Hotel U mrtveho alpinisty

4

K ránu se vánice uklidnila. Vstal jsem hned na úsvitě, kdy celý hotel ještě spal, a jen tak v trenýrkách jsem vyběhl na zápraží. S hekáním a pokřikováním jsem se důkladně třel čerstvým prašanem, abych zahnal poslední zbytky působení tří pohárů portského. Slunce vykouklo nad horským hřebenem a dlouhý modrý stín hotelu si lehl přes celé údolí. Všiml jsem si, že v poschodí je třetí okno zprava dokořán otevřené.

Někdo se zřejmě ani v noci nechtěl připravit o požitek dýchat léčivý horský vzduch.

Vrátil jsem se do svého pokoje, oblékl se, pak jsem zavřel pokoj na klíč a seběhl do bufetu. Rudá, rozpařená Kajsa se už točila v kuchyni kolem žhavé plotny. Donesla mi hrneček kakaa a obložený chléb a já to všechno do sebe hodil hned tady v bufetu, vestoje. Přitom jsem jedním uchem poslouchal, jak si majitel ve své dílně pobrukuje nějakou písničku. Jen abych nikoho nepotkal, říkal jsem si v duchu.

Jitro je příliš krásná věc, než aby je člověk trávil ve dvou. S myšlenkami na to ráno, na to jasné nebe, na zlaté slunce a prázdné načechrané údolí jsem si připadal zrovna takový skrblík jako onen človíček zachumlaný do kožichu až po uši, který pro pár šupů vyvolal skandál.

(Hincus, právní zástupce v případech nezletilců, toho času na zdravotní dovolené.) Opravdu jsem nikoho nepotkal kromě bernardýna Lelia, který s dobromyslnou lhostejností pozoroval, jak si zapínám vázání, a tak jsem se docela sám zmocnil vší té krásy — jitra, jasného nebe, zlatého slunce i načechraného bílého údolí.

Když jsem ujel svých deset mil k řece a zpátky a vrátil se do hotelu, kypěl tam už bouřlivý život.

V bufetu jsem s jistou námahou z Kajsy vypáčil, že sprcha v hotelu funguje jen v přízemí, a tak jsem se rychle rozběhl pro čisté prádlo a ručník. Třebaže jsem hodně pospíchal, přišel jsem pozdě. Sprcha už byla obsazena, uvnitř se ozývalo šplíchání vody a nezřetelné prozpěvování.

Před dveřmi stál Simonet, taky s ručníkem přes rameno. Postavil jsem se za něho a za mě se okamžitě zařadil pan du Barnstoker.

Zapálili jsme si. Simonet se dusil smíchy, rozhlížel se kolem sebe a vyprávěl nám anekdotu o jednom svobodném mládenci, jak přišel na byt k jedné vdově s třemi dcerami. Té první se zbavil celkem snadno a o těch dalších jsme se naštěstí nic nedověděli, protože se ve vestibulu objevila paní Mausesová a zeptala se nás, nešel-li tudy pan Mauses, její manžel a pán. Pan du Barnstoker odpověděl galantně, že bohužel ne. Simonet se olízl a vpil se do paní Mausesové smyslným pohledem.

Já jsem se zaposlouchal do hlasu vycházejícího z koupelny a vyslovil jsem domněnku, že je pan Mauses uvnitř. Tato hypotéza se u paní Mausesové setkala s viditelnou nedůvěrou. Usmála se, potřásla hlavou a sdělila nám, že doma ve vile na rue de Chanel mají dvě vany, jednu zlatou a druhou platinovou. A když jsme se nezmohli na žádnou odpověď, oznámila, že půjde pana Mausese hledat jinam. Simonet vyrazil krátký skřek a okamžitě se nabídl, že ji doprovodí, a tak jsme s du Barnstokerem osaměli. Ne nadlouho. Brzy se k nám připojil pan Hincus, právní zástupce, který se okamžitě začal rozčilovat v tom smyslu, že tady všecko účtujou dvojnásobně a prosím, sprcha funguje jenom jedna. Pan du Barnstoker ho uklidnil — vytáhl mu z jeho ručníku dvě pestrobarevná lízátka na špejli. Hincus ihned zmlkl, a dokonce ztuhl ve tváři, chudinka. Vzal lízátka do ruky, strčil si je do úst a upřel na velikého eskamotéra vyděšený a nedůvěřivý pohled. Zato pan du Barnstoker byl vyvolaným efektem nadmíru spokojen a začal nás bavit tím, že zpaměti násobil a dělil vícemístná čísla.

