Barva kouzel

Na Okraji

Výroba trvala dlouho. Teď už byl skoro hotov a otroci oklepali poslední zbytky jílové formy.

Tam, kde další otroci opatrně otírali jeho kovové boky stříbrným pískem, už se pomalu začínal na slunci lesknout hedvábným živoucím leskem nového bronzu. I po týdnu pozvolného ochlazování v odlévací jámě byl ještě vlažný.

Arciastronom z Krullu lehce pokynul rukou a nosiči zlehka položili trůn do stínu trupu.

Vypadá jako ryba, pomyslel si. Obrovská, létající ryba. Z kterých asi moří?

„Je skutečně vznešený,“ zašeptal. „Je to opravdové umělecké dílo.“

„Dobré řemeslo,“ prohlásil zavalitý muž, který se objevil vedle něj. Arciastronom se k němu pomalu obrátil a upřel mu oči do bezvýrazné tváře. Není to nic těžkého vypadat bezvýrazně, když máte místo očí dvě zlaté polokoule. Ty oči znepokojivě zářily.

„Řemeslo, samozřejmě,“ opakoval Arciastronom a usmál se. „Je mi jasné, že na celé Zeměploše neexistuje dokonalejší řemeslník než ty, Zlatooký. Nemám pravdu?“

Řemeslník se odmlčel a nahé tělo — nahé, když nepočítáme opasek se zavěšeným nářadím, příruční počítadlo a nádherné opálení — se mu napnulo, když zvažoval všechny významy té poslední poznámky. Zdálo se, že se zlaté oči upírají do nějakého vzdáleného, cizího světa.

„Odpověď zní ano i ne,“ prohlásil nakonec. Někteří z nižších astronomů stojících za trůnem se polekaně nadechli nad tím nedostatkem dvorního taktu, ale zdálo se, že Arciastronom si té poznámky nevšiml.

„Pokračuj,“ řekl.

„Jsou určité základní dovednosti, které postrádám. Ale jsem Zlatooký stříbroruký Daktylos!“ natočil k němu řemeslník hlavu. „Postavil jsem Kovové bojovníky, střežící Pitchiuovu hrobku. Navrhl jsem Světelné přehrady Velkého Nefa, postavil jsem Palác Sedmi pouště. A přeci…“ pozvedl ruku a poklepal si na jedno oko, které tiše zazvonilo, „… když jsem postavil pro Pitchiua armádu golemů, zasypal mě zlatem, a abych nemohl něco podobného postavit nikomu jinému, dal mne připravit o zrak.“

„Moudré, ale kruté,“ prohlásil Arciastronom s pochopením.

„Tak. Proto jsem se naučil stav kovů slyšet a začal jsem se dívat prsy. Naučil jsem se rozeznávat rudy podle chuti a vůně. Tyhle oči jsem si sice vyrobil sám, ale zrak se mi samozřejmě nevrátil.

Pak mne povolali, abych vybudoval Palác Sedmi pouští a výsledek? Emir mne zasypal stříbrem a pak, i když mě to zase tak nepřekvapilo, mi dal useknout pravou ruku.“

„To je opravdu velké neštěstí v povolání, jako je tvoje,“ přisvědčil Arciastronom.

„Část toho stříbra jsem použil na výrobu téhle nové ruky, do které jsem mimo jiné vložil i všechny své vědomosti a znalosti o pákách a převodech. Stačí mi. Když jsem vybudoval první světelnou přehradu s kapacitou 50 000 hodin denního světla, zaplatila mi Kmenová rada Nefa celým nákladem hedvábí a pak mi odřízli šlachy v podkolení, abych nemohl utéci. Tím jsem byl v nouzi přinucen sestrojit z hedvábí a ze štípaného bambusu létací stroj, s jehož pomocí jsem uprchl z nejvyššího ochozu svého vězení.“

„A nakonec jsi se dostal různými oklikami až sem, do Krullu,“ přisvědčil Arciastronom. „Člověk se nemůže ubránit myšlence, že by pro tebe bylo nějaké úplně jiné zaměstnání — jako pěstování salátů — mnohem bezpečnější. Rozhodně by s sebou neneslo to riziko, jako tvé vynálezy, které tě kus po kuse připravují o život. Proč se k nim pokaždé vracíš?“

Zlatooký Daktylos pokrčil rameny.

„Protože to umím,“ odpověděl.

Arciastronom se znovu podíval na bronzovou rybu, která teď zářila v paprscích poledního slunce jako obrovský gong.

„Taková krása,“ zamumlal. „Naprosto výjimečná. Tak, Daktyle. Připomeň mi, co jsem ti slíbil za odměnu?“

„Požádal jsi mě, abych ti sestrojil rybu, která by mohla plout ve vesmírném moři, ležícím mezi světy,“ odpověděl vznešeným hlasem mistrovský konstruktér. „A za to… za to…“

„Ano? Víš, moje paměť už není to, co bývala,“ Arciastronom zapředl jako kočka a jednou rukou ladil chladnoucí bronz.

„A za to,“ pokračoval Daktylos, hlasem, ze kterého se rychle vytrácela naděje, „mě pustíš na svobodu a nepřipravíš mě o žádný další kus těla. Po žádném pokladu netoužím.“

„Ach, ano, teď si vzpomínám.“ Stařec zvedl ruku pokrytou sítí modrých žilek a dodal: „Lhal jsem.“

Ozval se tichoučký zvuk a zlatooký muž se zapotácel. Sklonil hlavu, podíval se na opeřený konec šípu, který mu trčel z prsou, a unaveně přikývl. Na rtech se mu objevila kapka krve.

Na celém náměstí se rozhostilo hrobové ticho (které rušil jen bzukot několika nedočkavých much), když zvedl stříbrnou ruku a dotkl se konce šípu.

Pohrdlivě zabručel.

„Mizerná práce,“ zasípal a padl naznak do prachu.

Arciastronom strčil do ležícího těla nohou a smutně si povzdechl.

„Vyhlašuji krátké období smutku, jak si zaslouží každý mistr svého řemesla,“ prohlásil nakonec. Chvilku se díval na namodralou masařku, která zmateně pobíhala po jednom zlatém oku, a pozvedl hlavu. „To by stačilo,“ kývl hlavou a mávl na několik otroků, aby odnesli mrtvé tělo.

„Jsou želvonauti připraveni?“ zeptal se.

Mistr kontroly startu postoupil kupředu.

„Jistěže, vaše význačnosti,“ odpověděl.

„Příslušné modlitby byly odříkány?“

„Přesně tak, vaše význačnosti.“

„Kolik zbývá do ztráty?“

„Do startu,“ opravil ho mistr kontroly opatrně. „Tři dny, vaše význačnosti. Ocas Velké A’Tuin bude v nejvýhodnější poloze.“

„Takže zbývá jediné,“ spokojeně konstatoval Arciastronom. „Je třeba najít co nejvhodnější oběti.“

Mistr kontroly startu se uklonil.

„Ty nám jistě poskytne oceán,“ dodal. Stařec se spokojeně usmál. „Jako vždycky.“

„Kdybys to tak dokázal řídit…“

„Lepší by bylo, kdybys ty uměl kormidlovat…“

Přes palubu se přelila další vlna. Mrakoplaš s Dvoukvítkem se na sebe zděšeně podívali. „Voda v podpalubí!“ vykřikli současně a každý z nich se chopil jednoho kbelíku. Zanedlouho se ozval ze zaplavené kajuty nevrlý Dvoukvítkův hlas.

„Vůbec mi není jasné, proč bych za to mohl já,“ prohlásil. Podal nahoru další kbelík, který čaroděj vylil přes bok do moře.

„Měl jsi přece držet hlídku, nebo ne?“ utrhl se na něj Mrakoplaš.

„Zachránil jsem nás oba před otrokáři, to už si nevzpomínáš?“ bránil se Dvoukvítek.

„No, tak to bych byl zase radši votrokem než mrtvolou,“ ušklíbl se čaroděj. Narovnal se a rozhlédl se po mořské hladině. Vypadal poněkud zaraženě.

Byl to už trochu jiný Mrakoplaš než ten, který před nějakými šesti měsíci uprchl z hořícího Ankh-Morporku. Přibylo mu pár jizev a byl o něco zcestovalejší. Navštívil středové země, objevil prazvláštní zvyky mnoha barevných národů — a většinou při té činnosti přišel k nějaké té další jizvě — a několik nezapomenutelných dnů se dokonce plavil po pověstném Dehydrovaném moři v srdci neuvěřitelně vyschlé pouště známé jako Velký Nef. Na jiném moři, mnohem chladnějším a vlhčím, viděl plovoucí ledové hory. Letěl na draku, který se vylíhl z myšlenky. V jednom okamžiku téměř vyslovil nejmocnější zaklínadlo celé Zeměplochy. Jednou taky…

– no určitě! Horizont byl mnohem menší, než měl být!

„Hmm?“ zamyslel se Mrakoplaš.

„Povídám, že není nic horšího než otroctví!“ opakoval Dvoukvítek. Udiveně otevřel ústa, když čaroděj odhodil svůj kbelík daleko do moře a těžce dosedl na palubu nasáklou vodou. Tvář mu zešedla a podobala se nehybné masce.

„Podívej, mě to vážně moc mrzí, že jsem zakormidloval na tu skálu, ale jak se zdá, tahle loď se jen tak netopí a dřív nebo později musíme přeci narazit na nějakou zem,“ řekl Dvoukvítek smířlivým tónem. „Tenhle proud už nás někam donese.“

„Podívej se na obzor,“ doporučil mu Mrakoplaš nevýrazným hlasem.

Dvoukvítek se podíval tím směrem.

„No, mně se zdá v pořádku,“ konstatoval po chvíli. „Zdá se, že je trochu menší než obyčejně, ale…“

„To je proto, že se blížíme k Okraji,“ zakýval Mrakoplaš odevzdaně hlavou. „Brzo přepadneme přes Okraj světa.“

Nastalo dlouhé ticho, rušené jen tichým pleskotem vlnek, které narážely do boků napůl potopené loďky, zachvácené proudem. Proud sílil a malé plavidlo se v něm začalo pomalu otáčet.

„Proto jsme asi taky narazili na tu skálu,“ dodal Mrakoplaš. „Během noci nás to doneslo kus cesty.“

„Nechceš něco k jídlu?“ zeptal se Dvoukvítek. Začal se přehrabovat v uzlíčku uvázaném na zábradlí, kde byl nejlépe chráněn před vodou a vlhkostí.

„Tobě to eště nedošlo!?“ zavrčel Mrakoplaš. „Nakonec prostě slítnem z Vokraje!“

„Nemůžeme s tím něco udělat?“

„Ne!“

„No, tak potom nevidím důvod, proč bychom měli propadat panice.“

„Já to hned věděl, že se nemáme pouštět směrem na Okraj,“ stěžoval si Mrakoplaš nebesům. „Já bych si akorát přál…“

„Já bych si jen přál, abych tady měl svou obrazovou skříňku,“ prohlásil Dvoukvítek, „jenže ta zůstala na palubě otrokářské lodi se vším, co bylo v Zavazadle a…“

„Tam, kde skončíme, nebudeš Zavazadlo potřebovat,“ sdělil mu zachmuřeně Mrakoplaš. Byl celý skleslý a zasmušile pozoroval velrybu, která se bezstarostně pustila příliš daleko do okrajového proudu a teď s ním namáhavě zápasila na zpáteční cestě.

Na přibližujícím se obzoru se objevila bílá linka a čaroděj měl pocit, že zaslechl vzdálené dunění.

„Co se vlastně stane s lodí, která přepadla přes Okraj?“ zeptal se Dvoukvítek.

„To nikdo neví.“

„No v tom případě je možné, že prostě poplujeme dál vesmírem a přistaneme na nějakém jiném světě.“ V očích malého človíčka se objevil vzdálený a nepřítomný pohled. „To by se mi líbilo,“ dodal toužebně.

Mrakoplaš se ušklíbl.

Na oblohu vyšlo slunce, které se tady, na Okraji, zdálo mnohem větší než obyčejně. Stáli se zády opřenými o stěžeň a každý se zaměstnával vlastními myšlenkami. Tu a tam některý z nich zvedl zbývající kbelík a chvilku vyléval vodu z loďky.

Zdálo se, že v moři kolem nich vzniká nával. Mrakoplaš si všiml několika stromových kmenů, které se jim držely po boku, a těsně pod hladinou vody se hemžily ryby všech možných druhů. Samozřejmě — proud musel být plný potravy spláchnuté od pobřeží středových kontinentů. Na okamžik ho napadlo, jaký život žijí ta mořská stvoření, která celý život plují na jednom místě. Podobný tomu mému, pomyslil si. Uviděl malou zelenou žabku, která zoufale zápasila s objetím silného proudu. K Dvoukvítkovu úžasu našel Mrakoplaš kdesi na palubě pádlo a opatrně je natáhl k malému obojživelníkovi. Žabka na něj vděčně vyšplhala. O vteřinu později se voda zapěnila a v místě, kde žabka předtím plavala, prorazil hladinu pár mohutných zubatých čelistí a s bezmocným vztekem se zavřel.

Žabka se na Mrakoplaše podívala z kolébky dlaní, ve kterých ji držel, a pak se ho zamyšleně pokusila kousnout do palce. Dvoukvítek se zahihňal. Mrakoplaš předstíral, že ho neslyší, a zastrčil žabku do kapsy.

„To je mi najednou lidumilnosti,“ ozval se Dvoukvítek, „a proč to? Za hodinu bude přece po všem.“

„Třeba právě proto,“ odsekl mu Mrakoplaš a chvíli mlčky vyléval vodu. Ve vzduchu se objevovala vodní tříšť a proud zesílil tak, že vlny kolem nich začaly pěnit a lámat se. Zdálo se až nepřirozeně teplo. Nad mořem se vznášel horký zlatistý opar.

Hukot zesílil. Nad vodou se na okamžik objevila oliheň, jejíž rozměry Mrakoplašovi vzaly dech. Vyskočila nad hladinu několik set yardů od nich, a než dopadla nazpět, divoce zamrskala chapadly. V mlze se ozval řev něčeho ještě mnohem většího, co však naštěstí nezahlédli. Z bílé pěny se vynořil celý oddíl létajících ryb a v duhové spršce vodních kapek urazil kus proti proudu, který je ovšem hned po dopadu smetl nazpět.

Řítili se k Okraji světa. Mrakoplaš odhodil kbelík a jakoby na obranu před sílícím řevem vody se zachytil stěžně.

„Tohle musím vidět…“ ozval se Dvoukvítek a napůl skočil, napůl upadl na příď loďky.

Loďka narazila na něco tvrdého a nepoddajného, takže se otočila o devadesát stupňů a bokem se zapřela do neviditelné překážky. Pak se zastavila a dovnitř se vevalila záplava chladné mořské pěny, která na několik vteřin pohltila Mrakoplaše od hlavy k patě. Začal zoufale křičet a podmořský svět se náhle změnil v purpurovou, kovově zvonící pláň slábnoucího vědomí. V tom okamžiku se totiž začal topit.

Probral se s ústy plnými palčivé tekutiny. Když ji polkl, proletěla mu žhavá bolest krkem a přivedla ho k plnému vědomí.

Prkna lodní přepážky ho tlačila do zad a nad ním se s výrazem hluboké účasti skláněl Dvoukvítek. Mrakoplaš zasténal a posadil se.

Jak se rychle ukázalo, byla to chyba. Okraj světa byl jen několik stop od nich.

Za ním, těsně pod přepadem nekonečného krajopádu, však bylo něco absolutně magického!

O nějakých sedmdesát mil dál se bezpečně mimo vliv tahu okrajového proudu, křižovala sametovým šerem nevelká plachetnice s rudou plachtou, tak typickou pro svobodného otrokáře. Posádka — alespoň ti členové, kteří ještě zbývali — byla shromážděna na přídi a obklopovala menší skupinku mužů, kteří hořečnatě vyráběli provizorní vor.

