Průsmyk

4

Cestou do vsi se Dick začal chvět, od šakalích zubů ještě nikdy nikomu nebylo dobře. Všichni vešli do Vajtkusova domu. Sám Vajtkus byl nemocný a ležel, jeho žena Egle vylovila ze skříňky v koutě sloužící za lékárnu obklady a výtažek proti šakalímu jedu, pak Dickovi vymyla rány a přikázala mu, aby šel spát. Mariana chtěla Dicka doprovodit, ale ten to odmítl. Sám nesnášel svou slabost. Za hodinu dvě teplota klesne a teď, když trpěl bolestí a bylo mu špatně, nechtěl, aby toho byl někdo jiný svědkem.

Egle postavila na stůl misku s cukrem, který se získává z kořenů ostřice rostoucí v bažinách. Jenom ona a Mariana dovedly rozeznat sladkou ostřici od obyčejné. A pak to dokázali ještě malí kluci, kteří svým šestým smyslem poznají, která rostlina je sladká a které se nemají ani dotknout. Nato Egle rozlila do misek horkou vodu a každý si už sám nabíral po lžících hustou a šedivou cukrovou šťávu. U Vajtkusů bylo všechno přirozené. Všichni k nim rádi chodí.

„Není to vážné?“ zeptal se Thomas Egle. Jako kdyby se na to neptal už potřetí.

„Dick je jako kočka, za chvilku se mu to zahojí.“

„Ty přes to všechno stále ještě váháš?“ zeptal se Sergejev.

„Já neváhám,“ řekl Thomas. „Nemáme totiž jiné východisko. Chceš snad čekat ještě další tři roky? To zatím všichni vymřeme na úbytě.“

„Ale nevymřeme,“ uklidnil ho z palandy Vajtkus. Vousy a hříva vlasů mu zakrývaly celou tvář. Bylo mu vidět jenom červený nos a světlé body očí. Kdoví odkud se ozýval ten vysoký hlas. „My totiž definitivně zdivočíme.“

„To je totéž,“ řekl Thomas. „Kdybych tak dostal do rukou Daniela Defoea. To byl ubohý břídil.“

Vajtkus se rozchechtal, vypadalo to, jako kdyby se zakuckal.

Oleg už tyhle rozhovory znal. Právě teď je to pouhopouhé mlácení prázdné slámy. Chtěl odejít do kůlny, kde Stařešina se svými žáky stahoval kůže ze zabitých šakalů, chtěl si s ním promluvit. Prostě jenom tak si popovídat. Pak ale pohlédl na misku s cukrem a rozhodl se, že si vezme ještě kousek. S matkou doma snědli svůj příděl už předminulý týden. Nabral si cukru jenom tak, aby lžíce nebyla zcela plná.

„Pij, Marjaško,“ řekla Egle, „jsi unavená.“

„Děkuju,“ řekla Mariana. „Dám vymáčet houby, jinak uschnou.“

Oleg si prohlížel Marianu, jako kdyby ji viděl prvně, dokonce i lžíci zapomněl donést k ústům. Marianě snad rty někdo namaloval, čím dále k okrajům, tím byly tmavší, byly to nádherné rty, takové neměl nikdo z celé osady. I když se trochu podobá Sergejevovi. Ale jenom docela málo. Jistě je taky podobná své matce, ale na Marianinu matku si Oleg nepamatuje. Možná, že je podobná dědovi. Ta genetika je zázračná věc. V jámě za kůlnou, kde je Marianino království, předváděl ve skleníku Stařešina žákům Mendelovy pokusy s hrachem. Tedy vlastně ne s hrachem, byla to místní čočka. Bylo to ale stejné, jenom s malými odchylkami. Jiné sady chromozomů jsou přirozeně odlišné. Mariana má tvář do trojúhelníku, vysedlé lícní kosti a široké čelo, ostrou bradu, takže oči mají na obličeji spoustu místa, přesto však všechno volné místo zaplnily. Má protáhlý krk, po straně na něm má růžovou jizvu z dětství. Mariana si na ni zvykla, a to s šátorem, to přežije taky. Copak není jedno, jestli člověk má nebo nemá puntíky na obličeji? Všichni je tu mají. A na krku nosí Mariana stejně jako ostatní ženy nebo děvčata z vesnice na provázku dřevěnou nádobku s protijedem. Muži nosí tento protijed v kapsách.

