Chlapík z pekla

German Maximov POSLEDNÍ PRÁH

„Je tvoje rozhodnutí konečné?“

Nápis šel zprava doleva přes celý vchod. Písmena, kdysi pokrytá žlutým olinem, byla nyní již oloupaná a temná. Všude-pronikající prach je pokryl tenoučkou vrstvou. Kovové dveře, potažené plastikem, byly celé popsané posledními pozdravy, které sem napsali ti, kdo jimi prošli a už se nikdy nevrátili.

V koutě ležela hromada věcí, odhozených tisíci těch, kteří tudy prošli: přístroje, které ukazovaly čas, náramky, kovové krabičky na zrnka kanu.

„Je tvoje rozhodnutí konečné?“

Na tuto otázku bylo třeba odpovědět. Jen jedním slovem. Velt vteřinu počkal, snažil se zastavit bušící srdce a sotva slyšitelně řekl:

„Ano.“

Dveře se nehnuly. Zelené oko objektivu napjatě sledovalo každý lingův pohyb. V polotemném tunelu bylo cítit vlhkost.

V zatuchlém vzduchu viselo neživé ticho. Jen někde velice daleko na kruhové dráze drkotaly jednomístné jízdní plošinky. Velt bezděčně napínal sluch a lovil ty tiché zvuky, které pronikaly z povrchu do podzemí. Byl v nich pohyb a tedy i život. Buch, buch, buch — jako by mu někdo nemilosrdně zatloukal do hlavy, do hrudi a do srdce hřeby. Velt stál, poslouchal ty vzdálené zvuky a cítil, že v něm nezůstala téměř žádná jistota. Teď nevydrží, otočí se zády ke strašným dveřím a poběží.A bude hnán strachem běžet tak dlouho, dokud mu srdce nezačne vypovídat službu, dokud neucítí pach čerstvé země a neupadne na trávu, laskanou sluncem.

A potom? Potom bude zase návrat k minulému. Dokud bude žít, budou tu muka svědomí, strašné vidiny při bdění i ve spánku, naplněné myšlenkami těžkými jak kámen — to je jeho minulost. Slzy matek, chladná nenávist otců a bratří, poslední prokletí těch, před kterými se otevřely tyto a dvacet dalších dveří Domů smrti — to je jeho minulost. Nyní je zde. Ale spolu s denním světlem, spolu se životem by se vrátilo i toto všechno. A zrodilo by se něco nového — pohrdání sebou samým pro tu chvíli slabosti.

Velt natáhl ruku a dotkl se vypouklých, oloupaných písmen. Byla chladná a drsná: „Je tvoje rozhodnutí konečné?“

„Ano!“ řekl nahlas a srozumitelně, ačkoliv každá buňka jeho těla, každý jeho nerv křičel „Ne!“ — „Ano!“

Ocelová deska bez hlesu klouzala vzhůru a otevírala průchod. Do tunelu padlo chladné světlo. Velt odtrhl neposlušné nohy od země a vešel do světlého otvoru. Za jeho zády se těžké dveře nehlučně zavřely.

Rozměr místnosti nebylo možné odhadnout. Zdála se i nekonečně velkou i nekonečně malou. To způsobovala zrcadla. Prostor uzavřený a mnohokrát odražený zrcadlovými hranami stěn a deskami na podlaze a stropě působil jako iluze. Zdálo se, že i čas se zde pohybuje od stěny ke stěně, zastavil se a zhoustl, vržen do centra místnosti Poslední zpověď. Ze všech stran se na něj díval jeho obraz — tisíce Veltů s hubenou tváří a nejistýma očima. Neuspořádaně, v tisícihlavém nehmotném davu za povrchem zrcadel viseli Veltové i ze stropu, krčili se mu pod nohama, jako kdyby vyrůstali z podlahy. Velt tu byl sám se sebou. Zrcadla ho rozdrobila na množství střepů a s každým z nich — to cítil téměř hmatatelně — se od něho oddělila minuta jeho života, kapka jeho snů, pomíjivost jeho nadějí. V něm samotném zůstalo tak málo, že už nemělo cenu čehokoli litovat nebo se bát. A tento pocit prázdnoty, která v něm vznikla, přerostl v lhostejný klid. Klid odsouzeného. Velt šel do rohu místnosti a sedl si do jediného křesla, které stálo u kovového stolku. Bylo již odřené a promáčknuté.

