Soudné sestry

Král ho vedl zaprášenou boční chodbou k velké komoře nacpané starými goblény a obrazy dalších dávno mrtvých králů. Silver komoru prozkoumal kritickým pohledem, sedl si do středu zaprášené podlahy a upřel na krále tázavý pohled.

„Je tady spousta myší a dalších věcí k jídlu, víš?“ ujišťoval ho Verence. „A co se týká vody, rozbitým oknem sem často zatéká. A podívej na ty krásné goblény, na těch se ti bude spát!“

„Promiň,“ řekl nakonec a obrátil se nazpět ke dveřím.

Nadešel okamžik, na který se připravoval celé ty měsíce. Když byl naživu, vždycky se o své tělo staral a od chvíle, kdy byl mrtev, se snažil, aby si zachovalo co nejlepší tvar. Bylo jednoduché zanedbat se a začít se v obrysech třepit, na hradě se objevovali duchové, ze kterých už zbývaly pouhé poloprůsvitné beztvaré skvrny. Ale Verence nastolil železnou sebekontrolu a cvičil — řekněme, že o cvičení tvrdě přemýšlel — a teď se přímo dmul duševními svaly. Po těch měsících, ve kterých pumpoval ektoplazmu, byl v lepším stavu než kdykoliv předtím, kromě toho, že byl mrtev, samozřejmě.

Tenkrát začal prachovými částicemi. Ta první ho téměř zabila[10], ale on neustoupil a postupně přešel k písečným zrnkům, pak dokonce k celým zrnkům suchého hrachu. Do kuchyně se sice stále ještě znovu neodvážil, ale bavil se například tím, že Felmetovi přesolil několik jídel, ale pak došel k názoru, že otrávit někoho, i kdyby to byl tchoř, je nečestné.

Teď se opřel celou vahou o dveře a každým mikrogramem svého já se soustředil na to, aby byl co nejtěžší. Pot autosugesce se mu vysrážel na špičce nosu a zmizel dřív, než dopadl na zem. Silver se zájmem přihlížel, jak se duchovité postavě na pažích převalují svaly jako fotbalové míče.

Dveře se začaly pomalu pohybovat, zaskřípaly a s nárazem zapadly do rámu. Západka s cvaknutím zaskočila.

Tak, a teď jen aby to ke všem sakrům zabralo, pomyslel si Verence. On sám totiž západku nebyl schopen uvolnit. Ale ta čarodějka — určitě přijde hledat svou kočku — musí ji přijít hledat!

V kopcích za hradem nad hladinou malého jezírka ležel na břiše šašek a zíral do jeho hlubin. Pod hladinou leželo několik pstruhů, kteří jeho pohled opětovali.

Mozek mu říkal, že na Zeměploše musí být někdo, kdo je na tom ještě hůř než on. Přemýšlel, kdo to tak asi může být.

Nikoho se neprosil o to stát se šaškem, ale i kdyby to byl udělal, bylo by to zbytečné, protože potom, co otec utekl, stejně vůbec nikoho nezajímalo, co říká.

Dědečka určitě ne. Jeho první vzpomínky byly spojeny s dědečkem, který ho nutil opakovat žerty a vtípky zpaměti a každou řádku mu vtloukal do hlavy řemenem. Řemen byl ze silné kůže, a přesto že byl pošitý rolničkami, nebylo to nijak veselé.

Dědeček byl tvůrcem sedmi oficiálně uznaných vtipů. Čtyřikrát po sobě vyhrál pamětní pohár a Zlatou rolničku zeměplošské Velké ceny kašparů. Oficiální název této prestižní soutěže, každoročně pořádané v největším městě Zeměplochy, byl Grand Prix des Idiots Blaboleux ankh-morporkois. To z něj udělalo pravděpodobně nejsměšnějšího člověka, jaký kdy žil. Musel se k tomu ovšem velmi tvrdě dopracovat.

Šašek si se záchvěvem vzpomněl, jak si v době, kdy mu bylo šest let, vymyslel vlastní vtip a zašel s ním, celý nesmělý, po večeři za dědečkem. Byl to vtip o kachně.

To mu vysloužilo nejstrašnější výprask, jaký si v životě pamatoval, a to bylo co říct, protože dědeček opravdu uměl přiložit ruku k dílu.

„Musíš se naučit, chlapče —“ sděloval mu děd a každý kus věty byl doprovázen cinkajícími nárazy řemene, „— že nic není vážnější než skutečný humor a žerty. Ode dneška už nikdy —“ stařec se odmlčel, protože si přehazoval řemen z pravé do levé ruky, „— nikdy, pamatuj si, nikdy neproneseš vtip, který nebyl schválen cechem. Kdo si myslíš, že jsi, abys rozhodoval, co je a není směšné? Na mou věru! Ať se nevzdělanec hihňá triviálnímu vtipkování, je to smích ignoranta! Nikdy, pamatuj. Nikdy. Nepřej si mě, jestli tě ještě jednou přistihnu při něčem takovém.“

Potom se šašek vrátil k učení těch tří set osmdesáti tří vtipů schválených cechem, což bylo strašné, a k tomu se ještě musel naučit oficiální slovník povolených výrazů, což bylo ještě horší.

A pak ho poslali do Ankhu a tam v holých a studených místnostech zjistil, že jsou i jiné knihy než velká, těžká a v mosazi vázaná Obludná kniha žertů. Vždyť tam venku byl celý kruhový svět, plný podivuhodných míst a lidí, kteří provozovali ty nejzajímavější věci jako třeba…

Zpěv. Slyšel zpěv.

Opatrně pozvedl hlavu a trhl sebou, když rolničky na jeho čepici zazvonily. Rychle ty nenáviděné věci zachytil rukama.

Zpěv pokračoval. Šašek opatrně vyhlédl za chomáčem vysoké trávy, který mu poskytoval dokonalý úkryt.

Zpěv nebyl nic moc. Jak se zdálo. Jediné slovo, které zpívající znala z celé skladby, bylo „la“, ale zato ho dokázala přinutit k tvrdé práci. Melodie působila dojmem, že interpretka ví, že lidé za určitých okolností zpívají „lalala“, a je odhodlána dělat to, co se od ní čeká.

Šašek riskoval a zvedl hlavu ještě výš. Tak poprvé uviděl Magrátu.

Na úzké loučce přestala tančit a teď si dost neúspěšně pokoušela vplést do vlasů nějaké sedmikrásy.

V šaškovi se zatajil dech. Když za nekonečných nocí ležel na tvrdých dlaždicích, sníval o ženách, jako byla tahle. Když se nad tím chvilku zamyslel, došel sice k názoru, že ženy, o kterých sníval, byly přece jen trochu jiné — tak například byly poněkud více obdařeny v hrudních partiích, nosy neměly tak červené a špičaté a jejich vlasy byly tak nějak vlnitější. Jenže šaškovo libido bylo naštěstí dost chytré, aby rozeznalo rozdíl mezi nemožným a celkem snesitelným, a rychle zapojilo jisté filtrační okruhy.

Magráta sbírala květiny a promlouvala k nim. Šašek napjal sluch.

„Tady je vlněný ostrobýl,“ říkala právě. A červosej trojlaločný, ten je skvělý na záněty uší…“

I Stařenka Oggová, jejíž pohled na svět býval až přehnaně optimistický, by se jen těžce nutila k pochvale Magrátina hlasu. Jenže šaškově sluchu připadal jako zvuk rajských zvonů.

„… a pětilístek — nepravá mandragora, nejlepší na poruchy močového měchýře. A hleďme, tady dědečkův žabohryz. Ten rozhání zácpu.“

Šašek se za hlučného zvonění pomalu zvedl. Připadal si jako omámený. Magrátě se ovšem v té chvíli zdálo, že z louky, nad kterou se zatím pohybovala jen hejna pestrobarevných motýlů a nějaký ten čmelák, najednou vyrazil obrovský červenožlutý démon.

Nehlučně otvíral a zavíral ústa. Měl tři strašlivé rohy.

Jakýsi naléhavý hlásek v hlavě ji nabádal: „Měla by ses dát na útěk, prchat jako vyplašená gazela, za těchto okolností je to jedna z toho mála oficiálně schválených akcí.“

Pak ale zasáhl obyčejný, logický rozum. Ani v těch nejoptimističtějších představách by Magráta sama sebe nenazvala gazelou, vyplašenou ani jinou. Na tom srovnání především pokulhávalo to, že kdyby se byla vyděšená Magráta dala opravdu na útěk, neměla by proti ní nějaká gazela šanci.

„Ehm,“ prohlásilo zjevení.

Nelogický smysl, kterého měla Magráta víc než dost navzdory Bábinu tvrzení, že jí chybí pár suchých větví do otýpky, ji upozornil na to, že démon zvoní a vypadá, jako by nemohl popadnout dech.

„Ahoj,“ řekla.

Šaškovy myšlenky se hnaly rychlostí expresního vlaku. Začínal propadat panice. Magráta sice nenosila špičatý klobouk jako starší čarodějky, ale přece jen se držela toho základních pravidla všech čarodějek. Není celkem k ničemu být čarodějkou, když jako čarodějka nevypadáte. V jejím případě to znamenalo velké množství stříbrných šperků, hlavně v podobě osmiúhelníků, netopýrů, pavouků, draků a dalších symbolů každodenního mysticismu. Magráta by si byla hrozně ráda lakovala nehty na černo, měla jen strach, že by nebyla s to vydržet Bábin pohrdavý výraz.

Teprve teď začalo šaškovi docházet, že narazil na čarodějku.

„No nazdar!“ vyletělo z něj a už už se obracel k útěku.

„Nejste —“ začala Magráta, ale to už šašek dusal po lesní pěšině směrem k hradu.

Magráta se podívala na kytici, která jí začínala vadnout v rukou. Prohrábla si prsty vlasy a na zem se snesl déšť povadlých okvětních plátků.

Cítila, že nějak dovolila, aby jí velmi důležitý životní okamžik proklouzl pod rukama jako namaštěný čuník v úzké uličce.

Cítila strašlivou touhu klít. Znala mnoho kleteb. V tom směru byla Dobrácká Sejkonopná velmi vynalézavá. Dokonce i stálí obyvatelé lesa si zvykli raději kolem jejího domku proběhnout co nejrychleji.

Jenže Magráta teď nebyla schopna najít jedinou kletbu, která by beze zbytku vyjadřovala její pocity. Nakonec se rozhodla spokojit s klasikou.

Vykřikla: „Do hajzlu!“

Té noci byl zase úplněk a oproti všem zvyklostem všechny tři čarodějky dorazily k hraničnímu kameni velmi brzo. Kámen tím byl natolik vyveden z míry, že šel a ukryl se v jakémsi trnitém houští.

„Silver už nebyl dva dny doma,“ oznamovala Stařenka, jen co došla na doslech. „To se mu ale ani trochu nepodobá. Nemůžu ho nikde najít.“

„Kočky se o sebe dovedou postarat,“ uklidňovala ji Bábi Zlopočasná. „Země ne. Mám zprávu, kterou bych tady ráda přednesla. Zapal oheň, Magráto.“

„Hmm?“

„Povídám, abys zapálila oheň.“

„Hmm? Aha. Jo.“

Obě starší ženy pozorovaly, jak se bezmyšlenkovitě potuluje po okolí a sbírá vyschlé dřevo a hrsti suchého proutí. Zdálo se, že je myslí někde docela jinde.

„Dneska nějak není ve své kůži,“ řekla Stařenka Oggová, přičemž upřeně studovala Magrátina záda.

„Taky se mi zdá. Třeba to bude na prospěch věci,“ zněl Bábin suchý komentář. „Oheň měl hořet dřív, než jsme sem přišly. Je to její práce.“

„Ona se snaží,“ zastala se Stařenka Magráty s očima stále ještě upřenýma na její záda.

„Já se taky snažila, když jsem byla mladá holka, a myslíš, že to zastavilo ostrý jazyk Kmotry Všecedilové? Mladá čarodějka si musí odsloužit svoje. My jsme to měly mnohem těžší. Podívej se na ni, Vždyť ona už ani nenosí špičatý klobouk. Jak to na ní kdo pozná?“

„Poslyš, tobě něco leží v hlavě, Esme,“ podívala se na ni Stařenka.

Bábi zachmuřeně přikývla.

„Včera jsem měla návštěvu,“ řekla.

„Já taky.“

Navzdory všem starostem se něco takového Bábi poněkud dotklo. „A kdo to byl?“ zeptala se zvědavě.

„Starosta Lancre a pár radních. Mají nějaké potíže s králem. Chtěli by krále, kterému by mohli důvěřovat.“

„Tedy já bych nikdy nevěřila králi, kterému by důvěřovala radnice,“ odfrkla si Bábi.

„To máš sice pravdu, ale všechno to vybírání daní a zabíjení lidí fakt nikomu neprospěje. A ten nově jmenovaný seržant umí jedinou věc — zapalovat domy. On to tedy dělával i starý Verence… to jo,…, ale…, jak bych ti to řekla…“

„Já vím, nemusíš to rozvádět, bylo to všechno takové domáčtější,“ přikývla Bábi. „Člověk věděl, že to starý Verence myslí po čertech vážně. Nikdo by nevěřil, co to s lidmi udělá, když cítí, že je někdo bere opravdu vážně!“

„Jenže tenhle Felmet, ten to království nenávidí,“ pokračovala Stařenka. „Na tom se všichni shodli. Říkali mi, že když za ním zašli, tak prý na ně akorát přihlouple civěl, hihňal se, škrabal se na rukou a kýval se sem a tam.“

Bábi se podrbala na bradě. „Starý král, ten na ně vždycky křičel a často je vykopal z hradu osobně, vzpomínáš? Vždycky říkal, že nemá čas na žádné kupčíky a podobnou chamraď,“ dodávala a z tónu jejího hlasu bylo cítit, že s tím souhlasí.

„Ale choval se při tom vždycky velmi vybraně,“ vzpomínala Stařenka Oggová. „A taky —“

„Království si dělá starosti,“ pokývala Bábi hlavou.

„Jo, vždyť to povídám.“

„Já nemyslím lidi, já myslím království.“

Bábi celou záležitost rychle vysvětlila a Stařenka ji jen tu a tam přerušila krátkou otázkou. Ani ve snu ji nenapadlo pochybovat o tom, co slyšela. Bábi Zlopočasná si nikdy nevymýšlela.

Na konci Bábina vyprávění si povzdechla: „A jéje.“

„Přesně to si myslím, Gyto.“

„To jsou věci.“

„Tak, tak.“

„A co pak udělala všechna ta zvířata?“

„Odešla. To je tam svolalo, to je zase rozpustilo.“

„Nikdo nikoho nesežral?“

„Alespoň co jsem viděla, tak ne.“

„To je psina.“

„To jo.“

Stařenka Oggová zvedla oči k zapadajícímu slunci.

„Tak si myslím, že na něco takového se zmůže málokteré království,“ zabručela nakonec. „Viděla jsi to v tom divadle. Králové a jim podobní se mezi sebou mordujou v jednom kuse. Jejich království se s tím prostě smíří a ještě se na tom snaží vydělat. Jak je možné, že zrovna to naše si to najednou vzalo jako osobní urážku?“

„Jenže to naše už je tady strašně dlouho,“ řekla zamyšleně Bábi.

„Jenže to každé,“ zavrtěla hlavou Stařenka a dodala s výrazem celoživotní zkušenosti: „Všechno je tam, kde to je, od doby, kdy se to tam poprvé objevilo. Tomu se říká zeměpis.“

„Jenže ten mluví jenom o zemi,“ pozvedla Bábi prst. To není totéž co království. Víš, království, to je mnohem víc věcí dohromady. Nápady. Oddanost. Vzpomínky. A další. A jedno s druhým je to velmi složitě propojeno. Po nějaké době tyhle věci stvoří určitou formu života. Ne fyzického života, spíš něco jako živou myšlenku nebo ducha. Tvořenou vším, co žije a myslí. A taky tím, co si tady mysleli lidé. A myslí.“

Magráta se vrátila a začala připravovat oheň s výrazem člověka, který je v dokonalém transu.

„Jak vidím, tak jsi o tom musela hodně přemýšlet,“ naklonila se Stařenka a mluvila přitom velice pomalu a opatrně. „A tohle království by potřebovalo lepšího krále, že je to tak?“

„Ne! Vlastně ano. Podívej —“ svěřovala se Bábi, „— ono království nemá stejné náklonnosti a nesympatie jako lidé, víš?“

Stařenka Oggová se narovnala. „No to asi ne, máš pravdu.“

„Není pro ně důležité, jestli jsou lidé dobří, nebo špatní. Já si dokonce myslím, že by nebylo ani schopno je od sebe rozeznat, stejně jako my nepoznáme, jestli je hodný nějaký mravenec. Ale čeká, že se o ně bude král starat.“

„No ano, ale —“ začala Stařenka bezradně. Ta zář v Bábiných očích ji začínala děsit. „— ale vždyť kvůli trůnu v Lancre se povraždilo tolik lidí! A jakými podivnými způsoby se sprovodili ze světa!“

„Na tom nezáleží, na tom nezáleží!“ zesílila Bábi hlas a začala rozkládat rukama. Pak začala vypočítávat na prstech. „Tak za prvé — většina králů se navzájem zabíjí, protože je to součást osudu království a to se jako vražda nepočítá, a za druhé ve většině případů se zabíjejí kvůli království. To je na tom to důležité. Ale tenhle nový chlápek chce jenom moc. On království nenávidí.“

„Tak to je opravdu tak trochu jako pes,“ řekla najednou Magráta. Bábi se na ni podívala s pootevřenými, ústy, aby ji odkázala na patřičnou míru, ale pak jí tvář změkla.

„Hodně jako pes,“ přikývla. „Pes se taky nestará, jestli je jeho pán hodný, nebo zlý, pro psa je důležité, aby se o něj pán staral a měl ho rád.“

„Takže,“ shrnovala Stařenka jejich rozhovor. „Nikdo a nic nemá rád Felmeta. Co s tím uděláme?“

„Nic. Víš dobře, že se nesmíme vměšovat.“

„Zachránila jsi to dítě,“ upozornila ji Stařenka.

„To není vměšování!“

„No, když myslíš,“ zavrtěla Stařenka nesouhlasně hlavou, „ale on se třeba jednoho dne vrátí. Osud, víš? A taky jsi řekla, abychom ukryly tu korunu. To všechno se nám jednoho dne vrátí, pamatuj, že na moje slova dojde. Pospěš si s tím čajem, Magráto!“

„Co uděláš s vašimi měšťany?“ zeptala se Bábi.

„Řekla jsem jim, že si s tím musí nějak poradit sami. Jak jednou začneme používat magii, nebude to mít konce, vždyť víš.“

„Máš pravdu,“ přikývla Bábi, ale v jejím hlase se zachvěl náznak touhy.

„Stejně ti ale řeknu jedno,“ pokračovala Stařenka. „Moc se jim to nelíbilo. Když od nás odcházeli, dost reptali.“

Najednou Magráta vyhrkla: „Znáte toho šaška, co žije na hradě?“

„Takový ten malý človíček s roztěkanýma očima?“ zeptala se Stařenka, která byla ráda, že se řeč vrací do normálních kolejí.

„On zase není tak malý,“ řekla Magráta. „Nevíte náhodou, jak se jmenuje?“

„Všichni mu prostě říkají šašku,“ informovala ji Bábi. „To není žádné zaměstnání pro mužského, pobíhat kolem a zvonit rolničkami.“

„Jeho matka se jmenovala Krasová a byla odněkud od Černosklovic,“ zamyslela se Stařenka Oggová, jejíž znalost genealogie Lancre byla příslovečná. „To byla nějaká krasavice, když byla mladá. Polámala tady hodně srdcí. A potom došlo k nějakému skandálu, jak jsem slyšela. Ale Bábi má pravdu. Když se to tak vezme, šašek je jenom šašek.“

„Proč se ptáš, Magráto?“ obrátila se k mladé čarodějce Bábi Zlopočasná.

„No… ptalo se mě jedno děvče od nás z vesnice,“ řekla Magráta rudá až po uši.

Stařenka si odkašlala a ušklíbla se na Bábi, která si blazeovaně povzdechla.

„Je to stálé místo,“ nadhodila Stařenka. „Za to ti ručím.“

„Pch,“ ušklíbla se Bábi. „Mužský, který celý den zvoní. Neřekla bych, že to by byl právě vhodný manžel pro kohokoliv.“

„Ale zato bys věděla… ona by pořád věděla, kde je,“ pokračovala Stařenka, které se to moc líbilo. „Stačilo by jen pořádně poslouchat.“

„Nikdy bych nevěřila chlapovi, který nosí na klobouku rohy,“ zavrtěla Bábi hlavou.

Magráta najednou vstala, narovnala se a celý její výraz hlásal, že některé žertíky zašly na její vkus příliš daleko.

„Jste jenom dvě staré hloupé ženské,“ řekla tiše. „A já jdu domů.“

Bez dalšího slova se vydala po pěšině, která vedla k její vesnici.

Obě starší čarodějky se podívaly jedna na druhou.

„No tohle!“ řekla Stařenka.

„To je z těch knížek, co dneska všichni čtou,“ zamračila se Bábi. „Přehřívá to mozek. Doufám, že jsi ji nějak nenaváděla, co?“

„Co tím myslíš?“

„Ale, ty dobře víš, co myslím.“

Stařenka vstala. „Já tedy v žádném případě nevidím, proč by ta holka měla zůstat celý život sama jenom proto, že ty si myslíš, že to tak má být,“ prohlásila škrobeně. „A vůbec, kde bychom byly, kdyby lidé neměli děti?“

„Ani jedno z tvých děvčat není čarodějkou,“ nedala se Bábi a také se postavila.

„Ale mohly být,“ bránila se Stařenka.

„Jasně, kdybys je byla nechala, aby se rozhodly samy, a nenaváděla je, aby se točily za mužskými.“

„Jsou to hezké holky. Lidské přirozenosti bránit nemůžeš. Věděla bys to sama, kdybys byla vůbec někdy —“

„Kdybych byla vůbec někdy co?“ zeptala se Bábi velmi tichým hlasem.

Stály proti sobě a zíraly na sebe v užaslém tichu. Obě to cítily, to napětí, které jim pronikalo do těl ze samotné země, ten horký, téměř bolestný pocit, že to, co začaly, musí dokončit, i kdyby je to mělo stát bůhvíco.

„Znala jsem tě, když jsi byla ještě děvče,“ pokračovala Stařenka podrážděně. „Byla jsi pěkná fajnovka, to ti řeknu.“

„No, možná, ale zato jsem trávila většinu času ve svislé poloze a ne na zádech,“ odsekla Bábi. „Bylo to až nechutné, každý si to myslel.“

„Jak to můžeš zrovna ty vědět?“ štěkla Stařenka.

„Vždyť o tom mluvila celá vesnice,“ ušklíbla se Bábi.

„A co ty? O tobě taky! Říkalo se ti ledová panna. To jsi nevěděla, co?“ utrhla na ni se Stařenka.

„No, jo si raději nebudu špinit hubu tím, abych z ní vypustila, jak se říkalo tobě,“ vykřikla Bábi.

„Táák?“ zaječela Stařenka. „Tak to tedy dovol, má drahá—“

„Neodvažuj se se mnou mluvit tímhle tónem! A kromě toho já nejsem pro nikoho ‚má drahá‘!“

„To máš tedy pravdu!“

Zavládla chvíle ticha, kdy na sebe obě čarodějky zíraly s nosy sotva nějaký centimetr od sebe, ale tohle ticho bylo mnohem výmluvnější než jejich předchozí slova. Žhnulo tak, že byste na něm klidně upekli krocana. Přestaly křičet. Věci zašly tak daleko, že křik byl už zbytečný. Jejich hlasy teď byly tiché a výhružné.

„No, měla jsem mít víc rozumu a neposlouchat Magrátu,“ zavrčela Bábi. „Ten nápad se sabaty byl pěkně uhozený. Přitahují ty nejnevhodnější lidi.“

„Jsem moc ráda,“ zasyčela Stařenka Oggová, „že jsme si toho tak hezky řekly. Aspoň se konečně vyčistil vzduch.“

Sklopila oči k zemi.

„Kromě toho jste na mém území, madam!“

„Madam!“

Někde v dálce zaduněl hrom. Stálá bouřka, domovským přístavem v Lancre, se po delším výletu do pahorkatiny rozhodla vrátit na jednu noc do hor. Temnými mraky se draly poslední paprsky slunce a na špičaté klobouky obou čarodějek začaly s pleskáním dopadat první velké krůpěje deště.

„Já na takové pitomosti opravdu nemám čas,“ vyštěkla Bábi, která se celá třásla. „Mám na práci spoustu důležitějších věcí!“

„Myslíš, že já ne?“ odsekla jí Stařenka.

„Tak dobrou noc.“

„Tobě taky.“

Obrátily se k sobě zády a vykročily do hustého deště.

Půlnoční déšť bubnoval do oken zatažených záclonkami. Magráta seděla u stolu a soustředěně se probírala knihami Dobračky Sejkonopné, které pojednávaly o věcech, jež z nedostatku přesnějšího pojmenování nazveme přírodní magií.

Ta stará dáma byla velkou sběratelkou podobných věcí a co bylo velmi neobvyklé, mnohé z nich sama napsala. Čarodějky se totiž málokdy vydávaly za kariérou literáta. Kniha za knihou byla vyplněna drobným, pečlivým rukopisem, který popisoval do všech podrobností výsledky dlouhých a trpělivých pokusů v oblasti aplikované magie. Dobrácká Sejkonopná totiž byla, abychom se vyjádřili přesně, výzkumná čarodějka.[11]

Magráta hledala milostná zaklínadla. Pokaždé, když zavřela oči, viděla vnitřním zrakem tu červenožlutou postavu. Něco s tím musela udělat.

