Zmijí mléko

Kapitola druhá

Moje hlášení bylo podrobné a dlouhé. Kreslil jsem při něm grafy, zapisoval poznámky a rýsoval schémata a mapy. Čas od času ve mně Jednooký Lišák zapínal Gaga a a vyptával se na to, co viděl v domě Korněje Jašmaa Bojový Kocour, koho potkal a o čem se v jeho přítomnosti mluvilo. Když jsem se pak znovu stal plukovníkem Gigonem, poslouchal jsem záznam Gagova vyprávění. Pokaždé mě při tom udivilo, že máme rozličné hlasy. Je to výborný systém, dva v jednom. Jak to vypadalo, měli Kocoura za úplného balvana (úplným balvanem ovšem nebyl, nejvýš polovičním) a řešili v jeho přítomnosti i ty nejvážnější problémy, jejichž důležitost mohl pochopit jen plukovník Gigon.

Někdy pan Korněj vysvětloval Gagovi zvířecí podstatu vládnoucí alajské dynastie, jindy mu ukazoval zprávy pozemských agentů… Mnohé jsme už znali, ale někteří nám stále unikali. Chytit musíme všechny, všechny do jednoho. Ale i v Impériu je jich plno. Jak tam je budeme hledat?

„Neznepokojujte se, Vaše Výsosti,“ řekl Jednooký Lišák a zapálil si domovinu. „Na tomto případě už dávno spolupracujeme s tajnou službou Impéria. Promińte, že jsem vám to neřekl dříve.“

Sevřelo se mi hrdlo. V letech, kdy spolu dva státy vedou nemilosrdnou válku, jejich tajné služby… A ještě bez mého vědomí. Už jsem ho chtěl poslat před popravčí četu, ale rozmyslel jsem si to. Vždyť zatím nevím, komu je ta četa teď podřízená. Proto jsem pouze řekl:

„Dobře, pane generále. Uděláme to takhle: do korunovace pro vás nejsem žádná Výsost, ale plukovník Gigon, váš podřízený. Pro nás oba to tak bude lepší.“

Bylo to lepší. Přesunovali jsme si přes stůl lístečky se jmény a vytvářeli z nich systém.

„Barugga, seržant vojensko-archivní služby, to je Semenkov Gustav Adolfovič…“

„Registrátor městské rady Ginga je Michelson Karel Ivanovič…“

„Paní Gion, maželka správce paláce… oho… Olga Sergejevna Kulkovová. Všechny tři jsem měl celou dobu přímo před nosem.“

„Plukovník šifrovací služby Kregg je Igor Stěpanovič Sheldon…“

„Starší instruktor Školy Strážců Genug je Viktor Jeanovič Psevděckij…“

Bylo jich mnoho, těch, co si říkali progresoři. Služba mezitím přinesla čaj a sušenky. Snědli jsme je a ani jsme si toho téměř nevšimli. Pořád jsme jen na generálově stole rozkládali proklaté kartičky. Podle vyprávění Gaga i podle několika mých setkání v Kornějově domě to všechno byli výborní lidé, kteří chtěli pro šťastnou Gigandu jen to nejlepší. Ve jménu toho jejich dobra odváděli obrovskou práci, často špinavou, občas krvavou, nepříjemnou i nebezpečnou. Bylo jich škoda, ale…

Náhle mě napadla šílená, nemožná myšlenka.

„Vaše Jasnosti, nemáme nějaké záznamy o lidech s černou kůží?“

Jednooký Lišák se na mě podíval tak udiveně, že se mu zvedlo i obočí nad slepým okem.

„Černou? Proč ne třeba oranžovou? Ale počkejte…“

Luskl prsty a odkudsi se vynořil jeho pobočník, tak nenápadný, že jako by neměl ani žádný výraz ani věk. Generál mu cosi zašeptal a než jsme rozložili další desítku kartiček, pobočník byl zpátky a hlásil, že ano, na hlavním ostrově Souostroví Ťurju, v kmeni Ostražitých V Noci se výzkumem jazyků zabývá nějaký Aueo, přízviskem Černý Vědmák, a ten vědmák je podle svědectví etnografů opravdu černý, černý jako pověst tyrana.

„Etnografové,“ ušklíbl se generál. „Myslel jsem, že jsou všichni v armádě.“

„Můžeme tam někoho poslat?“ zeptal jsem se.

„Nezapomeńte, plukovníku, že jsme v ilegalitě. A ti etnografové“

„Nemůžeme ho tam nechat,“ řekl jsem. „I jediný z nich, který by zůstal na svobodě, by nám mohl škaredě zatopit. Zvlášť tento, Valdemar Mbonga. On totiž, generále…“

„Zatím nevím,“ řekl generál a vyplnil kartičku. „Všechno má svůj čas.“

Představil jsem si, jak Valdemar Mbonga vyskakuje z Přízraku, například kdesi u Páchnoucího Pramene, horečně si razí cestu mlázím a první stařenky se vyptává, jak se dostane do hlavního města. A slyší odpověď: Je to kousek, ale chlapče, celý život jsem v Alajském vévodství prožila, a černocha jsem tady ještě neviděla.

Potom nám přinesli oběd nebo možná večeři. Okna v podzemí nebývají. A tehdy jsem se zeptal:

„Vaše Jasnosti, jak zemřel můj otec?“

Jednooký Lišák si otřel ubrouskem rty, vzdychl a začal vyprávět. Jako správný rozvědčík nevynechal žádnou podrobnost. Neříkal to synovi, informoval spolupracovníka. Monotуnně, jako kdyby to četl. Všechno nazýval pravými jmény. Bylo to dlouhé vyprávění, stejně jako agуnie vévody Alajského.

