Čarodějky na cestách

„To čteš jednu z Desiderátiných knih, ne?“ nadhodila po chvilce.

„Ano,“ přikývla Bábi. Pak si se vznešeným gestem olízla prst a obrátila list.

„Kam se ztratila Magráta?“

„Šla si zdřímnout dolů do kajuty,“ odpověděla Bábi, aniž zvedla hlavu.

„Copak, zlobí ji žaludek?“

„Tentokrát je to její hlava. A teď už mlč, Gyto, vidíš, že čtu.“

„A o čem?“ zajímala se živě Stařenka.

Bábi Zlopočasná si těžce povzdechla a položila si prst na stránku, aby neztratila místo, kde skončila.

„O tom místě, kam jedeme,“ odpověděla. „O Genově. Desideráta tady píše, že je de-ka-dent-ní.“

Úsměv z tváře Stařenky Oggové nezmizel.

„Jo?“ řekla. „A to je dobře, ne? Já ještě nikdy ve městě nebyla.“

Bábi Zlopočasná na chvíli přestala číst. Stejně už nějakou tu minutu uvažovala. Ani zdaleka si nebyla jistá významem slova „dekadentní“. Zatím vyloučila možnost, že by to znamenalo „mající deset zubů“, protože podle toho by nakonec Stařenka byla „unidentní“. Ať už to znamenalo cokoliv, bylo to něco, co Desideráta považovala za nutné zapsat. Bábi Zlopočasná knihám jako zdroji informací zásadně nedůvěřovala, ale věděla, že tu a tam se tomu nevyhne, a teď ještě navíc neměla na výběr.

Měla jakýsi nejasný dojem, že „dekadentní“ má něco společného s tím, že se celý den neroztáhnou závěsy na oknech.

„Taky tady píše, že je to město umění, rozumu a kultury,“ pokračovala Bábi.

„To znamená, že se tam budeme cítit jako doma,“ libovala si Stařenka.

„Je mimo jiné proslulé i krásou svých žen,“ poskytla jí Bábi dobrovolně další informaci.

„Zapadneme tam jedna radost.“ Stařenka byla živoucí zosobnění sebedůvěry.

Bábi opatrně otočila další list. Desideráta věnovala velkou pozornost různým událostem na celé Ploše. Na druhé straně však nepsala pro čtenáře, ale jen a jen pro sebe, takže její poznámky byly občas poněkud kryptické a představovaly spíše jakési aides memoire než souvislé popisy.

Bábi četla: „L. tejďkom vládne městu jako šedivá eminenc, síla ukrytá ve stínu trůnu, a říká se, že baron S. byl zabitý. Utopený v řece. Nebyl to dobrý chlap, ale těžko tak zlý jako L., páč ona říká, že chce uďát v městě Kouselné královsztví, Šťastné a Mýromilované místo. A lidi ajť dělají co dělají, ohlížejí se po špijónech, co má L. na každém rochu, a nikdo si netrofá nic říct, protoše kdo by si trofnul mluvit proti zlu, které někdo dělá ve jméně Štěstí a Mýru? Všude v ulicích je klid a sekery sou nabroušené. Ale P. je alespoň prosátím v pezpečí. L. s ní má svoje plány. A paní G., co byla baronova amour, se ukrývá v močálech a bojuje s L. bahenními kously, ale nemůžeš bojovat se zrcadlovou magií se všemi těma jejími otrazy.“

Sudičky chodí ve dvojicích, někdy i po třech, to Bábi věděla. Takže to byla Desideráta… a L… Ale kdo je ta osoba v močále?

„Gyto?“ řekla Bábi.

„Cosetojak?“ odpověděla jí Stařenka, která mezitím začala dřímat.

„Desideráta tady říká o jedné osobě, že byla amour jiné osoby.“

„To bude asi metyfór,“ děla zkušeně Stařenka Oggová.

„Aha,“ zabručela Bábi nepřátelsky, „zase jedna z těch věcí.“

„Jenže nikdo nemůše zastavit Mardi Gras,“ četla Bábi dál. „Jestli by někdo něco uďál, muselo by to být o Samedi Nuit Mořte, v té poslední noci karnevalu, v té noci, co je napůl mezi Živými a Mrtvými, když magie zaplaví ulice města. Jestli je L. sránitelná, tak je to tu noci, páč ten karneval zozobňuje všecko, co nenávidí…“

Bábi Zlopočasná si stáhla klobouk do očí, aby ji neoslňovalo sluníčko.

„Potom tady píše, že se ve městě každý rok pořádá karneval,“ řekla. „Říkají tomu Mardi Gras.“

„To znamená Tučný oběd,“ přikývla se samozřejmým výrazem mezinárodní lingvistka Stařenka Oggová. „Garkon! Etcetera gross mint tulip avec petit miska de buráky, bardzo děkan!“

Bábi Zlopočasná zavřela knihu.

Nikomu jinému by to nepřiznala, a už vůbec ne jiné čarodějce, ale čím víc se blížily ke Genově, tím menší byla její sebedůvěra.

V Genově čekala Ona. Po všech těch letech! A dívala se na ni ze zrcadla! Smála se!

Slunce pražilo. Pokoušela se mu vzdorovat. Jenže dřív nebo později stejně podlehne a bude to muset vzdát. Nastane čas vysvléct si další vestu. Stařenka Oggová chvíli seděla a vykládala si karty na příbuzné, ale pak zeširoka zažívala. Patřila k čarodějkám, které kolem sebe měly rády ruch a spoustu lidí. Stařenka Oggová se začínala nudit. Byla to velká loď, podobná ze všeho nejvíce plovoucímu hostinci, a Stařenka si byla jistá, že se tady jistě najde nějaká vzrušující zábava.

Nenápadně odložila svůj vak na lehátko, a pak se ho vypravila hledat.

A trollové se pachtili dál.

Když se Bábi Zlopočasná probudila, leželo už tlusté kulaté a rudé slunce hodně nízko. S provinilým výrazem, který ukryla pod okrajem klobouku, se rozhlédla kolem. Usnout během dne — to dělaly jen staré ženské a Bábi Zlopočasná byla stará ženská, jen když to vyhovovalo jejím záměrům.

Jediný, kdo ji pozoroval, byl Silver, který ležel stočený na Stařenčině lehátku. Upíral na ni zdravé oko, ale tenhle pohled nebyl ani zdaleka tak strašný jako pohled jeho druhého oka potaženého mléčně bílou blankou.

„Jen jsem si promýšlela další taktiku,“ zabručela pro všechny případy.

Zavřela knihu a vydala se do své kajuty. Byl to velmi stísněný prostor. Některé kajuty byly pravděpodobně větší, ale po všem tom bylinkovém víně a v tom hrozném teple neměla Bábi jedinou chuť použít Vliv, aby takovou velkou kajutu dostala.

Na úzkém lůžku, přišroubovaném ke stěně, seděly v pochmurném mlčení Magráta se Stařenkou. „Tak bych si dala něco na zub,“ prohlásila Bábi. „Cestou sem jsem cítila nějakou omáčku, takže myslím, že bychom se měly zajít podívat, jak tady vaří. Co vy na to?“

Obě její společnice dál zarytě zíraly do podlahy. „No, v nejhorším máme pořád ještě dýně,“ řekla nakonec Magráta. „A vždycky je tady trpasličí chleba.“ „Trpasličí chleba je tady vždycky,“ přikývla Stařenka mechanicky. Zvedla hlavu a Bábi spatřila něco, co dlouho nepamatovala. Stařenka se styděla a její tvář byla plná rozpaků.

„Hm, teda, Esme… totiž to… víš, ty peníze…“ „Mluvíš o těch penězích, co jsme všechny daly dohromady a svěřily ti je do úschovy, protože jsi tvrdila, že tvoje bombarďáky jsou nejbezpečnější místo na světě?“ upřela na ni pátravý pohled Bábi. Měla dojem, že rozhovor.začal podobně, jako když se odněkud z vysokého svahu skutálí několik očividně neškodných oblázků, které však signalizují sesuv laviny.

„Jo, to jsou ty peníze, co o nich mluvím…“

„Ty peníze ve velkém koženém sáčku? Ty, ze kterých jsme chtěly něco ušetřit, a proto jsme se dohodly, že z nich budeme utrácet velmi opatrně a opravdu s rozmyslem?“ naklonila se k ní Bábi.

„No, víš… podívej… ty peníze…“

„No? Tak ty peníze…“ zamračila se na ni významně Bábi.

„…tak ty jsou pryč.“

„Někdo ti je ukradl?“

„Ona hrála hazardní hry“ nevydržela to už dál Magráta a v jejím hlase se chvěla posvátná hrůza. „S mužskýma!“

Já jsem nehrálal To nebyl žádný hazard!“ ohradila se prudce Stařenka. „Já nikdy nehraju! Oni ty karty vůbec neuměli! Taky jsem bůhví kolik her vyhrála…“

„Ale peníze jsi prohrála,“ nespouštěla z ní pohled Bábi.

Stařenka Oggová sklopila oči a něco zamumlala.

„Cože?“

„No, řekla jsem, že jsem je vyhrála skoro všecky,“ odpověděla neochotně Stařenka. „No a taky jsem si říkala, rozumíš, že by se nám hodily nějaké peníze navíc, když jedeme do města, a tam se, panečku, utrácí! Vždycky jsem byla dobrá, když přišlo na Mordýřovu sudou a…“

„Takže ses rozhodla sázet vysoko,“ přikývla Bábi unaveně. „A pak měli najednou štěstí všichni, jenom ty ne, že?“

„Bylo to děsné,“ přikývla Stařenka.

„Hmm.“

„No, ale to není žádné hraní,“hájila se Stařenka, se nezdálo, že by to bylo hraní. Když jsme začali hrát, hráli jako ponocní. To přece není žádný hazard, hrát s někým, kdo to neumí. To dá rozum.“

„V tom váčku bylo skoro čtrnáct tolarů,“ řekla Magráta, „a to nepočítám ty cizozemské peníze.“

„Hmm.“

Bábi Zlopočasná si sedla vedle Stařenky na postel a chvilku zamyšleně bubnovala prsty na pelest. V očích měla nepřítomný pohled. Slova „falešný hráč“ na její stranu hor Beraní hlavy nikdy nedorazila. Lidé tam byli přátelští, poctiví a přímí, a kdyby přistihli podvodníka, jednoduše a klidně by mu přitloukli ruku ke stolu podkovákem a nikdo by se ho neptal, jak mu říkají. Jenže lidská povaha je všude stejná.

„Ty se moc nezlobíš, Esme, viď, že ne?“ zeptala se po chvíli s nadějí Stařenka.

„Hmm.“

„Myslím, že nové koště si budu moct pořídit dost brzo potom, co se vrátíme domů.“

„Hm… cože?“

„Když prohrála všechny peníze, vsadila své koště,“ vykulila na Bábi triumfálně oči Magráta.

„A zbyly nám vůbec nějaké peníze?“ zeptala se Bábi.

Po pečlivé prohlídce všech kapes a nohavic spodního prádla se na stolku objevil necelý půltolar v drobných.

„Dobrá,“ přikývla Bábi. Shrábla mince do dlaně. „To by mělo stačit. Tedy alespoň do začátku. Kde jsou ti chlapi?“

„Co chcete dělat?“ zeptala se Magráta.

„Půjdu si zahrát karty,“ odpověděla jí Bábi.

„To nemůžete udělat!“ vyskočila Magráta, která dobře rozpoznala záblesk v Bábině oku. „Vy chcete použít čáry, abyste vyhrála! Nesmíte použít kouzla k tomu, abyste vyhrála! Nesmíte ovlivňovat zákon náhody! To je špatné?

Loď, to bylo prakticky malé plovoucí městečko a v teplé letní noci se nikomu moc nechtělo zdržovat v dusném podpalubí. Plochá paluba lodi byla zaplněna skupinkami trpaslíků, trollů a lidí, kteří se líně pohybovali sem a tam mezi nákladem. Bábi Zlopočasná se mezi nimi proplétala s obratností užovky a mířila přímo k velkému salonu, který se táhl prakticky po celé délce nástavby. Zevnitř se ozývaly zvuky hlučného veselí a rozmařilé nálady.

Říční lodě byly nejrychlejší a nejpohodlnější způsob dopravy na celé stovky kilometrů. Jak by jistě řekla Bábi, našla se na nich vždycky velmi podezřelá sebranka, a když se blížil Tučný oběd, byly doslova nabity určitým typem lidí, kteří neinklinovali k poctivému životu, spíše naopak.

Vešla do salonu. Náhodný divák by mohl dojít k závěru, že dveře do salonu jsou kouzelné. Bábi Zlopočasná si po palubě vykračovala jako vždycky — rázným, rychlým a pružným krokem. Jakmile prošla dveřmi, změnila se náhle v sehnutou stařenku, která tak tak vlekla nohy a vypadala uboze, že jen to nejčernější srdce mohlo zůstat při tom pohledu nepohnuto.

Pomalu se došourala k baru a tam se najednou zastavila. Za barem totiž viselo největší zrcadlo, jaké kdy v životě viděla. Chvíli ho upřeně pozorovala, ale zdálo se, že je celkem bezpečné. Pomyslela si, že to prostě bude muset riskovat.

Nahrbila se ještě o něco víc a oslovila barmana.

„Sorry mohér, molo dyje člověk,“ začala[19].

„Co pro tebe můžu udělat, stará?“ ucedil barman koutkem úst.

Bábina grimasa stařecké imbecility zakolísala opravdu jen na zlomeček vteřiny.

„Oh… vy mně rozumíte?“ zeptala se.

„U nás na lodi se najde často podezřelá sebranka,“ odpověděl jí barman.

„No, víte, napadlo mě, jestli byste nebyl tak laskavý a nemohl mi půjčit balíček těch obrázků, co se jim říká karty,“ požádala ho třaslavým hlasem Bábi.

„Chcete si zahrát Starou pannu, co?“ ušklíbl se barman.

V Bábiných očích se na okamžik mrazivě zablesklo, ale pak, s přemáháním téměř nadlidským, odpověděla: „Ne, ne, jenom si chci vyložit Pasiáns[20], mladíku. Ráda bych se to jednou opravdu naučila.“

Zašmátral pod pultem a hodil jí paklík umaštěných karet.

Poníženě mu poděkovala a odšourala se k malému stolku ve stínu, kde si jen tak namátkou obrátila několik karet lícem nahoru, rozložila je po leštěné desce stolku, plné koleček od sklenic, a se soustředěným výrazem na ně zírala.

Uběhlo snad jen několik minut, když se jí na rameno položila přátelská ruka. Zvedla hlavu a zírala přímo do přátelské, upřímné tváře muže, kterému by každý člověk s radostí půjčil peníze. Když se muž usmál, zablýskl mu v ústech zlatý zub.

„Odpusťte, matičko,“ prohlásil muž, „ale mí přátelé a já —“ rukou pokynul k několika ještě poctivějším tvářím u nedalekého stolu, „bychom se cítili mnohem lépe, kdybyste se k nám připojila. Pro ženu může být velmi nebezpečné, když na lodi cestuje sama.“

Bábi Zlopočasná se na něj usmála neméně přátelsky a udělala neurčité gesto ke kartám.

„Víte, já nikdy nevím, jestli ta čísla platí víc než ty obrázky, nebo naopak. Tolikrát už mi to někdo vysvětloval, a já to vždycky zapomněla. Jednou určitě zapomenu vlastní hlavu!“

Všichni se zasmáli. Bábi se pomalu přešourala k druhému stolu. Sedla si na volnou židli, která čirou náhodou stála tak, že ten, kdo si na ni sedl, měl přímo za pravým ramenem zrcadlo.

Usmála se pro sebe a pak se s očividnou dychtivostí naklonila kupředu.

„Takže kdo mi řekne,“ nadhodila, „Jak se ta hra hraje?“

Všechny čarodějky jsou velmi citlivé na děje a zákonitosti příběhů. Cítí je stejně jako člověk koupající se v malém jezírku cítí pohyb proplouvajícího pstruha.

Když někdo ví, jak příběhy fungují, má bitvu téměř vyhranou.

Tak například, když si nějaký očividný prosťáček sedne ke karetnímu stolku se třemi zkušenými falešnými hráči a řekne: „Vysvětlili byste mi, jak se hraje tahle hra?“ pak se budou brzo dít věci, které zatřesou společností tak, že někomu vypadnou i falešné zuby.

Magráta se Stařenkou Oggovou seděly bok po boku na lodním lůžku. Stařenka nepřítomně drbala Silvera na břiše a Silver spokojeně předl.

„Mohla by se dostat do ošklivého maléru, kdyby použila čáry, aby vyhrála,“ řekla Magráta. „A víš, jak nerada Bábi prohrává,“ dodala.

Bábi Zlopočasná opravdu příliš prohrávat neuměla. Podle jejího názoru byly prohry něco, co se může stát jen někomu jinému.

„To je to její ego,“ řekla Stařenka Oggová. „Každý jedno má. Ego. A ta? Ta má ego jako hrom. No, ale mít velké ego, to samozřejmě patří k tomu, když je někdo čarodějkou.“

„Ona je určitě rozhodnutá použít magii,“ řekla Magráta.

„Je to pokoušení Osudu, používat magii ve hře náhody,“ přikývla Stařenka Oggová. „Šidit — to je v pořádku. To je prakticky/gr. Tedy, víš jak to myslím, švindlovat může každý. Ale užívat magii — no, to je pokoušení Osudu.“

„Ne. Osud ne,“ řekla zachmuřeně Magráta.

Stařenka Oggová se otřásla.

„Pojďme,“ řekla Magráta. „Musíme jí v tom zabránit.“

„To je to její ego,“ pokývala znovu Stařenka bezmocně hlavou. „Strašná věc, tohleto velké ego.“

„Já mám,“ řekla Bábi opatrně, „tři obrázky takových těch jako králů a pak tři obrázky těch jako jedniček s písmenem A.“

Všichni tři muži se rozzářili a navzájem na sebe vesele pomrkávali.

„To je Trojnásobný mord!“ prohlásil ten, který Bábi přivedl ke stolu a který se jmenoval pan Frank.

„A to je dobrá karta, že?“ zeptala se nejistě Bábi.

„To znamená, milá paní, že jste zase vyhrála!“ Pan Frank k ní přistrčil hromádku drobných mincí.

„Božíčku,“ vydechla si šťastně Bábi. „To znamená, že už mám… kolik to vlastně je dohromady… skoro pět tolarů?“

„Já tomu prostě nerozumím,“ řekl pan Frank. „To musí být to zázračné štěstí začátečníka, co?“

„Jestli to takhle půjde dál,“ řekl jeden z jeho společníků, „budou z nás za chvilku žebráci.“

„Nakonec z nás stáhne kůži zaživa, haha,“ připojil třetí. „Haha.“

„Já si myslím, že bychom toho měli nechat, dokud je čas,“ řekl pan Frank. „Haha.“

„Haha.“

„Haha.“

„Počkejte, já bych ráda hrála ještě chvíli,“ rozhlédla se po nich Bábi dychtivě. „Právě tomu začínám rozumět.“

„No, ale je pravda, že by od vás bylo poctivé dát nám příležitost vyhrát alespoň něco nazpět, haha,“ řekl pan Frank. „Haha.“

„Haha.“

„Haha.“

„Haha. Co takhle zahrát si o půl tolaru? Haha?“

„No, já myslím, že dáma, které takhle přeje štěstí, by si mohla vsadit i celý tolar,“ řekl třetí muž.

„Haha!“

Bábi se podívala na hromádku drobných, které měla před sebou. Chvilku se tvářila nejistě a pak — to na ní všichni tři hráči snadno poznali — si uvědomila: Kolik můžu prohrát, když mi tak krásně jde karta?

„Ano!“ přikývla odhodlaně. „Vsázím tolar!“ Pak najednou zčervenala. „Ale že je to hrozně vzrušující, C0 říkáte!“

„To tedy ano,“ řekl pan Frank. Pak si přitáhl balíček karet.

Najednou se ozval ohlušující třeskot. Všichni tři muži užasle zírali směrem za bar, kde se z obrovského rámu řinul na podlahu proud střepů.

„Co se stalo?“

Bábi pana Franka počastovala starosvětsky milým úsměvem. Ani se neohlédla.

„Řekla bych, že tomu mladíkovi za barem musela vyklouznout z ruky ta sklenice, kterou právě leštil, a vletět rovnou do zrcadla. Doufám, že to nebude muset uhradit ze svého platu, chudák malý.“

Trojice mužů si vyměnila pohledy.

„Tak se do toho dejme,“ prohlásila dychtivě Bábi, já už mám svůj tolar připravený.“

Pan Frank si poněkud nervózně změřil prázdný rám za barem. Pak ale pokrčil rameny.

Jenže tenhle jeho pohyb zřejmě způsobil, že se mu někde něco uvolnilo. Ozvalo se tlumené kovové cvaknutí, jako když sklapne pastička na myši. Pan Frank zbledl a sevřel si levou rukou pravý rukáv. Bylo ale pozdě, protože mu z něj vyklouzlo malé kovové zařízení, samá pružina a zohýbaný kovový pásek, a dopadlo na zem. V důmyslných malých čelistech v něm vězelo pikové eso.

„Hopla,“ poznamenala Bábi.

Magráta nahlížela kulatým oknem do salonu.

„Co dělá teď?“ zasykla jí Stařenka do ucha.

„Znovu se tak přátelský usmívá,“ odpověděla Magráta.

Stařenka Oggová smutně potřásla hlavou. „Ego,“ povzdechla si.

Bábi Zlopočasná hrála karty tím způsobem, který by přivedl většinu hráčů v celém vesmíru k naprostému šílenství.

Držela karty ve svislé řadě v obou rukou, a to těsně před očima. Okraje karet vyčuhovaly jeden nad druhým sotva o několik milimetrů. Zírala na ně tak upřeně, jako by je vyzývala, jen ať si na ni něco dovolí. A během hry z nich spouštěla oči, jen když pozorovala, jak se rozdává.

Všechno jí trvalo strašlivě dlouho. A nikdy ani v nejmenším neriskovala.

Po pětadvaceti minutách prohrála jediný tolar a pan Frank se začal potit. Bábi už ho třikrát ochotně upozornila, že se spletl a asi nešťastnou náhodou rozdal některé karty zespoda balíčku, a pak si také barmanovi řekla o nové karty, protože „koukněte se, tahle má tady vzadu takové malé značky“.

Ale nejhorší ze všech byly ty její oči. Pan Frank dvakrát složil pěkný Trojnásobný mord jenom proto, aby zjistil, že ona nemá v ruce nic víc než mizerný Ukradený pytel. Potřetí si byl jistý, že už přesně ví, jak na ni, začal přisazovat a vběhl i se svou krásnou Jednobarevnou pětkou do čelistí Pětinásobného mordu, který ta baba musela budovat už od začátku kola. A pak — klouby obou zaťatých rukou mu zbělely — ta stará rachomejtle řekla: „Já jsem zase vyhrála? Se všemi těmi nízkými kartami? Hošku — že já mám ale štěstí!“

Při dalším kole si při prohlížení karet začala tiše pobrukovat. Za normálních okolností by jejich trojice něco takového jen přivítala. Ti, co si nervózně poklepávají na zuby, zvedají užasle obočí, mnou si rozpačitě uši nebo se spokojeně usmívají — to byly pro člověka, který se vyznal, peníze tak jisté, jako kdyby je už měl uložené v ponožce pod matrací. Jenže tahle dojemná babka byla čitelná jako kus černého uhlí. A to její pobrukování, to bylo… vemlouvavě neodbytné. Člověk brzo zjistil, že se po ní tu melodii pokouší opakovat. Trnuly po ní zuby. A vzápětí už jste jenom bezmocné pozorovali, jak vykládá mizernou Chycenou pětku vedle vašeho ještě ubožejšího Dvojitého mordu a říká: „Cože? To už jsem zase vyhrála?“

Pan Frank si zoufale snažil vzpomenout, jak se hrají karty bez toho důmyslného zařízení, které mu vypadlo z rukávu, velkého zrcadla a poznačených karet. A při pobrukování, které v něm budilo stejný pocit jako skřípění nehtu po okenní tabuli.

Zdálo se, že to ta baba pořád ještě hraje jen tak odhadem, ne že se to naučila.

O hodinu později vyhrávala čtyři tolary, a když v jedné chvíli prohlásila „jsem já to ale šťastná holka“, prokousl si pan Frank jazyk.

A pak dostal přímo do ruky Královský mord. Pravděpodobnost, že by někdo měl vyšší sestavu karet než Královský mord, prakticky neexistovala. Takovou kartu dostanete-jednou či dvakrát v životě.

Ona pasovala! Ta stará čarodějnice odhodila karty! Oželela jediný prašivý tolar, který měla v banku, a pustila hru!

Magráta znovu opatrně nahlédla do okna.

„Co se tam děje?“ strkala do ní Stařenka.

„Teď všichni vypadají hrozné rozzlobeně.“

Stařenka si sundala klobouk a vytáhla z něj dýmku. Zapálila si ji a sirku hodila obloukem přes palubu. „Aha. Tak to si bude pobrukovat, dej na mě. Umí si hrozně protivně pobrukovat, naše Esme, jé-jej!“ Stařenka vypadala spokojeně. „Už si začala třepat prstem v uchu?“

„Nic takového zatím nevidím.“

„Nikdo si nedovede čistit ucho tak jako Esme.“

Teď se baba začala rýpat v uchu!