Kapitán — podsaditý muž s loketními turbany Nefského domorodce, byl zcestovalý a v životě viděl mnoho podivných lidí a věcí, z nichž většinu zotročil nebo ukradl. Svou dráhu začal jako námořník na Dehydrovaném moři v srdci nejsušší zeměplošský pouště (voda měla totiž na Zeměploše ještě nezvyklé čtvrté skupenství, způsobené vysokými teplotami, kombinovanými s podivně vysušujícími efekty oktarínového světla. Odvodnila se a změnila se v stříbřitou substanci, podobnou tekutému písku, po které vhodně tvarovaný lodní trup snadno klouzal. Odvodněný oceán je místo zvláštní, ale zdaleka ne tak podivné jako jeho ryby). Kapitán nikdy předtím nepoznal strach. Teď byl vyděšen k smrti.

„Teď nic neslyším,“ obrátil se k prvnímu důstojníkovi.

Důstojník se pátravě zadíval do šera.

„Třeba to spadlo přes palubu?“ nadhodil hlasem plným naděje. Jako odpověď na jeho prohlášení se ozvalo z paluby veslařů pod jejich nohama divoké dupání a zvuky praskajícího dřeva. Námořníci se vystrašeně přitiskli k sobě a pevněji sevřeli sekery a pochodně.

Pravděpodobně by si je ovšem netroufli použít, ani kdyby se na ně oblud vrhla. Dřív než si uvědomili, jak je ve skutečnosti strašlivá, zaútočilo na ni několik mužů se sekyrami. To ji odvedlo od tvrdohlavého prohledávání lodi, kterým se dosud zabývala, a začala pronásledovat útočníky. Nikdo nevěděl, jak skončili, možná že skočili přes palubu, ale bylo také možné, že je obluda sežrala. Kapitán si nebyl jist. Ta věc vypadala jako velká lodní truhla, větší než obyčejně, ale zase ne o tolik. Jenže zatímco se v některých chvílích zdálo, že jsou v ní takové věci jako staré ponožky a jiné náhodné předměty, jindy — kapitán se otřásl — jindy to vypadalo, že tam jsou — že to má… kapitán se pokoušel na to nemyslet. V duchu však byl přesvědčen, že muž, který spadl přes palubu a utopil se, byl pravděpodobně mnohem šťastnější než ten, kterého obluda chytla. Vyháněl ty myšlenky z hlavy. Uvnitř byly zuby, zuby jako velké bílé náhrobky a jazyk v barvě mahagonu…

Ze všech sil se pokoušel zapudit ty strašlivé představy ze své mysli. Nešlo to.

S trpkostí si umiňoval jednu věc. To bylo naposled, kdy zachránil nevděčné topící se trosečníky ještě k tomu za záhadných okolností. Otroctví bylo přeci lepší než žraločí čelisti, nebo ne? A ti dva nakonec uprchli, a když se námořníci pokusili prozkoumat jejich velkou truhlu — no řekněte, jak se ti dva vůbec dostali doprostřed moře na takové bedně, co? — začala je požírat. Znovu se na to pokusil zapomenout, ale nemohl se zbavit myšlenky na to, co by se stalo, kdyby se truhla dozvěděla, že její pán už není na palubě…

„Vor je hotov, pane,“ oznámil mu v té chvíli první důstojník.

„Tak na vodu s ním,“ vykřikl kapitán. „Všichni na vor a zapálit loď!“

Koneckonců, nebude tak těžké sehnat si jinou loď, zauvažoval v duchu, ale v tom ráji, o kterém mulláhové pořád mluví, by si mohl člověk počkat na nové vtělení hezky dlouho. Ať se ta kouzelná truhla nažere humrů.

Někteří z pirátů si vysloužili nesmrtelnost svou nesmírnou krutostí a k smrti odvážnými kousky. Jiní tím, že nashromáždili obrovské bohatství. Náš kapitán se už kdysi dávno rozhodl, že si získá nesmrtelnost jednoduše tím, že neumře.

„Co je to, u všech ďáblů?“ zeptal se Mrakoplaš.

„Je to překrásné,“ prohlásil Dvoukvítek s blaženým výrazem.

„No, to se uvidí, až zjistíme, k čemu je to dobrý,“ zabručel čaroděj.

„To je Okrajka,“ ozval se mu hlas těsně za levým uchem, „a máte štěstí, že ji vidíte seshora, myslím.“

Hlas byl provázen závanem vlhkého dechu páchnoucího rybinou. Mrakoplaš se ani nepohnul.

„Dvoukvítku,“ hlesl po chvíli.

„Copak?“

„Když se teď otočím, co uvidim?“

„Jmenuje se Tethis a tvrdí, že je mořský skřet. Tohle je jeho člun. Zachránil nás,“ vysvětloval mu jako dítěti Dvoukvítek. „Už se ohlédneš?“

„Teď zrovna eště ne, díky. Jak to, že nespadneme dolů?“ zeptal se Mrakoplaš s podezřelým klidem.

„Protože jste narazili na Okradu,“ ozval se hlas, který Mrakoplašovi připomínal podmořské víry, plné slizkých věcí, ukrytých mezi korálovými útesy.

„Vohradu? Jakou vohradu?“ vyděsil se Mrakoplaš.

„No, to je přeci ta věc, která běží kolem světa,“ řekl mu neviditelný skřet. Mrakoplaš měl dojem, že v hukotu vody zaslechl šploucháni vesel. Doufal, že to byla vesla.

„Aha! Vy myslíte vokraj,“ prohlásil. „Vokraj vohraničuje věci.“

„Okrada přeci také,“ pokýval hlavou skřet za jeho zády.

„On mluví o tomhle,“ vmísil se do řeči Dvoukvítek a napřáhl prst, jehož směr Mrakoplaš se strachem sledoval…

Směrem na Střed od člunu se vzduchem táhlo lano, zavěšené několik stop nad zpěněnou hladinou vody. Loďka na něm byla zakotvena, ale přesto zůstávala pohyblivá. Visela na složité spleti krátkých lanek a malých dřevěných kladek. To by samozřejmě vysvětlovalo jednu záhadu, ale co druhá? Na čem bylo zachyceno vodící lano?

Mrakoplaš se podíval podél vedení a uviděl silný dřevěný sloup, který trčel z vody o několik desítek stop dál. Jak se tak díval, loďka se přiblížila ke sloupu, zaklapalo několik převodů a plavidlo pokračovalo dál v cestě.

Mrakoplaš si všiml řady kratších provazů, které visely z hlavního lana v pravidelných intervalech.

Otočil se k Dvoukvítkovi.

„Vidim, jak to vypadá,“ prohlásil nakonec, „ale co to je?“

Dvoukvítek pokrčil rameny. Za Mrakoplašem se ozval mořský skřet: „Kousek před námi je můj dům. Popovídáme si o tom, až se tam dostaneme. Teď musím veslovat.“

Mrakoplaš zjistil, že kdyby se chtěl podívat dopředu, musel by se otočit a podívat se na mořského trolla a nebyl si jistý, že to je to, o co stojí. Raději se podíval za Okrajku.

Visela v mlze, několik stop od Okraje světa. Zjevovaly se vždy ráno a navečer, když světlo malého zeměplošského slunce naráželo na magické pole Plochy v tom správném úhlu.

Ve skutečnosti ji tvořily dvě duhy. Blíže k hraně krajopádu se ve spršce umírajícího oceánu rozprostíralo sedm nižších barev, zářících a roztančených.

V porovnání s širším pásem, který se vznášel za nimi a okázale dával najevo, že s nimi nesdílí totéž spektrum, však byly bledé a nevýrazné.

To byla Královská barva a všechny nižší barvy jsou nejenom její součástí, ale také jen silně vybledlým odrazem. Byla to oktarína, magická barva — barva kouzel. Živoucí, zářivá, jemně vibrující a její základ tvořil pigment představivosti. Kdekoliv se objevila, dokazovala, že obyčejná hmota je jen služebnicí sil ovládaných kouzelnou myslí. Oktarína — to bylo okouzlení samo. Mrakoplaš si vždycky říkal, že jemu připadá taková obyčejně zeleno-purpurová.

Za nějakou chvíli se na Okraji světa objevila malá tečka a ta se postupně změnila v útes tak nebezpečně vykloněný do prostoru, že vody moře se začaly propadat do hlubin už u jeho úpatí. Na útesu stála chatrč stlučená z naplaveného dřeva a Mrakoplaš si všiml, že hlavní lano Okrady vede přes celý ten kamenitý ostrůvek. Bylo zakotveno na silných kovových sloupech a malým kulatým okýnkem procházelo dokonce přímo chatrčí. Jak Mrakoplaš zjistil později, skřet na něm měl připevněnou řadu malých bronzových zvonečků. Celé zařízení bylo tak důmyslné, že nejenže zvonky upozorňovaly na každý větší předmět, který do Okrady narazil, ale podle toho, který z nich zazvonil, poznal místo, kde k tomu došlo.

Na středové straně ostrova byla na vodě velká plovoucí ohrada a v ní zásoba dřeva — naplavená prkna a trámy, celé kmeny stromů, z nichž některé měly ještě zelené listí, a dokonce dva celé lodní vraky. Tady, blízko k Okraji bylo magické pole tak silné, že nad vším se vznášela rozechvělá záře vyvolaná samovolným vybíjením nekontrolovatelných představ. Vesla ještě několikrát zaskřípala a loďka narazila na malé dřevěné molo. Když se ho dotkla a uzemnila se, ucítil Mrakoplaš známé příznaky mohutné okultní aury — olejovitost, namodralou chuť a cínovou vůni. Všude kolem nich na Zeměplochu nehlučně proudily kapky a vločky nezaostřené, syrové magie.

Čaroděj s Dvoukvítkem se vyškrabali na plaňkovou plošinu a Mrakoplaš se poprvé setkal se skřetem tváří v tvář.

Nebyl ani zpoloviny tak strašlivý, jak si ho představoval.

No, no, ohradila se po chvilce jeho představivost.

Ne že by skřet nebyl strašlivý. Ale místo hnijící obludnosti s mnoha chapadly, kterou Mrakoplaš podvědomě očekával, spatřil nevelkého, nepříliš ošklivého starce. Mohl by se procházet po ulici kteréhokoliv města, aniž by vzbudil pozornost, pokud by byli jeho obyvatelé zvyklí vídat starce, který se skládal výhradně z vody. Zdálo se jako by tady stvořil živého tvora sám oceán a nechtěl se zdržovat tím únavným procesem jednotlivých stupňů vývoje. Vytrhl si kus těla, uplácal z něj dvojnožce a s hlasitým čvachtáním ho nechal vykročit po pláži. Skřet měl příjemnou poloprůsvitnou modrozelenou barvu. Jak ho tak Mrakoplaš pozoroval, mihlo se Tethisovi přes hruď malé hejno stříbřitých rybek.

„Upřeně si někoho prohlížet je nevychované,“ řekl skřet čaroději. Ústa se mu otevřela v malém chomáčku pěny a zavřela se úplně stejným způsobem, jakým se voda zavírá nad vhozeným kamenem.

„Jo? A proč?“ zeptal se Mrakoplaš. Snažil se být klidný, ale logika na něj pokřikovala — proč se nerozteče?

„Pojďte se mnou, doma vám najdu něco k jídlu a nějaké šaty na převlečení,“ zval je skřet zasmušile. Pak vykročil přes balvany a ani jednou se neohlédl, aby zjistil, zda ho vůbec následují. Koneckonců, kam jinam by mohli jít? Začalo se stmívat a přes Okraj světa fičel vlhký a studený vítr. Okrajka, která už byla napůl průhledná, se ztratila docela a mlha nad kruhopádem začala řídnout.

„Tak poď,“ chytil Mrakoplaš Dvoukvítka za loket. Zdálo se však, že se turistovi nechce z místa.

„Tak poď už,“ opakoval Mrakoplaš.

„Až bude úplná tma, nemohli bychom se podívat dolů, jestli není vidět Velká A’Tuin — želva, která nese svět?“ zeptal se Dvoukvítek a pozoroval oblaka, která se valila kolem.

„Doufám, že ne,“ odpověděl Mrakoplaš. „Fakt. Doufám, že ne. Tak a teď už pudeš?“

Dvoukvítek ho zdráhavě následoval k chatrči. Skřet zapálil několik lamp a hověl si v houpacím křesle. Když vešli dovnitř, vstal a z vysokého džbánu jim nalil dvě sklenice zelené tekutiny. Ve slabém osvětlení tekutina mírně světélkovala jako teplé moře za sametových letních nocí. Skřet, snad aby dodal Mrakoplašově strachu lehce barokní nádech, se zdál o něco vyšší než předtím.

Většinu nábytku v místnosti tvořily bedny.

„Hm. No, máte to tady vopravdu moc pěkný,“ zamrkal Mrakoplaš. „Takový folklóristický.“

Natáhl se po sklenici a opatrně si prohlédl její zeleně světélkující obsah. Kéž by to bylo aspoň trochu k pití, pomyslel si, protože mám takovou žízeň, že to vypiju. Polkl.

Byla to tatáž tekutina, kterou mu nalil do úst Dvoukvítek, když ho křísil na pramičce. V tom okamžiku to jeho smysly nebraly příliš na vědomí, protože měly na práci mnohem důležitější věci. Teď však měly skoro volno a pokusily se přijít nápoji na chuť.

Mrakoplašovi se nejprve zkřivila ústa a potom zakňoural jako nakopnutý pes. Jedna noha mu bezděčně vyletěla vzhůru a bolestivě jej uhodila do prsou.

Dvoukvítek upil, zakroužil tekutinou ve sklenici a mezitím soustředěně vychutnával její aróma. „Ghlen Livid,“ prohlásil nakonec. „Zkvašené víno z leskových ořechů, které se potom mrazově destilují, je to specialita naší země. Její chuť má takový zvláštní kouřový podtón… Velice pikantní. Pochází z posměrných okrajových plantáží… ano… provincie Rehigreed, že? Sklizeň z příštího roku, řekl bych podle barvy. Můžu se vás zeptat, jak jste k tomu skvostu přišel?“

(S rostlinami na Zeměploše je to tak. Zahrnují jednak běžné druhy, to je letničky, které se jeden rok zasejí a tentýž rok, o něco později kvetou nebo plodí,dvouletky, které se sejí letos a užitek přinášejí až v roce příštím, a rostliny víceleté, které letos zasadíte a ony rostou několik let, než se rozhodnou vám dávat užitek, nebo vám ozdobit zahradu. Právě k víceletým rostlinám patřily vzácné zeměplošské víceloňky. V důsledku zvláštní, čtyřrozměrné poruchy genů se sázely letos, ale vyrostly už v roce loňském. Lesková vinná réva byla výjimečná tím, že mohla dozrát až osm let před svým zasazením. Bylo známo, že nápoj z leskových ořechů umožňuje některým lidem nahlédnout do budoucnosti, což ovšem byla, v důsledku pohledu leskového ořechu, minulost. Zvláštní, ale pravdivé.)

„K Okradě připluje dříve nebo později všechno,“ odpověděl mu skřet filozoficky a klidně se pohupoval ve svém křesle. „Živím se prostě tím, že zachraňuji plovoucí věci. Dřevo samozřejmě a lodní vraky. Sudy s vínem. Balíky látek. Vás.“

Mrakoplašovi se konečně v hlavě rozsvítilo.

„Ty tam máš síť, že jo? Ty máš kolem vokraje moře nataženou síť!“

„Ano, Okradu.“ Přikývl skřet. Po hrudi mu přeběhly vlnky.

Mrakoplaš vyhlédl do světélkující temnoty, která obklopovala ostrov, a přihlouple se usmál.

„Jasně,“ promluvil po chvíli. „To je neuvěřitelný. Vy ste tam dopravili sloupy a zatloukli je po těch balvanů a bohové s náma! Ta síť musí bejt setsakra silná…“

„Je,“ přikývl Tethis.

„Dala by se ještě prodloužit, kdybyste našel dost záchytnejch bodů a tak?“ nadchl se čaroděj pro věc.

