Miliardu let pred koncem sveta

Kapitola čtvrtá

7.»Umyl sklenky a uklidil je zpátky na místo, smetl střepy v Bobkově pokoji a dal Kaljamovi kousek ryby. Pak si vzal vysokou sklenici, ze které Bobka pije mléko, rozklepl do ní tři vajíčka, nadrobil do toho chleba, vše bohatě posolil, popepřil a zamíchal. Hlad neměl, vše konal čistě automaticky. Vzniklou břečku snědl u dveří na balkón, zahleděn na prázdný dvůr zalitý sluncem. Ani stromeček sem neráčili zasadit. Alespoň jeden jediný kdyby tu byl.

Jeho myšlenky plynuly chabým čúrkem, a vlastně to ani nebyly myšlenky — spíš jen takové zbytky intelektuální aktivity.

Ne, Sněgovoj zemřel, to už je jasné. Sněgového už neuvidím. Byl to dobrý člověk, jenom nějak bláznivý. Takový věčně neusazený…, zvlášť včera. Ale někomu přece telefonoval, ještě tomu člověku chtěl něco sdělit, vysvětlit, na něco upozornit. Maljanov se otřásl. Postavil do dřezu prázdnou sklenici — zárodek budoucí hromady špinavého nádobí. Ale že Lidočka tu kuchyň uklidila bezvadně, všechno tu jen září… On mě přece v souvislosti s Lidočkou varoval. A opravdu — s tou Lidočkou je to nějaké divné.

Maljanov najednou vyběhl do předsíně, pod věšákem padl na podlahu a horečně pátral po Irčině vzkazu. Ale ne, to ne. Všechno je v pořádku. Písmo je jasně Irčino a slovník taky… A vůbec: proč by zrovna vrah myl nádobí?!»

8.»… bylo u Valky obsazeno. Maljanov zavěsil, roztáhl se po válendě a zabořil obličej do drsné látky. S tím Valkou taky není všechno v pořádku. Chová se hystericky… Na co se mě to ptal, že mi to připadalo tak zvláštní…? Valko, Valko, tvoje starosti na mou hlavu! Ale ne, ať přijede. On je hysterický, já jsem hysterický, třeba ve dvou něco vymyslíme…

Vtom v předsíni za jeho zády někdo zakašlal. Do Maljanova jako když střelí. Samozřejmě zbytečně. V předsíni nikdo. V koupelně taky ne. Ani ve spíži. Zkontroloval zámek, vrátil se na válendu, a teprve teď si povšiml, že se mu klepou kolena. Krruci, nervy dodělávají… Ještě jednou vytočil Valkovo číslo, ale hned sluchátkem praštil. Zavolám mu od Večerovského. Natáhl si čistou košili, sáhl do kapsy, jestli má klíče, zamkl za sebou dveře a vyběhl nahoru.

Fil byl naštěstí doma. Jako obyčejně budil dojem, že se chystá někam na recepci a za pět minut pro něj má přijet vůz. Na sobě měl nějaký až hříšně nádherný krémový oblek, přepychové mokasíny a nevídanou kravatu. Kravata při takovéto příležitosti působila na Maljanova obzvlášť depresivně. Nedokázal si v hlavě srovnat, jak se asi dá doma pracovat v kravatě. „Děláš?“ zeptal se.

„Jako obvykle.“

„Zaběhl jsem jen na chvilku.“

„Samozřejmě,“ přikývl Večerovskij. „Dáš si kávu?“

„Počkej,“ zarazil ho Maljanov. „Nebo vlastně ano.“

Zašli do kuchyně. Maljanov se posadil na svou židli a Večerovskij se věnoval kávovaru. „Udělám ti vídeňskou,“ navrhl zády k hostu. „Klidně,“ ozval se Maljanov. „Smetanu máš?“ Večerovskij neodpověděl. Maljanov sledoval, jak pod tenkou krémovou látkou opisují složité křivky jeho ostré lopatky.

„Byl u tebe vyšetřovatel?“ zeptal se. Lopatky na okamžik zastavily svůj běh a nad pokleslým ramenem zvolna vyšla obracející se dlouhá pihovatá tvář s povislým nosem a ryšavým obočím, teď vytaženým vysoko nad okraj masivních obrub módních brýlí.