Prováděla to velmi decentně, jako pravá dáma, a přitom si ta stará vykopávka jistě ani neuvědomovala, že něco takového dělá. Prostě a jednoduše si každou chvíli strčila malíček do ucha a zakvedlala s ním sem a tam. Vydávalo to zvuk, jako když křídujete malé kulečníkové tágo.

Bylo strašné, jak něco takového dokáže člověka odvést od těch správných myšlenek. Ke konci už byli všichni tři muži napůl šílení.

A ona zase vypadla ze hry! A jemu trvalo více než pět minut, než dal dohromady mizerný Dvojitý mord!

„Vzpomínám si,“ ozvala se po chvíli Stařenka Oggová, jak u nás byla Esme jednou na návštěvě. Bylo to tenkrát při oslavách korunovace krále Verence. Hráli jsme s dětmi Hoň souseda uličkou! o šestáky. Obvinila tenkrát Jasoňova nejmladšího, že švindluje, a ještě celý týden potom trucovala.“

„A švindloval?“

„To bych řekla, že jo!“ rozzářila se Stařenka pyšně. „Potíž s Esme je v tom, že ona neumí prohrávat. No, taky nikdy neměla příležitost se v tom pocvičit.“

„Lobsang Kol-Ike říká, že člověk občas musí prohrát, aby pak dosáhl vítězství,“ přikývla Magráta.

„To mi připadá jako pěkná pitomost,“ ušklíbla se Stařenka. „To je sen-buddhismus, co?“

„Ne. To jsou ti, co říkají, že člověk, který chce zvítězit, na to potřebuje mnoho peněz,“ zavrtěla hlavou Magráta.[21] „Ten však, kdo kráčí stezkou Škorpiona, ví, že jediný způsob, jak zvítězit, jest prohrát každý boj s výjimkou toho posledního. Používáš sílu nepřítele proti němu samotnému.“

„Cože? To ho jako třeba přinutíš, aby praštil sám sebe, nebo co?“ zavrtěla Stařenka nechápavě hlavou. „To je mi pěkný blábol.“

Magráta se zamračila.

„Co ty o tom víš?“ řekla s nezvyklou ostrostí.

„Cože?“

„No, abys věděla, já už toho mám dost!“ pokračovala Magráta. „Já se alespoň pokouším naučit něco nového! Já se nepotuluju sem a tam, nezastrašuju lidi a nejsem v jednom kuse nenaležená!“

Stařenka si vytáhla dýmku z úst.

„Já nejsem nenaložená,“ řekla mile.

„Já taky nemluvila o tobě!“

„Podívej, Esme byla vždycky tak trochu nenaložená,“ připustila Stařenka. „U ní je to prosté docela přirozené.“

„A opravdovou magii téměř neprovozuje. K čemu to je, když je někdo čarodějkou, a přitom magii vůbec nepoužívá? Proč třeba nepoužívá magii k tomu, aby pomáhala lidem?“

Stařenka na ni zamžourala obláčkem tabákového dýmu.

„Možná proto, že ví, jak dobrá v té magii je, řekla bych,“ odpověděla. „Podívej, já ji znám už strašně dlouho. Znala jsem celou jejich famílii. Všechny Zlopočasné byly v magii dobré, dokonce i někteří mužští. Mají v sobě dědičný dar magie. Jenže ono je to na druhou stranu tak trochu i prokletí. Víš… ona si myslí, že magií se lidem příliš pomoct nedá, alespoň ne správně. A je to pravda.“

„No ale k čemu to potom —?“

Stařenka si prohrábla hlavičku dýmky sirkou.

„Poslyš, matně si vzpomínám, že když tenkrát byla ve vaší vesnici ta epidemie,“ začala Stařenka zeširoka, „přišla tam Esme sama od sebe a pomáhala, kde mohla, co? Stála na nohou čtyřiadvacet hodin denně. Nepamatuju si, že by odmítla pomoct někomu, kdo byl nemocný nebo v nouzi a pomoc potřeboval. A taky vím, že to občas byly moc ošklivé případy, kterých by se většina lidí štítila. A vzpomeň si, jak to bylo, když tenkrát z hor přitáhl ten obrovský ošklivý troll, co bydlí pod Přelomenou horou. Sháněl pomoc, protože jeho žena se necítila dobře, všichni po něm házeli kamení a nadávali mu, a byla to zrovínka Esme, kdo se sebral, šel s ním a pomohl tomu dítěti na svět. Jo… a když pak starý Drátěnka Skokahup házel kamení po Esme, netrvalo dlouho a v noci mu něco tajemně rozšlapalo stodolu a všechny kůlny. Ona vždycky říká, že lidem kouzlama nepomůžeš, ale můžeš jim pomoct vlastním sádlem. To jako tím, že pro ně něco opravdu uděláš, tak to myslí.“

„No, já přece netvrdím, že je to nějaká protivná, nesnášenlivá ženská —“začala Magráta.

„Pch! Tak to já zas tedy ano! To bys musela ujít pěkný lán světa, abys našla protivnější ženskou, než je Esme,“ prohlásila rezolutně Stařenka Oggová, „a mně to můžeš věřit. Ona o sobě naprosto přesně ví, co je zač. Narodila se hodná a dobrá, a jí se to prostě nelíbí.“

Stařenka si vyklepala dýmku o lodní zábradlí a obrátila se zpět k oknu do salonu.

„Když chceš Esme porozumět, musíš pochopit jednu věc, děvče,“ pokračovala Stařenka. „Ona má nejen velké ego, ale taky dokonalou hlavologii a psycholologii. Jsem zatraceně ráda, že mě něco takového nepotkalo.“

Bábi už vyhrávala dvanáct tolarů. Jakákoliv jiná činnost v salonu utichla. Teď tady bylo slyšet jen tiché šplouchání lopatkového kola na zádi a hlášení hloubkoměřiče na přídi.

Bábi vyložila Trojnásobný mord a vyhrála dalších pět tolarů.

„Co myslíš tou ‚psycholologií‘?“ zeptala se Magráta. „To sis přečetla v nějaké knize?“

Stařenka jí nevěnovala pozornost.

„Teď dávej pozor, jak přitvrdí,“ řekla, když nahlédla oknem do salonu. „Když si odbyla ucho, začne si tiše, jen tak pro sebe, dělat takové to ‚c,c,c — c,c,c‘.

Tak to většinou znamená, že má za lubem něco ošklivého.“

Pan Frank zabubnoval prsty po stole, uvědomil si ke své hrůze, že to dělá, a aby zakryl svůj zmatek, nakoupil tři nové karty. Jak se zdálo, ta stará škatule si ničeho nevšimla.

Upřel oči do nové sestavy v ruce.

Odvážil se vsadit dva tolary a vyměnil si jednu kartu.

Znovu se opatrně podíval do karet.

Jaká je tady pravděpodobnost, že by člověk dostal Královský mord dvakrát v jediném dni?

Důležité je nezpanikařit.

„Já myslím,“ slyšel říkat sám sebe, „že bych si troufl přihodit dva další tolary.“

Rozhlédl se po svých společnících. Jeden po druhém poslušně složili karty.

„No, to tedy nevím,“ odpověděla mu Bábi, která očividně mluvila ke svým kartám. Znovu si vyčistila ucho. „C,c,c. Jakže tomu říkáte, když chcete přidat nějaké peníze, protože si myslíte, že máte dobrou kartu?“

„Říkáme tomu ‚zvednout‘,“ odpověděl jí pan Frank a klouby na rukou mu zbělely.

„No, tak já bych to tedy zvedla. O pět tolarů, asi.“

Panu Frankovi se pod stolem rozklepala kolena.

„Dorovnávám a zvyšuju o dalších deset tolarů!“ vyrazil ze sebe rychle.

„To bych si taky troufla,“ prohlásila Bábi s očima upřenýma do karet.

„Já přidám ještě dalších dvacet tolarů!“

„Já — “ zabreptala Bábi, která se najednou, jak se zdálo, cítila zaskočená náhlým obratem situace, „-já můžu přidat… skoro nové koště.“

Je pravda, že v tom okamžiku panu Frankovi zazvonil kdesi hluboko v podvědomí malý poplašný zvoneček, ale on už se přece plným tryskem hnal nezadržitelně k vítězství.

„Platí!“

Rozložil karty po stole.

Dav užasle vydechl.

Začal k sobě přitahovat bank.

Na zápěstí se mu sevřela šlachovitá Bábina ruka.

„Ještě jsem nevyložila svoje karty,“ řekla s koketním výrazem.

„To ani nemusíte,“ odsekl jí pan Frank. „Tuhle kartu těžko přebijete, madam.“

„Ale existuje ještě jedna vyšší karta, ne? Myslím, že se jmenuje Zamordovaný mordýř, já to alespoň slyšela.“

Zaváhal.

„Ale to… to byste musela mít postupku z devíti karet v jedné barvě,“ zahuhlal a ponořil pohled do nezbadatelných hlubin jejích očí.

Bábi se narovnala.

„Víte,“ řekla upjatě, já si myslela, že mám nějak moc těch černých lístečků. To je dobře, ne?“

Jediným pohybem rozprostřela karty po stole. Přihlížející dav tiše zahýkal údivem.

Pan Frank se divoce rozhlížel kolem.

„To bylo skvěle provedeno, madam,“ prohlásil jakýsi starší gentleman. Z davu se ozval nadšený aplaus. Dav byl velký a nevyzpytatelný.

„Ehm… tedy… to jistě,“ vypravil ze sebe pan Frank. „Ano… opravdu skvělá práce. Madam, jste opravdu velmi nadaná žačka, učíte se opravdu rychle, viďte?“

„Rychleji než vy. Dlužíte mi pětapadesát tolarů a koště,“ usmála se na něj Bábi s andělskou nevinností.

Když vyšla ze salonu, Magráta se Stařenkou už na ni čekaly.

„Tady máš svoje koště,“ vyštěkla, sotva prošla dveřmi. „A doufám, že máte zapakované věci, protože opouštíme loď.“

„Proč?“ nechápala Magráta.

„Protože, jen co se situace trochu uklidní, začnou nás hledat jistí muži.“

Poslušně za ní cupitaly do kajuty.

„Nepoužívala jste magii?“

„Ne.“

„A švindlovalas?“ Stařenka naklonila hlavu zvědavě ke straně.

„Ne, stačila mi hlavologie,“ odpověděla jí Bábi.

„Kde ses takhle naučila mastit karty?“ zeptala se Stařenka s obdivem.

Bábi se zastavila. Obě do ní zezadu narazily.

„Pamatuješ si, jak vloni v zimě onemocněla Babička Stěhovalová? Tenkrát na tom byla moc špatně, takže jsem u ní vysedávala celý měsíc noc co noc.“

„Jo, to pamatuju.“

„No, tak kdyby sis celý měsíc po nocích rozdávala Mordýřovu sudou s někým, kdo má u svého vnitřního zraku pohyblivou sítnici, taky by ses to naučila,“ uzavřela Bábi svůj výklad.

I měsíc tady byl blíž.

Zeměplošský měsíc putoval po nebi tak, že nad horami Beraní hlavy vedla jeho oběžná dráha mnohem výš než v krajích, kudy teď čarodějky cestovaly. Tady, o tolik blíž k Okraji, byl také mnohem větší. A oranžovější.

„Vypadá jako dýně,“ řekla Stařenka Oggová.

„Měla jsem dojem,“ ozvala se nesměle Magráta, „že jsme se dohodly, že už o dýních nepadne ani slovo.“

„Jo, jenže jsme neměly žádnou večeři,“ postěžovala si Stařenka.

Bylo tady ještě něco jiného. S výjimkou několika dnů uprostřed opravdu vydařeného léta nebyly čarodějky zvyklé na teplé noci. Připadalo jim to tak nějak nesprávné, klouzat pod obrovským oranžovým měsícem a nad temným pralesem, který cvrkotal, bzučel a hemžil se myriádami hmyzu.

„Teď už musíme být pěkný kus cesty od řeky,“ nadhodila Magráta. „Nemohly bychom přistát, Bábi? Tady už nás nikdo hledat nebude.“

Bábi Zlopočasná zapátrala pohledem v šeru pod nimi. Řeka se v téhle části klikatila v hustých lesklých meandrech, takže na to, aby její tok urazil deset kilometrů, musela voda protéct korytem dlouhým třicet. Zem mezi záhyby řeky byla pokryta pestrobarevnou směsicí travnatých pahorků a lesa. Ta vzdálená záře daleko k Okraji, to už mohla být sama Genova.

„Celonoční jízda na koštěti může přinést bolest nejen srdci kočovníka,“ zafilozofovala si Stařenka.

„No, tak tedy dobrá,“ povolila Bábi.

„Támhle je nějaké městečko,“ ukázala Magráta, „a taky zámek.“

„No to snad ne… další domácí ne!“

„Je to docela pěkný malý zámeček,“ pokračovala Magráta. „Co kdybychom tam jen tak zaskočily? Už mám hostinců plné zuby.“

Bábi upřela pohled k zámečku. Viděla potmě jako kočka.

„Jseš si jistá, že je to opravdu zámeček?“

„Vidím věže, cimbuří a tak dál,“ trvala na svém Magráta. „Samozřejmě je to zámek.“

„Hmm. Já tam vidím ještě jiné věci než věže a cimbuří,“ zavrtěla hlavou Bábi. „Myslím, že bychom se tam měly opravdu podívat, Gyto.“

Ve spícím zámku panovalo nekonečné a hluboké ticho, rušené jen jednou ročně v čase, kdy z pichlavých větví opadávaly okvětní plátky planých růží a s tichým šuměním se snášely k zemi. Občas se v hustém růžovém houští objevili nějací ptáci a rozhodli se, že si v bezpečí ostnatého porostu, který teď vyplňoval trůnní sál od podlahy ke stropu, postaví pohodlné hnízdo. Moc daleko se ovšem se stavbou nedostali, protože i oni v krátké době usínali. Museli byste mít výjimečně dokonalý sluch, abyste ještě kromě těchto zvuků zachytili tichý růst výhonků a pukáni růžových poupat.

Tak to bylo celých deset let. Za celou dobu se v zámku ani kolem něj neozval jediný —

„Hej, vy tam, otevřete!“

„Bony fidy plochoběžníkos šarže guten bidlos!“

— jediný zvuk, který by —

„Pojď sem, Magráto, a zvedni mě tuhle. Dobře. Ještě chlup a…“

Ozvalo se zařinčení rozbíjeného skla.

„Vy jste jim rozbily okno!“

— jediný zvuk, který by porušil —

„Budete jim muset říct, že to zaplatíte, víte to?“

Brána zámku se pomalu otevřela a z ní na obě čarodějky vykoukla tvář Stařenky Oggové, která si z vlasů vybírala trny a bodláky.

„Je to tam pěkně zadělané,“ řekla znechuceně. „Všude po domě spí lidi, jsou celí zaprášení a samá pavučina. Měla jsi pravdu, Esme. Tohle smrdí magií.“

Čarodějky se prodíraly zarostlými prostorami zámku. Koberce pokrýval prach a návěje suchého listí. Mladé sykomory podnikly odvážný pokus o dobytí nádvoří. Všechny zdi byly porostlé břečťanem, psím vínem a dalšími popínavkami.

Bábi Zlopočasná chytila za límec jednoho ze strážných a postavila ho na nohy. Z oblečení mu v oblacích opadával prach.

„Vzbuď se!“ přikázala mu.

„Fzhtf,“ zabručel voják a sesul se do své původní polohy.

„A takhle to vypadá všude,“ oznámila jim Magráta, brodící se zpět hustým porostem kapradí, který se táhl směrem ke kuchyni. „Všude tam spí kuchaři a kuchtíci a v hrncích není nic než plíseň! Ve spíži na podlaze dokonce chrápe několik myší!“

„Hmm,“ zamyslela se Bábi. „Za tím vším bude kolovrátek, dejte na mě.“

„Myslíš, že je to práce Černé Alissy?“ nadhodila Stařenka Oggová.

„Skoro to tak vypadá,“ přikývla Bábi Zlopočasná. Pak dodala tiše: „Nebo někoho, jako byla ona.“

„Řeknu vám, to byla čarodějka, která znala moc příběhů,“ řekla Stařenka. „Byla zvyklá pohybovat se alespoň ve třech takových příbězích najednou. Říkalo se o ní, že to byla největší čarodějka, jaká kdy žila — ne že by byla zlá, ale tak mocná, že už v tom občas ani nebyl žádný rozdíl. Když přišlo na to zaklít palác na sto roků do spánku nebo začarovat princeznu, takže spřádala slámu na Zlotu[22], nedokázal to nikdo lépe než Černá Alissa.

Já ji jednou potkala,“ vyprávěla Stařenka, když trojice stoupala na vrchol hlavní zámecké věže po kamenném schodišti, jež bylo jediným vodopádem stínomilných skalniček. „To bylo, ještě když jsem byla docela mladé děvče a vzala mě k ní s sebou stará Deliria Trumpánová. Jenže v té době už byla pěkně… výstřední. Perníkové domky a takové šílenosti.“ Mluvila smutně, jak lidé mluví o starším příbuzném, který už to dopracoval tak daleko, že si téměř pravidelně obléká spodní prádlo přes šaty.

„Takže to muselo být nějakou dobu předtím, než ji ty dvě děti zavřely do její vlastní pece na chleba?“ zajímala se Magráta a při tom se snažila uvolnit si rukáv, který se jí zachytil na šípkovém trní.

„To víš. To byla smutná věc. Musím říct, že ona ve skutečností lidi nejedla,“ pokračovala Stařenka. Alespoň ne často. Tedy, jak bych vám to… nějaké řeči jsem zaslechla, jenže víte, jak to chodí…“

„A přesně tak se to stane skoro pokaždé,“ vmísila se do Stařenčina monologu Bábi. „Jak se jednou s příběhy nějak víc zapleteš, zmatou tě a začnou tě vláčet s sebou. Pak už přestaneš rozlišovat, co je příběh a co skutečnost. A nakonec tě pohltí. A přitom nejsou skutečné. Já věci, které nejsou skutečné, nemám ráda.“

Otevřela dveře na vrcholu schodiště. „Aha. Pokojík,“ ušklíbla se kysele. „Ještě to mohla být zahradní besídka.“

„Je neuvěřitelné, jak rychle všechno to křoví roste,“ rozhlížela se Magráta.

„To je součást časového zaklínadla,“ vysvětlila jí Bábi. „Aha, támhle je. Já věděla, že ji tady někde najdeme.“

U jedné stěny stálo lůžko a na něm ležela postava, která se téměř ztrácela v loubí planých růží.

„A támhle je kolovrátek,“ oznámila Stařenka a ukázala na neurčitý tvar obrostlý hustým břečťanem.

„Nesahej na něj!“ upozornila ji Bábi. „Žádný strach, chytím ho za šlapadlo a vyhodím z okna.“

„Jak tohle všechno víte?“ vyptávala se užaslá Magráta.

„Protože to je stará lidová pohádka,“ odpověděla jí Stařenka. „Už se to stalo bůhví kolikrát.“

Bábi Zlopočasná a Magráta se sklonily nad spící postavou asi třináctileté dívenky, která byla pokryta prachem a stříbřitým pylem růží.

„Není krásná?“ vydechla Magráta, přející a nesobecká jako vždy.

Od okna k nim dolehlo zachřestění kolovrátku, který se roztříštil hluboko na dlažbě nádvoří. Pak se Stařenka Oggová vrátila a oprašovala si ruce.

„Už jsem to zažila kolikrát,“ prohlásila klidně.

„Tak to sis vymyslela,“ odkázala ji Bábi do patřičných mezí.

„No dobrá,“ nedala se vyvést z míry Stařenka, „tak teda jednou, no. Ale slyšela jsem o tom kolikrát. To každý, je to lidová pověst, přesně jak jsem řekla. Každý o tom slyšel a většinou se to stalo ve vesnici bratrancova kamaráda —“

„Protože to tak opravdu bývá,“ řekla Bábi Zlopočasná.

Bábi vzala spící děvče za zápěstí.

„Ona spí, protože by jinak už brzo dostala — “

Bábi se k ní obrátila.

„Já vím, vím. Vím to, rozumíš? Vím to zrovna tak dobře jako ty. Nebo si snad myslíš, že to nevím?“ Sklonila se nad nehybnou rukou. „Tak tady máte to svoje kmotřičkování a sudičkovství,“ promluvila spíš pro sebe. „Pořád se někomu plést do života, pořád ho kontrolovat a usměrňovat. Pch! Někdo se píchnul o otrávenou jehlu? Tak šup! Všichni ostatní na sto let spát! Jen si s tím nelámat hlavu, provedeme to co nejjednodušeji. A všechno kvůli té jediné krátké chvilce. A trošce krve. Jako kdyby to byl konec světa.“ Najednou se odmlčela. Stařenka jí stála za zády a Bábi jí v žádném případě nemohla vidět do tváře. „Gyto?“

„Copak, Esme?“ zapředla Stařenka Oggová nevinně.

„Já cítím, že se ušklíbáš. Ty tvoje nápady. Že ti to v tvém věku nepřijde hloupé. Chtělo by to aspoň za šesták psycholologie.“

Bábi zavřela oči a zamumlala několik slov.

„Neměla bych použít svou hůlku?“ zeptala se váhavě Magráta.

„To se neodvažuj,“ zarazila ji Bábi a vrátila se ke svému mumlám.

Stařenka přikývla. „Už se jí očividně vrací barva do tváří,“ řekla.

O pár minut později dívenka otevřela oči a upřela nic nechápající pohled do tváře Bábi Zlopočasné.

„Je čas vstávat,“ oznámila jí Bábi nezvykle příjemným hlasem, „nebo mineš tu nejpěknější část druhých deseti let svého života.“

Děvče se pokusilo zaostřit na Stařenku, pak na Magrátu, ale nakonec se vrátilo pohledem k Bábi Zlopočasné.

„Vy?“ řeklo.

Bábi tázavě zvedla obočí a podívala se na své dvě společnice.

„Já?“

„Vy… vy jste ještě tady?“

„Ještě?“ nechápala Bábi. „Já tady, slečinko, v životě nebyla.“

„Ale…“ dívce se objevil na tváři zmatený výraz. A s příměsí strachu, jak si Magráta všimla.

„No, já se tak ráno občas taky cítím, drahoušku,“ usmála se na dívku Stařenka Oggová, natáhla se a uklidňujícím gestem ji poplácala po hřbetě ruky. „Nikdy nejsem tak docela při sobě, dokud si nedám první hrnek čaje. Tady jim to ovšem bude chvilku trvat, než vyhážou z konvic myší hnízda a — Esme?“

Bábi upírala zrak na jakýsi prachem pokrytý předmět na stěně.

„Plést se do věcí.:.“ zašeptala.

„Co se děje, Esme?“

Bábi Zlopočasná přešla rázným krokem pokoj, přistoupila k protější zdi a otřela prach z velkého zrcadla v ozdobném rámu.

„Hmm!“ zabručela a otočila se do místnosti. „No, my vyrazíme,“ řekla.

„Jenže já si myslela, že si tady odpočineme. Vždyť už pomalu svítá,“ vzpírala se Mágráta.

„Nemá cenu zdržovat se až do chvíle, kdy se nás rozhodnou přivítat,“ hodila přes rameno Bábi, která už vycházela z místnosti.

„Ale vždyť jsme zatím neměly ani…“ začala Mágráta. Pak se podívala na zrcadlo. Bylo velké, oválné a mělo široký zlacený rám. Vypadalo naprosto normálně. Magrátě se zdálo nepravděpodobné, že by Bábi Zlopočasnou znepokojil její vlastní odraz.

„To má zase jednu z těch svých nálad,“ utěšovala ji Stařenka Oggová. „Tak pojď. Nemá cenu tady zůstávat.“ Pohladila zmatenou princezničku po hlavě. „Tak čágo, slečinko, a pozdravujte vlaštovky. Pár týdnů s koštětem a sekerou, a bude to tady kolem vypadat jako nové.“

„Tvářila se, jako kdyby Bábi poznala,“ vrtěla hlavou Mágráta, když následovaly vzpřímenou postavu Bábi Zlopočasné dolů po schodech.

„No, my přece víme, že to není možné, že?“ odpověděla jí Stařenka. „Esme v tomhle kraji v životě nebyla.“

„Mně jenom není jasné, proč musíme najednou tak rychle odsud,“ vzpouzela se Mágráta. „Čekala bych, že všichni budou veselí a vděční, protože jsme zlomily tu kletbu a tak.“

Pomalu se začaly probouzet i další části paláce.

Tři čarodějky proklusaly kolem strážných, kteří si v úžasu prohlíželi své pavučinami pokryté uniformy a husté křoví obrůstající jejich stanoviště. Když procházely zarostlým nádvořím, vypotácel se z jedněch dveří postarší muž ve vybledlém plášti lemovaném žužmelínem a opřel se o rám, aby se rozhlédl. Pak spatřil zrychlující postavu Bábi Zlopočasné.

„Vy?“ vykřikl. „Stráže!“

Stařenka Oggová neváhala. Chytla Magrátu za loket a pustila se do běhu, takže u palácové brány už doháněla Bábi Zlopočasnou. Ze strážnice se vypotácel jeden z vojáků, který zřejmě býval po ránu svěžejší než jeho kolegové, a pokusil se jim přehradit cestu násadou své píky, ale Bábi se o násadu prostě opřela a otočila chudáka o devadesát stupňů.

