Čarodějky na cestách

Tohle je Zeměplocha, putující vesmírem na hřbetě čtyř slonů, kteří stojí na krunýři Velké A’Tuin — nebeské želvy.

Kdysi dávno byl takový vesmír považován za neobvyklý a možná i za nemožný.

Jenže… kdysi dávno bývaly věci tak jednoduché!

Bylo to tím, že vesmír byl plný nevědomosti a vědec ho musel promývat jako prospektor, přikrčený se svou pánví u horského potoka. Drahocenné valouny vědění však musel hledat ve směsi štěrku nevědomosti, písku nejistoty a malých chlupatých a osminohých plovoucích obludek pověrčivosti.

Příležitostně se vztyčil a zvolal něco jako: „Hurá! Objevil jsem Třetí Boyleův zákon!“[1] A každý věděl, na čem je. Potíž však spočívala v tom, že nevědomost se stávala čím dál tím zajímavější, hlavně taková ta nesmírná fascinující ignorance, zahrnující ty velké a důležité věci jako hmota a stvoření. Lidé přestali s trpělivou prací, při níž si v chaosu vesmíru budovali úhledné příbytečky z trámků rozumu a logických úvah, a začali se zajímat o chaos samotný — částečně z toho důvodu, že bylo mnohem snazší být odborníkem na chaos, ale hlavně proto, že něco takového představovalo fakticky ideální vzor, který jste si mohli dát vytisknout na tričko.

A tak lidé, místo toho, aby se dál věnovali těm správným vědám a výzkumům[2], najednou začali chodit po svých známých a vykládat, jak nemožné je, když člověk něco ví, a že vlastně neexistuje nic, o čem byste skutečně mohli říci, že o tom skutečně něco víte, a jak je to všechno vzrušující a jestlipak víte (oni se to tuhle někde doslechli), že všude kolem nás jsou pravděpodobně samé malé vesmíry, ale nikdo je nevidí, protože jsou ukryty samy v sobě? A, hehe, nezdá se vám, že tohle je skvělé triko?

V porovnání s tímhle vším je obrovská želva nesoucí na zádech svět celkem normální věc. Alespoň nepředstírá, že neexistuje. Na Zeměploše se také nikdo nepokouší dokázat, že A’Tuin neexistuje, především ze strachu, aby se mu to, nedejte bohové, nakonec nepodařilo a on se náhle neocitl v pustém a prázdném vesmíru. Je tomu tak proto, že Zeměplocha existuje přesně na hranicích reality. I ty nejmenší drobnosti mohou tu a tam prorazit na druhou stranu. To je důvod, proč lidé na Zeměploše berou věci opravdu vážně.

Jako pohádky.

Protože pohádky jsou důležité.

Lidé si většinou myslí, že pohádky vytvářejí lidé. Ve skutečnosti je tomu právě naopak.

Pohádky (a ostatně i jiné příběhy) žijí nezávisle na těch, kdo v nich vystupují. Jestliže chápete tohle, pak je ve vašem vědění síla.

Pohádky a báje, veliké a pestrobarevné stuhy tvarovaného časoprostoru, se vlnily a vlály vesmírem od prvopočátku času. A vyvíjely se. Ty nejslabší zahynuly, zatímco ty silnější přežily a vykrmovány neustálým vyprávěním a pohlcováním těch slabších ztloustly… a vlály a kroutily se i v temnotách.

Jejich existence pokryla jemnými, ale neobyčejně vemlouvavými vzorci celý ten zmatek, kterému se říká historie. Pohádky a příběhy vytvořily hluboké brázdy, kterými se většina lidí ubírá, stejně jako voda teče z úbočí hor stále stejnými cestami. A pokaždé, když cestou příběhu projdou noví a odpočinutí představitelé, brázda se prohloubí.

Tomu se říká teorie příčinných souvislostí příběhů a vyprávění a znamená to, že určitým způsobem počatý příběh na sebe začne brát určitou podobu. Nasbírá do sebe záchvěvy spojené se všemi jinými podobami sebe sama, ať už byly vyprávěny kdekoliv.

Proto se historie neustále opakuje.

Proto bohům ukradlo oheň tisíce hrdinů. Tisíce vlků pohltilo babičku a bylo políbeno tisíce zakletých princezen. Miliony bezděčných herců prošlo — nevědomky — brázdami příběhu.

Dnes už je téměř nemožné, aby se nějaký třetí a nejmladší královský syn vydal splnit nějaký úkol, při jehož plnění už selhali jeho dva starší bratři, a nepodařilo se mu to.

Pohádkám je jedno, kdo v nich účinkuje. Důležité je jen to, že je příběh vyprávěn a že se neustále opakuje. Nebo, pokud tomu dáte přednost, si to představte takhle: Pohádky jsou parazitující životní forma, která deformuje životy tak, aby co nejlépe sloužily příběhu samotnému.[3]

Bojovat s pohádkami umí jen opravdu výjimečné osoby a ty se stávají zažívací sodou historie.

Bylo, nebylo…

Šedozelené ruce sevřely kladivo a máchly s ním. Náraz byl tak silný, že vehnal zahrocený kůl víc než třicet centimetrů do země.

Další dva údery, a kůl byl dokonale zakotven.

Z korun stromů okolo mýtiny nečinně přihlíželi hadi a ptáci. V močále tiše leželi krokodýlové, podobní pruhům zkažené vody.

Šedozelené ruce zvedly příčné břevno a upevnily ho na místo. Pak ho přitáhly několika liánami tak pevně, že dřevo zaskřípalo.

Ona stála a pozorovala ho. Pak odněkud vytáhla střep zrcadla a připevnila ho na vrcholek svislého kůlu.

„Kabát,“ řekla.

Zvedl kabát a navlékl ho na příčný kůl. Dřevo nebylo dost dlouhé, takže poslední centimetry prázdných rukávů visely volně k zemi.

„A teď klobouk,“ pokračovala.

Ten byl vysoký, kulatý a černý. A leskl se.

Střípek zrcadla zářil v temnotě mezi okrajem klobouku a vysokým límcem kabátu.

„Bude to fungovat?“ zeptal se.

„Bude,“ přikývla. „Dokonce i zrcadla mají své zrcadlové obrazy. Se zrcadly musíme bojovat zase zrcadly.“ Stočila pohled k mezeře mezi stromy a ke štíhlé bílé věži v dálce. „Musíme najít její odraz.“

„Pak to bude muset zapůsobit hodně daleko.“

„Ano. Potřebujeme veškerou pomoc, kterou můžeme získat.“

Rozhlédla se mýtinou.

Přivolávala pana Jistou Cestu, Dobrou Paní Annu, Hotaloga Andrewse a Proroka Dlouhokroka. Asi to nebyli zvlášť skvělí bohové.

Byli to však ti nejlepší, jaké dokázala vytvořit.

Tohle je příběh o příbězích.

Nebo o tom, co to vlastně skutečně znamená být kmotřičkou sudičkou.

Najdete v něm ale i povídání o zrcadlech a zrcadlení.

V celém mnohovesmíru najdete zaostalé kmeny[4], které nevěří zrcadlům a zrcadlení a nechtějí se dát fotografovat, protože, jak říkají, ty věci vám kradou kousek duše a duše je vlastně to, co člověka pohání. A ti lidé, kteří nosí mnohem více oblečení, se ušklí bají, že je to jenom taková pověra, a to navzdory skutečnosti, že jiní lidé, kteří větší část života tráví právě v prostředí magického či technického zobrazování, často skutečně ztrácejí na duševních kvalitách. U některých z nich se to většinou připisuje přepracování, u jiných zase příliš velké dávce odraženého záření.

Pověra. Jenže pověra nemusí být špatná.

Zrcadlo vás může připravit o kousek duše. Zrcadlo může obsahovat odraz celého vesmíru, nebe plného hvězd, a to v kousku skla ne silnějším než lidské vydechnutí.

Naučte se co nejvíc o zrcadlech, a budete znát téměř všechno.

Podívejte se do zrcadla…

… ještě hlouběji…

… do oranžového světla na vrcholku hory tisíce kilometrů vzdálené od onoho tlejícího vlahého močálu…

Místní lidé tu horu nazvali Medvědí. To proto, že se tam vyskytovalo mnoho divokých včel, nikoliv medvědů. Každý ví, že najít hnízdo lesních včel není snadné, a proto byli okolní vesničané patřičně pyšní na to „kdeže hledati med vědí“. To zapříčinilo jistou dávku výnosných nedorozumění. Do zdejších vesnic často vpochodovali rázným krokem cizinci, ověšení těžkými samostříly, sítěmi a pastmi, a nadutě se dožadovali domorodého vůdce, který by je dovedl k medvědům. Protože většina místních obyvatel díky tomu celkem slušně žila z prodeje turistických průvodců, map medvědích jeskyní, vyřezávaných kukačkových hodin zdobených medvědy, medvědích poutnických holí a sladkého pečiva ve tvaru medvědů, nenašel tak nějak nikdo čas, aby upravil podobu onoho jména třeba na Medovědná.[5]

Hora byla tak lysá, jak jen hora může být.

Většina stromů se vzdala zhruba v polovině její výšky a dál rostla sem a tam jen nějaká ta patetická shrbená borovice, která holému temeni hory dodávala vzhled hlavy nešťastného plešatce, přehazujícího si sem a tam zbývajících pár vlasů v marné snaze dokázat světu, že on stále ještě potřebuje obden šampon a vodu, a ne leštěnku a flanelový klůcek.

Bylo to místo, kde se scházely čarodějky.

Dnešní noci zaplál oheň na samém vrcholku hory. V blikavém světle se pohybovaly temné postavy.

Měsíc pomalu plul napříč krajkou jemných mraků.

Nakonec vysoká postava ve špičatém klobouku prohlásila: „To chcete říct, že všechny ostatní taky přinesly bramborový salát?“

V horách Beraní hlavy byla jedna čarodějka, která se sabatu neúčastnila. Čarodějky si večer vyrazí stejně rády jako každý jiný člověk, ale ona měla v tomhle případě mnohem důležitější schůzku. A nebyla to schůzka, která by se dala jen tak jednoduše odvolat.

Desideráta Dutá psala poslední vůli.

Když byla Desideráta Dutá děvčetem, dala jí babička čtyři důležité rady, aby vedly její nejisté mladistvé kroky po záludně křivolakých stezkách života.

Byly to tyhle:

Nikdy nevěř psu s oranžovýma očima.

Vždycky si zjisti jméno a adresu toho mládence.

Nikdy nevstupuj mezi dvě zrcadla.

Den co den, ať jdeš kamkoliv, se oblékej do čistého prádla. Nikdy nevíš, kdy tě srazí k zemi povoz nebo zabije splašený kůň, a kdyby pak lidé zjistili, že na sobě máš špinavé prádlo, musela bys zemřít hanbou.

Pak Desideráta vyrostla a stala se čarodějkou. Jedna z drobných výhod toho být čarodějkou je, že přesně víte, kdy zemřete, a můžete nosit takové prádlo, jaké se vám zlíbí.[6]

To ovšem bylo před více než osmdesáti lety, v době, kdy se vám skutečnost, že víte, kdy zemřete, zdála velmi zajímavá, protože v té době jste si byli — v duchu samozřejmě — jisti, že budete žít navěky.

To bylo tenkrát.

Tohle bylo teď.

Dnes se vám zdálo, že navěky zdaleka nevydrží tak dlouho jako kdysi.

Další poleno v krbu se rozpadlo na jemný popel. Desideráta se neunavovala tím, aby na letošní zimu objednávala nějaké palivo. Odporovalo by to veškeré logice.

A pak tady samozřejmě byla ještě tamta věc…

Opatrně ji zabalila do kusu hedvábného papíru a vytvořila podlouhlý tenký balíček. Teď přeložila dopis, napsala na něj adresu a zastrčila ho pod provázek, kterým převázala balíček. Tak, to bychom měli.

Zvedla hlavu. Desideráta byla už třicet let slepá, ale to pro ni nebyl žádný problém. Byla vždycky obdařena, pokud se to tak dá říci, darem vnitřního zraku. Takže ve chvíli, kdy jí oči vypověděly službu, upravila svůj vnitřní zrak tak, aby jím viděla do přítomnosti, což bylo mnohem snazší než hledět jím do budoucnosti. A protože oční bulvy okultismu nejsou závislé na světle, ušetřila navíc na svíčkách. Ve všem špatném je něco dobrého, když víte, kde hledat. Většinou se to říká.

Na stěně proti ní viselo zrcadlo.

Desiderátina tvář byla kulatá a růžová. Tvář v zrcadle — to nebyla ona.

Byl to obličej ženy zvyklé udílet příkazy. Desideráta nebyla ten typ, který by udílel příkazy. Ve skutečnosti spíše naopak.

Žena řekla: „Ty umíráš, Desideráto.“

„Ano, to je pravda.“

„Zestárla jsi. Byla jsi svým způsobem vždycky stará. Tvá síla je téměř ta tam.“

„Ani to nepopírám, Lilith,“ souhlasila Desideráta.

„Takže ona teď přijde o tvou ochranu.“

„Obávám se, že máš pravdu,“ přisvědčila pomalu Desideráta.

„Takže teď už je to jen mezi mnou a tou zlou ženskou z močálu. A já vyhraju.“

„Obávám se, že už to tak vypadá.“

„Měla sis najít nějakou zástupkyni.“

„Na to jsem nikdy neměla čas. Já moc neumím plánovat dopředu, vždyť víš.“

Tvář v zrcadle se zvětšila, jako kdyby žena na své straně přistoupila blíže ke sklu.

„Prohrálas, Desideráto Dutá.“

„Tak už to na světě chodí.“ Desideráta poněkud nejistě vstala a zvedla kus látky.

Zdálo se, že postavu v zrcadle začíná situace popouzet. Jasně cítila, že lidé, kteří prohráli, by měli vypadat zlomeně, a ne jako když se právě skvěle baví na vaše konto.

„Nechápeš snad, co to znamená prohrát?“

„No, někteří lidé v tom mají dokonale jasno,“ řekla Desideráta. „Sbohem, milady.“ Zakryla zrcadlo látkou.

Zpoza závěsu se ozvalo jen vzteklé nadechnutí a pak se kolem rozhostilo ticho.

Desideráta chvíli stála ztracená v myšlenkách.

Pak zvedla hlavu a řekla: „Právě se začala vařit voda. Neměl byste chuť na šálek čaje?“

NE, DĚKUJI VÁM, ozval se hlas přímo za ní.

„Čekáte dlouho?“

celou věčnost.

„Ale nezdržuju vás, viďte?“

JE TO KLIDNÁ NOC.

„Právě si vařím poslední šálek čaje. Myslím, že tam někde zbyla ještě jedna sušenka.“ NE, DĚKUJI.

„No, kdybyste náhodou dostal chuť něco zakousnout, je v tom hrnku na krbu. To je pravý klačský porcelán, věřil byste? Vyrobený pravým klačským řemeslníkem. Z Klače,“ dodala.

skutečně?

„Krásné časy.“ Desideráta prohrábla oheň. „To bylo tím zaměstnáním. No, vždyť s vámi to bude něco podobného, myslím.“

ano.

„Nikdy jsem nevěděla, kdy mě kdo povolá. Ale to vy budete taky znát, co? Hlavně to bývalo v kuchyních. Většinou se to odehrávalo v kuchyních. Někdy i na plesech, ale ve většině případů to byla kuchyň.“ Zvedla konvici a nalila vařící vodu do čajníku na krbu.

samozřejmě.

„Plnívala jsem jim jejich přání.“

Zdálo se, že tohle Smrtě poněkud zaskočilo.

prosím? myslíte takové něco jako… prostorné ZÁSUVKY? NOVÉ VÝLEVKY? A TAKOVÉ TY VĚCI?

„Ale ne, ne. Lidem.“ Desideráta si povzdechla. „Je to opravdu velká zodpovědnost, být kmotřičkou sudičkou. Hlavně vědět, odkud pokud, víte? Z těch, kteří mají nárok na splnění přání, se často vyloupnou dosti nepříjemní lidé. Měl by jim člověk dát to, co chtějí, nebo co potřebují?“

Smrť vychovaně přikyvoval. Podle jeho názoru lidé dostanou, co se jim dá.

„Jako ta věc s tou Genovou — “ začala Desideráta.

Při tom jméně Smrť prudce zvedl hlavu.

genovA?

„Znáte to tam? No jistě, jak jinak.“

JÁ… JÁ TO ZNÁM SAMOZŘEJMĚ VŠUDE.

Výraz na Desiderátině tváři změkl. Její vnitřní zrak zaletěl někam do dálky.

„Byly jsme dvě. Sudičky chodí ve dvou, víte, i když jsem slyšela, že někde dokonce ve třech. V práci sudiček je obrovská síla. Je to, jako když jste částí historie. No, takže to děvčátko se sice narodilo z nemanželského lože, ale to nic neznamenalo, víte, ne že by se ti dva nechtěli vzít, ale tak nějak se k tomu nedostali… a Lilith jí dala do vínku krásu a to, že si vezme prince. Pch! A od té doby na tom pracuje. Co jsem mohla dělat? S takovým darem se nedá nic moc dělat. Lilith zná moc příběhů. Dělala jsem, co jsem mohla, ale na Lilithině straně byla ta síla. Slyšela jsem, že teď v tom městě dokonce vládne. Mění celý kraj jenom proto, aby se její sudba naplnila! Ale teď už je stejně příliš pozdě. Tedy pro mě. Takže jsem svou zodpovědnost předala někomu jinému. Tak to u sudiček chodí. Sudičkou nikdo být nechce.

Kromě Lilith, samozřejmě. Ta je v tomhle směru trochu lízům cajzum, jestli mi rozumíte, takže za sebe posílám někoho jiného. Doufám jenom, že už není moc pozdě.“

Desideráta byla laskavá duše. Kmotřičky sudičky mají většinou dar hlubokého porozumění pro lidi a lidskou duši a to je to, proč jsou ty dobré neuvěřitelně laskavé a ty zlé neobyčejně mocné. Desideráta jen výjimečně používala silnějších slov, a když se tady vyjádřila velmi opatrným výrazem „lízům cajzum“, vyjadřovala tím své přesvědčení, že osoba, o které mluví, se už pohybuje několik kilometrů za obzorem příčetnosti a stále zrychluje.

Nalila si šálek čaje.

„To je ta potíž s vnitřním zrakem,“ řekla po chvilce. „Člověk vidí, co se stane v budoucnosti, ale neví, co to znamená. Viděla jsem budoucnost. Viděla jsem kočár vykouzlený z velké dýně. A to je přece nemožné. A s tím kočárem jely myši proměněné ve sloužící, což je velmi nepravděpodobné. A pak tam bylo něco o hodinách, které tlučou půlnoc, a o skleněném střevíci. A to všechno se stane. Protože tak se příběhy odvíjejí. Nakonec jsem si pomyslela: Znám jisté lidi, a ti dokážou přinutit příběhy, aby fungovaly po jejich.“

Znovu si povzdechla. „Přála bych si, abych do té Genový mohla zajet sama. Teplo by mně udělalo dobře. A ke všemu ještě bude Tlusté úterý. Za starých časů jsem do Genový jezdila na Tlusté úterý rok co rok.“

Rozhostilo se ticho plné očekávání.

Pak řekl Smrť: NEMÁ TO PŘEDPOKLÁDÁM ZNAMENAT, ŽE MĚ ŽÁDÁTE, ABYCH VÁM SPLNIL PŘÁNÍ?

„To určitě! Nikdo neplní přání kmotřičkám sudičkám.“ Desideráta se znovu kamsi zahleděla svým vnitřním zrakem a pokračovala jakoby spíš pro sebe. „Vidíte? Musím dostat do Genový ty tři. Musím je tam dostat, protože jsem je tam viděla. Musí ale být všechny tři. A s lidmi, jako jsou ony, to není nijak snadné. Musím použít hlavologii. Musím je nějak přinutit k tomu, aby se tam vypravily dobrovolně. Řekněte Esme Zlopočasné, že někam musí jet, a ona tam nepojede právě proto. Takže jí musíte říct, aby tam za žádnou cenu nejezdila, a rozběhne se tam i po rozbitém skle. Tak už to s rodinou Zlopočasných chodí, víte? Nikdy nevědí, kdy jsou poraženi.“

Zdálo se, že jí najednou přišlo něco k smíchu.

„Ale jeden člen té rodiny se to teď konečně bude muset naučit.“

Smrť mlčel. Jak si Desideráta uvědomila, z jeho pohledu byla prohra něco, s čím se nakonec setkal každý.

Dopila svůj čaj. Pak vstala, s určitou obřadností si nasadila svůj špičatý klobouk a kulhavým krokem vyšla zadními dveřmi ven.

Nedaleko domu byla ve skupince stromů vykopaná hluboká podlouhlá jáma, do které někdo ohleduplně spustil krátký žebřík. Slezla do jámy a s menšími obtížemi vystrčila žebřík nahoru na trávu. Pak si lehla. Pak si sedla.

„Pan Rohovec, ten troll dole na pile, dělá překrásné rakve, pokud vám samozřejmě nevadí borovice.“

spolehněte se, že to povedu v patrnosti.

„Dohodla jsem se s pytlákem Říhou, aby mi vykopal tuhle jámu,“ pokračovala plynule v řeči, „a až půjde z lesa, tak se tady zastaví a zasype ji. Mám ráda všechno v pořádku. Takže vzhůru tou cestou bílou, úvozem podle černých skal, mistře!“

cože? aha. slovní obrat.

Pozvedl kosu.

Desideráta Dutá odešla na věčný odpočinek.

„No prosím,“ prohlásila. „Tak zatím to bylo snadné. Jak to asi bude pokračovat?“

A teď jsme v Genově. Kouzelné království. Diamantové město. Šťastná země.

Ve středu města stojí mezi dvěma zrcadly žena a pozoruje, jak se její obrazy odrážejí do nekonečna.

Obě zrcadla se nacházejí ve středu osmiúhelníku zhotoveného ze zrcadel, stojícího pod otevřenou oblohou na vrcholku nejvyšší věže paláce. Objevovalo se tady tolik odrazů, že bylo nesmírně obtížné rozeznat, kde končí zrcadla a začíná skutečný člověk.

Jmenovala se lady Lilith de Tempscire, přestože během svého dlouhého, událostmi nabitého života slyšela na mnoho jiných jmen. A bylo tady něco, co si někteří lidé neuvědomí za celý život, ale co si ona uvědomila velmi záhy. Jestliže to na tomhle světě chcete někam dotáhnout — a ona se hned na začátku rozhodla, že to dotáhne tak daleko, jak daleko to půjde —, nelpíte na jménech a čerpáte sílu všude, kde je to jen trochu možné. Pohřbila tři manžely a alespoň dva z nich už byli v té chvíli mrtví.

Taky musíte hodně cestovat. Měňte země a jména, a pokud to vezmete správně do ruky, není pro vás svět nic než bezmocný měkkýš. Tak například na to, aby se stala lady, jí stačilo ujet pouhých sto šedesát kilometrů.

Teď už byla ochotná urazit jakoukoliv vzdálenost…

Obě hlavní zrcadla byla postavena proti sobě, ale ne docela. Stála mírně posunutá, takže se Lilith mohla podívat přes rameno a pozorovat, jak její mnohočetný obraz ubíhá vnitřním vesmírem zrcadla.

Cítila, jak se vlévá sama do sebe a zmnožuje se díky nekonečným odrazům.

Když si Lilith povzdechla a vykročila z Vesmíru mezi zrcadly, stalo se něco úžasného. Její obrazy, podobné trojrozměrným stínům, v zrcadlech ještě nějakou dobu setrvaly a teprve pak začaly pomalu mizet.

Tak… Desideráta umírá. Ta přebytečná stará hlupačka. Do všeho chtěla mluvit. Zaslouží si smrt. Ta stará nikdy nepochopila, jakou moc vlastně ovládá. Patřila k lidem, kteří měli strach dělat dobro, aby tím náhodou někomu neublížili. Tihle lidé berou věci tak vážně, že dostávají morální zácpu, když mají splnit přání byť jediného mravence.

Lilith se z vrcholu věže rozhlédla po městě a krajině za hradbami. Výborně, takže teď už jí konečně nebude nic překážet. Ta hloupá vúdú ženská v močálech představuje pouhou malou nepříjemnost, protože ničemu nerozumí.

Takže teď už nic nestálo Lilith v cestě k tomu, co milovala ze všeho nejvíc.

Ke šťastnému konci.

Sabat na vrcholku hory se zatím poněkud uklidnil.

Umělci a spisovatelé měli vždycky poněkud přehnané představy o tom, co se na takových sabatech děje. To vyplývá ž toho, že většina z nich zbytečně dlouho pobývala v malých nevětraných místnostech se zataženými závěsy, místo aby se šli proběhnout na čerstvý vzduch.

Tak například je tady ten nahatý tanec. V průměrných zeměpisných šířkách a při normální teplotě byste našli jen několik nocí, kdy byste mohli tančit o půlnoci neoblečení, a to nemluvíme o ostrých kamenech, trnech a zatoulaných ježcích.

Pak se mluví o bozích s hlavou kozla. Většina čarodějek v bohy nevěří. Vědí samozřejmě, že bohové existují. Občas s nimi dokonce přicházejí tak nebo onak do styku. Jenže na ně nevěří. Na to je znají příliš dobře. Je to, jako kdyby měly věřit na pošťáka.

