Hotel U mrtveho alpinisty

14

Hincus byl už vzhůru. Stál uprostřed pokoje s dopnutými šlemi a utíral si obličej do velkého ručníku.

„Dobré jitro,“ řekl jsem. „Jak se cítíte?“

Díval se na mě úkosem, ostražitě, obličej měl trochu napuchlý, ale jinak vypadal docela dobře. Nezůstalo v něm nic z toho bláznivého, uštvaného zvířátka, které mi připomínal ještě před několika hodinami.

„Jakžtakž,“ zahuhlal. „Proč jste mě tady zamknul?“

„Měl jste nervový záchvat,“ vysvětlil jsem mu. Obličej se mu trochu zkřivil. „Ale nic hrozného. Šéf vám dal injekci a zamkl, aby vás nikdo nerušil. Půjdete se nasnídat?“

„Půjdu,“ prohlásil. „Nasnídám se a vypadnu odtud do horoucích pekel. A co jsem předem zaplatil za pokoj, to si vyzvednu zpátky.

Pěkná dovolená v horách.“ Zmuchlal ručník a odhodil ho. „Ještě jednu takovouhle dovolenou a budu pod kytičkama. Bez tuberkulózy…“

„Ano,“ souhlasil jsem. „Měl jste smůlu. Mohu vás jedině litovat…

No, o tom si ještě promluvíme.“

„O tom si nemáme co povídat,“ vykřikl za mnou zlostně.

Jídelna byla ještě prázdná. Kajsa rozestavovala talířky s obloženými chleby. Pozdravil jsem se s ní, přetrpěl jsem sérii grimas, vyslechl sérii hihňání a vybral jsem si nové místo zády k baru a čelem ke dveřím, vedle židle du Barnstokera. Jakmile jsem si sedl, vstoupil Simonet v tlustém pestrobarevném svetru, čerstvě oholený, s napuchlýma očima.

„To byla ale noc, inspektore,“ řekl. „Nespal jsem ani pět hodin.

Měl jsem nervy na pochodu. Pořád mi připadá, že se odněkud táhne mrtvolný pach, takový lékárnický, něco jako formalín…“ Usedl, vybral si chlebíček a pak se na mě podíval. „Našel jste?“ zeptal se.

„Jak co,“ odpověděl jsem.

„Aha,“ poznamenal a nejistě se uchichtl. „Moc krásně nevypadáte.“

„Každý vypadá tak, jak si zaslouží,“ poučil jsem ho a v tom okamžiku vstoupili Barnstokerovi. Oba byli jako jablíčka. Strýček měl do knoflíkové dírky frajersky vetknutou astru, jeho úctyhodné kučeravé šediny nadýchaně splývaly ve stříbrných pramenech kolem plešatého temene. Brun už zase měla brýle, nos jako předtím vrtošivě ohrnutý vzhůru. Strýček si mnul ruce a zamířil na své místo. Přitom se na mě díval podlízavě.

„Dobré jitro, inspektore,“ zašeptal něžně. „To byla strašná noc!

Dobré jitro, pane Simonete. Viďte?“

„Dobrý den,“ zamumlalo děťátko.

„Dal bych si koňak,“ řekl Simonet trochu lítostivě. „Ale ono se to asi nesluší, co? Nebo to nevadí?“

„A jak si stojí naše věci, inspektore?“ zeptal se du Barnstoker pochlebnicky.

„Pátrání se dostalo na stopu,“ oznámil jsem. „Policie má v ruce klíč. Dokonce mnoho klíčů. Celý svazek.“

Simonet znovu nasadil svůj chechtot, ale hned se zatvářil vážně.

„Asi budeme muset strávit celý den v domě,“ povzdychl si du Barnstoker. „Nejspíš nebude povoleno opustit dům…“

„Proč by ne?“ namítl jsem. „Jak je libo. A čím víc se bude odcházet, tím líp.“

„Uprchnout se stejně nikomu nepodaří,“ dodal Simonet. „Spadla ta lavina. Já bych ovšem mohl zmizet přes skály…“

„Ale…,“ navázal jsem.

„Ale v tomhle sněhu se ke skalám vůbec nedostanu, to za prvé. A za druhé, co tam budu dělat? Poslyšte, panstvo, pojďte na procházku po silnici, podíváme se, jak to vypadá v Trychtýři…“

„Vy byste to povolil, inspektore?“ informoval se du Barnstoker.

„Zajisté,“ odpověděl jsem a v tom okamžiku vstoupili Mausesovi.

Ti byli taky jako jablíčka. Lépe řečeno, madam byla jako jablíčko, jako broskev… jako zářivé sluníčko. A co se týče Mausese, ten starý paprika zůstal paprikou. Nikoho nepozdravil, v chůzi usrkával z hrnku, došel ke své židli, žuchnul na ni a přísně se podíval na obložené chlebíčky před sebou.

„Dobré jitro, pánové,“ zazvonila křišťálovým hláskem paní Mausesová.

Zašilhal jsem po Simonetovi. Ten zase šilhal po paní Mausesové.

V očích se mu zračila jistá pochybnost. Pak křečovitě cuknul rameny a pustil se do kávy.

„Máme kouzelné ráno,“ pokračovala paní Mausesová. „Takové teplo, sluníčko. Chudák Olaf! Takové ráno a on se ho nedožil.“

„Všichni tam musíme,“ prohlásil najednou Mauses chraptivě.

„Amen,“ připojil du Barnstoker zdvořile.

Zadíval jsem se na Brun. Seděla načepýřená, s nosem zabořeným do koflíku. Dveře se znovu otevřely a objevil se Luarvik L. Luarvik v doprovodu hoteliéra. Majitel se smutně usmíval.

