Člověk obojživelník

NOVOPEČENÝ OTEC

Baltazar byl po neúspěšné plavbě na ponorce v nejchmurnější náladě. Ichtiandra nenašli. Zurita kamsi zmizel i s Guttiere.

„Zatracení běloši!“ bručel staroch, osaměle vysedávaje ve svém krámku. „Vyhnali nás z naší půdy a udělali z nás své otroky. Mrzačí naše děti a unášejí naše dcery. Chtějí nás všechny do posledního vyhladit.“

„Buď zdráv, bratře!“ uslyšel hlas Kristův. „Nesu ti velkou novinku! Ichtiandr se našel.“ „Co?!“ Baltazar rychle povstal. „Povídej, honem!“

„Všechno ti povím, jenom mi neskákej do řeči, nebo zapomenu, co jsem chtěl říct. Ichtiandr se našel. Dobře jsem tenkrát hádal: byl na potopené lodi. Když jsme odpluli, vyplaval a zamířil domů.“

„A kde je? U Salvátora?“

„Ano, u Salvátora.“

„Půjdu k němu, k Salvátorovi, a požádám ho, aby mi vrátil syna.“

„Nedá ti ho!“ namítl Kristo. „Salvátor Ichtiandrovi zakázal plavat v oceánu. Občas ho tajně pustím…“

„Musí mi ho dát! Kdyby ne, tak Salvátora zabiju. Pojďme teď hned.“ Kristo polekaně zamával rukama: „Počkej aspoň do zítřka. Vyprosil jsem si, aby mi Salvátor dovolil navštívit „vnučku'. Je teď hrozně podezřívavý. Div mě očima neprobodne. Prosím tě, počkej do zítřka.“

„Dobrá. Zítra půjdu k Salvátorovi. A teď půjdu tam, k zálivu. Třebas aspoň zdálky uvidím v moři svého syna.“

Celou noc proseděl Baltazar na skále u zálivu a upřeně se díval do vln. Moře burácelo. Studený jižní vítr srážel svými nárazy pěnu z hřebenů vln a rozmetával ji po pobřežních útesech. Na břehu hřměl příboj. Měsíc se schovával za mraky, které se hnaly po obloze, chvílemi se skrýval. Ať se Baltazar sebevíc namáhal, ve zpěněném oceánu nemohl nic rozeznat. Už svítalo a staroch stále ještě nehybně seděl na pobřežním útesu. Před chvíli černý oceán teď zešedl, ale byl stejně pustý a prázdný jako dřív.

Najednou se Baltazar zachvěl. Svým bystrým zrakem zpozoroval, že se na vlnách pohupuje jakýsi tmavý předmět. Člověk! Možná utopenec! Ne, leží klidně na zádech a ruce má založeny za hlavou. Není to snad on? Nemýlil se. Byl to Ichtiandr.

Baltazar povstal, přitiskl si ruce na prsa a hlasitě zavolal:

„Ichtiandře! Synu můj!“ a se vztaženýma rukama se vrhl do moře.

Skokem ze skály se ponořil do velké hloubky. A když vyplaval na hladinu, nikdo tam už nebyl. Baltazar zaútočil proti vlnám a ponořil se znovu, ale obrovská vlna ho zvedla, převrátila, vyhodila na břeh a s dutým hukotem se valila zpátky.

Baltazar celý zmáčený vstal, podíval se do vln a hlasitě vzdychl.

„Copak se mi to jen zdálo?“

Když vítr a slunce vysušily Baltazarův oblek, odebral se ke zdi střežící Salvátorovo panství a zabušil na železná vrata.

„Kdo je tam?“ zeptal se černoch a vyhlédl pootevřenou špehýrkou. „Jdu k doktorovi, v důležité věci.“

„Doktor nikoho nepřijímá,“ odpověděl černoch a okénko se zavřelo.

Baltazar bušil dál na vrata, křičel, ale nikdo mu nepřišel otevřít. Za zdí bylo slyšet jen hrozivý štěkot psů.

„Počkej, ty zatracený Španěle!“ pohrozil Baltazar a vydal se do města. Poblíž soudní budovy byla pulkerie Palma, starý přízemní bílý hostinec se silnými kamennými zdmi. Před vchodem byla malá verandička krytá pruhovanou plachtou; stály tam stolky a kaktusy v modrých kořenáčích. Veranda ožívala až k večeru. Za dne sedávalo obecenstvo raději v chladných nízkých pokojíčcích. Pulkerie byla jakousi součástí soudní budovy. Když zasedal soud, přicházeli sem žalobci, žalované strany, svědkové i obžalovaní, kteří ještě nebyli zatčeni.

Popíjeli tu víno a pulke a krátili si tak nudné hodiny čekání, než přijdou na řadu. Čiperný chlapec, který celé hodiny pobíhal mezi soudní budovou a hostincem, hlásil, co se děje u soudu. Bylo to pohodlné. Sem docházeli všichni pokoutní advokáti a křiví svědkové a bezostyšně nabízeli své služby.

Baltazar strávil v Palmě mnohou chvíli, chodíval si sem vyřizovat své obchodní záležitosti. Věděl, že se tu vždy setká s člověkem, který mu napíše potřebnou žádost. Proto sem zašel i dnes.Rychle prošel verandou, vkročil do chladné chodby, s chutí vdechl příjemný chládek, otřel si pot z čela a zeptal se chlapce, který se vrtěl kolem něho: „Je tu už Larra?“

„Don Flores de Larra je zde, sedí na svém místě,“ odpověděl čile chlapec. Muž, kterého titulovali zvučným jménem don Flores de Larra, býval kdysi bezvýznamným soudním úředníčkem, ale vyhnali ho, protože bral úplatky. Teď měl spoustu zákazníků; každý, kdo potřeboval zatušovat nějaký hříšek, obracel se na něho.

Larra seděl u okna. Na stole před ním stál vedle nabité rezavé aktovky džbánek vína. Plnicí pero vždy pohotové k práci vězelo v náprsní kapse obnošeného obleku olivové barvy. Larra byl tlustý, plešatý, hladce oholený, nadutý a měl červený nos i tváře. Větřík vanoucí otevřeným oknem mu čechral zbytky šedivých vlasů. Ani soudce nemohl přijímat své klienty s větší důstojností. Když uviděl Baltazara, pokynul na proutěné křeslo proti sobě a řekl:

„Prosím, posaďte se. Co si ráčíte přát? Napijete se vína? Nebo pulke?“

Zpravidla on objednával a zákazník platil.

Baltazar jako by jeho slova přeslechl.

„Mám velkou věc. Důležitou věc, Larro.“

„Don Flores de Larra,“ opravil ho advokát a napil se ze džbánku.

Baltazar nedbal na jeho upozornění.

„Víš, Larro…“

„Don Flores de.“

„Nech si ty komedie pro nováčky!“ hněvivě zvolal Baltazar. „Tohle je vážná věc.“ „Tak tedy mluv,“ odpověděl Larra již jiným hlasem. „Znáš mořského ďábla?“

„Nemám čest znát ho osobně, ale hodně jsem o něm slyšel,“ odpověděl Larra, upadaje zas do svého důležitého tónu.

„Tak poslouchej! Ten, komu říkají mořský ďábel, je můj syn Ichtiandr.“ „To není možné!“ zvolal Larra. „Napil ses přes míru, Baltazare.“ Indián bouchl pěstí do stolu:

„Od včerejška jsem neměl nic v ústech kromě několika doušků mořské vody.“ „Tím hůř tedy.“

„Myslíš, že blázním? Ne, jsem úplně při rozumu. Mlč a poslouchej.“ Baltazar vylíčil Larrovi celý příběh. Larra Indiána vyslechl mlčky, jen jeho šedé obočí se zvedalo stále výš. Nakonec už se neovládl, bouchl buclatou pěstí do stolu a zvolal: „U sta ďáblů!“

Přiběhl chlapec v bílé zástěře a se špinavým ubrouskem. „Co si přejete?“

„Dvě láhve sauternu s ledem!“ Larra se obrátil k Baltazarovi a řekl: „Výborně! To je skvělý podnik! A to sis všechno vymyslel sám? Ačkoli, upřímně řečeno, tvoje otcovství je v celé věci to nejslabší místo.“

„Ty tomu nevěříš?“ Baltazar zrudl hněvem.

„No tak se nezlob, staroušku. Mluvím přece jenom jako právník, z hlediska pádnosti soudních důkazů je to trochu slabé. Ale dá se to napravit. Ano. A kouká z toho hodně peněz.“ „Nejde mi o peníze, jde mi o syna.“

„Peníze potřebuje každý a zvláště ten, komu přibude do rodiny nový přírůstek, jako v tvém případě,“ poučně odpověděl Larra a se lstivě přimhouřenýma očima pokračoval: „Nejcennější a nejnadějnější na celé věci je, že víme, jakými pokusy a operacemi se Salvátor zabývá. Na tom můžeme založit takovou akci, že se z toho zlatého váčku, myslím Salvátora, posypou pesety jako přezrálé pomeranče za pořádné vichřice.“

Baltazar sotva smočil rty ve víně, které mu Larra nalil, a řekl: „Chci svého syna. Musíš o tom napsat udání soudu.“

„To ne! Kdepak!“ bezmála polekaně odporoval Larra, „kdybychom takhle začali, všechno bychom zkazili. S tím vyrukujeme až nakonec.“ „A co tedy radíš?“ zeptal se Baltazar.

„Předně,“ Larra ohnul tlustý ukazováček, „pošleme Salvátorovi zdvořilý dopis a sdělíme mu, že víme o všech jeho nezákonných operacích a pokusech. A jestliže nechce, abychom celou věc zveřejnili, musí nám vyplatit okrouhlou sumičku. Sto tisíc, nejméně sto tisíc.“ Larra se tázavě podíval na Baltazara. Ten zamračeně mlčel.

„Za druhé,“ pokračoval Larra, „až dostaneme zmíněnou částku, a my ji dostaneme, pošleme profesoru Salvátorovi druhý dopis, ještě zdvořilejší. Sdělíme mu, že se našel Ichtiandrův pravý otec a že máme v rukou nesporné důkazy. Napíšeme mu, že otec chce zpátky svého syna a nezastaví se ani před soudním řízením, při němž může vyjít najevo, jak Salvátor Ichtiandra zmrzačil. Bude-li se Salvátor chtít vyhnout soudnímu vyšetřování a ponechat si dítě, musí vyplatit udaným osobám na udaném místě milión dolarů.“

Ale Baltazar už neposlouchal. Chytil láhev a namířil ji na advokátovu hlavu. Larra ještě nikdy neviděl Baltazara tak rozzuřeného.

