Člověk obojživelník

CESTOU

Ichtiandr se bez otálení vydal na cestu. Vzal šaty a střevíce, které měl schované na břehu, a přivázal si je na záda řemenem, na němž visel nůž. Nasadil si brýle, navlékl rukavice a vyrazil.

V zálivu Rio de La Plata kotvilo mnoho zámořských lodí a parníků, škunerů a bárek. Mezi nimi pojížděly malé pobřežní parní čluny. Z vody se jejich dna podobala potápníkům, kteří běhají po hladině všemi směry. Kotevní řetězy a lana se zvedaly ze dna jako štíhlé kmeny podmořského lesa. Dno zálivu bylo zavaleno všelijakými odpadky, starým železem, kupami kamenného uhlí a vyhozenou struskou, úlomky starých hadic, útržky plachet, konvemi na benzín, cihlami, rozbitými lahvemi, plechovkami od konzerv a poblíž břehu mrtvolami psů a koček.

Hladina byla pokryta tenkou vrstvou nafty. Slunce ještě nezapadlo, ale tady panovalo šedozelené příšeří. Řeka Páraná přinášela písek a jíl, které kalily vodu zálivu. Ichtiandr byl mohl lehce zbloudit v tom bludišti lodí, ale řídil se lehkým proudem řeky ústící do zálivu. Je to zvláštní, jak jsou lidé málo čistotní, říkal si v duchu štítivě a prohlížel si dno připomínající smetiště. Plaval středem zálivu, pod vodními kýly. Ve špinavé vodě zálivu se mu špatně dýchalo, jako člověku v dusném pokoji.Tu a tam spatřil na dně lidské mrtvoly a kostry zvířat. Jedna mrtvola měla rozťatou lebku a na krku provaz s kamenem. Byl tu pohřben čísi zločin. Ichtiandr spěchal, aby se dostal z těchto ponurých míst.

Ale čím víc stoupal v zálivu, tím silnější byl vstřícný proud. Plavalo se mu špatně. V oceánu jsou také proudy, ale tam mu pomáhaly, dobře se v nich vyznal. Tady byl jen jeden vstřícný proud. Ichtiandr byl zkušený plavec a zlobilo ho, že se tak pomalu dostává kupředu. Najednou prolétlo cosi velmi blízko kolem něho, div ho to nezasáhlo. To z kterési lodi shodili kotvu. Tady plavat není zrovna bezpečné, pomyslil si Ichtiandr a ohlédl se. Viděl, že ho dohání velký parník.

Spustil se ještě níž, a když dno parníku proplouvalo nad ním, chytil se kýlu. Polypi oblepili železo drsnou hmotou, za kterou se mohl držet. Nebylo zrovna pohodlné ležet ve vodě v této poloze, ale zato byl teď chráněn a plul rychle, unášen parníkem.

Delto končila a parník plul teď po řece Paraně. Řeka s sebou nesla ohromné množství jílu. V jejích sladkých vodách se Ichtiandrovi těžce dýchalo. Ruce měl strnulé, ale nechtěl se rozloučit s parníkem. Škoda že jsem se nemohl vydat na cestu s Leadingem, vzpomněl si na delfína. Ale delfína by mohli v řece zabít. Leading by celou cestu nevydržel pod vodou a Ichtiandr se bál objevit se na hladině řeky, neboť tam byl příliš velký ruch. Ruce mu stále více umdlévaly. Kromě toho měl velký hlad, vždyť celý den nic nejedl. Bude muset udělat zastávku. Pustil kýl parníku a plaval ke dnu.

Tma houstla. Ichtiandr si prohlédl bahnité dno. Ale nenašel tu ani rozpláclé kambaly, ani ústřicové škeble. Kolem něho brouzdaly sladkovodní ryby, neznal však jejich zvyky a připadaly mu mnohem chytřejší než ryby v oceánu. Daly se těžko chytit. Teprve když nastala noc a ryby usnuly, podařilo se Ichtiandrovi polapit velkou štiku. Její maso bylo tvrdé a zavánělo bahnem, ale vyhladovělý mládenec ji snědl s velkou chutí, hltaje celé kusy i s kostmi.

Teď si musí odpočinout. V řece se aspoň může klidně vyspat, nemusí se bát žraloků ani chobotnic. Musí se však postarat o to, aby ho ve spánku nezanesl proud dolů. Ichtiandr vyhledal na dně několik balvanů, položil je do řady, ulehl a zachytil se jednoho kamene rukou.

Ale nespal dlouho. Brzy poznal, že se blíží nějaký parník. Otevřel oči a uviděl signální světla. Parník plul zdola. Ichtiandr se rychle zvedl a chystal se, že se ho zachytí. Byl to však motorový člun s docela hladkým dnem. Po marných pokusech zachytit se Ichtiandr div nespadl pod šroub.

Několik lodí plulo dolů po proudu, až se nakonec Ichtiandr zachytil jedné, která plula vzhůru po řece.

Tak se dostal do města Parany. První část cesty měl za sebou. Ale zbývala ještě nejobtížnější část — putování po zemi.

Časně zrána odplaval Ichtiandr z hlučného městského přístavu do tiché neobydlené končiny, opatrně se rozhlédl a vylezl na břeh. Sundal brýle a rukavice, zahrabal je v pobřežním písku, usušil si na slunci své šaty a oblékl je. Ve zmačkaném obleku vypadal jako tulák. To mu však nedělalo starosti.

Dal se po pravém břehu, jak mu poradil Olsen, a vyptával se cestou rybářů, nevědí-li, jak se dostane do haciendy Dolores, která patří Pedrovi Zuritovi.

Rybáři si ho podezřívavě prohlíželi a záporně vrtěli hlavou.Míjela hodina za hodinou, vedro bylo stále únavnější a hledání marné. Ichtiandr se na zemi nedovedl vůbec orientovat. Žhavé parno ho vysilovalo, točila se mu hlava a myšlenky se mu pletly. Cestou se pro osvěžení několikrát svlékl a ponořil se do vody.

Nakonec asi kolem čtvrté hodiny potkal šťastně vesničana, podle vzhledu nádeníka. Stařec Ichtiandra vyslechl, přikývl a řekl:

„Jdi pořád touhle cestou mezi poli. Až přijdeš k velkému rybníku, přejdeš most, vystoupíš na malý kopeček a tam najdeš vousatou donu Dolores.“ „Proč vousatou? Dolores je přece hacienda.“

„To se ví, hacienda, Ale její stará majitelka se také jmenuje Dolores. Je to matka Pedra Zurity. Taková tlustá, vousatá bába. Ať tě ani nenapadne, abys k ní šel sloužit. Ta by z tebe stáhla kůži. Je to učiněná čarodějnice. Ten Zurita si prý přivedl mladou ženu. Nebude mít, chuděra, s tchyní žádný med,“ rozkládal povídavý vesničan. To myslí Guttiere, řekl si v duchu Ichtiandr. „Je to daleko?“ zeptal se.

„Do večera tam dojdeš,“ řekl vesničan a podíval se na slunce.

Ichtiandr starci poděkoval a rychle vykročil po cestě mezi pšeničnými a kukuřičnými poli. Rázná chůze ho brzy unavila. Cesta se vlekla jako nekonečná bílá stuha. Pšeničné pole bylo vystřídáno loukami s hustou zelenou travou, na nichž se pásla stáda ovcí. Ichtiandr umdléval únavou, rezavá bolest v bocích se stále stupňovala. Trápila ho žízeň. Kolem ani kapka vody. Kdyby už tu byl ten rybník, zatoužil. Tváře a oči mu zapadly, těžce dýchal. Měl hlad. Co však mohl najít k snědku? Daleko na louce se páslo stádo beranů pod ochranou honáka a psů. Přes kamennou zídku visely větve broskvoní a meruněk a na nich zralé plody. Tady to není jako v oceánu, všechno je tu cizí, všechno někomu patří, všechno je ohrazeno, všechno hlídáno. Jenom ptáci jsou svobodní, nepatří nikomu, létají a zpívají podél cesty. Ale nedají se chytit. A je vůbec dovoleno lovit ptáky? Taky snad někomu patří. Tady by člověk snadno umřel hlady a žízní mezi nádržemi, zahradami a stády. Proti Ichtiandrovi kráčel s rukama za zády tlustý muž v bílém plášti s lesklými knoflíky, v bílé čepici a s pouzdrem na opasku.

„Prosím vás, je ještě daleko do haciendy Dolores?“ zeptal se ho Ichtiandr.

Tlustý muž si ho podezřívavě prohlédl.

„A co tu pohledáváš? Odkud jdeš?“

„Z Buenos Aires.“

Muž v bílém plášti zbystřil pozornost.

„Mám se tam s někým sejít,“ dodal Ichtiandr.

„Natáhni ruce,“ řekl tlustý muž.

Ichtiandra to překvapilo, ale netuše nic zlého, natáhl ruce. Tlouštík vytáhl z kapsy náramky a rychle spoutal Ichtiandrovi ruce.

