Spunt

Kapitola třetí HLASY A PŘÍZRAKY

Je to sice s podivem, ale spal jsem jako zabitý. Ráno jsem se jako obyčejně zvedl z lože o půlhodinku dřív než ostatní, zaběhl jsem do velína zkontrolovat, jak se mají k světu hošánci, a pak už jsem hupsnul do promrzlého písku dopřát si rozcvičku. Slunce ještě nad hory nevystoupilo, ale už bylo úplně světlo a velmi chladno. Chřípí nosu se slepovalo, řasy smrzaly dohromady a já ze všech sil komíhal rukama, ukázkově prováděl dřep za dřepem a vůbec spěchal, abych to měl co nejdřív z krku a mohl se vrátit na palubu. A neočekávaně jsem nedaleko od lodi zaznamenal Komova. Dnes jak vidno vstal dřív než já, někam si zašel a teď se vracel, přicházel od staveniště. Proti všem svým zvyklostem kráčel pomalu, jako by se zamyslel, a roztržitě se pošlehával nějakou větvičkou po stehně. Než jsem stačil rozcvičku dokončit, došel až ke mně a pozdravil. Pozdrav jsem opětoval a užuž jsem hodlal vklouznout zpátky do průlezu, ale on mě zarazil otázkou:

„Řekněte mi, Popove — když tu zůstanete sám, odcházíte někam od lodi?“

„Jak to myslíte?“ Spíš než otázka sama mě zarazil fakt, že Gennadij Komov považuje za možné tázat se takové nuly jako já na to, jak tráví svůj čas. Můj vztah ke Gennadiji Komovovi je dosti spletitý. Nemám ho dvakrát v lásce.

„Myslím to tak, jestli někam nechodíte. Dejme tomu k bažině. Nebo ke kopcům.“

Nenávidím ten příšerný zvyk, když s vámi někdo mluví a dívá se přitom kamkoli, jenom ne na vás. O případech, kdy je ten někdo pěkně zakutaný do kožichu s kapuci, kdežto vy na mraze drkotáte zuby jen v tenké teplákové soupravě, ani nemluvě. Jenže při tom všem uznávám, že Gennadij Komov je mistr nad mistry a formát, proto jsem si jen zimomřivě objal ramena a odpověděl:

„Ne. Beztak nemám času nazbyt. Na nějaké korzování není ani pomyšlení.“

Teprve v tomto okamžiku ráčil laskavě vzít na vědomí, že jsem promrzlý jak rampouch, zdvořile ukázal větvičkou na průlez a poznamenal: „Prosím. Je chladno.“ Ale v přechodové komoře mě vyslýchal dál:

„Co roboti? Roboti staveniště neopouštějí?“

„Jako kybeři?“ pořád jsem nechápal, kam míří. „Ne. Proč?“

„No, to já nevím… Třeba kvůli stavebním materiálům.“

Opatrně opřel větvičku o stěnu a začal si rozepínat kožich. A ve mně se zatím pomaličku rozhořívala nevole. Pokud nějak vyčenichal nějaké poruchy v mém kybersystému, tak to za prvé není jeho věc, a za druhé by mi to snad mohl říct přímo. Proč proboha takový výslech?

„Kybersoustavy tohoto typu,“ podotkl jsem co nejsušeji, „používají jako staviva takového materiálu, po němž jednotliví roboti právě šlapou. V daném případě je to tedy písek.“

„A kamení, že,“ dodal Komov ležérně a pověsil kožich na háček.

Chtěl mě popíchnout. Jenže do takových věcí se ani Komov nemá co plést a já si řekl, že se nedám:

„Samozřejmě. Může to být i kamení, když se kyberům namane.“

Poprvé za celou dobu mi pohlédl do očí.

„Obávám se, že jste mi nerozuměl, Popove,“ pronesl nad očekávání mírně. „Rozhodně se nechystám zasahovat do vaší práce. Jen si něco nemůžu srovnat v hlavě, a tak se obracím na vás, protože vy jste v tomto okamžiku jediný člověk, který mi může pomoct.“

Tak to je prosím jiná káva. Když se na mě jde po dobrém, reaguju taky tak.

„Přísně vzato jsou jim kameny k ničemu,“ vysvětlil jsem. „Včera soustava trochu zlobila, stroje poházely kameny po celé ploše. Bůhví, co z toho měly. Pak to samozřejmě zase uklidily.“

Přikývl.

„Ano, všiml jsem si. A jakého druhu bylo to zlobení?“

Pár slovy jsem mu vylíčil události včerejšího dne, samozřejmě bez zbytečných intimních podrobností. Poslouchal, pokyvoval hlavou, posléze se chopil své větvičky, poděkoval za můj komentář a odešel. Až v jídelně, u misky pohankové kaše s mlékem, jsem si uvědomil, že mi dál zůstalo utajeno, co že si to oblíbený žák doktora Mbogy nemohl srovnat v hlavě a nakolik jsem do jeho úvah vnesl jasno. Vnesl-li jsem vůbec jaké. Přestal jsem jíst a pohlédl na Komova. Tak ne, asi nevnesl.

Gennadij Komov obyčejně mívá vzezření nadpozemšťana. Věčně cosi vyhlíží nad vzdálenými obzory a přemýšlí o čemsi výsostně soukromém, ďábelsky vznešeném. Na zem se vrací výhradně v těch případech, kdy se někdo nebo něco náhodou či úmyslně stává překážkou pro jeho bádání. V takovýchto případech ocelově tvrdou rukou, nejčastěji beze stopy nějaké lítosti překážku smetá z cesty a strmě stoupá zpět na Olymp. Každopádně se to o něm tvrdívá a podle mého názoru na tom není nic odsouzeníhodného. Když se někdo zabývá problematikou jinoplanetárních psychologií, a to úspěšně, když zápolí v té nejpřednější linii a ani trochu se nešetří, když je zároveň — jak se dnes rádo říkává — jedním z největších „futurmistrů“ naší planety, tak se mu dá ledacos odpustit a jeho manýry lze hodnotit s jistou dávkou shovívavosti. Všichni zkrátka nemohou mít takový šarm, jako například doktor Mboga nebo Gorbovskij.