„Promiň, ale na co ses to ptal?“

„Ptal jsem se tě, jestli u tebe dneska byl vyšetřovatel.“

„A proč právě vyšetřovatel?“ zajímalo Večerovského.

„Protože se zastřelil Sněgovoj,“ vysvětlil mu Maljanov. „U mě už byli.“

„Kdo je to Sněgovoj?“

„Přece ten strejda, co bydlí naproti nám. Ten přes rakety…“

„Aha.“

Večerovskij se sklonil zpátky nad kávovar a lopatky se znovu rozběhly.

„Copak tys ho neznal?“ zeptal se Maljanov. „Měl jsem takový pocit, že jsem vás kdysi představoval.“

„Ne,“ opáčil Večerovskij. „Pokud mě paměť neklame, tak ne.“

Po kuchyni svůdně zavoněla káva. Maljanov se usadil pohodlněji. Má mu to vykládat, nebo raději ne? V téhle rozzářené a provoněné kuchyni, kde bylo bez ohledu na nepříčetně rozpálené slunce tak krásně chladno, kde všechno vždy stálo na svém místě a vše bylo té nejlepší kvality — na světové úrovni či ještě o něco vyšší — se veškeré události uplynulých čtyřiadvaceti hodin zdály obzvlášť praštěné, divoké a nepravděpodobné…, jako by je porodila nečistá síla.

Chvíli mlčky vychutnávali vídeňskou kávu. První promluvil Večerovskij:

„Včera jsem chvíli uvažoval o tom tvém problému… Nezkoušel jsi použít Hardtwigovy funkce?“

„Taky mě to napadlo,“ řekl Maljanov, „a došel jsem k tomu vlastním rozumem.“

„A klaplo to?“

Maljanov odstrčil prázdný šálek,

„Podívej se, File,“ řekl. „Jaképak Hardtwigovy funkce, pardyjé kopyto? Mně jde hlava kolem, a ty si klidně…“»

9.»… na chvíli se odmlčel, pohladil si dvěma prsty hladce vyholenou tvář a pak zadeklamoval:

„Sami neměli jsme sílu uzřít smrti tvář, až se zraky rouškou zastřenými dospěli jsme k ní…“ A dodal: „Chudák.“

Nebylo jasné, koho má na mysli.

„Ale ne, všemu bych rozuměl,“ namítl Maljanov. „Jenže ten vyšetřovatel…“

„Chceš ještě kávu?“ přerušil ho Večerovskij.

Maljanov zakroutil hlavou a Večerovskij vstal.

„Tak pojďme do pokoje.“

Přešli do pracovny. Večerovskij se posadil ke stolu — k naprosto prázdnému stolu s opuštěným listem papíru uprostřed — vyjmul ze zásuvky mechanický telefonní seznam, chvíli šmejdil očima po řádcích a vytočil číslo.

„Prosil bych staršího vyšetřovatele Zykina,“ pronesl unaveným šéfovským hlasem. „Snad jste slyšel, že Zykina, Igora Petroviče… Tak on je na akci… Děkuji.“ Zavěsil. „Starší vyšetřovatel Zykin je na akci,“ oznámil Maljanovovi.

„Ukázal mi legitimaci…,“ bránil se Maljanov. „Nebo si snad myslíš, že to byli podvodníci?“

„To sotva.“

„Taky jsem si říkal. Že by někdo pro mizernou láhev koňaku rozpumpoval takové divadýlko… a ještě ke všemu hned vedle zapečetěného bytu?“

Večerovskij přikývl.

„A ty se klidně vytasíš s nějakými Hardtwigovými funkcemi!“ řekl Maljanov dotčeně. „Copak já mám teď pomyšlení na práci?“

Večerovskij si ho pronikavě změřil svýma ryšavýma očima.

„Dimo, a nezarazilo tě, že se Sněgovoj tak najednou zajímá o tvou práci?“

„Aby ne! V životě jsme spolu o práci nemluvili…“

„Cos mu na to odpověděl?“

„Nic. Měl jsem pocit, že je rozčarován. Tu statek — onde voda, tak nějak to vyjádřil.“

„Jak že?“

„Tu statek — onde voda…“

„A co to má znamenat?“

„Asi z nějakého klasika… V tom smyslu, že já o voze, a ty o koze…“

„Aha…,“ Večerovskij přemýšlivě zamrkal kravskými řasami, sáhl na okno pro ideálně naleštěný popelník, vyjmul ze stolu dýmku a váček s tabákem a začal si ji nacpávat.

