Obydleny ostrov

Kapitola šestá

Náklaďák měl prachmizerné tlumiče a na prachmizerné dlažbě to bylo zatraceně znát. Kandidát Mak Sim se samopalem sevřeným mezi koleny starostlivě přidržoval Gaje za opasek, protože usoudil, že kaprálovi, který tolik pečuje o svou autoritu, by se neslušelo kymácet se nad lavičkami, jako to dělá třeba takový docela obyčejný kandidát Zojzu. Gaj nic nenamítal a úslužnou pozornost svého podřízeného ani neregistroval. Po rozmluvě s rytmistrem Gajovi cosi dělalo velkou starost a Maxim byl rád, že podle rozpisu budou spolu — když bude zapotřebí, může Gajovi pomoct.

Náklaďáky minuly Ústřední divadlo, dlouho se vlekly podél zapáchajícího Říšského kanálu, pak odbočily do dlouhé, v tuto hodinu již prázdné Obuvnické ulice a začaly kroužit křivolakými uličkami předměstí, kde Maxim ještě nikdy nebyl. Poslední dobou se podíval na hodně míst a město prostudoval s důkladností pravého hospodáře. Za těch zhruba čtyřicet dní se toho vůbec dověděl poměrně dost a konečně se dokázal v situaci zorientovat. Připadala mu mnohem méně uspokojivá a o to bizarnější, než se původně domníval.

Ještě dřepěl nad slabikářem, a Gaj už naléhal s otázkou, kde se tu Maxim vzal. Obrázky nepomáhaly: Gaj je vnímal s jakýmsi potutelným úsměvem a dál opakoval stále stejnou otázku: »Odkud jsi?« Nakonec Maxim podrážděně píchl nad hlavu a řekl: »Z nebe!« K jeho velkému údivu to Gaj považoval za zcela přirozené a začal na něj chrlit nějaká tajemně znějící slova, která Maxim dříve považoval za názvy oběžnic místní planetární soustavy. Gaj však položil na stůl mapu světa na způsob pozemského Mercatorova válcového zobrazení a rázem bylo jasné, že nejde o žádné planety, ale o znepřátelené státy. Maxim pokrčil rameny, použil všech výrazů nevole, jichž byl zatím mocen, sklonil se nad mapu, aby si ji prostudoval, a tím tento rozhovor na čas uzavřel.

Asi o dva dny později večer se Maxim s Radou dívali na televizi. Běželo tam opravdu zvláštní vysílání, něco jako film bez začátku a konce, bez pevné fabule, zato se spoustou jednajících postav — dosti úděsných postav — jednajících dosti divoce, alespoň z hlediska normálního humanoida. Rada to sledovala se zájmem, každou chvilku vypískla, chytala Maxima za rukáv, asi dvakrát si krátce zaslzela, zatímco Maxima to poměrně brzy přestalo bavit, a tak si za doprovodu unyle výhružné hudby zdříml, jenže vtom se na obrazovce mihlo cosi známého. Nevěřícně si promnul oči. Na obrazovce se objevila Pandora: džunglemi se vleče ponurý tachorg, drtí stromy, a vida, tady je Peter s vábničkou v ruce, couvá s vážnou, soustředěnou tváří, teď klopýtl o kořen a padl zády přímo do bažiny. Maxim s obrovským údivem poznal vlastní mentogram, a pak ještě jeden, a ještě — to vše bez jakéhokoli komentáře, stále jen táž hudba, a Pandora zmizela, aby uvolnila místo slepému muži, který lezl po stropě jakoby potaženém uprášenou pavučinou. »Co je to?« zeptal se Maxim a ukázal na obrazovku. »Přenos,« řekla netrpělivě Rada. »A zajímavý. Dívej se.« Smyslu se nedobral a v jeho mozku se zrodila vize desítek návštěvníků z vesmíru, kteří poctivě vzpomínají na své světy. Své myšlenky se však rychle vzdal, tohle bylo příliš strašné a jednotvárné — pusté dusné místnůstky, nekonečné chodby zavalené nábytkem, který z ničeho nic porůstal obrovitými trny; spirálová schodiště, která se zavrtávala do neproniknutelné černoty úzkých studní; zamřížované sklepy, v nichž se tupě a bezúčelně převalovala nějaká těla, mezi nimiž se tu a tam daly zahlédnout chorobně strnulé tváře jako na obrazech Hieronyma Bosche — podobalo se to spíš šíleným fantasmagoriím než reálným světům. Ve srovnání s těmito plody choré mysli z Maximových mentogramů jasně vyzařoval programový realismus, který díky jeho mladistvému temperamentu přerůstal v romantický naturalismus. Takové pořady televize vysílala skoro každý den, jmenovalo se to Čarovné putování, ale Maxim nikdy nedokázal do důsledku pochopit, v čem má spočívat jejich divácké kouzlo. Když se na to zeptal, Gaj s Radou nechápavě krčili rameny a říkali: »No to je přenos. Aby to bylo zajímavé. Čarovné putování. Taková pohádka. Jen se dívej, dívej se. Někdy je to k smíchu, jindy se bojíš…« A v Maximově nitru vyklíčily ty nejvážnější pochybnosti, zda smyslem práce profesora Hrocha byl skutečně kontakt a zda při jeho výzkumech šlo opravdu o výzkum.