Na druhé straně jsem ovšem v posledních dnech stále častěji s trpkým údivem vzpomínal na nadšené vyprávění Taťány, která s Komovem pracovala celý rok, byla do něj, alespoň jak já to pochopil, zamilována a vyjadřovala se o něm jako o člověku vzácně společenském, nevýslovně duchaplném a tak dále a tak podobně. Ano ano, dokonce jako o duši společnosti o něm mluvila! Zaboha jsem si neuměl představit, jaká to musela být společnost, aby mohla mít takovou duši.

Přiznávám se, že na mě Gennadij Komov vždy působil dojmem člověka, který nepatří do tohoto světa. Tentokrát však vážený xenopsycholog překonával naše nejdivočejší očekávání. Jídlo si přímo katastrofálně přesolil. Doslova si ho solí poházel, ochutnal a talíř roztržitě posunul do odpadu. Hořčici si pletl s máslem. Namazal si jí sladkou topinku, znovu ochutnal a také tuto krmi následoval osud talířku. Na otázky Jakova Vanderhooseho neodpovídal, zato se jako pijavice zakousl do Majky a neustále z ní mámil, jestli během natáčení chodí s Vanderem pořád spolu, nebo jestli se někdy stane, že by se třeba jen na chvíli odloučili. Čas od času se napjatě rozhlížel, jednu chvíli dokonce vyskočil, vyběhl do chodby, několik minut byl pryč a pak se vrátil jakoby nic — aby si znovu mazal sladké suchárky hořčicí, dokud jsme tu zlořečenou ingredienci neodklidili z jeho dosahu do bezpečné vzdálenosti.

Majka mi taky připadala rozrušená. Na otázky odpovídala úsečně, třeštila oči do talíře a za celou snídani se ani jednou neusmála. Velmi dobře jsem chápal, co se v ní odehrává. Na jejím místě bych si před podobnou akcí taky dělal starosti. Koneckonců je to moje vrstevnice, i když má mnohem víc odborných zkušeností — pohříchu to ovšem nejsou zkušenosti, které by tentokrát mohla potřebovat.

Stručně řečeno: Komov byl nervózní, Majka byla nervózní, a jak jsem tak po očku koukal na Vanderhooseho, taky měl ke klidu daleko, z čehož pro mě nevyvratitelně plynulo, že nastolovat v této atmosféře otázku mé účasti při znaleckém ohledávání místa nehody Pelikána by bylo krajně netaktické. Smířil jsem se tedy s tím, že mě čeká další pracovní den vyplněný tichem a prázdnem, což mě vehnalo do stejného stresu, v jakém se nalézali ostatní členové posádky. Napětí kolem stolu bylo tudíž všeobecné. A tak se Vanderhoose jako kapitán lodi a palubní lékař v jedné osobě rozhodl toto napětí nějak vybít. Zvedl bradu, spodní čelist povyjela kupředu a Jakov se na nás dlouze zadíval přes špičku nosu. Rysí licousy se naštětily. Pro začátek to zkusil s několika anekdotami ze života hvězdných pilotů. Byly stařičké a vyčichlé — já se donutil k jakémus takémus úsměvu, Majka vůbec nezabrala, zato Komov se zachoval vysloveně podivně. Naslouchal se soustředěnou vážností, v kulminačních pasážích pokyvoval hlavou, pak si Vanderhooseho zamyšleně prohlédl a se zjevným zaujetím konstatoval:

„Řeknu vám, Jakove, že k těm vašim licousům by se skvěle hodily štětičky na uších.“

Což bylo řečeno moc pěkně a za jiných okolností bych z takovéto přátelské jízlivosti vytěžil velké potěšení, ale v této chvíli mi Komovova reakce připadala zpupná a neurvalá. Vanderhoose byl patrně opačného názoru. Samolibě se uculoval, ohnutým ukazovákem si licousy ještě přičechral — nejdřív levý a pak pravý — a nabídl nám takovýto příběh:

„Přijde na jistou civilizovanou planetu jeden pozemšťan, naváže první kontakty a nabídne původnímu obyvatelstvu své služby jako významný pozemský odborník na projektování, vývoj a provoz perpetua mobile prvního druhu. Domorodci přirozeně visí tomuto vyslanci superrozumu na rtech a podle jeho návrhů okamžitě začínají budovat první experimentální mechanismus. Hotovo. Zařízení nefunguje. Pozemšťan lomcuje kolečky, jako had se proplétá mezi hřídeli a všemožnými převody a láteří, že všechno je špatně.,Máte hrozně zaostalou technologii,‘ říká jim,tyhle uzly se musí radikálně předělat a tyhle totálně nahradit, co o tom soudíte?‘ Co si měli domorodci počít? Nezbylo než radikálně předělávat a totálně nahrazovat. Sotva skončili, přižene se ze Země raketa první pomoci, milého vynálezce se zmocní lapiduši a do příslušných míst mu vrazí příslušnou injekci. Lékař vysloví domorodcům příslušné omluvy a raketa zase odstartuje i s vynálezcem na palubě. Domorodci tonou v trapných rozpacích a najednou si všimnou, že perpetuum mobile běží. Ano, přátelé, rozběhlo se a funguje dodnes, už sto padesát let.“

Mně se tento nevyumělkovaný příběh zalíbil. Nebylo pochyb, že si ho Vanderhoose vymyslel sám, ze všeho nejspíš právě teď. Jenže Komovovi se ta historka k mému převelikému údivu zalíbila taky. Už uprostřed kapitánova vyprávění zarazil pohled bloudící po stole ve snaze dopátrat se hořčice, upřel oči na Vanderhooseho a nespustil je z něj, dokud vypravěč neumlkl, aby se posléze nechal slyšet v tom smyslu, že myšlenka nepříčetnosti jednoho z partnerů kontaktu mu z teoretického hlediska připadá nesmírně podnětná. „Všeobecná teorie kontaktu v každém případě až doposud s takovouto eventualitou nepočítala, i když už na počátku jedenadvacátého století přišel jistý Strauch s návrhem jmenovat do kosmických posádek také schizoidní jedince. Už tehdy bylo totiž známo, že schizoidní intelekt se vyznačuje velmi výraznou schopností nepředpojaté abstrakce: tam, kde se normální člověk v chaosu jevů a věcí nikdy neviděných volky nevolky snaží zachytit něco známého, již vstřebaného, stereotypního, je schizoidní jedinec nejen schopen vidět věci tak, jak jsou, ale i vytvářet nové stereotypy, bezprostředně vyplývající z utajené podstaty zkoumaného chaosu. Mimochodem,“ pokračoval Komov, který se poznenáhlu rozpaloval, „ukazuje se, že tato vlastnost je podivuhodně příbuzná u schizoidních individuí, reprezentujících ty nejrozmanitější typy rozumu. Nu a jelikož teoreticky nikterak není vyloučena možnost, že objektem kontaktu se může stát právě schizoidní jedinec, a protože včas nepodchycené schizoidní sklony mohou v průběhu kontaktu vést k těm nejzhoubnějším důsledkům, připadá mi problém, jehož jste se tu dotkl, Jakove, hodný seriózního vědeckého zájmu.“

