Strata

Nakonec Stříbřena spokojeně pokývala hlavou a obrátila se ke Kin. „Tak, teď jenom doufám, že jsem to všechno pochopila správně,“ řekla. „Oni mají tam nahoře dost velké množství bohů, ale ten hlavní se jmenuje Christos. Jeho nejvyšší kněz žije v Římě. Pak tady existoval ještě jiný bůh, který tenhle svět stvořil v šesti dnech. Protože jsem předvídala vaše otázky,“ zvedla tlapu přesně v okamžiku, kdy Kin už už otvírala ústa, „vyžádala jsem si další podrobnosti. Ten bůh-stvořitel měl množství menších pomocných bohů s křídly, a pak je tady ještě jakási nižší bytost, tvor jménem Saitan, který mi podle jejich vyprávění připadá jako agitátor. A to všechno je zabaleno do běžného religiózního balastu.“

„Šest dnů, to je příliš rychle,“ zavrtěla Kin hlavou. „Společnosti by to trvalo přinejmenším šest let a to i když počítám s panelovými díly. Fakticky, tohle bych odsunula mezi mýty.“

„Je to nezvykle přímočaré,“ upozornila ji Stříbřena. „V převážném množství vesmírných mýtů je svět většinou vytvořen z dvanácterníku otčíma božské bytosti, krve svatého brouka, nebo něčeho takového.“

Kin se zamračila. Země měla mnoho náboženství a přijala jich alespoň stejné množství, kolik jich poskytla jiným světům. Pro každou sektu lidí, podílející se na složitých ehftnických časových rituálech, byla vyčleněna skupina mixů-bubeníků, oblečených v šafránově zbarvena roucha, kteří neustále s bubnováním a modlitbami procházeli zasněženými mixskými ulicemi. Bylo to ovšem většinou tak, že zaměstnanci Společnosti, kteří se sami účastnili podnikání v oboru tvoření, se žádnou vírou neunavovali, a když, tak volili něco podstatnějšího a nerozporuplného, jako je vicca nebo budhismus.

Kin ve své době pila z rozličných pohárů, jen tak, prostě ze zvědavosti. Postav se, klekni, vystup na horu, zpívej, choď nahá, toč se, tancuj, hoduj, třes se hrůzou, přejídej se, modli se — občas to bylo celkem zábavné, ale vždycky obrácené do nitra člověka a většinou velmi neskutečné.

Leivův otec měl dlouhý rozhovor s jedním z kněží a ten se zase obrátil ke Stříbřeně. Stříbřena se rozesmála a odpověděla mu.

„Chtěl by koupit ta kamna z Valhally,“ překládala.

„Co chce koupit?“

„Samoservar. Říká, že je známo, že ve Valhalle všichni muži neustále hodují a pijí. Teď už ví proč — protože mají tyhle kamna, ze kterých se řine jídlo a pití.“

„Řekni mu, že není na prodej.“ Podívala se přímo na Eiricka Raudeho. Rudého Erica. Tam na Zemi byl v srdci Valhally nízký pahorek; stál v místě, kde se do Dlouhého fjordu vlévaly vlny pěti vnitrozemských moří. Tomu místu se říkalo Ericova brada a v pahorku byl pohřben Rudý Eric. Byla to velká turistická atrakce.

Stříbřena se zhluboka nadechla.

„Potom taky chtějí, abychom opravili slunce,“ pokračovala. Muž, který pozorně sledoval Kininu tvář, začal pomalu mluvit latinsky.

„On tvrdí, že tuhle zimu prý bylo jaro. Pak údajně poněkud pohaslo slunce. Zažili několik nocí, kdy blikaly hvězdy. A — hm — teď se prý taky něco stalo s jednou planetou.“ Kin se na starého muže chvíli dívala. Pak zašla do haly, kde nechala Stříbřena stát samoservar, a namačkala na jeho klávesnici pohár sladkého piva. Přinesla ho zpět a vtiskla ho do Ericovy zjizvené ruky.

„Řekni mu, že to byla naše vina. Řekni mu, že kdybychom odhalili tajemství tohohle světa, pověsili bychom na oblohu novou planetu a pokusili se opravit slunce. Říkal, že hvězdy blikaly?“

„Tohle se ale očividně čekalo. Ten dříve zmíněný Christos se narodil téměř před tisíci lety a oni tady všeobecně věří, že se zhruba touhle dobou znovu vrátí na svět. Podívej se na moře.“

Kin se obrátila. Vlny olizovaly pláž dokonce i tady, daleko v klidném fjordu. Až sem od moře doléhal hukot bouře. A nebe při tom bylo modré jako šmolka.

„Říkala jsem hned, že plocha není spolehlivá,“ řekla. „Vypadá to, jako kdyby se její ovládací systém porouchal. Ale Erick mi zase nepřipadá příliš ustaraný, Stříbřeno.“

„On říká, že toho slyšel mnoho o bozích a některé z nich už dokonce viděl. Říká, že je může přijmout za své, nebo si jich nevšímat. Jestliže prý jim opravíme počasí, dají nám spoustu dřeva.“

„Dřeva?“

Stříbřena se obrátila a pohledem přeletěla vesnici. „Zdá se, že je to tady velmi vzácný materiál,“ upozornila Kin. „Všimni si, že tady nejsou žádné stromy.“

Tohle by mělo být klimatické optimimum, pomyslela si Kin. Nebo tak to alespoň bylo na Zemi. Expanze na sever proběhla během delších teplých období, v době, kdy byl prakticky obyvatelný celý pobřežní pás Grónska…

Tady zase některé noci blikaly hvězdy. Marco s Kin strávili noc v hale, zatímco Stříbřena dala přednost přírodnímu chladu a uložila se ke spánku v lodi. Nikdo si ani nedovolil naznačit, že by se měla Kin uložit mezi ženami. Bohyně jsou něco jiného.

Ležela a upírala pohled do plamenů ohně. Až sem, dovnitř, zřetelně doléhalo dunění příboje. Vlny, pomyslela si. Ten mrňavý měsíc tímhle způsobem fungovat nemůže. To znamená, že tady musí být nějaký druh řízeného pohybu moře a ten začíná vynechávat.

Zatoužila po sensemu. V ústech po něm sice zůstávala chuť podobná opičí moči, ale zabíral okamžitě. Stačila jedna tableta a už jste se netrápili tím, že nemůžete usnout, ani nějakým kamenem, který vás tlačí do zad. Následoval krátký, hluboký a kupodivu bezesný spánek.

Nakonec se vzdala, vstala a prošla temnou síní ven. Muž, hlídající u vchodu, spěšně ustoupil stranou, aby mohla projít.

Nebe zářilo myriádami hvězd. Kin se otřásla, ale nedokázala neobdivovat ten padělaný vesmír, který se rozkládal nad temným hučícím fjordem.

Nebyla to země. Byl to plochý kotouč skoro pětadvacet tisíc kilometrů v průměru o váze zhruba 5.67 x 10²¹ tun. To znamenalo, že na něm musela být gravitace vytvářena uměle, nebo bylo jeho slaboučké podloží lemováno neutroniem. Otáčel se velmi pomalu, jako by se otáčela mince vhozená do medu, a s sebou si nesla své falešné slunce, měsíc a celou rodinu falešných planet. To všechno Kin dobře věděla, ale když tady teď seděla, její mozek se tomu vzpíral uvěřit.

Otřásla se, když jí přeběhla zima. Zmrazené hvězdy.

Svět na klíček. Svět bez astronomie. Možná, že tady nějaká astronomie existovala, ale pak to byl vůči místním astronomům ošklivý kanadský žertík. Svět, kde lidé lačnící po nových objevech padali do nekonečné hlubiny. Draci. Trollové. Směska nejpodivnějších mýtů.

Poblíž toho, čemu musela z nedostatku lepších výrazů říkat obzor ploché Země, objevila na nebi planetu. Ne, na planetu se to pohyboval příliš rychle.

Bod se najednou změnil v dlouhý ohnivý pás na obloze. Dopadl na zem někde na východě. Kin měla pocit, že ucítila slabý otřes.

Rozběhla se k řadě zakotvených lodí, kde stála obrovská postava lesklá jinovatkou.

„Jsi to ty, Stříbřeno?“

Pitomost. Ty jsi ale husa. Kolik mixů se tady v okolí pohybuje?

„Kin! Určitě jsi to taky viděla.“

„Co to bylo?“

„Podstatná část naší lodi. Byla to jenom otázka času, Marco ji měl rovnou zničit a ne ji tam nechat. Doufejme jenom, že ty trosky spadly do moře, nebo do nějaké neobydlené oblasti. Věřila jsem, že dopadnou na spodní stranu planety.“

„No, neznám lepší způsob, jak ohlásit jsme tady těm, kteří tu vládnou. Nejdřív jsme jim rozbili planetu a pak jsme na ně shodili svou vlastní loď,“ ušklíbla se Kin.

„Ještě než spadla loď, všimla jsem si něčeho jiného,“ upozornila ji Stříbřena. „Vidíš támhletu planetu? Co to podle tebe je?“

„No, kdybychom byli na Zemi, byla by na tom místě Venuše — ne, počkej, tahle nemá —“

„To je ono, nemá měsíc.“

Kin pocítila záchvěv vzrušení. Budovatelé plochy na něco zapomněli. Jak se to mohlo stát? Venuše a Adonis, její věrný souputník skoro tak velký, jako zemská Měsíčná, který ráno a večer dominoval pozemskému nebi. Dovedlo tvořitele plochy k tomu, aby ten charakteristický objekt vynechali? To byla záhada.

„Jeden by mohl napsat o vztahu mezi astronomií a sociologií celý films,“ řekla Stříbřena. „Tak například, vždycky jsem měla takový dojem, že lidé se vypravili do vesmíru jako první, protože jim jejich oběžnice neustále dokazovaly, že ve vesmíru všechno kolem něčeho obíhá.

Vždycky jste měli před očima ten druhý svět s jeho oběžnicí, aby vám připomínal, že zdaleka ne všechno obíhá kolem Země. Zatímco my jsme měli dvojité slunce a kungové oblohu neviděli vůbec. Kdyby váš sesterský svět neměl vlastní oběžnici, nebyla by historie vašeho světa zdaleka tak jednoduchá.“

Seděly tam bok po boku a pozorovaly, jak planeta bez oběžnice pomalu klesá po světélkující obloze k obzoru. Kin se přitiskla ke Stříbřeně a zabalila se do její srsti. Napadlo ji, zda je samoservar, který přestěhovali do haly, v bezpečí. Jistě ano. Muži k Marcovi chovali zdravý respekt.

Jak se zdálo, myslela Stříbřena na totéž, protože najednou řekla: „Kin? Spíš?“

„Hmm.“

„Musíš mi slíbit, že kdyby se samoservar porouchal, omráčíš mě a dovolíš Marcovi, aby mě usmrtil.“

Kin se narovnala a usmála se do tmy. „Na něco takového klidně zapomeň. Ostatně, jak bych tě mohla omráčit?“

„I teď máš v ruce dlaňový ochrompal. Už jsem si toho všimla několikrát,“ odpověděla jí Stříbřena klidně. „Učili mě, jak se dívat. Museli byste mě zabít. Strach z toho, co by se ze mě stalo, je hrozný. Je to moje noční můra.“

Kin nezávazně zabručela, pohodlněji se opřela a v duchu se začala obírat mixskou rasou. Mixové nedokázali strávit bílkoviny v takové podobě jako lidé nebo kungové. To znamenalo, že než se všeobecně rozšířily samoservary, mohli mixové do vesmíru cestovat jen uložení v mrazících hibernačních boxech.

Byly to doby, kdy se odehrávaly ty nejpodivnější historky. Tak například se stalo, že jedna pozemská loď převážela čtyři mixské vyslance na Velkou zemi a došlo k poruše na mrazícím zařízení. Všichni vyslanci byli civilizovaní. Obvykle to bývá tak, že když mix nedostane svou dávku potravy, změní se během dvou dnů v zuřící zvíře. Miliony let vývoje se utopí ve vodopádu slin.

Vyslancům to trvalo šestapadesát hodin.

Nepřežil nikdo. Poslední vyslanec — mixka — spáchala sebevraždu po tom, kdy se probrala z tupého spánku a zjistila, co leží kolem ní v kabině. Něco takového by průměrný mix neudělal, ale průměrný mix není vysoce inteligentní zástupce svého rodu, vyškolený navíc v mezirasových způsobech a kultuře.

Jednoduchá pravda spočívala v tom, že mixové prostě rádi pojídali mixy. Dokázali byste včlenit rituální kanibalizmus do vyspělé civilizace? Oni ano.

Existovala takzvaná Hra. Pravidla byla prastará, mnohokrát prověřená a jednoduchá. Jako hrací plocha byl vyčleněn pruh pralesa nebo tundry o stanovených rozměrech a do něj z každé strany vstoupil jeden mix. Zbraní a jejich volby se týkala zvláštní pravidla. Vítěz se skvěle najedl.

Kin najednou pocítila neodolatelnou zvědavost.

„Hrála jsi někdy Hru, Stříbřeno?“ zeptala se tiše.

„Samozřejmě. Třikrát, když byla touha v mých ústech nepřekonatelná,“ odpověděla jí mixka. „Dvakrát doma, a jednou ilegálně, úplně někde jinde. V tom posledním případě byla mou soupeřkou profesorka lingvistiky z geltské univerzity na Regiu. Její větší část mám stále ještě uloženou doma v mrazáku. Teď mi z toho začíná být smutno, protože si začínám myslet, že její smrt byla pravděpodobně zbytečná.“

„Ale teď máte servary. Už nemusíte hrát Hru.“

Stříbřena pokrčila rameny. „Teď už je to prostě tradice,“ odpověděla. „To, co jsme kdysi dělávali z nutnosti, dneska děláme… ze sportu, tak nějak by se to asi dalo nazvat. Hraje v tom ale roli i jistá potřeba projevit odvahu, ztotožnění s naší prastarou minulostí a potvrzení našeho nejniternějšího mixství. Vy to musíte považovat za barbarství.“

To bylo konstatování, nikoliv otázka. Kin ale i přesto zavrtěla hlavou.

„Hry se občas dokonce účastnili lidé,“ pokračovala po chvíli mixka. „Byli ochotní bohatě zaplatit za možnost dokázat si svou… co? Mužnost? Když vyhráli, nechtěli nic jiného než hlavu své oběti, aby si ji mohli pověsit na stěnu. Tomu já říkám barbarství.“

„Hm, a co se stalo, když vyhrál mix?“

„Dostal za odměnu dva odsouzené mixské zločince.“

Kin si pomyslela: tyhle věci provádějí mixové na svém vlastním světě a nám do toho nic není. Mimozemšťané se nedají soudit podle lidských měřítek a hodnot. A lidé to stejně pořád zkoušejí.

Proud jejích myšlenek byl náhle odveden stranou výkřikem z velké haly. Z temného vchodu vyrazil muž, zapotácel se, sevřel si bok a upadl do trávy.

Kin se vrhla k dlouhému domu a v běhu z opasku tahala ochrompal. Slyšela, jak jí v patách dupe Stříbřena.

Síň byla plná temných bojujících stínů. Kin tak tak stačila uskočit stranou, když kolem ní proběhl jakýsi muž oděný v kůži, kterého pronásledoval jiný muž mávající sekerou. Namířila ochrompal a stiskla spoušť. Výsledek nebyl okamžitý. Dvojice ještě udělala několik kroků, ale pak se jim podlomily nohy a na zem už dopadli ve spánku.

Kin vešla do síně s ochrompalem nastaveným na minimální sílu a maximální rozptyl a teď jím pohybovala sem a tam jako kosou. Připotácel se k ní jeden z bojovníků s pozdviženým mečem, ale usnul ve stoje a upadl přímo na ni. Když do Kin stokilový seveřan narazil, odletěla několik metrů a upadla na zem. Chvíli se zalykala pronikavým zápachem nemytých těl a špatně vydělaných kůží, ale pak se jí podařilo odvalit se stranou. Ochrompal v pádu upustila a v okamžiku, kdy se po něm začala rozhlížet, viděla, jak ho zvedl jeden z válečníků a zvědavě mu nahlíží do hlavně. Uprostřed všeobecné vřavy mu po tváři přeběhl výraz dokonalého míru. Padl jako podťatý strom.

Na Kin se vrhl další muž. Vykopla kupředu a vzhůru a byla odměněna pohledem na to, jak se mu nejdřív zkřížily oči nad kořenem nosu, pak ze sebe vyrazil strašlivý řev a nakonec se skrčil a oběma rukama si sevřel podbřišek.

To, co se v temnotě odehrávalo, nebyl boj, ale něco jako hospodská rvačka. Většina mužů prostě a jednoduše slepě sekala kolem sebe a vrhala se na každého, kdo se objevil v dosahu.

Podařilo se jí zvednout se na nohy, ale znovu téměř upadla na podivně kluzké podlaze. Mezi bojujícími postavami zahlédla ve svitu několika loučí Marca, který s meči ve všech čtyřech rukou bojoval jako ďábel. Za ním si tiše pobrukoval samoservar a vzduchem se šířil vtíravý nasládlý zápach.

Ode dveří se ozval výkřik a do místnosti vbelhal starý Eirick s tváří zrůzněnou hněvem. Oháněl se svou berlí a nemilosrdně bil do svých mužů, jakmile se některý z nich přiblížil na dosah.

Pak se propadla střecha. Jeden z bojujících, který uskakoval před troskami řinoucími se ze stropu, vrazil do Kin a ona ho srazila k zemi úderem malíkové hrany. Rozbořeným stropem vnikalo do místnosti šeré ranní světlo. Část dlouhé stěny se vyboulila dovnitř a zřítila se v oblaku prachu. V otvoru Kin na okamžik zahlédla obrovskou nohu porostlou bílou srstí.

V otvoru propadlé střechy se vzápětí objevila Stříbřenina silueta, která se černě rýsovala proti světlejšímu nebi. Mixka se nadechla a domem otřásl strašlivý řev. Rozhostilo se ticho, přerušované jen sténáním raněných a jakýmsi podivným zurčením.

Stříbřena zařvala podruhé. Nastalo skutečné pandemonium, protože každý, kdo ještě nespal nebo se mohl aspoň trochu hýbat, vyrazil zděšeně ke dveřím.

Kin se podívala na zem. Stála až po kotníky v lepkavé, napěněné tekutině.

Podívala se na samoservar. Z výdejního okénka se řinul vodopád jantarově žluté kapaliny a rozšiřoval jezírko, zaplavující zem. Marco se podíval jejím směrem a ona měla dojem, že se snaží ze všech sil zaostřit. Pak si spokojeně oddechl a upadl na záda.

Kin, která už věděla, co může očekávat, nastavila spojené dlaně a ochutnala proudící tekutinu. Byla sladká a silná, jakýsi druh výjimečně silného piva. Tam, kde leželi ranění a umírající, se rozlitým nápojem šířily tmavší skvrny.

Kin zastavila proud piva a nastavila servar na výrobu protilátky. Když z otvoru vyjela miska odporně páchnoucí modré tekutiny, chytila kunga za hřeben na hlavě, jediným pohybem ho zvedla do sedu, vlila mu obsah misky do úst a nechala ho znovu padnout na záda do kaluže splašků.

Když Stříbřena seskočila dírou ve střeše dovnitř, prošly spolu s Kin síní. Samoservar byl nastaven na výrobu různých mastí k zastavení krve a rychlému zacelení ran. Po chvilce uvažování ho Kin naprogramovala na dodávku regeneračních stimulantů určených k dorůstáni končetin. Obvykle se s použitím pokročilých medicínských postupů v takových případech příliš nesouhlasilo, protože mívaly často za následek těžké psychické dopady na velkou část populace, ale k čertu, vždyť tahle plochá Země byla sama o sobě jediný obrovský šok. Těžce raněným rány prostě obalila mastí jako bahnem a doufala, že zabere.

Po nějaké chvíli Marco zasténal a posadil se. Vrhl na ně mírně nepřítomný pohled. Kin si ho nevšímala.

„Leivovi muži jim vyprávěli o tom, jak servar na palubě vyráběl alkohol,“ řekl pak velmi pomalu a opatrně. „Když jsem jim potom vyrobil trochu na ukázku, začali se chovat nelogicky a dožadovali se dalšího pití. A nakonec se do sebe prostě pustili.“

„Ten podělaný božský nástroj z Valhally,“ zabručela Kin a obrátila se nazpět ke své práci.

Z temnoty pod střechou se ozvalo chraptivé zachechtání a dolů se sneslo černé pero.

Na cestu vyrazili v poledne. Celá vesnice se seběhla na pláž, aby se s nimi rozloučila.

Mnoho mužů mělo zbrusu nové bílé jizvy. Někteří se pyšnili malýma ručkama a nožkama, které jim rašily ze zahojených pahýlů. Ale několik jich také v dlouhé síni zemřelo. Stroj z Valhally, jak všichni samoservaru říkali, byl v tomto případě až příliš výkonný.

Eirick pronesl dlouhou latinskou řeč a podal cestovatelům jako dar na rozloučenou několik vzácných kožešin a dva bílé ptáky-dravce, vycvičené k lovu.

„Řekni mu, že to nemůžeme přijmout,“ řekla Kin. „Řekni, co chceš. Nemůžeme si prostě dovolit vléct s sebou takovou váhu. Řekni, že nebudeme moci doletět až ke slunci a opravit ho, když s sebou poneseme takovou váhu. A nebudeš ani tolik lhát.“

Eirick odpovědi pozorně naslouchal a potom vznešeně přikývl.

„Ale já bych mu ráda něco darovala,“ řekla Kin.

„Proč?“ vyštěkl na ni Marco.

„Protože si pořád ještě myslí, že za touhle podivnou planetou by mohla stát Společnost, a ráda by se nějak omluvila, je to tak, Kin?“ řekla Stříbřena. Kin si jí nevšímala.

„Požádej ho o nějaké dřevo. Zbytky, piliny, odřezky. A trávu, nebo seno. Staré kosti. Cokoliv, co je organického původu a žilo. Byla bych ráda, kdyby to chápali tak, že servar potřebuje nakrmit.“

Pak naprogramovala samoservar jako pilu. Po tom, co se z výdejního otvoru vysunul první metr voňavého hladkého prkna, lidé z celé vesnice pracovali jako roboti. Obrovské chomáče mořských chaluh vyplavené divokým mořem na pláže podél fjordu pomáhaly zvětšovat hromadu u vstupního otvoru přístroje. Vlny se dnes na moři vzpínaly jako oživlé hory.

Zatímco vesnice vozila a skládala prkna, odvedla Kin své dva společníky stranou.

„Poletíme,“ oznámila jim. „Budeme se držet co možná nejvíc nad pevninou, ale poletíme. Kdyby se zdálo, že pásům dochází energie, dobijem jeden z nich energií z těch ostatních a Marco nebo já budem pokračovat dál. To znamená, že Stříbřena bude moci zůstat u servaru.“

„No, tak s tím bych skoro souhlasila,“ přikývla Stříbřena. „Nemáme co ztratit. Ten, kdo by pokračoval v cestě, by měl být samozřejmě Marco. Já jsem dost velká, abych nás ubránila před šelmami, a ty bys mohla přežít díky tomu, že bys pravděpodobně dokázala vyměnit svůj život s většinou mužských obyvatel tohoto světa za sexuální služby. Marco je k cestě do středu téhle země nejlépe vybaven.“

Byl to velmi neohrabaný pokus o diplomacii, ale Marco odvrátil hlavu.

„Já nejsem vybaven k ničemu,“ zavrtěl hlavou. „Nedokázal jsem se ovládnout a dal jsem se vyprovokovat lidmi. Stydím se za sebe.“

„Ta vina nepadá zdaleka jen na tvou hlavu,“ utěšovala ho velkoryse Stříbřena.

„Copak to, Stříbřeno, nechápeš? Byl jsem proti nim v přesile jeden na třicet!“

Přes vesnici se přehnal mrak vodní tříště. Kolem samoservaru mezitím vyrostla úctyhodná hromada prken. Kin servar vypnula a upevnila na něj záchranný pás.

Dva Christovi knězi stáli opodál a tiše se latinsky modlili.

„Co říkají?“ zeptala se Kin Stříbřeny.

Stříbřena jim chvilku naslouchala.

„Je to prosba k Christovi, aby nám dovolil opravit jeho planety a slunce, a zároveň ho vyzývají, aby nás srazil k zemi a spálil na prach, pokud se domnívá, že jsme služebníci Saitanovi.“

„To je od nich hezké. Rozluč se za nás, budeš tak hodná?“

Vznesli se rychle. Vesnice se okamžitě ztratila na pozadí rozbředlého sněhu a bíle zpěněných mořských vln. Moře zešílelo. Vlny šplhaly jedna po druhé, vybuchovaly, řvaly, a vodní tříšť létala tak vysoko, že její zbytky občas dosáhly až k letící trojici.

Na zemi tvaru kruhu není jih udání směru, směr určuje pouze bod někde na jejím okraji. Tady se daly použít jen čtyři údaje, po obvodě vlevo, po obvodě vpravo, k obvodu a do středu. Trojice zamířila do středu.

Věc ve vodě několikrát opatrně oblétli. Kin přemýšlela, zda je to opravdu živý tvor, nebo se jen živý zdá díky tomu, jak s ním pohybují vlny. Jednou se z vln vynořilo něco jako ploutev, ale vzápětí to s plesknutím znovu zmizelo pod vodou.

Rozhodla se, že slétne o něco níž. Čekala nějaké varování od Marca, ale ten se uzavřel do sebe a za celý den téměř nepromluvil. Stříbřena mlčela, ale využila zastávky k tomu, aby si přitáhla samoservar, který měla ve vleku na monovláknovém laně.

Když se Kin pustila dolů, měla dojem, že i přes pětadvacet izolačních vrstev skafandru cítí chlad. Obloha byla azurově modrá a bez jediného mráčku.

Tvor plul břichem nahoru. Většinu z délky jeho těla zabíral ocas, který se klikatil tak daleko, že se ztrácel v příbojových vlnách. Když ho pak jedna zvlášť velká vlna nadzvedla, zahlédla Kin obrovskou koňskou hlavu a jednu prázdnou oční jamku.

Tvor musel být starý. Žádné živé stvoření nedoroste do takové velikosti rychle. Bílé břicho pokrývaly díry vyhlodané mořskými červy a temné skvrny přichycených korýšů.

Kin vystoupila zpět k ostatním. Bylo by zajímavé dostat toho tvora na pitevní stůl — jeřábem.

