Sekáč

Prošli mřížovou branou u hlavního vchodu a děkan mříž zavřel paní Bochánkové přímo před nosem.

„Třeba vůbec nepřijde,“ naklonil hlavu ke straně starší pAsák, když přecházeli náměstíčko. „Vždyť se neobjevil ani na Žičkově večírku na rozloučenou.“

„K obřadu se dostaví,“ trval na svém Výsměšek. „To není jen pozvání, to je předvolání s úřední pečetí!“

„Bože, jak já mám rád Studentskou pečeť,“ zasnil se kvestor.

„Buďte zticha, kvestore!“

Kdesi hluboko ve Stínově byla ulička, která byla tou nejuličkovatější uličkou v přeuličkovaném městě.

A právě do ní se vkutálelo něco malého a lesklého a zmizelo v temnotě.

Po nějaké chvilce se ozvalo tiché kovové cvaknutí.

Nálada v arcikancléřově pracovně klesla na bod mrazu.

Nakonec kvestor tiše zadrkotal zuby: „Třeba má moc práce?“

„Drž zobák!“ okřiklo jej několik mágů současně.

Něco se dělo. Podlaha uvnitř magického osmiúhelníku se pokryla jinovatkou.

„Nic podobného to nikdy předtím neudělalo,“ řekl užasle starší pAsák.

„Abyste věděli, všechno je to špatně,“ vrtěl hlavou děkan. „Měli jsme mít nějaké svíce a kotle a křivule, v nich mělo něco bublat a barevný kouř a lesklý prach a —“

„Obřad nic takového nepotřebuje,“ okřikl ho Výsměšek příkře.

„Obřad možná ne, ale já ano,“ bručel děkan. „Když se to provozuje bez příslušných efektů, to je stejné, jako kdyby se někdo vysvlekl do naha, když leze do lázně.“

„Já to dělám,“ odsekl mu Výsměšek.

„Pch! Proti gustu…, ale někteří z nás si myslí, že jsme to byli právě my, kdo vytvořil vzor chování —“

„Třeba si vzal dovolenou, nebo co,“ zamyslel se kvestor.

„Jo, to určitě,“ ušklíbl se děkan. „Už ho vidím, jak leží na pláži, nalejvá se pitím s ledem a na hlavě má čepičku s nápisem ‚I love you‘.“

„Počkejte. Počkejte! Někdo jde!“ sykl starší pAsák.

Nad osmiúhelníkem se objevily nezřetelné obrysy postavy. Zjevení se neustále chvělo, jako by se vznášelo v proudu rozpáleného vzduchu.

„To je on,“ zašeptal děkan.

„Ne, není to on,“ odpověděl mu také šeptem lektor Zaniklých run. „Je to jenom šedé rou—, v tom rouchu nic ne —“

Zarazil se.

Zjevem se velmi pomalu otočilo. Roucho bylo nařasené a dávalo tušit, že ho někdo vyplňuje, ale současně působilo dojmem naprosté prázdnoty, jako by se někdo, kdo sám vlastní tvar nemá, pokoušel vstoupit do tvaru někoho jiného. Kápě byla prázdná.

Prázdnota si mágy několik vteřin pozorně prohlížela a pak se zaměřila na arcikancléře.

Řekla: Kdo jste?

Výsměšek polkl. „Ehm. Vzoromil Výsměšek. Arcikancléř.“

Kápě přikývla. Děkan si vstrčil prst do ucha a zatřepal jím. Roucho nemluvilo. Nebylo slyšet jediné slovo. Člověk si vždycky vzápětí vzpomněl na to, co právě nebylo řečeno, ale nevěděl, jak se mu to do vzpomínek dostalo.

Kápě řekla: Vy jste na tomto světě nadřízená bytost?

„No… víte…, jak bych vám to… no, vlastně ano, první mezi sobě rovnými a takové ty věci… ano…“ vypravil ze sebe Výsměšek.

Bylo mu řečeno: Přinášíme dobré zprávy.

„Dobré zprávy? Dobré zprávy?“ Výsměšek se pod tím neviditelným pohledem zpotil.

„No výborně. To je skvělá zpráva.“

Kápě mu oznámila: Smrť odešel do penze.

„Prosím!?“

Kápě mu opakovala: Smrť odešel do penze.

„Vážně? To je… opravdu… novinka…“ kroutil Výsměšek nejistě hlavou. „Hm. Jak? Tedy chtěl jsem se zeptat…, jak to?“

Kápě se mírně sklonila: Omlouváme se za těch několik výchylek z běžného procesu.

„Výchylek?“ podivil se arcikancléř, který teď byl naprosto zmatený. „No, víte, já si nejsem jistý, že tady došlo… Tedy, chtěl jsem vlastně říci, že ten chlapík vždycky tak trochu tloukl kolem sebe, ale většinu času jsme o něm ani…“

Bylo mu řečeno: Muselo to být hrozné.

„No, já… tedy… Předpokládám, že… my, totiž… Nejsem si jistý… a proč vlastně?“

Kápě mu oznámila: Teď už z vás bylo to břímě sňato. Radujte se! To je všechno. Teď ještě nastane krátké přechodné období, než se představí nějaký vhodný kandidát, a pak začne celá služba fungovat jako dřív. Mezitím se omlouváme za všechny nevyhnutelné obtíže, které vzniknou díky přebytkům životní síly.

Postava se zavlnila a začala se rozplývat.

Arcikancléř divoce zamával rukama.

„Počkejte!“ vykřikl. „Takhle přece nemůžete odejít! Já vám poroučím, abyste se vrátil! Jaká služba? Co to všechno znamená? Kdo jste?“

Kápě se k němu znovu obrátila a řekla: My nejsme nic.

„To mně nepomůže! Jak se jmenujete?“

My jsme zapomnění.

Postava zmizela.

Mágové oněměli. Námraza z osmiúhelníku se začala pomalu odpařovat.

„No nazdar,“ řekl kvestor.

„Krátké přechodové období? Tak to je to, co teď máme?“ řekl děkan.

Podlaha se zatřásla.

„No nazdar,“ opakoval kvestor.

„Jenže to nevysvětluje, proč kdeco žije svým vlastním životem,“ protestoval starší pAsák.

„Počkejte… počkejte,“ zamyslel se Výsměšek. „Jestliže lidé neustále umírají, opouštějí svá těla a tak dál, ale Smrť si je přitom nebere —“

„To znamená, že se stavějí do fronty tady, v našem světě, a jistě vzniká pěkná mačkanice,“ uvažoval děkan. „A nemají, kam by se vrtli.“

„A nejenom lidé,“ přidal se starší pAsák. „Ale prostě všichni tvorové, kteří umírají.“

„A přeplňují svět životní silou,“ řekl Výsměšek. Mágové mluvili poněkud nepřítomně, protože jejich myšlenky pádily daleko před slovy ke vzdálené hrůze logického závěru.

„Ta se tady hromadí a nemá co na práci,“ doplnil lektor Zaniklých run.

„Duchové.“

„Poltrgaisti.“

„Boží rány.“

„No, ale okamžik,“ ozval se najednou kvestor, který konečně přesně pochopil, co a jak. „Proč bychom si s tím měli lámat hlavu? Od mrtvých se nemáme čeho bát, ne? Vždyť jsou to jenom lidé, kteří jsou mrtví. Jsou to obyčejní lidé. Jako já nebo vy.“ Nad tím se mágové zamysleli. Podívali se jeden na druhého. Pak najednou začali jeden přes druhého křičet.

Tu část o nejvhodnějších kandidátech si později nikdo nepamatoval.

Pevná víra v něco je jednou z nejmocnějších organických sil v mnohovesmíru. Přirozeně, že horou nepohne. Ale dovede vytvořit někoho, kdo to dokáže.

Lidé většinou myšlenky víry chápou špatně. Myslí si, že funguje pozpátku. Myslí si, že průběh je — nejprve objekt, pak víra. Ale ono je to obráceně.

Víra se pohybuje a rozprostírá v materii reality jako kusy jílu, které se otáčejí a mění tvar na hrnčířském kruhu. Tak byli například stvořeni bohové. Bohové museli být stvořeni svými věřícími, protože stačí krátká exkurze do života některého z nich, abychom zjistili, že jejich původ v žádném případě nemůže být božský. Mají sklony provádět tytéž věci jako lidé, stačí, když k tomu dostanou nějakou vhodnou příležitost, zvláště když dojde na nymfy, zlaté deště nebo zdrcení vašich nepřátel.

Víra vytváří i další věci.

Stvořila například Smrtě. Ne obyčejnou smrt jako terminus technicus pro stav těla, které opustil život, ale Smrtě jako osobnost. Vyvinul se, jak už to v podobných případech bývá, současně se životem. V témže okamžiku, kdy si první živoucí věc uvědomila možnost, že se z ní najednou stane věc neživá, vznikl Smrť. Byl Smrtěm dávno předtím, než o něm začali uvažovat lidé, kteří jenom té osobnosti, staré celé miliony let, dodali tvar, podobu a všechny ty kosy a roucha.

A teď byl pryč. Jenže víra se nedá zastavit. Víra je poháněna především vírou. A protože ohnisko víry zmizelo, začala se objevovat ohniska nová. Zatím malá a slabá. Samostatné smrti každého živého druhu, už ne jednotné, ale odlišné.

V temném proudu plul Smrť jepic, porostlý černými šupinami. V lesích se pohybovalo neviditelné stvoření, jehož podstatou byl jen zvuk, a každý, kdo zaslechl to děsivé sek-sek-sek, okamžitě věděl, že potkal Smrtě stromů.

Centimetr nad pískem pouště se pohyboval temný a prázdný krunýř… Smrť želv.

Smrť lidí ještě nebyl dokončen. Lidé totiž občas věří na velmi složité věci.

Je to jako rozdíl mezi průmyslovým výrobkem a něčím, co pro vás vyrobí na zakázku.

V uličce konečně přestaly znít kovové zvuky.

Pak se tam rozhostilo ticho. Bylo to ovšem napjaté ticho něčeho, co nevydává žádný zvuk.

Nakonec se ozvalo slabé drnčení, které rychle zaniklo v dálce.

„Nestůjte v těch dveřích, příteli. Blokujete nám předsíň. Jen pojďte dál.“

Rumpál Žička zamrkal do šera.

Když si jeho oči zvykly, uviděl, že stojí proti polokruhu židlí, umístěných v jinak holé a zaprášené místnosti. Všechny byly obsazené.

V jejich středu — přesněji řečeno v ohnisku polokruhu — byl malý stolek, u kterého také někdo seděl. Všichni přítomní vstali, vykročili k Žičkovi a s širokými úsměvy k němu napřahovali ruce.

„Mlčte, mlčte, já budu hádat,“ říkali. „Vy jste zombie, že?“

„Ehm.“

Rumpál Žička ještě nikdy v životě neviděl nikoho s tak bledou kůží, alespoň tedy s tou, která jim ještě zbývala. Ani nikoho v oblečení, které vypadalo, jako by je vyprali s tuctem otevřených břitev, a páchlo jako šaty, v kterých nejen někdo zemřel, ale pak v nich i zůstal. Nebo se ucházel o první místo v soutěži O plíseň roku.

„Nevím,“ odpověděl po pravdě. „Asi ano. Jenže oni mě pohřbili, abyste rozuměli, a pak tam byla ta kartička —“ Napřáhl kartičku před sebe jako štít.

„Samozřejmě že tam byla, to je jasné,“ promluvila postava u stolečku.

Ten si se mnou bude chtít potřást rukou, pomyslel si Rumpál. Jestli to udělám, zůstane mi víc prstů než předtím. Oh, bože. Skončím nakonec taky tak?

„A tak jsem mrtvý,“ uzavřel nešikovně své vysvětlování.

„A už máte plné zuby toho, nechat s sebou manipulovat, že?“ řekl ten, kterého barva kůže předurčovala k tomu stát se příslušníkem strany pro ochranu životního prostředí. Rumpál si s ním potřásl velmi opatrně rukou.

„No, plné zuby bych zrovna —“

„Půlbotka. Reginald Půlbotka, ale říkejte mi Reg.“

„Žička. Rumpál Žička,“ představil se Žička. „Ehm —“

„Já dobře vím, jak se cítíte. Stačí někomu říct, že jste mrtvý, a hned se na vás dívají, jako kdyby viděli strašidlo,“ nedal se zastavit pan Půlbotka.

Rumpál si uvědomil, že mluvit s Půlbotkou je totéž jako mluvit s arcikancléřem. Vůbec nebylo důležité, co jste mu říkali, protože on vás stejně neposlouchal. Jenže zatímco Vzoromila Výsměška to prostě nezajímalo, Reg Půlbotka si vaši část rozhovoru nahrazoval v duchu vlastními myšlenkami.

„No, tak nějak,“ vzdal se Rumpál.

„My právě končíme,“ usmál se na něj Půlbotka. „Dovolte, abych vás představil. Poslyšte, vy všichni, tohle je —“ zaváhal.

„Žička. Rumpál Žička.“

„Bratr Rumpál,“ řekl pan Půlbotka. „Tak a teď chci slyšet pořádné přivítání, jak je u Nového začátku zvykem!“

Ozval se nesmělý sbor „nazdar“ a „vítej“. Velký a neobyčejně chlupatý mladík na konci řady zachytil Rumpálův pohled a v divadelním gestu vzájemného porozumění obrátil žluté oči v sloup.

„Tak tady máme bratra Arthura Mrkalce —“

„Hvapěte v Noftevfevnetu,“ připomněl ostře ženský hlas.

„A sestra Doreen — tedy chtěl jsem říci hraběnka z Nosterfernetu, samozřejmě —“

„Potěšení je na mé ftvaně,“ ozval se tentýž ženský hlas, když malá rozteklá žena, sedící vedle stejně malé a rozteklé postavy hraběte, pozvedla ruku. Hrabě věnoval Žičkovi ustaraný pohled. Zdálo se, že má na sobě divadelní kostým určený muži o několik čísel většímu. „A bratr Šlýžkal —“

Židle byla prázdá, ale z temnoty pod ní se ozval hluboký hlas: „Brý večer.“

„A bratr Lupine.“ Svalnatý mladý muž zčásti porostlý srstí, s dlouhými špičáky a špičatýma ušima potřásl Žičkovi pevně pravicí.

„Dál tady máme sestru Oslintalovou, bratra Poděsného a bratra Soulolita.“

Rumpál potřásl několika variacemi na téma ruka.

Bratr Soulolit mu podal malý obdélníček žlutého papíru. Na něm bylo napsáno jediné slovo: Óóóóíííí-ÓóóíííÓóíí.

„Je mi líto, že je nás tady dnes večer tak málo“ pokračoval pan Půlbotka. „To víte, jeden se sice snaží, ale někteří lidé nejsou připraveni obětovat tomu příslušnou dávku úsilí.“

„Ehm… myslíte mrtvé lidi?“ řekl nepřítomně Rumpál, který nemohl odtrhnout oči od žluté kartičky.

„Já tomu říkám apatie,“ postěžoval si pan Půlbotka trpce. „Jak má naše hnutí vykazovat nějaký progres, když by všichni členové nejraději pořád jen leželi?“

Lupine začal dělat za hlavou pana Půlbotky divoké posuňky naznačující „pozor, opatrně!“, ale Rumpál už se nedokázal včas zarazit.

„Jaké hnutí?“ vyklouzlo mu z úst.

„Hnutí za práva zesnulých,“ odpověděl mu pan Půlbotka okamžitě. „Dám vám jednu ze svých brožurek.“

„Ale, poslyšte, vždyť mrtví lidé snad ani žádná práva nemají?“ zarazil se Rumpál. Koutkem oka zahlédl, jak si bratr Lupine zoufale zakryl oči rukou.

„To je smrtelně vážná věc, na mou mrtvou duši,“ řekl bratr Lupine s kamennou tváří. Pan Půlbotka se na něj podezřívavě zadíval.

„Apatie,“ opakoval. „Je to pořád to samé. Snažíte se udělat pro lidi to nejlepší, a oni si vás jednoduše nevšímají. Víte, že lidé o vás mohou říkat, co chtějí, a dokonce zabrat váš majetek jen proto, že jste mrtvý? A nejen to, oni —“

„Já jsem si myslel, že většina lidí, když zemřou, tak jsou… no víte, jak to myslím, jsou prostě mrtví,“ zakoktal nejistě Žička.

„Není to nic jiného než obyčejná lenost,“ trval na svém pan Půlbotka. „Prostě se jim nechce vynakládat tu námahu.“

Rumpál v životě neviděl nikoho, kdo by vypadal tak sklíčeně. Vypadalo to, že se Reg Půlbotka zmenšil o několik centimetrů.

„Jak dlouho jvte nemvtvý, Vumpále?“ přitočila se k nim Doreen s veselým výrazem.

„Jen chviličku, prakticky vůbec ne,“ odpověděl jí Žička, vděčný za změnu tématu. „Musím ale říci, že je to úplně něco jiného, než co jsem si představoval.“

„Na to si zvyknete,“ utěšoval ho Arthur Mrkalec, alias hrabě z Nosterfernetu zachmuřeně. „To je ta výhoda, když je člověk nemrtvý. Je to tak snadné jako spadnout ze skály. My jsme tady všichni nemrtví.“ Lupine si významně odkašlal. „S výjimkou tuhle Lupina,“ dodal spěšně Artur.

„Já jsem spíš něco jako čestný nemrtvý,“ vysvětloval Lupine.

„On je totiž vlko — no, spíš lidodlak,“ pokýval hlavou Artur.

„Napadlo mě to, hned když jsem ho uviděl,“ přiznával se Rumpál.

„Za každého úplňku,“ mračil se Lupine, „pravidelně.“

„Začnete výt a naroste vám srst,“ přikývl Rumpál s pochopením. Všichni kolem zavrtěli hlavami.

„Hm, to právě ne,“ zavrtěl hlavou i Lupine. „Já naopak většinou přestanu výt a větší část chlupů mi vypelichá. Je to hrozná ostuda.“

„A já si vždycky myslel, že když je úplněk, tak vy běžní vlkodlaci —“

„Lupinová potíž je v tom, že on fe k tomu doftává v toho dvuhého konce,“ vmísila se do hovoru Doreen.

„Já jsem totiž technicky vzato vlk,“ objasňoval Lupine. „Zvláštní, vážně. Při každém úplňku se měním na vlčího muže. Jinak jsem prostě… vlk.“

„Ale u všech bohů,“ vrtěl hlavou Žička, „to vám musí dělat strašlivé potíže.“

„Nejhorší ze všeho jsou kalhoty,“ přikyvoval rozpačitě Lupine.

„Ehm… vážně?“

„No jistě. Podívejte, u lidských vlkodlaků je to jednoduché, oni prostě chodí oblečení. Abyste rozuměl, ony se na nich třeba roztrhají, ale prostě je mají na sobě, že? Jenže když uvidím úplněk já, bac ho, vzápětí mluvím a chodím po dvou a jsem okamžitě v maléru, protože se mi jednoduše nedostává materiálu v oblasti kalhot. Takže neustále musím mít někde nějaké připravené. Pan Půlbotka —“

„— říkej mi Reg —“

„— mi dovolil, abych si jedny nechával u něj v zaměstnání —“

„Pracuji v márnici na Elm street,“ podotkl pan Půlbotka. „Já se za to nestydím, myslím si, že to stojí za to, zachránit nějakého toho bratra nebo sestru.“

„Pardon?“ nechápal Rumpál. „Zachránit?“

„To já špendlím ty kartičky na vnitřek víka,“ řekl pan Půlbotka. „Člověk nikdy neví. Za pokus to vždycky stojí.“

„A zabírá to často?“ zeptal se Rumpál. Rozhlédl se po místnosti. Jeho tón zřejmě musel naznačovat, že je to hodně velká místnost a je v ní jen osm lidí, devět, když budete počítat i hlas, který se ozval z temnoty pod židlí, protože ten patrně také někomu patřil.

Doreen a Artur si vyměnili pohledy.

„Promiňte,“ odkašlal si Rumpál, „nemohu si pomoci, ale mohl bych se zeptat… nejste vy dva… hm… tedy jaksi… upíři? Náhodou?“

„To jste uhodl přesně,“ přikývl Artur. „Bohužel!“

„Ohó! Tak byf neměl mluvit,“ obořila se na něj Doreen pyšně. „Měl pyf pýt pyšný na fvé wnešené předky!“

„A proč jako?“

„A to vás pokousal netopýr, nebo tak něco?“ zeptal se rychle Rumpál, který nestál o žádnou rodinou třenici.

„Ne,“ zavrtěl Artur hlavou. „Právník. Dostal jsem tenhle dopis, vidíte? S kusem pečetního vosku a tak dál. Blablabla… praprastrýček… blablabla… jediný pozůstalý příbuzný… blablabla… máme čest být první, kdo si dovolují vám srdečně… blablabla. V jedné minutě jsem byl Artur Mrkalec, nadějný podnikatel — obchod s ovocem a zeleninou ve velkém, v příští už hrabě z Nosterfernetu, majitel padesáti akrů skaliska, odkud by spadl i horský kozel, a hradu, ze kterého strachy uprchli i švábové. K tomu úřední obsílka od starosty, ať se příležitostně zastavím v nedalekém městečku, abychom probrali dluh na daních z pozemků a nemovitostí, které předci zapomněli posledních tři sta let zaplatit.“

„Nenávidím právníky,“ ozval se hlas zpod židle. Zněl až neuvěřitelně dutě a smutně. Rumpál se pokusil přitáhnout nohy co nejblíže pod svou vlastní židli.

„Ten hvad byl selkem hevký,“ trvala na svém Doreen.

„Podělaná hromada polorozpadlýho kamení to byla, nic jinýho,“ rozčílil se Artur.

„A sos ty dokonalé výhledy?“

„Jo, člověk mohl vyhlížet každou zdí, fakt,“ ušklíbl se Artur, a tím výrokem spustil mříž, která uzavřela konverzaci tuhle uličku. „Mělo mě to napadnout už předtím, než jsme se tam rozjeli podívat. Takže, sotva jsme taní dojeli, obrátil jsem vůz, rozumíte? Pomyslel jsem si, tak a čtyři dny jsou v háji, a to zrovna uprostřed nejrušnější sezóny. A víc už jsem na hrad ani nevzdychl. A pak jsem se najednou probudil v úplné tmě, byl jsem v rakvi, nakonec jsem našel sirky, jednu zapálím a první, co mám před nosem, je ta kartička. Bylo na ní —“

„Nemusíte to snášet vleže,“ vskočil mu pyšně do řeči pan Půlbotka. „To byla jedna z mých prvních.“

„Moje vina to nebyla,“ ozvala se Doreen poněkud spěšně. „Ale tyf už ležel tři dni bev ducha!“

„Kněz z toho měl pořádný šok, to vám řeknu,“ ušklíbal se Artur.

„Pch. Kněží!“ sykl pan Půlbotka s pohrdáním. „Všichni jsou stejní. Jeden jak druhý vám tvrdí, že po smrti budete žít nový život, ale jen to zkuste a uvidíte, jak se na to budou tvářit!“

„Kněze taky nesnáším,“ ozvalo se ze stínu pod židlí. Rumpál horečnatě přemýšlel, jestli ho slyší ještě někdo jiný.

„Na výraz ve tváři reverenda Velegranda hned tak nezapomenu,“ pokračoval Artur zachmuřeně. „Chodil jsem do toho chrámu třicet let. Celá místní církevní společnost mě chovala ve vážnosti. A teď? Když jenom pomyslím na to, že bych měl znovu vstoupit na posvěcenou půdu, rozbolí mě celá noha.“

„No ano, ale nepyl důvod apy říkal to, so řekl, když jfi odfunul víko vakve,“ řekla Doreen. „A to je pvofím kněv! Ti by taková flova vůbes neměli vnát.“

„Mně se ten kostel líbil,“ povzdechl si Artur toužebně. „Byla to moje oblíbená středeční zábava.“

Rumpál Žička najednou nabyl dojmu, že s Doreen tady něco není v pořádku.

„A vy jste taky upír, paní Mrk—, odpusťte… hraběnko Nosterfernetová?“ zeptal se váhavě. Hraběnka se usmála. „No jiftěže,“ přikývla.

„Díky sňatku,“ zabručel Artur.

„To jde? Já si myslel, že vás musí někdo kousnout,“ podivil se Rumpál. Hlas pod židlí se potutelně zahihňal.

„Nevím, proč bych měl po třiceti letech manželství ještě svou ženu kousat, to mi tedy řekněte?“ ohradil se hrabě.

„Každá žena by fe měla nějak podílet na koníšsích fvého muže,“ řekla Doreen. „Je to jeden vpůfób, jak dosílit, aby manželftví nevefšednělo a bylo pvo obě ftvany ftále vajímavé.“

„Kdo stojí o nevšední manželství? Já nikdy neřekl, že chci zajímavé manželství! Vidíte? To je chyba spousty dnešních lidí, že čekají od takových věcí, jako je manželství, že budou zajímavé! A navíc, není to můj koníček,“ zasténal Artur. „Tahle upířina zdaleka není to, co se o ní povídá! Nesmíte vylézt na denní světlo, nemůžete si dát topinku, nedokážete se dokonce ani pořádně oholit —“

„Proč se nedokážete —“

„Protože se nevidím v zrcadle,“ vysvětlil Artur. „Myslel jsem si, že bude alespoň zajímavý ten trik s proměnou v netopýra, ale v okolí je tolik sov, že by to byla sebevražda. A co se týká… no však víte… to s tou krví… no…“ Hlas se mu vytratil.

„Avtuv nebyl nikdy wlášť dobvý ve ftyku f lidmi,“ komentovala Doreen.

„A nejhorší na tom všem je, že musím pořád nosit frak,“ stěžoval si Artur. Vrhl kosý pohled na Doreen. „Já si myslím, že to vůbec není nutné.“

„Naopak, je velmi nutné dodvžovat wyky a hlavně úvoveň,“ odbyla ho Dorren. Ta se rozhodla, že k huhlání, které mělo znázornit upírský přízvuk zaviněný přečnívajícími špičáky, přidá náležitosti, jaké se předpokládají u upíra ženského pohlaví. Zatímco ubohý Artur se tísnil ve fraku, Doreen na sobě měla vypasované černé šaty, dlouhé černé vlasy zastřižené tak, že jí na čele tvořily špičku, která jí sahala téměř k obočí, a velmi bledé líčidlo. Příroda ji vytvořila malou, buclatou s rozčepýřenými vlasy a otevřenou, dobromyslou tváří. Bylo vidět, že Doreen vede s přírodou osobní spor.