„Měří deset tisíc mil. Já hlídám jen její poslední díl.“

„Ale dyť to je třetina obvodu Zeměplochy!“

Tethis se slabým zašploucháním znovu přisvědčil. Zatímco si oba lidé nalili další dávku nazelenalé tekutiny, vyprávěl jim o Okradě, o obrovském vypětí, které si její stavba vyžádala, a o tom, že ji zkonstruovalo geniální království Krull už před několika staletími. Povídal jim o sedmi lodích, které podél ní neustále hlídkují, opravují ji a odvážejí naplavené věci do Krullu. Zmínil se i o tom, že se Krull postupně stal zemí klidu, kde jeden po druhém vládnou nejmoudřejší Hledači vědění. Popsal bolestnou snahu, s jakou se krullští vládci snaží neustále proniknout do úžasně složitých tajemství vesmíru, a zmínil se i o tom, s jakou velkorysostí přijímají všechny zachráněné námořníky za otroky a obvykle jim nechají jen vyříznout jazyk. Po několika poznámkách, kterými jim zmíněný proces přiblížil, promluvil přátelským tónem o tom, že pokus o útěk z jeho ostrůvku je nesmyslný, protože se z něj dá odplout jen na loďce a to na některou z ostatních tří set osmdesáti stanic, které leží mezi jeho ostrovem a samotným Krullem. Další alternativou je pochopitelně skok z Okraje. V tomto okamžiku skřet rozvinul teorii, ve které zdůvodňoval výhody němoty před — jak například uváděl — smrtí.

Pak se odmlčel. Tlumený hukot nočního krajopádu jen podtrhával tíživé ticho.

Pak začalo znovu skřípat houpací křeslo. Během svého monologu Tethis opět o kus povyrostl.

„Víte, byl bych nerad, abyste si to vzali nějak osobně,“ dodal po chvíli. „Já sám jsem otrok. Kdybyste se mě pokusili přemoci, musel bych vás samozřejmě zabít, ale žádnou radost bych z toho neměl.“

Mrakoplaš zašilhal po lesklých pěstech, které spočívaly skřetovi tiše v klíně. Měl podezření, že by dovedly udeřit se zdrcující silou vlny tsunami.

„Myslím, že jsme si nerozuměli,“ začal mu vysvětlovat Dvoukvítek. „Já jsem občanem Zlaté říše. Jsem si jist, že Krull nebude stát o to, vzbudit nelibost našeho pracovníka.“

„Jak by se o tom váš panovník dozvěděl?“ zeptal se skřet. „Myslíš, že jsi první občan Zlaté říše, který skončil v mé síti?“

„Já otrokem nebudu!“ vykřikl Mrakoplaš. „Já… to já… já skočím raději přes Okraj!“ Užasl nad zvukem svého hlasu.

„To že bys opravdu udělal?“ zeptal se skřet. Houpací křeslo odletělo ke zdi a čaroděje chytla jedna obrovská modrá ruka kolem pasu. Za okamžik vyšel skřet s Mrakoplašem v pěsti z chatrče.

Zůstal stát až na nejkrajnějším výběžku ostrova. Mrakoplaš zaječel.

„Okamžitě toho nech, nebo tě tam skutečně hodím!“ vyštěkl mu skřet do ucha. „Vždyť tě držím, ne? A teď se podívej!“

Mrakoplaš se díval.

Před sebou měl hebkou černou noc, ze které na něj mírumilovně pomrkávaly mlhou zastřené hvězdy. Jenže pak se jeho oči stočily dolů, jako by je tam neodolatelně přitahoval neviditelný magnet.

Na Ploše byla půlnoc a slunce tedy bylo hluboko, velice hluboko a pomalu míjelo ledem pokrytý břišní krunýř Velké A’Tuin. Mrakoplaš se ze všech sil pokusil zaostřit pohled na špičky vlastních bot, které přesahovaly okraj skaliska, ale ta příšerná prázdnota ho přinutila rychle je zase odvrátit.

Po obou stranách se donekonečna řítily jako dva stříbřité závěsy vody oceánu, dělené před pádem do hlubin malou hmotou ostrůvku. Asi sto yardů pod ním se z bílé pěny vynořil největší losos, kterého kdy viděl, a vzepjal se k poslednímu zoufalému a marnému skoku. Pak ho voda smetla a otáčející se rybí tělo zmizelo v nazlátlé záplavě.

V tom zlatém svitu se rýsovaly obrovské stíny, podobné mohutným sloupům, které podpírají nebeskou báň. Stovky mil pod sebou čaroděj zahlédl jakousi hmotu, jakýsi tvar…

V jediném okamžiku to uviděl. Jako na těch zvláštních obrázcích, kde se vám obrys ozdobné mísy změní v profil dvou tváří, vzala na sebe scéna tam dole novou podobu. To, co viděl hluboko pod sebou, byla totiž hlava slona, velká jako slušně rozlehlý světadíl. Proti světlu se rýsoval obrovský kel a vrhal svůj stín ke hvězdám. Hlava byla mírně nakloněná a obří rubínové oko mohlo být vesmírným rudým obrem, který omylem září ve dne.

Pod slonem…

Mrakoplaš polkl a pokusil se nemyslet.

Pod slonem nebylo nic, jenom vzdálené, mdlé slunce. A kolem něj se sunulo něco, co sice mělo šupiny velikosti měst, dolíky o průměru kráterů a vrásky vesmírných rozměrů, ale přesto to byla zcela zřetelně ploutev.

„Mám tě pustit?“ zahučel mu skřet do ucha.

„Gnah,“ zasípal Mrakoplaš a cukal sebou nazpět.

„Už tady, na konci světa, žiju celých pět let a nenašel jsem k tomu odvahu,“ zaduněl mu do ucha Tethisův hlas, „a jak vidím, ty ji taky nemáš.“

Ustoupil a nechal Mrakoplaše dopadnout na zem.

Přišel k nim Dvoukvítek, přistoupil k Okraji a nahlédl dolů. „To je úžasné,“ prohlásil. „Kdybych tady tak měl svou obrázkovou skříňku! Co je tam ještě? Myslím, kdybych skočil dolů, co bych tam viděl?“

Tethis si sedl na výčnělek kamene. Zpoza mraku vysvitl vysoko na nebi Zeměplochy měsíc a jeho záře způsobila, že skřet vypadal jako z ledu.

„Tam někde je asi můj domov,“ řekl pomalu. „Daleko pod těmi vašimi hloupými slony a tou směšnou želvou. Skutečný svět. Občas sem chodím a dívám se tam, ale nějak se nemůžu přinutit k tomu, abych udělal ten poslední krok… Opravdový svět se skutečnými lidmi. Měl jsem tam ženy a několik dětí…“ na chvíli se odmlčel a vysmrkal se. „Tady se brzo naučíte, co ve vás opravdu je, tady na Okraji!“

„Prosim vás, neřikejte to pořád,“ zakvílel Mrakoplaš. Otočil se a uviděl Dvoukvítka, který stál s bohorovným klidem na samotném kraji skály a díval se dolů. „Heh,“ vyletělo z čaroděje a ubožák se pokusil vmáčknout pod kámen.

„Tam dole je nějaký jiný svět?“ vyzvídal Dvoukvítek a nakláněl se kupředu. „A kde, přesně?“

Skřet mávl neurčitě rukou. „Tam někde: Víc nevím. Byl to jen takový malý svět, celý modrý.“

„Tak co děláte tady?“ zeptal se ho Dvoukvítek.

„Vám to ještě nedošlo?“ zvýšil skřet popuzeně hlas. „Přepadl jsem doma přes okraj!“

Vyprávěl jim o svém světě, který se jmenoval Bathys a ležel kdesi mezi hvězdami. Jeho obyvatelé na něm vytvořili několik úžasných civilizací, které žily ve třech obrovských oceánech, zabírajících téměř celou rozlohu kotouče. Patřil k masolovům, což byla kasta, která si získávala živobytí nebezpečným způsobem. Masolovové vyjížděli na souš ve zvláštních pozemních plachetnicích a lovili hejna jelenů a bizonů, kteří obývali bouřemi bičovanou pevninu. Jeho jachta byla překvapena divokým poryvem vichřice a zahnána do nezmapovaného kraje. Zbytek posádky nasedl do malého veslovacího vozíku a vyjel ke vzdálenému jezeru, které se zablesklo na obzoru. Tethis, jako kapitán, se rozhodl zůstat na palubě lodi. Bouře ji nakonec smetla přes kamenitý okraj jeho světa, když ji ovšem předtím ještě rozbila na třísky.

„Nejdřív jsem padal,“ pokračoval Tethis, „jenže jak sami víte, když padáte, tak to nebolí. Bolí to, když dopadnete, a pode mnou široko hluboko nic nebylo. Padal jsem a viděl, jak se mi můj svět rychle vzdaluje do vesmíru, až mi nakonec zmizel mezi hvězdami.“

„A co bylo dál?“ hlesl Dvoukvítek, který ho bez dechu poslouchal a přitom upíral zrak do mlhavého vesmíru.

„Zmrzl jsem na kámen,“ řekl Tethis. „Naštěstí něco takového náš rod celkem dobře snáší. Příležitostně, většinou když jsem míjel nějaký jiný svět, jsem zase roztál. Tak například jsem viděl svět, který měl kolem dokola vysoký skalnatý hřeben, ale jak jsem brzo zjistil, nebyly to hory, ale největší drak, jakého si dovedete představit, byl zčásti pokryt sněhem a ledovci a v tlamě si držel vlastní ocas. No dostal jsem se tam dost blízko, proletěl jsem kolem jako kometa ve výši sotva nějakých pár mil a byl jsem pryč. Pak jsem zase jednou rozmrzl a blížil jsem se k vašemu světu. Vypadal jako omeleta, kterou po mně hodil Stvořitel, a nakonec jsem dopadl do moře nepříliš daleko od Okrady, protisměrně od Krulu. Na Okradě uváznou často podivná stvoření, a protože v té době právě potřebovali otroky na obsazení dohlížecích stanic, skončil jsem tady.“ Vstal a upřeně se zadíval na Mrakoplaše. „Chodím sem skoro každou noc a dívám se dolů. Nikdy tam neskočím. Tady na Okraji je těžké sbírat odvahu.“

Mrakoplaš se začal odhodlaně plazit směrem k chatrči. Když ho skřet celkem laskavě zvedl na nohy, slabě vykřikl.

„Úžasné,“ prohlásil znovu Dvoukvítek a nahnul se ještě o další kousek. „Je tam těch jiných světů hodně?“

„Řekl bych, že moc,“ pokýval skřet hlavou.

„Já si myslím, že by člověk mohl vymyslet něco, nějakou věc, která by ho mohla chránit proti chladu,“ mluvil zamyšleně malý turista. „Takovou nějakou loď, která by mohla přeplout Okraj a doplout ke všem těm vzdáleným světům. Tak si říkám, že bych…“

„Ať tě to ani nenapadne na něco takového myslet!“ zasténal Mrakoplaš. „Přestaň vo těch věcech mluvit rozumíš?!“

„Takhle ale v Krullu mluví všichni,“ skočil mu do řeči Tethis.

„No, tedy všichni, kteří mají jazyky,“ dodal.

„Seš vzhůru?“

Dvoukvítek spokojeně pochrupoval. Mrakoplaš ho dloubl do žeber.

„Povidám, seš vzhůru?“

„Hmmnecohmmchrr…“

„Musíme vocuď vypadnout, než sem připluje ta záchranná flotila!“

Ranní světlo, šedivé jako vod od nádobí, proudilo dovnitř jediným okénkem a klopýtalo o hromady zachráněných beden a balíčků, které se v chatrči povalovaly. Dvoukvítek znovu něco zabručel a pokusil se zahrabat pod hromadu kožešin a pokrývek, které jim Tethis půjčil na spaní.

„Heleď sou tady všechny možný zbraně a různý jiný věci,“ pokračoval v samomluvě Mrakoplaš. „Von někam vodešel. Až se vrátí, mohli bysme ho přemoct a potom… prostě… potom bysme už něco vymysleli. Co tomu řikáš?“

„Nezdá se mi, že by to byl právě ten nejlepší nápad,“ zabručel Dvoukvítek. „Když už nic, zdá se mi to trochu nevděčné, tobě ne?“

„Kecy, kecy,“ odsekl mu Mrakoplaš, „todle je prostě tvrdej svět.“

Začal se přehrabovat v hromadách kolem zdí a nakonec si vybral těžký scimitar s vlnitou čepelí, který byl kdysi určitě pýchou a radostí nějakého piráta. Vypadal jako ten druh zbraně, který při páchání škod spoléhá stejným dílem na svou váhu jako na své ostří. Mrakoplaš zbraň neohrabaně pozvedl.

„Myslíš, že by to tady nechal jen tak povalovat, kdyby věděl, že mu tím můžeme ublížit?“ přemýšlel Dvoukvítek nahlas.

Mrakoplaš si ho nevšímal a zaujal taktickou pozici za dveřmi. Když se dveře o nějakých deset minut později otevřely, nezaváhal ani vteřinu. Švihl těžkou zbraní přes otvor ve dveřích, zhruba ve výši, kde měl mít Tethis hlavu. Čepel bez nejmenšího odporu proletěla prostorem, narazila na rám dveří a Mrakoplaš byl setrvačností sražen na podlahu. Kdesi nad ním se ozval povzdech. Vzhlédl k Tethisově tváři, která se smutně kývala ze strany na stranu.

„To mně nemůže ublížit,“ řekl skřet, „ale stejně mě to ranilo. Hluboce ranilo.“ Natáhl se přes čaroděje a vytrhl čepel ze dřeva. Bez viditelného úsilí ohnul celou zbraň do kruhu a jediným pohybem ji poslal přes kamenitou zem ostrůvku. Obruč se chvilku kutálela, narazila na kámen, vymrštila se do vzduchu a stříbřitým obloukem zmizela v oblaku tříště, která se držela nad krajopádem.

„Jsem velice hluboce raněn,“ opakoval skřet. Sáhl na místo vedle dveří a hodil do chatrče směrem k Dvoukvítkovi velký pytel.

„Uvnitř je jelen, asi tak v tom stavu, jak to máte vy lidé před vařením rádi, nějaký tucet ústřic a mořský losos. Všechno z Okrady,“ prohlásil lhostejně.

Upřel na turistu dlouhý pohled a pak se obrátil znovu k Mrakoplašovi.

„Na co zase tak zíráte?“ zeptal se nakonec.

„No, to jenom, totiž…“ začal Dvoukvítek.

„… když to srovnáme s včerejším večerem…“ doplnil Mrakoplaš.

„Jste hrozně malý,“ dokončil Dvoukvítek.

„Aha,“ přikývl skřet opatrně. „Takže několik osobních poznámek.“ Narovnal se v celé své výši, která teď byla necelých sto třicet centimetrů. „Nemyslete si, že jenom proto, že jsem z vody, jsem ze dřeva.“

„Já se omlouvám,“ prohlásil spěšně Dvoukvítek a rychle se hrabal z kožešin.

„Vy jste byli stvořeni z prachu,“ pokračoval skřet, „a já vám také nepředhazuju věci, se kterými nemůžete nic dělat, nebo ano? Tak vidíte! Nikdo nemůžeme za to, jak nás dal Stvořitel dohromady, pokud chcete slyšet můj názor. Ale když už to chcete slyšet, je to tím, že váš měsíc je mnohem větší než ten, který obíhal náš svět.“

„Měsíc?“ ozval se Dvoukvítek. „Já tomu nějak…“

„Mám-li to říci přesně,“ pokračoval skřet opatrně, „trpím tady chronickými přílivy a odlivy.“

Kdesi v temnotě chatrče zazvonil bronzový zvonek. Tethis přešel po vrzající podlaze ke složitému zařízení, plnému pák, lanek a zvonků, spojenému s hlavním lanem Okrady, které, jak víme, procházelo přímo chatrčí.

Zařízení se ozvalo znovu a pak začalo zvonit ve zvláštním trhaném rytmu. Trvalo to několik minut. Skřet stál těsně u zvonku a pozorně mu naslouchal.

Když zvuk ustal, pomalu se otočil a s ustaraným pohledem se zadíval na své dva návštěvníky.