V koupelně neustále šplíchaly proudy vody, jen zpěv ustal a byl vystřídán nesrozumitelným mumláním. Z horního patra sestupovali těžkým krokem, zavěšeni do sebe, pan Mauses a blonďatý viking Olaf. Dole se rozešli. Pan Mauses cestou upíjel ze svého hrnku a odnesl si ho k sobě za závěsy, viking se beze slova postavil k nám do fronty. Podíval jsem se na hodinky. Čekali jsme už přes deset minut.

Klaply vstupní dveře. Neslyšnými skoky se kolem nás bez zastavení přehnalo děťátko a zanechalo za sebou pach benzínu, potu a voňavek.

A tu jsem si uvědomil, že slyším z kuchyně hlasy hoteliéra a Kajsy — a poprvé se mě zmocnilo jakési zvláštní podezření. Nerozhodně jsem se zadíval na dveře koupelny. Hincus najednou zamumlal cosi nesrozumitelného, odstrčil Olafa ramenem a rozběhl se do vestibulu.

„Poslyšte,“ řekl jsem. „Dneska ráno někdo přijel?“

„Jenom tihle pánové,“ odpověděl du Barnstoker. „Pan Andvarafors a pan… tamhleten malý pán, co zrovna odešel…“

„My jsme přijeli včera večer,“ opravil ho Olaf.

Sám jsem dobře věděl, kdy přijeli. Na okamžik se mi v představách zjevil obraz kostlivce, jak si v proudech teplé vody brouká písničky a myje se v podpaží. Dostal jsem vztek a opřel se do dveří. V koupelně nikdo nebyl. Hučela horká voda puštěná plným proudem, ve vzduchu se vznášela hustá pára, na věšáku visela známá blůza mrtvého alpinisty a na dubové lavici pod ní brumlal a pohvizdoval stařičký tranzistorový přijímač.

„Que diable!“ vykřikl du Barnstoker. „Kde je hoteliér?“

Propukl zmatek. Dupavými kroky v těžkých botách přiběhl hoteliér.

Objevil se Simonet, jako by se vynořil ze země. Nahoře se přes zábradlí nahnulo děťátko s cigaretou přilepenou ke spodnímu rtu. Z vestibulu bázlivě vykoukl Hincus.

„To je neuvěřitelné!“ vykřikoval du Barnstoker rozčileně. „My tady stojíme a čekáme už přinejmenším čtvrt hodiny…“

„Mně se zase někdo válel po posteli,“ oznámilo děťátko shora. „A ručník mám mokrý.“

Simonetovi jiskřila v očích ďábelská radost.

„Pánové, no tak, pánové,“ uklidňoval hoteliér a prosebně gestikuloval.

Nahlédl do koupelny a v první řadě zavřel vodu. Pak sundal z věšáku bundu, vzal tranzistor a otočil se k nám. Tvářil se slavnostně.

„Pánové!“ pronesl dutým hlasem. „Mohu konstatovat pouze fakta.

Toto je JEHO přijímač, pánové. A toto je JEHO bunda…“

Beze slova jsem odstrčil hoteliéra, vstoupil do koupelny a zamkl za sebou. Teprve když už jsem byl svlečený, jsem si uvědomil, že vlastně nejsem na řadě já, nýbrž Simonet, ale nepocítil jsem ani nejmenší výčitky svědomí. Narafičil to on, pomyslel jsem si zlostně.

Tak teď ať čeká! Co vody vyteklo zbytečně…

Když jsem opustil koupelnu, hosté ve vestibulu stále ještě diskutovali o této události. Ovšem neříkali nic nového, a tak jsem se tu nezdržoval.