„Měl jsem v té rakvi zůstat,“ řekl Artur.

„Oh ne,“ prohlásil rezolutně pan Půlbotka. „To je to nejlacinější řešení. Hnutí potřebuje lidi, jako jste vy, Arture. Musíme jít příkladem těm ostatním. Pamatuj na naše heslo.“

„Které heslo máš teď na mysli, Regu?“ zeptal se Lupine unaveně. „Máme jich nějak moc.“

„Nemrtví ano — neosobní ne!“ odpověděl mu Reg.

„Víte, on to myslí dobře,“ řekl Lupine Rumpáloví, když se shromáždění rozešlo.

Lupine odcházel s Žičkou úsvitem šedivého rána. Nosterfernetové odešli dříve, aby se dostali domů ještě za tmy, dřív než by denní světlo způsobilo Arturovi další obtíže. Pan Půlbotka se omluvil, že spěchá, protože musí promluvit ke shromáždění:

„Chodí na hřbitov za chrámem Malých bohů a tam křičí,“ vysvětloval Rumpáloví Lupine. „Říká tomu probouzení vědomí, ale mám dojem, že si tím sám není příliš jistý.“

„Kdo byl pod tou židlí?“

„To byl Šlýžkal,“ usmál se Lupine. „Myslíme si, že je to bubák.“

„Bubáci jsou také nemrtví?“

„On nám to neřekne.“

„A to jste ho nikdy neviděli? Já si vždycky myslel, že bubáci se ukrývají pod postelemi a nábytkem, ve sklepě, na půdě nebo za něčím a pak zničehonic vyskočí na lidi.“

„Schovávat se umí skvěle. Jenže mám dojem, že hrozně nerad vyskakuje,“ vysvětloval mu Lupine.

Rumpál se nad tím zamyslel. Bubák s chorobným strachem z otevřených prostranství, jak se zdálo, celou společnost skvěle doplňoval.

„To je hezké,“ přikývl nepřítomně.

„Chodíme do klubu jenom proto, abychom udělali Regovi radost,“ vysvětloval mu Lupine. „Doreen říká, že kdybychom přestali, zlomilo by mu to srdce. A víte, co je na tom nejhorší?“

„No, pokračujte.“

„On si občas donese kytaru a nutí nás zpíval písně jako ‚Ulice Anhk-Morporku‘ a ‚Jednou budem dál“[19]. Je to příšerné.“

„Neumí zpívat, co?“ usmál se Rumpál.

„Zpívat? Čert vzal zpěv. Ale viděl už jste někdy hrát zombii na kytaru? Nejprotivnější je na tom to, že mu pak vždycky musíme pomáhat hledat prsty.“ Lupine si povzdechl. „Mimochodem, sestra Oslintalová je ghúl. Kdyby vám nabídla své pirožky s masovou nádivkou nebo paštiku, neberte si.“

Rumpál si matně vybavil stydlivou stařenku v beztvarých šedých šatech.

„Pro všechny svaté,“ vyděsil se, „to chcete říci, že je dělá z lidského masa?“

„Cože? Jo tak. Ne, ne. Jenomže hrozně mizerně vaří.“

„Aha.“

„A bratr Soulolit je pravděpodobně jediný bánší na světě s řečovou vadou, takže místo aby sedával na střechách a lkaním a smutným jekem věštil úmrtí někoho v domě, píše své výkřiky na papírky a ty strká lidem pod dveře —“

Rumpál si vzpomněl na podlouhlou smutnou tvář. „Mně dal taky jeden.“

„Pokoušíme se mu dodat sebevědomí,“ pokračoval Lupine. „Je velmi nesmělý.“

Najednou mu ruka vyletěla jako blesk a přitiskla Rumpála ke zdi. „Tiše!“

„Cože?“

Lupinoví se rozechvěly uši a nadmula chřípí. Posuňkem naznačil Rumpálovi, aby zůstal na místě. Pak se lidodlak vydal naprosto neslyšně uličkou k místu, kde se křižovala s další, ještě užší a špinavější. Chvilku vyčkával, přitisknutý zády ke stěně, a najednou sáhl chlupatou rukou za roh.

Ozvalo se zaječení. Lupinová ruka se znovu objevila a v ní se zmítal muž. Pod Lupinovou potrhanou košilí se převalily mohutné pletence svalů, když muže pozvedl do výše svých tesáků. „Čekal jsi tady, abys nás přepadl, že?“

„Kdo, já —?“

„Ucítil jsem tě,“ řekl Lupine klidně.

„Já bych nikdy —“

Lupine si povzdechl. „Vlci by něco takového nikdy neudělali, rozumíte,“ ušklíbl se pohrdavě.

Muž se mu zakýval v ruce.

„Heleďte a to je fakt?“

„Vlci vedou jen poctivý, přímý boj, bílý tesák proti bílému tesáku a křivý dráp proti křivému drápu,“ vysvětlil mu Lupine. „Nikdy bys nenašel vlka, který se ukrývá za kamenem, aby ze zálohy přepadl kolemjdoucího jezevce.“

„Ale děte!?“

„Chceš, abych ti rozerval hrdlo?“

Zbledlý zlosyn upřel pohled do Lupinových zelený očí a pokusil se odhadnout, jakou má šanci proti dvoumetrovému muži s takovými zuby. „Mám na vybranou?“ řekl.

„Tady můj přítel,“ řekl Lupine a ukázal bradou na Rumpála, „je zombie —“

„A hele! Víte, co by mě u opravdický zombie zajímalo? Já si vždycky myslel, že musíte sníst nějakou zvláštní rybu a vzácnej kořen, aby se z vás stala zom —“

„— a víš, co dělají zombie lidem, nebo ne?“

Muž se pokusil přikývnout, přestože měl Lupinovu pěst přitisknutou pod bradou.

„Jo,“ vypravil ze sebe.

„Takže on si tě teď pěkně prohlédne, a jestli tě ještě jednou okem zhlédne —“

„Poslyš, už toho nech,“ zabručel Rumpál.

„— půjde po tobě, dokud tě nedostane. Že ano, Rumpále?“

„Co? No jistě. To je pravda. Jako kulka,“ přikývl Rumpál nepříliš nadšeně. „Tak a teď už buďte tak hodný a běžte, ano?“

„Jo!“ přikyvoval horlivě rádobylupič. A myslel si: Ty jeho oči! Jako dva nebozezy!

Lupine ho pustil. Muž dopadl na dláždění, vrhl na Rumpála ještě jeden zděšený pohled a dal se na útěk.

„Ehm,“ začal Rumpál opatrně, „a co vlastně dělají zombie lidem? Asi bych to měl raději vědět.“

„Roztrhnou každého na půlky jako syreček,“ řekl Lupine.

„Ano? Dobrá,“ přikývl Rumpál. V další cestě pokračovali mlčky. Rumpál si myslel: Proč já? V tomhle městě musí každý den umírat stovky lidí. Vsadím se, že ani jeden z nich nemá takové potíže jako já. Prostě zavřou oči a probudí se po převtělení jako někdo jiný, nebo v nějakém nebi, nebo možná v nějakém pekle. Nebo jdou a hodují s bohy v té jejich hale. Tohle se mi ale nikdy nelíbilo, protože bohové jsou sice svým způsobem v pořádku, ale rozhodně nepatří k těm, se kterými by slušný člověk musel sedět u stolu. Takzvaní sen-buddhisté zase věří, že se člověk stane velmi bohatým. Část klačských náboženských sekt tvrdí, že se člověk po smrti dostane do nádherných zahrad plných překrásných mladých žen, kde v kašnách prýští víno. No mně se tohle moc svaté nezdá…

Vzápětí se Rumpál Žička přistihl při úvaze, zdali by se nedalo ještě po smrti přestoupit na klačskou víru.

A v tom okamžiku se jim vyřítilo vstříc dláždění.

To bývá obvykle poetický způsob, jak říci, že někdo upadl rovnou na hubu. Jenže v tomto případě se skutečně dlažební kostky zvedly, jakoby jim na uvítanou. Tiše vytryskly vzhůru, stejně tiše chvíli kroužily ve vzduchu a pak se zřítily k zemi jako kámen.

Rumpál na ně užasle zíral. Lupine jakbysmet.

„Tohle je něco, co se často nevidí,“ zavrtěl po chvíli v údivu hlavou lidodlak. „Mám dojem, že jsem kameny v životě neviděl létat.“

„Nebo padat jako kámen,“ souhlasil Rumpál. Strčil do jedné dlažební kostky špičkou nohy. Zdála se být dokonale spokojená s rolí, kterou jí přitažlivost určila.

„Vy jste mág —“

„Byl jsem mág,“ opravil ho Rumpál.

„Byl jste mág. Proč se dějí tyhle věci? Co to zavinilo?“

„Já si myslím, že to pravděpodobně bude nějaký nevysvětlitelný jev,“ zamyslel se Rumpál. „Z nějakého důvodu jich je teď kolem až až. Rád bych věděl proč.“

Znovu postrčil kámen špičkou. Ten nejevil snahu se pohnout.

„No, já bych měl jít,“ řekl Lupine.

„Jaké to je, být lidodlakem?“ zeptal se Rumpál. Lupine pokrčil rameny.

„Hlavně je člověk hrozně sám,“ odpověděl.

„Hmm?“

„Nikam nepatříte, to je to. Když jsem vlk, pamatuju si, jaké to je, být člověkem, a obráceně. Jako… chci říct… někdy… no, někdy, když jsem vlkem a vyběhnu daleko do kopců… v zimě, víte, když na jasné obloze visí měsíc jako stříbrný srp, sníh je umrzlý a kopce se táhnou do nekonečna… a ostatní vlci, jak bych vám to… oni samozřejmě taky cítí, jaké to je, ale nevědí to jako já. Cítit a vědět současně. Nikdo jiný neví, jaké to je. Nikdo jiný na celém světě nemůže vědět, jaké to je. To je na tom to nejhorší. To, že není nikdo jiný, kdo by…“

Rumpál si náhle uvědomil, že se potácejí na roubení studny sebelítosti. V takových chvílích nikdy nevěděl, co má říci.

Lupine se vzápětí trochu uklidnil. „Ale když už o tom tak mluvíme…, jaké to je, být zombií?“

„No, docela to ujde.“

Lupine mu kývl na rozloučenou. „Takže nashle,“ řekl a zahnul do vedlejší ulice.

Ulice se začaly pomalu zaplňovat, jak obyvatelé Ankh-Morporku začali své neformální střídání, kdy se vymění lidé noční a denní. Rumpálovi se ovšem vyhýbali jak jedni, tak druzí. Lidé, pokud si mohou pomoci, tak většinou do zombií nevrážejí.

Došel k univerzitní bráně, která už byla otevřená, a zamířil přímo do své ložnice.

Když bude chodit ven, bude potřebovat peníze. Za života si nashromáždil docela slušnou sumičku. Udělal nějakou závěť? Těch posledních deset let už byl dost zmatený. Možná že nějakou závěť opravdu udělal. Jenže, byl dost zmatený na to, aby ty peníze odkázal sám sobě? Doufal, že ano. Nevzpomínal si totiž na jediný případ toho, že by někdo úspěšně zpochybnil svou vlastní závěť.

Vypáčil prkno u konce své postele a vytáhl zpod něj pytel mincí. Pamatoval si, že šetřil na stará kolena.

Také tam byl jeho diář. Uvědomil si, že je to diář na pět let, a bleskově si spočítal, že protože do něj psal jen dva roky, vyhodil prakticky dvě třetiny peněz, které za něj dal, oknem.

Možná i víc, pomyslel si, když do něj nahlédl. Na stránkách toho příliš mnoho nebylo. Rumpál celé roky neudělal nic, co by stálo za zapsání, nebo alespoň nic, co by si ještě večer, když si k deníku sedl, pamatoval. Byly tam jen fáze měsíce, seznam festivalů rozličných vír a náboženství a tu a tam skvrna od čokolády.

Dole pod podlahou však bylo ještě něco jiného. Zahrabal v temném prostoru a našel několik hladkých koulí. Vytáhl je na světlo a napůl nevěřícně, napůl užasle se na ně díval. Zatřásl s nimi a pozoroval, jak v nich víří droboučké vločky. Přečetl si nápisy a všiml si, že to není ani tak psaní, jako obkreslená písmena. Natáhl se dolů ještě potřetí a nahmátl poslední věc — bylo to zohýbané kovové kolečko. Jedno jediné kovové kolečko. A vedle něj rozbitá koule.

Rumpál se na věci nechápavě díval.

Samozřejmě, byl v posledních třiceti letech tak trochu non competis mentis, nebo tak nějak, a možná, že si občas oblékl spodní prádlo přes svrchní šaty a občas se maličko připočurnul, ale…, že by sbíral suvenýry? A malá kolečka?

Za jeho zády si někdo nesměle odkašlal. Rumpál upustil tajemné předměty zpět do otvoru a ohlédl se. Pokoj byl prázdný, ale zdálo se mu, že za otevřenými dveřmi vidí jakýsi podivný stín.

„Haló?“ řekl.

Hluboký dunivý, ale přitom velmi ostýchavý hlas řekl: „To jsem jenom já, pane Žičko.“

„Šlýžkal?“

„Ano, to jsem já.“

„Bubák?“

„Ano, to jsem já.“

„Za mými dveřmi?“

„Ano.“

„Proč?“

„Jsou to přátelské dveře.“

Rumpál přešel ke dveřím a opatrně je zavřel. Nebylo za nimi nic, jen stará omítka, i když si namlouval, že ucítil slabý průvan.

„Teď jsem pod postelí, pane Žičko,“ ozval se Šlýžkalův hlas zpod, opravdu zpod, postele. „Nevadí vám to, že ne?“

„Ani ne. Myslím, že ne. Ale neměl byste být ukrytý někde ve skříni? Alespoň když jsem byl já malý, tak se bubáci většinou schovávali tam.“

„Pořádná skříň už se dneska těžko hledá, pane Žičko.“

Rumpál si povzdechl. „Dobrá, místo pod postelí je vaše. Zařiďte se tam jako doma, nebo jako kde chcete.“

„No, nejraději bych se vrátil zpět na číhanou za dveře, kdyby vám to nevadilo, pane Žičko.“

„No dobrá, jak chcete.“

„Nevadilo by vám, kdybyste na minutku zavřel oči?“ Rumpál poslušně zavřel oči. Znovu ucítil slabý závan vzduchu. „Už se můžete dívat, pane Žičko.“ Rumpál otevřel oči.

„No páni!“ ozval se Šlýžkalův hlas, „vy tady dokonce máte háčky na šaty a vůbec.“

Rumpál pozoroval, jak se vytáčí mosazná koule, která ukončovala nahoře nohu postele. Pak se zatřásla podlaha.

„Co se to děje, Šlýžkale?“

„Narůstá nám volná životní síla, pane Žičko.“

„Tím chcete říct, že vy to víte?“

„Ale jistě. Je a tady! Zámek a klika a mosazný štítek kolem zámku a vůbec, tady vzadu je prostě všechno —“

„Co jste myslel tím narůstáním životní síly?“

„— a panty, to jsou skutečné závěsy, nejen taková nějaká jednoduchá očka, ale ty, co se nasazují do sebe! Nikdy jsem ještě neměl dveře s —“

„Šlýžkale!“

„Prostě jenom životní síla, pane Žičko. Vždyť víte. Je to taková ta síla, kterou mají jen ty věci, co jsou živé. Já myslel, že mágové tyhle věci znají.“

Rumpál Žička otevřel ústa, aby řekl něco jako „samozřejmě, že to známe“, než bude diplomaticky pokračovat ve zjišťování, o čem to, k čertu, ten bubák mluví, ale pak si vzpomněl, že je v situaci, kdy se tak chovat nemusí. To by udělal, kdyby byl živý, ale navzdory tomu, co prohlašoval Reginald Půlbotka, je velmi těžké být pyšný, když jste mrtví. Možná trochu ztuhlí, to ano, ale ne pyšní.

„Nikdy jsem o něčem takovém neslyšel,“ přiznal. „A proč narůstá?“

„To tedy nevím. Mimo sezónu je to velmi neobvyklé. Touhle dobou už by měla naopak slábnout,“ pokračoval Šlýžkal.

Zem se opět otřásla. Pak volné prkno, které maskovalo Rumpálovu skrýš, zapraskalo a začaly z něj vyrážet zelené výhonky.

„Jak to myslíš mimo sezónu?“ zeptal se Rumpál.

„No, tak například na jaře je jí spousta,“ vysvětloval mu hlas zpoza dveří. „Vystrkuje ze země narcisy a takové ty věci.“

„Nikdy jsem o tom neslyšel,“ přiznal znovu okouzlený Žička.

„A já si vždycky myslel, že vy, mágové, víte všechno o všem.“

Rumpál se podíval na svůj magický klobouk. Pohřeb a následné tunelářské práce, kterým se věnoval, nebyly k té pokrývce hlavy nejlaskavější, ale po stu letech nošení už stejně nebyl nejmodernější.

„Člověk se vždycky může naučit něco nového,“ řekl.

Bylo další ráno. V kurníku na hradě se pohnul kohout Cyril.

V šeru na něj bíle zazářila písmena napsaná křídou.

Soustředil se.

Zhluboka se nadechl.

„Kukurukukúú!“

Teď, když se mu podařilo vyřešit problém paměti, zbývalo mu vypořádat se už jen se svou dyslexií.

Nahoře na polích vál silný svěží vítr, slunce bylo blízko a připalovalo. Vilém Klika, podobný převozní pramici, kráčel sem a tam svahem a vedle něj se jako příďová vlna kladla posečená tráva.

Přemýšlel, zda už někdy předtím cítil vítr a slunce. Určitě, setkal se s nimi, musel se s nimi setkat, ale nikdy je neprožil jako teď, necítil, jak vítr chladí a slunce hřeje. Ten způsob, jakým kolem vás ubíhá čas.

A odnáší vás s sebou.

Ozvalo se opatrné zaklepání na dveře stodoly.

ANO?

„Pojďte dolů, Viléme.“

Slezl potmě dolů a opatrně otevřel dveře. Stála tam slečna Zahořalá a jednou rukou stínila svíčku.

„Ehm,“ začala.

„Prosím?“

„Jestli chcete, můžete zajít do domu. Posedět teď večer. Ne na noc, samozřejmě. Víte, prostě se mi nelíbí to pomyšlení, že jste tady celý večer úplně sám, zatímco já tam mám oheň a vůbec.“

Vilém Klika nebyl ani v nejmenším dobrým čtenářem myšlenek. Tuhle dovednost nikdy neovládal. Zíral na křečovitý, ustaraný a prosebný obličej slečny Zahořalé jako pavián, který se pokouší rozluštit tajemství Rosettské desky.

DĚKUJI VÁM, řekl.

Tiše se odšourala.

Když dorazil do domu, v kuchyni nebyla. Vydal se za šustivým, škrabavým zvukem do úzké chodby a dál nízkými dveřmi. Slečna Zahořalá klečela na všech čtyřech v malém pokojíku a horečnatě se snažila zapálit oheň.

Když vychovaně zaklepal na otevřené dveře, poplašeně vzhlédla a do tváře se jí vehnala krev.

„Pro jednou to pomalu nestojí ani za tu sirku,“ zamumlala rozpačitě jakoby na vysvětlenou. „Sedněte si. Uvařím kapku čaje.“

Vilém Klika se poskládal do jednoho z úzkých křesílek u krbu a rozhlédl se po pokoji.

Byl to dost neobvyklý pokoj. Ať už byl využíván k čemukoliv, k bydlení to rozhodně nebylo. Zatímco kuchyň byla svým způsobem jen zastřešená součást venkovního prostoru a středobod všeho dění na farmě, tenhle pokoj připomínal ze všeho nejvíc mauzoleum.

Navzdory všeobecnému přesvědčení se Vilém Klika ve smuteční výzdobě nijak zvlášť nevyznal. Smrt se většinou neodehrává v hrobkách, jen v naprosto výjimečných a zvláště nešťastných případech. Na čerstvém horském vzduchu, na dně řek a jezer, na půli cesty ve chřtánu žraloka, v bezpočtu rozličných postelí, to ano. V hrobkách ne.

Jeho prací bylo oddělit zrno duše od plev smrtelného těla a to se většinou dělo dlouho před těmi činnostmi spojenými, když to řekneme rovnou, s posvátným obřadem odstraňování odpadků.

Jenže tenhle pokoj vypadal jako hrobka těch králů, co si chtěli vzít všechno s sebou.

Vilém Klika seděl s rukama na kolenou a rozhlížel se.

Především tam byly ozdoby. Pak víc čajových konvic, než by člověk věřil, že existuje. Porcelánový pes s upřeným pohledem. Podivné stojánky na sladkosti. Různé sošky a ručně malované talíře, většinou s věnováním typu „Dárek z Quirmu“, „Dlouhý život a hodně štěstí“ a podobně. Pokrývaly každou rovnou plochu ve stavu dokonalé demokracie, takže skutečně cenný, prastarý stříbrný svícen stál v těsném sousedství pestře obarveného porcelánového psa, který měl v tlamce kost a na tváři výraz provinilého idiotismu.

Zdi mizely pod obrázky. Většina z nich byla malována barvami v odstínech blátivé země a představovala smutné krávy stojící v mlze na deštěm omývaných blatech.

Faktem bylo, že pod těmihle ozdůbkami a předměty téměř mizel nábytek, ale to rozhodně nebyla žádná škoda. Kromě dvou křesílek, sténajících pod vahou nashromážděných háčkovaných deček, vypadal zbytek nábytku jako něco, co se hodí právě tak jen za podložku pod ozdobné předměty. Všude stály malé stolky a stolečky. Podlaha mizela pod vrstvou ručně vyráběných koberečků. Někdo v domě musel vidět smysl života ve výrobě koberečků. A do toho všeho se mísil pach, který pronikal všude a ovládal celou místnost.

Byl to pach dlouhých nudných odpolední.

Na ubrusem pokrytém odkládacím stolku stály dvě menší dřevěné truhličky a mezi nimi jedna větší. To musí být ty proslulé bedny s poklady, pomyslel si.

Pak si uvědomil, že slyší tikot.

Na zdi visely hodiny. Někoho kdysi přepadlo něco, o čem si myslel, že je to skvělá a žertovná myšlenka, a on ji zrealizoval. Udělal hodiny ve tvaru sovy. Jak se kyvadlo kývalo, hýbaly se soví oči sem a tam způsobem, o kterém by lidé vyprahlí nedostatkem zábavy možná řekli, že je legrační. Stačila chvilka a vaše oči začaly dělat totéž.

To už vešla dovnitř slečna Zahořalá s plným tácem. Pak se místnost na chvíli naplnila horečnatou činností kolem magického obřadu přípravy čaje, mazání topinek, aranžování sušenek, odkládání kleštiček na cukr na okraj cukřenky…

Když bylo všechno hotovo, sedla si. Nakonec, jako by byla posledních třicet minut mimo sebe, řekla nadšeně: „Bože… je to opravdu moc hezké.“

ANO, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

„Poslední dobou jsem neměla moc příležitostí posedět v parádním pokoji.“

NE.

„Od toho dne, co jsem ztratila otce.“

Viléma Kliku na okamžik napadlo, jak se může dospělý člověk ztratit v obývacím pokoji. Možná se zaběhl někde mezi všemi těmi ozdůbkami a zbytečnostmi. Pak si ale znovu připomněl ty legrační způsoby, jakými lidé vyjadřují některé věci.

AH.

„Měl ve zvyku sedávat přesně v tom křesílku, co teď sedíte vy, a čítával si staré kalendáře.“

Vilém Klika prošel paměť.

VYSOKÝ MUŽ, řekl po chvilce. NEMĚL KNÍREK? A CHYBĚLA MU ŠPIČKA MALÍČKU NA LEVÉ RUCE?

Slečna Zahořalá na něj zírala přes šálek s čajem.

„Vy jste ho znal?“

MÁM DOJEM, ŽE JSME SE JEDNOU POTKALI.

„Nikdy se o vás nezmínil,“ řekla trochu ostražitě. „Rozhodně ne jménem, ne jako o Vilémovi Klikovi.“

NEMYSLÍM, ŽE BY SE MU O MNĚ CHTĚLO MLUVIT, řekl Vilém Klika pomalu.

„To je v pořádku,“ přikývla slečna Zahořalá. „Já o tom vím. Otec si taky tu a tam přivydělával pašeráctvím. No, tohle není velká farma. Není to to, co by se dalo nazvat slušným živobytím. On vždycky říkal, že jeden musí dělat, co dokáže. Předpokládám, že jste se setkali nejspíš obchodně. Pořádně jsem si vás prohlédla. Určitě jste pracoval v oboru, který otec občas využil.“

UNIVERZÁLNÍ PŘEPRAVA VYJÍMEČNÝCH ZÁSILEK, řekl.

„Ano, to by mohlo být ono. Máte nějakou rodinu, Viléme?“

JEDNU DCERU.

„To je hezké.“

BOHUŽEL JSME SE POSLEDNÍ DOBOU NĚJAK NEVIDĚLI.

„To je ale hanba,“ řekla slečna Zahořalá a znělo to, jako když svá slova myslí vážně. „Za starých časů jsme i tady mívali celkem veselo. To bylo v době kdy ještě žil můj chlapec.“

VY JSTE MĚLA SYNA? zeptal se Vilém, který zase nějak ztrácel nit.

Ostře se na něj zadívala.

„Doporučila bych vám, abyste se zamyslel nad významem slova slečna,“ řekla. „Tady v kraji bereme tyhle věci vážně.“

OMLOUVÁM SE.

„Ne, jmenoval se Rufus. Byl to pašerák jako otec, ale ani zdaleka tak dobrý. To musím přiznat. Byl založený spíš umělecky. Zvykl si dávat mi jako dárečky věci z celého světa… drobné šperky a tak. A chodívali jsme tančit. Měl moc hezké kotníky, to si pamatuju. Ráda se podívám na mužského s dobrýma nohama.“

Chvíli se mlčky dívala do ohně.

„No vidíte… a jednoho dne se nevrátil. Těsně před tím, než jsme se měli brát. Otec tvrdil, že se neměl pokoušet přejít hory v té době — bylo to krátce před začátkem zimy, jenže já vím, že to udělal proto, aby mi donesl ten správný svatební dar. A taky chtěl dostat nějaké peníze navíc a udělat dojem na otce, protože otec byl proti naší —“

Zvedla pohrabáč a uštědřila dřevu v krbu několik ran silnějších, než si zasloužilo.

