Strata

Byl to, samozřejmě, překrásný den — den jako vystřižený z propagační brožurky Společnosti. Kinina kancelář byla tehdy obrácena k laguně, podobné svým tvarem dlani s roztaženými prsty. Na vnější korálové bariéře se lámaly zpěněné vrcholky vln a pláž se leskla úlomky bílého korálu a skořápkami pestrých mušlí.

Žádná brožurka by však nedokázala popsat tu strašlivou noční můru, kterou představoval vrstvící agregát, umístěný na obrovském pontonu. Byl to naštěstí jen malý model, určený pro ostrovy a atoly menší než patnáct kilometrů. Když ho Kin pozorovala, vyplivl stroj ze zadní výsypky další kilometr pláže.

Přemýšlela, jak se jmenuje jeho řidič. V té Unii pláže bylo něco skutečné geniálního. Chlap, který dovedl položit takovou pláž, s přesně vyváženou dávkou skořápek, ten si zasloužil lepší práci než tuhle rumařinu. Jenže na druhé straně to mohl být thoreauovský typ člověka, který prostě miloval malé ostrovy. Občas se vyskytli i takoví. Tiché, stydlivé typy, muži, kteří se rádi plavili po mořích v patách sopečných týmů a se zasněným výrazem a neuvěřitelnou dokonalostí kladli složitá souostroví. Musí se na něj zeptat.

Naklonila se přes stůl a spojila se s oblastním technikem.

„Joeli?“

Na interkomu se objevila inženýrova snědá tvář, pokrytá vějířky vrásek.

„Nazdar, Kin. Počkej, já se podívám. Aha! Dobrý, co? Líbí se ti?“

„Je skvělá.“

„To je Hendry. Ten, co jsou na něj všechny ty ošklivé stížnosti, které máš před sebou na stole. No víš přece, ten, co uložil zkamenělého dinosaura do —“

„Četla jsem to.“

Joel vycítil v jejím hlase nedůtklivost. Povzdechl si.

„Nicol Planterová, jeho kombinátorka, v tom musí lítat taky. Převedl jsem je na ostrovy, protože… no, znáš to, korálové ostrovy nepředstavují prakticky žádné pokušení —“

„Já vím.“ Kin se na chvíli zamyslela. „Pošli ho ke mně. Ji taky. Bude to perný den, Joeli. Když končí práce, je to pokaždé stejné, lidi si začnou hrát.“

„To je to mládí. U mě to byl pár bot v uhelné vrstvě. Nic moc, připouštím.“

„Tím mi naznačuješ, abych mu to prominula?“

Samozřejmě, že se jí to snažil naznačit. Počítalo se s tím, že se každý pokusí o nějaký ten nepovolený žertík, to všichni věděli. Kontroloři takové věci vždycky odhalili, ne? A i kdyby jedna z tisíců těch legrácek prošla nepovšimnuta, cožpak se nemůžeme spolehnout na budoucí paleontology, že je pečlivě ututlají? No?

Jenže… co když ne?

„Už teď je skvělý a později z něj bude velikán,“ pokračoval Joel. „Co kdybys mu utrhla jenom jednu kouli, he?“

O pět minut později zaslechla Kin, jak motory stroje zařvaly a utichly. Zanedlouho vešel jeden z robotů určených pro práci v nižších kancelářích a s sebou vedl menšího světlovlasého mladíka, připáleného do červena, a hubenou holohlavou dívku sotva kolem dvacítky. Oba zůstali stát a pozorovali Kin se směsicí strachu a vzpurnosti. Z jejich pracovních kombinéz se na koberec snášel korálový prach.

„Fajn, sedněte si. Dáte si něco k pití? Vypadáte oba dehydrovaně. Myslela jsem, že je v těch věcech klimatizace.“

Dvojice si vyměnila pohledy. Pak dívka řekla: „Frane se potřebuje do své práce vcítit.“

„Chápu. Lednice je ta kulatá věc, která se vznáší přímo za vámi. Poslužte si.“

Trhli sebou, když je lednice ťukla do zad, pak se jeden po druhém nervózně usmáli.

Bylo vidět, že se oba mladí Kin bojí, což ji přivádělo poněkud do rozpaků. Podle záznamů byli oba z kolonistických planet tak nových, že planetární kůra na nich ještě ani neoschla, zatímco Kin byla přímo ze Země. Ne z Celé, Nové, Staré, Skutečné nebo Nejlepší Země. Jen ze Země, kolébky lidstva. Z té, o které mluvily jejich učebnice dějepisu. A dvoustoletá značka, kterou měla na čele, to bylo něco, o čem patrně před příchodem ke Společnosti jen slyšeli. Navíc byla jejich šéfovou. A mohla je vyhodit.

Lednice tiše odplula do svého výklenku a na své cestě opsala v zadní části místnosti velký nelogický oblouk. Kin si v duchu poznamenala, že musí zavolat mechanika, který by se na lednici podíval.

Mladík a dívka seděli nejistě na kraji vznášejících se křesel. Kin si uvědomila, že nově kolonizované světy nic takového nemají. Znovu nahlédla do záznamů, vrhla na své nedobrovolné hosty přísný pohled a zapnula záznamník.

„Víte, proč jste tady,“ začala. „Pokud jste alespoň trochu k něčemu, četli jste předpisy. Musím vám připomenout, že v tomto případě si můžete vybrat. Buď přijmete mé rozhodnutí, které udělám jako starší dozorčí oblasti, nebo budete předáni k soudu na velitelství Společnosti. Jestliže se rozhodnete pro mě, není proti mému rozhodnutí odvolání. Tak co?“

„Bereme vás,“ řeklo děvče.

„On neumí mluvit?“

„Shodli jsme se na tom, že se podrobíme vašemu soudu, slečno,“ řekl mladík se silným krédským přízvukem.

Kin zavrtěla hlavou. „To není soud. Jestliže se vám nebude líbit mé rozhodnutí, můžete vždycky skončit s prací — pokud vás ovšem nevyhodím, jasné?“ Odmlčela se, aby mohli patřičně vstřebat význam jejích slov. Za každým zaměstnancem Společnosti se tlačila alespoň parsek dlouhá fronta dychtivých čekatelů. Nikdo neodcházel dobrovolně.

„Dobrá, takže to máme na záznamu. Abychom tedy udělali záznamu zadost, vy dva jste naposled obsluhovali vrstvící agregát BVN 67 na Juliu čtyři a zpracovávali jste jeden pás světadílu Y? Byli jste seznámeni s obviněním, vzneseným na základě vyjádření výstupní kontroly?“

„Ano, byli,“ přikývl Hendry. Kin zmáčkla tlačítko.

Jedna stěna kanceláře se změnila v obrazovku. Na ní se objevil letecký pohled na šedou pláň základního kamene, který byl náhle překryt kilometr vysokou vrstvou, připomínající nejspíše chlebíček, který si připravil sám bůh. Vrstvící agregát byl od jejího konce odstaven a přesunut stranou. Pokud ho k původní části vrstvy nepřistaví opravdu zkušený operátor, najdou tady geologové v budoucnosti velmi zvláštní geologickou anomálii.

Kamera najela zhruba do poloviny výšky vrstvy, kde byla část kamene odtavena. Tam se vznášel portálový jeřáb a několik mužů ve žlutých helmách, kteří odstoupili ze zorného pole kamery. Na místě zůstal jen jeden z nich a s úsměvem držel velkou měřící tyč u místa označeného „ukázka A“. „Ahoj, vy všichni tam, tady je Výbor kontrolorů Společnosti na místě činu.“

„Plesiosaurus,“ řekla Kin. „Nemá v téhle vrstvě co dělat, ale to není, kruci, všechno.“ Kamera se pomalu posunovala podél napůl odkryté kostry a nakonec zaostřila na zdeformovaný obdélník těsně vedle ní. Kin přikývla. Teď to bylo vidět naprosto jasně. Kostra držela v ruce transparent. Nápis na něm byl poničený, ale přece jen čitelný.

„Ne atomovým pokusům!“ přečetla nahlas.

Musela to být strašlivá práce. Pravděpodobně zabrala celé týdny a pak se musel připravit nesmírně složitý program, který by umožnil data vložit do paměti vrstvícího agregátu.

„Jak jste na to přišla?“

Protože do každého stroje bylo vloženo nezávislé kontrolní zařízení, které hlásilo každou anomálii, ale to bylo úřední tajemství. Bylo umístěno v desetikilometrové výpustné zděři právě proto, aby odhalilo podobné drobné neoprávněné zásahy, jako byli pacifističtí dinosauři nebo mamuti se sluchátky, a ohlásilo se až v případě, že k něčemu takovému došlo. Bylo notoricky známo, že dříve nebo později každý z operátorů něco takového zkusil. Každý nový technik se totiž cítil na palubě vrstvícího agregátu jako bůh a dříve nebo později podlehl pikantnímu pokušení zamotat hlavu budoucím paleontologům. Někdy je Společnost vyhodila, ale byly i případy, kdy je naopak povýšila.

„Jsem čarodějka,“ odpověděla Kin. „Takže připouštíte, že jste to udělali?“

„Ano, slečno,“ přikývl Hendry. „Ale mohl bych, ehm, uvést něco na svou omluvu?“ Sáhl do kapsy kombinézy a vytáhl knihu, jejíž hřbet byl opotřebovaný častým užíváním. Strany mu proletěly pod palcem, až nakonec knihu otevřel na hledaném místě.

„Tohle říká jedna z největších kapacit v oboru planetárního inženýrství,“ řekl. „Můžu pokračovat?“

„Poslužte si.“

„Dobrá, takže: ‚Konec konců, planeta není svět. Planeta? Kulatá hromada kamení. Svět? Čtyřrozměrný zázrak. Na světě musí být tajemná hora. Musí tam být bezedná jezera, obydlená prastarými obludami. Musí tam být tajemné otisky podivných stop vysoko na sněžných polích velehor, mechem obrostlé zříceniny v srdci divokých džunglí, zvony pod mořskou hladinou, údolí s mnohonásobnou ozvěnou a města ze zlata. To je to koření planetární kůry, bez nějž by představivost člověka zakrněla‘.“

Rozhostilo se ticho.

„Pane Hendry,“ zeptala se Kin, „mluvím tam snad o dinosaurech požadujících atomové odzbrojení?“

„To ne, ale —“

„Stavíme světy, netvoříme sterilní planety. To by dokázali i roboti. Budujeme místa, kde dokáže lidská představivost skutečně zakotvit. Nehrajeme si jako děti s legračními zkamenělinami. Vzpomeňte si na vřetenisty. Představte si, že by budoucí kolonisté na téhle planetě byli jako oni. Vaše zkamenělina by je zabila, zničila by jim mozek. Suspenduji vás na tři měsíce. Vás také, slečno Planteová, a vůbec si nedovedu představit, proč jste tomuhle troubovi pomáhala. Můžete jít.“

Vypnula záznamník.

„Kam jdete? Sedněte si. To všechno muselo být řečeno, aby bylo záznamu učiněno zadost. Sedněte si, sakra, vypadáte hrozně.“ Nebyl hloupý. Viděla, jak se mu v očích objevil zárodek naděje. Raději mu ji sebrat hned.

„S tím rozsudkem to platí. Tři měsíce nucené dovolené. Je to v záznamu, takže už mě neumluvíte. Nepodařilo by se vám to, ani kdyby to v záznamu nebylo.“

„Ale do té doby to tady bude všechno hotové,“ prohlásil ublíženým hlasem.

Kin pokrčila rameny. „Do té doby se objeví zase jiné planety. Netvařte se tak ustaraně. Nebyl byste ani člověk, kdybyste tomu pokušení nepodlehl. Jestli se cítíte opravdu zle, zeptejte se Joela Čenže na ty boty, které se pokusil uložit do ložiska černého uhlí. No vidíte, a kariéru mu nezničily.“

„A co jste udělala vy, slečno?“

„Hmm?“

Mladík se na ni díval po očku.

„Víte, mluvíte tak, jako kdybyste chtěla říci, že jsem udělal něco, co udělali skoro všichni přede mnou. Vy jste udělala taky něco takového?“

Kin zabubnovala prsty na stůl. „Postavila jsem pohoří, které mělo podobu mých iniciál,“ řekla nakonec.

„Páni!“

„Museli znovu položit skoro polovinu pásu. Tenkrát mě málem vyhodili.“

„A teď jste oblastní kontrolorka a —“

„Totéž může být jednoho dne i z vás. Za pár let vás můžou poslat jako samostatný dohled na jeden z nových asteroidů. Zábavní park nějakého z těch bláznivých bilionářů. Dám vám dvě dobré rady. Nezvorejte to a nikdy se nesnažte použít něčí slova proti jejich autorovi. Já, aby bylo jasno, jsem až neuvěřitelně dobrosrdečná a plná pochopení, ale znám lidi, kteří by vás přinutili svou knihu sníst stránku po stránce pod pohrůžkou okamžitého vyhazovu. Jasné? Jasné. Tak a teď zmizte, vy dva. Teď už doopravdy. Dnes to bude nabitý den.“

Rychle zmizeli z místnosti a zbyla po nich na koberci jen cestička z korálového prachu. Kin pozorovala, jak se za nimi zasunují dveře a chvilku upírala oči jen tak do prázdna. Pak se usmála sama pro sebe a vrátila se k práci.

Podívejme se teď na Kin Aradovou, která právě kontroluje obrysové návrhy pro souostroví TY.

Jedenadvacet desetiletí jí leželo na ramenou jako lupy času. Nesla je se stejnou lehkostí. Proč ne? Nepočítalo se s tím, že lidé zestárnou. V tom jim pomáhala nervová chirurgie.

Na čele měla zlatý disk, jaký nosila většina vícestoletých — bylo to znamení, které vzbuzovalo respekt a často ušetřilo lidi nepříjemných rozpaků. Ne každá žena odolala pokušení svést mladého muže, který byl v praxi o tolik mladší, že mohl být jejím sedminásobným pravnukem. Na druhé straně ne každá starší žena disk nosila, naopak, mnohé ho nenosily úmyslně. Kinina pleť měla teď barvu půlnoční černi, stejně jako její paruka — z jakéhosi stále nezjištěného důvodu vlasy jen výjimečně přečkaly první stovku — a na sobě měla volný overal.

Byla starší než jedenadvacet světů, z nichž čtrnáct pomáhala budovat. Sedmkrát vdaná za rozličných okolností, jednou dokonce z lásky. Se svými bývalými manžely se občas setkávala, aby si společně zavzpomínali na staré dobré časy.

Když se ze svého hnízda ve stěně zvedl čistič koberců a začal vysávat korálový prach, zvedla hlavu. Očima pomalu klouzala po místnosti, jako kdyby hledala něco konkrétního. Její pohled se zastavil a zdálo se, že se do čehosi zaposlouchala.

Najednou se v kanceláři objevil člověk. V jedné chvíli byl v tom místě jen prázdný vzduch, v následujícím okamžiku se o skříňku na záznamy opíral muž. Jeho oči se setkaly s jejím pohledem a muž se uklonil.

„Kdo, u všech čertů, jste?“ zeptala se Kin s natáhla se pro interkom. Byl rychlejší. Vrhl se přes místnost a uchopil ji za zápěstí, velmi uctivě, ale také dosti bolestivě. Zamračeně se usmála. Aniž se zvedla ze židle, mávla dokonalým obloukem levačkou a vědecky mu naservírovala do obličeje pěst plnou zlatých prstenů.

Když si vytřel krev z očí, stála nad ním a mířila na něj ochrompalem.

„Nesnažte se chovat agresivně,“ radila mu. „Radím vám, abyste se snažil i dýchat co nejmírumilovněji.“

„Jste velmi neobvyklá žena,“ prohlásil a ohmatával si bradu. Polointeligentní čistič koberců zatím kroužil kolem a tu a tam muži narážel do kolen.

„Co jste zač?“

„Jmenuju se Jago Žarlo. Vy jste Kin Aradová? No jasně, přece —“

„Jak jste se dostal dovnitř?“

Otočil se a zmizel. Kin automaticky vypálila z ochrompalu. Velký kruh na koberci zčernal, vydal zvuk humpf a zmizel.

„Vedle,“ řekl hlas na druhém konci místnosti.

Humpf.

„Bylo to ode mne netaktní, že jsem sem vnikl tímhle způsobem, ale kdybyste laskavě odložila tu zbraň —“

Humpf.

„Myslím, že bychom z našeho setkání mohli mít oboustranný užitek. Chtěla byste se dozvědět, jak se stát neviditelnou?“

Kin zaváhala a pak nejistě sklonila ochrompal.

Vzápětí se muž objevil. Přesněji řečeno, zhmotnil se. Hlava a hrudník se objevily, jako by z nich někdo stáhl kus látky, a vzápětí se stejně náhle objevily i nohy.

„To je chytré,“ řekla Kin. „Líbí se mi to. Jestli ovšem zmizíte znovu, nastavím tuhle hračku na široký rozptyl a pokropím celou místnost. Gratuluji, podařilo se vám vzbudit můj zájem. A to už dnes není nijak snadné.“

Muž si sedl. Kin ho odhadla tak na padesát, i když mohl být o celé století starší. Jenže ti opravdu staří se pohybovali jistým způsobem, on ne. Vypadal, jako kdyby několik let nespal — bledý, holohlavý, se zarudlýma očima. Tvář, na jakou okamžitě zapomenete. Dokonce i jeho kombinéza byla bledě zelená a když sáhl do kapsy, Kin pozvedla ruku s ochrompalem.

„Nevadilo by vám, kdybych si zakouřil?“ zeptal se.

„Zakouřil?“ opakovala užasle Kin. „Jen do toho. Mně by bylo jedno, i kdybyste si vzplál jasným plamenem.“

S očima upřenýma na ochrompal si muž vložil do úst bílý váleček a zapálil jej. Pak ho vytáhl ze rtů a vyfoukl šedivý kouř.

Kin došla k závěru, že ten muž je nebezpečný maniak.

„Mohu vám povědět o způsobu, jak vysílat hmotu jako radiové signály,“ řekl.

„To já taky,“ přikývla Kin unaveně. „Je to nemožné.“ Takže to byl další obyčejný bláznivý vynálezce-zlatokop. Ale neviditelným se udělat uměl, to byla pravda.

„Kdysi se říkalo, že raketa ve vzduchoprázdnu nemůže fungovat, víte to?“ ušklíbl se Žarlo. „Goddardovi se vysmívali. Tvrdili, že je blázen.“

„Jenže se to taky říkalo o spoustě skutečných bláznů,“ upozornila ho Kin, která pro tu chvíli odsunula do pozadí otázku, co je Žarlo zač. „Máte snad vysílač hmoty, který byste mi mohl ukázat?“

„Mám.“

„Ale ne s sebou.“

„Ne, s sebou ne. Ale pořád ještě tady mám tohle.“ Udělal jakýsi pohyb a jeho levá ruka zmizela. „Dalo by se tomu říkat neviditelný plášť.“

„Mohla bych tu věc — hm — vidět?“

Přikývl a natáhl k ní prázdnou dlaň. Kin k ní natáhla ruku a dotkla se — něčeho. Měla dojem, že se dotýká hrubě tkané látky. Mohlo to být i tím, že na její ruku zespoda působilo nějaké slabé silové pole, ale to nebyla schopná odlišit.

„Ohýbá to světlo,“ řekl a odtáhl to pomalu z jejího dosahu. „Samozřejmě, nikdo nechce riskovat, že něco takového ztratí ve skříni, a proto je tady oblast, které se stačí dotknout a efekt se vypne — tady, vidíte?“

Kin spatřila slabou, oranžově světélkující linku světla, která ohraničovala nic.

„Opravdu pěkné,“ přikývla Kin. „Ale proč zrovna já? Proč to všechno?“

„Protože jste Kin Aradová. Napsala jste Věčné tvoření. Víte všechno o velkých králích vřetenistů. Myslím si, že oni vytvořili tuhle věc. Našel jsem ji. Našel jsem i spoustu dalších věcí. Moc zajímavých věcí.“

Kin si ho lhostejně prohlížela. Nakonec řekla: „Ráda bych si trochu vyšla na čerstvý vzduch. Už jste snídal, Jago Žarlo?“

Zavrtěl hlavou. „Po cestě sem mám všechny tělesné pochody časově úplně rozhozené, ale myslím, že bych si mohl dát večeři.“

Kinin aerolet obkroužil budovu nižších úřadoven a zamířil na sever, k velkému komplexu kontinentu W. Obloukem obletěli obrovskou hmotu bývalého Hendryho agregátu, jehož operátor právě kladl pás se vzorem vnitrozemských útesů. Ten manévr jim poskytl impozantní pohled na sběrnou mísu v horní části stroje, jejíž nitro bylo dokonale, sametově černé.

„Proč tak daleko?“ zeptal se Žarlo, který od toho pohledu nedokázal odtrhnout oči. Kin pomalu pohnula řídící pákou.

„Energie sbíraná kolektory na oběžné dráze kolem planety je vysílána formou paprsku, zachycována sběrným talířem a převáděna na energii potřebnou k chodu stroje. Kdybychom přeletěli nad talířem, nezbyl by z nás ani popel.“

„Co by se stalo, kdyby se operátor dopustil chyby a paprsek minul sběrný talíř?“

Kin chvilku uvažovala. „Nevím,“ přiznala nakonec upřímně. „Ale buďte si jistý, že operátora bychom určitě nenašli.“

Aerolet minul několik dalších ostrovů. Uměle odchovaní delfíni, stále ještě mírně zmatení po své cestě v megatankeru, poskakovali po modré hladině a snažili se dohonit stín stroje. K čertu s Věčným tvořením!

Jenže v té době to vypadalo jako skvělý nápad. Kromě toho, udělala a dokázala už skoro všechno, jenom knihu ještě nenapsala. Psaní samo o sobě nebylo těžké. Skutečný problém spočíval v tom, že bylo třeba zjistit, jak se vyrábí papír, pak musela najmout skupinu robotů a nechat je postavit malý tiskařský příklopový stroj. Byla to první kniha vytištěná po čtyřech stech letech. Vzbudila celkem slušnou pozornost.

Slova uvnitř drahé tuhé vazby také. Kniha neříkala nic zásadně nového, ale jakýmsi nepochopitelným způsobem se jí podařilo spojit průběžné poznatky z geologie tak, že rozdmýchaly skutečný požár. Podle zpráv se její kniha dokonce stala základem pro několik okrajových kultů. Podívala se po očku na svého společníka. Nebyla schopná odhadnout jeho přízvuk — mluvil velmi pečlivě, jako někdo, kdo před krátkým časem vstřebal výukové pásky, ale neměl žádnou praxi. Šaty, do nichž byl oblečen, mohly pocházet z konfekčních strojů na půltuctů světů. Nevypadal jako blázen, ale to nevypadal žádný z nich.

„Takže vy jste četl mou knihu,“ řekla konverzačním tónem.

„Copak ji nečetl každý?“

„Občas mi to tak opravdu připadá.“

Obrátil k ní silně zarudlé oči.

„Nebyla špatná. Četl jsem ji na lodi, když jsem letěl sem. Nečekejte žádné zvláštní pochvaly. Už jsem četl lepší.“

Kin k vlastnímu znechucení cítila, že rudne.

„Určitě jste toho přečetl hodně, že?“ zamumlala.

„Pár tisíc těch knih bylo,“ připustil Žarlo. Kin přepnula aerolet na automatického pilota a otočila se na sedadle.

„Vím, že nezůstalo ani pár set knih, všechny staré knihovny byly zničeny, nebo se ztratily!“

Ušklíbl se. „Nechtěl jsem se vás dotknout.“

„Kdo si —“

„Není právě nutné, aby si autor sám vyráběl papír,“ pokračoval nevzrušeně Žarlo. „Za starých časů byli takzvaní nakladatelé. Něco jako továrny na filmsy. Autor udělal jenom jedno jediné — napsal slova.“

„Za starých časů? Jak starý vlastně jste?“

Muž si na sedadle poposedl. „No, nevím to tak docela přesně,“ odpověděl nakonec. „Několikrát jste mezitím změnili kalendář. Ale podle mého odhadu asi jedenáct set let. Plus minus deset.“

„V té době neexistovala genová chirurgie,“ zavrtěla Kin popuzeně hlavou. „Nikdo není tak starý.“

„Jenže existovaly sondy typu Terminus,“ odpověděl Žarlo tiše.

Aerolet minul sopečný ostrov. Bylo vidět, že v něm technici provádějí poslední zkoušky a úpravy, protože z centrálního vulkánu vystupovaly jemné obláčky dýmu. Kin na ostrov zírala nevidoucíma očima a rty se jí nehlučně pohybovaly.

„Žarlo,“ řekla nakonec. „Žarlo! Já si myslela, že je mi to jméno nějak povědomé! Poslyšte… ta nejdůležitější věc na lodích typu Terminus bylo, že se už nikdy neměly vrátit zpět…“

Usmál se na ni, ale v jeho úsměvu nebylo nic veselého. „Naprosto správně,“ přikývl. „Byl jsem tam jako dobrovolník. Všichni byli, samozřejmě, dobrovolníci. A byli jsme pěkní blázni. Ty lodě prostě pro návrat nebyly ani vybaveny.“

„Já vím,“ přikývla Kin. „Četla jsem filmsy. Hm.“

„Fajn, ale měla jste to vidět na pozadí tehdejší doby. Tenkrát to dávalo určitý smysl. A samozřejmě, ani moje loď se nevrátila.“

Naklonil se kupředu.

„Jenže já ano.“

Ritz byl v neoficiálním městě, které vyrostlo kolem toho, co bylo Prvním a teď už brzo i Posledním pásem. Město pomalu mizelo, jeho části se postupně stěhovaly po Troleji zpět na obrovské nákladní lodi kroužící kolem planety. Ještě měsíc a bude je následovat poslední zaměstnanec Společnosti. Bude položeno poslední sněhové pole. Budou vypuštěni poslední kolibříci.

