Barva kouzel

Prolog

Zeměplocha nabízí mnohem velebnější scenérie než planety v systémech, vybudovaných stvořiteli s lepší znalostí mechaniky a přírodních zákonů, ale menší představivostí.

Přestože slunce, obíhající Zeměplochu, je jen malý měsíček s vyvýšeninami sotva většími než kroketové branky, musí se tato, byť relativně malá překážka, pohybovat mimo zorné pole želvy Velké A’Tuin, na jejímž krunýři zbrázděném nárazy meteoritů celá Zeměplocha spočívá. Stává se totiž, že Velká A’Tuin na své pomalé cestě pobřežím nekonečna přeci jen pohne hlavou velikou jako světadíl a chňapne po kometě letící kolem.

Mysli některých lidí, kteří stanuli tváří v tvář nekonečné galaktické rozloze A’Tuin, odmítly uvěřit smyslům svých těl, a proto budeme tvrdit, že nejúchvatnějším pohledem je nekonečný krajopád, ve kterém se nekonečné vody oceánů Zeměplochy řítí do vesmírného prostoru. Možná, ale, že je to Okrajka, osmibarevná duha, která vzniká ve vzduchu naplněném vodní párou nad krajopádem a klene se kolem celé Plochy. Osmou barvou je samozřejmě oktarína, vyvolaná rozptýlením intenzívního slunečního světla ve výjimečně silném magickém poli.

Možná ale, že nejúchvatnějším místem je Střed. Tam se tyčí k nebi deset mil vysoký pilíř z šedého kamene a zeleného ledu, který proráží mračna a svým vrcholem podpírá Dunmanifestin, sídlo zeměplošských bohů. Zeměplošstí bohové, přes nádheru světa, který jim leží pod nohama, jsou málokdy spokojeni. Je jistě znepokojující vědět, že se jeden stal bohem na světě, který vznikl jen díky tomu, že i každá křivka nepravděpodobnosti musí mít svůj vzdálenější konec.

Tím spíš, že můžete nahlédnout do jiných rozměrů a světů, jejichž stvořitelé měli menší obrazotvornost, ale o to větší znalost mechaniky a přírodních zákonů.

Toho konkrétního dne seděl Slepý Io, který byl díky své neselhávající ostražitosti náčelníkem bohů, s bradou opřenou v dlaních a pohlížel na rudou hrací plochu před sebou. Slepý Io dostal své jméno proto, že na místě, kde měl mít oční důlky, neměl nic, jen dvě hladká místa porostlá obyčejnou kůží. Jeho oči, kterých měl impozantní množství, vedly tak trochu vlastní nezávislý život. Několik se jich neustále vznášelo nad stolem.

Herní plocha představovala do detailů vypracovanou plastickou mapu Zeměplochy, na které byla namalována čtvercová síť. Na některých čtvercích teď stály překrásně vymodelované figurky. Přihlížející smrtelník by například ve dvou z nich poznal podobu Bravda a Lasičky. Jiné představovaly další hrdiny a šampióny, kterých měla Zeměplocha víc než dostatečnou zásobu.

Ve hře stále ještě zůstával Io, Krokodýlí bůh Offler, Zefýr — bůh vánků, Osud a Dáma. Nad herní plochou houstlo soustředění, slabší hráči už vypadli a hra nabývala na spádu. Jedním z prvních vypadlých byla Náhoda, jejíž hrdina vběhl do domu plného ozbrojených skřepaslíků (byl to výsledek Offlerova neobyčejného hodu), a hned vzápětí si své hrací známky vyměnila i Noc, která se vymluvila na to, že má domluvenou schůzku se Dnem. Kolem stolu se shromáždilo několik Menších bohů, kteří teď nahlíželi přes ramena hráčů a kibicovali.

Bylo uzavřeno několik vedlejších sázek na to, že další, kdo opustí hru, bude Dáma. Její poslední opravdový hrdina se změnil ve špetku šedivého popela uprostřed ruin Ankh-Morporku, z nichž se ještě kouřilo, a nikdo nevěřil, že by našla figuru, kterou by mohla povýšit do nejvyšší hodnosti.

Slepý Io zvedl nádobu na míchání kostek, zastupovanou lidskou lebkou, jejíž jednotlivé otvory byly zaslepeny rubíny. Upřel několik očí na Dámu, zatřepal lebkou a hodil tři pětky.

Dáma se usmála. Její oči, od přírody jasně zelené, postrádaly zorničky i duhovky a světélkovaly vnitřní září.

Místnost byla tichá, když se Dáma prohrábla v krabičce se svými figurkami a z úplného dna vytáhla párek postav, které postavila na herní plochu s dvojím rozhodným ťuknutím. Zbytek hráčů, jako jeden Bůh, natáhl krk, aby si je mohl co nejlépe prohlédnout.

„Odvodilý čavoděj a nějaký dvuh úfedníka,“ řekl Offler — Krokodýlí bůh, kterému jako obyčejně vadily při řeči obrovské vyčnívající tesáky. „Výbovně, opvavdu výbovně!“ Jedním pařátem postrčil do středu stolu hromádku hracích známek barvy vybělených kostí.

Dáma maličko pokývala hlavou. Zvedla schránku na kostky a podržela ji před sebou v ruce, která byla pevná a nehybná jako kámen. Přesto všichni kolem stolu slyšeli, jak kostky uvnitř bláznivě chřestí. Pak je náhle vyklopila na stůl.

Šestka. Trojka. Pětka.

Jenže s pětkou se dělo něco podivného. Barva, ostřelovaná nárazy několika bilionů molekul se začala rychle přeskupovat, pak se její okraje zaokrouhlily, ustálily a na horní plošce kostky se objevila sedmička.