„A mám tě,“ zabručel muž s lesklými knoflíky, šťouchl Ichtiandra do boku a křikl: „Jdi! Zavedu tě na Dolores!“

„Proč jste mě spoutal?“ zaraženě se zeptal Ichtiandr, zvedl ruce a prohlížel si náramky. „Žádné řeči!“ přísně ho okřikl tlouštík. „Hajdy!“

Ichtiandr sklonil hlavu a vlekl se dál. Ještě dobře, že nemusel jít zpátky. Nevěděl, co si o tom myslet. Netušil, že minulou noc byla v sousední farmě spáchána loupežná vražda a policie teď pátrá po zločincích. Také mu nenapadlo, že ve svých zmačkaných šatech vypadá podezřele. Jeho neurčitá odpověď o cíli cesty nadobro zpečetila jeho osud.

Četník Ichtiandra zatkl a teď ho vedl do nejbližší osady, aby ho odtud poslal do Parany do vězení.

Ichtiandr pochopil pouze to, že jeho svoboda je omezena a že v jeho cestě nastalo mrzuté zdržení. Rozhodl se, že při první příležitosti musí stůj co stůj získat svobodu. Tlustý četník si z radosti nad svým úspěchem zapálil dlouhý doutník. Šel za Ichtiandrem a pouštěl na něho kotouče kouře. Ichtiandr se dusil.

„Nemohl byste přestat pouštět kouř, špatně se mi dýchá,“ řekl obrácen ke svému průvodci. „Co-o? Že nemám kouřit? Chachacha!“ Četník se zasmál a jeho tvář byla samá vráska. „Tys mi nějaká citlivka!“ vyfoukl jinochovi do tváře kotouč dýmu a křikl: „Plav!“ Ichtiandr poslechl.

Konečně uviděl rybník překlenutý úzkým mostem a bezděčně zrychlil krok. „Nespěchej tak k té své Dolores!“ křikl tlouštík.

Vyšli na most. Uprostřed mostu se Ichtiandr najednou překlonil přes zábradlí a vrhl se do vody.

Takový skutek od člověka se spoutanýma rukama četník vůbec nečekal. A Ichtiandr zase nečekal to, co tlouštík udělal v následujícím okamžiku. Četník se vrhl do vody za Ichtiandrem, bál se, aby zločinec neutonul. Chtěl ho přivést živého; zatčený, jenž utonul s pouty na rukou, by mu mohl způsobit velké nepříjemnosti. Četník následoval Ichtiandra tak rychle, že ho stačil chytit za vlasy a teď ho pevně držel. Ichtiandr se odhodlal obětovat vlasy a stáhl četníka ke dnu. Brzy ucítil, že tlouštíkovo sevření povolilo, že pustil jeho vlasy. Ichtiandr odplaval několik metrů stranou a vyhlédl z vody, aby se podíval, je-li už četník z vody venku. Ten se právě plácal po hladině, a když uviděl Ichtiandrovu hlavu, vykřikl:

„Utopíš se, mizero, plav ke mně!“

Vida, to je nápad, pomyslel si Ichtiandr a najednou se dal do křiku:

„Pomoc! Topím se!“ a spustil se ke dnu.

Z vody pozoroval četníka, jak se potápí a hledá ho. Nakonec tlouštík zřejmě ztratil naději na úspěch a plaval ke břehu.

Teď odejde, pomyslil si Ichtiandr. Ale četník neodešel. Rozhodl se, že setrvá u mrtvoly, dokud se nedostaví vyšetřující orgány. To, že utopenec ležel na dně rybníka, na věci nic neměnilo.

V tu chvíli projížděl po mostě vesničan na mezku naloženém pytli. Četník přikázal vesničanovi, aby shodil pytle a zajel na nejbližší četnickou stanici s dopisem. Věc se pro Ichtiandra nepěkně zamotávala. Krom toho byly v rybníku pijavky. Vpíjely se Ich-tiandrovi do těla a on je nestačil odtrhávat. Musel to dělat opatrně, aby nezčeřil stojatou vodu a nevzbudil tím strážníkovu pozornost.

Vesničan se za půl hodiny vrátil, ukázal na silnici, naložil své pytle na mezka a spěšně odjel. Asi za pět minut přišli ke břehu rybníka tři četníci. Dva z nich nesli na hlavě lehkou loďku a třetí bidlo s hákem a veslo.

Spustili loďku na vodu a začali pátrat po utopenci. Ichtiandr se pátrání nebál. Pro něho to byla téměř hra. Přecházel jen z místa na místo. Pečlivě prohledali bidlem celé dno rybníka kolem mostu, ale utopence nenašli. Četník, který Ichtiandra zatkl, s údivem rozhodil ruce. Ichtiandrovi to dokonce působilo zábavu. Ale brzo se mu udělalo špatně. Četníci zvířili bidlem na dně rybníka hromady bahna. Voda se zkalila.

Ichtiandr neviděl už ani na vzdálenost vztažené ruky a to začínalo být nebezpečné. Ale hlavně se mu špatně dýchalo žábrami ve vodě chudé na kyslík. A ještě k tomu ty hromady bahna. Začal se dusit a cítil v žábrách stále silnější pálení. Už to nemohl vydržet. Bezděčně zasténal a z úst mu vyletělo několik bublinek. Co teď? Musí vyjít z vody, jiné východisko není. Stůj co stůj musí z vody ven. Jistě ho hned chytí, možná i spráskají a posadí do vězení. Ale to už je jedno. Tápavě se potácel k mělčině a zvedl hlavu nad vodu.

„A-a-a!“ vykřikl četník nesvým hlasem a vrhl se přes okraj loďky do vody, aby se co nejrychleji dostal na břeh.

„Panenko Maria! O-o,“ vykřikl druhý a padl na dno člunu.

Dva četníci, kteří byli na břehu, se šeptem modlili. Bledí, třesoucí se strachem, schovávali se jeden za druhého.

Ichtiandr nic takového nečekal a zprvu nechápal příčinu jejich leknutí. Potom si vzpomněl, že Španělé jsou velmi zbožní a pověrčiví. Četníci si asi mysleli, že vidí před sebou hosta z onoho světa. Ichtiandr se rozhodl, že je ještě víc postraší; vycenil zuby, vyvalil oči a děsně zavyl, kráčeje pomalu ke břehu. Vyšel na silnici schválně hodně pomalu a odměřeným krokem se vzdaloval.

Ani jeden z četníků se nepohnul, aby Ichtiandra zadržel. Pověrčivá hrůza a strach z přízraku jim bránily konat služební povinnost.

TOHLE JE MOŘSKÝ ĎÁBEL

Matka Pedra Zurity byla tlustá stařena s nosem jako zobák a s nápadně velkým podbradkem. Hustý knír dodával její tváři zvláštní, nepříjemný výraz. Pro tuto ozdobu, u žen vzácnou, jí přezdívali v celém okolí vousatá Dolores.

Když si její syn přivedl na haciendu mladou ženu, stařena si Guttiere bez okolků zevrubně prohlédla. Především hledala vždycky na lidech chyby. Dívčina krása ji omráčila, ale stařena to nedala najevo. Taková už byla vousatá Dolores; chvilku v kuchyni o samotě přemýšlela a došla k názoru, že dívčina krása je vlastně nedostatek.

Když zůstala se synem o samotě, nespokojeně vrtěla hlavou a povídala:

„Je hezká! Dokonce až moc hezká!“ a dodala s povzdechem: „S takovou krasavicí budeš mít velké trápení. Ano. Raděj sis měl vzít Španělku.“ Po chvilce pak pokračovala: „A je to hrdopyška. Ruce má hebké, jemné, asi není zvyklá pracovat.“

„Však ji zkrotíme,“ odpověděl Zurita a pohroužil se do domácích účtů.

Dolores zívla, a aby syna nevyrušovala, vyšla do zahrady nadýchat se večerního chládku. Ráda snila při měsíčku.

Mimózy vydechovaly v zahradě příjemnou vůni. Bílé lilie se třpytily v měsíčním světle. Listí vavřínů a fíkusů lehounce ševelilo.

Dolores usedla na lavičku mezi myrtami a oddala se svému snění: přikoupí tamhleten sousední pozemek, bude pěstovat jemnovlnné ovce, postaví nový dům. „Čert aby vás vzal!“ zlostně vykřikla stařena a pleskla se po tváři. „Tihle moskyti nenechají člověka chvilku posedět.“

Obloha se nepozorovaně zatáhla mraky a celá zahrada se pohřížila do soumraku. Na obzoru vyvstal výrazný světle modrý pruh, odraz světel města Parany.

Vtom Dolores spatřila nad nízkou kamennou zídkou lidskou hlavu. Kdosi zvedl ruce spoutané okovy a opatrně přeskočil zeď.

Stařena se polekala. Do zahrady vlezl trestanec, usoudila. Chtěla vykřiknout, ale nemohla, pokusila se vstát a utíkat, ale nohy jí vypověděly službu. Seděla na lavičce a pozorovala neznámého.

Muž v poutech se opatrně kradl mezi keři, přiblížil se k domu a nahlížel do oken.

A najednou — jistě se nepřeslechla — trestanec tiše zavolal:

„Guttiere!“

Podívejme, krasotinku! Ta má známosti! Nakonec mě ještě zabije i se synem, vyloupí haciendu a uteče s trestancem, uvažovala Dolores.

