Člověk obojživelník

MOŘSKÝ ĎÁBEL

Nastala tmavá lednová noc argentinského léta. Černé nebe bylo poseto hvězdami. Medúza klidně stála na kotvách. Ani pleskání vln, ani skřípot lanoví nerušily ticho. Zdálo se, že oceán spí hlubokým spánkem.

Na palubě škuneru leželi polonazí lovci perel. Převalovali se unavení prací a slunečním žárem, vzdychali a vykřikovali z těžké dřímoty. Jejich ruce a nohy sebou nervózně škubaly. Možná že viděli ve snu své nepřátele žraloky. V těch žhavých bezvětrných dnech byli lidé tuze unavení, a když skončil lov, taktak že vytáhli loďky na palubu. Ostatně to ani nebylo zapotřebí, protože nic nenasvědčovalo změně počasí. Loďky přivázané ke kotevnímu lanu zůstávaly tedy přes noc na vodě. Ráhna byla nevyrovnaná, lanoví nedbale utaženo, neskasaná kosatka se maličko zachvívala ve slabém vánku. Celá paluba od přídě až po záď byla zavalena hromadami perlorodek, úlomky korálů, lany, na nichž se lovci spouštějí ke dnu, plátěnými pytli, do nichž ukládají nazelenalé škeble, a prázdnými soudky.

Vedle vratiplachtového stožáru stálo veliké vědro s pitnou vodou a plechovou naběračkou na řetízku. Kolem vědra se na palubě černala tmavá skvrna rozlité vody. Občas se zvedl některý lovec a šlapaje spáčům po rukou i po nohou, potácel se v polospánku k vědru s vodou. Se zavřenýma očima vyprázdnil naběračku a svalil se, kam se dalo, jako by nevypil vodu, ale čistý líh. Lovce trápila žízeň, ráno před prací nebylo radno jíst, protože ve vodě je člověk vystaven příliš velkému tlaku, pracovali tedy celý den, dokud se ve vodě nesetmělo, na lačný žaludek, a teprve před spaním se mohli najíst; krmili je soleným masem. V noci měl hlídku Indián Baltazar. Byl to nejbližší pomocník kapitána Pedra Zurity, majitele škuneru Medúza.

Baltazar býval v mládí proslulý lovec perel: vydržel pod vodou devadesát, ba i sto vteřin, dvakrát tak dlouho než průměrný lovec.

„Proč? Protože za našich časů bylo jinačí učení. Vtloukali nám to do hlavy už od dětství,“ vyprávěl Baltazar mladým lovcům perel. „Hned jako desetiletého kluka mě táta dal do učení na tendr k Josému. Ten měl dvanáct učedníků. Učil nás takhle: Hodí do vody bílý kámen nebo škebli a poručí: „Potop se, přines!“ A hází pokaždé hlouběji. Nepřineseš-li, spráská tě tenkým lanem nebo karabáčem a hodí do vody jako štěně. „Potop se znova!“ Tak nás naučil, jak se potápět.

Potom nás učil vydržet déle pod vodou. Starý zkušený lovec se spustí na dno a přiváže na kotvu vrš nebo síť. A my se pak potápíme a pod vodou to odvazujeme. Dokud to neodvážeš, neukazuj se nahoře. Ukážeš-li se, dostaneš karabáčem nebo lankem.

Bili nás nemilosrdně. Moc nás to nevydrželo. Ale ze mne se stal nejlepší lovec široko daleko. Vydělával jsem hromadu peněz.“

Když Baltazar zestárl, zanechal nebezpečné živnosti lovce perel. Levou nohu mu znetvořily žraločí zuby, bok pošramotil kotevní řetěz. V Buenos Aires měl malý krámek, kde prodával perly, lastury a jiné mořské rarity. Ale život na břehu ho nudil, a proto se občas vydával na lov perel. Podnikatelé věděli, jakou má pro ně cenu. Laplatský záliv, jeho pobřeží a místa, kde se vyskytují perlorodky, neznal nikdo lépe než on. Lovci si ho vážili. Uměl vyhovět všem, lovcům i pánům.

Mladé lovce zasvěcoval do všech tajemství lovu; jak zadržovat dech, jak odrážet útoky žraloků, a v dobré chvíli dokonce i poradil, jak schovat před šéfem vzácnou perlu. Podnikatelé, majitelé škunerů ho dobře znali a cenili si ho proto, že uměl na první pohled odhadnout hodnotu perly a rychle vybírat ty nejlepší. Proto ho rádi brávali s sebou jako pomocníka a rádce.

Baltazar seděl na soudku a pomalu kouřil tlustý doutník. Světlo svítilny připevněné ke stožáru mu dopadalo na tvář. Byla to podlouhlá tvář Araukána bez vyčnělých lícních kostí, s pravidelným nosem a velkýma krásnýma očima. Víčka mu těžce klesala a pomalu se zvedala.

Dřímal. Ale spaly-li jeho oči, uši nespaly. Ostražitě bděly a upozorňovaly na nebezpečí i ve chvílích hlubokého spánku. Teď však Baltazar slyšel pouze vzdechy a bručení spáčů. Od břehu se táhl zápach hnijících škeblí měkkýšů; nechávali je hnít, aby snáze mohli vybírat perly, protože škeble živého měkkýše se špatně otvírají. Nováčkovi by tento zápach připadal odporný, ale Baltazar ho vdechoval téměř s požitkem. Jemu, tulákovi, hledači perel, připomínal radosti nespoutaného života a vzrušující nebezpečí moře. Když vybírali perly, přinášeli největší škeble na Medúzu. Zurita byl vypočítavý; prodával škeble do továrny, kde z nich vyráběli knoflíky a sponky.

Baltazar spal. Brzy mu vypadl z ochablých prstů i doutník. Hlava mu klesla na prsa. Ale tu zasáhl jeho vědomí jakýsi zvuk doléhající sem z dálek oceánu. Zvuk se ozval znovu o něco blíž. Baltazar otevřel oči. Bylo to, jako by kdosi troubil na roh a vzápětí jako by mladý lidský hlas zvolal: „Á“ a potom o oktávu výš: „Á-a!“

Melodický zvuk rohu se nepodobal ostrému houkání lodní píšťaly a veselé volání vůbec nepřipomínalo křik tonoucího o pomoc. Bylo to cosi nového, neznámého. Baltazar se zvedl, zdálo se mu, jako by se rázem ochladilo. Přistoupil k zábradlí a bystře obhlédl hladinu oceánu. Ani živáčka. Ticho. Šťouchl nohou Indiána ležícího na palubě, a když se muž zvedl, řekl mu tiše: „Křičí. Je to jistě on.“

„Nic neslyším,“ stejně tiše odpověděl Indián kmene Hurónů, který naslouchal v kleče.

Najednou opět přerušil ticho zvuk rohu a volání:

„Á-a!“

Když Hurón zaslechl tento zvuk, schoulil se jako pod ranou biče. „Ano, to je jistě on,“ řekl a zuby mu jektaly strachem.

Procitli i ostatní lovci. Připlazili se k místu osvětlenému svítilnou, jako by v slabých paprscích nažloutlého světla hledali ochranu před tmou. Stulili se k sobě a všichni napjatě naslouchali. V dálce se ještě jednou ozval zvuk rohu a hlas. Potom všechno utichlo. „To byl on…“

„Mořský ďábel,“ šeptali rybáři. „Musíme ihned odtud!“ „Zavolejte šéfa!“

Bylo slyšet pleskání bosých nohou. Na palubu vyšel Pedro Zurita, šéf, a podrbával se na zarostlých prsou. Byl bez košile, pouze v plátěných kalhotách; na širokém koženém opasku mu viselo pouzdro s revolverem. Přikročil blíž k mužům. Svítilna osvětlila jeho ospalou, do bronzova ožehnutou tvář, husté kučeravé vlasy spadající v pramenech do čela, knírek nakroucený vzhůru a malou prošedivělou bradku. „Co se stalo?“

Jeho obhroublý klidný hlas a sebejisté pohyby Indiány uklidnily. Baltazar zvedl ruku na znamení, aby se všichni ztišili, a řekl: „Slyšeli jsme hlas. mořského ďábla.“

„Něco se vám zdálo,“ odpověděl Pedro ospale a hlava mu klesla na prsa. „Ne, nezdálo. Všichni jsme slyšeli „á-á a zvuk rohu!“ křičeli rybáři. Baltazar je stejným pohybem ruky znovu umlčel a pokračoval:

„Sám jsem ho slyšel. Takhle umí troubit jenom „ďábel'. Nikdo na moři tak nekřičí a netroubí. Musíme rychle odtud.“

„Báchorky,“ stejně mdle odpověděl Pedro Zurita. Nechtělo se mu nakládat z břehu na loď dosud neprohnilé smrduté škeble a zvedat kotvy. Ale přemluvit Indiány se mu nepodařilo. Rozčileně mávali rukama a výhružně křičeli, že nezvedne-li Zurita v noci kotvy, všichni hned zítra vystoupí na břeh a vydají se pěšky do Buenos Aires.

„Čert aby vzal toho mořského ďábla! Dobrá! Na úsvitu zvedneme kotvy.“ A kapitán s tichým proklínáním odešel do své kajuty. Spát se mu už nechtělo. Rozsvítil lampu, zapálil si doutník a přecházel křížem krážem po své malé kajutě. Myslel na onu podivnou bytost, která se před časem objevila ve zdejších vodách a děsila rybáře i pobřežní obyvatelstvo. Nikdo tu obludu ještě neviděl, ač již několikrát na sebe upozornila. Povídaly se o ní hotové báchorky. Námořníci si je vyprávěli šepotem, ustrašeně se ohlížejíce, jako by se báli, že by je obluda mohla slyšet.

Jedněm tato bytost přinášela škodu, jiným nečekaně pomáhala. „Je to bůh moře,“ říkali starší Indiáni, „jednou za tisíc let vychází z hlubin oceánu, aby obnovil spravedlnost na zemi.“ Katoličtí kněží ujišťovali pověrčivé Španěly, že je to „mořský ďábel“. Prý se zjevuje lidem proto, že obyvatelstvo zapomíná na svatou církev katolickou.

Tyto pověsti putující od úst k ústům došly až do Buenos Aires. Mořský ďábel byl pak po několik týdnů oblíbeným námětem dopisovatelů a kronikářů bulvárního tisku. Jestliže se z neznámých důvodů potopil škuner či rybářský člun, potrhaly se rybářské sítě nebo ztratily nalovené ryby, pak se to všechno přičítalo mořskému ďáblu. Jinde se zas vyprávělo, že ďábel hází rybářům do člunu ryby, a jednou prý dokonce zachránil tonoucího. Jakýsi muž, který se onehdy topil, alespoň ujišťoval, že když už klesal do hlubin, kdosi ho zachytil zespodu za záda, doplaval s ním až ke břehu a ve chvíli, kdy zachráněný stanul na písku, skryl se neznámý opět v příboji.

Nejpodivnější však bylo, že ďábla ještě vůbec nikdo nespatřil. Nikdo nemohl popsat zevnějšek této tajemné bytosti. Ovšemže se naskytli svědkové, kteří ďábla přizdobili rohatou hlavou, kozlí bradou, lvími tlapami a rybím ocasem, nebo ho vypodobňovali jako velikánskou rohatou žábu s lidskýma nohama.

Vládní úředníci v Buenos Aires zpočátku oněm povídačkám a článkům nevěnovali pozornost, neboť je pokládali za čirý výmysl.

Avšak rozruch se ustavičně vzmáhal, hlavně mezi rybáři. Mnozí se již neodvažovali vyplout na moře. Rybolov upadal a obyvatelstvo pociťovalo nedostatek ryb. Teprve tehdy se místní úřady rozhodly věc objasnit. Vyslaly na pobřeží několik parních a motorových člunů pobřežní policie s příkazem „zadržet neznámou osobu, která rozsévá paniku a zmatek mezi pobřežní obyvatelstvo“.

Policie slídila v Laplatském zálivu a podél břehu po dva týdny, zadržela několik Indiánů jako zlolajné šiřitele lživých povídaček zasévající neklid, ale ďábel byl nepolapitelný. Policejní náčelník vydal oficiální prohlášení, které konstatovalo, že ďábel prostě není, že to všechno jsou výmysly hloupých lidí, kteří už jsou zajištěni a budou patřičně potrestáni, a přemlouvala rybáře, aby nevěřili povídačkám a vypluli na lov. Na krátký čas to pomohlo. Ďáblovy žertíky však neustávaly.

Jednou v noci se probudili rybáři, kteří vypluli dosti daleko na širé moře, mekotem kůzlete, jež se jakýmsi zázrakem octlo na jejich bárce. Jiným rybářům kdosi rozřezal vytažené sítě. Novináři potěšení skutečností, že se ďábel znovu objevil, čekali nyní na vyjádření vědeckých kruhů.

Vědci přispěchali se svým vysvětlením.

Domnívali se, že v oceánu nemůže přebývat mořská obluda vědecky nezjištěná, která by si počínala jako člověk. „Něco jiného by bylo,“ psali učenci, „kdyby se takový tvor vyskytl v nepříliš probádaných hlubinách oceánu.“ Ale ani pak vědci nepřipouštěli, že by si takový tvor mohl vést uvědoměle. Ve shodě s náčelníkem pobřežní policie došli k úsudku, že je to všechno dílo nějakého výtržníka. Ve vědeckých kruzích se však vyskytly i jiné názory.

Někteří učenci se odvolávali na proslulého švýcarského přírodovědce Gesnera, jenž psal o mořské panně, mořském ďáblu, mořském mnichu a mořském biskupovi. „Koneckonců mnohé z toho, o čem psali starověcí a středověcí učenci, se ukázalo pravdivé, přestože současná věda tyto staré učence neuznává, Božská tvořivost je nevypočitatelná a nám vědcům přísluší skromnost a opatrnost v závěrech víc než komu jinému,“ psali někteří starší vědci.

Ostatně bylo těžko pokládat tyto skromné a opatrné muže za vědce. Víc než ve vědu věřili v zázraky a jejich přednášky se spíš podobaly kázání.

Aby spor nějak vyřešili, uspořádali nakonec vědeckou výpravu.

Členům výpravy se nepoštěstilo setkat se s mořským ďáblem. Zato se dověděli o četných nových kouscích neznámého tvora (staří učenci naléhali, aby slovo tvor bylo zaměněno slovem bytost).

Ve zprávě uveřejněné v novinách psali členové výpravy:

1. Na několika místech v písečných mělčinách jsme zpozorovali otisky lidských chodidel. Stopy vedly od moře a opět zpátky k moři. Takové stopy však mohl po sobě zůstavit i člověk, který připlul na člunu.

2. Sítě, které jsme prohlédli, vypadají, jako by byly rozřezány ostrým předmětem. Je však možné, že se zachytily za ostré výběžky skal pod vodou nebo za železné trosky potopených lodí a tak se roztrhaly.

3. Podle vyprávění očitých svědků byl delfín, vyhozený bouří na břeh značně daleko od moře, stažen kýmsi v noci do moře zpět a zároveň se na písku objevily stopy nohou a jakoby dlouhých drápů. Je pravděpodobné, že jakýsi soucitný rybář odtáhl delfína do moře.

Víme, že delfíni v honbě za rybami prospívají rybářům tím, že zahánějí ryby k mělčinám. Proto rybáři často pomáhají delfínům z nouze. Otisky drápů mohly zanechat i lidské prsty. Fantazie dodala otiskům vzhled drápů.

4. Kůzle mohl přivézt na člunu nějaký šprýmař a vpašovat je na loď.

Vědci vymysleli i jiné neméně prosté příčiny vzniku stop, které po sobě zanechal ďábel. A tak došly vědecké kruhy k názoru, že žádná mořská obluda by se nemohla dopustit tolika složitých kousků.

Ani toto vysvětlení však neuspokojilo všechny. I mezi učenci se našli pochybovači. Jak by mohl i ten nejobratnější šprýmař provádět takové věci, aniž ho někdo viděl? A hlavně vědci ve své zprávě pomlčeli o tom, že podle zjištění prováděl ďábel své kousky během krátké doby na nejrůznějších místech značně od sebe vzdálených. Buď uměl neslýchané rychle plavat, anebo měl jakési zvláštní pomůcky či snad nakonec nebyl sám a měl pomocníky. Ale pak byly všechny ty kousky ještě nepochopitelnější a zlověstnější. Když Pedro Zurita vytrvale přecházel po kajutě, znovu v mysli probíral tu záhadnou historii.Nevšiml si, jak se rozednilo a jak okénkem dopadá růžový paprsek. Zhasl lampu a začal se mýt.

Zrovna když si lil na hlavu teplou vodu, zaslechl polekané výkřiky, které sem doléhaly z paluby. Zurita nechal mytí a rychle vyběhl po schůdcích nahoru. Nazí lovci s plátěnými převazy na bocích stáli u zábradlí, mávali rukama a zmateně pokřikovali. Pedro se podíval dolů a viděl, že loďky zanechané přes noc ve vodě někdo odvázal. Noční odliv je odnesl dosti daleko na volné moře. Ranní příliv je teď zvolna hnal zpátky ke břehu. Vesla člunů poházená na hladině plavala v zálivu.

Zurita přikázal lovcům, aby uklidili čluny. Nikdo se však neodvážil seskočit z paluby. Zurita opakoval svůj příkaz.

„Vlez si ďáblovi do drápů sám,“ odpověděl kdosi.

Zurita sáhl na pouzdro revolveru. Hlouček lovců se rozptýlil a opět shlukl opodál stožáru. Hleděli na Zuritu nepřátelsky. Srážka se zdála nevyhnutelná. Ale tu se do věci vložil Baltazar. „Araukán se nezalekne ničeho,“ řekl, „už jednou mě žralok vyplivl a ďábel se taky udáví starými kostmi.“ Sepjal ruce nad hlavou, seskočil se zábradlí do vody a plaval k nejbližší loďce. Lovci přistoupili k zábradlí a ustrašeně se dívali za Baltazarem. Přes své stáří a pohmožděnou nohu plaval výborně. Po několika tempech se octl u loďky, vylovil z vody veslo a vlezl dovnitř.

„Provaz je přeřezán nožem,“ zavolal, „a pěkně! Nůž byl ostrý jako břitva.“ Když rybáři viděli, že se Baltazarovi nestalo nic zlého, následovali jeho příkladu.

NA HŘBETĚ DELFÍNA

Slunce sotva vyšlo, ale už nemilosrdně pražilo. Stříbřitě modré nebe bylo jako vymetené, moře nehybné. Medúza kotvila teď dvacet kilometrů jižněji od Buenos Aires. Na Baltazarovu radu zakotvili v nevelké zátoce u skalnatého pobřeží, které vyčnívalo z vody dvěma výběžky. Loďky se rozptýlily po zálivu. Na každé byli jako obvykle dva lovci, jeden se potápěl a hledal a druhý ho vytahoval z vody.

Jeden člun připlul dosti blízko ke břehu. Potápěč, přivázaný na konci provazu, se zachytil nohama o velký úlomek korálového útesu a rychle se spustil na dno. Voda byla velmi teplá a průzračná, na dně bylo zřetelně vidět každý kámen. Blíž břehu se zvedaly ze dna korálové útesy, nehybně trčící keře podmořských sadů. Mezi nimi klouzaly drobné lesklé rybky s měňavými hřbítky.

Potápěč se spustil ke dnu a skloněn začal sbírat mušle a klást je do sáčku připevněného k řemeni na boku. Jeho společník, hurónský Indián, držel v ruce druhý konec provazu a nachýlen přes zábradlí loďky, hleděl do vody.

Najednou spatřil, jak se potápěč bleskurychle vztyčil, zamával rukama, chytil se provazu a škubl jím tak prudce, že Huróna div nestrhl do vody. Člun se rozhoupal. Hurón kvapně vytáhl svého společníka z vody a pomohl mu do člunu. Potápěč s ústy dokořán těžce oddychoval, oči měl vytřeštěné. Jeho bronzová tvář leknutím zešedla. „Žralok?“ Ale potápěč se mlčky zhroutil na dno člunu.

Co ho na mořském dně tak vyděsilo? Hurón se nahnul přes okraj loďky a zahleděl se do vody. Ano, dělo se tam něco nekalého. Malé rybky se chvatně skrývaly v houštinách podmořských lesů jako ptáci před útokem jestřába.

Najednou Hurón uviděl, že za výstupkem podmořské skály se objevilo něco jako šarlatový kouř. Pomalu se rozlézal na všechny strany a barvil vodu na růžovo. A tu se objevilo cosi tmavého. Bylo to tělo žraloka. Pomalu se obrátilo a zmizelo za výběžkem skály. Šarlatový podmořský kouř mohla být jedině krev prolitá na dně oceánu. Co se tam přihodilo? Hurón pohlédl na svého společníka, ten však ležel nehybně na zádech, dokořán otevřenými ústy lapal po vzduchu a tupě hleděl do nebe. Indián se chopil vesel a spěšně odvážel ochuravělého kamaráda na palubu Medúzy.

Konečně se potápěč vzpamatoval, ale jako by ztratil dar řeči, mečel, pohazoval hlavou a odfukoval, ohrnuje rty.

Lovci na škuneru obklopili potápěče a netrpělivě čekali na jeho vysvětlení.

„Mluv!“ zvolal nakonec mladý Indián a zatřásl potápěčem. „Mluv, nechceš-li, aby tvá zbabělá duše opustila tělo.“

Potápěč zavrtěl hlavou a řekl ochraptělým hlasem:

„Viděl jsem mořského ďábla.“

„Koho?“

„Tak mluv, mluv!“ křičeli lovci nedočkavě.

„Koukám. žralok. Plave rovnou na mě. Veliký, černý, tlamu dokořán, za chvíli mě spolkne.

Koukám. a tam plave ještě něco.“

„Druhý žralok?“

„Ne, ďábel!“

„Jak vypadá? Má hlavu?“

„Hlavu? Zdá se, že ano. Oči má jako sklenice.“

„Má-li oči, musí mít i hlavu,“ s jistotou prohlásil mladý Indián. „Oči musí být do něčeho vsazeny. A má pazoury?“

„Pazoury má jako žába. Dlouhé zelené prsty s drápy a blánami. Celý se leskne jako šupinatá ryba. Připlaval ke žralokovi, blýskl spárem — a žralokovi vychlístla z břicha krev.“

„A jaké má nohy?“ zeptal se jeden z lovců.

„Nohy?“ rozpomínal se potápěč. „Nemá je vůbec. Má obrovský ocas. A na konci ocasu dva hady.“

„Koho ses víc lekl? Žraloka nebo obludy?“

„Obludy,“ odpověděl Indián bez váhání. „I když mi zachránila život. Byl to on.“

„Ano, byl to on.“

„Mořský ďábel,“ řekl Indián.

„Mořský bůh, který pomáhá lidem v nouzi,“ opravil ho starý Indián.

Tato novinka se rychle roznesla po člunech plujících v zálivu. Lovci pospíšili ke škuneru a zvedli loďky na palubu.

Všichni obklopili potápěče zachráněného mořským ďáblem. Opakoval svůj příběh a přidával k němu stále nové a nové podrobnosti. Vzpomněl si, že obluda chrlila ze svých nozder rudé plameny, že měla zuby ostré a dlouhé nejmíň jako prst. Stříhala ušima, na bocích měla žábry a vzadu ocas, kterým kormidlovala. Pedro Zurita, po pás svlečený, v krátkých bílých kalhotách a střevících naboso, na hlavě vysoký slaměný klobouk se širokým okrajem, šoupaje střevíci přecházel po palubě a naslouchal rozhovorům. Čím víc se lovec dával unášet svým vyprávěním, tím větší měl Pedro jistotu, že si to Indián polekaný blízkostí žraloka všechno vymyslel.

Ostatně, možná že to není pouhá smyšlenka. Někdo přece rozpáral žralokovi břicho a voda v zálivu zrůžověla. Indián lže, ale je v tom i kousíček pravdy. K čertu, to je ale podivná historie! Vtom přerušil Zuritovy úvahy zvuk rohu, který se znenadání ozval za skálou. Tento zvuk ohromil posádku Medúzy jako úder hromu. Hovor rázem ustal, tváře pobledly. Lovci s pověrčivou hrůzou pokukovali po skále, odkud se ozvalo zatroubení. Poblíž skály se hemžilo na hladině oceánu stádo delfínů. Jeden z nich se odloučil od stáda, hlučně zafrkal, jako by odpovídal na troubení, rychle odplul ke skále a skryl se za útesy. Uplynula nová chvilka napjatého očekávání. Náhle lovci viděli, že za skálou vyplul delfín. Na hřbetě mu seděl jako na koni podivný tvor, zřejmě ďábel, o kterém prve vyprávěli potápěči. Obluda měla lidské tělo, a v obličeji se jí v záři zapadajícího slunce leskly oči obrovské jako starodávné „cibule“ připomínající automobilové svítilny. Ďáblova pleť svítila něžným, modravě stříbrným svitem a jeho ruce, tmavozelené, s dlouhými prsty spojenými blanami, se podobaly žabím nohám. Nohy měl po kolena ve vodě. Zda vybíhaly do ocasu či to byly obyčejné lidské nohy, zůstávalo tajemstvím. Podivný tvor držel v ruce dlouhou zavinutou lasturu. Znovu na ni zatroubil, zasmál se veselým lidským smíchem a náhle zvolal čistou španělštinou: „Holá, Leadingu, kupředu!“ Poklepal žabí rukou delfínovi po třpytném hřbetu a stiskl mu koleny boky. A delfín bystře vyrazil jako dobrý kůň. Lovci bezděčně vykřikli.