„Dobré jitro, panstvo,“ pronesl. „Dovolte, abych vám představil pana Luarvika Luarvika, který přijel dnes v noci. Cestou ho stihlo neštěstí a my mu pochopitelně neodmítneme pohostinství.“

Soudě podle vzezření pana Luarvika L. Luarvika to muselo být neštěstí opravdu strašlivé a on naše pohostinství potřeboval jako sůl.

Hoteliér byl nucen vzít ho za loket a doslova ho vmáčknout vedle Simoneta na místo, kde jsem původně seděl já.

„Těší mě, Luarviku,“ zachraptěl pan Mauses. „Tady jsou samí dobří lidé, Luarviku, můžete se tu cítit jako doma.“

„Ano,“ odpověděl Luarvik, jedno jeho oko směřovalo na mě, druhé na Simoneta. „Krásné počasí. Úplná zima…“

„Na tom houby záleží, Luarviku,“ řekl Mauses. „Radši moc nemluvte a víc jezte. Vypadáte vyčerpaně… Simonete, jak to bylo s tím vrchním? On snědl někomu filé nebo co…“

A teprve teď se objevil Hincus. Vstoupil a okamžitě se zarazil.

Simonet začal znovu vykládat o tom vrchním, a zatímco vysvětloval, že zmíněný vrchní žádné filé nejedl, že to bylo všechno naopak, stál Hincus na prahu a díval se na něho, ale přitom nespustil z očí ani manžele Mausesovy. Sledoval jsem ho a nešlo mi to na rozum. Paní Mausesová jedla toasty, upíjela smetanu a nadšeně poslouchala únavného vtipálka. Pan Mauses sice po Hincusovi stočil pohled, ale naprosto lhostejně, a hned se zase věnoval svému hrnku. Na rozdíl od nich Hincus výraz svého obličeje ovládat nedokázal.

Nejdřív se zatvářil tak vyjeveně, jako by byl dostal ránu palicí do hlavy. Pak se mu na tváři objevila neskrývaná radost, až nepříčetná, najednou se dokonce rozzářil dětským úsměvem. Pak vztekle vycenil zuby a vykročil vpřed se zaťatými pěstmi. Ale k mému velkému údivu se nedíval na Mausesovy. Díval se na Barnstokerovy, nejdřív vysloveně připitoměle, pak s ulehčením a radostí, nakonec zlostně a nějak škodolibě. Tu postřehl, že ho pozoruji, uvolnil svaly v obličeji a se sklopenýma očima zamířil na své místo.

„Jak se cítíte, pane Hincusi?“ otázal se du Barnstoker a účastně se naklonil kupředu. „Ten zdejší vzduch…“

Hincus po něm zuřivě zakoulel žlutýma očkama.

„Copak já, já se cítím dobře,“ odpověděl a sedl si. „Ale jak se cítíte vy?“

Du Barnstoker se v údivu opřel o opěradlo židle.

„Já? Děkuji…“ Pohlédl nejdřív na mě, potom na Brun. „Jestli jsem se nějak dotkl, nějak nechtěně…“

„Tak co, nevyšlo to?“ pokračoval Hincus a zuřivě si cpal ubrousek za límec. „Pohořel jste, kamaráde!“

Du Barnstoker byl naprosto zmaten. Hovor u stolu ustal, všichni se dívali na něho a na Hincuse.

„Abych řekl pravdu, obávám se…“ Starý kouzelník zřejmě nevěděl, jak se zachovat. „Měl jsem na mysli výhradně…“

„Dobře, dobře, tak to necháme plavat a bude to,“ skočil mu do řeči Hincus. Vzal oběma rukama velký chlebíček, vsunul si ho špičkou do úst, ukousl, na nikoho se ani nepodíval a začal soustředěně pracovat čelistmi.

„Taky se nemusí chovat jako hulvát,“ poznamenala najednou Brun.

Hincus po ní střelil očima, ale hned je zase sklopil.

„Brun, dítě moje,“ chlácholil ji du Barnstoker.

„Co se tady čertí,“ řekla Brun a cinkla přitom nožem o talíř.

„Chtělo by to míň chlastat…“

„Panstvo, panstvo!“ vyskočil hoteliér. „To všechno jsou malichernosti!“

„Žádný strach, Sneware,“ řekl chvatně du Barnstoker. „To je nějaké malé nedorozumění… To víte, nervy máme napnuté…“

„Je jasný, co povídám?“ zeptala se Brun výhružně a upřela na Hincuse tmavé brýle.

„Panstvo!“ vmísil se hoteliér odhodlaně. „Panstvo! Prosím o chvilku pozornosti! Nebudu hovořit o tragických událostech dnešní noci. Ano, chápu, máme nervy napnuté. Ale jednak je teď vyšetřování osudu nešťastného Olafa Andvaraforse ve spolehlivých rukou inspektora Glebského, jednak nás vůbec nemusí vyvádět z míry skutečnost, že jsme dočasně odříznuti od okolního světa…“

Hincus přestal žvýkat a zvedl hlavu.

„Neboť naše sklepy jsou plné, panstvo!“ pokračoval hoteliér vítězoslavně.

„A jsem přesvědčen, že až k nám za několik dní dorazí záchranná služba přes lavinu…“

„Přes jakou lavinu?“ zeptal se Hincus nahlas a přejel všechny přítomné vyvalenýma očima. „Co je to za nesmysl?“

„Ano, promiňte,“ řekl hoteliér a přiložil si dlaň k čelu. „Úplně jsem zapomněl, že někteří hosté… Věc se má tak. Včera v deset hodin večer zatarasila sněhová lavina Trychtýř a přerušila telefonické spojení…“

U stolu zavládlo ticho. Všichni žvýkali a dívali se do svých talířů.