Pak byly venku a pádily ke košťatům, opřeným ležérně o příhodný strom před zámkem. Bábi sebrala to svoje, aniž zpomalila, a ono pro jednou výjimečně nastartovalo téměř na první pokus.

Kolem Bábina klobouku proletěl šíp a zabodl se nedaleko do silné větve.

„Tak takhle si já vděčnost nepředstavuju,“ stěžovala si Mágráta, když se košťata vznesla nad koruny stromů.

„Spousta lidí se chová dost zmateně, když se tak najednou probudí,“ odpověděla jí klidně Stařenka.

„Všichni si tam mysleli, že Bábi znají,“ přemýšlela nahlas Mágráta.

Bábino koště se ve větru zakývalo.

„Jenže to není pravda!“ vykřikla Bábi. „Nikdy v životě mě neviděli, je to jasné?“

Chvíli letěly v zaraženém tichu.

Pak se ozvala Mágráta, která měla podle Stařenky vzácný dar zcela bezelstně vstupovat na nebezpečnou půdu, a prohlásila: „Zajímalo by mě, jestli bylo správné, co jsme udělaly. Řekla bych, že to byl spíš úkol pro nějakého krásného prince.“

„Pch!“ odfoukla si popuzeně Bábi, která letěla kousek před nimi. „A k čemu by to bylo? Podle toho, jak si proseká cestu křovím, se tak asi pozná, jaký z něj bude manžel, co? Tak může vážně myslet jen kmotřička sudička, nikdo jiný! Chodit sem a tam a vnucovat lidem dobré konce, ať už o ně stojí nebo ne. Moc fajn!“

„No ale na dobrých koncích přece není nic špatného,“ odporovala jí se zápalem Magráta.

„Poslyš, šťastný konec je dobrá věc, když se ukáže, že je opravdu šťastný,“ odpověděla jí Bábi a rozhlížela se po obloze. „Jenže to za lidi nikdy nevyřešíš, ty jim ten šťastný konec jednoduše přičarovat nemůžeš, protože to nejde. Je snad jediný způsob, jak bys lidem mohla zajistit, aby celé jejich manželství bylo šťastné. Ve chvíli, kdy oba řeknou ‚ano, beru‘, bys jim musela useknout hlavy, rozumíš? Štěstí… šťastný konec je něco, co se nedá vyčarovat…“

Bábi Zlopočasná upřela oči ke vzdálenému městu.

„Jediné, co vyčarovat můžeš,“ dodala,,je konec.“

Najedly se na lesní mýtině. Daly si opékanou dýni. Vytáhly i trpasličí chleba a podrobily ho důkladnému průzkumu. Jenže trpasličí chleba — to je opravdový zázrak… Ještě nikdy nikdo nebyl hladový, když se mohl vyhnout nějakému trpasličímu chlebu. Stačilo se na něj chvilku dívat a okamžitě vás napadla celá řada věcí, které by byly k jídlu vhodnější. Vaše boty, například. Nějaký ten balvan. Syrová ovce. Vlastní noha.

Pak se pokusily chvilku si zdřímnout. Alespoň Stařenka s Magrátou. Jenže dopadlo to nakonec tak, že jen tak ležely a poslouchaly, jak si Bábi Zlopočasná popuzeně mumlá sama pro sebe. Ještě nikdy ji neviděly tak rozrušenou.

Po nějakém čase Stařenka navrhla, aby se kousek prošly. Je krásný den, řekla. Tohle je zajímavý kus lesa, tvrdila, se spoustou vzácných bylin, na které by se každá čarodějka ráda podívala. Každému udělá dobře, mínila, když se projde v takovém krásném ránu na sluníčku. Lidi to uklidňuje a vylepšuje jim to náladu.

Les byl opravdu překrásný. Po nějaké té půlhodince byla dokonce i Bábi Zlopočasná ochotná připustit, že v jistém slova smyslu tenhle les není tak docela cizozemský a kýčovitý. Magráta občas odbíhala z pěšiny a trhala byliny. Stařenka dokonce přezpívala několik veršů známé písně „Hole mágů, to nejsou přeludy, bývají na konci zdobeny žaludy“ a její dvě společnice se zmohly jen na velmi vlažné protesty.

Jenže tady ptrfád něco nebylo v pořádku. Stařenka Oggová i Magráta cítily, že mezi nimi a Bábi Zlopočasnou vyrostla jakási neviditelná stěna, něco nevyřčeného a důležitého, co před nimi Bábi skrývá. Čarodějky před sebou obvykle žádná tajemství nemívají, třeba už jen kvůli tomu, že většina z nich je tak zvědavých a neodbytných, že před sebou ani žádná tajemství mít nemohou. Tohle jim dělalo starosti.

Pak se pěšina ostře stočila kolem skupiny starých rozložitých dubů a tam čarodějky potkaly malou holčičku v červeném pláštíku a červené čepičce.

Poskakovala vesele středem pěšinky a prozpěvovala si písničku, která byla mnohem jednodušší a podstatně slušnější než kterákoliv píseň z repertoáru Stařenky Oggové. Čarodějek si všimla teprve ve chvíli, kdy do nich téměř narazila. Zastavila se a po tvářičce se jí rozlil bezelstný úsměv.

„Dobrý den, stařenky,“ pozdravila.

„Ehm,“ odkašlala si Magráta.

Bábi Zlopočasná se k děvčátku sklonila.

„A copak tady v tom hlubokém lese děláme tak sama, mladá dámo?“

„Nesu tady ten košíček dobrot své babičce,“ odpovědělo děvčátko.

Bábi se narovnala a v očích se jí objevil nepřítomný pohled.

„Esme,“ obrátila se k ní Stařenka s naléhavostí v hlase.

„Já vím, já vím,“ přikývla Bábi.

Magráta se sehnula k holčičce s idiotským výrazem, který používá většina těch dospělých, kteří si chtějí získat náklonnost dětí. A právě oni u dětí nemají ani takovou šanci jako prašivý pes. „Hm. Pověz mi, děvčátko… neřekla ti náhodou maminka, aby sis dávala pozor na zlého vlka, který by se mohl potulovat tady někde kolem?“

„Ano, řekla,“ přikývla dívenka.

„A tvoje babička…“ přidala se Stařenka Oggová, „zkusila bych hádat, že je v poslední době tak trochu připoutaná na lůžko, že?“

„Proto jí taky nesu tady ten košíček s jídlem —“ začalo vysvětlovat dítě.

„Hned jsem si to myslela.“

„Vy znáte moji babičku?“ zeptala se holčička.

„Á-a,“ přikývla Bábi Zlopočasná. „Tak trochu.“

„Přesně to samé se stalo ve Skundském pralese, když jsem byla malá holka,“ řekla Stařenka Oggová tiše. „Nenašli pak ani bab —“

„A kde má tvoje babička svoji chaloupku, děvčátko?“ přerušila Bábi Zlopočasná Stařenku hlasitě a při tom ji dloubla loktem do žeber.

Holčička ukázala na vedlejší pěšinu, která mizela v lese.

„Vy ale nejste zlá čarodějnice, že ne?“ vykulila na Bábi oči.

Stařenka Oggová se rozkašlala.

„Já? To víš, že ne. My jsme — my jsme —“ začala Bábi.

„Víly,“ řekla Magráta.

Bábi Zlopočasná vyděšeně zalapala po dechu. Takové vysvětlení by ji ani v duchu nenapadlo.

„Maminka mě totiž varovala i před zlými čarodějnicemi,“ řeklo dítě a vrhlo na Magrátu pohled plný podezření. „Jaké jste víly?“

„Ehm. No, květinové?“ zaváhala Magráta. „Podívej, tady mám kouzelnou hůlku —“

„Jaké květinové?“

„Cože?“

„Od jakých květin jste vily?“

„No,“ začala Magráta, „dobrá, já jsem… víla Tulipána a tohle je…“ pokračovala nejistě Magráta a pečlivě se při tom vyhýbala Bábinu pohledu, „víla… Sedmikráska… a tohle je…“

„Víla Ježková,“ představila se Stařenka Oggová bez zaváhání.

Tohle rozšíření vílího panteonu děvčátko podrobilo bližšímu zkoumání.

„Nemůžeš být víla Ježková,“ řeklo dítě, které chvíli intenzivně přemýšlelo. „Ježek není květina.“

„Jak to víš?“

„Protože má bodliny.“

„To má i cesmína. A bodlák.“

„Hm.“

„A já mám kouzelnou hůlku,“ vnucovala se dítěti Magráta. Teprve teď si troufla podívat se na vílu Sedmikrásku.

„No, my teď půjdeme napřed,“ řekla Bábi Zlopočasná. „Ty tady zatím hezky počkej s vílou… Tulipánou…, nebo jak to říkala, a my se podíváme, jestli je tvoje babička v pořádku. V pořádku?“

„Vsadila bych se, že to vůbec není pravá kouzelná hůlka,“ řeklo děvčátko, které si Bábi přestalo všímat a obrátilo se k Magrátě s neselhávající dětskou schopností najít v sebelepší dospělácké konstrukci ten nejslabší článek. „Vsadím se, že to nedokáže věci proměnit v jiné věci.“

„No, víš —“ začala Magráta.

„Vsadím se“ nedala se zastavit holčička, „vsadím se, že nedokážeš támhleten pařez proměnit třeba… třeba… v dýnil Hihihi, vsadila bych se, o co chceš, že to nedokážeš. Vsadím se s tebou o trilion tolarů, že ten pařez nedokážeš proměnit v dýni!“

„No vidím, že vy dvě spolu budete skvěle vycházet,“ řekla víla Ježková. „Budeme zpátky co by dup.“

Dvě košťata prolétala nízko nad lesní pěšinou.

„Může to být jen taková shoda okolností,“ nadhodila Stařenka Oggová.

„Ale není,“ zavrtěla hlavou Bábi. „Vždyť to dítě mělo na sobě dokonce i tu červenou čepici!“

„Já taky měla červenou čepici, když mi bylo patnáct,“ upozornila ji Stařenka.

„Možná, jenže tvoje babička žila ve vedlejším domě. Když jsi k ní šla na návštěvu, nemusela ses bát vlků.“

„Jo, akorát starýho Žumpála, co ho měla v podnájmu.“

„Jenže to byla jen náhoda.“

Mezi stromy před nimi se objevily namodralé obláčky dýmu. Z lesa na jedné strany pěšiny se k čarodějkám donesly zvuky seker, pil a padajících stromů.

„Dřevorubci!“ řekla Stařenka. „Tak to je úplně v pořádku, když jsou tady dřevorubci! Jeden z nich v poslední chvíli přiběhne a —“

„To se jen tak vykládá těm dětem,“ zavrtěla hlavou Bábi, když pokračovaly v letu. „A babce stejně nepomůže, pamatuješ? Ta už bude sežranál“

„Tuhle pohádku jsem vždycky nenáviděla,“ řekla Stařenka. „Nikdo se v ní nikdy nestaral, co se stane s tou chudinkou bezbrannou stařenkou.“

Pěšina náhle vyústila na nevelkou paseku. Nejdříve zahlédly ubohou zeleninovou zahrádku, utlačovanou jehličnatými stromy skoro ze všech stran, ve které bojovalo několik zažloutlých natí alespoň o malý kousek místa na slunci. Ta věc uprostřed zahrady musel být zanedbaný domek, protože tak mizerně by člověk nepostavil ani seník.

Seskočily z košťat, nechaly je vznášet se ve stínu nedalekého houští a zabušily na dveře chalupy.

„Taky už můžeme jít pozdě,“ řekla Stařenka. „Vlk už tady může —“

Po chvilce se zevnitř domku ozvaly šouravé kroky a dveře se maličko pootevřely. V šeru uvnitř se zalesklo oko plné podezření.

„Ano?“ ozval se ze šera slabý a roztřesený hlas.

„Vy jste babička?“ dotazovala se Bábi Zlopočasná.

„A vy jste výběrčí daní, drahoušku?“

„Ne, madam, my jme —“

„— víly,“ dopověděla rychle víla Ježková.

„Já ale neotevírám lidem, které neznám, drahoušku,“ řekl hlas a pak v něm zazněl maličko nedůtklivý tón. „Zvláště ne takovým, kteří po sobě ani neumyjí nádobí, když jim na zápraží nechám misku skoro čerstvého mléka.“

„Rády bychom si s vámi chvilku promluvily,“ řekla víla Sedmikráska.

„Ano? A máte něco, čím byste se mi mohly prokázat, drahoušku?“

„Já vím, že jsme u té správné babičky,“ řekla víla Ježková. „Je tady rodinná podoba. Má velké uši.“

„Nech toho,“ štěkla na ni víla Sedmikráska. „To není ona, co má velké uši. Teprve vlk bude mít velké uši. V tom je celý ten vtip. Copak opravdu nikdy nedáváš pozor?“

Babička jejich při sledovala s neobyčejným zájmem. Celý život věřila na víly a teď je poprvé skutečně viděla na vlastní oči. Byl to pro ni zážitek. Bábi Zlopočasná si všimla jejího užaslého výrazu.

„Řeknu vám to takhle, madam,“ prohlásila až despoticky úředním tónem. „Jak by se vám líbilo, kdyby vás zaživa sežral vlk?“

„Myslím si, že něco takového by se mi vůbec nelíbilo, drahoušku, ani trošku,“ odpověděla babička škvírou ve dveřích.

„Jediná další možnost jsme my,“ dala jí to Bábi naplno.

„A božíčku! Víte to jistě?“

„Naše čestné vílí slovo,“ ujistila ji víla Ježková.

„No. Skutečně? Tak dobrá. Můžete dovnitř. Ale žádné z těch vašich triků. A nezapomeňte po sobě umýt nádobí. Jo, nemáte s sebou náhodou džbán zlata, co?“

„To snad skřítci, ne?“

„Houby, ti žijou v horách. Ona myslí gobliny.“ „Nebuď směšná. Gobliny najdeš akorát pod mosty a v jeskyních.“

„To jsou přeci trollové. Trolly zná každý.“ „No, my prostě žádné zlato nemáme.“ „Hm,“ zasmušila se babička. „Mohla jsem si to hned myslet.“

Magráta si o sobě ráda myslela, že to s dětmi umí, i když neustále v duchu přemítala, jestli je to pravda. Neměla je nijak zvlášť v lásce a to jí taky dělalo starosti. Stařenka Oggová to s dětmi uměla dokonale tak nějak sama od sebe, i když její systém spočíval hlavně v tom, že jim střídavě a naprosto nesystematicky dávala jednou pytlík sladkostí a jindy zase tučný záhlavec, zatímco Bábi Zlopočasná je většinu času ignorovala. Kupodivu to zabíralo skoro stejně dobře jako metoda Stařenčina. Zatímco Magráta se starala. Zdálo se jí, že je to nespravedlivé. „Vsadím se s tebou o milión trilionů triliónů tolarů, že nedokážeš na dýni proměnit támhleto křovíčko,“ řeklo dítě.

„Ale vždyť jsi sama viděla, že všechno ostatní se v dýně proměnilo,“ snažila se holčičku usměrnit Magráta.

„Ta hůlka nakonec určitě přestane fungovat,“ odpovědělo jí dítě s neochvějnou logikou.

Magráta se bezmocně podívala na hůlku. Už zkusila všechno — přála si věci jen tak v duchu, neslyšně vyslovovala rty, mluvila šeptem, nahlas, křičela a ve chvíli, kdy si byla jistá, že jsou obě starší čarodějky z doslechu, dokonce udeřila hůlkou do kamene a zařvala na ni vztekle „cokoliv jen ne dýni!“.

„Ty to asi pořádně neumíš, žejo?“ konstatovalo dítě.

„Pověz mi jednu věc,“ obrátila se Magráta k holčičce. „Řekla jsi nám, že tvoje maminka věděla, že se tady v lese potuluje zlý vlk, je to tak?“

„Jo, to je pravda.“

„A přesto tě poslala samotnou, abys odnesla tady ty pamlsky své babičce?“

„No. Proč?“

„Jen tak. Přemýšlela jsem o tom. A dlužíš mi milión trilionů triliónů squiliónů tolarů.“

Mezi babičkami vládne jisté tajemné a nepostižitelné společenství, které by se snad dalo vzdáleně přirovnat ke spolku zednářů nebo karbonářu. Má ještě navíc tu výhodu, že když vstupujete do tohohle spolku, nikdo vás nenutí, abyste stáli na jedné noze a recitovali při tom strašlivé sliby a přísahy. Jakmile se Stařenka Oggová ocitla uvnitř domku a postavila na oheň konvici s vodou, cítila se jako doma. Silver se rozvalil u krbu, kde hořel malý oheň, a v klidu usnul, zatímco se čarodějky pokoušely babičce vysvětlit, o co tady jde.

„No ale já si vůbec nedokážu představit, jak by se sem mohl nějaký vlk dostat, drahoušku,“ vrtěla babička laskavě hlavou. „Víte, co myslím? Vždyť jsou to vlci. Neumějí otevřít dveře.“

Bábi Zlopočasná odtáhla potrhanou záclonku a vyhlédla na paseku.

„My víme,“ přikývla krátce.

Stařenka Oggová hodila bradou k malé posteli ve výklenku zdi vedle krbu.

„Tam obvykle spáváte?“

„Když se špatně cítím, drahoušku. Jinak spávám nahoře v mansardě.“

„Na vašem místě bych se tam teď šla na chvilku natáhnout. A vzala byste s sebou mého kocoura, prosím? Byla bych nerada, aby se nám pletl do cesty.“

„A teď přijde ta chvíle, kdy mi za misku mléka poklidíte celý dům, vyperete všechno prádlo a uvaříte něco strašně dobrého?“ rozzářila se babička dychtivě.

„No, i to se může stát. Jeden nikdy neví.“

„Stejně je to legrace, drahoušku. Já si vás představovala menší a taky —“

„To je tím, že jsme pořád venku, na čerstvém vzduchu,“ odbyla ji Stařenka. „Tak a teď už běžte.“

Zůstaly dole samy dvě. Bábi Zlopočasná se rozhlédla po malém pokoji podobném jeskyni. Prkna podlahy už byla na poloviční cestě do říše kompostů. Závoje pavučin na stropě se černaly sazemi z krbu.

Možná že by se v takovém domě dalo začít s velkým úklidem, kdyby člověk vzal do ruky krumpáč a lopatu, ale mnohem lepší by byla krabička sirek.

„Je to vážně legrace,“ prohlásila Stařenka, když stará paní pomalu a těžce vysupěla po rozvrzaných schodech nahoru. „Je mladší než já, věřila bys? Jenže já cvičím.“

i,Ty? Ty jsi v životě necvičila,“ zarazila ji Bábi Zlopočasná přes rameno, protože oknem neustále pozorovala křoví lemující mýtinu. „V životě jsi nedělala nic, co bys nechtěla.“

„No vždyť to povídám,“ pobrukovala si Stařenka šťastně. „Koukni, Esme, já si pořád myslím, že by to mohla být jenom —“

„Není! Cítím ten příběh. Někdo se prostě stará o to, aby se tady v okolí tyhle příběhy odehrávaly. Vím to.“

„A víš taky kdo, viď, Esme?“ nadhodila Stařenka s vědoucím výrazem.

Viděla, jak se Bábi najednou v náhlém zmatku rozhlédla po zašlých stěnách místnosti.

„Řekla bych, že je moc chudá na to, aby si mohla dovolit zrcadlo,“ pokračovala zdánlivě nesouvisle Stařenka. „Já nejsem slepá, Esme. Vím, že zrcadla a kmotřičky sudičky patří k sobě. Tak co se děje?“ „Zatím bych o tom nerada mluvila. Mohla bych se mýlit a nechci ze sebe udělat hlupáka. Dokud nebudu vědět — pozor, támhle se něco objevilo!“ Stařenka Oggová přitiskla nos na špinavé okno. „Já nic nevidím.“

„V tom křoví se něco hýbe. Vlez do postele.“ „Já? Já myslela, že do postele vlezeš ty?“ „Nechápu, jak sis mohla něco takového myslet.“ „No jo, když o tom tak přemýšlím, tak ani já nechápu, jak jsem si to mohla myslet,“ prohlásila Stařenka odevzdaně. Sloupky v hlavě i nohách postele byly ozdobeny dřevěnými koulemi. Na jedné z nich visel velký čepec, který Stařenka sebrala, a když si ho nasadila a uvázala, vlezla pod přikrývku. „Poslyš, ta matrace je vycpaná slámou!“ „Myslím, že na ní nebudeš muset ležet dlouho.“ „Píchá! A mám pocit, že se v ní něco hýbe!“ Něco narazilo na dveře domku. Čarodějky ztichly. Pak to začalo čenichat u zadních dveří. „Víš,“ obrátila se Stařenka šeptem k Bábi, „kuchyň je příšerná. Není tam kousek dřeva. Skoro žádné potraviny. A džbán mléka, které je prakticky na pochodu —“

Bábi rychle přešla místností k ohništi a pak se vrátila zpět na své stanoviště za dveřmi.

Za nějakou chvíli něco začalo škrabat v místech, kde byla zvenčí na dveřích západka, jako kdyby se ji pokoušel otevřít někdo, kdo neumí zacházet ani Se dveřmi, ani s prsty.

Dveře se s hlasitým zaskřípěním pomalu otevřely.

Místností se rozšířil silný pach pižma a vlhké kožešiny.

Na podlaze zazněly nejisté kroky, které se blížily k postavě schoulené pod přikrývkou.

Stařenka pozvedla okraj čepce jen o tolik, aby zpod něj viděla ven.

„Copak se to —“ začala, ale pak se ozvalo: „A do prkenný vohrady, v životě mě nenapadlo, že bude mít zuby tak velikánský —“

Bábi Zlopočasná přirazila dveře, otočila klíčem a postoupila kupředu. Vlk se obrátil a zvedl v obranném gestu tlapy před sebe.

„Neeúúúú!“

Bábi na okamžik zaváhala, ale pak ho ze všech sil udeřila do hlavy těžkou litinovou pánví.

Vlk bez hlesu padl k zemi. Stařenka Oggová spustila nohy z postele.

„Když se to stalo ve Skundu, říkalo se, že to byl vlkodlak nebo co, a já si už tehdy myslela, že vlkodlaci se tak nechovají,“ řekla. „Jenže mě ani ve snu nenapadlo, že to mohl být opravdický vlk. To mě na chvíli dost zaskočilo.“

„Opravdoví vlci nechodí po zadních nohou a neotvírají domovní dveře,“ odpověděla jí Bábi Zlopočasná. „Pojď a pomoz mi to vytáhnout ven.“

„Fakt mě to pěkně vzalo, když vykouknu a vidím tu velkou chlupatou a uslintanou věc, jak míří rovnou na mne,“ pokračovala Stařenka a chytila omráčené zvíře na jednom konci. „Setkala jsi se někdy se starým Žumpálem?“

Byl to samozřejmě vlk, který vypadal docela obyčejně, jenže byl mnohem hubenější, než vlci obvykle bývají. Pod kůží mu zřetelně vystupovala žebra a srst měl matnou a řídkou. Bábi vytáhla vědro kalné vody ze studny, která byla hned za záchodkem, a nalila mu ji na hlavu.

Pak si sedla na pařez a opatrně ho pozorovala. Vysoko ve větvích zpívalo několik ptáčků.

„Mluvilo to,“ zamyslela se. „Chtěl říct ‚ne‘.“

„Taky mě to napadlo,“ přikývla Stařenka. „Jenže pak jsem si řekla, že jsem si to asi jenom představovala.“

„Nemá cenu si něco představovat,“ odpověděla jí Bábi, „věci jsou už tak dost ošklivé.“

Vlk zasténal. Bábi podala pánev Stařence Oggové.

Chvilku mlčela a pak řekla: „Myslím, že se mu budu muset podívat do hlavy.“

Stařenka Oggová se zasmušila. „To bych na tvém místě nedělala, Esme.“

„Jenže já jsem na svém místě sama a potřebuju se dozvědět co a jak. Ty buď připravená s tou pánví.“

Stařenka pokrčila rameny.

Bábi se soustředila.

Je velmi obtížné číst lidskou mysl. Většina lidí totiž myslí současně na takové množství věcí, že je téměř nemožné najít v celé té záplavě jeden jediný souvislý proud.

Zvířecí mysli jsou jednodušší. Zdaleka ne tak přeplněné. Nejsnáze se čte mysl masožravců, zvláště pak před jídlem. V duševním světě neexistují barvy, ale kdyby tomu tak bylo, mohli bychom mysl masožravce popsat jako něco horkého, purpurového a ostrého jak šíp. Ani mysli býložravců nejsou nijak složité — jsou to stočené stříbrné pružiny připravené k útěku.

Jenže tohle nebyla normální zvířecí mysl. Byly to mysli dvě.

Občas v podvečer, když Bábi tiše sedávala před svou chalupou a nechávala své vědomí volně bloudit kolem, vstoupila do hlavy lovců číhajících v pralese. V některých případech se jejich vědomí podobalo tomuhle myšlení, nebo spíš tohle myšlení bylo stínem toho, co našla v hlavách lidských lovců. Jen výjimečné, těsně předtím než lovec zabil vyhlédnutou kořist, se jeho rozptýlené myšlenky na krátkou dobu spojily. Tohle byl jakýsi opak — tohle byl pokřivený a zmrzačený pokus o lidské myšlení, zbytky tenké slupky logických úvah loupajících se z nabroušeného hrotu dravcích úmyslů. Bylo to vědomí šelmy, které se pokoušelo myslet.

