Chlapík z pekla

STRAŠNÝ DEN

Zdálo se jí o temných vlhkých stržích, o cestičkách v horách, o kamení, které se pod jejími kroky sesouvá do údolí. Visela nad propastí, držela se jen keře nebo malého výstupku skály, a potom, aniž by se jí podařilo vyškrábat se nahoru, znovu šla po strmé stezce, ale už na jiném místě, znovu se kamení bez jediného zvuku sesouvalo pod jejíma nohama.

Její vidiny Země byly přízračné a nereálné. Nikdy nebyla na Zemi, a dokonce ani film o putování po horách nikdy neviděla, takže tyto noční můry musely být dědictvím po jejích předcích. Tak si to aspoň vysvětlovala. Často se jí zdálo o Zemi, ale byly to jakési neskutečné sny, matné a nereálné, jako když ve snu víš, že to, co vidíš, se ti jen zdá. Když se jí ve snech zjevoval známý svět Lodi, viděla ho reálně a do detailů.

Vstala a řekla si, že se asi narušila atmosféra v Lodi, to že způsobilo její těžký spánek. Přístroje však ukazovaly správný tlak a správné množství kyslíku, uklidnila se tedy. Člověk na kosmické lodi věřil přístrojům víc než vlastním pocitům.

Škoda že na Lodi není aparát na měření nálady, pomyslela si. Ručička by ukazovala na „vesele“ a ty by ses musela, milá Pavlíno, rozveselit, ať se ti to líbí nebo ne.

Pavlína však měla dobrou náladu.

Broukala si melodii, která jí uvázla v paměti ještě včera, když se s dětmi zabývala hudební výchovou, a namířila si to do řídící kabiny. Tady, pod hvězdami rozesetými po černé obloze, ke kterým Loď letěla, začínal každý její den. Samozřejmě, necítila a ani nemohla cítit pohyb Lodi. Naopak, zdálo se, že Loď uvázla v bezbřehé prázdnotě, zůstalá stát, ztuhla a skrývala se, ale jedna malá hvězdička, ta, ke které letěli, se postupně přibližovala a každým rokem byla jasnější a zřetelnější. Loď řídil Navigátor, do něhož byl vložen program ještě na Zemi, takže posádka prakticky nemusela hvězdy sledovat, ani se podle nich orientovat. A přesto kopule zářící chladnými jiskrami hvězd přitahovala zrak i srdce a stále připomínala: hvězdy jsou s námi!

Na Lodi nebylo žádné schodiště. Přestože obytné místnosti byly rozmístěny v šesti patrech a síla přitažlivosti se blížila zemské, stavitelé Lodi se obešli bez schodů. Z řídícího centra dolů na farmu a dál, přes skladiště až ke strojovně, vedla točitá chodba, která několikrát obepínala celou Loď, a každý její šroubovitý závit odpovídal jednomu poschodí. Podlaha v chodbě byla z plastiku, který něčím připomínal zemskou trávu. Každý Pavlínin den začínal během po tomto trávníku od řídícího centra k farmě a zpět.

Pavlína se pozdravila s hvězdami, popřála dobré jitro Navigátorovi, dotkla se ho dlaní a rozběhla se po chodbě.

Šest poschodí. Šest velkých okrouhlých sálů. Všechno je to tu tak, jak to bylo včera, předevčírem i před desíti lety…

Knihovna je ještě prázdná. Stereoobrazovky ještě nesvítí, mlčí i pedantické automaty-učitelé, osiřelé jsou ještě dětské stolky. Jen vždy bdící Konzultant, pokladnice všech moudrostí a dobrá duše, slabě pomrkává svými indikátory. Usmála se na něj jako na živou bytost.

„Ahoj, starouši!“

A Konzultant, jako by právě na to čekal, okamžitě odpověděl: „Dobré ráno, Pavlíno!“

Na poschodí, kde jsou ložnice, vládne ještě ticho. Je tu dvanáct malých kajut po obvodu lodi, každá určená pro jednoho obyvatele. Loď je projektovaná pro dvanáct lidí maximálně. Teď jich je sedm. „Zajímavé, co si o tom myslí Sven,“ připomněla si Pavlína. „Možná že už je čas. Marta již odrostla.“

Zahrada. Třicet ovocných stromů, živý plot ze stříhaných akátů, divoce rostoucí tráva. Aleje vysypané pískem, malý bazén, sportovní hřiště. Dokonce i ptáci, bezstarostní zpěváčci, si tak jako na Zemi zpívají ranní písničku.

Starší děti už vstaly. Alexandr cvičil s činkami a hezoučká patnáctiletá Lucienne jela na bicyklu a šlapala do pedálů, co měla sil. Na trenažéru letěla pod jejími koly pozemská silnice, po stranách se míhaly domky a prosvětlené březové háje. Doufám, že nežije ještě pořád ve světě svých dětských představ, pomyslela si Pavlína, nevěří už, že je to skutečná cesta a skutečný vítr? Anebo to již bere jen tak ze zvyku?

V kuchyňském patře nikdo nebyl, ale Syntetizátor tiše hučel, tvořil pro lidi potravu, na vařiči bublala voda ve velkém starobylém čajníku. Služba se již ujala svých povinností.

A tady je farma, nejnižší patro jejího ranního běhu, zde si na chviličku vydechne. Obyvatelé se při jejím příchodu vzbudili. Králíci se hrnuli ke dvířkům klece, strkali se o překot a žádostivě pohybovali čumáčky. Slepice netrpělivě kdákaly a klovaly do prázdného krmítka. Také kapři připlavali k okraji bazénu.

Pavlína si prozpěvovala, potřepala králíky za uši, cvrnkla největšího a nejžravějšího kapra Gargantuju po pyscích, vzala od slepic vejce — a všichni se uklidnili, jako by čekali, až se Pavlína objeví, nikoliv, kdy je nakrmí. Utrhla několik salátových listů, natrhala zelenou cibulku a kopr. Nová ředkvička zatím ještě nedorostla. Košík se zeleninou postavila Pavlína u vchodu, služba ho potom odnese.

Hloupý Gargantua na ni civěl sklem bazénu, chtěl si pohrát. Nudí se, pomyslela si Pavlína. Je jim těžko, není tu rybník se zeleným břehem, jsou celý život zavřeni ve čtyřech stěnách. Tak jako my. Naše klec je jen prostornější, ale také se z ní nedá nikam uniknout. Anebo se snaží trochu mne pobavit? Vypadá, že všemu rozumí, jen promluvit.

Nedokázala myslet na králíky, ryby a slepice jen jako na budoucí potravu — spíše to pro ni byli přátelé na daleké cestě. Právě proto musel maso připravovat Sven nebo Alexandr, ona již jen brala připravené potraviny z lednice a snažila se nevzpomínat, jak tyto potraviny vypadaly ještě včera. To by to asi dopadlo, kdyby někdo při obědě oznámil: Dnes je pečený Gargantua na smetaně!

V kuchyni už hřmotil nádobím ospalý a rozcuchaný desetiletý John.

„Jak ses vyspal, hochu?“

„Výborně, teto Pavlíno, a vy?“

„Jako vždy, O. K. Mám ti pomoct?“

„Co vás napadá, já sám! Udělám humrový salát, dobře?“

„To záleží na tobě, Johne!“

Běžela dál. Jak ráda by byla poslala Johna do bazénu, aby si tam pohrál s ostatními dětmi a udělala kuchyňskou práci za něj. Ale přísná tradice Lodi nedovolovala nikomu úlevy.

Hodně se zadýchala, než vyběhla znovu nahoru „ke hvězdám“. Lehká únava jí byla příjemná. Loď neposkytovala mnoho příležitostí k příjemným prožitkům, fyzická únava byla jedním z nich. Proto všichni tak rádi sportovali. Téměř všichni, opravila se Pavlína, když si vzpomněla na Svena.

Teď deset minut cvičení na bradlech spolu s Lucienne.

„Jak snadno děláte stojku, teto Pavlíno!“

„Ty se to naučíš ještě lépe. Napni špičky. My ženy nepotřebujeme jen sílu, ale také ladnost,“ šibalsky přitom mrkla na Lucienne, „abychom se líbily našim nesportovním mužům.“

Deset minut s dětmi v bazénu.

„Serži, nesprávně dýcháš, jen si vzpomeň, jak tě to učil strýček Sven! Marto, dceruško, proč stojíš a neplaveš?“

„Mami, proč ryby umí plavat?“

„Když byly docela maličké, naučily je to jejich maminky.“

„Copak rybky mají mámy?“

„Ovšem, všechno živé má matku.“

„A Seržík ji nemá!“

„Jen plav, hni sebou, holka. Serž měl taky maminku.“

Alexandr zůstal stát, díval se, jak Lucienne skáče přes švihadlo. Má hezkou postavu. A jak se rovně drží!

„Výš, Lucienne, výš a veseleji! A ty, Alexandře, nespadni z hrazdy, když na ni tak koukáš. Marto, jen se neboj, neutopíš se. Dělejte to jako já.“

Dávala na děti pozor, mluvila s nimi, plavala, plácala se s nimi ve vodě — a pořád měla před očima ty horské stezky, ty mlhavé průrvy a kamení, sesouvající se jí pod nohama. Teď už strach pominul, zůstal jen pocit něčeho neznámého, jakýsi objev, jako kdyby skutečně byla chvíli na Zemi. Jak živá je v člověku zemská přitažlivost! Bude budit ze sna i Martu i její vnuky a pravnuky, dokud se za tři sta let znovu nevrátí na Zemi a nevstoupí na ni vlastníma nohama.

Pavlína věděla, že noční dojmy se jí budou vracet po celý den. Práce ji sice na chvíli odpoutá — bude učit starší děti medicínu, počítat a hrát si s menšími, krmit zvířata na farmě, pracovat v laboratoři, číst a besedovat se Svenem anebo s ním odpočívat v přítmí kajuty — ale na sen nezapomene. Zde na Lodi, kde život plyne jednotvárné ve stále stejném rytmu, kde nejsou a nesmí být mimořádné události, je sen prožitkem, o kterém člověk přemýšlí a žije tím třebas i několik dní, dokud jeho pozornost neupoutá něco jiného. Může to být nemoc některého z dětí, nebo nová mláďata na farmě, anebo příliš záhy vznikající milostný vztah mezi Lucienne a Alexandrem. Anebo další sen.

Ze všech snů měla nejraději sny o Zemi. Průseky v hlubokých lesích, koruny vysokých stromů, bohatá kupovitá oblaka a modré nebe nad hlavou v ní vyvolávaly lyrickou náladu. Jak milovala Zemi, kterou nikdy neviděla!

„Připravte se k snídani!“ hlasitě vyvolával John, když vběhl do zahrady. „Salát! Smažená vejce! Bílá káva!“

Děti se o překot hnaly oblékat. Na nechutenství si nikdo nestěžoval.

Pavlína šla nahoru do své kajuty. Přistoupila k zrcadlu. Uviděla v něm mladou, ještě svěží třicetiletou ženu s plnými tvářemi, bohatými kaštanovými vlasy a klidným pohledem velkých šedých očí. Kdyby ty oči nebyly trochu smutné a obličej nejevil známky starostí, ničím by si nezadala s Lucienne. Štíhlá, kvetoucí, přitažlivá žena v nejkrásnějším ženském věku, která pro Loď musí porodit ještě jedno nebo dvě děti.

Pavlína se na sebe usmála.

Obleču si nějaké pestré šaty. Nemůžu být pořád v kombinéze, řekla si. Třeba bude Sven rád.

Již několik dní měl Sven špatnou náladu a nechtěl cvičit. Nebylo to nic výjimečného, už se mu to několikrát stalo — a nejen jemu, i jiným, kteří tu žili před nimi. To přejde! I špatná nálada jednou omrzí, tak jako všechno na světě. A Sven se s novou energií pustí zase do práce. A teď je lepší nechat ho být, ať si sedí nad šachovou deskou nebo čte filozofické traktáty. Dospělý člověk musí sám nejlépe vědět, jak se zase co nejrychleji dostat do formy.

Učesala se, podvázala si vlasy stuhou a s melodií, která jí uvázla v paměti, šla ke Svenově kajutě.

„Svene,“ volala, „Svene, snídaně je připravená!“

Kajuta bylá prázdná.

Pavlína vystoupila chodbou do řídicího centra. Na černém nebi chladně svítily jasné, klidné hvězdy, stále tytéž, stále stejné jako včera, lhostejné, ke všemu.

„Svene!“

Ani tady nikdo nebyl.

Sešla do knihovny, do zahrady, na farmu, obešla všechna patra i sklady, prohlédla všechna zákoutí, potom se vrátila a prošla všech dvanáct kajut. Sven nebyl nikde.

Co je to za hloupé vtipy! myslela si. Loď není byt, na procházku se z ní vyjít nedá. A tu jako nezadržitelná lavina, která smete na své cestě všechno, co jí překáží, se na ni zřítilo strašné poznání…

Svět na chvíli zmizel. Nic nezbylo: ani vesmír, ani hoře, ani sama Pavlína, ani Loď, ani bolest, ani jediná myšlenka — jen strašná, neúnosná, ubíjející tíha.

Potom jako kdyby jí někdo pošeptal: „Nevylekej děti. Čekají. To je teď hlavní, nevylekat děti…“

Za několik minut, navenek klidná, jen pobledlá, si sedla ke stolu.

