesk zmenšoval. Řek dělal velké pokroky v nejjemnějším vypracování soch a basreliefů z tvrdého kamene i v rytí zlatých ozdob.

V doprovodu královského sochaře se Pandion dostal i do faraónova paláce a do komnat plných nepředstavitelného přepychu. Na barevných podlahách královských komnat byly v lemování vlnitých linií nebo mnohobarevných spirál s nenapodobitelnou živostí vyobrazeny statečné činy faraónovy z lovů na lvy a divoké býky. Stěny pokojů byly obloženy fajansovými kachlíky polévanými průhlednou bleděmodrou glazurou; pod ní prosvítaly a něžně se třpytily složité kresby z plátkového zlata — kouzelné, umělecké dílo.

Uprostřed této nádhery pozoroval mladý Řek s nenávistí hrdopyšné, nehybné dvořany.

Prohlížel si jejich bílá roucha, sežehlená do drobounkého nabírání, těžké náhrdelníky, prsteny a znaky na prsou, lité ze zlata, paruky se zapletenými drobnými rulíky až po ramena a vyšívané střevíce se špičkami ohnutými nahoru.

Pandion následoval spěchajícího sochaře jako němý stín; prohlížel si drahocenné nádoby s vybroušenými stěnami z horského křišťálu a z tvrdých kamenů, skleněné vázy a hrnky ze šedého porcelánu s bleděmodrou kresbou. Dovedl si představit, co námahy stála tvorba těchto dokonalých uměleckých děl.

Největší dojem však na Pandiona učinil obrovský chrám nedaleko zahrad Ammonových, kde začal za vysokými zdmi šene trudný život otroka.

Tento chrám mnoha bohů se stavěl už přes tisíc let. Každý z panovníků Kemtu přidal ke stavbě svůj díl a rozšiřoval stále a stále novými přístavbami už beztak ohromné nádvoří chrámové, dlouhé přes osm set loktů.

Na pravém břehu řeky, v obvodu hlavního kemtského města Tepe, nebo prostě „Města“, jak je jmenovali obyvatelé Egypta, se rozkládal velkolepý sad s pravidelnými řadami vysokých palem a na obou jeho koncích se kupilo několik chrámů. Od těchto chrámových staveb vedly ke břehům řeky a k posvátnému jezeru bohyně Mut, jejíž význam Pandion nechápal, dlouhé aleje soch podivných zvířat.

Tyto zvířecí sochy zvýši tří lidských postav s lvími těly a s beraními nebo lidskými hlavami byly vysekány ze žuly a působily tísnivým dojmem.

Nehybně ztrnulé, tajemné, ležely na svých podstavcích přitisknuté jedna na druhou a jejich hlavy, shlížející na procházející lidi, vroubily širokou alej. zaplavenou oslnivým sluncem. Ohromné jehly obelisků vysokých padesát loktů, pobité pláty z jasně žlutého azemu — slitiny zlata a stříbra — hořely jako pochodně nad temným listím palem.

Kamenné desky, kterými byly aleje vydlážděny, byly obloženy stříbrem; ve dne oslňovaly užaslé zraky a v noci za svitu hvězd a měsíce se leskly jako tok nezemské světelné řeky.

Obrovité pylony a ohromné plochy těžkých zdí, které se poněkud k základům rozšiřovaly a měly tvar lichoběžníků, zahrazovaly vchod do chrámu, zvedajíce se padesát loktů nad aleje sfing. Stěny pylonů byly pokryty ohromnými reliéfy bohů a faraónů a tajemnými znaky Kemtu. Nestvůrné gigantické dveře pobité bronzovými pláty a jiskřícími obrazy z azemu uzavíraly vysoké průchody mezi pylony; jejich závěsy, ulité z bronzu a mající váhu několika býků, ohromovaly svou masivnosti.

Uvnitř chrámu byly husté řady tlustých sloupů vysokých až padesát loktů a jejich těžké hlavice vyplňovaly prostory hořejší.

Ohromné kvádry zdí, klenby i pilířů byly zpracovány a sestaveny s nepředstavitelnou přesností.

Kresby a basreliéfy, kolorované jasnými barvami, zpestřovaly zdi, sloupy a římsy a opakovaly se v několika řadách nad sebou. Sluneční kotouče, jestřábi a bohové se zvířecími hlavami vrhali zamračené pohledy z tajemného šera, houstnoucího v chrámových hlubinách.

Zvenčí zářily tytéž jasné barvy, zlato a stříbro a nestvůrně těžké budovy a sochy se pnuly do výše, omračujíce a drtíce.