Jejich rozhovor v zahradě restaurace na střeše hotelu byl přerušován pleskotem a chřestěním žlutých tahačů, které dýchavičně stoupaly po Troleji ze základny vzdálené necelé dva kilometry. Řady už nepotřebných hal a skladišť, které vlekly za sebou, se podobaly korálkům na nitích. Stroje se však brzo ztrácely v nízkých mračnech a pokračovaly, už neviditelné, k hornímu konci Troleje. Kin si objednala ramuláš, potápličí hřbet a hruďomlsky. Žarlo si pečlivě pročetl jídelní lístek a pak si s neskrývanou nedůvěrou vybral omeletu z doda[1].“ Zdálo se, že už toho začíná litovat.

Kin pozorovala, jak se její společník přebírá v jídle, ale její vědomí jí zatím neustále vnucovalo různé obrázky. V duchu viděla zvonovitě tvarovaný trup obrovské sondy Terminus, na jejíž špičce se jako malá kapka třpytila kulovitá kabina pilota. Vybavila si děsivý logický postup, který vedl k vytvoření těch technických oblud. Bylo to zhruba takhle:

Bylo lepší vyslat do vesmíru člověka než stroj. I v dokonalém neznámu dokázal člověk logicky uvažovat, odvozovat a rozhodovat. Stroje se hodily pro zaběhnuté modelové operace, ale selhávaly, jakmile nastaly nepředvídané situace a podmínky.

Vypravit do vesmíru stroj bylo ale jednodušší i levnější, protože nepotřeboval dýchat a informace odesílal zpět automaticky.

Člověk však musel dýchat celou cestu. Tam i zpět. A to bylo drahé. Když jste ovšem nepočítali s jeho návratem, vyšlo to poměrně lacino.

„Tady v té míse je celer?“ zeptal se Žarlo.

„To jsou výhonky pařezovcového stromu,“ odpověděla mu Kin. „Nejezte ty bílé kousky, ty jsou jedovaté. No tak, jak dlouho mě ještě chcete napínat? Tak povídejte o těch vašich velkých králích vřetenistů.“

„Vím jenom to, co jsem se dočetl,“ řekl Žarlo. „A většinu z toho, co jsem četl, jste napsala vy. Můžu jíst tady ty modré věci?“

„Našel jste nějaké sídliště vřetenistů?“ Zatím bylo nalezeno jen devět vřetenistických sídlišť. Deset, když k nim připočítáte i prastarou loď. Právě v jednom ze sídlišť byl nalezen vzorový vrstvový agregát, stejně tak jako podklady pro základy genetické chirurgie. Žádný div, že mnohem víc lidí se věnovalo studiu paleontologie než technice.

„Našel jsem planetu vřetenistů,“ odpověděl.

„Jak víte, že patřila právě vřetenistům?“

Žarlo se natáhl a nabral si lžíci pařezovcových výhonků.

„Je plochá,“ odpověděl.

Kin si uvědomila, že je to teoreticky možné.

Vřetenisté sice nebyli bohové, ale dokud se neobjevili opravdoví bohové, snadno tu úlohu zastali. Museli se vyvinout na nějakém světě s menší gravitací… pravděpodobně. Podle těch několika objevených mumií byli přes tři metry vysocí, ale vážili jen čtyřicet kilogramů. Na planetách s tak silnou přitažlivostí, jakou měla Země, nosili neuvěřitelně dokonalé umělé vnější kostry, bez nichž by při prvním pohybu utrpěli mnohočetné zlomeniny a změnili se v hromádku bezmocné tkáně. Měli dlouhé čenichy, ruce se dvěma palci, rudo-oranžově pruhované nohy a chodidla, která by dělala čest i cirkusovému klaunovi. Neměli mozek, nebo přesněji řečeno, jako mozek mohlo pracovat celé jejich tělo. Nikomu se však nepodařilo najít jejich žaludek.

Nevypadali jako bohové.

Dokázali provést i ty nejsložitější přeměny látek s téměř nulovými náklady, ale neovládali například cestování RYNES (rychlejší než světlo). Pravděpodobně měli odlišná pohlaví, ale exobiologové nikdy nezjistili, kde se berou malí vřetenisté.

Vysílali zprávy tak, že modulovali vodíkovou čáru ve spektru nejbližší hvězdy.

Byli to telepaté a těžcí klaustrofobové…

Nestavěli si dokonce ani domy. Jejich vesmírné lodě byly… neuvěřitelné.

Žili téměř věčně a aby si nějak ukrátili čas, navštěvovali planety s mizící atmosférou a hráli si s nimi. Vybavili je zmutovanými řasami nebo neskutečně obrovskými měsíci. Vysazovali tam uměle vypěstované formy života. Rozebírali Venuše a vytvářeli Země. Jakmile jste se jednou smířili s tím, že byli tolik jiní, nebylo těžké najít v jejich počínání určitou logiku. Alespoň lidem to potíže nedělalo. Vřetenisty tlačil problém neustále rostoucí populace. Jak je vidět, jejich největším problémem byly právě mentální tlaky.

Jednoho dne zase strhli s pomocí vrstvového agregátu kůru jakési planety a objevili něco strašlivého — tedy strašlivého pro vřetenisty. Jak se ta novina během příštích dvou tisíc let šířila vesmírem, vymřeli do posledního na uraženou pýchu.

To bylo před čtyřmi sty miliony lety.

Po Troleji se spustil další tahač a i přes sonickou izolaci do ovzduší prosákl řev brzdících motorů. Technické vedení Troleje se snažilo závěrečné operace co nejvíc urychlit a proto byl náklad ve výši několika tisíc kilometrů od tahačů odpojen, byly k němu připevněny přívěsné rakety a ty ho vynesly na oběžnou dráhu, zatímco tahače se vracely zpět, aby celý postup zopakovaly.

Tahač se zhoupl v zhuštěném poli převodního systému a s hlubokým bzukotem se vydal ke vzdálenému nákladovému nádraží. Kin upřela na Žarla zúžené oči.

„Plochá? Jako Aldersonův kotouč?“

„Možná. Co je to Aldersonův kotouč?“

„Zatím ještě nikdo žádný nepostavil, ale kdyby se všechny planety v systému spojily do podoby mezikruží o průměru systému, kde by bylo v centrální kruhové výseči umístěno slunce, spodní strana tohohle výtvoru by se potáhla neutroniem — to kvůli přitažlivosti, tak už by stačilo jen —“

„Proboha! Vy už teď umíte zpracovávat neutronium?“

Kin se odmlčela a po chvilce zavrtěla hlavou. „Jak jsem řekla, zatím nikdo nic takového nepostavil. Dokonce ani nenašel.“

„Tenhle svět nemá v průměru víc než dvacet tisíc kilometrů.“

Jejich pohledy se setkaly. Ze rtů se jí nakonec vydralo to slovo, na které čekal.

„Kde?“

„Beze mě ho nikdy nenajdete.“

„A vy si myslíte, že je to artefakt, který zbyl po vřetenistech?“

„Jsou na něm věci, v jejichž existenci byste neuvěřila, ani kdybych vás přesvědčoval milion let.“

„To mě opravdu zajímá. Jaká je vaše cena?“

Žarlo si místo odpovědi sáhl do váčku, který měl upevněný na opasku a vytáhl z ní tlustý svazek desetitisícových dennů. Tyhle bankovky Společnosti měly větší hodnotu než většina tvrdých meziplanetárních měn. Každá z nich představovala téměř osmadvacet let dalšího prodlouženého života, když byla použita na některé z obchodních stanic Společnosti. Úvěry Společnosti byly nejlepší. Proplácely se v prodloužené budoucnosti.

Aniž spustil pohled z Kininy tváře, přivolal Žarlo nejbližšího automatického vrchního a nacpal sloupek bankovek do odpadního otvoru. I ten nejposlednější instinkt Kin nabádal, aby vyskočila, pokusila se je odtamtud vytrhnout a zachránit, ale člověk by bez ohledu na podporu veškeré techniky nepřežil ani první tisíciletí své existence, kdyby vždycky poslouchal své instinkty. Automatický spalovač by jí upálil ruku.

„Jak…“ vydralo se jí ze staženého hrdla a teprve, když si odkašlala, dokázala pokračovat. „Jak dětinské.“

Pak dodala: „Byly to jistě padělky.“

Podal jí metuzaléma, nejvyšší bankovku, kterou Společnost vydávala.

„Dvě stě sedmdesát let,“ řekl. „Vezměte si ji od mne jako dárek.“

Kin uchopila plátek z bílozlatého plastiku. Jen díky téměř nadlidskému úsilí se jí netřásla ruka.

Bankovka vypadala velmi jednoduše, ale přesto byla proti padělání jištěna více než dvěmi sty způsoby a její pravost se dala ověřit v každé obchodní stanici. Nikdo si ji nedovolil padělat. Bylo všeobecně známo, že každý teoretický padělatel by strávil všechny roky, jejichž hodnotu by jeho padělky představovaly, ve vězení Společnosti, kde by si užíval prodloužený život novými a velmi nepříjemnými způsoby.

„V mé době,“ pokračoval Žarlo, „by o mně říkali, že jsem bohatý, bohatý, bohatý.“

„Nebo mrtvý, mrtvý, mrtvý.“

„Nezapomeňte, že jsem byl pilot Terminu. Málokdo z nás ale tenkrát skutečně věřil v nevyhnutelnost naší smrti. Takových bylo opravdu málo. Jak je vidět, já jsem se zatím nemýlil. V každém případě můžete pravost té bankovky ověřit. Ujišťuji vás, že je pravá.

Nechci nic prodávat. Přišel jsem vás najmout. Během třiceti dnů se vracím na ten… plochý svět a to z důvodů, které brzo pochopíte. Mám v plánu zůstat tam necelý rok a cena, kterou vám nabízím, je má odpověď na vaše otázky. Tu bankovku si samozřejmě můžete ponechat, i když mou nabídku odmítnete. Mohla byste si ji dát na památku zarámovat, nebo si ji uložit na stará kolena.“

Pak zmizel jako démon pokušení. Když se Kin vrhla přes restaurační stolek, její ruce nahmátly jen prázdný vzduch.

Později dala zkontrolovat seznamy všech převozních lodí, pohybujících se po Troleji. Ani neviditelný muž nemohl nepozorovaně proniknout kolem identifikačních zařízení ukrytých v nástupních chodbách. Bylo velmi nepravděpodobné, že by se pokusil nastoupit na palubu nákladní lodi — většina z nich ani nebyla vybavena umělou atmosférou.

Neobjevila ho. Teprve o něco později si uvědomila, jak to bylo jednoduché. Koupil si prostě lístek pod falešným jménem, klidně prošel bezpečnostním systémem a svou viditelností mával jako krycím pláštěm.

Zpráva přišla o pětadvacet dní později, spolu s první vlnou kolonistů.

Hlavní Trolej mezitím zmizela. Byla navinuta do svého stacionárního satelitu, který byl pak naložen na nákladní loď. Na planetě zbylo už jen několik menších pracovních skupin, které dodělávaly drobné kosmetické úpravy na pólech. Krajina kolem Kin, která stála na oblém pahorku uprostřed husté džungle naplněné zvuky, pachy a vůněmi, nevykazovala jedinou stopu lidské přítomnosti. Kin věděla, že patnáct tisíc kilometrů pod jejíma nohama, na pólu, se soustřeďují lidé, roboti a stroje, a přesunují se přepravním mostem na palubu poslední dopravní lodě — obrovské nosníkové konstrukce dlouhé téměř dvacet kilometrů, vybavené jediným gigantickým nukleárním motorem — a opouštějí svět, který vytvořili, aby ho ponechali novým osídlencům.

Navzdory tomu, že to vypadalo na první pohled poněkud zmateně, byl odchod plánován do nejmenších podrobností. Poslední budou naloženi detailisté, kteří zkontrolují pól a jeho okolí. Propagační film Společnosti kdysi ukazoval muže, kterého na Troleji pozvedli jen o několik decimetrů, a než se vydal na další cestu, sehnul se a zahladil otisky svých vlastních nohou, které jako jediné zůstaly na zemi. Nebylo to zcela přesné, ale tak daleko od pravdy to zase nebylo.

Byl to skvělý svět. Lepší než Země, ale říkalo se, že se Země poslední dobou velmi zlepšila — populace už vzrostla na tři čtvrti bilionu a v tom počtu údajně nebylo ani příliš mnoho robotů.

Lepší než v dobách jejího dětství. Kin se časem rozloučila s většinou svých raných vzpomínek, ale jednu nebo dvě si přece jen ponechala. Zamrkala, když si vybavila tu nejstarší.

Bylo to na pahorku, jako byl tenhle, z něj bylo vidět nepřívětivou krajinu pokrytou cáry mlhy a na obzoru rudé zapadající slunce. Kin tam vzala její matka a stály spolu v malé skupince lidí, kteří představovali více než polovinu obyvatel celého státu. Většinou to byli roboti. Jeden z nich, robot osmé třídy, jehož kovový povrch byl pokryt jizvami po svárech a opravách, ji zvedl na rameno, aby lépe viděla.

Všichni tanečníci byli roboti, ale houslista byl člověk.

Dunn, dunn, dopadaly kovové nohy na temný trávník a nad hlavou přihlížejících se třepotalo několik netopýrů, kteří se vydali na lov dřív, než jejich ostatní druhové.

Kroky a rytmus byly dokonalé. A jak by také mohly být jiné? Mezi tanečníky nebyl jediný člověk, který by zaváhal nebo zakopl. Svět byl plný problémů, kterým se musela ta malá skupina lidí věnovat, a lidé nebyli ochotni plýtvat energií na věci, jako je tanec. Ale přesto věděli, že i tohle se musí uchovat, aby to nebylo zapomenuto v den, kdy lidé znovu v plné šíři převezmou svou vládu a povinnosti. Vpřed a vzad, sem a tam, výskoky a dřepy. Roboti tančili svůj lidový pohřební tanec.

A mladá Kin Aradová se tehdy rozhodla, že lidé nesmějí vyhynout.

Nechybělo jim mnoho. Bez robotů by byl jejich osud nenávratně zpečetěn.

Zatímco se podupávající postavy pohybovaly na pozadí rudě zabarveného západního nebe, rozhodla se Kin, že nastoupí ke Společnosti…

Křídla prvního z obrovských kluzáků zasyčela nad stromy a jeho trup těžce dosedl do trávy. Narazil do osamělého stromu, otočil se skoro do protisměru a zastavil.

Po několika minutách se odsunuly dveře na boku, zevnitř vylezl muž a upadl na zem.

Kin se dívala, jak se pomalu a pracně znovu zvedl na nohy a naklonil se zpět do kabiny. Pak zevnitř vystoupili další dva muži následováni třemi ženami. To už ji zahlédli.

Dala si na sobě záležet. Měla tentokrát stříbrnou pokožku a v uhlově černých vlasech neonové nitky. Oblékla si široký rudý plášť. Protože bylo bezvětří, nadouval ho elektrostatický náboj, seřízený tak, aby byl efekt vláni co nejdokonalejší. Tady nechtěla šetřit v ničem. Ti lidé právě přistáli na novém světě. Pravděpodobně už měli sepsánu dokonalou a pyšnou ústavu, která se leskla zlatem a svobodou. Museli být přivítáni co nejdůstojněji. Na tvrdou realitu bude později času víc než dost.

Přistávaly další kluzáky a muž, který vystoupil jako první, se vydal na pahorek, kde stála Kin. Všimla si průkopnického vousu a křídově bledé tváře. Ze všeho nejdřív ale zaregistrovala stříbrný disk na jeho čele, který odrážel první paprsky vycházejícího slunce.

Vyšel nahoru, dýchal lehce a pravidelně a pohyboval se s tou lehkou a dokonalou sebekontrolou většiny stoletých. Usmál se a v úsměvu odhalil zuby opilované do špiček.

„Kin Aradová?“

„Bjorn Čang?“

„Tak nás tady máte. Dneska prvních deset tisíc. Udělali jste skvělý vzduch — co to tady tak voní?“

„To je džungle,“ odpověděla Kin. „Houby. Hnijící těla šelem. Purpurový pyl z květů ukrytých orchidejí.“

„A neříkejte? Dobrá, na to už se podíváme,“ odpověděl nevzrušeně.

Zasmála se. „Dost jste mě překvapil,“ řekla. „Čekala jsem nějakého mladíka s hranatou bradou a pluhem v jedné ruce…“

„… a vzorovou ústavou v druhé, co? Já vím. Někdo takový vedl lidi do nové kolonie na Čisté planetě. Slyšela jste o Čisté?“

„Viděla jsem filmsy.“

„Víte, že strávili celý týden rozepřemi o formách své nové vlády? A první, co nakonec začali stavět, byl kostel. Pak přišla ze dne na den zima. Byl jsem na severním kontinentu Čisté v zimě. Vyrábíte opravdu kruté zimy.“

Kin vykročila po úbočí pahorku dolů. Čang se jí držel po boku.

„Nechtěli jsme, aby zahynuli,“ řekla po chvíli. „Dali jsme jim všechny údaje, které se týkaly počasních vzorců a střídání ročních období.“

„Jenže jste jim neřekli, že příroda taky dokáže hrát nefér. Byli všichni příliš mladí, než aby byli dostatečně paranoidní.“

„A vy?“

„Já? Já mám pocit, že se mě chce zbavit kdekdo, mám strach dokonce i ze svého druhého já. Proto si mě tihle lidé najali. Bude mi sto devadesát. Nemám v úmyslu zemřít ani náhodou, takže budu hlídat počasí jako ostříž, koupat se jen v mělké vodě a nevezmu do úst ani sousto, u kterého nebudu znát kompletní laboratorní rozbory. Když poletí meteorit, praštím sebou o zem. Mám tady smlouvu na pět let a jsem odhodlán těch pět let přežít za každou cenu.“

Kin přikývla. Jeho sebedůvěra dodala jistotu i jí.

Bohužel věděla, že to všechno není tak snadné. Teoreticky platilo, že čím jste starší, tím více dbáte na to, abyste byli co nejblíž k nějakému ústavu genetické chirurgie a obchodní stanici Společnosti, kde můžete své denny vyměnit za pečlivě vypracovanou terapii na další prodloužení vašeho života. Jedině tam vám zaručili čtyřiadvacet standardních hodin života za každý váš denn a tuhle terapii poskytovala jen Společnost. Učebnice ekonomie vycházely z toho, že Společnost vlastní jakékoliv místo a každého.

Jenže učebnice ekonomie také hovořily o zákonu snižující se návratnosti. Ve dvaceti jste pracovali opatrně a uvážlivě, neriskovali jste, protože když jste pracovali pro Společnost, měli jste před sebou celá staletí života. Bylo by nesmyslné je zahodit jenom proto, že byste jezdili příliš rychle nebo žili příliš nezdravě.

Ale ve dvou stech letech? Kdo by si s něčím takovým lámal hlavu? Byli jste už všude, dělali jste všechno. Každý nový zážitek byl jen starý zážitek v trochu jiném obalu. Ve třech stech už jste byli pravděpodobně mrtví. Ne že byste spáchali sebevraždu, rozhodně ne tak docela. Lezli jste prostě v horách pořád výš a výš, nebo jste padali volným pádem stále níž a níž, nebo jste se vydali s batohem na zádech napříč Merkurem tou nejobtížnější cestou a dříve nebo později vás štěstí opustilo.

Nuda vás doháněla až k nepříčetnosti. Smrt byla způsob, jakým vás příroda upozorňovala, že už byste měli pomalu brzdit.

Proto vedl Čang výpravu nezkušených kolonistů na nový svět. Neměl co ztratit, kromě života, který se díky nekonečnému množství prožitých let stejně změnil na tenkou nitku.

„Nestavíme krotké planety,“ řekla mu Kin. „I tuhle budete muset dobýt.“

Nad hlavou jim proletěl kluzák a zmizel kdesi mezi vrcholky stromů husté džungle.

„Budou ji nejdřív nenávidět,“ ušklíbl se Čang. „Tenhle kluzák měl na palubě veškeré zásoby, pokrývky a samoservary. Požádal jsem kontrolu, aby ho nechala přistát o patnáct kilometrů dál. Je krásný den. Pořádná procházka nám udělá dobře a kromě toho hned na začátku zjistím, kdo z nich je ten typ, který si klidně šlápne na jedovatého pavouka.“

„Co budete dělat, až vám skončí pětiletá smlouva?“

„Hm, to zatím nevím, asi tady zůstanu a nějaký čas si budu hrát na Velkého stařešinu rodu. V té době už bude tohle místo na můj vkus stejně příliš civilizované.“

„Ano? Ani Rema nebyla postavena za jediný den.“

„Jenže tam jsem taky nebyl předákem já.“

Kolonisté je mlčky pozorovali. Žádná genová chirurgie, žádné nemocnice, žádná stanice Společnosti — a přesto tady byli všichni dobrovolně. Sta let se z nich nedožije ani jeden z deseti.

Musí se spokojit s nesmrtelností prostých lidí. Zůstanou po nich děti. Dokonce i na Zemi se začínaly rodit děti. Geny přežijí a o potřebné genetické operace se postarají drsné podmínky tohohle světa. Opracovaní na kovadlině jiného slunce a jiného měsíce budou lidé tohoto světa za tisíc let úplně jiní. Nebo alespoň dostatečně jiní na to, aby to odpovídalo Záměru.

„Takže tady se rozloučíme,“ obrátila se Kin k Čangovi a odepjala koženou taštičku, kterou měla na opasku. „Tady je smlouva, převodní listina a záruční list na 5 000 let bezchybného provozu, který zahrnuje i výrobní vady.“

Čang zastrčil listiny do vnitřní kapsy blůzy.

„Už jste mluvili o nějakém jméně?“

„Hlasování rozhodlo ve prospěch jména Království.“

Kin přikývla. „Docela se mi líbí. Jednoduché a seriózní. Možná se sem v budoucnosti zaletím podívat, abych zjistila, jak si vedete, pane Čangu.“

Poslední letadlo nebyl obyčejný kluzák, ale motorové samokřídlo Společnosti. Jeho vzhled byl v ostrém kontrastu k laciným letadlům, vyrobeným z foukaných pěnových hmot a určeným na jedno použití, která měli k dispozici kolonisté. Když se k němu Kin přiblížila, odsunul se boční panel a robot Společnosti spustil schůdky.

„Kdy jste naposled podstoupila kůru?“ zeptal se Čang najednou. Kin se na něj užasle podívala.“Před devíti lety. Záleží na tom?“

Rozhlédl se a pak k ní přistoupil tak blízko, aby měl jistotu, že ho nezaslechne nikdo z kolonistů.

„Společnost se dostala do vážných obtíží. Co když jsou naše denny sečteny?“

„Společnost v potížích?“

Robopilot zaregistroval, že je Kin na palubě, vyčkal tři vteřiny a zavřel vstupní panel. Poslední, co průkopníci zahlédli, byl Kinin užaslý obličej přitisknutý na velké okno v zádi příkře stoupajícího letounu.

Čang samokřídlo pozoroval až do chvíle, kdy použilo přídavné raketové motory. Pak se natáhl do nitra svého kluzáku a vytáhl odtamtud megafon.

Dav dole se postupně změnil ve skvrnu, flíček a tečku a nakonec zanikl kdesi v džungli. Kin si sedla. Společnost vlastnila šedesát procent věčnosti. Jaké mohla mít potíže?

Netrvalo dlouho a samokřídlo předběhlo slunce, které se pomalu vydalo zpět k východu. Ještě později přistáli na malém písečném ostrůvku, který se třpytil ve světle hvězd uprostřed světélkujícího oceánu.

Proti nebi se černala linka Troleje. U její základny stál malý přepravní modul, o který se opíral muž.

„Joeli!“

Na tváři se mu objevil úsměv neandrtálce, kterým byl proslulý. „Nazdar, Kin.“

„Myslela jsem, že už jsi oblastním technikem na Cifradoru!“

Pokrčil rameny. „Nabídli mi to, ale nějak mi to nevyhovovalo. Tak vzhůru na palubu. Robote!“

„Bílý pán poroučí?“

„Připoj kluzák do vleku.“

„Já udělat, jasná věc. Bílý pán Ubit!“

„A nech té opičárny a přestaň se mi pošklebovat, ano?“

Nastoupili do přepravního modulu a usedli každý na jednu stranu centrálního tažného tunelu. Joel Čenž si zhluboka povzdechl a postrčil přepínač. Modul sebou trhnul a Trolej začala ubíhat centrálním tunelem. Ten pohyb působil na mnoho lidí téměř hypnoticky.

„Jsem tady jako nový Pozorovatel,“ řekl po chvíli Joel.

„Oh, Joeli! To nemyslíš vážně?“ Kin měla najednou pocit, že se s ní sedadlo propadá do hlubin vesmíru.

„Samozřejmě, že to myslím vážné. Jen mezi námi, víš, že se na to dokonce moc těším? Tobě by se to nelíbilo?“

„Nedovedu si tě představit —“ Kin se zarazila.

— chtěla říci, že nechápe, jak by právě on mohl strávit celá staletí v mrazícím boxu satelitu, kroužícího po oběžné dráze kolem světa, který právě opouštěla. Představila si to a zhrozila se.

Robotičtí pečovatelé, kteří se v neustálé pohotovosti vznášejí nad lidským tělem, připraveni použít tlakové injekce a vpravit v nutném případě do pokožky ztvrdlé mrazem na kámen potřebné látky. Další roboti, kteří neúnavně pozorují svět hluboko dole a hledají jisté výmluvné známky. Atomové hřiby. Imploze. Využití vysokoenergetických zdrojů.