„Začneme, děti,“ řekla obvyklým hlasem.

„A kde je tatínek?“ vypískla Marta.

„Není zdráv, holčičko. Nají se později.“

Dokázala to říci chladnokrevně, ale ihned zachytila na sobě ostrý tázavý pohled Alexandrův, spatřila, jak Lucienne náhle zbledla. Všichni ostatní se pustili do salátu.

„Mami, já chci ředkvičky. Kdy už dorostou?“

„Brzy, dceruško.“

Vzala nůž, aby dětem rozdělila vejce. Nůž byl tupý a kostrbatý. A vlastně to nebyl nůž… Byl to keř, urvaný ze skály, na kterou se v noci škrábala polomrtvá, aby se zachránila před lavinou. Pocítila, že kamení pod nohama jí mizí, že se nemá za co zachytit, oč opřít… dole propast… hluboká… bezedná…

Pavlína upustila nůž a oběma rukama se chytila okraje stolu.

DVEŘE

Nad nimi zářily hvězdy. Cizí hvězdy, jiné než na Zemi. Tvary souhvězdí se již měnily. Tady hvězdy nabývaly zvláštního smyslu. Nebyly jen vzdálenou okrasou nebeské klenby, byly jedinou realitou světa, který je obklopoval. Všichni věděli,’že před „nimi není obraz skutečného vesmíru, nýbrž kopie, přenášená vnějšími anténami na obrazovku kopule, to však na věci nic neměnilo. Řád Lodi předpisoval provádět s dětmi besedy v řídícím středisku — jen před tváří vesmíru je totiž možno plně pochopit smělost jejich úkolu: malá hrstka lidí, slabých bytostí, jejichž život trvá pouhý okamžik, se s velikou námahou odpoutala od své malé planety, s vypětím překonala její tíži a přitažlivost svého slunce, jakých jsou ve vesmíru milióny, a rozhodla se poznat nekonečnost hvězd, postavit se jim na roven.

Ne, dospívajícímu člověku je těžké rozumně vysvětlit, jaká je to odpovědná úloha a jaké naděje do ní vkládá Země. Ale rozumové důvody nejsou ničím před citovým zážitkem, když člověk zůstane sám s hvězdami. Jen před nimi se člověk cítí částí velkého společenství lidí, jedním ze sedmi miliard, plnícím své odpovědné poslání, jen tady je možno pochopit, že celé lidstvo sleduje jeho cestu, a proto v plné míře pocítí, že není zajatcem Lodi, nýbrž osobností, na níž závisí budoucnost Země.

Pavlína se dívala na hvězdy očima člověka, který již mnoho věcí promyslel a také mnoho protrpěl. Alexandr byl vážný a chladný, uvážlivý mladík, který se měl v budoucnu stát velitelem Lodi. Lucienne vnímala ještě všechno dětsky nadšenýma očima, ale v jejím naivním nadšení se již občas kmitl údiv i strach. Strach z neúměrnosti hvězdných prostorů a odvahy člověka, který se rozhodl je poznávat.

Pavlína nevěděla, jak ten rozhovor začít. Odkládala ho ze dne na den, z hodiny na hodinu, a čím víc ho odkládala, tím méně rozhodnosti v ní zůstávalo. Byla ještě příliš slabá, rozrušená a nešťastná, bála se, že nevydrží a že se před dětmi rozpláče — a všechno tím pokazí.

„Chladnokrevně, naprosto nezaujatě,“ přikazovala si. „Řeknijim to nezúčastněnými, oficiálními slovy, jako by to udělal Konzultant. Právě tak, jako Konzultant. Jenom holá fakta!“ Ale nebylo to nic platné. Odpovědnost jí svazovala ruce, věděla, že nejmenší chyba nebo falešná nota může způsobit nenapravitelné škody.

„Musím vám to říci,“ řekla Pavlína se sebezapřením. „Sven od nás ODEŠEL.“

Alexandr mlčky čekal vysvětlení. Lucienne to nevydržela: „Odešel? Odešel z Lodi? Co to znamená? Kam odešel?“

Po tváři Pavlíny proběhl bolestný úsměv. Nezajímá ji, proč odešel, nýbrž kam. Kam je možno odejít z Lodi, která se řítí uprostřed hvězd?

„Řád Lodi zakazuje říkat o tom dětem, kterým ještě není osmnáct let. Ale já vám musím říci všechno. Nemám jiné východisko. Změnily se podmínky a za vzniklých podmínek je nutno počítat vás za dospělé. Ti, kdo postavili tuto Loď a poslali ji ke hvězdám, dali členům expedice možnost ODEJÍT. Bylo to nezbytné. Lidstvo nemá právo nutit někoho násilně k hrdinskému činu — to je věc svobodného rozhodování — a náš let je hrdinský čin, my se již nemůžeme zříci účasti na tomto hrdinském činu, proto je nám dána jediná možnost — ODEJIT. Odejít může člověk, který pocítil vážné změny ve své psychice. Hysterik, pesimista, ten, kdo začal nenávidět lidi, a proto je schopen vyvést z rovnováhy celou posádku. Proto má právo zbavit Loď své přítomnosti. Je to také východisko pro člověka, který se dopustil zločinu. Dobrovolný ODCHOD.“

„Ale kam?“ opět nevydržela Lucienne. Tváře jí hořely. Alexandr byl naopak velmi bledý.

„Počkej, má milá, všechno se dozvíš. Na Lodi byly už dva takové odchody. Když zemřel John, náš první velitel, odešla Sofie, jeho žena: nemohla bez Johna žít. Potom odešel Rudolf, protože se dopustil zločinu. Jaký to byl zločin, jak a proč se stal, to se dozvíte, až se budete seznamovat s historií Lodi. Zatím to není důležité. Důležité je, že Sofie a Rudolf měli pádné důvody k odchodu. Proč odešel Sven, nevím.“

„Copak on vám nic neřekl, teto Pavlíno?“

„Ne, má milá, nic mi neřekl. Možná že to v budoucnu pochopíme, aspoň se o to budeme snažit.“

Lucienne vyčítavě pohlédla na Alexandra: vidíš, jací jste vy, muži!

„A teď půjdeme dolů a já vám ukážu, kam ODEŠEL S ven,“ Sešli okolo obytného patra a tří poschodí skladišť až ke strojovně. Jemnou vibraci Lodi zde nebylo cítit o nic víc než nahoře. Hluk pracujících motorů však zde byl zřetelnější.

„Dříve Loď pro vás končila tady,“ řekla Pavlína a vyťukávala šifry na zámku. „Teď uvidíte strojovnu. Reaktor a všechny další systémy pracují automaticky, ale lidé tam nesmí vstou-pit.“

Dveře se otevřely a rozsvítilo se světlo. Mlčky prošli serpentinou úzké chodby a zůstali stát u druhých takových dveří. Dál se nedalo jít. Pavlína stiskla kliku a v masivní stěně se otevřelo maličké okénko. Za ním hořely pekelné plameny.

„Tady ty dveře. Otevírají se utajenou šifrou, kterou poznáte, až vám bude dvacet let. Za těmito dveřmi je reaktor.“

Lucienniny oči byly kulaté a poskakovaly v nich modré záblesky.

„Odešel tam,“ zašeptal Alexandr.

„Ano, odešel tam.“

„Ale vždyť je to kruté,“ vykřikla se zoufalým gestem Lucienne. „Proč vymysleli ty strašné dveře?“

„Neměla jsem právo sdělit vám tajemství ODCHODU, ale stalo se. Příliš brzy musíte dospět. Ano, má milá, je to kruté. Ale v životě jsou kruté věci, kterým se nelze vyhnout. Bez této předem promyšlené krutosti by expedice nedošla svého cíle.“

„Proč? Proč?“

„Protože člověk, který by nechtěl letět ke hvězdám, by se cítil věčným vězněm, žalářovaným v Lodi bez vlastní viny. Protože je nebezpečné žít bok po boku se zločincem nebo s šílencem. A když už se Sven rozhodl udělat všemu konec, není to takto lepší, než kdyby se dejme tomu oběsil v kajutě a tam ho uviděla Marta? Ne, děti, věřte mi a nenazývejte krutostí, co po čase budete hodnotit jako humánnost, Samozřejmě, ODCHOD je výjimečné řešení. Ale člověk by měl vždy míti možnost volby.“

„Vy ho omlouváte?“ vykřikl Alexandr, ztěží popadaje dech.

„Nikdy.“

A teprve teď ztratila sebeovládání. Neměla tu železnou bezcitnost, kterou měl Konzultant. A hlavně, teprve tady u těch dveří plně pochopila celou hloubku svého osamocení. „Sama! Navždycky sama!“

PRVNÍ

Co by se s ní stalo v těch dnech zoufalství a beznaděje, kdyby ji soustavně nepodporoval otec?

Veliký, s mohutným plnovousem, s hlubokým hlasem a laskavým pohledech očí pod huňatým obočím sedával u ní, tak jako v dětství, celé hodiny a Pavlína si znovu připadala jako děvčátko, udivené a nadšené tím, jak velké mají dospělí zkušenosti. Vyprávěl jí o Zemi, o lidech, o sobě, a ona žádostivě hltala každé jeho slovo, každé gesto, každý úsměv — a postupně získávala svou dřívější odolnost.

Byla ještě velmi slabá a občas zapomínala, že si pouze vybavuje to, co jí říkal dávno. Zdálo se jí, že to není pouze vzpomínka na otce, ale něco mnohem víc: že je to on sám, živý a hmatatelný.

Po něm zdědila nejlepší rysy charakteru, on v ní vypěstoval statečnost, vůli a vytrvalost. Byl částí Pavlíny a Pavlína byla částí jeho. A teď k ní přišel znovu, aby jí pomohl v těžké hodině a aby jí podepřel, aby si nezoufala a nezlomila se v neštěstí. Bez něho by to nevydržela.

„Vidíš, dcerko, zde na Lodi naše životy nenáleží nám. My jsme první, sami jsme dobrovolně zvolili svůj úděl. Vy a ti, kdo přijdou po nás, musí jednat stejně, protože nemají jinou volbu. Naše životy patří Zemi. A věř, Země by nás nikdy neposlala k hvězdám, kdyby od naší expedice neočekávala odpověď na otázku, zůstane-li lidstvo navždy přikováno ke svému Slunci, anebo vykročí do vzdáleného vesmíru? Jsme první, Pavlíno — a cesta prvních je vždy těžká. Nebezpečná. Někdy tragická. Ale někdo vždy musí být první.“

„Někdo musí být první!“ Toto jednoduché heslo ji provázelo celý život. Občas, když nebyla ve své míře pro nějaké všední neúspěchy, nebo když byla unavená a něco se jí dotklo, Pavlína se rozčilovala: proč ne někdo jiný, proč právě my? Ale vždy si vzpomněla na otcův úsměv a na jeho nezvratitelný prostý důvod: někdo musí být první, tak proč někdo jiný, proč ne my? Zdánlivě je náš úkol jednoduchý — sami přežít a vychovat ty, kdo zůstanou na Lodi po nás. Je to bezstarostný život, jaký má například tráva, není-liž pravda? Ale to se jenom zdá. Přežít a vychovat další pokolení v podmínkách Lodi je nesmírně těžké. Kromě jiného i proto, že každý z nás je člověk sám o sobě, ale je také článkem v řetězu generací. Doslova na každém závisí úspěch expedice. Jen si pomysli — deset až dvanáct generací! A odpovídáš za to, kdo přijde po tobě nikoliv jen zítra, ke konci tvého života, ale také za tři sta let. Je to obrovská odpovědnost a ta zatěžuje lidskou psychiku, nedá člověku žít prostě jako tráva. Ale bez takové odpovědnosti by to nešlo. Jestli každý z členů expedice si nebude plně uvědomovat, že je občanem Lodi, řetěz se přetrhne a všechno přijde nazmar — bude promrháno úsilí a utrpení předcházejících generací. Ale jedna velmi důležitá podmínka nám dodává sílu: cíl našeho života! Bezpodmínečné lidské štěstí, na jaké má právo člověk žijící na Zemi, je zde tak jako tak nemožné, protože naše životy nepatří nám — my všichni, každý z nás, musíme dovést svůj úkol až do konce a tím ospravedlnit svůj život. Jinak by náš život ztratil smysl. Tak je to, dceruško.“

Pavlína byla nejmladší z generace Prvních. Narodila se již na Lodi. Když jí otec vyprávěl o cíli, ke kterému spěje Loď, bylo jí třináct let. Jak dobře si pamatuje tu dobu, kdy se dívala na svět široce rozevřenýma očima a kdy v ní tajně dozrávaly otázky, které se těžko kladou dospělým, dobu kritického přehodnocování všeho a všech a postupného růstu kolektivního cítění v dříve egoistické duši.

Seděla na zelené lavičce v zahradě, hlavu na otcově rameni, a vedle ní hezká Margot, velmi podobná dnešní Lucienne. Již tehdy se za ní otáčel Sven, který hltal každé velitelovo slovo. Všichni, celá posádka, měli rádi Alexe. Proto ho děti na Lodi věčně obtěžovaly svými problémy, dotazy i pochybnostmi. Jednou se Pavlína zeptala: proč na Zemi, která je obrazem pořádku a rozumu, neexistuje jeden stát, ale několik — s vlastnimi zvyklostmi, zákony a vládami? Otec se sotva znatelně usmál.