Pandion viděl všude sochy z růžové a černé žuly, z červeného pískovce a žlutého vápence — nelidsky klidní a v hrdopyšných pózách seděli tu na bohy povýšení vládci Kemtu. Někde to byly kolosy vysekané hranatě a hrubě z celé skály a čtyřicet loktů vysoké, jinde zase pečlivě vypracované sochy, strašné svým chmurným vzezřením, bohatě pomalované a o mnoho převyšující lidskou postavu.

Mladý Řek, který vyrostl v prosté vsi, v neustálém styku s přírodou, byl zprvu ohromen a zdrcen. Všechno v této veliké a bohaté zemi působilo na něho velmi silným dojmem.

Obrovité budovy, postavené neznámo jakým způsobem, obyčejným smrtelníkům takřka nepochopitelným, strašliví bohové v šeru chrámů, tajemné náboženství se složitými obřady, pečeť šerého dávnověku na stavbách zasypaných pískem — všechno z počátku Pandiona drtilo. Mladý Řek byl s to věřit, že hrdí a neproniknutelně zdrželiví obyvatelé Egypta znají nejtajnější pravdy a ovládají zvláštní mocné vědy, ukryté v kemtských znacích, cizincům naprosto nepochopitelných.

A celá země, sevřená mezi smrtící mrtvé pouště do úzkého pruhu údolí ohromné řeky, která valila své vody ze zcela neznámých dálek jihu, zdála se mu jakýmsi zvláštním světem, nemajícím žádný vztah k ostatní Oekumeně.

Ale střízlivý rozum mladého Reka, lačnící po prostých a přirozených pravdách, začal si v záplavě dojmů postupně zjednávat jasno.

Měl nyní čas na přemýšlení, a v duši mladého sochaře s jejím neutuchajícím tíhnutím ke krásnu vyrůstal zprvu nejasný, později už uvědomělý protest proti životu a umění Egypta.

V úrodné zemi, která neznala drsného počasí a která měla Čisté, skoro stále bezoblačné nebe a podivuhodně průzračný, posilující a osvěžující vzduch, byly, zdálo by se, všechny podmínky k zdravému a šťastnému životu. Ale mladý Řek, jakkoli znal zemi málo, nemohl nevidět strašlivou bídu na sebe namačkaných nemchu — nejchudších a nejpočetnějších obyvatel Egypta. Obrovské chrámy a sochy á překrásné zahrady nemohly zakrýt nekonečné řady žebráckých chatrčí desetitisíců řemeslníků, kteří byli ve službách paláců a chrámů hlavního města. A pokud jde o otroky, úpící v stovkách v šene, o tom, Pandion věděl více než kdo jiný. Pandion si stale jasněji uvědomoval, že umění Egypta je protikladem jeho snah a jeho hledání zákonů uměleckého vyjádření života.

Cosi blízkého a radostného pocítil Pandion jen jednou — tehdy, když spatřil chrám Zešer-Zešeru, otevřený, splývající s místním okolím.

Ale všechny ostatní obrovité chrámy a hrobky se neprodyšné uzavíraly vysokými zdmi. A také tam, za těmito zdmi, použili egyptští mistři všech prostředků, aby vzdálili člověka od života, ponížili ho a zdrtili a nutili ho k pocitu bezcennosti před velebnosti vládnoucích faraónů.

Člověka skličovala už nepoměrná ohromnost staveb i nesmírné množství práce a materiálu, které tu bylo vyplýtváno. Nahromadění stejných, jednotvárných forem, mnohokrát se opakujících, vytvářelo dojem nekonečné délky. Stejné sfingy, stejné sloupy, stejné zdi a pylony vesměs pravoúhlých tvarů, vesměs nehybné — a všechny s týmiž zjednodušenými a vypouklými detaily. V temných chrámových chodbách se po obou stranách zvedaly obrovité jednotvárné sochy, zlověstné a ponuré.

Egypťané se báli volných prostorů: uzavírali se před přírodou, tarasili přístupy do svých chrámů kamennými masami sloupů, tlustých zdí a kamenných přepážek, které zabíraly mnohdy více místa než prostory mezi nimi. Sloupoví bylo v hloubi chrámu ještě hustší, chrámové síně byly nedostatečně osvětleny a tonuly nakonec v úplné tmě. Množství úzkých vchodů činilo chrám ještě tajemněji uzavřeným a tma místnosti vyvolávala větší strach před bohy.

