Sekáč

„Kvíík?“

KVÍÍK, potvrdil krysí Smrť.

„[Načechrání vousů] [pokrčení čenichu]?“

Krysí Smrť zavrtěl hlavou.

KVÍÍK.

Krysa smutně přikývla. Život v kovárně byl skvělý. Ned se o nějaký úklid skoro nestaral a byl pravděpodobně nevyhlášeným mistrem světa v zapomínání nedojedených obložených chlebů. Krysí duch pokrčil rameny a vydal se drobným klusem za malou postavičkou v černém rouchu. Řekněme si rovnou, že neměl na vybranou.

V ulicích se hemžilo nezvyklé množství lidí. Většina z nich pronásledovala vozíky, které byly naloženy vším, co lidé považovali za vhodné do nich naložit — palivové dříví, děti, nákupy.

Teď už se vozíky neskrývaly, ale všechny slepě táhly jedním směrem.

Takový vozík se dal zastavit jediným způsobem — převrátit ho. Pak ležel bezmocně na zádech a kolečka se divoce a zbytečně otáčela. Mágové viděli několik činorodých jedinců, kteří se pokusili vozíky rozbít, ale ty byly prakticky nezničitelné — trubky se ohýbaly, ale nepraskaly, a dokud jim zbývalo alespoň jedno kolečko, statečně se pokoušely pokračovat v cestě.

„Podívejte se na támhleten!“ ukázal arcikancléř. „Ten veze moje prádlo! Fakticky, to je moje prádlo! Ty… ošklivý piškuntálku!“ vydralo se mu po zaváhání ze znechucených úst.

Prodral se zástupem, zarazil vozíku svou hůl pod kola a jediným trhnutím ho převrátil na záda.

„Tady v tom zástupu civilistů si nemůžeme dovolit ani jednou vypálit,“ postěžoval si děkan.

„Těch vozíků jsou celé stovky! Táhnou jako skvrnostajové![24]“ rozhlížel se kolem zděšeně lektor Zaniklých run. „Běž, běž, fuj, nech mě, ty… ty košíku!“

Zahrozil neodbytnému vozíku svou holí.

Záplava drátěných košíků na kolečkách opouštěla město. Občané, kteří jim stáli v cestě, se bránili, uhýbali, ukrývali se, ale přece jen tu a tam některý z nich upadl pod pokulhávající kolečka. Uprostřed záplavy pohybujících se vozíků zůstali jen mágové, pokřikovali vzrušeně jeden na druhého a útočili na stříbrnou záplavu svými holemi. Ne že by magie nefungovala, naopak, fungovala velmi dobře. Jediné malé kouzlo dokázalo změnit vozík v tisícovku malých drátěných hlavolamů. Jenže k čemu to bylo dobré? O chviličku později se přes svého nešťastného sourozence přehnaly dva další.

Vozíky kolem děkana se rozstřikovaly ve sprškách roztaveného kovu.

„Že se s tím ale nepáře, co?“ zhodnotil s uznáním jeho počínání kvestor.

„No, fakt je, že jestli bude ještě chvilku pokračovat, tak z toho svého ‚krleš!‘ ochraptí.“

Děkan si nedokázal vzpomenout na to, kdy byl v životě šťastnější. Šedesát let se poslušně řídil sebeomezujícími regulemi mágstva a teď najednou zažíval nejkrásnější chvíle svého života. Nikdy si neuvědomil, že jediná věc, po které tajně toužil a která se celá ta léta ukrývala kdesi hluboko v jeho nitru, bylo něco pořádně rozplesknout.

Z konce jeho hole vyletěl znovu oheň. Všude kolem něj s cinkotem dopadaly kusy drátu, trubkových držadel a zbytečně se točících koleček. A nejkrásnější na tom bylo, že cílů neubývalo. Další vlna vozíků, namačkaných v sevřeném útvaru, se pokoušela postoupit kupředu přes rozptýlená těla svých druhů. Nefungovalo to, ale vozíky to přesto neustále zkoušely. Zkoušely to skutečně se zoufalou úporností, protože ještě nedosáhly svého cíle a už se přes ně valila třetí vlna, která si bezohledně razila cestu vpřed. Pravděpodobně není na místě používat slovo „zkoušely“. To by totiž naznačovalo určitou dávku cílevědomé snahy, jakousi možnost, že by se snad vozíky mohly rozhodnout „nezkoušet to“. Něco na jejich neúnavném snažení, na způsobu, jak se ve svém úsilí drtily navzájem, naznačovalo, že mají v celé té věci na vybranou asi jako voda tekoucí z kopce.

„Krleš!“ vykřikl bojovně děkan. Na kovových součástkách dalších vozíků zaduněl výboj syrové magie. Z nebe pršela kolečka.

„Napas se žhavé magie, až pukneš, ty haj —“ začal děkan.

„Neklejte! Jenom neklejte!“ vykřikl do všeobecného pozdvižení Výsměšek. Pokusil se srazit k zemi jakéhosi stupidního kreténa, který mu zakroužil kolem hlavy. „Nikdo neví, co by se z toho mohlo vylíhnout!“

„Hrom aby to spral!“ zaječel děkan.

„To k ničemu není. Je to stejné, jako kdybychom se pokoušeli zastavit moře,“ řekl zasmušile starší pAsák. „Já bych byl pro to, abychom se rychle vrátili na univerzitu a vybavili se tam nějakými opravdu ostrými a těžkými zaklínadly.“

„Dobrý nápad,“ přikývl Výsměšek. Změřil si pohledem postupující drátěnou stěnu. „Má taky ještě někdo nápad, jak bychom se tam dostali?“

„Vy hnusné podvýživy!“ užíval si dál děkan. Znovu zamířil hůl. Ta vydala smutný slabý zvuk, který by se zachycený v grafické formě nedal přečíst jinak než jako pffft. Z konce hole se odloupl doutnající oharek a s tichým zasyčením dopadl na dláždění.

Rumpál Žička s tlumeným úderem zavřel další knihu. Knihovník zamrkal.

„Nic! Sopky, přílivové vlny, hněv bohů, zběhlí mágové… Mě nezajímá, jak byla ostatní města zabita, mě zajímá, jak skončila…“

Knihovník položil na čtecí pult nový štos knih. Další výhoda, kterou člověk má, když je mrtvý. Rumpál začínal přicházet na chuť jazykům. Viděl ve slovech jejich smysl, aniž si přesně uvědomoval, co znamenají. Zemřít bylo přece jen úplně něco jiného než usnout. Bylo to spíš jako se probudit.

Podíval se k protější stěně knihovny, kde si nechával Lupine obvazovat zraněnou tlapu.

„Knihovníku?“

„Oook?“

„Vy jste taky kdysi změnil podobu z lidské na zvířecí… co byste dělal, kdybyste například věděl o dvou lidech, tedy teoreticky, samozřejmě, kdybyste věděl o dvou lidech, kteří… no, předpokládejme, že máme vlka, který se při úplňku mění v lidodlaka… a ženu, která se naopak za úplňku mění ve vlkodlačku… rozumíte mi? Oni se oba nějaký čas pohybují ve stejné podobě, ale každý se k ní blíží tak jako z opačné strany. A teď se sejdou. Co byste jim řekl? Nebo byste je nechal, aby si to vyřídili sami mezi sebou?“

„Oook,“ odpověděl knihovník okamžitě.

„No to je opravdu velmi lákavé.“

„Oook.“

„Jenže já se obávám, že se to paní Bochánkové nebude líbit.“

„Eeek oook.“

„To máte pravdu. Možná že by se to dalo říci trochu ohleduplněji, ale máte úplnou pravdu. Každý by si nakonec měl svoje věci řešit sám.“

Povzdechl si a obrátil další list. Oči se mu rozšířily.

„Město Kan Li,“ obrátil se ke knihovníkovi. „Slyšel jste o něm někdy? Co je to za knihu? Pruhoduchův grimoár ‚Kdo nevěří, ať tam běží‘. Tady se píše:…,malé vozíky… nikdo nevěděl, odkud se vzaly… byly tak užitečné… lidé je sháněli do stád a zaháněli do města… najednou se všechny vydaly pryč… lidé je sledovali, a ejhle, za hradbami města bylo jiné, nové město, město jakoby celé vybudované ze stánků trhovců a do něj vozíky uprchly…“

Obrátil na další stránku.

„Zdá se, že tady říkají…“

Pořád ještě tomu vůbec nerozumím, pomyslel si v duchu. Jeden-muž-kbelík si myslí, že mluvíme o rozmnožování měst. Ale to mi tak nějak nezní jako to pravé.

Město je živé. Předpokládejme, že by byl člověk pomalý obr — jako Vypočítavé borovice — a díval se dolů na město. Viděl by, jak rostou budovy, viděl by, jak mizí tábory obléhatelů, viděl by, jak se hasí požáry. Viděl by, že město žije, ale neviděl by lidi, protože ti se pohybují příliš rychle. Život měst, ta síla, která je pohání, to není žádná tajemná energie. Život města, to jsou lidé.

Nepřítomně obracel stránky a jejich obsah skoro nevnímal…

Takže máme města — veliká usedlá stvoření, která vyrůstají z jednoho místa a za celá staletí se téměř nepohnou z místa. Množí se tím, že vysílají skupiny lidí kolonizovat nové kraje. Města sama jen tak leží na svém místě. Jsou živá, ale asi tak, jak je živá medúza. Nebo čerstvá zelenina. Koneckonců, ne nadarmo se říká Ankh-Morporku Velká Vahúni…

A všude, kde najdete velké pomalu žijící věci, najdete taky malé rychlé věci, které se na ty velké vrhají a požírají je…

Rumpál Žička cítil, jak se mu začíná žhavit šedá kůra mozková. Byly vytvářeny stovky nových spojení, obnoveny tisíce nepoužívaných nervových drah. Myslel on vůbec, když byl ještě naživu? Teď o tom skoro pochyboval. Předtím byl jen rancem komplikovaných reakcí připojených na množství nervových zakončení a všechno, od líného uvažování o příštím jídle po nejasné vzpomínky z mládí, se stavělo do cesty mezi něj a skutečnou myšlenku.

Vyroste to uvnitř města, kde je to v teple a chráněno. Pak se to pohne a vydá ven z města a vytvoří to… něco, ne skutečné město, ale město falešné…, které postupně ze svého původního hostitele vytáhne lidi i život…

To slovo, které jsme neustále hledali, je dravec.

Děkan upíral nevěřící pohled na svou hůl. Zatřásl s ní a znovu zamířil.

Tentokrát bychom napsaný zvuk přečetli nejspíš jako pff.

Děkan pozvedl hlavu. Zpěněná vlna drátěných vozíků, sahající až ke střechám okolních domů, se právě chystala zřítit se mu na hlavu.

„Oh vy srá — srábkové!“ zasténal a zakryl si hlavu rukama.

Někdo ho chytil vzadu za roucho a odtáhl ho o kus dál ve chvíli, kdy se vozíky skutečně zřítily.

„Pojďme,“ nabádal je Výsměšek. „Když poběžíme, udržíme se před nimi.“

„Došla mi magie! Mně chybí magie!“ sténal zoufale děkan.

„A bude vám brzo chybět mnohem víc, jestli si nepospíšíte,“ vykulil na něj arcikancléř hrozivě oči.

Mágové se v houfu rozeběhli uličkou. Naráželi sice jeden do druhého, ale v zásadě se jim dařilo, udržovat si určitý náskok. Celé proudy vozíků projížděly městem a mířily do polí.

„Víte, co mi to připomíná?“ ozval se udýchaný Výsměšek, když se mezi nimi prodírali.

„Řekněte,“ zabručel starší pAsák.

„Tah lososů,“ odpověděl arcikancléř.

„Cože?“

„Ne v Ankhu, samozřejmě,“ pospíšil si Výsměšek. „Nevěřím, že by se losos dokázal dostat proti proudu v naší řece —“

„Leda že by se naučil chodit,“ dodal starší pAsák.

„— ale v některých řekách jsem je viděl namačkané jako slanečky,“ pokračoval Výsměšek. „Bojovali o to, kdo dřív a dál. Celá řeka byla jednou jedinou záplavou stříbra.“

„Hezké, moc hezké,“ souhlasil starší pAsák. „Ale proč to dělali?“

„No… ono to má něco společného s rozmnožováním.“

„Nechutné. A když si pomyslím, že aspoň občas tu vodu pít musíme,“ ušklíbl se starší pAsák.

„Prima, konečně jsme z toho venku a teď je obejdeme z boku,“ rozvíjel své plány Výsměšek. „Prostě si vybereme nějaké prázdné místo a —“

„Tomu moc nevěřím,“ zavrtěl smutně hlavou lektor Zaniklých run.

Prostor kolem nich, kam oko dohlédlo, byl pokryt záplavou popojíždějících a skřípějících vozíků, které místy sváděly i boje mezi sebou.

„Rozhodly se nás dostat! Rozhodly se nás dostat!“ zasténal kvestor. Děkan mu vytrhl hůl.

„Hej, ta je moje!“

Děkan ho odstrčil stranou a upálil kolečka čelnímu vozíku.

„To je moje hůl!“

Mágové stáli v malé skupince, tiskli se záda k zádům a kolem nich se pomalu svíral kruh vozíků.

„Tady v tom městě nemají co dělat, vůbec se sem nehodí,“ řekl najednou lektor Zaniklých run.

„Já vím přesně, co cítíte,“ přikývl Výsměšek. „Jsou to Cizinci.“

„Předpokládám, že si z vás nikdo dnes náhodou nevzal létací zaklínadlo?“ zapátral s nevelkou nadějí starší pAsák.

Děkan zamířil a zničil další vozík.

„Ta hůl, kterou užíváš, je moje, abys věděl!“

„Mlčte už konečně, kvestore,“ zarazil ho arcikancléř.

„A děkane, takhle, když je budete brát jeden po druhém, tak se nikam nedostanete. Je to jasné, chlapi? Chceme jim napáchat co největší škody. Pamatujte si — zmatené, neuvážené salvy nejsou…“

Vozíky popojely kupředu.

AU. AU.

Slečna Zahořalá se potácela vlhkou chřestící temnotou. Pod nohama jí praskaly kroupy. Na obloze se křižovaly blesky a hromy se slévaly v jediné nepřetržité dunění.

„Štípou, co?“ řekla.

DUNÍ.

Vilém Klika zachytil snop obilí, který letěl mimo, a přidal ho k ostatním. Kolem procupitala slečna Zahořalá, sehnutá skoro až k zemi pod nákladem snopů[25]. Ti dva pracovali neúnavně, přímo ve chřtánu bouře, křižovali pole všemi směry a zachraňovali sklizeň, aby nezůstala napospas vichřici a kroupám. Nebe je oslňovalo blesky. Tohle nebyla normální bouře. To byla válka.

„Každou chvíli začne průtrž mračen!“ vykřikla do hukotu větru slečna Zahořalá. „Do stodoly se nám to už nepodaří dostat včas! Běžte a přineste nějakou velkou plachtu, nebo něco takového! To musí pro dnešní noc stačit!“

Vilém Klika přikývl a rozběhl se ječící temnotou k domu. Kolem pole už tolikrát udeřilo, že vzduch začínal horce syčet a nad vrcholky živých plotů se chvěla namodralá korona.

A stál tam Smrť.

Vilém Klika zahlédl, jak se nad ním tyčí obrovská přikrčená hubená postava, připravená ke skoku, za kterou ve větru pleskal a rachotil vlající plášť.

Sevřela ho úzkost a pokoušela se ho současně zahnat na útěk a přimrazit hrůzou na místě. Vtrhla mu do vědomí a tam se změnila v kus ledu, zastavila všechny myšlenky s výjimkou slaboučkého niterného hlásku, který kupodivu docela klidně pípl: TAK TOHLE JE HRŮZA!

Smrť vzápětí zmizel, protože fialový svit blesků pohasl, ale jak nad kopci zazářil další oslepující výboj, objevil se znovu.

Pak tentýž vnitrní hlásek dodal o něco silněji: ALE PROČ SE NEHÝBÁ?

Vilém Klika se pomaličku vydal kupředu. Přikrčený stín se nehýbal.

Pak mu došlo, že ta věc na druhé straně plotu je jen spleť dřevěných ráhen, kovových paží a plátěných pásů, která připomíná všechny ty femury, humery a klavikuly, jen když se na ně díváte z určité strany. Když se na ně člověk podívá z trochu jiného úhlu, uvidí jen složitou sestavu vyvažovacích pák, podávacích ramen a posuvných dopravníků zakrytých plachtou, která hrozila, že už už odlétne. Před Vilémem stál Rozinkův sklizňostroj. Vilém Klika se strašlivě zašklebil. V hlavě se mu začaly líhnout zcela nevilémovsky neklikovské myšlenky. Vykročil kupředu.

Mágy obklopila stěna vozíků.

Poslední dávka magické energie v ní vypálila obrovskou díru, která se ovšem hned vzápětí zaplnila dalšími vozíky.

Výsměšek se obrátil ke svým druhům. Měli zarudlé tváře, potrhaná roucha a výsledkem několika uspěchaných a nepříliš přesných ran byly začazené tváře, ožehnuté vousy a doutnající klobouky.

„Má ještě někdo nějaké zaklídadlo?“ zeptal se.

Všichni horečnaté přemýšleli.

„Mám dojem, že já si ještě najedno vzpomínám,“ ozval se váhavě kvestor.

„Tak sem s tím, člověče. V okamžiku, jako je tenhle, se musí vyzkoušet každý prostředek!“

Kvestor napřáhl ruku. Zavřel oči. Tiše zamumlal několik nezřetelných slabik.

Okolí ozářil krátký záblesk oktarínového světla a —

„Oh,“ zarazil se arcikancléř. „A to je všechno?“

„To je ‚Eryngiovo Květinové překvapení‘,“ řekl zrůžovělý kvestor s rozzářenýma očima. „Nevím, čím to, ale tahle věcička se mi dařila skoro sama. Asi takový dar, řekl bych.“

Výsměšek zíral na obrovský svazek pestrobarevných květů, které kvestor svíral v pravici.

„Jenže bych si troufl říct, že v téhle situaci nám to moc nepomůže,“ zatvářil se kysele.

Kvestor se rozhlédl po stěně vozíků, která se pomalu přibližovala, a jeho pyšný úsměv pohasl.

„Asi ne,“ souhlasil.

„Má někdo nějaký nápad?“ rozhlédl se Výsměšek.

Všichni mlčeli.

Pak se ozval děkan. „Ale růže jsou to pěkné.“

„To byla ale rychlost!“ podivila se slečna Zabírala, když se Vilém Klika objevil vedle hromady snopů a vlekl za sebou velkou plachtu.

VIĎTE? zahuhlal nepřítomně, když mu ji pomáhala přetáhnout přes hromadu a zatížit kameny. Vítr se snažil plachtu zachytit a vyrvat jim ji z rukou, ale to se mohl se stejným úspěchem pokoušet převrátit horu.

Na pole dopadla první sprška deště a mezi světélkujícími útržky mlhy zabubnovaly do země těžké kapky.

„V životě jsem takovou bouřku nezažila,“ zavrtěla hlavou slečna Zahořalá.

Znovu se rozlehlo dunivé zahřmění. Celý obzor se rozzářil jedinou oslnivou záplavou.

Slečna Zahořalá se chytila Viléma Kliky za paži.

„Není to támhle… na kopečku, nějaká postava?“ vypravila ze sebe. „Měla jsem dojem, že jsem zahlédla… takový nejasný obrys.“

NE, JE TO JEN STROJ NA SKLIZEŇ OBILÍ.

Znovu se zablesklo.

„Na koni?“ zavrtěla hlavou slečna Zahořalá.

Obloha se rozzářila potřetí. Tentokrát o tom nebylo pochyb. Na vrcholku nejbližšího pahorku stál kůň s jezdcem v sedle. V širokém plášti s kápí. A s kosou, kterou svíral stejně pyšně jako rytíř svůj dřevec.

PŘEDVÁDÍ SE. Vilém Klika se s pohrdavým výrazem obrátil ke slečně Zahořalé. JÁ NĚCO TAKOVÉHO NIKDY NEDĚLAL. A PROČ BYCH MĚL? K ČEMU JE TO DOBRÉ?

Otevřel dlaň. Objevily se zlaté hodiny.

„Kolik vám ještě zbývá?“

MOŽNÁ HODINA. MOŽNÁ POSLEDNÍCH PÁR MINUT.

„Tak rychle, pojďte!“

Vilém se nehýbal, stál a upřeně pozoroval hodiny.

„Povídám, pojďte!“

TO NEBUDE NIC PLATNÉ. MÝLIL JSEM SE, KDYŽ JSEM MYSLEL, ŽE ANO. ALE NEBUDE. JSOU PROSTĚ URČITÉ VĚCI, KTERÝM SE NEDÁ UNIKNOUT. NIKDO NEMŮŽE ŽÍT VĚČNĚ.

„Proč ne?“

Zdálo se, že tahle otázka Viléma Kliku mírně šokovala. CO TÍM MYSLÍTE?

„Proč nemůžete žít věčně?“

NEVÍM. SNAD JE TO NĚJAKÁ VESMÍRNÁ MOUDROST.

„Co o tom nějaká vesmírná moudrost ví? Tak půjdete už konečně?“

Postava na pahorku se nehýbala.

Déšť velmi rychle měnil prach na husté lepkavé bláto. Klouzali dolů úbočím a spěchali přes dvůr k domu.

MĚL JSEM SE PŘIPRAVIT LÉPE. MĚL JSEM PLÁNY —

„No ano, ale bylo potřeba sklidit obilí.“

ANO.

„Nemohli bychom nějak zabarikádovat dveře, nebo udělat něco takového?“

VÍTE VY, CO VLASTNĚ POVÍDÁTE?

„No tak něco vymyslete sám. Copak se vám nikdy nikdo nepostavil?“

NE, zavrtěl hlavou Vilém Klika a v hlase se mu ozval téměř neznatelný záchvěv pýchy.

Slečna Zahořalá vyhlédla z okna a pak se dramaticky přitiskla zády ke stěně vedle záclony.

„Je pryč!“

TO, upozornil ji Vilém Klika. TAK RYCHLE NEMOHL VZNIKNOUT ON, ZATÍM TO JEŠTĚ POŘÁD BUDE JEN TO.

„Je to pryč. Může to být kdekoliv.“

DOKÁŽE TO PROJÍT STĚNOU.

Vrhla se ke schodům, ale pak se zastavila a otočila se k němu s tázavým výrazem.

DOBRÁ. DONESTE TO DÍTĚ. MYSLÍM SI, ŽE BYCHOM ODSUD MĚLI ODEJÍT. Najednou ho něco napadlo. Maličko pookřál. POŘÁD NÁM JEŠTE ZBÝVÁ TROCHU ČASU. KOLIK JE HODIN?

„Nevím. Vždyť celou tu dobu, co jste tady, neděláte nic jiného, než že zastavujete hodiny.“

ALE NENÍ JEŠTĚ PŮLNOC, ŽE NE?

„Řekla bych, že není víc než čtvrt na dvanáct.“

PAK NÁM ZBÝVAJÍ JEŠTĚ TŘI ČTVRTĚ HODINY.

„Jak si tím můžete být tak jistý?“

BUDE TO DRAMATIZOVAT, SLEČNO ZAHOŘALÁ. SMRŤ, KTERÝ SE V NOCI PŘEDVÁDÍ NA POZADÍ BOUŘE A NECHÁ SE OSVĚTLOVAT BLESKY, vysvětloval jí Vilém Klika pohrdavě, TEN SE NEOBJEVÍ VE DVACET TŘI PĚTADVACET, KDYŽ SE MŮŽE ZJEVIT PŘESNĚ O PŮLNOCI.

Obličej jí zbledl, ale nakonec pomalu přikývla a vydala se nahoru. Po několika minutách se vrátila a nesla malou Sal zabalenou do přikrývky. „Pořád tvrdě spí,“ řekla.

TO NENÍ SPÁNEK.

Přestalo pršet, ale bouře se neustále pomalu točila nad kopci. Vzduch, stále ještě rozpálený jako výheň, tiše praskal.

Vilém Klika šel první. Prošli kolem kurníku, kde se krčil Cyril se svým obstarožním harémem, přičemž se celé osazenstvo té malé dřevěné rezidence snažilo na hřadě obsadit těch samých pár centimetrů. Kolem rozměrného komína obytného stavení se chvěla bledě zelená záře. „Říkáme tomu záře matky Brožkové,“ řekla slečna Zahořalá. „Je to znamení.“

ZNAMENÍ ČEHO?

„Cože? To se mě neptejte. Prostě jenom znamení. Taková ta všeobecná znamenologie. Kam jdeme?“

DO MĚSTEČKA.