Na schodech jsem šel kolem děťátka, které stále ještě viselo přes zábradlí. „Jako u blbejch!“ utrousilo vyzývavě, když jsem je míjel.

Neřekl jsem nic a zamířil rovnou do svého pokoje.

Sprcha a příjemná únava způsobily, že se moje zlost zcela vytratila.

Přišoupl jsem si křeslo k oknu, vybral jsem si nejtlustší a nejserióznější knihu a uvelebil jsem se s nohama na desce stolu. Hned při první stránce jsem usnul a probudil jsem se asi za půldruhé hodiny. Slunce už urazilo pořádný kus cesty a stín hotelu ležel teď pod mým oknem.

Podle tohoto stínu jsem měl dojem, že na střeše sedí nějaký člověk. A v rozespalosti jsem si pomyslel, že to bude nejspíš ten únavný vtipálek Simonet a skáče tam z jednoho komínu na druhý a řičí. Znovu jsem usnul, pak mi kniha spadla na podlahu, lekl jsem se a to mě probudilo definitivně. Teď jsem na střeše zřetelně viděl stíny dvou lidí. Jeden bezpochyby seděl, druhý stál. Opalujou se, pomyslel jsem si, a šel jsem se umýt. Při mytí mě napadlo, že by nebylo zlé vypít pro povzbuzení šálek kávy. Zapálil jsem si a vyšel do chodby. Byly už asi tak tři hodiny.

Na podestě jsem se potkal s Hincusem. Sestupoval právě po schodech z půdy a tvářil se nějak podivně. Byl do půl těla vysvlečený, blyštěl se potem, obličej měl zelenavě bílý, vůbec nemrkal a oběma rukama si mačkal na prsa zmuchlané části oděvu. Jak mě zahlédl, prudce sebou trhl a zastavil se.

„Opalujete se?“ zeptal jsem se ze zdvořilosti. „Jen abyste se nespálil.

Nevypadáte dobře.“

Tím jsem projevil péči o bližního svého, a aniž jsem čekal na odpověď, zamířil jsem dolů. Hincus šlapal po schodišti za mnou.

„Dostal jsem chuť něčeho se napít,“ řekl poněkud chraptivě.

„Ale měl byste se obléknout,“ poradil jsem mu. „Co kdyby tam byla paní Mausesová…“

„Ovšem. Přirozeně. Úplně jsem zapomněl.“

Zastavil se a začal si chvatně natahovat košili a bundu. Já jsem zatím zašel do bufetu, kde mi Kajsa dala talířek se studeným rostbífem, chléb a kávu. Hincus, teď oblečený a už ne tak zelený, se ke mně připojil a poručil si něco ostřejšího.

„Simonet je tam taky?“ zeptal jsem se. Napadlo mě, že bychom si mohli zkrátit chvíli kulečníkem.

„Kde?“ zeptal se Hincus přiškrceně a opatrně zvedal k ústům plnou odlivku.

„Na střeše.“

Hincusovi se zatřásla ruka, brandy mu začalo stékat po prstech.

Rychle do sebe hodil odlivku, nosem se zhluboka nadechl, otřel si dlaní ústa a řekl: „Ne. Tam není nikdo.“

Podíval jsem se na něho překvapeně. Pevně semkl rty a naléval si druhou štamprli.

„To je zvláštní,“ poznamenal jsem. „Zdálo se mi, nevím proč, že je Simonet taky tam na střeše.“

„Tak se pokřižujte, ať se vám takové věci nezdají,“ odpověděl právní zástupce drsně, obrátil do sebe skleničku a nalil si další.

„Co je to s vámi?“ zeptal jsem se.

Chvíli beze slova pozoroval plnou odlivku.

„Ale nic,“ řekl konečně. „Nepříjemnosti. Může se stát, že má člověk nepříjemnosti?“

Bylo v něm cosi ubohého, co mě obměkčilo.