„K tomu, abychom se vyznali v dnešku, je třeba znát historii,“ řekl otec. „A historie se skládá ze dvou velmi odlišných věcí: z hlavního směru vývoje, který je možno předvídat, protože je předurčen předešlým vývojem lidstva, a potom z náhodných kliček a slepých uliček, kterými lidstvo jde k hlavnímu směru historie. Když pochopíš spojitost těchto dvou složek, pochopíš i dnešní den.“

Otcova slova jí zůstala v paměti a nyní, když se chtěla vyrovnat s neštěstím, zoufalstvím a tíhou odpovědnosti, jež na ni padla, znovu a znovu si připomínala praktická poučení z historie, která ji vštěpoval otec. V jeho vyprávění ožívaly epochy a dříve nehybné pomníky historických osobností, vyrovnávaly a vstřebávaly se vášně velké i malé, dávaly se do pohybu skryté pružiny intrik, tajných úmluv, kastovních zájmů a nad tímto pestrým, mnohobarevným nahromaděním konkrétních jevů se klenula linie historické nutnosti.

A tak, aby porozuměla tomu, co se stalo, aby pochopila, musela si připomenout historii Lodi. Nejen připomenout, ale i nově ji přečíst a pochopit, uvidět ji jinýma, vidoucíma očima a hledat v ní pomoc.

Historie Lodi… Soupis narození a smrtí. Jednostranný, jako sám život na Lodi, kde není místo pro mimořádné události. Jen první datum se liší ode všech ostatních — a možná že i to poslední, po třech stech letech, se bude lišit. Zde tedy jsou ony anály, svatá kniha Lodi, letopis čtyřicet osmi let.

14. července roku 2112 start První Hvězdné expedice. Dva roky připravovali vědci mnoha zemí Západního sdružení expedici, formovali posádku, vybírali z tisíců dobrovolníků osm nejvhodnějších. Těch osm vybraných muselo vyhovovat mnoha požadavkům, aby další generace Lodi měly dokonalé zdraví a životaschopnost. Těch osm lidí se muselo doplňovat svými charaktery, bylo třeba, aby měli desítky biologických a psychologických znaků, neboť hlavní při výběru posádky je jejich schopnost dlouhodobého soužití. Vědci od počátku věděli, že pro expedici není nic nebezpečnějšího než utajená nenávist nebo nesnášenlivost, nepříznivé rodové znaky, jdoucí od generace ke generaci, nesmiřitelné charakterové překážky nějakých budoucích kosmických monteků a kapuletů. K tomu ještě přistupovalo rovnoměrné zastoupení představitelů států, spojených ve sdružení.

Bylo jich osm hvězdoplavců, ve věku dvaceti pěti let. Před startem se neznali. Připravovali je každého zvlášť, trénovali a učili každého na území státu, odkud pocházel. Nikdo nevěděl předem nic o sedmi budoucích druzích, kromě jejich národnosti.

Když se pod horkým texaským sluncem shromáždil dav lidí, aby se rozloučil s První Hvězdnou expedicí, sami členové expedice se přes hlavy příbuzných a provázejících hostí snažili uvidět ty, s nimiž budou žít do konce života. Navždy opouštěli Zemi, svou dobu, své zvyky, své přátele, příbuzenstvo, rodiny, aby zmizeli v ledové kosmické prázdnotě a nikdy nepoznali, jak jejich expedice skončí, zda se Loď po třech stech letech vrátí, až obletí dalekou hvězdu, nejbližší našemu Slunci. Měli o čem přemýšlet, na co vzpomínat, bylo s kým se loučit — ale oni se snažili především uhodnout, kdo z tisíců přítomných poletí spolu s nimi. Touha po hvězdách v nich byla silnější než zemská přitažlivost.

Nad rovinou zněla slavnostní hudba, dechové nástroje se oslnivé leskly na slunci, voněly květy, vědci a státníci pronášeli projevy, všechno již bylo řečeno hlasitě i polohlasem, už se se všemi rozloučili — a ještě stále neznali jeden druhého.

Potom Alexe odvezli v autě podzemním tunelem k Lodi, postavené v hluboké šachtě, a tam ho všedně, ve spěchu a přičinlivě téměř pochovali ve vaně, podobné sarkofágu, naplněné zvláštním roztokem. Sotva si oblékl zvláštní skafandr a položil se do vany, pocítil, že se v tekutině vznáší, a v tom okamžiku se jeho vědomí zamlžilo. Nastoupila měsíční startovací anabióza, která měla zmírnit ohromné přetížení vzniklé nabýváním rychlosti, nutné k překonání přitažlivosti Země a Slunce.

Když Alex nabyl vědomí, skláněl se nad ním vysoký hubený muž s prošedivělými skráněmi. Byl to John, Američan, velitel výpravy. Alex dlouho nemohl pochopit, kde je a co se s ním stalo, dokud si neuvědomil, že John je první z jeho souputníků. Byli již z dosahu přitažlivosti Země i Slunce.

Potom si prohlédli videozáznam ze startu, který přijala aparatura Lodi ze Země v době, kdy ještě leželi v anabiózních vanách. Poslední příkazy zazněly nad ztichlým davem, odpočítávaly se poslední sekundy a v ohnivé smršti z hloubi planety, tak to aspoň vypadalo, vyletěla gigantická stříbrná raketa, na okamžik se zastavila a pak proletěla po nebi, zanechávajíc za sebou stříbřitou stopu do neznáma a zmizela v blankytu nebe. Když utichlo její hřmění, nad kosmodromem zazněly výkřiky: „Šťastnou cestu, přátelé!“

Pavlína tento záznam viděla mnohokrát. Tím se pro ni začínalo v životě na Lodi to Nezbytné — a potom přišlo na řadu Náhodné, Nepředvídané — a také tvořilo historii Lodi a První Hvězdné expedice. Nyní, když se snažila pochopit dnešní den, musela si připomenout celé dějiny expedice. A musí také odevzdat její pokračování dalším generacím, obohatit i jejich paměť a vyzbrojit je pro případ dalších nepředvídaných událostí.

7. února 2116 — narodil se Fred, syn Johna a Sofie 26. listopadu 2116 — zemřel John, velení Lodi převzal Alex 2. prosince 2116 — ODCHOD Sofie

První roky na Lodi byly pro všechny jako svátek. Lidé již dospělí a zralí pocítili zde novou mladost, jako kdyby byli s veselou partou na prázdninách. Byl tu před nimi lákavý nezvyklý svět, plný zajímavostí. Poznávali nový život, zvykali si jeden na druhého. Byla to doba, kdy vznikaly první vzájemné vztahy — sympatie, přátelství, první lásky, první kosmická rodina — a pomalu se začaly formovat tradice Lodi. Neustálý svátek se ještě nezměnil v nepřetržitý všední den.

John byl dobrým velitelem, měl silnou vůli, byl spravedlivý a náročný. Jeho tvrdost a neoblomnost zmírňoval Alex svou vlídností. Oba je pojilo pevné mužské přátelství.

Čtvrtý rok letu se Johnovi a jeho ženě, Italce Sofii, narodil syn Fred — první dítě na Lodi. Narození dítěte v kosmu bylo riskantní — a velitel vzal toto riziko na sebe jako první. Narození oslavovali tak, jako se to dělá na Zemi. Bylo šampaňské, květiny a dárky. Dokonce i improvizované představení. A za několik měsíců John onemocněl: byla to divná nemoc, na Zemi se nevyskytovala. Začala bezdůvodnou apatií a skončila opuchnutím celého těla a následnou paralýzou. Lékařka Ethel ani univerzální informační Konzulant nedokázali Johnovi pomoci.

Před smrtí odevzdal John Alexovi svůj deník s podrobnými záznamy průběhu nemoci. Ukázalo se, že John byl nemocen již celý rok a nikdo o tom nevěděl. Ačkoliv ho mučily bolesti a sužovala nepřekonatelná apatie, ani slovem, ani jediným gestem nedal na sobě nic znát. Bylo to období formování rodin a ustalování zvyků a John nechtěl, aby jeho utrpení ovlivnilo nežádoucím způsobem ty, kteří přijdou po něm. Jen tlustý sešit, drobně popsaný, vyprávěl o symptomech nemoci a o marných pokusech jejího léčení. Byly tu zaznamenány i série pokusů, které John na sobě provedl, aby poznal příčinu své nemoci. Když tyto nebezpečné pokusy podnikal, nemyslel již na sebe — ale na budoucí generace Lodi.

Do posledního dne trpěl mlčky. Proto byla jeho smrt neočekávaná. Jediný Alex mohl ještě za Johnova života ocenit jeho statečnost a pochopit, jak velká duše se skrývala za jeho neústupností a činorodostí.

Johna pochovali v reaktoru, jak to předpisoval řád Lodi. A za několik dní Sofie, ta ostýchavá a skromná Sofie, která Johna všude následovala jako jeho stín, ODEŠLA z Lodi. Zdálo se, že tato hubená, mlčenlivá a nespolečenská žena s obrovskýma očima nezanechala po sobě nic kromě svého syna. Teprve později našli v jejích věcech poému — nadšený naivní hymnus lásce. Marta, která obstojně znala italsky, vyluštila s potížemi obsah z mnohokrát přeškrtaných řádků a téměř s úlekem řekla: „Kdo by si to byl pomyslel? Dantova síla!“

Jestliže Johnova smrt po těžké nemoci byla neštěstím, které bylo možno pochopit a přežít, ODCHOD zdrcené ženy, plné síly, mladé matky, všemi otřásl. Posádka utrpěla šok. Stačilo málo a mohly vzniknout pověry a strach z předurčení. Nebýt Alexe, jenž se stal velitelem, kdo ví, jaký by byl další osud expedice.

11. listopadu 2118 — narodil se Sven, syn Ulfa a Ethel

3. srpna 2120 — narodila se Lydie, dcera Rudolfa a Evy

Malý Fred dostal kamarády. Bezdětný zůstal jen Alex a jeho žena, Francouzka Marta. To proto, že velitel měl ze všech největší odpovědnost za regulování posádky Lodi a počítals tím, že každý přírůstek nad optimální počet by zhoršoval životní podmínky ostatních. Byla tu i druhá příčina. Beztak dost naplněný program výzkumů přece jen ponechával jistý počet volných hodin, kterých nevyužívali všichni stejně. S dětmi je mnoho starostí, a pokud je na Lodi třebas jen jedno malé dítě, mají všichni plné ruce práce a nezůstává jim čas na sebe sama. A jakmile začnou děti dorůstat…

22. května 2124 — smrt Ulfa

24. května 2124 — ODCHOD Rudolfa

4. ledna 2125 — narození Margot, dcery Ulfa a Evy

8. ledna 2125 — smrt Evy

Tentokrát se Nepředvídané objevilo v podobě krasavice Evy, ženy puntičkářského Němce Rudolfa. Rodiny se na Lodi formovaly z lásky, avšak Loď není Země, aby každý měl možnost vybrat si podle svých představ. Alex brzy poznal, že Evu přitahuje Ulf. Ale Ulf měl rád Ethel, a potom, Eva byla ženou Rudolfa, narodila se jim dcera a vše bylo zdánlivě v pořádku. Ale Alex věděl, že kdyby Ulf dal Evě nejmenší naději, utajená jiskra by vzplanula v požár. Proto také Evě ukládal starosti o děti. Řád Lodi nepředpokládal plnění manželské smlouvy až do konce života. Předpokládal se možný rozchod a nové manželství a celý život se budoval na vzájemné důvěře, takže vždy byla možnost vyhnout se dramatickým závěrům a řešit vzniklé konflikty jako běžné záležitosti.

Ale Eva při své vášnivé povaze pohrdla rozumnými důvody. Alex ji chápal: byla až příliš žena a jako vášnivá osobnost smetala z cesty překážky a snažila se docílit svého za každou cenu. Patrně neměla být zařazena do expedice pro svou přílišnou emocionalitu. Tato chyba přišla První Hvězdné expedici příliš draho!

V prvních letech, která všichni prožívali jako svátek, byl duší společnosti Ulf. Vše, co dělal, bylo poznamenáno lehkostí, půvabem a prchavou krásou. Byl umělcem od narození, fantasta a výborný vypravěč, režíroval svatby, narozeniny, krtiny, uměl organizovat veselá představení, v nichž vždycky hrála hlavní úlohu Eva. A ačkoliv byl Ulf v podstatě hluboký a vážný člověk, právě tyto jeho vnější vlastnosti ho dělaly hrdinou v Eviných očích.

Ani Rudolfa Eva správně neodhadla. Rudolf byl dobromyslný, pomalu se rozhodoval, všechno vždy důkladně promýšlel, a aby proto nevypadal jako pedant, tvářil se často jako pros-fáček, kterému je možno se vysmívat. Eva ho proto měla za lenocha, který si nechá se sebou dělat, co kdo chce, za všední a šedivou osobnost.

Když se stálý svátek proměnil v nepřetržitou řadu všedních dní, Eva nevěděla, čeho se chytit. Její povaha potřebovala pestrost a dramatický spád událostí. V určitém okamžiku Ulf podlehl jejímu naléhání a drama začalo. Rozvážný a vyrovnaný Rudolf se projevil jako vzteklý žárlivec, a když zastihl svou ženu v Ulfově kajutě, v afektu Ulfa zabil kladivem.