„Nezlob se. Nech toho, já jen žertoval. Postav tu láhev!“ zvolal Larra a zakryl si rukou lesklou lebku.

„Ty! Ty!..“ křičel rozlícený Baltazar. „Ty mi navrhuješ, abych prodal vlastního syna, abych se zřekl Ichtiandra. Copak nemáš kouska srdce? Jsi člověk nebo štír či pavouk, copak jsi nikdy nepoznal otcovský cit?“

„Pět! Pět! Pět!“ křičel Larra, který se také rozlítil. „Pět otcovských citů! Mám pět synů! Pět ďáblíků různého stáří! Všechno vím, všechno chápu! Však i tvůj syn se ti vrátí! Jen se obrň trpělivostí a vyslechni mě do konce.“

Baltazar se uklidnil. Postavil láhev na stůl, sklonil hlavu a zadíval se na Larru. „Tak mluv!“ „No tak! Salvátor nám vyplatí milión. To bude věno pro tvého Ichtiandra. A mně taky něco kápne. Za námahu a za autorské právo na nápad, nějakých těch sto tisíc. Však se domluvíme. Salvátor vyplatí milión. Na to dám krk! A hned jak je vyplatí.“ „Podáme oznámení u soudu.“

„Ještě maličko strpení. Požádáme vydavatele a redaktory největšího novinářského koncernu, aby nám vyplatili, no řekněme takových dvacet, třicet tisíc, přijdou nám vhod na drobná vydání za to, že jim dodáme zprávy o nejsenzačnějším zločinu. Možná že nám něco kápne i z tajných fondů tajné policie. Takový případ přece může policejním agentům dopomoci k velké kariéře. Až ze Salvátorova případu vyždímáme všechno, co se dá, pak můžeš jít k soudu a dovolávat se otcovských citů. Pak ať ti sama bohy-ně spravedlnosti Themis dopomůže k tvým právům a přivede ti do náruče tvého rozmilého synáčka.“

Larra vypil jediným douškem sklenici vína, klepl pohárem o stůl a vítězně se podíval na Baltazara.

„Co tomu říkáš?“

„Celé dny a noci nespím, nejím. A ty mi navrhuješ, abych věc protahoval donekonečna,“ začal Baltazar.

„Ale uvědom si proč!“ přerušil ho ohnivě Larra. „Proč! Pro milióny! Mi-li-óny! Copak jsi ztratil zdravý rozum? Žil jsi přece bez Ichtiandra dvacet let.“ „Žil. Ale teď. Zkrátka, napiš oznámení soudu.“

„Opravdu se pomátl,“ zvolal Larra. „Vzpamatuj se, vzchop se, vem rozum do hrsti, Baltazare! Pochop! Milióny! Peníze! Zlato! Můžeš si koupit všechno, co tě napadne. Nejlepší tabák, automobil, dvacet škunerů, tuhleten hostinec.“

„Piš oznámení soudu, nebo se obrátím na jiného advokáta,“ rázně prohlásil Baltazar.

Larra pochopil, že další námitky jsou bezpodstatné. Zavrtěl hlavou, vzdychl si, vytáhl z rezavé aktovky papír a z náprsní kapsy vytrhl plnicí pero.

Netrvalo dlouho a žaloba na Salvátora, jenž si nezákonně přisvojil Baltazarova syna a zmrzačil ho, byla sepsána.

„Naposledy ti říkám: rozmysli si to,“ řekl Larra.

„Dej to sem,“ odpověděl Indián a natáhl ruku pro žalobu.

„Odnes to hlavnímu prokurátorovi. Rozumíš?“ poučil Larra svého klienta a zabručel si pod nos: „Kdybys tak zakopl na schodech a zlomil si nohu!“

Když Baltazar vycházel od prokurátora, srazil se na velkém bílém schodišti se Zuritou. „Co tu pohledáváš?“ zeptal se Zurita a podezřívavě si změřil Indiána. „Snad sis nebyl na mě stěžovat?“

„Na vás na všechny bychom si měli stěžovat,“ odpověděl Baltazar, maje na mysli Španěly, „ale nemáme komu. Kde skrýváš mou dceru?“

„Cože se mi opovažuješ tykat!“ vzplanul Zurita. „Kdybys nebyl otcem mé ženy, ztloukl bych tě holí.“ Hrubě odstrčil Baltazara,vyběhlpo schodech a zmizel za velikými dubovými dveřmi.

PRÁVNICKÝ OŘÍŠEK

Prokurátora v Buenos Aires navštívil vzácný host, převor místního kapitulního chrámu biskup Juan de Garcillaso.

Prokurátor, tlustý, malý, živý človíček s očkama zarostlýma tukem, krátce ostříhanými vlasy a nabarveným knírem, povstal ze svého křesla, aby přivítal biskupa. Starostlivě usadil milého hosta do masivního koženého křesla vedle svého stolu.

Biskup s prokurátorem se sobě málo podobali. Prokurátor měl masitý zarudlý obličej, tlusté rty a nos tvaru hrušky. Jeho prsty připomínaly tlusté krátké špalíčky a knoflíky na zakulaceném břiše hrozily, že se co chvíli utrhnou a že už neudrží živelně rozkolísanou hroudu tuku.

Biskupova tvář byla nápadně hubená a bledá. Vyzáblý nos s hrbolkem, špičatá brada a tenké, téměř modré rty nezapřely pravého jezuitu. Biskup se nikdy nedíval do očí svému společníku, přesto však ho bystře pozoroval. Měl dalekosáhlý vliv a s chutí se vytrhoval z církevních záležitostí, aby řídil složité politické machinace. Když se pozdravil s hostitelem, bez otálení přikročil k účelu své návštěvy. „Zajímalo by mě,“ tiše začal biskup, „jak to vypadá se záležitostí profesora Salvátora?“

„Tak i vy, Vaše Eminence, máte zájem o ten případ!“ sladce zvolal prokurátor. „Ano, je to mimořádně zajímavý proces!“ vzal ze stolu silnou složku, a probíraje se v ní, pokračoval: „Na udání Pedra Zuriy jsme provedli prohlídku u profesora Salvátora. Zuritovo prohlášení, že profesor prováděl podivuhodné operace na zvířatech, se ukázalo naprosto pravdivé. V Salvátorových sadech jsme objevili hotovou továrnu na všelijaké obludy. Je to přímo neuvěřitelné. Například.“

„Výsledky prohlídky znám z denního tisku,“ přerušil ho jemně biskup. „Co jste udělali se Salvátorem? Je zatčen?“

„Ano, je zatčen. Kromě toho jsme přivezli do města jako věcný důkaz i mladíka jménem Ichtiandr, to on je mořský ďábel. Koho by napadlo, že slavný mořský ďábel, který tak dlouho vzbuzoval naši pozornost, je jedna ze zrůd Salvátorova zvěřince. Slovutní odborníci, univerzitní profesoři se teď zabývají jejich studiem. Nemohli jsme ovšem přivézt do města celý zvěřinec, všechny živé důkazy. Ale Ichtiandra jsme přivezli a umístili ho ve sklepení soudní budovy. Působí nám nemalé starosti. Představte si, museli jsme pro něho zřídit velkou nádrž, poněvadž nemůže žít bez vody. Opravdu mu bylo velmi špatně. Salvátor provedl nějaký neobyčejný zákrok v jeho organismu, který z chlapce udělal člověka obojživelníka. Naši vědci podají v této věci dobrozdání.“

„Mne zajímá více osud Salvátorův,“ stejně tiše pronesl zase biskup. „Z čeho se bude zodpovídat? A co myslíte, bude odsouzen?“

„Salvátorův případ je vzácný právnický oříšek,“ odpověděl prokurátor. „Přiznám, že jsem se ještě nerozhodl, pod jaký paragraf zařadím jeho zločin. Nejjednodušší by ovšem bylo obžalovat Salvátora z nezákonných vivisekcí a ze zmrzačení, které způsobil tomu mladíkovi.“ Biskup se zamračil:

„Domníváte se, že v Salvátorových činech nenajdete nic, co by potvrzovalo zločin?“ „Je vinen, ale čím?“ pokračoval prokurátor. „Dostal jsem ještě jedno oznámení od jakéhosi Indiána Baltazara. Tvrdí, že Ichtiandr je jeho syn. Důkazy jsou slabé, ale snad budeme moci použít tohoto Indiána jako svědka obžaloby, jestliže znalci potvrdí, že Ichtiandr je skutečně jeho syn.“

„V nejlepším případě bude tedy Salvátor obviněn pouze z porušení lékařských stanov a bude souzen proto, že provedl operaci na dítěti bez dovolení rodičů.“

„A snad ještě za zmrzačení. To už je vážnější. Ale věc má jeden háček. Věci — není to ovšem jejich poslední slovo — se kloní k názoru, že normálnímu člověku by nemohlo napadnout, aby mrzačil takovým způsobem zvířata a prováděl tak podivné operace. Znalci mohou prohlásit Salvátora za neodpovědného pro duševní chorobu.“

Biskup seděl mlčky se stisknutými rty a díval se na roh stolu. Potom řekl docela tiše: „Tohle jsem od vás nečekal.“ „Co, Vaše Eminence?“

„Dokonce i vy, strážce spravedlnosti, schvalujete Salvátorovo počínání a uznáváte jeho operace do jisté míry za účelné.“ „Ale co je na tom špatného?“

„A nevíte, kam zařadit jeho zločiny. Církevní soud — nebeský soud — pohlíží na Salvátorovo počínání jinak. Dovolte, abych vám byl nápomocen svou radou.“ „Prosím vás o to,“ v rozpacích pronesl prokurátor. Biskup začal tiše, ale postupně zvyšoval hlas jako kazatel, jako žalobce:

„Říkáte, že Salvátorovo počínání je svým způsobem účelné? Domníváte se, že zvířata i člověk, které zmrzačil, tím dokonce získali nějaké přednosti, které předtím neměli. Co to znamená? Což Tvůrce stvořil lidi nedokonalé? A je zapotřebí, aby profesor Salvátor jakýmisi zákroky zdokonaloval lidské tělo?“

Prokurátor seděl bez hnutí, oči sklopeny. Před tváří církve se sám octl na lavici obžalovaných. Toho se nenadal.

„Cožpak jste zapomněl, co je psáno v Písmě svatém v první knize Mojžíšově, kapitola první, verš dvacátý šestý: „Řekl opět Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu, podle podobenství našeho'. Dále pak verš dvacátý sedmý: 1. stvořil Bůh člověka k obrazu svému.“ A Salvátor si troufá ten obraz i podobenství znetvořit a vy — dokonce i vy! — to shledáváte účelné!“ „Odpusťte, svatý otče.,“ zakoktal prokurátor.