Některé z planet si jako prvotní cíl vytkly právě meziplanetární lety a doufaly, že se tak velmi rychle uplatní ve vesmíru. Nikdy se jim to nepodařilo. Dokonce i obyčejná atmosférická letadla byla teprve vrcholem pyramidy, obrovské a prastaré, v jejíchž základech musely být tak pevné stavební kameny, jako samozásobitelské pěstitelství nebo chov domácích zvířat. Bylo nesmyslné pokoušet se létat dřív, než jste se byli schopni bez problémů uživit. Joel se naklonil kupředu a na číselníku samoservaru namačkal kombinaci požadovaného jídla. Z přístroje se vysunul stůl. Joel zachytil Kinin pohled a znovu se usmál. Joel se usmíval často. Snad se v jeho těle skutečně znovu sešla genetická kombinace dávného paleolitu. Tvář, jakou měl Joel, se musela usmívat prakticky neustále, jinak by se jí daly strašit malé děti. Když se mu po tváři rozlil úsměv, bylo to jako úsvit samotného lidstva. Rozmlouvali spolu nejen slovy. Dohromady měli něco přes čtyři sta let. Slova pro ně představovala jen podnosy, s jejichž pomocí si podávali jemné nuance myšlenek a nevyřčených pocitů.

Kin se znovu podívala na stůl.

„Je mi to nějak povědomé,“ zamyslela se. „Okamžik, pokouším si vzpomenout.“

„Bylo to před sto třiceti lety. Tenkrát jsme se vzali, vzpomínáš? Na Tynewaldu. Bylo tam to bláznivé náboženství —“

„Ikarus Reisen,“ vzpomněla si Kin najednou. „A ty si dokonce ještě pamatuješ, co jsme měli o svatební hostině. Jak romantické!“

„Přiznám se, že jsem se předtím podíval do diáře,“ pokýval hlavou a nalil víno. „Byla jsi moje pátá žena? To jsem si nezapsal.“

„Třetí, ne? Ty jsi byl můj pátý manžel.“

Podívali se na sebe a vybuchli smíchy.

„To byly skvělé časy, Kin, skvělé časy! Tři šťastné roky.“

„Dva.“

„Tak dobrá, dva. Dobrý bože! Jak jsme si užili na Plektru, bylo to tam, že? Vzpomínáš, jak jsme —“

„Neuhýbej. Proč Pozorovatel?“

Teplota venku bleskově klesala. Za okny kabiny se Království měnilo z krajiny na obrovský kotouč, po kterém slunce pomalu posunovalo rozhraní mezi světlem a tmou.

„Hm. Život už mi připadá tak trochu vyčichlý. Kůra by mi nikdy neumožnila žít tak dlouho jako funkce Pozorovatele. Je hezké vidět, jak vzniká nový svět a nová civilizace, zjistit, co ukrývá budoucnost. Bude to stejně vzrušující jako ocitnout se v novém a neznámém vesmíru —“

„Samý blábol, Joeli. Znám tě, víš? Nikdy jsem nezažila, že by ses nudil. Vzpomínám si, jak jsi jednou strávil dva roky tím, že ses učil vyrobit dřevěný dvoukolák. Tenkrát jsi řekl, že nikdy nepřestaneš, dokud se nenaučíš všechna řemesla. Že ještě neumíš takové věci, jako lovit tuleně oštěpem nebo odlévat mosaz do pískové formy. Chystal jsi se napsat vyčerpávající knihu o pornografii robotů. To všechno už jsi udělal?“

„No dobrá. Uhýbám, protože jsem zbabělec. Stačí ti to? Už brzo se stanou jisté věci a pak bude nejbezpečnější právě mrazící box.“

„Věci?“

„Potíže.“

„Po —“ odmlčela se. „Něco takového říkal už Čang.“

„Ten velký průkopník? Mluvil jsem s ním včera, ještě když byla celá jejich skupina na oběžné dráze. Taky se snaží zmizet v závětří dřív, než bouře propukne.“

„O čem to, prosím tě, mluvíš?“

Řekl jí to. Kin Žarlovu návštěvu skutečně ohlásila. Ohlásila také to, že je pravděpodobně schopen padělat dennové bankovky o vysoké nominální hodnotě.

„Společnost prozkoumala toho metuzaléma, kterého jsi jim poslala, Kin.“

„Byl to padělek.“

Pomalu zavrtěl hlavou. „Přál bych si, aby to tak bylo. Ta bankovka byla — svým způsobem pravá. Jenže ji nevydala Společnost. Byla na ní nesprávná čísla. Všechny kódy byly jiné. Ne chybné nebo nepřesné, rozumíš? Prostě a jednoduše to nebyla čísla a kódy, které by zapadaly do řad Společnosti. Bankovky s těmi čísly prostě ještě nebyly vydány.

Tak a teď se nad tím zamysli. Existuje způsob, jak padělat bankovky Společnosti. Představ si, co to znamená.“

Zamyslela se nad tím.

Bankovky Společnosti měly tolik skrytých identifikačních znaků, háčků a pojistek, že jakýkoliv padělek prostě musel být jen obyčejná napodobenina. A nebylo možné napodobit dennovou bankovku ani tak, že byste ji prohnali transmutačním oddělením vrstvového agregátu. Jednak všechny agregáty patřily Společnosti a kromě toho v každé plastikové bankovce byl ukrytý kódový klíč, který by při pokusu o duplikaci vyhodil do povětří celý vrstvový agregát. Nikdo nedokázal padělat bankovky Společnosti. Ale kdyby to opravdu někdo dokázal —

Mnohostaletí by byli první, na které by rána dopadla. Měna Společnosti byla tak spolehlivá, že představovala základ bohatství i zdraví každého z nich. Jenže kdyby se dennové bankovky změnily v pouhé kusy potištěného plastiku, kdyby se jich na trzích objevilo mnohonásobné množství — Společnost by přestala existovat. Její moc byla v neochvějné spolehlivosti a spolehlivost spočívala v tvrdosti její měny.

Genová chirurgie vás dokázala uchránit před smrtí. Mohli jste samozřejmě žít i bez přídavných kůr, které byly k mání za dennové bankovky, ale v tom případě vás začalo dohánět stáří. Byli jste téměř nesmrtelní, ale senilní. Nebylo divu, že se pokoušeli ukrýt. Joel se snažil získat co největší kus nesmrtelnosti. Čang se zase chtěl vyhnout prvnímu a hlavnímu náporu. Lidé s méně stabilním myšlením pravděpodobně podnikali takové věci, jako procházky v kosmu bez ochranného oděvu.

Musí nás být alespoň milion, pomyslela si Kin. Stěžujeme si na to, že už nemůžeme ochutnat žádné jídlo, které jsme ještě nejedli, a že se nám ze života pomalu vytrácejí všechny barvy. Přemýšlíme o tom, zda je život lidí s normálním stářím plnější a pestřejší, a máme strach, abychom nezjistili, že je to pravda, protože my jsme se pro svou dlouhověkost vzdali výsady mít děti. Bylo by to strašně nespravedlivé. Jako kdyby měli lidé jen určitý příděl citů jako jsou vzrušení, radost nebo slast, a čím déle žijí, tím nevýraznější jsou všechny prožitky.

Jenže i pak je život sladký a smrt velká neznámá. Člověk se obává především stáří. Nebo pekla.

„Pátrají po něm?“ zeptala se.

„Všude, i na těch nejnemožnějších místech. Víme, že navštívil Zemi, protože všechny záznamy o sondách Terminus, uložené v Muzeu vesmírných letů, byly vymazány.“

„Takže o něm nevíme vůbec nic?“

„Přesně. Najdi si taky nějakou dobrou skrýš, Kin.“ Krátce se zasmál. „Alespoň se ukázalo, jak správné byly záměry Společnosti. Naše světy to přežijí.“

„Jeden člověk nemůže zničit celou civilizaci,“ zamračila se Kin.

„Ukaž mi, kde se říká, že tohle pravidlo nemůže mít výjimku,“ odsekl jí popuzeně, ale pak se uvolnil. „A ten jeho plášť… byl opravdu neviditelný?“

„Hmm…, teď si vybavuju, že když ses díval přímo přes místo, kde stál, byly věci za ním jakoby velmi slabě rozmazané. Jenže kdybys o tom nevěděl, nevšiml by sis.“

„To by bylo něco pro staromódní špióny,“ ušklíbl se Joel pobaveně. „Ale stejné je to zvláštní. Nemyslím, že bychom dokázali vyrobit něco podobného. K výrobě takových hračiček potřebuješ pěkně vyspělou technologii, jenže podobná neviditelnost by v době tak vyspělé technologie nebyla celkem k ničemu, protože už by existovalo bůhví kolik způsobů, jak tě odhalit.“

„Taky už mě napadlo něco podobného,“ přikývla Kin.

„A teď to tvoje vyprávění o vysílání hmoty — všechny teorie se shodují v tom, že něco takového není v plném rozsahu možné. Dvojitý efekt, ke kterému dospěl Vonbil, to téměř umožnil, jenže jak říkám, jen téměř. Je to stejné jako s těmi stroji typu perpetuum mobile, které se také dají zkonstruovat tak, že fungují téměř neomezeně dlouho.“

Satelit na horním konci Troleje se mezitím zvětšil a vzal na sebe podobu velké jasné hvězdy. Joel přeletěl pohledem kontrolní panel.

„Rád bych se s ním setkal,“ pokračoval. „Četl jsem si o sondách Terminus, už když jsem byl malý kluk. Když jsem se pak jednou dostal na Novou Zemi, zajel jsem navštívit Rip Van LeVinovu farmu. To byl ten, co přistál na jedné planetě a našel —“

„Znám ten případ,“ přerušila ho Kin.

Pokud si Joel všiml tónu jejího hlasu, a bylo by bláhové myslet si, že ne, nedal to ničím najevo. Vesele pokračoval: „Před pár lety jsem viděl filmy, které dodaly T4 a T6. Ty jsou stále ještě na cestě. Na Nové Zemi je podpůrný charitativní fond, takže zhruba každých deset let odtamtud vyšlou dvě lodi na otevřenou oběžnou dráhu, kde získají zrychlení a —“

„To všechno taky vím,“ řekla Kin.

Obě lodě získají prvotní zrychlení pádem do slunce Nové Země. Pak provedou skok dlouhý několik milionů kilometrů oblastí Jinudy, vynoří se, znovu přejdou do prostoru Jinudy a tenhle postup několikrát opakují. Při každém průchodu prostorem Jinudy získají další zrychlení, a zanedlouho se vynoří rychlostí drtící světlo o několik set světelných let dál a jen několik kilometrů od obou letících sond.

Terminu čtyři se nepodařilo v příslušném bodě zpomalit a provést nezbytný směrový manévr a závada na nedokonalém počítači šestky ji navedla přímo k planetární soustavě, která tam nebyla. Za normálních podmínek by oba piloti už před několika staletími podlehli rozkladu. Systém dlouhodobé hibernace byl v době, kdy sondy startovaly, velmi primitivní. Jenže ta pokulhávající technika byla v průběhu staletí součástku po součástce vyměněna a nahrazena novou a kontrolní posádky ji každé desetiletí znovu vylepšovaly.

Nebylo to právě levné. Bylo by mnohem snazší oba piloty rozmrazit a přivést je tak znovu k životu a nekonečnému přepychu. Jenže Rip Van LeVin, ten mrtvý a proslulý pilot dalšího z Terminů, který po letu dlouhém tisíc let nakonec přistál na planetě osídlené s pomocí lodí cestujících prostorem Jinudy už před třemi sty lety, byl v okamžiku, kdy spáchal sebevraždu, velmi bohatý muž. Dost bohatý na to, aby zaplatil skvělé právníky, a ti už prosazovali jeho přání. Založili charitativní organizaci, která měla pro piloty v sondách čtyři a šest udělat všechno, co se udělat dalo, s jedinou výjimkou — nesměli být vzbuzeni.

„LeVinův trust nás má v hrsti,“ pokračoval Joel. „První, co lidi ve Společnosti napadlo, bylo vzbudit pilotku T4 a zeptat se jí na Žarla. Prodělali spolu celý výcvik, takže by mohla vědět něco, co by pomohlo. Jenže zjistilo se, že kdyby se o to Společnost pokusila, udělala by nám celá Nová Země ze života peklo.“

„Joeli, a co si o tom nápadu myslíš ty?“

Jejich pohledy se setkaly. „Já si myslím, že je nechutný,“ odpověděl.

„Já také.“

Zůstala na satelitu, dokud Joel nevyčistil systém, a pozorovala, jak zaktivoval příslušné okruhy a přerušil tak uměle sestavené molekuly s dlouhými řetězci, které tvořily Trolej. Království teď mohlo spoléhat už jen samo na sebe.

Nestála o to vidět, jak si připravuje mrazící box.

Její soukromá loď byla zaparkována nedaleko satelitu na horním konci Troleje. Teoreticky měla volno až do okamžiku, kdy se připojí ke svému týmu na Ach kčertu, kde už přípravné skupiny vyčistily atmosféru a zesílily planetární kůru. Před mnoha měsíci si naplánovala, že využije přesunu a zastaví se na Ostro-Spitzi a prohlédne si nové vykopávky na místě sídla vřetenistů. Mezi lidmi se šířily pověsti o tom, že tam byl objeven další vrstvový agregát.

Jenže to se jí teď ani zdaleka nezdálo důležité. Zaklapla za sebou vnitřní příklop kabiny.

„Zdravím vás, madam,“ přivítala ji loď. „Ložní prádlo bylo vyvětráno. Máme natankovánu plnou. Mám vám připravit koupel?“

„To bych ráda.“

„Kurs byl propočítán a nastaven. Přejete si, abych provedla odpočítání?“

„Myslím, že bez tohohle vzrušení se klidně obejdeme,“ odpověděla Kin unaveně. „Takže bych prosila hlavně tu koupel.“ Když se loď vydala na cestu, voda ve vaně se zakývala o něco víc než obvykle, ale nepřelila se přes okraje. Kin, kterou vždycky vedli ke slušnosti vůči strojům, řekla: „Šikovná!“

„Děkuji vám. Pět hodin a tři minuty k přechodu do prostoru Jinudy.“

Kin si zamyšleně mydlila paži. Po několika minutách zvedla hlavu. „Lodi?“

„Ano, madam?“

„Kam to vlastně máme, k čertu, namířeno? Nepamatuju si, že bych ti dávala nějaké pokyny.“

„Na Kung, madam, podle vašich jednoznačných příkazů, které jste mi zadala před 338 hodinami.“

Kin se zvedla jako namydlená Venuše Anadyoménská a proběhla lodí do řídícího centra, kde klesla do velitelského křesla.

„Ten příkaz,“ vydechla, „opakuj mi ho.“ Pak napjatě pozorovala obrazovku a její ruka se celou tu dobu vznášela těsně nad klávesou, jejíž stisknutí by otevřelo spojení s kontrolním satelitem Království. Joel ještě nebude ležet v mrazícím boxu, protože celý postup zabral několik hodin. A i kdyby, přístroje by ho prostě znovu rozmrazily. Důležité bylo to, že satelit měl vysílač silný natolik, aby se mohl spojit s nejbližší stanicí Společnosti. Bylo jí jasné, že v téhle věci má prsty Jago.

Přijatý příkaz byl celkem jednoduchý. Začínal volacím znakem lodi a Kininým osobním kódem. Přišel běžným spojením země-vzduch. Mohlo ho vyslat půl tuctu vysílačů, protože v té době nebyly práce na Království zdaleka ukončeny.

Jeho závěr zněl takto: „Je to plochý svět. Vy, Kin Aradová, jste velmi zvědavý člověk. Nepřidejte se ke mně a navěky budete přemýšlet o tom, co všechno jste mohla vidět.“ Kinina ruka pomalu klesla a vyhnula se přitom spojovací klávese.

Nemůžete vybudovat plochý svět, to je prostě nemožné.

Jenže právě tak se nemůžete vrátit, když jste pilotem Terminu.

Stejně tak, jako nemůžete padělat denny Společnosti.

„Lodi?“

„Madam?“

„Pokračuj ke Kungu. Hm, a otevři vstup obrazovky v mé kabině.“

„Hotovo, madam.“

Byla to chyba. Určitě dělá obrovskou hloupost. Tohle ji zaručené připraví o zaměstnání.

Podívej se tam, nebo se užírej do smrti.

Ubíhající čas vyplnila tím, že si zopakovala znalosti své základní ekungštiny a přečetla si zhuštěné údaje o reáliích planety. Podle toho, co se dočetla, měli teď kungové svou vlastní Trolej, ale jak se zdálo, nikdo se neunavoval tím, aby vydal nějaký zákon, zakazující přistání vesmírných lodí na planetě samotné. Na Kungu toho bylo vůbec velmi málo zakázáno, dokonce ani vražda ne. Nechala počítač prověřit všechny dostupné údaje a zjistila, že Kung je teď jediný svět v okolním vesmíru, který povoluje lodím přistát s pomocí vlastního pohonu. Bylo snad právě tohle důležité?

Kung doslova prahl po cizí měně. Planeta nebyla schopná vyprodukovat skoro nic, co by mohli lidé využit, s výjimkou několika zajímavých typů chorob podobných zápalu plic, ale o to více toho potřebovala. Proto se pokoušela zavést v turistickém průmyslu…

Kin už tam kdysi byla. Vybavila si déšť. Kungové měli dvaačtyřicet různých výrazů pro déšť, ale ani ten počet nestačil k přesnému popsání té nekonečné symfonie šumící a zurčící vody, padající ve dne v noci pětačtyřicet minut z každé hodiny. Na planetě nebyly hory. Nízká přitažlivost sice umožnila vznik mnoha horských celků, ale současně také dovolovala prudkým větrům unášet s sebou obrovské množství mořské tříště, která je zase rychle spláchla. Těch pár nízkých pahorků, které vytrvávaly, mělo beznadějně navlhlý vzhled.

Občas se z některého z nich stal ostrov. Kin si vybavila příbojové vlny.

Obludně velký měsíc a chladné malé slunce měly na svědomí příliv, podobající se noční můře. Vegetace byla buď z říše hub, které dokázaly bleskově vyrazit a dozrát v době nízkých přílivů, nebo z těch ojediněle přizpůsobivých druhů, které se postupně měnily na rostliny napůl vodní.

A turisté sem opravdu jezdili. Jezdili sem dokonce i přes to, že většinu svého pobytu museli trávit v bezpečnostních záchranných vestách, které je měly chránit v případě výjimečně vysokého přílivu. Byli mezi nimi hlavně rybáři, ale také milovníci mlh, houbaři a mykologové a potulní studenti biologie. A sami kungové…

Vypnula obrazovku a pohodlně se opřela.

„Měla bys to oznámit Společnosti,“ řekla si tiše sama pro sebe. „Pořád ještě máš čas.“

Po chvilce si odpověděla. „Jenže víš, co se stane. Možná, že je blázen, ale rozhodně není hlupák. Bude připravený na každou past a léčku. Kung není lidský svět a moc Společnosti je tam velmi omezená. Uklouzne nám, zamává a bude navěky ten tam.“

Pak pokračovala. „Máš své povinnosti. Představuje nesmírnou hrozbu a ty ji nemůžeš nechat poletovat vesmírem jen proto, abys ukojila svou vlastní zvědavost.“ Odpověděla si. „Proč ne?“

Jak bohatá je Kin Aradová, pravá pozemšťanka a autorka knihy Věčné tvoření? Společnost platí své zaměstnance v dennech, ale protože vydělají mnohem víc, než jeden denn denně, odprodávají často přebytečný čas za mnohem běžnější měny. Její konto momentálně vykazovalo stav tři sta šedesát osm let, pět týdnů a dva dny, plus sto osmdesát tisíc kreditů — a kredit se i dnes těšil velké důvěře a měl svou hodnotu.

V každém případě byly kredity podloženy denny. V galaxii se vyskytovalo více než dostatečné množství vzácných prvků. Transmutační oddělení v srdci každého vrstvového agregátu nebo samoservar dokázaly vyrobit prakticky cokoliv. Co jiného mohlo v tom případě sloužit jako záruka? Jedině dlouhověkost. Kin si mohla koupit život. Mohl něco takového udělat Šalamoun? Mohl si to dovolit Hughes?

Byla bohatá.

Zablikala varovná signálka. Na čelní obrazovce se objevilo slunce Království, podobné černému kotouči s oslnivým lemem, který senzory odhalily už dlouho předtím.

Kin vypnula hlas lodi, protože nenáviděla odpočítávání před přechodem do prostoru Jinudy. Bylo to jako čekání na smrt. Jestliže se počítač nemýlil, a on se nikdy nemýlil, loď přejde do prostoru Jinudy v tom okamžiku, kdy získá přijatelné zrychlení s ohledem ke vzdálenosti — (Několikavteřinová závrať, krátký záchvěv zoufalství. Nepříliš přesně se tomu říkalo „opožděná duše“. Bylo prostě jisté, že něco uvnitř lidského mozku se vzpírá cestovat rychleji než — bylo to laboratorně ověřeno — 0.7 světelného roku za vteřinu. Po každém, byť i krátkém skoku prostorem Jinudy, zmizel člověk na několik vteřin v temné a prázdné časové dutině, odkud se vynořil ve chvíli, kdy ho dohonily souvislé myšlenky, které očividně cestovaly o něco pomalejiiií…) cílové planety. Kin ucítila, jak se jí vrací rovnováha, vzpamatovala se a vyhlédla ven. Kungské slunce byl chladnoucí rudý trpaslík. Údaje říkaly, že je malý. Údaje lhaly. Ze vzdálenosti šesti set tisíc kilometrů to byl obr. Kung se prakticky pohyboval v horních vrstvách jeho atmosféry — a teď už planetu zahlédla — černý kotouček viditelný i z téhle vzdálenosti pouhým okem. Kin se usmála. Kung, který se prakticky neustále pohyboval pod příkrovem hustých mraků, byl dost šílený, aby na něm mohlo začít její dobrodružství. Jaké náboženství by se tady bylo asi vyvinulo, kdyby obyvatelé planety alespoň občas zahlédli čisté nebe?

O tři hodiny později opustila loď několik kilometrů od satelitu Troleje.

Satelit byl vyzdoben v kungském stylu. Z barev převažovaly šedá a hnědopurpurová, které byly tu a tam překvapivě doplněny plochami v neuvěřitelně agresivní rudé. Imigrační ani celní kontrola tady neexistovala. Kung vítal pašeráky. Byli bohatí.

Trysky na jejím skafandru ji jemně přistrčily ke vstupu do jedné z bezpočtu přechodových komor. Příklop se automaticky otevřel, vsál ji dovnitř a znovu se uzavřel.

Vrchol Troleje! Horní konec monomolekulárního lana, které spojovalo každý civilizovaný svět s ostatními prostory galaxie! Brána ke hvězdám, kde se roboti potýkali s desetiokými mimozemšťany, pohybovali se tajní agenti a obchodovali kupci se zlatavými plnovousy. Vesmír, v němž se prodávalo vzácné koření, jehož působením ztráceli lidé rozum a hovořili k bohům, a zmrzačení chlapci nosili podivuhodné elektronické přístroje, které zesilovaly emoce. Vrchol Troleje! Pořádný odraz nohama — a dosáhli jste únikové rychlosti. Vrchol Troleje! Práh vesmíru!

Takové alespoň byly představy části lidstva. Tohle však byla realita a Kung byl, co se turistiky týkalo, ve velmi špatném období. Kung, který se klátil chodbami stacionárního satelitu, vypadal opravdu malebně, nicméně i okoukaně. Jistě, byl tam i jednonohý Ehft, který v jedné chodbě obsluhoval úklidový automat, ale pokud to byl zvěd galaktické federace, musel být současně i mistrem převleků.

Obrovská tabule v ústřední hale ohlašovala, že do odjezdu dalšího osobního modulu na planetu zbývá celá hodina. Kin našla bar, jehož prosklenou stěnou viděla do haly. Bar se jmenoval U položeného bubnu.

„Proč?“ zeptala se kunga za barem. Přestože měl oči velikosti talířů, vrhl na ni prázdný pohled, společný barmanům v celém vesmíru.

„Něco takového nemůžete porazit,“ odpověděl. „Dáte si?“

„Myslela jsem, že kungové nemají smysl pro humor.“

„To je pravda.“ Barkung[2] si ji pozorně prohlédl. „Ze Země?“ zeptal se nakonec.

„Ano,“ přikývla Kin.

„A ze které? Mám bratrostrýce na Pravé Ze —“

„Z té skutečné,“ odpověděla mu Kin poněkud popuzeně. Znovu si ji zamyšleně prohlédl, pak sáhl pod pult a vytáhl filmskazetu, jejíž obal Kin poznala na první pohled. Srdce v ní pokleslo.

„Vaše tvář mi od začátku připadala povědomá,“ prohlásil barkung triumfálně. „Hned jak jste vešla, pomyslel jsem si: To je velmi známá tvář — uznáte, že holo na titulu kazety je dost mizerné — ale i tak… Ha! myslíte, že byste mi na ni mohla udělat hlasový otisk, slečno Aradová?“ strašlivě se zašklebil.

Statečně vykouzlila na tváři úsměv a převzala z jeho vlhké čtyřprsté ruky audiopřepis Věčného tvoření.

„Samozřejmě to není pro vás, že, ale pro vašeho synovce Jiříka, co?“ zabručela s nezvyklou krutostí. Kung na ni upřel užaslý pohled.

„Já nemám žádného synovce Jiříka,“ odpověděl, „ale mám v úmyslu ji darovat svému synobratrovi Brtklcovi. Jak jste to poznala?“

„Kouzla,“ povzdechla si Kin.

Odnesla si pití k velkému oknu a bez zájmu pozorovala tahače, posunující nákladní moduly na řadících linkách, zatímco barkung za ní s někým vzrušeně hovořil interkomem. Najednou se u jejího křesla kdosi zastavil. Ohlédla se a zvedla pohled vzhůru. Za ní stál kung.

