Průsmyk

11

Údolíčko s potokem se postupně zužovalo, tmavé kamenné stěny byly stále strmější, nakláněly se k sobě a ukrývaly potok do věčného stínu. Jeho hlas se stával výhružnější, odrážel se od stěn jako v sudu. Působilo to tu tísnivě až výhružně, kromě Thomase nikdo z nich nebyl doposud v horách, takže i Dick ztratil svou neochvějnou jistotu, neodbíhal kupředu, neustále se díval nahoru, jako kdyby se bál, že mu nějaký kámen spadne na hlavu a nepřestával se Thomase vyptávat:

„Už to bude? Už z toho budem venku?“

„Záleží na tom, jak půjdeme,“ odpovídal Thomas.

Všichni se zahřáli, i Thomas, který se dokonce zpotil, téměř nekašlal a šel rychleji než včera. Jenom občas se držel za bok.

„Poznáváte ta místa?“ zeptala se Mariana. Šla vzadu, popoháněla kozu, která měla celého toho cestování dost, často se zastavovala, ohlížela se, jako kdyby Marianu prosila, aby ji pustila zpátky do lesa, do volného prostoru.

„Jak bych to řekl,“ odpověděl Thomas, „minule jsme se až sem nedostali. Tahle úžlabina byla na dva tři metry vysoko zasypaná sněhem. A když jsme šli od průsmyku před šestnácti lety, byl tu taky sníh, dny byly krátké a skoro vůbec jsme se nerozhlíželi. Tehdy jsme získali naději, prvně jsme získali naději. Byli jsme strašně unavení. Odtud nám cesta do osady trvala skoro týden.“

Dick, který šel první, náhle znehybněl. Zvedl ruku.

Všichni se zastavili. Dokonce i koza, jako kdyby tomu příkazu porozuměla.

Dick s připraveným samostřílem šel pomalu vpřed, Sehnul se.

„Podívejte se!“ zvolal. „Skutečně tudy šli!“

Za velkým kamenem se v matných záblescích odrážela v korytě potoka kouzelná věc.

Ta věc byla vyrobena z bílého kovu, podobala se rozplácnuté kouli s bílým výběžkem nahoře. Byl k ni připevněn řemen, takže se dala nosit přes rameno.

Dick předmět zvedl a řekl:

„Zřejmě na to spadl nějaký kámen.“

„Ale ne, žádný kámen, takhle to má vypadat,“ řekl Thomas, přistoupil k Dickovi a vzal mu předmět z rukou. „Tady jsme se naposledy zastavili před údolím. Naše poslední zastávka. A někdo… Ano, samozřejmě, Vajtkus to byl! To je Vajtkusova polní láhev. Bude mít radost, až mu ji přineseme.“

„Tak tomuhle se říká polní láhev?“ zeptala se Mariana. „Na co to je?“

„Aby s sebou člověk mohl nosit vodu.“

Thomas zatřepal lahví a všichni zaslechli, jak uvnitř žbluňká nějaká tekutina.

„To je šikovné,“ řekl Dick.

„Schválně je plochá,“ řekl Thomas a opatrně odšrouboval zátku. „Aby se mohla nosit na boku.“

„Je krásná,“ řekla Mariana.

„Budu s ní chodit na lov,“ řekl Dick. „Vajtkus ji nepotřebuje. Stejně je pořád nemocný.“

Thomas k láhvi přivoněl.

„Zatraceně!“ řekl. „To by se jeden zbláznil!“

„Co se stalo?“ zeptal se Oleg. Nesmírně toužil, aby mohl láhev vzít do rukou, protože to byl symbol těch nádherných věci, toho umění, které zůstalo tam za průsmykem.

„Přátelé, vždyť to je koňak! Chápete to, koňak!“

Koza poodešla stranou, udiveně tam zamečela, volala je k sobě.

Oleg k ní přistoupil. V prohlubni za kamennou sutí ležely na hromadě malé kovové nádoby, takový poklad ještě nikdy neviděl.

