Sekáč

Morrisův tanec je známý na všech obydlených planetách mnohovesmíru.

Tančí se pod modrou oblohou, aby se oslavil nový život, který se rodí v půdě a pod hvězdami, protože je jaro a s trochou štěstí všechna voda v tuhém skupenství zase rozmrzne. Nutnost této události cítí dokonce i hlubokomořští živočichové, kteří nikdy neviděli slunce, a městští lidé, kteří mají s přírodními cykly a přírodou společné jen to, že svým Volvem kdysi přejeli ovci.

V provedení mladých matematiků s rozcuchanými vousy, kteří ho většinou tančí v doprovodu amatérské tahací harmoniky a písní typu „Žena Tondy popeláře měla dneska nocleháře“, je to záležitost naivně nevinná, ale až krutě brutální může být v podání souboru „Ninjové Morrisova tance“, jehož členové dokáží neuvěřitelné a strašlivé věci s obyčejným kapesníkem a malým zvonečkem.

Nikdy ho nikdo netančí správně.

Snad jen na Zeměploše, která je samozřejmě plochá a leží na hřbetech čtyř slonů, kteří cestují vesmírem na krunýři Velké A’Tuin, vesmírné želvy.

A dokonce i tam byste našli jen jediné místo, kde to dokáží opravdu správně. Je to v malé vesničce, vysoko v horách Beraní hlavy, kde se z generace na generaci předává malé a velké tajemství. Tam tančí muži v první jarní den, tančí kupředu i nazpět, pod koleny mají připevněny zvonečky a volné košile jim pleskají ve větru. Jezdí tam lidé a dívají se na ně. Pak se upeče býk a má se všeobecně za to, že je to příležitost, jak strávit s celou rodinou příjemný den v přírodě.

Jenže to není to tajemství.

Tajemství spočívá v tom druhém tanci.

A k tomu ještě nějakou dobu nedojde.

Slyšíme tikání, jaké vydávají hodiny. A hleďme, vždyť na obloze se pohybují hodiny svého druhu a z nich prýští tikání čerstvě ražených vteřin.

Koneckonců, je třeba přiznat, že ta věc na obloze jako hodiny tak trochu vypadá. Jenže ve skutečnosti je to přesný opak hodin a největší ručička oběhne kolem jen jednou.

Tam, pod zachmuřenou oblohou, se rozprostírá pláň. Je pokryta jemnými vlnitými křivkami, které by vám pravděpodobně připomínaly úplně něco jiného, kdybyste se na ně dívali odněkud hodně zdaleka, a kdybyste je skutečně zahlédli hodně zdaleka, byli byste velmi rádi, že jste od nich, abychom se vyjádřili přesně, hodně daleko.

Těsně nad plání se vznášely tři šedé postavy. Co byly přesně zač, to se nedá normální lidskou řečí popsat. Někteří lidé by je možná nazvali cherubíny, i když ani jedna z jejich tváří nebyla zdravě růžová. Mohli byste je zařadit i mezi ty, kdo dohlížejí na to, aby fungovala přitažlivost a vesmír byl patřičně oddělen od času. Říkejme jim tedy auditoři.[1] Auditoři reality.

Byli zabráni do rozhovoru, který se ovšem odbýval beze slov. Nepotřebovali mluvit nahlas. Změnili prostě realitu tak, že jako mluvili.

Jeden řekl: Nikdy předtím se to nestalo. Dá se to vůbec provést?

Jeden řekl: Bude se to muset udělat. Objevila se nám tady osobnost. Osobnosti už jsou věcí minulosti. Teď přetrvávají jen síly.

Prohlásil to s určitou spokojeností.

Jeden řekl: Kromě toho… docházelo tady k nepravidelnostem. Kdekoliv máte osobnost, dochází k výkyvům. Známá věc.

Jeden řekl: Pracoval snad neúčinně?

Jeden řekl: Ne. Na to ho nechytíme.

Jeden řekl: V tom to právě je. To slovo „on“. Stát se osobností znamená stát se neúčinným. Nechceme přece, aby se nám to rozmohlo. Co kdyby si vyvinula osobnost třeba taková přitažlivost? Co kdyby se rozhodla, že bude mít ráda lidi?

Jeden řekl: Stejně by je nakonec drtila láskou.

Jeden řekl hlasem, který mohl být ještě chladnější, kdyby už teď neměl teplotu absolutní nuly: Ne.

Jeden řekl: Promiňte, to byl jen takový můj žertík.

Jeden řekl: Kromě toho občas o své práci přemýšlí. Takové úvahy jsou nebezpečné.

Jeden řekl: Tady nemohu mít žádné námitky.

Jeden řekl: Takže jsme dohodnuti?

Jeden, který jak se zdálo na něco myslel, řekl: Moment. Nepoužil jste před chvilkou osobní zájmeno „můj“? Nevyvíjíte si náhodou osobnost, že ne?

Jeden řekl provinile: Kdo, my?

Jeden řekl: Kde je osobnost, tam vznikají nešvary.

Jeden řekl: Ano, ano, to je ryzí pravda.

Jeden řekl: Dobrá, příště si dávejte pozor.

Jeden řekl: Takže jsme dohodnuti?

Podívali se do Azraelovy tváře, která se črtala na obloze. Přesněji řečeno byla sama oblohou.

Azrael pomalu přikývl.

Jeden řekl: Výborně. Kde je to místo?

Jeden řekl: Jmenuje se to Zeměplocha. Pohybuje se vesmírem na hřbetě obrovské želvy.

Jeden řekl: Oh, zase jedno z těch míst! Já je nenávidím!

Jeden řekl: Už jste to udělal zas, řekl jste „já“.

Jeden řekl: Ne! Ne! To jsem tedy neřekl! Nikdy jsem neřekl „já“!…oh, do háje zelenýho…

Najednou postava vybuchla v plamenech a odhořela jako odhoří zápalné páry nebo plyn, rychle, bez vedlejších účinků. Téměř vzápětí se objevila znovu a byla úplně stejná jako ta, co zmizela.

Jeden řekl: Ať je to pro vás poučení. Vypěstovat si osobnost — to znamená konec. A teď… pojďme.

Azrael pozoroval, jak rychle kloužou pryč.

Je těžké změřit myšlenky stvoření tak velkého, že kdyby existovalo v reálném vesmíru, daly by se jeho rozměry udávat jen s pomocí rychlosti světla. Teď otočil své gigantické tělo a očima, ve kterých by se mohly ztratit celé hvězdy, se snažil mezi myriádami světů zahlédnout ten plochý.

Ten na zádech želvy. Svět a zrcadlo světů — Zeměplocha.

Znělo to zajímavě. A Azrael, uvězněný biliony let, se ve svém vězení tak nudil!

Teď se ocitáme v místnosti, kde se budoucnost přelévá do minulosti zrníčky „teď“.

Stěny jsou lemovány policemi plnými přesýpacích hodin. Nejsou tam však malé hodinové. Ne pětiminutky dobré k vaření vajec, jaké si můžete kdekoliv koupit na památku. Dostanete je obvykle připevněné k malému prkénku se jménem toho prázdninového zařízení, kde jste na základě vlastního svobodného výběru strávili dovolenou. Prkénko i hodiny většinou vyzdobil někdo, kdo má stejný smysl pro krásu jako nedovařený bramborový knedlík.

Není v nich dokonce písek. Jsou to vteřiny, které v nekonečném běhu mění bude v bylo.

Každé hodiny na sobě mají jméno.

Místnost je plná tichého, jemného šepotu životů lidí.

Jen si tu scénu představte…

A teď si k tomu všemu přidejte přibližující se zvučné klepání kosti na kamenné dlažbě.

Vaše pole viditelnosti zkříží tmavá postava a projde kolem nekonečných polic plných šustícího skla. Klep. Klep. Tady jsou hodiny, jejichž horní polovina je téměř prázdná. Zvednou se kostnaté prsty a zamíří k nim. Vyjmou je z řady. A další. Vyjmout z řady. A ještě. A mnoho, mnoho dalších. Všechny musí pryč.

To všechno patří ke každodenní rutině. Nebo by patřilo, kdyby tady existovaly dny.

Temná postava trpělivě prochází podél polic. Klep. Klep.

Najednou se zastaví.

Zaváhá.

Protože tady stojí zlaté, velmi malé hodiny, ne větší než běžné kapesní přesýpací.

Ještě včera tady nebyly, lépe řečeno nebyly by, kdyby tady existovalo včera.

Kostnaté prsty se kolem nich sevřely a pozvedly je ke světlu.

Na základně mají malými velkými písmeny vyraženo jméno.

Jméno zní SMRŤ.

Smrť hodiny odložil a pak je zase zvedl. Písek času už byl samozřejmě v pohybu. Jen tak pro jistotu je pokusně obrátil. Písek pochopitelně proudil dál, sypal se jednoduše vzhůru. Smrť vlastně ani nic jiného nečekal.

To znamenalo, že kdyby tady byly nějaké zítřky, tak on už by se žádných nedočkal. Už ne.

Ve vzduchu za ním se něco pohnulo.

Smrť se pomalu otočil a oslovil nezřetelnou postavu, která se vznášela v šeru opodál.

PROČ?

Postava mu to řekla.

ALE TO… NENÍ TO SPRÁVNÉ.

Postava mu řekla: Ne, to je správné.

Smrťovi se na tváři nehnul jediný sval, protože tam žádný neměl.

ODVOLÁM SE VÝŠ.

Postava mu řekla, že on by měl první vědět, že tady není odvolání. Žádné odvolání. Nikdy.

Smrť se nad tím zamyslel a pak řekl:

VŽDYCKY JSEM VYKONÁVAL SVÉ POVINNOSTI PODLE SVÉHO NEJLEPŠÍHO SVĚDOMÍ A VĚDOMÍ.

Postava se při vznášela blíž. Vzdáleně připomínala mnicha v šedém rouchu s kápí.

Postava mu řekla: My víme. A proto jsme se rozhodli, že ti necháme koně.

Slunce se blížilo k obzoru.

Nejkratší život na Zeměploše žily jepice, stvoření, kterým se to zřídkakdy podařilo natáhnout přes dvacet čtyři hodiny. Dvě z nejstarších poletovaly bezcílně sem a tam nad vodou pstruhového potoka a probíraly s několika mladšími členy večerního líhnutí historii.

„Jepice teď už zdaleka neuvidí slunce, na jaké byly zvyklé,“ řekla jedna z nich.

„To máte pravdu. Jo, za starejch dobrejch hodin, to bejvalo slunce! Bylo překrásně zlatožlutý. Ne jako tohle laciný červený zboží.“

„Taky bývalo výš.“

„To teda bejvalo. To máte pravdu.“

„A nymfy a larvy měly k jepici alespoň trochu úcty.“

„Jo, jo,“ přikyvovala druhá jepice horlivě.

„Já si myslím, že kdyby se mladé jepice v současných minutách chovaly jenom trošku líp, měly bychom slunce jako za starých hodin.“

Mladší jepice jim vychovaně naslouchaly.

„Pamatuju si hodiny,“ začala jedna ze starých jepic, „kdy tady všude, kam jepice dohlédla, byla pole.“

Mladší jepice se rozhlédly kolem.

„Ale ona jsou to pořád pole,“ nadhodila jedna z nich po chvíli opatrně.

„Jenže já pamatuju, že to byla lepší pole,“ prohlásila ostře stará jepice.

„Jo, jo,“ přikyvovala její družka. „A pásla se na nich kráva!“

„Bodejť! To je ono! Na tu krávu si dobře vzpomínám! Stála zrovínka támhle. Nějakých — no — čtyřicet padesát minut. Byla hnědá, to vím přesně!“

„V těchhle hodinách už takovou krávu neuvidíte.“

„V těchhle hodinách už neuvidíte žádnou krávu.“

„Co je to kráva?“ zeptala se jedna z nově vylíhnutých jepic.

„Vidíte?“ ušklíbla se starší triumfálně. „To jsou celá ta moderní efemeroptera.“ Pak se odmlčela. „Co jsme to dělaly, než jsme začaly mluvit o slunci?“

„Poletovaly jste bezcílně sem a tam nad vodou,“ napověděla jedna z mladších jepic. Alespoň tak to podle jejího názoru vypadalo.

„Ne, ještě před tím.“

„Hm… vyprávěly jste nám o Velkém pstruhu.“

„Aha, ano. Správně. Velký pstruh. To je ono. Tak podívejte, když budete celý život poctivé a hodné jepice a budete pěkně bezcílně poletovat nad vodní hladinou —“

„— a chovat se slušně ke starším a chytřejším —“

„— ano, a chovat se slušně ke starším, pak máte velkou naději, že Velký pstruh —“

Chňap.

Chňap.

„Co udělá?“ zeptala se jedna z mladších jepic.

Odpověď se neozvala.

„Co pak udělá Velký pstruh?“ zeptala se jiná jepice nervózně.

Pak se mladé jepice zadívaly na soustředné kruhy, které se rozbíhaly po vodní hladině.

„Svaté znamení!“ řekla další jepice. „Pamatuji se, že o tom jsem slyšela vyprávět! Velké kruhy na vodě! To je znamení Velkého pstruha!“

Nejstarší z mladých jepic zamyšleně pozorovala vodu. Začala si uvědomovat, že jako nejstarší přítomná jepice má teď ona právo vznášet se nejníže nad hladinou.

„Říká se,“ začala mladičká jepice, která se vznášela v nejvrchnější vrstvě hustého roje, který se trhaně pohyboval sem a tam, „že když pro vás přijde Velký pstruh, odeberete se do země, která přetéká… přetéká…“ Jepice nenalézala slov. „Přetéká vodou,“ dokončila kulhavě.

„To by mě zajímalo,“ řekla nejstarší jepice.

„Musí tam být opravdu nádherně,“ uvažovala nahlas ta nejmladší.

„Oh? Proč myslíš?“

„Protože se odtamtud nikdo nechtěl vrátit.“

Nejdelší život na Zeměploše naopak žily proslulé Vypočítavé borovice, které rostly přímo na hranici věčného sněhu, vysoko v horách Beraní hlavy.

Vypočítavé borovice jsou jeden z mála příkladů zapůjčeného vývoje.

Většina druhů se vyvíjí sama a po svém, provádí to postupně podle okolností a podmínek, což je přesně to, co měla matka Příroda v úmyslu. To je velmi přirozené a přírodní a odpovídá to tajemným vesmírným cyklům, které se na jaře ptají, co ten nebo onen dělal v zimě. Vesmírné cykly si totiž myslí, že není nad nějaký ten milion let klasického systému pokus — omyl a skutečně tvrdého zacházení a nesnází; protože teprve ty dají jednotlivým druhům morální sílu, a některým dokonce skoro rovnou páteř.

Možná že se tahle teorie zdá v pořádku celým vývojovým druhům, ale z pohledu některých jedinců, kterých se to týká, je úplně jedno, jestli se vyvine v prase malý růžový býložravý ještěr nebo sám skutečný čuník.

Vypočítavé borovice se všem podobným potížím vyhnuly tím, že své vývojové starosti přenechaly ostatní zelenině. Borovicové semínko, které zapadne na jakékoliv místo na Zeměploše, okamžitě prostřednictvím morfologické rezonance nasaje nejvýhodnější místní genetický kód a vyroste v rostlinu, která dokáže nejlépe využít místní půdu a klima. Obvykle se jí daří mnohem lépe než místní vegetaci, kterou většinou bezohledně utiskuje.

Co však je na Vypočítavých borovicích nejzajímavější, je způsob, jakým počítají.

Když si tyto rostliny mlhavě uvědomily, že lidé dokáží odhadnout stáří podle počtu jejich letokruhů, došly jakýmsi zvláštním myšlenkovým postupem k názoru, že to je důvod, proč lidé stromy kácejí.

Takřka přes noc upravily svůj genetický kód a na jejich kmenech se zhruba v úrovni očí průměrně vysokého člověka objevila světlá čísla, která udávala jejich přesný věk. Za necelý rok jako rostlinný druh téměř vyhynuly kvůli náhlému rozvoji průmyslu na výrobu dřevěných ozdobně vyřezávaných domovních čísel. Přežilo jich jen několik v těch nejobtížněji dostupných místech Zeměplochy.

Šest Vypočítavých borovic v téhle skupině naslouchalo té nejstarší, jejíž věk, jak oznamovala čísla na jejím zvrásněném a pokřiveném kmeni, byl třicet jeden tisíc sedm set a třicet čtyři léta. Jejich rozhovor trval sedmnáct let, ale byl pravda, mírně uspěchaný.

„Pamatuju si dobu, kdy tady nebylo jediné pole.“

Borovice se rozhlížely po tisících kilometrů okolní krajiny. Obloha blikala jako nepříliš vydařený zvláštní světelný efekt v druhořadém filmu o cestování časem. V pravidelných intervalech se objevoval sníh, chvilku ležel kolem a pak zase mizel.

„A co tady tenkrát bylo?“ zeptala se nejbližší borovice.

„Led. Pokud se tomu dá říkat led. Tenkrát to byly skutečné ledovce. Ne jako ten led, co vidíte dneska — jedno roční období tady je a pak zase není. Tenkrát tady byl led celou věčnost.“

„A kam potom zmizel?“

„Odešel.“

„A kam odešel?“

„Kam všechny věci odcházejí? Všechno vždycky najednou zmizí nebo odejde.“

„Páni! Tohle byla docela síla!“

„Co bylo síla?“

„Ta zima, co teď zrovna skončila.“

„Tomu říkáš zima? Když já byla malou borovičkou, mívali jsme zimy, až —“

Strom nejednou uprostřed věty zmizel.

Ostatní borovice několik let rozpačitě mlčely a pak jedna z nich řekla: „Kam odešla? Jen tak! V jednom dni tady stojí, a v druhém je najednou tatam!“

Kdyby byly stromy lidmi, byly by borovice rozpačitě přešlapovaly z nohy na nohu.

„Tohle se prostě stává, děvčata,“ prohlásila jedna z nich opatrně. „Té už je líp. Dostala se na mnohem lepší místo, to si buďte jisté.[2] Byla to skvělá borovice.“

Jedna z mladých borovic, které bylo teprve pět tisíc sto jedenáct let, se zeptala: „A na jaké lepší místo?“

„Nejsme si tak docela jisté,“ odpověděla další ze skupiny. Nejistě se otřásla pod náporem týden trvající bouře. „Ale myslíme si, že to má něco společného s… pilinami.“

A protože stromy nebyly schopné vnímat nic, co trvalo méně než jeden den, zvuk seker a pil v životě nezaslechly.

Rumpál Žička, nejstarší mág v celém sboru Neviditelné univerzity —

— v tom domově magie, sídle kouzelných společností a místě opulentních večeří —

— věděl, že musí umřít.

Svým křehkým a roztřeseným způsobem to věděl.

Jenže na druhé straně, říkal si v duchu, když na proslulém kolečkovém křesle z umně zdobené litiny chřestil po hrbolatém dláždění ke své pracovně, umístěné v přízemí, všeobecně vzato, každý věděl, že musí jednou umřít, dokonce i obyčejní lidé. Nikdo netušil, kde se člověk pohybuje, než se narodí, ale když už jste se jednou narodili, stačilo vám pár let, abyste pochopili, že jste na tu cestu dostali zpáteční jízdenku, a navíc ještě procvaknutou.

Ale mágové to opravdu věděli. Samozřejmě ne v případech, že se jednalo o násilnou smrt nebo smrt nešťastnou náhodou, ale když šlo o ten základní jednoduchý případ, kdy se váš život prostě sám od sebe sesype, pak… prostě a jednoduše jste to věděli. Všeobecně to tušení přicházelo natolik včas, že jste stihli vrátit knihy do knihovny, dát si vyčistit svůj nejlepší tmavý oblek a vypůjčit si od přátel co největší sumu peněz.

Rumpálovi bylo sto třicet. Zdálo se mu, že většinu života prožil jako stařec. Měl dojem, že je to od života pěkně sprosté.

A nikoho to nezajímalo. Zmínil se o tom minulý týden v mágorlíku, a nikdo nezareagoval ani slovem. A dnes při obědě na něj sotva promluvili. I jeho takzvaní přátelé se mu vyhýbali, a to se ani nepokoušel vypůjčit si od nich peníze.

Bylo to, jako když máte narozeniny a všichni na ně zapomenou, jenže mnohem horší.

Zemře úplně osamocený a všem to bude jedno.

Vrazil kolem křesla do dveří, vjel do temné místnosti až ke stolu a začal hmatat po křesadle.

To byla další taková věc. V dnešních dnech už křesadla používal málokdo. Všichni kupovali ty smrduté žluté zápalky, které vyráběli alchymisté. Rumpál s tím nesouhlasil. Oheň byl důležitý. Nebylo správné zapálit ho jen tak, škrt, a už to hoří! Kam se poděla veškerá úcta? Ti dnešní lidé jsou hrozní, všichni pořád někam spěchají a… ano, a ten oheň. Za starých časů býval oheň mnohem teplejší. Ty ohně, co dělají dneska? Ty vás nezahřejí, dokud si nesednete skoro do nich. Musí to být dřevem… určitě je taky mizerné. Všechno je poslední dobou nějaké mizerné. Takové řidší. Slabší. Bez chuti. V ničem není ten správný život. A dni jsou taky kratší.

Hmm. Něco se na nich pokazilo. Nejsou to prostě ty staré dny. Hmm. Každý z nich trvá celou věčnost, což je divné, protože dny v množném čísle letí jako splašené.

Po stotřicetiletém mágovi už toho lidé příliš mnoho nechtějí a Rumpál Žička si zvykl zasedat k jídelnímu stolu před každým jídlem o dvě hodiny dřív, jen aby si ukrátil čas.

Nekonečné dny pádící šíleným tempem. Nedává to vůbec smysl. Hmm. S prominutím, ani už vám to nemyslí jako za starých časů.

A taky dovolili, aby teď celou univerzitu vedli takoví mladíčci! Za našich dnů stáli v čele ústavu skuteční mágové, mohutní objemní mužové, stavění jako obchodní barkasy, ten druh mágů, ke kterým jste mohli vzhlížet. Pak najednou všichni někam zmizeli a kolem Rumpála se začali objevovat ti mladíčci, z nichž většina měla dokonce ještě několik vlastních zubů. Jako ten mládenec Výsměškovic. Rumpál si na něj pamatoval docela přesně. Křestní jméno Vzoromil. Hubený chlapec, odstávající uši, nikdy neměl pořádně utřený nos a první noc ve společné ložnici brečel a volal maminku. Byl namočený v každé lumpárně. Někdo se Rumpálovi nedávno pokusil namluvit, že Výsměšek se stal arcikancléřem. Hmm. Tak padlý na hlavu ještě není, aby jim uvěřil všechno.

Kde je to zatracené křesadlo? Třesou se mi prsty… Za starých časů jsme mívali lepší prsty.

Někdo odkryl rozsvícenou lucernu, čísi ruka mu do tápajících prstů vsunula sklenici s pitím.

„Překvapení pro vás!“

Smrťův dům obsahuje kromě jiných místností i velkou vstupní halu, jíž dominují obrovské hodiny s kyvadlem v podobě čepele, ale bez ručiček, protože v domě Smrtě neexistuje žádný jiný čas než teď. (Některé teď bylo samozřejmě dřív než teď, které je teď, ale pořád to bylo teď. Jenom o něco starší.)

Kyvadlo je čepel tak dokonalá, že kdyby ji viděl Edgar Allan Poe, vzdal by to a začal znovu jako trhovec s krevetami. Kýve se sem a tam se slabým svišš svišš a jemně odkrajuje tenoučké plátky ze šrůtku věčnosti.

Smrť se prokradl kolem hodin a vstoupil do pochmurného šera své pracovny. Tam na něj čekal Albert, sloužící a kuchař v jedné osobě, s připraveným ručníkem a péřovým oprašovadlem.

„Dobrý den, pane.“

Smrť tiše usedl na velkou židli. Albert mu přes kostnatá ramena přehodil ručník.

„Tak se nám udělal další překrásný den,“ začal společensky.

Smrť mlčel.

Albert opatrně vyklepal hadřík na leštění a stáhl Smrťovi z hlavy kápi.

ALBERTE.

„Pane?“

Smrť vytáhl ze záhybů svého pláště malé zlaté přesýpací hodiny.

VIDÍŠ TOHLE?

„Jistě, pane. Velmi hezké. V životě jsem takové neviděl. Čípak jsou.“

MOJE.

Albertovy oči se bleskově stočily stranou. Na jednom rohu Smrťova stolu stály velké hodiny v černém stojánku. Nebylo v nich ani zrnko písku.

„A já myslel, že vaše jsou támhlety,“ řekl.

BYLY. TEĎ JSOU MOJE TYHLE. DÁREK NA ODCHODNOU. OD SAMOTNÉHO AZRAELA.

Albert mlčky zíral na předmět ve Smrťově ruce.

„Ale to přece… vždyť… ten písek, pane! On se sype.“

PŘESNĚ TAK.

„Ale to znamená… Tedy myslel jsem…?“

TO ZNAMENÁ, ALBERTE, ŽE JEDNOHO DNE SE TEN PÍSEK DOSYPE.

„Já vím, pane, ale… vždyť vy… myslel jsem, že Čas je něco, co se týká jen těch ostatních. Víte, co myslím? Ale vás ne!“ Na konci věty Albertův hlas doslova žadonil.

Smrť si stáhl ručník z ramen a vstal.

POJĎ SE MNOU.

„Vždyť vy jste Smrť, pane“ úpěl Albert a šouravým krokem spěchal za vysokou postavou, která vyšla z pracovny. „Není to nějaký žert, pane?“ dodal s nadějí v hlase. Smrť prošel halou a dal se dlouhou chodbou vedoucí ke stáji.