„Abychom byli nablízku kose?“

ANO.

Zmizel ve stáji. Po chvilce se zase objevil a vedl za sebou osedlaného Truhlíka. Nasedl, natáhl se ze sedla, zvedl nahoru slečnu Zahořalou i se zabaleným dítětem a posadil si je před sebe.

JESTLI SE MÝLÍM, řekl slečně Zahořalé, ODNESE VÁS TENHLE KŮŇ, KAMKOLIV SI BUDETE PŘÁT.

„A kam bych si asi přála jet? Chci se jenom v pořádku vrátit zpět domů!“

KAMKOLIV.

Když se ocitli na cestě do městečka, přešel Truhlík do klusu. Vítr rval listí ze stromů a unášel ho v chomáčích po cestě. Tu a tam ještě oblohou proletěl nějaký ten osamělý blesk.

Slečna Zahořalá vrhla pohled na pahorek nad farmou.

„Viléme —“

JÁ VÍM.

„— je tam zase —“

JÁ VÍM.

„Proč nás nepronásleduje?“

JSME V BEZPEČÍ, DOKUD SE PÍSEK NEPŘESYPE.

„A až se přesype, tak zemřete?“

NE. VE CHVÍLI, KDY SE PŘESYPE, BYCH MĚL ZEMŘÍT.

„Viléme, zdálo se mi… vypadalo to…, jako když ta věc, na které to jede, je docela obyčejný kůň, sice trochu vyhublý, ale…“

JE TO KŮŇ-KOSTLIVEC. VELMI EFEKTNÍ, ALE STRAŠNĚ NEPRAKTICKÝ. KDYSI JSEM MĚL TAKY TAKOVÉHO, ALE POŘÁD MU PADALA HLAVA.

„To je tak trochu jako kopání do mrtvého koně.“

HA, HA. TO BYLO OPRAVDU VTIPNÉ, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

„Myslím, že za téhle situace mi klidně můžete přestat říkat slečno Zahořalá.“

RENATO?

Trochu ji to překvapilo. „Jak znáš moje jméno? Aha. Asi jsi ho viděl někde zapsané, že?“

VYRYTÉ.

„Na jedněch z těch hodin?“

ANO.

„Co se v nich pořád tiše přesýpá písek?“

ANO.

„Takové hodiny má každý člověk?“

ANO.

„Takže ty víš, kolik času mi ještě —“

ANO.

„Musí to být velice zvláštní, vědět… všechny ty věci, které víš…“

NEPTEJ SE MĚ.

„Stejně to ale není správné. Kdyby lidé věděli, kdy zemřou, žili by mnohem lepším životem.“

OBÁVÁM SE, ŽE KDYBY LIDÉ VĚDĚLI, KDY ZEMŘOU, PRAVDĚPODOBNĚ BY NEŽILI VŮBEC.

„To je velmi nadčasový postřeh. Ale co ty o tom můžeš vědět, Viléme?“

VŠECHNO.

Truhlík dorazil k těm několika pokřiveným uličkám obstaveným domy, kterým se říkalo městečko, a jeho podkovy zazvonily na dlažbě malého náměstíčka.

Nikde nebylo ani živáčka. Ve městech, jako je Ankh-Morpork, je půlnoc jen pozdní odpoledne, protože tam se vlastně noc nedrží, jen pozdní večer, který plynule přechází v ranní kuropění. Ale tady lidé stále ještě řídili své životy podle západu slunce a koktavých kohoutů. Když se řeklo půlnoc, byla to opravdu půlnoc.

V okolních kopcích stále ještě zuřila bouře, ale náměstíčko bylo tiché. Od budov se dokonce ozvěnou odráželo tikaní hodin na zděném sloupu, které za dne nebylo ani slyšet.

Právě když se Truhlík přiblížil, v mechanickém břiše hodin něco zaskřípalo a zabzučelo. Minutová ručička s kovovým cinknutím poskočila a zastavila se na devítce. Na přední stěně hodin se otevřela dvířka a z nich velmi důležitě vyjely dvě mechanické postavičky, které s obrovským úsilím udeřily do malého zvonku.

Cink-cink-cink.

Pak se figurky postavily do zákrytu a kulhavě zmizely v útrobách hodin.

„Ty hodiny tady byly už v době, kdy jsem byla malé děvče. Udělal je prapradědeček mladého Rozinky,“ zasnila se slečna Zahořalá. „Vždycky jsem si hrozně přála vědět, co ti dva dělají v čase mezi zvoněním, věřil bys? Myslela jsem si, že tam uvnitř mají třeba takový malý domeček.“

MYSLÍM, ŽE NEMAJÍ. JSOU TO JENOM VĚCI. NEJSOU ŽIVÍ.

„Hmm. No, žijí tam už nějakou tu stovku let. Možná že je život něco, co si musíte tak trochu vysloužit?“

ANO.

Čekali v tichu rušeném jen občasným zaduněním velké ručičky, která poskočila o další minutu.

„Bylo to — bylo to docela příjemné, mít tě kolem domu, Viléme.“

Mlčel.

„Když jsi mi pomohl se sklizní, s věcmi v hospodářství a tak.“

BYLO TO… ZAJÍMAVÉ.

„Udělala jsem chybu, když jsem tě zdržela jenom kvůli tomu, aby se sklidilo obilí.“

NE. SKLIZEŇ JE DŮLEŽITÁ.

Vilém Klika otevřel dlaň. Objevily se hodiny.

„Pořád nemůžu přijít na to, jak tohle děláš.“

NA TOM NENÍ NIC TĚŽKÉHO.

Hukot padajícího písku sílil, až zaplnil celé malé náměstí.

„Chceš říci nějaká poslední slova?“

ANO. NECHCI ODEJÍT.

„Dobrá. Ale bylo to zbytečně stručné.“

Vilém Klika užasl, když zjistil, že se ho pokouší vzít za ruku.

Kus nad hlavou se hodinové ručičky spojily v půlnočním setkání. Dvířka se otevřela. Figurky vypochodovaly ven. Postavily se do pozoru, každá po jedné straně zvonku, a pozvedly svá kladívečka.

Dong.

A odněkud zazněl zvuk klusajících koňských nohou.

Slečna Zahořalá zjistila, že se jí před očima roztančila rudá a modrá kola, jako obrazce, které vám naplní zorné pole hned po oslnění, s tím rozdílem, že ji nic neoslnilo.

Když rychle pohnula hlavou a přitom vrhla pohled koutkem oka, dokázala zahlédnout malé šedé stíny, které se vznášely nedaleko u zdi jednoho domu.

„Viléme?“

Sevřel prsty kolem hodin.

TEĎ TO ZAČNE.

Zvuk kopyt se rychle přibližoval a odrážel se od stěn okolních budov.

PAMATUJ: TOBĚ ŽÁDNÉ NEBEZPEČÍ NEHROZÍ.

Vilém Klika zmizel ve stínu nedalekého domu.

Pak se ještě na okamžik objevil.

PRAVDĚPODOBNĚ, dodal a znovu zmizel.

Slečna Zahořalá si sedla na schůdky u hodin a holčičku zabalenou v dece chovala na kolenou.

„Viléme?“ vypravila ze sebe po chvíli.

Na náměstíčko vjel jezdec na koni.

Jel skutečně na zvířeti — kostře. Z kostí přibližujícího se zvířete vyletovaly malé modré plamínky. Slečna Zahořalá se přistihla při myšlence, zda je to pravá kostra, nějakým způsobem oživená, něco, co bývalo kdysi uvnitř koně, nebo kostlivé stvoření svého vlastního původu. V této situaci to byly skutečně poněkud zvláštní myšlenky, ale pořád ještě lepší, než kdyby se zabývala tím duchovitým zjevením, které se přibližovalo.

Musel se ten kůň také hřebelcovat, nebo ho stačilo jen tu a tam vyleštit?

Jezdec sesedl. Byl mnohem vyšší než Vilém Klika, ale čerň jeho pláště pohlcovala všechny podrobnosti. V ruce svíral něco, co nebylo skutečnou kosou, ale spíš nějakým jejím vzdáleným předkem. Jejich příbuzenství bylo sice vzdálené, ale jisté, stejně jako je jisté, že i ten nejdokonalejší chirurgický nástroj měl ve své minulosti předka s dřevěnou násadou. Tahle věcička však byla přece jen dost daleko od jakéhokoliv nástroje, který se kdy dotkl obilí.

Postava se pomalu připlížila ke slečně Zahořalé, položila si svou pseudokosu na rameno a zůstala stát.

Kde je?

„Nemám nejmenší tušení, o kom to mluvíte,“ odsekla slečna Zahořalá. „A být na vašem místě, mladíku, dala bych svému koni aspoň občas nažrat.“

Zdálo se, že postava tuhle informaci velmi obtížně vstřebává, ale nakonec přece jen došla k určité mu rozhodnutí. Sundala kosu z ramene a sklonila kápi směrem k dítěti.

Já ho najdu, řekla. Ale nejdřív —

Ztuhla.

Za jejími zády se ozval hrobově chladný hlas.

ODHOĎ KOSU A POMALU SE OBRAŤ.

Takže je to něco ve městě, pomyslel si Rumpál. Ve městech přibývá stále víc a víc lidí, ale také obchodů, různých náboženství, kriminality a…

To je ale hloupé, řekl si. Vždyť to všechno jsou jen věci. Nejsou živé.

Možná, že život je něco, co si člověk musí tak trochu vysloužit?

Příživníci a dravci, ale ne jako ty druhy, které žijí z rostlin a živých tvorů. Tohle musí být určitý druh velkých a pomalých metaforických životních forem, které žijí z měst. A ve městech dozrávají, z měst se líhnou, jako ty — jak se jmenují? Ten pilný vosičkovitý hmyz. Kuťáskové? Ne, kutilky. Teď si dokázal snadno vzpomenout, jako si ostatně v posledních dnech dokázal vzpomenout skoro na všechno, že o kutilkách jako student četl. Bylo to o tom, jak kladou svá vajíčka do jiných živých tvorů, které předtím ochromí. Ještě několik měsíců potom pro jistotu odmítal vajíčka i kaviár.

A ta vajíčka budou… připomínat město, aby si je občané donesli domů. Jako kukaččí vajíčka.

Zajímalo by mě, kolik měst v minulosti zahynulo, obklopeno cizopasníky jako korálový útes obklopený mořskými hvězdicemi? Stal se z nich prázdný prostor, ztratila veškerého ducha, který v nich byl. Vstal. „Kam všichni odešli, knihovníku?“

„Oook oook.“

„No to jsou celí oni. Taky bych to dřív asi udělal. Bezmyšlenkovitě vyrazit do ulic. Kéž by je bohové chránili a pomáhali jim, a hlavně nějak zařídili, aby mágové našli mezi svými neustálými malichernými hádkami i trochu času na vážné věci.“

Pak ho napadlo: Dobrá, a co teď. Pěkně jsem si zapřemýšlel, fajn, ale co teď udělám?

Pospíším si, samozřejmě. Ale pomalu.

Volný prostor v kruhu vozíků už nebyl vidět. Něco se dělo. Nad celou tou obrovskou drátěnou pyramidou se rozlévala bledě modrá záře a z jejího nitra tu a tam vyrazil světelný záblesk. Do hromady ze všech stran narážely další a další vozíky, jako asteroidy obohacující kůru nové planety. Některé nově přijíždějící vozíky však udělaly úplně něco jiného. Zamířily přímo k tunelům, které se v té neskutečné stavbě otevíraly a zmizely ve spleti lesklého kovu.

Na špičce kovové pyramidy se něco pohnulo a ze sítě drátu a trubek něco vyrašilo. Byla to lesklá tyč, podpírající kovovou kouli zhruba dvoumetrového průměru. Minutu nebo dvě se nic nepohnulo, ale když kouli osušil větřík, koule popraskala a začala se rozpadat.

Vytryskl z ní vodopád bílých proužků, které zachytil vítr a roznesl je nad celý Ankh-Morpork a k zástupům přihlížejících diváků.

Jeden z nich se pomalu svezl po střeše a kývavým letem dopadl na zem k nohám Rumpála Žičky, který právě vyšel z budovy univerzity.

Byl ještě vlhký a byl na něm jakýsi nápis. Tedy spíše pokus o nápis. Písmena se podobala těm podivným neohrabaným nápisům vyrytým do plošek skleněných těžítek, slova vytvořená něčím, co se mezi slovy ani zdaleka nepohybovalo jako doma.

Rumpál došel k hlavní bráně. Kolem proudily zástupy lidí.

Rumpál své spoluobčany dobře znal. Byli schopní dívat se na všechno. Věřili každému nápisu, který měl na konci víc než dva vykřičníky.

Cítil, jak se mu do zad zavrtává čísi pohled, a otočil se. Z ústí nedaleké uličky ho pozoroval vozík; když zjistil, že si ho Rumpál všiml, zacouval zpět a odvrzal.

„Co se to děje, pane Rumpále?“ zeptala se Ludmilla.

Ve výrazech kolemjdoucích lidí bylo něco neskutečného.

Nemuseli jste být ani mágem, abyste okamžitě poznali, že něco není v pořádku. A Rumpálový smysly bzučely jako dynamo.

Lupine se vrhl na letící proužek papíru a přinesl ho Rumpálovi k nohám.

Rumpál smutně zavrtěl hlavou. Pět vykřičníků, naprosto spolehlivé znamení nepříčetné mysli.

A pak zaslechl hudbu. Lupine si sedl, zvedl čenich a zavyl.

V té chvíli se zarazil bubák Šlýžkal, který hodoval ve sklepě pod domem paní Bochánkové, a s polovinou nedojedené třetí krysy v ruce a s hlavou nakloněnou ke straně začal pozorně naslouchat.

Pak rychle dojedl a natáhl se pro své dveře.

Hrabě Artur z Nosterfernetu pracoval na kryptě.

On sám by klidně mohl být živ, znovuživ, neživ, nebo co se to od něj vlastně čekalo, že bude dělat, bez krypty. Jenže musel mít kryptu. Doreen na kryptě rozhodně trvala. Teprve krypta dodávala celému místu ten správný tón. Musíte mít kryptu a podzemí musí být klenuté, jinak se na vás bude zbytek upířího světa za vašimi zády šklebit.

Když s upířinou začínáte, nikdo vám tyhle věci neřekne. Nikdo vám neřekne, že si budete muset postavit svou vlastní hrobku z laciných, jednou přepalovaných cihel, nakoupených v obchoďáku se stavebninami, který patří trollu Křídovi. Takovými věcmi se většina ostatních upírů nezabývala, posteskl si v duchu Artur. Třeba takový hrabě Jugulár, například. Ne, takový zazobaný hejsek si na to někoho najme. Když se vesničané vypraví na hrad, aby ho spálili, neuvidíte hraběte, jak letí k bráně, aby zvedl padací most. Kdepak, ani nápad. Ten jenom řekne: „Igore,“ tedy třeba Igore „Hybaj dolů vytáhnout most a padám, padám!“

Hm. Už tři týdny měl hrabě v obchodě pana Keebla vývěsku, kterou sháněl pomocnou sílu. Ubytování, tři jídla denně a v případě potřeby i falešný hrb. Nikdo se ani nezeptal, o co jde. A přitom si lidi věčně stěžují, že je v kraji hrozná nezaměstnanost. Stačí na to jenom vzpomenout a jeden je zesinalý vzteky.

Zvedl další kus dřeva a s nespokojeným úšklebkem roztáhl metr.

Záda Artura bolela od kopání vodního příkopu. Další věc, o které se noblesním upírům ani nesnilo. Příkop tak nějak patřil k věci, to je pravda. A většina upírů měla příkop kolem celého sídla, protože ani u jednoho z nich nevedlo průčelí na rušnou ulici. Taky neměli na jedné straně za sousedku starou paní Pivínovou, která si pořád a na všechno stěžovala, a na druhé straně trollí rodinu, se kterou Doreen nemluvila, takže ostatní upíři se nemuseli spokojit s příkopem, který se táhl jen přes zadní dvorek. Artur do něj každou chvíli spadl.

A pak tady bylo to kousání mladých žen, samozřejmě do krku. Nebo přesněji řečeno nebylo. Artur byl sice většinou ochoten naslouchat stanovisku toho druhého, ale byl si jist, že k upířině patří v určitých situacích mladé ženy, ať už Doreen tvrdí, co chce. V průsvitném naklíže. Artur si sice nebyl zdaleka jist, co to takové průsvitné naklížo je, ale četl o tom a věděl, že by to chtěl aspoň jednou vidět, než zemře… nebo co to vlastně udělá…

A ostatní upíři určitě neměli ženy, které jim ze dne na den začaly přišeplávat, aby tak zdůraznily délku špičáků, které neměly. Nepotřebovaly to. Ony tak mluvily od přírody.

Artur si povzdechl.

To nebyl život, ani položivot, ani život po životě, nebo co to mělo být, když byl člověk velkoobchodníkem se zeleninou nižší střední třídy a musel se chovat jako někdo z horních deseti tisíc.

Pak otvorem ve stěně, který tam právě prorazil, aby do něj zasadil zrezivělou mříž, pronikla dovnitř hudba.

„A je,“ zabručel a poškrabal se na bradě. „Doreen?“

Reginald Půlbotka dupl na své přenosné pódium.

„— a dovolte, abych vám řekl, že nebudeme jen tak nečinně ležet a dívat se, jak nám tráva přerůstá přes hlavu!“ zvolal. „Takže teď slyším, jak se ptáte: Jaký je náš sedmibodový plán pro získání rovnoprávnosti s živými?“

Vítr honil po hřbitově chomáče uschlé trávy. Jediné stvoření, které Reginaldovi věnovalo nějakou pozornost, byl osamělý havran.

Reginald Půlbotka pokrčil rameny a ztišil hlas.

„Měli byste se o to alespoň pokusit. Já jsem si pro naši věc sedřel ruce na kost,“ v tomto místě pozvedl ruku, aby demonstroval pravdivost svých slov, „a slyšel jsem snad jediné slůvko díků?“

Jen pro jistotu udělal řečnickou pauzu. Havran, jeden z těch zvláště velkých a vypasených, kteří zamořili střechy univerzity, naklonil hlavu na stranu a upřel na Reginalda zamyšlený pohled.

„Poslyšte,“ pokračoval Reginald, „občas mám pocit, že bych to měl raději vzdát —“ Havran si odkašlal.

Půlbotka se obrátil, jako když do něj střelí. „Řekni jediné slovo, rozumíš, jediné mizerné slovo a…“

V tom okamžiku zaslechl melodii.

Ludmilla se odvážila opatrně odtáhnout ruce od uší.

„To je příšerné! Co je to, pane Žičko?“ Rumpál si pokoušel stáhnout zbytky klobouku přes uši.

„Já nevím,“ odpověděl. „Mohla by to být hudba. Pokud ovšem člověk nikdy před tím žádnou hudbu neslyšel.“

To nezněly noty. Byly to slepené zvuky, které snad mohl někdo za noty vydávat, ale podobaly se mapě krajiny, kterou ve spěchu nakreslil člověk, který ji v životě neviděl.

Hnyp. Ynyp. Hvjomp.

„Zdá se mi, že to zní z nějakého místa za městskými hradbami,“ řekla Ludmilla. „A kam jdou všichni ti lidé? Přece se jim to nemůže líbit, nebo snad ano?“

„No, nedovedu si představit, proč by mělo.“

„Já jenom, že mi to… vzpomínáte si na ty potíže s krysami, které se vloni tolik přemnožily? A na toho muže, který tvrdil že má píšťalu, jejíž tóny slyší jen krysy?“

„Jistě že si to pamatuju, ale to nebyla pravda, byl to švindl. Ten chlápek, to byl Úžasný Moric a jeho Cvičení hlodavci —“

„Ale předpokládejme na chvilku, že by to mohla být pravda.“

Rumpál zavrtěl hlavou.

„Hudba, která by lákala lidi? Tohle máte na mysli? Ale to nemůže být pravda. Na nás to přece nepůsobí. Spíš naopak, ujišťuju vás.“

„Ano, ale… vy přece nejste tak docela živý člověk…, když dovolíte,“ nedala se odbýt Ludmilla.

„A já —“ zarazila se a zrudla.

Rumpál ji přátelsky poplácal po rameni.

„To byla dobrá připomínka. Moc dobrá.“ Na víc se momentálně nezmohl.

„Vy to víte, že?“ řekla s očima upřenýma k zemi.

„Vím. Nemyslím, že by to bylo něco, za co byste se musela stydět, jestli chcete slyšet můj názor.“

„Maminka říká, že kdyby na to někdo přišel, byla by z toho strašlivá ostuda!“

„No, to hlavně záleží na tom, kdo by to byl,“ uklidňoval ji Rumpál a vrhl rychlý pohled na Lupina.

„Proč se na mě ten váš pes tak upřeně dívá?“ zeptala se Ludmilla.

„Je velmi chytrý,“ uklidňoval ji Rumpál.

Rumpál zašmátral v kapsách, odhodil několik hrstí země a vytáhl svůj ohmataný kalendář. Do dalšího úplňku zbývalo dvacet dnů. To je jedno, pomyslel si, bude to něco, na co se už teď můžeme všichni těšit.

Obrovská hora tvořená změtí kovových součástí se začala rozpadat. Kolem rozčileně kroužily ojedinělé vozíky, jež se pokoušely dostat ještě dovnitř, a svíral se tisícihlavý dav ankh-morporských občanů, kteří se tam pokoušeli nahlédnout. Nehudební hudba naplnila vzduch.

„Támhle je pan Kolík,“ ukázala Ludmilla hlavou, když se prodírali neodporujícími lidmi.

„Co prodává teď?“

„Mám pocit, že se právě nepokouší prodat nic, pane Žičko.“

„To už je to tak špatné? Jestli je to, jak říkáte, jsme v moc ošklivém maléru.“

Z jedné z mnoha děr, které zely v kovové spleti, vyšlehlo modré světlo. Vzduchem proletěly zbytky rozbitého vozíku a cinkající prška se snesla na zem jako podzimní listí.

Rumpál se sehnul k zemi a zvedl špičatý klobouk. Pokrývka hlavy byla pomačkaná a podle stop i přejetá spoustou vozíků, ale pořád ještě se v ní dal poznat předmět, který měl po právu sedět někomu na hlavě.

„Tam uvnitř jsou mágové,“ řekl.

Na kovu se odrazilo stříbřité světlo. Pohybovalo se jako olej. Rumpál opatrně natáhl ruku a od kovové hromady vyletěla velká jiskra a uzemnila se pres jeho prsty.

„Hmm,“ zavrtěl hlavou, „a jaký je tady magický potenciál —“

Najednou zaslechl volání upírů.

„Varúj, pane Žičko!“[26]

Otočil se. Mířili k němu Nosterfernetovi.

„My jsme mysleli… byli bychom tady už dřív, jenže…

Nemohl jsem najít ten zatracený límečkový knoflíček,“ zamumlal vztekle Artur, který měl na rozpálené tváři stísněný výraz. Na hlavě měl nasazen vysoký cylindr — klak, který se jistě skvěle skládal, ale k všeobecné smůle postrádal jakoukoliv kloboukovitost. Artur vypadal, jako by do světa vyhlížel zpod měchu tahací harmoniky.

„Oh, zdravím vás,“ řekl Rumpál. Na Mrkalcově smrtelně vážné oddanosti podrobnostem upírismu bylo něco děsivě fascinujícího.

„A fmím fe veptat, fo to tady máme va flešnu?“ řekla Doreen a vrhla na Ludmillu zářivý, i když poněkud zubatý úsměv.

„Prosím?“ vytřeštil na ni Rumpál oči.

„Sopak?“

„Doreen — tedy chtěl jsem říct hraběnka — se ptá, co je to za slečnu,“ přeložil unaveně Artur.

„Já vím, co říkám,“ vyštěkla na něj Doreen mnohem normálnějším přízvukem člověka, který větší část života vyrůstal v Ankh-Morporku, a ne v nějaké transylvánské pevnosti. „Na mou pravdu, kdybych na tebe nedohlížela, naše úroveň by byla strašná!“

„Jmenuji se Ludmilla,“ představila se dcera paní Bochánkové.

„Mos mě těší,“ usmála se na ni hraběnka z Nosterfernetu a natáhla k ní ruku, která by byla vyhublá a bledá, kdyby nebyla buclatá a růžová. „Vždysky fe váda fevnámím f novou kwí. Kdypyfte někdy doftala chuť na fkvělé pfí fuchavy a byla jfte v foufedftví, naše dveře jfou vám vždysky otevřeny.“

Ludmilla se obrátila k Rumpálu Žičkovi. „Copak to mám snad napsáno na čele?“ podívala se na něj užasle.