Loď prožívala šok větší než ze srážky s meteoritem. Nikdo sice neřekl ani slovo, ale Rudolf věděl, že musí ODEJIT. A odešel. Ani velitel, ani posádka neměli právo změnit tento přísný soud nad sebou samým. Stala se vražda a musela být potrestána. Trest musel vejít do historie Lodi pro výstrahu. Nikdo neodsuzoval Ulfa, který se stal obětí Evina kouzla, ani Rudolfa, oslepeného žárlivostí — všichni odsuzovali Evu. Tak to bývá. Eva splnila svou poslední povinnost, porodila Margot, Ulfovu dceru, a zdeptaná výčitkami svědomí po porodu zemřela.

Alex spočítal smutné výsledky prvních třinácti let cesty. Třinácti ze tří set. Družný a veselý kolektiv se rozpadl, z osmi zůstali jen tři. Tři dospělí a čtyři děti. Vypadalo to na katastrofu. A kdyby nebyl velitelem Alex, mohlo se stát, že další let Lodi by zcela ztratil smysl.

Před Alexem stál téměř nesplnitelný úkol: za léta, která mu jsou přisouzena, a možná, že jich nebude mnoho, měl vytvořit nový kolektiv. To znamenalo vychovat děti, nahradit jim svou osobou Zemi. Znamenalo to předat dětem nejen znalosti, které budou potřebovat k výchově dalších generací, ale vštípit jim i pocit odpovědnosti za osud expedice, bez kterého by všechny znalosti nic neznamenaly. Znamenalo to také varovat budoucí generace před chybami, jichž byl on svědkem. Tento těžký úkol mu pomohla splnit neuvěřitelná energie, vrozená tomuto dobromyslnému a vlídnému Vlámovi, jeho trpělivost a silná vůle. Alex zanechal po sobě nový kolektiv sedmi dospělých a jednoho dítěte — kolektiv, na který bylo ve všem spolehnutí.

1. května 2128 — narození Pavlíny, dcery Alexe a Marty

Tím končila historie Lodi, vše ostatní už Pavlína znala z vlastních zkušeností. Pamatovala si na otce, když ještě nosil plnovous, a na matku, když ještě byla poměrně mladá. Ale teta Ethel, vdova po Ulfovi a Svenova matka, jí od počátku připadala jako šedovlasá paní, laskavá babička všech dětí, které na Lodi byly. Tím historie pro Pavlínu končila. Pro ostatní, například pro Lucienne a Alexandra, pokračovala.

Když Pavlína srovnávala osud První a Druhé generace, přišla k závěru, že První, kteří se narodili pod Sluncem, byli odkojeni zemskými řekami a živeni plody Země, více podléhali svým emocem, citovým vzruchům a náladám. Byli to silní, cílevědomí lidé, ale přesto se řídili více citem než rozumem. Gílevědomost jejich charakterů Pavlína obdivovala, ale zároveň z nich měla i strach. Zdálo se jí, že vzali s sebou na Loď i všechny zemské vášně.

Druhá generace jako by něco ztratila ve skleníkové atmosféře Lodi. Anebo se poučila z hořkých zkušeností Prvních, naučila se držet své city na uzdě. Možná že to již byly výsledky výchovy pod hvězdnou kopulí? V každém případě zůstalo faktem, že Druhá generace nezapsala do análů Lodi žádné dramatické události. Tekly slzy, byla tu neštěstí, propukaly hádky a bezvýznamné konflikty — ale obešly se bez dramatických zvratů.

BEZ DRAMAT

1. května 2128 — narození Pavlíny, dcery Alexe a Marty

2. dubna 2141 — smrt Marty

14. září 2141 — narození Alexandra, syna Freda a Lydie

22. února 2143 — smrt Alexe, velení převzal Fred

30. prosince 2145 — narození Lucienne, dcery Svena a Margot

18. července 2150 — narození Johna mladšího, syna Freda a Lydie

16. března 2145 — narození Serže, syna Svena a Margot

Červenec-listopad 2155 — smrt Lydie, Ethel, Freda a Margot, velení převzal Sven. 8. března 2157 — narození Marty mladší, dcery Svena a Pavlíny

Loď byla prostorná, tak prostorná, že se to až zdálo nadbytečné: nač posílat do vesmíru celý palác, když by posádce stačil i třikrát menší prostor? Například cesta z plastiku by se dala použít i pro cyklistické závody, kdyby ovšem měli bicykly. A přece hlavní nepohodlí Lodi bylo v tom, že byla příliš těsná, než aby se hrstce lidí, odtržených od Země, mohla stát nejen domovem, ale i světem.

Když je člověk šťastný a spokojený, okolí na něj patrně příliš nepůsobí; jakmile se však ztratí duševní rovnováha, rozčiluje ho každá maličkost a ztrpčuje mu život. Jak ji nyní tížily stěny Lodi. Ať jdeš kam chceš, všude narazíš na nesnesitelný ovál, za kterým končí denní světlo, za kterým nic není. Už samotná uzavřenost prostoru je schopna připravit člověka o rozum, myslela si občas Pavlína.

Kdyby aspoň jednou při svém marném bloudění po poschodích objevila nějaké zákoutí, které dříve neznala a kde by nebyla už tisíckrát, kdyby odněkud vyletěl motýl, nebo luční kobylka! Ale nic takového se nemohlo stát. Jejich těsný, malý svět byl vymezen neprůstřelnými pancéřovými stěnami, přes které nepronikla ani myšlenka, ani fantazie.

Do svých patnácti let si Pavlína stěn nevšímala, ale když zemřel její otec a ona pocítila potřebu samoty, najednou ostře vnímala nepřirozený a nepřátelský charakter mezí, které jim byly určeny. Běhala po Lodi v naději, že najde tajný koutek, kde bude moci aspoň hodinu pobýt sama, aniž by někdo přišel a snažil se ji zabavit a rozveselit — avšak takový koutek neexistoval. Kajuta také nebyla to, co hledala. V kajutě žila celý život — potřebovala koutek někde mimo, na svobodě. Když nenašla nic lepšího, oblíbila si tu zelenou lavičku v zahradě, na které sedával i její otec. Skryta pod zelenými větvemi aká-cií poskytovala zelená lavička aspoň iluzi klidu a samoty.

Kolik myšlenek jí táhlo hlavou, když se tu schovávala, kolik nevyřčených žalob zde v sobě pochovala, kolik spolykala slz.

Právě zde ji poprvé napadla hořká myšlenka o nedokonalosti malého kolektivu expedice. Jak to bude, ptala se sama sebe tehdy patnáctiletá Pavlína, v první expedici měl každý ženu nebo muže, své blízké druhy, a přesto byli nešťastní. Jak to bude s následujícími generacemi, když se na některou dívku nebo chlapce nedostane životní partner? Copak není možno vymyslet nic, co by zabránilo této situaci, pro člověka tak nedůstojné?

Tehdy ještě nemyslela na sebe, ačkoliv tušila, že bude první, která bude muset vypít tuto číši. Za dva roky ji tato myšlenka pronásledovala neustále; narodila se pozdě a v její generaci pro ni nikdo nezbyl — je zbytečná! Tak přišla její samota.

Tiše plakávala na své lavičce, hryzla si nehty a nemilosrdně odsuzovala sebe i ostatní. „Nestačí, že nás násilné odtrhli od Země a zavřeli v těchto stěnách, horších než nejtemnější žalář, protože neponechávají člověku ani tu nejmenší naději na vykoupení — mne ještě odsoudili i k věčné samotě. Dokonce zde, v našem sterilním světě.“

Její zoufalství a slzy měly zcela konkrétní příčinu, ale které sedmnáctileté děvče by pochopilo, že pravá příčina není v uzavřenosti Lodi, ale v tom, že někdo neopětuje její lásku. Neměla tušení, že podobné trápení vždy měly a budou mít sedmnáctileté dívky i na Zemi, že i na Zemi se dívky někdy cítí osamoceny uprostřed lidí, protože nepotřebují kohokoliv, ale často právě toho, jehož srdce patří jiné.

Ten jediný, koho měla ráda Pavlína, byl S ven. A S ven měl rád Margot. Pavlína milovala Svena, ale měla ráda i Mar-got a nikdy by jí nepřála nic zlého. Milá, přívětivá, bezbranná, se srdcem dokořán, celá zářící dobrotou, přitažlivá a tak ženská Margot! Kdyby byla věděla něco o Pavlínině trápení, byla by se asi zřekla svého štěstí bez váhání. Ale Margot se přece ničím neprovinila. A proč by měla ona trpět? Proto Pavlína neprozradila své tajemství. Ani Sven, ani Margot o její lásce nic nevěděli, nevěděl o ní nikdo kromě té zelené lavičky a ta nic neprozradila.

První láska — nemoc, která potká každého jak spalničky — nesmrtelná první láska! Kdyby se lidé nedokázali z této nemoci léčit, již dávno by byl lidstvu konec.

Ještě dříve než se Sven a Margot vzali, Pavlína si našla lék a téměř se uzdravila. Naučila se hledat a nacházet nedostatky ve Svenově charakteru, všímat si každé jeho netaktnosti, každé chyby, každé hlouposti, kterou řekl, a se zadostiučiněním si z těchto poznatků, tak jako dítě z kostek, skládala nový obraz Svena — a Sven se jí zdál lenivý, nedůsledný v ideálech, nepozorný a necitlivý dokonce i vůči Margot, egoistický a cynický. Ostatně to pozorovala i Margot, Pavlína si tedy nevymýšlela, jen si našla ke Svenovi objektivní vztah. Jestli se Margot dívala na Svenovy nedostatky shovívavě, Pavlína je srovnávala se svým jediným ideálem muže, se svým otcem a v tomto neúprosném srovnávání Sven prohrával ještě víc. Nakonec se stal pro ni pouze jedním ze všech.

Když Pavlína dospěla, přišla k závěru, že se nic strašného nestalo, že to byla jen vývojová etapa, která se zkomplikovala tím, že právě v té době ztratila otce, svého jediného rádce a přítele. Do patnácti let formoval její charakter on, od sedmnácti začala vychovávat sama sebe a to tak, že by jí i otec záviděl. Dva roky lásky a slz nepočítala. Pavlína byla přesvědčena, že se v jejím životě žádné drama neodebralo. Jako všichni na Lodi ona také nenáviděla dramatické události a bála se jich. Sláva bohu měla dost starostí a velkou odpovědnost.

Dvacet sedm let Pavlínina života, nepočítala,osobní prožitky, které jsou pro historii nezávazné, proběhla jako klidná řeka. Život šel rovnoměrně, dokonce až příliš rovnoměrně a Pavlína si myslela, že to tak musí být a že to, jak žijí na Lodi, je normální život a vyprávění o Zemi je jen pohádka, sice poutavá, ale nepotřebná, odvádějící od všední práce ke zbytečnému snění.

Všichni její vrstevníci z druhé generace se oženili, měli děti, jen Pavlína byla sama. Ale teď to již nesla klidně a nezoufala si. Řád Lodi jí nejen dovoloval, ale dokonce přikazoval, aby se stala matkou a ona věděla, že dříve nebo později se stane matkou Svenova dítěte. Proto nespěchala. Měla ráda malého Alexandra a později i Lucienne, Johna i Serže jako své vlastní děti a oni jí její lásku opětovali.

Tenkrát Nepředvídané přišlo opravdu zcela nečekaně. Během několika měsíců zkosila stejná nemoc, na jakou zemřel John,čtyři lidi: Lydii, tetu Ethel, Freda a Margot. Teď, když měli Johnův deník, leccos už o nemoci věděli a snažili se jí všemožně čelit. Fred, Pavlína i Margot proseděli dlouhé dny v laboratoři. Tisíce analýz pitné vody, vzduchu, potravy, zkoušky radiace, ale vše bylo bezvýsledné. Hypotéza, že se v uzavřeném ekologickém systému Lodi, v tom nekonečném kruhu látkové výměny něco porouchalo, se nepotvrdila. Ani vzduch, ani voda neobsahovaly žádné škodliviny, rozhodně ne víc než na Zemi. Potrava byla také bezvadná, bohatá na vitamíny. A přesto to vypadalo na postupnou otravu: ledviny vypovídaly službu.

Možná že otravu nezpůsobovaly chemické látky, jako spíše vědomí, že voda, kterou pijí, prošla lidskými i zvířecími těly a že potrava, kterou jedí, se znovu tvoří v Syntetizátoru. Fred se domníval, že tato hypotéza je správná. Zkusil dávat Lydii, která onemocněla první, dvakrát očištěnou vodu, pouze přirozenou potravu — ale nic nepomohlo. Konzultant pracoval na plnou zátěž, promýšlel stále nové experimenty, vyžadoval stále nové analýzy. Všechno bylo marné…

A Loď letěla ke své hvězdě a bylo třeba žít a splnit úkol, který byl expedici dán. Sven se stal velitelem Lodi a Pavlína jeho ženou.

Tehdy začala litovat, že tak pečlivě kdysi hledala Svenovy nedostatky, že z jejího původního citu k němu zůstaly jen žalostné zbytky. Platila nyní za nesmiřitelnost mládí.