„Představ si, že ta výprava skončí špatně,“ uvažoval nahlas Sergejev.

„To bych nechtěl, když se jí mám zúčastnit,“ řekl Thomas. Vajtkus se znovu zasmál, někde uprostřed vousů mu to zabublalo.

„Dick s Olegem jsou nadějí naší osady, jsou její budoucnost. Ty jsi jedním ze čtyř posledních mužů.“

„To můžete počítat i mě,“ zahučela Luisa a začala hlasitě foukat do misky, aby si ochladila horkou vodu.

„Nepřesvědčíš mě,“ řekl Thomas. „Ale jestli se tolik bojíš, tak Marianu necháme tady.“

„Bojím se o dceru, to ano. Jenže tady jde o podstatně důležitější věci.“

„Já jdu namočit houby,“ vstala hbitě Mariana.

„Je kost a kůže,“ řekla teta Luisa při pohledu na ni. „Doslova kost a kůže.“

Když Mariana procházela kolem svého otce, dotkla se konečky prstů jeho ramene. Zvedl dlaň se třemi prsty, aby v ní schoval Marianinu ruku, ale ta už ji odtáhla a rychle prošla ke dveřím. Dveře se otevřely, propustily dovnitř jednotvárné šumění deště a hlasitě se zabouchly. Oleg se málem za ní rozběhl, ale udržel se, protože mu to nepřipadalo vhodné.

Z druhé místnosti vyšel nejistým krokem jeden z Vajtkusových synů. Vajtkusovi měli šest dětí, úplný světový rekord.

„Cukr,“ požádalo zarytě dítě.

„Já ti dám cukr!“ rozzlobila se Egle. „Kohopak to bolí zuby? Mě snad? A kdopak to tu chodí bos? Já?“

Chytila chlapce a odnesla ho z místnosti.

Oleg se přistihl, že jeho ruka se sama od sebe znovu natáhla pro cukr do misky. Dostal na sebe vztek a vylil lžíci zpátky. Prázdnou si ji dal do úst a olízal.

„Ukaž, já ti dám ještě trochu horké vody,“ nabídla teta Luisa. „Lituju těch našich dětí, pořád jsou nedojedené.“

„Teď to ještě nic není,“ řekla Egle, když se vrátila do místnosti. Hned za ní sem dolehl basový řev Vajtkuse mladšího. „Teďka jsou houby. A vitamíny jsou taky. Horší to je s tukem…“

„My už půjdem,“ teta Luisa neměla nikdy klid. „Jsi celá bledá.“

„Víš přece proč,“ pokusila se o úsměv Egle. Místo úsměvu však vznikla grimasa, jako kdyby ji něco bolelo.

Egle před měsícem porodila dítě, holčičku, byla mrtvá. Stařešina říkal, že už je na porod stará. Organismus že je vyčerpán. Egle ale má smysl pro povinnost. Rod musí pokračovat. Chápeš to? Oleg to chápal, i když řeči na tohle téma mu nebyly příjemné, protože o tomhle by se vůbec nemělo mluvit.

„Děkujeme za pohoštění,“ řekla teta Luisa.

„Poslyš, Luiso, kde ty jsi přišla k téhle postavě,“ řekl Thomas sledující, jak mohutné Luisino tělo odplouvá ke dveřím.

„Z nadměrného blahobytu jsem tak nenarostla,“ řekla, aniž se otočila. Ve dveřích se zastavila a řekla Olegovi: „Ty jsi v tom zmatku zapomněl zajít ke Kristýně. Čekají tam na tebe. To není hezké.“

Jistěže. Je to nesmírně ošklivé. Měl tam být už před hodinou. Oleg vyskočil.

