Spunt

Kapitola sedmá OTÁZKY A POCHYBY

U snídaně mi Komov připadal nezvykle řečný. Řekl bych, že celou noc oka nezamhouřil, však ty oči měl celé rudé, tváře vpadlé, a přesto byl veselý a nanejvýš optimistický. Naléval se silným čajem a dělil se s námi o své dosavadní závěry a představy.

Pokud se mu dalo věřit, není už nejmenších pochyb o tom, že domorodci podrobili chlapcův organismus těm nejzásadnějším změnám. Osvědčili se jako podivuhodně odvážní a věci znalí experimentátoři: změnili chlapcovu fyziologii a zčásti i anatomii, nevídaně rozšířili aktivní oblast jeho mozku a také ho vybavili novými fyziologickými mechanismy, jejichž rozvinutí na bázi běžného lidského organismu je z hlediska současné pozemské medicíny prozatím zhola nemožné. Smysl těchto anatomických a fyziologických proměn je, zdá se, nabíledni — domorodci prostě usilovali o to, aby bezmocné lidské mládě přizpůsobili výrazně nelidským podmínkám existence v tomto světě. Zatím ovšem není zcela jasné, proč tak podstatným způsobem zasáhli do činnosti centrální nervové soustavy. Dalo by se samozřejmě usuzovat, že k tomu došlo jen náhodou a že máme co do činění s vedlejším účinkem zásahu do celé tělesné schránky Špunta. Stejně pravděpodobný však byl i předpoklad, že rezerv lidského mozku využili cílevědomě. Všelijakých hypotéz se nabízel celý vějíř. Mohli se například pokusit o uchování všech kojeneckých vzpomínek a dojmů proto, aby mu umožnili zpětnou adaptaci, kdyby se náhodou znovu dostal do lidské společnosti. A opravdu, Špunt se s námi sblížil nečekaně snadno, určitě mu nepřipadáme nijak příšerní ani zrůdní. Možné je i to, že Špuntova bezedná paměť a fenomenální citlivost jeho audioreprodukčního aparátu je také nechtěným výsledkem úprav a přestavby jeho mozku. Domorodci se mohli například pokusit o vybudování spolehlivé psychické komunikace se Špuntem — to, že se sami dorozumívají právě takto, je víc než pravděpodobné. Jak jinak vysvětlit takové jevy jako spontánně uvědomované odpovědi na otázky, které chlapec pokládal sám sobě, a totéž platí i o okamžitém plnění vědomých i bezděčných Špuntových přání. Tímto faktem lze patrně vysvětlovat i silné pouto, které ho váže k této oblasti planety i enormní nervové vypětí, které chlapci přinesl příchod lidí. Sám Špunt ovšem není s to vysvětlit, čím mu lidé tolik překážejí. Protože nepřekážíme jemu. Překážíme domorodcům. A tady někde bychom měli hledat odpověď na otázku, jací ti domorodci jsou.

Prostá logika nás nutí domnívat se, že domorodci jsou bytosti buď mikroskopické, nebo naopak gigantické — zkrátka nesouměřitelné s fyzickými proporcemi Špuntovými. Právě proto chlapec vnímá je samotné i veškeré jejich projevy jako živel, jako součást přírody, která ho už odmalička obklopuje. („Když jsem se ho zeptal na tykadla, dost lhostejně prohlásil, že je vidí poprvé v životě, ale že tady přicházejí věci, které vidí prvně, skoro každý den. Slova pro označení takových jevů jsme najít nedokázali.“) Komov osobně se přiklání k názoru, že domorodci jsou patrně jakési megaloorganismy, značně nepodobné jak humanoidním, tak nehumanoidním strukturám, s nimiž se člověk doposud setkal. Zatím o nich víme směšně málo. Viděli jsme gigantické konstrukce (nebo snad přirozené útvary?) za obzorem, jejichž vznik a zánik jednoznačně souvisí se Špuntovými návštěvami. Slyšeli jsme zatím neslýchané zvuky, jaké Špunt vydával, když nám popisoval svůj „domov“. Pochopili jsme, že zdejší civilizace se dopracovala mimořádně vysokého stupně rozvoje teoretických a praktických znalostí — stačí si uvědomit, v co dokázali změnit obyčejného malého človíčka. To je všechno. Málo je zatím dokonce i otázek, které jsme schopni položit, i když jsou to otázky zásadního významu: Proč domorodci Špunta zachránili a proč dodnes důsledně bdí nad jeho bezpečností, čím je tolik zaujal? Odkud znají lidi — a nejsou to ledajaké znalosti, rozhodně se orientují minimálně v základech jejich psychologie a sociologie… A proč se při tom všem tak úzkostlivě vyhýbají přímému kontaktu s lidmi? Jak se snáší jejich nesporně grandiózní úroveň znalostí s naprostou absencí sebemenších známek nějaké rozumné, cílevědomé aktivity? Nebo snad je dnešní zbědovaná tvář planety naopak důsledkem této činnosti? A to je vše, nač se můžeme a umíme tázat. On, tedy Komov, už si nějaké ty vývody dohromady dal, ale domnívá se, že vyslovovat je nahlas by bylo poněkud předčasné.