Hincus seděl, dolní čelist povislou, teď už zase vypadal zděšeně. Luarvik L. Luarvik melancholicky žvýkal citrón. Ukusoval ho celá sousta i s kůrou. Sevřely se mi lícní svaly pod ušima, upil jsem kávy a prohlásil: „Chtěl bych dodat toto. Dvě nevelké bandy jakýchsi lumpů si vybraly tento hotel k tomu, aby si mezi sebou vyrovnaly své osobní účty.

Doporučuji těmto osobám, aby podobné činnosti zanechaly a nezhoršovaly své postavení, které je už i tak beznadějné. Připomínám, že naše odříznutí od okolního světa je pouze relativní. Někteří z přítomných už vědí, že jsem před dvěma hodinami využil laskavosti pana Snewara a poslal po poštovním holubu hlášení do Muiru. Nyní každou hodinou očekávám policejní vrtulník, a proto připomínám osobám zúčastněným na zločinu, že včasné doznání a účinná lítost mohou jejich osud podstatně zlepšit. Děkuji za pozornost, panstvo.“

„Ach, jak zajímavé!“ vykřikla paní Mausesová nadšeně. „Mezi námi jsou tedy bandité? Ach, inspektore, naznačte aspoň něco, my už se domyslíme.“

Zašilhal jsem po hoteliérovi. Alek Snewar stál otočen k hostům svými širokými zády a pečlivě vytíral pohárky na barovém pultu.

Pak už se rozhovor nerozproudil. Ve sklenicích jemně pocinkávaly lžičky, nad svým hrnkem hlučně funěl pan Mauses a jednoho po druhém provrtával pohledem. Nikdo se neprozradil, ale všichni, kteří měli nejvyšší čas zamyslet se nad svým osudem, přemýšleli. Vpustil jsem do tohoto kurníku dobrého tchoře a teď bylo třeba čekat na další vývoj událostí.

První vstal du Barnstoker.

„Dámy a pánové!“ prohlásil. „Vyzývám všechny bezúhonné občany, aby si vzali lyže a vypravili se na malou projížďku. Slunce, čerstvý vzduch, sníh a čisté svědomí nám budou oporou a uklidněním.

Brun, děťátko, jdeme!“

Zarachotily židle, jeden host po druhém vstával od stolu a opouštěl jídelnu. Simonet nabídl rámě paní Mausesové, všechny jeho strašidelné noční zážitky se zřejmě do značné míry rozptýlily působením slunečného jitra a touhy po smyslových požitcích. Pan Mauses vytáhl od stolu Luarvika L. Luarvika a postavil ho na nohy. Luarvik melancholicky dojedl citrón, pak začal neohrabaně přešlapovat a šoural se za ním.

U stolu zůstal pouze pan Hincus. Jedl soustředěně, jako by měl v úmyslu nacpat se důkladně, do zásoby. Kajsa odklízela nádobí a majitel jí pomáhal.

„Tak co, Hincusi?“ řekl jsem. „Promluvíme si?“

„O čem by to mělo být?“ zabručel zarputile a vložil si do úst sousto opepřeného vajíčka.

„O všem,“ odpověděl jsem.

„Nemáme spolu o čem mluvit,“ odsekl Hincus ponuře. „Já o té věci nic nevím.“

„O jaké věci?“

„O té vraždě. O čem jiném?“

„Existuje ještě případ Hincus,“ prohodil jsem.

Neodpověděl. Dožvýkal vajíčko, polkl ho, utřel si rty ubrouskem a vstal.

„Aleku,“ obrátil jsem se na hoteliéra. „Buďte tak hodný, jděte dolů a sedněte si ve vestibulu, jak jste seděl včera. Rozumíte?“

„Rozumím,“ řekl hoteliér. „Podle přání.“

Chvatně si utřel ruce do ručníku a odešel. Otevřel jsem dveře do kulečníkového salónku a pustil Hincuse napřed. Vstoupil dovnitř a zastavil se na jasných slunečních čtvercích. Měl ruce v kapsách a v zubech kousal zápalku. Vzal jsem od stěny jednu židli, postavil ji přímo do slunečních paprsků a řekl: „Sedněte si.“ Hincus chvilinku váhal, ale pak si sedl a okamžitě zamhouřil oči. Slunce mu svítilo do obličeje.

„Policajtský manýry,“ zabrblal mrzutě.

„To už nese služba,“ poznamenal jsem a sedl si před něho do stínu na kraj kulečníku. „Tak, Hincusi, k čemu došlo mezi vámi a Barnstokerem?“

„S jakým Barnstokerem? K čemu mezi námi mělo dojít? K ničemu nedošlo.“

„Napsal jste mu výhružný lístek?“

„Žádnej lístek jsem nepsal. Ale napíšu stížnost. Pro trápení nemocnýho člověka…“

„Poslyšte, Hincusi, za hodinku za dvě přiletí policie. Přiletí experti.

Ten váš lístek mám v kapse. Zjistit, že jste to psal vy, je hračka.

Proč zapíráte?“

Rychlým pohybem rtů přehodil rozžvýkanou sirku z jednoho koutku do druhého. Vedle v jídelně řinčela Kajsa nádobím a něco si falešně, pisklavě prozpěvovala.

„O lístku nic nevím,“ řekl po chvíli Hincus.

„Tak už dost toho lhaní, Bubo!“ vyštěkl jsem. „Vím o tobě všecko.

Jsi v pasti, Bubo. A jestli chceš, aby ti přišili jenom dvaasedmdesátku, hraj to na odstavec cé! Upřímné doznání před zahájením oficiálního vyšetřování… Tak co?“

Vyplivl rozžvýkanou zápalku, začal se hrabat v kapsách a vytáhl pomuchlanou krabičku cigaret. Zvedl krabičku k ústům, rty si vytáhl cigaretu a zamyslel se.

