Zmijí mléko

Kapitola šestá

Podle všech pravidel by se mělo troubit k boji, vyhlašovat zvláštní opatření a možná dokonce i celkovou mobilizaci, protože byl napaden systém, který představoval jeden z hlavních pilířů nejen Země, ale i Periferie.

Nic takového Maxim neudělal.

Místo toho vydatně posnídal, i když každé sousto do sebe musel dostávat silou. Pak vypil ohromný pohár velrybího mléka a vrátil se k práci.

Přibližně měsíc před mimořádnou událostí o sobě dala vědět jakási tuctová organizace — Liga nevměšování. Její předseda, nějaký Anděl Teofilovič Kopec, ultimativně požadoval likvidaci institutu progresorství a ušetřené prostředky využít… Maxim už zapomněl, jaké využití měl pro ušetřené prostředky Anděl Teofilovič Kopec, snědý vousatý mladík se zrcadlovými brýlemi.

„Podíváme se na to,“ rozhodl se Maxim a vyžádal si od VCI údaje o Kopci, o Lize i zápis z jejich jediného rozhovoru.

„ŽÁDNÉ ÚDAJE,“ zablikala úslužně obrazovka.

„Musím se spojit s někým z lidenů,“ zamyslel se. „Logovenko nám sliboval v případě nebezpečí veškerou pomoc…“

Ale spojit se jen tak z ničeho nic s lideny nebylo možné. Nedalo se čekat, že by se někdo z nich zrovna nacházel na Zemi a ještě méně pravděpodobné bylo, že by dotyčný chtěl mluvit zrovna s představitelem Komkonu 2. Navíc lidenové VCI nepotřebují a progresorstvím se nezabývají.

Stop. Tojvo Glumov. Tojvo Glumov pracoval dva roky jako progresor, dokonce přímo na Gigandě, ještě před válkou. Zprvu zastával jakési bezvýznamné místo v Imperiální bance Kargonu, ale pak při jednom přepadení celou bandu přinutil lehnout si na podlahu a udržel ji tak až do příjezdu policie. Byl za to jmenován velitelem ochrany a vyznamenán Řádem naprosté odvahy s právem vlastnit zemědělský pozemek a vzdávat čest vojákům až od hodnosti brigádního generála.

Na vrcholu kariéry podal Tojvo Glumov demisi, a to bez jakéhokoli vysvětlení. Lev Abalkin také kdysi bez vysvětlení svévolně opustil Sarakš a zdá se, že při tom kohosi zabil.

Abalkin, jeden z „podvržených“, začal hledat detonátor a výsledkem byla jeho smrt kulkou Rudolfa Sikorského. Tojvo Glumov začal hledat Poutníky a výsledkem bylo, že se stal lidenem…

Maxim si vyžádal služební spis Tojvo Glumova. Jak se dalo čekat, podle nových údajů VCI Tojvo Glumov po skončení školy progresorů na žádné Gigandě nepracoval, protože taková planeta přece ve vesmíru neexistuje. Místo toho se z nějakého důvodu stal zootechnikem na farmě Volha — Jednorožec, načež tohoto bezcenného zootechnika k sobě vzal z ničeho nic jakýsi Kammerer. Komkon 2 tou dobou zřejmě nutně potřeboval zootechniky s progresorským vzděláním…

Náhle ho napadla nesmyslná myšlenka. V této situaci ovšem žádná myšlenka nemohla být úplně nesmyslná.

Tojvo Glumov se na Gigandě dozvěděl o Poutnících něco, co se neodvážil nikomu říci. Zjistil něco klíčového, něco tak klíčového a strašného, že naprosto uvěřil v jejich současnou činnost a touto vírou nakazil celý Komkon 2. A potom, když zjistil svoji lidskou bezmoc, stal se lidenem. Schoval se mezi lideny. Utekl k lidenům. Přihlásil se k lidenům. A všechny naše výklady Velkého rozkolu jsou chybné. Je to prostě úkryt, emigrace před hrozbou invaze. Spravedliví se zachrání. Budou sedět ve svém nepochopitelném světě, dokud budou Poutníci rolovat naše nebe jako koberec. Což zahajují tím, že začínají likvidovat VCI.

Maxim si připomněl jakýsi starý román, ve kterém odsoudili nenapravitelného zloděje k likvidaci osobnosti. V jeho vnímání nejprve zmizel Měsíc, pak hvězdy, potom začali mizet lidé, domy, předměty… Nyní to bude stejné, ovšem ve světě informací.

Spojil se s Komkonem 1. Jean — Claude byl také otřesen.

„Nemohu se spojit s Gigandou,“ řekl.