„Což Hospodin neshledal svůj výtvor krásný a dokonalý?“ pokračoval biskup nadšeně. „Chováte v dobré paměti zákony lidské a zapomínáte na zákony boží. Vzpomeňte si na verš třicátý první téže první kapitoly Genese: „A viděl Bůh vše, což učinil, a aj, bylo velmi dobré.“ A váš Salvátor se domnívá, že musí vylepšovat, předělávat, mrzačit, že z lidí se musí stát obojživelníci, a i vám to připadá důmyslné a účelné. Copak to není hanobení Boha? Copak to není rouhání? Copak naše občanské řády již netrestají náboženské přestupky? A co když po vás všichni začnou opakovat: Ano, Bůh stvořil člověka špatně. Musíme ho dát profesoru Salvátorovi, aby ho předělal. Copak to není hrozný hřích proti náboženství? Bůh shledal, že všechno, co stvořil, je dobré, všechno tvorstvo. Ale Salvátor vyměňuje zvířatům hlavy, dává jim jinou srst, vytváří vskutku mrzké obludy jako by se chtěl Tvůrci vysmívat. A vy nemůžete v jeho skutcích najít zločin!“

Biskup se odmlčel. Spokojen účinkem, který měla jeho řeč na prokurátora, chvíli mlčel a pak znovu tiše promluvil, postupně zvyšuje hlas:

„Řekl jsem, že nejvíc mě zajímá osud Salvátorův. Ale copak mohu zůstal lhostejný k osudu Ichtiandrově? Vždyť ten tvor nemá ani křesťanské jméno, neboť Ichtiandr neznamená v řečtině nic jiného než člověk ryba. I když Ichtiandr sám není vinen, i když je pouhou obětí, přece jen je to bytost rouhačská, Bohu nemilá. Pouhou svou existencí může mást mysl lidí, vzbuzovat hříšné úvahy, uvádět v pokušení malověrné a narušovat jejich víru. Nejlepší by bylo, kdyby ho Bůh povolal k sobě, kdyby ten nešťastný jinoch zemřel na své neblahé zmrzačení.“ Biskup se při těchto slovech významně podíval na prokurátora. „V každém případě musí být obžalován, odklizen, zbaven svobody. Přece se taky dopustil různých přestupků: bral rybářům jejich úlovek, ničil jim sítě a konečně je tak vystrašil, jak si jistě vzpomínáte, že rybáři nechali lovu a město bylo bez ryb. Bezbožník Salvátor a odporný výtvor jeho rukou, Ichtiandr, jsou drzou provokací proti církvi, proti Bohu, proti nebi! A církev neustane v boji proti nim, dokud nebudou zničeni.“

Biskup pokračoval ve své obžalobě. Prokurátor seděl před ním sklíčený, se sklopenou hlavou a ani se nepokusil zarazit proud jeho výhružných slov.

Když biskup konečně zmlkl, prokurátor povstal, přistoupil k němu a řekl bezbarvým hlasem: „Jako křesťan se očistím ze světa hříchu ve zpovědnici, abyste mi odpustil. A jako úřední osoba vám vřele děkuji za pomoc, kterou jste mi poskytl. Teď jasně vidím Salvátorovu vinu. Bude obžalován a po zásluze potrestán. Ichtiandra rovněž nemine spravedlivý trest.“

GENIÁLNÍ ŠÍLENEC

Doktora Salvátora soudní proces nezlomil. Choval se ve vězení klidně, sebevědomě, se znalci a vyšetřujícími soudci mluvil se vznešenou shovívavostí jako dospělý s dětmi. Nedovedl žít nečinně. Mnoho psal, provedl několik skvělých operací ve vězeňské nemocnici. Mezi jeho vězeňskými pacienty byla i žena žalářníka. Zhoubný nádor ji ohrožoval na životě. Salvátor ji zachránil právě v okamžiku, kdy lékaři pozvaní na konzultaci odmítli svou pomoc s prohlášením, že zde je věda bezmocná. Nastal den soudního líčení.

Obrovská soudní dvorana nemohla pojmout všechny, kdo si přáli zúčastnit se soudu. Obecenstvo zaplnilo chodby, náměstí před budovou a nahlíželo do otevřených oken. Mnoho zvědavců vylezlo na stromy, které rostly kolem soudní budovy.

Salvátor klidně usedl na lavici obžalovaných. Choval se tak důstojně, až vzbuzoval dojem, že není obžalovaný, nýbrž soudce. Obhájce odmítl.

Stovky zvědavých očí se na něj upíraly se zájmem. Ale málokdo vydržel jeho upřený pohled. Ichtiandr vzbudil nemenší zájem, ale přelíčení se nezúčastnil. V posledních dnech mu bylo velmi špatně a téměř neustále dlel ve vodní nádrží, skryt před dotěrnýma, zvědavýma očima. V Salvátorově procesu byl jenom svědkem obžaloby, spíše věcným důkazem podle vyjádření prokurátora.

Za své osobní přestupky měl být Ichtiandr souzen zvlášť, po Salvátorově procesu. Prokurátor byl nucen takto postupovat proto, že biskup naléhal, aby se Salvátorova pře vyřídila co nejrychleji, a sbírání důkazů proti Ichtiandrovi vyžadovalo více času. Prokurátorovi lidé zatím přičinlivě, ale opatrně sháněli v hostinci Palma svědky budoucího procesu, kde měl Ichtiandr vystoupit jako obžalovaný. Přesto však biskup nepřestával naznačovat prokurátorovi, že nejlepším východiskem by bylo, kdyby si Bůh vzal nepodařeného Ichtiandra k sobě. Taková smrt by byla nejlepším důkazem toho, že lidská ruka dokáže boží dílo jen zkazit.

Tři učení znalci, univerzitní profesoři, přečetli své prohlášení. Posluchačstvo vyslechlo názory vědců s obrovským zájmem dbajíc, aby mu neušlo jediné slovo.

„Na žádost soudu,“ začal už nemladý profesor Šejn, hlavní soudní znalec, „jsme vyšetřili zvířata a jinocha Ichtiandra, které operoval profesor Salvátor ve své laboratoři. Provedli jsme pátrání v jeho nikterak rozsáhlých, ale důmyslně zařízených laboratořích a operačních sálech. Profesor Salvátor používal při svých operacích nejen nejnovějších, nejdokonalejších výtvorů chirurgické techniky, jako jsou elektrické nože, dezinfekční ultrafialové paprsky a podobně, ale viděli jsme tam takové nástroje, které chirurgie ještě nezná. Zřejmě byly zhotoveny podle jeho návodu. Nebudu se dlouho zabývat pokusy, které profesor Salvátor prováděl na zvířatech. Tyto pokusy se vyznačují neobyčejně smělou myšlenkou a skvělým provedením; vesměs tu šlo o přemístění tkáně i celých orgánů, o umělý srůst dvou zvířat, o přeměnu ryb dvojdyšných na jednodyšné a opačně, dále o přeměnu samic v samce a o nové omlazovací metody. V Salvátorových sadech jsme našli mladé příslušníky různých indiánských kmenů od několikaměsíčních dětí až po čtrnáctileté výrostky.“ „V jakém stavu jste našli děti?“ zeptal se prokurátor.

„Všechny byly zdravé a veselé. Dovádějí v sadu a hrají si tam. Mnohým z nich zachránil život. Indiáni mu věřili a vodili k němu děti i z nejodlehlejších končin, od Aljašky po Ohňovou zemi. Byly tam děti Eskymáků, Jaghanů, Apačů, Taulipangů, Sanapanů, Botokudů, Panů a Araukánů.“ V sále se ozval čísi povzdech.

„Všechny indiánské kmeny nosily své děti k Salvátorovi.“

Prokurátor začínal pociťovat nepokoj. Po rozmluvě s biskupem, která nově usměrnila jeho mysl, nemohl klidně vyslechnout Salvátorovu chválu, a proto se zeptal znalce:

„Snad se nedomníváte, že Salvátorovy operace byly účelné a prospěšné?“

Ale předseda soudu, šedivý stařec s přísnou tváří, v obavě, aby znalec neodpověděl kladně, chvatně namítl:

„Soud se nezajímá o osobní názory znalců ve vědeckých otázkách. Prosím, pokračujte. Jaký byl výsledek prohlídky jinocha Ichtiandra z kmene Araukánů?“

„Tělo měl pokryto umělými šupinami,“ pokračoval znalec, „z jakési neznámé pružné, ale naprosto pevné hmoty. S rozborem této hmoty nejsme dosud hotovi. Ve vodě používal Ichtiandr obvykle brýlí se zvláštními skly z olovnatého skla, která měla téměř dvojnásobný úhel lomu. To mu umožňovalo dobře vidět pod vodou. Když jsme Ichtiandrovi svlékli jeho šupiny, spatřili jsme pod oběma lopatkami kulaté otvory asi deseticentimetrového průměru, pokryté pěti tenkými proužky připomínajícími žraloci žábry.“ Sál tiše zahučel údivem.

„Ano,“ pokračoval znalec, „zdá se to neuvěřitelné, ale Ichtiandr má lidské plíce a k tomu ještě žraločí žábry. Proto může žít na zemi i pod vodou.“

„Člověk obojživelník?“ zeptal se ironicky prokurátor.

„Ano, svým způsobem člověk obojživelník.“

„Ale jak přišel Ichtiandr k žraločím žábrám?“ zeptal se předseda.

Znalec široko rozhodil ruce a odpověděl:

„Je to záhada, kterou snad nejlépe objasní profesor Salvátor. Náš názor je takový: podle Hackelova biogenetického zákona opakuje každý živý tvor ve svém rozvoji všechny formy, kterými prošel daný druh živé bytosti během svého staletého života na zemi. Lze s jistotou tvrdit, že člověk pochází z předků, kteří svého času dýchali žábrami.“ Prokurátor povstal ze židle, ale předseda ho zarazil pohybem ruky.