„Je to mrtvé,“ oznámila. „Má v sobě díru, kterou by proplula menší plachetnice. A zranění je poměrně čerstvé. Je to ten samý tvor, kterého jsme zahlédli dnes ráno, řekla bych.“

Ten, kterého viděli ráno, plul velký kus od nich a jeho hřbet se zvedal nad vodu jako šupinatá vlna.

„Je dokonale mrtev,“ řekla chlácholivě Kin, když zahlédla Stříbřenin výraz.

„Pořád mi nejde z hlavy, co ho mohlo zabít,“ zavrtěla mixka hlavou. „Budu šťastná, až stanu oběma nohama na pevné zemi.“

A čím pevnější, tím líp, pomyslela si Kin. Jenže pak si uvědomila, že ona dává přednost vzduchu. V záchranných pásech bylo něco uklidňujícího, co jí dodávalo větší pocit jistoty než hmota ploché země, které nedůvěřovala. Byla si jistá, že pásy neselžou. Plocha se jí mohla kdykoliv rozpadnout pod nohama, ale ona zůstane bezpečně viset ve vzduchu.

„Pár kilometrů odsud je ostrov,“ hlásila Stříbřena. „Je to jen taková vypuklá hromada kamení. Na jeho vrcholku ale vidím zbytky ohnišť. Přistaneme tam?“

Kin upřela oči kupředu. Daleko v moři před nimi zahlédla našedlou skvrnku. Zdálo se, že moře je mnohem klidnější. Představa krátké zastávky měla svou logiku. Skafandry s pásy nebyly navrhovány pro dlouhodobé použití v prostředí s přitažlivostí. Už od startu vlekla nohy zcela bezúčelně za sebou a měla pocit, že jí ztěžkly jako olovo. Bylo by velice příjemné postavit se na ně a obnovit si krevní oběh.

„Marco?“ řekla.

Kung se vznášel kousek stranou a stále ještě se halil do pochmurného sebeobviňování.

Do ucha jí zazněl těžký vzdech. „Já nejsem schopen přijít s nějakým užitečným názorem,“ odpověděl, „ale zdá se mi, že nám tam nehrozí žádné nebezpečí.“

Ostrov byl malý, mírně oválný a očividně ho občas zaplavovala voda. Většinu povrchu pokrývaly téměř vyschlé mořské chaluhy. Kolem jeho nejvyššího bodu, který byl teď asi tři metry nad vodou, už muselo být zapáleno tolik ohňů, že byl celý černý.

Kin přistála první a okamžitě upadla, protože ji nohy v tu chvíli odmítly nést. Z hromady chaluh vylezl malý krab a přeběhl jí kolem obličeje.

Stříbřena přistála klidně a bez potíží a okamžitě začala na zem přitahovat samoservar. Zatímco Kin seděla na zemi a pokoušela si vmasírovat do nohou trochu krve a citu, mixka pobíhala kolem, nosila k servaní náruče chaluh a cpala mu je do jícnu. Při normálním užívání byl přístroj schopen odebrat všechny molekuly potřebné k výrobě ze vzduchu, ale Stříbřenin apetit byl obrovský.

Po chvíli mixka poklepala Kin po rameni a podala jí šálek kávy, zatímco sama si ponechala velkou mísu čehosi hnědočerveného. Pravděpodobně to byl syntetický mix. A co?

„Kde je Marco?“ zeptala se Kin a rozhlédla se kolem. Stříbřena polkla a ukázala vzhůru.

„Vypnul si vysílač,“ dodala. „Ten ale má problémy, to ti řeknu.“

„Ty si neděláš legraci, že?“ přikývla Kin. „On si myslí, že je člověk, ale ví, že je kung. A pokaždé, když se chová jako kung, stydí se.“

„Všichni kungové a všichni lidé jsou šílení,“ sdělila jí Stříbřena společenským tónem. „A on je ze všech nejšílenější. Kdyby se nad tím zamyslel, uvědomil by si, že to všechno, v čem se nedokáže orientoval, je logicky nemožné.“

„Jistě,“ přisvědčila Kin unavené. „Já vím, že není fyzicky člověk, jenže kungové věří tomu, že osobnost každé bytosti je určena místem —“ zmlkla. Stříbřena se na ni povzbudivě zašklebila a přikývla.

„No, jen pokračuj,“ pobídla ji. „Už jsi skoro tam. Kung je přesvědčen, že do právě narozeného dítěte vstoupí nejbližší duše, která je bez těla. Právě na základě této víry je Marco člověk. Jenže lidé na něco takového nevěří, že? Z toho tedy jednoznačně vyplývá, že Marco musí být kung tělem i duší.“

Kin najednou zaslechla ve sluchátku hlasité zalapání po dechu. Marco si možná vypnul vysílač, ale kungové jsou paranoidní. Přijímač si už nevypnul. Kin zvedla hlavu ke vzdálené tečce, vznášející se vysoko na nebi. Stříbřena jí pohybem rtů naznačila slova: Nevšímej si ho.

„Předpokládám, že tyhle ohně tady zapálili Leivovi lidé,“ řekla Kin první, co ji napadlo. „Musíme být na jedné z jejich pravidelných tras.“

„Vypadá to tak. Všimla sis té změny v chování moře?“

Kin přikývla.

Na ploché Zemi musely být celé biliony tun vody, které neustále stékaly přes okraj. Ta voda se musela nějakým způsobem vracet. Pokud výrobci plochy neovládali magii, pak tam dole muselo být molekulární síto spojené — Kin se nespokojeně ošila — nějakým zařízením k meziprostorovému přenosu, tedy vysílání, hmoty. Jednoduché. Na mořské dno umístíš přijímače a posíláš prosté vodu nazpět. Jenže teď se něco pokazilo.

Včera i dnes proletěli nad kruhovými oblastmi zuřícího moře. Zdálo se, že se buď vrací příliš mnoho vody, nebo zbylo méně přijímačů, které nesou celou zátěž přenosu.

„Pořád zapomínám, že je to celé jenom velký a komplikovaný stroj,“ řekla.

„Myslím, že jsi k těm, kteří to zbudovali, moc přísná,“odpověděla jí Stříbřena. „Kromě nebezpečí, že dojde k nějaké poruše, snad není nevýhodou žít ve vesmíru tímhle způsobem, co myslíš? I tady můžeš vyvinout vědu.“

„To ano, ale chybnou vědu. Věda má být nástrojem, s jehož pomocí pronikneš do vesmíru, ale věda na téhle ploché Zemi platí právě jen pro ni. Byla by uzavřená, nemohla by se pořádně vyvíjet. Představ si vzdělaného místního astronoma, který si pokouší představit náš vesmír! Tahle placka je dobrá leda tak pro různá náboženství.“

Stříbřena si objednala další mísu svého rosolu. Když se znovu obrátila, Kin si stahovala skafandr.

„Myslíš si, že je to moudré?“

„Myslím si, že určitě ne,“ odpověděla Kin a mírně se zapotácela, když se jí zem pohnula pod nohama. „Ale než bych se v té zatracené věci potila ještě celý další den, tak to risknu. Dala bych hrst dennů za teplou koupel.“

Nahá vykročila k vodě a pak se náhle zastavila, když došlo k dalšímu otřesu, tentokrát tak silnému, že se stěží udržela na nohou.

Na ostrově?

S oblohy se snesl Marco a v kungštině něco ječel. Najednou se Kin přes nohy přelila zpěněná vlna a když se otočila a chtěla se vrátit zpět, zasáhla ji další vlna do zad a porazila ji. Ostrou sprškou vodní tříště ještě zahlédla, jak Stříbřena se samoservarem v závěsu vystřelila k obloze.

Převalila se přes ni ledová voda. Zoufale zašmátrala v nazelenalém vodním šeru a podařilo se jí zachytit materiál skafandru. Cítila, jak se pomalu potápí, protože mrtvá váha záchranného pásu stahovala oblek do hlubin.

Voda vedle ní vybuchla v záplavě bublin. Těsně kolem ní se mihl Marco, následovalo několik zoufalých okamžiků, pak se skafandr na okamžik zastavil a když se pohnul znovu, začal stoupat vzhůru.

Tam už čekala Stříbřena. Když se skafandr, který Kin zoufale svírala oběma rukama, vynořil z vody, snesla se mixka až k ní. Ze zpěněného kruhu na hladině se vynořil Marco.

„Nic nedělej!“ vykřikl. „Musíš výš! Jsme moc blízko k hladině!“

Nebezpečná pantomima začala znovu o nějakých dvě stě metrů výš. Stříbřena držela Kin pod rameny a Marco připravoval skafandr. Postupně se jim podařilo natáhnout jí na nohy spodní polovinu, pak zasunout zkřehlé ruce do rukávů a přiklopit přilbu. Vzápětí s tichým cvaknutím nastartoval okruh vnitřního vyhřívání a ve chvíli, kdy byla Kin schopná promluvit, měla už uvnitř jako v sauně.

„Díky, Marco,“ vypravila ze sebe. „Nikdy by mě nenapadlo zapnout-“

„Podívej se dolů,“ odbyl ji kung.

Všichni tři upřeli pohledy k mořské hladině.

Pod hladinou se ve sluncem prozářené vodě pohyboval obludný stín. Byla to obrovská želva, velká jako ostrov, se čtyřma plochýma nohama a s hlavou velikosti malého domu. Pomalu a důstojně zmizela v hlubině.

„Viděl jsem, jak se probudila,“ vysvětloval Marco. „Zrovna jsem přemýšlel, co je to za podivné pravidelné útvary, které má ten ostrůvek po stranách, když se jeden z nich najednou pohnul. Nepochybuji, že to dělá úmyslně a živí se nešťastníky, kteří si na jejím krunýři rozdělají oheň.“

„Krunýř dlouhý sto metrů,“ vrtěla Stříbřena užasle hlavou. „Skvělé. Existuje něco takového na Zemi, Kin?“

„To tedy ne,“ odpověděla jí Kin, stále ještě drkotající zuby.

„Tak dost těch vědeckých diskuzí,“ přerušil je Marco. „Musíme pokračovat v cestě k nejbližší zemi. Stříbřeno, podívala by ses laskavě? Támhle vpravo za námi vidím nějakou tmavší skvrnu.“

Stříbřena pootočila skafandr.

„To je nějaký pták,“ odpověděla. „Černý, pravděpodobně havran.“

„V tom případě nemůžeme být od pevniny příliš daleko,“ přikývl spokojené Marco. „Bál jsem se, že je to drak.“

Přepnuli pásy na maximální horizontální tah a vyrazili kupředu. Marco se zcela přirozeně držel v čele, takže ve vzduchu zaujímali trojúhelník s Marcem na špičce. Kin na okamžik zpomalila rychlost a naznačila Stříbřeně, aby udělala totéž. Kung Marco se ujal velení.

Za nějakou dobu začal Marco stoupat a Kin se Stříbřenou ho poslušně následovaly. Pod nimi… ale jak stoupali a plocha pod nimi se rozvinovala do všech stran, podobala se čím dál tím víc mapě vytvořené šílencem. Něco jako bláznova projekce Země do jediné kruhové mapy.

Jediné, co jim poněkud ztěžovalo rozhled, byla mračna a nedostatečná čirost vzduchu. Kin byla s to zahlédnout vzdálený okraj plochy, který se črtal jako temnější linka daleko na obloze, a na něm malé rozmazané světlejší růžky. Vodopád. Mořepád, který lemoval většinu plochy jako had.

U afrického pobřeží se formoval hurikán. Jak stoupali, pozorovala Kin fascinovaně zdánlivě nehybnou spirálu mračen nad ním.

Mnohokrát měla příležitost vidět různé světy z vesmíru, ale plocha byla jiná. A obrovská. Kin byla zvyklá přemýšlet v milionových číslech a tahle umělá plochá Země, která putovala vesmírem uzavřená ve své vlastní padělané meziplanetární soustavě, jí připadala dost malá. Jenže viděná z výše několika set kilometrů byla až neuvěřitelně obrovská a skutečná. Byly to ty nekonečné světelné roky prázdnoty, co se jí teď jevilo jako malé a bezvýznamné. Teď stačí prostě se jen dívat…

„Všimněte si těch rozbouřených kruhů v moři,“ upozornil je Marco.

„Kin říkala, že by to mohlo mít něco společného se systémem cirkulace vody,“ ozvala se Stříbřena.

„To je logické. Musím vám říct, že cítím čím dál tím větší úctu k lidem, kteří něčemu takovému čelí v malých loďkách bez podpory ze vzduchu.“

Stříbřena pokračovala. „Když se na ten kruh dívám z téhle výšky, vyvolává to ve mně obavy snést se znovu dolů na pevnou zem. Je příliš křehká a umělá. My, mixové, málokdy trpíme závratí, ale když se na tu plochou Zemi dívám odsud, začínám chápat, co to znamená.“

Marco přikývl. „Přesně tak. Jeden z toho má nejistý pocit v kolenou — podobný, jako kdyby stál na římse ve stém patře mrakodrapu — mohla by to být i dost široká římsa, ale přece jen je příliš vysoko.“

„Začínám chápat, co měla Kin na mysli, když psala o tom, že vřetenisté museli mít pod nohama několik tisíc kilometrů pevné hmoty,“ řekla Stříbřena. „Je to duševní kotva. Podvědomí se obává nekonečného pádu na dno vesmíru. Mohl by být náš současný pocit určitým stínem toho, co vřetenisty zcela ovládalo?“

„Říká se, že napomohli našemu vývoji, takže možné to je. Co si myslíš ty, Kin? Kin?“

„Hmm? Co jste…“

„Poslouchala jsi nás vůbec?“

„Omlouvám se. Rozhlížela jsem se. Stříbřeno, co je to támhle za šmouhu? V tom místě, kde by byla střední Evropa?“

„Vidím to. Obávám se, že to je místo, kde se zřítila naše loď.“

Všichni tři upřeli pohled tím směrem. Na tuhle vzdálenost se sloup kouře měnil v nezřetelný proužek.

„Vypadá to jako oblast, kde moc života není,“ ozvala se Stříbřena spokojeně.

„Teď už ne,“ přikývla Kin trpce.

O několik kilometrů níž, nepozorován, se hnal vzduchem havran. Křídla mu kmitala tak rychle, že byla pouhým okem téměř neviditelná, a právě teď i on zahlédl stoupající kouř. Zaostřil a v hlavě, kdesi za očima, mu něco zacvakalo.

Vyšel měsíc, byl sice v úplňku, ale měl narudlou barvu, jako svítilna, které docházejí baterie. Částečně osvětloval ubíhající krajinu, kterou tvořil převážně prales. Tu a tam se objevily nevelké kusy obdělané země, které spolu s malými skupinkami matných světel naznačovaly přítomnost lidských obydlí.

Přeletěli dlouhý temný pás hustého pralesa a Marco je požádal, aby zastavily.

„Marco, přistaňme,“ požádala ho Kin unaveně.

„Ne, dokud neprozkoumáme okolí.“

„Ten kus přímo pod námi vypadá nejlíp, věř mi.“

První se na zem snesla Stříbřena s logickým tvrzením, že na ni pravděpodobně žádné divoké zvíře nezaútočí. Vypnula pás, odklopila helmu a s rozšířenými nozdrami zůstala nehybně stát. Po minutě se obrátila opačným směrem a znovu zavětřila.

„Všechno v pořádku,“ oznámila nakonec. „Cítím vlky, ale je to stará stopa. Asi dva kilometry odsud na střed se pohybuje skupinka divokých prasat a asi čtyři kilometry směrem k okraji žije kolonie bobrů. Po lidech ani stopy.“ Znovu se nadechla a zaváhala.

„Je tady ale ještě něco jiného. Nedokážu to ale určit. Je to nějaké divné. Jak kdyby to mělo vzdáleně něco společného s hmyzem.“

Nakonec tedy přistáli všichni. Kin už ve skafandru podřimovala, ale dokázala se soustředit natolik, že se nezřítila do kamenitého pole na úbočí nedalekého pahorku. Vypnula zdroj a tiše klesla do vonící trávy.

Probudila se až ve chvíli, kdy jí Marco jemně vložil do rukou misku polévky.

Zatímco Kin dřímala, zapálili Marco se Stříbřenou oheň. K nebi se zvedly oranžové plameny a ve veselém tanci ozařovaly prales, jehož stěna se černala o třicet metrů dál. Oheň ozařoval tábor a leskle se odrážel od povrchu samoservaru.

„Nikdo neví líp než já,“ řekl kung, „jak je tohle nebezpečné,“ když viděl na Kinině tváři úžas, „jenže jsem pořád ještě dost člověkem na to, abych dokázal říct ‚čert to vem‘. Stříbřena si vzala první hlídku. Pak je řada na tobě. Takže uděláš dobře, když se trochu vyspíš.“

„Díky. Hm, podívej, Marco, chtěla jsem… víš, s tím plovoucím ostrovem…“

„Nebudeme o tom mluvit, ano? Zbytek cesty ke středu už se budeme pohybovat téměř neustále nad pevninou.“

„Třeba tam nic nenajdeme.“

„To je možné. Ale co je celý život, když ne cesta přímo Doprostřed?“

„Dělají mi starosti energetické zdroje pásů. Můžeme se spolehnout na to, že nám vydrží?“

„To ne, ale je v nich vestavěný zpožďovací obvod. V okamžiku, kdy zásoba energie poklesne pod určité množství, spustí tě pomalu na zem.“

„Nebo do moře,“ ušklíbla se Kin.

„Nebo do moře. Vím, co ti dělá starosti. Ty máš pořád strach, že to postavila ta tvoje Společnost. Ale proč by to dělali?“

„Protože to dokážeme.“

„Nerozumím.“

„Samozřejmě, že ne. Ale my dokážeme vyrobit draky, dovedeme stvořit lidi ve zkumavkách stejně snadno, jak jsme dokázali vypěstovat vyhynulé velryby. Teoreticky je to všechno možné, ale nic z toho neděláme, protože máme Zákon. Ale možné to je. Dokázali bychom postavit tuhle plochou Zemi, ale nikdo by se to neodvážil udělat někde v našem blízkém vesmíru. Tady, tak daleko od obydlených míst, to je něco jiného.“

Marco na ni vrhnul smutný pohled. „Stříbřena mě přesvědčila,“ řekl. „Jestliže se řídím logikou rozumu, jsem kung. Jsem rád, že nejsem člověk.“

Kin dojedla polévku a natáhla se na záda. Bylo jí teplo a měla plný žaludek. Marco se stočil do klubíčka se čtyřmi meči vedle sebe a Stříbřenina temná silueta se črtala na vrcholku pahorku. To je vždycky pohled, který jednomu dodá klidu a jistoty, pomyslela si Kin. Pokud pracuje samoservar.

Nezdálo se jí nic.

Stříbřena ji vzbudila před půlnocí. Kin zívla a pomalu vstala.

„Něco se dělo?“ zeptala se.

Stříbřena se na okamžik zamyslela. „Asi před hodinou zahoukala sova a proletělo tudy několik netopýrů. Jinak je všude klid.“Stříbřena si lehla a během několika minut se ozvalo pravidelné chrápání, které Kin naznačilo, že osaměla.

Měsíc byl vysoko, ale pořád ještě byl příliš červený. Hvězdy se zatím zabarvily do sytého odstínu žlutí, který mívají před půlnocí. Když vykročila od zkomírajícího ohně, tráva pokrytá krůpějemi rosy jí šustila pod nohama.

Ještě teď byla obloha v místě, kde zašlo slunce, zřetelně jasnější, a tvořila nazelenalý pás v místě, kde hraničila pevná zem s oblohou. Kolem Kininy tváře poletovaly můry a ve vzduchu se vznášela vůně rozšlapaného tymiánu.

Později ji napadlo, jestli si v chůzi na chvilku nezdřímla. Ale měsíc stál pořád stejně vysoko a — říkejme tomu tedy momentálně západ — na západě se stále ještě chvěla zelená záře. A přece se z vrcholku pahorku řinula hudba, jako kdyby odtamtud zněla odnepaměti.

Tóny zapěnily, zavlnily se a vzepjaly v několika taktech toužebné melodie. Kam ona touha směřovala, to Kin přesně nevěděla, snad to byla touha po věcech, které neexistují, ale existovat by měly. Byla to hudba ve své nejčistší, destilované podobě.

Oheň jí připadal jako zlé oko pomrkávající mezi dvěma spícími postavami. Kin začala vystupovat na holý pahorek a v orosené trávě za ní zůstával tmavší pruh.

Měla pocit, že ta hudba je živá věc, která se vine kolem pahorku a mizí v náhle ztichlém pralese. Pomyslela si, že kdyby opravdu chtěla, mohla by se klidně otočit a vrátit k ohni, ale pokračovala v cestě.

Elfa uviděla sedět na mechem obrostlém kameni na vrcholku a jeho obrys se jasně črtal proti nazelenalé záři na západním obzoru. Seděl se zkříženýma nohama, ruce s Panovou flétnou přitisknuté k ústům, a byl zcela ponořen do své hudby. Z hlubin vědomí ženy, která znehybněla v dokonalém omámení, se snažila prorazit jiná, pravá Kin Aradová, uvězněná v jednom zákoutí omámeného mozku. Snažila se zaútočit na logiku a realitu zmatené mysli: Vždyť je to hmyz! Neposlouchej! Vypadá jako kříženec mezi člověkem a chroustem! Podívej, jaká má tykadla! A tamto? To jistě nejsou uši!

Hudba náhle umlkla.

„Ne —“ řekla Kin.

Trojúhelníková hlava se pootočila. Na okamžik Kin zírala do dvou úzkých lesknoucích se očí, které byly zelenější než záře na obzoru za nimi. Pak se ozvalo zasyčení a šustot nohou v trávě. O chvilku později slyšela, jak se v pralese rozhrnují větve keřů. Pak se noc znovu zavřela jako černý sametový závěs.

Za úsvitu se vznesli nad prales a znovu zamířili ke středu. V husté mlze za sebou zanechávali dlouhé potrhané stopy podobné tunelům.

Na obzoru se k nebi jako varovný prst zvedal temný sloup dýmu. Byl tak hustý, že vrhal stín.

„Nevím, jaký účinek to mělo na domorodce, ale mě to děsí,“ řekla Kin. „Měli jsme tu loď vyhodit do povětří tam nahoře, Marco.“

„Narazila do nás jejich planeta,“ odpověděl jí opatrně. „Je to jejich vina.“

Prales pomalu ustoupil polím s pestrým porostem nejrůznějších plodin. Hluboko dole kráčel muž za pluhem taženým párem volků, podobných z té výše mravencům, a když ho minuly tři letící stíny, padl zděšeně na kolena. Od hranic pole vedla prašná polní cesta k chomáči chatrčí krytých drnem. Za vesnicí cesta přecházela řeku a mizela mezi stromy.

„Nevypadal jako geniální planetární konstruktér,“ prohlásila Kin.

„To tedy ne,“ ušklíbl se Marco. „Já bych spíš řekl, že se potřísnil strachy. Jenže někdo tuhle věc postavit musel.“

Nasnídali se na skalním útesu nad mořem. Marco pozorně sledoval hladinu. Po chvíli se zeptal: „Kin, kdybys byla velitelem takového zařízení, jak bys docílila přílivu a odlivu?“

„Snadno. Stačí pod plochu umístit velký vodní zásobník a občas napumpovat do moře nějakou tu vodu navíc. Proč?“

„Ten příliv je strašně vysoký. Tam dole stojí stromy napůl ve vodě. Co se děje? Někdo se tě pokouší zabít?“

„Ano, a čím dřív se dostanu do teplé vody, tím líp! A mýdlo! Chci mýdlo! Už od Grónska s sebou vezu černé cestující.“

Marco se na ni nechápavě díval.

„Blechy a vši, Marco. Obtížní cizopasníci. V téhle chvíli bych si vůbec nelámala hlavu se seznamem chráněných druhů ohrožených vyhynutím a pozabíjela každou z těch bestií, která by se mi dostala do rukou. Ve skafandru se moc nepoškrábeš.“

Stříbřena si odkašlala. „Já bych taky uvítala možnost provést nějaké hygienické úpravy,“ souhlasila.

Marco nakonec rozhodl, že později odpoledne si udělají delší zastávku, i když teprve po tom, co mu Kin oznámila, že jestliže nezastaví, snese se na zem u první budovy, která bude alespoň vzdáleně připomínat hospodu.

Když v nezměněné formaci přelétali úzkou mořskou úžinu, dodala Stříbřena: „Míříme do Německa. To není dobré místo.“

„Proč ne?“ zeptal se Marco.

„Je to bojiště. Dánové, táhnoucí na východ, bojují s Maďary, protože ti zase táhnou na západ, a obě národnosti bojují s Turky, kteří táhnou na všechny strany, a místní lidé bojují s každým. Tedy tak to aspoň uvádějí historické prameny.“

„Měl někdo z nich k dispozici letectvo?“

„Technika v té době byla velmi prim —“

„To byl jenom žert.“

Kin se znovu pokusila poškrabat a nevrle pozorovala moře. Měla pocit, že zahlédla převrácenou loď, která se zmítala na vlnách. Minuli ji dříve, než si ji stačila lépe prohlédnout. Ale zato byla první, kdo spatřil růžici.

Shora se zdálo, že z moře vyrůstá květ se zelenými, bíle lemovanými okvětními plátky. Když se snesli mnohem níž, zjistili, že je to mohutný proud vody, který se každých několik vteřin dere s ohlušujícím bubláním na hladinu a ve formě koncentrických vln mizí v okolním oceánu.

„Příbojová pumpa,“ poznamenal Marco a pokračoval v letu.

Přeletěli širokou pláž, šachovnici polí a další pás pralesa. Nakonec dokonce zahlédli město — malé, venkovské, ale přece jen město.

„Támhleto poznávám,“ ukázal Marco na nízkou kamennou budovu mezi šikmými střechami domů, „to je pevnost, ale co má být tamta velká dřevěná konstrukce?“

„Nemohl by to být velký vyhřívaný bazén?“ zabručela bez nálady Kin. „No, na mě se tak nedívej. Řémani měli lázně s horkými koupelemi.“

„Římani,“ opravila ji Stříbřena. Marco něco zabručel a sklouzl stranou. Bylo jasné, co od nich čeká: že ho budou následovat.

„Proč ten spěch?“ zeptala se Kin.

Ukázal na sloup kouře. Kin musela připustit, že i na tu vzdálenost vypadal velmi impozantní.

„Proto,“ odpověděl jí. „Podle Stříbřeny jsou obyvatelé plochy zralí na davovou hysterii. Co si myslíš, že budou dělat, když se jim na nebi objevilo něco takového?“

Přistáli ve smíšeném lese, dost daleko od obydlených míst, kde se mezi nízkými písečnými břehy klikatil potok.