MÁM DOJEM, ŽE SMYSLEM PRO HUMOR JSEM SE PRÁVĚ NEPROSLAVIL.

„No dobrá, já vím, nechtěl jsem se vás dotknout. Ale koukněte, vy přece nemůžete umřít, protože jste Smrť, musel byste navštívit sám sebe, vždyť by to bylo jako s tím hadem, který si požírá svůj vlastní ocas —“

UŽ JE TO TAK, JEDNODUŠE UMŘU. NENÍ ODVOLÁNÍ.

„Ale co potom bude se mnou?“ zeptal se Albert. V jeho slovech probleskovala hrůza jako slunce, na které se díváte řídkým stromořadím.

NASTOUPÍ NOVÝ SMRŤ.

Albert se narovnal.

„Nemyslím, že bych dokázal sloužit jinému pánu,“ prohlásil.

V TOM PŘÍPADĚ SE MŮŽEŠ VRÁTIT NA ZEM. DÁM TI PENÍZE. BYL JSI VŽDYCKY DOBRÝ A VĚRNÝ SLUŽEBNÍK, ALBERTE.

„Jenže když se vrátím nazpět —“

ANO, přikývl Smrť. ZEMŘEŠ.

Ocitli se v teplém šeru koňské stáje a Smrťův bílý kůň zvedl hlavu od žlabu a tiše zaržál na přivítanou. Jmenoval se Truhlík. Byl to skutečný kůň, nejen z kostí, ale i z masa. V minulosti Smrť vyzkoušel ohnivé koně a koně-kostry a zjistil, že jsou většinou nepraktičtí, zvláště ti ohniví, kteří měli sklony podpálit si sami pod sebou podestýlku a pak stáli uprostřed plamenů a tvářili se užasle.

Smrť stáhl z háku na stěně sedlo a podíval se na Alberta, který prožíval pravá duševní muka.

Než by zemřel, zavázal se Albert zhruba před tisícem let, že bude raději sloužit Smrťovi. Nebyl nesmrtelný, přirozeně, jenže skutečný čas do Smrťovy malé soukromé říše nesměl. Existovalo tam jen věčné proměnlivé teď, ale to trvalo velmi dlouho. V reálném čase zbývaly Albertovi necelé dva měsíce a on lpěl na každém dni jako lakomec na zlatém prutu.

„Ehm, totiž, víte… já…“ začal. „Chtěl jsem říct —“

BOJÍŠ SE ZEMŘÍT?

„To není v tom, že bych… víte, já jsem vždycky… není to tak jednoduché, víte, život je zvyk, kterého se člověk velice těžko zbavuje…“

Smrť ho zvědavě pozoroval, jako by pozoroval brouka, který spadl na krovky a nemůže se obrátit.

Nakonec se Albert ponořil do hlubokého mlčení.

ROZUMÍM, řekl Smrť a sundal z dalšího háku Truhlíkovu ohlávku.

„Tak mi to připadá, že vám to vůbec nevadí! Vy chcete vážně umřít.“

ANO. BUDE TO VELIKÉ DOBRODRUŽSTVÍ.

„Myslíte? A nemáte strach?“

NEVÍM, CO JE TO STRACH.

„No, mohl bych vám to ukázat, jestli chcete,“ zkusil to Albert opatrně.

NE. RÁD BYCH SE TO NAUČIL SÁM. PĚKNÉ SI TO VŠECHNO VYZKOUŠÍM OSOBNĚ. KONEČNĚ.

„Pane…, když odejdete… objeví se nový —?“

NOVÝ SMRŤ SE ZRODÍ Z MYSLÍ ŽIVÝCH, ALBERTE.

„Aha.“ Vypadalo to, že se Albertovi ulevilo. „A nevíte náhodou, jaký je a jak bude vypadat?“

NE.

„Možná že by nebylo od věci, kdybych tady trochu poklidil, připravil soupis inventáře a takové ty věci, co říkáte?“

SKVĚLÝ NÁPAD, řekl Smrť tak laskavě, jak to jen dokázal. AŽ UVIDÍM NOVÉHO SMRTĚ, SRDEČNĚ TĚ DOPORUČÍM.

„Oh. Takže vy se s ním sejdete?“

JISTĚ. ALE TEĎ UŽ MUSÍM JET.

„Cože? Tak brzo?“

JISTĚ. NESMÍM PLÝTVAT ČASEM. Smrť upravil sedlo na Truhlíkově hřbetě, pak se otočil a pyšně podržel Albertovi pod zahnutým nosem malé hodiny.

VIDÍŠ? MÁM SVŮJ VLASTNÍ ČAS! Albert před ním nervózně ustoupil. „Když ho teď máte, co s ním chcete dělat?“ zeptal se.

Smrť vysedl na koně. UTRATÍM HO.

Párty byla v plném proudu. Obrovský nápis „Stotřicítka věc je jistá, Rumpál už se k smrti chystá!“ se v tom horku trochu roztekl. Věci už pomalu dospěly tak daleko, že k pití nebylo nic jiného než punč a k jídlu jakási podivná žlutá omáčka s vysoce podezřelými plackami a nikomu to nevadilo. Mágové spolu navzájem švitořili s nucenou veselostí lidí, kteří se vidí celý den, a teď se ještě ke všemu musí sejít i večer.

Ve středu všeho dění seděl Rumpál Žička s objemnou sklenicí rumu a klaunskou čepičkou na hlavě. Měl slzy na krajíčku.

„Opravdický večírek na rozloučenou,“ mumlal neustále dokola. „Od té doby, co odešel starý Škrabal Frcnožka, jsem nezažil jediný. To bylo, hmm, myslím v roce Vyhrožujícího toho, hmm, delfína. Myslel jsem si, že na tyhle večírky už všichni dávno zapomněli.“

„Knihovník prošel několik knih a našel nám o večírcích všechno,“ řekl kvestor a ukázal na obrovského orangutana, který se právě pokoušel zatroubit na papírovou trumpetku. „On taky připravil banánovou omáčku. Doufám, že ji už brzo někdo dorazí.“

Naklonil se k Rumpálovi.

„Můžu vám donést ještě talířek bramborového salátu?“ řekl tím hlasitým bodrým tónem, jakým se mluví na blázny a staré nahluchlé lidi.

Rumpál si přiložil k uchu roztřesenou ruku.

„Cože? Co říkáš?“

„Salát! Ještě další salát?“

„Ne, díky.“

„A co takhle ještě jednu klobásku?“

„Hé?“

„Klobásku!“

„Mám po nich v noci hrozné větry,“ zamyslel se Žička. Chvilku váhal, ale pak si jich vzal pět.

„Ehm,“ začal opatrně kvestor, „nevíte náhodou kdy —?“

„Hé?“

„Čas! Kdy asi?“

„V půl desáté,“ odpověděl Rumpál Žička hned, i když dost nesrozumitelně.

„To je skvělé,“ řekl kvestor. „Alespoň budete mít zbytek večera, hm, tedy jaksi… volno.“

Rumpál se začal přehrabávat v tajemných hlubinách svého křesla, které bylo pravým hřbitovem starých polštářků, olámaných knih a prastarých, napůl ocumlaných bonbonů. Nakonec odněkud vytáhl malou knížečku v zelených deskách a strčil ji kvestorovi do ruky.

Kvestor ji obracel sem a tam, ale pak si všiml, že na přední straně desek je vybledlým inkoustem napsáno „Rumpál Žička — Můj deníček.“ Dnešní datum bylo založeno proužkem kůže odkrojené z anglické slaniny.

Pod nadpisem „nezapomeň“ bylo napsáno „umřít“.

Kvestorovi to nedalo, aby neotočil na následující stránku.

Ano. Pod zítřejším datem a nadpisem „nezapomeň“ bylo napsáno „znovu se narodit“.

Pohledem sklouzl k malému konferenčnímu stolku u stěny pokoje. Navzdory skutečnosti, že byla místnost plná lidí, kolem stolku bylo volné místo, jako by to bylo jakési soukromé místečko, které se nikdo neodvažoval obsadit.

V instrukcích pro obřad večírku na rozloučenou byla zvláštní zmínka, která se výslovně týkala stolku. Byl prostřen černým ubrusem, na kterém bylo zlatem vyšito několik magických symbolů. Ležel na něm talířek, na němž byl výběr nejlepších jednohubek. Stála tam sklenka s vínem. Po dosti vzrušené debatě mezi mágy na něj ještě přidali papírovou karnevalovou čepičku.

Celá společnost se pomalu zklidňovala a na většině tváří bylo vidět výraz očekávání.

Kvestor vytáhl z kapsy hodinky a s cvaknutím otevřel víčko. Byly to ty nové, módní hodinky s ručičkami. Ukazovaly čtvrt na deset. Zatřásl s nimi u ucha. Pod dvanáctkou se otevřel malý poklop, z něj vystrčil hlavu miniaturní démonek a zaskřehotal fistulkou: „Vykašlete se na to, šéfe. Šlapu, jak nejrychleji umím!“

Kvestor zavřel hodinky a zoufale se rozhlédl kolem. Jak se zdálo, nikdo ze společnosti se nedral o to, přiblížit se k Rumpálu Žičkovi blíž než na nějaký ten metr. Kvestor cítil, že zůstalo na něm, aby s Rumpálem vedl společenskou konverzaci. Prozkoumal dostupná témata, ale zjistil, že každé představuje určitý problém.

Rumpál Žička mu nakonec pomohl z rozpaků sám.

„Přemýšlím o tom, že se zpátky na svět vrátím jako žena,“ nadhodil.

Kvestor několikrát naprázdno otevřel a zavřel ústa.

„Už se na to moc těším,“ pokračoval Žička. „Myslím si, hmm, že to bude velká psina.“

Kvestor v duchu rychle probral svá krátká konverzační témata, která měla něco společného s ženami. Nakonec se naklonil k Rumpálovu svrasklému uchu.

„A nemusí ženské dělat spoustu toho,“ zoufale v duchu zatápal po správném výrazu, „praní? A taky musí stlát a vařit a všechny tyhle věci?“

„No, tak při tom životě, jaký mám na mysli já, hmm, určitě ne,“ odpověděl Rumpál pevně.

Kvestor rychle zavřel ústa. V tom okamžiku zabušil arcikancléř lžící do stolu.

„Bratři —“ začal, když nastalo něco, co nemělo daleko k tichu. To vyvolalo novou vlnu veselého jásotu a výkřiků.

„— jak všichni víte, jsme tady proto, abychom oslavili, ehm, odchod —“ něco nervózního smíchu, „— našeho starého přítele a kolegy Rumpála Žičky. Víte, když tak tady dnes večer vidím sedět starého Rumpála, připomnělo mi to tu historku o krávě, která měla tři nohy dřevěné. Ale abych začal od začátku: byla jednou jedna kráva —“

Kvestor se v myšlenkách zatoulal jinam. Tu historku znal. Arcikancléř pravidelně zbreptal pointu a kromě toho měl kvestor stejně na mysli jiné věci.

Čas od času se ohlédl k malému stolku.

Kvestor byl velmi hodný, i když nervózní člověk a svou práci měl skutečně rád. Kromě jiného ji žádný jiný mág nechtěl dělat. Mnoho mágů by se chtělo stát například arcikancléřem nebo hlavou jednoho z osmi magických řádů, ale ani jeden nestál o to, strávit většinu času v kanceláři pročítáním spousty papírů a sčítáním jednotlivých položek. Veškeré provozní papíry celé univerzity se shromažďovaly v kvestorově kanceláři, což sice znamenalo, že chodil spát k smrti unavený, ale na druhé straně spal tvrdě a klidně a nemusel každý večer pečlivě protřepávat noční košili, zda v ní náhodou nemá škorpióna.

Zabití mága vyššího řádu byl známý a běžně používaný způsob, jak postoupit výš. To znamená, že pokud by se objevil někdo, kdo by chtěl zabít kvestora, musel by to být někdo, kdo se dostával nad úhledně seřazenými sloupci čísel do tichého vytržení, a takoví lidé vraždí málokdy.[3]

Vzpomněl si na své dětství, které prožil daleko v horách Beraní hlavy. Na každý svátek Prasečí hlídky odkládali on a jeho sestra sklenku vína a koláč pro Otce selátek. Tenkrát byly věci jiné. Byl mnohem mladší, hloupější a šťastnější.

Tak například nevěděl, že z něj jednou bude mág a že spolu s ostatními mágy odloží sklenku vína, koláč, kus dosti podezřelého kuřete v těstíčku a papírovou karnevalovou čepičku pro…

…někoho úplně jiného.

Když byl malý, pořádaly se taky na svátek Prasečí hlídky dětské veselice. Ty se řídí určitými pravidly. Vždycky ve chvíli, kdy už děti téměř omdlévají napětím, řekne některý z dospělých tajemně: „Tak mám dojem, že k nám každou chvilku zajde velmi zvláštní host!“ A skoro v tomtéž okamžiku se ozve podezřelý cinkot prasečích zvonečků za oknem a dovnitř vejde…

…a dovnitř vejde…

Kvestor zavrtěl hlavou. Býval to samozřejmě něčí dědeček s nalepenými falešnými vousy. Nějaký veselý starý brach s pytlem hraček na zádech, který si rychle oklepával sníh z bot. Někdo, kdo vám něco dal.

Zatímco dnes v noci…

Možná že to starý Rumpál cítil jinak. Po nějakých sto třiceti letech života může mít i smrt určitá plus. Možná že by i vás v tomhle stáří zajímalo, co bude dál.

Arcikancléřova pokulhávající anekdota se konečně dovlekla k milosrdnému konci. Shromáždění mágové se z povinnosti zasmáli a pak se pokoušeli pochopit, v čem byla pointa.

Kvestor vrhl nenápadný pohled na své hodinky. Bylo devět dvacet.

Promluvil Rumpál Žička. Jeho řeč byla dlouhá, hlasitá a neměla hlavu ani patu. Zeširoka se rozhovořil o starých, zlatých časech a zdálo se, že je přesvědčen o tom, že přítomná společnost se skládá z lidí, které dobře znal, i když mnozí z nich vymřeli už před padesáti lety. Ale na tom nezáleželo, protože většina mágů si vypěstovala zvyk starého Rumpála neposlouchat.

Kvestor nedokázal odtrhnout oči od hodinek. Zevnitř se ozývalo tiché skřípění pedálů, na nichž si démonek trpělivě prošlapával cestičku k věčnosti.

Devět dvacet pět.

Kvestor přemýšlel, jak se to asi stane. Je možné, že nejdřív zaslechnou — Tak mám dojem, že k nám každou chvilku zajde velmi zvláštní host! — klapot podkov venku na dláždění?

Otevřou se dveře, nebo návštěvník projde zavřenými? To je hloupá otázka. Byl přece proslulý tím, že dokázal proniknout i do těch nejlépe střežených, zabezpečených, nebo dokonce zapečetěných míst. Nebo spíš hlavně tam. Zkuste se někde neprodyšně zapečetit a je to jen otázka času.

Kvestor doufal, že On použije dveře normálním způsobem. Kvestorovy nervy byly i tak napjaté k prasknutí.

Konverzace víc a víc skomírala. Jak si kvestor všiml, kromě něj pozoroval po očku dveře přinejmenším další tucet mágů.

Rumpál se ocitl ve středu prázdného kruhu, který se velmi ohleduplně zvětšoval. Nikdo se mu prakticky nevyhýbal, bylo to prostě tím, že náhodný Brownův pohyb, ke kterému v místnosti docházelo, odváděl všechny pomaličku stále dál.

Mágové Smrtě vidí. A když umírá mág, musí se Smrť dostavit osobně a doprovodit ho na onen svět. Kvestor jenom nemohl přijít na to, proč se něco takového považuje za výsadu —

„Tak by mě zajímalo, proč jste všichni nervózní a proč z vás polovina zírá na dveře,“ zvolal vesele Rumpál.

Kvestor znovu otevřel hodinky.

Poklůpek pod dvanáctkou se prudce nadzvedl.

„Nemůžete toho fakt nechat, šéfe?“ zaskřehotal časoskřet popuzeně. „Plete mě to při počítání!“

„Promiň,“ sykl kvestor. Bylo devět dvacet devět.

Arcikancléř postoupil kupředu.

„Takže sbohem, Rumpále,“ řekl a potřásl starci pergamenovou rukou. „Tahle stará barabizna bez tebe už nikdy nebude to samé,“ dodal.

„Nevím, co si bez vás počnem,“ dodával vděčně kvestor.

„Hodně štěstí v novém životě,“ připojil se děkan. „Kdybys měl náhodou cestu kolem a vzpomněl si, kým jsi býval, zastav se!“

„Ne abyste se k nám choval jako cizí, slyšíte?“ řekl arcikancléř.

Rumpál Žička přátelsky pokyvoval. Ne že by šlyšel, co mu říkají. Přikyvoval jen tak, z všeobecného principu.

Mágové se jako jeden muž otočili ke dveřím.

Poklůpek pod dvanáctkou se zvedl.

„Bim, bim, bani, bim,“ oznámil pididémon. „Cink-cink, bam, bim, bim.“

„Cože?“ vytřeštil na něj zmatený kvestor oči.

„Bylo devět hodin třicet minut,“ přeložil démonek.

Mágové se obrátili k Rumpálu Žičkovi. Většina z nich měla na tvářích mírně vyčítavý výraz.

„Proč všichni tak koukáte?“ rozhlížel se.

Vteřinová ručička hodinek se slabým zaskřípěním znovu rozeběhla kupředu.

„Jak se cítíte?“ zeptal se děkan hlasitě.

„Nikdy jsem se necítil líp,“ usmál se Žička. „Nezbyla náhodou, hmm, ještě trocha toho rumu?“

Shromáždění mágové pozorovali, jak si nalévá do sklenice velmi štědrou dávku.

„S takovým pitím by se mělo zacházet opatrněji,“ řekl nervózní děkan.

„Na zdraví!“ zvolal rozjařeně Rumpál.

Arcikancléř zabubnoval prsty na stůl.

„Pane Žičko,“ naklonil se kupředu, „Jste si naprosto jist?“

Rumpál si ta slova ovšem vyložil díky arcikancléřově výrazu úplně jinak. „To víte, že chci ještě něco jíst. Ne že bych ty placičky považoval za nějak zvláštní dobrotu, koneckonců, co je zvláštního na tvrdých sušenkách, namočených do ulepené sladké břečky, že? Teď bych si tak nejradši dal pěkně propečenou masovou pastičku pana Kolíka —“

A umřel.

Arcikancléř se rozhlédl po okolních mázích, přešel po špičkách ke kolečkovému křeslu a opatrně uchopil hubenou ruku prokvetlou modrými žilkami, aby zkusil puls. Pak zavrtěl hlavou.

„Tak takhle bych chtěl taky umřít,“ řekl děkan.

„Cože? Chtěl bys umřít ve chvíli, kdy budeš blábolit nesmysly o těch strašlivých věcech, které prodává Kolík Aťsepicnu?“

„Ne, myslel jsem tu chvilku potom.“

„Počkejte. Počkejte!“ řekl arcikancléř. „Tady není něco v pořádku, abyste věděli. Podle tradice se má Smrť při úmrtí mága dostavit osobně —“

„Třeba měl moc práce,“ pospíšil si kvestor.

„Určitě,“ přidal se k němu děkan. „Slyšel jsem, že někde kolem Quirmu řádí strašlivá chřipková epidemie.“

„Nezapomeňte taky na tu strašlivou bouři, co byla včera v noci,“ přiložil si polínko i lektor katedry Zaniklých run.

„No jistě, a navíc máme jaro a to se všude na horách trhají laviny.“

„A taky se šíří nákazy.“

Arcikancléř si zamyšleně promnul bradu.

„Hmm,“ řekl nakonec.

Trollové si jako jediní ze všech žijících tvorů na světě myslí, že čas ubíhá od konce k začátku. Jestliže znáte svou minulost a budoucnost nikoliv, říkají, pak se musíte dívat špatným směrem. Všechno živé prochází životem od konce k začátku. V zásadě je to velmi zajímavá myšlenka, když si uvědomíte, že s ní přišla rasa, jejíž příslušníci tráví větší část svého života tím, že se navzájem tlučou do hlavy kamenem.

Ale ať už je to tak nebo onak, každé živé stvoření, člověk, zvíře nebo strom, vlastní určitou dávku času.

Truhlík se Smrtěm klusal dolů hustými temnými mračny.

Teď měl svůj příděl času i Smrť.

Nejlepší čas jeho života.

Rumpál Žička nahlédl do tmy.

„Haló?“ řekl. „Haló! Je tady někdo? Holá hej!“

Zaslechl jen vzdálené smutné sténání, jako když se vítr prohání v ústí tunelu.

„Tak vylezte, vylezte konečně, ať jste se schoval kdekoliv,“ pokřikoval Rumpál a hlas se mu třásl nepřirozenou veselostí. „Nebojte se. Já se na to docela těším!“

Tleskl nehmotnýma rukama a zamnul si je v hraném nadšení.

„Tak se pohněte. Někteří z nás před sebou mají nové životy,“ upozorňoval.

Temnota zůstávala netečná. Neobjevil se v ní jediný tvar, nezazněl jediný zvuk. Byla to nekonečná beztvará hlubina. Duch Rumpála Žičky bloudil po tváři temnoty.

Nakonec zavrtěl hlavou. „Tak mám pocit, že mě někdo pěkně vyšplouchnul,“ zabručel nakonec. „Podle mě to ale není správné!“

Jeho duch se chvíli potuloval kolem, a když se nic nedělo, došel k názoru, že je to zbytečné, a zamířil k jedinému domovu, který vlastně znal.

Byl to příbytek, ve kterém přebýval celých sto třicet let. Jeho schránka už ho zpět nečekala a vstupní brány kladly dosti rezolutní odpor. Na to, abyste překonali podobnou věc, musíte být buď velmi silný, nebo velmi odhodlaný, jenže Rumpál Žička byl více než jedno století mágem. Kromě toho to bylo něco, jako když se vloupáte do svého vlastního domu, do starého rodinného majetku, ve kterém jste žili celé roky.

Krátce řečeno, Rumpál Žička se vrátil zpět k Rumpálu Žičkovi.

Mágové nevěří na bohy, stejně jako obyčejní lidé nevěří třeba na stoly. Oni vědí, že bohové jsou, že existují z určitého důvodu, a rádi jim přiznají jejich místo v dobře organizovaném vesmíru. Jednoduše nevidí důvod k nějakému zdůrazňovanému věření, nepovažují za nutné chodit kolem a volat „ó, velký stole, bez nějž bychom byli ničím“. Bohové buď jsou, ať už na ně věříte nebo ne, nebo existují jen jako předmětné vyjádření vaší víry, a v tom i onom případě si toho vůbec nemusíte všímat a šetřit si kolena na stáří.

Přesto je ve Velké síni Neviditelné univerzity malá kaple, protože i když mágové v zásadě vyznávají filozofický názor, který jsme uvedli výše, nemůže z vás být úspěšný mág, když děláte na bohy dlouhý nos. Nezáleží na tom, zda fungují v nehmotném nebo přeneseném slova smyslu. Protože i když mágové na bohy nevěří, jsou si jistí, že bohové v bohy věří.

Právě v té kapli teď leželo tělo Rumpála Žičky. Univerzita nařídila, že tam musí tělo každého mága ležet čtyřiadvacet hodin. Tohle nařízení bylo vydáno po té ostudné události s Cimprdlichem Strukodojem, přezdívaným Hecíř, ke které došlo před třiceti lety.

Tělo Rumpála Žičky otevřelo oči. Na podlaze kaple zazvonily dvě mince.

Ruce, zkřížené na hrudi, se otevřely.

Rumpál zvedl hlavu. Nějaký pitomec mu zapíchl do břicha lilii.

Oči se mu stočily stranou. U hlavy mu z každé strany hořela jedna svíce.

Zvedl hlavu ještě o něco výš.

U nohou spatřil další dvě svíčky.

Díky bohu za starého Strukodoje, pomyslel si. Nebýt jeho, zíral bych teď zespoda na víko rakve vyrobené z laciné borovice.

To je ale psina, pomyslel si. Já myslím. A naprosto jasně.

Ohó!

Rumpál si zase lehl a cítil, jak jeho duch naplňuje tělo, jako roztavený žhavý kov naplňuje formu. Temnotou jeho mozku se začaly míhat doběla rozpálené myšlenky a pobízely líné neurony k pohybu.

Když byl ještě naživu, nikdy to tak skvělé nebylo.

Ale já nejsem mrtvý.

Nejsem ani mrtvý, ani živý.

Tak nějak neživý.

Nebo nemrtvý.

Páni, kámo…

Prudce se posadil. Svaly, které už posledních sedmdesát nebo osmdesát let pořádně nefungovaly, zasténaly přetížením. Poprvé v životě — pozor! opravil se, raději řeknu poprvé za svou existenci — byl Rumpál Žička plně pod kontrolou Rumpála Žičky. A Rumpál Žička se rozhodl, že se od nějaké hromádky svalů nedá omezovat.

Tělo teď vstalo. Kolena ještě chvíli vzdorovala, ale nedokázala odporovat děsivému náporu síly vůle, stejně jako nedokáže komár vzdorovat plameni letlampy.

Dveře kaple byly zamčené, ale Rumpál snadno zjistil, že mu stačí jen tak na ně zatlačit a zámek se začal vytrhávat ze dřeva, a když sevřel kliku, zůstaly v masivním kovu jeho otisky prstů.

„Ježkovy oči,“ zasténal.