„Na lidském zárodku můžeme pozorovat ve dvanáctém dni jeho vývoje čtyři žaberní záhyby. Ale později se žaberní aparát na lidském zárodku začíná měnit; z prvního žaberního oblouku se vytvoří sluchový kanálek se sluchovými kůstkami a Eustachovou trubicí; ze spodního žaberního oblouku se vyvine dolní čelist; z druhého oblouku se utvoří výrůstky a hlavní část jazylky; z třetího oblouku se pak vyvine štítová chrupavka hrtanu. Nezdá se nám, že se profesoru Salvátorovi podařilo zadržet Ichtiandrův vývoj v jeho zárodečném stadiu. Věda ovšem zná případy, kdy se dokonce u naprosto dospělého člověka vyskytuje nezarostlý žaberní otvor na krku, pod dolní čelistí. Jsou to takzvané krční fistule. Ale s takovými pozůstatky zaber nelze samozřejmě žít pod vodou. Kdyby se zárodek vyvíjel nenormálně, mohlo by dojít jedině k dvěma důsledkům: buď by se vyvinuly žábry, ovšem na úkor vývoje sluchového orgánu a jiných anatomických změn. Ale tehdy by se z Ichtiandra stala obluda s nevyvinutou hlavou napůl rybí a napůl lidskou, nebo by se vyvinul normální člověk a pak by žábry musely zaniknout. Avšak Ichtiandr je normálně vyvinutý mladý muž s dobrým sluchem, bezvadnou dolní čelistí a normálními plícemi, jenže kromě toho má dokonale vyvinuté žábry. Zatím jsme však nezjistili, jak žábry a plíce fungují, v jakém jsou vzájemném poměru, protéká-li voda ústy a plícemi do žaber, nebo vniká-li do zaber nevelkým otvorem, který jsme objevili na Ichtiandrově těle nad okrouhlým žaberním otvorem. Na tyto otázky bychom mohli odpovědět jedině v tom případě, kdybychom provedli anatomické šetření. Opakuji znovu, že tuto záhadu nám může vysvětlit jedině profesor Salvátor. Profesor Salvátor nám musí vysvětlit, jak vznikli psi podobní jaguárům a všechna ta podivná zvířata a obojživelné opice, Ichtiandrovi dvojníci.“ „Jaký je váš obecný závěr?“ zeptal se předseda.

Profesor Šejn, sám velmi proslulý vědec a chirurg, odpověděl upřímně:

„Přiznávám se, že celá věc je pro mne záhadou. Mohu jen říci, že to, co dělal profesor Salvátor, dokáže jedině génius. Salvátor zřejmě usoudil, že jeho chirurgická dovednost dostoupila takové dokonalosti, že může rozbírat, skládat a uzpůsobovat tělo zvířete i člověka, jak se mu zlíbí. A třebaže to v praxi skvěle uskutečnil, přece jen odvaha a šíře jeho záměrů hraničí. se šílenstvím.“

Salvátor se opovržlivě usmál.

Nevěděl, že mu znalci chtějí ulehčit jeho úděl a pokusit se, aby byl prohlášen za nepříčetného, neboť by pak měli možnost dostat ho z vězení do nemocnice.

„Netvrdím, že je šílený,“ pokračoval znalec, když zpozoroval Salvátorův úsměv, „ale rozhodně by měl být obžalovaný podle našeho názoru umístěn v sanatoriu pro duševně choré a podrobit se tam delšímu pozorování lékařů psychiatrů.“

„Soud dosud neuvažoval o nepříčetnosti obžalovaného. Tato nová okolnost bude dodatečně zvážena,“ řekl předseda. „Profesore Salvátore, přejete si podat vysvětlení k některým otázkám znalců a prokurátora?“

„Ano,“ odpověděl Salvátor. „Podám vysvětlení. Ale bude to zároveň i mé poslední slovo.“

SLOVO OBŽALOVANÉHO

Salvátor klidně povstal a zahleděl se do sálu, jako by kohosi hledal. V řadách diváků viděl Baltazara, Kristu a Zuritu. V první řadě seděl biskup. Salvátorův pohled se u něho okamžik pozdržel. Na jeho tváři se objevil sotva viditelný úsměv. Potom se dál pozorně rozhlížel po sále, jako by kohosi hledal.

„Nemohu najít v tomto sále poškozeného,“ řekl nakonec.

„Já jsem poškozený!“ zvolal náhle Baltazar a vyskočil z místa. Kristo škubl bratra za rukáv a stáhl ho zpátky.

„Koho máte na mysli?“ zeptal se předseda. „Zvířata, která jste zmrzačil, tu soud nehodlá vystavovat. Ale Ichtiandr, člověk obojživelník, je v soudní budově.“ „Mám na mysli pánaboha,“ klidně a vážně odpověděl Salvátor.

Když předseda uslyšel tuto odpověď, odklonil se zaraženě na opěradlo křesla: Copak se Salvátor doopravdy zbláznil? Nebo si chce hrát na blázna, aby se dostal ze žaláře? „Co tím chcete říct?“ zeptal se.

„Myslím, že soudu to může být zcela jasné,“ odpověděl Salvátor. „Kdo je tu hlavní a jediný poškozený? Samozřejmě pánbůh. Podle mínění soudu podrývám jeho autoritu, vměšuji se do jeho pravomoci. Byl spokojen se svými výtvory a najednou si přijde nějaký doktor a říká:

,Tohle je uděláno špatně.“ A začne přešívat boží výtvor podle svého.“

„To je rouhání! Žádám, aby se výroky obviněného zapsaly do protokolu,“ řekl prokurátor a tvářil se jako člověk uražený ve svých nejsvětějších citech.

Salvátor pokrčil rameny:

„Tlumočím pouze podstatu obžaloby. Cožpak k tomu nesměřují všechna obvinění? Četl jsem protokol. Zpočátku jsem byl obviněn pouze proto, že prý provádím vivisekce a mrzačím živé tvory. Později přibylo další obvinění: z rouhačství. Odkud vane vítr? Nemyslíte, že od kapitulního chrámu?“ Profesor Salvátor se zadíval na biskupa.

„Sami jste zahájili proces, ve kterém je neviditelně přítomen jako žalobce pánbůh v úloze poškozeného a na lavici obžalovaných spolu se mnou Charles Darwin v roli obžalovaného. Snad rozhořčím ještě další osoby v tomto sále, ale tvrdím dál, že živočišný, dokonce i lidský organismus je nedokonalý a vyžaduje různé opravy. Doufám, že přítomný převor kapitulního chrámu biskup Juan de Garcilasso potvrdí má slova.“ Tento výrok překvapil celý sál.

„V patnáctém roce, těsně před mým odjezdem na frontu,“ pokračoval Salvátor, „musil jsem maličko poopravit organismus veleváženého biskupa a uříznout mu appendix, zbytečný a škodlivý přívěsek tlustého střeva. Když ležel můj duchovní pacient na operačním stole, nic nenamítal, jak se jistě pamatuje, proti tomuto pokažení obrazu a podobenství božího, kterého jsem se dopustil svým nožem, když jsem vyřízl část biskupova těla. Nemám pravdu?“ zeptal se Salvátor a podíval se úkosem na biskupa.

Juan de Garcilasso seděl nehybně. Jeho bledé tváře jen maličko zrůžověly a tenké prsty se lehce chvěly.

„A co kdybych uvedl jiný případ z doby, kdy jsem ještě provozoval soukromou praxi a prováděl omlazovací operace? Což se na mne tehdy neobrátil se žádostí, abych ho omladil, vážený prokurátor seňor Augusto de.“

Prokurátor chtěl protestovat, ale jeho slova přehlušil smích obecenstva. „Prosím k věci,“ přísně řekl předseda.

„Tato slova by měla být spíše adresována soudu,“ odpověděl Salvátor. „Ne já, nýbrž soud staví takto otázku. Cožpak by leckoho z přítomných nepoděsila myšlenka, že všichni, kdo tu sedí, jsou bývalé opice nebo dokonce ryby, které nabyly schopnosti mluvit a slyšet, poněvadž se jejich žábry změnily v mluvní a sluchové orgány? A nejsou-li přímo opice nebo ryby, tedy jsou alespoň jejich potomci.“ Salvátor se obrátil k prokurátorovi, který dával najevo netrpělivost, a řekl: „Uklidněte se! Nehodlám tu s nikým diskutovat ani nemíním přednášet teorii vývoje.“ Po malé odmlce prohlásil: „Neštěstí není v tom, že člověk pochází ze zvířete, nýbrž v tom, že nepřestal být zvířetem. Hrubým, zlým, nerozumným. Můj učený kolega vás nadarmo strašil. Zbytečně mluvil o vývoji zárodku. Nezabýval jsem se ani působením na zárodek, ani křížením zvířat. Jsem chirurg. Jediný můj nástroj byl nůž. A jako chirurg jsem měl příležitost pomáhat lidem, léčit je. Když jsem operoval nemocné, musil jsem často přesazovat tkáň, žlázy. Abych tuto metodu zdokonalil, zkoušel jsem ji na zvířatech. Dlouho jsem pozoroval operovaná zvířata ve své laboratoři a snažil jsem se zjistit, vyzkoumat, co se děje s orgány, přesazenými na nové, někdy velmi neobvyklé místo. Když jsem byl se svým pozorováním hotov, přesídlilo zvíře do sadu. Tak vznikl můj podivný zvěřinec. Zvláště mě zaujala výměna a přesazení tkání u naprosto odlišných živočichů; například u ryb a savců a naopak. A zde se mi podařilo dosáhnout takových výsledků, které vědci pokládají za nemožné. Co je na tom tak neobyčejného? To, co jsem dnes udělal já, budou zítra provádět řadoví chirurgové. Profesor Šejn jistě ví o posledních operacích německého chirurga Sauerbrucha. Podařilo se mu nahradit nemocnou kyčli holení.“ „Ale co Ichtiandr,“ zeptal se znalec.

„Ano, Ichtiandr. To je má pýcha. Při Ichtiandrově operaci nešlo jen o technické potíže. Musel jsem změnit celou činnost lidského organismu. Šest opic zahynulo při předběžných pokusech, než jsem dosáhl svého cíle a mohl operovat děcko, aniž jsem se strachoval o jeho život.“ „V čem záležela ta operace?“ zeptal se předseda.

„Voperoval jsem dítěti žábrymladého žraloka a tak získal Ichtiandr schopnost žít na zemi i pod vodou.“

V obecenstvu se ozvaly udivené výkřiky. Novináři přítomní přelíčení se vrhli k telefonům, aby zatepla sdělili svým redakcím tuto novinku.