V každém případě není sporu o tom, že jde o objev prvořadého významu a že je nezbytné vytěžit z něj co možná nejvíc, ale pokud z něj chceme něco vytěžit, bez Špunta se neobejdeme. Už brzy by měla dorazit mentoskopická i další speciální technika. Tu dokážeme stoprocentně využít jen v tom případě, když nám Špunt bude plně důvěřovat, a co víc, bude pociťovat potřebu se s námi i nadále setkávat.

„Rozhodl jsem se, že dnes se sám kontaktu vyhnu,“ pronesl závěrem a odstrčil prázdnou sklenici. „Dnes je řada na vás, Stasi, vy mu ukážete svého Toma. Majo, vy si s ním zahrajete nějaké míčové hry a povozíte ho v glyderu. Hlavně žádný ostych, panstvo, chce to co nejveseleji a nejpřirozeněji. Představte si, že je to váš mladší sourozenec, takové zázračné dítě… A vy dneska budete muset do služby, Jakove. Koneckonců jste ji sám zřídil. Kdyby si Špunt náhodou našel cestu až k vám, nějak to překousněte a dovolte mu, aby vás tahal za licousy — ty mu vysloveně učarovaly. Já někam zalezu jako pavouk a budu vše skrytě sledovat a registrovat. Pro tento účel, mládeži, buďte tak laskavi a vybavte se třetím okem. Když se Špunt bude po mně ptát, řekněte mu, že přemýšlím. Zpívejte mu a promítněte mu nějaké filmy. Ukažte mu počítač. Vy mu, Stasi, vysvětlíte, jak funguje, zkuste s ním počítat o závod. Řekl bych, že tady se dočkáme překvapení… A hlavně ať se hodně ptá. Čím víc, tím líp… Na místa, přátelé, všichni na místa!“

Vyskočil a zmizel, dřív než jsme se stačili pořádně rozkoukat.

„Máte nějaké dotazy, kybertechniku?“ zeptala se Majka. Mrazivě, nebyla v tom ani špetka přátelské kolegiality. První slova, která za celé ráno pronesla. Dneska mě vlastně ještě ani nepozdravila.

„Ne, ubytovatelko,“ oplácel jsem jí stejnou. „Dotazy nejsou, ubytovatelko. Vidím vás dobře, neslyším vás vůbec.“

„Všechno je to pochopitelně úžasné a báječné,“ pronesl trochu zasněně Vanderhoose. „A licousů litovat nebudu. Jenže…“

„No právě,“ přidala se k němu Majka a vstala. „Jenže!“

„Chci jen říct,“ pokračoval Vanderhoose, „že včera dorazil radiogram od Gorbovského. Tím nejdelikátnějším způsobem, ale zcela nedvojsmyslně Komova žádal, aby kontakt neuspěchal. Znovu narážel na to, že by se k nám velice rád připojil.“

„Co na to Komov?“ zeptal jsem se.

Kapitán zaklonil hlavu, povískal si levý licous a přes nos si mě prohlédl.

„Komov se k tomu vyjádřil hodně spatra,“ řekl nakonec. „Samozřejmě jen v soukromí a ústně. Jinak odpověděl zhruba v tom smyslu, že děkujeme za radu.“

„No a dál?“ zahořel jsem zvědavostí. Moc jsem si přál aspoň jednou v životě vidět Gorbovského na vlastní oči. Zatím se mi taková možnost nenaskytla.