S klapnutím zavřela knihu a podívala se na své poznámky. Ze všeho nejdříve musí zjistit jeho jméno. To spraví starý trik se slupkou z jablka. Opatrně okrojíte slupku z jablka tak, aby vám zůstala celá v jednom dlouhém pásu, a pak ji hodíte za sebe. Slupka se na zemi složí do tvaru jeho jména. Zkoušely to už miliony dívek a byly zklamány, pokud se jejich milovaný nejmenoval nějak jako Scscs. To bylo ale tím, že nepoužily soumračnici úžasnou, nasbíranou tři minuty před polednem prvního mrazivého podzimního dne, oloupanou stříbrným nožem s čepelí užší než jeden centimetr a levou rukou. Magráta jich měla vždycky několik uschovaných pro strýčka Příhodu a tohle takový strýček jistě byl.

Zhluboka se nadechla a hodila slupku přes rameno.

Potom se pomalu otočila.

Jsem čarodějka, opakovala si. Je to jenom další obyčejné kouzlo, není čeho se bát. Seber se, holka. Ženská.

Potom obrátila pohled k zemi a nervózně se zakousla do kloubu ukazováku.

„No, kdo by si to byl pomyslel?“ řekla nahlas.

Fungovalo to.

Vrátila se ke svým poznámkám a srdce jí divoce bilo. Co dál? Aha, ano — nasbírat za úsvitu do hedvábného kapesníku kapraďové semínko. Rukopis Dobračky Sejkonopné pokračoval dvěma stranami podrobných botanických popisů a pracovních instrukcí, jejichž výsledkem, pokud je uživatel přesně sledoval, byl nápoj lásky, který bylo třeba uchovávat v pečlivě zapečetěné nádobce na dně kbelíku s ledovou vodou.

Magráta otevřela zadní dveře. Hrom už utichl, ale první nasedlo paprsky nového dne téměř mizely v hustém dešti. Ale svítání je svítání a Magráta byla pevně rozhodnuta.

Nedbala, že sejí šaty zachycují na bodlácích a mokré vlasy lepí k hlavě, a vyrazila do naskrz promočeného pralesa.

Stromy se třásly, přestože bylo naprosté bezvětří.

Nezvykle časně byla venku i Stařenka Oggová. Jednak stejně nemohla usnout a potom měla strach o Silvera. Silver patřil k jejím slabinám.

Zatímco vzato logicky by připustila, že je to tlustý, zlomyslný a páchnoucí mnohonásobný násilný smilník, v duchu by ho stejně viděla jako to malé roztomilé koťátko, kterým byl, když si ho přinesla před lety. To, že před dvěma lety pronásledoval hladového vlka až do koruny stromu a vloni k smrti vyděsil medvědici, která si na kraji lesa bezstarostně vyhrabávala kořínky, neznamenalo, že se Stařenka přestala bát, aby se mu, chudáčkovi, něco nestalo. Všichni ostatní v celém širém okolí byli přesvědčeni, že jediné, co by mohlo Silverovi ublížit, by byl přímý zásah většího meteoritu.

Teď používala trochu základní magie, s jejíž pomocí sledovala jeho stopu, i když každý, kdo nepřišel o poslední zbytky čichu, by to jistě dokázal také. Stopa ji vedla vlhkými ulicemi a k otevřené bráně hradu. Když vcházela dovnitř, kývla přátelsky na stráže. Ani jednoho z vojáků nenapadlo ji zastavit, protože čarodějky, včelaři a obrovské gorily si vždycky chodili, kam se jim jen zachtělo. A navíc malá postarší dáma, která cestou buší lžící do dna obráceného kotlíku, jistě nebude předvojem nepřátelské armády.

Život strážného na lancreském hradě byl velmi nudný. První ze strážných, ten, který se opíral o svoji halapartnu, pozoroval otráveným pohledem Stařenku procházející kolem a v duchu si přál, aby ve svém zaměstnání aspoň občas zažil trochu vzrušení. Už brzo měl zjistit, jak bylo jeho přání zcestné. Druhý strážný se narovnal a zasalutoval.

„Dobrý ráno, mami.“

„Á, to je náš Jeník. Taky tak, chlapče!“ popřála mu Stařenka na oplátku a namířila si to přes nádvoří.

Jako všechny čarodějky měla i Stařenka nechuť k hlavním dveřím. Obešla budovu a vstoupila dovnitř přes kuchyň. Pár děveček, které potkala, jí vyseklo malou poklonu. Stejně tak hlavní správcová, kterou si Stařenka pamatovala jako jednu ze svých snach, i když si právě nemohla vybavit její jméno.

A tak se stalo, že když lord Felmet vyšel z ložnice, spatřil, jak proti němu chodbou přichází čarodějka. Nemohl se mýlit. Od špičky klobouku až ke špičkám bot to byla čarodějka. A mířila přímo k němu.

Magráta bezmocně sklouzla po mokré stráňce. Byla promočená na kůži a zablácená od hlavy k patě. Jak je to možné, pomyslela si, že když člověk čte návody na přípravu těch věcí, vždycky si podvědomě představuje, že ingredience sbírá krásného slunečního rána někdy pozdě na jaře? A taky se zapomněla sakra podívat, o jaký podělaný druh toho kapradí do prkýnka vlastně jde.

Na hlavu se jí snesla prská vody z nejbližšího stromu. Magráta si odhrnula prameny mokrých vlasů z obličeje a těžce dosedla na mohutný padlý kmen, z něhož vyrůstaly celé trsy bledých a utrápených hub.

A vypadalo to jako skvělý nápad. Od těch sabatů si slibovala velké věci. Byla si jistá, že nebylo správné, aby čarodějka žila sama a jen tak pro sebe, protože to by ji mohly napadat různé myšlenky. Snila o moudrých debatách o moci přírodních sil, zatímco na nebi visí obrovský měsíc, o tom, jak by pak třeba mohly zkusit některý z těch starých tanců popsaných v omšelých knihách Dobračky Sejkonopné. Ne nahé neboli v rouše Evině, jak se tam delikátně říkalo, protože Magráta neměla o vzhledu svého těla žádné přehnané představy a obě starší čarodějky by o něco takového stejně asi nestály. Kromě toho to nebylo ani potřeba. Knihy jasně říkaly, že čarodějky se v minulosti často v tanci střídaly a tančily v různých kombinacích. Magráta se zasnila a představovala si, jaké to je, vznášet se na trávě lesního palouku jen v kombiné. A třeba by se nemusely střídat, určitě by se tam vešly všechny tři.

Jenže nečekala, že jejími společnicemi budou dvě hašteřivé staré dámy, které budou tak tak snesitelné i ve svých nejsvětlejších chvilkách a vůbec nebudou schopné pochopit podstatu věci. No ano, byly laskavé k dítěti, samozřejmě po svém, ale Magráta se nemohla zbavit pocitu, že když se čarodějka chová k někomu laskavě, ukrývá pod tím hluboce sobecké pohnutky.

A když provozovaly magii, dělaly to tak, že to vypadalo jako domácí práce. A nenosily žádné okultní šperky. Magráta byla velkou zastánkyní okultních šperků.

Všechno to jde nějak nazadrmo. A ona jde domů.

Magráta vstala, přitáhla si promočené šaty, vykročila lesem plným mlhy…

… a zaslechla zvuk pádících nohou. Někdo se rychle blížil, nestaral se o to, jaký dělá hluk a kdo ho slyší. Na všechny strany se rozléhal praskot lámaných větví, šustot rozhrnovaného křoví a podivné kovové chřestění. Magráta se rychle ukryla do cesmínového houští a opatrně vyhlížela mezi listy.

Byl to Jeník, Stařenčin nejmladší, a to podivné chřestění vydávala jeho kroužková zbroj, která byla původně určena pro člověka alespoň dvakrát většího. Lancre je chudé království a zbroj hradní stráže se předávala celá staletí z generace na generaci, a to často na konci dlouhé tyče. Ta Jeníkova kroužková zbroj mu byla tak velká, že v ní vypadal jako bernardýn po odtučňovací kúře.

Vystoupila před něj na stezku.

„To jste vy, slečno Magráto?“ zajásal Jeník, když zvedl ten kus přebytečné kroužkové košile, který mu zakrýval oči. „Jde o naši mami!“

„Co se stalo?“

„On ji dal uvěznit! Tvrdí, že ho přišla otrávit! A já se nemůžu dostat dolů do hladomorny a promluvit s ní, protože všude postavil své nové stráže! Říkají, že ji uvrhl do okovů —“ Jeník se zamračil, „— a to znamená, že se stane něco strašného. Víte, jaká je, když se rozčilí! Ona potom neví, kdy má skončit!“

„A kam vlastně běžíš?“

„No, sehnat našeho Jasona, našeho Waneho, našeho Darrona a našeho —“

„Počkej chvilku.“

„Oh, slečno Magráto, myslíte, že se ji pokusí mučit? Víte, jaká slova používá, když se jí něco nelíbí —“

„Přemýšlím,“ odpověděla mu Magráta.

„Postavil po celém hradě svou vlastní gardu, k bránám a všude —“

„Podívej, nemohl bys chvíli mlčet, Jeníku?“

„Až se to dozví náš Jason, tak to vám povídám, slečinko, ten si na vévodu pěkně došlápne. Stejně pořád říká, že už je čas, aby s tím někdo něco udělal.“

Jason Stařenky Oggové byl mladý muž, který, jak si v duchu Magráta vždycky říkala, měl sílu a mozek stáda býků. Magráta pochybovala, že by přes svou hroší kůži odolal salvě šípů.

„Zatím mu nic neříkej,“ prohlásila zamyšleně, „Možná, že bychom to mohli udělat jinak…“

„Tak já doběhnu k Bábi Zlopočasné, co říkáte, slečinko?“ prohlásil Jeník, který přešlapoval z nohy na nohu. „Ta bude určitě vědět,, co máme dělat, je přece čarodějka!“

Magráta ztuhla. Než potkala Jeníka, myslela si, že zuří, ale teď se rozzuřila k nepříčetnosti. Byla mokrá, prochladlá, a ke všemu jí ještě tahle osoba… Není to tak dlouho, pomyslela si Magráta s jistou dávkou pýchy, kdy by se byla v podobné situaci beznadějně rozplakala.

„Ajaj!“ zarazil se Jeník. „Ehm. Já to tak nemyslel. Ajaj! Hmm…“ začal pomalu ustupovat.

„Kdybys náhodou potkal Bábi Zlopočasnou,“ prohlásila Magráta pomalu a tónem, kterým by se dalo řezat sklo, „tak jí řekni, že už si s tím nějak poradím. Tak a teď zmiz, než tě proměním v žábu. Stejně už tak vypadáš!“

Pak se otočila, vykasala si sukně a co jí nohy stačily, rozběhla se ke svému domku.

Lord Felmet patřil k lidem, kteří byli škodolibí od přírody.

„Máme tady docela pohodlíčko, co říkáš?“ ušklíbl se.

Stařenka Oggová o tom chvilku uvažovala. „A to je to tak skvělé na celém hradě, nejen tady v katakombách?“

„Tvé zlomyslné lichotky ti nepomohou! Vysmívám se tvým čarodějným svodům! Půjdeš na mučidla! Já ti ukážu!“

Nezdálo se, že by jeho slova docílila žádaného účinku. Stařenka se rozhlížela podzemní mučírnou s nevalným zájmem platícího turisty.

„A pak tě dáme upálit!“ dodávala vévodkyně.

„Tak jo,“ přikývla Stařenka.

„Co jo?!“

„No, trochu tepla by neuškodilo, vždyť je tady zima jako v psinci. K čemu je támhleta velká almara plná hřebů?“

Vévoda se třásl. „Aha,“ protáhl. „Už ti to začíná docházet, co? To, drahá dámo, je železná panna. Poslední novinka. Takže, můžeš nám —“

„Mohla bych si do ní vlézt?“ zeptala se Stařenka.

„Tvé prosby u mě nenajdou sluchu…“ Vévoda zmateně utichl. Tik se mu vrátil.

Vévodkyně se naklonila tak, že její nos byl sotva několik centimetrů od nosu Stařenčina.

„Jen se klidně bav předstíráním bezstarostnosti!“ zasyčela. „Ale už brzo se budeš smát jinak!“

„Když já to jinak neumím,“ odpověděla Stařenka.

Vévodkyně se zamilovaným výrazem přejela rukou po velkém podnose plném menších mučících nástrojů. „Uvidíme,“ prohlásila a zvedla velké kleště.

„A zbytečně by sis myslela, že ti přijde někdo z lidí na pomoc,“ upozorňoval vévoda, který se navzdory okolnímu chladu potil. „My jediní máme klíče od podzemí. Ha, ha! Uděláme z tebe odstrašující příklad pro všechny, kdo o mně šíří ty zlomyslné pomluvy! A marně bys nám tvrdila, že jsi nevinná! Pořád ty hlasy slyším… Lžou a lžou…!“

Vévodkyně mu sevřela paži. „Dost,“ zasípala. „Pojď, Leonale, necháme ji tady chvíli o samotě, aby mohla přemýšlet o tom, co ji čeká.“

„…ty tváře… odporné lži… já tam nebyl a on se zřítil… má kaše, docela přesolená…“ mumlal vévoda a cestou se mírně potácel.

Dveře za nimi zapadly. Pak se ozvalo cvakání zámků a skřípot zasunovaných závor.

Stařenka zůstala sama v ponurém šeru. Blikající pochodeň, zastrčená v držáku vysoko na zdi, jen zdůrazňovala okolní temnotu. Podivné kovové nástroje a konstrukce, vymyšlené jen pro to, aby otestovaly odolnost lidské schránky, vrhaly na zdi pokřivené stíny. Stařenka Oggová zachřestila svými okovy.

„Fajn,“ řekla. „Vidím tě. Kdo jsi?“

Král Verence postoupil kupředu.

„Dobře jsem viděla, jak jsi mu za zády dělal obličeje,“ pokračovala Stařenka. „Měla jsem co dělat, abych se nezačala smát.“

„Já jsem nedělal obličeje, ženská. Já jsem se na něj strašlivě šklebil!“

Stařenka se najednou rozzářila. „Poslyš, já tě znám! Ty jsi ale umřel!“

„Dávám přednost výrazu ‚odešel‘,“ řekl král.

„Podala bych ti ruku,“[12] řekla Stařenka, „ale jsou tady všechna ta pouta a řetězy. Neviděl jsi tady někde náhodou kocoura?“

„Viděl. Je zavřený v komoře o patro výš a spí.“

Bylo vidět, že se Stařenka očividně uklidnila. „Tak to bychom měli. Už jsem si začínala vážně dělat starosti.“ Pak se znovu rozhlédla po hladomorně. „Co je to támhle za velikou postel?“

„To je žebřík,“ odpověděl král a vysvětlil jí jeho použití. Stařenka Oggová přikývla.

„Mozeček má malý, ale dokáže ho nějak zaměstnat,“ zavrtěla hlavou.

„Obávám se, madam, že jsem zodpovědný za situaci, ve které jste se ocitla,“ přiznal Verence a sedl si na nebo přesněji řečeno těsně nad příruční kovadlinu. „Potřeboval jsem sem přivolat čarodějku.“

„Ty se asi moc nevyznáš v otvírání zámků, co?“

„Obávám se, že jak to vypadá, jsou zámky tak trochu mimo dosah mých schopností…, ale na druhé straně,“ král-duch máchl ledabylým gestem, které zahrnulo hladomornu, Stařenku a řetězy i s okovy, „pro čarodějku přece tohle všechno není víc než —“

„— pevné železo,“ doplnila ho Stařenka. „Ty něčím takovým klidně projdeš, ale já to nedokážu.“

„To jsem si neuvědomil,“ zamyslel se Verence. „Já myslel, že čarodějky dokážou čarovat.“

„Mladý muži,“ vrhla po něm Stařenka káravý pohled, „byla bych ti vděčná, kdybys na chvíli přestal žvanit.“

„Madam! Já jsem král!“

„Ty jsi už nějaký ten rok mrtvý, takže na tvém místě bych si nechala své názory pro sebe. Tak a teď mlč a buď hodný chlapec.“

Proti všemu, co se v něm bouřilo, došel král k názoru, že bude lepší, když poslechne. Ten tón byl opravdu vážný. Mluvil k němu přes propasti času z doby, kdy byl ještě dítětem, a jeho ozvěna mu sdělovala, že když pěkně nespapá všechno, co má na talíři, bude muset jít okamžitě do postele.

Stařenka Oggová se ve svých řetězech zavrtěla. Doufala, že se brzo objeví.

„Hm,“ ozval se opatrně král, „myslím, že vám dlužím vysvětlení…“

„Děkuji ti,“ řekla Bábi Zlopočasná, a protože, jak se zdálo, Jeník na něco takového čekal, dodala: „Jsi hodný chlapec.“

„Děkuji, madam,“ rozzářil se Jeník. „A paní?“

„Copak? Ještě něco?“

Jeník si v rozpacích začal pohrávat s okrajem své kroužkové košile. „Že není pravda to, co všichni v poslední době říkají o naší mami, že ne, madam? Ona přece nechodí sem a tam a neproklíná lidi! Kromě řezníka Davise a staré Chlebochnikové, ale to bylo potom, co zkopala svou kočku. Ale to ani nebyly opravdické kletby, že ne, madam?“

„Nemohl bys mi přestat říkat madam?“

„Ano, madam.“

„A mezi lidmi se teď vykládají takové věci?“

„Ano, madam.“

„No, vaše máti občas dokáže některé lidi dost namíchnout.“

Jeník přešlápl z nohy na nohu.

„To jo, madam, ale oni říkají stejně hrozné věci i o vás, když u toho nejste, madam.“

Bábi ztuhla.

„Co říkají?“

„No, já bych to nerad opakoval, madam.“

„Jaké věci?“

Jeník chvíli zvažoval co a jak. Ale bylo mu jasné, že nemá moc na výběr.

„Spoustu věcí, co nejsou pravda, madam,“ začal a snažil se vyjádřit svůj postoj co nejpřesvědčivěji. „Všechny možné věci, madam. Jako třeba že starý Verence byl špatný král a vy že jste mu pomohla na trůn a že to vy jste přivolala tu hroznou zimu vloni a Alenicovic kráva přestala dojit, jen co jste se na ni podívala. Samé lži, madam,“ dodal oddaně.

„To máš pravdu,“ přikývla Bábi.

Pak mu zavřela dveře přímo do udýchaného obličeje, chvilku zůstala zamyšleně stát a nakonec se vrátila do svého houpacího křesla…

Chvíli se houpala a pak opakovala: „To máš pravdu.“

O něco později prohlásila k prázdné místnosti: „Je to jenom přihlouplá stará čarodějnice, ale kam bychom došli, kdyby si lidi začali dovolovat na čarodějky? Jak jednou ztratí úctu, jste v troubě. Vůbec si nepamatuji!, že bych viděla krávu staré Alenicové. A vůbec, kdo je ta stará Alenicka?“

Bábi vstala, stáhla z háku ve zdi svůj špičatý klobouk, postavila se před zrcadlo a připevnila si klobouk na hlavu s pomocí hrsti jehlic a spon. Jedna po druhé pronikaly kloboukem i účesem stejně nezadržitelně jako hněv boží.

Pak na několik okamžiků zašla do chlívku a vrátila se se svým pláštěm, který sloužil jako pokrývka pro nemocné kozy, pokud ho nebylo zapotřebí jinde.

Kdysi dávno býval z černého sametu, teď už byl jen černý. Bábi si plášť pomalu sepnula pod krkem začernalou stříbrnou broží.

Žádný samuraj, žádný král se v životě neoblékal obřadněji.

Nakonec se Bábi narovnala, prozkoumala svůj obraz v zrcadle a po tváři jí přeběhl slabý spokojený úsměv. Pak se otočila a vyšla zadními dveřmi z domu.

Tísnivá výhružná atmosféra, která zahalila celé okolí, byla jen částečně rušena dusotem nohou, když Bábi běhala nahoru a dolů po stezce za domem a pokoušela se nastartovat koště.

Zhruba v té době se v zrcadle prohlížela i Magráta.

Odněkud vyhrabala ostře zelené šaty, které byly navrženy jako odvážně odhalující a přiléhavé a taky by byly, kdyby ovšem měla Magráta co odhalovat a šaty k čemu přiléhat. Proto si nakonec pod výstřih nacpala dvě srolované punčochy, aby vylepšila ty nejzjevnější nedostatky. Pokusila se také vylepšit si zaklínadlem vlasy, ale ty byly ve své podstatě magiovzdorné a vzápětí se začaly pomalu vracet ke své původní podobě.

Magráta se také pokusila udělat si make-up. Nebyl to velký úspěch. Je ovšem třeba říci, že v tom neměla téměř žádnou praxi. Ji samotnou napadlo, zda to s očními stíny trochu nepřehnala.

Na krku, na prstech a v meziprostorech na sobě měla tolik stříbra, že by to stačilo jako stolní náčiní pro čtyřčlennou rodinu, a přes to všechno si přehodila plášť z černého sametu lemovaný rudým hedvábím.

V určitém světle a z dobře vybraného úhlu nevypadala Magráta špatně. Zda jí některá ze všech úprav, které na sobě provedla, pomohla, to je diskutabilní, ale faktem je, že zahalily její rozechvělé srdce alespoň slabým závojem sebedůvěry.

Narovnala se a otočila na jednu a pak na druhou stranu. Chomáče amuletů, magických šperků a okultních symbolů na různých částech jejího těla se sborem rozcinkaly, a nepřítel nejen že by musel být slepý, aby si nevšiml, že se blíží čarodějka, musel by být i hluchý.

Přistoupila k pracovnímu stolu a pohledem přeletěla to, čemu tak trochu podvědomě, avšak nikdy v Bábině přítomnosti, říkala nástroje profese. Byly mezi nimi nůž s bílou rukojetí, používaný při přípravě jednotlivých součástí magických směsí, a nůž s černou rukojetí, který sloužil přímo při magických obřadech. Do jejich střenek vyryla Magráta tolik kouzelných run, že hrozilo nebezpečí, že se každou chvíli rozpadnou. Nože byly bezpochyby mocné, jenže…

Magráta smutně zavrtěla hlavou, přistoupila k zásuvce v kredenci a vytáhla z ní velký nůž na chleba. Něco jí říkalo, že v podobných časech může být nejlepším přítelem osamělého děvčete dobře nabroušený nůž na chleba.

„Marně tady hledám tu věcičku, co začíná písmenem P.“

Duch krále se unaveně rozhlédl hladomornou.

„Ploché kleště,“ navrhl.

„Ne.“

„Palečnice?“

„To je roztomilé jméno. Co je to?“

„Takové zařízení na drcení palců. Podívej.“

„To taky není ono.“

„Dřevěná hruška?“ Král začínal být zoufalý.

„To začíná na Dé a stejně nevím, co to je,“ zavrtěla hlavou Stařenka Oggová. Král jí nástroj s mírně zlomyslným potěšením ukázal na podnose a vysvětlil jí jeho účel.

„Tak to už vůbec není ono.“

„A co š-Panělská bota?“ nadhodil král.

„Nevyznáš se nějak podezřele dobře ve všem tom nářadí?“ podívala se na něj Stařenka ostře. „Určitě jsi ho nepoužíval, když jsi byl ještě naživu?“

„No dovolte, Stařenko!“

„Víš, že chlapci, kteří nemluví pravdu, přijdou do pekla?“

„Většinu z nich sem dala dovést sama lady Felmetová, přísahám,“ bránil se odhodlaně král, který cítil, že jeho postavení je už samo o sobě dost špatné, a nechtěl si ještě přidělávat starosti s peklem.

„Tak dobře, už jsem si vzpomněla,“ posmrkla poněkud uchlácholená Stařenka. „Byly to štípací kleště.“

„Ale štípací kleště a ploché kleště to je skoro… a navíc štípací kleště začínají —“ začal král, ale pak se včas zarazil. V dospělosti se nebál jediného člověka, zvířete nebo kombinace těch dvou, ale Stařenčin hlas v něm vyvolal dávné vzpomínky na učebnu a dětskou komnatu, na život pod přísným dohledem škrobených dam v dlouhých sukních a „zdravou“ stravu — většinou šedou a hnědou —, která se mu tenkrát zdála nepoživatelná, ale dnes mu ve vzpomínkách připomínala ambrózii.

„To je mi fuk,“ odpověděla mu se šťastným výrazem Stařenka.

„Už se brzo vrátí,“ upozornil ji král. „Jsi si jistá, že se ti nic nestane?“

„A i kdybych nebyla, co bys pro mě mohl udělat, hm?“ odpověděla mu Stařenka.

Zvenčí zaskřípaly na dveřích odsunované závory.

Ve chvíli, kdy se Bábino koště začalo nejistě snášet k zemi, viděla, že před branou hradu se shromáždil dav. Když vykročila kupředu, všichni ztichli a rozestoupili se, aby ji nechali projít. Na jedné ruce měla navlečený košík plný nádherných rudých jablek.

„V hladomorně uvěznili čarodějku,“ zašeptal někdo Bábi, „a prý ji mučí!“

„Nesmysl,“ odpověděla Bábi. „To je nemožné. Předpokládám, že Stařenka Oggová šla ke králi s nějakou radou, nebo tak podobně.“

„Říká se, že Jeník Ogg shromažďuje své bratry,“ řekl jeden ze stánkařů s očividnými obavami.