Kin si v okamžiku, kdy došlápla na zem, strhla skafandr, a zatímco Stříbřena začala kopat v písku, naprogramovala samoservar na jeden z nejjednodušších procesů. Vzápětí z něj začal tryskat proud teplé vody a rychle plnil připravenou jámu. Se slastným výrazem se do ní potopila.

Marco se chvilku nejistě procházel sem a tam po břehu a pak zmizel na svahu porostlém stromy. Vzápětí byl zpět a rozčilené syčel.

„Musíme zmizet! Musíme okamžitě pryč! Tam nahoře jsou stopy!“

Stříbřena se podívala na Kin, pokrčila rameny a vydala se po svahu vzhůru. Vrátila se zamyšlená.

„Je tam skutečně téměř vyčichlý lidský pach,“ potvrdila Marcova slova. „Ale je to stará lesní cesta, teď už napůl zarostlá vegetací.“

Podívaly se na Marca.

„Tu cestu používají lidé,“ trval na svém. „Mohli by být ozbrojení.“

„Řekla bych, že nejspíš mají jen sekery,“ zavrtěla hlavou Kin. „V každém případě nás ochrání jejich pověrčivost. Na Kungu jsou přílivové pralesy, že?“

„Pokud jsem dobře informován, tak ano,“ přisvědčil Marco.

„Tak a teď mi řekni, co by udělal takový obyčejný, prostý kungský dřevorubec, který by ve svém lese narazil na neznámé a strašlivé obludy?“

„Vrhl by se na ně a okamžitě by je zahubil!“

Kin se kousla do rtu. „Hm, ano, to by asi opravdu udělal. No, lidé jsou jiní. Nedělej si s tím starosti.“

Později na samoservaru naprogramovala mýdlo a vyprala si prádlo. Stříbřena se s hlasitým šploucháním pustila po proudu, našla si hlubokou, krásně chladnou tůň a spokojeně se do ní uložila. Marco se spokojil s tím, že si do vody ponořil široká plochá chodidla.

Ve vodě se najednou něco pohnulo. Marco zuřivě zasyčel a vyskočil do bojového postoje. Kin ho pozorovala rozšířenýma očima, ale pak se nahnula k vodě a rychlým pohybem chytla malou žlutou žabku.

Beze slova mu ji ukázala. Marco se na zvířátko nasupeně zadíval. Kin nakonec došel dech a rozesmála se. Kung přesunul pohled z rozesmáté Kin na lhostejnou žabku, výhružně zasyčel a uraženě odešel po břehu proti proudu potoka.

To ode mě nebylo fér, pomyslela si Kin. Kungové přece nemají smysl pro humor, dokonce ani kungové vychovaní na Zemi ne. Pustila žabku a ponořila se do proudu.

Voda byla čistá a tekla tak pomalu, že umožnila zapustit kořeny porostu žlutých leknínů. Když se Kin potopila, prchaly před ní pod vodou skupinky znakoplavek.

Vznášela se v zlatohnědé vodě mezi stonky leknínů a jen tu a tam mírně pohnula dlaněmi nebo nohama, aby se udržela pod hladinou. Na rostlinách viděla šneky okružáky a malé stříbrné rybičky, které poletovaly v zelených stínech pod širokými listy jako vlaštovky…

Pustila se k hladině v záplavě bublin, vynořila se přímo mezi květy a prudce zavrtěla hlavou, aby z vlasů vytřásla vodu. Lučištníci byli velmi ukáznění. Kin zírala přímo na řadu šípových hrotů, které se skoro nehýbaly, a rychle zavrhla svůj první nápad, že se znovu potopí. Lom světla sem, lom světla tam, některý z nich by ji určitě zasáhl i pod vodou.

Na břehu stálo osm lučištníků v hrubém oděvu, vystrojených v pestrém výběru špatně padnoucích kusů jak plátové, tak kroužkové zbroje. Na hlavách měli přiléhavé přilbice a jejich modré oči se nehybně upíraly přímo na Kin.

V mikrosluchátku se jí ozval hlas.

„… ne aby tě napadlo udělat nějakou hloupost,“ říkal hlas. „Nebezpečí, že by tě zasáhli, je příliš velké. Tohle musíme vyřešit opatrně.“

Kin se pomalu ohlédla. Kolem potoka nebylo vidět nic zvláštního, jen velké chomáče rákosu a několik keřů, které skláněly větve až k hladině.

„Líbí se mi to ‚my‘,“ řekla nahlas.

„Hlavně se moc okatě nedívej na ten velký keř s purpurovými květy,“ řekl Marco.

Než mohla odpovědět, prošel mezi lučištníky muž a usmál se na ni.

Byl střední výšky a mocný jako zeď. Dokonce i jeho pleť měla barvu dobře vypálené cihly. V obličeji rámovaném záplavou světlých vlasů a mohutným knírem mu blýskaly oči, jejichž lesk Kin znovu připomněl, že inteligence není ani zdaleka podmíněna průmyslovou revolucí.

Na sobě měl legginy, přepásanou kazajku, která mu sahala skoro ke kolenům, a rudý plášť. Jeho oděv vypadal, jako kdyby v něm nejen chodil, ale i spal, nebo snad ještě o něco hůře. Jednou mozolnatou rukou si poklepával na jílec meče napůl ukrytého pod pláštěm.

Kin mu úsměv oplatila. Nakonec ukončil souboj na úsměvy tím, že poklekl na břeh potoka a natáhl k ní ruku. Na prstech se špinavými nehty se zablesklo několik prstenů, které v Kin budily neodbytný dojem, že ještě před nedávnem patřily někomu jinému.

Přijala jeho ruku tak důstojně, jak to jen dokázala, a vylezla na břeh. Kolem stojící muži tiše vydechli. Obdařila je dalším úsměvem, před nímž většina z nich poněkud nejistě ustoupila, a vypletla si z vlasů květ leknínu, který se jí tam zachytil.

Cihlová tvář přerušil ten kouzelný okamžik oceňujícím pohledem a krátkou poznámkou, která vyvolala všeobecné veselí.

„Zapni vnější příjem,“ řekl hlas v jejím uchu. „Když budou mluvit latinsky, Stříbřena ti to přeloží.“

„Tak na tohle zatím překlad nepotřebuju,“ ušklíbla se Kin. Vrhla na své publikum další úsměv, který by zahanbil i reklamy na zubní pastu, a vykročila kupředu. Cihlová tvář kývl a muž, který jí stál v cestě, spěšně uskočil.

Kolem samoservaru stála skupinka tří mužů. Dva z nich na sobě měli těžká šedá roucha a třetí, ještě docela mladý, byl oblečený do velmi nepraktických šatů jasných barev. Když se přiblížila, všichni tři s provinilým výrazem ustoupili.

Pak mladík něco řekl, sáhl si do záňadří, vytáhl jakýsi amulet a nejistým krokem jí vykročil vstříc. Svíral tu věc jako zbraň. Kin si všimla, že má skelný pohled. Na čele se mu perlil pot.

Zastavil se před ní a oči upíral přímo kupředu. Cítila, že od ní všichni přítomní něco očekávají.

Opatrně natáhla ruku a uchopila amulet.

Oba muži v šedém zalapali po dechu. Cihlová tvář, stojící za ní, se náhle rozesmál tak, až se prohnul v pase. Mladý muž upřeně zíral před sebe a jeho rty se nehlasně pohybovaly v modlitbě. Kin si uctivě prohlédla předmět, který držela v ruce. Byl to dřevěný kříž, na němž byla připevněna figurka, která jí připomínala postavu akrobata. Nakonec ji mladíkovi s co nejdůstojnějším gestem vrátila.

Mladík jí amulet z ruky téměř vytrhl, rozhlédl se divokým pohledem po mýtině a se sklopenou hlavou se rychlým krokem vydal po svahu směrem k cestě.

Když za ním vykročili i oba muži v šedém, zjistila Kin, co se předtím pokoušeli udělat. Strčili do výdejního otvoru samoservaru čepel meče.

„Pokoušejí se zničit samoservar!“ zasykla.

„Fajn, Kin. Až řeknu ‚k zemi‘, tak padni k zemi. K ZEMI!“

Něco jí zabzučelo kolem ucha a zasáhlo jednoho z mužů v rouchu mezi oči. Tiše zasténal a upadl na záda.

„Cape illud, fracturor,“ prohlásil spokojený hlas v jejím uchu. Cihlová tvář ji pevně sevřel zápěstí a vykročil ke svahu. Lučištníci se mu drželi v patách. Všichni muži vrhali poplašené pohledy do pralesa.

„Co to bylo?“ zeptala se Kin, kterou Cihlová tvář vlekla po svahu vzhůru. Jehličí ji bodalo do chodidel.

„Stříbřena po něm hodila kamenem,“ vysvětlil jí Marco a úžas v jeho hlase bylo slyšet i po zkreslení spojovacím zařízením. Kin se ohlédla a zjistila, že servar, její šaty a nehybný muž leží zapomenuti na břehu potoka.

„Momentálně toho moc dělat nemůžeme,“ oznámil jí kung konverzačním tónem. „Jejich zbraně jsou sice k smíchu, ale situace není natolik kritická, abychom ji museli vyhrotit do přímé konfrontace.“

„Cože?“

„Byl bych nerad, aby sis myslela, že jsem motivován čímkoliv jiným než promyšlenou opatrností.“

„Samozřejmě, Marco.“

„Teď by si s tebou ráda promluvila Stříbřena.“ Ve sluchátku tiše zapraskalo. „Myslí si, že jsi nějaký druh nadpřirozené vodní bytosti,“ oznámila jí Stříbřena. „Jak se zdá, nejsou tady tak docela výjimečné. Když ti ukázali tu postavu Christose, měla jsi křičet. Radím ti, aby ses co nejrychleji něčím zahalila. Zdá se, že tady panuje nějaký velmi přísný zákaz, týkající se nahoty.“

Na cestě čekali další ozbrojenci a s nimi i další muži v šedých pláštích. Cihlová tvář se vyhoupl do sedla čekajícího koně, zvedl Kin nahoru, bez jediného slova ji posadil za sebe na koňský zadek a dál si jí nevšímal. Pak ze sebe vyrazil krátký povel a celý průvod se vydal na cestu.

„Tady je znovu Stříbřena. Nezoufej.“

„Já nezoufám,“ odpověděla jí Kin. „Začínám být ale pěkně otrávená a namíchnutá.“

„Vrátili jsme se na mýtinu. Marco křísí toho omráčeného kněze.“

Ze sluchátka k ní dolehl slabý, ale velmi vyděšený výkřik.

„Kin?“

„Jo, jsem pořád tady,“ odpověděla. Jeden z knězi popojel kupředu a držel se po boku Cihlové tváře. Měl přes své roucho přehozený kožešinou lemovaný plášť a zdálo se, že je nějakým způsobem důležitý. Bylo vidět i to, že zuří.

„Tohle je skvělá příležitost,“ zazněl Kin v uchu znovu Stříbřenin hlas. „Máme možnost zjistit o těch lidech mnohem víc. Kdyby ses dostala do nějakých obtíží, můžeš samozřejmě navázat sexuální vztah s mužem, který tě zajal. Muži mu říkají Lothar.“

Muž v plášti křičel a ukazoval směrem, odkud výprava přijížděla, při čemž občas vrhal jedovaté pohledy na Kin. Lotharovy odpovědi byly lhostejné a jednoslabičné, ale když celá věc trvala nějakou chvíli, natáhl se najednou, uchopil kněze za roucho pod krkem a téměř ho pozvedl ze sedla. Pak mu do obličeje zavrčel jakousi větu a velkým obloukem si odplivl. Muž v plášti zbledl jako křída, ale Kin si nebyla jistá, zda vzteky, nebo strachem.

„Tak to je nesmírně zajímavé,“ ozvala se Stříbřena. Kin měla dojem, že v pozadí slyší vyděšený hlas, blábolící něco v latině.

„Je servar hodně poškozený?“

„Jen lehce. Dá se to opravit. Ještě centimetr a meč by narazil na vysokonapěťovou spojku. Je tam pět set kilovatů — Marco! Je důležité, aby ti znovu neomdlel!“

Výprava vyjela z lesa a podle Kinina odhadu zamířila směrem na střed po polní cestě, která se klikatila mezi pásy napůl obdělané země a bažinami.

Před nimi se jako pochmurná dominanta k obloze vzpínal sloup dýmu. Jeho vrcholek začínaly trhat vzdušné proudy.

Zanedlouho potkali skupinu lidí, putujících opačným směrem. Když se přiblížili, a uviděli Lotharovu výpravu, začali prchat na všechny strany, ale Lotharovi muži se za nimi rozjeli a jednoho z nich chytil. Přivedli vzpírajícího se nebožáka před Lothara. Na Lotharovy drsné otázky odpovídal zadýchaně a očividně nerad.

„Stříbřeno,“ zeptala se Kin, „jak se latinsky řekne jsem ‚napůl mrtvá zimou‘?“

Stříbřena jí větu přeložila. Kin poklepala Lotharovi na rameno a opakovala frázi jak nejlépe dovedla.

Otočil se v sedle, vrhl na ni překvapený pohled, ale pak rozepnul těžkou sponu, která mu přidržovala plášť na ramenou. Kin se zabalila do těžké a páchnoucí látky. Starší kněz pronesl šeptem jakousi téměř nesrozumitelnou poznámku.

“Řekl, už brzo vás oba budou zahřívat plameny pekelné,“ překládala ochotně Stříbřena.

„Bezvadné. Jsem tady sotva pár hodin a už jsem si udělala spoustu přátel.“

„Teď mě dobře poslouchej. Ve vaší skupině jsou knězi víry Christose-Stvořitele. Mají namířeno k místu, odkud vychází dým, protože to považují za znamení, že se Christos vrátil. Jenže Lothar je jakýsi nižší šlechtic, který se pohybuje na hranicích zákona a občas si vypomůže jako loupeživý rytíř.

„Podle našeho informátora je to syn Saitanův.“

„Jak se zdá, má ten Saitan ve zdejším kraji dost příbuzných,“ ušklíbla se Kin.

„Je to podivná víra. Každý je zlý, dokud se nedokáže, že je svatý. Náš informátor říká, že se knězi s Lotharem potkali na cestě a spojili se, aby si poskytli vzájemnou ochranu, ale to spojení pravděpodobně každou chvíli skončí.“

„To mi chceš říct, že Lotharův Bůh se vrací a on nemyslí na nic jiného, než na drancování a kořist?“

„A pravděpodobně i na vraždění a znásilňování,“ informovala ji Stříbřena. „Teď míříte na noc do svatého domu. Máme v plánu zachránit tě právě tam. Teď se musím na nějakou chvíli odpojit, musím se tady postarat o raněného. Jednu věc ale těmhle christositům přiznat musím — mají odvahu. Tenhle se pokusil udeřit Marca. Dovedeš si představit, jak to dopadlo.“

„Je mrtvý?“

„No, nakonec se mi podařilo Marca přesvědčit, že nám ten chlap bude užitečnější živý, než mrtvý. Tak mu jenom zlomil obě ruce.“

V podvečer dorazila výprava k městečku. Domy byly nízké a pokřivené a obklopovaly to, co Stříbřena určila jako místní sídlo víry. Blátivé ulice byly přeplněny lidmi a povozy. Skupina postupovala jen díky tomu, že Lothar poslal kupředu několik mužů, kteří dav rozháněli ranami mečů na plocho, ale v několika případech vojáci použili i ostří zbraní.

Kolem svatých budov se tísnil hustý dav lidí, oblečených hlavně v šedi nebo svatých barvách. Nejstarší kněz byl přivítán nadšeně, téměř fanaticky, a mnoho párů ochotných rukou mu pomáhalo ze sedla. Lothar scénu lhostejně pozoroval. Když se Kin rozhlédla, zjistila, že se jeho muži s připravenými luky vějířovitě rozestoupili mezi lidi a občas zvedají tváře k obloze.

Nejstarší kněz, který se podle Stříbřeny jmenoval Otto, se obrátil k jednomu ze svatých mužů a ostře k němu promluvil. Ten rychle odběhl a vrátil se za několik minut s jiným mužem, který se mu důstojně kýval v patách a byl, alespoň podle reakce zástupu, ještě svatější.

Druhý svatý muž byl kulatý a měl silně zarudlé oči, jako by už delší čas nespal. Rudý plášť se zlatou výšivkou, přehozený přes řádové roucho, byl zašlý a pokrytý prachem. S vážným výrazem naslouchal Ottovým slovům. Pak přešel k Lotharovu koni a začal si prohlížet Kin. Nakonec natáhl ruku a bolestivě ji štípl do stehna.

Vzhledem k okolnostem se rozhodla nereagovat.

Lothar sesedl, poklekl před svatým mužem na jedno koleno a pravici si přitiskl na srdce. Jeho řeč byla velmi výmluvná. Kin měla dojem, že slyší řeč zkušeného obchodníka.

Pokusila se spojit s mixkou.

„Tady ti nemůžu nijak pomoct,“ odpověděla jí Stříbřena. „Latina je obřadní jazyk, tak jako religiózní unimluv. Oni teď mluví jedním z časných germánských jazyků, řekla bych. Ten tlusťoch je pravděpodobně místní biskupa tohle je jakýsi soud. Zdá se, že se jedná o to, zda si tě Lothar nechá, nebo tě předá církvi.“

„A co hrdinští zachránci? Poslyš, už to začíná být trochu únavné, žít v neustálém napětí, kdy se z nebe snesou přátelé s hučícími lasery —“

„Původně jsem měla v plánu použít tvůj ochrompal, ale ve tvých šatech nebyl,“ zněl jí do ucha Stříbřenin hlas. „Určitě jsi ho ztratila na tom plovoucím ostrově. Varianta B by taky nevyšla. Marco měl v plánu připnout si i druhý pás, snést se z oblohy a odnést tě pryč, jenže Lotharovi muži neustále hlídají i oblohu. Myslíš, že by to mohlo být kvůli drakům?“

„Fajn, a varianta C?“

Ze sluchátka se ozval těžký povzdech. „Marco navrhuje, abychom se snesli na okraji davu a rozsekali a pozabíjeli každého, kdo se nám postaví do cesty.“

„To je skvělý plán,“ souhlasila nadšeně Kin.

„Vždyť je to blázen. Seveřani měli pro podobné muže zvláštní výraz — říkali jim berserker. Myslím, že to je slovo, které vymysleli přímo pro něj.“

Lothar umlkl. Biskup se podíval na klečícího muže, pak zvedl hlavu ke Kin, sedící na koni. Pokynul jí rukou.

Po několika vteřinách se rozhodla a sklouzla ze zvířete na zem. Plášť se jí při tom svezl z ramen a padl do prachu. Dav se rozšuměl.

Biskup pokývl hlavou, pokynul Kin, aby ho následovala, a vykročil zpět cestou, kterou přišel. Dav se jí hned v patách zavíral.

Prošli mezi svatými budovami na udupaný dvůr, který zapadající slunce zaplňovalo dlouhými stíny. Část dvora byla zastřešená. Pod střechou zahlédla mříže.

„Chtějí mě zavřít za mříže, Stříbřeno,“ zasykla Kin. „Kde jste, u všech ďáblů?“

„V lesnatém výběžku nedaleko města. Ty mříže ale nevypadají nijak zvlášť pevně. Jen ať si klidně věří, že tě něco takového může zadržet.“

„Stříbřeno, jak je možné, že ty mříže vidíš?“

„Marco je v zástupu kousek za tebou. Poskytuje mi očité svědectví. Neohlížej se po něm.“

Biskup přistoupil k prostřední kleci a otevřel dveře. Když se před nimi Kin zastavila, ucítila na zádech hrot meče. Vešla dovnitř.

Zámek byl velmi primitivní, ale obrovský. Podle Stříbřeny se mříže nezdály nijak zvlášť pevné. Byly to patnáct centimetrů tlusté sloupky. Co tady asi obvykle zavírali, když to potřebovalo patnácticentimetrové mříže?

Nechali ji sedět v prachu a odešli. Po nějaké chvíli opustil prostranství i poslední zbytek davu, a na dvoře zůstali jen lučištníci, kteří se vějířovitě rozestoupili a neustále pozorovali oblohu. Po chvíli se objevil muž, který přinesl misku zbytků, hodil ji na zem před mřížemi tak blízko, aby na ni dosáhla a odběhl.

Na obloze se objevily první hvězdy. Za zdmi dvora bylo slyšet zvuky projíždějících vozů a mnoho výkřiků.

„Stříbřeno?“ řekla mrzutě.

Rozhostilo se tísnivé ticho, ale nakonec se přece jen ozvala odpověď.

„Jsem tady, Kin. Teď už jsem lépe informovaná. Pořád ještě nebylo rozhodnuto, co se s tebou stane. Tvému příteli Lotharovi se zatím podařilo zachránit tě před veřejnou popravou pro výstrahu. Taky jsem získala další informace o průběžné situaci planety. Chtěla by sis to poslechnout? Nemůžeme tě vyzvednout, dokud nebude dokonale tma. Pochybuji, že ti lučištníci mají stejně dokonalé noční vidění jako Marco.“

„Tak se do toho dej a pobav mě,“ pobídla ji Kin a nakrčila nos nad mísou s jídlem. Mohlo by mi z toho být pěkně špatně, pomyslila si. Stejně to vypadá, jako by z toho už jednou někomu špatně bylo.

„Tohle všechno je hrozně zajímavé,“ řekla Stříbřena. „Mezi lidmi není pochyb o tom, že se buď vrátí Christos, nebo nastane konec světa, nebo oboje. Začaly zuřit požáry — naše loď, chápeš? Na nebi se ukázala podivná znamení. Město je rozděleno na dvě poloviny — část lidí míří k místu adventu a zbytek od něj prchá.“

Kin se zaposlouchala do výkřiků za zdmi.

„A proč před ním někteří prchají?“

„Zdá se, že je to velmi vybíravý bůh.“

„Jak jsi to všechno zjistila?“

Na okamžik se rozhostilo ticho. Nakonec Stříbřena řekla: „Slib mi, že jestli se dostaneme v pořádku domů, neprozradíš nikomu informační systém, který jsme tady — hm — vyvinuli. Mohla bych se stát předmětem vyšetřováni několika disciplinárních komisí, které by na mě zaručeně poštval meziplanetární výbor pro čistotu antropologických výzkumných postupů.“

„Mé rty budou navěky zapečetěny!“ slíbila jí Kin slavnostně.

„Marco omráčil vhodný objekt, přiletěl s ním sem a tady ho zpracovával tak dlouho, dokud jsem se nedozvěděla všechno, co jsem potřebovala.“

Kin se spokojené usmála. „To je něco jiného, než kreslit kruhy do písku a ukazovat na prstech, co?“

„No, v každém případě je to mnohem efektivnější.“

U vchodu na prostranství došlo k nějakému pohybu. V šeru Kin zahlédla, že se blíží skupinka mužů, obklopující vyšší stín, který se napříč prostranstvím pohyboval nemotornými poskoky.

Když se skupina přiblížila ke klecím, zjistila Kin, že podivný tvor se sice vzdáleně podobá člověku, ale je přinejmenším tři metry vysoký. Jednou se tvor svým věznitelům vzepřel a při tom roztáhl pár křídel o velikosti prostěradel. Jeden z mužů skočil kupředu. Tvor zakňučel a složil křidla. Kin, přitištěná k mřížím, letmo zahlédla šupinaté tělo a hrudní svaly velikosti sudů.

Uskočila, když jeden z mužů otevřel dveře vedlejší klece a celá skupina společným úsilím a za pomoci namířených mečů vtlačila podivného tvora dovnitř.

Dveře se zařinčením zapadly a muži rychle uskočili od mříží. Tvor zavrčel, zatřásl dveřmi, jakoby chtěl zjistit, jak jsou silné, pak přešel do kouta klece, sedl si na zem a objal si pažemi kolena.

Zanedlouho se skupina vrátila podruhé. Muži mezi sebou nesli malé tělo, které se zuřivě zmítalo. Kin zachytila pohledem podobného tvora, jakého zahlédla na vrcholku pahorku — zčásti byl lidský, zčásti zvířecí a zčásti hmyzí. Tvor ze sebe vyrážel ostrý pískot a zmítal se jako šílený. Když ho muž, který se chystal otevřít dveře klece, na okamžik pustil, roztrhl mu drápy kůži na prsou. Muž uskočil a to stačilo malému stvoření k tomu, aby vykopl nohou, zasáhl kopýtkem dalšího muže přímo do žaludku a třetímu roztrhl zuby předloktí. Teprve pak se mužům podařilo znovu ho pevně chytit.

Muž, kterému se řinula krev ze škrábanců na prsou, uštědřil hmyzímu tvoru strašlivou ránu pěstí, při níž se ozval zvuk, jako když někdo rozšlápl brouka. Tvora pak vhodili do klece, kde padl k zemi a zůstal nehybně ležet.

Skupina se vzdálila od klecí, ale dvůr neopustila. Po nějaké chvíli vzplál nedaleko vchodu strážní oheň. Kin zavolala Stříbřenu.

„Zůstávají tady,“ oznámila jí. „Musí jich být asi deset. Marco nemá šanci se sem dostat.“

„Myslím si, že ta stráž je tam kvůli tvému sousedovi ve vedlejší kleci,“ odpověděla jí Stříbřena. „Marco má plán. Vlastně dva plány. Když se nezdaří ten první, navrhuje, abychom přivedli k výbuchu energetický zdroj samoservaru.“

Kin si to představila. „To by nás všechny zabilo,“ odpověděla. „Zůstal by po nás kráter asi tak dva kilometry v průměru.“

„Přesně. Ale vyhráli bychom.“

V historii se nikdy nerozpoutala lidsko-kungská válka, jen kdysi dávno několik drobných okrajových šarvátek, na které se diplomaticky zapomnělo. Kungové neznali cíle jako dobytí či obsazení území, nevěděli, co je to slitování, milost, vězňové nebo válečné zákony. Marco byl načichlý lidskými vlastnostmi a nápady, ale…

„Myslí to vážně?“

„Řekla bych, že je vyděšený k smrti.“

Velký okřídlený tvor Kin pozoroval. Uvědomovala si dvě nazelenalé polokoule, které se k ní upíraly ze tmy.

„Já mám jiný plán,“ oznámila jí Stříbřena.

„To je skvělé. Ráda o vašich plánech poslouchám.“

„Sestavila jsem jistou řeč. Až se u tebe příště objeví kněz, odříkáš mu ji.

Jsi etiopská princezna, která zůstala opuštěná ve zdejším kraji, když na vaši výpravu zaútočili lupiči a rozehnali tvůj doprovod. Žádáš, aby tě okamžitě propustili. Mimochodem, jsi oddaná křesťanka. Stejně jako tvůj otec, král, který bude velmi rozzloben a dá to najevo především silou, až se dozví o tom, jak se tady s tebou zacházelo.“

„To mi připadá maličko vykonstruované,“ odpověděla jí Kin. Pozorovala obra ve vedlejší kleci. Tři metry vysoký. Zajímalo by ji, jak má formované klouby nohou.