Podivný jezdec se obrátil. Když uviděl lidi, sklouzl z delfína a skryl se za ním. Za delfínovým hřbetem se objevila zelená ruka, která zvíře plácla do hřbetu. Delfín se poslušně pohroužil i s obludou pod vodu.

Zvláštní dvojice opsala pod vodou půlkruh a skryla se za podmořskou skálou. Celý ten neobvyklý odjezd netrval déle než minutu, ale diváci se dlouho nemohli vzpamatovat z úžasu. Lovci křičeli, pobíhali po palubě, chytali se za hlavy. Indiáni padli na kolena a prosili boha moře o slitování. Mladý Mexičan vylezl strachy na stožár a křičel. Černoši se skutáleli do podpalubí a stulili se v koutě.

Na lov už nebylo ani pomyšlení. Pedro a Baltazar jen s námahou obnovili pořádek. Medúza zvedla kotvy a zamířila na sever.

ZURITŮV NEZDAR

Kapitán Medúzy sestoupil do podpalubí do své kajuty, aby si promyslel, co se přihodilo. Je to k zbláznění, řekl si Zurita, vylévaje si na hlavu džbán teplé vody. Mořská obluda mluví nejčistší kastilštinou! Co to má znamenat? Nějakou čertovinu? Šílenství? Ale to nemůže najednou zachvátit celé mužstvo. Ba ani dva různí lidé nemohou mít stejný sen. Ale my jsme viděli mořského čerta všichni. To je nesporné. Tedy přece existuje, i když je to sebeneuvěřitelnější. Znovu si polil hlavu vodou a vyhlédl okénkem, aby se osvěžil. Tak či onak, pokračoval v úvahách poněkud uklidněn, obluda má lidský rozum a umí si rozumně počínat. Zřejmě se jí daří stejně dobře ve vodě jako na souši. A umí španělsky, je tedy možno se s ní dohovořit. Což ji takhle. polapit a donutit ji, aby lovila perly? Jediná taková žába schopná žít ve vodě může nahradit celý oddíl lovců. A potom, ta výhoda! Každému lovci perel musíš chtěj nechtěj dát čtvrtinu úlovku. A tahle žába by to dělala zadarmo. Tím způsobem by se daly v nejkratší lhůtě nashromáždit statisíce, milióny peset! Zurita se zasnil. Až dosud se snažil zbohatnout hledaje perlorodky tam, kam se za nimi ještě nikdo nevydával. Perský záliv, západní břeh Ceylonu, Rudé moře, australské vody — všechna tato loviště perel jsou velmi daleko a lidé tam po nich pátrají již dávno. Vydat se do Mexického či Kalifornského zálivu, k ostrovům sv. Tomáše nebo Margarity? K venezuelským břehům, kde se vyskytují nejlepší americké perly, Zurita plout nemohl. Jeho škuner byl příliš chatrný a také měl málo lovců, zkrátka takový podnik by vyžadoval solidní základnu. A Zurita měl málo peněz. Proto se držel argentinských břehů. Ale teď? Teď mohl zbohatnout během roku, jen kdyby se mu podařilo polapit mořského ďábla.

Bude nejbohatším člověkem v Argentině, možná dokonce i v Americe. Peníze mu dají moc. Jméno Pedra Zurity poletí od úst k ústům. Musí však být velmi opatrný. Hlavně mlčet. Zurita vyšel na palubu, svolal celou posádku i s kuchařem a řekl:

„Víte, jaký osud postihl ty, kteří rozšiřovali povídačky o mořském ďáblu? Byli zatčeni a sedí za mřížemi. Musím vás upozornit, že totéž čeká každého z vás, kdo by se jediným slůvkem podřekl, že spatřil mořského ďábla. Shnijete v žaláři. Rozumíte? Proto, je-li vám život drahý, nikomu o ďáblovi ani slovo.“

Stejně by jim nikdo nevěřil, vypadá to všechno spíš jako báchorka, pomyslel si v duchu, zavolal si do kajuty Baltazara a jedině jeho zasvětil do svého plánu. Baltazar šéfa pozorně vyslechl a po kratičké úvaze odpověděl:

„Ano, správně. Mořský ďábel má cenu sta a sta lovců. Bylo by dobré použít ďábla k lovu. Ale jak ho polapit?“

„Do sítě,“ odpověděl Zurita.

„Rozřeže si síť, zrovna jako rozpáral žralokovi břicho.“ „Můžeme si dát zhotovit ocelovou síť.“

„Ale kdo na něho půjde? Vyslovíš-li před našimi potápěči slovo ďábel, podlomí se jim kolena. Nešli by ani za pytel zlata.“ „A což ty, Baltazare?“ Indián pokrčil rameny:

„Mořského ďábla jsem ještě nikdy nelovil. Těžko se dá, myslím, vyčíhat, ale zabít ho, jestli je ovšem z masa a krve, nedá moc práce. Jenže vy ho potřebujete živého.“

„Nebojíš se ho, Baltazare? Co si vůbec myslíš o mořském ďáblovi?“

„Co si myslím o jaguáru, který lítá nad mořem, o žraloku, co leze po stromech? Neznámé zvíře nám vždycky nahání víc strachu. Ale já mám takové lovy rád.“

„Bohatě se ti odměním.“ Zurita stiskl Baltazarovi ruku a dál před ním rozvíjel svůj plán. „Čím míň lidí do toho bude zasvěceno, tím lip. Promluvíš se všemi Araukány. Jsou stateční a důvtipní. Vybereš nanejvýš pět lidí. Nepůjdou-li naši, poohlédni se jinde. Ďábel se zdržuje u břehu. Především musíme vypátrat, kde má svůj pelech. Pak už ho snadno lapíme do sítí.“ Zurita a Baltazar se chutě pustili do práce. Zurita dal zhotovit drátěnou léčku, která připomínala velkou káď s odklopeným dnem. Uvnitř natáhl konopné sítě, aby se do nich ďábel zapletl jako do pavučiny. Lovcům zaplatili a propustili je. Z posádky Medúzy se Baltazarovi podařilo přemluvit jen dva Araukány, aby se zúčastnili lovu na ďábla. Další tři najal v Buenos Aires.

Rozhodli se, že po ďáblovi začnou pátrat v zálivu, kde ho posádka Medúzy poprvé spatřila. Aby ho nevyplašili, zakotvili škuner několik kilometrů od nevelké zátoky. Zurita se svými společníky se hodně zabývali rybolovem, jako by sem přišli jen proto. Přitom však se střídavě ve trojicích skrývali za pobřežními skalami a bystře pátrali, co se děje na hladině zálivu. Už míjel druhý týden, ale po ďáblovi nebylo ani stopy.

Baltazar navázal známost s obyvateli pobřeží, indiánskými farmáři, prodával jim ryby za babku, rozprávěl s nimi o všelijakých věcech a nenápadně zaváděl řeč na mořského ďábla. Starý Indián se přitom dověděl, že si vybrali pro lov správné místo; mnozí Indiáni, kteří žili blízko zálivu, slýchali zvuk rohu a vídali stopy nohou v písku. Tvrdili, že ďábel má lidskou patu, ale prsty značně protáhlé. Občas zpozorovali důlek vytlačený zády: ďábel lehával na břehu.

Pobřežním obyvatelům nedělal ďábel nic zlého a oni si přestali všímat jeho stop, kterými na sebe občas upozorňoval. Avšak nikdo z nich ho dosud nespatřil.

Dva týdny kotvila Medúza v zálivu, zdánlivě kvůli rybolovu. Dva týdny Zurita a Baltazar s najatými Indiány vytrvale pozorovali mořskou hladinu, ale mořský ďábel se neukazoval. Zurita se začal znepokojovat. Byl nedočkavý a lakomý. Každý den ho stojí peníze a ten ďábel na sebe dává čekat. Pedra se začaly zmocňovat pochybnosti. Jestliže je ďábel nadpřirozená bytost, žádnými sítěmi ho nepolapí. A k tomu je nebezpečné zaplétat se s takovým netvorem. Zurita byl pověrčivý. Pozvat pro všechny případy na Medúzu kněze s křížem, chlebem a vínem? Zase nové vydání. Ale třeba mořský ďábel vůbec není ďábel, nýbrž nějaký šprýmař, dobrý plavec, který si hraje na ďábla, aby strašil lidi? Nebo delfín? Ale ten by se dal jako zvíře ochočit a vychovat. Neměl by snad celé té věci nechat?

Zurita vyhlásil odměnu tomu, kdo první spatří ďábla, a rozhodl se, že počká ještě několik dní. Koncem třetího týdne začal k jeho radosti projevovat ďábel známky života. Po celodenním rybolovu zanechal Baltazar u břehu loďku plnou ryb. Brzy ráno si měli pro ryby přijít kupci. Baltazar odešel na farmu navštívit známého Indiána, a když se vrátil na břeh, byla loďka prázdná. Hned usoudil, že je to dílo ďáblovo. „Snad nesežral tolik ryb?“ divil se Baltazar.

Téže noci slyšel jeden z Indiánů, který měl hlídku, zvuk rohu jižně od zálivu. A po dvou dnech brzy ráno mladý Araukán hlásil, že konečně přišel ďáblovi na stopu. Připlul na delfínovi. Tentokrát mu neseděl na hřbetě, ale plul vedle něho a držel se rukou za široký kožený obojek. V zálivu ďábel sundal delfínovi obojek, poplácal ho po hřbetě a skryl se v hloubi zátoky, při úpatí strmé skály. Delfín vyplul na hladinu a zmizel. Když Zurita Araukána vyslechl, poděkoval mu, slíbil mu odměnu a řekl:

„Dnes ve dne ďábel sotva opustí svůj útulek. Musíme proto propátrat dno zátoky. Kdo to provede?“

Ale nikomu se nechtělo spustit se na mořské dno a vystavit se možnému setkání tváří v tvář s neznámou obludou.

Baltazar vystoupil kupředu. „Tak tedy já!“ řekl stručně.

Medúza stále ještě kotvila v zálivu. Všichni kromě hlídky vystoupili na břeh a vydali se ke strmé skále u zátoky.

Baltazar se opásal provazem, aby ho mohli vytáhnout, kdyby byl snad raněn, vzal nůž, stiskl mezi nohy kámen a spustil se ke dnu.

Araukáni netrpělivě čekali na jeho návrat a upřeně pozorovali skvrnu, která se kmitala v namodralé vodě zátoky stísněné skalami. Uplynulo čtyřicet vteřin, padesát, minuta a Baltazar se nevracel. Konečně škubl provazem. Vytáhli ho na hladinu. Když se nadýchal vzduchu, řekl:

„Je tam podzemní jeskyně, do které vede úzký vchod a v ní je tma jako v břiše žraloka. Mořský ďábel se nemohl ukrýt nikde jinde než v té jeskyni. Kolem ní je hladká stěna.“

„Výborně!“ zvolal Zurita. „Tím líp, že je tam tma! Rozložíme naše sítě a rybka v nich uvázne.“

Brzy po západu slunce spustili Indiáni do vody drátěné sítě na silných lanech přímo před vchod do jeskyně. Konce lan upevnili na břehu. Baltazar k nim přivázal zvonečky, které se rozcinkají při nejmenším dotyku sítě.

Zurita, Baltazar a pět Araukánů usedlo na břehu a mlčky čekali. Na člunu nezůstal nikdo. Tma rychle houstla. Vyšel měsíc a jeho světlo se odráželo na hladině oceánu. Bylo ticho. Všech se zmocnilo vzrušení. Možná že za okamžik spatří onu zvláštní bytost, která děsí rybáře a lovce perel.

Noc plynula pomalu. Lovci začínali dřímat.

Najednou se zvonky rozezněly. Lidé vyskočili, vrhli se k provazům a začali vytahovat síť. Byla těžká. Provazy se chvěly. Kdosi se v ní zmítal.

A tu se síť objevila na hladině a v bledém měsíčním světle se v ní zmítalo tělo zpola lidské, zpola zvířecí. V měsíčním světle zářily obrovské oči a stříbrné šupiny. Ďábel vynaložil neuvěřitelné úsilí, aby vyprostil ruku, jež se mu zaplétala do sítě. Konečně se mu to podařilo. Vytáhl nůž, který měl zavěšený u pasu na tenkém řemínku, a začal rozřezávat síť. „To se ti nepodaří, hlupáku,“ řekl tiše Baltazar v loveckém zápalu.

Ale k jeho úžasu nůž drátěnou překážku zdolal. Ďábel obratnými pohyby rozšířil otvor a lovci se chvatně snažili vytáhnout síť na břeh. „Táhněte! Rychle!“ křičel Baltazar.

Ale ve chvíli, kdy už se zdálo, že mají kořist na dosah ruky, protáhl se ďábel prořezaným otvorem. Padl do vody, zvířil vodotrysk třpytných krůpějí a zmizel v hlubině. Lovci zoufale pustili síť.

„Skvělý nůž! Řeže i drát!“ nadšeně řekl Baltazar. „Ti podmořští kováři jsou lepší než naši.“ Zurita sklopil hlavu a díval se do vody s takovým výrazem, jako by v ní utonulo celé jeho jmění.

„Tak to tedy ne, to ne!“ zvolal. „Spíš zajdeš ve své podmořské jeskyni, než já bych ustoupil. Nebudu litovat peněz, i potápěče si zjednám, celý záliv pokryju sítěmi a pastmi, ale ty mi neujdeš!“ Byl smělý, vytrvalý a umíněný. V žilách Pedra Zurity neproudila marně krev španělských dobyvatelů. A měl také proč bojovat.

Mořský ďábel nebyl tedy nadpřirozenou všemohoucí bytostí. Zřejmě byl z masa a kostí, jak řekl Baltazar. Je tedy možno ho polapit, připoutat na řetěz, a donutit, aby pro Zuritu dobýval bohatství z mořského dna. Baltazar se mořského ďábla zmocní, i kdyby ho chránil sám bůh moře Neptun se svým trojzubcem.

DOKTOR SALVÁTOR

Zurita splnil svou hrozbu. Natáhl na dně zálivu spoustu drátěných zátarasů, napjal všemi směry sítě, nalíčil pasti. Ale dosud byly jeho obětí jen ryby, mořský ďábel jako by se do země propadl. Už se neukázal a nedával o sobě nijak vědět. Nadarmo se každý den objevoval v zálivu ochočený delfín, potápěl se a frkal, jako by zval svého přítele na projížďku. Po příteli však nebylo ani stopy, a tak delfín ještě naposledy zlostně zafrkal a odplul na širé moře. Počasí se zhoršilo. Východní vítr rozvlnil hladinu oceánu; voda v zálivu se zkalila pískem, který se zvedal ze dna. Zpěněné hřebeny vln skrývaly dno. Nedalo se rozeznat, co se děje pod vodou.

Zurita vydržel celé hodiny stát na břehu a dívat se na vysoké hřebeny vln. Valily se jedna za druhou, řítily se v hučících vodopádech a spodní vrstvy vody se syčivě rozlévaly po vlhkém písku, vyhazujíce Zuritovi k nohám oblázky a škeble.

Ne, takhle to dál nejde, uvažoval Zurita. Musíme vymyslet něco jiného. Ďábel je na dně a ani ho nenapadne, aby vylezl ze svého doupěte. Chceme-li ho chytit, musíme jít za ním, sestoupit na dno. Tak je to! A řekl Baltazarovi, který zrovna vyráběl novou, složitou past:

„Rozjeď se hned do Buenos Aires a přivez dva potápěčské skafandry s kyslíkovými přístroji.

Obyčejný skafandr s hadicí na vhánění vzduchu se nám nehodí. Ďábel by nám ji mohl přeříznout a možná že budeme muset podniknout dlouhou cestu pod vodou. Jen s sebou nezapomeň vzít elektrické svítilny.“

„Vy chcete navštívit ďábla?“ ptal se Baltazar.

„Půjdeme tam spolu, starý.“

Baltazar kývl a vydal se na cestu.

Přivezl nejen skafandry a svítilny, ale i dva dlouhé, důmyslně zakřivené bronzové nože. „Takové už se dnes nedělají,“ vykládal. „To jsou staré araukánské nože, jakými kdysi mí pradědečkové párali břicha bílým — vaším pradědečkům.“ Zuritovi se nezamlouvalo to historické poučení, ale nože pochválil. „Jsi prozíravý, Baltazare.“

Nazítří na úsvitu, přes silné vlnobití, vklouzli Zurita s Baltazarem do potápěčských obleků a spustili se na mořské dno. S nemalou námahou rozmotali sítě přehrazující vchod do podmořské jeskyně a vlezli do úzkého průchodu. Obklopila je hustá tma. Potápěči se napřímili, vytáhli nože a rozsvítili svítilny. Drobné rybky polekané světlem uhnuly stranou, ale po chvíli připluly k světlu a hemžily se v jeho modravých paprscích jako roj mušek. Zurita je odehnal rukou; oslňovaly ho třpytem svých šupin. Byla to dost velká jeskyně, přinejmenším čtyři metry vysoká a pět šest metrů široká. Potápěči probádali všechny kouty. Byla prázdná a neobývaná. Pouze hejna drobných ryb se tu zřejmě skrývala před vlnobitím a před dravci.

Zurita a Baltazar opatrně postupovali kupředu. Jeskyně se postupně zužovala. Náhle se Zurita překvapeně zastavil. Svítilna ozářila silnou mříž, která jim bránila v další cestě. Zurita nevěřil očím. Stiskl tyče a cloumal s nimi ve snaze odstranit železnou překážku. Ale mříž se nepoddávala. Zurita si na ni zblízka posvítil a zjistil, že je pevně zasazena do otesaných stěn jeskyně a má závěsy i vnitřní zámek. Stáli před novou záhadou. Mořský ďábel je tedy nejen rozumná, ale i výjimečně nadaná bytost. Uměl si ochočit delfína, vyzná se i v obrábění kovů. Nakonec dokázal vybudovat na mořském dně železné přehrady, které chrání jeho obydlí. Ale to je přece neuvěřitelné! Nemohl přece kovat železo pod vodou. To znamená, že nežije ve vodě nebo že přinejmenším vychází na dlouhou dobu z vody na pevninu.

Zuritovi bušilo ve spáncích, jako by měl v potápěčské helmě nedostatek kyslíku, přestože strávil pod vodou teprve několik minut.

Dal znamení Baltazarovi a vyšli z podmořské jeskyně; neměli tu už nic na práci, vynořili se tedy na hladinu.

Araukáni, kteří je netrpělivě očekávali, měli velikou radost, když uviděli potápěče živé a zdravé.

Zurita sundal helmici, nadechl se a zeptal se: „Co tomu říkáš, Baltazare?“ Araukán pokrčil rameny:

„Řekl bych, že si tu posedíme hezky dlouho. Ďábel se asi živí rybami a těch je tam dole dost. Hladem ho z jeskyně nevylákáme. Nakonec abychom vylomili mříž dynamitem.“ „A nemyslíš, Baltazare, že jeskyně může mít dva východy, jeden ze zálivu a druhý z pevniny?“

„Tohle mě nenapadlo.“

„A mělo tě to napadnout. Jak to, že jsme se už dávno nerozhodli propátrat okolí?“ Jali se pátrat po pobřeží.

Jednou Zurita narazil na vysokou zeď z bílého kamene, která ohrazovala veliký pozemek aspoň desetihektarový. Zurita zeď obešel. Našel pouze jednu bránu, zhotovenou ze silných plátů železa. V bráně byla malá železná dvířka a v nich z vnitřní strany uzavřená špehýrka.

To je hotová věznice nebo pevnost, pomyslil si Zurita. Podivná věc. Farmáři nestavějí takové silné a vysoké zdi. Ve zdi není ani škvíra, ani skulinka, kterou by se člověk podíval dovnitř. Kolem byla divoká pustina, holé skály tu a tam porostly pichlavým křovím a kaktusy. Dole byl záliv.

Zurita bloumal několik dní kolem zdi a vytrvale hlídal železnou bránu. Ale ta se neotvírala, nikoho nevypouštěla ven a nikoho nevpouštěla dovnitř. Za ní bylo úplné ticho. Když se Zurita vrátil na palubu Medúzy, zavolal si Baltazara a zeptal se ho: „Víš, kdo bydlí v pevnosti nad zálivem?“

„Vím, ptal jsem se už na to Indiánů, kteří pracují na farmách. Bydlí tam Salvátor.“

„Kdo je to, ten Salvátor?“

„Bůh,“ odpověděl Baltazar.

Zurita udiveně povytáhl své husté černé obočí.

„Žertuješ, Baltazare?“

Indián se nepatrně pousmál.

„Povídám, co jsem slyšel. Mnozí Indiáni nazývají Salvátora bohem, spasitelem.“ „Před čím je spasil?“

„Před smrtí. Říkají, že je všemohoucí. Salvátor umí dělat zázraky. Má ve svých rukou život a smrt. Chromým udělá nové, živé nohy, slepým dá oči bystré jako sokolí a dokonce křísí mrtvé.“

„Zatraceně!“ bručel Zurita, potahuje si hebké vousy. „V zálivu je mořský ďábel, nad zálivem bůh. Nemyslíš, Baltazare, že si ďábel a bůh můžou navzájem pomáhat?“

„Myslím, že bychom měli co nejdřív opustit tato místa, aby se nám mozek ze všech těch zázraků nesrazil jako syrovátka.“

„Viděl jsi nějaké lidi, které Salvátor uzdravil?“

„Ano, viděl, Ukazovali mi člověka se zlomenou nohou. Pobyl nějakou dobu u Salvátora a teď běhá jako mustang. Pak jsem viděl Indiána, kterého Salvátor vzkřísil. Celá vesnice vypráví, že když ho nesli k Salvátorovi, byl studený jako mrtvola, lebku rozseknutou, mozek vyhřezlý. A od Salvátora se vrátil živý a veselý. Po smrti se oženil. Vzal si hezké děvče. A ještě jsem viděl indiánské děti.“ „Salvátor tedy přijímá cizí lidi?“

„Jenom Indiány. A oni k němu přicházejí odevšad: z Ohňové země, z Amazonky, z pouště Atacamy i z Asunciónu.“

Když se Zurita dověděl od Baltazara tyto podrobnosti, rozhodl se, že zajede do Buenos Aires. Tam si zjistil, že Salvátor léčí Indiány a oni ho pokládají za divotvorce. Lékaři mu řekli, že Salvátor je nadaný, ba geniální chirurg a veliký podivín jako mnozí vynikající lidé. Salvátorovo jméno bylo dobře známo ve vědeckých kruzích Starého a Nového světa. V Americe se proslavil svými odvážnými chirurgickými operacemi. Když byl stav nemocných pokládán za beznadějný a lékaři je odmítli operovat, volali Salvátora. Neodřekl nikdy. Jeho odvaha a vynalézavost neznaly mezí. Za první světové války byl na francouzské frontě, kde se převážně zabýval lebečními operacemi. Tisíce lidí mu děkuje za svou záchranu. Po uzavření míru odjel do své vlasti, do Argentiny. Lékařská praxe a úspěšné pozemkové spekulace vynesly Salvátorovi obrovské jmění. Koupil veliký pozemek nedaleko Buenos Aires, obehnal ho obrovskou zdí, snad z jakéhosi podivínství, a když se tam usadil, přestal vůbec provozovat lékařskou praxi. Věnoval se výlučně vědecké práci a své laboratoři. A teď léčí a přijímá Indiány, kteří ho nazývají bohem, jenž sestoupil na zemi.

Zurita se dověděl ještě jednu podrobnost týkající se Salvátorova života. Tam, kde se teď prostírají rozsáhlé Salvátorovy pozemky, stál za války malý dům obklopený sadem a také obehnaný kamennou zdí. Po tu dobu, co byl Salvátor na frontě, hlídal dům černoch a několik obrovských psů. Tito neuplatní strážci nepustili dovnitř jediného člověka.

V poslední době se Salvátor obklopil ještě větší tajemností. Nepřijímá už doma ani bývalé kamarády.

