„Alejgátora pod postelí…“ nedala se zahanbit Bábi.

„Ano, je to tak. Má mocnou ochranu,“ přikývla paní Gogolová.

Aha.

„Mocnou magii.“

„Ještě mocnější, než je ta vaše?“ nadhodila Bábi.

Zavládlo dlouhé a tíživé mlčení.

„Ano.“

.Aha.“

„Prozatím,“ dodala paní Gogolová.

Nastala další odmlka. Neexistovala čarodějka, která by ráda připustila, že její moc na něco nestačí, čarodějky dokonce velmi nerady slyšely, že to některá z nich připustila.

„Předpokládám, že se pokoušíte získat čas,“ nadhodila Bábi Zlopočasná kupodivu nezvykle laskavě.

„Dolaďujete síly,“ přikývla Stařenka.

„Je to opravdu mocná ochrana,“ opakovala paní Gogolová.

Bábi se na svém křesílku narovnala. Když promluvila, chovala se jako někdo, kdo má jisté záměry a rád by zjistil, kolik toho vědí ostatní zúčastnění.

„Jakého druhu přesně?“ zeptala se.

Paní Gogolová sáhla do potahu houpacího křesla, a když se chvilku přehrabovala v jeho záhybech, vytáhla kožený sáček a dýmku. Nacpala si, zapálila a vyfoukla do ranního vzduchu obláček šedivého kouře.

„Jak často se v posledních dnech díváte do zrcadel, paní Zlopočasná?“

Bábi sebou v křesílku trhla tak, že se nešťastný kus nábytku naklonil dozadu a Bábi málem přepadla z verandy dolů do vody. Naštěstí v poslední chvíli získala ztracenou rovnováhu a do temné vody spadl jen její klobouk. Přistál mezi trsy leknínů.

Stačila si všimnout, jak dopadl na hladinu, chvilku se tam vznášel a pak — byl sežrán. Objevil se obrovský aligátor, otevřel čelisti, zuby třeskly a plaz upřel zelenavě zlomyslný pohled přímo na Bábi.

Byla to úleva, když měl člověk konečně záminku, proč si zakřičet.

„Můj klobouk! On sežral můj klobouk! Jeden z těch vašich alejgátorů sežral můj klobouk! To byl ale můj klobouk. Poručte mu, ať mi ho okamžitě vrátí!“

Strhla z blízkého stromu kus liány a švihala s ní do vody.

Stařenka Oggová o krok ustoupila.

„To bys neměla dělat, Esme! To bys neměla!“ zadrmolila poněkud poplašeně. Aligátor zuřivě rozvířil vodu a couvl.

„Takového drzého přerostlého niloka si můžu mlátit, kdy chci!“

„Můžeš, to víš, že můžeš,“ uklidňovala ji Stařenka Oggová, „ale možná…, že bys to neměla… dělat… tím hadem…“

Bábi pozvedla kus liány, kterou svírala v ruce, aby si ji prohlédla. Středně velký žlutohnědý tygří korálovec se na ni vyděšeně zadíval a na okamžik zapřemýšlel o tom, jestli ji nemá kousnout do nosu. pak si to ale raději rozmyslel, sevřel čelisti ze všech sil a doufal, že tím dostatečně naznačuje své mírumilovné úmysly. Bábi ho pustila na podlahu. Had dopadl na prkna a rychle zmizel v nejbližší škvíře.

Paní Gogolová se ve své houpací židli ani nepohnula. Teď se napůl otočila. Sobota stále ještě trpělivě seděl a pozoroval svou udici.

„Soboto, běž a dones paní Zlopočasné její klobouk.“

„Ano, paní.“

V tom okamžiku zaváhala dokonce i Bábi Zlopočasná.

„Přece ho nemůžete nutit k něčemu takovému!“ řekla.

„Ale vždyť je stejně mrtvý,“ odpověděla jí paní Gogolová.

„No dobrá, ale ono už je špatné, když je někdo mrtvý, nemusí k tomu být ještě na kousky,“ trvala na svém Bábi. „Nechoďte tam, pane Soboto!“

„Byl to váš klobouk, paní,“ upozorňovala paní Gogolová.

„To ano, ale…“ odpovídala váhavě Bábi, „…byl to přeci jen klobouk. Do aligátoří tlamy bych nikoho neposlala pro žádný klobouk.“

Stařenka Oggová vypadala zděšeně.

Nikdo nevěděl lépe než Bábi Zlopočasná, jak je takový klobouk důležitý. To nebyla jen součást oděvu. Klobouky definovaly hlavy. Klobouky určovaly, kdo jste. Nikdo nikdy neslyšel o mágovi, který by na hlavě neměl svůj špičatý klobouk, přinejmenším žádný mág, který stál aspoň za slovo. Dokonce i Magráta měla klobouk, i když jej, díky tomu, že se chovala jako zmoklá slepice, nosila jen tu a tam. Ale na tom vlastně nezáleželo, nebylo to přímo nošení klobouku, jako to, že jste jeden měli, abyste ho nosit mohli. Každá profese, každé řemeslo mělo svůj klobouk. Proto mají klobouky i králové. Vezměte králi korunu, a zbude vám někdo, kdo je dobrý jen k tomu, aby měl slabošskou bradu a v příhodný čas kynul zástupům. V kloboucích byla síla. Klobouky byly důležité. Lidé ovšem také.

Paní Gogolová několikrát popotáhla z dýmky.

„Soboto, běž a dones můj nejlepší klobouk, ten, který si beru, když jedu jednou za čas na cesty,“ řekla.

„Ano, paní Gogolová,“

Sobota na okamžik zmizel v chatrči a pak se objevil s velkou kulatou, otlučenou krabicí, převázanou provázkem.

„To nemohu přijmout,“ řekla Bábi. „Nemohu si vzít váš nejlepší klobouk.“

„Ale ano,“ přikývla paní Gogolová. „Já mám ještě jiný. Ó ano. Mám ještě jeden jiný, skvělý klobouk.“

Bábi opatrně položila krabici na zem.

„Tak se mi zdá, paní Gogolová,“ řekla, „že zdaleka nejste to, na co vypadáte.“

„Ale ano, jsem, paní Zlopočasná. Nikdy jsem nebyla nic jiného, právě tak jako vy.“

„To vy jste nás sem přivedla?“

„Ne tak docela. Vy jste se sem přivedly samy. Přišly jste sem ze svobodné vůle. Abyste někomu pomohly, je to tak? Samy jste se rozhodly, že to uděláte, mám pravdu? Nikdo vás do toho nenutil, že? Kromě vás samotných.“

„V tomhle má pravdu,“ souhlasila Stařenka. „Byly bychom cítily, kdyby v tom byla magie.“

„Pravda,“ přikývla Bábi. „Nikdo nás nenutil, jen my samy. Jakou hru to hrajete, paní Gogolová?“

„Já nehraju žádnou hru, paní Zlopočasná. Chci jen zpět to, co mi patří. Chci spravedlnost. A hlavně chci zastavit ji.“

„Ji koho?“ naklonila se kupředu Stařenka Oggová.

Bábina tvář ztuhla jako maska.

„Tu, která za tím vším stojí,“ odpověděla paní Gogolová. „Aga by na nic z toho všeho nepřišel, ten nemá v hlavě ani piliny, paní Oggová. To ona. Ona s tou svou zrcadlovou magií. Ona, která touží po moci a po tom, aby mohla všechno kontrolovat. Ta, která tady vládne. Ta, která si zahrává s osudem. Ta, o níž paní Zlopočasná všechno ví.“

Stařenka Oggová propadla naprostému zmatku.

„O čem to mluví, Esme?“

Bábi něco zabrumlala.

„Cože? Já ti nerozuměla,“ zesílila Stařenka hlas.

Bábi Zlopočasná zvedla hlavu a bylo vidět, že má tvář rudou vztekem.

„Ona myslí moji sestru, Gyto! Slyšíš? Rozumíš? Pochopila? Došlo? Moji sestru! Chceš, abych ti to opakovala ještě jednou? Mám ti říct, o kom to mluví? Chceš, abych ti to napsala? Zatancovala? Moje sestra! O té mluví! O mé sestře!“


„Ony jsou sestry?“ užasla Magráta.

Čaj už jí dávno vystydl.

„Já nevím,“ odpověděla Eliška. „Vypadají tak… jedna jako druhá. Většinu času tráví spolu a jen spolu. Ale cítím, jak mě pozorují. V tom jsou dokonalé.“

„A ony tě nutí dělat všechnu práci?“ zeptala se.

„No, musím jen uvařit pro sebe a pro přespolní sloužící,“ vysvětlovala Eliška. „A úklid a praní mi tak moc nevadí,“ pokračovala.

„Takže ony si vaří samy?“

„Myslím, že ne. Chodí po domě večer, když si lehnu. Kmotřička Lilith říká, že na ně musím být hodná a litovat je, protože neumějí mluvit, a také že mám dohlédnout, abychom měli ve spíži vždycky dostatek sýra.“

„Cože? Ony nejedí nic jiného než sýr?“

„Já myslím, že to tak není,“ zavrtěla Eliška hlavou.

„Člověk by si myslel, že na takovémhle místě sýr nevydrží, protože ho sežerou myši a krysy,“ uvažovala Magráta.

„Víte, to je na tom to legrační,“ pokračovala Eliška, „ale za celý ten čas jsem v domě nezahlédla jedinou myš.“

Magráta se otřásla. Měla pocit, že ji někdo pozoruje.

„A proč se prostě nesebereš a neodejdeš? Já bych to udělala.“

„Kam? A i kdyby, ony mě vždycky najdou. Nebo pro mě pošlou kočího a sloužící.“

„To je hrozné!“

„Řekla bych, že si myslí, že se dříve nebo později provdám za kohokoliv, jen abych se dostala z tohohle domu a od téhle práce,“ uvažovala Eliška nahlas. „A to ne že by se tady praly princovy šaty,“ dodala trpce. „Myslím si, že ty se nejspíš pálí, když už si je nechce vzít na sebe.“

„Je mi jasné, že by sis chtěla život zařídit po svém,“ řekla Magráta rozhodným hlasem, aby dívce dodala odvahu. „Chceš patřit sama sobě a být soběstačná žena. Chceš se emancipovat.“

„Ale já si myslím, že to vůbec nechci,“ zavrtěla Eliška hlavou a mluvila velmi opatrně pro případ, že by bylo hřích odporovat kmotřičce sudičce.

„Ale ano, je to tak, jenže si to neuvědomuješ.“

„Myslíte?“

„Jistě!“

„Oh.“

„Nemusíš si vzít nikoho, koho nechceš.“

Eliška se narovnala.

„Jak moc jste hodná?“ zeptala se.

„Ehm… no… řekla bych…“

„Šaty přišly včera,“ vysvětlila jí Eliška. „Jsou v horním patře, v tom velkém pokoji do ulice. Stojí tam na krejčovské panně, aby se náhodou nepomačkaly. Aby byly bezchybné. Sloužící už dokonale vyleštili kočár. Taky najali zvláštní dveřníky a komorníky.“

„Ano, ale třeba —“

„Myslím si, že si budu muset vzít někoho, koho, koho si ani v nejmenším vzít nechci,“ prohlásila Eliška rezolutně.


Bábi Zlopočasná chodila rozčileně po verandě sem a tam a pod jejími kroky se otřásala celá chýše. Domek se zmateně kýval na vodě a na všechny strany se šířily poplašené vlnky.

„Samozřejmě že šiji nepamatuješ!“ vykřikovala. „Naše máma ji vyhodila z domu, když jí bylo třináct. Obě jsme byly ještě děti. Ještě dnes si vybavuju ty strašlivé hádky! Vždycky jsem to poslouchala z postele a zakrývala si hlavu peřinou! Byla to sobecká a bezohledná poběhlice!“

„Ale vždycky jsi přece říkala, že když jsme byly mladší, byla jsem poběhlice já!“ vskočila jí Stařenka do řeči.

Bábi zaváhala, protože Stařenčina slova ji momentálně vyvedla z rovnováhy. Pak popuzeně zamávala rukou.

„To jsi samozřejmě byla,“ řekla přezíravě, „ale ty jsi k tomu nikdy nepoužívala magii, nebo ano?“

„Já to nepotřebovala,“ odpověděla jí Stařenka s pyšným úsměvem. „Většinou stačilo, když jsem si na sebe vzala takové ty šaty, které mi padaly z ramen, a bylo to.“

„Já vím, dolů z ramen a pláč sebou do trávy, co?“ prskla Bábi. „Jenže ona k tomu používala magii! A k tomu ještě ne nějakou obyčejnou magii. Oh, jak ta byla svéhlavá a umíněná!“

Stařenka Oggová se už už chystala říci: Cože? To myslíš, jako že nebyla zásadová a cílevědomá jako ty, Esme? Jenže se zarazila ještě včas. Nikdo s trochou rozumu nebude škrtat sirčičkami v továrně na výbušniny.

„Chodili si k nám stěžovat otcové různých mladíků z okolí,“ pokračovala Bábi.

„No, na mě si nikdy nikdo stěžovat nepřišel,“ vzdychla si spokojeně rozzářená Stařenka.

„A pořád se prohlížela v zrcadlech,“ nevšímala si jí Bábi. „Byla pyšná jako kočka. Ta se raději dívala do zrcadla než z okna, to byste ji měly vidět.“

„Jak se jmenuje?“

„Líza.“

„To je docela hezké jméno,“ poznamenala Stařenka.

„Jenže teď si říká jinak,“ upozornila je paní Gogolová.

„To bych se vsadila, že si říká jinak!“

„A to ona, tedy je-li to ona, vládne tomuhle městu?“ podivila se Stařenka.

„Jo, panovačná, to taky byla vždycky!“

„Ale proč by chtěla vládnout městu?“

„Má své plány,“ odpověděla paní Gogolová.

„A marnivá? Ta byla marnivá,“ sdělovala Bábi dál jen tak všeobecně světu.

„Věděla jsi, že je tady?“ zeptala se Stařenka.

„Měla jsem takový pocit. Zrcadla!“

„Zrcadlová magie není tak špatná,“ protestovala Stařenka. „Udělala jsem s pomocí zrcadla různé věci. Se zrcadlem si může člověk užít spoustu psiny.“

„Ona nepoužívá jedno zrcadlo,“ upozornila ji paní Gogolová.

„Oh?“

„Používá dvě.“

„Oh! Tak to je něco jiného.“

Bábi Zlopočasná zírala na hladinu vody. Z temné plochy se na ni dívala její vlastní tvář.

Tedy, ona alespoň doufala, že to je její tvář.

„Cítila jsem, že nás celou tu dobu, kdy jsme byly na cestě sem, pozoruje,“ řekla. „Tam je nejšťastnější, uvnitř zrcadel. Uvnitř zrcadel, kde přizpůsobuje lidi k obrazu svých pohádek a příběhů.“

Strčila do obrazu na hladině holí. „Musela se na mě dokonce podívat i v Desiderátině domě těsně před tím, než přišla Magráta. Není to příjemná věc, když místo svého vlastního obrazu najednou vidíte někoho jiného.“

Odmlčela se. „A kde je vlastně ta Magráta?“

„Myslím že kmotřičkosudičkuje,“ odpověděla jí Stařenka. „Tvrdila, že s tím nebude potřebovat pomoci.“


Magráta se cítila poněkud dotčená. Jenže byla taky trochu vystrašená. Když byla Magráta dotčená, bylo to pro lidi dost nepříjemné. Bylo to, jako kdyby na vás útočila vlhká utěrka.

„Dávám ti své čestné slovo,“ prohlásila. „Na ten ples nemusíš, jestli se ti tam nechce.“

„Nedokážete je zastavit,“ odpověděla Eliška zachmuřeně. „Já dobře vím, jak to v tomhle městě chodí.“

„Podívej, vždyť už jsem ti řekla, že nikam chodit nemusíš!“

Pak se na chvilku zamyslela.

„A není tady náhodou někdo jiný, koho by sis vzala raději?“ zeptala se nakonec.

„To ne. Já moc lidí neznám. Nemám možnost se seznámit.“

„Dobrá,“ přikývla Magráta. „Tím lip. Myslím, že nejlepší bude, když tě vezmeme s sebou a odvezeme tě někam… někam jinam.“

„Není nikde jinde, už jsem vám to řekla. Tady je kolem jen bažina. Jednou nebo dvakrát jsem to sama zkusila, a oni pro mě pokaždé poslali vozku. Oni nebyli zlí. Myslím vozku, sloužící a tak. Oni mají jenom strach. Všichni se bojí. Myslím, že se bojí dokonce i sestry.“

Magráta se rozhlédla po stínech, které halily celou místnost.

„Čeho?“ zeptala se.

„Říká se, že tady mizí lidé. Když nějak rozzlobí prince. Něco se jim prostě stane. V Genověje každý velmi slušný,“ vysvětlovala Eliška kysele. „A nikdo nekrade a nikdo nemluví nahlas a v noci nikdo nevychází z domu, jedině na Tlusté úterý.“ Povzdechla si. „Tedy řeknu vám, že tam bych se šla podívat hrozně ráda. Na karneval. Jenže oni mě vždycky drží zavřenou doma. Já jen slyším, jak se to odehrává ve všech ulicích města, a myslím si, že to je den a noc, kdy Genova vypadá tak, jak by měla vypadat pořád. Ne pár lidí, kteří tančí v palácích, ale všichni lidé a roztančené město.“

Magráta se otřásla. Najednou měla pocit, že domů je to hrozně daleko.

„No, možná že s touhle věcí budu potřebovat trochu pomoct,“ řekla.

„Máte přece kouzelnou hůlku,“ upozornila ji Eliška.

„Občas jsou chvíle, kdy ti pouhá kouzelná hůlka nestačí,“ zavrtěla hlavou Magráta. Vstala.

„Ale řeknu ti jedno,“ pokračovala. „Tenhle dům se mi nelíbí. Tohle město se mi taky nelíbí. Popelko?“

„Prosím?“

„Ty na ten ples jít nesmíš. Na to sama dohlídnu —“

Obrátila se.

„Říkala jsem vám to,“ zamumlala Eliška se sklopenýma očima. „Nikdy je neslyšíte.“

Jedna ze sester stála na vrcholu schodiště vedoucího do kuchyně. Její nehybný pohled se upíral přímo na Magrátu.

Říká se, že každý člověk se alespoň vzdáleně podobá nějakému zvířeti. Magráta měla možná v duchu blízko nějakému malému chlupatému tvorečkovi. Pocítila hrůzu všech malých hlodavců, kteří se ocitli tváří v tvář nehybnému pohledu smrti. Tím výhružným pohledem byla k Magrátě vysílána i další poselství: marnost pokusu o útěk, nesmyslnost odporu, nevyhnutelnost zapomnění.

Věděla, že není s to udělat cokoliv. Nohy jí vypověděly poslušnost. Bylo to, jako kdyby s tím nehybným pohledem přicházely povely, které přijímala její mícha. Ten pocit naprosté bezmocnosti hraničil s dokonalým klidem a šťastnou odevzdaností…

„Nechť požehnání navštíví tento dům.“

Sestra se otočila mnohem rychleji, než by to dokázal kterýkoliv člověk.

Bábi Zlopočasná otevřela dveře dokořán. „Ale jeminkote,“ zahřměla. „A božíčku.“

„Jasně,“ přisvědčila Stařenka Oggová, která vyplnila dveřní rám za Bábi. „Božíčku taky.“

„Jsme jen dvě ubohé žebrácky,“ pokračovala Bábi a rázným krokem si vykračovala napříč kuchyní.

„Prosíme od domu k domu o nějakou almužnu,“ sekundovala jí Stařenka Oggová. „Ne že bysme šly rovnou sem, to ani nápad, aby si někdo náhodou nemyslel.“

Chytily Magrátu z každé strany pod paží a zvedly ji do vzduchu.

Bábi otočila hlavu.

„A co vy, slečno?“

Eliška zavrtěla hlavou, aniž zvedla oči.

Bábiny oči se zúžily. „Myslím, že máte pravdu,“ přikývla. „Všichni mají před sebou určitou cestu, kterou musí projít, alespoň to tak někdo řekl. Já to nebyla. Pojď, Gyto.“

„Jako kdybysme tady nebyly,“ přikývla Stařenka rozjařeně.

Otočily se.

Ve dveřích nad schodištěm se objevila druhá sestra.

„U všech bohů,“ prohlásila Stařenka. „Já ji vůbec neviděla přijít!“

„Právě jsme se chystaly k odchodu,“ oznámila Bábi Zlopočasná. „Takže, pokud vám to nevadí, milady?“

Její pohled se srazil s pohledem sestry ve dveřích.

Vzduch zapraskal.

Pak Bábi Zlopočasná procedila sevřenými zuby: „Až řeknu běž, Gyto, tak —“

„Slyším tě.“

Bábi o kousek ustoupila a napůl se ukryla za Stařenčina záda. Uchopila konvici, ze které Magráta, právě když přišly, dolévala do šálků vodu. Potěžkala ji v ruce a přitom se snažila, aby všechny její pohyby vypadaly klidně a nenápadně.

„Připravená, Gyto?“

„Čekám, Esme.“

Bábi vyhodila konvici širokým obloukem napříč kuchyní. Hlavy obou sester se otočily za letícím předmětem.

Stařenka Oggová vystrčila Magrátu ze dveří. Bábi Zlopočasná je zabouchla ve chvíli, když se k nim jedna ze sester s doširoka otevřenými ústy vrhla. Bylo pozdě.

„Vždyť jsme tam nechaly to děvče,“ vykřikla Stařenka Oggová, když pádily ulicí.

„Ony ji hlídají,“ odpověděla jí Bábi přes rameno. „Neublíží jí.“

„V životě jsem neviděla, že by měl někdo takové zuby!“ svěřovala se jí Stařenka.

„To je tím, že ony nejsou někdo. Jsou to hadi!“

Dosáhly relativního bezpečí vedlejší ulice a opřely se o zeď.

„Hadi?“ sípala Stařenka. Magráta otevřela oči.

„To všechno Líza,“ vysvětlovala Bábi. „V těchhle věcech byla vážně dobrá.“

„Opravdoví hadi?“

„Jistě,“ přikývla Bábi zachmuřeně. „Ta si dokázala udělat přátele na to šup.“

„No maucta! Tak tohle bych nedokázala.“

„Ona to taky tenkrát nedokázala na déle než několik vteřin. Teď už víš, co všechno ti umožňují zrcadla.“

„Já — já —“ koktala Magráta.

„Ty jsi v pořádku,“ oznámila jí Stařenka. Pak se podívala na Bábi Zlopočasnou.

„Říkej si, co chceš, ale to děvče jsme tam neměly nechávat. V domě, kde chodí hadi a myslí si, že jsou lidé,“ dodala.

„Je to ještě horší, než si myslíš,“ mračila se Bábi. „Ony tam chodí v lidské podobě a myslí si, že jsou hadi.“

„No dobrá, tak nebo tak. Ani ty jsi nikdy neudělala něco takového. To nejhorší, co jsi kdy provedla, bylo, že jsi lidem tak trochu popletla představu o tom, co vlastně jsou.“

„To je tím,“ odpověděla jí Bábi trpce, „že já jsem ta hodná.“

Magráta se otřásla.

„Takže co, pokusíme se ji dostat ven?“

„Ještě ne. Počkáme, až na to bude ten nejvhodnější čas,“ zavrtěla Bábi hlavou. „Slyšíš mě, Magráto Česneková?“

„Ano, Bábi.“

„Musíme si někde v klidu sednout a promluvit si,“ sdělila jí Bábi. „O.příbězích.“

„A co je s příběhy?“ nechápala Magráta.

„Líza je používá,“ poučovala ji Bábi. „Copak to nevidíš? Je to přece cítit v celé téhle zemi. Všechny ty příběhy, pohádky, známé děje se stahují sem, protože cítí, že tady najdou cestu ven. Ona je sytí podívej, ona chce, aby si mladá Eliška vzala prince nejen kvůli politice a tak dále. To je jen jakési… vysvětlení. Není to ovšem důvod. Ona chce, aby si to děvče vzalo prince, protože to vyžaduje příběh.“

„A co z toho má ona?“ zeptala se Stařenka.

„Ve středu většiny těch příběhů se pohybuje kmotřička sudička nebo zlá čarodějka… pamatuješ? To je to místo, kde do příběhu vstupuje Líza jako… jako…“ Bábi se odmlčela a pokoušela se najít ten správný výraz. „Pamatujete si, jak před nějakým Časem přijela do Lancre taková ta věc, co si říkala cirkus?“

„Vzpomínám si,“ přikývla Stařenka. „Ty holky v blýskavých kalhotách a ti chlápci, co si polévali kalhoty vápnem. Akorát jsem nikdy neviděla slona. Říkali, že tam budou mít i slony, a žádní tam nebyli. Jenže na plakátech slony měli. Utratila jsem celé dva šesťáky a v celém tom jejich prom… prg… pogromu nebyl jediný si —“

„Dobře, dobře, ale já se vám tady snažím říct,“ pokračovala Bábi, jak spěchaly ulicemi, „že tam byl uprostřed takový mužský v černém, vzpomínáte si? Měl knírek a velký klobouk!“

„Ten? Ale ten tam vlastně nedělal skoro vůbec nic,“ přikývla Stařenka. „Stál jen tak uprostřed toho stanu, občas zapráskal bičem a všechna ta čísla se točila kolem.“

„A to je právě to, proč tam byl ze všech nejdůležitější,“ řekla Bábi. „Právě všechny ty věci, které se točily kolem, z něj udělaly toho nejdůležitějšího.“

„A čím vlastně krmí Líza ty příběhy?“ zeptala se Magráta.