„Samozřejmě,“ souhlasil Maxim. „Když žádná Giganda není, nemůže existovat ani spojení s ní. Raději přemýšlej, Jean-Claude, a bez paniky, na téma Giganda — Poutníci. Přece alespoń zhruba znáš všechna hlášení. Není možné, abychom byli bez VCI vyřízení. Co bychom to byli za rozvědčíky.“

„To my jsme rozvědčíci,“ řekl Volodarskij. „Vy jste kontrarozvědčíci. Na Gigandě a v jejím okolí, alespoń pokud si pamatuji, nikdy nebyly pozorovány po Poutnících ani stopy. Kromě jednoho kousku jantarinu v Imperiálním kabinetu kuriozit.“

„I to stačí,“ řekl Maxim. „Vzpomínej dál, vzpomínej. Obávám se, že od nynějška se budeme muset spoléhat jenom na vlastní mozky.“

„Valdemar Mbonga hlásil, že v legendách obyvatel Souostroví Ťurju jsou zmínky o nějakých podivných věcech, které se zkoušely prokopat do nitra světa, ale místní bohové je za to prokleli…“

„Vida,“ řekl Maxim. „Na to téma přece musí být nějaká kniha, monografie nebo tak něco. Podívej se, Jean-Claude, seber z knihoven všechny údaje o Gigandě a znovu je zapiš do VCI. Nesmíme jen sedět s rukama za zády.“

„Po žádných knihovnách chodit nebudu,“ hněvivě odvětil Volodarskij. „Mám úplně jiné starosti. Na Gigandě mám plno lidí bez spojení a nevím, jestli bych je neměl evakuovat.“

„Nedělej paniku,“ řekl Maxim. „Stávalo se, že i roky sedávali rozvědčíci v horších říších. Vydrží, tvoji progresoři. Zanadávají si, ale vydrží. K čertu teď s Gigandou.“

„K čertu teď s Poutníky,“ namítl Volodarskij. „Možná se prostě na Zemi narodil druhý Bromberg, zaměřil se na progresorství a začal ho poškozovat…“

„Ty myslíš, že by Bromberg chtěl poškodit VCI?“

„Ano, narodil se Bromberg,“ řekl Jean-Claude. „Jenže se nevrhl na progresorství, ale na Poutníky. Maxim Bromberg.“

„Děkuji,“ řekl Maxim. „Poslyš, znáš někoho jménem Anděl Kopec?“

„Aby ne,“ řekl Volodarskij. „Ten mi pěkně hýbe žlučí. Velký znalec gigandské historie. A chce se stát i jejím ochráncem, takže by podle něj byla nedotknutelná…“

„Vidíš, a ve VCI žádný Anděl Kopec není,“ řekl Maxim. „Takže žlučí ti hýbe informační fantom Poutníků. A my jsme to jako vždycky prošvihli.“

„Dej s tím pokoj,“ řekl Jean-Claude. „Všechny by vás měli léčit, celý ten váš Komkon 2. Nebo ještě lépe, deportovat na Pandoru, abyste holýma rukama chytali ty… no jak mají jedovaté ocasy i zuby. Nejen že si otravujete život sami, ale děláte to i druhým. Takoví, jako ty, hledali v minulosti strašáky i pod vlastní postelí.

Mládenci už VCI prozkoumávají. Hledají příčinu a najdou ji, spolehni se. Sám Morihita se do toho dal, s umíráním si to rozmyslel. Prý… informační fantom! Stokrát jste ty vaše Poutníky hledali a stokrát jste nejvýš chytili psa za ocas. Massarakš, zmijí mléko! Jen jsem se tě zeptal, jestli nemáš v té věci s Gigandou prsty, nic víc. Vysvětlil jsi mi, že nemáš. Tak mi nepleť hlavu nějakými Poutníky. Znovu se blamuješ.“

„Kdo u tebe odpovídá za Gigandu?“

„Jak to, kdo? Samozřejmě, že Korněj. A pokud za ni odpovídá Korněj, jsem klidný. Solidní člověk, ten cromagnonec. A navíc mu tam pracuje syn.“

„Kde je Korněj teď?“

„Ráno jsem se ptal. Sekretář říkal, že odletěl na Gigandu. Probíhá tam sociální převrat.“

„Já ty vaše převraty znám,“ řekl Maxim. „Sám jsem převracel. Ani nechci vzpomínat, jak na to doplatili místní lidé… Dobrá, buď u sebe. Ještě si prověřím několik verzí.“

„Prověřuj,“ přikývl Volodarskij a vypnul přístroj.

Maxim několik minut hleděl na pohaslou obrazovku a představoval si, co bude, jestli se už nikdy nerozsvítí.

„Budeme se chodit navštěvovat,“ řekl nahlas a vyťukal číslo Asji Glumovové.