Když se to Zurita dověděl, usoudil:

„Jestliže je Salvátor lékař, nemá právo odmítnout nemocného. Proč bych nemohl onemocnět? Proniknu k Salvátorovi jako nemocný a pak se uvidí.“

Vydal se k železným vratům, která střežila Salvátorovo panství, a začal klepat. Klepal dlouho a vytrvale, ale nikdo mu nešel otevřít. Rozzuřený Zurita zvedl kámen a začal jím mlátit do dveří; způsobil takový hluk, který by vzbudil i mrtvé.

V dálce za zdí se rozštěkali psi a konečně se špehýrka v bráně pootevřela. „Co chcete?“ zeptal se kdosi lámanou španělštinou.

„Jsem nemocný, rychle otevřete,“ odpověděl Zurita.

„Takhle neklepá nemocný,“ namítl klidně týž hlas a ve špehýrce se objevilo čísi oko. „Doktor nepřijímá.“

„Nesmí odepřít pomoc nemocnému,“ rozhorloval se Zurita.

Špehýrka se zavřela a kroky se vzdalovaly. Jen psi zoufale štěkali dál.

Když Zurita vyčerpal všechny zásoby nadávek, vrátil se na škuner.

Má si na Salvátora stěžovat v Buenos Aires? Nebude to k ničemu. Zurita se třásl hněvem.

Jeho hebkým černým vousům hrozilo vážné nebezpečí, neboť je v rozčilení neustále potahoval dolů, až visely schlíple jako ručička barometru, která ukazuje nízký tlak.

Posléze se uklidnil a začal uvažovat, co by měl podniknout dál.

Čím déle přemýšlel, tím úporněji nakrucoval skořicově opálenými prsty rozcuchaný vous zase vzhůru. Barometr stoupal.

Nakonec vyšel na palubu a k všeobecnému překvapení dal rozkaz zvednout kotvy. Medúza vyplula do Buenos Aires.

„To je dobře,“ řekl Baltazar. „Už jsme tu promarnili moc času. Aby čert vzal toho ďábla i s bohem!“

NEMOCNÁ VNUČKA

Slunce nemilosrdně pražilo. Zaprášenou cestou podél žírných pšeničných, kukuřičných a ovesných polí kráčel starý, udřený Indián. Šaty měl potrhané. Na rukou nesl nemocné dítě zakryté před slunečními paprsky vetchou přikrývkou. Děcko mělo přivřené oči. Na krku mělo obrovský otok. Chvílemi, když stařec chybně šlápl, chraptivě sténalo a zvedalo víčka. Stařec se zastavoval a starostlivě foukal děcku do tváře, aby je osvěžil. „Jen abych tě tam donesl živou,“ šeptal a přidal do kroku.

Když došel k železným vratům, přendal dítě na levou ruku a pravou čtyřikrát zabouchal na dveře.

Špehýrka v bráně se pootevřela, v otvoru se kmitlo čísi oko, závory zaskřípaly a dveře se otevřely.

Indián nesměle překročil práh. Před ním stál starý černoch v bílém rouchu s úplně bílými kudrnatými vlasy.

„Jdu k doktorovi, dítě stůně,“ řekl Indián.

Černoch mlčky přikývl, zavřel dveře a dal Indiánovi znamení, aby ho následoval. Indián se rozhlížel. Byli na nevelkém nádvoří vydlážděném širokými kvádry. Dvůr byl z jedné strany obehnán vysokou vnější hradbou, z druhé nižší zdí, která ho ohrazovala od vnitřní části usedlosti. Ani travička, ani kousek zeleně, pravý vězeňský dvůr. V rohu, u vnějších vrat, stál bílý dům s velikými, širokými okny. Před domem se na zemi utábořili Indiáni, muži i ženy. Mnozí měli s sebou děti.

Téměř všechny děti vypadaly naprosto zdravě. Některé si hrály s mušlemi na „sudá nebo lichá“, jiné se tiše praly; starý černoch s bílými vlasy přísně dohlížel, aby nehlučely.

Starý Indián pokorně usedl na zemi ve stínu domu a začal foukat do nehybné, promodralé tváře dítěte. Vedle něho seděla stará Indiánka s oteklou nohou.Podívala se na dítě spočívající starci na kolenou a zeptala se: „Dcera?“

„Vnučka,“ odpověděl Indián. Stařena zakývala hlavou a řekla:

„Duch bažin vstoupil do tvé vnučky. Ale on je silnější než zlí duchové. On vyžene ducha bažin a tvá vnučka se uzdraví.“ Indián souhlasně přikývl.

Černoch v bílém rouchu obešel nemocné, podíval se na starcovo dítě a ukázal na vchod do domu.

Indián vkročil do velké místnosti s podlahou z kamenných desek. Uprostřed místnosti stál úzký dlouhý stůl pokrytý bílým prostěradlem. Otevřely se druhé dveře s výplněmi z matného skla a do místnosti vešel doktor Salvátor v bílém plášti, vysoký, ramenatý, snědý. Kromě černých řas a obočí neměl Salvátor na hlavě ani vlásku. Zřejmě se ustavičně holil, neboť měl kůži na lebce stejně snědou jako tvář. Dosti veliký nos s hrbolkem, poněkud vyčnělá ostrá brada a pevně sevřené rty dodávaly tváři hrubý, ba dravý výraz. Pohled hnědých očí byl chladný. Indiánovi se při něm udělalo nevolno.

Stařec se hluboce uklonil a podal lékaři dítě. Salvátor rychlým, jistým a zároveň opatrným pohybem převzal dítě, rozbalil hadry, do kterých bylo zavinuto, a obratně je hodil do koše v koutě pokoje. Indián se belhal ke koši v úmyslu vzít odtamtud hadry, ale Salvátor ho přísně zarazil:

„Stůj, nedotýkej se toho!“

Potom položil děvčátko na stůl a sklonil se nad ním. Byl teď k Indiánovi obrácen profilem. A starci se najednou zdálo, že nevidí doktora, ale jestřába, který se sklání nad malým ptáčkem. Salvátor prohmatával otok na krčku dítěte. Indiána překvapily i jeho prsty. Byly dlouhé, neobyčejně pohyblivé. Jako by se mohly ohýbat v kloubech nejen dolů, nýbrž i stranou, ba i vzhůru. Indián, jenž měl pro strach uděláno, přemáhal bázeň, kterou v něm vzbuzoval ten záhadný člověk.

„Výborně. Skvělé,“ povídal Salvátor, jako by měl z otoku radost, a vytrvale ho prohmatával.

Když skončil prohlídku, obrátil tvář k Indiánovi a řekl:

„Teď je novoluní. Přijď za měsíc v příštím novoluní a dostaneš děcko zdravé.“

Odnesl dítě za skleněné dveře, kde byla koupelna, operační síň a nemocniční sály.

A černoch už přiváděl do přijímací místnosti novou pacientku, stařenu s bolavou nohou.

Indián se nízko poklonil ke skleněným dveřím, které se zavřely za Salvátorem, a vyšel.

Přesně za osmadvacet dní se skleněné dveře opět otevřely.

Ve dveřích stálo děvčátko v nových šatečkách, zdravé, červené. Ustrašeně hledělo na dědečka. Indián rychle přistoupil k dítěti, vzal je do náruče, zlíbal, prohlížel mu krček. Po otoku nebylo ani památky. Jen malý zarudlý proužek svědčil o operaci. Dívenka dědečka odstrkovala a dokonce vykřikla, když ji při líbání popíchal dávno neholenou bradou. Hned za dítětem vkročil Salvátor. Teď se doktor už usmíval, pohladil holčičku po vlasech a řekl:

„Tak si vezmi své děvčátko. Přinesl jsi ji ještě včas. Za několik hodin bych jí ani já nebyl dokázal vrátit život.“

Tvář starého Indiána se pokryla vráskami, rty se mu zachvěly a z očí vytryskly slzy. Znovu zvedl děcko, přitiskl je k prsům, klesl před Salvátorem na kolena a hlasem přerývaným pláčem pravil:

„Zachránil jste mé vnučce život. Co vám může nabídnout chudý Indián kromě svého života?“ „K čemu by mi byl tvůj život,“ podivil se Salvátor.

„Jsem starý, ale mám ještě dost síly,“ pokračoval Indián nezvedaje se z podlahy. „Odnesu vnučku k její matce, mé dceři, a vrátím se k vám. Chci vám dát celý zbytek svého života za dobro, které jste mi prokázal. Budu vám sloužit jako pes. Prosím, přijměte mé služby.“ Salvátor se zamyslil.

Velmi nerad a opatrně přijímal lidi do služeb. Ačkoli práce by se našla. Ano, práce bylo dost. Jim nestačí na celý sad. A tento Indián se zdá být spolehlivý, třebaže doktor by dal přednost černochovi.

„Nabízíš mi svůj život a prosíš jako o milost, abych přijal tvůj dar. Dobrá. Budiž. Kdy můžeš přijít?“

„Vrátím se dřív, než skončí první čtvrt měsíce,“ řekl Indián líbaje lem Salvátorova pláště.

„Jak se jmenuješ?“

„Já?. Kristo. Christofor.“

„Jdi, Kristo. Budu tě očekávat.“

„Pojď, dítě!“ obrátil se Kristo k děvčátku a znovu je zvedl do náruče. Děvčátko zaplakalo. Kristo spěšně odcházel.

ČAROVNÝ SAD

Když se Kristo za týden vrátil, zadíval se mu doktor Salvátor upřeně do očí a řekl: „Vyslechni mě pozorně, Kristo. Přijímám tě do svých služeb. Budeš dostávat stravu a pěkný plat.“

Kristo odmítavě zamával rukama:

„Nic nechci, jen abych vám mohl sloužit.“

„Mlč a poslouchej,“ pokračoval Salvátor. „Budeš mít všechno. Ale žádám od tebe jedno: musíš mlčet o všem, co tu uvidíš.“

„Raději si vyříznu jazyk a hodím ho psům, než abych řekl jediné slovo.“

„Dej pozor, aby se ti to nestalo,“ varoval ho Salvátor. Zavolal na černocha v bílém rouchu a přikázal mu: „Zaveď ho do sadu a svěř ho Jimovi.“

Černoch se mlčky uklonil, vyvedl Indiána z bílého domu, provedl ho nádvořím, které již Kristo znal, a zaklepal na železnou branku ve druhé zdi.

Za zdí se ozval štěkot psů, branka vrzla a pomalu se otevřela, černoch postrčil Krista do sadu, cosi vykřikl hrdelním hlasem na jiného černocha a odešel.

Kristo se polekaně přitiskl ke zdi: se štěkotem podobným řevu hnala se k němu neznámá zvířata žlutočervené barvy s tmavými skvrnami. Kdyby se s nimi sešel Kristo v pampách, okamžitě by v nich poznal jaguáry. Ale zvířata, která se k němu hnala, štěkala jako psi. V tu chvíli bylo Kristovi jedno, jaká zvířata se k němu ženou. Vrhl se k nejbližšímu stromu a s nečekanou rychlostí se vyšplhal do větví. Černoch zasyčel na psy jako rozzuřená kobra. Ti se rázem uklidnili. Přestali štěkat, ulehli na zem, položili hlavy na natažené pracky a úkosem ho pozorovali.

Černoch opět zasyčel, obraceje se tentokrát na Krista, který seděl na stromě, a zamával rukama; naznačoval mu, aby slezl.

„Proč syčíš jako had,“ řekl Kristo, neopouštěje svůj útulek. „Spolkl jsi jazyk?“ Černoch jen zlostně zahučel.

Nejspíš bude němý, pomyslel si Kristo a vzpomněl si na Salvátorovu výstrahu. Cožpak Salvátor vyřezává jazyk sluhům, kteří zradí jeho tajemství? Ten černoch má možná vyříznutý jazyk. Kristo se najednou tak vyděsil, že div nesletěl ze stromu. Zatoužil utéci odtud stůj co stůj a co nejdříve. Odhadl v duchu, jak daleko je od stromu, na kterém seděl, ke zdi. Ne, nepřeskočí. Ale černoch přistoupil ke stromu, chytil Indiána za nohu a netrpělivě ho táhl dolů. Kristo se musel vzdát. Seskočil se stromu, usmál se na černocha co nejpřívětivěji, podal mu ruku a přátelsky se zeptal: „Jim?“

Černoch přikývl.

Kristo mu silně stiskl ruku. Když už jsem se dostal do pekla, musím být s ďábly zadobře, pomyslel si a pokračoval nahlas.

„Tys němý?“

Černoch neodpověděl.

„Nemáš jazyk?“

Černoch mlčel dál.

Jak bych se mu mohl podívat do úst? pomyslel si Kristo. Ale Jim se zřejmě nemínil pouštět do řečí ani posunky. Vzal Krista za ruku, přivedl ho k červeno-rezavým zvířatům a cosi na ně zasyčel. Zvířata se zvedla, přiblížila se ke Kristovi, očichala ho a klidně se vzdálila. Kristovi se trošku ulevilo.

Jim mávl rukou a vedl Krista na prohlídku sadu.

Po smutném nádvoří vydlážděném kameny překvapoval sad hojností zeleně a květů. Prostíral se východním směrem k moři a k pobřeží měl povlovný spád. Na všechny strany se rozbíhaly pěšinky posypanénačervenalýmirozdrcenýmimušlemi.Podél nich rostly fantastické kaktusy a modrozelené šťavnaté agáve, košťátka se spoustou žlutozelených květů. Celé houštiny broskvoní a oliv halily svým stínem hustou trávu s pestrými, zářivými květinami. V zelené trávě jiskřily vodní nádrže vyložené po okrajích bílými kameny. Vysoké vodotrysky osvěžovaly vzduch.

V sadu bylo plno všelijakého křiku, zpěvu a štěbetání ptáků, řevu, kvikotu a pískotu zvířat! Kristo ještě nikdy neviděl tolik podivných zvířat. V sadu žila nevídaná havěť. Tamhle přeběhla pěšinku šestinohá ještěrka se třpytnými, měděné zelenými šupinami. Ze stromu se svěsil dvouhlavý had. Kristo zděšeně uskočil od dvouhlavého plaza, který na něho zasyčel dvěma rudými tlamami. Černoch mu odpověděl ještě hlasitějším zasyčením a had, pokyvuje hlavami, sklouzl ze stromu a zmizel v hustém rákosí. Jiný dlouhý had se odplazil z pěšinky, pomáhaje si dvěma nohama. Za drátěnou mřížkou chrochtal vepřík. Zadíval se na Krista jediným velkým okem, umístěným uprostřed čela.

Dvě bílé krysy srostlé na bocích utíkaly po růžové pěšince jako dvouhlavá, osminohá obluda. Občas se toto obojetné stvoření začalo prát samo se sebou; pravá krysa táhla doprava, levá doleva a obě nespokojeně pištěly. Vždycky však zvítězila pravá. Podle cesty se pásli „siamští blíženci“ srostlí v bocích: dvě jemnorouné ovce. Nepraly se jako krysy. Zřejmě se mezi nimi už dávno ustálila naprostá jednota vůle a přání. Jedna nestvůra Krista zvlášť překvapila. Byl to veliký, úplně holý růžový pes. Z jeho zad, jako by vylezla z psího těla, vyčuhovala malá opička, její prsa, ruce, hlava. Pes přistoupil ke Kristovi a mávl ocasem. Opička vrtěla hlavou, mávala rukama, plácala po zádech psa, s kterým tvořila jeden celek, dívala se na Krista a křičela. Indián strčil ruce do kapes, vyndal kousek cukru a podával ho opičce. Ale kdosi chvatně odtáhl Kristovi ruku stranou. Za zády se mu ozvalo zasyčení; byl to Jim. Starý černoch vysvětloval Kristovi pohyby rukou a obličeje, že opičku nesmí krmit. Vzápětí vrabec s papouščí hlavou vyrval v letu Kristovi cukr z ruky a skryl se za keřem. Opodál na rybníce zabučel kůň s kravskou hlavou.

Po planince přeběhly dvě lamy mávající koňskými ocasy. Z trávy, z houštin, z větví stromů zírali na Krista neobyčejní hadi, čtvernožci a ptáci; psi s kočičími hlavami, husy s kohoutí hlavou, rohatí kanci, pštrosi nandu s orlími zobáky, berani s tělem pumy.

Kristo se domníval, že blouzní. Protíral si oči, smáčel spánky chladivou vodou z vodotrysků, ale nic naplat. V nádržích viděl hady s rybími hlavami a žábrami, ryby s žabíma nohama, obrovské žáby s dlouhým ještěřím tělem.

Opět zatoužil odtud utéci.

Ale tu ho Jim vyvedl na široké prostranství posypané pískem. Uprostřed stála vilka z bílého mramoru v maurském slohu, obklopená palmami. Mezi palmami bylo vidět oblouky a sloupy. Z bronzových fontán zpodobňujících delfíny tryskaly kaskády vody do průzračných nádrží, v nichž se hemžily zlaté rybky. Největší fontána před hlavním vchodem znázorňovala jinocha sedícího na delfínu podobně jako bájeslovný Triton se zavinutou lasturou přiloženou ke rtům. Za vilou bylo několik obytných a služebních domků a dál se opět táhly houštiny pichlavých kaktusů až k jakési bílé zdi. Zase zeď! řekl si v duchu Kristo.

Jim zavedl Indiána do nevelkého pokoje, v němž byl příjemný chládek. Posunky mu vysvětlil, že pokojík je určen jemu, Kristovi, a pak ho nechal o samotě.

TŘETÍ ZEĎ

Kristo si již poněkud zvykl na neobyčejný svět, který ho obklopoval. Všichni čtvernožci, ptáci a hadi žijící v sadu byli dobře ochočeni. S některými z nich navázal Kristo dokonce přátelství. Psi se srstí jaguárů, kterých se první den tak polekal, mu chodili v patách, lízali mu ruce a lísali se k němu. Papoušci mu slétali na rameno.

Sad a zvířata mělo na starosti dvanáct černochů, stejně nemluvných nebo němých jako Jim. Kristo je nikdy neslyšel rozprávět ani mezi sebou. Všichni mlčky plnili své úkoly. Jim tu byl jakýmsi správcem. Dohlížel na černochy a přiděloval jim práci. A Kristo byl ke svému údivu určen za Jimova pomocníka. Práce neměl zrovna mnoho a stravu měl dobrou. Nemohl si na svůj život naříkat. Jediné, co ho znepokojovalo, bylo zlověstné mlčení černochů. Byl přesvědčen, že Salvátor jim všem uřezal jazyky. A když byl občas volán k Salvátorovi, vždycky si v duchu říkal: Chce mi uříznout jazyk. Ale brzo se Kristo přestal o svůj jazyk tolik bát.

Jednou uviděl Jima spícího ve stínu olivovníku. Černoch ležel na zádech, ústa otevřená. Kristo využil té příležitosti a opatrně nahlédl spícímu do úst; přesvědčil se, že jazyk starého černocha je na svém místě. To Indiána poněkud uklidnilo. Salvátor měl přísný denní pořádek. Ráno od sedmi do devíti přijímal nemocné Indiány, od devíti do jedenácti operoval a pak odcházel do své vily a pracoval tam v laboratoři. Operoval zvířata a pak je dlouho zkoumal. Když byl se svým pozorováním hotov, posílal zvířata do sadů. Kristo někdy při uklízení pronikal do laboratoře. Všechno, co tam viděl, ho plnilo údivem. Ve skleněných zkumavkách, naplněných jakýmisi tekutinami, pulsovaly různé orgány. Uřezané ruce a nohy žily dál. A když tyto živé údy oddělené od těla začínaly chřadnout, Salvátor je léčil a křísil hasnoucí život.

Krista to všechno plnilo hrůzou. Raději pobýval mezi živými nestvůrami v sadu. Přestože Salvátor prokazoval Indiánovi velkou důvěru, nedostal se Kristo nikdy za třetí zeď. Ale právě tam ho to velmi lákalo. Jednou v poledne, když všichni odpočívali, odběhl k vysoké zdi. Za ní uslyšel dětské hlasy a rozeznával indiánská slova. Občas se k dětským hlasům přidružily čísi slabší, pisklavé hlásky, které jako by se s dětmi hádaly a mluvily jakýmsi nesrozumitelným nářečím.

Když jednou Salvátor potkal Krista v sadu, přistoupil k němu, podle svého zvyku se mu zadíval přímo do očí a řekl:

„Pracuješ u mne už měsíc, Kristo, a jsem s tebou velmi spokojen. V dolním sadu se rozstonal jeden z mých sluhů. Budeš ho zastupovat. Uvidíš tam mnoho nového. Ale měj na paměti naši úmluvu: drž jazyk pevně za zuby, nechceš-li o něj přijít.“

„Už jsem se téměř odnaučil mluvit mezi vašimi němými sluhy, doktore,“ odpověděl Kristo. „Tím líp. Mlčet je zlato. Budeš-li mlčet, dostaneš mnoho zlatých pesos. Doufám, že během dvou týdnů postavím svého nemocného sluhu na nohy. Mimochodem, znáš dobře Andy?“ „Narodil jsem se v horách.“

„Výborně. Musím doplnit svůj zvěřinec novými zvířaty a ptáky. Vezmu tě s sebou. A teď jdi. Jim tě zavede do dolního sadu.“

Kristo již mnohému přivykl. Ale to, co viděl v dolním sadu, předčilo všechno jeho očekávání. Na velké louce ozářené sluncem se hemžily nahé děti a opice. Byly to děti různých indiánských plemen. Některé byly docela maličké, nejvýš tříleté, nejstarším bylo asi dvanáct.

Tyto děti byly Salvátorovými pacienty. Mnohé z nich měly za sebou vážné operace a vděčily Salvátorovi za svůj život. Uzdravující se děti si hrály a běhaly v sadu a později, když se docela uzdravily, brali si je rodiče domů. Kromě dětí tu žily opice. Opice bez chomáčku srsti na těle.

Nejpodivnější bylo, že všechny opice, některé lépe, jiné hůře, uměly mluvit. Přely se s dětmi, nadávaly, pištěly slabými hlásky. Přesto však opice žily s dětmi v míru a nehádaly se s nimi víc než děti samy mezi sebou.

Kristo nemohl hned určit, jsou-li to pravé opice nebo lidé.

Když se Kristo obeznámil s dolním sadem, všiml si, že je menší než horní, že se ještě příkřeji svažuje k zálivu a směřuje ke skále příkré jako zeď.

Za skálou bylo pravděpodobně moře. Ozýval se odtud hukot mořského příboje. Když Kristo za několik dní probádal skálu, zjistil, že je umělá. Vida, další čtvrtá zeď. V neproniknutelných houštinách glycinií objevil šedá, železná vrátka stejné barvy jako skála, která s ní splývala. Kristo naslouchal. Za skálou nebylo slyšet kromě příboje žádný zvuk. Kam vedou ta úzká vrátka? Na pobřeží moře?

Náhle zaslechl nadšený dětský křik. Děti se dívaly na nebe. Kristo zvedl hlavu a uviděl nevelký červený dětský balónek, který pomalu letěl parkem. Vítr ho odnášel směrem k moři. Obyčejný dětský balónek, který proletěl nad sadem, Krista velmi vzrušil. Začal být neklidný. A jakmile se uzdravený sluha vrátil, vydal se Kristo k Salvátorovi a řekl mu: „Doktore! Brzy se vypravíme do And, možná nadlouho. Dovolte mi, abych navštívil dceru a vnučku.“

Salvátor neměl rád, když jeho sluhové opouštěli usedlost, a proto raději zaměstnával osamělé lidi. Kristo mlčky čekal a díval se Salvátorovi do očí. Salvátor mu s chladným pohledem připomněl:

„Nezapomeň na naši úmluvu. Dej si pozor na jazyk! Jdi. Vrať se nejpozději za tři dny. Počkej!“

Salvátor se vzdálil do druhého pokoje a přinesl odtamtud jelenicový váček, v kterém cinkaly zlaté mince:

„Tohle je pro tvou vnučku. A tobě za mlčení.“

PŘEPADENÍ

„Nepřijde-li dnes, zřeknu se tvé pomoci, Baltazare, a najdu si opatrnější a spolehlivější lidi,“ povídal Zurita a netrpělivě si potahoval hebké vousy. Byl teď oblečen v bílých městských šatech a na hlavě měl slaměný klobouk. Setkal se s Baltazarem na okraji Buenos Aires, kde končí obdělaná pole a začínají pampy.

Baltazar v bílé blůze a modrých pruhovaných kalhotách seděl u cesty, mlčel a rozpačitě poškubával trávu sežehnutou sluncem.

Sám už litoval, že vyslal svého bratra Krista jako špeha k Salvátorovi. Kristo byl o deset let starší než Baltazar. Přes své stáří byl ještě velmi silný a obratný. Byl chytrý jako kočka z pamp. A přece byl nespolehlivý. Zkoušel pracovat v hospodářství, ale připadalo mu to nudné. Později měl v přístavu malý výčep, ale začal pít a přišel na mizinu. V posledních letech byl zapleten do různých nekalých čachrů, kde uplatňoval svou neobyčejnou chytrost a občas i věrolomnost. Takový člověk se dobře hodil za špeha, ale nedalo se mu věřit. Kdyby se mu to hodilo, mohl by zradit i rodného bratra. Baltazar to věděl, a proto se znepokojoval neméně než Zurita.