„Thomasi!“ zavolal. „Podívej se, co jste tu ještě zapomněli!“

„To jsme nezapomněli,“ řekl Thomas. „Musíš si uvědomit, že jsme tehdy věřili, že dorazíme k lesu, a naposledy jsme se najedli. To jsou plechovky od konzerv, chápeš to? Nepotřebné plechovky od konzerv.“

„Nepotřebné?“

„Tehdy jsme si mysleli, že jsou nepotřebné.“ Thomas znovu pozvedl k nosu polní láhev a přičichl. „Já se zblázním. Snad se mi to jenom zdá.“

„Tak je to tedy pravda, že jste tudy šli,“ řekl Dick. „Někdy jsem si už myslel, že jste nikde nebyli. Že ta osada tam stojí odjakživa.“

„Přiznám se ti, že mě něco podobného už taky napadlo,“ usmál se Thomas.

Trochu z láhve upil, jediný hlt a zašklebil se.

„Zůstanu naživu,“ řekl. Rozkašlal se, ale nepřestal se usmívat.

Mariana sbírala plechovky od konzerv a skládala je do batohu. Koza hlasitě funěla a vzdychala, konzervy se jí nelíbily. Nepatřily sem.

„To je zbytečné tahat je s sebou,“ zasmál se Thomas. „Je to zbytečné. Vždyť jsou prázdné. Když budeš chtít, vezmeš si jich tisíc. Rozumíš mi?“

„Nevím,“ odpověděla střízlivě Mariana. „Kdybychom nic nenašli, taky se nám hodí. Nevrátíme se s prázdnýma rukama. Otec z nich nadělá spoustu věcí.“

„Tak je sebereš cestou zpátky,“ řekl Oleg. Chtěl také ochutnat koňak, který Thomase tak rozveselil.

„Co když je někdo sebere?“ zeptala se Mariana.

„Kdo by je vzal?“ zeptal se Thomas. „Nevzal je nikdo za šestnáct let. Kozli konzervy nepotřebují.“

Přesto Mariana sebrala všechny plechovky, i když byly děravé.

Dick řekl:

„Dej mi ochutnat, Thomasi, z té polní láhve.“

„Nebude ti to chutnat,“ řekl Thomas, „dětem a divochům se koňak nemá dávat.“

Přesto Dickovi podal láhev. Člověk si má vždycky o všechno říct. pomyslel si Oleg. Já o něčem začnu přemýšlet a Dick si to už bere.

„Opatrně ale,“ řekl Thomas, „jenom trošku.“

„Jen se neboj,“ řekl Dick. „Když můžeš ty, tak já můžu tím spíš. Jsem silnější než ty.“

Thomas už neřekl ani slovo. Olegovi připadalo, že se usmívá.

Dick zvrátil hlavu a zhluboka se napil. Zřejmě byl ten koňak nesmírně silný, protože Dick upustil láhev, strašně se rozkašlal a držel se při tom za krk. Thomas stačil v poslední chvíli láhev zachytit.

„Já jsem ti to říkal,“ dodal vyčítavě, ale bez soucitu.

Mariana se vrhla ke zrudlému nešťastnému Dickovi.

„Jsem jako v ohni!“ dokázal ze sebe nakonec vyrazit Dick.

„Proč jste to udělal? Proč?“ zlobila se Mariana na Thomase. Vrhla se ke svému batohu a začala v něm hrabat. Olegovi bylo jasné, že hledá lék proti spáleninám.

„Za chvíli ho to přejde,“ řekl Thomas. „Jsi divoch, Dicku. Neznámou tekutinu jsi měl považovat za jed a ochutnat ji nejdřív jenom na jazyku…“

Dick odmítavě mávl rukou.

„Já jsem ti věřil,“ řekl. „Rozumíš, věřil jsem ti! Vždyť jsi to pil taky!“

Znamenalo to Dickovo ponížení. A ponížení Dick nesnášel.

„Tumáš,“ řekla Mariana, „rozžvýkej tuhle bylinu. Pomůže ti to.“

„Zbytečné,“ řekl Dick.

„Už je to dobré,“ řekl Thomas. „Teď mu je příjemně.“

„Není,“ řekl Dick. Ale lhal. Oleg viděl, že Dick lže.