Slepý Io kostku zvedl a přepočítal její strany.

„Ale no tak,“ řek potom unaveně, „ty švindluješ.“

Vyslání osmi

Cesta z Ankh-Morporku do Chirmu měří třicet mil. Je to vysoko položený bílý pás plný děr a napůl ukrytých kamenů. Klikatí se pohořím a nakonec klesá do chladných zelených údolí, plných citrusů, liánami propletených roklin a vrzajících provazových mostů. Ta cesta je obecně řečeno spíš malebná než užitečná.

Malebná — i tohle bylo pro čaroděje Mrakoplaš (BMgc, Neviditelná univerzita /nedokončena/)[3] jedno z těch nových slov, kterým se přiučil od chvíle, kdy se svým společníkem opustili kouřící spáleniště Ankh-Morporku. „Atraktivní“ bylo další z nich. Po dlouhém a pečlivém pozorování okolní krajiny, která Dvoukvítka k použití toho slova inspirovala, došel Mrakoplaš k názoru, že „malebná“ znamená „strašlivě neschůdná“. „Atraktivní“ při popisu vesnice, kterou tu a tam míjeli, zase vyjadřovalo „zimnicí prolezlá a rozpadající se“.

Dvoukvítek byl turista, první v dějinách Zeměplochy. Slovo „turista“ Mrakoplaš považoval za ekvivalent slova „idiot“. Jak tak putovali krajinou, vzduch voněl tymiánem a bzučel včelami a Mrakoplaš přemýšlel o zážitcích několika posledních dní. I když byl jeho malý společník nepochybně šílený, byl současně i velkorysý a mnohem méně nebezpečný než většina lidí, se kterými se čaroděj běžně stýkal ještě ve městě. Mrakoplaš ho měl docela rád. Nemít ho rád by bylo stejné jako odkopnout štěně.

Dvoukvítek projevoval neustále veliký zájem o teorii i praktické využití magie.

„Mně se to ale zdá, s prominutím, hrozně zbytečné,“ prohlásil. „Vždycky jsem si myslel, víš, že čaroděj prostě pronese kouzelné slovo a je to. Ale tohle příšerné učení se všechno nazpaměť…“

Mrakoplaš otráveně pokýval hlavou. Pokusil se Dvoukvítkovi vysvětlit, že magie byla v minulosti divoká a neměla žádné zákony. Kdysi dávno, ještě v počátcích lidstva magii zkrotili Starší, kteří ji přinutili poslouchat různé zákony jako například Zákon o zachování skutečnosti, který říkal, že úsilí vynaložené na dosažení určitého cíle je neměnitelné bez ohledu na prostředky k dosažení tohoto cíle využité. To v praxi znamenalo, že například vyvolat iluzi sklenice s vínem bylo v zásadě velice jednoduché, protože k tomu bylo třeba jen menší úpravy ve složení světla. Na druhé straně zvednout pravou vinnou sklenku s vínem několik stop do vzduchu pouhou mentální silou vyžadovalo od čaroděje několik hodin intenzívní předběžné přípravy. Jinak totiž riskoval, že podle základního mechanického zákona o jednoduchých strojích mu vzniklá páka vymáčkne mozek z hlavy ušima.

Pokračoval a vyprávěl o tom, že část prastaré magie se ještě zachovala v úvodním, syrovém stavu, kde ji mohli — alespoň zasvěcení — poznat podle osmičlenných seskupení, která tato magie vytvářela v krystalické struktuře časoprostoru. Byl tady například vzpomenutý kov oktiron, nebo plyn oktogen. Jak kov, tak plyn vyzařovaly nebezpečné množství syrových kouzel.

„Je to hrozně depresívní,“ ukončil svou řeč.

„Depresívní?“

Mrakoplaš se obrátil v sedle a podíval se na Dvoukvítkovo Zavazadlo, které se na svých nožičkách loudalo za nimi a tu a tam chňaplo víkem po některém z motýlů. Těžce si vzdychl.

„Mrakoplaš si myslí, že by se mohl pokusit o osedlání blesků,“ prohlásil obrázkový šotek, pozorující okolní krajinu ze dvířek malé černé skříňky, kterou měl Dvoukvítek na řemínku kolem krku. Polovinu dopoledne strávil malováním malebných zátiší a atraktivních zákoutí pro svého pána a teď dostal volno, aby si mohl zakouřit.

„Když jsem řekl ‚osedlat‘, nemyslel jsem osedlat,“ odsekl Mrakoplaš popuzeně. „Já sem myslel, prostě, myslel sem, že jako — nevím, nenapadaj mě ty správný slova. Prostě sem myslel, že by to všechno mělo bejt nějak líp organizovaný.“

„No ale to jsou jenom tvoje představy,“ řekl Dvoukvítek.

„Já vim. V tom je ten trabl,“ Mrakoplaš si znovu povzdechl. Dovedl si přesně představit, jak všechno funguje na základě logiky a neměnného řádu čísel, ale dělej co dělej, Zeměplocha dál putovala vesmírem na zádech obrovské želvy a její bohové měli ve zvyku potulovat se kolem domů ateistů a házet jim do oken kamení.

Odněkud se ozval slabý zvuk, sotva silnější než bzukot včel v rozkvetlém rozmarýnu u cesty. Ten zvuk zněl v rozkvetlém rozmarýnu u cesty. Ten zvuk zněl podivně kostěně, jako kdyby někdo koulel lebkami, nebo kostkami ze slonoviny. Mrakoplaš se rozhlédl. Široko daleko nebylo ani živé duše.

Z neznámého důvodu mu zvuk způsobil starosti.