Žádný div, že rychle propadalo stavu šílenství.

Otevřela oči.

Stařenka Oggová stála těsně vedle ní a pánev držela nad hlavou.

„No tak?“ prohlásila výhružně. „Kdo je to?“

„Myslím, že bych potřebovala sklenici vody,“ odpověděla jí Bábi Zlopočasná. Zmatkem, který jí vířil hlavou, zablikalo rudé světélko výstrahy. „Ale ne tam z té studny, jestli ti to nevadí.“

Stařenka se poněkud uvolnila. Když se začne čarodějka přehrabovat v cizí mysli, nikdy si nemůžete být jistí, kdo se nakonec z takového výletu vrátí. Bábi Zlopočasná však patřila k těm nejlepším. Magráta možná bude hledat sama sebe navěky, ale Bábi by zřejmě těžko pochopila, o co v takovém hledání jde a proč ho vůbec někdo podniká. Cestu do vlastní mysli by nenašla jen v případě, že už by neexistovala.

„Je tam to mlíko,“ nadhodila opatrně Stařenka.

„Jakou mělo barvu?“

„No… pořád ještě bylo docela bílé.“

„Tak jo.“

Když se Stařenka Oggová otočila a vydala se k domku, Bábi se trochu uvolnila a otřásla se.

Dívala se na vlka a přemýšlela, co by tak pro něj mohla udělat. Obyčejný vlk by nelezl do domku, ani kdyby uměl otevřít dveře. Vlci se většinou člověku vyhýbají, pokud jich ovšem není větší množství pohromadě a není to na konci dlouhé a kruté zimy. A ani potom to nedělají proto, že by byli velcí, zlí a lstiví, ale jednoduše proto, že jsou vlci.

Tenhle vlk se pokoušel být člověkem.

Jenže na tohle pravděpodobně lék neexistoval.

„Tady máš svoje mlíko,“ oznámila jí Stařenka Oggová.

Bábi natáhla ruku a vzala si mléko, aniž zvedla oči.

„Někdo tomu vlkovi vštípil do hlavy myšlenku, že je člověk,“ řekla Stařence. „Přinutili ho, aby si věřil, že je myslící tvor jako člověk, a pak na něj zapomněli. Stalo se to už před několika lety.“

„Jak to víš?“

„Já… zůstala mi část jeho vzpomínek,“ odpověděla Bábi. A taky instinktů, dodala v duchu. Uvědomovala si, že bude několik dnů trvat, než se zbaví nutkání pronásledovat saně ledovou plání.

»Ah.“

„Vědomí mu v hlavě uvázlo mezi vlkem a člověkem a vzpříčilo se mezi oběma těmi druhy.“ „Můžeme mu nějak pomoct?“

Bábi zavrtěla hlavou.

„Už to trvá příliš dlouho. Stal se z toho zvyk. A navíc je k smrti vyhládlý. Nedokáže se chovat jako vlk a není schopný být člověkem. A v tomhle stavu prostě nemůže existovat dál.“

Poprvé od chvíle, kdy vystoupila z mysli omráčeného zvířete, obrátila tvář ke Stařence. Stařenka o krok ucouvla.

„Nedokážeš si představit, jak trpí,“ řekla Bábi. „Potuluje se po okolí celé roky. Neumí se chovat lidsky a nedokáže být vlkem. Nedokážeš si představit, jaké to je.“

„No, řekla bych, že skoro dokážu,“ zírala na ni Stařenka. „Podle tvého obličeje. Myslím, že ano. Kdo to tomu stvoření udělal?“

„Mám svoje podezření.“

Rozhlédly se kolem.

Po cestičce přicházela Magráta s holčičkou. Vedle nich kráčel jeden z dřvorubců.

„Pch,“ ušklíbla se Bábi. „Jasně. Bodejť by ne. V takových příbězích vždycky musí být —“ a poslední slova doslova vyplivla, „— šťastný konec.“

Kolem kotníku se jí pokoušela sevřít vlčí pracka.

Bábi Zlopočasná upřela pohled do vlčí tváře.

„Prrrossmmm,“ zavrčel vlk. „Rrrrchlýýý kouoúúnc!“

Přiklekla k němu a vzala ho za tlapu.

„Ano?“ zeptala se.

„Anououoú!“

Vstala a jako vtělená autorita mávla na přicházející trojici.

„Pane dřevorubce?“ řekla. „Mám tady pro vás práci“

Dřevorubec nikdy nepochopil, proč vlk položil hlavu na pařez dobrovolně.

Nebo proč ta stará ženská, ve které se zuřivost převalovala jako kroupy ve vařící polévce, trvala na tom, že se má to zvíře pořádně pohřbít, místo aby se stáhlo a mršina hodila do křoví. Byla v tom směru naprosto neoblomná.

A tak skončil velký, zlý vlk.

Bylo o hodinu později. K domku se mezitím přiloudala celá řádka dřevorubců, kterým se zdálo, že se tam něco zajímavého děje. Dřevařina není zaměstnání, které by vám obvykle poskytovalo mnoho záminek k přerušení práce.

Magráta umývala podlahu s pomocí takové dávky magie, jakou vymáčknete z rýžáku a kýblu mýdlové vody. Dokonce i Stařenka Oggová, jejíž nevelký zájem o domácí práce se vytratil nadobro ve chvíli, kdy její nejstarší dcera udržela v rukou prachovku, čistila stěny. Babička, jíž většina předchozích dějů pochopitelně unikala, za nimi oddaně cupitala s miskou mléka. Pavouci, kteří dlouhé roky považovali strop za právoplatné dědictví svého rodu, byli jemně, ale nesmlouvavě vykázáni ze dveří.

A Bábi Zlopočasná si zatím vyšla kolem mýtiny s předákem dřevorubců. Byl to mladý muž s hrudníkem jako sud, který si očividně myslel, že se svými koženými chránítky na zápěstích, zdobenými mosaznými nýty, vypadá mnohem lépe, než tomu ve skutečnosti bylo.

„On se tu v okolí potuloval kolik let, jasný?“ vykládal Bábi mladík. „Plížil se kolem vesnic a tak.“

„A vy jste se na něj nikdy nepokusili promluvit?“ zeptala se Bábi.

„Promluvit na něj? Vždyť to byl vlk, jasný? g vlkama se nemluví. Zvířata přece nemluvěj, jasný?“

„Hm, no už je mi to jasné. A co ta stará paní? Vás dřevorubců je tolik, nenapadlo vás náhodou někdy za ní zajít a podívat se, jestli jí něco nechybí?“

„Cože? Ani nápad!“

„A proč ne?“

Předák dřevorubců se tajnůstkářsky naklonil k Bábi.

„No, říká se o ní, že je to čarodějnice, jasný?“

„Vážně?“ podivila se Bábi. „A jak se to pozná?“

„No, má přece všechny ty… znamení, jasný?“

„A jaká znamení to jsou?“

Bylo vidět, že předák dřevorubců se tady začíná pohybovat na velmi nejisté půdě.

„No… tak teda… bydlí úplné sama v lese, jasný?“

.Ano…?“

„A… a taky… má nos jako skobu a v jednom kuse si něco huhlá pro sebe…“

„Ano…?“

„Jo, a taky nemá jedinej zub, jasný?“

„Božíčku,“ řekla Bábi, „teď už vím, proč s takovými, jako je ona, nechcete mít nic společného, jasný?“

„Jasný.“ Předák dřevorubců si očividně oddechl.

„Ona by vás mohla proměnit v něco ošklivého, jen co by se na vás podívala, jasný?“ Bábi si zasunula malíček do ucha a zatočila s ním.

„To ony dokážou, tomu věřte!“

„Určitě to dokážou. To se tedy vsadím,“ přikývla Bábi. „Ani nevíte, jak jsem ráda, že jste nablízku vy dřevorubci, takoví silní chlapi. C-c-c. Hmm. Mohla bych se podívat na ten váš přístroj, mladý muži?“

Podal jí sekeru. Když ji Bábi vzala do rukou, dramaticky podklesla v kolenou. Na čepeli byly stále ještě stopy vlčí krve.

„Ale prokrindáčka, ta je opravdu pořádně velký nástroj,“ řekla. „A vy to s ním asi opravdu umíte, co?“

„Na lesních slavnostech v závěru loňského ročního běhu jsem vyhrál stříbrný pásek,“ odpověděl jí dřevorubec pyšně.

„Ročního běhu? Rok jste běžel? Božíčku. To je ale výkon. Skvělý. A já tu sekeru sotva pozvednu.“ Bábi zvedla sekeru jednou rukou a velmi neohrabaně s ní máchla. Dřevorubec rychle uskočil, když mu čepel proletěla těsně kolem obličeje a zabořila se na půl centimetru do kmene stromu.

„Jej, to je mi líto,“ řekla poplašeně Bábi Zlopočasná. „Jsem to ale nešikovná stará ženská! Jenže já bylá vždycky nemehlo, když došlo na techniku!“

Ušklíbl se na ni a pokusil se sekeru vytáhnout ze dřeva.

V tom okamžiku klesl na kolena a tvář mu zbělela jako křída.

Bábi se sklonila, až měla ústa v úrovni jeho ucha.

„Mohli jste zajít za tou starou paní,“ řekla tiše. „Mohli jste se pokusit promluvit na toho vlka. Ale neudělali jste to, jasný?“ Pokusil se odpovědět, ale zdálo se, že se jeho rty odmítají otevřít.

„Jak vidím, teď toho opravdu nesmírně lituješ,“ pokračovala. „Vidím, že teď chápeš, po jak nesprávných cestách jste kráčeli. Vsadím se, že se už nemůžeš dočkat okamžiku, kdy se zase postavíš na nohy a dáte jí do pořádku celou zahradu a budete se starat o to, aby měla každý den konévku čerstvého mléka a zásobu dřeva na vaření a otop, že?

Abych řekla pravdu, vůbec by mě nepřekvapilo, kdybyste byli tak velkorysí a postavili jí nový domek, s pořádnou studnou a tak dál. Někde u vesnice, aby nemusela žít tak opuštěně, jasný? Abys rozuměl, já občas vidím do budoucnosti a právě teď vím, že všechno, co ti tady vykládám, se stane, jasný?“

Po tváři se mu řinul pot. Zdálo se, že teď už ho odmítají poslouchat i plíce.

„A také vím, že dodržíš svoje slovo, a já z toho mám takovou radost, že se postarám, abys měl výjimečné štěstí,“ pokračovala Bábi stále stejným příjemným a monotónním hlasem. „Vím dobře, že vaše řemeslo může být velmi nebezpečné. Lidé mohou přyít k úrazu. Mohou na ně nečekaně spadnout stromy. Může jim vyletět sekera z topůrka a rozpoltit jim hlavu.“ Dřevorubec se roztřásl a Bábi pokračovala: „Takže já teď pronesu jisté zaklínadlo a tím zajistím, že se ti nic takového nepřihodí. Protože jsem ti tak vděčná za všechno, co uděláte pro tu ubohou ženskou. Jasný? Stačí přikývnout.“

Podařilo se mu pohnout o kousíček hlavou. Bábi Zlopočasná se usmála.

„Výborně!“ přikývla, narovnala se a shodila ze šatů pár smítek jehličí, které se jí tam zachytilo. „Vidíš, jak překrásný může být svět, když si lidé navzájem pomáhají?“

Čarodějky se rozloučily někdy kolem oběda. V té době už byla babiččina zahrada plná lidí a vzduch se naplnil zvukem pil, seker a kladiv. Novinky, jako je Bábi Zlopočasná, se šíří rychle. Tři dřevorubci ryli záhony, dva čistili krb a čtyři další už měli napůl vykopanou novou studnu, jejíž šachta se propadala do země s imponující rychlostí.

Babička patřila k těm laskavým lidem, kteří se drží jedné myšlenky tak dlouho, dokud jim již hlavy násilím nevypudí jiná, a proto teď pobíhala zmateně kolem a všem nabízela misky plné mléka.

Čarodějky se během toho pracovního zmatku tiše vytratily.

Magráta si po chvíli odkašlala. „Tak vidíte. Tady máte jasný důkaz o tom, jak si dokážou lidi navzájem pomáhat, když jim někdo jde příkladem jako ten mladý dřevorubec. Nemusíte je do ničeho nutit, ani je pořád strašit.“

Stařenka Oggová obrátila pátravý pohled k Bábi Zlopočasné.

„Viděla jsem, že jste si s tím mladým chvíli povídali. O čem jste mluvili?“

„O pilinách,“ odpověděla Bábi, aniž hnula brvou.

„Vážně?“

„Jeden z těch dřevorubců mi řekl,“ přerušila jejich rozhovor Magráta, že v lese se dějí ještě další divné věci. Zvířata se občas chovají jako lidé, říkal. Prý tady nedaleko dokonce žila rodina tří medvědů.“

„Na tom, že pohromadě žijí tři medvědi, není nic divného,“ odpověděla jí Stařenka. „Občas se sdružují.“

„V domku?“

„Tak to je neobvyklé.“

„Vždyť to povídám,“ trvala na svém Magráta.

„To by se jeden opravdu cítil dost divně, kdyby si tam skočil půjčit trochu medu,“ souhlasila Stařenka. „A co tomu říkali sousedi?“

„Ti tomu říkali ‚chro, chro‘,“ odpověděla Magráta.

„A proč, kruci, říkali ‚chro, chro‘?“

„A co jiného mohli říkat? Byla to prasata.“

„Tedy řeknu vám, my taky jednou měli takové sousedy, kteří —“ začala Stařenka.

„Já myslím prasata. Rozumíš? Čtyři nohy. Zatočený ocásek. Čím je vepřové, než z něj udělají vepřové? Prasetem.“

„Nedovedu si představit, že by někdo nechal čuníka bydlet v domě,“ zavrtěla Bábi hlavou.

„On mi říkal, že je nikdo nenechal bydlet v domě. Prý si ti čuníci postavili svoje vlastní domky. Byli tři. Tři čuníci. Tři malá prasátka.“

„A co se s nimi stalo?“ vyzvídala Stařenka. „Sežral je ten vlk. Byla to jediná natolik hloupá zvířata, že ho pustila tak blízko, aby je chytil. Nezbylo po nich vůbec nic, jen ty domky.“ „To je smutné.“

„Ten dřevorubec mi taky říkal, že jejich domky za mnoho nestály.“

„No a co bys čekala? S těmi jejich kopýtky a tak…“ pokývala hlavou Stařenka.

„On říká, že přesně nad jeho postelí střecha strašlivě prosakuje.“

Čarodějky chvíli pokračovaly v cestě mlčky. „Pamatuju si,“ začala Stařenka a opatrně přitom po očku pozorovala Bábi, „že jsem kdysi slyšela povídat o jedné staré čarodějnici, historické, která žila na nějakém ostrově a ztroskotané námořníky měnila na čuníky.“

„To je ale něco hrozného,“ pohoršila se Magráta. „Já si myslím, že ono to především souvisí s tím, co člověk opravdu je, tedy uvnitř, samozřejmě,“ pokračovala Stařenka. „Vezmi si například tady Silvera.“ Kocour, který se jí stočil kolem ramen jako nepříliš vonící kožešinový límec, začal hlasitě příst. „Ten je skoro jako člověk.“

„A ty občas vykládáš pěkné bláboly,“ ozvala se Bábi Zlopočasná.

„To dělám většinou tehdy, když mi někteří lidé nechtějí říct, co se opravdu děje,“ odpověděla jí zamračeně Stařenka Oggová.

„Řekla jsem ti, že si nejsem jistá,“ zabručela Bábi.

„Nahlíželas tomu vlkovi do vědomí, že?“

„To ano.“

„Takže…?“

Bábi si ztěžka povzdechla. „Někdo tady byl před námi. Jen tudy procházel. Někdo, kdo zná sflu příběhů a dokáže jí využít. A ty příběhy, pohádky a pověsti… tak nějak zůstaly v okolní atmosféře. A stačí, aby je někdo jen trochu přikrmil, a už se začínají znovu odehrávat…“

„Proč by to ale kdo dělal?“ nechápala Stařenka.

„Cvičení“ odpověděla krátce Bábi.

„Cvičení, na co cvičení?“

„Myslím, že to nakonec zjistíme,“ zněla Bábina tajemná odpověď.

„Měla byste mi říct, co si o tom myslíte,“ vmísila se jim do řeči Magráta. „Nezapomeňte, že oficiální kmotřičkou sudičkou naší výpravy jsem já. Mně by se mělo říkat co a jak. Musíte mi říkat všechno.“

Stařenka Oggová ucítila, jak jí po zádech přeběhl.mráz. Tohle byl ten typ emocionální krajiny, s jejíž tváří byla jako hlava Oggovy rodiny velmi dobře obeznámena. Člověk, který pronesl takovou poznámku v podobný čas, udělal něco podobného, jako kdyby setřásl sníh z nejvyšší větve velkého stromu stojícího na příkrém svahu vysoko v horách, a to uprostřed lavinové sezóny. Byl to jen ten nenápadný začátek procesu, který končívá pohlcením několika vesnic. Celé velké větve Oggovy rodiny přestaly mluvit s jinými, nemenšími větvemi Oggovy rodiny jen kvůli tomu, že někdo řekl „Ne, děkuju vám mnohokrát“ špatným tónem a na špatném místě. Tohle bylo mnohem horší.

„Podívejte se,“ pospíšila si, „co kdybychom —“

„Já nejsem povinna nikomu nic vysvětlovat,“ prohlásila Bábi Zlopočasná.

„Jenže se přece předpokládá, že jsme tři čarodějky,“ nedala se odbýt Magráta. „Pokud se ovšem o nás vůbec dá říct, že jsme čarodějky.“

„Jak to myslíš, médie?“ obrátila se k ní Bábi.

Médie? pomyslela si Stařenka. Někdo ukončil větu slůvkem médie? To je, jako když někdo udeří toho druhého rukavicí a pak mu ji hodí pod nohy. Jakmile někdo ukončí větu slovem médie, není návratu. Stejně to ale ještě zkusila.

„Co kdybysme se někde zastavily na hrnek báječného —“

Magráta se bezhlavě vrhla kupředu, jako ten, kdo tančí v záři plamenů pohlcujících jeho vlastní mosty.

„Jenže,“ pokračovala, já bych řekla, že —“

„No?“ usekla Bábi.

„Mně se zdá,“ zkusila to Magráta znovu, „že jediná magie, kterou užíváme, je hlavologie. To není to, čemu by většina lidí říkala magie. Prostě se na lidi jenom mračíme a vlastně je klameme. Těžíme z jejich naivity. To nebylo to, co jsem od života čekala, když jsem se rozhodla stát se čarodějkou —“

„A kdo říká,“ ušklíbla se na ni Bábi jízlivě, „že jsi se stala čarodějkou?“

„Teda já vám řeknu, ten vítr se mi nelíbí, měly bychom radši —“

„Co jste to řekla?“ zvýšila hlas Magráta.

Stařenka Oggová si zakryla oči rukama. Vyzvat někoho, aby opakoval to, co řekl, znamená nejen to, že byste si měli dát vyšetřit uši, ale i to, že vás jeho prohlášení velmi rozčílilo, a širší pojednání o tom najdete už na druhé straně lexikonu „Jak se vyhnout hádkám“.

„Myslím, že jsem se vyjádřila naprosto jasně,“ odpověděla Bábi. „Dost mě překvapuje, že jsi mi nerozuměla. Mně se to zdálo jasné až až.“

„Ten vítr je čím dál tím horší, neměly bychom —“

„No, takže tomu mám rozumět tak, že bych musela být mazanější, méně uvážlivá a častěji nenalezená,“ odsekla Magráta, „to je to jediné, co se od čarodějky žádá, co?“

„Tak já jsem neuvážlivá? Já?“

„Máte ráda jen lidi, kteří potřebují pomoc, protože když potřebují pomoc, jsou slabí, a když jim pomůžete, cítíte se silnál Jak by v takových případech mohla uškodit trocha nějaké té magie?“

„Protože ono to nikdy neskončí jen u té trošky, ty hloupá holko!“

Magráta o krok ustoupila a tvář jí polil nach. Sáhla do svého vaku a vytáhla tenký svazek, který před sebe napřáhla jako zbraň.

„Možná že jsem hloupá,“ vyhrkla zadýchaně, „ale já se aspoň pokouším něco se naučit. Víte, k čemu dokážou lidé použít magii? Tady v té knize se píše o lidech, kteří dokážou… umějí… chodit po žhavém uhlí nebo strčit ruce do ohně, a ono se jim nic nestane!“

„Laciné triky,“ odsekla Bábi.

„Oni to opravdu dokážou!“

„Nesmysl. To nedokáže nikdo.“

„To jenom dokazuje, že jsou schopni kontrolovat věci. Magie, to může být víc než vědět víc než ostatní a manipulovat s lidmi!“

„Ták? A ty si to představuješ tak, že uděláš ping1, objeví se hvězdičky a zářící prach a vyřízeno? Nebo že je to tak jednoduché jako ‚podívej, padá hvězda, rychle si něco přej‘? To že by mohlo udělat lidi šťastnější?“

„Něco takového přece musí fungovat! Protože jinak… jinak… to by bylo všechno úplně k ničemu! Nic by nemělo smysl! Když jsem přišla do Desiderátiny chalupy, vy jste tam hledaly kouzelnou hůlku, že?“

„Chtěla jsem jenom zabránit tomu, aby padla do nesprávných rukou!“

„To znamená jakýchkoliv kromě těch vašich, co?“

Upíraly na sebe nepřátelské pohledy.

„Copak v duši nemáte alespoň špetku romantických představ?“ naklonila se Magráta k Bábi téměř s prosbou v hlase.

„Ne,“ odpověděla Bábi. „To tedy nemám. Hvězdy se o tvá přání vůbec nezajímají, magie málokdy něčemu pomůže a každý, kdo strčí ruku do ohně, tak se spálí. Jestli se chceš stát něčím, co se alespoň trochu podobá čarodějce, Magráto Česneková, musíš se naučit tři věci. Co je skutečné, co není skutečné a. jaký je mezi tím —“

„A vždycky si zjistit jméno a adresu toho mladíka, se kterým si chceš vyjít,“ přidala Stařenka Oggová svůj kousek moudrosti. „Tedy alespoň mne se to vždycky vyplatilo. To byl jen takový žert,“ dodávala spěšně, když viděla, jak se na ni dívají.

Tady, na okraji pralesa vítr opravdu zesílil. Vzduchem vířilo listí a stébla trávy.

„Každopádně míříme tím správným směrem,“ prohlásila Stařenka nesouvisle, protože hledala způsob, jak ty dvě dostat od sebe. „Podívejte, támhle na tom ukazateli je napsáno ‚Genova‘.“

A skutečně. Byl to starý, červotoči prožraný dřevěný ukazatel na kraji lesa. Konec desky s nápisem někdo vyřezal do tvaru ukazujícího prstu.

„A cesta taky není špatná,“ bzučela Stařenka rychle dál. Hádka poněkud ochabla, ovšem to bylo pravděpodobně tím, že spolu obě strany toho času nemluvily. Nejen tak, že by mezi sebou momentálně neprovozovaly hlasovou komunikaci — to znamená jen to, že je ticho. Jejich věc šla mnohem dál, až daleko na druhou stranu ticha, až k místu, kde vám cestu přehradí mocný val slov „My spolu nemluvíme“.

„Žluté cihly,“ zabručela si Stařenka. „Kdo to kdy slyšel, že by se cesta stavěla ze žlutých cihel?“

Magráta a Bábi Zlopočasná stály se založenýma rukama zády k sobě a zíraly opačným směrem.

„Možná že chtěli, aby to tady bylo trochu veselejší,“ uvažovala Stařenka nahlas. Na obzoru se třpytila Genova, zasazená doprostřed jasné zeleně. Cesta teď klesala do rozlehlého údolí posetého malými vesničkami. Na své cestě k městu jimi protékala řeka.

Vítr se jim opíral do sukní.

„V tomhle větru nemůžeme v žádném případě letět,“ zvedla oči k nebi Stařenka, která se ještě stále snažila zženštile[23] zastat konverzaci tří lidí.

„To znamená, že zatím budeme muset po svých, co?“ řekla a pak, protože i v tak nevinných duších, jako byla Stařenčina, se někde hluboko ukrývá jiskřička poťouchlosti, dodala: „A co kdybychom si, holky, zazpívaly do kroku, co?“

„Teď už vím, že bych si neměla zbytečně všímat toho, co dělají ostatní, natož do toho mluvit,“ prohlásila Bábi. „Ale věřím, že jsou tady jiní lidé, hlavně ti s kouzelnými hůlkami a geniálními nápady, kteří se ke všemu budou chtít vyjádřit.“ „Pch!“ odfoukla si Magráta. Vykročily jedna za druhou po cestě dlážděné žlutými cihlami ke vzdálenému městu. Stařenka Oggová tvořila jakousi mobilní nárazníkovou zónu uprostřed.

Někteří lidé by potřebovali jednu věc,“ oznámila Magráta jen tak všeobecně celému světu, „a to je aspoň kousek srdce.“

„A někteří lidé by potřebovali úplně něco jiného,“ obrátila se Bábi Zlopočasná k zataženému nebi, „a to je aspoň kousek mozku.“

A já bych ze všeho nejvíc potřebovala, pomyslela si zoufale Stařenka Oggová, panáka.

O tři minuty později jí na hlavu spadl dům.