„Lidmi,“ zněla stručná odpověď. Bábi se zamračila. „Příběhy!“ řekla. „Tak na to se ještě podíváme…“


Genovu pokryl nazelenalý šerosvit. Z močálů se do města pomalu plížila mlha.

Na ulicích zaplály pochodně. Na mnoha dvorech se pohybovaly tmavé postavy a stahovaly plachty z vozů. Ve tmě zableskly ozdoby z drobných mincí a zacinkaly rohlíčky.

Genovští obyvatelé byli celý rok hodní a tiší. Jenže historie vždycky a v každém kalendáři povolovala utlačovaným jednu noc, ve které mohli alespoň pro danou chvíli poopravit vyšinutou rovnováhu světa. Ta noc se mohla jmenovat Svátek hlupců, nebo Svátek krále fazolí. Nebo dokonce Samedi Nuit Morte, kdy i ti nejubožejší, nejvysávanější a nejzodpovědnější mohli chvíli kopat kolem a užít si legrace.

Alespoň většina z nich…

Kočí a lokajové seděli ve své boudě na jedné straně dvora se stájemi, chystali se k jídlu a stěžovali si na to, že musí pracovat i v podvečer Mrtvé noci. Také se bavili rituálem, který si v minulých dobách vypěstovali a teď ho každý večer téměř obřadně provozovali. Spočíval především v tom, že postupně odhalovali, co jim jejich ženy připravily k večeři, a hned potom záviděli jeden druhému, protože podle jednoho vedle druhého se ženy jejich druhů o své manžely staraly pečlivěji a lip.

Hlavní sloužící opatrně zvedl horní krajíc chleba ze své večeře.

„Já mám kuřecí krk a kyselou zeleninu,“ oznámil. „Nemáte náhodou někdo sýr?“

Druhý kočí prozkoumal svou krabici s jídlem. „Už zase mám vařený bůček,“ stěžoval si. „Ona mi pořád dává vařený bůček, protože ví, že ho nesnáším— Dokonce z něj ani neokrojí tu horní silnou vrstvu tuku.“

„A je to takový ten bílý voňavý tuk?“ zeptal se první vozka.

„Jo. Přesně. Strašný. Je to snad jídlo vhodné na sváteční večeři?“

„Vyměnil bych ho s tebou za kousek salátu a nějaký rajče.“

„Fajn, beru. A co máš ty, Jakube?“

Druhý sloužící stydlivě otevřel svůj překrásně zabalený balíček. V něm byly čtyři dvojité obložené chleby, přepůlené a s odříznutou kůrkou. Na nich byla na ozdobu položená snítka petržele. Byl u nich přiložený dokonce i ubrousek.

„Uzený losos a třená niva s máslem,“ řekl.

„A pořád ještě další kousek svatebního dortu,“ rozhlédl se po ostatních první vozka. „Copak ho vůbec nejíte?“

„Děláme to večer co večer,“ bránil se druhý sloužící.

Bouda se rozezněla hlasitým smíchem. Je všeobecně známá skutečnost, že jakákoliv a sebenevinnější poznámka, kterou pronese čerstvě ženatý či provdaný člen libovolné pracovní komunity, vyvolá okamžité záchvaty veselí mezi jeho, nebo jejími, staršími a cyničtějšími kolegy. To se stává i v případech, že všichni zúčastnění mají po osmi nohou a žijí na dně čpavkového oceánu na velké a studené planetě. Tak to prostě ve vesmíru chodí.

„Hlavně si to co nejvíc užij,“ radil mladíkovi druhý vozka zachmuřeně,“ když se všichni usadili k jídlu. „Začíná to polibky na rozloučenou, koláči, odkrojenými kůrkami, a než se vzpamatuješ, jsou to zbytky od oběda, studenej zadek a přemoudřelá tchýně.“

„Jak já to vidím,“ začal první vozka, „všechno záleží na tom, jak si to —“

Ozvalo se zabušení na dveře.

Pomocný sloužící, který byl ve společnosti nejmladší, vstal a šel otevřít.

„Je to nějaká baba,“ oznámil. „Co chceš, babo?“

„Co takhle hlt pití?“ zaskřehotala Stařenka Oggová. Pozvedla džbán, kolem kterého se šířil mrak odpařujícího se voňavého alkoholu, zamávala s ním a zapískala na papírovou írkačku.

„Cože?“ zeptal se sloužící.

„To je ale ostuda, že musíte dnes večer pracovat, mládenci. Vždyť je svátek! Jupííí!“

„Co se to tam děje,“ začal starší vozka a v tom okamžiku dostihl alkoholový mrak i jej. „U všech bohů! Co je v tom džbáně?“, „Voní to jako rum, pane Travisi.“

Starší kočí zaváhal. Z ulic do boudy doléhala hudba a smích, protože první průvody lidí už se vydaly na cestu. Na nebi se rozzářily první pestrobarevné rakety. Tohle nebyla noc, která se dala prožít bez hltu alkoholu.

„Jaká roztomilá stařenka,“ prohlásil.

Stařenka Oggová znovu zamávala džbánem. „Na zdraží!“ zvolala. „Šábles hoře! Rum vás skol!“


To, čemu by se dalo říkat klasická čarodějka, se objevuje ve dvou základních druzích. V složitém a jednoduchém nebo řečeno trochu jinak: ta první má dům plný magických předmětů a ta druhá ne. Magráta měla od přírody sklony patřit do té první kategorie. Vlastnila kompletní sbírku magických nožů, z nichž každý měl střenku příslušné barvy a čepel pokrytou runami. S těmi noži se dalo dělat všechno, co se obvykle s magickými noži dělá, a ještě jste s nimi mohli nakrájet zeleninu či ukrojit chleba.

Ve většině kuchyní, které nějakou dobu fungují, najdete jeden prastarý nůž, jehož rukojeť je už silně ohmataná, čepel obroušená do podoby banánu a je tak ostrý, že sáhnout potmě do zásuvky s noži je totéž jako lovit plovoucí jablka v akváriu s piraňami.

Magráta měla ten syůj zastrčený za opasek. V tomto okamžiku se vznášela deset metrů nad zemí, jednou rukou se držela násady koštěte a druhou okapové roury. Nohy jí visely v prostoru. S létajícím koštětem by mělo být vloupání hračka. Jak se ale zdálo, tohle nebyl ten případ.

Nakonec se jí podařilo sevřít rouru oběma nohama a rukou se zachytit kamenného chrliče. Zasunula nůž mezi obě křídla okna a poměrně rychle vyhákla západku. Po jisté dávce vzdychání a mručení se dostala dovnitř, opřela se o stěnu a lapala po dechu. Před očima se jí dělaly modré hvězdičky, jako kdyby jí na sítnici dozníval ohňostroj, který křižoval oblohu venku.

Bábi se jí několikrát znovu ptala, jestli šije vážně jistá, že chce tohle dobrodružství podniknout. A Magráta překvapila sama sebe, když si uvědomila, že šije skutečně jistá. I v případě, že by se hadí ženy potulovaly po domě. Být čarodějkou, to mimo jiné znamená chodit i na místa, kam se vám ale ani trochu nechce.

Otevřela oči.

Tamhle byly šaty, navlečené na krejčovské panně uprostřed místnosti.

Nad Genovou se rozzářila klačská svíce. V sametové temnotě vybuchly zelené a rudé hvězdy a hedvábí pošité drahým kamením se v barevném příšeří zalesklo.

Byly to nejkrásnější šaty, jaké kdy Magráta viděla.

S ústy vyschlými jako troud se plížila kupředu.


Nad močálem se převalovala vlahá mlha.

Paní Gogolová zamíchala obsahem kotle.

„Co dělají?“ zeptal se Sobota.

„Snaží se zastavit ten příběh,“ odpověděla. „A nebo… možná, že ani ne…“

Vstala.

„Tak nebo tak, teď nadešel náš čas. Pojďme na mýtinu.“

Podívala se Sobotovi do tváře.

„Máš strach?“

„Já… vím, co přijde pak,“ odpověděl muž-zombie. „I když vyhrajeme.“

„Oba to víme. Ale měli jsme dvanáct let.“

„Ano, to je pravda. Měli jsme dvanáct let.“

„A Eliška se stane vládkyní města.“

„Ano.“


V boudě kočích a sloužících se zatím Stařenka Oggová skvěle bavila s personálem. Vycházeli, jak později řekla, jako maison en flambé.

Pomocný sloužící se nepřítomě usmál na stěnu a sesul se k zemi.

„Tyhle mladý nneska,“ prohlásil první kočí, který se pokoušel ze džbánu vylovit svou paruku, „neumyj… neujme… nevědí, jach pít…“

„Nemáte psí chlup, pane Travisi?“ zeptala se Stařenka a znovu mu naplnila sklenici. „Nebo šupinu z aligátora, nebo jak tomu říkáte ve zdejším kraji?“[32]

„Řek bychsem,“ prohlásil první sloužící, „neměli bysme zašít připravovad chošár, so řícháš?“

„Já bych řekla, že máte dost času dát si ještě jednu,“ odpověděla mu Stařenka Oggová.

„S…rávně,“ přikývl energicky vozka, „Do je velko… ryse. Ob…ravdu velko…ryse. Tak a tejďkom na vás pa…pa…ní Ohohó…“


Magráta o takových šatech často snila. Kdesi v hlubinách své duše, vždycky pozdě v noci, tančila s princi. Ne s takovým zakřiknutým, upracovaným princem, jako byl Verénce tam u nich doma, ale s těmi skutečnými, kteří mají nebesky modré oči a bflé zuby. A v takových chvílích na sobě mívala právě takové šaty. A seděly jí.

Prohlížela si nabírané rukávy, bohatě zdobený živůtek, jemnou bílou krajku. Jak daleko byla tahle nadýchaná krása od jejích… no… Stařenka Oggová jim začala říkat „Magráty“, ale byly to kalhoty, a nesmírně praktické.

Jako kdyby záleželo na tom, jestli něco je, nebo není praktické.

Stála tam dlouho a prohlížela si tu krásu.

Když jí pak po tváři začaly stékat slzy, které ve světle raket měnily barvy, vytáhla nůž a začala šaty řezat na malé kousky.


Prvnímu kočímu klesla hlava přímo do jeho obložených chlebů.

Stařenka Oggová poněkud nejistě vstala. Rozhlédla se po ležících tělech. Protože byla ve své podstatě velmi laskavá, podložila ještě mladšímu sloužícímu hlavu parukou. Pak vyšla z boudy.

K nedaleké zdi se tiskla temná postava.

„Magráto?“ sykla Stařenka.

„Stařenko?“

„Postarala ses o šaty?“

„A postarala ses ty o sloužící?“

„Takže výborně,“ přikývla Bábi Zlopočasná, která se vynořila ze strnu jako duch. „Teď už zbývá jen kočár.“

Po špičkách a s přehnanou opatrností přešly do přístřešku, pod nímž stál kočár, a Bábi otevřela dvířka. Závěsy hlasitě zaskřípaly.

„Pssst!“ zasykla Stařenka.

Na polici u stěny byl kus svíčky a balíček sirek. Magráta po několika pokusech svíčku zapálila.

Kočár se rozzářil jako vánoční stromeček.

Byl strašlivě přezdobený, jako kdyby někdo vzal docela obyčejný kočár a pak ho v uměleckém šílenství přeplácal záplavou dřevořezeb a kbelíky zlaté barvy.

Bábi Zlopočasná ho obešla kolem dokola.

„Trochu okázalý,“ zněl její komentář.

„Mně to připadá jako věčná škoda, zničit něco takového,“ ozvala se Stařenka smutně. Vyhrnula si rukávy, zamyslela se, zvedla sukni a její lem si zastrčila do flanelových spodních kalhot.

„Někde tady musí být kladivo nebo palice,“ řekla a začala se rozhlížet po policích.

„To nemůžeš! To by dělalo příliš mnoho hluku!“ varovala ji Magráta. „Počkej chvilku…“

Vytáhla od pasu tolik pohrdanou hůlku, pevně ji sevřela a mávla s ní směrem ke kočáru.

Na zlomek vteřiny se v přístřešku roztočil vzdušný vír.

„Tak to mě vopláchni,“ zabručela užasle Stařenka Oggová. „Něco takového by mě nikdy nenapadlo.“

Na podlaze ležela velká oranžová dýně.

„To nic nebylo,“ odpověděla Magráta a dovolila si do hlasu přimíchat jistou dávku pýchy.

„Aha! Tak tady máme kočár, který už nikdy nevyjede,“ zajásala Stařenka.

„Hej… poslyš, nemohla bys to udělat i s koňmi?“ zeptala se Magráty Bábi.

Magráta zavrtěla hlavou. „Hm, já si myslím, že by to bylo příliš kruté.“

„Máš pravdu, děvče, máš pravdu,“ přikývla Bábi. „Nic neomluví krutost páchanou na bezbranných zvířatech.“

Oba hřebci ji pozorovali s jistou dávkou koňské zvědavosti, když otvírala plaňková dvířka jejich stání.

„Tak marš ven,“ řekla. „Tam někde venku jsou velké louky plné šťavnaté zelené trávy.“ Vrhla rychlý pohled na Magrátu. „Dostali jste magrátskou amnestii.“

Nezdálo se, že by to na koně mělo nějaký vliv.

Bábi si povzdechla. Pak vylezla na dřevěnou stěnu oddělující stání, natáhla se, každou rukou chytila jednoho koně za ucho a pomalu a ohleduplně si přitáhla jejich hlavy tak, aby měla uši v úrovni úst.

Něco jim zašeptala.

Hřebci otočili hlavy k sobě a podívali se jeden na druhého.

Pak se obrátili k Bábi.

Ta se na ně ušklíbla a přikývla.

Pak…

Je naprosto nemožné, aby kůň zrychlil z klidu do trysku v jediném okamžiku, ale těmhle se to skoro podařilo.

„Co jste jim to, pro všechno na světě, řekla?“ zeptala se užaslá Magráta.

„Kouzelné koňské slovo,“ odpověděla Bábi. „To se Jasoň Ogg naučil od svého předchůdce a já zase od Jasoně. Vždycky to zabere.“

„On to prozradil?“ zeptala se Stařenka.

„Ano,“ přikývla spokojeně Bábi.

„Cože, řekl ti je celý, doslova?“

„Jo,“ přikývla Bábi s kamenným výrazem podruhé.

Magráta zastrčila hůlku nazpět za pas. Jak to udělala, snesl se k zemi čtverec bílé látky.

Ve světle svíčky zazářily lesklé kamínky a zablýsklo hedvábí. Magráta se rychle sehnula a sebrala látku ze země, jenže Bábi Zlopočasné uniklo máloco.

Povzdechla si.

„Magráto Česneková…“ začala.

„Ano,“ přikývla odevzdaně Magráta. „Já vím. Jsem zmoklá slepice.“

Stařenka ji konejšivě popleskala po rameni.

„Nic si z toho nedělej,“ řekla. „Dnes večer za sebou máme skvělý kus práce. Elišce hrozí nebezpečí, že by ji poslali na ples, asi tak, jako že… že… že se stane královnou.“

„Šaty nemá, sloužící nemá, vozkové nejsou k použití, z kočáru je dýně a koně jsou tytam,“ libovala si Bábi. „Chtěla bych ji vidět, jak se dostane z tohohle. Příběhy? Pch!“

„Co uděláme teď?“ zeptala se Magráta, když se vyplížily ze dvora.

„Vždyť je Tučný oběd!“ upozornila je Stařenka. „Nejžhavější noc v roce!“ Ze tmy se pomalu vyloudal gilver a začal se Stařence třít o nohy.

„Já myslela, že se ten svátek Líza pokouší zničit, zadupat do země,“ řekla Magráta.

„To by se zrovna tak mohla pokusit zašlápnout potopu,“ ušklíbla se Stařenka, „nebo se postavit na hlavu a tančit kankán.“

„Mně osobně se to tancování po ulicích moc nelíbí,“ řekla Bábi. „Kolik jsi vlastně vypila toho rumu?“

„Ale jdi, Esme, no tak,“ odbyla ji Stařenka. „Říká se, že ten, kdo si nedokáže v Genově užít, je pravděpodobně mrtvý.“ Pak si vzpomněla na Sobotu. „A já mám dojem, že si v Genově může člověk užít nějakou tu psinu, i když je mrtvý.“

„A neměly bychom přece jen raději zůstat tady. Pro jistotu?“ zeptala se Magráta.

Bábi Zlopočasná zaváhala.

„Co myslíš, Esme?“ nadhodila Stařenka Oggová. „Myslíš, zeji pošlou na ples v dýni, co? Chytnou pár myší, připřáhnou a hurá… co? Hehehe!“

Myslí Bábi Zlopočasné přeběhl obrázek obou hadích sester a ona znovu zaváhala. Ale koneckonců, byl to opravdu dlouhý den. A bylo přece nesmyslné, když jste se nad tím zamysleli, aby to děvče…

„Tak dobrá,“ souhlasila. „Ale žádný kankán netančím, rozumíš, Gyto Oggová?“

„Na ulici se tančí všechno možné,“ přikývla Stařenka. „A tanců je.“

„A taky banánového pití, co?“ řekla Magráta.

„Máme šanci milion k jedné, že na nějaké narazíme,“ odpověděla jí Stařenka se šťastným úsměvem.

Lilith de Tempscire se usmála sama na sebe do dvojitého zrcadla.

„Ach bože, no tohle!“ řekla. „Žádný kočár, žádné šaty, žádné koně. Co si teď ubohá stará kmotřička počne? Božíčku. A asi taky jemináčku.“

Otevřela malé kožené pouzdro, takové, v jakém by skvělý hudebník nosil svou nejdražší pikolu.

Uvnitř byla hůlka, dvojče té, kterou opatrovala i Magráta. Vytáhla ji a několikrát zatočila jejími konci, a tak posunula zlaté a stříbrné prstence do nové polohy.

To zacvakání zaznělo mnohem ošklivěji než kterýkoliv známý opakovači mechanismus.

„A nemám nic jiného než jedinou dýni,“ politovala se ještě Lilith.

Je tady totiž podstatný rozdíl mezi živými a neživými věcmi. Ty první se sice mění na něco jiného velmi těžko, ale není to zcela nemožné. Je to otázka toho, upravit vlastně mentální podobu živého tvora, a té se pak už snadno přizpůsobí zbytek. Jenže neživé věci, jako například dýně — a těžko by si kdo dokázal představit něco méně živého než dýni — se nedají proměnit na něco jiného obyčejným kouzlením. Na to je třeba skutečná, plnohodnotná a velká magie.

Pokud si ovšem molekuly onoho předmětu nepamatují čas, kdy ještě nebyly dýní…

Zasmála se a bilion jejích odrazů, zmenšujících se v křivce zrcadlového vesmíru, se zasmálo s ní.


Tučný oběd se už v posledních letech neslavil ve středu Genový. Zato chýše a chatrče obklopující vnějším kruhem velké bílé budovy byly plné pochodní, ruchu a veselí. Všude byli tanečníci, pojídači ohně, barevné peří a lesklé penízky. Čarodějky, jejichž představa o tom, jak se rozšoupnout, pocházela z domova a omezovala se na velmi umírněný Morrisův tanec, stály na přeplněném chodníku a zíraly s pokleslými bradami na průvod, který procházel kolem.

„Támhle jsou tančící › kostlivci!“ upozorňovala Stařenka, když se středem ulice zatočilo několik strašidelných postav.

„To nejsou kostlivci,“ vysvětlovala jí Magráta, „ale jenom lidé v černých trikotech, na kterých mají namalované kosti.“

Bábi Zlopočasnou někdo strčil do boků. Zvedla oči do rozesmáté tváře neznámého černého muže. Podával jí kamenný džbán. „Dej si, kotě, a pošli to dál.“ Bábi si džbán vzala, na krátkou chvilku zaváhala, ale pak si dala pořádný hlt. Strčila do Magráty a podala jí džbán. „Frght! Ďžisííra!“

„Cože?“ vykřikla Magráta do zvuku břeskné kapely procházející právě kolem.

„Ten muž si přeje, abychom se napily a poslaly to dál.“

Magráta se podívala na hrdlo džbánu. Pokusila se je zcela nesmyslně otřít okrajem svých šatů navzdory evidentní skutečnosti, že jakékoliv bacily byly tou strašnou lihovinou.vypáleny už dávno. Sotva do kapaliny namočila jazyk a pak strčila do Stařenky Oggové.

„Kvíízathuuunáá!“ zasípala a začala si rychle osušovat oči.

Stařenka přitiskla džbán k ústům a pozvedla ho dnem hodně vysoko. Po nějaké chvilce do ní Magráta strčila podruhé.

„Myslela jsem, že ho máme podat dál,“ upozornila Stařenku.

Stařenka si otřela ústa a podala teď už podstatně lehčí džbán jednomu ze sousedů — vysoké postavě stojící po její levici.

„Tak, tady je to, příteli,“ řekla.

DĚKUJI VÁM.

„Máte překrásný kostým. Ty kosti jsou namalovány tak, že vypadají jako živé.“

Stařenka se otočila a chvíli pozorovala procesí žonglérů s pochodněmi a polykačů ohně. Pak jí kdesi vzadu v hlavě zacvakalo a něco jí došlo. Rychle se otočila.

Vysoký cizinec byl pryč.

Pokrčila rameny.

„Co budeme dělat teď?“ zeptala se.

Bábi Zlopočasná upřeně pozorovala skupinku tanečníků limba, kteří se pohybovali těsně nad zemí. Mnoho tanců na podobných karnevalech má jednu vlastnost — velmi otevřeně předvádějí to, co takové věci jako například májky jen vzdáleně naznačují. A dělají, jako že to zakrývají lesklými penízky.

„Teď už se nebudeš nikdy na záchodku cítit v bezpečí, co?“ ušklíbla se na Bábi Stařenka. U nohou jí seděl Silver, napjatě pozoroval tanečnice oblečené jen do trochy peří a pokoušel se přijít na to, co by s tím měl dělat.

„Ale ne, já myslela na něco jiného. Myslela jsem na to, jak… jak žijí příběhy. A teď… myslím, že bych si docela ráda dala něco k jídlu,“ odpověděla jí Bábi slabým hlasem. Mírně se zapotácela. „A myslím opravdu pořádné jídlo, ne zbytky vyškrabané ze dna nějakého jezírka. A nestojím taky o žádné ty noblesy ala cuisine.“

„Když vy máte hrozně malý smysl pro dobrodružství, Bábi,“ obrátila se k ní Magráta.

„Já nejsem proti dobrodružství, do určité míry,“ bránila se Bábi, „ale jsem proti němu zásadně, když jím.“

„Kousek odsud je místo, kde dělají chlebíčky 8 aligátorem,“ řekla Stařenka a odvrátila pohled od průvodu. „Věřily byste tomu? Aligátor v chlebíčku.“

„To mi připomíná jeden vtip,“ řekla Bábi Zlopočasná. V jejím podvědomí něco hlodalo.

Stařenka Oggová začala kašlat, ale marně.

„Ten muž vešel do hostince,“ začala Bábi a pokoušela se ignorovat svou rostoucí nejistotu, „tam uviděl velkou ceduli a na té bylo napsáno ‚Podáváme chlebíčky všech druhů‘. A on povídá: Tak mi udělejte chlebíček s aligátorem a mrskněte sebou.“

„Já si myslím, že takové chlebíčky nejsou příliš laskavé k aligátorům,“ upustila Magráta svůj názor do těžké odmlky, která nastala.

„A já vždycky říkám, že není nad to pořádně se zasmát,“ přikývla Stařenka.


Lilith se usmála na Elišku stojící ztraceně mezi hadími sestrami.

„A takové ošklivé šaty,“ říkala právě. „A dveře do pokoje byly zamčeny. C-c. Jak se to jenom mohlo stát?“

Eliška upírala pohled do země.

Lilith se usmála na sestry. „Dobrá,“ řekla, „budeme si muset poradit co nejlépe s tím, co máme. Hmm? Sežeňte mi… sežeňte mi dvě krysy a dvě myši. Vím, že vy dvě vždycky najdete nějakou krysu a myš. A přineste taky tu velkou dýni.“

Zasmála se. Nebyl to šílený vzteklý jek zlé víly, která byla poražena, ale naopak příjemný smích člověka, který si právě vychutnal dobrý žert.

Podívala se na hůlku.

„Ale ze všeho nejdříve,“ řekla a upřela pohled do bledé Eliščiny tváře, „sem přiveďte ty ošklivé mužské, kteří se nechali tak ošklivě opít. To je neuctivé. A když člověk nemá úctu, nemá nic.“

Cvakání hůlky byl jediný zvuk, který rušil hrobové ticho kuchyně.


Stařenka Oggová zírala na nápoj ve vysoké sklenici, který stál před ní na pultě.

„Vůbec nechápu, proč do toho musí strkat to malé paraple,“ odfoukla si a vstrčila si do úst koktajlovou třešni. „Víte, jak to myslím, to chtějí, aby do toho pití nenapršelo, nebo co?“

Usmála se spokojeně na Magrátu s Bábi, které nevesele zíraly na průvod procházející kolem.

„Tak se trochu seberte,“ zahlaholila. „V životě j sem neviděla pár tak protažených ksichtů, j ako máte teď vy.“

„To, co piješ, je čistý rum,“ upozornila ji Magráta.

„Mně to budeš povídat,“ rozzářila se Stařenka a bohatýrsky si přihnula. „Šup s tím pod kravatu!“

„Bylo to příliš snadné,“ prohlásila najednou Bábi.

„Bylo to tak snadné, protože jsme to udělaly my,“ vysvětlila jí pyšně Stařenka. „Když je třeba něco udělat, my jsme na to ty správný holky! Ukaž mi někoho jiného, kdo by s tím byl hotový tak rychle jako my? Zvláště s tím kočárem, no?“

„To není dobrý příběh,“ vrtěla hlavou zamyšlená Bábi.