Okamžitě se ozval stroj-zpovědník:

„Život odejde, ale svatý oheň velkého Čimpa neuhasne,“ pronesl stroj rituální formuli. „Kdo jsi ty, jenž jsi přestoupil práh?“

Hlas měl měkký, tichý a takový známý, že se Velt zachvěl a mimovolně se otočil. Hledal tu jedinou, které tento hlas mohl patřit. Ale city ho oklamaly — místnost byla prázdná, jen tisíc odrazů lovilo jeho pohled. City lhaly, ale on se tomu nebránil. Opřel se o opěradlo křesla a ponořil se do bezedné tůně paměti. Chladné dlaždice podlahy se rozsypaly, proměnily se v měkký a teplý prach polní cesty a on sám byl teď maličký chlapec v krátkých šatech, sahajících k poškrábaným kolenům. Matka ho volala a on hopsal k ní a zvedal mračna prachu.

„Kdo jsi?“

S rozběhem se jí vrhl do náruče. A ona ho hladila po roztřepaných vlasech a něco mu říkala. Nemohl si vzpomenout, co to bylo, ale její slova byla laskavá a trochu smutná.

„Kdo jsi?“

Silou vůle ze sebe setřepal strnulost. Přízraky minulosti zmizely a rozplynuly se. Dětství utonulo ve víru času.

„Jsem Velt-nipra-ma Gullit, mechanik, čestný ling Sim-Kri.“

„Kdy a kde jsi se narodil?“

„Ve vesnici Icht, která je na sedmém uzlu Velkého kanálu, v Roce květů modré reji. Bylo to před čtyřmi periodami a sedmi obraty.“

Stroj minutu mlčel, jako by zvažoval to, co slyšel. Potom v reproduktoru, schovaném pod kopulí stropu, něco zachraptělo, zařinčelo a mechanický zpovědník začal zpívat: „Maličkého linga potkalo dvanáct nehod. On se směje, ale nevěřte mu…“

Stroj zpíval hrubým stařeckým hlasem a vykřikoval rozpustile jednotlivá slova. V hlase, který se řinul z mechanického hrdla, se v chraptivé melodii mísila otupělost, živočišný strach, zoufalství i bezohlednost. V útrobách stroje to vrzalo, pískalo, skřípalo, jako kdyby někdo neviditelný jezdil na bruslích po rozbitém skle. Veltovi bylo, jako by ho někdo udeřil do tváře. Vyskočil a zíral na strop s očima rozšířenýma děsem. Zároveňs ním vyskočilo a zvedlo hlavu tisíc jeho odrazů. Stroj zpíval. To bylo nečekané a strašné. Jako v horečném blouznění. Stroj se měl modlit s těmi, kteří se chystali na smrt, plakat s nimi, těšit je— ale zpívat? Zpívat neměl. To Velt věděl přesně. „Jiný dům mu nezbyl, jenom Dům smrti.“

Stroj přerušil píseň a oficiálním úředním hlasem se zeptal:

„Rozloučil ses s těmi, kdo jsou s tebou svázáni krví?“

Velt nebyl schopen mluvit, chvěly se mu rty. Stál uprostřed místnosti a viděl, jak v tom zrcadlovém sklepě běhají odsouzenci, šílení děsem, jak bijí pěstmi do ocelových dveří, které se nemohou otevřít, dokud jsou oni živi. A zdivočelý stroj si prozpěvuje pouliční odrhovačky střídavě s posvátnými žalmy. Zpověď, která se změnila v mučení.

„Ale jak jsem mohl vědět, že se porouchal?“ jako kdyby se omlouval před svými odrazy, které se na něj dívaly. „Jak jsem se to měl dozvědět?“

Odrazy mlčely. Velt si sáhl do kapsy, vytáhl několik zrnek kanu a vhodil si je do úst. Narkotikum mělo okamžitý účinek; lehký opar zamlžil jeho vědomí, nervové napětí ustoupilo, svaly povolily.

„Jak jsem to mohl vědět?“ opakoval a klesl do křesla.