Vymanévroval do chodby. Vzdálený cinkot nádobí a příborů a tlumený bzukot hlasů dával tušit, že ve Velké síni se odbývá jedno ze čtyř pravidelných univerzitních jídel.

Zamyslel se nad tím, jestli může jíst, když je mrtvý. Asi ne, řekl si nakonec.

Ale dokázal by vůbec jíst? Ne že by měl hlad. Bylo to jen v tom, že… byl ve stavu, kdy věděl, že myšlení, chůze a veškerý pohyb jsou jenom otázka pošimrání určitých nervových vláken, ale jak, u všech všudy, funguje takový žaludek?

Rumpáloví začalo docházet, že lidské tělo není řízeno mozkem, i když ten si většinou myslí něco jiného. V praxi je tělo řízeno více než tuctem složitých automatických systémů, které tikají a bzučí s takovou dokonalostí, že si jejich přítomnost nikdo neuvědomuje, dokud se neporouchají.

Prozkoumal se z kontrolního stanoviště v mozku. Prohlédl si tichou chemickou továrnu svých jater s tím samým pocitem zmaru, jaký by zažil výrobce kanoí, který by si prohlížel kontrolní místnost supertankeru řízeného počítačem. Odhalení tajemství ledvin vyžadovalo od Rumpála zvládnutí dokonalé ledvinové kontroly. A když na to přijde, co je to slezina? A jak vlastně funguje?

Srdce se mu divoce rozbušilo.

V tomto případě tedy spíš nerozbušilo.

„U všech bohů,“ zahuhlal Rumpál a opřel se o stěnu. Jak to vlastně říkali? Strčil do několika slibně vyhlížejících nervů. Bylo to systola… diastola… systola… diastola…? A pak tady máme taky plíce…

Jako žonglér, který se pokouší udržet ve vzduchu osmnáct talířů najednou, jako člověk, který se snaží naprogramovat videorekordér podle návodu, jejž přeložil z japonštiny do holandštiny korejský pěstitel rýže — nebo ještě přesněji jako člověk, který konečně zjistil, co to je absolutní kontrola nad sebou samým, tápal Rumpál Žička dál.

Mágové Neviditelné univerzity si zakládali na bohatých, výživných jídlech. Nedalo se předpokládat, že by se někdo mohl vážně věnovat magii, pokud by v sobě neměl trochu polévky, sousto ryby, kousek divočiny, pár talířů dobrého masa, jednu dvě zapečené paštiky, něco velkého a třaslavého se šlehačkou, nějaký ten toust s pikantní pomazánkou, ovoce, ořechy a ke kávě táfličku čokolády velkou jako cihla. Izolovalo to žaludek. Bylo také důležité, aby se jídla podávala v pravidelném čase. To, jak říkali mágové, dodávalo celému dni ten správný tvar.

Jedinou výjimkou byl kvestor. Nejedl mnoho, protože si užíral nervy. Byl si jistý, že trpí anorexií,[4] protože kdykoliv se podíval do zrcadla, spatřil tam tlustého muže. Byl to většinou arcikancléř, který stál za ním a křičel na něj.

A byl to nešťastný kvestorův osud, co způsobilo, že seděl přímo proti dveřím, když je Rumpál Žička vyrazil, protože to bylo jednodušší než se trápit s klikami.

Kvestor prokousl dřevěnou lžíci.

Mágové se otáčeli na sedadlech, aby viděli, co se děje.

Rumpál Žička se chvilku mlčky kymácel, zatímco se pokoušel ovládnout hlasivky, rty a jazyk a pak řekl: „Myslím, že bych dokázal strávit alkohol.“

První se vzpamatoval arcikancléř.

„Rumpále!“ zvolal. „Mysleli jsme si, že jste mrtev!“

Musel si v duchu přiznat, že to nebyl nejlepší začátek. Neukládáte lidi do kaple se svíčkami kolem hlavy a s lilií v ruce, když si myslíte, že je jen trochu bolí hlava a potřebují si na půl hodinky zdřímnout.

Rumpál postoupil o několik kroků kupředu. Několik nejbližších mágů popadalo přes sebe v náhlé snaze udělat mu víc místa.

„Samozřejmě že jsem mrtvý, ty pitomý mladý blázne,“ zabručel Žička. „Nebo si myslíš, jsem celou dobu, co jsem byl živý, vypadal takhle? Můj bože.“ Rozhlédl se po shromážděném výkvětu mágstva. „Není tady náhodou někdo, kdo by věděl, jak funguje slezina?“

Došel ke stolu a podařilo se mu usednout.

„Možná že má něco společného s trávením,“ pokračoval. „Je to stejně legrace, prožijete celý život a ta zatracená věc vám tiká někde v břiše nebo bublá, nebo co to vlastně dělá, a vy ani pořádně nevíte, k čemu ji máte. Nebo si vezměte, že v noci ležíte v posteli a najednou slyšíte, jak vám žaludek, nebo něco najednou udělá glu-glu-šplouchy-glu-trrr-šplouch. Pro vás je to jen takové nějaké bublání, ale kdo ví, jaké úžasně složité výměnné chemické procesy nám tam —“

„Vy jste nemrtvý?“ ozval se najednou kvestor, kterému se konečně podařilo přinutit mluvidla k činnosti.

„Já o to nestál,“ odpověděl mu zesnulý Rumpál. Díval se na všechno to jídlo a přemýšlel, jak to asi dělají ty plameny, které člověka pohánějí, když podobné věci mění na energii. „Vrátil jsem se jen proto, že jsem neměl kam jít. Myslíte, že já tak moc stojím o to, sedět zrovna tady?“

„Prosím vás, ale —“ začal arcikancléř, „nedozvěděl jste se nic… tedy, ten chlápek, víte, ten s lebkou a kosou a —“

„Ani jsem ho nezahlédl,“ odpověděl Rumpál stručně a se zájmem si prohlížel nejbližší talíře. „Fakt, když jste takhle nemrtví, chuť je ta tam.“

Mágové si za jeho zády vyměňovali divoké signály. Pozvedl hlavu a usmál se na ně.

„A nemyslete si, že nevidím všechny ty divoké signály,“ ušklíbl se. A sám užasl, když zjistil, že neříká nic než čistou pravdu. Oči, které se posledních šedesát let pokoušely proniknout našedlým zrnitým závojem, teď fungovaly jako nejdokonalejší optický výrobek.

Mysli mágů Neviditelné univerzity teď zaměstnávaly dva hlavní myšlenkové proudy.

Většina z nich si myslela zhruba tohle: To je strašné, je to opravdu starý Rumpál, byl to takový roztřesený milý bambula, ale jak se zbavíme tohohle? Jak se toho zbavíme?

Rumpálovi Žičkovi probíhala bzučící a blýskající kontrolní kabinou v mozku jiná myšlenka: Výborně!

Výborně, tak je to přece jen pravda. Posmrtný život existuje. A je skoro stejný. To mám ale štěstí.

„Tak fajn,“ usmál se nakonec spokojeně. „A co s tím chcete dělat?“

Bylo o pět minut později. Půl tuctu nejstarších mágů se tiše šouralo studenou chodbou, kterou protahoval vítr. Cestu chodbou jim prorážel arcikancléř, za nímž vlálo jeho objemné roucho.

Rozhovor zněl asi takhle:

„Musí to být starý Rumpál! Vždyť to i mluví jako on!“

„Není to starý Rumpál. Starý Rumpál byl mnohem starší.“

„Starší? Cože? Starší než mrtvý?“

„Řekl, že chce nazpět svou původní ložnici a já nevím, proč bych se kvůli němu měl stěhovat —“

„Viděli jste, jaké měl oči? Jako dva nebozezy!“

„Co? Proč… Co tím myslíš? Myslíš jako to pití, co prodává trpaslík v lahůdkářství v ulici Kotevního řetězu?“[5]

„Ne, já myslím to nářadí, podle toho, jak se do mě zavrtávaly!“

„— je z něj překrásná vyhlídka do zahrady a já už si tam přestěhoval všechny věci, myslím si, že je to dost sprosté —“

„Už se tady stalo někdy něco podobného?“

„No, byl tady ten případ se Strukodojem —“

„No ano, ale co já vím, tak ten vůbec nebyl mrtvý, ale natřel si obličej zelenou barvou, pak shazoval víko z rakve a křičel ‚Apríl! Apríl!‘.“

„Zombii jsme tady ale nikdy neměli.“

„Myslíš, že je z něj zombie?“

„No skoro bych řekl, že —“

„To znamená, že bude bušit do těch velkých bubnů a provozovat celou noc černošské tance?“

„Takové věci oni dělají?“

„Myslíš třeba starý Rumpál? To mi nepřipadá zrovna jako něco podle jeho gusta. Co si pamatuju, tak když byl ještě naživu, tančil hrozně nerad.“

„Jenže bůžkům vúdú se nedá ani trochu věřit. Já se řídím heslem: Nikdy nedůvěřuj bohům, kteří se pořád usmívají a nosí cylindr.“

„— tak na to bych se podíval, aby mě někdo vystěhoval z ložnice, na kterou jsem čekal celé roky, jen kvůli nějaké zombii —“

„Vážně? To je legrační heslo.“

Rumpál Žička chodil dokolečka uvnitř své vlastní hlavy.

Tak to je vážně divná věc. Teď byl mrtev, nebo přesněji řečeno už nebyl naživu, nebo co to vlastně byl, a jeho myšlenky byly mnohem jasnější než kdykoliv předtím.

A ovládání těla mu připadalo čím dál tím snazší. O celé to dýchací ústrojí se skoro nemusel starat; jak se zdálo, slezina fungovala dokonale a smysly pracovaly naplno. Trávicí ústrojí však pro něj bylo pořád ještě tak trochu záhadou.

Podíval se na sebe do stříbrného talíře.

Pořád vypadal jako mrtvola. Bledá tvář, rudě podlité oči. Mrtvé tělo. Zatím sice v provozu, ale v praxi je mrtvé. Bylo to fér? Je to spravedlivé? Tak tohle je odměna za to, že skoro sto třicet let pevně věřil na převtělování duší?

Není div, že se nemrtví všeobecně považují za velmi rozzlobená a nebezpečná individua.

Kdybyste se tím směrem dívali dlouho, zjistili byste, že se chystá něco úžasného.

Kdybyste se dívali jen krátce nebo jen tak nepříliš pozorně, stalo by se něco strašného.

Byl v tom stejný rozdíl, jako když pozorujete na zimní obloze nádhernou novu, nebo se dostanete omylem do blízkosti supernovy. Jedna věc je pozorovat krásu ranní rosy, zdobící pavučiny, jako člověk, a druhá věc je být při tom mouchou.

Bylo to něco, co by se za obvyklých podmínek nestalo celé tisíce let.

A teď se to mělo stát.

Mělo se to stát v nejzazším koutku nepoužívaného příborníku v miniaturním sklepě ve Stínově, v nejstarší čtvrti Ankh-Morporku.

Plop.

Byl to zvuk, jaký by vydala první kapka deště, která dopadla do stoleté vrstvy prachu.

„Třeba by se nám podařilo přinutit nějakou černou kočku, aby mu přeběhla přes rakev!“

„On žádnou rakev nemá!“ zasténal kvestor, kterému už jeho vlastní příčetnost prokluzovala mezi prsty.

„No dobrá, tak mu koupíme nějakou pěknou, zbrusu novou rakev a pak přinutíme černou kočku, aby se mu po ní prošla?“

„Ne, to je pitomost. Tady pomůže jen voda! Musíme ho přinutit vypít vodu.“

„Cože?“

„Musí jím projít voda. To nemrtvé zahubí.“

Mágové, kteří se shromáždili v arcikancléřově pracovně, naslouchali jeho prohlášení s fascinovanou pozorností.

„To víš určitě?“ zeptal se dychtivě děkan.

„Známá věc,“ odpověděl mu s převahou lektor Zaniklých run.

„Ten se vyhýbal vodě už za života jako čert kříži,“ prohlásil po chvilce děkan s pochybnostmi.

„Když je mrtvý, tak by to mohlo být jiné.“

„Myslíš? No, něco na tom je!“

„Tekutá voda!“ prohlásil najednou lektor Zaniklých run. „Je to tekoucí voda. Promiňte! Nedokážou přejít třeba řeku!“

„No, já taky nedokážu přejít řeku,“ ušklíbl se děkan.

„Nemrtvý! Další nemrtvý!“ Kvestor začínal být poněkud hysterický.

„No tak, přestaňte si z něj utahovat,“ řekl lektor a poklepal roztřeseného kvestora po rameni.

„Ale to je pravda,“ bránil se děkan. „Nedokážu to, utopil bych se!“

„Jenže nemrtvý nedokáže přejít tekoucí vodu ani po mostě.“

„Počkejte, a víme tak jistě, že je to výjimka? Že se nám to tady nerozšíří jako nakažlivá choroba?“

Arcikancléř nervózně zabubnoval prsty na stolní desku.

„Mrtví lidé, kteří se nám potulují kolem — to je velmi nehygienické,“ řekl.

To je umlčelo. Ani jednoho z nich nenapadlo podívat se na to z téhle stránky, ale byla to jedna z těch věcí, které naopak Vzoromila Výsměška napadaly pravidelně.

Podle toho, z jakého zorného úhlu jste Vzoromila Výsměška posuzovali, mohl to být ten nejlepší, nebo ten nejhorší arcikancléř, jakého univerzita v posledních stech letech měla.

Tak například na jednu stranu ho bylo příliš mnoho. Nebylo to tím, že by byl nějak zvláště velký nebo objemný, ale tím, že měl ten typ velké osobnosti, která okamžitě vyplní každé volné místečko. Při večeřích se bohatýrsky opíjel a jeho opice bývaly hlučné a ukřičené, ale to se u mágů považovalo za všeobecně přijatelné chování. Jenže on se pak vrátil do svého pokoje, tam nějakou tu hodinu házel šipky a kolem páté ráno vyrazil k řece na kachny. Křičel na lidi. Pokoušel se s nimi manipulovat. A jen výjimečně si na sebe vzal pořádné roucho. Přesvědčil paní Vidlákovou, obávanou hlavní univerzitní hospodyni, aby mu ušila zvláštní oblek s pytlovitými kalhotami v křiklavě modré a červené, a dvakrát denně užaslí mágové pozorovali, jak pobíhá a poskakuje mezi univerzitními budovami. Špičatý mágský klobouk při tom měl na hlavě upevněný provázkem. Vesele na ně pokřikoval, protože základním kamenem celé teorie Vzoromila Výsměška o výchově lidí byla železná víra, že takové věci by se líbily každému, jen kdyby je jednou zkusil.

„Třeba umře,“ říkali si s nadějí v hlase, když otřeseně zírali, jak prosekává led na Ankhu, aby si dal i v zimě svou oblíbenou rychlou ranní koupel. „Všechna ta zdravá cvičení mu musí strašlivě škodit.“

Na univerzitu se také donesly různé historky. Arcikancléř údajně absolvoval pěstní zápas s Navážkou. Vydržel prý dvě kola proti tomu obrovskému trollovi, který dělal holku pro všechno, ale především vyhazovače u Zašitého bubnu. Arcikancléř zápasil dokonce i s knihovníkem, protože se o to s někým vsadil, ale i když samozřejmě nevyhrál, ukončil zápas bez jediné zlomeniny. Arcikancléř neustále naléhal, aby univerzita postavila svůj vlastní fotbalový tým, který by se na Den Prasečí hlídky, kdy se pořádaly velké oslavy a hry, utkal se zástupci města.

Co se týče intelektuálních kvalit, získal Výsměšek své místo ze dvou důvodů. Jeden byl ten, že absolutně nikdy neměnil své mínění, ať se týkalo čehokoliv. Ten druhý spočíval v tom, že mu vždycky trvalo několik minut, než porozuměl jakékoliv nové myšlence, kterou mu někdo předkládal. To je u každého vedoucího, velitele i náčelníka neocenitelná vlastnost, protože každá věc, kterou se vám někdo pokouší ještě po dvou minutách vysvětlit, je pravděpodobně důležitá, zatímco když se někdo vzdá za necelou minutu, mluvil zřejmě o něčem, čím vás neměl ani obtěžovat.

Nicméně je pravda, že Vzoromila Výsměška bylo tolik, až se to zdálo být na jednoho člověka příliš.

Plop. Plop!

V temném příborníku, hluboko ve sklepě, se najednou zaplnila celá police.

Zato Rumpála Žičky, který se teď opatrně pohyboval chodbami, bylo přesně tolik, kolik byl jeden člověk schopen obsáhnout.

Tak tohle jsem nečekal, myslel si. Něco takového jsem si nezasloužil. Někde se musela stát chyba.

Na tváři ucítil svěží vánek a pochopil, že se ocitl někde venku. Před sebou viděl univerzitní brány, které byly pochopitelně zavřené.

Rumpál Žička najednou pocítil prudký záchvat klaustrofobie. Celé roky čekal na to, až zemře, nakonec se mu to opravdu splnilo, a teď byl zavřený v téhle… v tomhle mauzoleu, se spoustou starých nahluchlých mužů, kde by měl strávit zbytek svého života jako mrtvý. Dobrá, takže první věc, kterou musí udělat, je dostat se ven a sám se sebou jednou provždy pořádně skoncovat —

„Dobrý večer, pane Žičko.“

Velmi pomalu se otočil a spatřil malou postavu Afekta, trpaslíka, který pracoval na univerzitě jako zahradník. Afekt seděl v šeru na lavičce a pokuřoval dýmku.

„Aha. Nazdar, Afekte.“

„Tak jsem slyšel, že jste nás opustil, pane Žičko.“

„Ehm. No, ano. Tak nějak to bylo.“

„Ale už jste to překonal, jak vidím.“

Žička přikývl a nepřítomně se rozhlédl po okolních zdech. Univerzitní brány se každý večer při západu slunce zamykaly, a tak systém nutil studenty i zaměstnance, kteří se chtěli podívat do města, aby lezli přes zeď. Velmi pochyboval, že by ve svém stavu dokázal něco takového.

Zavřel a otevřel ruce. No dobrá…

„Existuje tady někde ještě nějaká jiná brána, Afekte?“ zeptal se.

„Ne, pane Žičko.“

„Dobrá, a kdyby tady měla být ještě jedna, na kterém místě by byla podle tebe nejlepší?“

„Já vám nějak nerozumím, pane Žičko?“

Ozval se zvuk týraného zdiva a vzápětí se v silné zdi objevil otvor, který tvarově vzdáleně připomínal Rumpála Žičku. Otvorem zvenčí se protáhla Rumpálová ruka a sebrala ze země špičatý klobouk.

Afekt si zapálil dýmku, která mu mezitím uhasla. V tomhle zaměstnání vidí člověk spoustu opravdu zajímavých věcí, pomyslel si.

V temné uličce, která byla touhle dobou pustá a prázdná, stál mrtvý muž jménem Reginald Půlbotka. Když se opatrně rozhlédl na obě strany, vytáhl zpod pláště štětec a barvu a napsal na zeď následující slova:

MRTVÍ ANO! NEČINNÍ NE!… a dal se na útěk, nebo lépe řečeno zmizel neuvěřitelnou rychlostí.

Arcikancléř otevřel okno, za nímž byla hluboká noc.

„Poslouchejte,“ řekl.

Mágové poslouchali.

Někde štěkal pes. O kus dál zapískal zloděj, kterému vzápětí někdo odpověděl ze sousední střechy. V sousedství se hádal jakýsi manželský pár tím způsobem, který přinutí sousedy v širém okolí otevřít okna a jejich hádku patřičně komentovat. Ale to byla jen obvyklá hlavní témata, která zaznívala na pozadí věčného hukotu a šepotu města. Ankh-Morpork předl celou noc, cestou k ránu, jako obrovské živoucí stvoření, i když to bylo pochopitelně jen přirovnání.

„A co?“ zeptal se starší pAsák. „Já nic zvláštního neslyším.“

„To je právě to, o čem mluvím. Každý den umírají v Ankh-Morporku celé tucty lidí. Kdyby se všichni začali vracet zpátky jako starý Rumpál, nemyslíte, že bychom to poznali? Město by šílelo. Bylo by mnohem hlučnější, to bych se vsadil!“

„Ve městě se vždycky pohybují nějací ti nemrtví,“ ozval se děkan pochybovačně. „Upíři, bánší, nějaká ta zombie a tak dál.“

„Jistě, ale ti jsou tak nějak nemrtví mnohem přirozeněji, že?“ zavrtěl hlavou arcikancléř. „Naučili se s tím žít, tedy myslel jsem… ehm, nežít. Jsou to prostě rození neživí.“

„Nemůžete se narodit jako neživý,“ upozornil ho starší pAsák.[6]

„Já měl jenom na mysli, že je to taková tradice,“ odsekl mu arcikancléř. „Tam, kde jsem vyrůstal, bylo několik velmi ctihodných upírů. Jejich rodina tam žila celá tisíciletí.“

„Dobrá, ale stejně pijou krev,“ neodpustil si starší pAsák. „To mne nijak zvlášť ctihodné nepřipadá.“

„Někde jsem četl, že oni vlastně vůbec nepotřebují k životu krev,“ vmísil se do hovoru děkan, který se třásl touhou pomoci. „Potřebují jenom něco, co je v krvi. Myslím, že se to jmenuje hemogoblin.“

Pohledy všech ostatních mágů se obrátily k němu.

Děkan pokrčil rameny. „Já o tom nic nevím,“ prohlásil. „Hemogoblin. Tak se tomu fakt říká. Má to něco společného se železem v krvi.“

„Jsem si, sakra, jistý, že já žádné železné gobliny v krvi nemám!“ ohradil se popuzeně starší pAsák.

„No, v každém případě jsou lepší než zombie,“ snažil se odvést děkan řeč jinam. „Mnohem lepší. Upíři se alespoň pořád nepotulují kolem a nešoupají nohama.“

„Člověka můžete v zombii proměnit dost snadno,“ ozval se lektor Zaniklých run konverzačním tónem. „Nepotřebujete k tomu dokonce ani magii. Stačí játra jisté velmi vzácné ryby a výtažek z určitého kořene. Jedna lžička — a když se probudíte, je z vás zombie.“

„Jaká je to ryba?“ zeptal se dychtivě starší pAsák.

„Jak to mám vědět?“

„A jak to vůbec může někdo vědět?“ ušklíbl se starší pAsák zlomyslně. „Znáte snad někoho, kdo se ráno probudil a řekl: ‚Hele, mám skvělej nápad, proměním někoho v zombii? Jediný, co k tomu potřebuju, jsou játra vzácný ryby a kus kořene, už mi jenom zbývá najít ty pravý? Postavte se do fronty před domem. Č. 94 — játra z Rudého pruhobřicha a Šílencův kořen… nefunguje. Č. 95 — játra Pichlouna a kořen Dum-dum… nefunguje. Č. 96 —“

„Co to tady vlastně žvaníte?“ zeptal se arcikancléř.

„Snažil jsem se jen poukázat na absolutní nepravděpodobnost výroku —“

„Buďte zticha,“ přikázal arcikancléř vážně. „Mám takový dojem… jsem si skoro jistý… podívejte, smrt musí pokračovat, ne? Smrt je něco, co je věčné, nemůže se to přestat dít. Kvůli tomu vlastně existuje život, ne? Jste nejdřív živý a pak mrtvý. Přestat to prostě nemůže.“

„Jenže pro Rumpála nepřišel,“ upozornil ho děkan.

„Neustále to pokračuje,“ nedal se odbýt Vzoromil Výsměšek. „Dřív nebo později všechno zemře. Dokonce i zelenina.“

„No nevím, jestli si kdy Smrť přišel vzít nějaký brambor,“ zapochyboval děkan.

„Smrť bere všechno,“ arcikancléř trval pevně na svém.

Mágové moudře pokývali hlavami.

Chvíli bylo ticho a pak se znovu ozval starší pAsák: „Víte, že jsem tuhle četl, že každý atom vašeho těla se jednou za sedm let vymění za nový? Neustále vám přibývají nové a ty staré zase odpadávají. To se děje průběžně, no řekněte, není to úžasné?“

Starší pAsák dokázal udělat s konverzací totéž co hustý sirup s kolečkami v hodinkách.

„Vážně? A co se stane s těmi starými?“ otočil se k němu Vzoromil, kterého pAsákovy údaje proti jeho vůli zaujaly.

„To nevím, ale asi se jen tak vznášejí ve vzduchu, řekl bych, než se zase nalepí na někoho jiného.“

Jak se zdálo, to arcikancléře poněkud zarazilo.

„Cože? To jako myslíte i na mágy?“

„No určitě. Je to část zázraku bytí.“

„Že by? No, mně to spíš připadá jako pěkně nezdravá záležitost,“ zamračil se arcikancléř. „Předpokládám, že se to nedá nějak zarazit?“

„Neřekl bych,“ zavrtěl starší pAsák pochybovačně hlavou. „Já si totiž myslím, že nikdo nemá právo zasahovat do zázraku bytí.“

„Ale to potom znamená, že všechno je složeno ze všeho jiného,“ zamračil se Vzoromil ještě víc.

„No právě! Není to úžasné?“

„To tedy ne! Nechutné je to!“ odsekl Výsměšek krátce. „Ale chtěl jsem říct něco jiného. Chtěl jsem říct, že…“ Odmlčel se a pokoušel se najít přetrženou nit. „Ano, nemůžete prostě zrušit smrt, to je to. Smrť nemůže umřít. To je, jako kdybyste chtěli po škorpionovi, aby bodl sám sebe.“

„No, když už o tom mluvíte,“ začal starší pAsák, který byl vždycky ochotný poskytnout nějaké ty údaje, „někteří škorpioni, když se dostanou do —“

„Zklapněte,“ řekl arcikancléř.

