Miliardu let pred koncem sveta

Kapitola sedmá

14.»… Zacharův syn, který se uvelebil na válendě v rohu, čas od času oblažoval společnost předčítáním vybraných pasáží z Populární lékařské encyklopedie, kterou mu Maljanov v tom chvatu omylem vrazil do ruky. Večerovskij, vedle zpoceného, rozčepýřeného a pomačkaného Vajngartena obzvlášť elegantní, podivného chlapce se zájmem poslouchal a pozorně ho sledoval, vysoko vytahuje ryšavé obočí… Zatím ještě dohromady nic neřekl — položil jen pár otázek, které Maljanovovi (a nejen jemu) připadaly trochu přitažené za vlasy. Zachara se například z ničeho nic zeptal, zda se často dostává do konfliktu s představenými, a Gluchova zase, zda rád vysedává u televize. (Ukázalo se, že Zachar se zásadně s nikým nepře a nehádá, má už zkrátka takovou povahu, no a Gluchov, ten ano, ten u televize sedí rád, ba vášnivě, a televizi dává přednost před všemi ostatními druhy zábavy a rozptýlení.)

Gluchov se Maljanovovi zalíbil, přestože jinak Maljanov neměl nové lidi ve staré společnosti rád: vždycky se bál, že se začnou chovat nějak nepatřičně a on že bude rudnout a blednout za ně. Nový příchozí však byl v tomto ohledu naprosto v pořádku. Byl to človíček vzácně příjemný a neškodný — maličký hubeňour s ohrnutým pršáčkem a zarudlýma očima za velkými silnými brýlemi. Sotva přišel, vděčně do sebe obrátil sklenku vodky, kterou mu hostitel nabídl, a byl nápadně zklamán, když zjistil, že ta sklenka je poslední. Při křížovém výslechu každému naslouchal kromobyčejně pozorně, s hlavou profesorsky skloněnou k pravému rameni a s očima zahleděnýma taky někam doprava. „Nene,“ odpovídal, jako by se přítomným chtěl omlouvat. „Nic takového se mi nepřihodilo. Nezlobte se, ale já si ani nic takového nedokážu představit… A to téma? Pro vás zřejmě záležitost poněkud odtažitá: Kulturní vliv USA na Japonsko. Závěry kvalitativní a kvantitativní analýzy… Ano, zřejmě nějaká idiosynkrazie, už jsem mluvil s několika lékařskými kapacitami a všichni se shodují v tom, že je to mimořádně vzácný případ…“ S tím Gluchovem to zkrátka nejspíš bylo plácnutí do vody, ale nikomu to nevadilo, bylo dobře, že přišel. Až nápadně patřil do vysloveně pozemského světa: s chutí si zavdal a býval by si to rád ještě několikrát zopakoval, s dětinským nadšením se cpal kaviárem, čaj dněl nejraději cejlonský a četl detektivky. Zacharova exotického synka sledoval s bázlivou obavou, čas od času se nejistě pousmál, všechny ty pološílené příběhy vyslechl s dojemným soucitem, co chvíli se oběma rukama škrábal v týle za ušima a bručel: „Ano, to je šok, neuvěřitelné…!“ Gluchov byl jasný. Nové informace a tím spíš řadu od něj očekávat nemohli.

Vajngarten se v přítomnosti Večerovského jako obvykle poněkud zmenšil — dokonce začal vypadat nějak spořádaněji, už tak neřičel a nikoho nečastoval těmi svými věčnými otci a dědky. Poslední zrnka kaviáru však — taky jako obvykle — sežral on.

Zachar už nepronesl ani slovo, pokud ovšem nepočítáme kusé odpovědi na Večerovského nečekané otázky. Nemusel se znovu vracet ani ke svým trampotám — to za něj udělal Vajngarten. Před svým podivným synem už nadobro kapituloval a Jen se bolestínsky usmíval.

A tak seděli a mlčeli. Usrkávali vystydlý čaj. Kouřili. Zvenčí sem žhnulo roztavené zlato oken obchodního domu Moderní domácnost, na tmavomodrém nebí visel Srpek mladého měsíce a z ulice sem zaznívalo zřetelné suché popraskávání — nejspíš zase pálili staré bedny. Vajngarten zašustil cigaretovou krabičkou, nahlédl do ní, zmačkal ji a polohlasně se zeptal: „Nemá někdo ještě cigaretu?“

„Prosím, vem si…,“ ozval se chvatně a taky polohlasem Zachar. Gluchov si odkašlal a zacinkal lžičkou o sklenici.