V té chvíli už měly čarodějky dost velké rozestupy. Bábi Zlopočasná kráčela rázným krokem v čele, zatímco Magráta se trucovitě loudala vzadu a Stařenka Oggová byla přímo uprostřed.

Jak sama řekla později, nebylo to, ani jako když řekneš „švec“. Prostě a jednoduše — v jednom okamžiku šla po cestě malá buclatá čarodějka a v následující chvíli na tom místě ležel pochroumaný dřevěný domek.

Bábi Zlopočasná se otočila a zjistila, že zírá na popraskané, nenalakované přední dveře. Magráta zatím téměř narazila nosem do zadních dveří z téhož popraskaného a sluncem vybledlého dřeva.

Bylo naprosté ticho, rušené jen skřípotem polámaného dřeva.

„Gyto?“ řekla Bábi.

„Stařenko?“ řekla Magráta.

Obě otevřely dveře.

Domek byl velmi jednoduchý — dvě přízemní místnosti oddělené chodbičkou vedoucí od předních k zadním dveřím a na zadním konci schody nahoru. Ve středu chodbičky, obklopena úlomky termity prožraných prken podlahy, pod špičatým kloboukem naraženým skoro až na bradu, seděla Stařenka. Po Silverovi nebylo ani památky.

„Co se stalo?“ ptala se Stařenka zmateně. „Co se to stalo?“

„Spadl ti na hlavu dům,“ odpověděla jí Magráta.

„Ah. Zase jedna z těch věcí,“ odpověděla zmateně Stařenka.

Bábi ji uchopila za ramena.

„Gyto? Kolik prstů ti ukazuju?“ zeptala se naléhavým tónem.

„Jaké prsty? Všude je tma.“

Magráta s Bábi rukou společnou uchopily krempu Stařenčina klobouku a napůl jí ho zvedly a napůl vyšroubovaly z hlavy. Ospale na ně zamrkala.

„To ta kostra a výztuhy z proutí,“ prohlásila, když na sebe špičatý klobouk, podobný deštníku vstávajícímu z mrtvých, se zaskřípěním vzal své původní tvary. Mírně se kývala ze strany na stranu. „Ten dokáže zastavit ránu palicí, takový klobouk s výztužemi z proutí. Všechny ty vzpěry, rozumíte?

Ty rozloží sílu. Musím o tom napsat panu Vernisážoví.“

Poněkud uklidněná Magráta se rozhlédla chodbou.

„On prostě a jednoduše spadl z nebe!“ prohlásila udiveně.

„To někde muselo být nějaké tornádo nebo co,“ zavrtěla hlavou Stařenka Oggová. „Cestou sebralo dům, pak vítr zeslábl, a bac ho, dům šel k zemi. Se silnými větry si člověk kolikrát pěkně užije! Pamatujete si ten strašlivý vichr, co byl vloni? Jedna z mých slepic snesla jedno a to samé vejce čtyřikrát po sobě.“

„Ona mluví z cesty,“ obrátila se Magráta k Bábi.

„Ne, to tedy nemluvím, tak já mluvím pořád,“ odpověděla jí Stařenka.

Bábi Zlopočasná nahlédla do jedné z místností. „Předpokládám, že bychom tady nenašly něco k jídlu nebo pití, co myslíte?“ nadhodila.

„Myslím, že bych se dokázala přinutil spolknout jeden nebo dva hlty brandy,“ pospíšila si Stařenka s ujištěním.

Magráta nahlédla na schody vedoucí nahoru.

„Challóóó,“ zavolala přiškrceným hlasem člověka, který chce být zaslechnut, aniž při tom bude tak nevychovaný, že by pokřikoval v cizím domě. „Je tam někdo?“

Stařenka se naopak podívala pod schody. Silver se tiskl do jednoho kouta a podobal se velké chlupaté kouli. Vytáhla ho na světlo za kůži na krku a poněkud zmateně ho pohladila. Navzdory mistrnému kloboučnickému kusu, který vyšel z rukou mistra Vernisáže, navzdory tomu, že podlaha byla prožraná termity, dokonce i navzdory legendárně tvrdé hlavě vlastní všem Oggům se teď totiž cítila o chlup hůře, než byla zvyklá. Navíc ji postihl slabý záchvat stesku po domově, který přeletěl jako malý mráček přes tvář slunce zářícího na věčně modrém nebi její dobré nálady. Doma by vás jistě nikdo domem do hlavy neudeřil.

„Víš, Silvere,“ řekla trochu posmutněle, „Lancre je prostě Lancre.“

„Našla jsem nějakou marmeládu,“ oznámila jim Bábi Zlopočasná z kuchyně.

Stařence Oggové obvykle stačilo k obveselení málo. „To je prima,“ odpověděla spokojeně. „Bude se skvěle hodit na trpasličí chleba!“

„Do kuchyně se teď vrátila i Magráta.

„No, já nevím, jestli je správné, abychom braly jídlo cizím lidem,“ prohlásila.;,Víte, jak to myslím, vždyť ten dům musí někomu patřit.“

„Hm. Poslyš Gyto, nemluvil tady někdo, náhodou?“ prohlásila Bábi škrobeně.

Stařenka zvedla oči k nebi.

„Já jsem jenom chtěla říct, Stařenko,“ pokračovala Magráta, „že to prostě není náš majetek.“

„Ona říká, že to není naše, Esme,“ obrátila se Stařenka k Bábi.

„Řekni každému, koho by to náhodou zajímalo, Gyto, že je to jako s věcmi vyplavenými z lodního vraku,“ odpověděla Bábi.

„Ona říká, že kdo dřív přijde, ten dřív mele, Magráto,“ obrátila se Stařenka k mladší čarodějce.

Venku se něco mihlo. Magráta přistoupila k malému zaprášenému.oknu a vyhlédla ven.

„To je ale legrace. Kolem domu tančí bůhví kolik trpaslíků,“ podivila se.

Bábi ztuhla. „Poslyš a — tedy, Gyto, zeptej se jí, jestli taky zpívají,“ řekla.

„Zpívají, Magráto?“

„Ano, něco slyším…,“ přikývla Magráta. „Je to něco jako ‚hou a hou‘.“

„To je opravdu pravá trpasličí píseň,“ přikývla Stařenka „Trpaslíci jsou jediní tvorové, kteří dokážou hýkat ‚hou a hou‘ skoro celý den.“

„Zdá se, že jsou hrozně šťastní,“ řekla zamyšleně Magráta.

„Asi to byl jejich domek a teď jsou rádi, že ho mají nazpět.“

Ozvalo se zabušení na zadní dveře. Magráta otevřela. Od prahu spěšně ustoupil zástup pestře oblečených a rozveselených trpaslíků a k Magrátě se zvedlo několik desítek párů očí.

„Ehm…“ začal jeden z trpaslíků — očividně náčelník, Je ta stará… čarodějnice mrtvá?“

„Kterou starou čarodějnici myslíte?“ zeptala se Magráta.

Trpaslík na ni chvíli zíral v němém úžasu a s otevřenými ústy.

„Kolik jich máte?“

„Můžete si vybrat ze dvou,“ odpověděla mu Magráta. Necítila se zrovna v nejlepší náladě a nebyla ochotná rozšiřovat konverzaci víc, než bylo nutné. Nezvykle protivná nálada ji nakonec přinutila dodat: „A pokud byste je chtěli koupit, můžete si je vzít zadarmo, protože ani jedna z nich nestojí za nic.“

„Oh.“ Trpaslík chvíli uvažoval. „A na kterou z těch starých čarodějnic spadl dům?“

„Na Stařenku, ale není mrtvá. Je jenom trochu mimo sebe. Ale jste hodní, že se staráte,“ odpověděla Magráta. „Je to od vás moc hezké.“

Jak se zdálo, to trpaslíky zarazilo. Shlukli se do chumlu a k Magrátě doléhaly jen útržky rozhovoru. Vypadalo to, že se trpaslíci o něčem dohadují.

Pak se hlavní trpaslík vrátil k Magrátě. Sundal si čepici a nervózně s ní otáčel v rukou.

„Ehm,“ začal rozpačitě, „nemohli bychom dostat její boty?“

„Cože?“

„Její boty,“ opakoval trpaslík a začervenal se. „Mohli bychom je dostat, prosím?“

„Na co potřebujete její boty?“

Trpaslík na ni chvíli upíral zmatený pohled. Pak se obrátil a zmizel v hloučku svých druhů. Nakonec se znovu vrátil k Magrátě.

„My prostě máme… takový… pocit…, že bychom měli mít její boty,“ odpověděl.

Stál před Magrátou, upíral na ni oči a rozpačitě pomrkával.

„Dobře, já se jí zeptám,“ přikývla Magráta, „ale nevěřím, že by s tím souhlasila.“

Když se chystala přivřít dveře, začal trpaslík kloboukem točit ještě o něco rychleji.

„A prosím, jsou rubínové, že ano?“ odvážil se.

„No, jsou opravdu červené,“ přisvědčila Magráta. „Je to v pořádku?“

„Ony právě musí být červené.“ Všichni ostatní trpaslíci mohutně přikyvovali hlavami. „Kdyby nebyly červené, bylo by to špatné.“

Magráta na něj vrhla nechápavý pohled a zavřela dveře.

„Stařenko,“ začala pomalu, když došla do kuchyně, „venku jsou nějací trpaslíci a chtěli by tvoje boty.“

Stařenka zvedla hlavu. V kredenci našla okoralý půlbochník chleba, takže teď velmi soustředěně žvýkala. Bylo by úžasné vědět, co všechno se dá jíst, když si můžete vybrat mezi tím a trpasličím chlebem.

„A na co?“ zeptala se.

„To mi neřekli. Oni mi jen řekli, že mají neodbytné nutkání získat tvé boty.“

„To se mi zdá neobyčejně podezřelé,“ zabručela Bábi.

„Starej Třaslověj Jakovím v Proutěných Síťovicích byl, když se jednalo o boty, učiněný ďábel,“ zavzpomínala Stařenka a odložila nůž, kterým krájela chleba. „Zvlášť černé a takové ty na knoflíčky po straně. On je vlastně sbíral. Když vás viděl jít kolem v nových botách musel si jít okamžitě lehnout a kolik hodin nemohl sáhnout na práci.“

„Mám dojem, že to je přání na trpaslíky velmi neobvyklé,“ zamyslela se Bábi.

„Třeba z nich chtějí pít,“ napadlo Stařenku.

„Jak to myslíš, ‚pít z nich‘?“ nechápala Magráta.

„No, víš, to oni tak někde v cizozemsku dělávají,“ vysvětlovala jí Stařenka. „Pijí bublinkové víno z dámských bot,“

Všechny sklopily oči ke Stařenčiným botám.

Dokonce ani Stařenka si nedokázala představit, proč by z nich někdo měl chtít pít, ani jak by to s ním potom dopadlo.

„Tedy řeknu vám, že mi to u nich připadá ještě divnější než u starého Jakovíma,“ vrtěla Stařenka zamyšleně hlavou.

„Zdálo se mi, že jsou z toho sami nějací zmatení,“ přikyvovala Magráta.

„Bodejť by nebyli,“ zabručela Bábi Zlopočasná. „Copak se to stává často, aby poctivý trpaslík dostal nutkání jít a stahovat slušným čarodějkám boty? To vypadá, jako kdyby se tady kolem potuloval další pohádkový příběh,“ pokračovala. „Myslím, že bychom si měly s těmi trpaslíky pořádně promluvit.“

Prošla chodbou a otevřela zadní dveře.

„Tak co je?“ zeptala se.

Trpaslíci při pohledu na ni znovu o něco ustoupili. Nastalo šeptání, strkání lokty a zazněly tlumené výkřiky typu „proč já, běž ty,“ a odpovědi jako „protože já se ptal minule“. Nakonec z hloučku někdo vystrčil jednoho trpaslíka. Možná že to byl ten samý jako minule. U trpaslíků se to dost těžko pozná.

„Ehm,“ začal. „Ehm. Boty?“

„Na co?“ naklonila se k němu Bábi.

Trpaslík se poškrabal za uchem. „Ať mě troll kousne, jestli vím,“ odpověděl. „My už jsme o tom sami přemýšleli, abych vám řekl pravdu. Jdeme si asi před půlhodinou jen tak ze šichty v uhelném dole a najednou vidíme dům, který spadl na:., na čarodějnici a… jednoduše… jsme…“

„Vy jste prostě najednou věděli, že máte na to místo běžet a sebrat jí boty?“ doplnila ho Bábi.

Trpaslíkova tvář se roztáhla v úsměvu plném ulehčení.

„Jo, přesně tak to bylo!“ přikývl. „A taky, že by sme při tom měli zpívat píseň Hou-a-hou. Jenže se tak nějak předpokládalo, že bude na placku. Tedy bez urážky, samozřejmě,“ dodal rychle.

„To ta proutěná výztuž,“ ozval se hlas za zády Bábi Zlopočasné. „Ta má cenu své váhy ve zlatě.“

Bábi si trpaslíky chvíli prohlížela a pak se usmála.

„Myslím, mládenci, že byste měli jít na chvilku dovnitř,“ zvala je. „Ráda bych vám položila pár otázek.“

Trpaslíci velmi znejistěli.

„Nó,“ začal nervózně jejich mluvčí.

„Nemáte moc chuť vstoupit pod jednu střechu s čarodějkami, co?“ usmála se na něj znovu Bábi Zlopočasná.

Mluvčí trpaslíků přikývl a zrudl jako pivoňka. Magráta si se Stařenkou vyměnily za Bábinými zády významný pohled. Tady naprosto jasně něco nebylo v pořádku. Trpaslíci v horách se čarodějek nikdy nebáli, ani co by se za nehet vešlo. Naopak, často jste měli potíže s tím, jak jim zabránit, aby vám nepřekopávali podlahu v obýváku.

„Řekla bych, že jste z hor odešli už před delším časem, že?“ pokračovala Bábi v řeči.

„Je tady velmi slibná uhelná žíla,“ mumlal mluvčí trpaslíků a žmoulal v rukou klobouk.

„V tom případě se vsadím, že už je to hodně dlouho, co jste naposled ochutnali pravý trpasličí chléb,“ zapředla Bábi.

Trpaslíkům se z hrdel vydralo něco jako kolektivní povzdech.

„Tady ho prostě neseženete,“ odpověděl posmutněle mluvčí trpaslíků s očima upřenýma k zemi. „Je to vodou nebo čím. Začne se rozpadat kolikrát už za pár roků.“

„Jo, oni do něj dávají mouku\“ ozval se za ním hlas plný nevole.

„A občas je to ještě horší. Pekař v Genově do něj dává dokonce i sušené ovoce,“ postěžoval si další trpaslík.

„No tohle! Víte, ale tak mě napadá,“ zamnula si Bábi ruce, „že bychom vám možná mohly pomoci. Možná že tady máme nějaký trpasličí chléb, který bychom mohly postrádat.“

„To těžko. To nemůže být pravý trpasličí chleba,“ zavrtěl smutně hlavou mluvčí trpaslíků. „Správný trpasličí chleba musí být hozen do řeky, pak se musí vytáhnout a usušit, někdo na něm musí sedět, taky se na něj každý den dívat a zase ho ukládat a ještě další věci. Něco takového tady prostě nedostanete, kdepak, ani náhodou.“

„Možná,“ řekla Bábi Zlopočasná, „že dnes máte svůj výjimečně šťastný den.“

„Abych už vám řekla všechno,“ naklonila se k trpaslíkovi důvěrně Stařenka Oggová, „myslím dokonce, že ho část alespoň jednou počurala kočka!“

Mluvčí trpaslíků vzhlédl a oči mu zazářily.

„To jsem z toho hin!“

Lilith vyšla ze své zrcadlové síně. Za ní se jako mnohočetné stíny táhly a mizely její odrazy.

Čarodějka, které padne na hlavu dům, byl to měla mít za sebou, to Lilith věděla. Měla by být rozplácnutá a zpod domu by měly vyčnívat jen její nohy v červených botách.

Byly chvíle, kdy si opravdu zoufala. Jak se zdálo, lidé nedokázali pořádně zahrát své úlohy.

Napadlo ji, jestli neexistuje protějšek kmotřičky sudičky. Koneckonců, většina věcí má své protiklady nebo opaky. No i kdyby, ani tak by nebyla zlou sudičkou, protože to je vlastně jen dobrá sudička viděná z jiného úhlu.

Protějšek kmotřičky sudičky musí být ten, kdo ničí a otravuje příběhy, a to je, pomyslela si Lilith, ta nejhorší bytost na celém světě.

Dobrá, tady v Genově se ale odvíjí jeden příběh, který nikdo nezastaví. Ten už má svou setrvačnost. Jen ať ho někdo zkusí zastavit nebo změnit, a příběh ho pohltí, přetvoří ho na součást sebe sama. Ona při tom nemusí hnout ani prstem. Příběh to udělá za ni. A navíc měla tu příjemnou jistotu, že nemůže prohrát. Vždyť, koneckonců, ona byla ta hodná sudička. Přešla kolem hradeb a sestoupila po schodech do své komnaty, kde čekaly dvě sestry. Uměly dokonale čekat. Dokázaly sedět celé hodiny a ani nemrknout. Aga s nimi odmítal být v jedné místností. Když vešla, obrátily k ní hlavy. Nikdy jim nedala hlas. Bylo to zbytečné. Stačilo, že byly krásné a že jí rozuměly.

„Tak, teď musíte jít do domu,“ přikázala jim. „A ještě něco velmi důležitého. Dobře mě poslouchejte. Zítra přijdou nějaké ženy za Eliškou. Musíte jim to dovolit, rozumíte?“

Pozorovaly její rty. Pozorovaly všechno, co se pohybovalo.

„Budeme je potřebovat do toho příběhu. Děj by nebyl správný, kdyby se ho nepokusily zastavit nebo změnit. A potom… možná, že vám dám hlasy. To byste si přály, že?“

Podívaly se jedna na druhou, pak obě najednou na Lilith a nakonec na klícku v rohu pokoje.

Lilith se zasmála, sáhla dovnitř a vytáhla dvě bílé myši.

„Ta mladší čarodějka vypadá, jako kdyby byla přesně váš typ,“ řekla. „Podívám se na to, co by se s ní dalo dělat. A teď… hezky otevřete…“

Košťata plachtila v odpoledním vzduchu.

V této chvíli se čarodějky nehádaly.

Trpaslíci, to byla připomínka domova. Jenže srdce každého poctivého člověka bez rozdílu by se muselo zaradovat ve chvíli, kdy by spatřil to nadšení hraničící s vytržením, v němž seděli kolem stolu a zírali na trpasličí chleba. Doslova ho hltali očima, což mezi námi je ten nejlepší způsob, jak trpasličí chleba konzumovat. Ať už je k honu za rudě zbarvenými botami vyštvalo cokoliv, jejich touha pod vlivem chleba mizela jako tající sníh. Jak řekla Bábi, museli byste dlouho hledat, než byste našli trvalejší hodnotu, než je trpasličí chléb.

Pak si vzala vůdce trpaslíků stranou, aby si s ním chvilku povyprávěla.

Ostatním neřekla, co se od něj dozvěděla, a její dvě společnice byly natolik soudné, že se zatím neptaly. Teď letěla kousek před nimi.

Občas k nim přinesl vítr úryvky vět, které si Bábi mumlala pro sebe, jako: „Sudičky!“ nebo „Nácvik!“

V téhle chvíli už cítila Genovu i Magráta, která zdaleka neměla tolik zkušeností jako její dvě kolegyně. Bylo to stejné, jako když barometr cítí změnu tlaku. V Genově pohádky ožívaly. V Genově ge někdo setsakra snažil, aby se sny staly skutečností.

Pamatujete si vy některé ze svých snů?

Genova se uhnízdila v deltě řeky Oldman, která se stala zdrojem městského bohatství. A Genova byla opravdu bohatá. Genova kdysi kontrolovala ústí řeky a vybírala poplatky způsobem, o kterém se nedá říci, že by to bylo pirátství, protože je vybírali zástupci městské vlády. To znamená, že se jednalo o prozíravé ekonomické opatření, a tudíž bylo všechno v nejlepším pořádku. Rozlehlé močály v deltě řeky pak dodávaly plovoucí, plazící se i létající kuchyňské přísady, které by jistě světově prosluly, kdyby, jak už jsme se zmínili, v té době lidé více cestovali.

Genova byla bohatá, líná a mírumilovná. Pravda je, že kdysi strávila mnoho času tím zvláštním druhem občanské politiky, která je pro některé městské státy druhou přirozeností. Tak například byla doba, kdy si Genova mohla dovolit největší pobočku cechu vrahů s výjimkou Ankh-Morporku a členové té instituce byli tak zaměstnaní, že se na jejich služby muselo často čekat celé měsíce[24].

Jenže vrahové se odstěhovali už před lety. Z některých věcí by se chtělo zvracet i šakalům.

Město bylo pro čarodějky šok. Z dálky vypadalo jako mnohoplošný bílý krystal vyrůstající z hnědi a zeleně močálu.

Zblízka se rozčlenilo na rozlehlý vnější kruh menších budov, vnitřní kruh velmi působivých velkých domů a přímo ve středu stál palác. Byl překrásný, měl množství věží a věžiček, jako kdyby pocházel z některého výstředního hračkářského obchodu. Zdálo se, že každá z mnoha věží je navržena tak, aby mohla ukrývat vězněnou princeznu.

Magráta se otřásla. Ale pak si vzpomněla na hůlku. Kmotřičky sudičky mají svou zodpovědnost.

„To mi připomíná další z historek o černé Alisse,“ ozvala se Bábi Zlopočasná. „Vzpomínám si, jak zamkla to děvče s dlouhými copy zrovna do takové věže, jako jsou tyhle. To děvče se jmenovalo Rapunzel nebo Rampelnik nebo tak nějak.“

„Ale ta se z toho nakonec dostala,“ zavzpomínala Magráta.

„Jo, člověku vždycky udělá dobře, když si nechá trochu povyrůst vlasy,“ přikývla Stařenka.

„Pch. Venkovské povídačky,“ zabručela Bábi.

Přiblížily se k městským hradbám. Magráta řekla: „Támhle u brány je strážný. Přeletíme dovnitř přes hradby?“

Bábi upřela oči na nejvyšší věž. „Ne,“ odpověděla nakonec pomalu. „Přistaneme a dovnitř vejdeme jako každý. Abychom nevystrašily obyčejné lidi.“

„Támhle za těmi stromy je pěkná rovná loučka,“ upozornila je Magráta.

Bábi pokusně udělala několik kroků na jednu a pak zas na druhou stranu. Její boty čvachtaly, bublaly a vydávaly další zvuky plné obvinění.

„Podívejte, vždyť už jsem řekla, že je mi to líto,“ opakovala už bůhví pokolikáté Magráta. „Vypadalo to tak rovně!“

„Voda tak většinou vypadá,“ přikývla Stařenka, která seděla na pahýlu uschlého stromu a ždímala si vodu z podolku šatů.

„Ale vždyť jste ani vy nepoznaly, že je to voda,“ bránila se Magráta. „Vypadá to tak… tak travnatě, se všemi řasami, stulíkem a těmi ostatními věcmi, které plavou po hladině.“

„Tak mi to připadá, že si voda a zem tady v okolí nejsou jisté, která jsou která,“ zabručela Stařenka. Rozhlédla se po nezdravě vyhlížejícím okolí.

Stromy vyrůstaly přímo z močálu. Měly podivný cizokrajný vzhled, nezvyklou kůru, ostře dělené listy a zdálo se, že hnijí současně s tím, jak rostou. Tam, kde byla vidět hladina, nezakrytá zeleným příkrovem, byla voda černá jako tuš. Čas od času se na hladině objevilo několik pukajících bublin jako fazolový duch za večera povinné lázně. A někde kus odsud byla řeka, jestli si ovšem mohl být člověk v tomhle kraji husté vody a vlnící se země vůbec něčím jist.

Stařenka zamrkala.

„To je zvláštní,“ prohlásila.

„Co?“ zeptala se Bábi.

„Zdálo se mi…, že jsem támhle… zahlédla něco běžet…“ zamumlala Stařenka. „Támhle, mezi těmi stromy.“

„Tak na takovém místě to musela být jedině kachna.“

„To bylo větší než kachna,“ odporovala Stařenka. „Víte, je to psina, ale ono to vypadalo skoro jako dům.“

„Jasně,“ šlehla po ní Bábi pohrdavým pohledem, „a z komína se mu kouřilo.“

Stařenka se rozveselila. „Tys to viděla taky, Esme?“

Bábi obrátila oči v sloup.

„Pojďte,“ řekla, „musíme se dostat na cestu.“

Podívaly se na daný prostor mezi jejich relativně suchým útočištěm a cílovou cestou. Byl nažloutlý. Po jeho povrchu plavaly kusy dřeva a chomáče podezřele zelené trávy. Stařenka ulomila větev z pahýlu, na kterém seděla, a hodila ji několik metrů před sebe. Dřevo dopadlo s vlhkým šplouchnutím a ponořilo se s chroptivým zvukem, jaký vydává brčko, kterým se pokoušíte z poháru vysát poslední zbytek mléčného koktajlu.

„My ho samozřejmě přeletíme,“ prohlásila sebevědomě Stařenka.

„Vy dvě můžete,“ odsekla Bábi. „Jenže já tady nemám dost místa, abych se s tím mým rozeběhla a nastartovala ho.“

Nakonec se Magrátě podařilo Bábi převézt na tandemu, zatímco Stařenka tvořila zadní voj a ve vleku měla Bábino svéhlavé koště.