„No, několik lidí pak tvrdilo, že utekl do Freonfroté nebo Ankh-Morporku, ale já vím, že by nic takového neudělal.“

Pronikavý pohled, který na Viléma vrhla po téhle větě, ho doslova přišpendlil ke křeslu.

„Co si o tom myslíte vy, Viléme Kliko?“

Pocítil pýchu nad tím, že se mu podařilo rozpoznat druhou otázku, ukrytou za tou první.

SLEČNO ZAHOŘALÁ, HORY DOKÁŽÍ BÝT V TĚCHTO ROČNÍCH OBDOBÍCH VELMI ZRÁDNÉ.

Očividně se jí ulevilo. „Přesně to jsem vždycky říkala i já,“ přikývla. „A víte co, Viléme Kliko? Víte, co jsem si pomyslela já?“

NE, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

„Jak jsem řekla, stalo se to den před naší svatbou. Pak se vrátil jeden z jeho nákladních koní a muži se vydali do hor a našli sesutou lavinu… a víte, co jsem si pomyslela? To je ale hloupé. Hrozné, že? Jistě, pak jsem si přirozeně myslela i jiné věci, ale první, co mě napadlo, bylo, že by se svět neměl chovat jako nějaká romantická kniha. Není to hrozná myšlenka v takové situaci?“

JÁ JSEM TAKY NIKDY NA DRAMA NEVĚŘIL, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

Příliš ho neposlouchala.

„A já si pomyslela, teď ode mne život očekává, že budu celé roky bloudit po domě ve svatebních šatech a nakonec mi z toho bude šplouchat na maják. To chtěl život, abych udělala. Haha! Samozřejmě. Takže jsem svatební šaty hodila do krabice na staré hadry a pozvali jsme všechny známé na svatební hostinu, protože vyhodit dobré jídlo, to je zločin.“

Znovu zaútočila na oheň a pak na Viléma zaměřila další pronikavý pohled.

„Já si myslím, že je vždycky velice důležité poznat, co je skutečné a co ne, co myslíte?“

SLEČNO ZAHOŘALÁ?

„Prosím?“

NEVADILO BY VÁM, KDYBYCH ZASTAVIL TY HODINY?

Vrhla pohled na šilhající sovu.

„Cože? Ach tak. Proč?“

OBÁVÁM SE, ŽE MI JDOU NA NERVY.

„Ale netikají příliš hlasitě, nebo ano?“

Vilém Klika jí chtěl říci, že mu každé tiknutí zní v hlavě jako úder železnou palicí do bronzového sloupu.

PROSTĚ MĚ JENOM HROZNĚ ROZPTYLUJÍ.

„No tak je klidně zastavte, jestli chcete. Já je natahuju jenom kvůli návštěvám.“

Vilém Klika vděčně vstal, neohrabaně se propletl lesem památečních předmětů a zachytil kuželovité kyvadlo. Dřevěná sova mu upřela, pohled přímo do očí a hodiny přestaly tikat, alespoň ve smyslu obyčejného zvuku. Uvědomoval si, že někde jinde čas neochvějně buší dál. Jak to mohou lidé vydržet? Vpouštěli čas do svých domů a mysleli si, že je to přítel.

Znovu si sedl.

Slečna Zahořalá začala zuřivě plést.

Dřevo v krbu tiše praskalo.

Vilém Klika se pohodlně opřel v křesle a upřel pohled ke stropu.

„Váš kůň si to užívá?“

PROSÍM?

„Váš kůň. Zdá se, že se mu na pastvině líbí,“ vysvětlila slečna Zahořalá.

OH. URČITĚ.

„Běhá sem a tam, jako by v životě neviděl trávu.“

MILUJE TRÁVU.

„A vy máte rád zvířata, to se pozná.“

Vilém Klika přisvědčil. Pramen jeho společenských konverzačních témat, i tak velmi skrovný, vyhasl docela.

Seděl mlčky ještě nějakou tu hodinu a tiše svíral opěradla křesla, dokud slečna Zahořalá neprohlásila, že si půjde lehnout. Pak se vrátil zpět do stodoly, vylezl na seník a spal.

Vilém Klika tím byl naprosto zaskočen. Nečekal to. Ale byla tam. Uprostřed temné stodoly se vznášela šedá postava.

Jakýmsi neskutečným způsobem se zmocnila jeho zlatých přesýpacích hodin.

Řekla mu: Viléme Kliko, stala se chyba.

Sklo se roztříštilo. Zableskly se překrásné drahocenné vteřiny, chvilku se vznášely ve vzduchu a pak se začaly usazovat.

Řekla mu: Vrať se. Čeká tě práce. Stala se chyba.

Pak se postava ztratila.

Vilém Klika přikývl. Samozřejmě, že se stala chyba. To viděl každý, že se stala chyba. Věděl od začátku, že je to chyba.

Hodil pracovní kalhoty do rohu a oblékl si roucho z absolutní temnoty.

No, byla to zkušenost. A musel připustit, že taková, jakou by si nechtěl znovu zopakovat. Měl pocit, že z něj někdo sejmul obrovskou váhu.

Tak tohle opravdu bylo to, čemu se říkalo „být naživu“? Ten pocit temnoty, která vás někam neustále vleče?

Jak s tím mohli žít? A přece s tím žili, a jak se zdálo, dokonce v tom nacházeli i radost, zatímco podle všeho jediná věc, která se v takové situaci dala dělat, bylo zoufat si.

Zřejmě to bylo něco, do čeho se bylo nutno narodit.

Smrť osedlal koně, vyjel ven a pustil se přes pole. Hluboko pod ním dozrávalo obilí a vlnilo se jako zlaté moře. Slečna Zahořalá si bude muset najít někoho jiného, aby jí pomohl se sklizní.

To bylo zvláštní. Měl jakýsi pocit. Lítost? Byla to lítost? Ale to přece byl pocit Viléma Kliky a Vilém Klika byl… mrtev. Nikdy nežil. On už teď byl zase zpět sám sebou, v bezpečí před všemi pocity a lítostmi.

Nikdy žádnou lítost.

A najednou byl ve své pracovně, a to bylo také zvláštní, protože si vůbec nepamatoval, jak se tam dostal. V jednom okamžiku ještě seděl na koňském hřbetě, v následujícím ve své pracovně, s policemi, časoměry a nástroji.

Ale byla nějaká větší, než si ji pamatoval. Stěny se ztrácely někde v nedohlednu.

Za to mohl Vilém Klika. Samozřejmě, že Vilémovi Klikoví by se zdála pracovna velká a zřejmě na něm, na Smrťovi, ještě visely zbytky Vilémova já. Bylo třeba se zaměstnat. Musel se dát rychle do práce.

Na stolní desce už měl připraveny několikery hodiny. Nepamatoval si, že by je tam dával, ale na tom nezáleželo, důležité bylo pustit se hned do práce…

Zvedl ty nejbližší a přečetl si jméno.

„Kycukrúcííí!“

Slečna Zahořalá se v posteli posadila. Někde na okraji snů zaslechla jiný zvuk, který musel probudit i kohouta.

Chvilku zápasila se sirkou, než se jí podařilo zapálit svíčku. Pak zašmátrala pod postelí a nahmátla rukojeť šavle, která bývala ve službách zesnulého pana Zahořalého, když podnikal své odvážné cesty přes hory.

Rychle seběhla po vrzajících schodech a ven do chladného vzduchu časného rána.

U dveří do stodoly zaváhala, ale pak je pootevřela právě tak, aby mohla vklouznout dovnitř.

„Pane Kliko?“

Ozvalo se zašustění sena a pak ostražité ticho.

SLEČNO ZAHOŘALÁ?

„Volal jste? Jsem si skoro jistá, že tady někdo vykřikl mé jméno.“

Ozvalo se další zašustění a v otvoru nad žebříkem se objevila Vilémova hlava.

TO JSTE VY, SLEČNO ZAHOŘALÁ?

„Jistě. A koho jste čekal? Jste v pořádku?“

EHM. ANO. JSEM. JÁ JSEM MĚL JENOM DOJEM — MYSLEL JSEM SI, ŽE — ANO, JSEM V POŘÁDKU.

Sfoukla svíčku. Obloha na východě už zešedla natolik, že začínalo být vidět.

„No, tak jestli se nic neděje… Když už jsem vstala, tak můžu rovnou uvařit ovesnou kaši ke snídani.“

Vilém Klika se znovu natáhl do sena a zůstal tam do chvíle, kdy si byl jistý, že už ho jeho roztřesené nohy unesou. Pak slezl dolů a přešel přes dvůr do domu.

Když před něj kladla misku s kaší a zalévala ji mlékem, mlčel. Nakonec už se nedokázal udržet. Nevěděl, jak klást otázky, ale nutně potřeboval odpovědi.

SLEČNO ZAHOŘALÁ?

„Prosím?“

CO JE TO… V NOCI… KDYŽ VIDÍTE VĚCI, ALE ONY TO NEJSOU SKUTEČNÉ VĚCI?

Zůstala stát, kastrol s kaší v jedné a naběračku v druhé ruce.

„Myslíte sny?“

TAK TAKHLE VYPADAJÍ SNY?

„Copak vám se nezdají sny? Já myslela, že sny má každý.“

O VĚCECH, KTERÉ SE TEPRVE STANOU?

„To jsou potom jasnovidné sny. U nás se na ně ale nikdy moc nevěřilo. Nechcete mi snad tvrdit, že nevíte, co jsou to sny?“

NE, TO NE. SAMOZŘĚJMĚ, ŽE NE.

„Copak vám dělá starosti, Viléme?“

NAJEDNOU JSEM POCHOPIL, ŽE JEDNOU ZEMŘEME.

Zamyšleně ho pozorovala.

„No, to přece musí každý,“ přikývla. „A o tom se vám zdálo? Každý má občas podobné sny. S tím bych si na vašem místě nelámala hlavu. Nejlepší na to je pořádně se zaměstnat. Dát se do práce. A být veselé mysli, říkám já.“

ALE JEDNOU PROSTĚ DOJDEME NA KONEC!

„No, tak o tom nic nevím,“ řekla slečna Zahořalá. „Myslím, že to všechno záleží na tom, jaký jsme vedli život.“

PROSÍM?

„Jste věřící?“

CHCETE ŘÍCI, ŽE TO CO SE S VÁMI STANE PO VAŠÍ SMRTI, ZÁLEŽÍ NA TOM, CO VĚŘÍTE, ŽE SE S VÁMI STANE?

„No, bylo by krásné, kdyby to tak bylo, co?“ řekla vesele.

ALE PODÍVEJTE, JÁ DOBŘE VÍM, NA CO VĚŘÍM JÁ. JÁ NEVĚŘÍM… VĚŘÍM… NO NIC.

„Dneska máme nějakou pochmurnou náladu, co?“ řekla slečna Zahořalá. „Nejlepší, co můžete v téhle chvíli udělat, je dojíst tu kaši. To vám udělá dobře. Říká se, že jsou po ní silné a zdravé kosti.“

Vilém Klika nahlédl do svého talíře.

MOHL BYCH DOSTAT JEŠTĚ TROCHU?

Vilém Klika strávil dopoledne sekáním dřeva. Bylo to příjemně jednotvárné.

Unavit se. To bylo důležité. Spal před včerejší nocí už několikrát, ale musel být tak unavený, že se mu nic nezdálo. A on byl pevně rozhodnutý, že už znovu snít nebude. Sekera se zvedala a dopadala na dřevo v dokonale přesném rytmu. Jako hodiny.

Ne! Hodiny ne!

Když vešel do kuchyně, měla slečna Zahořalá na sporáku několik hrnců.

VONÍ TO SKVĚLE, troufl si Vilém. Natáhl se po nadskakující pokličce. Slečna Zahořalá se prudce otočila…

„Nedotýkejte se toho! To není pro vás! To vařím pro krysy!“

COPAK KRYSY SE SAMY NEŽIVÍ?

„To se vsaďte, že ano. A proto jim před žněmi naservírujeme malý přídavek. Trochu toho roznesu kolem jejich děr a — je od nich pokoj.“

Vilému Klikovi chvíli trvalo, než si dal dvě a dvě dohromady, ale když se srazily, bylo to jako objetí megalitů.

TO JE JED?

„Výtažek z rulíku s ovesnou kaší. To nikdy nezklame.“

A ONY UMŘOU?

„Okamžitě. Trhnou sebou, padnou a zůstanou ležet břichem nahoru. Dneska si dáme k obědu chleba a sýr,“ dodala. „Nebudu vařit dvakrát denně a rozhodla jsem se, že k večeři udělám slepici. Abych nezapomněla, když už mluvím o slepici… pojďte…“

Vytáhla z poličky sekáček a vyšla na dvůr. Kohout Cyril ji velmi ostražitě a s podezřením sledoval z vrcholku hnojiště. Jeho harém tlustých a dosti obstarožních slepic, které hrabaly v prachu, se rozeběhl ke slečně Zahořalé tím klasickým úprkem všech slepic na světě, který připomíná ze všeho nejvíc běh člověka, jemuž právě praskla guma u trenýrek. Rychle se sehnula a jednu z nich chytila.

Slepice pozorovala Viléma lesklýma, hloupýma očima.

„Umíte zabít a vykuchat slepici?“

Vilém se podíval nejdřív na ni a pak na slepici.

ALE VŽDYŤ JE KRMÍME, řekl bezmocně.

„Správně. A pak zase ony nakrmí nás. Tahle už měsíc nesnáší. Tak to chodí v drůbežím světě. Otec Zahořalý jim většinou kroutil krky, ale já na to nikdy nebyla. Sekáček sice není tak čistý a slepice vám ještě chvilku běhá sem a tam, ale je mrtvá a ví o tom.“

Vilém Klika zhodnotil své možnosti. Slepice na něj upřela jedno korálkové oko. Slepice jsou mnohem hloupější než lidé a nemají ty mentální filtry vzniklé na základě inteligence, které lidem zabraňují vidět věci takové, jaké jsou. Ta slepice dobře věděla, kde je a kdo se na ni dívá.

Podíval se do jejího krátkého a jednoduchého života a viděl, jak se jí přesýpá těch několik posledních vteřin.

Nikdy nezabíjel. Bral život, to ano, ale jen když se sám život dobral ke konci. Je rozdíl mezi tím, když něco ukradnete, nebo jen zcizíte v okamžiku, kdy jste to našli.

NE, SEKÁČEK NE, řekl unaveně. DEJTE Ml TU SLEPICI.

Obrátil se na okamžik zády a pak podal bezvládné tělo slečně Zahořalé.

„Skvělá práce,“ pochválila ho.Vilém Klika cítil v zádech Cyrilův vyčítavý pohled.

Otevřel ruku. Na dlani se mu vznášelo malé světélko.

Jemně na ně foukl a světélko zhaslo.

Po obědě nakladli jed na krysy. Cítil se jako vrah.

Krys pomřelo nepočítaných.

V chodbičkách pod stodolou, v těch nejhlubších, které vyhrabali kdysi dávno dnes už zapomenutí hlodavci prapředkové, se něco pohnulo.

Objevilo se to v temnotě a zdálo se, že to má potíže s tím, jakou to na sebe má vzít podobu.

Začalo to jako kus velmi podezřele vyhlížejícího sýra. Jak se zdálo, tohle nefungovalo.

Pak to zkusilo tvar, který se podobal malému, velmi hladovému teriérovi. I tento tvar byl zamítnut.

Na okamžik se to proměnilo v ocelovou past. To očividně nevyhovovalo.

Chvíli to tápalo ve tmě po nových nápadech a k vlastnímu překvapení se tomu najednou zcela hladce a jasně jedna vylíhla, jako by byla v kukani hned někde za rohem, pěkně při ruce. Nebyla to ani podoba, jako spíš vzpomínka na podobu.

Zkusilo ji to a zjistilo, že přestože je to tvar k práci velmi nevhodný, jakýmsi hluboce uspokojujícím způsobem je to jediná podoba, která přichází v úvahu.

Pustilo se to do práce.

Ten večer se chlapi cvičili venku ve střelbě z luku. Vilém Klika se snažil, seč byl, a podařilo se mu získat pověst nejhoršího lučištníka v historii lukostřelectví. Za celou tu dobu ovšem nikoho nenapadlo, že zasáhnout šípem slamák přihlížejícího člověka, který stojí za vámi, je mnohem obtížnější než trefit jím jen ten poměrně velký terč vzdálený pouhých padesát metrů.

Je neuvěřitelné, kolik přátel můžete získat tím, že v něčem nejste dobří, pokud ovšem jste natolik nešikovní, abyste byli komičtí.

Dovolili mu sedět na lavici před hostincem ve společnosti nejzkušenějších staříků.

Vedle v sousedství se řinuly z komína místní kovárny snopy jisker a krouživým pohybem se snášely do prachu ulice. Zevnitř z kovárny se ozývalo zuřivé bušení.

Vilém Klika přemýšlel, proč jsou dveře kovárny vždycky zavřené. Většina kovářů naopak pracovala při otevřených dveřích a jejich kovárna se pravidelně stávala jakousi neúřední venkovskou sněmovnou. Tenhle byl zřejmě na svou práci —

„Dobrý den, kostřivče.“

Rychle se otočil.

Pozorovalo ho malé děvčátko z hospody a upíralo na něj ten nejpronikavější pohled, který kdy ucítil.

„Jsi kostřivec, viď že?“ řekla holčička. „Já to poznám podle toho, že jsou ti vidět kosti.“

TY SE PLETEŠ, DĚŤÁTKO.

„A jsi a jsi. Lidi se mění v kostřivce, když umřou. Nikdy už potom nechodí po vesnici.“

HA. HA. SLYŠÍTE TO DÍTĚ?

„A proč ty teda chodíš?“

Vilém Klika se rozhlédl kolem stolu. Jak se zdálo, všichni napjatě pozorovali střelce.

JÁ TI NĚCO ŘEKNU, začal zoufale. KDYŽ PŮJDEŠ PRYČ, DÁM TI PŮLPENNY.

„Já mám kostřivcovou masku a nosím ji na svátek Pečené duše, když chodíme koledovat,“ nedala se odbýt holčička. „Je udělaná z papíru. Dostaneme spoustu cukroví.“

Vilém Klika udělal chybu, kterou už udělaly v hovoru s malými dětmi miliony lidí před ním. Pokusil se je logicky přesvědčit.

PODÍVEJ, řekl, KDYBYCH BYL OPRAVDU KOSTLIVEC, HOLČIČKO, MYSLÍM SI, ŽE BY O TOM TIHLE PÁNOVÉ TAKY MUSELI NĚCO VĚDĚT, NE?

Přehlédla pohrdavým pohleděn staříky na lavici. „Vždyť už sami vypadají skoro jako kostřivci,“ odpověděla. „Já si myslím, že oni se taky na sebe raději nedívají.“

Vzdal to.

NO, MYSLÍM, ŽE V TÉHLE VĚCI MÁŠ ASI PRAVDU.

„Jak to, že se nerozpadneš na kousky?“

NEVÍM, NIKDY SE MI TO NESTALO.

„Viděla jsem kostřivce ptáků a další a všechny se rozpadly na kousky.“

MOŽNÁ ŽE TO BYLO TÍM, ŽE TY KOSTRY JSOU JEN NĚCO, CO BYLO, ALE JÁ JSEM NĚCO, CO JE.

„Apatykář, co vyrábí léky v Ghambly, má taky kostřivce. Má ho pověšeného na háku u stropu a kosti jsou spojené drátem, aby se nerozpadly,“ pokračovalo dítě v rozhovoru, s výrazem někoho, kdo se dělí o velmi vzácnou informaci, kterou získal za cenu dlouhodobých výzkumů.

JÁ ŽÁDNÉ DRÁTKY NEMÁM.

„Takže mezi mrtvými kostřivci a živými kostřivci je nějaký rozdíl?“

ANO.

„To znamená, že on má mrtvého kostřivce?“

ANO.

„Který předtím v někom byl?“

ANO.

„Páni! Tak jo.“

Holčička se chvíli dívala na vzdálená pole a pak řekla: „Já mám nový podkolenky.“

ANO?

„Můžeš se kouknout, jestli chceš.“ K Vilémovi se natáhla buclatá nožka a nabízela se k prozkoumání.

NO TOHLE, VÁŽNĚ MOC PĚKNÉ NOVÉ PODKOLENKY.

„Moje máma mi je upletla z vovce.“

NO TOHLE.

Nastalo nové zkoumání obzoru.

„A víš,“ řekla po chvilce holčička, „víš…, že dneska je pátek?“

ANO.

„Já našla lžíci!“

Vilém Klika zjistil, že napjatě čeká. Nebyl zvyklý na lidi, kteří by mu věnovali pozornost déle než dvě-tři vteřiny.

„Ty pracuješ u slečny Zahořalé?“

ANO.

„Můj tatínek říká, že sis to nevybral špatně, protože sis tam sedl pěkně do tepla.“

Na tohle Viléma Kliku nenapadla žádná odpověď, protože nevěděl, co to znamená. Byl to jeden z těch běžných výroků, které lidé neustále používají a které jsou vlastně jen jakýmsi přestrojením něčeho mnohem nenápadnějšího, jiných věcí, naznačených pouhým tónem hlasu nebo pohledem očí. Dítě ovšem zatím ani jedno, ani druhé použít nedovedlo.

„Můj táta říká, že ona má doma bedny s pokladama.“

VÁŽNĚ?

„Já jsem dostala dvoupenci!“

NO NE, VÁŽNĚ?

„Sal!“ Oba zvedli hlavu, když se na schodech objevila paní Povejšilová.

„Je čas jít do hajan. Přestaň obtěžovat pana Kliku.“

OH, JÁ VÁS UJIŠŤUJI, ŽE MĚ ANI V NEJMENŠÍM —

„Řekni hezky dobrou noc.“

„A jak spějí kostřivci? Oni přece nemůžou zavřít oči, když —“

„Nesmíš takhle o panu Klikovi mluvit, protože… on je… je… velmi… on je velmi hubený…“

„To je v pořádku, on není ten mrtvej druh.“

V hlase paní Povejšilové zazněly ty povědomé ustarané tóny člověka, který se není s to přinutit uvěřit tomu, co viděl na vlastní oči. „Možná byl jen moc nemocný.“

„Já bych si myslela, že je akorát tak nemocnej, jako už bude pořád.“

Vilém Klika se vydal zamyšleně k domovu.

V kuchyňském okně bylo světlo, ale on vešel rovnou do stodoly, vylezl nahoru na seník a lehl si.

Mohl se vyhnout snění, ale nemohl se zbavit vzpomínek.

Upíral prázdné důlky do tmy.

Po nějaké chvíli si uvědomil, že někde nablízku zní cupot malých nožek. Otočil se.

Po trámu nad jeho hlavou se sunul proud bledých duchů v podobě krys a v jednom místě se rozplýval, takže zanedlouho tam nebylo nic. Zbývalo jen tiché škrabání drápkatých nožek.

Za nimi následoval… tvar.

Byl asi osmnáct centimetrů vysoký. Měl na sobě černočerné rouško. V jedné kostnaté tlapce svíral malou kosičku. Jako kost bílý špičatý čenich s bílými vousky vyčuhoval z rozměrné kápě.

Vilém Klika se natáhl kupředu, uchopil tvar mezi palec a ukazováček a položil si ho na dlaň. Tvar, se mu ale na dlani postavil a prohlížel si ho tak, jak si jeden profesionál prohlíží druhého.

Vilém Klika řekl: SNAD NEJSI —?

Krysí Smrť přikývl.

KVÍK.

PAMATUJU SI DOBU, řekl Vilém Klika, KDY JSI BYL JEŠTĚ MOU SOUČÁSTÍ.

Krysí Smrť znovu zakvičel.

Vilém Klika sáhl do kapsy svých pracovních kalhot. Odložil si tam část oběda. Aha, tady.

PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE BYS DOKÁZAL SPROVODIT ZE SVĚTA KUS SÝRA?

Krysí Smrť si sýr elegantně vzal.

Vilém Klika si vzpomněl, jak jednou — jen jednou — navštívil starého muže, který strávil téměř celý svůj život ve vězeňské cele v kamenné věži. Byl tam odsouzen za jakýsi zločin a během svého doživotního trestu si ochočil jako společníky ptáčky. Káleli mu na jeho přikrývky, uzobávali mu i tak skrovnou potravu, ale on jim v tom nebránil, usmíval se, když viděl, jak poletují sem a tam zamřížovanými okny vysoko na stěně. Smrť tenkrát přemýšlel o tom, proč někdo takovou věc dělá.

NEBUDU TĚ ZDRŽOVAT, řekl. PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE MÁŠ SPOUSTU PRÁCE, MUSÍŠ NAVŠTĚVOVAT KRYSY A TAK. VÍM, JAKÉ TO JE.

Teď tomu rozuměl.

Položil postavičku zase na trám a uložil se zpět do sena.

ZASTAV SE, KDYKOLIV PŮJDEŠ KOLEM.

Vilém Klika znovu upřel oči do tmy.

Spánek. Cítil, jak se plíží kolem. Spánek s kapsou plnou snů.

Ležel ve tmě a vedl s ním boj.

Hlasitý křik slečny Zahořalé, který ho přinutil posadit se, naštěstí zněl dál.

Dveře stodoly se prudce otevřely.

„Viléme! Polezte rychle dolů!“

Spustil nohy ze žebříku…

CO SE DĚJE, SLEČNO ZAHOŘALÁ?

„Někde hoří!“

Rozeběhli se přes dvůr a na cestu. Obloha nad městečkem byla zbarvená do ruda.

„Rychle!“

ALE TO NENÍ OHEŇ U NÁS.

„Jenže za chvíli bude všude! Všechny střechy jsou doškové!“

Doběhli na místo, které se podle jména tvářilo jako náves. Hostinec byl skvěle osvětlen, protože jeho došky se slévaly v jednom plameni a s řevem chrlily k nebi miliony jisker.

„Podívejte se, jak všichni jen tak zevlují kolem,“ zavrčela slečna Zahořalá. „Támhle je pumpa, kbelíky jsou všude — proč lidé aspoň trochu nemyslí?“

Kousek dál zahlédl Vilém shluk rozčílených lidí. Jeho hospodští společnici tam drželi Povejšila a bránili mu vrátit se do hořícího domu. Řval na ně jako pominutý.

„To děvčátko tam zůstalo,“ řekla rozechvěle slečna Zahořalá. „Rozumím mu dobře?“

ANO.

Za všemi horními okny už se míhaly plameny.