Dále je tady otázka jídla a pití — hadi, štíři a tak dále. Ve skutečnosti si čarodějky na takové věci ani v nejmenším nepotrpí. To nejhorší, co byste při jejich stolování mohli objevit, je pravděpodobně zvyk některých starších čarodějek milujících perníčky namáčet si je do čaje tak sladkého, že by v něm zůstala stát lžička. Možná byste se otřásli, kdybyste zjistili, že když se jim zdá čaj příliš horký, upíjejí ho dokonce z talířků. Častokrát svou činnost navíc doprovázejí zvuky, které si běžně spojujeme s levnějšími systémy odpadního potrubí. Možná že takové žabí stehýnko, nebo něco podobného, by přece jen bylo o něco přijatelnější.

Hodně se toho namluvilo i o kouzelných mastech. Tady se umělci a spisovatelé dostali (ale jen čiročirou náhodou) na mnohem jistější půdu. Většina čarodějek je už v letech, a to je doba, kdy pro vás začne mít různé mazání svůj půvab, a alespoň dvě z těch dnes přítomných byly namazány proslulou hrudní mastí Bábi Zlopočasné, vyrobenou z šalvěje a husího sádla. Ta mast vám sice neumožní létat ani nepřivolá věštecké vize, ale opravdu vás uchrání před nastuzením i jinými nemocemi. Důvodů pro tento zaručený výsledek je několik, ale jedním z hlavních je její aroma, které už druhý týden zesílí natolik, že se k vám nikdo neodváží přiblížit tak blízko, abyste od něj mohli něco chytit.

A nakonec si vezměte sabaty samotné. Naše průměrná čarodějka není od přírody tvorem skupinovým, rozhodně ne tam, kde jsou zúčastněny ostatní čarodějky. Dochází ke srážkám dominantních osobností. Přestože nevytvářejí žádné skupiny, existuje mezi nimi určitý počet skupinových náčelnic. Základní nepsaný zákon čarodějnictví praví: „Nedělej, co chceš, dělej, co říkám.“ Přirozený počet účastnic čarodějné rady je jedna. Čarodějky se obvykle scházejí jen tehdy, když už se tomu nemohou vyhnout.

Jako teď.

Rozhovor, který začal u Desiderátiny nepřítomnosti, se celkem pochopitelně stočil k stoupajícímu nedostatku čarodějek.[7]

„Cože, nikoho?“ říkala právě Bábi Zlopočasná.

„Nikoho,“ přikývla Kmotra Vařbujónová. „Řekla bych, že to je tedy hrozné,“ zabručela Bábi Zlopočasná. „Přímo pohoršující.“

„Jakže?“ nastavila ucho prastará Babička Stěhovalová.

„Říká, že je to pohoršující!“ křikla jí do ucha Kmotra Vařbujónová.

„Jakže?“

„Není tady žádné děvče, které by po ní převzalo živnost! Jako že by nastoupilo na Desiderátino místo!“

„Oh.“

Význam právě odeznělého prohlášení se pomalu vstřebával.

„Jestli některá nechcete škraloup, ráda si ho vezmu,“ zazněl do ticha hlas Stařenky Oggové.

„Něco takového se za našich mladých dnů nemohlo přihodit,“ pokračovala v rozhořčených úvahách Bábi Zlopočasná. „Jen na téhle straně hor bylo bůhví kolik čarodějek. To ovšem bylo samozřejmě ještě předtím, než začaly všechny tyhle — “ mávla pohrdavě rukou, „ — zábavy. Dneska každý myslí jen na zábavy. My, když jsem byla mladé děvče, jsme nikdy nepořádaly takovéhle zábavy. Na to nebyl čas.“

„Tempo rámus tentur,“ prohlásila Stařenka Oggová.

„Cože?“

„Tempo rámus tentur. To znamená jako, že tehdy bylo tehdy, a teď je teď,“ odpověděla Stařenka.[8]

„Nepotřebuju nikoho, aby mi to vysvětloval, Gyto Oggová. Já poznám, kdy je teď.“

„Musíš jít s dobou.“

„To bych tedy nevěděla proč. Nevidím jediný důvod, proč bych —“

„Takže to vypadá, že si budeme muset znovu upravit hranice,“ vskočila jí do řeči Kmotra Vařbujónová.

„No, to já nemůžu,“ ohradila se okamžitě Bábi Zlopočasná. „Už se starám o tři vesnice. Moje koště pomalu ani nestačí vychladnout.“

„No dobrá, jenže když teď zemřela Desideráta Dutá, je nás na to málo,“ trvala na svém Kmotra Vařbujónová. „Já vím, že už toho moc nezastala, tím spíš, že měla ještě to druhé zaměstnání, ale byla tam. A o to právě jde. Aby tam někdo byl. To je přece to, proč se tomu říká místní čarodějka.“

Čtyři čarodějky zachmuřeně zíraly do ohně. Tedy přesněji řečeno tři z nich. Stařenka Oggová, která se na většinu věcí dívala z té lepší stránky, si napíchla na zelenou větévku krajíček chleba a dělala si nad ohněm topinku.

„V Proutěných Síťovicích mají mága,“ zamyslela se najednou Kmotra Vařbujónová. „Když tenkrát odešla Tetka Hopčiperná, poslali si místní do Ankh-Morporku pro mága. Je to skutečný mág. Má hůl. Má tam pracovnu a bůhví co a na dveřích má mosaznou cedulku s nápisem. Je na ní napsáno ‚Mág‘.“

Čarodějky si povzdechly.

„Paní Připalníková to už má taky za sebou,“ pokývala hlavou Kmotra Vařbujónová. „A Baběnka Obracelová jabysmet.“

„Vážně? Stará Mabel Obracelová? Ta taky?“ vyletělo Stařence Oggové užasle z úst spolu s deštěm drobečků. „Kolik jí vlastně bylo?“

„Sto devatenáct,“ odpověděla jí Kmotra Vařbujónová. „Ale já jí vždycky říkala ‚lozit po horách, to není nic pro ženskou ve tvém věku‘, jenže myslíte, že mě poslechla?“

„Někteří lidé už jsou prostě takoví. Tvrdohlaví jako mezci,“ přikývla Bábi Zlopočasná. „Řekněte jim, že nesmějí to nebo ono, a nedají pokoj, dokud to nezkusí.“

„No, já dokonce slyšela její poslední slova,“ pochlubila se Kmotra.

„A co řekla?“ zajímala se Bábi.

„Pokud si to dobře pamatuju, tak to bylo ‚ale do prkenný vohrady‘,“ odpověděla Kmotra.

„Jo, to je přesně ten způsob, jak by si to byla přála,“ zamyslela se Stařenka Oggová. Ostatní čarodějky souhlasně pokyvovaly hlavami.

„Víte… mám strach, aby to nebyl soumrak čarodějek v horách Beraní hlavy,“ ozvala se po nějaké chvíli Kmotra Vařbujónová.

čarodějky znovu upřely zasmušilé pohledy do ohně.

„Nepřinesla náhodou některá z vás ibiškové žu-žu?“ přerušila za dalších pár minut jejich mlčení s nadějí v hlase Stařenka Oggová.

Bábi Zlopočasná se rozhlédla po sestrách čarodějkách. Kmotru Vařbujónovou nesnášela, protože ta měla na opačné straně hor školu, kde získala ten ošklivý zvyk, že když ji někdo vyprovokoval, vzdorovala mu velmi logickými argumenty. A Babička Stěhovalová byla pravděpodobně ta nejneschopnější věštkyně v dějinách věštectví. Se Stařenkou Oggovou Bábi taky nemohla ve všem souhlasit, i když to vlastně byla její nejlepší přítelkyně.

„A co takhle mladá Magráta?“ nadhodila najednou Babička Stěhovalová s nevinným výrazem. „Její obvod má velký kus hranic společných s Desiderátiným obvodem. Možná že by si mohla přibrat nějaký ten kousek navíc?“

Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová si vyměnily pohledy.

„Vždyť ta to má v hlavě trochu pomotané,“ řekla nakonec Bábi.

„No tak, Esme, nepřeháněj,“ mírnila ji Stařenka Oggová.

„No, já tomu říkám pomotané,“ trvala na svém Bábi. „Nevykládej mi, že všechny ty její řeči o nějakém podivném příbuzenství a o tom, kým z rodiny by vlastně chtěla být, nenaznačují, že to v hlavě nemá trochu pomotané.“

„Ale ona přece nikdy nic tak divného neříkala,“ nedala se Stařenka Oggová. „Tvrdila jen, že by chtěla být především sama sebou a — “

„No vždyť to povídám,“ zarazila ji Bábi Zlopočasná. „Já jí řekla: Simplicity česneková byla tvoje matka, Araminta Česneková tvoje babička. Jolanda česneková je tvoje teta a ty jsi svoje… ty jsi svoje já.“

Pak se opřela o kmen stromu za zády se spokojeným výrazem člověka, který právě vyřešil všech—

no, co by se někomu ve spojení s osobní krizí mohlo zdát nejasné.

„Jenže ona stejně neposlouchá,“ dodala.

Kmotra Vařbujónová nakrčila čelo.

„Magráta?“ prohlásila zamyšleně. Pokusila si v duchu představit nejmladší čarodějku hor Beraní hlavy a vybavila se jí — no ne právě tvář, ale jen jakýsi výraz beznadějné dobré vůle s vodovýma očima, nejasný obrys těla podobného hoblovanému prknu a vlasy zcuchané jako kopka sena po bouři. Neúnavná pracovnice na poli dobrých činů. Neustále starostlivá a ustaraná. Typ osoby, která zachraňuje holátka vypadlá z hnízda a pláče, když pojdou, což je ovšem úloha, kterou laskavá Matka Příroda malým ptáčatům vypadlým z hnízda určila.

„No, nezdá se mi, že by to bylo zrovna pro ni,“ zavrtěla nakonec hlavou.

„A taky řekla, že se musí naučit být mnohem asertivnější,“ ušklíbla se Bábi.

„No, na tom není nic špatného,“ rozveselila se Stařenka. „Být čarodějkou znamená hlavně ovládnout umění asertivity.“

„Já přece nikdy netekla, že je na tom něco špatného. Můžeš být tak asertivní, jak chceš, to říkám já, dokud ovšem nejsi nasertivní a děláš, co se ti řekne.“

„Neškrabte si to a ono se vám to za nějaký ten den zahojí,“ prohlásila Babička Stěhovalová.

Ostatní tři čarodějky se k ní obrátily pro případ, že by řekla ještě něco. Po chvíli bylo jasné, že se to nestane.

„A taky vede ty — co to vede, Gyto?“ pokračovala Bábi.

„Kurzy sebeobrany,“ odpověděla Stařenka.

„No ale vždyť je to čarodějka!“ užasla Kmotra Vařbujónová.

„Já jí to taky říkala,“ přikývla Bábi Zlopočasná, která celý život kráčela beze strachu místy plnými banditů a divoké zvěře, s jistotou, že ani noční temnota horského pralesa nemůže skrývat nic, co by bylo strašnější než ona sama. „Ona mi na to odpověděla, že to není důležité. Že to není důležité! To mi na to řekla.“

„On jí tam stejně nikdo nechodí,“ uklidňovala ji Stařenka Oggová.

„Já si myslela, že se provdá za krále,“ nadhodila Kmotra Vařbujónová.

„To si myslel každý,“ souhlasila Stařenka. „Jenže znáš Magrátu. Je otevřená myšlenkám. Prostě si dá všechno nakukat. Teď prostě tvrdí, že odmítá být sexuálním objektem.“

Všechny se nad tím zamyslely. Nakonec se ozvala Kmotra Vařbujónová a řekla pomalu, tónem někoho, kdo se vynořuje z hlubin užaslého pochopení: „Ale vždyť ona nikdy sexuálním objektem nebyla.“

„Já vám můžu jen s radostí říct, že ani nevím, co to sexuální objekt vlastně je,“ prohlásila Bábi Zlopočasná pevně.

„Já jo,“ rozzářila se Stařenka Oggová.

Jako na povel se k ní otočily tři hlavy.

„Náš Štěpán kdysi jeden přivezl z cizozemských krajů.“

Pohledy se ani nezachvěly.

„Bylo to hnědé, mělo to na sobě korálky a nahoře dvě malé dírky, aby se tam dal protáhnout provázek.“

Pohledy se neodvracely.

„No, on o tom tvrdil, že je to, co jste říkaly,“ dodávala Stařenka.

„Já si myslím, že mluvíš o symbolů plodnosti,“ snažila se jí Kmotra Vařbujónová zbytečně pomoci z rozpaků.

Bábi zavrtěla hlavou.

„Podle toho, jak jsi to popsala, se mi zdá, že se to Magrátě vůbec nepodobá — “ začala Bábi.

„A netvrďte mi, že to vážně stojí celou pětku,“ prohlásila rezolutně stará Babička Stěhovalová, která, jak se zdálo, řešila své problémy v jiném čase a na jiném místě.

Nikdo nikdy nebyl s to odhadnout v jakém a kde.

Bylo to jedno z rizik, která s sebou nesl dar vnitřního zraku. Lidská mysl není navržena tak, aby se vrhala dopředu a zase dozadu po té mocné dálnici času a může se stát, tak jako v tomto případě, že se utrhne ze svého stálého kotviště, pomalu bloudí sem a tam a jen příležitostně se vrátí do přístavu, který je jí ze všeho nejpovědomější. Babička Stěhovalová byla prostě časově nezaostřená. To znamená, že když jste s ní mluvili v srpnu, pravděpodobně vám naslouchala v dubnu. Nejlepší způsob, jak se s ní dorozumět, bylo říci jí něco teď a doufat, že na to zareaguje, až její mysl příště poputuje kolem.

Bábi pokusně zamávala Babičce rukou před nevidoucíma očima.

„Už je zase ta tam,“ řekla.

„No, jestli to tedy nemůže vzít Magráta, je tady Milča Fajnadějná, víte, ta z Dílů,“ řekla Kmotra Vařbujónová. „To děvče umí vzít za práci. A když dovolíte, šilhá ještě víc než Magráta.“

„No, na tom není nic špatného. Když čarodějka šilhá, může jí to být jenom k dobru,“ přikývla Bábi Zlopočasná.

„Jo, jenže to taky musí umět využít,“ zabručela Stařenka Oggová. „Stará Gerta Šimůnková taky šilhala a pamatujete si? Všechna zlá zaříkadla vždycky vrhala na špičku vlastního nosu. Lidi si nesmějí myslet, že můžou klidně namíchnout čarodějku, protože ta si pak prostě zamumlá sama pro sebe několik kleteb a upadne jí vlastní nos. To nesmíme dovolit!“

Znovu se všechny zahleděly do ohně.

„Předpokládám, že Desideráta si nezvolila svou nástupkyni sama?“ řekla Kmotra Vařbujónová.

„To by tak nějak nešlo,“ zavrtěla hlavou Bábi Zlopočasná. „Takhle se to u nás nedělá.“

„Já vím, ale Desideráta tady žila přece jen tak jako napřeskáčku. Víte, kvůli tomu zaměstnání, myslím. Vždyť byla pořád někde v cizích krajích.“

„Já nemám cizí kraje ráda,“ zabručela Bábi.

„Ale v Ankh-Morporku jsi byla,“ upozornila ji opatrně Stařenka. „To je taky cizí kraj.“

„Ne, to tedy není. Jenom je to strašný kus cesty odsud. To vůbec není totéž jako cizí kraj. Cizí kraj je tam, kde na tebe huhlají v nesrozumitelném jazyce, cpou do sebe různé podivné blafy a uctívají, abys věděla, předměty,“ odsekla jí Bábi Zlopočasná, tato diplomatka dobré vůle. „Cizí kraj může být i někde nedaleko, zvlášť když si nedáš pozor. Fí,“ dodala zamyšleně. „Vždyť ona si z těch cizích krajů mohla přivézt prakticky cokoliv.“

„Kdysi mi přivezla moc hezký modrobílý talíř,“ zavzpomínala Stařenka Oggová.

„To je ono,“ napadlo najednou Kmotru Vařbujónovou. „Někdo by měl zajít do její chalupy a porozhlédnout se tam. Měla tam dost hezkých věcí. Je to hrozné pomyšlení, představit si, že by tam vlezl nějaký lump a vyraboval to.“

„Já si nedovedu představit, že by se nějaký lump odvážil vloupat čarodějce do — “ začala Bábi, ale najednou zmlkla, jako když utne.

„No, vlastně ano,“ pokračovala najednou až podezřele krotce. „To je skvělý nápad. Já na to dohlédnu sama.“

„Nedělej si s tím starosti, Esme, já tam klidně zaskočím,“ prohlásila dost vehementně Stařenka Oggová, kterou, jak se zdálo, také něco napadlo. „Mám to přímo na cestě domů, žádný problém.“

„Ale ty se přece potřebuješ dostat kvůli rodině domů co nejdříve,“ ozvala se Bábi. „Nezdržuj se. Pro mě je to maličkost.“

„Ale to přece není žádné zdržování,“ odpověděla jí Stařenka Oggová.

„Proč by ses měla ve svém věku zbytečně trmácet kus cesty,“ usmála se nakysle Bábi Zlopočasná.

Chvilku na sebe upřeně zíraly.

„No, já nevím, proč se tak dohadujete,“ přerušila je Kmotra Vařbujónová. „Nebylo by lepší, kdybyste tam zašly spolu, místo abyste se tady zbytečně hádaly?“

„Zítra ráno mám nějakou práci,“ odpověděla Bábi. „Co takhle po obědě?“

„Dobrá,“ přikývla Stařenka Oggová. „Sejdeme se přímo u ní. Hned po obědě.“

„Kdysi jsme taky jeden měli, ale ten kousek, který jsi odšroubovala, upadl a ztratil se,“ uzavřela celou diskusi Babička Stěhovalová.

Pytlák Říha vhodil do jámy poslední lopatu hlíny. Cítil, že by měl říci pár slov. „Takže to bysme měli,“ prohlásil. Patřila v každém případě k těm slušným čarodějkám, pomyslel si, když se vracel ranním šerem k domku. Některé z těch ostatních — i když to jsou jistě úžasné ženy, dodával v duchu spěšně, ty nejskvělejší, jakým se může člověk v životě vyhnout — byly přece jen trošku příliš panovačné. Paní Dutá byla vždycky ochotná vyslechnou, politovat, a někdy dokonce i pomoci.

Na kuchyňském stole ležel tenký podlouhlý balíček, malá hromádka mincí a obálka.

Otevřel obálku, přestože nebyla adresována jemu.

Uvnitř byla menší obálka a kus popsaného papíru.

Na papíře bylo napsáno: Dobře tě vidím, Alberte Řího. Doruč ten báklíček a qpálku, a esli se jenom pokusíš nasísnout dovnitř, stane se ti něco opravdu hrosného. Jako profousionální kmotříčka soudička nesmím nikoho proklíst, ale můžu ti předpovědět, že by to asijc zachrňovalo, že tě pokusí vtekly vlk a tvoje noha prozelená a zmodročerná a pak ti upadne pryč. A neptej se mě, jakvá že to vím, a ani nemůžeš, páč sem mrtvá. S postravem Desideráta.

Balíček bral se stolu s pevně zavřenýma očima.

V mocném magickém poli Zeměplochy cestuje světlo velmi pomalu, což znamená, že stejně pomalu cestuje i čas. Jak říká Stařenka Oggová, když je v Genově svačina, tady je úterý…

Jenže v Genově právě svítalo. Lilith seděla ve své věži, používala zrcadlo a vysílala svůj odraz, aby se rozhlížel světem. Pátrala a hledala.

Kdekoliv se zatřpytil hřeben vlny, kdekoliv se leskla ledová plocha, kdekoliv bylo zrcadlo nebo se světlo odráželo od vodní hladiny, mohla vyhlédnout ven a podívat se kolem. Nepotřebovali jste kouzelné zrcadlo. Stačila jakákoliv zrcadlová plocha, když jste věděli, jak ji použít. A Lilith, třpytící se silou milionů odrazů, to dobře věděla.

Kdesi hluboko v ní hlodala drobná pochybnost. Desideráta se toho nejspíš zbavila. Ona už byla taková. Svědomitá. A asi to dala té hloupé holce s vodnatýma očima, která ji občas navštěvovala v domku, té, co nosila lacinou bižuterii a neměla ten nejmenší vkus v oblékání. Hrozný typ.

Jenže Lilith si chtěla být jistá. Nebyla by tam, kde dnes byla, kdyby si nebyla jistá dnes a denně.

V kalužích a oknech po celém Lancre se vždy na okamžik zjevila Lilithina tvář a pak se přesouvala dál…

A teď přišlo ráno i do Lancre. Pralesem táhly podzimní mlhy.

Bábi Zlopočasná otevřela zadní dveře Desiderátina domku. Nebyly zavřené. Hosté, kteří Desiderátu navštěvovali, byli většinou takoví, že by je zámek stejně nezadržel.

„Dala se pohřbít vzadu na zahradě,“ ozval se jí hlas za zády. Byla to Stařenka Oggová.

Bábi uvažovala o dalším tahu. Jakmile by poukázala na to, že Stařenka přišla do domku mnohem dřív s úmyslem prohledat ho, dočkala by se reakce v podobě dotazu, co tady pak v tuhle ranní hodinu dělá sama Bábi. Kdyby měla dost času, jistě by si dokázala vymyslet něco, co by znělo logicky. Za těchto okolností se však zdálo, že bude nejjednodušší dělat, jako že je všechno v naprostém pořádku.

„No ano,“ odpověděla proto klidně, „ona Desideráta byla svým způsobem skutečně až úzkostlivě pečlivá.“

„No, já myslím, že to bylo tou její prací,“ souhlasila Stařenka Oggová, protlačila se kolem Bábi a pátravě se rozhlédla pokojem. „V takovém zaměstnání musíš vést v patrnosti spoustu věcí a nesmíš je pouštět ani na chvilku ze zřetele. Fuj! To je ale velká kočka!“

„To je lev,“ poučila ji Bábi Zlopočasná a vrhla pohled na vycpanou lví hlavu nad krbem.

„To tedy musel zvenčí narazit do té zdi pěknou rychlostí, když prošel hlavou až do obýváku,“ naklonila Stařenka Oggová hlavu ke straně.

„Někdo ho zabil,“ odpověděla napůl úst Bábi Zlopočasná a začala prohlížet místnost.

„No bodejť,“ přikývla s pochopením Stařenka Oggová. „Kdybych já viděla, že se mi něco takového pokouší prohledat stěnou do baráku, utloukla bych to pohrabáčem.“

Neexistuje nic takového jako typický dům čarodějky, ale jestliže bychom chtěli popsat netypický dům čarodějky, byl by to tenhle. Kromě mnoha vycpaných zvířecích hlav se skleněnýma očima byly stěny pokryty policemi s knihami a množstvím akvarelů. Ve stojánku na deštníky stálo domorodé kopí. Namísto mnohem obvyklejší keramiky a kameniny stály na prádelníku cizokrajně vyhlížející mosazné nádoby a jemný modravý porcelán. Na celém místě nebylo vidět jedinou suchou květinu, zato bylo po celém pokoji množství knih, z nichž většina byla vyplněna drobným, úhledným Desiderátiným rukopisem. Celý stůl byl pokryt čímsi, co pravděpodobně byly mapy, nakreslené s největší pečlivostí.

Bábi Zlopočasná neměla mapy ráda. Měla instinktivní pocit, že se v nich zem prodává příliš lacino.

„No, je vidět, že se opravdu zmohla,“ ozvala se Stařenka Oggová, zvedla jemně vyřezávaný vějíř ze slonoviny a začala se jím koketně ovívat.[9]

„No, ona to měla dost snadné,“ řekla Bábi a otevřela několik zásuvek, do kterých nahlédla. Přejela prsty po římse krbu a zkoumavě se na ně podívala.

„Taky si mohla udělat chvilku čas a přejet krb prachovkou,“ zabručela nepřítomně. „Já bych si nedovolila umřít a nechat svůj dům v takovém stavu.“

„Zajímalo by mě, kde nechala… vždyť víš… to?“ prohlásila Stařenka, která právě otevřela dvířka velkých stojacích hodin a nahlížela dovnitř.

„Styď se, Gyto Oggová,“ zvýšila Bábi hlas. „Nejsme tady proto, abychom hledaly tamto.“

„Samozřejmě, že ne. Jen mě to tak napadlo… „ Stařenka Oggová se nenápadně postavila na špičky a pokoušela se nahlédnout na skříň.

„Gyto! Styď se! Běž a udělej nám hrnek čaje!“

„Hm, no dobrá.“

Stařenka Oggová s nesrozumitelným brumláním zmizela v kuchyni. Za několik vteřin odtamtud dolehlo do obývacího pokoje skřípění ruční pumpy na vodu.

Bábi Zlopočasná nenápadně přešla ke křeslu a bleskovým pohybem zašmátrala pod polštáři.

Z vedlejší místnosti sem dolehlo jakési podivné klepání. Spěšně se narovnala.

„Neřekla bych, že by to mohlo být pod výlevkou,“ zavolala.

Odpověď Stařenky Oggové byla nesrozumitelná.

Bábi chvilku vyčkávala a pak se rychle přesunula k velkému krbu. Naklonila se a začala rukou šmátrat uvnitř.

„Hledáš něco, Esme?“ ozval se jí Stařenčin hlas přímo za zády.