„Ale, vytentuj se na příběhy,“ odpověděla jí Stařenka rozmarně. „Příběh se dá vždycky změnit.“

„Jenom na těch správných místech,“ vrtěla hlavou Bábi. „A co když jí sehnali nové šaty a koně a kočár a prostě všechno?“

„Kde? A kdy?“ vykulila na ni oči Stařenka. „Je svátek. A už na to stejně nebyl čas. Ples začíná každou chvilku.“

Prsty Bábi Zlopočasné vybubnovávaly do okraje malého stolku složitý rytmus.

Stařenka si povzdechla.

„A co teda?“

„Takhle se ty příběhy nechovají,“ nedala se odbýt Bábi.

„Poslyš, Esme, jediná magie, která tady teď funguje, je magie hůlky. A hůlku má Magráta.“ Stařenka hodila bradou k Magrátě. „Nemám pravdu, Magráto?“ „Hm,“ přikývla Magráta. „Neztratila jsi ji, že ne?“ „Ne, ale —“ „Tak vidíš.“

„Jenže… hm…, jak bych vám to… Eliška mi řekla, že má dvě kmotřičky…“

Ruka Bábi Zlopočasné dopadla se zaduněním na stůl. Stařenčina sklenička vyskočila a převrátila se. „To je pravda!“ vykřikla Bábi. „Byla skoro plná. Vždyť jsem z toho sotva upila,“ stěžovala si Stařenka popuzeně. „Pojďte!“

„Bylo tam víc než dvě třetiny a ty —“

„Gyto!“

„Copak jsem řekla, že nejdu? Já jenom říkala, že —“

„Okamžitě!“

„A nemohla bych tomu chlápkovi říct, aby mi rychle donesl ještě jednu novou —“

„Gyto!“

Čarodějky byly zhruba v půli ulice, když z vjezdu velkého domu vyjel kočár a rychle se pustil směrem k paláci.

„To přece není možné!“ vyděsila se Magráta. „Vždyť jsme se ho zbavily!“

„Měly jsme ho nasekat na drobno,“ zabručela Stařenka. „Z dýně se dá upéct skvělý —“

„Doběhli nás,“ řekla pomalu Bábi a zastavila se.

„Nemůžete proniknout do vědomí koní?“ zeptala se Magráta.

Čaroděky se soustředily.

„Ale to nejsou koně,“ ozvala se po chvilce Stařenka. „Mám takový pocit, jako kdyby to byly…“

„Krysy proměněné v koně,“ doplnila ji Bábi, která uměla lézt lidem do hlav ještě lépe než jim lézt na nervy. „Cítí se stejně jako ten nešťastný vlk. Vědomí jako ukázkový ohňostroj.“ Zamrkala při pocitech, do kterých se vcítila.

„Vsadila bych se,“ řekla Bábi po chvilce zamyšleně, když kočár zahnul smykem za roh, „že bych dokázala udělat to, aby kočáru upadla všechna čtyři kola.“

„To není ono,“ ozvala se Magráta, „a navíc je uvnitř Eliška!“

„Možná že by tady byl ještě jeden způsob,“ ozvala se Stařenka. „Znám někoho, kdo jim dokáže udělat v hlavě pořádný zmatek.“

„Kdo?“ vyzvídala Magráta.

„No, ještě že máme pořád svoje košťata,“ nevšímala si jí Stařenka. „Tak je alespoň snadno dohoníme, co?“


Čarodějky přistály v uličce těsně vedle paláce několik minut před tím, než tam dorazil kočár.

„Mně se to nelíbí,“ vrtěla hlavou Bábi. „Něco tahového by udělala Líza. To po mně nemůžete chtít. Vzpomeňte si na toho vlka!“

Stařenka zvedla Silvera z jeho pelechu mezi štětinami koštěte.

„Vždyť Silver je stejně napůl člověk,“ řekla. „Pch!“

„A kromě toho to bude jenom na krátký čásek, i když se na tom budeme podílet všechny tři,“ pokračovala Stařenka. „A navíc bude zajímavé zjistit, jestli to skutečně funguje.“

„To ano, ale není to správné“ trvala na svém Bábi.

„No, mně se zdá, že ve zdejším kraji to správné je,“ odporovala jí Stařenka.

„Kromě toho,“ přihlásila se Magráta s dalším argumentem, „nemůže to být špatné, když to děláme my. My jsme ty dobral“

„Oh, to je pravda,“ přikývla Bábi. „Já na to na minutku skoro zapomněla.“

Stařenka ustoupila. Silver, který si uvědomil, že se od něj něco očekává, se posadil.

„Uznáte, že nás v téhle chvíli těžko napadne něco lepšího, Bábi,“ řekla Magráta.

Bábi zaváhala. Ale pod veškerým odporem, který cítila, se začínal zvětšovat plamínek zájmu o ten nápad. Kromě toho se ona a Silver už několik let srdečně a z celého srdce nenáviděli. Takže on je skoro lidský, ano? Tak mu toho dejme líznout a uvidíme, jak se mu to bude líbit… Při téhle myšlence se zastyděla. Ale opravdu jenom trošičku. „No tak dobrá.“ Soustředily se. Jak věděla i Líza, změnit tvar nějakého objektu je jedna z nejsložitějších magií vůbec. Ale když je onen objekt živý, je to snazší. Vždyť každý živý tvor ví, jak vypadá. Stačí mu změnit vědomí.

Silver zažíval a protáhl se. Ke svému úžasu zjistil, že se protahuje pořád dál.

Dráhy jeho kočičího vědomí zaplavil příliv víry. Najednou pevně věřil tomu, že je člověkem. Neměl jen dojem, že je člověk, věřil tomu naprosto bezvýhradně. Nesmírná síla neochvějné víry zaplavila jeho morfologické pole, překonala jeho námitky a přepsala konstrukční plány jeho samého.

Zpět proudily nové instrukce a pokyny.

Jestliže je člověk, nepotřebuje srst. A měl by být větší…

Čarodějky ho fascinovaně pozorovaly.

„Nevěřila jsem, že to dokážeme,“ ozvala se Bábi.

… nepotřebuje špičaté uši, vousy jsou příliš dlouhé…

… potřebuje víc svalů a většina kostí není v pořádku, mají nesprávný tvar, tyhle nohy musí být delší…

A pak bylo všechno hotovo.

Silver se rozvinul z klubka a poněkud nejistě vstal.

Stařenka na něj zírala s otevřenými ústy.

Pak jí oči o něco klesly.

„Můj ty Tóny kolenatej!“ vyrazila ze sebe.

„Myslím, že dobře uděláme, když si na něm raději hned představíme ještě nějaké šaty.“

To už bylo celkem snadné. Když byl Silver oblečen k její spokojenosti, Bábi přikývla a ustoupila o krok.

„Dobrá,“ řekla, „Magráto, už můžeš otevřít oči,“ řekla.

„Já je ještě nezavřela.“

„No, tak to jsi měla.“

Silver se pomalu otočil a na zjizvené tváři mu pohrával slabý, líný úsměv. Jako člověk měl přeražený nos a slepé oko mu překrývala černá páska. To zdravé oko mu však planulo jako hříchy andělů a v jeho úsměvu se ukrýval pád svatých. Alespoň těch ženského pohlaví.

Možná to byly feromony, nebo snad způsob, jakým se mu vlnily svaly pod černou koženou kazajkou. Silver vysílal do okolí jistý druh temně ďábelské sexuality, a to v sfle mnoha megawattů. Stačilo se na něj jen podívat a karmínovou nocí zapleskala temná křídla hříchu.

„Oh, Silvere,“ vzdychla Stařenka.

Otevřel ústa. Zableskly špičáky.

„Vrauuul,“ zavrčel.

„Rozumíš mně?“

„Jisstě, Sstařennkoo.“

Stařenka Oggová se musela opřít o zeď.

Ozval se zvuk přibližujícího se spřežení. Na konci ulice se objevil kočár.

„Běž a zastav ten kočár!“

Silver se znovu pomalu usmál a vyrazil uličkou.

Stařenka se začala ovívat kloboukem.

„Fííí,“ vypravila ze sebe. „Když si představím, že jsem ho škrabala na břiše… Žádný div, že ty jeho kočičí dámy po nocích tak ječí.“

„Gyto!“

„Hele, ty jsi nám ale pořádně zčervenala, Esme.“

„Nemůžu jenom popadnout dech,“ ohradila se Bábi.

„To je ale psina. Dýcháš úplně jinak, než kdybys kus cesty běžela.“


Kočár drkotal ulicí.

Kočí a sloužící si vůbec nebyli jistí tím, co jsou vlastně zač. Mysli jim divoce kmitaly sem a tam. V jedné chvíli byli muži a mysleli na sýr a kusy slaniny, a vzápětí byli myši a nechápali, proč na sobě mají kalhoty.

A co se týkalo koní… koně jsou často tak trochu nepříčetní a to, že byli současně krysami, jim situaci ani v nejmenším neulehčovalo.

To znamená, že mysl ani jednoho z nich nebyla v tom nejstabilnějším stavu, když ze stínů vystoupil Silver a zašklebil se na ně.

„Vrrraou,“ prohlásil.

Koně se pokusili zastavit, jenže když se vám na paty mačká kočár, je to nemožné. Oba vozkové ztuhli hrůzou.

„Vrrraou?“

Kočár sjel ke kraji ulice, zavadil bokem o zeď domu a vozkové s výkřiky spadli z kozlíku. Silver jednoho z nich zvedl za límec kabátu a několikrát s ním zatřásl, zatímco se splašení koně pokoušeli vysvobodit z postraňků.

„Chtěl jsi prrchnout, ssrsstnatá hrrračičko?“ ušklíbl se.

Za vyděšenýma očima bojovali o nadvládu muž a myš. Jenže se snažili zbytečně. Prohráli by, ať by zvítězil ten či ten. Jak se zmítali mezi oběma póly svého vědomí, viděli střídavě buď rozšklebeného obrovského kocoura, nebo dvoumetrového svalnatého a jednookého rváče.

Myší omdlel[33]. Silver do něj několikrát strčil pro případ, že by se ještě pohnul…

„Prroberr sse, myššiččko…“…a ztratil o něj zájem.

Dvířka kočáru zaskřípala, na okamžik se zasekla a pak se otevřela.

„Co se děje?“ zeptala se Eliška, jejíž hlava se objevila v temném otvoru. „Vraouuú!“

V tom okamžiku zasáhla Silvera do temene hlavy bota Stařenky Oggové.

„Tak to tedy ne, hošku,“ prohlásila rezolutně. „Já chci,“ odsekl jí Silver zamračeně. „To ty vždycky, v tom je celý tvůj problém,“ ušklíbla se Stařenka a usmála se na Elišku. „Vystup si, má drahá.“

Silver pokrčil rameny a pak se dal pomalu na odchod, přičemž za sebou jednou rukou vlekl bezvědomého vozku.

„Co se to děje?“ stěžovala si Eliška. „Oh. To je Magráta. To jsi udělala ty?“

Magráta si dovolila kratičký okamžik stydlivé pýchy.

J ekla jsem ti přece, že nebudeš muset na ples.“ Eliška se rozhlédla kolem pochroumaného kočáru a pak se obrátila zpět k čarodějkám.

„Nemáš s sebou ve voze některou z těch hadích žen, že ne?“ zeptala se Bábi. Magráta sevřela hůlku. „Šly napřed,“ odpověděla Eliška. Na něco si vzpomněla a tvář se jí zachmuřila.

„Lilith proměnila skutečné kočí v brouky,“ zašeptala. „Víte, oni nebyli tak zlí! Přinutila sestry donést nějaké myši a ty přeměnila v lidi a pak řekla, že rovnováha je rovnováha, a sestry přitáhly vozky a ona je proměnila v brouky a potom… potom je rozšlápla…“

Zděšeně se odmlčela.

Na nebi vybuchla další vlna pestrobarevných raket, ale v ulici visela bublina zděšeného ticha.

„Čarodějky přece lidi nezabíjejí,“ vydechla Magráta.

„Tady jsme v cizích krajích,“ zamumlala Stařenka Oggová a odvrátila se.

„Já si myslím,“ řekla Bábi Zlopočasná, „že bys odsud měla co nejrychleji zmizet, mladá dámo.“

„A oni jí pod nohou jen tak zapraskali…“

„Máme koštata,“ navrhla Magráta. „Můžeme odsud zmizet všechny.“

„Ona by za vámi něco poslala,“ zavrtěla malomyslně hlavou Eliška. „Znám ji. Něco ze zrcadla.“

„Tak s tím budeme bojovat,“ rozohnila se Magráta.

„Ne,“ zamyslela se Bábi. „Ať už se má stát cokoliv, má se to stát tady. Pošleme tuhle mladou dámu někam do bezpečí a pak… pak uvidíme.“

„Jenže když někam odjedu, ona to hned pozná,“ bránila se Eliška. „Dnes večer mě čeká na plese. A když se neobjevím, začne mě hledat.“

„To má asi pravdu, Esme,“ obrátila se Stařenka k Bábi. „Když se jí chceš postavit, bude lepší, když se to stane na místě, které si vybereš sama. Nestojím o to, aby nás v noci, jako je tahle, pronásledovala. Chtěla bych ji vidět, až se k nám bude blížit.“

V temnotě nad nimi se ozvalo pleskání křídel. Ze tmy se snesl velký černý stín a klouzavým letem přistál na dlažbě. I v temnotě bylo vidět, jak mu blýskají oči. Zíral na čarodějky pohledem plným očekávání. V jeho očích se odráželo mnohem víc inteligence, než by se u zástupce drůbeže předpokládalo.

„To je kohout paní Gogolové,“ řekla Stařenka.

„Nikdy si nejsem tak docela jistá, co to je,“ zabručela Bábi. „Hrozně bych si přála vědět, kde vlastně stojí.“

„Myslíte, jestli na straně dobra, nebo zla?“ zeptala se Magráta.

„Je dobrá kuchařka,“ uvažovala nahlas Stařenka. „Nevěřím, že člověk, který umí vařit jako ona, může být nějak zvlášť zlý.“

„Mluvíte o té ženě, která žije v močálech?“ zeptala se Eliška. „Slyšela jsem o ní vyprávět všechno možné.“

„Je trochu příliš ochotná měnit mrtvé lidi v zombie,“ přemítala Bábi. „A to není správné.“

„No, my jsme právě proměnily kocoura v osobu — teda v lidskou osobu,“ opravila se Stařenka, ta neúnavná zastánkyně a milovnice koček, „a to taky není zrovna v pořádku. Myslím, že to má hodně daleko k něčemu, co by bylo správné.“

„Ano, ale my jsme to udělaly s těmi nejlepšími úmysly,“ ohradila se Bábi.

„Dobře, ale samy zatím nevíme, jaké úmysly měla paní Gogolová —“

Z temné uličky se ozvalo zavrčení. Stařenka vykročila tím směrem a vzápětí se ze tmy ozval její přísný hlas.

„Fuj! Okamžitě ho polož!“

„Můůj! Můůj!“

Legba popošel kousek po ulici, pak se zastavil a s pohledem plným očekávání k nim otočil hlavu.

Bábi se poškrabala na bradě, kousek poodstoupila a prohlédla si Magrátu s Eliškou. Pak se otočila a rozhlédla se kolem.

„Hmm,“ zabručela. „Líza čeká, že vás uvidí, že?“

„Umí vyhlédnout z každého zrcadla nebo zrcadlové plochy,“ upozornila ji nervózně Eliška.

„Hmm,“ broukla znovu Bábi. Strčila si prst do ucha a zatřepala s ním. „No, Magráto, ty jsi tady kmotrička sudička. Co je nejdůležitější věc, kterou musíme udělat?“

Magráta v životě nehrála karty.

„Postarat se, aby byla Eliška v bezpečí,“ odpověděla okamžitě, i když v duchu nesmírně užasla nad tím, jak Bábi náhle připustila, že to byla přece jen ona, Magráta, kdo dostal kouzelnou hůlku. „To je přece základem kmotřičkovství.“

„Myslíš?“

Bábi Zlopočasná se zamračila.

„Víš,“ začala po chvilce, „vy dvě jste asi tak stejně velké…“

Magrátě ještě zlomek vteřiny prodlel na tváři nechápavý výraz, ale ten se vzápětí změnil v masku hrůzy.

Rychle o krok ustoupila.

„Někdo to udělat musí,“ zapředla Bábi.

„Ne! Ne! To se nemůže podařit! To se opravdu nemůže povést! Ne!“

„Magráto Česneková,“ prohlásila Bábi Zlopočasná se slavnostním výrazem, „ty půjdeš na ples!“


Kočár proletěl kolem rohu po dvou kolech. Na kozlíku stál Silver, kýval se sem a tam a s divokým úsměvem práskal bičem. Tohle bylo ještě lepší než jeho klubíčko s rolničkou…

Uvnitř kočáru seděla Magráta, vklíněná mezi obě starší čarodějky, a hlavu si svírala v dlaních.

„Co když se Eliška ztratí v močálech?“

„S tím kohoutem, který jí ukazuje cestu? Těžko. Ta bude v močále paní Gogolové bezpečnější než na plese, to jsem si naprosto jistá,“ uklidňovala ji Stařenka.

„Tak to ti pěkně děkuju!“ „Nemáš zač,“ umála se na ni Stařenka. „Každý musí poznat, že to není ona, ale já!“ „S tou maskou to nepozná nikdo,“ odbyla ji Bábi. „Ale moje vlasy! Mají špatnou barvu!“ „To maličko přibarvíme, žádný problém,“ poklepala ji Stařenka po paži.

„Nemám ty správné… tvary!“ „Mohly bychom —“ Bábi zaváhala. „Nemohla by ses… no víš… trochu víc nadechnout a vypnout?“ „Ne!“

„Máš zásobní kapesník, Gyto?“ „No, myslím, že bych si mohla utrhnout kus spodničky, Esme.“ „Ohó!“ „Tu máš!“

„A ty skleněné střevíce mi vůbec nesedí!“ „Zato mně sedí jako ulité,“ libovala si Stařenka. „Zkoušela jsem si je.“

„Možná, ale já mám mnohem menší nohu než ty!“

„To je pravda,“ přikývla Stařenka. „Natáhni si ze dva ze tři páry mých punčoch a budou ti akorát.“

Když byla Magráta tímto způsobem zbavena všech argumentů, použila v zoufalství ještě ten poslední.

„Ale já nevím, jak se mám na takovém plese chova!i“

Bábi Zlopočasná připustila, že to neví ani ona. Obrátila se ke Stařence a tázavě pozvedla obočí.

„Ty jsi chodívala po tancovačkách, když jsi byla mladší,“ řekla.

„No,“ zamyslela se společenská poradkyně Stařenka Oggová, „je to jednoduché. Klepneš vždycky toho mužského vějířem — máš svůj vějíř? — a říkáš věci jako ‚Ale jděte!‘ nebo ‚1 vyjeden!‘. Taky je dobře se hodně chichotat. A mávat řasami. A špulit pusu.“

„Co to je špulit pusu‘?“

Stařenka Oggová jí to názorně předvedla.

„Kuk!“

„Nic se neboj,“ utěšovala ji Bábi, „budeme tam taky.“

„A to by mě mělo podle vás uklidnit, ano?“

Stařenka za Magrátinými zády natáhla ruku a poklepala Bábi na rameno. Rty nehlasně vyslovila: „To nepomůže. Má nervy nadranc. Nemá dost sebedůvěry.“

Bábi přikývla.

„Možná že bych to měla udělat já,“ ozvala se Stařenka nahlas. „Já se na plesech vyznám. Vsadím se, že kdybych měla dlouhé vlasy, masku a na nohou ty skleněné střevíce a ty šaty kdybychom o čtyřicet čísel založily, nikdo by nic nepoznal, co myslíte?“

Magráta byla natolik zaskočena představou popsaného obrázku, že bezmyšlenkovitě poslechla, když jí u ucha zazněl přísný hlas Bábi Zlopočasné.

„Podívej se na mě, Magráto Česneková.“


Dýňový kočár se nebezpečnou rychlostí vřítil na palácové nádvoří, rozhodil chodce i povozy na všechny strany a v dešti štěrku zastavil přímo před vchodem.

„To byla psina,“ zavrčel spokojený Silver. A pak ho kočár přestal zajímat.

Několik sloužících pospíchalo ke kočáru, aby otevřeli dvířka a vlna nafoukaného pohrdání, která se vyhrnula z temného nitra kočáru, je málem porazila na záda.

„Pospěšte si, troubové!“

Magráta vyplula ven a odstrčila majordoma stranou. Přizvedla si sukně a rychle vykročila po rudém koberci. Na vrcholu schodiště stál dveřník a ten byl natolik nemoudrý, zeji požádal o pozvánku.

„Ty nevychovaný poskokul“

Dveřník, který okamžitě poznal klasicky špatné chování lidí s dokonalou výchovou, rychle ustoupil.

Stařenka Oggová, která stála s Bábi vedla kočáru, se obrátila ke své společnici a řekla: „Poslyš, Esrne, jestlipak tys to trochu nepřehnala?“

„Musela jsem,“ přikývla Bábi. „Jako kdybys neznala Magrátu.“

„Jak se dostaneme dovnitř? Pozvánky nemáme. A nejsme na to navíc ani oblečené.“

„Stáhni z nosiče košťata,“ přikázala jí Bábi. „Vlítneme do toho odshora.“


Snesly se na vrcholku nejvyšší věže, ze které se dal přehlédnout celý palác. Zespoda sem vítr zanášel útržky taneční hudby a nad řekou se stále ještě tu a tam rozzářily nějaké rakety.

Bábi otevřela dvířka ve věži a sestoupila po spirálovém schodišti na nejvyšší odpočívadlo.

„To je ale nóbl koberec na té zemi, co?“ mlaskla si zálibně Stařenka. „A proč je koberec i na zdech?“

„To jsou popelíny“ poučila ji Bábi s přehledem.

„Ty blaho!“ podivila se Stařenka. „Žijem, abychom se učili. Já teda rozhodně.“

Bábi se zastavila s rukou na klice.

„Co tím myslíš?“

»Nó, jako že jsem nikdy nevěděla, že máš sestru.“

„Nikdy jsme o ní spolu nemluvily.“

„Je to ostuda, když se rodina rozejde tímhle způsobem,“ zavrtěla Stařenka hlavou.

„Pch! Ty jsi mi vyprávěla o tom, že tvoje sestra Beryl byla lakomá nevděčnice s inteligencí ústřice.“

„To jo, ale pořád je to moje sestra.“

Bábi otevřela dveře.

„Dobrá, dobrá,“ přikývla.

„Tak co je? Co se děje? Nestůj v těch dveřích!“ Stařenka se pokoušela nahlédnout Bábi přes rameno do další místnosti.

„No maucta,“ vydechla.

Magráta se na chvilku zastavila ve velké předsíni potažené rudým sametem. V hlavě jí vybuchovaly podivné a nezvyklé myšlenky, tak zvláštně už se necítila od chvíle, kdy popíjely to bylinkové víno. Jenže mezi všemi těmi vzletnými myšlenkami typu psychedelických chryzantém se kutálela jedna tvaru a barvy malé prozaické brambory, která ječela z plna hrdla něco o tom, že Magráta neumí dokonce ani tančit. A když, tak jenom chorovod.

Ale když to dokázali všichni ostatní, nemůže na tom být nic těžkého.

Ta malá a roztřesená vnitřní Magráta, která se pokoušela udržet rovnováhu pod přílivem nadutého sebevědomí, přemýšlela, jestli se takhle Bábi Zlopočasná cítí pořád.

Pozvedla lem šatů a podívala se na své střevíce.

Nemohou být z opravdového skla, jinak by už touhle dobou kulhala k místu nějaké první pomoci. Nebyly dokonce ani průhledné. Lidská noha od kotníku doluje velmi užitečný orgán, ale když pomineme určité lidi s neobvykle vyhraněnými sklony, není to nic, na čem by lidské oko spočinulo se zvláštním zalíbením.

Ty střevíčky — to byla zrcadla. Několik plošek současně odrazilo světlo.

Dvě zrcadla na nohou. Magráta si vzdáleně vzpomněla na něco o…

o čarodějkách…, že se čarodějka nesmí dát chytit mezi dvě zrcadla, nebylo to tak nějak? Nebo to snad bylo, že nemá nikdy důvěřovat muži s oranžovým obočím? Určitě ji to učili ještě v době, kdy byla obyčejnou osobou. Něco jako, že čarodějka se nikdy nesmí postavit mezí dvě zrcadla, protože ta osoba, která by potom z toho místa odešla, by nebyla ona, ale úplně jiná osoba. Nebo co. Jako, že…, že se člověk rozdělí mezi vlastní odrazy, duše se vám vytáhne do slaboučké blanky, a když nejste opravdu opatrní, oddělí se z vás tam v hlubině zrcadel vaše špatné já a začne vás hledat. Tak nějak.

Rychle tu myšlenku zahnala. Na tom přece nezáleží.

Vykročila kupředu, k místu, kde se do sálu právě chystala vstoupit skupinka dalších hostí.

„Lord Jindřich Hnilobný a lady Hnilobná!“

Plesový sál vůbec nebyl sál, ale rozlehlé nádvoří otevřené vlahé letní noci. Klesalo k němu široké schodiště. Na vzdálenějším konci z něj vedlo další, ještě širší schodiště, lemované blikajícími pochodněmi, a teprve to vedlo do vlastního paláce. Na vzdálené stěně, ze všech stran viditelné, visely obrovské hodiny.