„Jsi přesvědčen, že Kristo viděl balónek, který jsi vypustil?“

Baltazar nerozhodně pokrčil rameny. Byl by nejraději s celou věcí skoncoval, šel domů, osvěžil hrdlo chladnou vodou s vínem a zavčas ulehl ke spánku.

Poslední paprsky zapadajícího slunce osvítily kotouče prachu zvedajícího se za pahorkem. Současně se ozvalo ostré, táhlé zapískání. Baltazar se zvedl. „To je on!“

„Konečně!“

Kristo se blížil svěžím krokem. Už nevypadal jako starý, zubožený Indián. Znovu kurážně zahvízdal, a když k nim došel, přivítal se s Baltazarem a Zuritou. „Tak co, seznámil ses s mořským ďáblem?“ zeptal se ho Zurita.

„Ještě ne, ale je tam. Salvátor chrání ďábla za čtverou zdí. Ale hlavního je dosaženo, sloužím u Salvátora a on mi důvěřuje. S tou nemocnou vnučkou se mi to ohromně povedlo.“ Kristo se zasmál a přimhouřil své chytré oči. „Málem by byla po svém uzdravení všechno zkazila. Objímám ji a líbám, jak se sluší na milujícího dědečka, a ona, hlupačka, se vzpouzí a div se nerozbrečí.“ Kristo se znova zasmál. „Kdes sehnal tu vnučku?“

„Peníze neseženeš tak lehko, ale holek je všude dost,“ odpověděl Kristo. „Její matka je spokojená. Dostal jsem od ní pět papírových pesos a ona dostala zdravou dceru.“ O tom, že dostal těžký váček se zlatými mincemi, Kristo pomlčel. Ovšemže nemínil odevzdat peníze dívčině matce.

„U Salvátora se dějou zázraky. Má tam hotový zvěřinec.“ Kristo začal vyprávět o všem, co viděl.

„To všechno je velmi zajímavé,“ řekl Zurita a zapálil si doutník, „ale to nejhlavnější, ďábla, jsi neviděl. Co hodláš podniknout dál, Kristo?“

„Dál? Udělám si malý výlet do And.“ A Kristo vyprávěl, že se Salvátor chystá na lov zvěře. „Výborně!“ zvolal Zurita. „Salvátorův pozemek leží daleko od jiných usedlostí. Za jeho nepřítomnosti vpadneme na jeho panství a ďábla polapíme.“ Kristo odmítavě zavrtěl hlavou.

„Jaguáři vám utrhnou hlavu a ďábla nenajdete. Nenajdete ho ani s hlavou na krku, když já ho nenašel.“

„Tak tedy,“ řekl Zurita po úvaze, „nastrojíme léčku, a když se Salvátor vydá na lov, zajmeme ho a jako výkupné budeme žádat — mořského ďábla.“

Kristo obratnými pohyby vytáhl ze Zuritovy kapsy vyčnívající doutník.

„Pěkně děkuju. To už je o něco lepší. Ale co když vás Salvátor oklame, slíbí výkupné a pak vám ho nedá. Tihle Španělé.“

Kristo zakašlal.

„Tak co tedy navrhuješ?“ zeptal se již nazlobeně Zurita.

„Mějte strpení, Zurito. Salvátor mi důvěřuje, ale jen do čtvrté zdi. Doktor mi musí věřit jako sobě samému a pak mi ukáže i ďábla.“ „Tak co?“

„Tohle. Salvátora přepadnou banditi,“ Kristo zabořil ukazováček Zuritovi do prsou, „a já,“ udeřil se do prsou, „poctivý Araukán, mu zachráním život. Potom už nebude mít před Kristem žádné tajnosti.“ A má peněženku se naplní zlatými pesos, dokončil v duchu. „To není špatné.“

Domluvili se, kterou cestou Kristo Salvátora poveze.

„V předvečer našeho odjezdu hodím přes plot červený kámen. Buďte připraveni.“ Přestože byl plán přepadení velmi pečlivě promyšlen, mohla jedna nepředvídaná okolnost celou věc málem pokazit.

Zurita, Baltazar a deset hrdlořezů, zjednaných v přístavu, oblečeni v úborech gaučů a dobře vyzbrojeni, čekali na koních a očekávali svou oběť opodál usedlosti.

Byla tmavá noc. Jezdci bedlivě naslouchali, kdy uslyší dupot koňských kopyt.

Ale Kristo nevěděl, že Salvátor se vypraví na lov docela jinak, než jak se to dělávalo před několika lety.

Znenadání zaslechli banditi hukot motoru, který se rychle blížil. Za pahorkem oslnivě zableskla světla svítilen. Kolem jezdců se přehnal obrovský černý automobil, dříve než si stačili uvědomit, co se stalo.

Zurita zoufale nadával. Baltazarovi to přišlo k smíchu.

„Nezlobte se, Pedro,“ řekl Indián. „Ve dne je horko, proto jedou v noci; Salvátor má na voze dvě slunce. Ve dne budou odpočívat. Můžeme je dohonit na zastávce.“ Baltazar pobídl koně a rozjel se za automobilem. Ostatní ho následovali. Když jeli asi dvě hodiny, uviděli náhle v dálce oheň.

„To jsou oni. Něco se jim přihodilo. Stůjte, doplížím se tam a uvidím. Čekejte tu na mne.“

Baltazar seskočil z koně a odplazil se jako užovka. Za hodinu se vrátil.

„Vůz nejede. Pokazil se. Spravují ho. Kristo stojí na stráži. Musíme si pospíšit.“

Ostatní se událo velmi rychle. Banditi přepadli cestující, a než se Salvátor vzpamatoval, měl už on, Kristo a tři černoši spoutané nohy i ruce.

Jeden z najatých banditů, vůdce tlupy — Zurita se raději držel ve stínu — žádal na Salvátorovi dosti velké výkupné. „Zaplatím, pusťte mne,“ odpověděl Salvátor.

„To je za tebe. Ale stejně tolik musíš dát za ostatní tři cestující,“ vzpamatoval se bandita. „Tolik najednou nemohu zaplatit,“ odpověděl Salvátor po úvaze.

„Ať tedy zemře!“ zvolali banditi. „Nepřistoupíš-li na naše podmínky, na úsvitě tě zastřelíme,“ řekl bandita.

Salvátor pokrčil rameny a odpověděl: „Nemám u sebe tolik peněz.“ Jeho klid ohromil dokonce i banditu.

Lupiči odklidili spoutané bandity za automobil, začali prohledávat zavazadla a našli zásoby lihu pro sbírky. Vypili ho a opilí se svalili na zem. Nedlouho před úsvitem připlížil se kdosi k Salvátorovi.

„To jsem já,“ řekl Kristo. „Podařilo se mi rozvázat pouta. Přikradl jsem se k banditovi s puškou a zabil jsem ho. Ostatní jsou opilí. Řidič opravil vůz. Musíme si pospíšit.“ Všichni rychle nasedli do auta, černoch u volantu spustil motor, vůz sebou trhl a rozjel se po silnici.

Vzadu se ozvaly výkřiky a zmatená střelba. Salvátor pevně stiskl Kristovi ruku.

Teprve po Salvátorově odjezdu se Zurita dověděl, že lékař byl ochoten zaplatit výkupné. Možná, pomyslil si Zurita, že by bylo jednodušší vzít výkupné než se honit za mořským ďáblem, o němž nevíme, co se z něho vlastně vyklube. Ale příležitost byla promeškána, musí tedy čekat na Kristovy zprávy.

ČLOVĚK OBOJŽIVELNÍK

Kristo doufal, že Salvátor k němu přijde a řekne: Zachránil jsi mi život. Teď už pro tebe nebude v mém domě žádné tajemství. Pojď, ukážu ti mořského ďábla.

Ale Salvátor se k tomu neměl. Štědře Krista odměnil za jeho čin a ponořil se do své vědecké práce.

Kristo neztrácel čas a začal zkoumat čtvrtou zeď s tajnými dvířky. Dlouho neměl úspěch, až konečně tajemství odhalil. Jednou když ohmatával dvířka, zmačkl malou vypuklinu. Dveře najednou povolily a otevřely se. Byly těžké a silné jako u nedobytné pokladny. Kristo rychle proklouzl a dvířka za ním zapadla. To ho maličko znepokojilo. Prohlížel dveře, mačkal výstupky, ale dveře se neotvíraly. „Sám jsem se zavřel do pasti,“ zabručel Kristo.

Nezbývalo mu nic jiného než se pustit do prohlídky posledního Salvátorova sadu, který ještě neznal.

Octl se v hustých křovinách. Sad tvořil nevelkou kotlinu obehnanou ze všech stran vysokou zdi z uměle navrstvených skal. Slyšel nejen příboj vln, ale i šelestivé kroky racků na písčité mělčině.

Byly tu stromy a keře obvykle rostoucí ve vlhké půdě. Mezi velkými stinnými stromy, které dobře chrání před slunečními paprsky, protékalo mnoho potůčků. Z mnoha fontán tryskala voda a zvlažovala vzduch. Bylo tu vlhko jako na nízkých březích Mississippi. Uprostřed sadu stál nevelký zděný dům s plochou střechou. Jeho stěny byly porostlé břečťanem. Zelené žaluzie v oknech byly spuštěny. Dům vypadal neobydlený.

Kristo došel na konec sadu. U zdi oddělující sídlo od zálivu byl obrovský čtvercový bazén hustě osázený stromy. Byl nejméně pět set čtverečních metrů veliký a nejméně pět metrů hluboký.

Když se Kristo přiblížil, vyběhlo z houštin polekaně jakési stvoření a vrhlo se do bazénu. Za ním vystříkla sprška krůpějí. Kristo se vzrušeně zastavil. On! Mořský ďábel! Konečně ho Kristo uvidí.

Indián přistoupil k nádrži a zadíval se do průzračné vody. Na dně bazénu seděla na bílých kamenných deskách veliká opice. Ulekaně a zvědavě hleděla z vody na Krista. Ten se nemohl vzpamatovat z údivu: opice dýchala pod vodou. Její boky se střídavě zdvíhaly a klesaly. Když se Kristo probral z úžasu, bezděčně se rozesmál; mořský ďábel, postrach rybářů, je tedy obojživelná opice. Jsou to věci na světě, pomyslel si starý Indián.

Byl spokojen; všechno vypátral. Ale zároveň byl také zklamán. Opice zdaleka nepřipomínala obludu, o které vyprávěli očití svědci. Co nedokáže strach a fantazie!

Ale musel pomýšlet na návrat. Vrátil se zpět k vrátkům, vylezl na vysoký strom u plotu, a vydávaje se v nebezpečí, že si zlomí nohu, seskočil z vysoké zdi.

Sotva se postavil na nohy, uslyšel hlas Salvátorův:

„Kristo! Kdepak jsi?“

Kristo zvedl hrábě, které se povalovaly na pěšince, a začal shrabovat suché listí. „Tady jsem.“

„Pojďme, Kristo,“ řekl Salvátor a přistoupil k zamaskovaným železným dveřím ve skále. „Podívej se, ta dvířka se otvírají takhle.“ A stiskl Kristovi známou vypuklinu na drsném povrchu dveří.

Doktor přišel pozdě, ďábla jsem už viděl, pomyslel si Kristo.

Vešli do sadu. Když minuli domek porostlý břečťanem, zamířil Salvátor k bazénu. Opice stále ještě seděla ve vodě a pouštěla bublinky.

Kristo udiveně vykřikl, jako by ji viděl poprvé. Ale vzápětí užasl doopravdy.

Salvátor si opice vůbec nevšiml. Jen se po ní ohnal rukou, jako by mu překážela. Opice ihned vyplula, vylezla z bazénu, otřepala se a vylezla na strom. Doktor se sklonil, ohmatal trávu a silně zmáčkl malou zelenou destičku. Ozval se dutý hukot. V podlaze na okrajích bazénu se otevřely otvory. Za několik okamžiků byl bazén prázdný. Otvory se zavřely.Odkudsi ze strany se vysunuly železné schůdky vedoucí na dno bazénu.

„Pojďme, Kristo.“

Sestoupili do bazénu. Salvátor stoupl na jednu desku a hned se otevřel nový otvor uprostřed bazénu, široký asi jeden čtvereční metr. Železné schody vedly kamsi do podzemí. Kristo sestupoval se Salvátorem do hlubin. Šli dosti dlouho. Shora dopadalo otvorem jen rozptýlené světlo. Ale brzy zaniklo. Obklopila je naprostá tma. Podzemní chodbou se dutě rozléhaly jejich kroky.

„Dej pozor, abys neklopýtl, Kristo, hned budeme na místě.“

Salvátor se zastavil a tápal rukou po zdi. Cvakl vypínač a kolem se rozlilo jasné světlo. Stáli v krápníkové jeskyni před bronzovými dveřmi s lvími hlavami, které držely v zubech kruhy. Salvátor trhl jedním kruhem. Těžké dveře se hladce otevřely a muži vstoupili do tmavého sálu. Znovu cvakl vypínač. Matná koule osvětlila rozlehlou jeskyni, její jedna stěna byla skleněná. Salvátor rozsvítil; jeskyně se pohroužila do tmy a silné reflektory osvětlovaly prostor za skleněnou zdí. Bylo to obrovské akvárium, nebo spíš skleněný dům na mořském dně. Ze země se zdvíhaly chaluhy a korálové keře a mezi nimi se hemžily ryby. Náhle Kristo spatřil, že z houštin vychází tvor podobný člověku s velkýma vypouklýma očima a žabíma nohama. Tělo neznámého se lesklo stříbřitě modrými šupinami. Podivné stvoření připlavalo rychlými, obratnými rozmachy ke skleněné stěně, kývlo na Salvátora, vkročilo do skleněné komory a zabouchlo za sebou dveře. Z komory rychle vytékala voda. Neznámý otevřel druhé dveře a vstoupil do jeskyně. „Sundej si brýle a rukavice,“ řekl Salvátor.

Neznámý odložil poslušně brýle a rukavice a před Kristem stál štíhlý, krásný mládenec. „Seznamte se: tohle je Ichtiandr, člověk ryba, nebo správněji obojživelník, mořský ďábel,“ představoval mladíka Salvátor.

Mladík se přívětivě usmál, podal Indiánovi ruku a řekl španělsky: „Buďte zdráv!“

Kristo mlčky stiskl podanou ruku. Údivem ztratil řeč.

„Černoch, Ichtiandrův sluha, onemocněl,“ pokračoval Salvátor. „Nechám tě tu s Ichtiandrem několik dní. Budeš-li dobře konat své povinnosti, přidělím tě k Ichtiandrovi nastálo.“

Kristo mlčky přikývl.

ICHTIANDRŮV DEN

Ještě je noc, ale co nevidět se rozední.

Vzduch je teplý a vlahý, napojený sladkou vůní magnólií, tuberóz a rezedy. Ani lístek se nepohne. Ticho. Ichtiandr kráčí v sadu po písčité pěšince. Na opasku se mu odměřeně pohupuje kinžál, brýle, návleky na ruce a nohy — „žabí nohy“. Jen pod nohama mu slabě skřípe písek z mušlí. Pěšinku je sotva vidět. Keře a stromy ji zastínily černými neforemnými skvrnami. Od nádrží stoupá vzhůru mlha. Občas Ichtiandr zavadí o větévku. Rosa mu skrápí vlasy a rozpálené skráně.

Pěšinka se prudce stáčí doprava a sestupuje ze svahu. Vzduch je stále svěžejší a vlhčí. Ichtiandr cítí pod nohama kamenné desky, zpomaluje krok a zastavuje se. Pomalu si nasazuje veliké brýle s tlustými skly a navlíká si „žabí nohy“. Vydechnutím si vyprazdňuje plíce a skáče do nádrže. Voda mu omývá tělo příjemnou svěžestí, chladí žábry. Ty se začínají rytmicky pohybovat, člověk se mění v rybu.

Několik prudkých pohybů rukama a Ichtiandr se ocitá na dně nádrže.

Jinoch bezpečně plave v naprosté tmě. Vztáhne ruku, nahmatá železnou skobu v kamenné zdi. Vedle je druhá, třetí skoba.

Tak se dostane do tunelu naplněného po okraj vodou. Plave u dna, proti studenému proudu. Pak se odráží ode dna, vyplouvá vzhůru, a jako by se ponořil do teplé lázně. Voda ohřátá v parku v nádržích proudí po hladině tunelu k volnému moři. Teď může Ichtiandr plavat po proudu. Zkříží ruce na prsou, uléhá na záda a plave.

Blíží se konec tunelu. Hned při ústí do oceánu se dere ze skalní rozsedliny pod silným tlakem horký pramen. V jeho proudech šustí zvířené kaménky a mušle.

Ichtiandr se obrací na prsa a dívá se kupředu. Je tma. Voda chladne. Dlaně se dotknou železné mříže, jejíž pruty jsou pokryty měkkými a kluzkými mořskými chaluhami a drsnými mušlemi. Mladík se zachytí mříže, najde složitou závoru a otevře ji. Těžké kulaté zamřížované dveře zahrazující východ z tunelu se pomalu otvírají. Ichtiandr vklouzne do otvoru. Mříž se za ním zavře.

Člověk obojživelník vyplouvá na širé moře. Ve vodě je stále ještě tma. Jen kdesi v černé hlubině se občas zatřpytí namodralé svítilky a matně rudé medúzy. Ale blíží se úsvit a mořští světlonoši zhášejí jeden za druhým své lampičky.

Ichtiandr cítí v žábrách tisíce drobných jehel, těžko se mu dýchá. Znamená to, že právě minul skalnatou výspu. Za výspou je mořská voda vždy zanesena jílem, pískem a různými odpady. Je také sladká, nedaleko vtéká do moře řeka.

Divím se, jak ty říční ryby mohou žít v kalné, neslané vodě, říká si v duchu Ichtiandr. Jejich žábry nejsou asi tak citlivé k písku a jílu.

Ichtiandr vyplouvá kousek výš, pak se prudce stáčí doprava, k jihu a spouští se do hlubiny. Zde je voda čistší. Dostal se do studeného spodního proudu, který směřuje podle břehu od jihu na sever, k ústí řeky Parany, jež ho pak odvrací k východu. Proud plyne velmi hluboko, ale jeho horní hranice probíhá asi patnáct až dvacet metrů pod hladinou. Teď se Ichtiandr znovu může dát unášet proudem, odnese ho daleko na volné moře.

Mohl by si maličko zdřímnout. Nebezpečí mu žádné nehrozí, je ještě tma a mořští dravci spí. Je tak příjemné zdřímnout si před východem slunce. Cítí na kůži, jak se mění teplota vody podle spodních proudů.

Tu zachytí uchem dutý rachotivý zvuk, pak druhý, třetí. To řinčí kotevní řetězy; v zálivu, několik kilometrů od Ichtiandra, zvedají rybářské čluny kotvy. Co nevidět se rozední. A tu zas — velmi vzdálené odměřené rachocení. Jsou to stroje a šrouby Horroksu, anglického zaoceánského parníku, který se plaví mezi Buenos Aires a Liverpoolem. Teď je vzdálen ještě asi čtyřicet kilometrů. A jak je ho slyšet! Zvuk se šíří v mořské vodě rychlostí půldruha tisíce metrů za vteřinu. Jak krásný je Horroks v noci, opravdové plující město zářící světly. Ale aby ho uviděl v noci, musí vyplout již vpodvečer daleko na širé moře. Do Buenos Aires připluje Horroks za světla vycházejícího slunce již se zhasnutými světly. Ne, teď už si nezdřímne, šrouby, kormidla a stroje Horroksu, kolébání jeho tělesa a světla iluminátorů a světlometů probudí obyvatele oceánu. Delfíni už jistě první zaslechli, že se Horroks blíží, a svým potápěním lehce rozbouřili hladinu, proto také Ichtiandr zostražitěl. A jistě už se vrhli vstříc parníku.

Hukot lodních strojů se ozývá z různých stran; přístav i záliv se probouzejí. Ichtiandr otvírá oči, potřásá hlavou, jako by střepával poslední dřímotu, rozmáchne se rukama, odrazí nohama a vyplouvá na hladinu.

Opatrně vysunul hlavu z vody a rozhlédl se. Poblíž nejsou loďky ani škunery. Vynořil se po pás a udržuje se v této poloze pohyby nohou.

Nízko nad vodou létají rackové a kormoráni, občas se hrudí nebo koncem křídla dotknou zrcadlící se hladiny a zanechávají na ní kruhy, které se pomalu rozplývají. Křik bílých racků připomíná dětský pláč. Nad Ichtiandrovou hlavou přeletěl za svitu obrovských křídel sněhově bílý albatros bouřňák a ovanul ho proudem vzduchu. Má neúnavná černá křídla, rudý zobák se žlutou špičkou a oranžové nohy. Míří k zálivu. Ichtiandr ho trochu závistivě provází očima. Ptákova smuteční křídla mají v rozpětí nejméně čtyři metry. Mít tak taková křídla! Na západě odchází noc za daleké hory. Východ již zrůžověl. Na mořské hladině se objevily sotva viditelné, lehounké vlnky a na nich zlaté stružky. Bílí rackové vzlétají do výše a barví se do růžová.

Po bledé hladině se zaklikatily duhově bledě modré a fialové pěšinky; jsou to první poryvy větru. Fialkových pěšinek stále přibývá. Vítr sílí. Na písčitém pobřeží se již objevují zpeřené, žlutobílé jazyky příboje. Voda poblíž břehů zezelenala.

Blíží se celá flotila rybářských škunerů. Otec přikázal, aby nechodil lidem na oči. Ichtiandr se hluboko potápí, opět se dostává do studeného proudu. Odnáší ho ještě dál od pobřeží na východ, na volné moře. Kolem je modrofialová tma mořských hlubin. Ryby, které tu plavou, vypadají světle zelené s tmavými skvrnami a proužky. Bez přestání táhnou červené, žluté, citrónové a skořicové ryby jako roj pestrých motýlů.

Shora sem doléhá hukot a voda tmavne. To proletěl nízko nad vodou vojenský hydroplán. Jednou takový hydroplán dosedl na vodu. Ichtiandr se nepozorovaně zachytil železné výztuže plováku. a div ho to nestálo život; hydroplán se nenadále zvedl z vody a Ichtiandr musel seskočit z desetimetrové výšky.

Ichtiandr zvedá hlavu. Slunce mu svítí téměř nad hlavou. Blíží se poledne. Vodní hladina už nevypadá jako zrcadlo, v kterém se odráží mělké kamenité dno, velké ryby a sám Ichtiandr. Zrcadlo se teď zkřivilo, je vypouklé a neustále se pohybuje.

Ichtiandr se vynořuje. Vlny se houpají. Teď vyhlédl z vody. Zvedl se na hřebenu vlny, sklesl dolů a opět se zvedl. Co se to děje kolem? U břehu už hučí příboj, řve a obrací kameny. Voda u pobřeží je žlutozelená. Duje ostrý jihozápadní vítr. Vlny jsou stále větší. Spršky vody dopadají na Ichtiandra. Je mu to příjemné. Čím to je, uvažuje Ichtiandr, že když plavu proti vlnám, vypadají tmavomodré, a když se ohlédnu za sebe, jsou světle modré? Z vrcholků vln se odtrhují hejna ryb — létavic. Létavice urazí stovky metrů, střídavě se zvedají a zase klesají, míjejíce hřebeny vln a úžlabiny mezi nimi, mizí ve vodě a za okamžik zase vyskakují. Bílí rackové se zmítají a naříkají. Nejrychlejší ptáci, fregatky, krájejí vzduch svými širokými křídly. Obrovský zahnutý zobák, ostré drápy, tmavoskořicové peří s nazelenalým kovovým odstínem, oranžový zobák. To je samec. A opodál druhá fregatka, světlejší, s bílou náprsenkou, samice. Teď padá jako kámen do vody a za vteřinu se již v jejím čilém zobáku třepetá stříbřitě modrá rybka. Létají tu bouřňáci albatrosové. Bude bouřka. Vstříc bouřkovému mraku už jistě letí podivuhodný odvážný pták palamedea. Vždycky vítá bouřku písní. Zato rybářské škunery a naparáděné jachty spěchají ke břehu, aby se skryly před bouří.