Stařena pocítila náhle prudkou nenávist k snaše i hořkou škodolibost. To jí dodalo síly. Vyskočila a pospíšila do domu.

„Rychle!“ řekla šeptem synovi. „Do sadu vlezl trestanec. Volal Guttiere.“

Pedro vyběhl s takovým spěchem, jako by mu hořela střecha nad hlavou, zvedl lopatu, která ležela na pěšince, a utíkal kolem domu.

U zdi stál neznámý ve špinavých, zmačkaných šatech se spoutanýma rukama a díval se do okna.

„Proklatě!“ zabručel Zurita a lopatou uhodil mladíka do hlavy. Mládenec se beze slova svezl k zemi. „Mrtev,“ řekl tiše Zurita.

„Mrtev,“ potvrdila Dolores, která stála za ním, takovým tónem, jako by syn zašlápl jedovatého štíra.

Zurita se tázavě podíval na matku. „Kam s ním?“

„Do rybníka,“ radila stařena, „je tam hluboko.“ „Vyplave.“

„Přivážeme k němu kámen. Počkej.“

Dolores vběhla do domu a chvatně hledala pytel, do kterého by mohli vložit tělo neznámého. Ale ráno poslala všechny pytle s pšenicí do mlýna. Vyhledala tedy povlak a dlouhý motouz. „Pytle nemám,“ řekla synovi. „Nalož tuhle do toho povlaku kamení a přivaž ho motouzem k poutům.. “

Zurita přikývl, přehodil si tělo neznámého přes rameno a vlekl ho na konec zahrady k rybníčku.

„Dej pozor, ať se nezamažeš,“ šeptala synovi stařena, která se za ním belhala s povlakem a motouzem.

„To se umyje,“ odpověděl Pedro, ale přece sklonil mladíkovu hlavu níž, aby krev stékala na zem.

U rybníka Zurita rychle nacpal povlak kamením, pevně ho přivázal mladíkovi k rukám a hodil tělo do vody.

„Teď se musím převléknout.“ Pedro pohleděl na oblohu. „Bude pršet. Déšť smyje do rána všechny stopy krve na zahradě.“

„A v rybníce. nezčervená voda od krve?“ zeptala se vousatá Dolores. „Ne. Rybníkem protéká proud. Ó, proklatě!“ zachraptěl Zurita, když vcházel do domu, a zahrozil pěstí do jednoho okna. „Vida naši krasotinku!“ zabručela stařena, která šla za synem. Guttiere měla pokoj v podkroví. Tu noc nemohla usnout. Bylo dusno a moskyti dotírali. Hlavou mladé ženy táhly neveselé myšlenky.

Stále myslela na Ichtiandra, na jeho smrt. Muže nemilovala, tchyně v ní vzbuzovala odpor. A s tou vousatou stařenou musí teď žít.

Oné noci jako by Guttiere zaslechla Ichtiandrův hlas. Volal její jméno. Ze zahrady bylo slyšet jakýsi hluk, čísi tlumené hlasy. Guttiere usoudila, že už neusne. Vyšla do zahrady. Slunce ještě nevyšlo. Zahrada tonula v jitřním soumraku. Mračna rozehnal vítr. Na trávě a na stromech se třpytila hojná rosa. Guttiere šla po trávě bosá, v lehkém župánku. Náhle se zastavila a pozorně prohlížela zem. Na pěšince proti jejímu oknu byl písek zbrocen krví. Hned vedle se válela zkrvavená lopata.

V noci tu došlo k nějakému zločinu. Odkud by se tu jinak vzaly stopy krve? Guttiere šla bezděky po stopách, které ji přivedly k rybníku.

Neskrývají se v tom rybníku poslední stopy zločinu, napadlo ji a se strachem se zahleděla na zelenavou hladinu.

Ze zelenavé hladiny se na ni dívala tvář Ichtiandra. Na spánku mu zela sečná rána. Jeho tvář vyjadřovala utrpení a zároveň radost.

Guttiere upřeně zírala na tvář utonulého Ichtiandra. Není to šálení smyslů? Chtěla odejít. Ale nemohla utéct, nemohla z něho spustit oči.

Ichtiandrova tvář se pomalu zvedala z vody. Už se vynořila nad hladinu a zčeřila tichou vodu. Vztáhl ke Guttiere spoutané ruce a s úsměvem na bledé tváři řekl: „Guttiere! Drahá! Konečně, Guttiere.,“ ale nedomluvil. Guttiere se chytla za hlavu a zděšeně vykřikla:

„Jdi pryč, hrozný přízraku! Vím přece, že jsi mrtvý. Proč ses mi zjevil?“ „Ne, ne, Guttiere, nejsem mrtvý,“ rychle odpověděl přízrak, „já jsem se neutopil. Odpusť. zatajil jsem to před tebou. Nevím, proč jsem to udělal. Neodcházej, vyslechni mě. Jsem živý, sáhni mi na ruce. “

Vztáhl k ní spoutané paže. Guttiere si ho stále prohlížela.

„Neboj se, jsem přece živý. Můžu žít pod vodou. Jsem jiný než ostatní lidé. Já jediný můžu žít pod vodou. Tenkrát, když jsem se vrhl do moře zůstal jsem naživu. Vrhl jsem se do moře, že mi bylo těžko dýchat na vzduchu.“ Ichtiandr zavrávoral a stejně rychle a nesouvisle pokračoval:

„Hledal j sem tě, Guttiere. Dnes v noci mě tvůj muž udeřil do hlavy, když jsem přišel k tvému oknu, a hodil mě do rybníka. Ve vodě jsem se vzpamatoval. Podařilo se mi odhodit pytel s kamením, ale tohle,“ Ichtiandr ukázal na pouta, „nedokážu sundat.“ Guttiere začínala věřit, že před ní nestojí přízrak, nýbrž živý člověk. „Ale proč máte spoutané ruce?“ zeptala se.

„Povím ti všechno později.. Utečme spolu, Guttiere. Schováme se u mého otce, tam nás nikdo nenajde. A budeme tam spolu žít. Podej mi ruce, Guttiere. Olsen řekl, že mi přezdívají mořský ďábel, ale já jsem přece člověk. Proč se mě bojíš?“

Ichtiandr vyšel z rybníka plný bahna. Vyčerpaně klesl na trávu.

Guttiere se nad ním sklonila a konečně ho vzala za ruku.

„Můj ubohý chlapče,“ řekla.

„To jsou k nám hosté,“ ozval se najednou posměšný hlas. Ohlédli se a uviděli, že opodál stojí Zurita.

Zurita stejně jako Guttiere nemohl v noci spát. Když Guttiere vykřikla, vyšel do zahrady a vyslechl celý rozhovor. Jakmile zjistil, že má před sebou mořského ďábla, kterého tak dlouho a bezúspěšně pronásledoval, zajásal a ihned se rozhodl, že Ichtiandra dopraví na Medúzu. Ale vzápětí se rozmyslel jinak.

„Nepodaří se vám, Ichtiandře, odvézt Guttiere k doktoru Salvátorovi, protože Guttiere je má žena. Pochybuju, že se sám vrátíte k otci. Čeká na vás policie.“ „Ale já jsem se ničím neprovinil!“ zvolal Ichtiandr.

„Policie nedává lidem takové náramky pro nic za nic. A když už jste mi padl do rukou, je mou povinností odevzdat vás policii.“

„Snad byste to neudělal?“ rozhořčeně se zeptala muže Guttiere. „Je to má povinnost,“ odpověděl Pedro a pokrčil rameny.

„To by bylo pěkné,“ vmísila se do rozhovoru Dolores, která se tu právě objevila, „aby nechal utéct trestance! Proč? Snad ne proto, že ten kriminálník tu postává před cizími okny a chystá se unést cizí ženu!“

Guttiere přistoupila k muži, vzala ho za ruku a řekla laskavě: „Pusťte ho. Prosím vás o to. Ničím jsem se před vámi neprovinila.“ Dolores v obavě, aby syn ženě nepovolil, zamávala rukama a vykřikla: „Neposlouchej ji, Pedro!“

„Před prosbou ženy jsem bezmocný,“ řekl líbezně Zurita. „Udělám, co si přejete.“ „Jen se oženil, už je pod pantoflem,“ bručela stařena.

„Nech toho, matko. Upilujeme vám pouta, mladý muži, převlečeme vás do slušnějších šatů a dopravíme na Medúzu. V Rio de La Plata můžete seskočit z paluby a plavat, kam se vám zamane. Ale pustím vás pod jednou podmínkou: musíte zapomenout na Guttiere. A tebe, Guttiere, vezmu s sebou. Tak to bude jistější.“

„Jste lepší, než jsem si myslela,“ upřímně řekla Guttiere.

Zurita si samolibě nakroutil knír a uklonil se ženě.