„Později se mi podařilo dosáhnout ještě většího úspěchu. Moje poslední práce, obojživelná opice, kterou jste viděli, může žít bez újmy na zdraví libovolně dlouho na zemi či ve vodě. Ale Ichtiandr nesmí zůstat bez vody déle než dva tři dny. Dlouhý pobyt na zemi bez vody je pro něho škodlivý; plíce se přepracují a žábry vysýchají; chlapec začíná pociťovat bolestivé píchání v bocích. Za mé nepřítomnosti Ichtiandr bohužel nedodržoval stanovený pořádek. Zůstával příliš dlouho na vzduchu, namohl si plíce a v důsledku toho vážně onemocněl. Rovnováha v jeho organismu je porušena a on musí většinu času trávit ve vodě. Z člověka obojživelníka se změnil v člověka rybu.“

„Dovolte, abych dal obžalovanému otázku,“ řekl prokurátor, obraceje se na předsedu. „Jak přišel Salvátor na myšlenku vytvořit člověka obojživelníka a jaký tím sledoval cíl?“ „Vedla mě k tomu myšlenka, že člověk je tvor nedokonalý. Ve svém evolučním vývoji nabyl postupně ve srovnání se svými živočišnými předky mnohých předností, ale zároveň pozbyl mnohých výhod, které měl v nižších stadiích svého vývoje. Například život ve vodě mu skýtal mnohé výhody. Proč bychom je neměli člověku vrátit? Z historie živočišného vývoje je nám známo, že všichni pozemští živočichové i ptáci vzešli z vodních tvorů, z oceánu. Víme rovněž, že někteří živočichové se do vody vrátili. Delfín byl původně rybou, usídlil se na zemi, stal se savcem, později se však vrátil do vody, přestože zůstal savcem, stejně jako velryba. Velryba i delfín dýchají plícemi. Delfínu bychom mohli pomoci, aby se stal dvojdyšným obojživelníkem. Ichtiandr mě o to žádal; pak by jeho přítel, delfín Leading, s ním mohl pobývat dlouho pod vodou. Hodlal jsem provést na delfínovi tuto operaci. První ryba mezi lidmi a první člověk mezi rybami. Ichtiandr se musel cítit osamělý. Ale kdyby po něm jiní lidé pronikli do oceánu, život by se podstatně změnil. Lidé by snadno zdolali mocný živel, vodu. Víte, že plocha oceánu zaujímá tři sta šedesát jeden milión padesát tisíc čtverečních kilometrů. Přes sedm desetin zemského povrchu zabírá vodní hladina. Ale tento prostor by se svými nevyčerpatelnými zásobami potravin a výrobních surovin mohl pojmout milióny, ba miliardy lidí. Přes tři sta šedesát miliónů čtverečních kilometrů, a to je jen povrch. Lidé by se mohli rozmístit v několika podmořských poschodích. V oceánu by se mohly pohodlně umístit miliardy lidí.

A jeho výkonnost! Víte, že vody oceánu pohlcují energii slunečního tepla rovnající se výkonností devětasedmdesáti miliardám koňských sil? Nebýt tepelných ztrát, jako například unikání tepla do vzduchu, oceán by už dávno vřel. Prakticky to znamená nevyčerpatelnou zásobu energie. Jak ji využívá lidstvo žijící na souši? Téměř nijak.

A kapacita mořských proudů! Jen Golfský proud s Floridským proudem pohánějí devadesát jednu miliardu tun vody za hodinu. Je to třítisíckrát víc, než dokáže velká řeka. A to jen jeden z mořských proudů! Jak jich využívá lidstvo na zemi? Téměř nijak. A síla vln a přílivů! Víte, že síla úderů mořských vln se rovná až osmatřiceti tisícům kilogramů, osmatřiceti tunám na jeden čtvereční metr hladiny, výška přesmyků vln dosahuje třiačtyřiceti metrů a přitom může vlna uzvednout až milión kilogramů — dejme tomu úlomků skal — a že přílivy dosahují přes šestnáct metrů výšky rovnající se čtyřpatrovému domu. Jak využívá lidstvo této síly? Téměř nijak.

Živé pozemské bytosti se nemohou vznést vysoko nad zemský povrch ani proniknout hluboko do nitra země. V oceáně je všude život — od rovníku až k pólům, od hladiny až do hloubky téměř deseti kilometrů.

Jak využíváme bezmezného bohatství oceánů? Lovíme ryby, vlastně spíš sbíráme úlovek jen z horních vrstev oceánu a necháváme bez povšimnutí hlubiny. Sbíráme houby, koraly, perly, vodní rostliny, a to je vše.

Provedli jsme několik podmořských prací: postavili jsme piloty pro mosty a přehrady, vytáhli jsme na hladinu potopené lodě, a to je vše. Ale i to provádíme s velkou námahou, s velkým rizikem, někdy i s nasazením lidských životů. Ubohý pozemšťan, který už po dvou minutách hyne pod vodou! Jakápak je to práce? Něco jiného by bylo, kdyby mohl člověk bez skafandru, bez kyslíkových přístrojů žít a pracovat pod vodou.

Kolik by nalezl pokladů! Třebas Ichtiandr. Vyprávěl mi. Ale bojím se dráždit démona lidské lačnosti. Ichtiandr mi nosil z mořského dna vzorky vzácných hornin a kovů, jejichž ložiska v oceánu mohou být obrovská.

A co potopené lodi? Vzpomeňte si třebas na zaoceánský parník Luisitanii. Němci ho na jaře roku 1916 potopili u irských břehů. Kromě vzácných šperků, které byly osobním majetkem půldruhá tisíce utonulých cestujících, byly na Luisitanii zlaté mince za sto padesát miliónů dolarů a pruty zlata za padesát miliónů dolarů. (V sále se ozvaly výkřiky.) Krom toho tam byly pečlivě střeženy dvě krabičky s brilianty, které měly být dopraveny do Amsterodamu. Mezi nimi byl i jeden z nejkrásnějších briliantů na světě, Kalif, který měl cenu několika miliónů. Ovšem ani člověk jako Ichtiandr by se nemohl spustit do takové hloubky, za tím účelem bychom museli stvořit člověka (tu prokurátor pohoršeně vykřikl), který by snášel vysoký tlak asi jako hlubinné ryby. Ostatně ani to mi nepřipadá absolutně nemožné. Ale všechno nejde najednou.“

„Zdá se, že si připadáte všemohoucí jako božstvo?“ podotkl prokurátor. Salvátor nechal jeho poznámku bez povšimnutí a pokračoval:

„Kdyby člověk mohl žít ve vodě, pokračovalo by ovládnutí oceánu, ovládnutí jeho hlubin mílovými kroky. Moře by přestalo být pro nás hrozným živlem, vyžadujícím lidské životy. Pak už bychom nemuseli oplakávat utonulé.“

Všechno obecenstvo v sále jako by už vidělo podmořský svět ovládnutý lidstvem. Jaký obrovský užitek slibovalo pokoření oceánu! Ani předseda se nezdržel a otázal se: „Ale proč jste tedy neuveřejnil výsledky svých výzkumů?“

„Nepospíchal jsem na lavici obžalovaných,“ odpověděl Salvátor s úsměvem, „a také jsem se obával, že můj vynález by v našem společenském zřízení přinesl víc škody než užitku. Kolem Ichtiandra už byl rozpoután boj. Kdo mě udal ze msty? Zurita, který mi ukradl Ichtiandra. A Zuritovi, než by se nadál, by sebrali Ichtiandra generálové a admirálové, aby člověka obojživelníka donutili potápět vojenské lodi. Ne, nemohl jsem Ichtiandra, ani Ichtiandry odevzdat veřejnosti v zemi, kde boj o moc a ziskuchtivost obrátí i ten nejušlechtilejší objev v zločin a zvýší lidské utrpení. Napadlo mi.“ Salvátor se zarazil a jiným tónem pokračoval: „Ostatně nechci o tom mluvit. Jinak mě prohlásíte za šílence,“ řekl a podíval se s úsměvem na znalce. „Ne, odmítám čest být šílencem, třebas i geniálním. Nejsem blázen, nejsem maniak. Cožpak jsem neuskutečnil to, co jsem chtěl? Všechny moje práce jste viděli na vlastní oči. Pokládáte-li mé činy za nezákonné, suďte mne se vší přísností. Nežádám o shovívavost.“

V ŽALÁŘI

Znalci, kteří prohlíželi Ichtiandra, museli kromě jeho fyzického stavu zkoumat i jeho rozumové schopnosti.

„Jaký máme rok? Který měsíc? Kolikátého je dnes? Který den?“ dotazovali se znalci. Ale Ichtiandr odpovídal:

„Nevím.“

Dělalo mu potíže odpovídat i na nejprostší otázky. Ovšem nedalo se říct, že je nenormální. Vzhledem ke svému svéráznému životu a výchově neznal mnoho věcí. Působil dojmem velikého dítěte. Znalci došli k názoru: „Ichtiandr je nezpůsobilý k právním úkonům.“ To ho zprošťovalo soudní odpovědnosti. Soud zrušil obžalobu a prohlásil ho nesvéprávným. Dva lidé projevili přání stát se Ichtiandrovým poručníkem: Zurite a Baltazar. Salvátorovo tvrzení, že ho Zurita udal ze msty, bylo správné. Ale Zurita se nechtěl Salvátorovi pouze mstít za ztrátu Ichtiandra. Sledoval ještě jiný cíl; chtěl se Ichtiandra opět zmocnit, a proto usiloval stát se jeho poručníkem. Obětoval desítky drahocenných perel a podplatil členy soudu a poručnické komise. Byl již blízko svému cíli. Baltazar se odvolával na své otcovství a žádal, aby poručnické právo bylo svěřeno jemu. Měl však smůlu. Přestože Larra vyvíjel horlivou činnost, znalci prohlásili, že nemohou uznat Ichtiandrovu totožnost s Baltazarovým synem narozeným před dvaceti lety na podkladě jediného svědectví, pocházejícího od Krista, který byl ke všemu Baltazarovým bratrem a nebyl proto z hlediska soudu nezaujatý.

Larra nevěděl, že se do věci vložili i prokurátor s biskupem. Soudu se hodil Baltazar jako postižený, jako otec, kterému ukradli a zmrzačili syna, jen v době procesu. Ale uznat jeho otcovství a svěřit mu Ichtiandra, to už se ani soudu, ani církvi nehodilo. Naprosto nutně se museli Ichtiandra nadobro zbavit.

Kristo, který se k bratrovi přestěhoval, začal mít o něho starost. Baltazar vysedával celé hodiny v hlubokém zadumání, zapomínal na spánek i na jídlo, pak znenadání vyskočil, běhal po krámku a křičel: „Můj syn, můj syn!“ V takových okamžicích spílal Španělům ve všech jazycích nadávkami, na jaké si jen vzpomněl. Po jednom takovém záchvatu znenadání Kristovi oznámil:

„Víš co, bratře, já půjdu do žaláře. Dám hlídačům své nejpěknější perly, aby mi dovolili navštívit Ichtiandra. A promluvím si s ním. Jistě sám uzná, že jsem jeho otec. Syn musí poznat svého otce. Musí se v něm ozvat má krev.“

Kristo se snažil bratrovi jeho úmysl rozmluvit, ale marně. Baltazar byl neoblomný. Vydal se do žaláře. Zoufale prosil hlídače, válel se jim u nohou, naléhal, a když vyznačil cestu od vězeňské brány až do vnitřních místností perlami, dostal se nakonec do Ichtiandrovy cely. V nevelké cele, skoupě osvětlené úzkým zamřížovaným oknem, bylo dusno a nepěkně tam páchlo; žalářní hlídači zřídka měnili vodu v nádrži a nenamáhali se s odklízením ryb hnijících na podlaze, kterými krmili neobyčejného vězně. U zdi proti oknu stála plechová káď.