Prohlédněme si ho. Měří zhruba dva metry třicet a na hlavě má navíc vysoký rudý hřeben z něčeho, co se velmi vzdáleně podobá vlasům. Dvě oči velikosti talířů zabírají téměř celý obličej. Ty jsou však teď ze dvou třetin přivřené, aby se chránily před světly, které barkung rozsvítil na Kininu počest. Tělo je hubené, ovšem kosti jsou v některých místech pokryty kulturistickými svaly, které tak vypadají jako korále navlečené na drátě. Mezi lopatkami má velký hrb, v němž se ukrývá třetí plicní lalok. Jeho skafandr je mistrovským dílem krejčovského umění. Jinak by to ani nešlo. Tenhle kung má totiž čtyři ruce. Usmál se. Úsměv kunga se tak trochu podobá harfě — je to rudý půlměsíc přerušovaný desítkami lesklých nitek slizu.

„Jmenuju se Marco Farfarer,“ oznámil jí, „a jestli vám to pomůže přestat na mě zírat, tak vám řeknu, že jsem úředně uznaný člověk. Vy si jen myslíte, že vidíte obyčejného kunga. Nedejte se mást tím, že při mém narození došlo k náhodnému nedorozumění.“

„Omlouvám, se,“ řekla Kin. „To jen ten druhý pár rukou.“

„Tak, tak,“ přikývl. Sehnul se až k ní a zašeptal jí hlasem podobným dechu močálů: „Plochý svět?“

Přisedl ke stolu. Pátravě se zadívali jeden na druhého, aby ve tváři svého protějšku našli něco, co by jim napovědělo, jak dál.

„Jak to víte?“ zeptala se nakonec Kin.

„Kouzla,“ odpověděl. „Samozřejmě, že jsem vás poznal. Vaše kniha se mi velice líbila. Vím, že Kin Aradová pracuje pro Společnost. Teď ji zahlédnu sedět na vrcholu Troleje na Kungu, což je místo, kde by ji těžko kdo hledal. Zdá se, že je dost nervózní. Vzpomenu si na to, jak jsem byl před měsícem na Ehftnii. Nemohl jsem sehnat místo na žádné lodi — jsem teprve třetí nejlepší pilot dálkových letů v oblasti — a najednou se na mě obrátil jeden muž, který —“

„Myslím, že toho muže znám,“ přikývla Kin.

„Vyprávěl mi jisté věci a učinil mi jisté návrhy Co nabídl vám?“

Kin pokrčila rameny. „Mezi jiným i neviditelný plášť.“

Kungovy oči se v rámci daných možností ještě zvětšily. „Mně nabídl malý kožený sáček, který vyrábí tohle,“ zabručel. Kin zvedla bankovky, které položil na stůl. Měly hodnotu 100 a 1000 dennů, pak tam byla ehftnická 144 pjumová tyčinka a tenká rolička různých lidských platidel, několik set jednotek Mezihvězdné obchodní komory a počítačová karta.

„Část těch peněz jsem nabídl bankéři na Ehftnii,“ pokračoval Marco, „a on ji bez nejmenšího zaváhání přijal. Lepší důkaz o jejich pravosti byste těžko hledala. Pokud jste kdy byla na Ehftnii, víte, co tím myslím. Myslím, že ta počítačová karta je klíč k autobance, pravděpodobně na Ehftnii. Bylo toho ještě mnohem víc, většinou ehftnické dolarové tyčinky. V té době jsem neměl ani zlámanou grešli.“

Kin prstem postrčila pjumovou tyčinku a pozorovala, jak se pomalu koulí po stole.

„A to všechno vyrobil ten váček?“ zeptala se pomalu.

„Právě. Nebyl o mnoho větší než zaťatá pěst. Na vlastní oči jsem viděl, jak z něj všechny ty peníze vypadly. Myslel jsem si, že je od Společnosti. Chtěl si mě najmout.“

„Jako pilota?“

Kung neurčitě zamával dvěma rukama. „Dokážu lítat se vším, o tom nepochybujte. Dokonce i bez matrixových záznamů. Jsem ten nejlepší — co tady chce tenhle?“

Ke stolu se přibližoval barkung a s nesmělým výrazem za sebou táhl rozměrný chlupatý zvon, který poskakoval po své jediné noze. Na oblém vrcholku měl v srsti připevněný hlasový syntezátor.

„Tohle je Zelený-s-odstínem-do-indiga. Ehft,“ oznámil barkung. „Je to sanitární důstojník satelitu.“

„Jsem ráda, že ho poznávám,“ přikývla Kin. Ehft neslyšným pohybem vytáhl zpod svého… pláště? kůže?… průhlednou skříňku a nastavil ji Kin několik centimetrů před oči. Zaslechla, jak Marco zasyčel.

„Vbila! Regardez!“ zaječel syntezátor. „Pozemšťanský! Nevíme! Myslící! Otázka!“ Velký černý pták uvězněný ve skříňce naklonil hlavu ke straně, upřel na Kin temné, korálkově lesklé oko a pak se vrátil k probírce peří.

„Objevilo se to tady včera,“ vysvětloval barkung. „Říkal jsem Zelenému, že je to pták, to znamená pozemské zvíře. Jenže ono to mluví. Hledali jsme to v Průvodci myslících druhů, ale tam je jen jediný létající druh a tenhle to není.“

„Mně připadá jako trochu přerostlý havran,“ řekla Kin a uchopila skříňku. „A v čem je problém?“ odmlčela se. „Aha, už je to jasné. Vy nevíte, jestli to máte zatknout, nebo zničit, co? Počkejte, a jak se sem ten pták vlastně dostal?“

„Hádanka!“

V náhlém popudu Kin otevřela skříňku. Pták vyskočil na okraj jedné stěny a podíval se na ni.

„Je neškodný,“ řekla. „Pravděpodobně něčí mazlíček.“

„Mazlíček?“

„Duševní spřízněnec,“ zavrčel Marco. „Lidi jsou prostě blázniví.“

Ehft nejisté poskočil kupředu a znovu natáhl ke Kin své chapadlo. Tentokrát v něm držel velký svitek složitě zauzleného provazu. S vynechávajícím srdcem si Kin uvědomila, že je to ehftnická doteková kniha.

„Když jsem mu řekl, že vy jste vy, vypravil se napříč celým satelitem až do své kabiny, aby si přinesl ehftský překlad vaší knihy,“ vysvětloval barkung poněkud blahosklonně. „Byl by hrozně rád, kdybyste mu —“

Ale to už Kin ohmatávala osobní uzel na začátku svitku.

„Rozuměj! Ne! Já!“ zaskřehotal syntezátor. „Pro! Mládě! Patří! Soulihňák!“

„On chce říct, že —“ začal barkung.

„Já mu rozumím,“ přikývla Kin unaveni.

„Žarrló,“ zakrákoral havran.

„Odneste si to,“ řekl barkung a vstrčil skříňku Marcovi do jednoho páru rukou. „Může se to krmit, sníst, učit to zpívat, nebo se s tím milovat nebo co já vím, co lidé se svými malíčky dělají.“

„Mazlíčky,“ opravil ho Marco. Převzal skříňku. Nezdálo se, že by měl na vybranou.

Ehft se za nimi díval, když zamířili k nástupišti osobních modulů.

„Blázniví! Otázka!“

„Vesmíru teď šéfují humanoidi,“ zabručel místo odpovědi barkung zatrpkle. „Pokud je tohle bláznovství, tak bych si taky přál trochu se zbláznit. Všiml sis, že většina z nich chodí, jako kdyby jim patřila galaxie?“

Ehft o tom chvíli uvažoval. Vždycky pro něj bylo velmi obtížné porozumět způsobu pohybu, který nezahrnoval použití chapadel.

„Nevšiml,“ odpověděl.

V kabině modulu bylo jen několik cestujících. Prožili okamžik několikanásobného přetížení, když pomocné raketové motory vytáhly rozkývaný modul z haly stanice, ale pak už se kabina začala klidně spouštět po Troleji dolů.

„Tentokrát s sebou budu mít alespoň domorodého průvodce,“ řekla Kin a usmála se, aby ukázala, že to byl žert. Jenže jak se zdálo, tenhle kung o smyslu pro humor něco věděl. Úředně uznaný člověk?

„Myslel jsem si, že byste mi v tom mohla naopak nějak pomoct vy,“ řekl Marco a ze svého cestovního vaku vytáhl malý váček. „V životě jsem tam dole nebyl. Občas jsem sem přivedl dopravní lodě, ale ty končily nahoře.“

„Tím chcete říct, že jste byl tak blízko a nikdy jste se nebyl podívat na svět svého lidu?“

„Čí svět? Já se narodil na Zemi.“

Z kapsy vytáhl dýmku v barvě slonové kosti, nacpal si ji z váčku a zapálil ji věčnou zápalkou — permohníkem. Kin nakrčila nos.

„Co je to, ksakru?“

„Tabák,“ odpověděl Marco. „Cutty Peerless VI. Posílá mi ho jeden člověk z Londýna. Z Londýna v Anglii, aby bylo jasno.“

„A chutná vám to?“ Ozvalo se tiché zabzučení, které signalizovalo, že se v kabině zapnuly vzduchové filtry. Marco vytáhl dýmku z úst a podíval se směrem k nim.

„Abych se vám opravdu přiznal, tak ne,“ odpověděl, „ale je to historicky uspokojující. Mohu vám položit jednu otázku?“

„Jen se neupejpejte.“

„Máte nějaké zvláštní nápady, co se kungů týče? Po sexuální stránce, myslím.“

Kin se podívala do těch obrovských šedých očí, přeletěla pohledem skvrnitou kůži a prudká odpověď jí odumřela v hrdle. I ona tu a tam zaslechla nějaké pověsti. Z hubené Marcovy postavy vyzařovala sebejistota a odvaha silnějšího pohlaví. Kungští samečci kolem sebe šířili až neuvěřitelně mužskou atmosféru. A také priapickou. Kungská pohlaví byla jednoznačně a výrazně oddělena, samičky a samečci, žádná ta nesmyslná škála odstínů, jakou najdeme mezi absolutní psychikou samečka a absolutní psychikou samičky u lidí.

„Nikdy. Ani za dalších tisíc let,“ odpověděla přímo. „Můžete si o mně třeba myslet, že jsem staromódní.“

„Díky bohům,“ řekl kung spokojeně. „Doufám, že jsem vás neurazil?“

„Nic, co by se nevstřebalo. Proč jste se na to… jaksi… ptal?“

„Oh, mohl bych vám vyprávět historky, kterým byste odmítla věřit, Kin Aradová. Mohl bych vám vyprávět o mladých lidských ženách s dokonalým účesem v podobě Frefrr-hřebenu, oblečených do něčeho, co považovaly za poslední kungskou módu, a s uměle vypěstovanou zálibou v tlengové hudbě. Když jsem jednou hrál na piano v nočním klubu na Krespu — bylo to v době, kdy jsem byl právě bez zaměstnání — musel jsem si v noci zamykat okno. Jednou mi dvě mladé —“ zarazil se a poněkud změnil směr hovoru. „Samozřejmě, je mi jasné, že vy jste žena znalá světa. Jenže jednou jsem musel udeřit ženu velvyslance Nové Země židlí.“

Havran ve své průhledné kleci několikrát poskočil. Kin ho chvilku pozorovala.

„Co budeme dělat, jestli se s námi Žarlo opravdu spojí?“ zeptala se.

Marco vytáhl dýmku z úst. „Co? Chci ten plochý svět navštívit. Co jiného?“

Když modul v oblacích páry z brzdících polštářů dorazil na dolní stanici, byl právě příliv. Kungové vyřešili problém nevyzpytatelných přílivů tak, že konečnou stanici a přilehlé budovy postavili na obrovském voru, který se po Troleji posouval nahoru a dolů podle toho, jak se po povrchu planety přesouvaly vody oceánů.

Kin vyhlédla do hustého šedivého deště. Kolem staničního voru se houpaly na kotvách další budovy pletené z proutí. I takhle časně byl na vodě celkem rušný provoz a Kin zahlédla několik kungů, veslujících na svých malých proutěných člunech vymazaných jílem. Hnali se rozkývanou vodní ulicí, jako by se tam pořádal závod Glumů.

Dovnitř večvachtal Marco a za sebou táhl malého, k smrti vyděšeného kunga. „Tohle nic mi tvrdí, že ho někdo najal, aby nás tady vyzvedl. To není pravě dramatické, co?“

Člunař, postrkovaný Marcem, je vedl po molu kolem směsice loděk a člunů všech možných typů, tvarů a velikostí, až ke kombinovanému cestovnímu prostředku postavenému pro lidské turisty. Jeho čtyři balonové pneumatiky teď byly podhuštěné a sloužily jako plováky. Kin se zasunula na zadní sedadlo. Déšť byl teplý a už se stejně cítila na kůži promočená. Zdálo se, že kungská voda v sobě má něco nezvykle pronikavého.

Marco postrčil člunaře na přední sedadlo spolujezdce a sám se usadil na místo řidiče. Uvazovací lano se napjalo, zadrnčelo, ale pak prasklo a plavidlo vyrazilo v záplavě vodní tříště kupředu.

Marco řídil se třema rukama ledabyle přehozenýma přes opěradla.

Čtyři ruce. Čtyřrucí kungové byli vzácní. V těch ošklivých, zlých časech před Revolucí používali kungové z nejvyšších kast mitogenetické techniky, s jejichž pomocí ovlivňovali vývoj embrya. Čtyřrucí — to byli válečníci. Kin se rozhodla zkusit to oklikou.

„Jak je možné,“ začala opatrně, „že máte košile vyrobené speciálně pro vás?“

Ani se neohlédl. „To je rodinná tradice,“ odpověděl jí. „U nás v rodině se vždycky počítalo s tím, že jeden sameček se dá na vojenskou kariéru, takže mou matku operovali, jenže — vzpomínáte si na přetržení Troleje v padesátém osmém?“

„Samozřejmě. Země byla celý měsíc odříznutá od vesmíru. Nějaký šílenec odpálil současně bomby na horním i dolním konci.“

„Správně. Mí rodiče tenkrát byli v personálu velvyslanectví na Novém Stavangeru. Než Trolej znovu uvedli do chodu, matka porodila.“ Kungové věřili, že když se dítě narodí, vstoupí do jeho otevřeného vědomí nejbližší duše, která je právě bez těla…

„Abych vám řekl všechno, můj otec se tenkrát nezabil jen proto, že mu v tom zabránil shandský kulturní atašé, se kterým právě obědval,“ pokračoval Marco vyrovnaně. „Otec si myslel, že by se ke mně dostal jako první, chápete? Jenže se mu to nepodařilo. Takže mi dali vystavit lidské doklady, našli mi domov u jedněch starších manželů v Novém Mexiku a odletěli ze Země. Konec příběhu. Jak je možné, že jste holohlavá?“

Kinina ruka vyletěla k paruce, kterou měla na hlavě.

„Hm. To je věkem. Vlasy to nedokážou přežít.“

Marco pozorně sledoval obzor. „Aha,“ přikývl. „Jen tak mě to napadlo. Vždycky jsem si myslel, že za takové věci by se člověk neměl stydět, co?“

Plavidlo projíždělo mezi napůl zaplavenými keři a flotilami vesnic. Nakonec zpomalilo a zastavilo docela, když vjelo do husté spleti vodního rostlinstva, které mu znemožnilo další cestu. Marco zaklel a stiskl několik tlačítek na ovládacím panelu.

„Už zas ten mizerný odliv,“ bručel. S trupem zvednutým metr nad úroveň polotuhého podkladu se plavidlo vydalo na další cestu. Několik pomalejších ryb, kterým zmizela voda pod břichy, se zoufale snažilo domrskat k okraji zelené plochy a vrátit se do svého přirozeného živlu. Na Kungu se dožívali vyššího věku jen obojživelníci.

Nakonec vegetace a stoupání terénu naznačily, že se ocitli v místech, které zalévala voda sotva jednu z každých dvaceti hodin. Člunař ukázal na stezku, která se klikatě zvedala k travnaté planině, kam už voda nevystupovala nikdy. Kdyby byl Kung svět lidského typu, tenhle prostor by byl dokonale obdělán a využit do poslední pídě. Kungové se mu však vyhýbali jako poušti.

Plavidlo, které se teď pohybovalo na dohuštěných balonových pneumatikách, se přehouplo přes hřeben.

Před cestovateli se objevilo kulaté údolí. Jeho dno pokrývalo nezbytné jezero a uprostřed něj se pohupovala kosmická loď.

„To je Neutrino, vyrobené u General Motors. Má fúzní motor s prstencovým okrajem, stavěný na starty a přistání přímo na povrchu planet, vřetenistické unibrzdy, čtyřiatřicet kajut a spoustu věciček ke zpříjemnění života,“ prohlásil Marco a zapálil si dýmku. „Vnitřní systémy — to je chuťovka! Kdysi jsem s něčím takovým letěl. Staví je tak, aby vyhověly i požadavkům, které jednoho vůbec nenapadnou.“

Loď vypadala jako tlustý lívanec.

„Má nějakou výzbroj?“ zeptala se Kin mdlým hlasem.

„Žarrló!“ zakrákal spokojeně havran.

„No, nechtěl bych být na opačné straně fúzního plamene.“

Kungský člunař zíral s hrůzou na Marcovu dýmku. „Kromě toho je na palubě zbrojnice — vyberte si hrůzu dle vlastní libosti.“

Když vystoupili na plošinu u otevřeného vchodu lodi, nastartoval člunař své plavidlo a vyrazil zpátky přes jezero tak rychle, že plavidlo při otáčení málem převrhl.

„Vypadá to, že odsud vede jediná cesta — vzhůru,“ řekla Kin. „Zajímalo by mě, co našeho člunaře tak vyděsilo.“

„Já,“ odpověděl jí s pýchou v hlase Marco a neslyšně vykročil k ústí vstupní chodby. Vzápětí zasyčel a přikrčil se do bojové pozice.

Z hlubin lodi se vynořil obludný stín. Zasuté vzpomínky vycházející z dědičných rasových instinktů ječely na Kin, aby se co nejrychleji rozběhla a vyšplhala na ten nejvyšší strom, který najde. Ta… věc, která se k nim blížila, musela mít jediný cíl. Zatnout své hrůzu nahánějící drápy do měkkých tkání a ještě děsivější tesáky smočit v tělních tekutinách bez ohledu na jejich barvu a teplotu. Jenže dědičné rasové instinkty se oproti době poněkud opožďovaly. Kin se společensky usmála.

Kdyby se mixka ve vysoké chodbě narovnala, zbývalo by od hrotů jejích drobných uší ke stropu ještě několik centimetrů, což znamenalo, že je téměř tři metry vysoká. Pohybovala se však v typickém nahrbení, s pokrčenými koleny a ohnutými zády. Byl to postoj, jaký zaujímali všichni mixové v prostorách patřících menším rasám, jakoby v hrůze, že někoho omylem sežerou.

Byla stejně široká jako vysoká, což byl další z typických znaků většiny mixů, stejně jako mohutné ruce s tvrdými mozoly na hřbetech prstů. Paže měly dva klouby a mohly v případě potřeby sloužit jako přední pár nohou. Tvář připomínala inteligentního medvěda, ale byl to medvěd s očima o parametrech mnohonásobně zvětšujícího teleskopu, kopulovitě vypouklou mozkovnou a několika mroži mezi zakladateli vývojové linie. Jako každý z jejího rodu měla i tahle mixka dva mohutné kly, které její předci původně užívali k seškrabávání lastur a mušlí na dnech ledově chladných oceánů. Teď pro ni měly asi stejný význam jako slepé střevo a proto je nosila podle módy ozdobené značkami, udávajícími původ a postavení. Její čenich…

„Měvi jfte pfíjemnou feftu?“ zašišlala přátelsky na uvítanou.

Na některých vyřezávaných znacích, zdobících její kly, bylo něco velmi povědomého. Kin si zastrčila prsty do koutků úst, aby docílila kelného efektu, a vyzkoušela svou mixštinu.“Já patřím k těm, co jsou Téměř-okoralí-a-vyschlí a tenhle kung je Malá-skvrna-putující-daleko,“ vyplivla. „Zdravím tě ve vší tučnosti, ó mixko, pocházející z Nižší vypukliny Deltové mořeny. Pokud je tvůj původ jiný, musím se strašlivě mýlit.“

„Blahopřeji ti k ovládnutí Řeči,“ odpověděla jí mixka uctivě. „Mé jméno má padesát šest slabik, ale můžete mi říkat Stříbřena. Míříte také na plochý svět? Je ten kung nebezpečný? Vypadá nejistě.“

„Myslím, že to bude tím, že nerozumí mixsky. Na druhé straně, víš sama dobře, že všichni kungové vypadají nejistě. Má to pravděpodobně něco společného s těmi bleskovými přílivy. Tenhle je mimochodem člověk, takže o jeho kungství mluv opatrně.“

„O čem to tak dlouho mluvíte?“ zeptal se Marco podezřívavě.

Než je Stříbřena dovedla do pozorovací kabiny lodi, dospěli k určitému kompromisu. Kin a Marco na ni mluvili v unimluvu, kterému mixka rozuměla, ale kterým nedokázala kvůli svým klům mluvit, Stříbřena mluvila mixštinou a Kin její slova Marcovi tlumočila do unimluvu. Nakonec došli po pečlivém překládání k tomu, že Stříbřena je socioložka, srovnávací historická, lingvistka a pasačka zvířat chovaných na maso.

„To všechno?“ nevěřil Marco.

„Kdysi jsem znala mixe, který byl liftboyem, biochemikem a lovcem tuleňů,“ přikývla Kin.

„Dorazila jsem sem teprve včera,“ vysvětlovala jim Stříbřena. „Pracovala jsem na Pedikvaku, když se objevil ten muž —“

„Známe ho,“ přikývla Kin. „Co nabídl tobě?“

„Nerozumím,“ odpověděla mixka zmateně.

„Návnadu,“ vysvětlovala Kin. „Abys letěla s ním na plochý svět.“

„Aha, už chápu. Nic. Měl mi něco nabídnout?“

Kin to přeložila Marcovi. Marco užasle zíral na mixku, pak zabručel a zmizel kdesi v hlubinách lodi.

„Tvé jméno je mi nějak povědomé,“ řekla Stříbřena Kin.

„Napsala jsem knihu nazvanou Věčné tvoření.“

Stříbřena se společensky usmála. „Vážně?“

Marco zmizel. Obě dámy se vydaly na prohlídku lívancovité lodi. Kin byla s každým krokem nejistější. Tohle byla velmi podivná loď.

Tak především ji majitel přeměnil v nákladní loď. Zbyly jen čtyři kajuty. Zbytek vypuklého kotouče vyplňovaly palivové nádrže.

Ta loď byla navržena jako hračka pro nějakého nesmírně bohatého idiota. Jenom boháči a špióni používali lodě, které se dovedly vymanit ze zajetí gravitace vlastní silou.

Vždyť si to představte: na každém užitečném světě byla Trolej, a když jste se dostali na vrchol Troleje, stačila vám k cestě na jinou planetu a vrchol její Troleje jen velká bedna s vnitřním tlakem, zásobou vzduchu a tabulky parametrů pro skok Jinudy. Jen několik specializovaných obchodních společností a turistický průmysl používaly lodě schopné cestovat slunečním systémem. Existovaly i lodě, které v případě nutnosti nebo nouze dokázaly vystoupat z povrchu planety na oběžnou dráhu. Ale nikdo nepotřeboval loď, která by dokázala vzlétnout z planety na oběžnou dráhu, cestovat meziplanetární soustavou vlastní silou a současně byla vybavená pro přesun Jinudy.

Tahle loď to všechno dokázala. Kininou nejistotou začalo probleskovat vzrušení. Trolej a vzorce rozsekaly celý vesmír na kousky mezi téměř totožnými halami na vrcholku Trolejí. Tahle loď — to bylo něco jiného.Byla tam malá nemocnice, která by nedělala hanbu slušně velkému městu. Byl tam také mrazící box, což bylo tak nezvyklé, že Kin nadzvedla víko.

„No to jsem blázen,“ prohlásila.

Stříbřena nahlédla dovnitř a několikrát přehrábla zmrzlé balíčky.

„Nic zvláštního,“ řekla nakonec. „Maso, ryby, zvěřina, různé zelené listí, barevné bobule — samá lidská potrava.“

Kin ukázala na samoservar, který si tiše pobrukoval opodál.

„Už jsi někdy zažila, aby se některá z těch věciček porouchala?“

„Nikdy se neporouchají,“ odpověděla Stříbřena. „Kdyby se to stávalo, nikdy byste nás, vy lidé, nepustili do vesmíru.“

„Proč potom plýtvat prostorem na tyhle zbytečné krámy? Kdyby byl nervózní nebo měl strach, vzal by s sebou náklad mixské potravy… aha. Samozřejmě, to je ono. Zapomněla jsem, že je starý.“

„Starý?“

„Dost starý na to, aby mu moc nechutnala potrava připravená strojem. Tyhle věcičky ho musely stát celé jmění.“

„Prosím, vysvětli mi slovo ‚starý‘,“ naléhala Stříbřena. Kin mixce vyprávěla o sondách Terminus. Když skončila, všimla si, že na ni obryně upírá zvláštní pohled.

„Vy, lidé, musíte být posedlí vesmírem,“ řekla mixka nakonec.

Otočily se, když do místnosti vešel Marco, který se třásl zlostí.

„Co je to za loď?“ zvolal. „Má takovou výzbroj, že by se s ní dala zničit slušně velká planeta.“

„A spoustu malých ručních zbraní jistě taky,“ zabručela Kin. Marco na ni chvilku upíral oči, zatímco Kin cítila, jak se jí myšlenky rozbíhají jako splašené.

