Chlapík z pekla

Kapitola 1

Na dvacet kroků se nedalo nic rozeznat, taková byla mlha. Jen pouliční svítilny a osleplé reflektory aut tu a tam tvořily rozmazané nažloutlé skvrny. Padesát pod nulou! Občas se ozvalo vrzání sněhu pod botami chodců a pronikavé klaksony aut. Jinak jen zima, zima… V Usť-Mansku, na jeho okrajích i tisíce kilometrů okolo.

Utíkal jsem do klubu elektromechanického závodu z hotelu, běžel jsem, jak rychle jen to šlo, protože jsem měl jen lehké boty a na sobě podzimní plášť. Pára od úst mi na obličeji okamžitě mrzla, nos jsem měl naprosto ztuhlý a nejraději bych si ho schoval do rukavice. Velice jsem si přál, aby mráz tak nezuřil, abych si mohl prohlédnout svůj Usť-Mansk a mohl se projít po jeho čtvrtích, zajít k někomu ze starých známých, vypít s ním pohár vína a jít do městského parku, a potom, jako kdysi dávno, se povozit na sáňkách, ztratit čepici a najít ji nacpanou sněhem a smát se, řehtat se, házet po někom koule a darebačit. Toužil jsem po všem možném, protože jsem nebyl v Usť-Mansku deset roků a před tím jsem tu prožil celých dvacet let.

Měl jsem ještě půl druhé hodiny času. Chtěl jsem tam být první a ohřát se. A pak stát a dívat se, jak se lidé promrzlí na kost valí do vestibulu v oblacích studené páry a jak dupou nohama a třou si zmrzlé tváře.

„Tady v tom stánku se nikdy nedají koupit dnešní noviny,“ podrážděně řekl kdosi zahalený od hlavy až k patě. Div mě nepovalil. „Promiňte!“

Uskočil jsem stranou a uviděl před sebou skleněný novinový stánek, celý ovinutý krajkami z jíní. Zvnitřku celý svítil a podobal se pohádkovému zámečku. Ale jak tam ta stařenka, která prodává noviny, vydrží? Dejme tomu, že tam má asi o deset stupňů tepleji. Stejně je to minus čtyřicet. Brrrrr! Jak jen to vydrží? Nezmrzla už?

Řekl jsem si, že si koupím noviny, abych zbytečně neztrácel čas při některých referátech. Na mé váhavé klepání se okénko okamžitě otevřelo.

„Stařenko,“ vykřikl jsem, „Patery dnešní noviny. Jedny místní.“

„Nejsem žádná stařenka, jsem Káťa-Kačenka,“ odpověděl mi dívčí hlas.

„Káťa-Kačenka? Výborně! Káťa-Kačenka. A co bude s novinami? Káťo-Kačenko?“ Slovo Kačenka mé rty nemohly vyslovit, tak byly zmrzlé, ale schválně jsem je několikrát opakoval.

„Já nikdy nemám dnešní noviny.“

„To už jsem slyšel. Ale na co mi budou včerejší, ty už jsem četl.“

„Ani včerejší nemám.“

„Tak proč tu sedíte?“

„Prodávám jen zítřejší noviny,“ odpověděla dívka v okénku a vystrčila obličej v teplé pletené čepici. „Panebože! Vždyť máte omrzlé tváře. Honem je třete sněhem. Jdete daleko?“

„Do klubu elektromechanického závodu.“

„To by už bylo pozdě.“ A po kratší pauze: „Pojďte ke mně. Tady je teplo.“

„Můžu?“

„Pojďte! Co se dá dělat?“

Trhl jsem klikou, ale zřejmě málo, protože dveře se neotevřely. Začal jsem poskakovat a plácat se rukama po tvářích, loktech a kolenou. Prsty na nohou jsem měl už docela bez citu.

„Musíte silněji!“ křikla dívka.

Trhl jsem tedy klikou ze všech sil, vmáčkl jsem se do stánku spolu s oblakem páry, která se okamžitě vytvořila. Bylo tam málo místa i pro jednoho — zůstal jsem nerozhodně stát, křivý jak paragraf.

„Sedněte si,“ ukázala mi dívka na balík novin.

Sedl jsem si a honem strčil nohy ke dvěma elektrickým ohřívačům. Uvnitř stánku bylo teplo, světlo a sucho. A také velice čisto a útulno.

„Jestli vám zčernají tváře, nebudete se líbit děvčatům,“ řekla a zasmála se. „Třete si je.“

Stáhl jsem si zuby rukavice a pokusil se narovnat prsty. Ale nešlo to.

„Tak to je špatné,“ řekla dívka, sundala si palčáky a teplými dlaněmi se opatrně dotkla mých tváří. Neprotestoval jsem. Zeptala se: „Nejste odtud, anebo patříte k těm módním panákům, kteří nenosí zimní oděv a pak proleží celé roky v nemocnicích?“

„Nejsem odtud, Káťo-Kačenko. Běžím z hotelu na konferenci… O šíření rádiových vln.“

„Aha, už jsem to četla v novinách.“ Ještě několikrát mi teplými dlaněmi přejela po tvářích. „Už to snad bude dobré.“

„Děkuji vám, Káťo. Dovolte, abych se představil,“ natáhl jsem k ní svou ještě zcela zmrzlou ruku. „Dmitrij Jegorov.“

Podala mi ruku a přitom se tak vesele rozesmála, že jsem to nevydržel a také se dal do smíchu.