Dolores dobře znala svého syna a rázem se dovtípila, že zamýšlí nějakou lest. Ale aby mu nepokazila hru, naoko zlostně bručela: „Dočista ho omámila!“

PLNÝM CHODEM

„Zítra se vrátí Salvátor. Horečka mě zdržela doma, ale musíme si spolu pohovořit,“ řekl Kristo Baltazarovi. Seděli v Baltazarově krámku. „Poslouchej, bratře, poslouchej pozorně a nepřerušuj mě, abych nezapomněl to nejdůležitější.“

Kristo se odmlčel a když uspořádal své myšlenky, pokračoval: „Hodně jsme se spolu namáhali kvůli Zuritovi. Je bohatší než my dva dohromady, ale chce být ještě bohatší, než je. Chce polapit mořského ďábla.“ Baltazar sebou trhl.

„Mlč, bratře, mlč, jinak zapomenu, co jsem chtěl říct. Zurita si chce zotročit mořského ďábla. A víš, co je mořský ďábel? Hotový poklad. Nevyčerpatelné bohatství. Může sbírat na mořském dně perly, tisíce nejkrásnějších perel. A nejenom perly. Na mořském dně je taky mnoho potopených parníků a v nich ohromné poklady. Mohl by nám je vylovit. Říkám nám, a ne Zuritovi. Víš, bratře, že Ichtiandr miluje Guttiere?“ Baltazar chtěl cosi říct, ale Kristo ho nepustil ke slovu.

„Mlč a poslouchej. Nemůžu mluvit, když mi někdo skáče do řeči. Ano, Ichtiandr miluje Guttiere. Přede mnou se nic neutají. Když jsem to zjistil, řekl jsem: Dobrá, jen ať ji hodně miluje. Bude lepším mužem a zetěm než Zurita. A Guttiere zase miluje Ichtiandra. Stopoval jsem je zdálky, abych Ichtiandrovi nepřekážel. Jen ať se scházejí.“ Baltazar si vzdychl, ale nechal bratra mluvit dál.

„To ještě není všechno, bratře. Poslouchej dál. Chci ti připomenout něco, co se stalo před mnoha lety. Dnes je tomu dvacet let, co jsem doprovázel tvou ženu, když se vracela od příbuzných. Vzpomínáš si, jela tehdy do hor na pohřeb své matky. Cestou tvá žena umřela při porodu. Dítě taky umřelo. Neřekl jsem ti tenkrát všechno, nechtěl jsem tě ještě víc roztrpčit. Tvá žena cestou umřela, ale dítě ještě žilo, i když bylo velmi slabé. Stalo se to v indiánské vesnici. Jedna stařena mi řekla, že nedaleko od nich žije velký divotvorce, bůh Salvátor.“ Baltazar zbystřil pozornost.

„Poradila mi, abych dítě odnesl k Salvátorovi, prý ho může zachránit. Poslechl jsem dobrou radu a odnesl chlapce k Salvátorovi. „Zachraňte ho,“ řekl jsem. Salvátor vzal chlapce, zavrtěl hlavou a řekl: „To bude těžká věc.“ A odnesl ho. Večer vyšel černoch a řekl: „Dítě zemřelo.“ Odešel jsem. Tak vidíš,“ pokračoval Kristo, „Salvátor vzkázal po svém černochovi, že dítě zemřelo. Všiml jsem si u novorozence, tvého syna, že má mateřské znamínko. Dobře si pamatuju, jaký mělo tvar.“ Kristo se chvíli odmlčel a pak dodal: „Nedávno kdosi poranil Ichtiandra na krku. Ovazoval jsem mu ránu a poodhalil límec jeho šupin. Uviděl jsem mateřské znamínko přesně takového tvaru, jako měl tvůj syn.“ Baltazar se podíval na Krista široce rozevřenýma očima a vzrušeně se zeptal: „Myslíš, že Ichtiandr je můj syn?“

„Mlč, bratře, mlč a poslouchej. Ano, myslím si to. Myslím, že Salvátor tehdy lhal. Tvůj syn nezemřel a Salvátor z něho udělal mořského ďábla.“

„Ó, ó.,“ vykřikl Baltazar celý bez sebe. „Jak se mohl opovážit! Zabiju ho těmahle rukama!“ „Mlč. Salvátor je silnější než ty. A potom, možná že se mýlím. Dvacet let je dlouhá doba. Mateřské znamínko na krku může mít víc lidí. Ichtiandr může být tvůj syn a nemusí. Musíme být opatrní. Půjdeš k Salvátorovi a řekneš, že Ichtiandr je tvůj syn. Já ti to dosvědčím. Budeš žádat, aby ti syna vydal. A když se bude zdráhat, pohrozíš mu, že ho udáš pro mrzačení dětí. Toho se zalekne. A když to nepomůže, půjdeš k soudu. Kdyby se nám u soudu podařilo dokázat, že Ichtiandr je tvůj syn, oženíme ho s Guttiere; Guttiere je přece tvá schovanka. Tenkrát se ti stýskalo po ženě a po synovi a našel jsi tu sirotu Guttiere.“ Baltazar vyskočil ze židle. Přecházel po krámku vrážeje do krabů a mušlí. „Můj syn! Můj syn! Ach, to je neštěstí!“ „Proč neštěstí?“ podivil se Kristo.

„Nepřerušoval jsem tě a pozorně tě vyslechl, teď poslouchej ty mě. Zatím cos stonal, Guttiere si vzala Pedra Zuritu.“ Novinka Krista omráčila.

„A Ichtiandr, můj ubohý syn.,“ Baltazar svěsil hlavu, „Ichtiandr je v Zuritových rukách!“ „To není možné,“ namítl Kristo.

„Ale ano, Ichtiandr je na Medúze. Dnes ráno ke mně přišel Zurita. Dobíral si nás, vysmíval se nám a nadával. Říkal, že jsme ho zklamali. Představ si, že se sám bez nás zmocnil Ichtiandra! Teď už nám nedá ani groš. Ale já bych od něho stejně nic nevzal. Copak můžu prodat vlastního syna?“

Baltazar byl dočista zoufalý. Kristo vrhal na bratra nespokojené pohledy. Teď by se mělo postupovat rázně. Ale Baltazar by mohl věci spíš uškodit než prospět. Kristo sám příbuzenství Ichtiandra s Baltazarem moc nevěřil. Viděl sice u novorozeněte mateřské znamínko. Ale copak je to důkaz? Když spatřil stejné znamínko na krku Ichtiandra, rozhodl se, že té podobnosti využije a bude z ní těžit. Mohl však předpokládat, že bratr přijme jeho zprávu takovým způsobem? Zato Baltazarovy zprávy Krista polekaly.

„Teď není čas k pláči. Musíme jednat. Salvátor přijede zítra časně ráno. Vzmuž se. Čekej mě při východu slunce na molu. Musíme Ichtiandra zachránit. Kam měl Zurita namířeno?“ „Neřekl, ale myslím že na sever. Už dávno se chystal k břehům Panamy.“ Kristo přikývl.

„Tak nezapomeň: zítra před východem slunce musíš být na pobřeží. Seď tam, nikam se nevzdaluj, i kdybys měl čekat do večera.“

Kristo pospíšil domů. Celou noc myslel na zítřejší setkání se Salvátorem. Musí se před ním ospravedlnit.

Salvátor přijel na úsvitu. Kristo se zkroušeným a oddaným výrazem řekl, když doktora pozdravil:

„Stalo se neštěstí. Kolikrát jsem Ichtiandra varoval, aby neplaval do zálivu.“ „Co je s ním?“ netrpělivě ho přerušil Salvátor. „Ukradli ho a odvezli na škuneru. Já.“

Salvátor pevně stiskl Kristovi ramena a podíval se mu do očí. Trvalo to jen okamžik, ale Kristo pod tím zkoumavým pohledem bezděčně zbledl. Salvátor se zamračil, uvolnil sevřené prsty na Kristových ramenou a rychle řekl: „Podrobnosti mi řekneš později.“

Zavolal černocha, řekl mu několik slov řečí, které Kristo nerozuměl, obrátil se k Indiánovi a velitelsky zvolal: „Pojď se mnou!“

Salvátor si po cestě ani neodpočinul, ani se nepřevlékl a rychle kráčel do zahrady. Kristo mu sotva stačil. U třetí zdi je dohonili dva černoši.

„Hlídal jsem Ichtiandra jako věrný pes,“ řekl Kristo udýchán rychlou chůzí. „Ani jsem se od něho nehnul.“ Ale Salvátor ho neposlouchal. Stál už vedle bazénu a netrpělivě podupával, dokud voda vytékala do stavidel, která se v bazénu otevřela.

„Pojď se mnou,“ přikázal znovu a sestupoval po podzemních schodech. Kristo a oba černoši následovali Salvátora v úplné tmě. Salvátor přeskakoval několik stupňů najednou, jako člověk, který se dobře vyzná v podzemním bludišti.

Když sestoupili na spodní plošinku, neotočil Salvátor jako poprvé vypínačem, ale hmatal rukou potmě, otevřel dveře na pravé straně zdi a kráčel temnou chodbou. Nebyly tu schody a Salvátor zrychlil krok, aniž rozsvítil.