Pandion si uvědomoval tento vypočítaný účin na lidskou duši, jehož staří egyptští mistři dosahovali staletými zkušenostmi.

Ale kdyby se byl mohl mladý sochař podívat na obludné pyramidy ostře se rýsující svými pravidelnými hranatými tvary nad měkkými písečnými vlnami pouště, byl by teprve jasněji pocítil hrdopyšný protiklad člověka a přírody. Ale v tomto nadutém postoji se tajila bázeň kemtských vládců před nepochopitelnou a nepřátelskou přírodou, bázeň, vyjádřená právě uzavřeným a tajuplným egyptským náboženstvím.

Mistři Keratu se snažili vyjádřit sílu a moc svých bohů a vládců obrovitými sochami faraónů, nehybností symetrických masivních těl a tak jim vzdávali svůj hold.

Ve velkých postavách byli na stěnách zobrazováni jen faraóni. U jejich nohou se hemžili trpaslíci — všichni ostatní kemtští lidé. Tak používali egyptští vládci jakékoli záminky, aby mohli vyzdvihnout svou velebnost. Králům Kemtu se zdálo, že se tím více povznášejí, čím více ponižují lid, a že jejich vliv tak roste.

Pandion viděl, že ve své tvorbě půjde jinou cestou. Všechno krásné se mu jevilo živé, harmonické a souměrné tak jako lidské tělo. Snil o dílech, která by člověka neskličovala a netlačila k zemi, ale naopak ho povznášela. Cítil, že skutečné uměni je v radostném a prostém splynutí se životem. Musí se lišit od všeho, co vytvořili v Egyptě, jako se lisí jeho vlast rozmanitostí řek, polí, lesů, moře a hor, i pestrým střídáním počasí od této země, kde se tak jednotvárně zdvíhají skály na březích jediného, všude stejného říčního údolí, vroubeného písčitými vlnami rozžhavených pouští a plného obdělaných zahrad.

Tisíce let se Egypťané schovávali v údolí Nilu před nepřátelským světem. Nyní se jejich potomci snažili odvrátit tvář od života, skrývajíce se uvnitř svých chrámů a paláců.

Pandion ještě nevěděl, že egyptské umění vděčí za svou velikost ve značné míře přirozenému nadání otroků různých plemen; z milionů nevolníků se vybírali nejnadanější, kteří pak bezděčně svými tvůrčími silami oslavovali utiskující je zemi. Pandion se úplně oprostil od jakéhokoli obdivování egyptské velikosti a rozhodl se prchnout co nejdříve a přesvědčit i svého přítele Kidoga o nutnosti útěku…

S těmito myšlenkami na útěk v hlavě se Pandion vydal se svým náčelníkem, s Kidogem a desíti jinými otroky na dalekou cestu k rozvalinám Achetatonu.[40] Mladý sochař rozrážel vesly zrcadlovou hladinu řeky, radostné vnímaje let loďky plující po proudu. Cesta byla daleká. Bylo třeba ujet bezmála tři tisíce stadií — dálka, která se skoro rovnala vzdálenosti jeho vlasti od Kréty a která se mu kdysi zdála být nezměrně velká.

Za této plavby Pandion zjistil, že k Velikému zelenému moři — tak jmenovali Egypťané moře, na jehož severním břehu očekávala Pandiona Tessa — je dvakrát tak daleko jako do Achetatonu.

Veselá Pandlonova nálada ihned vyprchala: po prvé si učinil jasnou představu o tom, jak hluboko je ve vnitrozemí „pěnové země“ — Afriky, jak ohromné prostory ho dělí od moře, kde mu kyne naděje na návrat do vlasti.

Mladý Řek se smutně skláněl nad vesly a loďka se hnala ustavičně po nekončené lesklé stuze říční hladiny, kolem zelených houštin, obdělaných poli, hájů cukrové třtiny á rozpálených skat.

Na přídi ležel královský sochař ve stínu pestrého stanu, ovíván vějíři ochotného otroka. A na březích se táhly řady malinkých těsných chatrčí = úrodná země živila ohromné množství lidí; na polích, v zahradách nebo v papyrových houštinách se hemžili tisíce lidí a dobývaly si svou chudou potravu. Tisíce lidi se tlačily jeden k druhému na zaprášených, sluncem vyprahlých ulicích nesčetných vesnic, na jejichž pokraji se pyšně zvedaly těžké obrovité chrámy, neprodyšně uzavřené před planoucím sluncem.