„Nemůžeme tady přece trpět nemrtvého mága, který se bude potulovat po univerzitě,“ zvýšil hlas děkan. „Nikdy nevíte, co si může vzít do hlavy. Musíme ho… musíme tomu udělat přítrž. Pro jeho vlastní dobro.“

„To je ono,“ přikývl Výsměšek. „Pro jeho vlastní dobro. Nemělo by to být zase tak těžké. Musí být přece spousta způsobů, jak se takového nemrtvého zbavit.“

„Česnek,“ oznámil společnosti starší pAsák. „Nemrtví nenávidí česnek.“

„No, to jim nemůžeš mít za zlé. Sám to svinstvo nemůžu vystát,“ otřásl se děkan.

„Nemrtvý! Je to nemrtvý!“ vykřikl kvestor a ukazoval na něj obviňujícím prstem. Nikdo si ho nevšímal.

„Samozřejmě, a pak jsou tady svěcené předměty,“ pokračoval starší pAsák. „Ten váš obyčejný nemrtvý se většinou rozpadne na prach, jen co mu je ukážete. A taky nemá rád denní světlo. A kdyby došlo k nejhoršímu, pořád ho ještě můžete zakopat někde na křižovatce. To je naprosto dokonalý způsob, to mi věřte. A taky do něho můžete vrazit kolík, když chcete mít stoprocentní jistotu. To už fakt nevstane.“

„Potřený česnekem,“ řekl kvestor.

„No, třeba. Myslím, že se může pomazat česnekem,“ připustil starší pAsák neochotně.

„Já si myslím, že na správný stejk žádný česnek nepatří,“ zabručel děkan. „Jen pěkně potřít olejem a trocha koření.“

„Taky není špatná pálivá paprika,“ přidal se k němu se zasněným výrazem lektor Zaniklých run.

„Buďte zticha,“ napomenul je arcikancléř.

Plop.

Závěsy dveří starého příborníku konečně povolily a obsah skříňky vyhřezl do místnosti.

Seržant Tračník z Noční hlídky ankh-morporské městské gardy právě střežil Mosazný most, hlavní spojovací článek mezi Ankhem a Morporkem. Před odcizením.

Když přišlo na prevenci zločinu, považoval seržant Tračník za bezpečnější myslet ve velkém.

Existovala jedna myšlenková škola, která tvrdila, že nejlepší způsob, jak si v Ankh-Morporku vydobýt pověst bystrého strážce zákona, je střežit úzké uličky, parky a temná zákoutí, podplácet informátory, sledovat podezřelé a tak dál.

Co se týkalo seržanta Tračníka, ten byl v téhle škole notorickým záškolákem. Jistě by si pospíšil vám vysvětlit, že ne proto, že pokoušet se snížit ankh-morporskou zločinnost je totéž jako pokoušet se snížit obsah soli v moři, ani ne proto, že jediné uznání, kterého by se takový člověk dočkal, by znělo nějak jako: „Hej, koukni, támhleta mrtvola, co leží ve stoce u cesty, není to seržant Tračník?“ Bylo to tím, že inteligentní a moderní policejní důstojník, který myslel dopředu, by měl být vždy alespoň o krok před současným zločincem. Jednoho dne se někdo pokusí ukrást Mosazný most a seržant Tračník tam bude čekat.

Mezitím most představoval klidné místečko za větrem, kde si mohl v klidu zapálit a nemusel se dívat na nic, co by ho rozrušilo.

Opřel se s lokty položenými na zábradlí a jen tak pomalu přemýšlel o životě.

Z mlhy se vynořila postava. Seržant Tračník poznal charakteristický špičatý klobouk, jaký nosí jen mágové.

„Dobrý večer, důstojníku,“ zakrákoral majitel klobouku.

„Brý ráno, vaše ctihodnosti.“

„Byl byste tak laskav a pomohl mi nahoru na zábradlí, důstojníku?“

Seržant Tračník zaváhal. Ale ten chlapík byl skutečný mág. Člověk, který by odmítl pomoc mágovi, se mohl dostat do vážných potíží.

„Zkoušíte nějakou novou magii, ctihodnosti?“ řekl a pomáhal nevelkému, ale neuvěřitelně těžkému tělu na polorozpadlé kamenné zábradlí.

„Ne.“

Rumpál Žička seskočil z mostu. Ozvalo se začvachtání.[7]

Seržant Tračník se podíval přes zábradlí a viděl, jak se vody Ankh-Morporku pomalu zavírají.

Tihle mágové. Vždycky musí mít něco extra.

Chvíli pozoroval hladinu. Po několika minutách se špinavý škraloup, který pokrýval hladinu, začal hýbat a voda u jednoho mostního pilíře, v místě, kde shora sestupovalo k vodě staré dřevěné schodiště, se zčeřila.

Nad hladinou se objevil špičatý klobouk.

Seržant Tračník slyšel, jak mág pomalu vystupuje po schodech a tiše si kleje do vousů.

Rumpál Žička se objevil nahoře na mostě. Byl dokonale promočený.

„Měl byste se jít převléct, ctihodnosti,“ nabádal ho seržant Tračník. „Jestli zůstanete v těch mokrých šatech, mohl byste z toho mít smrt.“

„Už se bojím!“

„Na vašem místě bych si hezky sedl k roztopenému krbu a pořádně si zahřál nohy.“

„Pch!“

Seržant Tračník zíral na Rumpála Žičku, který stál ve své soukromé louži.

„Zkoušel jste nějakou speciální podvodní magii, ctihodnosti?“ nadhodil.

„Ne tak docela, důstojníku.“

„Vždycky jsem si přál vědět, jak to pod vodou vypadá,“ pustil se seržant odvážně do dalšího rozhovoru. „Tajemství hlubin, podivná a nevídaná stvoření… maminka mi kdysi vyprávěla takovou pohádku o jednom malém chlapci, který se proměnil v mořskou pannu, no, ne teda, ona to nebyla tak docela mořská panna, spíš mořský… é… no prostě se proměnil a zažil spoustu různých dobrodružství pod moř —“[8]

Pod zuřivým pohledem Rumpála Žičky se jeho hlas pomalu vytratil.

„Je to nuda,“ řekl Rumpál. Obrátil se k odchodu a pomalu mizel v mlze. „Nuda, to mi věřte. Strašlivá nuda.“

Seržant Tračník znovu osaměl. Roztřesenou rukou si zapálil novou cigaretu a vydal se rychlou chůzí na strážnici.

„Ten obličej,“ mumlal si pro sebe. „A ty oči… zrovna jako to… jakseto to… co to prodává tem mizernej trpaslík v lahůdkářství v ulici Kotevního řetězu…“

„Seržante!“

Tračník ztuhl. Pak se podíval dolů. V úrovni země na něj zíral obličej. Když se vzpamatoval, poznal tvář svého dávného přítele Kolíka Aťsepicnu, který byl chodícím a mluvícím argumentem podporujícím teorii o tom, že lidé se vyvinuli z kmene hlodavců. Kolík sám sebe rád charakterizoval jako obchodníka-dobrodruha, všichni ostatní ho však charakterizovali jako obchodníka kočovného či podomního, jehož plány na získání velkých částek peněz vždy překazila nějaká drobná, ale velmi podstatná chybička, jako třeba to, že se pokoušel prodat věci, které mu nepatřily, nefungovaly, nebo v některých případech dokonce ani neexistovaly. Vílí zlato, jak každý ví, zmizí s prvními ranními paprsky, ale v porovnání s realitou Kolíkových obchodů byl každý kousek vílího zlata betonovou deskou.

Stál na nejnižším stupni schodiště, které vedlo do jednoho z ankh-morporských nesčetných sklepů.

„Nazdar, Aťsepicnu.“

„Poslyš, nemohl bys sem na momentíček zaběhnout, Frede? Hodila by se mi trocha úřední pomoci.“

„Máš nějaký potíže, Aťsepicnu?“

Kolík se poškrábal na nose.

„No, koukni, Frede… myslíš, že je to zločin, když ti někdo něco daruje? Myslím tedy, když o tom neví?“

„Někdo ti dává nějaké věci, Kolíku?“

Kolík horlivě přikyvoval. „To je právě to, hochu. Víš, že tady v tom sklepě si ukládám zboží.“

„Jo, to vím.“

„Tak hele, před chvilkou jsem sem dorazil, abych si tady vzal pár nějakejch maličkostí a…“ bezmocně mávl rukou. „No… koukni se sám…“

Otevřel dveře do sklepa.

Ve tmě něco udělalo plop.

Rumpál Žička se bezcílně potuloval temnými uličkami ve Stínově. Paže měl natažené před sebou, ruce v zápěstí svěšené dolů. Nevěděl proč. Prostě mu to tak v té chvíli připadalo správné a přirozené.

Že by skočil odněkud ze střechy? Ne, to by taky nezabralo. Bylo těžké chodit ve stavu, v kterém byl teď, a zlomeniny obou nohou by mu to zvlášť neusnadnily. Jed? Představil si, že by to v jeho případě vypadalo jako ošklivá žaludeční nevolnost, a otřásl se. Smyčka? Jen tak viset a kývat se ve větru by asi bylo ještě nudnější než sedět na dně řeky.

Došel na tiché náměstíčko, kde se sbíhalo několik uliček. Krysy před ním prchaly na všechny strany. Kočka, která ho spatřila, najednou divoce zavřeštěla a jako blesk vyběhla někam na střechy.

Jak tam tak stál a přemýšlel, kde je, proč je a co by se tak asi mělo stát, ucítil, jak se mu přímo na páteř přitiskla špička nože.

„Tak fajn, dědku,“ ozval se nějaký hlas za ním, „peníze, nebo život.“

Na tváři Rumpála Žičky se ve tmě objevil děsivý úšklebek.

„To není žádná sranda, starej,“ pokračoval hlas.

„Jste z cechu zlodějů?“ zeptal se Rumpál, aniž se pokusil otočit.

„Ne, my jsme umělci na svobodný noze. Tak dělej a naval prachy.“

„Já žádné nemám,“ odpověděl Rumpál a otočil se. Za ním stáli dva obyčejní grázlíci.

„No tě péro, koukni mu na oči,“ řekl jeden z nich.

Rumpál zvedl ruce nad hlavu.

„Óóóóóhhh,“ zasténal.

Pobertové začali ustupovat. Naneštěstí byla hned za nimi zeď. Přitiskli se na ni.

„ÓóóÓÓÓóóóhhhnusációóóÓÓÓóóó,“ pokračoval procítěně Rumpál, který si bohužel neuvědomil, že jejich jediná úniková cesta vede přímo přes něj. Aby docílil dokonalejšího dojmu, obrátil oči v sloup.

Zoufalí rádobyútočníci, šílící hrůzou, mu proběhli pod zdviženýma rukama a jednomu z nich se při tom podařilo zarazit dlouhý nůž až po záštitu do Rumpálový kuřecí hrudi.

Žička se na nůž, který mu trčel z prsou, znechuceně podíval.

„Stůjte! To bylo moje nejlepší roucho!“ zakřičel za prchajícími. „Chtěl jsem, aby mě pohřbili v mém nejlepším… No a teď se na něj podívejte! Víte, jak špatně se štupuje hedvábí? Vraťte se! Podívejte se, a ještě navíc je ta díra ve dvojitém švu, no ale tohle, to už —“

Chvilku poslouchal. Neslyšel nic jiného než zvuk pádících nohou, který se rychle vzdaloval.

Rumpál Žička si vytáhl nůž z těla.

„Málem mě zabili, grázlové,“ zabručel a odhodil zbraň daleko od sebe.

Seržant Tračník zvedl jeden z předmětů, které v silné vrstvě pokrývaly podlahu.

„Musí jich být celé tisíce,“ řekl Aťsepicnu, který mu zezadu dýchal na krk. „Zajímala by mě jedna věc. Kdo je sem dal?“[9]

Seržant Tračník předmět neustále obracel sem a tam v prstech.

„Nikdy předtím jsem nic takovýho neviděl,“ prohlásil. Zatřásl s ním. Tvář se mu rozzářila. „Pěkný, ne?“

„Dveře byly zavřený a vůbec,“ nedal se odbýt Kolík. „A s cechem zlodějů jsem vyrovnanej.“

Tračník znovu zavrtěl hlavou. „Překrásný, fakt.“

„Frede?“

Okouzlený Tračník upřeně pozoroval malé sněhové vločky, které se sypaly uvnitř nevelké skleněné koule. „Hmm?“

„Co bych s tím měl dělat?“

„Co já vím? No, já bych řekl, že jsou prostě tvoje, Kolíku. Ale taky si nedovedu představit, proč by se jich někdo zbavoval.“

Obrátil se k odchodu. Aťsepicnu se mu postavil do cesty.

„Tak od tebe dostanu dvanáct pencí,“ řekl hbitě.

„Cože?“

„Za tu, co sis šoupnul do kapsy, Frede.“

Tračník vydoloval kouli z kapsy. „No tak neblázni!“ protestoval. „Vždyť jsi je tady zrovna našel. Nestály tě ani penny!“

„No jo, ale máš tady skladný, balný a daň z přidaný hodnoty…“

„Dvě pence,“ řekl v zoufalství Tračník.

„Deset pencí.“

„Tři pence.“

„Sedm — ať se picnu!“

„Platí,“ přikývl seržant váhavě. Znovu koulí zatřásl.

„Stejně je nádherná, co říkáš?“

„Určitě. Ta se ti vyplatí do poslední penny,“ přikývl Kolík. Spokojeně si zamnul ruce. „Mohly by se prodávat jako teplý housky na krámě,“ zabručel zálibně, nabral hrst koulí a nasypal je do krabice.

Když odcházeli, pečlivě zamkl dveře.

Ve tmě za nimi něco udělalo plop.

Ankh-Morpork byl vždy proslulý svou tradicí, s jakou vítal lidi všech ras, barev i tvarů, pokud ovšem měli nějaké peníze a lístek na zpáteční cestu. Podle proslulé knihy cechu obchodníků — Vítejte v Ankh-Morporku, městě tisíce překvapení — si může být každý návštěvník jist, že se mu dostane vřelého uvítání ve všech nespočetných hostincích, hospůdkách i vinárničkách Starého Města, jež téměř všechny jsou proslulé nějakou tou světovou specialitou a uspokojí tak vskutku chuť každého návštěvníka. Jste-li člověk, troll, trpaslík, skřet nebo kdokoliv jiný, pozvedne Ankh-Morpork sklenici na vaše zdraví a zvolá: „Na zdraví! Šup tam s tím, mladej! Do dna!“

Rumpál Žička nevěděl, kam si chodí nemrtví vyhodit z kopýtka. Jediné, co věděl, a to tedy věděl jistě, že když si mohli užívat kdekoliv jinde, jistě si užívali i někde v Ankh-Morporku.

Šouravá chůze ho zavedla hluboko do Stínova. Naštěstí už ho zdaleka tak nenamáhala.

Více než jedno století žil Rumpál Žička za stěnami Neviditelné univerzity. Pokud vezmeme v potaz počet nahloučených roků, žil skutečně dlouho. Budeme-li však soudit podle jeho zkušenosti, zjistíme, že mu není víc než třináct.

Viděl, slyšel a cítil věci, které nikdy v životě neviděl, neslyšel ani necítil.

Stínov byl nejstarší část města. Kdyby se dala vytvořit plastická mapa hříchu, zla a všeobecné zkaženosti stejným způsobem, jako se vytvářejí pro větší názornost mapy gravitačních polí kolem černých děr, pak by se Stínov i v Ankh-Morporku musel znázornit také jako díra. Stínov se ostatně zmíněnému vesmírnému fenoménu podobal i jinak: měl tajemnou a velmi silnou přitažlivost, nevyzařoval světlo a mohl se snadno stát branou, kterou se dostanete na jiný svět. Na onen.

Stínov bylo město ve městě.

Ulice byly plné lidí. Všude kolem se míhaly zahalené postavy, které spěchaly za svými záležitostmi. Od schodišť vedoucích do podzemí se linula podivná hudba. Právě tak z nich táhly ostré exotické pachy a vzrušující vůně.

Žička míjel skřetí bary a trpasličí hospody, odkud se ozývaly zvuky písní a pranic, protože trpaslíci ve městech už tradičně obě tyto skvělé zábavy směšují. A pak tady byli také trollové, kteří se tyčili nad zástupem jako… jako velcí lidé nad malými lidmi. Ti se samozřejmě nešourali.

Rumpál předtím viděl trolly i v jiných, mnohem vznešenějších a vybranějších městských čtvrtích[10], kde se pohybovali s přehnanou opatrností, protože měli strach, že by mohli někoho omylem utlouct k smrti a pak sníst. Po Stínově chodili sebejistě, beze strachu a hlavy nosili tak pyšně vztyčené, že jim dosahovaly skoro nad lopatky.

Rumpál Žička procházel zástupy jako kulička v hracím automatu. Tady ho zahnal daleko do ulice výbuch hluku z jakéhosi baru, který spolu s oblakem kouře vyrazil z otevřených dveří do podzemí, jinde ho jako magnet přitáhla až k domu diskrétní branka, která slibovala netušené a zapovězené slasti. Život Rumpála Žičky neobsahoval ani slasti zcela obvyklé a povolené. Nedokázal si teď proto ani zdaleka představit, co by to mohlo být. Několik obrázků, které byly umístěny po obou stranách jednoho růžově osvětleného lákajícího vchodu, ho zmátlo úplně, ale o to víc toužil zjistit, o co jde.

Obracel se sem a tam a oči mu zářily nadšeným úžasem.

To je místo! A jen deset minut šourání od univerzity! A on vůbec netušil, že tady něco takového je! Všechny ty zvuky! A ten život!“

V průběhu jeho cesty se o něj zajímalo několik místních obyvatel různých druhů a tvarů. Jeden nebo dva z nich se na něj dokonce pokusili promluvit, ale když se k nim otočil, rychle zmlkli a spěchali pryč.

Všichni si při tom mysleli… ty jeho oči! Jako nebozezy.

Pak na něj zavolal nějaký hlas z temného ústí nedaleké uličky: „Nazdar, fešáku! Nechtěl by sis trochu užít?“

„Ano, chtěl!“ odpověděl okamžitě Rumpál Žička, který se v tom světě zázraků doslova utápěl. „Oh, ano! Ano!“

Obrátil se k uličce.

„Do prdele! Já kráva!“ Následoval zvuk nohou pádících uličkou pryč.

Rumpál pocítil nesmírné zklamání.

Jak bylo vidět, užívat si mohli jen živí. Možná že ten jeho návrat do vlastního těla byl velká chyba. Byl blázen, když si myslel, že to dopadne jinak.

Otočil se a zklamaný tak, že skoro neměl chuť nechat tlouci srdce, se vracel na univerzitu.

Rumpál se pomalu šoural přes univerzitní nádvoří k Velké síni. Arcikancléř mu jistě poradí, co by měl —

„Támhle je!“

„To je on!“

„Chyťte ho!“

Rumpálův proud myšlenek přepadl přes okraj a řítil se do propasti. Rozhlédl se po pěti zrudlých, ustaraných a především známých tvářích.

„Zdravím tě, děkane,“ ušklíbl se nešťastně. „A není tohle starší pAsák? Hele, a dokonce arcikancléř, to je ale —“

„Chytněte ho za ruku!“

„Nedívejte se mu do očí!“

„Chytněte ho za druhou ruku!“

„Je to pro tvé vlastní dobro, Rumpále!“

„To není Rumpál! Je to stvoření Noci!“

„Ujišťuju vás —“

„Drží ho někdo za nohy?“

„Chytněte ho za nohu!“

„Teď ho chyťte za druhou!“

„Chytili jste ho za všechno?“ zařval arcikancléř.

Mágové přisvědčovali.

Vzoromil Výsměšek prohrábl početné záhyby svého roucha.

„Ták, ty stvůro v lidské podobě,“ zavrčel výhružně, jak se ti líbí tohle, co? Á-ha!“

Rumpál šilhal na malý předmět, který mu arcikancléř nastrčil těsně pod nos.

„No, jaksi…“ začal nerozhodně, „řekl bych… no jistě… hmm… nic jiného to… ten pach je velmi charakteristický. Allium sativum. Běžný domácí česnek. Uhodl jsem?“

Mágové na něj upřeli užaslé pohledy. Pak je obrátili k malému bílému stroužku ve Výsměškově ruce. A nakonec znovu k Rumpálu Žičkovi.

„Mám pravdu, nebo ne?“ rozhlížel se Rumpál nesměle po okolních tvářích a pokoušel se o úsměv.

„Ehm,“ zabručel nakonec arcikancléř. „Správně. Máte úplnou pravdu.“ Výsměšek se snažil najít něco, co by mohl dodat. „Skvělá práce.“

„Díky, že jste si na mě udělali čas,“ rozhlédl se Rumpál znovu po známých tvářích. „To člověk ocení.“ Popošel kupředu. Mágové se ho sice pokoušeli zadržet, ale stejně by se mohli pokoušet zastavit ledovec.

„Půjdu si lehnout,“ pokračoval. „Měl jsem dneska dost těžký den.“

Plíživým krokem se všoural do budovy a s vrzáním prošel chodbami ke svému pokoji. Vypadalo to, že si tam někdo nastěhoval svoje věci, ale s tím se Rumpál vyrovnal mávnutím ruky, kterým všechna zavazadla vymetl na chodbu.

Pak s potěšením ulehl do postele.

Spát. Že ale byl, u všech ďáblů, unavený. Jenže spát znamenalo, že se musí na nějakou dobu vzdát kontroly, a nebyl si jistý, zda jsou všechny systémy plně provozuschopné.

Na druhé straně, když si to vzal do důsledků, musel vůbec spát? Vždyť byl koneckonců mrtvý! Předpokládalo se, že být mrtvý je něco jako spát, jenže tak nějak víc. Vždycky se říkalo, že umírat je jako pomalu usínat, i když je jasné, že kdybyste si pak nedávali pozor, mohly by vám různé kousky uhnít a upadnout.

A co se čekalo, že budete dělat, když spíte? Snít… a neměly sny něco společného s podvědomím, které vyvolávalo jak příjemné, tak nepříjemné vzpomínky a spojovalo je do zmateného propletence vašich snů? Jak se to asi dělá?

Upíral oči ke stropu.

Po nějaké chvíli zaslechl tichý skřípavý zvuk, který ho přiměl otočit hlavu.

Nad krbem byl ozdobný svícen, připevněný ke kovové desce na stěně. Byl to tak známý kus vybavení, že si ho Rumpál už padesát let nevšiml.

Zdálo se, že se vytáčí ze zdi. Pomalu se pohyboval a při každé otáčce zaskřípěl. Po půltuctů otáček vypadl ze zdi a zařinčel na podlaze. Nevysvětlitelné jevy nebyly na Zeměploše samy o sobě nijak zvláštní.[11] Šlo jen o to, že obvykle bývaly mnohem efektnější nebo alespoň trochu zajímavější.

Nezdálo se, že by se hýbalo ještě něco jiného. Rumpál se uvolnil a vrátil se k inventuře ve skladu vzpomínek. Nacházel tam stále nové a nové zboží, na které už dávno zapomněl.

Na chodbě se ozval tichý šepot a vzápětí se rozletěly dveře —

„Chytněte ho za nohy! Za nohy!“

„Držte mu ruce!“

Rumpál se pokusil posadit. „Zdravím vás všechny,“ řekl. „Co se děje?“

Arcikancléř, který stál v nohách postele, ponořil ruku do velkého pytle a vytáhl velký těžký předmět.

Podržel ho před sebou.

„Á-ha!“ zamračil se na Rumpála.

Rumpál na něj upíral nechápavý pohled.

„Potřebujete něco?“ nabízel se ochotně.

„Á-ha!“ opakoval znovu arcikancléř, ale jeho slova už zdaleka nezněla tak útočně.

„To je symbolická, dvoutopůrková sekera, užívaná při obřadech v chrámech Slepého Io,“ pokýval Rumpál hlavou.

Arcikancléř na něj vrhl prázdný pohled. „Ehm, tedy… ano. To je pravda.“ Přehodil si sekeru přes rameno, přičemž málem usekl děkanovi ucho a znovu zalovil v pytli.

„Á-ha!“

„A tohle je překrásný exemplář Mystického zubu krokodýlího boha Offlera,“ rozzářil se Žička.

„Á-ha!“

„Hmm, to vypadá jako… ukažte mi to zblízka…, no ano, to je dokonalá sada Létajících kachen Qrdporda Odporného. Poslyšte, to je ale psina, co?“

„Á-ha.“

„Něco takového jsem v životě ne — Ne! Počkejte! Nic mi neříkejte… to je svatý Linglong nechvalně známého kultu Sazuhlí! Uhodl jsem co?“

„Á-ha.“

„Řekl bych, že je to trojhlavá ryba, znak Společenství uctívačů trojhlavých ryb z Jakazačistánu,“ odpověděl Rumpál.

„To je trapné,“ rozkřikl se arcikancléř a odhodil rybu.

„Je mi moc líto, že vám působím takové potíže,“ omlouval se Rumpál.

Děkan se najednou rozzářil.

„Denní světlo!“ zvolal „To je celé to tajemství!“

„Chytněte se někdo závěsu!“

„Teď ještě toho druhého!“

„Jeden, dva tři… teď!“

Rumpál přisleple zamžoural v ostrém slunečním světle.

Mágové zatajili dech.

„Promiňte,“ řekl po chvíli Žička. „Nezabírá to.“

Bylo vidět, jak mágům poklesla ramena.

„Copak necítíte vůbec nic?“ zeptal se Vzoromil Výsměšek.

„Nemáte ani trochu dojem, že se rozpadáte na prach a odnáší vás vítr?“ ozval se starší pAsák s nadějí v hlase.