„Tohle jsou zvláštní lidé,“ uklidňoval ji opatrně Rumpál.

„Hned jsem si to myslela,“ přikývla Ludmilla. „V životě jsem neviděla nikoho, kdo by nosil i ve všední den tuhle operní pláštěnku.“

„Jo, pláštěnku nosit musíte,“ vysvětloval jí smutně hrabě Artur. „To je kvůli křídlům. Podívejte —“

Najednou neočekávaně rozprostřel pláštěnku.

Ozval se krátký pleskavý zvuk a ve vzduchu se vznášel malý tlustý netopýr. Ubohý létající hlodavec se podíval pod sebe, zděšeně zapištěl a střemhlavým letem se zabořil čenichem přímo do prachu. Doreen ho zvedla ze země a pečlivě ho oprášila.

„Nejhovší na tom je, že mufíme selou nos fpát při otevřených oknech, to nefháším,“ řekla nepřítomně. „Kdy už konešně přeftanou f tou ftvašlivou hudbou? Už mě v toho vačíná bolet hlava.“

Ozvalo se další zaplesknutí. V Doreenině ruce se objevil hlavou dolů Artur, který vzápětí opět přistál na hlavě.

„To je tou malou výškou, víte,“ vysvětlovala Doreen. „Je to něco jako rozjezd, rozumíte. Když nemá pro začátek alespoň jedno patro, nedosáhne dostatečné letové rychlosti.“

„Nepodařilo se mi dosáhnout dostatečné letové rychlosti,“ oznámil jim omámeně Artur, když se sebral ze země.

„Promiňte,“ zeptal se Rumpál, „ale ta hudba — nedělá vám žádné obtíže?“

„Trnou mi z ní zuby, to mi dělá,“ přiznal Artur „A to je pro upíra pěkně nepříjemná věc, ale to vám jistě nemusím vysvětlovat.“

„Pan Žička si totiž myslí, že ta hudba má na lidi podivný vliv,“ řekla Ludmilla.

„Že by z ní trnuly zuby každému?“ zeptal se s nadějí Artur.

Rumpál se rozhlédl po okolním davu. Nikdo z lidí nevěnoval klubistům Nového začátku sebemenší pozornost.

„Vypadají, jako kdyby čekali na nějaký finiš,“ řekla Doreen. „Tedy siniš, jsem chtěla říct.“

„Je to strašidelné,“ zašeptala Ludmilla.

„Na strašidelných věcech není nic špatného,“ odpověděla jí Doreen. „My jsme taky strašidelní.“

„Pan Žička se chce vypravit dovnitř té hromady,“ prozradila Ludmilla.

„Skvělý nápad,“ zvolal nadšeně Artur. „Přinutíme je, aby tu mizernou muziku vypnuli!“

„Ale mohli by vás tam zabít!“ strachovala se Ludmilla.

Rumpál tleskl dlaněmi o sebe a pak si zamyšleně zamnul ruce.

„No prosím,“ ušklíbl se spokojeně. „Co se toho týče, tak máme v téhle hře dost náskok.“

Klidně vešel do modravé záře.

Nikdy ještě neviděl tak jasné světlo. Zdálo se, že vyzařuje odevšud, loví každý sebemenší stín a nemilosrdně ho hubí. Bylo mnohem jasnější než denní světlo, ale ani v nejmenším ho nepřipomínalo — obsahovalo rezavou modř, která okrajovala viditelnost jako nůž.

„Jste v pořádku, hrabě?“ zeptal se.

„Ano, jistě, všechno v pořádku,“ přikývl Artur.

Lupine zavrčel.

Ludmilla zatáhla za kus kovu.

„Podívejte se, tady pod tím něco je. Vypadá to jako… mramor. Oranžový mramor.“ Přejela přes záhadnou věc rukou. „Ale vlahý. Mramor by snad neměl být teplý, že?“

„To nemůže být mramor. Tolik mramoru není na celém světě, to vám řeknu rovnou,“ zavrtěla hlavou Doreen. „Tedy rornou. Pokoušeli jsme se sehnat nějaký mramor na hrobku,“ ještě několikrát převalila slovo na jazyku a pak spokojeně pokýval hlavou, „na hrrobku, správně. Ty trpaslíky by měli dát zastřelit, za ty nestydaté ceny, které požadují. Je to ostuda.“

„Já si myslím, že tohle nepostavili trpaslíci,“ zavrtěl hlavou Rumpál. Neohrabaně si klekl a začal ohledávat podlahu.

„Asi máte pravdu, na ty zakrslé smraďochy to vážně nevypadá. Za vydláždění naší hrobky chtěli sedmdesát tolarů, věřili byste? No řekni, Arture!“

„Skoro sedmdesát tolarů,“ přikývl Artur.

„Já si myslím, že to vůbec nikdo nepostavil,“ řekl tiše Rumpál. Spáry, pomyslel si. Měly by tady být nějaké spáry. Hrany a takové ty věci, v místech, kde se jedna dlaždice stýká s další. Nemělo by to být z jednoho kusu. A ještě k tomu tak trochu ulepené.

„Takže Artur to nakonec udělal sám.“

„Jo, udělal jsem to nakonec sám.“

Aha, tady byl nějaký okraj. No, ne tak docela okraj. Mramor najednou zprůsvitněl jako okno a jím bylo vidět do dalšího dokonale nasvíceného prostoru. Tam byly nějaké věci, nezřetelné a jakoby částečně rozpuštěné, ale nevedla k nim žádná cesta.

Pomalu se plížil kupředu a v uších mu znělo švitoření manželů Mrkalcových.

„— spíš taková klenbička, abych řekla pravdu. Ale dostal tam taky hladomornu, i když na to, abyste pořádně zavřeli dveře, musíte vyjít do haly, ale —“

Noblesa může znamenat spoustu věcí, přemítal v duchu Rumpál. Pro někoho to znamenalo především nebýt upírem. Pro ostatní to představovalo barevně odpovídající sestavu umělohmotných netopýrů pověšených na stěně.

Přejel prsty po průsvitném povrchu. Tady se svět skládal z pravoúhlých obrazců. Byly tady kouty a chodba po obou stranách byla lemována řadou čtvercových oken. A celou tu dobu hrála nemuzikální hudba.

To přece nemůže být živé, určitě ne! Život je přece mnohem… mnohem oblejší!

„Co si myslíš, Lupine?“

Lupine zaštěkal.

„Hm. Tak to jsi mi moc nepomohl.“ Zastavil se.

Ludmilla si stoupla vedle něj a položila mu ruku na rameno.

„Jak jste to myslel, že to nikdo nepostavil?“

Rumpál se poškrabal na hlavě.

„Víte, já si nejsem jistý… ale myslím si, že je to možná všechno nějaký výměšek.“

„Výměšek? Z čeho? Nebo vy snad myslíte kým? Kým!?“

Oba najednou zvedli hlavy. Z ústí vedlejší chodby vyjel drátěný vozík a se zaskřípěním vjel do dalšího tunelu na protější straně hlavní chodby.

„Myslíte, že oni?“ vypravila ze sebe Ludmilla.

„Myslím, že ony to nebyly. Ony jsou spíš něco jako služebníci. Jako mravenci. Možná jako včely v úle.“

„A co je potom jejich med?“

„Nejsem si tak docela jistý. Ale určitě ještě není zralý. Myslím, že všechno pořád ještě není hotovo. Nikdo na nic nesahejte!“

Vydali se dál. Chodba se rozšířila do obrovského, jasně osvětleného kopulovitého prostoru. Různá podlaží propojovala četná schodiště, uprostřed byla fontána a porost rostlin v keramických nádobách, jejichž zeleň vypadala příliš zdravá, než aby nebyla umělá.

„Není to překrásné?“ zajásala Doreen.

„Pořád mi to vnucuje představu, že by tady měli být lidé,“ ozvala se nesměle Ludmilla.

„Spousta lidí.“

„V každém případě by tady měli být alespoň mágové,“ zabručel Rumpál Žička. „Půl tuctu mágů nemůže zmizet jen tak beze stopy.“

Celá pětice pomalu postupovala kupředu. Chodba, kterou se právě ubírali, byla taková, že by jí mohli pohodlně projít tři sloni vedle sebe.

„Poslyšte, já si myslím, že by nebyl špatný nápad vrátit se zpět, odkud jsme přišli,“ zpomalila po chvíli Doreen chůzi.

„A k čemu by to bylo dobré?“ zavrtěl hlavou Rumpál.

„No, dostali bychom se odsud,“ vysvětlila krátce Doreen.

Rumpál se otočil a rychle počítal. Z kopulovitého prostoru vycházelo pět chodeb.

„Předpokládám, že nahoře je to stejné,“ pronesl nahlas.

„Je tady všude neuvěřitelně čisto,“ rozhlížela se Doreen nervózně. „No řekni, Arture, že je tady neuvěřitelně čisto?“

„Velmi čisto.“

Ludmilla se najednou zastavila. „Co je to za zvuk?“

„Jaký zvuk?“

„Ten zvuk. Jako když někdo něco vysává.“

Artur se začal s očividným zájmem rozhlížet.

„Hm, já to nejsem.“

„To jsou ty schody,“ ukázal Rumpál.

„Nemluvte hlouposti, pane Žičko. Schody přece nesají.“

Rumpál sklonil pohled.

„Tyhle ano.“

Schody byly černé a podobaly se řece v kaskádě peřejí. Objevovaly se na jednom místě podlahy jako plošina, rychle se dělily do kovových plošek připomínajících schodiště, které vyjíždělo nahoru a tam někde znovu mizelo pod podlahou. Jak se schody objevovaly, vydávaly pomalé rytmické zvuky, něco jako šlup-šlup, které se ze všeho nejvíce podobaly zvuku jazyka zkoumajícího nějakou zvláště znepokojující zubní dutinu.

„Víte,“ otřásla se Ludmilla, „že tohle je asi jedna z nejodpornějších věcí, jaké jsem kdy v životě viděla?“

„No, já už viděl horší,“ oznámil jim Rumpál. „Ale fakt je, že jsou pěkně odporné. Půjdeme nahoru, nebo dolů?“

„Vy se na to chcete postavit?“

„Nechci, ale v tomhle patře mágové nejsou, a buď tedy pojedeme po schodech, nebo musíme sjet po zábradlí. A díval se už někdo z vás na zábradlí?“

Podívali se na zábradlí.

„No, já bych řekla,“ ozvala se nervózním hlasem Doreen, „že nám by spíš vyhovovalo dolů.“

Mlčky sjeli dolů. Artur v místě, kde byly schody vsávány pod podlahu, málem upadl.

„Měl jsem strašlivý pocit, že mě zatáhnou bůhví kam pod zem,“ omlouval se a začal se rozhlížet.

„Je to velké,“ připustil.

„Prostorné. Tady dole bych s tapetami imitujícími kameny dokázal skutečné zázraky.“

Ludmilla přistoupila k nejbližší stěně.

„Víte, je tady víc skla, než jsem kdy viděla pohromadě. Ale tyhle menší zasklené prostory mně připadají tak trochu jako obchody. Nezdá se vám to? Velikánský obchod plný menších obchodů?“

„A ještě není zralý,“ přikývl Rumpál.

„Cože?“

„Jen si tak nahlas přemýšlím. Dokázala byste poznat, jaké je tam zboží?“

Ludmilla si zastínila oči.

„To ne, zatím to vypadá jako spousta barev a lesku.“

„Dejte mi laskavě vědět, kdybyste náhodou zahlédla mága, ano?“ Někdo vykřikl.

„Nebo některého z nich slyšela, například,“ dodal. Lupine se rozběhl chodbou a Rumpál se spěšně vydal za ním.

Tam ležel kdosi na zemi a zoufale se pokoušel odehnat párek vozíků. Byly mnohem větší než ty, které viděl Rumpál předtím, a celé se blýskaly zlatem.

„Hej!“ zaječel.

Vozíky okamžitě přestaly týrat ležící postavu a bleskově se obrátily proti nově příchozím.

„A je,“ stačil říci Rumpál a vozíky vyrazily. S každým metrem nabíraly na rychlosti.

První z nich se hbitě vyhnul Lupinovým čelistem a vrazil Rumpálovi do kolen, takže ho porazil na zem. Když se přes jeho tělo hnal druhý, Rumpál zuřivě natáhl ruku, namátkou zachytil kov a silně zatáhl. Jedno kolečko odletělo a vozík s třeskotem narazil do zdi.

Vyškrabal se na nohy právě včas, aby zahlédl, jak se Artur s pochmurnou odhodlaností pověsil na rukojeť druhého vozíku a víří kolem v šíleném odstředivém valtzu.

„Pusť ho! Pusť ho,“ křičela Doreen.

„Já nemůžu! Nemůžu!“

„Tak něco dělej!“

V tom okamžiku zazněl zvláštní zvuk, spojený s náhlým pohybem vzduchu. Vozík najednou nenapínal své síly proti váze velkoobchodníka s ovocem a zeleninou ve středním věku, ale na jeho držadle visel jen malý vyplašený netopýr. Odstředivá síla mrštila vozíkem na nejbližší opěrný sloup, odkud se odrazil, narazil na stěnu a padl na zem na záda.

„Kolečka!“ vykřikla Ludmilla. „Utrhněte mu kolečka!“

„Postarám se o to,“ ujistil ji Rumpál. „Pomoz Regovi.“

„Myslíte, že ten ležící je Reginald?“ zeptala se nevěřícně Ludmilla.

Rumpál mlčky ukázal na nedalekou stěnu. Slova „Lépe pozdě než nik…“ končila klikatou čmouhou rozmazané barvy.

„Ukažte mu stěnu a dejte mu plechovku s barvou a zapomene, v jakém světě se to ocitl,“ přikývla Doreen.

„No, tolik jich zas na vybranou neměl,“ zabručel Rumpál a odhodil od sebe kolečka vozíku. „Lupine, hlídej, kdyby se náhodou objevila další.“

Kolečka byla nabroušená jako brusle. Zřetelně cítil, že je pořezán na nohou. No, tak jak se asi postupuje při uzdravování?

Zvedli Reginalda Půlbotku do sedu.

„Co se děje?“ zeptal se. „Nikdo si sem netroufal, tak jsem sem vlezl, abych zjistil, odkud přichází ta hudba, a potom už si pamatuju jenom ta kolečka —“

Hrabě Artur se znovu vrátil do své víceméně lidské podoby, nadmul hruď a pyšně se rozhlédl kolem. Když si uvědomil, že si ho nikdo nevšímá, zase splaskl.

„Vypadají nebezpečněji než ty ostatní,“ upozorňovala Rumpála Ludmilla. „Jsou větší, ošklivější a samá ostrá hrana.“

„Vojáci,“ přikývl Rumpál. „Tam venku jsme se setkali jen s dělníky. A tady teď s vojáky. Přesně jako u mravenců.“

„Když jsem byl malý kluk, měl jsem mravenčí farmu,“ vmísil se jim do hovoru Artur, který dost tvrdě dopadl na zem a teď měl chvilkové potíže s podobou skutečnosti.

„Počkejte,“ zarazila ho Ludmilla. „O mravencích něco vím. Máme mravence na zadním dvorku. Jestliže ale máte dělníky a vojáky, tak taky musí někde být —“

„Já vím,“ přikývl Rumpál.

„— ale to se tomu jenom tak říkalo, farma. Nikdy jsem ty mravence neviděl, že by farmařili —“

Ludmilla se opřela o stěnu.

„Bude to někde blízko,“ řekla.

„Taky si myslím,“ souhlasil Rumpál.

„Jak asi vypadá, co byste řekl?“

„— uděláte to jednoduše tak, že vezmete dvě tabulky skla a nějaké ty mravence a —“

„Nevím. Jak bych taky mohl. Ale mágové budou někde nablízku.“

„Nevím, proč se o ně tak staráte,“ zavrtěla hlavou Doreen. „Pohřbili vás klidně zaživa jenom proto, že jste byl mrtvý.“

Při zvuku koleček zvedl Rumpál hlavu. Zpoza rohů vyjelo několik vozíkových válečníků a zaujali formaci.

„Oni si mysleli, že to dělají pro mé dobro,“ vysvětloval Rumpál. „Tak to s lidmi bývá často. Je to úžasné, všechny ty věci, které v tom určitém okamžiku vypadají jako skvělý nápad.“

Nový Smrť se pomalu narovnal.

Nebo?

HM.

EHM.

Vilém Klika pomalu o několik kroků ustoupil, rychle se otočil a vzal nohy na ramena.

Bylo to, jak byl sám ze všech nejlépe informován, zcela zbytečné oddalování nevyhnutelného. Ale nebyl to ve zkratce celý lidský život?

Ještě žádný člověk před ním po své smrti neutekl. Mnoho jich to zkoušelo předtím, a často velmi důmyslnými způsoby. Ale duch, náhle přesazený z jednoho světa do druhého, obvykle zareagoval tak, že začal beznadějně bloumat kolem. Koneckonců, proč utíkat? Vždyť jste ani nevěděli, kam byste vlastně měli utíkat.

Jenže duch Vilém Kliky věděl, kam má utíkat.

Kovárna Neda Rozinky byla na noc zamčená, i když to samozřejmě nepředstavovalo žádný problém. Ani živý, ani mrtvý, duch Viléma Kliky proběhl zdí.

Z doutnající výhně vycházela jen slabá narudlá záře. Kovárna byla plná vlahé temnoty.

Co v ní ale nebylo, byl duch kosy.

Vilém Klika se zoufale rozhlížel sem a tam.

KVÍK?

Na trámu nad jeho hlavou seděla malá postavička v černém pláštíku s kápí. Divoce gestikulovala směrem k nejtemnějšímu koutu.

Vilém uviděl, že za hromadou dřeva vyčuhuje tmavé kosiště. Pokusil se ho uchopit prsty, které teď byly stejně hmotné jako jejich stín.

SLÍBIL MI, ŽE JI PRO MĚ ZABIJE.

Krysí smrť lítostivě pokrčil ramínky.

Stěnou prošel nový Smrť a v obou rukou svíral napřaženou čepel.

Pomalu se blížil k Vilému Klikovi. Něco zašumělo. Do kovárny se hrnuly šedé stíny.

Vilém Klika se zašklebil hrůzou.

Nový Smrť se zastavil a v slabé záři uhlíků zaujal dramatickou pózu.

Švihl kosou ze všech sil.

A málem ztratil rovnováhu a upadl.

Nečeká se od tebe, že budeš uhýbat!

Vilém Klika znovu proběhl stěnou a s lebkou skloněnou pádil napříč náměstím, přičemž jeho poloprůsvitné nohy nevydávaly při dopadu na dláždění nejmenší zvuk. Doběhl k malé skupince u hodin.

NA KONĚ! A RYCHLE PRYČ!

„Co se děje? No tak, co se děje?“

NEFUNGOVALO TO!

Pohled slečny Zahořalé se naplnil panikou, ale vzápětí se vzpamatovala, položila zabalené děvčátko Truhlíkovi na záda a sama vylezla za ním. Vilém Klika pak koně udeřil po zadku. Ucítil náraz, protože Truhlík existoval ve všech světech.

JEĎ!

Neohlížel se, ale vyrazil ulicí nahoru a na cestu k farmě.

Zbraň!

Něco, co by udržel v rukou!

Jediná zbraň ve světě nemrtvých byla v rukou nového Smrtě.

Jak Vilém Klika běžel, uvědomil si, že slyší rychlý klepavý zvuk. Sklopil oči. Vedle něj běžel krysí Smrť.

Krysí Smrť zvedl hlavičku a povzbudivě na Viléma kvíkl.

Vilém proběhl branou na dvůr a opřel se o stěnu domu.

Zdáli zaznělo zadunění bouře. Jinak všude vládlo dokonalé ticho.

Poněkud se uvolnil a začal se plížit podél zdi k zadní části domu.

V šeru se něco zablesklo. Tam, opřená o stěnu, spočívala jeho kosa, kterou tam chlapi odložili, když ho přinesli domů. Nebyla sice zdaleka taková jako ta, kterou si tak pečlivě připravil, tuhle užíval při sklizni. Ostří, které měla, bylo vybroušeno jen na brusech a jemných kamenech, ale byl to známý tvar a Vilém po ní podvědomě natáhl ruku. Ta mu prošla kosou jako mlhou.

Čím dál utečeš, tím blíže se k nám dostaneš.

Ze stínů klidně vystoupil nový Smrť.

To byste měl vědět, dodal.

Vilém Klika se narovnal.

Na tohle se moc těšíme.

TĚŠÍŠ SE NA TO?

Nový Smrť popošel kupředu. Vilém Klika ustoupil.

Ano. Vzít život Smrťovi, to je jako ukončit život bilionů nižších životů.

NIŽŠÍCH ŽIVOTÚ? TOHLE NENÍ ŽÁDNÁ HRA!

Nový Smrť zaváhal. Co je to hra?

Vilém Klika ucítil slabou jiskřičku naděje.

MOHL BYCH TĚ NĚJAKOU —

Konec dřevěné násady ho zasáhl pod bradu a odhodil ho ke stěně, kde se svezl k zemi.

Cítíme, cítíme šalbu a mam. Nechceme tě poslouchat.

Vilém Klika se pokusil vstát.

Násada kosy ho zasáhla znovu.

Nikdy neděláme tytéž chyby.

Vilém Klika pozvedl hlavu. Nový Smrť v ruce svíral zlaté přesýpací hodinky — horní baňka byla docela prázdná. Kolem dvojice Smrťů se najednou pohnula krajina, začala rudnout, prostě a jednoduše na sebe začala brát tu nehezkou tvář reality viděné z druhé strany…

Váš čas už je dávno tentam, pane Viléme Kliko.

Nový Smrť si shodil z hlavy kápi. Mezi černým pláštěm a zlatou korunou se jen tak vinuly pramínky našedlého dýmu.

Vilém Klika se pozvedl na lokti.

KORUNA? Hlas se mu chvěl nenávistí. JÁ NIKDY KORUNU NENOSIL!

Vy jste taky nikdy nechtěl vládnout.

Nový Smrť znovu napřáhl svou čepel.

Pak došlo jak novému Smrťovi, tak starému Smrťovi, že se sykot padajících zrn času ve skutečnosti nezastavil.

Nový Smrť se zarazil a vytáhl zlaté přesýpací hodiny.

Zatřásl s nimi.

Vilém Klika se podíval do prázdného prostoru pod korunou. I když tam nebyly rysy, ve kterých by se odrážel výraz, zračilo se tam překvapení, které se vznášelo jen tak ve vzduchu.

Smrť viděl, jak se koruna otáčí.

Kousek stranou stála slečna Zahořalá s rukama předpaženýma a dlaněmi nějakých třicet centimetrů od sebe. Oči měla zavřené. Mezi dlaněmi se ve vzduchu před ní vznášel mlhavý obrys přesýpacích hodin, ve kterých se silným pramínkem přesypával písek.

Oba Smrťové dokázali na jejich podstavci přečíst jemně vyryté jméno — Renata Zahořalá.

Výraz nového Smrtě, visící v prostoru pod korunou, se teď změnil z údivu na absolutní úžas. Obrátil se k Vilému Klikovi.

Kvůli VÁM?

Jenže to už se Vilém Klika zvedal a rostl jako královský hněv. Natáhl se za sebe, zavrčel, a protože znovu žil, i když jen v zapůjčeném čase, ruce se mu sevřely kolem kosiště obilní kosy.

Korunovaný Smrť ji zahlédl a pozvedl na obranu svou vlastní zbraň, ale na celém světě pravděpodobně neexistovalo nic, co by mohlo zastavit ten opotřebovaný nástroj. Ostří kosy zabrblalo vzduchem a pomsta a nenávist mu dodaly ostrost, která překračovala jakoukoliv definici ostrosti. Proletělo kovem, aniž v nejmenším zpomalilo.

ŽÁDNOU KORUNU, zasyčel Vilém Klika a upřel pohled přímo do kouře nad límcem černého pláště. ŽÁDNOU KORUNU. JEN PRÁCI.

Černé roucho se pod ostřím jeho kosy pomalu sesulo k zemi. Ozvalo se slabé vzlykavé zasténání, které téměř přesahovalo hranici slyšitelnosti. Ze země vyšlehl černý sloup, podobný negativu blesku, a zmizel v mracích.

Smrť chvíli čekal a pak opatrně strčil do černé hromádky na zemi špičkou nohy. Z té vypadla mírně zprohýbaná koruna, kutálela se kousek po hrbolatých kamenech a zmizela.

OH, řekl Smrť s odmítavým gestem. DRAMA.

