Obydleny ostrov

Kapitola třetí

Maxim se probudil a okamžitě si uvědomil, jak těžkou má hlavu. V místnosti bylo k zalknutí. Už zase v noci zavřeli okno. I když tady z otevřeného okna moc užitku není — město je příliš blízko, ve dne se nad ním vznáší nehybná hnědá čepice odporných výparů, vítr je zanáší sem a nepomůže ani vzdálenost, ani čtvrté patro, ani park dole před domem. Teď si tak moct dát iontovou sprchu, pomyslel si Maxim, a nahý si vyběhnout do parku, ale ne do tohohle prašivého, poloshnilého, zešedivělého ze všeho toho dýmu a prachu — do našeho, někde u Gladbachu, na břehu stříbřitého Niersu, a proběhnout se v plném tempu takových patnáct kilometrů kolem jezera, opravdu na doraz, pak ho přeplavat, v zájmu pocvičení plic si nějakých dvacet minut pochodit po dně, prolézt změť kluzkých podvodních balvanů… Vyskočil, rozrazil okno dokořán, vyklonil se do mrholivého deště, zhluboka se nadechl vlhkého vzduchu a rozkašlal se — v ovzduší bylo plno svinstva, které tam nepatřilo, a po dešťových kapkách zůstávala na jazyku kovová příchuť. Po dálnici šustivě a svištivě uháněla auta. Dole pod oknem se žlutalo mokré listí a na vysoké kamenné ohradě se něco lesklo. Po parku chodil mužík v promočené pláštěnce a shraboval spadané listí na hromady. Za závojem deště se mlhavě rýsovaly cihlové budovy nějaké předměstské továrny. Z dvou vysokých komínů jako obvykle líně lezly a okamžitě klesaly k zemi mohutné sloupy jedovatého kouře. Dusný svět. Nepodařený, chorobný svět. Celý takový neútulný a teskný, jako kancelář, kde lidé se světlými knoflíky a zkaženými zuby z ničeho nic začínají kvílet, divže z toho neochraptějí, a Gaj, takový sympatický hezký chlapec, naprosto nečekaně do krve zmlátí zrzavého Zefa, který se ani nebránil… Nepodařený svět… Radioaktivní řeka, nemotorný železný drak, znečištěný vzduch a neupravení cestující v bachraté třípodlažní kovové krabici na kolečkách, která vypouští sedává mračna spálených plynů. A ještě jedna divoká scéna — nějací hrubí lidé řehotem a posunky dohnali starší paní až k slzám, a nikdo se jí nezastal, vagón nabitý k prasknutí, ale všichni se koukají jinam, jen Gaj zbledlý vzteky (ale možná taky strachem) najednou vyskočil, něco na ně křikl a oni odtáhli… Jenže i samotného Gaje, jinak určitě hodného a sympatického člověka, se občas naprosto nepředvídatelně zmocňovala strašlivá zuřivost, pouštěl se do zběsilých hádek se sousedy v kupé, měřil si je krvelačnými pohledy a pak stejně náhle upadal do hlubokého útlumu. A všichni ostatní si počínali stejně. Hodiny dokázali ležet úplně pokojně a mírumilovně, poklidně debatovali a sem tam si vyměnili úsměv, to všechno však jen do chvíle, než se někdo svárlivě osopil na souseda, soused nervózně odsekl, jejich nejbližší okolí, místo aby je uklidnilo, zasáhlo do sporu taky, skandál se pomalu rozrůstal — a už jeden hrozí druhému, strkají do sebe, někdo už se dere přes hlavy ostatních do ohně a mává pěstmi, někoho drží za límec, děti vřeští na celé kolo, dospělí je podrážděně pohlavkují a tahají za uši, ale po chvíli se zase všechno postupně uklidňuje, všichni se tváří uraženě, mluví neochotně a odvracejí se… Někdy se ovšem takový skandál zvrhne v naprostou nepřístojnost: všem zúčastněným lezou oči z důlků, na tvářích naskakují barevné skvrny, hlasy se zvyšují až do přerývaného diskantu, někdo se hystericky chechtá, jiný zpívá, další se modlí s roztřesenýma rukama prosebně sepjatýma nad hlavou… Blázinec…