Baltazar přistoupil blíž a zadíval se na tmavou vodní hladinu, pod níž se skrýval Ichtiandr. „Ichtiandře,“ řekl tiše. „Ichtiandře…,“ opakoval. Hladina vody se lehce zčeřila, ale chlapec se neukázal.

Baltazar počkal ještě okamžik, pak vztáhl třesoucí se ruku a ponořil ji do teplé vody. Nahmatal rameno.

Z kádi se náhle zvedla mokrá hlava Ichtiandrova. Vynořil se po ramena a zeptal se: „Kdo jste? Co chcete?“

Baltazar klesl na kolena, vztáhl ruce a rychle spustil:

„Ichtiandře! Přišel k tobě tvůj otec. Tvůj pravý otec. Salvátor není tvůj otec. Je to zlý člověk. Zmrzačil tě. Ichtiandře! Ichtiandře! Jen se na mě pořádně podívej. Cožpak nepoznáváš svého otce?“

Voda pomalu stékala z chlapcových hustých vlasů na jeho tvář a odkapávala mu z brady. Díval se smutně a trochu udiveně na starého Indiána. „Neznám vás,“ odpověděl.

„Ichtiandře,“ zvolal Baltazar, „dobře se na mě podívej!“ Starý Indián najednou chytil chlapcovu hlavu, přitáhl ji k sobě a začal ji pokrývat polibky, prolévaje horské slzy. Ichtiandr se bránil nečekanému laskání, házel sebou v kádi a voda stékala přes okraj na kamennou podlahu.

Čísi ruka chytila Baltazara za límec, zvedla ho do vzduchu a odhodila do kouta. Baltazar dopadl na podlahu a bolestně se uhodil do hlavy o kamennou stěnu. Když otevřel oči, uviděl, že nad ním stojí Zurita. Pravou ruku měl pevně sevřenou v pěst, v levé držel jakýsi papír a vítězně jím mával.

„Vidíš? To je písemný příkaz, že jsem se stal Ichtiandrovým poručníkem. Musíš si hledat bohatého synka jinde. A tady toho chlapce si zítra odvedu k sobě. Rozumíš?“

Baltazar ležící na zemi jen tiše, výhružně zabručel.

Ale v následujícím okamžiku vyskočil a s divokým výkřikem se vrhl na svého nepřítele a srazil ho k zemi.

Indián vytrhl Zuritovi z ruky papír, vsoukal ho do úst a pokračoval ve výprasku. Rozpoutala se zuřivá rvačka.

Žalářník, který stál u dveří s klíči v rukou, měl za svou povinnost zachovávat nejpřísnější neutralitu. Dostal tučné úplatky od obou zápasících a nechtěl jim překážet. Teprve když Zurita začal starce rdousit, řekl znepokojeně: „Abyste ho neuškrtil!“

Rozlícený Zurita však nedbal na žalářníkovo upozornění a Baltazarovi by se bylo zle vedlo, kdyby se v cele nebyl objevil nový návštěvník.

„Výborně! Pan poručník se cvičí ve vykonávání svých poručnických práv!“ ozval se hlas Salvátorův. „Nač čekáte? Neznáte snad své povinnosti?“ křikl Salvátor na žalářníka takovým tónem, jako by byl velitelem věznice. Jeho napomenutí účinkovalo. Žalářník se vrhl mezi zápasící.

Hluk přivolal další hlídače a brzy odtáhli Zuritu i Baltazara od sebe.

Zurita se mohl pokládat za vítěze. Ale poražený Salvátor byl stále ještě silnější než jeho soupeř. Dokonce i zde, v této cele, jako vězeň, nepřestával ovládat situaci i lidi.

„Vyveďte ty kohouty,“ rozkázal hlídačům. „Musím zůstat s Ichtiandrem o samotě.“

Hlídači poslechli. Odvedli Zuritu i Baltazara přes jejich protesty a nadávky. Dveře cely se zavřely.

Když v chodbě zmlkly vzdalující se hlasy, přistoupil Salvátor k nádrži a řekl Ichtiandrovi, který vyhlédl z vody:

„Vstaň, Ichtiandře. Postav se doprostřed cely, musím si tě prohlédnout.“ Chlapec poslechl.

„No tak,“ pokračoval Salvátor, „pojď blíž ke světlu.Dýchej. Zhluboka. Ještě.Nedýchej. Tak.“

Salvátor poklepal Ichtiandra na prsou a naslouchal jeho přerývanému dechu.

„Špatně se ti dýchá?“

„Ano, otče,“ odpověděl Ichtiandr.

„Sám sis to zavinil,“ odpověděl Salvátor, „nesmíš zůstávat tak dlouho na vzduchu.“ Ichtiandr sklonil hlavu a zamyslel se. Potom náhle hlavu zvedl, podíval se Salvátorovi přímo do očí a zeptal se:

„Otče, ale proč nesmím? Proč všichni můžou a já ne?“

Vydržet tento pohled plný skryté výčitky bylo pro Salvátora mnohem těžší než vypovídat u soudu. Přece však vydržel.

„Protože máš schopnost, jakou nemá žádný jiný člověk: schopnost žít pod vodou. Kdybys měl na vybranou, Ichtiandře, být jako ostatní a žít na zemi, nebo žít pouze pod vodou, co by sis zvolil?“

„Nevím.,“ odpověděl Ichtiandr po chvíli.

Podmořský svět mu byl stejně drahý jako země, jako Guttiere. Ale Guttiere je pro něho ztracena.

„Teď bych si vybral oceán,“ řekl.

„Rozhodl ses pro něj už dřív, Ichtiandře, když jsi svou neposlušností porušil rovnováhu svého organismu. Teď už můžeš žít pouze pod vodou.“

„Ale ne v téhle hrozné špinavé vodě, otče. Tady zemřu. Chci na volné moře!“ Salvátor potlačil vzdech.

„Udělám všechno, abych tě co nejdřív vysvobodil ze žaláře, Ichtiandře! Hlavu vzhůru!“ Poklepal chlapci povzbudivě na rameno a odešel do své cely. Usedl na nízkou stoličku k úzkému stolu a zamyslel se.

Jako všichni chirurgové i on zakusil nezdary. Nemálo lidských životů zaniklo pod jeho nožem vinou jeho vlastních omylů, než nabyl dokonalých zkušeností. Nikdy se však nad svými oběťmi nezamýšlel. Desítky lidí zahynuly, tisíce byly zachráněny. Tento jednoduchý výpočet ho plně uspokojoval.

Pokládal se však za odpovědného za osud Ichtiandrův. Ichtiandr byl jeho pýcha. Miloval ho jako svůj nejlepší výtvor. A mimoto k němu přilnul a měl ho rád jako vlastního syna. A teď ho Ichtiandrova nemoc a jeho další osud znepokojovaly, působily mu starost. Na dveře cely kdosi zaklepal. „Vstupte!“ řekl Salvátor.

„Nevyrušuju vás, pane profesore?“ zeptal se tiše vězeňský dozorce. „Ani trochu,“ odpověděl Salvátor a povstal. „Jak se daří vaší ženě a dítěti?“ „Děkuju, dobře. Poslal jsem je k tchyni, daleko odtud, do And.“ „Ano, horské podnebí jim prospěje,“ odpověděl Salvátor.

Dozorce chvíli otálel, pak se ohlédl na dveře, přistoupil k Salvátorovi a tiše ho oslovil: „Profesore! Jsem vám velice vděčný, že jste mi zachránil ženu. Mám ji moc rád.“ „Neděkujte mi, byla to má povinnost.“

„Jsem vaším dlužníkem,“ odpověděl dozorce. „A nejen to. Nemám velké vzdělání. Ale čtu noviny a vím, kdo je profesor Salvátor. Takový člověk nesmí zůstat v žaláři ve společnosti tuláků a zlodějů.“

„Moji učení kolegové,“ pronesl s úsměvem Salvátor, „dosáhli toho, abych se dostal do nemocnice jako duševně chorý.“

„Vězeňská nemocnice je totéž co vězení,“ namítl dozorce, „a možná snad ještě horší. Místo zločinců budou kolem vás blázni. Salvátor mezi blázny! Ne, ne, to nesmím dopustit!“ Ztišil hlas do šepotu a pokračoval:

„Všechno jsem promyslel. Neposlal jsem svou rodinu do hor zbůhdarma. Pomůžu vám k útěku a sám se taky někde ukryju. Zahnala mě sem nouze, ale tuhle práci nenávidím. Mě nenajdou a vy. vy odjedete z téhle prokleté země, kde vládnou kněží a kupci. A ještě něco vám chci říct,“ pokračoval po kratičkém zaváhání. „Prozrazuju tím služební tajemství, státní tajemství.“

„Nemusíte je prozrazovat,“ přerušil ho Salvátor.

„Ano, ale. já nemůžu. já nemůžu vykonat ten hrozný příkaz. Celý život by mi nedalo svědomí spát. A když to tajemství vyzradím, svědomí mě trápit nebude. Vy jste pro mě tolik udělal, a oni. Nejsem ničím zavázán svým představeným, kteří mě navíc ještě nutí ke zločinu.“

„Dokonce?“ podotkl stručně Salvátor.

„Ano, dověděl jsem se, že Ichtiandra nevydají ani Baltazarovi, ani poručníkovi Zuritovi, i když má písemné potvrzení. Stejně ho nedostane, ač tak štědře uplácel, protože. protože se rozhodli, že Ichtiandra zabijou.“ Salvátor sebou trhl. „Ano? Pokračujte!“

„No, tak se rozhodli. Nejvíc naléhal biskup, ačkoli slovo zabít ani jednou nevyslovil. Dali mi jed, tuším cyankáli. Dnes v noci ho mám nasypat do vody v Ichtiandrově kádi. Vězeňský lékař je podplacen. Dá dobrozdání, že Ichtiandra zahubila vaše operace, která z něho udělala obojživelníka. Když příkaz nesplním, naloží se mnou velmi krutě. A mám přece rodinu. Potom zabijí i mě a nikdo se o tom nedoví. Jsem úplně v jejich rukou. Dopustil jsem se kdysi prohřešku. menšího. téměř náhodně. Tak jsem se rozhodl, že uteču, a všechno mám už připraveno. Ale nemůžu a nechci zabít Ichtiandra. Zachránit oba — vás i Ichtiandra — v tak krátké době je těžké, skoro nemožné. Ale vás samotného zachránit můžu. Je mi Ichtiandra líto, ale váš život je cennější. Vy dokážete svým uměním udělat druhého Ichtiandra, ale nikdo na světě by nedokázal stvořit druhého Salvátora.“

Salvátor přistoupil k dozorci a stiskl mu ruku: „Děkuju vám, ale pro sebe tuto oběť nepřijmu.