Tento intuitivní závěr se zprostředkovaně potvrdil o deset dní později, když Gaj úspěšně absolvoval konkurs na dálkové studium uchazečů o nejnižší důstojnickou hodnost a začal biflovat matematiku a mechaniku. Schémata a vzorce ze základního kursu balistiky Maxima dokonale zmátly. Teď už Gajovi nedal pokoj. Gaj nejdřív ničemu nerozuměl, ale pak se shovívavě ušklíbl a vysvětlil mu kosmografii svého světa. Teprve teď se Maxim dověděl, že obydlený ostrov vůbec není koule, že to není žádný geoid a už v žádném případě planeta.

Obydlený ostrov je Svět, jediný svět ve vesmíru. Pod nohama domorodců se nachází pevný povrch Sféry Světa. Nad jejích hlavami se vznáší obrovská, ale v zásadě změřitelná plynová koule doposud neznámého složení a s prozatím ne zcela jasnými fyzikálními vlastnostmi. Teorie praví, že hustota plynu směrem k jádru koule rychle stoupá a tam pak dochází k jistým tajemným procesům, vyvolávajícím pravidelné změny jasnosti tohoto takzvaného Světového Světla, jimiž se vysvětluje střídání dne a noci. Kromě krátkodobých každodenních změn stavu Světového Světla působí i změny dlouhodobé, které vyvolávají sezónní výkyvy teplot a střídání ročních období. Přitažlivost působí ze středu Sféry Světa kolmo na její povrch. Obydlený ostrov se tedy nalézá na vnitřním povrchu obrovské bubliny v nekonečné pevné substanci, která zaplňuje zbytek vesmíru.

Maxim, dokonale zpitomělý tak nečekaným rozuzlením, se užuž chtěl pustit do sporu, ale velice rychle se ukázalo, že on i Gaj mluví každý jinou řečí, že pochopit se navzájem je pro ně mnohem složitější, než když má přesvědčený kopernikovec porozumět přesvědčenému vyznavači učení Ptolemaiova. Zakopaný pes přitom byl výhradně v pozoruhodných vlastnostech atmosféry této planety. Za prvé tu byla nezvykle silná refrakce, která nápadně zvedala obzor a od věků domorodcům vnukala představu, že jejich země není plochá a v žádném případě vypouklá, ale vydutá. »Postavte se na mořský, břeh,« doporučovaly školní učebnice, »a sledujte pohyb lodi vyplouvající z přístavu. Nejdřív se bude zdát, že jede po rovině, ale čím bude dál, tím bude stoupat výš, dokud nezmizí v atmosférickém oparu, halícím zbytek světa.« Za druhé byla atmosféra velice hustá a dnem i nocí fosforeskovala, takže hvězdnou oblohu tu nikdy nikdo neviděl, a dny, kdy se dalo zahlédnout místní slunce, se zaznamenávaly do kronik a tyto záznamy posloužily jako báze pro nesčetné pokusy o vytvoření univerzální teorie Světového Světla.

Maxim pochopil, že se ocitl v obří pasti, že skutečný kontakt bude možný jedině za předpokladu, že se mu podaří bez přehánění obrátit naruby tradiční představy, které se formovaly po tisíciletí. Soudě podle snad nejrozšířenější kletby massarakš, což přesně přeloženo znamená svět naruby, už se o to zřejmě někdo pokoušel, a Gaj mimoto vykládal něco o čistě abstraktní vědecké hypotéze, která Svět interpretovala jinak. Tato hypotéza vznikla kdysi ve středověku, svého času ji pronásledovalo i oficiální náboženství, měla své mučedníky, díky pracím geniálních badatelů minulého století se jí dostalo i vznosného matematického vyjádření, ale nakonec zůstala oním abstraktem, přestože i ona, jako ostatně většina abstraktních teorií, došla svého praktického uplatnění — stalo se tak docela nedávno, když byly vynalezeny superdalekonosné dělostřelecké granáty.