Maxim odstoupil od okna, s pocitem beznadějné apatie a strašné duševní únavy postál uprostřed malé místnůstky, ale pak si přikázal, že se musí bez meškání vzchopit, a s masivní židlí v rukou, která měla nahradit činku, si trochu protáhl tělo. Takhle by se člověk dočista rozklížil, pomyslel si ustaraně. Den dva to snad ještě vydržím, ale pak musím utéct a trošku si pobloudit po lesích… Nejlepší by bylo pláchnout někam do hor — ty tu už na první pohled vypadají ohromně, tak nějak zpustle… Je to sice trochu daleko, za noc se asi neotočím… Jak jim to Gaj říkal…? Zartak… Čertví, jsou to hory vůbec, nebo už jde o zeměpisný název? Ačkoli jaképak hory, na hory teď není čas. Jsem tu deset dní, a ještě jsem nic neudělal…

Vmáčkl se do sprchy a několik minut frkal a masíroval si tělo pod tuhým umělým deštíkem, stejně protivným, jako je ten přírodní, jedině snad trochu chladnějším a navíc tvrdým a vápenatým.

Utřel se dezinfikovaným ručníkem a podrážděný vším možným — tímhle kalným ránem, celým okolním dusivým světem, svou hloupou pozicí v něm i příliš tučnou snídaní, kterou teď bude muset jíst — se, vrátil do pokoje, aby si ustlal. Snídaně už byla na stole; kouřilo se z ní a něčím zapáchala. Ryba zavírala okno.

»Dobrý den,« pozdravil Maxim místním jazykem. »To se nemusí. Okno.«

»Dobrý den,« odpověděla do cvakotu četných zástrček. »To se musí. Déšť. Špatný.«

»Rybo,« oslovil ji Maxim linkosem. Jmenovala se vlastně Nolu, ale Maxim ji za netečné vzezření pohotově překřtil na Rybu.

Otočila se a pohlédla na něj strnulýma očima. Potom, už kdoví pokolikáté, si přiložila ukazovák ke špičce nosu a pronesla »žena«, načež šťouchla do Maxima, řekla »muž« a ukázala na nemožnou hazuku přehozenou přes židli: »Oblečení. To se musí.« Bůhvíproč nemohla vidět muže jen v trenýrkách. Ona vyžadovala, aby se muž zamotal do hadrů od hlavy až k patě.

Začal se oblékat a ona mu mezitím ustlala postel, přestože Maxim ji vždycky přesvědčoval, že si to milerád udělá sám, posunula do středu místnosti stůl, který on večer co večer stěhoval ke zdi, rezolutně roztočila až na doraz kohoutek topení, který Maxim pečlivě uzavíral, a všechna jeho jednotvárná »to se nemusí« se tříštila o její neméně jednotvárná »to se musí«.

Maxim si hazuku u krku zapnul na jediný přeražený knoflík, posadil se ke stolu a pošťoural se dvourohou vidličkou ve snídani. Následoval obvyklý dialog:

»Nechci. To se nemusí.«

»To se musí. Jídlo. Snídaně.«

»Nechci snídani. Není dobrá.«

»Snídaně se musí. Je dobrá.«

»Rybo,« pronesl Maxim procítěně. »Vy jste kruťas. Dostat se vy ke mně na Zemi, třeba bych se samou snahou přerazil, ale rozhodně bych pro vás sehnal něco, co vám bude chutnat.«

»Nerozumím,« odtušila bez jakéhokoli výrazu. »Co je to ryba?«

Maxim s odporem rozžvýkal tučné sousto, sáhl po papíru a nakreslil jí cejna en face. Pozorně obrázek prostudovala a strčila si ho do kapsy pláště. Všechny Maximovy kresby si brala a někam je odnášela… Maxim kreslil hodně, ochotně a rád: ve volném čase a v nocí, když nemohl spát, tu nebylo naprosto co dělat. Kreslil zvířata, lidi, rýsoval tabulky a diagramy, reprodukoval anatomické řezy. Maloval profesora Megu jako hrocha nebo hrochy s podobou profesora Megu, překresloval univerzální tabulky linkosu, schémata strojů a diagramy historických posloupností; počmáral spousty papíru, které beze zbytku mizely v Rybině kapse bez jakýchkoli zřejmých následků pro další vývoj kontaktu. Profesor Megu alias Hroch měl svou metodu a zřejmě se jí nehodlal vzdát.