„Rozloučil ses s příbuznými?“

„Nemám žádné,“ unaveně odpověděl Velt. „Jsem poslední z rodu Gullitů.“

„S přáteli?“

„Na Sim-Kri zůstalo málo čestných lidí; nemám přátele.“

„Přítel, přítelkyně, přátelé,“ řekl stroj, „přátelit se, spřátelit se, přátelství… Komu mám poslat oznámení?“

„Vrchnímu správci. Ten bude spokojen.“

Ano, Vrchní správce bude spokojen. Ten neumí promíjet urážky. A dopis, který mu Velt poslal, byla tvrdá žádost, a proto urážka despoty. Představivost, podpořená narkotikem, mu předložila tento obraz: tlustý skřet Lak-Iffar-ši Jast kroutí v ruce čtvercem, na kterém je znak Domu smrti se jménem Velta. Potom se obrací ke své suitě a s hranou lítostí říká: „Jaká ztráta, náš nejlepší mechanik spáchal sebevraždu.“

„To se dalo čekat,“ řekne někdo z úředníků, nejspíše to bude dlouhý Kut-Mu,

„v poslední době se nějak divně choval.“ A všichni se usmějí. Jen tak neznatelně, aby neporušili zákony slušnosti.

„Cos udělal v životě dobrého?“

Stroj-zpovědník se uklidnil, jako by také snědl rudá zrnka kanu. Jeho hlas už zase zněl měkce a vemlouvavě, ačkoliv v něm stále ještě bylo cítit stopy skrytého neklidu.

Velt pokrčil rameny, zapomněl, že stroj nevnímá jeho gesta. Udělal něco dobrého? Snad ano. Je těžké prožít celé čtyři periody a neudělat nic hodnotného. Ale co když přece jen? Velt zavřel oči — tak se mu snáze vzpomínalo. Tak například sestrojil „tvrdou trigu“ — celý systém strojů, které dovolovaly dostat se k bohatství Druhého materiálu. To bylo dobré. Jinak by nebyli postavili jeho sochu na břehu Bílého jezera vedle soch velkých myslitelů a mechaniků Sim-Kri. Odhalil zákon vlnění. Jeho práci ocenili — stal se tři sta sedmdesátým šestým čestným lingem Planety. Provedl kolosální pokus s létajícími darny a zvítězil ve sporu s dogmatiky, kteří zavedli nauku o věcném světě do slepé uličky. To ale není hlavní. Chodí okolo a bojí se to sám sobě přiznat. Hlavní…

„Stvořil jsem tebe!“

„Mě?“

„Ano, tebe a celý Dům smrti.“

Mlčení trvalo celou věčnost. Stroj přemýšlel o tom, co uslyšel.

„Říkáš pravdu?“

„Na zpovědi se nelže.“

„Lže,“ řekl stroj přesvědčeně.

„Ale já říkám pravdu. Jsem mechanik Velt z rodu Gulittů a sestrojil jsem tento dům.“

„Dobře,“ smířlivě řekl stroj, „jestli je to tak, tedy víš, co tě čeká.“

„Vím.“

„Pověz!“

Velt se chabě usmál. (Prověřuje mne. Jako učitel žáka lháře.)

„Až skončí zpověď, otevřeš dveře na schody. Čtyřicet schodů. Jeden z nich — nevím, který tentokrát vybereš — bude nabit energií. Náhlý šok a už ne živého, ale ještě ne mrtvého mneshodíš do nádrže s roztokem kuatru. Za sedm minut z čestného linga nezůstane nic.“

„Zůstanou knoflíky a plastik,“ uraženě, jak se zdálo Veltovi, odpověděl stroj. „Ty se nerozpouštějí. Proto jsem už třikrát musel čistit odpadní potrubí.“

Velt se najednou rozveselil. Bylo mu tak veselo, jako nikdy v životě. Prostě se nemohl udržet. Cítil, jak mu veselost stoupá do hrdla a v ústech ho lechtá klubíčko smíchu. Tak stroj má starosti! Knoflíky z plastiku. Čistí potrubí a přitom asi vrčí jak starý dědek, který čistí chodník. Kašle na osudy těch, kteří denně buší na dveře domu, ti ho nezajímají… Jen když nemají knoflíky z plastiku.