Přešel ke slečně Zahořalé a jemně jí přitiskl ruce k sobě. Nehmotné hodiny zmizely. Modrofialový opar, lemující okraj zorného pole, zmizel a tentýž prostor zaplavila skutečnost.

Dole v městečku právě hodiny dotloukly poslední úder půlnoci.

Stará paní se třásla. Smrť jí luskl prsty před obličejem.

SLEČNO ZAHOŘALÁ? RENATO?

„Já — já nevěděla, co mám dělat, a ty jsi předtím říkal, že to zdaleka není tak složité, takže —“

Smrť vešel do stodoly. Když vyšel ven, měl na sobě svůj černý plášť s kápí.

Stále ještě stála na stejném místě.

„Nevěděla jsem, co mám dělat,“ opakovala, a asi ne kvůli němu. „Co se stalo? Už to všechno skončilo?“

PRAVDĚPODOBNĚ JEŠTĚ NE, odpověděl.

Za první řadou vozíkových válečníků se začaly objevovat další vozíky. Většina z nich vypadala jako malí stříbrní dělníci a jen tu a tam mezi nimi zablesklo bledé zlato vojáků.

„Co kdybychom ustoupili ke schodům,“ navrhla Doreen.

„Já si myslím, že to je přesně to, co chtějí, abychom udělali,“ rozhlížel se opatrně Rumpál.

„Tak tedy mně to celkem vyhovuje. A navíc si myslím, že na těch kolečkách nedokážou zdolat schody, co říkáte?“

„Vy přece v boji s nimi nemůžete obětovat život,“ upozornila ho Ludmilla. Lupine se jí držel neustále nablízku a upíral žluté oči na postupující vozíky.

„Bylo by skvělé, kdybychom měli alespoň nějakou šanci.“ Rumpál se dal nakonec přemluvit a skupinka začala ustupovat ke schodům. Když dorazili na jejich úpatí, zjistili, že na horním konci je shromážděn hustý zástup vozíků. Schodiště dolů však bylo, jak se zdálo, volné.

„Třeba pak najdeme jinou cestu nahoru,“ uklidňovala spíš sama sebe Ludmilla.

Jeden po druhém vstoupili na pohyblivé schodiště. Vstup hned za nimi zaplnily vozíky, které uzavřely tuhle únikovou cestu.

Mágové byli v nejnižším patře. Stáli mezi fontánkami a květinami tak tiše, že je Rumpál nejdříve minul, protože si myslel, že jsou to nějaké sochy nebo součásti ultramoderního nábytku.

Arcikancléř měl falešný nos, velký a červený, a v ruce svíral chomáč balónků. Kvestor stál vedle něj a žongloval barevnými koulemi, ale naprosto automaticky, jako stroj, a nevidoucí oči upíral neznámo kam.

Starší pAsák stál o kousek dál a na sobě měl dvojitou reklamní tabuli, s jakou se chodí po ulicích. Písmo na ní ještě zcela nedozrálo, ale Rumpál by vsadil svůj posmrtný život na to, že nápisy budou nakonec hlásat něco jako „výprodej!!!!!“.

Ostatní mágové byli nahloučeni v malé skupince, podobni loutkám, kterým někdo zapomněl natáhnout hodinové pero. Každý z nich měl na rouchu přišpendlenu oválnou placku. Známé, lidské grafice se vymykající písmo na nich hlásalo:

a bylo naprosto nepochopitelné, proč to dělá. Nezdálo se, že by mágové vypadali nějak bezpečně.

Rumpál zaluskal prsty před děkanovýma bledýma očima. Žádná odpověď.

„Ale není mrtvý,“ oznámil Reginald Půlbotka.

„Jen odpočívá,“ přikývl Rumpál. „Prostě je vypnutý.“

Reginald do děkana strčil. Mág trhavě postoupil kupředu, pak se zastavil, chvilku se nejistě kýval sem a tam a znovu znehybněl.

„Obávám se, že je odsud nikdy nedostaneme,“ otřásl se Artur. „Ne, dokud budou v tomhle stavu. Nemohl byste je nějak probudit?“

„Zapalte jim pod nosem peříčko,“ navrhla Doreen.

„Myslím, že to by nebylo nic platné,“ zavrtěl hlavou Rumpál. Své prohlášení zakládal na skutečnosti, že Reginald Půlbotka se pohyboval mágům přímo pod nosem a nikdo, jehož čichové ústrojí nezaregistrovalo Reginalda Půlbotku, nemohl reagovat na pach obyčejného spáleného peří. Takový člověk by pravděpodobně nereagoval ani na velmi těžké závaží, které by mu někdo hodil z výšky na hlavu.

„Pane Žičko,“ obrátila se Ludmilla s prosebným výrazem k Rumpálovi.

„Kdysi jsem znal golema, který jim byl hrozně podobný,“ zamyslel se Reg Půlbotka. „Jsou přesně jako on. Velikánský chlap, uplácaný z cihlářské hlíny. Tak nějak vypadá běžný golem. Jenom jim musíte na čelo napsat speciální kouzelné slovo a tak je nastartovat.“

„Co? Něco jako třeba bezpečnost?“

„Třeba.“

Rumpál znovu upřel pohled na děkana.

„Ne,“ zavrtěl nakonec rozhodně hlavou. „Nikdo nemá tolik cihlářské hlíny.“ Znovu se rozhlédl kolem. „Musíme zjistit, odkud přichází ta proklatá hudba.“

„Myslíte, kde se schovávají muzikanti?“

„Nemyslím, že by tuhle hudbu hráli hudebníci.“

„Musí tady být hudebníci, bratře,“ upozornil ho Reginald. „Proto se to přece jmenuje hudba.“

„Tak za prvé, nepodobá se to žádné hudbě, kterou jsem kdy slyšel, a za druhé jsem si taky myslel, že když chci mít světlo, potřebuju k tomu svíčku nebo olejovou lampu, a tady není ani jedno, ani druhé, a přece je tady světlo jako ve dne,“ odpověděl mu Rumpál.

„Pane Rumpále?“ opakovala Ludmilla o něco naléhavějším hlasem.

„Ano?“

„Tamhle přijíždějí nějaké další vozíky.“ Vozíky ucpaly všech pět chodeb vedoucích z ústředního prostoru.

„Další schodiště dolů už tady není.“

„Možná že je to — že ona je — v jedné z těch skleněných krychlí,“ řekla Ludmilla. „V některém tom obchodě.“

„Nemyslím. Nezdá se, že by byly dodělané. A kromě toho, mám z nich takový nedobrý pocit —“

Lupine zavrčel. Na předních vozících se zableskly ostré bodce, ale vozíky zatím nevypadaly, jako kdyby měly v úmyslu zaútočit.

„Musely přece vidět, co jsme udělali těm ostatním,“ měřil si je nedůvěřivým pohledem Artur.

„No, to nevím. Vždyť to se stalo nahoře,“ odpověděl mu Rumpál.

„Třeba se spolu nějak domlouvají.“

„A jak by spolu asi mluvily? Jak by vůbec dokázaly myslet? V několika spletených kusech drátu nemůže být žádný mozek,“ odmítala jeho myšlenku Ludmilla. „Mravenci ani včely taky nemyslí, když už o tom mluvíme,“ zamyslel se Rumpál. „U nich jsou to všechno podmíněné —“

Najednou zvedl hlavu.

Ostatní také zvedli hlavy.

„Vychází to odněkud ze stropu,“ řekl. „Musíme to najít, a nejlépe hned!“

„Vždyť jsou tam jen ty svítící plošky,“ prohlížela si strop Ludmilla.

„Musí to být něco jiného! Hledejte něco, odkud by ta hudba mohla vycházet.“

„Ale ona vychází odevšad!“

„Ať už máte v plánu cokoliv,“ prohlásila Doreen, která zvedla umělou květinu v květináči a teď ji držela jako obušek, „doufám, že to provedete rychle.“

„Co je ta kulatá černá věc támhle?“ zeptal se najednou Artur.

„Kde?“

„Támhle,“ ukázal Artur prstem.

„Fajn, Reg a já vám pomůžeme nahoru, tak do toho —“

„Mně? Ale já nesnáším výšky!“

„Já myslel, že se měníte v netopýra?“

„Jo, ale v hrozně nervózního!“

„Tak už si přestaňte stěžovat! Dobrá, jednu nohu, teď ruku sem, druhou nohu na Reginaldovo rameno —“

„A neprošlápněte mě, laskavě,“ upozornil Reginald.

„Mně se to nelíbí,“ zasténal Artur, když ho zvedli nahoru.

Doreen přestala pozorovat pomalu se přibližující vozíky a zvedla hlavu k němu.

„Avtuve! A so nopleffe opligé!?“

„Co? To je nějaký druh upíří tajné řeči?“ zašeptal Reg Rumpálovi.

„To znamená něco jako že šlechtic musí udělat, co musí šlechtic udělat,“ vysvětloval mu Rumpál.

„Šlechtic!“ zařval Artur, který se nebezpečně kolíbal.

„Já toho pitomýho právníka vůbec neměl poslouchat! Měl jsem hned vědět, že když člověk dostane úřední obsílku, a zvlášť od soudu, nemůže z ní pojít nic dobrého. A stejně na tu podělanou věc nemůžu dosáhnout!“

„Nemůžete vyskočit?“ zeptal se Rumpál.

„Nemohl by vás trefit šlak?“

„Ne.“

„A já zase nebudu nikam skákat!“

„Tak leťte! Proměňte se v netopýra a leťte.“

„Tady nedokážu získat dostatečnou vzletovou rychlost!“

„A co kdybyste s ním hodili,“ navrhla Ludmilla. „Víte, jako když pouštíte vlaštovku.“

„Něco takového bych si vyprosil! Já jsem hrabě!“

„No jo. Ale před chvilkou jste tvrdil, že jste o to nikdy nestál,“ upozornil ho Rumpál přátelsky.

„No, na zemi o to opravdu nestojím, ale když se mám rozhodnout, jestli se mnou má někdo házet jako talířem, tak —“

„Arture! Okamžitě udělej, co po tobě pan Žička chce!“

„Nevím, proč bych měl —“

„Arture!“

Artur v netopýří podobě byl překvapivě těžký. Rumpál ho držel za uši jako deformovanou kuželkářskou kouli a pokoušel se zamířit.

„Dejte pozor!“ pištěl hrabě, „nezapomeňte, že jsem ohrožený druh!“ dodával, když Rumpál napřáhl ruku dozadu.

Byl to přesný hod. Arturovi stačilo několikrát plesknout křídly a už se držel drápky černého kruhu ve stropě.

„Můžete s tím pohnout?

„Ne!“

„Tak se toho pevně chyťte a proměňte se nazpátek.“

„Ne!“

„My vás chytíme.“

„Ne!“

„Arture!“ zaječela Doreen a zaútočila na jeden z postupujících vozíků svým provizorním obuškem.

„No jo, tak dobrá.“

Vzápětí se u stropu zhmotnil Artur Mrkalec, který zoufale visel na černé mřížce, ale hned poté se zřítil na Rumpála s Regem a na prsa si tiskl kulatou černou mřížku.

Hudba najednou umlkla. Ze zničeného otvoru se vyvalilo růžové trubkoví a sneslo se na Artura, takže vypadal jako velmi levná porce špaget s masovými kuličkami. Fontány se na okamžik pokusily téci obráceně a pak vyschly.

Vozíky se zastavily. Ty vzadu najely do těch vpředu a ozval se sbor bolestivých kovových tónů.

Z otvoru se valilo další a další trubkoví, silné i slabé. Rumpál ho kus sebral. Bylo až nepříjemně růžové a lepkavé.

„Co myslíte, že by to mohlo být?“ zeptala se Ludmilla.

„Co si myslím? Já si myslím, že bychom odsud měli okamžitě vypadnout,“ odpověděl jí Rumpál.

Podlaha se zatřásla. Z fontán se vyvalila pára.

„Jestli ne dřív,“ dodal rychle.

Arcikancléř zasténal. Děkan padl kupředu. Ostatní mágové sice zůstali stát, ale činilo jim to dost velkou námahu.

„Už se z toho probírají,“ hlásila Ludmilla. „Jenže nevím, jestli zvládnou ty schody.“

„Nemyslím, že by někdo z nás ty schody zvládl,“ ušklíbl se Rumpál. „Podívejte se na ně.“

Schody si to taky očividně nemyslely. Černé stupně se ve světle, které nevrhalo stíny, záludně leskly.

„Je mi jasné, o čem mluvíte,“ přikývla Ludmilla. „To bych se raději pustila přes pás pohyblivého písku.“

„Asi by to bylo mnohem jistější,“ souhlasil s ní Rumpál.

„Třeba bychom našli nějakou rampu? Musí tady být nějaká cesta, po které jezdí ty vozíky, ne?“

„Dobrý nápad.“

Ludmilla pozorovala vozíky. Bezcílně jezdily sem a tam. „Já si dokonce myslím, že bych si mohla jeden z těch hodnějších chytit —“ řekla a chňapla po držadle kolemjedoucího vozíku.

Vozík se jí chvilku vzpíral, ale pak, protože nedostal žádné jiné příkazy, se poslušně podřídil.

„Ti, kdo mohou chodit, půjdou, a ty, kteří nemohou, budeme postrkovat. Tak pojď, dědo.“ To bylo určeno kvestorovi, kterého usadili na vozík. Řekl slabým hlasem „krleš“ a znovu zavřel oči. Na něj usadili děkana.[27]

„A teď kam?“ zeptala se Doreen. Několik dlaždic se zvlnilo a pak zvedlo. Z prostoru pod nimi se začala valit těžká šedá pára.

„Podle mě to musí být někde na konci chodby,“ uvažovala Ludmilla. „Pojďte!“

Artur sklopil oči k oblakům mlhy, které se mu točily kolem nohou.

„Moc by mě zajímalo, jak se dá tohle udělat,“ řekl. „Je neobyčejně těžké sehnat nějakou látku, která by vám udělala trochu mlhy. Zkoušeli jsme to, rozumíte, aby byla naše krypta ještě více… kryptická, ale jenom jsme kdeco začoudili, podpálili záclony a —“

„Ale no tak, Arture. Odcházíme.“

„Snad jsme jim neudělali moc velkou škodu, co myslíte? Možná bychom jim měli nechat nějaký lístek s vysvětlením —“

„Jasně! Jestli chcete, tak já jim napíšu něco na stěnu,“ rozzářil se Reg.

Zvedl vzpěčující se vozík — dělníka — za rukojeť a s výrazem nesmírného uspokojení s ním udeřil o nejbližší sloup, až se kolečka rozletěla na všechny strany.

Rumpál pozoroval, jak členové klubu Nového začátku postupují k nejbližší chodbě a před sebou postrkují výkvět všeho mágstva.

„Dobrá, dobrá, dobrá,“ řekl. „Tak zatím to bylo docela jednoduché. Prosím, a nic jiného nepotřebujeme. Zatím na tom není nic dramatického.“

Vykročil kupředu a najednou se zastavil.

Z podlahy vyrazily růžové trubice a začaly se mu pevně omotávat kolem nohou.

Další dlaždice vyletěly do vzduchu. Schodiště se zatřáslo a rozpadlo a odhalilo tmavou vroubkovanou, a především živou vrstvu, která je poháněla. Stěny se začaly vydouvat a bortit dovnitř, mramor praskal a odhaloval červené a růžové vrstvy uvnitř.

Samozřejmě, pomyslela si ta velmi malá část Rumpálová mozku, která ještě zůstávala relativně klidná, to všechno není skutečné. Budovy přece ve skutečnosti nežijí. Je to jen taková metafora, jenže v takových chvílích může být metafora totéž co zapálená svíčka v továrně na výrobu ohňostrojů.

Když už jsme si řekli tohle, řekněme si, jaká asi ve skutečnosti bude královna? Jako larvy chrostíků, které si stavějí domečky z písku, dřívek a kamínků, aby se zamaskovaly? Nebo jako loděnka — nautilus, který si s tím, jak roste, dostavuje ulitu? Máme-li však soudit podle toho, jakým způsobem se bortí podlahy, tak nejspíš jako velmi rozzlobená chobotnice.

Rumpál přemýšlel, jak by se mohla města proti takovým věcem bránit? Živá stvoření si většinou vyvinou proti nepřátelům a dravcům určitý obranný mechanismus. Jed a žihadla a ostny a takové věci.

Teď a tady jsem to nejspíš já. Neoholený, starý Rumpál Žička.

No, když nic, tak bych měl alespoň dohlédnout na to, aby se ostatní dostali v pořádku ven. Takže hlavně musím nějak ukázat, že jsem tady…

Sehnul se uchopil do rukou plnou hrst pulzujících trubek a ze všech sil zatáhl.

Královnin zuřivý řev byl slyšet až v budovách univerzity.

Bouřková mračna se hnala k pahorku. Tam se velmi rychle srážela a kupila v mohutnou hradbu. Na jejich okraji už bylo tu a tam vidět první blesky.

TADY KOLEM JE NĚJAK PŘÍLIŠ MNOHO ŽIVOTA, řekl Smrť. NE ŽE BYCH SI ZROVNA JÁ STĚŽOVAL. KDE JE TO DÍTĚ?

„Uložila jsem ji do postele. Teď spí. A je to docela obyčejný spánek.“

Do vrcholku kopce udeřil blesk, provázený hromovým zahřměním. Zahřmění následoval podivný skřípavý zvuk, který se ozval někde na polovině cesty k vrcholu kopce.

ACH. DALŠÍ DRAMA.

Smrť prošel stodolou a postavil se do vrat tak, aby měl co nejlepší výhled na temná pole. Slečna Zahořalá se mu držela v patách a používala ho tak trochu jako štít proti všem hrůzám, které by je mohly venku očekávat.

Za vzdáleným plotem se objevila namodralá záře, která se pomalu pohybovala.

„Co jeto?“

BYL TO ROZINKŮV SKLIZŇOSTROJ.

„Byl? A co je to teď?“

Smrť se podíval na šedivé přihlížející.

UBOHÝ PORAŽENÝ.

Sklizňostroj se probíjel přes rozbahněná pole, přihrnovací ramena se výhružně kývala sem a tam a pohybující se páky pracovaly, obklopeny modravou září. Prázdné oje k zapražení koně se bezmocně zvedaly vzhůru.

„Jak to může jet bez koně? Včera to táhl kůň?“

TEĎ TO ŽÁDNÉHO NEPOTŘEBUJE.

Rozhlédl se po publiku. Šedých stínů neustálé přibývalo.

„Truhlík stojí na dvoře. Pojďme!“

NE.

Sklizňostroj stále zrychloval a mířil přímo k nim. Původně jasně odlišené sip, sip jednotlivých čepelí se začalo slévat ve stejnoměrný sykot.

„Zlobí se, protože jsi z něj sebral plachtu?“

TO NENÍ VŠECHNO, CO JSEM SEBRAL.

Smrť se potutelně ušklíbl na přihlížející. Pozvedl svou kosu, několikrát ji otočil v rukou, a když si byl jistý, že na ní spočívají zraky všech přítomných, odhodil ji na zem.

Pak si založil ruce.

Slečna Zahořalá s ním zacloumala.

„Co to děláš, blázne?“

DRAMA.

Sklizňostroj dorazil k bráně do dvora a proletěl jí v záplavě dřevěných úlomků.

„Jseš si jistý, že to dobře dopadne?“

Smrť přisvědčil.

„No dobrá. V tom případě jsem klidná.“

Kola sklizňostroje se měnila v rotující čmouhu.

PRAVDĚPODOBNĚ.

Pak najednou…v tom složitém stroji něco cinklo.

Sklizňostroj se stále pohyboval kupředu, jenže teď už v kusech. Z os vyrazily fontány jisker. Několik kuželů a ramen se sice udrželo pohromadě, ale i ty zmateně poskakovaly po dvoře, když se začaly vzdalovat od centrálního uzlu chřestících součástek, který se čím dál tím pomaleji valil kupředu. Kruh se srpovými čepelemi se uvolnil ze závěsů, proletěl bokem stroje a s hlasitým zvoněním se odkutálel do polí.

Dvůr naplnilo plechové chřestění, cinkání, drnčení, klepání, a teprve když všechno utichlo, ozvalo se poslední osamocené zazvonění, které je zvukovým ekvivalentem proslulých bot, z nichž vystupuje kouř.

Až pak se rozhostilo opravdu dokonalé ticho, které zaplavilo celé okolí.

Smrť se sehnul k zemi a zvedl složitě vyhlížející součástku, která mu dopadla skoro k nohám. Byla ohnuta téměř do pravého úhlu.

Slečna Zahořalá na něj upřela pohled.

„Co se stalo?“

JÁ SI MYSLÍM, ŽE TADY TEN OVÁLNÝ VÝSTŘEDNÍK SKLOUZL PO OJNICI AŽ NAHORU A ZACHYTIL SE O TAMTU PŘÍRUBU A TO MĚLO, JAK JSTE VIDĚLI, NEDOZÍRNÉ NÁSLEDKY.

Smrť se vyzývavě podíval na zástup šedých přihlížejících. Ti začali jeden po druhém pomalu mizet.

Zvedl ze země kosu.

A TEĎ MUSÍM JÍT, řekl.

Slečna Zahořalá se zděsila. „Cože? Jen tak, zničehonic?“

ANO. PŘESNĚ TAK. MÁM PŘED SEBOU SPOUSTU PRÁCE.

„A to už tě nikdy neuvidím? Tedy, myslela jsem dřív, než —“

ALE ANO. BRZO. Hledal ta správná slova, ale nedařilo se mu to. SLIBUJU.

Smrť si vysoukal plášť a sáhl do kapsy Klikových pracovních kalhot, které měl pod ním.

AŽ RÁNO PŘIJDE PAN ROZINKA SBÍRAT SVŮJ STROJ, BUDE PRAVDĚPODOBNĚ HLEDAT TOHLE, řekl položil jí na dlaň něco malého a pokrouceného.

„Co je to?“

KORUNKOVÁ MATICE VELIKOSTI OSMNÁCT.

Smrť přistoupil ke svému koni a pak si na něco vzpomněl.

A TAKY MI DLUŽÍ ČTVRŤÁK.

Výsměšek otevřel oči. Všude kolem se hemžili lidé. Spousta světel a vzrušení. Většina lidí mluvila najednou.

Zdálo se, že ho někdo posadil na velmi nepohodlný vozík a všude kolem bzučí podivný hmyz.

Slyšel, jak si děkan stěžuje, pak ve všeobecném zmatku rozlišil sténání, které mohl vydávat jen kvestor, a hlas mladé ženy. Jak to vypadalo, tak se o jeho lidi někdo stará, ale jemu vůbec nikdo nevěnoval pozornost. No, když už se tedy rozdělovala péče, on se dá, u všech čertů, také opečovat.

Hlasitě zakašlal.

„Co kdybyste zkusili,“ obrátil se ke krutému světu všeobecně, „vpravit mi mezi bledé a sevřené rty trochu nějaké kvalitní brandy?“

Vzápětí nad sebou spatřil zjevení, které mu u tváře přidržovalo lampu. Mělo obličej velikosti pět v kůži rozměru třináct a hlasem, v němž zněla účast, řeklo: „Oook?“

„Jo to jste vy?“ prohlásil Výsměšek. Rychle se posadil pro případ, že by knihovníka napadlo dát mu dýchání z úst do úst.

Jeho mozkem pokulhávaly zmatené myšlenky. Vzpomínal si na stěnu lesklého kovu, pak růžové moře a nakonec… hudbu. Nekonečnou hudbu, určenou k tomu, aby změnila lidský mozek v kouli smetanového sýra.

Otočil se. Za ním se tyčila budova, obklopená zástupem lidí. Byla nízká a dřepěla na zemi podivně animálním způsobem, vzbuzovala dojem, že kdyby někdo chtěl zvednout ze země její křídlo, uslyšel by mlask, mlask povolujících přísavek. Proudilo z ní světlo a ze dveří se valila mračna páry.

„Výsměšek se probral!“

Objevilo se několik dalších tváří. Výsměšek si pomyslel: není svátek Pečené duše, takže to určitě nejsou masky. No nazdar.

Někde za sebou zaslechl děkanův hlas, který říkal: „Já jsem pro to, abychom sestavili Oparretův seizmický reorganizátor a vhodili ho tam dveřmi. A máme po problémech.“

„V žádném případě! Jsme příliš blízko k městským hradbám! Stačí, když na příslušná místa spustíme Kýhovýrův přitažlivý středobod a —!“

„Nebo Podskočníkovo požárové překvapení?“ Ozval se kvestorův hlas. „Spálit to na prach, to je nejlepší řešení —“

„Jo? Vážně? A co vy víte o válečné taktice? Vždyť vy neumíte pořádně říct ani krleš!“

Výsměšek se křečovitě zachytil okrajů vozíku.