Univerzální tabulka linkosu, jejímž důkladným prostudováním by měl každý kontakt začít, Hrocha naprosto nezajímala. Místnímu jazyku přivandrovalce učila jedině Ryba, a i to jen pro zjednodušení styku s ním — aby mu mohla sdělit, že si má zavírat okno a nemá chodit bez hazuky. Odborníci pro kontakty nebyli podle všech známek povoláni vůbec. Maximem se zabýval jedině a výhradně Hroch.

Pravda, měl k dispozici dosti výkonnou výzkumnou mentoskopickou aparaturu a Maxim trávil ve snímacím křesle čtrnáct až šestnáct hodin denně. Hrochův mentoskop opravdu nebyl špatný. Dovoloval proniknout poměrně hluboko do vzpomínek a mohl se pochlubit skutečně slušnou rozlišovací schopností. Má-li někdo k dispozici takový přístroj, obejde se nakonec i bez znalosti jazyka. Hroch ovšem s mentoskopem pracoval prazvláštně. Demonstrovat své mentogramy kategoricky a dokonce s jistým pohoršením odmítal, zatímco s Maximovými nakládal přinejmenším svérázně. Maxim si připravil komplexní program vzpomínek, který by zdejší civilizaci měly poskytnout dostatečně úplnou představu o sociálním, ekonomickém a kulturním životě Země. Jenže mentogramy tohoto druhu v Hrochovi nevyvolávaly žádné nadšení. Vraštil obličej, nespokojeně mručel, pořád někam odcházel nebo někam telefonoval nebo se posadil ke stolu a monotónně plísnil svého asistenta, co chvíli prokládaje své promluvy šťavnatým slůvkem »massarakš«. Zato když Maxim na obrazovce přivedl k výbuchu ledovec, který věznil loď, když scorcherem rozsápal pancéřovaného vlka na kousky nebo odebral expresní laboratoř z chapadel obří hloupé pseudochobotnice, Hrocha by od obrazovky nedostal ani párem volů. Tiše pištěl, radostně se pleskal po pleši a příšerně řval na zmořeného asistenta, který dohlížel na záznam všech obrazů. Průběh chromosférické protuberance profesora uváděl do takové euforie, jako by nikdy v životě nic podobného neviděl, a velice se mu líbily i milostné scény, které si Maxim vypůjčil hlavně z filmů — to proto, aby zdejšímu obyvatelstvu poskytl alespoň základní představu o citovém životě pozemšťanů.

Tak bizarní vztah k nabízenému materiálu Maxima přiměl k velmi smutným úvahám. Dospíval k dojmu, že Hroch není žádný profesor, ale normální inženýr mentoskopista, který jen připravuje materiál pro skutečné odborníky na kontakty s mimoplanetárními civilizacemi, s nimiž se Maxim teprve setká, jenže zatím není známo, kdy k něčemu takovému dojde. Z toho všeho vyplývalo, že Hroch je duch značně primitivní, něco jako kluk, kterého ve Vojně a míru zajímají jen bitevní scény. Maxima to uráželo, reprezentoval tu Zemi, předváděl ji a — o tom není sporu — měl plné právo očekávat nějakého serióznějšího partnera.

Pravda, dalo se předpokládat, že tenhle svět leží na křižovatce neznámých mezihvězdných tras a návštěvníci z vesmíru tu nejsou žádnou zvláštností. Že jsou naopak záležitostí natolik všední, že kvůli každému dalšímu už se tu nezřizují zvláštní autoritativní komise a tento svět se prostě omezí na to, že z nich jen vytěží veškeré užitečné informace. Pro tento předpoklad mluvila operativnost, s jakou lidé se světlými knoflíky, jasní neodborníci, situaci racionálně zvážili a bez zbytečných citoslovečných výlevů ho odeslali přímo na místo určení. Nebo tu třeba nějací nehumanoidi, kteří sem přicestovali před ním, zanechali tak špatný dojem, že domorodci se teď ke všemu mimoplanetárnímu chovají s oprávněnou nedůvěrou; pak by ovšem pobíhání kolem mentoskopu, jemuž se tak horlivě věnuje profesor Hroch, bylo jen předstíráním kontaktu a zabíjením času, dokud neznámá vyšší instance nerozhodne o jeho dalším osudu.