„Musí být nějaký způsob,“ zvolala zoufale slečna Zahořalá. „Třeba by se nám podařilo najít žebřík —“

NEMĚLI BYCHOM TO DĚLAT.

„Cože? Musíme to zkusit. Nemůžeme tam přece nechat uhořet dítě!“

VY TOMU NEROZUMÍTE, řekl Vilém Klika. ZMĚNA V OSUDU BYŤ I JEDINÉHO ČLOVĚKA BY MOHLA ZNAMENAT ZKÁZU CELÉHO SVĚTA.

Slečna Zahořalá se na něj podívala, jako by se zbláznil…

„Co je to za pitomé žvásty?“

CHTĚL JSEM TÍM JEN ŘÍCI, ŽE ČAS SMRTI KAŽDÉHO ČLOVĚKA JE URČENÝ.

Chvilku na něj upírala nevěřící pohled. Pak napřáhla ruku a uštědřila mu políček.

Byl tvrdší, než čekala. Vykřikla a strčila si prsty do úst.

„Ještě dnes večer opustíte mou farmu, Viléme Kliko,“ zavrčela. „Rozumíte?“ Pak se otočila na patě a rozeběhla se k pumpě.

Několik mužů doneslo háky na dlouhých násadách a začali strhávat hořící došky ze střechy. Slečna Zahořalá zorganizovala skupinu lidí a společně přistavili žebřík k jednomu z oken ložnice, ale ve chvíli, kdy se jeden z mužů nechal přemluvit a pod ochranou mokré přikrývky pomalu vylezl nahoru, začal už horní konec žebříku doutnat.

Vilém Klika pozoroval plameny.

Vsunul ruku do kapsy a vytáhl zlaté přesýpací hodiny. Na jejich skle se rudě zableskl odraz plamenů. Pak je zase zastrčil.

Část krovu se zřítila.

KVÍK.

Vilém Klika se podíval pod nohy. Mezi nohama mu rázným krokem prošla malá postavička v černém hábitku a vpochodovala do hořících dveří.

Opodál začal někdo vykřikovat cosi o sudech brandy.

Vilém Klika znovu sáhl do kapsy a podruhé vytáhl zlatý časoměr. Sykot padajícího písku přehlušil řev plamenů. Budoucnost se přesýpala do minulosti a minulosti už bylo více než budoucnosti. Jeho však přiváděla v úžas ta skutečnost, že to, co se neustále a bez přestání sypalo střední částí hodin, bylo teď.

Opatrně je schoval.

Smrť věděl, že změna osudu jediného člověka může způsobit zkázu celého světa. Věděl to. Ten zákon do něj byl vestavěn.

Pro Viléma Kliku, jak si náhle uvědomil, to byla jednoduše pitomost.

DO HÁJE, prohlásil.

A vešel do plamenů.

„Ehm, to jsem já, knihovníku,“ řekl Rumpál, který se pokoušel prokřiknout klíčovou dírku. „Rumpál Žička!“

Znovu zabušil. „Proč neodpovídá?“

„To nevím,“ ozval se mu těsně za zády známý bas.

„Šlýžkale?“

„Ano, pane Žičko?“

„Proč mi stojíte za zády?“

„Já vždycky musím stát za něčím, pane Žičko. V tom vlastně spočívá to, když je někdo bubák.“

„Knihovníku!“ zvolal Rumpál a znovu zabušil na dveře.

„Oook.“

„Proč mě nepustíte dovnitř?“

„Oook.“

„Ale já se nutně potřebuji na něco podívat!“

„Oook oook!“

„No dobrá. Jsem. Ale co to s tím má co dělat?“

„Oook!“

„Ale to je — to je nespravedlivé!“

„Co říká, pane Žičko?“

„Nechce mě pustit dovnitř, protože jsem mrtvý.“

„To je typické. To jsou ty věci, o kterých vždycky mluví Reg Půlbotka, víte?“

„Existuje ještě někdo jiný, kdo by něco věděl o životní síle?“

„No, vždycky tady ještě zbývá paní Bochánková. Ale je trochu strašidelná.“

„Kdo je paní Bochánková?“ Pak si Rumpál uvědomil, co to vlastně Šlýžkal řekl. „Co to povídáš? Ty jsi přece bubák!“

„Vy jste nikdy neslyšel o paní Bochánkové?“

„Ne.“

„Asi není pro magii zajímavá… Pan Půlbotka ale říká, že bychom se s ní neměli bavit. On říká, že paní Bochánková zkoumá mrtvé lidi.“

„Jak?“

„Ona je médium. No, spíš sdělovací.“

„Vážně? Dobrá, tak se za ní zajdeme podívat. A… Šlýžkale?

„Ano?“

„Jde mi to dost na nervy, když mi celou dobu stojíš za zády.“

„Jsem velmi rozrušený, když náhodou za něčím nestojím, pane Žičko.“

„A nemůžeš číhat za něčím jiným?“

„Co byste navrhoval, pane Žičko?“

Rumpál se na chvíli zamyslel. „Jo, to by mohlo fungovat,“ řekl tiše spíše pro sebe, „jestli někde najdu šroubovák.“

Zahradník Afekt klečel na kolenou a mulčoval své jiřiny, když za sebou uslyšel rytmické škrábání a dusání, jaké by mohl působit někdo, kdo se pokouší pohnout těžkým předmětem.

Ohlédl se.

„Dobrý večer, pane Žičko.“

„Dobrý, Afekte. Dokázal jsi s tou zahradou pravé divy.“

„Něco za vámi postrkuje dveře, pane Žičko.“

„Ano, já vím.“

Dveře se opatrně posunuly po okraji pěšiny. Když míjely Afekta, začaly se složitě natáčet, jako kdyby se ten, kdo je nese, snažil zůstat za nimi co nejvíc ukrytý.

„To jsou takové ochranně-bezpečnostní dveře,“ oznámil Rumpál Afektovi.

Najednou se odmlčel. Něco nebylo v pořádku. Nebyl si vůbec jistý, co to bylo, ale najednou cítil, že to něco je velmi v nepořádku, jako když zaslechnete v dokonale sehraném orchestru jeden falešný tón. Pečlivě zkontroloval všechno, co kolem sebe viděl.

„Co je to, ta věc, do které dáváte plevel?“

Afekt se podíval na věc, která stála vedle něj.

„Dobré, co?“ řekl s jistou dávkou pýchy. „Našel jsem to u kompostu. Rozbilo se mi kolečko, tak jsem se rozhlédl kolem a tam —“

„V životě jsem něco takového neviděl,“ zakroutil Žička hlavou. „Koho by napadlo udělat velký koš z drátu? A ta kola jsou hrozně malá.“

„Ale tady za to držadlo se moc dobře vozí,“ řekl Afekt. „Hrozně mě překvapilo, že takovou věc někdo vyhodí. Proč by měl někdo něco takového vyhazovat, pane Žičko?“

Rumpál si prohlížel podivný vozík. Nemohl se zbavit dojmu, že si ho ten předmět prohlíží.

Pak zaslechl sám sebe, jak říká: „Možná že se tam nějak dopravil sám.“

„To je ono, pane Žičko! Určitě si to chtělo užít trochu klidu, tak je to!“ usmál se Afekt. „Vy jste na to kápl! Na to by obyčejný člověk nepřišel!“

„Ano,“ přikývl Žička nešťastně. „Skoro to tak vypadá.“

Vydal se do města a za ním se ozývalo skřípění a dunění dveří.

Kdyby mi před měsícem někdo řekl, pomyslel si, že několik dnů po tom, co zemřu, budu chodit po městě a za mnou se povleče stydlivý bubák ukrytý za dveřmi… no, to bych se mu pěkně vysmál.

Ne, nevysmál. Řekl bych jenom nějaké to „hé?“ nebo „cože?“ a „mluvte rozumně, člověče“, a stejně bych nevěděl, o čem je řeč.

Vedle něj něco zaštěkalo.

Pozoroval ho pes. Byl to neobvykle velký pes. Po pravdě řečeno, jediný důvod, proč by se to zvíře mělo pojmenovat pes a ne vlk, byl v tom, že jak každý ví, vlci ve městě nežijí.

Zvíře mrklo. Rumpál si pomyslel: včera nebyl úplněk.

„Lupine?“ naklonil hlavu ke straně.

Pes přikývl.

„Můžete mluvit?“

Pes zavrtěl hlavou.

„Tak co můžete?“

Lupine pokrčil rameny.

„Chcete jít se mnou?“

Další pokrčení ramen téměř jasně vyjádřilo myšlenku: proč ne? Co jiného můžu dělat?

Kdyby mi někdo před měsícem řekl, pomyslel si Rumpál, že několik dnů po tom, co zemřu, budu chodit po městě, za mnou se povleče stydlivý bubák ukrytý za dveřmi a doprovázet nás bude jakýsi převrácený druh vlkodlaka… no, pravděpodobně bych se mu vysmál. Kdyby mi to ovšem několikrát opakovali. Hodně nahlas.

Krysí Smrť sehnal do houfu poslední ze svých klientů, z nichž velká část se původně ukrývala v došcích, a vedl je plameny k místu, kam odcházejí hodné krysy.

Dost ho překvapilo, že cestou minul hořící postavu, která si probojovávala cestu změtí popadaných trámů po rozžhavených prknech podlahy. Když dorazila k planoucímu schodišti, vytáhla něco z rychle mizících zbytků svého zuhelnatělého oděvu a opatrně to uchopila do zubů.

Krysí Smrť nečekal, aby zjistil, co bude dál. Zatímco byl v určitém směru starý jako sama Velká prvokrysa, byl současně starý teprve jeden den a své pocity a jistoty Smrtě si teprve hledal. Ty dunivé rány, které začaly otřásat domem, měla zřejmě na svědomí brandy, která se začala vařit v sudech.

U vařící brandy je jistá jedna věc. Nikdy se nevaří dlouho.

Hostinec se změnil v ohnivou kouli, z jejíhož středu létaly hořící zbytky do vzdálenosti několika set metrů. Z otvorů, které bývaly okny a dveřmi, vyletovaly bílé plameny. Zdi vybuchly. Do vzduchu se vznesly hořící trámy. Některé z nich dopadly na Okolní střechy a založily další požáry.

Zbylo jen moře ohně žhnoucí tak, že z něj slzely oči.

A v něm malá temná jezírka.

Ta se pohnula, stekla do jednoho místa a vytvořila obrys temné postavy, která vykročila kupředu a před sebou nesla malý uzlíček.

Prošla zástupem popálených lidi a pustila se po chladné temné cestě k farmě. Lidé se otáčeli a připojovali se k ní. Celá skupina procházela šerem jako chvost komety s temným jádrem.

Vilém Klika vyšel po schodech do ložnice slečny Zahořalé a položil dítě na lůžko.

ŘÍKALA MI, ŽE JE TADY NĚKDE V OKOLÍ APATYKÁŘ.

Slečna Zahořalá se prodrala zástupem lidí na odpočívadle schodiště.

„Jeden je ve Freonfroté,“ přikývla. „Ale na cestě do Lancre je čarodějka.“

ŽÁDNÉ ČARODĚJKY. ŽÁDNOU MAGII. POŠLETE PRO NĚHO. A VY VŠICHNI OSTATNÍ, BĚŽTE PRYČ.

Nebyla to žádost. Nebyl to ani rozkaz. Bylo to neodmítnutelé prohlášení.

Slečna Zahořalá zamávala na lidi hubenýma rukama.

„No tak, už je po všem! Kšá! Jste všichni v mé ložnici! Tak se pohněte, ven s vámi!“

„Jak se mu to podařilo?“ řekl někdo v zadních řadách davu. „Z toho ohně nemohl nikdo vyváznout živý! Všichni viděli, jak to vybuchlo.“

Vilém Klika se pomalu otočil.

SCHOVALI JSME SE, řekl. VE SKLEPĚ.

„Aha! Vidíte?“ řekla vítězoslavně slečna Zahořalá. „Ve sklepě, to dá rozum.“

„Ale vždyť v hospodě žádný —“ začal nevěřící Tomáš znovu a najednou umlkl. Vilém Klika na něj upíral oči.

„Ve sklepě,“ opravil se pochybovač rychle. „Bodejť. Jak jinak. Chytré.“

„Velmi chytré,“ opravila ho slečna Zahořalá. „Tak a teď už opravdu všichni ven.“

Slyšel, jak je vyprovází po schodech a ven na dvůr. Nakonec bouchly dveře. Neslyšel, jak se vrací s čistým flanelem a džbánem vody. Slečna Zahořalá uměla také chodit potichu, když měla proč.

Vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře.

„Přijdou se na ni podívat rodiče,“ oznámila mu. „Její matka je v bezvědomí a otce musel Velký Jindřich ze mlýna omráčit, když se chtěl vrhnout do plamenů. Budou tady za chvilku, jen co se trochu vzpamatují.“

Sklonila se a osušila holčičce flanelem čelo.

„Kde byla?“

SCHOVALA SE VE SKŘÍNI.

„Před ohněm?“

Vilém Klika pokrčil rameny.

„Vůbec nemůžu uvěřit, že jste mohl někoho najít ve všem tom ohni a kouři,“ pokračovala.

MÁM V TOM PRAXI. VY BYSTE ASI ŘEKLI, ŽE JSEM VĚDĚL KUDY KAM.

„A nemá ani škrábnutí.“

Vilém Klika si nevšímal otazníku, který se za slovy ukrýval.

POSLALA JSTE NĚKOHO PRO APATYKÁŘE?

„Jistě.“

NESMÍ ODSUD NIC ODNÉST.

„Já vám nerozumím.“

ZŮSTAŇTE TADY, AŽ PŘIJDE. ZA ŽÁDNOU CENU NESMÍ Z TÉHLE MÍSTNOSTI NIC ODNÉST.

„To je nesmysl. Proč by měl něco odnášet? Co by si tak asi odsud mohl chtít odnést?“

JE TO VELMI DŮLEŽITÉ. A TEĎ VÁS MUSÍM OPUSTIT.

„Kam jdete?“

DO STODOLY. MÁM TAM DŮLEŽITOU PRÁCI. UŽ NEZBÝVÁ MNOHO ČASU.

Slečna Zahořalá se podívala na malé tělíčko na lůžku. Cítila se naprosto vyvedená z míry a jediné, co mohla udělat, bylo změřit si pohledem Viléma Kliku.

„Vypadá, jako když spí,“ řekla nakonec bezmocně. „Co je s ní?“

Vilém Klika se zastavil na horním konci schodiště.

ŽIJE NA VYPŮJČENÝ ČAS.

Za stodolou byla stará kovárna. Už celá léta ji nikdo nepoužíval. Teď se z ní ale na dvůr linuly žluté a rudé záblesky a pulzovaly jako lidské srdce.

A s pravidelností úderů srdce se z kovárny ozývalo bušení kladiva.

Slečna Zahořalá se neslyšně protáhla pootevřenými dveřmi. Kdyby patřila k lidem, kteří přísahají, byla by přísahala, že neudělala žádný hluk, a už v žádném případě takový, který by bylo možno zaslechnout v praskotu ohně a zvonění kladiva, ale Vilém Klika se otočil jako blesk, přikrčil se a napřáhl před sebe zakřivenou čepel.

„To jsem já!“

Bylo viděl, že se uvolnil, nebo přesněji, že se přesunul do jiné roviny napětí.

„Co to tady, k čertu, děláte?“

NAPADLO MĚ, ZĚ BYCH MĚL NAOSTŘIT KOSU, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

„V jednu hodinu ráno?“

Podíval se nepřítomně na čepel ve své ruce.

JE STEJNĚ TUPÁ JAKO NOC, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

A se zařinčením položil kosu na kovadlinu.

A JÁ JI POŘÁD NEDOKÁŽU DOST NAOSTŘIT!

„Myslím, že se vám to díky horku trochu zpřeházelo v hlavě,“ řekla, natáhla ruku a chytila ho za paži.

„A kromě toho, mně se zdá ostrá až —“ začala, ale rychle umlkla. Prsty přejela po kosti jeho paže. Na okamžik prsty odtáhla, ale pak je znovu sevřela. Vilém Klika se otřásl.

Slečna Zahořalá neváhala dlouho. Během pětasedmdesáti let života se vypořádala s válkami, hladomorem, bezpočtem nemocných zvířat, několika epidemiemi a tisícovkami malých každodenních tragédií. Kostlivec propadající depresi nepatřil dokonce ani mezi top ten nejhroznějších věcí, které kdy viděla.

„Takže jste to přece vy,“ řekla.

SLEČNO ZAHOŘALÁ, JÁ —

„Vždycky jsem věděla, že jednoho dne přijdete.“

JÁ MYSLÍM, ŽE SNAD —

„Víte, já skoro celý život čekala na rytíře na překrásném bílém koni.“ Slečna Zahořalá se usmála. „To je psina, co?“

Vilém Klika si sedl na kovadlinu. „Apatykář už přišel,“ oznámila mu. „Řekl, že pro ni nemůže nic udělat. Že je úplně v pořádku. Jenom jsme ji nedokázali probudit. A víte, trvalo nám strašně dlouho, než jsme jí otevřeli ručičku. Měla ji neuvěřitelně pevně zaťatou.“

ŘEKL JSEM, ŽE SE NESMÍ NIC ODNÉST!

„To je v pořádku. Nic se nestalo. Nechali jsme jí to.“

VÝBORNĚ.

„Co to bylo?“

MŮJ ČAS.

„Prosím?“

MŮJ ČAS. ČAS MÉHO ŽIVOTA.

„Vypadalo to jako stopky na velice drahá vajíčka.“ Vilém Klika se zatvářil překvapeně.

ANO. SVÝM ZPŮSOBEM ANO. DAL JSEM JÍ ČÁST SVÉHO ČASU.

„Jak je možné, že potřebujete čas?“

KAŽDÁ ŽIVOUCÍ VĚC POTŘEBUJE ČAS. A KDYŽ TEN ČAS UBĚHNE, MUSÍ TA VĚC ZEMŘÍT. AŽ UBĚHNE ČAS, KTERÝ JSEM JÍ PŮJČIL, ZEMŘE I ONA. A JÁ TAKY. ZA PÁR HODIN.

„Ale vy přece nemůžete —“

ALE ANO. BYLO BY TO SLOŽITÉ VYSVĚTLOVÁNÍ.

„Posuňte se.“

COŽE?

„Povídám, abyste se posunul. Chci si sednout.“

Vilém Klika udělal vedle sebe na kovadlině místo. Slečna Zahořalá si sedla.

„Takže vy umřete,“ řekla.

ANO.

„A nechcete.“

NE.

„Proč nechcete?“

Podíval se na ni, jako kdyby se zbláznila.

PROTOŽE PAK NEZBUDE NIC. PROTOŽE NEBUDU EXISTOVAT.

„Je to stejné jako s lidmi?“

MYSLÍM, ŽE NE. S VÁMI JE TO JINAK. VY TO MÁTE VŠECHNO MNOHEM LÉPE ZORGANIZOVANÉ.

Seděli vedle sebe a mlčky pozorovali uhlíky doutnající ve výhni.

„Tak na co jste chtěl ještě brousit kosu?“ zeptala se slečna Zahořalá.

MYSLEL JSEM SI, ŽE BYCH SE TŘEBA MOHL…, ŽE BYCH SE MOHL BRÁNIT…

„A bylo to kdy co platné? Myslím s vámi?“

OBVYKLE NE. NĚKDY MĚ LIDÉ VYZVALI KE HŘE. O ŽIVOT, SAMOZŘEJMĚ.

„A vyhráli?“

NE. VLONI JEDEN ZÍSKAL TŘI ULICE A VŠECHNY VEŘEJNĚ PODNIKY.

„Cože? Co je to za hru?“

NEPAMATUJU SI TO. NĚJAK JAKO „PRÁVO NA VÝHRADNÍ OBCHOD V URČITÉ KOMODITĚ“, NEBO TAK PODOBNĚ. JÁ BYL BANKÉŘ.

„Okamžik,“ přerušila ho slečna Zahořalá. „Když jste vy vy, tak kdo přijde pro vás?“

SMRT. VČERA V NOCI MI NĚKDO STRČIL PODE DVEŘE TOHLE.

Smrť otevřel ruku a ukázal malý kousek papíru, na kterém si slečna Zahořalá s určitými obtížemi přečetla jediné slovo: ÓóóóííííÓóóíííÓóíí.

DOSTAL JSEM TUHLE OŠKLIVĚ NAPSANOU VĚŠTBU BÁNŠÍ.

Slečna Zahořalá se na něj podívala s hlavou nakloněnou ke straně.

„Ale… opravte mě, jestli se mýlím, ale…“

NOVÝ SMRŤ.

Vilém Klika zvedl čepel.

BUDE STRAŠLIVÝ.

Obrátil čepel v rukou. Od jejího ostří se odrazila modrá světélka.

JÁ BUDU TEN PRVNÍ.

Slečna Zahořalá zírala na modré odlesky jako uhranutá.

„Jak moc strašný?“

CO NEJSTRAŠLIVĚJŠÍHO SI DOKÁŽETE PŘEDSTAVIT?

„Oh.“

TAK PŘESNĚ TAK BUDE STRAŠNÝ.

Čepel se nakláněla hned na jednu, hned na druhou stranu.

„A u toho dítěte to bude stejné?“ zeptala se slečna Zahořalá.

ANO.

„Nemyslím, že bych vám něco dlužila, pane Kliko. Myslím, že nikdo na světě vám není dlužen ani to nejmenší.“

ASI MÁTE PRAVDU.

„Na druhé straně, mám dojem, že by se našlo i pár věcí, za které by se měl zodpovídat především Život. Abych vám zase nekřivdila.“

TO NEDOKÁŽU POSOUDIT.

Slečna Zahořalá na něj vrhla dlouhý, odhadující pohled.

„Támhle v rohu je skvělý brusný kotouč,“ řekla nakonec.

TEN JSEM POUŽIL.

„A v šuplíku je dokonalý jemný brousek na obtahování kos.“

TEN JSEM TAKY POUŽIL.

Slečna Zahořalá měla dojem, že pokaždé, když se čepel pohne, slyší slaboučký zvuk, rozechvělé zaskřípání napínaného vzduchu.

„A pořád ještě není dost ostrá?“

Vilém Klika si povzdechl.

MOŽNÁ, ŽE UŽ NIKDY NEBUDE DOST OSTRÁ.

„No tak se vzpamatujte, člověče! Přece se tak snadno nevzdáme!“ zavrtěla hlavou slečna Zahořalá. „Trochu života do toho umírání! Poslední umírá co?“

POSLEDNÍ UMÍRÁ… JÁ… NEVÍM…

„Naděje!“

VÁŽNĚ?

„Samozřejmě.“

Vilém Klika přejel kostnatým prstem po ostří kosy.

NADĚJE?

„Napadá vás něco jiného, na co byste se ještě mohl spolehnout?“

Vilém zavrtěl hlavou. Vyzkoušel celou škálu různých emocí, ale tohle bylo něco nového.

MŮŽETE MI DONÉST OCÍLKU?

Bylo o hodinu víc.

Slečna Zahořalá se probírala pytlem, kam odkládala vyřazené šaty, určené na hadry.

„Tak co dál?“ zeptala se.

CO JSME ZATÍM VYZKOUŠELI?

„Okamžik… tak to máme… jutu, kaliko, lněné plátno… co takhle satén? Tady mám kousek.“

Vilém Klika vzal látku a jemně jí přejel čepel.

Slečna Zahořalá zatím zašmátrala rukou až někde u dna pytle a vytáhla smotek bílého hedvábí.

ANO?

„Hedvábí,“ řekla tiše. „Nejjemnější bílé hedvábí. Pravé. Nikdy nenošené.“ Opřela se a upírala pohled na bílý chomáč, který svírala v prstech.

Po chvilce jí ho ohleduplně vytáhl z ruky.

DĚKUJI.

„No tak,“ řekla, když se probrala ze zamyšlení, „to by mělo být ono, ne?“

Když otočil čepel, ozvalo se něco jako húmmmm. Oheň ve výhni už téměř vyhasl, ale čepel hořela ostrým světlem.

„Nabroušená na hedvábí,“ řekla slečna Zahořalá. „Kdo by tomu uvěřil?“

A POŘÁD JEŠTĚ NENÍ DOST OSTRÁ.

Vilém Klika se rozhlédl ztemnělou kovárnou a najednou se vrhl do rohu.

„Co jste našel?“

PAVUČINU.

Zaznělo dlouhé slaboučké zasténání, jako pláč mučených mravenců.

„Bylo to k něčemu?“

JEŠTĚ POŘÁD JE TUPÁ.

Pozorovala, jak Vilém Klika vyšel z kovárny, a pomalu se vydala za ním. Zůstal stát uprostřed dvora a podržel kosu ostřím proti jemnému rannímu vánku.

Tiše bzučela.

„Jak ostrá může být kosa, proboha?“

MŮŽE BÝT OSTŘEJŠÍ, NEŽ JE.

V kurníku se mezitím probudil kohout Cyril a nenaloženě upřel oči na zrádná písmena svítící na dřevěné desce. Pak se zhluboka nadechl.

„Cukrrr-krrů-krííí!“

Vilém Klika stočil pohled na okrajový obzor a pak jej zamyšleně přenesl na malý kopec za domem.

Vykročil kupředu a nohy mu zacvakaly na ztvrdlé zemi.

Světlo nového dne vyšplíchlo na svět jako pivo z korbele opilého hostinského. Světlo Zeměplochy je stařičké, pomalé a těžké. Zadusalo na pláních jako útok lehké kavalerie. Tu a tam je zpomalilo nějaké to údolí a sem tam je zadržel nějaký horský hřbet tak dlouho, než se za ním vzedmulo a přeteklo na odvrácené úbočí.

Přelétlo moře, zalilo pláže a poháněno slunečním bičem zrychlilo nad pláněmi.

Na bájném skrytém světadíle XXXX, kdesi nedaleko Okraje, žije dávno zapomenutá skupina mágů, kteří si své špičaté klobouky zdobí rybářskými splávky a živí se výhradně garnáty. V těch místech je světlo stále ještě svěží a divoké, protože se teprve vylupuje z vesmíru, a mágové surfují na zpěněné hranici mezi nocí a dnem.

Kdyby se některý z nich toho rána dal zanést přes moře a tisíce kilometrů do vnitrozemí, byl by spatřil ve chvíli, kdy světlo hřmělo přes pláně, hůlkovitou postavu, která stoupala vzhůru po úbočí nízkého pahorku a tam se postavila rannímu svitu do cesty.