Co když spadnu do nějaké pasti a utopím se ve studni? přemýšlel Kristo a snažil se udržet krok se Salvátorem. Šli dlouho a nakonec Kristo pocítil, že se podlaha příkře svažuje. Chvílemi se zdálo, že slyší slabé šplouchání vody. Ale to už jejich cesta skončila. Salvátor, který šel vpředu, se zastavil a otočil vypínačem. Kristo viděl, že se octli ve velké dlouhé jeskyni s oválným stropem, zaplavené vodou. Klenba se v dálce povlovně snižovala k vodě. Na konci kamenné podlahy, kde právě stáli, spatřil Kristo nevelkou ponorku. Salvátor, Kristo a oba černoši do ní nastoupili. Salvátor rozsvítil v kajutě světlo, jeden z černochů uzavřel horní otvor a druhý již spustil stroj. Kristo pocítil, že ponorka sebou trhla, pomalu se obrátila a stejně pomalu vyplula kupředu. Ani ne za dvě minuty vypluli na hladinu. Salvátor a Kristo vyšli na můstek. Kristo byl poprvé v životě na ponorce. Ale tento člun, který teď klouzal po hladině oceánu, mohl vzbudit údiv leckterého loďaře. Měl neobvyklou konstrukci a jeho motor byl neobyčejně výkonný. Neplul ještě na plné obrátky, a přece dosahoval velké rychlosti.

„Kam mají namířeno lidé, kteří se zmocnili Ichtiandra?“

„Podél břehu na sever,“ odpověděl Kristo. „Dovoluju si vám navrhnout, abyste vzal s sebou mého bratra. Upozornil jsem ho, čeká na břehu.“

„Proč?“

„Ichtiandra ukradl lovec perel Zurita.“ „Jak to víš?“ podezřívavě se zeptal Salvátor.

„Popsal jsem bratrovi škuner, který se Ichtiandra zmocnil v zálivu, a bratr v něm poznal Medúzu Pedra Zurity. Zurita pravděpodobně ukradl Ichtiandra, aby mu lovil perly. A můj bratr Baltazar zná dobře místa lovu. Bude nám k užitku.“

Salvátor chvíli uvažoval.

„Dobrá, vezmu s sebou tvého bratra.“

Baltazar čekal na molu. Ponorka zamířila ke břehu. Baltazar ze svého místa zamračeně hleděl na Salvátora, který mu vzal syna a zmrzačil ho. Přesto však se Indián Salvátorovi zdvořile uklonil a připlaval k ponorce. „Plný chod!“ zavelel Salvátor.

Stál na kapitánském můstku a bystře pozoroval hladinu oceánu.

PODIVNÝ ZAJATEC

Zurita upiloval pouta, která měl Ichtiandr na rukou, dal mu nový oblek a dovolil, aby si vzal s sebou rukavice a brýle, schované v písku. Sotva však Ichtiandr vstoupil na palubu Medúzy, chopili se ho na Zuritův příkaz Indiáni a uvěznili ho v podpalubí.

V Buenos Aires udělal Zurita krátkou zastávku, aby se zásobil potravinami. Navštívil Baltazara, pochlubil se svým úspěchem a plul dál podle pobřeží směrem k Rio de Janeiru. Zamýšlel objet východní břeh Jižní Ameriky a zahájit lov perel v Karibském moři. Guttiere ubytoval v kapitánské kajutě. Ujistil ji, že Ichtiandra pustil na svobodu v zálivu Rio de La Plata. Pravda však vyšla brzy najevo. Večer zaslechla Guttiere výkřiky a steny z podpalubí. Poznala Ichtiandrův hlas. Zurita byl tou dobou na horní palubě. Guttiere chtěla vyjít z kajuty, ale dveře byly zamčené. Bušila do nich pěstmi, jenže na její volání nikdo neodpovídal.

Když Zurita uslyšel Ichtiandrovy výkřiky, jadrně zaklel, opustil kapitánský můstek a sestoupil s indiánským námořníkem do podpalubí. Bylo tam neobyčejně dusno a tma. „Proč křičíš?“ zeptal se hrubě Zurita.

„Dusím se,“ slyšel hlas Ichtiandrův. „Nemohu žít bez vody. Je tu dusno. Pusťte mě do moře, nepřežiji noc.“

Zurita zabouchl dvířka do podpalubí a vyšel na palubu.

Co kdyby se opravdu zadusil, myslel si ustaraně. Ichtiandrova smrt by mu přinesla pramalý užitek.

Na Zuritův příkaz přivalili do podpalubí sud a námořníci ho naplnili vodou.

„Tady máš koupel, vlez si tam,“ řekl Zurita Ichtiandrovi. „A zítra tě pustím do moře.“

Ichtiandr se spěšně ponořil do sudu. Indiánští námořníci, kteří stáli u dveří, užasle přihlíželi této koupeli. Ještě nevěděli, že zajatec na Medúze je mořský ďábel.

„Jděte na palubu!“ křikl na ně Zurita.

V sudu se nedalo plavat, ba nebylo možno ani natáhnout tělo. Aby se mohl celý ponořit, musel se Ichtiandr skrčit. V nádobě kdysi přechovávali zásoby slaniny. Voda byla brzy prosycena jejím pachem a Ichtiandrovi nebylo o mnoho líp než předtím v dusném vězení. Nad mořem tou dobou vanul čerstvý jihovýchodní vítr a hnal škuner dál k severu.

Zurita dlouho stál na kapitánském můstku a teprve k ránu se odebral do kajuty. Domníval se, že jeho žena už dávno spí. Seděla však na židli vedle uzoučkého stolku, hlavu položenou na ruce. Při jeho příchodu povstala a Zurita uviděl ve slabém světle dohořívající lampy připevněné ke stropu její pobledlou, zachmuřenou tvář. „Oklamal jste mě,“ řekla tiše.

Zuritovi nebylo pod jejím hněvným pohledem zrovna dobře, a aby zakryl bezděčný zmatek, zatvářil se nenucené, zakroutil knír a odpověděl žertovně: „Ichtiandr zůstal raději na Medúze, aby byl ve vaší blízkosti.“

„Lžete! Jste hnusný, podlý člověk! Nenávidím vás!“ Guttiere uchopila veliký nůž, který visel na stěně, a rozpřáhla se na Zuritu.

„Oho!“ poznamenal Zurita. Rychle uchopil Guttiere za ruku a stiskl ji tak silně, že nůž upustila.

Vykopl nůž z kajuty, pustil ženinu ruku a řekl:

„Takhle to bude lepší. Jste velmi rozčilená. Vypijte sklenici vody.“

Vyšel z kajuty, otočil klíč v zámku a vystoupil na horní palubu.

Obloha na východě už růžověla a lehké obláčky, osvětlené sluncem skrytým za obzorem, vypadaly jako plamenné jazyky. Slaný a svěží ranní vítr nadouval plachty. Nad mořem poletovali rackové a bystře číhali na ryby dovádějící na hladině.

Vyšlo slunce. Zurita stále ještě přecházel po palubě s rukama složenýma za zády. „To nic, nějak se s ní vypořádám,“ řekl, přemýšleje o Guttiere.

Obrátil se k námořníkům a zvučně jim přikázal svinout plachty. Medúza zakotvila a pohupovala se na vlnách.

„Přineste mi řetěz a přiveďte muže z podpalubí,“ poručil Zurita. Chtěl co nejdříve vyzkoušet Ichtiandra jako lovce perel. Ostatně v moři se aspoň osvěží, pomyslil si.

Objevil se Ichtiandr v doprovodu dvou Indiánů. Vypadal unaveně. Rozhlédl se kolem sebe.

Stál vedle vratiplachtového stožáru. Jen několik kroků ho dělilo od zábradlí. Ichtiandr náhle vyrazil kupředu, doběhl k zábradlí a sklonil se, aby seskočil do vody. Ale v tu chvíli mu dopadla na hlavu Zuritova pádná pěst. V bezvědomí se skácel na podlahu.

„Jen trpělivost,“ mravokárně řekl Zurita.

Ozvalo se řinčení železa, námořník podal Zuritovi dlouhý, tenký řetěz, zakončený obručí. Zurita opásal obručí Ichtiandra ležícího v bezvědomí. Zamkl opasek na zámek, obrátil se k námořníkům a řekl: „Polejvejte mu hlavu vodou.“

Ichtiandr se brzy vzpamatoval a s údivem se díval na řetěz, ke kterému byl přikován. „Takhle mi neutečeš,“ vysvětloval Zurita. „Pustím tě do moře. Budeš pro mne hledat perlorodky. Čím více perel najdeš, tím déle tě nechám v moři. Nepřineseš-li perly, zamknu tě v podpalubí a budeš sedět v sudu. Rozuměls? Poslechneš?“ Ichtiandr přikývl.

Byl ochoten přinést Zuritovi všechny poklady světa, jen aby se co nejdříve mohl ponořit do čisté vody.

Zurita, námořníci a Ichtiandr na řetěze přistoupili k zábradlí škuneru. Kajuta Guttiere byla na druhé straně lodi; Zurita nechtěl, aby viděla Ichtiandra přikovaného k řetězu. Ichtiandr se spustil na řetězu do moře. Kdyby se tak mohl od něho odtrhnout! Řetěz však byl velmi pevný. Ichtiandr se smířil se svým osudem. Sbíral perlorodky a ukládal je do velké brašny, kterou měl zavěšenou u boku. Železná obruč ho tlačila na bocích a ztěžovala mu dýchání. Přesto však byl po dusném podpalubí a páchnoucím sudu téměř šťastný. Námořníci udiveně pozorovali přes okraj paluby zázračnou podívanou. Míjela minuta za minutou a člověk spuštěný na podmořské dno jako by se vůbec nemínil vrátit. Zprvu čeřily hladinu bublinky vzduchu, ale brzy přestaly.