„Má se ještě někdo chuť popálit?“ zeptal se Thomas. „Tak co, mí odvážní přátelé? Ostatně američtí Indiáni téhle věci říkali ohnivá voda.“

„Pak ji pili a dávali skoro zadarmo půdu bílým kolonizátorům,“ vzpomínal Oleg na hodinu dějepisu. „Tak tohle je totéž?“

„Jistě. Jenomže to, co pili oni, mělo podstatně horší kvalitu.“ Thomas si pověsil láhev přes rameno.

Dick na láhev trpce pohlédl. S chutí by z ní vylil ten zatracený koňak a láhev naplnil vodou.

Rozsadili se na kamenech, aby si odpočinuli. Mariana dala každému hrst sušených hub a kousek sušeného masa. Koza taky dostala houby, Dick to nesouhlasně pozoroval, ale neřekl nic. Koza způsobně chroupala houby, dívala se na Marianu, jestli jí dá ještě. Těžko v těchto místech mohla sehnat nějakou potravu, byla vyhladovělá.

„To jste měli všechno jídlo v takových konzervách?“ zeptal se Oleg.

„Nejenom v nich,“ řekl Thomas. „Potravu jsme měli v pouzdrech, krabičkách, kontejnerech, lahvích, tubách, bublinách, pytlících a kdo ví v čem ještě. Řeknu vám, přátelé, jídla bylo hodně. A také tam byly ještě cigarety, o kterých se mi často zdává.“

Najednou Oleg pochopil, že nález láhve a konzerv nezapůsobil jenom na něho nebo na Dicka. Nejvíc se změnil Thomas. Jako kdyby ani on do té chvíle příliš nevěřil, že někdy vůbec byl za průsmykem, že měl někdy patřil k jinému světu, kde se jí z lesknoucích se konzerv a v polních lahvích bývá koňak. A tento cizí, pro Olega vysněný, pro Dicka zbytečný svět najednou Thomase odcizil. Vždyť Thomas byl vlastně jedním z těch mála, kteří dožívali svůj věk, pro něž les a tyto zasněžené hory znamenaly slepou uličku, bezvýchodnost, i když pro Olega a ještě více pro Dicka to byla jediná místa ve vesmíru, na která si zvykli.

„Půjdeme,“ řekl Thomas a vstal. „Teď jsem skoro uvěřil tomu, že dojdeme. Ovšem ta nejtěžší část cesty nás teprve čeká.“

Šli dál, Mariana se držela poblíž Dicka, měla obavy, jestli mu není špatně. Mariana už má takovou povahu — každého musí litovat. Někdy to Olega dojímalo, ale teď měl vztek. Bylo přece nad slunce jasné, že Dick je v pořádku, jenom že se mu lesknou oči a že mluví hlasitěji než obvykle. A z ničeho nic se najednou rozesměje.

„Tohle je brána,“ řekl Thomas, který šel vedle Olega. „Tohle je brána, za níž začínají mé vzpomínky. Rozumíš mi?“

„Rozumím,“ odpověděl Oleg. „Úplně jsem zapomněl na tohle místo našeho posledního odpočinku. Tvá matka tě nesla v náručí. Byla zcela vyčerpaná, ale nikomu tě nechtěla dát. Ty jsi mlčel. Dick řval, řval tak, jak se to sluší a patří na hladové a nešťastné mimino. Ale ty jsi byl zticha. Egle se pořád točila kolem tvé matky, obě byly ještě mladé dívky, bylo jim pětadvacet let, ne víc, a dřív se spolu přátelily. Egle pořád chtěla vědět, jestli jsi ještě naživu, ale matka tě jí nechtěla dát. Nic jí v životě nezůstalo, jenom ty. A tak si tě držela.“

Thomas se najednou rozkašlal, kašel ho doslova zlomil. Opřel se rukama o kamenný sráz a Oleg si všiml, jaké má Thomas tenké, zažloutlé prsty. Dick s Marianou šli vpředu a zmizeli za zatáčkou.

„Ukažte, vezmu vám batoh,“ řekl Oleg.