„Přesně. Jak jste to uhodla?“

„Já to neuhodla. To, co jsem viděla, mi stačilo. Stříbřeno, byl tady nějaký vzkaz od Žarla, když jsi sem přišla?“

„Kung na člunu mi řekl, že mám čekat. Proč?“

Kin se s naléhavostí v hlase obrátila ke kungovi. „Marco, někde tady musí být skafandry. Jestliže se k nim dostaneme, mohli bychom v nich opustit loď?“

„Tady dole? Loď by implodovala. Musel bych s ní vzlétnout a to —“

„Tohle je jehlová pistole Klip ráže 0003. Kdybyste se na mě vrhli všichni najednou, je dost pravděpodobné, že bych vás všechny nedostal, ale koho bych asi zastřelil prvního?“

Ve dveřích stál Žarlo a v jedné ruce nedbale svíral pistoli. Kin si představila, co dokáže proud jehel z klipu, a rozhodla se zůstat velmi klidně a tiše stát. Podívala se na Stříbřenu.

Mixka se nedívala na Žarla, ale upírala oči na Marca.

Ten se přikrčil do podivného postoje. Nohy měl pokrčené, ruce odtažené od těla jako starodávní pistolníci, a z úst se mu dral tichý sykot.

„Řekněte té obludě, že pokud zaútočí, budu střílet,“ pronesl Žarlo. „Řekněte mu to!“

„Víte, že vám rozumí,“ pokrčila Kin chladně rameny. Slyšela, jak Stříbřena mumlá mixsky: „Během minuty dojde ke strašlivému boji, Kin. Ten, kdo vyhrožuje kungovi, nezůstane naživu.“

„Marco je oficiálně člověk,“ odpověděla jí Kin v unimluvu.

„Ano, to mě zmátlo,“ řekl Žarlo. „Měl jsem si to lépe ověřit. Řekl jsem tomu pitomému agenturnímu počítači na Pravé Zemi, aby mi vybral tři osoby, které by vyhovovaly mým požadavkům, a on mi dal tři jména. Ta mizerná věc se ovšem už neunavovala tím, aby mi prozradila, že dva z těch tří jsou bemáci[3].“

Jen Stříbřena, studentka historie, porozuměla tomuhle hanlivému názvu. Nepřátelsky zavrčela.

„Jistě se ten počítač zmínil o planetě původu,“ upozornila ho Kin.

„Ta přerostlá žába se stejně narodila na Zemi a ten medvěd na lodi obíhající Mix,“ řekl Žarlo. „Copak už dneska druhy nikoho nezajímají? Úředně člověk! No maucta! Nehýbejte se.“

„Přemýšlela jsem o tom, kde jste byl,“ řekla Kin. „Měla jsem hledat pruh rozmazaného vzduchu — vy vykradači hrobů.“

Křivě se ušklíbl. „To slovo je dost, eh… ošklivé, ale konec konců pravdivé. Společnost z nich vykradla vrstvové agregáty a Trolej monomolekulární techniku.“

„To není pravda. Společnost ty vynálezy využívá k všeobecnému prospěchu.“

„Prima, jenže výtěžek tohohle výletu bude sloužit jen mému soukromému prospěchu. Myslím si, že mi všichni pořád ještě něco dluží. Znal jsem jak LeVina, tak ty ostatní. Prodělal jsem s nimi výcvik. Vyberu si svou odměnu hned. Vyhrál jsem jackpot.“

Z oblouku chodby za ním vyskákalo něco malého a černého. Kin si už všimla, že Marco, odhodlaně lidský, se pokusil s havranem spřátelit. Nadcházela doba krmení.

„Budu potřebovat pomoc,“ oznámil jim Žarlo.

„Máte bezedný sáček,“ řekla Kin. „To mi připadá jako jackpot.“

„Houby. S tím, co vezeme s sebou, můžeme na místě, kam máme namířeno, založit svou vlastní Společnost.“ Sáhl do postranní kapsy a vytáhl z ní navigační cívku. „Je to všechno tady.“

„Dala bych pvednoft tomu, kdybychom mohli dál mluvit bev té piftole,“ řekla Stříbřena s námahou unimluvem. „Je to od váf velmi nelafkavé.“

Havran vyskočil Žarlovi na rameno a zakrákoral mu do ucha — proud Klipo jehel se s drnčením zaryl do stropu — Marco se pohnul tak rychle, že jeho přesun z místa, kde stál, do místa, kde stál Žarlo, se dal odvodit pouze z toho, že kung najednou seděl obkročmo na ležící postavě. V jedné ruce svíral pistolí a tři ostatní měl pozvednuty, aby Žarlovi roztříštil hlavu — pak ale zamrkal a rozhlédl se kolem sebe, jakoby se probouzel ze sna.

Podíval se na Žarla a naklonil se kupředu.

„Je mrtvý,“ řekl s bezmocným výrazem. „Vždyť jsem ho ani neuhodil.“

Kin poklekla vedle ležícího těla.

„Byl mrtev dřív, než jste se k němu dostal.“

Viděla, jak Žarlova tvář při havraním skřeku zbělela. Ve chvíli, kdy k němu Marco dorazil, Žarlo už padal.

Byl tak krátce mrtev, že stálo za to vsunout jeho tělo do vstupního otvoru lodního sarka, na jehož čele se okamžitě rozsvítila řada rudých světel. Kin prostudovala údaje na dolním panelu. Popraskané buněčné stěny, potrhané vnitřní orgány, poškození mozku. Až se dostanou zpět do lidského světa, bude to pro Žarla představovat přinejmenším šest měsíců v regeneračním tanku.“Infarkt?“ nadhodila Stříbřena.

„A jak rozsáhlý,“ přikývla Kin. „Měl štěstí.“

Zavládlo ticho a když se Kin otočila, zjistila, že na ni mixka užasle zírá.

„Infarkt, to je celkem jednoduchá záležitost,“ vysvětlovala. „To umíme spravit. Snadná věc. Kdyby se do něj byl Marco opravdu dal, tak by z něj jistě nezůstalo tolik, aby to stálo za to vložit do regeneračního tanku. Vždyť Marcovi vyhrožoval.“

Stříbřena pomalu přikývla. „Kungové jsou paranoidní. Jenže on se chvílemi taky chová jako člověk.“

„Jen si všimni, jak vchází do místnosti. Ta jeho chůze — to je pohotovostní postoj, je připraven k boji. Kung nezná význam slova strach.“

„To je hezké,“ zašklebila se přátelsky mixka. „Napůl člověk a napůl kung. No, já tedy znám význam slova strach a musím říct, že v téhle chvíli jsem pěkně vyděšená.“

„Ano, je mi jasné —“

(několik vteřin závrati a nekonečného zoufalství)

První věc, kterou Kin uviděla, když se jí vrátil zrak, bylo okno kabiny a pohled ven. Zdálo se, že je loď obklopena mlhou plnou ledovců.

Jakoby mimochodem zaregistrovala poplašné signály, které náhle umlkly.

Všimla si matných hvězd a uvědomila si, že se vznáší, protože přitažlivost se tiše vytratila. Stříbřena v těžkém bezvědomí plula u toho, čemu se za normálních okolností říkalo strop.

Tak. Pomalu a logicky. Loď byla na hladině jezera. Teď se vznášela ve vesmíru. Kolem ní se pohupoval zmrzlý vzduch a pěkný kus jezera, takže tam na Kungu teď musí zuřit strašlivé bouře, protože do prostoru Jinudy bylo spolu s lodí vtaženo několik krychlových hektarů vzduchu a vody…

Kinin přirozený génius se v beztížném stavu cítil poněkud nesvůj. Postupně doplavala a dostrkala se do řídícího střediska, kde se nad hlavním ovládacím panelem hrbil Marco podobný obrovskému pavouku, a zakřičela mu do ucha.

Chytil ji, stáhl ze vzduchu a obrátil ji obličejem k velké obrazovce vsazené do vzdálenější stěny.

Zírala na ni s otevřenými ústy.

Po chvíli se vydala pro Stříbřenu, která si v lodní nemocnici ošetřovala drobné zranění na hlavě a klela při tom jako starý vesmírný vlk. Doporučila jí sledovat obrazovku.

Když films doběhl, pustili si ho znovu.

„Vložil jsem do navigátora Žarlovu cívku,“ řekl jí Marco nakonec. „Tohle je její součást.“

„Pusť to ještě jednou,“ vyzvala ho Kin, která se rozhodla upustit od formálností. „Chtěla bych se znovu podívat na jedno nebo dvě místa.“

„Kvalita těch záběrů je výjimečně dobrá,“ upozornil ji Marco.

„Divila bych se, kdyby to tak nebylo. Vždyť se počítalo s tím, že budou vysílány na desítky parseků —“

„Jeftli váf mohu na páv vtevin pvevufit,“ ozvala se Stříbřena. Uchopila každou rukou jeden za svých klů a začala s nimi otáčet. Kin v užaslé hrůze pozorovala, jak si mixka oba kly vyšroubovala a pečlivě uložila do malého koženého pouzdra. Kin sice viděla na Mixu mixy bez klů, ale to byly buď děti, nebo odsouzení zločinci.

„Když chce někdo být dobrým lingvistou, musí být připraven přinést jisté oběti,“ řekla Stříbřena bezchybným unimluvem. „Myslíš si snad, že jsem se té operaci podrobila jen tak? Uvnitř jsem strádala studem a zpytovala vlastní duši. Marco Farfarere, připadám ti snad jako nevrlý tvor s cholerickou povahou?“

„Ne. Proč?“

„Jestli se pokusíš provést ještě jednou podobný kousek, zabiju tě.“

„A já si vždycky myslela, že je to nemožné,“ pokusila se Kin řešit vzniklý spor diplomaticky.

Marco se podíval z jedné na druhou.

„Není to nemožné, jenom dost komplikované a vysoce protizákonné,“ odpověděl opatrně. „Udělej to špatně a skončíš uprostřed nejbližšího slunce. A co se týče tvého prohlášení, Stříbřeno, tak jsem ho… hm, vzal na vědomí.“

Jeden druhému se vážně uklonili.

„Dobrá,“ řekla Kin spokojeně. „Prima. Teď nám ten films pusť ještě jednou.“

Buď byl ten films pravý, nebo byl Žarlo neobjevený génius v oboru vytváření speciálních efektů.

Mohla to být oblast Nové Země kolem pólu, nebo místo kdekoliv na Serendipitě. Rozhodně ne na Njalu ani na Mlékorožci, protože na těch světech nebyli žádní ptáci a na jednom ze záběrů bylo vidět v dáli hejno ptáků. Alespoň to tak vypadalo, dokud Stříbřena obraz mnohonásobně nezvětšila. Ať to bylo cokoliv, ptáci to být nemohli, rozhodně ne s těmi koňskými hlavami, temnou šupinatou kůží a černými netopýřími křídly. V lidské historii pro ně však jméno existovalo a najednou se vynořilo z Kinina podvědomí. Draci.

Na záběrech viděli moře a pokud nebylo s velikostí vln něco zásadního v nepořádku, museli být ti tvorové, kteří prolétali těsně nad nimi, dlouzí skoro kilometr.

Mihlo se tam i několik vzdálených pohledů na útvary, podobající se městům. Pak několik úsvitů, z nichž alespoň jeden byl natáčen ze vzduchu, a množství záběrů souhvězdí na noční obloze.

„Vrať se k tomu vzdušnému záběru východu slunce,“ požádala Kin. „Co na něm nesedí?“

„Obzor je divný,“ odpověděl okamžitě Marco.

A byla to pravda. Křivka horizontu se zdála podivně plochá. A ještě něco, na co Kin zatím nedokázala přijít…

„Nebýt toho,“ řekla Stříbřena, „vypadalo by to jako obyčejný lidský svět.“

„Je to zvláštní,“ zamyslela se Kin, „ale Žarlo mluvil o ploché Zemi, ne o nějakém plochém světě.“

„To mě nepřekvapuje. Lidé byli jediní tvorové, které napadla ta nesmyslně primitivní myšlenka, že by svět mohl být plochý,“ zabručel Marco a vrátil films až k místu, kde byla zachycena souhvězdí. „Jestli tomu nevěříš, tak si to najdi. Kungové si vždycky mysleli, že žijí na vnitřní straně koule, a mixům odedávna visela nad hlavou Velká dvouhvězda a ta jim poskytovala základní orientaci v kosmologii.“

Kin si pohrdavě odfoukla. Později si udělala chvilku a našla si údaje v lodní knihovně. Měl pravdu, ale co to dokazovalo? Že lidé byli poněkud přihlouplí a silně egocentričtí? To příslušníci všech nehumanoidních ras dávno věděli.

„Ověříme si přesnou povahu toho plochého světa v okamžiku, kdy tam dorazíme,“ uzavíral jejich rozhovor Marco.

„Moment,“ pozvedla Kin ruku. „Zpomal. ‚Co myslíš tím, až tam dorazíme‘?“

Kung na ni vrhl mírně pohrdavý pohled. „Už jsem nastavil program. To pískání — to je matrixová baterie, která se právě nabíjí.“

„Kde jsme teď?“

„Půl milionu kilometrů od Kungu.“

„Takže ještě můžeš přistát a vysadit mě. Já v tom nejedu.“

„A jaké máš plány?“

Kin zaváhala. „No, především bychom mohli odvézt Žarla na oživovací kliniku,“ řekla nakonec. „Mohli bychom vyčkat někde nablízku a… hm… pak bychom mohli…“

Zmlkla. I jí samotné to znělo jako pěkná pitomost.

„Máme kurz, loď i čas,“ zavrtěl Marco hlavou. „Tomu chlapovi se v sarku nemůže vůbec nic stát. Jestli zaváháme, budem muset spoustu věcí vysvětlovat a myslím, že ze všeho nejdřív Společnosti, která by se jistě zajímala o to, proč jsi je neinformovala pravdivě a v plném rozsahu.“

Kin se podívala na Stříbřenu, jako by u ní hledala podporu, ale mixka jen přikývla. „Nerada bych ztratila takovou příležitost,“ řekla.

„Podívejte se,“ zkoušela to Kin, „vydat se na ten výlet s Žarlem, to vypadalo jako dobrý nápad, že? Ale takhle nevíme o tom místě, kde máme přistát, skoro nic. Já se jenom snažím být rozumně opatrná, to je všechno.“

„Tak, a tady máš celou tu zvědavost chlubivé opice,“ obrátil se Marco k Stříbřeně. „To je celá ta jejich dynamická přizpůsobivost osudu, o které s takovou oblibou mluví a —“

„Jste šílení — oba!“

Marco pokrčil rameny, což byl s dvěma páry ramen velmi efektní posunek, a zvedl kostnaté tělo z pilotního křesla. „Dobrá,“ přikývl, „odvez nás zpět.“

Kin se zasunula na jeho místo a stáhla si panoramatickou obrazovku do úrovně očí. Podívala se na ovládací panel, který ze tří stran obklopoval křeslo. Našla na něm několik číselníků a informačních ploch, které jí byly velmi povědomé. Tamhleten černý panel mohl být ovladačem výměny vzduchu a regulace teploty. Zbytek jí připadal jako dokonalá a neznámá změť. Kin byla zvyklá na lodě s velkými mozky.

„S tímhle já lítat neumím!“ prohlásila nakonec popuzeně. „A tys to určitě věděl!“

„V tom případě vítej do party,“ řekl Marco a podíval se na hodinky. „Co kdybyste si vy dvě chvíli zdřímly?“

Kin ležela na svém lůžku a přemýšlela. Myslela na to, jak stereotypní představy si jednotlivé rasy vytváří o jiných rasách. Mezi lidmi je všeobecně známo, že kungové jsou paranoidní, krvežízniví a pověrčiví. O mixech se říká, že jsou chladní, krvežízniví a občas jedí lidi. Mixové a kungové si o lidech myslí, že jsou tvrdohlaví, krvežízniví a pyšní. Všichni si myslí, že ehftové jsou legrační a nikdo neví, co si myslí ehftové.

Byla pravda, že kdysi dávno vnikli čtyři kungové do zakotvené lodi pozemšťanů a zabili pětatřicet členů posádky dřív, než poslední z nich padl pod vahou jehel z automatických zbraní. Pravdou bylo i to, že při jistých protokolárně zapomenutých příležitostech mixové s velkou obřadností pojídali lidi. No a co? Jak byste něco takového chtěli soudit, pokud nedokážete myslet jako příslušník jiné vesmírné rasy?

Odmítáme se navzájem na základě několika klišé, pomyslela si. Je to jediný způsob, jak můžeme žít jedni s druhými. Musíme na mimozemšťany myslet jako na lidi v jiné kůži, přestože jsme byli jak my, tak oni vykováni jinou přitažlivostí a na kovadlinách jiných světů…

Sedla si a zaposlouchala se do tmy. Loď si tiše pobrukovala.

Kin vyšla vyšla do ústřední chodby. Z podvědomí se jí vynořilo něco, co až dosud nedokázala postihnout, a ona si to musela ověřit…

O deset minut později vstoupila do řídícího centra, kde před obrazovkou seděl Marco.

„Marco?“

Sklonil hlavu, pak vysunul obrazovku nahoru a usmál se.

„Všechno klape. Co to neseš? Vypadá to jako rozteklá plastiková socha.“

„Tohle je ta skříňka, ve které byl havran. Je z bioplastu. Ten se roztápí až při tisíci stupních. Našla jsem ji v přechodové komoře,“ utrhla se na něj Kin a hodila mu kus pokřivené umělé hmoty do klína.

Marko otočil trosku několikrát v rukou a pokrčil rameny.

„No a? Jsou ti ptáci inteligentní?“

„Částečné, ale nemají ve zvyku nosit s sebou plazmový hořák.“

Rozhostilo se ticho, zatímco se oba dívali na zničenou skříňku.

„Mohl to udělat Žarlo,“ řekl nakonec Marco nejistě. „Ne, tak to být nemohlo — když toho ptáka uviděl, byl skutečné překvapený.“

„To tedy byl, když to řekneme velmi mírně. Já nemám takovéhle záhady ráda, Marco. Viděl jsi v poslední hodině toho havrana?“

„Ne od chvíle, kdy to vzalo Žarla. Hmm.“ Natáhl se a zmáčkl tlačítko lodního poplachu.

Lodními prostory se rozezněly zvony a sirény. Během několika vteřin vdusala do řídícího centra Stříbřena, které na srsti stále ještě lpěly zbytky sněhu z odpočinkové nory. Když viděla, že se na ni dívají, zastavila se a nevrle zavrčela.“To má být nějaký lidský žertík?“ zeptala se. Vysvětlili jí, co se děje.

„To je zvláštní,“ přikývla. „Neměli bychom prohledat loď?“

Marco pronesl delší nesouvislou řeč o množství menších lodních prostorů v lodi této velikosti. Dodal několik podrobností a teorií o tom, co všechno by se mohlo stát, kdyby se něco malého a opeřeného vplížilo do životné důležitých šachet, nebo naklovlo některý z hlavních kabelů.

„No dobrá,“ přikývla nakonec Kin. „Tak co uděláme?“

„Vy dvě se vraťte do svých kabin,“ řekl nakonec Marco. „Zapečeťte je a prohledejte, abyste zjistily, že se havran neskrývá právě tam. Já potom otevřu přechodové komory. To je běžný postup, který se používá, když je potřeba odstranit z lodi cokoliv živého.“

„Ale tak ho zabiješ,“ řekla Kin.

„To mi nevadí.“

O něco později seděl Marco v pilotním křesle, pozoroval, jak narůstá množství rezervní energie v toroidním poli prstencového okraje fúzního motoru, a uvažoval o havranovi. Pak si podobné hlouposti vyhnal z hlavy a myslel na to, jestli si ty dvě všimly, že Žarlovi po smrti sebral magický váček. Udělal to samozřejmě z čisté prozíravosti…

Stříbřena se v zasněžené noře své kabiny obrátila na druhý bok a myslela na to, jestli si některý z těch dvou všiml, jak vytáhla magický váček z úkrytu, kam ho Marco uložil, a schovala ho na místo, o kterém věděla jen ona. Samozřejmě to udělala jen proto, aby ho později mohla pečlivě prostudovat…

Kin ležela na zádech, pozorovala blikající rudé světlo, které signalizovalo, že lodní prostory vyplnilo vzduchoprázdno, a cítila k havranovi jakousi vzdálenou sympatii. Myslela na to, jestli má některý z těch dvou podezření, že vytáhla magický váček z místa, kam si ho Stříbřena ukryla, a vhodila ho během přesunu Jinudy do odpadní šachty lodi. Touhle dobou už se váček blížil k okraji vesmíru, poháněn neustálým proudem dennových bankovek, které se řinuly s jeho rozvázaného ústí.

Na čtyřech hypotetických světových stranách po obvodu lodi byly umístěny čtyři bezpečnostní komory, které tam vestavěli už v loděnici, aby bylo vyhověno požadavkům Obchodního výboru. Kdyby došlo k náhlému poklesu tlaku, mohl se tam uchýlit kterýkoliv člen posádky a vyhnout se tak hledání a zdlouhavému oblékání skafandru. Byl to skvělý nápad.

Nad každou z komor bylo obrovské rudé světlo, které mělo blikat, pokud uvnitř někdo byl a umožnit tak zachráncům jít najisto. Lodní prostory teď byly pochopitelně prázdné, ale kdyby nebyly, jistě by si někdo všiml, že část chodeb kolem jedné z komor ozařují v pravidelných intervalech záblesky rudého světla.

Uvnitř seděl havran, oběma nohama křečovitě svíral tlakovou páku, zobák se snažil zastrčit co nejhlouběji do mřížky přívodního vzduchového potrubí, a myslel na přežití.

Během jedné z těch nudných chvil, kterých má každá podobná cesta mnoho, požádala Stříbřena lodní knihovnu o jednu kopii Věčného tvoření. Kniha tam bohužel nebyla, ale knihovna místo ní dodala Stříbřeně následující výtah, uveřejněný v časopise Literární výběr deseti světů. Bylo tam vypuštěno sto šedesát sedm řádků úvodu, v nichž se mluvilo především o obtížích se znovuobjevením technologie výroby papíru. Citujeme:

„Hlavní význam knihy spočíval v tom, že její autorka spojila dohromady výsledky několika výzkumných linií, a to v oboru archeologie, paleontologie a astronomie, a vytvořila z nich Teorii. Teď, s odstupem času, to vypadá velmi jednoduše a mnozí říkají, že celá Teorie byla očividná od samého začátku. Jistě, očividná byla, ale byla tak očividná, že ji to dokonale ukrývalo před většinou myslících tvorů — s výjimkou planetární architektky, zvyklé myslet v termínech druhotného tvoření, a navíc nenasytné čtenářky.“

Teorie sama zněla takto:

Kdysi existovali vřetenisté. Byli to telepati; a to tak dokonalí a silní, že jich kvůli mentální statické energii nemohlo obývat běžnou planetu víc než tisíc současně. A my, lidé, jsme si při tom mysleli, že máme populační problémy. Po vřetenistech zůstaly knihovny a vědecké přístroje a dávno se zjistilo, že uměli přetvořit planetu k obrazu svému. Potřebovali totiž k myšlení prostor. Byli pyšní. Když na Bobuli objevili pozůstatky vrstvového agregátu kolečníků, pohřbené pod pět set metrů silnou vrstvou žuly, jejich pýcha se zbortila. Vřetenisté nebyli prvními pány stvoření, jak se sami o sobě do té doby domnívali, kolečníci je v tom o nějakého půl milionu let předběhli. Šok z toho poznání způsobil, že se přestali rozmnožovat.

Jedna z jejich lodí, nabitá knižními záznamy, se nakonec objevila ve známém vesmíru a pomalým tempem prolétala pozemskou sluneční soustavou, kde se ji podařilo zastavit. Uvnitř trupu, zbrázděného rýhami po nárazu meteoritů, byly objeveny tři mumie. Byla to posádka. Tři posádky.

Loď byla delší než šestnáct set kilometrů a většinu její délky tvořil prázdný prostor spojený jednoduchou konstrukcí. Místo pro myšlenky…

Kolečníci se podobali silikonovým polokoulím a pohybovali se na třech přirozeně vyvinutých kolech. Nezachovalo se z nich nic jiného než plášť a kola, ale pod onou silnou vrstvou žuly byly i slisované zbytky jejich měst. Začaly se objevovat další pozůstatky kolečníků.

Podle určitých známek pocházeli kolečníci z původní rasy paleotechnů. Panovaly domněnky, že paleotechnové stvořili hvězdy typu II. a planety jejich soustav. Specialitou paleotechnů bylo iniciování vzniku nov jako základního a nezbytného procesu pro vznik těžkých kovů. Proč? Ale proč ne? Jednání paleotechnů bylo naprosto nevyzpytatelné. (Kin Aradová kdysi došla logickou úvahou k uspokojivé odpovědi na jednu z otázek, které jí nedávaly spát. Proč vlastně paleotechnové tvořili hvězdy? Loď, která předčasně vystoupila z prostoru Jinde, aby provedla nutnou opravu, objevila jednoho mrtvého paleotechna — mrtvého alespoň podle pozemských měřítek (i když Kin poukazovala na to, že paleotechnové pravděpodobně žijí v jiném časovém rozměru a že tenhle zdánlivě mrtvý trup může být naopak plný života, kdybychom to posuzovali podle pomalého metagalaktického času). Vypadal jako tenkostěnný válec dlouhý tři čtvrtě milionu kilometrů.