„Já jenom doufám, že nás nikdo neviděl,“ starala se Bábi, když dosáhly bezpečí cesty.

K cestě vedoucí močálem se postupně připojovaly další cesty a cestičky. Po všech putovaly hloučky lidí a u městské brány byla slušná fronta.

Ze země vypadalo město ještě úžasněji. Proti parami naplněnému močálu zářilo jako vyleštěný kámen. Všude na hradbách vlály pestrobarevné vlajky.

„Vypadá to opravdu vesele,“ libovala si Stařenka.

„A čistě,“ dodávala Magráta.

„No, ono to tak vypadá jenom zvenčí,“ poučila je Bábi, která už v jednom městě byla. „Ale když se dostanete dovnitř, zjistíte, že je tam spousta žebráků, hluku, zápachu, špíny a stoky plné bůhví čeho, věřte mi.“

„Vracejí celou řádku lidí,“ upozornila své společnice Stařenka.

„Už na lodi jsem slyšela, že sem hodně lidí jede na svátek Tučného oběda,“ řekla Bábi. „Pravděpodobně se najde dost lidí, kteří pro ty oslavy nejsou ti praví,“ uvažovala.

Když se blížily k bráně, pozorovalo je alespoň půl tuctu strážných.

„Jsou odmítnuti velmi slušně,“ pobrukovala si Bábi zálibně. „Tak na to se ráda podívám. To jistě není jako u nás doma.“

V celém Lancre bylo jen šest kompletů brnění, vyrobených podle zásady „větší a menší už si nějak poradí“. K tomu, aby svým dočasným majitelům alespoň drželo na těle, se často musely použít kusy provázků a drátu, protože místa stráží v Lancre většinou zastávali občané, kteří momentálně neměli co na práci.

Tihle strážní byli jeden vedle druhého dvoumetroví chlapíci a — to musela připustit i Bábi — ve svých veselých červenomodrých uniformách vypadali skvěle. Jediní jiní skuteční strážní, které Bábi viděla, byli členové městské hlídky v Ankh-Morporku. Pohled na ankh-morporskou hlídku však nutil bystřejší lidi k zamyšlení, zda by je mohl obtěžovat ještě někdo horší než městští ochránci práva. Městská hlídka Ankh-Morporku rozhodně nebyla potěšením pro oko.

Když Bábi vstoupila pod oblouk brány, přehradily jí k jejímu úžasu cestu dvě zkřížené píky. „My na město neútočíme,“ oznámila vojákům.

Desátník jí zasalutoval.

„To jistě ne, madam,“ odpověděl. „Ale máme příkaz, abychom sporné.případy kontrolovali.“

„Sporné případy?“ podivila se Stařenka. „Co je na nás sporného?“

Desátník polknul. S pohledem Bábi Zlopočasné nebylo radno si zahrávat.

„No, víte…“ vypravil ze sebe nakonec, jste trochu… umouněné.“

Zavládlo dunivé ticho. Bábi se zhluboka nadechla.

„Měly jsme malou nehodu v močálech,“ řekla rychle Magráta.

„Jsem si jistý, že to bude v pořádku,“ ošíval se desátník. „Kapitán tady bude hned. Pochopte, když do města pustíme ty nesprávné lidi, vznikají všechny možné potíže. Byly byste překvapeny, kdybyste věděly, jací se nám sem občas vetřou lidé.“

„Tak to by opravdu nešlo, abyste dovnitř pouštěli kdekoho,“ přikývla s pochopením Stařenka Oggová. „To bychom opravdu nechtěly, aby se do města dostali nevhodní lidé. Já se dokonce odvážím říct, že my bychom ani nechtěly vstoupit do města, které dovnitř pustí kdekoho, viď že ne, Esme?“

Magráta ji kopla do kotníku.

„Ještě dobře, že my nejsme kdekdo, ale ti správní lidé,“ pokračovala Stařenka neochvějně dál.

„Co se to tady děje, desátníku?“

Obloukem brány prošel kapitán stráží a přistoupil k čarodějkám.

„Tyhle… dámy chtějí do města, pane,“ hlásil gardista.

„No a?“

„Jsou tak trochu… nejsou stoprocentně čisté, pane,“ odpověděl desátník a zazmítal se pod Bábiným pohledem. „A jedna z nich má neupravené vlasy —“

„No tohle —“ vyštěkla Magráta. „— a jedna mi připadá, jako kdyby byla schopná použít sprostá slova.“

„Cože?“ zamračila se Stařenka a široký úsměv jí zmizel z tváře jako kouzlem. „Já ti, myslím, budu muset trochu zvalchovat hřbet, ty užalovanej špiclíjcu!“ řekla potichu.

„Ale desátníku, copak nevidíte, že s sebou mají košťata?“ usmál se kapitán. „Pro uklízečky je dost těžké být neustále bez poskvrnky.“

„Uklízečky?“ zablesklo Bábi nebezpečně v očích.

„Jsem si docela jistý, že se chtějí dát do pořádku stejně jako vy, desátníku,“ pokračoval kapitán.

„Promiňte,“ obrátila se k němu Bábi Zlopočasná a pronesla ta slova tónem, který by slušel spíše výkřikům „na zteč!“ nebo „smrt nepřátelům!“, „promiňte, ale ten špičatý klobouk, který mám na hlavě, vám nic neříká?“

Vojáci na ni upírali lhostejné pohledy.

„Nemohla byste mi laskavě napovědět?“ řekl nakonec kapitán.

„To znamená —“ nadechla se Bábi.

„No tak my bychom tedy vyrazily dál, jestli vám to nevadí,“ vskočila jí do řeči Stařenka Oggová. „Máme před sebou spoustu uklízení.“ Pozvedla své koště. „Pojďme, dámy!“

Pak chytila Bábi pod jednou paží, Magráta jako na povel pod druhou a pronesly ji pod městskou branou dřív, než jí doutnák dohořel. Bábi Zlopočasná se řídila poučkou, že člověk má vždycky nejdříve napočítat do deseti a teprve pak vybuchnout. Nikdo nevěděl proč, protože jediný důsledek takového počínání je ten, že tlak ve vás neúměrně vzroste a následující výbuch je mnohem horší.

Čarodějky nezastavily, dokud nebyly z dohledu brány.

„No tak, Esme,“ začala Stařenka uklidňujícím tónem, „nesmíš si to brát tak osobně. Vždyť nakonec musíš připustit, že jsme trochu ušmudlané. Dělají akorát svou práci, ne? Nemyslíš?“

„Zacházeli s námi, jako kdybychom byly obyčejní lidé,“ prohlásila Bábi šokovaným hlasem.

„Nezapomeňte, že tohle je cizí země,“ přidala se ke Stařence Magráta. „Vzpomeňte si, vždyť jste sama říkala, že ti mužští na lodi taky váš klobouk nepoznali.“

„Ano, ale to jsem nechtěla, aby ho poznali,“ odpověděla Bábi. „V tom je rozdíl.“

„Je to jenom taková… nehoda, Bábi,“ snažila se dál Magráta. „Vždyť to byli jen obyčejní hloupí vojáci. Balící, kteří ani nepoznají moderní účes, když nějaký vidí.“

Stařenka se rozhlédla. Míjely je zástupy lidí, které kolem procházely v naprostém tichu.

„Ale musíš připustit, že je to hezké čisté město,“ dodala.

Začaly se důkladněji rozhlížet po svém okolí.

Bylo to skutečně to nejčistší místo, které kdy viděly. Zdálo se, že i dlažební kameny jsou vyleštěné.

„Tady by sis klidně mohla dát čaj na zemi,“ zabručela obdivně Stařenka Oggová, když vykročily ulicí.

„To ano, ale ty bys byla schopná sednout si na ulici kdekoliv, hlavně kdyby ti dali nějaký ten žvanec,“ odsekla jí Bábi.

„No, to se tedy mýlíš. Dokonce i stoky jsou čisté. V dohledu ani jediný Holand[25], koukněte.“

„Gyto!“

„Vždyť jsi přece vyprávěla, že v Ankh-Morporku —“

„Ale tohle je něco jiného!“

„Je to tak čisté,“ vrtěla hlavou Magráta. „Člověk se skoro stydí, že si nevyčistil boty.“

„No jo,“ přikývla Stařenka, která se rozhlížela ulicí. „Jeden si skoro přeje být lepším člověkem.“

„Mohly byste mi vy dvě říct, proč vlastně šeptáte?“ zeptala se Bábi.

Sledovala jejich pohledy. Na rohu ulice stál strážný. Když viděl, že ho pozorují, krátce se na ně usmál a zvedl ruku k helmici.

„Dokonce i strážní tady mají slušné vychování,“ libovala si Magráta.

„A je jich tady taky podezřele mnoho,“ upozornila ji nezištně Bábi.

„Je to úžasné, vážně, že ve městě, kde jsou všichni lidé tak čistí, tiší a ukáznění, potřebují tolik strážných.“

„Třeba je potřeba ve městě rozšířit tolik dobra, že na to musí dohlížet opravdu hodně lidí,“ uvažovala Stařenka Oggová.

Čarodějky procházely zaplněnými ulicemi.

„A ty domy jsou taky moc pěkné,“ rozhlížela se Magráta. „Velmi ozdobné a tak roztomile starodávné.“

Bábi Zlopočasná, která žila v domku tak starodávném, že kdyby měl být starodávnější, musel by se změnit na kus pazourku, její výlev nekomentovala.

Zanedlouho si začaly stěžovat nohy Stařenky Oggové.

„Měly bychom si najít nějaké místo, kde bychom se mohly uložit na noc,“ řekla. „Po tom děvčeti se můžeme podívat ráno. Ráno moudřejší večera, a když se na to pořádně vyspíme, půjde nám to lip od ruky.“

„A koupel,“ vzdychla Magráta. „S utišujícími bylinkami.“

„Dobrý nápad. Koupel bych si taky dala,“ zaradovala se Stařenka.

„Koukám, jak nám ten podzim rychle utekl,“ zabručela Bábi Zlopočasná kysele.

„Jo? A kdy ses naposled koupala ty, Esme, hm?“ „Jak to myslíš, naposled?“ „Vidíš? Nikdo ti nestojí o komentáře k mým lázeňským zvykům!“

„Koupele jsou nehygienické,“ prohlásila Bábi. „Víš dobře, že jsem nikdy s koupelemi nesouhlasila. Co to je za zvyk, vysedávat ve své vlastní špíně?“ „A jak to tedy děláte vy?“ nedalo to Magrátě. „Já se prostě pořádně umyju,“ odpověděla jí Bábi klidně. „Kousek po kousku. Rozumíš. Aspoň ty, které jsou momentálně dosažitelné.“

Ať už byly příslušné partie Bábi Zlopočasné dosažitelné jakkoliv, a je třeba říci, že Bábi další informace v tomto směru neposkytla, rozhodně byly dosažitelnější než ubytování v Genově před svátkem Tučného oběda.

Všechny hospody i zájezdní hostince byly přeplněné. Tlak zástupů je postupně vytlačil z hlavních ulic do méně vznešených částí města, ale místo, kde by mohly tři čarodějky složit hlavy, se stále ještě nenašlo.

Bábi Zlopočasná už toho měla dost.

„Tak,“ procedila zaťatými zuby, „a do příští hospody, na kterou narazíme, vlezem. Jak se jmenuje támhleta hospoda?“

Stařenka Oggová zamžourala na velkou ceduli u vchodu hotelu.

„Hotel… No… Va… cancies,“ zabručela si pro sebe a pak se jí tvář rozjasnila. „Hotel Nova Cancies,“ opakovala. „To znamená v cizí řeči ‚Nová‘, ehm, ‚pohádka‘,“ dodala na vysvětlenou.

„To nám bude stačit,“ přikývla Bábi.

Strčila do dveří. Od recepčního pultu zvedl hlavu kulatý muž s červenou tváří. Byl v tomhle zaměstnání nový a byl velmi nervózní; jeho předchůdce zmizel, protože nebyl dost kulatý a jeho tvář nebyla dostatečně červená.

Bábi nemařila čas.

„Vidíš tenhle klobouk?“ naklonila se přes pult. „Vidíš to koště?“

Muž upřel oči na ni, pak na na koště a znovu zpět na Bábi.

„Ano,“ přikývl. „A co to znamená?“

„To znamená, že chceme tři pokoje,“ oznámila mu Bábi a vrhla na své dvě společnice lišácký pohled.

„S klobásou,“ dodala Stařenka.

„A jedním vegetariánským jídlem,“ nezůstala pozadu Magráta.

Muž si trojici pozorně prohlédl. Pak vyšel zpoza pultu a přešel ke dveřím.

„Vidíte tyhle dveře? Vidíte tenhle nápis?“ zeptal se. „My se o nějaké nápisy nestaráme,“ odpověděla mu Bábi.

„V tom případě,“ odpověděl jim muž, „se vzdávám. Tak mi řekněte, co opravdu znamená špičatý klobouk a koster.

„To znamená, že jsem čarodějka,“ zašklebila se na něj vítězoslavně Bábi.

Muž za pultem naklonil hlavu ke straně.

„Jo?“ zamžoural na ně. „Tak se teď říká hloupým starým ženským?“

Nakonec se jim podařilo najít si v jedné hospodě stůl, který měly samy pro sebe. Místnost byla nabita příslušníky všech oficiálních ras. Všeobecný hovor dosahoval téměř síly pokřiku a vzduch houstl kouřem. „Přestala bys laskavě škrábat tou tužkou, Gyto Oggová? Leze mi to hrozně na nervy,“ štěkla Bábi. „Vždyť tady taky musí mít čarodějky,“ opakovala už poněkolikáté nešťastně Magráta. „Všude přece mají čarodějky. I v cizozemsku přece musí mít čarodějky. Čarodějky najdeš všude.“

„Jako šváby,“ přikývla vesele Stařenka Oggová, „ty taky.“

„Měly jste mě nechat, abych ho přinutila myslet si, že je žába,“ zahuhlala vyčítavě Bábi.

„To nemůžeš dělat, Esme. Nemůžeš se potloukat po městě a měnit lidi v žáby jenom proto, že si na tebe otvírali hubu a nevěděli, kdo jsi,“ chlácholila ji Stařenka. „To bychom byly za chvíli jediné, kdo po městě chodí, ostatní by skákali.“

Navzdory mnoha výhrůžkám Bábi Zlopočasná nikoho v žábu neproměnila. Ona to viděla tak, že existuje mnohem jednodušší, technicky méně krutý a levnější způsob, jak to provést, který jednomu navíc přinese mnohem větší uspokojení. Necháte je v lidské podobě a vnuknete jim přesvědčení, že jsou žáby, což navíc poskytne neobvyklou zábavu a povyražení všem kolemjdoucím.

„Pana Pilkina mi vždycky přijde tak trochu líto,“ prohlásila Magráta s pohledem pochmurně upřeným na stolní desku. „Bylo to tak smutné, pozorovat, jak se tím svým krátkým jazykem pokouší ulovit mouchu.“

„Neměl říct, co řekl,“ zpražila ji krátce Bábi.

„Myslíš to, že jsi panovačná stará čmuchalka?“ prohodila Stařenka s nevinným výrazem.

„Mně kritika nevadí,“ pokračovala Bábi, jako by ji neslyšela, „znáte mě. Nikdy jsem nepatřila k těm, kteří se nafouknou, když jim někdo něco vyčítá. Nikdo nemůže říct, že bych si nevyslechla názor někoho jiného nebo že se mě hned tak něco dotkne —“

„Nikdo, to máš pravdu,“ přikývla souhlasně Stařenka, „rozhodně ne víc než jednou, pak už může jenom pouštět bubliny.“

„Je to jenom v tom, že nesnáším bezpráví,“ nedala se přerušit Bábi. „A přestaň se tak hloupě šklebit! Já nevím, proč z toho hned děláte takovou tragédii. Po pár dnech je to stejně přejde.“

„Paní Pilkinová mi říkala,“ začala opatrně Magráta, „že její muž ještě teď chodí často plavat. Prý si z toho udělal úplně nového koníčka.

Třeba tady ve městě mají nějaké jiné čarodějky,“ pokračovala Magráta po chvilce s beznadějí v hlase. „Možná chodí nějak jinak oblékané.“

„Existuje jenom jeden druh čarodějek,“ zavrtěla rezolutně hlavou Bábi. „A to jsme my.“

Rozhlédla se po místnosti. Samozřejmě, pokud se někdo staral o to, aby se čarodějky nedostaly do města, tak o nich lidé vědět nemohli. Je to někdo, kdo nechce, aby se mu tady někdo jiný pletl. Jenže nás do města pustila…

„No, když nic, tak jsme alespoň v suchu,“ řekla Stařenka. Jakýsi žíznivec stojící v zástupu za ní se rozesmál, a když s hýkavým řevem zaklonil hlavu, polil jí pivem celá záda.

Tiše něco zamumlala.

Magráta viděla, jak muž sklonil hlavu ke džbánku, aby se znovu napil a vytřeštil oči dovnitř. Pak džbán odhodil jako uhranutý a s rukou přitisknutou na ústa se začal prodírat davem k východu.

„Co jsi mu to udělala s pitím?“ zeptala se Magráta Stařenky.

„Na takové věci jsi ještě moc mladá,“ odbyla ji Stařenka.

Když tam u nich, doma, chtěla čarodějka stůl sama pro sebe, tak… tak tam prostě byl. Stačil jediný pohled na špičatý klobouk. Lidé udržovali uctivý odstup, občas jí někdo objednal něco k pití. Dokonce i Magráta měla patřičný respekt, ne snad proto, že by se jí někdo bál, ale spíš proto, že újma způsobená jedné čarodějce byla újmou způsobenou všem čarodějkám a nikdo nestál o to, aby mu to Bábi Zlopočasná přišla osobně vysvětlit. Tady do nich všichni strkali, jako kdyby byly obyčejné ženské. Jenom konejšivá ruka Stařenky Oggové, svírající téměř neustále paži Bábi Zlopočasné, uchránila tucet bodrých opilců od stavu nepřirozeného obojživelnictví, ale je třeba říci, že i Stařenčina obvykle velmi elastická trpělivost začínala drnčet. Vždycky se pyšnila tím, že je venkovská a obyčejná ženská, tak obyčejná jako dreváky od hnoje, jenže ono je obyčejná a obyčejná. Bylo to s ní tak trochu jako s tím princem Jaksejmenoval ze známé dětské říkačky, který se rád toulal svým královstvím převlečený za obyčejného člověka. Stařenka měla silné podezření, že ten malý perverzník si předem dobře zajistil, aby se to vědělo, pro případ, že by se k němu někdo pokoušel chovat příliš obyčejně. Spadnout do bláta, když víte, že vás čeká teplá koupel a čisté oblečení — to je legrace k popukání; spadnout do bláta, když víte, že vás nečeká nic jiného než další bláto, pukl by z toho člověk maximálně vzteky. Nakonec došla k jistému rozhodnutí.

„Poslyšte, proč bychom si nedaly hlt něčeho k pití?“ nadhodila Stařenka vesele. „Hned by nám bylo lip!“

„Ó, to ne,“ zavrtěla hlavou Bábi. „Poslednější mě s tím bylinkovým pitím dostala. Jsem si skoro jistá, že v tom musel být nějaký alkohol. Už po šesté sklenici jsem měla pocit, že mi těžkne jazyk. Mě už k pití žádné takové cizozemské břečky nepřinutíš.“

„Ale něčeho byste se napít měla,“ přimlouvala se i Magráta. „Já mám každopádně žízeň.“ Nejistě se podívala k přeplněnému baru. „Třeba tady budou mít něco s ovocem.“

„Zjistím to,“ prohlásila Stařenka Oggová. Vstala, podívala se na dav u baru a nenápadně si vytáhla z klobouku jehlici. „Hned budu zpátky.“

Obě zbývající čarodějky byly ponechány svým soukromým chmurám. Bábi seděla a nepřítomně zírala na stůl.

„Vážně byste si to neměla tak brát jenom proto, že vám lidé neprojevují respekt a patřičnou úctu,“ snažila se Magráta uhasit plameny, které sžíraly Bábino nitro. „Mně lidé neprojevují respekt a úctu skoro nikdy. Není to tak hrozné.“

„Když nemáš respekt, nemáš nic,“ odpověděla jí Bábi nepřítomně.

„To si nejsem tak docela jistá. Vždycky se mi nakonec podařilo s lidmi vyjít.“

„To proto, že jsi obyčejná zmoklá slepice, Magráto Česneková,“ odpověděla jí Bábi.

Nastalo krátké, doutnající ticho zvonící ozvěnou slov, jež nebyla pronesena, a několika užaslými bolestivými vyjeknutími, která se postupně ozývala ze zástupu u baru.

Věděla jsem, že si o mně vždycky říkala něco takového, pomyslila si Magráta, uzavírající se v rostoucích stěnách svých rozpaků. Jenže jsem nevěřila, že by to řekla nahlas. A ona se mi neomluví, protože to nikdy nedělá. Čeká, že lidé tyhle věci prostě zapomenou. Pokoušela jsem se jenom chovat jako její přítelkyně. Pokud ona kdy nějakou přítelkyni vůbec měla.

„Tak tady se to nese,“ hlaholila Stařenka Oggová, která se vynořila z davu s tácem v rukou. „Ovocný nápoj.“

Sedla si ke stolu a podívala se z jedné čarodějky na druhou.

„Je to z banánů,“ svěřovala se v naději, že z některé ze svých společnic výkrese aspoň jiskřičku zájmu. „Pamatuju si, jak náš Štěpán taky kdysi přivezl domů banán. Holky, jak my jsme se nad tím nasmály! Povídám tomu chlápkovi za pultem: ‚Jaký druh ovoce tady lidi pijou?‘ a on mi dal tohle. Je to z banánů. Banánový nápoj. Bude vám to chutnat. To tady pije každý. Všichni. Má to v sobě banány.“

„No… má to velice… velice silnou chuť,“ řekla Magráta, když opatrně usrkla ze své sklenice. „Je v tom i cukr?“

„Asi jo,“ přikývla Stařenka. Chvíli se dívala na Bábin napůl nepřítomný výraz, pak zvedla tužku a s výrazem profesionála olízla tuhu.

Každopárně jedna dobrá vjec je, že pití je tady opravdu zapapku. Tady mají jedno, co hojmenujou banánánové dejjikry[26], což je hlavně rum s banáná-nánem v sobě. Už teďkom cítím, jak mi dělá dobře. Tady je moc vlchko. Doufám, že najdeme nějaké místo nad hlavu dnes v noci, Esme vždycky sotva stoji na nohouch, a když ne na svých, tak na cizích. Nakrejslila sem vám oprázek banánánového dejjikry, můžete vidět, že je už sklenice prázdná až do dna. S láskou MAMI.

Nakonec našly stáj. Byla to, jak poznamenala Stařenka se svým neutuchajícím optimismem, pravděpodobně teplejší a čistší stáj než kdejaká hospoda a na světě bylo jistě bůhví kolik milionů lidí, kteří by dali pravou ruku, kdyby se mohli vyspat na tak pohodlném a suchém místě. Její výrok měl na všeobecnou náladu stejný vliv jako pantomima na kulturu v márnici.

Netrvalo dlouho a všechny čarodějky se uložily ke spánku.

Magráta, která si dala pod hlavu svůj vak, ležela s otevřenýma očima a poslouchala měkké šumění deště na střeše.

Všechno se to zvrtlo ještě předtím, než jsme se vůbec vydaly na cestu, pomyslila si. Nechápu, proč jsem jim dovolila, aby jely se mnou. Jsem přece schopná alespoň pro jednou věci vyřídit sama, ale ony se mnou vždycky zacházejí, jako kdybych byla… mokrá slepice. Nevím, proč bych měla pořád snášet, jak se na mě v jednom kuse mračí a utrhuje. Copak ona je něco extra? Jen málokdy udělá něco kouzelného, ať si Stařenka říká co chce. Ona vážně jenom pořád křičí a zastrašuje lidi. A Stařenka? Ta to sice většinou myslí dobře, ale nemá absolutně žádnou zodpovědnost. Myslela jsem, že umřu, když v té hospodě začala zpívat Ježci píseň, jenom tajně doufám, že místní cizozemci nerozuměli slovům.

Já jsem tady kmotřička sudička. Teď nejsme u nás doma. Tady, v cizině, jistě existuje nějaký jiný způsob, jak věci řešit.

Vstala při prvním náznaku svítání. Její dvě společnice spaly, i když „spáti“ je slovo, které by se jen těžko srovnalo se zvuky, které Bábi Zlopočasná vydávala.

Magráta si oblekla své nejlepší šaty, ty ze zeleného hedvábí, které se ovšem bohužel během cestování strašlivě pomačkaly. Z vaku pak vytáhla papírový sáček a opatrně vybalila svou okultní bižuterii. Magráta si kupovala okultní bižuterii, aby sama sebe přesvědčila, že není jen Magrátou. Už těch krámů měla tři velké truhličky, ale byla pořád tou stejnou osobou.

Udělala, co mohla, aby si vybrala z vlasů všechnu slámu. Pak vybalila svou kouzelnou hůlku.

Byla by si přála, aby tady bylo zrcadlo a ona se mohla prohlédnout a zkontrolovat.