„Byl by někdo z vás tak laskav a řekl mi,“ zasípal, „co se tady — k sakru — děje?“

Ludmilla si prorazila cestu členy klubu Nového začátku.

„Musíte je zastavit, arcikancléři!“ zvolala. „Oni se dohadují o tom, jak by ten velký obchod zničili!“

Ve Výsměškově hlavě se objevila ošklivá vzpomínka.

„Skvělý nápad,“ odpověděl jí.

„Ale pan Žička je stále ještě uvnitř!“

Výsměšek se pokusil zaostřit na zářící budovu.

„Cože? Mrtvý Rumpál Žička?“

„Artur se tam zaletěl podívat, když zjistil, že pan Žička už s námi není, a řekl, že pan Rumpál bojuje s něčím, co vylezlo ze stěn! Viděli jsme spoustu vozíků, ale ty se o nás nezajímaly. On nás vlastně vyvedl ven!“

„Cože? Mrtvý Rumpál Žička?“

„Nemůžete to místo rozbít vaší magií, když tam zůstal jeden z vašich mágů!“

„Cože? Mrtvý Rumpál Žička?“

„Ano!“

„Ale on je přece mrtvý,“ zavrtěl hlavou Výsměšek.

„Nebo snad ne? Tvrdil, že je.“

„Pch,“ přidal se někdo, kdo měl mnohem méně kůže, než o kolik by chtěl Výsměšek kdy v životě přijít.

„To je naprosto typické. Není to nic jiného než nesmyslné přesvědčení o nadřazenosti živých. Ryzí životismus. Je mi jasné, že kdyby tam uvnitř zůstal někdo, kdo by byl živý, snažili by se ho ze všech sil zachránit. Jste všichni životisti!“

„Ale on chtěl… on hrozně toužil po tom, aby byl…“ pokusil se Výsměšek. Zažil toho v životě hodně, ale to pro lidi, jako byl on, nepředstavovalo vždy tu pravou zkušenost. Výsměšek byl v zásadě prosté a přímočaré mysli. V žádném případě však nebyl hloupý. Znamenalo to jen to, že byl schopen o některých věcech uvažovat správně jen tehdy, když se z nich odbouraly všechny ty zbytečné a nepodstatné věci.

Teď se soustředil na tu jedinou a důležitou skutečnost. Někdo, kdo byl technicky vzato mágem, se ocitl v potížích. To mu bylo jasné. To zahrálo na jednu ze základních strun. Záležitost týkající se problému mrtvý-nemrtvý mohla zatím klidně počkat.

A kromě toho tady byla ještě jedna maličkost, která mu nedopřála klidu.

„… Artur… letěl se podívat?…“

„Moje úcta!“

Výsměšek pootočil hlavu. Pomalu zamrkal.

„Máte překrásné zuby,“ řekl opatrně.

„Díky,“ usmál se ještě šířeji Artur Mrkalec.

„A to jsou vaše vlastní?“

„Ó ano.“

„Úžasné. Samozřejmě předpokládám, že si je pravidelně čistíte?“

„No jistě. Hygiena, to je u nás jedna ze základních věcí.“

„Takže co teď budete dělat?“ zeptala se Ludmilla.

„No, prostě půjdeme a vytáhneme ho ven,“ zamračil se Výsměšek. Co je to s tou dívenkou? Cítil podivné nutkání pohladit ji po hlavě.

„Uděláme nějakou magii a dostaneme ho z toho. To se ví. Děkane!“

„Krleš!“

„Jdeme dovnitř a dostaneme starého Rumpála ven!“

„Krleš!“

„Cože?“ vytřeštil starší pAsák oči. „Vy jste se musel zbláznit!“

Výsměšek se pokusil zatvářit tak důstojně, jak mu to současná situace a vzhled dovolovaly.

„Pamatujte si člověče, že jsem váš arcikancléř!“ vyštěkl.

„Když chcete trvat na formalitách! Vy jste se musel zbláznit, arcikancléři!“ řekl starší pAsák. Potom o něco ztišil hlas.

„Kromě toho si uvědomte, že je to nemrtvý. Nemám nejmenší představu, jak chcete zachraňovat nemrtvé. To je tak trochu protimluv, nezdá se vám?“

„Co takhle dělením?“ snažil se pomoci kvestor.

„Ne ne, nemyslím, že bychom do toho měli tahat chirurgické zákroky.“

„No a vůbec, copak jsme ho nepohřbili?“ neodpustil si lektor Zaniklých run.

„Pohřbili, ale teď ho znovu vyhrabeme,“ odsekl arcikancléř. „Je to pravděpodobně zázrak lidské existence.“

„Jako nakládačky,“ kvestorova tvář se rozzářila šťastným úsměvem.

Dokonce i bratři a sestry Nového počátku poněkud ztuhli.

„Dělají to tak v jedné části Jakazačistánu,“ vysvětloval jim kvestor. „Udělají obrovské hliněné nádoby speciálně kořeněných okurek nebo zeleninové směsi a na celé měsíce je zahrabou do země, kde je nechávají kvasit. Jen tak docílí té skvěle pikantní —“

„Řekněte mi,“ naklonila se Ludmilla tiše k Výsměškovi, „takhle se obvykle chovají všichni mágové?“

„No, starší pAsák je výtečný vzor,“ odpověděl jí Výsměšek. „Ten dokáže pochopit skutečnost stejně dokonale jako figurka vystřižená z papíru. Jsem pyšný, že ho mám ve svém týmu.“ Odplivl si, zamnul si ruce a zvolal: „Tak prima, mládenci. Dobrovolníci?“

„Krleš! Zde!“ prohlásil děkan, který pro tyto chvíle žil v úplně jiném světě.

„Při svém poslání bych se musel propadnout hanbou pod zem, kdybych nepomohl bratru v nesnázi,“ postoupil kupředu i Reginald Půlbotka.

„Oook.“

„Vy? Vás s sebou vzít nemůžeme,“ odpověděl děkan a vrhl pohrdavý pohled na knihovníka. „Vždyť vy nemáte ani ty nejmenší znalosti o partyzánské válce.“

„Oook!“ prohlásil rezolutně knihovník a udělal překvapivě srozumitelné gesto, které vyjadřovalo, že to je sice možné, ale na druhé straně, že to, co nezná o válečném umění orangutanů, by se dalo napsat na povrch malé hromádky vzniklé fyzickým zpracováním nepohodlného jedince, například děkana.

„My čtyři bychom na to měli stačit,“ přikývl spokojeně arcikancléř.

„Ani jednou jsem ho neslyšel říct krleš,“ huhlal spíš pro sebe děkan.

Najednou si sundal klobouk, což mágové dělají ve výjimečných případech, většinou jen tehdy, když si z nich chtějí něco vytáhnout, a podal ho kvestorovi. Pak utrhl pruh látky z podolku svého roucha a s výrazem vytržení ho pozvedl v napřažených pažích před sebe. Nakonec si jím ovázal čelo.

„Je to součástí étosu,“ řekl v odpověď na jejich neodbytně nechápavé pohledy a pronikavě nevyřčené otázky. „To je obřad, který podstupují válečníci Vyvažovacího kontinentu, než se vydávají do boje. A k tomu musíte vykřiknout —“ pokusil se vybavit text dávno přečtené knihy, „— ehm, bonsai. Ano, to je ono. Bonsai!“

„A já si myslel, že to znamená něco jako osekávání stromů, aby byly co nejmenší,“ zavrtěl užasle hlavou starší pAsák.

Děkan zaváhal. Když na to přišlo, sám si nebyl příliš jistý. Jenže dobrý mág nikdy nedovolí, aby mu nejistota bránila v pouti k výšinám.

„Ne, každopádně je to bonsai,“ prohlásil nakonec rezolutně. „Protože všechno je součástí bušído. Jako… jako malé stromy, které se snaží. Jako věčný nápor. Buší do… všeho a bez přestání. Jasně. To přece dává smysl, když o tom chvíli přemýšlíte.“

„Ale tady přece nemůžete křičet bonsai!“ protestoval lektor Zaniklých run. „Tady je přece naprosto odlišné kulturní pozadí. Bylo by to zbytečné. Nikdo by nepochopil, co máte tím výkřikem na mysli!“

„Nějak si s tím poradím,“ odbyl ho děkan.

Všiml si Ludmilly, která jim s otevřenými ústy naslouchala.

„To je řeč mágů,“ vysvětlil jí.

„Tohle? Vážně?“ zavrtěla Ludmilla hlavou. „Tak to bych nikdy neuhodla.“

Arcikancléř vylezl z vozíku a pokusně s ním popojížděl sem a tam. Nové myšlence trvalo dlouho, než se jí podařilo zahnízdit v arcikancléřově mysli, ale teď sám instinktivně cítil, že pro takový lehký drátěný vozík na čtyřech kolečkách se naskýtá celá škála využití.

„Tak co, jdeme? Nebo tady budeme stát celou noc a fačovat si hlavy?“ zavrčel nakonec.

„Krleš!“ vyštěkl děkan.

„Krleš?“ řekl Reginald Půlbotka.

„Oook!“

„Bylo to ‚krleš‘?“ zeptal se děkan s podezřením.

„Oook.“

„V tom případě… kupředu!“

Smrť seděl na horském vrcholku. To místo nebylo nijak zvlášť vysoko ani holé, ani nevzbuzovalo tísnivé pocity. Nikdy tady čarodějky nedržely sabat. Zeměplošské čarodějky, a to všeobecně, zásadně neodkládaly víc oděvu, než kolik nezbytně vyžadovala činnost, kterou v příslušném čase provozovaly. Nestrašily tady žádné přízraky. Na vrcholku neseděli žádní malí nahatí mužíčkové, kteří by rozdávali moudrosti, protože první věc, na kterou malý nahatý moudrý mužíček přijde, je, že sedět nahatý na vrcholku hory neznamená jen si pořídit parádní hemoroidy, ale navíc ještě hemoroidy omrzlé.

Občas na vrchol hory vylezl nějaký člověk a přidal nějaký ten kámen nebo dva na mohylu, která se tam vršila, jen proto, aby dokázal, že neexistuje žádná pitomost, kterou by člověk nedokázal.

Smrť seděl na mohyle a pomalými, klidnými tahy si obtahoval ostří kosy.

Vzduch se najednou pohnul a s tichým ‚pop‘ se z něj vylouply tři šedivé stíny.

Jeden řekl: Ty si myslíš, že jsi vyhrál?

Jeden řekl: Ty si myslíš, že jsi triumfoval?

Smrť otočil kámen v ruce, aby mohl použít stranu s jemnějším povrchem, a pomalu znovu přejel čepel.

Jeden řekl: Budeme o tom informovat Azraela.

Jeden řekl: Koneckonců nejsi nic jiného než takový obyčejný malý Smrťáček.

Smrť pozvedl čepel kosy směrem k měsíčnímu svitu, pomalu s ní otáčel sem a tam a pečlivě pozoroval hru světla na drobných pecičkách kovu na jejím ostří.

Pak jediným rychlým a úsporným pohybem vstal. Tři šediví služebníci spěšně ustoupili.

Kostnatá ruka vyletěla s rychlostí útočícího hada, sevřela šedé roucho, přitáhla ho blíž a zvedla prázdnou kápi do výše Smrťových očních důlků.

VÍTE, PROČ VĚZEŇ VE VĚŽI POZORUJE, JAK LÉTAJÍ PTÁCI? řekl Smrť.

Stín zasípal: Okamžitě ze mě sundej ty své špinavé… auvej…

Z temných důlků na okamžik vyšlehl modrý plamen.

Pak Smrť spustil šedý stín na zem a podíval se po dalších dvou.

Jeden řekl: Nemysli si, že jsme se potkali naposled.

Pak zmizely.

Smrť si nedbalým pohybem oklepl ze svého dokonale černého roucha drobeček popela a postavil se přesně na vrchol hory. Pozvedl oběma rukama kosu nad hlavu a povolal všechny menší Smrtě, kteří vznikli za jeho nepřítomnosti.

Netrvalo dlouho a už se valili vzhůru úbočím hory jako černá záplava.

Slévali se jako kapky černé rtuti a mířili ke Smrťovi.

Tak to trvalo dlouhý čas, ale pak to přece jen skončilo.

Smrť spustil kosu a prozkoumal se. Ano, všechno na svých místech. Znovu tedy byl tím Smrtěm a obsahoval všechny Smrtě světa. Kromě —

Na okamžik zaváhal. Někde uvnitř cítil maličký prostor obsahující prázdnotu, jakýsi nenaplněný zlomek své duše, něco nevypočitatelného…

Nebyl si tak docela jistý, co by to mohlo být.

Pokrčil rameny. Bezpochyby to nakonec zjistí. Ale zatím ho čeká velmi mnoho práce…

Vyjel.

Daleko od vrcholu hory, ve svém doupěti pod stodolou se krysí Smrť pustil trámku, který až dosud svíral v pevném odhodlání.

Rumpál Žička skočil sounož na další chapadlo, které vyrazilo mezi dlaždicemi a plazilo se oblaky páry. Odkudsi spadl velký kus mramoru a zasypal ho drobnými úlomky. Pak divoce kopl do stěny.

Uvědomil si, že teď už odsud pravděpodobně nevede žádná cesta, a i kdyby, on by ji stejně nenašel. Ať se děje cokoliv, on byl prostě uzavřen uvnitř té věci. Ta třásla svými stěnami v marném pokusu, jak ho dostat. Když už nic jiného, postará se jí o ošklivý případ žaludeční nevolnosti.

Opatrně zamířil k otvoru, který byl ještě před nedávném vstupem do široké chodby, a proskočil jím těsně předtím, než se s mlasknutím zavřel. Po stěnách přeběhl záblesk stříbřitého ohně. Kolem bylo tolik života, že se už nedal omezit.

Pohybovalo se tady i několik vozíků, které, zmatené stejně jako Rumpál, bezcílně kroužily sem a tam.

Vydal se další celkem slibně vyhlížející chodbou, i když bylo pravda, že ani jedna z četných chodeb, které během svých sto třiceti let života navštívil, se tak netřásla ani nebyla tak mokrá.

Ze stěny vyrazilo další chapadlo a pokusilo se mu podrazit nohy.

Samozřejmě, že zabít ho nemohlo. Jenže ho mohlo zbavit těla. Byl by na tom jako Jeden-muž-kbelík. Osud horší než smrt, pravděpodobně.

Zvedl se ze země. V té chvíli na něj padl strop a přitiskl ho k podlaze.

V duchu napočítal do deseti a pomalu se sunul kupředu. Všude kolem něj syčela pára.

Uklouzl a tak tak před sebe stačil natáhnout ruce.

Cítil, jak sám nad sebou ztrácí kontrolu. Musel ovládat tolik věcí současně. Dávno zapomněl na smutek, už jen udržování srdce a plic v chodu ho namáhalo tak strašlivě, že…

„Sadařina!“

„Co to má, do háje, znamenat?“

„Sadařina! Rozumíš? Bonsai! Krleš!“

„Oook!“

Rumpál pootevřel kalné oči.

Aha. Zdá se, že už ztrácí i kontrolu nad mozkem a smysly.

Z oblaků páry se vynořil bokem vozík, na jehož stranách visely nejasné postavy. Když se vozík přiblížil, natáhla se z něj jedna chlupatá a jedna zhola obyčejná ruka, zachytily ho a vhodily na ložnou plochu. Čtyři malá kolečka zaskřípala, vozík se odrazil od stěny, pak se srovnal a chřestil dál.

Rumpál jen jakoby z dálky vnímal hlasy.

„Tak do toho, děkane. Já vím, že jste se na to těšil.“ To byl arcikancléř.

„Krleš!“

„A zabijete to dokonale? Myslím, že bychom nikdo nestáli o to, aby se nám to objevilo na schůzi přátel Nového začátku. Nemyslím, že by to byl vhodný kandidát.“ To byl Reginald Půlbotka.

„Oook!“ To byl knihovník.

„Buďte bez obav, Rumpále. Děkan provede něco dokonale vojenského, doufám,“ uklidňoval Rumpála Výsměšek.

„Krleš! Dle rozkazu!“

„No, maucta.“

Rumpál viděl, jak se děkanova ruka pozvedá, a mezi prsty zahlédl něco lesklého.

„Co použijete?“ zeptal se arcikancléř, jak se vozík řítil oblaky páry.

„Oparretův seizmografický reorganizátor, Kýhovýrův přitažlivý středobod, nebo Podskočníkovo požárové překvapení?“

„Krleš!“ zavřískl děkan s výrazem nebeského uspokojení.

„Cože? Všechny tři najednou?“

„Krleš!“

„To zacházíte trochu daleko, nemyslíte? A ještě jednu věc, jestli vás uslyším ještě jednou říci ‚krleš‘, já osobně vás dám vyhodit z univerzity, pronásledovat až na konec světa těmi nejstrašnějšími démony, které dokáže vytvořit démonologie, roztrhat na výjimečně malé kousky, rozemlít, přeměnit na směs připomínající tatarský biftek a navršit do psí misky.“

„Kr—“ Děkan zachytil arcikancléřův pohled. „Ano. Ano? Ale no tak, arcikancléři! K čemu je dobré ovládnout kosmickou rovnováhu a znát tajemství osudu, když nemůžete alespoň jednou za čas něco vyhodit do vzduchu a rozmlátit na kusy? Prosím? Už je mám připravené. Víte, jaký zmatek to dělá v inventáři, když si je připravíte a pak nepoužijete —“

Vozík se řítil klesající chodbou a nejbližší zatáčku, byť mírnou, proskřípal po dvou kolech.

„No tak dobrá,“ povolil Výsměšek. „Když to pro vás tolik znamená.“

„Kr — pardon.“

Děkan začal tiše a horlivě mumlat slova zaklínadel, ale najednou hlasitě vykřikl.

„Oslepl jsem!“

„To vám jenom do očí sklouzl ten váš bonsai obvaz, děkane.“

Rumpál zasténal.

„Jak se cítíte, bratře Žičko?“ Rumpál Žička nad sebou spatřil silně potrhané rysy Rega Půlbotky.

„No, vždyť to znáte,“ vypravil ze sebe Rumpál. „Mohlo by to být lepší, ale mohlo by být i hůř.“

Vozík se odrazil od zdi a vyrazil jiným směrem.

„Kdy už to konečně začne, děkane?“ sykl Výsměšek zaťatými zuby. „Tu věc už ovládám opravdu jen s vypětím všech sil!“

Děkan zamumlal několik slov a dramaticky máchl rukou. Ze špiček prstů mu vyrazil oktarínový plamen a uzemnil se kdesi v hlubinách mlhy.

„Jupí!“ zaječel.

„Děkane?“

„Prosím, arcikancléři?“

„Ta poznámka, kterou jsem měl k tomu vašemu slovu…“

„Ano? Ano?“

„Můžete si k němu přidat ještě ‚jupí‘.“

Děkan smutně svěsil hlavu.

„Aha. Dobře, arcikancléři.“

„A proč už to všechno dávno neudělalo ‚prásk‘?“

„Opozdil jsem začátky, arcikancléři. Myslel jsem si, že by bylo asi lepší, kdybychom se dostali ven dříve, než to začne.“

„To byl skvělý nápad, člověče.“

„Už brzo vás z toho dostaneme, Rumpále,“ ozval se Reg Půlbotka. „Nejsme zvyklí nechávat naše lidi na holičkách. Není to —“

Nedaleko před nimi vybuchla podlaha.

Vzápětí nato vybuchla i za nimi.

Věc, která se zvedla z rozbité podlahy, byla buď beztvará, nebo měla příliš podob najednou. Zuřivě se zmítala a natahovala k nim trubicovitá chapadla.

Vozík se zastavil.

„Máte ještě v zásobě nějakou magii, děkane?“

„Ehm, tedy, jaksi… ne, arcikancléři.“

„A ta zaklínadla, která jste právě použil, ta začnou účinkovat…?“

„Každou chvilku, arcikancléři.“

„Takže… to, co se stane… to se stane hlavně nám?“

„Ano, arcikancléři.“ Výsměšek pohladil Rumpála po hlavě.

„Tak to je mi líto,“ oznámil mu. Rumpál se nemotorně otočil a prohlížel si chodbu před nimi.

Za mozkem dění — královnou — něco zahlédl. Vypadalo to jako docela obyčejné dveře od univerzitní ložnice, které postupovaly po malých kouscích kupředu, jako kdyby je někdo opatrně postrkoval před sebou.

„Co je to?“ zeptal se Reg.

Rumpál se zvedl tak vysoko, jak to jen šlo.

„Šlýžkale!“

„Ale, no tak,“ uklidňoval ho Reginald.

„To je Šlýžkal!“ vykřikl Rumpál. „Slýžkale! To jsme my! Nemohl bys nám pomoct?“

Dveře se zastavily. Pak odletěly stranou.

Šlýžkal se narovnal v plné výši.

„Dobrý den, pane Žičko, dobrý den, Regu,“ řekl.

Zírali na chlupatého obra, který vyplňoval téměř celou chodbu.

„Hm, Šlýžkale, nemohl bys trochu vyčistit tu chodbu, abychom mohli dál?“ zaprosil Rumpál.

„Žádný problém, pane Žičko. Pro přátele cokoliv.“

Párou se natáhla ruka velikosti zahradního kolečka, ponořila se do změti blokující chodbu a jediným rázným pohybem ji smetla z cesty.

„Podívejte se na mě!“ prohlásil pyšně Šlýžkal. „Měli jste pravdu. Bubák potřebuje dveře stejně jako ryba tříkolku! Řekněte to hned a řekněte to nahlas! Jsem —“

„A mohl bys nám teď ještě laskavě ustoupit z cesty, prosím?“

„Jistě. Jasná věc. Ohé!“ Šlýžkal znovu zaútočil na královnu.

Vozík vyrazil kupředu.

„A udělal bys líp, kdybys šel s námi!“ křikl Rumpál, když viděl, jak se Šlýžkal ztrácí v páře.

„No, to by tedy zdaleka nebylo to nejlepší,“ zabručel pobledlý arcikancléř, když se rozjeli.

„Věřte mi. Co to vlastně, u všech všudy, bylo?“

„Bubák,“ vysvětlil mu Rumpál.

„Já myslel, že ti žijí jenom ve sklepě, za něčím, nebo ve skříni?“ křičel do všeobecného hluku arcikancléř.

„On svou skříň setřásl,“ prohlásil Reginald Půlbotka pyšně. „Našel sám sebe.“

„No to mi nevadí, pokud se nám ztratí z očí.“

„Nemůžeme ho přece nechat napospas —“

„Ale ano. Právě že ano!“ vyštěkl Výsměšek.

Za nimi zazněl zvuk připomínající výbuch bahenního plynu. Kolem proletěla zelená ohnivá koule.

„Zaklínadla začínají dozrávat!“ vykřikl děkan. „Rychle!“

Vozík vyrazil z vstupního otvoru a se skřípajícími kolečky se hnal vlahou nocí.

„Krleš!“ zaječel nadšeně Výsměšek, když se před nimi spěšně rozestupoval hustý dav.

Znamená to snad, že i já mohu říci ‚krleš‘?“ rozzářil se děkan.

„Dobrá. Ale jenom jednou. Každý to řekne jen jednou.“

„Krleš!“

„Krleš!“ zvolal Reg Půlbotka ozvěnou.

„Oook!“

„Krleš,“ připojil se Rumpál Žička.

„Krleš!“ zaduněl Šlýžkalův hlas.

(Opodál ve tmě, tam, kde byl dav nejřidší, se tiše plížil nezřetelný obrys páně Soulolitův, temný stín posledního světového bánší, který se tiše přisunul až k otřásající se budově a stydlivě zasunul pod dveře jakýsi lísteček. Na lístku stálo: Oooííí, Oooííí, Oooííí!)

Vozík se nakonec definitivně zastavil. Nikdo se neohlédl. Pak opatrně promluvil Reginald. „Jsi za námi, že?“

„Správně, pane Půlbotko,“ odpověděl mu šťastným hlasem Šlýžkal.

„Tak nevím, máme se bát, že se objeví před námi?“ zamyslel se Výsměšek. „Nebo je horší, když víme, že je za námi?“

„Ohó! Už žádné těsné skříně a temné sklepy pro tohohle bubáka!“ pokračoval Šlýžkal.

„No, na jednu stranu je to i škoda, protože u nás na univerzitě máme pár opravdu rozlehlých sklepů,“ prohlásil rychle Rumpál Žička.