„Tak co?“ opakoval jsem.

„Vy něco motáte,“ odpověděl Hincus. „Nějaký Bubo… Já nejsem Bubo, já jsem Hincus.“

Seskočil jsem z kulečníku a strčil mu pod nos pistoli.

„A tohle poznáváš? Co? Je to tvoje bouchačka? Mluv!“

„Nic nevím,“ řekl ponuře. „Co pořád dorážíte?“

Vrátil jsem se na stůl, položil si pistoli vedle sebe na sukno a zapálil si.

„Přemýšlej, přemýšlej,“ radil jsem mu. „Přemýšlej rychle, nebo bude pozdě. Tvoji kumpáni nedorazili včas, protože spadla lavina. A policie tu bude nejpozději za dvě hodiny. Už se ti to rýsuje?“

Dveřmi proklouzla Kajsa a zapištěla: „Přejete si něco? Mám něco přinést?“

„Jděte, Kajso, jděte,“ odehnal jsem ji. „Běžte pryč.“

Hincus mlčel, soustředěně se hrabal v kapse, pak vytáhl krabičku sirek a zapálil si. Slunce do něho pražilo. Na tváři mu naskočily krůpěje potu.

„Šlápnul jsi vedle, Bubo,“ řekl jsem. „Nějak jsi to zvoral. Proč ses přilepil na Barnstokera? Copak toho ti nařídili držet na mušce? Mausese jsi měl hlídat! Jsi vůl jak anděl, tebe bych si nevzal ani za domovníka, natož ti dávat takovejhle úkol… Však ona ti to ta tvoje smečka připomene. Takže teď, Bubo…“

Nenechal mě dopřednášet mé poučení. Seděl jsem na okraji kulečníku s jednou nohou volně svěšenou, druhou jsem se lehce opíral o podlahu, pokuřoval jsem a přitom jsem si, trouba jeden, zálibně prohlížel obláčky dýmu v pruzích slunečních paprsků. Hincus seděl na židli dva kroky ode mě, najednou se prudce předklonil, chytil mě za volnou nohu, vší silou ji přitáhl k sobě a divoce zkroutil. Podcenil jsem Hincuse, marná sláva, podcenil. Sletěl jsem z kulečníku a svými devadesáti kily jsem se jak široký tak dlouhý rozplácnul na podlaze.

To, co se odehrálo potom, si mohu jenom domýšlet. Zkrátka asi za minutu jsem se nadobro vzpamatoval a zjistil jsem, že sedím na podlaze opřený o kulečník, bradu mám rozbitou, dva zuby se mi kývají, z čela mi do očí stéká krev a v pravém rameni cítím nesnesitelnou bolest.

Hincus se válí kousek ode mě, skrčený, rukama si svírá hlavu a nad ním se jako svatý Jiří nad přemoženým drakem hrdinsky tyčí Simonet, zubí se a třímá v ruce kus přeraženého tága, toho nejdelšího a nejtěžšího. Otřel jsem si krev z čela a vstal. Vrávoral jsem. Měl jsem chuť lehnout si někam do stínu a nemyslet na nic. Simonet se shýbl, zvedl z podlahy pistoli a podal mi ji.

„Měl jste kliku, inspektore,“ řekl rozzářeně. „Ještě chvilku a byl by vám rozsekal hlavu. Kam jste to dostal? Do ramene?“

Přikývl jsem. Nemohl jsem popadnout dech, nedostal jsem ze sebe ani slovo.

„Počkejte moment,“ řekl Simonet, hodil na kulečník zbytek tága a vyběhl do jídelny.

Obešel jsem stůl a usedl do stínu tak, abych viděl na Hincuse. Ten stále ještě ležel bez hnutí. Prevít zatracená, vypadá, že stačí plivnout a přerazíš ho vejpůl… Jo, panstvo, tohle je pravý gangster podle nejlepších chicagských vzorů. Kde se vůbec berou v naší spořádané zemi? A když si uvědomím, že Zgut má stejný plat jako já… Zlatem by ho měli zahrnout! Vytáhl jsem kapesník a opatrně jsem si otíral odřené čelo.

Hincus zasténal, pohnul se a pokoušel se zvednout. Stále ještě se držel za hlavu. Simonet se vrátil s karafou vody. Vzal jsem ji od něho, dovlekl se s námahou k Hincusovi a polil mu obličej. Hincus zařval a odtrhl jednu ruku od temene hlavy. Obličej měl zase nazelenalý, jako míval dřív, ale tentokrát to mělo přirozené příčiny. Simonet si k němu přisedl na bobek.

„Doufám, že jsem ho nepřetáhl příliš svědomitě,“ řekl starostlivě.

„Žádný strach, kamaráde, všecko v pořádku…“ Vztáhl jsem ruku, abych mu poplácal po rameni, ale zavyl jsem bolestí. „Hned si ho vemu do prádla.“

„Mám odejít?“ zeptal se Simonet.

„Ale ne, radši tady zůstaňte. Aby si náhodou nevzal do prádla on mě. Přineste ještě vodu… Kdyby tady někdo omdlíval…“

„A brandy!“ dodal Simonet rozzářeně.

„Správně,“ schválil jsem. „Dáme ho do pořádku raz dva.“

Simonet přinesl další vodu a láhev brandy. Rozevřel jsem Hincusovi ústa a vlil mu do nich půl skleničky brandy. Druhou polovinu jsem vypil sám. Simonet se napil taky, aby netrhal partu. Pak jsme Hincuse odtáhli ke stěně, opřeli ho o ni zády, já na něho znovu chrstnul vodu z karafy a párkrát ho poplácal po tvářích.