Když si Maxim promyslel a porovnal všechno, co se zatím dozvěděl, pochopil, že tu po celou tu dobu musel vypadat jako šílenec, a tudíž není divu, že se jeho mentogramy staly součástí, schizoidního Čarovného putování. Za druhé si ujasnil, že pokud se nechce znovu vrátit k Hrochovi, musí prozatím o svém skutečném původu pomlčet. To všechno znamenalo, že obydlený ostrov mu na pomoc nepřispěchá, že spoléhat může jedině sám na sebe, že stavbu nulového vysílače je třeba odložit na neurčito a on sám že tu uvízl nadlouho, ne-li — massarakš! — navždy. Beznadějnost situace ho málem ochromila, ale zaťal zuby a přinutil se uvažovat čistě logicky. Maminka si prožije krušné chvíle. Bude jí nevýslovně zle a už jen tahle myšlenka mu bere všechnu chuť do jakékoli logiky. Čert ho vem, tenhle zabedněný, uzavřený svět…! Ale mám dvě východiska: buď teskné toužit po nemožném a bezmocně si okusovat nehty, nebo se vzchopit a žít. Skutečně žít, tak, jak jsem vždy chtěl — mít rád přátele, dosahovat svých cílů, rvát se, vítězit, prohrávat, dostávat přes hubu a zase to vracet, prostě cokoli, jen ne zoufale lomit rukama… Přestal s výklady o výstavbě vesmíru a začal se Gaje vyptávat na dějiny a sociální záležitosti svého obydleného ostrova.

Dějiny nevypadaly právě nejvábněji. Gaj mu z nich mohl poskytnout jen hodně útržkovité informace a solidní knihy doma neměl. V městské knihovně solidní tituly také k mání nebyly. Dalo se však pochopit, že země, která se Maxima ujala, byla dřív mnohem větší a vlastnila velké množství zámořských kolonií, kvůli kterým nakonec vypukla zničující válka s dnes už zapomenutými sousedními státy. Tato válka zachvátila celý svět, zahynuly v ní milióny a milióny obyvatel, do základu byly zničeny tisíce měst, desítky velkých i menších států zmizely z povrchu zemského a ve světě i v zemi samotné zavládl chaos. Přišly dny krutého hladu a epidemií. Pokusy o lidová povstání hrstka vykořisťovatelů potírala jadernými údery. Stát i celý svět směrovaly k záhubě. Situaci však zachránili Ohňostrůjci. Soudě podle všech známek to byla skupina mladých anonymních důstojníků generálního štábu, kteří jednoho krásného dne s pouhými dvěma divizemi, velice nespokojenými tím, že je posílají na atomová jatka, zorganizovali puč a zmocnili se vlády. Od té doby se situace do značné míry stabilizovala a válka utichla jaksi sama sebou, přestože mír nikdo s nikým neuzavřel.

Maxim chápal, že politické zřízení tohoto státu má k dokonalosti hodně daleko. Nesporné však bylo, že popularita Ohňostrůjců je mimořádná, a to ve všech vrstvách společnosti. Ekonomická podstata této popularity zůstávala pro Maxima záhadou, ale zřejmě šlo o to, že vojenská oligarchie dokázala zkrotit chuti průmyslníků, čímž si získala dobrou pověst mezi dělnictvem, a to si navíc sama podmanila, co se zase nepochybně zamlouvalo průmyslníkům. Ale to byly jen dohady. Například Gajovi taková interpretace problému připadala prapodivná: pojem třída neznal a rozpory mezi společenskými vrstvami si nedokázal představit…

Zahraničněpolitická situace, v níž se země ocitla, zůstávala i nadále velmi napjatá. Na sever od ní ležely dva další velké státy — Honti a Pandea — bývalé provincie či kolonie. O těchto zemích nikdo nic nevěděl, ale bylo známo, že obě mají ty nejagresívnější záměry, neustále vysílají záškodníky a špióny, organizují pohraniční incidenty a připravují válku. Smysl této války nebyl Gajovi jasný, ale takovými problémy si prostě hlavu nezaměstnával. Na severu byl nepřítel, on bojoval s jeho zákeřnou agenturou na život a na smrt a to mu úplně stačilo.

Za pohraničními lesy na jihu ležela poušť, vzniklá v důsledku stovek a tisíců jaderných výbuchů na území několika zemí, které se na vojenských operacích podílely nejaktivněji. O tom, co se děje na těchto miliónech čtverečních kilometrů, se nevědělo také nic a vlastně to ani nikoho nezajímalo. Jižní hranice nepřetržitě ohrožovaly obrovské hordy polozdivočelých degenerátů, jimiž se lesní masívy za řekou Modrý Had jen hemžily. Problém jižních hranic byl v zemi považován za snad nejzávažnější. Tento region z potíží prakticky nevycházel a právě tam se soustředily elitní útvary Bojové legie. Gaj v těchto jednotkách sloužil celé tři roky a vyprávěl neuvěřitelné věci.