Pak se zvedl slabý větřík, který zesílil a zavál kolem na dobu několika úderů srdce. Odumřel, aniž se na světě cokoliv změnilo, pokud ovšem nevezmeme v úvahu několik zajímavých maličkostí.

Tak například na cestě před našimi poutníky stál pětimetrový horský troll. Byl výjimečně rozzuřený. To bylo jednak proto, že trollové bývají téměř neustále rozzuření od přírody, a jednak to mělo ještě jeden, mnohem podstatnější důvod. Náhlá teleportace, která ho vytrhla z pohodlí vlastního doupěte v Rammerorckých horách a přenesla ho tři tisíce mil směrem k Okraji, nebezpečně pozvedla jeho vnitřní teplotu, což ovšem přesně odpovídalo zákonu o zachování energie. Troll tedy vycenil zuby a zaútočil.

„To je ale podivný tvor,“ prohlásil Dvoukvítek. „Není nebezpečný?“

„Jenom lidem!“ vykřikl Mrakoplaš. Vytáhl meč a plynulou tercií trolla bezchybně minul. Čepel zajela do vřesu v příkré stráni u cesty.

Odněkud z dálky sem znovu dolehl podivný zvuk, který se podobal zachřestění starých zubů.

Meč narazil na balvan ukrytý ve vřesu — náhodný pozorovatel by mohl říci, že byl ukrytý tak dokonale, jako by na svém místě ještě před okamžikem ani nebyl — ohnul se, vymrštil, zableskl se jako losos ve skoku a zasekl se trollovi hluboko do týla.

Obluda zavrčela a jediným máchnutím pařátu roztrhla bok Mrakoplašova koně. Zvíře zaržálo a vrhlo se pod stromy na okraji cesty. Troll se otočil a sáhl po Dvoukvítkovi.

Teprve v tom okamžiku mu jeho těžkopádný nervový systém doručil zprávu o tom, že je mrtev. Obludě přeběhl po odporné tlamě záblesk údivu, pak se zřítila na zem, kde se proměnila v hromadu štěrku (trollové patří k vápníkovým životním formám a v okamžiku smrti se jejich těla mění v kámen).

„A jejej,“ pomyslel si Mrakoplaš, když jeho poplašený kůň vyrazil. Zoufale a ze všech sil se držel v sedle, když se poraněné zvíře točilo po cestě na zadních nohách a pak s bolestným zaržáním vyrazilo do lesů.

Dunění kopyt zaniklo v dálce a tichým vzduchem se nesly zase jen uklidňující zvuky, jako bylo bzučení včel a šelest motýlích křídel. Pak se ozval znovu ten podivný zvuk, který bylo slyšet dvakrát předtím, podivné zahřmění, tak nepatřičné v tom jasném dni s bezmračnou oblohou.

Znělo jako vzdálené zachřestění obrovských kostek.

„Mrakoplaši?“

Dlouhé pásy stromů odrážely Dvoukvítkovo zvolání sem a tam a nakonec mu jej odhodily nevyslyšené k nohám. Posadil se na nejbližší kámen a pokusil se přemýšlet.

Tak za prvé se ztratil. To bylo nepříjemné, ale nijak zvlášť ho neznepokojovalo. Prales vypadal docela zajímavě a mohli by v něm žít trpaslíci a skřítci, nebo možná dokonce obojí. Ve skutečnosti se mu už několikrát zazdálo, že zahlédl podivné zelené tváře, které ho pozorovaly mezi větvemi. Dvoukvítek si vždycky přál potkat elfa. Abychom prozradili jeho nejtajnější přání, on si ve skrytu duše přál potkat pořádného draka, ale elf by mu byl stačil.

Zavazadlo zmizelo a to bylo znepokojující. Kromě toho začínalo pršet. Zavrtěl se na nepohodlném kameni a pokusil se podívat na celou věc z té lepší stránky. Tak například jeho kůň na svém šíleném útěku křovinami naběhl na malou mýtinu a vyplašil medvědici s medvíďaty, ale běžel tak rychle, že zmizel dřív, než stačila rozzuřená medvědice zareagovat. Potom, na jiné mýtině, přeběhl kůň po tělech celé smečky spících vlků a zase byla jeho rychlost taková, že se první divoké vytí ozvalo teprve daleko za nimi. Jenže se den chýlil ke konci a možná že by bylo lepší, pomyslel si Dvoukvítek, dostat se někam pod střechu. Třeba by se někde v okolí našel nějaký… pročesával mozek v marné snaze najít nějaký údaj o tom, jaké ubytovací zařízení prales nabízí… snad by tady mohla být perníková chaloupka nebo něco takového?

Ten kámen byl opravdu nepohodlný. Dvoukvítek se na něj pozorněji podíval a poprvé si všiml jeho zvláštního tvaru.

Balvan vypadal jako pavouk. Nebo to snad byla chobotnice? Bližší podrobnosti mizely v prostoru mechu a lišejníku. Ale ani mech, ani lišejník nestačil zakrýt vyrytý runový nápis v dolní polovině balvanu. Dvoukvítek mu kupodivu rozuměl. Nápis pravil: Poutníku, pohostinný Bel-Shamharothův chrám leží tisíc kroků směrem na Střed. Tak to bylo pravdu podivné, pomyslel si Dvoukvítek, protože i když nápisu jasně rozuměl, neznal jediné z těch podivných runových značek, které ho tvořily. Ta zpráva se mu do hlavy dostal nějakou zkratkou, aniž musela použít delší cestu přes jeho oči.

Vstal od nedalekého stromku a odvázal koně, který se mezitím uklidnil. Nebyl si jistý, kterým směrem je Střed, ale hned vedle bylo vidět starou cestu, která se ztrácela mezi stromy. Jak se zdálo, snažil se tenhle Bel-Shamharot opravdu ze všech sil, aby poutníci skončili pod jeho střechou. V každém případě tu ale byl buď on, nebo hladoví, rozzuření vlci. Dvoukvítek rozhodně přikývl.