„Vypadá to, že jste mnohem důležitější, než jsem si myslel,“ zabručel. „Nebudete čekat na záchrannou flotilu. Připluje pro vás létající loď, alespoň tak tomu v Krullu říkají.“ Pokrčil rameny. „A to jsem jim zatím ani neposlal zprávu o tom, že tady jste. To tam zase někdo popíjel víno z leskových ořechů.“

Vzal velkou palici, která byla zavěšena na sloupu pod velkým zvonem a vyklepal na něj rychle krátkou zvonkohru.

„Tuhle zprávu si teď budou předávat hlídači jeden druhému, až nakonec dojde až do Krullu. Není to úžasné?“

Loď se po moři přiblížila jako blesk. Vznášela se zhruba na výšku dospělého muže nad hladinou, ale přitom za ní zůstávala zpěněná brázda v místech, kde vodu pod ní bičovala tajemná síla, která ji poháněla. Mrakoplaš věděl, co je to za sílu. On byl první, kdo by připustil, že je zbabělý a neschopný a že není moc dobrý k ničemu, protože je nedostudovaný, ale přeci jen byl svým způsobem čaroděj a znal jedno z osmi velkých zaklínadel. Až přijde jeho čas, bude si pro něj muset přijít Smrť osobně, a když už jednou uviděl perfektně vyleštěné kouzlo, tak ho taky poznal.

Čočkovitý útvar, který se hnal k ostrovu, měl v průměru alespoň dvacet stop a byl úplně průsvitný. Po jeho obvodu sedělo větší množství mužů v černých róbách. Každý z nich byl k talíři připoután koženým řemením a jeden jako druhý upírali oči k podlaze s výrazem takového úsilí a soustředění, že se zdálo, jako by vnitřní obvod kruhu lemovaly samé chrliče.

Mrakoplaš si oddechl úlevou. To byl v poslední době zvuk tak neobvyklý, že Dvoukvítkovy oči opustily blížící se talíř a ulpěly na čarodějově tváři.

„Vypadá to, že jsme opravdu velice důležití,“ prohlásil Mrakoplaš. „Na párek budoucích otroků by neplýtvali takovým množstvím magie.“ Spokojeně se zašklebil.

„Co je to?“ zeptal se Dvoukvítek.

„No, jak bych ti to… Ten talíř byl stvořen na základě Frasnelova úžasného koncentrátoru,“ začal Mrakoplaš s výrazem odborníka. „To ovšem vyžaduje množství vzácnejch a těkavejch přísad, jako je démoní dech a podobně, a čaroděje přinejmenším čtvrtý kategorie, kterej stráví minimálně týden jeho vytvořením. Pak jsou tady ti mágové vevnitř, to musej bejt všechno přirození hydrofobové…“

„Myslíš, že musí nenávidět vodu?“ vyzvídal Dvoukvítek.

„Ne, tak by to nefungovalo,“ vysvětloval mu dál Mrakoplaš. „Nenávist je, stejně jako láska, síla přitažlivá. Oni si musej vodu hnusit, pouhá myšlenka na vodu je vodpuzuje. Skutečně dobrej hydrofob musí bejt vychovávanej vod dětství na dehydrovaný vodě. Víš, to už samo vo sobě představuje vobrovský výdaje — myslim v magii. Ale pak jsou z nich úžasní vodní mágové. Dešťový mraky proti nim nemaj naději, zahlídnou je a už se vzdávaj a táhnou jinam.“

„To zní strašlivě,“ ozval se za nimi hlas vodního skřeta.

„Kromě toho,“ pokračoval Mrakoplaš, aniž si ho všiml, „umírají hodně brzy, protože sami se sebou nemůžou vydržet.“

„Tak si někdy říkám, že by člověk mohl po Zeměploše bloudit celý život a stejně by neviděl všechno, co se tady vidět dá,“ poznamenal Dvoukvítek. „A teď to tak vypadá, že existuje mnoho jiným světů. Když si představím, že bych mohl zemřít a nevidět všechno, co bych vidět mohl,“ na chvíli se odmlčel a potom dodal: „Připadám si ponížený. A taky mám, samozřejmě, vztek!“

Létající loď zastavila několik yardů na Střed od ostrova a rozhodila kolem sebe tříšť pěny. Zůstala tam viset a pomalu se otáčela. Postava v dlouhém rouchu s kápí, která stála u sloupu umístěného v přesném středu čočkovité lodi, jim pokynula.

„Bude lepší, když půjdete,“ řekl skřet. „Většinou se nevyplácí nechat je čekat. Jsem rád, že jsem se s vámi seznámil.“ Potom jim oběma podal studenou vlhkou ruku. Udělal s nimi pár kroků k lodi, jako by je chtěl kousek doprovodit, ale při pohledu na něj se několik nejbližších postav sedících v lodi s výrazem vrcholného odporu odtáhlo.

Postava s kápí se nahnula dolů a spustila jim provazový žebřík. V druhé ruce držela stříbrnou tyč, která budila nezaměnitelný dojem věci navržené k zabíjení lidí. Ten první Mrakoplašův dojem jen zesílil, když postava pozvedla tyč a nedbale s ní mávla ke břehu. Obrovský balvan zmizel beze stopy a zbyla po něm jen malá šedá hromádka nicoty.

„To jenom abyste viděli, že nemám strach to použít,“ oznámila jim postava.

„No, to mi ani neříkej,“ ozval se Mrakoplaš. „Chceš snad říct, že ty někdy strach máš?“ Postava s kápí si odfrkla.

„My o tobě víme všechno. Ty jsi čaroděj Mrakoplaš a jsi neobyčejně lstivý a šikovný. Vysmál jsi se Smrťovi do tváře. To tvoje předstírání slabošské zbabělosti mě nezmate.“

Ten výrok ovšem zmátl Mrakoplaše. „Já…“ začal, ale rychle se zarazil, když na něj postava zamířila tyč nicoty. „… vidím, že o mně opravdu víte všechno,“ dokončil chabě a ztěžka dosedl na kluzký povrch sedadla. On i Dvoukvítek se podle pokynů velitele s kápí připoutali ke kruhům vsazeným ve stěnách průhledného talíře.

„Stačí jediný náznak toho, že chceš vyslovit kouzlo,“ ozvalo se ze stínu pod kápí, „a zemřeš. Třetí kvadrant sjednotit, devátý kvadrant zdvojit, a všichni vpřed !“

Za Mrakoplašem se zvedla k nebi záplava vody a loď sebou náhle trhla. Přítomnost mořského skřeta pravděpodobně výjimečně skvěle stimulovala mozky hydrofobů, protože plavidlo se začalo z vody zvedat pod příkrým úhlem a nenarovnalo se dřív dokud nebylo několik stop nad vodní hladinou. Mrakoplaš se podíval průhlednou podlahou pod sebe a hned si začal přát, aby to nebyl udělal.

„No prima, konečně jsme zase na cestě,“ prohlásil spokojeně Dvoukvítek. Otočil se a vesele mával na rozloučenou mořskému skřetovi, ze kterého teď už zbývala pouhopouhá tečka na kraji světa.

Mrakoplaš se na něj nevrle podíval. „Tobě fakt nedělá nic žádný starosti?“

„Podívej, vždyť jsme pořád naživu, ne?“ usmál se na něj klidně Dvoukvítek. „A ty sám jsi mi přeci říkal, že by nevyplýtvali tolik magie na dva obyčejné otroky. Víš, já si myslím, že Tethis hodně přeháněl. Určitě je to všechno nějaké nedorozumění. Předpokládám, že nás pošlou domů. Nejdříve si ale samozřejmě pořádně prohlédneme Krull. A řeknu ti, že to zatím všechno vypadá báječně!“

„No, to jo,“ zabručel Mrakoplaš nevýrazným hlasem. „Fantasticky.“ V duchu si pomyslel — zažil jsem už dost vzrušení i nudy. Nuda je lepší.

Kdyby se z nich v tom okamžiku některý podíval dolů, spatřil by podivnou vlnu ve tvaru širokého písmene V, která se mihla hluboko pod nimi. Hrot vlny směřoval přímo k Tethisovu ostrovu. Jenže se nedívali. Čtyřiadvacet kouzelníků — hydrofobů se sice dívalo, ale pro ně to byla jen další odpornost, která se nijak nelišila od celkového vodního hnusu. Pravděpodobně měli pravdu.

Nějakou dobu předtím, než se odehrály výše popsané události, zmizel trup hořící pirátské lodi pod vodou a vydal se na dlouhou pomalou cestu k bahnitému dnu.

Cesta vraku byla mnohem delší než průměrná, protože přímo pod ním ležel proslulý Gorunnský příkop — puklina v zeměplošském povrchu — tak černá, hluboká a tak odporně zlá, že i krakeni se tam odvažovali jen zřídka a vždy pouze ve dvojicích. V příkopech, které nebyly tak dalece proslulé svým zlem, si ryby plavaly jen tak, na hlavách měly své světelné přívěsky a žily si celkem klidně. V Gorunnském příkopu hlubinné ryby svá světla raději ani nerozsvěcovaly, a dá-li se to tak říci o tvorech, která nemají nohy, plížily se jen tak opatrně po okolí a v té neproniknutelné tmě často narážely do věcí kolem. Bylo to strašlivé.

Voda kolem klesající lodi pomalu změnila barvu ze zelené na purpurovou, z purpurové na černou a z černě na černou tak dokonalou, že vedle ní byla obyčejná čerň jen světlejší šedí. Pod strašlivým tlakem vody už většina jejího žebrování popraskala.

Loď klesala ve velkých spirálách kolem polypů podobných nočnímu děsu, plovoucích pralesů mořských chaluh a řas, které světélkovaly podivnou směsicí slabých, jakoby nemocných barev. Tu a tam ze tmy vystřelilo chladné a slizké chapadlo, kterým některá z tajemných věcí zkoumala padající trosku.

Pak se z kalu a bahna na dně zvedlo něco a jediným cvaknutím čelistí pohltilo celý vrak najednou.

O něco později našli domorodci na jednom krajovém atolu, v malé laguně svého ostrůvku vyplavenou mořskou obludu, nad kterou užasli. Strašlivým tvorem, který se skládal převážně ze zobáků, chapadel a očí, pomalu pohupovaly mořské vlny. Domorodci užasli i nad jeho velikostí, protože byl mnohem rozlehlejší než celá jejich vesnice. Jenže všechna ta žasnutí nebyl ničím proti tomu, jak užaslý výraz se rozprostíral po tváři mrtvé mořské příšery, která byla, jak se zdálo, ušlapána k smrti zevnitř.

O něco dále, směrem k Okraji, lovila dvojice malých člunů nebezpečně divoké, volně plovoucí ústřice, které byly specialitou téhle části oceánu. Do vlečné sítě se jim zapletlo něco, co táhlo obě loďky několik mil a bylo by je pravděpodobně potopilo, kdyby se kapitán jedné z nich nevzpamatoval a duchapřítomně nepřeřízl tažné lano.

Ale ani údiv onoho kapitána nebyl ničím v porovnání se šokem, který utrpěli domorodci na posledním ostrůvku celého archipelu. V noci téhož dne se z jejich maličké džungle ozval příšerný praskot a skřípot drceného dřeva. Když se několik nejodvážnějších mužů ráno vydalo podívat, co se stalo, zjistili, že napříč celým ostrovem se táhne široký udupaný pás, směřující přímo k Okraji, ve kterém bylo téměř zničeno všechno živé. Bylo to místo dokonalé zkázy. Stromy v džungli, kudy se pás táhl, byly vyvrácené a polámané a jejich zbytky zasypány záplavou potrhaných lián a rozdupaných keřů.

Mezi poničenou zelení našli domorodci ke svému nesmírnému úžasu několik k smrti rozzuřených divokých ústřic.

Létající loď vystoupila dost vysoko, takže bylo vidět obloukovou křivku okraje. Pomalu mizící Okraj obklopovala načechraná oblaka, která většinu času milosrdně zakrývala krajopád. Odsud, z výšky, vypadalo modrozelené moře s tmavšími stíny mračen jako něco milého. Mrakoplaš se otřásl.

„Koukněte,“ začal. Postava v kápi přestala pozorovat vzdálený závoj mlhy a výhrůžně pozvedla svou tyč.

„Nenuť mě to použít,“ zněla odpověď.

„Vážně?“ ušklíbl se Mrakoplaš.

„A co to vlastně je?“ zeptal se Dvoukvítek.

„Je to Ajandurahova tyč konečného záporu,“ odpověděl mu Mrakoplaš. „A byl bych rád,“ obrátil se k postavě s kápí, „kdybys s tím přestal mávat vokolo.

Co kdyby ti to spustilo?“ dodal a ukázal na lesklý hrot tyče. „Já chtěl akorát říct, že je to hrozně hezký, že na nás plejtváte všeckou tou magií, ale nebylo potřeba to zase tak přehánět. A…“

„Buď zticha!“ Postava zvedla ruku a odhodila si kápi z hlavy. Ukázalo se, že se pod kapucí skrývá mladá žena velice podivné barvy. Její kůže byla černá. Nebyla to tmavohnědá barva Urabewů, ani lesklá modročerná barva obyvatel monzuny týraného Klatche, ale hluboce černá barva, jakou má půlnoc na konci jeskyně. Vlasy, obočí a řasy měla v barvě měsíční záře a stejný odstín jí hrál kolem rtů. Vypadala tak na patnáct a zdálo se, že je k smrti vystrašená.

Mrakoplaš si nemohl pomoci, ale dobře si všiml, jak se jí chvěje ruka, kterou svírala tyč. Když se vám jen pár centimetrů před nosem nejistě potácí náhlá smrt, většinou si toho všimnete. Nakonec mu došlo, velice pomalu, protože to pro něj byl úplně nový a neznámý pocit, že na světě existuje někdo, kdo se ho bojí. Poslední dobou narážel na podobné paradoxy obrácených úloh tak často, že je začal tak trochu považovat za určitý druh přírodního zákona.

„Jakpak se jmenuješ?“ zeptal se tak uklidňujícím tónem, na jaký se jen vzmohl. Jistě, dívka byla vystrašená, ale tyč měla ona. Kdybych měl takovou tyč já, pomyslel si Mrakoplaš, nebál bych se vůbec ničeho. Co si ta holka, u Stvořitele, myslí, že bych mohl udělat?

„Mé jméno je nepodstatné,“ odpověděla.

„To je hezké jméno,“ pokýval hlavou Mrakoplaš. „Kampak nás to vezeš a proč? Nevidím jediný důvod, proč bys nám to nemohla prozradit.“

„Vezu vás samozřejmě do Krullu,“ řekla dívka. „A nedělej si ze mne blázny. Nebo použiju tyč! Musím tě do Krullu dovézt živého, ale nikdo nemluvil o tom, že musíš zůstat celý! Jmenuji se Marchesa a jsem čarodějkou páté kategorie. Rozumíš?“

„No, takže když o mně všechno víš, víš také, že jsem to v životě nedotáhl ani na novice,“ prohlásil klidně Mrakoplaš. „Vždyť já ve skutečnosti nejsem ani čaroděj!“ Zachytil užaslý výraz, který se objevil Dvoukvítkovi na tváři, a spěšně dodal: „Jen částečně.“

„Nemůžeš čarovat kvůli Osmému zaříkadlu, které se ti usadilo v hlavě,“ odporovala mu Marchesa, a protože průsvitná loď začala opisovat po moři široký oblou, půvabně změnila těžiště. „Proto tě taky vyhodili z Neviditelné univerzity. Víme všechno.“

„Ale před chvilkou jsi řekla, že je to lstivý a šikovný čaroděj,“ protestoval Dvoukvítek.

„Ano, protože každý, kdo přežije to, co přežil on — i když si na sebe většinu nepříjemností přivolal předstíráním toho, že je čaroděj — musí být skutečně čarodějem,“ odpověděl mu Marchesa. „Já tě, Mrakoplaši, varuju! Při nejmenším podezření, že se pokoušíš vyslovit Osmé zaklínadlo, tě bez milosti zabiju,“ upírala na něj nervózní pohled.

„Myslím si,“ začal opatrně čaroděj, „že to nejlepší, co bys mohla udělat, by bylo vysadit nás někde hodně daleko. Chtěl jsem říct, díky za záchranu a tak, ale abys nás někde vysadila a nechala si nás žít po svým, tak…“

„Doufám, že nemáte v úmyslu udělat z nás otroky,“ vmísil se do řeči Dvoukvítek.