Kolečnická legenda mluvila o vyleštěném, hladkém světě, na který paleotechnové zachytili celé své dějiny, zahrnující i legendy o prepaleotechnech, ChTónech, vytvářejících obrovské hvězdy z galaktické hmoty, a o RIMEch, kteří jako vedlejší produkt vlastních biologických pochodů vylučovali vodík…

Teorie tedy pravila: Tyto rasy vznikly, dospěly k vývojovému vrcholu, změnily vesmír tak, aby jim vyhovoval, a vymřely. Pak z trosek jejich civilizací povstaly další rasy a ty stoupaly a stoupaly až k před Totální nicotě. Věčné tvoření. Nikdy neexistovalo nic, co by se dalo nazvat přirozeným vesmírem. (Kin kdysi byla na přednášce, kde se řečník velmi opovržlivě vyjadřoval o vřetenistech v souvislosti s tím, že manipulovali s celými světy. Vstala a řekla: „A co má být? Kdyby to byli nedělali, Země by byla dodnes směsice horkého kamení a hustých mračen. Oni to všechno změnili, vytvořili měsíc a tak dále, ale víte, co je na tom všem nejlepší? Dali nám minulost. Naprogramovali své vrstvové agregáty tak, abychom nacházeli hluboko v zemské kůře zkameněliny věcí, které nikdy neexistovaly. Ichtyosaury a lilijce a křídu a praoceány. Možná, že se necítili dobře, když pod nohama neměli několik set metrů fosilních vrstev, stejně jako se necítili dobře, když se k nim přiblížil další vřetenista na méně než osmdesát kilometrů. Jenže já si myslím, že to bylo jejich umění. Nevěděli, jestli to spatří ještě někdo jiný, ale přesto v tom pokračovali až do smrti.“)

Kin si našla chvíli, aby prozkoumala lodní zbrojnici. I kdyby Marco mířil s lodí na svět s nestabilní vládou, bylo na palubě dost zbraní k vyzbrojení celé povstalecké armády. Zbrojnice obsahovala něco, co vypadalo jako složitý systém raketových střel, a několik stojanů malých ručních zbraní, které musel Žarlo vyrobit podle starých vzorů. Jedna z nich dokonce vypalovala ostré dřevěné kulky. Proč?

Loď — nedostali se k tomu, aby jí dali nějaké jméno — vystoupila do reálného vesmíru. Marco, který počítal se vším a proto očekával palbu na přivítanou, seděl s rukama pozvednutýma nad ovládacím panelem.

Nic se nestalo. V okolí lodi dokonce nebyla jediná hvězda.

„Jsme stále ještě na okraji prozkoumaného vesmíru,“ zabručel Marco. „Támhle ten modrý obr, to je Dagda Secundus. Je od nás asi půl světelného roku.“

„Dobrá, tak jsme tady, ale kde to je?“ zeptala se Kin. „Takováhle hvězda pravděpodobně nemá žádné planety, a už teprve ne pěkné a slunečné.“

„Počítač právě prohledává okolí,“ odpověděl jí Marco zachmuřeně. „Jehla. Stoh slámy. Třeba najdeme nějakou ledovou kouli, která si tady bude poletovat oběžnou rychlostí dvaceti uzlů.“

„Zatím bychom se mohli najíst,“ navrhla Stříbřena.

Každý z nich navolil na číselníku samoservaru, na co měl chuť, a když byli obslouženi, vrátili se s jídlem do řídícího centra.

„Dejme mu hodinu,“ řekla Kin. „Tahle část vesmíru byla prozkoumána. Myslíte si, k sakru, že může najít něco, co minuly průzkumné posádky?“

„Pochybuju, že tak pečlivě prohledávaly i takovéhle kouty,“ řekla Stříbřena. Pocítili krátkou nevolnost, když počítač po korekčních výpočtech přesunul loď ještě o pár milionů kilometrů.

„Drželi jsme se Žarlova navigačního záznamu,“ řekl Marco. „Hrozně nerad bych zjistil, že —“

Počítač zabzučel jako mrzutý cvrček. Marco se vsunul do velitelského křesla a pohnul s kontrolkami obrazovek.

Uviděli obraz vesmíru a daleko v pozadí malou nezřetelnou polokouli. Zklamaně na ni zírali.

„Obyčejná malá planeta,“ povzdechla si Kin.

„Je nějak moc jasně osvětlená, na tu vzdálenost,“ přikývl Marco. „Že by ohlazený led?“

Stříbřena si omluvně odkašlala. „Já tedy nejsem astronom, ale je jasné, že tady něco není v pořádku.“

„Myslíš, že to není led? No, mohlo by to být taky helium IV.“

„Ty mi nerozumíš,“ zavrtěla mixka hlavou. „Neměla by být ta ozářená polokoule obrácena spíš ke svému slunci?“

Marco a Kin chvíli nechápavě zírali ven. Nakonec Marco vykřikl: „U všech ďáblů, ona má pravdu!“ Podíval se na obrazovky počítače. „Je od nás půl bilionu kilometrů. To bych měl zvládnout jedním skokem. Hmm, takže…“

Jeho čtyři ruce, podobné letce jestřábů, se na okamžik rozprostřely nad kontrolkami.

Pak se snesly dolů.

Nebe se jim řítilo na hlavu. Pak Marco jakoby v hypnóze obrátil loď a pod nimi, podobná míse naplněné skvosty, se objevila plochá Země.

Vypadala jako talíř plný světadílů. Mince vyhozená do vzduchu nerozhodným bohem.

Loď vystoupila do reálného vesmíru nějakých třicet tisíc kilometrů nad ní a kousek stranou. Kin upírala oči na nezřetelnou mapu temné pevniny a lesklých oceánů, tu a tam zastřenou nočními mračny. Okraje mračen se v měsíčním svitu leskly jako postříbřené. Na jedné straně těsně u okraje bylo něco, co by se dalo pro nedostatek jiných výrazů — kdo kdy mapoval plochou planetu? — nazvat polární čepičkou.

Měsíční svit? Byl tady měsíc, zhruba ve výši několika tisíc kilometrů nad talířem toho podivného světa, a svítil. Nemohlo to být odražené světlo. Měsíc neměl co odrážet. A pak tady byly hvězdy — mezi lodí a talířem země byly hvězdy.

Nezřetelný kruh ležel pod průhledným, mírně matným příklopem. Marco překládal, co mu lhostejně sdělovaly palubní přístroje. Zemský kruh ležel pod průsvitnou polokoulí o průměru dvacet tisíc kilometrů, a hvězdy byly — „ano přesně to jsem řekl, Kin,“ — připevněny k ní.Na okraji kruhu se objevila záře, zaplála do zelena, šířila se po okraji na obé strany a trojice najednou zjistila, že zírá přímo do otvoru ve vesmíru, obklopeného zelenými a stříbrnými plameny. Pak za okrajem kruhu vypučel jiskřící diamant, utrhl se, vystoupil výš a změnil se ve slunce. Vyšlo maličké slunce.

Jeden z přístrojů oznámil, že je to atomový reaktor s vnějším vyzařováním světelné energie. Vypadal jako slunce.

Tak tohle si budu pamatovat do smrti, pomyslela si Kin. Tu zelenou záři při východu slunce, protože celý okraj je lemovaný vodou. Voda padá pres okraj vodopádem vysokým pětapadesát tisíc kilometrů a slunce září padající vodou — není divu, že z toho byl Žarlo celý pryč.

Diskem kráčelo ráno. První zareagovala Stříbřena. Zachichotala se.

„Říkal tomu plochá Země, že? A je to pravda, nebo ne?“

Kin se dívala. Světadíly nebyly tak docela na svých místech a jak se zdálo, docela tady chyběl Nový svět. Ale to dole byla skutečně Země. Poznávala Evropu. Byla to Země, ale plochá.

Marco naprogramoval loď na co nejnižší oběžnou dráhu a tři hodiny ani jeden z nich neopustil řídící centrum. Dokonce i Stříbřena si odpustila jídlo a sytila místo těla svou zvědavost.

Použili maximální zvětšení a prohlédli si vodopád. Po okraji kotouče se táhla přerušovaná řada skalnatých ostrůvků, mnoho z nich bylo porostlých stromy a některé tvořily převisy nad bezednou hlubinou. Byl by to dlouhý pád — osm set kilometrů do hustého víru mračen. Sám kotouč však byl jen několik kilometrů silný. Když loď prolétala nad opačnou stranou, zjistili, že tam není nic než hladká plocha, temnější než čerň vesmíru.

“Lidé kdysi věřili, že je svět plochý a spočívá na hřbetech čtyř slonů,“ poznamenala Stříbřena.

„Ano?“ podívala se na ni Kin. „A na čem stáli ti sloni?“

„Na krunýři obrovské želvy, která plula vesmírem.“

Kin se nad tou představou na okamžik zamyslela. „To je ale pitomost,“ zhodnotila ji nakonec. „Co by asi dýchala?“

„To se ptáš mě? Je to mýtus tvé rasy, ne?“

„Dala bych nevím co za to, kdybych zjistila, jak je možné, že ta voda neustále padá dolů a přitom je jí pořád dost.“

„Pravděpodobně bude dole v těch mracích molekulární síto,“ odpověděl Marco, aniž zvedl hlavu od měnících se obrazovek. „Rozvodná síť už je potom maličkost. Kde jsou obyvatelé? Tahle věc je bezpochyby artefakt, musí být uměle vytvořená.“

„Nikdo se s námi nepokouší spojit?“

„Copak nevidíš, jak jsem vzrušený?“

„Nejsi, takže předpokládám, že to znamená, ne. Možná, že je to tak lepší. Pořád musím myslet na všechny ty zbraně ve zbrojnici.“

„Mě ta myšlenka taky nechce pustit. Třeba chtěl Žarlo lovit mořské hady, ale dost o tom pochybuju. Nemůžu si pomoci, ale tak nějak si říkám, že ten, kdo dokázal postavit takovouhle věc, by si ze zbraní, které máme na palubě, jistě nedělal těžkou hlavu.“

„Třeba obyvatelé vymřeli,“ nadhodila Stříbřena. Kin s Marcem se na sebe podívali.

„To je velmi nepravděpodobné,“ zavrtěl hlavou Marco. „Spíše už překonali to neohrabané stádium fyzické existence. Třeba už se v těchto okamžicích zabývají zpytováním nevyzpytatelného.“

„No, myslím, že v tom případě je v nejbližší budoucnosti čeká pěkný šok,“ ušklíbla se Kin. „Celý tenhle systém musí ke svému provozu spotřebovat obrovské množství energie. Oběžná dráha slunce je nesmyslná. Co zásobuje moře vodou a jak? Proč musí mít své vlastní hvězdy, když jsou všude kolem ty pravé —“

„No, tohle bych ti možná mohl vysvětlit,“ řekl Marco. „Vypadá to tak, že ta polokoule je průhledná jen zvenčí. My vidíme dovnitř, oni nevidí ven. Neptej se mě proč.“

„Přistaneme?“ zeptala se Stříbřena.

„Jak bychom se dostali dovnitř?“ podívala se na ni Kin. Marco se zašklebil.

„Jednoduše. V té kopuli je kruhová díra o průměru osmdesát metrů. Minuli jsme ji při posledním obletu.“

„Cože?“

„Ty jsi měla oči jen pro vodopád, a kromě toho se mi to v té chvíli nezdálo nijak důležité. Obyvatelé té placky asi podnikají meziplanetární lety.“

O dvacet minut později se už vznášeli nad otvorem. Byl mírně oválný a zdálo se, že jeho okraje jsou jakoby roztavené. Mohl vzniknout tak, že by někdo nad kopulí velmi opatrně manévroval lodí s fúzním pohonem, pomyslela si Kin. Nebo kdyby použil geologický laser. Byl nějaký geologický laser na palubě Terminu? Pravděpodobně ano.

„Jsme pořád ještě dost vysoko nad vrstvou atmosféry,“ poznamenal Marco. „Doufám jenom, že obyvatelé toho talíře nemají nic proti lidem, kteří jim dělají díry do nebe.“

„No, můžeme jim nabídnout, že opravy zaplatíme,“ řekla Stříbřena.

Kin napadlo, jestli to vůbec byl vtip. Proč by se někdo tímhle způsobem izoloval od vesmíru? To nedávalo smysl, pokud ti tvorové nebyli dokonale paranoidní. No, pomyslela si Kin, pokud nejsou, tak je to čeká, až nás uvidí.

„Ne,“ odpověděla sama sobě nahlas. „Blázni by nikdy nedokázali postavit něco takového.“

„Vypadá to jako Země a pozemšťani jsou přece blázni,“ upozornila ji Stříbřena. „Předpokládám, že si pozemšťané nenechali pro sebe nějaké informace a nestaví si pro vlastní potěšení takovéhle hračky?“

„Samozřejmě, že ne…“ začala Kin. Všimla si, že se na ni oba její společníci dívají poněkud jízlivě. „Já… vlastně nevím,“ řekla nakonec rozpačitě. „Ono to tak vážně vypadá, připouštím.“

„To máš tedy pravdu,“ zabručel Marco.

„Taky bych řekla,“ přikývla Stříbřena.

„A teď nedýchejte,“ upozorňoval je Marco. „Bude to dost těsné, místa je tam tak tak. Spouštíme se dovnitř.“

Loď pomalu proletěla otvorem za hukotu, pískotu a jeku distančních detektorů, protože po obvodě zbývalo sotva několik metrů volného místa. Detektory ještě neutichly, když Kin zvedla hlavu a zjistila, že se k nim velkou rychlostí blíží jakési těleso.

Zasáhlo je v prostoru jednoho z lodních skladišť, prorazilo lodní trup a šíleným způsobem jim rozhoupalo nebe nad hlavou. Bezpečnostní přepážky zapadly na svá místa, řídící středisko sebou trhlo, poháněno vlastními motory se odpoutalo od zbytku lodi a změnilo se v nezávislý záchranný člun.

Poškození lodi ale nebylo nic proti tomu, co postihlo útočníka. Ten se rozložil na atomy.

Okolní oblohu zaplnily modrozelené zbytky a když se Kin konečně sebrala z podlahy, obrazovky se leskly, jako kdyby je zaplnil modrozelený prach.

Vnitřní dveře přechodové komory se otevřely a dovnitř vstoupil Marco, který si dvěma rukama stahoval přilbu skafandru. V další ruce držel laserovou pušku, kterou zachránil z druhé části lodi. Ve čtvrté ruce nesl opatrně dlouhý kus skla.

„Vypadá to, jako kdyby po nás někdo hodil láhev,“ řekla Kin.

„Ale mířil opravdu dokonale,“ odpověděl jí Marco nevrle. „Mohl bych s námi odletět ke zbytkům lodě, ale myslím, že to ani nestojí za tu námahu. Ztratili jsme schopnost přesunu Jinudy. Nedokážu vybudovat ani nouzové pole. Většina obsahu skladišť odletěla bůhví kam, to znamená, že naše zbraně jsou ty tam. Všechny pomocné systémy však fungují. Pravděpodobně bych dokázal tenhle modul dovést domů jen s použitím fúzního motoru.“

„No, pak ještě není nic ztraceno,“ zabručela Stříbřena.

„Není, jenže ta cesta by trvala zhruba dva tisíce let. Dokonce ani tahle pitomá puška není k ničemu. Někdo považoval za skvělý nápad zabalit energetické cívky do jiné bedny.“

„Takže nám nezbývá nic jiného než přistát,“ prohlásila Kin klidně.

„No, já jenom čekal, kdo to řekne,“ poznamenal Marco. „Uvědomte si, že na tuhle cestu neexistuje zpáteční jízdenka. Ten člun už se sám z povrchu nezvedne.“

„Co nás to zasáhlo?“ zeptala se Stříbřena. „Myslela jsem, že vidím asi desetimetrovou kouli…“

„Měla jsem takový strašlivý pocit, že vím přesně, co to je,“ zamumlala Kin.

„Ano, byla to zbraň,“ odpověděl jí Marco. „Připouštím, že nedokážu pochopit, jak mohlo při nárazu dojít k jejímu dokonalému zničení, ale faktem je, že jsme mívali loď. Už ji nemáme. Rád bych, než přistaneme, provedl ještě alespoň jeden oblet.“

Stříbřena nesměle zakašlala. „Co tak asi —“ zadrhla se „— budeme jíst?“ Trvalo několik hodin, než se jim z trosek lodi, které se líně otáčely těsně pod nebeskou klenbou, podařilo dopravit na palubu záchranného člunu samoservar. Na Kinino naléhání s sebou vzali i sarko s Žarlovým tělem a připojili ho k náhradnímu systému člunu. Servar měl vlastní energetický zdroj — tak, jak požadovala nařízení. Nikdo nestál o to, strávit poslední hodiny svého života v temné lodi, v obavách a nejistotě, zda se na palubě nepohybuje hladový mix.

Nový oblet je vedl kolem měsíce, který přestal zářit a nebyl pravděpodobně zdola na nebeské báni vidět. Všimli si, že jedna jeho polovina je černá.

„Fáze,“ řekla Kin. „Rozkývej měsíc kolem jeho os a dostaneš fáze měsíce.“

„A kdo ho tak asi rozkývá?“ zeptal se Marco.

„Copak já vím? Ten, kdo chtěl, aby celá tahle věc z povrchu vypadala jako Země. A nedívejte se na mě takhle — přísahám, že tuhle záhadu lidé nepostavili.“

Vyprávěla jim o umělých světech — o prstencích, kotoučích, Dysonových koulích a solárních tunelech.

„Nic z toho nefungovalo,“ řekla nakonec. „Tedy přesněji řečeno, to všechno je strašlivě poruchové a zranitelné. Příliš závislé na civilizaci, která to stvořila. Je na nich tolik věcí, které se mohou zvrtnout. Myslíte, že by Společnost přeměňovala různé planety na světy pozemského typu, kdyby existovaly nějaké lacinější způsoby? Protože planety prostě vydrží. Přežijí všechno.

Jsem si taky jistá, že tohle nepostavili vřetenisté. Pro ty byly důležité planety. Museli cítit pod nohama vrstvy a nad hlavou neomezený vesmír. Měli jakýsi smysl, kterým to vycítili. Kdyby měli žít na něčem, jako je tohle, zešíleli by. A navíc, vždyť vymřeli přinejmenším před čtyřmi miliony let a já vím, že tahle věc nemůže být tak stará. Vždyť to celé musí udržovat v chodu nějaké přístroje a mechanizmy, a ty stárnou.“

„Tam dole jsou i nějaká města,“ hlásil Marco. „A pokud to má být Země, pak jsou i na správných místech.“ Pak zvedl hlavu. „No jo, Kin, ty už se toho nemůžeš dočkat. Tak co nás to tam nahoře trefilo?“

„Byl ten otvor, kterým jsme proletěli dovnitř, na ekliptice?“

Marco se sehnul nad ovládací panel a chvilku klepal do klávesnice počítače. „Ano,“ odpověděl nakonec. „Je to důležité? Slunce bylo kus pod námi.“

„Měli jsme pěknou smůlu. Já si myslím, že do nás narazila planeta.“

„Přesně to jsem si myslela i já,“ přisvědčila vážně Stříbřena, „ale nechtěla jsem to říkat, aby si o mě někdo nemyslel, že jsem se zbláznila.“

„Planeta?“ opakoval nechápavě Marco. „Planeta, která narazila do lodě?“

„Já vím, že to obvykle bývá naopak,“ uklidňovala ho Kin, „ale mám dojem, že začínám chápat, jak celý tenhle systém funguje,“ pokračovala. „Je tady falešná obloha, takže tady musí být i falešné planety. Jejich oběžné dráhy — to musí být něco. Jestli to má opravdu vypadat jako pozemská obloha, musí se občas pohybovat retrográdně, to znamená zdánlivě nazpět.“

„Mýlil jsem se,“ řekl Marco nešťastně. „Měli jsme se pustit na cestu k domovu. Měli jsme připojit sarko zvenčí k člunu a střídat se v něm. Dva tisíce let zas není tak strašně dlouhá doba. Nevím, které agentuře Žarlo zaplatil za informaci, že já jsem správná osoba pro tuhle prácičku, ale měl by dostat své peníze nazpět.“

„No dobrá, ale ten pohled není špatný.“

Loď znovu prolétala pod kotoučem. A znovu se objevil ten úžasný zelený závoj, když slunce ozářilo vodopád na okraji kruhové země.

Pak do nich znovu něco narazilo.

Tentokrát to nebyla planeta. Byla to loď a když se Marcovi podařilo zabrzdit otáčky, které díky nárazu jejich člun získal, visely její zbytky stále ještě v zadní anténní soustavě.

Tentokrát vystoupila ven Kin a když obhlížela jinovatkou pokrytý vrak, přidržovala se pahýlu jedné z ulomených antén.

„Marco?“

„Slyším.“

„Nadělalo to pěknou paseku v anténním systému.“

„To už mi taky napadlo. Kromě toho ztrácíme tlak. Vidíš nějakou trhlinu?“

„Je tady všude strašně hustá mlha. Porozhlédnu se.“

Slyšeli, jak její boty duní na vnějším plášti modulu, a pak se rozhostilo ticho tak dlouhé, že Marco vykřikl do rádia. Když se Kin znovu ozvala, mluvila nezvykle pomalu.

„Je to loď, Marco. Ne, to jsem se nevyjádřila přesně. Je to dřevěné námořní plavidlo. Plachetnice. Víš, co myslím, to, co se plaví po moři.“

Zvedla hlavu k obrovskému černému kruhu lemovanému ohnivou září, který se jí vznášel nad hlavou.

Stěžeň byl zlomený a většina prken obšívky odpadla silou nárazu, ale na palubě zůstalo ještě několik smyček a uzlů provazu, ve kterých zbývalo dost, aby bylo jasné, že loď měla pasažéra.

„Marco?“

„Kin?“

„Na palubě byl cestující.“

„Humanoid?“ Kin si popuzeně odfrkla. „Podívej, ta loď přepadla s vodou přes okraj do vzduchoprázdna a pak narazila do našeho modulu! Jak si představuješ, že ti ho popíšu? Vypadá to tady jako po výbuchu v márnici.“

Kin byla zvyklá na násilnou smrt. Dlouhověcí tak umírali často — skoky volným pádem bez padáků, procházky mezi klonovanými slony, kteří byli právě vysazeni na nových světech, přemůstkování bezpečnostních systémů a vstup do sacího násypníku vrstvového agregátu — jenže pak se vždycky na místě objevily záchranné zdravotní týmy a všichni ostatní museli opustit prostor. Málokdy zůstala nějaká stopa, snad kromě případů vrstvových agregátů, a i pak to byl maximálně podivný otisk v čerstvě položeném uhelném ložisku.

Klekla si jako robot. Vlhké oblečení ve vzduchoprázdnu zmrzlo na kámen, ale bylo to dost kvalitní oblečení, z pevně tkané látky. Uvnitř něj…

Stříbřena později provedla rozbor vzorku tkání a prohlásila, že na palubě lodi cestoval humanoid podobný člověku natolik, že by mohl nazývat Kin svou sestřenkou. Kin by velmi překvapilo, kdyby to dopadlo jinak, přestože nedokázala říci proč.

Doplul na kraj světa a přepadl přes něj. Ta myšlenka jí nahnala husí kůži. Každý věděl, že svět je plochý, vědělo se to odedávna, bylo to tak samozřejmé a jasné. Jenže se vždycky našel někdo, kdo se vysmál tvrzením starců a vydal se do nebezpečných moří, aby dokázal, že nemají pravdu. Ale strašlivě se mýlil.

Kin byla ráda, že přišla na jiné myšlenky díky dohadování kolem skafandrů. Měli jich na palubě pět, z toho dva v mixské velikosti. Jeden z dalších nebyl, jak se zdálo, docela v pořádku, a každý z trojice se cítil natolik protřelý vesmírem, že by pochybnému skafandru nikdy nevěřil.“Musíme s sebou vzít i samoservar,“ upozornila je Stříbřena. „Možná, že vy dva se dokážete uživit z toho, co na tom světě najdete, ale mě by to zabilo.“

„Tak si ho naprogramuj, aby ti vysypal pytel potravinového koncentrátu,“ rozhodl. „Ten čtvrtý skafandr budeme potřebovat na jiné věci.“

Stříbřena zabručela. „Rozhodně ne tak, jako tu mašinu. Umí provést analýzu potravin. Dokáže vyrobit oděvy. Kdyby to nešlo jinak, stačí nám k přežití.“

„Přikláním se k tomu, co říká Stříbřena,“ přikývla Kin.

„Jenže to spotřebuje nosnou sílu celého skafandru!“

„To si s sebou chceš raději vzít laserovou pušku, která nestřílí?“ zamračila se na něj Stříbřena. Zuřivě se dívali jeden na druhého.

„Musíme vzít samoservar už kvůli Stříbřeně,“ uklidňovala je Kin spěšně. „Víš dobře, jaký problém může pro mixe představovat hlad.“

Marco nakonec pokrčil rameny. „Dobrá, tak si ho vezměte,“ prohlásil a sundal se stěny skříňku s příručním nářadím. Zatímco Stříbřena s Kin cpaly velký stroj do přebytečného skafandru a obkládaly ho termopokrývkami, začal rozebírat velitelské křeslo. Výsledkem jeho snažení byl dlouhý kus ploché kovové výztuhy, oboustranné vybroušený do vražedného ostří a opatřený na jednom konci rukojetí z plastiku. Kin pozorovala, jak zamyšleně zvažuje zbraň v ruce. Byl připraven pustit se do boje s výrobci světa o průměru pětadvacet tisíc kilometrů podomácku vyrobeným mečem. Byl to známý nezdolný duch lidí, nebo proslulá nesmyslná kungská odvaha?

Otočil se a všiml si jejího pohledu.

„To jsem si neudělal proto, abych nahnal strach jim, ale abych zahnal ten svůj. Jsme připravení?“ Naprogramoval autopilota tak, aby se deset minut vznášel několik set kilometrů od vodopádu. Vyrazili na cestu poháněni záchrannými pásy svých skafandrů a Stříbřena při tom za sebou táhla na kusu lana z monovlákna další skafandr.

Kin se ohlédla, když modul zapnul motory a na plamenném sloupu začal stoupat na naprogramovanou oběžnou dráhu. Pak se obrátila k obrovské vodní stěně a malým ostrůvkům na jejím vrcholu. Na druhé straně kruhového světa zapadalo slunce.

Nikde nebylo vidět jediné světlo.