Jistě je zajímavé zmínit se o tom, že o několik hodin později se na témž palouku objevila smečka vlků, která šla po Dvoukvítkově stopě. V okamžiku, kdy jejich zelené oči ulpěly na osminohé soše, která mohla skutečně představovat jak pavouka, tak chobotnici, nebo něco ještě mnohem podivnějšího, došli k názoru, že zdaleka nejsou tak hladoví, jak si mysleli.

Asi tři míle od řečeného palouku visel na jedné z nejvyšších větví urostlého buku nedostudovaný čaroděj.

Jeho situace vyplynula jako logický výsledek děsivých událostí posledních pěti minut. Nejdřív vyrazila z houští nepříčetně rozzuřená medvědice a jediným máchnutím tlapy urazila koni hlavu. Mrakoplaš, na útěku z místa tragédie, vyběhl na mýtinu, po které pobíhala smečka zdivočelých vlků. Jeho profesoři na Neviditelné univerzitě, kteří si zoufali nad jeho neschopností ovládnout základy levitace, by užasli nad rychlostí, se kterou se mu podařilo dosáhnout nejbližšího stromu a vyšplhat se do jeho koruny, aniž se ho zdánlivě dotkl.

Takže teď už tady byl jen ten problém s hadem.

Byl zelený, obrovský a s hadí trpělivostí se ovíjel kolem větve. Mrakoplaš přemýšlel, zda je jedovatý, a pak sám sebe pokáral za tak hloupou otázku. Samozřejmě že bude jedovatý.

„Čemu se tak šklebíš?“ zeptal se postavy sedící na vedlejší větvi.

NEMŮŽU SI POMOCT, odpověděl Smrť. A BYL BYS UŽ KONEČNĚ TAK LASKAV A PUSTIL SE? NEMÁM ČAS TADY VYSEDÁVAT CELÝ DEN.

„No, moh bych,“ odpověděl Mrakoplaš vzdorovitě.

Vlci se shromáždili u paty stromu a se zájmem pozorovali, jak jejich budoucí žrádlo promlouvá samo k sobě.

NEBUDE TO BOLET, řekl Smrť. Kdyby se daly věty vážit, jediné Smrťovo slovo by mohlo sloužit za lodní kotvu.

Mrakoplašovy ruce mlčky ječely bolestí. Zamračil se na tu supovitou, poloprůzračnou postavu.

„Nebude to bolet, jo? Když tě smečka vlků trhá na kusy, tak to nebolí?“

Všiml si, že větev, na které visí, křižuje o kousek dál jiná, mnohem silnější. Kdyby se mu na ni podařilo dosáhnout…

Zhoupl se kupředu a jednu ruku napřáhl daleko před sebe.

Větev, celá ohnutá, nepraskla. Vydala jen takový tichý, vlhký zvuk a celá se zkroutila.

Mrakoplaš zjistil, že teď visí na konci pásu kůry a dřevěných vláken, který se postupně odlupoval od stromu a prodlužoval. Podíval se pod sebe a s pocitem katastrofického uspokojení si všiml, že dopadne přímo na největšího vlka.

Pohyboval se celkem pomalu a pás kůry se stále prodlužoval. Had ho sledoval zamyšleným pohledem.

Ale pás dřeva kůry, který se loupal z větve, byl celkem pevný. Mrakoplaš si začal pomalu blahopřát, když si všiml, že na větvi nad ním visí největší vosí hnízdo, jaké kdy viděl. Bylo přilepené přesně tam, kde se trhala kůra nad jeho hlavou, a v nejbližším okamžiku muselo spadnout.

Pevně zavřel oči.

Proč troll? zeptal se v duchu. Všechno ostatní je ta moje mizerná smůla, ale proč zrovna troll? Co se to k čertu děje?

Klap. Mohl to být zvuk, který občas vydala prasklá větvička, až na to, že měl Mrakoplaš pocit, že se mu ten zvuk ozval uvnitř v hlavě. Klip, klap. Ucítil větřík, který nepohnul jediným listem.

Jak se pruh trhal po větvi dál ke kmeni, spadlo vosí hnízdo. Proletělo čarodějovi těsně kolem hlavy a Mrakoplaš fascinovaně pozoroval, jak se zmenšuje s rostoucí vzdáleností a blíží se ke kruhu zvednutých vlčích čenichů.

Pak se kruh náhle uzavřel.

Pak se kruh náhle roztrhl.

Mezi stromy se rozlehlo mnohočetné bolestné vytí, když se jednotliví vlci pokoušeli uniknout rozzuřeným obláčkům hmyzu. Mrakoplaš se v duchu spokojeně ušklíbl.

Najednou do něčeho loktem narazil. Pruh kůry se oloupal až k silnějšímu konci větve a pod ním, u kmene stromu, visel Mrakoplaš. Větve tam ovšem nebyly. Hladká buková kůra mu nenabízela jedinou možnost zachytit se.

Ale zato mu nabídla ruce. Z mechem porostlé kůry, vedle něj na kmeni, vyrůstaly dvě štíhlé ruce, zelené jako mladé listí. Pak následovaly stejně štíhlé paže a nakonec se z kmene vyklonila půvabná dryáda, uchopila čaroděje tou pomalou, ale neodolatelnou silou, s jejíž pomocí se kořeny stromů proderou i skálou a vtáhla ho do stromu.

Pevná kůra se rozevřela jako mlha a zavřela jako lastura.

Smrť nevzrušeně čekal.