Je nazelenalý soumrak, ale silnou vrstvou vln lze ještě rozeznat, kde je teď slunce, velká světlá skvrna. Stačí to k určení směru. Ichtiandr musí doplout na mělčinu, dřív než ho mrak skryje, jinak sbohem snídaně. A má už dávno hlad. Ve tmě nenajde ani mělčinu, ani podmořské skály. S námahou pracuje rukama i nohama, plave jako žába. Občas si lehne na záda a ověřuje si směr plavby podle stěží viditelného průsvitu v hustém modrozeleném soumraku. Chvílemi se pozorně zahledí dopředu, neuvidí-li již mělčinu. Na žábrách i na těle cítí, jak se mění voda; blíž u mělčiny není už tak hustá, je slanější a je v ní víc kyslíku, je příjemná, lehká. Zkouší její chuť na jazyku. Tak poznává starý zkušený námořník blízkost země, i když ji ještě nevidí, podle příznaků, které rozezná jedině on. Pozvolna se jasní. Zprava i zleva se vynořují z šera známé obrysy podmořských skal. Mezi nimi je nevelká plošinka, za ní kamenná zeď. Zde bývá ticho i za nejsilnější bouře. Kolik ryb se tu nashromáždilo, v té tiché, podmořské zátoce! Kypí to tu jako v kotli s vroucí polévkou. Malé, tmavé, s žlutým příčným proužkem kolem těla, se žlutým ocasem, se šikmými tmavými pruhy, červené, blankytné, tmavomodré. Znenadání zmizí a zrovna tak nečekaně se objevují na témž místě. Vyplaveš-li vzhůru a rozhlédneš se kolem sebe, hemží se tu rybami, ale dole už zmizely, jako by se do země propadly. Ichtiandr dlouho nechápal, čím to je, až jednou chytil rybku do ruky. Tělíčko bylo velké jako dlaň, ale docela ploché. Proto je shora špatně vidět.

A už je tu snídaně. Na rovné plošince vedle příkré skály je mnoho ústřic. Ichtiandr připluje blíž, ulehne na plošince vedle lastur a pustí se do jídla. Vybírá ústřice z lastur a klade je do úst. Zvykl si jíst pod vodou; položí sousto do úst a polosevřenými rty obratně vystříkne vodu. Trochu jí ostatně spolkne s jídlem, ale je na ni už zvyklý.

Kolem něho se kolébají vodní rostliny — zelené, prolamované listy agaru, zpeřené zelené listy mexické kaulerpy, něžně růžové nitofily. Ale vzápětí vypadají všechny tmavošedé; ve vodě se zešeřilo, bouře pokračuje. Občas se ozve duté zahřmění. Ichtiandr se dívá vzhůru. Proč se najednou tak setmělo? Přímo Ichtiandrovi nad hlavou se objevila tmavá skvrna. Co by to mohlo být? Je po snídani. Teď se může podívat na hladinu. Opatrně vyplouvá k temné skvrně nad svou hlavou, klouzaje podle kolmé skály. Ukazuje se, že na vodu dosedl obrovský albatros. Ptákovy oranžové nohy jsou docela blízko. Ichtiandr vztáhne ruku a chytá albatrosa za nohy. Polekaný pták rozpřahuje svá mohutná křídla a vznáší se, zvedaje při tom Ichtiandra nad hladinu. Ale na vzduchu Ichtiandrovo tělo rázem ztěžkne, albatros s ním těžce klesá zpět do vody a dopadne na něho svou opeřenou, jemnou hrudí. Ichtiandr nečeká, až ho bouřňák rudým zobákem klovne do hlavy, potopí se a za okamžik se vynořuje opodál na hladině. Albatros odlétá k východu a mizí za horami vln vzedmutých bouří.

Ichtiandr leží na zádech. Bouře už přešla. Hrom rachotí kdesi v dálce na východě. Ale leje jako z konve. Ichtiandr mhouří oči rozkoší. Nakonec otevře oči, vstane napůl ponořený do vody a rozhlíží se. Je na hřebeni vysokánské vlny. Kolem něho je moře, nebe, vítr, mračna, liják a vlny, všechno se smíchalo do mokrého otáčivého klubka, které hučí, řve a burácí. Pěna se kudrnatí na hřebenech vln a zlostně se svíjí na jejich žebrech. Hory vod se prudce vztyčují a řítí se dolů jako laviny, vlny se dmou, liják šumí, vítr zuřivě burácí. To, čeho se pozemšťan děsí, působí Ichtiandrovi radost. Musí být ovšem opatrný, jinak by se na něho zřítila hora vody. Ale Ichtiandr se umí vypořádat s vlnami o nic hůře než ryba. Hlavně je musí znát: jedna ho nese nahoru dolů a jiná zas, dřív než se naděje, mu přeskočí přes hlavu. Věděl i to, co se děje pod vlnami, věděl, jak vlny mizí, když ustane vítr; věděl, že zpočátku se ztrácejí drobné vlnky, potom veliké, ale mírné vlny, klidné čeření trvá ještě dlouho. Rád metal kozelce v pobřežních vlnách, ale věděl, že je to nebezpečné. Jednou ho vlna znenadání převrátila, udeřil se silně hlavou o dno a ztratil vědomí. Obyčejný člověk by utonul, ale Ichtiandr se ve vodě zotavil.

Déšť ustal. Vítr ho odehnal za bouřkou kamsi na východ. Teď se vítr obrátil. Od tropického severu zavanulo teplo. Mezi mraky se ukázaly kousky modré oblohy. Z mračen se prodraly sluneční paprsky a dopadly na vlny. Na obloze ještě zamračené se na jihozápadě objevuje duha. Moře se dočista změnilo. Není již olověně černé, nýbrž modré s ostře zelenými skvrnami tam, kam dopadly paprsky slunce.

Slunce! Obloha i moře, pobřeží a vzdálené hory jsou v okamžiku k nepoznání. Jak nádherné, lehké a vlahé povětří bývá po bouřce! Ichtiandr chvílemi vdechuje do plic čistý, zdravý mořský vzduch, chvílemi zas usilovně dýchá žábrami. Jediný z lidí ví, jak lehce se dýchá potom, když bouře, vítr a vlny smíchají oblohu s mořem, vzduch s vodou a vydatně nasytí vodu kyslíkem. Tehdy okřívají všechny ryby, všichni mořští tvorové. Po bouřce vyplouvají z houštin mořských džunglí, z těsných skalních úžlabin, ze spletí fantastických korálů a hub drobné rybky, za nimi následují velké ryby a nakonec, když bouře již docela utichne, vyplují něžné, křehké medúzy, průhlední, téměř nic nevážící rackové, stenophory, žebernatky, Venušiny pásy.

Tamhle dopadl na vlnu sluneční paprsek. Voda kolem rázem zezelenala, drobné bublinky se třpytí, pěna syčí. Kolem Ichtiandra dovádějí jeho přátelé delfíni a pokukují po něm veselýma, chytrýma, zvědavýma očima. Jejich lesklé, tmavé hřbety se kmitají ve vlnách. Ichtiandr se směje, honí delfíny, plave a potápí se spolu s nimi. Zdá se mu, že moře, delfíni i nebe a slunce jsou stvořeni jenom pro něho. Ichtiandr zvedá hlavu a se zamhouřenýma očima se dívá do slunce. Kloní se k západu. Brzy bude večer. Dnes nemá chuť na brzký návrat domů. Bude se houpat na vlnách, dokud modré nebe neztmavne a neobjeví se na něm první hvězdy.

Brzy se mu však nečinnost zprotiví. Kdesi tu hynou drobní mořští tvorové. Mohl by je zachránit. Vstává a dívá se na odlehlé pobřeží. Tam, k mělčině u písčité kosy! Tam nejvíce potřebují jeho pomoc. Tam zuří mořský příboj.

Zběsilý příboj po každé bouři vyhazuje na břeh spousty vodních rostlin a mořských obyvatel: medúz, krabů, mořských hvězdic a někdy i neopatrného delfína! Medúzy hynou velmi brzy, některé ryby se dostanou zpět do vody, ale mnoho jich zajde na břehu. Krabi se téměř vždy vrátí do oceánu. Občas sami vylézají na břeh a požírají oběti příboje. Ichtiandr rád zachraňuje mořské tvory, které oceán vyhodí na mělčinu.

Celé hodiny bloudíval po bouři na pobřeží a zachraňoval ty, kteří se ještě zachránit dali. Měl radost, když viděl, jak ryba, kterou hodil do vody, odplouvá a vesele mává ocasem. Měl radost, když omámené ryby plovoucí na vodě na boku nebo bříškem vzhůru nakonec ožívaly. Zvedl na břehu velikou rybu a odnášel ji k vodě: ryba se mu třepala v rukou a on jí se smíchem domlouval, aby se nebála a vydržela ještě chvilku. Tutéž rybu by ovšem s chutí snědl, kdyby ji vyhladovělý chytil v moři. To však bylo nutné zlo. Ale tady na břehu byl ochráncem, přítelem, zachráncem obyvatel moře.

Vracíval se obvykle k břehu tak, jak jej opouštěl: spodním mořským proudem. Ale dnes neměl chuť potopit se nadlouho, moře a obloha byly tak neobyčejně krásné. Ichtiandr se potápěl, plaval pod vodou a zas se vynořoval na hladinu jako mořští ptáci na rybolovu. Poslední sluneční paprsky pohasly. Na západě ještě dohořívá žlutý pruh. Pochmurné vlny jako tmavošedé stíny nabíhají jedna za druhou.

Po chladném vzduchu je ve vodě tak teplo. Kolem je tma, ale není děsivá. V tu dobu nikdo neútočí. Denní dravci už usnuli a noční se ještě nevydali na lov.

Ano, tohle Ichtiandr potřebuje: severní proud, který plyne těsně pod mořskou hladinou. Tiché čeření se ještě neuklidnilo a slabounce rozhoupává mořskou řeku nahoru dolů, ale ona zvolna teče dál od žhavého severu k chladnému jihu. O mnoho níž plyne zpětný chladný proud, od jihu k severu. Ichtiandr často používá těchto proudů, když musí dlouho plavat podle břehu. Dnes se zatoulal daleko na sever. Teplý proud ho teď zanese do tunelu. Jen aby nezdříml a neodplul dál, jak už se mu to kdysi přihodilo. Chvílemi klade ruce za hlavu, chvílemi je upažuje, pomalu roztahuje a stahuje nohy, prostě cvičí. Proud ho unáší k jihu Teplá voda a pomalé pohyby paží a nohou ho uklidňují.

Dívá se vzhůru a vidí klenbu hustě posetou hvězdami jako drobným práškem. To třpytivé svítilky zažehly své svítilny a vyplouvají na hladinu moře. Kdesi ve tmě se míhají modravé a narůžovělé mlhoviny, husté shluky nejdrobnějších svítících tvorečků. Kolem zvolna proplouvají koule vydávající jemné nazelenalé světlo. Docela blízko svítí medúza; podobá se lampě zacloněné umně vyrobeným stínítkem s krajkami a dlouhými třásněmi. Při každém pohybu medúzy se třásně pomalu pohupují, jakoby kolébané lehkým větrem. Na mělčinách již svítí mořské hvězdice. Dole v hlubině se už rychle míhají světla nočních dravců. Prohánějí se navzájem, krouží, hasnou a planou znovu.

Zas je tu mělčina. Fantastické stvoly a větve korálů jsou zevnitř osvětleny nebesky modrým, růžovým, zeleným a bílým světlem, jiné září jako doběla rozžhavený kov.

Na zemi v noci svítí jen malé, daleké nebeské hvězdy a někdy měsíc. A tady je tisíce hvězd, tisíce měsíců, tisíce malých různobarevných sluncí, zářících něžným jemným světlem. Noc v oceánu je tisíckrát krásnější než noc na zemi.

Ichtiandr vyplouvá na hladinu, aby mohl lépe srovnávat.

Vzduch se oteplil. Nad hlavou se klene tmavomodrá obloha posetá hvězdami. Nad obzorem visí stříbrný kotouč měsíce. Od něho se vine po celém oceánu stříbrná pěšinka. Z přístavu sem doléhá nízké, syté, potáhlé houkání. To se obrovský Horroks vydává na zpáteční pouť. Už je tedy hodně pozdě. Brzy se rozední. Ichtiandr byl z domova téměř noc a den. Otec mu asi vyhubuje.

Posléze se přiblíží k tunelu, strčí ruku mezi mříže, otevře železnou branku a pluje tunelem v úplné tmě. Na zpáteční cestě musí plavat dole, ve studeném proudu směřujícím od moře k bazénu v parku.

Probouzí ho lehký úder do ramene. Je v bazénu. Rychle vyplave na hladinu. Začíná dýchat plícemi a nasává vzduch napojený známou vůní květin.

Za okamžik již pevně spí v posteli, jak otec přikázal.

DÍVKA A SNĚDÝ MUŽ

Jednou zas plaval po bouřce v oceánu.

Když se vynořil na hladinu, zpozoroval opodál na vlnách jakýsi předmět, podobný kousku bílé plachty, kterou bouře strhla z rybářského škuneru. Když se přiblížil, zjistil s údivem, že je to člověk, žena, mladé děvče. Byla přivázána k prknu. Snad není ta krásná dívka mrtvá? Byl tak vzrušen svým objevem, že poprvé pocítil nepřátelství k oceánu.

Ale možná že dívka jen ztratila vědomí? Zvedl její bezmocně svěšenou hlavu, uchopil prkno a plaval ke břehu.

Plaval rychle, ze všech svých sil, jen občas se na chvíli zastavil, aby zvedl dívčinu hlavu, která sklouzla z prkna. Šeptal jí jako rybám, které se dostaly do úzkých: „Vydrž ještě chvilku!“ Přál si, aby dívka otevřela oči, ale zároveň se toho bál. Přál si ji vidět živou, bál se však, že se ho poleká. Neměl by sundat brýle a rukavice? Jenže to by zabralo čas a bez rukavic by se mu špatně plavalo. Plaval tedy raději dál ke břehu a strkal před sebou prkno s děvčetem.

A už se dostává do příboje. Tady musí dát pozor. Vlny ho samy nesou ke břehu. Ichtiandr občas spouští nohu, hledá dno. Konečně se dostal na mělčinu, vynesl dívku na břeh, odvázal ji od prkna, položil ji do stínu duny porostlé křovím a začal jí křísit umělým dýcháním. Zdálo se mu, že se jí zachvěla víčka a řasy se jemně pohnuly. Přiložil ucho k jejímu srdci a zaslechl slabý tlukot. Je živá. Chtělo se mu křičet radostí.

Dívka pootevřela oči, zadívala se na Ichtiandra a na tváři se jí objevil výraz hrůzy. Potom zavřela oči. Ichtiandr cítil trpkost a radost zároveň. Přece jen dívku zachránil. Teď musí odejít, aby se ho nebála. Ale může ji nechat samotnou? Zatímco uvažoval, zaslechl čísi rychlé, energické kroky. Déle váhat nemohl. Vrhl se po hlavě do příboje, potopil se, plaval pod vodou k nakupeným skalám, vynořil se a skrývaje se mezi úlomky skal, začal pozorovat břeh.

Zpoza duny vyšel snědý muž s knírkem a španělkou, na hlavě klobouk se širokým okrajem. Řekl tiše španělsky: „Chvála bohu, tady je!“ a rychle se přiblížil k dívce, pak s nečekanou rázností vykročil k moři a ponořil se do vln příboje. Vrátil se k dívce celý promáčený, začal provádět umělé dýchání (k čemu teď?) a pak se sklonil k dívčině tváři. Políbil ji. Rychle a ohnivě jí cosi povídal. Ichtiandr pochytil jen útržky vět: „. Varoval jsem vás!.. Bylo to šílenství!.. Dobře že mě napadlo přivázat vás k prknu.“

Dívka otvírá oči a zvedá hlavu. Strach na její tváři vystřídal údiv, pobouření a nevole. Muž se španělkou dál cosi ohnivě vykládá a pomáhá dívce vstát. Ale je ještě slabá a muž ji znovu ukládá na písek. Teprve za půl hodiny se vydali na cestu. Šli poblíž balvanů, za kterými se skrýval Ichtiandr. Dívka zachmuřeně řekla obracejíc se k muži v sombreru:

„Tak to vy jste mě zachránil? Děkuji. Kéž vám bůh odplatí.“

„Ne bůh, jenom vy se mi můžete odměnit,“ odpověděl snědý muž.

Dívka jako by ta slova neslyšela. Chvíli mlčela a pak řekla:

„To je zvláštní. A mně se zdálo, měla jsem dojem, jako by u mne stála nějaká obluda.“ „Ovšem, to se vám jen zdálo,“ odpověděl její průvodce. „Ale možná že to byl ďábel, který vás pokládal za mrtvou a chtěl se zmocnit vaší duše. Pomodlete se a spolehněte se na mne. Se mnou se k vám žádný ďábel neodváží.“

Prošli kolem, krásná dívka s podivným snědým mužem, který ji ujišťoval, že ji zachránil. A Ichtiandr ho nemohl usvědčit ze lži. Ať si dělají, co chtějí, Ichtiandr vykonal své. Dívka se svým průvodcem zmizela za dunami, ale Ichtiandr se za nimi ještě dlouho díval. Potom se obrátil k oceánu. Jak je obrovský a pustý!..

Příboj vyhodil na písek modrou rybu se stříbrným bříškem. Ichtiandr se rozhlédl, kolem ani živá duše. Vyběhl ze svého úkrytu, zvedl rybu a hodil ji do moře. Ryba odplavala, ale Ichtiandrovi bylo nějak smutno. Bloudil po pustém břehu, zvedal ryby a mořské hvězdice a nosil je k vodě. Práce ho postupně zaujala. Vrátila se mu obvyklá nálada. Tak pracoval až do setmění a jen občas se ponořil do vody, když mu pobřežní vítr spaloval a vysušoval žábry.

ICHTIANDRŮV SLUHA

Salvátor se rozhodl, že pojede do hor bez Krista, který úspěšně sloužil Ichtiandrovi. Indián se zaradoval, neboť v Salvátorově nepřítomnosti se mohl volně stýkat s Baltazarem. Kristo již Baltazarovi sdělil, že našel mořského ďábla. Zbývalo jen promyslet, jak se Ichtiandra zmocnit.

Kristo teď obýval bílý domek porostlý břečťanem a často se s Ichtiandrem vídal. Rychle se spřátelili. Ichtiandr, který žil bez lidské společnosti, přilnul k starému Indiánovi, jenž mu často vyprávěl o životě na zemi. Ichtiandr znal o životě v moři víc než nejproslulejší učenci a zasvěcoval Krista do tajů podmořského světa. Dosti dobře se vyznal v zeměpise, znal oceány, moře a nejdůležitější řeky; měl jisté vědomosti z astronomie, navigace, botaniky a zoologie. O lidech však věděl málo; měl jakousi matnou představu o rasách, kterými je země osídlena, a o dějinách národů, ale o jejich politických a hospodářských vztazích nevěděl víc než pětileté dítě.

Za dne, kdy začínalo být horko, spouštěl se Ichtiandr do podzemní jeskyně a kamsi odplouval. Do bílého domku se vracel, teprve když horko pominulo, a zůstával tam do rána. Ale když pršelo nebo na moři zuřila bouře, trávil v domku celý den. Za vlhkého počasí mu bylo dobře a rád zůstával na souši.

Domek byl nevelký, měl celkem čtyři pokoje. V pokoji vedle kuchyně bydlel Kristo. V sousedství byla jídelna a za ní velká knihovna. Ichtiandr uměl španělsky a anglicky. V posledním, největším pokoji byla Ichtiandrova ložnice. Uprostřed ložnice byl bazén. U zdi stála postel. Někdy spával Ichtiandr v posteli, ale dával přednost bazénu. Avšak Salvátor před odjezdem upozornil Krista, že musí dbát, aby Ichtiandr aspoň tři noci v týdnu spal v obyčejné posteli. Večer přicházíval Kristo k Ichtiandrovi, a když mladík nechtěl spát v lůžku, bručel jako stará chůva.

„Ale mě se líp a pohodlněji spí ve vodě,“ namítal Ichtiandr.

„Doktor poručil, abys spal v posteli, musíš otce poslouchat.“

Ichtiandr nazýval Salvátora otcem, ale Kristo měl pochybnosti o jejich příbuzenství.

Ichtiandrova pleť na tváři a rukou byla dosti světlá, pravděpodobně však zbledla častým pobytem pod vodou. Pravidelný ovál jeho obličeje, rovný nos, úzké rty a velké zářivé oči připomínaly tvář Indiána araukánského plemene, k němuž náležel i Kristo.

Kristo by se byl rád podíval, jakou pleť má Ichtiandr na těle, pevně zakrytém šupinatým oděvem, vyrobeným z jakési neznámé látky.

„Nesundáš svou košili na noc?“ oslovil mladíka.

„Proč, šupiny mi nepřekážejí, jsou velmi pohodlné. Nebrání dýchání žábrami ani pokožkou a zároveň mě spolehlivě chrání; ani žraločí zuby, ani ostrý nůž neproniknou tímhle brněním,“ odpověděl Ichtiandr, uléhaje do postele.

„Proč si nasazuješ brýle a oblékáš rukavice?“ zeptal se Kristo a prohlížel si prapodivné rukavice ležící vedle lůžka. Byly zhotoveny z nazelenalé gumy a prsty byly prodlouženy sukovitými hůlkami potaženými gumou a opatřenými blanami. U nohou byly prsty ještě víc prodlouženy.

„Rukavice mi pomáhají rychle plavat a brýle mi chrání oči, když bouře zvíří ze dna písek. Neoblékám je vždycky. Ale v brýlích lépe vidím pod vodou. Bez nich je pod vodou všechno jako v mlze.“ Ichtiandr pokračoval s úsměvem: „Když jsem byl malý, dovolil mi otec někdy, abych si hrál s dětmi, které žijí v sousedním sadu. Tuze jsem se divil, když jsem viděl, že plavou v bazénu bez rukavic. Jak můžete plavat bez rukavic?“ tázal jsem se jich. Ale děti nechápaly, o jakých rukavicích mluvím, protože v jejich přítomnosti jsem jich nepoužíval.“ „Teď také vyplouváš do zálivu?“ ptal se Kristo.

„Ovšem, jenže postranním podmořským tunelem. Nějací zlí lidé mě div nechytili do sítě a jsem teď velmi opatrný.“

„Hm. To znamená, že do zálivu vede ještě jiný podmořský tunel?“

„Dokonce několik. Škoda že se mnou nemůžeš plavat pod vodou! Ukázal bych ti úžasné věci. Proč nemohou všichni lidé žít pod vodou? Projeli bychom se spolu na mém mořském koni.“ „Na mořském koni? Co je to?“

„Delfín. Ochočil jsem si ho. Chudák! Bouře ho jednou vyhodila na břeh a on si pořádně rozbil ploutev. Stáhl jsem ho do vody. Byla to těžká práce. Delfíni jsou na souši mnohem těžší než ve vodě. Tady u vás je vůbec všechno těžší. Dokonce i vlastní tělo. Ve vodě se žije lehčeji. Tak jsem tedy delfína stáhl do vody, ale nemohl plavat, proto si nemohl hledat obživu.

Dlouho, celý měsíc jsem ho krmil rybami. Za tu dobu si na mne nejen zvykl, ale přilnul ke mně. Spřátelili jsme se. Ostatní delfíni mě taky znají. To je legrace, dovádět v moři s delfíny! Vlny, spršky, slunce, vítr, hukot! Na dně je to také hezké. Jako bys plaval v hustém, modrém vzduchu. Všude ticho. Své tělo ani necítíš. Je volné, lehké a poslouchá každý tvůj pokyn. Mám v moři mnoho přátel. Malé rybky krmím, jako vy krmíte ptáky, plavou za mnou v celých hejnech.“ „A co nepřátelé?“

„Ty mám taky. Žraloky a chobotnice. Ale nebojím se jich. Mám nůž.“ „A co když se připlíží nepozorovaně?“ Ichtiandr se podivil té otázce. „Slyším je přece zdálky.“

„Ty slyšíš pod vodou?“ užasl Kristo. „I když plavou tiše?“

„Ale ano. Co je na tom divného? Slyším ušima a celým tělem. Vždyť přece rozechvívají vodu. A to vlnění běží před nimi. Jakmile je ucítím, ohlédnu se.“

„I když spíš?“

„Ovšem.“

„Ale ryby přece.“

„Ryby nehynou náhlým přepadením, ale proto, že se nemohou ubránit silnějšímu nepříteli. A já jsem ze všech nejsilnější. A mořští dravci to vědí. Neodvažují se ke mně přiblížit.“ Zurita má pravdu. Tenhle chlapec stojí za námahu, pomyslel si Kristo. Ale nebude lehké polapit ho ve vodě. Slyší celým tělem. Ten se sotva chytí do pasti. Musím Zuritu varovat. „Podmořský svět je tak krásný!“ pokračoval Ichtiandr nadšeně. „Ne, nikdy bych nezměnil moře za vaši dusnou, zaprášenou zem.“

„Proč naši zem? Jsi taky pozemšťan,“ řekl Kristo. „Kdo byla tvá matka?“

„Nevím.,“ nejistě řekl Ichtiandr. „Otec říká, že má matka zemřela, když jsem se narodil.“

„Ale jistě to byla žena, člověk, a ne ryba.“

„Snad,“ souhlasil Ichtiandr.