Vanderhoose se vesele zašklebil a prohlásil, že tuto myšlenku Komovovi milerád věnuje, a dodal, že je čas vydat se na cestu. Majka, kterou začala celá věc opravdu zajímat a která Komova sledovala se zvídavě pootevřenými ústy, nápadně zhasla. Já taky povadl — všechny ty řečičky o schizoidních jedincích mě přiměly k velmi nepříjemným úvahám. A v té chvíli se to stalo. Vanderhoose a Majka už byli z jídelny pryč, kdežto Komov se zastavil ve dveřích, nečekaně se otočil, silnými prsty mi sevřel předloktí, jeho ocelově šedé oči soustředěně zapátraly v mé tváři a on rychle a tiše prohodil:

„Nějak jste se nám sesypal, Stasi. Něco se stalo?“

Zkoprněl jsem. Vskutku nadpřirozená jasnozřivost tohoto odborníka na schizoidní psychiku. Přesto se mi podařilo v mžiku se ovládnout. Tato vteřina rozhodovala o příliš mnohém. Ucouvl jsem a s nezměrným údivem se zeptal:

„O čem to mluvíte, Gennadiji Jurjeviči?“

Zpytavý pohled dál pobíhal po mém obličeji a on se otázal ještě rychleji a tišeji:

„Bojíte se tu zůstat sám?“

To už jsem se znovu pevně vypínal v sedle.

„Já že se bojím?“ opakoval jsem jeho otázku. „To snad jsou příliš silná slova, Gennadiji Jurjeviči. Nejsem dítě…“

Pustil můj loket.

„Nechcete letět s námi?“

Pokrčil jsem rameny.

„Připojil bych se k vám s radostí, ale včera jsem tu měl ty drobné maléry. Asi bude lepší, když tu zůstanu.“

„Jak myslíte,“ pronesl s neurčitým výrazem ve tváři, otočil se na podpatku a odešel.

Ještě jsem v jídelně postál a s konečnou platností se dával do pořádku. V hlavě jsem měl pěknou šmodrchanici, ale cítil jsem se jako po úspěšně vykonané zkoušce.

Zamávali mi na rozloučenou a odletěli, ale mě ani nenapadlo, že bych je měl smutně provázet pohledem. Ihned jsem se vrátil do lodi, vybral si krystalový stereopár, vyzbrojil jím obě uši a rozvalil jsem se do svého křesla. Sledoval jsem práci všech tří hošánků, četl jsem si, přijímal radiogramy, besedoval s Vadikem a Ninon (zjištění, že Vadikovi tam taky na celé kolo hřmí nějaká hudba, mě potěšilo), pak jsem si usmyslel, že všude uklidím, před obědem jsem sestavil královský jídelníček, který bral v úvahu požadavek nezbytného posílení nervové stability — to vše za hřmotu, zvonění, kvílení fléten a mňoukání nekofonů. Zkrátka jsem snaživě, nelítostně a přitom bezesporu užitečně zabíjel dlouhou chvíli. Po celou dobu této programové časovraždy mě vytrvale pronásledovala trýznivá myšlenka: jak se Komov dopídil mého slabého místa, a hlavně co s tím hodlá dělat? Zatlačil mě do slepé uličky. Ty jeho nemístné starosti na staveništi, ty výklady o schizofrenicích, to zvláštní intermezzo ve dveřích jídelny… Hrome, on mi snad nakonec navrhne, abych letěl s nimi, evidentně se bál nechat mě tu samotného! To je to tak nápadné? Takový Vanderhoose si například nevšiml ničeho…

Ve zhruba takovýchto bezděčných úvahách uběhla většina mého pracovního dne. V patnáct nula nula, tedy mnohem dřív, než jsem očekával, se glyder vrátil. Sotva jsem stačil strhnout krystaly z uší a ukrýt je, vevalila se celá společnost dovnitř. Vítal jsem je hned v přechodové komoře s detailně prokalkulovanou zdrženlivostí, nepokládal jsem žádné závažnější otázky, jen jsem se uctivě otázal, zda by si někdo nepřál menší osvěžení. Pravda, trochu jsem se strachoval, že po tom šestihodinovém burácení a hlaholu poněkud řvu — Majka, která už k mé převeliké radosti vypadala docela přijatelně, na mě užasle vyvalila oči, zatímco Komov si mě rychle změřil, neřekl ani slovo a bez meškání se vypařil do své kajuty.

„Tak občerstvení, říkáš?“ opakoval po mně zadumaně Vanderhoose. „Podívej, Stasi, já teď půjdu na velín psát znalecký posudek, takže kdybys mi tam jen tak mimochodem zanesl sklenici nějakého životabudiče, bylo by to rozhodně v pořádku, co o tom soudíš?“

Řekl jsem, že samozřejmě, Vanderhoose se rozšafně vzdálil a my s Majkou se rozběhli do jídelny, kde jsem připravil dva poháry požadovaného životabudiče — jeden jsem podal Majce, druhý odnesl Vanderhoosemu. Když jsem se vrátil, Majka se sklenicí v ruce bloudila po jídelně.

Jistě, byla mnohem klidnější než ráno, ale stejně z ní čišela nějaká vnitřní křeč, nějaká spoutanost, a tak jsem se jí ve snaze trochu jí pomoct zeptal:

„Jakpak to vypadá s Pelikánem?“

Majka si bohatýrsky lokla, olízla si rty, zadívala se kamsi za mě a utrousila:

„Víš, Stasi, ono to všechno není jen tak.“

Čekal jsem na pokračování, ale Majka mlčela.