Šlýžkal chvíli mlčel. Pak se hlasem, v němž zněl pátravý tón, zeptal: „A jak velké?“

„Obrovské.“

„Žjó! A krysy, krysy tam jsou?“

„Co krysy. Krysy nejsou nic proti tomu ostatnímu. Je tam celá řada uprchlých démonů, každý jiný. Ti se tam dávno přemnožili.“

„Co to děláte?“ syčel tiše arcikancléř Vzoromil Výsměšek. „To mu vykládáte o našich sklepeních!“

„Takže byste byl raději, kdyby se vám schovával pod postelí?“ zeptal se ho koutkem úst Rumpál. „Nebo ho měl pořád v patách?“

Výsměšek najednou zuřivě pokýval hlavou.

„No pravda, teď si vzpomínám, ty krysy už se nám taky skoro vymykají z rukou,“ začal rozkládat silným hlasem. „Některé z nich — pch, ty musí mít alespoň šedesát centimetrů, co říkáte, děkane?“

„Já bych řekl, že osmdesát cenťáků,“ přikyvoval horlivě děkan. „Přinejmenším.“

„A tučné jsou jako venkovské máslo,“ dodával Rumpál.

Šlýžkal se na tím chvíli zamyslel. „No, dobrá,“ řekl nakonec váhavě. „Možná k vám někdy zaskočím a mrknu na ně.“

Obrovský obchod vybuchl a vbuchl[28] současně.To je samozřejmě něco, co se nedá provést bez zvláště vysokého rozpočtu na zvláštní efekty nebo bez tří velkých zaklínadel, která působí jedno proti druhému. Přihlížející měli dojem, že vidí, jak se ze stavby rozšiřuje obrovský mrak, který se ovšem současně nesmírnou rychlostí zmenšoval, takže celkově to vypadalo jako zmenšující se bod. Ze zmučených polí byla nasávána zem a mizela v centrálním víru. Pak se rozlehl poslední divoký výbuch nemuzikální hudby, který však téměř okamžitě umlkl.

A pak tam nezbylo nic, jen rozbahněné pole.

A z modrého ranního nebe se snášely tisíce bílých vloček podobných sněhu. Tiše klouzaly vzduchem a lehce dosedaly do přihlížejícího zástupu.

„Není to zase nějaké semínko, že ne?“ zeptal se Reginald Půlbotka.

Rumpál zachytil jednu z padajících bílých vloček. Byl to nepravidelný čtvereček, povrch měl drsný a špinavý a jen s velkým úsilím bylo možno na jeho povrchu přečíst slova:

„Ne,“ zavrtěl hlavou Rumpál. „Tohle pravděpodobně není nebezpečné.“

Opřel se ve vozíku a usmál se. Nikdy nebylo pozdě vychutnat si život.

A když se všichni dívali jinam, poslední žijící zeměplošský vozík, ztracený a osamělý, tiše a smutně odchřestil do zapomnění noci.[29]

„Kriket-kritikastr-kovrkot!“

Slečna Zahořalá seděla ve své kuchyni.

Zvenčí k ní doléhalo nepravidelné cinkání a chřestot, jak Ned Rozinka a jeho pomocník sbírali po dvoře zbytky sklizňostroje. Hemžil se tam ještě tucet dalších lidí, kteří jim teoreticky pomáhali, ale v zásadě to pro ně byla vhodná záminka k tomu pořádně se rozhlédnout kolem. Udělala čaj, dala konvici s hrnky na tác a odnesla jim to ven.

Teď seděla s bradou v dlaních a upírala oči do prázdna.

Na pootevřené dveře někdo zaklepal. Do místnosti vstrčil opatrně hlavu Václav Pípa.

„Nezlobte se, slečno Zahořalá —“

„Hmm?“

„Koukněte, slečno, ve stodole běhá kůň-kostlivec! A žere seno!“

„Jak?“

„Ono jím propadává zase ven.“

„Vážně? Dobrá, tak si ho necháme. Aspoň nás přijde lacino krmení.“

Pípa stál ještě chvilku ve dveřích a v rukách mačkal klobouk.

„Jste v pořádku, slečno Zahořalá?“

„Jste v pořádku, pane Žička?“

Rumpál upíral oči do prázdna.

„Rumpále?“ obrátil se k němu Reg Půlbotka.

„Hmm?“

„Arcikancléř se ptá, jestli nechcete něco k pití.“

„Si dal nejraději sklínku destilační vody,“ řekla paní Bochánková.

„Cože? Obyčejnou vodu?“ otřásl se Výsměšek.

„Přesně to, co by si přál,“ přikývla paní Bochánková.

„Prosil bych sklenici destilované vody,“ řekl Rumpál.

Paní Bochánková vypadala jako z cukru. Tedy jako z cukru vypadalo to, co z ní bylo vidět, což byla část mezi kloboukem a kabelkou, která byla jakousi protiváhou klobouku. Byla tak veliká, že když si ji paní Bochánková položila na klín, musela mírně pozvednout ruce, aby ji mohla chytit za uši. Jakmile se doslechla, že její dcera byla pozvána na univerzitu, přišla také. Paní Bochánková vždycky považovala za samozřejmé, že pozvání adresované Ludmille se automaticky vztahuje i na Ludmillinu matku. Takové matky jako ona jsou všude a dnes už je všeobecně známo, že se s nimi nedá dělat absolutně nic.

Mágové se snažili bratrstvo Nového počátku pobavit různými žertovnými kousky a bratří se snažili vypadat nesmírně pobaveně. Byla to jedna z těch klasických společenských událostí, provázená dlouhými chvílemi nervózního ticha, občasným odkašláním a osamocenými výroky lidí snažících se marně rozproudit společenskou konverzaci poznámkami ve smyslu „no řekněte, není to skvělé?“.

„Zdá se, že jste se nám nějak zamyslel, Rumpále, co?“ nadhodil Výsměšek.

„Jsem jenom trochu unavený, arcikancléři.“

„A já myslel, že vy, zombie, nepotřebujete spát.“

„To je pravda, ale stejně jsem unavený,“ vysvětloval Rumpál.

„Jste si jistý, že bychom to neměli ještě jednou zkusit s tím pohřbem a tak dále? Tentokrát už bychom udělali všechno, jak má být.“

„Mockrát vám děkuju, ale ne. Já asi nejsem na ten život nemrtvého stavěný.“ Rumpál vrhl omluvný pohled na Reginalda Půlbotku. „Promiňte. Nějak se s tím pořád nedokážu vyrovnat.“

„Máte nezdanitelné právo vybrat si, zda chcete být živý, nebo mrtvý,“ odpověděl mu Reg odměřeně.

„Jeden-muž-kbelík mi řekl, že lidé teď už zase umírají normálně,“ ozvala se paní Bochánková. „Si tak myslím, že už brzo budou mít schůzku, pane Žička.“

Rumpál se rozhlédl.

„Šla s jejich psem na procházku,“ pokračovala paní Bochánková.

„Kde je Ludmilla?“ zeptal se. Rumpál se nevesele usmál. Jasnovidnost paní Bochánkové byla někdy velmi únavná.

„Bylo by hezké vědět, že o Lupina se někdo postará, až já… odejdu,“ nadhodil. „Tak mě napadlo, nemohly byste si ho vzít k sobě?“

„No…“ začala paní Bochánková nejistě.

„Ale víte, že je to…“ začal Reg Půlbotka, ale zarazil se, když uviděl Rumpálův výraz.

„Si myslim, že by to byla na jednu stranu velká úleva, mít psa v domě,“ přiznala paní Bochánková. „Mívám o Ludmillu často strach. Se kolem potuluje tolik divnejch lidí…“

„Ale vaše dcera je přece —“ začal znovu Reg.

„Mlčte, Regu,“ zarazila ho tentokrát Doreen.

„Tak v tom případě je to vyřízeno,“ usmál se Rumpál. „A máte doma nějaké kalhoty?“

„Cože?“

„Jestli máte doma nějaké kalhoty?“

„Jo, myslím, že tam něco zbylo po nebožtíkovi Bochánkovi, ale proč —“

„Promiňte,“ omlouval se spěšně Rumpál. „To jsem se jen tak zatoulal v myšlenkách jinam. Vždyť zpoloviny nevím, co mluvím.“

„Aha,“ začal Reg vesele, „už chápu. Vy chcete říct, že až se Lup —“

Doreen do něj zuřivě strčila loktem.

„Ah, promiňte. Mě si vůbec nevšímejte. Já bych si klidně někde zapomněl vlastní hlavu, kdybych ji neměl přišitou.“

Rumpál se pohodlně opřel a zavřel oči. Tu a tam zachytil útržek rozhovoru. Slyšel, jak se Artur Mrkalec vyptává arcikancléře, kdo jim tapetoval a odkud bere univerzita zeleninu. Slyšel, jak kvestor lká nad vysokými výdaji spojenými s vymýcením zhmotnělých kleteb, které z jakéhosi důvodu přežily všechny změny posledních několika dnů a uhnízdily se mezi trámy v temnotě u stropu. Mohl dokonce zaslechnout, pokud ovšem napjal svůj dokonalý sluch, nadšené hýkání, které vydával Šlýžkal debužírující v univerzitních sklepech.

Už mě nepotřebují. Konečně. Svět konečně přestal potřebovat Rumpála Žičku.

Tiše vstal a po špičkách došel ke dveřím.

„Jdu trochu na vzduch,“ oznámil společnosti, „a možná se chvilku porozhlédnu kolem.“

Výsměšek mu bodře pokynul a soustředil se na Artura, který mu vyprávěl, jak skvělých efektů by se dalo docílit ve Velké síni s tapetami napodobujícími různé druhy dřeva.

Rumpál za sebou tiše přivřel dveře a opřel se o chladnou kamennou zeď.

Okamžik. Ještě tady zbývala jedna věc. „Jsi tam, Jeden-muži-kbelíku?“ zeptal se tiše.

jak to víte?

„Mám pocit, že tady býváš často.“

he, he, vy jste jim tam u vás pěkně nadrobil! víte, co se stane při nejbližším úplňku?

„Samozřejmě, že to vím. A tak nějak si myslím, že oni to vědí také.“

dobrá, ale jaký je to mezilidský vztah, když spolu mohou být jen jeden týden ze čtyř?

„Třeba je to větší šance na štěstí, než jakou má spousta ostatních lidí. Život zdaleka není dokonalý, Jeden-muži-kbelíku.“

to říkáte vy mně?

„Poslyš, mohl bych se tě zeptat na něco osobního?“ řekl Rumpál. „Víš, hrozně rád bych věděl…“

no, já nevím…

„Koneckonců, máš svou astrální rovinu skoro zase jen pro sebe.“

hm, tak dobrá.

„Proč se jmenuješ Jeden —“

a to je všechno? já myslel, že na to jste už dávno přišel sám, takový chytrý člověk jako vy. v našem kmeni je staletý zvyk pojmenovat nově narozené dítě po první věci, kterou matka uvidí, když po porodu vyhlédne z týpí. moje jméno je zkratka z Jeden muž vylévající kbelík vody na dva psy.

„Tak to je dost nešťastné jméno, to jsi měl smůlu,“ potřásl hlavou Rumpál.

no, tak špatné to ještě není, odpověděl Jeden-muž-kbelík, litovat byste měl spíše mého bratra — dvojče. Narodil se první, takže on dostal jméno podle toho, co matka viděla, když vyhlédla o deset vteřin dříve.

Rumpál Žička se nad tím zamyslel.

„Neříkej mi to, pokusím se to uhodnout,“ pozvedl ruku. „Dva-rvoucí-se-psi?“

Dva-rvoucí-se-psi? Dva-rvoucí-se-psi? prohlásil posměšně Jeden-muž-kbelík. ó je, ten by dal ruku za to, kdyby se jmenoval Dva-rvoucí-se-psi!

Celá ta historie s Rumpálem Žičkou ovšem opravdu skončila mnohem později, jestliže ovšem máme na mysli všechno, co udělal, způsobil a uvedl do pohybu. Tak například v té vesničce v horách Beraní hlavy, kde stále ještě tančí pravý Morrisův tanec, stále ještě věří, že dokud nezmizí vlnky na hladině světového dění, lidé, kteří je způsobili, nejsou mrtví — dokud se nezastaví hodiny, které on natáhl, dokud nedozrálo víno, které ona nakládala, dokud nebylo sklizeno to, co oni zaseli. Říká se, že délka života některých lidí je jen slupkou jejich skutečné existence.

Když Rumpál procházel uličkami města, naplněnými řídkou mlhou, mířil na schůzku, kterou měl dohodnutou od chvíle, kdy se narodil. Cítil, že by dokázal předpovědět skutečný konec celé téhle historie.

Stane se to za pár dnů, když na noční nebe vyjde znovu měsíc v úplňku. Jakýsi dodatek či addendum k životu Rumpála Žičky — narozeného v roce Významného trojúhelníku ve století Trojí havěti (vždycky dával přednost starému kalendáři s historickými jmény před tím nově vymyšleným číslováním, které se dnes tak rozmáhá) a který zemřel v roce Rozmarného hada ve století Ovocného netopýra. Plus minus.

Vysoko v horách, pod stříbřitým měsícem, poběží vřesovištěm dvě postavy — ani lidé, ani vlci. S trochou štěstí budou mít to nejlepší z obou těch světů. Nebudou je jen vnímat, ale především chápat.

Vždycky je nejlepší mít oba světy.

Smrť seděl v křesle ve své pracovně s rukama sepjatýma před obličejem.

Občas se v křesle zhoupl sem a tam.

Albert mu přinesl šálek čaje a s diplomatickou nenápadností zmizel.

Na Smrťově stole stály jediné přesýpací hodiny. Jeho oči ulpívaly právě na nich.

Houp — skříp, houp — vrz.

Kyvadlo velkých hodin ve vstupní hale domu se pohybovalo s neúprosnou přesností a zabíjelo čas.

Smrť zabubnoval kostnatými prsty na stolové desce z poškrábaného dřeva. Před ním ležel stoh knih, ve kterých byly záložkami označeny životní příběhy největších milenců Zeměplochy[30]. Jejich všeobecně se opakující příběhy mu nedokázaly pomoci ani v tom nejmenším.

Vstal, tiše se přikradl k oknu a vyhlédl ven na své temné království, zatímco za zády podvědomě svíral a otvíral dlaně.

Nakonec sebral prudkým pohybem hodiny ze stolové desky a vyšel z místnosti.

Truhlík na něj čekal v temném teple stáje. Smrť ho rychle osedlal, vyvedl na dvůr, vysedl na něj a rozjel se k vzdálenému třpytnému klenotu jménem Zeměplocha.

Když tiše dosedl na dvůr farmy, slunce právě zapadalo.

Proplul stěnou.

Došel k úpatí schodiště.

Pozvedl hodiny a pozoroval, jak se přesýpá čas.

Pak se zarazil. Bylo tady něco, co by rád věděl. Vilém Klika byl zvědavý, a on si pamatoval všechno z doby, kdy byl Vilémem Klikou. Dokázal si prohlédnout všechny jeho emoce, jako motýla napíchnutého na špendlík, každou podrobnost toho malého tvorečka připevněného na korkové destičce, uložené pod sklem.

Vilém Klika byl mrtev, nebo lépe řečeno ukončil svou existenci. Jenže — co to vlastně bylo? — byl snad život skutečného člověka jen slupkou jeho smyšlené existence? Vilém Klika byl pryč, ale zůstaly po něm ozvěny. A v paměti Viléma Kliky zůstaly dluhy.

Smrť často přemýšlel o tom, proč lidé pokládají na hroby květiny. Předtím mu to vždycky připadalo nesmyslné. Mrtví už přece odešli tam, kam nedosáhne vůně růží. Ale teď… Neměl pocit, že rozumí, ale cítil v sobě jakési místo, které to dokázalo pochopit.

V obývacím pokoji slečny Zahořalé byla za staženými závěsy dokonalá tma a tou se teď pohyboval ještě temnější stín, který mířil ke třem truhličkám stojícím na toaletce.

Smrť otevřel jednu z těch menších. Byla plná zlatých mincí. Vypadaly nově, jako mince nepoužívané. Pak otevřel druhou malou skříňku. I ta byla plná zlata.

Očekával od slečny Zahořalé něco víc, i když pravděpodobně ani Vilém Klika by nedokázal přesně vysvětlit proč.

Nakonec otevřel větší truhličku. Nahoře byla vrstva hedvábného papíru. Pod papírem jakási bílá průsvitná věc, jakýsi závoj s věnečkem, teď už křehký a zažloutlý věkem. Chvilku si ho nechápavým pohledem prohlížel a pak ho odložil stranou. Dále našel pár bílých bot na podpatku. Jak nepraktické pro život na farmě, pomyslel si. Není divu, že je nenosí a odložila je sem.

Byly tam i další papíry. Štůsek dopisů převázaných stužkou. Položil je na závoj. Když jeden poslouchal nebo četl, co si lidé navzájem říkají či píší, prakticky se vůbec nic nedozvěděl — používali jazyka jen jako prostředku k ukrytí svých pocitů.

A nakonec to našel — malou dřevěnou skříňku uloženou až na dně. Vytáhl ji ven a dlouho obracel v rukou. Pak s tichým cvaknutím odsunul malý háček a zvedl víčko.

Zabzučela ozubená kolečka.

Ta melodie nebyla nijak zvlášť hezká. Smrť slyšel všechnu hudbu, která kdy byla napsána, a většina z ní byla lepší než tahle písnička.

Zvuk byl poněkud dutý a chřestivý a slaboučká melodie zněla v tříčtvrtečním rytmu.

Zatímco se uvnitř skříňky otáčela upachtěná ozubená kolečka a tiše sténalo hodinové pero, na její horní plošce se v parodii valčíku trhavě pohybovaly dvě dřevěné postavičky.

Smrť je pozoroval, dokud pero nedoběhlo. Pak si přečetl vyrytý nápis.

Byl to dárek.

Vedle skříňky stály přesýpací hodiny, které tam Smrť odložil. Písek se neustále tiše přeléval z horní poloviny do dolní, ale Smrť si jich nevšímal.

Když hodinové pero doběhlo, znovu je natočil. Dvě postavy, které se spolu otáčejí v čase. A když hudba dohraje, stačí párkrát otočit klíčem.

Když pero znovu doběhlo, seděl v tichu a temnotě a nakonec došel k rozhodnutí.

Už zbývaly jen vteřiny. Vteřiny znamenaly pro Viléma Kliku hodně, protože jich měl jen omezenou zásobu. Pro Smrtě, který neměl nikdy žádné, naopak neznamenaly vůbec nic.

Vyšel ze spícího domu, nasedl na Truhlíka a rozjel se.

Cesta mu trvala jen okamžik, i když urazil vzdálenost, na kterou by světlo potřebovalo tři sta milionů let, ale to bylo tím, že Smrť cestuje ve vesmíru, kde Čas nic neznamená. Světlo si myslí, že dokáže cestovat rychleji než cokoliv jiného, ale to se mýlí. I kdyby dokázalo cestovat seberychleji, kamkoliv dorazí, všude najde tmu, která tam byla dřív a už na něj čeká.

Na té cestě měl i společnost — galaxie, hvězdy, stuhy zářící hmoty, která se vlnila, vířila a směřovala k svému neznámému cíli.

Smrť na svém bílém koni se pohyboval temnotou jako bublina na hladině řeky.

A každá řeka má svůj cíl.

Pak se pod ním objevila pláň. Vzdálenost tady byla stejně bezvýznamná jako čas, ale z té pláně se šířil opar nekonečna. Mohla být vzdálená kilometr nebo milion kilometrů; byla poseta dlouhými údolími, nebo snad vyschlými koryty řek, které před ním, když se přiblížil, uhýbaly vlevo a vpravo.

Snesl se na zem.

Sesedl a zůstal tiše stát. Pak poklekl na jedno koleno.

Změňme perspektivu. Když se nad tu nekonečnou, hluboce zbrázděnou pláň začneme zvedat, brzo zjistíme, že se její okraje zaoblují a zanedlouho se změní ve špičku prstu.

Azrael zvedl prst ke tváři, která vyplňovala oblohu ozářenou blikavou září zanikajících galaxií.

Existuje bilion Posledních soudců, ale ti všichni jsou jen různými aspekty jediné Smrti — Azraela, Velkého přivolávače, Smrti vesmírů, Začátku a konce času.

Většina vesmíru pochází z temné materie a jen Azrael ví, kdo to je.

Oči tak obrovské, že supernova by byla jen náznakem odlesku v jejich zorničce, se pomalu otočily a zaostřily na droboučkou postavu stojící na nekonečné zbrázděné pláni konečku prstu. Vedle Azraela visely uprostřed složité pavučiny rozměrů velké Hodiny a tikaly vpřed. V Azraelových očích světélkovaly hvězdy.

Zeměplošský Smrť povstal.

PANE, ŽÁDÁM O —

Odnikud vklouzli do bytí tři služebníci zapomnění a postavili se vedle něj.

Jeden řekl: Neposlouchej ho. Obviňujeme ho ze zasahování do běhu věcí.

Jeden řekl: A ze smrťovraždy.

Jeden řekl: A pýchy. A z toho, že žil s úmyslem přežít.

Jeden řekl: A z toho, že stranil chaosu proti určenému řádu.

Azrael zvedl obočí.

Služebníci od Smrtě v dychtivém očekávání poodlétli.

PANE, VÍME, ŽE NENÍ URČENÝ ŘÁD, KROMĚ TOHO, KTERÝ SAMI STVOŘÍME…

Azraelův výraz se nezměnil.

NENÍ NADĚJE, JEN MY. NENÍ MILOSRDENSTVÍ, JEN MY. NENÍ SPRAVEDLNOST. JSME JEN MY.

Oblohu vyplnila tmavá, smutná tvář.

VŠECHNY VĚCI, KTERÉ JSOU, JSOU NAŠE. ALE MUSÍME SE STARAT, MÍT PÉČI. PROTOŽE KDYŽ NEBUDEME MÍT PÉČI, NEEXISTOVALI BYCHOM. KDYBYCHOM NEEXISTOVALI, PAK BY NEEXISTOVALO NIC, JEN SLEPÉ ZAPOMNĚNÍ.

ALE I SLEPÉ ZAPOMNĚNÍ MUSÍ JEDNOHO DNE SKONČIT. PANE, POSKYTNEŠ MI JEN MALOU ČÁSTEČKU ČASU? PRO SPRÁVNOU ROVNOVÁHU VĚCÍ. ABY BYLO VRÁCENO, CO BYLO DÁNO. PRO VĚZNĚ A PRO LET PTÁKŮ.

Smrť o krok ustoupil.

Bylo nemožné přečíst výraz na Azraelově tváři.

Smrť vrhl kosý pohled na tři služebníky.

PANE, V CO BY MĚLA ÚRODA DOUFAT, KDYŽ NE V POCTIVOU PÉČI SEKÁČE?

Čekal.

PANE? ozval se Smrť po chvíli.

V době, kdy čekal na odpověď, se rozpadlo několik galaxií, které zavířily kolem Azraela jako papírové konfety, odrazily se od něj a zmizely.

Pak Azrael řekl:

ANO.

Z temnoty se vynořil další prst a zamířil k Hodinám.

Služebníci ze sebe vyrazili nejprve slabé výkřiky plné nenávisti, pak vzdorný ševel pochopení a nakonec modré plameny.

Všechny ostatní hodiny, dokonce i hodiny samotného Smrtě, které nemají ručičky, jsou jen pouhým odrazem Hodin. Velmi přesným odrazem Hodin; hodiny říkají vesmíru, kolik je hodin, ale Hodiny říkají Času, jaký je čas. Je to jediné zřídlo, ze kterého veškerý čas pramení.

Vteřinová ručička vířila po kruhové dráze, po které by i světlo putovalo celé dny, a byla věčně na útěku pronásledována minutami, hodinami, dny, měsíci, roky, staletími a věčnostmi. Ručička Vesmíru se však za tu dobu otočila jen jedinkrát.

Pak ale někdo zatočil klíčem.

A Smrť se vrátil domů s plnou hrstí času.

Zvonek nade dveřmi do obchodu zazvonil.

Račibych Čnělka, květinář, zvedl hlavu skloněnou nad záplavou floribundek[31] Mrs. Kikimona. Někdo stál mezi vázami s květinami. Ten zákazník vypadal maličko nezřetelně. Abychom řekli pravdu, kdykoliv na to později Račibych Čnělka vzpomínal, nebyl si jist, kdo to vlastně byl a jak zněl jeho hlas.

Vykročil k němu a v chůzi si mnul ruce.

„Čím mohu po —“

KVĚTY.

Cnělka zaváhal jen velmi krátce. „A k jakému účelu by měly, jaksi tento —“

PRO DÁMU.

„A máte na mysli něco konkrét —“

LILIE. BÍLÉ.