Opřel jsem se a zavřel jsem oči. Nikdy jsme si s otcem nebyli zvlášť blízcí. Jeho zajímal lov, politika a válka, takže nemohl pochopit moji lásku ke čtení. Zakázal mi stýkat se s baronkou Treggovou, a když jsem jeho zákaz přestoupil, nechal mě zapsat do špionážní školy. Hromovým hlasem tehdy přikázal Jednookému, že v případě nutnosti mě má zastřelit, za což nebude potrestán, ale povýšen. Ale jestliže bude mít mladý vévoda vzhledem ke svému postavení ve škole nějaká privilegia, zastřelen bude generál.

„Tak,“ řekl jsem. „A matka?“

„Vévodkyně to přežila,“ odpověděl generál a přísahám, že jeho oko zvlhlo. „Ale pro vás by bylo lepší, kdybyste ji neviděl. V každém případě prozatím. Ten lékař, kterého jste přivezl, bude mít mnoho práce.“

To by tedy bylo. Až si promluvím s pány progresory, tak mi svoji vinu na převratu popřou. Budou tvrdit, že lid, rozzuřený staletími hladu, povstal a svrhl své utlačitele. Oni zde jenom sbírali informace.

Zmijí mléko! Kdo na Zemi potřebuje informace o Gigandě? Kdo tam chce vědět něco o epidemiích, útocích na bodáky, vypálených vesnicích a zničených městech? Desítka psychologů včetně Korněje? A lžou, dokonce i sami sobě, že se nevměšují, že se ani nemohou vměšovat, už kvůli své povaze… Dobrá. Až bude ta vláda národní důvěry (nebo národní jednoty) zasedat na náměstí Uražené nevinnosti, my vysvětlíme lidu, že jak se často psalo v těch pestrých knížkách, které mnozí ani za knihy nepovažují, spustili se z nebe chytří a zlí okupanti, kteří si chtějí podrobit svobodný lid Gigandy. Buď proto, aby snědli naše děti, nebo aby na nás prováděli nelidské pokusy. Také by to mohlo být kvůli našemu přírodnímu bohatství. Na to už máme specialisty, kteří něco vymyslí. Musí to být hodně velká lež, protože pravda je hrozná už sama o sobě.

Matka si vždy přála, abych byl osvíceným vladařem, mecenášem umění jako můj praděd, vévoda Ingg. Často mi přinášela stará alba, vodila mě do palácové galerie a vysvětlovala mi alegorický význam pláten Uraggových a skulptur Gringových. V létě jsme objížděli starobylé zámky. Každý měl vlastní legendy i historii…

„Plukovníku, večeře skončila,“ upozornil mě Jednooký Lišák.

Takže to byla večeře. Na moji otázku, kde se tady v podzemí vzaly ty rozlehlé sály, kdo a kdy zde vybudoval garáže, dílny, nemocnice, kdo nashromáždil takové množství zbraní a bojové techniky, generál odpověděl, že s tím začal už jeho předchůdce, Černý Hrom. Vše držel v tajnosti dokonce i před vladařským domem a toto tajemství předal svému nástupci.

„I já jsem musel mlčet, chlapče,“ vysvětloval generál. „Bojová technika se vykazovala jako odepsaná nebo zničená v boji, stejně jako zbraně a zásoby. Kdybych se přiznal, co se tu děje, okamžitě bych šel před tribunál. Všechno do posledního náboje na frontu, říkával vévoda.“

Měl pravdu, starý Lišák, protože kryt Jeho Alajské Výsosti byl nyní zabraný. Vláda národní důvěry (nebo národní jednoty?) se v něm schovávala buď před lidem nebo před celou zemí. S velkým údivem jsem zjistil, že v té vládě zasedá náměstek ministra obrany, vyšší majordom vévodského dvora, mladší podkoní, knihovník, jakýsi voják a dva bývalí opraváři z Obrněného oddílu. Na co ti tam jsou, vždyť bývají od toho nýtování úplně hluší, říkal jsem si.

Ovšem nejdůležitější je, že vyšší majordom se jmenuje Andrej Jašmaa. Andrej Kornějevič Jašmaa… Dostat se k němu bude těžké, ale nutné. V první řadě k němu. Zřejmě bude nutné ho zabít, bez jakékoli lékařské komedie kolem. Té by neuvěřili, cizího lékaře by k němu nepustili. Moment, jezdil náš majordom na dovolenou? Určitě ano. A kam jezdil? Samozřejmě na Zemi. A kde na Zemi bydlel? Samozřejmě u Korněje. Mohl ho tam Gag vidět? Nebo spíše naopak — mohl tam on vidět Gaga? Korněj mě; to jest Gaga, přece všem ukazoval.

„Viděl,“ odpověděl Gag Jednookému Lišákovi. „Viděl, Vaše Jasnosti, právě tak, jako teď vás. Ještě se dohadoval s otcem, tedy s panem Kornějem. Proč, ptal se, mučíš matku? V rodině mají nějaké neshody a není se co divit, když mají na Zemi všeho hojnost. Z té se člověk může i zbláznit, Vaše…“

Lišák rychle vypnul Gaga a začali jsme plánovat, jak se dostat k Andreji Kornějevičovi.

„V každém případě ho potřebujeme živého,“ řekl Lišák. „Vždyť Jašmaa, jestli jsem to pochopil, u nich velí právě operacím na Gigandě.“

„Dostaneme ho,“ řekl jsem. „A živého. Ale musím k němu sám.“

„Vaše Výsosti,“ řekl Lišák. „Nemáte právo takhle riskovat.“

„Plukovníku Gigone,“ opravil jsem ho. „Úkol bude plnit plukovník Gigon. A jestli se mu to nepodaří, vévoda Alajský už nikomu chybět nebude.“