„Je to hrozně zanesené, samé saze,“ odpověděla Bábi a rychle se narovnala. „Hrůza.“

„Takže to není ani tam nahoře?“ zacukrovala Stařenka Oggová sladce.

„Nemám nejmenší tušení, o čem to mluvíš.“

„No, přede mnou se přetvařovat nemusíš. Každý přece ví, že to měla,“ rozhodla se Stařenka Oggová řešit věci přímo. „Patří to k jejímu zaměstnání. Vždyť prakticky vzato, to je to zaměstnání.“

„No… dobrá, řekněme, že jsem se na to chtěla jenom podívat,“ připouštěla váhavě Bábi Zlopočasná. „Jen tak si to chvíli podržet v ruce. Ani mě nenapadlo, že bych to mohla použít. Nikdy bych žádnou z těch věciček nepoužila. Vždyť jsem je v životě viděla sotva jednou nebo dvakrát. Ono už jich dneska tolik není.“

Stařenka Oggová přikývla. „To je tím, že není k sehnání to pravé dřevo.“

„Myslíš, že se s ní dala pohřbít?“

„Neřekla bych. Já bych se s ní rozhodně pohřbít nedala. Taková věc — to je velká zodpovědnost. No, vždyť sama víš, že by stejně pohřbená nezůstala. Taková věc chce být používaná. Chřestila by ti celý ten čas v rakvi. Vždyť víš, jaké jsou s nimi potíže.“

Pak se trochu uvolnila. „Tak já připravím věci na čaj,“ usmála se, „a ty zatop.“ Pak znovu zmizela v kuchyni.

Bábi Zlopočasná se natáhla na krbovou římsu pro sirky a pak si uvědomila, že tam žádné nebudou. Desideráta vždycky říkala, že je příliš zaměstnaná, než aby se v domě obešla bez magie. I prádlo se jí pralo samo.

Bábi sice neschvalovala, když se magie používala k domácím pracím, ale nebyla právě naložená a navíc toužila po čaji.

Hodila na ohniště několik polen a chvilku se na ně zachmuřeně dívala s takovým výrazem, že dřevo zakrátko vzplálo studem.

A právě v té chvíli si Bábi všimla látkou zahaleného zrcadla.

„Zakrývala ho?“ zavrtěla zamyšleně hlavou. „Nikdy by mě nenapadlo, že by se stará Desideráta bála bouřky.“

Stáhla látku.

Upřela pohled do zrcadla.

Jen málo lidí na světě se dokázalo ovládat lépe než Bábi Zlopočasná. Její sebeovládání bylo pevné jako prut lité oceli. A asi stejně ohebné.

Jedinou ranou rozbila zrcadlo.

Lilith, sedící uprostřed svých zrcadel, se prudce narovnala.

Ona?

Tvář byla samozřejmě jiná. Starší. Bylo to přece tak dávno. Ale oči se nemění a čarodějky se pokaždé nejdříve dívají do očí.

Ona!

Magráta Česneková, čarodějka, právě také stála před zrcadlem. V jejím případě ovšem šlo o zrcadlo naprosto nekouzelné. Tohle bylo stále ještě v celku, ale jednu či dvakrát už mělo opravdu namále.

Zamračila se na svůj obraz a pak si znovu přečetla malý letáček vytištěný z laciného dřevořezu. Přišel včera.

Pomalu a tiše vytvořila rty několik slov, pak se narovnala, napřáhla před sebe ruce se sevřenými nataženými prsty, zuřivě udeřila do vzduchu a vykřikla: „HAAaaiiiiíííhh! Hm.“

Magráta by byla první, kdo by přiznal, že má otevřenou mysl. Její mysl byla otevřená jako pole, jako nebe. Žádná mysl by nedokázala být otevřenější, alespoň ne bez speciálního chirurgického zákroku. A Magráta neustále čekala, co její mysl naplní.

Zatím ji neustále zaplňovalo hledání vnitřního klidu, vesmírné rovnováhy a skutečné podstaty Bytí.

Když lidé říkají „zničehonic se mi v hlavě objevil nápad“, není to jen slovní obrat. Vesmírem neustále prolétá syrová inspirace v podobě droboučkých částic samonosných myšlenek. K hlavám, jako je Magrátina, jsou přitahovány stejně jako voda k jámě v poušti.

Všechno moje neštěstí spočívá v tom, že matka neuměla pořádně psát, pomyslela si Magráta. Pečlivý a milující rodič by jistě napsal Margareta správně. Pak by jí mohli říkat Maggie nebo Peggy[10], jedním z těch klidných, robustních jmen plných solidní spolehlivosti. Jenže se jménem Magráta toho moc nenaděláte. Znělo spíš jako jméno něčeho, co žije v noře pod břehem řeky a při každé záplavě to vyplaví voda.

Už ji napadlo, že si ho změní, ale kdesi hluboko v srdci věděla, že by to nepomohlo. I kdyby se přejmenovala na Chloe nebo Izabel, uvnitř by neustále zůstala Magrátou. Ale bylo by hezké to zkusit. Bylo by hezké nebýt Magrátou, i když třeba jen na pár hodin.

A právě myšlenky, jako jsou tyhle, často přivedou lidi k rozhodnutí vydat se cestou, na které by poznali Sebe Samé. Jedna z prvních věcí, které se Magráta naučila, byla, že by bylo nemoudré říci o hledání Sebe Samé Bábi Zlopočasné, která si myslela, že emancipace, to jsou ženské stesky, o kterých by se nemělo mluvit před muži.

Stařenka Oggová projevovala větší pochopení.

I když měla sklony komentovat Magrátiny snahy poznámkami, které Magrátě často připadaly jako dvojsmyslné, přestože to tak nebylo. Stařenka vůbec nevěděla, co to dvojsmysl je, naopak, občas měla co dělat, aby v Magrátině zmateném vyprávění našla vůbec nějaký smysl, a když se jí to podařilo, byla na to příslušně pyšná.

Krátce řečeno, Magráta došla k názoru, že její snaha naučit se něco od starších čarodějek je marná, a proto rozhodila sítě jinam. Úplně jinam. Ona si vlastně nedokázala ani uvědomit, jak jiné může ono jinam být.

Je to zvláštní věc s těmi odhodlanými hledači moudrosti, protože bez ohledu na to, co jsou zač a odkud pocházejí, vždycky hledají tu moudrost, která se ukrývá někde daleko. Moudrost je totiž jedna z věcí,.které vypadají tím větší, čím dále jsou.[11] Magráta věděla, že její cestu předurčuje znamení Škorpiona, které jí zaručuje vesmírný soulad, vnitřní jednotu a schopnost zasadit soupeři tak silný úder do ledvin, že mu vyletí ušima. Rozhodla se, že se touto předurčenou cestou vydá.

Jenže tady byly jisté potíže. Autor spisku, který právě studovala, velký mistr Lobsang Kol-Ike, žil, jak se zdálo podle adresy, v Ankh-Morporku. To jí ovšem nepřipadalo jako to správné sídlo kosmické moudrosti. A kromě toho, na lístku sice bylo mnoho moudrých úvah o tom, proč by Cesta neměla být zneužívána k útoku, ale naopak jen k míru a hledání kosmické moudrosti, ale ty všechny byly vytištěny velmi malým písmem mezi nadšenými kresbami lidí, kteří se tloukli cepy na obilí a křičeli při tom „Hai!“. V dalších lekcích se pak mohl člověk naučit, jak přerazit holou rukou cihlu, přejít bosou nohou po žhavém uhlí a jiné kosmické moudrosti.

Magráta si pomyslela, že Ninja je moc hezké jméno pro děvče.

Znovu na sebe upřela pohled do zrcadla.Ozvalo se zaklepání na dveře. Magráta šla a otevřela.

Pytlák Říha, který stál na prahu, spěšně o krok ustoupil. Už tak se třásl jako osika. Lesem mu totiž nějakou chvíli táhl v patách hladový vlk.

„Ehm,“ začal. Pak se naklonil kupředu a strach v jeho obličeji nahradila zvědavá účast. „Udělala jste si něco na hlavě, slečno?“

Nechápavě se na něho podívala. Pak se jí rozbřesklo. Zvedla ruku a stáhla si šátek se vzorkem chryzantém, kterým měla ovázáno čelo a bez nějž je téměř nemožné hledat kosmickou moudrost tak, že vyvrátíme protivníkovi loket o 360 stupňů.

„To nic,“ odpověděla. „Co byste potřeboval?“

„Nesu vám balíček,“ oznámil jí Říha a podal jí ho.

Balíček byl asi šedesát centimetrů dlouhý a velmi tenký.

„Je u něj nějaký psaní,“ napovídal Magrátě Říha. Když otevírala dopis, přešlápl několikrát netrpělivě z nohy na nohu a pak se jí pokusil nahlédnout přes rameno.

„To je soukromé,“ řekla Magráta.

„Vážně?“ zavrtěl hlavou Říha a natáhl krk.

„Vážně!“

„Bylo mi řečeno, že dostanu za doručení nějakej šesťák,“ prohlásil pytlák. Magráta našla v peněžence drobné.

„Peníze se slévají v řetězy, které spoutávají dělnickou třídu,“ varovala ho, když mu je sypala do dlaně. Říha, který o sobě nikdy v životě nepřemýšlel jako o pracujícím, zato byl výměnou za desetník ochoten naslouchat jakémukoliv blábolu, s nevinným výrazem horlivě přikyvoval.

„A doufám, že to s tou vaší hlavou bude co nejdřív v pořádku, slečno,“ loučil se.

Když se nakonec Magráta ocitla sama v soukromí svého kuchyňského koutu, rozbalila balíček. Byla v něm nepříliš silná sněhobílá hůlka.

Znovu se podívala na krátký psaný vzkaz. Říkalo se v něm: „Nikdá sem neměla dost časůch učit si nastupknici, takževá musíš ty stačit. Musíš jet do města Genova. Já bych sem to uďála sama, akorát že už nemůžu, páč sem mrtvá. Lenóra Sobotová si NESMÍ vzít prince. PS: Je to důležité!“

Magráta se podívala na svůj obraz v zrcadle.

Znovu si přečetla lístek.

„PSPS: Řekni těm dvoum starejm škatulím, aby s tebou nejezdily. Akurát by tomu všemu daly na frak.“

Přečetla si lístek potřetí.

„PSPSPS: Ona má sklony ďát dýně, ale stačí to párkrát vozkoušet a chytíš ten štych.“

Magráta znovu upřela pohled do zrcadla. Pak se vrátila k hůlce.

V jednom okamžiku je život jednoduchý a snadný, a najednou se natáhne a je plný zádrhelů.

„Božíčku,“ řekla tiše sama sobě, „stala se ze mě víla kmotřička!“

Bábi Zlopočasná stále ještě stála a zírala jako opařená na rozbité zrcadlo, když do místnosti vběhla Stařenka Oggová.

„Esme Zlopočasná, cos to udělala? Vždyť to nosí smůlu, je to… Esme!?“

„Ona? Ona?“

„Není ti nic?“

Bábi Zlopočasné se chvilku protáčely panenky, ale pak zatřásla hlavou, jako kdyby se pokoušela vypudit nestravitelnou myšlenku.

„Cože?“

„Celá jsi zbledla. V životě jsem tě takhle bledou neviděla.“

„No… víš, je to jedno s druhým…, když se takhle rozbije zrcadlo… a vůbec…“ zamumlala Bábi.

Stařenka se podívala Bábi na ruku. Bábi na ní měla dlouhý šrám, který krvácel. Pak se jí znovu podívala do tváře a rozhodla se nikdy nepřiznat, že Bábinu krvácející ruku viděla.

„Taky by to mohlo být znamení,“ řekla a namátkou si vybrala bezpečnější konverzační téma. „Když někdo umře, stávají se právě takové věci. Ze stěn padají obrazy, zastaví se třeba hodiny… velký skříně na šaty spadnou ze schodů… a tak.“

„Tedy, já jsem nikdy v životě na něco takového nevěřila… počkej, co myslíš tím, že skříně padají ze schodů?“ podívala se na ni Bábi.

Dýchala zhluboka a snažila se uklidnit. Kdyby nebylo všeobecně známo, že Bábi Zlopočasná je tvrdá ženská, mohli by si lidé v tomto okamžiku pomyslet, že zažila největší šok svého života a teď se zoufale snaží dostat do své klasické každodenní formy.

„No, to se například stalo, když umřela moje prateta Žofka,“ vysvětlovala jí Stařenka Oggová. přesně tři dni, čtyři hodiny a šest minut, ale na chlup po tom, co zemřela, spadla její šatní skříň ze schodů. Naši chlapci — Drahuš s Jasoněm — se ji pokušeli vytočit z takové úzké chodbičky a ona jim tak jako uklouzla, vždyť víš. Naprosto neuvěřitelné. Řeknu ti rovnou, já ji tam nechtěla nechat Agátě, to tedy nikdy Já jsem pokaždé chodila navštěvovat její matku na svátek Prasečí hlídky a kdo ošetřoval Žofii, když už byla ke konci nemohoucí — he? No, takže —“

Bábi vypnula uši, nechala klasickou Stařenčinu litanii o láskách, neláskách a krevních mstách v Oggovic rodině proudit mimo sebe a začala hledat šálky na čaj.

Všeobecně bylo známo, že Oggovi jsou velmi rozvětvená rodina, tedy nejen rozvětvená, ale také plodná, všudypřítomná, a možná že by se našel někdo, kdo by se nestyděl použít výrazu tak trošku roztahovačná. Jejich rodokmen, tedy rodinný strom, by se jistě nevešel na žádný obyčejný papír, protože vypadal spíše jako mangrovové houští. A každá z jeho odnoží vedla sice rezervovanou, ale chronickou vendetu se všemi ostatními, založenou většinou na tak proslulých causes célěbres jako: „Co jejich Kevin řekl na svatbě sestřenky Diany o našem Staníkovi?“ nebo „Kdo dostal ty stříbrné příbory, o kterých teta Em svatosvatě slíbila, že je dostane po její smrti naše Dorka, to by mě tedy opravdu zajímalo, děkuju vám mnohokrát, pokud vám to nevadí.“

Stařenka Oggová jako nikým nezpochybňovaný matriarcha popichovala všechny strany stejně, bez rozdílu. Stařenka sice neměla žádného koníčka, ale pokud bychom u ní vůbec o nějakém koníčku chtěli mluvit, mělo k tomu nejblíž tohle.

V jedné jediné odnoži rodiny Oggů bylo tolik sporů a jízlivosti, že by to stačilo celému pohoří těch nejzuřivějších horalů na sto let.

Občas se dokonce stávalo, že se k jejich sporům přidal nějaký hloupý anepoučený cizinec a pronesl nelichotivou poznámku o někom z Oggů, se kterou se obrátil k jinému Oggovi. V takovém případě se každý takto oslovený Ogg bezodkladně obrátil proti cizinci, stejně jako všichni ostatní přítomní členové rodiny, kteří se kolem troufalého naivy stáhli jako dobře naolej ováné soukolí, aby ho okamžitě, dokonale a nemilosrdně rozdrtili.

Lidé z oblasti hor Beraní hlavy považovali Oggovic krevní msty za požehnané. Pomyšlení, že by se nezměrná energie celé Oggovy rodiny obrátila proti světu, budila v obyčejných lidech až posvátnou hrůzu. Naštěstí na celé Zeměploše neexistoval nikdo, s kým by některý Ogg vedl spor raději než s jiným Oggem. Bylo to v rodině.

Ostatně, když to domyslíte do důsledků, je to divná věc, tyhle rodiny…

„Esme? Jsi v pořádku?“

„Cože?“

„Ty hrnky se ti klepou v ruce jako drahý pinči. A čaj je po celém tácu!“

Bábi se nepřítomně zadívala na tu spoušť a pokusila se vzdorovat, jak nejlépe v tu chvíli dokázala.

„To není moje vina, že ty pitomé hrnky jsou tak malé a nic v nich nevydrží,“ zabručela.

Otevřely se dveře.

„Dobré ráno, Magráto,“ dodala, aniž se ohlédla ke dveřím. „Co tady děláš?“

Bylo to snad v tom, jak zaskřípaly panty. Magráta dokázal otevřít i dveře tak, že to znělo jako omluva.

Mladší čarodějka se pomalu přesunula do místnosti, tvář měla červenou jako cikánskou spodničku a ruce schované za zády.

„My jsme se tady jen tak náhodou zastavily, abychom probraly Desiderátiny věci. Je to naše povinnost k sestře — čarodějce,“ oznámila Bábi hlasitě a víceméně nezávazně do místnosti.

„ne že bysme hledaly kouzelou hůlku kmotry sudičky,“ dodala Stařenka.

„Gyto Oggová!“

Stařenka Oggová se na okamžik zatvářila provinile a pak svěsila hlavu.

„Promiň, Esme.“

Magráta dala ruce před sebe.

„Ehm,“ řekla a zčervenala ještě víc.

„Ty jsi ji našla!“

„No, jak bych vám to… nenašla,“ odpověděla Magráta a netroufala si přitom podívat se Bábi do očí. „Desideráta mi ji… tedy víte… ona mi ji dala.“

Nastalé ticho hlasitě praskalo a něco vyděšeného si pobrukovalo.

„Ona ji dala tobě?“ řekla nakonec Bábi Zlopočasná.

„Ehm. Ano.“

Bábi a Stařenka se na sebe podívaly.

„No tohle!“ zavrtěla hlavou Stařenka.

„Vždyť ona tě dohromady ani neznala,, nemám pravdu?“ prohlásila Bábi, která se obrátila k Magrátě.

„Chodívala jsem k ní dost často kvůli jejím knihám,“ vysvětlovala Magráta. „A — ona taky ráda vařila různá cizí jídla a tady široko daleko není nikdo, kdo by to jedl, tak jsem sem občas zašla, abych jí dělala společnost.“

„Ahá! Vtírala ses jí do přízně!“ vyštěkla Bábi.

„Ale mě nikdy ani ve snu nenapadlo, že by mně odkázala hůlku,“ bránila se Magráta. „Vážně ne!“

„Tady pravděpodobně muselo dojít k nějaké chybě,“ začala Stařenka Oggová, jako když másla ukrajuje. „Ona asi chtěla, abys ji dala jedné z nás.“

„To je ono!“ rozzářila se Bábi. „Tak to bylo! Jistě věděla, že jsi skvělý poslíček, všechno vyřídíš a tak dál. Tak ukaž, ať se na ni podíváme.“

Magrátě zbělely klouby na ruce, kterou hůlku svírala.

„…ona ji dala mně…“ řekla slabým hlasem.

„No, ke konci už musela mít hodně roztěkané myšlenky,“ prohlásila Bábi.

„…jenže ona ji dala mně…“ trvala na svém Magráta nesměle.

„Být vílou sudičkou, to je nesmírně zodpovědná věc,“ prohlásila Stařenka. „Musíš být nápaditá a přizpůsobivá a taktní a schopná orientovat se i ve složitých záležitostech srdce a takové krámy. To měla Desideráta vědět.“

„… no ano, ale ona ji dala mně…“

„Magráto Česneková, jako starší místních čarodějek ti přikazuji, abys mi tu hůlku dala,“ naklonila se k ní Bábi. „Tyhle hůlky vždycky způsobí jen fůru nepříjemností!“

„Počkej, počkej,“ mírnila ji Stařenka. „To už zacházíš trochu daleko —“

„…ne…“ řekla Magráta.

„A stejně, nejsi přece nejstarší čarodějka,“ hodila Stařenka po Bábi okem. „Stará Babička Stěhovalová je starší než ty.“

„Ty mlč. A i kdyby, ona už je trochu grogy — é-mentál!“ zarazila ji Bábi přísně.

„…nemůžete mi to poručit. Čarodějky žádnou hierarchii neuznávají…“

„To je pohoršující chování, Magráto Česneková!“

„Ne, to teda není,“ zastala se Stařenka Oggová v zájmu zachování míru Magráty. „Pohoršující chování je, když se producíruješ před lidmi a nemáš oblečené žádné — “

Umlkla uprostřed věty. Obě starší čarodějky pozorovaly malý pruh papíru, který vypadl Magrátě z rukávu a kývavým pohybem se pomalu snášel k zemi. Bábi se vrhla kupředu a chytila jej ještě ve vzduchu.

„Aha!“ prohlásila vítězoslavně. „Tak teď se podíváme, co Desideráta skutečně napsala…“

Rty se jí při čtení vzkazu nehlučně pohybovaly. Magráta se pokusila vnitřně obrnit.

Než dočetla, pohnulo se v Bábině obličeji postupně hned několik svalů. Pak lístek s kamennou tváří zmačkala.

„Přesně, jak jsem si myslela,“ prohlásila. „Desideráta píše, že máme Magrátě poskytnout veškerou pomoc, kterou můžeme, protože je tak mladá a nezkušená. Že je to tak, Magráto?“

Magráta upřela oči do Bábiny tváře.

Mohla bys jí říct, že nemá pravdu, pomyslela si. Ten lístek mluvil naprosto jasně… rozhodně se nedal vykládat jinak, hlavně ten kousek o starších čarodějkách… mohla bych jí říct, ať ten lístek přečte nahlas. Je to jasné jako letní den. To chceš být navěky třetí čarodějkou? Jenže pak plamen vzpoury, který tentokrát vzplál ve velmi nezvyklém krbu, uhasí.

„Ano,“ zamumlala a vzdala se veškeré naděje. „Něco takového.“

„Píše se tam, že je velmi důležité, abychom dojely do nějakého města a tam se postaraly, aby si někdo vzal nějakého prince,“ pokračovala Bábi.

„To je Genova, řekla Magráta. „Našla jsem si to v Desiderátiných knihách. A my máme dohlédnout na to, aby si za žádnou cenu nevzala prince.“

„Kmotřička víla a má zabránit děvčeti v tom, aby si vzalo prince?“ podivila se upřímně Stařenka. „To zní tak trochu jako… pitomost.“

„Splnit jí tohle přání by nemělo být ani trochu těžké,“ pokývala hlavou Bábi. „Milióny děvčat si nevezmou prince.“

Magráta podnikla zoufalý pokus.

„Genova je opravdu hrozně daleko odsud,“ řekla.

„No to doufám,“ zamračila se Bábi Zlopočasná. „Poslední, o co stojím, je mít cizinu někde za humny.“

„Já jsem chtěla jenom říct, že to bude představovat dlouhou a namáhavou cestu,“ pokoušela se Magráta zničeně. „A vy už… nejste… tak mladé jako dřív.“

Na společnost se sneslo dlouhé, ukřivděné ticho.

„Vyrazíme zítra ráno,“ prohlásila nakonec Bábi Zlopočasná pevně.

„Podívejte se,“ začala Magráta zoufale, „proč bych nemohla jet sama?“

„Protože s povinnostmi kmotřičky sudičky nemáš žádné zkušenosti,“ prohlásila s převahou Bábi Zlopočasná.

To bylo trochu moc i na Magrátinu pokornou duši.

„No, vy ale taky ne,“ dovolila si.

„To je pravda,“ přikývla klidně Bábi. „Jenže podstata věci je v tom, že… věc je v tom… důležité je, že my v tom ty zkušenosti nemáme mnohem delší dobu než ty!“

„To je pravda,“ přisvědčovala Stařenka. „My máme spoustu zkušeností s věcmi, ve kterých nemáme zkušenosti,“ přikyvovala šťastně.

„A právě to je to, co se počítá,“ zakončila celou debatu Bábi.

V Bábině domě bylo jen jedno už dosti zašlé zrcadlo. Když dorazila domů, zahrabala je na nejvzdálenějším konci zahrady hluboko do země.

„Tak,“ odfoukla si potom, „A teď si mě zkoušej špehovat.“

Lidem vždycky připadalo neuvěřitelné, že Jasoň Ogg, mistr kovářský a léčitel dobytka, je syn Stařenky Oggové. On totiž nevypadal jako někdo, kdo se narodil, ale jako něco, co bylo zkonstruováno. V loděnici. Jak se zdálo, přírodě se zlíbilo doplnit jeho všeobecně pomalé a laskavé způsoby množstvím svalů, které by stačily dvěma pořádným býkům, pažemi o síle stromových kmenů a nohama, které se podobaly čtyřem pivním sudům postaveným po dvou na sebe.

K jeho věčně žhnoucí výhni lidé vodili obyčejné koně, tažné koně i ušlechtilé a divoké hřebce, rudooké a pěnou zbrocené krále koňského národa, obludy s nohama většíma než polévkové talíře, které dovedly menšího muže prokopnout zdí. Ale Jasoň Ogg, který znal tajemné Koňské slovo, vzal i nejdivočejšího hřebce za ohlávku, vešel s ním docela sám do kovárny, zavřel dveře a po hodině vyvedl zvíře ven nejen nově okované, ale i nezvykle krotké.[12]

Za jeho mohutnou postavou se shromáždil zbytek Stařenčiny rozvětvené rodiny a spousta lidí z městečka, kteří, jakmile viděli, že se děje něco zajímavého kolem čarodějek, neodolali příležitosti užít si to, čemu se v horách Beraní hlavy říká „betálná čumenda“.

„Takže my vyrazíme, Soníku,“ řekla Stařenka Oggová. „Říká se, že v cizině mají cesty dlážděné zlatem. Třeba tam ještě zbohatnu, co myslíš?“

Jasoňovo obočí se zamyšleně spojilo nad kořenem nosu.