„Ani ne,“ odpověděl Rumpál. „Akorát když jsem moc dlouho na slunci, tak se mi loupe nos. Ale nevím, jestli vám to pomůže.“ Pokusil se usmát.

Mágové se dívali jeden na druhého a krčili rameny.

„Takže odchod,“ oznámil arcikancléř. Pomalu vyšli z pokoje.

Vzoromil Výsměšek je následoval. Zastavil se na prahu a zahrozil Rumpáloví prstem.

„Tahle vaše neochota spolupracovat vám, Rumpále, ani trochu nepomůže,“ prohlásil přísně a bouchl za sebou dveřmi.

Po několika vteřinách se pomalu vytočily všechny čtyři šrouby, kterými byla připevněna klika. Vznesly se vzhůru, chvilku se otáčely pod stropem a pak spadly na zem.

Rumpál o tom chvilku přemýšlel.

Vzpomínky. Měl jich spousty. Sto třicet let vzpomínek. Když byl naživu, nebyl s to vzpomenout si ani na jednu setinu z nich, ale teď byl mrtev a v jeho vědomí nebylo nic jiného než stříbrná krajka vzpomínek a on byl schopen vyvolat si je do poslední. Všechno, co kdy četl, všechno, co kdy viděl, všechno, co kdy slyšel. Všechno tam bylo. Úhledně uspořádáno a připraveno k použití. Nic nebylo zapomenuto. Všechno bylo na svých místech.

Tři tajemné úkazy v jednom dni. Čtyři, když k tomu připočte i záhadu své neustálé existence. Ta byla zvláště nevysvětlitelná.

A potřebovala by vysvětlit.

Jenže to už nebyl jeho problém. Ať se dělo, co se dělo, byl to teď problém někoho jiného.

Mágové se krčili přede dveřmi Rumpálová pokoje.

„Máte všechno?“ zeptal se Výsměšek.

„Proč by to nemohl udělat někdo ze sloužících?“ bručel starší pAsák. „Je to naprosto nedůstojné.“

„Protože chci, aby se to provedlo pořádně a důstojně,“ odsekl mu arcikancléř. „Jestli má někdo pohřbít mága s kůlem v srdci, a ještě k tomu na křižovatce, budou to mágové. Vždyť jsme, koneckonců, jeho přátelé.“

„Co je to za věcičku?“ zeptal se děkan a upřel v nepříjemném tušení odmítavý pohled na předmět, který mu někdo před chvilkou vtiskl do ruky.

„Říká se tomu rýč,“ odpověděl mu starší pAsák. „Viděl jsem, jak ho používá zahradník. Zastrčíte ten ostrý plochý konec do země. Pak to ale začíná být poněkud technicky náročné.“

Vzoromil Výsměšek nahlédl klíčovou dírkou do pokoje.

„Zase si lehnul,“ oznamoval. Vstal, oprášil si kolena a uchopil kliku. „Dobrá,“ řekl. „Odpočítám to. Jedna… dva…“

Zahradník Afekt táhl plné kolečko větví ostříhaných ze živého plotu k ohni, který si rozdělal za budovou Silnoproudé magie, když kolem něj proběhla tempem u mágů nevídaným skupinka zasloužilých členů univerzitního sboru. Mezi sebou nesli neodporujícího Rumpála Žičku.

Afekt slyšel, jak Žička říká: „Nezlobte se, arcikancléři, ne že bych vám nevěřil, ale jste si naprosto jistý, že tohle zabere?“

„Jediné, co nám leží na srdci, je vaše dobro,“ odpovídal Vzoromil.

„O tom ani v nejmenším nepochybuju, ale —“

„Už brzo všichni ucítíme, že jste zase tím, čím jste býval,“ halasil vesele kvestor.

„Jenom, proboha, to ne!“ zasyčel děkan. „Přesně o to přece celou tu dobu jde!“

„Už brzo se naopak nebudete cítit jako dřív, ale tak, jak jste se sám cítil potom, o to jde,“ zaplétal se kvestor čím dál tím víc, když zahýbali za roh.

Afekt se znovu chopil rukojetí kolečka a se zamyšleným výrazem se rozjel k tomu tajnému místu, kde měl rozdělaný oheň, navršené hromady kompostu a listovky a malou besídku, ve které sedával, když pršelo.

Kdysi býval pomocným zahradníkem v paláci, ale tohle místo bylo mnohem zajímavější. Tady člověk viděl skutečný život.

Ankh-morporská společnost je převážně společenstvo pouliční. Vždycky se tam něco děje. Právě teď například vozka koňského dvojspřeží, které táhlo vůz naložený ovocem a zeleninou, uchopil za roucho pod krkem děkana, zvedl ho deset centimetrů nad zem a dosti zblízka mu oznámil, že „mu hodlá obrátit hlavu ksichtem dozadu“.

„Jde o broskve, jasný?“ řval dunivým basem. „Víš, co se stane s broskvema, když zůstanou moc dlouho ležet? Vomačkaj se! Ale myslím, že tady brzo bude víc pomačkanej věcí než jenom mý broskve!“

„Já jsem mág, abyste věděl,“ bránil se děkan a špičky bot mu komíhaly těsně nad zemí. „Kdyby mi pravidla nepovolovala použít magii jen v případech naprosté nezbytnosti, a to ještě jen k sebeobraně, byl byste teď v ošklivém maléru.“

„Proč tady teda děláte takovej zmatek, smetáci?“ zeptal se kočí a spustil děkana na zeni. Ten se okamžitě podezřívavě ohlédl přes rameno.

„Jasně,“ přidal se muž, který se snažil uklidnit pár koní, táhnoucích vůz naložený dřevem. „Co se to tady děje? Zdržujete spoustu lidí, kteří jsou placení od hodiny, slyšíte?“

„Pohněte se, vy tam vpředu!“

Vozka od vozu s dřívím se na kozlíku otočil a oslovil řadu vozů za sebou. „Vždyť to zkouším,“ vysvětloval. „Není to přece moje vina, ne? Kousek přede mnou je skupina mágů, a ti rozkopali celou tu zatracenou křižovatku!“

Z jámy vyhlédla arcikancléřova špinavá tvář.

„Pro všechny svaté, děkane, žádal jsem vás, abyste na to tam nahoře dohlídnul!“

„Jo, já právě žádal tady toho gentlemana, aby vycouval a jel jinudy,“ bránil se děkan, který měl strach, aby se neudusil.

Zelinář ho otočil, aby viděl na ucpanou ulici. „Už jste někdy viděl couvat šedesát koňskejch povozů?“ dotíral na děkana. „To nejni nic snadnýho! Zvlášť dyž se nikdo nemůže pohnout, protože jste to, hošani, rozkopali v tom nejblbějším momentě, dyž stály vozy vokolo celýho bloku, a žádnej teď nemůže vycouvat, protože každýmu stojí někdo v cestě, je to jasný?“

Děkan se pokusil přikývnout. V posledních minutách začal uvažovat, zda bylo nejmoudřejší vykopat díru na křižovatce ulice Malých bohů a Široké, dvou nejfrekventovanějších ulic města. V první chvíli se to zdálo naprosto logické. I ten nejtvrdohlavější nemrtvý by měl při takovém provozu nad hlavou zůstat raději ležet. Jediná potíž byla v tom, že nikoho nenapadlo, jak těžké bude rozkopat křižovatku dvou hlavních ulic v dopravní špičce.

„Dobrá, tak klid, co se tady děje?“

Dav přihlížejících se rozevřel a propustil objemnou postavu seržanta Tračníka z hlídky. Tračník procházel zástupem bez zaváhání, podobný ledoborci drtícímu zamrzlou hladinou. V Tračníkově případě mu cestu proráželo břicho. Když spatřil mágy, stojící po pás v jámě vykopané uprostřed křižovatky, červená tvář se mu rozjasnila.

„Tak copak to tady máme?“ zajásal. „Skupinu místních zlodějů mezinárodních křižovatek? Nebo snad skupinu mezinárodních zlodějů místních křižovatek?“

Měl nesmírnou radost. Konečně se potvrdila jeho teorie o předcházení zločinům ve velkém!

Arcikancléř mu zasypal boty hlínou, kterou vyhodil rýčem z výkopu.

„Nebuďte blázen, člověče,“ vyštěkl. „Tohle je životně důležitá záležitost!“

„No jistě, tohle říkají všichni,“ přikývl klidně seržant Tračník. Byl mužem, jehož myšlenkový proud se dá jen těžko odvést jinam, když už se jednou pustil určitým směrem. „Vsadil bych se, že se najdou stovky vesnic v pohanských místech, jako je třeba Klač, kde jsou ochotni dobře zaplatit za pěknou, v praxi vyzkoušenou křižovatku, co?“

Vzoromil na něj zíral s otevřenými ústy. „Co to žvaníte, důstojníku?“ zavrtěl hlavou. Ukázal popuzeně na svůj špičatý klobouk. „Neslyšel jste mě? Jsme mágové. Tohle je magická záležitost. Takže kdybyste laskavě tak trochu usměrnil dopravu kolem, hodně by nám to pomohlo —“

„— na broskve stačí se jenom křivě podívat, a už sou vomačkaný —“ ozval se hlas za seržantem Tračníkem.

„Ty starý šáhnutiny nás tady zdržujou už dobrý půl hodiny,“ stěžoval si jakýsi pohůnek od krav. Už dávno ztratil kontrolu nad čtyřiceti kravami, které se teď bezcílně procházely okolními ulicemi. „Žádám, abyste je sebral.“

Seržantovi začalo pomalu docházet, že se nechtěně ocitl uprostřed jeviště, v dramatu, které zahrnovalo stovku účinkujících, z nichž někteří byli mágové a někteří jiní, velmi rozzuření.

„Tak co tady vlastně děláte?“ zeptal se unaveně.

„Pohřbíváme jednoho kolegu. Co jste myslel?“ odpověděl mu nevrle Vzoromil.

Tračníkovy oči sklouzly k otevřené rakvi, která ležela u kraje cesty. Rumpál Žička mu přátelsky pokynul.

„Ale… on není mrtvý…, že ne?“ řekl a čelo se mu starostlivě nakrčilo, když se pokusil proniknout ke kořenu věci.

„Vzhled může být často velmi klamný,“ odpověděl mu arcikancléř.

„Ale on na mě právě mával,“ přesvědčoval ho seržant.

„Vážně?“

„No, to přece není normální, aby na vás —“

„To je v pořádku, seržante,“ zavolal na něj Rumpál.

Seržant Tračník se přesunul blíže k rakvi.

„Nebyl jste to vy, koho jsem viděl včera v noci skočit do řeky?“ ucedil nenápadně koutkem úst.

„Jistě, moc jste mi pomohl,“ přikývl Rumpál.

„Ale pak jste se z ní tak nějak sám zase vytáhl,“ pokračoval seržant.

„Obávám se, že máte pravdu.“

„Ale vždyť jste byl pod vodou celou věčnost!“

„Jak bych vám to… víte, ona tam byla hrozná tma. Nemohl jsem najít ty zatracené schody.“

Seržantu Tračníkovi chvíli trvalo, než se mu v tom všem podařilo najit nějakou logiku a dojít k vlastnímu závěru.

„No, v tom případě musíte být mrtvý,“ přikývl. „Nikdo, kdo není mrtvý, nemůže zůstat tak dlouho pod vodou.“

„To je ono,“ souhlasil Rumpál.

„No jo, ale proč se potom hýbete a mluvíte?“ zavrtěl hlavou Tračník.

Starší pAsák vystrčil hlavu z jámy.

„Není tak docela neznámé, seržante, že některá těla se mohou ještě po smrti hýbat nebo vydávat různé zvuky,“ nešetřil informacemi. „Bývá to výsledek posmrtného smrštění svalstva.“

„To je fakt, starší pAsák má pravdu,“ pokyvoval Rumpál moudře hlavou. „Taky jsem to někde četl.“

„Aha.“ Seržant Tračník se rozhlédl kolem. „Dobrá,“ rozhodl se nakonec. „No… myslím, že to bude v pořádku…“

„Fajn, a jsme hotoví,“ zavolal na něj arcikancléř a vyškrabal se z jámy. „Myslím, že už je dost hluboká. Tak pojďte, Rumpále, dolů s vámi.“

„Jsem z toho opravdu moc dojatý,“ řekl Žička, který se mezitím v rakvi zase položil. Byla to pěkná rakev z márnice v Jilmové ulici. Arcikancléř Rumpálovi dovolil, aby si ji vybral sám.

Vzoromil Výsměšek pozvedl palici.

Rumpál se znovu posadil.

„Všichni s tím máte tolik práce a starostí —“

„To máte pravdu,“ přikývl Vzoromil a rozhlédl se kolem. „Takže — kdo má kolík?“

Všichni upřeli pohledy na kvestora.

Kvestor vypadal velmi nešťastně.

Přehrábl se v pytli.

„Žádný jsem nesehnal,“ špitl nakonec.

Arcikancléř si zakryl oči rukou.

„No dobrá,“ zasténal tiše. „A víte, že mě to ani nepřekvapuje? Ani trochu mě to nepřekvapuje. A co jste sehnal? Jehněčí kotlety? Pěkný kousek vepřového?“

„Mrkev,“ odpověděl kvestor.

„To ty jeho nervy,“ zastal se ho pohotově děkan.

„Mrkev,“ zaskřípal arcikancléř zuby a kolem jeho trpělivosti napjaté do krajnosti, by se daly ohýbat podkovy. „Výborně.“

Kvestor mu podal malý promáčený sáček. Vzoromil si ho vzal.

„Tak a teď, pane kolego,“ obrátil se k Žičkovi, „bych vás prosil, abyste si představil, že to, co držím v ruce —“

„To je v naprostém pořádku,“ přikývl s porozuměním Rumpál.

„Nejsem si tak docela jistý, zda vám to dokážu zatlouct do —“

„Mně to vůbec nevadí,“ ujišťoval ho Rumpál.

„Ne?“

„Základní myšlenka má zdravé jádro,“ pokračoval Rumpál. „Když mi podáte mrkev, ale budete myslet na zatloukání kůlu, mělo by to pravděpodobně stačit.“

„To je od vás velmi laskavé,“ řekl Vzoromil. „Je vidět, že máte skutečně správný přístup k věci.“

„I s mrkví budete žíti v našich srdcích navěky,“ dodal starší pAsák.

Výsměšek na něj vrhl kosý pohled a pak hodil dramatickým gestem mrkev na Rumpála.

„Tak, tu máš!“ vykřikl.

„Díky,“ odpověděl Rumpál.

„No a teď bychom mohli přitlouct víko a skočit si někam na gáblík,“ obrátil se arcikancléř k ostatním. „Nelamte si s tím hlavu, Žičko. Určitě to zabere. Dnes je poslední den posledních chvil vašeho života.“

Rumpál ležel v naprosté temnotě a naslouchal bušení kladiva. Ozvala se dutá rána a následovalo obvinění, že děkan nedrží svůj konec víka pořádně. Pak začala na víko dopadat hlína a její zvuk pomalu slábl.

Po nějaké chvíli zaslechl plynulé tlumené dunění, které ohlašovalo, že doprava v ulicích města byla obnovena. Tu a tam k němu dokonce dolehly vzdálené hlasy.

Zabušil do víka rakve.

„Nemůžete to trochu ztlumit?“ dožadoval se. „Tady dole jsou lidé, kteří se pokoušejí být mrtví!“

Slyšel, jak se kroky na chvilku zastavily a vzápětí se ozval zvuk spěšně se vzdalujících nohou.

Tak tam Rumpál nějakou chvíli ležel. Nevěděl, jak dlouho. Pokusil se zastavit všechny tělesné funkce, jenže tím se všechno stávalo velmi nepohodlné. Proč bylo umírání tak složité? Ostatním lidem se to dařilo snadno a nemuseli to ani nacvičovat.

Navíc ho začala svědit noha.

Pokusil se natáhnout a poškrabat se a rukou nahmátl vedle sebe v rakvi něco malého a nepravidelného. Podařilo se mu to sevřít prsty.

Podle hmatu by soudil, že je to svazeček zápalek.

V rakvi? Jen šílence by mohlo napadnout, že si Rumpál bude chtít v rakvi zapálit doutník, aby si ukrátil dlouhou chvíli.

Po jistém úsilí se mu podařilo vyzout si jednou nohou botu z druhé nohy a posunout ji nahoru tak, že na ni dosáhl. Tak získal hrubou třecí plochu, o kterou mohl sirku rozškrtnout —

Jeho hranatě vypuklý svět ozářilo sírové světlo.

Na víku rakve, přímo před jeho očima, byl připíchnutý malý obdélníček kartonu.

Přečetl si ho.

Přečetl si ho znovu.

Zápalka zhasla.

Zapálil další, jen proto aby se ujistil, že nápis, který četl, opravdu existuje.

I napotřetí vypadal nápis stejně nesmyslně:

Zhasla i druhá zápalka a plamínek s sebou vzal poslední zbytek kyslíku.

Rumpál ležel ve tmě, a zatímco dojídal mrkev, uvažoval o tom, co udělá teď.

Kdo by si to byl pomyslel?

A bývalému Rumpálu Žičkovi najednou došlo, že neexistuje nic takového jako cizí problém, a co víc, právě ve chvíli, kdy měl dojem, že ho svět odstrčil stranou, se ukázalo, že je to místo plné neuvěřitelně zajímavých věcí. Věděl z vlastní zkušenosti, že živým lidem unikne většina toho, co se děje kolem, protože jsou příliš zaměstnaní na to, aby skutečně žili. Nejvíc ze hry má přece jen divák, pomyslel si.

Právě žijící lidé neberou na vědomí podivné a úžasné věci, protože jejich život je nudný a obyčejný. Ale život je zvláštní. Obsahuje malé události, jako třeba šrouby, které se samy vyšroubují, nebo malá psaníčka mrtvým.

Rozhodl se, že zjistí, o co jde. A pak…, jestli Smrť nepřijde k němu, půjde on ke Smrťovi. Má přece svá práva. Tak je to. Rozpoutá největší hon na nezvěstnou osobu, jaký Zeměplocha pamatuje.

Rumpál se spokojeně ušklíbl do tmy.

Odměna! Živý, nebo mrtvý! Peníze za Smrtě!

Dnes byl první den zbytku jeho života.

A Ankh-Morpork mu ležel u nohou. Jistě, to byl jen takový řečnický obrat. Jeho cesta teď vede vzhůru.

Znovu zašmátral rukou, nahmátl ve tmě kartičku, utrhl ji a sevřel mezi zuby.

Rumpál Žička se opřel rukama o víko rakve.

Vlhká, písčitá hlína Ankh-Morporku se pohnula.

Rumpál ze zvyku na chvilku přestal, aby nabral dech, a uvědomil si, že je to zbytečné. Znovu zatlačil. Víko prasklo.

Rumpál si ho přitáhl k sobě a roztrhl silné borové fošny jako papír. V ruce mu zbyl kus dřeva, který by neposloužil jako rýč nikomu, kdo by nebyl vybaven silou zombie.

Rumpál Žička se otočil na břicho, nešikovným rýčem posouval hlínu kolem těla dozadu a vzadu ji pěchoval nohama. Začal si budovat cestu k novému začátku.

Představte si krajinu, která by byla rovná jako stůl, kdyby ji až skoro k obzoru nepokrývaly mírné terénní vlny.

Je pozdní léto v kraji oktarínové trávy, v podhůří mohutných vrcholků hor Beraní hlavy a převažující barvy jsou odstíny ambry a zlata. Krajina úpí vedrem. Kobylky a sarančata syčí jako na rozpálené pánvi. Je to nejteplejší léto, jaké tady lidé pamatují, a to v téhle části světa znamená dlouhý, předlouhý čas.

Představte si postavu na koni, která jede pomalu po cestě, na které leží několik centimetrů prachu. Cesta podobná prašné říčce se táhne mezi lány obilí a zlátnoucí kukuřice, které už teď slibují až neuvěřitelně bohatou sklizeň.

Představte si ohradu z rozpáleného suchého dřeva. Na ní je přitlučen kus papíru s upozorněním. Slunce už písmo napůl vybělilo, ale nápis je stále ještě čitelný.

Představte si, jak přes vývěsku padá stín. Máte dojem, že téměř slyšíte jeho majitele, jak z papíru čte tři slova.

Z cesty odbočuje chodníček a vede k malé skupině vybledlých dřevěných budov.

Představte si unavené, tahavé kroky.

Představte si chladnou temnou místnost, kterou můžete zahlédnout pootevřenými dveřmi. To není místnost, kde by lidé opravdu žili. Je to spíš přístřeší pro ty, kdo žijí převážně venku, ale občas, třeba kdy se setmí, se rádi ukryjí pod střechu. Sem se odkládají postroje, ukrývají psi a věší pláště do deště. Vedle dveří stojí pivní sud. Zem je vydlážděná plochými kameny a ze stropních trámů visí háky na uzené a slaninu. Uprostřed stojí obrovský stůl, kolem kterého by se mohlo pohodlně usadit třicet lidí.

Jenže tady nejsou lidé. Ani psi. Není tady pivo, a už vůbec ne uzené a slanina.

Po zaklepání se na okamžik rozhostilo ticho a pak se ozvalo flip-flap pantoflí pleskajících po dláždění. Nakonec se ve škvíře pootevřených dveří objevila tvář hubené staré ženy, podobná barvou i vzhledem vlašskému ořechu.

„Ano?“ řekla.

NA TÉ VÝVĚSCE STOJÍ „HLEDÁ SE POMOCNÍK“.

„Vážně? Tohle tam stojí? Já ji tam dávala nějak loni na podzim!“

PROMIŇTE, VY UŽ POMOCNÍKA NEPOTŘEBUJETE?

Vrásčitá tvář si ho zamyšleně prohlížela.

„Koukněte, nemohla bych vám dát víc než šest pencí týdně,“ řekla nakonec tvář.

Zdálo se, že tmavá postava, která se tyčila proti slunci, o nabídce přemýšlí.

ANO? řekla nakonec.

„Taky nebudu vědět, kde byste měl vlastně začít, abych řekla pravdu. Neměli jsme tady pořádného pomocníka dobře tři roky. Když už to jinak nejde, najmu vždycky nějaké to budižkničemu z vesnice.“

ANO?

„Takže souhlasíte?“

MÁM KONĚ.

Stará paní nahlédla cizinci přes rameno. Na dvoře stál ten nejúžasnější kůň, jakého kdy viděla. Oči se jí zúžily.

„A tohle má být váš kůň?“

ANO.

„S tím postrojem samé stříbro a dalšími ozdobami?“

ANO.

„A jste ochoten pracovat za šest pencí týdně?“

ANO.

Stará paní našpulila rty. Její pohled klouzal z cizince k jeho koni a pak k zanedbanému hospodářství. Jak se zdálo, nakonec se rozhodla, pravděpodobně na základě přísně logické úvahy, že ten, kdo nemá žádného koně, se koňského zloděje nemá proč bát.

„Budete muset spát na seníku, je to jasné?“ řekla.

SPÁT? ANO. JISTĚ. ANO. BUDU MUSET SPÁT.

„Nemůžu vás nechat v domě, rozumíte? Nebylo by to správné.“

ČELEDNÍK ÚPLNĚ VYHOVUJE, UJIŠŤUJI VÁS.

„Ale na jídlo můžete chodit do domu.“

DĚKUJI VÁM.

„Jmenuji se Zahořalá, slečna Zahořalá.“

ANO.

Čekala.

„Předpokládám, že se taky nějak jmenujete,“ pobídla ho, když se na ni dál mlčky díval.

ANO. TO JE PRAVDA.

Znovu chvíli čekala. „Takže?“

promiňte?

„Jak se jmenujete?“

Cizinec na ni chvilinku zíral a pak se začal zmateně rozhlížet kolem.

„Ale no tak,“ řekla slečna Zahořalá. „Nebudu přece zaměstnávat osobu beze jména, pane…?“

Postava upřela zoufalý pohled k nebi.

PANE NEBE?

„Nikdo se nejmenuje Nebe.“

PAN…DVEŘ — KLIKA?

Přikývla.

„Proč ne. Může to být Klika. Vzpomínám si na jednoho chlápka, kterého jsem kdysi znala, a ten se taky jmenoval Klika. A křestní jméno? Neříkejte mi, že nemáte ani to. Musíte být nějaký ten Vilém, Ríša nebo Vlastimír.“

ANO.

„Cože?“

NĚJAKÝ TEN.

„Který?“

EHM. TEN PRVNÍ?

„Jmenujete se Vilém?“

ANO?

Slečna Zahořalá obrátila oči k nebi.

„Tak dobrá, Vilém Nebe…“ řekla.

KLIKA.

„Ach, ano. Promiňte. Dobrá, takže Vilém Klika…“

ŘÍKEJTE MI VILÍK.

„A vy mě slečna Zahořalá. Předpokládám, že byste si dal něco k večeři?“

DAL BYCH SI? AHA. ANO. VEČERNÍ JÍDLO. ANO.

„Abych vám řekla pravdu, vypadáte napůl vyhládlý k smrti. Víc než napůl,“ podotkla, když klouzala pohledem po jeho postavě. Nějak si nebyla s to uvědomit docela přesně, jak vlastně ten Vilém Klika vypadá, nebo si vybavit zvuk jeho hlasu. Stál před ní a mluvil na ni — jinak by si přece nepamatovala nic, že?