Tak či onak jsem na tom bídně, uzavřel v duchu Maxim a div se neudávil posledním soustem snídaně. Musím se co nejrychleji naučit jazyk, pak se všechno vysvětlí…

»Dobře,« řekla Ryba. »Pojďme…«

Maxim si povzdechl a vstal. Vyšli na chodbu. Byla dlouhá, špinavě modrá, po pravé i levé straně se táhly řady zamčených dveří, přesně takových jako ty od Maximova pokoje. Maxim tu nikdy nikoho nepotkal, ale asi dvakrát slyšel zeza dveří podivné, vzrušené hlasy. Možná také izolace pro návštěvníky z vesmíru, kteří čekali, až o nich bude rozhodnuto.

Ryba, vzpřímená jako svíce, kráčela širokým mužským krokem před ním a Maximovi jí najednou bylo strašně líto. Tahle země patrně ještě neznala průmysl krásy, a tak byla chudinka Ryba vydána sama sobě napospas… S řídkými bezbarvými vlásky, které se plazily zpod bílého čepečku, s obrovskými lopatkami, zvedajícími na plášti dva ostré hrbolky a s nestvůrně tenkýma nožkama se ani člověk dost dobře nemůže cítit na výši — maximálně tak před vetřelci z cizích světů, pokud možno nehumanoidy. Profesorův asistent se k ní choval přezíravě, zatímco Hroch sám ji prakticky neregistroval a obvykle ji oslovoval jakýmsi »ýýý«, což v jeho mluvě zřejmě odpovídalo interkosmickému »ééé…« Maxim si vzpomněl na svůj ne právě nejněžnější vztah k ní a zahlodala v něm výčitka. Dohnal ji, pohladil po kostnatém rameni a řekl:

»Nolu je pašák, hezká.«

Zvedla k němu suchou tvář a v tu chvílí se jako ještě nikdy podobala překvapenému cejnu en face. Shodila jeho ruku ze svého ramene, nachmuřila sotva patrné obočí a přísně prohlásila:

»Maxim ošklivý. Muž. Žena. To se nesmí.«

Maxim schlíple zvolnil a zase se držel pár kroků za ní.

Tak došli až na konec chodby. Ryba strčila do dveří a ocitli se ve velké světlé místnosti, které Maxim v duchu říkal přijímací salón. Okna tu byla nevkusně dekorovaná pravoúhlou mříží ze silných ocelových prutů; vysoké čalouněné dveře vedly do Hrochovy laboratoře a před těmito dveřmi vždy bůhvíproč seděli dva nápadně urostlí nepříliš čiperní domorodci, kteří neodpovídali na pozdrav a nalézali se ve stavu jakéhosi trvalého transu.

Ryba jako vždy hned šla do laboratoře a Maxima nechala v předpokoji. Maxim jako vždy pozdravil a jako vždy se odpovědi nedočkal. Dveře do laboratoře zůstaly pootevřené, zazníval odtud zvučný podrážděný Hrochův hlas a jasné cvakání běžícího mentoskopu. Maxim přistoupil k oknu a zatím sledoval mlhavou vlhkou scenérií, lesnatou krajinu, rozťatou stuhou dálnice, vysokou kovovou věž, v mlze sotva viditelnou, ale rychle ho to přestalo bavit, a tak nečekal, až ho někdo vyzve, a vstoupil do laboratoře.

Jako obvykle to tu příjemně vonělo ozónem, mihotaly kontrolní monitory, plešatý utrápený asistent s nezapamatovatelným jménem a přezdívkou Lustr se tvářil, že seřizuje aparaturu, a se zájmem sledoval kravál. V laboratoři se totiž právě odehrával kravál.

V Hrochově křesle za Hrochovým stolem seděl neznámý člověk s hranatým oloupaným obličejem a rudýma zateklýma očima. Hroch se před ním rozkročil v lehkém předklonu a s rukama v bok. Řval. Krk měl šedavý, lysina plápolala nachem podvečerních červánků a z úst do všech stran odstřikovaly sliny.

Maxim se vynasnažil zbytečně na sebe neupoutat pozornost, tichounce se proplížil na své pracovní místo a tlumeně pozdravil asistenta. Lustr, bytost nervózní a věčně vyjukaná, nadskočil hrůzou a zakopl o tlustý kabel. Maxim ho v poslední chvílí stačil zachytit za ramena, nešťastný Lustr ochabl a zvrátil oči v sloup. Krve by se v něm nedořezal. Byl to zvláštní člověk, Maxima se panicky bál. Odněkud se neslyšně vynořila Ryba s otevřenou lahvičkou a okamžitě ji Lustrovi přiložila k nosu. Lustr škytl a ožil. Dřív než znovu stačil uniknout do nebytí, Maxim ho opřel o plechovou skříň a chvatně ho opustil.