Pandionovou hlavou nejednou probleskla myšlenka, že nevolnické práce nejsou v Kemtu jen uděleni jeho a jeho soudruhů, ale že s nimi všichni obyvatelé těchto ubohých domků žijí v zajetí neradostné dřiny a jsou také otroky velkých vládců a velmožů — přes své opovržení k němu, ubohému, ocejchovanému „divochu“…

V zamyšlení udeřil Pandion hlučně do vesla druhého veslaře.

„Hej, Ekuešo, co spíš? Dej si pozor!“ ozval se hlasitý křik kormidelníkův.

Otroky zamykali na noc do vězení, která stála poblíž každé větší vesnice.

Faraonova sochaře vítali místní hodnostáři s poctami a umělec v doprovodu dvou spolehlivých sluhů chodil do vesnic na odpočinek.

Pátý den plavby obeplula loďka výčnělek temných útesů podemletých řekou. Za nimi se táhla rozlehlá rovina, zakrytá na břehu řadami vysokých palem a fíkovníků. Loďka se přiblížila k dlážděnému nábřeží s dvěma širokými schodišti, sestupujícímu až do vody. Na břehu se nad ozubenou zdi zvedala masivní krychle věže. Pootevřenými těžkými vraty bylo vidět zahradu a rybníky a kvetoucími paloučky, v hloubi se tyčila bílá budova zdobená pestrými ornamenty.

To byl dům velekněze zdejších chrámů.

Královský sochař, doprovázen poníženými poklonami stráže, vešel vraty dovnitř a otroci zůstali venku pod dozorem dvou vojínů. Nemuseli čekat dlouho — sochař se vrátil záhy v doprovodu člověka se svitkem popsaného papyru v rukou a vedl otroky kolem chrámů a místních domků k rozlehlému místu s polorozvalenými zdmi, lesem sloupů a s propadlými střechami. Sem tam se v tomto mrtvém městě ukázaly nevelké, trochu lépe zachované budovy. Osamělé kmeny naznačovaly, kde tu kdysi bývaly zahrady; vyschlé nádrže, rybníky a kanály byly zasypány pískem. Písek ležel tlustou vrstvou na kamenných deskách silnice a ukládal se v závějích podél zdí ohlodaných zubem času. kolem nebylo vidět živé duše, ve vysušující výhni bylo mrtvé ticho.

Sochař Pandionovi stručně vysvětlil, že tylo rozvaliny byly kdysi nádherným hlavním městem faraóna a odpadlíka, prokletého bohy. Jeho jméno nesmí vyslovit ani jediný opravdový syn Kemtu.

Co tento faraon, který vládl před čtyřmi stoletími, spáchali, proč zde vystavěl nové hlavní město — o tom se Pandion nemohl dovádět nic.

Neznámý rozvinul svitek a oba Egypťani vyhledali podle plánu vysokou, dosti dlouhou budovu, před jejímž vchodem ležely — povalené sloupy. Zdi budovy byly uvniř obloženy destičkami z blankytně modrého kamene se zlatými žilkami.

Pandion a ostatní otroci sochařské dílny musili tenké, pevné a přiletované broušené destičky se zdí opatrně snímat. Práce trvala několik dní. Otroci nocovali přímo v rozvalinách, potravu a vodu jim nosili ze sousední vesnice.

Když byli s uloženým úkolem hotovi, dostali Pandion. Kidogo a čtyři jiní otroci rozkaz jednotlivě se rozhlédnout v jiných budovách a hledat, nejsou-li v rozvalinách krásně věci, které by se mohly hodit do faraonova paláce. Černoch a Řek se vydali spolu po prvé sami dva, bez doprovodu stráže a pozorného pohledu dozorcova.

Přátelé vylezli na věž u vchodu do jakési rozlehlé budovy, aby se orientovali. Na východě přiléhala k rozvalinám písečná poušť a kam až oko dohlédlo, táhly se řady nízkých písečných pahorků a hromady drobného kamení.

Pandion se rozhlédl po němých rozvalinách a stisknuv v rozčilení Kidogovu ruku zašeptal:

„Utečme, nebudou nás hned tak pohřešovat, nikdo nás neuvidí…“

Dobromyslná černochová tvář se stáhla posměškem.

„Nevíš co je poušť?“ podivil sa Kidogo. Už zítra touto dobou najdou vojáci naše mrtvoly vysušeně sluncem. Ti“ — Kidogo mínil Egypťany — vědí co dělají. Na východ je jedna cesta — tam, kde jsou studny a tuto cestu hlídají. A zde nás drží poušť pevněji než řetězy…“

Pandion zachmuřeně pokývl; jeho okamžité vznícení vyprchalo. Přátelé mlčky sestoupili s věže a rozešli se na různé strany, dívajíce se do otvorů mezi zdmi nebo do tmy otevřených průchodů.