„To je všechno,“ pokrčil rameny Vanderhoose a taky vstal.

Vypravili jsme se s Majkou do arzenálu. Tam jsme vyhledali a narazili si na čela široké plastikové obruče s třetím okem — to jsou takové ty přenosné miniaturní televizní vysílače pro osamělé průzkumníky, s jejichž pomocí se na dálku předávají veškeré vizuální a akustické informace. Je to jednoduchá, ale moc praktická věcička, která se ve výbavě lodí řady ER objevila teprve nedávno. Museli jsme si s obručemi trošku pohrát, aby nás nemačkaly do spánků, nebo naopak nepadaly až někam na nos, anebo aby objektiv náhodou nezakryla kapuce. Po celou tu dobu jsem se překonával v duchaplnostech a všemožně Majku provokoval, aby mě utírala a odkazovala do patřičných mezí, zkrátka jsem se snažil být co nejklackovatější, abych alespoň mírně rozptýlil její chmury. Vše marno. Majka zůstávala dál zasmušilá jako bouřkové mračno a buď mlčela, nebo odpovídala jen jednoslabičně a na půl úst.

To se jí občas stane, že se o ni pokusí záchvat těžké chandry, a pak je skutečně lepší nechat ji na pokoji. Teď to ovšem vypadalo tak, že docela obyčejně zuří, a to kupodivu na mě; neznámo proč jsem si před ní připadal provinile a neměl jsem ponětí, jak se chovat.

Nakonec odešla do své kajuty hledat míč, kdežto já vypustil z podpalubí Toma a hnal jsem ho na přistávací plochu. Slunce už noční mráz jemně naředilo, ale stejně zatím bylo hodně chladno. Nos mi okamžitě prokřehl. K tomu z oceánu vanul sice lehký, ale dost dotěrný větřík. Špunta nebylo nikde vidět.

Chvilku jsem Toma proháněl po celé ploše, aby se trochu rozhýbal. Cítil se takovou záplavou pozornosti polichocen a neustále se dožadoval nějakých pokynů. Potom přišla Majka s míčem, a abychom nezmrzli, asi pět minut jsme si pinkali — dlužno dodat, že s nepředstíranou chutí. Stále jsem ještě doufal, že Majka přijde na jiné myšlenky, ale byly to marné naděje. Když už jsem všeho měl dost, přímo jsem se jí zeptal, co se stalo. Postavila míč na zdrsněný povrch letiště, posadila se na něj, podkasala si kožich a roztesknila se.

„Tak co se stalo?“ opakoval jsem otázku.

Zvedla ke mně vlhké oči a zase se odvrátila.

„Odpovíš už mi konečně, nebo ne?!“ přestalo mě to bavit.

„Je větřík,“ prohodila a roztržitě přehlédla celou oblohu.

„Cože?“ zeptal jsem se. „Jaký větřík?“

Poklepala si na čelo hned vedle objektivu třetího oka a řekla:

„Blkabečkakuka! Jeka náska slykašetka.“

„Sakama jsika blkabekačekka,“ opáčil jsem pohotově.

„Tamka jeka překaceka transkaslákatorka…“

„Taky pravda,“ souhlasila Majka. „Však říkám, fouká větřík.“

„Nojo,“ přikývl jsem. „Když větřík, tak větřík.“

Trčel jsem tu jako tvrdé y, cítil se proklatě nesvůj a stůj co stůj se snažil vymyslet nějaké konverzační téma, jenže jsem nepřipadl na nic kromě zmíněného již větříku a náhle jsem si uvědomil, že by nemuselo být špatné trochu se projít. Ještě ani jednou jsem se jen tak bez cíle nepotloukal po okolí — už jsme tu málem týden, a já na této zemi ještě pořádně nestál, pořád ji vidím jen na monitorech a obrazovkách. A pak, byla tu šance, že někde v houštinách narazím na Špunta, zvlášť když si to on sám bude přát, což by nakonec bylo nejen příjemné, ale jednoznačně i ku prospěchu věci: navázal bych s ním rozhovor v prostředí, které on považuje za přirozené. Stručně jsem všechny tyto své představy přiblížil Majce. Micky vstala a bez váhání vykročila k bažině, a tak jsem s nosem zabořeným hluboko do kožešinového límce a rukama vraženýma v kapsách odklopýtal v jejích stopách. Tom zmírající servilní úslužností se užuž chtěl pustit za mnou, ale já mu nakázal, aby zůstal na místě a čekal na další pokyny.