„Tak to vás tak probrali na konferenci?“

Smysl jejích slov mi nedošel.

„A já jsem uvažovala, které noviny vám nechat. Jenže všechny píší jedno a totéž. Tak vy jste ten Dmitrij Jegorov, fantasta, který se vznáší v oblacích?“

„Káťo, já nejsem žádný fantasta a nikde se nevznáším. Právě naopak. Víte, jak pronikají rádiové vlny do země?“

Pokývla záporně hlavou.

„Tak vám to co nejstručněji vysvětlím. Hledám nerosty a vodu pod zemí pomocí rádiových vln. Bez vrtacích věží a bez zkoušek hornin. Zajímá vás to?“ zeptal jsem se.

„Zajímá,“ řekla. „Pokračujte. Stejně vám konference začíná až ve dvanáct.“

Vyprávěl jsem jí, jak letos v létě pracovala naše expedice na Vasjugaňských močálech na severu Tomské oblasti, jak nás trápili komáři a tiplice, jak se nám pořád kazila aparatura, jak byli mládenci vzteklí a nemluvní a jak Goška, náš vedoucí, z ničeho nic vyřvával písničky. Když jsme mu řekli, aby byl zticha a někam zmizel, zatínal pěsti, plival mušky, které nám lezly i do úst, a zpíval dál a říkal nám, že jsme nádivové. To by nám ani tak nevadilo, ale jeho zpěv nebyl k vydržení. Jedni zoufale brečeli, druzí se bez příčiny chechtali. Nakonec to vzalo všechny. Řehtali jsme se, až jsme se za břicha popadali.

„Mám ještě něco zazpívat?“ ptal se Goška. „A zrovna jste nádivové.“

Komáři nás kousali stále stejně, aparatura nefungovala a my jsme měli stále větší vztek na sebe i na svou bezmocnost. Ale už se nám nechtělo jen poslouchat nadávky — a tak jsme se nevraceli z tajgy, ačkoli nás rádiem už třikrát vyzývali. Ale naše aparatura ani potom nefungovala jaksepatří. Je pravda, že to nikoho nepřekvapilo. Existují různé způsoby průzkumu: elektrický, magnetický, radiační a gravitační. Ale my jsme chtěli dosáhnout něčeho jiného. Chtěli jsme vidět přes vrstvy země jako přes průzračné sklo. Expedice ztroskotala.

„A přesto je to zajímavé,“ skončil jsem své vyprávění. „A potřebné…“

Zdálo se mi, že v jejích očích na okamžik probleskla závist. Vždyť já jsem přece jen cosi dělal, k něčemu směřoval, padal a znovu vstával a šel stále dál. A ona pravděpodobně celý rok sedí tady v tom maličkém stánku, prodává noviny a pohledy, počítá drobné, vidí jen lidské ruce, podávající jí do okénka peníze a ani se nesnaží něco na svém osudu změnit. Protáhl jsem se a řekl:

„Káťo-Kačenko, pojďte s námi na expedici.“

„Jako kuchařka?“ zeptala se zcela vážně.

„Proč jako kuchařka?“ zeptal jsem se v rozpacích.

„A jak teda?“

„No, například…“

„Dobře, souhlasím,“ řekla.

„Opravdu?“

„Opravdu. Vždyť vy mě stejně nevezmete. Žertujete. A prodávat noviny je docela zajímavé.“

„No to jistě,“ řekl jsem sarkasticky, aspoň se mi to tak zdálo. „Tak tu můžete prosedět celý život.“

Neurazila se. Blýskala po mně svýma obrovskýma očima, ve kterých nebyla žádná závist, jen smích a ironie.

„Hm!“ povzdechl jsem si.Už jsem se docela ohřál, ale nechtělo se mi odejít. Za celou tu dobu na okénko nikdo nezaklepal. Pravděpodobně se v takovém mrazu nikomu nechtělo kupovat noviny.

Podíval jsem se kradmo na Káťu. Nebyla vysoká, měla černé vlasy, vykukovaly jí zpod čapky. Oči měla černé, tváře buclaté, jako kdyby se trochu nafukovala. Na nohou měla kožené kozačky s vysokými podpatky a v rohu za židlí jsem zpozoroval válenky. Lehký zimní kabát s nevelkým límcem měla rozepnutý a kolem krku měla modrou huňatou šálu.

„A teď jste se tedy znovu pustil do boje?“ zeptala se Káťa se smíchem. „Chcete dokázat, že jste měl pravdu?“

„Chci,“ odpověděl jsem.