Postava došla na vrchol chvilku před tím, než světlo dorazilo, tam se otočila, přikrčila a s poněkud ztuhlým úsměvem vyčkávala.

V rukou pozvednutých nad hlavu svírala dlouhou čepel ostřím natočenou k přibližujícím se paprskům.

Světlo na ni narazilo… rozdělilo se… sklouzlo…

Ne že by si toho ten mág asi moc všímal, protože by měl hlavu plnou starostí, jak se dostane celých těch bůhví kolik tisíc kilometrů domů.

Slečna Zahořalá se ve chvíli, kdy kolem proběhlo ráno nového dne, celá zadýchala. Vilém Klika byl úplně nehybný, jen mezi prsty se mu pohybovala čepel kosy, kterou natáčel proti světlu.

Nakonec se zdálo, že je spokojený.

Obrátil se a zkusmo kosou švihl vzduchem.

Slečna Zahořalá si založila ruce v bok. „Ale no tak,“ zvolala.

„Nelze / /sit ně/ /na den/ /le.“

/nabrou/ /co/ /ním svět/

Zarazila se. Znovu máchl čepelí.

„Můj / / že!“

/bo/

Dole, na dvoře pod kopcem, natáhl Cyril olysalý krk, aby podnikl další pokus. Vilém Klika se široce usmál a napřáhl čepel ke zvuku.

„Kremž / / kryndypindy!“

/krenex /

V té chvíli kosu sklonil.

TAK, TEĎ JE OSTRÁ.

Široký úsměv zmizel, tedy přesněji řečeno zmizel do té míry, do jaké to bylo možné.

Slečna Zahořalá se obrátila a sledovala jeho pohled, dokud nenašla místo, kam se dívá. Byla to jemná mlha, která tvořila nad obilnými lany malý obláček.

Podobal se bledě šedivému rouchu, prázdnému, které ale jako by si stále uchovávalo tvar a rozměr toho, kdo jej nosil, nebo jako by se pověšené na šňůře nadouvalo větrem.

Obláček se chvíli vznášel na místě a pak zmizel.

„Viděla jsem to,“ řekla slečna Zahořalá.

TO NEBYLO TO. TO BYLI ONI.

„Oni kdo?“

ONI JSOU JAKO — Vilém Klika máchl neurčitě rukou — SLUHOVÉ. POZOROVATELÉ. AUDITOŘI. INSPEKTOŘI.

Oči slečny Zahořalé se zúžily.

„Inspektoři? Myslíte jako berňák?“ zeptala se.

NO, SNAD BY SE TO TAK DALO —

Obličej slečny Zahořalé zaplál vzrušením.

„Tak proč jste to neřekl hned?“

PROSÍM?

„Musela jsem otci slíbit, že berňáku nikdy v životě nepomůžu. Říkal, že pouhé pomyšlení na berňák v něm vyvolává touhu jít, lehnout si a nedělat nic. Dál říkal, že existuje smrt a daně, a daně že jsou mnohem horší, protože smrt vás aspoň nepotká každý rok. Když se začal rozčilovat na berňák, musely jsme my děti odejít z místnosti. Odporní čmuchalové. Vždycky se potulují někde kolem a vyptávají se, co máte schovaného pod touhle hromadou dřeva a za tajnou přepážkou ve sklepě a na další takové věci, do kterých nikomu nic není.“

Vzdychla si.

Její řeč udělala na Viléma Kliku velký dojem. Slečna Zahořalá dokázala dát slovu „berňák“, které obsahovalo měkké „ň“ a dlouhé „á“, údernou a krátkou tvrdost slova „prd“.

„Měl jste mi říct hned na začátku, že po vás jdou,“ pokračovala slečna Zahořalá. „Víte, berňák je tady v okolí velmi nepopulární. Za dnů mého otce tady bývalo zvykem přivázat každému daňovému úředníkovi, který se tu odvážil čenichat, k nohám závaží a hodit ho do rybníčka.“

ALE RYBNÍČEK JE JENOM NĚKOLIK DECIMETRŮ HLUBOKÝ, SLEČNO.

„To ano, ale víte, jaká to byla legrace, než na to přišli? Měl jste to říct hned na začátku. Každý asi předpokládá, že vy s daněmi souhlasíte.“

TO NE, S DANĚMI NE.

„No to se podívejme. To jsem nevěděla, že i tam nahoře máte berňák.“

ANO SVÉHO DRUHU.

Přisedla si blíž.

„Kdy asi přijde?“

DNES VEČER. NEVÍM PŘESNĚ. DVA LIDÉ ŽIJÍ NA JEDNY HODINY. TÍM VZNIKÁ PONĚKUD NEJISTÁ SITUACE.

„Já nevěděla, že jeden člověk může dát jinému člověku kus svého života.“

DĚJE SE TO NEUSTÁLE.

„A s tím dnešním večerem jste si jistý?“

ANO.

„A ta čepel, bude to fungovat, že?“

NEVÍM. NADĚJE JE TADY MILIÓN K JEDNÉ.

„Oh.“ Zdálo se, že o něčem přemýšlí. „Když máte kosu nabroušenou, všechno je připravené, tak vlastně už pro to nemůžete nic víc udělat.“

ANO.

„Tak se dejte do sklizně obilí.“

PROSÍM?

„Aspoň vás to trochu rozptýlí. Nebudete myslet na tamty věci. Kromě toho vám platím šest pencí týdně. A šest pencí je šest pencí.“

Dům paní Bochánkové byl také v Jilmové ulici. Rumpál zaklepal na dveře.

Po nějaké chvíli se ozval tlumený hlas: „Je tam někdo?“

„Klepněte jednou, jako že ano,“ troufl si Šlýžkal.

Rumpál otevřel záklopku schránky na dopisy.

„Promiňte? To je paní Bochánková?“

Paní Bochánková vůbec nevypadala tak, jak Rumpál čekal. Byla velká, ale vůbec ne ve smyslu tlustá nebo rozměrná. Měla prostě postavu, která byla o něco větší, než bylo normální. Byla to žena, která obvykle prochází životem mírně přihrbená a zpravidla má na tváři omluvný výraz, protože se na většinu lidí okolo dívá tak trochu shora. Měla úžasné vlasy. Pěnily se jí kolem hlavy a obklopovaly ji jako bohatý plášť. Měla také mírně zašpičatělé uši a poněkud delší zuby, které, přestože byly neuvěřitelně bílé, odrážely světlo zvláštním, znepokojivým způsobem. Rumpál užasl nad tím, jak rychle došly jeho vyladěné smysly zombie k nevyhnutelnému závěru. Podíval se na zem vedle sebe.

Lupine seděl v ostražitém postoji a byl tak vzrušený, že nedokázal ani vrtět ocasem.

„Myslím, že vy nejste paní Bochánková,“ řekl Rumpál.

„Vy hledáte maminku,“ řekla vysoká dívka. „Mami! Hledá tě tady nějaký pán!“

Vzdálené huhlání se změnilo v blízké huhlání a vzápětí se paní Bochánková zjevila po boku své dcery jako malý měsíc, který se vynoří z planetárního stínu.

„A copak si ráčej, vašnosto?“ řekla.

Rumpál o krok ustoupil. Oproti své dceři byla paní Bochánková velmi malá a téměř dokonale kulatá. A oproti své dceři, která byla vysoká a krčila se, paní Bochánková, ač malá, se tyčila až hrozivě. Bylo to ovšem dáno především jejím kloboukem, který, jak se dozvěděl později, nosila všude a vždycky se samozřejmostí mága. Byl obrovský, černý a ozdobený spoustou věcí, jako například ptačími křídly, umělými třešněmi a spoustou kloboukových jehlic. Paní Bochánková pod ním cestovala jako koš pod teplovzdušným balonem. Lidé se často přistihli při tom, že mluví o jejím klobouku.

„Paní Bochánková?“ zeptal se Rumpál užasle.

„Sem tady dole,“ ozval se její vyčítavý hlas.

Rumpál sklopil zrak.

„Sem řekla, sem já,“ řekla paní Bochánková.

„Mluvím s paní Bochánkovou?“

„To vim, ne?“ pokračovala paní Bochánková.

„Jmenuju se Rumpál Žička.“

„To vim taky, ne?“

„Víte, já jsem mág, tedy vlastně —“

„Jo, fajn, ale musej si opucovat boty.“

„Můžu dovnitř?“

Rumpál Žička se zarazil. Ve cvakajícím kontrolním stanovišti svého mozku si přeříkal posledních pár řádků rozhovoru. Nakonec se usmál.

„Voni na to kápnuli.“

„Nejste náhodou jasnovidka?“

„Asi tak deset vteřin, pane Žička.“

Rumpál zaváhal.

„Se musej zeptat tu otázku,“ řekla paní Bochánková rychle. „Dostávám migrénu, když lidi moc myslí a neptají se na to, co sem zjistila, a na co sem jim už odpověděla.“

„Jak daleko do budoucnosi dokážete nahlédnout, paní Bochánková?“

„To je ono,“ přikývla, očividně uspokojená, a vedla ho halou do malého obývacího pokoje. „A ten bubák může taky dovnitř, jen ty dveře kdyby nechal venku. Si může zatím vlézt do sklepa. Sem dost nerada, když se mi bubáci potulujou po bytě.“

„Bože, to už jsou celé roky, kdy jsem byl naposled v pořádném sklepě!“ rozzářil se Šlýžkal.

„Jsou tam pavouci.“

„Páni!“ rozzářil se bubák.

„A voni si dají šálek čaje,“ obrátila se paní Bochánková k Rumpáloví. Někdo jiný by třeba řekl: „Možná by si dali…?“ nebo: „Dali by si…?“ ale tohle bylo konstatování.

„Ano, prosím,“ přikývl Rumpál. „Šálek čaje bych si dal moc rád.“

„To by ale neměli,“ odpověděla mu paní Bochánková. „Hrozně se po tom kazí zuby.“

Rumpál si její slova rychle přebral.

„Dva cukry, prosím,“ dodal rychle.

„To je v pořádku.“

„Máte to tady moc hezké, paní Bochánková,“ rozhlédl se Rumpál a hlavou se mu zatím hnaly myšlenky. Zvyk paní Bochánkové, podle nějž odpovídala na ještě nevyslovené otázky, které se vám teprve formovaly v hlavě, vyžadoval velmi bystrý mozek.

„Už je deset let na pravdě boží,“ odpověděla.

„Ehm,“ začal kulhavě, „doufám, že pan Bochánek se těší dobrému zdraví?“

„Si s tím nelámou hlavu. Si s ním občas popovídám,“ přikývla paní Bochánková.

„To jsem netušil, je mi to líto.“

„No dobrá, když se budou cítil líp…“

„Ehm, paní Bochánková? Víte, ono mě to tak trochu mate. Nemohla byste… nějak to přepnout… srovnat… víte, ta vaše jasnovidnost…?“

Přikývla.

„Prominou. Poslední dobou už to ze zvyku nechávám zapnuté skoro pořád,“ zamračila se. „Sme tady s Ludmillou a Jedním-mužem-kbelíkem pořád sami, tak jaképak strachy. To je duch,“ vysvětlovala. „Sem věděla, že se na to budou ptát.“

„Ano, já jsem už slyšel, že média mají přirozené duchovní průvodce,“ přikývl.

„Že by? To není průvodce, on je spíš takový duch pro všecko,“ zavrtěla hlavou paní Bochánková. „Se nezaobírám tím tyjátrem kolem karet a troubením a magickýma tabulkama, vědí. A taky si myslím, že ektoplazma je eklhaft. Něco takového bych si nepustila do domu. Já teda ne. To svinstvo nejde dolů z koberce, věřili by? Dokonce ani octem.“

„Věrná pravda,“ přikyvoval s porozuměním Rumpál.

„Nebo všechno to sténání a kvílení. To taky nemám ráda. A taky si nezahrávám s nadpřirozenem. To je nepřirozené, nadpřirozeno. Jednoduše to nesnesu.“

„Hm,“ podotkl Rumpál opatrně. „Jsou ale i někteří lidé, kteří si myslí, že být médiem je taky tak trochu… hm… nadpřirozená vlastnost.“

„Cože? Cože? Na mrtvejch lidech nejni nic nadpřirozenýho! To jsou jen takový hloupý řeči. Každej dřívá nebo pozdějc umře.“

„No, v to doufám, paní Bochánková.“

„Takže, o co jim šlo, pane Žička? Vypnula jsem jasnovidnost, takže mně to musejí říct.“

„Rád bych zjistil, co se děje, paní Bochánková.“ Kdesi pod nimi, pod podlahou, se ozval hluchý náraz a tlumený, ale nesmírně šťastný Šlýžkalův hlas.

„Dokonce i krysy! To je žůžo!“

„Byla jsem na univerzitě a pokusila jsem se vám, mágům, říct co a jak,“ odpověděla paní Bochánková škrobeně. „A nikdo mě neposlouchal. Sem věděla, že to tak dopadne, ale sem to musela zkusit, jinač bych nevěděla, že to tak dopadne.“

„S kým jste mluvila?“

„S takovým velkým, v červených šatech a knírem, co vypadá, jako když se akorát pokusil spolknout kočku.“

„Aha. To byl arcikancléř,“ přikývl Rumpál s naprostou jistotou.

„A potom tam byl takový veliký tlustý. Chodí jako kachna.“

„Viďte, že tak chodí! To byl děkan,“ přikývl Rumpál.

„Říkali, že jsem jejich dobrá žena,“ zachmuřila se při té vzpomínce paní Bochánková. „Pak mi doporučili, abych se starala o svý věci. Nevím, proč bych měla pomáhat mágům, kteří jednoho nazývají svou dobrou ženou, když se jim jenom snaží pomoct.“

„Mám strach, že mágové ostatní lidi poslouchají málokdy,“ konstatoval Rumpál. „Já taky nikoho skoro sto třicet let neposlouchal.“

„Proč ne?“

„Asi pro případ, že by mi chtěl někdo říci, jaké bláboly to celou tu dobu vykládám. Co se děje, paní Bochánková? Mně to můžete svěřit. Možná že jsem mág, ale především jsem mrtvý.“

„No, vědí…“

„Šlýžkal mi naznačil něco v tom smyslu, že to má něco společného s životní silou.“

„Kouknou, ona narůstá, rozumějí?“

„Co to ale znamená?“

„Je jí víc, než by jí mělo být. Je to to —“ mávla neurčitě rukou, „jako to…, když jsou věci na vahách, ale na jedný misce je víc.“

„Nerovnovážný stav?“

Paní Bochánková, která vypadala, jako když čte nějaký hodně vzdálený text, přikývla.

„Jedna z těch věcí je… kouknou, občas se to stane, ale jen tak trošku, a potom se objeví duchové, protože život už není v těle, ale ještě tak docela nezmizel… a v zimě je toho mnohem míň, protože chlad to tak jako nasává a omezuje, ale na jaře se to vrací… a v některých věcech se to shromažďuje…“

Univerzitní zahradník Afekt si pobrukoval jakousi veselou melodii a vlekl za sebou podivné vozítko na cestě do svého malého soukromého království mezi knihovnou a budovou Silnoproudé magie[20], kam vezl náklad vysekaného plevele, určeného na kompost.

Zdálo se, že v té chvíli všude kolem panuje jakýsi zmatený ruch. Je to opravdu velmi zajímavé, pomyslel si Afekt, pracovat mezi všemi těmi mágy.

Týmová práce, to je ono. Oni dohlíželi na běh galaxie, soulad vesmíru a vyváženost mimoprostorů, a on na to, aby mu na růže nelezly mšice.

Ozvalo se kovové zazvonění. Postavil se na špičky, aby viděl přes hromadu kompostu.

„Další?“

Na pěšince trůnil lesklý kovový košík na malých kolečkách.

Možná mu ho koupili mágové? Ten první byl neobyčejně praktický a užitečný, i když se poněkud špatně řídil — ta malá kolečka měla neustále snahu jet jiným směrem, než se po nich chtělo. Zřejmě to chtělo zjistit, jak na to.

No, tenhle vypadá jako dělaný na převážení podložek se sazenicemi. Odstrčil druhý vozík stranou a v tom okamžiku za sebou zaslechl zvuk, který kdyby zapsal, tedy kdyby uměl psát a zapsal by ho, byl by ho nejspíš zapsal jako „puk“.

Otočil se, a když viděl, jak největší kompostová hromada v šeru světélkuje, postrčil plný vozík a zahlaholil vesele: „Koukni, co jsem ti přivezl na sváču!“ Teprve pak si všiml, že se hromada pohybuje.

„A taky se to děje na některejch místech.“

„Ale proč by měla životní síla zničehonic začít narůstat?“ nechápal Rumpál.

„Je to jako bouřka, vědí? Znají ten zvláštní šimravej pocit před bouřkou? Tak to mají zrovínka jako teď.“

„No ano, ale proč? Proč, paní Bochánková?“

„No… Jeden-muž-kbelík tvrdí, že nic neumírá.“

„Cože?“

„Nesmysl, co? Říká, že končí hodně životůch, ale přitom neodcházejí. Zůstávají tady.“

„Jako duchové?“

„Nějako duchové. Jenom jako… takový loužičky. Jenže když je pak těch loužiček moc, mají z nich celé moře. A kromě toho, duchy mají jenom z lidůch, ale ne třeba ze zelí.“

Rumpál Žička se opřel v křesle. Představil si obrovské jezero životní síly, jezero napájené miliony krátkých životních přítoků, které v něm mizely ve chvíli, kdy cokoliv živého ukončilo svou existenci. A jak tlak na břehy rostl, životní síla začala prosakovat i mimo. A prosakovala na každém místě, kde to bylo jen trochu možné.

„Myslíte, že bych si mohl promluvit s Jedním-muž —“ začal a zarazil se.

Vstal a přesunul se ke krbu, kde upřel oči na římsu.

„Jak dlouho máte tuhle hračičku, paní Bochánková?“ zeptal se a zvedl známý skleněný předmět.

„Tohle? Sem si koupila včera. Parádní, co?“

Rumpál zatřásl koulí. Byla skoro stejná jako ty, které našel ve své skrýši pod podlahou. Vločky zavířily a začaly se tiše snášet na dokonalý model Neviditelné univerzity.

Velmi silně mu to něco připomínalo. Tedy, budova mu samozřejmě velmi silně připomínala univerzitu, ale celá ta věc, byl v tom nějaký vzdálený náznak, nutilo ho to myslet na…

… snídani?

„Proč se to děje?“ zeptal se spíš sebe než paní Bochánkové. „Tyhle zatracené věci se objevují všude.“

Mágové pádili chodbou.

„Jak se dá zabít duch?“

„Jak to mám vědět? Takové problémy obvykle neřešíme!“

„Myslím, že se zažehnávají.“

„Cože? To jako myslíte postavit svíčky, udělat hranici a všechno zažehnout? Tak to jsou tedy podle mě pěkné —“

Děkan byl na něco takového připravený. „To si pletete se zažeháváním, arcikancléři. Tohle slovo má navíc to ‚n‘. Nemyslím, že při vyhánění duchů by se člověk musel stát… ehm, pyromanem.“

„No to si myslím, člověče. Nestojíme o to, aby nám tady duchové roznášeli oheň po celém městě, co?“ Najednou se ozval výkřik, při němž tuhla krev v žilách. Jeho ozvěna se odrazila od temných oblouků a pod zšeřelými klenbami a najednou skončila jako mávnutím kouzelného proutku.

Arcikancléř se prudce zastavil. První mágové narazili do něho, ostatní do nich.

„Znělo to jako výkřik, při kterém tuhne krev v žilách,“ oznámil jim. „Za mnou!“ Rozběhl se a zahnul za roh. Ozval se kovový náraz, zachřestění a spousta ostrých kleteb.

Zpoza rohu vyletělo něco malého, žlutočerveně pruhovaného, s malými vyceněnými tesáky, ze kterých odkapávala krev, a se třemi páry křídel na hřbetě. Bez zaváhání to se zvukem malé kotoučové pily proletělo mágům nad hlavami.

„Ví někdo, co to bylo?“ zeptal se kvestor, který najednou pocítil neovladatelnou slabost. Věc obkroužila skupinu mágů jednou kolem do kola a zmizela v temnotě u stropu. „A moc bych si přál, aby tak strašlivě nenadával.“

„Pojďte,“ vykročil děkan. „Uděláme líp, když se podíváme, co se mu to vlastně stalo.“

„A je to potřeba?“ zeptal se s nadějí v hlase starší pAsák.

Opatrně nahlédli za roh. Arcikancléř seděl na zemi a masíroval si kotník.

„Který idiot to tady nechal?“ zeptal se zuřivě.

„Nechal co?“ rozhlížel se zmateně děkan.

„Tady tu podělanou drátěnou košíkovitou krávovinu na kolečkách,“ zařval arcikancléř. Vedle něj se z čirého vzduchu zhmotnila červená pavoukovitá hnusotka a bleskem zalezla do nejbližší pukliny ve zdi. Mágové si jí nevšimli.

„Jakou drátovitou košíkovanou kolečkovinu?“ zeptali se mágově sborem.

Výsměšek se nejistě rozhlédl kolem.

„Byl bych přísahal, že —“ začal.

Ozval se další výkřik.

Výsměšek se vyhrabal na nohy.

„Tak jdeme, chlapi!“ zvolal zvučným hlasem a hrdinsky vykulhal vpřed.

„Proč musí každý běžet směrem, odkud se ozval výkřik, při němž tuhne krev v žilách?“ huhlal si nespokojeně starší pAsák. „To odporuje všemu zdravému rozumu.“

Poklusávali ambity a nakonec vpadli na čtvercové nádvoří.

Uprostřed prastarého pěstěného trávníku dřepěl jakýsi oblý temný tvar. Se slabým usykáváním z něj unikaly obláčky páry.

„Co je to?“

„Když je to uprostřed trávníku, tak to asi nemůže být hromada kompostu, že?“

„To bude Afekt pěkně namíchnutej!“

Děkan se naklonil kupředu. „Ehm… bodejť by ne, když už pro nic jiného, tak už jenom proto, že jak vidím, támhle zpod té hromady vyčuhují jeho nohy…“

Hromada se otočila k mágům a vydávala při tom tajemné puk, puk.

Pak se dala do pohybu.

„Tak dobrá,“ prohlásil Výsměšek a pohybem plným očekávání si zamnul ruce. „Kdo z vás má po ruce nějaké vhodné zaklínadlo?“

Mágové si s poněkud nejistými a stydlivými výrazy začali prohledávat kapsy.

„Tak tedy já přilákám pozornost té věci a kvestor s děkanem se pokusí z toho vytáhnout Afekta,“ nastínil Výsměšek svůj plán.

„Jak chcete přilákat pozornost hromady kompostu?“ ušklíbl se starší pAsák. „Já myslím, že to ani žádnou pozornost nemá.“

Výsměšek si strhl z hlavy klobouk a opatrně postoupil kupředu.

„Hromado hnoje!“ zařval.

Starší pAsák zasténal a stáhl si svou pokrývku hlavy přes oči.

Výsměšek zamával kloboukem před hromadou. „Odporný biosajrajte!“

„Ubohý zelený odpade?“ snažil se mu pomoci lektor Zaniklých run.

„To je ono!“ povzbuzoval ho arcikancléř. „Musíme tu srágoru nahnilou pořádně rozzuřit.“ (Kousek za ním se ze vzduchu vynořil nepříliš odlišný model vose podobného stvoření, které mágové zahlédli v chodbě, a odbzučelo.)

Hromada se vrhla na klobouk.

„Smrdutý hnuse!“

„Oh, no tohle!“ řekl lektor Zaniklých run v šoku.

Děkan s kvestorem se opatrně připlížili k hromadě ze strany, chytli každý jednu zahradníkovu nohu a zatáhli. Afekt vyklouzl z hromady.

„Prožralo se mu to skrze šaty!“ konstatoval užasle děkan.

„A je v pořádku?“

„No, každopádně ještě dýchá,“ zjistil kvestor. „A jestli měl trochu štěstí, tak přišel o čich,“ přikývl děkan.

Hromada chňapla po arcikancléřově klobouku. Ozvalo se puk. Špička klobouku zmizela.

„Hej, tak to tedy pozor! Ta flaška byla ještě z poloviny plná!“ Arcikancléř se teď doopravdy rozzuřil. Starší pAsák ho chytil za rukáv. „Pojďte, arcikancléři!“

Hromada se otočila a vrhla se ke kvestorovi. Mágové ustoupili.

„Nemůže to být inteligentní, že ne?“

„Jediné, co to dokáže, je potulovat se pomalu kolem a požírat věci,“ odpověděl pohrdlivě děkan.

„Hoďte na to špičatý klobouk,“ ohrnul arcikancléř rty, „a můžete to prohlásit za člena fakulty.“

Hromada se pustila za nimi.

„Tak tomuhle já bych zrovna ‚pomalu’ neříkal,“ měřil si děkan hromadu nedůvěřivě.

Všichni se s očekáváním podívali na arciděkana.

„Utíkejme!“

I když byla většina představitelů přítomného mágstva, mírně řečeno, mocných postav, dokázali vyvinout v chodbách velmi pěknou rychlost, nakonec se jeden přes druhého prodrali dveřmi, zabouchli je za sebou, zastrčili závoru a s úlevou se o ně opřeli. Velmi brzo se z druhé strany dveří ozval těžký, vlhký náraz.

„Tak toho jsme se přece jen zbavili,“ řekl kvestor spokojeně.

Děkan sklopil pohled k zemi.

„Obávám se, že se to na nás mačká dveřmi, arcikancléři,“ řekl velmi nejistým a tichým hlasem.

„Nebuďte blázen, člověče, vždyť se o ně opíráme.“

„Já nemyslel otevřenými dveřmi, chtěl jsem říct… zavřenými…“

Arcikancléř zavětřil.

„Co se to pálí?“

„Vaše boty, arcikancléři,“ informoval ho děkan.

Výsměšek se podíval na nohy. Kolem prahu se šířila žlutozelená kaluž. Dřevo hnědlo a černalo, dlažební kameny syčely a kožené podrážky Výsměškových bot byly, jak se zdálo, v pěkné bryndě. Zřetelně cítil, že pomalu klesá.

Rychle se sehnul, rozvázal tkaničky a dokonalým stylem sounož vyskočil z nebezpečných bot na suchou zem.

„Kvestóór!“

„Ano, arcikancléři?“

„Dejte mi své boty!“

„Cože?“

„K sakru, chlape, já vám přikazuju, abyste mi dal své boty!“

Tentokrát se nad Výsměškovou hlavou zhmotnila podlouhlá obludka s jedním párem křídel na každém konci a třema očima a přistála mu na klobouku.