Maljanov se zadíval na Večerovského. Večerovskij seděl v křesle, pohodlně natáhl překřížené nohy a bedlivě studoval nehty na své pravé ruce. Přejel tedy pohledem k Vajngartenovi. Tlustý biolog si právě zapaloval cigaretu a přes plamínek se díval na Večerovského. Gluchov taky. Maljanovovi to najednou bylo trochu k smíchu. Prokristáčka, co od něj vlastně čekáme? No dobře, Je to matematik. Dobře, významný matematik. Dejme tomu dokonce proslulý matematik — kapacita světového jména. No a? My už jsme na mou duši jako děti. Zabloudily v lese a teď s nadějí v oku pomrkávají, na strejdu: ten nás přece z lesa vyvede.

„Takže to by byly všechny úvahy, které jsme zatím dali dohromady,“ pronesl vláčně Vajngarten. „Jak vidíte, vykrystalizovala se minimálně dvě stanoviska…“ Choval se tak, jako by promlouval ke všem, ale díval se jen na Večerovského. „Miťka se domnívá, že bychom se měli pokusit tohle všechno vysvětlovat výhradně v rámci známých přírodních zákonitostí a jevů… Já jsem ovšem toho názoru, že máme co do činění se zásahem sil, o nichž nám není nic známo. Doporučoval bych proto držet se známého úsloví svůj k svému a pro fantastické události hledat fantastické důvody…“

Jeho tiráda zazněla úděsně nabubřele. Kdepak, on nemůže prostě a poctivě poprosit: Strejdo, prosím vás, strejdo, my jsme zabloudili, vyveďte nás odsud…! Ale to ne, on samozřejmě musí rozumovat, abyste tomu rozuměli, protože my přece taky nejsme žádní nýmandi… Tak — a teď si seď jako blbec! Maljanov zvedl konvici a utekl před Valkovou ostudou do kuchyně. Zatímco napouštěl do čajníku vodu a zapaloval plyn, neslyšel ani slovo. Když se vrátil, Večerovskij rozšafně řečnil a pozorně si prohlížel nehty tentokrát na levé ruce.

„…a tak bych se přikláněl spíš k vašemu hledisku, Valjo. Máte pravdu. Co je k neuvěření, to musíme vysvětlovat a interpretovat zase neuvěřitelně. Domnívám se, že jste se všichni stali objektem zájmu… mhm…, říkejme tomu supercivilizace. Domnívám se, že je to už ustálený pojem pro označení jiné inteligence, která je mnohonásobně vyvinutější a taky mocnější než ta lidská…“

Vajngarten zhluboka vtahoval a zase vypouštěl dým a s neobyčejně vážným a soustředěným výrazem ve tváři pokyvoval hlavou.

„Proč považují za nutné zarazit právě vaše výzkumy,“ pokračoval Večerovskij, „je otázka nejen složitá, ale i zbytečná. Podstata věci tkví v tom, že lidstvo, i když samozřejmě vůbec nic netuší, vzbudilo čísi zájem, vyvolalo kontakt a přestalo být svébytným fenoménem. Nejspíše jsme, aniž bychom o tom měli ponětí, šlápli na kuří oko jisté supercivilizaci a ta supercivilizace patrně považuje za svůj úkol regulovat náš další pokrok dle vlastního uvážení…“

„Ale neblázni, File!“ vmísil se do přítelovy promluvy Maljanov. „Copak to nechápeš ani ty? Jaká supercivilizace, u všech všudy, když to do nás šťouchá jak slepé kotě? K čemu by byly všechny ty motanice? Ten můj vyšetřovatel, ještě ke všemu s koňakem… Nebo Zacharovy ženské… Kde v tom nacházíš základní princip každého skutečného rozumu: smysluplnost, efektivnost…!“

„To jsou detaily, Dimo,“ poznamenal tiše Večerovskij. „Nač měřit mimolidskou smysluplnost lidským metrem? A pak — uvědom si, s jakou silou se plácáš po tváři, abys zabil chudinku komára? Vždyť takovou ranou bys vlastně dokázal zabít všechny komáry v okolí najednou.“

Vajngarten si hned přisolil:

„Nebo jinej příklad: Jakej smysl má lávka přes řeku z hlediska štiky?“

„Nevím, nevím,“ zakroutil hlavou Maljanov. „Připadá mi to všechno nějak kách.“

Večerovskij chvíli počkal, a když zjistil, že Maljanov už definitivně skončil, pokračoval dál:

„Chtěl bych zdůraznit ještě jinou věc. Když budeme náš problém formulovat takto, ustupují všechny vaše osobní nepříjemnosti a trampoty stranou, protože v takovém případě jde o osud lidstva…“ Odmlčel se. „Tedy, možná ještě ne o osud v totálním slova smyslu, ale v každém případě o jeho tvař. Takže před námi vyvstává úkol zachránit nejen vaši reverzi, Valjo, ale budoucnost biologie na naší planetě vůbec… Nebo se snad mýlím?“

Vajngarten se poprvé od příchodu Večerovského nadmul do svých normálních rozměrů. Co nejenergičtěji přikývl, ale řekl něco docela jiného, než Maljanov očekával:

„Ano, nepochybně. My všichni chápem, že nejde o nás osobně. V sázce jsou stovky, možná tisíce výzkumných programů a projektů… Ale co to říkám — spíš perspektivní směry všech vědních oborů vůbec!“

„Správně!“ potvrdil rezolutně Večerovskij. „To znamená, že nás čeká rvačka. Jejich zbraní je tajnůstkaření, takže naší by měla být publicita. A co bychom měli udělat nejdřív? Zasvětit do událostí svoje známé, kteří mají na jedné straně patřičně bohatou fantazii, aby nám uvěřili, a na straně druhé dostatečnou autoritu a vliv, aby přesvědčili své kolegy na kapitánských můstcích vědy. Takto zprostředkovaně vstoupíme do kontaktu s vládou, získáme přístup k masovým komunikačním prostředkům a můžeme skutečně široce informovat celé lidstvo. Váš první krok byl naprosto správný — obrátili jste se na mě. Já osobně se pokusím přesvědčit několik matematiků, kteří jsou zároveň důležitými funkcionáři. Nejdřív se přirozeně spojím s našimi a teprve pak se zahraničními kolegy…“

Zázračně ožil, narovnal se v křesle a neustále mluvil, mluvil a mluvil. Vypočítával jména, tituly, funkce a naprosto konkrétně určil, na koho se obrátí Maljanov a na koho Vajngarten. Člověk by si myslel, že už několik dní sedí nad podrobným plánem akcí. Čím déle však mluvil, tím větší se Maljanova zmocňovala beznaděj. A když Večerovskij s jakýmsi až nestoudným zápalem přešel ke druhé části svého programu, k vyslovené oslavě lidstva stmeleného všeobecnou obavou v jeden šik, v němž se pojí síly celé planety a stavějí se na odpor supercivilizovanému utiskovateli, Maljanov pocítil, že to už stačilo, zvedl se a odešel do kuchyně uvařit nový čaj. A pak se řekne Večerovskij. Pak se řekne kapacita. Asi se chudák taky pořádně vyděsil. Kdepak, chlapče, tohle není nezávazné tlachání o telepatii. Vlastně si za to můžeme sami — to bylo pořád Večerovskij sem, Večerovskij tam, Večerovskij je mozek… A Večerovskij je zatím i docela normální člověk. Samozřejmě moudrý člověk, velký člověk — nic míň, ale taky nic víc. Dokud jde o čistou abstrakci, je na koni, ale jakmile přikvačí pantáta život… Mrzuté je jen to, že se neznámo proč bez váhání přidal na Valkovu stranu a mě ani pořádně nevyslechl… Maljanov vzal konvici a vrátil se do pokoje.

Vajngarten už Večerovského vcelku zákonitě cupoval na kousky. Protože já mám taky smysl pro úctu, vážený, ale když někdo takhle žvaní, musí jít veškerá úcta stranou.

…Snad si Večerovskij nakonec nemyslí, že má proti sobě naprosté idioty? Neschovává si nakonec Večerovskij v záloze pár vlivných a zároveň zpola nepříčetných akademiků, kteří jsou po dvou třech panácích ochotni takovéto informace rozjásaně uvítat? Vajngarten osobně žádné takové akademiky k dispozici nemá. Vajngarten má jen starého kamaráda Miťku Maljanova, od kterého by snad mohl očekávat jistou účast, tím spíš, že Maljanov taky patří mezi poškozené. No a co se stalo? Přijal snad Miťka Vajngartenovo vyprávění nadšeně? Se zájmem? Nebo snad dokonce se starým přítelem upřímně cítil? Starou belu! První, co řekl, bylo, že Vajngarten lže. A vlastně má pravdu. Vajngarten se totiž někdy až děsí pomyšlení, že by se s takovým příběhem mohl obrátit řekněme na svého šéfa, přestože šéf je ještě poměrně mladý, nezkostnatělý člověk, nota bene se sklonem k jisté ušlechtilé ztřeštěnosti ve jménu vědy.