Ještě dál na jih, za pouští, se také mohly zachovat nějaké státy, ale ty o sobě nedávaly vědět. Trvale a nepříjemně však na sebe upozorňovala takzvaná Ostrovní říše, která vyrostla na třech velkých souostrovích v antarktickém pásmu. Světový oceán patřil jí. Radioaktivní vody brázdila mohutná flotila vyzývavě sněhobílých ponorek, vybavených v souladu s posledními úspěchy ve vyhlazovací technice a s komandy speciálně vycvičených hrdlořezů na palubě. Bílé ponorky, příšerné jako přízraky, udržovaly pobřežní pásmo v neustálém napětí, pouštěly se do nevyprovokovaného ostřelování přímořských osad a ohrožovaly je i pirátskými výsadky. Také této bílé hrozbě stála v cestě Legie.

Obraz celosvětového chaosu a zmaru Maximem otřásl. Měl před sebou planetu-pohřebiště, planetu, na níž rozumný život sotva skomíral a navíc byl zjevně ochoten kdykoli sám se sebou skoncovat nadobro.

Maxim teď poslouchal Radu, její klidné a hrůzné vyprávění o tom, jak matka dostala zprávu o otcově smrti (otec byl lékař, epidemiolog, který odmítl opustit oblast zachvácenou epidemií, a stát, který v té době neměl ani prostředky, ani čas na boj s masovým šířením chorob, na tuto oblast prostě shodil jadernou pumu); o tom, jak Rada po matčině smrti, aby uživila tehdy malého Gaje a zcela bezmocného strýčka Kaana, osmnáct hodin denně myla nádobí v jedné věznici, pak pracovala jako uklízečka v přepychovém útulku pro spekulanty, pak se zúčastňovala »ženských dostihů s totalizátorem« a pak se sama dostala na nějaký čas do vazby, sice jen nakrátko, jenže tak přišla o zaměstnání a několik měsíců žebrala…

Potom si vyslechl vyprávění strýčka Kaana, kdysi významného vědce, který mu vylíčil, jak režim hned v prvním roce války vyklidil celou Akademii věd a z jejího osazenstva sestavil Akademický pluk Jeho císařského Veličenstva; jak se v dobách hladu zbláznil a oběsil tvůrce zdejší evoluční teorie; jak se vařila polévka z cvrčků a lebedy; jak vyhladovělý dav vydrancoval Zoologické muzeum a coby potravy se zmocnil i exponátů naložených v lihu…

Pozorně se zaposlouchal i do Gajova bezelstného líčení o výstavbě věží protibalistické ochrany, jak se po nocích na staveniště přikrádají lidojedi a zmocňují se pracujících vychovanců a jejich strážců z řad legionářů; jak ze tmy jako neslyšné přízraky útočí upíři — krutí pololidé-polozvířata-polopsi; poslouchal jeho nadšené chvalozpěvy na soustavu PBO, která se za nepředstavitelných útrap rodila v posledních letech války, která v podstatě ukončila válečné akce a ochránila zemi ze vzduchu a která dodnes zůstává jedinou zárukou bezpečnosti před agresí ze severu… A ti padouši podnikají na vysílací věže teroristické útoky — ty prodejné kůže, vrazi žen a dětí, koupení za špinavé hontské a pandejské peníze, chamraď horší než takový Krysař… Nervní Gajovu tvář znetvořila nenávist. »To je teď to nejdůležitější,« řekl na závěr a poklepal pěstí po stole, »proto jsem nešel do továrny ani na pole, ani někam do kanceláře, ale do Bojové legie, která dnes zachraňuje všechno…«

Maxim to všechno dychtivě poslouchal — jako strašidelnou, neuvěřitelnou pohádku, o to děsnější, že tohle všechno se doopravdy odehrávalo, že mnohé a mnohé z řečeného přežívalo dál, a to nejhorší a nejnemožnější se mohlo kdykoli opakovat. Připadalo mu komické a ostudné přemýšlet o vlastních lapáliích, jeho vlastní problémy mu najednou připadaly zcela malicherné: nějaký kontakt, nulový vysílač, lomení rukama…

Náklaďáky prudce zabočily do úzké uličky mezi cihlovými mnohopatrovými domy a Pandi řekl: »Jsme na místě.« Chodci na chodnících poděšeně uskočili ke zdem a zakrývali si oči před ostrým světlem reflektorů. Nad kabinu stojícího náklaďáku se vysunula dlouhá teleskopická anténa.