„Ale ne, hned to přejde, hned to přejde…“ Thomas se provinile usmál. „Spíš bych vás měl vést, být těm mladším příkladem. A zatím se takhle sotva vleču… Víš, myslel jsem si, že když se napiju koňaku, že všechno bude v pořádku. Je to samozřejmě naivní…“

„Tak se ještě napijte,“ řekl Oleg.

„To ne. Už jsem tomu odvykl. Navíc mám ještě horečku. Dostat se tak do průsmyku. Potřeboval bych do nemocnice, mít klid, léčit se a ne chodit na takovéhle výpravy a dělat hrdinské skutky. Nevíš, jak rád bych došel.“

Asi po dvou hodinách chůze rokle končila. Malý potok padal asi z dvoumetrového srázu jako vodopád. Dostat se nahoru nebylo snadné. Thomas byl tak zesláblý, že ho museli nahoru doslova vytáhnout. Kozu vlekli nahoru na provaze a vystrašené zvíře snad jenom zázrakem nikoho nezmrzačilo, jak se kolem sebe ohánělo tenkýma opancéřovanýma nohama.

Byl to zvláštní pocit: ještě před několika hodinami stoupali úzkou tmavou roklí, slyšeli jenom bublání vody a najednou se jich zmocnil prostor, jaký Oleg ještě nikdy v životě neviděl, jaký si nedovedl představit.

Náhorní plošina, celá pokrytá sněhem s výjimkou několika kamenných míst, se před nimi rozprostírala do vzdálenosti několika kilometrů a opírala se o srázy hor. A za nimi se řítila v nekonečném, strmém srázu, až se spojila s širokým údolím, které bylo zpočátku holé, o kus dál v něm začínaly růst tečky křoví a stromů a ještě mnohem dál až na obzoru tyto body houstly, slévaly se v celistvý les. Tam, tři dny cesty odtud, byla osada. Z těchto míst ovšem vidět nebyla.

„Tak tady,“ řekl stále ještě celý zadýchaný Thomas, „tady jsme pochopili, že jsme zachráněni. Předtím jsme šli z hor, ale kdepak šli, plazili jsme se, vláčeli s sebou nemocné, mrzli, v nic jsme už nevěřili, až jsme se najednou dostali na kraj téhle náhorní plošiny. Jak vidíte, směrem k nám mírně stoupá, a proto teprve až když jsme se dorazili sem, mohli jsme se dozvědět, že máme ještě naději. Padal sníh, byla vánice… kdo to šel první? Snad Boris. Ale ano, Boris. Šel první a najednou se zastavil. Vzpomínám si, jak najednou znehybněl, já jsem ale tehdy byl tak unaven, že jsem nechápal, proč stojí. Když jsem přišel až k němu, neřekl ani slovo. Plakal, obličej měl samý led. Viditelnost tehdy byla špatná, občas se ale sněhová clona na chvíli rozevřela a nám bylo jasné, že tam dole je údolí a v údolí že jsou stromy. Že to tedy znamená život…“

Vál vítr, naštěstí nebyl silný, koza začala poskakovat, dovádět, měla radost z toho prostoru, nadhazovala huňatý zadek a na zasněžené pláni za sebou nechávala trojúhelníkovité stopy. Zastavila se u holého zahnědlého místa, zmrzlou půdu začala rýt rohovitým výstupkem na nose, funěla, vzdychala a mečela při tom, v zemi bylo zřejmě něco nepředstavitelně chutného.

„Žádná zvířata tady nejsou,“ řekl Dick opovržlivě a obrátil se s tím zjištěním na Thomase, jako kdyby ten za to mohl.

„Jestli bude všechno probíhat normálně, tak asi za tři dny tam dorazíme,“ řekl Thomas. „Za tři nebo za čtyři dny.“

„Vy jste prý ale šli dva týdny.“

„Byli jsme na cestě třináct dní. Bylo to na podzim, v noci teplota klesla na minus čtyřicet, měli jsme s sebou spoustu raněných a nemocných, teď se nám jde jinak. To je zvláštní, jako kdyby to bylo včera — stojíme tu s Borisem a díváme se dolů. A pochopili jsme, že máme naději.“

Do setmění se jim podařilo překročit náhorní plošinu a dosáhnout hor.