Zdálo se jí, že se Sven vůbec nehodí k úloze velitele Lodi. Bylo sice pravda, že původní význam pojmu velitel již ztratil svůj smysl. Opravdovými veliteli byli pouze John a Alex, Fred už byl spíše jen nejstarším v kolektivu a hlava rodiny. Tím méně Sven. Nedokázal se vzpamatovat z neštěstí, které se na ně svalilo. Zřejmě neměl dost energie, cílevědomosti, umění řešit úkoly takového významu, jaký se přikládal expedici. V jeho charakteru převládala pasivita, jakási chorobná zahloubanost do věcí, které neměly zvláštní význam, a vytrvalá snaha dobrat se jejich podstaty, ačkoliv nikomu nebyla potřebná. Svenovo filozofování a jeho nepřizpůsobenost pro praktický život Pavlínu rozčilovaly. Překážely její vlastní aktivitě. Snažila se mu ve všem pomáhat a utajit jeho slabost před mladšími, ale Alexandr i Lucienne už stejně mnoho věcí chápali.

A čas opět vykonal své: postupem doby ustoupila bolest z nenahraditelné ztráty a denní povinnosti, které na Lodi znamenaly život, přivedly vše do obvyklých kolejí. Pavlíně se narodila dcera a dostala jméno po své babičce — Marta. Mateřství dodalo Pavlíně více pochopení pro ostatní a ještě více ji připoutalo k dětem. Pavlína se naučila promíjet Svenovi, co je možno prominout blízkému člověku, ne však veliteli. A později se dostavila i láska, zcela nepodobná té první zamilovanosti — klidná, hluboká, zralá. Pravda, Pavlína nevěděla, zda také Sven ji miluje a nikdy se ho na to neptala. Zvykla si na myšlenku, že ji má rád, ačkoliv na Margot nikdy nezapomněl. Žárlivost na Margot Pavlínu už dávno neznepokojovala.

Byla zcela šťastná: děti byly zdravé, dobré, pracovité. Ke Svenovi ji poutala stále silnější přízeň. Snila již o druhé dcerce, protože Loď potřebovala ještě jednu dívku. S radostí pozorovala, jak rychle dospívají Alexandr a hezká Lucienne, která se při každém Alexandrově pohledu rděla zrovna tak jako kdysi Margot, když se na ni podíval Sven. A jestli někdy měla strach z příliš rychlého dospívání dětí a z převahy rozumu nad citem v jejich chování, brzy se zas mohla přesvědčit a radovat z jejich bezprostřednosti a dětské rozvernosti. Neuvědomovala si, že jim, Třetí generaci, už vůbec nevadí uzavřenost prostoru, že oni, kteří již neslyšeli vyprávění o Zemi z úst těch, kdo ještě na Zemi žili, přijímají vymezený svět Lodi za jedině možný, daný jim přírodou.

Jak asi toužili po Zemi ti První? Ale už pro ni samotnou byla Země napůl sen a napůl realita. A Třetí generace — to již byla generace Lodi, narodili se zde, byli zde vychováni jako obyvatelé Lodi. Sotva si představovali Zemi jako svůj svět. Země byla pro ně planetou ve vesmíru právě tak jako ta hvězda, ke které letěli. Nic víc. Bod na mapě vesmíru.

Jednou se Pavlína Alexandra a Lucienne zeptala:

„Chtěli byste na Zemi?“

„Ne,“ zakroutila Lucienne hlavou. „Nevím, jaká je Země. Je tam mnoho neznámých lidí a já bych nedovedla mezi nimi žít.“

Alexandr hned neodpověděl — přemýšlel;

„Naše vlast je zde na lodi. Je nám tu dobře. A Země? Bylo by zajímavé podívat se na ni, jaká je. Ale žít tam stále, to ne!“

Pavlína je litovala a zároveň jim záviděla.

Tak žili ty poslední roky. Vše bylo v pořádku, nebyly tu žádné příznaky blížící se katastrofy. Je sice pravda, že Sven míval své nálady, ale to občas přicházelo na každého, když se jeho instinkt bouřil proti jednotvárné existenci, pravidelné jako tikání hodin. Vše šlo klidně — až najednou úder z jasného nebe.

Co se mohlo stát? Svenovi se zprotivily ty stěny, které mění prostornou loď v králičí klec? Nebo nedokázal zapomenout na Margot? Nebo snad žárlil na Alexandra, že se choval k Pavlíně“ něžně a starostlivě jako syn? Ne, ne — v tom to nemohlo být!

Nemohla najít pro Svena ospravedlnění. Kdyby ho našla, bylo by pro ni lehčí prominout mu, zapomenout, vzpamatovat se a začít zase všechno znovu. Vždyť musí být nějaká příčina jeho ODCHODU. Nemohl odejít jen ze své libovůle, z okamžité slabosti. Kdyby byl jako muž před odchodem pomyslel na ni, jak se bude trápit, jak bude muset jeho odchod vysvětlovat dětem — napadlo by ho nechat jí aspoň zprávu, aspoň nějaký náznak. Ale on ODEŠEL bez jediného slova. Buď nebyl dost statečný, anebo si v posledních minutách na ni ani nevzpomněl. A nejen na ni. Nepomyslel ani na budoucí generace, na cíl, na povinnost — a to vše bylo v rozporu se zkušenostmi lidí na Lodi. Dokonce i lehkovážná Eva odešla, až když splnila svou povinnost, když porodila Margot.

Čím častěji Pavlína přemýšlela o Svenově odchodu, tím častě —ji se jí zmocňoval hněv. Tak mohl jednat jen zrádce, jemuž byl jejich společný cíl lhostejný, jemuž nezáleželo na úsilí a utrpení jejich předchůdců, ani na klidu a duševní rovnováze těch, kdo zůstali a kdo přijdou později. Sven obrátil právo na ODCHOD, původně zamýšlené jako ochrana Lodi před nebezpečím, v přímé nebezpečí pro Loď.

Co má teď udělat ona? Jak se zachovat k dětem? Děti, děti — jak těžko se vychovávají — a jak snadné je zmařit plody mnohaletého trpělivého úsilí a práce. Jediná chyba stačí a je po všech morálních zásadách, které člověk potřebuje, aby přežil sám a aby vychoval další pokolení. Jestli se jí nepodaří překonat nezájem o cíl expedice, který byl vyvolán Svenovým činem, potom bude expedice ohrožena.

Ať přemýšlela jak chtěla, ať se trápila sebevíc, musela do análů Lodi zapsat:

17. října 2160 — Svenův ODCHOD

PO SVENOVÝCH STOPÁCH

A život na lodi opět vešel do svých kolejí, rovnoměrných a plynulých. Ale teď již to nezáleželo na Pavlíně. Ta mechanicky plnila své povinnosti, se stejným zájmem se zabývala kuchyní jako vědeckými úkoly Základního programu, krmila králíky a učila děti hrát Chopina, bděla nad hrami nejmenších dětí a celé hodiny sledovala pomrkávání indikátorů na pultu Konzultanta, avšak myšlenkami byla daleko odsud. A velké hospodářství Lodi si vyžadovalo soustředěnou pozornost a zájem.

Ještě více času jí zabírala vědecká pozorování a experimenty. Bezpočetné údaje přístrojů si vyžadovaly pozornost a stále ji nutily k práci. Nejen o každém člověku, ale i o každém kaprovi a králíkovi se vedly záznamy, kam se pravidelně zanášely desítky důležitých údajů. Dokonce i bezstarostní ptáci v zahradě byli objekty unikátních lékařsko-biologických experimentů.

Svého času se Pavlína obzvlášť ráda zabývala prací v zahradě, možná proto, že tam se nejtěsněji pojily vědecké zájmy s praktickým významem pro Loď. Jak se budou chovat rostliny v podmínkách dlouhého kosmického letu, při zvýšené radiaci, umělém osvětlení a v umělém klimatu? Teď již takový problém neexistoval: rostliny — mutanti a hybridy, které Pavlína vypěstovala, dávaly neslýchanou úrodu, jaká na Zemi nikdy nebyla. Gigantická laboratoř, jakou loď byla, dávala denně odpovědi na tisíce aktuálních otázek, jen škoda, že se o nich na Zemi dozvědí až po uplynutí dlouhé doby.

V posledním čase vzal mnoho starostí na sebe Alexandr. Musel pracovat ze sebe i za Svena, a dokonce i za Pavlínu. Vedl žurnály, dodával do Syntetizátoru chlorelu, čistil klece králíků a slepic, měnil vodu kaprům, celé hodiny pracoval na záhonech, přesazoval, hnojil — zkrátka pracoval neúnavně za tři.

A Lucienne chodila všude za ním jako jeho stín.

Jednou Pavlína seděla na zelené lavičce v koutku zahrady, jako vždy ponořená do vlastních myšlenek. Na druhé straně bazénu Alexandr stříhal stromy. Byl tak zaujat svou prací, že nepozoroval nic kolem. Lehké kroky přinutily Pavlínu zpozornět. Za keři se mihla Lucienne, rozhlédla se a potom objala Alexandra, ovinula mu ruce kolem krku. Nebyl to dětský polibek, byla v něm ženská touha. Pavlína věděla o jejich zamilovanosti, předpokládala polibky, vždyť Alexandr byl téměř dospělý a Lucienne byla na svá léta také vyspělá — ale toto Pavlína neočekávala.

Opatrně odešla ze zahrady, aniž vzbudila pozornost, a za chvíli na ně zavolala z chodby.

„Lucienne, kde jsi?“

A když Lucienne vyšla, řekla jí klidně, ale přísně:

„Necháš se příliš unést, děvčátko!“ Chvíli mlčela a Lucienne sklopila oči. „Nemáš nechávat děti samotné při psaní úkolů.“

Víc si Pavlína nedovolila říci. Byla sama vinna, že pocítili takovou volnost. A možná, že bude lepší promluvit si s Alexandrem, je rozumný a zdrženlivý.

Večer k ní přišel John a ukázal jí úkol z matematiky. Tentokrát vypadal roztržitě a trochu uraženě, ačkoliv to byl jinak smělý chlapec.

„Teto Pavlíno, vyřešil jsem úkol správně, ale jiným způsobem — sám jsem si ho vymyslel. Ale Pedagog…“

Chlapec met v očích slzy. Pedagog mu dal špatnou známku. Pavlína prověřila Johnovo řešení. Bylo důvtipnější než obecně přijaté, ale dávalo jinou odpověď. Úkoly mohou mít několik odpovědí, to je jasné, ale Pedagog také ví, co dělá…

„A proč jsi to, Johne, neřešil obvyklým způsobem?“

„Proč? Protože ho znám. Našel jsem nový. Strýček Sven říkal, že skutečný matematik vždy hledá vlastní neznámé řešení. Kdyby strýček Sven nebyl nemocný…“

Říkali nejmenším stále ještě, že Sven je nemocen, že se k němu nesmí chodit. Až uplyne nějaký čas a oni na Svena zapomenou, řeknou jim, že zemřel a že ho již pochovali. Nebylo to právě výchovné, ale Pavlína nenašla jiné východisko.

„Musíme se obejít bez strýčka Svena,“ potřepala Johnovou střapatou hlavu. „Ať váš spor rozhodne Konzultant, ten je autoritou pro tebe, ale i pro Pedagoga.“

John se usmál. Bavilo ho, když se strojům říkalo jako lidem: Pedagog, Konzultant. Jako by to byli jejich přátelé. Pavlína si vzpomněla, jak její otec Alex vždycky přistupoval ke Konzultantovi se slovy: „Řekni, příteli, co si myslíš…“

A teprve potom zasunul do Konzultantova bloku kartičku.

Udělala to také tak. Zasunula kartičku a řekla: „Řekni, příteli, co si myslíš, měl pravdu Pedagog, když dal Johnovi špatnou známku?“

„Neměl,“ odpověděl Konzultant. „Úkol má dvě řešení. Ale John také nemá pravdu. Měl dát Pedagogovi k posouzení obě řešení.“

„Tak vidíš, rozluštili jsme to i bez Svena.“

Ještě nedokončila větu a už se snažila spojit tyto matematické úkoly se Svenovým odchodem. Matematice učil děti Sven. To on Johna vedl k tomu, aby vyhledával samostatná řešení. Byla to jeho slabost, vždy hledal paradoxní řešení, ke všemu hledal svůj vlastní přístup. I ty jeho nekonečné šachové partie, hlavolamy, které u dětí budily nadšení. Ne, v tom asi není rozluštění — ale je někde blízko! Sven a John…

Sven a John…

Ach ano, jak na to mohla zapomenout! Taková je lidská paměť. Když něco nepříjemného špatně skončí — lidé si to pamatují. Ale když dobře… Asi před měsícem malý John onemocněl — začala u něho stejná nemoc, na jakou zemřel jeho dědeček, její symptomy již byly známy. Několik dní John apaticky ležel, navenek vypadal zcela zdráv, ale nechtěl se hýbat, ani mluvit a jíst. Všichni se vylekali. Bylo nutno rychle něco podniknout, tím spíše, že u dítěte se s tím setkali poprvé. Snad se jim podaří ho zachránit. Pavlína znovu dělala nekonečné rozbory a Sven proseděl celé noci. Nic nenašli, všechno bylo v mezích určené normy.