„No, nová kovadlina by se docela šikla,“ přikývl nakonec.

„Jestli se vrátím bohatá, už nikdy nebudeš muset pracovat v kovárně,“ rozhlížela se poněkud pyšně Stařenka.

Jasoň se zamračil.

„Jenže mně se v kovárně líbí,“ odpověděl pomalu.

To, jak se zdálo, Stařenku na okamžik zaskočilo. „No dobrá, tak ti dám udělat kovadlinu z ryzího stříbra.“

„To by k ničemu nebylo, mámo. Byla by moc měkká,“ zaduněl Jasoňův bas.

„Když ti přivezu kovadlinu z ryzího stříbra, budeš mít kovadlinu z ryzího stříbra, hochu, ať se ti to líbí nebo ne!“

Jasoň smutně svěsil hlavu. „Když myslíš, mami.“

„Dohlídni na to, aby sem někdo chodil udržovat dům a každý den aby se tady větralo, rozumíš,“ dávala Stařenka poslední příkazy. „A taky chci, abyste každý den na nějakou hodinku rozdělali oheň v krbu, aby dům nevychladl.“

„Dobrá, mami.“

„A všichni ať dovnitř chodí zadem, slyšíš? Přední vchod jsem zaklela. Kde jsou ty holky s mými zavazadly?“

Popuzeně se rozhlédla kolem jako malá šedá slepice liliputka, která prohání hejno velkých slepic.

Magráta to všechno poslouchala s velkým zájmem. Její vlastní přípravy spočívaly v tom, že zabalila jeden větší pytel, kde měla výběr šatstva, který by jí umožnil přizpůsobit se každému počasí, jímž by je cizí kraje mohly překvapit, a menší pytel s několika užitečně vyhlížejícími knihami z Desiderátiny knihovny. Desideráta si vášnivě ráda zapisovala všechno možné, a popsala tak svým úhledným drobným rukopisem několik knih. Kapitoly měly nadpisy typu „S kouzelnou hůlkou a koštětem napříč Velkou pouští Nefskou“.

Jediné, o čem neměla nejmenší nutkání udělat si nějaké poznámky, bylo očividně to, jak zacházet s kouzelnou hůlkou. A Magráta věděla jedině to, že by se s ní mělo mávnout a něco si přát.

Na cestě z Magrátina domku do městečka leželo několik velkých dýní, které svědčily o nespolehlivosti tohoto postupu. Jedna z nich si ještě teď myslela, že je lasička.

Magráta teď na chvíli zůstala stát opodál sama s Jasoněm, který rozpačitě přešlapoval z nohy na nohu.

Prohrábl si kštici. Doma mu bylo vždycky vštěpováno, že se musí chovat uctivě k ženám a Magráta do této kategorie přece jen také spadala.

„Dohlídnete na naši mámu, že jo, slečno Česneková?“ řekl a v hlase se mu chvěly obavy. „Ona má poslední dobou dost divný nápady, jako třeba teď s tou cestou.“

Magráta ho poklepala po rameni.

„Tyhle věci se stávají často,“ uklidňovala ho. „Víte, když ženská vychová děti a tak dál, chce prostě začít žít svůj vlastní život.“

„A čí život to žila do ty doby, slečno?“

Magráta na něj vrhla rozpačitý pohled. Když se jí ta myšlenka objevila v hlavě, nepřemýšlela o podstatě její moudrosti.

„No, vždyť víte, jak to je,“ řekla a během řeči si připravila jakés takés vysvětlení, „nastanou prostě chvíle, kdy žena touží po tom najít sama sebe.“

„No ale proč potom nezačne hledat zrovínka tady, doma?“ zavrtěl Jasoň nechápavě hlavou. „Teda, koukněte, slečno, já se vám nesnažím říct, abyste nikam nejezdila, ale my si tak nějak v rodině mysleli, že se vám podaří přemluvit mámu a paní Zlopočasnou, aby zůstaly doma.“

„Ale já jsem to zkoušela,“ odpověděla mu Magráta. „Já to vážně zkoušela. Řekla jsem jim, ‚vždyť vám se vlastně ani nikam nechce‘, to jsem jim řekla. Anno domini jsem řekla. ‚Už taky nejste tak mladé, jako jste bývaly‘, to jsem jim taky řekla. ‚Je přece nesmysl, abyste se trmácely stovky kilometrů kvůli takové maličkosti, a ještě ve vašem věku‘.“

Jasoň naklonil hlavu ke straně. Jasoň Ogg by se jistě neměl šanci dostat do finále zeměplošské soutěže o nejrychleji chápajícího chasníka (NECHACHA), ale svoji matku znal dokonale.

„Tohle všechno jste řekla naší mami?“ zeptal se pak pro jistotu.

„Podívejte, nedělejte si starosti,“ pokračovala Magráta. „Jsem si skoro jistá, že se vaší mamince cestou nemůže nic —“

Vysoko nad hlavami se jim ozvalo hlasité zapraštění. K zemi se v pomalých spirálách snášelo několik podzimně zbarvených listů.

„Pitomý strom… kdo sem u všech všudy postavil ten pitomý strom?“ ozval se odněkud shora rozhořčený hlas.

„To bude Bábi,“ řekla Magráta.

Byla to jedna z vad na jinak skvělém charakteru Bábi Zlopočasné. Odmítala pochopit způsob, jak zacházet s věcmi, které bylo třeba řídit. Odporovalo to její povaze. Měla svůj názor, který prostě spočíval v tom, že její povinností je se hýbat a zbytek světa se musí přizpůsobit tak, aby se ona co nejrychleji a nejsnadněji dostala ke svému cíli. To znamenalo, že občas musela slézt ze stromů, na které by nikdy nevylezla. Přesně to udělala teď a potom, co posledních pár centimetrů seskočila, rozhlédla se zuřivě kolem, aby pohledem varovala každého, kdo by chtěl její výkon komentovat.

„Výborně, takže konečně jsme všechny,“ prohlásila Magráta spokojeně.

Nezabralo to. Bábin pohled se okamžitě zaostřil do míst kdesi kolem Magrátiných kolen.

„A co to máš u všech všudy na sobě?“ prohlásila Bábi.

„Aha. To. Hm. Já si myslela… tedy, víte, nahoře v horách bude jistě zima… víte fouká tam studený vítr a je tam sníh a… vůbec,“ začala Magráta. Toho okamžiku se bála a sama sebe nenáviděla za to, jak je slabá. Koneckonců, bylo to praktické. Dostala ten nápad jednou v noci. Když už nic jiného, v žádném případě jste nedokázali provést kop Vesmírné harmonie, popisovaný mistrem Kol-Ikem, když se vám nohy pletly do sukní.

„Kalhoty?“

„Ale tyhle jsou jiné než obyčejné —“

„A přitom tady kolem stojí bůhví kolik mužských a všichni koukají,“ prskla Bábi. „Já si myslím, že je to nestydaté.“

„Co je nestydaté?“ zeptala se Stařenka Oggová, která se mezitím odloučila od rodiny a došla k nim.

„Magráta Česneková, jak tady stojí tak… tak… rozdvojená,“ vychrlila ze sebe Bábi a zvedla nos.

„No, pokud si zjistila jméno a adresu toho mladíka, kvůli kterému —“

„Stařenko!“ zamračila se Magráta.

„A já si myslím, že vypadají docela pohodlně,“ pokračovala Stařenka, „i když jsou trochu pytlovité.“

„Mně se to nelíbí,“ trvala na svém Bábi. „Každý jí vidí nohy.“

„To tedy ne,“ postavila se Stařenka na Magrátinu stranu. „To teda nevidí, protože jim stojí v cestě ta látka.“

„No, možná, ale každý vidí, kde nohy má,“ nevzdávala se Bábi.

„Nesmysl. To je, jako kdybyste se pohoršovala nad tím, že pod šaty jsou všichni nazí!“ hájila se Magráta.

„Magráto Česneková, kéž je ti odpuštěno,“ prohlásila Bábi Zlopočasná.

„Ale vždyť je to pravda!“

„Ne, to tedy není. Já mám pod šaty ještě tři košile.“

Pak si Bábi prohlédla od hlavy k patě Stařenku. I Gyta Oggová se na společný výlet do cizích krajů pečlivě připravila a oblékla. Bábi Zlopočasná nenacházela, co by jí vytkla, i když se dost snažila.

„Ty se raději podívej na svůj klobouk,“ zabručela nakonec. Stařenka, která znala Bábi nějakých sedmdesát let, se jen usmála.

„Pro každou příležitost, co říkáš?“ řekla. „Vyrobený mistrem Vernisážem v Dílech. Je až do špičky vyztužený Vrbovým proutím a uvniř má osmnáct kapes. Tenhle klobouk zastaví i ránu kladivem. A co říkáš tomuhle?“

Stařenka pozvedla lem své sukně. Na nohou měla zbrusu nové boty. Pokud se na ně Bábi Zlopočasná dívala jako na boty, nemohla jim vůbec nic vytknout. Byly pevné a měly ten správný, střízlivý tvar, což znamenalo, že přes ně mohl přejet naložený vůz a na silné, dokonale tvarované kůži nezůstal ani škrábanec. Měly jedinou chybu a tou byla jejich barva.

„Červené?“ vyděsila se Bábi. „To přece není barva na boty pro čarodějku!“

„Mně se líbí,“ nedala se vyvést z míry Stařenka Oggová.

Bábi si povzdechla. „Jsem si jistá, že se cítíš neobyčejně spokojená sama se sebou,“ zabručela. „Věřím, že v cizích krajích uvidíme velké množství podivných věcí. Ale víš, co se říká o ženských, které nosí červené boty.“

„Ať si to klidně říkají, ale ať k tomu vždycky přidají, že v nich mám nohy v teple a suchu,“ odpověděla spokojeně Stařenka. Pak vložila Jasoňovi do ruky klíč od domu.

„Budu ti cestou psát, jestli mi slíbíš, že si najdeš někoho, kdo by ti to přečetl,“ řekla mu.

„Jasně, mami. A co s tou kočkou, mami?“ přikývl Jasoň.

„Oh, Silver jede s námi,“ uklidnila ho Stařenka.

„Cože? Ale vždyť je to kočkal“ vyštěkla na ni Bábi Zlopočasná. „Nemůžeš s sebou přece vláčet kočku! Já s žádnou kočkou nikam nejedu. Jestli není dost na tom, že musím cestovat s kalhotama a křiklavýma botama!“

„Ono by se mu po paničce stýskalo, kdybych ho tady nechala, že, kocourku?“ zašišlala Stařenka a zvedla Silvera ze země. Visel úplně bezvládně, jako pytlík s vodou, který někdo náhodou uprostřed uchopil a podržel ve vzduchu. Pro Stařenku Oggovou byl Silver pořád to malé koťátko, které si na podlaze v kuchyni hrávalo s klubíčky vlny.

Pro zbytek světa to byl obrovský kocour, klubko naprosto nezničitelných životních sil a energie zabalených v kůži, které ze všeho nejvíc připomínalo krajíc chleba zapomenutý alespoň čtrnáct dnů na teplém vlhkém místě. Cizinci ho často litovali, protože z uší mu zbývaly jen potrhané pahýly a jeho kočičí obličej vypadal jako místo, kde nějakou dobu tábořili medvědi. Nemohli tušit, že za to všechno si mohl Silver sám. Ve své kocouří pýše byl ochoten bojovat s čímkoliv a znásilnit absolutně všechno, a to včetně nákladního vozu taženého čtyřspřežím. Když se Silver vydal hlavní ulicí, i ti nejzuřivější psi se zoufalým kňučením mizeli pod schody a ve sklepech. Lišky se zdaleka vyhýbaly okolí vesnice. Vlci ji obcházeli širokým obloukem.

„Je to už takový starý chudák,“ pobrukovala Stařenka.

Silver obrátil k Bábi Zlopočasné žlutý pohled plný zlomyslnosti, pohled, jaký si kočky vyhrazují pro lidi, kteří je nemají rádi, a začal příst. Silver byl pravděpodobně jediná kočka na světě, která se dokázala při předení pochechtávat.

„Vždyť víš, co se od čarodějek očekává,“ pokračovala Stařenka Oggová. „Že budou s kočkama jedna ruka.“

„Možná, ale s kočkama, jako je on, určitě ne.“

„Ty prostě nemáš kočky ráda, Esme,“ řekla Stařenka a přitiskla Silvera k sobě.

Jasoň Ogg odvedl Magrátu kousek stranou.

„Náš Jeník mi četl ze starýho kalendáře o tom, že tam, co jedete, jsou všude strašlivý divoký zvířata a tak,“ zašeptal. „Obrovský chlupatý obludy přej vyskakujou na cestovatele, to se píše v tom kalendáři. Ani nechci pomyslet na to, co by se stalo, kdyby něco takovýho vyskočilo na naši mami a na Bábi.“

Magráta upřela pohled do té obrovské, červené a upřímné tváře.

„Dohlídnete na to, aby se jim nic nestalo, budete vod ty dobroty?“

„Nedělejte si žádné starosti,“ pokoušela se ho utěšit Magráta a jen v duchu doufala, že si opravdu žádné starosti dělat nemusí. „Udělám, co budu moci.“

Jasoň s úlevou přikývl. „Já akorát proto, že se v tom kalendáři píše, že většina z těch oblud je moc vzácnejch a některý přej jsou docela na vyhynutí. Bylo by jich škoda.“

Slunce už stálo dost vysoko na obloze, když se tři čarodějky širokou spirálou vznesly k nebi. Chvíli je zdrželo koště Bábi Zlopočasné. Startování Bábina koštěte vždycky představovalo spoustu běhání sem a tam. Zdálo se, že koště nechápe, co se po něm chce, dokud ho někdo několikrát neprohnal velkou rychlostí vzduchem. Trpasličí technici, ať už s ním Bábi přišla kamkoliv, nad ním zůstávali stát v němém úžasu. Už několikrát vyměnili jak násadu, tak kompletní metlice.

Když se Bábino koště nakonec přece jen zvedlo do vzduchu, doprovázel jeho vzlet chór pozdravných výkřiků.

Malé království Lancre zabíralo sotva o něco víc než větší zářez na úbočí obrovských hor Beraní hlavy. Hned za ním se tyčily ostré štíty a spleť temných hlubokých údolí a to vše pomalu stoupalo k mocné páteři střední části hor.

Daleko vpředu pak hory náhle klesaly prudce dolů, směrem ke Stoským pláním, modrému pásu hlubokých lesů, ještě světlejšímu zdánlivě nekonečnému pásu jasně modrého moře a k ošklivé hnědé čmouze zhruba uprostřed cesty, ve které by zkušený cestovatel poznal město Ankh-Morpork.

Kdesi vysoko zpíval skřivánek, tedy alespoň zpívat začal. Když však spatřil, jak se kousek pod ním objevila špička klobouku Bábi Zlopočasné, popletl si melodii.

„Výš už neletím,“ oznámila Bábi pevně.

„Jenže kdybychom vyletěly ještě výš, viděly bychom, kam letíme,“ odpověděla jí Magráta.

„Tvrdila jsi, že ses podívala na Desiderátiny mapy,“ odsekla Bábi.

„To ano, jenže ono odsud seshora všechno vypadá úplně jinak,“ bránila se Magráta. „Je to všechno takové… no míň přehledné. Myslím si, že musíme pokračovat… tamtudy.“

„Jseš si jistá?“

Položit takovou otázku čarodějce je zásadně nesprávné. Zvláště když ji klade někdo jako Bábi Zlopočasná.

„Naprosto,“ přikývla bez váhání Magráta.

Stařenka se zadívala na ostré vrcholy před nimi.

„Tím směrem leží spousta pěkně vysokých hor,“ nadhodila opatrně.

Stoupaly planinku za planinkou, kolem sněhem pokrytých kamenných říms a sledovaly nekonečné ledové závěsy, které se jim třpytily nad hlavami. Hluboko v srdci hor Beraní hlavy nikdo nelyžoval, a i kdyby, byla by to jen kratičká chvilka následovaná zoufalým výkřikem. Nikdo tady nepobíhal v dimdlech a s jódlováním. Tohle nebyly laskavé hory. Tohle byly hory, kam si zimy jezdily užít letní prázdniny.

„Těmi horami vedou průsmyky a takové věci,“ ozvala se po chvíli Magráta nejistě.

„No, jenom aby,“ zněla optimistická odpověď Stařenky Oggové.

Dvě zrcadla můžete tímhle způsobem používat jen tehdy, když opravdu víte jak: Musíte je nastavit tak, aby se zrcadlila jedno v druhém. Protože jestli vám váš odraz dokáže ukrást kousek vašeho já, pak odraz odrazu může vaše já zesílit, vrátí vás vám samotným a dává vám moc…

A váš odraz se promítne do nekonečna, v odrazech odrazů odrazů, a ty všechny jsou úplně stejné, všude, v celé světlem opisované křivce.

Jenže ono to tak přesně není.

Zrcadla obsahují nekonečno.

Nekonečno však obsahuje víc věcí, než byste si mysleli.

Tak pro začátek například všechno.

I nedostatek.

Protože v zrcadle mohou existovat miliony milionů odrazů, ale jen jedna jediná duše, která k nim všem patří.

Zrcadla vám mohou hodně dát, ale vzít ještě mnohem víc.

Hory se rozestoupily jen proto, aby před čarodějkami odhalily další hory. Mračna, už tak dost těžká a tmavá, ještě zhoustla.

„Jsem si jistá, že míříme správným směrem,“ prohlásila Magráta. Pod nimi ubíhala ledem pokrytá skaliska. Čarodějky prolétaly změtí malých členitých kaňonů, které se jeden druhému podobaly jako vejce vejci.

„Když vy mě nenecháte letět dost vysoko,“ stěžovala si Magráta.

„Během pár minut bude sněžit jako blázen,“ oznámila jim Stařenka Oggová. Schylovalo se k večeru. Světlo odtékalo z horských údolí pomalu jako nezatuhlý pudink.

„Já… já si myslela, že tady budou vesnice nebo něco takového,“ ozvala se po chvíli Magráta, Jede si budeme moci nakoupit zajímavé ukázky lidové výroby a folklórních předmětů a taky se ukrýt v některé z jejich hrubých chýší.“

„Tady?“ ušklíbla se Bábi Zlopočasná. „Sem bys nedostala ani trolla.“

Tři košťata se začala pomalu snášet do pustého údolí, vlastně do pouhého zářezu v mohutném úbočí horského masivu.

„A začíná být zatraceně zima,“ přidala se Stařenka Oggová se svou troškou. Pak se usmála. „A proč se jim vlastně říká hrubé chýše?“

Bábi Zlopočasná slezla ze svého koštěte a rozhlédla se po kamenitém údolí. Zvedla jeden kámen a očichala ho. Pak se přesunula k hromadě drobných kamínků, která Magrátě připadala stejná jako kterákoliv jiná hromada štěrku, a několikrát v ní zašťourala násadou koštěte.

„Hmmm,“ řekla.

Na klobouku jí přistály první vločky sněhu.

„Ale, ale,“ prohlásila.

„Co to děláte, Bábi?“ zeptala se Magráta.

„Přemýšlím.“

Bábi přešla k téměř kolmé straně údolí, pomalu procházela kolem a upřeně zírala na kamennou stěnu. Stařenka Oggová se k ní přidala.

„Myslíš, že i tady nahoře?“ zajímala se.

„Řekla bych, že jo.“

„Nebude to tady na ně trochu vysoko?“

„Ti malí prevíti jsou všude. Kdysi mi jeden dokonce vlezl do kuchyně,“ rozohnila se Bábi. „ ‚Přejsleduju rudnou žílu‘, tvrdil.“

„Jsou to ale ksindlíci,“ zavrtěla Stařenka hlavou.

„Nevadilo by vám, kdybyste mi řekly, co to vlastně děláte?“ zeptala se užaslá Magráta. „Co je tak zajímavého na hromadě štěrku?“

Sníh zhoustl.

„To není štěrk,“ zabručela Bábi. „To je hlušina.“ Došla ke kolmému místu skalnaté stěny pokryté ledem, která se podle Magráty ani v nejmenším nelišila od podobných stěn typu „snadná smrt“, jichž bylo ve skalách plno. Jenže Bábi se právě tady zastavila a zdálo se, že napjatě naslouchá.

Pak najednou ustoupila, několikrát udeřila do skály násadou koštěte a zvolala hromovým hlasem:

„Otevřete, vy mrňaví hajzlíci!“

Stařenka Oggová do stěny kopla. Ozvalo se duté zadunění.

„Tady jsou lidi, kteří mrznou k smrti!“ dodala.

Chvíli se nic nedělo. Pak kus skály ustoupil o několik centimetrů dovnitř. Ve škvíře zahlédla Magráta záblesk oka plného podezření.

„No?“

„Trpaslíci?“ podivila se Magráta.

Bábi Zlopočasná se sklonila tak, že se její nos ocitl ve stejné úrovni s okem.

„Jmenuju se Bábi Zlopočasná“prohlásila významně.

Pak se vzpřímila a zatvářila se vítězoslavně.

„A to jako co?“ ozval se hlas odněkud zpod oka. Bábina tvář ztuhla. Stařenka Oggová do své společnice strčila.

„Musíme být aspoň osmdesát kilometrů od domova,“ prohlásila. „Třeba o tobě tady v těch místech neslyšeli.“

Bábi se znovu sklonila k oku. Z klobouku se jí sesula malá návěj sněhu, který se tam zatím nastřádal.

„Dobrá, ty za to asi nemůžeš,“ prohlásila ledově, „ale určitě tam dole máte nějakého krále, co? Tak teď hezky běž a řekni mu, že je tady Bábi Zlopočasná, ano?“

„Je zaměstnanej,“ odtušil hlas, „nemá čas. Máme nějaký potíže,“

„Fajn, takže doufám, že nestojíte o to, abyste měli ještě další se mnou,“ zamračila se Bábi do skalní štěrbiny. Neviditelný mluvčí, jak se zdálo, její prohlášení chvilku zvažoval.

„Máme na dveřích ochrannej nápis,“ prohlásil nakonec mírně vzpurným tónem hlas. „Je napsanej neviditelnejma runama. Víte, co dneska stojí jedna jediná neviditelná runa?“

„Nepotuluju se kolem a nečtu si nápisy na kdejakých dveřích,“ odpověděla mu Bábi odměřeným hlasem.

„Říkáte Zlopočasná?“

„Jo, uprostřed s ‚Č‘ jako čarodějka.“

Kamenné dveře zapadly. Když byly zavřené, nebylo na stěně vidět nic jiného než vlasová puklina. Sníh padal stále hustěji. Bábi Zlopočasná několikrát popoběhla sem a tam, aby se zahřála.

„Tak, tady máte ty cizince,“ prohlásila znechuceně. „A takoví jsou všichni.“

„Nemyslím, že by byli trpaslíci cizinci,“ zavrtěla hlavou Stařenka Oggová.

„Nevím proč ne,“ usekla Bábi Zlopočasná. „Trpaslík, který žije velký kus cesty od nás, musí být cizí. A slovo cizinec znamená právě to, že je někdo cizí, ne?“

Pozorovaly kamenné dveře a kolem hlav se jim vznášely obláčky sraženého dechu. Magráta si dveře prohlížela ze všech stran.

„Já na nich žádné neviditelné runy nevidím,“ řekla nakonec.

„Jasně, že ne,“ ušklíbla se Stařenka, „to je tím, že jsou neviditelné.“

Dveře se najednou otevřely.

„Tak jsem mluvil s králem,“ ozval se hlas.

„A co říkal?“ zeptala se Bábi dychtivě.

„Voň řek: ‚Proboha ne! Ta nám tady ještě ke všemu chyběla!‘“

Bábi se rozzářila. „Vidíte? Já věděla, že už tady o mě slyšeli!“

Stejně tak jako existují stovky cikánských králů, existují i stovky králů trpasličích. Ten výraz znamená něco jako „starší technik“. Královny trpaslíci nemají[13]. Trpaslíci jsou velmi rezervovaní, pokud jde o otázku jejich pohlaví; ostatně pohlaví a sex nepovažují ve srovnání s věcmi, jako jsou hydraulika nebo metalurgie, za nijak zvlášť důležité.

Tenhle král stál uprostřed zástupu kovkopů, kteří se navzájem překřikovali. Zvedl pohled k čarodějkám s výrazem topícího se člověka, kterému někdo podává doušek vody.

„Jste v tom alespoň trochu dobrá?“ prohlásil.

Stařenka Oggová a Bábi Zlopočasná na sebe vrhly významný pohled.

„Myslím, že to mluví s tebou, Magráto,“ obrátila se Stařenka k mladé čarodějce.

„Máme totiž velký sesuv na devátém obzoru,“ postěžoval si král. „Vypadá to moc špatně. Byla to neobyčejně slibná žíla zlatonosného křemene a taje teď nenávratně ztracena.“

Jeden z trpaslíků v davu za ním něco nesrozumitelného zamumlal.

„Aha, no jistě. A taky tam zůstalo pár našich mládenců,“ dodal král jakoby mimochodem. „A do toho všeho se tady ještě objevíte vy. Takže já to vidím tak, že je to nejspíš osud.“

Bábi Zlopočasná si setřásla z klobouku sníh a rozhlédla se kolem.