Uvnitř menšího jednopatrového, dobře uchovaného paláce se zbytky dřevených mříží v oknech se Kidogoví poštěstilo najít malou sošku egyptské dívky tvrdého nažloutlého vápence. Zavolal Pandiona a oba se zalíbením prohlíželi práci neznámého mistra. Krásná tvář byla typicky egyptská: Pandion už znal podobu žen z Egypta — nízké čelo, úzké oči, nadzvednuté u spánků, poněkud dopředu vysedlé tváře a silné rty s dolíčky v koutcích.

Kidogo šel s hálezem k náčelníku dílny a Pandion se pustil dál do rozvalin. Mechanicky překračoval trosky a přebíral se v hromadách kamení. Kráčel kupředu, nevšímaje si směru a brzo vešel do chladivého stínu zbytku střechy nějakého sloupoví, které se tu zachovalo.

Uvnitř, přímo před ním, bylo vidět pevně přiražené dveře. Pandion přitlačil na měděné kování. Shnilá prkna se rozsypala a mladý sochař vešel do místnosti, slabě osvětlené skulinou ve stropě.

Byla to menší síň v masivu kamenných zdí s pečlivě tesaným kamenným obložením.

Dvě lehká křesla z černého dřeva, vykládaná slonovinou, stála zde pokryta tlustou vrstvou prachu. V koutě Pandion zpozoroval rozpadlou truhlu, odkud probleskoval škvírami jakýsi předmět. U protější stěny na kousku leštěné růžové žuly, stála socha z šedého kamene. Byla to postava ženy v životní velikosti. Jen hořejší část sochařského díla byla provedena do detailu.

Po stranách sochy, jakoby na stráži, se opatrně přikrčili dva pardálové z Černého kamene. Pandion setřel pečlivě se sochy prach a poodstoupil v němém nadšení.

Sochařovo uměni vytvořilo průhlednou kamennou tkaninu, obepínající mladé tělo. Levá ruka dívčina pevně přitiskla k hrudi kvítek lotosu. Husté vlasy, zapletené do dlouhých drobných vrkočů, lemovaly tváře těžkým účesem, rozděleným pěšinkou a spadajícím hluboko na ramena. Okouzlující dívka nebyla podobna Egypťance. Měla kulatý obličej s rovným malým nosíkem, s širokým čelem a s velkýma, daleko od sebe postavenýma očima. Dolejší část obličeje nevystupovala vpřed jako u egyptských žen.

Pandion se zadíval na sochu se strany a překvapila ho podivná, až čtveračivá výsměšnost, kterou sochař vtiskl do dívčiny tváře. Tak živý a bystrý výraz u egyptských soch dosud neviděl: egyptští umělci milovali nade vše vznešenou a lhostejnou nehybnost;

Dívka se podobala ženám Aeneady nebo spíše krásným ženám z ostrovů jeho rodného moře.

Jasná a bystrá tvář sochy byla tak vzdálena chmurné kráse uměleckých děl egyptských, byla vymodelována s takovou nenapodobitelnou dokonalostí, že se Pandion opět octl v zajetí svého mučivého stesku. Sevřel ruce a snažil se v duchu si představit sochařův model, tuto čímsi mu blízkou dívku, bůhvíjakými neznámými cestami se objevivší v Egyptě před čtyřmi staletími. Byla snad také takovou zajatkyni jako on, či přijela z vlastní vůle z neznámé země?…

Sluneční paprsek pronikl štěrbinou nahoře a prašné světlo dopadlo na sochu. Pandionovi se zdálo, že dívčina tvář změnila výraz — oči zaplály, rty se zachvěly, jako by se na povrchu kamene mihl záchvěv tajemného skrytého života.

Ano, tak je třeba dělat sochy… tady by se měl učit tvořit živou krásu… u mistra, který je tak dávno mrtev!

Se zbožnou opatrností položil Pandion prsty na tvář sochy, nahmatávaje téměř nepostřehnutelné nejjemnější detaily, tak pravdivě vyjadřující život.

Dlouho stál před krásnou dívkou, usmívající se na něj přátelsky a výsměšně. Zdálo se mu, že našel nového přítele, který svým laskavým úsměvem zkrášlil dlouhou řadu jeho neradostných dní.

A bezděky se jeho myšlenky zatoulaly k Tesse. Před ním se vynořil její živý obraz.