Když se posadil do snímacího křesla, zjistil, že muž se sloupanou tváří přestal poslouchat Hrocha a soustředil pozornost na něj. Maxim se přívětivě zaculil. Vtom Hroch strašlivou silou praštil pěstí do stolu a vrhl se po telefonu. Neznámý využil vzniklé pauzy a pronesl několik slov, z nichž Maxim porozuměl jen výrazům smí a nesmí, vzal ze stolu list silného namodralého papíru s jasně zelenou ořízkou a zamával jím ve vzduchu Hrochovi před nosem. Hroch otráveně mávl rukou a vzápětí něco štěkal do telefonu. Musí, nesmí a ono nepochopitelné massarakš se z něj valily jako z rohu hojnosti a Maxim zachytil také slůvko okno. Všechno skončilo tím, že Hroch podrážděně praštil sluchátkem do vidlice, ještě několikrát štěkl po neznámém, takže ho naposledy poplival od hlavy až k patě, vyvalil se z pracovny ven a práskl za sebou dveřmi.

Neznámý si otřel tvář kapesníkem, zvedl se z křesla, otevřel dlouhou plochou krabici, která ležela na okně, a vytáhl z ní nějaký tmavý oděv.

»Pojďte sem,« řekl Maximovi. »Oblékněte se.« Maxim se ohlédl na Rybu. »Jděte,« vybídla ho Ryba. »Oblékněte se. Musíte.«

Maxim pochopil, že v jeho osudu konečně nastal dlouho očekávaný zvrat, že někdo někde o něčem rozhodl. Okamžitě pustil z hlavy všechno předešlé Rybino nabádání, shodil obludnou hazuku a s pomocí neznámého se navlékl do nových šatů. Bezděky si pomyslel, že ani tento úbor nevyniká krásou či pohodlností, ale byl přesně takový, jaký měl na sobě neznámý. Dalo se dokonce předpokládat, že ten člověk obětoval svůj vlastní náhradní oděv, protože rukávy blůzy byly Maximovi krátké, kdežto kalhoty mu vzadu visely jako pytel a kolena měly vytlačená. A co víc, Maximův zevnějšek se všem přítomným zjevně zamlouval. Neznámý pochvalně mručel, Rybina tvář zjihla, pokud je cejn vůbec něčeho podobného mocen, dívka Maximovi otřepávala ramena, snažila se stáhnout blůzu do pasu, a dokonce i Lustr ukrytý za pultem se bezbarvě usmíval.

»Půjdem,« řekl neznámý a zamířil ke dveřím, jimiž se před chvílí vyvalil rozlícený Hroch.

»Na shledanou,« řekl Maxim Rybě. »A děkuju,« dodal linkosem.

Zdálo se mu, že ji to dojalo. Možná jí ovšem spíš dělalo starosti, že ty šaty nepadnou nejlépe. Bledému Lustrovi jen zamával a pospíšil za neznámým.

Prošli několika místnostmi, zavalenými nevzhlednou předpotopní aparaturou, sjeli hlučným rozvrzaným výtahem do přízemí a ocitli se v nízké rozlehlé hale, kam Gaj Maxima před několika dny přivedl. A stejně jako před několika dny zase museli čekat, až se vyplní nějaké formuláře, až legrační mužík v pitvorné čapce něco nadrápe na růžové kartičky, rudooký neznámý počmárá pro změnu zelené kartičky a děvucha s optickými zesilovači na očích udělá do kartiček tvarované otvory — a pak si ty kartičky všichni vyměňují, křičí jeden na druhého, sápou se po telefonu, až si nakonec človíček v pitvorné čapce dvě zelené a jednu růžovou kartičku vezme, tu růžovou přetrhne vejpůl, jednu půlku odevzdá děvuše, co kartičky procvakává, a neznámý se sloupanou tváří dostane dvě růžové kartičky, k tomu silný modrý štítek a nakonec kulatou kovovou známku s vyraženým nápisem, aby tohle všechno, o minutu později předal urostlému halamovi se světlými knoflíky, který stojí u venkovních dveří asi dvacet kroků od mužíka v pitvorné čapce, a když už jsou na ulici, urostlý halama začne ochraptěle řvát, rudooký se znovu vrací a ukazuje se, že si zapomněl vzít modrý kartónový čtvereček, tak si bere modrý kartónový čtvereček a s hlubokým povzdechem ho ukládá někam do záňadří. Teprve teď mezitím už pořádně promoklý Maxim dostal možnost posadit se do zbytečně dlouhé limuzíny vedle rudookého, který je podrážděný, popuzeně supí a neustále opakuje oblíbené Hrochovo zaklínadlo massarakš.