„Tady v okolí žije dost lidí, kteří neužívají jméno, které dostali ke křtu,“ řekla nakonec. „Já vždycky tvrdím, že nemá cenu chodit za lidmi a vyptávat se jich na soukromé věci. Předpokládám, že umíte pracovat, Vilíku? Pořád ještě nemám sklizené seno na horních loukách, a až začnou žně, bude tady práce až nad hlavu. Umíte zacházet s kosou?“

Zdálo se, že Klika nad touto otázkou vážně přemýšlí. Pak řekl: MYSLÍM, ŽE ODPOVĚĎ NA TUTO OTÁZKU ZNÍ „ROZHODNĚ ANO“, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

Kolík Aťsepicnu neviděl žádný smysl v kladení osobních otázek, alespoň ne tehdy, když je někdo kladl jemu a byly typu: „Kde jste vzal ty věci, které tady prodáváte?“ Jenže zatím se neobjevil nikdo, kdo by ho obvinil z prodeje cizího majetku, a to ho naplňovalo uspokojením. Toho rána prodal víc než tisícovku malých skleněných koulí a musel zaměstnat jednoho trolla, který Kolíkův stánek plynule zásoboval z tajemného zdroje ve sklepě. Lidé ty hračky milovali.

Jejich obsluha byla až k smíchu jednoduchá a po několika ukázkách ji snadno pochopil i průměrný občan Ankh-Morporku.

Když jste sklem zatřásli, rozvířilo se v kouličce, naplněné jakousi tekutinou, mračno bílých vloček a ty se pak pomalu usazovaly na miniatuře některé z ankh-morporských památek, umístěné na dně. V některých kouličkách to byl model Neviditelné univerzity, v jiných Věže umění, Mosazného mostu, nebo dokonce Patricijova paláce. Podrobnosti, do jakých byly modely vypracovány, byly úžasné.

A najednou doprodal poslední. Tak tohle, pomyslel si Aťsepicnu, je ostuda. Protože mu v pravém slova smyslu nepatřily, i když morálně, morálně byly samozřejmě jeho, nemohl si vůbec stěžovat. No dobrá, mohl si samozřejmě stěžovat, ale jen v duchu a nikomu konkrétnímu. Když tak o tom přemýšlel, nedopadlo to vůbec špatně. Možná že je to tak lepší. Prodej je levně — prodej je rychle. Zbav se jich co nejdříve. O co jednodušší je pak rozhodit ruce s výrazem uražené nevinnosti, když říkáte: „Kdo? Já?“ Ale byly opravdu moc hezké. Až na ty divné nápisy. Byly na spodní straně každé kouličky. Byla to neumělá roztřesená písmena, jako by je psal někdo, kdo nikdy předtím nepsal a písmena obkresloval podle vzoru. Na spodní plošce každé kouličky, pod budovou vypracovanou do nejmenších podrobností, byla slova:

Vzoromil Výsměšek, arcikancléř Neviditelné univerzity, byl zcela bezostyšný autocondimentor[12].

Měl svůj osobní stojánek, který před ním stál při každém jídle. V něm byla solnička, tři druhy pepře, čtyři druhy hořčice, patnáct rozličných čatní a jeho milovaná specialita — omáčka Ohó-Ohó, což byla směs dobře vyzrálé mačkadlice, sekaných nakládaných okurek, kaparů, hořčice, manga, fíků, strouhaného vahúni, esence z ančoviček, asafetidy[13] a nezanedbalné špetky síry a salnytru, které měly podporovat potenci.

Recept na omáčku zdědil Výsměšek po svém nebožtíku strýci. Ubohý strýc jednoho dne spořádal k bohaté večeři několik deci této proslulé omáčky, pak si dal jednu dvě tablety živočišného uhlí na žaludek, zapálil si dýmku a zmizel za záhadných okolností, i když jeho boty se našly následujícího léta na střeše rodinného sídla pod komínem.

K večeři bylo studené skopové. Skopové šlo s omáčkou Ohó-Ohó skvěle; například den potom, co zemřel Výsměškův otec, urazilo bez obtíží pětikilometrovou cestu na hřbitov.

Vzoromil si pečlivě uvázal ubrousek, zamnul si dlaně a natáhl ruku.

Stojánek se pohnul.

Natáhl se znovu. Stojánek mu uklouzl stranou.

Výsměšek si povzdechl.

„Dobrá, přátelé,“ řekl. „Znáte pravidla — u stolu žádná magie. Kdo z vás dělá ty pitomé vtípky?“

Ostatní mágové se k němu obraceli s překvapenými výrazy.

„Tak se mi začíná zdát, že tu hru už nelze hrát,“ začal si prozpěvovat kvestor, který se v té chvíli jen s námahou držel v hranicích příčetnosti. „Přestaň, zdravý rozum velí, figurky se poztrácely…“

Rozhlédl se kolem, zahihňal se a vrátil se ke své nekonečně činnosti, která spočívala v tom, že se pokoušel nakrájet skopové lžící. Ostatní mágové mu totiž momentálně odstranili z dosahu všechny ostré předměty.

Celý stojánek se vznesl do vzduchu a začal se pomalu otáčet. Pak vybuchl.

Mágové, ze kterých odkapával vinný ocet a opadávala drahá koření, se rozhlíželi jako sovy na denním světle.

„To byla pravděpodobně omáčka,“ usoudil nakonec děkan. „Už včera byla kriticky přezrálá.“

Něco mu spadlo na hlavu a odrazilo se do talíře. Byl to velký, přes píď dlouhý ocelový šroub.

Další způsobil lehké mrákoty kvestorovi.

Po několika vteřinách spadl třetí, tentokrát špičkou napřed, a zabodl se do stolu, arcikancléři těsně vedle ruky.

Mágové zvedli pohledy vzhůru.

Velká síň byla vždy večer osvětlena jediným mohutným svícnem, i když tohle slovo, v poslední době spojované s různými lesklými věcičkami z broušeného skla a chrómu, se ani v nejmenším nehodilo k té obrovské, těžké, černé a voskem pokryté věci, která jim visela nad hlavou stejně pochmurně jako přečerpaný účet. Vešlo se do něj tisíc svíček. Zavěšen byl přímo nad stolem starších mágů.

Na podlahu vedle krbu dopadl další šroub.

Arcikancléř si odkašlal.

„Běžíme?“ navrhl.

Svícen se zřítil.

Do stěn narazily úlomky stolu a nádobí. Kusy vosku, velké jako lidská hlava, vyrazily okna. Celá svíčka, kterou rameno svícnu vymrštilo při dopadu jako katapult, se zarazila několik centimetrů od dveří.

Arcikancléř se vyprostil z trosek své židle.

„Kvestor!“ zaječel.

Vyhrabali kvestora z krbu.

„Ehm, ano, přejete si něco, arcikancléři?“ zeptal se roztřeseným hlasem.

„Co má zase znamenat tohle?“

Výsměškův špičatý klobouk mu začal stoupat nad hlavu.

Byl to klasický mágovský klobouk s rovnou kulatou krempou, ale přizpůsobený arcikancléřově oblibě života v přírodě. Měl do něj zapíchánu sadu rybářských háčků a mušek. Za potní páskou uvnitř byl upevněn malý pistolový samostříl pro případ, že by arcikancléř při každodenním ranním běhu narazil na něco, co by se dalo zastřelit. Vzoromil Výměšek také zjistil, že do špičky klobouku se vejde dvoudecová lahvička Čirodestilátovy brandy V.S.O.P. (Velmi Staré, Osobité a Proslulé). Nebylo divu, že na svém klobouku lpěl.

Jenže klobouk už nelpěl na něm. Pomalu se od něj vzduchem vzdaloval. Bylo slyšel slabý, ale zřetelný bublavý zvuk.

Arcikancléř vyskočil. „Tak to už přesahuje všechny meze!“ zařval. „Ta věc mě stála devět a půl tolaru!“ Vrhl se po klobouku, minul a plynule pokračoval v letu, dokud se nezastavil dva metry nad podlahou.

Kvestor nervózně zvedl ruku. „Nemohli by v tom mít prsty červotoči?“ zeptal se.

„Jestli se stane ještě něco takového,“ zavrčel vztekle Vzoromil Výsměšek, „cokoliv, slyšíte? Tak se vážně strašlivě naseru!“

Síla, která ho držela ve vzduchu, ho upustila na podlahu ve chvíli, kdy se otevřela mohutná vstupní vrata. Dovnitř vešel jeden z univerzitních zřízenců a v patách mu kráčel oddíl Patricijovy palácové gardy.

Kapitán gardistů si prohlédl arcikancléře s výrazem člověka, který slovo „civilista“ vyslovuje stejným tónem jako výraz „týden chcíplá žába“. „Vy jste tady ten hlavní chlápek?“ Arcikancléř si urovnal roucho a pokusil se uhladit si vousy.

Kapitán gardy se zvědavě rozhlížel Velkou síní. Většina studentů se tísnila na vzdáleném konci. Ze stěn a části stropu odkapávaly a odpadávaly zbytky rozličných jídel. Kolem trosek svícnu ležel rozbitý nábytek jako stromy vyvrácené meteoritem kolem místa dopadu.

Pak promluvil s neskrývaným odporem člověka, jehož vlastní vzdělání sice skončilo, když mu bylo devět, ale slyšel věci, že by mohl povídat…

„Vidím, že se tady neustále snažíte udržovat mladýho ducha, co?“ pokýval s úšklebkem hlavou. „Malá rohlíková válka, koukám?“

„Mohl bych se zeptat na důvod vaší přítomnosti?“ zeptal se Vzoromil chladně. Kapitán se opřel o své kopí.

„No,“ začal zeširoka, „to máte tak. Patricij se zabarikádoval ve svý ložnici, protože nábytek v paláci se přesouvá sem a tam s takovou rychlostí, že byste tomu nevěřili. Kuchaři dokonce odmítají vstoupit do kuchyně, protože se tam prej dějou strašlivý věci…“

Mágové se pokoušeli nedívat se příliš upřeně na hlavici jeho oštěpu. Začala se pomalu vytáčet z násady.

„No, takže,“ pokračoval kapitán, který si slabého skřípění železa o dřevo nevšímal, „Patricij si mě zavolal klíčovou dírkou, rozumíte, a povídá mi: ‚Douglasi, nevadilo by ti, kdybys zaskočil na univerzitu a zeptal se tam toho jejich hlavního, jestli by nebyl tak laskavej a pokud nemá moc práce, že ho prosím, aby se u mě zastavil na kousek řeči?‘ Ale můžu se vrátit a říct mu, že akorát se svejma študákama pořádáte nějakej mejdan a nemáte čas, jestli chcete.“

Hrot oštěpu už už vypadával.

„Posloucháte mě?“ zeptal se kapitán s podezřením.

„Hmm? Cože?“ arcikancléř k němu otočil oči, které s vypětím všech sil odtrhl od otáčejícího se kovu. „Aha. Ano, jistě. No, já vás ujišťuji, drahý muži, že my s těmi úkazy nemáme vůbec nic —“

„Auvajs!“

„Prosím?“

„Ten mizernej hrot oštěpu mi spadl na nohu!“

„Skutečně?“ zeptal se Výsměšek nevinně.

Kapitán poskakoval sem a tam a rukama si svíral nohu.

„Tak poslyšte, vy obchodníci s humbukem, jdete, nebo nejdete?“ vyrážel ze sebe mezi poskoky. „Bos vůbec není v náladě. Setsakra mordýřova sudá, není ani trošku v náladě!“

Nad Zeměplochou se přesouvalo velké a beztvaré mračno života a neustále rostlo, jako stoupá voda za přehradní hrází, ve které jsou uzavřeny všechny propustě. Když zmizel Smrť, který odváděl životní sílu, když už jí nebylo zapotřebí, neměl život kam odcházet.

Tu a tam se životní síla vybila samovolně, třeba maskovaná jako pseudopoltergeist[14], stejně jako se vybíjí elektřina před prudkou letní bouří blýskáním na časy.

Všechno, co existuje, lpí na životě. V tom je ale smysl života. To je motor, který pohání mocné biologické pumpy evoluce. Všechno se pokouší vyšplhat co nejvýš po kmeni vývoje, zasekává se drápy, přisává chapadly nebo se slizce šine k dalšímu stupínku, dokud se to nakonec nedostane až na úplný vrchol, který, jak se nakonec ukáže, nikdy za tu strašlivou námahu nestojí.

Všechno, co existuje, lpí na životě. Dokonce i věci, které nežijí. Věci, které jsou ve stavu jakéhosi podživota, života mataforického, skoro života. Teď nastala situace, která stejně jako vlna veder způsobí, že vypučí nevídané exotické květy, způsobila, že…

Na těch malých skelněných kouličkách bylo něco zvláštního. Museli jste je zvednou, zatřást s nimi, pozorovat, jak v nich víří droboučké vločky, a pak jste si je museli vzít domů a položit je na krb.

A hned potom jste na ně zapomněli.

Vztahy mezi univerzitou a Patricijem, absolutním pánem a téměř benevolentním vládcem Ankh-Morporku, byly velmi složité a křehké.

Mágové měli za to, že jako služebníci vyšší pravdy nespadají pod obyčejné světské zákony města.

Patricij k tomu řekl, že o tom ani na okamžik nezapochyboval, ale, u všech sakrů, daně musí platit jako všichni ostatní.

Mágové namítli, že byvše následovníky světla moudrosti, nemusí být poslušní žádného smrtelníka.

Patricij odtušil, že to může být samozřejmě pravda, ale nemění to nic na tom, že dluží městský poplatek ve výši dvou set tolarů na hlavu per annum,[15] splatných kvartálně.

Mágové oznámili, že univerzita stojí na magické půdě, a je tudíž vyňata ze všech poplatků, daní a ostatního zatížení mrzkým mamonem, a kromě toho vědomosti že se zdanit nedají.

Patricij odtušil, že dají. Je to dvě stě tolarů per capita, a jestliže jim per capita dělá problém, může jim zajistit decapita.

Mágové protestovali s tím, že univerzita nikdy daně civilní správě neplatila.

Patricij odpověděl, že zatím se sice chová civilně, ale nemá daleko do okamžiku, kdy se začne chovat značně necivilizovaně.

Mágové nadhodili: co takhle dohodnout se po dobrém?

Patricij se podivil. Vždyť on celou tu dobu o ničem jiném nemluví! Ať si nepřejí, aby se s nimi začal dohadovat po zlém!

Mágové se zamysleli a sdělili mu, že si vzpomínají na jednoho Patricije, kdyže to bylo? Ano, oni myslí, že ve století Vážky, a ten prý také chtěl univerzitě diktovat, co může, nemůže, a hlavně co musí. Patricij se na něj může přijít podívat do univerzitních katakomb, jestli má zájem.

Patricij vzkázal, že přijde. Ať se spolehnou, že přijde, a brzy, a vezme si s sebou pár lidí z palácové gardy.

Na konci se dohodli, že mágové žádné daně platit nebudou, ale za to věnují každoročně nějaký ten dar ve prospěch města, řekněme takových dvě stě tolarů na hlavu, nic ve zlém, žádné předsudky, mutatis mutandis, žádné další podmínky a peníze budou využity výhradně k mírovým účelům a na potřeby a rozvoj Ankh-Morporku.

A právě podobné pružné mezihry mocenských bloků dělaly z Ankh-Morporku tak zajímavé a inspirující město, ale především nesmírně nebezpečné místo, kde šlo neustále o život[16].

Starší mágové vycházeli ven málokdy a ještě vzácněji se dostali na to, co by urbanista nazval přeplněnými hlavními tepnami a tichými vedlejšími uličkami metropole, ale bylo okamžitě jasné, že tady něco není v pořádku. Ne že by v Ankh-Morporku občas nepoletovaly dlažební kostky vzduchem, ale to je vždycky někdo musel hodit. Teď to bylo poprvé, kdy poletovaly jen tak samy od sebe.

S třeskotem se otevřely jakési dveře a z nich vyšel kompletní oblek, kousek za oblekem vytančil pár bot a nad prázdným límcem se vznášel klobouk. Těsně za nimi se ve dveřích objevil hubený muž, který se kusem hadru narychlo omotaným kolem těla pokoušel zakrýt to, na co obvykle potřeboval kalhoty.

„Okamžitě se vraťte!“ křičel, když obsah jeho šatníku zahýbal za roh. „Ještě za vás dlužím sedm tolarů!“

Za jeho zády se na ulici opatrně vykradly druhé kalhoty, naprosto stejné jako ty od obleku, a pospíchaly za těmi prvními.

Mágové se semkli do sevřené skupiny a vypadali jako vyděšené zvíře s pěti špičatými hlavami a deseti nohama a čekali, kdo se první zmíní o neobvyklosti situace.

„To je tedy, u všech zmrhalek a třasů, skoro neuvěřitelné!“ začal arcikancléř.

„Hmm?“ zabručel roztřeseným hlasem děkan, který se marně pokoušel svým tónem naznačit, že on vidí denně ještě podivnější věci a že když arcikancléř věnoval svou pozornost obyčejným šatům, byť by i pobíhaly po ulici, ohrozil seriózní pověst celého mágstva.

„Ale no tak! Já osobně neznám mnoho krejčích, kteří by vám k obleku, za který účtují sedm tolarů, ušili ještě druhé kalhoty!“

„Oh,“ vypravil ze sebe děkan.

„Až poběží znovu kolem, pokuste se je chytit, abych se mohl podívat na štítek s firmou.“

Pootevřeným oknem v posledním patře nedalekého domu se protáhlo prostěradlo a s pleskotem odběhlo po střechách.

„Víte,“ začal lektor Zaniklých run, který se marně pokoušel udržet hlas klidný a vyrovnaný, já si myslím, že tohle není magie. Necítím to jako magii.“ Starší pAsák zalovil v jedné z početných kapes svého roucha. Ozval se tlumený cinkot, šustění a občas zakvákání. Nakonec vytáhl tmavomodrou skleněnou kostku. Na přední straně měla číselník. „Vy nosíte v kapse jednu z těch věciček?“ zavrtěl hlavou děkan. „To musí být pěkně drahá hračička, co?“

„A co to vlastně je, u všech všudy?“ zeptal se Výsměšek.

„Je to neuvěřitelně citlivý magický měřicí přístroj,“ odpověděl děkan. „Měří to hustotu magického pole. Je to magiometr.“

Starší pAsák podržel kostku tak, aby na ni všichni viděli, a zmáčkl knoflík na jejím boku.

Ručička ciferníku se pohnula, postoupila o kousek a zastavila se.

„Vidíte?“ obrátil se starší pAsák k ostatním. „Jen přirozené pozadí, které v žádném případě nepředstavuje žádné nebezpečí pro veřejnost.“

„Mluvte nahlas,“ dožadoval se arcikancléř. „Já vás v tom kraválu neslyším!“

Z domů na obou stranách ulice se ozýval praskot a výkřiky.

Paní Evarie Bochánková byla velké médium, ale podnikala v malém.

Nebyla to profese, o kterou by byl nějak zvláštní zájem. Málokdo z lidí, kteří v Ankh-Morporku zemřeli, jevil výraznější chuť, nebo dokonce touhu zaskočit na kousek řeči se svými žijícími pozůstalými příbuznými. Většina z nich se řídila heslem: položme mezi sebe a ty tam co nejvíc mystických říší a rozměrů. Řemeslo provozovala ve volných chvílích, když jí zbyla chvilka při krejčování a práci v kostele — v jakémkoliv kostele. Paní Bochánková patřila k horlivým věřícím, alespoň podle svých vlastních zásad.

Nebyla však jedním z těch obyčejných médií, která zapálí kadidlo a pro větší efekt se zabalí do přehozu na postel. Bylo to jednak z toho důvodu, že jí kadidlo páchlo, a pak především proto, že byla ve své profesi skutečně skvělá. Dobrý iluzionista vás dokáže překvapit triky s krabičkou zápalek a obyčejným balíčkem karet — a když ty karty prozkoumáte, zjistíte, že je to opravdu obyčejný balíček karet — a nepotřebuje k tomu složité zrcadlové stolky a skládací cylindry svých méně nadaných kolegů. A paní Bochánková byla něco podobného; také ke svému řemeslu nepotřebovala téměř žádné rekvizity. Dokonce i skleněná koule, vyrobená z průmyslového křišťálu, kterou měla položenou na kredenci, byla jen dekorací pro návštěvníky. Paní Bochánková dokázala přečíst budoucnost i z talíře hrachové kaše[17]. Upadala do transu nad pánví slaniny s vejci. Stavila větší část života tím, že se brodila duchovním světem, i když v jejím případe výraz „brodila“ není právě na místě. Nebyla ten typ. Ona byla spíš ten člověk, který tam vtrhne s hlasitým dupáním a dožaduje se nejvyššího vedoucího.

A tak zatímco si připravovala snídani a sekala psí konzervu pro Ludmilu, zaslechla hlasy.

Byly slabé a vzdálené. Ne že by byly na hranici slyšitelnosti, protože to byly hlasy, které žádné ucho nezachytí. Zněly jí uvnitř hlavy.

…dávej pozor, co děláš… kde jsem…přestaň se předvádět, ty tam…

A znovu umlkly.

Byly nahrazeny skřípavým zvukem vedlejší místnosti. Odstrčila stranou kalíšek s vejcem natvrdo a prošla korálkovým závěsem.

Zvuk vycházel z pod prosté jutové pokrývky, která chránila její křišťálovou kouli.

Evarie se vrátila do kuchyně a vybrala si z kredence těžkou pánev. Jednou nebo dvakrát s ní máchla vzduchem, aby ji dostala do ruky, a pak se tiše připlížila ke kouli ukryté pod pokrývkou.

Pozvedla pánev, připravila se k ráně a strhla z koule dečku.

Koule se na svém stojánku pomalu otáčela.

Evarie ji chvilku pozorovala. Pak vytáhla záclony, spustila se do křesla, zhluboka se nadechla a řekla: „Je tam někdo?“

V tom okamžiku na ni spadla větší část stropu.

Po několika minutách a jisté dávce námahy se paní Bochánkové podařilo uvolnit si hlavu.

„Ludmillo!“

Venku se ozvaly tiché kroky, otevřely se dveře od zadního dvorku a něco vstoupilo do bytu. Bylo to zcela jasně, dokonce přitažlivě ženských tvarů a mělo to na sobě obyčejné ženské šaty. Očividně to také trpělo přebujňením vlasového porostu, který by stačil pro tři běžné osoby ženského pohlaví. Jak se zdálo, i nehty a zuby ta osoba tuto sezónu nosila delší, než je obvykle zvykem. Očekávali byste, že na vás takové stvoření nejspíš zavrčí, ale promluvilo příjemným a nade vší pochybnost lidským hlasem.

„Mami?“

„Sem tady vespod.“

Hrůzostrašná Ludmilla zvedla obrovský trám a bez viditelné námahy ho odhodila stranou. „Co se to stalo? To jsi neměla zapnutou jasnozřivost?“

„Sem ji vypla, páč sem potřebovala promluvit s pekařem. Ti řeknu, že mě to ale vyděsilo.“

„Uvařila bych ti hrnek čaje, nechceš?“

„No tak, dyť dobře víš, že dycky dyž máš svůj čas, rozbiješ každém hrnek, co vezmeš do pařátů.“

„Ale už se lepším,“ řekla Ludmilla.

„Si hodná holka, ale já to rači udělám sama. Stejně ti děkuju.“

Paní Bochánková vstala, oprášila si ze zástěry omítku a řekla: „Křičeli! Křičeli! Všichni najednou!“

Univerzitní zahradník právě plel záhon růží, když se povrch prastarého sametového trávníku zavlnil a z něj vypučel trvalka Rumpál Žička, který přisleple zamžoural do světla.

„To jsi ty, Afekte?“

„Uhodl jste, pane Žičko,“ přikývl trpaslík. „Mám vám pomoci nahoru?“

„Myslím, že to zvládnu sám, díky.“

„Mám v besídce rýč, kdybyste potřeboval“

„Ne, zatím je všechno v nejlepším pořádku.“ Rumpál vylezl ze země a oprášil si z roucha hlínu. „Omlouvám se za ten trávník,“ dodal, když mu oči zavadily o otvor v zeleném pažitu.

„To nic, pane Žičko.“

„Trvá to dlouho, než se vypěstuje takový trávník?“

„Asi tak pět set let, myslím.“

„Ale, božíčku, to je mi opravdu strašně líto! Chtěl jsem do sklepení, ale nějak jsem si to špatně vyměřil.“

„S tím si nelamte hlavu, pane Žičko,“ utěšoval ho trpaslík vesele. „Poslední dobou roste všechno jako blázen. Tu jámu ještě dneska odpoledne zasypu, oseju to travním semenem a pět set let uteče co by dup, uvidíte!“

„No, podle toho, jak se věci mají, to pravděpodobně skutečně uvidím,“ přikývl Rumpál zachmuřeně. Pak se rozhlédl kolem. „Je tady arcikancléř?“

„Viděl jsem je všechny odcházet do paláce,“ oznámil mu zahradník.

„V tom případě se skočím osprchovat a převléct. Nerad bych někoho rušil.“

„Slyšel jsem, že nejste jenom mrtvý, ale že vás prý i pohřbili,“ naklonil se za ním zvědavě Afekt, když Rumpál šouravě vykročil.

„To je pravda.“

„Pořádného chlapa ale jen tak něco nepoloží, a když už, tak zase vstane a jde dál, nemám pravdu?“

Rumpál se zastavil a otočil se k Afektovi. „Mimochodem… nevíte náhodou, kde je Jilmová ulice?“

Afekt se poškrabal za uchem. „Není to ta, co vede z ulice U melasového dolu?“

„Ó ano, máte pravdu, už si vzpomínám.“

Afekt se vrátil ke své práci.

Proměnlivý charakter Rumpálový smrti ho nijak zvlášť neznepokojoval. Vždyť nakonec i stromy v zimě vypadaly jako mrtvé a každé jaro se znovu zazelenaly. Prakticky nic neumíralo na dlouho. Vezměte si například kompost.