Mohou vás chytit a soudit.“

„To není žádná oběť. Všechno jsem promyslel.“

„Počkejte. Pro sebe tu oběť přijmout nemohu. Ale zachráníte-li Ichtiandra, uděláte pro mě víc, než kdybyste mě osvobodil. Jsem zdravý a silný, všude najdu přátele, kteří mi pomohou dostat se na svobodu. Ale Ichtiandr musí neprodleně odsud.“

„Podřizuju se vašemu přání,“ odpověděl dozorce. Když odešel, Salvátor se usmál a řekl: „Tak to bude nejlepší. Ať se jablko sporu nedostane nikomu.“

Prošel se po místnosti, tiše zašeptal: „Ubohý chlapec!“, pak přistoupil ke stolu, cosi napsal, odešel ke dveřím a zaklepal:

„Pošlete sem vězeňského dozorce.“ Když dozorce vstoupil, Salvátor mu řekl: „Mám k vám ještě jednu prosbu. Nemohl byste mi zařídit setkání s Ichtiandrem — poslední setkání?“ „Nic není snazšího. Představení jsou pryč, můžeme si tu počínat úplně volně.“ „Výborně, ano, a ještě jedna prosba.“ „Jsem vám k službám.“

„Osvobodíte-li Ichtiandra, prokážete mi tím velkou službu.“ „Ale vy, profesore, jste pro mě udělal tolik.“

„Dejme tomu, že tím budeme vyrovnáni,“ přerušil ho Salvátor. „Ale mohl bych a chci pomoci vaší rodině. Vezměte si tenhle papírek. Je na něm pouze adresa a jediné písmeno „S“ — Salvátor. Obraťte se na tu adresu. Je to spolehlivý člověk. Kdybyste potřeboval dočasný úkryt nebo peníze.“ „Ale.. “

„Žádné ale. Rychle mě zaveďte k Ichtiandrovi.“

Salvátorův příchod Ichtiandra překvapil. Ještě nikdy ho neviděl tak smutného a něžného. „Ichtiandře, synu můj,“ řekl Salvátor. „Musíme se rozloučit, dřív než jsem se domníval, a možná nadlouho. Tvůj osud mi dělá starosti. Obklopuje tě tisíceré nebezpečí. Kdybys tu zůstal, mohlo by tě to stát život. V nejlepším případě by ses stal zajatcem Zurity nebo jiného stejného ziskuchtivce.“ „A ty, otče?“

„Jistě budu odsouzen a nemine mě vězení, kde si posedím asi dva roky a možná i déle. Dokud budu ve vězení, musíš se skrývat v bezpečném místě, co nejdál odsud. Znám takové místo, ale je to velmi daleko, na západ od břehů Jižní Ameriky, v Tichém oceánu, na jednom z ostrovů Tuamotu, zvaných též Nízké ostrovy. Nebude to pro tebe snadná cesta, ale všechny nesnáze, s kterými se setkáš, se nedají přirovnat k těm, kterým by ses vystavoval tady doma, v Laplatském zálivu. Snáz dopluješ k těm ostrovům a snáz je najdeš, než bys zde unikl sítím a nástrahám zákeřného vraha.

Jak se tam na západ nejlépe dostaneš? Můžeš obeplout Jižní Ameriku od severu nebo od jihu. Obě cesty mají své přednosti a své nedostatky. Severní cesta je poněkud delší. Krom toho, kdyby sis ji vybral, musel bys plavat z Atlantského do Tichého oceánu Panamským průplavem, a to je nebezpečné; mohli by tě chytit, zvláště v propustích, anebo by tě při sebemenší neopatrnosti mohl rozdrtit parník. Průplav není zvlášť široký ani hluboký; dosahuje nejvýš jedenadevadesáti metrů šíře a dvanácti a půl metru hloubky. Nejnovější zaoceánské parníky s hlubokým ponorem se kýlem téměř dotýkají dna. Zato bys celou dobu plaval v teplých vodách. Kromě toho od Panamského průplavu směřují na západ tři velké oceánské cesty: dvě k Novému Zélandu a jedna k ostrovům Fidži a dál. Kdybys zvolil prostřední z nich a držel se směru parníků, případně se jich i občas zachytil, dostal by ses téměř až na místo. Obě cesty k Novému Zélandu se dotýkají zóny ostrovů Tuamotu. Jenom bys musel nakonec odbočit trochu víc na sever.

Cesta kolem jižního výběžku je kratší, ale musel bys plavat ve studených jižních vodách, na pomezí plovoucích ker, zvláště kdybys obeplouval mys Horn na Ohňové zemi, nejjižnější výběžek Jižní Ameriky. Magalháesův průliv je kromě toho neobyčejně bouřlivý. Pro tebe není ovšem tak nebezpečný jako pro lodě a parníky, ale bezpečný přece jen není. Stal se doslova hřbitovem parníků. Na východě je široký a na západě úzký, plný skalních útesů a ostrůvků. Zběsilé západní větry ženou vodu k východu, tedy proti tobě. V těch vírech bys mohl i ty ztroskotat v hlubinách.

Proto ti radím, abys raději zvolil delší cestu a obeplul mys Horn, než abys plaval Magalháesovým průlivem. Voda se v oceánu ochlazuje postupně a doufám, že si na ni pozvolna zvykneš a že ti neuškodí na zdraví. O zásoby jídla se starat nemusíš, potravin i vody budeš mít kolem sebe dostatek. Od dětství sis zvykl pít mořskou vodu. Najít cestu od mysu Horn k ostrovům Tuamotu bude pro tebe poněkud obtížnější, od Panamského průplavu bys ses tam dostal snáz. Od mysu Horn na sever nesměřují široké zaoceánské cesty s rušným lodním provozem. Určím ti přesně délku a šířku; budeš si ji ověřovat zvláštními přístroji, které jsem ti dal zhotovit. Ale ty přístroje tě trochu zatíží, omezí volnost tvého pohybu.“

„Vezmu s sebou Leadinga. Ponese mi věci. Copak bych se mohl rozloučit s Leadingem? Jistě se mu po mně stýská.“

„Nevím, komu se stýská víc,“ usmál se opět Salvátor. „Tedy Leading. Výborně. Až se dostaneš k souostroví Tuamotu, musíš vyhledat osamělý korálový ostrov. Poznáš ho podle toho, že se na něm tyčí stožár a na stožáru místo korouhvičky veliká ryba. To si lehko zapamatuješ. Možná že ho budeš hledat dva tři měsíce, ale nevadí. Voda je tam teplá a o ústřice nebudeš mít nouzi.“

Salvátor naučil Ichtiandra, aby ho pozorně poslouchal a neskákal mu do řeči, ale když došel k tomuto místu svého výkladu, Ichtiandr se již nezdržel: „A co najdu na ostrově s rybou na stožáru?“

„Přátele. Věrné přátele, kteří se o tebe budou starat a budou tě mít rádi,“ odpověděl Salvátor. „Žije tam můj starý přítel, vědec Armand Villebois. Francouz, proslulý oceánograf. Seznámili jsme se a spřátelili, když jsem byl před mnoha lety v Evropě. Armand Villebois je neobyčejně zajímavý muž, ale teď není čas, abych ti o něm vyprávěl. Doufám, že se s ním seznámíš a uslyšíš přímo od něho příběh, který ho přivedl na osamělý ostrov v Tichém oceánu. Ale nežije tam osaměle. Je s ním jeho žena, milá a dobrá paní, a syn i dcera. Oba se narodili na ostrově, jí bude teď asi sedmnáct let a chlapci pětadvacet. Znají tě z mých dopisů a doufám, že se tě ujmou jako vlastního syna.“ Salvátor se zajíkl. „Ovšem budeš teď muset většinu času trávit ve vodě. Ale několik hodin denně budeš moci pobývat na břehu a sejít se s přáteli. A možná že se tvé zdraví zlepší natolik, že budeš moci být na vzduchu stejně dlouho jako ve vodě. Armand Villebois ti nahradí otce. A ty mu budeš nenahraditelným pomocníkem v jeho vědeckých výzkumech. Už tvé dnešní znalosti oceánu a jeho obyvatel by stačily na desítky profesorů.“ Salvátor se usmál. „Divím se znalcům, že se tě u soudu vyptávali podle šablony, který je dnes den, kolikátého je, který měsíc. Nemohls jim odpovědět prostě proto, že je to mimo okruh tvých zájmů. Kdyby se zeptali třeba na podmořské proudy, na teplotu vody, slanost Laplatského zálivu a jeho okolí, mohli by z tvých odpovědí sestavit celý naučný slovník. A jak teprve budeš moci prohloubit své znalosti a sdělit své poznatky lidem pod vedením tak zkušeného a znamenitého vědce, jakým je Armand Villebois. Věřím, že vy dva společně sestavíte takové pojednání z oboru oceánografie, které bude mezníkem v rozvoji této Vědy a ohromí celý svět. A tvoje jméno se bude stkvít vedle jména Armanda Villeboise, jak ho znám, nedá jinak. Budeš sloužit vědě a tím i lidstvu.

Kdybys však zůstal tady, přinutili by tě sloužit nízkým zájmům nevzdělaných ziskuchtivců. Jsem přesvědčen, že v čistých, průzračných vodách atolu a v rodině Armanda Villeboise najdeš klid a štěstí.

Ještě poslední radu. Jakmile se octneš v oceánu, možná že to bude již dnes v noci, odeber se podmořským tunelem bezodkladně domů (je tam pouze věrný Jim), vezmi si navigační přístroje, nůž a ostatní věci, vyhledej Leadinga a vydej se na cestu, dřív než vzejde slunce nad oceánem.

Sbohem, Ichtiandře: Ne, na shledanou!“

Salvátor poprvé v životě Ichtiandra pevně objal a políbil. Potom se usmál, poklepal mu na rameno a řekl:

„Takový junák se neztratí!“ a spěšně vyšel z cely.