Kristo se rozesmál.

„Řekni mi, proč jsi dováděl, ubližoval rybářům, rozřezával jim sítě a vyhazoval ryby z člunů?“

„Protože lovili víc ryb, než mohli sníst.“ „Ale oni lovili ryby na prodej.“ Ichtiandr nechápal.

„Aby je taky druzí lidé mohli jíst,“ vysvětloval Indián.

„Cožpak je lidí tolik?“ divil se Ichtiandr. „Což jim nestačí ptáci a zvířata na zemi? Proč se vydávají na moře?“

„To ti nemohu tak snadno vysvětlit,“ řekl Kristo a zívl. „Je čas spát. Koukej, nelez do vany, otec by se zlobil.“ A Kristo odešel.

Ráno už Kristo Ichtiandra nezastihl. Kamenná podlaha byla mokrá. „Zase spal ve vaně,“ bručel Indián. „A pak nejspíš odplaval do moře.“ K snídani přišel Ichtiandr s velkým zpožděním. Byl nějak rozrušen. Nabodl na vidličku kousek bifteku a řekl: „Zase pečeně.“

„Zase,“ přísně odpověděl Kristo. „Tak poručil doktor. A ty ses zase najedl v moři syrových ryb? Takhle bys docela odvykl vařené stravě. A spal jsi ve vaně. Nechceš spát v posteli, žábry odvyknou vzduchu a pak si budeš stěžovat, že tě píchá v bocích. A k snídani ses opozdil. Až přijde doktor, budu si na tebe stěžovat. Vůbec neposloucháš.“

„Neříkej mu to, Kristo. Nechci, aby se hněval.“ Ichtiandr sklonil hlavu a zamyslel se. Potom najednou zvedl k Indiánovi své velké, tentokrát smutné oči a řekl: „Kristo, viděl jsem dívku. Nikdy jsem neviděl nic krásnějšího ani na dně oceánu.“

„Proč jsi tedy huboval na naši zem?“ řekl Kristo.

„Plul jsem na delfínu podle pobřeží a poblíž Buenos Aires jsem ji viděl na břehu. Má modré oči a zlaté vlasy.“ A Ichtiandr dodal. „Ale když mě uviděla, lekla se a utekla. Proč jsem měl brýle a rukavice?“ odmlčel se a pak řekl docela tiše: „Jednou jsem zachránil nějakou dívku, která se topila v oceánu. Tehdy jsem si nevšiml, jak vypadala. A co, když je to ona? Zdá se mi, že také měla zlaté vlasy. Ano, ano. Vzpomínám si.“ Mladík se zamyslel, potom přistoupil k zrcadlu a poprvé v životě se na sebe podíval. „A cos dělal dál?“

„Čekal jsem na ni, ale ona se nevrátila. Kristo, cožpak už nikdy nepřijde na břeh?“ Snad je dobře, že se mu to děvče zalíbilo, uvažoval Kristo. Ať chválil město, jak chtěl, dodnes nemohl přemluvit Ichtiandra, aby s ním navštívil Buenos Aires, kde by se Zurita mladíka lehko zmocnil.

„Možná že dívka už na břeh nepřijde, ale já ti ji pomůžu najít. Oblékneš si městský oblek a půjdeš se mnou do města.“ „A uvidím ji?“ zvolal Ichtiandr.

„Je tam mnoho dívek. Snad uvidíš i tu, co seděla na břehu.“ „Pojďme hned!“

„Teď je pozdě. Do města se pěšky tak snadno nedostaneš.“ „Popluji na delfínu a ty půjdeš po břehu.“

„Máš nějak naspěch,“ odpověděl Kristo. „Vypravíme se spolu zítra na úsvitu. Ty vypluješ do zálivu a já tě budu očekávat s oblekem na pobřeží. Ještě ti musím sehnat oblek.“ V noci se musím sejít s bratrem, myslil si v duchu Kristo. „Tak na shledanou zítra na úsvitu.“

VE MĚSTĚ

Ichtiandr vyplul ze zálivu a vystoupil na břeh. Kristo na něho čekal s bílým městským oblekem přes ruku. Ichtiandr se podíval na oblek takovým pohledem, jako by mu dávali hadí kůži, a s povzdechem se začal oblékat. Zřejmě si málokdy oblékal šaty. Indián pomohl mladíkovi uvázat kravatu, a když si ho prohlédl, byl s jeho vzhledem spokojen. „Jdeme!“ řekl vesele Kristo. Indián chtěl Ichtiandra ohromit a vedl ho po hlavních městských třídách — avenue da Alvear, Vertis, ukázal mu Viktoriino náměstí s katedrálou a radnicí v maurském slohu, náměstí Fuerto a náměstí 25. května s obeliskem svobody obklopeným krásnými stromy i prezidentův palác.

Ale Kristo byl na omylu. Hluk, ruch velkoměsta, prach, dusno a vřava Ichtiandra úplně přivedly z míry. Snažil se najít v davu lidí dívku, často chytal Krista za ruku a šeptal: „To je ona!“ Ale hned viděl, že se zmýlil: „Ne, to je jiná.“

Bylo poledne. Horko se stalo nesnesitelné. Kristo navrhl, aby zašli do malé sklepní restaurace něco pojíst. Byl tu chládek, ale hluk a dusno. Špinaví, špatně oblečení lidé kouřili smrduté doutníky. Ichtiandr se dusil kouřem a kromě toho se tu ještě hlasitě hádali, mávali zmačkanými novinami a vykřikovali nesrozumitelná slova. Ichtiandr vypil velmi mnoho studené vody, ale jídla se nedotkl a smutně řekl:

„Snáz najdeš známou rybku v oceánu než člověka v tomhle lidském víru. Vaše města jsou odporná. Je tu dusno a ošklivě tu páchne. Začíná mě píchat v bocích. Chci domů, Kristo.“ „Dobrá,“ souhlasil Kristo. „Zajdeme jen k jednomu mému známému a pak se vrátíme.“ „Nechci chodit k lidem.“ „Máme to na cestě. Nezdržím se.“

Když Kristo zaplatil, vyšli s Ichtiandrem na ulici, Se skloněnou hlavou, těžce oddychuje, kráčel Ichtiandr za Kristem kolem bílých domů a parků s kaktusy, olivovníky a broskvoněmi. Indián ho vedl k svému bratru Baltazarovi, který bydlel v Novém přístavu. U moře Ichtiandr lačně vdechoval vlhký vzduch. Měl chuť odhodit šaty a vrhnout se do moře. „Už tam budem,“ řekl Kristo, s obavou pohlížeje na svého společníka. Přešli železniční trať. „Tak jsme tu,“ řekl Kristo a sestoupili do šerého krámku.

Když si Ichtiandrovy oči přivykly na přítmí, udiveně se rozhlížel. Krámek připomínal zákoutí na mořském dnu. Police i kousek podlahy byly zavaleny mušlemi, drobnými, velkými, spirálovitými i dvoukřídlými. Od stropu visely nitě s koraly a mořskými hvězdicemi, vycpané mořské ryby, sušení krabi, prapodivní mořští obyvatelé. Na pultu pod sklem ležely v přihrádkách perly. V jedné přihrádce byly růžové perly, „andělská pleť“, jak jim říkají lovci. Ichtiandr se mezi známými věcmi poněkud uklidnil.

„Odpočiň si, je tu chládek a ticho,“ řekl Kristo a usadil mladíka na starou proutěnou židli. „Baltazare! Guttiere!“ zvolal Indián.

„Tos ty, Kristo?“ odpověděl hlas z druhé místnosti. „Pojď sem.“ Kristo se nahnul, aby mohl vstoupit do nízkých dveří, které vedly do druhé místnosti.

To byla Baltazarova laboratoř. Obnovoval tady slabým roztokem kyseliny barvu perel vybledlou vlhkem. Kristo za sebou pevně zavřel dveře. Slabé světlo dopadalo do místnosti nevelkým stropním oknem a osvětlovalo skleničky a baňky na starém, zčernalém stole. „Buď zdráv, bratře. Kde je Guttiere?“

„Šla k sousedce pro žehličku. Má v hlavě jen krajky a mašličky. Hned se vrátí,“ odpověděl Baltazar.

„A Zurita?“ nedočkavě se zeptal Kristo.

„Někam zmizel, neřád. Včera jsme se spolu trošku poškorpili.“

„Zase kvůli Guttiere?“

„Zurita se před ní kroutil jako had. A ona pořád jenom: „nechci a nechci'. Co si s ní počneš? Je rozmarná a umíněná. Moc si o sobě myslí. Nechápe, že každá indiánská dívka, i největší krasavice, by mohla být šťastná, kdyby dostala takového muže. Má svůj vlastní škuner a loveckou družinu,“ bručel Baltazar a koupal perly v roztoku. „Zurita ze vzteku zase pije.“ „Tak co si počneme?“ „A tys ho přivedl?“ „Sedí vedle.“

Baltazar přistoupil ke dveřím a zvědavě se podíval klíčovou dírkou. „Nevidím ho,“ řekl tiše. „Sedí na židli u pultu.“ „Nevidím ho. Je tam Guttiere.“

Baltazar chvatně otevřel dveře a vstoupil s Kristem do krámku. Ichtiandr tam nebyl. V tmavém rohu stála dívka, Baltazarova schovanka Guttiere. Slynula svou krásou široko daleko. Byla však plachá a svéhlavá. Nejčastěji říkala zpěvavým, ale tvrdým hlasem: „Ne!“

Guttiere se líbila Pedrovi Zuritovi. Chtěl se s ni oženit. A starý Baltazar by se byl docela rád stal příbuzným majitele škuneru a jeho společníkem.

Ale na všechny Zuritovy nabídky dívka vytrvale odpovídala: „Ne.“

Když otec s Kristem vstoupili do místnosti, stála tam dívka se skloněnou hlavou.

„Buď zdráva, Guttiere,“ řekl Kristo.

„Kde je mládenec?“ zeptal se Baltazar.

„Já žádné mládence neschovávám,“ odpověděla s úsměvem. „Když jsem přišla, podíval se na mne tak divně, jako by se lekl, vstal, najednou se chytil za prsa a utekl. Než jsem se otočila, byl už ze dveří.“ To byla ona, pomyslel si Kristo.

OPĚT V MOŘI

Ichtiandr udýchaně utíkal podél pobřeží. Když unikl z toho strašného města, prudce odbočil z cesty a zamířil rovnou k mořskému břehu. Schoval se mezi pobřežními balvany, rozhlédl se, chvatně se svlékl, ukryl šaty pod balvany, rozběhl se k vodě a vrhl se do vln. Přestože byl unaven, ještě nikdy neplaval tak rychle. Ryby od něho ulekaně odskakovaly. Teprve když byl již několik mil vzdálen od města, vyplaval blíž k hladině a držel se podle břehu. Tady už byl jako doma. Znal tu pod vodou každý kámen, každou jámu na podmořském dně. Tady na písčitém dně táboří zápecnické kambaly, opodál rostou rudé korálové keře, v jejich větvích se skrývají malé rybky s červenými ploutvemi. V té potopené rybářské bárce se usadily dvě rodiny hlavonožců, kterým se nedávno narodilo potomstvo. Pod šedými kameny žijí krabi. Ichtiandr vydržel celé hodiny pozorovat jejich život. Znal jejich malé radosti ze zdařilého lovu, i jejich bolesti, ztrátu klepet nebo přepadení chobotnicí. U pobřežních skal bylo mnoho ústřicových škeblí.

Teprve poblíž zálivu zvedl Ichtiandr konečně hlavu nad hladinu, a když spatřil stádo delfínů, kteří dováděli ve vlnách, hlasitě, táhle vykřikl. Velký delfín mu odpověděl veselým zafrkáním a hbitě připlul k svému kamarádovi, potápěje se a znovu ukazuje na hřbetech vln svůj lesklý, černý hřbet. „Pospěš si, Leadingu!“ zvolal Ichtiandr a plaval mu vstříc. Chytil se delfína. „Honem plavme dál, kupředu!“

Poslušen mladíkovy ruky delfín rychle vyplul na volné moře, vstříc větru a vlnám. Řezal vlny hrudí a uháněl, až se za ním voda pěnila, ale Ichtiandrovi ta rychlost stále ještě nestačila. „Rychle, Leadingu! Pospěš si, pospěš!“

Ichtiandr delfína div neuhnal, ale jízda po vlnách ho neuklidnila. Najednou sklouzl z lesklého hřbetu, spustil se do moře a zanechal svého kamaráda nadobro zkoprnělého. Delfín chvilku čekal, zafrkal, ponořil se, vyplul na hladinu a znovu nespokojeně zafrkal, prudce zakormidloval ocasem a zamířil k břehu, ale stále ještě se chvílemi obracel zpátky. Jeho kamarád se už na hladině neukázal a Leading se přidružil k stádu, radostně vítán mladými delfíny. Ichtiandr se spouštěl stále hlouběji do šerých hlubin oceánu. Chtěl být sám, vzpamatovat se z nových dojmů, všechno si promyslet, co poznal a viděl. Zatoulal se daleko, úplně zapomínaje na nebezpečí. Chtěl pochopit, proč není takový jako ostatní, proč je cizincem na moři i na zemi.

Hroužil se do hlubin stále pomaleji. Voda byla hustější, začínala ho dusit, stále obtížněji se mu dýchalo. Bylo tu husté, šedozelené šero. Mořských obyvatel tu bylo méně a mnohé z nich Ichtiandr ani neznal, ještě nikdy se nepustil do takových hlubin. Poprvé mu bylo v tom zamlklém soumračném světě úzko. Rychle vyplul na hladinu a zamířil ke břehu. Slunce zapadalo a probodávalo vodu rudými paprsky. Když se smísily s modrou vodou, třpytily se něžnými, fialově růžovými a zelenavě modrými tóny.

Ichtiandr neměl brýle, a proto zespodu viděl mořskou hladinu tak, jak se jeví rybám: ne plochou, nýbrž ve tvaru kužele, jako by byl na dně obrovského trychtýře. Okraje kužele se zdály lemovány červenými, žlutými, zelenými, modrými a šeříkovými prýmky. Za kuželem se prostírala zářivá hladina, v níž se jako v zrcadle odrážely podmořské předměty: skály, vodní rostliny a ryby.

Ichtiandr se převrátil na prsa, odplul ke břehu a usedl pod vodou mezi skálami, poblíž mělčiny. Rybáři sestoupili z loďky do vody a táhli čluny na břeh. Jeden z nich spustil nohy po kolena do vody. Ichtiandr viděl nad vodou beznohého rybáře a ve vodě pouze jeho nohy, které se zpětně odrážely v zrcadle hladiny. Jiný rybář se ponořil do vody po ramena. A ve vodě se objevila podivná bezhlavá, ale čtyřnohá bytost, jako by dvěma stejným lidem usekli hlavu a pak postavili ramena jednoho na ramena druhého. Když se lidé blížili ke břehu, viděl je Ichtiandr tak, jak je vidí ryby: jako by se zrcadlili v kouli. Viděl je od nohou až k hlavě, dřív než přišli těsně ke břehu. Proto také vždycky odplaval dřív, než ho lidé mohli zpozorovat. Podivné bezhlavé trupy s čtyřma rukama a hlavy bez trupů připadaly teď Ichtiandrovi nemilé. Lidé. Nadělají tolik hluku, kouří hnusné doutníky, odporně páchnou. Ne, s delfíny je mu líp, jsou čistí a veselí. Ichtiandr se usmál při vzpomínce, jak se jednou napil delfínova mléka. Daleko na jihu je malá zátoka. Ostré podmořské skály a písčitá kosa zabraňují lodím přístup z moře. Břeh je skalnatý a srázný. Tuto zátoku nenavštěvují ani rybáři, ani lovci perel. Mělké dno je porostlé hustým kobercem rostlin. V teplé vodě je mnoho ryb. Mnoho let sem připlouvala delfíní samice a rodila v teplé zátoce delfíňata — dvě, čtyři, někdy i šest. Ichtiandrovi se velmi líbili mladí delfíni a pozoroval je celé hodiny nehybně skrytý v houštině. Delfíňata zábavně dováděla na hladině, někdy sála mléko své matky a odstrkovala se vzájemně tlamami. Ichtiandr si je začal nenápadně ochočovat; lovil rybky a hostil jimi mláďata. Mladí delfíni i samice si na Ichtiandra časem zvykli. Dováděl už spolu s mláďaty, chytal je, vyhazoval, krákal. Zřejmě se jim to líbilo, byli pořád kolem něho, a jakmile se objevil v zátoce s dárky, chutným rybkami nebo ještě chutnějšími malými něžnými chobotnicemi, vrhali se k němu v celém houfu.

Když se jednou této delfíní samici narodila mláďata a byla ještě docela maličká, když se krmila pouze mateřským mlékem, Ichtiandr si pomyslel: proč bych také nemohl okusit delfíní mléko?

A tu se jednou znenadání objevil pod delfíní samicí, objal ji a začal sát mléko. Delfín nečekal takové přepadení a s hrůzou se vymrštil ze zátoky. Ichtiandr ihned pustil vylekané zvíře. Mléko mělo silnou rybí příchuť.

Polekaná samice, která se vytrhla nenadálému kojenci, zmizela kdesi ve vodní propasti a její mláďata se bezhlavě rozprchla na všechny strany. Ichtiandr dlouho sháněl malá, hloupá delfíňata, dokud se neobjevila matinka a neodvedla je do vedlejší zátoky. Až po mnoha dnech se mezi nimi obnovily přátelské styky.

Kristo se vážně znepokojoval. Ichtiandr se neukázal tři dny a tři noci. Pak přišel unavený, pobledlý, ale klidný.

„Kdes vězel?“ zeptal se přísně Indián potěšený Ichtiandrovým příchodem. „Na dně,“ odpověděl Ichtiandr. „Proč jsi takový bledý?“

„Divže. jsem nezahynul,“ zalhal Ichtiandr poprvé v životě a vyprávěl Kristovi příběh, který se mu přihodil už dávno.

V hlubině oceánu se tyčí skalnatá plošina a na jejím povrchu je uprostřed velká oválná jáma, pravé podmořské horské jezero.

Ichtiandr plaval nad oním podmořským jezerem. Překvapila ho neobyčejná světle šedá barva dna. Když se spustil níž a zahleděl se na ně, byl překvapen; měl pod sebou pravý hřbitov mořských živočichů, od malých rybiček až k delfínům a žralokům. Mnozí zahynuli docela nedávno. Ale kolem nich se nehemžili, jako obvykle, drobní dravci, krabi a ryby. Všechno bylo tiché a mrtvé. Jenom odkudsi z hloubi stoupaly k hladině bublinky plynu. Ichtiandr plaval nad okrajem prohlubně. Když se spustil ještě níž, pocítil náhle ostrou bolest v žábrách, dusil se a točila se mu hlava. Téměř v bezvědomí bezmocně padal a nakonec se spustil na okraj prohlubně. Ve spáncích mu bušilo, srdce mu prudce tlouklo, oči mu obestřela rudá mlha. A nikde žádná pomoc. Najednou si všiml, že opodál padá ke dnu žralok a křečovitě se svíjí. Asi ho pronásledoval a teď se sám dostal do strašné otrávené vody mrtvého podmořského jezera. Břicho a boky se mu vzdouvaly, tlamu měl otevřenou, bílé, hranaté plošky zubů obnaženy. Žralok umíral. Ichtiandr se zachvěl. Se stisknutými čelistmi, snaže se nedýchat žábrami, vylezl po čtyřech z jezera na břeh, potom vstal a šel dál. Hlava se mu zatočila a znova upadl. Odrazil se nohama od šedých balvanů, rozmáchl se rukama a octl se deset metrů za jezerem.

Když Ichtiandr skončil své vyprávění, připojil to, co mu kdysi řekl Salvátor: „V té prohlubni se asi nahromadily nějaké jedovaté plyny, buď sirovodík, nebo kysličník uhelnatý. Chápeš, na mořské hladině se ty plyny okysličují a necítíš je, ale dole v prohlubni, kde se vylučují, jsou ještě silně koncentrované. No, a teď mi dej snídani, mám hlad.“ Ichtiandr chvatně posnídal, vzal si brýle a rukavice a šel ke dveřím.

„Přišel jsi jen pro tohle?“ zeptal se Kristo a ukázal na brýle. „Proč mi nechceš říct, co ti je?“

V Ichtiandrově povaze se objevil nový rys, tajnůstkářství.

„Neptej se mne, Kristo, sám nevím, co se se mnou děje,“ a spěšně vyšel z místnosti.

MALÁ MSTA

Když Ichtiandr neočekávaně spatřil modrookou dívku v krámku prodavače perel Baltazara, upadl do takového zmatku, že vyběhl z krámku a vrhl se k moři. Teď by se byl rád s dívkou setkal znovu, ale nevěděl, jak to zařídit. Nejjednodušší by bylo pozvat na pomoc Krista a jít s ním do města. Ale neměl chuť setkat se s ní v Kristově přítomnosti. Denně plaval na pobřeží k místu, kde ji uviděl poprvé. Sedal tam od rána do večera, skryt za pobřežními balvany, a doufal, že ji snad spatří. Na břehu sundával brýle a rukavice a převlékal se do bílého obleku, aby dívku nepolekal. Často strávil na pobřeží den a noc, v noci se ponořil do vody, najedl se ryb a ústřic, neklidně spal a brzy ráno, ještě před východem slunce, byl již zase na své pozorovatelně.

Jednou večer se odhodlal zajít ke krámku prodavače perel. Dveře byly otevřeny, ale u pultu seděl jen starý Indián a dívka tam nebyla. Vrátil se na břeh. Na skalnatém pobřeží stála dívka v lehkých, bílých šatech a slaměném klobouku. Ichtiandr se zastavil a netroufal si přiblížit se k ní. Dívka na kohosi čekala. Netrpělivě přecházela, vyhlížejíc chvílemi na cestu.

Ichtiandra, který se zastavil u skalnatého výstupku, ani nezpozorovala.

Vtom dívka někomu zamávala, Ichtiandr se ohlédl a spatřil mladého, vysokého, ramenatého muže, který chvatně kráčel po silnici. Ichtiandr ještě nikdy neviděl tak světlé vlasy a oči, jako měl neznámý. Mladý obr přistoupil k dívce, podal ji širokou ruku a řekl přívětivě:

„Buď zdráva, Guttiere.“

„Buď zdráv, Olsene!“ odpověděla.

Neznámý silně stiskl malou dívčinu ruku.

Ichtiandr si je nevraživě prohlížel. Bylo mu najednou smutno a div se nerozplakal.

„Neseš?“ zeptal se obr a podíval se na dívčin perlový náhrdelník.

Přikývla.

„Otec to nepozná?“

„Ne,“ odpověděla dívka. „Jsou to mé vlastní perly a mohu si s nimi nakládat, jak chci.“

Guttiere a Olsen šli až na kraj slaného pobřeží a tiše rozmlouvali. Potom si Guttiere odepjala perlový náhrdelník, vzala ho za konec nitky, zvedla ruku a kochajíc se perlami, řekla:

„Podívej se, jak krásně hoří perly při západu. Vezmi si je, Olsene.“

Olsen vztáhl ruku, ale vtom náhrdelník vyklouzl z dívčiných rukou a spadl do moře.

„Co jsem to provedla!“ zvolala dívka.

Olsen a Guttiere stáli zarmouceně na břehu.

„Snad bych je mohl vylovit?“ řekl Olsen.

„Je tu strašně hluboko,“ řekla Guttiere a dodala: „Takové neštěstí, Olsene.“ Ichtiandr viděl, jak dívka zesmutněla. Rázem zapomněl, že chtěla darovat perly světlovlasému obrovi. Nemohl zůstat lhostejný k jejímu hoři. Odtrhl se od výstupku a odhodlaně vykročil ke Guttiere.

Olsen se zamračil, ale Guttiere pohlédla na Ichtiandra se zvědavým údivem: poznala v něm mladíka, který tak spěšně vyběhl z krámku.

„Zdá se, že jste upustila do moře perlový náhrdelník?“ zeptal se Ichtiandr. „Chcete-li, přinesu vám ho.“

„Ani můj otec, nejlepší lovec perel, by ho odtud nevylovil,“ namítla dívka.

„Pokusím se o to,“ skromně namítl Ichtiandr a k údivu Guttiere a jejího průvodce se vrhl oblečen z vysokého břehu do moře a zmizel ve vlnách.

Olsen nevěděl, co si má o tom myslet.