„Aha… Tak tu statek — onde voda, říkáš… To není špatné… Musím si to zapamatovat.“

Maljanov napjatě vyčkával. Moc v něj věřil. Večerovskij totiž disponoval vysloveně nelidským mozkem. Maljanov neznal jiného člověka, který by z prosté sumy daných fakt dokázal vyvozovat tak nečekané závěry.

„Tak co?“ otázal se Maljanov dychtivě.

Večerovskij už měl dýmku nacpanou a teď Ji stejně nespěchavě a s gustem rozkuřoval. Dýmka tichounce syčela. Večerovskij několikrát zatáhl a zeptal se:

„Dimo…, p-p…, a jak daleko ses vlastně od čtvrtka dostal? Jestli se nemýlím…, p-p…, ve čtvrtek jsme spolu mluvili naposledy.“

„No a co má být?“ zeptal se podrážděně Maljanov. „Já teď mám, pokud jsi to ještě nepochopil, docela jiné starosti…“

Tato slova přítel ponechal zcela bez povšimnutí, jen na něj dál upíral své ryšavé oči a pobafával z dýmky. Typický Večerovskij. Položil otázku a teď čeká, až dostane odpověď. A Maljanov to vzdal, věřil, že Večerovskij ví, co dělá, že ví, co má význam a co ne.

„Pokročil jsem celkem slušně,“ řekl a ve stručnosti Večerovskému vyložil, jak se mu podařilo úlohu přeformulovat a upravit ji nejdřív do rovnic ve vektorové formě a nakonec transformovat do integrodiferenciálních rovnic; jak se mu začala rýsovat fyzikální podstata věci, jak se dobral M-dutin a jak ho včera konečně napadlo uplatnit Hardtwigovy transformace.

Večerovskij ho poslouchal nadmíru pozorně, nepřerušoval ho a nepokládal žádné další otázky a jen jednou, když se Maljanov rozohnil natolik, že bezděky uchopil osamělý kus papíru na stole a pokusil se na druhou stranu něco napsat, ho zarazil a požádal: „To ne, stačí, když mi to vyložíš ústně…“

„Jenže nic z toho, co jsem ti teď vyložil, už jsem nestačil udělat,“ uzavřel unyle Maljanov. „Protože nejdříve začaly všelijaké pitomé telefonáty, což by bývalo ještě jakž takž šlo, ale pak se přihnala ta Lidočka a bylo zle…“

Večerovskij se spolehlivě zahalil do oblak a pruhů medově aromatického dýmu.

„To není špatné, to opravdu není špatné…,“ zazněl jeho poněkud šeplavý hlas. „Ale mám takový pocit, žes přestal v tom nejzajímavějším…“

„Já jsem nepřestal, já byl zastaven!“

„Ano,“ souhlasil Večerovskij.

Maljanov se udeřil pěstmi do kolenou.

„Zatraceně, a já bych teď tak nutně potřeboval pracovat! A přitom vůbec nedokážu myslet. Každé šustnutí v mém vlastním bytě mě vyděsí k smrti…, a k tomu ještě ta báječná vyhlídečka na příštích patnáct let…“

Už poněkolikáté do své promluvy zapletl oněch nešťastných patnáct let a pořád čekal, že Večerovskij řekne: „Prosím tě, nech toho, jakýchpak patnáct let, to je přece jasné nedorozumění…,“ ale Večerovského ani tentokrát nic takového nenapadlo. Místo toho se Maljanova začal dlouze a podrobně vyptávat na telefonáty: Kdy začaly? (Pokud možno přesně.) Kam dotyční volali? (Alespoň pár konkrétních příkladů.) Kdo byli volající? (Muži? Ženy? Děti?) Když se mu Maljanov svěřil s obsahem rozmluv s Vajngartenem, patrně ho to zarazilo a na chvíli se odmlčel, ale pak zase jel dál. Co Maljanov odpovídal? Bral každý telefon? Co mu řekli na poruchách? A co má znamenat ta lapálie se zásilkovou službou? Prosil bych co nejpodrobněji… Jak vypadal ten chlápek? Co říkal? Co přinesl? Co z balíčku ještě zůstalo? Únavným výslechem Maljanova vehnal do náruče bezbřehé sklíčenosti, protože ten chudák absolutně nechápal, k čemu to všechno a jaký to má vztah k jeho trampotám! Nakonec Večerovskij přece jen umlkl, podloubal se ve vyhaslé dýmce, Maljanov zapraskal klouby sepjatých rukou a teskně hlesl:

„Co bude dál? Co se z toho asi vyklube?“

Večerovskij mu bez meškání odpověděl:

„Kdoví, co čeká nás, kam bude se náš osud brát. Bude i silný, však podlý také bude. A přijde smrt a vyřkne ortel svůj. Nač ale do dnů příštích pohled vnořovat…“

Že jsou to nějaké verše, Maljanov pochopil až ve chvíli, kdy Večerovskij skončil a zmocnil se ho záchvat sípavého houkání, které v jeho případě znamenalo spokojený smích. Takhle asi houkali Wellsovi marťané chlemtající lidskou krev, kdežto Večerovskij se ke stejným zvukům uchyloval zejména tehdy, když se mu líbily nějaké verše. Člověk by býval věřil, že potěšení, které zakoušel při recitaci dobré poezie, je čistě fyziologické povahy.

„Víš co, jdi mi někam!“ rozčertil se Maljanov.

A Večerovskij přednesl další tirádu — tentokrát prozaickou:

„Když je mi mizerně, pracuji. Když mám nepříjemnosti, když na mě dolehne beznaděj, když mě nebaví žít — usedám k práci. Možná existují i jiné recepty, ale ty neznám. Nebo mi nepomáhají. Pokud ti mám poradit, prosím: Pusť se do práce. Lidé jako my k tomu zaplaťpánbůh nepotřebují nic jiného než papír a tužku…“

Dejme tomu, že tohle Maljanov věděl i bez jeho přispění. Z knih. Jenže v jeho případě bylo všechno jinak. Dokázal pracovat jen tehdy, když mu bylo lehce u srdce a nevznášely se nad ním žádné pohromy.

„K tobě si tak přijít pro pomoc…,“ postěžoval si. „Víš ty co? Já radši zavolám Vajngartenovi. Stejně je mi divné, proč se mě vyptával na Sněgového…“

„Beze všeho,“ souhlasil Večerovskij. „Jenom tě moc prosím — pokud tě to nebude obtěžovat, přenes si telefon vedle.“

Maljanov uchopil aparát a vláčel šňůru za sebou do sousední místnosti.

„Jestli chceš, můžeš zůstat u mě,“ nabídl mu Večerovskij. „Papíru mám dost a tužku ti taky půjčím…“

„Díky,“ řekl Maljanov, „uvidíme.“ Tentokrát Vajngarten nebral telefon. Maljanov ho nechal desetkrát zazvonit, stiskl vidlici, vytočil číslo ještě jednou, znovu nechal Vajngartenův přístroj desetkrát zazvonit a teprve pak definitivně zavěsil. Tak. Co teď? Mohl by tu samozřejmě zůstat, je tu příjemně ticho. V každé místnosti klimatizace. Návěsy a kvílející brzdy tu taky není slyšet, okna vedou do dvora. Vtom však pochopil, že o to vůbec nejde. On se prostě bál návratu domů. To je mi situace. Svůj domov mám ze všeho na světě nejraději, a teď se tam bojím vrátit. Tak to ne! rozhodl se. K tomu mě nedokopete. To pardon.

Rozhodným gestem shrábl telefon a vrátil ho na místo.

Večerovskij seděl zahleděný na svůj kousek papíru a tichounce po něm poklepával tím nejvznešenějším parkerem, jaký si vůbec lze představit. Papír byl zpola popsán symboly, jimž Maljanov nerozuměl.

„Já jdu, File,“ řekl.

Večerovskij k němu zdvihl ryšavou tvář.

„Jistě… Zítra zkouším, ale dnes jsem celý den doma. Zavolej nebo se stav.“

„Dobře.“

Seběhl do svého patra, po paměti nahmátl v kapse klíče, zahnul na poslední úsek schodů a strnul. Tak! Srdce se mu propadlo až někam do žaludku a tam začalo pomalu a rovnoměrně bušit jako parní beranidlo. Táák… Dveře od bytu byly pootevřené.

Po špičkách se přikradl až k prahu a zaposlouchal se. Uvnitř někdo byl. Hučel tam neznámý mužský hlas a něco mu odpovídal hlásek neznámého chlapce…»