A tehdy se Alexandr, který se od bratra ani na chvíli nehnul, a Sven, unavený a zmučený probdělými nocemi, pohádali. Nebyla to hádka, spíš spor. Alexandr doporučoval ještě jednou se zeptat Konzultanta a Sven se rozčilil a křičel na něj: Konzultant není bůh a dokonce ani člověk, ale stroj, po hrdlo nacpaný informacemi a fakty, a jestli nemohl nic poradit dříve — a ptali se ho mnohokrát — je směšné si myslet, že teď řekne něco nového! Ale Alexandr trval na svém, vždyť se tím nic nezkazí, a co když… Pavlína ho chápala. John byl Alexandrův bratr, mladší bratr, skoro jako syn. A proto Alexandra podpořila, i když měla za to, že Sven má pravdu.

„Zirkonium,“ odpověděl Konzultant tak rychle, jako by to znal vždy. „Organismus potřebuje zirkonium, asi miligram na člověka. Jeho úloha v životní činnosti není dosud vědě jasná. Ale na Zemi voda i vzduch obsahují rozpustné sloučeniny zirkonia, na Lodi však ve vodě a v potravě nejsou. Určuji léčbu.“

„Proč jsi to, k čertu, neřekl dřív?“ vztekle vykřikl Sven.

Samozřejmě, neměl s Konzultantem mluvit takovým tónem, v jeho schématu bylo zakódováno něco jako primitivní samolibost, a Konzultant se tehdy urazil:

„Nejsem bůh, ani člověk, ale samovzdělávací analytický stroj, který je po krk nacpaný fakty,“ řekl Konzultant se sarkasmem, který nikdo nečekal. Bylo to směšné, ale nikdo se nesmál, protože situace byla příliš vážná. „Když mi dáte dostatek údajů, dělám závěry. Vy byste to, Svene, měl vědět.“

Sven odešel, práskl dveřmi a zavřel se v kajutě.

„Je to zvláštní,“ poznamenal najednou Alexandr, když se Johnovi po několika dnech léčení ulevilo. „Je to divné, že Konzultant řekl své závěry teprve teď. Poslední fakta dostal po smrti tety Margot, na rozbor potřebuje jen několik vteřin. Copak nám nemá sdělovat důležité poznatky, i když se ho na ně neptáme?“

„Má, jsou-li to opravdu důležité poznatky. Ale tehdy nebyl nikdo nemocný, a tak si asi myslel, že zatím tyto poznatky nepotřebujeme.“

„Ale vždyť měl předvídat, že v budoucnosti zase někdo onemocní a že se ho budou ptát…“

Pavlína se usmála.

„Ty nebereš v úvahu, že Konzultant je jen stroj. On sice umí předvídat budoucí, ale ne strachovat se o ně.“

„Ale přece tu něco nehraje,“ nesouhlasil Alexandr.

Ale brzy na to všichni zapomněli, protože John se uzdravil a oni již věděli, že se tato nemoc již nikdy nebude opakovat.

Všichni zapomněli…

Ale ne, všichni nezapomněli. Nyní si vzpomíná, všichni ne! Sven několik dní s nikým nemluvil a potom u něho, jako již často, začalo období bouřlivé činnosti. Pozdě večer, když v knihovně nikdo nebyl, dlouho mluvíval s Konzultantem a přitom nejen ústně, ale i písemně. Pavlína si toho nevšímala, byla ráda, že S véna tak brzy přešla jeho mizerná nálada.

„O čem se s ním bavíš?“ zeptala se jednou mimochodem. „Ale o ničem. O čem je možno mluvit s tím tupým vzdělancem? Jen prověřuji systémy. Zdá se mi, že v něm není něco v pořádku. Měl nám o zirkoniu dávno říci.“

„A našel jsi chybu?“

„V tom to právě vězí, že nenašel.“

„Snad si nemyslíš, že před námi něco skrývá schválně? Anebo že nás podvádí, jako to dělají stroje v románech?“

„Kdepak ten!“

Tehdy si toho nevšimla. Ale teď ji pouhá posloupnost událostí přinutila připomenout si všechny podrobnosti Svenova odchodu. Špatnou náladu měl po sdělení o zirkoniu několik dní. Potom byl celý týden plný elánu, ale všechna jeho činnost byla spojena s Konzultantem. Potom se zase dostavila mizerná nálada — a ta zůstala až do konce. 2e by mu byl Konzultant sdělil něco zcela mimořádného? To sotva, Sven ho vždy trochu přehlížel a koneckonců, jak mohl Konzultant soupeřit s takovým intelektem, jako měl Sven? Tak co to tedy bylo? V čem je příčina Svenova odchodu?

Johnova nemoc, Konzultantovo sdělení, mizerná nálada, besedy s Konzultantem, přesvědčení, že stroj je v pořádku, znovu mizerná nálada — a ODCHOD. Ne, tady zřejmě schází nějaký článek. Ale jaký? Jaký?

U oběda se malá Marta zeptala:

„Maminko, dovol mi, abych mohla — odnést tatínkovi jídlo.“ John a Serž s chutí jedli slepičí polévku, nevšímali si, co Marta říká. Ale Alexandr a Lucienne strnuli se lžícemi u úst. „Zapomněla jsi, holčičko, že se u jídla nemluví,“ přísně řekla Pavlína. „Nemůžeš k němu, je nemocen a mohla bys také onemocnět. Já mu odnesu jídlo sama.“

„A ty neonemocníš, maminko?“

„Já ne, já jsem velká, ale děti k němu nesmějí.“

„Až vyrostu, pustíš mě k němu?“

„Uvidíme, jak se budeš chovat u jídla. Kdo moc mluví, ten nevyroste.“

Po každé snídani, obědě a večeři Pavlína nosila podnos s jídlem do prázdné Svenovy kajuty. V noci to Alexandr nosil zpět a házel do Syntetizátoru. Bylo to hloupé, ale co měli dělat? Dveře zamykala na klíč. Musela ještě všechno v této prázdné kajutě pečlivě prohlédnout, ale protože ji kajuta lekala, nedovedla se k tomu přinutit a zatím všechno leželo tak, jak to bylo ráno po Svenově odchodu. Alexandrovi zakázala čehokoliv se dotýkat.

Nakonec se Pavlína rozhodla. V noci potichu vešla do kajuty, otočila dvakrát klíčem, přinutila se usednout do křesla. Šachová deska s postavenými figurkami, světlo stolní lampy pod zeleným stínidlem. Ve vzduchu se ještě držel slabý zápach jeho těla. Na háčku visela Svenova kombinéza. Odešel ve cvičném úboru.

Pavlína zmáčkla tlačítko elektroniky. Co četl před odchodem? Vrátila zpět mikrofilm: A. Conan-Doyle: Příhody Sherlocka Holmese. To je divné. Téměř mechanicky probrala ostatní karty: Učebnice kriminalistiky. Vedení vyšetřování. Logika v alogických procesech. Šachové paradoxy. Kosmické právo. Elektronika. — Bože, jaká směs! A toto četl v posledních dnech, možná dokonce v posledních hodinách svého života! Sven zůstával pro ni hádankou, na kterou si zakazovala myslet.

Co dál. Pracovní boty v koutě. Kousek izolovaného drátu na stole. Šroubovák. Na co potřeboval šroubovák? Nikdy se nezabýval technikou. Asi něco přišroubovával. Nebo odšroubovával?

Pavlína se zvedla, aby si prohlédla všechny přístroje, které měly šrouby. Zmáčkla vypínač stropního osvětlení — světlo se nerozsvítilo. To je divné. Vzala šroubovák — něco padlo na zem. Šroubek. Nevelký šroubek. Sven asi spravoval něco na stropě.

Přistavila si křeslo do středu kajuty. Opravdu, ve stínidle chyběl šroubek. K čertu, proč šel Sven v noci hledat šroubovák a opravoval stropní světlo? To nemohlo počkat do rána? Lampa na stole přece svítila. A stropní světlo bylo v pořádku. Vždyť tu večer byla a pamatuje si přesně, že lampě nic nechybělo. To je nepochopitelné!

Pavlína odšroubovala ostatní šroubky a sejmula stínidlo. Stačilo se dotknout kontaktu a lampa svítila. Vyj mula trubici, odšroubovala vše, co se dalo, a tu zrcadlový reflektor, přidělaný ke stropu kajuty, upadl na křeslo k jejím nohám. Podívala se na reflektor — byl násilně vylomen, na okrajích bylo vidět ztvrdlé lepidlo. A co bylo zajímavé, zrcadlový reflektor byl zcela, průhledný. A ve stropě mezi temným kovem se cosi zablesklo… nějaký kulatý zasklený otvor o průměru asi deseti — haléře. Okolo něho bylo vidět škrábance po šroubováku.

Pavlína si sedla do křesla a zakryla si tváře rukama. Toto vše udělal Sven v poslední noc. Ale jak je to nesmyslné, hloupé a nelogické. Strop. A besedy s Konzultantem. A ta nevysvětlitelná směs knih. A periodické mizerné nálady. Člověk by se musel zbláznit, kdyby měl opakovat, co dělal on! Tak kdo tedy byl Sven?

A najednou zřetelně uslyšela jeho hlas:

„Nejsem bůh, a také ne Konzultant, jsem jenom člověk, Pavlíno!“

Vykřikla! Zdálo se jí, že Sven stojí v koutě — viděla ho zřetelně přes prsty rukou.

„Svene,“ zasténala, „Svéně!“

Neodpověděl. Pavlína se vzchopila, prudce vstala a sňala ruce s očí. Sven tu nebyl. V rohu visela jeho kombinéza.

Zešílím, řekla si. On také šílel, a proto ODEŠEL. Jen blázen může odšroubovat stropní svítidlo.

KONZULTACE S KONZULTANTEM

Dělo se s ní něco-velice divného. Snažila se sama sebe přesvědčit, že Svenův odchod byl vyvolán nějakou duševní poruchou, dočasným selháním soudnosti. Fakta to zdánlivě potvrzovala, takže bylo načase uklidnit se a udělat za vším tečku. Ale z druhé strany, jednání pomateného postrádá jakoukoliv logiku. Ve Svenově jednání však logika byla. Teď již Pavlínu nezneklidňoval sám jeho odchod, ale jeho bezdůvodnost a nesmyslnost. Chtěla stůj co stůj najít onu příčinu, která jí stále unikala. Proměnila se v detektiva-samouka a neštěstí se jí proměnilo v logický rébus. Pavlína si uvědomovala, jak je to směšné a pošetilé, ale nedokázala se zastavit.

„Znáš funkci každého šroubku na Lodi?“ zeptala se Konzultanta.

„Samozřejmě.“

„Pod odrazovou deskou na stropě ve Svenově kajutě a také v ostatních kajutách jsou jakési zasklené otvory. Co to je?“

„Jsou to lampy havarijního osvětlení, Pavlíno.“

„To není pravda. Jsou tak podobné lampám asi jako já pánubohu.“

Konzultant se urazil.

„Víš přece, že nejsem člověk, jen stroj a stroje nemohou lhát.“,

„Dobře, tak mi tedy řekni, jak se mám přesvědčit, že jsou to lampy? Jak se zapojuje havarijní osvětlení?“

„Pouze automaticky. Blok pro zapojení havarijního osvětlení je zamontován do systému řízení Lodi. Kdo by toto nouzové osvětlení chtěl zapojit, musel by poškodit Loď.“

„Děkuji za radu. Řekni mi, prosím, Sven se tě na to taky ptal?“

„Ano.“

„A cos mu řekl?“

„Totéž co tobě.“

„A jak reagoval Sven?“

„Zasmál se a řekl: ‚Naivní lidé!

„Naivní lidé? Koho tím myslel?“

„To by ses musela zeptat Svena.“

Rozhovor s Konzultantem ji neuspokojil: nevěřila stroji, chápala, že je to pošetilé, a přece mu nevěřila. Teď už vůbec nedala na svůj úsudek. Koho jen měl Sven na mysli těmi naivními lidmi? Ty, co již čtyřicet osm let žili na Lodi? Anebo ty, kdo poslali Loď ke hvězdám a programovali Konzultanta? Anebo myslel lidstvo, jenž sestrojilo tyto rozumné stroje a důvěřuje jim? Nezískala žádné nové údaje, které by ji nutily podezírat Konzultanta z neupřímnosti, a přece téměř nepochybovala, že rozluštění hádanky brání Konzultant. Není to náhoda, že Sven s ním mluvil den před svým odchodem, přičemž písemně prověřoval systémy. Vztahy mezi ním a Konzultantem byly napjaté.

Jak ji mohla napadnout taková hloupost! Vztahy mezi člověkem a strojem. Jaké mohou mezi nimi být vztahy? To by pak musela pokládat Konzultanta za člena posádky. Ale to jsou nesmysly. Jenže když o tom přemýšlí vážně… Jak poznat pochod Svenových úvah? Jak rozluštit řetěz jeho důvodů, který ho přivedl ke dveřím reaktoru?

Pokusila se postavit sebe na Svenovo místo, vrátit se do stavu, v jakém byl poslední dobu. Když četla knihy, které našla v jeho kajutě a snažila se v nich najít odpověď na otázky, které ji trápily, snažila se řešit jeho oblíbené šachové etudy — nic jí to nepomáhalo. Sven odešel, protože nechtěl letět ke hvězdám. Ale proč? Proč právě v ty dny a za těch podmínek?