Do močálu jsme přirozeně nelezli, prodírali jsme se houštinami při jeho březích. Bylo to ubohé rostlinstvo — bledé, chudokrevné kmínky, scvrklé promodralé lístečky s kovovým odleskem, křehké uzlovaté větvičky a na nich skvrnitá oranžová kůra. Keře jen málokdy dosahovaly výšky vzrostlého muže, takže ani Vanderhoose a jeho licousy by tu nic zvláštního neriskovali. Pod nohama se pružně poddávala vrstva opadaného listí smíšeného s pískem. Ve stínu jiskřila jinovatka. Při tom všem však tato vegetace vyvolávala bezděčnou úctu. Asi to pro ni nebylo nic snadného, udržet se v tak nevlídných podmínkách — v noci teplota klesala až na minus dvacet, přes den jen zřídkakdy vystoupila na nulu, a to se kořenový systém musel spokojit se slaným pískem. Skoro jsem si neuměl představit, že někde mezi těmi keři by po ojíněném písku mohl bosýma nohama našlapovat úplně nahý mužíček. Znenadání jako by se cosi pohnulo v ostrůvku houští po pravé straně. Zastavil jsem a zavolal: „Špunte!“, ale nikdo se mi neozval. Obklopovalo nás jen zmrzlé, ledové ticho. Nikde ani třeba jen náznak šelestu větru či bzučení nějakého hmyzu — to vše vyvolávalo nečekaný dojem, jako bychom kličkovali mezi divadelními dekoracemi. Obešli jsme protáhlý jazyk mlhy a začali stoupat do svahu. Byla to vlastně jen písečná duna, místy přizahalená křovinami. Čím jsme vystupovali výš, tím pevnější byla půda pod nohama. Loď nám za mlhou zmizela z dohledu, ale rozestavěné letiště bylo zatím vidět dobře. Zdrsněný povrch přistávací plochy svítil do slunce veselou a jasnou červení a uprostřed se osiřele černal míč, který jsme tam nechali a kolem nějž teď váhavě přešlapoval nemotora Tom — patrně řešil nezvládnutelnou úlohu: má nepatřičný předmět z plochy odklidit, nebo v případě potřeby položit za věc zapomenutou člověkem vlastní život?

A vtom jsem na tvrdém promrzlém písku zaznamenal stopy — tmavé vlhké skvrny ve stříbřitém jíní. Určitě tudy prošel Špunt, a docela nedávno. Seděl na hřebenu, pak vstal a vykročil po úbočí někam pryč. Řetízek šlépějí se táhl někam do prostoru na dně úžlabiny mezi dutinami. „Špunte!“ zavolal jsem ještě jednou, ale zase se neozval. Začal jsem tedy sestupovat dolů do roklinky.

Našel jsem ho hned. Ležel na břiše natažený jako struna obličejem k zemi a hlavu si držel v dlaních. Vyjímal se tu věru zvláštně a neskutečně, nahé chlapecké tělo jako by do této ledové scenérie naprosto nepatřilo. Bylo s ní dokonce v přímém protikladu. V první chvíli jsem se dokonce polekal, zda náhodou nedošlo k něčemu nenapravitelnému. Bylo tu až příliš studeno a neútulno. Posadil jsem se vedle něj do podřepu, tiše na něj křikl, a když nereagoval, lehce jsem ho pleskl po holém vyzáblém zadku. Bylo to poprvé, co jsem se ho dotkl, a byl jsem tak zaskočen, že jsem leknutím div nezařval — zdál se mi horký jako žehlička.

„Už to vymyslel?“ otázal se Špunt ve stále stejné poloze.

„Zatím přemýšlí,“ odpověděl jsem. „Je to zapeklitá otázka.“

„A jak se dovím, že na to přišel?“

„Přijdeš k nám a on ti to hned řekne.“

„Mam-ma,“ vyhrkl Špunt.

Majka stála hned vedle mě.

„Mam-ma,“ opakoval bez jediného pohybu.

„Ano, copak, zvonečku,“ ozvala se tiše Majka.

Posadil se, přesněji řečeno se přelil z polohy vleže do sedu.