„Přijedou zřízenci se svěrací kazajkou a odvezou nás!“ dodal žalostně Zachar. „To je přece jasné. Copak vy na tom ještě nejste tak hrozně, ale mě k tomu všemu určitě označí za sexuálního maniaka…“

„Počkej, Zachare!“ okřikl ho Vajngarten dopáleně. „Teda File, já vás prostě nepoznávám! Vždyť jako s vědci by s námi byl okamžitě konec! Z našeho odbornýho renomé nezůstane kámen na kameni! A pak, aby to ďas spral, dokonce i kdybychom předpokládali, že na akademii jednu dvě spřízněný duše najdeme, tak jak se někdo může opovážit obtěžovat s takovou fantasmagorií vládu? Kdo by něco takovýho riskoval? A to už vůbec nemluvím o lidstvu, o našich drahých spoluplaneťanech…“ Vajngarten mávl rukou a upřel na Maljanova černé olivy jiskřících očí. „Nalej mi hned, ať je pořádně horkej. Publicita… Publicita je totiž dvojsečná zbraň, pokud si to neuvědomujete…“ A začal hlučně srkat čaj, co chvíli si přejížděje hřbetem dlaně po zpoceném nose.

„Komu mám ještě nalít?“ zeptal se Maljanov. Na Večerovského se snažil ani nepohlédnout. Nalil Zacharovi. Nalil Gluchovovi. Nalil sobě. Posadil se. Večerovského mu bylo moc líto a navíc si za ně připadal strašně trapně. Valka to říká správně: „Renomé vědce je záležitost příliš křehká. Stačí jeden nezdařený projev — a kde je, to tvé renomé, milý Filipe Pavloviči?“

Večerovskij se schoulil v křesle a zabořil obličej do dlaní. Bylo to nesnesitelné, a Maljanov zasáhl:

„Pochop, File, všechny ty tvé návrhy…, ten tvůj program činnosti… Teoreticky je to možná v pořádku. Ale my přece teď teorii k ničemu nepotřebujeme. My potřebujeme takový program, který by se dal realizovat v konkrétních, reálných podmínkách. Uvědom si, že tvůj projekt by se možná hodil pro jiné lidstvo, ale rozhodně ne pro to naše, pozemské. Naše by totiž v nic takového neuvěřilo. Víš ty vůbec, kdy lidstvo uvěří v nějakou supercivilizaci? Teprve tehdy, až taková supercivilizace poklesne na naši úroveň a začne na nás ze střemhlavých bombardérů chrlit bomby. Potom snad uvěříme, potom se sjednotíme, ale ani v takovém případě se to nepodaří hned, protože nejdřív jeden na druhého nakydáme tuny špíny.“

„Přesně tak!“ odporně zaskřehotal Vajngarten. Chvíli bylo ticho.

„Já jsem na tom ještě hůř,“ podotkl Zachar. „Moje vedoucí je ženská. Je moc milá, hodná a moudrá, ale jak jí to mám všechno vykládat? To o sobě…“

A zase všichni na dlouho utichli, jen opatrně usrkávali čaj. Nakonec se tiše rozpovídal Gluchov:

„Báječný čajíček, prostě lahoda! Jste machr, Dmitriji Alexejeviči, takový jsem už dávno nepil… Ano ano… Ono je to všechno těžké, samozřejmě, a nejasné… Ale vemte si to z druhé strany — podívejte se na ten měsíc, na to nebe… a k tomu šálek čaje, cigaretka… Opravdu, co víc člověk potřebuje! V televizi teď běží velice obstojný detektivní seriál… Nevím, nevím… Třeba vy, Dmitriji Alexejeviči, vy bádáte kolem toho mezihvězdného plynu, zabýváte se hvězdami… A co je nám přísně vzato do toho? Když se to tak rozumně zváží… Vypadá to trochu jako slídění, co říkáte? Tak jste dostal přes prsty, abyste neslídil… Pijte si svůj čaj, dívejte se na televizi… Nebe tu přece není proto, abychom v něm slídili. Nebe je k tomu, abychom se jím kochali…“