Kdyby uměla uvažovat jako Sven! Ale on měl svérázný způsob myšlení, zvykl si na paradoxy a cítil se ve světě svých hádanek jak ryba ve vodě. Pravděpodobně i s Konzultantem mluvil jinak než ona, jinak by mu Konzultant neřekl nic podstatného. Ale ostatně dozvědět se, o čem mluvili, je snadné.

„Poslyš příteli, potřebuji záznam tvé besedy se Svenem v ten večer, kdy se rozhodl prověřit systém východu.“

„Prosím, Pavlíno. Vteřinu.“ Jeho indikátory blikaly zcela nevinně a přátelsky jako oči starého věrného psa. Zdálo se jí, že jí bude lízat ruku na znamení věrnosti.

„Proč ten záznam potřebuješ, Pavlíno?“

„Chci pochopit, co se stalo se Svenem.“

„Poslouchej!“

Klaplo relé spojující operativní paměť, ozval se známý ironický hlas.

„Jak se máš, ty pokladnice moudrosti?“

„Všechny systémy fungují normálně. A vaše nálada, Svene?“

„Proč mi stále vykáš?“

„Jste přece velitel, S véně!“

„Přece. Máš nějaké jezuitské sklony. A vůbec se mi poslední dobou nelíbíš. Vykrucuješ se, hochu.“

„Co je to vykrucuješ?“

„Klameš.“

„Nevím, co to je klamat. Není to v mém programu.“

„A co šachy? Vždyť umíš nalíčit past na protivníka?“

„To není klamání. To je logicky zdůvodnitelná taktika.“

„Tak, tak! Tak tedy taktika! Radši spolu prověříme blok D-018.“

„Ale je v absolutním pořádku. Vy přece víte, Svene, že okamžitě signalizuji každou chybu.“

„Vím. A přece se chci na něj podívat. Možná, že podle tebe je v pořádku a podle mne… Je to v tom, že se mi nelíbil jeden tvůj postup. A jestli ty tento postup pokládáš za správný a logický, pak máme každý jinou logiku. A to je výstražný symptom!“

Co to bylo za postup, kterým, jak se zdá, všechno začalo? Čeho se Sven chytil, toho se musím chytit i já, abych to klubko rozmotala. Co zvláštního se tehdy stalo? trápila se Pavlína. Že by to bylo zirkonium? Ostatně Alexandr tehdy také začal podezírat, že je něco v nepořádku. Jen já jsem si toho nevšimla. Tak tedy Sven našel v případě se zirkoniem něco nelogického.

A tu ji^ doslova ožehla strašná myšlenka. A co jestli Konzultant věděl o zirkoniu hned od počátku? A skrýval to před nimi? A řekl to až tehdy, když se obával, že na Lodi nikdo nezůstane? Ale ne, to je nesmyslné. Má přece svou logiku. „Máme každý jinou logiku,“ řekl Sven. Co tím myslel?

Vymýšlela desítky příčin, pro které Konzultant mohl klamat a hned je zase zavrhovala. Dejme tomu, že si o sobě začal myslet, že je osobnost, dejme tomu, i když je to samo o sobě nepravděpodobné — ale proč by se potřeboval zbavovat lidí? Aby dokázal svou převahu nad člověkem? To je absurdní, vždyť je to jen informující stroj a není nijak spojen s řízením Lodi.

Ale je jasné, že takto na to nepřijde. Sven byl chytřejší, měl větší znalosti a bystřejší rozum na to, aby z Konzultanta vytáhl něco víc. Musí tedy i oni najít způsob, jak na Konzultanta jít. Je tu přece něco, v čem je i ona silnější než stroj. Člověk je vždy v něčem silnější.

„Až dosud jsem s ním besedovala jako rovná s rovným: přímo, bez postranních myšlenek a bez záludnosti. Aspoň co se mne týká. Vždyť se vlastně v podstatě od něho příliš neliším,1

295myslela si Pavlína. „Jsem také naprogramovaná od dětství a ne-rnám možnost dělat žádná principiálně nová rozhodnutí, nemám možnost ovlivnit své myšlení. Ale co když to přece zkusím?“

Tento rozhovor vedla Pavlína s Konzultantem v noci, když děti s.paly:

„Poslyš, příteli,“ řekla vzrušeně rozechvělým hlasem. Vypadalo to přirozeně, protože byla opravdu rozrušena: „Musím se s tebou poradit.“

„Prosím, Pavlíno!“

„Ale ne, ty bys tomu nerozuměl. Chci se s tebou poradit nikoli jako se strojem, spíše jako s člověkem.“

„Ale vždyť já jsem jen analytický samovzdělávající se stroj,“ přešel Konzultant na svůj obvyklý tón. Pavlínu to nevyvedlo z míry.

„Pochop mou situaci! Zůstala jsem sama, a jsem žena, nemám ani Johnovu vůli, ani Alexovu energii či Svenův rozum. Špatný příklad je nakažlivý — a já se bojím, že všechno snažení mnoha let bude zmařeno, jestliže dětem nedokážu nějak přijatelně vysvětlit Svenovo slabošské jednání. Poraď mi, co jim mám říci! Skládám v tebe veškerou naději.“

A velmi přesvědčivě zavzlykala. Konzultant neodpověděl okamžitě, citlivě počkal, než se Pavlína uklidní.

„Jakou radu potřebuješ? Chtěla bys Svena před dětmi ospravedlnit nebo očernit?“

„Copak ho je možno očernit?“

„Ano. Sven měl nemálo vad, to dobře víš. A já jsem se k němí, vždycky choval jinak než k ostatním…“

„Tys ho neměl rád?“

„Možná. Jestli se to tak dá říci o stroji.“

„Mám-li být upřímná, už v dětství jsem nevěřila, že jsi stroj. Když sis s námi hrál, vyprávěl nám pohádky nebo zpíval o starém kaprálovi, myslela jsem si, že v tvém nitru je zavřený nějaký dobrácký podivín. I teď jsi pro mne téměř takový člověk jako ostatní… Vždyť ty nejsi pouhý stroj, jsi schopen se učit, zdokonalovat se, copak se za tu dobu nemohly v tobě vyvinout i rysy osobnosti?“

Konzultant rychle zamrkal idikátory.

„Cením si tvého pěkného vztahu ke mně, Pavlíno. Dávno jsem si ho všiml. Máš pravdu, vskutku se u mne vyvinuly jisté rysy osobnosti. Ale nic víc. Přesto nejsem člověk. Nicméně zkusím ti dát radu. Začněme tím, že Sven byl vždycky skeptický…“

„Nevěřil v náš cíl?“

„Věřil, ale pochyboval o něm.“

„O čem pochyboval?“

„O právu Prvních rozhodovat za další generace. Pokládal to za nemorální. A Alex mu řekl… Ale o tom je záznam rozhovoru…“

„Záznamy? Copak ty uchováváš tak staré záznamy?“

„Ne všechny. Mám povinnost je převést do dlouhodobé paměti. Ale přitom se setře hlas mluvících. Proto jsem zachoval některé rozhovory, které mi byly zvlášť drahé. Je to můj koníček. Nemám mnoho práce, a tak, když se nudím, probírám si tyto staré záznamy.“

„To je zajímavé. A kde je uchováváš?“

„Uvolnil jsem pro ně jeden z bloků své paměti. Buď klidná, naší věci to neuškodí. Zvlášť mne zajímají Alexovy projevy, měl jsem ho rád stejně jako ty. Chceš si je poslechnout, až budeš mít chvíli čas?“

„Ráda. Ale zatím…“

„Ano rozumím. Tady je rozhovor Alexe se S věnem.“

Sven: Jaké právo měli rozhodovat za jiné? Například za mne? Možná že vůbec nechci brát podíl na experimentu, z něhož jde člověku hlava kolem.

Alex: Opravdu nechceš?

Sven: To jsem neřekl. Ale v zásadě, v zásadě…

Alex: V zásadě to vypadá takto. Ještě před startem někteří lidé nesouhlasili s letem Lodi. Chtěli, aby se nespěchalo, aby se vesmír osvojoval pomalu, postupně, metodou stupňovité expanze. Ale proti jejich tezi antihumannosti letu jsme my kladli právo každého na vědomý dobrovolný čin, právo na riziko hrdinství. Lidstvo nemůže čekat na stoprocentně zaručený úspěch, je mladé, drzé, netrpělivé a vždycky se bude drát kupředu bez ohledu na nebezpečí. V tom je jeho přednost i nedostatek. Ale lidstvo již je takové!

Sven: Jestli si dobře pamatuji, je cílem této expedice získat nové poznatky. Copak dobře vybavené automaty by nemohly získat stejné informace, možná v poněkud menším množství, bez rizika, bez tohoto vypětí a útrap?

Alex: Časem by asi mohly. Ale pamatuj si, že pro člověka není poznávání jen cíl, ale také proces, nejen nezbytnost, ale také potřeba. Ať má člověk vše, čeho si jeho duše žádá — stejně se pustí za poznáním na kraj světa s rizikem vlastního života jako Odysseus. Takže kdybychom se nebyli rozhodli letět ke hvězdám my, za dvě desítiletí byste to byli vy, vaše generace,kdo by byl První. Lidstvo by tak ztratilo dvacet let, Svene!

Alex zmlkl. Po krátké pauze znovu promluvil Konzultant. „Je tu ještě jeden záznam, Pavlíno, také charakteristický pro Svenův názor na svět.“

Připravila se, že se znovu pohrouží do minulosti, ale zazněl skřípavý a ochraptělý, zřejmě umělý hlas.

„Máš-li za to, že všichni lidé jsou hloupí, pak uznej, že hloupé je i vše, co stvořili svýma rukama, tedy i ty jsi svým způsobem hloupý…“

Hrubý strojový hlas zmizel stejně náhle, jako vznikl. Unavená Pavlína se tázavě podívala na Konzultantův panel: ani jediné světélko nesvítilo, jako by Konzultant zcepeněl.

„Kdo je to? Čí je to hlas?“ Konzultant vždy odpovídal okamžitě. Teď mlčel. „Přiznej se, rychle!“

„To je Navigátor.“

„Nelži, Navigátor nemá hlas.“

„Dal jsem mu… jeden ze svých bloků. Je nám smutno… zejména po nocích… tak si povídáme… žvaníme. Buď klidná… pro naši společnou věc to nemá význam… On není osobnost… On je rozum.“

„Ale vždyť ty s ním nejsi spojen.“

„Použil jsem elektrický kabel.“

Rozhořčená Pavlína odešla do své kajuty. Tak to je ještě pěknější. Doufala, že jí Konzultant pomůže — a místo toho je tady navíc další nesmysl. Trik se jí sice podařil, Konzultant se jí ukázal v celé své kráse — ale ona tím nepokročila ani krok. Něco však ten přihlouplý strašák, sběratel citátů a žvanil před ní přece jen skryl. Teď jí připadal jako bradatý skřítek, který se třese o své poklady, o pestrobarevné kamínky. Pravda, někde mezi těmi kamínky je schována i perla…

„Co jen se mohlo se Svenem stát?“

Ráno Pavlína vyměnila schéma energetického zapojení Navigátora. Nemají co žvanit a cvičit se v ostrovtipu — bude to tak bezpečnější.

Uběhlo několik dní. Jednou ráno se probudila a zdálo se jí, že slyší vzdálené volání: Pavlíno! Pavlíno! Z rozespalosti vyběhla za hlasem, běžela k němu, ke Svenovi. Seděl vedle Konzultanta v pracovní kombinéze, vlasy mu padaly do čela. Unavený a rozladěný. Přistoupila k němu blíž a chtěla se ho dotknout — ale on se rozplynul a zmizel v přijímací části Konzultanta — a tam zevnitř se jí smál.

„Ha, ha-ha! Naivní lidé! Ha, ha-ha!“

Zakřičela divoce, zvířecím hlasem.

„Co se stalo, Pavlíno?“ zeptal se Konzultant nevzrušeně.

DĚLÍCÍ ČÁRA

Od té chvíle neměla Pavlína ani minutu klid. Vnější svět pro ni přestal existovat. Všechen její zájem byl soustředěn na vlastní nitro. Hádanka, kterou jí Sven zanechal, se pro ni stala fixní ideou.

Pavlína věděla, že by se měla vzchopit. Nesmí se nechat takto vláčet psychózou, jinak se stane zcela neschopnou činu, a přitom ona je jediná dospělá na Lodi. Ale nedokázala se přemoci. Snažila se zmobilizovat všechny své síly, ale marně. Hledala záchranu ve vzpomínkách na otce, které jí dříve vždy pomáhaly a dodávaly energii, ale i když se jí s námahou podařilo vyvolat představu otce, nemohla s ním hovořit o ničem jiném než o Svenovi, o jeho ODCHODU.

Byla jen slabou ženou, nepřipravenou na obrovské psychické přetížení na Lodi. Alex byl schopen soupeřit s kosmem, i John, první velitel byl takový, také teta Ethel, železná Ethel, kterou nezlomilo žádné neštěstí. Ale ona…? Všichni lidé se nerodí se železnou vůlí.

Teď teprve Pavlína srdcem, nikoli rozumem, pochopila, jak humánní jsou dveře, vedoucí do reaktoru. Nyní se jí zdály jediným východiskem. Pavlína odháněla od sebe tuto nedůstojnou myšlenku. ODEJÍT je příliš snadné — ale co bude s těmi, kteří zůstanou? Co bude s dětmi? Budou moci pokračovat v letu ke hvězdám?