„Ty se směješ,“ řekl stroj, „to se stává mnohým. Nervy.“

V reproduktoru zase něco zaskřípělo. Tam uvnitř probíhal nějaký boj. Nejasné zvuky, mumlání, svištění, sípáni — to vše se dralo ven. Další otázku stroj téměř vykřikl, aby přehlušil ten šum.

„A teď řekni, cos udělal zlého?“

Hluk vzrůstal. Zvuky doléhaly ve vlnách a nakonec vletěly do místnosti. Zaplnily ji do posledního místečka, křičely něco svého a tříštily se o zrcadlové stěny. Zvuky naráz ztichly. A najednou nastalo ticho. Jen gong odpočítával jednotlivé údery.

„To je s nimi vždycky tak. Nechce se jim být v archívu.“

„Komu?“ ptal se nechápavě Velt.

„Schématům, která snímám z každého po zpovědi. Je jich už příliš mnoho a pokaždé se snaží procpat se do řečové kontury. Někdy je ani nemohu ovládnout a pak křičí do reproduktoru. Ale tys neodpověděl na otázku.“

„Ano,“ řekl Velt, „i zlo jsem spáchal.“

„Jaké?“

„Stvořil jsem tebe.“

„Nerozumím,“ řekl stroj, „ty si protiřečíš. Právě jsi řekl, že to byl dobrý čin.“

„Dobro může být zlem a zlo dobrem.“

„To je v rozporu s logikou.“

„Ale je to tak.“

„Nerozumím tomu,“ řekl stroj, „jsem unaven. Každý ling znamená nový problém. A mně se pokazily dva bloky v rozhodovacím systému.“

„Neporozumíš, ani když budeš mít tisíc zcela dobrých a fungujících bloků.“

„Ale já chci rozumět.“

Velt našel v kapse poslední zrnko kanu. Hloupý stroj. Co vlastně chce pochopit? Život? Život stojí výš než logika. Láska a nenávist, radost i hoře, štěstí i rozčarování — copak je možné tyto rovnice řešit bez chyby? Kdo určí, kde se končí jedno a začíná druhé? V houštinách citů a myšlenek se dá stejně snadno zabloudit jako v lesích Katony. A bloudit celý život. Jako bloudil on. Velt. A nakonec vyjít na cestu a pochopit, že vede k Domu smrti. Hloupý stroj.

„Chci pochopit,“ opakoval stroj.

„Co?“ zeptal se Velt.

Sehnul se ke stolu a zmáčkl žlutý knoflík, který trčel z boku. Ve středu stolu se odkrylo kulaté víko a automat z nohy stolu podal nahoru číši, plnou vína z plodů stromu tuk.

„Proč jsi řekl, žes jednal dobře, když jsi mne sestrojil?“

Velt polkl první doušek a zaposlouchal se do sebe, očekávaje okamžik, když se mu po těle začne rozlévat příjemné opojení.

„Byl jsem přesvědčen, že dělám potřebnou a dobrou věc. Myslel jsem, že dům bude lingům pomáhat…“

„Umírat?“

„… Žít.“

„Tomu nerozumím.“

No ovšem. Nemá smysl vysvětlovat to stroji. Copak ten pochopí, že skutečná svoboda je především svoboda rozhodnout se o svém životě? Proč musí ling žít, když už se mu nechce? Copak nelze jednat podle příkladu svatého Čimpa, který skončiv své dílo, viděl, že jeho život už není nikomu potřebný a dobrovolně podstoupil smrt na hranici? Tak si to myslel on, nejlepší mechanik Planety, když přemýšlel o projektu. Tak se to domníval ještě nějakou dobou poté, když už byl dům postaven. A ostatní ho v této myšlence stále podporovali. Sám Vrchní správce s Veltem o tom mnohokrát mluvil. Mluvil o krizi, která už šestou periodu ničí ekonomiku Planety. Mluvil o miliónech lidí bez práce, kteří by chtěli skončit život, ale nemohou se k tomu odhodlat ze strachu, že pohřeb bude jejich pozůstalé stát mnoho peněz. Pro ně je Dům smrti dobrodiním. A starci? Ti bezmocní starci s třesoucíma se rukama a s prázdným pohledem? Jsou kamenem na krku své rodiny, nadbytečnými ústy, která vyjídají společnost. „Až zestárnu,“ řekl Lak-Iffar, „a mé ruce už neudrží Svaté žezlo, sám přijdu do Domu smrti.“ A dále řekl: „Ling, který ztratil zájem o život a přesto dále žije, není jen neužitečný, ale dokonce škodí společnosti. Takoví jsou základem nepořádků: vlastní život jim není drahý, proto si necení ani jiných. Dvaačtyřicet stavů, na něž je rozdělena naše rozumně organizovaná společnost — to jsou schody, po nichž kráčí naše historie. Každý schod se opírá o ten předcházející. Ti, kteří ztratili zájem, podrývají základy našeho zřízení v naději, že schodiště jim spadne na hlavu. Chtějí zemřít a my jim musíme pomoct.“ Velt kýval hlavou na souhlas a divil se moudrosti a lidskosti Velkého správce.