„Co není jen tak?“ nevydržel jsem.

„Všechno,“ pohnula neurčitě rukou třímající pohár. „Je to vykastrovaný svět. Všudypřítomná chudokrevnost. A pamatuj na moje slova — ta loď se právě tady nezřítila náhodou, že jsme ji našli, to taky není náhoda, a celý ten náš nápad, ten projekt, to je tady odsouzeno k nezdaru, určitě!“ Dopila víno a postavila sklenici na stůl. „Nedodržují se elementární bezpečnostní zásady, většina členů výpravy jsou takoví pulci jako ty nebo já… a to jen proto, že planeta je biologicky pasivní. Ale copak to samo o sobě něco znamená? Když má někdo v těle aspoň náznak profesionálního čichu, musí tady cítit nějakou čertovinu už po pár hodinách. Tady už život byl, jenže pak hvězda vybuchla a všechno naráz přestalo… Biologicky pasivní? Prosím, to ano! Zato nekroticky aktivní. Za nějaký čas bude taková i Panta. Pokroucené stromečky, uchřadlá tráva, a všechno kolem poznamenáno a prosyceno prastarou smrtí. Vůně smrti, rozumíš? Vlastně něco ještě horšího — vůně někdejšího života! Kdepak, Stasi, můžeš vzít jed na to, že tady se Panťané neuchytí, nepoznají tu pražádnou radost. Nový domov pro celou populaci… Tohle není nový domov, ale starý zámek se strašidly…“

Zachvěl jsem se. Všimla si toho, ale nic nepochopila.

„Nedělej si starosti,“ řekla s teskným úsměvem. „Jsem absolutně fit. Prostě se pokouším zformulovat své pocity a předtuchy. Jak vidím, ty mi porozumět nemůžeš, ale posuď sám, jaké ty předtuchy asi budou, když mi na jazyk pořád lezou slova jako nekroticky či strašidla…“

Znovu se prošla po jídelně, stanula na krok přede mnou a pokračovala;

„Jistě, na druhé straně má planeta báječné, přímo zázračné parametry. Biologická aktivita prakticky nulová, a přitom hydrosféra, atmosféra, celé podnebí, teplotní bilance — z hlediska projektu Archa všechno jako na objednávku. Jenže já bych dala krk za to, že nikdo z autorů tohoto záměru tu nikdy nebyl, a pokud snad byl, nemá ani ponětí o tom, co je to čich na život, či jak to popsat… Nikdo mi nemusí vykládat, že jsou to všechno staří ostřílení kozáci, samý šrám, všichni prošli tuctem pekel… a čich na každé latentní nebezpečí mají určitě neomylný. Ale na tohle?!“ Luskla prsty a z bezmocné snahy vyslovit nevyslovitelné až svraštila čelo. „Ačkoli — jak to můžu vědět, třeba tu někdo z nich byl a tušil zradu, jenže jak to vysvětlit těm, co se sem neobtěžovali? Aspoň ty mi doufám trochu rozumíš…“

Provrtávala mě zelenýma očima, já zaváhal a po krátké odmlce zalhal:

„Ne tak úplně. Tedy — v lecčem máš betonově pravdu…“

„No tak vidíš,“ přerušila mě, „dokonce ani ty si to nedáš vysvětlit. Nevadí, necháme toho.“ Posadila se na stůl proti mně, najednou mě píchla prstem do tváře a rozesmála se. „Tak. Vypovídala jsem se a hned je mi nějak líp. S Komovem si člověk nepopovídá — co bych ti líčila — a na Vandera lepší s takovými věcmi nedotírat, nakonec by mě nechal shnít na marodce…“

Napětí, které ji a vlastně i mě až dosud svazovalo, skokem opadlo a rozmluva se zvrhla v nezávazné tlachání. Postěžoval jsem si jí na včerejší mordování s kybery, barvitě vylíčil, jak se Vadik samojediný koupal v celém oceánu a zeptal jsem se, jak pokračují její ubytovatelské záležitosti. Majka odpověděla, že vytypovali čtyři příhodné lokality… Opravdu pěkné koutky, v nichž by kterýkoli Panťan s radostí strávil celý zbytek života, ale vzhledem k tomu, že celý tenhle nápad je stejně odsouzen ke krachu, není vlastně o čem mluvit. Připomněl jsem Majce, že se vždy vyznačovala nutkavým tíhnutím k přirozenému skepticismu a že to byla skepse zdaleka ne vždy oprávněná. Majka namítla, že tentokrát nejde o přirozenou skepsi, nýbrž o skepsi přírody, že já jsem ještě úplné mřeně a že kdybych měl smysl pro míru a pořádek, měl bych teď před ní jako před mnohem zkušenější kolegyní stát v haptáku. Tak jsem jí vpálil, že člověk opravdu zkušený by se nikdy neškorpil s kybertechnikem, protože kybertechnik je na lodi tou osou, kolem níž vlastně rotuje celý koloběh života kosmické lodi. Majka k tomu poznamenala, že většina rotačních os představuje pouhé abstraktní entity, ne víc než geometrická místa bodů… Pak se spor přenesl na problém, jaký je rozdíl mezi klasickou rotační osou a osou světa běhu — zkrátka jsme plácali jen tak nazdařbůh a nezúčastněný pozorovatel to mohl brát jako dobromyslné škádlení, jenom nevím, o čem mezitím Majka skutečně přemýšlela — mně se do podvědomí neustále vkrádalo přesvědčení, že bych se hned teď měl pustit do preventivních prohlídek všech bezpečnostních okruhů a systémů. Pravda, tyto systémy byly stavěny na biologické nebezpečí a nedalo se dost dobře říct, co by byly platné proti ohrožení nekrotickému, ale stejně — opatrnosti nezbývá, dvakrát měř, jednou řež a vůbec — spěchej pomalu.