„Ještě brandy?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ vydechl sípavě.

Dal jsem mu ještě brandy. Olízl se a pronesl pevně: „Co jste to žvanil o dvaasedmdesátce písmeno cé?“

„To se teprve ukáže,“ odpověděl jsem.

Zavrtěl hlavou a zamračil se.

„Ba ne, z toho nic nebude. Já už mám doživotí jistý.“

„Hledají vás?“

„Přesně tak. Záleží mi teď na jediný věci, jak vyklouznout z oprátky. A když se to tak veme, naději mám velkou, s Olafovým případem nemám nic společnýho, to víte sám, a co zbejvá jinak? Nezákonný nošení zbraně? Nesmysl, to by se teprve muselo dokázat, že jsem ji nosil…“

„A napadení policejního inspektora.“

„O tom právě chci mluvit!“ řekl Hincus a opatrně si ohmatával temeno hlavy. „Jak já to vidím, k žádnýmu útoku nedošlo, došlo jenom k plnýmu, upřímnýmu doznání před zahájením oficiálního vyšetřování.

Co vy na to, šéfe?“

„To doznání jsem zatím neslyšel.“

„Hned to bude,“ řekl Hincus. „Ale slibujete mi to, šéfe, v přítomnosti tady toho fyzika či co? Slibujete mi dvaasedmdesátku písmeno cé?“

„Dobrá,“ svolil jsem. „Pro začátek předpokládejme, že došlo ke rvačce z čistě osobních důvodů pod vlivem alkoholu. Přesněji řečeno, pod vlivem alkoholu jsi byl ty, já jsem tě přiváděl k rozumu.“

Simonet zaržál.

„A co já?“ zeptal se.

„Vy jste mi ho pomohl uklidnit… Tak, a konec žvanění. Podívej, Bubo. A běda ti, jestli jediný tvoje slovo bude lež! Dva zuby jsi mi rozkejval, pacholku!“

„No tak,“ začal Hincus, „zahnal mě sem Šampión. Slyšel jste o Šampiónovi? Určitě jo…“

Tak takhle! Šampión. Až jsem zamhouřil oči, taková mě popadla touha být teď někde stovky mil odtud, například ve své pracovně prosycené pachem pečetního vosku nebo doma v jídelně s vybledlými modrými tapetami. Proč já radši nezůstal sedět doma? Začal jsem závidět starému Zgutovi, když vykládal, jaká je tu příroda, klid, likér s příchutí protěže… Užil jsem si klidu, jen co je pravda! Šampión, to znamená skoro určitě Modrý hakenkrajc! Zmatená doba, divná doba.

Dneska se člověk zaboha nevyzná, co smrdí politikou, co je obyčejná kriminalita a v čem je zamíchaná vláda. Co si má počít poctivej policajt?

No nic, poctivej policajt musí pracovat.

„No a před rokem,“ pokračoval Hincus, „se k naší partě přilípnul jeden chlápek. Jak se k nám dostal, to nevím, jeho pravý jméno taky neznám. U nás mu říkáme Belzebub. Dávaly se mu ty nejtěžší a nejsložitější fušky. Udělal například Druhou národní banku, pamatujete na ten případ? Nebo rozpáral obrněnej vůz, co vez zlatý pruty. To si taky musíte pamatovat, šéfe… Belzebub pracoval hezky, čistě, ale najednou se rozhodnul, že se udělá pro sebe. Proč, to nevím, zkrátka a dobře milej Belzebub prásknul do bot. Tak nás rozehnali, každýho někam, abysme mu zkřížili cestu. Byl rozkaz najít ho, vzít si ho na mušku a písknout Šampiónovi… No a já ho našel. A to je to celý moje upřímný doznání.“

„Aha,“ řekl jsem. „A kdo ze zdejších lidí je tedy Belzebub?“

„No, tady jsem právě dovopravdy šlápnul vedle, šéfe. Vy jste mi teprve otevřel oči. Já pořád koukal na toho kouzelníka, na Barnstokera.

Předně vidím ty eskamotérský finty a kouzlíčka. A za druhý jsem si říkal, jestli se bude chtít Belzebub za někoho přestrojit, tak za koho asi? Aby to nevzbudilo moc rozruchu? To je tutovka, že za kouzelníka!“

„Tady něco motáš. S těma kouzlama, no prosím. Ale Barnstoker a Mauses, to je přece jako nebe a dudy! Jeden vyzáblý, dlouhý, a ten druhý zase podsaditý, tlustý…“

Hincus mávl rukou.

„Já už ho viděl v nejrůznější podobě, tlustýho i hubenýho. Nikdo neví, jak vypadá ve skutečnosti… To byste si měl uvědomit, šéfe. Belzebub není obyčejnej člověk. Ovládá nečistý síly…“

„Nekecej, nekecej,“ řekl jsem varovně.

„Já vím,“ souhlasil Hincus. „Tomu samozřejmě neuvěří žádnej, kdo to sám neviděl… A například ta jeho ženská, co s ním jezdí po světě, kdo to podle vás je, šéfe? Já jsem na vlastní oči viděl, jak popadla celou nedobytnou pokladnu a nesla ji po římse. Jen tak v podpaží.

A přitom byla maličká, slaboučká, vysloveně dítě, mláďátko, něco jako ta Barnstokerova holčička… ale ty pracky…“

„Bubo,“ řekl jsem přísně. „Konec lhaní!“

Hincus znovu mávl rukou a trochu zvadl, ale hned zase ožil.