„Vznešený Douglas Nepřetrhlý!“

Na hodinách bylo tři čtvrtě na osm. Magráta si vybavila několik nesouvislých vzpomínek na jakési staré ženy, které na ni křičely něco o čase, ale… na tom přece taky nezáleželo…

„Lady Valencie Aranžmánová!“

Došla na vrchol schodiště. Lokaj, který ohlašoval příchozí, si ji prohlédl od hlavy k patě a pak jako někdo, koho celé odpoledne poučovali a cvičili právě pro tento okamžik, zvolal:

„Ehm… překrásná tajemná cizinka!“

Od paty schodiště se začalo šířit hrobové ticho jako rozlitá barva. K Magrátě se obrátilo přinejmenším pět set hlav.

Ještě den předtím by Magráta při pouhém pomyšlení, že se k ní otočí pět set hlav, změkla jako kus másla na rozpálené plotně. Teď se však usmála, opětovala nejbližší pohledy a pyšně pozvedla bradu.

Její vějíř se otevřel se zvukem připomínajícím výstřel.

Překrásná tajemná cizinka, dcera Simplicity Česnekové, vnučka Araminty Česnekové, jejíž sebevědomí bylo tak přesycené, že začalo krystalizovat na okrajích její osobnosti…

… vykročila kupředu.


O chvilku později kolem obřadníka prokráčel další host.

Lokaj zaváhal. Něco na té postavě ho zneklidňovalo. Jako by se mu neustále rozostřovala a zaostřovala. Uvědomil si, že si vlastně není jistý, jestli před ním vůbec někdo stojí.

Pak se vrátil jeho smysl pro logiku, který předtím zmizel a chvíli se za něčím schovával, a znovu se ujal velení. Koneckonců, vždyť to byla Samedi Nuit Morte — předpokládalo se, že se lidé oblečou tak, aby vypadali strašidelně. Takové lidi jste vidět směli.

„Promiňte, ehm, pane,“ řekl sloužící, „koho mám ohlásit?“

JSEM ZDE INKOGNITO.

Dveřník si nebyl tak docela jistý, co slyšel, ale tím, že slyšel slova, si jistý byl.

„Hm… dobrá…“ zamumlal. „Tak račte dál… tedy, hm.“ Pak se mu tvář poněkud rozjasnila. „Skvělá maska, pane.“

Pozoroval, jak temná postava sestoupila po schodišti, a pak se pro jistotu opřel o nejbližší sloup.

Dobrá, tak to by bylo. Vytáhl z kapsy kapesník, sundal si napudrovanou paruku a otřel si čelo. Cítil se, jako kdyby právě jen o vlas unikl, a nejstrašnější na tom bylo to, že nevěděl čemu.

Opatrně se rozhlédl kolem a nenápadně vycouval do předpokoje, kde se napůl ukryl za sametovým závěsem, protože to bylo místo, kde si mohl vychutnat vlastnoručně ubalenou cigaretu.

Tu však vzápětí málem spolkl, když před ním po červeném koberci tiše jako duch přešla další postava. Byl to muž v masce divokého piráta, který jako by právě přepadl loď s nákladem černého koženého zboží určeného pro ty nejnáročnější zákazníky. Přes jedno oko měl černou pásku. Druhé mu blýskalo jako zlomyslný smaragd.

Sloužící si rychle strčil nedopalek za ucho pod paruku.

„Promiňte, milorde,“ zvolal, rozběhl se za mužem a jemně, ale rozhodně ho uchopil za paži. „Musím vidět vaši po… vaši po…“

Muž sklopil pohled k ruce, která mu spočívala na předloktí. „Vrrraaou?“ „Vaši… pozvánku…“ Muž otevřel ústa a zasyčel. „Zajisté,“ vypravil ze sebe sloužící a ustoupil s rychlostí člověka, který v žádném případě není placen za to, aby bránil ve vstupu šílenci v černé kůži a se zuby ostrými jako jehly, „předpokládám, že jste jeden z Agových přátel, že?“

„Vrrraou.“

„Pak je všechno v pořádku… v nejlepším pořádku…, ale pán zapomněl na masku…“

„Vrrraou?“

Sloužící zoufale ukázal k vedlejšímu stolu, na němž se kupily masky připravené pro hosty.

„Princ trvá na tom, aby měl na dnešním plese každý masku,“ pokračoval zpocený sloužící. „Ehm. Třeba by tady i pán našel něco, co by se mu líbilo?“

Vždycky se najde nějaký takový, pomyslel si v duchu. Na pozvánce je sice velkým ozdobným písmem napsáno „vlastní masku“ a ještě je to vyzlaceno, ale vždycky se najde pár idiotů, kteří si myslí, že to se mluví o někom, kdo má půjčovnu kostýmů. A tenhle pravděpodobně plenil města v čase, kdy se měl raději učit číst.

Snědý muž se zastavil nad maskami. Ty lepší už byly rozebrány dřívějšími hosty, ale nezdálo se, že by to hromotlukovi vadilo.

Ukázal.

„Chci tu,“ řekl.

„Ehm… to… skvělý výběr, můj pane. Dovolte, já vám ji pomohu —“

„Vrrraou!“

Sloužící ucouvl a svíral si vlastní paži.

Muž se na něj chvilku zle díval, pak si natáhl masku přes obličej a podíval se na sebe očními otvory do zrcadla.

To je, k sakru, opravdu zvláštní, pomyslel si sloužící. Teda, já myslím, že to není ten druh masky, jakou si chlapi vybírají. Ti mají sklony spíš k lebkám, kohoutům, býkům a takovým věcem. Ale masku kočky?

Ještě podivnější na tom bylo, že když maska ležela na stole, vypadala právě jen jako papírová hlava rezavé kočky. Jenže teď, když šiji nasadil tajemný cizinec, to byla… no, pořád ještě hlava kočky, ale zároveň něco víc, byla o poznání více kočičí a mnohem zlověstnější, než se původně zdálo.

„Vždyccky jssem ssi přřál být zrrzavý,“ řekl muž.

„Na vás vypadá skvěle, pane,“ zatrylkoval sloužící.

Muž v masce natáčel hlavu hned na tu, hned na onu stranu a bylo na první pohled jasné, že se mu ten pohled líbí.

Silver si sáni pro sebe tiše a šťastně zamňoukal a vmísil se do plesajícího davu. Toužil po tom dát si něco k jídlu, s někým se poprat a pak… no dobrá, to se uvidí.

Pro vlky, prasata a medvědy, kteří si myslí, že jsou lidé, je to tragédie. Pro kočku je to zkušenost.

A navíc, v téhle nové podobě byla mnohem větší legrace. Už nejméně deset minut po něm nikdo nehodil starou botu.


Obě čarodějky se rozhlédly po místnosti.

„To je divné,“ zavrtěla hlavou Stařenka. „To vůbec není to, co bych očekávala od královské ložnice, věříš?“

„A tohle je královská ložnice?“

„Na dveřích je koruna.“

„Aha.“

Bábi si prohlížela výzdobu.

„A co ty vůbec víš o královských ložnicích?“ nadhodila pak spíš proto, aby řeč nestála. „Vždyť jsi nikdy v žádné nebyla.“

„A co když ano?“ nedala se Stařenka vyvést z klidu.

„Ale nebyla!“

„Pamatuješ si na korunovaci mladého Verence? Když nás všechny pozvali do paláce?“ zeptala se jí Stařenka. „Když jsem si odskočila na — napudrovat nos, zahlídla jsem otevřené dveře, takže jsem tam vlezla a tak trochu se tam porozhlídla.“

„To je zrada na králi. Za to by tě mohli vsadit do vězení,“ oznámila jí Bábi odměřeně a dodala zvědavě: „A jak to tam vypadalo?“

„Moc nóbl. Mladá Magráta ani neví, o co přichází. A bylo to tam mnohem útulnější a pohodlnější než tady, to tedy musím říct.“

Základní barva pokoje byla zelená. Zelené stěny, zelená podlaha. V místnosti byla velká skříň a noční stolek. Dokonce i malá postelová předložka, která byla také zelená. Světlo dovnitř pronikalo oknem, ve kterém bylo zasazeno nazelenalé sklo.

„Je to jako na dně rybníka,“ ušklíbla se Bábi. Zamračila se. „A všude je tady plno much!“ Chvilku se zastavila, jako kdyby o něčem velmi vážně přemýšlela, a řekla: „Hmm…“

„Agův rybník,“ zabručela Stařenka.

Všude kolem byla skutečně mračna much. Bzučely na okně a bezcílně poletovaly sem a tam pod stropem.

„To bude asi krasavec, když má takovýhle vkus!“ ušklíbla se Stařenka. „Určitě bude vypadat jako nějaká stará ropucha!“

„Já tě slyšela,“ přikývla Bábi. Ohnala se po tlusté masařce.

„No, nevím jak ty, ale mě ani nenapadlo, že by v královské ložnici byly mouchy,“ zabrumlala Stařenka.

„Postel by tady ale na druhou stranu zase být měla,“ doplňovala ji Bábi.

Jenže ta tam nebyla. Zato tam bylo něco, co jim nedávalo pokoje. Byl to velký kulatý dřevěný poklop zasazený v podlaze. V průměru měl něco přes dva metry. Byla na něm dvě obyčejná madla.

Přistoupily k němu. Ze dřeva se vzneslo další hejno much a s bzukotem se rozptýlilo po místnosti.

„Myslím na jednu pohádku,“ řekla Bábi Zlopočasná.

„Taky mě napadla,“ přiznala Stařenka a hlas jí zněl o něco vážněji než obvykle. „Je o tom děvčeti, co si vzalo toho muže a on jí řekl: můžeš si v paláci chodit kam chceš a nesmíš otevřít tady ty dveře. A ona je otevřela a zjistila, že zamordoval všechny své předchozí…“

Hlas se jí vytratil.

Bábi upřeně pozorovala poklop a zamyšleně se při tom škrabala na bradě.

„Podívej, vezmi to takhle,“ řekla Bábi, která se v poslední chvíli pokoušela chabou logikou obelstít silnou pravděpodobnost. „Co bychom tam mohly najít, aby to bylo ještě horší než to, co si už teď představujeme?“

Přistoupily k poklopu a každá se chopila jednoho madla.


O pět minut později vyšla Bábi Zlopočasná se Stařenkou Oggovou z Agovy ložnice. Bábi za sebou zavřela velmi potichu. Mlčky zíraly jedna na druhou.

„A sakra mejdlo,“ ulevila si Stařenka a obličej měla stále ještě nezdravě bílý.

„Tak je to,“ přikývla Bábi. „Příběhy!“

„Už jsem o takových… lidech, jako je on, slyšela, abys věděla, ale nikdy jsem tomu nevěřila. Fuj. Moc by mě zajímalo, jak vypadá.“

„No, takhle od pohledu se to většinou nepozná,“ zavrtěla hlavou Bábi.

„No, alespoň to vysvětluje ty mouchy,“ pokračovala Stařenka.

Najednou vyděšeně zvedla ruku k ústům.

„A naše Magráta je tam dole s ním!“ zasténala. „A dobře víš, co se nakonec stane. Oni se potkají a —“

„Vždyť jsou tam stovky dalších lidí,“ uklidňovala ji Bábi. „O tom se nedá říct, že by to bylo nějak intimní. Než se všichni potkají a než —“

„Ano… jenže když si pomyslím, že by na ni měl jenom sáhnout… víš, co myslím? Muselo by to být, jako když sáhneš na —“

„Myslíš, že se dá Eliška považovat za princeznu?“ zamyslela se Bábi.

„Cože? Aha. Jo. Pravděpodobně ano. Tady v cizích krajích. Proč?“

„To znamená, že se tady jedná o víc než jeden příběh. Líza si jich nechává odehrávat několik najednou,“ usoudila Bábi. „Vzpomeň si. Tady se nejedná o to, aby se jeden druhého dotkli. Musí se políbit.“

„Musíme okamžitě tam dolů!“ prohlásila Stařenka bojovně. „Musíme to zastavit! Tedy, podívej, víš dobře, že já nejsem nijak prudérní, ale… fuj… to…“

„Hej, vy tam, stařeno!“

Čarodějky se obrátily. Malá tlustá žena v červené róbě a přehnaně vysoké bílé paruce na ně nadutě zírala přes okraj liščí masky.

„No?“ vyštěkla Bábi.

„Ano, má paní,“ zpražila ji tlustá dáma. „Jak se to chováš? Poroučím ti, abys mě okamžitě dovedla do dámské úpravny! A vy! Co to děláte? Co si to dovolujete?“

To platilo Stařence Oggové, která ji pomalu obcházela a kritickým pohledem studovala její šaty.

„Máte velikost padesát, možná dvaapadesát, že?“ usmála se na ni nakonec Stařenka.

„Cože? To je ale drzost!“

Stařenka si zamyšleně zamnula bradu. „No, nevím,“ řekla nakonec. „Mně se nikdy červená na šaty nelíbila. Nemáte náhodou něco v modré, že ne?“

Rozzuřená žena se otočila a pokusila se Stařenku udeřit vějířem, ale v té chvíli jí na rameno poklepala štíhlá ruka.

Otočila se a zírala přímo do tváře Bábi Zlopočasné.

Ještě když upadala jakoby do sna, slyšela z dálky hlas, který říkal: „Dobrá, takže já mám vystaráno. Ale má určitě větší číslo než padesátku. Kromě toho, kdybych já měla takový obličej, ani ve snu by mi nenapadlo vzít si na sebe červenou…“


Lady Valencie Aranžmánová odpočívala v prostorách vyhrazených ženám, které se potřebovaly upravit. Sejmula si masku a vylovila z hlubin výstřihu zatoulanou pihu krásy. Pak se natáhla za sebe a dolů a pokusila se upravit si honzíka, který jí při tanci sklouzl stranou. Tím začala provádět jedno z nejkurióznějších ženských cvičení, jaká se ve vesmíru objevila. Vynechat můžeme jen ty planety, na kterých někdo vymyslel kalhotkový podvazkový pás.

Kromě toho, že byla lady Aranžmánová stejně přizpůsobivý příživník jako například bršlice — kozí noha, byla všeobecně celkem neškodná osoba. Vždycky navštěvovala různé podniky pro vyšší třídu, jejichž výtěžky byly určeny na charitativní účely, a chlubila se tím, že zná křestní jména téměř všech svých sloužících — alespoň těch čistších. A vzato kol a kolem byla laskavá ke zvířatům, a někdy, když byly umyté a nepříliš hlučné, dokonce i k chudým dětem. Jedno s druhým, vlastně si ani nezasloužila to, co na ni teď čekalo. Byl to však osud, který měla dnešní noci Matka Příroda v zásobě pro kteroukoliv ženu přibližně stejných proporcí jako Bábi Zlopočasná. Smůla lady Aranžmánové byla v tom, že ona byla první žena vhodné velikosti.

Uvědomila si, že se za ní někdo objevil.

„Promiňte, paní.“

Jak se ukázalo, byla to malá nechutná žena z té nejnižší společenské vrstvy, které na tváři pohrával široký podlézavý úsměv.

„Co chceš, stará?“ řekla lady Valencie.

„Promiňte,“ usmála se Stařenka Oggová ještě víc. „Ale moje přítelkyně támhle, by s vámi ráda prohodila pár slov.“

Lady Valencie se otočila a její pyšný pohled…

…se srazil s modrookým hypnotickým zapomněním.


„Co je tady ta věc, co se tváří jako druhý zad—, ehm, zadní díl?“

„To je honzík, Esme.“

„Je to pěkně nepohodlné, to ti řeknu. Pořád mám pocit, že se na mě zezadu někdo mačká.“

„No ale ta bílá ti opravdu sluší.“

„To tedy ne! Jediná barva pro správnou čarodějku je černá. A v té paruce je.pekelné horko. Koho napadlo nosit na vlastní hlavě pětatřicet centimetrů cizích vlasů?“

Bábi si nasadila masku. Byla to orlí hlava z bílého peří přizdobená penízky.

Stařenka si poopravila jakési těžko popsatelné drobnosti kdesi pod svou krinolínou a narovnala se.

„Heršoft, že nám to ale sekne!“ zabroukala spokojeně. „To peří, co máš na hlavě vypadá skvěle.“

„Nikdy jsem nebyla marnivá,“ Bábi Zlopočasná si přihladila sukni. „Ty to víš nejlíp, Gyto. O mně nikdo nemohl říct, že bych byla marnivá.“

„To je pravda, Esme,“ přikývla Stařenka.

Bábi se zatočila dokola.

„Dobrá. Takže, jste připravena, madam Oggová?“

„Jistě. Pojďme, lady Zlopočasná.“


Taneční parket byl přeplněný. Z každého sloupu a stěny visely bohaté ozdoby, ale všechny byly v černé a stříbrné, což byly barvy festivalu Samedi Nuit Mort. Orchestr hrál na balkoně. Tanečníci vířili sem tam. Hluk byl ohlušující.

Číšník s podnosem plným nápojů najednou zjistil, že je číšníkem s podnosem prázdných sklenic. Rozhlédl se kolem a pak, když sklopil oči, padl mu zrak na malou lišku v rudých šatech a vysoké bílé paruce.

„Mrskni sebou, synu, a naservíruj nám další,“ požádala ho Stařenka mile. „Vidíte ji, vaše milosti?“

„Je tady příliš mnoho lidí.“

„Dobrá a vidíte alespoň prince?“

„Jak to mám vědět? Všichni na sobě mají masky.“

„Ty, poslyš, a není támhleto stůl s jídlem?“

Množství méně pohyblivých nebo více hladových genovských šlechticů se shromáždilo kolem dlouhého stolu se studeným bufetem. Většina z nich vzápětí utržila nějakou tu ránu do žeber a zaslechla zhruba ve výši své hrudi monotónní huhlání: „…po. zor na ty záda… uhněte prosím… procedila bych se… dovolte…“

Stařenka Oggová se protlačila až ke stolu a lokty vybojovala místo i pro Bábi Zlopočasnou.

„To je sortiment, mrkáš na drát, co?“ zaradovala se. „Hele koukni, co říkáš tomu, jaký tady mají malý kuřata?“ Uchopila talíř.

„To jsou křepelky.“

„Vážně? Dám si tři. Hej, čárlí čan!“

Obrátil se k ní jeden z lokajů.

„Máte nějakou nakládanou zeleninu?“

„Obávám se, že nikoliv, madam.“

Stařenka Oggová vrhla pátravý pohled na dlouhý stůl, obsahující všechno od pečených labutí a pávů, kteří by se asi necítili lip, ani kdyby věděli, že jim potom někdo nastrká ocasní pera zpátky, přes cizokrajné ovoce, vařené humry, ústřice, ořechy až k dortům pěnám, krémům a dalším sladkým maličkostem.

„A co nějakou studenou omáčku?“

„Ne, madam.“

„Kečup?“

„Ne, madam.“

„A tomu říkají germánský ráj,“ prohlásila pohrdavě Stařenka, když orchestr začal další kousek. Strčila do vysoké postavy vedle sebe, která si právě nakládala na talířek pěknou porci humra. „Fajn místo, co?“

MOC HEZKÉ.

„Máte skvělou masku.“

DĚKUJI VÁM.

Stařence náhle sevřela rameno štíhlá ruka a ona usednou cítila, jak si ji Bábi Zlopočasná otáčí k sobě.

„Támhle je Magráta!“

„Kde? Kde?“ stavěla se Stařenka na špičky.

„Támhle… sedí vedle těch kytek v květináči.“

„Aha, už ji vidím. Na té ‚chasis longue‘,“ přikývla Stařenka. „To je v cizozemské řeči ‚sofa‘, abys věděla,“ dodávala.

„Co dělá?“

„Snaží se být atraktivní pro muže, zdá se.“

„Co? Magráta?“

„No jo. Ty jsi v tom hypnotismu čím dál tím lepší, to ti fakt řeknu.“


Magráta několikrát máchla vějířem a zvedla oči ke Kompotu de Jojovi.

„Ale, no tak jděte, pane,“ řekla. „Jestli už to tedy opravdu musí být, můžete mi donést ještě i vyjeden talířek skřiváncích vajíček.“

„Budu zpět jako střela, drahá lady!“ Starý pán vyrazil směrem k bufetu.

Magráta přeletěla pohledem armádu svých obdivovatelů a nakonec natáhla ladným pohybem ruku ke kapitánu de Viantovi, důstojníkovi palácové gardy.

„Drahý kapitáne,“ zacukrovala, „vy budete mít to potěšení vyzvat mě k následujícímu tanci.“


„Chová se jako husa,“ zabručela Bábi nespokojeně.

Stařenka na ni vrhla zvláštní pohled.

„Ani ne,“ odpověděla. „A kromě toho, trocha podobné zábavy ještě nikdy nikomu neuškodila. Alespoň žádný z těch mužů nevypadá jako princ. Hej, co to děláte?“

Ta slova patřila malému holohlavému muži, který se před ně pokoušel komplikovaným způsobem postavit malou trojnožku.

„Tedy… jaksi…, kdyby dámy chvilku klidně postály,“ odpověděl poněkud stydlivým hlasem. „Uděláme dřevořez?“

„Jaký dřevořez?“ nechápala Bábi Zlopočasná.

„Ale vždyť víte,“ švitořil mužík a vytahoval z kapsy sadu rydel a nožíků. „Každý rád vidí svůj obrázek v Místních arších, zvláště po takovém plese, jako je ten dnešní. ‚Madam Taata ve veselém rozhovoru s lordem Tímatím‘, co říkáte?“

Bábi Zlopočasná už už otvírala ústa k odpovědi, ale Stařenka Oggová jí položila dlaň na paži. Bábi se poněkud uvolnila a rychle zapřemýšlela o vhodnější konverzaci.

„Znám jeden vtip o chlebíčcích z aligátora,“ začala nakonec a setřásla Stařenčinu ruku. „Byl jeden muž a ten vešel do hostince a řekl.prodáváte aligátoří chlebíčky?“ a ten druhý muž řekl ‚ano‘ a ten první nato řekl ‚tak mi dejte jeden aligátoří chlebíček a ať to netrvá dlouho!‘ “

Vítězoslavně se na mužíčka zadívala.

„Ano?“ přikývl maličko nepřítomně umělec, pod jehož rydly odletovaly třásničky dřeva. „A jak to bylo dál?“

Stařenka Oggová rychle odtáhla Bábi stranou a snažila se ji rychle nějak rozptýlit.

„Někteří lidé prostě nepoznají vtip, když ho slyší,“ posteskla si Bábi.

Když se orchestr pustil do další skladby, zašmátrala Stařenka Oggová v kapsáři a našla v něm taneční pořádek, který patřil původní majitelce róby. Ona dáma teď mírumilovně a tvrdě spala ve vzdálené místnosti.

„Tak teď přijde,“ otočila pořádek kolem dokola a rty se jí nehlučně pohybovaly, „sir Roger O‘Baleney?“

„Madam?“

Bábi Zlopočasná se ohlédla. Ukláněl se před ní obtloustlý muž vojenského vzezření s mohutnými licousy. Vypadal jako člověk, který si svého času vychutnal tu lepší stránku života.

„Ano?“

„Poctila jste mne tou ctí, že jste mi slíbila tento tanec, madam.“

„To tedy těžko.“

Muž vypadal zaraženě. „Ale já vás ujišťuji, lady Aranžmánová… váš taneční pořádek… jmenuji se plukovník Moutarde-Senft…“

Bábi na něj vrhla pohled plný podezření, ale pak nahlédla do tanečního pořádku, který byl připevněn k jejímu vějíři.

„Oh.“

„Umíš vůbec tančit?“ sykla na ni Stařenka koutkem úst.

„Samozřejmě.“

„Nikdy jsem tě tančit neviděla.“

Bábi Zlopočasná už se rozhodla, že plukovníka odmítne tak slušně, jak to jen půjde. Teď se ovšem vzdorně narovnala.

„Čarodějka dokáže všechno, na co se opravdu soustředí, Gyto Oggová. Pojďme, pane plukovníku.“ Stařenka pozorovala dvojici, dokud se jí neztratila v davu.

„Zdravím vás, rusovlasá dámo,“ ozvalo se najednou za ní. Ohlédla se, ale tam nikdo nestál.

„Tady dole.“

Sklopila oči.

Tam stál muž opravdu velmi malé postavy v uniformě kapitána palácové stráže a napudrované paruce, z jehož tváře na ni zářil neodolatelný úsměv.

„Jmenuji se Casanovlez, řekl. „Jsem proslulý tím, že jsem největší milovník na světě. Tak co říkáte?“

Střenka Oggová si ho prohlédla sem a tam, tedy přesněji řečeno odshora dolů a ještě níže.

„Vy jste trpaslík.“

„Na velikosti nezáleží.“

Stařenka Oggová zvážila svou situaci. Jedna z jejích kolegyň, proslulá svou stydlivou a uzavřenou povahou, se najednou začala chovat jako taják se k sakru jmenovala, ta pohanská královna, která zneužívala chlapy a koupala se v oslím mléce a dělala takové ty věci, a ta druhá už se chovala divně delší dobu, a teď šla dokonce tančit s mužským, přestože, co se tance týče, neměla ani ponětí o tom, která noha je která.

„Umíte stejně dobře i tančit?“ zeptala se unaveně.

„Oh, jistě. Co takhle dostaveníčko?“

„Jak asi myslíte, že jsem stará?“ podívala se na něj Stařenka.

Casanovlez chvilku uvažoval. „No dobrá. A co trochu zmladit?“

Stařenka si povzdechla a natáhla k němu dolů ruku. „Tak pojďme.“


Lady Valencie Aranžmánová se zmateně potácela chodbou, opuštěný hubený tvor ve složité konstrukci z kostic a vycpávek a ve spodním prádle, které jí končilo někde u kolen.