Auto zavrčelo, měkce se pohnulo z místa, opustilo stádo jiných prázdných a mokrých aut, přejelo velkou asfaltovou plochu před budovou, obkroužilo velký kulatý záhon s povadlými květinami, podél vysoké žluté zdi přešustilo k výjezdu na dálnici a prudce přibrzdilo. »Massarakš,« zasyčel znovu rudooký a vypnul motor.

Po silnici se vlekla kolona únavně stejných skvrnitých náklaďáků s nepořádně snýtovanými a teď už notně zprohýbanými plechovými postranicemi. Nad bočnice vyčnívaly řady nehybných kulatých předmětů, vlhce svítících kovem. Náklaďáky se pohybovaly zvolna, udržovaly pravidelné rozestupy, motory rovnoměrně klokotaly a šířily kolem sebe úděsný puch organické spáleniny.

Maxim si prohlédl dveře, rychle se zorientoval, co k čemu slouží, a zvedl stažené sklo. Rudooký mu nevěnoval jediný pohled a vychrlil dlouhou sentenci, z níž Maxim nepochopil ani slovo.

»Nerozumím,« řekl Maxim.

Rudooký k němu otočil překvapený obličej a soudě podle intonace se na něco zeptal. Maxim zakroutil hlavou.

»Nerozumím,« opakoval.

Měl pocit, že rudooký se podivil ještě víc, sáhl do kapsy, vytáhl odtamtud plochou krabičku nacpanou dlouhými bílými tyčinkami, jednu si strčil do úst a ostatní nabídl Maximovi. Maxim si krabičku zdvořile vzal a začal si ji prohlížet. Byla z tuhého papíru a ostře čpěla jakýmisi suchými rostlinami. Maxim si jednu tyčinku vzal, kousek ukousl a rozžvýkal ho. Vzápětí chvatně stočil okénko dolů, vystrčil hlavu ven a všechno vyplivl. Jídlo to nebylo.

»To se nesmí,« řekl rudookému a krabičku mu vrátil. »Není dobré.«

Rudooký si ho prohlížel s nechápavě pootevřenými ústy. Bílá tyčinka přilepená ke spodnímu rtu splihle visela dolů. Maxim tedy v souladu se zdejšími zvyky přitiskl koneček ukazováku ke špičce nosu a představil se.

»Maxim.«

Rudooký něco zabručel, z ruky mu najednou vyskočil plamínek, on do něj konec tyčinky ponořil a auto se okamžitě zaplnilo dusivým dýmem.

»Massarakš!« vykřikl Maxim rozhořčeně a rozrazil dveře. »To se nesmí.«

Už věděl, co je to za tyčinky; když jeli s Gajem do města, skoro všichni muži otravovali vzduch přesně stejným kouřem, jenomže k tomu neužívali bílých tyčinek, ale krátkých a dlouhých dřevěných předmětů, podobných starobylým dětským píšťalám. Vdechovali nějaké narkotikum, což je nepochybně jeden z nejškodlivějších zlozvyků vůbec — Maxim se tehdy utěšoval jen tím, že ten sympatický Gaj byl zřejmě také kategoricky proti tomuto zvyku.

Rudooký narkotickou tyčinku kvapně vyhodil oknem a z neznámého důvodu si zamával dlaní před obličejem. Maxim si pro jistotu také zamával dlaní před obličejem a znovu se představil. Ukázalo se, že rudooký se jmenuje Fank, a tím rozmluva skončila. Ještě takových pět minut seděli, vyměňovali si přívětivé pohledy, jeden druhému ukazovali na nekonečnou kolonu nákladních aut a po řadě opakovali: »Massarakš!« Pak dlouhatánský had aut přece jen skončil a Fank se dostal na dálnici.