»Sesedat!« zaveleli velitelé druhé a třetí sekce a legionáři vyskákali přes postranice na zem.

»První sekce zůstane na svých místech!« vykřikl Gaj.

Pandi a Maxim, kteří byli první na nohou, se zase posadili.

»Přeskupit do trojek!« hulákali kaprálové na chodníku. »Druhá sekce, vpřed! Třetí sekce, za mnou! Vpřed!« Zarachotily okované holínky, někdo nadšeně vypískl:

»Panstvo, Bojová legie!«

»Ať žije Bojová legie!«

»Hurá!« zakřičeli bledí lidé, hrůzou přišpendlení ke zdem, jen aby nepřekáželi. Všichni ti kolemjdoucí jako by tu na legionáře čekali, a když se konečně dočkali, radovali se z nich jako z nejlepších přátel.

Kandidát Zojza, který seděl po Maximově levici, ještě úplný chlapec, do Maxima šťouchl ostrým loktem a radostně mrkl. Maxim se na něj usmál. Sekce už mizely ve vchodech, u dveří stáli jen kaprálové, a stáli neochvějně, spolehlivě, s nehybnými obličeji pod našikmo naraženými barety. Klaply dveře kabiny a hlas rytmistra Čača zakrákoral:

»První sekce, sesedat a nástup!«

Maxim se pružně přehoupl přes bočnici. Když sekce nastoupila, rytmistr rázným gestem zarazil Gaje, který chtěl podat hlášení, přistoupil až těsně ke vzorně vyřízené řádce legionářů a zavelel:

»Přílby nasadit!«

Řádní vojíni jako by na tenhle pokyn už dávno čekali, zato kandidáti trochu zazmatkovali. Rytmistr netrpělivě poklepával špičkou boty, počkal, až si Zojza poradí se řemínkem pod bradou, a vydal další povely — »vpravo v bok, poklusem vpřed«. Sám nečekaně obratně kulhal v čele, energicky mával zmrzačenou rukou a vedl sekci tmavým průjezdem do úzkého dvora ponurého jako studna, odbočil do dalšího průjezdu, stejně páchnoucího a pochmurného jako ten první, a zastavil před oprýskanými dřevěnými dveřmi pod slabou žárovkou.

»Pozor!« vyštěkl. »První trojka a kandidát Sim půjdou se mnou. Ostatní zůstanou tady. Kaprále Gaale, na signál píšťalky okamžitě za mnou do třetího patra. Nikoho nepustit ven a všechny chci živé, střílet jen v krajním případě. První trojka a kandidát Sim, za mnou!«

Strčil do zašlých dveří a zmizel. Maxim Pandiho předběhl a vrhl se za ním. Za dveřmi narazil na strmé, spoře osvětlené kamenné schodiště. Rytmistr bral schody po třech. Maxim ho dostihl a v jeho ruce zahlédl pistoli. Rychle si v běhu strhl samopal; při pomyšlení, že teď možná bude muset střílet do lidí, se mu udělalo nevolno, ale rychle tu myšlenku zapudil — to nebudou lidé, ale zvířata horší než kníratý Krysař, než skvrnité opice. Ohavná břečka pod nohama, kalné světlo a zaplivané zdi ho v tomto přesvědčení jen utvrzovaly.