„Ale to se vám nepodaří. A znovu vám budou říkat, že jste zasněný fantasta.“

„Káťo-Kačenko, proč to říkáte?“ řekl jsem rozhořčeně. „Vždyť vy o tom nic nevíte. Ještě se neví, kdo…“

Nedomluvil jsem, protože mi strčila do rukou noviny a řekla: „Čtěte!“

Prolétl jsem první stránku. Nic zvláštního. Všechno jako obyčejně. Lesní dělníci, dojičky, činy, soutěžení… „Na třetí stránce,“ napověděla mi.

Rozevřel jsem noviny a četl: „V Usť-Mansku se koná všesvazová konference o šíření rádiových vln.“

Káťa se tichounce usmála. Na mém obličeji byl asi výraz naprostého údivu. 24. prosince ve 12 hodin v Domě kultury elektromechanického závodu byla zahájena konference…“

„Kolikátého je dnes?“ ochraptěle jsem vyhrkl a s úžasem jsem přemýšlel, kde jsem mohl propást jeden den.

„Dvacátého čtvrtého,“ odpověděla Káťa naprosto samozřejmě.

„Tak proč se zde mluví o zahájení v minulém čase? Vždyť zahájení bude teprve za hodinu.“

„Tak, vždyť to jsou zítřejší noviny.“

Obrátil jsem list zpět. Noviny „Rudý prapor“, 25. prosince. „Tomu nerozumím… Kolikátého že je dnes?“

„Čtyřiadvacátého, už jsem vám to řekla.“

„Prosím vás, Káťo, promiňte mi, ale asi se mi něco stalo s hlavou. Zřejmě jsem příliš prochladl.“

„Neprochladl jste se a hlavu máte v pořádku. Jsou to zítřejší noviny. Já vždycky prodávám zítřejší. Ale lidé je nechtějí. Všichni žádají dnešní. A dnešní mi nevozí.“

„To není možné!“

Ale byl to článek o naší konferenci. O mém referátu prohlásili, že předbíhá dobu a možnosti.

„To je divné,“ řekl jsem. „Vím předem co se mnou bude v nejbližších hodinách. Ale jestli si řeknu, že to udělám jinak než tu stojí psáno? Rozhodnu se a nepůjdu na konferenci?“

„Z toho nic nebude,“ řekla Káťa. „Nemáte k tomu důvod. A pak, není to jen váš osobní referát.“

„To je pravda,“ na okamžik jsem si představil Gošovu tvář rozlícenou a zlou a zachvěl jsem se. „Vypadá to, že se skutečně nedá nic změnit. Snad jednotlivé detaily, které stejně v novinách napsány nejsou. Máte to pěkně zařízené. Káťo! Prodávat zítřejší noviny — to je vskutku zajímavé. Mnohem zajímavější než prodávat dnešní.“

„To už mě do expedice nevezmete?“ zeptala se posměšně.

„Káťo, kdy zavíráte stánek?“ zeptal jsem se jí a nereagoval na její otázku.

„V osm.“

„Přijdu k vám v půl osmé.“

„Dobře. Ale co budeme dělat? Na ulici vás nepustím, zmrzl byste.“

„Na něco přijdeme. Utíkám, Káťo-Kačenko. Udělám vše proto, aby mne prohlásili za zasněného fantastu. Přeji si to.“

„Mnoho štěstí!“ přikývla. „A já si přeju čekat na vás.“

Zůstal jsem jako zkoprnělý ve dveřích. Zase se mi vysmívá.

„Běžte! Běžte! Vypustíte mi všechno teplo. Budu vás čekat!“

Kapitola 2

Vyběhl jsem na padesátistupňový mráz a v oblaku páry jsem se rozběhl po hlavní třídě, okolo univerzitní koleje, okolo Kiro-vova pomníku, okolo budov Polytechnického institutu.V prostorném, ale nehezkém vestibulu Domu kultury, zdobeném sloupy, lustry a koženými lavicemi, bylo již plno lidí. Odevzdal jsem svůj čistě symbolický kabát do šatny, vyběhl jsem do prvního poschodí a odtud se díval dolů z balkónu v naději, že uvidím někoho známého.

Měl jsem štěstí, už za deset minut jsem se bavil se svým bývalým kolegou ze studií. A začaly dotazy: Kde, kdy, jsi ženatý, kolik máš dětí a co disertace? Semjon Fjodorov? Ano pamatuji se. Mráz? My tu máme mráz pořád.

Víc známých už jsem nepotkal. A můj spolužák mě také brzy opustil. Byl jedním z hlavních organizátorů konference. Je to pracná záležitost, tyhle konference, to musím uznat.

Přesně ve dvanáct zazvonil předsedův zvonek. Úvodní referát měl významný akademik. Potom vyhlásili program práce pro komise a subkomise, pro výbory a sekce. Konference začala pracovat.

Nevzal jsem si s sebou noviny z Kátina stánku. Sám nevím proč. Snad jsem byl natolik překvapen a pak jsem spěchal. A teď jsem musel poslouchat dlouhé a obšírné referáty.

O přestávce se všichni hrnuli do bufetu. Na chlebíčky a na pivo.

Potom začaly pracovat sekce. V té naší bylo, k mému překvapení, asi čtyřicet lidí. Domníval jsem se, že všichni radiofyzici se vrhnou na výzkum ionosféry, plasmatu a tak dále, na to, co je nejblíž kosmonautice.