„KIN ARADOVÁ,“ řekl okřídlený démon. Překvapení jí na okamžik vzalo řeč. Nikde se nic nehýbalo. Stvoření se opíralo o mříže a pozorovalo ji. Když tvor znovu promluvil, nebyla si Kin v temnotě jistá, ale zdálo se jí, že pohyb jeho rtů neodpovídá vyřčeným slovům, jako kdyby se dívala na špatně provedený playback.

„Já jsem Kin Aradová,“ odpověděla.

„POD JAKOU NADVLÁDU SPADÁŠ?“ pokračoval démon dokonalým unimluvem.

„Nevím, co tím myslíš.“

„JÁ JSEM SPHANDOR A PATŘÍM POD AGLIERAPOVU NADVLÁDU. NEDOKÁŽU URČIT ANI MÍSTO, ANI NADVLÁDU, POD KTEROU SPADÁŠ TY.“

„Zdá se, že mluví mixštinou,“ ozvala se Stříbřena.

„MLUV, JSME PARTNEŘI V NEŠTĚSTÍ?“

„Já to všechno slyším v unimluvu,“ odpovídala jí Kin naléhavě. „Myslím si, že používá nějaký způsob přímé modulace vědomí. Jeho rty se nehýbají tak, jak by měly.“

„TOHLE NA MĚ NEHRAJ, MYSLÍŠ SI, ŽE NEVÍM O TĚCH TVORECH, SE KTERÝMI MLUVÍŠ S POMOCÍ SÍLY BLESKU? MYSLÍCÍ MEDVĚD A ŽÁBA SE ČTYŘMA RUKAMA, KTERÁ CHODÍ PO ZADNÍCH NOHOU? A MECHANICKÉ ZAŘÍZENÍ, PŘIPRAVUJÍCÍ POTRAVU ZPŮSOBEM, KTERÝ JE MIMO CHÁPÁNÍ HUICTIIGRARASE?“

„Čteš snad v mých myšlenkách?“

„SAMOZŘEJMĚ, TY HLOUPÁ DĚVKO. ALE JE TO OBTÍŽNÉ. JSI Z TOHOTO SVĚTA A PŘI TOM Z NĚJ NEJSI. NEJSI ANI Z BRATRSTVA PROKLETÝCH. A PŘECE TĚ TI, KTEŘÍ SE MODLÍ, ZAJALI.“

„Pokus se to přinutit, aby to mluvilo dál,“ řekla Stříbřena. „Christianité si mysli, že jsem vodní duch,“ odpověděla Kin podivnému sousedovi.

„DUCHOVÉ NEUMÍ MLUVIT A MAJÍ VELMI NÍZKOU INTELIGENCI, TO KAŽDÝ VÍ. JSOU JAKO TAHLE VĚC.“

Sphandor vykopl nohou a podařilo se mu zasáhnout jedním zahnutým pařátem fauna, který sípal na zemi. Malý tvor zakňučel.

„Je poraněný,“ řekla Kin. „Nemůžeme mu nějak pomoci?“

„PROČ BYCHOM TO DĚLALI? VŽDYŤ TO SOTVA VÍ, ŽE ŽIJE. ELFOVÉ SE V LESÍCH MNOŽÍ JAKO KOBYLKY. TY SI MYSLÍŠ, ŽE UMÍ PŘEKRÁSNÉ HRÁT, ALE JE TO JAKO CVRKÁNÍ CVRČKŮ — DĚLAJÍ TO JEN PODVĚDOMĚ.

MYSLÍM, ŽE MÁTE NĚCO SPOLEČNÉHO S VÝBUCHEM, KTERÝ MĚ PŘED TŘEMI DNY SRAZIL ZE VZDUCHU?“

„Hm, asi ano,“ připustila Kin a myšlenky se jí rozběhly jako splašené. „Existoval takový zvláštní ohnivý vůz, rozumíš —“

„MEZIPLANETÁRNÍ LOĎ O VÁZE TŘI TISÍCE TUN,“ souhlasil Sphandor, „K NÁRAZU DOŠLO V RYCHLOSTI ŠEST SET KILOMETRŮ ZA HODINU.“

„Víš, co ta slova znamenají?“

„NE, ALE NAŠEL JSEM JE V POPŘEDÍ TVÉHO VĚDOMÍ. TLAKOVÁ VLNA MĚ SRAZILA ZE VZDUCHU A NĚKOLIK CHRISTIANITŮ SE MĚ ZMOCNILO A SPOUTALO MÉ DŘÍV, NEŽ SE MI PODAŘILO ZNOVU VZLÉTNOUT. KDYBYCH SE DOSTAL NA SVOBODU, URVAL BYCH JIM VŠEM UŠI.“

Musí být uměle vypěstovaný, pomyslela si Kin. Takový tvor se nemohl vyvinout přirozenou cestou. Jestli ta křídla fungují, pak musí mít velmi lehkou kostru. Bude se ho muset zeptat na mnoho věcí — později.

„Chci uprchnout,“ řekla nahlas. „Stříbřeno?“ Ze sluchátka nepřišla žádná odpověď.

JÁ TAKY. NANEŠTĚSTÍ JE VELMI NEPRAVDĚPODOBNÉ, ŽE BY SE NÁM TO PODAŘILO. ZÍTRA NÁS PŘEDVEDOU PŘED SOUD, KTERÉMU BUDE PŘEDSEDAT BISKUP. MĚ URČITĚ POPRAVÍ.“

„Budou plýtvat časem na nějaké soudy v době, kdy si myslí, že se vrací jejich bůh?“

„TO JE NAOPAK PRO BISKUPA DALŠÍ DŮVOD, ABY SE DAL VIDĚT PŘI TOM, CO POVAŽUJE ZA SVOU POVINNOST, KIN ARADOVÁ.“

„Proč tě popraví?“

JSEM SPHANDOR! ROZNÁŠÍM ARTRITIDU, BOLESTI KOSTÍ A KRČNÍ TŘAS. KAZÍM ÚRODU A PŮSOBÍM ÚHYN DOBYTKA. ŘÍKAJÍ, ŽE KAZÍM VODU A VRHÁM BLESKOVÉ KAMENY.“

„A opravdu to děláš?“

„PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE ANO. ROZHODNĚ JSEM TO MĚL VŽDYCKY V ÚMYSLU.“

Kin vrhla pohled k ohni. Muži se rozestoupili kolem a proti světlejšímu západnímu nebi, které bylo stále ještě o něco světlejší, dokázala jejich siluety celkem zřetelně rozlišit.

„MYSLÍ SI, ŽE SE MĚ MÍ BRATŘI POKUSÍ ZACHRÁNIT,“ řekl Sphandor. „JENŽE TO SE MÝLÍ.“

Na dvůr vstoupil svatý muž, nesoucí podnos s jídlem. Kin ho nepřítomně pozorovala.

Jeden ze strážných pomalu došel ke knězi a převzal od něj podnos. Stál zády ke Kin, ale najednou ztuhl, upustil podnos a sesul se k zemi. Z knězovy róby najednou vystřelila třetí ruka svírající meč…

Když se ozval knězův podivně vítězoslavný výkřik, rozběhlo se ke dvojici několik dalších strážných, obklopili kněze a ležící muž se ztratil Kin z dohledu.

Pak se zdálo, že skupinka vybuchla.

Dva strážní se s výkřiky potáceli pryč a další dva, s noži v zádech, se pokoušeli utéct, ale ani jeden z nich daleko nedoběhl.

Marco se rozesmál jako hyena a holýma rukama se vrhl na zbývající strážné. Okamžik překvapení stál na jeho straně. Zpracovával je směsí kungského digitsu a slepé zuřivosti, zatímco kolem něj svištěly šípy několika strážných, kteří měli dost rozumu a zůstali opodál. Sphandor se zachechtal.

Marco vyrazil kungský válečný pokřik a vykročil k nejbližšímu lučištníkovi. Bylo vidět, jak se Marco ve světle ohně leskne. Strážný vystřelil jediný šíp, který zasáhl kunga přímo do prsou a Marco se na okamžik zastavil a zdálo se, že se slabě zapotácel. Pak ale znovu vykročil. Lučištník na něj stále ještě nechápavé zíral, když se mu dvě ruce sevřely kolem krku a další dvě zasvištěly v oblouku, na jehož konci byla přelomená páteř.

Zbylí strážní odhodili jako jeden muž zbraně a rozběhli se k východu ze dvora.

„Marco!“ vykřikla Kin. „Klíče! Najdi klíče!“

Marco na ni upřel prázdný pohled a zvedl oči k nebi. Z temnoty se snesl velký bílý stín, který za sebou táhl známou siluetu samoservaru.

Stříbřena lehce přistála. Marco si mezitím vytrhl z prsou šíp a nechápavě na něj zíral.

„PĚKNĚ PROVEDENO,“ prohlásil Sphandor se zájmem.

Mixka si zblízka prohlédla klece.

„Velmi nerada poškozuji soukromý majetek,“ řekla, „ale teď je pro nás nejdůležitější rychlost.“ Ustoupila o několik kroků, rozběhla se a plnou silou narazila do mříží. Kin překročila trosky a mixka pohodila hlavou k Sphandorovi.

„Co s tímhle?“

„PROSÍM!“ řekl démon.

„Pusť ho ven“ přikývla Kin, oblékla si svůj skafandr a připevnila pás. „V téhle chvíli by mi udělal největší radost, kdyby tady rozšířil dýmějový mor, nebo co to šíří.“

„To dělá?“ zeptala se se zájmem Stříbřena. „Prastaří vždycky říkali, že démoni šíří nemoci a zkázu.“

„Tenhle? To je pohyblivé epicentrum nákazy,“ ujistila ji Kin.

„A je v tom případě moudré pouštět ho na svobodu?“

„Můžeme se toho od něj hodně dozvědět. Jestli máš ještě nějaké zábrany, uvědom si, že Marco právě zabil půl tuctu mužů a ty jsi se zapletla do útěku kriminálních živlů.“

Stříbřena se na okamžik zamyslela. „To je fakt,“ přikývla nakonec a ledabylým máchnutím ruky rozbila mříže v Sphandorově kleci. „Když už máme být lumpové, tak buďme ukázkoví.“

Ve chvíli, kdy démon vylézal z klece, ustoupil Marco se dvěma noži připravenými k hodu stranou. Tam, kde ještě před několika minutami trčel šíp, měla jeho kůže narůžovělý odstín, ale rána sama zmizela. Bylo by mrtvého lučištníka zachránilo, kdyby věděl, že kungovi posedlému bojovým šílenstvím v těle koluje skoro stejné množství regeneračních enzymů, jako tělní tekutiny? Už tak pozoroval v šoku, že tvor, kterého zasáhl šípem, bojuje dál a tkáň rány se mu zaceluje jako roztopený vosk.“Já tomu stvoření nevěřím. Chyťte ho!“

Stříbřenina ruka vyletěla a chytila Sphandora za Šupinatý ocas. Druhou rukou odmotala od pasu několik metrů monolana a jeho konec důkladně uvázala Sphandorovi kolem krku. Sphandor vztekle zařval.

„KDE JSI, SOIGNATORE, UNSORE, DILAPIDATORE —“ začal.

„Zavři zobák,“ poradil mu Marco klidně a převzal od Stříbřeny druhý konec lana. „Připraveni? Ti lidé svůj strach brzo překonají.“

Stoupali rychle. Marco se zastavil zhruba padesát metrů nad zemí a upřel pohled dolů na démona, který se v měsíčním svitu jevil jako nezřetelný temný tvar. Nakonec Sphandor pokrčil rameny. Velká křídla se roztáhla.

„POTŘEBUJU ROZBĚH, ABYCH SE MOHL VZNÉST.“

Kin se dívala, jak Marco pomalu letí nad démonem, který s pleskajícími křídly neohrabaně poskakoval po zemi. V polovině dvora se silným vhúm máchl křídly dolů, zvířil obrovský oblak prachu a zatímco křídly divoce bil do vzduchu, visel několik napjatých okamžiků na jednom místě. Pak se začal těžce zvedat. Podobal se při tom obrovskému jeřábovi.

Když se asi o šedesát metrů dál dostal do Marcovy výše, chytil monolano do pařátů.

„SBOHEM, HLUPÁCI!“ zařval a škubl lanem. Na tváři se mu objevil překvapený výraz.

Marco, který měl poziční stabilizátory pasu zapnuté na maximum, se ve vzduchu ani nepohnul. Když zapnul naviják, nezáleželo na tom, jak silně démon mává křídly. Když se rohatá hlava obludy ocitla jen několik metrů od něj, zašeptal kung: „Slyšel jsem, že prý dokážeš číst myšlenky…“

„JENOM TY NA POVRCHU, PANE.“

„Přečti si moje.“

Stačilo několik vteřin a Sphandorova tvář se změnila na masku hrůzy.

S obludou v závěsu se pohybovali dost pomalu, protože velká křídla působila jako vzdušná brzda. Démon svíral kus lana v rukou, aby se neuškrtil, plachtil jim v patách a zahrnoval je střídavě výhrůžkami a kletbami.

Hustý sloup kouře už přestal dominovat nebi. Potáhl ho téměř celé. Vítr v horních vrstvách atmosféry ho roztáhl do obrovského potrhaného kužele.

Kromě slabých zvuků, které k nim doléhaly ze země, letěli v tichu. Kin se Stříbřenou se držely v závěsu za Marcem. Nakonec Kinino sluchátko tiše zapraskalo.

„Tady je Stříbřena. Vysílám na přímé frekvenci tvého skafandru a slyšíš mě jen ty, Kin. Chtěla bys něco říct? Když přesuneš spínač do čtvrté polohy, Marco tě neuslyší,“ dodal hlas.

„Stříbřeno, vždyť on je doslova zmasakroval! Neměli nejmenší naději!“

Stříbřena vydala jakýsi neurčitý zvuk. „Měli přesilu deset na jednoho.“

„Jenže nečekali kunga, sakra!“ Kin cítila, jak se jí na jazyk derou slova, která v sobě celou tu dobu dusila. „A líbilo se mu to! Viděla jsi to sama, zabil dokonce i ty, kteří se dali na útěk, hodil po nich… provinili se jedině tím, že mu stáli v cestě, bylo to naprosto nelid —“ poslední slovo se jí vzpříčilo v krku.

Chvilku bylo ticho a pak řekla Stříbřena: „Vidíš?“

Kin si vzpomněla na první kontakty s kungy. Bylo to v době, kdy se lidé začali stýkat s mixy. Ti se kromě svých soubojových rituálů válkou nikdy nezabývali a pohlíželi na divokou lidskou minulost se špatně skrývanou hrůzou.To byl jeden z důvodů, proč první loď, která přistála na Kungu, neměla na palubě vůbec žádné zbraně.

Prvních pět mrtvých přesvědčilo lidi, že posuzováno v mezigalaktickém měřítku je lidstvo mírná a mírumilovná rasa. Možná, že to za tu zkušenost stálo.

„Všichni si myslíme, že rozumíme jeden druhému,“ ozval se v Kinině sluchátku Stříbřenin hlas. „Jíme spolu, obchodujeme, mnoho z nás se pyšní tím, že má přátele jiných ras — ale to všechno je možné, jen možné, Kin, protože jsme nikdy jeden druhému tak docela neporozuměli. Studovala jsi historii Země. Myslíš si, že bys dokázala pochopit, jakým způsobem fungovalo myšlení japonského válečníka před tisíci let? A při tom je to v porovnání s Marcem nebo se mnou téměř tvoje dvojče. Když používáme výraz kosmopolitní, používáme ho jen ve smyslu jeho povrchního významu. Je tak trochu neuctivé a trochu uštěpačné, znamená, že jsme galaktičtí turisté, kteří se dorozumívají jen v rámci povrchností. Nechápeme. Používáme stejná slova s jinými významy. Ukutá na kovadlinách jiných přitažlivostí, záření a vývoje.

Jestliže je to okřídlené stvoření schopné přečíst část myšlenek, není divu, že je Marco tak vyděsil.“

Ve sluchátku se ozval Marcův hlas, plný podezření.

„Co to vedete za soukromý hovor, vy dvě?“

„Povídáme si o ženské hygieně,“ odpověděla mu Stříbřena bez zaváhání. „Marco, nemohli bychom někde přistát? Měli bychom to stvoření vyslechnout.“

„Souhlasím. Poohlédnu se po nějakém vhodném místě. Promiňte, že jsem vám přerušil rozhovor.“ Zaznělo cvaknutí, když vypnul spojení.

Ozval se zvláštní zvuk, který snad znamenal, že se mixka směje. Pak Stříbřena řekla: „Je tady ještě jedna maličkost, Kin. Jsou podle tebe havrani na Zemi docela běžní ptáci?“

„Hmm? Myslím si, že ani ne. Proč?“

„Od chvíle, kdy jsme opustili Eiricka, se jeden drží na nebi za námi. Někdy je daleko za námi, jindy letí vedle nás.“

„To může být jenom shoda okolností,“ řekla Kin pochybovačně.

„Jenže my občas letíme rychleji než sto padesát kilometrů za hodinu, Kin.“

„Dobrý bože, chceš říct, že se nás ten pták drží?“

„Ano. Ne, nepokoušej se ho najít. Je mimo dohled lidských očí a to má taky pravděpodobně v úmyslu. Já sama jsem ho zahlédla jednou nebo dvakrát čirou náhodou a pak jsem ho začala hlídat. Teď už o něm přemýšlím jako o malém létajícím robotu.“

„Jednoho robota jsme měli v lodi,“ řekla Kin. „Dostal se ven z toho akvária, vzpomínáš? A ještě předtím se tak záhadně objevil na Kungu. Ale toho jsme přece zabili ve vakuu, nebo ne?“

„To je to, o čem přemýšlím. Opravdu jsme ho zabili?“

Přeletěli nad vesnicí, kde se hýbaly jen plameny hltající jakýsi dům, a do řeči jim nakrátko vstoupil Marco a požádal Kin, aby převzala Sphandorovo lano, protože chtěl vesnici prozkoumat zblízka.

Démon visel v prostoru o několik metrů dál a křídly těžce bušil do vzduchu. Začínalo svítat a a Kin si ho poprvé mohla prohlédnout ve světle. Odvrátila se a podívala se na něj znovu. Nebylo pochyb — jeho obrysy se po okrajích rozmazávaly.

„Taky jsem si toho všimla,“ ozvala se Stříbřena. „Jako kdyby byl mírně rozostřený. Je to zvláštní.“

Sphandor je vzdorovitě pozoroval. „CHCETE MĚ ZABÍT,“ zakvílel.

„Ne, pokud se nám nepokusíš ublížit,“ odpověděla mu Kin.

„TEN HUBENÝ, CO MÁ RUCE JAKO BOHYNĚ KÁLÍ, TEN MĚ CHCE ZABÍT.“

„To je jen jeho všeobecný vztah k vesmíru, ne konkrétně k tobě,“ řekla Kin. „Nedovolím, aby ti ublížil.“

„PŘESVĚDČÍM BERITHA, ABY VÁM DAL ZLATO! SOUSTŘEDÍM NESMÍRNÉ POKLADY, KTERÉ TVOU KRÁSU JEŠTĚ VÍCE…“

Marco se změnil v pouhou tečku na místě, které by se dalo nazvat, pokud by to bylo něco víc než obyčejný blátivý plácek, vesnickou návsí.

„To místo je naprosto opuštěné,“ hlásil, „když nepočítáte mrtvé.“

Stáhli Sphandora tam, kde bývala vesnická kovárna. Když se Kin dotkla jeho pokožky, cítila, že se chvěje jako tenkostěnný pohár v koncertním sále. To, co vypadalo jako šupinatá kůže, bylo na omak cítit jako srst, nabitá statickou elektřinou.

Hádanka. Usedla do stínu, aby si na chvíli zdřímla, a než usnula, pozorovala Stříbřenu, která odmontovala krycí panely ze samoservaru a vytáhla z příslušné vnitřní přepážky pracovní příručku.

Když se probudila, stálo už slunce dost vysoko a jednotlivé komponenty servaní byly úhledně narovnány na zemi. Stříbřena se napůl ztrácela za hromadou krycích panelů.

Kin pozorovala Sphandora napůl přimhouřenýma očima. Poskakoval kolem na svém vodítku, občas se vrhl kupředu a podal mixce nějaký nástroj. Když se Stříbřenina ruka vynořila zpoza narovnané bariéry a zatápala ve vzduchu a nad provizorní výhní, ve které si hřála neméně provizorní pájku, vyrobenou z kusu měděného plechu, Sphandor hrábnul do uhlíků, vytáhl tyč za rozžhavený konec a ten druhý, studený, opatrně vložil Stříbřeně do černé dlaně.

„Právě z ohně vytáhl kus rozžhaveného kovu,“ oznámila tiše Kin, „a vzal ho za ten horký konec.“

Stříbřena zvedla hlavu, podívala se lhostejně na Kin, pak na Sphandora, pokrčila rameny a se zaměstnaným výrazem se nakonec sklonila nad vnitřnostmi samoservaru.

„Tak už to u démonů bývá, jsou stavěni tak, aby odolali tomu největšímu žáru,“ ozval se její tlumený hlas.

„Jak vypadá servar?“

„Bylo to jen drobné poškození, jenže víš, jak to chodí, jeden musí rozmontovat půlku celého zařízení, aby se dostal k jednomu pitomému drátu. Už jsem skoro hotová.“

Kin vstala, protáhla se a vykročila po náměstí. Pak si na něco vzpomněla a zvedla oči k nebi.

„Támhle na té vysoké kamenné budově sedí havran,“ oznámila jí Stříbřena, aniž zvedla hlavu.

„Myslíš si, že je to nějaký špion?“

„A co si myslíš ty?“

„Já si myslím, že je to nějaký špion.“

„A to si myslím i já.“

Kin se obrátila. „Kde je Marco?“ zeptala se. „Je čas, abychom vyslechli tady kamaráda šupinaté břicho.“

„Prosím.“

Stříbřena zasunula do samoservaru poslední komponent a dřív než odpověděla, připevnila všechny krycí panely.

„Prohlásil, že se trochu poohlédne po okolí. O tom havranovi jsem mu řekla.“ Kin zavrtěla hlavou.

„To nebylo právě nejchytřejší. Teď se ho jistě pokusí chytit. Sphandor by nám mohl říci víc. Tak například o okamžitém přenosu hmoty.“

Stříbřena prudce zvedla hlavu a upřela oči na démona. Ten se přikrčil. Mixka se zvedla a přistoupila k němu, což způsobilo, že se odšoural stranou a pokusil se ukrýt za pilířem podpírajícím střechu kovárny. Stříbřena nakonec vytáhla z nářadí samoservaru silnou energolupu a přidržela mu ji nad kůží.

„Velmi dobrá úvaha,“ prohlásila nakonec. „Co tě na ten nápad přivedlo, Kin?“

„Neměl by létat, ani s takovými hrudními svaly. A při své váze by měl mít nohy jako slon. Pak je tady jeho nezaostřenost a samozřejmě ty vibrace.“

Stříbřena vypnula energolupu.

„Odhaduju, že ty nepřesné obrysy vznikají dík nějaké drobné závadě na přenosovém zařízení,“ řekla. „Dobrá, skvěle. Otázku vysílání hmoty tedy vyřešili šikovně, to jim musím přiznat. Velmi šikovně. Abych ti řekla pravdu, Kin, celou tuhle placatou Zemi si můžeš strčit za klobouk. Je to jenom taková ošklivá hračka. Ale tohle, to je něco, co opravdu stojí za to.“

„Dobrá. Najděme Marca.“

Našli ho uvnitř kamenné budovy, která byla dominantou celé vesnice. Na jednom konci měla věž čtvercového půdorysu, ale Marco stál nehybný jako socha uprostřed hlavní haly. Když vešly dovnitř, otočil se a Kin viděla, že ve dvou rukou drží dva dlouhé svícny.

„Co je to za místo?“ zeptala se Kin a rozhlížela se po zšeřelém stropě vysoko nad hlavou.

„Myslím, že je to dům víry,“ odpověděl jí kung. „Uvažoval jsem o tom, jestli mám prozkoumat věž. Zdá se, že nahoru vedou schody.“ Tvářil se až podezřele vesele a díval se na ni zvláštním způsobem. „Rozhled z jejího vrcholku bude jistě skvělý. Mohli bychom naplánovat zbytek dnešní cesty a nezatěžovat při tom články pásů.“

„Ale vždyť pásy jsou v —“ začala Kin, ale okamžitě umlkla, protože Marco na ni zuřivě gestikuloval oběma zbývajícíma volnýma rukama.

„Musíme šetřit energií!“ klenutým prostorem se nesla ozvěna jeho hlasu. Podíval se na Kin a přitiskl si výmluvným gestem prst na ústa.

„Ty zůstaň tady, Stříbřeno,“ řekl. „Chtěl bych Kin ukázat ty ozdobné řezby.“

Když ale Kin vykročila kupředu, jednou rukou ji zastavil a dál šel sám. Velice šikovně klepal oběma svícny do podlahy tak, že to znělo, jakoby místností kráčeli dva lidé.

Tak tentokrát se opravdu zbláznil, pomyslela si Kin. Stříbřena se sama pro sebe usmívala.

Marco se vrátil. „Tak, a teď všichni vzhůru na věž,“ řekl. „Tudy, přátelé.“ Podal Kin svícny a ukázal ke vzdálenějšímu konci klenuté místnosti a sám pak neslyšně přešel k otevřeným dveřím. Viděly, jak se vtiskl do stínu vedle nich.

„Dobrá, tak pojďme,“ přikývla Kin chabě a začala klepat svícny do podlahy. Stříbřena měla trochu potíže dostat se nahoru po úzkých točitých schodech na konci síně, a Kin si připadala jako naprostý blázen, když nahoru pomáhala dvěma svícnům.

„Zjistili jsme něco velice zajímavého o tom démonovi, Marco,“ řekla najednou Stříbřena. Pak odpověděla znamenité napodobeným Marcovým hlasem: „Vážně, a co? No, víš přece, že se mnohokrát zkoušel přenos hmoty vysíláním, ale že se to nikdy nepodařilo?“ pokračovala mixka vlastním hlasem. „Tak abys věděl, tady na téhle placce to funguje.“ Mixka. „Jak to myslíš?“ Kung. „Toho si všimla Kin. Řekni mu to, Kin.“ Mixka. Asi nejlíp udělám, když se k nim přidám, nebo by si mohli myslet, že nejsem normální, pomyslela si zmatená Kin… kruci, jak jsem to řekla? Oni?