Pandionovy zraky zádumčivě bloudily po malbách stropu a zdí, kde se proplétaly hvězdy, kytice lotosů, ornamenty polámaných linií i hlavy býků. Najednou se Pandion zachvěl: Tessin zjev zmizel a před ním se na tmavé zdi objevil obraz zajatců, svázaných k sobě zády a vlečených ve faraónových stopách. Pandion si uvědomil, že je už pozdě. Musel se rychle navrátit a omluvit své zpoždění. Ale když se ještě jednou podíval na sochu, pochopil, že ji nemůže vydat do rukou sochaře, svého pána. Zdálo se mu to zradou, druhým zajetím neznámé dívky v Egyptě, k cizincům tak nepřátelském. Chvatně se ohlédl a vzpomněl si na truhlici, kterou prve v koutě zpozoroval. Poklekl a vyndal z ní čtyři poháry v podobě lotosových květů, polévané jasně bleděmodrým smaltem. To stačilo. Ještě naposled se Pandion podíval na dívčinu sochu, aby si zapamatoval všechny podrobnosti její tváře, a s těžkým povzdechem odcházel odtud s nalezenými poháry. Pak se rozhlédl kolem, spěšně zavalil vchod velkými kameny, shrnul rukama drobné kamení a pečlivě zasypal ucpaný otvor, aby se zdálo, že jsou zde trosky dávno sesuté zdi. Pak si opatrně přivázal poháry k roušce kolem beder, bezděky pokynul na rozloučenou soše, která zůstala ve svém úkrytu, a chvátal zpět směr mu udal křik otroků, kteří ho už zřejmě hledali. Zvláště bylo slyšet zvučný a silný hlas Kidogův.

Královský sochař přijal Pandiona s hněvivými hrozbami, ale rázem obrátil, jakmile spatřil drahocenný nález.

Zpáteční cesta trvala o dva dny déle. protože veslaři musili zápasit s proudem. Pandion pověděl Kidogovi o soše a černoch schválil jeho jednání; soudil, že snad dívka pocházela,z národa Masuašů, kteří žili na severním okraji veliké západní pouště.

Pandion přemlouval Kidoga k útěku, ale černoch odpovídal jen zamítavým vrtěním hlavou a odmítal všechny Hellenovy plány.

Po celých sedm dní plavby Pandion nebyl s to přítele k ničemu pohnout, ale sám už nemohl zůstávat nečinný; zdálo se mu, že chybí jen málo — a už nevydrží a zahyne. Stýskalo se mu po soudruzích, kteří zůstali na stavebních pracích a v šene. U nich cítil sílu, která by mohla vést k osvobození, která dávala naději do budoucna. Ale zde naděje na osvobození nebyla — a nad tím se Pandion trápil v bezmocném podráždění.

Za dva dny po návratu do dílny zavedl faraónův sochař Pandiona do paláce hlavního stavitele. Chystala se tam slavnost. Pandion měl vymodelovat z hlíny modely sošek a udělat podle nich formy na cukroví.

Po skončení práce zůstal mladý sochař na pánův rozkaz v paláci do konce hostiny, aby pak s ostatními otroky nesl královského sochaře domů, Pandion si nevšímal otroků a otrokyň, kteří ve velkém množství pobíhali po paláci, a vyšel do zahrady.

Setmělo se, na nebi bez měsíce se objevily třpytící se hvězdy, ale hostině stále ještě nebylo konce. Snopy žlutého světla pronikaly do zahrady širokými okenními otvory, dopadaly na tmavé kmeny stromů, listí a kvetoucí keře a vyšlehovaly Červenými plaménky v zrcadle ploch vodních nádrží. Hosté se shromáždili ve velkém dolejším sále se sloupy z leštěných cedrových kmenů. Zazněla hudba. Pandion, který už tak dlouho neslyšel nic jiného než smutné neznámé písně, se nepozorovaně přiblížil k velkému nízkému oknu, skryl se v křoví a začal se dívat.