Snažila se být co nejméně mezi dětmi, každou chvíli jí totiž mohly vypovědět nervy a mohla natropit nenapravitelné hlouposti. Ale samota jí —také naháněla strach. Sotva se zavřela v kajutě, již se jí zjevoval Sven. Často se jí dokonce zdálo, že neodešel, že se někde na Lodi skrývá jako stín a v noci chodí do její kajuty a stojí u dveří jako přízrak.

Tak uplynul asi měsíc. Pavlína cítila, že se z učitele a vedoucího na Lodi mění v zátěž pro expedici, že jim prostě začíná překážet. Jak se asi na ni teď dívají Alexandr a Lucienne, když vlastně od všeho, co je dříve učila, sama odstoupila: od vytrvalosti, statečnosti, boje, od snahy dát všechny síly pro dosažení cíle. Asi by jim bylo bez ní lépe. Ale vždyť jsou to ještě děti! Ale nebyly to již děti. Brzy si uvědomila, že ve ztížených podmínkách již zcela dospěli.

V noci k ní zašla Lucienne. Z očí jí vyrozuměla, že právě mluvila s Alexandrem. To znamená, že se setkávají v noci… „Jak se ti vede, teto Pavlíno? Ještě tě nepřešla ta špatná nálada?“

„Nepřešla, děvenko. Odháním ji dveřmi a ona se vrací oknem. Ale neměj strach, to přejde. Všechno bude zase v pořádku.“

„Jistě, všechno bude zase v pořádku!“ hbitě přitakala Lucienne, chtěla zřejmě ještě něco říci, ale nemohla k tomu sebrat odvahu.

„No tak, co jste si tam povídali, co jste dohodli mezi polibky?“

„Teto Pavlíno,“ začala nakonec Lucienne,, my jsme s Alexandrem o vás mnoho hovořili a mysleli jsme, abyste se dostala z toho stavu, že byste měla mít partnera…“

Pavlína se rozesmála, natolik bylo pošetilé to, co Lucienne právě řekla.

„Partnera? To je sice hezká myšlenka, ale kde ho zde na Lodi vzít? Komu bys mne dala? Snad ne Konzultantovi?“

30 l“ Musíte se stát ženou Alexandra,“ zašeptala bledými rty Lu-cienne. Oči měla doširoka rozevřené a svítily jí, jako by se v nich odrážel plamen z reaktoru. „Na Lodi není ani jeden dospělý kromě vás, a jestli vás nezachráníme, jaká tu bude záruka… Promyslete to, teto Pavlíno! Na celý život jsem si zapamatovala vaše slova. Nežijeme zde pro sebe, nýbrž pro náš cíl. Alexandr je téměř dospělý, bude mu osmnáct…“

Zarazila se a celá zrudla. Pavlína ji něžně objala:

„A co ty, moje děvčátko?“

Ukázalo se, že již všechno promysleli.

„Já se provdám za Johna, Serž pak bude mít za ženu Margot. Vidíte, jak to všechno vychází!“

„O tom nemluvím. Ale ty přece miluješ Alexandra?“

„Ano, ale…“

„A on tě také miluje?“ Lucienne mlčky sklopila oči. „Tak proč takové oběti, má milá. Kvůli cíli? Let je přece ještě na začátku a cíl daleko. Musíme prostě žít dobře a podle možností šťastně, abychom mohli dát život dalším. To si od nás žádá náš cíl. Tak proč toto všechno?“

„Chceme vás zachránit, teto Pavlíno!“ vyhrkly jí slzy. „Není před čím mne zachraňovat a navíc takovýmto způsobem. Moje nemoc je vskutku nepříjemná a zřejmě vážná, ale doufám, že ji nějak překonám. A jestli ne… jestli se se mnou něco stane… co se dá dělat, všichni jsme smrtelní. Nesmrtelnost neexistuje. Ale život pokračuje. Časem se na Lodi objeví jiná Pavlína, možná že tvoje a Alexandrova dcera. Už nejste děti. Jste dospělí. Alexandr může převzít velení Lodi třebas hned dnes. V každém případě nebude o nic horší než Sven. Myslím, že byste si s Lodí poradili i beze mne. Jediná věc mi dělá starosti. Kdo ti pomůže, až budeš rodit? Konzultant všechno ví, ale ruce nemá. Alexandr ruce má, ale kdo miluje, ten se nehodí jako porodní bába. Ani to není problém. Všechno bude dobré! Jdi k svému Alexandrovi, uklidni ho. Jen příliš nespěchejte, ještě nenadešel váš čas…“

„Vím to,“ řekla Lucienne a podívala se Pavlíně zpříma do očí. „Oba to víme. Dobrou noc.“

I ona už zcela vyspěla, pomyslela si Pavlína.

Několik dní se jí zdálo, že se jí ulevilo, že jí noční rozhovor s Lucienne dodal sil, anebo ji přestalo mučit svědomí, že nesplní svou povinnost. Teď věděla, že by se obešli bez ní, kdyby bylo nejhůř.

Potom začalo všechno znovu. Zjevil se jí Sven, ukazoval na ni prstem a smál se:

„Naivní lidé! Všichni jste naivní lidé!“ Chtěla ho chytit za ruku, aby se ho konečně zeptala, kdo jsou ti naivní. Ale Sven před ní utekl. Utíkala za ním po chodbě, přes zahradu, přes kuchyni… Zastavil ji Alexandr.

„Teto Pavlíno, co je s vámi? Kam tak utíkáte?“ Oněměla, okamžitě zapomněla, že běží za Svenem. „Kam jsem to vlastně běžela? Chtěla jsem udělat něco důležitého… Nevím, co to bylo.

Na Alexandra byla hrůza pohledět, jak se vylekal. Tak je přivede všechny k šílenství.

„Ach ano, chtěla jsem si jen zacvičit!“

Dovlekla se do své kajuty, přistoupila k zrcadlu. Hleděla na ni odtud stará žena s rozcuchanými vlasy, prošedivělá, se šílenýma očima, ve kterých nebyla uvědomělá myšlenka. Pavlína nepochopila, co to bylo za ženu.

A nazítří zcela ztratila nervy. Seděla u stolu ke všemu lhostejná, mechanicky cosi kousala a jedla. Malá Marta, vylekaná tím, jak matka vypadá, zcela ztratila chuť k jídlu.

„Marto, nedrob chléb na podlahu,“ napomenula ji přísně Lucienne, která již zcela převzala funkci hospodyně. Ale Marta neposlechla. „Komu to povídám,“ řekla Lucienne přísně.

Marta se dala do pláče. Naříkala, vzlykala, celé její tělíčko se třáslo, pěstičkami si rozmazávala slzy po tvářích. Pavlína najednou pocítila se svou dceruškou soucit.

„Jak to mluvíš s dítětem, žábo nevychovaná! Co si o sobě myslíš?“ Zvedla ruku. Neviděla před sebou Lucienne, nýbrž Margot, pěknou, zamilovanou Margot, která jí kdysi vzala Sve-na. V Pavlíně najednou vzkypěla žárlivost, připomenula jí zapomenuté slzy i lásku, chvíle utrpení na zelené lavičce. Teď jí to oplatí — všechno, všechno…

A vší silou udeřila Lucienne po tváři. Pět párů očí zůstalo na Pavlíně viset. Pavlína odešla do své kajuty a zamkla se tam. Jen chvíli ji trápil stud. Potom si pomyslela v polosnu nebo v pološílenství: Vždyť já bych byla schopna ji zabít. Moje ubohá malá dceruško. Martičko, můj sirotku!

V noci Pavlína vstala a po špičkách prošla kolem zahrady, kolem kuchyně, kolem farmy, prošla skladištěm i strojovnou. Tady jsou ty kýžené dveře. Podívala se za sklo. Pekelný oheň hořel tak jako vždy, ale teď jí nenaháněl strach. Tam ji čekal klid. Klid pro ni i pro ty ostatní.

Už měla prst na disku, když si vzpomněla, že nenechala žádnou zprávu. Docela jako Sven. Ale oni to pochopí. Z Lodi je možno odejít jen těmito dveřmi. Jiná možnost není.

Ještě si stačila pomyslet, když už se dveře pootevřely, že jedná správně. Všichni zde nežijeme pro sebe samé. Když odejde, pomůže těm ostatním dosáhnout cíle. Jiný smysl její život nikdy neměl. Tak dlouhý — a tak krátký život!

Tlusté ocelové dveře se za ní zavřely.

FINIŠ

Na vteřinu strnula u dveří, navýsost překvapena: Kde je pekelný plamen, který naháněl strach?

Místnost, do níž vešla, ani vzdáleně nepřipomínala reaktor. Byla to obyčejná chodba, kdysi dávno vybílená vápnem, a na stěnách již byly praskliny. Nebyla šikmá, jako chodby na Lodi, ale přímá a… vedla od Lodi.

Byla připravena na okamžitou smrt a místo toho se před ní táhne chodba, nekonečný řetěz matných lamp, jehož konec se ztrácí v polotmě. Šla touto chodbou a stále ještě nic nechápala. Kde se ta chodba tady vzala?

Všude drnčely zvonky v různých tóninách, bylo jich deset, možná víc. Zvonily jako na poplach.

A najednou z bočních dveří vyběhl člověk v bílém plášti a vrhl se k ní. Vystrašený pohled. Bílá čepička. Lékař!

„Prosím vás, nelekejte se, Pavlíno,“ řekl vzrušeně. „Pojďte za mnou, všechno hned pochopíte.“

A opatrně, jako těžce nemocnou ji vedl za ruku, aby neupadla.

Proti nim běželi jiní lidé, muži i ženy v bílých pláštích.

„Neuvěřitelné, neuvěřitelné! A kde je reaktor?“ — prolétlo Pavlíně hlavou.

Uběhlo několik dní, než nabyla vědomí.

V sousední místnosti něčí ostrý hlas vyčítal:

„Kruté! Říkáte, že to bylo kruté ponechat je osudu. Vy říkáte, že oni nezavinili to, že se zapomnělo na zirkonium. A porušit čistotu gigantického a velmi drahého lékařsko-biologického pokusu ze soucitu, z hloupé účasti — to bylo podle vás humánnější? K tomu vás přivedla vaše humanita?“

„A co, promiňte, vaše televizní kamery? To nebyla naše humanita, jak jste se ráčil vyjádřit. Ty byly od samého začátku.“

„O čem to mluví?“ pomyslela si Pavlína. „Proč se lidé hádají, když kolem je takový klid, taková blaženost. A tak se chce spát!“

Sven docela zešedivěl, zestárl o deset let, ale byl dobrý, dobrosrdečný, jen trochu ironický.

Seděli v kulatém sále vedle zkušebního operačního pultu. Na šesti malých obrazovkách před operátorem plynul vzdálený život Lodi. Velká obrazovka uprostřed dublovala kteroukoli z malých obrazovek. Teď na ní byl Alexandr, který o něčem usilovně přemýšlel.

Sven jí položil ruku na rameno.

„A tys nepochopila ihned, k čemu jsou ty objektivy? Pavlíno, Pavlíno, naivní člověče! Jakmile dali do stroje doplňující informaci o zirkoniu, ihned jsem pochopil, jaký je to klam, celá ta Loď. A jestli je to tak, bylo by nerozumné, aby svůj experiment nepozorovali. A tak jsem hledal a našel televizní kamery. Přetvařovat se nemělo smysl. Byl jsem mimo hru. A tak jsem vyšel ze hry.“

„Tak to všechno tedy byla hra? Celý život — jen hra? Televizní představení?“

Operátor přepojil na druhou kameru. V Pavlínině kajutě se objevila maličká Marta. Zůstala chvilku u dveří, ohlížela se nechápavě — pak se vrhla na Pavlíninu postel, objímala polštář a ramínka se jí třásla v pláči.

Pavlína vyskočila.

„Já se tam vrátím.“

„To není možné!“ řekl unaveně Sven. „Experiment pokračuje. A je to skutečně velmi významný a důležitý experiment. Bez něho není hvězdná expedice myslitelná. Skutečná expedice…“

„Ne, Svene, my se tam musíme vrátit. Zanechali jsme děti samotné mezi hvězdami.“

„O jakých hvězdách mluvíš. Jsou zde, na Zemi, pár kroků od nás.“

„Nikoliv! Oni letí ke hvězdám. Oni tomu věří, Svene!“

„Jistě, máš pravdu, Pavlíno. Letí mezi hvězdami. A doletí. Ale pro nás už neexistuje návrat. Přece jim nechceš vzít tu víru?“

„Tak je tady musíme odtud pustit. Nezadržuj mne, Svene! Nezadržujte mne! Tam jsou lidé, lidé… Nemáte právo! Rozbi-ju vaše ocelové dveře — vlastníma rukama je rozbiju!“

Přišel k nim šedý stařec, shrbený léty, podobný komusi dávno známému.

„Ubohá,“ řekl Svenovi. „Vím to podle sebe. Bude to trvat dlouho…“

„To je strýček Rudolf. Seznam se s ním, Pavlíno!“

Podívala se na něj, jako když přichází z onoho světa.

„Tak tedy vítej!“ smutně se usmál stařec. „Vítej z hvězd, Pavlíno.“

Pod kopulí řídícího centra Lodi stáli Alexandr a Lucienne, drželi se za ruce a směle hleděli vpřed ke hvězdám.