„Jistě? A jste si jistý, že lilie jsou to pra-?“

MÁM RÁD LILIE.

„Hm… já jen, že lilie jsou svým určením tak trochu ponuré —“

MÁM RÁD PONUR—

Zákazník zaváhal.

CO BYSTE MI DOPORUČIL?

Čnělka plynule přeřadil na vyšší rychlost. „V tomto směru jsou velmi vděčné růže,“ rozzářil se. „Nebo orchideje. V dnešních dnech mi hodně pánů říká, že dámy často mnohem více potěší jediný květ orchideje než velká kytice růží —“

DEJTE MI JICH HODNĚ.

„A mají to být růže, nebo orchideje?“

OBOJE.

Čnělkovy prsty, podobné úhořům v oleji, se nedočkavě zavlnily.

„Napadlo mě, že by se vám možná líbil tady ten překrásný vodopád Nervousa Gloriosa —“

VEZMU SI JICH SPOUSTU.

„A kdyby byl pán ochoten obětovat nějaký ten tolar navíc, troufnul bych si mu nabídnout tady ten jediný exemplář výjimečně vzácné —“

ANO.

„A což takhle —“

TAKÉ. VŠECHNO. S OZDOBNOU STUHOU.

Když za odcházejícím zákazníkem odzvonil zvonek nade dveřmi, prohlédl si Čnělka mince, které držel v ruce. Mnohé z nich byly zašlé věkem, většina velmi cizokrajných a dvě nebo tři dokonce zlaté.

„Hm,“ probíral se z omámení, „to více než bohatě zapraví váš —“

Pak si uvědomil, že se mu do vědomí neodbytně vtírá tichý zvuk připomínající kroky kočičích tlapek.

V celém obchodě, všude kolem něj, začaly květiny opadávat a jejich pestrobarevné okvětní plátky se snášely k zemi jako déšť.

A TYHLE?

„To je naše kolekce řady De Luxe,“ odpověděla dáma za pultem obchodu s cukrovinkami. Byl to obchod tak vysoké úrovně, že neprodával obyčejné sladkosti, kterým se říká bonbony, ale vznešené cukrovinky — často v podobě malých načančaných věciček jednotlivě balených do zlata, které vám udělaly do finančního rozpočtu ještě větší díry než do zubů.

Vysoký návštěvník v tmavém oblečení si vybral bonboniéru, jejíž plocha neměla daleko do čtverečního metru. Na víku, které se podobalo sametovému závěsu, byl zobrazený pár neuvěřitelně šilhavých koťat, která z nepochopitelného důvodu vyhlížela z jakési boty.

PROČ JE TA KRABICE TAK POLSTROVANÁ? JE SNAD URČENA K SEZENÍ? A KDYŽ SE TAK DÍVÁM, JE MOŽNÉ, ŽE MÁ KOČIČÍ PŘÍCHUŤ? dodal a v jeho hlase zazněla neskrývaná hrozba, přesněji řečeno ještě méně skrývaná hrozba, než jaká v něm zněla už předtím.

„Ehm, to samozřejmě nikoliv. To je naše nejvybranější a také ovšem nejdražší zboží.“

Zákazník bonboniéru pohrdavě odsunul stranou.

NE.

Majitelka obchodu se rychle rozhlédla sem a tam a pak otevřela zásuvku pod pultem a současně ztlumila hlas do spikleneckého šepotu. „Pochopitelně, pro velmi výjimečné situace…“

Byla to docela malá krabička. Byla také dokonale černá, jen na horní straně bylo malými bílými písmeny uvedeno jméno výrobku. K téhle krabici by se nějaká koťata nesměla přiblížit ani na kilometr, i kdyby měla na krku bůhvíjak růžové mašle. Kvůli tomu, aby mohli doručit takovou krabičku, se tmaví cizinci vrhají ze sedačkových výtahů a spouštějí se ze střech těch nejvyšších budov.

Tmavý cizinec upřel pohled na název.

TEMNÁ OKOUZLENÍ, řekl. TO SE MI LÍBÍ.

„Určeno přímo pro ty intimní chvíle,“ pošeptala mu dáma.

Zdálo se, že zákazník zvažuje obsah jejího sdělení.

ANO, TO SE MI ZDÁ VHODNÉ.

Majitelka se rozzářila.

„Takže ji mohu zabalit?“

ANO, S OZDOBNOU STUHOU.

„Mohu snad pánovi nabídnout ještě něco jiného?“

Zdálo se, že zákazník propadl panice.

JINÉHO? MĚL BYCH MÍT JEŠTĚ NĚCO JINÉHO? JAK — JEŠTĚ NĚCO JINÉHO? CO BY TO TAK MĚLO BÝT?

„Promiňte pane, ale jak to myslíte?“

JAKO DÁREK PRO DÁMU.

Majitelka obchodu byla náhlým obratem v hovoru mírně zaskočena. Utekla se tedy ke spolehlivému klišé.

„No říká se, že ano, že nejlepšími přáteli každé ženy je pár pěkných diamantů, co říkáte?“

DIAMANTŮ? OH. DIAMANTY. OPRAVDU?

Třpytily se jako kousky hvězdného svitu na černě sametovém nebi.

„Tohle,“ upozorňoval obchodník „je zvláště dokonalý kámen, nemyslíte? Všimněte si toho lesku, té výjimečně průzračné —“

JAK JE PŘÁTELSKÝ?

Obchodník zaváhal. Věděl všechno o karátech, tvrdosti, čirosti, průzračnosti, lomu světla a výbrusech, ale ještě nikdy po něm nikdo nechtěl, aby posuzoval kameny z hlediska všeobecné náklonnosti.

„Celkem přátelský?“ pokusil se.

NE.

Obchodníkovy prsty uchopily další úlomek zmrzlého mihotání.

„Tak si vezměme tenhle,“ prohlásil a do hlasu se mu znovu vplížila předchozí sebedůvěra. „Pochází z proslulých diamantových dolů v Maamberly. Rád bych vás upozornil na ten jemný odstín —“

Cítil, jak se mu do hlavy zavrtává silou diamantového vrtáku zákazníkův pohled.

„Ale, to musím přiznat, svou náklonností proslulý není,“ dokončil kulhavě.

Temný cizinec se rozhlédl obchodem a ve tváři se mu mísila nespokojenost s nesouhlasem. V rozptýleném světle, za trollotěsnými přepážkami, zářily drahé kameny jako dračí oči v pozadí šeré jeskyně.

JSOU PŘÁTELSKÉ NĚKTERÉ Z TAMTĚCH?

„Pane, dovolil bych si poznamenat, bez obav z přílišné troufalosti, že jsme naši obchodní politiku nikdy nebudovali na přátelství a náklonnosti prodávaných kamenů,“ vypravil ze sebe obchodník. Byl si až trapně vědom toho, že tady je jaksi něco velmi, ale velmi v nepořádku, že kdesi v hloubi hlavy dokonce přesně ví, co je v nepořádku, ale že jeho mozek z nepochopitelných důvodů odmítá vytvořit mezi těmito dvěma skutečnostmi spojovací článek. To ho neuvěřitelně znervózňovalo.

KDE JE NEJVĚŠÍ DIAMANT NA SVĚTĚ?

„Největší? To je jednoduché. Je to Offlerova slza, uložená v nejvnitřnější svatyni chrámu Zkázy ztracených pokladů krokodýlího boha Offlera v nejtemnějším Jakazačistánu a má osm set padesát karátů. A pane, abych předešel vaší další otázce, tak s tím bych rád vlezl i do postele.“

Být knězem v chrámu Zkázy ztracených pokladů krokodýlího boha Offlera má i své výhody. Tak především, domů se většinou dostanete už před koncem pracovní doby. Je to díky tomu, že je chrám ztracený a většina Offlerových uctívačů k němu nikdy nenajde cestu. To jsou ti šťastnější.

Podle tradic směli do nejvnitřnější svatyně chrámu jen dva lidé. Nejvyšší kněz a pak ještě druhý kněz, který byl vzhledem k jejich počtu nejnižší. Offlerovi služebníci své úřady zastávali celá léta a ve funkci kněží se střídali. Byla to nenáročná práce, když uvážíme, že ti nejúspěšnější Offlerovi uctívači byli nabodnuti na kůly, rozdrceni, otráveni nebo naplátkováni automatickými pastmi a nástrahami ještě dříve, než vůbec dorazili k pokladničce a k nápisu s obrázkem veselého penězoměru, umístěnými před sakristií.[32]

Oba svatí mužové teď seděli na hlavním oltáři, ve stínu drahokamy obsypané sochy samotného Offlera, a hráli Mordýřovu sudou. Najednou k nim dolehlo zaskřípání hlavních chrámových vrat.

Nejvyšší kněz zvedl hlavu.

„Á hop!“ pokýval moudře hlavou. „Další kandidát pro pohyblivou kamennou kouli.“

„Kde jsme to —“ zamyslel se Nejvyšší kněz. „Jo, jaká byla sázka?“

„Dva oblázky,“ odpověděl Nejnižší kněz.

„Dobrá.“ Nejvyšší kněz nahlédl do svých karet. „Vyrovnávám na ty tvé dva oblázky a zvyšuju o —“

Odněkud z chrámu se ozvala ozvěna tichých kroků.

„Minulý týden se dostal nějaký chlápek s bičem až k tomu místu, kde jsou ty velké ostré špice,“ zabručel Nejnižší kněz.

Ozval se zvuk, jako když spláchnete obří, dávno nesplachovaný záchod. Kroky umlkly.

Nejvyšší kněz se sám pro sebe tiše usmál.

„Výborně,“ pokračoval. „Takže dorovnávám dva oblázky a zvyšuju o další dva.“

Nejnižší kněz vyložil karty.

„Dvojitý mord,“ uchechtl se potutelně.

Nejvyšší kněz si jeho karty s podezřením prohlížel.

Nejnižší kněz se zahloubal do kusu papíru.

„To znamená, že už mi dlužíš tři sta tisíc devět set šedesát čtyři oblázky,“ řekl nakonec.

Znovu se ozvaly kroky. O něco se přiblížily.

Knězi si vyměnili pohledy.

„No, v chodbě otrávených šipek už jsme dlouho nikoho neměli,“ zabručel Nejvyšší kněz.

„Vsadím pět oblázků, že to dokáže,“ natáhl ruku Nejnižší kněz.

„Platí.“

Několikrát po sobě se ozvalo ostré syknutí, následované zazvoněním kovu o kámen.

„Až se stydím vzít si ty tvoje oblázky.“

Kroky zazněly zas a byly opět o něco blíž.

„Tak jo, ale nezapomeň, že teď následuje —“

Skříp a šplouch. „— lávka nad nádrží s krokodýly.“

Ozvaly se kroky.

Nikdo zatím neprošel kolem strašlivých strážců brány —“

Kněží si navzájem zírali do vyděšených tváří.

„Poslyš,“ řekl Nejnižší kněz, „nevím sice, jak by to bylo možné, ale napadlo mě, co když je to —“

„Tady? To je nesmysl. Vždyť jsme uprostřed bohem zapomenuté, prokleté džungle.“

Nejvyšší kněz se pokusil o úsměv. „Nedovedu si ani představit, jak by to bylo možné… ale co když je to vážně —“

Knězi se v záchvatu hrůzy přitiskli jeden k druhému.

„Paní Bochánková!“

Dveře vnitřní svatyně se s třeskotem propadly dovnitř. Místností zavířil temný vítr, uhasil svíce a zvířil karty jako barevné podzimní listí.

DĚKUJI VÁM.

Po dlouhé chvíli, když se zdálo, že se nebude dít nic víc, se Nejvyššímu knězi podařilo najít křesadlo a po několika roztřesených pokusech rozsvítit svíci. Oba kněží zvedli hlavu k soše, po které tančily stíny a kde teď na místě původního obrovského diamantu zívala černá díra.

Několik minut bylo ticho a nakonec si Nejvyšší kněz povzdechl a řekl: „No, podívejme se na to takhle: Kdo se to, mimo nás dvou, kdy dozví?“

„Jo. Tohle mě nenapadlo. Ty, poslyš, nemohl bych být Nejvyšším knězem už od zítřka?“

„Na tebe má přijít řada až ve čtvrtek.“

„No tak, nebuď srab!“

Nejvyšší kněz pokrčil rameny a sundal si z hlavy klobouk Nejvyššího kněze.

„Tyhle věci na mě vždycky působí hrozně depresivně,“ řekl a pohledem se vrátil k poničené soše. „Někteří lidé prostě nevědí, jak se chovat ve svatostánku víry.“

Smrť na Truhlíkovi letěl napříč světem a znovu přistál na dvoře farmy. Když zaklepal na kuchyňské dveře, slunce se klonilo k západu.

Slečna Zahořalá otevřela a utírala si ruce do zástěry. Krátkozrace na návštěvníka zamžourala a pak ustoupila o krok zpět.

„Vilém Klika? Vystrašil jste mě tak, že se ve mně skoro život zastavil —“

PŘINESL JSEM VÁM NĚJAKÉ KVĚTY.

Dívala se na suché, zahnědlé stonky.

A TAKY PÁR KOUSKŮ ČOKOLÁDY, TEN DRUH, CO MAJÍ DÁMY RÁDY.

Pohledem přeletěla k černé bonboniéře.

A TAKY TADY MÁM TENHLE DIAMANT, ABY SE S VÁMI SPŘÁTELIL.

Kámen zachytil poslední paprsky zapadajícího slunce.

Slečna Zahořalá konečně našla hlas.

„Viléme Kliko, co to má všechno znamenat?“

PŘIŠEL JSEM, ABYCH VÁS TADY OD TOHO VŠEHO ODVEDL.

„Ano? A kam?“

Tak dalece o tom Smrť zase nepřemýšlel.

KAM BYSTE RÁDA?

„Dnes večer nechci jít nikam jinam než na tancovačku,“ oznámila mu slečna Zahořalá rozhodně.

Tohle Smrť taky neměl v plánu.

CO JE TO, TEN TANEC?

„Dožínková tancovačka. Znáte to? Je to taková tradice. Když se sklidí poslední zbytky úrody. Taková společná oslava spojená s díkůvzdáním.“

S DÍKŮVZDÁNÍM KOMU?

„Nevím. Nikomu konkrétnímu. Jen tak všeobecné díkůvzdání, řekla bych.“

MĚL JSEM V PLÁNU UKÁZAT VÁM DIVY SVĚTA. NÁDHERNÁ MĚSTA. COKOLIV BYSTE SI PŘÁLA.

„Cokoliv?“

ANO.

„Pak si tedy půjdeme zatancovat, Viléme Kliko. Chodím tam každý rok. Spoléhají na mě. Vždyť to znáte.“

ANO, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

Natáhl se a vzal ji za ruku. „No počkejte, ne tak rychle, vždyť zatím nejsem oblečená ani —“

PODÍVEJTE.

Přeletěla očima to, co měla najednou na sobě. „Tohle nejsou moje šaty! Vždyť se celé tak úžasně třpytí!“

Smrť si povzdechl. Žádný z velkých milovníků Zeměplochy se nesetkal se slečnou Zahořalou. Kasanovák by se byl vzdal svých štaflí.

TO JSOU DIAMANTY. BOHATSTVÍ HODNÉ KRÁLE V DIAMANTECH.

„Kterého krále?“

KAŽDÉHO.

„Ale, božíčku!“

Truhlík pomalu kráčel cestou k městu. Po tom strašlivém kusu nekonečna mu obyčejná prašná cesta přinášela klid a úlevu.

Slečna Zahořalá seděla s nohama bokem za Smrtěm a zkoumala šustící obsah krabičky Temných okouzlení.

„Podívejme,“ ozvala se po chvilce, „někdo z toho vyjedl všechny čokoládové lanýžky s rumovou příchutí.“ Další zašustění hedvábného papíru. „A ze spodního patra taky. Tohle opravdu nemám ráda — když někdo začne vyjídat spodní patro bonboniéry dřív, než se dojedlo to horní. A pozná se to proto, že na vnitřní straně víka je orientační tabulka s obrázky všech bonbónů a podle ní by v krabici mělo být osm čokoládových lanýžků s rumovou příchutí. Viléme Kliko?!“

OMLOUVÁM SE, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

„Ten velký diamant je hezky těžký. Ale i tak je hezký,“ dodala zdráhavě. „Kde jste ho dostal?“

OD LIDÍ, KTEŘÍ SI MYSLELI, ŽE JE TO SLZA JEJICH BOHA.

„A je?“

NENÍ. BOHOVÉ NIKDY NEPLÁČOU. JE TO OBYČEJNÝ UHLÍK, KTERÝ SE DÍKY VYSOKÉMU TLAKU A TEPLOTĚ ZMĚNIL V DIAMANT, TO JE VŠECHNO.

„To znamená, že v každém kusu uhlí se ukrývá diamant, který čeká, až ho někdo stvoří, je to tak?“

PŘESNĚ, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

Chvíli bylo ticho, rušené jen tichým klip klap Truhlíkových kopyt. Pak začala slečna Zahořalá opatrně a hodně zeširoka:

„Abyste věděl, tak nějak přesně nechápu, co se děje. Dobře jsem viděla, jak málo písku tam zbývá. Takže jste si řekl ‚koneckonců, ta stará větev není zas tak špatná, tak jí ještě dopřeju nějakou tu hezkou hodinku a pak, až to nebude čekat, přijde vhodná chvíle na staré dobré pic kozu do vazu‘, nemám pravdu?“

Smrť mlčel.

„Mám pravdu, viďte?“

PŘED VÁMI JEDEN NIC NEUTAJÍ.SLEČNO ZAHOŘALÁ.

„Hm. Měla to snad být poklona? Ano? Předpokládám, že jste dost vytížený a váš čas že je hodně drahý.“

MNOHEM VYTÍŽENĚJŠÍ, NEŽ SI VŮBEC DOKÁŽETE PŘEDSTAVIT, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

„No, myslím si, že za daných okolností mi můžete klidně znovu začít říkat Renato.“

Za lučištnickou střelnicí hořel na louce velký oheň. Smrť viděl, jak se kolem něj pohybují postavy. Tu a tam se ozvalo zmučené zaskřípění, které naznačovalo, že někdo ladí housle.

„Vždycky chodím na dožínkovou tancovačku,“ pokračovala slečna Zahořalá v nezávazné konverzaci. „Ne tančit, samozřejmě, já se hlavně starám o jídlo a takové ty věci.“

PROČ?

„No, někdo na to přece musí dohlížet.“

NE, JÁ BYCH RÁD VĚDĚL, PROČ NETANČÍŠ?

„Protože jsem stará, proto.“

JSI JEN TAK STARÁ, JAK SI MYSLÍŠ, ŽE STARÁ JSI.

„Jak? Hm. Vážně? Tyhle hlouposti lidé říkají pořád dokola. Vždycky říkají ‚Na mou čest, vypadáte skvěle!‘ Taky říkají ‚I stará vrba se občas zazelená‘, ‚Na staré housle se dají zahrát hezké písničky.‘ a spoustu dalších podobných věcí. Jedna pitomost větší než druhá. Jako kdyby stáří bylo něco, z čeho by se měl člověk radovat! A když o tom dokáže navíc ještě filozofovat, tak se mu připíšou body! Moje hlava dokáže bez potíží myslet jako mladá, ale moje kolena se na to už dívají jinak! Nebo moje zuby. Zkus říct mým kolenům, že jsou jen tak stará, jak si myslí, a uvidíš, jestli ti to pomůže. Nebo jim.“

TO BY STÁLO ZA ZKOUŠKU.

Bylo vidět, že kolem ohně je čím dál tím více lidí. Smrť viděl oloupané kmínky mladých stromků, zatlučené kolem a ověšené pestrobarevnými fábory.

„Mládenci sem většinou přinesou vrata od několika stodol a stlučou je, aby vznikl pořádný parket,“ vysvětlovala mu slečna Zahořalá. „Pak si mohou zatančit opravdu všichni najednou.“

LIDOVÉ TANCE? řekl Smrť unaveně.

„To ne. My tady máme svou pýchu, abys věděl!“

PROMIŇ.

„Koukněte se, to je Vilém Klika!“ zvolala najednou jakási postava, která se vynořila ze tmy.

„Je to starej dobrej Vilík!“

„Ahoj, Vildo!“

Smrť se rozhlédl kruhem bezelstných tváří.

JSEM RÁD, ŽE VÁS VIDÍM, PŘÁTELÉ!

„Slyšeli jsme, že jsi odešel,“ volal na něj přes oheň Vévoda Zadnička. Podíval se na slečnu Zahořalou, které Smrť pomáhal z koně. Zatímco se rychle pokoušel pochopit situaci, hlas se mu maličko změnil.

„Vy dnes večer vypadáte… jen záříte, slečno Zahořalá,“ usmál se na ni rytířsky.

Ve vzduchu se vznášel pach zapařené trávy. Amatérský orchestr, chráněný plachtou na čtyřech kůlech, stále ještě ladil.

Byly tam hrubé stoly pokryté tím druhem pokrmů, které se pojí spíše s výrazem „hostina“ než „jídlo“. Obrovské vepřové paštiky, podobné malým pevnostem, soudky nakládaných okurek a cibulek v ostře kořeněném nálevu, opečené brambory, které se rozvalovaly v cholesterolovém moři rozpuštěného másla. Někteří místní starší už se usadili kolem stolu na lavicích určených právě k tomuto účelu a pustili se do jídla. Žvýkali pomalu a nepřetržitě, i když většinou dosti bezzubě, a měli výrazy lidí, kteří byli odhodláni sedět na svých místech a žvýkat třeba celou noc, když to jinak nepůjde.

„Je to hezké, vidět, jak si to ti staří lidé užívají,“ řekla slečna Zahořalá.

Smrť se rozhlédl po jedlících. Většina z nich byla mladších než slečna Zahořalá.

Odkudsi z voňavé tmy za okruhem světla se ozvalo vzrušené zachichotání.

„A což teprve ti mladí,“ dodala slečna Zahořalá vyrovnaným hlasem. „Mívali jsme takové pořekadlo o tomhle ročním období. Počkejte… něco jako ‚Obilí dozrálo, ořechy hnědnou, spodničky nahoru…‘ tak něco.“ Povzdechla si. „Jak ten čas strašlivě letí, co?“

ANO.

„Víš, Viléme Kliko, že na tom tvém tvrzení o pozitivním myšlení přece jen něco je? Dnes večer se cítím mnohem líp.“

ANO?

Slečna Zahořalá vrhla zpytavý pohled na taneční parket. „Jako děvče jsem bývala velká tanečnice. Dokázala jsem utancovat každého. Byla bych snad dokázala utancovat měsíc tak, že by z toho zašel, nebo slunce, aby z toho vyšlo.“

Zvedla ruce a stáhla si pásku, která jí držela vlasy v pevném drdůlku, a jediným potřesením hlavy je rozpustila v bílém vodopádu.

„Jestli tomu rozumím, Viléme Kliko, ty umíš tančit, že?“

JSEM TÍM DOKONCE PROSLULÝ, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

Pod plátěným baldachýnem kývl první houslista na kolegy muzikanty, zastrčil si housle pod bradu a špičkou nohy začal vyklepávat do země rytmus —

„Jeden! Dva! Á raz, dva, tři…“

Představte si krajinu, kterou klouže oranžové světlo polovičního měsíce. A hluboko dole pod vámi hořící oheň, který kolem šíří kruh světla.

Dostalo se na všechny staré oblíbené — venkovské tance ve skupině, řízené jedním ze staříků, který vtipnými nápovědami určoval pořadí figur a pošťuchoval přítomné. Bylo to víření, proplétání a střídání tak složité, že kdyby měl každý z tanečníků v ruce pochodeň, mohly vzniknout topologické obrazce, odporující přírodním zákonům. Došlo i na tance, při kterých vážní i vážení lidé zapáleně vykřikují slova jako „kuk sem, kuk tam“ nebo „ej, juch!“, aniž se potom několik dnů bojí vyjít na ulici mezi spoluobčany. Na řadu přišly mazurka, polka, kradená, hubičková, valčík, skočná, dupák, rejdovák, obkročák, točená a coufavá a většina tanečníků skončila při klekavé, na bobku nebo mateníkem.

Když byli padlí odvedeni k lavicím, ti, kteří ještě přežili, to roztočili v ruchadle, hrábích, mlynářské, kovářské, tančil se švec i tkadlec a kdejaké další řemeslo a nářadí. Později došlo na hravý tanec, kdy polovina zúčastněných vytvoří ze spojených rukou oblouk a ostatní jím protančí. Tyhle tance jsou ostatně založeny na lidových vzpomínkách na popravy, podobně jako ty další, při nichž lidé vytvoří kruh, pro změnu vycházejí ze vzpomínek na hromadné nákazy. Jistě není třeba vysvětlovat, kde bychom měli hledat původ tance křižák, který přišel na pořad pak.