„Radím vám všem, abyste se v klidu vrátili domů,“ prohlásila Bábi Zlopočasná. „Určitě se jedná jen o nějaké nedorozumění. Každý ví, že čarodějku nikdo proti její vůli neuvězní.“

„Tentokrát už to zašlo příliš daleko,“ ozval se jeden z venkovanů. „Všechno to pálení a daně, a teď ještě tohle. Za to můžete vy, čarodějnice. To musí přestat. Já znám svoje práva!“

„A mohl bys tedy laskavě vyjmenovat, na co máš právo?“

„Na pletení rohoží, na kopřivy, nemoci ve stáří, zbytky, revma, šalvěj a knoflíky u košile,“ odpověděl bez zaváhání venkovan. „A taky každý druhý rok žaludné a právo pást dvě třetiny své kozy na obecním. Dokud mi ji neupálil. A byla to fakt skvělá koza.“

„Muž, který zná svá práva jako ty, by to mohl dotáhnout daleko,“ pokývala hlavou Bábi. „Ale v téhle chvíli by měl táhnout domů.“

Otočila se a přeletěla pohledem hradní bránu. Hlídali ji dva výjimečně inteligentní vojáci. Bábi k nim došla a na jednoho z nich upřela pronikavý pohled.

„Jsem jen obyčejná neškodná stařena a prodávám jablka,“ oznámila mu hlasem, který by byl spíš na místě při vyhlášení otevřeného pohraničního konfliktu. „Prosím tě, nech mě projít, panáčku!“ Posledním slovem byste si mohli ořezat tužku.

„Do hradu nikdo nesmí,“ prohlásil jeden ze strážných. „To jsou vévodovy rozkazy.“

Bábi pokrčila rameny. Pokud si pamatovala, tak tenhle jablečný obchvat zabral v celé historii čarodějnictví jen jednou, ale pokusit se o něj patřilo tak nějak k tradicím.

„Poslyš, Poldo Hryzomile, tebe já dobře znám. Pomáhala jsem Kmotře, když se narodil tvůj dědeček, a u tvé mámy jsem byla sama, když jsi přišel na svět.“ Ohlédla se k zástupu, který se shromáždil kousek za ní, a pak se podívala znovu na strážného, kterému se ve tváři zračila rostoucí hrůza. Naklonila se k němu ještě kousek blíž a řekla tichým hlasem: „Byla jsem to já, kdo tě na tomhle světě poprvé s láskou pochoval, a u všech bohů, jestli se mi budeš vzpírat, tak tě teď pochovám navěky, i když radosti mi to moc neudělá!“

V tom okamžiku vypadla píka mladému muži z roztřesených prstů a s tichým zazvoněním dopadla na dláždění. Bábi se natáhla a přátelsky ho poplácala po rameni.

„Ale s tím si nelam hlavu,“ usmála se na něj. „Raději si vezmi jablko.“

Vykročila kupředu, ale do cesty se jí postavila násada druhé halapartny. Se zájmem zvedla hlavu.

Druhý voják nebyl domorodec z okolních hor, ale městský námezdný žoldnéř, který sem byl povolán, aby doplnil posádku, která v posledních letech hodně prořídla. Jeho tvář byla pokryta spletí jizev, z nichž se teď část přeskupila do obrazce, který měl znázorňovat úšklebek.

„Tak tohle je ta pověstná magie čarodějek?“ zasmál se. „Zdá se, že to je hodně laciné zboží. Možná, že to vyděsí ty venkovské burany, ženská, ale mě tedy ne.“

„To věřím. Na to, aby se vyděsil takový silný mládenec, jako jsi ty, by to chtělo něco silnějšího, co?“ řekla Bábi a pozvedla ruku ke klobouku.

„A nepokoušej se mě ani uhranout,“ strážný upíral pohled přímo před sebe a mírně se pohupoval na patách. „Taková stará ženská a straší lidi. To by se vám nemělo trpět, přesně, jak říkají.“

„No, jak myslíš,“ prohlásila Bábi a odstrčila píku stranou.

„Poslyš, já jsem ti už jednou řekl —“ začal strážný a pokusil se chytit Bábi za rameno. Její ruka se pohnula tak rychle, že to bylo téměř nepostřehnutelné, ale voják se najednou držel za paži a sténal bolestí.

Bábi rychle zastrčila jehlici nazpět do klobouku a vystartovala během.

„Začneme,“ prohlásila s ošklivým úšklebkem vévodkyně, „předvedením nástrojů.“

„Už jsem je viděla,“ odpověděla jí Stařenka. „Alespoň ty, které začínají na D, H, P, S, a Z.“

„Tak se tedy podíváme, jak dlouho ještě vydržíte vést tuhle lehkou konverzaci. Podpal koš s uhlím, Felmete,“ vyštěkla vévodkyně.

„Podpal koš s uhlím, šašku,“ zavrčel lord Felmet.

Šašek se pohyboval jako ve snu. S něčím takovým nepočítal. Mučení lidí nebylo na duševním seznamu jeho činností. Chladnokrevně ubližovat starým dámám, to mu bylo proti srsti a ubližovat čarodějkám, ať už při tom byla teplota krve jakákoliv, to mu připadalo jako holit lvovi hřívu při plném vědomí a nasucho.

„To se mi ani trochu nelíbí,“ zabručel tiše pro sebe.

„Výborně,“ pochválila ho Stařenka Oggová, jejíž sluch byl naprosto dokonalý. „Budu si pamatovat, že se ti to nelíbilo.“

„Co to má znamenat?“ zeptal se vévoda ostře.

„To nic,“ uklidňovala ho Stařenka. „Bude to trvat dlouho? Víte, já ještě nesnídala.“

Šašek škrtl sirkou. Těsně vedle něj se neslyšně zavlnil vzduch a plamínek zhasl. Šašek zaklel a škrtl podruhé. Tentokrát se mu podařilo plamínek donést roztřesenýma rukama téměř k otýpce dříví na dně koše, ale pak zhasl i ten.

„Tak si pospěš, chlape!“ vykřikla vévodkyně a odložila podnos s mučícími nástroji.

„Nějak to nechce chytit,“ bručel šašek, když se rozhořela další zápalka a než s ní stačil cokoliv udělat, zhasla.

Vévoda mu vytrhl krabičku z roztřesených prstů a udeřil ho přes tvář rukou plnou prstenů.

„Copak tady není jediný člověk, který by dokázal vyplnit můj rozkaz?“ zaječel. „Nerozhodní! Slabí! Dej sem ty sirky!“

Šašek ustoupil. Někdo, koho nebyl s to zachytit očima, mu šeptal slova, jejichž význam nebyl schopen zachytit ušima.

„Táhni ven,“ syčel vévoda, „a dohlédni alespoň na to, aby nás tady nikdo nevyrušoval!“

Šašek zakopl o spodní schod, obrátil se a s posledním prosebným pohledem na Stařenku vyklopýtal dveřmi. Trochu se při tom pitvořil, ale to bylo jen tak ze zvyku.

„Oheň tak nutně nepotřebujeme,“ řekla vévodkyně. „To je spíš jen takový efekt. Tak tedy, ženská, přiznáváš se?“

„K čemu?“ zeptala se Stařenka.

„Všichni to vědí! Zrada. Čarování s úmyslem uškodit lidem. Ukrývání nepřátel krále a trůnu. Krádež královské koruny —“

Jakési zazvonění je přinutilo otočit hlavy. Z jedné police vypadla dýka, jejíž čepel byla pokryta zaschlou krví, jako by se ji někdo pokusil zvednout a ona mu vyklouzla z ruky. Stařenka slyšela, jak si královský duch tiše kleje do vousů, nebo spíš do toho, co vousy bývalo.

„— rozšiřování pomluv a falešných zpráv,“ dokončila vévodkyně.

„A přesolování mého jídla,“ přidal si vévoda nervózně a upíral pohled na své obvázané ruce. Nemohl se zbavit dojmu, že v hladomorně je s nimi ještě čtvrtá osoba.

„Jestliže se přiznáš,“ dodala vévodkyně, „budeme milostiví a dáme tě jen upálit. A vyprošuji si jízlivé poznámky.“

„Jaké pomluvy a falešné zprávy?“

Vévoda zavřel oči, ale ty nešťastné obrazy se mu tam míhaly dál.

„Výmysly, které se týkají nešťastné smrti bývalého krále Verence,“ zašeptal chraptivě. Vzduch nedaleko něj se zase zavlnil.

Stařenka seděla s hlavou nakloněnou k jedné straně, jako by naslouchala hlasu, který slyšela jen ona. Jenže vévoda měl dojem, že i on něco slyší, ne přímo hlas, spíš něco, co se podobalo vzdálenému kvílení větru.

„Já na tom nevidím nic nepravdivého,“ řekla. „Já vím, že ty jsi ho probodl dýkou. Bylo to na vrcholku schodiště,“ odmlčela se, znovu naklonila hlavu, přikývla a dodala: „Hned vedle té zbroje s píkou a ty jsi řekl ‚když už se to má stát, bude lépe, když stane se to rychle‘, nebo tak něco, pak jsi vytrhl králi z pasu jeho vlastní dýku, právě tu, co leží támhle na podlaze, a —“

„Lžeš! Nebyl u toho jediný svědek! My jsme se… Nebyl tam vůbec nikdo! Slyšel jsem sice něco ve tmě, ale nikdo tam nebyl! Nikdo nemohl vidět ani to nejmenší!“ ječel vévoda. Jeho žena se na něj mračila.

„Mlč, Leonale,“ zakřikla ho nakonec. „Myslím, že si mezi těmihle čtyřmi stěnami poradíme i s tímhle.“

„Kdo jí to řekl? Ty?“

„A uklidni se, laskavě. Nikdo jí to neřekl. Je to přece čarodějka, proboha, a ty mají své způsoby, jak se dozvědět to a ono. Druhý pohled, nebo tak nějak.“

„Vnitřní zrak,“ opravila ji Stařenka.

„No, ten už dlouho vlastnit nebudeš, ženská, pokud nám neřekneš, kdo všechno o tom ještě ví, a samozřejmě pokud nám nepomůžeš s určitými maličkostmi,“ prohlásila vévodkyně zachmuřeně. „Ale ty to uděláš, věř mi. Já se v těchhle věcech vyznám.“

Stařenka se rozhlédla hladomornou. Začínalo tady být přeplněno. Král Verence byl tak plný zuřivosti, že se jeho tělo téměř zviditelnilo, a ještě zuřivěji se pokoušel sebrat ze země dýku. Jenže mezitím se tady objevili další — rozechvělé, zmrzačené stíny, ne přímo duchové, ale vzpomínky, které se díky bolesti, hrůze a bezmocnému zoufalství vtiskly přímo do podstaty kamenných stěn.

„Moje vlastní dýka! Ten bastard! On se odvážil mě zabít mou vlastní dýkou,“ prohlásil duch krále Verence tiše a pozvedl paže v gestu, které mělo vzít celé podsvětí jako svědka té strašlivé potupy. „Dejte mi sílu…“

„Ano,“ přikývla Stařenka. „To by stálo za pokus.“

„Takže začneme,“ řekla vévodkyně.

„Cože?“

„Povídám,“ zesílila Magráta hlas, „přišla jsem do hradu prodávat svá překrásná jablíčka. Copak jsi hluchý?“

„Není náhodou ve městě trh?“ strážný byl od chvíle, kdy jeho kolegu odvedli na marodku, velmi nervózní. Když vstupoval do služby, nikdo mu neřekl, s jakými věcmi bude muset zápolit.

Začalo mu to docházet.

„Nejste náhodou čarodějka, že?“ zeptal se a neohrabaně si přehazoval píku z ruky do ruky.

„Samozřejmě, že ne. Nebo tak snad vypadám?“

Strážný přeletěl pohledem její okultní přívěsky, hedvábím lemovaný plášť, třesoucí se ruce a obličej. Zvlášť její tvář mu naháněla strach. Magráta užila spoustu pudru, aby byla její tvář bledá a tajemná. V kombinaci s nešikovně naneseným líčidlem a očními stíny teď její obličej vypadal tak, že strážný měl dojem, že se dívá na dvě mouchy, které havarovaly v cukřence. Cítil, jak se mu prsty třesou v touze udělat znamení, které by ho uchránilo před uhrančivým očním stínem.

„Docela jo,“ odpověděl jí nejistě. V duchu horečnatě přemílal celý problém. Byla to čarodějka. V poslední době se hodně mluvilo o tom, že s čarodějkami si člověk nemá nic začínat, aby špatně nedopadl. Dostal rozkaz, aby do hradu žádnou čarodějku nepouštěl, ale o prodavačkách jablek nebyla řeč. Prodavačky jablek byly v pohodě. Čarodějky, ty byly nebezpečné! Ale tahle tvrdí, že je prodavačka jablek, a on by si přece nikdy nedovolil pochybovat o tom, co říká čarodějnice!

S pocitem štěstí nad tím, s jak dokonalou logikou vyřešil ten zapeklitý problém, ustoupil ke straně, rozmáchlým gestem ukázal k bráně a zvolal: „Projdi, prodavačko jablek.“

„Díky,“ pokývla mu Magráta se sladkým úsměvem. „Nechceš jablíčko?“

„Ne, díky, ještě jsem nesnědl to, co mi dala ta čarodějka před tebou.“ Oči se mu obrátily v sloup. „Ale ne, ne čarodějka, prodavačka jablek to byla. Prodavačka jablek. Přece by mi nelhala.“

„Jak je to dlouho, co se to stalo?“

„Sotva pár minut…“

Bábi Zlopočasná se neztratila. Patřila k tomu druhu osob, které se nikdy neztratily. Bylo to prostě tak, že v tom okamžiku, zatímco naprosto přesně věděla, kde je ona, nebyla si jaksi jista tím, kde je všechno ostatní. Průběžně se několikrát znovu objevila v kuchyni a předpověděla kuchaři, který se pokoušel péci pár celerů, že se nervově zhroutí. Skutečnost, že se od ní několik lidí pokusilo koupit jablka, jí na náladě taky nepřidala.

Magráta došla až do velké síně, která byla v tuto denní dobu opuštěná a prázdná, s výjimkou dvou strážných, kteří hráli kostky. Byli v barvách Felmetovy osobní gardy a ve chvíli, kdy spatřili Magrátu, přestali hrát.

„Ale, ale,“ řekl jeden z nich z významným úsměvem. „Co takhle dělat nám chvíli společnost, krasavice?“[13]

„Hledám hladomornu a mučírnu,“ snažila se jim vysvětlit Magráta, pro kterou slova „sexuální harašení“ byla pouhým nesrozumitelným shlukem slabik.

„No to je skvělé,“ prohlásil jeden ze strážných a mrkl na druhého. „Tak to bychom ti mohli pomoct.“ Oba vstali a každý se jí postavil po jednom boku. Viděla dvě brady, o které by se dala rozškrtnout zápalka, a cítila silný pach zvětralého piva. Zoufalé signály z okrajových částí mozku začaly pomalu naleptávat její železné přesvědčení, že špatné věci se stávají jen špatným lidem.

Zavedli ji po několika schodištích do bludiště vlhkých nízkých a klenutých chodeb a ona v duchu horečnatě hledala důvod, proč se s nimi co nejrychleji rozloučit.

„Měla bych vás varovat,“ řekla nakonec. „Nejsem, jak by se mohlo na první pohled zdát, obyčejná prodavačka jablek.“

„To je prima.“

„Já jsem totiž, ve skutečnosti, čarodějka.“

Bohužel, neudělalo to na ně takový dojem, jaký čekala. Strážní si vyměnili pohledy.

„To je skvělé,“ ušklíbl se ten první. „Vždycky jsem si říkal, jaké to asi je, políbit čarodějku. Tady v okolí se říká, že se potom člověk změní v žábu.“

Druhý do něj šťouchl loktem. „V tom případě,“ prohlásil pomalu, šťavnatým tónem někoho, kdo si myslí, že to, co teď řekne, bude nesmírně legrační, „ty už jsi musel nějakou políbit přinejmenším před rokem.“

Krátký řehot ale rychle skončil a Magráta byla najednou přitisknuta ke stěně a byl jí nabídnut skvělý detailní pohled na vojákovy nozdry.

„Tak, a teď mě poslouchej, kočičko,“ prohlásil. „Ty nejsi první čarodějka, kterou jsme tady lapli, pokud jsi opravdu čarodějka, ale ty bys mohla mít štěstí a zase odsud odejít. Pokud na nás budeš hodná, jasné?“

Někde nedaleko zazněl ostrý krátký výkřik.

„Slyšelas?“ naklonil se k ní. „Tak to byla ta čarodějka, která hodná nebyla. Všichni na tom vyděláme, co? Máš štěstí, že jsi potkala právě nás.“

Jeho šmátrající ruka se najednou zastavila. „A co je tohle?“ podíval se Magrátě přímo do bledé tváře. „Nůž? Nůž! Tak to je velmi vážné, co, Hrone?“

„To jí budeme muset svázat ruce a dát roubík,“ souhlasil Hron spěšně. „Ony taky nemůžou čarovat, když nemůžou mluvit a hýbat rukama.“

„Okamžitě ji nechtě být!“

Oči celé trojice se obrátily k chodbě, kterou přibíhal šašek. Doslova zvonil vztekem.

„Ale okamžitě!“ křičel. „Nebo vás ohlásím!“

„Jo ták? Tak ty nás ohlásíš?“ zamračil se Hron. „A myslíš, že tě bude někdo poslouchat, ty kostkovaný blbečku?“

„My jsme totiž chytli čarodějnici, rozumíš?“ oznamoval šaškovi druhý strážný. „Takže si klidně táhni zvonit někam jinam.“ Pak se obrátil nazpět k Magrátě. „Mám rád ženy, které mají odvahu,“ prohlásil, ale křičel hop a neměl přeskočeno, jak se ukázalo.

Šašek ovšem pomalu postupoval kupředu s výrazem člověka, který vzteky neví, co dělá.

„Řekl jsem vám, abyste ji pustili!“ opakoval.

Hron vytáhl meč a mrkl na svého společníka.

Magráta udeřila. Byl to neplánovaný, instinktivní úder, ale jeho zastavující síla byla podstatně znásobena vahou prstenů, náramků a přívěsků. Ruka jí proletěla obloukem, který skončil na bradě jejího věznitele. Ten se dvakrát otočil a sesul se s krátkým tichým heknutím k zemi. Na tváři mu začalo rychle červenat několik významných okultních symbolů, které se mu tam obtiskly.

Hron na něj vytřeštil užaslé oči a pak se obrátil k Magrátě. Pozvedl meč, ale v témže okamžiku do něj narazil šašek a oba zápasící muži padli na dlažbu. Jako většina menších mužů, spoléhal šašek na svůj první útok, kterým chtěl získat určitou převahu, ale další plány neměl. Bylo by to s ním pravděpodobně velmi špatně dopadlo, kdyby si byl Hron najednou neuvědomil, že se mu na krk přitisklo ostří nože.

„Pusť ho,“ zasyčela Magráta a odhrnovala si vlasy z očí.

Ztuhl.

„Teď přemýšlíš, jestli bych tě byla opravdu schopná podříznout,“ řekla zadýchaně Magráta. „Já to taky nevím. Představ si, jak si spolu užijeme, až to budeme zjišťovat.“

Druhou rukou se natáhla, chytila šaška za límec a zvedla ho na nohy.

„Odkud byl ten výkřik?“ zeptala se, aniž ze strážného spustila oči.

„Támhle odzdola. Oni ji mají v mučíme a mně se to vůbec nelíbí, zašlo to všechno hrozně daleko a já jsem se nemohl dostat dovnitř, tak jsem běžel hledat někoho, kdo —“

„Dobrá, našel jsi mě,“ přikývla Magráta.

„Ty,“ zasyčela znovu Hronovi do ucha, „zůstaň tady, nebo uteč, to je mi jedno. Ale nebudeš nás sledovat, rozumíš?“

Přikývl a nejistě se díval, když mizeli v chodbě. „Dveře jsou zamčené,“ upozorňoval ji šašek. „Ozývá se tam hodně různých zvuků, ale ty dveře jsou zavřené.“

„No, vždyť je to hladomorna, ne?“

„Jo, jenže kdo kdy slyšel, aby byla hladomorna zamčená zevnitř!?“

Dveře se samozřejmě ani nehnuly. Na druhé straně panovalo ticho — hutné zaměstnané ticho, které se plížilo prasklinami ve dřevě a vylévalo se do chodby, takové to ticho, které je mnohem děsivější než ty nejstrašnější výkřiky.

Šašek přede dveřmi poskakoval z nohy na nohu, zatímco Magráta pečlivě studovala hrubý povrch dřeva.

„A jste skutečně čarodějka?“ zeptal se. „Oni říkali, že jste čarodějka, a vážně jste? Nevypadáte jako čarodějka, vypadáte moc… no víte, moc…“ Zčervenal. „Vůbec ne jako shrbená ošklivá stařena, víte, ale prostě nádherně…“ hlas se mu pomalu vytratil.

Mám celou situaci dokonale pod kontrolou, pomyslela si Magráta. Nikdy mě nenapadlo, že se mi to podaří, ale myslí mi to naprosto jasně a logicky.

A v tom okamžiku si uvědomila, naprosto jasně a logicky, že jí obě vycpávky sklouzly až někam k pasu, její vlasy že vypadají, jako kdyby v nich delší dobu hnízdila větší, velmi nehygienická ptačí rodina, a oční stíny že jí netečou, ale valí se peřejemi. Šaty měla na několika místech potrhané, nohy poškrábané, ruce samý šrám a z jakéhosi neznámého důvodu byla přesvědčena, že jí najednou patří celý svět.

„Myslím, že bude lepší, když o něco ustoupíš, Verenci,“ řekla. „Nejsem si tak docela jistá, jak bude tohle zaklínadlo fungovat.“

Uslyšela, jak se užasle nadechl.

„Jak to, že znáte mé jméno?“

Magráta si pohledem přeměřila dveře. Dub byl starý, starý celá staletí, ale stále ještě dokázala zachytit pod jeho povrchem, ztvrdlým za staletí jako kámen, zbytky mízy. To, co měla v úmyslu, by za normálních podmínek vyžadovalo celodenní plánování a celý pytel cizokrajných látek a příměsí. Alespoň ona si to původně myslela. Teď byla rozhodnuta o tom pochybovat.

Když někdo dokáže vyvolat démona z necek, je možné všechno.

Uvědomila si, že na ni šašek mluví.

„No, mám dojem, že jsem ho někde zaslechla.“

„Nemyslím, já ho nikdy neužíval,“ trval na svém šašek. „Víte, ono se to jméno u vévody netěší přílišné popularitě. To má na svědomí moje maminka. Byla to taková móda, pojmenovávat děti po králích. Můj dědeček říkal, že jsem nikdy tohle jméno neměl dostat, a tvrdil, že bych se jím nikde neměl —“

Magráta přikývla. Rozhlížela se temnou klenutou chodbou okem odbornice.

Nevypadalo to nijak slibně. Ty staré dubové fošny byly tady v temnotě celá desetiletí a nepodléhaly přírodním hodinám ročních období…

Na druhé straně… Bábi přece říkala, že jakýmsi zvláštním způsobem jsou všechny stromy vlastně jeden strom, nebo tak nějak. Magráta si myslela, že tomu rozumí, i když si nebyla tak docela jistá, co to znamená. A tam nahoře bylo jaro. Ten zbyteček života, který ve dřevě ještě zbýval, to musel cítit. Nebo, pokud to už zapomněl, bude třeba mu to připomenout.

Položila dlaně naplocho na dveře, zavřela oči a pokusila se proniknout kamennými stěnami ven, ven z hradu, na vzduch a na sluneční světlo…

Šašek viděl, že Magráta stojí velmi tiše a naprosto nehybně. Pak se jí vlasy na hlavě naježily, zvedly a kolem se rozšířila vůně tlejícího listí.

Pak bez jediného varování udeřilo jejím prostřednictvím to kladivo, které dokáže prohnat měkkou muchomůrku čtyřmi centimetry kamenné dlažby nebo hnát úhoře tisíci kilometry nepřátelského oceánu proti proudu řek a potoků až do toho jednoho jediného rybníčku, kde vyvede potomstvo. Ta sílají proletěla jako blesk a zasáhla dveře.

Opatrně ustoupila, vědomí poněkud zamlžené, a ze všech sil bojovala s touhou zahrabat nohy do dláždění a nasadit na listy. Šašek ji zachytil a málem ho to porazilo.

Magráta se vděčně opřela o cinkající tělo a pocítila nesmírný triumf. Dokázala to! A bez jakékoliv umělé pomoci. Kdyby to tak viděly ty dvě…

„Nepřibližuj se k tomu,“ zamumlala. „Myslím, že jsem do toho vložila opravdu hodně…“ Šašek svíral v náručí její tělo, jehož žebra připomínala opékač topinek, a byl natolik omámen, že ze sebe nedokázal vypravit jediné slovo. Přesto Magráta dostala odpověď.

„Já mám taky takový dojem, děvče,“ souhlasila Bábi Zlopočasná a vystoupila ze stínu. „Možná, že ani mě samotnou by něco takového nenapadlo.“

Magráta se na ni trochu zmateně podívala.

„Byla jste tady celou tu dobu?“

„Jen pár minut.“ Bábi se podívala na dveře. „Výborná technika,“ přikývla pochvalně, „ale je to staré dřevo. Taky už prošlo ohněm. Aspoň to tak vypadá. Spousta železných hřebů, kování a tak. Nevěřila bych, že to může zabrat. Zkusila bych ty kameny okolo.“

Najednou ji přerušilo tiché „Pop!“

Pak další a vzápětí se ozvala celá řada podobných zvuků připomínajících pukající popkorn.

Dveře za jejich zády se obsypaly pupenci a teď na nich velmi pomalu rašily listy.

Bábi zírala chvilku na dveře, pak obrátila od k užaslé Magrátě.

„Utíkej!“ vykřikla.

Chytily každá z jedné strany šaška a rozběhly se s ním do relativního bezpečí obrovského opěrného pilíře.

Dveře varovně zaskřípaly. Několik fošen se bolestně zkroutilo a ze stěn začaly padat kamenné odštěpky, protože dřevo vypudilo všechny hřeby, jako tělo vyhání z rány trn, a ty narážely na okolní stěny s neuvěřitelnou silou. Šašek se rychle sehnul, když jim nad hlavami proletěl kus zámku a se zazvoněním narazil do protilehlé stěny.