„Už letím.“

„Dobře, dobře, to já jenom kvůli disciplíně,“ řekla teta Luisa. „Taky se tam podívám. Nakrmím ty mé drobečky a půjdu.“

„To nemusíš.“

Oleg vyběhl ven hned za tetou Luisou. Vtom si vzpomněl, že nepoděkoval Egle za cukrovou vodu. Vrátit se však už nebylo tak snadné.

Šli jenom kousek, nebylo to daleko. Celou osadu by člověk oběhl za dvě minuty. Podél ohrady.

Domy se strmými jednospádovými střechami se tísnily, tiskly se jeden ke druhému ve dvou řadách po obou stranách rovné cesty, která půlila vesnici na dvě části a vedla od brány v ohradě ke společné kůlně a skladu. Střechy pokryté plochými narůžovělými dlouhými listy vodních tulipánů se v dešti leskly a odrážely věčně šedivou a věčně zamlženou oblohu. Čtyři domy na straně jedné, šest na druhé. Pravda, dva z nich byly prázdné. To způsobila loňská epidemie.

Kristýnin dům stál předposlední v řadě, dál už bydlel jenom Dick. Teta Luisa měla obydlí naproti.

„Nemáš se té výpravy strach?“ zeptala se teta Luisa.

„Musí to být,“ řekl Oleg.

„Odpověď hodná muže,“ usmála se z neznámých důvodů teta Luisa.

„Myslíš že Sergejev Marianu nepustí?“ zeptal se Oleg.

„Ale půjde taky ta tvá Mariana, půjde.“

„Nic se nám nestane. Budeme čtyři. Všichni budeme ozbrojeni. Nebudeme v lese prvně.“

„V lese ne,“ souhlasila Luisa. „Jenže v horách to je trochu jiné.“

Zastavili se mezi Kristýniným a Luisiným domem. Dveře k Luise byly pootevřené, leskly se tam oči, to adoptovaný Kazik čekal na svou tetu. „Na horách je to hrozné. Do smrti nezapomenu, jak jsme přes ně přecházeli. Lidi mrzli doslova před očima. Když jsme ráno vstávali, někteří se už neprobudili.“

„Teď je léto,“ řekl Oleg. „Žádný sníh není.“

„Pohádky, jenom pohádky, člověk si něco přeje, a tak tomu věří. Na horách je sníh pořád.“

„Když nebudeme moct projít, vrátíme se,“ uklidnil ji Oleg.

„Vraťte se, raději se vraťte.“

Luisa se otočila ke svým dveřím. Kazik zavýskl radostí. Oleg strčil do dveří u Kristýny.

Uvnitř bylo dusno, páchlo tu něco kyselého, plíseň už pokryla zdi a třebaže je plíseň žlutá, oranžová, světlá, v místnosti od toho více světla není. A lampa nesvítí.

„Zdravím vás!“ Oleg přidržel dveře, aby se mohl rozhlédnout, kdo kde ve tmavé místnosti je. „Ještě nespíte?“

„Och,“ vydechla Kristýna. „Přece jenom jsi přišel, já jsem už myslela, že nepřijdeš, myslela jsem, že zapomeneš. Když se chystáš do hor, tak proč bys měl vzpomenout na mě?“

„Neposlouchej ji, Olegu,“ řekla tiše, nesmírně tiše, skoro šeptem Liz.

„Ona pořád hubuje. I na mě. Od rána do večera. Už toho mám dost.“

Oleg našel stůl, přejel po něm rukama, až našel svítilnu, vytáhl z pouzdra u pasu křemen a troud.

„Proč tu sedíte potmě?“ zeptal se.

„Nemáme už olej.“

„Kde máte sklenici?“

„Nemáme olej,“ řekla Kristýna. „Nejsme už k ničemu, my dvě bezmocné ženské. Kdo by nám nosil olej?“

„Olej je na polici vpravo od tebe. Kdy vyrazíte?“ zeptala se Liz.