A vtom Zacharův kluk zvonivě a slavnostně prohlásil:

„To je ale lišák!“

Maljanov si nejdřív pomyslel, že to patřilo Gluchovovi, ale to se mýlil. Chlapec dospěle přimhouřil oči, zadíval se na Večerovského a hrozil mu prstem upatlaným v čokoládě. „No tak, buď zticha,“ brumlal bezmocně vyčítavým hlasem Gubar, ale Večerovskij náhle zvedl hlavu z dlaní, a znovu zaujal svou původní polohu — rozvalil se v křesle, dlouhé nohy natáhl pohodlně před sebe a přehodil si Je křížem. Jeho ryšavý obličej už se stačil uklidnit.

„Takže,“ spustil nevzrušeně. „Se zadostiučiněním konstatuji, že hypotéza soudruha Vajngartena nás zavedla do slepé uličky, patrné už prostým okem. Zřejmé je i to, že do přesně stejné slepé uličky vedou i hypotézy, které operují s legendárním Spolkem devíti, tajemnou civilizací, ukrytou v hlubinách světového oceánu a vůbec s jakoukoli vědomě působící silou. Bylo by dobré, kdybyste dokázali alespoň pár minut mlčet a zamyslet se, abyste se vnitřně přesvědčili o oprávněnosti mého závěru.“

Maljanov bezmyšlenkovitě kroužil lžičkou ve sklenici a v duchu si říkal: To je přece padouch, takhle nás napálit! Ale proč? Nač celé tohle divadlo? Vajngarten zíral přímo před sebe, oči už téměř opustily důlky a tučné tváře zalité potem sebou výhružně poškubávaly. Gluchov si rozpačitě prohlížel jednoho po druhém, kdežto Zachar trpělivě čekal — napětí tohoto tichého intermezza ho nikterak nepoznamenalo.

Pak si slovo znovu vzal Večerovskij:

„Všimněte si jedné věci. Abychom vysvětlili fantastické jevy, pokusili jsme se zmobilizovat úvahy sice rovněž fantastické, nicméně ležící uvnitř sféry našich současných představ o světě. To nám nic nedalo. Absolutně nic. Nejpřesvědčivěji to před chvílí demonstroval Valja. Proto zřejmě nemá smysl…, řekl bych tím spíš nemá smysl tahat sem jakékoli spekulace, ležící mimo rámec našich představ. Dejme tomu ideu boha… nebo… nebo čehokoli jiného z této oblasti… Ergo — jaký z toho plyne závěr?“

Vajngarten si chvatně otřel tvář dlaní a začal usilovně lemtat čaj. Maljanov se dotčeně zeptal:

„To sis z nás takhle vystřelil naschvál?“

„A co mi podle tebe zbývalo?“ pokrčil rameny Večerovskij a vytlačil to své zatracené obočí až někam ke stropu. „Přesvědčovat vás, že je nesmysl stavět problém, jak ho stavíte? Spolek devíti nebo civilizace z hvězdy Tau v souhvězdí Velryby? Jaký je v tom rozdíl? O čem se tu dohadovat? Ať odpovíme jakkoli, žádný konkrétní program akcí nám z toho nevyplyne. Když člověku shoří dům, rozbije mu ho uragán nebo mu ho odnese velká voda, nemá smysl přemýšlet o tom, co konkrétně se s domem stalo, ale o tom, jak žít, kde žít a co vůbec dělat dál!“

„Chceš naznačit…,“ zaváhal Maljanov.

„Já chci říct,“ pronesl Večerovskij tvrdě, „že nic zajímavého se s vámi nestalo. Není tu oč se zajímat, není co zkoumat, není co analyzovat. Veškeré vaše pídění po příčinách je jen bohapustá zvědavost. Vy musíte přemýšlet o tom, jak se zachovat dál. Což je mnohem složitější než fantazírování o králi Ašókovi, to mi věřte. Nikdo vám nepomůže. Nikdo vám neporadí. Nikdo za vás nic nerozhodne. Ani akademici, ani veškeré pokrokové lidstvo… Ale to už snad Valja vysvětlil dostatečně přesvědčivě.“

Zvedl se, nalil si čaj a vrátil se zpět do svého křesla — nesnesitelně sebejistý, štíhlý a nedbale elegantní jako na diplomatickém koktejlu. I ten svůj šálek držel jako nějaký vznešený lord na five o’clocku u královny…

Chlapec zahalasil na celé kolo:

„Když nemocný nedbá rad lékařů, řádně se neléčí, požívá alkohol a žije dál nestřídmě, dostavuje se zhruba po pěti až šesti letech druhého stadia stadium třetí, poslední…“

Zachar nevydržel a zlomeně se otázal:

„Ale proč? Proč právě já, právě my?“

Večerovskij lehce cinkl šálkem o talířek a postavil čaj vedle sebe na stůl.