Podíval se na mračno jepic, které ve výši jeho lebky tančily svůj radostný klikatý tanec. Luskl prsty. Hmyzí tělíčka popadala na zem. Ale tak nějak to prostě nebylo ono.

Slepý Io postrčil po stole sloupek hracích známek. Ošklivě se zamračil těma očima, které byly právě místnosti, a vyšel ven. Několik polobohů se uchechtlo. A Offler přijal ztrátu svého skvělého trolla s dokonalou, i když trochu plazí grácií.

Poslední Dámin protivník si přesedl tak, aby na ni viděl přímo přes stůl.

„Pane,“ mírně se uklonila.

„Madam,“ opětoval její pozdrav. Jejich oči se setkaly.

Byl to pochmurný bůh. Říkalo se, že se objevil na Zeměploše po nějaké strašlivé a záhadné tragédii v jiné eventualitě. Je samozřejmě právem bohů kontrolovat podobu své viditelné fyzické formy dle libosti a Osud Zeměplochy měl většinou podobu laskavého muže, který má střední věk téměř za sebou. Prokvetlé vlasy se vlnily kolem tváře tak důvěryhodné, že kdyby se Osud ve své podobě objevil u zadních dveří kterékoliv domku, i stydlivá panna by mu ráda nabídla k osvěžení malé pivo. Byla to tvář člověka, kterému by každý trochu slušný mladík pomohl do schodů. Kromě těch očí, samozřejmě.

Žádný z bohů neumí zastřít pravou podobu svých očí a oči Osudu Zeměplochy vypadaly takto: Na první pohled to byly obyčejné oči, ale ten, kdo se podíval lépe, zjistil — většinou už příliš pozdě! — že to nejsou vůbec oči, ale pouhé temné otvory, které se otevírají do nekonečné a hluboké věčnosti, a pozorovatel ucítil, jak je neodvratně vztahován do těch dvou bezedných tůní černé temnoty a děsivých hvězdných vírů uvnitř.

Dáma si vychovaně odkašlala a položila na stůl jedenadvacet hracích známek. Pak odkudsi ze záhybů šatů vytáhla ještě jednu známku, tentokrát stříbřitě průzračnou a dvakrát větší než ostatní. Duše skutečného Hrdiny má při výměně vždycky dobrý kurz a bohové si je velice cení.

Osud pozvedl obočí.

„A paní, prosil bych nepodvádět,“ řekl.

„Kdo by mohl ošidit Osud?“ usmála se.

Pokrčil rameny. „Nikdo, a přesto to všichni zkoušejí.“

„Ale stejně jsem měla dojem, že jste mi proti ostatním trochu pomáhal, nebo se mi to jen zdálo?“

„Nezdálo, paní. Dělal jsem to jen proto, abych si o to víc vychutnal závěr hry. Takže teď…“

Sáhl do své skříňky s figurkami, vytáhl jednu z nich a postavil ji na herní plán s výrazem vrcholné spokojenosti. Přihlížející bohové kolektivně vzdechli. Dokonce i Dáma se na okamžik zarazila.

Figurka byla neobyčejně ošklivá. Řezba byla nejistá, jako by se umělci při práci třásly ruce hrůzou, když ta příšerná věc pod jeho prsty, ochromenými odporem, nabývala svou podobu. Ten tvor se skládal ze samých přísavek a chapadel. A kusadel, všimla si Dáma dodatečně. A jednoho jediného velkého oka.

„Myslela jsem, že takoví jako on vymřeli ještě před začátkem Času,“ prohlásila.

„Možná, že jím byl náš nekrotický přítel tak znechucen, že se k němu tenkrát ani nepřiblížil,“ zasmál se Osud. Byl sám se sebou neobyčejně spokojen.

„Zajímalo by mne, který bůh ví, proč byl tenhle vůbec zplozen.“

„Který bůh ví, to já nevím, ale vím, že by z toho mohl být výbuch,“ odpověděl Osud slovní hříčkou. Vhodil kostky do jejich neobvyklé míchací schránky. Potom zvedl hlavu.

„Pokud ovšem,“ dodal, „nechcete ze hry odstoupit.“

Zavrtěla hlavou.

„Hrajte.“

„Myslíte, že máte nějakou naději?“

„Hrajte.“

Mrakoplaš dobře věděl, co uvnitř stromů bývá. Dřevo, lýko, míza, možná nějaká ta veverka. Ale ne palác.

A přeci — polštáře, na kterých spočíval, byly mnohem měkčí než dřevo, závěsy po zdech barevnější než lýko, víno v dřevěných pohárech na stolku vedle něj mnohem chutnější než míza a srovnávat dívku, která seděla před ním a opírala se rukama o kolena, s veverkou, byl nesmysl.

Místnost byla vysoká, rozlehlá a ozařovalo ji měkké, nažloutlé světlo, které vycházelo prakticky odnikud. Mrakoplaš alespoň žádný zdroj světla nemohl najít. Pomačkanými a uzlovitými oblouky viděl do dalších vedlejších místností a zahlédl také něco, co vypadalo jako nesmírně široké točité schodiště. A to všechno současně vypadalo zvenčí jako docela obyčejný strom.

Dívka byla zelená. Byla to pleťová zelená. Mrakoplaš o tom neměl žádné pochybnosti, protože jediný její oděv představoval medailon na stužce kolem krku. Dlouhé vlasy měly jemně mechový vzhled. Oči byly bez panenek a zeleně světélkovaly. Mrakoplaš v duchu zalitoval, že na univerzitě nevěnoval větší pozornost přednáškám z antropologie.