„Odpoledne. Jak se cítíš?“

„Dobře. Jsem jenom slabá.“

„Egle říkala, že za takové tři dny vstaneš. Jestli chceš, přeneseme tě k Luise?“

„Já maminku neopustím,“ řekla Liz. Kristýna nebyla její matka. Dlouho už ale žili společně. Když dorazili do osady, nebyl Liz ještě ani rok, byla nejmenší. Její matka zmrzla v průsmyku nebo ji snad zasypala lavina, na to se už Oleg nepamatoval. Její otec zemřel ještě před tím. Kristýna Liz po celou tu dobu nesla. Tehdy ale měla sílu, byla odvážná a také viděla. A tak zůstaly spolu. Pak Kristýna oslepla. Způsobil to šátor, tehdy ještě nevěděli, co mají dělat. Proto oslepla. Málokdy vychází ven. Ještě tak v létě. A to jenom když neprší. Všichni si na déšť zvykli a nevšímají si ho. Ona však ne. Když prší, nejde ven ani za nic. Jen když je sucho, postaví se občas do dveří, pak usedne na schůdky a sedí, a když jde někdo kolem, pokouší se uhodnout, kdo to je a stěžuje si mu. Stařešina říká, že Kristýna není docela normální. Kdysi byla významnou astronomkou. Velmi uznávanou astronomkou.

„Samozřejmě,“ řekla Kristýna, „někam ji přeneste. Proč by tu musela chcípnout se mnou?“

Oleg našel na polici sklenici s olejem, nalil ho do lampičky a zapálil. Rázem bylo světlo. Objevila se široká postel, na níž pod kůžemi vedle sebe ležely Kristýna a Liz. Oleg se vždycky divil, jak jsou si podobné, člověku se ani nechtělo věřit, že nejsou příbuzné. Obě byly bledé, měly žluté vlasy, široké ploché tváře a jemné rty. Liz měla zelené oči. Kristýna měla oči zavřené. Kdysi prý ale také byly zelené.

„Olej vám stačí ještě na týden. Pak vám ho přinese Stařešina. Nemusíte šetřit. Proč byste seděly ve tmě?“

„Škoda že jsem onemocněla,“ řekla Liz. „Chtěla bych jít s tebou.“

„Až příště,“ řekl Oleg.

„Za tři roky?“

„Za rok.“

„Za tenhle rok tady, to znamená za tři roky naše. Mám slabé plíce.“

„Do zimy je ještě daleko, uzdravíš se.“

Olegovi bylo jasné, že říká docela něco jiného, než by od něho chtěla tato dívka s bledou, širokou tváří slyšet. Když mluvila o průsmyku, o výpravě, měla na mysli vždycky něco docela jiného: aby byl Oleg vždycky s ní, protože jí je hrozně, protože je úplně sama a Oleg se sice snažil být zdvořilý, jenomže se mu to pokaždé nedařilo, protože ho Liz rozčilovala. Její oči pořád o něco prosily, chtěla být s Olegem o samotě, aby se mohli líbat.

Kristýna se vztyčila na posteli, vzala hůl a šla k plotně. Všechno si dokázala udělat sama, byla ale raději, když jí přicházeli pomáhat sousedé.

„Olegu,“ Liz se opřela na posteli o loket. Odhalila se jí velká bílá prsa a Oleg se odvrátil. „Olegu, nechoď s nimi. Nevrátíš se. Já vím, že se nevrátíš. Mám takové tušení…“

„Neměl bych přinést vodu?“ zeptal se Oleg.

„Voda tu je,“ řekla Liz. „Ty mě nechceš poslechnout. Kdybys to udělal aspoň jednou v životě!“

„Tak já jdu.“

„Běž,“ řekla Liz.

Mezi dveřmi ho zastihla její slova:

„Olegu, podívej se, jestli tam najdeš nějaký lék proti kašli. Pro Kristýnu. Nezapomeneš?“

„Nezapomenu.“

„Zapomene,“ řekla Kristýna. „A nebude se co divit.“