Ze sálu plného lidí se linula těžká, aromatická vůně. Zdi, sloupy a rámy oken byly ověšeny věncovím z čerstvých květů, převážně lotosových, jak Pandion zpozoroval. Barevné džbány s vínem, košíčky a mísy s ovocem stály na nízkých podstavcích vedle sedadel. Hosté, rozpáleni vínem, navoněni aromatickými oleji, se seskupili těsně podle stěn a uprostřed mezi sloupy pomalu tančily dívky v dlouhých řízách. Černé vlasy, zapletené do četných tenkých copánků, vlály po ramenech tancujících. Široké náramky z různobarevných drobných korálků obepínaly zápěstí, pod tenkou látkou prosvítaly pásky ze skleněných perel. Pandion si nemohl nepovšimnout jisté hranatosti ve stavbě egyptských žen proti štíhlé pružnosti dívek v jeho vlasti. Stranou hrály mladé Egypťanky na různé nástroje: dvě dívky hrály na flétny, jedna na mnohostrunnou harfu a další dvě vyluzovaly z dlouhých dvoustranných nástrojů pronikavé chvějivé zvuky.

Tanečnice držely v rukou lesklé plátky z tenkého bronzu a občas přerušovaly melodii krátkými zvonivými údery. V hudbě, Pandionovi nezvyklé, se střídaly vysoké a nízké, pronikavě sténající tóny, v tempu hned pomalém, hned zrychleném. Tanec byl skončen, unavené tanečnice ustoupily pěvcům. Pandion pozorně naslouchal, snaže se porozumět slovům písně. Dařilo se mu to, když nápěv plynul pomalu nebo zněl v nízkých tónech.

První píseň opěvovala cestu do jižní části Kemtu. „Setkáš se tam s krásnou dívkou, myslí, že jsi někdo jiný, a daruje ti květ svého srdce“ porozuměl Pandion.

V druhé písni se s válečnými pokřiky oslavovala statečnost synů Kemtu v nabubřelých a podle Pandionova mínění nesmyslných výrazech. Mladý Řek odstoupil mrzut od okna.

„Jméno chrabrého nezahyne po celé zemi na věky“ — zaslechl poslední slova a zpěv zmlkl. Zazněl smích, čilý ruch, a Pandion opět nahlédl do okna.

Otroci přivedli dívku světlé pleti s krátce přistřiženými kučeravými vlasy a vystrčili ji doprostřed sálu. Stála mezi květy zdupanými na hladké podlaze a rozpačité a zděšeně se rozhlížela. Ze zástupu hostí vystoupil člověk a řekl dívce několik hněvivých slov. Dívka pokorně vzala podanou jí loutnu ze slonové kosti a prsty maličkých rukou se rozběhly po strunách. Nízký a čistý hlas se rozlehl sálem, hosté zmlkli.

To nebyly trhané, klesající a znovu stoupající, přeskakující egyptské melodie — zvuky se linuly volně a teskně. Zprvu dopadaly k Pandionovi pomalu jako jednotlivé zvonící kapky, pak plynuly v stejnoměrném vlnění, zaburácely i tichly jako mořské vlny a pak plynuly s takovým zoufalým smutkem, že Pandion ztrnul. Zdálo se mu, že se v písni v nepochopitelných zvucích čarovného hlasu kolébalo volné moře. Moře, zde neznámé a nemilované a Pandionovi tak drahé a světlé. Pandion stál zprvu jako omráčený — tak mnoho skrytého v nejtajnějších hlubinách jeho duše se najednou zvedlo na povrch.

Stesk po svobodě Pandionovi tak blízký a pochopitelný, v té písni velitelsky volal, plakal a zmíral. Pandion si zakryl uši a zaťal rty, aby nevykřikl, a prchal do hloubi zahrady. Tam se ve tmě vrhl pod stromy na zem a těžce, nezadržitelné se rozplakal…

„Hej, Ekuešo, ke mně! Ekuešo!“ — rozléhalo se volání Pandionova pána. Mladý Řek nezpozoroval, že hostina je u konce.

Faraónův sochař byl zřejmě nachmelen. Opíraje se o Pandionovu ruku a s druhé strany podpírán svým otrokem, narozeným v otroctví, odmítl si lehnout do nosítek a projevil přání jít domů pěšky.

V polovině cesty, klopýtaje občas v jejich výmolech, začal najednou vychvalovat Pandiona a prorokoval mu velkou budoucnost. Pandion byl ještě pod dojmem písně a sochaře téměř neposlouchal. Tak došli k malovanému vchodu do Egypťanova domu. Ve dveřích se objevila jeho žena s dvěma otrokyněmi, které držely svítilny. Královský sochař se s vrávoráním vyhrabal na schody a poklepal Pandiona po ramenou. Ten sestoupil dolů — otroci z dílny nesměji do domu vejít.

„Počkej, Ekuešo,“ vesele řekl náčelník a pokoušel se vykouzlit na tváři chytrácký úsměšek. „Dej sem!“ div nevytrhl z rukou otrokyně světlo a něco ji řekl šeptem. Otrokyně zmizela ve tmě.