Zřejmě měl hrozně naspěch. Alespoň okamžitě provedl něco, že se motor vmžiku sametově rozbzučel, potom spustil nějaké hnusně kvílící zařízení a — nakolik to Maxim mohl posoudit — bez jakýchkoli ohledů na elementární pravidla bezpečnosti silničního provozu uháněl po dálnici nejvyšší možnou rychlostí, hlava nehlava předjížděli kolonu a na poslední chvíli uhýbali automobilům, které se řítily v protisměru.

Předehnali celou kolonu, potom předjeli široký rudý kočár s osamělým, na kost promočeným řidičem a div nevjeli do příkopu, protáhli se kolem dřevěného dvoukoláku na obrovských kolech velikosti dospělého muže, který táhlo bezocasé prehistorické zvíře; pak vytí jejich vozu zahnalo mimo silnici skupinu chodců v celtových pláštích; vřítili se pod klenbu zmoklých košatých stromů, vysazených v rovných řadách po obou stranách silnice — Fank neustále zvyšoval rychlost, proudící vzduch ječel na hranách karosérie, kočáry vyděšené sirénou se tiskly ke krajnici a uvolňovaly cestu. Maximovi se zdálo, že auto není na takovou rychlost stavěné, připadalo mu příliš nestabilní a jízda mu byla trochu nepříjemná.

Zakrátko už vozovku obstoupily domy. Automobil se přihnal do města a Fank byl nucen prudce zvolnit.

Ulice byly zbytečně úzké a doslova ucpané kočáry. Fankův vůz, svíraný ze všech stran nejrůznějšími povozy, vozidly a mechanismy, se sotva plazil. Před nimi až někam do polou nebe vyrostla zadní stěna skříňového návěsu, pokrytá neforemnými pestrobarevnými nápisy s hrubými kresbami lidí a zvířat. Vlevo vedle nich se stejnou rychlostí sunuly dva osobní vozy stejné jako ten jejich, nacpané živě gestikulujícími muži a ženami. Krásnými, nápadnými ženami, kam se na ně hrabe taková Ryba. Ještě dál vlevo kovově hřmotila jediným mamutím kolem jakási místní varianta gyromatu, co chvíli chrlící modré a zelené jiskry a k prasknutí přecpaná cestujícími. Vpravo byl chodník, mrtvý pás asfaltu, po němž vozidla nesmějí jezdit. Po chodníku kráčely husté proudy lidí, oblečených do podivného šatstva fialových a černých odstínů, kteří do sebe vráželi, snažili se jeden druhého předehnat, obratně se navzájem vyhýbali, ti dravější se tlačili jedním ramenem dopředu, co chvíli vbíhali do otevřených, jasně osvětlených dveří a mísili se s davy, které kypěly a přelévaly se za velikánskými opocenými skly, místy se v ulicích najednou shlukli a vyvolávali dopravní zácpy a zmatek, natahovali krky a někam zvědavě nakukovali. Byly tu spousty hubených a bledých tváří, nápadně připomínajících Rybinu; skoro všichni byli oškliví, zbytečně a nezdravě vyschlí, příliš bledí, nevzhlední a hranatí. Přesto působili dojmem lidí spokojených — často a ochotně se smáli, chovali se nenuceně, oči se jim leskly a všude se ozývaly zvučné, vzrušené hlasy. Nejspíš ten svět přece jen bude uspořádán poměrně slušně, pomyslel si Maxim. Domy vypadají vcelku optimisticky — do pošmourného dne téměř všechna okna svítí, takže nedostatkem elektrické energie tu rozhodně netrpí. Nad střechami převesele mihotají barevná světla, ulice jsou umetené a čistě opláchnuté, téměř všichni obyvatelé úpravně oblečení, a pokud jde o ty strhané tváře — inu což, svět je to asi chudý, ne zcela zdravý, ale přesto se, alespoň na první pohled, zdá být vcelku úspěšný.

Najednou se v ulici něco změnilo. Ozvaly se exaltované výkřiky. Nějaký člověk se sápal na prosklený pouliční stánek, pověsil se za střechu, volnou rukou energicky zamával a začal něco volat. Dav na chodníku se rozezpíval. Lidi zastavovali, snímali čapky a klobouky, příšerně poulili oči a zpívali, řvali do úplného ochraptění a pozvedali úzké obličeje k obrovským nápisům v různých barvách, které se rozhořely napříč nad vozovkou.