Spodní část dveří vyslala pátravé bělavé kořeny, které pomalu dotápaly k nejbližšímu vlhkému kameni a začaly jím prorůstat. Klíčová dírka zduřela, vybuchla a vyrazily z ní větévky, které narazily na kamennou zárubeň a pomalu ji odsunovaly stranou. Celou tu dobu bylo slyšet zvláštní sténavý zvuk, zvuk buněk ve dřevě, které se pokoušely zvládnout příliv syrového života, který je zaplavoval.

„Kdybych to byla já,“ řekla Bábi, když se o kus dál v chodbě zřítila část klenutého stropu, „udělala bych to jinak. Ne, že bych tě kritizovala, to ne!“ pospíšila si, když viděla, že Magráta otvírá ústa. „Bylo to dobře provedeno. Jen si myslím, že jsi to trošičku přehnala, ale to je všechno.“

„Promiňte,“ pokusil se šašek.

„Když já to s kameny ještě neumím,“ přiznávala Magráta.

„No, víš, ono je to dost těžké, kamenům musí člověk přijít na chuť.“

„Promiňte.“

Obě čarodějky se na něj podívaly, a šašek o krok ustoupil.

„Neměly jste náhodou v úmyslu někoho zachraňovat?“

„Jej,“ řekla Bábi. „Ano. Pojď, Magráto. Měly bychom se podívat, jak to s ní vypadá.“

„Byly odtamtud slyšet výkřiky,“ oznámil jim šašek, který se nemohl ubránit dojmu, že čarodějky nějak pořád neberou celou tu záležitost příliš vážně.

„To si myslím,“ přikývla Bábi, odstrčila ho stranou a překročila jeden ze sílících kořenů. „Jářku, kdyby někdo zavřel do hladomorny mě, tak by se z ní taky ozývaly výkřiky.“

V hladomorně byla spousta prachu a ve slabém světle jediné pochodně Magráta nezřetelně rozeznávala dvě postavy, které se krčily v nejvzdálenějším koutě. Většina nábytku byla zpřevracena, rozlámána a rozházena kolem stěn. Velká škoda to zase koneckonců nebyla, protože stejně ani jeden z těch kusů nevypadal, že by byl poslední novinkou v pohodlném bydlení. Stařenka Oggová klidně seděla na zemi a na sobě měla něco, co vypadalo jako přenosný pranýř.

„Že vám to ale trvalo!“ zabručela beze zlosti. „Heleďte, vyndejte mě tady z toho, jo? Už mě pomalu chytají křeče.“

A pak tam byla ta dýka.

Pomalu se pohybovala uprostřed místnosti a občas, když zachytila světlo pochodně, zaleskla se.

„Mou vlastní dýkou!“ řekl duch krále hlasem, který slyšely jenom čarodějky. „A já to celou tu dobu nevěděl. Má vlastní čepel. Oni mě, k sakru, odpravili mou vlastní dýkou!“

Udělal další krok směrem ke královskému páru a zamával dýkou. Vévodovi unikl ze rtů tichý vzdech a očividně byl rád, že už je to venku.

„Zatím mu to jde, co?“ řekla Stařenka Oggová, když jí Magráta pomáhala z rozměrného zařízení.

„Není to starý král? Myslíš, že ho vidí i oni?“

„Myslím, že ne.“

Král Verence se pod tou vahou mírně zapotácel. Byl příliš starý, než aby se ještě hodil pro kariéru poltergeista,[14] tu je třeba začít v pubertě.

„Jen mi dovolte chytit pořádně tuhle věc,“ řekl toužebným hlasem. „Ale ne, k sakru!“

Zbraň duchovi vypadla z nejistého sevření a zazvonila na dláždění. Bábi Zlopočasná rychle postoupila kupředu a dýku přišlápla.

„Mrtví by neměli zabíjet živé,“ řekla. „Mohl by z toho být nebezpečný, jak se to to… precedent. Když už pro nic jiného, tak proto, že bychom byli v menšině.“

Vévodkyně se vzpamatovala z té největší hrůzy. Viděla dýky poletující vzduchem, vybuchující dveře, a teď ji dokonce ty tři ženské tupily v její vlastní hladomorně! Nebyla si jista tím, co se od královny očekává v takových nadpřirozených situacích, ale měla naprosto přesné představy o tom, jak bude řešit tuhle poslední.

Její ústa se otevřela jako brána do rudého pekla. „Stráže!“ zaječela a pak si všimla šaška, který se nenápadně pohyboval co nejblíže dveří. „Šašku! Okamžitě přiveď stráže.“

„Ty mají plné ruce práce. Ostatně, my právě odcházíme,“ oznámila jí Stařenka. „Který z vás je vévoda?“ Přikrčený Felmet na ni zíral krví podlitýma očima ze svého kouta a tiše se pohihňával. Z koutku úst mu na bradu vytékal tenký pramínek slin.

Bábi se na něj zadívala pozorněji. Z hloubi těch podlitých očí se na ni dívalo něco jiného.

„Tady už neplatí žádné omluvy,“ řekla tiše. „Bude pro vás nejlepší, když opustíte zem. Abdikujte, nebo to udělejte nějak jinak, ale udělejte to.“

„V čí prospěch?“ odpověděla vévodkyně ledovým tónem. „Ve prospěch nějaké čarodějnice?“

„To neudělám,“ odmítl vévoda přímo.

„Co jste to řekl?“

Vévoda se vztyčil, oprášil si šaty a upřel pohled Bábi přímo do tváře. Chladná jezírka v jeho očích se zvětšila.

„Řekl jsem, že to neudělám,“ odpověděl. „Nebo si snad myslíš, že mě vyděsí trocha jednoduchých kouzel? Jsem král právem dobyvatele, a to nemůžeš změnit. Máloco je tak jednoduché, čarodějko.“

Pokročil blíž.

Bábi ho pozorovala. Nikdy předtím se s něčím takovým nesetkala. Ten muž byl očividně šílený, ale v jádru jeho šílenství se ukrývala jakási chladná příčetnost jako hrudka čirého meziplanetárního ledu uprostřed pekelné výhně. Původně si myslela, že pod slabým nátěrem tvrdosti je slabý a měkký, ale teď viděla, že je to jinak. Někde hluboko v mozku, za obzorem jeho logického myšlení, přetvořil strašlivý tlak nepříčetnosti jeho šílenství v něco, co bylo tvrdší než diamant.

„Jestli mě porazíš magií, zavládne v království magie,“ zasyčel vévoda. „A to udělat nemůžeš. Každý král dosazený s tvou pomocí bude pod tvým vlivem. Bude ho ovládat čarodějnice. A kdo s pomocí magie vládne, toho nakonec magie zničí. A tebe taky. Víš to sama dobře. Ha. Ha.“

Postoupil ještě o kousek a Bábi zbělely klouby na zaťatých rukou.

„Můžeš mě srazit z trůnu,“ řekl, „a pravděpodobně bys našla i někoho, kdo by mě nahradil. Ale to by to musel být skutečně blázen, jako je támhle šašek, protože by věděl, že je neustále pod dohledem tvého uhrančivého oka a ve chvíli, kdy se ti znelíbí, přijde o život. Můžeš si říkat, co chceš, ale ten člověk by věděl, že vládne jen s tvým souhlasem. A to by z něj udělalo hodně špatného krále. Byl by to vůbec nějaký král? Nemám snad pravdu?“

Bábi odvrátila pohled. Ostatní dvě čarodějky se držely v pozadí připraveny okamžitě zmizet.

„Povídám, není to pravda?“

„Ano,“ přikývla nakonec Bábi. „Je to pravda…“

„Tak.“

„…ale je tady někdo, kdo by tě dokázal porazit,“ připomněla mu Bábi pomalu.

„To dítě? Jen ať přijde, až vyroste. Mladý muž s mečem, který hledá naplnění svého osudu.“ Vévoda se pohrdavě ušklíbl. „Opravdu, jak romantické! Jenže já budu mít mnoho let na přípravu. Jen ať to zkusí!“

Za ním se vzduchem mihla pěst krále Verence, ale proletěla vévodovou hlavou, aniž si toho všiml. Vévoda se naklonil, až byl jeho nos sotva pár centimetrů od Bábiny tváře.

„Vraťte se ke svému kotli, babizny sudičky,“ řekl tiše.

Bábi Zlopočasná tiše procházela chodbami hradu Lancre. Vypadala jako velký rozzlobený netopýr, protože jí v hlavě stále ještě zněla ozvěna vévodova smíchu.

„Mohlas mu alespoň přičarovat vředy,“ prohlásila po chvíli Stařenka Oggová. „Nebo hemeroidy, ty jsou ještě lepší. A to je dovoleno. Ne že by mu to zabránilo v kralování, ale musel by kralovat vestoje. Při tom se lidi kolem aspoň zasmějou.“

Bábi Zlopočasná mlčela. Kdyby vztek podpaloval, tak už by měla dávno klobouk v jednom plameni.

„Ale zase když tak o tom přemýšlím, byl by potom ještě horší,“ zamyslela se Stařenka a natahovala nohy, aby udržela s Bábi krok. „A stejné by to bylo, i kdybys mu přičarovala bolení zubů.“ Vrhla koutkem oka pohled na Bábinu rozzlobenou tvář.

„Nemusíš se hned kvůli všemu tak žrát,“ dodávala. „Oni mi toho zas tak moc neudělali. Ale stejně, díky!“

„Já si o tebe nedělala vůbec žádné starosti, Gyto Oggová,“ odsekla jí Bábi. „Přišla jsem jen proto, že kolem toho začala dělat zmatek Magráta. Já říkám, že když se nějaká čarodějka nedokáže postarat sama o sebe, tak nemá právo říkat o sobě, že je čarodějka.“

„Měla jsem dojem, že Magráta si vedla s tím dřevem moc dobře, co?“

Přestože s Bábi lomcovala zuřivost, udělala si krátkou chvilku na to, aby spokojeně přikývla.

„Začíná se nám vylupovat,“ řekla. Pak se rozhlédla chodbou na obě strany a naklonila se ke Stařenčině uchu.

„Jemu bych tu radost nikdy nedopřála,“ řekla polohlasem, „ale nandal nám to.“

„No, nevím,“ zavrtěla hlavou Stařenka. „Náš Jason a pár ostrých mládenců by asi —“

„Ne. Vidělas některé z těch jeho strážných. To už nejsou ti co kdysi. Tihle jsou opravdu schopní všeho.“

„Kdybychom mládencům jen tak trošičku pomohly…“

„To by asi nezabralo. Věci takového druhu si musí lidé vážně vyřešit sami mezi sebou.“

„Když to říkáš, Esme,“ souhlasila pokorně Stařenka.

„To víš, že jo. Magie je tady proto, abychom ji ovládaly, ne aby vládla.“

Stařenka přikývla, pak si připomněla svůj slib a zvedla kus kamene z hromady nasypané v koutě chodby.

„Já si myslel, že jsi už zapomněla,“ ozval sejí těsně vedle ucha hlas mrtvého krále.

O kus dál v chodbě se motal šašek kolem Magráty.

„Mohl bych vás někdy vidět?“ zeptal se.

„No, víte… já nevím,“ upejpala se Magráta a její srdce zpívalo Ódu na radost.

„Co dneska večer?“ kul šašek železo.

„Ó, to ne,“ vrtěla Magráta hlavou, „Dnes v noci mám hrozně moc práce.“ Byla pevně rozhodnuta stulit se s hrnkem teplého mléka a s knihou Dobračky Sejkonopné o experimentální astrologii pod peřinu. Navíc jí instinkt říkal, že nápadník mnohem lépe ocení to, co získá s překážkami, a bude mu to vzácnější.

„Tak co zítra večer?“ naléhal šašek.

„Myslím, že to si budu muset umýt vlasy.“

„Potom bych si mohl udělat volno v pátek večer.“

„No, víte, my právě večer míváme nejvíc práce…“

„Tak odpoledne.“

Magráta zaváhala. Možná že by ty překážky nemusely být zas tak těžké a početné. „No, to by možná —“

„Ve dvě. Tam na loučce u jezírka, platí?“

„No totiž —“

„Takže tam se sejdeme. To je skvělé! Díky!“ prohlásil šašek zoufale.

„Šašku!“ Hlas vévodkyně proletěl chodbou a šaškovi se po tváři mihl strach.

„Musím jít,“ řekl spěšně. „Tak na loučce, ano? Vezmu si na sebe něco, abyste mě poznala. Dohodnuto?“

„Dohodnuto,“ odpověděla mu Magráta jako ozvěnou, zhypnotizována pouhou silou jeho naléhavosti. Otočila se a rozběhla se za oběma staršími čarodějkami.

Před hradem se rozpoutalo pravé pandemonium. Dav, který tam byl už za Bábina příchodu, mezitím podstatně vzrostl, prošel momentálně nestřeženou branou a shromáždil se na nádvoří kolem pevnosti. Civilní nekázeň nebo dokonce vzpoura byly v Lancre neznámou věcí, ale lidé si velmi rychle osvojili některé zásadní prvky a projevy, jako to, že si většina z nich s sebou vzala kosy, srpy a hrábě a teď s nimi rytmicky pohybovala nahoru a dolů za výkřiků typu „fuj,“ „ven“, „vrazi“ nebo „chléb a hry!“. Faktem je, že se v davu objevili i obyvatelé, kteří tak docela nepochopili, o co jde, a ti mávali prapory a křičeli „sláva“. Pokročilejší studenti toho davového umění už začali obcházet hrad a zjišťovali, které budovy uvnitř hradeb by v případě potřeby nejlépe hořely. Odnikud[15] se objevili prodavači pirohů a párků v rohlíku a dělali poměrně slušné obchody. Už nebyla daleko chvíle, kdy někdo něčím po někom hodí.

Tři čarodějky stály na vrcholu schodů, které vedly k hlavní hradní bráně, a zkoumaly to moře tváří.

„Támhle je náš Jason,“ usmála se Stařenka spokojeně. „A Wane a Darron a Kev a Trev a Nev —“

„Budu si jejich tváře pamatovat,“ řekl lord Felmet, který se mezitím zjevil jako duch z temné chodby za nimi a teď je objal kolem ramen. „A všimly jste si mých lučištníků rozestavených na hradbách?“

„Vidím je,“ odpověděla zachmuřeně Bábi.

„Tak se začněte usmívat a mávejte,“ řekl tiše vévoda. „To aby lidé věděli, že je všechno v pořádku. Koneckonců, cožpak jste mě dnes nebyly navštívit ve státních záležitostech?“

K Bábi se pak naklonil ještě blíž.

„Ano, jsou stovky věcí, které bys mohla udělat,“ zasyčel, „ale výsledek by byl pokaždé tentýž.“ Pak se narovnal. „Ale se mnou se dá mluvit, alespoň doufám,“ dodal pak vesele. „Možná že kdybys ty lidi uklidnila, mohl bych alespoň trochu upravit svou vládu. Ale samozřejmě nic neslibuju.“

Bábi mlčela.

„Smějte se a mávejte!“ přikazoval vévoda.

Bábi zvedla jednu ruku v náznaku pohybu a nasadila grimasu, která neměla absolutně nic společného s veselím. Pak se zachmuřila ještě víc a strčila loktem do Stařenky Oggové, která se smála a mávala jako šílená.

„Nemusíš se tím zase nechat tak unášet,“ zasykla.

„Ale támhle je náš Rit a Karlička a jejich děti,“ odpověděla Stařenka. „Jupííí!“

„Tak budeš už mlčet, ty hloupá stará rachejtle?“ vyštěkla Bábi. „Seber se trochu!“

„Skvělé, to jste provedly dokonale,“ pochvaloval si vévoda. Zvedl ruce, nebo přesněji jednu. Ta druhá ho stále ještě bolela. Včera večer znovu zkusil struhadlo, ale nepomohlo to.

„Lidé z Lancre!“ vykřikl. „Buďte bez obav! Jsem váš přítel. Ochráním vás před čarodějkami! Souhlasily s tím, že vás už ponechají žít v klidu!“

Bábi na něj upřela oči. Musí to být jeden z těch, jak se tomu to… depresivních maniaků, pomyslela si. V jedné chvilce tě zabije a vzápětí se tě klidně zeptá, jak se cítíš.

Najednou si uvědomila, že se na ni vévoda dívá, jako by od ní něco čekal.

„Co je?“

„Řekl jsem, že teď požádám ctěnou a veleváženou Bábi Zlopočasnou, aby řekla několik slov, ha, ha.“

„To jsi řekl?“

„Ano!“

„Tak to už jsi zašel trochu daleko!“ zachmuřila se Bábi.

„Že by? No, to snad ne!“ zachichotal se spokojeně vévoda.

Bábi se obrátila k vyčkávajícímu davu, který okamžitě ztichl.

„Běžte domů,“ řekla.

„To je všechno?“ zeptal se vévoda.

„Jo.“

„A co sliby věčné věrnosti a oddanosti?“

„Co s nimi má být? Gyto, přestala bys už konečně mávat na ty lidi?“

„Promiň.“

„A my teď půjdeme taky,“ oznámila Bábi.

„A tak jsme spolu hezky vycházeli,“ protáhl vévoda.

„Pojď, Gyto,“ řekla Bábi ledovým hlasem. „A kde máme Magrátu?“

Magráta zvedla provinile hlavu. Byla zabrána do hlubokého hovoru se šaškem. Byl to takový ten druh hovoru, kdy obě strany tráví většinu času tím, že se dívají na špičky vlastních nohou nebo si prohlížejí nehty u rukou. Devadesát procent skutečné lásky je vlastně nepřekonatelný stud, rozpalující uši do ruda.

„Odcházíme,“ oznámila jí Bábi.

„Tak v pátek odpoledne,“ sykl šašek.

„No, když budu moci,“ přikývla Magráta.

Stařenka Oggová se spokojeně usmála.

A tak se Bábi Zlopočasná pustila po schodišti dolů a s oběma čarodějkami v patách prošla davem. Několik strážných, kteří se zlomyslně ušklíbali, zachytilo její pohled a ještě dlouho potom si přálo, aby se to nestalo. Ale přece jen se v zástupu tu a tam ozvalo tiché nebo špatně potlačované uchechtnutí. Bábi pospíchala hlavní branou ven, přes padací most a hlavní ulicí městečka. A Bábi kráčející spěšným krokem by dokázala předběhnout dost lidí běžících.

A za nimi se smál vévoda, který mezitím doplul na vrchol své optimistické fáze a začal se pomalu vracet k pobřežním skaliskům zoufalství.

„Ha, ha!“

Bábi se nezastavila, dokud se neocitly za městem a ve vytouženém pralese. Sešla z cesty, sesula se na padlý kmen a ukryla tvář do rukou.

Druhé dvě se k ní opatrně blížily. Magráta ji opatrně pohladila po rameni.

„Neberte si to tak,“ řekla. „My si myslíme, že jste tu hroznou situaci zvládla skvěle. Nezoufejte.“

„Já nezoufám, já přemýšlím,“ odpověděla Bábi. „Běžte pryč.“

Stařenka Oggová se podívala na Magrátu a varovně pozvedla obočí. Pak pomalu poodešly do bezpečné vzdálenosti, i když pro Bábi v téhle náladě nemusel být dost daleko ani vedlejší vesmír, a sedly si na velký kámen obrostlý mechem.

„Nestalo se vám nic?“ zeptala se Magráta. „Neudělali vám nic, že ne?“

„Nedotkli se mě ani prstem,“ uklidňovala ji Stařenka. „Starý král Gruneweld, ten by nemařil čas tím, aby mával věcmi sem a tam a vyhrožoval lidem. Tam by to šlo ráz na ráz, prásk ho — jehly pod nehty a jedem! Hned od začátku. Žádné takové ty hlouposti s ďábelským smíchem. To byl opravdový král. Velmi vznešený.“

„Vyhrožoval, že vás dá upálit.“

„Oh, to bych byla samozřejmě nepřipustila. Ale všimla jsem si, že máš nápadníka,“ řekla Stařenka.

„Cože?“

„No, toho mladíka s rolničkami,“ připomínala Stařenka. „Co má obličej jako nevinně nakopnutý kokršpaněl.“

„Ach, ten.“ Magráta pod nánosem světlého pudru zrudla. „Vážně, já nevím, co mám dělat. Prostě za mnou pořád chodí.“

„Jo, jo, to může být někdy opravdu nepříjemné,“ řekla Stařenka s vědoucím výrazem.

„Kromě toho je hrozně malý. A taky pořád poskakuje,“ stěžovala si Magráta.

„Prohlédla sis ho pořádně, poslyš?“ řekla stará čarodějka.

„Cože?“

„Jak vidím, tak neprohlédla. Myslím že ne. Tenhle blázen, to je velmi chytrý člověk. Ten by se hodil mezi tyhlety herce.“

„Co tím myslíte?“

„Příště, až ho uvidíš, podívej se na něj jako čarodějka, ne jako žena,“ usmála se na ni Stařenka a důvěrně ji šťouchla do žeber.

„Tu věc s dveřmi jsi provedla skvěle!“ dodala. „Začínáš být dobrá. Doufám, že jsi mu řekla o Silverovi.“

„Slíbil, že ho okamžitě pustí ven, Stařenko.“

Z místa, kde seděla Bábi Zlopočasná, se ozvalo odfrknutí.

„Slyšela jsi, jak se pochechtávali?“ zeptala se. „Někdo se tam ušklíbal!“

Stařenka Oggová si sedla vedle ní. „A několik z nich si dokonce ukazovalo,“ přikývla Stařenka. „Já vím.“

„To v žádném případě nesmíme trpět!“

Magráta si sedla na druhý konec kmene.

„Jsou přece ještě další čarodějky,“ řekla. „Dál, v horách Beraní hlavy je jich přece spousta. Třeba by nám nějak pomohly.“

Starší dvě čarodějky na ni pohlížely v ublíženém úžasu.

„No, já si nemyslím, že bychom musely zacházet až tak daleko,“ posmrkla Bábi. „Abychom prosily o pomoc.“

„To by bylo opravdu moc špatné,“ přikývla Stařenka Oggová.

„Ale toho démona jste přece taky poprosily o pomoc,“ nechápala Magráta.

„To tedy ne,“ odporovala jí Bábi.

„Jasně, to víš, že ne!“ kývala Stařenka hlavou.

„My mu přikázaly, aby nám asistoval.“

„Tak to bylo.“

Bábi Zlopočasná si natáhla nohy a zadívala se na vlastní boty. Byly to dobré, pevné boty, jejichž podrážky byly zpevněny cvočky a špičky a paty podkůvkami. Bylo skoro k nevíře, že je ušil švec, vypadaly spíš jako by někdo položil na stůl podrážky a na nich ty boty vybudoval.

„Já si vzpomněla na tu čarodějku, co žije směrem na Skund,“ řekla nakonec. „Sestra Čísi, nebo jak se vlastně to… její syn se stal námořníkem. Víš která, Gyto? Ta, co šňupe, a jak si sedneš, dává na opěradla židlí ochranné dečky?“

„Velkodivná,“ řekla Stařenka Oggová. „Když pije čaj, vždycky vystrkuje malíček a všude trousí rozumy, o které nikdo nestojí.“

„Jo, ta. No. Tak s tou jsem naštěstí nemluvila od té záležitosti s tím pranýřem, vzpomínáš si? Té by se určitě líbilo, kdyby sem mohla přijít, čmuchat kolem, strkat do všeho prsty a vykládat nám, jak máme dělat to a ono, to věřím! Jo, pomoc! To bychom se dostaly do pěkné špamastyky, kdybychom se potulovaly sem a tam a pomáhaly!“

„Bodejť! A víš co? Ve Skundu stromy mluví a v noci chodí sem tam,“ dodávala Stařenka. „A bez dovolení. Mají to tam opravdu moc špatně zorganizované.“

„Vážně?“ zeptala se Magráta. „Takže tam nemají zdaleka takový pořádek jako my tady?“

Bábi důležitě vstala.

„Jdu domů.“

Existují snad tisíce dobrých důvodů, proč magie nevládne světu. Jmenují se čarodějky a mágové, pomyslila si Magráta, když sledovala ty dvě.

Bylo to pravděpodobně nějak skvěle zorganizováno přírodou, která pociťuje jako prvotní nutnost chránit sama sebe. Ona sama dohlíží na to, aby každý, kdo má sebemenší magické nadání, byl ochoten ke spolupráci jako medvědice s bolením zubů, takže většina těch nebezpečných sil se vyplýtvá v drobných přích, půtkách a dětinském soupeření. Byly tam samozřejmě rozličné způsoby a styly. Mágové na sebe útočili s oblibou v chladných vlhkých klenutých chodbách, čarodějky se zase jen tak podřezávaly na ulici. A většina z nich se dokázala otáčet především sama kolem sebe jako roztočené vřeteno kolem své osy. Upřímně řečeno, jsou jako malé děti.

Samozřejmě kromě mě, říkala si Magráta.

„Je opravdu hodně rozzlobená, co?“ zeptala se Magráta Stařenky.

„No, jak bych ti to řekla,“ odpověděla jí Stařenka, Je tady totiž jeden problém, víš? Čím víc si zvykneš na magii, tím méně se ti ji chce používat. A tím víc se ti neustále plete do cesty. Předpokládám, že když jsi začínala, naučila ses od nebožky Sejkonopné, budižjízemělehká, pár jednoduchých kouzel a ta jsi používala skoro neustále, vid?“

„No, vlastně ano. Ale to dělá každý.“

„To je známá věc,“ přisvědčila Stařenka. „Když pak ale v Umění postoupíš, zjistíš, že nejtěžší druh magie je ten, který naopak vůbec nepoužíváš.“

Magráta její prohlášení chvilku zvažovala.