Podzemí na ni i proti její vůli udělalo dojem. V dnešních dnech už málokde najdete pravé trpasličí síně. Většina trpaslíků vyrazila vydělávat velké peníze do nížin a měst, kde být trpaslíkem bylo mnohem snazší — tak především jste nemuseli trávit většinu času ve tmě pod zemí a otloukat si kladivem vlastní palce, zatímco se vám hlavou honily neradostné úvahy o klesajícím obratu na světovém trhu s kovy. Nedostatek úcty k tradicím, to byl největší problém dnešních dnů. A vezměte si trolly. V Ankh-Morporku dnes žilo víc trollů než v celých horách. Bábi Zlopočasná proti trollům nic neměla, ale vnitřně cítila, že kdyby většina trollů přestala nosit oblečení, chodit vzpřímeně a vrátila se zpět pod mosty a do jeskyní, odkud by jako za starých časů vyskakovali na lidi, přepadali je a požírali, byl by svět mnohem šťastnější.

„Měl byste nám raději ukázat to místo, kde se to stalo,“ řekla. „Takže se zřítila spousta kamení, co?“

„Prosím?“ zeptal se král.

Často se říká, že Eskymáci mají padesát výrazů označujících různé druhy sněhu[14].

Není to pravda.

Říká se také, že trpaslíci mají dvě stě výrazů označujících kámen.

Nemají. Nemají žádný výraz pro kámen, stejně jako ryby nemají výraz pro vodu. Oni mají výraz pro vyvřelý kámen, kámen vzniklý usazením, přeměněný kámen, kámen pod nohama, kámen, který jim padá shora na helmu, i pro kámen, který vypadal velmi zajímavě a který, jak by byli ochotni přísahat, ještě včera večer ležel zrovna na tomhle místě. Ale slovo, které by znamenalo prostě „kámen“, to nemají. Ukažte trpaslíkovi kámen a on nevidí kámen, ale, tedy například, úlomek krystalického siřičitanu barnatého podřadné jakosti.

Nebo — jako v tomto případě — dvě stě tun středně těžké hlušiny. Když čarodějky dorazily na místo katastrofy, zastihly tam skupinu trpaslíků v horečnaté práci. Část se jich pokoušela vyztužit popraskaný strop a ostatní vyváželi zeminu ze závalu. Mnozí měli v očích slzy.

„Je to… je to strašné,“ zamumlal jeden z nich. „Hrozné neštěstí.“

Magráta mu půjčila kapesník. Hlasitě se vysmrkal.

„Začalo to velkým posuvem v linii zlomu a vzápětí jsme přišli o celou sloj,“ vyrážel ze sebe a vrtěl hlavou. Další trpaslík ho konejšivě poklepal po zádech.

„Podívej se na to z té lepší stránky,“ utěšoval ho. „Pořád ještě můžeme vyvrtat kolmou šachtu z patnácté chodby. Vždyť my se k tomu zlatu nakonec nějak dostáném, neboj se.“

„Promiňte,“ vmísila se jim do řeči Magráta, „ale jsou někde pod tím kamením opravdu trpaslíci, že?“

„No, to víte, že ano,“ ujišťoval je král. Jeho tón naznačoval, že to je pouhý vedlejší průvodní jev celé katastrofy, protože získat nové trpaslíky je jen otázkou času, zatímco slušná zlatonosná žíla — to je nějaká vzácnost!

Bábi Zlopočasná si kritickým okem obhlédla sesuv.

„No, budeme potřebovat, abyste to tady co nejrychleji vyklidili,“ řekla. „To myslím jako, že vy trpaslíci odsud vypadnete. Tohle je privátní záležitost.“

„Já vím, co v tom je,“ král trpaslíků na ni chytře zamrkal. „Výrobní tajemství, co?“

„Něco takového,“ přikývla Bábi.

Král shromáždil přítomné trpaslíky do houfu a spolu s nimi se vydal zpět ke vstupním prostorám. Čarodějky zůstaly samy v chodbě osvětlené několika kahany. Ze stropu chodby se tu a tam vydrolilo trochu země a štěrku.

„Hmm,“ zabručela Bábi Zlopočasná.

„Tak to jsem zvědavá, co s tím teď provedeš;“ ušklíbla se Stařenka.

„Všecko jde, když se chce, a všechno je možné, když se na to skutečně soustředíme,“ odpověděla jí nepřítomně Bábi.

„V tom případě je načase, aby ses soustředila, jak nejlíp to umíš, Esme. Kdyby byl Stvořitel chtěl, abychom uměly kouzly pohnout takovýmhle závalem, nebyl by vymyslel krumpáče a lopaty. Být dobrou čarodějkou je taky to, že víš, kdy ti nezbývá použít nic jiného než krumpáč a lopatu. A polož to kolečko, Magráto, v technice se vyznáš jako prase v houslích.“

„No dobrá,“ prohlásila popuzeně Magráta. „Tak proč nezkusíme hůlku?“

Báb,i Zlopočasná si odfrkla. „Pch! Tady? Kdo kdy slyšel o kmotřičce sudičce v dolech?“

„No, kdybych byla já uvězněná za bůhví kolika tunama kamení někde hluboko pod horama, byla bych první, kdo by o ní slyšet chtěl,“ odpověděla jí Magráta se zápalem.

Stařenka Oggová přikývla. „To má tedy pravdu, Esme. Na to, kde jsi kmotřičkou sudičkou, žádné pravidlo není.“

„Já té hůlce nevěřím,“ odpověděla jí Bábi. „Mně připadá příliš mágovsky.“

„Ale jděte,“ řekla Magráta. „Vždyť ji používaly celé generace kmotřiček sudiček.“

Bábi rozhodila ruce v bezmocném gestu.

„Dobrá, dobrá, dobrá,“ vyštěkla. „Tak se’do toho dej! Udělej ze sebe hlupáka!“

Magráta sáhla do svého vaku a vytáhla hůlku. Tohoto okamžiku se od začátku bála.

Hůlka byla vyrobená z materiálu připomínajícího slonovinu, nebo snad kost. Magráta doufala, že to není slonovina. Kdysi na ní byly vyryty složité značky a ornamenty, ale celé generace buclatých rukou kmotřiček sudiček ji ohmataly téměř do hladká.

Do hůlky bylo zasazeno několik zlatých a stříbrných kroužků. Nebyly na ní žádné pokyny. Ani jediná runa, jediný piktogram na celém jejím povrchu nenaznačoval, jak s ní zacházet.

„Myslím, že bys s ní měla zamávat,“ napovídala Stařenka Oggová. „Jsem si jistá, že to bude něco takového.“

Bábi Zlopočasná si založila ruce. „To vůbec není správné čarování, takové věci by čarodějky provozovat neměly.“

Magráta hůlkou pokusně zamávala. Nic se nestalo.

„Možná že bys k tomu měla ještě něco říct,“ neopouštěla ji Stařenka.

Zdálo se, že Magráta propadá panice.

„No jo, ale co tak kmotřičky sudičky říkají?“

„Ehm,“ odkašlala si Stařenka, „to nevím.“

„Pch!“ odfrkla si Bábi.

Stařenka Oggová si povzdechla. „Copak ti Desideráta vůbec nic neřekla?“

„Ne!“

Stařenka pokrčila rameny.

„V tom případě ti nezbývá než dělat, co umíš,“ vzdala to Stařenka.

Magráta upřela pohled na hromadu kamení. Pak zavřela oči. Zhluboka se nadechla. Pokusila se vytvořit si v hlavě obraz kosmické vyrovnanosti. Mniši to mají pěkně jednoduché s tím svým vesmírným souladem, pomyslela si, když si sedí v klidu zasněžených hor a jediné, co jim dělá starosti, je sněžný muž. Měli by tak někdy zkusit najít vnitřní klid a vesmírný soulad ve chvíli, kdy na ně pohrdavě zírá Bábi Zlopočasná.

Mávla poněkud nejistě hůlkou a pokusila se vypudit z hlavy všechny myšlenky na dýně.

Cítila, jak se zachvěl vzduch. Slyšela, jak se Stařenka prudce nadechla.

Řekla: „Stalo se něco?“

Po chvíli jí odpověděla Stařenka Oggová. „Jo. Dalo by se to tak říct. Já jenom doufám, že jsou hladoví.“

A Bábi Zlopočasná dodala: „Tak takhle podle vás vypadá to vaše kmotřičkosudičkovství, ano?“

Magráta otevřela oči.

Hromada před ní nezmizela, ale už to nebyla hromada kamení.

„Támhle vidím… okamžik… jo, je to tak, támhle vidím dokonce i tykev,“ řekla Stařenka.

Magráta otevřela oči ještě víc.

„Samé dýně?“

„A sem tam nějaká tykev. Tykev,“ zdůraznila Stařenka pro případ, že by to někomu nedošlo.

Vrcholek hromady se najednou pohnul. Několik malých dýní se skutálelo dolů a zastavilo se Magrátě téměř u nohou a ve vzniklém otvoru se objevila malá trpasličí tvář.

Zírala na čarodějky.

Nakonec řekla Stařenka: „Všechno v pořádku?“

Trpaslík přikývl. Jeho pozornost se však soustředila na hromadu dýní, které vyplňovaly chodbu od země až ke stropu.

„Ehm, ano,“ řekl nakonec. „Je tady někde táta?“

„Táta?“

„No, král.“

„Aha.“ Stařenka se obrátila směrem k východu, přiložila ruce k ústům a zahalekala: „Hééj, kráálííí!“

Po chvíli se objevili trpaslíci. I oni užasle zírali na chodbu ucpanou dýněmi. Král postoupil kupředu a zvedl obličej k vrcholku hromady.

„Všechno v pořádku, synu?“

„Všechno dobrý, táto. Už se to nehejbe.“

Král si ulehčené oddechl a bylo vidět, že napětí v jeho tváři povolilo. Pak ho dodatečně něco napadlo. „A naši jsou taky všichni v pořádku?“

„Dobrý, táto.“

„Jednu chvíli už jsem si vážně dělal starosti. Napadlo mě, jestli jsme nenarazili na konglomerát nebo brekcii, hochu.“

„Byl to jenom kus řídký hlušiny, táto.“

„Výborně.“ Král se znovu zadíval na hromadu dýní. Pak se poškrabal ve vousech. „Nemůžu si nevšimnout, že jste narazili na dýně.“

„Taky se mi zdá, že je to nějakej divnej druh pískovce, táto.“

Král přistoupil k čarodějkám.

„Vy vážně dokážete proměnit cokoliv v kdeco?“ zeptal se s nadějí v hlase.

Stařenka Oggová vrhla koutkem oka pohled na Magrátu, která stále ještě nevěřícně zírala na hůlku.

„Obávám se, že v téhle chvíli dokážeme jenom dýně,“ odpověděla opatrně.

Zdálo se, že její odpověď krále poněkud zklamala.

„No dobrá,“ zabručel. „Jestli je něco, co bychom pro vás mohli udělat, dámy… šálek čaje, nebo něco jiného…“

Bábi Zlopočasná postoupila kupředu. „Právě jsem na něco takového myslela,“ řekla.

Králova tvář se rozzářila.

„Jenže to bude trochu dražší,“ dodala Bábi.

Králova tvář zase zhasla.

Stařenka Oggová se přesunula k Magrátě, která opatrně třásla hůlkou a upírala na ni zmatený pohled.

„To bylo opravdu chytré,“ zašeptala Stařenka. „Ale jak tě napadlo udělat zrovna dýně?“

„To jsem neudělala já!“

„Copak nevíš, jak se s tím zachází?“

„Právě, že nevím. Já si myslela, že prostě stačí, když chceš…, když si přeješ…, aby se něco stalo!“

„No, asi k tomu bude třeba ještě něco víc než pouhé přání,“ konejšila ji Stařenka, jak to jen uměla. „Obvykle to tak bývá.“

Přibližně za východu slunce, tedy pokud se dá v dolech odhadnout východ slunce, zavedli trpaslíci čarodějky ke břehu jakési podzemní řeky, na místo, kde kotvilo několik člunů. Ke kamennému můstku byla přivázaná malá loďka.

„Po té řece doplujete přímo na druhou stranu hor,“ řekl jim král. „Abych řekl pravdu, mám dojem, že dokonce teče až do Genový.“ Pak převzal od jednoho z trpaslíků velký košík. „A tady jsme vám zabalili nějaký ten mlsek na zub,“ dodal.

„A to poplujeme celou cestu na té loďce?“ zeptala se Magráta. Několikrát pokradmu mávla hůlkou. „Já se v lodičkách nijak moc nevyznám.“

„Poslyš,“ odpověděla jí Bábi, která už nastupovala, „řeka ví, kudy z hor ven, což je mnohem víc, než co víme my. Košťata můžeme použít později, až se bude krajina chovat trochu rozumněji.“

„A my si zatím můžeme trochu odpočinout,“ pokývala hlavou Stařenka a pohodlně se opřela na zádi.

Magráta pozorovala obě starší čarodějky, které si dělaly pohodlí na zádi a vypadaly při tom jako dvě slepice, které se chystají usednout na hnízdo.

„Víte, jak se tady vesluje?“ zeptala se.

„My to nepotřebujeme,“ odpověděla jí Bábi.

Magráta zasmušile přikývla. Pak nad hladinu její odevzdanosti vystrčila ploutvičku malá rybka sebeúcty.

„Já to ale asi taky neumím,“ pokusila se.

„To nic,“ uklidňovala ji Stařenka. „Kdybysme viděly, že něco děláš špatně, hned ti to řekneme, neboj se. Tak těbuch, královské Veličenstvo!“

Magráta si těžce povzdechla a chopila se vesel.

„Ty ploché konce přijdou do vody,“ napovídala jí Bábi ochotně.

Trpaslíci mávali. Loďka odrazila od břehu a v kruhu světla, vrhaného lucernou na přídi, se pomalu rozjela po proudu. Magráta rychle zjistila, že stačí, když příď loďky udržuje ve správném směru.

Slyšela, jak Stařenka říká: „Nedokážu pochopit, proč si vždycky na vrata malujou ty neviditelné runy. Víš, co myslím? Ty zaplatíš nějakému mágovi bůhví kolik peněz za to, že ti na dveře namaluje neviditelné runy, ale jak zjistíš, že jsi za svoje peníze dostala poctivý zboží?“

Pak zase Bábi: „No, já v tom nevidím žádný problém. Když je nevidíš, víš prostě, že jsou to poctivé neviditelné runy.“

Stařenka: „No jo, to bude ono. Dobrá, tak se podívejme, co máme na svačinku.“ Chvíli bylo slyšet popraskávání košíku a šustění papírů.

„Ale, ale, ale.“

„Co je to, Gyto?“

„Dýně.“

„Dýně jak?

„Ne ‚dýně jak‘, ale prostě dýně. Dýňovatá dýně.“

„No, když teď mají mají dýní dost…“ řekla Magráta. „Samy víte, jak to chodí na konci léta, když jsou najednou zahrady plné všeho možného. Já už jsem poslední roky s rozumem v koncích. Vymýšlím nové čatný a všelijaké zavařeniny, nakládám kopr a… jen aby se to spotřebovalo —“

Ve slabém světle lucerny zahlédla Bábin obličej. Jeho výraz naznačoval, že pokud je Magráta s rozumem v koncích, nedalo jí mnoho práce tam dojít.

„Já,“ začala po chvilce Bábi, Jsem v životě nenaložila jedinou okurku.“

„Ale vždyť máte okurky hrozně ráda,“ nechápala Magráta. Čarodějky a nakládané věci, to k sobě patřilo jako — zaváhala a při pomyšlení, že by měla použít slova Jahody se šlehačkou“, se jí žaludek sevřel jako rukavice, takže je raději v duchu nahradila slovy „věci, které k sobě patří“ a cítila, jak se jí do očí tlačí slzy. Pohled na Stařenku Oggovou, která svým jediným zbylým zubem porcovala nakládanou cibulku, by však pravděpodobně vyvolal slzy i v očích mnohem silnějších povah.

„Samozřejmě, že je miluju,“ přikývla Bábi. „Jenže já je dostávám.“

„Víte,“ ozvala se Stařenka, která stále ještě pátrala v hlubinách košíku, „kdykoliv mám co do činění s trpaslíkama, nemůžu se ubránit, aby se mi v hlavě neobjevil výraz pidižvík.“

„Jsou to nebezpeční ďáblíci. Měli jste vidět, kolik mně chtěli účtovat, když jsem si u nich kdysi nechala opravit koště!“ prohlásila Bábi.

„Jo, ale vy jste jim stejně nezaplatila, že?“ podívala se na ni Magráta.

„O to přece nejde,“ zvýšila Bábi popuzeně hlas. „Nemělo by se jim hlavně dovolit, aby lidem účtovali takové peníze. To je prostě obyčejná zlodějna.“

„Já jenom nevím, jak to může být zlodějna, když jim nakonec stejně nezaplatíte,“ trvala na svém Magráta.

„Já nikdy za nic neplatím,“ prohlásila Bábi. „Mě lidi nikdy platit nenechají. Nemůžu přece za to, že mi lidi pořád něco dávají, co? Jdu jen tak po ulici a z domů vybíhají lidi s čerstvě pečenými koláči a mladým pivem nebo starými šaty, které vypadají, jako by je ani nikdo neměl na sobě. ‚Ale paní Zlopočasná, vezměte si prosím tenhle košík vajec,‘ říkají. Lidi jsou strašně hodní. Chovej se k lidem slušně, a oni se budou chovat slušně k tobě. Budou k tobě uctiví. Být čarodějkou,“ prohlásila na závěr s neochvějnou jistotou, „to znamená, že člověk nemusí za nic platit.“

„Koukněme se, co to tady máme?“ ozvala se Stařenka a vytáhla malý balíček. Rozbalila ho a zjistila, že je v něm několik tvrdých hnědých koleček.

„A hele,“ prohlásila Bábi Zlopočasná, „to abych se jim omluvila. „To je ten proslulý trpasličí chleba, na to vezmi jed. A ten oni nedají jen tak někomu!“

Stařenka uhodila hnědým kotoučem o bok člunu. Ozval se zvuk podobný tomu, který vydá dřevěné pravítko, když ho položíte na okraj lavice a brnknete na ně — takové duté boioiong.

„Říká se, že nikdy neoschne, i když ho budeš skladovat celé roky,“ sdělovala Bábi.

„Dodá ti dost energie na celé dny a noci chůze,“ dodávala Stařenka.

Magráta se natáhla dopředu, vzala jednu hnědou placku do ruky a pokusila se z ní kousek ulomit. Rychle se vzdala.

„A tohle má být k jídlu?“ zeptala se.

„Ó, já si nemyslím, že by byl k jídlu,“ vysvětlovala jí Stařenka. „On je spíš tak nějak k tomu, aby tě…“

„…udržoval v pohybu,“ doplnila ji Bábi. „Říká se, že —“

Umlkla.

Zřetelně slyšely, že se teď do tichého bublání řeky, rušeného jen občasným dopadem vodních kapek padajících z kamenné klenby, vmísilo pravidelné šplouch, šplouch jakéhosi jiného plavidla, které se k nim přibližovalo.

„Někdo nás sleduje!“ sykla Magráta.

Na okraji světelného kruhu vrhaného lucernou se objevily dvě nevelké, zeleně světélkující polokoule. Jak se vzápětí ukázalo, byly to oči malého šedého stvoření, vzdáleně připomínajícího žábu. Tvor seděl obkročmo na kusu dřeva, pádloval rukama a blížil se k čarodějkám.

Doplul až k loďce. Dlouhé, vyzáblé a jakoby lepkavé prsty se sevřely na dřevěném bortu a truchlivý obličej se zvedal, až byl stejně vysoko jako tvář Bábi Zlopočasné.

„Nazdárek,“ zahuhlalo stvoření, já mám dneška narozeniny.“

Všechny tři na něj chvíli v němém úžasu zíraly. Pak Bábi Zlopočasná uchopila jedno veslo a pevnou rukou udeřila obludku do hlavy. Ozvalo se hlasité šplouchnutí následované řadou vzdalujících se kleteb.

„Odporný malý hnusák,“ prohlásila Bábi, když se vydaly na další cestu. „Zdálo se mi, že by mohl dělat potíže.“

„Určitě,“ přikývla Stařenka Oggová. „Vždycky jsou to tihle mrňaví slizouni, na který si člověk musí dávat největší pozor.“

„Jenom by mě zajímalo, co po nás vlastně chtěl?“ zamyslela se Magráta.

Za necelou půlhodinu vyplula loďka z ústí podzemního tunelu a ocitla se v úzké soutěsce, sevřené ze všech stran příkrými útesy. Na kamenných stěnách se třpytil led a na severních římsách se bělaly sněhové návěje.

Stařenka Oggová se s bezelstným výrazem rozhlédla kolem, pak se pohrabala v tajemných záhybech svých mnoha spodniček a vytáhla malou lahvičku. Ozval se bublavý zvuk.

„Vsadila bych se, že tady bude moc krásná ozvěna,“ řekla po chvíli.

„Ať tě to ani nenapadne,“ odpověděla jí přísně Bábi.

„Co ať mě ani nenapadne?“

„Zpívat tu odrhovačku.“

aO čem to mluvíš, Esme?“

„Jestli opravdu hodláš zpívat tu píseň, já vystupuju,“ trvala na svém Bábi Zlopočasná.

„A o jaké písni to medle mluvíš, Esme?“ pokračovala Stařenka s nevinným výrazem v konverzaci.

„Ty dobře víš, o jaké písničce to mluvím,“ odtušila Bábi ledově. „Vždycky se opiješ, vykašleš se na mě a zpíváš tu odrhovačku.“

„Já si žádnou takovou písničku nepamatuju, Esme,“ vytáčela se Stařenka.

„Myslím tu,“ začala se rozpalovat Bábi, „o samičce toho hmyzožravce, která se nedá nikdy nikým… prostě o té… a o všech těch ostatních zvířatech.“

„Aha,“ Stařenčina tvář se v ranním světle rozzářila jako samo sluníčko, „ty myslíš:… ale paní ježková, i když se vám neschová…“

„Tu myslím!“

„Ale to je velmi stará píseň,“ ohradila se Stařenka. „A stejně, v cizích krajích přece lidé nevědí, co ta slova znamenají.“

„No, podle toho, jak je zpíváš ty,“ usekla Bábi, „by snadno poznala, o čem ta písnička je, i ta havěť, co žije na dně kaluží.“

Magráta vyhlédla přes bok loďky. Hřebínky vlnek se tu a tam barvily do bělá a začínaly pěnit. Proud se rozběhl rychleji a plavaly na něm úlomky ledové tříště.

„Je to lidová písnička, Esme,“ trvala na svém Stařenka.

„Pch!“ odpověděla Bábi Zlopočasná. „To bych řekla, že je to lidová písnička! O lidových písničkách vím svoje. Pch! Člověk si myslí, že poslouchá nějakou hezkou písničku třeba o… kukačkách, houslích a slavíkovi, ale pak se ukáže, že je to vlastně o… o úplně něčem jiném,“ dodala se zachmuřeným výrazem. „Lidovým písničkám člověk nesmí věřit. Dovedou být pěkně záludné.“

Magráta odstrčila loďku od velkého balvanu. Proud je pomalu otáčel napříč.

„Znám jednu o dvou modrých ptáčcích,“ zamyslela se Stařenka Oggová.

„Hm,“ řekla Magráta.

„Jo, na začátku to určitě jsou dva modří ptáčci, ale vsadila bych se, že na konci jsou z nich nějaké pochybné metyfóry,“ odsekla Bábi.

„Stařenko?“ ozvala se znovu Magráta.

„Mně stačilo, když mi Magráta vykládala o májkách a o tom všem kolem nich,“ pokračovala Bábi. Pak ale zadumaně dodala: „Docela ráda jsem se vždycky za jarního rána na májky dívala.“

„Mám dojem, že ta řeka začíná být trochu divoká,“ vskočila jí do řeči Magráta.

„Já nevím, proč někteří lidé nemůžou nechat věci tak, jak jsou,“ zabručela Bábi.

„Já ale myslím hodně divoká…“ řekla Magráta a odstrčila loďku od ostrého kamene.

„Poslyš, ona má pravdu,“ rozhlédla se Stařenka Oggová. „Je vážně trochu prudší.“

Bábi vrhla přes Magrátino rameno pohled na řeku před nimi. Hladina se najednou vyrovnala a rozběhla se úctyhodnou rychlostí, jak tomu bývá například těsně před většími vodopády. Loďka se hnala kupředu, odkud k nim dolehlo tlumené dunění.

„O vodopádu nám nic neřekli,“ zamračila se Bábi.

„Asi si mysleli, že ho objevíme samy,“ odpověděla jí klidně Stařenka Oggová, která si posbírala svá zavazadla a zvedla Silvera za kůži za krkem ze dna loďky. „Takový průměrný trpaslík je na informace dost skoupý, to ti řeknu. Kromě toho věděli, že máme košťata.“

„Vy máte,“odsekla jí Bábi Zlopočasná. „Nebo tě napadá, jak bych mohla nastartovat v loďce? Tady nemůžu běhat sem a tam, nebo snad ano? A přestaň se pořád tak nesmyslně naklánět, nebo nás ještě —“

„Uhni tou nohou, Esme.“

Loďka se divoce zakývala.

Magráta se chopila příležitosti. Hůlku vytáhla přesně v té chvíli, kdy se přes bok loďky přelila první voda.

„Nebojte se,“ uklidňovala své společnice. „Použiju hůlku. Mám pocit, že už jsem tomu přišla na kloub, takže —“

„Ne!“ vykřikly dvojhlasem Bábi se Stařenkou.