„Ale to —“

„Já jsem váš arcikancléři.“

„Ano, ale —“

„Mám dojem, že povolují závěsy,“ oznámil jim lektor Zaniklých run.

Výsměšek se zoufale rozhlížel kolem.

„Přeskupíme se ve Velké síni,“ vypravil ze sebe nakonec. „Takticky se stáhneme do předem připravených pozic.“

„A kdo je připravil?“ zeptal se děkan.

„Připravíme si je sami, až se tam dostanem,“ procedil arcikancléř mezi zaťatými zuby. „Kvestore! Vaše boty! Hned!“

Doběhli k dvoukřídlému vchodu Velké síně ve chvíli, kdy dveře v chodbě za nimi se napůl rozpadly a napůl vypadly ze závěsů. Dveře Velké síně byly mnohem pevnější. Závory a petlice byly zasunuty.

„Ono se to ale určitě tím dřevem nakonec prožere,“ zachmuřil se děkan.

Malé Afektovo tělo se pohnulo a z trpasličích úst unikl sten. Afekt, kterého mágové posadili do židle, kde až dosud nehybně spočíval, otevřel oči.

„Rychle!“ vrhl se k němu Výsměšek. „Jak můžeme zabít hromadu kompostu?“

„Hm. Já myslím, že to nejde, pane Výsměšku, ctihodnosti,“ odpověděl zahradník.

„Co takhle oheň? Možná že bych dokázal udělat malou ohnivou kouli,“ navrhoval děkan.

„To by nebylo k ničemu, je to moc vlhké,“ zavrtěl hlavou Výsměšek.

„Je přímo za dveřmi! Už se prohlodává! Prohlodává se dveřmi!“ ječel vzrušeně lektor Zaniklých run.

Mágové takticky ustoupili do předem připravených pozic u nejvzdálenější stěny haly.

„Doufám jenom, že to nesežere příliš mnoho dřeva,“ řekl stále ještě mírně omámený Afekt s ustaraným výrazem. „To pak dokáže teprve nadělat nepříjemnosti, prevít! Račte prominout mou klačtinu. Když do sebe kompost dostane větší množství karbonu, začne strašlivě hicovat.“

„Tak teď je opravdu ta pravá chvíle na přednášku o základech chemických procesů při výrobě kompostu, Afekte,“ ušklíbl se děkan.

Trpaslíci neznají význam slova „ironie“.

„Tak dobře. Hmm. Jak bych… Správné vyvážení jednotlivých složek, které se musí pravidelně střídat v určených vrstvách, přesně podle —“

„A dveře se poroučejí,“ vyrazil ze sebe lektor Zaniklých run a přitiskl se k ostatním.

Hora dřeva a rozbitého nábytku se začala pomalu sunout vpřed.

Arcikancléř se zoufale a marně rozhlížel síní. Pak jeho oči přitáhla známá těžká láhev na odstavném servírovacím stolku.

„Uhlík,“ řekl a v očích mu zablesklo. „To je jako uhlí, ne?“

„Jak to mám vědět? Nejsem alchymista,“ zasténal děkan.

Ze spleti trosek se vynořila hromada kompostu. Vystupovala z ní pára.

Arcikancléř se toužebně zadíval na láhev své milované omáčky „Ohó-Ohó“. Pak ji odzátkoval. Zhluboka k ní přivoněl.

„Zdejší kuchaři ji nedokážou udělat pořádně, abyste věděli,“ řekl. „Bude trvat celé týdny, než dostanu z domova novou.“

A hodil láhev na postupující hromadu. Zmizela v pěnící hmotě.

„Vždycky je dobře přidat tam nějaké kopřivy,“ pokračoval Afekt, který stál hned za ním. „Dodávají směsi železo. A kostival. Kostivalu nikdy není dost. Kvůli minerálům, víte? Já osobně jsem vždycky zastával názor, že trocha řebříčku je naprosto —“

Mágové vyhlíželi přes vrcholek převráceného stolu. Hromada se zastavila.

„Je to můj dojem, nebo se opravdu zvětšila?“ ozval se starší pAsák.

„Jo, a taky vypadá šťastnější,“ přikývl děkan.

„Smrdí strašně,“ ošklíbl se kvestor.

„To ano. Ale uvědomte si, že ta láhev byla skoro plná,“ odpověděl mu arcikancléř smutně. „Sotva jsem ji načal.“

„Když tak o tom uvažujete,“ řekl starší pAsák, „příroda je úžasná věc.“ Rozhlédl se kolem sebe. „No, nemusíte se na mě všichni tak dívat, abyste věděli. To byla jen poznámka na okraj.“

„Jsou chvíle, kdy bych —“ začal Výsměšek a v té chvíli hromada kompostu vybuchla.

Nebylo to prásk ani bum. Bylo to to nejvlhčí, nejsilnější prsknutí v historii ohraničeného nadýmání. Ke stropu vyrazil tmavě červený, černě melírovaný plamen. Kusy hromady se rozletěly síní a vlhce zapleskaly na zdech.

Mágové vyhlíželi za barikádou, která teď byla pokrytá částečně zetlelou zelení.

Na děkanovu hlavu se pomalu snesl zelný košťál.

Upřel oči na malou bublající loužičku, která ještě pěnila na dlažbě.

Obličej se mu pomalu roztáhl k širokému úsměvu.

„No máucta,“ vypravil ze sebe.

Ostatní mágové pomalu odstoupili jeden od druhého. Adrenalin, který jim teprve teď začal ovlivňovat tělesné pochody, zapůsobil vskutku magicky. Všichni se začali usmívat a vesele se strkali zaťatými pěstmi do ramen.

„Sežralo to pálivou omáčku!“ vykřikl arcikancléř.

„Rozmázli jsme tě po plotě, ty nakvašený svinstvo!“

„Chtěli jsme tě nakopnout do prdele? Už tě můžeme nakopnut do prdele!“ zabublal děkan s výrazem nesmírného štěstí.

„V tom druhém případě by to mělo znít: nemůžeme nakopnout do toho — A jsem si skoro jistý, že taková hromada kompostu žádné tentononc nemá —“ začal starší pAsák, ale i jeho v té chvíli zaplavila vlna všeobecného nadšení.

„Tak to je další hromada, která si příště setsakra rozmyslí, než si něco začne s mágy,“ prohlásil spokojeně děkan, který se nechal poněkud unést společným úspěchem. „Jsme bystří a nebezpeční a —“

„Afekt říká, že na zahradě jsou ještě tři takové,“ přerušil ho kvestor. Zavládlo ticho.

„Mohli bychom si na ně vzít své hole, ne?“ navrhl děkan.

Arcikancléř strčil do kusu bývalé hromady špičkou nohy.

„Neživé věci ožívají,“ zabručel. „To se mi ani trochu nelíbí. Co bude dál? Co když začnou chodit sochy?“ Mágové se rozhlédli po sochách mrtvých arcikancléřů, které lemovaly Velkou síň a také větší část chodeb univerzity. Univerzita existovala tisíce let a průměrný arcikancléř vydržel v úřadě zhruba jedenáct měsíců. Soch bylo opravdu požehnaně.

„Víte, byl bych raději, kdybyste takové věci neříkal,“ zasmušil se lektor Zaniklých run.

„To byla jen taková momentální úvaha,“ odpověděl mu Výsměšek. „Pojďme a podívejme se na zbytek těch hromad.“

„Jasně!“ souhlasil neohroženě děkan, který pro tuto chvíli upadl do spárů naprosto nemágovského záchvatu mužné odvahy. „Jsme zlí! A jak! No nejsme strašní?“

Arcikancléř pozvedl obočí a obrátil se ke zbytku mágů.

„No tak? Nejsme zlí?“

„Ehm. No, já se cítím celkem zlý,“ přikývl váhavě lektor Zaniklých run. „A já se cítím velmi zlý,“ přidal se k němu okamžitě kvestor. „To je tím, že musím chodit bos,“ dodal po chvilce.

„No tak když ostatní, tak já jsem taky zlý,“ řekl starší pAsák, kterému nic jiného nezbývalo.

Arcikancléř se obrátil nazpět k děkanovi. „Ano,“ řekl. „Zdá se, že jsme všichni zlí!“

„Krleš!“ zahulákal s bojovným výrazem děkan.

„Krleš co?“

„To není krleš ‚co’, to je jenom krleš,“ jal se mu okamžitě vysvětlovat starší pAsák, který stál za ním. „Je to všeobecně veřejný pozdrav, dále také citoslovce vyjadřující odmítavý postoj uživatele a v neposlední řadě také bojovné zvolání, zvyšující hladinu adrenalinu v krvi.“

„Cože? Vážně? Takže to znamená něco jako ‚těbůch’?“ podivil se Výsměšek.

„No, možná že by se to tak nějak dalo říct,“ přikývl váhavě starší pAsák.

Výsměšek se rozjařil. Ankh-Morpork nabízel, co se týkalo lovu, velmi omezené možnosti. Nikdy ho nenapadlo, že by bylo možné užít si na své vlastní univerzitě tolik skvělé zábavy jako v posledních chvílích.

„Fajn!“ rozhlédl se bojovně. „Tak jdeme na ty hromady!“

„Krleš!“

„Krleš!“

„Krleš!“

„Krkneš!“

Výsměšek si povzdechl. „Kvestore?“

„Ano, arcikancléři?“

„Pokuste se aspoň trochu porozumět i těm věcem, které se nedají vyjádřit čísly, ano?“

Nad horami se pomalu stahovaly mraky. Vilém Klika přecházel sem a tam prvním obilným polem a používal k sečení obyčejnou kosu, kterou si našel na farmě. Ta nejostřejší byla pečlivě uložena až vzadu ve stodole, aby ji náhodou neotupil proudící vzduch. Za ním šlo několik pomocníků, které najala slečna Zahořalá. Pohrabovali obilí, vázali snopy a stavěli je do panáků. Slečna Zahořalá nikdy nezaměstnávala nastálo víc než jednoho člověka, jak už Vilém Klika zjistil. Aby ušetřila, najímala si pomocníky jen v době, kdy to bylo nezbytně třeba.

„V životě jsem neviděl nikoho sekat obilí kosou,“ řekl jeden z pomocníků. „Vždycky se to dělalo srpem.“

Udělali si přestávku na oběd, který snědli ve stínu živého plotu.

Vilém Klika vždycky věnoval jménům a tvářím lidí jen tak velkou pozornost, jaká byla nezbytně nutná k výkonu jeho profese. Obilný lán se táhl po celém kopci a mizel za křivkou jeho úbočí. Skládal se z jednotlivých stébel a možná se očím jednoho stébla jevilo jiné stéblo jako velmi přitažlivé, jako stéblo s desítkou nepřehlédnutelných charakteristických znaků, které ho oddělovaly od všech ostatních a jiných stébel. Ale pro sekáče byla všechna stébla stejná… prostě jen stébla.

Teď začal vnímat ty drobné odlišnosti.

Byl tady Vašek Pípa, Kecálek Kolečkář a Voda Zadnička. Všechno staříci, alespoň pokud to Vilém Klika dokázal posoudit, s kůží hnědou a tuhou jako vydělaná useň. Ve vesnici byli i mladí muži a ženy, ale zdálo se, že v určitém věku najednou změní stav a z mladých se téměř přes noc, bez nějakého přechodného stadia, stanou staří. A pak zůstanou staří velmi dlouho. Slečna Zahořalá mu před několika dny řekla, že když si vesničané chtěli založit hřbitov, museli někomu nejdřív rozbít hlavu rýčem, aby tam měli koho pohřbít.

Vašek Pípa byl ten, co si při práci pořád prozpěvoval a přitom používal těch dlouhých nosových tónů, které značily, že na právě zpívané lidové písni páchá nehorázné násilí. Kecálek Kolečkář, ten zase neřekl jediné slovo, což bylo důvodem, jak Vilémovi svěřil Pípa, proč se mu říkalo Kecálek. Vilém Klika sice nepochopil, jaká je v tom logika, i když ostatním se to zdálo nejen jasné, ale ještě navíc docela zábavné. A David Zadnička se jmenoval Vévoda Zadnička a byl tak pojmenován svými rodiči, kteří měli úpornou i když poměrně velmi prostou myšlenku, jak svým dětem zajistit život ve vyšší společenské třídě — jeho bratři se jmenovali Vladyka, Hrabě a Král.

Staříci teď seděli ve stínu živého plotu a oddalovali chvilku, kdy se budou muset znovu dát do práce. Z konce řady se ozval žbluňkavý zvuk.

„To letošní léto docela ušlo,“ řekl Pípa. „Konečně je jednou pro změnu na žně slušný počasí.“

„Hm… neříkej bác, dokud nemáš hubu plnou písku,“ naklonil Voda hlavu ke straně. „Včera v noci jsem viděl pavouka, jak přede svou pavučinu obráceně. Pavouci tak věští špatné počasí. To je jistý znamení, že přijde strašlivá bouřka.“

„Vůbec nepochopím, jak pavouci něco takovýho dokážou.“

„Kecálek podal Vilémovi velký hliněný džbán. Něco v něm šplouchalo.

CO JE TO?

„Jabkovej mošt,“ řekl Pípa. Ostatní se rozesmáli.

AHA, podíval se po nich Vilém Klika. SILNÝ DESTILÁT, KTERÝ SE V ŽERTU PODÁ NIC NETUŠÍCÍMU CIZINCI NEBO NOVÁČKOVI, A TAK SE VYVOLÁ JEDNODUCHÉ POBAVENÍ DÍKY TOMU, ŽE POSTIŽENÁ OSOBA SE Z NEVĚDOMOSTI RYCHLE PODNAPIJE.

„A krucifixnámol,“ ušklíbl se Pípa. Vilém Klika se zdlouha napil.

„Jo a taky lítají nízko vlašťovky,“ řekl Voda. „A křepelky táhly k lesu. Taky se vyrojilo velkých slimáků — jéjej. A ještě nesmím zapomenout, že —“

„Nemyslím si, že ta drobná pakáž má tu nejmenší potuchu o základech meteorologie,“ zavrtěl hlavou Pípa.

„Těm by bylo podle mě potřeba to vždycky spíš říct. Hej, žouželáci! Blíží se pořádná bouřka, takže, pane pavouku, neudělal byste něco klasicky tradičního?“

Vilém Klika si znovu přihnul.

JAK SE JMENUJE KOVÁŘ VE VESNICI?

Pípa pokýval hlavou. „To je Ned Rozinka, u střelnice, tam co byly lukostřelecké závody. Jenže teď neví, kam dřív skočit, znáš to, jsou žně a všechno možné k tomu.“

MÁM PRO NĚHO NĚJAKOU PRÁCI.

Vilém Klika vstal a vykročil k průchodu v plotě. „Viléme?“

Zastavil se.

ANO?

„No, jestli jdeš, tak bys tady ale mohl nechat tu pálenku.“

Vesnická kovárna byla temná a zalykala se vedrem. Jenže Vilém Klika měl oči, které by mu mohl každý smrtelník závidět.

Pod podivnou směsicí železných součástí se něco pohybovalo. Jak se ukázalo, byla to spodní polovina člověka. Jeho horní polovina mizela někde ve stroji, odkud se tu a tam ozvala nějaká kletba.

Když se Vilém Klika přiblížil, vystřelila z jednoho otvoru stroje ruka.

„Fajn. Když už jsi tady, podej mi korunkovou osmnáctku.“

Vilém se rozhlédl kolem. Po kovárně bylo rozeseto nepřeberné množství nářadí.

„No tak, mrskni sebou!“ ozval se netrpělivý hlas odněkud z útrob stroje.

Vilém Klika vybral z předmětů, které viděl kolem sebe, namátkou jeden vytvarovaný kus železa a vložil ho do napřažené ruky. Ozval se kovový skřípot a pak vzteklé zavrčení.

„Řekl jsem korunkovou! Tohle není —“ ozval se skřípavý zvuk povolujícího kovu, „— auvajs, sakra, můj palec! Můj palec! Tys mě málem zmr —“ ozvalo se zadunění, „— hergot, to byla hlava! Taák, koukni se, cos udělal. Ta pérová podložka je v tahu, zase mi vyskočila z toho výklopnýho čepu! Uvědomuješ si jak dlouho jsem se s tím babral?“

NEMÁM PŘEDSTAVU. VELMI SE OMLOUVÁM. Rozhostila se chvilka ticha.

„Jsi to ty, mladej Egberte?“

NE. TO JSEM JÁ, STARÝ VILÉM KLIKA.

Ozvalo se několik tlumených plechových nárazů a zadunění, a ze stroje se komplikovanými pohyby vysunula horní polovina člověka, která, jak se vzápětí ukázalo, patřila urostlému mladému muži s černými kudrnatými vlasy, černou tváří, v černé košili a ještě černější zástěře. Utřel si obličej kusem hadru, po kterém mu v ní zbyla růžová čmouha, a zamrkal, aby se zbavil potu, který mu zaplavoval oči.

„Kdo jste?“

DOBRÁK VILÉM KLIKA. PRACUJU U SLEČNY ZAHOŘALÉ.

„Aha, už vím. Ten člověk z ohně. Hrdina okamžiku, jak jsem slyšel. Sem s ní!“

Napřáhl k němu začerněnou ruku. Vilém Klika na ni nejistě zíral.

MOC MĚ TO MRZÍ, ALE JÁ OPRAVDU NEVÍM, CO JE TO KORUNKOVÁ OSMNÁCTKA.

„Já myslel ruku, vaši ruku, pane Kliko.“

Vilém Klika zaváhal, ale pak vložil svou ruku do mládencovy dlaně. Oči v olejem umazané tváři na kratičký okamžik zesklovatěly. Bylo to na tu chviličku, než se mozku podařilo přesvědčit hmat o tom, že se mu něco zdá. Vzápětí se kovář usmál.

„Jmenuju se Rozinka. Co tomu říkáte?“

JE TO VELMI PŘÍJEMNÉ JMÉNO.

„Ale ne, já myslím ten stroj. Pěkně mazaná mašinka, co?“

Vilém Klika si prohlížel stroj s uctivým, ale bohužel nic nechápajícím zájmem. Na první pohled to vypadalo jako přenosný větrný mlýn, na který zaútočil obrovský hmyz, na druhý pohled jako pojízdná mučírna Inkvizice, která se rozhodla, že práce ve městě už bylo dost a teď že si vyjede trochu na čerstvý vzduch. Z kovového fundamentu vyčnívaly na různé strany železné paže s několika klouby. Ta věc obsahovala řemeny a dlouhá pera. Celá pak byla umístěná na velkých kovových kolech opatřených ostrými bodci.

„Samozřejmě takhle, když není v chodu, nevypadá zdaleka tak dobře,“ vysvětloval Rozinka. „Musí ji táhnout kůň. Alespoň prozatím. V tomhle směru mám ale taky jednu nebo dvě velmi zajímavé myšlenky,“ dodal zasněně.

JE TO TEDY JAKÉSI ZAŘÍZENÍ?

Zdálo se, že jeho otázka Rozinku poněkud zaskočila.

„Já dávám přednost názvu stroj,“ řekl. „Díky jemu dojde k revolučnímu převratu v polních pracích a právě tenhle stroj zažene staré metody práce se zděšenými výkřiky zpět do století Ovocného netopýra. Naše rodina sídlí téhle kovárně tři sta let, ale Ned Rozinka nemá v úmyslu strávit zbytek života přitloukáním ohnutých kusů železa na koně, to vám říkám rovnou.“

Vilém na něj upřel prázdný zrak. Pak se sehnul a nahlédl pod stroj. K velkému, vodorovně položenému kolu bylo připevněno několik srpů. Několik důvtipných převodů přenášelo kruhový pohyb z předních kol na excentrická ložiska kovových paží.

Najednou měl z té věci před sebou velmi ošklivý pocit, ale přesto se zeptal, o co se jedná, protože cítil, že se to od něj čeká.

„Tak podívejte, srdcem celého stroje je tady ta vačková hřídel,“ začal mu vysvětlovat Rozinka, vděčný za zájem. „Pohyb se přenáší prostřednictvím tady těch táhel a vačky uvádějí do pohybu výkyvná ramena — to jsou tyhle věcičky. Vpředu se spustí žací lišta, která je ovládaná protichodným mechanismem a uvede se do pohybu ve chvíli, kdy tady ta ramena přihrnou klasy semhle. Současně se rozeběhnou tyhle dvě mosazné koule, které budou neustále rotovat v tomhle prostoru, a tím vlastně mlátit obilí. Nekonečný pás odnese vymlácenou slámu a tady v tom místě propadne čisté zrní dolů, do násypky. Jednoduché.“

A OSMNÁCTKA KORUNKOVÁ?

„Dobře, že jste mně připomněl,“ Rozinka zalovil ve zmatku na podlaze a zvedl malý, napůl kulatý a napůl hranatý předmět a našrouboval jej na jednu z vyčnívajících částí stroje.

„To je velmi důležitá součástka. To zabraňuje tady tomu oválnému výstředníku sklouznout po ojnici až nahoru a zachytit o tuhle přírubu, což by mělo nedozírné následky, jak si jistě dovedete představit.“

Rozinka poodstoupil a otřel si ruce do hadru, který měl zastrčený za zástěrou, čímž si je o něco více zamastil.

„Říkám tomu univerzální žací a mlátící sklizňový stroj, zkráceně sklizňostroj,“ sdělil Vilémovi pyšně.

Vilém Klika se najednou cítil velmi starý. Po pravdě řečeno, on byl velmi starý. Ale ještě nikdy to necítil tak jako dnes. Hluboko ve stínech své duše cítil, že ví docela přesně, aniž potřeboval kovářovo vysvětlení, co se od sklizňostroje čeká.

OH.

„Dneska odpoledne s tím chceme podniknout zkušební jízdu na tom velkém poli starého Podbory. Zatím to vypadá vyloženě slibně, musím říct. To, na co se právě díváte, pane Kliko, to je budoucnost.“

ANO.

Vilém Klika přejel rukou po lesklém povrchu stroje.

A CO TAKHLE SAMA SKLIZEŇ?

„Cože? Jako to myslíte?“

CO TA SI O TOM POMYSLÍ? POZNÁ TO?

Rozinka nakrčil nos. „Pozná? Jak pozná? Nic nepozná. Obilí je prostě obilí.“

A ŠESTIPENCE JE ŠESTIPENCE.

„Správně.“ Rozinka zaváhal. „Potřeboval jste něco?“

Vysoká postava znovu přejela nešťastnými prsty po naolejovaném povrchu stroje. „Pane Kliko?“

PROSÍM? AHA, ANO. MĚL BYCH TADY PRO VÁS JEDNU TAKOVOU PRÁCI —

Vyšel z kovárny a vzápětí se vrátil s předmětem zabaleným do hedvábí. Opatrně balíček rozbalil.

Udělal k čepeli i nové kosiště — ne rovné, jaké užívají v horách, ale těžké, dvakrát prohnuté kosiště z rovin.

„Chcete ji naklepat? Nový kosíř? Nebo vůbec novou čepel?“

Vilém Klika zavrtěl hlavou.

CHCI, ABYSTE JI ZABIL.

„Zabil?“

ANO. NAPROSTO. ZNIČIT KAŽDÝ KOUSEK. TAK, ABY BYLA DOKONALE MRTVÁ.

„Krásná kosa,“ poznamenal Rozinka. „Připadá mi to škoda. Máte ji pěkně nabroušenou —“

NEDOTÝKEJTE SE JÍ!

Rozinka si rychle vstrčil prst do úst.

„To je psina,“ řekl. „Byl bych přísahal, že jsem se jí ani nedotkl. Měl jsem ruku kolik centimetrů od ní. No, prostě je pěkně ostrá.“

Máchl kosou ve vzduchu.

„Ano. Pěk / / rá, to je vi /

/ně ost/ /dět.“

Odmlčel se, strčil si malíček do ucha a prudce s ním zatřásl.

„Jste si jistý, že chcete, abych tu kosu zničil?“

Vilém Klika zachmuřeně opakoval svou žádost.

Rozinka pokrčil rameny. „Dobrá, můžu ji roztavit a kosiště spálit.“

ANO.

„Dobrá, jsme dohodnutí. Je to vaše kosa. A v podstatě máte samozřejmě pravdu. Už je to zastaralá technologie. Zbytečná.“

OBÁVÁM SE, ABYSTE NEMĚL PRAVDU.

Rozinka ukázal palcem ke sklizňostroji. Vilém Klika věděl, že je zařízení vyrobeno jen z kovu a řemení, a proto nemůže číhat. Ale ono číhalo. A co víc, ten stroj to dělal s mrazící kovovou samolibostí.

„Možná že byste mohl přemluvit slečnu Zahořalou, aby si taky jeden koupila, pane Kliko. To je přesně ta správná věcička pro takovou farmu, kde si nemůžou dovolit najmout moc lidí. Už vás vidím tam nahoře, v takovém tom slabém vánku, řemeny pleskají a přihrnovací ramena krouží —“

NE.

„Ale jděte! Mohla by si to dovolit. Říká se o ní, že má plné bedny peněz ještě ze starých časů.“

NE!

„No —“ Rozinka zaváhal. To poslední „NE“ obsahovalo hrozbu mnohem jistější než praskot slabého ledu na hluboké řece. Říkalo, že zajít jen o krůček by mohla být ta nejhloupější věc, kterou kdy Rozinka v životě udělal.

„No, věřím, že sám víte nejlíp, co a jak,“ zamumlal.

ANO.

„Tak to bude, hm, no řekněme čtvrťák za tu kosu,“ vysypal ze sebe Rozinka. „Je mi to líto, že po vás chci peníze, ale bude na to třeba dost uhlí, víte, a ti mazaní trpaslíci šroubují ceny pořád výš a výš —“

TADY. MUSÍ TO BÝT ALE HOTOVO JEŠTĚ DNES VEČER.

Rozinka se nepřel. Kdyby to udělal, znamenalo by to, že by Viléma Kliku zdržoval v kovárně, a teď už jen toužil po tom, aby byl ten člověk pryč.

„Dobrá, jistě.“

ROZUMÍTE?

„Samozřejmě, je to jasné.“

TAK SBOHEM, řekl Vilém Klika zachmuřeně a vyšel z kovárny.

Rozinka za ním zavřel dveře a opřel se o ně zády.

Fí.