„Řekni to ještě jednou,“ požádal ji.

„Ano, zvonečku,“ pronesla znovu Majka. Pleť obličeje zbledla a ostře z ní vystoupily pihy.

„Fenomenální!“ ohodnotil její výkon chladně, a přestože seděl a ona stála, pohlédl na ni nějak svrchu. „Špačíček.“

Odkašlal jsem si.

„Čekali jsme na tebe, Špunte,“ řekl jsem.

Tmavé oči sklouzly ke mně. Stálo mě hodně úsilí, abych neuhnul pohledem. Ten obličej byl přece jen jako z hororu.

„Proč jsi na mě čekal?“

„Jak to — proč…“ Trochu mi vyrazil dech, ale duchapřítomnost jsem neztratil. „Nudíme se bez tebe. Je nám bez tebe špatně. Chybí nám ta správná spokojenost, rozumíš?“

Vyskočil, ale hned se zase posadil. Strašně nepohodlně, takhle bych nedokázal sedět ani dvě vteřiny. „Tobě je beze mě zle?“

„Ano,“ prohlásil jsem bez dlouhého uvažování.

„Fenomenální,“ zhodnotil to. „Tobě je zle beze mě, mně je zle bez tebe. Šaráda.“

„Proč by to měla být šaráda?“ dohřál jsem se. „Šaráda by to byla, kdybychom nemohli být spolu. A my se přece setkali, můžeme si třeba pohrát… Já vím, že si hraješ rád, ale zatím sis vždycky musel hrát sám…“

„Ne,“ namítl Špunt. „Sám jsem si hrál jen ze začátku. Pak jsem si jednou hrál na jezeře a uviděl jsem svůj odraz. Chtěl jsem si hrát s ním, jenže on se rozsypal. Tak jsem si moc přál, abych měl odrazy, hodně odrazů, s kterými bych si mohl hrát. A stalo se to.“

Vyskočil a lehce poklusem opsal pravidelný kruh, zanechávaje za sebou své strnulé fantomy — černé, bílé, žluté, rudé — a nakonec se posadil doprostřed a hrdě se kolem sebe rozhlédl. A musím říct, že to byla podívaná za všechny peníze — nahatý kluk v písku a kolem něj tucet jeho různobarevných sochařských portrétů v nevídaných pózách.

„Fenomenální,“ protáhl jsem uznale a významně pohlédl na Majku, abych ji tak vybídl k nějakému příspěvku do diskuse. Jenže ona zase nic, jen zakaboněně zírala na fantomy, které se kolébaly, pomalu tály a šířily kolem sebe čpavkový pach.

„Už pokolikáté se vás chci zeptat, proč se do tohohle pořád balíte,“ dotkl se mého kožichu a pořádně škubl za spodní lem.

„To je oděv,“ vysvětlil jsem.

„Oděv,“ opakoval jako ve snu. „Ale proč?“

Vyložil jsem mu, co je to oděv. Nejsem Komov. V životě jsem nikdy nic nepřednášel, zvláště pak o oděvech. Bez falešné skromnosti však musím zdůraznit, že lekce měla úspěch.

„A to jsou všichni lidé oblečení?“ zeptal se ohromený Špunt.

„Všichni,“ prohlásil jsem pevně, především proto, abychom s touto otázkou skoncovali. Totálně jsem nechápal, co ho na tom tolik zaráží.

„Ale lidí je přece hodně! Kolik jich je?“

„Patnáct miliard.“

„Patnáct miliard,“ opakoval po mně, vztyčil ukazovák bez nehtu do výše obličeje a začal ho ohýbat a zase narovnávat. „Patnáct miliard!“ řekl a rozhlédl se po svých již zpola zmizelých fantomech. Jeho oči nápadně potemněly. „A všichni oblečení… Co ještě?“

„Nerozumím.“

„Co ještě dělají?“

Nabral jsem do hrudi dostatek vzduchu a začal mu líčit, co dělají lidé. Je to možná zvláštní, ale doposud jsem se tímto problémem ještě nikdy neobíral. Obávám se, že jsem ve Špuntovi vyvolal dojem, jako by se lidstvo většinou věnovalo záležitostem souvisejícím s kybertechnikou. Ačkoli to snad pro začátek není tak špatné, řekl jsem nakonec. Špunt se sice nekymácel a nenadskakoval tolik jako při Komovových přednáškách, ale fakt je, že mi naslouchal jako uhranutý. Když jsem konečně přestal, byl jsem z vlastní usilovné snahy poskytnout mu základní představu o pozemském umění dokonale popletený a málem jsem si zoufal nad vlastní neschopností, ale on okamžitě položil další otázku.