Polovina referátů měla charakter povinných vystoupení, potřebných k tomu, aby byl kandidát připuštěn k obhajobě disertace. Vždyť každý referát, i ten nejchudší, se počítá jako publikovaná práce. Referenti je koukali odrecitovat co nejrychleji, aby to měli z krku, a sedli si skromně na své místo. Ani dotazy, ani diskuse po takových referátech nenásledovaly.

Potom začaly referáty s vážnějším obsahem. Některé byly skvělé. Bylo už po páté hodině, když jsem přišel na řadu. Mluvil jsem uvážlivě a přesvědčeně, poslouchali mě pozorně. Dokonce se mi začalo zdát, že zítřejší článek o „zasněném fantastovi“ nebude. Otázky byly velmi prosté a už jsem doufal, že odtud vyjdu živý, ale byl to jen opatrný začátek. Za půl hodiny z mého referátu nezůstal kámen na kameni. Nejvíce se snažili pečlivci z Usť-Manského Polytechnického institutu a jako naschvál právě v tu chvíli vešel do místnosti reportér a udělal si několik snímků.

Nevím proč, ale neztratil jsem náladu. Jistě, Goška mi vynadá. A peněz na expedici nám v létě přidělí asi tak třikrát méně, než je nezbytné. Ale udělal jsem vše, nač jsem stačil. Snažil jsem se, co jsem měl sil, změnit článek v zítřejších novinách. Nic z toho nevyšlo. A teď už jsem věděl, že v novinách to bude právě tak, jak jsem to četl. To znamená, že dívka ve skleněném stánku skutečně prodává zítřejší noviny.

Kapitola 3

Dostal jsem se k ní za pět minut tři čtvrtě na osm. Dříve to nešlo. Dvacet minut do zavření stánku mi stačilo na to, abych se trochu ohřál.

„Tak jaké to bylo?“ zeptala se Káťa a oči se jí šibalsky usmívaly.

„Tak jak je to napsáno v novinách,“ odpověděl jsem. „Referát je prý neopodstatněný. Ale je to všechno divné. Odkud ti vozí ty zítřejší noviny?“

„Z tiskárny.“

„A v Usť-Mansku lidé neprotestují, že jim prodáváš zítřejší noviny?“

Zdálo se mi, že zesmutněla.

„Vždyť to málokdo ví, že jsou zítřejší, všichni si myslí, že jsou dnešní.“

„Počkej, počkej! To tedy znamená, že pro tebe to jsou zítřejší noviny a pro ostatní obyčejné, dnešní?“

„Pro tebe jsou taky zítřejší,“ řekla Káťa.

„Pro mne. A co pro ty ostatní?“

„Pro ostatní jsou dnešní.“

„A je dost těch, pro které to jsou zítřejší?“

„Není.“

„Kolik asi?“

„Ty jsi první,“ usmála se o pokrčila nos. „Hned jsem si myslela, že ty to zpozoruješ.“

Byl čas zavřít stánek. Káťa se přezula do válenek, zhasla a zavřela. Měli jsme štěstí, za minutu jsme chytili taxík. Procházet se po ulici v takové mrazu nebylo možné, hlavně ne pro mne. Pozval jsem ji ke svému příteli ze studií a ona souhlasila.

Můj přítel měl dvoupokojový byt. Jeho žena se právě vrátila z práce a hned začala chystat večeři. Tři jejich děti, od šesti do devíti let, se s námi bavily o Tomu Sawyerovi.

Podle zvyku musí být při každém setkání láhev vína. Také jsme vypili. Vyprovodil jsem Káťu do ubytovny, a dokonce jsem postál v chodbě. Bavili jsme se celou hodinu, ale na expedici jsem ji už nezval. Já sám bych byl v tu chvíli souhlasil, kdyby mi někdo nabídl, abych prodával ve stánku zítřejší noviny.

Vždycky chci všechno poznat důkladně, a tak jsem se Káti zeptal:

„Jaký smysl mají ty zítřejší noviny, když to nikdo neví?“

„Já to vím,“ odpověděla.

„Ale ty přece nemůžeš nic udělat?“

„Kdo ví?“ odpověděla mi záhadně. „Chodí mi několikeré zítřejší noviny. Neliší se skoro v ničem, ale v detailech přece. Například počasí bývá někdy trochu teplejší. Něčí uzdravení nebo nemoc, něčí radost či žal. Noviny se v některých podrobnostech liší. Vybírám vždy jedny z nich. A to pak jsou ty skutečné noviny.“

Rychle vzala mou hlavu do dlaní, políbila mě a utekla se slovy:

„Zítra v devět!“

Zůstal jsem zmatený a šťastný stát u dveří.

Kapitola 4

Ráno jsem vstal v sedm hodin. Můj spolubydlící ještě spal a jeho bohatýrské chrápání se rozléhalo snad celým vesmírem.