Ani v nejmenším si nebyla jistá, co se vlastně stalo. Objevila se tam ta strašlivá žena a pak se jí vědomí dokonale rozostřilo a potom… seděla najednou na koberci a šaty byly pryč. Lady Valencie se v životě zúčastnila mnoha bálů, a proto věděla, že občas může nastat situace, kdy se probudíte v neznámém pokoji a moc toho na sobě nemáte, ale to většinou bývá až mnohem později večer a vy si alespoň vzdáleně vybavujete, co jste tam dělali…

Pomalu postupovala kupředu a opírala se při tom rukou o stěnu.

Tohle musí někomu ohlásit. Z vedlejší chodby se vynořila postava, která si ledabyle pohazovala s krocaním stehnem. Vyhazovala ho jednou rukou do vzduchu a druhou ho chytala a naopak.

„Poslyšte,“ začala lady Valencie, „napadlo mě, jestli byste nebyl tak laskav a — oh…“

Zvedla hlavu a očima přeletěla v kůži oblečenou postavu s páskou přes jedno oko, na jejíž tváři se rozlil úsměv pirátského nájezdníka.

„Vrrraou!“

„Oh. Co to… Počkejte!“


Na tom tancování ale opravdu nic není, pomyslela si Bábi Zlopočasná. Je to jen takové poskakování podle muziky.

Dost jí pomáhalo, že dokázala číst v myšlenkách svého partnera. Tanec je vlastně z větší části instinktivní záležitost, rozhodně od okamžiku, kdy překonáte ono stadium, během kterého neustále klopíte oči, abyste zjistili, co vám tam dole dělají nohy. Kromě toho jsou čarodějky ve čtení souznějících instinktů velmi dobré. Na začátku sice došlo ke krátkému zápasu, když se ji plukovník pokoušel vést, ale velmi rychle se vzdal, částečně tváří v tvář Bábině neústupné neochotě se podřídit, ale hlavně kvůli jejím botám.

Boty lady Aranžmánové jí neseděly. Kromě toho Bábi lpěla na botách vlastních. Měly složité kovové výztuhy a okutí a jejich špičky se daly použít jako dobývací berany. Když přišlo na tanec, šly boty Bábi Zlopočasné přesně tam, kam se rozhodly jít, bez ohledu na to, co jim stálo v cestě.

Tak řídila svého bezmocného a lehce zmrzačeného partnera ke Stařence Oggové, které už se podařilo vybudovat si kolem sebe dost úctyhodný volný prostor. Na to, co Bábi dokázala dvěmi kily onýtovaného synkopování, stačila Stařence její hruď.

Byla to hruď velká a zkušená a nepatřila k typům, které by se daly spoutat a omezit. Když Stařenka Oggová klesala dolů, její hruď stoupala vzhůru, když se Stařenka začala točit vpravo, její hruď to nejdříve zkusila vlevo. Kromě toho se Stařenčiny nohy pohybovaly v rychlém tanečním kroku zcela nezávislém na rytmu hudby, takže v praxi to vypadalo tak, že zatímco její tělo postupovalo kupředu rychlostí valtzu, nohy jí stepovaly v rytmu, který se blížil spíše odzemku. Celkový výsledek donutil jejího partnera tančit několik kroků od ní a mnoho párů v okolí přestalo tančit vůbec, aby s užaslými a fascinovanými výrazy pozorovalo tuto pozoruhodnou dvojici. Někteří začínali věřit, že narůstající ráz Stařenčiných vibrací by ji mohl zakrátko vymrštit vzhůru ke svícnům visícím od stropu.

Bábi se svým bezmocným partnerem provířila kolem.

„Přestaň se laskavě předvádět,“ zasyčela Bábi na Stařenku a znovu zmizela v chumlu tanečníků.

„Kdopak je ta vaše roztomilá přítelkyně?“ zeptal se Casanovlez.

„To je —“ začala Stařenka.

Najednou zazněly trubky.

„Tak to tedy pěkně vypadli z rytmu, co?“ ušklíbla se Stařenka.

„Ne, to znamená, že přichází princ,“ vysvětlil jí Casanovlez.

Orchestr přestal hrát. Všechny páry se jako na povel zastavily a tanečníci se obrátili k hlavnímu schodišti.

Odshora po něm důstojně sestupovaly dvě postavy. Přísahám, pomyslela si Stařenka, je to štíhlý a půvabný lump. A umí se předvádět. Esme měla pravdu, na pohled se to na něm nepozná.

A ona…

…je to Líza Zlopočasná?

Žena neměla závoj. Přidejte a uberte sem tam nějakou tu vrásku a byla to Bábi Zlopočasná, jako když si z oka vypadne.

Téměř.

Stařenka zjistila, že se proti své vůli otáčí a hledá v davu masek bílou orlí hlavu. Všechny hlavy byly obráceny ke schodišti, ale jedna z nich vrhala k sestupující dvojici pohled podobný ocelové tyči.

Líza Zlopočasná byla oblečena v bílé. Až do této chvíle Stařenku nikdy nenapadlo, že by mohly existovat rozdílné druhy a odstíny bílé. Teď už si myslela něco jiného. Bílá ze šatů Lízy Zlopočasné jako by vyzařovala. Stařenka měla dojem, že i kdyby zhasla všechna světla, ty šaty by zářily dál. Byly dokonalé, měly nadýchané balonové rukávy a byly ozdobeny krajkou.

A Líza Zlopočasná — to musela Stařenka Oggová přiznat — vypadala mladší. V obličeji byly tytéž vy. razné kosti a jemně řezané rysy rodiny Zlopočasných, ale zdálo se, že jsou méně… opotřebované.

Jestliže se vám tohle podaří, když jste zlí, pomyslela si Stařenka, možná že by mi pár let zlé pověsti taky udělalo dobře. Cena za hříchy je smrt, ale stejný honorář od vás bude požadovat i ctnost, a zlo a neštěstí mají tu výhodu, že se v pátek dostanou z práce dřív domů.

Ale ty oči byly stejné. Někde v genetickém kódu Zlopočasných muselo být kus safíru. Možná celé generace.

Aga byl až neuvěřitelně přitažlivý a půvabný. Ale to bylo celkem pochopitelné. Byl celý v černém. Dokonce i jeho oči byly v černém.

Stařenka se probrala a protlačila se zástupem k Bábi Zlopočasné.

„Esme?“

Chytila Bábi za předloktí.

„Esme!“

„Hmm?“

Stařenka si uvědomila, že se zástup mezi schodištěm a pohovkou na opačném konci sálu rozestupuje jako moře.

Klouby na rukou Bábi Zlopočasné zbělely jako její šaty.

„Esme? Co se děje? Co to děláš?“

„Pokouším… se… zastavit… ten… příběh,“ odpověděla jí přerývaně Bábi.

„A co potom dělá ona?“

„Ona… pomáhá věcem…, aby se… staly!“

Dav kolem nich pomalu mizel. Bylo to zcela podvědomé. Prostě se docela přirozeně a sama od sebe tvořila ulička.

Uličkou pomalu procházel princ Aga. Za Lížou viselo ve vzduchu několik bělavých obrysů, takže se zdálo, jako by ji následovalo procesí mizících duchů.

Magráta vstala.

Stařenka si uvědomila, že vzduch se zabarvil do odstínů duhy. Možná že se sálem na několik okamžiků rozeznělo dokonce i cvrlikání ptáčků.

Princ vzal Magrátu za ruku.

Stařenka se podívala na Lízu Zlopočasnou, která zůstala stát kousek od úpatí schodiště a teď se blahosklonně usmívala.

Pak se pokusila soustředit na budoucnost.

Bylo to strašlivě snadné.

Budoucnost se obvykle po každé události dělí a o tom, co se skutečně stane, můžete získat jen velmi mlhavou představu, i když jste časově citlivá čarodějka. Ale tady se všechno točilo pouze kolem tří událostí a budoucnost sama se ohýbala do nového tvaru.

Bábi Zlopočasná by nepoznala vzorec z kvantové statistiky, ani kdyby ho přistihla, jak jí ohlodává její vlastní večeři. Kdybyste před ní použili slova paradigmata vztahu vesmír-čas, pravděpodobně by vám odpověděla: „Cože?“ Ale to neznamenalo, že je v tomto směru ignorant. Bylo to prostě tím, že v této oblasti neměla se slovy uzavřenou smlouvu o výměně informací. Věděla, že jsou věci, které se v lidské historii odehrávají pravidelně a často, jako třírozměrné kýče. Pohádky.

„A my tři jsme se teď staly součástí takové pohádky! A mně se ji nedaří zastavit,“ vysvětlovala Bábi. „Musí být jedno místo, kde se zastavit dá, ale já ho pořád nemůžu najít!“

Orchestr začal hrát a tentokrát to byl valtz.

Magráta s princem zavířili parketem a nespouštěli při tom oči jeden z druhého. Po chvilce se několik přihlížejících párů odvážilo k nim přidat. A pak, jako kdyby celý ples byl jediný dobře naolejovaný stroj, ve kterém někdo natáhl pero, se parket zaplnil tančícími páry a zvuk rozhovorů a hudby se sléval do nekonečného bzukotu.

„Představíte mě své přítelkyni?“ zeptal se Casanovlez odněkud z výšky Stařenčina lokte. Kolem nich se otáčeli lidé.

„Musí se to všechno stát,“ pokračovala Bábi bez ohledu na vyrušení, jež nebylo na její úrovni. „Všechno. Polibek, údery hodin odbíjejících půlnoc, Popelka na útěku ztrácí střevíček — všechno.“

„Ale fuj,“ řekla Stařenka a opřela se přitom o hlavu svého partnera. „To bych laději olízla ropuchu.“

„Zdá se, že je to přesně můj typ,“ ozval se Casanovlez mírně přitlumeným hlasem. „Vždycky mě přitahovaly dominantní ženy.“

Čarodějky očima sledovaly vířící pár, v němž měli oba oči jen jeden pro druhého.

„Můžu jim podrazit nohy,“ navrhla Stařenka, „žádnej problém.“

„Ne, to nemůžeš. Taková věc se stát nemůže.“

„No dobrá, Magráta má přece rozum… více méně…“ zkoušela to Stařenka dál. „Třeba si všimne, že něco není v pořádku.“

„Když něco dělám, dělám to pořádně, Gyto Oggová,“ odsekla jí popuzeně Bábi. „Nevšimne si ničeho, dokud hodiny neodbijí půlnoc.“

Obě se jako na povel otočily a zvedly pohledy. Bylo sotva devět.

„Ty, poslyš,“ ozvala se po chvilce Stařenka Oggová, „hodiny přece neodbíjejí půlnoc, já bych řekla, že jak v poledne, tak o půlnoci odbíjejí jenom dvanáct. Víš, co myslím? Že je to jenom otázka toho, kolikrát to bouchne.“

Obě znovu zvedly hlavy k hodinám.


Zatím venku v bažinách zakokrhal Legba — černý kohout. Vždycky kokrhal za úsvitu.


Stařenka Oggová vydusala další patro schodů a opřela se o stěnu na odpočívadle; aby si vydechla.

Musí to být někde tady.

„To tě alespoň naučí příště držet jazyk za zuby, Gyto Oggová,“ zabrumlala si sama pro sebe.

„Předpokládám, že jsme ten taneční mumraj opustili proto, abychom si někde uspořádali intimní tetě á tetě?“ ozval se hlas někde těsně za ní. Byl to Casanovlez, který jí oddaně cválal v patách.

Stařenka se pokusila nevšímat si ho a spěchala zaprášenou galerií. Na jedné straně bylo zábradlí ochozu, ze kterého bylo vidět dolů do sálu. A ve stěně o kousek dál…

…úzká dřevěná dvířka.

Stařenka je bez zaváhání vymáčkla ramenem. Uvnitř se téměř v tajemném protikladu k tančícím párům tam dole pohyboval hodinový stroj, který jako by poháněl všechny tanečníky, což bylo, v určitém metaforickém smyslu slova pravda.

Hodiny a hodinové stroje, pomyslela si Stařenka. Jakmile se jednou naučíte všechno o hodinách, naučíte se vlastně všechno.

K sakru, jak já bych si teď přála, abych o nich věděla alespoň něco!

„Velmi útulné,“ zabasoval Casanovlez.

Protáhla se úzkým vchodem dovnitř hodin. Kolem obličeje se jí točila ozubená kolečka, poskakovaly palečníky a vířil neklid.

Chvíli na ně mlčky zírala.

Božíčku. A to všechno jen proto, aby byl Čas rozsekán na co nejmenší kousky.

„Zdá se tady být o chloupek těsněji, než by si člověk představoval,“ ozval se jí Casanovlez odněkud z podpaždí. „Jenže nouze naučila i houslistu pískat kudlu. Pamatuji si na jeden velmi pikantní zážitek z Quirmu, byla tam taková velká klubovka…“

Tak se na to podívejme. Tenhle kousek je spojen s tamtím kouskem, tenhle se otáčí a tady ten se otáčí rychleji, tady ten špičatý kousek se pořád hýbe sem a tam…

Tak dobrá, pomyslela si. Jen se pořádně chyťte toho prvního kousku, který nahmátnete, jak řekl nejvyšší kněz té panně vestálce[34].

Stařenka Oggová si plivla do dlaní, vzala za největší ozubené kolo a zakroutila.

Točilo se dál a bralo ji s sebou.

No maucta! Takže holt…

Pak udělala něco, co by za podobných okolností ani Magráta, ani Bábi Zlopočasná neudělaly. Jenže cesty Stařenky Oggové, které podnikla po moři hrátek mezi pohlavími, ji zavedly mnohem dál než dvakrát kolem majáku a ona neviděla nic ponižujícího v tom, když zneužije ke své pomoci muže.

Zaculila se na Casanovleze.

„Věci by byly v té naší klícce mnohem útulnější, kdybyste mohl tohle kolečko o kus odstrčit,“ řekla. „Jsem si jistá, že vy to dokážete,“ dodala.

„Oh, v tom nevidím žádnou potíž, madam,“ odpověděl jí Casanovlez. Trpaslíci jsou na svou velikost až neuvěřitelně silní. Jak se zdálo, dokázal to bez sebemenších problémů.

Uvnitř mechanismu něco chvilku vzdorovalo a pak se ozvalo hlasité ping. Velká kola se váhavě rozběhla. Malá kolečka zaskřípala v ložiscích. Jakýsi malý, bezpochyby velmi důležitý kousek uvnitř mechanismu se ulomil, vyletěl a odrazil se Casanovlezovi od jeho malé holé lebky.

A velké ručičky se po ciferníku rozběhly mnohem rychleji, než kdy příroda zamýšlela.

Další zvuk kdesi nahoře přinutil Stařenku Oggovou zvednout hlavu.

Její spokojený výraz rychle zmizel. Kladívko, které odbíjelo hodiny, se pomalu zvedalo. Stařenka si uvědomila, že stojí přímo pod zvonem, a v tom okamžiku zazněl první úder.

Dim-dom…

„Já se z toho vopru-!“

…dim-dom…

…dim-dom…


…dim-dom…

Nad močálem se převalovala mlha. A s ní se pohybovaly i stíny. Jejich tvary byly v této zvláštní noci, kdy rozdíl mezi mrtvými a živými byl jenom záležitostí času, velmi nejasné.

Paní Gogolová je cítila mezi stromy. Ty bez domova. Ty hladové. Ty mlčenlivé. Ty zapomenuté lidmi i bohy. Lid mlhy a bahna, jejichž jediná síla se ukrývala kdesi na druhé straně slabosti; jejichž víra byla právě tak neumělá a domácká jako jejich domovy. A také ti lidé z města — ne ti, kteří žili ve velkých bílých domech a jezdili v nádherných kočárech na plesy, ale ti druzí. To byli ti, o nichž se pohádky nepsaly. Pohádky, až na nějaké výjimky, se nezajímají o pasáčky vepřů, kteří zůstanou pasáčky vepřů, nebo o chudičké a ponížené, byť chytré ševce, kteří zemřou ještě chudší, poníženější a zatrpklejší.

Tohle byli ti lidé, kteří umožňovali Kouzelnému království žít, kteří pro ně vařili jídla, leštili podlahy, vyváželi za nocí jeho odpadky, byli tvářemi v jeho zástupech a jejich sny a touhy, byť byly sebeskromnější, nikoho nezajímaly. Neviditelní.

Stejně jako já tady venku, pomyslela si. Připravuji past na bohy.

V mnohovesmíru je možno najít různé druhy vúdú, protože vúdú je víra, kterou můžete stvořit z přísad, jež právě leží kolem. A každý ten druh se nějakým způsobem pokouší přivolat boha do lidského těla.

To je hloupé, pomyslela si paní Gogolová. A nebezpečné.

Vúdú paní Gogolové působilo opačně. Co byl bůh? Ohnisko víry. Když lidé věřili, bůh nabýval na velikosti a síle. Zpočátku pomalu a nenápadně, ale jestliže mohly močály něčemu naučit, naučily trpělivosti. Ohniskem vhodným k přivolání boha mohlo být cokoliv — hrstka pírek ovázaných červenou stužkou, kloubouk a kabát pověšený na několika úlomcích větví… cokoliv. Protože když všichni lidé nebyli prakticky nic, mohlo být nic téměř všechno. A pak jste to museli živit, kolébat a chránit jako husu, kterou vykrmujete na játra. Nechali jste sílu růst, pomalu, opravdu pomalu, a když byl čas zralý, otevřeli jste cestičku… zadem. Člověk si dokázal osedlat boha snáz, než tomu bylo naopak. Jistě, později bude nutno zaplatit cenu, ale tak to bylo vždycky. Podle zkušeností paní Gogolové nakonec skončil na smrtelné posteli každý.

Napila se rumu a podala džbán Sobotovi.

Sobota upil další doušek a podal džbán něčemu, co snad mohlo být rukou.

„Začněme,“ řekla paní Gogolová.

Mrtvý muž zvedl tři malé bubínky a začal na nich vyklepávat rytmus odpovídající tepu lidského srdce.

Po nějaké chvíli cosi poklepalo paní Gogolovou po rameni a podalo jí džbán. Byl prázdný.

Takže můžeme opravdu začít.

„Dobrá Paní Anno, usměj se na mě. Pane Jistý Cesto, chraň mě. Proroku Dlouhokroku veďme. Hatalogo Andrewsi, chyť mě.

Stojím mezi světlem a temnotou, ale na tom nezáleží, protože jsem přesně na hranici.

Tady je váš rum. Tady váš tabák. Tady vaše jídlo. A tady váš domov.

A teď mě dobře poslouchejte…“


.dim-dom.

Pro Magrátu to bylo jako probudit se ze snu do snu. V jednom okamžiku snila o tom, že tančí s nejkrásnějším mužem v sále a… najednou tančila s nejkrásnějším mužem v sále.

Až na to, že měl na očích dvě kulatá, kouřem zabarvená skla.

I když měla Magráta měkké srdce a neodolatelné sklony ke snění s otevřenýma očima a přestože byla, jak říkala Bábi Zlopočasná, zmoklá slepice, nebyla by se mohla stát čarodějkou, kdyby neměla jisté instinkty a smysl, který ji nutil jim věřit. Zvedla ruku, a než se stačil Aga pohnout, strhla mu tu věc z očí.

Magráta už podobné oči v minulosti viděla, ale to bylo poprvé, kdy to bylo u tvora chodícího po dvou.

Její nohy, které se ještě před okamžikem s takovou elegancí pohybovaly po parketu, najednou zakoply jedna o druhou.

„Ehm…“ začala.

A uvědomila si, že jeho ruce, růžové a s dokonalou manikúrou, jsou také studené a vlhké.

Magráta se otočila a rozeběhla a ve své touze dostat se od něj co nejrychleji co nejdál, rozrážela taneční páry jako kuželky. Nohy se jí zaplétaly do těch hloupých šatů. Ty pitomé skleněné střevíce klouzaly po podlaze.

Párek sloužících jí zastoupil cestu ke schodišti ze sálu.

Magrátě se zúžily oči. Důležité bylo dostat se ven.

„Hai!“

„Au!“

To už běžela dál. Na vrcholu schodiště uklouzla a po dlažbě proletěl skleněný střevíček, který jí spadl z nohy.

„Jak má člověk v tak příšerných botách chodit?“ vykřikla vztekle. Okamžik poskakovala po jedné noze, stáhla si i druhou botu a vyběhla do noci.

Princ pomalu došel na vrchol schodiště a sebral ze země střevíček, který osaměle ležel na mramorové podlaze.

Pozvedl ho a světlo pochodní a svíček se odrazilo od skleněných plošek.

Bábi Zlopočasná se opřela ve stínu o zeď. Všechny pohádky mají jedno místo, ve kterém se najednou prudce mění k dobrému, ale musí to být opravdu v poslední chvíli.

Byla skvělá v tom, jak vstoupit do lidského myšlení, ale teď se potřebovala dostat především do toho svého. Soustředila se. Dolů a ještě hlouběji… přes každodenní myšlenky a zanedbatelné starosti, rychleji, rychleji… vrstvami hlubších myšlenek… hlouběji… přes věci, které byly zapečetěné nebo pokryté zatvrdlou skořápkou, přes staré viny a ztuhlé lítosti… na ty teď nebyl čas… ještě hlouběji… a tam… ano to je ona, stříbrná nit pohádkového příběhu. Bývala jeho součástí, byla jeho součástí, takže příběh musel být zároveň součástí jí samé.

Příběh ji v rychlém sledu míjel. Natáhla se kupředu.

Nenáviděla všechno, co omezovalo lidi a předurčovalo jejich osud, ohlupovalo je a dělalo z nich něco míň než lidské tvory.

Příběh letěl kolem jako ocelové lano. Pevně ho sevřela.

Oči se jí v úžasu otevřely. Pak vykročila kupředu.

„Promiňte, Vaše Veličenstvo.“

Vytrhla Agovi střevíček z rukou a zvedla ho nad hlavu.

Výraz zlomyslné radosti, který se jí objevil na tváři, byl strašlivý.

Pak střevícem udeřila o zem. Dopadl na schodiště.

Po mramorovém dláždění se rozletělo tisíc lesklých střepů.


I když byl pohádkový příběh obtočen kolem celého želvovitě tvarovaného časoprostoru známého jako Zeměplocha, teď se otřásl. Jeden konec praskl, uvolnil se a začal se zmítat vesmírnou temnotou v zoufalé snaze najít nějakou pasáž, která by ho dosytila…


Zatím se stromy na mýtině pohnuly. Stejně tak stíny. Stíny by se neměly pohybovat, pokud se nepohne světlo. Tyhle to dokázaly.

Bubnování umlklo.

Zavládlo hrobové ticho, rušené jen občasným zasyčením, jak po zavěšeném kabátě přebíhaly vlny energie.

Sobota postoupil kupředu. Když uchopil kabát, aby si ho oblékl, vlévaly se mu z látky do rukou dva proudy zelených jiskřiček.

Jeho tělo sebou zazmítalo.

Erzulie Gogolová hlasitě vydechla.

„Jsi tady,“ řekla. „Jsi stále sám sebou. Jsi skutečně svým pravým já.“

Sobota zvedl ruce se zaťatými pěstmi. Občas se mu zazmítala ruka nebo noha, protože načerpaná síla v něm pobíhala jako lapená veverka a pokoušela se najít místo, kudy by unikla. Bylo však vidět, že Sobota už ji začíná ovládat.

„Bude to čím dál tím snadnější,“ řekla už mnohem mírněji.

Sobota přikývl.

Pomyslel si, že se silou, která mu teď proudila tělem, v sobě má stejný oheň, jaký v něm plál zaživa. Věděla, že nebyl nijak zvlášť dobrý člověk. Genova za jeho časů nebyla modelem sociálního ráje. Ale alespoň nikdy lidem netvrdil, že je utlačuje proto, že to sami chtějí, a všechno, co dělá, že je pro jejich dobro.

Kolem stáli v kruhu lidé z Nové Genový — tedy ze staré Nové Genový — a ti se teď poklonili nebo poklekli.

Nebyl laskavým vládcem. Ale zapadal na své místo. A když byl despotický, arogantní nebo se prostě a jednoduše dopustil přehmatu, nikdy se to nesnažil ospravedlnit něčím jiným než tím, že je větší, silnější, ale především mnohem horší než většina ostatních lidí. Nikdy ho ani nenapadlo tvrdit, že je to tím, že je lepší. A také lidem nikdy nepřikazoval, že musejí být šťastní, a nevnucoval jim svůj druh štěstí. Neviditelní lidé věděli, že štěstí není přirozený stav lidstva a nikdy není dosaženo postupem zvenčí dovnitř.

Sobota znovu přikývl, tentokrát spokojeně. Když otevřel ústa, zajiskřily mu mezi zuby hvězdičky. Když pak vykročil močálem, rvali se aligátoři mezi sebou v zoufalé snaze dostat se mu co nejrychleji z cesty.


V palácových kuchyních teď už panovalo ticho. Obrovské podnosy plné pečeného masa, prasečích hlav s jablkem v rypáčku a dalších pochutin byly už dávno odneseny nahoru. Rozléhal se tady jen cinkot a šplouchání vody od obrovských dřezů na konci největší kuchyně, kde už několik pomocných kuchtiček začalo s mytím prvního nádobí.

Paní Příjemná, kuchařka, si připravila talíř červených pruhobřichů v račí omáčce. Nebyla nejlepší kuchařkou v Genově — nikdo se nedokázal přiblížit gumbu paní Gogolové — kvůli tomuhle gumbu by někteří lidé dokázali vstát i z mrtvých —, ale kdybychom porovnávali jejich výtvory, došli bychom k velmi malému rozdílu asi jako mezi, řekněme, brilianty a safíry. Udělala, co mohla, aby připravila dokonalou hostinu, protože měla svou profesionální hrdost, ale vnitřně stále cítila, že toho není mnoho, co by se dalo vytvořit z kusů obyčejného masa.