Když se nakonec Majka dala do zívání a posteskla si, jak dlouho už se pořádně nevyspala, poslal jsem ji, ať si před obědem trochu zdřímne; sám jsem neprodleně zalezl do knihovny, našel si tam výkladový slovník a podíval se, co přesně obnáší výraz „nekroticky“. Specifikace tohoto pojmu mě vehnala do stavu takové trudnomyslnosti, že jsem se rozhodl přejít k těm preventivním prohlídkám. Dopřál jsem si jen krátkou návštěvu velína, abych zkontroloval hošánky, a tam jsem narazil na Vanderhooseho, který zrovna skládal stránky znaleckého posudku do úhledného štůsku. „Teď to zanesu Komovovi,“ vysvětlil mi, když mě zahlédl, „pak to dám k nahlédnutí Majce a nakonec uspořádáme takovou menší rozpravu, co o tom soudíš? Máme tě taky přizvat?“ Soudil jsem, že bych měl být přizván rozhodně, a oznámil jsem kapitánovi, že odcházím do sektoru bezpečnostních okruhů. Zvědavě po mně zašilhal, ale nijak mou zprávu nekomentoval a odešel.

Přizvali mě asi za dvě hodiny. Vanderhoose oznámil interkomem, že členové komise už posudek prostudovali a zeptal se mě, jestli si ho nechci přečíst i já. To se rozumí, že bych býval chtěl, ale prohlídky byly v nejlepším, jednoho strážního průzkumníka jsem měl zrovna vykuchaného, zjistil jsem nadměrné vlhnutí, a tak jsem odpověděl v tom smyslu, že číst to asi nebudu, ale na rozpravu rozhodně přijdu, jen co dokončím nejnutnější práce. „Mám toho ještě tak na hodinku, takže se naobědvejte beze mě,“ vybídl jsem je.

Když jsem se konečně dostal do jídelny, oběd už byl ukončen a rozprava běžela na plné obrátky. Vzal jsem si trochu polévky, posadil se stranou a začal jsem jíst a pozorně poslouchat.

„Ale k meteoritické teorii mám vážné výhrady,“ říkal zrovna trochu vyčítavě Vanderhoose. „Pelikány jsou před meteoritickým nebezpečím výtečně jištěny. Loď by se srážce hravě vyhnula.“

„O tom nepochybuji,“ odpovídal Komov s pohledem zabořeným do stolu a pohrdlivě zkrabaceným čelem. „Můžeme ale předpokládat, že meteoritický příval udeřil v okamžiku, kdy Pelikán opouštěl podprostor…“

„Ano, to prosím,“ přikývl Vanderhoose. „V takovém případě, prosím! Ovšem pravděpodobnost, že by…“

„Překvapujete mě, Jakove. Loď má totálně zničený hlavní motor. A ta obrovská díra skrz naskrz s nataveným okrajem… Nevím jak vy, ale já bych řekl, že každému musí být jasné, že to mohl být jedině meteorit.“

Vanderhoose se tvářil nanejvýš nešťastně.

„No… dobře,“ souhlasil nakonec. „Tak dobře, ať je po vašem… Jenže vy zkrátka nechápete, Gennadiji, už proto, že nejste galaktický pilot… Vy si prostě neumíte představit, jak je to nepravděpodobné. Právě v okamžiku přechodu z podprostoru — a meteorit s takovou kinetickou energií…? Ani nevím, k čemu přirovnat nepravděpodobnost takového střetu.“

„Jak račte. A jaké vysvětlení tedy navrhujete vy?“

Vanderhoose všechno obhlédl, jako by se pídil po podpoře, a když ji nikde nenašel, řekl:

„No prosím, nechme to tak. Ale musím trvat na požadavku, aby formulace vyjadřovala jistou podmíněnost výroku. Mohlo by to vypadat dejme tomu takhle: Uvedená fakta nutí k předpokladu…“

„K závěru,“ opravil ho Komov.

„K závěru?“ nachmuřil se Vanderhoose. „Proboha to ne, Gennadiji, o nějakých závěrech nemůže být řeči. Předpoklad, to je to pravé: …nutí k předpokladu, že loď byla v okamžiku přechodu z podprostoru zasažena meteoritem s obrovským energetickým nábojem. Takhle by to mělo znít a já vám, přátelé, navrhuji, abyste s tímto zněním souhlasili.“

Komov několik minut soustředěně přemýšlel, pohybuje lícními svaly, a pak řekl:

„Souhlasím. Přejděme k další opravě.“

„Okamžik,“ zarazil ho Vanderhoose. „A co ty, Majko?“

Pokrčila rameny.

„Upřímně řečeno v tom neshledávám žádný rozdíl. Jinak souhlasím.“

„Tak další oprava!“ ozval se netrpělivě Komov. „Nepovažuji za nutné, abychom se základny dotazovali, jak naložit s ostatky astronautů. Taková otázka do znalecké zprávy vůbec nepatří. Navrhuji, abychom jen zvláštním radiogramem oznámili, že ostatky pilotů byly uloženy do zvláštního kontejneru, zality do skloplastu a v nejbližších dnech budou dopraveny na základnu.“

„Nojo, jenže…,“ spustil trochu zdráhavě Vanderhoose.

„Na to se podívám zítra,“ usadil ho tvrdě Komov. „A sám!“

„Nebylo by lepší pochovat je tady?“ otázala se tiše Majka.

„Osobně bych neměl nic proti,“ navázal okamžitě Komov. „V podobných případech se však ostatky posádky dopravují na Zemi… Chtěl jste něco říct?“ obrátil se k Vanderhoosemu.

Kapitán, který už otevíral ústa, jen zakroutil hlavou. „Ne.“

„Takže si to shrnem,“ uzavřel Komov. „Navrhuji, abychom tento bod ze zprávy vyškrtli úplně. Souhlasíte, Jakove?“

„Ale ano,“ přikývl Vanderhoose.

„A ty, Majko?“ Majka byla na rozpacích a já jí rozuměl. Rozprava probíhala až příliš zdeúředně. Sám jsem sice neměl představu, jak by asi podobné jednání mělo probíhat, ale podle mého se o takových věcech dost dobře hlasovat nedá.