V nepravidelné řadě se vydali ke zpěněné vodě a hromovému rachotu na okraji světa.

Nikdo z nich si nevšiml, že těsně předtím, než loď vyrazila vzhůru, vyplul z přechodové komory bezchybně fungující pátý skafandr. Okamžitě se nafoukl, jako prázdný balón navlečený na trysku plynového potrubí.

Ve velké bublině helmy seděl havran a pečlivě zkoumal ovládací prvky. Skafandry byly zkonstruovány tak, aby sloužily prakticky ke všemu — mohli jste v nich přeletět napříč sluneční soustavou a přistát na libovolném světě. Měly i kontrolní prvky, které se daly ovládat jazykem.

Havran se natáhl kupředu a opatrně do jedné z nich ťukl zobákem. Skafandr se pohnul kupředu. Havran se chvilku rozhlížel a pak zkusil další kontrolku…

Přišlo vlhké ráno. Kin se vzbudila provlhlá mlhou. A pak se řekne termopokrývky.

Byla to dlouhá noc. Ostrov ležící těsně na začátku krajopádu byl tak malý, že by se na něm neuživila žádná větší šelma, pokud by nebyla obojživelná. Jenže Marco poukázal na to, že plochý svět se může obojživelnými šelmami jen hemžit, a trval na tom, že bude držet hlídku. Kungové, je-li to třeba, vydrží jednou za čas beze spánku i několik týdnů.

Kin přemýšlela, zda mu má povědět o svém osobním ochrompalu, který měla bezpečně ukrytý v jedné z kapes skafandru. S pocitem padoucha se nakonec rozhodla, že bude mlčet. Svedla dlouhý boj se svým svědomím, ale nakonec zvítězila opatrnost.

Marco očividně usnul, když začalo vycházet slunce. Ležel stočený do klubíčka, jako kdyby v těle neměl jedinou kost, a ani v nejmenším mu nevadilo, že z keře, pod který se ukryl, hustě odkapává voda. Mlhou Kin zahlédla Stříbřenu, sedící na převisu skály nad vodopádem.

Vylezla za ní. Mixka se usmála a poposedla si, aby jí udělala místo na sluncem vyhřátém kameni. Pohled, který se tam otevíral, připadal Kin jako pohled ze špičky jehlanu. Kamenný útes vyrůstal z něčeho, co vypadalo jako malý lesík jasanů a javorů. Za lesíkem se od stříbřitě zelenavé hladiny moře odráželo slunce. Na každé straně tvořil bílou zpěněnou plochu vodopád, ztrácející se v kotouči mlhy. Za ním…

Stříbřena ji zachytila právě včas.

Když se Kin vzpamatovala a nabyla znovu rovnováhu, opatrně se posunula od okraje skály. Sedla si na místo, z něhož neviděla přímo dolů z převisu, a zeptala se Stříbřeny: „Ty tam vážně dokážeš sedět a nemít závrať?“

„Jakou závrať? V lodi, když mezi tebou a věčností byla sotva metr silná stěna, jsi taky neměla závrať,“ podívala se na ni mixka s údivem.

„To je něco jiného. To, co máš před sebou, je skutečně otevřená hlubina.“

Stříbřena zvedla čenich a nasála vzduch.

„Led,“ prohlásila. „Cítím led. Kin, mohla bych ti udělat krátkou přednášku o slunečním záření?“ Kin se automaticky otočila ke slunci. Její vědomí jí říkalo, že má velikost miniaturního asteroidu. Jenže vypadalo přesně tak, jak by slunce na Zemi mělo vypadat. Cítila, jak ji příjemně hřeje na kůži.

„Dej se do toho,“ pobídla svou společnici. „Řekni mi něco, co ještě nevím.“

„Všimla jsem si, že přes okraj padají velké kusy ledu. Proč asi? Víme, že tahle plochá země má své polární ostrovy. Ale přesto jsou tady kolem ostrovy zelené. Zamysli se nad vzdáleností mezi rovníkem a polárními ostrovy. Proč nejsou sever a jih tohohle kotouče zmrzlé na kámen a rovník rozpálený do žhavá?“

Kin si podepřela bradu rukama. Mixka mluvila o zákonu nepřímé úměrnosti závislé na čtverci vzdálenosti. Jestliže bylo slunce v poledne třináct tisíc kilometrů nad rovníkem, bylo v téže době skoro osmnáct tisíc kilometrů od míst, kterým se tady říkalo póly.

Upřímně řečeno, křivka, kterou slunce opisovalo, se nedala nazvat oběžnou drahou. Pohybovalo se spíše jako řízená kosmická loď. Jenže to nevysvětlovalo, proč je tady takové teplo. Uvažujme: Na většině světů byly póly od slunce jen o pár tisíc kilometrů dál než rovník, a přesto byla teplota na těchto dvou místech často neuvěřitelně rozdílná. Jestliže však člověk uvažoval vzdálenosti na tomhle kotouči a chtěl by na ně aplikovat podobné teplotní zákony, jaké platily na Zemi, musely by být póly oblastí věčného ledu s teplotou pohybující se kolem absolutní nuly, jako na Wotanu, zatímco oblasti kolem rovníku by spaloval nesnesitelný žár, jako na Venuši.

„Myslíš, že je to záležitost nějakých energetických čoček?“ pokusila se hádat. „Tady už jsem ochotná věřit všemu. Je jasné, že oběžná dráha slunce se musí plynule a pravidelně měnit.“

„Nerozumím.“

„No přece kvůli ročním obdobím.“

„Aha… roční období. Ano, lidé by trvali na ročních obdobích.“

„Stříbřeno —“

Mixka znovu zavětřila. „Je to dobrý vzduch,“ řekla.

„Stříbřeno, přestaň uhýbat. Ty si myslíš, že jsme to tady postavili my.“

„Hm, probírali jsme to s tím kungem, to je pravda.“

„To si, k čertu, myslím, že ano! Bude dobře, když si v tom uděláme jasno jednou a provždy. Lidé jsou možná blázni, ale ne hlupáci. Jako výtvor nebeské mechaniky je tahle hračka stejně efektivní jako gumový hasák. Aby se udržela v chodu, musí se do ní nalévat obrovské množství energie. Pro všechny svaté, kdo by byl tak hloupý a spolehl se, co se budoucnosti jeho potomků týká, na výkonnost bezvýznamných sluníček a falešných hvězd? Proč ti, kteří tuhle hračku postavili, nenechali svůj výtvor obíhat kolem skutečného slunce? Jistě by to pro ně nepředstavovalo žádný problém. Místo toho se tady vynořili odnikud a postavili svět, který vypadá, jako kdyby vypadl z hlavy nějakého středověkého mnicha. To není lidské.“

„Tvor na lodi byl člověk.“

Kin o tom tvorovi dlouho a důkladně přemýšlela. Občas jí v posledních bezesných nocích vstupoval do myšlenek nepozván. Než se odhodlal odpovědět, krátce zaváhala.

„Já… já opravdu nevím. Možná, že stavitelé kotouče unesli kdysi v minulosti skupinu lidí. Nebo někde došlo k paralelnímu vývoji…“

Měla sama na sebe zlost za svou nevědomost a ještě větší zlost na mixku, která diplomaticky nepoukázala na velké mezery v Kininých argumentech. Kdyby někdo Kin nabídl možnost okamžitého návratu do pohodlí Země, byla by si jen odplivla. Bylo tady příliš mnoho otázek, na které nejprve musela najít odpovědi.

Nahlas řekla: „Žarlo mluvil o okamžitém přenosu hmoty. Moc by mě zajímalo, jak dostávají vodu z dolního konce vodopádu nahoru do oceánů.“

Po skále za nimi vylezl nahoru Marco. Od okamžiku, kdy přistáli na ploché Zemi, se změnil. Kin si vzpomínala, že na lodi byl náladový a jízlivý — teď se jí zdálo, že přímo překypuje jakýmsi skrytým nadšením.

„Musíme si udělat plán,“ řekl.

„Ty už nějaký plán máš,“ opravila ho Kin.

„Nejdůležitější ze všeho je spojit se s těmi, kteří tenhle svět ovládají,“ odpověděl jí s přikývnutím Marco, aniž si všiml jejího sarkasmu.

„Takže jsi změnil názor,“ ozval se shora Stříbřenin hlas. Stála na vrcholku skály a nasávala vzduch.

„Musíme se postavit čelem k faktům, i kdyby byla sebenepříjemnější. Loď opravit nedokážeme. Oni jistě budou mít možnost to udělat, nebo třeba vlastní vesmírnou loď, kterou bychom si mohli pronajmout. Žarlo se taky dostal zpět. Nebo tady chcete strávit zbytek života?“

„Já si naopak nemyslím, že by nám mohli obyvatelé ploché Země pomoct,“ zavrtěla hlavou Stříbřena. „Neobjevili jsme žádné energetické zdroje, žádný přenos energie. Přistáli jsme, aniž se s námi kdokoliv pokusil navázat spojení. To všechno mohou být druhotné důkazy toho, že se obyvatelé téhle podivné planety vrátili k barbarství.“

„Druhotné důkazy?“ nadhodila Kin.

Stříbřena zabručela. „Blíží se sem loď,“ řekla. „Podle tvaru pochybuji o tom, že by to byla hračka zhýčkaných příslušníků pokročilé rasy.“

Oba se na ni užasle zadívali a rozběhli se na vrchol skaliska. Marco předběhl Kin několika obrovskými skoky a upřel oči přes vodní hladinu.

„Kde? Kde?“

Kin zahlédla daleko na moři drobnou tečku.

„Je to veslice, dvanáct vesel na každé straně,“ řekla Stříbřena a mírně přimhouřila oči. „Má jeden stěžeň a podkasanou plachtu. Smrdí. Posádka smrdí. Pokud neuhnou ze současného kurzu, minou nás necelé dva kilometry na západ.“

„Míří k vodopádu?“ užasla Kin.

„Místní obyvatelé jistě ovládli umění, jak se s vodopádem vypořádat,“ ušklíbl se Marco. „Nezdá se, že by byl proud nějak zvlášť silný. Je to celé nějaké podivné.“

Kin si vzpomněla na muže v člunu, který přepadl přes okraj.

„Oni vědí, že míří k okraji světa, ale nevědí, jak ten kraj světa vypadá, natož, že je tam vodopád,“ řekla. Stříbřena přikývla.

„Páchnou, protože mají strach,“ dodala. „Teď změnili kurs přímo k ostrovu. Na přídi stojí jeden muž a dívá se k vodopádu.“

Marco byl náhle plný spěchu.

„Musíme se připravit,“ zasykl. „Jdeme dolů.“ Rozběhl se dolů, k místu pod stromy, kde přenocovali, a v patách se mu kutálely uvolněné kameny.

Kin přenesla pohled z nehybné mixky na blížící se loď. Teď už rozeznávala postavy na palubě i ona. Z listů pohybujících se vesel odkapávaly stříbřité krůpěje vody. Měla dokonce dojem, že tu a tam zaslechla výkřik.

„Nevěřím, že to dokážou,“ řekla tiše.

„Máš pravdu,“ přikývla Stříbřena. „Podívej, jak je strhává proud.“

„Taky to může být zkouška,“ podívala se na ni Kin.

“Každý den, který jsme tady zatím strávili, víš, co myslím?“

Stříbřena znovu zavětřila. „Můj nos mi říká, že to tak není.“

Podívaly se na sebe. Kin neměla ani v nejmenším úmysl přít se s tři sta padesáti miliony čichových buněk. Teď už viděla lidi v lodi naprosto jasně. Byl mezi nimi jeden malý, vousatý muž, který pobíhal mezi lavicemi veslařů a pobízel je k většímu úsilí. Při veškeré snaze dosáhli jen toho, že se loď na vodě zastavila.

„Ehm,“ ozvala se Stříbřena.

Kin zvedla zamyšlený pohled k nebi.

„Vzpomínáš si ještě na to monovláknové lano, na kterém jsi sem přitáhla rezervní skafandr?“ řekla jakoby bez zájmu. „Jak může být asi dlouhé?“

„Standardní délka monovlákna, patnáct set metrů,“ odpověděla Stříbřena a dodala: „Mohla bys na něj zavěsit i planetu.“

„Jenže bychom tím taky mohly udělat velkou chybu,“ řekla Kin a rozeběhla se dolů ke stromům. Stříbřena dusala za ní.

„Žaludek mi říká, že ne,“ prohlásila. Kin se usmála. Mixové měli jiné představy o sídle emocí.

Kin vyletěla zavěšená na pohonném opasku skafandru, který i s lesklou přilbou nechala v úkrytu na ostrově. V ruce držela velkou smyčku, kterou udělali na jednom konci monovláknového lana.

„Považuju to za neobyčejně hloupé,“ ozval se Marcův hlas v mikrosluchátku.

„Možná,“ připustila Kin. „Ale k naší rozbité lodi jsem se taky vypravila já, to nezapřeš.“

Chvilku bylo ticho, zatímco jí do jednoho ucha hučel vítr a do druhého se ozýval praskot statické elektřiny ze sluchátka. Nakonec znovu uslyšela Marcův hlas. „Zaměř na loď kameru ve sponě opasku.“

To už ji veslaři spatřili. Většina z nich vyčerpaně visela na svých veslech.

Loď byla zhruba pětadvacet metrů dlouhá a měla tvar podélně rozevřeného hrachového lusku se zvýšenými konci. Stříbřena byla zbytečně pesimistická. Kdokoliv postavil tuhle loď, měl velmi dobrou představu o hydrodynamice. Uprostřed měla loď jediný stěžeň se skasanou plachtou. Místo, které zbývalo mezi lavicemi veslařů, bylo vyplněno nádobami a ranci.

Kin zamířila k rudovlasému muži na přídi a spustila se mnohem níž. Proletěla těsně nad hladinou a zastavila ve výši jeho užaslé tváře. Pak přehodila smyčku monovláknového lana přes vysokou zdobenou příď a zakřičela na Stříbřenu. Lano vyletělo z vody, napnulo se a zkropilo Kin sprškou vodní tříště.

„Řekněte jim, ať veslují,“ zvolala Kin na ryšavce a snažila se mu napovědět divokými gesty rukou. „K ostrovu,“ dodala a dramatickým pohybem ukázala k skalnaté zátoce.

Rudohlavý chvíli zíral na ni, sklouzl očima k ostrovu, upřel pohled na napjaté lano a pak se ohlédl za obloukovou stopou za zádí plavidla, které Stříbřena začala přitahovat k ostrovu. Nakonec se rozběhl uličkou ve středu lodi a křičel na užaslé muže. Jeden z nich vstal a očividně mu začal odporovat. Rudohlavý sebral z paluby náhradní ráhno, udeřil muže do hlavy a když se svezl k zemi, vytáhl ho do uličky a zasedl na jeho místo k veslu.

Kin vyletěla vzhůru a pozorovala loď, které se teď za zádí pěnila stopa jako za motorovým člunem. Pak zamířila zpět k ostrovu tím směrem, kterým se táhlo napjaté lano. Minula zalesněné břehy, přeletěla ostrov napříč a začala pátrat na namodralé obloze napůl mizící v kotoučích vodní páry nad vodopádem.

Nakonec našla, co hledala. Malé bílé zrnko, které se vznášelo nad hlubinou. Spustila se dolů a zaslechla tiché vhump, když kolem ní silové pole opasku vytvořilo odlišně tvarovaný ochranný obal.

Motor na Stříbřenině opasku tiše předl. Skafandrové pásy dokázaly zvednout jejich nositele i v přitažlivosti deseti g a Stříbřena musela vážit alespoň dvě stě třicet kilo. To mělo samozřejmě za následek zvýšení tažné síly, která působila na konci lana.

Když jí Kin zamávala a zamířila zpět nad moře, zabručel ze sluchátka Stříbřenin hlas. „To lano několikrát povolilo.“

Kin se zadívala dolů. Napříč ostrovem se táhla řada vyvrácených kmenů. Takže stromy, kolem kterých protáhli lano, aby zesílili odpor, přece jen nebyly dostatečně silné. Teď se lano ohýbalo přímo přes hranu skalního útesu a končilo na Stříbřenině opasku.

„Všechno je v pořádku,“ řekla. „Máme proti tomu proudu náskok. Lano jenom vyvrátilo pár stromů, to je všechno.“

Loď už se obrátila bokem k vodopádu a pomalu vyplouvala z pásma zpěněné vody před jeho okrajem k mělčinám u pobřeží ostrova.

„Výborně, Stříbřeno,“ řekla Kin. „Skvěle. Marco se chtěl setkat s domorodci a za chvilku jich tady bude mít celou spoustu. Opatrně. Pozor. Stůj. Stůj!“

Kýl lodi zaskřípěl na písku a plavidlo vjelo do pobřežního pásma stromů. Vesla praskala jako třísky. Několik mužů vypadlo ven.

„Vytáhli jsme ji na zem!“ zvolala Kin a snášela se k lesu.“Jestli mají jenom trochu slušnou představivost, měli by tu zem teď líbat,“ zabručela Stříbřena.

„Výborně. Doufejme jenom, že Marco bude mít dost zdravého rozumu, aby se neukazoval.“

Ve sluchátku jí zapraskalo.

„Já jsem tě slyšel! Rád bych se od celého tohohle podniku distancoval…“

Kin se začala snášet dolů. Vzpomněla si, jak jí kdysi kdosi řekl, že ať si věda a vědci říkají cokoliv, ještě nikdo se nenaučil cizí řeč tak, že by odposlouchával spojení a vysílání příslušného národa.

Nakonec muselo vždycky dojít k osobní konfrontaci. Na posuňky. Na kreslení kruhů do písku.

Kruhů do písku?

No, zůstaňme pro jistotu u těch posuňků.

Mnohem později našla Marca a Stříbřenu na malé mýtině na lesnatém úbočí kopce nad pláží. Stříbřena seděla vedle samoservaru a vyjídala velkou mísu, ze které si nabírala plnýma rukama jakousi šedou a červenou kaši. Marco ležel na břiše a mezerou mezi listy pozoroval muže na pláži.

Ti mezitím zapálili oheň a něco vařili.

Stříbřena jí kývla na pozdrav a dotkla se kontrolek samoservaru.

„Už jsem jedla,“ povzdechla si těžce Kin. „Kaši z nějakého zrní a sušenou rybu. Neviděli jste?“

„No, abych ti řekla pravdu, objednala jsem ti dávidlo.“

Marco se obrátil na záda. „Snědla jsi nějaké jídlo, které jsi nepodrobila ani základní analýze! Máš v úmyslu umřít co nejdřív?“

„Potřebujeme jejich důvěru,“ odpověděla mu Kin. Hodila Stříbřeně kus sušené ryby. „Já si ten tvůj zatracený blijavec vezmu, ale tohle strč servaní pod nos. Abyste věděli, jídlo z té mašiny vždycky chutná, jako kdyby ho jedl už někdo před námi. Když už jsme tady, můžeme si jednou užít pořádného jídla.“

Přijala ze Stříbřeniných tlap mísu růžové kapaliny, přešla na druhou stranu mýtiny a tam krátce a hlasitě zvracela. Stříbřena se natáhla a naprogramovala samoservar na kávu.

Po nějaké době se ze stroje vysunul pásek zeleného plastiku. Stříbřena ho utrhla a přečetla si ho.

„Vysoký obsah proteinů a vitamínů,“ řekla. „Nějaké uhlovodany a stopové množství dehtu, který se tam dostal při procesu sušení. Ten může být při dlouhém požívání karcinogenní, ale jak se zdá, pojídání téhle hmoty s sebou v zásadě nenese žádná rizika.“

„To je skvělé,“ zamračila se Kin a nalila si kávu. „Najednou mám pocit, že už se do konce života na sušenou rybu nedokážu ani podívat. Tak a teď, jste připraveni na velké odpovědi? Pokud tomu rozumím, tak ten malý chlápek si říká Leiv Eiriksson.“

Stříbřena vhodila pásek s analýzou do odpadního otvoru samoservaru.

„To je buď skvělá shoda okolností, nebo taky něco úplně jiného,“ řekla chladně.

„Ty to snad myslíš vážně.“

Marco se znovu obrátil od své pozorovatelny. „Co je skvělá shoda okolností? Všimla sis, jaké mají zbraně?“

„Mají meče — hm — z ručně vykovaného a zakaleného železa. Snadno se to otupí,“ pokračovala Kin zamyšleně. „Jejich největší zbraní je ta loď. Znáš výraz, který zní tak nějak jako postavit s překládaným oplaňkováním?“

Přikývl.

„Výborně, mně to nic neříká. Jsou rychlí. Tihle lidé se svými loďmi a meči vládnou velké části oceánu. Někteří z nich jsou piráti, ale i tak mají celkem důmyslný systém zákonů. Jsou odvážní. Cesta dlouhá patnáct set kilometrů v takovéhle skořápce není nic vzácného.“

Marco na ni užasle zíral. „To všechno ses od nich dozvěděla?“

„Ne, jediné, čemu jsem porozuměla bylo jeho jméno a to ještě jenom proto, že už jsem ho slyšela dříve. To, co jsem říkala, už vím dávno.“ Podívala se na mixku, jako by u ní hledala potvrzení svých slov. Ta přikývla.

„V roce tři sta dvaadvacet byl Eiriksson svým pánem,“ zarecitovala, „a s lodí svou plavil se modrým oceánem?“

„Jak poetické,“ odpověděl jí Marco nevzrušeně. „A teď, budeš tak hodná a vysvětlíš mi to?“

„Jestli tě vychovali v Mexiku, nemohl jsi o tom slyšet,“ řekla Kin. „Tam dole jsou pěkní snobové, co se jejich historie týče. Leiv Eiriksson…“ začala stručný výklad příslušného období pozemské historie, „… víc než tři sta let po tom, co bitva u Haelcoru ukončila třetí a poslední Říši řémskou, objevil Vinland.

Automaticky následovala rozsáhlá migrace. Turkové se začali znovu tlačit na západ a na sever. Leivův otec, Eirik, byl zkušený mořeplavec. Jak se ukázalo, jeho Grónsko ani zdaleka nebylo tak zelené a skvělé, jako ho viděl ve svých snech, ale z Vínska Leiv promyšleně dovážel bobulovité plody a divoké obiloviny. Seveřani se znovu pustili na západ.

V pravidelných vzdálenostech za sebou nechávali po východním pobřeží svá sídliště, až k té kamenité a nehostinné krajině v okolí Tykerského moře a dál, podél Dlouhého fjordu až ke Středozemnímu moři. Tam objevili krajinu svých snů. Nazvali ji Valhalla.

V té oblasti samozřejmě žili domorodci. Jenže nově příchozí byli zemědělci jen z přinucení — pod tenkou slupkou pěstitelů byli stejně krvežízniví, jako kdykoliv předtím. Ty kmeny, které nedokázali přemoci silou, přemohli lstí. Když se srazili s objibvejskou konfederací, uzavřeli s ní dohody. A pronikali stále dál a splývali s prostředím.

Podle všech teorií by to tady mělo končit. Ani domorodci, ani dobyvatelé nežili podle učebnicového způsobu sociálního rozvoje, jaký si vybudovali a praktikovali Řémané. Ze seveřanů se mohl stát jen další kmen s modrýma očima a světlými vlasy.

Jenže teorie se mýlily. Něco, co bylo latentně uloženo v obou rasách, se najednou probralo k životu. Jejich světadíl byl velký a bohatý.

V krátkosti: Tři sta let po Leivovi se v ústí středozemního moře objevila obrovská flotila. Většina z lodí byly plachetnice, ale byly mezi nimi dvě tři malé a velmi rychlé lodě, náchylné k výbuchu, které dokázaly plout i proti větru. Plachty velkých lodí nesly znak Velkého orla Valhally na pruhovaném pozadí, které představovalo barvy oblohy, sněhu a krve.

Bitva o Gibraltar byla krátká. Evropa za sebou měla dvě stě let stagnace.

Na střelbu z děl odpovědět nedokázala.“

„Pokud tomu rozumím,“ skočil Marco Km do řeči, „tak tenhle Leiv je jedna z klíčových postav pozemské historie. Jenže co já vím, tak tohle není Země.“

„Vypadá to jako Země,“ nedala se Kin odradit. „Země, kterou někdo vybudoval jen podle svých představ, ale přece jen Země.“

„Ty chceš vážně tvrdit, že —“

„Řeknu ti, co chci tvrdit. Myslím si, že máte se Stříbřenou pravdu. Myslím si, že tohle celé vybudovali lidé. Jenže mě nenapadá proč.“

Stříbřena zabručela. „Ale pak by musely existovat nějaké záznamy v —“

„Nemusely, pokud by je Společnost zamlčela a odstranila.“

To byla logická odpověď. Společnost tenhle artefakt postavila tajně. Žarlo byl jen návnada, kterého poslali, aby je sem dostal. Proč ale Společnost plochou Zemi postavila? Kin měla pocit, že odpověď zná, a ani trochu se jí nelíbila. Nedovedla však pochopit, proč se muselo udělat takové představení, aby sem někdo dostal je tři.

Ale konec konců, jedno logicky zapadalo do druhého. Byla tady snad nějaká jiná odpověď? Tajemná neznámá rasa? To by musela být opravdu velmi tajemná. Pokud to měla na svědomí Společnost, Kin byla připravena ji za to nenávidět.

„Hrozí nám stále nebezpečí ze všech stran,“ upozorňoval je Marco s přesvědčením. „Své záchranné pasy nesmíme nikdy odkládat. Navrhuju, abychom se přesunuli do středu civilizovaného světa. Jedině tam bychom mohli najít nějaké klíče k původu plochého světa.“

„Pak támhle to je náš dopravní prostředek,“ řekla Kin a ukázala směrem k lodi. „Nevím, jak dlouho vydrží energetická zásoba záchranných pásů, ale jestli máme překonat moře, popluju přes něj raději na lodi.“

„Mohlo by se stát, že by se k nám chovali nepřátelsky,“ řekl Marco a zadíval se na pláž.