„Hůlku jsem dostala já,“ řekla tiše. „Nevím, proč by mně měl někdo pomáhat. Desideráta mi přímo napsala, abych jim řekla, že mi nemají pomáhat.“ Napadlo ji, že v tomhle bodě nebyla Desideráta příliš prozíravá. Jediné, čím si můžete být jistí, je to, že když Bábi Zlopočasné a Stařence Oggové řeknete, že vám nemají pomáhat, rozběhnou se vám na pomoc, i kdyby se jim ani v nejmenším nechtělo. Magrátu velmi překvapilo, že někdo tak chytrý jako Desideráta na takovou věc zapomene. Možná že to taky brala podle té psycholologie — ať už to bylo co bylo.

Pohybovala se velmi tiše, aby nevzbudila ostatní. Opatrně otevřela dveře a rychle vyšla ven do vlhkého rána. Hůlku nesla v ruce a byla připravena dát jí pokyn, kdykoliv to bude třeba.

Hůlka jí jistě pomůže, když od ní bude žádat dýně.

Když se s tichým zaskřípěním zavřely dveře, otevřela Stařenka Oggová jedno oko.

Sedla si, zažívala a poškrabala se. Zašmátrala ve svém klobouku a vytáhla dýmku. Pak strčila Bábi Zlopočasnou do žeber.

„Já nespím,“ odpověděla Bábi.

„Magráta někam odešla.“

„Pch!“

„A. já jdu ven, abych sehnala něco k jídlu,“ zabručela Stařenka. Když byla Esme v téhle náladě, bylo zbytečné na ni mluvit.

Když vyšla ven, seskočil z trámu nade dveřmi Silver a usadil se jí na rameni.

Stařenka Oggová, jeden z největších životních optimistů, vykročila kupředu, aby se chopila toho, co se jí chystala budoucnost nabídnout.

Byla by nejraději, kdyby to bylo s rumem a banány.

Ten dům nebylo těžké najít. V tomto směru byly Desiderátiny poznámky velmi přesné.

Magráta přeletěla pohledem vysoké bílé zdi a balkony s ozdobným kovovým zábradlím. Pokusila se uhladit si pomačkané šaty, vytáhla si z vlasů další zbytky slámy a nakonec vykročila po příchodové cestě a zabušila na dveře.

Klepadlo se zlomilo a zůstalo jí v ruce.

Vyplašeně se rozhlédla kolem, aby zjistila, zda někdo zahlédl ten strašlivý vandalismus, kterého se dopustila, a pak se pokusila klepadlo připevnit zpět. Tentokrát jí upadlo na zem a urazilo kus mramorového schodu.

Nakonec opatrně zaklepala klouby ruky. Ze dveří se vznesl mrak prachu a pomalu klesal k zemi. To bylo vše, čeho docílila.

Magráta uvažovala o tom, co by měla udělat teď. Byla si skoro jistá, že kmotřičky sudičky nestrkají lidem pode dveře lístečky, na kterých by bylo napsáno něco jako „zaskočila jsem, ale nebyla jste doma, spojte se s naším střediskem a dohodněte si další schůzku“. A navíc, tohle nebyl typ domu, který by lidé nechávali úplně prázdný. Takové místo musí být doslova zamořeno sloužícími.

Tiše přeskřípala po štěrkové cestičce a nahlédla za roh domu. Možná že by se dostala k zadním dveřím… u zadních dveří byly čarodějky častokrát více doma…

Stařenka Oggová vždycky. Mířila teď k těm, které vedly zezadu do paláce. Dostat se dovnitř bylo celkem jednoduché. Tohle nebyl hrad jako ty u nich doma, které měly velmi přesné představy o tom, co je to „uvnitř“ a „venku“ a byly stavěny tak, aby to od sebe oddělily. Jenže tohle byl… jednoduše pohádkový zámek, podezdívka a základy jako z cukru a všude spousta malých věží a věžiček. Malých starých dam si vůbec nikdo nevšímal. Malé staré dámy byly podle klasické definice absolutně neškodné, i když obyvatelé řetězu horských vesnic o nějakých pár tisíc kilometrů dál tuhle definici průběžně doplňovali novými poznatky.

Zámky se podle zkušenosti Stařenky Oggové podobaly labutím. Vypadaly, jako kdyby se nevšímavě a majestátně vznášely na vlnách Času, ale vespod, pod hladinou, ve skutečnosti panoval po čertech čilý ruch. Bude tady celé bludiště spíží, skladišť, kuchyní a prádelen, taky stájí a možná i malý pivovar — Stařenka milovala malé pivovary — a lidé si málokdy všimnou staré ženské, která tudy projde, zvláště když uždibuje z každého jídla, které se jí ocitne na dosah.

Kromě toho, tady se taky dostane ke spoustě drbů. Drby — to byla další věc, kterou Stařenka Oggová milovala.

Bábi Zlopočasná se bezcílně potulovala čistými ulicemi. Nehledala své dvě společnice. Tím si byla naprosto jistá. Jistě, mohlo se čirou náhodou stát, že by na některou z nich narazila a vrhla na ni významný pohled, ale docela jistě je nehledala.

Na konci ulice uviděla zástup lidí. Vyšla z celkem logické úvahy, že by středem srocení mohla být Stařenka Oggová, a vydala se tím směrem.

Stařenka tam nebyla. Zato se tam zvedalo pódium a na něm malý človíček v řetězech. A několik gardistů v čistých a veselých uniformách. Jeden z nich držel v rukou velkou sekeru.

Nemuseli jste být zkušeným cestovatelem na to, abyste rychle poznali, že lidé na pódiu tam nejsou od toho, aby malému mužíkovi vystavili osvědčení o bezúhonnosti a předali mu výtěžek dobročinné sbírky.

Bábi opatrně strčila do jednoho z diváků.

„Co se to tady děje?“

Muž na ni vrhl zvláštní pohled koutkem oka.

„Stráže ho chytily při krádeži,“ odpověděl.

„Aha. No, zdá se, že vypadá dost vinen,“ přikývla. Lidé v řetězech mají sklon vypadat jako viníci. „Takže, co s ním teď udělají?“

„Dají mu lekci.“

„A jak to chtějí provést?“

„Vidíte tu sekeru?“

Bábi z ní celou dobu nespustila oka.

Teď obrátila oči k zástupu a zachycovala úryvky myšlenek.

Mravenčí mysl se čte snadno. Protéká jí jediný mohutný proud jednoduchých myšlenek: Nést, Nést, Štípnout, Dostat se k tomu chlebíčku, Nést, Jíst. Takový tvor jako pes už je mnohem složitější — pes dokáže myslet na několik různých věcí najednou. A člověk? Lidská mysl je obrovský, blesky křižovaný temný mrak plný myšlenek a každá z nich zabírá určitý zlomek mozkové operační kapacity. Zjistit v té temné cloně předsudků, vzpomínek, obav, nadějí a strachu, co si jejich majitel myslí o tom či onom, je téměř nemožné.

Jenže když si větší množství lidí myslí jedno a totéž, jejich myšlenka se zesiluje a dá se zachytit. Bábi Zlopočasná si uvědomovala, že se ti lidé bojí.

„Vypadá to, že tuhle lekci hned tak nezapomene,“ zabručela.

„Naopak, já si myslím, že ji zapomene tak rychle, že ho to už teď mrzí,“ odpověděl jí její soused a pak se od Bábi odšoural pryč způsobem, jakým lidé těsně před bouří nenápadně mizí z okolí hromosvodu.

V tom okamžiku zachytila Bábi v tom jednotném orchestru myšlenek falešnou notu. Ve středu zástupu byly dvě bytosti, jejichž vědomí nebylo lidské.

Tvar jejich myšlenek byl jednoduchý, čistý a účelný jako tasená čepel. Pronikla do podobných vědomí už dříve a nevzpomínala na ten zážitek ráda.

Začala pečlivě probírat zástup a zanedlouho našla vlastníky těch podivných myšlenek. Zírali nehybně na skupinu na pódiu.

Byly to dvě ženy, nebo alespoň dvě stvoření ve tvaru žen; obě byly vyšší než Bábi, štíhlé jako pruty, a obě měly na hlavách široké klobouky s hustými závoji, které jim zakrývaly obličej. Šaty se jim ve slunci blýskaly kovovým leskem — někdo by řekl, že modrým, jiný, že nažloutlým, dalšímu by se zdál zelený. S tmavším vzorkem. Nedalo se to říci přesně. Při sebemenším pohybu se barvy měnily.

Nedokázala jim nahlédnout do tváří.

Takže v Genově byly čarodějky. V každém případě alespoň jedna.

Zvuk od pódia ji přiměl se otočit.

A už věděla, proč jsou občané Genový tak tiší a hodní.

Bábi už předtím slyšela, že v cizozemsku existují země, kde zlodějům usekávají ruce, aby už nikdy nemohli krást. Tenhle nápad se jí nikdy moc nelíbil.

Něco takového v Genově nedělali. Tady jim usekli rovnou hlavu, aby je už ani nenapadlo něco ukrást.

Teď už věděla, kde by našla genovské čarodějky.

Vládly městu.

Magráta došla k zadním dveřím domu. Byly dokořán.

Sebrala se.

Znovu zaklepala na rám dveří, teď takovým zvláštním, velmi slušným způsobem.

„Ehm —“ začala.

Do tvářejí vletěl obsah umyvadla plného špinavé vody. Hukotem příbojové vlny, která jí kolem uší odplavovala zbytky pomyjí, zaslechla jakýsi hlas, který říkal: „Propána, já neměla ani tušení, že tady někdo stojí!“

Magráta si vytřela vodu z očí a pokusila se zaostřit na nezřetelnou postavu před sebou. V její mysli se začala tvořit jakási neochvějná jistota, daná fabulí příběhu.

„Jmenujete se Eliška?“ zeptala se.

„Jmenuju. A kdo jste vy?“

Magráta si prohlédla svou nově nalezenou kmotřenku od hlavy k patě. Byla to jedna z nejatraktivnějších mladých žen, které kdy Magráta viděla — pokožku hnědou jako lískový ořech, vlasy tak světlé, Že v kontrastu k pokožce vypadaly skoro bílé. Tahle kombinace se v takových trochu fřivolních městech, jakým Genova ještě donedávna bezesporu byla, objevovala poměrně často.

Co se tak říká v takových okamžicích?

Odstranila si z nosu kus bramborové slupky.

„Já jsem tvoje kmotřička sudička,“ řekla. „Je to legrační věc, vím, že to zní hloupě, když mám někomu vykládat, že —“

Eliška na ni upírala pátravý pohled.

„Vy?“

„No. Ano. Mám kouzelnou hůlku a tak dále.“ Magráta zamávala hůlkou pro případ, že by to pomohlo. Nepomohlo.

Eliška naklonila hlavu ke straně.

„A já myslela, že vy lidé od fochu se vždycky objevíte v záplavě hvězdiček a zlatého prachu a za zvuků stříbrných zvonečků,“ řekla s podezřením.

„Podívej, to prostě dostaneš kouzelnou hůlku,“ vysvětlovala jí Magráta zoufale. „Nedají ti k ní instruktážní brožurku.“

Eliška na ni vrhla další pátravý pohled. Pak řekla: „Předpokládám, že by v tom případě bylo lepší, kdybyste šla dovnitř. Objevila jste se tady právě včas. Stejně jsem si před chvilkou postavila na čaj.“

Měňavě lesklé ženy nastoupily do otevřeného kočáru. Bábi si všimla, že i když byly neobyčejně krásné, chodily velmi neohrabaně.

Bodejť, pomyslela si Bábi. Nejsou na nohy zvyklé.

Všimla si také, jak většina lidí od kočáru odvracela pohledy. Ne že by ho neviděli. Nedovolili očím, aby na něm spočinuly, jako kdyby jim pouhý fakt, že se na něj zadívali, mohl způsobit nepříjemnosti.

Také si všimla koní zapražených do kočáru. Jejich smysly byly mnohem lepší než ty lidské. Věděli, co mají ve voze za sebou, a vůbec se jim to nelíbilo.

Sledovala vůz. Koně se sklopenýma ušima a divokými pohledy pomalu klusali ulicemi. Nakonec vůz zahnul do průjezdu velkého a zchátralého domu nedaleko paláce.

Bábi pomalu prošla kolem a všímala si podrobností. Ze zdí opadávala omítka a ze dveří dokonce upadlo klepadlo.

Bábi Zlopočasná nevěřila na atmosféru místa. Nevěřila na psychickou auru. Byla toho přesvědčení, že být čarodějkou spočívá především v tom, čemu nevěříte. Jenže teď byla ochotná uvěřit tomu, že tenhle dům skrývá něco velmi ošklivého. Ne zlo. Ty dvě ženyneženy nebyly zlé, stejně jako není zlem dýka nebo příkrý útes. Být zlý, to znamená mít na výběr. Zlá může být jen ruka, která bodne dýkou nebo postrčí svou oběť z útesu, a tady se jednalo o něco podobného.

Úpěnlivě si přála, aby nevěděla, kdo za tím vším stojí.

Lidi jako Stařenku Oggovou najdete všude. Je to, jako kdyby existoval jakýsi zvláštní tajemný tvůrce, který zasvětil život výrobě starších žen, které se rády smějí a nikdy neodmítnou nějaký ten půllitr, zvláště když v něm šplouchá nápoj, jaký se obvykle podává ve velmi malých skleničkách. Najdete je všude a většinou v párech[27].

Přitahují jedna druhou. Možná vysílají neslyšitelné signály, které ohlašují okolí, že „tady je někdo, kdo je bez nucení ochotný dělat ‚óóó‘ nad obrázky vnoučat cizích lidí“.

Stařenka Oggová si našla přítelkyni. Jmenovala se paní Příjemná, byla to kuchařka a první osoba černé pleti, se kterou Stařenka v životě mluvila[28], patřila ke kuchařkám toho výjimečného druhu, které většinu času stráví v pohodlné židli uprostřed kuchyně a zdánlivě si téměř nevšímají dění kolem sebe.

Občas vydají nějaký příkaz. A takové příkazy jsou zapotřebí jen výjimečně, protože po všech těch letech, kdy vládnou v kuchyni, se lidé naučili, že buď budou dělat věci po jejich, neboje nebudou dělat vůbec. Jednou nebo dvakrát s určitou obřadností vstanou, ochutnají to či ono a tamto možná trochu přisolí.

Takoví lidé si vždycky rádi popovídají s podomními obchodníky, kořenáři nebo malými kulatými stařenkami s kočkou na rameni. Silver seděl na Stařenčině rameni tak elegantně, jako kdyby právě zhltnul papouška.

„Takže vy jste sem přijela na Tučný oběd?“ zeptala se paní Příjemná.

„Ale, jsem tady s přítelkyní, která potřebuje něco vyřídit ve městě a požádala mě o pomoc,“ odpověděla Stařenka jen tak mimochodem. „Páni, tyhle sušenky jsou vážně samá chuť!“

„Chtěla jsem říct,“ pokračovala paní Příjemná a přistrčila talířek se sušenkami blíž ke Stařence Oggové, „že je vám na očích vidět, že jste magického založení.“

„Pak vidíte víc než většina ostatních obyvatel tohohle města a okolí,“ prohlásila Stařenka. „Víte, co by ty sušenky ještě nesmírně vylepšilo? Kdyby se do něčeho namočily, co myslíte?“

„Co takhle něco s banánovou příchutí?“ odtušila se zájmem paní Příjemná.

„Banány! To by bylo to pravé!“ rozzářila se šťastně Stařenka. Paní Příjemná velitelsky mávla na jednu z pomocnic, která se hned pustila do práce.

Stařenka seděla na své židli, kývala buclatýma nožkama a se zájmem se rozhlížela po kuchyni. Zástup kuchařů vykonával své úkoly s prostomyslnou přesností dělostřelecké roty pokládající přehradnou palbu. Místa, kde vyrůstaly velké dorty, vypadala doslova jako staveniště. Na ohništi se pekla stažená těla celých zvířat. Ve velkých bubnech, které byly připojeny k rožňům, pádili psi, a otáčeli tak pečeněmi. Obrovský holohlavý muž s jizvou, která mu děsivě hyzdila celou tvář, pečlivě a trpělivě špejloval jitrnice.

Stařenka nesnídala. Silver sice něco ke snídani měl, ale to nic neznamenalo. Oba procházeli jakýmisi kulinárními mukami.

Oba se jako na povel obrátili, aby sledovali pár kuchtíků, kteří kolem nesli obrovský podnos plný jednohubek.

„Vidím, že jste velmi všímavá žena, paní Oggová,“ řekla paní Příjemná.

„Jen tak na chuť,“ přikývla bezmyšlenkovitě Stařenka.

„Také vidím,“ pokračovala paní Příjemná po chvilce, „že máte na rameni neobvyklou kočku znamenitého rodu.“

„To asi máte pravdu.“

„Já vím, že mám pravdu.“

V tom okamžiku se před Stařenkou objevila mísa plná husté nažloutlé pěny. Podívala se na ni a pokusila se vrátit k původnímu předmětu hovoru.

„Takže,“ pokračovala, „co myslíte, kam by tady měl člověk jít, kdyby chtěl zjistit, jak se dělá magie tady u vás v —“

„Nedala byste si něco k jídlu?“ přerušila ji paní Příjemná.

„Cože? To se ví, proč ne, božíčku!“

Paní Příjemná zakoulela očima.

„Tohle ale ne. Tohle bych nikdy nejedla,“ oznámila jí paní Příjemná zatrpkle.

Stařenčina tvář byla dokonalým obrazem hlubokého zklamání.

„Ale vždyť to sama vaříte,“ upozornila paní Příjemnou.

„Protože mi řekli, abych to vařila. Starý baron, ten věděl, co je to dobré jídlo. Tohle? To není nic jiného než vepřové, hovězí, skopové a další věci, které tomu ani v nejmenším nepomůžou. Jediný čtyřnohý tvor, který stojí za snědení, je aligátor. To je skutečné jídlo.“

Paní Příjemná se rozhlédla po kuchyni.

„Sáro!“ zvolala.

Jedna z pomocných kuchařek se obrátila.

„Ano, madam?“

„My tady s tou dámou si na chvíli vyjdeme ven. Dohlídni mi na všechno, rozumíš?“

„Ano, madam!“

Paní Příjemná vstala a významně kývla na Stařenku hlavou.

„Stěny mají uši,“ prohlásila.

„Fíha! Vážně?“

„Vyjdeme si na malou procházku.“

Jak se teď Stařence Oggové zdálo, existovala dvě města Genovy. Bylo tady jednak to bílé — nové domy a paláce s namodralými střechami — a kolem něj, někdy dokonce pod ním, bylo město staré. Tomu novému se možná přítomnost toho starého vůbec nelíbila, ale obejít se bez něj nemohlo. Někdo a někde vařit musel.

Stařenka Oggová vařila docela ráda, ovšem za předpokladu, že měla k ruce pár lidí, kteří jí očistili a nakrájeli zeleninu, umleli strouhanku, oškrábali brambory a nakonec umyli nádobí. Vždycky byla pyšná na to, že dokázala s pěkným kouskem hovězího udělat věci, o kterých by se býčkovi jistě ani nesnilo. Teď si však uvědomila, že to vlastně nebylo žádné vaření. Ne v porovnání s tím, jak se vařilo v Genově. Tam totiž šlo především o to, zařídit si tak příjemný život, jak to jen šlo. Vaření kdekoliv za hranicemi Genový znamenalo jen zahřívat věci, jako byly kusy zvířat, ptáků, ryb a zeleniny, dokud nezhnědly.

A přitom ta nejpodivnější věc spočívala v tom, že v Genově nic jedlého k vaření nebylo, rozhodně ne nic, o čem by Stařenka uvažovala jako o surovině vhodné k vaření. Podle jejího přesvědčení se jídlo pohybovalo po dvou párech nohou, někdy i po jednom páru nohou a s pomocí jednoho páru křídel. Nebo na sobě mělo v nejhorším případě ploutve, představa jídla, které běhá po více než čtyřech nohou, to byla jiná ká… jiný hrnec plný rozličných plovoucích věcí.

V Genově nebylo mnoho věcí, které se daly vařit. Proto se v Genově vařilo všechno. Stařenka nikdy neslyšela o krevetách, racích ani humrech. Připadalo jí to, jako kdyby obyvatelé Genový systematicky prohledali dno řeky a uvařili všechno, co tam našli.

Podstata věci spočívala v tom, že dobrý genovský kuchař víceméně dokázal vzít to, co vymáčkl z hrsti říčního bahna, přidat k tomu pár suchých listů a špetku nebo dvě nedefinovatelných bylin a stvořit z toho jídlo. Skvost, nad kterým by každý gourmet nejen ronil slzy vděčnosti, ale navíc by byl ochoten přísahat, že když mu dají ještě jeden nasup, bude z něj po celý zbytek života mnohem lepší člověk.

Stařenka Oggová se loudala vedle paní Příjemné, která ji vedla napříč trhem. Kuchařka nahlížela do košíků s hady a do polic s tajemně pokroucenými bylinami. Skláněla se nad bedýnkami ústřic. Zastavila se na kus řeči s dámou stařenkovitě oggovitého tvaru, která stála za stánkem plným poliček, z nichž vám za pár šestáků nabrala do kornoutu rýžovou směs s masem nebo podala chobotnici v rohlíku. Stařenka ochutnávala všechno. Byl to pro ni životní zážitek. Genova, město kuchařů, našlo chuť, kterou si zasloužilo.

Stařenka dojedla talíř rybiček a vyměnila si úklonu a úsměv s malou stařenkou, které stánek s rybími pochoutkami patřil.

„No, musím říct, že to všechno —“ obrátila se Stařenka k paní Příjemné.

Paní Příjemná zmizela.

Někteří lidé by začali zmateně pobíhat zástupem nebo vykřikovat její jméno, ale Stařenka Oggová zůstala klidně stát a uvažovala.

Ptala jsem se jí na magii, pomyslela si, a ona mě dovedla sem a zmizela. To asi kvůli těm ušatým stěnám, řekla bych. Takže o zbytek už se musím postarat sama.

Rozhlédla se kolem. Kousek za stánky, na břehu řeky stál hrubý stan. Ani před ním, ani na něm nebyl žádný nápis, ale na ohni před vchodem stál kotel a v něm cosi tiše bublalo. Vedle kotle stál sloupek hliněných misek. Občas se ze zástupu někdo oddělil, nabral si misku toho, co bublalo v kotli, a pak vhodil na talíř vedle vchodu hrst mincí.

Stařenka přistoupila ke kotli a nahlédla do něj. Na povrch vyplouvaly podivné věci, které se vzápětí zase nořily do bublajících hlubin. Základní barva byla hnědá. Na hladině se pomalu zvedaly bubliny, rostly a nakonec s mastným „plop“ pukaly. V tom kotli se mohlo dít cokoliv. Mohl tam dokonce samovolně počínat život.

Stařenka Oggová byla ochotná alespoň jednou vyzkoušet cokoliv. Byly věci, které byla ochotná zkoušet tisíckrát.

Uchopila naběračku, vzala si misku a posloužila si.

Netrvalo dlouho a zvedla plachtovinu zakrývající vchod a nahlédla do temného nitra stanu.

V šeru seděla na zkřížených nohou postava a kouřila dýmku.

„Nevadilo by, kdybych zašla dovnitř?“ zeptala se Stařenka.

Postava přikývla.

Stařenka vstoupila a sedla si. Po jisté odpovídající chvilce vytáhla vlastní dýmku.

„Předpokládám, že paní Příjemná je vaše přítelkyně.“

„Zná mě.“

„Aha.“

Zvenčí do stanu občas dolehlo cinkání, když si další a další lidé nabírali z kotle.

Kolem Stařenčiny dýmky se zatočily proužky namodralého dýmu.

„Řekla bych,“ zamyslela se Stařenka, „že jen málokdo odejde bez placení.“

„Pravda.“

Po další odmlce znovu promluvila Stařenka. „Předpokládám, že někteří z nich se pokoušejí zaplatit zlatem, drahými kameny, ambrou, mošusem a takovými věcmi?“

„Ne.“

„Úžasné.“

Stařenka Oggová seděla další chvilku mlčky, naslouchala vzdálenému šumu hlasů na trhu a soustřeďovala síly.

„Jak se to jmenuje?“

„Gumbo.“

„Je to dobré.“

„Já vím.“

„Řekla bych, že člověk, který takhle dokáže vařit, dokáže všechno —“ Stařenka se soustředila, „— paní Gogolová.“

Čekala.

„To byla skvělá úvaha, paní Oggová.“

Obě ženy zíraly na nejasné obrysy svého protějšku jako spiklenci, kteří si vyměnili tajné heslo a teď čekají, co se bude dít dál.

„Tam, odkud přicházím, tomu říkáme čarodějnictví,“ řekla tiše Stařenka.

„A na místech, odkud pocházím já, tomu říkáme vúdú,“ přikývla paní Gogolová.

Stařenčino vrásčité čelo se svraštilo dvojnásob. „Není to takové to kouzlení s propíchanými figurkami, oživenými mrtvolami a tak dál?“

„Nespočívá čarodějnictví hlavně v tom, že někdo pobíhá nahý po nocích a sem tam někomu uhrane krávu, aby dojila krev?“ odpověděla paní Gogolová nevzrušeně.