„Společnost vložila obrovské částky do výzkumu přímého vysílání hmoty,“ začala zeširoka. „Teoreticky by to mělo fungovat, je to vlastně jen jakési logické pokračování vrstvového agregátu, nebo nepříliš pozměněná funkce samoservaru. Potíž je v tom, že je k tomu potřeba velké množství energie. Příliš velké. Nejlepší výsledek, kterého bylo zatím dosaženo, spočíval v tom, že se podařilo malý objekt přesunout na dvě milisekundy tam, ale pak se objekt okamžitě vrátil zpět sem.“

„O tom jsem samozřejmě slyšel,“ odpověděla Stříbřena Marcovým hlasem. „Kontinuum se jenom velice nerado smiřuje s takovými věcmi, jako je vysílání hmoty. S okamžitým přesunem v mezihvězdném prostoru se muselo smířit, protože se vlastně přesunujeme Jinudy, ale přímý přenos, to je jako kdybys chtěla hodit míčem, který máš k ruce připevněný gumou.“

„To je ono, zdá se, že existují jakási pravidla, která tě určitým způsobem přidržují v daném časoprostorovém bodě.“

„Ale co to má všechno společného s démonem?“

„On je vyslaný. Něco ho vysílá v kratičkých intervalech, možná až stokrát za vteřinu, prostě přesně tak rychle, jak rychle ho kontinuum stahuje zpět. Proto taky může létat. Na druhém konci prostě přesunou ohnisko vysílače. Je tady, vidí, slyší, může se dotknout věcí a při tom tady vlastně není. Nevím, proč vůbec zůstává přivázaný,“ napadlo ji dodatečně. „Myslím, že by ho mohli vyslat do prostoru mimo smyčku.“

„V tom případě, čím dřív se vrátíme zpět, tím líp —“

Ozval se výkřik. Když celé udýchané vyběhly ze dveří na úpatí točitého schodiště, uviděli Marca, který svíral všema čtyřma rukama chomáč černého peří. Upírala se na ně dvě bystrá zářící očka.

„Prostě si to sem jen tak vpochodoval dveřmi,“ oznámil jim kung.

„Co to bylo za maškarádu s těmi svícny?“ zeptala se Kin. Stříbřena si pohrdavě odfrkla.

„Marco došel k názoru, že tenhle tvor musí mít skvělý zvukový detekční aparát,“ vysvětlovala. „Zdálo se logické, že když uslyší, jak všichni tři vystupujeme na věž —“

„Na obyčejného ptáka je příliš těžký,“ ozval se Marco. „Musí to být stroj. Teď si můžeme promluvit s těmi, kdo plochou Zemi řídí a vysvětlit jim —“

Havran najednou otočil hlavu o sto osmdesát stupňů. Marcova ústa se zavřela jako ústřice.

Havran řekl: „Ty jsi ten sviňák, který na mě pustil vzduchoprázdno. Brzo zjistíš, co se stane s lidmi, kteří se zachovají neuctivě k jednomu z Očí božích.“

Marcova ústa se nehlučně otevřela a zavřela.

„Nebesa nechť se slitují nad tvýma rukama, jestli mě do pěti vteřin nepustíš,“ dodal pták konverzačním tónem. „Čtyři, tři, dva —“ Z peří mu najednou začaly vystupovat slabé pramínky kouře.

„Marco!“

Kungovy ruce pustily havrana a švihly sebou dozadu. Havran zůstal viset ve vzduchu, dokonale vyvážen na slabém jazyku oslepujícího hučícího plamene, který naplnil klenutou síň temnými stíny. Mramorové dlaždice pod ním pukaly jako jarní led na řece.

Vzápětí zmizel. Kin ještě včas zareagovala, vrhla se stranou a tak se vyhnula úlomkům, které pršely shora. Všichni tři zvedli hlavy k nepravidelném otvoru proraženému ve střeše a zaslechli výkřik:“Budeš trpce litovat!“

„Mluv,“ doporučoval Marco.

„PROSÍM.“

„Kdo ovládá plochu? Kde se ukrývají? Jak se s nimi můžeme spojit? Žádám příslušné informace, souřadnice a podrobný výčet pravděpodobného nebezpečí.“

Kin popošla kupředu a povzbudivě se usmála na spoutaného obra. „Odkud přicházíš, Sphandore?“ zeptala se.

„VŽDYCKY JSEM TO CHÁPAL TAK, ŽE JEDNOU ŠEL PES, KTERÉHO TLAČIL MOČOVÝ MĚCHÝŘ, KOLEM DŘEVĚNÉHO SLOUPU, A PAK MĚ VYSEDĚLO SLUNCE, PANÍ. NEPOUŠTĚJTE HO KE MNĚ! VIDÍM JEHO MYŠLENKY A MÁM —“

„Nedovolím mu, aby ti ublížil —“

„Ne? A jak bys tomu chtěla zabránit?“ začal Marco rozzlobeně. Dvě z rukou měl v obvazech.

„Uprostřed téhle země je ostrov,“ pokračovala sladce Kin, aniž si všímala přerušení. „Řekni mi o něm něco.“

„VZNEŠENÁ PANÍ, TAM SE TOULAJÍ OBROVSKÁ ZVÍŘATA, ALESPOŇ SE TO POVÍDÁ. ŽÁDNÝ Z NÁS NA NĚJ NESMÍ VSTOUPIT POD TRESTEM BOLESTÍ A — A —“

„A čeho?“

„AGÓNIE, PANÍ. STRAŠLIVÉ BOLESTI. SVĚT ZMIZÍ A JEDEN SE OCITNE NA ÚPLNĚ JINÉM MÍSTĚ A V AGÓNII.“

„Ale ty ses tam pokusil dostat.“

„NENÍ TAM NIC, JEN ČERNÝ PÍSEK, PANÍ, A KOSTRY LODÍ A UPROSTŘED MOSAZNÝ CHRÁM A STRAŠLIVÉ STROJE! NEDAJÍ SE OKLAMAT!“ Kin se z něj ještě deset minut pokoušela dostat další informace, ale nakonec se vzdala.

„Věřím mu,“ uzavřela svůj výslech, když se připojila k ostatním a navolila si kávu.

„Je ukázkovým výtvorem velmi složité komplexní technologie,“ řekl Marco.

„Jasně, ale myslí si, že je démon. Co s tím mám dělat? Hádat se s ním?“

„Co kdybych mu usekl nohu? Myslel by si něco jiného?“ nadhodil Marco a natáhl se pro nůž.

„Nemyslím,“ zavrtěla hlavou Stříbřena a zabubnovala prsty na kopuli samoservaru. „Určitě ne. Marco, musíme předpokládat, že budovatelé plochy mají sklon uvažovat jako lidské bytosti a lidé dají velmi na soucit, milosrdenství a poctivou hru, alespoň tam, kde se to nedostává do konfliktu s jejich zájmy. Myslím, že bychom měli to stvoření pustit na svobodu a dát jim tak najevo naši morální nadřazenost. Tou akcí dáme najevo, že jsme milosrdní a civilizovaní. V každém případě,“ dodala, rychle přeletěla očima okolní nebe, aby se ujistila o nepřítomnosti havranů, a pokračovala skoro šeptem, „stejně už nám není vůbec k ničemu.“

Kin souhlasně přikývla. Stříbřena přešla k Sphandorovi, rozvázala uzly a nechala lano klesnout na zem. Sphandor vstal, zachmuřeně si je změřil a vyšel ven na slunce.

Když vzlétal, zvedl se kolem něj oblak prachu. Zvedal se trhavými pohyby jako lidská volavka a nakonec se vznášel patnáct metrů nad zemí.

„ZAIGONEN TRYON (TFGKI) BERIGO HURSHIM!“

„Tak takhle vypadá ta jejich vděčnost,“ ušklíbla se Stříbřena.

„Ty mu rozumíš?“ zeptala se Kin.“Nerozumím, ale mám pocit, že ani tolik rozumět nepotřebuju.“

„ASFALGO TEGERAM! NEMA! DWOLAH NARMA! KDE JSI, Ó SOIGNATTOIRE, USORE, DI-LAPIDATOR — NEEEE —“

Démon se na okamžik změnil v černý oblak, který zaplnil celé nebe, temná mlha plná blikajících podob a tvarů, a každá ta podoba vyzařovala hrůzu. Pak všechno zmizelo. Nakonec se ozvalo jen vhump vzduchu, který se vtlačil na místo, kde bylo původně démonovo tělo.

Vzlétli dost vysoko a rychle míjeli lesy zničené padající lodí. Sloup dýmu začal řídnout, ale teď, když se k němu blížili, byla už polovina nebe zatažená temným závojem.

Marco mířil přímo k temnému sloupu, bez ohledu na to, že by se v něm mohli skrývat nepřátelé. Letěl kus před Kin a na pozadí černého dýmu jeho oblek zářil jako stříbrná jiskra.

Vletěli dovnitř a Kin udivilo, že stále ještě vidí. Možná, že by bylo lepší, kdyby neviděla. Mezi temnými oblaky se jim zjevila krajina doslova pekelná.

Po pěti minutách strávených v kouři se ozval Marco.

„Já tomu nerozumím,“ prohlásil. „Žádná radiace. Taky by tady žádná být neměla. Ale tak strašlivá spoušť. Stříbřeno?“

Dole se jako opilý potácel hořící les. Než mu mohla mixka odpovědět, zmizela pod nimi zem, jak kdyby přeletěli okraj obrovského útesu.

„V tomhle šeru nic nevidím,“ řekla Stříbřena. „Vy ano?“

Marco něco viděl. Kungové mají mnohem dokonalejší noční vidění. Zaklel a zpomalil. Jeho dvě společnice udělaly totéž a přiblížily se k němu tak blízko, že se všechny tři skafandry pohybovaly dýmem jako siamská trojčata. Marco stále upíral oči pod sebe.

„Já tomu prostě nevěřím,“ prohlásil nakonec tiše. „Musíme se snést dolů.“

„Letím úplně naslepo,“ stěžovala si Stříbřena. „Musíš mě navigovat, jinak narazím na zem.“

„Neměj obavy,“ uklidnil ji Marco.

Kin pomalu klesala, neustále napjatá a připravená na náraz, až nakonec vyletěla z dýmové clony do jasného měsíčního světla.

Které zářilo zdola.

Závrať ji sevřela jako obří pěst. Snášela vesmír, protože dole bylo všude a slovo směr pozbylo svůj význam. Let nad krajinou byl příjemný, podobalo se to vlastně cestování v aeroletu.

Jenže tohle ne. Viset nohama nad dírou proraženou skrz naskrz světem, to na ni bylo trochu moc.

Měsíc byl přímo pod nimi a vznášel se nedaleko věčnosti, otvírající se na dně tunelu, který vedl dolů a dolů a dolů…

„Je asi tak osm kilometrů hluboký, co říkáš, Stříbřeno?“ ozval se Marco, který mezitím o něco popolétl. „A nějaké tři kilometry v průměru. Není ti nic, Kin?“

„Hmm?“

„Pořád sestupuješ.“

Zmateně zatápala po ovládacím panelu skafandru. Zhruba v úrovni očí, o pět set metrů dál před sebou viděla okraj otvoru, protkaný kusy kamene. O něco níž — přinutila oči k pomalému pohybu směrem dolů — byla další ložiska kamene a pak se zablesklo něco kovového.

Potrubí, ze kterého tryskala voda. Kin se hystericky rozesmála.

„Tak konečně jsme doma!“ vykřikovala mezi záchvaty smíchu. „Už se nemusíme trmácet dál! Stačí jenom počkat, až se objeví instalatér! Jenže víte, jak to s nimi chodí. Když ho opravdu potřebujete, tak ani o jednoho neza —“

„Přestaň blábolit. Stříbřeno, postarej se o ni,“ vyštěkl Marco. Kin viděla, jak se jeho prst natáhl k prvkům na ovládacím panelu. Pak začal velmi rychle klesat. Její oči ho začaly sledovat dolů, ale v té chvíli ji naštěstí trhnutím obrátila Stříbřenina tlapa v rukavici. Cítila pohyb a nepřítomně si uvědomila, že ji mixka táhne ven z šachty.

Po nějaké chvíli zaslechla, jak Marco říká „Je tady trubka o průměru třiceti metrů. A víte co? Voda se shromažďuje asi o tři kilometry níž — ve vzduchu. Proto nás už dávno nestrhl hurikán, tam dole je nějaká základní rovina přitažlivosti. Za chvíli tam dole bude jezero jako hrom.“ Sestoupil jsem o dalších čtyřicet metrů. „Tady to vypadá jako po výbuchu v elektrárně. Jsou tady popraskané — kabely, nebo něco jako kabely s mnohovrstevnou izolací, a také trubice vlnového rozvodu; možná jsou to přístupové tunely, co já vím? Stříbřeno?“

„Slyším tě. Řekla bych, že loď dopadla na jedno ze zařízení, udržujících rovnovážný stav prostředí, a to vybuchlo,“ uvažovala mixka nahlas.

„Vypadá to tak. Je tady spousta spečeného materiálu a… počkej, zapomeň na to. Tady je tunel, skutečný tunel. Slyšíte mě? Vznáším se před ústím polokruhového tunelu. Uvnitř má dokonce koleje! Celý vnitřek téhle placky je jediný složitý stroj! Měly byste vidět tu díru! Proletěla by jí klidně kosmická loď. Na zemi je tady osmnáct kolejnic. Určitě slouží k přepravě materiálu a zařízení při potřebných opravách. Teď jsou napůl zasypány troskami.“

„Loď se zřítila před pěti dny,“ řekla zachmuřeně Stříbřena. „Měli pět dnů na provedení základních oprav. Ti, kteří tuhle plochou Zemi vybudovali, jsou mrtví, Marco. Jiné vysvětlení tady není.“

„Nevidím tady ani stopu po nějakých opravách,“ ozval se ze šachty Marcův hlas.

„To je ono. Něco se někde zvrtlo, vždyť sám víš, že se moře zbláznilo a nebeská tělesa se chovají divně. Kterým směrem tunel vede? Pokračuje na protější stěně šachty?“

Marco se na okamžik odmlčel.

„Ano, vidím naproti další ústí. Směruje přímo od středu k okraji,“ oznamoval Marco. „Původně jsem vám chtěl navrhnout, abychom pokračovali v cestě tunelem, ale-“

„— je lepší postavit se nebezpečí v otevřeném prostoru, než v nějaké uzavřené chodbě, že? Souhlasím s tebou.“

Kin otevřela oči. Vznášela se nad požehnanou zemí — spálenou jistě, roztavenou třeba, zničenou možná, ale pevnou!

„Díky,“ obrátila se ke Stříbřeně. „To ode mě bylo hloupé, co? A přitom mí předkové visívali za kolena z větví.“

„To není žádná ostuda,“ odpověděla jí Stříbřena. „Já zase nenávidím tmu. Každý máme své fobie. Kin? Jsi dost bledá…“

Kin se nepokoušela mluvit. Věděla, že by to nedokázala. Vyrazila ze sebe slabý neartikulovaný zvuk a ukázala prstem.

Ze šachty se něco velmi těžce zvedalo. Potíž byla v tom, že to bylo příliš rozměrné. Jediné, co ji v té chvíli napadlo, byl památník na hoře Tryggvason.

Byla to jedna z největších turistických atrakcí na Valhalle. Do hory, přesněji řečeno do jednoho jejího úbočí, někdo vytesal obrovské basreliéfy, vysoké několik desítek metrů, které zachycovaly tváře presidentů Napúlfita, Thorbjorna, Lasičky Mokasína a Teuhtlila.

A přesně to se zvedalo ze šachty — hora Tryggvason s jednou chybějící hlavou — tříhlavá věc. Jen hlava obrácená k nim byla lidská. Ta další mohla patřit obludné žábě a třetí jakémusi hmyzu, obrovské tváře se podivné odporným způsobem slévaly v jediné hlavě, na jejímž vrcholu seděly tři koruny velké dost na to, aby v nich mohly stát celé domy. Pod hlavami visel chomáč pavoucích nohou, z nich každá měřila přinejmenším sto metrů.

Celý efekt byl ovšem poněkud narušen tím, že podivnou hlavou byla vidět protější stěna šachty.

„Marco?“ řekla Stříbřena.

„Myslím, že tady dole už nic víc nezjistím —“

„Minulo tě něco, když jsi sestupoval dolů?“

„Nerozumím.“

„Podívej se nahoru, Marco.“

„U všech božích řití!“

Kin si přitiskla ruku k ústům.

„Neboj se,“ uklidňovala ji Stříbřena.

„Čeho bych se měla bát? Tohohle monstra? Jsem v pořádku a začínám mít pěkný vztek, Stříbřeno. Víš, co to je? Komický strašák, jenom holografická podoba vytvořená s úmyslem postrašit každého, kdo by chtěl náhodou vniknout do šachty a zjistit něco o tom, jak to vypadá v podzemí.

Až se dostaneme zpátky, přísahám ti, že se nebudu ohlížet na to, kdo tuhle atrakci postavil, a postarám se o to, aby za to draze zaplatil. Aby byl vyhoštěn, aby mu byly zabaveny všechny peníze. Postavili zem, kde lidé na lodích mohou padnout přes okraj světa, kde je pronásledují démoni a musí být pověrčiví, protože to je způsob, jak přežít. Začínám to pěkně nenávidět!“ Marco se vynořil ze středu plastického obrazu jako raketa. Stal se smítkem v oku Saitanově a jiskřičkou v mozku Božím.

„Je to nehmatatelné. Obyčejný obraz.“

Obrovská lidská tvář, vznešená a chladná, se pohnula. Ústa se otevřela a šachtou zazněl těžký a smutný povzdech. A z nebe potaženého černým dýmem sjel oslepující blesk a v jediném okamžiku roztavil samoservar tak dokonale, že kapky tekutého kovu vyletěly vysoko ke kupolovitému nebi.

Do Kinina skafandru bušil déšť. Teď letěli s časem o závod.

Za necelých čtyřicet osm hodin Stříbřena zešílí a spáchá sebevraždu. Kungové, stejně jako lidé, vydrží bez jídla poměrně dlouhou dobu. Mixové to nedokáží.

Kolem zuřila bouře, ale Marco je vedl stále výš a déšť brzy zůstal kdesi pod nimi. Zanedlouho vyrazili z temných mračen do záře místního slunce.

Plálo daleko za nimi, rudé, zlé a napůl zastřené mračny. Pokud se dalo soudit podle oblohy, většina ploché Země trpěla špatným počasím a „špatné“ ještě nebylo to nejvýstižnější slovo. Tvar některých mračen byl jednoduše řečeno šílený.

První porušil mlčení Marco. „Máme před sebou ještě šestnáct set kilometrů,“ řekl.

„To znamená, že stačí, abychom letěli rychlostí něco přes třicet kilometrů za hodinu,“ podotkla Kin. „Ke středu se dostaneme poměrně snadno, i když si občas uděláme nějakou zastávku na odpočinek.“

„Dobrá, doletíme do středu, a co? Myslíš, že tam najdeme nový samoservar?“

„Každý, kdo dokázal postavit plochou Zemi, dokáže postavit samoservar.“

„Tak proč potom neopraví tu díru? Eirick, Lothar — to jsou potomci našich stavitelů plochy, kteří se postupně navrátili do stavu barbarství. Nebo jsou všichni budovatelé plochy mrtví.“

„Prima, máš nějaký lepší nápad?“

Marco zavrčel.

Stříbřena se držela zhruba pět set metrů za nimi, malý bod na pozadí pestrobarevné oblohy. Chvílemi zabručela, aby dala najevo, že je neustále ve spojení.

„Existuje tady možnost, že tam najdeme servar,“ přidala se nakonec k hovoru. „To ovšem závisí na tom, jestli tuhle hračku postavila Společnost. Nesténej, Kin, myslím si, že projekt ploché Země by v mnoha směrech odpovídal Programu.

Mimochodem, zhruba osm set metrů za mnou letí havran.“

Kin se rozhlédla po mračnech, která ubíhala kolem. Program. Možná, že sama plochá Země byla Program…

Královští vřetenisté, kolečníci, paleotechnové, Chtónové — to všechno byli obyvatelé vesmíru. Vesmír — to byli jeho obyvatelé.

Kdysi dávno astrohistorikové uvažovali v rozměrech obrovské hvězdné scény, nad prázdnými plátny, očekávajícími první tahy štětce života. Dnes se už vědělo, že základní Život vnikl během tří mikrosekund během exploze monobloku. Kdyby se to nestalo, byl by dnes vesmír naprosto nepodstatnou záležitostí. Byl to právě Život, co ovlivnilo jeho růst. Život kdysi sídlil v nekonečných, věčně zvířených prašných oblacích, z nichž později vznikly hvězdy, a každá hvězda byla vlastně kostrou jednoho z obrovských dinosaurů vesmírného Jurského parku, která na sebe dál nabírala vesmírný prach. Pozdější životní formy byly menší a bystřejší. Některé z nich, jako například kolečníci, se ukázali být slepou vývojovou uličkou. Jiní, jako proslulí králové vřetenistů, nebo chamelostudníci, byli úspěšnější, pokud to berete podle toho jediného měřítka, které vývoj hodnotí jako úspěch — přežili mnohem déle. Ale i ty rasy, které si osedlaly hvězdy, nakonec vymřely. Celý vesmír byl vlastně jediným pohřebním polem, kde se na hrobech vršily hrobky a na hrobkách mausolea. Kometa, která ozářila pohanské nebe, byla ještě před několika věčnostmi opotřebovaným tělem proslulého vědce.

Projekt Společnosti byl jednoduchý. Zněl: Učiňme lidstvo nesmrtelným.

Jeho uskutečnění bude nějakou dobu trvat a začalo se ním prakticky nedávno. Jenže když se lidé rozptýlí, byť i jen řídce, po množství různých planet, změní se na nekonečný počet lidských druhů a některý z nich pravděpodobně přežije. Vřetenisté vymřeli, protože si byli příliš podobní. Lidé ale už teď žili na mnoha světech a měnili se díky odlišným vlivům, ztráceli příčetnost pod různými měsíci a ohýbali se působením všech možných přitažlivostí.

Protože se nedalo říci, že by měl vesmír nějaký přirozený konec, a protože vesmír nebyl jen sám sebou, ale především součtem a výslednicí všech životů, které ho tvarovaly, rozhodl se Člověk žít navěky. A proč ne?

Uchovejte jezírka men-genů, zakonzervujte nápady; v tom spočívalo celé tajemství. Když jste měli stovku planet, bylo na nich dost místa nejen pro různé vědy, prapodivné víry, nové technologie, ale i pro staré víry, které si vždycky našly nějaký ten koutek, kde si mohly tiše kvést. Země byla jedinou sjednocenou civilizací a právě proto kdysi z vesmíru málem zmizela. Stačí se dostatečně rozptýlit a někde se vždycky najde člověk, který dokáže včas chytit to, co po vás budoucnost hodí.

Lidé ploché Země, střeženi démony a obklíčení vodopádem, jakými men-geny by ti mohli přispět ke genetice civilizace? Pokusila se to vysvětlit Marcovi.

„Co jsou to men-geny?“ zeptal se jí.

„Men-geny jsou — nápady, přístupy, koncepce, techniky,“ odpověděla Kin. „Mentální geny. Potíž je vtom, že většina men-genů, které se vyvíjejí tady, na ploché Zemi, ničí svého nositele. Antropocentrismus je jedním z nich.“

Nad členitá mračna vyšel světle rudý měsíc. Teď letěli v rozestupu patnácti set metrů, vysoko a rychle, aby co nejlépe využili čas. Kin téměř nespouštěla oči ze Stříbřeny, která se jí jevila jako černá tečka po levici, a přemýšlela.

Samozřejmě, že je naprosto nesmyslné promítat lidské koncepce a lidské myšlenkové vzorce do hlav a chování mimozemšťanů, ale člověk v Stříbřenině postavení by doufal, že se nějaká potrava dříve nebo později objeví. Lidé byli optimisté.

Nedalo se čekat, že mixka bude přemýšlet jako člověk. Bylo příliš snadné uvažovat o jiných inteligentních rasách jednoduše jako o rasách v jiné kůži nebo kožešině, a navíc z chvályhodných a vznešených pohnutek byli lidé podporováni v tom, aby mimozemšťany považovali spíše za lidi legračních tvarů. Jenže to, že se tvorové z cizích planet naučili hrát poker nebo číst latinsky, z nich ještě zdaleka nedělalo lidi.

Krátce řečeno, Kin přemýšlela, kdy Stříbřena spáchá sebevraždu. Napojila se na Marcův okruh a sdělila mu své obavy.

„S tím nemůžeme nic dělat,“ odpověděl jí. „Já jsem se rozhodl, že dokud se nedostaneme do středu, nevezmu do úst ani kousek potravy, abych tak vyjádřil Stříbřeně svou solidaritu. My se můžeme bez obav živit bílkovinami, které tady najdeme, pokud byly rozbory samoservaru správné.“

„Myslíš, že se tak bude cítit líp?“

„My se budeme cítit líp. Navíc tady je ještě jeden problém, který se mi v posledních hodinách vynořil z hlavy. Váhám, jestli se o něm mám vůbec zmínit —“

„Jen se zmiň, zmiň se.“

„Podívej se na ten malý panel na svém levém zápěstí. Je tam světélkující oranžová linka v zeleném pruhu. Vidíš ji?“

Kin sklopila oči k levému předloktí.

„Vidím, jenže to není linka, ale oranžový bod.“

„Právě, ale měla by to být linka. Dochází nám energie, Kin.“

Chvíli letěli mlčky. Pak se Kin zeptala: „Na jak dlouho to odhaduješ?“

„U tebe a mě asi šest hodin. U Stříbřeny tak o hodinu méně. To na druhé straně vyřeší náš problém. Snese se na zem celé kilometry za námi.“

„Až na to, že my samozřejmě zůstaneme s ní,“ řekla Kin klidně. Zdálo se, že její poslední větu Marco neslyšel.

„Kdybychom měli pořád ještě samoservar, nebyl by ten problém tak nepřekonatelný. Střed už není příliš daleko. Mohli bychom přinutit místní obyvatele, aby nás tam dopravili. V myšlenkách se mi objevují stovky nápadů. Mohlo by to být dobrá zábava a ještě lepší zkušenost.“

„Zkušenost v jakém směru?“

„Stýkat se s místním obyvatelstvem z pozice nadřazené inteligence. Napadlo mě, že jestli ve středu nenajdeme nic zajímavého, mohli bychom si založit vlastní říši. Tebe něco podobného jistě taky napadlo.“

Napadlo, ale jen tak letmo. Kin si chvilku představovala Čingis-Marca, Marca-Césara, Kněze-Marca. On by to dokázal. Čtyřruký král — bůh.