„Tolik práce,“ mínil málem soucitně. „Tak proč jste přišli sem?“

„Majko, zkus to teď ty,“ žadonil jsem osípěle. „Nos už mám zmrzlý jako kus ledu…“

Odcizeně si mě změřila, ale pak se přece jen pustila do liknavého a podle mého názoru beznadějně nezáživného líčení projektu Archa, v tuto chvíli už blahé paměti. Dlouho jsem to nevydržel, začal jí skákat do řeči a pokoušel jsem se oživit toto téma barvitými detaily, co chvíli jsem svou málo úspěšnou kolegyni opravoval, až se nakonec ukázalo, že zase mluvím sám. Považoval jsem za nutné uzavřít tento svůj další řečnický výstup mravním ponaučením.

„Jistě vidíš sám, co se tu děje. Pustili jsme se do velké věci, ale jakmile jsme přišli na to, že tvoje planeta už obyvatele má, ihned jsme od toho záměru upustili.“

„Takže lidé se umějí dovědět, co bude?“ zeptal se Špunt. „To se mi nezdá. Kdyby to lidé uměli, už dávno by odsud odešli.“

Nezmohl jsem se na žádnou odpověď. Téma mi připadalo příliš choulostivé.

„Víš co, Špunte, pojďme si něco zahrát,“ změnil jsem tón. „Aspoň uvidíš, jak zajímavé mohou být hry s lidmi.“

Mlčel. Sveřepě jsem zakoulel očima na Majku — co blázní, proboha, přece mě nenechá vláčet celý kontakt na mém vlastním hrbu!

„Pojď si něco zahrát, Špunte,“ podpořila mě bez sebemenšího náznaku zápalu či zájmu. „Nebo tě povozím v létacím přístroji, když budeš chtít.“

„Můžeš lítat vzduchem,“ chytil jsem se toho, „a všechno zůstane dole pod tebou — hory, bažina, ledovec.“

„Ne,“ odpověděl lhostejně. „Lítání je příliš obyčejný zdroj spokojenosti. To umím sám.“

Až jsem nadskočil.

„Jak to myslíš — sám?!“

Tvář se na okamžik zčeřila, ramena se zvedla a zase klesla.

„Nemám slova,“ řekl. „Když chci, tak lítám…“

„No tak leť,“ uniklo mi bezděky.

„Teď nechci,“ odsekl netrpělivě. „Protože mi dostatek spokojenosti přinášíte vy.“ Vyskočil. „Chci si hrát. Ale kde?“

„Poběžme k lodi,“ navrhl jsem mu.

Vyrazil nervy drásající kvil, a než duny stačily udusit ozvěnu, už jsme se o závod drali křovinami. Nad Majkou jsem zlomil hůl — ať jedná, jak sama uzná za vhodné.

Špunt klouzal mezi keři jako sluneční prasátko. Pokud mohu soudit, nezachytil cestou za jedinou větvičku a patrně se ani jednou nedotkl nohama země. Já to ve svém kožichu s elektrickým ohřevem bral hlava nehlava jako tank, jen to kolem mě praštělo. Stále jsem se snažil ho dohnat, ale mátly mě fantomy, které v pravidelných intervalech zanechával tu i onde. Za pásmem křovin na mě čekal. Zeptal se: „Stává se ti to taky někdy? Že se vzbudíš a víš, že jsi zrovna něco viděl. Někdy jsou to věci, které dobře znám. Třeba jak lítám. A někdy je to docela nové, věc, jakou jsem ještě nikdy neviděl.“

„Stává,“ přisvědčil jsem a polkl naprázdno. „Říká se tomu sen. Prostě spíš a zdají se ti sny.“

Dál jsme pokračovali volným vycházkovým tempem, někde daleko za námi si cestu houštinami klestila Majka.

„Kde se to bere?“ zeptal se Špunt. „A co to je — sny?“

„Nevšední kombinace všedních dojmů,“ ocitoval jsem naučenou definici.