Ozval se hlasitý, vlhký zvuk. Loďka změnila tvar. Změnila i barvu. Teď měla neobyčejně veselý odstín oranžové.

„Dýně!“ zaječela Stařenka Oggová, když tiše klouzala do vln. „Další podělaná dýně!“

Lilith se pohodlněji opřela v křesle. Led po okrajích řeky nebyl tak dobrý jako zrcadlo, ale stačil.

Dobrá. Bledničkovité, předčasně vyrostlé děvče, které by si spíše samo zasloužilo pozornost kmotry sudičky, než aby se sudičkou stalo, a malá starší žena, která vypadá jako venkovská pradlena, opíjí se a zpívá nestydaté písničky. A kouzelná hůlka, s níž ta hloupá holka neumí zacházet.

Dotklo se jí to. Více než to, skoro ji to ponižovalo. Desideráta s paní Gogolovou by určitě dokázaly víc než tyhle. Síla Člověka se mimo jiná pozná i podle síly jeho nepřátel.

Samozřejmě, ještě tam byla ona. Po tolika letech…

Jistě. Tomu rozuměla. Protože ony musely být tři. Tři, to bylo v pohádkách velmi důležité číslo. Tri přání, tři princezny, tři kůzlátka, tři hádanky… Tři čarodějky. Dívka, matka a… ta třetí. To přece byla pohádka, která patřila k těm nejstarším.

Esme Zlopočasná nikdy pohádkám nerozuměla. Nikdy také nechápala, jak skutečné mohou některé odrazy být. Kdyby to pochopila, byla by dnes asi vládla světu.

„Vy se pořád jen díváte do těch zrcadel,“ ozval se nedůtklivý hlas. „Jak já to nenávidím, když se pořád jen díváte do těch zrcadel!“

Aga[15] se rozvalil do křesla v rohu, přičemž jeho oblek z černého hedvábí tiše zašustil. Lilith by za normálních okolností do svého zrcadlového království nikoho nepustila, ale technicky vzato, byl to přece jen jeho zámek. Kromě toho byl Aga tak roztěkaný a hloupý, že si nebyl s to uvědomit, co se děje. Na to ostatně dohlédla. Alespoň si to donedávna myslela. Ale zdálo se, že v poslední době si Aga začíná některé věci spojovat…

„Vůbec nechápu, proč musíte pořád dělat něco takového,“ zakňoural. „Já si vždycky myslel, že při čarování se jen tak ukáže a fíííí.“

Lilith si vzala klobouk, postavila se před zrcadlo a pečlivě si ho nasadila.

„Tahle cesta je jistější,“ odpověděla mu. „Je soběstačná. Když se používají zrcadlová kouzla, nepotřebujete se spoléhat na nikoho jiného, jen na sebe. Proto také nikdy nikdo nedobyl svět s pomocí magie… zatím. Pokoušejí se ji získat… odjinud. A vždycky se za to musí platit. Ale když člověk používá zrcadla, není závislý na ničem, jen na vlastní duši.“

Z okraje klobouku si stáhla přes obličej hustý závoj. Když opustila bezpečí zrcadel, dávala přednost soukromí závoje.

„Já zrcadla nenávidím,“ zamumlal Aga.

„To proto, že říkají pravdu, milý hochu.“

„Pak je to krutá magie.“

Lilith upravila závoj do tvaru, který jí vyhovoval.

„To jistě. Když pracuješ se zrcadly, je veškerá moc jen tvá, pramení z tebe. Odjinud ji získat nemůžeš,“ přikývla.

„Ta žena v močálech ji čerpá z močálů,“ zavrtěl hlavou Aga.

„Tak. Ale ta síla si ji jednoho dne vezme zpět. Vůbec nechápe, co vlastně dělá.“

„A vy ano?“

Pocítila záchvěv pýchy. Vždyť on byl jízlivý! Odvedla skutečně pěkný kus práce.

„Rozumím podstatě příběhů,“ odpověděla mu, „a to mi stačí.“

„Ale nepřivedla jste mi tu dívku,“ zakňoural Aga. „Slíbila jste mi ji. Pak bude konečně po všem, já budu moci spát ve skutečné posteli a už nebudu žádnou zrcadlovou magii potřebovat…“

„Takže ty už máš magie dost?“ zeptala se Lilith nasládle. „Chtěl bys, abych s tím přestala? To je ta nejjednodušší věc na světě. Vytáhla jsem tě z bahna, chtěl bys, abych tě tam hodila zpět?“

Tvář mu naplnila panika.

„Tak jsem to nemyslel! Já jenom… nemůžu se dočkat, až bude všechno skutečné. Říkala jste, že stačí jeden jediný polibek. Nedokážu pochopit, proč je to tak těžké zařídit…“

„Správný polibek ve správný čas,“ odpověděla mu Lilith. „Musí to být v ten pravý čas, jinak to nebude nic platné.“ Usmála se. Viděla, jak se chvěje. Trochu to bylo chtíčem, z největší části strachem a zbytek měla na svědomí dědičnost.

„Neboj se,“ uklidňovala ho. „Nemůže se to nestát.“

„A co ty čarodějky, které jste mi ukázala?“

„Ty? Ty jsou jen… součástí příběhu. S těmi si nelam hlavu. Příběh je sám pohltí. A ty ji nakonec dostaneš, protože je to psáno. Nebude to krásné? A teď… nepůjdeme? Myslím, že tě očekávají vladařské povinnosti.“

Pochopil její narážku. Byl to vlastně příkaz. Vstal, nabídl jí rámě a bok po boku se vydali do audienční síně.

Lilith byla na Agu pyšná. Jistě, byl tady ten jeho poněkud choulostivý noční problém, způsobený tím, že jeho duševní pole ve spánku nebezpečně sláblo, ale to nebyla ta hlavní potíž. Další komplikací byla zrcadla, která ho ukazovala v jeho skutečné podobě, ale to vyřešila jednoduše tím, že dala rozbít zrcadla v celém širém okolí s výjimkou těch svých. A nakonec jeho oči. S jeho očima nedokázala udělat nic. Neexistuje prakticky žádná magie, která by dokázala změnit něčí oči. Jediné, co ji nakonec napadlo, bylo nasadit mu na ně brýle s tmavými skly.

I tak to byl opravdový triumf. A on jí byl tak vděčný. Bude na něj hodná.

Pro začátek z něj udělá opravdového muže.

Druhý největší vodopád na Zeměploše objevil v roce Otáčejícího se kraba proslulý cestovatel Guy de Yoyo[16]. Na břehu řeky, kus cesty pod ním, seděla u malého ohně Bábi Zlopočasná a z mokrého ručníku, který měla přehozený přes ramena, jí stoupala jemná pára.

„No dobrá, ale podívej se na to z té lepší stránky,“ říkala jí právě Stařenka Oggová. „Alespoň se mi podařilo udržet najednou jak svoje koště, tak tebe. A Magráta měla svoje. Jinak už bychom si prohlížely ten vodopád odspoda.“

„Možná že by to bylo lepší. Ona v tom hledá lepší stránku!“ Bábiny oči se téměř krvelačně zaleskly.

„Vždyť to bylo nádherné dobrodružství, fakticky,“ dodávala Stařenka a vrhla na Bábi úsměv plný odhodlání. „Jednoho dne na to budeme ještě rády vzpomínat.“

„No to jsem zvědavá,“ ušklíbla se Bábi.

Stařenka si otřela dlouhé škrábance, které měla na paži. Silver, hnaný neselhávajícím pudem sebezáchovy vlastním každé kočce, se vydrápal po těle své paní a jediným mohutným skokem z vrcholu jejího klobouku se přenesl do bezpečí. Teď spal vedle ohně a snil své kocouří sny.

Po nebi přeletěl stín. Byla to Magráta, která pročesávala říční břehy směrem po proudu.

„Myslím, že jsem našla skoro všechno,“ oznámila jim, když přistála. „Tady je, Bábi, vaše koště. A taky… hůlka.“ Na tváři se jí objevil rádobyodvážný úsměv. „Na jednom místě vystupovala na hladinu řeky řada malých dýněk, podle toho jsem ji našla.“

„Měly jsme opravdu štěstí, to vám tedy řeknu,“ dodávala jí sebedůvěry Stařenka. „Slyšíš to, Esme? Takže jídlo nám v žádném případě chybět nebude, to je, co?“

„Taky jsem našla košík, ve kterém zbyl trpasličí chléb,“ dodávala Magráta, „i když mám strach, jestli se nerozmočil.“

„To určitě ne, věř mi,“ uklidnila ji Stařenka Oggová. „Trpasličí chleba je nezničitelný. Fajn, fajn,“ řekla spíš sama pro sebe a znovu si sedla k ohni. „Je to vlastně, jako kdybychom si udělaly takový malý piknik, co? Oheň hezky praská… a to překrásné okolí… Vsadila bych se, že třeba v Jakazačistánu nebo nějaké jiné zemi žije spousta lidí, kteří by dali nevímco za to, kdyby teď mohli být na našem místě…“

„Jestli okamžitě nepřestaneš být tak veselá, Gyto Oggová, budu ti muset plesknout jednu za ucho,“ zašklebila se na ni Bábi Zlopočasná.

„ Jseš si jistá, že na tebe neleze nachlazení?“ starala se Stařenka Oggová.

„Právě dosychám,“ zasupěla Bábi Zlopočasná. „Zevnitř.“

„Podívejte se, já se vám vážně omlouvám,“ řekla Magráta. „Povídám, že je mi to lítol“

Sama si však v duchu říkala, že vlastně neví proč. Ta loďka, to přece nebyl její nápad. Ona tam ten vodopád nepostavila. Ona dokonce seděla tak, že ani nemohla vidět, že se k němu blíží. Přeměnila loďku v dýni, ale ani to nechtěla. To se přece mohlo stát každému.

„Taky se mi podařilo zachránit Desiderátiny zápisníky,“ dodala.

„No to je skutečně skvělé,“ přikývla Stařenka Oggová. „Teď aspoň víme, kde jsme se ztratily.“

Rozhlédla se kolem. Tu nejhorší část hor měly za sebou, ale pořád ještě se kolem nich tyčila vysoká skaliska a vysokohorské louky, na nichž se bělal sníh. Odněkud z dáli k nim vítr donesl cinkání ovčích zvonků.

Magráta rozložila mapu. Byla pomačkaná, vlhká a poznámky, které na ni byly dodatečně připsané, se rozpily. Opatrně ukázala na nejrozmazanější kousek.

„Myslím si, že jsme tady,“ řekla.

„To ti tedy řeknu,“ pokývala hlavou Stařenka Oggová, která měla o mapách ještě nejasnější představu než Bábi Zlopočasná, a upřela pohled na místo, kde měla Magráta položený prst, „že je úžasné, jak se na takový malý kousek papíru vůbec všechny vejdeme.“

„Řekla bych, že v téhle situaci by bylo nejlepší sledovat řeku,“ pokračovala Magráta. „Stejně tady není žádná jiná cesta, po které bychom se mohly pustit,“ dodala rychle.

„Předpokládám, že jsi nenašla můj vak?“ zeptala se Bábi Zlopočasná. „Měla jsem v něm osobní potřeby.“

„Ten se musel potopit jako kámen,“ prohlásila Stařenka Oggová.

Bábi Zlopočasná se postavila jako generál, který právě dostal zprávu, že jeho armáda byla v bitvě druhá.

„Tak jdeme,“ řekla. „Kudy teď?“

Kudy teď — to byl prales, temný a divoce jehličnatý. Čarodějky nad ním letěly mlčky. Tu a tam bylo vidět malé chaloupky, napůl ukryté pod stromy. Občas se nad pochmurnou krajinou zvedaly šedivé útesy, zahalené mlhou pozdního odpoledne, které čněly z lesní pustiny. Jednou nebo dvakrát proletěla trojice kolem hradů, pokud by se člověk odhodlal těm stavbám tak říkat; vypadaly spíš, jako kdyby vyrostly z krajiny, než jako něco, co vybudovala lidská ruka.

Byla to krajina, kterou využívá určitý druh příběhů a bájí, ten druh, který zahrnuje vlky, česnek a vyděšené dívky. Příběhy plné temnot a žízně po krvi, příběhy, jejichž kožnatá křídla pleskají na pozadí měsíce…

„Der flabberghast,“ zabručela Stařenka.

„Cože?“ obrátila se k ní Magráta.

„To je v cizí řeči netopýr.“

„Netopýry jsem měla vždycky ráda,“ rozjasnil se Magrátě obličej, „je mi jedno jaký druh.“

Čarodějky zjistily, že bez jakékoliv dohody se jejich košťata v letu přiblížila co nejvíce k sobě.

„Dostávám hlad,“ oznámila svým dvěma společnicím Bábi Zlopočasná. „A byla bych ráda, kdyby nikdo nemluvil o dýních.“

„Máme ještě trpasličí chleba,“ navrhla jí Stařenka…

„Trpasličí chleba je tady vždycky,“ odsekla jí Bábi. „Já bych dala přednost něčemu, co bylo uvařeno letos, pokud se k tomu můžu vyjádřit.“

Minuly další hrad, který se vypínal na samém vrcholu pustého skaliska.

„Ze všeho nejvíc bychom teď potřebovaly nějaké malé, útulné městečko,“ řekla Magráta.

„To jo,“ souhlasila Stařenka Oggová, „ale bude nám muset stačit támhleto dole.“

Tři páry očí se upřely naznačeným směrem. Nebyla to ani tak vesnice, jako spíš chomáč domků, seskupených kolem několika velkých stromů. Vypadala stejně pochmurně jako její pusté okolí, ale stíny hor se už natahovaly napříč nehostinnou krajinou a vzhled země pod trojicí čarodějek v cestovatelkách z jakéhosi tajemného důvodu nevyvolával touhu po tom pokračovat v nočním letu.

„Nemůžu říct, že by tam dole bylo nějak zvlášť živo,“ komentovala pohled Bábi.

„Asi tady chodí spát se slepicemi,“ pokrčila rameny Stařenka.

„Vždyť ještě ani nezapadlo slunce,“ nezdálo se to Magrátě. „Možná že bychom měly zaletět do toho hradu?“

„Raději ne,“ odmítla její návrh Bábi zamyšleně a bylo jasné, že mluví za všechny. „Víme, kde je naše místo.“

Nakonec tedy přistály na plácku, který se tvářil jako vesnická náves. Někde vzadu za domy zaštěkal pes. Na několika domech najednou s třesknutím zapadly okenice.

„Jsou velmi přátelští,“ zabručela Bábi. Došla k velké budově, nad jejímž vchodem visel vývěsní štít zašlý časem až k nečitelnosti. Pěstí několikrát udeřila do dveří.

„Otevřete!“ dožadovala se. „Ne, takhle ne,“ zarazila ji Magráta. Přistoupila ke dveřím a opatrně na ně zaklepala. „Promiňte, prosím. Bona fide poutníci.“

„Bona co?“ vypoulila na ni oči Stařenka.

„To se tak říká,“ vysvětlovala jí Magráta. „Každý hostinec musí otevřít bona fíde poutníkům a poskytnout jim to nejnutnější.“

„Vážně?“ zeptala se Stařenka se zájmem. „Tak to je něco, co by si měl člověk pamatovat.“

Dveře zůstávaly zavřené.

„Pusťte,“ protlačila se Stařenka mezi Bábi a Magrátou. „Znám trochu cizozemsky.“

„Otevřetes vous, gunga din, čop, čop, pěkně sakra šnel,“ řekla.

Bábi Zlopočasná ji pozorně poslouchala.

„Tak tohle je cizozemská řeč?“

„Můj vnuk Štěpán je námořník,“ odpověděla jí Stařenka s převahou. „Divila by ses, kolik slov, která tady nikdo neslyšel, se v cizině naučil.“

„To věřím,“ přikývla Bábi. „Doufám, že alespoň některá z nich se dají použít v rozhovoru s obyčejným cizozemcem.“

Znovu zabušila na dveře. Tentokrát se pomalu pootevřely a ve škvíře se objevil bledý obličej.

„Promiňte —“ začala Magráta.

Bábi se do dveří jednoduše opřela. Majitel tváře je držel zevnitř; slyšely, jak podrážky jeho bot skřípají na kamenné podlaze, když ho Bábi pomalu odtlačovala ke stěně.

„Nechťpožehnání navštíví tento dům,“ prohlásila Bábi jen tak koutkem úst. Pro čarodějku to byla vždycky dobrá zahajovací věta. Lidé si při ní většinou uvědomili, co jiného by jejich dům mohlo navštívit, a to jim připomnělo čerstvě pečené koláče, z pece vytažený chléb nebo nepotřebné zánovní šaty, na které by si možná jinak vůbec nevzpomněli.

Jenže jak se zdálo, požehnání bylo jednou z mála věcí, které už tenhle dům navštívily.

Byl to opravdu jakýsi hostinec. Ani jedna z čarodějek však během svého života neviděla tak bezútěšné místo. Ale i tak tam bylo skoro plno. jf a lavicích kolem stěn sedělo množství dalších bledých lidí a všichni upírali pohledy na tři nově příchozí.

Stařenka Oggová zhluboka nasála vzduch.

„A sakra,“ prohlásila. „A teď mi vykládejte něco o česneku.“ Byla to pravda. Po místnosti byly rozvěšeny celé věnce česneku — pod stropem, po stěnách i nad stoly.

Stařenka kývla na bledého muže za výčepem.

„Dober tág, skvělý chlap. Trois pivos, naval sjuda, pour favour, ham ham, smotri.“

„Co s tím má co dělat nějaký sud?“ dotazovala se Bábi.

„To je cizozemsky, že máme žízeň a hlad a že jsme tři,“ nezaváhala Stařenka ani vteřinu.

„Řekla bych, že to znamená bůhví co,“ zasmušila se Bábi. „Skoro bych se vsadila, že si to vymýšlíš.“

Hospodský, operující podle základního předpokladu, že valné procento lidí, kteří vejdou do hostince, tam jde proto, aby ukojilo žízeň a hlad, donesl k jejich stolu tři piva.

„Vidíš?“ rozzářila se Stařenka vítězoslavně.

„Mně se nelíbí, jak se na nás všichni dívají,“ řekla Magráta, zatímco Stařenka vesele štěbetala na užaslého hostinského ve svém osobním esperantu. „Támhleten mužský se na mě ušklíbl.“

Bábi Zlopočasná si opatrně sedla na lavici a při tom úzkostlivě dbala na to, aby byla ve styku s dřevem co nejmenší část její anatomie. Bylo to pro případ, že by slovo cizozemský znamenalo mimo svůj základní význam i to, že je to nakažlivé.

„No prosím,“ nafoukla se Stařenka, když se na stole objevil podnos. „Nic na tom není. Stačilo mu nadávat tak dlouho, dokud mi neporozuměl.“

„Vypadá to odporně,“ Bábi pohrdlivě ohrnula rty.

„Česneková klobása a česnekový chleba,“ pomlaskávala si zálibně Stařenka. „To miluju.“

„Měly bychom si dát také nějakou čerstvou zeleninu,“ nadhodila Magráta — specialistka na zdravou výživu.

„Už se stalo,“ odpověděla jí spokojeně Stařenka a ukrojila si pořádný kus klobásy, jejíž aroma vhánělo slabším jedincům slzy do očí. „Je v tom spousta česneku,“ vysvětlovala, „a taky mám dojem, že jsem támhle na polici zahlédla něco jako nakládané cibulky.“

„Ano? V tom případě budeme dnes v noci potřebovat dva pokoje,“ prohlásila Bábi s kamennou tváří.

„Tři,“ přidala se rychle Magráta.

Rozhodla se riskovat, zvedla oči a znovu se rozhlédla po místnosti. Mlčící vesničané je upřeně pozorovali a ve všech těch pohledech se zračilo něco, co se nedalo nazvat jinak než smutek plný naděje. Je pochopitelné, že každý, kdo trávil většinu času ve společnosti Bábi Zlopočasné a Stařenky Oggové, byl zvyklý, že na něj téměř neustále někdo zírá; obě starší představitelky čarodějného řemesla dokázaly vyplnit jakýkoliv prostor naprosto beze zbytku. Taky bylo pravděpodobné, že lidé v tomhle koutě světa, obklopeném hlubokými lesy a divokými skalami, nevídali cizince často. Navíc je třeba přiznat, že pohled na Stařenku Oggovou konzumující s neobyčejnou chutí klobásu by možná překonal i její parádní číslo — pojídání nakládaných cibulek.

Ale i tak… ti lidé na ně přece jen zírali velmi zvláštním způsobem…

Zvenčí, odněkud z lesů, sem dolehlo vlčí vytí.

Přítomní vesničané se v tom okamžiku roztřásli jako jeden muž. Majitel hostince k nim mumlavým hlasem krátce promluvil. Vzápětí potom všichni současně, vstali, jako kdyby ten úkon secvičovali za dlouhých zimních večerů, a hrnuli se ke dveřím. Bylo vidět, že i venku mají sklon udržet se v co nejtěsnějším houfu. Jakási stará žena se na okamžik zastavila vedle Magráty, položila jí ruku na rameno, se soustrastným výrazem smutně pokývala hlavou, ztěžka si povzdechla a následovala ostatní. Ale Magráta byla zvyklá i na takové věci. Lidé ji často litovali, když ji viděli ve společnosti Bábi Zlopočasné.

Nakonec se k nim přišoural hostinský se zapálenou loučí a posuňky jim naznačil, aby ho následovaly.

„Jak jsi mu to vysvětlila s těmi postelemi?“ zeptala se Magráta.

„Já mu řekla ‚ča ca, mejsije, zimmer frei my drei, halí belí, hop hop‘,“ vysvětlila jí s přehledem Stařenka.

Bábi si to polohlasem zkusila zopakovat a pak přikývla.

„Je vidět, že se ten tvůj hoch vyzná, to mu přiznám,“ řekla nakonec.

„On tvrdí, že to funguje vždycky,“ rozzářila se Stařenka.

Nahoře byly opravdu dva pokojíky, ke kterým se muselo vystoupat po dlouhém, úzkém a skřípajícím dřevěném schodišti. A Magráta dostala jeden pro sebe. Jak se zdálo, přál si to tak i hospodský. Přesněji řečeno byl v tomto bodě velmi důrazný.

Přála si, aby byl tak pečlivě nezavíral okenice.

Magráta byla zvyklá spát při otevřeném okně. Takhle bylo v pokojíku příliš tma a dusno.

No a co, pomyslela si, já jsem kmotřička sudička. Bábi se Stařenkou, to je jen můj doprovod.

S otráveným výrazem se na sebe dívala do malého popraskaného zrcadla, které viselo na stěně pokojíku, a naslouchala zvukům, které sem zcela zřetelně pronikaly slaboučkou stěnou z vedlejšího pokoje.

„Proč otáčíš to zrcadlo ke stěně, Esme?“

„Nemám prostě ráda, když na mě tak zírají.“

„Ale vždyť ony na tebe zírají jen tehdy, když zíráš ty na ně.“

Chvilka ticha a pak: „Poslyš, k čemu je tady ta kulatá věc, nevíš?“

„No, já bych řekla, Esme, že to má být polštář.“

„Pch! Tomu já tedy polštář neříkám. A nemají tady dokonce ani pořádné přikrývky. Co myslíš, jak se tomu asi říká?“

„Mám dojem, že se tomu tady říká paplón.“

„My u nás tomu tedy říkáme štepdeka. Pch!“

Delší odmlka. Pak:

„Vyčistila sis zub?“

Další pauza.

„Brr, Esme, ty máš nohy jako led, to ti tedy řeknu. Máš je úplně tuhé.“

„To tedy ne. Mám je pěkně teplé a jako ve vatě.“

Ticho. Najednou:

„Boty! Tvoje boty! Ty máš na nohou boty!“

„No to bych řekla, Gyto Oggová, že mám na nohou boty.“

„A šaty! Vždyť ty jsi se ani nevysvlekla!“

„V cizích zemích člověk nikdy nemůže být dost opatrný. Mohlo by tady být všechno možné to… tamto, jak se to’… breberky… a všechno to leze kolem… tady-havěť…“

Magráta vklouzla pod… jakže se to jmenuje? — paplón a pokoušela se usnout. Bábi Zlopočasné stačila jedna hodina spánku denně, zatímco Stařenka Oggová by dokázala usnout i vestoje.

„Gyto? Gyto! GYTO!“

„Jakkdesože…“

„Spíš?“

„Hmmm, nójá…“

„Já pořád slyším nějaké zvuky!“

„Jasně, játakýýý…“

Magráta začala dřímat.

„Gyto? GYTO!“

„…sozaskdokde…“

„Jsem si naprosto jistá, že někdo lomcoval okenicemi a pokoušel se dostat dovnitř!“

„… v našem věku? Kecy… spi, Esme, jáužtaky…“

V pokojíku bylo čím dál tím tepleji a vzduch byl každou minutou vydýchanější. Magráta vstala, odsunula zástrčky a jediným rozmáchlým gestem otevřela okenice dokořán.

Ozvalo se užaslé vyjeknutí a vzápětí něco s tlumeným plesknutím dopadlo dole na ulici.

Místnost zalila stříbřitá zář úplňku. Magrátě se ulevilo a se skvělým pocitem vlezla zpět do postele.

Vzápětí, jak se jí zdálo, ji znovu vzbudily hlasy odvedle.