Celou noc jsem proto pořádně nespal, a ani teď, když už jsem byl vzhůru, jsem neměl sílu poslouchat ty jeho variace. Oblékl jsem se a šel do bufetu sníst něco teplého. Pak jsem se vrátil do pokoje, vzal si aktovku a kabát a sešel do vestibulu. V pokoji to nebylo k vydržení. Seděl jsem v hale asi půl hodiny. Měl jsem přijít ke Kátě v devět a zatím bylo teprve osm.

O půl deváté již jsem to nevydržel a letěl jsem, div jsem se nepřerazil, do mrazivého jitra. Venku nebylo o nic tepleji než včera a po včerejších zkušenostech jsem se dnes pohyboval po ulicích jen poklusem.

Novinový stánek se leskl stejně jako včera, byl jako posypaný diamanty. Zaklepal jsem na okénko a místo pozdravu jsem zavolal:

„Káťo-Kačenko, já mrznu!“

Neodpověděla mi, slyšel jsem, jak muchlá noviny, trhl jsem klikou a vevalil se dovnitř.

Káťa seděla obrácená celým tělem ke mně a tiskla si na prsa hromadu novin, vonících tiskařskou černí.

„Přišel jsem včas, neopozdil jsem se?“

„Nevím, možná že ano,“ řekla sotva slyšitelně.

To mě udivilo a zneklidnilo. Byla něčím velmi rozrušená a vypadalo to, že se mnou nechce mluvit. Zeptal jsem se:

„Stalo se něco?“

„Stalo,“ řekla. „Musím ihned odejít.“

Ničemu jsem nerozuměl.

„Promiň mi to, Dmitriji. V deset hodin vznikl… totiž vznikne požár v dětském domově na Veršininově ulici. Musím je varovat.“

Podíval jsem se na hodinky. Byla ještě hodina času. A na Veršininovu ulici to bylo tak asi deset minut. To jsem věděl.

„Není někde nablízku telefon? Musíme jim zatelefonovat.“

„Telefon je v Institutu radioelektroniky. Ale telefonickému varování neuvěří. Musím jít.“

„Stačíme to ještě,“ řekl jsem. „Je to dlouho, co sis to přečetla?“

„Právě když jsi zaklepal na okno.“

„Utíkejme,“ zvolal jsem.

„Nechoď se mnou. Já musím sama.“

„Nesmysl. Víš nějaké podrobnosti?“

„Vím,“ odpověděla jaksi nucené, jako by mi nechtěla odpovědět, nebo jako by lhala.

„Děti zůstanou naživu?“

„Ano, jen jedno div neuhoří.“

Vyběhl jsem ze stánku, za mnou vyšla Káťa, zamkla a dala mi klíč do kapsy. Byl jsem tak rozrušen, že jsem ani necítil mráz jako prve, před pěti minutami.

Chytila mne za ruku a utíkali jsme. Prvních sto metrů jsme mlčeli, potom obrátila ke mně hlavu a zpytavě se na mne podívala. Pokusil jsem se usmát, ale rty jsem měl ztuhlé.

„Jela bych s tebou třebas jako kuchařka,“ řekla.

„Tak pojedeme. Stačí říct!“ řekl jsem bodře, ale moc hrdinsky mi to nevyznělo.

„Bylo by to pěkné.“

„Pojedeme,“ zastavil jsem ji na okamžik. „Nač čekat až na léto. Pojedeme hned za tři dny, jen co skončí konference.“

Ona směšně pokrčila nos, přikývla a táhla mne kupředu. Běželi jsme po Kirovově ulici. U kina Říjen jsme zahnuli za roh a byli jsme na Veršininově ulici přímo proti Dětskému domovu. Budova byla nová, dvoupatrová, cihlová, v oknech se svítilo a nic nenasvědčovalo tomu, že by tu měl vzniknout požár. Dokonce se mi na chvíli zdálo, že si Káťa ze mne vystřelila, že si mě jen tak prověřovala. Ale ona rozhodně trhla vrátky u nevysokého plotu, takže všechny moje pochyby rázem zmizely. Vrátka se okamžitě se skřípotem otevřela, ale hlavní vchod do domu ne. Buď byl pokažený zvonek, nebo ho nikdo neslyšel. A teprve když nás napadlo oběhnout dům, přišli jsme na to, že hlavní vchod je asi zavalen harampádím a že je třeba jít zezadu.

Dveře vzadu byly otevřené a světlo nesvítilo. Snad šetřili proudem. Naráželi jsme jeden na druhého, klopýtali po schodech, až jsme se dostali do chodby. Naproti nám byl hlavní vchod, který bylo sotva vidět za navršenými krámy. Nalevo byla kuchyně. Odtud se šířila příjemná vůně. Vedle byla místnost, která sloužila jako jídelna. Tam seděly děti, střapaté i dohola ostříhané, s copánky i s krátkými vlasy. Dvě vychovatelky chodily kolem stolu s podnosy. Napravo byla ložnice. Co je v horním patře, to jsme nevěděli.

Káťa šla přímo k vychovatelkám a požádala je, aby vyšly na chvíli ven.‘ Dívaly se na ni udiveně, jen jedna z nich položila podnos a přišla ke dveřím.