Marchese se na tváři objevilo upřímné pohoršení. „Samozřejmě, že ne! Jak vás mohlo něco takového vůbec napadnout? V Krullu budete žít v přepychu, dostatku a radovánkách…“

„No výborně,“ oddechl si Mrakoplaš.

„… i když ne dlouho.“

Ukázalo se, že Krull je velký ostrov s mohutnými štíty hor a hustými lesy. Mezi stromy tu a tam probleskovaly krásné bílé budovy. Celý ostrov se k Okraji postupně zvedal, takže nejvyšší bod Krullu prakticky Okraj poněkud přesahoval. Právě v těch místech Krullané vybudovali své hlavní město, které se nazývalo také Krull. Většina materiálu, použitého na stavbu města, pocházela z Okrady a to dodávalo většině domů poněkud lodní podobu.

Abychom se vyjádřili přímo a bez příkras, byly tady použity celé lodní trupy, umně spojené dohromady v obytné celky. Z celého toho na první pohled poněkud chaotického místa vyčnívaly v podivných úhlech trirémy, džunky a i karavely. Pestře malované příďové figury a dračí přídě lodí středových národů připomínaly každému občanu Krullu, že jejich bohatství pochází z moře. Větším budovám pak dodávaly důstojnost barkasy a karaky. Tak město postupně rostlo a vrstvu za vrstvou vyplňovalo mezeru mezi modrozeleným oceánem a šedobílým oblačným mořem nad Okrajem. Osm barev Okrajky se odráželo v každém okně města a navíc v čočkách desítek teleskopů, které zdobily toto sídlo tisíce astronomů.

„Vypadá to příšerně,“ prohlásil Mrakoplaš zachmuřeně.

Létající talíř se teď přiblížil k samotné hraně krajopádu. Ostrov nebyl směrem k Okraji jen vyšší, ale současně se i zužoval, takže loď se dostala po hladině až k městu. Široká římsa na stěně okrajového útesu byla poseta množstvím jeřábů a výsuvných můstků, které mířily do prázdna. K jednomu z nich teď loď zamířila a přirazila k němu s hladkostí člunu, který připlouvá k molu. Tam čekaly čtyři strážní s černou pletí a vlasy barvy měsíční záře, podobní Marchese jako vejce vejci. Nezdálo se, že by byli ozbrojeni, ale ve chvíli, kdy Mrakoplaš s Dvoukvítkem vyklopýtali z lodní kabiny, chytli každého z nich dva strážní a to dost pevně, aby jim z hlav vypudili jakoukoliv myšlenku na útěk.

Marchesa a ostatní hydrofobové zůstali vzadu a strážní s oběma vězni vyrazili rychlou chůzí po cestě mezi námořními domy. Ta se brzo začala svažovat dolů k jakési budově, která vypadala jako nějaký důležitý palác. Mrakoplaš si všiml dokonale osvětlených tunelů a několika nádvoří plných zeleně. Tu a tam postávaly skupinky starších mužů, oblečených do dlouhých plášťů vyšitých okultními symboly. Starci jim většinou ustupovali z cesty a se zájmem se za nimi ohlíželi. Několikrát Mrakoplaš zahlédl hydrofoby. Jejich výraz, ve kterém se zračil odpor k vlastním tělesným šťávám, neponechával žádné pochybnosti o jejich specializaci. Občas potkávali spěchající lidi, kteří museli být otroky. Na svá pozorování neměl mnoho času, protože se před nimi vzápětí otevřely dveře a do nich byli jemně, ale rozhodně vstrčeni. Dveře za nimi s třeskotem zapadly.

Když Mrakoplaš s Dvoukvítkem nabyli rovnováhu, začali se rozhlížet po okolí.

„No né,“ promluvil nakonec Dvoukvítek po delším mlčení, kdy se pokoušel najít přiléhavější výraz.

„To má být vězeňská cela?“ užasl Mrakoplaš hlasitě.

„Samé zlato, hedvábí a takové věci,“ dodával Dvoukvítek. „Něco takového jsem v životě neviděl!“

Na podlaze bohatě vybavené a zdobené komnaty ležel koberec s tak vysokým vlasem, že na něj Mrakoplaš vstoupil s obavou, zda to není nějaké ploché chlupaté zvíře. Uprostřed místnosti byl dlouhý stůl přeplněný nejskvostnějšími pamlsky, jaké si jen člověk dovedl představit. Většina jídel byla z ryb a dokonale připravená včetně největšího kraba, kterého kdy Mrakoplaš viděl. Jenže tam bylo mnohem víc mis a podnosů s věcmi, které nikdy v životě neviděl. Opatrně se natáhl a vzal do ruky purpurové ovoce, pokryté nazelenalými krystalky.

„To je kandovaná ježovka,“ ozval se veselý, sípavý hlas těsně za ním. „To je veliká delikatesa!“

Upustil ježovku na mísu a otočil se. Mezi těžkými závěsy se vynořil vysoký hubený stařec. Proti většině starců, které Mrakoplaš znal, vypadal téměř laskavě.

„Pyré z mořských okurek má taky něco do sebe,“ prohlásil stařec společenským tónem. „A ty malé zelené kousky, to jsou malé mořské hvězdice.“

„Díky za radu,“ odpověděl mu Mrakoplaš slabým hlasem.

„Je to vážně všechno hrozně dobré,“ ozval se Dvoukvítek plnými ústy. „Měl jsem dojem, že máš mořské pochoutky rád?“

„Jo, já si to taky myslel,“ zněla nejistá odpověď. „A to víno, nejsou to náhodou mačkaný voči chobotnic?“

„Mořské hrozny,“ usmál se stařec.

„Bezvadný,“ přikývl Mrakoplaš, když na jeden zátah vypil celou sklenici. „Dobrý, fakt. Jenom je trochu slaný.“

„Mořské hrozny se říká jednomu druhu malých medúz,“ vysvětloval mu otcovsky cizinec. „Ale myslím, že bych se měl konečně představit. Nevíte náhodou, proč má váš přítel najednou tak zvláštní barvu?“

„Nevím,“ odpověděl mu Dvoukvítek, „ale myslím si, že to bude kulturní šok. Jak jste říkal, že se jmenujete?“

„Zatím jsem to neříkal, ale jmenuji se Garhartra. Mým úkolem je starat se o naše hosty a návštěvníky, víte? Mým jediným úkolem je postarat se o to, aby váš pobyt tady byl tak příjemný, jak to jen jde.“ Muž se uklonil. „Pokud máte nějaké přání, stačí jen říci.“

Dvoukvítek se pohodlně usadil do velkého křesla bohatě vykládaného perletí. V jedné ruce držel sklenici olejovitého vína a v druhé oliheň v aspiku. Zamyslel se.

„Tak mám pocit, že tady něco neklape,“ prohlásil po chvíli. „Tak nejdřív nám řekli, že z nás budou otroci…“

„Ta ostrovní latimérie?“ ozval se Dvoukvítek.

„Myslím, že je to taková škaredá ryba,“ odpovídal mu Mrakoplaš od vzdálenějšího konce stolu. „Myslíš, že ty sušenky sou udělaný taky z něčeho tak nechutnýho?“

„… potom nás zachráníte za cenu obrovských magických nákladů…“

„Ty jsou lisovány z ochucených mořských řas,“ odpověděl Mistr hostitel.

„… potom nám zase vyhrožují a to za pomoci velké dávky magie…“

„No jo, já si hned říkal, že to budou jenom řasy,“ souhlasil Mrakoplaš. „Chutnaj vážně tak, jak by chutnaly mořský řasy, pokud by byl někdo tak velkej masochista, že by se cpal mořskejma řasama.“

„… pak nás odvlečou stráže a vhodí nás sem…“

„Jemně vstrčí,“ opravoval ho Garhartra.

„… a tady se z toho vyklube výjimečně přepychově zařízená komnata, kde je navíc spousta výborného jídla a člověk, který nám tvrdí, že jedinou náplní jeho života je učinit nás šťastnými.“ Dvoukvítek se na chvilku odmlčel a pak dodal: „Chci tím říci, že to všechno nějak postrádá jakoukoliv logiku.“

„Jo,“ zabručel Mrakoplaš, „von se chce prostě zeptat, kdy po nás zase vyrukujete. Prostě to vypadá, že teď je jenom krátká přestávka na gáblík.“

Garhartra pozvedl ruce v mírumilovném gestu.

„Ale, ale,“ zaprotestoval. „Bylo přeci nutné dopravit vás sem co nejrychleji. Samozřejmě, že z vás nechceme udělat otroky. V tom ohledu můžete být úplně klidní.“

„No, tak prima,“ uklidni se Mrakoplaš.

„Tak vidíte. Ve skutečnosti budete obětováni,“ pokračoval Garhartra klidně.

„Obětovaní, Jo!? Vy nás prostě zabijete?“ vykřikl čaroděj.

„Jestli vás zabijeme? Ano, samozřejmě. Jaké by to bylo obětování, kdyby oběť zůstala naživu? Ale nebojte se, smrt bude relativně bezbolestná.“

„Relativně? Relativně k čemu?“ vyjekl Mrakoplaš. Uchopil vysokou zelenou láhev plnou vína z hroznových medúz a hodil ji po Hostiteli. Stařec zvedl ruku jakoby v obranném gestu.

Z rozevřených prstů mu vyletěl oktarínový blesk a vzduch se náhle změnil ve slabě olejovitou substanci, která signalizovala silný magický výboj. Hozená láhev zpomalila, nakonec se zastavila ve vzduchu na místě a pomalu se otáčela.

Současně s tím uchopila Mrakoplaše jakási strašlivá síla, přehodila ho přes celou místnost a vysoko nad podlahou ho přitiskla ke zdi, kde zůstal viset s vyraženým dechem. Visel tam a v záchvatu zuřivosti otvíral naprázdno ústa.

Garhartra spustil ruku a pomalu si ji otřel do pláště. „Tyhle věci dělám vážně moc nerad,“ prohlásil.

„No, to vidim,“ lapl Mrakoplaš po dechu.

„Ale proč nás vlastně chcete obětovat?“ zeptal se Dvoukvítek. „Vždyť nás ani neznáte?“

„No to je právě ono, nemyslíte? Musí to být hrozné, obětovat přítele. Kromě toho, vy jste k tomu byli jaksi určeni. O tom konkrétním bohu nic moc nevím, ale On byl v tomto bodě naprosto jednoznačný. Poslyšte, já už musím běžet. Je potřeba toho ještě tolik připravit a zařídit, no znáte to,“ dokončil Hostitel řeč a už stál ve dveřích. Na prahu se ještě otočil. „Udělejte si, prosím, pohodlí a nepřipouštějte si žádné starosti.“

„Ale vždyť jste nám vlastně nic neřekl!“ zakvílel Dvoukvítek.

„Ale to vlastně ani nestojí za to. Obětováni budete už zítra ráno,“ odpověděl mu Garhartra. „Zbytečně by vám to leželo v hlavě, vážně. A dobře se vyspěte. Alespoň se o to pokuste.“

Dveře za ním zapadly. Slabá oktarínová záře signalizovala, že byly magicky zapečetěny a žádný pozemský zámečník je neotevře.

Kling, klang, klong! To se do měsíční noci, rvané hukotem krajopádu, ozvaly signální zvonky nad Okradou.

Tertron, úsekář na 43. délce, neslyšel takové vyzvánění ode dne, kdy byl před pěti lety do sítí zahnán obří kraken. Vyhlédl ze dveří své chatrče, která byla postavena na silných dřevěných pylonech zaražených do mořského dna, protože v těchto místech nebyl jediný kousek souše. Jednou nebo dvakrát měl pocit, že kdesi ve tmě zahlédl jakýsi pohyb. Podle předpisů by měl vyplout na obhlídku, aby zjistil, co způsobilo ten příšerný hluk. Ale jak tak vyhlížel do noční temnoty, napadlo ho, že to není ten nejlepší nápad, a proto rychle zabouchl dveře, omotal zuřivě zvonící zvonky nějakými pytli a pokusil se znovu usnout.

Jenže to bylo marné. Ony už totiž nezvonily jen zvonky, začalo bzučet a rezonovat hlavní nosné lano celé Okrady, jako by na ni naráželo něco neobyčejně těžkého. Tertron nějakou dobu zíral do stropu a snažil se z hlavy zapudit myšlenky na dlouhá slizká chapadla a oči velikosti zahradního bazénku. Nakonec zjistil, že je to marné, a tak s povzdechem sfoukl lampu a opatrně pootevřel dveře.

Podél Okrady se skutečně něco přibližovalo. Pohybovalo se to obrovskými nemotornými skoky, které zdolávaly celé metry najednou. Na okamžik se to vztyčilo nad ním a Tertron zahlédl jakýsi vícehranný tvar pokrytý nánosem mořských řas. Mělo to na spodní ploše množství malých nožiček, a přestože to nemělo žádný obličej — tím si byl naprosto jistý — tvářilo se to neobyčejně vztekle.

Obluda se vrhla kupředu a chatrč se změnila v hromadu třísek, i když Tertron se v poslední chvíli zachránil tím, že vyskočil a zachytil se hlavního lana Okrady. Tak přežil a o několik týdnů později ho našla záchranná flotila. Nakonec se mu podařilo uprchnout z Krullu na létající lodi, kterou unesl násilím (bylo zajímavé, že si při únosu vypěstoval chronickou mořskou nemoc), a po mnoha dobrodružstvích se mu podařilo dorazit až do Velkého Nefa. Tam se usadil v nejsušší oblasti Zeměplochy. Ta oblast byla tak vyprahlá, že měla dokonce svůj negativní vodopád, ale je třeba říci, že i ten se mu zdál až nechutně vlhký.

„Zkoušel jsi dveře?“

„Samozřejmě,“ přikývl Dvoukvítek. „A jsou stejně tak dobře zamčené, jako když jsi se ptal před chvílí. Je tady ještě okno.“

„No, lepší cestu bysme si ani nemohli přát, co?“ zavrčel Mrakoplaš ze své nepohodlné pozice v polovině zdi. „Neřikals náhodou, že vede nad Okraj? Stačí jedinej krok a už letíš vesmírem. I kdybysme nakrásně nezmrzli, rozplácli bysme se vo nějakej jinej svět nebo vlítli ho hořícího středu prvního slunce, který bysme potkali.“

„No, ale zkusit bychom to měli,“ trval na svém Dvoukvítek. „Nechceš sušenku z mořských řas?“

„Ne!“

„Kdy se chceš pustit dolů?“

Mrakoplaš vztekle zavrčel. To byla další z těch věcí, které nevěděl. Garhartrovo kouzlo znal. Patřilo k málo používaným kouzlům, která se navíc velice těžko učila a ovládala — bylo to Atavarrovo Matoucí kouzlo osobní přitažlivosti a jeho vlivem bylo Mrakoplašovo tělo přesvědčeno o tom, že „dolů“ leží o devadesát stupňů posunuto ke směru, který znávala většina obyvatel Plochy. Mrakoplaš prostě na zdi stál. Láhev, kterou hodil po Garhartrovi, zatím nehybně visela ve vzduchu nedaleko od něj. V jejím případě byl čas — tak dobrá, ne přímo zastaven, ale zpomalen o několik desetinných míst — a její letová křivka teď probíhala rychlostí několika centimetrů za několik hodin. Sklo se v měsíčním světle zablesklo. Mrakoplaš si povzdechl a pokusil se usadit na zdi co nejpohodlněji.

„Proč seš vždycky tak klidnej?“ zeptal se nakonec nesnášenlivým tónem. „Sme tady zavření, ráno nás maj obětovat nějakýmu bohu a ty si tady sedíš a cpeš se jednohubkama s vilejšema.“

„No, já předpokládám, že se něco vyvrbí,“ odpovídal mu Dvoukvítek.

„Víš, mně na tom ze všeho nejvíc vadí, že prostě nevíme, proč nás chtěj zabít.“

A chtěl bys to vážně vědět?