První patro. Vůně domácí kuchyně, ve štěrbině pootevřených dveří zděšená tvář nějaké stařenky. Zpod nohou s úzkostným skřekem uskakuje strachy pološílená kočka. Druhé patro. Nějaký trouba nechal stát přímo uprostřed schodiště kýbl s odpadky. Rytmistr kbelík odkopl a smetí propadává skrz zábradlí dolů. Ve tmavém koutě se k sobě tisknou chlapec s dívkou s vylekaně radostnými obličeji. »Pryč odsud, dolů!« zakrákal v běhu rytmistr. Třetí patro. Hnusné hnědé dveře, natřené kdysi dávno teď už olezlou olejovou barvou, poškrábaná kovová destička s nápisem: Gobbi, zubní lékař. Ordinační hodiny nepřetržitě. Za dveřmi kdosi táhle křičí. Rytmistr zůstává stát a chroptí: »Zámek!« Po jeho černé tváři se řine pot. Maxim nic nechápe. Pandi ho z rozběhu odstrkuje, přikládá hlaveň samopalu ke vložce zámku a tiskne spoušť. Srší jiskry a odletují třísky, cosi živočišně sálavého se s odporným kvikotem mihne nad Maximovou hlavou. Rytmistr rozráží dveře — je za nimi tma, žlutavé záblesky výstřelů vykrajují ze tmy klubka dýmu… »Za mnou!« chrčí rytmistr a po hlavě se vrhá proti zábleskům. Maxim s Pandim vpadají do bytu hned za ním; dveře jsou úzké a přimáčknutý Pandi krátce vyjekne. V předsíni je dusno, vznáší se tu pach spáleného střelného prachu. Nebezpečí zleva. Maxim vymršťuje paži, chytá horkou hlaveň a vytrhává zbraň ze střelcových rukou směrem od sebe a vzhůru… Tiše, ale příšerně praskají čísi vyvrácené klouby, velké měkké tělo se bezvládně hroutí na podlahu. Vpředu v kouři kráká rytmistr: »Nestřílet! Chci je živý!« Maxim odhazuje samopal a vráží do velké osvětlené místnosti. Je tu velice mnoho knih a obrazů a střílet není po kom. Na podlaze se svíjejí dva muži. Jeden z nich vytrvale křičí, už je celý ochraptělý, ale křičí dál. V křesle pololeží s hlavou zvrácenou přes opěradlo žena v bezvědomí — celá bílá, až průsvitná. Pokoj je doslova nabit bolestí. Rytmistr stojí nad křičícím mužem, rozhlíží se kolem a zasouvá pistoli do pouzdra. Do místnosti se vevaluje Pandi, prudce vráží do Maxima a za ním vlečou legionáři těžké tělo muže, který střílel v předsíni. Kandidát Zojza, celý propocený a vzrušený, bez úsměvu podává Maximovi odhozený samopal. Rytmistr k nim obrací svou příšernou černou tvář. »A kde je ten poslední?« kráká nespokojeně, ale vtom padá modrý závěs a z okna těžce seskakuje dlouhý hubený člověk v ušpiněném bílém plášti. Jako slepý se šine přímo na rytmistra a pomalu zvedá do úrovně bolestí skelných očí dvě obrovské pistole. »Jé…!« řve Zojza.

Maxim stál k oknu bokem a už mu ani nezbyl čas se otočit a připravit, a tak se rovnou vší silou odrazil — muž však ještě stačil stisknout spouště. Výšleh z hlavní Maximovi ožehl obličej, spálené plyny ucpaly ústa, ale jeho prsty už sevřely útlá zápěstí pod manžetami bílého pláště a pistole zaduněly o podlahu. Muž klesl na kolena, hlava mu bezvládně spadla na prsa, a když ho Maxim pustil, měkce se sesul na záda.

»Nononó,« prohodil rytmistr svým nevyzpytatelným tónem. »Položte ho taky semhle,« přikázal Pandimu. »A ty,« obrátil se k bledému a mokrému Zojzovi, »běž dolů a hlas velitelům sekcí, kde jsem. Ať mi vzkážou, jak to vypadá u nich.« Zojza cvakl podpatky a vrhl se ke dveřím. »Jo, eště něco. Vyřiď Gaalovi, ať sem přijde… A ty nevřískej, hnusáku!« osopil se na sténajícího a lehce ho špičkou holínky nakopl do boku. »Hromská práce. Taková polochcíplá chamraď, svinčík… Prohledat!« přikázal Pandimu. »A všechny mi je srovnejte do řady. Tady na podlahu. Tuhle taky, klidně se tu rozvaluje na jediným křesle…«

Maxim přistoupil k ženě, opatrně ji zvedl a přenesl na postel. V duši měl zmatek. Tohle nečekal. Teď ani sám pořádně nevěděl, co vlastně čekal — žluté, nenávistně vyceněné tesáky, vytí, sveřepé rvačky na život a na smrt…? Nebylo s čím tenhle pocit srovnat, ale bůhvíproč si vzpomněl, jak jednou postřelil tachorga a jak se toto obrovské, už na první pohled hrozivé a údajně nelítostné zvíře s přeraženou páteří zřítilo do hluboké jámy, tiše a žalostně plakalo a ve smrtelném zármutku si něco skoro artikulovaně brumlalo…

»Kandidáte Sime!« vyštěkl rytmistr. »Řek jsem na podlahu!«

Zíral na Maxima svýma příšernýma průzračnýma očima, rty zkřivené jako v křeči a Maxim pochopil: on tu teď není od toho, aby soudil a rozhodoval, co je správné a co ne. Zatím je cizinec, ještě nezná hierarchii jejich nenávistí a lásek… Znovu ženu zvedl a uložil ji vedle tělnatého muže, který střílel v předsíni. Pandi a další legionář s účinlivým supěním obraceli kapsy zatčených naruby. A zatčení byli v bezvědomí. Všech pět.