„Tak dobře,“ řekl. „Dejme tomu, že lžu. Ale před chvílí jsem vás, omlouvám se za to, holejma rukama položil, šéfe, a vy jste přece statnej chlap a obratnej… Tak mi řekněte, kdo mě moh takovým způsobem zkroutit jako žížalu a nacpat pod stůl?“

„Kdo?“ otázal jsem se.

„Ona! Teď už je mi jasný, jak to všecko bylo. On mě poznal a zapamatoval si mě. A když viděl, že sedím na střeše a nepustím ho živýho z baráku, poslal na mě tu svou… tu… A poslal ji v mý vlastní podobě…“

V Hincusových očích se znovu mihla prožitá hrůza. „Pět ran do hlavy, já si tam sedím, a ono to stojí přede mnou, totiž já sám stojím před sebou, celej nahej, jako nebožtík, s vyvalenejma očima… Nejde mi na rozum, že jsem tam strachy nezcepeněl nebo nezešílel. Začal jsem pít a nemůžu se opít, jako bych to vylejval na zem… On se zřejmě rozhodnul, že mě buď dožene k šílenství, nebo natolik poděsí, že se přestanu ovládat a zmizím mu z očí. A když viděl, že mu to nevychází, no, co se dalo dělat, musel použít násilí…“

„A proč tě jednoduše neoddělal?“ zeptal jsem se.

Hincus potřásl hlavou.

„Ne, to on nemůže. Ztratil by všecku svou čarodějnou sílu, kdyby zničil lidskej život. To my všichni víme, prosím vás… Myslíte, že by se někdo odvážil po něm pátrat, kdyby to tak nebylo?“

„No, dejme tomu,“ připustil jsem už trochu zviklaný.

Zase jsem tomu ani trochu nerozuměl. Hincus byl bezesporu cvok.

Ale jeho šílenství nepostrádalo jisté logiky. V rámci tohoto šílenství do sebe všechny události přesně zapadaly, dokonce i stříbrné střely se hodily do celkového obrázku. A všechno se to nějak podivně proplétalo se skutečností. Sejf z Druhé národní banky zmizel skutečně neobyčejně záhadným způsobem, „rozplynul se ve vzduchu“, jak říkali experti, krčili přitom rameny, a jediné objevené stopy vedly na římsu. A očití svědkové vyloupení obrněného vozu, jako by se byli domluvili, i pod přísahou tvrdošíjně opakovali, že všechno začalo tím, jak nějaký muž popadl obrněný vůz a převrátil celý ten kolos na bok… Čert sám ví, jak tomuhle všemu rozumět.

„A proč zůstali v hotelu?“ zeptal jsem se. „Tebe svázali a sami tu zůstali…“

„To nevím,“ přiznal se Hincus. „Tomu sám nerozumím. Jak jsem ráno zahlídnul Barnstokera, byl jsem z toho vyvedenej z míry. Myslel jsem, že už jsou odtud dávno v čudu… Fuj, samozřejmě ne Barnstoker.

Ale tehdy jsem ještě myslel, že Barnstoker… Zkrátka a dobře Belzebub je tady. Ale proč tu zůstal, to nevím. Možná že se nemůže dostat přes ten zával. Je to sice čaroděj, ale pánbůh není. Například lítat nedovede, to už je spolehlivě zjištěný. Skrz zdi procházet taky ne.

Ovšem když se to tak veme, ta jeho ženská nebo kdo to vlastně je, ta by mohla každej zával rozvrtat v momentě…“

Otočil jsem se na Simoneta. „No, co na to poví věda?“

Jeho obličej mě překvapil. Fyzik byl neobyčejně vážný.

„Úvahy pana Hincuse,“ pronesl pomalu, „obsahují přinejmenším jeden velmi zajímavý detail. Jeho Belzebub není všemohoucí. To je ohromně důležité. A velmi podivné. Zdálo by se, že fantazie těch zaostalých, nevzdělaných lidí nemůže připustit žádné zákony, žádná omezení.“

„Ale přece existujou,“ zvolal Hincus.

„Připusťme ovšem, že Šampióna nemůžeme považovat za nevzdělaného a zaostalého,“ řekl jsem. „Je to prohnaný gauner a fašista. Hitlerovec.

Führer taky nebyl pitomec. No a tenhle…“

„Správně!“ přidal se Hincus. „Šampión je protřelej chlap, umí se chovat. Než došlo k tý květnový mele, podával si se senátorem ruku, chodil na všelijaký recepce, div ne k samotnýmu prezidentovi… Ono i teď… A přitom penízků mu líto není.“

Najednou se zarazil, zadíval se stranou a strčil si palec do úst.

Chvíli jsme čekali, načež se Simonet zeptal: „A jak byl vlastně zabit Olaf?“

Hincus vytáhl palec z úst a řekl rázně: „To nevím. O Olafovi nevím ani ň, šéfe. Na to můžu přísahat.“

Přitiskl si ruku k srdci. „Jistý je jen to, že Olaf nepatřil k nám. A jestli ho opravdu oddělal Belzebub, tak to nechápu… Belzebub přece nesmí zabíjet lidi. Tak si nebude sám škodit, ne?“

„Tak, tak, tak,“ řekl Simonet. „A jak tedy byl vlastně zabit Olaf, inspektore?“

Stručně jsem mu pověděl o dveřích zamčených zevnitř, o zlomeném vazu, o skvrnách na tváři, o lékárnickém puchu. Při svém vyprávění jsem nespouštěl Hincuse z očí. Poslouchal, choulil se, oči mu těkaly a nakonec prosebně požádal ještě o doušek brandy. Bylo mi jasné, že tohle všechno jsou pro něho novinky, které ho děsí tak, že se z toho celý klepe. Ale Simonet se zamračil. V očích měl najednou nepřítomný výraz, vycenil žluté lopatovité zuby. Když jsem domluvil, potichu zaklel. Jinak neřekl nic. Uvažoval.