„Jak dlouho odhaduješ, že by to mohlo ploché Zemi trvat, než se dostane do stádia vesmírných letů?“ pokračoval v rozhovoru. „Kdybychom si to vytknuli jako cíl, myslím. Vědomosti na to máme.“

„Obávám se, že nemáme. Myslíme si, že ano, ale jediné, co umíme, je obsluhovat stroje. Samozřejmě, kosmickou loď bychom mohli postavit během deseti let.“

„Tak brzo? Pak bychom mohli —“

„Ne, to bychom tedy nemohli,“ přerušila ho Kin. Kin už na to také myslela. „Dokázali bychom postavit maximálně primitivní loď poháněnou raketami na pevná paliva, dost silnou právě tak na to, aby prorazila kopuli. Konec konců, dala by se odpálit tak, že by se svrhla přes okraj vodopádu.“

„Ze všeho nejdříve bychom museli sjednotit celou plochu,“ rozvíjel Marco dál její teorii. „To je jednoduchá věc. Dej mi pět set seveřanů a —“

„Nezapomínej na Stříbřenu,“ srazila ho v rozletu. „A kromě toho, já do středu vkládám velké naděje.“

Ale i tak…

Přemýšlela velmi úporně už předtím, než přišli o samoservar. Se servarem mohli dobýt celou plochou Zemi, vyplnit hlubiny, které po sobě zanechali její stvořitelé. Smířila se už více méně s myšlenkou, že ti už jsou dávno pryč. Bez samoservaru — nejlepší, v co mohli doufat, byl pohodlný život. Bylo zvláštní, že pro její dva společníky by to pravděpodobně bylo mnohem jednodušší. Oni by byli cizinci, kteří ztroskotali na cizím světě. Ona by byla ztroskotanec mezi lidmi. Je možné, že má mnohem víc společného s Marcem a Stříbřenou, než s těmi barbary, kteří obývají plochou Zemi. Byla to děsivá představa.

„Tyhle pásy přece byly stavěné tak, aby s tebou dokázaly přeletět pomalu půl vesmíru a přistát na nějaké vhodné planetě,“ zkusila to po chvíli Kin.

„Jenže nikdo nepočítal s tím, že je bude někdo dlouhodobě používat na planetě s běžnou přitažlivostí a ještě při tom neustále měnit výšku,“ odpověděl jí Marco. „To je maximálně přetěžuje.“

„Jo přetěžuje?“

„Když se ti to nelíbí, navrhuju, aby sis stěžovala u výrobce.“

„Jak bych si asi mohla — to byl vtip?“ zarazila se Kin. „Můj bože!“

Ráno je zastihlo nad polopouští, na které se tu a tam zazelenal ubohý keř. Nebe bylo bez jediného mráčku. Jednou přeletěli nad karavanou velbloudů, které by si byli pravděpodobně ani nevšimli, kdyby se po písku neposunoval její článkovaný stín.

V noci se maličko uchýlili od svého kursu a podle Marcova odhadu teď letěli údolím Eufratu a Tigridu.

„Takže jsme někde v oblasti jihovýchodního Turecka,“ uvažoval Marco. „To znamená Bagdád,“ dodal toužebně. „Hrozně bych si přál vidět Bagdád.“

„Proč?“ zajímala se Kin.

„No, když jsem byl ještě malý, mí adoptivní rodiče mi koupili knihu pohádek, kde vystupovali, no, jak bych to řekl, džinové, kouzelné lampy, létající koberce a takové věci. Udělalo to na mě velký dojem.“

„Ne abys nám teď navrhnul přistání,“ varovala ho okamžitě Kin. „To ať tě ani nenapadne! Přece jen ale přeletěli nad městem, ve kterém stálo velké množství nízkých bílých domů a větších budov se zvláštními kopulemi a podivnými, štíhlými věžemi. Za hradbami města se rozkládalo další město, postavené ze stanů a plátěných přístřešků. Řeka, na které město leželo, měla po proudu zřetelně jinou barvu a podle toho, jak hluboko byla zapadlá ve svém řečišti, se dalo mluvit o suchu. Slunce vystoupilo dost vysoko a země pod nimi se začala lesknout.

O dva kilometry dál došla Stříbřeně energie. Nedalo se mluvit o pádu — všechna slábnoucí energie určená k dopřednému pohybu se obrátila vertikálním směrem a jemně postavila mixku na zem.

Oba její společníci ji následovali a všichni tři se zastavili v malém hájku pokřivených, sladce vonících stromů. Když si Kin sundala helmu skafandru, udeřil ji rozpálený vzduch jako dech pekla. Je tady až příliš horko, pomyslela si. Žádný div, že jsou pole napůl spálená. Z místa, kde stáli, vypadala řeka jako hnědočervený had, který se plazí mezi obrovskými kusy popraskaného bahna.

„Dobrá,“ řekla nezávazně. Myslela si však tak, a je po všem.

„Tak vážně nevím, co teď,“ řekl Marco a urychleně se přesunul do nejbližšího stínu.

„To chceš říct, že nemáš žádný plán?“

„Jak to myslíš?“

„Zapomeň na to.“ Kin usrkla vody ze zásobníku skafandru. Tohle si teď bude muset taky hlídat.

Stříbřena seděla opřená o kmen jednoho stromu a lhostejně hleděla k městu. Slunce se změnilo v rozžhavený měděný nýt, zaražený do nebe podobného rozpálenému kovovému plátu.

Pak řekla: „Právě se odtamtud vzneslo letadlo.“

(???)

Podle vzhledu byl neobyčejně starý, s tváří svraštělou jako vysušené jablko. Dlouhý šedý plnovous měl pečlivě vytvarovaný. V jeho očích nebylo vidět ani bělmo, ani žádný výraz. A už v žádném případě nebyl překvapený.

Že by jeden z budovatelů plochy? Zatímco Kin pozorovala, jak s ním Stříbřena hovoří, při čemž oba seděli se zkříženýma nohama ve stínu stromů, Kin rychle přemýšlela, kombinovala a odvozovala. Jeho oblečení nebylo nic jiného než okázalá pestrobarevná směsice orientální nádhery — ale ona zdaleka nebyla znalcem místní módy. Letadlo bylo technicky celkem pokročilé a uměl s ním bezchybně zacházet — v této chvíli bylo složeno ve vaku, přehozeném přes rameno starcova společníka — obrovského svalnatého muže, který na sobě neměl nic jiného než bederní roušku, a na tváři kyselý výraz. V rukou svíral dlouhý zakřivený meč a nespouštěl oči z Marca.

Kin se přesunula ke kungovi.

„Tak by mě zajímalo, kde má schovaný svůj paprskomet,“ nadhodila. „Marco, vzpomínáš si, jak jste mi se Stříbřenou říkali, že v nejhorším bych tady přežila na základě sexuálních vztahů?“

„Jistě, ty tu výhodu máš.“

„Dobrá, tak na to klidně zapomeň.“

„Co se stalo?“

„Prostě na to zapomeň. Támhle náš tlustý přítelíček s mečem je —“ zarazila se a měla vztek sama na sebe, protože cítila, jak rudne. „Marco, copak si z té své pohádkové knihy už nic jiného nepamatuješ?“

Marco se s bezvýraznou tváří na okamžik zamyslel. Pak zamrkal. „Aha, ano,“ přikývl. „Ty myslíš, že je to… ten… no… eunik.“

„No, vzhledem k času a místu, na kterém se vyskytujeme, zase moc unikátní není,“ odpověděla Kin a obrátila se ke Stříbřeně. Mixka k ní zvedla hlavu. „Mohla by to být arabština,“ řekla. „Nikdy jsem se nesetkala s nikým, kdo by tou řečí mluvil. Zkoušela jsem trochu latinu, které rozumím, ale nezabral. Jediná věc, kterou se mi zatím podařilo zjistit, je, že chce naše skafandry.“

Kin s Marcem si vyměnili pohledy. Po kungově tváři se rozlil výraz téměř ehftnické lstivosti.

„Řekni mu, že jsou velmi drahocenné,“ řekl Stříbřeně. „Řekni mu, že bychom je nevyměnili ani za jeho létající přístroj. Řekni mu, že se potřebujeme dostat co nejrychleji na pobřeží.“

„Na to ti nikdy neskočí,“ ušklíbla se Kin. „Kromě toho víš, že v pasech už nezůstává skoro žádná šťáva.“

„To je jeho problém,“ mrknul na ni Marco. „Mám plán. Ale ze všeho nejdřív bych chtěl vidět, jak funguje ta létající věc. Řekni mu, že tady je na jednání příliš horko — a to je navíc pravda.“

Sledovali dlouhou výměnu kostrbatých frází a slov, pronášených v různých rovinách nedůvěry a úžasu. Nakonec muž přikývl a vstal, při čemž pokynul svému průvodci.

Obr postoupil kupředu, otevřel vak a podal svému pánovi — jinak se to nazvat nedalo —

U všech ďáblů, pomyslela si Kin, je to opravdu létající koberec. Neradi tomu tak říkáme, protože to zní šíleně.

Měřil zhruba dvakrát tři metry a byl zdoben složitým geometrickým vzorem v modré, Červené a zelené barvě. Roztažený na zemi bezduše kopíroval všechny nerovnosti.

Muž řekl jakési slovo. Do vzduchu se vznesl mráček prachu, protože koberec se narovnal a zvedl několik centimetrů nad zem; Kin měla dojem, že slyší tichoučký bzukot.Nepohnul se, ani když na něj vstoupila Stříbřena. Muž s mečem seděl za nimi. Starec pronesl další slovo. Země kolem nich se bezhlučně propadla do hloubky.

„Jeden by mohl povrch té látky pokrýt pružnými tahovými jednotkami,“ ozval se po chvíli Marco a hlas demonstrativně plný odvahy se mu chvěl opravdu jen velmi nepatrně. „Jenže co energie? Kde bys vzala tak ploché baterie?“

Podobné myšlenky se pravděpodobně honily hlavou i Kin, protože s hlavou skloněnou ke kolenům upírala mírně skelný pohled na barevný vzor a snažila se, aby jí oči náhodou nezabloudily k okraji koberce. Cítila, že se Marco po milimetrech posunuje k ní.

„Ty jsi taky nervózní?“

„Já si jen uvědomuju, že od hlubiny pode mnou mě dělí jen několik milimetrů neznámého létajícího stroje,“ odpověděl jí nejistým hlasem.

„Ale v létajícím pásu jsi nervózní nebyl.“

„Jasně, jenže ten je v univerzální stoleté záruce. Jak dlouho myslíš, že by se výrobce udržel v obchodě, kdyby jeden jediný pás zklamal?“

„Já bych řekla, že z tohohle člověk nemůže vypadnout ani kdyby chtěl,“ vmísila se jim do hovoru Stříbřena. Udeřila tlapou do vzduchu vedle sebe a ozval se zvuk, jako kdyby někdo udeřil pěstí do kusu rosolu.

„Ochranné pole,“ zabručela. „Zkuste si to sami.“

Kin opatrně vystrčila ruku přes okraj koberce. Bylo to jako strkat ruku do sirupu a když přitlačila, měla pocit, že se opírá o skálu. Ali Baba se otočil, lišácky se ušklíbl a něco zabrebentil.

Když koberec nakonec znovu přešel do vodorovného letu, vládlo na jeho palubě hluboké ticho. První promluvil Marco, který prohlásil poněkud přiškrceným hlasem: „Řekni tomu šílenci, že jestli ještě jednou zkusí něco takového, zabiju ho.“

Kin pomalu uvolnila prsty křečovitě zaťaté do vzorované látky.

„Buď diplomat a vymačkej z toho co nejvíc. Chce to jenom správnou taktiku,“ cedila mezi zuby. „Řekni mu, že jestli ještě jednou zkusí něco takového, nezabiju ho, ale zmrzačím nějakým strašlivým způsobem,“ dodala krvežíznivě.

Dvojitý přemet s trojitým výkrutem!

Takže tady, v uměle vytvořené přitažlivosti plochého světa, někdo dokázal spojit tahová pole a vokální ovládání do jediného neuvěřitelně plochého létajícího balíčku.

Napadlo ji, jakým způsobem ho Marco chce asi ukrást.

Snesli se nízko nad střechy města. Kin viděla, jak lidé v ulicích zvedají hlavy vzhůru, ale pak se dál lhostejně věnovali svým povinnostem. Jak se zdálo, byly tady kouzelné koberce běžnou věcí.

Přistáli na ploché střeše malého paláce, skupiny nízkých bílých budov s ústřední kopulí a dvěma štíhlými věžemi. Za vysokými ozdobnými zdmi byla zahrada — tak to bylo dost divné…

„Musí mít vlastní zdroj vody,“ řekla Kin nahlas.

„Proč?“ naklonil se k ní Marco.

„Všechno široko daleko je vyprahlé na troud. Tohle je jediné opravdu zelené místo, které jsme za celý den viděli.“

„Jestli patří k tvůrcům ploché Země, tak by mě to nijak nepřekvapilo,“ odpověděl jí Marco. „Jenže o tom velmi pochybuju.“

„Já taky,“ zaduněl Stříbřenin hlas. „Přitom zachází s tím létajícím přístrojem velmi zkušeně a naše skafandry s pásy v něm vzbudily jen opatrnou chtivost, ale žádný údiv. Myslím na to, jestli se tady nemůže jednat o nějaký přísně uzavřený tajný řád, který si předává dědictví po tvůrcích ploché Země spolu se vším technickým zařízením a relikty, aniž přesně chápou jejich možnosti, význam a vnitřní funkci, a prostě je užívá. Tak jako by se mohl domorodec snadno naučit řídit pozemní vozidlo a při tom si myslet, že ho pohánějí malí koně běhající pod kovovou kůží.“

Ali Baba předvedl dokonalé přistání, koberec klidně a pomalu proletěl nad terasou a vletěl vysokým obloukovým oknem do rozlehlé místnosti. Chvilku se vznášel nad podlahou tvořenou nádhernými dlaždicemi a pak se lehce snesl na zem.

Stařec vyskočil a zatleskal rukama. Ve chvíli, kdy se ostatní pokoušeli rozhýbat zdřevěnělé údy, v Marcově případě především všech dvacet prstů, zaťatých do koberce, naplnila místnost řada sloužících. Nesli ručníky a velké mísy.

„Doufám že v tom nesou vodu,“ zavrčel Marco, „protože se to chystám vypít.“

S hlasitými zvuky ponořil hlavu do jedné z nádob a vzbudil tak mezi sloužícími mírný úžas. Stříbřena zvedla svou mísu a když k ní nejprve opatrně přičichla otevřela ústa velikosti středního tunelu a vlila si obsah hrdla. Kin se ze své mísy napila s noblesním přístupem dámy a zbytek použila k tomu, aby si opláchla obličej.

Pak se teprve pořádně rozhlédla kolem.

V prostoru nebyl skoro žádný nábytek. Místnost vypadala jako překrásně vyzdobená prázdná krabička. Stěny byly pokryty složitými geometrickými a květinovými vzory a u vzdálenější stěny stálo několik velkých paravanů. Vedle nehybného koberce stál podlouhlý stůl, jehož horní deska byla zhotovena z jediného hladkého a silného kusu křišťálu. Ali Baba spolu se sloužícími zmizel. Stříbřena se rozhlédla kolem.

„Ta voda byla ledově studená,“ prohlásila. „Byly v ní dokonce ledové krystalky. Ukažte mi vodu s ledem a já vám ukážu civilizaci.“

„Kdekoliv jinde by to znamenalo lednici a chladící systémy,“ připustila Kin, „ale tady bych se byla skoro ochotná vsadit, že jim po domě pobíhají démoni ohně a mrazu.“

Marco přešel ke koberci a pozorně si jej začal prohlížet. Pak se na něj postavil a vyřkl ovládací slovo.

„Řekla bych, že reaguje jen na konkrétní hlasový vzorec,“ prohlásila Stříbřena, aniž otočila hlavu. Marco tiše zaklel.

Zpoza zástěn vyšel Ali Baba, následovaný dvěma muži s meči. Nesl malou černou skříňku na polštářku z rudého hedvábí.

Vrhl kosý pohled na Stříbřenu a vypravil ze sebe několik slov v lámané latině.

„Chystá se přivolat — hm — ‚toho-který-mluví-všemi-jazyky‘,“ obrátila se Stříbřena ke svým společníkům. „Alespoň tak jsem mu rozuměla.“

Zatímco ho pozorovali, položil skříňku na podlahu a otevřel víčko. Věc, kterou vytáhl, byla pro Kin skutečnou záhadou. Vypadala jako malá plochá čajová konvice, vyrobená ze zašlého zlata.

Ali Baba věc přetřel rukávem.

„Cožpak mi nikdy nedopřeješ klidu, čaroději?“

TO, dost nezřetelné, se objevilo v oblaku purpurového kouře několik metrů daleko. Kin bylo okamžitě jasné, proč Marcova podoba muže nijak nezaskočila — jestliže byl zvyklý komunikovat s věcmi jako byla tahle, byl zvyklý opravdu na všechno. Zjevení bylo vysoké zhruba jako velký člověk, nebo přesněji řečeno, bylo by tak vysoké, kdyby stálo vzpřímeně. Jenže ono bylo ohnuté v půli, přičemž mu dvě neobyčejně obrovské a svalnaté paže pokryté zlatými šupinami sloužily jako přední pár nohou. Kolem krku se mu vlnil prstenec chapadel. Tvář to mělo podlouhlou, vzdáleně připomínající koně, a to vše bylo korunováno dvěma špičatýma ušima a dvěma řídkými kníry, které mu splývaly až na zem. Temeno hlavy mu kryl malý kloubouček ve tvaru obráceného květináče.

„Vězte, Vy Všichni, Že Jméno Mé Jest Azrifel,“ začalo stvoření zpěvným hlasem, „Džin — Vládce Pouští, Postrach Tisíců, Bič Milionů, A Musím Čestně Přiznat, Otrok Lampy. Co Si Přeješ Tentokrát, Pane?“

Čaroděj pronesl dlouhou řeč. Džin se otočil tváří k naší trojici.

„Můj Pán Abu Ibn Infra Vám Předává Své Uctivé Pozdravy A Vítá Vás Do Svého Skromného Příbytku A Takové Ty Věci. Máte-Li Hlad, Stačí, Když Poručíte Stolku. Vaše Přání Je Jeho Rozkazem. Takových Zázračných Věcí Je Tady Kolem Mnoho,“ dodal.

Kin přidřepla ke stolku a začala si ho pečlivě prohlížet. Deska byla skutečně z jediného kusu, ale když ho teď viděla zblízka, všimla si, že deska není zcela čirá, ale že se v ní pohybuje něco jako velmi slabá mlha.

Pomyslela na okurku, salát ze zelených paprilionů a skořicovou zmrzlinu, kterou si kdysi kupovala v Grnhově starém krámku, který se jmenoval Grnhovy Domácí potraviny a cukrovinky ve Skvělově, zmrzlinu, na níž Grnh odmítl prodat recept výrobcům samoservarů. Nahoře měla vždycky jednu obrovskou višni. Při té vzpomínce Kin cítila, jak se jí v ústech sbíhají sliny.

Pohár vyrostl ze stolu. Mlha v křišťálu zavířila a nahoře najednou stál ojíněný pohár se zmrzlinou. Na vrcholku zmrzliny byla velká tmavá višeň a sklenice stála na malé kartónové podložce. Kin ji zvedla a zatajil se v ní dech.

Podložka byla ve známých barvách — modré, černé a bílé a obrázek na ní znázorňoval neforemného tučňáka ve vysoké kuchařské čepici. Po obvodu byl nápis — Grnhovy Domácí potraviny a cukrovinky, roh Skralovy a Vysoké ulice, Horní čtvrť, Skvělov, 667548, Tregin Grnh a Hnízdobratři, reg. zn. NÁŠ MRÁZ — VÁŠ ŠPÁS.

Marco se podíval na podložku a pak upřel pohled na proměnlivé stíny ve stolní desce.

„Nevím, jak jsi dokázala tohle,“ řekl opatrně, „ale já jsem myslel na to jídlo, které podávali ve speciálním obchodě Henryho Koně, což byl opravdový kungský bar na Nové —“

Umlknul, protože jídlo, o kterém mluvil, se zhmotnilo na stole. Objevila se tam velká mísa z těžké kameniny, v níž byla jakási hustá tekutina, pokrytá silným škraloupem, pod kterým se chvěl vnitrním napětím skutečný obsah.

„Musí to být založeno na telepatii,“ řekl nejistě. „Je to prostě telepatický samoservar. Tak se do toho dej, Sříbřeno, já přijdu na řadu potom, ale řeknu ti, že mám pěkný hlad.“

„Jo, tak ty máš hlad,“ usekla Stříbřena. Zabubnovala prsty na okraj stolku a řekla opatrně:

„Představuju si klasický obřadní truduk.“

Stíny ve stolní desce zavířily a zmizely. Stříbřeniny prsty znovu zabubnovaly na okraj stolu.

„Uzený guaracuc s grintzy?“ řekla.

V ploše stolní desky se objevil nezřetelný stín a vzápětí zmizel.

„Dadus v Brindži? Šakueský sladký chléb? Xikua? Sušené Qumqumy?“ Kin si povzdechla a odsunula zmrzlinový pohár, aniž ho ochutnala.

„Je Tady Nějaký Problém?“ zeptal se Azrifel.

„Stůl nedokáže dodat mixské bílkoviny,“ odpověděla mu Stříbřena, sedla si a malomyslně přitáhla kolena k bradě.

„Co Je To Bílkovina?“

Abu Ibn Infra si pohodlně sedl ke vzdálenému konci stolu a natáhl ruku po sklenici narůžovělé tekutiny, která se před ním zhmotnila.

Azrifel se neklidně ošil a když Ibn Infra promluvil, přikývl a obrátil se ke Kin.

„Můj Pán Si Přeje Pohovořit O Vašich Létajících Šatech A Podobných Věcech.“ Další krátký rozhovor. „Můj Pán Předává Uctivé Pozdravy Spolusběratelům a Nabízí Výměnou Za Všechny Tři Létající Obleky Zrcadlo Které-Vidí-Všechno-Ať-Je-To-Sebedál A Dva Bezedné Váčky.“

Kin na sobě cítila pohledy svých dvou společníků. Nadechla se a začala: „Když prozatím opomenu směšnost jeho nabídky —“ cítila totiž, že kdyby dostatečně nesmlouvala, mohl by to stařec považovat za slabost „— tak musím říci, že přicházíme z daleké země a nejsme si zcela jisti, co myslí výrazem ‚sběratelé‘. Sběratelé čeho?“

Abu Ibn Infra se zamračil a zaposlouchal se do překladu. Nakonec vyplivl odpověď. Kin by byla nikdy nevěřila, že někdo dokáže vyplivnout odpověď v délce několika vět, ale on to dokázal. A jak!

„Můj Pán Cítí Velký Úžas. Vlastníte Dary Boží A Při Tom Neznáte Sběratele. On Říká: Jak Je To Možné?“

„Poslyš, démone,“ řekla Kin, „ty to víš. Jsi projekce jako Sphandor. Nebo ne?“

„Nemám Dovoleno Odpovídat Na Tuto Otázku V Tomto Časovém Bodě,“ odpověděl jí Azrifel bez zaváhání. „Jste Ve Sračkách Až Po Uši, To Je Všechno, Co Vím. Jestli Si Myslíte, Že Z Tohohle Průseru Vyváznete Živí, Pak Mohu Říci Jen Ha, Ha, Ha!“

„Já to zabiju!“ zasyčel Marco a začal vstávat. Ibn Infrovy stráže neklidně sevřely své meče.

„Sedni si!“ okřikla ho Kin. „A ty, démone, odpověz na mou otázku. Kdo je to sběratel?“

„Můj Pán Říká, Že To Není Žádné Tajemství. On Sám Byl Kdysi Chudý Rybář, Ale Pak Jednou, Když Kuchal Rybu, Našel V jejích Vnitřnostech Dar Bohů, Tedy Tu Lampu, Jíž Jsem Poníženým Služebníkem. Jsem Azrifel Z Deváté Říše Prokletých. Dokážu Najít Cokoliv — Dokonce I Způsob, Jak Hovořit S Vámi. V Tom Je Má Moc.

Celých Pět Let Jsem Otročil Pro Tohle Vyskákané Staré Prase, Pro Tohohle Nafoukaného Zbohatlíka, Bývalého Smrdutého Rybáře. A Shromažďoval Do Tohohle Paláce Ty Dary Boží, Které Ještě Neskončily Ve Sbírkách Jiných Sběratelů. Nosil Jsem Mu I Ty Dary Boží, Jejichž Majitelé Měli Tu Smůlu, Že Mají Démony Slabší Než Jsem Já. Propátral Jsem Mořské Hlubiny A Nitra Sopečných Jícnů, Sestoupil Jsem Do —“

„Počkej,“ přerušila ho Kin. „Takže létající koberec, stolek a ty zatracené sáčky na peníze, to jsou pro něj pouhé magické předměty?“

„A Nejsou Snad?“ odpověděl démon s mazaným úšklebkem.

„Přesně, jak jsem si myslel,“ zavrčel Marco. „Je to prostě obyčejný, nic nechápající člověk, který neví o původu plochy o nic víc, než kdokoliv jiný z místních obyvatel. Zbavím se těch strážných, pak lapneme jeho a zmizíme na koberci.“

„Počkej ještě okamžik,“ zarazila ho Kin.“Proč? Neví nic víc, než jak obsluhovat ty hračky, které mu tahle obluda nanosila.“

Kin zavrtěla hlavou. „Víš co? Zkusme ještě jednou trochu diplomacie.“ Pak se znovu obrátila k démonovi. „Démone, řekni svému pánovi, že nejsme Sběratelé. Vyměníme s ním ale tyhle létající šaty, když nás na svém létajícím koberci dopraví na kulatý ostrov, který leží na jihovýchod od zdejšího pobřeží.“

V okamžiku, kdy ta slova vypustila z úst, jí bylo jasné, že řekla něco, co neměla. Když dozněl Azrifelův překlad, Abu Ibnova tvář zbělela jako stěna.

Marco si těžce povzdechl a vstal. „Tak, a tady všechna diplomacie končí,“ řekl a vrhl se kupředu. I Azrifel se vrhl kupředu. Ve vzduchu se něco šedomodře zamíhalo a slabě zahřmělo. Pak se démon bez sebemenšího zranění znovu objevil na svém původním místě. Marco zmizel.