Moudrost Velkého správce všichni nechápali. Odsuzovali ho. Říkali: je to klam. Říkali: je to proti lidskosti. Říkali: je to zločin.

Možná že v těch slovech byla pravda, ale byla to přízemní pravda těch, kteří neuměli hledět do budoucnosti, pravda zbabělců. Nedávala o sobě znát nahlas, tak aby to všichni slyšeli, zalézala do uší šeptem, odívala se do průhledných šatů narážek, ustupovala a schovávala se, jakmile si ji někdo chtěl prověřit zblízka. Byla příliš nepevná, tato přízemní pravda, a Vrchní správce ji zabil dvěma slovy: sociální demagogie.

Mluvili. Šeptali za rohem. A on, Velt, budoval. Vybral pěkné místo — malou dolinu v Obsidiánových skalách. Vyřezal dům v černých skalách, na povrch vyvedl jednadvacet tunelů. Postavil automatickou kruhovou dráhu, která vyloučila možnost setkání dvou lidí, jdoucích na smrt, u posledních dveří. Předvídal všechno: obklopil dům ochranným polem, docílil bezporuchovosti všech mechanismů, spolu s psychology rozpracoval program zpovědi. Budoval na dlouhé věky, v hloubi duše se těšil nadějí, že si staví památník vlastníma rukama.

„Když jsi dům postavil, ulehčil jsi tím lingům život?“

Velt se zachvěl, už zapomněl na stroj, zapomněl, kde je a proč přišel. V číši už zůstalo jen maličko vína, dva doušky. Potřásl sklenicí a rozvířil kal usazený na dně.

„Ne,“ řekl Velt. „Bylo to všechno naopak.“

Ano, bylo to všechno naopak. Bojoval za falešnou humanitu a tím popřel humanitu skutečnou. Dům uzákonil sebevraždu, a dokonce ji podporoval. Touha po lehkém konci dráždila lingy, obtížené nesrovnalostmi a starostmi života. Přicházeli k ocelovým dveřím a říkali „ano“. A dveře do nebytí se otevíraly. Sem nepřicházeli jen ti, které hnalo utrpení, ale i takoví, které hnětla malicherná urážka, či okamžité zbloudění. A pak se smrt stala módou…

Dům se stal osudem, symbolem porážky. Jeho existence paralyzovala vůli a zbavovala boj smyslu. Byl rozhraním mezi přáním a možností. Nebyla to svoboda žít, ale svoboda umírat. Lež místo naděje, zpověď místo potravy, lhostejnost místo nenávisti. To, co mělo být balzámem na rány strádajících, bylo solí, která rozežírala rány.

A nesmělá pravda, ušlápnutá v prachu, zvedla hlavu a naplnila Veltovy noci hlučným šepotem. Byl to šeptající křik, pláč a nářek. Tak naříká noční pták šun nad střechou domu, který postihlo neštěstí.

Křičela: klam!

Křičela: nelidskost!

Křičela: zločin!

Křičela, že on, poslušný cizí vůle, přinesl Planetě hoře, že žije jako slepý a bojí se otevřít oči.