„Výborně,“ konstatoval Komov, jako by se nic zvláštního nedělo. „Teď přejděme k příčinám a okolnostem smrti posádky. Pitevní nález a fotodokumentace plně postačují. Formulaci bych doporučoval následující: Poloha mrtvol svědčí o tom, že smrt členů posádky nastala následkem nárazu lodi na povrch planety. Muž zahynul dřív než žena, jen před smrtí stačil vymazat palubní deník. Vstát z pilotního křesla už bylo nad jeho síly. Žena naopak ještě nějaký čas žila a pokoušela se havarovanou loď opustit. Smrt ji zastihla v přechodové komoře. Dál může následovat váš původní text.“

„Mhm…,“ zafuněl Vanderhoose s neskrývanými pochybami. „A není to všechno příliš kategorické, Gennadiji, co o tom soudíte? Kdybychom se totiž drželi toho pitevního nálezu, proti kterému nic nenamítáte, tak by ta nebohá žena jednoduše nebyla schopna doplazit se až do přechodové komory.“

„Nicméně jsme ji našli tam,“ odtušil chladně Komov.

„A nepřipadá vám právě tato okolnost…,“ spustil procítěně kapitán s rukama potištěnýma k hrudi.

„Poslyšte, Jakove,“ nenechal ho domluvit Komov. „Nikdo neví, čeho je člověk schopen v mezní situaci. Zvlášť žena. Jen si vzpomeňte na příběh Marthy Priestlyové. Vzpomeňte si na Kolesničenka. Vzpomeňte si na dějiny kosmoplavby vůbec, Jakove.“

Nastalo ticho. Vanderhoose seděl jako spráskaný pes a nemilosrdně se drásal za porost na tvářích.

„Že se ocitla v přechodové komoře, mě osobně nijak nepřekvapuje,“ ozvala se Majka. „Ale nechápu jinou věc. Proč on zlikvidoval palubní deník? Náraz musel být zničující, a ten muž umíral…“

„No, a to by právě…,“ začal nejistě Vanderhoose. „To by mohlo být vysvětlení. Agónie, tápal rukama po panelu, zavadil o blokovací klíč…“

„Otázku palubního deníku jsme zařadili mezi fakta mimořádného významu. Pokud jde o mě, domnívám se, že tahle záhada nebude rozluštěna nikdy… Samozřejmě je-li to skutečně záhada, a ne pouhá fatální souhra náhod. Pokračujem,“ rychle přebral papíry ležící před ním. „Z mé strany je to víceméně všechno, jiné připomínky nemám. Pozemská mikroflóra a mikrofauna patrně zanikla, v každém případě jsme na žádné stopy tohoto druhu nenarazili… Tak… Osobní doklady… zabývat se jimi není naše záležitost, kromě toho jsou v takovém stavu, že bychom mohli nadělat víc škody než užitku. Zítra je nakonzervuju a převezu sem… Ano! Popove, bylo by tu taky něco pro vás. Máte představu o kybernetické výbavě lodí řady Pelikán?“

„Ano, přirozeně,“ vyhrkl jsem a chvatně odsunul talíř.

„Buďte tak laskav a zkontrolujte, zda je všechno v pořádku. Tady je seznam nalezených kybermechanismů.“

Uchopil jsem seznam do ruky. Tři páry očí na mě hleděly s netrpělivým očekáváním.

„Řekl bych, že nic nechybí,“ usoudil jsem po chvíli. „Dokonce i iniciační sondy jsou na místě, přestože ty se používají často a souprava by spíš neměla být úplná. Ale tomuhle nerozumím — servisrobot upravený na šicí zařízení.“

„Jakove, vysvětlete to,“ nařídil kapitánovi Komov.

Vanderhoose zvedl hlavu a čelist poskočila kupředu.

„To máš tak, Stasi,“ pronesl zamyšleně. „Těžko na tom co vysvětlovat. Je to zkrátka servisrobot přestavěný na šicí stroj. Na stroj, který šije, rozumíš tomu? Jeden z nich, asi ta žena, měl velmi zvláštního koníčka.“

„Aha,“ reagoval jsem poněkud tupě. „A byl to opravdu servisrobot?“

„Nepochybně,“ pronesl s jistotou Vanderhoose.

„Pak je to jasné. Z palubní kybertechniky nechybí ani šroubek,“ řekl jsem a s těmito slovy Komovovi seznam vrátil. „Což je téměř rarita. Asi ani jednou nepřistávali na svízelné planetě.“

„Díky,“ utrousil Komov. „Až bude čistopis znaleckého posudku hotov, prosil bych vás o podpis do rubriky Ztráty a odpisy palubní kybertechniky.“

„Ale vždyť jsme právě konstatovali, že k žádným ztrátám ani odpisům nedošlo,“ namítl jsem.

Komov se ani neobtěžoval nějak to komentovat, a tak s vysvětlením přispěchal Vanderhoose:

„To je jen taková rubrika — Ztráty a odpisy palubní kybertechniky. A ty tam potvrdíš, že ke ztrátám ani odpisům nedošlo.“

„Tak…,“ pronesl Komov a shrábl lejstra na hromádku. „Vás bych snažně poprosil, vážený Jakove, abyste tohle všechno uvedl do nějaké definitivní podoby, podepíšeme to a ještě dneska bychom to mohli odvysílat. Pokud už nikdo nemá co dodat, tak bych šel.“

Dodat věru nebylo co, a on šel. Vanderhoose se s těžkým povzdechem odlepil z křesla, zvážil v ruce štůsek papírů, podíval se dlouze na mě a na Majku a odešel taky.

„Vanderovi se to evidentně nezamlouvá,“ poznamenal jsem, když jsem si na talíř nakládal maso.

„Mně taky ne,“ ujistila mě Majka. „Připadalo mi to všechno… nedůstojné, či co. Neumím si to vysvětlit, možná jsem jen dětsky naivní… ale snad by byla na místě… třeba minuta ticha, nebo tak něco… A my? Šup šup, jako autíčko na klíček — poloha kosterních nálezů, ztráty a odpisy, topografické souřadnice… Fuj! Jako ve škole při pozemcích!“

Bezvýhradně jsem s ní souhlasil.