Rytmistr se posadil do křesla, brigadýrku odhodil na stůl, zapálil si a prstem si k sobě přivolal Maxima. Maxim k němu přiskočil a pohotově srazil podpatky.

»Pročpak jsi zahodil samopal?« zeptal se tiše rytmistr.

»Rozkaz zněl nestřílet.«

»Pane rytmistře.«

»Tak jest. Rozkaz přece zněl nestřílet, pane rytmistře.«

Rytmistr přimhouřil oči a rozvážně vypouštěl dým ke stropu.

»Takže kdybych přikázal nemluvit, ukousneš si jazyk, jo?«

Maxim mlčel. Tahle rozmluva se mu nelíbila, ale neustále měl na paměti Gajova důtklivá ponaučení.

»Co dělá tvůj táta?« zeptal se rytmistr.

»Je vědec, pane rytmistře.«

»Žije?«

»Tak jest, pane rytmistře.«

Rytmistr vyndal cigaretu z úst a zadíval se na Maxima.

»A kde je?«

Maxim si uvědomil, že se prořekl. Musí se z toho nějak vykroutit.

»Nevím, pane rytmistře. Přesněji řečeno si to nepamatuju.«

»Jo, a že je vědec, to si pamatuješ… Co eště si pamatuješ?«

»Nevím, pane rytmistře… Pamatuju si toho hodně, ale kaprál Gaal soudí, že je to falešná paměť.«

V předsíni se ozvaly chvatné kroky, do místnosti vstoupil Gaal a strnul před rytmistrem.

»Věnuj se těm polozdechlinám, kaprále,« řekl rytmistr. »Máš dost náramků?«

Gaj pohlédl přes rameno na zatčené.

»S vaším dovolením si budu muset jedny vypůjčit od druhé sekce, pane rytmistře.«

»Proveď!«

Gaj vyběhl a vtom se v předsíni znovu ozval dupot holínek, přiběhli velitelé dalších sekcí a hlásili, že operace probíhá úspěšně, dva podezřelí už byli zadrženi, nájemníci jako obvykle poskytují aktivní pomoc. Rytmistr jim přikázal, aby co nejrychleji skončili a po operaci odvysílali štábu heslo Tamba. Když odešli, zapálil si další cigaretu, nějaký čas mlčel a díval se, jak legionáři vytahují z regálů knihy, listují v nich a odhazují je na postel.

»Pandi,« prohodil tlumeně. »Podívej se na vobrazy. A na tenhle mi dej pozor, ne abys s ním něco proved, ten už mám vyhlídnutej já…« A znovu se soustředil na Maxima. »Jakpak se ti zamlouvá?« zeptal se.

Maxim pohlédl na obraz. Byla to krajina s mořským pobřežím, vysoká vodní dálava bez obzoru, soumrak a žena vystupující z vody. Vítr. Zřejmě chladný. Ženě je zima.

»Pěkný obraz, pane rytmistře,« řekl Maxim.

»Poznáváš to?«

»Nikoli. Tohle moře jsem nikdy neviděl.«

»A jaký jsi viděl?«

»Úplně jiné, pane rytmistře. Jenže to bude tou mou falešnou pamětí.«

»Nesmysl. Viděl jsi to samý. Jenže ses nedíval ze břehu, ale z můstku, pod nohama jsi měl bílou palubu a za tebou na zádi byl eště jeden můstek, vo něco nižší. A na břehu nebyla ženská, ale tank a tys mířil pod věž… Máš vůbec představu, ty štěně, co to je, když ocelové] granát zasáhne tank pod věž? Massarakš…!« zasyčel a rozmáčkl nedokouřenou cigaretu o stůl.

»Nemám,« odtušil Maxim chladně. »Nikdy v životě jsem ničím na nic nemířil.«

»Jak to můžeš tvrdit? Ty si přece nic nepamatuješ, kandidáte Sime!«

»Pamatuju si, že jsem nemířil.«

»Pane rytmistře!«

»Pamatuji si, že jsem nemířil, pane rytmistře. A nechápu, o čem to mluvíte.«

Vstoupil Gaj v doprovodu dvou kandidátů. Začali zatčeným navlékat těžká kovová pouta.