Je to příjemný stařík, to ano, každý o něm mluví, ale po několika minutách rozhovoru jste v jeho přítomnosti měli takový bodavý pocit, že vás obchází smrt, že vám někdo šlape po hrobě, a přitom jste ho ještě neměli ani vykopaný.

Přešel po podlaze polité olejem, naplnil konvici vodou a zaklínil ji do rohu výhně. Potom zvedl velký klíč, aby dotáhl poslední šrouby na sklizňostroji a oči mu padly na kosu opřenou o zeď.

Začal se k ní opatrně a po špičkách přikrádat a hned si uvědomil, jak nesmyslnou to dělá věc. Vždyť nebylá živá. Neslyšela. Prostě se jen tvářila ostře.

Zvedl klíč a cítil se při tom dost provinile. Podle toho, co pan Klika řekl — no, pan Klika se vyjádřil velmi zvláštně, protože použil naprosto nesprávná slova, když o té mrtvé věci mluvil. Ale co proti tomu mohl on, kovář, namítat?

Rozinka se napřáhl a udeřil klíčem.

Nepocítil žádný odpor. Byl by znovu přísahal, že klíč se rozpadl na dvě poloviny, jako kdyby byl z chleba, a to už několik centimetrů od čepele.

Napadlo ho, zda může být něco tak ostré, že to nemá jen ostrou čepel, ale že se to stane výtažkem, prapodstatou samotné ostrosti, vytvoří to kolem sebe pole absolutní ostrosti, které zasahuje dál než poslední atomy kovu.

„U pekel / / ně!“

/ né výh /

A pak si uvědomil, že je to velmi sentimentální, pověrčivé a nadmíru nevhodné myšlení na člověka, který si umí poradit se zalomenou hřídelí a pérovými závlačkami. Zvládl jsi nakonec i protichodné převody, pomyslel si. Buď fungovaly, nebo ne. Ale v žádném případě pro tebe nepředstavovaly žádnou záhadu.

Podíval se pyšně na sklizňostroj. No, pravda je, že potřebujeme koně, aby ho táhl. To dokonalost celé té věci poněkud kazilo. Koně náleželi Včerejšku; Zítřek náležel kombinačkám a jejich potomkům, kteří udělají ze světa čistší a mnohem lepší místo. Důležité bylo vyloučit z téhle rovnice koně. Zkusil hodinový stroj, ale ten nebyl dost silný. Možná že kdyby ho nahradil natočenými —

Za ním se ozvalo hlasité zasyčení, z konvice odletělo víko, voda přetekla a uhasila část ohniště.

Rozinka se prodral oblakem páry. V tom byla ta největší potíž. Pokaždé, když se člověk pokoušel vymyslet něco smysluplného, vyrušila ho z toho nějaká nesmyslná maličkost.

Paní Bochánková zatáhla záclony. „A kdo je vlastně ten Jeden-muž-kbelík?“ zeptal se Rumpál.

Zapálila několik svíček a sedla si.

„Co já vím, tak patřil k jednomu z těch pohanských kmenů Jakazačistánu,“ vysvětlila mu krátce.

„Moc zvláštní jméno, Jeden-muž-kbelík,“ zavrtěl Rumpál hlavou.

„To není jeho celé jméno,“ odpověděla paní Bochánková s temným přízvukem. Zamyšleně se na něj podívala. „Potřebujeme ještě někoho.“

„Mohl bych zavolat Šlýžkala,“ navrhl Rumpál.

„Nestojím o to, se mi pod stolem potuloval nějaký bubák a vizitýroval mi šuplíky,“ odmítla tenhle návrh rázně paní Bochánková.

„Ludmillo!“ vykřikla. Po chvilce se korálkový závěs vyplňující vchod do kuchyně rozhrnul a do pokoje vstoupila mladá žena, která jim otvírala dveře.

„Ano, mami?“

„Sedni si, děvče. Potřebujem ještě jednoho k seanci.“

Dívka se na Rumpála usmála.

„To je Ludmilla,“ představila ji paní Bochánková krátce.

„Velmi mě těší,“ usmál se na oplátku Rumpál. Ludmilla na něj vrhla ten zářivý, křišťálový úsměv, dovedený k dokonalosti lidmi, kteří už se dávno naučili nedávat své pocity najevo.

„My už jsme se setkali,“ přikývl Rumpál. Od posledního úplňku už je to alespoň jeden den, pomyslel si. A všechny příznaky jsou skoro tytam. Skoro. Ale, ale, ale…

„Ta holka je moje trápení,“ posteskla si paní Bochánková.

„Mami, co kdybys raději pokračovala?“ ozvala se Ludmilla a v hlase neměla ani stopu po zlobě nebo smutku.

„Vezměme se za ruce,“ vyzvala je paní Bochánková.

Seděli v hustém šeru. Najednou Rumpál ucítil, jak se mu ruka paní Bochánkové vysmekla.

„Sem zapomněla na sklínku,“ vysvětlila paní Bochánková.

„Já myslel, že na takové věci, jako jsou magické tabulky ne —“ začal Rumpál. Od odkládacího stolku se ozval zvuk nalévané tekutiny. Paní Bochánková postavila sklenici na ubrus a zase si sedla.

„Si taky nepotrpím, to si můžou být jistej.“

Znovu se rozhostilo ticho. Rumpál si nervózně odkašlal.

Nakonec řekla paní Bochánková: „Tak dobrá, Je-den-muži-kbelíku. Dobře vím, že jsi tady.“

Sklenice se pohnula. Ambrově zabarvená tekutina uvnitř tiše zašplouchala.

Odnikud zazněl rozechvělý nehmotný hlas, zdravím bledé tváře z Věčných lovišť —

„S tím můžeš klidně přestat,“ zarazila ho paní Bochánková. „Každý ví, že tě přejel vůz na ulici U melasového dolu, protože jsi byl namol, Jeden-muži-kbelíku.“

to není moje vina, žádná moje vina. jak já za to můžu, že se můj prapradědeček přestěhoval právě sem? měl jsem právo být smrtelně potrhán horským lvem nebo rozdupán mamutem nebo zemřít podobně tragickým způsobem, jenže mi bylo odepřeno právo na slušnou smrt.

„Pan Žička tuhle by se tě chtěl na něco zeptat, Jeden-muži-kbelíku.“

je tady šťastná a čeká, až se k ni připojíte, odpověděl obratem Jeden-muž-kbelík.

„Kdože to?“ zeptal se Rumpál.

To, jak se zdálo, zahnalo Jednoho-muže-kbelíka do úzkých. Tahle věta většinu zvědavců uspokojila bez dalšího vysvětlování.

kdo byste si přál, aby to byl? zeptal se opatrně. už si můžu vzít svoje pití?

„Ještě ne, Jeden-muži-kbelíku,“ zarazila ho paní Bochánková.

ale já ho hrozně potřebuju. je tady strašně těsno.

„Cože?“ vskočil mu Rumpál rychle do řeči. „Chcete říct, že je tam tolik duchů?“

celé stovky, řekl hlas Jednoho-muže-kbelíka.

Rumpál byl zklamán.

„Jenom stovky? To zase nevypadá tak zle.“

„Duch se ale stává jen z málokoho,“ chopila se slova paní Bochánková. „Se mohli stát duchem, museli by k tomu mít moc vážnou příčinu, jako třeba ňákou extra důležitou věc, kterou nestačili dodělat, nebo strašlivou pomstu, i když na druhý straně to může být i nesmírná vesmírná záležitost nedohlednýho významu, kde voni jsou jen pouhým pěšákem ve hře.“

nebo krutá žízeň, ozval se Jeden-muž-kbelík.

„No slyšeli ho?“ zavrtěla hlavou paní Bochánková.

chci zůstat ve špiritusálním světě, nebo alespoň ve vinném či pivním, he, he, he.

„Tak co se stane s životní silou, když něco přestane žít?“ zeptal se Rumpál. „Může tahle síla za všechno, co se tady teď odehrává?“

„Odpověz tomu pánovi,“ zvýšila paní Bochánková hlas, když se Jeden-muž-kbelík neměl k odpovědi.

a co všechno se tam u vás odehrává?

„Různé věci se uvolňují a odšroubovávají. Po ulicích běhají prázdné šaty. Každý se cítí nějak víc živý. A podobně.“

tohle? to nic není. koukněte, životní síla prosakuje nazpět, kudy to jenom jde. myslím, že s tímhle si hlavu lámat nemusíte.

Rumpál položil ruku na sklenici.

„Ale je tady něco, s čím bych si ji asi lámat měl, že?“ šel rovnou k věci. „A má to co společného s těmi malými skleněnými suvenýry, že?“

nechci to říct.

„Řekni to pánovi, rychle.“

To byl Ludmillin hlas — hluboký, skoro mužský, ale velmi přitažlivý. Lupine ji upřeně pozoroval. Rumpál se usmál. To byla jedna z předností toho být mrtvý. Všimli jste si věcí, které živým nic neříkaly.

Hlas Jednoho-muže-kbelíka byl ostrý a hádavý.

a co s tím asi udělá, i když mu to řeknu, no? mohl bych se kvůli tomu dostat do spousty nepříjemností.

„Dobrá, a kdybych to uhodl, můžete mi to alespoň potvrdit?“

ano. možná.

„Nemusíš ani nic říkat,“ ozvala se paní Bochánková. „Stačí, když místo ‚ano’ klepneš dvakrát a místo ‚ne’ jednou, jako za starých časů.“

no tak dobrá.

„Pokračujte, pane Žičko,“ pobídla Rumpála Ludmilla. Její hlas byl takový, že ho Rumpál zatoužil pohladit.

Odkašlal si.

„Já si myslím,“ začal pomalu, „že ty koule… ty koule jsou určitý druh vajec. Napadlo mě… proč snídat? A najednou mě napadlo… vejce…“

Klep.

„Aha. No, možná, že to byl opravdu jen takový hloupý nápad…“

pardon, bylo to pro ano jednou, nebo dvakrát?

„Dvakrát,“ vyštěkla paní Bochánková.

KLEP. KLEP.

„Aha,“ vydechl Rumpál. „A ty se mění v něco na kolečkách, že?“

ano bylo dvakrát, že?

„Správně!“

KLEP. KLEP.

„Já si to myslel! Myslel jsem si to! Našel jsem jedno z nich pod podlahou a pokoušelo se to proměnit v prostoru, kde na to nemělo dost místa!“ zakrákoral Rumpál vítězoslavně. Pak mu na čele naskočily zamyšlené vrásky.

„No jo, proměnit se. Ale v co?“

Vzoromil Výsměšek vklusal do pracovny a sundal svou magickou hůl ze závěsu nad krbem. Olízl si prst a opatrně se dotkl její špičky. Přeskočila drobná oktarínová hvězdička a ucítil závan zápachu připomínajícího rozpálený mastný cín.

Vykročil nazpět ke dveřím.

Pak se pomalu otočil, protože jeho podvědomí právě dokončilo analýzu věcí přítomných v hustě zaplněné pracovně a odhalilo nesrovnalost.

„Co to tady, k čertu, dělá?“ zavrčel arcikancléř.

Strčil do toho špičkou své hole. Zazvonilo to a kousek se to odsunulo.

Velmi vzdáleně to vypadalo jako ten druh věcí, které postrkovaly po chodbách služebné. Obvykle to bývalo naloženo smetáky, kbelíky mopy a hadry. Výsměšek si udělal v duchu poznámku, aby si o tom nezapomněl promluvit s hlavní hospodyní. A vzápětí mu to vypadlo z hlavy.

„Ty zatracené drátěné věci na kolečkách se pletou všude,“ zavrčel.

Při slově „zatracené“ se z čiročirého vzduchu zhmotnilo něco jako obrovská masařka se zuby, které by neudělaly ostudu ani kočce. Tvor zmateně zabzučel, obletěl přeplněnou pracovnu a vylétl pootevřenými dveřmi za arcikancléřem, který si ve svém rozpoložení ničeho nevšímal.

Slova mágů jsou mocná. Kletby jsou ještě mocnější. V době, kdy životní síla prakticky krystalizovala ze vzduchu, musela najít únikové cesty, kde to jen šlo.

města, odpověděl Jeden-muž-kbelík. já si myslím, že jsou to zárodky měst.

Starší mágové se shromáždili ve Velké síni. Dokonce i starší pAsák cítil podivné vzrušení. Považovalo se za velmi odporné používat magii proti kolegům mágům a používat ji proti civilistům bylo nesportovní. Člověku to udělalo dobře, když byl jednou opravdový důvod ji použít.

Arcikancléř se rozhlédl kolem.

„Děkane, proč máte po celém obličeji ty barevné pruhy?“ zeptal se pátravě.

„Maskování, arcikancléři.“

„Maskování, říkáte?“

„Krleš, arcikancléři!“

„Tak dobrá. Důležité je, že se v tom cítíte dobře vy.“

Pomalu se plížili ke kusu země, kde bylo Afektovo malé království. Alespoň většina z nich se plížila. Děkan se přibližoval‘ sérií složitých skoků a piruet, příležitostně se tiskl zády ke zdi a téměř neslyšně ze sebe v krátkých sériích vyrážel dech: „Á-fu! Á-fu! Á-fu!“

Byl strašlivě sklíčený, když se ukázalo, že ostatní kompostové hromady stojí přesně tam, kde je Afekt navršil. Zahradník, který je zpovzdálí sledoval a kterého děkan dvakrát málem srazil k zemi, kolem hromad chvíli obcházel.

„Já myslím, že se jen tak nevinně tváří,“ zasykl děkan. „Myslím, že bychom ty zatracené věci měli vyhodit do —“

„Ještě se ani nezabraly,“ zavrtěl hlavou Afekt. „Tamta musela být nejstarší.“

„To znamená, že tady nemáme s čím bojovat?“ nadhodil arcikancléř.

Zem se jim zachvěla pod nohama. A pak se směrem od ambitu ozvalo jemné zacinkání.

Výsměšek se zamračil.

„Už tam zase někdo jezdí s těmi zatracenými drátěnými vozíky,“ prohlásil. „Před chvílí jsem jeden objevil dokonce ve své pracovně!“

„Vážně?“ zavrtěl hlavou starší pAsák. „Já měl ve své pracovně taky jeden. Otevřel jsem skříň, a bac ho — byl tam.“

„Ve skříni?“ podíval se na něj pohrdlivě arcikancléř. „A proč jste si ho tam cpal, člověče?“

„Já si ho tam nedal, vždyť vám to vysvětluju. Museli to být studenti. To by tak vypadalo na ty jejich žertíky. Jeden z nich mi kdysi strčil do postele kartáč.“

„A já přes jeden z těch vozíků předtím upadl,“ zamyslel se arcikancléř, „a když jsem ho pak hledal, byl pryč.“

Cinkání se přibližovalo.

„Tak dobrá, ty mazaný chytráku, teď uvidíme!“ obrátil se arcikancléř po zvuku a jednou či dvakrát velmi významně poklepal svou holí do dlaně ruky.

Mágové se přitiskli ke zdi.

Neviditelný postrkovač vozíku už byl téměř u nich.

Výsměšek vztekle zavrčel a vyskočil z úkrytu.

„Ták, a teď tě mám, ty — ale do prdele!“

„Se nedám od nikoho tahat za fusekli, ani od tebe ne, Jeden-muži-kbelíku,“ odsekla popuzeně paní Bochánková. „Města přece nejsou živá. Já vím, že lidi říkají, že jsou, ale oni to myslí jen tak jako.“

Rumpál Žička zamyšleně otáčel v rukou jednou skleněnou koulí, kterou vzal z krbové římsy.

„Musí jich být nakladeny tisíce,“ zamyslel se. „Jenže všechny to samozřejmě nepřežijí. Jinak už bychom vězeli po krk ve městech, co?“

„Vy nám chcete tvrdit, že tyhle malé věcičky se nakonec rozloží na veliká místa?“ řekla Ludmilla.

ne hned. mají ještě přechodné pohyblivé stadium.

„Musí to být něco na kolečkách,“ přikývl Rumpál.

správně, jak vidím, už jste to stejně věděl.

„Já vím, že to vím,“ souhlasil Rumpál, „ale vůbec tomu nerozumím. A co se stane, až skončí to pohyblivé stadium?“

to nevím.

Rumpál vstal.

„No, v tom případě už je nejvyšší čas, abychom to zjistili,“ prohlásil.

Podíval se na Ludmillu a Lupina. Jo. Ano. A proč ne? Pokud můžete někomu pomoci, když už máte stejně cestu okolo, pomyslel si Rumpál, pak jste nežili — nebo co — nadarmo.

Maličko se přihrbil a přimísil do hlasu špetku únavy a nejistoty.

„Háček je v tom, že se poslední dny cítím tak nějak nejistý na nohou,“ zasténal s bolestným výrazem. „Bylo by to od vás opravdu moc laskavé, kdyby mě mohl někdo cestou trochu podepřít. Nemohla byste mě doprovodit na univerzitu, mladá dámo?“

„Ludmilla poslední dny ze zdravotních důvodů skoro nevychází,“ namítla její matka okamžitě.

„To je úplně v pořádku,“ obrátila se k ní Ludmilla. „Mami, víš přece, že úplněk byl už před dvěma dny a —“

„Ludmillo!“

„No, ale byl.“

„Pro mladé děvče jsou dneska ulice velmi nebezpečné,“ bránila se pořád ještě paní Bochánková.

„Já si myslím, že ten úžasný pes pana Žičky by zahnal většinu nebezpečných individuí,“ řekla Ludmilla.

Jako na povel Lupine úpěnlivě zaštěkal a zaprosil předníma zvednutýma nohama. Paní Bochánková si ho změřila kritickým pohledem.

„No, opravdu vypadá jako poslušné zvíře,“ řekla po chvilce váhavě.

„Takže tím je to vyřízené,“ usmála se Ludmilla. „Skočím si jen pro šál.“

Lupine se začal radostně převalovat sem a tam. Rumpál do něj strčil nohou.

„Buď hodný,“ upozornil ho.

Ozvalo se významné zakašlání, kterým se Jeden-muž-kbelík hlásil o svá práva.

„Dobrá, dobrá,“ řekla paní Bochánková. Z kredence vzala balíček zápalek, s nepřítomným výrazem jednou z nich škrtla o nehet u palce a vhodila ji do sklenice s whisky. Alkohol hořel modrým plamenem a kdesi ve spirituálním světě se zhmotnil duch dvojité skotské bez ledu na tak dlouho, aby to Jednomu-muži-kbelíkovi stačilo.

Když Rumpál Žička opouštěl dům, měl dojem, že zaslechl jakýsi vzdálený duchovitý hlas, který si zanotoval pijáckou píseň.

Vozík se zastavil. Chvilku se kýval ze strany na stranu, jako by si mágy prohlížel. Pak provedl rychlý jednobodový obrat a začal se poměrně rychle vzdalovat.

„Chyťte ho!“ zaduněl arcikancléřův hlas. Zamířil hůl a podařilo se mu z ní vymámit ohnivou kouličku, která změnila malý kousek dláždění v něco žlutého a bublajícího. Prchající vozík se divoce zakymácel, ale pokračoval v jízdě, zatímco mu jedno kolečko chřestilo a skřípalo.

„Určitě to pochází z Podzemních rozměrů!“ vykřikl děkan. „Musíme ho vyhubit do základů!“

Arcikancléř mu položil konejšivým gestem ruku na rameno. „Nebuďte blázen. Věci z Podzemních rozměrů mají mnohem víc chapadel a takových věcí. Nevypadají, jako že je někdo vyrobil.“

Při zvuku dalšího vozíku se otočili. Chrastil lhostejně boční uličkou, a když zpozoroval, nebo nějakým jiným způsobem zaregistroval skupinu mágů, zastavil se a vzal na sebe okamžitě výraz nevinného vozíku, který tam právě teď někdo zapomněl. Kvestor se k němu připlížil. „Zbytečně se tváříš tak hloupě,“ zamračil se na vozík. „My víme, že umíš jezdit.“

„Všichni jsme tě viděli.“ přidal se k němu děkan. Vozík zachovával umíněné mlčení.

„Určitě nedokáže myslet,“ řekl lektor Zaniklých run. „Podívejte se, vždyť na tom není místo, kam by se vešel mozek.“

„A kdo říká, že myslí?“ podíval se na něj arcikancléř. „Jediné, co dokáže, je hýbat se. Kdo na to potřebuje mozek? I garnáti se pohybují.“ Přejel prstem po kovových trubkách. „No, jak bylo dokázáno, garnáti jsou dost inteligent —“ začal starší pAsák.

„Mlčte,“ zarazil ho Výsměšek. „Ale zajímalo by mě — je tohle opravdu vyrobené?“

„Vypadá to jako z drátu a trubek,“ přikývl starší pÁsák. „Drát je věc, kterou je třeba vyrobit, a trubky taky. A pak jsou tady kolečka. Příroda by těžko zplodila něco s kolečky.“

„Já jenom, že takhle zblízka to vypadá —“

„— jako jeden nedělitelný celek,“ připojil se lektor Zaniklých run, který si s námahou klekl, aby mohl vozík prozkoumat co nejpodrobněji. „Udělané z jednoho kusu. Jako když ta věc vyrostla. Ale to je přece nesmysl.“

„Možná. Nežije v horách Beraní hlavy kukačka, která si staví místo hnízda hodiny?“ nadhodil kvestor.

„To jo, ale to je jen velmi neobvyklý rituál, provozovaný při námluvách,“ vysvětlil pohotově lektor Zaniklých run. „Kromě toho je známo, že ty hodiny chodí velmi nepřesně.“

Vozík se najednou vrhl do mezery mezi mágy a víceméně uspěl, až na to, že mezera byla ucpána kvestorem, který zaječel a upadl přímo do nákladového košíku. Vozík ani nezpomalil a chřestil po dláždění k hlavní bráně.

Děkan pozvedl svou hůl. Arcikancléř mu sevřel ruku.

„Mohl byste zasáhnout kvestora.“

„Jenom jednu malou ohnivou kouli?“

„Je to velmi lákavá myšlenka, ale ne. Pojďme. Za ním!“

„Krleš!“

„Když myslíte.“

Mágové se dali do pronásledování vozíku. Za nimi, stále ještě nepovšimnuto, pleskalo křídly a pobzukovalo hejno arcikancléřových slov — kleteb.

A nedaleko procházel Rumpál Žička, který vedl malou delegaci přímo do knihovny.

Na dveře knihovny někdo silně zabušil a knihovník Neviditelné univerzity se vydal otevřít, přičemž v chůzi rychle zaklepal klouby rukou o podlahu.

„Já vím, že tam jste,“ ozval se za dveřmi hlas Rumpála Žičky. „Musíte nás pustit dovnitř. Je to životně důležité.“

„Oook.“

„Vy nám neotevřete?“

„Oook!“

„Pak nemám na vybranou…“

Prastaré kamenné bloky se pomalu začaly pohybovat. Malta ve spárách praskala. Pak se část stěny zřítila dovnitř a odhalila Rupála Žičku, stojícího v otvoru přibližného tvaru Rumpála Žičky. Mág vykašlal jemný prach.

„Udělal jsem to hrozně nerad,“ řekl. „I když se obávám, že to jen přispěje k všeobecným předsudkům.“

Knihovník se mu vrhl na záda. K orangutanovu úžasu to nepřineslo kýžený výsledek. Téměř stopadesátikilový orangutan měl většinou výrazný vliv na rychlost pohybu jím postižené osoby, ale Rumpál ho nesl stejně snadno jako kožešinový límec.

„Myslím, že potřebujeme Pradávnou historii,“ zabručel Rumpál. „Tak mě napadá, mohl byste konečně přestat s těmi pokusy ukroutit mi hlavu?“

Knihovník se divoce rozhlédl. Tohle byla jeho oblíbená technika, která nikdy neselhávala.

Pak se mu rozšířily nozdry.

Knihovník nebyl vždycky opicí. Magická knihovna je velmi rizikové pracoviště a on se změnil v orangutana v průběhu magické exploze. Jako člověk byl velmi mírný, i když teď už si na jeho novou podobu zvyklo tolik lidí, že si jeho původní mírnost už jen málokdo pamatoval. Jenže právě se změnou podoby objevil také klíč k celé řadě neznámých smyslů a druhových vzpomínek. A jeden z těch nejhlouběji uložených a zakořeněných reflexů a pudů byl zaměřen na tvary. Táhl se zpět až ke zrodu inteligence. Tvary s čenichy, tesáky a čtyřma nohama byly v kartotéce jeho paměti nezměnitelně zařazeny pod hlavičku „špatné zprávy“.

Dírou ve zdi se teď protáhl obrovský vlk, následovaný přitažlivou mladou ženou. Knihovníkův signální vstup byl momentálně přetížen.

„Víte, je taky možné, že kdybyste toho nenechal, musel bych vám zavázat ruce za zády na uzel,“ zabručel Žička bez jakéhokoliv nepřátelství.

„ííík!“

„A tohle není obyčejný vlk, tomu klidně věřte.“

„Oook?“

Rumpál ztlumil hlas. „A tahle dívka možná technicky není žena,“ dodal.

Knihovník se podíval na Ludmillu. Nozdry se mu znovu rozšířily. Nízké čelo se mu skrčilo.

„Oook?“

„Dobrá, možná že jsem se vyjádřil příliš neohrabaně. Chtěl jsem prostě říct, abyste byl od té lásky a pustil mě.“

Knihovník velmi opatrně povolil svůj stisk a sklouzl na zem, přičemž se držel důsledně tak, aby byl Rumpál mezi ním a Lupinem.

Rumpál si smetl drobečky malty ze zbytků svého roucha.

„Potřebujeme zjistit něco o životě měst,“ vysvětloval. „Zvlášť bych potřeboval vědět —“

Odněkud k nim dolehlo slabé kovové zachřestění. Zpoza nejbližšího masivního regálu vyjel nonšalantně drátěný vozík. Byl plný knih. Zastavil se v okamžiku, kdy zjistil, že je pozorován, a ihned se začal tvářit, jako že se v životě nepohnul ani o píď.

„Pohyblivé stadium,“ vydechl Rumpál Žička.

Drátěný košík se pokusil pomalu vycouvat a zároveň při tom vypadat, jako že se nehýbe. Lupine temně zavrčel.

„Je to to, o čem mluvil Jeden-muž-kbelík?“ zeptala se Ludmilla. Vozík zmizel. Knihovník zařval a vrhl se za ním.