„Co jsi s ním udělal?“

„Byl Přenesen Na Bezpečné Místo, Nezraněn S Výjimkou Několika Spálenin Vzniklých Třením Vzduchu.“

„Aha. A výkupné za něj budou naše létající šaty, že?“

Abu Ibn promluvil. Démon se obrátil ke Kin. „Ne, Můj Pán Říká, Že Teď Už Ví, Že Pocházíte Z Jiného Světa. Už Se Tady Před Nějakým Časem Objevil Jiný Takový Poutník, Který —“

„Jago Žarlo?“ zpozorněla Kin. Abu na ni vrhl pátravý pohled.

„Ten šílenec!“ zamračila se Stříbřena.

„Tak Se Jmenoval,“ přikývl démon. „Byl To Blázen, Který Zneužil Naší Pohostinnosti. Ukradl Předměty Z Naší Sbírky. I On Hledal Zakázaný Ostrov.“

„Co se s ním stalo?“ zeptala se Kin. Démon pokrčil rameny.

„Uprchl Odsud S Kobercem, Bezedným Sáčkem A Pláštěm Neobvyklé Síly. Dokonce Ani Já Jsem Ho Nedokázal Najít. Můj Pán Ale Cítí, Že Všechno Ještě Není Zcela Ztraceno.“

„Ne?“

„Získal Troje Létající Šaty, Dva Démony A Tebe.“

Kin vyskočila a otočila se. Venku na terase se objevil větší počet sloužících a byli to samí lučištníci. Na okamžik ji napadlo, zda by neměla zapnout pás na nejvyšší výkon a pokusit se uniknout. Bylo však velmi pravděpodobné, že by byla zasažena, a pochybovala o efektivnosti lékařské vědy ploché Země. Ale ani to by v žádném případě nevyřešilo Stříbřenin problém.

Nakonec propukla v trpký pláč plný hlubokého zármutku a beznaděje.

Slyšela krátký rozhovor mezi démonem a jeho pánem. Pak Abu Ibn přivolal dvě služebné ženy, které které k ní přistoupily z obou stran.

Zachytila pohledem Stříbřeninu lhostejnou tvář a pak už ji obé ženy vedly bludištěm zdobených chodeb, oblouků a volně rozestavěných zástěn. Za nimi kráčel jeden ze strážců s taseným mečem.

Ženy k ní neustále starostlivým tónem promlouvaly. Nakonec dorazili k obloukovému vchodu, kam s nimi strážce nevešel. Zůstal před ním a postavil se tam na stráž. Kin na krátko obklopila skupina drobných tmavookých žen ve sporém oblečení, ale starší z jejích dvou průvodkyň je rychle rozehnala. Cítila, jak jí laskavé paže pomáhají na lehátko. Sedla si a upřela pohled do prázdna.

O něco později se objevila další žena středního věku a přinesla Kin jídlo. Kin k ní zvedla vděčný pohled. I přes podivný a silný make-up bylo vidět, že ji žena pozoruje s prostou, ale upřímnou účastí.Proto se jí Kin v duchu omluvila a udeřila ji tak ohleduplně, jak to jen šlo. Žena si tiše vzdychla a sesula se k zemi, ale to už Kin běžela napříč místností.

Proběhla několika vzdušnými komnatami, ale v hlavě jí zůstal jen zmatený sled fontánek, zpěvných ptáků a znuděných žen, rozvalujících se na velkých polštářích. Ženy na ni zíraly pohledy očí podmalovaných kohlem a právě když začínaly křičet, narazila Kin do sloužícího s velkým podnosem v rukou.

Daleko za sebou zaslechla vyděšené výkřiky, které signalizovaly, že se nerozhodný strážce nakonec přece jen odvážil vstoupit do serailu.

Kin doběhla na rozlehlou verandu, chvilku uvažovala o tom, že se spustí dolů na nádvoří, ale pak se naopak vyšplhala po lehké mříži, která se pod její vahou nebezpečně otřásala, nahoru. Ocitla se na ploché střeše v neúprosné záři poledního slunce.

Výkřiky zdola dávaly tušit, že strážce dorazil na verandu. Udýchaná Kin se vrhla na břicho, přitiskla se ke střeše a doufala, že strážce dojde k názoru, že zvolila tu jednodušší cestu a seskočila do dvora. Nedošel. Rozhostilo se náhlé ticho, přerušení namáhavým dechem někoho, kdo se pokouší vyšplhat vzhůru.

Pak zapraskalo dřevo, zazněl dlouhý výkřik a ten náhle ustal se zvukem, jaký se ozývá, když neohrabaný muž dopadne z výšky na kamenné dlaždice.

Kin přeběhla střechu k bližší z obou štíhlých věží, které z ní vyrůstaly. Nebyla to právě nejmoudřejší volba, ale nic jiného ji nenapadalo. Na úpatí věže byl otevřený obloukový vchod a od něj stoupalo vzhůru úzké točité schodiště. Když Kin vběhla do věže, měla dojem, že ji ovál ledový dech. Po strašlivém vedru na rozpálené střeše na ni působil kamenný prostor schodiště jako lednice. Schodiště nahoře končilo v kruhové místnosti s nezasklenými okny, kterými byl dokonalý výhled na celé město. Kin se začala rozhlížet zšeřelou místností. Kolem to vypadalo jako ve skladišti. U stěny stálo několik srolovaných koberců a vedle nich otevřené truhlice přetékající věcmi. O trojnohý stůl, pokrytý přehršlí předmětů, připomínajících pozůstatky opileckých orgií, se opírala velká bronzová socha v oděvu vzdáleně připomínajícím středomoří. Bylo tam i několik mečů, a jeden z nich na první pohled vypadal — Kin si jej pečlivě prohlédla zblízka, protože tomu nemohla uvěřit, ale druhý pohled potvrdil to, co se jí na první pohled zdálo — že je do poloviny zabodnut v kovadlině.

Uprostřed místnosti byla socha koně v životní velikosti, odlitá z jakéhosi temného kovu. Svaly měla dokonale propracovány, ale koncepce sochy byla naprosto nenápaditá, zvíře jen tak stálo na všech čtyřech nohou a se skloněnou hlavou zíralo do země.

„Krámy,“ ulevila si Kin. Pokusila se přetáhnout jednu těžkou okovanou truhlu přes úzký vstupní otvor v podlaze, ale nakonec to vzdala a sedla si na ni. Zezdola se neozýval jediný zvuk.

„Tady by se člověk mohl bránit celé týdny,“ pomyslela si. „Tedy kdyby měl dost vody a jídla.“ Jídlo! Toužebně si připomněla magický stolek, ale uvědomila si, že by se klidně spokojila i se samoservarem. Jenže tam dole se nedokázala najíst, rozhodně ne tváří v tvář zoufalé Stříbřené. Obě věděly, že se mixka během dvou dnů změní v strašlivou všeničící sehnu.

„Marco? Stříbřeno?“ zašeptala. Na pátý pokus se jí ozval Marco.

„Kin! Kde jsi?“

„Jsem v — je tam někdo s tebou?“

„Jsme v ZOO! Tomu bys nevěřila! Musíš nás dostat ven!“

„Já jsem v nějaké místnosti plné starých krámů. Musím počkat do tmy. Kde vás přesně najdu?“

„Předpokládám, že jsme někde v prostoru paláce. Musíš si pospíšit! Jsme se Stříbřenou ve stejné kleci!“

„Co dělá teď?“

„Obličeje.“

„Ó jé!“

„Cože?“

Kin si povzdechla. „Udělám, co budu moci,“ řekla. Přešla k jednomu oknu a vyhlédla ven. Kdesi v dálce někdo křičel, ale rozpálená střecha hluboko pod ní byla prázdná. Jak si všimla, vysoko na nebi se vznášela malá černá tečka. Jedno z Božích očí, ať už byl Bohem kdokoliv.

Většinu mečů nedokázala zvednout ani oběma rukama.

„Postavme se k tomu čelem,“ řekla si. „Tak především, jakým způsobem chceš zaranžovat to hrdinské zachránění v poslední chvíli?

Na druhé straně se to od tebe očekává. Většina ras pohlíží na lidstvo jako na nezbytnou šílenou složku. bez které se neobejde žádné větší společenství.“

Ustoupila od okna a zavadila o stůl. Džbán, který na něm stál, se zakýval a převrhl. Začala z něj vytékat rubínová tekutina, která kolem sebe šířila nakysle vinný pach a nepřetržitým tenkým pramínkem stříkala na podlahu. Kin proud chvíli pozorovala a pak džbán opatrné postavila.

Zašplouchalo v něm.

Nahlédla dovnitř a viděla, jak hladina kapaliny pomalu stoupá. Počkala, až se džbán naplnil až po okraj, pak ho uchopila za ucho, rozstříkala víno po celé místnosti a udeřila dnem nádoby ze všech sil o stůl.

Ozvalo se zasyčení a místností se rozšířila slabá vůně ozónu. Po podlaze se rozletěly kusy slabého laminátu plné tištěných spojů.

„Prima,“ řekla tiše. „Tak to je fakt prima. Když to nemají na svědomí víly nebo jiné nadpřirozené síly, je všechno v nejlepším pořádku.“ Na druhé straně Společnost nevěřila ani na efektivní přenos hmoty vysíláním. Ale mohl to například být miniaturní samoservar, který nasával molekuly okolního vzduchu. Rozhodla se, že bude věřit na cokoliv s výjimkou magie.

Dole u paty schodiště se něco pohnulo.

Neměla se kam ukrýt. Ne, zpět — věž se přímo hemžila místy, kam by se mohla ukrýt, ale ani jedno z nich jí neskýtalo záruku, že v něm nebude po delším pečlivém hledání objevena. Kin vytáhla jeden meč z nedaleké hromady a přemýšlela o tom, zda má useknout první hlavu, která se vynoří nad schodištěm.

To by asi vůbec nebylo jednoduché. Zvedla hlavu k malému poklopu ve stropě a rozhodla se, že ten se bude bránit mnohem snáz. Kromě toho si pomyslela, že jestli poklop vede ven na střechu, tak ji možná uvidí havran — jako kdyby jí to mohlo nějak pomoci. Ale v každém případě, když se dostane tam nahoru, nebude muset útočníkům sekat hlavy, budou stačit prsty.

Přistoupila k soše koně, vstrčila nohu do třmene, vystoupila na sedlo, postavila se na špičky a zkoušela otevřít padací dvířka.

V koni to zabzučelo. Kin se lekla, zapotácela a padla obkročmo přímo do sedla. Náraz byl dost silný, aby jí téměř vyrazil dech. Pak zjistila, že nemůže pohnout nohama. Vyděšeně sklopila oči. Z koňských boků se vysunuly měkce vyložené kovové čelisti a jemně, ale pevně ji zajistily v sedle.

Koňský krk, který měla přímo před očima, se zvedl, hlava se otočila o sto osmdesát stupňů a kůň upřel na Kin jasné hmyzí oči.

„VAŠE PŘÁNÍ JE MÝM ROZKAZEM,“ ozvalo se Kin v hlavě.

„Ke všem ďáblům!“

„TYTO KOORDINÁTY NEDÁVAJÍ SMYSL.“

„Ty jsi robot?“

Zaslechla cvaknutí a ucítila jemné chvění.

„JSEM PROSLULÝ MECHANICKÝ KŮŇ AHMEDA, PRINCE TREBIZONDSKÉHO.“

Kin zaslechla na schodišti plíživé kroky.

„Dostaň mě odsud!“ požádala naléhavým šeptem.

„PROSÍM, CHYŤ SE OTĚŽÍ. PROSÍM, SKLOŇ HLAVU. V PŘÍPADĚ NEVOLNOSTI BĚHEM LETU POUŽIJ PŘILOŽENOU NÁDOBKU.“

Pak se uvnitř zvířete ozval tupý úder a zvuk mohutných převodů, které se rychle roztáčely. Kůň vyrazil. Když jediným plavným pohybem vyskočil ven, vrhla se mu Kin hluboko na šíji, aby se vyhnula hornímu okraji okna. Pak už byli venku, kůň cválal rudou oblohou a jeho nohy pravidelně bily do vzduchu.

Kin si prohlédla meč, který stále ještě svírala v rukou. Byl uhlově černý a až nepřirozené lehký, ale snad bude stačit. Je velmi nepravděpodobné, že by se už Abu Ibn Infrovi podařilo zjistit, jak se ovládají pásy skafandrů, takže se dá předpokládat, že jeho jediným vzdušným dopravním prostředkem je koberec.

Kdyby došlo k vzdušnému souboji, dávala přednost tomu sedět na koni.

„TVÉ DALŠÍ PŘÁNÍ JE MÝM ROZKAZEM.

„Můžeš začít tím, že mi vysvětlíš, na jakém principu létáš,“ řekla Kin, která očima pátrala v zahradách pod sebou.

„STVOŘIL MĚ MÁG ABANAZZARD. LÉTÁM DÍKY VYUŽITÍ SDRUŽENÉHO STROJE PRO ZVEDÁNÍ ZÁTĚŽE, KTERÝ OVŠEM VYŽADUJE V KAŽDÉM KRITICKÉM ČASOVÉM BODĚ OPAKOVANÝ ZÁSAH DŽINA ZOLÁHA.“

„Znáš ZOO umístěné na palácové půdě?“

„ANO.“

„Přistaň tam.“

„SLYŠÍM A POSLOUCHÁM, Ó PANÍ.“

Kůň se rozběhl ve stále se zužující spirále. Kin stačila letmo zachytit pozvednuté tváře, když se kůň hnal zhruba ve výši střechy zpět k paláci. Kolem se mihla řada zaprášených stromů a Kin si uvědomila, že přistávají v široké uličce mezi dvěma řadami klecí. Podivná vězení vypadala v houstnoucím šeru bezútěšně a poněkud strašidelně.

Její oř přistál hladce a jeho kopyta plynule přešla z běhu vzduchem do běhu po udupané zemi. Něco se vrhlo na mříže nejbližší klece a Kin zachytila nejasný obrázek křídel a zubů. Spousty zubů.

„Marco!“ V temných klecích se ozval řev, sykot a chřestění.

„Tady!“

Kin pobídla koně uličkou kupředu, až nakonec zahlédla Marcovy planoucí oči, upírající se na ni mezi mřížemi, které byly dost silné na to, aby byly stromovými kmeny. A možná, že to také stromové kmeny byly.

Kin našla západky a mříže se hladce a tiše posunuly stranou. Marco vyskočil ven, napjatý jako ocelové pero.

„Dej mi ten meč,“ poručil jí. Kin už mu ho skoro podala, když ji napadlo, že mohla odmítnout, ale to už bylo pozdě. Vytrhl jí ho z ruky.“A nic lepšího nemáš?“ zasykl. „Je tupý jako pata!“

„No, to ráda slyším! Mohla jsem prásknout do bot a nechat vás tady!“

„To je pravda, to jsi mohla,“ přikývl. „Ten meč bude stačit. Díky. Kde jsi vzala toho létajícího robota?“

„No, utekla jsem na —“

„A jak se to ovládá?“

„Prostě poslouchá a — okamžitě slez!“

„Znáš cestu do paláce, čtyřnohý robote?“

„ANO, MŮJ PANE.“

„Tak jedem.“

Kopyta krátce zadusala po udupané zemi a kůň se změnil v temnou skvrnu na obloze. Kin za ním chvilku zírala, ale pak se otočila k temné kleci.

„Stříbřeno?“ zavolala tiše. V šeru se pohnul velký světlý stín.

„Tak pojď,“ řekla Kin. „Měly bychom vyrazit. Jak se cítíš?“

Stříbřena se posadila.

„Kde je ten kung?“ ozvala se přiškrceným hlasem.

„Vyrazil pozabíjet zlosyny, ten šílenec.“

„A kam půjdeme my?“ zeptala se bezradně mixka a pomalu se zvedla na nohy.

„No, nejspíš za ním. Nebo máš lepší nápad?“

„Ne,“ zavrtěla Stříbřena těžce hlavou. „Naopak doufám, že všichni budou natolik zaměstnaní, že si nás nikdo nevšimne.“

Vešly do uličky lemované mřížemi.

„Támhle v té jsou jednorožci,“ řekla Stříbřena Kin a ukázala na jednu klec. „Viděli jsme, jak je krmí. A také mořské panny, ale ty chovají v bazéně. Těm dávají ryby.“

„Jak se zdá, je tenhle náš Abu rozený sběratel.“

Minuly bílou kupoli, velkou jako chrám. Zblízka zjistily, že je to obrovské vejce, jehož jedna třetina byla pohřbena v písku. Na jednom konci byl nevelký otvor.

„Tohle že snesl nějaký pták?“ zavrtěla užasle hlavou Stříbřena a ukázala na skořápku palcem.

„Jo, to se mě moc ptáš. Ale sypat drobky bych mu nechtěla. Támhle je ještě jedna. Ne —“

To nebylo vejce. Zato to byla prastará skořepina planetárního modulu, jaký vozily na palubě všechny sondy typu Terminus. Kin se z hlavy bezděčně vynořila vzpomínka na starou kopii ještě staršího filmu. Modul vypadal mnohem menší, než ve skutečnosti byl. Jeho povrch byl zbrázděn hlubokými rýhami, jako kdyby se do něj pokusilo vniknout nějaké obrovské zvíře.

A možná, že to tak skutečně bylo. Jestli ta věc vedle byla skořápkou vejce, tak to vejce muselo něco snést.

Uvnitř vládl děsivý nepořádek.

„Takže Žarlo přistál někde blízko středu ploché Země,“ řekla Stříbřena. Kin se znovu podívala na ty — dobrá, tak jim tedy říkejme stopy po drápech.

„Tak to mu ani nezávidím,“ řekla. „Náš Abu je skutečný nadšenec. Nikdy nic nevyhodí.“

Za nimi se ozval zvuk běžících nohou a když se otočily, zjistily, že na ně zírají dva muži. Jeden svíral píku a opatrně ji napřahoval směrem k Stříbřeně. Mixka ji prostě uchopila kousek za špičkou a srazila jejího majitele jediným strašlivým úderem ratiště. Pak jí máchla znovu a podrazila druhému muži roztřesené nohy.

Pak se rozběhla k paláci a mávala přeraženou násadou jako obuškem.

Kin se jí držela v patách. Nezdálo se, že by měla jinou možnost.

Marca našly snadno tak, že se řídily podle výkřiků.

Ocitly se na dvoře, který byl plný ozbrojených mužů, a v jejich středu se míhalo něco jako rozmazaný stín za blýskající hradbou mečů. Marco bojoval s pěti muži současně a zdálo se, že zatím vítězí. Jeden z ozbrojenců, který se otočil a zjistil, že stojí jen několik metrů od Stříbřeny, na ni se zoufalou odvahou zaútočil. Ospale na něj zamrkala a pak její pěst dopadla s všeničící rychlostí a silou.

A celou tu dobu zpíval Marcův meč. Kin slyšela tuhle frázi, užívanou v poetickém slova smyslu mnohokrát, ale tenhle meč opravdu zpíval — vydával děsivý elektronický jekot, přehlušovaný občas jen zařinčením oceli a smrtelnými výkřiky.

Marco držel zbraň v napjaté ruce, skoro jako by od ní chtěl být co nejdál. Meč se hýbal sám, odrážel se od čepele k čepeli, a zdánlivě mžikem se přesouval tam, kam bylo potřeba. Jeho ostří modravě světélkovalo.

Stříbřena klidně došla k nejbližším dvěma mužům a srazila je k zemi. Několik dalších se ohlédlo po zvuku, ale než se stačili dát na útěk, využil Marco jejich nepozornosti a tři z nich zabil. Když na dvoře zůstal kromě mrtvých jen Marco, shrbil se a upustil meč. Kin zbraň zvedla a prohlédla si její ostří. Mělo být od krve. Nebylo. Bylo prostě černé, jako černá díra ve vesmíru, která vede někam jinam.

„Je živý,“ řekl Marco zasmušile. „Vím, že se budeš ušklíbat, ale —“

„To, co tady máme,“ prohlásila Kin hlasitě, „je obyčejný meč s nesmáčivou povrchovou úpravou a elektronickým ostřím. Kovová čepel slouží prakticky jen jako sběrač. Vždyť už jsi musel takové věci vidět. Například porcovací nože?“

Chvilku bylo ticho. Nakonec Marco přikývl. „Samozřejmě. Máš pravdu.“

„Tak, a teď odsud ksakru co nejrychleji vypadněme!“

Zorientovala se, jak nejlépe to šlo, a vyrazila k nejbližšímu schodišti.

„Kam jdeš?“ vykřikl Marco.

„Najít toho čaroděje!“ Než to uděláš ty, pomyslela si sama pro sebe. Nechci ho dostat mrtvého. On je totiž naše jediná cesta odsud.

Prošli prázdnými chodbami a mířili neustále vzhůru. Krátké schodiště jí připadalo známé. Vyšla nahoru a tam, na konci klenuté chodby, byl mágův pokoj.

Abu Ibn Infra seděl se lhostejným výrazem na zkřížených nohou na kouzelném koberci a pozoroval ji přes špičky tenkých sepjatých prstů. O kousek dál se vznášela Azrifelova koňská tvář. Démon ovšem dřepěl na vlastních bosých chodidlech.

Kin se rozhlédla místností. Nikdo jiný tam nebyl.

Abu Ibn Infra promluvil.

„Proč Vaše Stvoření Zmasakrovala Moje Lidi?“ překládal Azrifel.

„Čekali jsme od vás lepší zacházení,“ odpověděla Kin.

„Proč? Přicházíš Z Místa Zlodějů A Lhářů Se Dvěma Odrodilými Démony —“

„To nejsou démoni,“ odpověděla mu ostře. „Jsou to inteligentní živé bytosti. Jsou prostě jen jiného rodu. A teď co se týče létajícího koberce —“

„Jsou to démoni.“

Kin najednou ucítila závan vzduchu z jedné strany místnosti a viděla, jak se tam zhmotnily dvě postavy.

Byli to kungové. Nebyly to zcela dokonalé kopie a pohybovaly se podivným způsobem, jako kdyby ten, kdo je stvořil, chtěl stvořit kunga, aniž by znal kungskou anatomii. Abu přivolal démony, kteří se s ní měli vypořádat, a někde bylo něco, co zjistilo, že tělo kunga je vhodné k válčení…

Na těchto bytostech byla vidět jistá poplatnost ploché Zemi. Kungové většinou vyráželi do boje ozbrojeni jen krátkým mečem a malým ochromovačem, aby měli dvě paže volné pro všechny potřebné pomocné akce. Tihle měli v každé ruce zbraň a každý z nich byl jiný. Jeden z nich se dokonce oháněl řemdihem.

Kdyby se Kin dostala mezi ně, bylo by to stejné, jako kdyby ji zasáhla šílená sekačka na trávu.

Kin se dívala na dvě bezvýrazné tváře, mrtvé tváře, a nakonec si poručila zůstat na místě a neutíkat. Kdyby se pustila na útěk, měla by tyhle v patách.

S určitou nadějí pozvedla meč.

Něco jí zachvělo rukou. Celou paží jí vystřelila bolest tak silná, že jí zacvakaly zuby. Když se k ní věci — kungové přiblížily, meč tiše zapraskal.

Veškerý pohyb se najednou zpomalil. Růžovou mlhou Kin viděla démony, kteří se pohybovali tak pomalu, jako kdyby se prodírali medem, ale to všechno se dělo bez jediného zvuku. Pomalu, velmi klidně a jakoby příjemně se jí zmocnila nenávist, a ona naprosto nezúčastněně pozorovala, jak se meč zvedá.

Nepřekvapilo ji, když proletěl čepelí sekery a ještě snadněji rukou, která sekeru svírala — maso bylo šedé, bez kostí a bez krve. Čepel její zbraně pokračovala dál a přeťala další meč.

Kin uhnula před hrotem oštěpu, který se vzduchem pohyboval jako hlemýžď, uskočila stranou a meč projel krkem jejího protivníka.

Dopadla lehce a jistě a máchla čepelí jako kosou.

Teď se před ní objevil třetí protivník, který ustupoval rudou mlhou. Meč sebou škubnul, Kin se vrhla kupředu a cítila, jak se její tělo natahuje a prohýbá za zbraní, jako chvost komety. Hrot meče zasáhl postavu do hrudi a Kin ji jen velmi pomalu vytáhla.

Přesunula se ke stěně a cítila, jak ji celé tělo jemně svědí. Pak začala velmi pomalu padat k zemi, která jí najednou připadala na kilometry vzdálená.

Zem neměla právo udeřit ji tak silně.

Cítila se, jako by místo jedné strany těla měla obrovskou odřeninu. Ramenní a zádové svaly sténaly bolestí. Pravá paže jí ochrnutě visela podél těla a Kin věřila, že kdyby ji vstrčila do mlýnku na maso, cítila by se líp.

Na několik děsivých vteřin vnímala všechny ty křičící pocity dokonale objektivně, jako člověk, který nahlíží do kaleidoskopu cizí hlavy. Pak situaci urychleně ovládla subjektivita.

Vedle ní se ozval šustivý zvuk a pak tichý náraz. S velkou dávkou sebezapření a ještě větší dávkou bolesti obrátila hlavu a uviděla Abu Ibna, ležícího v kaluži krve u zdi.

Kin ležela a vychutnávala chlad podlahy. Pak pohnula levou rukou, která ji sice také strašlivě bolela, ale jinak byla v pořádku. Malými krůčky prstů, kousek po kousku, dopravila svou dlaň k natažené mágové ruce. Stejně pomalu mu otevřela prsty, vytáhla z nich kouzelnou lampu, přitáhla si ji před obličej a chvíli si ji pozorně prohlížela.

Nevypadala jako něco zvláštního. Přetřela její povrch prstem.

„Jsem Azrifel, Otrok Lampy,“ řekl démon zpěvavým hlasem. „Tvé Přání Je Mým Rozkazem.“

„Sežeň mi doktora,“ zasípala Kin. Démon zmizel. Ozvalo se slabé zahřmění.

O celou agónii později se znovu objevil. V náručí svíral malého mužíka bledé tváře, který se mu chabě bránil — kopal a sténal a zcela zbytečné šermoval rukama. Mužík byl oblečený do černého pláště posetého magickými symboly.

„Co to má být?“ vypravila ze sebe Kin.

„To Jest Johannes Angelego Z Univerzity V Toledu.“

Kin zvedla lampu a udeřila s ní o dláždění. Azrifel strašlivě zařval. Malý učenec zařval také, oproti Azrifelovi však hrůzou, a omdlel.