Dívka mlčela. Ukázala mu sice na gauč a nalila mu víno, ale to bylo všechno. Jinak tiše seděla, pozorovala ho a občas si opatrně pohladila hluboký šrám, který měla na paži. Mrakoplaši si rychle vzpomněl, že každá dryáda je tak spjata se svým stromem, že když je strom poraněn, strádá jeho víla stejný zraněním…

„Je mi to moc líto, byla to nešťastná náhoda, teda nehoda, byli tu ti vlci a já –“

„Musel jste vylézt na můj strom a já vás zachránila,“ dokončila za něj půvabně dryáda. „Měl jste opravdu velké štěstí. A váš přítel také.“

„Můj přítel?“

„Ten malý človíček s kouzelnou truhlou.“

„Jo ten!“ řekl Mrakoplaš bez nadšení. „No, doufám, že je v pořádku.“

„Potřebuje tvou pomoc.“

„To potřebuje pořád. Copak, skončil taky na stromě?“

„Skončil v Bel-Shamharothově chrámu.“

Mrakoplašovi zaskočilo víno v krku. Uši se mu pokoušely zatáhnout do hlavy v hrůze před zvukem příšerných slabik, které právě vyslechly. Požírač duší! Než se mu podařilo zastavit je, objevily se cvalem vzpomínky. Jednou, když byl ještě student Neviditelné univerzity, uzavřel tu pitomou sázku. Vplížil se do malého sálu hlavní knihovny — do místnosti, jejíž zdi byly pokryty kresbami ochranných pentagramů, do místnosti, kde se nikdo nesměl zdržovat déle než čtyři minuty a třicet dvě vteřiny. K tomuto číslu se došlo po dvou stech letech podrobných a náročných výzkumů…

Velice opatrně tenkrát otevřel Knihu, připevněnou silným řetězem k oktironovému katafalku stojícímu uprostřed runami poseté podlahy. Kniha nebyla připoutána z obavy před krádeží, ale spíš z obavy, aby neuprchla, protože Oktávo — poslední kopie grimoáru Stvořitele, byl tak plný magie, že měl své vlastní okrajové smysly. Jedno zaklínadlo už vyskočilo z popraskaných pergamenových stran a usídlilo se hluboko v temných zákoutích Mrakoplašova mozku. Dodatečně se zjistilo, že to bylo jedno z osmi Velkých zaklínadel, ale nikdo už nezjistí které, dokud ho Mrakoplaš nevysloví nahlas. Nevěděl to ani on sám. Občas si ho však uvědomoval, cítil, jak se plíží z dohledu, ukrývá se za jeho vlastní já a čeká na svůj okamžik.

Právě na titulní straně Oktáva bylo zpodobnění Bel-Shamharotha. Bel-Shamharoth nebyl Zlem, protože i Zlo má určitou životaschopnost, částečné oprávnění. Bel-Shamharoth byl rubem mince, která měla Dobro i Zlo na líci.

„Požírač duší. Jeho číslo jest to, které mezi sedmi a devíti leží, číslo, které je dvojnásobnou čtveřicí,“ citoval Mrakoplaš a jeho vědomí tuhlo strachem. „To ne! Kde je chrám?“

„Leží směrem na Střed, uprostřed pralesa,“ odpověděla mu dryáda. „Je nesmírně starý.“

„Kdo mohl být tak hloupý a uctívat Bel– Jeho? Ďábly, prosím, to chápu, ale tohle je přeci Požírač duší…“

„Byly z toho určité… řekněme výhody. A rasa, která tady tehdy žila, měla podivné nápady a chutě.“

„Co se s nimi stalo?“

„Řekla jsem dost jasně, že tady kdysi žili, ne?“ Dryáda vstala, natáhla k němu ruku a řekla: „Já se jmenuji Druellae. Pojď se mnou, podíváme se, jaký osud čeká tvého přítele. Mohlo by to být zajímavé.“

„No já nevim, jestli –“ začal Mrakoplaš.

Dryáda na něj upřela zelené oči.

„Myslíš, že si můžeš příliš vybírat?“

Vnitřkem stromu se nahoru vinulo schodiště široké jako hlavní silnice. Od něj se z každého odpočívadla táhly do nedohledna obrovské sály. Tajemné nažloutlé světlo bylo všudypřítomné. Teď Mrakoplaš zaslechl ještě jiný zvuk, který se podobal — vzdálenému dunění hromu, nebo obrovského vodopádu.

„To je Strom,“ řekla krátce dryáda.

„A co to dělá?“ ptal se Mrakoplaš.

„Žije.“

„Právě sem vo tom přemejšlel. Vážně sme ve stromě? Zmenšil sem se? Zvenku ten strom vypadal, že bych ho skoro obejmul rukama.“

„NO, asi bys ho skutečně obejmul.“

„NO jo, ale já sem přeci vevnitř?“

„Jsi vevnitř.“

„Hm.“

Druellae se zasmála.

„Vidím ti do mozku, falešný čaroději. Nejsem snad dryáda? Cožpak nevíš, že to, co znevažuješ slovem strom, je čtyřrozměrnou obdobou celého vesmíru, který — ne, jak vidím, nevíš nic. Měla jsem si hned uvědomit, že nemáš hůl a že tedy nejsi skutečný čaroděj.“

„Ztratil jsem ji při požáru,“ lhal Mrakoplaš automaticky.

„Nemáš ani klobouk s kouzelnými znaky.“

„Ten mi uletěl.“

„Nemáš ani vlastního lára nebo zmoka.“

„Umřel mi. Podívejte se, já vám strašně děkuju, že jste mě zachránila, ale kdyby vám to nevadilo, už bych měl jít. Stačí, když mi ukážete cestu ven a…“

Něco v jejím výrazu ho přimělo, aby se otočil. Za ním stáli tři dryádi. Byli stejně jako ona nazí a beze zbraně. To poslední bylo ovšem nepodstatné. Nevypadalo to, že by právě oni na boj s Mrakoplašem potřebovali zbraně. Vypadali, že jsou tvrdí, schopní prorazit si cestu i kamennou stěnou a přinutit oddíl trollů k rozumné dohodě. Ti tři půvabní obři se na něj dívali s dřevěnou výhrůžností. Jejich kůže měla barvu ořechové skořápky a pod ní se jim převalovaly svaly jako melouny.