„Jistě. Musí to být něco, co se snaží být užitečné,“ přikývl Rumpál Žička, který najednou ucítil až nelidské uspokojení. „Tak to funguje. Nejdřív je to věc, kterou si chcete ponechat a někam položit. Tisíce z nich se nedostanou do vhodných podmínek, ale na tom nezáleží, právě proto, že jich budou tisíce. Další vývojové stadium je předmět, který je užitečný a dostane se skoro kamkoliv, přičemž skoro nikoho nenapadne, že by se tam dostal sám. Jenže všechno se to odehrává ve špatném čase.“

„Ale jak může být město živé? Skládá se přece z neživých částí!“ odporovala mu Ludmilla.

„Vždyť lidé také! Mně můžete věřit. Já to vím. Ale myslím, že máte pravdu. Tohle by se dít nemělo. Za všechno může ta přebytečná životní síla. Ona… to ona porušuje rovnováhu. Přeměňuje něco, co není skutečné, ve skutečnost. A děje se to předčasně a příliš rychle…“

Odněkud se ozvalo knihovníkovo zaječení. Z uličky mezi dalšími řadami regálů vyrazil vozík, jehož kolečka se točila tak rychle, že skoro nebyla vidět, a na jeho držadle za jednu ruku visel ke všemu odhodlaný orangutan, který za ním vlál jako velmi plochá zástava.

Vlk skočil kupředu.

„Lupine!“ vykřikl Rumpál.

Jenže od prvních dnů, kdy jeskynní člověk pustil kus polena po úbočí kopce, jsou psovití tvorové obdařeni neodolatelným nutkáním pronásledovat všechno, co se pohybuje, tím spíše, když se to pohybuje na kolech. Lupine už chňapal po vozíku.

Mocné tesáky se sevřely na jednom kolečku. Ozvalo se zavytí a lidoop, vlk a vozík se přeměnili v jednu jedinou spletitou hromadu, která narazila do stěny.

„Oh, chudáček! Podívejte se na něj!“

Ludmilla se vrhla napříč knihovnou a poklekla k napůl omráčenému vlkovi.

„Vždyť mu přejel přímo přes přední tlapky!“

„A pravděpodobně přišel i o pár zubů,“ zabručel Rumpál. Pomohl knihovníkovi na nohy. V očích lidoopa doutnala rudá záře. To se pokusilo ukrást z jeho knihovny knihy. Tohle byl pravděpodobně pro každého mága ten nejlepší důkaz, že vozíky nemají žádný mozek.

Orangutan se sehnul a ulomil vozíku obě kola.

„Olé“ zaradoval se Rumpál.

„Oook?“

„Ne, já nemyslel ‚s mlékem‘.[21]

Ludmilla chovala Lupinovu hlavu na klíně. Ztratil zub a jeho srst byla strašlivě pocuchaná. Otevřel jedno žlutozelené oko a upřel na Rumpála spiklenecký pohled, zatímco mu dívka hladila uši. Prosím, pomyslel si Rumpál, tady vidíte psa, který ke svému štěstí přišel a zanedlouho bude podávat pac a kňučet blahem.

„Dobrá,“ řekl nahlas. „Tak, knihovníku… myslím, že jsme se těsně předtím, než to začalo, domluvili, že nám pomůžete.“

„Chudinka statečný pejsek,“ pohladila Ludmilla něžně Lupina.

Lupine v dojemném gestu pozvedl tlapku a šťastně zakňučel.

Otevřený drátěný košík, zatížený kvestorovou nehybnou váhou, nebyl s to nabrat rychlost svého druha, který urychleně zmizel. Mimoto mu povolilo jedno kolečko, které téměř bezmocně vlekl za sebou. Kýval se těžkopádně ze strany na stranu a v hlavní bráně, kterou projížděl bokem, se téměř převrátil.

„Vidím ho!“ křičel děkan. „Jasně ho vidím! Mám ho na mušce!“

„Nedělej to! Mohl bys zasáhnout kvestora!“ zařval na něj Výsměšek, který v rozrušení zapomněl na svou zásadu s nikým si netykat.

„A co hůř, co kdybys poškodil majetek univerzity?“

Jenže děkanovy uši byly zahlceny bušením nezvyklého návalu testosteronu a jeho výkřiky neslyšel.[22] Do vozíku narazila syčící zelená koule. Vzduch se naplnil létajícími kolečky.

Výsměšek se zhluboka nadechl.

„Ty pitomý —!“ zaječel.

Slovo, které ze sebe vyrazil na závěr, ostatní mágové, postrádající jeho zemitou venkovskou výchovu, vůbec neznali. Bylo to především tím, že neovládali slovník popisující do nejmenších podrobností jak orgány a technologie, tak namlouvací rituály a praktický průběh milostného života zvířat. Slovo se mu však zhmotnilo jen několik centimetrů před obličejem. Bylo tlusté, kulaté, černé a lesklé a mělo strašlivé obočí. Vypustilo směrem k arcikancléři páchnoucí pšouk a poodlétlo, aby se připojilo k malému roji ostatních kleteb.

„Co to, k čertu, bylo?“

Těsně vedle ucha se mu objevila další odpornost.

Výsměšek si strhl z hlavy klobouk.

„Do hajzlu!“ — roj se rozrostl o dalšího člena — „něco mě kouslo!“

Letka nově vzniklých kleteb se pustila do hrdinského boje o svobodu. Několikrát se po nich bezvýsledně ohnal kloboukem.

„Koukejte zmizet vy zas —“ začal.

„Neříkejte to!“ vrhl se k němu starší pAsák. „Mlčte!“

Arcikancléře si ještě žádný člověk nedovolil okřikovat. Okřikovat se mohl každý, když ho okřikoval arcikancléř. Teď zavřel ústa jen díky šoku.

„Chtěl jsem říct, že pokaždé, když zaklejete, ta kletba oživne,“ vysvětloval mu spěšně starší pAsák. „Přímo ze vzduchu se líhnou odporné křídlaté zrůdičky.“

„U ohnivé psí svině!“ vyrazil ze sebe arcikancléř.

Pop. Pop.

Kvestor se omámeně vyprostil ze zbytků drátěného vozíku. Sebral ze země svůj klobouk, oprášil ho, nasadil si ho na hlavu, zamračil se, sundal ho a vysypal z něj kolečko. Jeho kolegové mu nevěnovali téměř žádnou pozornost.

Slyšel, jak arcikancléř říká: „Ale vždyť jsem klel vždycky! Na pořádné kletbě není nic špatného, naopak, pěkně vám rozproudí krev. Pozor, děkane, jeden z těch zas —“

„Nemohl byste dávat trochu větší pozor? Používat jiná slova?“ vykřikl starší pAsák do sboru bzučení, pištění a vrzání.

„Jako třeba jaká?“

„Jako… třeba… no… sakva.“

„Sakva?“

„No, nebo třeba šmankote.“

„Šmankote? Vy po mně chcete, abych řekl šmankote?“

Kvestor se pomalu přišoural ke skupince. Hádat se o zanedbatelné podrobnosti v průběhu celosvětové meziprostorové krize bylo něco, co mágům dodávalo jejich charakteristickou tvář.

„Paní Vidláková, například, když něco upustí, tak vždycky vykřikne ‚do prkýnka‘!“ přispěl se svou troškou do mlýna.

Arcikancléř se k němu obrátil se zuřivým výrazem ve tváři.

„Jo, možná že říká do prkýnka,“ zavrčel vztekle, „ale myslí do prd —“

Mágové se rychle přikrčili. Výsměšek se stačil zarazit právě včas. Roj nadávek se mu přátelsky usadil na klobouku.

„Zdá se, že se jim líbíte,“ konstatoval děkan.

Výsměšek se zašklebil. „Vy mágové, se laskavě přestaňte bavit na účet svého arcikancléře a raději se snažte dopracovat nějakých výsledků a zjistit, o co jde!“ prohlásil poněkud kulhavě.

Mágové zapátrali pohledy ve vzduchu. Tentokrát se nic neobjevilo.

„Zatím se vám to daří,“ přikývl pochvalně lektor Zaniklých run. „Jen tak dál.“

„Šmankote, šmankote, šmankote,“ vyrazil ze sebe arcikancléř. „Do prkýnka, do prkýnka, do prkýnka,“ procedil mezi zuby. „Sakva, sakva, sakva.“ Pak zavrtěl hlavou. „To není k ničemu. Tím si ale ani v nejmenším neulevím.“

„V každém případě to ale alespoň trochu vyčistilo vzduch,“ podotkl kvestor.

Teprve teď si ho ostatní všimli.

Obrátili pohledy k troskám vozíku.

„Ošklivosti, které nám poletují kolem uší,“ ošklíbl se Výsměšek. „Věci, které ožívají.“

Všichni najednou zvedli hlavy při známém kovovém zvuku. Přes náměstí před branou drkotaly další dva drátěné vozíky. Jeden byl plný ovoce. Druhý byl zpoloviny plný ovoce a druhou polovinu okupovalo malé řvoucí dítě.

Mágové vozíky pozorovali s otevřenými ústy. Za vozíky poklusával dav zvědavců. Kousek před lidmi kráčela ráznými kroky zoufalá a ke všemu odhodlaná žena, která mířila někam na druhou stranu náměstí.

Arcikancléř chytil za rukáv jednoho muže, který pomalu pokulhával na konci zástupu.

„Co se stalo?“

„Nakládal jsem akorát do toho košíku nějaký broskve, když se vzepjal a skočil na mě!“

„A co to dítě?“

„Jo, to teda nevím. Ta ženská měla taky jeden takovej košík, koupila ode mě nějaký broskve a potom —“

Všichni se otočili. Z ústí úzké uličky vykodrcal další vozík, a když je uviděl, dovedně se otočil na místě a vyrazil napříč náměstím.

„Ale proč?“ nechápal Výsměšek.

„Víte, je to hrozné šikovná věcička na převážení věcí,“ vysvětloval mu muž. „Potřeboval jsem převézt ty broskve a víte, jak snadno se taková broskev omačká.“

„A všechny míří stejným směrem,“ ozval se najednou lektor Zaniklých run. „Všimli jste si toho někdo?“

„Za nimi!“ vykřikl děkan. Ostatní mágové, zaskočení natolik, že se nebyli schopni hádat, se rozeběhli za ním.

„Neměli bychom —“ začal Výsměšek, ale vzápětí zjistil, že je to beznadějné. Mimoto taky ztrácel iniciativu. Velmi opatrně zformoval nejjemnější válečný pokřik v dějinách autocenzury.

„Hernajs — zničme ty sakva vozíky!“ zaječel a rozběhl se za děkanem.

Vilém Klika pracoval celé dlouhé odpoledne a kráčel neúnavně v čele řady pomocníků, kteří pohrabovali obilí, vázali snopy a stavěli je do panáků.

Najednou se ozval výkřik a všichni se rozeběhli k živému plotu.

Hned za ním se rozkládalo obrovské pole Jaga Podbory. Jeho pacholci a děvečky na ně právě dotlačili sklizňostroj.

Vilém se přidal k ostatním, kteří nahlíželi přes plot. U stroje viděl postavičku Rozinky, jenž vydával poslední příkazy. Dva pacholci pomalu zacouvali s vyplašeným koněm mezi oje. Kovář se vyšplhal na malé kovové sedadlo uprostřed stroje a uchopil opratě.

Kůň vykročil kupředu. Pohyblivá ramena se otevřela. Pásy se začaly pohybovat, kola otáčet a celý složitý vnitřní systém se dal pravděpodobně do pohybu, ale na tom tolik nezáleželo, protože vzápětí se ozvalo hlasité „klonng“ a všechno se zastavilo.

Z davu přihlížejícího za plotem se začaly ozývat výkřiky jako „Slez z toho a podoj to“, „Má to jenom jeden konec a ten jim právě upadl!“, „Dejte dvoupenci a já vám přivedu našeho osla, ten umí to samý!“ a další pochvalné poznámky.

Rozinka slezl, chvilku se šeptem dohadoval s Podborou a jeho lidmi a pak na okamžik zmizel ve stroji.

„To ti nikdy nepoletí!“

„Od zejtřka je levnější hovězí!“

Tentokrát sklizňostroj ujel několik metrů, než se jeden z nekonečných pásů přetrhl a stočil.

Tou dobou už se několik starších mužů u plotu prohýbalo smíchem.

„Koupím starý železo, deset kilo za šesťák!“

„Dovezte další, tenhle je rozbitý!“

Rozinka znovu slezl. Nedal najevo, že slyší vzdálené posměšky, klidně stáhl přetržený pás a nahradil ho novým. Přihlížejících si nevšímal.

Vilém Klika, aniž spustil oči ze scény odehrávající se na sousedním poli, vytáhl od pasu brousek a dlouhými, pomalými pohyby začal obtahovat kosu.

S výjimkou zvonění nářadí, s jehož pomocí opravoval kovář stroj, bylo tiché zip, zip vlhkého brousku jediným zvukem, který se rozléhal dusným, těžkým vzduchem.

Rozinka vylezl do svého sedadla a kývl na muže, který stál vedle koně.

„Tak hurá do toho!“

„Skřivánku, jásej!“

„Měli jste to obout!“

Posměšné výkřiky však rychle umlkaly.

Půl tuctu párů očí pozorovalo sklizňostroj, který rychle postupoval obilím, dojel na konec pole, kde se hbitě otočil a rozjel se zpět.

Ve víru pohyblivých ramen a tiše bzučících pásů projel kolem skupinky veselých pozorovatelů.

Znovu se otočil a znovu minul přihlížející.

Po nějaké chvíli prohlásil jeden z čumilů zachmuřeně: „To se nikdy neujme, vzpomenete si na mě.“

„Bodejť. Kdo by stál o takovou hračičku?“ přidal se druhý.

„Vždyť to vypadá jenom jako velké hodiny. Neumí to nic jinýho než jezdit sem a tam po poli —“

„— pěkně rychle —“

„— seče to jen tak obilí a mlátí z klasů zrní —“

„Hele, už to poseklo skoro tři řádky!“

„To mě podrž!“

„Koukněte, některý ty kousky se hejbou tak rychle, že skoro nejsou vidět! Co ty si o tom myslíš, Vilíku? Viléme?“

Všichni se ohlédli. Vilém už byl v polovině druhého řádku a neustále zrychloval.

Slečna Zahořalá pootevřela dveře jen na prst.

„Prosím?“ zeptala se s podezřením.

„Jde o Viléma Kliku, slečno Zahořalá. Přivedli jsme ho domů.“

Pootevřela dveře o něco víc.

„Co se mu stalo?“

Dva muži se neohrabaně všourali dovnitř a pokoušeli se při tom podpírat postavu o třicet centimetrů vyšší, než byli oni. Postava pozvedla hlavu a omámeně se podívala na slečnu Zahořalou.

„Nevíme, co to do něj vjelo,“ řekl Voda Zadnička.

„Tedy v práci je to pravý ďábel,“ přidal se k němu Václav Pípa. „Můžu vám říct, že si zaslouží každý centík, který mu platíte, slečno.“

„Tak to bude ve zdejším kraji první,“ odsekla kysele.

„Lítal po poli sem a tam jako šílený a zkoušel být lepší než ten Rozinkův udělátor. Nestačili jsme mu ani ve čtyřech! A víte, že tu mašinu fakt skoro porazil?“

„Položte ho na gauč.“

„My mu říkali, aby to na tom sluníčku s prací nepřeháněl —“ Voda natáhl krk k pootevřeným dveřím do kuchyně pro případ, že by z šuplíků u kredence vyčuhovaly nějaké poklady.

Slečně Zahořalé jeho pohled neunikl.

„A to vám zase věřím. Děkuju vám. Ale teď už bych vás nerada déle zdržovala, je dost pozdě a než dojdete domů —“

„Jestli pro vás můžeme ještě něco udělat —“

„Tak vím, kde bydlíte. A taky už nemáte zaplacený nájem za posledních pět let. Na shledanou, pane Pípo.“

Pomalu je popoháněla ke dveřím a ty jim nakonec zavřela rovnou před nosem. Pak se otočila.

„Co jste to prováděl, vy takzvaný Viléme Kliko?“

JSEM UNAVENÝ A NECHCE TO PŘESTAT.

Vilém Klika si sevřel rukama hlavu.

A PÍPA MI TAKY DAL PRO LEGRACI NAPÍT ZKVAŠENÉ JABLEČNÉ ŠŤÁVY, KVŮLI TOMU HORKU, A JÁ JSEM TEĎ NEMOCNÝ.

„Tak to mě ani trochu nepřekvapuje. Pálí to svinstvo v lese. Není v tom ani polovina jablek.“

JEŠTĚ NIKDY JSEM NEBYL NEMOCNÝ. ANI UNAVENÝ.

„To patří k životu.“

JAK TO MŮŽOU LIDÉ VYDRŽET?

„No, šťáva z kvašených jablek jim v tom většinou pomůže.“

Vilém Klika seděl a zasmušile zíral na podlahu.

ALE SKLIDILI JSME CELÉ POLE, řekl s náznakem triumfu. VŠECHNY POSTAVY JSOU ZPANÁKOVÁNY, NEBO JE TO NAOPAK?

Znovu si sevřel lebku rukama.

AUAUAU.

Slečna Zahořalá zmizela v umývárně. Ozvalo se skřípání pumpy. Vzápětí se vrátila s kusem namočeného plátna a sklenicí vody.

V TÉ VODĚ JE MLOK!

„To jenom dokazuje, že je ta voda čerstvá,“[23] odbyla ho slečna Zahořalá, která klidně vylovila obojživelníka ze sklenice a vypustila ho na dlažbu. Mlok okamžitě zmizel v jedné z četných puklin.

Vilém Klika se pokusil vstát.

TEĎ UŽ JSEM SKORO POCHOPIL, PROČ SI NĚKTEŘÍ LIDÉ PŘEJÍ UMŘÍT, řekl. SLYŠEL JSEM O BOLESTI A UTRPENÍ, ALE NIKDY JSEM TAK DOCELA NEPOCHOPIL, CO TO ZNAMENÁ.

Slečna Zahořalá vyhlédla zaprášeným oknem.

Mračna, která se celé odpoledne stahovala nad kopci, byla čím dál tím temnější a jejich šedé kupy byly lemovány výhružnou sírovou žlutí. Horko dolehlo na celý kraj jako závaží.

„Žene se strašná bouřka.“

ZNIČÍ TO OBILÍ, KTERÉ JSEM SKLIDIL?

„Ne, to potom vyschne.“

JAK JE NA TOM HOLČIČKA?

Vilém Klika otevřel ruku. Slečna Zahořalá pozvedla obočí. Na kostnaté dlani ležely přesýpací hodiny a jejich horní polovina byla skoro prázdná. Měla dojem, že se od nich odráží světlo a že je nevidí docela přesně.

„Jak jste k nim přišel? Svírala je v ruce jako něco —“ odmlčela se, protože nemohla najít správný výraz, „— jako něco, co člověk svírá ze všech sil.“

ONA JE POŘAD JEŠTĚ DRŽÍ V RUCE. ALE JSOU SOUČASNĚ I TADY. NEBO KDEKOLIV. VZATO KOLEM A KOLEM, JE TO JENOM METAFORA.

„Ty, co držela v ruce, vypadaly velmi opravdově.“

TO, ŽE JE NĚCO METAFORA, NEZNAMENÁ, ŽE TO NEMŮŽE BÝT SKUTEČNÉ.

Slečna Zahořalá si najednou uvědomila, že slyší slabou ozvěnu jeho hlasu, jako kdyby ta slova říkaly současně dvě osoby, které nemluví ve stejném okamžiku.

„Kolik vám ještě zbývá?“

JE TO OTÁZKA HODIN.

„A kosa?“

DAL JSEM KOVÁŘI PŘESNÉ POKYNY.

Otřásla se. „Ne že bych si o mladém Rozinkovi myslela, že je to špatný hoch, ale jste si jistý, že opravdu udělal, co jste mu řekl? Zničit něco takového, to je velké sousto i na pořádného chlapa.“

NEMĚL JSEM NA VYBRANOU. TA MALÁ VÝHEŇ, KTEROU TADY MÁTE, NA TO NESTAČÍ.

„Ta kosa je nebezpečně zlá a strašlivě ostrá.“

STEJNĚ SE BOJÍM, ŽE BY NEBYLA DOST OSTRÁ.

„A na vás nikdy nikdo nic podobného nezkusil?“

JE TAKOVÉ RČENÍ: MŮŽU SI TO S SEBOU VZÍT DO HROBU?

„To je.“

KOLIK LIDÍ NA TO OPRAVDU VĚŘÍ?

„Vzpomínám si,“ začala trochu zeširoka slečna Zahořalá, „jak jsem kdysi četla o pohanských králích, co si stavěli obrovské pyramidy a dávali si do nich spoustu věcí. Dokonce i lodě. Taky děvčata, oblečená v průhledných kalhotách a nějaké té pokličce na hrnce. Nechcete mi tvrdit, že to bylo dobře?“

JÁ SI NIKDY NEBYL JISTÝ, CO JE DOBŘE, odpověděl jí Vilém Klika. NEJSEM SI ANI JISTÝ, ŽE EXISTUJE NĚCO TAKOVÉHO JAKO DOBŘE. NEBO ŠPATNĚ. JSOU JENOM MÍSTA, KDE STOJÍTE.

„To není pravda, dobře je dobře a špatně je špatně,“ zavrtěla hlavou slečna Zahořalá. „Já byla vychovaná tak, abych tenhle rozdíl poznala.“

ZNÁSILŇOVATELEM CELNÍCH ZÁKONÚ.

„Cože?“

PAŠERÁKEM.

„Na pašování není nic špatného!“

SNAŽIL JSEM SE VÁM JENOM UKÁZAT, ŽE NĚKTEŘÍ LIDÉ MYSLÍ JINAK.

„To se přece nepočítá!“

ALE —

Někde v kopcích udeřil první blesk. Zadunění hromu otřáslo celým domem. Z komína vypadlo několik cihel a zazvonilo na krbovém roštu. Okna se roztřásla pod divokými nárazy.

Vilém Klika přešel místnost a otevřel dveře.

Od prahu se odrazilo několik krup velikosti slepicích vajec a vletělo do místnosti.

OH. TO JE DRAMA.

„Oh, k sakru!“

Slečna Zahořalá se mu protáhla pod rukou.

„Kde se vzal ten strašlivý vítr?“

Z NEBE? řekl Vilém Klika, zaskočen její nečekanou otázkou.

„Pojďte! Rychle!“ Rozběhla se nazpět do kuchyně a z kredence sebrala lucernu a sirky.

VŽDYŤ JSTE ŘEKLA, ŽE TO POTOM VYSCHNE.

„Kdyby to byla obyčejná bouřka, tak ano. Ale v tomhle dopuštění? Zničí to všechno. Ráno bude všechno obilí vymlácené a bude se válet po celém kopci!“

Nervózně zapálila lucernu a vrátila se ke dveřím.

Vilém Klika vyhlédl do bouře. Kolem dveří létaly klasy, které unášel vítr.

MOJE SKLIZEŇ, A ZNIČENÁ? JEN PŘES MOU MRTVOLU!

Na střeše kovárny zabubnovala první sprška.

Ned Rozinka několikrát zapumpoval rukojetí měchů, až se barva ohně ve středu ohniště změnila z jasně rudé na bílou se žlutým přídechem.

Byl to skvělý den. Sklizňostroj fungoval líp, než se vůbec odvažoval doufat. Starý Podbora nedal jinak, že zůstane u něj, aby ho mohl zítra použít na další pole, takže ho nechal stát u něj na poli, pěkně přikrytý velkou plachtou. Zítra naučí jednoho z Podborových mužů, jak se strojem zacházet, a začne s výrobou nového, vylepšeného modelu. Úspěch byl jistý. Bylo jasné, že se před ním otevírá jasná budoucnost.

Ještě tady zbývala ta záležitost s kosou. Přešel ke stěně, kam ji pověsil. Je to tak trochu záhada, pomyslel si. Před ním na stěně visel nejdokonalejší nástroj svého druhu, jaký kdy v životě viděl. Ta kosa se nedala ani otupit. Její ostrost sahala dál než její ostří. A od něj se očekávalo, že ji zničí. Jaký je v tom smysl? Ned Rozinka věřil v logiku, a to ještě v logiku velmi určitého druhu.

Možná že se jí chtěl Vilém Klika prostě zbavit a tomu by docela rozuměl, protože i teď, když jen tak bezmocně visela na stěně, ž ní jako by vyzařovala ostrost. Měl dojem, že okolo ostří světélkuje jemně nafialovělá záře, kterou působily molekuly vzduchu, hnané průvanem v místnosti k místu své nevyhnutelné záhuby.

Ned Rozinka nesmírně opatrně sňal kosu ze stěny.

Zvláštní člověk, ten Vilém Klika. Řekl, že chce, aby byla ta kosa dokonale mrtvá. Jako kdyby se dala věc zabít.

Dobrá, ale kdo by ji dokázal zničit? Jistě, kosiště by se dalo spálit a kov popustit a vypálit, a kdyby tomu věnoval dost času, zbyla by z celé kosy za pár hodin hromádka popela a prachu. To bylo to, co si jeho zákazník přál.

Na druhé straně, předpokládejme, že by ji prostě zničil tak, že by stáhl čepel z kosiště… v tom případě by to už nebyla kosa. Pak už by z ní zbyly jen… no, kousky. Jistě, kdybyste chtěli, mohli byste z nich zase udělat kosu, ale to by asi šlo i z prachu a popela, kdybyste věděli jak.

Ned Rozinka pocítil radost nad tím, jak průkazné argumenty dokázal vymyslet. A koneckonců, Vilém Klika ho ani nepožádal o nějaké důkazy, že ta věc byla… hm, jaksi… zabita.

Přesně zamířil a usekl kosou špičku kovadliny. Neuvěřitelné.

Dokonalé ostří…

Vzdal se. Bylo to nefér. Nemůžete chtít po člověku, jako je on, aby zničil něco takového. Vždyť to je umělecké dílo.

Přešel místnost a zastrčil kosu do úkrytu za velkou hromadou dřeva. Ozvalo se krátké, ale zřetelné zakvíknutí.

To bude v naprostém pořádku. Ten čtvrťák Vilémovi zítra vrátí.

Krysí Smrť se zhmotnil za velkou hromadou dřeva v kovárně a rychle se přesunul ke smutné šedivé hromádce, k bývalé kryse, která se nevědomky dostala do cesty ukrývané kose.

Vedle tělíčka stál krysí duch a vypadal velmi svěže. Nezdálo se, že by ho zjevení krysího Smrtě nějak zvlášť potěšilo.

„Kvíík? Kvíík?“

KVÍÍK, vysvětlil mu krysí Smrť.