„Myslela jsem lékaře, ty dobytku,“ zasténala Kin. „Odnes toho muže zpět a přines mi skutečného lékaře. Je to truhlice asi tři metry dlouhá, démone, se světly a číselníky na horní straně. DOKTORA. Rozumíš? K čertu, dokonce i obyčejný lidský lékař by stačil.“

Znovu udeřila lampou o zem. Azrifel zaječel jako šílený a zmizel.

Tentokrát to trvalo mnohem déle, ale když se vrátil, seděla mu za krkem lidská postava a démon nesl v rukou rozměrné plastové pouzdro s nouzovou lékařskou výbavou. Kin zvedla hlavu a mlhou, která se jí dělala před očima, upřela pohled na známý zelený unišat specializovaného internisty Lékařských středisek Společnosti. Muž seskočil démonovi z ramen s atletickou pružností člověka, který má neomezený přístup k omlazovací léčbě.

Kin v něm poznala Jena Teremilta, jehož tvář se jí rozmazávala v záplavě bolesti. Starý dobrý Jen — málem si ho kdysi vzala, asi tak před sto čtyřiceti lety. Byl by to jistě dotáhl na lékařském žebříčku daleko a vstoupil do historie Společnosti, kdyby nezahynul při lovu na čaka na Sestře.

Jeho chladivé prsty se k ní natáhly.

Přestože je koberec všechny tři snadno unesl — zdálo se, že Azrifel vůbec nic neváží — Marco trval na tom, aby je létající kůň následoval v těsném závěsu.

„Jsme připravení?“ zeptal se Marco.

Slunce se sice ještě nevynořilo nad okrajem plochy, ale nebe už zšedlo natolik, aby v něm byly vidět Kin a Stříbřena sedící na koberci uprostřed ploché a teď příjemně chladné střechy.

Kinina pravá paže byla stále ještě ztuhlá.

„Tak jedem,“ přikývla a přetřela lampu. Ze vzduchu vedle ní se vynořil Azrifel.

„No?“ zabručel. „Co Je?“

„Kam se podělo všechno to ‚ó ano, paní‘ a ‚slyším a poslouchám‘?“

Marco si netrpělivě odfrkl.

„No Vždyť Je Dobře, Nebuď Hned Tak Cimprlich. Všechny Ty Řečičky Byly Dobré Akorát Tak Pro Něj — Myslel Jsem Si, Že Ty Jsi Mnohem Demokratičtější.“

Z přednášek o dokonalém chování, které Kin před sto čtyřiceti lety navštěvovala, jí v hlavě uvízla mimo jiné i poučka — gentleman je člověk, který poděkuje i svému robotovi.

„Vidíš tu lampu?“ nadhodila. „Co bys dělal, kdybych ti ji darovala?“

Démon zamrkal a na okamžik se zamyslel. Pak mu z úst vyjel zelený jazyk a toužebně olízl vyschlé rty.

„Vzal Bych Ji A Svrhl Přes Okraj Světa, Ó Paní. Pak Bych Měl Konečně Klid.“

„Doveď tenhle koberec do středu světa a já ti tu lampu skutečně daruju,“ řekla Kin. Azrifel se zasmál. Kin ale okamžitě dodala: „Vidíš támhle toho kunga na koni? Jistě sis všiml, že má kouzelný meč. Teď dám lampu jemu. Jestli nás nějakým způsobem ošidíš, nebo se nás pokusíš podvést, nepochybuji o tom, že tvou lampu zničí mnoha velmi vynalézavými způsoby —“

„Informace Zaregistrována,“ přikývl zamračeně. „Cožpak Důvěra Už Se Z Tohoto Světa Docela Vytratila?“

„Jo,“ ušklíbl se na něj Marco.

Kin pozorovala, jak se jim střechy města ztrácejí pod nohama, a pomyslela si:

Něco nám nahlíží do myšlenek. Magický stolek vyrobil jídlo, na které jsme jen pomysleli. Když jsem potřebovala doktora, poslalo to Azrifela s mužem, kterého jsem měla na mysli. Nedokázalo to však vyrobit autodoktora. Proč?

Azrifel se stále ještě bezradně krčil vedle ní. Před ní seděla Stříbřena a upírala prázdný pohled kupředu.

„Azrifeli,“ zamyslela se Kin, „přines mi — hm, přines mi plně vybavenou loď s matrixovým motorem přizpůsobenou pro cestu v prostoru Jinde a nejnovější model samoservaru.“

Ve sluchátkách zaslechla, jak se Marco uchechtl.

Démon odpověděl.

„Ne.“

„To je odmítnutí? Máme tvou lampu.“

Azrifel zavrtěl hlavou. „To Není Odmítnutí,“ odpověděl. „To Je Konstatování. Prase Nedokáže Lítat, Já Ti Nedokážu Splnit Tohle Přání. Tak A Teď Klidně Rozdrťte Mou Lampu, Když To Musí Být.“

„Žádné anachronismy, co?“ ozval se Marco.

Než démon odpověděl, na chvíli se odmlčel, jak kdyby naslouchal jakémusi vnitřnímu hlasu. Když ho Kin pozorovala z bezprostřední blízkosti, zdál se jí mírně rozostřený — jako trivizní obraz ve dnech se zvýšenou sluneční aktivitou.

„Žádné Nachronizmy,“ souhlasil.

„Ale muž jménem Žarlo opustil tenhle svět a objevil se o dvě stě světelných let — tedy o mnoho a mnoho kilometrů dál,“ opravila se rychle Kin. „Jak je to možné?“

„To Já Nevím.“

„Část Žarlovy lodě je pořád ještě na oběžné dráze,“ vmísil se jim do hovoru Marco. „Mohli bychom přizpůsobit životní systémy, vybrat část technického zařízení z našeho záchranného modulu, dát to dohromady a vydat se k domovu v tom.“

„To by trvalo příliš dlouho!“

„Možná, že ani ne.“

„A co potřebná energie?“

„Co takhle tisícovka takových kouzelných koberců jako je tenhle, spojených okraji k sobě?“

„Navigace?“

„Dobrý odhad a přesný výpočet. Budeme mířit do koule o průměru padesát světelných let, ze vzdálenosti sto padesáti světelných let. To není žádný problém.“

„To by bylo všechno fajn, ale co Stříbřena?“

Marco mlčel.

Když konečně vyšlo slunce, bylo poseto zelenými skvrnami.

Vznášeli se zhruba osm set metrů vysoko, zatímco pod nimi zuřila písečná bouře a zasypávala usedlosti, vesnice i města pískem jako pekelným sněhem.

Marco toho moc nenamluvil, a Stříbřena už nemluvila vůbec. Ležela stočená na koberci a upírala oči k nebi.

Přeletěli nad přístavem jménem Basra, jehož ulice ucpávaly dřevěné trosky lodí, zatímco moře systematicky ničilo město.

Stříbřena najednou řekla: „Na obzoru se něco leskne.“

Kin upřela oči a měla dojem, že v dálce skutečně zahlédla slabý záblesk. Za deset minut už si byla jistá.

Stříbřena se znovu pohnula a obrátila se ke Kin.

„Odejdi,“ přikázala jí. „Teď sem musí nastoupit kung. S mečem.“

„Marco —“

„Slyšel jsem. Zastavte koberec. Ty si můžeš vzít koně.“

„Ale vždyť víš, o čem to mluví!“

„Jistě. Když se situace vyvine špatně, budu ji muset zabít.“

„Jak o tom můžeš mluvit tak lhostejně?“

„A proč ne? Lepší být mrtvý inteligentní tvor, než živé zvíře.“

„Co se stane potom?“

Našpulil rty. „Převtělí se prostě tady na ploše, řekl bych. Líp být živým člověkem než mrtvým mi —“

„Přestal bys laskavě mluvit tímhle způsobem?“

Jak zanedlouho zjistili, záblesky způsobovaly odrazy světla od vysoké kopule, vyrůstající ze skály na velkém ostrově, jehož povrch byl z větší části pokryt černým pískem. Kin měla dojem, že vidí zbytky několika lodí, napůl pohřbených v písku.

Obletěli ostrov. Nejprve ve vzdálenosti pěti set metrů a pak se začali pomalu přibližovat. Kin zahlédla, jak se z nebe spustilo spirálovým letem něco malého a černého a usadilo se to na kopuli.

„Tak tím je to jasné, Marco,“ řekla Kin. „Jdu dovnitř.“

Místo odpovědi kung tlumené zasténal. Kin se otočila v sedle.

Několik metrů za ní se tyčila na koberci Stříbřena a srst vysoko na paži, v místě kam ji zasáhla čepel, měla jasně oranžovou. Jednou rukou držela Marca kolem pasu, zatímco on jí dvěma rukama svíral krk a mezi nimi se zmítal a ječel meč.

Koberec proplul kolem. Kin letmo zahlédla Stříbřeninu staženou tvář s rozšklebenými ústy, z nichž odstřikovaly sliny.

Kin chytila lampu. Objevil se Azrifel, který se vznášel vedle koně a se zájmem pozoroval zápasící dvojici.

„Odděl je od sebe!“ přikázala mu Kin.

„Ne.“

Marco se Stříbřeně vytrhl, odrazil se od ní a vrhl se saltem dozadu. Pak se ale znovu vrhl kupředu, chytil Stříbřeninu paži třema svýma rukama a přehodil si ji přes rameno. Kosti v nohou se mu při tom prohly jako ocelová pera. Stříbřena přepadla přes okraj koberce.

Nespadla. Visela v nemožném úhlu v bezpečnostním poli, vrčela a bila rukama do vzduchu.

„Ne?“

„Neodvážím Se Více Přiblížit Ke Kopuli.“

„Mám tvou lampu, démone.“

„Doporučuji Ti, Abys Ji Nepoužívala.“

Kin viděla, jak Marco zvedl meč a zaváhal. Stříbřena se odrazila od stlačeného vzduchu jako od gumové steny a vrhla se na něj.

V tom okamžiku mixka, kung i létající koberec zmizeli.

Kin upírala oči do prázdného místa. Hluboko dole řvalo rozbouřené moře. Kolem nebylo nic než moře, obloha, stříbřitá kopule a démon s koňskou tváří, který visel v prázdnotě.

Nakonec Kin znovu našla řeč. „Démone, co se stane, když hodím lampu do moře? Ale pravdu!“

„Otře Se O Ni Nějaká Ryba Nebo Krab A Jejich Přání Jsou Jednoduchá A Snadno Splnitelná.“

„Co se stalo s kobercem?“

„On Zmizel?“

„To vím! Proč?“

„Věci, Které Se Přiblíží Příliš Blízko Ke Středu Světa, To Dělají.“

„To jsi nám neřekl.“

„Neptali Jste Se Mě.“

„Kam zmizeli?“

„Kam? Jak Kam? Prostě Zmizeli. Víc Nevím.“

„Tak se brzo dozvíš,“ prohlásila Kin odhodlaně. Zastrčila lampu zpět do kapsy a pobídla koně kupředu — směrem ke kopuli. Azrifel zakvílel.

Nakonec Kin zmizela.

Kin se probudila v srdci galaxie procezené rubínem. Hmat jí prozradil, že leží na podlaze z leštěného kovu a jakýsi pradávný, i když nepojmenovatelný smysl ji ujišťoval, že je uvnitř něčeho. Budovy. Nebo možná jeskyně.

Všude kolem zářily miliony droboučkých červených světýlek. Rozbíhaly se od ní v podivných sestavách a vzorcích, šplhaly po neviditelných stěnách desítky metrů vzdálených a vrhaly se na temnotu kdesi nad hlavou. Občas se sestavy světel náhle měnily, jen proto, aby je vzápětí nahradila nová světla, stejně rudá a stejně varující. Byla to pointilistova[5] představa pekla.

Pak se Kin pohnula.

Nastal Hromadný úprk. Světla pádila dolů po stěnách a shlukovala se kolem ní. Postavila se a na zkoušku dupla nohou. Tím nejdůležitějším slovem teď pro ni byl pokus a na něm visela jako na záchranném pásu. Buď racionální. Nesmíš se zbláznit.

Myslela si, že je připravená na všechno. Roboty. Lasery, dlouhohlavé budovatele domů ve stříbrných oblecích, inteligentní rosol — prostě na cokoliv. Ale na taková světélka ne. Nezdálo se, že by světélka dokázala zapálit něco jiného než sama sebe.

„Dostaňte mě odsud,“ zasípala.

Záblesk. Teď stála v chodbě se zaobleným stropem a nozdry jí plnil smíšený pach rozžhaveného kovu, ozónu a mastné vůně strojů. Tunel byl jasně osvětlený jediným nepřerušovaným světelným pruhem, zapuštěným ve vrcholku klenby. Podél stěn se plazily a kroutily kabely a trubky a zem byla čárkovaným bludištěm kolejnic. Odněkud z dálky sem doléhaly údery a dunění, a všude kolem bylo slyšet bzukot pádících elektronů.

Kin si namátkou zvolila směr, vydala se na cestu a opatrně se vyhýbala všemu, co vypadalo, že je pod vysokým napětím.

Tak, pomyslela si, tohle je strojovna. Jsem někde uvnitř koleček, která pohánějí Vesmír. Jenže je to všechno špatně. Technologie vypadají zastarale. Kolečka, to byl ten správný výraz. Dobrý bože!

Už napůl minula rozlehlý výklenek, který vybíhal z hlavního tunelu, když se tam najednou něco pohnulo. Kin se nejdřív málem rozběhla pryč, ale pak si pomyslela „k čertu, proč vlastně?“

Byl to robot, obrovský a vytvarovaný tak, jak bylo pro robota nejlepší. Hranatý. Jednou mechanickou paží tápal v čtvercovém otvoru v kovové stěně výklenku. Na zemi vedle něj ležel čtvercový kryt.

Paže se vynořila z otvoru. Držela něco malého, co Kin pořádně neviděla, a vložila to do zásobníku, který měl robot přišroubovaný na boku. Hned nad zásobníkem vyjela robotovi z boku zásuvka a tentokrát si Kin stačila dokonale prohlédnout věci, které tam byly uloženy v měkkých přihrádkách. Paže se nad nimi chvilku nejistě kývala, pak jednu dost neohrabaně vyjmula a zmizela s ní v otvoru.

Zatímco byl stroj zaměstnán svou záhadnou činností, popošla Kin kupředu a vytáhla jeden z předmětů uložených v zásobníku. Věc byla velikosti vejce, s jedním koncem posetým desítkami tenoučkých kovových kolíků, a ve skleněné skořápce bylo vidět spleť drátků, slabých trubiček a kovových sítek.

Kin něco podobného viděla v muzeu. Byla to rádiová lampa, určitý druh neolitického integrovaného obvodu. Jenže tahle lampa vypadala, jako kdyby ji vyrobila civilizace, která nikdy nevyvinula tranzistor, a věnovala se proto stále víc a víc zdokonalování technologie, která už existovala.

To v Kin vyvolalo vzpomínku na ehftnické počítače. Ehftové nikdy nevyvinuli elektroniku, ale potřebovali počítače pro své složité operace, které se týkaly náboženského bankovnictví. Takže ehftský počítač tvořila tisícovka speciálně vyškolených ehftů, z nichž každý dokonale ovládal jednu velmi malou oblast matematiky. Fungovalo to.

Ale to by raději skočila po hlavě do močůvky, než by uvěřila, že plochou Zemi postavil někdo, kdo ještě používal byť i sebesložitější rádiové lampy.

Robotova paže vyjela se zabzučením z otvoru. Pak obr zvedl s udivující rychlostí kryt a zasunul ho na místo. Ještě než Kin stačila zareagovat, duněl už její nový známý dál tunelem. Pohyboval se rychlostí spěchajícího člověka. Kin se mu vydala v patách.

Takže pravděpodobně přežije. Kdyby ji chtěli zabít, tak už by to udělali. Bude žít. Pokud na tohle přesvědčení nebude příliš hřešit, zůstane na živu.

Jednou minuli dalšího hranatého robota, který mával složitým nástrojem nad ještě složitější spletí odkrytých elektrických obvodů. Mohly to být pájené spoje. Mohly to ale být stejně dobře tištěné spoje. Jenže Kin neměla čas zastavit se, aby to prozkoumala.

Pak Kinin robot dorazil k otvoru ve stěně, který měl tvar robota. Kin krátce zahlédla na zadní stěně otvoru zásuvky a napojovací plochy, ale robot vzápětí s bolestivou opatrností kopulujícího dikobraza zajel dovnitř. Bzukot v jeho vnitřnostech utichl. Bylo jasné, že se opravář změnil v tichého společníka.

Kin chvilku uvažovala. Zdálo se, že tunely jsou nekonečné. Mohla by v nich bloudit celé dny. A pak v nich i umřít. Jenže tady byla ještě jedna možnost… Vrátila se tunelem zpět až k místu, kde pracoval druhý robot. Ukroutit mu jednu ruku bylo velmi obtížné a pracné, ale nakonec se jí to podařilo. Pak jí bušila do robota tak dlouho, až přestal bzučet. Jako přídavek na vylepšenou hodila kovovou paži do otevřených okruhů, ze kterých vyletěl ohňostroj překrásných jisker.

Pak čekala.

Když se o několik minut později objevil menší kopulovitý robot — opravář robotů, převrátila ho. Přátelsky na ni bzučel.

Další se objevil vřetenovitý stroj, vybavený obrovským množstvím čoček a dalších čidel. Jel po koleji umístěné ve stropě tunelu. Kin se ho pokusila srazit na zem mezi zbytky robotů, ale stroj spěšně zmizel.

No, v každém případě dala najevo svou přítomnost. Někdo musí opravovat roboty opravující roboty. Chtělo to jenom čas.

Uběhly celé hodiny, než se objevil stroj podobný tanku. Byl celý odřený, otlučený a chyběly mu části krycích panelů. Na všechny strany z něj trčely zbytky a pahýly různých manipulačních ramen a mechanických paží. Jestliže je tohle ten poslední, nejdokonalejší opravář, pomyslela si Kin, pak jeho zanedbaný vzhled má na svědomí pouze čas.

Na druhé straně s tím mohl mít něco společného i fakt, že na jeho kopuli seděl Marco a v každé ruce držel jednu ulomenou kovovou paži, jimiž byl napojen na trolejové dráty tunelu.

„Možná, že to tady prostě jen není zařízeno pro případ, že se sem dovnitř náhodou dostanou lidé.“ řekla Kin.

Marco zabručel, ale nezvedl hlavu od své práce. Vyráběl něco strašlivě primitivního. Jako materiál použil kus kovových vnitřností velkého robota a místo kladiva do nich bušil malým opravářem — polokoulí. „Něco tady určitě je,“ odpověděl. „Tenhle svět musí být nabit vzduchotechnikou, větracími šachtami, energetickými rozvody. Lidé se dostanou všude. Kromě toho, my jsme sem byli dopraveni, nevzpomínáš? Z toho vyplývá, že ignorovat nás by bylo velmi nevychované.“

Vstal.

„Jdeš?“

„Kam?“

„Kamkoliv, kde najdeme citlivé obvody. Tohle,“ zamával upravenou paží robota, Je teď dokonale izolované. Tím můžeme udělat zkrat, kde si vzpomenem.“

„A ta druhá věc?“ zeptala se Kin, a cítila, jak v ní srdce pokleslo.

Ta věc se skládala z několika dovedně spojených kovových tyčí, které končily hrubou, ale nebezpečně vyhlížející čepelí. Marco věc zkušebně potěžkal.

„Cože? Přece zbraň, to pozná každý.“

„Takže ty předpokládáš, že bychom se mohli setkat s nějakými obrannými roboty?“ prohlásila Kin ledovým hlasem.

Marco měl tolik slušnosti, že stočil pohled stranou.

„Myslel jsem na Stříbřenu,“ odpověděl nakonec nešťastně. „No? Myslíš, že tady už našla něco k jídlu? Napadá tě snad něco lepšího?“

Vykročil jedním z vedlejších tunelů a zavolal pres rameno: „Kromě toho jistě neuniklo tvé pozornosti, že jsou všechny tunely osvětleny. Roboti světlo nepotřebují.“

Kin pokrčila rameny. Možná světlo potřebují váleční roboti. Malá sabotáž, pár rozbitých robotů na upoutání pozornosti — to byla jedna věc — logická a inteligentní akce odpovídající situaci. Jenže Marco se tvářil, jako by byl odhodlán rozbít celou plochou Zemi.

Viděla ho daleko před sebou, jak ničí svazky kabelů. Tohle nebyla akce na přilákání pozornosti. Tohle byl zápas: Marco versus Vesmír.

Co se asi dělo na povrchu? Kobylky? Déšť žab? Vyschly oceány? Vyhynul dodo?

Kin se rozeběhla. Marco se změnil v strašlivou postavu napůl zahalenou v kouři, která bušila do mohutného útesu gigantického obvodu. Jeho pohyby byly trhané a to Kin řeklo všechno, co potřebovala vědět. Marco propadl bojovému šílenství. Nebo alespoň kung v něm. Zastavil ji hrot jeho zbraně, který se jí vznášel několik centimetrů od krku.

„Tak oni si s námi chtějí pohrát, co?“ zakrákoral kung. „Někam nás strčí a pozorují, jak budeme reagovat, že? Ale já jim ukážu!“

Jedna z jeho rukou zasvištěla vzduchem a těžký obušek dopadl na velkou rozvodnou desku, která okamžitě vybuchla. „Já jim ukážu!“

Kin pomalým krokem ustupovala a před očima se jí chvěl hrot Marcovy píky. Pak zachytila koutkem oka jakýsi náznak pohybu na okraji Marcovy osobní kouřové clony. Otočila hlavu tím směrem. Marco si jejího pohledu všiml, ale váhal o zlomek vteřiny déle, než si mohl dovolit.

Stříbřena skočila. Když se obrovské tlapy rozevřely k drtícímu sevření, Marco zmizel, ale objevil se vzápětí za mixkou a třema rukama jí divoce bušil do hlavy. Stříbřena zařvala, zvedla jednu mohutnou nohu s vysunutými drápy, aby svému protivníkovi rozpárala břicho. Marcovo břicho spolu s ostatními částmi těla už ale letělo vzduchem, pověsilo se mixce jednou rukou na krk a další dvě jí mířily do očí. Zatímco se mixka zapotácela a snažila se zasáhnout démona, který jí seděl na zádech, viděla Kin, jak se zvedá Marcova čtvrtá ruka s píkou.

Píka elegantně zavířila horkým vzduchem a její hrot zamířil k cíli stejně neomylně jako kosa smrti. Pak z poloviny zmizel ve vysokonapěťovém kabelu.

Ozval se zvuk, jako kdyby někdo rozšlápl přehršli přerostlých kobylek. Stříbřena s Marcem se na okamžik změnili v sousoší. Stříbřena připomínala obrovskou naježenou kouli, jak se jí vztyčila srst na celém těle.

Kin zatápala po zemi po Marcově zbrani určené k likvidaci technických zařízení a nahmátla její izolovanou rukojeť. Musela vynaložit veškerou sílu na to, aby kungovi vyrazila z ruky vibrující píku. Když nakonec kovová čepel ztratila kontakt se směsí jiskřících drátů, oba vesmírní tvorové se zřítili k zemi.

Vesmírní tvorové, pomyslela si. Nazvala jsem je vesmírnými tvory, mimozemšťany, cizinci! Můj bože! Klekla si k nim a snažila se najít známky života. V Stříbřenině hrudi se něco nezřetelného dělo, ale u Marca si nebyla jistá, protože nevěděla, kde má hledat některé z jeho dvou srdcí.

Světlo nad hlavou zesláblo do nepříjemně oranžového svitu. Za Kin se najednou ozvaly kroky — podivné chřestivé kroky. Obrátila se, stále ještě v pokleku, a spatřila, jak se ze šera za ní vynořila vysoká postava.

Nejdříve ze všeho jí padla do oka zbraň, která se k ní snášela velkým obloukem. Instinktivně zvedla ruku, ve které stále ještě svírala Marcův protitechnický obušek. Kosa na něj prudce narazila a rozpadla se na kusy.

Kin se začala hystericky smát. Ta věc před ní — to byl kostlivec v černém koupacím plášti, který se šokovaně usmíval na dřevěné kosiště bez čepele. Koho se to Oni pokoušeli vyděsit?

Dřevěné kosiště v kostnatých rukou se najednou začalo přelévat. To, v co se měnilo, bylo o něco vhodnější pro čas genocidy, a Kin měla čas zapřemýšlet o tom, kde pro to Oni našli vzor. Viděla dvě řady pohyblivých zubů a výkonný malý motor.

Motorová kosa. Kin je kdysi sama používala při čištění křovisek na nových světech.

Smrt postoupila kupředu. Kdyby byla bodla přímo kupředu, Kin by nemohla přežít, jenže zvyk je železná košile. Smrt se místo toho rozmáchla a Kin se vrhla kupředu. Slyšela, jak motorová kosa dopadla na zem kus za ní a se skřípěním klouže po tvrdé podlaze. Zvedla hlavu a upřela pohled do prázdných očních jamek. Rychle se narovnala a vyrazila kolenem vzhůru. To byla zcela chybná taktika, která vedla jen k tomu, že si bolestivě narazila koleno. Smrt nemá, do čeho byste ji kopli.

Kolem krku ucítila náhrdelník z kostnatých prstů. Udeřila hřbetem ruky a úder dopadl tam, kam měl. Zasáhl Smrt do tváře a vzápětí zaznělo něco, co připomínalo výbuch v továrně na domino.

Kin náhle stála sama. Před ní na podlaze leželo černé roucho, kolem bylo roztroušeno několik úlomků kostí. Ty však vzápětí se slabým zahřměním zmizely. Silnější zahřmění provázelo zmizení Stříbřeny a Marca.

Kin zmizela také.

O minutu později tunelem na místo dorazil párek hranatých robotů a začal poklízet zbylý nepořádek.

Teď byla v —

„Ne,“ řekla nahlas. „Už ne. Vzdávám se. Víte, jak je to dlouho, kdy jsem naposled měla něco k pití?“

Odnikud se vynořila sklenice vody a vznášela se jí ve vzduchu před očima. Kin to vlastně ani nepřekvapilo. Neohrabaně ji sebrala ze vzduchu a vypila. Když se ji pokusila odložit na totéž místo, zřítila se sklenice na zem a rozbila se.

Teď byla v — no, říkejme tomu třeba kontrolní místnost. Kontrolní místnost ploché Země. Nic jiného to být nemohlo.

Prostor byl překvapivě malý. Mohl to být velitelský můstek středně velké kosmické lodi, až na to, že loď by měla mnohem více obrazovek a ovládacích prvků. Tady stálo jen jedno velké černé křeslo a před ním jedna obrazovka a jedna řadu vypínačů. Nad křeslem viselo něco jako helma používaná pro přímé spojení s počítačem, nebo pro virtuální realitu.