„To si řek ty?“

„Co jsem řekl?“

To se ti asi něco zdálo, pokračoval hlas v Mrakoplašovi hlavě.

Pokrouceně si sedl. „Kdo seš?“ zeptal se.

Dvoukvítek se na něj s obavami zadíval.

„No já jsem přeci Dvoukvítek, určitě si na mě pamatuješ!“

Mrakoplaš si sevřel hlavu do dlaní.

„No jo,“ prohlásil, „tak je to tady. Asi sem se zbláznil. Já snad skočim z vokna.“

Výborný nápad, řekl hlas, je tady pěkně nacpáno.

Kouzlo, držící Mrakoplaše na zdi se slabým „pic“ pominulo. Zřítil se dopředu a zůstal ležet v malé hromádce na podlaze.

Opatrně, málem jsi mě rozmáčkl.

Mrakoplaš se zvedl na loket a druhou rukou zašmátral v záhybech svého roucha. Když ji zase vytáhl, seděla mu na dlani malá zelená žabka a oči jí podivně světélkovaly.

Polož mě na zem a o kousek ustup, zamrkala na něj žabka.

Čaroděj to udělal a odtáhl užaslého Dvoukvítka o kus dál.

Místnost potemněla, ozval se zvuk podobný hukotu bouře. Ve vzduchu se objevily čmouhy zeleného purpurového a oktarínového světla a rychle se začaly ve spirálách stahovat k malému obojživelníkovi. Tu a tam zasvítil malý kulový blesk. Netrvalo dlouho a žabka zmizela v nazlátlé mlze, která začala vzlínat nahoru, až nakonec naplnila místnost teplým, žlutým světlem. Uvnitř světelného sloupu se rýsoval nezřetelný tmavý stín, který se pohyboval a měnil. Neustále zněl vysoký, nervy drásajíc hukot mocného magického pole.

Magické tornádo skončilo stejně náhle, jak začalo.

A na místě, kde předtím seděla malá žabka, … seděla malá žabka.

„Úžasný,“ hlesl Mrakoplaš.

Žabka na něj káravě poulila oči.

„Fakt, dokonalý,“ prohlásil Mrakoplaš kysele. „Žába, co se kouzlem promění v žábu. Skvělý.“

„Otoč se,“ ozvalo se mu za zády. Hlas byl hebký, ženský a přitažlivý. Když takový hlas zaslechnete, pomyslíte si, že by neškodilo zajít s jeho majitelkou na nějakou tu skleničku. Háček byl v tom, že zazníval z místa, kde žádný hlas být neměl. Mrakoplaš s Dvoukvítkem se opatrně otočili.

V šeru místnosti stála žena. Vypadala… byla prostě… měla… tedy abychom se vyjádřili přesně, ona…

Později se Dvoukvítek s Mrakoplašem nemohli shodnout na jediném detailu jejího zevnějšku. Věděli jen to, že byla úžasně krásná (i když ani tady se nemohli přesně dohodnout, která z jejích tělesných půvabů ji krásnou činily) a že měla zelené oči. Ne tu bledou zeleň obyčejných očí, ne, její oči měly živou barvu smaragdů a duhový lesk vážčích křídel. Mrakoplaš si ze studií mnoho nepamatoval, ale k tomu málu, co věděl, patřilo i to, že žádný bůh nebo bohyně, ať už se převtělí v cokoliv, nemůže změnit barvu a vzhled svých očí.

„D…“ začal. Zarazila ho pozvednutou rukou.

„Víš, že v okamžiku, kdy vyslovíš mé jméno, musím odejít,“ zasykla. „Víš jistě, že jsem bohyně, která přichází jen nevolána?“

„Ano. Jasně. Jo, vím to,“ zakrákoral nejistý čaroděj. „Jsi ta bohyně, které říkají také Dáma.“

„Uhodls.“

„Vy jste vážně bohyně?“ ozval se Dvoukvítek vzrušeně. „Vždycky jsem si přál setkat se s bohyní.“

Mrakoplaš se přikrčil v očekávání výbuchu božského hněvu. Dáma se jen pousmála.

„Tvůj přítel čaroděj by nás měl vzájemně představit,“ řekla Dvoukvítkovi.

Mrakoplaš si odkašlal. „Ehm, jasně,“ začal rozpačitě. „Tohle je, Dámo, Dvoukvítek. On je turista a…“

„Několikrát jsem mu na jeho cestách pomohla…“

„… Dvoukvítku, tohle je Dáma. Akorát Dáma, rozumíš, víc ani slovo. Ne, aby ses ji pokoušel nějak pojmenovat, jasný?“ Pokračoval ve svých varováních, propichoval svého malého společníka očima, ale ten si ho vůbec nevšímal.

Mrakoplaš se otřásl. Samozřejmě, že nebyl ateista, bohové na Zeměploše se s ateisty vůbec nemazlili. Občas, když se náhodou stalo, že měl nějaký ten měďák, hodil dokonce pár drobných do chrámové pokladničky, a to podle známého rčení, že jeden nikdy neví, kdy se to může hodit. Obvykle však bohy nijak neobtěžoval a doufal, že oni nebudou obtěžovat jeho. Život byl i tak hrozně složitý.

Existovali jen dva bohové, kteří byli opravdu strašní. Zbytek bohů vlastně tvořili přerostlí lidé, kteří holdovali vínu, válkám a ženským. Z Osudu a Dámy však měli lidé strach.

V chrámové čtvrti Ankh-Morporku měl Osud malý masívní olověný chrám, kde se po nocích scházeli jeho vyzáblí uctívači s prázdnýma očima. Za bezměsíčných nocí tam sloužili své osudem předurčené a většinou marné rituály. Dáma neměla vůbec žádný chrám, i když byla nepochybně nejmocnější bohyní celého Stvoření. Několik nejodvážnějších členů Cechu hráčů kdysi provedlo několik pokusů. Založili tajný kult uctívačů, který se scházel v nejhlubších sklepeních pod domem cechu, a během jediného týdne do posledního zemřeli hladem, byli zavražděni, nebo je prostě jen tak vzal Smrť. Byla to „Bohyně, jejíž jméno nesmí být vysloveno“, ti, kteří ji hledali, ji nikdy nenašli, a přesto bylo známo, že často přispěchá na pomoc lidem v největší nouzi. Občas ale ponechala takové lidi Osudu. Neměla ráda tiché ťukání kuliček růžence, ale chřestění kostek ji přitahovalo. Nikdo nevěděl, jak vypadá, a přitom se často stávalo, že člověk, který vsadil život na jedinou kartu, jí, právě když tu poslední kartu obrátil, pohlédl přímo do tváře. Samozřejmě, někdy se neobjevila. Byla současně tou nejuctívanější i nejproklínanější ze všech bohyň.

„Tam, odkud pocházím, žádné bohy nemáme,“ prohodil Dvoukvítek.

„Ale máte, víš,“ usmála se na něj Dáma. „Každý má své bohy. Vy si prostě jenom neuvědomujete, že to bohové jsou.“

Mrakoplaš se v duchu sám sebou zatřásl.

„Podívej,“ vzchopil se nakonec, „já bych nechtěl vypadat netrpělivě, ale každou chvíli sem můžou támdle těma dveřma přijít lidi, vytáhnout nás ven a zabít.“

„To je pravda,“ řekla Dáma.

„Vy nám asi neřeknete proč, nebo ano?“ ozval se Dvoukvítek.

„Ale ano. Krullané se připravují vypustit přes Okraj Plochy bronzovou loď. Jejich prvním a nejdůležitějším úkolem je zjistit pohlaví A’Tuin — Vesmírné.“

„Ale to je přeci úplně zbytečné,“ prohlásil Mrakoplaš.

„Není. Uvažuj se mnou. Jednoho dne může A’Tuin potkat v té vesmírné noci, kterou se pohybuje, jiného příslušníka rodu chelys galaktica. Budou bojovat? Budou se pářit? Stačí špetka představivost a zjistíš, že pohlaví Velké A’Tuin pro nás může být velice důležité.“

Mrakoplaš se pokusil nemyslet na pářící se vesmírné žely. Vůbec to nebylo snadné.

„Takže se rozhodli spustit tam dolů loď,“ pokračovala bohyně, „se dvěma muži na palubě. Bude to vyvrcholení desítek různých výzkumů. Pro ty dva cestovatele to bude samozřejmě i velice nebezpečné. Aby se snížila všechna rizika na minimum, krullský Arciastronom uzavřel s Osudem dohodu, podle které v okamžiku startu lodi obětuje dva muže. Osud za to slíbil, že na lodi spočine milostivým okem a usměje se na ni. Dobrá výměna, že?“

„A my jsme ty oběti,“ zabručel Mrakoplaš.

„Přesně.“

„Nikdy mě nenapadlo, že by Osud dělal takovýhle kšeftíky. Vždycky mi říkali, že Osud je nepodplatitelnej,“ ušklíbl se zatrpkle Mrakoplaš.

„Za normálních okolností ano. Jenže vy dva jste mu už nějakou dobu trnem v oku. Výslovně určil, že obětováni musíte být vy dva. Nechal vás uniknout ze zajetí pirátů. Dovolil, abyste se zachytili na Okradě. Osud dokáže být občas hodně zlý bůh.“

Zavládlo ticho. Žabka si vzdychla a zalezla pod stůl.

„Víte moc jste mne pobavili,“ řekla Dáma, „a já jsem sentimentální. Kdybyste byli hráči, pochopili byste to. Takže jsem na nějakou chvíli vstoupila do vědomí té žáby a vy jste mě zachránili, protože nikdo, kdo má trochu citu, nemůže nečinně přihlížet, když se ubohé a bezmocné stvoření řítí do náruče Smrtě.“

„Díky,“ hlesl Mrakoplaš.

„Osud se vůči vám zatvrdil,“ pokračovala Dáma. „Můžu pro vás udělat velice málo. Dám vám šanci. Jedinou malou šanci. Zbytek už záleží jen na vás.“

Dáma zmizela.

„No tohle,“ vydechl po chvíli Dvoukvítek. „To je poprvé v životě, kdy jsem potkal bohyni.“

Dveře se rozletěly a dovnitř vešel Garhartra s tyčí v ruce. Za ním kráčeli dva strážní, kteří byli ozbrojeni mnohem běžnějšími meči.

„No prosím,“ prohlásil Hostitel společenským tónem. „vidím, že jste připraveni.“

Připraveni? Ozval se Mrakoplašovi v hlavě teď už známý hlas.

Láhev, kterou čaroděj hodil před osmi hodinami, stále ještě visela ve vzduchu, uvězněna magií ve svém vlastním časovém poli. Jenže během těch hodin se původní moc zaklínadla odpařovala, až už zbývající magická energie nebyla schopna bojovat s polem normality vesmíru a v té chvíli ovládla celou situaci ve zlomku mikrosekundy Skutečnost. Viditelně se to projevilo tak, že láhev dokončila původně započatou parabolickou křivku, roztříštila se Hostiteli o hlavu a zaplavila oba strážné úlomky skla a sprškou medúzového vína.

Mrakoplaš chytil Dvoukvítka za ruku, kopl bližšího strážného mezi nohy a vyrazil z komnaty. Šokovaného turistu táhl za sebou. Dřív než se omráčený Garhartra stačil sesout na podlahu, duněly už kroky jeho hostů ve vnější chodbě. Mrakoplaš zahnul smykem za roh a zjistil, že se ocitl na balustrádě, která lemovala ze čtyř stran nádvoří. Jeho větší část zabíral ozdobný bazének, ve kterém se mezi leknínovými listy na sluníčku vyhřívalo několik velkých želv. Přímo před Mrakoplašem se objevila dvojice užaslých čarodějů, jejichž černomodré róby signalizovaly, že jde o trénované hydrofoby. Jeden z nich, který si rychleji uvědomil, o co jde, pozvedl ruku a otevřel ústa, aby vyřkl první slova zaklínadla. Vedle Mrakoplaše se ozval krátký ostrý zvuk. Dvoukvítek plivl. Hydrofob vykřikl a ruka mu klesla, jako kdyby ho byl někdo uhodil.

Druhý čaroděj se ještě nestačil vzpamatovat, když se na něj Mrakoplaš vrhl s napřaženými pěstmi. Jedna tvrdá rána hnaná silou strachu o život srazila hydrofoba přes nízké zábradlí dolu do bazénku. Tam se ovšem stala podivná věc. Voda se rozestoupila ke stěnám nádrže, jako by do ní někdo vtlačil obrovský neviditelný míč. Ječící hydrofob zůstal viset nad prázdným dnem bazénu, podpírán vlastním odpudivým polem.

Dvoukvítek na něj s úžasem zíral, dokud ho Mrakoplaš nechytil za rameno a nepostrčil k další chodbě. Rozběhli se dovnitř a za nimi se na zemi svíjel zbylý hydrofob a křečovitě si svíral vlhkou ruku. Chvíli se za nimi ozývaly jakési výkřiky, ale když se rozběhli následující příčnou chodbou a přeběhli nějaké menší nádvoří, ztratil se jim hluk pronásledování z doslechu. Nakonec si Mrakoplaš vybral jedny dveře, které na něj zapůsobily důvěryhodným dojmem, a opatrně nahlédl dovnitř. Místnost za dveřmi byla prázdná, a proto rychle vešel dovnitř, Dvoukvítka vtáhl za sebou a dveře pečlivě zavřel.

„Tak, teď jsme se ztratili v paláci na ostrově, ze kterého nemáme nejmenší šanci se dostat,“ prohlásil udýchaně. „A co hůř, ne — moment!“ Vykřikl, když si uvědomil, co mají kolem sebe.

Dvoukvítek už si užasle prohlížel stěny.

Na té místnosti bylo totiž zvláštní to, že obsahovala celý vesmír.

Smrť seděl ve své zahrádce a brousil si kosu. Už teď sice byla ostrá tak, že stačilo, aby na ni narazil vánek, který letěl kolem a naprosto bezbolestně se o ni rozřízl na dva užaslé zefýrky, ale koneckonců ve Smrťově tiché zahradě se vánky objevovaly zřídka. Ležela na chráněné planině, odkud byla Zeměplocha vidět ze všech stran, a hned za ní se tyčila neuvěřitelně vysoká a pochmurná hora Věčnosti.

„Sviš! Sviš!“ vylepšoval brousek ostří. Smrť si pobrukoval jakési rekviem a kostnatou nohou si poklepával do rytmu na ojíněné dlaždice.

V oparu halícím zahradu se objevila nezřetelná postava, pomalu se blížila skupinou stromů, na nichž dozrávala Noční jablka, a vzduchem se rozlila vůně rozšlapaných lilií. Smrť rozzlobeně zvedl hlavu a pohlédl do očí, které byly černé jako podzemní sklepení. Uvnitř byly plné vzdálených hvězd, ale ta souhvězdí se nepodobala žádným, která jste mohli najít ve vesmírech naší reality.

Smrť a Osud se na sebe zadívali. Smrť se usmíval. Samozřejmě, vzhledem k uspořádání svého obličeje neměl na vybranou. Pokračoval ve své činnosti a brousek stejnoměrně skřípal po čepeli.

„Měl bych pro tebe nějakou práci,“ začal Osud zeširoka. Jeho věta narazila na Smrťovu kosu a rozťala se na dvě úhledné pentličky souhlásek a samohlásek.

DNES MÁM PRÁCE AŽ AŽ, odpověděl Smrť hlasem těžkým jako neutronium. TEĎ PRÁVĚ ŘÁDÍ V PSEUDOPOLISU BÍLÁ NEMOC A MÁM TAM NAMÍŘENO. MUSÍM Z JEJÍCH SPÁRŮ OSOVOBODIT MNOHO ZASLOUŽILÝCH OBČANŮ. TAK STRAŠLIVÁ NÁKAZA ŘÁDILA NAPOSLED PŘED STO LETY A ODE MNE SE OČEKÁVÁ, ŽE SE BUDU PLÍŽIT ULICEMI MĚSTA, JAK JE MOU POVINNOSTÍ.