„Není to náhodou nějaký druh Zenu?“

„Jo, to nevím. Já nikdy žádný Zen neviděla.“

„Když jsme byly v hladomorně, říkala Bábi něco o tom, že ona by to zkusila s kameny. To mi připadalo jako pěkně tvrdá magie.“

„Víš, Dobračka to s kameny moc neuměla,“ vysvětlovala jí Stařenka. „Ono to v zásadě ani tak těžké není. Musíš jenom proniknout do jejich paměti a probrat je k vědomí. Vyvolat vzpomínky z jejich prvních dnů, když byly ještě rozžhavené a tekuté.“

Zaváhala a ruka se jí svezla ke kapse. Sevřela kus kamene, který sebrala na hradě před pár minutami, a uvolnila se.

„Na chvilku mně napadlo, že jsem ho tam zapomněla, řekla a vytáhla kámen z kapsy. „Tak už můžeš vylézt.“

V jasném světle dne nebyla postava skoro vidět, vypadala jako slabý třpyt na pozadí temných stromů. Král Verence zamrkal. Dennímu světlu už odvykl.

„Esme,“ zavolala Stařenka. „Je tady někdo, kdo by s tebou chtěl mluvit.“

Bábi se pomalu otočila a vrhla na ducha kosý pohled.

„Tebe jsem viděla už v hladomorně, že?“ řekla. „Který ty jsi?“

„Verence, král Lancre,“ odpověděl duch a uklonil se. „Mám tu čest mluvit s váženou Bábi Zlopočasnou, která je doyenem sboru čarodějek?“

Už byla řeč o tom, že přestože byl Verence potomkem dlouhé linie královských předků, neznamenalo v tomto případě, že by byl hloupý a celý rok, během kterého ho nerozptylovala jeho tělesná schránka, vykonal pravé divy. Bábi Zlopočasná sama sebe považovala za naprosto nepřístupnou mazání medu kolem úst, ale král na to použil ekvivalent produkce menšího medového emirátu. Zvláště mazaným kouskem byla ta poklona.

Bábi zacukal v koutku úst malý sval. Na oplátku mu vrátila malou, mírně škrobenou poklonu, protože si nebyla tak docela jistá, co znamená slovo „doyen“.

„Ano, to jsem já,“ připustila.

„Můžete vstát,“ dodala královským tónem.

Král Verence zůstal klečet asi tři centimetry nad trávníkem.

„Žádám vaše slyšení a vaši pomoc,“ naklonil se naléhavě kupředu.

„Poslyšte, a jak jste se vlastně dostal z hradu?“ zeptala se Bábi.

„Ctihodná Stařenka Oggová byla tak laskavá a pomohla mi,“ vysvětloval král. „Došel jsem k názoru, že jestliže jsem připoután ke kamenům hradu Lancre, mohu se dostat tam, kam se dostanou kameny. Obávám se, že jsem se musel uchýlit v této záležitosti k malému podvůdku. V současné době straším ve Stařenčině zástěře.“

„No, tak to nejste první, odpověděla Bábi automaticky.

„Esme!“

„A já vás teď prosím, Bábi Zlopočasná, abyste dosadila na trůn mého syna.“

„Dosadila?“

„Vy víte, co tím myslím. Jak se mu daří? Je zdravý?“

Bábi přikývla. „Když jsme ho viděly naposled, jedl právě jablko,“ řekla.

„Je to jeho osud, stát se králem Lancre!“

„No, asi ano. Ale osud dokáže být záludný, víte to?“ varovala Bábi.

„Takže mi nepomůžete?“

Bábi se zatvářila velmi nešťastně. „Podívejte, to by bylo vměšování, víte?“ odpovídala nerada. „Vždycky to špatně dopadne, když se našinec vměšuje do politiky. Většinou je to tak, že když s tím jednou začnete, nemůžete s tím přestat. To je jedno ze základních pravidel magie. A my si těžko můžeme dovolit jen tak mýrnix týrnix znásilňovat základní pravidla.“

„Takže mi nepomůžete?“

„No, jak bych to… přirozeně jednoho dne, až bude váš chlapec o něco starší…“

„Kde je teď?“ zeptal se král velmi chladně.

Čarodějky se snažily vyhnout pohledem jedna druhé.

„Dohlédly jsme na to, aby se dostal v bezpečí ze země, víte,“ oznámila mu Bábi poněkud neohrabaně.

„Umístily jsme ho do velmi dobré rodiny,“ doplnila Stařenka Oggová rychle.

„Co je to za lidi?“ zamračil se král. „Doufám, že to nejsou nějací obyčejní…“

„Jistě že ne,“ uklidňovala ho Bábi s celkem přesvědčivou výmluvností, způsobenou tím, že jí hlavou prolétl Vínozpěvův obraz. „Vůbec to není žádná obyčejná rodina, naopak, velmi neobyčejná. Ehm.“

Její oči spočinuly s prosbou o pomoc na Magrátě.

„Byli to lidé z rodu Thespidova,“ řekla Magráta pevným hlasem a její hlas vyjadřoval takové nadšení, že se král přistihl, jak jí automaticky přikyvuje.

„Aha,“ řekl. „Výborně!“

„Vážně?“ zašeptala Bábi do ucha Stařenka Oggová. „Vůbec tak ale nevypadali.“

„Nikdy neukazuj, co všechno ještě nevíš, Gyto,“ povzdechla si Bábi. Pak se otočila ke královskému duchu.

„Promiňte, Vaše Veličenstvo. Ona se jen tak předvádí. Vždyť dokonce ani neví, kde Thespidie leží.“

„Ať už je to kdekoliv, doufám, že tam umějí vyškolit muže v umění válečném,“ zabručel Verence. „Znám Felmeta. Během deseti let tady bude zahrabán jako ropucha pod kamenem.“

Král pohlédl z čarodějky na čarodějku. „Do jakého království se to bude muset vrátit? Zaslechl jsem něco o tom, jak to v říši vypadá už teď. Skutečně chcete pozorovat celé roky, jak se země mění, hnije a stává se zlou?“ Králův duch vybledl.

Ve vzduchu zůstal viset jen jeho stín a hlas podobný slabému vánku.

„Pamatujte, sestry sudičky,“ zašeptal, „že země a král jedno jsou.“

A zmizel docela.

Rozpačité ticho přerušilo hlasité zatroubení do kapesníku, když si Magráta utřela slzy a vysmrkala se.

„Co jedno?“ zavrtěla Stařenka Oggová nechápavě hlavou.

„Musíme s tím něco udělat,“ řekla Magráta a hlas sejí třásl dojetím. „Pravidla nepravidla.“

„Je to skutečně velmi nepříjemné,“ řekla Bábi tiše.

„To jo, ale co chcete dělat?“ zeptala se s nadějí Magráta.

„Musíme o tom zauvažovat,“ pokývala hlavou Bábi. „Pěkně si to všechno promyslet.“

„No jo, ale vždyť už si to promýšlíte celý rok,“ neodpustila si Magráta.

„Co jedno? Komu jsou jedno?“ snažila se Stařenka přijít té jazykové záhadě na kloub.

„Není dobré vrhnout se do věcí po hlavě,“ vysvětlovala Bábi. „Je potřeba nejdřív —“

Od Lancre přijížděl vůz, který skřípal a zvonil po kamenech nerovné polní cesty. Bábi si toho nevšímala.

„— všechny ty věci pořádně uvážit.“

„Vy nevíte, co máte dělat, viďte?“ zeptala se Magráta.

„Nesmysl. Já jen —“

„Jede povoz, Bábi.“

Bábi Zlopočasná pokrčila rameny. „Vy mladí si totiž neuvědomujete jednu věc, že totiž —“

Čarodějky se nikdy neunavovaly bezpečností silničního provozu. Ty dopravní prostředky, které se pohybovaly po cestách v Lancre, je buď objížděly, nebo, když to nebylo jinak možné, počkaly, až se čarodějkám uráčilo uvolnit cestu. Bábi Zlopočasná žila v okolí celé desítky let a považovala tuhle skutečnost za neměnnou. Jediný důvod, proč nezemřela ve chvíli, kdy se přesvědčila o tom, že všechno se mění, byla Magráta, která díky svým mnohem rychlejším reflexům stačila Bábi strhnout do strouhy vedle cesty.

Byla to zajímavá strouha. Kroutily se tam podivné spirálovité věci, které musely být potomky tvorů žijících v pradávné polévce stvoření. Každý, kdo si myslí, že voda ve strouze u cesty nestojí za tolik řečí, by měl právě v té strouze strávit poučnou hodinku ve společnosti silného mikroskopu. Byla tam taky spousta kopřiv. A teď tam ještě ke všemu přibyla Bábi Zlopočasná.

Zápasila chvilku se stulíky, nepříčetná zuřivostí, a pak povstala ze strouhy jako Venuše z mořské pěny, jen trochu starší a pokrytá žabincem.

„O-o-o,“ vypravila ze sebe a roztřeseným prstem ukazovala za mizejícím povozem.

„To byl mladý Nobele, žije někde kolem Kalamářovic,“ oznamovala Stařenka z nedalekého houští. „Ta jejich famílie byla vždycky trochu divoká. Ale co bys chtěla, jeho máma byla rozená Bičišťová.“

„O-on nás přejel!“ dokončila Bábi.

„Měla jste mu ustoupit z cesty,“ nadhodila Magráta.

„Tak já mu mela ustoupit z cesty?“ zablýskla Bábi očima. „My jsme čarodějky! Ne my lidem, ale lidé nám ustupují z cesty.“ Vyškrabala se nazpět na cestu a prstem neustále ukazovala za oblakem prachu, ve kterém povoz zmizel. „U Hokiho, já to zařídím tak, aby litoval, že se vůbec kdy narodil —“

„Přišel na svět hrozně veliký, pamatuju si to přesně,“ oznamovalo křoví. „Jeho matka si při tom vytrpěla své.“

„Něco takového se mi ještě nikdy nestalo,“ zasípala Bábi, která stále ještě vibrovala jako struna luku. „Já ho naučím! Pokusil se nás přejet jako nějaké obyčejné lidi!“

„On už to teď taky ví,“ uklidňovala ji Magráta. „Teď snad, kdybyste mi pomohla vytáhnout Stařenku z toho křoví, ano?“

„Proměním mu —“

„Lidé už nemají žádnou úctu, to je to,“ řekla Stařenka, když jí Magráta pomáhala vytahovat trny. „Já si myslím, že je to všechno kvůli tomu, že je ten král jenom jeden.“

„My jsme čarodějky!“ vykřikla Bábi s tváří obrácenou k nebi a zahrozila oběma pěstmi.

„Ano, ano,“ přisvědčovala Magráta. „Harmonická vyváženost vesmíru a tak dále. Myslím, že Stařenka je poněkud unavená.“

„A co provází mě posledních pár dnů?“ zalkala Bábi s rétorickým zápalem, při kterém by zalapal po dechu sám Vínozpěv.

„No, co?“ zeptala se zvědavě Magráta.

„Výsměch! Výsměch! Na mých vlastních cestách! V mé vlastní zemi!“ zaječela Bábi. „Tak tím kalich přetekl! Něco takového dalších deset let snášet nebudu! Nebudu to snášet už ani den!“

Stromy kolem se začaly kývat a prach z cesty se začal formovat do podivných útvarů, které se snažily odvířit Bábi z cesty. Bábi Zlopočasná natáhla jednu dlouhou ruku a na jejím konci jeden dlouhý prst a na konci do špičky zastřihnutého nehtu se objevil malý oktarínový plamínek.

O osm set metrů dál upadla uhánějícímu vozu kola. Všechna čtyři najednou.

„Tak on by zavíral čarodějky do hladomorny?“ zařvala Bábi na stromy.

Stařenka se vyškrábala na nohy.

„Uděláme líp, když ji chytíme,“ zašeptala Magrátě. Obě dvě se vrhly na Bábi a stáhly jí pozvednuté ruce k tělu.

„Ale já mu, u všech sakrů, ukážu, co dokáže čarodějka!“ ječela Bábi.

„Jasně, to víš že jo, jakpak by ne, ukážeš mu,“ konejšila ji Stařenka. „Jenže možná, že by bylo lepší nedělat to teď hned a jen tak zničehonic, co?“

„Já mu dám, babizny sudičky!“ osopila se Bábi jen tak všeobecně na celý svět. „Já mu proměním toho jeho —“

„Podrž ji na minutku, Magráto,“ sykla Stařenka Oggová a vyhrnula si rukáv.

„Jo, těm skutečně výjimečně trénovaným se to občas stane,“ řekla a švihla rukou. Ubalila Bábi facku, která zvedla obě čarodějky na zlomek vteřiny ze země. V závěru bezdechého ticha, které následovalo, prohlásila Bábi Zlopočasná: „Děkuju ti.“

Pak si s určitou dávkou příčetnosti upravila šaty a dodala: „Ale já to myslím vážně. Sejdeme se dnes večer u kamene a uděláme, co je třeba udělat. Ehm.“

Přeorganizovala si jehlice v klobouku a vydala se poněkud nejistým krokem ke své chalupě.

„A kam se poděla ta pravidla o nevměšování se do politiky?“ řekla Magráta s očima upřenýma na Bábina záda.

Stařenka Oggová si masírovala ruku, aby přivedla do ochromených prstů aspoň trochu života.

„Ale, u Hokiho, ta ženská má bradu jako kovadlinu,“ odfoukla si. „Co jsi říkala?“

„Řekla jsem, copak se stalo s pravidlem o nevměšování?“ opakovala Magráta.

„Ach to,“ ušklíbla se Stařenka. Pak vzala dívku za ruku. „Celé tajemství je v tom,“ vysvětlovala, „že jak postupně ovládneš Umění, zjistíš, že existuje ještě jedno pravidlo. Esme se jím důsledně řídí celý život.“

„Jaké?“

„Když už porušíš pravidla, tak to udělej rychle a tvrdě,“ sdělila jí Stařenka a růžové dásně, které ukázala v úsměvu, v té chvíli vypadaly mnohem strašnější než sada nejostřejších zubů.

Vévoda se usmál směrem k pralesu.

„Zabírá to,“ řekl. „Lidé začínají reptat proti čarodějkám. Jak to děláš, šašku?“

„Žerty, kmotře. A drby. Lidé jsou napůl připraveni věřit čemukoliv. Každý chová čarodějky v úctě, ale háček je v tom, že je vlastně nikdo nemá zvlášť v lásce.“

V pátek odpoledne, pomyslel si. Musím sehnat nějaké květiny. A nejlepší šaty, ty s těmi stříbrnými rolničkami. Člověče!

„To je velmi potěšující. Jestli to tak bude pokračovat, šašku, vysloužíš si titul rytíře.“

To bylo č. 302 a šašek byl příliš chytrý, než aby něco zanedbal. „Jářku, kmotře, proč ne? Je-li mnoho králových rytířů blázny, proč by nemohl být králův blázen rytířem,“ prohlásil unaveně, bez ohledu na záchvěv bolesti, který vévodovi přeběhl po tváři. „A kdybys mi dal ten titul rytíře písemně, mohl bych do tebe přestat konečně rýt a šel bych na vejminek, he, he.“

„Ano, ano, to stačí,“ vyštěkl lord Felmet. Dnes se cítil mnohem lépe. Jeho ovesná kaše nebyla toho večera přesolená a měl zvláštní pocit, jako by se v hradu uvolnilo. Především už neslyšel žádné tajemné hlasy.

Usedl na trůn. Poprvé za dlouhou dobu se mu zdál docela pohodlný. Vedle něj seděla vévodkyně, bradu opřenou v dlani, a upřeně pozorovala šaška. Tomu to dělalo starosti. Co se týkalo vévody, věděl, jak na tom je — bylo jen potřeba vydržet, než se lordovo šílenství vrátí oklikami do stavu veselosti, ale vévodkyně mu naháněla skutečnou hrůzu.

„Zdá se, že slova mají až neuvěřitelnou moc,“ zamyslela se.

„Zajisté, má paní.“

„Musel jsi něco takového dlouho studovat.“

Šašek přisvědčil. Síla slov mu umožnila přežít to peklo v cechu. Mágové a čarodějky užívali slova, jako kdyby to byly nástroje ke zhotovení věcí, ale šašek došel k závěru, že slova jsou něco, co má svá vlastní práva.

„Slova jsou schopna změnit svět,“ řekl.

Oči se jí zúžily.

„To už jsi jednou říkal. Zatím jsi mě nepřesvědčil. Podle mě dokážou svět změnit jen silní lidé,“ zavrtěla hlavou. „Silní lidé a jejich činy. Slova jsou jako poleva na dortu. Samozřejmě, že ty je považuješ za důležitá. Jsi slabý a nemáš nic jiného.“

„Její vznešenost se mýlí.“

Vévodkyně pozvedla tučnou ruku a zabubnovala prsty na opěradlo trůnu.

„Doporučovala bych ti,“ zamračila se, „abys svůj výrok něčím dobře podložil.“

„Paní, vévoda chce vykácet pralesy, že je to tak?“

„Ty stromy mě pomlouvají,“ zašeptal lord Felmet. „Slyším to, když si vyrazím na vyjížďku. Říkají si o mně samé lži!“

Vévodkyně a šašek si vyměnili pohledy.

„Jenže,“ pokračoval šašek, „tahle záležitost se setkala se strašlivým odporem.“

„Cože?“

„Lidem se to nelíbí.“

Vévodkyně vybuchla. „Copak na tom záleží?“ vykřikla vztekle. „My tady vládnem! Budou dělat, co jim řekneme, nebo je dáme popravit jednoho po druhém!“

Šašek poskakoval, klaněl se a mával rukama ve smířlivých gestech.

„Ale, lásko moje, takhle nám za chvíli dojdou lidé,“ zamumlal vévoda.

„To ne, tak to být nemusí!“ řekl šašek zoufale. „Nic z toho nemusíte dělat! Mohli byste ale udělat něco úplně jiného, totiž —“ odmlčel se a rty se mu roztřásly, „— vyhlásit dlouhodobý a velkorysý hospodářský plán, který bude sledovat rozšíření zemědělské produkce, zajištění četných a stálých pracovních příležitostí, především ve dřevozpracujícím průmyslu, otevření nových půdních ploch všeobecnému rozvoji a stavebním projektům a současně snížení banditismu a zvýšení bezpečnosti silničního provozu.“

Vévoda na něj upíral užaslý pohled. „A jak si představuješ, že bych to asi udělal?“

„Dáte vykácet pralesy.“

„Ale před chvílí jsi tvrdil —“

„Mlč, Felmete,“ prohlásila vévodkyně. Pak vrhla na šaška další dlouhý a pátravý pohled.

„A jak by člověk mohl, třeba,“ naklonila nakonec hlavu na stranu, „zbořit domy lidem, kteří mu dělají nějaké potíže?“

„Asanace. Vybudování parků. Nové stavební projekty prospěšné celému městu. Všeobecný zájem,“ odpověděl bez zaváhám šašek.

„Chtěla jsem je dát spálit.“

„Musela by to být hygienická asanace,“ doplnil šašek rychle.

„Chtěla jsem dát zem přesolit, aby na těch místech už nikdy nerodila.“

„Jářku, kdyby to mělo být provedeno dokonale, jako asanace za účelem zlepšení bytových podmínek a celkového vzhledu města, možná by nebylo špatné tam naopak ještě pár stromů vysadit.“

„Žádné další stromy!“ vykřikl vévoda.

„Jen klid, to je v pořádku. Ony to stejně nepřežijí. Důležité je dát je tam zasadit.“

„Jenže já bych také chtěla zvýšit daně,“ pokračovala vévodkyně.

„Nuže, kmotře —“

„A nejsem tvůj kmotr.“

„Kmotro?“

„Ne!“

„No tak… jářku, troufám… potřebujete financovat svůj velkorysý plán rozvoje státu.“

„Cože?“ zeptal se vévoda, který už zase ztratil nit rozhovoru.

„On chce říct, že kácení pralesů stojí peníze,“ vysvětlovala mu vévodkyně. Pak se na šaška usmála. To bylo poprvé, kdy se na něj podívala jinak než jako na malého odporného švába. V jejím pohledu bylo stále ještě kus švába vidět, ale ten kus říkal: hodný malý šváb, udělal paničce radost.

„To je velmi zajímavé,“ připustila. „Ale mohou ta tvá slova změnit minulost?“

Šašek o tom chvilku přemýšlel.

„To je ještě snazší, myslím,“ řekl. „Protože minulost je to, co si lidé pamatují, a vzpomínky, to jsou slova. Kdo ví, jak se choval král před tisícem let? Zůstávají jen vzpomínky a pověsti. A samozřejmě hry.“

„A, ano, taky jsem viděl kdysi hru,“ usmál se Felmet. „Parta takových směšných lidí v obtažených kalhotách. Spousta křiku. Lidem se to líbilo.“

„Chceš mi snad namluvit, že historie je to, co se lidem vykládá?“ upřela vévodkyně pohled na šaška.

Ten se rozhlédl velkou síní a na stěně si vybral portrét krále Jedlůvky Dobrého (906 — 967).

„Žil vůbec?“ ukázal na portrét prstem. „Kdo to dnes ví? Co bylo jeho silnou stránkou? A v čem byl dobrý? Ale teď už zůstane Jedlůvkou Dobrým až do konce světa. Věčně.“

Vévoda se nakláněl na trůnu a oči mu plály.

„Já chci být dobrý panovník,“ prohlásil. „Chci, aby mě měli lidé rádi. Chci, aby na mě vzpomínali s láskou!“

„Předpokládejme,“ začala opatrně vévodkyně, „že by se tady vyskytly ještě nějaké poněkud sporné záležitosti. Historické záznamy, které jsou… jaksi… zamlžené.“

„Já to neudělal,“ ozval se rychle vévoda. „On sklouzl a spadl. Tak to bylo. Uklouzl a spadl ze schodů. Já tam ani nebyl. On na mě zaútočil. Byla to sebeobrana. To je ono. Uklouzl a v sebeobraně padl na svou vlastní dýku.“ Jeho hlas se změnil v tiché mumlání. „Já si to nějak vůbec nepamatuju,“ zašeptal. Poškrabal se na pravé ruce, na té, ve které držel vražednou dýku, i když to slovo už mu skoro nic neříkalo.

„Mlč, muži!“ vyštěkla na něj lady Felmetová. „Já vím, že jsi to neudělal. A já tam s tebou přece nebyla. To já jsem ti nepodala tu dýku.“ Vévoda se znovu otřásl.

„A teď, tatrmane,“ pokračovala lady Felmetová. „Tím jsem chtěla říci, že existují určité skutečnosti, které by měly být správně zaznamenány.“

„Jářku, troufám, že vy jste tam tedy nebyla?“ nadhodil šašek.

Je pravda, že slova mají nemírnou moc a k ní patří i to, že občas vyletí na svět dřív, než je má jejich tvůrce možnost zastavit. Kdyby byla slova malými bílými beránky, byl by teď šašek pozoroval, jak vesele skotačí kupředu, aby zčernali v plamenometu pohledu lady Felmetové.

„Nebyla jsem kde?“

„Nikde,“ pospíšil si šašek.

„Hlupáku! Každý je někde.“

„Chtěl jsem říct, že jste byla kdekoliv, jen ne nahoře na těch schodech,“ vytáčel se.

„Na kterých schodech?“

„Jakýchkoliv schodech,“ odpověděl šašek, který se začínal potit. „Jasně si pamatuju, že jsem vás tam neviděl!“

Vévodkyně ho chvíli pozorovala.

„Hlavně, abys to nezapomněl,“ pokývala hlavou. Pak se zamyšleně pohladila po bradě a její dlaň vydala charakteristický praskavý zvuk.

„Tak ty říkáš, že realita, to jsou vlastně jen slabá slova. Z toho vyplývá, že skutečnost jsou slova. Ale jak se mohou stát slova historií?“

„To byla skvělá hra, ta co jsem ji viděl,“ ozval se najednou lord Felmet zasněně. „Bojovalo se tam, ale nikdo doopravdy nezemřel. Bylo tam několik skvělých monologů, alespoň mně to tak připadalo.“

Od brady lady Felmetové se ozval další zvuk podobný zadrhnutí skelného papíru.

„Šašku?“ ozvala se.

„Paní?“

„Dokázal bys napsat divadelní hru? Takovou hru, která by oběhla svět, hru, kterou by si lidé pamatovali ještě dlouho potom, kdy by utichly všechny pomluvy?“

„Ne, lady. Na to musí mít někdo zvláštní talent.“

„A dokázal bys alespoň najít někoho, kdo takový talent má?“

„Takoví lidé existují, paní.“

„Tak nějakého najdi,“ zamumlá vévoda. „Najdi toho nejlepšího. Nejlepšího! Pravda vyjde na světlo. Najdi toho člověka.“

Bouře odpočívala. Ona už tak nějak nestála o to, aby byla, ale nic jiného jí nezbývalo. Čtrnáct dní zaskakovala za jednu proslulou anticyklonu nad Kruhovým oceánem, ukazovala se každý den, potulovala se v čele chladné fronty a byla vděčná za příležitost vyvrátit tu a tam strom nebo odnést nějaký ten domek do toho smaragdového města, které si vybral. Ale k předpovídanému velkému zlomu v povětrnostní situaci nedošlo.

Bouře se utěšovala myšlenkou, že jen skutečně velké bouře minulosti — například Velká vichřice z roku 1789 nebo hurikán Zelda a jeho Úžasné padající žáby — dokázaly na začátku své kariéry překonat podobné nesnáze. Bylo to prostě jen součástí velké tradice vývoje počasí.

Kromě toho se skvěle natáhla, i když jen pantomimicky, dole na pláních, kam přinesla sezónní sníh a rekordní mrazy milionům obyvatel. Musela se ke svému návratu sem nahoru postavit filozoficky, i když momentálně neměla na práci nic jiného než čeřit vřes. Kdyby bylo počasí lidmi, trávila by tahle bouře svůj volný čas s karnevalovým kloboučkem na hlavě v hamburgerovém pekle.