„Ten Komov pomalu člověka nenechá ani hubu otevřít!“ běsnila dál. „Všechno je mu jasné, všechno mu připadá triviální, ale ve skutečnosti to ani zdaleka není tak jednoduché. Třeba s tím meteoritem a obzvlášť s tím smazaným palubním deníkem. Já nevěřím, že je mu všechno tak jasné. Určitě má něco za lubem, a Vander si to uvědomuje taky, jenom neví, jak na něj… nebo si myslí, že to není podstatné.“

„Třeba je to opravdu nedůležité,“ zabručel jsem nejistě.

„Však taky neříkám, že je to důležité!“ ohradila se příkře Majka. „Jen se mi nelíbí Komovovo chování. Nerozumím mu. A vůbec — ten chlap mi nesedí. Co mně se o něm lidi navykládali — a dneska kudy chodím, tudy počítám, kolik dnů s ním ještě budu muset strávit A zaručuju ti, že tohle bylo naposled!“

„Snad už to tu chvíli vydržíš,“ zkoušel jsem ji utěšit, „však zbývá sotva dvacet dní.“

S tím jsme se rozešli. Majka měla namířeno do své kajuty, kde hodlala třídit a pořádat svá čísla a ubytovatelské náčrtky, a já odkráčel do velína, kde mě čekalo malé překvapení: Tom mi hlásil, že základy jsou dokončeny a obřadně mi navrhoval, abych přišel práci převzít. Hodil jsem na sebe kožich a rozběhl se ke staveništi.

Slunce už zapadlo a soumrak zhoustl. Je to zvláštní soumrak — takový tmavofialový, jako zředěný inkoust. Měsíc tu na obloze nenajdete, ale o to hojnější je polární záře, a jaká! Nad černým oceánem nehlučně vlají gigantické praporce duhového světla, stáčejí se a zase rozvinují, třepetají a zachvívají se jako ve větru, přelévá se v nich bílá, zelená a růžová — náhle vše hasne, před očima zůstávají jen nejasná barevná kola a skvrny, a záře opět vystřeluje z nebytí, mizí hvězdy, mizí soumrak, svět je v mžiku politý nevídanými, leč nadpřirozeně čistými barvami: mlha nad močálem je rudomodrá, ledovec v dáli září jako jantarový balvan a po pláži bleskurychle klouzají smaragdové stíny.

Urputně jsem si mnul mrznoucí tváře a nos a prohlížel si v tom měňavém svitu hotové základy. Tom, který mě následoval jako věrný pes, úslužně sděloval potřebná čísla a další údaje, a když záře zhasla, neméně úslužně rozsvěcel reflektory. Ticho bylo už tradičně mrtvolné, jen pod nohama mi popraskával mrazem zhrudkovatělý písek. Najednou jsem zaslechl hlasy, Majka s Vanderhoosem se vyšli nadýchat čerstvého vzduchu a dosyta se nabažit té nebeské podívané. Zejména Majce místní polární záře učarovala; bylo to jediné, co se jí na této planetě opravdu zamlouvalo. Byl jsem od lodi asi tak sto metrů a neviděl jsem je, ale hlasy jsem rozlišoval spolehlivě. Zpočátku jsem je poslouchal jen tak na půl ucha — Majka poukazovala na polámané koruny stromů a Vanderhoose hučel cosi o zániku palubní kvaziorganiky — zřejmě znovu probírali příčiny a okolnosti zkázy Pelikána.

Něco mě však na té debatě zaráželo už od začátku, i když jak jsem se už zmínil, jsem ji nejdřív moc neposlouchal. A pak jsem pochopil. Mluvili, jako by jeden druhého nevnímali. Vanderhoose například řekl: „Jeden planetární motor to přežil, jinak by v atmosféře vůbec nemohli manévrovat.“ Kdežto Majka se paličatě držela svého: „To ne, Jakove, aspoň takových deset patnáct let, podívejte se na ty usazeniny…“

Schodištěm v jedné ze základových zdí jsem sestoupil dolů, abych si prohlédl i dno, a než jsem se vrátil na povrch, dialog sice vypadal spojitěji, ale na srozumitelnosti mu to rozhodně nepřidalo. Jako by zkoušeli divadelní hru.

„A co má být tohle?“ ptala se Majka.

„Řekl bych, že hračka,“ odpověděl Vanderhoose.

„Taky bych řekla. Ale proč hračka?“

„Asi koníček. Na tom není nic nepochopitelného, jen celkem běžný koníček.“

Připomínalo to naše kratochvilné zábavičky na základně, když se čekalo na jmenování posádek. Třeba Vadik začal zničehonic hulákat: „Kapitáne, rozhodl jsem se odpojit záďovou sekci a přejít do podprostoru!“ načež si další vtipálek nenechal ujít příležitost a okamžitě odpovídal: „Vaše rozhodnutí schvaluji, kapitáne! A nezapomeňte taky na příďovou část, kapitáne!“ A tak dále. Tato podivná rozmluva ostatně brzy skončila. Jasně mlaskla blána průlezu a znovu nastalo ticho. Prohlédl jsem si poslední komplex základů, pochválil Toma za dobrou práci a přikázal mu, aby přemoduloval Jacka na další etapu. Nebeské praporce zhasly a v nastalé tmě nebylo vidět nic kromě obrysových světel mých kyberů. Cítil jsem, že mi koneček nosu musí každou chvíli upadnout a rozhodl jsem se pro čilý poklus zpátky k lodi. Nahmatal jsem blánu a nedočkavě se vedral do přechodové komory. Přechodová komora je báječné místo. Jedno z nejpozoruhodnějších v celé raketě. Asi proto, že je to po návratu zvenčí první prostora, která člověku skýtá slastný pocit domova — tak jsem se zase vrátil z obklíčení ledové a hrozivé cizoty do útulného, domáckého klidu. Ze tmy do světla. Shodil jsem kožich a rozběhl se k velínu.

Vanderhoose už tam seděl v záplavách papírů, truchlivě se k nim skláněl a zřejmě na čisto přepisoval další stránku znaleckého posudku. Pod jeho prsty vesele cvrlikal šifrovací stroj.

„Hošánci už ty základy sfoukli,“ pochlubil jsem se.

„Nojo,“ zabručel Vanderhoose.

„A co to máte s těma hračkama?“

„Hračky…?“ opakoval roztržitě Vanderhoose. „Jaké hračky?“ zeptal se ještě jednou, ale ve cvrlikání na stroji neustal. „Ach tak, hračky…“ Odložil hotový list a sáhl po čistém.