Genovská kuchyně, jako ostatně každá nejlepší kuchyně v celém mnohovesmíru, byla vytvořena lidmi, kteří vycházeli ze zoufalé nutnosti využít suroviny a přísady, o které jejich pánové nestáli. Nikdo v životě by se nepokoušel jíst vlaštovčí hnízda, kdyby nemusel. Jen hlad mohl přinutit člověka ochutnat prvního aligátora. A kdo by si vařil žraloci ploutve, kdyby si směl ukrojit pořádný kus žraloka?

Nalila si rum a právě zvedala lžíci, když ucítila, že ji někdo pozoruje.

Ze dveří na ni zíral obrovský muž oblečený v černé kůži a v jedné ruce nedbale svíral plesovou masku v podobě rezavé kočičí hlavy.

Byl to velmi přímý pohled. Paní Příjemná zjistila, že si přeje, aby si byla něco udělala s vlasy a měla na sobě lepší šaty.

„Ano?“ řekla. „Copak si přejete?“

„Rrráád bych něcco na zub, paní Přřííjemnáá,“ odpověděl Silver.

Prohlédla si ho od hlavy k patě. Každé svátky se Genovou potulovaly dost podivné typy. Tenhle vypadá jako plesový host, ale bylo na něm něco… něco velmi známého.

Silver nebyl šťastný kocour. Lidé se rozhořčovali jen proto, že ze stolu odnesl celého pečeného krocana. Pak se na něj neustále afektovaně usmívala ta hubená zubatá ženská a požadovala, aby se později setkali v růžové zahradě. Jenže kočky to takhle nedělají a to ho zmátlo, protože neměl to správné tělo a ona už teprve ne. A všude kolem bylo příliš mnoho dalších kocourů.

Pak ale ucítil kuchyň. Kočky jsou přitahovány kuchyní jako kameny přitažlivostí.

„Už jsme se někdy setkali?“ zeptala se paní Příjemná.

Silver mlčel. Nos ho táhl k velké míse na jednom stole.

„Rááád,“ řekl.

„Rybí hlavy?“ podívala se po něm paní Příjemná po očku. Rybí hlavy byly prakticky odpad, i když ona měla v plánu upravit je spolu s rýží a několika speciálními omáčkami. Tato její osvědčená kombinace dokázala rybí hlavy změnit v jídlo, o které by ochotně svedli souboj i králové.

„Chcešš!“ řekl Silver.

Paní Příjemná pokrčila rameny. „Jestli chcete, člověče, talíř syrových rybích hlav, tak si je vezměte,“ přikývla.

Silver nejistě zvedl mísu. On to prsty moc neuměl. Pak se spiklenecky rozhlédl a vzápětí zmizel pod stolem.

„Ozvaly se zvuky srkání, praskot kostí a skřípění mísy po kamenné dlažbě. Silver se vynořil zpod stolu. „Mlééékó?“ nadhodil.

Paní Příjemná se v tichém úžasu natáhla pro džbán s mlékem a šálek —

„Talířřř,“ řekl Silver.

— a talíř.

Silver si vzal talíř, chvilku se na něj díval a nakonec ho položil na podlahu.

Paní Příjemná tiše zírala.

Silver dopil mléko a olízal si pečlivě jeho zbytky z plnovousu. Teď se cítil mnohem lip. A tamhle v krbu hořel velký oheň. Tiše k němu došel, sedl si, plivl do dlaně a pokusil si vyčistit uši, což se mu bohužel nepodařilo, protože ani ruce, ani uši neměly ten správný tvar. Nakonec se stočil do klubíčka, což vzhledem k nesprávnému druhu páteře nebylo nijak zvlášť pohodlné. Za okamžik paní Příjemná zaslechla hluboké astmatické zasípění.

Silver se pokoušel příst.

Neměl ten správný krk ani hlasivky.

Nebude to trvat dlouho, probudí se v mrzuté náladě a bude hledat někoho, s kým by se popral.

Paní Příjemná pokračovala v jídle. Navzdory tomu, že v její kuchyni, přímo před jejíma očima obrovský muž právě zhltal mísu rybích hlav, vylízal talíř mléka a pak se natáhl do velmi nepohodlné polohy ke krbu, zjistila, že necítí ani v nejmenším strach. Abychom řekli pravdu, musela se spíš vzpírat nutkání, které ji nutilo poškrabat ho na břiše.


Než se Magráta rozeběhla po dlouhém rudém koberci k bráně paláce a vytoužené svobodě, strhla si z nohy druhý střevíček. Dostat se odsud, to byla ta jediná důležitá věc. Od koho bylo mnohem důležitější než kam.

Pak najednou ze tmy vyklouzly dva stíny a postavily se jí do cesty. Když se k ní naprosto nehlučně přiblížily, pozvedla v zoufalém gestu střevíček, ale i v temnotě cítila jejich upřené pohledy.


Dav se rozestoupil. Uličkou proplula Líza Zlopočasná, provázená šustotem hedvábí.

Bez sebemenší známky překvapení si prohlédla Bábi od hlavy k patě.

„A také celá v bílém,“ prohlásila nakonec suše. „Lhala bych, kdybych řekla, že je mi to zvlášť příjemné.“

„Ale zastavila jsem tě,“ odpověděla jí Bábi, stále ještě dýchající námahou. „Je rozbitý.“

Líza Zlopočasná jí vrhla pohled přes rameno. Po schodišti stoupaly hadí sestry a mezi sebou vedly napůl bezvládnou Magrátu.

„Chraňme se lidí, kteří věří pohádkám,“ řekla Líza. „Ty zatracené věci jsou vždycky v páru.“

Popošla k Magrátě a vytrhla jí z ruky druhý střevíček.

„S těmi hodinami to bylo zajímavé,“ řekla a obrátila se k Bábi. „To na mě udělalo skutečně velký dojem. Jenže to k ničemu není, víš? Tyhle věci prostě nezastavíš. Mají setrvačnost nevyhnutelnosti. Dobrý příběh prostě nezničíš. A já to vím nejlépe.“

Podala střevíček princi, ale oči přitom nespustila z Bábi Zlopočasné.

„Padne jí,“ řekla.

Dva sloužící podrželi Magrátu, jeden jí zvedl nohu a princ jí na ni přes protestující prsty namáčkl střevíček.

„Vidíš?“ usmála se Líza, aniž z Bábi spustila oči. „A přestaň na mě už konečně zkoušet ten pokoutní hypnotismus čarodějnic z krajů, kde lišky dávají dobrou noc, Esme.“

„Padne jí,“ řekl princ, ale hlas měl plný pochybností.

„Jasně, bude vám pasovat cokoliv,“ zahlaholil veselý hlásek odněkud z pozadí zástupu, „když vám někdo dovolí, abyste si předtím navlekli dva páry tlustých podkolenek.“

Líza sklopila oči k Magrátině noze. Pak je zvedla k Magrátině hlavě. Natáhla se a stáhla jí masku z obličeje.

„Ale!“

„Nesprávné děvče,“ zabručela Líza. „Ale na tom pořád nezáleží, Esme, tohle je ten správný střevíček. Takže nám jen stačí najít dívku, na jejíž nohu padne —“

V pozadí davu se začalo něco dít. Dvořané se rozestupovali a mezi nimi se objevila Stařenka Oggová, ušpiněná od oleje a pokrytá pavučinami.

„Jestli je to pětka úzká a má opravdu sedět, pak jsem váš muž,“ zubila se. „Jenom chviličku, než shodím tyhle křápy…“

„O vás jsem nemluvila, stará,“ odsekla chladně Líza.

„Ale jakpak ne?“ nedala se odbýt Stařenka. „Všichni přece víme, jak to teď bývá dál. Princ obchází se střevíčkem celé město a hledá dívku, na jejíž nohu by střevíček padl. To máte v úmyslu, ne? Já vám můžu ušetřit spoustu chození a námahy, co vy na to?“

Lízin sebejistý výraz na okamžik zakolísal.

„Musí to být dívka,“ zamračila se, „vdavekschopného věku.“

„V tom nevidím žádný problém,“ přikývla Stařenka.

Trpaslík Casanovlez pyšně dloubl lokty do kolen dva dvořany, kteří stáli vedle něj.

„Je to má velmi blízká osobní přítelkyně,“ nafoukl se důležitě.

Líza se podívala na sestru.

„To děláš ty,“ zasykla. Nemysli si, že to nevím.“

„Já nic nedělám,“ odpověděla jí Bábi. „To dělá skutečný život, a sám od sebe.“

Stařenka vytrhla princi z rukou střevíček, a než se stačil někdo pohnout, vsunula do něj nohu.

Pak několikrát zamávala nohou ve vzduchu.

Padl jí dokonale.

„No?“ libovala si. „Vidíte? A vy byste s tím byli schopní probendit celý den.“

„Zvlášť proto, že ženských, které mají nohu číslo pět —“

„— úzkou a akorát —“

„— musí být v městě téhle velikosti pár stovek,“ pokračovala Bábi. „Pokud jste ovšem už od začátku neměli v úmyslu jít přímo do nějakého konkrétního domu. A to by byla opravdu šťastná náhodička, co?“

„Ale taky by to byl podvod!“ zahrozila Stařenka na Lízu prstem.

Strčila do prince.

„Ráda bych dodala,“ pokračovala, „že mi ani v nejmenším nevadí kynout davům, účastnit se slavnostních otevření a královských zábav, ale končím ve chvíli, kdy bych měla spát ve stejný posteli jako tuhle Vlhkej čumáček.“

„Protože on nespí v posteli,“ dodala Bábi.

„Jasně, on totiž spí v rybníčku,“ chopila se narážky Stařenka. „Byly jsme se tam podívat. Má tam velký krytý bazén.“

„On je totiž žába[35],“ přikývla Bábi.

„Po celé ložnici mu létají hejna much pro případ, že by se v noci vzbudil a dostal chuť zakousnout něco malého,“ pokračovala Stařenka.

„Já si to myslela!“ vykřikla Magráta a vytrhla se sloužícím. „Má studené a upocené ruce!“

„Spousta mužských má vlhké a studené ruce,“ uklidňovala ji Stařenka, „ale tenhle je má takové proto, že je žába.“

„Jsem princ královského rodu!“ zvolal princ.

„A žába,“ připomněla mu Bábi.

„A mně to nevadí,“ ozval se Casanovlez odněkud zdola. „Miluju nekonvenční známosti. Jestli chcete chodit se žábou, co se týče, tak proč ne?“

Líza se rozhlédla po hustém okruhu tváří, který skupinku uprostřed obklopoval. Pak luskla prsty.

Bábi Zlopočasná si uvědomila, že v celém sále náhle zavládlo ticho.

Stařenka Oggová se podívala na lidi stojící kolem ní. Pak zamávala rukou před očima nejbližšího strážného.

„A jéje!“ zabručela otráveně.

„To nemůžeš udržet dlouho,“ řekla Bábi. „Tisíc lidí v tomhle stavu dlouho neudržíš.“

Líza pokrčila rameny. „Na těch nezáleží. Kdo si nakonec vzpomene, jak to na plese skutečně bylo? Budou si jen pamatovat Popelčin útěk a střevíček a šťastný konec.“

„Už jsem ti svoje řekla. Nemůžeš s tím začít od začátku. A on je žába. Ani ty ho nedokážeš udržet v lidské podobě celých čtyřiadvacet hodin. Na noc se mění zpět do podoby vlastní. Musí mít ložnici s bazénem. Je prostě žába,“ odpověděla jí Bábi klidně.

„Jenom uvnitř,“ bránila se Líza.

„Jenže právě to uvnitř se počítá,“ zavrtěla hlavou Bábi.

„Ale zvenku je to taky dost důležité, když dovolíš,“ obrátila se k Bábi Stařenka.

„Spousta lidí je uvnitř vlastně zvířaty. Mnoho zvířat je uvnitř vlastně lidmi,“ řekla Líza. „Tak o co jde?“

„On je žába!“

„Zvláště v noci,“ dodala Stařenka. V té chvíli ji napadlo, že manžel, který by byl celou noc mužem a celý den žábou, by mohl být skoro snesitelný. Nedostali byste od něj sice výplatní pásku, ale kolik by se ušetřilo na jídle, ošacení a ostatních věcech! Nebyla také tak docela s to vypudit z hlavy jisté soukromé dohady, které se týkaly délky jeho jazyka.

„A zabili jste barona,“ vzpamatovala se konečně Magráta.

„Myslíte si, že to byl nějaký svatoušek nebo lidumil?“ vykřikla Líza. „A mimo jiné, neprokazoval mi povinnou úctu. Když nemáte respekt, nemáte nic!“

Stařenka i Magráta se jako na povel otočily k Bábi Zlopočasné.

„Je to žába.“

„Našla jsem ho v močále,“ řekla Líza. „Bylo hned vidět, že je velmi inteligentní. A já potřebovala někoho… někoho přístupného přesvědčování. Proč by neměly mít žáby šanci? Nebyl by horší manžel než mnoho jiných. Jeden jediný princeznin polibek zpečetí celé kouzlo navěky.“

„Mnoho mužů je zvířaty,“ řekla Magráta, která si tenhle výrok někde přečetla.

„Možná, ale on je žába,“ trvala na svém Bábi.

„Podívej se na to mýma očima,“ začala Líza z jiného konce. „Všimla sis téhle země? Jsou to samé močály a mlha. Tady není ani směr. Ale já z toho místa mohu udělat velké město. Ne mokvající stoku, jako je Ankh-Morpork, ale místo, které dokonale funguje.“

„To děvče se nechce provdat za žábu.“

„Jak moc na tom bude záležet za sto let?“

„Teď na tom záleží.“

Líza rozhodila ruce. „Co tedy vlastně chceš? Záleží jen na tobě. Buď já…, nebo ta žena v močálech. Světlo, nebo temnota. Sluneční svit, nebo mlha. Temnota, nebo šťastný konec.“

„On je žába a ty jsi zabila starého barona,“ odpověděla Bábi.

„Ty bys udělala to samé,“ řekla Líza.

„Ne,“ zavrtěla hlavou Bábi. „Myslela bych si možná totéž, ale neudělala bych to.“

„A jaký je v tom tam hluboko uvnitř rozdíl?“

„To chceš říct, že to opravdu nevíš?“

Líza se zasmála.

„Podívej se na vás tři,“ ušklíbla se. „Překypujete nesmyslnými dobrými úmysly. Panna, matka a stařena.“

„Komu říkáš panna?“ rozčílila se Stařenka Oggová.

„Komu říkáte matka?“ vypískla Magráta.

Bábi Zlopočasná se zamračila jako člověk, který zjistil, že zbývá jen jediné stéblo a všichni ostatní už si vytáhli ta delší.

„Takže co teď s vámi?“ pokračovala Líza. „Opravdu nerada zabíjím lidi, když to není nezbytně nutné, ale nemohu dovolit, abyste mi tady pobíhaly kolem a dělaly takové hlouposti…“

Významně si prohlédla nehty na rukou.

„Myslím, že bude nejlepší, když vás alespoň do chvíle, než to všechno skončí, uklidím na nějaké bezpečné místo. A pak… uhodly byste, co udělám pak?

Budu čekat, že uprchnete. Koneckonců, vždyť jsem ta hodná.“


Eliška opatrně procházela močálem, který ozařoval měsíc, a sledovala nezřetelný obrys černého kohouta Legby. Cítila, že se ve vodě něco pohybuje, ale nad hladinou se nic neukázalo — špatné novinky, jako je Legba, se šíří rychle, dokonce i mezi aligátory.

V dálce se objevilo oranžové světélko. Ukázalo se, že je to chatrč paní Gogolové umístěná na lodi, nebo co to vlastně bylo. Rozdíl mezi vodou a pevnou zemí v močálech byl vlastně jen otázkou subjektivního názoru.

„Haló? Je tam někdo?“

„Jen pojď dál, dítě. Sedni si a trochu si odpočiň.“

Eliška opatrně vstoupila na rozkolébanou verandu. Paní Gogolová seděla ve svém houpacím křesle a na klíně chovala pannu oblečenou v bílých šatičkách.

„Magráta říkala —“

„Já vím. Pojď k Erzulii.“

„Kdo jste?“

„Já jsem tvoje — přítelkyně, holčičko.“

Eliška popošla kupředu, ale tak, aby se mohla dát co nejrychleji na útěk.

„Vy ale nejste žádná kmotřička, že ne?“

„Ne, nic takového. Jenom přítelkyně. Nesledoval tě nikdo?“

„Já… myslím, že ne.“

„No, i kdyby, na tom nezáleží. Ale stejně si myslím, že bude lepší se přesunout trochu na řeku. Budeme mnohem bezpečnější, když všude kolem nás bude hlubší voda.“

Chatrč se zatřásla.

„Raději si sedni. Nohy ji vždycky dost rozkývají, než se dostaneme na hlubokou vodu.“

Eliška přesto riskovala rychlý pohled přes zábradlí.

Chatrč paní Gogolové kráčela močálem na čtyřech obrovských kachních nohách, které se střídavě zvedaly nad hladinu močálu. Chatrč pročvachtala mělčinami a pak tiše vyplula na hladinu řeky.


Silver se probudil a protáhl.

Pořád ještě měl ty nesprávné ruce a nohy!

Paní Příjemná, která seděla za stolem a pozorovala ho, odložila svou sklenici.

„Tak co byste si přál teď, pane Kocour?“

Silver tiše přešel ke dveřím vedoucím do vnějšího světa a zaškrábal na ně.

„Chcci ven, paní Přřííjemnáá,“ řekl.

„Stačí jen zmáčknout tamtu kliku,“ vysvětlila mu.

Silver zašmátral po klice jako někdo, kdo se ve světě pokročilé techniky cítí jako v Jiříkově vidění, a pak na ni znovu vrhl prosebný pohled.

Nakonec mu dveře otevřela, ustoupila stranou, a když se jimi protáhl, zavřela je, zamkla a těžce se o ně opřela.


„Popelka bude s paní Gogolovou v naprostém bezpečí,“ řekla Magráta.

„Pch!“ odfoukla si Bábi.

„Mně se docela líbila,“ řekla Stařenka.

„Nevěřím někomu, kdo pije rum a kouří dýmku,“ zamračila se Bábi.

„Stařenka taky kouří dýmku a pije cokoliv“ upozornila ji Magráta.

„Jo, jenže to je proto, že je to nechutná stará škatule,“ odsekla Bábi, aniž zvedla hlavu.

Stařenka vytáhla dýmku z úst.

„To je pravda,“ přikývla přátelsky. „Jenže když si nevybuduješ ten správný imáge, nejsi nic.“

Bábi zvedla hlavu od zámku, nad kterým se skláněla.

„Nemůžu s tím pohnout,“ oznámila. „Je z oktironu. Nedá se kouzlem otevřít.“

„Je to pěkná pitomost, takhle nás tady zamknout,“ prohlásila otráveně Stařenka. „Já na jejím místě bych nás dala rovnou utratit.“

„To je tím, že jsi ve své podstatě dobrá,“ vysvětlovala jí Magráta. „Dobří jsou nevinní, a stvořili spravedlnost. Zlí jsou vinní, a proto vymysleli milosrdenství.“

„Tak to není,“ vskočila jim Bábi zasmušile do řeči. „Já vím, proč to udělala. Chce, aby vešlo ve všeobecnou známost, že jsme prohrály.“

„Ale řekla přece, že uprchneme,“ zavrtěla hlavou Magráta. „Já tomu vážně nerozumím, vždyť musí vědět, že dobro nakonec vždycky zvítězí!“

„Jenže to platí jenom v pohádkách,“ zabručela Bábi Zlopočasná, která se pustila do prohlídky dveřních závěsů. „A ona si myslí, že pohádkám tady v okolí velí ona. Splétá je kolem sebe. A myslí si, že ta dobrá je ona.“

„Promiňte,“ řekla Magráta, „ale já nenávidím močály. Kdyby se tady nejednalo o tu žábu a další věci, skoro bych chápala, kdyby se Eliška —“

„Pak nejsi nic jiného než přitroublá kmotřička sudička,“ vyprskla přes rameno Bábi, která se mezitím znovu vrátila k zámku. „Nemůžeš chodit sem a tam a budovat lidem lepší svět. Lepší svět pro lidi dokážou vybudoval zase jen lidé. Jinak je to jenom klec; Kromě toho, lepší svět těžko vybuduješ tím, že budeš sekat hlavy a předhazovat slušná děvčata žábám.“

„Ale pokrok —“ začala Magráta.

„Nemluv mi o pokroku! Pokrok znamená jen to, že se všechny špatné věci odehrávají rychleji. Nemáte některá ještě jednu jehlici do klobouku? Tahle je na nic.“

Stařenka, která měla stejně jako Silver ten dar cítit se vkrátku doma kdekoliv, si sedla do kouta cely.

„Kdysi jsem slyšela takovou pověst o tom chlápkovi, co ho zavřeli do vězení a byl tam roky a roky a naučil se spoustu věcí o vesmíru a bůhvíco od jinýho vězně, kterej byl nesmírně chytrej a zdělanej a pak utekl a vychutnal si pomstu.“

„A co tak strašně chytrého o tajemstvích vesmíru bys nás mohla naučit, Gyto Oggová?“ loupla po ní okem Bábi.

„Houby s octem na kyselo,“ odpověděla jí Stařenka vesele.

„Tak v tom případě bude, k sakru, mnohem lepší, když odsud zmizíme co nejrychleji.“

Stařenka vytáhla z klobouku kus kartonku a špačka tužky, olízla tuhu a na okamžik se zamyslela.


Drahý Jasoni unt so vítr (jak říkají v cizozemsku),

tak si představuj, že vaše stará mami už zasévaje bručí v kreminále, jinač už to nebude, než že sem stará recejdýva. Budeš mi muset zaslat buchtu s ampoulí a jedem! To je jen taková lekráce! Tady ti mauluju vješ, co je kreminál. Uďála sem X, kde smě, ale nejni vidět, protože my sme vevnitř, Magráta má epes ráres ohození, páč vystoupila jako záhladná princeska. Také zdehle přítomná Esme už začíná být nasejřená, jelikožto nemůže vodmiklikovat zámek, ale já myslím, že fsecko bude OK, protože dobro na konci pokaždý vyzraje. A je to kvůlivá tomu, že páč si jedno tady děvče nechce vzít printze, co je Aga, ale ten je žába a já se jí nic nedivím. Přetstav si, kdo by chtěl potomci, co mají takový ženy, teda jako dědictví myslím, že by mládí probendili ve sklínce od marmelády a pak houpsali sem a zaseje tam a lidi by je rožlapávali…


Její další písemný projev byl v té chvíli přerušen zvukem mandolíny, na kterou někdo docela obstojně hrál těsně za zdí. K hudbě se vzápětí přidal slabý, ale odhodlaný hlas, notující píseň.

„— si consuenti ďamoure, ventre dimo tondretu-ro-ooo —“

„Znám hlad, má lásko, toužící po jídelně tvé vlahé macerace,“ přeložila hbitě Stařenka, aniž zvedla hlavu.

„— della della ťozentro, audri ťdren vontarieeee —“

„Obchod, obchod, já mám kosočtverec a oblehaje růžová,“ pokračovala Stařenka.

Bábi s Magrátou na sebe vrhly poněkud zmatené pohledy.

„— guarunto dél taň, bella póre di larientos —“

„Raduj se, svíčkaři, máš velký silný —“

„Nevěřím ani slovu,“ přerušila ji Bábi. „Ty si to všechno vymýšlíš.“

„Dokonalý překlad, slovo za slovem,“ protestovala Stařenka. „Sama dobře víš, že umím mluvit cizozemskými jazyky jako domorodec.“

„Paní Oggová? Jste tam, má lásko?“

Všechny tři současně zvedly hlavy k zamřížovanému okénku. Za mříží bylo vidět drobnou tvář. 1 „Casanovlez?“ zeptala se Stařenka.

„Ano, to jsem já, paní Oggová.“

„Prý ‚má lásko‘!“ zahuhlala Bábi.

„Jak jste se dostal tam nahoru?“ zeptala se Stařenka, která Bábina slova s přehledem ignorovala.

„Vždycky jsem věděl, jak se dostat k nějakému tomu provazovému žebříku nebo štaflím, paní Oggová.“

„Jak se dostat ke klíči od téhle díry náhodou nevíte, co?“

„To by vám stejně nepomohlo. Přede dveřmi vašeho vězení stojí celá skupina stráží, paní Oggová. Je jich příliš mnoho, dokonce i pro tak vyhlášeného šermíře, jako jsem já. Její Urozenost vydala velmi přísné příkazy. Nikdo se na vás nesmí ani podívat, ani vám naslouchat.“

„Jak to přijde, že jste členem palácové gardy, Casanovlezi?“

„Rytíř Štěstěny vezme tu práci, která se mu právě naskytne, paní Oggová,“ odpověděl Casanovlez upřímně.

„Ale vždyť všichni ostatní muži měří dva metry a vy jste úplný… poněkud menší postavy.“

„Když jsem se o to místo ucházel, tak jsem jim o své výšce lhal. Jsem proslulý lhář, paní Oggová.“

„Je to pravda?“

„Není.“

„A co ten kousek o tom, že jste nejdokonalejší milenec na světě?“

„No, možná že jsem jenom dvojka,“ připustil Casanovlez. „Ale snažím se, co můžu.“

„Nemohl byste se někde podívat po nějakém pilníku nebo něčem podobném, pane Casanovlezi?“ ozvala se Magráta.