Samozřejmě nic nechápal a mně nezbylo, než proslovit ještě jednu přednášku, tentokrát o tom, co jsou to sny, jak vznikají, k čemu jsou dobré a jakou by měl člověk smůlu, kdyby sny nebyly.

„Sssicilská žežulka! Ale stejně nerozumím, jak mohu ve snu vidět něco, co jsem nikdy předtím neviděl.“

Majka nás dohnala a mlčky se k nám připojila. „Například?“ zeptal jsem se.

„Někdy se mi zdá, že jsem strašně obrovský, že přemýšlím, že otázky přicházejí jedna za druhou, velice obsažné, výrazné, podivuhodné otázky, a já hned nalézám odpovědi, přímo zázračné odpovědi, a přitom rovnou vím, jak se z otázky utváří odpověď. A to je největší spokojenost, jakou znám, když se z otázek utvářejí odpovědi. Ale když se probudím, nepamatuju si ani otázky, ani odpovědi. Pamatuju si jen tu spokojenost.“

„Mnojo,“ zareagoval jsem neurčitě. „Zajímavý sen. Ale vysvětlit ti ho neumím. Zeptej se Komova. Ten ti to možná vyloží.“

„Komov… Co je to Komov?“

Nezbylo, než vyložit mu systém našich jmen. To už jsme obcházeli bažinu a otevřel se nám pohled na loď a přistávací plochu. Když jsem skončil. Špunt zničehonic vyhrkl:

„To je zvláštní. To se mi ještě nikdy nestalo.“

„Co?“

„Že bych něco v sobě chtěl a nešlo to.“

„A co chceš?“

„Chtěl bych se rozdělit na dva. Teď jsem sám a chtěl bych, abychom byli dva.“

„Hochu zlatá,“ zakroutil jsem hlavou, „ono není o co stát. To je přece nemožné.“

„A kdyby to možné bylo… Bylo by to dobře, nebo špatně?“

„Samo sebou špatně,“ ujistil jsem ho. „Zatím asi úplně nechápu, co chceš říct. Dokážu si představit, že bys byl roztržen na dva kusy. To je úplně špatné. Dá se taky duševně onemocnět a říká se tomu rozpolcení osobnosti. Což je taky zlé, ale dá se to napravit.“

„A bolí to?“ zajímalo Špunta.

Došlápli jsme na perforovanou plochu letiště. Tom už se nám valil v ústrety, hnal před sebou míč a radostně blikal signálními světly.

„Už toho nech,“ snažil jsem se tuto debatu uzavřít. „Takhle jsi taky formát.“

„Ale ne, nejsem formát,“ nesouhlasil Špunt, jenže to už jsme se ocitli v Tomově moci a strhlo se něco nevídaného.

Ze Špunta se jako krupobití vyvalily otázky. Nestačil jsem odpovídat. Tom nestačil plnit pokyny. Míč se ani pořádně nestačil dotknout země. Jen Špunt stačil všechno.

Pro nezaujatého diváka to asi musela být náramná legrace. A ona to pro nás taky legrace byla, taková, že život znovu vjel i do Majky. Asi jsme vypadali na rozdováděné výrostky, kteří zdrhli z vyučování na oceánskou pláž. Nejdřív v tom byla jistá křeč, vědomí, že tu nejsme pro zábavu, že pracujem, ale pak to samo od sebe upadlo v zapomnění. Zůstal jen míč, který vám letí rovnou do tváře, a nadšení z každého úspěšného úderu, a vztek na toho nešiku Toma, a zvonění v uších z bujarého pokřiku a ostrý, sekaný Špuntův smích, dětský a bezstarostný smích, který jsme tehdy slyšeli poprvé…