Nechal jsem ho přemýšlet a věnoval se znovu Hincusovi.

„A jak jsi mu vlastně přišel na stopu, Bubo? Vždyť jsi předem nevěděl, jakou na sebe veme podobu…“

Hincus se povýšeně ušklíbl.

„My taky něco dokážeme, šéfe,“ prohlásil samolibě. „Nejsme o nic horší než vy. Tak především — Belzebub s sebou všude tahá tu svou okovanou truhlu. Takže mi zbejvalo jenom vyptávat se, kam ta truhla jela. Za druhý — peněz má nepočítanejch. Kolik z kapsy vytáhne, tolik zaplatí. Ať zavítá, kam chce, všude se mluví jenom o něm… No prostě jsem ho vypátral. Já se ve svý práci vyznám…“

„A navíc je pořád ve společnosti té ženské,“ řekl jsem zamyšleně.

„Ba ne, šéfe,“ řekl Hincus. „Ta ženská, ta s ním není furt. To jenom když se má pustit do práce, tak tu ženskou odněkud vyhrabe…

Ale ona to vlastně taky není ženská, ale něco jako vlkodlak, co mění podoby. Kam se poděje, když zmizí, to nikdo neví.“

V té chvíli jsem si uvědomil, že já, solidní a zkušený policista, tady sedím a naprosto vážně probírám s potrhlým banditou různé pohádky o čarodějích, kouzelnících a převtělování do různých podob.

Provinile jsem se otočil na Simoneta, ale zjistil jsem, že fyzik zmizel a místo něho stojí ve dveřích hoteliér opřený o veřeje, winchestrovku v podpaží, vzpomněl jsem si na všechny jeho narážky, na to jeho blábolení o všelijakých sombi, připomněl jsem si jeho tlustý ukazováček, kroužící významně ve vzduchu. Zastyděl jsem se ještě víc, zapálil si cigaretu a řekl jsem schválně hodně přísně: „Tak. Tohle už nechme. Viděl jsi někdy předtím toho jednorukýho?“

„Koho? Jo toho, co žral ty citróny… Ne, vidím ho prvně. Proč?“

„Jen tak,“ řekl jsem. „Kdy měl dorazit Šampión?“

„Čekal jsem ho večer… Teď už je mi to jasný, lavina…“

„Na co jsi spoléhal, pitomče, když jsi po mně skočil?“

„Co jsem měl dělat?“ řekl Hincus smutně. „Všude mě znají, doživotí už mám jistý. Tak jsem se rozhod, že vemu pistoli, odprásknu, koho bude třeba, a vyrazím sám k závalu… Šampión teď přece taky nespí, šéfe. A vrtulníky nemají jenom policajti…“

„Kolik lidí mělo přiletět s Šampiónem?“

„Nevím. Nejmíň tři. Ti nejzkušenější, pochopitelně…“

„Aha,“ řekl jsem. Ani trochu se mi to všecko nelíbilo, ale čekal mě ještě výslech Mausese, a tak jsem řekl: „Tak rychle, dělej, vyjmenuj všechny případy, kterých se Belzebub zúčastnil.“

Hincus začal ochotně ohýbat jeden prst za druhým.

„Crymonská pošta — to za prvý. Za druhý — Druhá národní banka.

Za třetí — obrněnej vůz se zlatem… A teď dál… Groenheimův archív, Waalská výstava…“

„Groenheimův archív?“

„Jo. A co?“

Tuhle záležitost jsem znal jenom málo, ale vůbec bych byl nepředpokládal, že v ní má prsty Šampión. Groenheim shromáždil obrovskou kartotéku nacistických zločinců, kteří se po roce 1945 skryli v naší zemi. Tenhle případ byl vysloveně politického charakteru a na hlavní správě byli všichni přesvědčeni, že loupež organizoval senátor Goldenwasser, ačkoli proti němu, jako obvykle, žádné důkazy nebyly.

Ale Šampión… Ostatně, když si uvědomíme, že Šampión vlastně není Šampión, ale bývalý hauptsturmführer SS Kurt Schwabach, který se u nás skrývá… Ale stejně…

„Nač sakra potřeboval Šampión ten archív?“

„Jo, to nevím,“ řekl Hincus, teď už bezesporu upřímně. „Já jsem takhle maličkej.“ Odmlčel se. „Nejspíš v tom bude politika. U nás se to spoustě lidí nelíbí, jenže s Šampiónem není možný se hádat“ „Kde jsi byl loni v květnu?“ zeptal jsem se.

Hincus se zamyslel, vzpomínal, pak se lišácky zašklebil a začal mávat prstem.

„Ba ne, šéfe. To mi nepřišijete, šéfe. S tou akcí nemám nic společnýho.

Měl jsem prostě štěstí, ležel jsem na operaci a nevím nic.

Můžu to dokázat…“

Chvíli jsme se na sebe beze slova dívali.

„Jsi členem Modrýho hakenkrajce?“

„Ne,“ ozval se. „V tom hakenkrajcu se děly takový věci! Ale my jsme se politikou odjakživa nezabejvali.“

„A Belzebub byl jeho členem?“

„Jak to můžu vědět? Říkám přece, že my jsme se politikou…“

„Kdo zabil Königa? Belzebub?“

„Jakýho Königa zase? Jo aha, toho odboráře? Ne, toho nezabil Belzebub. To je všecko obráceně. Zrovna kvůli tomu Königovi se přej Belzebub s Šampiónem chytli. Já to osobně neviděl ani neslyšel, ale kluci vykládali, že Šampión chtěl na tuhle věc poslat Belzebuba. Ale ten se postavil na zadní. Přece nebude zabíjet. Na to se má moc rád…

Slovo dalo slovo, no a prej to mezi nima krachlo.“

„Goldenwasser o Belzebubovi věděl?“

Hincus našpulil rty, střelil pohledem po hoteliérovi a tlumeně dodal: „Víte, šéfe, o tomhle nemá cenu mluvit. To se netýká vás ani mě.