Momentálně pozorovala tři postavy, které se pomalu pohybovaly po vřesovišti a mířily všechny k jednomu místu. K holému místu, na němž stál velký bludný balvan, nebo kde přesněji řečeno stával, protože teď nějak nebyl v dohledu.

Bouře poznala tři postavy, zjistila, že jsou to staré přítelkyně a znalkyně, a vytvořila krátké netypické zahřmění na uvítanou. Nikdo si ho ani nevšiml.

„Ten mizerný kámen už je zase pryč,“ zamračila se Bábi Zlopočasná. „Čert ví, kde se zase potuluje.“

Tvář měla bledou. Nebo v ní snad měla načrtnuto soustředěné napětí. Pokud ano, musel ho črtat velmi neurotický malíř. Zdálo se, že se tentokrát rozhodla zabývat prací. Ošklivou prací.

„Zapal oheň, Magráto,“ dodala automaticky.

„Skoro bych řekla,“ ozvala se Stařenka Oggová, „že by nám udělal dobře hrnek čaje,“ a formovala slova jako při modlitbě. Vteřinku se přehrabovala v záhybech vlňáku, který měla přehozený přes ramena. „A do něj si přidáme kapku něčeho pro zahřátí,“ dodala a vytáhla malou lahvičku domácí jabkovice.

„Alkohol je ošidný a černá v něm duše,“ prohlásila Magráta s nesouhlasem.

„Víš, že se toho ani nedotknu,“ narovnala se Bábi Zlopočasná. „Musíme mít jasnou hlavu, Gyto.“

„Pár kapek do čaje, to není pití,“ zavrtěla hlavou Stařenka. „To je lék. Vane tady chladný vítr, který proniká až do morku kostí, sestry.“

„Dobrá,“ přikývla Bábi. „Ale jen pár kapek.“

Pily mlčky. Nakonec se ozvala Bábi. „Poslyš, Magráto, ty se vyznáš v těch věcech kolem sabatů. Takže když už, tak už. Co bychom měly udělat teď?“

Magráta zaváhala. Nemyslela si, že by bylo nejvhodnější teď navrhnout, aby tančily nahé.

„No, je tady taková píseň k oslavě měsíčku v úplňku.“

„Jenže on není v úplňku,“ protestovala Bábi. „On zatím to, jak se to to…“

„Dorůstá,“ napověděla jí úslužně Stařenka.

„Já si myslím, že je to k oslavě měsíčních úplňků jako takových,“ riskovala Magráta. „A pak bychom měly zesílit svou koncentraci. Ale k tomu bychom opravdu potřebovaly měsíček v úplňku. Měsíčky jsou v těch obřadech velmi důležité.“

Bábi na ni vrhla dlouhý, zpytavý pohled.

„Tak takhle vypadá to moderní čarování?“ prohlásila.

„No, je to jeho součást, Bábi. Ale těch obřadů je ještě mnohem víc.“

Bábi Zlopočasná si povzdechla. „No, každý podle svého, řekněme. Ale ať mě vezme čert, jestli mně bude nějaký kus lesklého kamene poroučet, co mám a nemám, nebo dokonce jak to mám!“ A po kratičkém zamyšlení dodala: „Dělat!“

„Bodejť,“ souhlasila s ní radostně Stařenka Oggová. „Na to všechno se můžeme akorát vyfláknout. Pojďte holky, proklejeme někoho!“

Šašek se opatrně plížil nočními chodbami paláce. Neodvažoval se nic riskovat. Magráta mu dala Silverův velmi přesný grafický popis, a proto si šašek z hradní zbrojnice vypůjčil rukavice a kroužkovou košili s jakousi kuklou.

Došel ke skladišti, opatrně vyhákl závoru, strčil do dveří a přitiskl se ke stěně.

Chodba o něco potemněla, jak se koncentrovaná tma ze skladiště vylila ven a smíchala se s o něco světlejší temnotou v chodbě.

Kromě toho se nestalo nic. Žádné prskání, rozzuřená chlupatá koule připravená sekat drápy na všechny strany, nic. Šašek se trochu uklidnil a vklouzl dovnitř.

Na hlavu se mu snesl Silver.

Byl to dlouhý den. Ta místnost zdaleka neposkytovala ten druh plného vyžití, který Silver očekával a vyžadoval. Jediný trochu zajímavý byl okamžik, kdy asi v polovině dopoledne objevil kolonii myší, které už po několik generací ohlodávaly obrovský goblén s historií Lancre. Právě se dostaly ke králi Murunovi (709–745), kterého potkal strašlivý osud[16], když tentýž osud potkal i je. Pak si přibrousil drápy na bustě jediné upírky královské krve — královny Zachmurie alias Chmuřenky Narážečky (1514-1553, 1553-1557, 1557-1562, 1562-1567 a 1568-1573). Svou ranní potřebu provedl na portrétu neznámého monarchy, který už se stejně začal rozkládat. Teď se nudil a dostával vztek. Přejel drápy po místě, kde měl mít šašek uši, a odměnou mu byl jen kovový skřípavý zvuk.

„Budeme hodný kluk, ano?“ řekl šašek. „Chytrá čičiči, že jo! No, hodnej kocourek! Pojď, uděláme hopsá, hopsá, huš!“

To Silvera velmi zaujalo. Jediná osoba, která s ním takhle mluvila, byla Stařenka Oggová. Všichni ostatní ho většinou oslovovali nějak jako „koukejodsuďzmizettymizernejksindle“. Silver, zaujat novou zkušeností, se velmi opatrně natáhl z šaškovy hlavy kupředu.

Z šaškova pohledu to vypadalo tak, že se mu odshora do zorného pole vysunula vzhůru nohama postavená kočičí hlava, ze které zářilo žluté oko plné poněkud nebezpečného zájmu.

„Tak co, nechtěli bychom domů, co?“ řekl šašek hlasem plným mléka a strdí. „Koukni, dveře jsou otevřeny.“

Silver zesílil sevření. Konečně našel kamaráda.

Šašek pokrčil rameny, velice opatrně se otočil a vyšel nazpět do chodby. Sešel dolů do velké síně, pak na nádvoří, tam prošel kolem strážnice, a když opatrně zamával strážným u vchodu, pustil se hlavní branou přes padací most.

„Uběhly zhruba dvě minuty, když jeden ze strážných prohlásil: „Právě vyšel ven nějaký člověk s kocourem na hlavě.“

„Poznal jsi, kdo to byl?“

„Jo, šašek, myslím.“

Rozhostilo se zamyšlené mlčení. Druhý strážný přehmátl na násadě halapartny.

„To je taky kšeft, to mu nezávidím,“ odplivl si. „No jo, když i to holt někdo dělat musí.“

„Nikoho nebudeme proklínat,“ odmítla pevně Bábi. „Stejně to většinou nefunguje, když o tom ti lumpové nevědí.“

„No, musí se jim poslat panenka, co má jejich podobu, a do ní se napíchají špendlíky a jehly!“

„Ne,Gyto.“

„Nic moc k tomu nepotřebuješ, stačí pár kousků ostříhaných nehtů,“ přemlouvala ji dychtivě Stařenka, která se nedala jen tak lehce odbýt.

„Ne.“

„Hrstička vlasů nebo něco takového. Jehly bych měla.“

„Ne!“

„Kletby uvalované na lidi jsou morálně velmi pochybené a kromě toho je známo, že zásadně negativně ovlivňují tvou karmu,“ přidala se k Bábi Magráta.

„Dobrá, ale já si ho stejně prokleju,“ dupla si nohou Stařenka. „Třeba jen tak pro sebe. Kdyby bylo po jeho, mohla jsem v té hladomorně klidně vypustit ducha.“

„My ho neproklejeme,“ opakovala Bábi. „My ho nahradíme. Co jsi udělala s nebožtíkem králem?“

„Nechala jsem ten kámen ležet v kuchyni na stole,“ odpověděla Stařenka. „Už jsem to nemohla snést.“

„To nevím proč,“ nadhodila Magráta. „Mně se zdál velmi příjemný. Tedy na ducha rozhodně.“

„Och, on ano. Ale já měla dost těch ostatních,“ odpověděla Stařenka.

„Jakých ostatních?“

„ ‚Já tebe prosím, vynes jeden kámen z hradu ven, abych mohl v něm strašiti za hradbami, dobrá matičko‘, povídal,“ pitvořila se Stařenka Oggová. „ ‚Jeť tady notně nudno, paní Oggová, račte prominout mou slabou klačtinu‘, prej. A já stará hloupá to samozřejmě udělala. Copak mně napadlo, že jich to poslouchá bůhví kolik? Ohó, řekli si, všichni na palubu, vyrazíme na prázdniny. Já tedy proti duchům v zásadě nic nemám, zvláště proti královským duchům,“ dodala loajálně.

„Ale náš dům, to není nic pro ně. Víte, v prádelně teď vyje nějaká ženská ve voze taženém koňmi, že by z toho jeden ohluchl. Tedy řeknu vám… Ve špajzu je zase párek malých dětí a po celém domě jsou rozlezlí chlapi bez hlav a pod dřezem někdo ječí a pak je tam takový malý chlupatý mužík, který vypadá, jako kdyby se ztratil a bůhví co. Mně se to nelíbí.“

„A mně je to jedno, dokud není nikdo z nich tady,“ pokrčila Bábi rameny. „Nechceme, aby se nám tady v okolí potulovali nějací mužští.“

„Vždyť je to duch, ne mužský,“ upozornila ji Magráta.

„No, nebudeme zacházet do zbytečných podrobností,“ odpověděla škrobeně Bábi.

„Ale starého krále přece nemůžete dosadit na trůn,“ nechápala Magráta. „Duchové nemohou vládnout. Neudrží na hlavě korunu. Propadla by jimi.“

„My ho nahradíme jeho synem,“ řekla Bábi. „To je ta správná posloupnost.“

„Ale, vždyť to už jsme všechno tolikrát probraly,“ zavrtěla Stařenka otráveně hlavou. „Možná tak za patnáct let, to jo, ale —“

„Dnes v noci,“ prohlásila Bábi.

„Dítě na trůně? Nevydrží tam ani pět minut.“

„Ne dítě,“ řekla tiše Bábi. „Dospělého muže. Vzpomínáš si na Alissu Opožděnou? Říkali jí taky Černá.“

Rozhostilo se ticho. Pak se Stařenka Oggová posadila.

„Do prkenný vohrady,“ zašeptala, „nemáš snad v úmyslu zkusit tamto…?“

„To tedy mám!“

„A do prkenný vohrady,“ opakovala Stařenka znovu velice tiše a dodala: „Ty už jsi o tom nějakou dobu přemýšlela, co?“

„Ano.“

„Podívej, Esme, neblázni. Víš sama, že Černá Alissa patřila k těm nejlepším. Podívej, já vím, že jsi skvělá v dejme tomu hlavologii a myšlení a takových věcech, ale Černá Alissa, ta se prostě postavila a pustila se do toho.“

„Chceš tím říct, že to nedokážu?“

„Promiňte,“ vmísila se jim do řeči Magráta.

„Ne, ne, to jistě ne,“ bránila se Stařenka, aniž si jí všimla.

„Proto.“

„Jenže… no, vždyť víš, ona byla to… hnojem všech čarodějek, jak to král řekl.“

„Doyenem,“ opravila ji s přehledem Bábi, která si toto podivné slovo našla doma v encyklopedii, „to znamená starší všech čarodějek, víš?“

„Promiňte,“ ozvala se Magráta znovu, tentokráte mnohem silněji. „Kdo byla ta Černá Alissa? A —“ dodala rychle, „— žádné ty významné pohledy nad mou hlavou a ukazování za mými zády! Na tomhle sabatu jsou tři čarodějky, uvědomujete si to?“

„To jsi ještě nebyla na světě,“ řekla Stařenka. „Abych pravdu řekla, ani já už si ji moc nepamatuju. Žila někde směrem na Skund. To byla opravdu mocná čarodějka.“

„No, když chceš věřit všemu, co se o ní povídá…“ dodala Bábi.

„Kdysi proměnila dýni v královský kočár,“ pokračovala Stařenka.

„Potrpěla si na efekty,“ ušklíbla se Bábi Zlopočasná. „Nevím, jak to může někomu imponovat, když mu návštěva přijede ve žluté kouli, která voní jako dýňový koláč. A ta věc se skleněným střevícem… mně se to tedy zdá dost nebezpečné.“

„Ale to největší kouzlo, které kdy udělala,“ pokračovala Stařenka, aniž si všímala Bábiných vsuvek, „bylo, když zaklela celý palác tak, že tam všichni usnuli na sto let, dokud…“ zaváhala. „Teď si nějak nevzpomínám. Byl to ten obrostlý růžemi, nebo to byl ten s kolovratem? Mám dojem, že v tom byla nějaká princezna, která se měla píchnout… ne, princ tam byl a ten ji měl… Jo tak to bylo.“

„V čem byla ta princezna a co s ní měl udělat ten princ?“ zeptala se nejistě Magráta.

„Ale ne, ne co myslíš, musel ji políbit. Bylo to velice romantické. Jo, Černá Alissa si na romantiku moc potrpěla. Všechna její kouzla byla taková. Žádné neměla raději než Dívka potká žábu.“

„A proč jí říkali Černá Alissa?“

„Kvůli nehtům,“ řekla Stařenka.

„A taky kvůli zubům,“ přidala svou trošku Bábi. „Byla hrozně na sladké. Žila v opravdické perníkové chaloupce. Na konci ji šouply nějaké dvě děti do její vlastní pece. To byl pro nás všechny šok.“

„Chcete uspat celý hrad?“ zeptala se Magráta.

„Ona ten zámek nikdy neuspala,“ vysvětlovala jí Bábi. „To je taková povídačka pro staré báby,“ dodala a vrhla jízlivý pohled na Stařenku. „Jen tak trochu zamíchala časem. Není to zase tak těžké, jak si lidé myslí. Kdekdo to dělá každou chvíli. Čas je, děvče, jako guma. Můžeš ho natáhnout, jak se ti hodí.“

Magráta se právě chystala říci, že to není správné, protože čas je jednou čas, každá vteřina trvá vteřinu, kvůli tomu tady čas je, to je jeho zaměstnání…

A pak si vzpomněla na týdny, které pádily jako splašené, a odpoledne, která trvala věčně. Některé minuty se vlekly jako hodiny, některé hodiny uběhly tak rychle, že ani nevěděla jak…

„Jenže to je jen lidská představivost,“ řekla. „Nebo ne?“

„Oh, samozřejmě,“ přikývla Bábi, „samozřejmě že ano. To je ale na druhé straně skoro všechno. A jaký je v tom rozdíl?“

„Ale sto let, to by bylo trochu moc, ne?“ usoudila Stařenka.

„Já myslím, že patnáct je takové pěkné kulaté číslo,“ řekla Bábi. „To znamená, že tomu mládenci bude na konci nějakých osmnáct. Provedeme to zaklínadlo, půjdeme, najdeme ho, on dostojí svému osudu a všechno bude tak, jak má být.“

Tohle Magráta nekomentovala, protože jí přišlo, že když mluvíte o osudech, připadají vám velice jednoduché, ale nikdy to tak doopravdy není, když se to začne zkoušet na skutečných lidech z masa a kostí.

Stařenka Oggová se opřela a přilila si do svého čaje další štědrou dávku jabkovice.

„Na jednu stranu by to mohlo být fajn,“ řekla. „Klid a mír na patnáct let. Pokud si ovšem ten obřad pamatuju, tak po tom, co odříkáš zaříkadlo, musíš obletět hrad dřív, než se ozve první kohoutí zakokrhání.“

„Víš, já nemyslela tohle,“ řekla Bábi. „To by nebylo k ničemu. Felmet by byl i v té době pořád králem. Království by na tom bylo pořád špatně. Ne, já myslela na to přenést celé království.“

Vyslala k ustrnulé dvojici zářivý úsměv.

„Celé Lancre?“ opakovala Stařenka.

„Jo.“

„Patnáct let do budoucnosti?“

„Jo.“

Stařenka se pochybovačně podívala směrem, kde leželo Bábino koště. Byla do poctivě zhotovená věc, vyrobená tak, aby vydržela, a když se odmyslíme od těch drobných startovacích potíží, tak byla opravdu kvalitní, ale všechno má své meze.

„To nikdy nedokážeš,“ řekla. „Na tomhle kolem celého království? To ne. Vždyť to znamená doletět až nahoru k Zaprášenému noži a pak nazpět kolem Kopeckého vrchu. Nestačíš na to s magií.“

„Na to už jsem myslela.“

A znovu její zářivý úsměv. Byl strašlivý.

Pak vysvětlila svůj plán. Ten byl děsivý.

O minutu později už bylo vřesoviště prázdné a čarodějky pospíchaly za svými úkoly. Chvíli bylo všude kolem ticho, rušené jen tu a tam zapištěním netopýra a občasným zašuměním větru ve vřesu.

Pak se z nedalekého rašelinového jezírka ozvalo zabublání. Pomalu jako periskop se z něj zvedl vrcholek bludného balvanu pokrytý mechem rašeliníkem. Kámen se s výrazem nesmírné nedůvěry rozhlédl kolem a opatrně se začal vynořovat.

Tak tohle se Silverovi opravdu líbilo. Nejdřív si myslel, že ho jeho nový přítel nese k Magrátinu domku, ale on pak z nějakého neznámého důvodu sešel v temnotě z cesty a toulal se pralesem. A ještě k tomu v jednom z nejzajímavějších kousků pralesa. Byla to taková bahnitá oblast plná hlubokých děr, malých močálových jezírek a paloučků plných pohyblivého písku, kde bývala mlha i ve dne a za nejpěknějšího počasí.

„Myslím, že kočky by si měly najít cestu domů samy,“ bručel si šašek sám pro sebe.

V duchu se proklínal. Bylo by jednoduché odnést to nevděčné stvoření k domku Stařenky Oggové, protože ten stál hned v podhradí, téměř ve stínu hradu. Ale pak dostal ten nápad, že ho odnese Magrátě. Udělá to na ni dojem, pomyslel si. Čarodějky si na kočky moc potrpí. A ona ho pak bude muset pozvat na šálek čaje, nebo tak nějak…

Noha mu zapadla do další díry plné vody. Pod nohou se mu něco zazmítalo. Šašek zasténal a uskočil přímo na velkou zduřelou houbu.

„Podívej, kocoure,“ prohlásil, „budeš asi muset slézt, co říkáš? A pak si najdeš cestu domů a já půjdu pěkně za tebou. Kočky přece vidí ve tmě skvěle a vždycky se dokážou vrátit domů,“ dodal hlasem plným naděje.

Natáhl se nahoru. Silver se pokusil zatnout mu jako přátelské varování drápy do předloktí a ke svému úžasu zjistil, že to nezabírá.

„Hodnej kocourek,“ řekl šašek a pomalu sundal Silvera na zem. „Tak běž. No, najdi si cestu domů, běž. Je to jedno ke komu domů, ale někam do tepla a do sucha.“

Silverův úsměv se začal ztrácet, až tam zbyla jen docela obyčejná kočka. Bylo to skoro stejně strašidelné, jako kdyby to bylo naopak.

Silver se protáhl a zazíval, aby zakryl své zklamání. To, že ho někdo nazval uprostřed jeho oblíbeného loveckého teritoria „hodným kocourkem“, neznamenalo, že zapomene na své lovecké zkušenosti. Vzápětí zmizel v podrostu.

Šašek upíral oči do tmy. Začalo mu docházet, že i když miloval husté lesy, miloval je tak nějak jako celek — bylo příjemné vědět, že tam jsou, ale prales, na který myslíte, není stejný jako ten skutečný, ve kterém jste se například ztratili. V těch prvních bylo víc rozložitých dubů, v těch druhých zase trní. V duchu jste je taky většinou vídávali ve dne a za slunečního svitu a stromy nemívaly zlomyslné tváře a dlouhé ostré větve. Stromy naší představivosti bývají pyšní obři pralesa. Většina stromů v tomhle lese vypadala jako rostlinní trpaslíci, kteří slouží jen jako opora různým houbám a břečťanu.

Šašek věděl, že směr na Střed se dá určit tak, že se podíváte, na které straně stromů roste mech. Rychlý průzkum nejbližších kmenů ukázal, že navzdory základním zeměpisným zákonům leží Střed na všechny strany.

Silver zmizel.

Šašek si povzdechl, stáhl ze sebe svůj kroužkový pracovní oděv a s tichým cinkáním začal hledat nějaké stoupání. To mu přišlo jako dobrý nápad. Pak se mu začalo zdát, že místo, na kterém právě stojí, se mu začalo třást pod nohama. Byl si jistý, že to by dělat nemělo.

Magráta se vznášela na svém koštěti několik desítek metrů nad pootočnými hranicemi Lancre a upírala pohled dolů do nekonečného moře mlhy, kterým jen tu a tam prorážel vrcholek stromu podobný vrcholku kamene pokrytého mořskou řasou, který vyčnívá z vody za přílivu. Nad ní zářil obrovský měsíc a pravděpodobně zase dorůstal. Nevelký srpek by byl lepší, říkala si Magráta. Takový případnější.

Otřásla se a zapřemýšlela, kde asi může být v téhle chvíli Bábi Zlopočasná.

Koště staré čarodějky bylo proslulé a obávané na nebi celého Lancre. Bábi se dostala k létání poměrně pozdě a po určité počáteční nedůvěře mu propadla jako moucha masařka tři dny staré rybí hlavě. Potíž ovšem spočívala v tom, že Bábi viděla každý let jednoduše, jako přímou linii z místa A do místa B, a odmítala pochopit, že ostatní uživatelé vzdušného prostoru mají také svá práva. Na základě této jednoduché skutečnosti se musely změnit migrační letové plány celého světadílu. Díky překotnému vývoji místní ptačí populace vzniklo několik generací ptáků, kteří létali na zádech, aby mohli pozorným zrakem sledovat nebe nad hlavou.

Bábino nezvratné přesvědčení, že jí všechno musí uhnout z cesty, se vztahovalo na ostatní čarodějky, vysoké stromy a příležitostně i na vrcholky hor.

Bábi také zastrašila trpaslíky, kteří sídlili pod zemí v horách tak, že v obavách o vlastní životy jí koště přestavěli na vyšší rychlost. Mnoho nic netušících ptáků sneslo předčasně svá vejce ve vzduchu v okamžiku, kdy zahlédli, jak se na ně z čistého nebe řítí Bábi Zlopočasná a upírá na ně přes konec koštěte rozhořčený pohled.

„K čertu,“ pomyslela si Magráta, „doufám jenom, že se s nikým nesrazila.“

Půlnoční větřík ji pomalu otáčel ve vzduchu jako volnou korouhvičku. Otřásla se a upřela pohled k horám zalitým měsíční září. Byly to vysoké hory Beraní hlavy, jejichž ledem věčně pokryté vrcholky nepoznaly ani krále, ani kartografa. Jen na jejich krajovém úpatí se v místě Lancre otvíraly světu. Zbytek jejich hranic vypadal asi tak přátelsky jako vyceněné vlčí tesáky, jenže byl ještě o něco méně schůdný. Z výšky, kde se vznášela Magráta, bylo možno přehlédnout celé království.

Na obloze nad ní se ozval trhavý zvuk, zahučel závan větru, který ji otočil kolem dokola, a zaslechla hlas, zkreslený díky Dopplerově efektu: „Probuď se, holka!“

Stiskla metlice koleny a pobídla násadu vzhůru.

Trvalo jí několik minut, než dohonila Bábi, která na svém koštěti téměř ležela, a tak snižovala odpor vzduchu. Magráta dovedla koště těsně ke koštěti Bábinu a pod nimi s hukotem ubíhaly vzad vrcholky stromů. Bábi se k ní otočila a jednou rukou si při tom přidržovala klobouk.

„Je to v poslední chvíli,“ zavolala. „Myslím, že v tomhle zbývá sotva na několik minut letu. Tak do toho, pospěš si!“

Natáhla ruku. Magráta také. Obě neklidně letící košťata, která se vzájemně ovlivňovala vzduchovou turbulencí, se pomalu přibližovala, až se obě čarodějky dotkly prsty.

Magráta cítila, jak ji svědí celá paže, když jí začala proudit magická síla.[17] Bábino koště sebou trhlo kupředu.

„Trochu síly mi nechte,“ pokoušela se přehlušit hukot vzduchu Magráta. „Potřebuju se dostat dolů!“

„To je to nejjednodušší,“ zakřičela Bábi.

„Ale já myslela bezpečně!“

„Vždyť jsi čarodějka, ne? Jo, abych nezapomněla. Vzala jsi mi kakao? Mrznu tady k smrti!“

Magráta bezmocně přikývla a volnou rukou podala Bábi velký sáček vycpaný slámou.

„Fajn,“ přikývla Bábi. „Provedla jsi to skvěle. Sejdeme se na mostě v Lancre.“

Pak uvolnila prsty.

Magrátino koště se zazmítalo ve vzduchových vírech a Magráta pevně sevřela násadu koštěte, které teď, jak se obávala, bylo schopné letu stejně jako kus palivového dřeva. V žádném případě však nebylo schopné uchránit dospělou ženu před neodbytnými prsty přitažlivosti.

Jak tak Magráta klesala dlouhým mírným obloukem k temným vrcholkům pralesa, pomyslela si, že ve způsobu, jakým Bábi odmítá brát na vědomí potíže ostatních lidí, je vlastně něco lichotivého. To totiž naznačovalo, že podle Bábina nikoliv zanedbatelného mínění jsou ti lidé schopni poradit si se svými problémy sami.

Asi bude nejlepší nějaké zaklínadlo proměny.

Magráta se soustředila.

No, zdá se, že to zabírá.

Z pohledu obyčejného smrtelníka se nic nezměnilo. Magráta docílila jednoduchou úpravou změny vlastních mentálních pochodů. Změnila se ze zmatené a poněkud vystrašené ženy, která nevyhnutelně klesá k nepřátelské zemi, v ženu s jasnou hlavou, plnou optimistických myšlenek, oplývající sebedůvěrou a nesoucí plnou zodpovědnost za svůj život. Uvědomovala si plně, odkud pochází a jaké má zázemí, i když na tom, kam měla právě namířeno, to celkem nic nezměnilo. Jenže se cítila mnohem lépe.