Byla to zvláštní hra. Špunt si nová a nová pravidla vymýšlel přímo v jejím průběhu. Rychle vyšla najevo jeho hráčská kuráž a vášeň, nevynechal jedinou příležitost, kdy nám mohl demonstrovat svou fyzickou převahu, sám nás tlačil do nesmlouvavého zápolení a jaksi samo sebou se stalo, že nakonec hrál on sám proti nám třem a naše trojice přesto neustále prohrávala. Nejdřív vítězil proto, že jsme ho nechávali. Pak vítězil, protože jsme nerozuměli jeho pravidlům. Pak jsme pravidla pochopili, ale mně a Majce překážely kožichy. Pak jsme si řekli, že Tom je hrozný nemotora a vyhnali jsme ho. Majka se do hry opřela s plnou vervou, já také nechával na improvizovaném hřišti celé srdce, a přesto jsme ztráceli bod za bodem. Nebylo v našich silách si s tím bleskurychlým čírtětem poradit — chytil každý míč, sám střílel velice tvrdě a přesně, pobouřeně ječel, když někdo držel míč v rukou déle než vteřinu, dokonale nás mátl svými fantomy a ještě hůř schopností prostě zmizet a prakticky ve stejném okamžiku se objevit na zcela jiném místě. Přesto jsme se nevzdávali, pot z nás jen lil, dech jsme sotva popadali, řvali na sebe, a to dost neurvale, ale bili jsme se jako lvi. A najednou všechno skončilo.

Špunt se zastavil, ještě doprovodil kutálející se míč pohledem a sedl si do písku.

„To bylo krásné,“ řekl. „Nikdy bych býval netušil, že může být něco tak krásného.“

„Tak co!“ křikl jsem přiškrceně. „Máš toho dost, Špunte?“

„Ne. Vzpomněl jsem si. Nemůžu zapomenout. Nepomáhá to, žádná spokojenost nepomáhá. Už mě do hry nevolej. Je mi zle, ještě hůř. Řekni mu, aby přemýšlel rychleji. Roztrhnu se na dva kusy, jestli na to rychle nepřijde. Uvnitř mě všechno bolí, chtěl bych se roztrhnout, ale bojím se. Tak mi to zatím nejde. A když mě to bude bolet moc, přestanu se bát. Ať myslí rychle.“

„Co blázníš, Špunte! Ty bys mě teda dojal!“ zahučel jsem zničeně. Neměl jsem zdání, co se v něm odehrává, ale viděl jsem, že je na tom opravdu bídně. „Pusť to všechno z hlavy. Nejsi zkrátka na lidi zvyklý. Musíme se setkávat častěji, víc si hrát…“

„Ne,“ řekl Špunt a vyskočil. „Už nepřijdu.“

„Ale proč?“ zakřičel jsem polekaně. „Vždyť to bylo tak senzační! A bude to ještě lepší, jsou i jiné hry než s míčem… Třeba s obručí, s křídly…“

Pomalu odcházel.

„Nebo takové šachy!“ div jsem se samou snahou nepřetrhl. „Víš, co jsou to šachy!“ hulákal jsem mu do zad. „To je geniální hra!“

Zvolnil. S trochu udýchaným nadšením jsem mu začal vysvětlovat pojem šachy — obyčejné šachy, třírozměrné šachy, n-rozměrné šachy… Stál, poslouchal a zíral někam stranou. Když jsem byl u konce s šachem, přešel jsem na pokari. Horečně jsem si vybavoval všechny stolní a další příbuzné hry, které jsem znal.

„Ano,“ řekl Špunt. „Tak přijdu zas.“

A — tentokrát neočekávaně co noha nohu mine — kráčel k bažině. Chvíli jsme ho mlčky provázeli pohledy a pak za ním Majka křikla: „Špunte!“, najednou se rozběhla, dohnala ho a srovnala s ním krok. Sebral jsem svůj kožich, našel i Majčin a nerozhodně se vydal za tou podivnou dvojicí. V duši jako by se mi usadil nějaký kal, a já nechápal, čím to může být. Na první pohled se mohlo zdát, že je všechno v pořádku — Špunt slíbil, že zase přijde, což znamená, že k nám aspoň trochu přilnul, znamená to, že mimo naši společnost je mu hůř než s námi… Zvykne si, přesvědčoval jsem se v duchu. To nic, to přejde a on si zvykne… Všiml jsem si, že Majka stojí a Špunt se plouží dál. Otočila se a rozběhla se ke mně. Podal jsem jí kožich a zeptal se:

„Tak co?“

„Všechno je v pořádku.“ Oči měla průzračné a zvláštně, odhodlaně odevzdané.

„No, když si to proberem kolem a kolem, tak bych řekl…“ Zmlkl jsem. „Majko…! Tys někde ztratila třetí oko!“

„Neztratila,“ ujistila mě.