Obrátil se nazpět a nepříliš vřele se na Druellae usmál. Život se začal pomalu vracet do normálních kolejí.

„Takže já nejsem zachráněnej, co?“ konstatoval. „Já sem zajatej, že jo?“

„Samozřejmě.“

„A vy mě asi nepustíte, že ne?“ pronesl vyrovnaným tónem člověka, který už předem zná odpověď.

Druellae zavrtěla hlavou. „Poranil jsi strom. Ale máš štěstí. Tvůj přítel se sejde s Bel-Shamharothem. Ty jenom zemřeš.“

Zezadu jej za ramena uchopily dvě hnědé ruce stejným způsobem, jakým se kořeny ovíjejí kolem oblázků.

„S příslušným obřadem, samozřejmě,“ pokračovala dryáda. „Až Odesílatel osmi skončí s tvým přítelem.“

Mrakoplaš se zmohl jen na to, že poznamenal: „Nikdy jsem neslyšel o tom, že sou ve stromech taky dryádi. Ani v dubech ne.“

Jeden z hnědých obrů se na něj usmál.

Druellae se ušklíbla: „Hlupáku! A kde myslíš, že se berou žaludy?“

Před nimi se objevil velký prázdný prostor podobný obrovskému sálu a jeho kopule se ztrácela vysoko v nazlátlém šeru. Nekonečné schodiště procházelo přímo jeho středem.

Na druhém konci sálu stálo několik set dryád. Když se Druellae přiblížila, uctivě se rozestoupily, a když kolem nich procházel Mrakoplaš, postrkovaný zezadu, jejich pohledy jím pronikaly, jako by neexistoval.

Většinou to byly ženy, i když i tady se mezi nimi sem a tam objevil některý z hnědých obrů. Tyčili se mezi drobnými ženami jako překrásně modelované sochy. Hmyz, pomyslel si Mrakoplaš. Podobají se hmyzu a strom je jejich úl.

A proč tady vlastně vůbec ty dryády byly? Pokud si vzpomínal, stromový národ vyhynul před staletími. Člověk je prostě předstihl ve vývoji, jako ostatně většina národů Soumraku. Jen elfové a trollové přežili příchod člověk na Zeměplochu. Elfové proto, že byli z větší části příliš chytří, a trollové proto, že byli přinejmenším stejně zlí, nevraživí a hrabiví jako lidé. Myslelo se, že dryády vymřely současně s pidimužíky a skřítky.

Hukot tady byl mnohem silnější. Chvílemi proletěl průsvitnými stěnami jasnější zlatý záblesk, který zmizel v šeru vysoko nahoře. Jakási síla rozechvěla vzduch.

„Tak a teď, ty neschopný čaroději, podívej, jak se dělají kouzla. Ne ta tvoje krotká magie s tváří lasičky, ale magie větví a kořenů, ta stará magie. Divoká. Hleď!“

Padesát, možná o něco víc dryád se seběhlo do hustého hloučku, spojilo ruce a pak se začalo pomalu rozestupovat. Nakonec vytvořily obrovský kruh. Zbytek dryád začal zpívat tichou, rytmickou píseň. Na Druellain pokyn se celý kruh začal otáčet proti směru hodinových ručiček.

Když se tempo tance začalo zrychlovat a složitý rytmus se začal ozývat stále silněji, přistihl se Mrakoplaš, že celému představení přihlíží s nesmírnou zvědavostí. Na univerzitě slyšel o Staré magii, i když tahle magie byla čarodějům zapovězena. Dobře věděl, že jestli se kruh roztočí dost rychle proti nehybnému magickému poli Zeměplochy, která se sama pomalu otáčela, výsledné astrální tření zapříčiní obrovský potencionální rozdíl sil, který se projeví gigantickým výbojem Základní magické síly.

Kruh se pomalu měnil v pouhou rozmazanou čáru a stěny Stromu duněly ozvěnou zpěvu…

Mrakoplaš ucítil známé lechtavé svědění ve vlasech, které mu vždy signalizovalo, že se někde v okolí vyskytuje mimořádný náboj syrové magie. Proto ho nijak nepřekvapilo, když se o několik vteřin později roztrhlo zlaté šero nad jejich hlavami a seshora se snesl silný snop jasného oktarínového světla, který se s hlasitým praskotem zaostřil ve středu kruhu. Tam vytvořil obraz kopce porostlého stromy, jimiž zmítá bouře. Uprostřed hustého lesa se na nevelkém pahorku tyčil chrám, jehož podoba prováděla s lidskýma očima ošklivé věci. Mrakoplaš věděl, že je-li to Bel-Shamharothův chrám, bude mít osm stěn. (Osmička byla Bel-Shamharothovým číslem, a proto ji žádný rozumný čaroděj nikdy nevyslovil, pokud se tomu mohl jenom trochu vyhnout. Neboť tady už nejde o smích, jak byli varováni všichni čarodějní učedníci a studenti. Bel-Shamharotha zvláště přitahovali magičtí diletanti a amatéři, kteří byli vetešníky a sběrači na plážích nepřirozena a tak mu napůl sami vplouvali do sítí. Když byl Mrakoplaš na univerzitě, měl jeho pokoj v koleji č. 7A. Vůbec ho to nepřekvapilo.)