„Kdo je to? Kde se tu vzal?“

Uplynula minuta, druhá, ale mladík se nevracel.

„Zahynul,“ zneklidněle řekla Guttiere a dívala se do vln.

Ichtiandr nechtěl, aby dívka věděla, že může žít pod vodou. Zaujat hledáním zapomněl na čas a pobyl pod vodou trochu déle, než může lovec vydržet. Když se vynořil na hladinu, řekl s úsměvem:

„Mějte strpení, na dně je mnoho skalních útesů, špatně se tam hledá. Ale já ho najdu.“ A znovu se ponořil.

Guttiere byla nejednou při lovu perel. Překvapilo ji, že mladík, ačkoliv strávil pod hladinou skoro dvě minuty, dýchal stejnoměrně a nevypadal unaveně.

Za dvě minuty se Ichtiandrova hlava znovu objevila na hladině. Tvář mu zářila radostí. Zvedl ruku nad hlavou a ukázal náhrdelník.

„Zachytil se za skalní výstupek,“ řekl docela klidným hlasem a dýchal stejnoměrně, jako by vyšel z vedlejší místnosti. „Kdyby perly spadly do úžlabiny, byl bych musel hledat déle.“ Kvapně vystoupil po balvanech, přiblížil se ke Guttiere a podal jí náhrdelník. Voda mu v proudech stékala po šatech, ale on si toho nevšímal. „Vezměte si je.“

„Děkuji,“ řekla Guttiere a dívala se na mladíka s novým zájmem.

Zavládlo mlčení. Nikdo z nich nevěděl co dál. Guttiere se neodhodlala odevzdat Olsenovi náhrdelník v Ichtiandrově přítomnosti.

„Zdá se, že jste chtěla dát náhrdelník jemu,“ řekl Ichtiandr a ukázal na Olsena. Olsen se začervenal a Guttiere řekla v rozpacích:

„Ano, ano,“ a podala náhrdelník Olsenovi, který ho mlčky vzal a vložil do kapsy. Ichtiandr byl spokojen. Z jeho strany to byla malá msta. Obr dostal dárkem ztracené perly z dívčiných rukou, ale od něho, Ichtiandra. Ichtiandr se uklonil a rychle vykročil po silnici.

Dlouho se však ze svého úspěchu neradoval. Zaměstnávaly ho nové myšlenky a otázky. Nevyznal se v lidech. Kdo je ten bělovlasý obr? Proč mu Guttiere darovala své perly? O čem spolu mluvili na útesu?

Té noci se opět projížděl s delfínem po vlnách a děsil ve tmě rybáře svými výkřiky.Celý příští den strávil pod vodou. V brýlích, ale bez rukavic lezl po písčitém dnu a hledal perlorodky. Večer navštívil Krista, který ho přivítal bručivými výčitkami. Ráno již oblečený čekal Ichtiandr u skály, kde se včera setkal s Guttiere a Olsenem. K večeru při západu slunce se opět objevila Guttiere.

Ichtiandr vyšel ze svého úkrytu a přistoupil k dívce. Když ho Guttiere uviděla, kývla na něho jako na známého a zeptala se s úsměvem: „Chodíte za mnou?“

„Ano,“ odpověděl prostě Ichtiandr, „od té doby, kdy jsem vás viděl poprvé.“ A v rozpacích pokračoval: „Dala jste svůj náhrdelník tomu, tomu. Olsenovi. Ale dřív než jste ho odevzdala, dívala jste se na něj s potěšením. Máte ráda perly?“ „Ano.“

„Tak si vezměte tady to. ode mne.“ A podal jí perlu.

Guttiere dobře znala cenu perel. Perla, která ležela na Ichtiandrově dlani, převyšovala všechno, co viděla a věděla o perlách z otcova vyprávění. Obrovská perla bezvadného tvaru a nejčistší bílé barvy vážila nejméně dvě stě karátů a měla snad cenu nejméně milión zlatých pesos. Guttiere se dívala na neobyčejnou perlu i na krásného mladíka, který stál před ní. Silný, pružný, zdravý, ale trochu ostýchavý, oblečený ve zmačkaných bílých šatech, nepodobal se bohatým mladíkům z Buenos Aires. A nabízel jí, dívce, kterou sotva znal, takový dárek. „Jen si to vezměte,“ opakoval již naléhavě.

„Ne,“ odpověděla Guttiere a zavrtěla hlavou. „Nemohu od vás přijmout takový cenný dar.“ „To není vůbec cenný dar,“ namítl ohnivě Ichtiandr. „Na dně oceánu je tisíce takových perel.“ Guttiere se usmála. Ichtiandr zrozpačitěl, zrudl a po chvilce dodal: „Prosím vás.“

„Ne.“

Ichtiandr se zamračil, byl uražen.

„Nechcete-li ji pro sebe,“ naléhal, „vezměte si perlu pro toho. Olsena. Ten neodmítne.“ Guttiere se rozhněvala.

„Nevzal si perly pro sebe,“ odpověděla přísně. „Vy nic nevíte.“

„Tedy ne?“

„Ne.“

A tu Ichtiandr hodil perlu daleko do moře, mlčky sklonil hlavu, obrátil se a šel k silnici. Jeho čin Guttiere omráčil. Stála bez hnutí. Hodit do moře miliónový majetek jako obyčejný kamínek. Měla výčitky svědomí. Proč pohněvala toho zvláštního mladíka? „Počkejte, kam jdete?“

Ale Ichtiandr šel dál s nízko sklopenou hlavou. Guttiere ho dohonila, vzala za ruku a podívala se mu do tváře. Stékaly mu po tvářích slzy. Nikdy dřív neplakal, a teď nechápal, proč je všechno zamlžené a rozplizlé, jako by plaval pod vodou bez brýlí. „Odpusťte, že jsem vás urazila,“ řekla dívka a vzala ho za obě ruce.

ZURITA JE NETRPĚLIVÝ

Po této příhodě objevoval se Ichtiandr denně na pobřeží za městem, oblékal si šaty schované mezi balvany a chodil ke skále, kam přicházela Guttiere. Procházeli se spolu na pobřeží a živě rozmlouvali. Kdo byl dívčin nový přítel? Na to by sama nebyla mohla dát odpověď. Byl inteligentní, vtipný, znal mnoho věcí, o kterých Guttiere nic nevěděla, a zároveň nechápal tak prosté věci, které zná každý klučina ve městě. Jak tomu rozumět? Ichtiandr o sobě nerad hovořil. Říct pravdu se mu nechtělo. Dívka se od něho dověděla pouze, že je synem lékaře, zřejmě dosti zámožného. Vychovával chlapce daleko od města a poskytl mu velmi svérázné a jednostranné vzdělání.

Někdy sedávali dlouho na břehu. U nohou jim šuměl příboj. Hvězdy zářily. Rozhovor se ztišil. Ichtiandr byl šťasten. „Musím jít,“ říkala Guttiere.

Ichtiandr váhavě vstával, doprovázel ji k městu, potom se chvatně vracel, shazoval oblek a plaval domů.

Ráno, po snídani, brával s sebou kus bílého chleba a vydával se do zálivu. Usedal na písčitém dně a krmil rybky chlebem. Připlouvaly k němu, obklopovaly ho v celých houfech, klouzaly mu mezi rukama a hltavě mu braly rozmočený chléb přímo z dlaní. Někdy se do jejich houfku vedraly velké ryby a honily malé. Ichtiandr vstával, rukama dravce odháněl a malé rybky se mu schovávaly za zády.

Začal sbírat perly a ukládal je v podmořské jeskyni. Pracoval s chutí a záhy nasbíral velkou hromadu vzácných perel.

Ani sám nevěděl, že se tak stal nejbohatším mužem v Argentině a snad v celé Jižní Americe. Kdyby byl chtěl, mohl se stát nejbohatším mužem na světě. Ale nemyslel na bohatství. Dny šťastně míjely. Ichtiandr jen litoval, že Guttiere žije v zaprášeném, dusném a hlučném městě. Kdyby i ona mohla žít pod vodou, daleko od hluku a lidí! Jak by to bylo krásné! Ukázal by jí nový a neznámý svět, krásné květiny na podmořských loukách. Ale Guttiere nemůže žít pod vodou. A on nemůže žít na zemi. I tak tráví příliš mnoho času na vzduchu. A následky se již ukazují: když sedává s dívkou na břehu, stále častěji a silněji ho píchá v bocích. Ale i když je už bolest nesnesitelná, neopustí dívku dřív, dokud se sama nerozhodne odejít. A ještě jedna věc Ichtiandra znepokojuje, o čem rozmlouvala Guttiere se světlovlasým obrem? Ichtiandr se pořád chystá, že se na to Guttiere zeptá, ale bojí se, aby dívku neurazil. Jednou večer řekla Guttiere Ichtiandrovi, že zítra nepřijde. „Proč?“ zeptal se zamračeně. „Musím si něco vyřídit.“ „Co?“

„Nesmíte být tak zvědavý,“ odpověděla dívka s úsměvem. „Nechoďte dnes se mnou,“ dodala a odešla.

Ichtiandr se ponořil do moře. Celou noc proležel na balvanech porostlých mechem. Bylo mu smutno. Na úsvitu plaval domů.

Opodál zálivu spatřil, jak rybáři střílejí z člunů delfíny. Veliký delfín zasažený střelou se vymrštil vysoko nad vodu a těžce dopadl na hladinu. „Leading!“ zašeptal zděšeně Ichtiandr.

Jeden z rybářů už skočil z loďky do moře a čekal, až raněné zvíře vypluje na hladinu. Ale delfín se vynořil asi sto metrů od lovce a znovu se potopil, těžce oddychuje. Rybář rychle plaval k delfínovi. Ichtiandr pospíšil příteli na pomoc. Tu se delfín znovu vynořil; rybář ho chytil za ploutev a táhl zesláblé zvíře k loďce. Ichtiandr dohonil pod vodou rybáře a zakousl se mu do nohy. Rybář se domníval, že ho chytil žralok, a začal zoufale škubat nohama. Ve snaze uchránit se bodl naslepo nožem, který držel v druhé ruce. Rána zasáhla Ichtiandra do krku nechráněného šupinami. Ichtiandr pustil rybářovu nohu a ten kvapem odplul k loďce. Delfín a Ichtiandr, oba ranění, zamířili k zálivu. Mladík přikázal delfínovi, aby ho následoval, a ponořil se do podmořské jeskyně. Voda dosahovala jen do poloviny jeskyně. Úžlabinami sem vnikal vzduch. Delfín si tu mohl v bezpečí odpočinout. Ichtiandr mu prohlédl ránu. Nebyla nebezpečná. Střela vnikla pod kůži a uvázla v tuku. Ichtiandr ji vytáhl prsty. Delfín trpělivě držel. „To se zahojí,“ řekl Ichtiandr a vlídně poklepal příteli po zádech.

Teď se musel postarat i o sebe. Rychle plaval podmořským tunelem, prošel parkem a vstoupil do bílého domku.

Kristo se polekal, když uviděl svého svěřence raněného. „Co je ti?“

„Ranili mě rybáři, když jsem bránil delfína,“ řekl Ichtiandr. Ale Kristo mu nevěřil.

„Zas jsi byl ve městě beze mě?“ zeptal se podezřívavě, když mu obvazoval ránu. Ichtiandr mlčel.

„Nadzvedni si šupiny,“ řekl Kristo a odhalil kousek Ichtiandrova ramene. Spatřil tam zarudlou skvrnu. Při pohledu na ni se ulekl.

„Uhodili tě veslem?“ zeptal se a ohmatával rameno. Ale nebylo zateklé. Zřejmě tu šlo o mateřské znamínko. „Ne,“ odpověděl Ichtiandr.

Mladík si šel odpočinout do svého pokoje, ale starý Indián si podepřel hlavu rukama a zamyslel se. Dlouho seděl, potom vstal a vyšel z místnosti.

Rychle zamířil do města a udýchaně vstoupil do Baltazarova krámku. Vrhl podezřívavý pohled na Guttiere, která seděla za pultem, a zeptal se: „Je otec doma?“

„Je tam,“ odpověděla dívka a ukázala hlavou na dveře vedoucí do druhé místnosti. Kristo vstoupil do laboratoře a zavřel za sebou dveře.

Zastal bratra u baněk, v nichž omýval perly. Baltazar byl rozhněván, stejně jako minule. „Člověk by se z vás zbláznil,“ bručel. „Zurita zuří, proč jsi ještě nepřivedl mořského ďábla, Guttiere se celé dny někde toulá. O Zuritovi nechce ani slyšet. A Zurita říká: „Už mám dost čekání! Seberu se a odvezu ji násilím. Popláče si a zvykne si.“ Od něho se dá všechno čekat.“

Kristo vyslechl bratrovy stížnosti a pak řekl:

„Poslyš, nemohl jsem přivést mořského ďábla, protože se stejně jako Guttiere celé dny kdesi toulá. A se mnou odmítá jít do města. Vůbec mě přestal poslouchat. Doktor mě bude hubovat, že jsem na Ichtiandra špatně dohlížel.“

„Musíš ho tedy brzy polapit nebo ukrást a odejít od Salvátora dřív, než se vrátí, a.“ „Počkej, Baltazare, neskákej mi do řeči, bratře. S Ichtiandrem si to musíme rozmyslet.“

„Proč rozmyslet?“

Kristo si vzdychl, jako by se nemohl odhodlat vyložit svůj plán. „Víš.,“ začal.

Ale v tom okamžiku kdosi vešel do krámku a bylo slyšet Zuritův zvučný hlas. „Tak vida,“ zabručel Baltazar a hodil perlu do lázně. „Už je tu zase!“ Zurita s třeskem otevřel dveře a vstoupil do laboratoře.

„Hleďme, bratříčkové jsou pohromadě. Budete mě ještě dlouho balamutit?“ zeptal se a podíval se na Baltazara a pak na Krista. Kristo se zvedl a řekl sladce:

„Dělám, co můžu. Mějte strpení. Mořský ďábel není obyčejná rybička. Ten se nedá jen tak vylovit z tůně. Jednou se mi podařilo přivést ho sem a vy jste tu nebyl. Ďábel si prohlédl město, nelíbilo se mu a teď už sem nechce.“

„Když nechce, nemusí. Už nemám chuť čekat. V tomto týdnu zamýšlím provést dvě věci najednou. Salvátor se ještě nevrátil?“ „Čekáme ho každý den.“

„Musím si tedy pospíšit. Očekávejte návštěvu. Najal jsem vhodné lidi. Ty nám otevřeš, Kristo, a o další se postarám sám. Řeknu Baltazarovi, až to vypukne.“ Obrátil se k Baltazarovi a řekl: „S tebou si ještě zítra promluvím. A pamatuj si, že to bude náš poslední rozhovor.“ Bratři se mlčky uklonili. Když se k nim Zurita obrátil zády, zmizely z tváří obou Indiánů sladké úsměvy. Baltazar tiše zanadával. Kristo jako by o čemsi uvažoval. V krámku se Zurita tiše o něčem domlouval s Guttiere.

„Ne!“ zaslechli bratři dívčinu odpověď. Baltazar zkormouceně zakýval hlavou. „Kristo!“ zavolal Zurita. „Přijď za mnou, budu tě dnes potřebovat.“

NEPŘÍJEMNÉ SETKÁNÍ

Ichtiandrovi bylo velmi zle. Rána na krku ho bolela. Měl horečku. Na vzduchu se mu špatně dýchalo.

Ale zrána se přes svou nevolnost vypravil na břeh ke skále a čekal tam na Guttiere. Přišla v poledne. Vedro bylo nesnesitelné. Ichtiandr se v rozžhaveném vzduchu a drobném bílém prachu začal dusit. Chtěl zůstat na pobřeží, ale Guttiere spěchala, musela se vrátit do města. „Otec si jde vyřizovat své věci a já musím být v krámě.“

„Tak vás vyprovodím,“ řekl mladík a vydali se po svažité, zaprášené silnici k městu. Proti nim šel s hluboko svěšenou hlavou Olsen. Byl čímsi ustarán a prošel kolem nich, aniž zpozoroval Guttiere. Ale dívka na něho zavolala.

„Musím mu říct jen dvě slova,“ řekl Ichtiandrovi, obrátila se a přistoupila k Olsenovi. Tiše a rychle o čemsi rozmlouvali. Zdálo se, že ho dívka prosebně přemlouvá. Ichtiandr šel několik kroků za nimi.

„Dobrá, dnes po půlnoci,“ zaslechl Olsenův hlas. Obr stiskl dívce ruku, kývl hlavou a rychle odcházel.

Když Guttiere přistoupila k Ichtiandrovi, hořely mu uši a tváře. Rád by si už konečně s dívkou promluvil o Olsenovi, ale nenacházel slov.

„Nemůžu,“ začal přerývaně, „musíte mi říct. Olsen. něco přede mnou tajíte. Setkáte se s ním dnes v noci. Milujete ho?“

Guttiere vzala Ichtiandra za ruku, laskavě se na něho podívala a zeptala se s úsměvem: „Věříte mi?“

„Věřím. víte, já vás mám rád,“ Ichtiandr už znal to slovo, „ale já. ale je mi tak těžko.“ Byla to pravda. Trpěl nejistotou, zároveň však pociťoval ostrou, rezavou bolest v bocích. Dusil se. Ruměnec mu sešel z tváří, byl teď velmi bledý.

„Jste nemocný,“ řekla dívka znepokojeně. „Uklidněte se, orosím vás, můj milý. Nechtěla jsem vám říct všechno, I ale teď vám to povím, abyste se uklidnil. Poslouchejte.“

Kolem nich se mihl nějaký jezdec, ale když viděl Guttiere, prudce stočil koně a přijel k mladým lidem. Ichtiandr spatřil snědého, již nemladého člověka, s hebkými kníry nakroucenými vzhůru, s malou španělkou. Kdesi už ho viděl. Ve městě? Ne. Ano, tam. na břehu.

Jezdec si poklepal bičíkem po botě, podezřívavě a nepřátelsky pohlédl na Ichtiandra a podal ruku Guttiere.

Když uchopil její ruku, zvedl ji nečekaně k sedlu, políbil jí zápěstí a rozesmál se.

„Už vás mám!“ pustil ruku Guttiere, která se začala mračit, a pokračoval posměšně a zároveň podrážděně: „Kdo to kdy viděl, aby se nevěsta v předvečer svatby procházela s cizím mládencem?“

Guttiere se rozzlobila, ale on ji nepustil k slovu:

„Otec na vás už dávno čeká. Já přijdu do krámu za hodinu.“ Ichtiandr poslední slova už neslyšel. Pocítil najednou, že se mu v očích zatmělo, nějaký chuchvalec se mu valil k hrdlu, dech se zarazil. Nemohl už déle zůstat na vzduchu.

„Tak přece. přece jste mne oklamala.,“ vyslovily jeho zmodralé rty. Chtělo se mu mluvit, vypovědět svou lítost anebo se všechno dovědět, ale bolest v bocích byla již nesnesitelná, ztrácel téměř vědomí. Nakonec se rozběhl k pobřeží a vrhl se z příkré skály do moře. Guttiere vykřikla a zavrávorala. Potom se vrhla k Pedrovi Zuritovi. „Rychle. Zachraňte ho!“ Ale Zurita se nehýbal.

„Nemám ve zvyku bránit druhým, aby se utopili, mají-li chuť,“ řekl.

Guttiere se rozběhla ke břehu, aby se vrhla do vody. Zurita pobídl koně, dohonil dívku, zvedl ji za ramena, posadil na koně a ujížděl po silnici.

„Nemám ve zvyku omezovat druhé, jestliže druzí neomezují mne. Tak je to nejlepší! Ale vzpamatujte se přece, Guttiere!“

Guttiere neodpovídala. Omdlela. Teprve před otcovým krámkem se vzpamatovala.

„Kdo byl ten mládenec?“ zeptal se Pedro.

Guttiere se podívala na Zuritu s neskrývanou zlostí a řekla:

„Pusťte mne!“

Zurita se zamračil. To jsou hlouposti, řekl si v duchu. Hrdina jejího románu se vrhl do moře. Tím líp. Obrátil se ke krámku a zvolal: „Otče! Baltazare! Hej!“ Baltazar vyběhl.

„Tady máš svou dceru. A poděkuj mi. Vděčíš mi za její život; chtěla se vrhnout do moře za mladíkem příjemného zevnějšku. Už podruhé jsem zachránil tvoji dceru. A ona se mě pořád straní. Ale brzy s její umíněností skoncuju.“ Hlasitě se rozesmál. „Přijedu za hodinu. Pamatuj na naši úmluvu!“

Baltazar s poníženou poklonou převzal od Pedra dceru. Jezdec pobídl koně a odcválal. Otec s dcerou vešli do krámku. Guttiere vyčerpaně klesla na židli a zakryla si tvář rukama.

Baltazar přivřel dveře, začal přecházet po krámku a vzrušeně a ohnivě cosi vykládal. Ale nikdo ho neposlouchal. Se stejným úspěchem by mohl kázat sušeným krabům a mořským ježdíkům na policích.

Skočil do vody, přemýšlela dívka a představovala si Ichtiandrovu tvář. Chudák! Napřed Olsen, potom to ošklivé setkání se Zuritou. Jak se mohl odvážit nazvat mně svou nevěstou. Teď je po všem.

Guttiere plakala. Bylo jí líto Ichtiandra. Byl tak prostý, ostýchavý — cožpak se s ním mohou rovnat prázdní a nadutí mládenci z Buenos Aires?

Co si mám teď počít, uvažovala. Mám skočit do moře jako Ichtiandr? Mám se zabít?

A Baltazar vykládal dál: „Rozumíš, Guttiere? To je přece úplný krach. Všechno, co vidíš v našem krámku, je Zuritův majetek. Mně z toho nepatří ani desetina. Všechny perly nám dává Zurita do komise. A když ho ještě jednou odmítneš, vezme si všechno své zboží a nebude už se mnou pracovat. Tak buď přece rozumná a slituj se nad svým starým otcem.“ „Jen dokonči: A provdej se za něho. Ne,“ ostře odpověděla Guttiere. „Zatraceně!“ vykřikl zuřivě Baltazar. „Když je to tak, pak už. už. ne, pak si to s tebou vyřídí Zurita sám!“ Starý Indián odešel do laboratoře a hlučně za sebou práskl dveřmi.

BOJ S CHOBOTNICEMI

Když se Ichtiandr vrhl do moře, zapomněl na chvíli na své nezdary na zemi. Po horkém a suchém vzduchu ho chladná voda uklidnila a osvěžila. Bodavá bolest ustala. Dýchal zhluboka a stejnoměrně. Potřeboval naprostý klid a snažil se nemyslet na to, co se stalo na zemi. Měl chuť se něčím zabývat, pohybovat se. Do čeho se má pustit? Za temných nocí se rád vrhal z vysoké skály do vody tak, aby se rázem dostal ke dnu. Ale teď bylo poledne a na moři se míhala černá dna rybářských loděk. Vím, co udělám. Uklidím si jeskyni, pomyslel si Ichtiandr.

Pod příkrou skálou v zálivu byla jeskyně s velkým obloukovým vchodem, z kterého byla překrásná vyhlídka na mořskou hladinu povlovně se svažující do hlubin moře. Ichtiandr si tuto jeskyni už dávno oblíbil. Ale než se v ní usadí, musí vystěhovat staré obyvatele jeskyně, početné rodiny chobotnic.

Ichtiandr si nasadil brýle, ozbrojil se dlouhým, poněkud zahnutým nožem a směle plaval k jeskyni. Vejít do jeskyně bylo nebezpečné, a proto se rozhodl vylákat nepřítele ven. Dávno si již všiml, že u potopeného škuneru leží dlouhá harpuna. Chopil se jí a začal s ní mávat před vchodem do jeskyně. Chobotnice znepokojené vpádem neznámého se daly do pohybu. Při krajích jeskyně se objevila dlouhá svíjející se chapadla. Opatrně se blížila k harpuně. Ichtiandr pokaždé trhl harpunou dřív, než ji chapadla chobotnic zachytila. Tato hra trvala několik minut. U kraje jeskyně se již ježily desítky chapadel jako vlasy Medúzy Gorgony. Nakonec stará obrovská chobotnice ztratila trpělivost a rozhodla se, že se s drzým vetřelcem vypořádá. Vylezla z rozsedliny a výhružně pohybovala chapadly. Pomalu plavala k nepříteli a měnila barvu, aby Ichtiandra zastrašila. Ichtiandr odplaval stranou, zahodil harpunu a připravil se k boji. Věděl, jak těžko člověk se svýma dvěma rukama zápolí s nepřítelem, který má osm dlouhých nohou. Než uřízneš chobotnici jednu nohu, už se ti kolem ruky ovine sedm dalších a zkroutí ti ji.