»Tohle přece jsou taky lidi, žejo?« prohodil najednou rytmistr. »Maj ženy, děti… Někoho měli rádi a někdo měl rád je…«

Byl to jasný výsměch, ale Maxim mu řekl, co si myslel:

»Ano, pane rytmistře. Jak na to koukám, jsou to taky lidi.«

»To jste nečekal?«

»Nečekal, pane rytmistře. Čekal jsem něco docela jiného.« Koutkem oka zaznamenal Gajův vylekaný pohled. Jemu však už ze všech těch lží bylo málem na zvracení, a tak dodal: »Myslel jsem si, že to jsou skuteční degeneráti. Něco jako holá, skvrnitá… zvířata.«

»A ty jsi holej flekatej blbeček,« usadil ho rytmistr. »Balík vesnická. Tady nejsi v lese… Tady vypadaj jako lidi. Hodný, milý lidi, který při velkým rozčilení hrozně bolí hlavička. Nebolí tě taky hlavička, když jsi nervózní?« udeřil na Maxima nečekaně.

»Mě nikdy nic nebolí, pane rytmistře,« odsekl Maxim. »A co vás?«

»Cožéé?!«

»Mluvíte nějak podrážděně,« pokračoval Maxim, »tak mě napadlo…«

»Pane rytmistře!« ozval se rozechvěle drnčivým hlasem Gaj. »Dovolte mi promluvit… Zatčení se probrali.«

Rytmistr na něj pohlédl a ušklíbl se. »Žádný strachy, kaprále. Tvůj kamarádíček se dneska předved jako pravej legionář. Nebejt jeho, rytmistr Čaču už by se tu povaloval s kulí v lebce…« Zapálil si třetí cigaretu, pohlédl ke stropu a vypustil z úst tlustý sloup dýmu. »Máš dobrej čich, kaprále. Já bych toho fešáka jmenoval řádným vojínem třeba hned… Massarakš, já bych ho dokonce jmenoval důstojníkem! Má brigadýrský manýry, k smrti rád se vyptává důstojníků… Teď už ti moc dobře rozumím, kaprále. To hlášení mělo svý důvody. Takže… s tím jmenováním zatím počkáme…« Rytmistr se zvedl, těžce našlapuje obešel stůl a zastavil se před Maximem. »Zatím z něj neuděláme ani řádnýho vojína. Je to dobrej bojovník, ovšem cucák… Musíme se věnovat jeho výchově… Pozor!« zařval najednou. »Kaprále Gaale, odveďte zadržené! Vojíne Pandi a kandidáte Sime, vemte můj obraz a všechno, co je tady z papíru! A ke mně do vozu s tím vším!«

Otočil se na podpatku a místnost opustil. Gaj na Maxima vrhl vyčítavý pohled, ale neřekl nic. Legionáři zvedali zadržené — kopanci a štulci je nutili vstát a vlekli je ke dveřím. Ti lidé se nebránili. Vypadali jako z vaty, potáceli se a nohy pod nimi podklesávaly. Tělnatý člověk, který střílel v předsíni, hlasitě posténával a mezi zuby drtil tiché kletby. Žena nezvučně pohybovala rty. Její oči podivně svítily.

»Hele, Maku,« řekl Pandi, »vem si támhle z postele deku a ty knížky do ní zabal. Když by to nestačilo, stáhni si prostěradlo. Až to dáš dohromady, vodtáhneš to dolů a já bych vzal ten obraz… A nezapomeň si tu zase samopal, makovice pitomá! A von se eště diví, proč si na něj pan rytmistr zased! Copak to se může — zahodit v boji zbraň? Ty jseš mi teda…!«

»Nech si ty řečičky, Pandi!« okřikl ho dopáleně Gaj. »Seber obraz a plav!«

Ve dveřích se otočil k Maximovi, poklepal si prstem na čelo a zmizel. Bylo slyšet, jak Pandi na chodišti z plna hrdla vyzpěvuje Mámo, nech toho. Maxim si povzdechl, položil samopal na stůl a přistoupil k hromadě knih, vyvalených z polic na postel a na podlahu. Náhle se přistihl při myšlence, že tady ještě nikde neviděl tolik knih pohromadě. V knihkupectvích jich samozřejmě bylo mnohem víc, ale jen co do počtu svazků, ne do počtu titulů.

Většinou staré folianty se zažloutlými stránkami. Některé mírně ohořelé, jiné k velkému Maximovu překvapení značně radioaktivní. Neměl však čas prohlížet si je zevrubně.

Zabalil dva rance a zamířil ke dveřím, v poslední chvíli se však přece jen rozpomněl a vrátil se pro zbraň. Na stole pod sklem zahlédl dvě fotografie. Na jedné spatřil tu průzračnou ženu, která chovala na klíně asi čtyřletého klučinu s udiveně pootevřenou pusinkou; sama žena byla na snímku mladá, spokojená a sebevědomá; druhý snímek zachycoval krásnou horskou krajinu s temnými kupami stromů a starobylou pobořenou věží… Maxim si přehodil samopal na záda a vrátil se k rancům.