Tím vším vířily dvě postavy, jako by bylo jen dnes a zítřek neměl nikdy přijít.

První houslista si matně uvědomoval, že když na okamžik přestal hrát, aby se trochu nadechl, vystepovala z tanečního reje jakási vysoká hubená postava a v uchu mu zazněl hlas:

HRAJ! ČASU NA TO MÁŠ JEŠTĚ DOST, MNĚ TO MŮŽEŠ VĚŘIT.

Když odpočíval podruhé, dopadl před něj na zem diamant velký jako pěst. Z víru tanečníků vyplula menší drobná postava a řekla:

„Jestli nebudete hrát dál, hoši, tak vám slibuju, a tobě, Václave Pípo, zvlášť, že se osobně postarám o to, aby se váš život změnil v peklo.“

A zmizela znovu v mačkanici.

Houslista vrhl rychlý pohled na diamant. Mohl by na něj být pyšný kterýkoliv z pěti králů, na jejichž jména by si kdo vzpomněl. Rychle kámen odkopl za sebe.

„Potřebuješ víc místa pro lokty, co?“ zavolal na něj s veselým úšklebkem basista.

„Buď zticha a hraj!“

Uvědomoval si, že se mu na konečcích prstů objevují melodie, které jeho mozek nezná. Totéž cítil basista, bubeník a klarinetista. Odněkud se sem vlévala hudba, kterou nikdy v životě neslyšeli. Nebyli to hudebníci, kdo hrál hudbu na své nástroje, to hudba použila jako své nástroje hudebníky.

JE ČAS ZAČÍT NOVÝ TANEC.

„Pa-dam-pa-dom-pam,“ zabroukal si houslista, a jak ho začal ovíjet neznámý rytmus a melodie, z brady mu odkapával pot.

Tančící se nejistě zahemžili, protože si nebyli jistí, jaké se na tuhle melodii hodí kroky. Byla mezi nimi jediná dvojice, která nezaváhala ani vteřinu. V dravčím nahrbení se pár efektně trhavými pohyby sunul mezi tanečníky a spojené ruce měl nataženy kupředu jako všeničící kloun válečné galeony. Na konci parketu se dvojice ve víru končetin, popírajícím normální anatomické zákonitosti, otočila a vydala se na zpáteční cestu.

„Jak se jmenuje tenhle?“

TANGO.

„Nemohli by nás za to zavřít?“

TĚŽKO.

„Úžasné.“

Hudba se změnila.

„Ale tenhle znám! To je quirmský býčí tanec! Ole!“

S MLÉKEM?

Najednou se nad parketem rozlehlo staccato ostře klapavých úderů, které neuvěřitelnou rychlostí zavířily přesně do rytmu hudby.

„Kdo hraje na ty kastaněty?“

Smrť se spokojeně pousmál.

KASTANĚTY? JÁ NEPOTŘEBUJU KASTANĚTY…

A pak bylo teď.

Měsíc na jednom vzdáleném obzoru už byl jen pouhým duchem sama sebe. Na druhém obzoru se rozlévala šafránově narůžovělá záře nadcházejícího dne.

Opustili taneční parket.

Ať už hudebníky celou tu neuvěřitelnou noc pohánělo cokoliv, teď je to opustilo. Rozhlíželi se užasle jeden po druhém. Houslista Pípa se podíval na místo, kam odkopl drahokam. Ten tam stále ještě ležel.

Bubeník se pokusil vmasírovat do zdřevěnělých zápěstí alespoň trochu citu.

Pípa se bezmocně rozhlédl po vyčerpaných tanečnících.

„Dobrá, takže, mládenci…“ řekl a ještě jednou si nasadil housle pod bradu.

Slečna Zahořalá a její společník melodii zaslechli, když pomalu procházeli mlhou, která se postupně rozplývala v ranním světle.

Smrť ten pomalý neodbytný rytmus poznal okamžitě. Připomínal mu dvě dřevěné figurky, které víří časem, dokud nedojde hodinové pero.

JAK SE JMENUJE TA PÍSEŇ?

„To je Poslední valčík.“

VÁŽNĚ POCHYBUJI O TOM, ŽE NĚCO TAKOVÉHO EXISTUJE.

„Víš,“ řekla najednou slečna Zahořalá, „celý večer jsem přemýšlela o tom, jak se to stane. Jak to uděláš. Myslím… lidé přece musí zemřít na něco, ne? Nejdřív jsem si myslela, že to bude vyčerpáním, ale nikdy jsem se necítila líp! Byl to nejkrásnější večer mého života, a přitom jsem se ani nezadýchala! Abych řekla pravdu, připadám si jako znovuzrozená, Viléme. A já —“

Najednou se zarazila.

„Vždyť já ani nedýchám!“ To nebyla otázka. Zvedla si dlaň před ústa a ze všech sil se na ni pokusila dýchnout.

NE.

„Tak takhle je to. Nikdy v životě jsem si tak neužila… hej! Takže… a kdy?“

VZPOMÍNÁŠ SI, JAK SEM SE OBJEVIL A TY JSI ŘEKLA, ŽE JSEM TĚ VYSTRAŠIL TAK, ŽE SE V TOBĚ SKORO ZASTAVIL ŽIVOT?

„Jistě.“

ZASTAVIL SE.

Nezdálo se, že by ho slečna Zahořalá poslouchala. Obracela si před očima ruku, hned hřbetem nahoru, hned zas dlaní, jako by ji v životě neviděla.

„Vidím, že jsi udělal nějaké změny, Viléme Kliko,“ řekla po chvíli.

NE, JÁ NE. TO ŽIVOT DĚLÁ ZMĚNY.

„Víš, co myslím. Vypadám mladší.“

I TO K TOMU NĚKDY PATŘÍ.

Luskl prsty. Truhlík přestal okusovat živý plot a pomalým klusem se rozběhl k nim.

„Něco ti řeknu,“ zamyslela se slečna Zahořalá. „Často jsem přemýšlela o tom, že… často mě napadlo, že každý má takové svoje přirozené stáří. Vidíš děti, kterým je deset a chovají se, jako kdyby jim bylo pětatřicet. Někteří lidé se dokonce narodí už ve středním věku. Bylo by hezké říkat si, že já byla…“ podívala se sama na sebe, „no, řekněme osmnáctiletá… celý život. Myslím uvnitř, v duši.“

Smrť mlčel. Pomohl jí vysednout na koně.

„Když tak někdy vidím, co život lidem udělá, věř, že mi zdaleka nepřipadáš tak zlý,“ dokončila trochu nervózně.

Smrť klapl zuby. Truhlík vykročil.

„Ty jsi asi nikdy Život nepotkal, že?“

VE VŠÍ ÚCTĚ MOHU ŘÍCI, ŽE NEPOTKAL.

„Bude to asi nějaký velký, bílý, zářící a praskající nesmysl. Jako elektrická bouře v kalhotách,“ zamyslela se slečna Zahořalá.

MYSLÍM, ŽE NE.

Truhlík se vznesl k ranní obloze.

„No, ale stejně… smrt všem tyranům,“ dokončila slečna Zahořalá.

SOUHLASÍM.

„Kam jedeme?“

Truhlík běžel cvalem, ale krajina se nehýbala.

„Máš opravdu nádherného koně,“ řekla slečna Zahořalá a hlas se jí chvěl.

MÁŠ PRAVDU.

„Ale co to dělá?“

ZRYCHLUJE.

„Jenže zůstáváme na jednom —“

Zmizeli.

Objevili se. Krajinu tvořily sníh a nazelenalý led pokrývající rozeklané hory. Ty hory nebyly staré, ohlazené časem a povětrnostními vlivy a plné příjemných lyžařských terénů, ale mladé, nepřístupné a teprve dospívající. Ukrývaly tajemné praskliny, propasti a nemilosrdné převisy. Jediné zajódlování na nesprávném místě — a místo veselé odpovědi osamoceného ovčáka byste se dočkali padesáti tun sněhu doručeného expresní rychlostí.

Kůň se snesl na sněhovou návěj, která ho podle všech přírodních zákonů nemohla unést.

Smrť seskočil ze sedla a pomohl slečně Zahořalé sestoupit.

Přešli sněhové pole ke zmrzlým blátivým stopám, které se táhly po úbočí hory.

„Proč jsme tady?“ řekl duch slečny Zahořalé.

NIKDY NEPŘEMÝŠLÍM O TAJEMSTVÍCH VESMÍRU.

„Já myslím tady, na úbočí té hory. Zeměpisně,“ vysvětlovala slečna Zahořalá trpělivě.

TOHLE NENÍ ZEMĚPIS.

„A co to tedy je?“

DĚJEPIS.

Stopy je vedly zatáčkou, a když z ní vyšli, uviděli stát vedle pěšiny nákladního koně, který ohlodával křoví. Stopy končily v téměř kolmé stěně až podezřele čistého sněhu.

Smrť vytáhl ze záhybů svého roucha přesýpací hodiny.

TEĎ, prohlásil a vstoupil do sněhové stěny.

Chvíli upřeně pozorovala místo, kde zmizel, a napadlo ji, jestli by se jí to taky nepodařilo. Jenže vzdát se své vlastní podstaty, to není jednoduchá věc.

Vzápětí zjistila, že je to zbytečné.

Někdo vyšel ven.

Smrť upravil Truhlíkův postroj a nasedl. Zastavil se jen na chviličku, aby se podíval na dvě postavy, které stály před čelem laviny. Začínaly mizet, byly už skoro neviditelné a jejich hlasy k němu doléhaly spíš jako jemné vlnění vzduchu.

„On řekl jen ‚KAMKOLIV PŮJDETE, BĚŽTE SPOLU‘. Já se ho zeptal: Kam? On řekl, že neví. Co se to vlastně děje?“

„Rufusi — asi zjistíš, že něčemu takovému se těžko věří, ale poslyš, má lásko, je to takhle —“

„Kdo byl ten maskovaný chlap?“

Oba se rozhlédli kolem.

Široko daleko nebylo živáčka.

Ta vesnice v zapadlém koutě hor Beraní hlavy, kde pořád ještě věděli, co přesně obnáší Morrisův tanec, tenhle tanec provozovala jen jedinkrát ročně, za úsvitu, a to v první jarní den. V létě to obyvatele ani nenapadlo. Koneckonců, jaký by to mělo smysl? A k čemu by to bylo?

Ale v ten jistý den, kdy se noci začínají krátit, zanechali tanečníci práce už brzo po poledni, vytáhli z podkroví a zastrčených skříní ty druhé masky, ty černé a ty jiné zvonky. A každý z nich se vydal svou cestou do údolí mezi holými stromy. Všichni mlčeli. Nehrála hudba. Nikdo si totiž nedokázal představit, jaká hudba by se k téhle příležitosti hodila.

Zvony nezvonily. Byly vyrobeny z oktironu, magického kovu. Ale nejsou to ve skutečnosti nezvučné zvony. Ticho je pouhá nepřítomnost zvuku. Tyhle zvony vydávají opak zvuku, určitý druh silně zdůrazněného ticha.

A v chladném odpoledni, ve chvílích, kdy světlo pomalu odtéká z oblohy, mezi jinovatkou ojíněnými listy a ve vlhkém vzduchu, ti lidé tančí ten druhý Morrisův tanec. Kvůli rovnováze věcí.

Říká se, že je třeba tančit ten i ten. Jinak by lidé nemohli tančit vůbec.

Rumpál Žička se potuloval po Mosazném mostě. Byl ten ankh-morporský čas, kdy lidem žijící v noci jdou spát a lidé, kteří žijí ve dne, se probouzejí. V téhle chvíli nebylo mnoho ani těch, ani těch.

Rumpál cítil určité dojetí, protože byl teď na tomhle místě a právě téhle noci. Nebyl to tentýž pocit, který měl, když věděl, že umře. Byl to spíš pocit, jaký má kolečko v hodinách — věci kolem se otáčejí, pero se odvíjí a kolečko cítí, že je na místě, kde má být…

Zastavil se a vyhlédl přes zábradlí. Viděl temnou vodu, nebo spíš velmi čilé bahno, které olizovalo kamenné pilíře. Vzpomínal si na prastarou legendu — jak to jen bylo? Když hodíte z Mosazného mostu do Ankhu minci, vždycky se sem znovu vrátíte? Nebo to bylo, že do Ankhu hodíte šavli? Spíš to první. Většina občanů, když hodila do řeky minci, se vždycky vrátila, když už kvůli ničemu jinému, tak jen proto, aby se ji pokusila najít.

Z mlhy se vynořila postava. Žička pocítil napětí.

„Dobré ráno, pane Žičko.“

Rumpál se uvolnil.

„Ale. To je seržant Tračník. S někým jsem si vás spletl.“

„To jsem jen já, vaše lordstvo,“ odpověděl vesele člen hlídky. „A dnes večer se točím jako falešný měďák.“

„Jak vidím, seržante, tak Mosazný most přežil další noc, aniž byl ukraden. Skvělá práce.“

„Já vždycky říkám, že opatrnosti nikdy není nazbyt.“

„A já si zase myslím, že my občané můžeme klidně spát jeden s druhým ve svých postelích, když víme, že nikdo by nám nedokázal díky vaší ostražitosti uniknout s mostem, přestože váží pět tisíc tun,“ prohlásil spokojeně Rumpál.

Oproti trpaslíkovi Afektovi seržant Tračník význam slova „jízlivost“ znal. Myslel si, že to znamená něco jako „tak nějak kluzké“. Vrhl na Rumpála uctivý úsměv.

„Když si dneska chcete udržet náskok před kriminálními živly, pane Rumpále, musíte být fakticky jako úhoř,“ odpověděl.

„Skvěle, člověče. Hm, neviděl jste tady teď někdy někoho chodit kolem, co?“

„Dneska je tichá noc, pane. Přímo smrtelné ticho,“ zavrtěl seržant hlavou. Pak si uvědomil co a jak a rychle dodal: „Nic ve zlém, pane.“

„Jistě.“

„Takže, já abych šel,“ řekl seržant.

„Dobře, tak dobře.“

„Jste v pořádku, pane Žičko?“

„Jistě, je mi skvěle.“

„Nemáte v úmyslu skočit znovu do řeky?“

„Ne.“

„Vážně?“

„Ani nápad.“

„Aha. Tak jo. V tom případě — dobrou noc.“ Tračník na okamžik zaváhal. „Já jednou zapomenu vlastní hlavu. Ten chlápek támhle mě požádal, abych vám dal tohle.“ Podal Žičkovi malou obálku.

Žička se rozhlédl okolní mlhou.

„Jaký chlápek?

„Tamhle — oh, je pryč. Vysoký mužský. Vypadal tak nějak podivně.“

Rumpál rozevřel složený papír, na kterém bylo napsáno: OooíííOooíííOooííí.

„Aha,“ přikývl.

„Špatné zprávy?“ naklonil se k němu seržant.

„To záleží na tom,“ odpověděl Rumpál „jak se na to díváte.“

„Jo. Tak jo. Dobrá. Prima… takže dobrou.“

„Dobrou noc.“

Seržant Tračník ještě chvilku váhal, ale pak pokrčil rameny a vykročil za svými povinnostmi.

Zmizel v mlze, ale stín, který se mu předtím neustále držel v patách, po jeho odchodu zůstal na svém místě a teď se pohnul.

RUMPÁL ŽIČKA?

Rumpál se nesnažil ohlédnout.

„Ano?“

Koutkem oka Rumpál zahlédl, jak se o zábradlí mostu, kousek vedle něho, opřel pár kostnatých rukou. Pak se ozvalo několik tichých zvuků jako když se někdo snaží pohodlně opřít, a znovu zavládlo ticho.

„Tak co?“ prohlásil Rumpál směrem k řece. „Myslím, že byste rád odešel co nejdříve, ne?“

NENÍ SPĚCH.

„Myslel jsem si, že jste vždycky dokonale přesný.“

ZA TĚCHTO OKOLNOSTÍ NĚJAKÁ TA MINUTA SEM NEBO TAM NEHRAJE ŽÁDNOU ROLI.

Rumpál s porozuměním přikývl. Stáli tiše bok po boku a za nimi zněl tlumený hluk města.

„Víte,“ odkašlal si Rumpál „Byl to skvělý posmrtný život. Kde jste byl?“

BYL JSEM ZANEPRÁZDNĚNÝ.

Rumpál odpověď vlastně ani nečekal. „Poznal jsem lidi, které bych byl nikdy nepotkal, vůbec by mě nenapadlo, že existují. Udělal jsem ty nejrůznější věci. Konečně jsem zjistil, co je Rumpál Žička vlastně zač.“

A CO JE TEDY VLASTNĚ ZAČ?

„Je to Rumpál Žička.“

JE MI JASNÉ, ŽE TO PRO VÁS MUSEL BÝT TAK TROCHU ŠOK.

„No, vlastně byl.“

CELÉ TY ROKY A VY JSTE NEMĚL TO NEJMENŠÍ PODEZŘENÍ.

Rumpál Žička nejenže znal význam slova ironie, ale věděl dokonce, co je to sarkasmus.

„Vám se to žertuje,“ zabručel.

ASI ANO.

Rumpál se znovu zadíval na hladinu řeky.

„Bylo to úžasné,“ poznamenal. „Po všech těch letech. Je důležité, když vás někdo potřebuje.“

ANO. ALE PROČ?

Rumpál se zatvářil překvapeně.

„Vlastně ani nevím. A jak bych to měl vlastně vědět? Možná proto, že jsme v tom všichni dohromady. Protože v tom nechceme nechat své bližní. Protože je hrozné být naživu, a přitom vlastně mrtev. Protože je všechno lepší než být sám. Protože člověk je člověk.“

A ŠESTIPENCE JE ŠESTIPENCE. ALE OBILÍ NENÍ JEN OBILÍ.

„Není?“

NE.

Rumpál se zaklonil. Kamenné opěradlo mostu ještě sálalo teplem slunečného dne.

K jeho překvapení se Smrť zaklonil také.

PROTOŽE VY JSTE VŠECHNO, CO MÁTE, řekl Smrť.

„Jak? No ano. To taky. Támhle někde je velký a chladný vesmír.“

TO BYSTE SE DIVIL.

„Jeden život je hrozně málo.“

„UPŘÍMNĚ ŘEČENO, TĚŽKO ŘÍCT.

„Hmm?“

RUMPÁLE ŽIČKO?

„Ano?“

TO BYL VÁŠ ŽIVOT.

A tak, s pocitem nesmírné úlevy, všeobecného optimismu a s přesvědčením, že to všechno mohlo dopadnout mnohem hůř, Rumpál Žička zemřel.

V uličkách města, kde ještě bylo šero, se přesně v té chvíli rozhlédl Reginald Půlbotka na obě strany, vytáhl zpod kabátu rozčepýřený štětec a malou sklenici barvy a napsal na příhodnou zeď, kterou si zvečera vyhlédl: ‚Uvnitř každé žijící osoby je mrtvá osoba, která čeká, až se dostane ven…‘

A bylo po všem. Byl konec.

Smrť stál u okna své temné pracovny a vyhlížel do zahrady. V tom tichém a temném království se nepohnul ani vánek. Černé lilie tiše kvetly nad pstruhovým jezírkem, nad jehož břehy seděly kostřičky rybařících trpaslíků. V dáli se tyčily černé hory.

Byl to jeho vlastní svět. Nenašli byste ho na žádné mapě.

Teď z jakéhosi důvodu ten svět něco postrádal.

Smrť si vybral jednu z kos umístěných na stojanu v hale. Tiše se vyplížil do černé zahrady, kde se točil Albert kolem úlů, a pokračoval dál, až vystoupil na malý pahorek na okraji sadu. Dál už byla jen netvarovaná země, která se táhla až k horám. Unesla váhu, svým způsobem existovala jako hmota, ale zatím nebyl důvod, proč ji definovat přesněji.

Tedy až dodnes.

Zanedlouho za ním přišel Albert, kterému kolem hlavy stále ještě poletovalo několik černých včel.

„Co děláte, pane?“ zeptal se zvědavě.

PAMATUJU SI.

„Prosím?“

PAMATUJU SI, KDYŽ TOHLE VŠECHNO BYLY JEŠTĚ HVĚZDY.

Takže, o co teď šlo? Aha, ano…

Smrť luskl prsty. Objevila se pole, která kopírovala mírně oblou krajinu.

„Zlatá,“ vydechl nadšeně Albert. „To je překrásné. Vždycky jsem si říkal, že by se sem hodila tu a tam trocha jiné barvy.“

Smrť potřásl hlavou. Pořád ještě to nebylo tak docela ono. Pak si uvědomil proč. Všechny ty přesýpací hodiny. Proces probíhající v nekonečném sále naplněném řevem ubývajících životů byl výkonný a nezbytný; máte-li udržet pořádek, potřebujete něco takového, a hlavně klid. Jenže tady…

Znovu luskl prsty a vzduch se rozvířil slabým vánkem. Obilné lány se zavlnily a po mírných úbočích se rozběhla vlna za vlnou.

ALBERTE?

„Ano, pane?“

NEMÁŠ NĚCO NA PRÁCI? TŘEBA NĚJAKOU MALIČKOST?

„Myslím, že právě teď ne,“ odpověděl Albert.

MYSLÍM NA ZAHRADĚ NEBO V DOMĚ.

„Aha, vy mi naznačujete, že byste chtěl být sám,“ pochopil konečně Albert.

JÁ JSEM VŽDYCKY SÁM. ALE TEĎ CHCI BÝT SÁM SE SEBOU.

„Dobře. V tom případě už musím jít, potřebuju… udělat nějakou maličkost na… v domě.“

TAK BĚŽ.

Smrť zůstal sám a pozoroval, jak obilné klasy tančí ve větru. Samozřejmě, to bylo jen takové přirovnání. Lidé jsou víc než obilí. Víří svými krátkými přepůlenými životy, poháněni doslova a do písmene hodinovými stroji a strojky, a vyplňují každý svůj den od kraje ke kraji čiročirou a úpornou snahou žít. A všechny jejich životy jsou stejně dlouhé. Ty velmi dlouhé i velmi krátké. Alespoň když se na ně díváte z hlediska věčnosti.

A najednou se odněkud ozval slaboučký hlas Viléma Kliky a řekl: Jenže z hlediska majitele jsou ty delší lepší.

KVÍK.

Smrť sklonil hlavu.

Pak se sehnul, zvedl to nahoru a podržel před pátravým očním důlkem.

MĚL JSEM DOJEM, ŽE MI NĚCO CHYBÍ.

Krysí Smrť pokýval hlavičkou.

KVÍK?

Smrť zavrtěl hlavou.

NE, NEMOHU TĚ NECHAT, odpověděl. JÁ NEMÁM PRÁVO UDĚLIT TI POVOLENÍ, KONCESI ANI ŽIVNOSTENSKÝ LIST.

KVÍK?

JSI OPRAVDU JEDINÝ, KDO ZBYL?

Krysí Smrť váhavě otevřel drobnou dlaň. Na ní stál maličkatý bleší Smrť, a přestože bylo vidět, že je v rozpacích, vznášel se kolem něj opar naděje.

NE. TO NENÍ MOŽNÉ. JÁ JSEM NEZASTUPITELNÝ. JSEM SMRŤ… SÁM.

Podíval se na krysího Smrtě.

Vzpomněl si na Azraela uzavřeného v jeho věži osamění…

SÁM…

Krysí Smrť na něj upřel prosebný pohled.

KVÍK?

Představte si vysokou černou postavu, obklopenou zlatými lány obilí…

NE, V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NEMŮŽEŠ JEZDIT NA KOČCE. KDO TO KDY SLYŠEL, ABY KRYSÍ SMRŤ JEZDIL NA KOČCE? KRYSÍ SMRŤ BY MĚL JEZDIT NA NĚJAKÉM PSOVI.

Představte si další pole, obrovskou šachovnici polí, která se v mírných vlnách táhne až k obzoru…

NO MĚ SE NEPTEJ, JÁ TO NEVÍM. TŘEBA NĚJAKÝ DRUH TERIÉRA.

… pole obilí, živá, která si tiše šeptají ve větru…

DOBRÁ, A BLEŠÍ SMRŤ NA NĚM MŮŽE JEZDIT S TEBOU. TAK ZABIJETE DVĚ MOUCHY JEDNOU RANOU.

…a čekají, až k nim doběhne hodinová ručička ročních období.

OBRAZNĚ ŘEČENO.

A na konci všech příběhů si Azrael, který zná všechna tajemství, pomyslí:

PAMATUJI SI NA DOBU, KDY SE TOHLE VŠECHNO STANE ZNOVU.