„Zjistím, co se dá dělat, slečno.“

Obličej zmizel.

„Možná že bychom si sem mohly pozvat pár lidí na návštěvu a pak uprchnout v jejich šatech,“ nadhodila Stařenka s nadějí v hlase.

„Ták a teď jsem si vrazila jehlici do prstu,“ zabručela Bábi Zlopočasná.

„Nebo co kdybychom přemluvily Magrátu, aby svedla jednoho ze strážných,“ rozvíjela Stařenka dál své plány.

„A proč to nezkusíš ty?“ odpověděla jí Magráta tak ošklivým tónem, jak to jen dokázala.

„Tak jo, abys věděla, že nejsem žádný vořezávátko!“

„Buďte zticha, vy dvě,“ zarazila je Bábi. „Pokouším se přemýšlet —“

U okna se ozval další zvláštní zvuk.

Byl to Legba.

Černý kohout chvíli zíral mezi mřížemi dolů do cely a pak s pleskáním křídel odletěl.

„Tenhle pták mi nahání hrůzu,“ prohlásila Stařenka. „Nemůžu se na něj podívat, abych si s touhou nevzpomněla na šalvěj, cibuli a restované brambory.“

Její vrásčitá tvářička se poskládala do ještě hustších vrásek.

„Silver! Kdepak jsme ho asi chudáka zapomněly?“

„Ale vždyť je to jenom kočka,“ odpověděla jí Bábi Zlopočasná. „Kočky se o sebe umějí postarat.“

„Ale on je opravdu jen velký a zhýčkaný —“ začala Stařenka, ale v tom okamžiku někdo začal bourat zeď.

V silné kamenné stěně se objevil otvor. V otvoru se objevila šedá ruka, chopila se dalšího obrovského balvanu a jako pírko ho vytáhla ven. Celou se rozšířil silný zápach říčního bahna.

Žulové kameny se pod stiskem šedivých prstů rozpadaly na prach.

„Dámy?“ zazněl zvučný hlas.

„Tedy, pane Soboto,“ prohlásila Stařenka, jako že žiju a dýchám — s vaším prominutím pochopitelně — to bylo obdivuhodné“

Sobota něco zabručel a zmizel.

Ozvalo se bušení na dveře a někdo začal venku na chodbě chrastit klíči.

„Nemyslím, že bychom se tady měly zbytečně zdržovat,“ řekla Bábi. „Pojďme.“

Pomohly si navzájem prolézt vybouraným otvorem.

Sobotu uviděly na opačné straně malého nádvoří. Jako by ho přitahovaly zvuky hudby a hlučného veselí, kráčel směrem ke schodišti do plesové síně.

Za sebou měl něco, co se mu táhlo v patách jako chvost vlasatice.

„Co je to?“

„To je práce paní Gogolové,“ procedila Bábi Zlopočasná zachmuřeně mezi zuby.

Za Sobotou se vinul pás temnoty hustší než noc, a jak postupoval od brány přes nádvoří, rozšiřoval se a sílil. Na první pohled se zdálo, že se v něm dají rozeznat jednotlivé tvary, ale bližší pohled odhalil, že to nejsou skutečné tvary, ale pouhopouhý náznak obrysů, které se tvořily, měnily a zase rozpadaly. Tu a tam v temných vírech zablýskly oči. Z podivné temnoty se ozýval cvrkot cvrčků, bzukot moskytů, byla z ní cítit vlhká vůně mechu a zápach říčního bahna.

„To je močál,“ zašeptala Magráta.

„To je srdce močálu,“ odpověděla jí Bábi. „To je to, co musíš mít ještě předtím, než budeš mít močál.“

„No pozdrav tě,“ řekla Stařenka. Pak ale pokrčila rameny. „Takže? Eliška je z toho venku, my taky, tak teď přijde ta část, kdy se dáme na útěk, co? To se od nás přece čeká, ne?“

Ani jedna z nich se ale nepohnula.

„Ti lidé tam uvnitř nejsou právě výlupky ctností,“ ozvala se po chvíli mlčení Magráta, „ale aligátory si nezaslouží.“

„Vy tři tam! čarodějnice!“ zazněl jim náhle hlas někde za zády. „Ani se nehněte!“ Kolem otvoru ve stěně vězení se tísnilo půl tuctu strážných.

„Fakt je, že v takovém městě se pořád něco děje,“ prohlásila Stařenka a nenápadně si vytáhla z klobouku další jehlici.

„Oni mají samostříly,“ varovala ji Magráta. „Proti samostřílům toho moc nedokážeš. Střelné zbraně jsou až v lekci sedm, a tam jsem se ještě nedostala.“

„Nedokážou stisknout kohoutek, když si budou myslet, že mají místo rukou ploutve!“ pronesla Bábi výhružně.

„Poslyš,“ začala smířlivě Stařenka, „nebylo toho už dost? Každý přece ví, že ti dobří vždycky vyhrajou, zvláště když jsou nepřátelé v přesile!“

Stráže se přiblížily.

V té chvíli ze zdi za jejich zády seskočila nehlučně postava.

„No prosím!“ usmála se Stařenka, „Neříkala jsem, že by od svý paničky neutekl daleko?“

Jeden nebo dva strážní si uvědomili, že Stařenka pyšně zírá někam za jejich záda, a otočili se.

Zjistili, že proti nim stojí obrovský, širokoramený muž s hřívou černých vlasů, páskou přes jedno oko a zlomyslně se usmívá sevřenými rty.

Muž stál s rukama nedbale založenýma na hrudi.

Silver počkal, až mu budou strážní věnovat plnou pozornost, pak pomalu stáhl rty dozadu a odhalil zuby.

V tom okamžiku několik strážných ustoupilo.

Jeden z nich prohlásil: „Přece bychom se ho nebáli? To není žádná zbr—“

Silver zvedl jednu ruku.

Drápy se vysunují naprosto nehlučně, ale je to chyba. Měly by vydávat nějaký zvuk. Něco jako třeba „zinnggg“.

Úšklebek na Silverově tváři se ještě rozšířil.

Výborně! Tak staré dobré drápy ještě fungují…

Jeden z vojáků byl natolik chytrý, že pozvedl svůj samostříl, ale natolik hloupý, že to udělal, aniž si všiml, že má v zádech Stařenku Oggovou svírající v prstech jehlici do kobouku. Její ruka se pohnula tak rychle, že mnohý v šafránu oděný mladík, hledající nekonečnou moudrost, by jistě založil Novou cestu Stařenky Oggové, kdyby byl svědkem oné události. Muž vykřikl a upustil kuši.

„Vrrraou…!“

Silver skočil.

Kočky jsou jako čarodějky. Nebojují proto, aby zabily, ale aby zvítězily. V tom je podstatný rozdíl. Je nesmysl zabít svého protivníka. Když to uděláte, nebude vědět, že prohrál, a k tomu, aby se člověk cítil opravdu jako vítěz, potřebuje protivníka, který je poražený a ví to. Nad mrtvolou si moc velký triumf neužijete; zato poražený protivník, který zůstane zdeptán celý zbytek svého smutného a beznadějného života — to je něco, co je třeba si chránit.

Kočky si to do takových podrobností samozřejmě neuvědomují. Jsou prostě jen rády, když před nimi nakonec někdo s kulháním, bez ocasu a bez pár čtverečních centimetrů kůže v hrůze prchá.

Silverova technika byla nevědecká a proti slušnému šermířskému umění by neměla naději na úspěch, ale v jeho prospěch hrála skutečnost, že je téměř nemožné držet se dobrého šermu, když máte dojem, že jste spadli do zapnutého mixéru a ten se vám právě snaží ukousnout uši.

Čarodějky se zájmem přihlížely.

„Myslím, že ho tady teď klidně můžeme nechat samotného,“ řekla Stařenka. „Zdá se, že to považuje za skvělou zábavu.“

Spěšným krokem se vydaly k plesovému sálu.


Orchestr byl právě někde uprostřed jakési velmi složité skladby, když první houslista náhodou zabloudil očima ke vchodu do sálu a v tom okamžiku upustil smyčec. Čelista se otočil, aby zjistil, co se to děje. Sledoval upřený pohled svého kolegy — a v náhlém zmatku se pokusil hrát na zadní stranu svého nástroje.

Následovala krátká kakofonie skřípotu a falešných tónů a hudba zmateně umlkla. Pak začali zvedat hlavy všichni lidé přítomní v sále.

Na vrcholu schodiště stál Sobota.

A v nastalém tichu do sálu pomalu vniklo dunění bubnu, vedle kterého se zvuky umlklého orchestru zdály stejně nedůležité jako cvrkot cvrčků. Tohle byla ta pravá hudba, která se vám vpalovala až do duše, a každá jiná hudba, ať byla napsána kdekoliv, by vedle ní vypadala jako domácké pobrukování nahluchlého amatéra.

Vlila se do sálu a s ní se tam vplížilo i horko, vlhko a pach nahnilé vegetace. Ve vzduchu bylo tušit aligátory — ne jejich přítomnost, ale jejich úmysly.

Dunění zesílilo. Přidal se k němu složitý protirytmus, který se dal spíš vycítit než zaslechnout.

Sobota si odstranil smítko z klopy svého prastarého kabátu a natáhl ruku.

Zničehonic se mu v ní objevil cylindr.

Pak natáhl druhou ruku.

Jen tak odnikud se najednou v prostoru zhmotnila hůlka se stříbrným kováním, zavířila vzduchem a Sobota ji triumfálně zachytil.

Nasadil si klobouk. Zatočil hůlkou.

Buben zavířil. Jenže se zdálo… možná, že teď to nebyl buben, snad se to sám rytmus vtělil do podlahy sálu, do stěn i do vzduchu. Byl rychlý a žhavý a lidé na parketu zjistili, že se jim nohy pohybují samy od sebe, protože rytmus jim pronikl do nohou přímo zkratkou přes malý mozek, aniž se unavoval brát to oklikou přes uši.

Sobotovy nohy byly také v pohybu.

Tančil dolů po schodech.

Točil se. Skákal. Šosy jeho fraku zavířily vzduchem. Pak přistál u paty schodiště a zadunění jeho podrážek na vyleštěném mramoru zaznělo jako hrom zkázy.

Teprve teď se začali lidé tu a tam hýbat.

Princi poněkud selhal hlas a z hrdla se mu vydralo něco jako zakvákání.

„To nemůže být on! On je přece mrtev! Stráže! Zabte ho!“

S nepříčetným výrazem se otočil ke strážím, stojícím po stranách schodiště.

Velící kapitán zbledl.

„Já, ehm, tedy, jak bych to… nemyslím si, že…“ začal.

„Udělejte to okamžit!.“

Kapitán pozvedl nervózně kuši. Hrot šípu mu před očima opisoval velkou osmičku.

„Říkám okamžitěl“

Tětiva zadrnčela.

Ozval se náraz střely.

Sobota se podíval na hruď, ze které mu trčel opeřený konec střely, pak se usmál a pozvedl svou hůlku.

Kapitán ho pozoroval s výrazem zděšené hrůzy na tváři. Pak odhodil samostříl, otočil se a dal se na útěk. Stačil udělat pouhé dva kroky, než klopýtl a upadl na obličej.

„Ne,“ ozval se hlas za princem. „Takhle musíš zabít mrtvého.“

Kupředu se prodrala Líza Zlopočasná, tvář pobledlou zuřivostí.

„Ty už sem nepatříš,“ zasyčela na Sobotu. „Nejsi součástí tohohle příběhu.“ Zvedla ruku.

Nezřetelné bílé obrysy za ní najednou zvýrazněly, takže ona sama byla ještě zářivější. Napříč sálem proletěl stříbrný blesk.

Baron Sobota napřáhl hůlku. Magie udeřila, ale hůlka ji přitáhla jako tyč hromosvodu a přes baronovo tělo svedla do země. Na černých šatech barona Soboty ještě chvíli probleskovaly stříbrné nitky, ale nakonec zhasly i ty.

„Ne, madam,“ odpověděl jí. „Neexistuje způsob, jak zabít mrtvého.“

Tři čarodějky to všechno pozorovaly od vstupních dveří.

„Vždyť to jsem cítila i já“ řekla Stařenka Oggová. „Mělo ho to roztrhat na kousky.“

„Roztrhat na kousky co?“ zeptala se Bábi. „Močál? Řeku? Svět? Co je to všechno! Ohó, ta má, panečku, za ušima, tahle paní Gogolová!“

„Cože?“ nechápala Magráta. „Jak to myslíte ‚to všechno‘?“

Líza o něco ustoupila. Znovu pozvedla ruku a vrhla na barona další stříbrný blesk. Ten zasáhl baronův klobouk a odrazil se od něj jako pouťová raketka.

„Ty hloupá, ty hloupál“ zabručela Bábi. „Vidělas už poprvé, že to nezabírá, tak proč to zkoušíš dál?!“

„A já myslela, že jste proti ní?“ řekla Magráta.

„To taky jsem! Ale nesnáším lidi, kteří se chovají jako hlupáci. Tenhle druh magie tady není k ničemu, Magráto česneková, dokonce i ty bys dokázala… oh ne! Přece to nebudeš zkoušet ještě jednou…“

Když se i třetí výboj neškodně uzemnil, baron se spokojeně zasmál. Pak pozvedl svou hůlku. Dva dvořané padli k zemi.

Líza Zlopočasná, která pomalu ustupovala, dorazila k úpatí hlavního schodiště.

Baron popošel kupředu.

„Chcete zkusit ještě něco jiného, madam?“ zeptal se.

Líza zvedla obě ruce.

Ucítily to všechny tři čarodějky — ten strašlivý podtlak, tu sací sílu, která vznikla v okamžiku, kdy se pokusila využít veškerou magickou energii v okolí.

Zatím venku zjistil jediný zbylý voják, že už nebojuje s mužem, ale s obrovským rozzuřeným kocourem. To mu ovšem situaci nijak neusnadnilo, naopak. Poskytlo to Silverovi výhodu dalšího páru drápů.

Princ vykřikl.

Byl to dlouhý, slábnoucí výkřik, který skončil zaskřehotáním někde na úrovni podlahy.

Baron Sobota udělal jeden dlouhý a rozhodný krok vpřed a kvákání umlklo v půli.

Bubny jako na povel umlkly.

Pak nastalo skutečné ticho rušené jen šustotem hedvábí, když se Líza rozeběhla vzhůru po schodech.

Za čarodějkami se najednou ozval hlas: „Děkuji vám, dámy. Mohly byste laskavě ustoupit stranou, prosím?“

Ohlédly se. Za nimi stála paní Gogolová a za ruku vedla Popelku. Přes rameno měla přehozenou nabitou kabelu zdobenou veselými výšivkami.

Všechny tři pozorovaly, jak vúdú dáma vede dívku dolů do haly a uličkou mezi mlčícími hosty.

„Tohle taky není správné,“ řekla tiše Bábi Zlopočasná.

„Cože?“ zeptala se stejně tiše Magráta. „Co?“

Baron Sobota udeřil holí do země.

„Znáte mě,“ zvolal. „Vy všichni mě znáte. Víte, že jsem byl zabit. Ale teď jsem tady. Byl jsem zavražděn, a co jste udělali —?“

„A kolik jste toho udělala vy, paní Gogolová?“ zahuhlala zase Bábi. „Ne, tohle nedovolíme!“

„Pst! Neslyším, co říká,“ okřikla ji Stařenka.

„Říká jim, že jestli chtějí, bude jim zase vládnout, on, nebo Popelka,“ vysvětlila jí Magráta.

„Oni si zvolí paní Gogolovou,“ zabručela Bábi. „Bude to jedna z těch Emperorumů magniftkanis, co se o nich tolik mluví.“

„No, vždyť ona není zlá,“ pokývala Stařenka hlavou.

„V močále opravdu není tak špatná,“ přikývla Bábi. „Když s ní je někdo, kdo by ji tak trochu vyvažoval, tak opravdu není špatná. Ale aby paní Gogolová určovala, co má dělat celé město… to není správné. Koneckonců, podívejte se na to takhle — Líza dala ty lidi jenom zabít, ale paní Gogolová je pak poslala ještě štípat dříví a vykonávat domácí práce. osobně si myslím, že když má člověk za sebou život plný dřiny, má po smrti tak nějak nárok si v klidu odpočinout, ne?“

„Myslíš jako hezky se natáhnout a pěkně si poležet,“ nadhodila Stařenka.

Bábi se podívala na své bílé šaty.

„Přála bych si mít na sobě své staré šaty,“ řekla. „Černá, to je ta správná barva pro čarodějku.“

Vykročila dolů ze schodů, přiložila ruce k ústům a zavolala:

„Halóó! Paní Gogolová!“

Baron Sobota umlkl. Paní Gogolová se k Bábi obrátila.

„Copak si přejete, slečno Zlopočasná?“

„Pam Zlopočasná,“ štěkla na ni Bábi, ale pak jí hlas o něco změkl.

„Poslyšte, tohle není v pořádku. Ona je ten člověk, který by měl vládnout, to připouštím. Použila jste mágii, abyste jí pomohla dostat se až sem, a to je taky v pořádku. Jenže tady to končí. Jen na ní záleží, jak to bude dál. S pomocí magie nepřinutíte věci, aby fungovaly správně. S pomocí magie můžete zabránit jen tomu, aby nefungovaly špatně.“

Paní Gogolová se vztyčila do celé své — a přiznejme, že velmi impozantní — výšky. „Kdo jste, abyste mi říkala, co tady můžu udělat a co ne?“

„My jsme její kmotřičky sudičky,“ odpověděla jí Bábi.

„Bodejť,“ přikývla Stařenka. „A taky máme kouzelnou hůlku,“ přidala se Magráta.

„Ale vy přece kmotřičky sudičky nenávidíte, paní Zlopočasná,“ řekla paní Gogolová.

„Jenže my jsme ty druhé sudičky,“ odpověděla klidně Bábi. „My jsme ty kmotřičky, které dávají lidem to, o čem víme, že potřebují, ne to, co si myslíme, že by si měli přát.“

Bylo vidět, jak v užaslém davu někteří lidé zmateně pohybují rty, když se v duchu rychle snažili přebrat si to, co právě slyšeli.

„V tom případě jste udělaly přesně to, co se od takových kmotřiček čeká,“ přikývla paní Gogolová, které to myslelo rychleji než ostatním. „Povedlo se vám to skvěle.“

„Vy mě neposloucháte,“ trvala na svém Bábi. „V tom kmotřičkování se ukrývá všechno možné, ale tady by to mělo končit. Možná že z ní bude docela schopná panovnice. Nebo taky ne. Ale na to už musí přijít sama. A nikdo by se jí do toho neměl plést.“ „A co když řeknu ne?“

„Obávám se, že pak bychom v tom kmotřičkování musely pokračovat,“ odpověděla jí Bábi.

„Víte, jak dlouho jsem pracovala k tomuhle vítězství?“ řekla paní Gogolová, pyšně. „Víte vy vůbec, co všechno jsem ztratila?“

„Tak, teď jste tedy vyhrála, a je po všem,“ odpověděla jí Bábi.

„Snažíte se mě vyzvat, paní Zlopočasná?“

Bábi zaváhala a pak se narovnala v ramenou. Ruce se jí bez jejího vědomí maličko pozvedly od těla. Stařenka s Magrátou pomalu ustoupily stranou.

„Když to jinak nepůjde?“

„Moje vúdú proti vaší… hlavologii?“

„Jak myslíte.“

„A co bude v sázce?“

„Už žádná magie v případě Genova,“ řekla Bábi. „Žádné další pohádky. Žádné kmotřičky sudičky. Jen lidé, kteří budou rozhodovat sami za sebe. V dobrém i zlém. Ať už správně, nebo chybně.“

„Dobrá.“

„A Lízu Zlopočasnou přenecháte mně.“

Paní Gogolová se nadechla tak, že to bylo slyšet v celém sále.

„Nikdy!“

„Hmm?“ zapředla Bábi jako kočka. „Nebo si myslíte, že prohrajete?“

„Nerada bych vám ublížila, paní Zlopočasná,“ odpověděla jí paní Gogolová.

„To je v pořádku,“ přikývla Bábi. „I já bych byla nerada, kdybyste mi ublížila.“

„A já vůbec nestojím o žádný souboj,“ řekla Eliška.

Obě se na ni podívaly.

„Ona tady teď vládne, nebo snad ne?“ řekla Bábi. „Měly bychom naslouchat tomu, co řekne.“

„Budu se vyhýbat městu, ale Líza je moje,“ obrátila se paní Gogolová k Bábi, aniž si Elišky dál všímala. „Ale Líza je moje.“

„Ne.“

Paní Gogolová sáhla do své kabely a vytáhla z ní hadrovou pannu.

„Vidíte tohle?“

„Jistě. Vidím,“ přikývla Bábi.

„Měla to být ona. Dejte si pozor, abyste to nemusela být vy.“

„Je mi líto, paní Gogolová,“ řekla Bábi pevně, „ale já vidím docela jasně, co je moje povinnost.“

„Jste velmi chytrá žena, paní Zlopočasná. Jenže jste hrozně daleko od domova.“

Bábi pokrčila rameny. Paní Gogolová uchopila pannu v pase a pozvedla ji do výše ramene. Panna měla safírově modré oči.

„Víte něco o kouzelných zrcadlech? Tohle je určitý druh mého zrcadla, paní Zlopočasná. Mohu ho přimět, aby se stalo vámi. A pak ho přinutím trpět. Nenuťte mě k tomu, prosím.“

„Udělejte, jak uznáte za vhodné, paní Gogolová. Ale s Lížou si to vyřídím sama.“

„Já bych na tvém místě byla aspoň trochu chytřejší,“ zašeptala jí Stařenka Oggová. „Ona je v těchle věcech opravdu moc dobrá.“

„A myslím, že dokáže být velmi bezohledná,“ přidala se k ní Magráta.

„Jediný pocit, který chovám k paní Gogolové,“ řekla Bábi, Je hluboká úcta. Skvělá a příjemná žena. Jenže přece jen trochu upovídaná. Kdybych byla na jejím místě, touhle dobou už bych v té panně měla zabodnutých několik jehel.“

„To věřím,“ ušklíbla se Stařenka. „Ještě dobře, že jsi ta hodná, co?“

„Správně,“ přikývla energicky Bábi a znovu zvýšila hlas. „Teď jdu hledat svou sestru, paní Gogolová. Tohle je rodinná záležitost.“

A bez zaváhání vykročila pevným krokem ke schodišti.

Magráta vytáhla hůlku.

„Jestli se pokusí Bábi něco udělat, stráví zbytek.života kulatá, oranžová a plná semínek,“ prohlásila krvežíznivě.

„Nemyslím, že by se Esme líbilo, kdybys udělala něco takového,“ varovala ji Stařenka. „Neboj se. Ona na ty povídačky o pannách a jehlicích vůbec nevěří.“

„Ona nevěří na nic. Ale na tom nezáleží!“ odpověděla jí Magráta. „Jenže paní Gogolová ano! To je její síla! Záleží na tom, na co věří ona.“

„A nemyslíš, že tohle ví i Esme?“

Bábi Zlopočasná došla k úpatí schodiště.

„Paní Zlopočasná!“

Bábi se otočila.

Paní Gogolová držela v ruce dlouhou třísku. Téměř zoufale potřásla hlavou a vrazila ji loutce do nohy.

Všichni viděli, jak Bábi Zlopočasná bolestivě zamrkala.

Další tříska vnikla do levé ruky hadrové loutky.

Bábi zvedla pravou ruku, a když se dotkla rukávu na levé paži, zachvěla se. Pak se slabým kulháním pokračovala dál vzhůru po schodišti.

„Příště bych ji mohla vrazit přímo do srdce, paní Zlopočasná!“ vykřikla paní Gogolová.

„Věřím, že byste mohla, paní Gogolová. Vím, že jste v tom skvělá. A vy to víte také,“ odpověděla jí Bábi, aniž se ohlédla.

Paní Gogolová vrazila loutce další třísku do nohy. Bábi poklesla v kolenou a zachytila se zábradlí. Těsně nad hlavou jí hořela velká pochodeň, která ozařovala její bledý obličej.

„Ta další! Ta další už to bude,“ vykřikla paní Gogolová. „Věřte mi! Ta další tříska! Udělám to!“

Bábi se otočila.

Rozhlédla se po stovkách pozvednutých tváří.

„Vím, že to uděláte, paní Gogolová. Máte pevnou víru. Ale jen pro jistotu — hrajeme o Lízu, je to tak? A o město?“

„Co na tom teď záleží?“ odpověděla paní Gogolová. „Nevzdáte se?“

Bábi Zlopočasná si vstrčila malíček do ucha a decentně s ním zatřepala.

„Ne,“ zavrtěla nakonec pomalu hlavou. „Myslím, že to neudělám. Dáváte pozor, paní Gogolová? Dávejte velký pozor!“

Bábin pohled přeletěl sálem a na zlomek vteřiny spočinul na Magrátě.

Pak se Bábi natáhla a vsunula ruku od prstů až po předloktí do plamene pochodně.

Panna v rukou Erzulie Gogolové vzplála jako vích.

Hořela i potom, co ji čarodějka s výkřikem odhodila na zem. Hořela až do chvíle, kdy se k ní přikolébala Stařenka Oggová. Ta si donesla z bufetu džbán ovocné šťávy, a zatímco si tiše hvízdala mezi zuby, hořící loutku uhasila.

Bábi vytáhla ruku z plamenů.

Byla bez zranění a rukáv bílých šatů ani nezahnědl.

„Tak tohle je hlavologie,“ prohlásila. „Je to ta jediná věc, na které opravdu záleží. Všechno ostatní věci jen komplikuje. Doufám, že jsem vám neublížila, paní Gogolová.“

Vydala se dál po schodech.