Zaryla podpatky do vzduchu a přinutila koště, aby ze sebe vyždímalo poslední zbytky energie a vydalo je v krátkém náporu, který je zabrzdil těsně nad vrcholky stromů. Když se pak dalo znovu do pohybu a ona začala vlastním tělem rýt brázdu v temném listí, napjala se a pomodlila ke všem pralesním bohům, kteří ji mohli touhle dobou slyšet. Několikrát zopakovala prosbu, aby padla na něco měkkého, a vypnula koště.

Na Zeměploše je tři sta známých hlavních bohů a teologové-výzkumníci každý týden objeví nějakého dalšího. Kromě malých bohů skal, stromů a vod, existují dva, kteří jsou postrachem celých hor Beraní hlavy. Je to Hoki — napůl muž a napůl kozel a veskrze zlý kanadský žertýř, který byl vypuzen z Dunmanifestinu, protože nasypal slepému Io, náčelníku všech bohů, pod nohy bouchací kuličky, a pak Herne Štvaný, vyděšené, ale bystré božstvo všech malých srstnatých a pernatých tvorů, jejichž osudem je skončit život s krátkým zajeknutím a tichým zapraskáním kostí…

Ten malý zázrak, který se přihodil, mohli mít na svědomí oba. V lese plném studených kamenů, ostrých pahýlů a trnitých křovisek přistála Magráta na něčem měkkém.

Bábi zatím zvýšenou rychlostí mířila k horám, aby překonala druhou třetinu své cesty. Vypila nepříliš teplé kakao a s ohledem na životní prostředí odhodila láhev obalenou slámou do jednoho z horských jezírek, nad kterými prolétala.

Jak se ukázalo, Magrátina představa výživné stravy se vtělila do dvou malých obložených chlebů s okrojenou kůrkou, vajíčkem a řeřichou. Bábi si stačila všimnout, že Magráta ozdobila každý z nich s láskou a péčí snítkou petrželky, kterou ovšem vzápětí odnesl vzduchový proud. Bábi je chvilku nepříliš přívětivým pohledem pozorovala a pak je snědla.

Před ní se vynořil horský masiv, stále napůl zadušený zimním sněhem. Bábi, na pozadí obrovských hor Beraní hlavy podobná malému světélku v temnotách, prolétala bludištěm horských hřbetů a roklí.

Zatím dole v pralese seděla Magráta na zemi a s nepřítomným pohledem si z vlasů vybírala suché listí a polámané větvičky. Kousek od ní propadlo větvemi koště a za ním se snesl vodopád listí.

Zasténání a nesmělé zazvonění ji přinutilo upřít oči do tmy. Kousek od ní se po kolenou pohybovala nezřetelná postava a něco hledala.

„Přistála jsem na vás?“ zeptala se Magráta.

„Nevím, jestli jste to byla vy, ale někdo na mně přistál,“ potvrdil šašek ze tmy.

„To jste vy?“

„To jste vy!“

„Co tady děláte?“

„Jářku, no, jen tak jsem chodil po zemi,“ opověděl šašek. „Dělá to spousta lidí, víte? Já vím, že to není žádná novinka, lidi to dělají už dávno, chybí tomu představivost, ale víte, mně to tak nějak vždycky stačilo.“

„Ublížila jsem vám?“

„Myslím, že mám jednu nebo dvě rolničky, které už nikdy nebudou, to co bývaly.“ Šašek znovu přehrabal hromádku listí a nakonec našel nenáviděnou čepici, která zacinkala.

„Je na maděru, troufám,“ prohlásil, nicméně si ji stejně nasadil. Zdálo se, že se mu tím pádem poněkud ulevilo. „Déšť to jo, sníh taky, dokonce i kusy ledu. Rybičky a žabičky — no prosím. Ale ženy? O tom jsem až do dneška neslyšel. Bude se to ještě opakovat?“

„Máte po čertech tvrdou hlavu,“ prohlásila Magráta a zvedla se na nohy.

„Slušnost mi brání vaše prohlášení komentovat,“ odpověděl jí šašek, pak se vzpamatoval a rychle dodal „jářku“.

Zírali jeden na druhého a v hlavách jim jako o závod pádily myšlenky.

Magráta si myslela: Stařenka mi říkala „koukej na něj pořádně kouknout“. Vždyť na něj koukám. Vypadá pořád stejně. Smutný malý mužíček v nesmyslném obleku šaška, a ke všemu ještě skoro hrbatý.

Pak stejným procesem, jakým několik neforemných výběžků změní před očima pozorného pozorovatele mrak v galeonu pod plnými plachtami, uvědomila si Magráta několik věcí současně. Šašek vůbec nebyl malý. Byl přinejmenším průměrné výšky, ale dělal ze sebe malého tím, že nahrbil ramena, ohnul nohy a přikrčil se tak, že to vypadalo, jako by neustále poskakoval na místě.

Tak by mě zajímalo, čeho si ta Gyta Oggová ještě všimla? pomyslela si Magráta s nově probuzeným zájmem.

Masíroval si ruku a přitom na ni vrhl pokřivený úsměv.

„Vy asi nebudete vědět, kde teď jsme?“ nadhodil.

„Čarodějky se nikdy neztratí,“ odpověděla mu Magráta pevně. „I když se mohou občas ocitnout na místech, kde to neznají. Lancre leží tímhle směrem, řekla bych. Musím najít nějaký vršek, když dovolíte.“

„Abyste zjistila, kde jste?“

„Spíš abych zjistila, kdy jsem. Dnes v noci se dějí velké magické věci.“

„Vážně? Potom si myslím, že bude lepší, když vás doprovodím,“ prohlásil šašek rytířsky, když opatrně nahlédl do temnoty, která ho dělila od jeho neútulných dlaždic. „Mrzelo by mě, kdyby se vám něco stalo.“

Bábi ležela přitisknutná k násadě svého koštěte, které se proplétalo horským bludištěm, a nakláněla se ze strany na stranu v naději, že to nějak ovlivní řízení, které se z jakéhosi důvodu velmi zhoršilo. Vločky padajícího sněhu za ní vířily a vytvářely podivné tvary.

Mohutné útvary ztvrdlého sněhu, které se celou zimu tyčily nad ledovcovými údolími, se roztřásly a začaly svůj dlouhý tichý pád. Bábin průlet byl tu a tam provázen příležitostným zaduněním laviny.

Podívala se dolů, na to území náhlé smrti a rozeklané krásy, a cítila, zeji krajina pozoruje, asi tak jako podřimující člověk sleduje poletujícího komára. Přemýšlela, jestli si kraj uvědomuje, co ona, Bábi, dělá. Přemýšlela, jestli by zem proto změkčila její pád, ale pak v duchu sama sobě tu slabost vyčetla. Ne, to nebylo zemi podobné. Zem neuzavírala žádné smlouvy typu „něco za něco“. Nerada dávala a ráda si brala. Pes se také vždycky nejhlouběji zakousne do ruky veterináři.

A pak měla najednou hory za sebou. Nad posledním vrcholkem se prosmýkla tak nízko, že si do jedné boty nabrala sníh a začala klesat dolů k nížinám.

Mlha, která se od hor nikdy nevzdalovala příliš daleko, opět zhoustla a opřela se do toho. Před Bábi se vytvořilo husté stříbrné moře a Bábi zasténala.

Někde uprostřed toho moře se vznášela Stařenka Oggová a jako prevenci proti zimě si tu a tam přihnula z kapesní láhve.

A tak se stalo, že Bábi, jejíž klobouk i ocelově šedé vlasy prosákly vlhkostí a z jejíchž bot odpadávaly ledové rampouchy, najednou zaslechla podivné zvuky. Byl to tlumený zvuk hlasu, který nadšeně vysvětloval celé neviditelné obloze, že pan ježek má oproti všem ostatním savcům o jednu starost méně. Jako jestřáb, který zahlédl v trávě něco malého a chlupatého, jako potulný meziplanetární bacil rýmy, který právě před sebou zahlédl překrásnou modrou planetu, přesně tak stočila Bábi koště a zamířila za zvukem do dusivých bílých kotoučů.

„Tak jedem!“ zaječela rozjařená a opilá rychlostí a zvuk jejího hlasu odehnal o sto padesát metrů níž, na zemi, hladového vlka od právě stržené kořisti. „Okamžitě, Gyto Oggová!“

Stařenka Oggová se chytila její ruky s očividnou nechutí, dvojice košťat s hukotem vyletěla z mlhy a zamířila vzhůru k nebi posetému hvězdami.

Zeměplocha, ostatně jako vždycky, vypadala, jako když ji Stvořitel navrhl speciálně kvůli pohledu shora. Bílé a stříbřité řasy obláčků se táhly až k okraji a vytvářely vír o průměru několika tisíc mil způsobený otáčením světa. Za svištícími košťaty se vrcholek mlžného moře stočil do obrovského bílého tunelu, aby přihlížející bohové — a ti opravdu zírali! — mohli pozorovat neuvěřitelný let.

Obě čarodějky už byly ve třech stech metrech, pomalu stoupaly mrazivým vzduchem a už zase se hádaly.

„To byl ale pitomý nápad,“ zasténala Stařenka. „Já nenávidím výšky!“

„Přivezla jsi mi něco k pití?“

„Jasně, jak jsi povídala.“

„No a?“

„Vypila jsem to,“ odpověděla klidně Stařenka. „Víš, jak dlouho jsem seděla tady nahoře? A v mém věku? To by se hodilo spíš pro našeho Jasona.“

„Bábi zaskřípala zuby. „Dobrá, tak mi předej sílu,“ řekla. „Už mi dochází. Je zajímavé, jak rychle —“

Bábin hlas se najednou změnil ve výkřik, když se její koště bez nejmenšího varování naklonilo, překlopilo do mraků a zmizelo z dohledu.

Šašek a Magráta seděli na padlém kmeni na malém kamenitém pahorku, ze kterého bylo vidět přes koruny pralesa. Světla Lancre nebyla nijak daleko, ale ani jeden z nich se neměl k odchodu.

Prostor mezi nimi praskal nevyslovenými myšlenkami a divokými představami.

„Už děláte šaška dlouho?“ zeptala se opatrně Magráta. Nebylo vidět, že se při tom potmě začervenala. V takové náladě ta otázka vypadala velmi nepřípadně.

„Celý život,“ odpověděl šašek s trpkostí v hlase. „Zuby jsem si prořízl na sadě rolniček.“

„Předpokládám, že se to povolání předává z otce na syna?“ pokračovala Magráta.

„Já jsem svého otce moc neznal. Odešel, aby nastoupil jako šašek u vládců Quirmu, když jsem byl ještě docela malý,“ vysvětloval jí šašek. „Hrozně se pohádal s dědečkem. Občas se ale vracel, aby se podíval, jestli mami něco nepotřebuje.“

„To je hrozné.“

Ozvalo se jen smutné zazvonění, když šašek pokrčil rameny. Pamatoval si svého otce jako přátelského drobného člověka s očima podobnýma páru ústřic. Odvážné činy, jako postavit se starému pánovi, to bylo v rozporu s jeho povahou. Vzpomínka na zvuk vzteklého zvonění dvou párů rolniček šaška stále ještě děsila a nestál o ni, protože v hlavě měl ošklivých scén i bez toho až až.

„Ale stejně,“ pokračovala Magráta poněkud hlasitěji než obvykle a s hlasem mírně rozechvělým nejistotou, „musel to být šťastný život. Myslím rozdávat lidem smích.“

Nedostala odpověď, a proto se otočila ke svému společníkovi. Jeho tvář vypadala jako vytesaná z kamene. Pak se šašek ozval a tichým hlasem, spíš jako by tam Magráta ani nebyla a on vzpomínal sám pro sebe, začal mluvit.

Mluvil o budově cechu šašků a kašparů v Ankh-Morporku.

Většina návštěvníků města si ji na první pohled pletla s budovou a úřadovnami cechu vrahů, což byl ostatně velmi příjemný a vzdušný komplex budov hned v sousedství (vrahové byli vždycky při penězích). Pokoje v budově cechu byly ledově studené i v létě a v zimě se z nich stávalo ledové peklo. Mladí šašci, kteří neustále otročili nad knihami, ze kterých se mechanicky dřeli určené texty, slyšeli hned za vysokou zdí dvora mladé vrahy, kteří tam hráli různé sportovní hry, a záviděli jim i přesto, že ke konci studia hlasy za zdí dosti prořídly (vrahové také věřili ve zkoušky, které byly založeny na základě hesla „kdo s koho“).

Vysokými chmurnými stěnami bez oken pronikaly různé zvuky a z bystrých otázek, které kladli cechovním sluhům, si mladí šašci vytvořili vlastní obraz města za nimi. Byly tam hospody a parky. Byl tam celý kvasící svět, ve kterém studující a učedníci různých cechů a řemesel hráli svou roli. Pili plnými doušky z kalicha života, pobíhali městem a pokřikovali a někdy vraceli městu to, co vypili. Zvenčí se ozýval smích, který nedbal zákona Pěti rytmů ani Dvanácti modulací. A — přestože studenti o něco takového vedli v noci vážné spory ve svých ložnicích — zdálo se, že venku bují neschválený, divoký humor, užívaný podle libosti, bez ohledu na Obludnou knihu veršů, na Radu a všechno ostatní.

Tam venku za šedivou stěnou si lidé vyprávěli žerty, aniž dbali na to, že by je kdo volal před soud Pánů anarchie.

Byla to myšlenka, při které člověk vystřízlivěl. Tedy ne přesně vystřízlivěl, protože alkohol byl ve zdech cechu přísně zakázán. Ale kdyby byl povolen, byla by to taková myšlenka.

Nikde se nežilo střízlivěji než v cechu.

Šašek mluvil s trpkostí o mohutném rudolícím bratru Šibalovi, o každovečerním, k zešílení jednotvárném opakování Šťastných žertů, o dlouhých ránech v ledové tělocvičně, kde do úmoru nacvičovali Osmnáct pádů na panímandu (OPáNaPa) a učili se Přehršli povolených drah hozeného pudinku (PéPéDé-HoP). A žonglování! Žonglování! Bratr Jape, muž s duší podobnou vyvařenému studenému střevu, je učil žonglovat. Nepřivádělo ho k šílenství, že náš šašek žongloval špatně. Od šašků se čekalo, že neumějí žonglovat, zvláště když to zkoušejí s tak legračními předměty, jako jsou pudinky, hořící pochodně nebo nabroušené dýky. To, co rozpalovalo bratra Japa k zuřivosti vraždícího maniaka, bylo, že šašek špatně žongloval proto, že to neuměl dobře!

„A to jste nikdy nechtěl být něčím jiným?“ zeptala se Magráta.

„Čím jiným? zavrtěl šašek hlavou. „Nevěděl jsem, čím jiným bych mohl být.“

Starší studenti měli v posledním roce studia povoleny vycházky, ale ty byly omezeny nekonečnou řadou omezení, jejichž porušení podléhalo přísným trestům. Když tenkrát náš šašek nešťastně poskakoval ulicemi, uviděl své první mágy proplouvající ulicemi města jako karnevalové postavy. Viděl vrahy, kteří přežili — rozesmáté mladíky v černém hedvábí, ostré jako nože, které nosili na těle. Viděl kněží, jejichž fantastické kostýmy jen okrajově narušovaly gumové zástěry, které byly nezbytnou pomůckou při hlavních bohoslužbách. Každé řemeslo, každá profese měla svou uniformu, jak viděl, a poprvé si uvědomil, že kostým, který má na sobě on, je promyšleně a důsledně navržen tak, aby ten, kdo ho má na sobě, vypadal jako dokonalá a naprostá nula.

Ale i přesto vytrval. Strávil vlastně celý život tím, že se snažil vytrvat.

A vytrval dokonale, jednak proto, že neměl ani špetku nadání, a také proto, že kdyby nevytrval, byl by ho děd upekl zaživa. Učil se předepsané vtipy a vtloukal si je do hlavy, až mu zvonilo v uších. Ráno vstával ještě dřív než ostatní a žongloval a žongloval, až necítil lokty. Vylepšil svůj veselý slovník tak, že mu rozuměli jen starší cechu. Poskakoval a pitvořil se s neodbytným pochmurným odhodláním a toho roku patřil k nejlepším a byl odměněn čestným Močovým měchýřem. Když přijel domů, hodil cenu do záchoda.

Magráta mlčela.

Šašek se zeptal: „A jak jste se vy stala čarodějkou?“

„Prosím?“

„No, myslel jsem, jestli jste chodila do nějaké školy, nebo tak nějak?“

„Ach tak. Ne. Dobračka Sejkonopná prostě jednoho dne přišla do vesnice, postavila si nás děvčata všechna do řady a vybrala si mě. Víte, u nás si nevybíráte vy Umění, ono si musí vybrat vás.“

„Dobrá, ale kdy se opravdu stanete čarodějkou?“

„Když se k vám tak ostatní čarodějky začnou chovat, řekla bych,“ odpověděla Magráta a povzdechla si. „Pokud se k vám tak vůbec někdy začnou chovat,“ dodala. „Myslela jsem si, že ke mně se tak začnou chovat po tom zaklínadle, které jsem použila v chodbě. Bylo vážně moc dobré.“

„Ty dvě starší dámy byly také čarodějky?“ zeptal se s obvyklou dávkou skepticismu.

„Ano.“

„Jistě jsou to velmi silné povahy, řekl bych.“

„Velmi silné,“ přisvědčila Magráta upřímně.

„Tak by mě zajímalo, jestli se někdy setkaly s mým dědem,“ zamyslel se šašek.

Magráta sklopila oči ke špičkám vlastních nohou.

„Ony jsou ve skutečnosti moc hodné,“ řekla. „Víte, je to prostě v tom, že jaksi, když jste čarodějka, nepřemýšlíte o ostatních lidech. Ne, počkejte, vy o nich přemýšlíte, ale nezabýváte se jejich pocity, jestli chápete, co tím myslím. Alespoň ne, pokud si to uvědomíte.“ Znovu sklopila oči.

„Vy taková nejste,“ řekl šašek.

„Podívejte, já bych si přála, kdybyste přestal pracovat pro vévodu,“ prohlásila zoufalá Magráta. „Víte přece, jaký je. Mučí lidi, zapaluje jim domy a bůhví co.“

„Ale já jsem jeho šašek!“ zavrtěl hlavou. „Šašek musí být věrný svému pánu. Až do smrti. Obávám se, že taková je tradice. Tradice jsou velmi důležité.“

„Ale vždyť vy ani nejste šaškem rád!“

„Nenávidím to. Jenže to s tím nemá nic společného. Když už mám být šaškem, tak budu dobrým šaškem!“

„To je vážně pitomost,“ řekla Magráta.

„Dal bych přednost výrazu šaškárna.“

Šašek se začal pomalu posunovat po kmeni. „Kdybych vás políbil,“ nadhodil opatrně, „proměnil bych se v žábu?“

Magráta opět sklopila oči ke špičkám nohou. Zjistila, že ty se zatím, zděšeny tou neustálou pozorností, ukryly pod lem jejích šatů.

Vedle sebe po obou stranách cítila stíny Gyty Oggové a Esme Zlopočasné. Bábin duch na ni zíral s vážným výrazem. Čarodějka je paní každé situace, říkal.

Vdaná paní, říkalo zjevení Stařenky Oggové a udělalo na ni podivné gesto zahrnující spoustu významných úsměvů a mávání rukama.

„To budeme muset teprve zjistit,“ řekla.

Bylo osudem určeno, že to měl být nejdelší polibek v historii milostných předeher.

Jak už říkala Bábi Zlopočasná, čas je subjektivní záležitost. Roky, které šašek strávil v cechovní škole, se vlekly jako věčnost, zatímco hodiny prožité s Magrátou na vrcholku kopce uběhly jako pár minut. A zatím vysoko nad Lancre se přehršle vteřin natáhla jako žvýkací guma do hodin plných hrůzy a výkřiků.

„Námraza!“ křičela Bábi. „Usadila se na něm námraza!“

Stařenka Oggová ji sice okamžitě dohonila, ale marně se snažila udržet po boku Bábina koštěte, které se zmítalo a vyhazovalo. Ve štětinách pokrytých ledem zajiskřily oktarínové výboje a začaly je tu a tam zkracovat. Stařenka se vyklonila stranou a chytila Bábi pevně za sukni.

„Říkala jsem ti, že je to pitomost!“ zavolala na ni. „Nejdřív jsi proletěla tou hnusnou vlhkou mlhou a pak jsi se dostala do čistého mrazivého vzduchu, ty bláznivá náno!“

„Okamžitě pusť mou sukni, Gyto Oggová!“

„Pojď, chyť se mě. Vždyť ti hoří zadek!“

Jako blesk proletěly dnem mraků a dvojhlasně zaječely zděšením, když se odnikud vynořila zem pokrytá pralesem a namířila si to přesně na ně.

A minula je.

Stařenka se podívala pod sebe a spatřila dvě stěny, které se sbíhaly až někde hluboko dole, kde se nezřetelně rýsovala zpěněná stužka rozzuřené řeky. Vletěly do kaňonu Lancre.

Z Bábina koštěte se linul modravý dým, ale ona se ho držela dál a pevně rozhodnutá ho začala stáčet stranou.

„Co to, k sakru, děláš?“ vřískla Stařenka.

„Poletím nad řekou,“ zařvala Bábi Zlopočasná do praskotu plamenů. „Nic se neboj!“

„Naskoč si ke mně, slyšíš? Je po všem, nedokážeš to…“

Za Bábi se ozval středně silný výbuch, několik hrstí hořících metlic se odlomilo a zmizelo v šeré hlubině kaňonu. Násada sebou trhla a Stařenka chytla Bábi kolem ramen, zatímco z koštěte odpadly další kusy.

Planoucí koště se vyrvalo Bábi ze sevření, několikrát zavířilo ve vzduchu a vyrazilo přímo k nočnímu nebi. Vydávalo zvuk podobný tomu, který se ozývá, když někdo krouží vlhkým prstem po vinné sklence, a za sebou táhlo chvost ohně a jisker.

Skončilo to tak, že Stařenka ležela téměř celou délkou na násadě svého koštěte a na délku rukou pod sebou držela Bábi, která letěla zavěšená zády dolů. Zíraly jedna druhé do tváře a ječely. Na sebe.

„Já tě nahoru sama nevytáhnu!“

„No a já tam zase nevylezu, je to jasné? Nebuď jako malé dítě, Gyto. Chovej se jako dospělá!“

Stařenka o tom chvilku přemýšlela. Pak Bábi pustila.

Tři manželství a dobrodružné mládí daly Stařence svaly schopné drtit kokosové ořechy. Strhla koště, převedla je do strmého výkrutu a začala klesat tak rychle, že jí přetlakové síly deformovaly rysy obličeje.

Pod sebou viděla Bábi, která padala jako kámen a přitom si jednou rukou přidržovala na hlavě klobouk a druhou se snažila zabránit proudění vzduchu, aby jí nezvedalo sukně. Stařenka přinutila praskající koště k ještě větší rychlosti, uchopila padající čarodějku kolem pasu a stáhla ji na násadu před sebou. Pak vyrovnala pozvolným obloukem sténající koště do přímého letu a zezelenala strachem.

Následující ticho teprve po nějaké chvíli prolomila Bábi Zlopočasná. „To už nikdy v životě nedělej, Gyto Oggová.“

„To ti slibuju.“

„Tak a teď otoč. Máme namířeno k mostu v Lancre, zapomněla jsi?“

Stařenka poslušně obrátila koště a měla při tom co dělat, aby nenarazila do stěny kaňonu.

„To je ještě celé míle cesty,“ nadhodila.

„Musím to dokázat,“ odpověděla jí Bábi. „Z noci zbývá ještě velký kus.“

„Obávám se, že ne dost.“

„Čarodějka nezná slovo ‚neúspěch‘, Gyto.“

Vzlétly znovu vysoko do průzračného vzduchu. Na obzoru se objevila slabá zlatá linka a od východu se rozběhlo pomalé zeměplošské jitro, které před sebou tlačilo zbytky noci.

„Esme,“ ozvala se po chvíli Stařenka Oggová.

„Co je?“

„To vypadá na ‚nedostatek úspěchu‘.“

Několik vteřin letěly mlčky.

„Já to řekla jen to, jak se to to… obrazně.“

„Jo tak. To jo. Tak proč to neřekneš rovnou.“

Linka na obzoru byla širší a jasnější. Poprvé se v Bábině vědomí pohnul červík pochybností, vyděšený tím, v jak neznámém prostředí se pohybuje.

„Tak mě napadlo, kolik je v Lancre asi kohoutů,“ řekla tiše.

„To zas má být jedna z těch tvých pitomých otázek?“

„Ne, ne, to mi jen tak napadlo.“

Stařenka se narovnala. Bylo jich tam dvaatřicet schopných kokrhání. Věděla to. Věděla to, protože je večer — dnes v noci — spočítala a dala Jasonovi podrobné pokyny. Měla patnáct dospělých dětí a bezpočet vnoučat a pravnoučat a všichni měli téměř celou noc na to, aby zaujali svá místa. Mělo by to stačit.

„Slyšela jsi to?“ řekla najednou Bábi. „Odněkud od Ostrohřbetu?“

„Co?“ opáčila Stařenka.

„Něco jako ‚kych‘?“

„Neslyšela.“

Bábi se otočila.

„Támhle,“ trvala na svém. „Teď jsem to slyšela jasně. Bylo to něco jako ‚kykchrrr‘!“

„Já nic takového neslyším, Esme,“ prohlásila Stařenka a usmála se k nebi. „Před námi most v Lancre!“ ohlásila vesele.