„Dobrý den,“ řekla Káťa a požádala ji, aby vyšla na chodbu.

„Dobrý den,“ řekla vychovatelka a přestoupila práh.

„Neptejte se, odkud to vím,“ začala Káťa. „Nemohu vám to vysvětlit… Ale v deset hodin ve vaší budově vznikne požár.“

„Proboha!“ chytila se vychovatelka za srdce.

„Musíte rychle obléci děti a poprosit lidi v sousedství, aby je vzali k sobě.“

„Proboha!“ znovu opakovala vychovatelka a zavolala druhou. „Marie Pavlovno!“

Děti se na tu scénu dívaly se zájmem a začaly hlučet a darebačit.

„Marie Pavlovno, u nás je požár!“ zakřičela žena.

„Co se stalo?“ přísně se zeptala Marie Pavlovna. „Kdo jste?“

„Prodávám noviny. On je inženýr. V deset hodin vznikne požár. Vyveďte děti.“

„Do takového mrazu!“ znovu přísně řekla Marie Pavlovna.

„Ale přece požár…,“ šeptala první vychovatelka.

„Je třeba jednat rychle,“ rozhodl jsem se zasáhnout já. „Nemáte tu telefon?“

„Máme,“ odpověděla Marie Pavlovna a ukázala rukou za má záda.

„On zatelefonuje na požární stanici a vy oblékejte děti,“ řekla Káťa tiše a klidně. Snažila se mluvit přesvědčivě, aby jí uvěřili.

První vychovatelka s vyděšeným nářkem vyběhla do prvního poschodí. Z kuchyně vyšla kuchařka, z ulice přišel domovník, zabalený do šálů až po nos, udeřil o zem dřevěnou lopatou, která byla dnes na ulici zcela zbytečná.

Vytočil jsem číslo, a když se na druhém konci ozvali, řekl jsem:

„Přijeďte s hasicím vozem na Veršininovu ulici k Dětskému domovu.“

„Hoří už dlouho?“ zeptal se někdo a zakřičel na kohosi za sebou: „Připrav sedmu! A co hoří?“ to se už zase ptal mne.

„Zatím nic, ale v deset hodin začne hořet.“

„Zas nějaký pitomý vtipálek!“ řekl otráveně a zavěsil. Vytočil jsem číslo znovu, ale můj rozhovor skončil zase bez úspěchu. Nevěřili mi.

Z prvního patra sešly tři ženy. Jedna z nich byla ředitelkou Dětského domova.

„Protipožární zařízení máme v pořádku,“ řekla nám. „Přišli jste na kontrolu?“

Káťa musela znovu vysvětlovat, ale ředitelka nás postrčila ke zdi, kde visel Evakuační řád pro případ požáru. Řád byl přímo velkolepý, škoda jen, že v podmínkách této budovy se za žádných okolností nedal provést.

„Máte aspoň hasicí přístroje?“ zeptal jsem se a díval se přitom na hodinky. Bylo už skoro deset.

„Máme,“ řekla ředitelka. „Totiž měli jsme je. Visely tady,“ ukázala na tři temnější skvrny na zdi. „Jenže jeden se utrhl a málem zabil Táničku Solncevovou. Museli jsme je vynést do kůlny.“

Čas běžel. Bylo nutno něco udělat.

„Proč nejsou hasicí přístroje na místě?“ zařval jsem. Ředitelka okamžitě dostala strach. Kdoví, třeba jsme skutečně nějaká komise.

„Anikijeviči!“ křikla. „Rychle sem přines hasicí přístroje!“ Domovník se vrhl ven, ale hned se zase vrátil, protože neměl od kůlny klíče. Ženy se začaly dohadovat, která z nich je má mít. Anikijevič je pak našel u sebe a znovu se rozběhl ven. „Oblékejte děti!“ přikázala Káťa.

Poslechly ji sice, ale ne zcela. Vyvedly děti z jídelny do chodby, ale dělaly to nedůvěřivě, stále čekaly, že někdo poplach odvolá.

Dětí bylo asi tak padesát. A jak jsem pochopil později, v prvním patře jich bylo dalších sto dvacet. Začal jsem rozhazovat to haraburdí, které překáželo u hlavního vchodu. Sáňky jsem házel přímo do ložnice, sudy od kyselého zelí jsem kutálel do kuchyně. Kdosi se mi snažil pomoct, ale zakřičel jsem na něj, ať raději obléká děti a vyvádí je ven.

Káťa znovu telefonovala na požární stanici. Jí, jak se zdá, uvěřili. Rozházel jsem již polovinu haraburdí a pak jsem se snažil protáhnout ke dveřím, abych to ostatní mohl vyházet na ulici. Byly tu hrábě, lopaty, staré pokrovce a kýble bez dna.

Kuchařka ulila oheň v kamnech. Začali vypínat elektrická kamna. Ale vypínače byly na nejnemožnějších místech, tak že se k některým vůbec nebylo možné dostat. Jedna vychovatelka běžela do blízkého kina, aby tam děti vzali do vestibulu. Ředitelka nám stále ještě nevěřila. Co by nám tak asi udělala, kdyby se všechny tyto neorganizované přípravy ukázaly zbytečnými?