Afekt věřil v kompost se stejnou silou, s jakou jiní lidé věří v bohy. Jeho kompost se zahříval, hnil a potmě slabounce světélkoval, pravděpodobně díky tajemným a možná i nedovoleným přísadám, které do něj Afekt přidával, i když se mu nikdy nic nedokázalo. Mimoto by také nikoho v životě nenapadlo některou kompostovou hromadu rozhrabat a zkoumat, co všechno se v ní ukrývá.

Byla to jenom mrtvá hmota, a přesto žila svým životem. A nikdo nemohl popřít, že z ní vyrůstaly růže.

Starší pAsák vysvětlil Afektovi, že jeho popínavé růže jsou tak krásné a velké, protože jsou pravým zázrakem bytí, ale Afekt byl v duchu přesvědčený, že je to tím, že se chtějí dostat od kompostu co nejdále.

Dnes večer byly ale hromádky jeho kompostu v ohrožení. Plevel se měl až neuvěřitelně k životu. Afekt ještě nikdy neviděl rostliny růst tak rychle a do krásy. Musí to být tím kompostem, pomyslel si Afekt.

V době, kdy mágové dorazili na místo, vládl v celém paláci zmatek. Po stropech klouzaly kusy nábytku. Kolem arcikancléře proletěla sprška stříbrných příborů, podobných hejnu potočních střevlí, a zmizela za ohybem chodby. Všude kolem to vypadalo, jako kdyby palác upadl do spárů šikovného a vybíravého hurikánu.

Do paláce byli zřejmě povoláni i další. Byla mezi nimi i skupinka v mnoha směrech velmi podobná mágům, přestože cvičené oko by nalezlo několik důležitých rozdílů.

„Kněží?“ řekl znechuceně děkan. „Tady? A dřív než my?“

Obě skupiny začaly nenápadně, ale urychleně zaujímat pózy, při nichž měli jejich příslušníci dobrý výhled a obě ruce volné.

„Vždyť ti nejsou vůbec k ničemu,“ ušklíbl se starší pAsák.

Teplota v místnosti v psychickém slova smyslu prudce poklesla.

Kolem se provlnil drahý jakazačistánský koberec. Arcikancléřův pohled se srazil s pohledem obrovského kněze slepého Io. Tohoto služebníka nejstaršího boha mírně zmateného zeměplošského panteonu bychom mohli bez výčitek svědomí označit za mluvčího společenstva církevních věcí.

„Lehkověrní idioti!“

„Ateistická pakáž!“

„Tupí přisluhovači!“

„Dětinští kejklíři!“

„Krvežízniví knězi!“

„Nenažraní magici!“

Vzoromil mírně pozvedl obočí. Hlavní kněz téměř neznatelně přikývl.

Oba muži opustili své skupiny, které po sobě vrhaly z bezpečné vzdálenosti záplavu urážek, a jakoby lhostejně přešli do relativně klidného kouta místnosti, kde se za sochou jakéhosi Patricijova předka sešli a postavili se tvářemi k sobě.

„Tak co… jak vynáší obtěžováním bohů v tom vašem byznysu?“ nadhodil Výsměšek.

„Děláme nejponíženěji, co umíme. A jak se daří kšeftu s těmi nebezpečnými věcmi, které jsou mimo dosah lidského chápání?“

„Docela slušně,“ přiznal Výsměšek, „fakt, docela slušně.“ Výsměšek si sundal klobouk a zalovil v jeho špičce. „Můžu ti nabídnout kapku něčeho k pití?“

„Alkohol je pastí ducha. Nechceš cigaretu? Slyšel jsem, že vy se kouření oddáváte velmi vášnivě.“

„Já ne. Kdybych ti řekl, co to člověku udělá s plícemi —“

Výsměšek odšrouboval špičku klobouku a nalil do ní štědrou dávku brandy.

„Tak,“ řekl. „Takže, co se tady děje?“

„U nás se vznesl do vzduchu oltář a pak nám spadl na hlavu.“

„Nám se zase zřítil od stropu svícen. Vytočily se šrouby. Všechno se uvolňuje, vytáčí, vypadává. Věřil bys, že jsem viděl kolem běžet velmi pěkný oblek? Dvoje kalhoty, a dohromady jen sedm tolarů!“

„Hmm. A nevšiml sis náhodou firemního štítku?“

„A taky všechno pulzuje. Všiml sis, jak všechno pulzuje?“

„My jsme si mysleli, že to vy, lidičky!“

„Magie s tím nemá nic společného. Předpokládám, že bohové taky nejsou hůř naložení než obvykle?“

„Neřekl bych.“

Na druhém konci místnosti proti sobě stáli knězi s mágy, nos proti nosu, a ječeli na sebe jako pominutí.

Hlavní kněz se přisunul o něco blíž.

„Myslím, že můj duch je dost silný, aby překonal nějakou tu malou past,“ řekl. „Takhle jsem se necítil už od doby, kdy byla ovečkou v mém stádu paní Bochánková.“

„Paní Bochánková? Kdo je paní Bochánková?“

„Vy se občas setkáváte… se strašlivými bytostmi z Podzemních rozměrů a tak podobně, že? Děsivé nebezpečí, které s sebou nese vaše bezbožná profese, je to tak?“ zašeptal hlavní kněz.

„Máš pravdu.“

„My zase máme osobu, která se jmenuje paní Bochánková.“

Výsměšek na něj vrhl pátravý pohled.

„Neptej se mě,“ otřásl se kněz. „Buď vděčný bohům, že se nikdy nedozvíš, o co jde!“

Výsměšek mu tiše podal brandy.

„Jen tak mezi čtyřma očima,“ pokračoval kněz, „co si o tom všem myslíš? Gardisté se právě pokoušejí vyhrabat jeho lordstvo. Znáš ho, bude se vyptávat a bude chtít nějakou odpověď. Jenže já se obávám, že žádnou odpověď neznám.“

„Žádná magie a žádní bohové,“ zamyslel se Výsměšek. „Mohl bych dostat tu past zpět? Díky. Žádná magie a žádní bohové. To nám ovšem mnoho prostoru neponechává, že?“

„Nemůže tady existovat nějaký druh magie, o kterém byste nevěděli?“

„Kdyby něco takového existovalo, věděli bychom o tom.“

„No, já jenom tak,“ zabručel hlavní kněz.

„Předpokládám, že by to nemohla být taková nějaká zlomyslnost ze strany bohů?“ nadhodil Výsměšek, který se chytal posledního stébla. „Víš, třeba si vylévají zlost nebo jim někdo z lidí něco provedl, co já vím, vlezl do zahrady na zlatá jablka, nebo co —?“

„Teď je na boží frontě klid,“ zavrtěl hlavou hlavní kněz. Oči se mu už během řeči mírně rozostřily, jako by četl z papíru uvnitř hlavy. „Hypermetropia, bohyně obuví, si myslí, že Koridorportos, bůh chodeb, je ztraceným bratrem — dvojčetem Kysplodose, boha nezralého ovoce. Kdo strčil Offlerovi — krokodýlímu bohu — do postele kozla? Snaží se Offler vstoupit do tajného spolku se Sekndhendem Sedmirukým? Mezitím se Jollick Smíchotřasý vrátil ke svým starým intrikám —“

„Ano, ano, dobrá,“ vskočil mu do řeči Výsměšek. „Víš, ale já nějak nikdy těmhle věcem nepřišel na chuť.“

Opodál se zatím pokoušel děkan zabránit lektorovi Zaniklých run v pokusu proměnit kněze krokodýlího boha Offlera v sadu drahých kufrů z přírodního materiálu a kvestor ošklivě krvácel z nosu po náhodném, ale o to účinnějším zásahu kadidelnicí. „My teď nutně potřebujeme jednu věc,“ podíval se Výsměšek na hlavního kněze, „a to je jednotná fronta. Co?“

„Souhlasím,“ přikývl hlavní kněz. „Dobrá. Ale dočasně.“

Ve výši očí kolem nich proletěla plavným pohybem malá postelová předložka. Hlavní kněz vrátil Výsměškovi láhev s brandy.

„Jo, mimochodem, máma píše, že od tebe už pěkně dlouho nedostala ani řádku,“ řekl.

„No jo…“ ostatní mágové by byli překvapeni, kdyby viděli, jak kajícný výraz se objevil na tváři jejich arcikancléře a jak zahanbeně zněla jeho odpověď. „Bylo strašně moc práce. Nevěděl jsem, kam dřív skočit. Vždyť to znáš.“

„Psala mi, abych ti určitě připomenul, že nás oba čeká k večeři na Den Prasečí hlídky.“

„Tak na to jsem nezapomněl,“ přikývl Výsměšek rozpačitě. „Moc se na to těším.“ Pak se otočil a očima přeletěl zmatek, který panoval na druhé straně místnosti.

„Hej, nechte toho, chlapi!“ křikl.

„Ustaňte ve svém úsilí, bratři!“ zaduněl bas hlavního kněze.

Starší pAsák pustil ze sevření hlavu nejvyššího kněze Hinova kultu. Dva armádní kuráti, kteří ještě před vteřinou kopali do kvestora, se začali rozhlížet po stropě. Nastalo všeobecné upravování rouch, hledání klobouků a zazněl sbor rozpačitého pokašlávání.

„To je lepší,“ pokýval hlavou Výsměšek. „Takže poslouchejte. Tady Jeho svatá Eminence a já jsme se domluvili —“

Děkan vrhl ošklivý pohled na maličkého kulatého biskupa.

„Támhleten mě kopnul! Tys mě kopnul!“

„Ó! To bych nikdy neudělal, můj synu!“

„To jsi, k sakru, udělal!“ zasyčel děkan. „Patičkou, aby si toho nikdo nevšiml!“

„— domluvili —“ opakoval arcikancléř a vrhl na děkana výhružný pohled, „ — že se pokusíme řešit současnou obtížnou a složitou situaci v duchu bratrství a dobré vůle, a to platí i pro vás, starší pAsáku!“

„Já za to nemůžu! On do mě strčil!“

„Dobrá! Budiž ti odpuštěno!“ arcidákon Třásně se mírně uklonil staršímu pAsákovi.

Odněkud shora se ozval hluk. Na schodech zadupala pohovka a proběhla zavřenými dveřmi ven.

„Myslím, že gardisté se stále ještě pokoušejí vyhrabat Patricije,“ řekl hlavní kněz. „Jak se zdá, uzamkly se i jeho tajné chodby.“

„Všechny? Já myslel, že ten kluzký had je má všude,“ zavrtěl nedůvěřivě hlavou Výsměšek.

„Zamčené,“ opakoval hlavní kněz. „Všechny zablokované.“

„Téměř všechny,“ ozval se hlas za jeho zády.

Výsměšek se otočil a jeho tón se vůbec nezměnil. Jen do něj přimíchal trochu medu.

Z hladké holé stěny vystoupila postava. Byla lidská, ale pravděpodobně jen omylem. Patricij, hubený, bledý a oblečený v zaprášené černi, Výsměškovi vždycky připomínal dravého plameňáka, pokud byste ovšem našli černého plameňáka s trpělivostí kamene.

„Ah, lorde Vetinari,“ řekl, „Jsem velmi rád, že nejste raněn.“

„Sejdem se, pánové, v Oválném pokoji,“ oznámil jim Patricij. Na stěně za ním se neslyšně odsunula úzká deska.

„Ale já… ehm, mám dojem, že nahoře je skupina gardistů, kteří se pokoušejí vyhrabat vaše —“

Patricij ho umlčel mávnutím ruky. „Ani ve snu by mě nenapadlo jim v tom bránit,“ úzké rty se mu na vteřinku zvlnily. „Alespoň chvíli něco dělají a mají pocit, že jsou důležití. Stejně jinak jen tak postávají na stráži, tváří se divoce a nejnáročnější úkon, který vykonávají, je kontrola vlastního močového měchýře. Tudy prosím.“

Postupně se objevovali i představitelé dalších ankh-morporských cechů. Přicházeli sami i ve skupinkách, po dvou třech, a zanedlouho byla místnost téměř plná.

Zatímco se přeli, Patricij seděl, díval se na složku papírů, kterou měl před sebou na stole, a mlčel.

„Tak tedy, my s tím nemáme nic společného,“ prohlásila hlava cechu alchymistů.

„No, co já vím, tak stačí, když jste vy, hoši, někde nablízku, a už lítají věci v povětří.“

„No jo, ale to je vždycky jen v důsledku nepřesně prognózovaných exotermických reakcí,“ bránil se alchymista.

„Prostě furt nedokážem odhadnout, kdy nám to bouchne,“ překládal jeho zástupce, aniž zvedl hlavu.

„Jo, věci nám občas vyletí do vzduchu, ale vždycky zase spadnou dolů. Nepoletují kolem ani se nešroubují ze zdí a podobně,“ pokračoval jeho šéf a varovně se na něj zamračil. „A navíc, kdybychom za to mohli, myslíte, že bychom to dělali i sami sobě? Moje laboratoř, to je peklo, věřte mi. Všude poletují předměty, sklo a chemikálie! Právě než jsem vyšel z domu, rozbila se mi celá destilační kolona s velkým chladicím šnekem, který byl velmi drahý.“

„Na mou věru, toť odpověď ostrá jak ty střepy! Místo za jediného tak vzácného plže bych však dal ty peníze raději za dvě kopy hlemýžďů,“ ozval se tesklivý hlas odněkud ode dveří.

Skupinka mágů a knězi se rozestoupila a propustila generálního sekretáře a staršího cechu šašků a kašparů. Pozornost většiny přítomných se obrátila k němu a jeho postavou pod všemi těmi pohledy zalomcoval složitý tik, což nikoho nepřekvapilo, protože se starším šaškem něco lomcovalo neustále. Jeho tvář byla tváří muže, který pozřel nějaký ten tvarohový koláč přes míru, jehož kalhoty někdo příliš často pral ve zbytečně ostrém mýdle, a na tváři měl výraz nervově labilního člověka, kterému chybí do nervového zhroucení výbuch jediné třaskavé kuličky. Představení ostatních cechů se na něj pokoušeli být hodní stejným způsobem, jakým byste byli hodní na člověka, který stojí na římse v nejvyšším patře mrakodrapu.

„Co tím myslíš, Geoffrey?“ usmál se na něj Výsměšek nejlaskavěji, jak dokázal.

Šašek polknul. „No to je přece jasné,“ zahuhlal, „rozbité sklo mi připomnělo střepy — a ty jsou ostré, mluvil jste o šneku — a mě hned napadl hlemýžď a už to bylo! Rozumíte, to je taková slovní hříčka. Hm. No já vím, trhák to nebyl.“

Arcikancléř se mu podíval do očí podobných dvěma vajíčkům na hniličku.

„Aha, žert,“ přikývl s náhlým pochopením. „No to je dobré, hahahá!“ Plácl se do kolen a spiklenecky mrkl na ostatní.

„Hohohó,“ zaduněl bas hlavního kněze.

„Hehehé,“ zasmál se uhlazeně představený cechu vrahů.

„Hihihi,“ doplnil je starší cechu alchymistů. „Když si představím, že bych měl destilovat slimáky —! Vy filuto!“

„Takže vy se mi všichni pokoušíte říci,“ obrátil se Patricij ke shromážděným, když ohleduplné ruce odvedly šaška z místnosti, „že ani jeden cech nemá s tím, co se děje, vůbec nic společného?“ Při řeči vrhl významný pohled na Výsměška.

Arcikancléř už už otvíral ústa k odpovědi, když na Patricijově stole zahlédl jakýsi pohyb.

Ležel tam miniaturní model patricijského paláce ve skleněné kouli. Hned vedle ní ležel nůž na papír.

Nůž na papír se pomalu ohýbal.

„No?“ klouzal Patricij zrakem z jednoho mága na druhého.

„My s tím nemáme absolutně nic společného,“ odpověděl Výsměšek dutým hlasem. Patricij se otočil po směru jeho pohledu.

Nůž už byl ohnutý jako luk.

Patricij přeletěl pohledem rozpačitou skupinu, až nakonec objevil kapitána Běhnu z Denní hlídky městské stráže.

„Nemůžete s tím něco dělat vy?“ zeptal se.

„Ehm. Jako třeba co, sire? Myslíte ten nůž? Hmm. No, předpokládám, že bych ho mohl zatknout za to, že je křivý.“

Lord Vetinari rozhodil ruce.

„Tak! Není to magie! Nejsou to bohové! Nedělají to lidé! Tak co je to? A kdo to zastaví? Koho ještě mohu zavolat?“

O půl hodiny později malá skleněná koulička zmizela. Nikdo si toho nevšiml. Nikdy si toho nikdo nevšimne.

Paní Bochánková věděla, koho má zavolat.

„Jste tady, Jeden-muži-kbelíku?“

Pak se pro všechny případy rychle skrčila.

Z čirého vzduchu se vyřinul mečivý a nedůtklivý hlas.

kde jste byla? tady už pomalu není k hnutí!

Paní Bochánková se kousla do rtu. Tak rychlá a přímá odpověď znamenala, že její duchovní průvodce má nějaké obtíže. Když byl klidný a nic se nedělo, dokázal strávit několik minut hovorem o vodních buvolech a zvycích velkých bílých duchů, přestože kdyby se Jeden-muž-kbelík dostal na dosah k bílému duchovi, byl by ho okamžitě vypil, takže je na každém, aby si představil, co by se asi stalo s vodním buvolem. A taky svou řeč neustále prokládal samým „ehm“ a „jaksi“.

„Co tím myslíš?“

došlo tam u vás k nějaké strašlivé pohromě? desetivteřinové chorobě, nebo hromadné smrti nebývalého rozsahu?

„Ne. Alespoň o ničem takovém nevím.“

tady je strašlivá tlačenice, to vám řeknu, kde to všechno vázne?

„Já ti nerozumím.“

mlčmlčmlčmlč, pokouším se promluvit s dámou! vy tam, nedělejte takový kravál! říkám vám, abyste —

Paní Bochánková zachytila množství dalších hlasů, ve kterých se ten jeho začínal ztrácet. „Jeden-muži-kbelíku!“

tak já jsem podle tebe divoch a ještě k tomu pohan, jo? tak víš, co ti ten pohan a divoch řekne? poslyš, já už tady žiju přes čtyři sta let, abys věděl! nemusím si nechat líbit takové urážky od někoho, kdo ještě ani nevychladl! dobrá — tak to už tedy překročilo veškerou míru, ty…

Jeho hlas se vytratil.

Paní Bochánková zaťala zuby. Po chvíli se ozval znovu.

— no ne, vážně? vážně? možná, že jsi byl někdo, když jsi byl živý, ty emajle, ale teď a tady nejsi nic víc než prostěradlo s dírama místo očí! Jo tak to se ti nelíbí, no to se na to —

„Už se chce zase prát, mami,“ ozvala se Ludmilla, která ležela stočená do klubíčka vedle kuchyňského sporáku. „Vždycky říká lidem ‚ty emajle‘, než je praští.“ Paní Bochánková si povzdechla. „A zní to, jako by se chystal poprat se spoustou lidí,“ dodala Ludmilla.

„No tak dobrá. Běž a přines mi vázu. A vyber nějakou levnou!“

Panuje všeobecné podezření, ale není všeobecně známo, že existuje jakýsi společný a univerzální duchovní základ, ze kterého při odchodu z tohoto světa všechno žije v úzké, průvanem protahované nicotě mezi světem živých a mrtvých. To je důležité.

„Ne, tu ne, ta, patřila tvé babičce.“

Takový pobyt ve světě neskutečna nemůže trvat dlouho, protože chybí vědomí, které by nehmotného ducha udrželo pohromadě. Důležité jsou poslední myšlenky člověka, protože ne všechny jsou dost silné na to, aby to na tu nezbytně nutnou dobu dokázaly.

„Jo, tahle bude dobrá. Ten vzor se mi nikdy nelíbil.“

Paní Bochánková vzala z dceřiných tlap oranžovou vázu s růžovými pivoňkami.

„Jsi tam ještě, Jeden-muži-kbelíku?“ zvolala.

— přinutím tě litovat dne, kdy jsi umřel, ty ukňouraný —

„Chytej!“

Udeřila vázou o sporák. Porcelán se rozletěl na všechny strany.

O chvilku později se z Oné strany ozval zvuk. Kdyby jeden nehmotný duch udeřil druhého nehmotného ducha duchem vázy, znělo by to přesně tak.

a máš to, ozval se hlas Jednoho-muže-kbelíka, a pamatuj si, že tam, odkud přišla tahle, je spousta dalších, jasné?

Bochánkovy, matka a její chlupatá dcera, se na sebe podívaly a spokojeně kývly hlavou.

Když se Jeden-muž-kbelík znovu ozval, přetékal jeho hlas spokojeností.

to byla jen taková vzrušenější diskuse o tom, kdo je tady služebně starší, řekl. jen tak jsme si přeměřovali osobni prostory, máme hrozné obtíže, paní Bochánková. vypadá to tady jako v čekárně —

Ozval se ostrý jek dalších nehmotných hlasů.

— mohla byste prosím doručit zprávu panu —

— řekněte jí, že na římse v krbovém komíně je kožený váček plný tolarů —

— Agnes ty stříbrné příbory nesmí dostat, po tom, co řekla o Molly —

— už jsem neměla čas nakrmit kočku, nemohl by někdo dojít a —

mlčmlčmlčmlč! To byl znovu hlas Jednoho-muže-kbelíka. nic vás nenapadá co? to jsou ale pitomé řeči, viďte? nakrmit kočku? kam se podělo klasické „jsem tady velmi šťastná a čekám, až přijdeš za mnou“?

— poslyšte, jestli sem ještě někoho pošlou, už si budeme stát jeden druhému na hlavách —

o to nejde, to není to nejdůležitější, to jsem vám chtěl říci. když jste duch jsou určité věci, které říci musíte, paní Bochánková?

„Ano?“

musíte někomu podat zprávu o tom, co se tady děje.

Paní Bochánková přisvědčila.

„A teď už běž pryč,“ zamračila se. „Leze na mě jedna z těch mých strašlivých bolestí hlavy.“

Křišťálová koule zhasla.

„No tohle,“ řekla Ludmilla.

„Kněžím to v žádném případě vykládat nepůjdu,“ rozhodla se paní Bochánková pevně.

Nebylo to proto, že by paní Bochánková nebyla žena věřící. Jak již bylo naznačeno, byla to naopak žena velmi věřící. Ve městě neexistoval chrám, kostel, mešita nebo malá hromádka posvátných kamenů, které by byla alespoň jednou nenavštívila. Výsledkem toho bylo, že byla obávanější než doba Osvícení; pouhý pohled na kulatou postavičku paní Bochánkové, která se objevila v jejich hájemství, stačil na to, aby někteří knězi ztratili řeč uprostřed kázání, další se během obřadu roztřásli jako osiky a jiní ztuhli jako mrtví.

Mrtví. Toť to, oč tu běží. Všechny víry měly zásadně odmítavý přístup k rozhovoru s mrtvými. Zástupci bohů si mysleli, že je to výjimečný hřích. Paní Bochánková si myslela, že je to obyčejná slušnost. To většinou vedlo k bouřlivé církevní debatě, která pravidelně končila tím, že paní Bochánková dala vedoucímu knězi to, čemu říkala „kousek mý hlavy“. Po městě už bylo rozeseto tolik „kousků její hlavy“, že bylo s podivem, jak může myslet ona sama, ale, a to bylo zvláštní, čím víc těch kousků rozdala, tím víc, jak se zdálo, jí jich zbývalo.

Taky tady byla otázka Ludmilly. Ludmilla byla její velká starost. Zesnulého pana Bochánka, pokojbudižjehoduši, nenapadlo si za úplňku ani zapískat a paní Bochánková měla podezření, že Ludmilla je buď připomínkou dědičného zatížení některého z dávno mrtvých předků, kteří kdysi žili daleko v horách, nebo následkem toho, že jí v dětství někdo vykradl genetickou tělní banku. Dobře si pamatovala, jak její matka jednou mezi řečí vzpomněla skutečnost, že strýček Erasmus občas musel jíst pod stolem. Ať tak nebo tak, Ludmilla byla tři týdny ze čtyř půvabnou mladou ženou a ten čtvrtý se měnila na skvěle vychovanou elegantní vlčici.

Knězi to většinou nedokázali vidět očima paní Bochánkové. Jenže na tyhle rozhovory zpravidla docházelo až po nějakém čase, takže než se paní Bochánková rozešla s dalším knězem[18], který na přechodnou dobu moderoval její rozhovor se svým bohem, stačila se díky své přirozené pracovitosti velmi důkladně zapojit do života kolem chrámu. To znamená, že aranžovala květiny, ujala se oprašování oltáře, údržby a úklidu chrámu, drhla obětní kameny, stala se pannou vestálkou honoris causa, opravovala klekátka a obstarávala vlastně všechny ty vedlejší a podpůrné činnosti, které jsou tak důležité pro každou víru, takže po jejím odchodu nastal totální chaos.

Paní Bochánková si zapnula kabát.

„Nebude to nic platné,“ upozorňovala ji Ludmilla.

„Zkusím mágy. Někdo by jim to měl říct,“ oznámila jí paní Bochánková. Skoro se třásla pocitem vlastní důležitosti a podobala se při tom vzteklému fotbalovému míči.

„Dobře, ale řekla jsi, že ti nikdy nikoho neposlouchají,“ připomněla jí Ludmilla.