„Ať mě žralok spolkne, jestli mu v plících zůstala jediná kapka vzduchu. Je vidět, že se cítí jako ryba ve vodě,“ udiveně řekl starý lovec, pohlížeje do vody. Na mořském dně bylo jasně vidět člověka lezoucího po kolenou. „Snad je to sám mořský ďábel,“ pronesl tiše námořník.

„Ať je to, kdo chce, kapitán Zurita na něm náramně vydělá.“ poznamenal lodivod. „Jediný takový lovec vydá za desítky lidí.“

Slunce už stálo vysoko na obloze, když Ichtiandr škubl řetězem, aby ho vytáhli. Brašnu měl plnou lastur. Museli ji vyprázdnit, aby mohl pokračovat v lovu.

Námořníci chvatně vytáhli neobyčejného lovce na palubu. Všichni byli zvědaví na jeho úlovek.

Perlorodky se obyčejně nechávají několik dní ležet, aby měkkýši shnili, pak se totiž perly snáz vybírají, ale teď byli námořníci i sám Zurita příliš nedočkaví. Všichni najednou začali otvírat mušle nožíky.

Když námořníci skončili svou práci, rázem se všichni hlasitě rozhovořili. Na palubě zavládlo neobyčejné oživení. Snad se Ichtiandrovi podařilo najít dobré místo. Ale jeho první úlovek překonal všechno očekávání. Nejméně dvacet perel mělo řádnou váhu, krásný tvar a nejjemnější zbarvení. Již první úlovek znamenal pro Zuritu hotové jmění. Za jedinou z těch velkých perel by mohl koupit nádherný škuner. Byl na cestě k závratnému bohatství. Jeho sny se plnily.

Zurita viděl, jak žádostivě hledí námořníci na perly. To se mu nelíbilo. Rychle vsypal perly do svého slaměného klobouku a řekl:

„Musíme posnídat. A ty, Ichtiandře, jsi dobrý lovec. Mám tu volnou kajutu. Nastěhuju tě tam. Tam ti nebude dusno. A objednám ti velkou zinkovou nádrž, ale třebas ji ani nebudeš potřebovat, protože budeš celé dny v moři. Sice na řetězu, ale jinak to nejde. Potopil by ses mi ke svým krabům a už by ses nevrátil.“

Ichtiandr neměl chuť pouštět se se Zuritou do řečí. Ale když už se stal zajatcem toho ziskuchtivce, musí se postarat o snesitelné podmínky.

„Nádrž je lepší než páchnoucí sud,“ řekl Zuritovi, „Ale budete v ní muset často měnit vodu, abych mohl dýchat.“

„Jak často?“ zeptal se Zurita.

„Každou půlhodinu,“ odpověděl Ichtiandr. „Ještě lepší by bylo, aby tam neustále proudila čistá voda.“

„No vidím, že už jsi zpychl. Jednou tě člověk pochválí a už si o sobě myslíš bůhvíco.“ „Nic si nemyslím,“ řekl Ichtiandr uraženě. „Já. víte přece, že když dáte velkou rybu do sudu, je brzy omámená. Ryba potřebuje k dýchání kyslík, který je ve vodě, a já. já jsem přece velká ryba,“ dodal s úsměvem.

„Co se týče kyslíku, to nevím, ale že ryby chcípají, když se jim nevyměňuje voda, vím moc dobře. Máš možná pravdu. Ale kdybych měl zaměstnávat lidi, kteří by neustále pumpovali vodu do tvé nádrže, přišlo by mi to moc draho, to bych na tvých perlách prodělal. Ty bys mě přivedl na mizinu!“

Ichtiandr neznal cenu perel a nevěděl, jak bídně platí Zurita lovcům a námořníkům. Uvěřil jeho slovům a zvolal:

„Když ze mě nemáte užitek, pusťte mě do moře!“ a zahleděl se na oceán. „Vida ho!“ hlasitě se rozesmál Zurita.

„Prosím, budu vám dobrovolně nosit perly. Už dávno jsem jich nasbíral takovouhle hromadu,“ Ichtiandr ukázal rukou od paluby po kolena, „rovných, hladkých, jedna jako druhá, a každá velká jako fazole. Všechny vám dám, jenom mne pusťte.“

Zuritovi se zatajil dech.

„Žvaníš,“ namítl a snažil se zachovat klid.

„Ještě jsem nikdy nikomu nelhal,“ rozzlobil se Ichtiandr.

„Kde máš svůj poklad?“ zeptal se Zurita a neskrýval už své rozčilení.

„V podmořské jeskyni. Nikdo kromě Leadinga neví, kde to je.“

„Leading? Kdo je to?“

„Můj delfín.“

To snad není pravda, pomyslel si Zurita. Kdyby to ale pravda byla, a on, zdá se nelže, překonalo by to i mé nejsmělejší sny. Budu fantasticky bohatý. Rotschildové a Rockefellerové budou proti mě chudáci. A mládeneček vypadá věrohodně. Neměl bych ho snad přece pustit na čestné slovo?

Jenže Zurita byl obchodník. Zvykl si nevěřit nikomu. Začal uvažovat, jak nejsnáz by se zmocnil Ichtiandrova pokladu. Kdyby Ichtiandra požádala Guttiere, jistě by neváhal přinést poklad.

„Možná že tě pustím,“ řekl Zurita, „ale nějakou dobu u mě budeš muset zůstat. Ano. Mám k tomu své důvody. Myslím, že toho sám nebudeš litovat. A zatímco budeš mým třebas nedobrovolným hostem, chci ti poskytnout veškeré pohodlí. Myslím, že tě raději místo do nádrže, která by mě přišla příliš draho, dám do veliké železné klece. Ochrání tě před žraloky a budu tě v ní spouštět do vody.“

„Ano, ale já musím být občas i na vzduchu.“

„Dobrá, občas tě tedy vytáhneme. Bude to lacinější než vhánět vodu do nádrže. Zkrátka zařídím všecko tak, abys byl spokojený.“

Zurita měl skvělou náladu. Stala se neslýchaná věc: poručil, aby námořníkům vydali ke snídani po sklenici kořalky. Ichtiandra zavedli znovu do podpalubí, neboť nádrž ještě nebyla hotová. Zurita ne bez pohnutí otevřel dveře kapitánské kajuty a již ve dveřích ukázal Guttiere klobouk plný perel.

„Nezapomínám na své sliby,“ začal s úsměvem, „žena má ráda perly, má ráda dárky. Abychom získali mnoho perel, musíme mít dobrého lovce. A proto jsem se zmocnil Ichtiandra. Podívej se, tohle nalovil dnes ráno.“

Guttiere letmo pohlédla na perly. S velkou námahou potlačila udivený výkřik. Zuritovi to však neušlo a spokojeně se rozesmál.

„Budeš nejbohatší ženou Argentiny a snad i celé Ameriky. Nic ti nebude chybět. Vystavím ti takový palác, že ti ho budou závidět králové. A teď jako závdavek přijmi ode mne polovinu těchto perel.“

„Ne! Nechci ani jednu z těchto perel získaných zločinným způsobem,“ ostře odpověděla Guttiere. „A prosím, abyste mne nechal na pokoji.“ Zurita byl zmaten a rozladěn; takové přijetí nečekal.

„Ještě slůvko. Nechtěla byste,“ vzhledem k významu chvíle přešel k vykání, „abych Ichtiandra propustil?“

Guttiere na něho pohlédla s nedůvěrou, jako by se snažila uhodnout, jakou novou lest zamýšlí. „A co dál?“ zeptala se chladně.

„Ichtiandrův osud leží ve vašich nikách. Stačí, přikážete-li mu, aby přinesl na Medúzu perly, které má schovány kdesi pod vodou, a dám mořskému ďáblovi naprostou volnost.“ „Dobře si zapamatujte, co vám teď řeknu. Nevěřím vám ani slovo. Dostanete perly a Ichtiandra zas přivážete na řetěz. Je to tak jisté, jako že jsem ženou největšího lháře a zrádce. Dobře si to zapamatujte a už nikdy se nesnažte zatáhnout mě do svých špinavých pletek. Ještě jednou prosím, nechtě mě na pokoji.“

Neměli si již co říct a Zurita vyšel z kajuty. Ve své kajutě přesypal perly do váčku, opatrně je uschoval do truhly, zamkl ji a vyšel na palubu. Rozmíška se ženou ho příliš netrápila. Už se viděl bohatý, obklopený poctami.

Vystoupil na kapitánský můstek a zapálil si doutník. Myšlenky na budoucí bohatství ho příjemně vzrušovaly. Vždycky bdělý a ostražitý, tentokrát si nevšiml, že námořníci seskupeni v hloučcích se o čemsi tiše domlouvají.