Já jsem poctivej zloděj, vy jste fízl, my dva se spolu vždycky dohodneme.

A kolik mi dají, tolik si odsedím. Ale o těchhle věcech je pro nás oba lepší vědět co nejmíň. To je nám na nic, šéfe. Je to nebezpečný.

Pro mě i pro vás. Tady jde o kejhák.“

Ten lump měl pravdu.

„Dobře, vstaň,“ nařídil jsem a sám jsem vstával jen s námahou.

„Půjdeme, zavřu tě.“

Hincus s pohekáváním a sténáním taky povstal. Zavedli jsme ho s hoteliérem po zadním schodišti dolů, abychom se s nikým nepotkali.

Přesto jsme v kuchyni narazili na Kajsu. Když mě spatřila, vypískla a schovala se za sporák.

„Neječ, huso!“ křikl na ni hoteliér přísně. „Připrav horkou vodu, obvazy, jód… Semhle, Petře, dáme ho do komory.“

„Prokrista!“ zaúpěl Hincus. „Bubo má jít pod zámek a tamten si chodí po svobodě, jeho se nic nedotkne… To není správný, šéfe, nespravedlivý to je… A navíc jsem raněnej, palice mi třeští…“

Nebavil jsem se s ním, zamkl jsem dveře a vstrčil klíč do kapsy.

Už se mi v kapse nashromáždilo veliké množství klíčů. Ještě pár hodin, napadlo mě, a budu muset s sebou vláčet všechny klíče, co v hotelu jsou.

Pak jsme zašli do kanceláře, Kajsa přinesla vodu a obvazy a hoteliér se pustil do ošetřování.

„Jaké zbraně jsou v hotelu?“ zeptal jsem se ho.

„Winchestrovka, dvě lovecké brokovnice. Pistole…“

„No,“ poznamenal jsem. „Moc toho není.“

S brokovnicí proti kulometům. Du Barnstoker proti zkušeným hrdlořezům.

Ale oni se stejně nebudou pouštět do přestřelek, znám přece Šampióna, ten shodí prostě z vrtulníku nějaké hořlavé svinstvo, vypudí všecky ven na volné prostranství a tam jednoho po druhém odbouchne jako koroptve…

„Když jste byl nahoře,“ řekl hoteliér a obratně mi obvazoval rozbité čelo, „přišel sem ke mně Mauses. Položil na stůl pytel s penězi — doslova pytel, to nepřeháním, Petře — a požadoval, abych to ihned před jeho očima vložil do sejfu. Má prý za to, že vzhledem k současné situaci je jeho majetek vážně ohrožen.“

„A co vy?“ zeptal jsem se.

„Asi jsem udělal chybu,“ přiznal se majitel. „Hned jsem si neuvědomil, co a jak, a vyzradil jsem, že klíče od sejfu máte vy.“

„Tak vám děkuju, Aleku,“ řekl jsem odevzdaně. „Teď začne honička na policejního inspektora.“

Chvíli jsme mlčeli. Hoteliér mě obvazoval a mě to bolelo, až se mi bolestí zvedal žaludek. Ten halama mi asi přece jenom přerazil klíční kost. Rádio chraptělo a popraskávalo. Vysílali místní zprávy. O lavině v Trychtýři neřekli ani slovo. Potom hoteliér o krok poodstoupil a kriticky obhlédl práci svých rukou.

„No, vypadá to docela slušně,“ zhodnotil obvaz.

„Děkuju.“

Vzal umyvadlo a zeptal se prakticky: „Koho k vám mám poslat?“

„Chci se vyspat, ksakru,“ zavrčel jsem. „Vemte si winchestrovku, sedněte si do vestibulu a střílejte na každýho, kdo se přiblíží k těmhle dveřím. Musím si aspoň hodinku zdřímnout, nebo se tady v tu ránu svalím. Zatracení upíři! Smradlaví vlkodlakové!“

„Nemám stříbrné náboje,“ připomněl hoteliér stručně.

„Tak střílejte olověnejma, hrom aby vás bacil! A přestaňte už tady roznášet ty svý pověry! Tahle banda mě tahá za nos a vy jim pomáháte…

Mají tyhle okna okenice?“

Hoteliér postavil umyvadlo, mlčky přistoupil k oknu a spustil železnou žaluzii.

„Tak, správně,“ řekl jsem. „Ne, rozsvěcovat nemusíte… A ještě něco, Aleku. Pošlete někoho, Simoneta nebo tu holku… Brun… ať pozorujou nebe. Vysvětlete jim, že tady jde o život. Jak se objeví nějaký vrtulník, ať vyhlásí poplach…“

Hoteliér přikývl, vzal opět umyvadlo a vykročil ke dveřím. Na prahu se zastavil.

„Můžu vám něco poradit, Petře?“ zeptal se. „Naposled.“

„No?“

„Vydejte jim ten kufr. Ať si ho seberou a jdou s ním zpátky do pekla, odkud přišli. Copak nechápete, že jediné, co je tu drží, je ten kufr?“

„Chápu,“ řekl jsem. „Tohle chápu až moc dobré. A proto zastřelím stříbrnými náboji každého lumpa, který by se pokusil mi ten kufr vzít. Uvidíte-li Mausese, vyřiďte mu to. A nemusíte hledat jemnější výrazy. Konec. Jděte a nechte mě na pokoji.“