Je strašné den ze dne ztrácet víru ve svou pravdu. Je to jako jít k propasti se zavázanýma očima. Dopisy pálily v rukou, tisíce dopisů, ve kterých ho proklínali. A hory černých kartónových čtverečků, které mu pneumatická pošta denně doručovala. Byla na nich zcela neznámá jména. Ty bezhlasé kartónové čtverečky, pečlivě orazítkované písmeny DS, každému dobře známými, křičely. Byla to plivnutí do tváře, před kterými není možné se schovat.

On se schoval. Utekl na Druhou pevninu, schoval se v nejhlubším ústraní a začal pracovat jako šílený. Před černými čtverci vystavěl hráz ze vzdálenosti a z desítek sekretářů. Ale sebe ohradit nemohl, nemohl umlčet svého ptáka šun.Půl druhé periody žil vzdálen od společnosti. Měli na něj zapomenout, čas mnoho věcí v paměti zastře. Ale první, kdo s ním promluvil, sotva vystoupil ze superplánu, mu dům připomněl. Byla to stará žena s tváří, na které zbyly jen vrásky. Vzala ho za rukáv a zeptala se ho:

„Řekněte, vážený pane, není to tam strašné?“

„Co?“ zeptal se.

„No tam, v tom vašem domě?“

Trhl sebou. Ale ona ho pevně držela a rychle mluvila:

„Vždyť on byl ještě chlapec, nedávno dostal červený znak…“

Vytrhl se jí a utekl, vrážeje do kolemjdoucích.

A večer k němu přišel Uram-Karach a od něho se Velt dozvěděl o tabletkách. „Docela maličké,“ šeptem sděloval Uram, „jako prášek. Stačí jedna a pocítíš nepřekonatelnou touhu zemřít. Var-Duš, Kam-Dan, Fon-Grun a další, snad si nemyslíš, že odešli dobrovolně? Kdo teď může Lak-Iffarovi říci, že nesouhlasí s jeho Devíti pravidly? Nikdo. Rozumíš?“

Velt dopil, opatrně postavil číši na stůl a sám sobě řekl:

„Je čas skoncovat s tím.“

„Máš ještě čtyři minuty,“ ozval se stroj, „čas zpovědi ještě neskončil.“

„Ať tedy věčnost, která mne čeká, bude o čtyři minuty delší.“

„Spěcháš zemřít?“

„Nikoliv, spěchám, abych tě zničil.“

„Zničil? To ty nemůžeš udělat.“

„Dokázal jsem tě přece stvořit.“

„Nemáš žádné zbraně.“

„Já sám jsem zbraň.“

Vstal, upravil si šat. Usmál se té síle zvyku.

„Jak si myslíš, že to uděláš?“

Věděl, že stroj mu v tom nemůže zabránit. Neotevřel by mu dveře, kdyby měl zbraň, zničil by každý pokus rozbít stroj zvenčí. Zvenčí byl Dům smrti až příliš pečlivě chráněn. Ale tím, že ho stroj pustil dovnitř, podepsal si svůj ortel. Program nepředvídal ochranu před živou bombou, jakou on udělal sám ze sebe.

„Dříve než jsem šel sem, spolkl jsem dvě odměrky sitanu,“ řekl.

„Co je to sitan?“

„Hmota, prášek. Až padnu do bazénu, nastane reakce sitanu s kuatrem a…“

„Výbuch?“

„Kolosální síly.“

„Tak,“ řekl stroj. „To jsi dobře vymyslel. Ale výbuch nebude, já tě nepustím na schodiště.“

„Každý, kdo se sem dostal, musí vstoupit na schodiště. I když to ty nechceš.“

Přistoupil blíže k vnitřní stěně a hlasitě řekl: „Jsem připraven.“

Zrcadla se rozestoupila a otevřela úzký vchod. Přímo pod nohama začínaly první stupně klesajícího schodiště. Velt na ně vstoupil.

„Počkej!“ téměř vykřikl stroj. „Počkej! Umírat je strašné, chceš, pustím tě odtud?“

„To nemůžeš udělat a já to vím.“

„Je to pravda. Buď sbohem! Zapojil jsem záznam celoplanetární panychidy. Vždyť ty jsi čestný ling.“

„Buď sbohem!“

Ohlédl se a zamával svým odrazům v zrcadle. Odpověděly mu stejným gestem.