„Já mluvím o tom malém cestovateli a o jeho kamarádíčkovi, o tom čarodějnickém grázlíkovi,“ pokračoval Osud v řeči, jako když másla ukrajuje. Posadil se vedle Smrtě, zahaleného do černého roucha s kápí, a pozoroval Zeměplochu. Odsud, z tohoto skvělého místa, ležícího v mimoprostoru, vypadala jako pestrobarevný mnohostěnný šperk.

Brousek se zastavil.

„Oba během několika hodin zemřou,“ pokračoval Osud. „Tak jim bylo přisouzeno.“

Smrť se zavrtěl a brousek se dal znovu do práce.

„Myslel jsem, že z toho budeš mít radost,“ otočil se k němu Osud.

Smrť pokrčil rameny a na někoho, kdo je pouhou kostrou, to bylo zvláště působivé gesto.

KDYSI JSEM JE OPRAVDU VELICE ÚPORNĚ PRONÁSLEDOVAL, přiznal. POTOM JSEM SI ALE UVĚDOMIL, ŽE NAKONEC STEJNĚ ZEMŘOU. KAŽDÝ ČLOVĚK MUSÍ JEDNOU ZEMŘÍT. DŘÍVE NEBO POZDĚJI MUSÍ ZAHYNOUT VŠECHNO. MOHOU MNE OŠIDIT, ALE NEMOHOU MNE POPŘÍT. JAKÉPAK TEDY STAROSTI?

„Ani mne nikdo nepodvede,“ odsekl Osud.

ŘÍKALI MI NĚCO TAKOVÉHO, odpověděl mu Smrť a stále se usmíval.

„Tak dost!“ vykřikl Osud a vyskočil. „Zemřou!“ Potom zmizel v záplavě modrého ohně.

Smrť spokojeně pokýval lebkou a pokračoval ve své práci. Zdálo se, že po několika minutách byla konečně čepel ostrá k jeho spokojenosti. Postavil se a zamířil kosou na tlustou a páchnoucí svíci, která hořela na konci lavice. Pak dvěmi jistými seky rozťal plamen na tři stejně velké žlutooranžové dílky. Smrť se usmíval.

O chvilku později už sedlal svého bílého hřebce, kterého choval ve stáji za domem. Zvíře ho přátelsky očichávalo. Přestože mělo rudě zářící oči a boky jako naolejované hedvábí, byl to přeci jen obyčejný kůň z masa a kostí. Navíc je třeba dodat, že o něj bylo pečováno lépe, než o většinu zeměplošských tažných zvířat. Smrť byl laskavý pán. Sám vážil málo, a i když se často vracel domů se sedlovými brašnami nacpanými k prasknutí, jeho náklad nevážil vůbec nic.

„Všechny ty světy!“ zvolal Dvoukvítek. „To je úžasné!“

Mrakoplaš zabručel něco nesrozumitelného a pokračoval ve své opatrné obhlídce místnosti naplněné hvězdami. Dvoukvítek se zatím zastavil u nádherného astrolábia, v jehož středu byl celý systém želva-sloni-plocha vytepány v mosazi a ozdoben malými drahokamy. Kolem něj se na jemných stříbrných nitkách vznášely hvězdy a planety.

„Úžasné,“ opakoval znovu. Na zdech místnosti byly do goblénů z uhlově černého sametu vetkány drobné světélkující perličky, znázorňující nebeská souhvězdí. Na člověka, který se ocitl v místnosti, to působilo dojmem, že se vznáší uprostřed vesmírné nicoty. Na mnoha stojanech byly umístěny náčrty Velké A’Tuin, tak jak ji bylo možno zahlédnout z některých míst Okrady, znázorňující do poslední podrobnosti obrovské šupiny a kráterovité poškození kůže. Dvoukvítek se kolem rozhlížel rozzářenýma očima, které měly vzdálený, nepřítomný pohled.

Mrakoplaš byl naopak velice ustaraný. Co mu dělalo největší starosti, byly dva prapodivné obleky, které visely na zvláštních stojanech uprostřed místnosti. Nejistě je obcházel.

Zdálo se, že jsou vyrobeny z té nejjemnější bílé kůže, byly plné podivných řemenů s přezkami, mosazných vyústění a dalších podezřelých doplňků. Nohavice plynule přecházely do pevných bot na vysoké podrážce a rukávy do rozměrných rukavic. Nejpodivnější ze všeho ale byly dvě podivné mosazné helmice, které jak se zdálo, měly pevně nasednout na široké a těžké límce kolem krků obleků. Ty helmy by nikoho neochránily — stačila by i rána lehkým mečem a musely povolit, a to by ani nebylo potřeba zasáhnout to malé křišťálové okénko v přední části. Každá helmice měla na temeni vysoký hřeben z bílého peří, který zdaleka nepřispíval k vylepšení jejich zjevu.

Mrakoplašovi se pomalu začalo v hlavě líhnout podezření týkající se účelu, ke kterému byly obleky určeny.

Na stole před obleky ležely mapy hvězdné oblohy a útržky pergamenu pokryté výpočty. Ať už si ty obleky na sebe vezme kdokoliv, pochopil Mrakoplaš, počítá s tím, že neohroženou nohou vstoupí do míst, kam, když nepočítáme občas nějakého toho nešťastného námořníka, ještě nikdy žádná neohrožená noha nevkročila. To, co se teď objevilo v čarodějově mozku, už nebylo jen mlhavé podezření, ale strašlivá předtucha.

Otočil se a zjistil, že na něj Dvoukvítek upírá odhadující pohled.

„Ať tě ani nenapadne…“ začal spěšně, ale Dvoukvítek si ho vůbec nevšímal.

„Bohyně řekla, že Krullané chtějí vyslat přes Okraj dva muže,“ prohlásil se zářícíma očima, „a vzpomínáš si na to, jak nám vyprávěl Tethis, že člověk by potřeboval nějakou ochranu? Krullané to dokázali! Tyhle obleky, to je vesmírné brnění!“

„No, že by se mi zdály zvlášť pohodlné…“ pospíšil si Mrakoplaš s odpovědí a chytil turistu za ruku. „Podívej, stejně musíme jít, tak co bysme tady zůstávali dýl, než je potřeba…“

„Proč musíš vždycky propadnout takový panice?“ zeptal se nedůtklivě Dvoukvítek.

„Právě mi před vočima proběhla celá moje budoucnost a netrvalo to moc dlouho, a jestli se nepohneš hned, tak du a nechám tě tady samotnýho, protože jak tě znám, teď už mi každou chvíli navrhneš, abysme si voblíkli ty…“

Dveře se otevřely.

Dovnitř vstoupili dva urostlí mladí mužové. Na sobě měli jen malé vlněné spodky. Jeden z nich se ještě utíral ručníkem. Oba kývli našim společníkům na pozdrav bez zjevného překvapení.

Vyšší z nich se opřel o jednu z vitrín před lavicemi. Naklonil se k Mrakoplašovi a řekl: „? Tyo yur tl ho sooten gtrunen?“

„A to bylo strašné, protože i když Mrakoplaš ovládal alespoň částečně většinu jazyků okrajových oblastí Plochy, bylo to poprvé, kdy ho někdo oslovil krullštinou. Nerozuměl z ní ani slovo. Dvoukvítek také ne, ale to mu nezabránilo v tom, aby nepostoupil kupředu a nenadechl se.

Rychlost světla, šířícího se magickým prostředím obklopujícím Plochu, nebyla příliš velká, snad jen o trochu vyšší, než rychlost zvuku v ostatních lépe vyladěných vesmírech. Stále ještě to však byla nejrychlejší věc v širokém okolí, když ovšem nepočítáme rychlost Mrakoplašových reakcí v okamžicích, jako byl tento.

Okamžitě mu bylo jasné, že turista se chystá použít své sbírky lingvistických vědomostí, což v praxi znamenalo, že bude mluvit vlastním jazykem, ale pomalu a hodně nahlas.

Mrakoplašův loket vystřelil vzad a vyrazil Dvoukvítkovi dech. Zatímco malý chlapík na něj upřel oči plné bolesti a překvapení, Mrakoplaš zachytil zrakem jeho pohled, vytáhl si z úst pomyslný jazyk a ustříhl si ho pomyslnými nůžkami.

Druhý želvonaut — protože to bylo skutečné povolání obou mužů, kteří se měli z rozhodnutí Osudu zanedlouho spustit k Velké A’Tuin, pozvedl hlavu od mapy ležící na stole a nedůvěřivě jeho pantomimu pozoroval. Husté hrdinské obočí se mu srazilo nad kořenem nosu a prohlásil:

„?Hor yu latruin nor u?“

Mrakoplaš se usmál, přikývl a postrčil Dvoukvítka vytouženým směrem ke dveřím. S jakýmsi vnitřním pocitem uspokojení si všiml, že Dvoukvítek teď začal věnovat pozornost mosaznému teleskopu ležícímu na stole.

„!Sooten u!“ přikazoval sedící želvonaut. Mrakoplaš se znovu usmál a přikývl. Potom vzal jednu ze dvou mosazných helem z její police a praštil s ní muže, jak nejsilněji byl schopen. Želvonaut se s tichým zasténáním svezl k zemi.

Druhý výzkumník, napůl ochromený údivem, k nim přistoupil o jediný krok, ale to už ho Dvoukvítek sice amatérsky, ale efektivně, udeřil teleskopem. Muž se sesul na svého kolegu.

Dvoukvítek a Mrakoplaš se na sebe zadívali přes těla svých obětí.

„Tak jo, vyhráls,“ zaječel Mrakoplaš a uvědomoval si, že vlastně prohrál jakýsi tichý souboj, ale nevěděl přesně, o co v něm šlo. „Nemusíš to ani řikat. Tam venku někdo čeká, že vocuď ti dva chlápci každou chvíli vylezou ve svejch oblekách a přilbách. Předpokládám, že si mysleli, že jsme otroci. Tak poď, pomoz mi je zatáhnout támhle za ty závěsy a potom… a pak…“

„… bychom udělali nejlíp, kdybychom se rychle oblékli,“ doplnil ho Dvoukvítek a sundal z police druhou helmici.

„Jo,“ vzdal se Mrakoplaš. „Hele, ve chvíli, kdy sem ty brnění uviděl, mi bylo jasný, že v jednom z nich skončím. Neptej se mě, jak sem to věděl, snad proto, že to bylo to nejhorší, co se mohlo stát.“

„No, ale říkal jsi přeci sám, že neexistuje způsob, jak bychom mohli uprchnout,“ prohlásil tlumeným hlasem Dvoukvítek, který si právě přetahoval přes hlavu horní polovinu obleku. „Cokoliv je lepší než se dát obětovat.“

„Při první jen trochu vhodné příležitosti ale práskneme do bot,“ zasyčel Mrakoplaš. „Ne, aby tě napadly nějaký pitomosti!“

Začal zuřivě cpát ruce do rukávů a hlavu strčil do přilby. Na okamžik ho napadlo, že tam nahoře nad ním někdo drží ochrannou ruku.

„Tak teda dík,“ prohlásil trpce.

Až na kraji města a tím i Krullské země se nacházel obrovský amfiteátr s místy pro několik desítek tisíc lidí. Aréna byla půlkruhovitá z toho prostého důvodu, aby zajistila co nejdokonalejší výhled na moře oblaků, které se vznášelo nad Okrajem hluboko dole. Bylo obsazeno do posledního místečka. Dav se stával neklidným. Přišel se podívat na dvojitou oběť a samozřejmě i na spuštění bronzové vesmírné lodi. Ani jedno, ani druhé se zatím neukázalo.

Arciastronom si dal zavolat náčelníka kontroly startu. „Tak co?“ řekl, ale těch pět písmen vydalo za celou encyklopedii zuřivosti a výhrůžek. Náčelník kontroly startu zbledl.

„Bohužel, vaše moudrosti, zatím nic nového,“ odpověděl mistr a s náhlou inspirací dodal, „snad jenom to, že vaši vznešenost jistě potěší, že se Garhartra úplně vzpamatoval.“

„Tak to udělal něco, čeho by mohl ještě litovat,“ prohlásil Arciastronom.

„Rozumím, pane.“

„Kolik času nám ještě zbývá?“

Velitel kontroly startu se zadíval na slunce rychle stoupající na východním nebi.

„Třicet minut, vaše vznešenosti. Pak už se začne Krull odchylovat od ocasu Velké A’Tuin a Mocný poutník bude odsouzen ke zmizení v nekonečných hlubinách vesmíru. Dokonce už jsem nastavil automatické ovládání, takže…“

„Dobrá, dobrá,“ prohlásil nevrle Arciastronom a propustil jej pokynem ruky. „Start lodi musí proběhnout. Postav stráž do přístavu, rozumíš. Až ty dva zmetky chytíme, dopřeju si to potěšení a popravím je osobně!“

„Samozřejmě, pane. Promiňte, jen jaksi…“

Arciastronom se zamračil. „Chceš mi snad říci ještě něco, chlape?“

Vedoucí kontroly polkl naprázdno. Osud se k němu zachoval v těchto chvílích velice nefér. Byl praktickým čarodějem, a ne diplomatem a to byl důvod, proč některé moudřejší hlavy rozhodly, že to bude právě on, kdo Arciastronomovi doručí poslední novinky.

„Z moře se vynořila obluda, která útočí na lodi v přístavu,“ řekl nakonec. „Právě odtamtud přiběhl běžec.“

„Velká obluda?“ zeptal se Arciastronom.

„No, to snad ani ne, ale zpráva říká, že je výjimečně divoká, pane.“

Vládce Krullu a Okrady se na okamžik zamyslel, ale pak pokrčil rameny.

„Moře se obludami jen hemží,“ řekl nakonec. „Je to běžný jev. Ať si s tím v přístavu nějak poradí. A — mistře kontroly startu?“

„Pane?“

„Jestli mě budete i nadále otravovat takovými hloupostmi, dám vyhlásit, že nebudou obětováni dva lidé. Začínám být velkomyslný a mám velkou chuť jejich počet o něco zvýšit!“

„Ano, pane.“ Mistr kontroly se tiše odplížil pryč, aby už se dostal z dohledu Velkého samovládce.

Mocný poutník, který už zdaleka nebyl tou hrubou bronzovou slupkou, kterou osvobodili před několika dny z odlévající kadlubu, odpočíval ve své kolébce na vrcholku vysoké dřevěné věže uprostřed arény. Před jeho přídí se k Okraji skláněly dlouhou křivkou koleje a jejich posledních pár yardů se poměrně příkře zvedalo nahoru.

Bývalý Zlatooký Daktylos, který navrhl jak Mocného poutníka, tak startovací rampu, tvrdil, že těch posledních pár metrů zajišťuje, že loď před počátkem svého dlouhého pádu do hlubiny nenarazí na žádný kamenný výčnělek pod Okrajem. Možná, že to byla opravdu jen pouhá shoda okolností, ale právě ta poslední část kolejí způsobí, že se loď na konci rampy vymrští jako losos, a než zmizí v moři oblaků, okázale se zaleskne na slunci.

Na okraji arény se ozvaly fanfáry. Pak začaly davy hlučet a hlasitě pozdravovat přicházející čestnou stráž želvonautů. Pak se na slunci rozsvítily bílé uniformy a do arény vstoupili oba badatelé.

Arciastronomovi bylo okamžitě jasné, že něco není v pořádku. Tak například, všichni hrdinové chodili určitým způsobem. Určitě se nekolébali jako kachny, a tady se jeden z nich skutečně kolébal.

Řev shromážděných obyvatel Krullu byl ohlušující. Když želvonauti, doprovázení čestnou stráží, procházeli napříč arénou a míjeli množství oltářů postavených různými čaroději a krullskými kněžími, aby byl zajištěn úspěch cesty, Arciastronom se zamračil. Ve chvíli, kdy dorazili zhruba do poloviny cesty, dospěl v duchu k určitému rozhodnutí. Když stanuli pod vysokým žebříkem vedoucím na horní plošinu — bylo zřetelně vidět, jak váhají — vyskočil Arciastronom s křikem na nohy, ale jeho slova se ztrácela v jekotu nadšeného davu. Jedna ruka s rozevřenými prsty mu vystřelila nahoru a dozadu v klasickém gestu používaném těsně před vržením kouzla. Každý, kdo by uměl alespoň částečně odezírat ze rtů a současně znal běžné kouzelné texty, by poznal, že Arciastronom pronáší úvodní slova Vestcakeovy Nezávislé klatby, a byl by se rychle snažil zmizet.