Chvíli jsem vyčkal a připomněl mu ještě jednou:

„Tak o jaké hračky šlo?“

„O jaké šlo hračky…?“ papouškoval se spikleneckým důrazem v hlase, zvedl hlavu a zadíval se na mě. „Ty stavíš otázku takto? No, to máš tak… Ačkoliv, kdoví co je to za hračky. Tam na Pelikánu… Promiň, Stasi, ale já bych to snad nejdřív dopsal, co o tom soudíš?“

Po špičkách jsem přešel ke svému pultu, chvíli jsem pozoroval usilovnou snahu hošánka Jacka, kterému už pod rukama rostly zdi meteocentra, a pak, zase po špičkách, jsem velín opustil s úmyslem navštívit Majku.

Veškerá osvětlovací tělesa v její kajutě byla v provozu, ona sama seděla s nohama po turecku zkříženýma na lůžku a také byla velice zaneprázdněná. Po stole, lůžku i podlaze si rozprostřela plachty soulepů map, různé skici, roztažené harmoniky leteckých snímků, náčrty a záznamy, a všechno si to postupně prohlížela, pořizovala nějaké výpisky, znovu se skláněla k materiálům a jen tu a tam naslepo sáhla po láhvi se šťávou, kterou měla na židli hned u ruky. Chvíli jsem ji sledoval, potom jsem si vyčíhl moment, kdy láhev židli opustila, a posadil se na její místo sám, takže když Majka, zase poslepu, nápoj vracela na místo, strčila mi ho rovnou do ruky.

„Děkuju,“ řekl jsem a lokl si.

Zvedla hlavu.

„Á, to jsi ty?“ pronesla nepříliš nadšeně. „Co bys rád?“

„Stavil jsem se jen tak,“ ujistil jsem ji dobromyslně. „Jak ses provětrala?“

„Něco takového mě ani nenapadlo,“ opáčila a láhev mi sebrala. „Sedím tu jako v kriminále, včera večer jsem nedělala nic, tak se mi tu nahromadilo plno restů… Na trajdání po venku nemám ani pomyšlení.“

Vrátila mi limonádu, já bezmyšlenkovitě usrkl a snažil jsem se přemoct podivný chaos, který zavládl v mém nitru, ale vtom jako by mi z očí spadla rouška — Majka byla skutečně oblečená jen tak podomácku, do huňatého svetru a krátkých kalhot, na hlavě měla šátek a vlasy pod šátkem byly ještě vlhké.

„Ty ses sprchovala?“ otázal jsem se tupě.

Něco odpověděla, ale já už beztak všemu rozuměl. Vstal jsem. Pečlivě jsem postavil láhev na židli a něco zabručel — už ani nevím co. Neznámo jak jsem se ocitl v chodbě, potom ve své kajutě, kdovíproč jsem zhasl stropní svítidlo, kdovíproč rozsvítil malou noční lampičku, svalil se na ustlanou postel a obličej zabořil do polštáře. Zase jsem se třásl po celém těle. Vzpomínám si, že hlavou mi vířily jakési útržkovité myšlenky, něco jako „no tak teď už je všechno v loji“, „všechno to bylo zbytečný“ a „tohle je definitivní konec“. Přistihl jsem se, jak už se zase zaposlouchávám. A zase jsem něco slyšel, něco, co jsem slyšet neměl. Tak jsem se vymrštil, prohrabal jsem noční stolek, vzal si prášek pro spaní a strčil tabletu pod jazyk. A ulehl jsem. Po stěnách capkaly ještěrky, sešeřelý strop se pomalu otáčel, lampička chvílemi téměř hasla, aby se vzápětí rozhořela palčivým jasem, po koutech bezútěšně bzučely ulovené mouchy zápolící se smrtí. Myslím, že se zastavila Majka, s obavou si mě prohlédla, něčím mě přikryla a zmizela, načež se objevil Vadik, posadil se do nohou postele a utrhl se na mě: „Co se tu povaluješ! Čeká na něj celá komise, a pán se klidně válí v kanafasu.“ „Mluv hlasitěji, buď tak laskav!“ vyplísnila ho Ninon. „Asi má něco s ušima, myslím, že neslyší.“ Nasadil jsem kamennou masku a ujistil je, že to všechno jsou nejapnosti. Vstal jsem a všichni společně jsme vstoupili do trosek Pelikánu, kde veškerá organika zetlela na prach a kde se vznášel ostrý čpavkový pach jako dnes v chodbě. Jenže pak se ukázalo, že to není Pelikán, ale staveniště, ve kterém se hrabou moji hošánci, přistávací plocha se ve slunci divukrásně leskla a já se stále obával, že Tom najede na dvě mumie, co ležely napříč přes ranvej — přesněji řečeno si všichni mysleli, že jsou to mumie, jenže ve skutečnosti to byl Komov s Vanderhoosem a já nutně potřeboval, aby si toho nikdo nevšiml, protože spolu mluvili a kromě mě to zatím nikdo jiný nezaslechl. Jenže Majce nic neunikne. „Copak nevidíte, že je mu zle?“ řekla rozzlobeně a položila mi přes ústa a nos vlhký šátek namočený do čpavku. Div jsem se nezalkl, zakroutil jsem hlavou a posadil se.

Oči jsem měl dokořán a ve světle lampičky jsem před sebou někoho spatřil, nějakého člověka. Stál hned vedle lůžka, nakláněl se ke mně a soustředěně se mi díval přímo do obličeje. V tom šeru mi připadal tmavý, skoro černý — hotový výjev z horečnatého snu, pokroucená figura bez tváře, celá roztřesená, bez pevných obrysů, a stejně chvějivý a nepevný odlesk se mu usadil na prsou i na rameni.

Už jsem přesně věděl, jak to dopadne, ale vztáhl jsem po něm ruku, ta jím prošla jako vzduchem, on se zakolébal, začal se rozplývat a nakonec zmizel beze stopy. Zvrátil jsem se na záda a zavřel oči. Víte, že alžírský bej má přímo pod nosem bouli? Hned pod ním… Byl jsem zmáčený jako myš a horkem jsem nemohl vydržet. Téměř jsem se dusil.