„Aha,“ přikývla Stařenka. „Je mi jasné, co myslíte.“

Nejistě si poposedla. Byla od přírody poctivá ženská. „No, musím ale připustit…“ dodala, „že tu a tam… když je někdo lump… nějaká ta kráva…“ Paní Gogolová vážně přikývla. „Dobrá. Někdy… jedna zombie… nějaký ten špendlík…“ přiznala. „Ale jen tehdy, když není vyhnutí.“ „Samozřejmě. Když není vyhnutí.“ „Jen když… vždyť to znáte…, když lidé nemají ten správný respekt.“

„Když dům potřebuje vymalovat.“ Stařenka se usmála bezzubými dásněmi. Usmála se i paní Gogolová, a co se zubů týče, trumfla Stařenku v počtu jedenatřiceti kousků.

„Celým jménem se jmenuju Gyta Oggová,“ řekla Stařenka. „Lidé mi říkají Stařenka.“

„Já se jmenuju celým jménem Erzulie Gogolová,“ přikývla paní Gogolová, „a lidé mi říkají paní Gogolová.“

„Víte, já se na to dívám tak,“ začala rozvážně´Stařenka, „tady je to jiný kraj, takže je možné, že tady funguje i jiný druh magie. Bylo by to celkem pochopitelné. Stromy jsou jiné, lidé jsou jiní, pití je jiné a jsou v něm banány, takže magie by měla být taky jiná. Proto jsem si řekla… Gyto, holka zlatá, člověk nikdy není tak starý, aby se nemohl naučit něco nového.“

„To je jisté.“

„S tímhle městem něco není v pořádku. Poznala jsem to, jen co jsme sem vkročily.“

Paní Gogolová přisvědčila.

Na nějakou dobu zavládlo mlčení, přerušované jen občasným zapukáním dýmky.

Pak venku cinkla miska, chvilku bylo zamyšlené ticho a nakonec se ozvalo:

„Gyto Oggová? Vím, že jsi vevnitř.“

Silueta paní Gogolové zvedla ruku a vytáhla si dýmku z úst.

„To bylo skvělé,“ poznamenala. „Tady je vidět velmi vytříbenou chuť.“

Plachtovina u vchodu se odhrnula.

„Požehnání budiž tomu… stanu,“ řekla Bábi Zlopočasná a rozhlížela se šerem.

„Tady to je paní Gogolová,“ představila Stařenka majitelku stanu. „Ona je, aby bylo jasno, vúdú dáma. Tak se v místních krajích říká čarodějkám.“

„No, nejsou to jediné čarodějky v okolí,“ odpověděla s jistou dávkou profesionální hrdosti Bábi.

„Na paní Gogolovou udělalo velký dojem, jak jsi mě tady odhalila,“ řekla Stařenka.

„To nebylo těžké,“ odpověděla Bábi. „Jakmile jsem zahlédla Silvera, který se olizoval před stanem, zbytek už byl jen přesná dedukce.“

V přítmí pod plátěnou střechou si Stařenka v duchu vytvořila obraz paní Gogolové jako staré dámy. Rozhodně nečekala pohled, který se jí naskytl, když vúdú dáma vyšla ze stanu na denní světlo. S úžasem zjistila, že paní Gogolová je půvabná žena středního věku, vyšší než Bábi Zlopočasná. V uších měla těžké zlaté náušnice a oblečená byla do bílé blůzy a široké červené sukně s volány. Stařenka cítila Bábin nesouhlas. To, co se říkalo o ženách v červených sukních, bylo ještě horší než to, co se říkalo o těch, které nosily červené boty, ať už se o těch říkalo cokoliv.

Paní Gogolová se zastavila a zvedla ruku. Ozvalo se zapleskání křídel.

Silver, který se podlézavě otíral Stařence o nohu, zvedl hlavu a zasyčel. Paní Gogolové se na rameno snesl největší a nejčernější kohout, jakého kdy Stařenka viděla. Pak na ni upřel ten nejchytřejší pohled, jaký kdy viděla u ptáka.

„Na mou duši,“ prohlásila užasle, „to je největší pták, kterého jsem kdy viděla, a já jich už v životě viděla požehnaně.“

Paní Gogolová pozvedla v nesouhlasu obočí.

„ ‚Ona‘ nemá pořádné vychování,“ omlouvala Stařenku Bábi.

„Protože jsem prožila mládí v sousedství drůbeží farmy, jsem chtěla právě dodat,“ prohlásila klidně Stařenka.

„Tohle je Legba, temný a nebezpečný duch,“ řekla paní Gogolová. Naklonila se kupředu a nenápadně, jen tak koutkem úst, ucedila: „Mezi námi, je to jenom obyčejný černý kohout, ale znáte to a víte, jak to chodí.“

„Trochu reklamy nikdy neuškodí,“ souhlasila Stařenka. „Tohle je Silver. Mezi námi, to je zplozenec pekla.“

„Vždyť je to kocour,“ přikývla paní Gogolová, „co jiného by od něj člověk čekal?“

Stařenka došla definitivně k závěru, že Genova je zvláštní město. Uhnete z hlavní ulice, dáte se postranní ulicí, projdete malou brankou a najednou jsou všude stromy porostlé mechem a těmihle…, jak se to jmenuje… liánami, které z nich visí až na zem, a najednou se vám začne houpat zem pod nohama a už to není zem, ale močál. Po obou stranách stezky byla temná jezírka, obrostlá lekníny, v nichž ležely dlouhé nehybné klády, jaké čarodějky ještě nikdy neviděly.

„To jsou nějací zvlášť velcí salamandři,“ nadhodila Stařenka.

„To jsou aligátoři.“

„Ale jděte. To musí být maso!“

„Věrná pravda!“

Dům paní Gogolové vypadal jako jednoduchý výtvor vyrobený ze dřeva, které naplavila řeka. Střechu měla chatrč pokrytou mechem a celá konstrukce stála na čtyřech silných kůlech. Příbytek byl umístěn tak blízko středu města, že Stařenka až sem slyšela hluk z ulic a klapot koňských podkov, ale sama budova se ve svém malém močálu halila závojem zeleného ticha.

„Neobtěžují vás tady lidé, paní Gogolová?“ zeptala se Stařenka.

„Ti, se kterými se nechci setkat, určitě ne.“ Pole leknínů se rozvlnilo. Po hladině nedalekého temného jezírka se pomalu přesunula vlna ve tvaru písmene „V“.

„Sebedůvěra,“ ozvala se Bábi Zlopočasná souhlasně. „Ta je vždycky velmi důležitá.“

Stařenka pozorovala oboj živelné plazy odhadujícím pohledem. Pokoušeli se jí to oplatit, ale vzdali to v okamžiku, kdy jim začaly slzet oči.

„Myslím, že by se mi jich párek doma docela hodil,“ řekla nakonec zamyšleně, když ještěři zmizeli. „Náš Jasoň by prostě vykopal další bazén, žádný problém. Čímpak jste to říkala, že se živí?“

„Vším, na co dostanou chuť.“

„Já znám o aligátorech jeden vtip,“ ozvala se nečekaně Bábi Zlopočasná tónem, který jako by uváděl velkou a závažnou pravdu.

„No to mě podrž!“ podívala se na ni s úžasem Stařenka Oggová. „Já tě za celý život neslyšela říct jediný vtip!“

„To, že je nevyprávím, neznamená, že je neznám,“ odpověděla jí povýšeně Bábi Zlopočasná. „Je to o tom mužském —“

„O kterém mužském?“ vyzvídala Stařenka.

„No o tom, co vešel do hospody, Ano, byla to určitě hospoda. A tam měli pověšenou tabuli s nápisem ‚Připravíme vám chlebíček přesně podle vašeho přání‘. A on povídá: Tak mi udělejte chlebíček s aligátorem, a ať je to rychle!“

Všechny se na ni podívaly[29]. Pak se Stařenka Oggová obrátila zpět k paní Gogolové.

„Takže… vy tady žijete úplně sama, pravda?“ řekla společenským tónem. „Nikde ani živá duše?“

„To je v pravém slova smyslu pravda.“

„Ale počkejte, vtip je v tom, že aligátoři jsou… nejsou…“ začala Bábi zvýšeným hlasem, ale pak se zarazila.

Dveře chýše se otevřely.

Tohle byla další velká kuchyň[30]. Kdysi dávno jistě zaměstnávala půl tuctu kuchařů. Teď z ní byla jeskyně, vzdálené kouty se utápěly ve stínech, pánve a kotlíky rozvěšené po zdech zasedly prachem. Velké stoly někdo odstrčil ke straně a skoro ke stropu zarovnal starým nádobím. Sporáky a trouby, dost velké na to, aby se na ně — či do nich — vešli celí volové, a schopné uvařit, upéct a podusit jídlo pro půl armády, byly studené a narudlé rzí.

A ve středu té šedivé beznaděje někdo prostřel na malém stolku vedle ohniště. Stolek stál na kusu veselého koberce. Sklenice od marmelády obsahovala kytici aranžovanou podle jednoduchého způsobu „urvi jich hrst a dej je do vody[31]. Výsledkem byl malý, mírně sentimentální ostrůvek jasu v nedohledné pláni pochmurnosti.

Eliška v zoufalém úsilí chovat se zcela normálně přerovnala několik věcí, upřela oči na Magrátu a na tváři se jí objevil napůl stydlivý a napůl nedůvěřivý úsměv.

„Já vím, že je to ode mě hloupé. Vy jste na takové věci určitě zvyklá,“ vypravila ze sebe nakonec.

„Hm. Ano. Jistěže. Pořád,“ odpověděla jí nepříliš jistě Magráta.

„Víte, to je jenom tím, že já jsem si vás představovala tak nějak trochu… starší? Takže vy jste byla u toho, když jsem se narodila?“

„Ano. Ano?“ znejistěla Magráta. „Víte, ono je to takhle —“

„No, ale já si myslím, že vy stejně můžete vypadat tak, jak si právě přejete, že?“ snažila se jí Eliška pomoci z rozpaků.

„Ah. Ano. Ehm.“

Eliška se na okamžik zatvářila nejistě, jako kdyby přemýšlela, proč se Magráta, když může vypadat, jak se jí zlíbí, rozhodla vypadat právě jako Magráta.

„Dobrá,“ řekla po chvilce. „Co budeme dělat teď?“

„Říkala jsi něco o čaji,“ snažila se získat čas Magráta.

„Ó, jistě,“ přikývla dívka. Otočila se k ohništi, kde visela začernalá konvice nad tím, co Bábi Zlopočasná vždycky nazývala Ohněm optimisty.

„Jak se jmenujete?“ zeptala se přes rameno.

„Magráta,“ odpověděla Magráta a opatrně si sedla.

„To je… hezké jméno,“ podotkla Eliška uctivě. „Vy moje samozřejmě znáte. Věřila byste, že jsem strávila prohrabáváním a čištěním tohohle mizerného ohniště tolik času, že mně paní Příjemná říká Popelka? Hloupé, že?“

Popelka, pomyslela si Magráta. Tak já jsem kmotřičkou děvčete, jehož jméno zní, jako kdyby bylo chloubou party popelářů.

„No, pro děvče by se jistě našla i pěknější přezdívka.“

„Já neměla to srdce jí to vymlouvat, protože ona je přesvědčená, že je to takové veselé,“ pokračovala dívka. „Jenžejtí si myslím, že podobnou by se mohla chlubit akorát tak parta popelářů.“

„Jak tě něco takového napadlo! Mně se to zas tak hrozné nezdá,“ utěšovala ji spěšně Magráta. „Hm. Kdo je paní Příjemná?“

„Ona vaří v zámku. Chodí sem za mnou, aby mě trochu rozveselila, když jsou pryč…“

Najednou se Eliška otočila a konvici držela před sebou jako nějakou zbraň.

„Já na ten ples nepůjdu!“ vykřikla. „A prince si taky nevezmu! Rozumíte?“

Slova řinčela jako kovové pruty. „Správně! Správně!“ přitakala Magráta, kterou síla dívčina odporu zaskočila.

„Vypadá slizce. Když se na něj podívám, naskakuje mi husí kůže,“ řekla Popelka s odporem. „Taky se říká, že má divné oči. A každý ví, co dělá v noci!“ Každý, jenom já ne, pomyslela si Magráta. Mně takové věci nikdo neřekne.

Nahlas řekla: „No to by mělo jít zařídit celkem snadno. Víš, co myslím, obvykle je na tom nejtěžší ten kousek, kdy se máš vdát za prince.“

„Tak to je omyl, já o to vůbec nestojím,“ zavrtěla hlavou Popelka. „Jenže už to bylo všechno domluveno. Moje druhá kmotřička říká, že to musím udělat. Říká, že je to předurčeno osudem.“

„Druhá sudička?“ nechápala Magráta.

„Každý má přece alespoň dvě sudičky,“ podívala se na ni vyčítavě Eliška. „Dobrou a zlou. To přece víte? Která jste vy?“

Magrátiny myšlenky se rozeběhly jako splašené.

„Oh, přece ta dobrá,“ odpověděla. „Zaručeně.“

„Zvláštní věc,“ řekla Eliška. „To je přesně to, co tvrdí i ta druhá.“

Bábi seděla s koleny pevně u sebe a lokty přitisknutými k tělu. Tuhle pózu zaujímala vždycky, když se snažila přijít co nejméně do styku s okolním světem.

„U všech všudy, tohle je ale pochutnáníčko,“ prohlásila Stařenka Oggová a vytírala talíř něčím, o čem Bábi Zlopočasná tajně doufala, že je to chléb. „Měla bys aspoň trochu okoštovat, Esme.“

„Dáte si ještě trochu, paní Oggová?“ zeptala se paní Gogolová.

„A víte, že bych mohla, paní Gogolová?“ Stařenka strčila Bábi do žeber. „Ty, Esme, je to fakt moc dobrý. Skvělá omáčka!“

Paní Gogolová si změřila Bábi s hlavou na stranu.

„Já si myslím, že paní Zlopočasné nevadí to jídlo,“ řekla nakonec. „Myslím, že paní Zlopočasné spíš dělá starosti obsluha.“

Na Stařenku Oggovou padl velký stín. Objevila se šedá ruka a vzala jí talíř.

Bábi Zlopočasná si odkašlala.

„Víte, já proti mrtvým lidem opravdu nic nemám. Mnoho mých nejlepších přátel je už taky mrtvých. Jenže se mi tak nějak nezdá správné, aby mrtví chodili sem a tam po světě.“

Stařenka Oggová zvedla oči k postavě, která jí právě sběračkou nalévala třetí talíř tajemné omáčky.

„A co si o tom myslíte vy, pane zombie?“

„Je to skvělý život, paní Oggová,“ odpověděla jí zombie.

„No prosím. Vidíš, Esme? Jemu to nevadí. Vsadím se, o co chceš, že je to lepší než být celý den zavřený v plesnivý rakvi.“

Bábi se podívala na zombii. Byl to — nebo přesněji řečeno býval to — vysoký a hezký muž. Stále ještě byl, jenže teď vypadal, jako když prošel místností plnou pavučin.

„Jak se jmenujete, mrtvý muži?“ zeptala se.

„Říkají mi Sobota.“

„Muž řečený Sobota, co?“

„Ne, jenom Sobota, paní Oggová. Jenom Sobota.“

Bábi Zlopočasná se mu zadívala do očí. Byly mnohem citlivější než oči mnoha lidí, s nimiž se v minulosti setkala a kteří byli, tedy technicky, živí.

Měla jakousi nejasnou představu o tom, že jsou jisté věci, které musíte udělat, když chcete mrtvé tělo změnit v zombii, i když to bylo odvětví magie, které si nepřála blíže zkoumat. Jistě je k tomu zapotřebí něco víc než spousta vnitřností podivných ryb a otep vzácných kořínků — ta osoba se především musí chtít vrátit nazpět. Musí mít nějaký obrovský sen, strašlivou touhu nebo děsivý důvod, jako je třeba pomsta, a jeho vůle mu umožní uniknout i z hrobu…

Sobotovy oči plály.

Bábi došla k rozhodnutí. Natáhla k němu ruku.

„Velmi mě těší, že vás poznávám, pane Soboto,“ řekla. „A vím jistě, že si na té skvostné omáčce pochutnám.“

„Jmenuje se to gumbo,“ informovala ji Stařenka, „a jsou v tom ženské prsty.“

„Vím dobře, že ženské prsty se říká jedné kořeněné bylině, děkuju ti za upozornění,“ odpověděla jí Bábi klidně. „Nejsem zas tak úplně nevzdělaná.“

„Tak jo, ale dbej na to, abys ve své dávce měla aspoň nějakou hadí hlavu,“ radila jí Stařenka Oggová, „ty jsou z toho všeho nejlepší.“

„A co je to za rostlinu, ta ‚hadí hlava‘?“ „No, myslím, že bude lepší, když se nejdřív najíš,“ zamlouvala celou věc Stařenka.

Čarodějky seděly na kryté dřevěné verandě za chýší paní Gogolové, odkud byla dokonalá vyhlídka na močál. Téměř z každé větve visely mechové závěsy. V zeleni bzučelo bezpočet neviditelných tvorů. A všude po hladině vody se pohybovaly vlny ve tvaru písmene „V“.

„Řekla bych, že to musí být moc hezké místo, když trochu vysvitne sluníčko,“ poznamenala Stařenka.

Sobota zmizel v chatrči a vzápětí se vrátil s provizorním rybářským prutem, na jehož háček připevnil návnadu, a šňůru hodil přes zábradlí do vody. Pak se tak trochu vypojil; nikdo nemá větší trpělivost než zombie.

Paní Gogolová se pohodlně opřela ve svém houpacím křesle a zapálila si dýmku.

„Tohle bývalo velké a staré město,“ řekla. „A co se to s ním stalo?“ zavrtěla Stařenka nechápavě hlavou.

Silver měl velké potíže s kohoutem Legbou.

Tak především, ten pták se odmítal dát terorizovat. Silver dokázal zterorizovat téměř většinu živých tvorů, kteří se pohybovali na tváři Zeměplochy, dokonce i tvory mnohem větší a tvrdší, než byl on sám. A přece — v tomto případě všechny z jeho tolikrát vyzkoušených taktik — zívání, upřený pohled, a především jeho proslulý škleb —, jak se zdálo selhávaly. Legba se na něj prostě a jednoduše díval přes svůj špičatý zobák a jakoby mimochodem se několikrát přehrábl v zemi, což mu umožnilo předvést své skoro čtyřcentimetrové ostruhy.

To znamenalo, že zbýval jenom bleskový skok. Ten zabíral téměř vždy. Jen málokterý tvor zůstal klidný tváří v tvář zuřivě naježené chlupaté kouli plné drápů. Silver však měl podezření, že v případě tohoto ptáka by se zmíněná koule mohla rychle proměnit v chlupatý karbanátek.

Ta věc se však musela rozhodnout. Jinak by se mu mohly celé budoucí generace koček vysmívat.

Kocour a kohout kolem sebe kroužili močálem, přičemž jeden druhému zdánlivě nevěnovali sebemenší pozornost.

Ve větvích stromů štěbetali neznámí tvorové. Vzduchem poletovali malí pestrobarevní ptáčci. Silver si je letmo změřil. S těmi si to vyřídí později.

A kohout náhle zmizel.

Silver přitiskl uši k hlavě.

Vzduchem stále ještě zněla ptačí píseň a bzukot hmyzu, ale teď odkudsi zdáli. Tady bylo ticho — horké, šeré a neodbytné — a taky okolní stromy rostly mnohem hustěji, než si pamatoval.

Silver se rozhlédl.

Byl na mýtině. Na jejích okrajích visely věci zavěšené na větve stromů. Kousky stužek. Vybělené kosti. Cínové hrnky. Byly to dokonale obyčejné věci. Kdyby byly jinde.

Uprostřed té mýtiny stálo něco jako strašák. Do země zaražený kůl s příčným břevnem, na které někdo natáhl starý černý kabát. Nad kabátem, na vrcholu svislého kůlu, byl nasazen cylindr. Na klobouku seděl Legba a pozoroval Silvera zamyšleným pohledem.

Silver si najednou vzpomněl na den, kdy pronásledoval krysu do větrného mlýna za vesnicí a najednou zjistil, že to, co mu zpočátku připadalo jen jako velký pokoj s množstvím podivného nábytku, je obrovský stroj, kde stačí jediný chybný krok a on, Silver, bude rozdrcen na kaši.

Vzduch tiše syčel. Cítil, jak se mu srst zvedá vlivem neznámé síly.

Silver se otočil a pyšně kráčel pryč. Pyšně kráčel až do chvíle, kdy usoudil, že je bezpečně z dohledu, a v tom okamžiku zabral nohama tak silně, že mu krátkou chvilku prokluzovaly na místě.

‘ Pak šel a šklebil se chvíli na pár aligátorů, ale jeho srdce v této oblíbené zábavě nebylo.

Zatím se černý kabát na mýtině krátce pohnul, jakoby ve vánku, ale pak znovu znehybněl. Z jakéhosi podivného důvodu to bylo ještě horší.

Legba pozoroval okolí. Vzduch náhle zhoustl jako před bouří.

„Tohle bývalo velké město. Šťastné. Nikdo ho nenutil, aby bylo šťastné. Prostě bylo šťastné jen tak, samo od sebe,“ vyprávěla paní Gogolová. „To bylo ještě v dobách, kdy žil starý baron. Jenže ten byl zavražděn.“

„Kdo to udělal?“ zeptala se Stařenka.

„Všichni vědí, že to byl ten černý pták,“ odpověděla paní Gogolová.

.Čarodějky se po sobě podívaly. Jak se zdálo, byly v cizích krajích odlišné i královské pikle.

„Cože? Uzobal ho k smrtí?“ zajímala se Stařenka.

„Konec, který bychom nepřály ani svému nepříteli?“ dodala Bábi.

„Tím jsem myslela prince, to jen takový slovní obrat,“ vysvětlovala trpělivě paní Gogolová. „Barona otrávili. Byla to strašná noc. A ráno se v paláci objevil princ. Pak ještě ta záležitost s poslední vůlí.“

„Nic mi neříkejte,“ ozvala se Bábi. „Vsadila bych se, že se našla závěť, ve které baron všechno odkazoval právě tomuhle princi. A vsadila bych se taky, že inkoust ještě nestačil oschnout.“

„Jak to víte?“ zeptala se paní Gogolová.

„To je naprosto logické,“ odpověděla jí Bábi s výrazem mírné převahy.

„Baron měl mladičkou dceru,“ pokračovala paní Gogolová.

„Ta je ale pořád ještě naživu,“ přikývla spokojeně Bábi.

„Zdá se, že víte opravdu mnoho, paní,“ podívala se na Bábi paní Gogolová téměř s úctou. „Jak jste zase přišla na tohle?“

„No…“ začala Bábi. Už už chtěla říci: Protože vím, jak fungují příběhy, jenže ji přerušila Stařenka Oggová.

„Poslyšte, jestli byl baron takový, jak říkáte, musel mít ve městě hodně přátel, ne?“

„To je pravda, lidé ho měli rádi.“

„Dobrá. Kdybych byla já nějaký princ, jehož nárok na trůn by potvrzovala jen nějaká ušmudlaná poslední vůle a lahvička s inkoustem, do které jsem ještě ani nestačila zastrčit špunt, hledala bych jakoukoliv možnost, jak tu věc zlegalizovat,“ pokyvovala Stařenka při řeči spokojeně hlavou. „Nejlepší by bylo vzít si skutečnou dědičku trůnu, řekla bych. Pak by mohl na všechny klidně udělat dlouhý nos. Vsadila bych se, že to děvče ani neví, co je ve skutečnosti zač, že?“

„To je pravda,“ přikývla paní Gogolová. „Princ má také jisté přátele. Nebo spíš ochrance. Jsou to lidé, které by si málokdo odvážil podvést nebo ošidit. Vychovali ji a prakticky nikam ji nepouštějí.“

Čarodějky nějakou chvíli seděly mlčky.

Bábi si pomyslela: Ne. To není v pořádku. Tak by se to objevilo v učebnici dějepisu. Ale není to pohádka.

Nakonec se zeptala: „Promiňte, paní Gogolová, ale jak jste k tomu všemu přišla vy? Nechtěla bych se vás dotknout, ale mám dojem, že tady venku v močále by vám mohlo být úplně jedno, kdo vlastně ve městě vládne.“

Poprvé od chvíle, kdy se s ní setkaly, vypadala paní Gogolová poněkud nejistě.

„Baron byl… můj… můj přítel,“ odpověděla po krátkém zaváhání.

„Ach,“ vydechla Bábi s pochopením.

„On nikdy nesouhlasil se zombiemi. Vždycky říkal, že podle něj by se měli mrtví nechat na pokoji, protože si zaslouží svůj poslední odpočinek. Ale byl v tom směru docela tolerantní. Zatímco tenhle nový…“

„Nesympatizuje s Tajemným uměním?“ nadhodila Stařenka.

„Hm, naopak, myslím si, že až příliš,“ odpověděla jí místo paní Gogolové Bábi. „Musí se o ně zajímat. Ne o tu naši magii, ale má kolem sebe magie až až.“

„Proč to říkáte, paní?“ podívala se na ni užasle paní Gogolová.

„No,“ řekla najednou Stařenka, „i já chápu, že vy, tak chytrá moudrá a pravdymilovná dáma, byste tohle všechno nestrpěla, kdybyste s tím mohla něco udělat. Mohly by se stát věci, které by celou situaci vyřešily jednou provždy. Náhody, myslím. Já si myslím, že když vy nemáte někoho ráda, mohlo by se mu náhodou stát všechno možné. Třeba by mu mohly docela nečekaně uhnít nohy nebo by našel v botách jedovatého hada…“