Otevřely se zadní dveře a do chodby vletěl domovník se dvěma hasicími přístroji. Několikrát kýchnul, snažil se něco říci. Nakonec se mu to podařilo.

„Hoří!“ vykřikl a zaklel, uhodil hasicím přístrojem o podlahu. Jenže zmrzlý hasicí přístroj nebyl k ničemu. Pára, která se dostala do chodby, se nerozplývala. Nebyla to pára, byl to kouř. Pálil do očí. Domovník se vrhl ke mně a začal mi rychle pomáhat. Když jsme konečně uvolnili hlavní vchod, hořela už dřevěná přepážka.

Požárníci přijeli za dvacet minut. Děti v tom okamžiku byly už ve vestibulu kina. Náčelník požární služby tu zůstal, aby zjistil příčinu požáru. Vychovatelky ještě nepřišly k sobě po prožitých okamžicích strachu. Káťa se snažila udržet dřevěnou přepážku mezi dvěma místnostmi, aby učitelky mohly vyvést poslední děti. Vyvedly je nouzovým východem po železném žebříku z prvního patra. Odvedly je všechny, ale Káťa nestačila uskočit a hořící dřevěná přepážka ji přitlačila k zemi. Chvíli předtím mi podala oblečenou holčičku a křikla na mne, abych utíkal k oknu, že mi budou tudy děti podávat. A já jsem letěl v záchrance s Káťou, držel jsem její mokrou a studenou dlaň.

Neměl jsem ani nejmenší spáleninu. Ale na její obličej mi nedovolili se podívat. Byla přikryta něčím bílým…

Kapitola 5

Seděl jsem v čekárně na klinice zmatený a celý rozlámaný. Řekli mi, že udělají, co je v jejich silách. Věděl jsem dobře, v jakých případech se něco podobného říká.

Třikrát mne posílali domů, protože jsem ničím nemohl pomoci a jen jsem svými dotazy lékaře rozčiloval. Když už mne vyháněli počtvrté a já jsem stále nacházel další důvody, proč mám zůstat, řekl jeden mladý lékař:

„Ať to tedy zkusí, chce-li pomoci. Zítra o tom napíší v novinách, dnes večer to budou vysílat rozhlasem, ale může už být pozdě. Kde bydlíte?“

Zakroutil jsem hlavou: „Nejsem odsud.“

„Škoda, a nemáte tady žádné známé?“

„Mám, ale málo.“

„Potřebujeme udělat transplantaci kůže. Proto potřebujeme dobrovolné dárce. A nejen jednoho.“

„Zařídím to!“ vykřikl jsem a běžel z nemocnice. Konference už začala jednat.

Měl jsem ještě dost rozvahy, že jsem nezpůsobil paniku, ale vyhledal svého spolužáka. Vyslechl mě a řekl:

„Kdo by si to byl pomyslel. Včera byla ještě tak veselá.“ A dodal: „Dobře jsi udělal, žes to řekl mně. Vše bude v pořádku. Vaši sekci pošleme jako první.“

Šel jsem s ním do místnosti, kde pracovali radiofyzici a sedl jsem si na první židli, která se mi namanula. Můj přítel něco šeptal předsedovi a ten počkal, až skončí referent své sdělení, a pak ihned rozhlásil:

„Soudruzi, ve městě se stalo neštěstí. Je nutná transplantace kůže. Myslím, že uděláme přestávku a společně půjdeme na kliniku. Není to daleko, dva bloky odsud… Jinak zemře mladá dívka.“

Na kliniku pak přišla v intervalech a po skupinách celá konference.

Asi tak v jednu hodinu mne přece jen pustili do nemocničního pokoje, kde ležela Káťa. Bílý polštář, bílé prostěradlo na těle a místo tváře navrstvené bílé obvazy. Jen černé kroužky očí se shořelými řasami a trošku naznačená ústa. Přisedl jsem k ní. Káťa se na mne nepohnutě dívala, ani nemrkla. A já nevěděl, co říci. Slova mi vázla v hrdle. Byl bych ji rád pohladil po vlasech a po tváři, ale nebylo to možné. Tak jsem na ni kývl a pokusil se usmát. Nevím, co přečetla z mého úsměvu, ale rty se jí lehce pohnuly a já jsem pochopil, že řekla:

„Zčernají mi tváře, už se ti nebudu líbit…“

„Budeš, budeš,“ řekl jsem. „Káťo, já si tě odvezu z Usť-Mansku. A v létě pojedeme na Vasjugan krmit komáry.“

Vyvedli mne z pokoje. Kátě se zase přitížilo.

„Tady teď nejste nic platný,“ řekli mi. „Jděte do hotelu. A zajděte ke Kátě do práce a řekněte jim, co se stalo. Zkrátka něco dělejte. A přijďte až zítra ráno.“

Vyšel jsem na hlavní třídu a dal se po ní.