„Gyto Oggová, co to děláš“?“

„No, řekla jsem si, že slupnu nějakou maličkost.“

„To nemůžeš spát?“

„Představ si, já dneska nějak nemůžu zabrat, Esme,“ přiznávala Stařenka. „Nedokážu si vysvětlit proč.“

„Počkej! Ty jíš tu česnekovou klobásu! Páni, tak já spím v jedné posteli s osobou, která se cpe česnekovou klobásou!“

„Co to děláš, Esme? Ta klobása je moje! Hned mi ji vrať —“

Rozespalá Magráta slyšela, jak na podlaze vedlejší místnosti zadusaly obuté nohy, pak cvaknutí zástrček a zaskřípění otvíraných okenic.

V polospánku měla dojem, že zaslechla tlumené „buf“ a pak další tlumený náraz na hrubé dlažbě před hostincem.

„Já měla dojem, že máš česnek ráda, Esme,“ zazněl ublížený hlas Stařenky Oggové.

„Na správném místě a ve správný čas je taková klobása skvělá věc, ale to rozhodně neznamená postel o půlnoci. A teď se kus posuň, stáhla jsi na sebe skoro celý paplón.“

Po nějaké chvíli byl sametový klid měsíční noci přerušen Bábiným hlubokým a zvučným chrápáním. Krátce potom se k němu připojilo chrápání Stařenčino, které bylo mnohem jemnější. Stařenka totiž spávala díky své rozvětvené rodině častěji ve společnosti, a proto si přece jen zvykla využívat svůj nasální orchestr umírněněji. Bábin chrapot by se dal používat k řezání dřeva.

Magráta si přitiskla ten strašný kulatý polštář na uši a zahrabala se pod deku.

Dole na ulici se právě pokoušel ze studené dlažby odstartovat nezvykle velký netopýr. Už ho dvakrát omráčili, jednou ho udeřila do hlavy neopatrně otevřená okenice a podruhé se ocitl na konci balistické křivky, po níž svištěla česneková klobása. Proto se teď cítil opravdu velmi nedobře. Ještě jeden pokus, pomyslel si, a vracím se na hrad. Kromě toho, do východu slunce už mnoho času nezbývá.

Jeho rudé oči se obrátily vzhůru k oknu Magrátina pokoje a chtivě zaplály. Pak se ten podivný tvor napjal a —

Najednou na něj dopadla těžká tlapa. Netopýr se překvapeně ohlédl. Silver neměl dobrou noc. Propátral celé okolí hostince, aby vyslídil nějakou z místních koček, ale nenašel jedinou. Pak prohledal smetiště, ale i tam vyšel naprázdno. Lidé v tomhle městečku odpadky nevyhazovali. Oni se jimi živili.

Zaběhl si do lesa, našel si pár vlků, sedl si a šklebil se na ně tak dlouho, že se začali cítit nejistě a raději utekli.

Vážně, byla to velmi neuspokojivá noc. Až do téhle chvíle.

Netopýr se pod jeho tlapou zazmítal. Silverově malému kočičímu mozku se zazdálo, že se pokouší změnit podobu, a něco takového si na něj žádná přerostlá myš s křídly dovolovat nesměla.

Zvláště ne teď, když měl konečně něco, s čím si mohl pohrát.

Genova byla pohádkové město. Lidé tam žili celé dny ve smíchu a den za dnem vítali se šťastnými výrazy na tvářích. Pokud se totiž chtěli dalšího dne vůbec dožít, tak jim nic jiného nezbývalo.

Na to už Lilith dohlédla. Je možné, že si lidé mysleli, že byli šťastní spíš předtím, než na to Lilith začala dohlížet, a hlavně než nahradila starého barona Agou, ale to bylo takové chaotické, neuspořádané a necílevědomé štěstí, a proto se jí tak snadno podařilo získat nejdříve vliv a pak i moc.

Jenže tomu jejich původnímu štěstí chyběl jakýkoliv životní styl. Nemělo hlavu ani patu.

Jednoho dne jí za všechno poděkují.

Pochopitelně jako všude, i tady se našli nějací ti kverulanti. Lidé prostě někdy nevědí, co by chtěli. Děláte pro ně to nejlepší, vládnete podle svého nejlepšího svědomí městu, dohlížíte na to, aby jejich životy byly od rána do večera naplněny prací a štěstím, a oni se najednou bez jakékoliv příčiny obrátí proti vám.

Audienční síň lemovaly řady strážných. A síň byla plná návštěvníků. Prakticky to byl vládce, kdo přijímal návštěvy, delegace, vyslance jiných zemí, ale hlavně vynášel rozsudky. Lilith ráda pozorovala lidi, kteří se na tuhle slávu přišli podívat. Za šesták příkladu bylo lepší než za deset tolarů trestů.

V těch dnech nedocházelo v Genově k mnoha zločinům. Alespoň ne k takovým, které by se považovaly za zločiny někde jinde. Věci jako krádeže se vyřizovaly rychle a vůbec k nim nebylo třeba rozhodnutí vladaře. Mnohem důležitější, alespoň podle Lilithiných měřítek, byly zločiny proti podstatě příběhu. Jak se zdálo, nevěděli lidé, jak se mají chovat.

Lilith nastavila zrcadlo životu a všechny kousky života, které se do zrcadla nevešly, prostě odsekala…

Aga, s jednou nohou přehozenou přes opěradlo, se povaloval na trůně. On takovým sedadlům nikdy nepřišel na chuť.

„A co udělal tenhle?“ zeptal se a zívl. Otevřít si ústa dokořán, to bylo alespoň něco, v čem byl opravdu dobrý.

Mezi dvěma obrovskými strážnými se krčil drobný stařík.

Vždycky se najde někdo, kdo je ochotný dělat strážného, dokonce i v takovém městě, jako byla Genova. Kromě toho dostanete pěknou uniformu s modrými kalhotami a červeným kabátcem a vysoký černý klobouk s kokardou.

„Ale já… já prostě neumím pískat,“ vypravil ze sebe roztřesenými rty stařík. „Já… jsem nevěděl… že se to… že je to proti… zákonu…“

„Ale vy jste řezbář, výrobce hraček,“ zarazil ho Aga. „Řezbáři si celý den spokojeně pohvizdují a zpívají si veselé písničky.“ Podíval se na Lilith. Ta spokojeně přikývla.

„Já… já žádné písničky neumím…“ bránil se řezbář. „Nikdy jsem se… žádnou písničku nenaučil… Umím jenom vyrábět hračky. Já se vyučil na mistra hračkáře… Sedm roků jako učedník… pak jako mistr… vlastně celý život…“

„Jenže já se tady dozvídám,“ zamračil se na něj Aga, který se tvářil jako zosobnění soudce čtoucího těžké obvinění, „že ani nevyprávíš dětem pohádky.“ „Nikdo mi ni… nikdy neřekl, že musím… vyprávět pohádky,“ odpověděl roztřesený řezbář. „Podívejte, já umím jen vyrábět hračky. Hračky. To je jediná věc, kterou doopravdy umím. Hračky. A dělám moc h-hezké hračky. Jsem prostě h-hračkář.“ „Nemůžeš být dobrý hračkář, když dětem nevyprávíš pohádky,“ prohlásila Lilith a naklonila se kupředu.

Řezbář se otočil k tváři zahalené závojem.

„Já žádné neznám,“ řekl.

„Ty žádné neznáš?“

„Já… já bych mohl dětem vyprávět o tom, jak se…, jak se dělají h-hračky,“ vypravil ze sebe starý muž.

Lilith se narovnala a opřela se v křesle. Hustý závoj znemožňoval zjistit, jaký má výraz.

„Já si myslím, že nejlepší bude, když tě tady lidová garda doprovodí,“ řekla Lilith, „a odvede tě na místo, kde se určitě naučíš zpívat. A možná že za nějakou dobu začneš i hvízdat. Nebude to krásné?“

Podzemní vězení starého barona byla nechutná. Lilith je dala vymalovat a zařídila je. Spoustou zrcadel.

Když audience skončila, vytratila se z davu jedna osoba a přes palácové kuchyně vyšla ven. Strážní u boční branky se ji nepokusili zastavit. V jejich malém životním prostoru představovala velmi důležitou osobu.

„Dobrý den, paní Příjemná.“

Zastavila se, sáhla do svého košíku a vytáhla párek pečených kuřecích stehen.

„Zrovínka jsem zkoušela úplně novou marinádu s burskými oříšky,“ usmála se na strážné. „Víte, že na váš názor velmi dám, mládenci,“ řekla.

Vděčně si vzali porce kuřete. Paní Příjemnou viděl rád každý. S kuřetem dokázala udělat takové věci, že kdyby se kuřata mohla sama ochutnat, byla by skoro pyšná na to, k jakému účelu byla zabita.

„Teď jdu ven, protože potřebuju nasbírat nějaké bylinky,“ oznámila jim.

Dívali se za ní, když vyrazila jako malý tlustý a odhodlaný šíp směrem k tržišti, které se rozkládalo přímo na břehu řeky. Pak se pustili do pečeného kuřete.

Paní Příjemná se proplétala mezi stánky a dávala si velký pozor, aby se proplétala skutečně dokonale. I v Genově byli lidé, kteří byli ochotní jít a někomu o vás vyprávět příběhy. Zvláště v Genově. Byla kuchařka, tak se proplétala. A taky si dávala pozor, aby byla pořád kulatá, růžová, usměvavá a od přírody veselá. Vždycky se ujistila, že má ruce zabílené od mouky. Když měla pocit, zeji někdo pozoruje, pronesla nějaké vhodné slovo jako „božíčku“ nebo „stafraportsky“. Zatím se jí to vyplácelo.

Opatrně se rozhlížela po znamení. A nakonec ho našla. Uviděla stánek naplněný posadami se živými slepicemi, perličkami, kuřaty a jinými poživatelnými ptáky a na vrcholku jeho středního kůlu seděl černý kohout. Její vúdú přítelkyně byla na místě.

V okamžiku, kdy její pohled zavadil o obrovského černého ptáka, kohout k ní obrátil hlavu.

Kousek stranou od ostatních stánků se tyčil ještě jeden, jakých bylo na trhu mnoho. Před ním stál na ohništi z dřevěného uhlí velký bublající kotel. Vedle něj byl sloupek kameninových misek, naběračka a plechový talíř. Na talíři už byla pěkná hromádka mincí; lidé platili paní Gogolové za jídlo jen tehdy, když si mysleli, že to stojí za to, ale přesto talíř na mince často nestačil.

Hustá kaše v kotli měla barvu odpudivé hnědi. Paní Příjemná si nabrala plnou misku a čekala. Paní Gogolová měla jistý dar.

Po nějaké chvíli se ze stanu ozval hlas: „Co je nového, paní Příjemná?“

„Dala zavřít výrobce hraček,“ oznámila paní Příjemná jen tak všeobecně do vzduchu. „A včera starého hostinského Devereauxe, protože nebyl dost tlustý a nemá červené tváře. To už je tenhle měsíc čtvrtý případ.“

„Pojďte dál, paní Příjemná.“

Ve stanu bylo horko a tma. Uprostřed hořel další oheň a na něm stál další kotel. Nad ním se skláněla paní Gogolová a míchala v něm velkou sběračkou. Ukázala kuchařce na měch k rozfoukání ohně.

„Rozdmýchejte mi trochu oheň a podíváme se co a jak.“

Paní Příjemná poslechla. Ona sama magii nepoužívala, a když, tak jen k tomu, aby se jí vydařila jíška nebo pěkně vykynul chléb, ale ctila, když ji používal někdo jiný. Zvláště když to byl někdo jako paní Gogolová.

Uhlíky změnily barvu z červené na oranžovou, pak zežloutly a vzplály bílým žárem. Hustý obsah kotle začal bublat. Paní Gogolová nahlédla do páry, která z něj stoupala v hustých kotoučích.

„Copak to děláte, paní Gogolová,“ zeptala se kuchařka znepokojeně.

„Pokouším se podívat, co se stane,“ odpověděla jí vúdúistka. Její hlas se prohloubil a přešel do temného mumlání osoby psychicky obdařené.

Paní Příjemná upírala oči do bublající hmoty.

„Někdo si objedná krevety?“ zeptala se nejistě.

„Vidíte ten kousek ibišku?“ zeptala se paní Gogolová. „Všimla jste si té krabí nožky, která se vynořila právě na támhletom místě?“

„Vy jste přece nikdy krabím masem nešetřila,“ podotkla paní Příjemná.

„Vidíte ty husté bubliny kolem listu pastiňáku? A to, jak se ve spirále točí kolem támhleté červené cibule?“

„Vidím! Teď to vidím!“ vykřikla uchváceně paní Příjemná.

„A víte, co to znamená?“

„To jistě znamená, že jídlo bude mít skvělou chuť!“

„Samozřejmě,“ souhlasila laskavě paní Gogolová. „Ale taky to znamená, že přicházejí jistí lidé.“ „No ne! A kolik?“

Paní Gogolová ponořila naběračku do bublající masy a ochutnala.

„Tři lidé,“ odpověděla. Pak si zamyšleně olízla rty a dodala: „Ženy.“

Znovu ponořila naběračku do kotle. „Není to špatné,“ prohlásila. „Je v tom namočená i kočka. To se pozná podle sasafrasu.“ Mlaskla si. „Kocour. Šedý. Jednooký.“ Pak zapátrala jazykem v dutině zubu na levé straně. „Má jen… to levé.“ Paní Příjemné poklesla brada. „Najdou dřív vás, než najdou mě,“ pokračovala paní Gogolová. „Dovedete je sem.“

Paní Příjemná chvilku pozorovala pochmurný úsměv na tváři paní Gogolové, ale pak znovu sklopila oči k bublající tekutině v kotli.

„A ony sem celou tu cestu jedou jen pro vlastní potěšení?“ zeptala se.

„Dalo by se to tak říct.“ Paní Gogolová se na nízké stoličce narovnala. „Byla jste se podívat na to děvče v bílém domě?“

Paní Příjemná přikývla. „Myslíte mladou Popelku,“ řekla. „Ano, zajdu tam pokaždé, když je to možné. Ale to jde, jen když jsou sestry mimo palác. Hrozně ji vyděsily, paní Gogolová.“

Znovu zapátrala očima v kotli a znovu je zvedla k paní Gogolové.

„Vy vážně vidíte v tom —“ „Mám pocit, že máte maso v marinádě a že už by potřebovalo vytáhnout,“ přerušila ji paní Gogolová.

„Ano, Jistě.“ Paní Příjemná se začala velmi váhavě obracet k odchodu. Nakonec se zastavila. Paní Příjemná se nedala snadno odbýt, natož odněkud vystrnadit, zvláště když nechtěla.

„Ta ženská, Lilith, říká, že s pomocí zrcadel vidí do celého světa,“ řekla mírně obviňujícím tónem.

Paní Gogolová zavrtěla hlavou.

„Jediné, co člověk v zrcadle najde, je on sám,“ odpověděla rozhodně, „zato v dobrém gumbu najdete opravdu všechno.“[17]

Paní Příjemná přikývla. To byla všobecně známá věc. O tom nebylo sporu.

Když kuchařka odešla, potřásla paní Gogolová smutně hlavou. Vúdú čarodějka se uchylovala k různým taktikám, aby lidem dokázala, že je téměř vševědoucí, ale teď se přece jen poněkud styděla. Styděla se za to, že v té počestné ženě vzbudila dojem, že dokáže vyčíst budoucnost z kotlíku gumba. Jediná věc, kterou paní Gogolová dokázala vyčíst z hladiny bublajícího gumba, byla, že vás v nejbližší budoucnosti očekává skvělé jídlo.

To, co řekla paní Příjemné, totiž vyčetla z misky jambaláji, kterou si připravila dávno předtím.

Magráta ležela s kouzelnou hůlkou pod polštářem. Vznášela se v tom zvláštním nehmotném stavu mezi bděním a spánkem.

Ona byla zaručeně ta nejsprávnější osoba, která měla zdědit hůlku. O tom nebylo pochyb. Někdy — ale zvláště když byla pod jednou střechou s Bábi Zlopočasnou a snažila se takovým myšlenkám vyhnout co největším obloukem — vážně přemýšlela o tom, jaký vztah k čarodějnictví její dvě společnice opravdu mají. Zdálo se jí, že obě starší čarodějky většinou nic kouzelného ani nezajímá, že se tím prostě nechtějí unavovat.

Vezměte si například léčitelství. Magrata věděla, že je mnohem lepší ve znalosti rozeznávání a používání léčivých bylin než ty dvě. Po staré Dobračce Sejkonopné, své předchůdkyni, v jejímž domku dnes žila, zdědila řadu obsažných knih a ona sama do nich připsala několik velmi důležitých poznatků, které si ověřila v praxi. Mohla by lidem vykládat věci! Kdyby se jim rozhodla vyprávět například o takovém čertkusu lesním bradavičnatém, zajímalo by je to jistě tak, že by od ní houfně prchali. Možná proto, aby to rychle oznámili dalším. Ovládala dílčí destilaci a dvojitou destilaci a taky věci, při kterých bylo potřeba sedět celou noc u kahanu a hlídat a řídit se barvou plamene pod křivulí. Zdokonalovala se v tom.

A Stařenka zatím na všechno předepisovala horkou placku, ať už hořčičnou nebo křenovou nebo bůhvíjakou, a velkou sklenici toho, co pacient nejraději pil. Stařenka totiž vycházela ze zásady, že když už má být člověk nemocný, měl by si to pořádně užít. (Magráta svým pacientům alkohol zakazovala, protože škodí játrům, a když zjistila, že některý z jejích pacientů neví, co alkohol dokáže s játry, věnovala nějakou tu hodinku na to, aby mu to jaksepatří vysvětlila.) A Bábi… ta většinou dala lidem láhev obarvené vody a řekla jim, že se od té chvíle cítí mnohem lépe.

Magráty se ovšem nejvíc dotýkalo, že oni se většinou opravdu lip cítili.

Co mělo tohle společného s čarodějným uměním?

Zato s kouzelnou hůlkou, pomyslela si, může být všechno jiné. S kouzelnou hůlkou můžete udělat pro lidi mnoho dobrého, čáry tady přece byly od toho, aby vylepšily život lidem. Tímhle si byla Magráta v načechraném růžovém budoáru svého srdce jistá.

Znovu pomalu klesla pod hladinu spánku.

Zdal se jí zvláštní sen. Nikdy po tom se o něm nikomu nezmínila, protože… no, prostě o takových věcech se nemluví.

Zdálo se jí, že ji v noci probudilo strašlivé ticho, a proto vstala, aby se u okna nadýchala čerstvého vzduchu. A když procházela kolem zrcadla, zahlédla v něm pohyb.

Nebyla to její tvář, vypadala jako obličej Bábi Zlopočasné. Obličej se na Magrátu usmál — mnohem příjemněji a přátelštěji, než se na ni Bábi kdy zasmála, pomyslela si Magráta — a zmizel. Lesklý povrch zrcadla se nad tváří zavřel jako vodní hladina.

Spěšně se vrátila do postele a pak už ji probudil až zvuk dechové kapely, která vyhrávala melodie složené se samého es-tata, m-papa a ufa-ufa. Venku jásali a smáli se lidé.

Magráta se rychle oblékla, vyšla na chodbu a zaklepala na dveře starších čarodějek. Žádná odpověď. Zkusila kliku.

Teprve když s ní několikrát pořádně zalomcovala, převrátila se s hlasitou ranou židle, která pod ní byla vzepřená zevnitř a měla posloužit jako bezpečnostní pojistka proti taškářům, pobertům, jakož i jiným nočním nenechavcům.

Na jedné straně postele vyčnívaly zpod přikrývky boty Bábi Zlopočasné. Hned vedle nich bylo vidět bosé nohy Stařenky Oggové, která v noci „cestovala“ sem a tam a nakonec skončila u tepla. Při jejich decentním pochrupování nadskakovalo v pravidelných intervalech porcelánové umyvadlo na toaletce; to už nebyl zmatený neuspořádaný chrapot někoho, kdo chce utrhnout pár minut dřímoty, ale vytříbené plnonosé chrápání spravedlivého člověka, který spí s přesvědčením, že noc je ještě mladá.

Magráta zaklepala na podrážku Bábiny boty.

„Hej, probuďte se! Něco se děje.“

Probouzející se Bábi Žlopočasná, to byl nezapomenutelný pohled, který navíc mnoho očí nespatřilo.

Myšlenky většiny lidí, kteří se probouzejí, pomalu zrychlují v kontrole základních systémů — kdo jsem, kde jsem, kdo je ten chlap/ženská vedle mě, proboha, kde jsem vzal tu policajtskou čepici, co jsem to vlastně dneska v noci vyváděl?!

A to všechno jen proto, že jsou lidé zmítáni Pochybnostmi. To je ten motor, který je pohání životem. Je to gumový svazek v modelovém letadélku jejich duše a oni tráví část života tím, že ho natáčejí, dokud se nazauzlí. Časné ráno je ta nejhorší doba — nastává tady ten krátký okamžik paniky v případech, že jste v noci na čas odpluli do neznáma a na vaše místo se vetřelo něco jiného. Něco takového se Bábi Zlopočasné nikdy nestalo. Ta přecházela z hlubokého spánku přímo na plný výkon všech šesti válců. Nikdy nemusela hledat sama sebe, protože při sobě stála v každé situaci.

Bábi zavětřila. „Něco se pálí,“ prohlásila.

„Oni si udělali i oheň,“ vysvětlovala jí Magráta.

Bábi zavětřila podruhé.

„A to na něm pálí česnek?“

„No, pálí. Nedokážu si představit proč. Strhali taky všechny okenice z oken, pálí je na návsi a tančí kolem ohně.“

Bábi Zlopočasná strčila Stařenku Oggovou loktem do žeber.

„Ty, probuď se.“

„Zosetoproš?“

„Celou noc jsem pomalu nezamhouřila oka,“ postěžovala si Bábi Magrátě, „s tím, jak ta chrápe.“

Stařenka Oggová opatrně vyhlédla zpod přikrývky.

„Je tak brzo ráno, že je brzo i na to, aby bylo brzo ráno,“ zabrumlala a chystala se znovu zalézt pod deku.

„Přestaň a vylez,“ prohlásila Bábi. „Potřebujeme tvoje jazykové znalosti.“

Majitel hostince mával pažemi nahoru a dolů a pobíhal v kruzích kolem. Ukázal na hrad, jehož pochmurné věže se tyčily nad vrcholky temného lesa. Chvíli zuřivě sál vlastní předloktí a pak upadl na zem na záda a zavřel oči. Nakonec vstal a s očekáváním se zadíval na Stařenku Oggovou, zatímco za ním vesele plápolal obrovský oheň z česneku a dřevěných okenic.

„Ne-e,“ odpověděla mu Stařenka po chvíli. „Furt nekomprehenduju, prošeptána.“

Muž vstal a oprášil si prach z kožených kalhot.

„Chce nám, myslím, naznačit,“ řekla Magráta, „že někdo umřel. Nejspíš někdo v tom hradě.“

„No, musím říct, že jak se zdá, všichni se z toho velice radují,“ prohlásila Bábi Zlopočasná pohoršené.

Ve slunci nového dne vypadalo městečko mnohem veseleji. Čarodějkám všichni mávali a smáli se na ně.

„Asi jim umřel domácí, co žil na hradě,“ zamyslela se Stařenka Oggová. „A myslím, že se nám snaží naznačit, že to byl nějaký krvežíznivý ptáček a pěkně je vysával.“

„Aha. To bude asi ono.“ Bábi se uklidnila, zamnula si ruce a vrhla pohled na prostřený stůl, který někdo vytáhl z hostince ven na sluníčko. Zálibně přeletěla očima připravenou snídani. „Musím říct, že s jídlem se znatelně polepšili. Podej mi chleba, Magráto.“

„Všichni se usmívají a mávají nám,“ rozhlížela se Magráta. „A podívejte se na ty dobroty!“

„To se přece dalo čekat,“ odpovídala jí Bábi plnými ústy. „Mají nás tady teprve jednu noc a už jim dochází, jaké je potkalo štěstí, když můžou být laskaví k čarodějkám. Tak a teď mi pomoz sundat víčko z toho medu.“

Pod stolem seděl Silver a myl se.

Upíři vstávali z mrtvých, z hrobů i ze zatuchlých krypt, ale ani jedinému se zatím nepodařilo vstát z kočičího žaludku.

„Co to tam děláš, Gyto? My jsme připravené na další cestu.“

Stařenka Oggová zvedla hlavu a tvář měla zrůzněnou soustředěním.

„No, myslela jsem, že napíšu našemu Jasoňovi. Vždyť víš, aby si nedělal starosti. Tak jsem mu nakreslila tuhle hospodu na kus papundeklu a tuhle mejsije to dá někomu, kdo pojede naším směrem. Nikdy nevíš, třeba to dojde.“

Stařenka se zahryzla do konce tužky. Nebylo to poprvé v dějinách vesmíru, kdy člověku, ke kterému mluvené slovo přicházelo stejně snadno jako sen, vyschla inspirace v okamžiku, kdy byl postaven tváří v tvář psacímu náčiní a několika linkám na rubu pohlednice.

„Tak jdeš, Gyto? Magráta už mi startuje koště.“

Stařenka Oggová se s pocitem dobře vykonané práce pyšně narovnala.[18]

Magráta doběhla na kraj návsi a zastavila se.