„Protože celé naše století chodí v černém,“ vysvětlil mu vlídně Večerovskij a otřel si našedle růžové rty, připomínající koňské pysky, sněhobílým kapesníčkem. „Nosí vysoký cylindr, a my stejně běžíme dál, a když pak orloj odbíjí nečinnosti čas a hodinu útěku od věcí vezdejších, přikvačí k nám rozpolcenost a nesníme již o praničem…“

„Aby tě husa kopla,“ prskl Maljanov a Večerovskij se oddal blaženému marťanskému houkání. Vajngarten vyhrabal z přeplněného popelníku nejdelší nedopalek, strčil si ho mezi masité rty, škrtl zápalkou a chvíli seděl s očima šilhajícíma po plamínku.

„To je pravda…,“ uznal. „Není to nakonec jedno, jaká je to konkrétně síla…, pokud zjevně převyšuje sílu naši?“ Zapálil si. „Tiplice, na kterou dopadla cihla, nebo tiplice, kterou zabil dvacetník… Jenže já nejsem tiplice, já si můžu vybrat.“

Zachar mu dychtivě naslouchal, ale Vajngarten umlkl. Vybrat! pomyslil si Maljanov. To se lehko řekne — vybrat…

„To se lehko řekne, vybrat,“ spustil najednou Zachar, ale zároveň se ozval Gluchov a Zachar tentokrát všechny své naděje vložil do něj.

„Ale to je přece jasné!“ zvolal Gluchov nečekaně oduševněle. „Copak vy jste ještě nepochopili, co si máte vybrat? Vybrat si musíme život, co jiného? Přece nebudeme volit ty vaše teleskopy nebo zkumavky… Ať se s nimi udáví, s těmi vašimi teleskopy! A difúzními plyny… Musíme žít, musíme milovat, musíme citlivě vnímat přírodu…, citlivě vnímat, a ne se v ní šťourat! Když se teď podívám na strom, na keř, cítím, ale co cítím — já vím, že je to můj přítel, že pro sebe navzájem existujem, že se potřebujem…“

„Teď?“ zeptal se jasně Večerovskij.

Gluchov umlkl v půli věty.

„Promiňte,“ zamumlal.

„My se přece známe, Vladlene Semjonoviči,“ řekl Večerovskij. „Vzpomínáte! Estonsko, škola matematické lingvistiky — sauna, pivo…“

„Skutečně…,“ hlesl Gluchov a zadíval se do země. „Máte pravdu.“

„Tehdy jste byl docela jiný.“

„To ano, ale jak už je to dlouho…,“ řekl Gluchov smutně. „I baroni stárnou, abyste věděl…“

„Baroni ovšem také bojují,“ namítl Večerovskij. „A tak strašně dávno to zas není.“

Gluchov mlčky rozhodil rukama.

Maljanov z jejich útržkovité rozmluvy vůbec nic nepochopil, ale něco v tom bylo, nějaký nepříjemný osten, jistě to jeden druhému nevykládali jen tak pro nic za nic. Zachar zřejmě porozuměl, ale porozuměl po svém a vycítil z nenadálého dialogu nějakou narážku, zřejmě nelichotivou, protože najednou se vymrštil a málem vztekle se na Večerovského rozkřikl:

„Jenže Sněgovoj je mrtev! Vám se to mluví, Filippe Pavloviči, vás přece nikdo u krku nevzal, vám je hej…!“

Večerovskij přikývl.

„Ano,“ přisvědčil. „Mně je hej. Mně je hej a tady Vladlenu Semjonoviči je taky hej. Nemám pravdu, Vladlene Semjonoviči?“

Malý roztomilý človíček s rudýma králičíma očima za silnými skly staromódních brýlí v ocelových obroučkách ještě jednou rozhodil rukama. Pak vstal, na nikoho ani nepohlédl a prohlásil:

„Omlouvám se, přátelé, ale už budu muset jít, je pozdě…“»