Egypťan strčil Pandiona do dveří a uvedl ho do přijímací síně. Vlevo u stěny mezi okny stála velká krásná váza s jemnými tmavočervenými kresbami. Takové nádoby viděl Pandion na Krétě a znovu se mu sevřelo bolestně srdce.

„Rozkázalo Jeho Veličenstvo život, zdraví a síla“, slavnostně prohlásil královský sochař, „abych zhotovil podle tohoto modelu z krajů tvého moře sedm váz. Musíme jen vyměnit barbarské barvy za naše oblíbené modré… Vyznamenáš-li se při této práci, řeknu o tobě Velikému Domu… A nyní…“ pozvedl velitel hlas a spěšně se obrátil k blížícím se dvěma tmavým postavám.

To byla otrokyně, která předtím odešla, a jakási druhá dívka, zahalení do dlouhého barevného přehozu.

„Přistup blíže.“ netrpělivě poručil Egypťan a posvítil zahalené dívce svítilnou do tváře.

Velké oblé černé oči se podívaly bázlivě na Pandiona a plné dětské rty se pootevřely v rozechvěném povzdechu. Pandion spatřil vlnité vlasy deroucí se zpod přikrývky a jemný nos s hrbinkou — otrokyně byla nepochybně Asiatka z východních plemen.

„Pohleď, Ekuešo,“ řekl Egypťan a ne pevným, ale silným pohybem strhl s dívky plášt. Ta slabě vykřikla a skryla tvář do dlaní, stojíc tu nahá.

„Vezmi si ji za ženu,“ královský sochař přistrčil dívku k Pandionovi a ta, celá se zachvěvší, přitiskla se k hrudi mladého deka. Pandion trochu poodstoupil a pohladil zcuchané vlasy mladistvé zajatkyně, zachvácen k tomuto milému, poděšenému stvoření pocitem napolo lítostivým, napolo něžným.

Královský sochař se usmíval a spokojeně si luskl prsty.

„Bude tvou ženou, Ekuešo, a budete mít pěkné děti, které pak odkáži svým dětem.“

V té chvíli jako by se v Pandionovi náhle vymrštilo ocelové péro. Vybuchlo duševní napětí, dávno už v něm rostoucí a vyvrcholivší dnešní písni. Zrak mu zastřela rudá mlha.

Pandion ustoupil od dívky, rozhlédl se a zvedl ruku. Egypťan rázem vystřízlivěl, rozběhl se do domu a hlasitě svolával všechny sluhy na pomoc. Pandion se na zbabělce ani nepodíval, a opovržlivým smíchem kopl do drahocenné krétské vázy a hliněné střepy se s dutým cinkáním rozsypaly po kamenné podlaze.

Dům byl pln křiku a dupání nohou. Za několik minut nato ležel Pandion u nohou náčelníka dílny, a ten skloniv se nad ním, plival na něho a vyrážel prokletí a hrozby.

„Darebák si zaslouží smrt. Rozbitá váza má mnohem větší cenu než jeho bídný život, ale on může udělat mnoho pěkných věcí… a já bych nerad ztratil dobrého dělníka,“ říkal pak za hodinu uklidnivší se sochař své ženě. „Zachovám mu život a nepošlu ho do vězení, protože odtud by se dostal do zlatých dolů a zahynul. Vrátím ho do šene, ať se tam kaje, a k příštímu setí si ho vezmu zpět…“

Tak se zbitý, ale nezkrocený Pandion vrátil do šene a ke své velké radosti se setkal s etruskými přáteli. Celý stavební oddíl pracoval po odklizení chrámových trosek na zavodňování Ammonových sadů.

Příštího dne se vnitřní dveře šene otevřely s obvyklým skřípáním a za přátelského vítáni otroků vpustily dovnitř usmívajícího se Kidoga. Černochova záda pruhovaná ranami biče byla opuchlá, ale zuby svítily v úsměvu a oči se vesele leskly.

„Dověděl jsem se, že tě poslali zpátky,“ sdělil překvapenému Pandionovi, „vrhl jsem se tedy s řevem do dílny a rozbíjel jsem všechno, co mi přišlo do cesty. Natloukli mi a poslali sem — a to jsem chtěl,“ zakončil své vypravování Kidogo,

„Ale vždyť jsi se chtěl stát mistrem?“ poznamenal posměšně Pandion.

Černoch bezstarostně mávl rukou, hrozivě vyvalil oči a plivl tím směrem, kde bylo hlavní město Egypta.