„Musím to zkusit. A vůbec, co děláš venku ze svýho pokoje?“

„Ale mami. Víš, jak ten pokoj nenávidím. Není vůbec nutné —“

„Nikdy nemůžeš bejt dost opatrná. Co dyby ti to vlezlo na mozek a začalas lidům vokolo honit kuřata? Co by tomu řekli sousedi, no?“

„Nikdy jsem necítila ani to nejmenší nutkání honit něčí kuřata,“ odpověděla jí Ludmilla unaveně.

„Nebo začneš běhat za vozama a štěkat.“

„To dělají psi, mami.“

„Helejď, jen di pěkně do svýho pokoje, zamkni se a pusť se do nějakýho šití. Buď hodná holka.“

„Vždyť víš, že nedokážu udržet jehlu, mami.“

„Zkus to kvulivá svý matce.“

„Ano, mami.“

„A nechoď mi k voknu. Nechci, aby se mi plašili lidi v okolí.“

„Jistě, mami. A prosím tě, buď tak hodná a zapni si jasnozřivost, než vyjdeš na ulici. Víš, že tvoje oči už nejsou to, co bývaly.“

Paní Bochánková se dívala, jak jde dcera nahoru po schodech. Pak za sebou zamkla vstupní dveře a vydala se k Neviditelné univerzitě, kde, jak slyšela, se odehrávala nesmyslná bláznovství všeho druhu.

Každý, kdo by pozoroval postup paní Bochánkové ulicemi, by si brzo všiml dvou zvláštních maličkostí. Navzdory tomu, že kráčela zmateně a občas se neočekávaně zastavovala, nikdo do ní nevrazil. Lidé se jí ovšem nevyhýbali, ona prostě nikdy nebyla tam, kde byli oni. V jednom okamžiku zaváhala a sestoupila z chodníku do silnice a zůstala stát. O vteřinu později se z vozu, který závozníci vykládali před nedalekou tavernou, skutálel velký sud a narazil do domovní zdi přesně v místě, kde by byla stála. Vrátila se zpět na chodník, a zatímco překračovala trosky, něco si popuzeně brumlala sama pro sebe.

Paní Bochánková ostatně trávila brumláním sama pro sebe dost času. Ústa se jí neustále pohybovala, jako by si pokoušela odstranit štětinu ze zubního kartáčku, která jí uvázla kdesi mezi stoličkami.

Když dorazila k mohutné černé bráně Neviditelné univerzity, znovu zaváhala, jako by naslouchala nějakému vnitřnímu hlasu.

Pak vstoupila dovnitř, zastavila se a čekala.

Vilém Klika ležel v temném a tichém seníku a také čekal. Zezdola k němu tu a tam dolehly typicky koňské zvuky, které působil jeho kůň Truhlík — tiché zafunění, zaskřípění zubů, občasný úder kopyta.

Vilém Klika. Takže teď má i jméno. Samozřejmě, on měl vždycky jméno, ale to spíš patřilo tomu, co ztělesňoval, ne osobě, která je nosila. Vilém Klika. Mělo takový poctivý, šťastný zvuk. Vilík Klika. Vážený pan Vilém Klika. Vili… ne Vili ne.

Vilík Klika se zavrtal ještě hlouběji do sena. Sáhl do záhybů pláště a vytáhl zlaté přesýpací hodiny. V horní baňce bylo viditelně míň písku než v baňce dolní. Zasunul je nazpět.

A teď co se týče toho „spánku“. Věděl, co to je. Lidé tím trávili denně spoustu času. Lehli si a přišel spánek. Pravděpodobně to sloužilo nějakému účelu. Čekal na spánek se zájmem. Bude ho musit podrobit pořádnému zkoumání.

Světem se pomalu plížila noc, nemilosrdně pronásledovaná novým dnem.

V kurníku na druhé straně dvora se něco pohnulo. „Kykrakr… ehm.“

Mezi prkny vrat dovnitř pronikalo slabé šedé světlo.

A před několika okamžiky se tudy dralo rudé světlo zapadajícího slunce!

Uběhlo šest hodin!

Vilém vytáhl své hodiny. Zatímco čekal, jaké to bude ve spánku, něco mu ukradlo část… částečku… jeho života! Dokonale o ni přišel, protože si z ní nic nepamatoval.

„Kry…kryk… ehm.“

Slezl z patra a vyšel do slabé ranní mlhy.

Když nahlédl do kurníku, opětovalo jeho pohled několik mladších kuřat. Prastarý a velmi rozpačitý kohout k němu otočil hlavu a pokrčil rameny.

Od domu se ozvaly silné řinčivé zvuky. Vedle dveří visela stará kovová obruč a do té sběračkou divoce bušila slečna Zahořalá.

Připlížil se k ní, aby zjistil, o co jde.

PROČ DĚLÁTE TEN STRAŠNÝ HLUK, SLEČNO ZAHOŘALÁ?

S pozvednutou rukou, ve které svírala sběračku, se rychle obrátila. „Proboha, vy musíte našlapovat jako kočka!“

MUSÍM?

„Víte, vůbec jsem vás neslyšela,“ stála nehybně na místě a prohlížela si ho. „Řeknu vám, že na vás je něco podivného, Vilíku Kliko, ale já pořád nemůžu přijít na to, co,“ zavrtěla hlavou.

Dva metry deset vysoký kostlivec ji trpělivě pozoroval. Cítil, že k tomu nemá co dodat.

„Co byste chtěl ke snídani?“ zeptala se stará paní. „Ne že by vám to nějak pomohlo, protože mám jenom ovesnou kaši.“

Později si pomyslela, že musel sníst všechno, co mu dala, protože miska je prázdná. „Proč si to ale nepamatuju?“

Pak tady byl ten problém s kosou. Podíval se na ni, jako by něco takového v životě neviděl. Ukázala mu klínek a kosiště s držadly.

Pozorně ji vyslechl a prohlížel si nástroj.

JAK JI BROUSÍTE, SLEČNO ZAHOŘALÁ?

„Proboha, vždyť je ostrá jako břitva!“

JAK SE DÁ NABROUSIT VÍC?

„To nejde. Jednou ostré je prostě ostré. Když je to ostré, víc to naostřit nejde.“

Máchl jednou kosou a vydal ze sebe zklamané zasyknutí.

Dál tady byla tráva.

Louka byla za farmou, vysoko nad kukuřičným polem. Chvíli ho pozorovala.

Měl ten nejpodivnější styl, jaký kdy v životě viděla. Nikdy by nevěřila, že je to technicky možné. Nakonec řekla: „Zdá se, že je všechno v pořádku. Máte ten správný švih a tak.“

DĚKUJI VÁM, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

„Ale proč po jednom stéble?“ Vilém Klika chvíli pozoroval pravidelnou řádku stébel.

DÁ SE TO DĚLAT JEŠTĚ NĚJAK JINAK?

„Můžete podseknout celé desítky stonků při jednom máchnutí, víte?“

NE. NE JEN HEZKY PO JEDNOM, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

„Určitě?“

TO MI KLIDNĚ VĚŘTE.

Slečna Zahořalá ho nechala na louce a vydala se zpět k domu. Uvnitř se postavila ke kuchyňskému oknu a chvíli pozorovala vzdálenou tmavou postavu, která postupovala po úbočí kopce.

Zajímalo by mě, co asi dělal předtím? Musí mít nějakou minulost. Skoro bych řekla, že je to jeden z těch Tajemných mužů. Pravděpodobně spáchal loupež a teď se ukrývá.

Už posekl celý řádek. Jeden stonek po druhém, ale jde mu to, bůhví proč, rychleji než někomu, kdo by sekal celými záběry…

Jediná věc, kterou slečna Zahořalá čítávala, byl Hospodářův almanach a katalog osiva a semen, který venku na záchodku vydržel celý rok, ovšem za předpokladu, že nikdo neměl žaludeční či střevní potíže. Kromě seriózních a všeobecných údajů o fázích měsíce a přípravě osiva si almanach liboval v popisu různých masových vražd, násilných přepadení a přírodních katastrof, které postihly lidstvo, což ovšem prováděl se strohou lhostejností.

„15. června roku Nejisté kolčavy: Toho dne před sto padesáti lety byl zabit v Quirmu člověk nepřirozeným deštěm guláše,“ nebo „čtrnáct lidí již vypustilo duši rukou krajánka, nenapravitelného vrhače slanečků.“

Důležité na všech těch věcech bylo, že se odehrály velice daleko, a to pravděpodobně díky jakémusi božímu zásahu. Jediné, co se občas stalo v okolí, byla nějaká ta krádež kuřete a sem tam tudy prošel potulný troll. Samozřejmě že v kopcích a horských roklích žili bandité a lupiči, ale ti se starousedlíky vycházeli velmi dobře a byli svým způsobem pro celé okolí ekonomickým přínosem. Ale přesto věděla, že by se cítila mnohem bezpečnější, kdyby nebyla v domě tak sama.

Tmavá postava na úbočí dokončovala druhý řádek. Požatá tráva za ní začínala v žáru slunce schnout.

UŽ JSEM HOTOV, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

„Tak běžte a nakrmte prasnici. Říkám jí Nancy.“

NANCY, opakoval Vilém a převracel to slovo v ústech, jako by se ho snažil ochutnat ze všech stran.

„Pojmenovala jsem ji po své matce.“

PŮJDU A NAKRMÍM PRASNICI JMÉNEM NANCY, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

Slečně Zahořalé se zdálo, že uběhlo sotva několik vteřin.

UŽ JSEM HOTOV, SLEČNO ZAHOŘALÁ.

Střelila po něm pohledem. Pak si pomalu a významně osušila ruce do zástěry, vyšla na dvůr a zamířila k prasečímu chlívku.

Nancy se s blaženým výrazem válela v plném korytě pomyjí.

Slečna Zahořalá horečnatě přemýšlela, co by měla říci. Nakonec prohlásila: „Výborně. Vy… vy… vy tedy opravdu umíte vzít za práci.“

SLEČNO ZAHOŘALÁ, PROČ TEN KOHOUT TAK ŠPATNĚ KOKRHÁ?

„No, ano, to je celý Cyril. Má hrozně špatnou paměť. Je to zvláštní, viďte? Moc bych si přála, aby kokrhal pořádně.“

Vilík Klika si našel v dávno nepoužívané kovárně farmy špalík křídy, ze zbytků v koutě vytáhl kus prkna a chvíli velmi soustředěně psal. Pak připevnil prkno před kurník a zahnal k němu Cyrila.

TAK A TEĎ TO POŘÁDNĚ PŘEČTI, řekl.

Cyril chvíli krátkozrace zíral na nápis „kykyry-kíííí“, vyvedený v pochmurném švabachu. Někde hluboko v jeho malém a bláznivém drůbežím mozku se však začalo náhle formovat jakési děsivé přesvědčení, že by se měl učit rychle, velmi rychle.

Vilík Klika seděl v seně a přemítal, jestli tak věci půjdou denně. Dnešní den byl například dost nabitý. Sekal seno, krmil zvířata a spravil okno. Našel ve stodole na háku staré pracovní kalhoty s laclem. Zdálo se, že se pro Vilíka Kliku hodí lépe než roucho s kápí utkané z čiročiré tmy, a tak si je vzal na sebe. A slečna Zahořalá mu dala slamák se širokým okrajem.

K večeru se rozhodl absolvovat kilometrovou cestu do městečka. O tom místě se nedalo říci ani to, že tam chcípl pes. Kdyby ještě někomu zbýval pes, tak už ho dávno snědl. Zdálo se, že obyvatelé se udržují při životě jen díky tomu, že si navzájem kradou pomyje.

Bylo tam náměstí, i když prapodivné. Tvořila ho vlastně jen trochu větší křižovatka, v jejímž středu stála věžička s hodinami. A byla tam hospoda. Vešel dovnitř.

Po krátké počáteční odmlce, kdy museli všichni nevědomky přeostřit a vytvořit si jeho představu, se k němu začali chovat s opatrnou pohostinností. Novinky se šířily rychle a čím vyprahlejší byla hrdla, tím rychlejší byla šeptanda.

„Vy musíte být ten nový pomocník slečny Zahořalé,“ kývl mu na pozdrav hospodský. „Pan Klika, pokud se nepletu.“

ŘÍKEJTE MI VILÍK.

„Dobrá. Kdysi to bývala překrásná malá farma. Nikdy jsme nevěřili, že tady to děvče samo zůstane. Taky už má nějakej ten křížek.“

„Bodejť,“ souhlasilo několik dědků sedících u krbu.

BODEJŤ.

„Ještě jste tady u nás v okolí nebyl, že?“

Náhlé ticho ostatních mužů v lokále pohlcovalo všechny zvuky jako černá díra.

MYSLÍM, ŽE ANO.

„Vážně? A kdyže to?“

JEN JSEM PROCHÁZEL.

„Říká se, že je slečna Zahořalá trochu máknutá,“ nadhodil jeden z mužů, sedících na dlouhé lavici u kouřem ztmavlé stěny.

„Ale prej taky vostrá jak břitva,“ podotkl další piják, nahrbený u stolu.

„Jo, to jo, vostrá, to vona je. Ale přitom máklá.“

„A taky se říká, že má někde v domě ukrytou truhlu plnou peněz.“

„No, já vím jenom to, že je na prachy moc vopatrná, to vím já.“

„To je ono! Bohatý lidi by si dali vždycky kvůli šesťáku vrtat koleno.“

„Jasně. Vostrá a bohatá. Ale máklá.“

„Nemůžeš bejt bohatej a máklej. Když si bohatej, můžeš bejt akorát výstřední.“

Znovu zavládlo tíživé ticho. Vilém Klika v duchu zoufale přemýšlel, co by řekl. Nikdy nebyl zvlášť dobrý v nezávazné společenské konverzaci, protože koneckonců neměl mnoho příležitostí ji použít. Co lidé říkávají v takových chvílích? Aha. Ano.

ZVU VÁS VŠECHNY NA PANÁKA.

Později večer ho naučili hru, která se hrála na stole s otvory a síťkami a ke hře se používaly vysoustružené koule, které musely narážet jedna do druhé a pak padat do těch otvorů. Říkalo se jí Celá. Hrál ji dobře. Přesněji řečeno, hrál ji naprosto dokonale. Na začátku nevěděl, jak to udělat, aby minul. Jenže když slyšel, jak se jeho spoluhráči několikrát užasle nadechli, opravil se a začal chybovat se stejnou dokonalostí. Když ho pak učili Býčí oko, už se vyznal, čím víc udělal chyb, tím ho měli raději. Nakonec ty malé opeřené šipky ovládl dokonale a snadno dokázal, že ani jedna z nich nedopadla blíž než třicet centimetrů k terči, na který mu všichni ukazovali. Když pak jednu z nich hodil tak, aby se odrazila od velkého hřebu ve stěně k plechovému stínítku lampy nad pultem a od toho na stůl, kde skončila v něčím pivu, rozesmál se jeden stařík tak, že ho museli vyvést vydýchat na čerstvý vzduch. Začali mu říkat Vilém Dobrák. Ještě nikdy za dobu jeho existence mu tak nikdo neříkal.

Jaký zvláštní večer.

Přesto ale zažil jednu velmi ošklivou chvilku. Uslyšel tenký hlásek, který řekl: „Ten pán je kostřivec.“ Když se otočil, uviděl, že ho přes výčepní pult pozoruje malé dítě v noční košilce. Dívalo se na něj beze strachu, ale s jakousi neodolatelnou a posvátnou hrůzou.

Majitel hospody, kterému, jak Vilík Klika zjistil, říkali ostatní Povejšil, se nervózně zasmál a začal se omlouvat.

„To ona si jen tak vymýšlí,“ usmíval se rozpačitě. „Jsou to jen takové dětské povídačky, znáte to, ne? Tak honem zpátky do postele, Sal. A panu Klikovi se hezky omluv.“

„Je to kostřivec se šatama,“ trvalo děcko na svém. „Jak to, že z něj to pití nevyteče?“

Málem propadl panice. Znamená to, že ztrácí své smrťovské vlastnosti? Lidé ho obvykle neviděli — jejich smysly ho vnímaly jako prázdnou bílou skvrnu, kterou si každý z nich vyplňoval po svém. Většinou si lidé vyvolávali představu něčeho, co by jim večer v temné uličce a ve střízlivém stavu nezpůsobilo infarkt. Na druhé straně to, že ho dospělí lidé neviděli jasně, nebylo dostatečnou ochranou před takto neústupně opakovaným tvrzením a Smrť cítil, jak kolem narůstá atmosféra nejistoty. Pak se ale právě včas objevila matka dítěte a odnesla ho pryč. Ozvalo se ještě několik tlumených poznámek o „— kostřivci, kterej má všecky kosti vidět —“ a hlásek zanikl v ohybu schodů.

A celou tu dobu starodávné hodiny nad krbem tikaly a tikaly a odsekávaly mu vteřiny života. A ještě před nedávném se mu zdálo, že je jich tolik,…

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře stodoly, dole pod seníkem. Pak slyšel, jak se pomalu otvírají.

„Doufám, že se budete chovat slušně, Vilíku Kliko?“ ozval se v temnotě hlas slečny Zahořalé.

Vilík Klika rozebral větu ve smyslu emocí ukrytých pod obyčejným významem slov.

ANO? odvážil se.

„Přinesla jsem vám krapet horkého mléka.“

ANO?

„Tak slezte rychle dolů. Nebo vám vystydne.“

Vilém Klika opatrně slezl po žebříku. Slečna Zahořalá držela v jedné ruce lucernu a přes ramena měla přehozený vlněný šátek.

„Dala jsem vám do něj špetku skořice. Můj Rufus měl rád skořici.“ Povzdechla si.

Vilém Klika vnímal podtóny, které měnily významy jednotlivých výrazů, stejně jako astronaut vnímá změny počasí na povrchu země — vidí je jasně, může je sledovat, studovat, posuzovat, ale postrádá jakoukoliv opravdovou zkušenost.

DĚKUJI VÁM.

Slečna Zahořalá se rozhlédla.

„Vidím, že jste se tady zařídil opravdu jako doma,“ poznamenala vesele.

ANO.

Přitáhla si šátek kolem ramen.

„No, tak já se vrátím do domu,“ řekla nakonec. „Hrnek mi můžete donést ráno.“

Tiše odspěchala do tmy.

Vilém si odnesl nápoj nahoru na seník. Postavil ho na nedaleký trám, seděl a pozoroval hrnek ještě dlouho potom, co mléko vystydlo a svíčka dohořela.

Po nějaké chvíli si uvědomil, že někde nablízku se ozývá hlasitý sykot. Vytáhl zlaté přesýpací hodiny a odnesl je na druhou stranu seníku, kde je zahrabal hluboko pod seno.

Ani trochu to nepomohlo.

Rumpál Žička šel a mhouřil oči na domovní čísla — kvůli téhle ulici musela být poražena alespoň stovka Vypočítavých borovic — a teprve dodatečně si uvědomil, že to dělá zbytečně. Byl krátkozraký už jen ze zvyku. Rychle si zrak vylepšil.

Než našel č. 668, nějakou chvíli mu to trvalo, protože to bylo ve skutečnosti v prvním patře nad krejčovstvím. Vstup tam byl z úzké vedlejší uličky. Na dřevěné hlavní dveře, z nichž se loupala barva, někdo připíchl papír, na kterém bylo veselými písmeny napsáno:

Dveře se otvíraly na schodiště, které páchlo starou barvou a mrtvými mouchami. Schody vrzaly víc než Rumpálova kolena.

Stěny byly popsány rozličnými nápisy. Jejich sloh byl poněkud exotický, ale všeobecný tón byl velmi povědomý: Duchové celého světa — spojte se! Nemůžete ztratit nic než své chřestící okovy! Chybí vám jistota? Vstupte do Partnerství Reformovaných Duchů! Pryč s vitalismem! Žádáme obnovení trestu smrti!

Na konci schodiště bylo odpočívadlo a u něho jediné dveře. Kdysi dávno před ně někdo zavěsil ke stropu velkou mosaznou lampu, ale jak se zdálo, posledních pár set let ji zapomněl zapálit. Věkovitý pavouk, který se pravděpodobně živil zbytky oleje, ho ostražitě pozoroval ze svého hnízda.

Rumpál znovu vrhl pohled na kartičku, ze zvyku se zhluboka nadechl a zaklepal.

Arcikancléř se vrátil na univerzitu rozzuřený k nepříčetnosti a ostatní členové mise nešťastně poklusávali za ním.

„Koho by měl ještě zavolat!“ pitvořil se arcikancléř. „Koho by chtěl volat? My jsme tady mágové —!“

„To je sice pravda, ale my taky nevíme, co se to vlastně děje, že?“ nadhodil děkan.

„Tak to zjistíme!“ zavrčel Výsměšek. „Nevím, koho chce volat on, ale vím naprosto přesně, koho zavolám já!“

Najednou se zastavil. Zbytek mágů do něj postupně narazil.

„Oh, ne,“ zajektal starší pAsák. „Prosím, jen to ne!“

„Nic si z toho nedělejte,“ uklidňoval je Výsměšek. „Není proč si dělat starosti. Včera večer jsem si o tom něco přečetl, takže vím, o čem mluvím. Dá se to provést se třemi kousky dřeva a —“

„Čtyřmi kubickými centimetry myší krve,“ přikývl zachmuřeně pAsák. „A nepotřebujete ani to. Stačí dva kousky dřeva a vajíčko. Ale musí být čerstvé.“

„Proč?“

„No, ta myš bude určitě radši.“

„Ne, já myslím to vejce.“

„Ale, kdo se stará o to, co si myslí takové vejce?“

„Každopádně,“ vskočil jim do řeči děkan, ‚,je to nebezpečné. Mám vždycky dojem, že on zůstává v osmicípé hvězdě jen kvůli vnějšímu efektu. Mám hrozně nerad, když na mě zírá a vypadá, jako když v duchu počítá.“

„Pravda,“ přikývl starší pAsák. „Něco takového ještě opravdu dělat nemusíme. Zatím jsme přežili různé věci. Draky i obludy. Krysy. Pamatujete si na ty krysy vloni? Člověk měl dojem, že jsou všude. Ale lord Vetinari nás neposlouchal ani náhodou! Zaplatil raději tisíc tolarů tomu užvaněnému švindlíři ve žlutočervených kalhotách, aby jich město zbavil.“

„Ale on to přece udělal,“ poznamenal lektor Zaniklých run.

„Sakra, samozřejmě, že to udělal,“ zatvářil se děkan znechuceně. „Stejně tak to dokázal v Quirmu a ve Sto Lat. Bylo by mu to prošlo i v Pseudopolisu, kdyby ho tam někdo nepoznal. Pan tak řečený Úžasný Móritz a jeho Cvičení hlodavci!“

„Je zbytečné, abyste se pokoušeli celou tu věc zamluvit,“ upozorňoval je Výsměšek. „Provedeme obřad Ašk-Ente. Rozumíte?“

„A přivoláme Smrtě,“ povzdechl si děkan. „No těbuch, brácho.“

„Na Smrťovi není nic špatného,“ zavrtěl hlavou Výsměšek. „Ten chlapík je profesionál. Potřebujeme spolu něco vyřídit. Jasně a na rovinu. Prsama na věc, žádný problém. Ten bude určitě vědět, co se děje.“

„No těbuch, brácho,“ zasténal znovu děkan.

Došli k bráně. Najednou proti nim vystoupila paní Bochánková a postavila se přímo do cesty arcikancléři.

Výsměšek pozvedl obočí.

Arcikancléř nepatřil k mužům, kteří by ženy pohrdavě přehlíželi a byli k nim hrubí. Nebo, abychom to řekli ještě jinak, přehlížel a byl hrubý ke všem stejně bez ohledu na pohlaví, protože jak muži, tak ženy koneckonců nějaké měli, tak proč v tom dělat rozdíly. A kdyby následující rozhovor neproběhl mezi dvěma lidmi, z nichž jeden poslouchal věci, které se ten druhý teprve chystal říci, a ten druhý naopak neposlouchal vůbec nic z toho, co řekl ten první, mohlo všechno dopadnout jinak. A nebo taky ne.

Paní Bochánková začala odpovědí.

„Nejsem žádná vaše dobrá žena!“ vyštěkla.

„Kdopak jste, dobrá ženo?“ zeptal se arcikancléř.

„Řeknu vám rovnou, že takhle se se slušnou ženskou nemluví!“ nafoukla se paní Bochánková.

„No, no, nemusí být hned tak zle,“ zamračil se Výsměšek.

„No maucta, už to dělám zas?“ vyděsila se paní Bochánková.

„Paní, proč mi odpovídáte dřív, než vůbec stačím něco říci?“

„Cože?“

„O čem to mluvíte?“

„O čem to mluvíte vy ?“

„Cože?“

Zírali jeden na druhého, odděleni neřešitelným konverzačním hlavolamem. Pak si paní Bochánková uvědomila, co se stalo.

„Sem si neuvědomila, se mi zasejc předbíhá jasnozřivost,“ řekla. Vstrčila si prst do ucha a se slyšitelným začvachtáním s ním několikrát zatřepala. „Teďkom už bude všechno, jak má bejt. Takže důvod, proč sem přišla, je —“

Jenže Výsměšek toho měl akorát dost.

„Kvestore,“ obrátil se k paní Bochánkové zády, „dejte té dobré ženě penny a pošlete ji po svých, jasné?“

„Cože?“ vypískla paní Bochánková, kterou najednou popadla strašlivá zlost.

„V posledních dnech takové nesmysly slyšíte každou chvilku,“ poznamenal Výsměšek k děkanovi, když se vydali k hlavní budově.

„Já myslím, že je to ten strašný nervový tlak, který vyvolává dlouhý pobyt ve velkém městě,“ poznamenal starší pAsák. „Někde jsem to četl. Lidé na to často reagují velmi komickými způsoby.“