OPUŠTĚNÁ MEDÚZA

Zurita stál u zábradlí proti čelnímu stožáru. Na lodivodovo znamení se na něho naráz vrhlo několik námořníků. Nebyli ozbrojeni, ale bylo jich mnoho. Avšak ukázalo se, že se Zurita nedá jen tak lehko. Dva námořníci se pověsili na Zuritu zezadu. Vydral se z hloučku, odběhl několik kroků a celou vahou se opřel dozadu, na okraj člunu.

Námořníci se zasténáním pustili svou oběť a padli na palubu. Zurita se vzpřímil a začal se pěstmi bránit proti novým útokům. Revolver měl u sebe vždycky, ale útok byl tak nenadálý, že nestačil zbraň vytrhnout z pouzdra. Pomalu couval k čelnímu stožáru a náhle se s lehkostí opice začal šplhat po táhlech.

Námořník ho chytil za nohu, ale Zurita ho volnou nohou kopl do hlavy a omráčený útočník se svalil na palubu. Zurita se vyšplhal až do strážního koše a tam se s pustými nadávkami usadil. Připadal si v poměrném bezpečí. Vytrhl revolver a zvolal: „Prvnímu, kdo se opováží sem ke mně, rozbiju hlavu!“ Námořníci dole hlučeli a rokovali, jak by si měli počínat dál.

„V kapitánově kajutě jsou pušky!“ volal lodivod, snaže se všechny překřičet. „Pojďte, vypáčíme dveře!“

Několik námořníků zamířilo ke schůdkům.

To je konec, řekl si v duchu Zurita, teď mě zastřelí!

Zahleděl se na moře, jako by tam hledal nenadálou spásu. Bál se uvěřit svým očím, neboť spatřil, že se k Medúze, brázdíc hladinu oceánu, závratnou rychlostí blíží ponorka. „Pomoc! Rychle! Chtějí mě zabít!“ vykřikl Zurita ze všech sil.

Na ponorce si ho zřejmě povšimli. S nezměněnou rychlostí se loď hnala přímo k Medúze. Z lodního otvoru už lezli na palubu ozbrojení námořníci. Když vyskákali na palubu, nerozhodně se zastavili. K Medúze se blížila ozbrojená ponorka, pravděpodobně s vojenskou posádkou. Před těmito nevítanými svědky nemohou přece Zuritu zabít. Zurita triumfoval. Ale netrvalo to dlouho. Na můstku stál Baltazar a Kristo a vedle nich vysoký muž s dravčím nosem a orlím zrakem. Hlasitě volal na Zuritu: „Pedro Zurito! Okamžitě nám vydejte Ichtiandra! Máte pět minut na rozmyšlenou, pak pošlu váš škuner ke dnu.“

Zrádci! pomyslel si Zurita a nenávistně hleděl na Krista a Baltazara. Ale raději ztratím Ichtiandrovu hlavu než vlastní.

„Hned ho přivedu,“ řekl Zurita a slézal po táhlech.

Námořníci už pochopili, že musí pomýšlet na svou záchranu. Rychle spouštěli čluny, skákali do vody a plavali ke břehu. Všichni mysleli pouze na sebe.

Zurita seběhl po schůdkách do své kabiny, chvatně vyndal váček s perlami, schoval ho za košili, vzal řemeny a šátek. V příští chvíli otevřel dveře kajuty, kde byla Guttiere, vzal ji do náruče a vynesl na palubu.

„Ichtiandrovi není docela dobře. Najdete ho v kajutě,“ řekl Zurita a pevně držel Guttiere. Odběhl k zábradlí, posadil ji do člunu, spustil člun na vodu a naskočil do něho. Ponorka nemohla již člun pronásledovat, bylo tu příliš mělko. Ale Guttiere zahlédla na palubě ponorky Baltazara.

„Otče, zachraň Ichtiandra! Je v.“ Ale než mohla domluvit, zacpal jí Zurita ústa kapesníkem a rychle jí svázal ruce řemenem.

„Pusťte tu ženu!“ zvolal Salvátor, když viděl toto kruté počínání.

„Je to má žena a nikdo nemá právo míchat se do mých věcí!“ zvolal v odpověď Zurita a usilovně vesloval.

„Nikdo nemá právo takhle zacházet se ženou!“ zlostně křikl Salvátor. „Zastavte, nebo budu střílet!“

Ale Zurita vesloval dál.

Salvátor vystřelil z revolveru. Střela se zaryla do okraje člunu. Zurita zvedl Guttiere před sebe jako ochranný štít a zvolal: „Pokračujte!“ Guttiere se mu zmítala v rukou.

„Podařený ničema,“ poznamenal Salvátor a spustil ruku s revolverem.

Baltazar seskočil z můstku ponorky a rychle plaval, aby dohonil člun. Zurita však už byl u břehu. Nalehl na vesla a vzápětí vlna vynesla loďku na písčitý břeh. Pedro chytil Guttiere a skryl se za pobřežními balvany. Když Baltazar viděl, že Zuritu nedohoní, odplaval ke škuneru a vyšplhal se po kotevním řetězu na palubu. Sestoupil po schůdkách a hledal Ichtiandra.

Prošel celou loď až do podpalubí. Nikdo tam nebyl.

„Ichtiandr tu není!“ zvolal Baltazar na Salvátora.

„Ale je naživu a někde tam musí být! Guttiere řekla: Ichtiandr je v. Kdyby jí ten darebák nezacpal ústa, věděli bychom, kde ho máme hledat,“ řekl Kristo.

Rozhlížel se po hladině a zpozoroval, že z vody vyčnívají vrcholky stožárů. Zřejmě tu nedávno utonula loď. Není snad Ichtiandr na této potopené lodi?

„Možná že Zurita poslal Ichtiandra hledat poklady na potopenou loď?“ řekl Kristo.

Baltazar zvedl řetěz s obručí na konci, který ležel na palubě.

Zurita zřejmě spouštěl Ichtiandra do moře na tomto řetězu. Bez řetězu by mu Ichtiandr uplaval. Ne, nemůže být na potopené lodi.

„Ano,“ řekl zamyšleně Salvátor. „Zvítězili jsme nad Zuritou, ale Ichtiandra jsme nenašli.“

POTOPENÁ LOĎ

Zuritovi pronásledovatelé nevěděli, co se přihodilo na Medúze onoho rána.

Námořníci se celou noc domlouvali a k ránu pojali rozhodnutí, že při první vhodné příležitosti přepadnou Zuritu, zabijí ho a zmocní se Ichtiandra i škuneru.

Časně zrána stanul Zurita na kapitánském můstku. Vítr se utišil a Medúza plula zvolna kupředu rychlostí nejvýš tří uzlů za hodinu.

Zurita se zahleděl na jakýsi bod na hladině oceánu. Dalekohledem rozeznal vrcholky stožárů potopené lodi.

Brzy poté postřehl na hladině záchranný kruh. Rozhodl se spustit člun a vylovit kruh. Když mu kruh podali, přečetl si na něm nápis: Mafaldu.

Mafaldu utonul? podivil se Zurita. Znal onen veliký osobní a dopravní americký parník. Na takové lodi by mělo být nemálo cenností. Co kdyby mi je Ichtiandr odtamtud přinesl? Ale stačí délka řetězu? Sotva. Pustím-li Ichtiandra bez řetězu, nevrátí se.

Zurita se zamyslel. Zápasila v něm chtivost se strachem, že ztratí Ichtiandra.

Medúza se pomalu blížila ke stožárům vyčnívajícím z vody.

Námořníci se shlukli u zábradlí. Vítr se docela utišil. Medúza se zastavila.

„Sloužil jsem kdysi na Mafaldu,“ řekl jeden námořník. „Byla to dobrá, veliká loď. Hotové město. A cestovali na ní bohatí Američané.“

Mafaldu zřejmě utonul dřív, než mohl vyslat rádiovou depeši o své zkáze, uvažoval Zurita. Možná že se jim porouchala vysílačka. Jinak by sem ze všech okolních přístavů uháněly rychlé motorky, kluzáky, jachty a na nich představitelé vlády, novináři, fotografové, reportéři, dopisovatelé, námořníci z ponorek. Je třeba jednat rychle. Budu muset pustit Ichtiandra ze řetězu. Jiné východisko není. Ale jak ho donutit, aby se vrátil zpátky? A když už mám riskovat, neměl bych raději poslat Ichtiandra pro výkupné, pro jeho sbírku perel? A co když nemá tak velkou cenu? Co když Ichtiandr přehání?

Ostatně musí získat obojí: i perly, i poklady pohřbené na Mafaldu. Perly mu neutečou, bez Ichtiandra je nikdo nenajde, jen aby mu Ichtiandr do té doby neunikl. Avšak poklady na Mafaldu budou za několik dní a možná i za několik hodin již nedostupné.