„Až uvidí tebe a Stříbřenu?“

Kin si byla jistá, že představení obou zástupců jiných ras bude dost velký problém. Kin celou věc vyřešila tak, že vyšla k tábořišti nahá. Byla přesvědčená, že po tom, co se jim představila jako bohyně záchrany, by muži raději znásilnili aligátora.

První se k ní rozeběhl Leiv a padl před ní na kolena. Podívala se na něj s výrazem o kterém doufala, že je milostivý.

Byl menší než většina mužů jeho posádky. Přemýšlela o tom, jak si asi vydobyl svou autoritu — alespoň do chvíle, než zachytila ten lstivý záblesk v očích, který signalizoval, že je to mistr nesportovních kopů a úderů do ledvin. Byla ráda, že si vzala ochrompal, který ukrývala v dlani.

„Poskytnu vám úžasnou příležitost udělat si nové přátele,“ oznámila mu sladce. „Z tohohle vznikne sága, které nikdy nikdo neuvěří. Tak fajn, Stříbřeno, vylez.“

Mixka se vynořila z lesa v dostatečné vzdálenosti od místa, kde stála Kin a klečel Leiv. Když vykročila směrem k táboru, několik mužů se začala spěšně vzdalovat opačným směrem. Jakmile se přiblížila natolik, že byly vidět její kly, následoval je další půltucet mužů.

Kin, která jen stěží zadržovala smích, vykročila mixce v ústrety a vložila ruku do její obrovské ztvrdlé dlaně.

„Přestaň se, ksakru, usmívat,“ procedila nenápadně zaťatými zuby.

„Já fi myflela, ve je to tvochu ukvidní!“

„Vypadáš při tom, jako když máš hlad.“

Leiv stál na místě, jakoby mu nohy vrostly do země a Kin vedla mixku přímo k němu. Pak vzala Leivovu ruku do své.

„Klekni si a koř se,“ zamumlala.

Stříbřena se poslušně složila do písku. Leiv se nejdříve podíval na ni a pak na Kin. Nakonec se natáhl a dotkl se Stříbřeniny paže.

„Hodný kluk,“ řekla Kin a usmála se na něj. Rychle o kus uskočil.

Jako signál k zahájení fáze dvě si začala Kin pískat starou robotickou taneční melodii Žena mistra pekaře byla přes noc na faře.

Stříbřena s pochmurným výrazem tančila v písku a v pravidelných intervalech zvedala s výrazem nesmírného utrpení hlavu k nebesům. Držela se však rytmu a pohybovala se dost neohrabaně. Kin, která mnohokrát viděla, jak se to obrovské tělo pohybuje tišeji a hladčeji než olej na vodě, obdivovala dokonalé vylepšení Stříbřeniny role. Cokoliv dostatečně neohrabané bylo směšné a směšné bývá málokdy nebezpečné.

Muži se začali trousit nazpět. Stříbřena tančila dál, vykopávala malé gejzíry písku a poskakovala z jedné nohy na druhou. Kin přestala pískat.

„Prošla jsi,“ řekla. „Už nemají daleko k tomu, aby ti začali házet kousky cukru. Odpočiň si. A pokus se nezívat. Marco?“

Marco zasyčel a vystoupil z křoviska.

V šedém pracovním obleku a plášti, narychlo vyrobeném z termopřikrývky, vypadal jakž takž lidsky, i když dost vysušeně. Oči měl příliš velké a nos nezvykle dlouhý. Jeho tvář byla stejně šedá jako jeho pracovní oblek.

Zato na hlavě se mu vlnila záplava ohnivě rudých vlasů. Nebyly to skutečné vlasy, ale byly rudé. Skutečná pastva pro oči.

Muži ho pozorovali ostražitě, ale tentokrát neutekl jediný.

Jeden z nich přistoupil k Leivovi, chvilku na něj vzrušeně mluvil a vytáhl krátký meč. Nastal krátký zmatený okamžik, který skončil tak, že Marco stál na svém místě přikrčen v bojové póze a onen muž ležel na písku o tři metry dál a na něm seděl obkročmo Leiv, který ho odzbrojil a zkroutil mu ruku za záda. Muž strašlivě křičel.

„Spustíme loď,“ řekla Kin bez nejmenšího zaváhání.

Stříbřena dodusala k lodi, která bezmocné spočívala na písku, a zapřela se ramenem do její přídě. Chvilku se nedělo nic, ale pak loď začala klouzat po pláži a zastavila se až ve chvíli, kdy se záď začala stáčet stranou v pobřežním proudu.

Kin vzala Leiva za paži a jemně, ale rozhodně ho vedla k lodi. Chápal rychle. Během pěti minut byli muži na palubě, vedle stěžně si pobrukoval samoservar a všechny oči se upíraly na Stříbřenu, která se už vznášela nad pobřežní mělčinou a loď táhla na konci monovláknového lana za sebou.

V místech, kde se voda kolem ostrova dělila před svým pádem do nicoty, bylo kus nehybného moře. V okamžiku, kdy na loď začal slabě dotírat proud, letěla už po vlnách.

Cestu oživily dvě nehody. Nejdříve podal mírně nervózní Leiv Marcovi dutý roh naplněný jakousi nasládlou tekutinou.

Marco nápoj podezřívavě očichal a trochu nalil jako vzorek na testovací plošku samoservaru. „Zdá se, že je to nějaký nápoj bohatý na glukózu,“ řekl, když se podíval na výsledky. „Co si o tom, Kin, myslíš?“

„Co říká samoservar?“

„Rozsvítil zelenou. Mohl by to být nějaký posilující nápoj, ne?“

Vypil polovinu rohu a olízl si krůpěje, které mu ulpěly na rtech. Pak se nejistě zasmál a dopil druhou polovinu.

Později naprogramoval samoservar tak, aby nápoj napodobil, a když muži na palubě překonali svůj úžas, který se jich zmocnil tváří v tvář plastikovým kelímkům, podávali je zpět k naplnění tak rychle, jak je přístroj stačil plnit. Zanedlouho většina z přítomných začala zpívat, muži vypadávali z rytmu a vesla o sebe narážela častěji a častěji. Nakonec Kin na Leivovu nevyslovenou prosbu přístroj vypnula.

Později si Stříbřena sedla k veslu, aby si vyzkoušela, jaké to je. Sedla si do střední uličky, uchopila každou rukou jedno veslo a okamžitě se přizpůsobila rytmu ostatních. Veslaři jeden po druhém odpadali a s užaslými výrazy ji pozorovali. Loď nezpomalila, dokud vesla v Stříbřeniných rukou nepraskla.

Marco našel Kin sedět v koženém přístřešku, který pro ni dal Leiv vztyčit u paty stěžně. Seděla tam, popíjela martini a přemýšlela.

„Rád bych si s tebou důvěrně promluvil,“ řekl.

„Prima,“ přikývla Kin a poklepala na koberec vedle sebe. „Co dělá tvoje hlava?“

„Už je to lepší. To pití očividně obsahuje nebezpečné příměsi. Myslím si, že nejbližší hodinu nebo dvě se mu vyhnu.“ Zalovil ve váčku, který mu visel u pasu, a vytáhl z něj roličku plastiku. Jak se ukázalo, byla to vzdušná fotografie ploché Země.

„Vyžádal jsem si ji na počítači, než jsme opustili loď,“ vysvětlil.

„A proč jsi mi ji neukázal už dávno?“

„Nechtěl jsem podporovat nějaké nesmyslné výzkumné projekty. Jenže když teď musíme po tomhle světě cestovat… Podívej na tu fotku. Co tady chybí?“

Kin vzala fotografii do ruky. „Chybí toho tady spousta,“ řekla. „Vidíš to sám. Žádná Valhalla. Proto Leiv našel vodopád. Žádná Brazílie. Mlčící oceán je docela maličký, podívej, tady vzadu za Asií —“

„Něco navíc?“

Kin se rozhlédla po fotomapě. „Nevím,“ odpověděla po chvíli. Marco ukázal palcem se dvěma klouby do středu kotouče.

„Ty mračna to částečně zakrývají a tohle by tady podle mě být nemělo. Tenhle ostrov v Arabském moři. Všimla sis, jak je dokonale kulatý? Je to zeměpisný střed celého kotouče.“

„A co?“

„Copak to nevidíš? Je to anomálie. Jestli někde na téhle ploché Zemi najdeme civilizaci, která má něco do činění s jejím vznikem, bude to tady. Tihle lidé jsou jen divoši. Inteligentní ano — ale vesmírné cesty?“

Podíval se na ni.

„Nebo máš strach, že se z toho vyklube artefakt Společnosti?“ nadhodil opatrně. Přikývla.

„Existuje jedna stará kungská pověst,“ začal Marco laskavě a jeho hlas byl stejně tichý a uklidňující, jako písek, přesýpající se po úbočí duny, „o pánovi, který si dal postavit vysokou věž. Pak svolal mnoho moudrých kungů a řekl: ‚Dám svou nejlepší ústřicovou farmu a proslulá chaluhová ložiska v Tčp-pč kungovi, který určí výšku téhle věže jen s pomocí barometru. Ten ovšem, komu se to nepodaří, bude poslán do vyhnanství do suchých zemí, protože tak končí všichni, kteří nejsou dostatečně moudří‘. Moudří kungové to zkoušeli, a i když dokázali určit výšku věže na několik chedtů, bylo to pánovi málo přesné, a jednoho po druhém posílal do suchých krajů.“

„Mám ráda lidové pověsti,“ řekla Kin. „Ale myslíš si, že právě tahle je —“

„Pak jednoho dne,“ pokračoval Marco bez ohledu na přerušení, „nejmoudřejší z kungů, který se zatím neodhodlal odpovědět, odnesl barometr do domu pánova stavitele a řekl: ‚Dám ti tenhle překrásný barometr, když budeš tak laskav a řekneš mi, kolik měří pánova věž.‘ “

Padl na ně stín, když se pod koženou stříškou objevila Stříbřena a zablýskla na ně svými kly.

„Odpuftte ve vyvufuju,“ řekla, „ale myflela jfem fi, ve tohle by váf mohlo vajímat…“

Podívali se jí přes rameno. Většina mužů přestala veslovat a upírala pohledy k nebi.

Kin zvedla oči stejným směrem. Vysoko na nebi zahlédla tři drobné tečky, které se pohybovaly po modré ploše jako letka proudových letadel.

„Kondenzační stopy,“ ušklíbl se Marco. „To budou Oni. Je jasné, že se nás vydali hledat. Nebudeme muset jít k nim a nabízet jim svůj barometr.“

„Co vidíš, Stříbřeno?“ zeptala se Kin. Mixka si s pomocí klů zvláštním způsobem mlaskla.

„Zdá se, že to jsou létající ještěři,“ odpověděla. „Jaká síla je pohání, to je mi skutečně záhadou, ale brzo bychom se mohli dozvědět víc, protože rychle klesají.“

Leiv zatahal Kin za rukáv. Muži kolem nich začali systematicky vyhazovat vesla a rance přes palubu a sami se vrhali za nimi. Malý mužík, jak se zdálo, zoufale hledal slova. Nakonec si na jedno vzpomněl.

„Oheň?“ nadhodil a strčil do Kin tak, že přepadla přes lodní pažení pozpátku do vody. Chlad ji v prvním okamžiku téměř ochromil, ale byla natolik při vědomí, že několikrát kopla nohama a vynořila se na hladinu. Chvilku šlapala vodu a pak se zachytila jednoho z vesel, jejichž účel ve vodě jí v tom okamžiku nemusel nikdo vysvětlovat. Zvedla hlavu k nebi. Tři body provedly širokou zatáčku a nad mořem se dvakrát převalilo vzdálené zadunění, jaké provází nadzvuková letadla. Marco se Stříbřenou zůstali na palubě a se zájmem očekávali, co se bude dít.

Zanedlouho tři ještěří těla s pohádkově netopýřími křídly přeletěla nevysoko nad hřebeny vln. Zatímco obludy se svištivým zvukem drásaly vzduch šesti páry děsivých drápů, oblétly v dokonalé formaci loď a z rozšířených nozder jim unikaly obláčky dýmu.

Pak poodlétly klouzavým letem o něco k severu, a teprve když se změnily ve tri malé skvrnky na obzoru, znovu se obrátily. Současně začaly nabírat výšku. Kdyby to byla letadla, pomyslela si Kin, řekla bych, že to bude bombardovací nálet.

Když se první drak se slyšitelným svistem přiblížil k lodi, položil Leiv Kin jednu ruku na hlavu a rozhodným gestem ji potopil pod vodu.

Po krátkém zápase se mu vztekle vytrhla a vystrčila hlavu na hladinu. Z vody se zvedala pára a z lodi dým.

Voda vedle ní najednou zabublala a z bílé pěny se vynořil Marco, který klel a lapal po dechu. Mnohem větší zašplouchání ohlásilo Stříbřenin návrat z hlubin.

„Co se stalo? Co to bylo?“ vypravila ze sebe Kin.

„Zastavil se nad lodí a vyfoukl na ni oheň,“ odpověděla Stříbřena.

„Něco takového si na mě nebude žádná zatracená ještěrka dovolovat!“ zařval Marco. Vyrazil dlouhými tempy k začernalému lodnímu trupu a při svém pokusu vylézt na palubu jej divoce rozkýval.

Z nebe se začala snášet další obluda. Ozvalo se tiché zašplouchání, když Stříbřena vykopla nohy do vzduchu a jako zkušený potápěč zmizela v hlubinách.

Z hrdel mužů, kteří šlapali vodu kolem zbytků svého plavidla se vydraly ustrašené výkřiky, protože to bylo poprvé, kdy spatřili Marca bez pláště a to v okamžiku, kdy všema čtyřma rukama uchopil jedno z několika vesel, která zbyla na palubě. Když se drak přiblížil, byl dost chytrý na to, aby se ve vzduchu zastavil právě mimo dosah Marcovy zbraně. Zatímco vzduch vířený bušícími křídly vytvořil na mořské hladině obrazec, jaký by na něm v podobné situaci vytvořil vrtulník, začala se obluda nadechovat.

V tom okamžiku se z vody vynořilo něco bílého, co setrvačností vyletělo vysoko nad hladinu jako korková zátka a zachytilo se momentálně nehybných dračích spárů. Zaskočená obluda visela ještě chvilku i se Stříbřenou ve vzduchu, ale pak se propadla a křídla se jí s třeskem srazila nad hřbetem, když se zřítila do moře. Ozvalo se hlasité zasyčení.

Třetí drak musel být nejchytřejší. Ti nejchytřejší se vzdychy pouštějí do boje poslední. Bylo už pozdě, aby zastavil let. Místo toho se pokusil proletět nad lodí s křídly rozestřenými jako padáky a právě když svištěl nad Marcovou hlavou, kung zuřivě vykřikl a vyskočil vysoko do vzduchu.

Měl svůj záchranný pás. Drak se pokusil obrátit téměř na místě, převrátil se, pak se mu podařilo znovu vyrovnat a chtěl co nejrychleji nabrat výšku a odletět do bezpečí. Měl smůlu.

Voda nedaleko lodi se divoce zpěnila a nad hladinu se na okamžik vynořila špička křidla. Pak se moře uklidnilo a lodní trup se nebezpečně nahnul na jednu stranu. Stříbřena lezla na palubu.

Muži kolem Kin nadšeně zařvali, pustili se k lodi a se smíchem šplhali nahoru.

Jediný drak, který přežil boj a teď se vznášel vysoko nad místem srážky, strašlivě zařval a vyrazil neuvěřitelnou rychlostí k východu. Tu krátkou chvilku, než zmizel z dohledu, sledovala Kin s úžasem způsob pohybu, který mu umožnil neuvěřitelné zrychlení. Pohádková netopýří křídla se hodila jen pro pomalý a neohrabaný let. Obluda je teď složila a přitiskla k bokům, pak natáhla krk a ohnula ho tak, že jí hlava spočívala pod tělem, tlamou dozadu. Pak jí z nozder vyrazily dva plamenné jazyky. Vzápětí byla tak daleko, že Kin nedokázala rozeznat podrobnosti a plamen pod dračím břichem žhnul oslňující žlutí.

Kin pohledem sledovala, jak něco padá z oblohy a v letu se to líně otáčí. Byla to dračí hlava. Krátce po ní, i když to mužům, sledujícím celé drama se zatajeným dechem, připadalo jako věčnost, následovalo tělo. Klesalo širokou spirálou, protože křídla byla stále ještě do široka otevřená. Na hřbetě mezi nimi seděl Marco a zuřivě se oháněl nožem. Když dopadl i s tělem do vody, rozlehl se hromový jásot.

Ten se vzápětí změnil ve výkřiky nevole a zlosti, když se zjistilo, že Stříbřena za sebou táhne na palubu i draka, který byl stále ještě naživu. Muži začali rychle ustupovat na všechny strany a Kin si konečně mohla tvora pořádně prohlédnout.

Obluda sebou smutně pleskala po palubě a z křídel jí odkapávala voda. Pak zvedla hlavu, obrátila ji ke Kin a hlasitě kýchla.

Kininy nohy zasáhly dva proudy teplé vody.

Muži pomáhali Marcovi na palubu a táhli ho přitom nahoru za všechny čtyři ruce současně. Hřeben na hlavě plál kungovi ohnivou červení a když se nakonec postavil uprostřed obdivného zástupu, zvedl černě potřísněný nůž nad hlavu a zařval.

Kin se podívala na mixku, která si opodál odšroubovávala kly. Mixka se ušklíbla.

„Ty, řekni mi znovu, že támhleto je oficiálně člověk,“ prohlásila. „Nějak na to začínám zapomínat.“

„Co s tím chceš dělat?“ zeptala se jí Kin a ukázala na draka. Jeden z mužů vytáhl meč a rukojetí napřed ho pyšně nabízel mixce. Stříbřena si ho nevšímala.

„Je to mrtvé,“ odpověděla, „ale máme tělo. Hrozně by mě zajímalo, jak může organický tvor dýchat oheň.“ Chytila obludu za krk a za ocas a táhla ho na záď.

Ke Kin se kolébavým krokem přiblížil Marco.“Já triumfuju!“ vykřikl.

„Jistě, Marco.“

„Vyhlásili nám válku! Poslali proti nám draky. Ale to dělali účty beze mě!“

„Jistě, Marco.“

„Spikli se proti mně a přesto jsem zvítězil!“ zařval a oči mu zeskelnatěly. Pak mu nadšený výraz z tváře zmizel.

„Ty si určitě myslíš, že jsem jenom obyčejný paranoidní kung, co?“ vypravil ze sebe napůl váhavě a napůl zarputile.

„No, když už jsi se o tom zmínil…“

„Jsem pyšný na to, že jsem člověk. Nepleť se! A co se týče toho ostatního,“ dodal a otočil se, „to že je někdo paranoidní, ještě neznamená, že mu Oni nejdou po krku.“

Pozorovala, jak se vrací mezi muže, kteří se kolem něj okamžitě zhlukli. Bál se všeho, s výjimkou okamžitého fyzického ohrožení. A člověkem byl stejně jako tygr.

Stříbřena si otráveně prohlížela samoservar. Nebyl poškozený, ale jeho plastikové obložení už nikdy nebude vypadat jako předtím.

Když muži znovu zasedli k veslům, vytáhla Kin ze skafandru skříňku s nářadím a rozložila dračí tělo na nevelké palubě, jak nejlépe to šlo. Nářaďový zásobník byl celkem malý, ale dostačující a efektivní. Byl sestaven tak, aby s ním mohl kosmonaut — trosečník mohl přežít v neznámém světě celé roky. Někteří to dokonce i dokázali. Kin si vybrala skalpel.

Netrvalo dlouho a otevřela skříňku o další stupeň a vyhledala mnohoúčelové dláto.

O minutu později sáhla ještě hlouběji a vytáhla vibrační pilu. Jekot, který se ozval, když list pily klouzala skřípal po dračích šupinách ji drásal nervy, ale pilu nevypnula, dokud se list nezlomil.

Pak vyhledala Marca a Stříbřenu, kteří se střídali u vesel a přisedla mezi ně na bobek.

„Ti draci létají na reaktivní pohon,“ začala. „Podařilo se mi otevřít mu krk — uvnitř je porostlý jakousi lehkou houbovitou látkou, která se dá řezat jako rosol. Když jsem na ni zkusila laserovou svářečku, ani se nezahřála.“

„A co to tělo?“ zeptal se Marco.

„Ty šupiny jsou opravdu pěkně tvrdé. Jistě jste si všimli, že v ruce držím vibrační pilu se zbytkem kotouče. Říká se, že touhle pilkou můžete proříznout plášť kosmické lodi.“

Stříbřena se usmála. „To aby jeden uvažoval o druhu tvorů, kteří pijí petrolej.“

Kung si odfrkl. „Určitě jsi ho zapomněla přejet geigerem?“

„Nezapomněla. Zkusila jsem to i z téhle strany. Nic.“

„To mě udivuje.“

„Zajímalo by vás, co se stalo, když jsem rozřízla ten krk a vsunula geiger do tělní dutiny?“

„Jsem plný očekávání!“

„Je tam žár jako v pekle. To stvoření je živý atomový reaktor. A nevykládejte mi, že se něco takového vyvinulo samo od sebe, rozhodně ne na planetě pozemského typu. Je zkonstruovaný! Když najdeme místo, odkud pochází tahle věc, najdeme i ty, kdo postavili tuhle plochou Zemi.“

„Střed disku,“ řekla zamyšleně Stříbřena. Kin na ni upřela nechápavý pohled a mixka, která se stále opírala do svého vesla, jakoby mimochodem přikývla.

„Mám určitou zkušenost s jazyky, jak víš,“ vysvětlovala. „Mluvila jsem s několika z těch mužů. Dostali jsme se do známého stádia řekni a ukaž. Oni tyhle draky znají, občas se s nimi setkávají. V místních krajích ty obludy přilétají od východu, ale když se loď pohybuje na jih, objevují se pravidelně od severovýchodu. Z toho usuzuju, že přilétají ze středové oblasti. Proč na mě tak zíráš?“

„Marco už je pevně rozhodnutý dostat se do středu,“ odpověděla jí Kin. „Myslím, že jim chce nabídnout barometr.“

Další ráno je zastihlo v okamžiku, kdy z moře, které bylo stále rozbouřenější, vplouvali do velkého fjordu mezi bílými hřebeny hor. Tam stálo něco jako vesnice, jejíž domy z nespojovaných kamenů měly drnové střechy. K přístavišti se rozběhl zástup lidí, kteří se ovšem dali s hlasitými výkřiky na ústup, když za veselých úšklebků celé posádky vyskočila na mělčinu Stříbřena a sama vytáhla loď i s muži na pláž.

Na vysoké přídi lodě byla jako ozdoba přivázaná dračí hlava se skelnýma očima.

Leiv vedl společnost do dlouhého domu s nízkou střechou. Když Kin budovu uviděla, okamžitě ji napadlo, co se asi stalo s Grendelem[4]. Ale odpověď byla jasná, Grendel se jí přece klátil po boku, kýval svýma mnohýma rukama a pozoroval dav neznámých, pro případ, že by se v něm objevil nějaký nepřítel.

Když si její oči přivykly na šero uvnitř, zjistila, že tam hoří otevřený oheň, rozdělaný ve velké jámě, a vedle něj že sedí v hrubém křesle jakýsi muž. Jednu nohu měl nataženou před sebe. Měl rudé vlasy i vousy.

Muž nejistě povstal ze sedadla a objal Leiva. Oba muži se při tom drželi opatrně, jakoby tady hrozilo zanedbatelné, nicméně přece jen reálné nebezpečí, že by se jeden druhému mohl pokusit vrazit do zad nůž. Pak se dal mladší do řeči.

Byla to dlouhá sága. Po nějaké chvíli vynesli staršího muže ven a ukázali mu, co zbylo z draka. Představili ho Stříbřeně a on několikrát zvědavě obkulhal Marca, který ho neustále pozoroval koutkem oka. Pak se rozzářeně zašklebil na Kin způsobem, který zcela jednoznačně vyjadřoval horizontální touhy.

Ostatní obyvatelé, kterým jeho chování dodalo odvahu, se pomalu vraceli. Kininu pozornost přitáhli dva muži v černých pláštích. Jeden z nich vyděšené pozoroval Marca a mumlal při tom jakési zaříkadlo v podivné řeči.

Stříbřenina hlava se k němu obrátila jako přitahovaná magnetem.

Pak mixka pronesla větu v témže jazyce.

Od té chvíle fungovala Stříbřena jako tlumočnice.

„Ta řeč, to je latina, řeč Říše řémské. Rozdíl je jen v tom, že tihle lidé mluví o Římu a ne o Řému.“

Kin se na okamžik zamyslela. „Romulus a Rémus,“ rozjasnila se jí vzápětí tvář. „Zakladatelé Řému. Slyšela jsi někdy tu legendu?“

„Myslím, že jsem ji zahlédla v jakési antologii folklóru.“

„Takže tady, na ploše, vyhrál souboj o právo pojmenovat město Romus, ne Remulus. Co ještě říkají?“

„No, spoustu nesmyslů o démonech, takové ty obvyklé povídačky těchhle primitivních kmenů. Slyšela jsi někdy výraz troll? Pořád se dívají na Marca a opakují tohle slovo. Taky toho hodně namluví o bozích, ani byste nevěřili.“ Kin se rozhlédla kolem. Tihle lidé byli buď skutečně primitivní, nebo to museli být nepřekonatelní herci. Možná, že plochu postavili právě ti jejich bohové.

„Zeptej se na ty bohy,“ požádala Stříbřenu. Následoval dlouhý rozhovor. Starší muži při něm občas ukazovali k nebi. Leiv a jeho otec mlčky přihlíželi a pozorně naslouchali.