„Ano, samozřejmě,“ připustil jsem. „Promiňte.“

Vypil třetí skleničku a najednou řekl: „Poslyšte, vy nemáte chuť chvilku se opalovat na střeše?“

„Ne, děkuji,“ odmítl jsem. „Mám strach, že bych se spálil. Mám citlivou pokožku.“

Hincus chvilku uvažoval, pak vzal láhev a zašrouboval víčko.

„Je tam báječný vzduch. A krásný výhled. Celé údolí jako na dlani…

Hory…“

„Pojďte si zahrát kulečník,“ navrhl jsem mu. „Hrajete?“

Poprvé se mi podíval přímo do obličeje malýma, chorobnýma očima.

„Ne,“ odpověděl. „Radši se půjdu nadýchat čistého vzduchu.“

Nato znova odšrouboval láhev a nalil si čtvrtou štamprli. Dojedl jsem rostbíf, dopil kávu a měl jsem se k odchodu. Hincus zíral tupým pohledem na svou skleničku brandy.

„Ať z té střechy nespadnete!“ řekl jsem mu na rozloučenou.

Ušklíbl se a neřekl nic. Znovu jsem vyšel do poschodí. Cvakání kulečníkových koulí jsem neslyšel, a tak jsem zaklepal na dveře Simonetova pokoje. Nikdo se neozval. Za dveřmi sousedního pokoje bylo slyšet nesrozumitelné hlasy, a tak jsem zaklepal tam. Ani tady Simonet nebyl. Du Barnstoker a Olaf seděli u stolu a se zanícením mazali karty.

Omluvil jsem se a zase zavřel. No nic, budu chvíli šťouchat sám.

V podstatě je to jedno. Dokonce je to takhle ještě lepší. Zamířil jsem do kulečníkového sálu a cestou jsem zažil menší šok. Po schodech z půdy sestupovala paní Mausesová a dvěma prsty si přidržovala lem dlouhé přepychové róby. Když mě zahlédla, obdarovala mě okouzlujícím úsměvem.

„Vy jste se taky opalovala?“ plácl jsem v rozpacích.

„Opalovala? Já? Zvláštní nápad!“ Přešla podestu a přistoupila ke mně. „Vyslovujete tak podivné hypotézy, inspektore!“

„Neříkejte mi inspektore, prosím vás,“ požádal jsem ji. „V práci to slyším tak často, že mi to leze krkem…“

„Zbo-žňu-ji policii,“ pronesla paní Mausesová a obrátila své krásné oči ke stropu. „Ty hrdiny, ty odvážlivce… Jste přece odvážlivec, viďte?“

Přišlo to nějak samo od sebe, že jsem jí nabídl rámě a vedl do kulečníkového sálu. Ruku měla bílou, tvrdou a překvapivě studenou.

„Milostivá,“ řekl jsem, „vždyť jste úplně promrzla…“

„Ale ba ne, inspektore,“ odpověděla a hned se zarazila: „Promiňte, ale jak vám mám říkat?“

„Třeba Peter,“ navrhl jsem.

„To by bylo líbezné. Měla jsem přítele Petra, barona von Gottesknecht.

Neznáte se? Ovšem v tom případě musíte vy mně říkat Olgo.

Ale co když to uslyší Mauses?“

Prošli jsem jídelnou a vstoupili do kulečníkového sálu. Byl tam Simonet. Ve stěně sálu byl mělký, ale široký výklenek. V něm ležel Simonet na zádech, obličej měl rudý, vlasy rozcuchané.

„Simone!“ vykřikla paní Mausesová a skryla si tváře v dlaních.

„Co je vám?“

Simonet v odpověď zaskřehotal, vzepřel se nohama a rukama o stěny výklenku a začal se soukat ke stropu.

„Bože můj, vždyť se zabijete!“ vykřikla paní Mausesová.

„Vážně, Simonete,“ přidal jsem se mrzutě, „zlomíte si vaz.“

Ten rošťák však neměl ani nejmenší úmysl se zabíjet nebo si lámat vaz. Došplhal až ke stropu, tam zůstal chvíli viset, každým okamžikem víc brunátněl, pak měkce seskočil a zasalutoval nám. Paní Mausesová zatleskala.