Kapitola 6

Byl jsem zcela otupělý, v hlavě ani myšlenku. Ani mráz venku na mne nepůsobil. Tak jsem došel až ke Kátinu stánku a vzpomněl jsem si, že klíč mám v kapse. Otevřel jsem, vešel a rozsvítil. Noviny ležely čtvrtou stranou obrácené nahoru. Ihned jsem objevil maličkou zprávu v rubrice Černá kronika. Říkalo se v ní, že včera v deset hodin ráno vznikl v Dětském domově na Veršininově ulici požár v důsledku porouchaného elektrického vedení. Při záchraně dětí zahynula Kateřina Smirnovová.

Káťa Smirnovová. Ani jsem nevěděl, že se tak jmenuje. Káťa-Kačenka.

Noviny lhaly. Vždyť nezahynula při záchraně dětí. Je živá!

Náhodou jsem se podíval na zmuchlaný list novin, který ležel vedle a vzpomněl jsem si, že když jsem přišel ke Kátě ráno, muchlala jakési noviny, podívala se na ty, co teď ležely přede mnou, a teprve potom řekla, že bude požár. Věděla, co se s ní stane, a přece tam šla.Vyrovnal jsem ty druhé noviny. Také byly zítřejší. Byla tu i zpráva o požáru. Ale v té se říkalo, že zahynul Dmitrij Jegorov. Začalo mi hučet ve spáncích. Teprve teď jsem pochopil, co měla na mysli, když říkala, že ráno vybírá noviny. Že má vždy několik odlišných exemplářů. A dnes si vybrala svou smrt místo mojí. To já jsem měl držet padající hořící přepážku, ale ona mne vyhnala ven s příkazem, který mohl splnit kdokoliv jiný. To já jsem měl ležet pod hořícími deskami.

Vzal jsem z balíku ještě jedny noviny… Zahynul Dmitrij Jegorov. Třetí… totéž. Hledal jsem zarputile další. Musela být ještě třetí varianta. Musela! Káťa prostě neměla čas ji najít. Tolik pospíchala. A tak se zaradovala, že našla druhou variantu a že já zůstanu naživu…

Dnes vyberu zítřejší noviny já.

A ten exemplář jsem našel. Byl správný. Vždyť stovky lidí udělaly vše, aby ona žila, stovky lidí se snažily změnit obsah té zprávy.

Rozhodl jsem se, že vyberu a budu prodávat právě tyto noviny, aby všichni věděli, že Káťa je živá, že je jen strašně po-pálená, ale že bude žít, určitě bude žít. Budu tuto myšlenku vnucovat všem lidem, kteří přijdou ke stánku.

Bylo však příliš zima a nikomu se nechtělo zastavovat se u okénka.

Tak jsem tedy vyšel na chodník s balíkem novin a rozdával je kolemjdoucím.

„Přečtěte si, prosím, článek o Kátě Smirnovové. Bude žít! Ctěte! Káťa bude žít! Přečtěte si to všichni!“

Nejdříve jsem si myslel, že na mne budou hledět jako na blázna. Ale nic takového se nestalo. Lidé si brali noviny, zastavovali se, ptali se mne, vyjadřovali svou naději, že jistě bude žít.

„Musíte si to velmi přát,“ říkal jsem jim. „To Káťa vám přináší denně velké i malé radosti. Vy to sice nepozorujete, protože nevíte, že kdyby nebylo jí, nebyly by ani vaše radosti. To ona si přeje, aby bylo pěkné počasí, když v neděli jdete na výlet do lesa. Je vám potom krásně, teplo a veselo. To ona zabraňuje nehodám na ulicích. To ona způsobila, že devadesát devět dívek našlo mládence. Bez ní by se byli nesetkali. Je sice pravda, že ona nemůže například splnit plán ani toho nejmenšího závodu. Ale to přece nevadí! To udělají jiní. Čtěte noviny, ať Káťa zůstane naživu!“

„Je to královna Usť-Mansku,“ řekl kdosi.

Uvěřili mi a já jsem teď už věděl, že Káťa bude žít, protože si to všichni přejí.

Zašel jsem na hlavní poštu a odevzdal klíč od novinového stánku. Potom jsem zaběhl na konferenci. Puntičkáři z Usť-Manského Polytechnického ústavu mi sdělili, že mě přijali do své laboratoře a že na mých fantastických předpokladech něco je, a tak už poslali telegram do našeho ústavu, aby mi prodloužili služební pobyt. Pochopili, že teď nemohu z města odjet.

Budu v Usť-Mansku, dokud jim nedokážu, že je možno vidět skrz vrstvu hornin, dokud se Káťa neuzdraví, dokud nezačne příprava na expedici, dokud spolu s ní neodletíme na sever, do močálů ke komárům, do deštivých dnů a Goškových písní.

Utíkal jsem na kliniku. Byla taková mlha, že se na dvanáct kroků nedalo nic rozeznat. Padesát pod nulou. Jen sem tam se ozvalo vrzání sněhu pod něčími botami a pronikavé zvuky klaksonu — a zima, zima… V Usť-Mansku, na jeho předměstích i v celém okolí na tisíce kilometrů.

Utíkal jsem ke Kátě, protože na mě čekala.