Napřed tedy Mafaldu, rozhodl se v duchu Zurita. Poručil spustit kotvu. Potom sestoupil do své kajuty, napsal na lístek několik slov a vypravil se s papírkem k Ichtiandrovi. „Umíš číst, Ichtiandře? Guttiere ti posílá dopis.“

Ichtiandr vzal chvatně papírek a četl:

„Ichtiandře. Splň mou prosbu. V blízkosti Medúzy je potopená loď. Spusť se do moře a přines z té lodi všechno, co tam najdeš cenného. Zurita tě pustí bez řetězu, ale musíš se vrátit na Medúzu. Udělej mi to kvůli, Ichtiandře, a brzy budeš propuštěn na svobodu. Guttiere.“ Ichtiandr ještě nikdy nedostal od Guttiere dopis a neznal její písmo. Když dopis přečetl, velmi se zaradoval, ale vzápětí zamyslel. Co když je to Zuritova lest? „Proč mne Guttiere nepožádá osobně?“ zeptal se Zurity. „Není jí docela dobře,“ odpověděl Zurita, „ale uvidíš ji, jakmile se vrátíš.“ „Nač potřebuje Guttiere ty cennosti?“ stále ještě pochybovačně se zeptal Ichtiandr. „Kdybys byl opravdu člověk, nenapadlo by tě dávat takové otázky. Která žena se nechce krásně oblékat a nosit drahé šperky? A k tomu je zapotřebí peněz. Hodně peněz leží v potopené lodi. Teď nepatří nikomu, proč bys je neměl dobýt pro Guttiere? Hlavně musíš pátrat po zlatých mincích. Musí tam být kožené poštovní brašny. A kromě toho cestující mají jistě na sobě různé zlaté předměty, prsteny.“

„Snad si nemyslíte, že budu prohledávat mrtvoly?“ pobouřeně se zeptal Ichtiandr. „A vůbec vám nevěřím. Guttiere není lačná peněz, nemohla by mě poslat s takovým úkolem.“ „Proklatě!“ zvolal Zurita. Viděl, že jeho plán ztroskotá, nepodaří-li se mu ihned přesvědčit Ichtiandra.

Ovládl se, dobrácky se rozesmál a řekl:

„Vidím, že se nedáš oklamat. Musím s tebou jednat otevřeně. Tak poslouchej. Máš pravdu, Guttiere netouží po zlatě z Mafaldu. Ale já ano. Už mi věříš?“ Ichtiandr se bezděčně usmál. „Naprosto!“

„Výborně! Když už mi začínáš věřit, znamená to, že se domluvíme. Ano, já potřebuju zlato. A bude-li ho na palubě Mafaldu tolik, aby se jeho cena vyrovnala ceně tvých ukrytých perel, pustím tě, jen co mi je přineseš, do oceánu. Ale je tu jeden háček: ty mi docela nevěříš a já tobě také ne. Obávám se tě pustit bez řetězu, vklouzneš pod vodu a.“ „Dám-li vám čestné slovo, vrátím se.“

„Ještě jsem neměl příležitost se o tom přesvědčit. Nemáš mě v lásce a vůbec bych se ti nedivil, kdybys svému slovu nedostál. Ale máš rád Guttiere a splníš, oč tě požádá. Je to tak? Proto jsem se s ní domluvil. Chce samozřejmě, abych tě pustil na svobodu. Jen proto napsala dopis a dala mi ho, aby ti usnadnila cestu ke svobodě. Teď tomu rozumíš?“ Všechno, co Zurita říkal, připadalo Ichtiandrovi pravděpodobné. Ale nevšiml si, že mu Zurita slibuje svobodu teprve potom, až se přesvědčí, že zlato na Mafaldu se svou cenou vyrovná perlám v jeskyni.

Abychom mohli provést srovnání, říkal si Zurita v duchu, musí Ichtiandr, a já mu to neodpustím, přinést svou sbírku perel. A pak budu mít všechno: zlato z Mafaldu, sbírku perel i Ichtiandra.

Ichtiandr však nemohl tušit Zuritovy myšlenky. Jeho otevřenost ho přesvědčila a Ichtiandr svolil.

Zurita si úlevně vzdychl. Můžu mu věřit, pomyslil si. „Pojďme, rychle.“

Ichtiandr kvapně vystoupil na palubu a vrhl se do moře.

Námořníci viděli, že Ichtiandr skočil do moře bez řetězu. Rázem se dovtípili, že se vydal za poklady na Mafaldu. Má se Zurita zmocnit celého bohatství? Museli neprodleně přistoupit k činu, vrhli se tedy na Zuritu.

V těch chvílích, kdy mužstvo pronásledovalo Zuritu, začal Ichtiandr prohledávat potopenou loď.

Obrovským otvorem v horní palubě proplul dolů, nad schody, které připomínaly schodiště obrovského domu, a dostal se do rozlehlé chodby. Bylo tu téměř tma. Otevřenými dveřmi sem vnikalo jen slabé světlo.

Ichtiandr proplaval otevřenými dveřmi a octl se v salóně. Velké okrouhlé iluminátory matně osvětlovaly obrovský sál, kam se mohlo vejít několik set lidí. Ichtiandr usedl na přepychový lustr a rozhlédl se. Byla to zvláštní podívaná. Dřevěné židle a nevelké stolky vyplavaly nahoru a pohupovaly se u stropu. Na menším pódiu stál klavír s otevřeným víkem. Podlaha byla pokryta hebkými koberci. Stěny vykládané červeným lakovaným dřevem se místy bortily. U jedné stěny stály palmy.

Ichtiandr se odrazil od lustru a plaval k palmám. Najednou se v údivu zastavil. Proti němu plaval jakýsi člověk a opakoval jeho pohyby. Zrcadlo, dovtípil se Ichtiandr. Obrovské zrcadlo zabíralo celou stěnu a matně odráželo ve vodě zařízení salónu.

Tady by se žádné cennosti nenašly. Ichtiandr vyplaval na chodbu, spustil se na dolejší palubu a dostal se do místnosti stejně přepychové a obrovské jako salón, pravděpodobně do jídelny. Na bufetech i pultech i pod nimi na zemi se povalovaly láhve vína, konzervy. Tlakem vody byly četné zátky vraženy hlouběji do lahví a plechovky byly promáčknuté.Stůl byl prostřen, ale část nádobí, stříbrných vidliček a nožů se válela na podlaze. Ichtiandr se vydal do kajut.

Prohlédl již několik kajut zařízených s nejnovějším americkým komfortem, ale nespatřil ani jednoho mrtvého. Teprve na třetí palubě uviděl v jedné kajutě napuchlou mrtvolu, pohupující se u stropu.

Zřejmě se jich hodně zachránilo v člunech, pomyslel si Ichtiandr.

Když se však spustil ještě níž, na palubu pro cestující třetí třídy, uviděl hrůzný obraz: v těchto kajutách zůstali muži, ženy i děti. Byly tu mrtvoly bělochů, Číňanů, černochů a Indiánů. Posádka parníku se především snažila zachránit bohaté cestující z první třídy a ostatní ponechala jejich osudu. Do některých kajut se Ichtiandr ani nedostal, dveře byly pevně zahrazeny mrtvolami. Lidé se ve zmatku vzájemně rdousili, tlačili se u východu, navzájem si překáželi a připravovali se o poslední možnost záchrany. V dlouhé chodbě se zvolna pohupovali mrtví. Voda vnikala do otevřených iluminátorů a kolébala napuchlé mrtvoly. Ichtiandrovi bylo najednou úzko a snažil se co nejrychleji uniknout z podmořského hřbitova. Cožpak Guttiere nevěděla, kam mě posílá? uvažoval Ichtiandr. Copak mohla od něho požadovat, aby obracel na ruby kapsy utopenců a páčil jejich zavazadla? Ne, toho by nebyla schopná! Zřejmě padl opět Zuritovi do pasti. Vyplavu na hladinu, rozhodl se Ichtiandr, a vyžádám si, aby Guttiere vyšla na palubu a potvrdila svou prosbu. Jako ryba klouzal po nekonečných přechodech z paluby na palubu a rychle vyplaval na hladinu.

Bystře se přibližoval k Medúze. „Zurito!“ volal. „Guttiere!“

Ale nikdo mu neodpovídal. Medúza se němě houpala na vlnách.

Kam se všichni poděli? přemýšlel Ichtiandr. Co má Zurita ještě za lubem? Opatrně připlaval ke škuneru a vystoupil na palubu. „Guttiere!“ zvolal znovu.

„Jsme tady!“ zaslechl Zuritův hlas, slabě sem doléhající od břehu. Ichtiandr se ohlédl a uviděl Zuritu opatrně vykukujícího z křoví na břehu.

„Guttiere je nemocná! Pojď k nám, Ichtiandře!“ zvolal Zurita.

Guttiere je nemocná! Za okamžik ji uvidí. Ichtiandr skočil do vody a rychle plaval ke břehu. Když vystoupil z vody, zaslechl přidušené volání Guttiere: „Zurita lže! Zachraň se, Ichtiandře!“

Ichtiandr se chvatně otočil a plaval pod vodou. Když byl již hodně vzdálen od břehu, vyplul na hladinu a ohlédl se. Uviděl, že se na břehu mihlo cosi bílého. Možná že to Guttiere vítala jeho záchranu. Uvidí j i ještě někdy?.

Ichtiandr rychle plaval na volné moře. V dálce spatřil nevelikou loď. Obklopená pěnou mířila k jihu, brázdíc hladinu ostrou přídí.

Jen dál od lidí, pomyslel si Ichtiandr, ponořil se do hloubky a skryl se pod vodou.