„A támhle! Přímo pod námi! Znělo to, jako když se někdo dusí!“

„Ranní potíže kuřáků, Esme. Podívej, už nám chybí necelý kilometr.“

„Tady se něco děje,“ zamračila se Bábi Zlopočasná.

„O tom já nic nevím.“

„Tobě se třesou ramena!“

„V kaňonu jsem ztratila šálu, je mi trochu chladno. A hele, už jsme skoro tam.“

Bábi upírala zrak kupředu, zatímco se jí v hlavě roztočil vír podezření. Však ona tomu přijde na kloub. Jen co bude mít čas.

Přímo pod nimi se objevily vlhké dubové trámy nejdůležitější a prakticky jediné spojky Lancre s ostatním světem. Z nedaleké drůbeží farmy k nim dolehl chór přiškrcených zvuků, rozhořčeného kvokání a několika tupých úderů.

„A tohle? Co tedy podle tebe bylo tohle?“ naléhala Bábi.

„Drůbeží mor, nebo něco takového. Pozor, jdu na přistání.“

„To si ze mě děláš srandu?“

„Ne, sama mám radost, jak se ti to podařilo. Mám z toho ohromnou radost, Esme! Vsadila bych se, že díky tomu vstoupíš do historie.“

Snesly se přímo na dřevěný most. Bábi Zlopočasná opatrně sestoupila na vlhká prkna a upravila si šaty.

„Hm. Dobrá,“ prohlásila nonšalantně.

„Byla jsi lepší než Černá Alissa, to musí každý přiznat,“ pokračovala Stařenka Oggová.

„Lidé toho napovídají,“ zatvářila se Bábi skromně. Nahlédla přes zábradlí na zpěněný proud, který se hnal hluboko pod nimi, a pak zvedla oči ke vzdálenému skalisku, na kterém se tyčil hrad Lancre.

„Myslíš, že to vážně řeknou?“ dodala se špatně potlačovanou pýchou.

„Vzpomeneš si na mý slova.“

„Hmm.“

„Nezapomeň ale, že musíš dokončit obřad.“

Bábi Zlopočasná přikývla. Otočila se tváří k východu, pozvedla ruce a odříkala poslední slova zaklínadla, kterými se obřad končil.

Je téměř nemožné postihnout slovy náhlý běh patnácti let a dvou měsíců.

Ve filmu je to mnohem jednodušší, stačí k tomu kalendář, ve kterém se strašlivou rychlostí otáčejí jednotlivé listy s čísly, hodiny, jejichž ručičky se roztočí tak, že se změní v jediný tmavý kruh, nebo stromy, které rozkvétají a rodí ovoce v průběhu několika vteřin.

No, vždyť to znáte. Taky to může být tak, že se slunce na nebi změní v dlouhý ohnivý pás, dny a noci se trhaně střídají jako v nějakém bláznivém stroboskopu a fazonky na krejčovské panně v módním obchodě přes ulici se mění a vracejí rychleji, než by si je stačila oblékat a svlékat striptérka, která musí během polední pauzy stihnout pět podniků.

Těch způsobů je mnoho, ale pro nás jsou zbytečné, protože v tomto případě se nic takového nestalo.

Slunce sebou skutečně mírně trhlo a zdálo se, že stromy na krajové straně rokliny jsou o něco vyšší, a Stařenka se nemohla zbavit pocitu, že si jí někdo právě sedl na ramena, rozplácl ji a pak zase vytáhl do původní velikosti.

Je to tím, abychom to popsali co možná nejméně slovy, že království se v čase nepohybuje za doprovodu tak skvělých světelných efektů a neunavuje se cestovat po světě, aby našlo ten správný obchod proti laboratoři, kde by měli celé roky tutéž krejčovskou pannu (v podobných situacích si právě tohle vyžádá nejvíc času a finančních nákladů).

Jejich polibek trval víc než patnáct let. To by nedokázaly ani žáby.

Šašek se pomalu odtáhl, v očích měl skelný pohled a na tváři nekonečně užaslý výraz.

„Cítila jsi, jak se zatočil svět?“ řekl.

Magráta vrhla rychlý pohled přes rameno k okraji pralesa.

„Myslím, že se jí to přece jen podařilo.“

„Co, komu?“

Magráta zaváhala. „Oh, to nic. O nic nejde. Vážně.“

„Neměli bychom to zkusit ještě jednou? Myslím, že to nebylo tak docela to pravé.“

Magráta přikývla.

Tentokrát jejich polibek trval jen patnáct vteřin. Zdál se jí mnohem delší než ten první.

Hrad se otřásl a s ním i podnos, ze kterého lord Felmet snídal ovesnou kaši, jež tentokrát k jeho úlevě nebyla přesolená.

To zachvění samozřejmě zaznamenali i všichni duchové, kteří se tísnili ve Stařenčině domku jako ragbyový tým v telefonní budce.

Otřes prolétl všemi kurníky celého království a množství rukou uvolnilo svůj stisk. Dvaatřicet kohoutů s hlavami zrudlými přidušením se zhluboka nadechlo a začalo kokrhat jako šílení. Jenže pozdě, už bylo pozdě…

„Stejně mám takový dojem, že jsi měla něco za lubem,“ prohlásila Bábi Zlopočasná.

„Dáš si ještě trochu čaje?“ zeptala se Stařenka s nevinným úsměvem.

„Hlavně do něj nic nelej, buď tak hodná,“ podívala se na ni Bábi káravě. „Včera večer to bylo stejně jenom kvůli tomu pití. Nikdy bych něco takového nevyváděla. Je to ostuda.“

„Černá Alissa nikdy nic podobného nedokázala,“ přesvědčovala ji Stařenka. „Jasně, v jejím případě to bylo sto let, to jo, ale posunula jeden obyčejný zámek. Zámek — řekla bych, že to dokáže každý.“

Bábina šedá zasmušilost po okrajích zrůžověla.

„A k tomu jí ještě celý zarostl plevelem,“ pokývla hlavou.

„No vidíš!“

„Skvělá práce,“ prohlásil nadšeně král Verence. „Všichni si myslíme, že to bylo skvělé. Protože se pohybujeme v rovině věčnosti, mohli jsme to všechno přesně sledovat.“

„Výborně, Vaše Vznešenosti,“ přikývla Stařenka Oggová. Otočila se a přeletěla pohledem hustý zástup duchů, kterým se nedostalo té cti, aby se ještě vešli na kuchyňský stůl, na kterém seděl král a několik dalších vyvolených.

„Ale celá ta vaše parta by se mohla zase uklidit zpátky do kůlny a do přístěnku. Děti ne, děti tady můžou zůstat,“ dodala. „Chudáčci drobečkové.“

„Víte, když on je to tak skvělý pocit, když se člověk dostane z hradu,“ řekl král.

Bábi Zlopočasná si zívla.

„No, v každém případě teď musíme najít toho chlapce. To bude další krok.“

„Hned po obědě se do toho pustíme.“

„Po obědě?“

„Jo, k obědu je kuře,“ přikývla Stařenka. „A ty jsi unavená. Kromě toho myslím, že než ho najdeme, dá nám to pořádnou práci.“

„Ten bude v Ankh-Morporku,“ prorokovala Bábi. „Dej na mě. Tam nakonec skončí všichni. Začneme v Ankh-Morporku. Když v tom má prsty osud, nemusíš lidi hledat. Stačí, když si na ně počkáš v Ankh-Morporku.“

Stařenka se rozářila. „Naše Karen se provdala za tamějšího hospodského,“ řekla. „Ještě jsem neviděla jejich malý. Měly bychom to s celou penzí zadarmo!“

„Není potřeba, abychom jely my tam. Důležité je, aby přišel on sem. Ale máš pravdu, na tom městě něco je.“ Bábi se na okamžik zamyslela. „Je jako odpadní stoka.“

„Je to pět set mil daleko!“ řekla Magráta. „Budeš pryč celou věčnost!“

„Bohužel, jinak to nejde,“ odpověděl jí šašek. „Vévoda mi dal zvláštní pokyny. Důvěřuje mně.“

„Pch. Asi máš najmout další vojáky, co?“

„Ne, nic takového. Vůbec to není tak špatné.“ Šašek zaváhal. Uvedl Felmeta do světa slov. Copak to nebylo lepší, než když útočil na lidi mečem? Získá se tím čas? Nebude to za těchto podmínek lepší pro všechny?

„Ale ty přece jít nemusíš! A ani nechceš!“

„To s tím nemá co dělat. Slíbil jsem, že mu budu věrně sloužit —“

„Já vím, až do své smrti. Ale vždyť tomu sám nevěříš! Vždyť jsi mi přece vyprávěl o tom, jak hrozné to bylo v cechu, jak jsi ho nenáviděl spolu se vším, co k němu patřilo!“

„No, to je pravda. Ale stejně to musím udělat. Dal jsem své slovo.“

Magráta si už už chtěla dupnout, ale nakonec tak hluboko přece jen neklesla. „Právě, když jsme začali znát jeden druhého!“ vykřikla. „Jsi nesmyslně patetický!“

Šaškovi se zúžily oči. „Patetický bych byl jedině v případě, kdybych porušil své slovo,“ odpověděl. „Možná je to tím, že mi někdo kdysi velice špatně poradil. Lituji. No, každopádně budu za pár týdnů zpět.“

„Cožpak nechápeš, že tě prosím, abys ho neposlouchal?“

„Už jsem řekl, že je mi to líto. Nemohl bych tě ještě vidět, než odjedu?“

„Budu si mýt hlavu,“ odpověděla Magráta škrobeně.

„Kdy?“

„Kdykoliv.“

Mášrecht si stiskl můstek nosu a unaveně zašilhal na voskem pokapaný papír.

Nemohl s tou hrou pohnout.

Poradil si s tím padajícím svícnem, našel umístění pro zlosyna, který nosil masku, aby zakryl své zohavení, a přepsal jednu z veselých pasáží tak, aby umožnila rozehrát kolotoč vtipů kolem skutečnosti, že se hlavní hrdina narodil v kabelce. Znovu ale narazil na potíže s klauny. Pokaždé, když si na ně vzpomněl, měnili se mu téměř před očima. Měl je nejraději ve dvojici, to bylo přece jen tradiční, ale zdálo se, že se odněkud neustále vynořuje třetí. Ať dělal, co dělal, nebyl schopen pro něj vymyslet nějakou komickou roli.

Brk skřípal na novém archu papíru a pokoušel se zachytit ta vzdálená slova, která už několikrát zněla jeho napůl snícím mozkem a zdála se mu tolik komická.

Z koutku úst se mu povysunul jazyk. Začal se potit.

To je má malá role, psal. Hej, i s malou rolí můžeš dojít daleko. Byl bych rád, kdybys vyrazil v okamžení. Jestli se ti nepodaří odjet v kočáře, odjeď alespoň ve zlosti. Je-li ti „v okamžení“ brzo, pusť se na cestu v minutě a ve vzteku. Povídám, nemáš touhu? Tedy alespoň tužku?

Mášrecht zíral na ty řádky s hrůzou. Na papíře vypadaly nesmyslně, absurdně. A přece, přece… V přeplněném hledišti jeho mozku…

Namočil brk do kalamáře a pronásledoval ozvěny ve své hlavě dál.

Druhý klaun: A totě věci, pane!

Třetí klaun: (dovádí s měchýřem na holi) Kvá, kvá!

Mášrecht se vzdal. Ano, bylo to směšné, on věděl, že to je směšné, slyšel smích publika ve svých snech. Ale nebylo to to pravé. Ještě ne. Možná nikdy. Bylo to stejné jako ten nápad se dvěma klauny, jedním hubeným a jedním tlustým… Tak se podívej, do jaké šlamastiky jsi mě zase dostal, Stanley… Smál se, až se za břicho popadal, a zbytek společnosti na něj jen v úžasu zíral. Jenže v jeho snech to bylo nepřekonatelné.

Odložil pero a promnul si oči. Musí být skoro půlnoc a celoživotní zvyk mu říkal, že by měl šetřit svíčky, i když teď si mohli dovolit tolik svíček, kolik si jich troufli sníst, ať si Vínozpěv říká, co chce.

Všude po městě zazněly gongy oznamující hodiny a noční strážní oznamovali, že je opravdu půlnoc a také proti veškeré logice, že všechno je v pořádku. Někteří z nich sotva stačili dokončit své prohlášení dřív, než je někdo uškrtil.

Mášrecht otevřel okenice a rozhlédl se po městě.

Všechno svádí k prohlášení, že proslulé dvojměstí bylo právě v té nejkrásnější roční době, ale to by nebylo docela pravdivé. Bylo spíše ve své nejtypičtější době.

Řeka Ankh, kloaka poloviny světadílu, byla už ve chvíli, kdy dorazila k městu, nesmírně široká a špinavá. Ve chvíli, kdy ho opouštěla, už netekla, spíš pomalu prýštila. Díky staletým nánosům bahna bylo koryto řeky položeno o něco výš než nejnižší oblasti města a teď, když se hladina řeky vzdula tajícím sněhem, leželo mnoho městských nížin pod vodou, pokud můžeme použít ten název pro tekutinu, kterou jste mohli nabírat sítí. Stejná věc se opakovala rok co rok a jistě by byla způsobila strašlivé škody na městských stokách a odpadech, a proto si všichni libovali, že město skoro žádné nemá. Obyvatelé těch čtvrtí měli prostě po ruce pramici, většinou na dvorku za domem, a pravidelně přistavovali na domy další patro.

Říkalo se, že je v těch místech neobyčejně zdravo. Za těch podmínek tam totiž přežilo jen minimální množství bakterií.

Mášrecht se znovu zahleděl na to mlhavé moře, ze kterého trčely domy, připomínající výtvory soutěže o nejkrásnější písečný hrad, pohlcované přílivem. Pochodně a osvětlená okna vytvářely na povrchu vody rozmanité obrazce, ale jeho pozornost přitahovalo jedno konkrétní světlo, které zářilo mnohem blíž.

Na lehce vyvýšeném pásu země, který Vínozpěv koupil za sumu hraničící se šílenstvím, rostla nová budova. Rostla i v noci jako houba — Mášrecht viděl pochodně a osvětlovací koše hořící na lešení, protože najatí řemeslníci a dokonce i někteří členové herecké společnosti odmítli připustit, že pouhý příchod tmy by jim mohl zabránit v jejich snažení.

Nové budovy byly v Morporku vzácné a tohle byl dokonce i nový typ budovy.

Byla to Zeměplocha.

Vínozpěv byl tím nápadem zprvu vyveden z míry, ale mladý Tomjan se nedal odbýt. A každý věděl, že jakmile se ten mladík pro něco rozhodl, byl schopen přinutit i vodu, aby tekla do kopce.

„Ale my jsme vždycky putovali světem, chlapče,“ bránil se Vínozpěv zoufalým hlasem člověka, který věděl, že dělej co dělej, jeho pře je prohraná. „Nemám tolik času, abych jím mohl plýtvat na to, že se někde usadím.“

„Ale kočovný život ti hrozně škodí,“ trval Tomjan pevně na svém. „Všechny ty chladné noci a mrazivá rána. A taky nemládneš. Měli bychom se někde usadit a nechat lidi, aby chodili za námi. A oni to udělají. Vzpomeň si, jakou máme v poslední době návštěvnost. Mášrechtovy hry jsou prostě fantastické.“

„To není mými hrami,“ odporoval Mášrecht. „Za to mohou herci.“

„Nedovedu si sám sebe představit, jak sedím u krbu pod střechou a spím v posteli pod peřinou a všechny ty nesmysly,“ zatvářil se Vínozpěv odmítavě, ale pak spatřil výraz na tváři své ženy a vzdal se.

A pak tady byla sama budova divadla. Přinutit vodu, aby tekla do kopce, byl obyčejný salonní trik ve srovnání s tím, dostat z Vínozpěva peníze, ale bylo pravda, že se jim v posledním čase dařilo výjimečně dobře. Vlastně už od chvíle, kdy začal být Tomjan dost velký, aby si mohl navléci skládaný límec a manžety a pronést alespoň dvě tři slova, aniž by mu přeskočil hlas.

Mášrecht a Vínozpěv byli u toho, když se vztyčovalo prvních pár trámů dřevěné konstrukce.

„Je to proti přírodě,“ stěžoval si Vínozpěv a opřel se o svoji hůl, „lapat duch divadla a zavírat ho do klece. Zabije ho to.“

„No, já si nejsem tak jistý,“ odpověděl Mášrecht pochybovačně. Tomjan si promyslel své plány skvěle a strávil nad nimi nejdřív celý večer s Mášrechtem, než se vypravil za otcem. Trpaslíkova hlava teď přetékala nápady, ve kterých se to hemžilo možnostmi pohyblivého horizontu, rychlé výměny dekorací, kladkostroji, které ponesou nad scénou poletující bohy, a propadly, ze kterých se budou vynořovat démoni. Mášrecht nebyl schopen bránit se založení stálého divadla víc než opice založení banánové plantáže.

„Ta prokletá věc ještě nemá ani jméno,“ prohlásil jednoho dne Vínozpěv. „Budu tomu říkat Zlatý důl, protože to zhruba zachycuje majetek, který jsem do toho vrazil. Ale odkud všechny ty prachy vezmeme, to by mě opravdu zajímalo.“

Potom navrhovali ještě mnoho jmen, ale ani jedno z nich Tomjanovi nevyhovovalo.

„Musí to být takové jméno, které bude vyjadřovat všechno,“ říkal. „Protože v divadle najdete opravdu všechno. Celý svět na jevišti, víte, co myslím?“

A Mášrecht najednou řekl, a už když to říkal, věděl, že to, co říká, je přesně ono: „Zeměplocha.“

A teď byla Zeměplocha skoro hotova a on stále ještě nedopsal novou hru.

Zavřel okno, přešel nazpět ke stolu, chopil se pera a přitáhl si nový list papíru. Náhle mu hlavou proletěla myšlenka. Celý svět byl přece jediné velké jeviště — pro bohy…

Nakonec začal psát.

Celý svět, naše Zěměplocha, je pouhopouhé divadlo. A všichni muži a zeny nejsou nic jiného než herci. Udělal tu chybu, že přestal psát, a zmocnila se ho další inspirace, která ovšem poslala vlak jeho myšlenek po úplně jiné koleji.

Podíval se na papír a připsal: S výjimkou prodavačů popkornu.

Po chvilce váhání celý odstavec přeškrtl a zkusil to jinak: Jako jeviště velkého divadla je náš svět a lidé po něm jako herci jdou.

To se mu zdálo lepší.

Chvilku přemýšlel a pokračoval: Někdy dojdou daleko a jindy v krátku odejdou.

Cítil, že ztrácí nit. Čas, čas, to, co potřeboval, byla věčnost…

Z vedlejší místnosti se ozval tlumený výkřik a zaskřípění postele. Mášrecht upustil brk, rychle vstal a opatrně pootevřel dveře.

Mladík seděl na posteli a byl bledý jako stěna. Když uviděl Mášrechta, očividně se uklidnil.

„Mášrechte?“

„Copak, chlapče? Noční můra?“

„Bohové, to bylo strašné! Už jsem je viděl zas! Na minutu jsem si skoro myslel, že jsou —“

Mášrecht, který nepřítomně sbíral svršky poházené kolem, se zarazil. Ve snech se vyznal. To bylo místo, kde se líhly všechny nápady.

„Že co?“ zeptal se.

„Bylo to jako… víš, jako kdybych byl uvnitř něčeho, jako třeba v obrovské skleněné míse a seshora na mě zíraly tři obrovské obličeje.“

„Vážně?“

„Přesně a pak všechny řekly ‚Budiž zdráv…‘ a pak se začaly hádat o mé jméno a nakonec řekly: ‚A kdo jiný by mohl být na druhé straně králem!‘ A pak jedna z nich řekla: ‚Kde? Na jaké druhé straně?‘ a jedna z těch druhých dvou zase řekla: ‚Ale to je jen takový slovní obrat, na druhé straně, to se od tebe čeká, že za podobných okolností budeš taková slova používat, tak se snaž,‘ a pak se ke mně sklonily ještě níž. Jedna z nich pokračovala: ‚Je nějaký hubený, řekla bych že to musí být tou cizozemskou stravou‘ a ta nejmladší jí řekla: ‚Stařenko, už jsem ti řekla, že žádná taková země jako Thespidie neexistuje‘, pak se chvíli hašteřily. Nakonec řekla další: ‚Ale nemůže nás slyšet, že ne? Tak se mi zdá, že sebou nějak mlátí ze spaní!‘ a ta druhá zase: ‚Víš dobře, Esme, že se mi z toho krámu nikdy nepodařilo dostat jediný zvuk‘, pak se zase chvíli hádaly a pak se to všechno zamlžilo a já se probudil…“ dokončil kulhavě. „Bylo to hrozné, protože pokaždé, když se nahnuly nad tu mísu, tak se tak nějak podivně zvětšily a jediné, co jsem z nich viděl, byly oči a dírky do nosů.“

Mášrecht se spustil na pelest Tomjanovy postele. „Jo, sny, to jsou veselí braši,“ pokýval hlavou.

„Tak na tom mém nebylo vůbec nic veselého.“

„Asi ne. Zato já měl včera v noci zvláštní sen o takovém drobném chlapíkovi s nohama do ‚O‘, který šel po nějaké cestě,“ upřel Mášrecht oči ke stropu. „Měl takový podivný černý klobouček a šel, jako kdyby měl boty plné vody.“

Tomjan vychovaně přikývl. „Ano? A co…?“

„No, to je právě ono. A nic. Měl bambusovou hůlku, kterou si točil, a nebudeš tomu věřit, bylo to strašně…“

Trpaslíkův hlas se pomalu vytratil. Na Tomjanově tváři se objevil ten známý výraz povinného zájmu a lehce blahosklonné nedůvěry, který Mášrecht tak dobře znal a jehož se bál.

„No, prostě, bylo to velmi zábavné,“ dokončil spíš pro sebe. Bylo mu však jasné, že zbytek společnosti o tom nikdy nepřesvědčí. Jak v sobě kus neměl šlehačkový dort, říkali, nebylo na něm nic směšného.

Tomjan spustil nohy z postele a natáhl se pro kalhoty.

„Už nebudu spát,“ řekl. „Kolik je asi hodin?“

„Chvilka po půlnoci,“ odpověděl mu Mášrecht. „A víš, co tvůj otec říká o tom, když se chodí do postele pozdě!“

„Já přece nešel do postele pozdě,“ bránil se Tomjan a natahoval si boty. „Já naopak brzo vstávám. A vstávat brzo je velmi zdravé. Ranní ptáče… Teď si vyrazím a dám si něco strašně zdravého k pití. Pojď se mnou, jestli chceš,“ dodal, „abys mě mohl hlídat.“

Mášrecht na něj vrhl pochybovačný pohled.

„Víš taky určitě, co říká tvůj otec o pití,“ nadhodil.

„Jasně. Říká, že když byl mladý, pil v jednom kuse. Říká, že si ale nikdy nepotrpěl na to chlemtat celou noc jedno pivo za druhým a pak se vracet domů za svítání a rozbíjet při tom okna. Tvrdí, že býval tak trochu hogo fogo, ale v dobrém, ne jako ti dnešní lidé, kteří pod opaskem neudrží ani pár panáků.“ Tomjan si před zrcadlem upravil kabátec a dodal: „Víš, Mášrechte, já si myslím, že k zodpovědnosti v chování člověk přijde postupně s věkem, stejně jako ke křečovým žilám.“

Mášrecht si povzdechl. Oddělení Tomjanovy paměti, do kterého ukládal nevhodné poznámky všech lidí, které měl kolem sebe, bylo proslulé a obávané.

„Dobrá,“ souhlasil nakonec. „Ale jen jednu sklenici a na nějakém slušném místě.“

„Slibuju,“ přikývl Tomjan a nasadil si klobouk s pérem.

„Mimochodem,“ otočil se k Mášrechtovi, Jak se vlastně ‚hýří‘?“

„No, to znamená, že většinu toho, co piješ, vlastně rozliješ.“

Jestliže voda řeky Ankhu byla hustší a měla mnohem víc osobnosti než voda kterékoliv jiné řeky, pak vzduch u Zašitého bubnu byl mnohem hustší než vzduch normální. Vypadal jako suchá mlha.

Tomjan s Mášrechtem chvilku pozorovali, jak tiše prosakuje na ulici. Dveře se náhle rozletěly a z nich vyletěl pozpátku muž. Země se dotkl až potom, když narazil do zdi na protější straně ulice.

Pak se ve dveřích objevil gigantický troll, zaměstnaný majitelem podniku, aby udržoval určitou míru pořádku, který v každé ruce vlekl jednu bezvládnou postavu. Ty pak nechal ležet na dláždění, když je ovšem předtím ještě několikrát nakopl do těch nejchoulostivějších měkkých partií.

„Poslyš, řekl bych, že tady se hýří, co říkáš?“ nadhodil Tomjan.

„No, skoro to tak vypadá,“ souhlasil Mášrecht. Pak se otřásl. Nenáviděl hospody. Lidé si mu vždycky odkládali na hlavu sklenice.

Zatímco troll zvedl prvního z bezvládných opilců za jednu nohu a tloukl mu hlavou o dlažební kostky, aby z něj vytřásl všechny cennosti, proklouzli Tomjan s Mášrechtem dovnitř.

V Ankh-Morporku se říká, že jít se napít k Bubnu je totéž, jako byste se ponořili do bažiny. Jediný rozdíl je v tom, že v bažině vám aligátoři nejdřív neprohledají kapsy. Když dvojice vešla dovnitř, pozorovalo je dvě stě očí a stovka úst na okamžik ustala v činnostech, jako je pití, žvýkání, klení nebo prošení o milost, a devadesát devět obočí se nakrčilo v zamyšlení nad tím, jestli nově příchozí patří do kategorie A, to je lidí, kterých je třeba se bát, nebo do kategorie B, to je lidí, které je třeba vystrašit.