„Vy jste prostě zázrak, Simone,“ prohlásila nadšeně. „Jako moucha.“

„Tak co, inspektore,“ povídal Simonet trochu udýchaně. „Rozdáme si to ke slávě krásné dámy?“ popadl tágo a učinil šermířský výpad.

„Vyzývám vás, inspektore Glebski!“

S těmito slovy se otočil ke kulečníkovému stolu a bez míření rozehnal všechny seřazené koule s třeskotem přes celý stůl, až se mi zatmělo před očima. Ale na ústup už bylo pozdě. Zarputile jsem vzal do ruky druhé tágo.

„Bijte se, pánové, bijte se,“ pravila paní Mausesová. „Krásná dáma tu zanechá závdavek pro vítěze.“ A hodila doprostřed stolu krajkový kapesníček. „Ale sama vás musí opustit.“ Poslala nám vzdušné políbení a vzdálila se.

„Sakramentsky svůdná ženská,“ prohlásil Simonet „K zbláznění hezká.“ Nabral kapesníček špičkou tága, zabořil nos do krajek a blaženě stočil pohled k nebi. „Nádhera! Koukám, že taky nemáte valný úspěch.“

„Protože se mi všude pletete do cesty,“ řekl jsem nabroušeně a znovu srovnával koule do trojúhelníku. „Kdo se vás prosil, abyste byl tady u kulečníku?“

„A proč jste ji vy, hlava maková, zavedl zrovna sem ke kulečníku?“

namítl Simonet zcela oprávněně a znovu jedním šťouchem rozprášil celou pyramidu.

„Přece ji nepovedu do bufetu,“ zabručel jsem a vykročil jsem kolem stolu, abych si vyhlédl nejsnazší kouli ke hře.

„Podívejte,“ ozval se Simonet. Stál u okna a díval se někam stranou.

„Nějaký pitomec sedí na střeše… Pardon. Dva pitomci. Jeden z nich stojí, myslel jsem napřed, že to je komín.“

„To je Hincus,“ zabručel jsem a hledal jsem si nejpohodlnější polohu ke šťouchu.

„Hincus je ten maličký človíček, co pořád brblá?“ zeptal se Simonet.

„Legrační postavička. To Olaf, prosím, to je něco jiného. To je pravý potomek dávných skandinávských vojevůdců. Věřte tomu, pane Glebski.“

Konečně jsem se odhodlal k úderu a netrefil jsem. Takový snadný karambol a já ho neudělal. Zastyděl jsem se. Prohlédl jsem špičku tága, prstem jsem ozkoušel namazání. Všechno bylo v pořádku.

„Jen to nepřehlížejte,“ řekl Simonet a přistoupil ke stolu. „Nemůžete se na nic vymlouvat.“

Šťouchl. Pak ještě jednou, řízně, třaskavě. Zasténal jsem a přistoupil k oknu, abych se na to nemusel dívat. Simonet zahrál ještě jednou a řekl: „Ech, fuj… Hrajte, inspektore.“

Stín sedícího člověka zvrátil hlavu a zvedl ruku s lahví. Pochopil jsem, že je to Hincus. Teď si důkladně lokne a podá láhev tomu stojícímu.

Ale kdo to tam vlastně stojí?

„Tak budete hrát nebo ne?“ zeptal se Simonet. „Co tam máte?“

„Hincus se nalejvá,“ odpověděl jsem. „Ten chlap dneska z té střechy sletí…“

Když se Hincus jaksepatří nalokal, narovnal se opět do původní polohy. Stojícímu nenabídl. Kdo to tam je? Aha, to bude nejspíš děťátko…

Vrátil jsem se ke kulečníku, vybral si nejsnazší kouli a zase jsem zahrál špatně.

„Četl jste Coriolisovy paměti o biliáru?“ zeptal se Simonet.

„Nečetl,“ řekl jsem ponuře. „A nemíním je číst.“

„To já jsem je četl,“ pochlubil se Simonet. Dvěma šťouchy dokončil hru a propukl ve svůj děsivý smích. Položil jsem tágo přes stůl.