Poslední slova zaklínadla ovšem zůstala nevyslovena. Arciastronom se v úžasu obrátil ke vstupu do arény, kde se začalo něco dít. Stráže prchaly, odhazovaly zbraně a pokoušely se ukrýt mezi jednotlivými oltáři, nebo přeskakovaly vysoké zábradlí do hlediště. Za nimi se ve vchodu objevilo něco podivného. Frenetický řev zástupů kolem vchodu rychle umlkal, až se kolem rozhostilo hrobové ticho. Dav byl rozhodnut, že se při prvním náznaku nebezpečí dá na útěk. To něco byla nahoře vypuklá podlouhlá hromada mořských řas, která se sice pohybovala pomalu, ale se zlověstnou cílevědomostí. Jeden ze strážných překonal strach, postavil se neznámé obludě do cesty a hodil po ní svým kopím. Zbraň dopadla naplocho mez řasy a dav začal jásat. Vzápětí však zmlkl ochromen hrůzou, protože obluda skočila kupředu a muže v jediné vteřině zhltla.

Arciastronom rozpustil napůl zformovaný tvar Vestcakeovy proslulé Klatby ostrým mávnutím ruky a rychle vyslovil slova jednoho z nejsilnějších zaříkadel svého repertoáru — tajemného Pekelného vzplanutí. Když ve vzduchu načrtl složitou runu zavírající evokaci, vzplanulo mu mezi prsty a okolo nich oktarínové světlo. Ten malý kulový blesk potom vyslal slabý pohybem ruky k podivnému stvoření. Ohnivá koule sledovaná kouřovou stopou proletěla vzduchem.

Ozval se silný výbuch, k modrému rannímu nebi vytryskl sloup plamene a do širého okolí rozházel chomáče mořských řas. Obluda se na několik minut zahalila do oblaků kouře a páry, a když se clona rozptýlila, hromada mořských řas byla pryč.

Na dláždění zůstal poměrně velký očazený kruh, ve kterém ještě kouřily a doutnaly zbytky mořské flóry.

Ve středu kruhu ležela docela obyčejná dřevěná truhla, i když o něco větší, než se v té době dělávaly. Nebyla dokonce ani popálená. Na vzdálenějším konci arény se někdo rozesmál, ale smích rychle ustal, když se truhla náhle zvedla na čemsi, co vypadalo jako desítky malých nožiček, a obrátila tvář k Arciastronomovi. Protože to byla docela obyčejná, i když o něco větší dřevěná truhla, neměla tvář, aby mohla dělat obličeje, ale tahle truhla se docela zřetelně tvářila. Stejně, jak Arciastronom pochopil tohle, pochopil i to, že ta na první pohled docela obyčejná truhla teď ošklivě zúžila oči.

Potom rázným krokem vykročila jeho směrem. Otřásl se.

„Mágové! “ vykřikl. „Kde jsou mí mágové? “

Po celé aréně vykukovali pod lavičkami a za oltáři bledé tvář. Jeden z bystřejších čarodějů pokročil kupředu, zvedl roztřesenou ruku a vyslal k truhlici poněkud uspěchaný blesk. Výboj zasyčel vzduchem, narazil truhle do boku a rozstříkl se v dešti bílých jisker.

To byl signál pro všechny přítomné čaroděje, zaříkávače i kouzelníky, aby vyskočili z úkrytů a začali před zděšeným zrakem svého pána konat pravé divy udatenství. Každý z nich zaútočil na truhlu tím kouzlem, které mu přišlo první na jazyk. Zaklínadla se míhala a svištěla vzduchem.

Tuhla se brzo ztratila v rostoucím mračnu magických částic, které zanedlouho vybuchly, a v záblesku bylo vidět, jak se truhlice chvěje, zkresluje a nabývá znepokojujících tvarů. Zaklínadlo za zaklínadlem padalo do té směsice. Z místa, kde předtím byla truhla a kde se teď črtal jen nejasný obrys zahalený v páru, šlehaly plameny a záblesky ve všech osmi barvách.

Snad od doby Války magií nebylo na tak malém prostoru soustředěno tak obrovské množství kouzel. Sám vzduch se chvěl a světélkoval. Zaklínadlo se odráželo od zaklínadla a jejich srážkami vznikala zaklínadla divoká, jejichž zkrácený životní cyklus byl stejně strašlivý jako nekontrolovatelný. Pod tou masou se začalo bortit a propadat dláždění. Jedno z původních zaklínadel se proměnilo dokonce v něco tak strašlivého, co raději nebudeme popisovat, ale co se naštěstí ztratilo v jakémsi bezútěšném cizím rozměru. Začaly se projevovat další podivné boční efekty. Z bouře se vyřinul vodotrysk malých olověných kostiček, které se rozkutálely po praskající dlažbě. Zjevovali se tvorové podobní pštrosům, kteří přisprostle křičeli a kvákali, čtyřstranné trojúhelníky, kruhy se dvěma konci a další obludnosti. Ty se zas vzápětí ztrácely v hučící a dunící věži zdivočelé magie, která vyvěrala z roztavených balvanů dláždění a pomalu se roztékala po celém Krullu. Už ani nezáleželo na tom, že většina mágů vrhla svá zaklínadla a dala se na útěk — ta věc se teď začala sytit proudem oktarínových částic, které byl na Okraji Zeměplochy vždycky nejhustější. Na celém krullském ostrově selhávala jakákoliv magická aktivita, protože všechna magie byla vsávána do toho bujícího sloupu, který už byl alespoň čtvrt míle vysoký a bral na sebe postupně tvary, při jejichž spatření lidské mozky kysly jako staré mléko. Hydrofobové se s výkřiky řítili na neovladatelných lodích do vln. Kouzelné nápoje se ve svých fiólách měnily v pouhopouhou špinavou vodu, kouzelné meče tály a vytékaly ze svých pouzder.

Jenže nic z toho ani v nejmenším neovlivnilo pomalý pohyb věci v základně magického sloupu, který blýskal nekontrolovatelnou bouří zaklínadel. Monstrum podobné truhlici se blížilo pravidelným, vycházkovým krokem k Arciastronomovi.

Mrakoplaš a Dvoukvítek všemu přihlíželi z relativního bezpečí pod startovní věží Mocného poutníka. Čestná garda už dávno zmizela a zůstalo po ní jen několik zbraní roztroušených po zemi.

„No prosím,“ vzdychl si nakonec Dvoukvítek. „A je po Zavazadle.“ Vzdychl si znovu, tentokrát mnohem smutněji.

„Na to zapomeň,“ řekl Mrakoplaš. „Myslící hruškovník je absolutně netečnej ke všem druhům magie. Truhla byla vyrobena tak, aby tě následovala kamkoliv. Tím myslím opravdu kamkoliv, takže až umřeš a třeba přídeš do nebe, budeš mít s sebou pořád čistý ponožky. Ale protože se mi eště nechce umřít, měli bysme sebou mrsknout.“

„A kam?“ zeptal se Dvoukvítek.

Mrakoplaš sebral ze země samostříl a hrst šípů. „Kamkoliv, jen když se dostaneme vocuď.“

„Co se stane se Zavazadlem?“

„Neměj strach. Až ta magická bouře vyčerpá všechny kouzelný zdroje v okolí, prostě se sama vstřebá.“

Ve skutečnosti se to už dělo. Z arény sice ještě stoupal ječící mrak, ale teď začínal měnit vzezření. Slábl, ztrácel barvu a vypadal čím dál tím neškodněji. Když se na něj Dvoukvítek zadíval, začal už dokonce nejistě poblikávat.

Netrvalo dlouho a zbyl z něj jen vybledlý stín. Zavazadlo se pomalu začalo znovu objevovat jako nízký hranatý tvar mezi slábnoucími plameny. Kolem něj se kroutilo a praskalo chladnoucí dláždění.

Dvoukvítek na ně tiše zavolal. Okamžitě přerušilo pomalý postup přes zmučenou dlažbu a vypadalo, jako když pozorně naslouchá. Potom se jeho nožičky začaly pohybovat podle složitého vzorce. Zavazadlo se otočilo kolem delší osy a vydalo se k Mocnému poutníkovi. Mrakoplaš je pozoroval s nepříliš nadšeným výrazem. Zavazadlo mělo jen základní instinkty a reflexy, nemělo mozek. Trpělo vražednou nenávistí k čemukoliv, co by ohrožovalo jeho pána, a navíc si Mrakoplaš nebyl tak docela jist, zda vnitřní časoprostor Zavazadla je totožný s jeho časoprostorem vnějším.

„Nemá na sobě ani škrábnutí,“ prohlásil Dvoukvítek vesele, když se mu Zavazadlo usadilo u nohou. Pozvedl víko.

„No, lepší chvíli na to, aby sis vyměnil spodní prádlo, sis ani vybrat nemoh,“ zavrčel Mrakoplaš. „Za minutku se všechny ty stráže a kněží vrátěj a věř tomu, že budou pěkně namíchnutý, člověče !“

„Voda,“ zamumlal Dvoukvítek. „Celé Zavazadlo je plné vody !“

Mrakoplaš mu nahlédl přes rameno. V truhlici nebylo ani stopy po ošacení, váčcích s penězi nebo jiných částech turistova majetku. Celá truhla byla plná vody.

Najednou se uvnitř Zavazadla zničehonic zvedla vysoká vlna a přelila se přes okraj. Narazila na dláždění, ale místo aby se rozlila kolem, začala na sebe brát podobu chodidla. Pak se objevilo druhé chodidlo, lýtka obou nohou a jak z truhly proudila další voda, postava rostla. Netrvalo dlouho a stál před nimi celý Tethis — mořský skřet — a pomrkával na sluníčku.

„Aha,“ prohlásil, „zase vy dva. No to mě ani nepřekvapuje“.

Rozhlédl se kolem a nevšímal si jejich udivených tváří.

„Seděl jsem právě před svou chatrčí a pozoroval západ slunce, když se tahle věc s hukotem vynořila z vody a zhltla mě,“ pustil se po chvilce do vysvětlování. „Říkal jsem si, že je to velice zvláštní. Kde to jsme?“

„V Krullu,“ odpověděl mu Mrakoplaš. Vrhl přísný pohled na Zavazadlo, ale tomu se bůhvíjak podařilo působit dojmem oddané přítulnosti. Lidi hltalo často, ale zatím pokaždé, když se znovu otevřelo, bylo uvnitř jen Dvoukvítkovo prádlo. Dokonale suché.

„Tak, tak,“ řekl Tethis. Potom zvedl hlavu.

„Poslyšte!“ zvolal. „Není to ta loď, kterou chtějí poslat přes Okraj? Že ano? To přeci nemůže být nic jiného!“

Hrudí mu proletěla střela z kuše a zanechala po sobě drobné vlnky. Vůbec si toho nevšímal. Zato Mrakoplaš ano. Na okrajích arény se začali objevovat vojáci a celá skupina jich nahlížela dovnitř vstupní branou.

Další střela se odrazila od věže vedle Mrakoplaše. Na tak velkou vzdálenost neměly střely příliš velkou sílu, ale bylo jen otázkou času, kdy se vojáci přiblíží….

„Rychle!“ vykřikl Dvoukvítek. „Musíme nahoru do lodi! Na tu si netroufnou střílet, aby si ji nepoškodili.“

„Bylo mijasný, že to nakonec navrhneš,“ zasténal Mrakoplaš. „Já to prostě věděl!“

Pokusil se kopnout Zavazadlo. To o několik kroků ustoupilo a výhrůžně pootevřelo víko.

Velkým obloukem odkudsi přiletěl oštěp a se zaduněním se zarazil do dřeva vedle Mrakoplašova ucha. Čaroděj krátce vykřikl a začal šplhat po žebříku za ostatními.

Když se ocitli nahoře, na úzké lávce vedoucí nad hřbetem Mocného poutníka, létaly už kolem nich šípy na všech stranách. Dvoukvítek byl v čele, a jak si Mrakoplaš pomyslel, hnal se kupředu s výrazem velmi špatně potlačovaného vzrušení.

Na horní části lodi, zhruba ve středu její délky, byl těžký kulatý bronzový poklop, na jehož obvodě bylo několik velkých mechanických spon. Skřet s turistou si klekli a začali je horečnatě rozpínat.

V srdci Mocného poutníka se už několik hodin sypal jemný křemenný písek do speciálně zkonstruované nádobky. V tomto okamžiku nádobka dosáhla vypočítané váhy, poklesla dolů a narušila netečný stav pečlivě vyváženého závaží. Závaží se dalo do pohybu a vytrhlo pojistku z malého složitého stroječku. Tam se začal pohybovat malý řetízek. Ozval se kovový úder…

„Co to bylo?“ zeptal se Mrakoplaš s naléhavostí v hlase. Podíval se pod sebe.

Déšť šípů ustal. Zástup vojáků a kněží se zastavil a upřeně pozoroval loď. Nějaký malý ustaraný člověk se prodíral davem a něco křičel.

„Co bylo co?“ broukl přes rameno Dvoukvítek, který věnoval svou pozornost jedné křídlové matici.

„Zdálo se mi, že jsem něco zaslech,“ prohlásil Mrakoplaš. „Heleďte, pohrozíme jim, že tu věc poškodíme, když nás nenechaj vodejít, co řikáte? Právě todle bysme měli udělat a nic jinýho!“

„No jo,“ přisvědčil mu Dvoukvítek nepřítomně. Sedl si na bobek. „Tak a je to. Teď by se to mělo zvednout.“

Několik svalnatých mužů se pustilo po žebříku vzhůru k lodi. V jejich čele uviděl Mrakoplaš želvonauty. Oba byli vyzbrojeni meči.

„Já…“ začal.

Loď se otřásla. Pak se s neuvěřitelnou pomalostí dala do pohybu po kolejích.

V té vteřině nejčernější hrůzy si Mrakoplaš stačil všimnout, že skřetovi a Dvoukvítkovi se konečně podařilo zvednout poklop. V šachtě zahlédl kovový žebřík, který vedl do kabiny v nitru lodi. Skřet zmizel uvnitř.

„Musíme se nějak dostat odsud,“ zašeptal Mrakoplaš. Dvoukvítek se na něj podíval a na tváři měl zvláštní, napůl nepříčetný výraz.

„Hvězdy,“ prohlásil rozechvělým hlasem turista. „Světy, celé to zatracené nebe plné světů. Místa, která nikdy nikdo nespatří. Jenom já.“ Začal se soukat do vstupní šachty.

„Ty jsi úplně zešílel,“ ozval se Mrakoplaš roztřeseným hlasem a pokoušel se udržet rovnováhu na hřbetě lodi, která začala nabírat na rychlosti. Ohlédl se ve chvíli, kdy se jeden z želvonautů pokusil přeskočit z věže na loď. Dopadl na oblý bok Poutníka, několik vteřin se tam snažil zachytit, a když se mu to nepodařilo, svezl se po hladkém kovu dolů a s výkřikem zmizel.

Poutník se už pohyboval slušnou rychlostí. Mrakoplaš viděl nad Dvoukvítkovou hlavou sluncem ozářené moře mračen a neuvěřitelnou Okrajku, která se rozpínala za ním, jako by chtěla varovat všechny blázny, aby nezacházeli příliš daleko.

Zahlédl také skupiny lidí, kteří vylezli na startovní dráhu v nižších polohách a kladli na koleje kus velkého trámu v zoufalém pokusu vykolejit loď, dříve než zmizí za okrajem. Kola podvozku do dřeva narazila, ale loď se jen zakývala, Dvoukvítek se pustil žebříku a zřítil se dovnitř a poklop se se zaduněním zabouchl. Vzápětí na to se ozval děsivý zvuk tuctu malých hodinových strojků, které zasouvaly na místo automatické závory. Mrakoplaš se vrhl kupředu a začal jimi lomcovat a zoufale sténal.

Moře mračen se mezitím přiblížilo. Sám Okraj, jehož kamenitá hrana tvořila vzdálenější konec arény, byl nebezpečně blízko.