Paní Gogolová upírala pohled na mokré uhlíky. Stařenka Oggová jí přátelsky poklepala na rameno.

„Jak to dokázala?“ vydechla paní Gogolová.

„To bylo jinak. Ona nechala vás, abyste to udělala sama,“ odpověděla jí Stařenka. „Víte, na Bábi Zlopočasnou si musíte dávat velký pozor. Moc bych si přála být při tom, až se dostane do sporu s jedním z těch sen-buddhistů, co chodí obtěžovat po domech.“

„A ona je ta hodná?“ zeptal se pro jistotu Sobota.

„Samozřejmě,“ přikývla Stařenka Oggová. „Je legrační, jak ty věci někdy fungují, co?“

Podívala se zamyšleně na prázdný džbán, který držela v ruce.

„Já si myslím,“ řekla nakonec jako někdo, kdo po dlouhé a pečlivé úvaze došel ke konečnému závěru, „že by to chtělo nějaký ten banán, rum a pár dalších drobností —“

Stařenka rázně vykročila směrem ke světu dejjikry, ale Magráta ji chytila za rukáv.

„Teď ne!“ naléhala. „Měly bychom jít raději za Bábi! Mohla by nás potřebovat.“

„Ani mě nenapadne,“ odpověděla jí Stařenka. „Nechtěla bych být v Lízině kůži, až si ji Bábi podá. Ani za nic.“

„Jenže já ještě v životě neviděla Bábi tak rozzlobenou,“ pokračovala úzkostlivě Magráta. „Kdoví, co všechno se může stát.“

„Čím víc se toho stane, tím lip,“ přikývla spokojeně Stařenka. Pak významně kývla na nejbližšího sloužícího, který se už díky pružnému myšlení zorientoval v situaci, a proto se okamžitě postavil do uctivého pozoru.

„Ale ona může provést něco — strašlivého!“

„To by bylo skvělé. Po tom celý život toužila,“ usmála se Stařenka spokojeně. „Ouklej. Další banánové dejjikry, mahátma grandi, cop, cop!“

„Ne. Nemyslím, že by to byl ten nejlepší nápad,“ trvala na svém Magráta.

„No tak dobrá,“ povzdechla si zklamaně Stařenka. Podala prázdný džbán baronovi Sobotovi, který jej přijal v jakémsi mírně hypnotickém transu.

„Odskočíme si jen na chvilku. Jsme tady hned, jen co to tam trochu srovnáme,“ řekla. „Promiňte. Pokračujte zatím v tom veselí… pokud ještě někomu nějaké zbylo.“


Když čarodějky odešly, shýbla se paní Gogolová a sebrala ze země ohořelé zbytky panenky.

Jeden nebo dva lidé zakašlali.

„A to je všechno?“ zeptal se baron. „Po dvanácti letech?“

„Princ je mrtev,“ odpověděla mu paní Gogolová, „stejně jako byl předtím.“

„Ale slíbila jsi mi, že se jí budu moci pomstít,“ zamračil se baron.

„Myslím si, že k pomstě dojde,“ řekla paní Gogolová. Odhodila panenku na zem. „Lilith se mnou bojovala dvanáct let a nikdy mě neporazila. Ale ta druhá udělala to, co udělala, a ani se při tom nezapotila. Myslím, že na pomstu dojde.“

„Nemusíte přece dodržet své slovo!“

„Ale ano, musím. Člověk musí alespoň něco dodržet.“ Paní Gogolová položila Elišce ruku kolem ramen.

„Tak tady to je, děvče,“ řekla. „Tvůj palác. Tvoje město. Není tady jediný člověk, který by ti to chtěl nebo mohl upřít.“

Rozhlédla se po přítomných hostech. Jeden nebo dva z nich před tím pohledem ustoupili.

Eliška se podívala na Sobotu.

„Mám pocit, že bych vás měla znát,“ řekla. Obrátila se k paní Gogolové. „A vás také,“ dodala. „Oba jsem vás už viděla… dřív. Bylo to hodně dávno?“

Baron Sobota otevřel ústa a chtěl něco říci. Paní Gogolová zvedla ruku.

„Slíbili jsme,“ řekla. „Nikdo se do toho nebude plést.“

„Ani my?“

„Ani my,“ přikývla. Pak se obrátila nazpět k Elišce. „Jsme prostě… obyčejní lidé.“

„To chcete říct…“ začala Eliška nejistě, „že jsem dřela celé roky v kuchyni… a teď… se ode mě čeká, že budu vládnout městu? Jen tak?“

„Tak už to chodí.“

Eliška sklopila hlavu a hluboce se zamyslela.

„A lidé musí udělat všechno, co řeknu?“ zeptala se nakonec s bezelstným výrazem.

Z davu se ozvalo několikeré nervózní zakašlání.

„Jistě,“ přikývla paní Gogolová.

Eliška chvilku stála, upírala oči k zemi a okusovala si nehet. Pak zvedla hlavu.

„Takže první věc, kterou bych chtěla, je, aby skončil tenhle ples. Teď hned! Půjdu se podívat na karneval. Vždycky jsem toužila po tom zatančit si na karnevalu.“ Rozhlédla se po okolních ustaraných tvářích. „Ale není to povinné. Kdo nechce jít na karneval, může dál tančit tady.“

Genovská šlechta měla dost zkušeností na to, aby věděla, co to znamená, když panovník řekne, že něco není povinné.

Během několika málo minut byl taneční sál prázdný.

„Ale… ale…já chtěl svoupomstu,“ řekl baron. „Chtěl jsem smrt. Přál jsem si, aby naše dcera vládla městu.“

DVĚ SPLNĚNÁ PŘÁNÍ ZE TŘÍ — TO NENÍ ŠPATNÉ.

Paní Gogolová a baron se otočili jako na povel. Smrť odložil sklenici a postoupil kupředu.

Baron Sobota se narovnal.

„Jsem připraven vydat se s tebou na cestu.“

Smrť pokrčil rameny. Jako by naznačoval, že je-li někdo připravený nebo ne, jemu je to jedno.

„Ale dokázal jsem si tě držet od těla,“ dodal baron. „Celých dvanáct let!“ Objal Erzulii kolem ramen. „Když mě zabili a hodili do řeky, okradli jsme tě o můj život.“

přestal jsi žít. nikdy jsi nezemřel. tenkrát JSEM PRO TEBE PROSTĚ NEPŘIŠEL.

„A proč ne?“

MĚL JSEM S TEBOU SCHŮZKU AŽ DNEŠNÍ NOCI.

Baron podal svou hůlku paní Gogolové. Sundal si černý cylindr. Setřásl z ramen frak.

Ve skladech látky tiše praskala energie.

„Už žádný baron Sobota,“ řekl.

NEJSPÍŠ TO TAK BUDE. TO JE MOC HEZKÝ KLOBOUK.

Baron se obrátil k Erzulii.

„Myslím, že budu muset jít.“

„Ano.“

„Co budeš dělat?“

„Vúdú dáma upřela pohled na klobouk, který svírala v rukou.

„Vrátím se zpět do močálů,“ odpověděla.

„Mohla bys zůstat tady. Já té cizí čarodějce nevěřím.“

„Já ano. Proto se vrátím zpět do močálů. Většina příběhů musí končit. Ať už se má z Elišky stát cokoliv, musí se o to postarat sama.“

K hustým hnědým vodám velké řeky to byl jen kousek.

Baron se zastavil na břehu.

„A bude žít šťastně až navěky?“ zeptal se.

navěky v žádném případě. ale rozhodně velmi dlouho.

Tak končí příběhy.

Zlá čarodějka je poražena, ušmudlaná kuchtička se stane princeznou, království je zachráněno. Znovu nastanou šťastné časy. Navěky šťastné. To znamená, že tady se zastavil život.

Příběhy chtějí skončit. Nestarají se o to, co bude potom…


Jak pospíchaly chodbou, Stařenka Oggová lapala po dechu.

„Máš pravdu,“ říkala zadýchaně Magrátě. V životě jsem Bábi neviděla v takové náladě. Moc legrační. Mohla by být nebezpečná sama sobě.“

„V každém případě je nebezpečná pro všechny kolem,“ řekla Magráta. „Ona je —“

V chodbě před nimi se najednou jako zázrakem objevily hadí sestry.

„Podívej se na to takhle,“ špitla Stařenka do ucha Magrátě, „co by nám vlastně mohly udělat?“

„Nemůžu hady ani vystát,“ odpověděla jí stejně tiše Magráta.

„No, mají ty zuby, to je jasné,“ pokračovala Stařenka, jako kdyby vedla odbornou přednášku. „Spíš jsou to jedovaté tesáky. Tak pojď, děvče. Podíváme se, jestli bychom nenašly nějakou jinou cestu.“

„Nenávidím je!“

„Stařenka zatahala Magrátu, která se nehýbala, za rukáv.

„Tak pojď už!“

„Já je fakt nenávidím.“

„Budeš je moct nenávidět ještě lip, když od nich budeš dost daleko.“

Sestry už byly skoro u nich. Nekráčely, klouzaly po podlaze. Možná že se na ně Líza právě teď příliš nesoustředila, protože se hadům podobaly víc než kdykoliv předtím. Stařenka měla dokonce dojem, že pod kůží jim zahlédla prosvítat kosé tvary šupin. Linie čelistí byla naprosto nesprávná.

„Magráto!“

Jedna ze sester natáhla ruku. Magráta se otřásla.

Hadí sestra otevřela ústa.

V tom okamžiku zvedla Magráta.odhodlaně hlavu a skoro jako ve snu ji udeřila tak silně, že tělo hadí ženy odletělo chodbou několik metrů.

Nebyl to úder, který byste našli v nějaké Cestě, nebo Stezce. Ten úder ještě nikdy nikdo nerozfázoval v knize, ani ho s čelem ovázaným stuhou nenacvičoval před zrcadlem. Tenhle úder měla Magráta přímo z toho nejstaršího lexikonu, který má každý člověk uložený hluboko v podvědomí. Z lexikonu reflexů, kterými nás vybavila Matka Příroda pro přežití.

„Použij hůlku!“ vykřikla Stařenka a vrhla se kupředu. „Neninžuj na ně a použij hůlku. Použij hůlku! Na to ji máš!“

Druhá hadí žena otočila hlavu, aby sledovala pohybující se Stařenku. V některých okamžicích nejsou pouhopouhé reflexy zárukou přežití, protože přesně v tom okamžiku ji Magráta udeřila do týla. Hůlkou. Hadí žena zvláčněla, klesla k zemi a v pádu změnila tvar.

Potíž s čarodějkami je v tom, že nikdy neprchají před věcmi, které opravdu nenávidí.

A potíž s malými chlupatými zvířátky zahnanými do kouta je v tom, že se z nich občas může vyklubat promyka[36].


Bábi Zlopočasná si vždycky říkala, cože je tak zvláštního na měsíci v úplňku. Byl to jen velký zářící kotouč. A měsíc v novu? To nebylo nic jiného než tma.

Jenže napůl cesty mezi těmi dvěma, v době, když byl měsíc na poloviční cestě mezi světy světla a tmy, kdy dokonce i ten měsíc žil jakoby na okraji čehosi… možná že to byl ten pravý čas, kdy v jeho moc mohla uvěřit i čarodějka.

Teď nad močálem plul přesně takový poloviční měsíc.

Lízino zrcadlové hnízdo odráželo studený svit stejně jako odráželo všechno ostatní. Hned vedle byla o stěnu opřená tři košťata.

Bábi uchopila to svoje. Nebyla oblečená do správné barvy a neměla na hlavě klobouk, proto potřebovala něco, co důvěrně znala.

Nic se nehýbalo.

„Lízo?“ zvolala Bábi tiše.

Ze zrcadla na ni vyhlédla její vlastní podoba.

„Teď už to může všechno skončit,“ pokračovala Bábi. „Můžeš si vzít moje koště a já si vezmu Magrátino. Ta může letět se Stařenkou. Paní Gogolová už tě pronásledovat nebude. To jsem zařídila. A tam u nás by se nám další čarodějka moc hodila. Žádné další kmotřičkosudičkování. Žádné další zabíjení lidí jen proto, aby se z jejich dcery stal ubohý sirotek, který se hodí do pohádky. Dobře vím, že jsi to udělala jenom proto. Pojď a vrať se s námi domů. To je nabídka, kterou nemůžeš odmítnout.“

Zrcadlo naprosto nehlučně sklouzlo stranou.

„Ty se pokoušíš být na mě hodná?“ řekla Líza.

„No, nemysli si, že mě to nestojí pěkný kus sebezapření,“ odpověděla jí Bábi mnohem přirozenějším hlasem.

Ve tmě zašustily Líziny šaty a vzápětí vystoupila z temnoty na světlo.

„Tak,“ řekla. „Takže tys porazila tu ženskou z močálů.“

„Ne.“

„Jsi tady ale ty, a ne ona.“

„Pravda.“

Líza vzala z Bábiných rukou koště a pečlivě si ho prohlédla.

„Nikdy jsem něco takového nepoužívala,“ řekla nakonec. „Prostě si na to jen tak sedneš a letíš?“

„No, zrovna s tímhle se nejdřív musíš hodně rychle rozběhnout, než se rozhodne letět,“ odpověděla Bábi, „ale v zásadě jsi vystihla podstatu věci.“

„Hmm. Víš něco o symbolismu košťat?“ řekla Líza.

„Má to něco společného s májkami, lidovými písničkami a takovými věcmi?“

„Samozřejmě.“

„Pak o tom ani nechci slyšet.“

„Jasně,“ přikývla Líza. „To mě mělo hned napadnout.“

Vrátila Bábi koště.

„Zůstanu tady,“ řekla. „Možná že paní Gogolová vymyslela nějaký nový trik, ale to ještě neznamená, že vyhrála.“

„Nic takového. Všechno skončilo, rozumíš?“ oznámila jí Bábi. „Tak to prostě musí být, když už jednou přeměníš obyčejný svět na svět pohádek. Nikdy jsi to neměla dělat. Neměla jsi svět měnit na pohádkové příběhy. Neměla jsi s lidmi jednat, jako kdyby to byly postavy z pohádky, jako nějaké věci. Ale když už s tím jednou začneš, tak bys taky měla vědět, kde příběh končí.“

„Myslíš, že si člověk prostě musí obout červené střevíce a protancovat noc?“ ušklíbla se Líza.

„Jo, něco takového si myslím.“

„Zatímco všichni ostatní pak budou žít šťastně až do smrti?“

„O tom nic nevím,“ odpověděla jí Bábi. „To už záleží jen na nich. Já chci jenom říct, že už to prostě nemůžeš všechno zkusit znovu od začátku. Jednoduše jsi prohrála.“

„Sama nejlíp víš, že Zlopočasné nikdy neprohrávají,“ upozornila ji Líza.

„Jedna z nich se to bude muset dnes večer naučit.“

„Vždyť my už jsme mimo ten příběh,“ začala Líza z jiného konce. „Já, protože… jsem to médium, jehož prostřednictvím se příběhy dějí, a ty, protože na ně nevěříš a bojuješ proti nim. My jsme vlastně někde uprostřed. Ty svobodné a bez povinností —“

Za nimi se ozvaly jakési zvuky. Nad vrcholem schodiště se vynořil nejprve Magřátin a vzápětí i Stařenčin obličej.

„Nepotřebuješ pomoc, Esme?“ začala Stařenka opatrně.

Líza se zasmála.

„Tak tady jsou tvoji hadi, co Esme?“ řekla jízlivě.

„Víš,“ dodala, „ty jsi opravdu úplně stejná jako já. Neuvědomila sis to? Neexistuje myšlenka, která by mi prošla hlavou, aby tě také nenapadla. Nedokázala jsem nic, co bys také netoužila zkusit. Jenže jsi v sobě nikdy nenašla dost odvahy. To je právě ten rozdíl mezi lidmi, jako jsi ty a jako jsem já. My máme dost odvahy uskutečnit to, o čem vy jenom sníte.“

„Ano?“ nadhodila Bábi. „To si opravdu myslíš? Myslíš,si, že já také sním?“

Líza pohnula prstem. Magráta náhle vyplula ze schodištní šachty, přestože se bránila ze všech sil. Zuřivě mávala hůlkou na všechny strany.

„To je to, co si nejraději prohlížím,“ řekla Líza. „Lidská přání. Já si v životě nic nepřála. Já jen dohlížela, aby se věci stávaly. To pro mě vždycky bylo to nejkrásnější.“

Magráta zaskřípala zuby.

„Jako dýně bych určitě vypadala moc ošklivě, má drahá,“ řekla Líza. Netrpělivě mávla rukou a Magráta vzlétla do výše.

„Byla bys překvapená, co všechno dokážu,“ řekla Líza téměř zasněně, když mladší čarodějka tiše klouzala nad dlaždicemi. „Měla jsi taky zkusit zrcadla, Esme. Dělá to s duší skutečné zázraky. Tu ženskou v močále jsem nechávala přežít jen proto, protože její nenávist pro mě byla jisté vytržení z nudy, řekla bych, že byla skoro osvěžující. Mám ráda, když mě někdo nenávidí, abys věděla. Však ty to znáš. Je to určitý druh respektu. Když ti hloupí lidé zjistí, že jsou bezmocní, když se ve své nemohoucnosti dusí vzteky, když jsou beznadějně poražení a nezbývá jim nic než ten kysele hlodavý pocit v zauzleném žaludku — no, abych mluvila pravdu, je to pro mě jako modlitba. A ty příběhy… řídit příběhy… čerpat z nich sílu… pohodlí… být jejich tajným středem, hnacím mechanismem… Dokážeš to pochopit? Tu čiročirou radost z toho, když vidíš, jak se ty vzory neustále opakují. Vždycky jsem milovala vzory. Tedy, jen tak pro jistotu, jestli se ta Oggovic ženská okamžitě nepřestane plížit kolem té zdi, aby se mně dostala do zad, nechám vaši mladou přítelkyni vyletět nad nádvoří a pak, Esme, by mě taky mohla přestat zajímat.“

„Já se jen tak procházela,“ zašklebila se na ni Stařenka Oggová. „To snad není zakázané, co já vím.“

„Změnila jsi příběh podle svého a já ho teď změním znovu, tentokrát podle mého,“ pokračovala Líza. „A znovu ti říkám, stačí, když prostě odejdeš. Co se tady stane, na tom přece nezáleží. Je to město, o kterém skoro nic nevíš. Nejsem si tak docela jistá, že dokážu porazit tebe,“ připustila váhavě, „ale tyhle dvě… ty v sobě nemají ani špetku toho správného materiálu. Z těch klidně udělám marmeládu. Doufám, že to víš. Takže předpokládám, že dnes v noci se jedna ze Zlopočasných naučí prohrávat?“

Bábi chvíli mlčky stála a opírala se o své zbytečné koště.

„Dobrá. Spusť ji dolů,“ řekla nakonec. „Pak řeknu, že jsem prohrála.“

„Moc ráda bych tomu věřila,“ odpověděla jí Líza. „Hmm…, ale vždyť ty jsi ta hodná, že? Ty vždycky dodržíš své slovo.“

„Dívej se,“ řekla Bábi. Přešla k nízkému parapetu věže a podívala se dolů. Půlený měsíc stále ještě svítil natolik, že ozařoval kotouče mlhy, které obklopovaly celý palác jako šedivé moře.

„Magráto? Gyto?“ řekla Bábi. „Je mi to líto. Vyhrálas, Lízo. Už není nic, co bych mohla udělat.“

Vrhla se do hlubiny.

Stařenka Oggová se rozběhla k parapetu a naklonila se přes okraj právě včas, aby viděla, jak Bábin nezřetelný stín mizí v mlze o kus níž.

Všechny tři ženy zbývající na vrcholu věže se zhluboka nadechly.

„Je to jen trik, abyste odlákaly mou pozornost,“ prohlásila podezřívavě Líza.

„To není!“ vykřikla Magráta a klesla na dláždění. „Vždyť měla svoje koště,“ trvala na svém Líza. „Jenže to nefunguje! Nenastartuje!“ rozkřikla se na ni Stařenka. JDóbrá? zasyčela najednou a vykročila k štíhlé Lízině postavě. „My ti ten spokojený výraz z toho tvého ksichtíku brzo smažem —“

Zastavila se, když jí tělem projela stříbřitě ostrá bolest.

Líza se zasmála.

„Takže je to skutečně pravda?“ řekla „Ano. Vidím vám to na tvářích. Esme byla dost chytrá na to, aby si uvědomila, že skutečně nemůže vyhrát. Nebuďte hloupé. A vy na mě neukazujte tou hloupou hůlkou, slečno Česneková. Stará Desideráta by mě zničila už dávno, kdyby mohla. Jenže lidé většinou ničemu nerozumějí.“

„Měly bychom jít dolů,“ řekla zničeně Magráta. „Třeba tam leží a —“

„To je ono. Budete pěkně hodné. To je to, co umíte ze všeho nejlíp,“ přikývla spokojeně Líza, když se rozeběhly ke schodišti.

„Ale my se vrátíme,“ zavrčela na ni přes rameno Stařenka Oggová. „I kdybychom měly žít s paní Gogolovou v močále a živit se hadími hlavami!“

„Samozřejmě,“ přikývla Líza a pozvedla obočí. „Přesně o tom jsem mluvila. Člověk potřebuje mít někde poblíž takové lidi, jako jste vy. Jinak si nemůže být jistý, že pořád ještě pracuje. Je to takový způsob, jak kontrolovat vlastní výsledky.“

Pozorovala, jak obě mizí dolů schodištěm.

Nad věží skučel vítr. Líza si jednou rukou přidržela sukni, došla až k ochozu, odkud viděla cáry mlhy převalující se kolem střech hluboko dole. Vítr s sebou tu a tam nesl útržky melodií, které sem doléhaly zezdola z ulic, jimiž se pomalu proplétal karnevalový průvod.

Brzo bude půlnoc. Pravá půlnoc, ne nějaká pouťová napodobenina, vyrobená stařenou, která se nepozorovaně vplížila do hodin.

Líza se pokusila proniknout pohledem mlhu u úpatí věže.

„Musím říct, Esme,“ zavrtěla hlavou, „že sis vytáhla moc mizerné karty.“


Stařenka v běhu natáhla ruku a zpomalila Magrátu, která se hnala nebezpečnou rychlostí po spirálovitých schodech.

„Já bych trochu zpomalila,“ řekla.

„Ale ona tam může ležet zraněná!“

„To bys mohla i ty, kdybys zakopla,“ varovala ji Stařenka. „Kromě toho si vůbec nemyslím, že by tam Esme ležela jako uzlíček hadrů nebo co. Tak by to ona nikdy neudělala. Řekla bych, že se snažila udělat všechno pro to, aby na nás Líza zapomněla a nezkoušela ty svoje triky. Já si myslím, že jsme v té chvíli byly její — jak se jmenoval ten chlápek z Tsortu, kterého jsi mohla zranit, jenom když jsi ho zasáhla do toho jednoho místa? Nikdo ho nikdy neporazil, dokud na to nepřišli. Bylo to, myslím, koleno. Byly jsme její tsortské koleno, rozumíš?“

„Ale vždyť obě víme, jak rychle bylo potřeba běhat, aby její koště nastartovalo!“ vykřikla zoufale Magráta.

„Jo, to vím taky,“ přikývla Stařenka. „Přesně to jsem si nejdřív myslela. Jenže teď si říkám… Jak rychle se pohybuješ, když padáš? Tedy, myslím rovnou dolů?“

„Já… já nevím,“ zarazila se Magráta.

„Skoro bych řekla, že Bábi se rozhodla to zjistit,“ zabručela Stařenka. „Alespoň to si myslím já.“

V ohybu schodiště se objevila postava, která pravidelným tempem vystupovala vzhůru. Obě čarodějky uctivě ustoupily stranou, aby ji nechaly projít.

„Kdybych si tak, do prkýnka, aspoň vzpomněla na ten kousek, kam bylo potřeba ho praštit,“ řekla Stařenka. „Teď mi to bude hlodat v hlavě celou noc.“

byla to pata.

„Fakt? Tak díky.“

potěšení na mé straně.

Postava stoupala po schodech výš a výš.

„Ten měl opravdu skvělou masku, co?“ nadhodila Magráta po chvíli.

Obě se na sebe podívaly a snažily se jedna druhé v tváři najít souhlas s tímto prohlášením.

Magráta zbledla. Pak zvedla pohled vzhůru.

„Myslím, že bychom měly běžet nazpět a —“ začala.

Stařenka Oggová byla mnohem starší. „Já myslím, že bude stačit, když půjdeme,“ řekla.


Lady Valencie Aranžmánová usedla v růžovém sadě na úpatí velké věže a vysmrkala se.

Už tady čekala celou půlhodinu a měla toho akorát tak dost.

Očekávala romatické tetě a tetě: vypadal jako velmi zajímavý muž, tak trochu příliš dychtivý a současně jako by se styděl. Místo toho málem utržila ránu do hlavy, když se kolem ní v těsné blízkosti mihla jakási stará ženština na koštěti. Ta osoba se s hukotem vyřítila odněkud z mlhy, proletěla jako blesk kolem, a pokud to mohla lady Valencie v té strašlivé rychlosti posoudit, měla na sobě právě ty šaty, o něž lady Valencie v průběhu tohohle podivného večera tak nepochopitelně přišla. Boty té strašlivé osoby vyryly dva hluboké průseky v růžových keřích, než ji vzestupná křivka letu znovu zvedla mimo dohled lady Aranžmánové.

A kromě toho se jí už nějakou chvíli pokoušel o nohy otírat jakýsi páchnoucí kocour.

Загрузка...