„Tak tím jste se připravil o soupeře, Simonete,“ řekl jsem mstivě.

„Teď můžete smrkat do své výhry v naprostém osamění.“

Simonet vzal kapesníček a triumfálně si ho zastrčil do náprsní kapsičky.

„Výborně,“ prohlásil. „Co budeme dělat teď?“

Zamyslel jsem se.

„Půjdu se oholit. Za chvíli se bude podávat jídlo…“

Vyšli jsme do chodby a v té chvíli jsme se potkali s odnoží nebožtíka milovaného bratra pana du Barnstokera. Děťátko nám zastoupilo cestu, opovážlivě zablýskalo vyvalenými skly černých brýlí a řeklo si o cigaretu.

„Tak co Hincus?“ zeptal jsem se a vytáhl jsem krabičku cigaret.

„Je nalitý, jak zákon káže, co?“

„Hincus? Aha, ten…“ Děťátko si zapálilo, našpulilo rtíky do trubičky a vyfouklo dým. „No, že by se nalil, to ne, ale rozjel se pěkně a ještě si vzal flašku s sebou.“

„A to se rozjížděl společně s vámi, ne?“ zajímal se Simonet.

Děťátko opovržlivě odfrklo.

„Starou belu! On mě ani nevnímal. Byla tam přece Kajsa…“

V té chvíli mě napadlo, že už je nejvyšší čas konečně zjistit, je-li tohle chlapec nebo děvče, a tak jsem rozhodil sítě.

„Takže v bufetu jste byli společně?“ zeptal jsem se úlisně.

„Ano. Copak? Policie to nedovoluje?“

„Policie chce znát veškerou vaši činnost.“

„A věda rovněž,“ připojil se Simonet Asi ho napadla stejná myšlenka.

„Pít kávu — to policie nedovoluje?“

„Ano,“ odpověděl jsem. „A co bylo dál?“

Teď to přijde… Nemůže přece říct: „Dalo jsem si něco k snědku…“

„Nic zvláštního. Byla káva a dorty se šlehačkou. Jinak nic.“

„Před obědem není zdravé jíst sladké,“ řekl Simonet vyčítavě. Byl viditelně zklamán. Jako já.

„Tak dobrá,“ zamumlal jsem. „Půjdu se oholit.“

„Jiné otázky nejsou?“ zavolalo děťátko za námi.

„Ne, nejsou. Pánbůh s vámi.“

Bouchly dveře. Děťátko zašlo do svého pokoje.

„Zajdu si taky něco sníst,“ prohlásil Simonet a zastavil se u podesty.

„Pojďte, inspektore. Do hlavního jídla zbývá ještě víc než hodina.“

Pozvání jsem odmítl a rozešli jsme se. Simonet zadupal botami po schodech a já zamířil do svého pokoje. Když jsem šel kolem dveří pokoje, v němž bylo zřízeno muzeum, zaslechl jsem zevnitř řinčení, cosi se rachotivě převrhlo, ozvalo se tříštění skla a rozzlobené bručení.

Nahlédl jsem tam a spatřil pana Mausese. Jednou rukou držel zvednutý cíp koberce, ve druhé svůj nerozlučný hrnek a štítivě se díval na převržený noční stolek a střepy rozbité vázy.

„Zatracené doupě!“ zachroptěl, když mě uviděl. „Peleš lotrovská!“

„Co tady děláte?“ zeptal jsem se.

Pan Mauses okamžitě vybuchl.

„Co tady dělám?“ zaječel a vší silou trhl kobercem k sobě. Přitom málem ztratil rovnováhu a převrhl křeslo. „Hledám padoucha, kterej se fláká po hotelu, krade věci spořádanejm lidem, dupá v noci po chodbách a nakukuje oknem k mý ženě. A proč to ksakru mám dělat já, když máme v baráku policajta?“

Odhodil koberec a otočil se ke mně. Leknutím jsem ucouvl.

„Nebo mám vypsat odměnu?“ pokračoval stále zběsileji. „Prosím, vypisuju ji. Kolik byste chtěl, inspektore, co? Pět set? Nebo tisíc? Prosím: patnáct set dostane ten, kdo mi najde mý ztracený zlatý hodinky!