Mladík se snažil namířit nůž tak, aby chobotnici bodl do těla. Když se obluda natolik přiblížila, že se ho konci chapadel dotýkala, vrhl se náhle kupředu přímo do klubka zmítajících se chapadel, k hlavě chobotnice.

Tento nečekaný pohyb ji vždycky zmate. Trvalo nejméně čtyři vteřiny, než živočich dokázal srovnat konce chapadel a ovinout jimi nepřítele. Ale to již Ichtiandr rychlým a přesným zásahem rozsekl chobotnici tělo, probodl jí srdce a přeťal pohybové nervy. A obrovská chapadla, která se už ovíjela kolem něho, náhle bez vlády odpadla a ochable klesala dolů. Jedna je vyřízená!

Ichtiandr se znova chopil harpuny. Tentokrát proti němu vyrazily dvě chobotnice najednou. Jedna plavala přímo proti němu a druhá se ho snažila napadnout obchvatem zezadu. Vypadalo to nebezpečně.

Ichtiandr se odvážně vrhl na chobotnici, kterou měl před sebou, ale než ji mohl zabít, ovinula se mu druhá zezadu kolem krku. Mladík rychle odřízl její nohu, uťal ji nožem přímo u svého hrdla. Potom se k ní obrátil tváří a usekl jí chapadla. Zmrzačená chobotnice se pomalu zakolébala a klesala ke dnu. Potom se Ichtiandr vypořádal i s tou, co ho napadla zpředu. Tři, počítal.

Teď však musel na chvíli ustát v boji. Z jeskyně vyplul celý šik chobotnic, které mohly nepřítele najít hmatem, zatím co Ichtiandr na ně neviděl. Odplaval dál od místa boje, tam kde voda byla čistá, a skolil chobotnici, jež se vynořila z krvavého mračna. Boj trval s přestávkami několik hodin.

Když byla konečně zdolána i poslední chobotnice a voda se vyčistila, uviděl Ichtiandr, že na dně leží mrtvá těla a zmítají se uřezaná chapadla. Vstoupil do jeskyně. Bylo tu ještě několik malých chobotnic, velkých jako pěst, s chapadly jako prst. Ichtiandr je chtěl zprvu zabít, ale najednou mu jich bylo líto. Měl bych si je zkusit ochočit. Nebylo by to špatné, mít takové hlídače.

Když vyčistil jeskyni od velikých chobotnic, rozhodl se Ichtiandr, že si svůj podmořský příbytek pěkně zařídí. Přitáhl z domova stůl na železných nožkách s mramorovou deskou a dvě čínské vázy. Stůl umístil uprostřed jeskyně, na něj postavil vázy, nasypal do nich hlínu a vložil tam mořské květiny. Hlína vymývaná vodou nějakou dobu vířila nad vázami jako dým, ale pak se voda vyčistila. Květiny kolébané lehkým vlněním se tiše pohybovaly jako ve větru. U stěny jeskyně byl výstupek podobný přirozené kamenné lavičce. Nový hospodář s potěšením ulehl na této lavici. Přestože byla kamenná, tělo ji ve vodě téměř necítilo. Byl to podivný podmořský pokoj s čínskými vázami na stole. Mnoho zvědavých ryb se přišlo podívat na nevídaný příbytek. Brouzdaly mezi nožkami stolu, připlouvaly ke květům ve vázách, jako by k nim čichaly, míhaly se Ichtiandrovi opřenému o ruku pod hlavou. Mramorový hlaváč nahlédl do jeskyně, zamával ocasem a odplaval. Po bílém písku se připlazil veliký krab, zvedl a spustil klepeto, jako by vítal hospodáře, a usadil se pod stolem. Ichtiandr se radoval ze svého nápadu. Čím bych měl ještě okrášlit své sídlo? uvažoval. Zasadím před vchodem nejkrásnější mořské květiny, podlahu posypu perlami a u stěn ji obložím lasturami. Kdyby tak viděla můj podmořský pokoj Guttiere. Ale ona mě klame. A možná že mě ani neklame. Neměla už kdy vyprávět mi o Olsenovi. Ichtiandr se zachmuřil. Sotva byl hotov se svou prací, už se cítil osamělý, jiný než ostatní lidé. Proč nikdo nemůže žít pod vodou? Jen já. Kdyby už tak přijel otec! Zeptám se ho.

Tak rád by ukázal svůj nový podmořský příbytek alespoň jedné živé bytosti. Leading, vzpomněl si na delfína. Vzal stočenou lasturu, vyplaval na hladinu a zatroubil. Brzy se ozvalo známé odfrkávání; delfín se pořád zdržoval v blízkosti zálivu. Když delfín připlaval, Ichtiandr ho přátelsky objal a řekl:

„Pojďme ke mně, Leadingu, ukážu ti svůj nový pokoj. Ještě nikdy jsi neviděl stůl a čínské vázy.“

Potopil se a přikázal delfínovi, aby ho následoval.

Delfín byl však velmi neklidný host. Veliký a nemotorný, zvířil v jeskyni takové vlny, že se vázy na stole zakymácely. Nádavkem měl chytrý nápad narazit tlamou na nožku stolu a převrhnout ho. Vázy spadly, a kdyby to bylo na zemi, rozbily by se. Tady však všechno dobře dopadlo, jenom krab se polekal a s nezvyklou čilostí odběhl ke skále. Ty jsi ale nešika! pomyslel si Ichtiandr o svém příteli, když stavěl stůl do kouta místnosti a zvedal vázy.

Objal delfína a dál s ním rozmlouval: „Zůstaň tu se mnou, Leadingu.“

Ale delfín brzo začal potřásat hlavou a dával najevo neklid. Nemohl být dlouho pod vodou. Nutně potřeboval vzduch. Rozmáchl se ploutvemi, vyplaval z jeskyně a zamířil k hladině. Ani Leading se mnou nemůže žít pod vodou, smutně si pomyslil Ichtiandr, když zůstal sám. Jenom ryby. Ale ty jsou hloupé a bázlivé.

Ulehl na své kamenné lože. Slunce zašlo. V jeskyni se setmělo. Lehký pohyb vln Ichtiandra uspával.

Unavený rušným dnem a prací začal dřímat.

NOVÝ PŘÍTEL

Olsen seděl na velké bárce a díval se přes okraj do vody. Za obzorem se právě vyhouplo slunce a osvětlovalo svými paprsky průzračnou vodu v nevelké zátoce až na dno. Po písčitém bílém dnu lezlo několik Indiánů. Chvílemi vyplouvali na hladinu, aby se nadechli vzduchu, a zas se potápěli. Olsen bystře pozoroval lovce. Ačkoli bylo časně zrána, slunce již připalovalo. Což abych se taky trochu osvěžil a jednou dvakrát se ponořil ke dnu? pomyslil si Olsen, rychle se svlékl a skočil do vody. Ještě nikdy se nepotápěl, ale teď se mu to zalíbilo a zjistil, že vydrží pod vodou déle než Indiáni, kteří tomu byli zvyklí. Připojil se k lovcům a brzy ho nová práce upoutala.

Když se potopil potřetí, všiml si, že dva Indiáni, kteří klečeli na dně, náhle vyskočili a vyplavali na hladinu s takovým chvatem, jako by je pronásledoval žralok nebo piloun. Ohlédl se. Blížila se k němu rychle podivná bytost, zpola člověk a zpola žába, se stříbrnými šupinami, obrovskýma vypouklýma očima a žabíma nohama. Stvoření odhazovalo nohy jako žába a silnými nárazy plavalo kupředu.

Dříve než se Olsen dokázal zvednout z pokleku, byla už obluda u něho a chytila ho za ruku svou žabí tlapou. Polekaný Olsen si přesto všiml, že bytost měla krásnou lidskou tvář, kterou hyzdily jen vypouklé, svítící oči. Strašidelné stvoření zapomnělo, že je pod vodou, a začalo něco povídat. Olsen je nemohl slyšet. Viděl jen pohyb rtů. Neznámá bytost mu oběma tlapami pevně svírala ruku. Olsen se s pomocí pravé ruky silně odrazil ode dna a rychle vyplaval na hladinu. Obluda se táhla za ním a nepustila ho. Když Olsen vyplaval na hladinu, chytil se okraje loďky, přehodil nohu, vyskočil na loďku a odhodil od sebe to napůl lidské stvoření se žabíma nohama, takže hlučně plesklo do vody. Indiáni, kteří seděli v bárce, skočili do vody a se spěchem plavali ke břehu.

Ale Ichtiandr se znovu přiblížil k bárce a oslovil Olsena španělsky: „Poslyšte, Olsene, musím s vámi mluvit o Guttiere.“

To oslovení překvapilo Olsena neméně než setkání pod vodou. Olsen byl statečný muž s jasnou myslí. Jestliže neznámý zná jeho jméno a jméno Guttiere, je tedy člověk, a ne strašidlo.

„Mluvte,“ odpověděl Olsen.

Ichtiandr vylezl na bárku, usedl na přídi, skrčil nohy pod sebe a zkřížil tlapy na prsou.

Brýle, napadlo Olsena, když si pozorně prohlížel vypouklé, zářivé oči neznámého.

„Jmenuju se Ichtiandr. Jednou jsem vám přinesl z mořského dna perly.“

„Ale tenkrát jste měl lidské oči a ruce.“

Ichtiandr se usmál a potřásl svými žabími tlapami.

„Sundávají se,“ vysvětlil stručně.

„Myslel jsem si to.“

Indiáni, skrytí za pobřežními skalisky, zvědavě pozorovali tuto zvláštní rozmluvu, přestože z ní nemohli slyšet ani slovo.

„Máte rád Guttiere?“ zeptal se Ichtiandr po chvíli mlčení.

„Ano,“ prostě odpověděl Olsen.

Ichtiandr těžce vzdychl.

„Ona vás taky?“

„Ano.“

„Ale vždyť má ráda mě.“

„To je její věc,“ Olsen pokrčil rameny.

„Jak to její věc? Je přece vaše nevěsta.“

Olsen se zatvářil udiveně a odpověděl stejně klidně jako dřív:

„Ne, není má nevěsta.“

„Lžete!“ vzplanul Ichtiandr. „Sám jsem slyšel, jak snědý muž na koni povídal, že je nevěsta.“ „Moje?“

Ichtiandr zrozpačitěl. Ne, snědý muž neříkal, že Guttiere je nevěstou Olsena. Ale přece nemůže být mladičké děvče nevěstou snědého muže, takového starého a nepříjemného? Bylo by to možné? Snědý muž je asi její příbuzný. Ichtiandr se rozhodl zaměřit své otázky jiným směrem.

„Co tu děláte? Hledáte perlu?“

„Musím se přiznat, že se mi vaše vyptávání nelíbí,“ zamračeně odpověděl Olsen. „A kdybych vás tak trochu neznal z vyprávění Guttiere, shodil bych vás z bárky a bylo by po rozmluvě.

Nesahejte po noži. Mohl bych vám rozbít hlavu veslem, než byste se stačil pohnout. Ale nevím, proč bych před vámi měl tajit, že jsem opravdu hledal perlu.“

„Velikou perlu, kterou jsem hodil do moře? Guttiere vám o tom vyprávěla?“

Olsen přikývl.

Ichtiandr triumfoval.

„Tak vidíte, říkal jsem jí, že vy tu perlu neodmítnete. Navrhoval jsem jí, aby si perlu vzala a dala ji vám. Nechtěla a vy ji teď sám hledáte.“

„Ano, protože teď nepatří vám, ale oceánu. A kdybych ji našel, bude to jen a jen moje zásluha.“

„To máte tak rád perly?“

„Nejsem žena, abych si potrpěl na tretky,“ namítl Olsen.

„Ale mohl byste perlu. jak se to říká? Ano! Prodat,“ vzpomněl si Ichtiandr na málo srozumitelné slovo, „a dostal byste za ni mnoho peněz.“ Olsen znovu souhlasně přikývl. „Máte tedy rád peníze?“

„Co vlastně ode mě chcete?“ již podrážděně se zeptal Olsen.

„Chci vědět, proč vám Guttiere dává perly. Chtěl jste si ji přece vzít?“

„Ne, nechtěl jsem si ji vzít,“ řekl Olsen. „Ale i kdybych chtěl, teď by bylo pozdě o tom uvažovat, Guttiere je už ženou druhého.“

Ichtiandr zbledl a chytil Olsena za ruku.

„Snad ne toho snědého muže?“ zeptal se polekaně.

„Ano, vzala si Pedra Zuritu.“

„Ale ona přece. Myslel jsem, že mne miluje,“ tiše řekl Ichtiandr.

Olsen se na něho soucitně podíval, pomalu si zapálil kratičkou dýmku a řekl:

„Ano, také si myslím, že vás milovala. Ale vrhl jste se před jejíma očima do moře a utonul, alespoň ona si to myslela.“

Ichtiandr s údivem pohlédl na Olsena. Nikdy neřekl Guttiere, že může žít pod vodou. A vůbec ho nenapadlo, že by si dívka jeho skok ze skály do moře mohla vysvětlit jako sebevraždu. „Minulou noc jsem mluvil s Guttiere,“ pokračoval Olsen. „Vaše smrt ji velmi rozrušila. Zabila jsem Ichtiandra, říkala.“

„Ale proč si tak rychle vzala jiného? Ona přece. Vždyť jsem jí zachránil život. Ano, ano! Už dávno se mi zdálo, že je podobná dívce, která se topila v oceánu. Vynesl jsem ji na břeh a schoval se za skaliskem. Potom přišel ten snědý muž, toho jsem hned poznal, a namluvil jí, že on ji zachránil.“

„Guttiere mi o tom vyprávěla,“ řekl Olsen. „Stejně nevěděla, kdo ji vlastně zachránil, zda to byl Zurita, nebo ta zvláštní bytost, kterou letmo zahlédla, když se probírala z mdloby. Proč jste jí neřekl, že jste ji zachránil?“

„Bylo mi trapné o tom mluvit. A také jsem si nebyl úplně jist, že jsem zachránil právě Guttiere, dokud jsem neuviděl Zuritu. Ale jak mohla svolit k tomu sňatku?“ „Sám nechápu, jak se to mohlo stát,“ řekl Olsen pomalu. „Povězte mi všechno, co víte,“ požádal ho Ichtiandr.

„Pracuju v továrně na knoflíky jako přejímač lastur. Tam jsem se s Guttiere seznámil. Nosila k nám lastury, otec ji posílal, když neměl čas. Seznámili jsme se a spřátelili. Někdy jsme se scházeli v přístavu a chodili na procházku po pobřeží. Vyprávěla mi o svém trápení, že se o ni uchází bohatý Španěl.“ „To byl on. Zurita?“

„Ano. Zurita. Otec Guttiere, Indián Baltazar, velmi přál tomu sňatku a všemožně dceru přemlouval, aby takového záviděníhodného ženicha neodmítla.“

„Co je na něm k závidění? Je starý, odporný, ošklivě páchne,“ nemohl se zdržet Ichtiandr. „Pro Baltazara byl Zurita skvělý zeť. Tím spíš, že Zuritovi dlužil hodně peněz. Zurita mohl Baltazara zničit, kdyby si ho Guttiere nebyla vzala. Představte si, jaký měla život. Z jedné strany se jí dotěrně vnucoval ženich a z druhé — věčné výčitky, domlouvání, otcovy výhrůžky.“

„Ale proč Guttiere Zuritu nevyhnala? Proč vy, takový veliký a silný, jste ho nezabil?“ Olsen se udiveně usmál. Ichtiandr není zřejmě hloupý, ale přesto dává takové otázky. „Není to tak jednoduché, jak se vám zdá,“ odpověděl. „Zuritu a Baltazara by chránil zákon, policie, soud.“ Ichtiandr to stále nechápal. „Zkrátka to nešlo.“ „Tak proč tedy neutekla?“

„To už bylo snadnější. Však se taky rozhodla utéct od otce a já jí slíbil svou pomoc. Dávno jsem se chystal odjet z Buenos Aires do Severní Ameriky a nabídl jsem Guttiere, aby jela se mnou.“

„Chtěl jste si ji vzít? zeptal se Ichtiandr.

„Vy jste ale,“ pousmál se opět Olsen. „Řekl jsem vám přece, že jsme byli přátelé. Co se z toho mohlo vyvinout, těžko říct.“ „Proč jste neodjeli?“

„Protože jsme neměli dost peněz na cestu.“ „Cožpak je cesta na Horroksu tak drahá?“

„Na Horroksu? Na Horroksu mohou cestovat jen milionáři. Copak jste, Ichtiandře, spadl z měsíce?“

Ichtiandr zrozpačitěl, začervenal se a umínil si, že už nesmí dávat takové otázky, které by Olsenovi prozradily, že se nevyzná v nejprostších věcech.

„Neměli jsme peníze ani na cestu v podpalubí. A po příjezdu na místo nás přece také čekaly výdaje. Práce neleží na ulici.“

Ichtiandr se zase chtěl něco zeptat, ale ovládl se.

„A tehdy se Guttiere rozhodla, že prodá svůj perlový náhrdelník.“

„Kdybych to byl věděl!“ zvolal Ichtiandr, když si vzpomněl na své podmořské poklady.

„Co?“

„Nic, jen tak. Pokračujte, Olsene.“ „Byli jsme už připraveni k útěku.“

„A co já? Jak to? Promiňte. Ona tedy chtěla opustit i mě?“

„Všechno to začalo, když jste se ještě neznali. A potom, pokud vím, vám to chtěla říct. Možná že vám chtěla navrhnout, abyste jel s ní. Konečně vám mohla napsat i z cesty, kdyby se jí nebylo podařilo promluvit s vámi o útěku.“

„Ale proč s vámi, a ne se mnou? S vámi se radila, s vámi se chystala k útěku!“ „Známe se déle než rok a vás.“ „Mluvte, mluvte, nevšímejte si mých slov.“

„Tak tedy. Všechno bylo připraveno,“ pokračoval Olsen. „Ale pak jste se vrhl do moře před očima Guttiere a Zurita ji náhodou viděl ve vaší společnosti. Brzy ráno, předtím než jsem šel do závodu, zašel jsem za Guttiere. Dělával jsem to často i dřív. Baltazar se ke mně choval dost vlídně. Snad se bál mých pěstí nebo snad ve mně viděl druhého ženicha, kdyby Zuritu omrzela Guttieřina umíněnost. Prostě Baltazar nebránil našim stykům, jen nás žádal, abychom spolu nechodili Zuritovi na oči. Starý Indián neměl ovšem tušení o našich plánech. Toho rána jsem chtěl Guttiere oznámit, že jsem koupil lístky na parník a že do deseti večer musí být připravená. Přivítal mě Baltazar, byl velmi rozčilený. „Guttiere není doma. Ona. tu vůbec není,“ řekl mi. „Před půl hodinou přijel před náš dům Zurita v zbrusu novém lesklém automobilu. Automobil je v naší ulici vzácnost, a tady zastavil rovnou před domem. Vyběhli jsme s Guttiere na ulici. Zurita už stál venku vedle otevřených dvířek a nabídl Guttiere, že ji sveze na tržiště a zpátky. Věděl, že Guttiere tou dobou chodívá nakupovat. Guttiere si prohlížela lesklý vůz. Jistě chápete, jaké je to lákadlo pro mladou dívku. Ale Guttiere je chytrá a nedůvěřivá. Zdvořile odmítla. „Viděl jste už někdy tak umíněné děvče!“ zlostně vykřikl Baltazar, ale vzápětí se rozesmál. Jenže Zurita neztratil hlavu. „Vidím, že se ostýcháte,“ řekl, „dovolte, pomůžu vám.“ Chytil ji a posadil do vozu. Guttiere zvolala ještě: Otče! a už se po nich jen zaprášilo. Myslím, že se už nevrátí. Zurita ji odvezl k sobě, skončil své vyprávění Baltazar, a bylo vidět, že je velmi spokojen tím, co se stalo. „Před očima vám unesou dceru, a vy o tom vyprávíte tak klidně, div ne s radostí!“ řekl jsem pobouřeně Baltazarovi.

,Proč bych se strachoval?“ divil se Baltazar. „Kdyby šlo o někoho jiného, prosím, ale Zurita je můj starý známý. Když on, taková držgrešle, nelitoval peněz na auto, znamená to, že je do Guttiere celý pryč. Odvezl ji a ožení se s ní. A ona ať si z toho vezme poučení a nestaví si hlavu. Bohatí nápadníci nerostou jako vrby u cesty. Naříkat nemá proč. Zurita má haciendu Dolores poblíž města Parany. Žije tam jeho matka. Jistě tam odvezl i moji Guttiere.'“ „A vy jste Baltazara nezabil?“ zeptal se Ichtiandr.

„Podle vás by se člověk musel věčně s někým rvát,“ odpověděl Olsen. „Přiznávám, že jsem měl chuť Baltazarovi natlouct. Ale pak jsem si řekl, že bych tím celou věc ještě víc pokazil. Předpokládal jsem, že ještě není všechno ztraceno. Nebudu vám vysvětlovat podrobnosti. Už jsem vám řekl, podařilo se mi mluvit s Guttiere.“ „V haciendě Dolores?“ „Ano.“

„A vy jste toho ničemu Zuritu nezabil a neosvobodil Guttiere?“ „Už zase! Kdo by do vás řekl, že jste tak krvežíznivý?“

„Nejsem krvežíznivý,“ vykřikl se slzami v očích Ichtiandr. „Ale je to přece hanebnost!“ Olsenovi se Ichtiandra zželelo.

„Máte pravdu,“ řekl. „Zurita a Baltazar jsou darebáci, zasluhují hněv a opovržení. Patřil by jim výprask. Ale život je mnohem složitější, než si myslíte. Guttiere sama odmítla utéct od Zurity.“

„Sama?“ zeptal se Ichtiandr nedůvěřivě.

„Ano, sama.“

„Proč?“

„Předně je přesvědčena, že jste si vzal život, že jste se kvůli ní utopil. Vaše smrt ji moc trápí. Zřejmě vás chudinka velmi milovala. „Teď je se mnou konec, Olsene,“ řekla mi. „Teď už nic nechci. Všechno je mi jedno. Když nás kněz, kterého Zurita pozval, oddával, vůbec jsem to nevnímala. — Nic se neděje bez vůle boží, řekl kněz, když mi navlékal na prst snubní prsten. Co bůh spojí, člověk nerozlučuj. Budu se Zuritou nešťastná, ale bojím se uvalit na sebe boží hněv, a proto ho neopustím.'“

„Ale vždyť to jsou hlouposti! Jaký bůh? Otec říká, že bůh je pohádka pro malé děti!“ zvolal ohnivě Ichtiandr. „Copak jste ji nemohl o tom přesvědčit?“

„Guttiere bohužel té pohádce věří. Misionáři z ní dokázali udělat fanatickou katoličku. Dávno jsem se o to snažil, ale nepodařilo se mi otevřít jí oči. Dokonce vyhrožovala, že budu-li s ní mluvit o církvi a bohu, přestane se se mnou přátelit. Musel jsem čekat. A v haciendě jsem neměl čas dlouho ji o něčem přesvědčovat. Podařilo se mi promluvit s ní jen několik slov. Poslyšte, co ještě řekla. Když bylo po svatebním obřadu, zvolal Zurita se smíchem: „Tak jedna věc by byla hotova. Ptáčka jsme chytili a posadili do klece, teď nám zbývá ještě chytit rybičku!“ Vysvětlil Guttiere a ona mně, o jakou rybku jde. Zurita jede do Buenos Aires, aby chytil mořského ďábla, a pak bude z Guttiere milionářka. Nejste to snad vy? Můžete bez úhony pobývat pod vodou, strašíte lovce perel.“

Opatrnost bránila Ichtiandrovi, aby Olsenovi prozradil své tajemství. Stejně by mu nemohl všechno vysvětlit. A tak neodpovídaje na otázku zeptal se sám: „K čemu potřebuje Zurita mořského ďábla?“

„Chce ho donutit, aby mu lovil perly. A jestliže jste mořský ďábel, mějte se na pozoru!“ „Děkuju za výstrahu,“ řekl Ichtiandr.

Netušil, že jeho kousky zná celé pobřeží, že se o něm mnoho psalo v novinách a časopisech.

„Já za to nemůžu,“ řekl najednou Ichtiandr, „ale musím ji vidět. Musím s ní aspoň ještě jednou v životě promluvit. Město Páraná? Ano, vím. Cesta tam vede vzhůru po řece Paraně.

Ale jak se z Parany dostanu do haciendy Dolores?“

Olsen mu to vysvětlil.

Ichtiandr pevně stiskl Olsenovi ruku.

„Odpusťte, pokládal jsem vás za nepřítele, ale najednou jsem našel přítele. Sbohem. Jdu hledat Guttiere.“

„Hned?“ zeptal se Olsen s úsměvem.

„Ano, nesmím ztratit ani okamžik,“ odpověděl Ichtiandr, skočil do vody a plaval ke břehu. Olsen jen pokýval hlavou.