ÚTĚK

Olsen se právě vrátil z továrny na knoflíky a pustil se do oběda. Vtom kdosi zaklepal na dveře.

„Kdo je?“ zeptal se rozmrzen, že ho někdo vyrušuje. Dveře se otevřely a vešla Guttiere.

„Guttiere! Ty? Kde se tu bereš?“ zvolal Olsen radostně překvapen a vyskočil ze židle. „Buď zdráv, Olsene,“ řekla Guttiere. „Nevyrušuj se z jídla.“ Opřela se o dveře a prohlásila: „Nemohu dále žít s mužem a s jeho matkou. Zurita. se mě opovážil uhodit. A já od něho odešla. Nadobro, Olsene.“ Po této zprávě zapomněl Olsen na oběd.

„To jsou mi novinky,“ zvolal. „Posaď se! Sotva stojíš na nohou. Ale jak to? Přece jsi říkala: Co bůh spojil, člověk nerozlučuj! A teď jsi ho opustila? To jsem rád. Vrátila ses k otci?“ „Otec nic neví. U něho by mě Zurita našel a odvedl zpátky k sobě. Bydlím u přítelkyně.“ „A co. co podnikneš dál?“

„Půjdu do továrny. Přišla jsem tě poprosit, Olsene, abys mi pomohl najít práci v továrně. Ať už je to cokoliv.“

Olsen ustaraně pokývl hlavou.

„Teď je to moc těžké. Ale zkusím to, ovšem.“ Chvíli uvažoval a pak se zeptal: „A co tomu řekne tvůj muž?“

„Nechci o něm už ani slyšet.“

„Ale on se bude zajímat, kde je jeho žena,“ řekl s úsměvem Olsen. „Nezapomínej, že žiješ v Argentině. Zurita tě vypátrá, a pak. Sama víš, že tě nenechá na pokoji. Má na své straně zákon i veřejné mínění.“

Guttiere se zamyslela a pak odhodlaně prohlásila: „Tak co! Odejdu tedy do Kanady, na Aljašku.“

„Do Grónska, na severní pól!“ Potom řekl Olsen již vážněji: „Musíme to promyslet. Pro tebe by to tady nebylo bezpečné. Já sám se již dávno chystám odsud odejít. Proč jsem sem vůbec jezdil? Tady v Latinské Americe ještě vládnou kněží. Škoda že se nám nepodařilo uprchnout už tenkrát. Ale Zurita se tě zmocnil a naše lístky i peníze jsou pryč. Teď jistě ani ty nemáš peníze na lístek do Evropy, stejně jako já. No, nemusíme jet do Evropy. Kdybychom — říkám my, protože tě nemůžu opustit, dokud nebudeš v bezpečí — kdybychom se dostali aspoň do sousední Paraguaye nebo raději do Brazílie, tam už by tě Zurita tak snadno nenašel a měli bychom čas připravit se k odjezdu do Spojených států nebo do Evropy. Víš, že doktor Salvátor je ve vězení spolu s Ichtiandrem?“

„Ichtiandr? On se našel? A proč je ve vězení? Mohla bych ho vidět?“ zahrnula Guttiere Olsena otázkami.

„Ano, Ichtiandr je ve vězení a mohl by opět padnout do Zuritova otroctví. Je to ošklivý proces, proti Salvátorovi a Ichtiandrovi byla vznesena nepěkná obžaloba.“ „To je strašné! A není možné ho zachránit?“

„Celou dobu jsem se o to pokoušel, ale bez úspěchu. Teď však se stal naším nenadálým pomocníkem vězeňský dozorce. Dnes v noci musíme Ichtiandra vysvobodit. Právě jsem dostal dvě zprávy, jednu od Salvátora, druhou od vězeňského dozorce.“ „Chtěla bych Ichtiandra vidět,“ řekla Guttiere. „Můžu jít s tebou?“ Olsen se zamyslel.

„Myslím, že ne,“ odpověděl. „I pro tebe bude líp, když ho neuvidíš.“ „Ale proč?“

„Protože je nemocný. Je nemocný jako člověk, ale zdravý jako ryba.“ „Tomu nerozumím.“

„Ichtiandr už nemůže dýchat plícemi. A kdyby tě zase spatřil, bude to pro něho hrozně těžké, a možná i pro tebe. Zatouží tě vidět a pobyt na vzduchu ho nadobro zahubí.“

Guttiere sklopila hlavu.

„Ano, snad máš pravdu,“ řekla po chvíli.

„Mezi ním a ostatními lidmi se vytvořila neproniknutelná přehrada — oceán. Ichtiandr je odsouzen žít ve vodě. Od nynějška je moře jeho jediným domovem.“

„Ale jak tam bude žít? Sám v nekonečném oceánu, člověk mezi rybami a mořskými obludami?“

„Bylšťastný vesvémpodmořskémsvětě,dokud.“ Guttiere se začervenala.

„Teď už ovšem nebude tak šťastný, jako býval.“ „Přestaň, Olsene,“ smutně řekla Guttiere.

„Ale čas je nejlepší lékař. Možná že dokonce znovu najde ztracený klid. Ano, bude žít mezi rybami a mořskými obludami. A jestliže ho nepohltí žralok, dožije se vysokého stáří. A smrt? Smrt je všude stejná.“

Soumrak houstl, v pokoji už bylo skoro tma. „No, musím jít,“ řekl Olsen a vstal. „Smím se na něho podívat alespoň zdálky?“ zeptala se. „Ovšem, nesmíš však prozradit svou přítomnost.“ „Ano, slibuju.“

Bylo již docela tma, když Olsen přestrojen za rozvažeče vody přijel na vězeňské nádvoří z ulice Koronel Diaz.

Hlídač na něho křikl: „Kam jedeš?“

„Vezu ďáblovi mořskou vodu,“ odpověděl Olsen podle návodu vězeňského dozorce.

Všichni hlídači věděli, že mají v žaláři neobyčejného vězně, mořského ďábla, který sedí v kádi, do níž je napuštěna mořská voda, poněvadž říční vodu nesnáší. Mořskou vodu čas od času vyměňovali a dováželi ji ve velikém sudě umístěném na valníku.

Olsen dojel k věznici, zabočil za roh, kde byla kuchyně a vchod pro zaměstnance. Dozorce všechno předem zařídil. Hlídači, kteří stávali u vchodu a v chodbě, byli odesláni pryč pod rozličnými záminkami. Ichtiandr v doprovodu dozorce klidně vyšel z vězení. „Tak skoč honem do sudu!“ řekl dozorce.

Ichtiandr poslechl bez váhání.

„Jeď!“

Olsen švihl opratěmi, vyjel z vězeňské brány a pak zvolna ujížděl po Avenue de Alvear, kolem nádraží Ritero a nákladového nádraží. Opodál za ním se kmital ženský stín.

Když Olsen vyjel z města, byla již temná noc. Cesta vedla podle mořského břehu. Vítr sílil. Vlny dorážely na břeh a s hukotem se tříštily o kamení.

Olsen se ohlédl. Cesta byla liduprázdná. Jen v dálce se třpytila světla rychle ujíždějícího automobilu. Až projede.

Vůz se přehnal kolem, uháněje k městu, na okamžik je oslnil světly, ohlušil houkačkou a zmizel v dálce.

„Teď!“ Olsen se obrátil a dal znamení Guttiere, aby se skryla za balvany. Potom zaklepal na sud a zvolal: „Jsme na místě! Vylez!“ Ze sudu se vynořila hlava.

Ichtiandr se rozhlédl, rychle vylezl a seskočil na zem.

„Děkuju, Olsene!“ řekl a mokrou rukou pevně stiskl obrovu pravici.

Dýchal rychle, jako by se dusil.

„Není zač! Sbohem! Buď opatrný. Neplav blízko ke břehu. Chraň se lidí, aby ses nedostal do zajetí.“

Ani Olsen nevěděl, jaké příkazy dal Ichtiandrovi Salvátor.

„Ano, ano,“ řekl přerývaně Ichtiandr. „Poplavu hodně daleko, k tichým korálovým ostrovům, kam lodě vůbec nejezdí. Děkuju, Olsene!“ Ichtiandr se rozběhl k moři. Když se přiblížil k vodě, obrátil se ještě a zvolal:

„Olsene, Olsene! Uvidíte-li někdy Guttiere, pozdravujte ji ode mě a vyřiďte jí, že na ni nikdy nezapomenu!“

Vrhl se do moře a s výkřikem: „Sbohem, Guttiere!“ zmizel ve vlnách.

„Sbohem, Ichtiandře,“ tiše odpověděla Guttiere, která stála za balvanem.

Vítr sílil a téměř podrážel lidem nohy. Moře burácelo, písek šustil a kameny rachotily.

Čísi ruka stiskla paži Guttiere.

„Pojďme, Guttiere,“ vyzval ji Olsen laskavě.

Vyvedl ji na silnici.

Mladá žena se ještě jednou ohlédla na moře a opřena o Olsenovu paži vykročila k městu.

Salvátor si odbyl trest, vrátil se domů a znovu se pohroužil do vědecké práce. Chystá se na jakousi dalekou cestu. Kristo u něho slouží dál.

Zurita si pořídil škuner a loví perly v Kalifornském zálivu. I když není nejbohatším mužem v Americe, přece si nemůže na svůj osud naříkat. Konce jeho kníru jako ručička barometru ukazují stále vysoký tlak.

Guttiere se s mužem rozvedla a vzala si Olsena. Odstěhovali se do New Yorku a pracují v továrně na konzervy. Na pobřeží Laplatského zálivu už nikdo nevzpomíná na mořského ďábla.

Jen když za dusných nocí staří rybáři zaslechnou v noční tišině neznámý zvuk, říkávají mladým:

„Takhle troubil na mušli mořský ďábel,“ a začnou o něm vyprávět legendy. Pouze jediný člověk v Buenos Aires nemůže na Ichtiandra zapomenout. Všichni chlapci ve městě znají starého, pomateného, chudého Indiána. „Tamhle jde otec mořského ďábla!“ Ale Indián si chlapců nevšímá.

Když potká staroch Španěla, pokaždé se za ním obrátí, odplivne si a mumlá jakési kletby. Policie však nechává starého Baltazara na pokoji. Je to tichý blázen, nikomu neublíží. Jen když se moře rozbouří, pociťuje starý Indián prudký neklid.

Pospíchá na pobřeží a nedbaje nebezpečí, že ho vlny mohou spláchnout do moře, stojí na pobřežních kamenech a volá, volá ve dne v noci, dokud se bouře neztiší: „Ichtiandře! Ichtiandře! Synu můj!..“

Leč moře nevydá své tajemství.