Dva tisíce!“

„Vám se ztratily hodinky?“ zeptal jsem se zamračené. To už přestávala být legrace. Zlaté hodinky, to nejsou plstěné pantofle nebo obsazená koupelna.

„Ano!“

„Kdy jste je viděl naposled?“

„Dneska brzy ráno. Ležely na stole.“

Zamyslel jsem se.

„Radím vám,“ řekl jsem po chvíli, „abyste napsal oficiální oznámení. Já pak zavolám policii.“

Mauses se na mě upřeně zadíval a chvíli jsme oba mlčeli. Pak usrkl z hrnečku a řekl: „Nač oznámení a policie, sakra? Nechci, aby se o moje jméno otírali prašiví pisálkové od novin. Proč byste se do toho nemohl pustit sám? Vypsal jsem přece odměnu. Chcete zálohu?“

„Je mi trapné vměšovat se do takového případu,“ namítl jsem.

„Nejsem soukromý detektiv, ale státní zaměstnanec.“

„Dobrá,“ řekl najednou. „Rozmyslím si to…“ Chvilku se odmlčel.

„Možná že se najdou samy. Doufejme, že to je další z nepovedených žertíků. Ale nenajdou-li se hodinky do zítřka, napíšu hned ráno to oznámení.“

Na tom jsme se dohodli a rozešli se každý do svého pokoje.

Nevím, co nového objevil Mauses u sebe, ale u mě bylo novinek plno. Především šikmo přes dveře heslo „Kdykoli slyším slovo kultura, alarmuji policii“. Pochopitelně jsem to strhl, ale to byl teprve začátek.

Stůl jsem měl pokaňhaný klovatinou, nyní už zaschlou. Byla zřejmě vylita přímo z lahvičky, protože ta se válela o kousek dál. A uprostřed této ztuhlé louže trůnil list papíru. Vzkaz. Idiotský vzkaz.

Kostrbatými tiskacími písmeny na něm bylo napsáno: „Panu inspektoru Glebskému se dává na vědomost, že se v hotelu toho času zdržuje pod jménem Hincus nebezpečný gangster, maniak a sadista, známý ve zločineckých kruzích pod přezdívkou Bubo. Je ozbrojen a ukládá o život jednoho z hotelových hostů. Pan inspektor se naléhavě prosí, aby podnikl nějaké opatření.“

Byl jsem tak rozzuřen a ohromen, že jsem musel text přečíst dvakrát, než jsem pochopil jeho smysl. Pak jsem si zapálil a rozhlédl se po pokoji. Stopy jsem samozřejmě žádné neobjevil. Rozložil jsem si znovu zmuchlané heslo a porovnal písmo se vzkazem. Heslo bylo napsáno rovněž tiskacími písmeny, rovněž kostrbatými, ale tužkou.

Ostatně tahle věc byla jasná — v tom má prsty děťátko. Obyčejný vtip.

Jedno z oněch připitomělých hesel, které francouzští studenti čmárali po zdech Sorbonny. S tím papírkem na stole je to horší. Falešný informátor mohl přece vzkaz vsunout pod dveře, mohl ho zastrčit do klíčové dírky, nebo jen tak položit na stůl a zatížit třeba popelníkem.

Musel to být pitomec nebo vyslovený barbar, aby kvůli hloupému vtipu zasvinil pěkný stůl. Pitomců je tu sice spousta, to je pravda… ale takových snad přece jenom ne. Přečetl jsem si lístek ještě jednou, zhluboka jsem vtáhl kouř a přistoupil k oknu. Hezky mi začíná dovolená, pomyslel jsem si. Tak takhle vypadá ta moje vytoužená volnost.

Slunce se už klonilo k západu, stín hotelu se protáhl na dobrých sto metrů. Na střeše, s hlavou zvrácenou a lahví přisazenou ke rtům, se stále ještě tyčil nebezpečný gangster, maniak a sadista, pan Hincus.

Byl sám.