»Massarakš!« zasyčel Fank a vůz zakličkoval. Maxim na něj pohlédl. Muže u volantu polila smrtelná bledost — najednou byl k nepoznání. Zakýval hlavou, s obtížemi odtrhl ruku od volantu a zděšeně se zadíval na hodinky.

»Massarakš…,« zasténal a z úst mu vylétlo ještě několik slov, z nichž Maxim zachytil už jen »nerozumím«.

Ohlédl se přes rameno a už znetvořená tvář ztratila i poslední zbytky původní podoby. Maxim se dozadu podíval také, ale nezjistil za vozem nic zvláštního. V závěsu za nimi se pohyboval uzavřený hranatý žlutý automobil.

Řev venku na ulici už byl téměř nesnesitelný, ale Maxim teď měl docela jiné starosti. Fank zjevně ztrácel vědomí, a jejich auto jelo stále dál; návěs před nimi zvolnil, rozsvítila se jeho jasná brzdová světla, pestře počmárané zadní čelo se najednou prudce přiblížilo, ozval se odporný skřípot, následovala dutá rána a zmuchlaná kapota se splašeně vzepjala.

»Fanku!« zvolal Maxim. »Fanku! To se nesmí!«

Fank bezvládně ležel s hlavou opřenou o loket, spočívající na oválném volantu a přervaně a hlasitě sténal. Kolem kvílely pneumatiky, provoz se zastavil a rozeřvaly se klaksony ostatních aut. Maxim popadl Fanka za rameno a zatřásl jím, pak toho nechal, otevřel dveře a vykřikl: »Sem! Je mu špatně!«

U auta už se seběhl zpívající, řvoucí a rámusící dav, lidé překotně mávali rukama, nad hlavami se míhaly zaťaté pěsti, desítky párů krví podlitých očí zběsile rotovaly v očních jamkách. Maxim zhola ničemu nerozuměl: Nevěděl, zda ty lidi tak rozhořčila jejich nehoda, zda mají z něčeho tak nezřízenou radost, či zda někomu hrozí. Křičet nemělo smysl, neslyšel vlastního slova, a tak se raději vrátil do vozu k Fankovi. Ten už byl zabořen v opěradle s hlavou nepřirozeně zvrácenou dozadu, ze všech sil si dlaněmi mnul spánky, tváře a temeno a na rtech mu bublaly sliny. Maxim pochopil, že jeho společníka sužuje nesnesitelná bolest, pevně ho uchopil za zápěstí a chvatně se soustředil, aby přelil jeho fyzické utrpení do sebe. Nebyl si jist, zda se to povede i s obyvatelem jiné planety, horečně pátral po příslušném nervovém kontaktu, ale nemohl ho najít, a vtom Fank navíc odtrhl dlaně od spánků a ze všech svých chabých sil začal Maxima odstrkovat a něco zoufale mumlat plačtivým hlasem. Maxim pochopil jen: »Běžte, běžte…« Bylo jasné, že Fank není při smyslech. To už se dvířka u volantu otevřela, do auta se vnořily dva rozpálené obličeje pod černými barety, zaleskly se řady kovových knoflíků — a hned nato popadla Maxima spousta tvrdých, pevných rukou za paže, za ramena a boky a za krk a ty ruce ho odtrhly od Fanka a vytáhly z vozu ven. Nebránil se, necítil v tom počínání hrozbu nebo zlý úmysl, spíš naopak. Už hluboko ve řvoucím davu ještě stačil zahlédnout, jak ti dva v baretech odvedli bolestí zkrouceného Fanka ke žlutému hranatému vozu a další tři černé barety mezitím odtlačovaly lidi s rukama nad hlavou, kteří se shlukli kolem havarované limuzíny. Pak odešli, vřeštící dav se neprodyšně semkl kolem vraku, ten se nemotorně zahýbal, nazvedl, obrátil se na bok a vzduchem se mihla pomalu se otáčející kola — a už leží střechou dolů, nějací dva na něj lezou, všichni ostatní křičí a zpívají a všechny zachvátilo horečnaté, šílené veselí.

Maxima zatlačili až k domovní zdi, přitiskli ho k mokrému výkladu, a když natáhl krk, uviděl přes hlavy davu, jak se žlutý hranatý automobil s měděným klapotem prodral záplavami chodců a aut a zmizel z dohledu.