Opodál se shromáždila velká skupinka vesničanů, kteří si prohlíželi ženu s nohama. Chovali se sice velmi slušně a s porozuměním, ale z nepochopitelného důvodu jí to připadalo o to horší.

„Víte, ono to totiž neletí, dokud se s tím neběží velmi rychle,“ vysvětlovala, a už když ta slova říkala, uvědomila si, jak nesmyslně musí znít, zvláště když je slyšíte v cizím jazyce, „Myslím, že se tomu říká letmý start.“

Zhluboka se nadechla, soustředila se a znovu se rozeběhla.

Tentokrát zabralo. Zazmítalo se jí v rukou. Štětiny se naježily. Podařilo se jí převést ho na neutrál, než s ní smýklo ze země. Jednu věc bylo třeba o koštěti Bábi Zlopočasné říci — patřilo k těm opravdu staromódním, postaveným ještě za dnů, kdy se košťata stavěla tak, aby vydržela, a ne aby je do deseti let prožral červotoč tak, že se rozpadla. To znamenalo, že možná potřebovalo trochu delší čas k nastartování, ale když už jednou chytlo, tak nemámilo čas a vyrazilo.

Magráta kdysi uvažovala o tom, že se Bábi Zlopočasné pokusí vysvětlit celou složitou symboliku čarodějných košťat, ale pak od toho upustila. Měla nejistý pocit, že by to dopadlo ještě hůř než jejich debata o symbolice májek.

Odlet se trochu opozdil. Vesničané trvali na tom, že jim musí dát na rozloučenou malé dárky, převážně potraviny. Stařenka Oggová pronesla řeč, které sice nikdo nerozuměl, ale po jejímž ukončení všichni zajásali. Silver, který si každou chvilku hlasitě odříhl, se vsunul na své obvyklé místo mezi štětinami Stařenčina koštěte.

Když vzlétly nad koruny pralesa, začal z hradu vystupovat proužek dýmu, který neustále sílil. Nakonec vyšlehly plameny.

„Mám pocit, že tam vidím tančit lidi,“ řekla Magráta.

„Jo, dělat domácího, to je vždycky dost nevděčná věc,“ pokývala hlavou Bábi Zlopočasná. „Předpokládám, že byl trochu neochotný, když měl zařídit nějaké ty vnitřní správky, nátěr oken, nebo dokonce opravu střechy. Můj domácí si mého domku nevšiml jedinkrát za všechny ty roky, co tam bydlím,“ dodala. „Je to ostuda. Á to jsem, prosím, jen ubohá stará ženská.“

„A já myslela, že je ten dům váš,“ užasla Magráta, když se košťata v mírně klínovité formaci pustila pres prales.

„To ne, akorát už šedesát let neplatí nájem,“ vysvětlila jí Stařenka Oggová.

„A je to snad moje vina?“ odpověděla jí Bábi Zlopočasná. „Moje vina to není. Já byla vždycky ochotná zaplatit.“ Pak se jí na tváři objevil pomalý, sebevědomý úsměv. „Stačilo, kdyby mi byl o to nájemné řekl,“ dodala.

Tohle je Zeměplocha, jak je vidět z velké výšky. Mračna se nad ní stáčejí do dlouhých kruhových vzorů.

Z mračen se vynořily tři černé tečky.

„Je mi jasné, proč to cestování nikoho moc neláká. Vždyť je to hrozná nuda. Celé hodiny prales a zase jen prales.“

„To je pravda, a my máme ještě to štěstí, že můžeme letět, což je mnohem rychlejší, Bábi.“

„Jak dlouho už ostatně letíme?“

„Asi deset minut od té chvíle, co jsi se ptala posledně, Esme.“

„Vidíš? Nuda.“

„To je tím, že musíme sedět na té násadě, kde se sedí hrozně nepohodlně. Představte si nějaké speciální koště, upravené k letu na velké vzdálenosti. Člověk by se na něm mohl třeba i natáhnout a hodit si šlofíka.“

Chvilku o tom všechny tři přemýšlely. „A taky by si tam člověk mohl dát něco dobrého na zub,“ dodala Stařenka. „Opravdické jídlo, to se ví. S omáčkou. Ne jen tak nějaký studený chlebíček a tak.“ Experiment v oblasti vzdušného vaření, podniknutý na malém olejovém vařiči, byl urychleně ukončen v okamžiku, kdy hrozilo nebezpečí, že Stařenčino koště chytí plamenem.

„No, myslím, že by se to udělat dalo, kdyby měl člověk opravdu hodně velké koště,“ uvažovala nahlas Magráta. „Velké třeba jako strom. Pak by jedna z nás mohla řídit a další by vařila.“

„Tak to se nikdy nestane,“ vrtěla hlavou Stařenka. „A víš proč? Jednoduchý. Dokážeš si představit, kolik by nám trpaslíci účtovali za takové koště?“

„To je pravda, ale víš co? Mohly bychom pak vozit lidi, kteří by se rychle potřebovali dostat někam daleko, a dát si to od nich pořádně zaplatit. Víte, kolik lidí má strach z lapků a lupičů…až mořské nemoci… a co já vím, z čeho ještě?“

„Co ty tomu říkáš, Esme?“ nadhodila Stařenka Oggová. „Já budu řídit a Magráta se postará o vaření.“

„Jo? A co budu v tom případě dělat já?“ obrátila se k ní Bábi Zlopočasná podezřívavě.

„Oh… no… bude tam zapotřebí někoho, kdo přivítá lidi na násadě koštěte a donese jim jejich jídlo,“ nezaváhala Magráta. „A kdo by jim taky vysvětlil například, co mají dělat, kdyby čáry selhaly.“

„No, kdyby čáry selhaly, všichni spadnou na zem a zabijí se,“ upozornila ji Bábi.

„To je pravda, ale musí tam být někdo, kdo jim řekne, jak to mají udělat,“ vysvětlovala jí Stařenka Oggová a po straně mrkla na Magrátu. „Určitě by nevěděli, jak se mají zabít, když s létáním nemají žádné zkušenosti.“

„A mohly bychom si říkat —“ odmlčela se. Na Zeměploše, která se pohybovala na hranici nereálná se často stávalo, že do hlavy, která správně rezonovala, se často vplížily malé částečky reality. To se stalo i teď.

„— Čarodějné aerolinie, ve zkratce ČA, jak se vám tolíbí?“

„Koště letí mžikem, KLM,“ nedala se zahanbit Magráta, „nebo Pan…air… třeba…“

„Já bych do toho žádné bohy netahala,“ odfrkla si Bábi.

Stařenka Oggová vrhla na své dvě společnice mírně zlomyslný pohled.

„Taky bychom tomu říkat Létající pann —“

Poryv větru uchopil všechna tři košťata a zatočil s nimi jako s pápeřím. Mezi cestovatelkami nakrátko zavládla panika, ale vzápětí dostaly košťata opět pod kontrolu.

„Samé nesmysly,“ zabručela Bábi.

„Možná, ale aspoň nám to pomohlo ukrátit si čas,“ libovala si Stařenka Oggová.

Bábi vrhla nevlídný pohled na zelený koberec hluboko pod nimi.

„K tomu bys lidi nikdy nepřinutila,“ prohlásila s jistotou. „Jsou to samé nesmysly.“

Uběhlo několik dnů.

V nevelkém tichém hostinci v jakési maličké zemi seděla Bábi Zlopočasná a s podezřením pozorovala sporák přes uličku. U něj stál majitel hostince se zoufalým výrazem člověka, který se sice ještě nepustil do hry, ale už má jistotu, že ať se stane co se stane, on vyhrát nemůže.

„Dobrá a prostá domácí kuchyně,“ prohlásila Bábi. „Nicovíc nechci. Znáte mě. Já nejsem ten, kdo by si vymýšlel. Jednoduché, pořádné jídlo. Ne samý tuk a koření a kdoví co. Známe to, vy si stěžujete na něco, co máte v hrášku, a nakonec zjistíte, že je to přesně to, co jste si objednali.“

Stařenka Oggová si zastrčila ubrousek za límeček šatů a mlčela.

„Jako to místo, co jsme tam byly včera večer,“ pokračovala neochvějně Bábi. „Jeden by si myslel, že když si objedná obložené chleby, že se může spolehnout na to, že dostane, co si objednal, ne? Tedy… myslím obložené chleby! Nejjednodušší jídlo na celém světě. Člověk by si myslel, že slušný obložený chléb dokážou udělat i cizozemci. Pch!“

„Jenže oni jim neříkají obložený chléb, Bábi,“ upozorňovala ji Magráta a jedním okem přitom pozorovala hostinského, který posouval po ohni pánev. „Oni jun říkají… myslím, že jim říkají hle bičky.“

„Byly výborné,“ rozzářila se Stařenka Oggová. „Ty rybičky! Miluju herinka v kyselém nálevu!“

„Jenže si musí myslet, že jsme slepé, když nám dají obložený chleba bez horního chleba,“ prohlásila Bábi vítězoslavně. „No, ale já jim řekla svoje, to mi věřte. Příště si to po hříchu rozmyslí, než se někoho pokusí ošidit o plátek chleba, který mu po právu náleží!“

„No, to věřím,“ souhlasila s ní zasmušile Magráta.

„A taky nesouhlasím s tím, aby se těm jídlům dávala všechna ta podivná jména, aby lidi nevěděli, co to vlastně jedí,“ pokračovala Bábi, která se rozhodla podrobit mezinárodní kuchyni kritice v plném rozsahu. „Mám ráda názvy, které ti rovnou řeknou, o co jde, jako třeba… ti ptáci nebo ten chlap a to… s tím klackem…“

„Sejkory, kuba a přesbidlo,“ doplnila ji Stařenka nepřítomně. Pozorovala hostinského kutění kolem pánve s určitou nejistou předtuchou.

„Jo, to je ono. Poctivou domácí stravu. Vezměte si například to jídlo, co jsme měly na oběd. Ne že bych chtěla říct, že to nebylo docela dobré,“ zachovala se Bábi velkomyslně. „Jenže takovým tím cizozemským způsobem. Ale říkali tomu Kviz de Grenuj a kdo má vědět, co to znamená?“

„Žabí nožičky,“ překládala bezmyšlenkovitě Stařenka.

V té chvíli byla tichá selanka přerušena hlubokým Bábiným nadechnutím a bledě zeleným odstínem, který se začal plížit Magrátě po tvářích.

Stařenka Oggová si uvědomila situaci a její myšlenky se rozběhly rychleji než kdykoliv předtím.

„To ovšem nejsou skutečné žabí nožičky,“ pospíšila si s vysvětlením. „To je něco, jako když řeknete ‚volské oko‘, a víte, že je to vajíčko usmažené na pánvi. Prostě takové legrační jméno.“

„No, mně to jako moc velká legrace nepřipadá.“ Bylo vidět, že Bábi se poněkud vzpamatovala. Pak se otočila a vrhla pátravý pohled na lívance.

„Alespoň že umějí udělat slušný lívanec,“ zabručela. „Jak těm tady říkají?“

„Crap suzzete, myslím,“ odpověděla jí Stařenka.

Bábi se chystala odpovědět. Pak ale zavřela ústa a s pochmurným zadostiučiněním pozorovala, jak hostinský jídlo dokončil, rozdělil ho na talíře a pokropil něčím z barevné láhve. Přitom obdařil čarodějky úsměvem plným naděje.

„No tak se na to podívejte,“ zvolala Bábi vzápětí pohoršené. „Teď mu chytily plamenem a on si myslí, že to budeme jíst!“

Možná že by později bylo možno zmapovat cestu tří čarodějek napříč světadílem jednoduchým demografickým průzkumem. Dlouho potom byste možná našli ospalé vesničky ležící v klínu prašných kopců a v nich tiché kuchyně se stěnami ověšenými svazky cibule. Možná že kdybyste tam vstoupili, zjistili byste, že přítomný kuchař sebou netrhá, nepokouší se ukrýt za dveře a neprchá v hrůze, když do kuchyně vkročí někdo cizí.

Slunce pražilo do dlažebních kamenů a zvláště na dvorek malého hostince.

„Člověk si jenom těžko představuje,“ začala Magráta, „že u nás doma je podzim.“

„Garkon? Mučo víno, fůr nos, merči.“

Hospodský Stařence nerozuměl jediné slovo, ale byl to dobrosrdečný člověk, který si jistě nazasloužil, aby se mu říkalo garkon, a proto se na Stařenku usmál. Byl by se ovšem pravděpodobně smál na každého, kdo by měl stejně neomezenou kapacitu co do vypitého alkoholu jako Stařenka.

„Já nesouhlasím ani s tím, jak všechny ty stolky a stolečky postaví na ulici,“ kritizovala Bábi Zlopočasná místní nešvary, i když je třeba přiznat, že v tom tentokrát mnoho zápalu nebylo. Bylo příjemně teplo. Ne že by neměla ráda podzim, naopak, bylo to roční období, na které se opravdu těšila, ale v jejím stáří bylo příjemné vědět, že se odehrává stovky kilometrů odsud a ještě v době, kdy ona tam není. Pod stolem vyspával Silver. Ležel na zádech jako leklá ryba, nohy měl vytrčené k nebi a jen tu a tam se divoce zazmítal, to jak ve spánku honil vlky.

„Tady v Desiderátiných poznámkách se píše,“ obracela Magráta opatrně zažloutlé stránky, „že v pozdním létě mají ve zdejším kraji tradiční slavnost, při níž vypouštějí do ulic stádo býků a nechávají je běhat sem a tam.“

„To by podle mě stálo za to vidět,“ řekla Bábi Zlopočasná. „A proč to dělají?“

„Proto, aby je mohli mladíci a muži pronásledovat a dokázali tak svou odvahu,“ vysvětlovala Magráta. „Podle toho, co se tady píše, jim strhávají nějaké kokardy z čela.“

Přes Stařenčinu vrásčitou tvář přeběhlo postupně několik výrazů jako změny počasí přes pláň poznamenanou vulkanickou činností.

„To zní nějak divně,“ prohlásila nakonec, „proč by to dělali?“

„Ona to tady nevysvětluje docela přesně,“ odpověděla jí Magráta. Obrátila další list. Rty se jí tiše pohybovaly, když četla dál. „Co znamená ‚cojones‘?“

Odpovědělo jí dvojí pokrčení ramen.

„Poslyš, s tím pitím bys měla začít brzdit, Gyto,“ ozvala se Bábi, když hospodský před Stařenku Oggovou postavil další láhev. „Já bych nevěřila žádnému pití, které je takhle zelené.“

„Ale vždyť tohle není opravdický alkohol,“ uklidňovala ji Stařenka. „Tady na té vinětě se píše, že je to vyrobené z různých bylin. Pořádný alkohol z bylin nikdy neuděláš. Okoštuj kapku.“

Bábi čichla k hrdlu otevřené láhve.

„Voní to jako anýzovka,“ připustila.

„Tady se píše ‚Absinth‘, na té láhvi,“ upozorňovala ji Stařenka.

„Ale to je přece jen jiný název pro pelyněk,“ usmála se Magráta, která se v bylinkách vyznala dokonale. „Můj herbář říká, ‚zze to na pokazzenj zzaloudek dobré geft, a kdyzz fe bere przed gjdlem, przedchazj to zzaludecnjm tezzkoftem‘.“

„Tady to máš,“ prohlásila s převahou Stařenka. „Bylinky. Vždyť on je to vlastně lék.“ Nalila oběma svým společnicím štědrou dávku. „Jen to tam šoupni, Magráto, trzeba tj po tom trofíku povyroftou prfa.“

Bábi Zlopočasná si potajmu rozvázala a povolila boty. Už nějakou chvíli vedla při samá se sebou, jestli si nemá sundat vestu. Asi je všechny tři opravdu nepotřebuje.

„Měly bychom pokračovat v cestě,“ zabručela.

„Já už mám těch košťat plné zuby,“ zaškaredila se na ni Stařenka. „Pár hodin na násadě a já měla bum ztuhlý jako preclík.“

S očekáváním se podívala na své dvě společnice. „To je cizí slovo pro zadek,“ poučila je po chvilce. „I když je to zvláštní věc, protože to ‚bum‘ sice někde znamená zadek, ale jinde zase tulák a tulák se v další zemi řekne tramp, jenže to o kus dál už znamená hobo. Legrační věc, tahle slova.“

„To jsem se nasmála,“ ušklíbla se Bábi.

„Řeka je tady dost široká,“ uvažovala nahlas Magráta, „a plují po ní velké lodě. Nikdy jsem na takové velké lodi nebyla. Víte, co myslím? Na takové té opravdu velké, co se hned tak nepotopí.“

„Co se týče čarodějek, je koště mnohem stylovější,“ řekla Bábi Zlopočasná, ale naprosto bez přesvědčení. Neměla sice Stařenčiny znalosti mezinárodního anatomického názvosloví, ale některé její části, u nichž by nepřipustila ani to, že zná jejich jména, natož, že je sama vlastní, si velmi citelně stěžovaly.

„Já už takové lodi viděla,“ zasnila se Stařenka. „Vypadají jako velikánské vory a nahoře mají postavené domy. Tam bys pomalu ani nevěděla, že jsi na lodi, Esme. Hele, co to dělá?“

Hostinský spěšně vyšel z výčepu a rychle začal nosit všechny ty legrační malé stolečky a židle dovnitř. Pak kývl na Stařenku a začal jí něco naléhavým tónem povídat.

„Myslím, že chce, abychom šly dovnitř,“ řekla Magráta.

„Mně se tady líbí,“ zavrtěla hlavou Bábi. „MNĚ SE TADY LÍBÍ, DĚKUJI VÁM,“ zopakovala hostinskému pro případ, že by jí poprvé nerozuměl. Bábin přístup k cizím jazykům byl jednoduchý. Řekněte jim to pěkně pomalu a nahlas a oni už si to nějak přeberou.

„No tak! Okamžitě nám přestaňte brát ten stolek!“ vyštěkla na hospodského Stařenka a pleskla ho přes ruce.

Nešťastný muž jim začal něco rozčileně vykládat a ukazoval někam nahoru do ulice.

Bábi s Magrátou upřely na Stařenku pohledy plné očekávání.

„Já mu nerozumím ani slovo,“ přiznala Stařenka bez mučení.

„ZŮSTANEME, KDE JSME, DĚKUJEME VÁM,“ prohlásila Bábi rozhodným hlasem. Pohled hostinského se střetl s jejíma očima. Vzdal se. Zamával rukama v bezmocném gestu a zmizel uvnitř.

„Oni si prostě myslí, že si mohou dovolovat, protože jsme ženské,“ prohlásila Magráta. Diskrétně potlačila říhnutí a znovu pozvedla zelenou láhev. Její žaludek se cítil mnohem lip už teď.

„To máš svatou pravdu. A víte co?“ řekla Stařenka Oggová. „Já se včera v noci ve svém pokoji zabarikádovala a můžu vám říct, že se na mě žádný mužský ani nepokusil dobývat.“

„Gyto Oggová, někdy jsi jako —“ Bábi se zarazila a upřela pohled přes Stařenčino rameno na něco v ulici.

„Po ulici se k nám blíží stádo krav,“ oznámila svým dvěma společnicím.

Stařenka si otočila židli, aby na krávy dobře viděla.

„To musí být ta veselíce s býky, co o ní mluvila Magráta,“ řekla. „To bude stát za pohled.“

Magráta zvedla oči. Z každého okna v prvních a u bohatých domů i v druhých patrech vystrkovaly hlavy chomáče lidí. Jekot trubek, dusot kopyt a zpocená kouřící těla býků se rychle přibližovaly.

„Támhleti lidé se nám smějí“ řekla popuzeně Magráta.

Silver se pod stolem pohnul a převrátil se na břicho. Otevřel své zdravé oko, zaostřil na blížící se býky a sedl si. Zdálo se mu, že tohle by mohla být skvělá zábava.

„Smějí se nám?“ zamračila se Bábi. Zvedla oči. Ti,lidé v oknech opravdu vypadali, jako že se něčím velmi dobře baví.

Oči se jí zúžily.

„Budeme se prostě chovat, jako kdyby se nic nedělo,“ rozhodla.

„Ale jsou to hrozně velcí býci,“ ozvala se poněkud nervózně Magráta.

„Ti s námi nemají absolutně nic společného,“ usekla Bábi. „Nám není vůbec nic do toho, že se pár bláznivých cizozemců rozhodlo chovat se jako praštění, když vidí pár býčků. Tak a teď mi podejte to bylinkové víno.“

Pokud si Lagro te Kabona vybavuje události onoho dne, vypadaly podle něj takhle:

Bylo to v den Slavnosti býků. A ty bláznivé ženské tam jen tak seděly a pily absint, jako kdyby to byla voda! Pokusil se je sice dostat dovnitř, ale ta stará, hubená, na něj začala křičet. Tak je nechal být, ale dveře otevřel dokořán — lidé většinou rychle pochopí, co se děje, když uvidí ulicí dusat stádo býků se skloněnými hlavami a skupinou povykujících mladíků a mužů v patách. Ten, komu se podaří získat velkou rudou kokardu připevněnou mezi rohy největšího a nejzuřivějšího býka, si tím vyslouží čestné místo na večerních oslavách a hostině — Lagro se usmál při čtyřicet let staré vzpomínce — připomnělo mu to jeho tehdejší úspěch, a hlavně jistý neformální, téměř tajný, ale velmi příjemný románek s jednou mladou ženou z městečka, který jim vydržel dost dlouho…

A ty bláznivé ženské si jen tak seděly na ulici.

Býk v čele díky tomu poněkud znejistěl. Za normálních okolností by strašlivě zabučel a zahrabal kopytem po zemi, aby se jeho oběti daly nějakým zajímavým způsobem na útěk, ale jeho mozek se teď nebyl s to vyrovnat s oním naprostým nedostatkem zájmu. Jenže to nebyl jeho hlavní problém, tím bylo dalších dvacet býků, kteří se mu už teď snažili vylézt na záda.

Ale i ti přestali být jeho hlavním problémem, protože ta strašlivá ženská, ta celá v černém, najednou vstala, zamumlala na něj něco a plácla ho přímo mezi oči. Pak ta druhá, kulatá, jejíž žaludek měl odolnost a kapacitu pochromované nádrže na vodu, upadla do své židle a začala se strašlivě smát. Nakonec ta mladá — tedy ta, co byla mladší než ty druhé dvě — začala na býky mávat rukama a křičela kšá, kšá, jako kdyby to byly husy!

Pak byla ulice najednou plná rozzuřených býků a křičících zděšených mladých mužů. Jedna věc je pronásledovat úzkými ulicemi městečka stádo zpanikařených býků a druhá zjistit, že se všechna ta rozzuřená zvířata najednou pokoušejí běžet týmiž úzkými uličkami opačným směrem.

Hospodský, který scéně přihlížel z bezpečí okna své ložnice v prvním patře, docela dobře slyšel, jak na sebe ty strašlivé ženské pokřikují. Ta kulatá se pořád smála jako bláznivá a neustále ze sebe vyrážela podivný válečný pokřik, který zněl nějak jako „ZkusještěkoňskéslovoEsme!“. Pak ta mladší, která se prodírala mezi splašenými býky, jako kdyby smrt rozdupáním zaživa bylo něco, co se může stát jenom jiným lidem, došla k vedoucímu býku a vzala si kokardu se stejným klidem, s jakým by nějaká stařenka vytáhla své kočce z tlapky trn. Držela ji, jako by nevěděla, co to je nebo co by s ní měla dělat…

Náhlé ticho na býky zapůsobilo. Jejich malé mozky zaplavené krví si uvědomily, že tady něco není v pořádku. Býci upadli do rozpaků.

Naštěstí ty strašlivé ženské ještě toho odpoledne odjely z městečka lodí dolů po řece, hned potom, co ta malá kulatá zachránila svého kocoura. Ten zahnal do kouta sto třicet kilo zmateného hovězího a pokoušel se ho vyhodit do vzduchu a pohrát si s ním.

Ten večer si dal Lagro te Kabona velmi záležet na tom, aby byl ke své stařičké matce co nejhodnější.

V městečku se příští rok slavil Svátek květů a o Slavnosti býků se nemluvilo — už nikdy.

Tedy alespoň ne před muži.

Velké lopatkové kolo bičovalo hnědou vodu řeky do bflé pěny. Hybnou silou plavidla bylo několik trollů, kteří ve stínu vlkého slunečníku šlapali na nekonečném pohyblivém pásu. Ve větvích stromů na vzdálených březích zpívali ptáci. Přes vodu se až k lodi nesla vůně ibišku, která téměř, ale bohužel ne docela, převažovala nad pachem řeky.

„Tak tohle,“ prohlásila spokojeně Stařenka Oggová, „se mi líbí mnohem víc.“

Natáhla se v lehátku na palubě a teď líně otočila hlavu k Bábi Zlopočasné, jejíž obočí se v nesmírném soustředění při čtení setkalo nad kořenem nosu.

Stařenčiny rty se zvlnily v ďábelském úsměvu.

„Víš, jak se tahle řeka jmenuje?“ zeptala se.

„Ne.“

„Se jmenuje Oldman river.“

„Ano?“

Víš, co to znamená?“

„Ne.“

„Ten starý řeka, mužský rod,“ řekla Stařenka.

„Ano?“

Bábi nereagovala.

„No, to už mě u těch cizozemšťanů ani nepřekvapuje,“ zabručela. Stařenka zklamaně poklesla do lehátka.