Od černých zdí chrámu se odrážel déšť. Jedinou známkou života byl kůň uvázaný před branou. Nebyl to kůň Dvoukvítkův. Už proto, že byl příliš velký. Byl to těžký válečný kůň, bělouš, jehož kopyta měla velikost jídelních mis a jehož kožený postroj byl ozdoben okázalými zlatými ornamenty. Neustále se živil z pytle, který měl pověšen u nozder.

Na tom koni bylo něco známého a Mrakoplaš si pokoušel vzpomenout, kde to už předtím viděl.

V každém případě však zvíře vypadalo, že je schopné vydat ze sebe slušnou rychlost, a jakmile jí jednou dosáhne, vydrží tak běžet celé hodiny. Mrakoplaš potřeboval jen setřást své strážce, probojovat si cestu ze stromu ven, najít chrám a ukrást koně Bel-Shamharothovi přímo pod tím, co používá místo nosu.

„Jak se zdá, bude mít Odesílatel osmi dnes k večeři dva,“ řekl Druellae a vrhla na Mrakoplaše tvrdý pohled. „Komu patří ten kůň, falešný čaroději?“

„Nemám ponětí.“

„Ne? No, na tom vlastně nezáleží. To se brzo dozvíme.“

Mávla rukou. Obraz, který sledovali, se pohnul a pohled se začal přesunovat dovnitř. Bleskem proletěl obrovskou osmiúhelníkovou branou a posouval se vnitřní chodbou.

Potom zachytil postavu. Byl to muž, který se pomalu a opatrně, zády přitištěný ke kamenné stěně, posouval do nitra chrámu. Mrakoplaš zahlédl záblesky zlata a bronzu.

Nemohl se mýlit. Toho muže viděl mnohokrát. Ten klenutý hrudník, krk mohutný jako kmen stromu, až překvapivě malou lebku pod divokou hřívou černých vlasů, která vypadala jako rajské jablko omylem připevněné na velikou tykev. Mrakoplaš mohl tu postavu okamžitě pojmenovat a to jméno znělo Hrun Barbar.

Hrun patřil k nejodolnějším a nejvytrvalejším hrdinům zemí Kruhového moře. Byl to drakobijec, prznitel chrámů, nájemný šermíř a středobod všech pouličních rvaček. Mezi hrdiny Kruhového moře se mu snad žádný nevyrovnal, protože Hrun dokonce dokázal, měl-li trochu času a trochu nápovědy, vyslovit víceslabičná slova. Takových jako on bylo opravdu málo.

Kdesi na okraji slyšitelnosti zachytil Mrakoplaš nějaký zvuk. Zaznělo to, jako by se někde v dáli kutálely po kamenných schodech do hladomorny dávno vybělené lebky. Vrhl kosý pohled na své věznitele, aby zjistil, zda to slyšeli také.

Ti však upřeně sledovali Hrunům obraz, připusťme že hlavně proto, že byl stavěn podle stejného vzoru jako oni. Rukama jemně svírali mágova ramena.

Mrakoplaš bleskově udělal dřep, otočil se a začal prchat sálem. Za sebou zaslechl Druellain výkřik a zdvojnásobil rychlost.

Něco ho chytlo za kápi pláště, která se okamžitě utrhla. Jeden z dryádů, stojící u schodiště, rozpřáhl ruce a dřevěně se usmál na postavu, která se k němu řítila. Mrakoplaš ani nesnížil svou rychlost, jen se sehnul tak hluboko, že měl bradu ve výši kolen, a tím se vyhnul pěsti velikosti dubového pařezu, která mu zasvištěla nad hlavou.

Před ním se objevila celá skupina stromových mužů. V běhu změnil směr, vyhnul se další ráně zaskočeného hlídače u schodiště a utíkal nazpět ke kruhu. Na cestě minul skupinu dryádů, kteří ho pronásledovali, a ti se ve zmatu rozběhli jako rozhozené kuželky.

Jenže před ním jich bylo stále ještě víc než dost. Jako stožáry se prodírali mezi drobnějšími dryádami a v předstíraném soustředění pleskali pěstí jedné ruky do ztvrdlé dlaně ruky druhé.

„Zůstaň stát, falešný mágu,“ řekla Druellae a postoupila kupředu. Za ní se stále rychleji točil kruh tanečníků. Jeho ohnisko se teď vznášelo v chodbě zaplavené fialovou září.

Mrakoplaš zachraptěl vyprahlými ústy: „Necháš už toho, konečně? Tak aby bylo jasno, já sem skutečnej čaroděj!“ Rozhořčeně si dupl nohou.

„Opravdu?“ usmála se dryáda. „Tak nám předveď alespoň nějaké jednoduché kouzlo.“

„No –“ začal Mrakoplaš. Skutečnost byla taková, že od chvíle, kdy se mu v záhybech mozku usadilo tajemné kouzlo z Oktáva, nebyl schopen vzpomenout si ani na to nejjednodušší zaklínadlo, například: jak vyhubit šváby, nebo jak se poškrábat bez použití rukou na zádech. Mágové Neviditelné univerzity vytvořili teorii, že rozměr nedobrovolně přijatého kouzla zapečetil všechny buňky mozku, určené k ukládání ostatních zaříkadel. V černých chvílích života napadala Mrakoplaše jeho vlastní teorie. Bylo mu jasné, proč mu odmítala zůstat v hlavě i ta nejmenší zaklínadla déle než pár vteřin.

Měla prostě strach.

„No,“ opakoval.

„Docela maličké by stačilo,“ pokračovala Druellae. Spokojeně přihlížela, jak se mu obličej kroutí zlostí a rozpaky. Pokynula rukou a přiblížili se dva dryádi.

Tento okamžik si vybralo Zaklínadlo a vyhouplo se do momentálně opuštěného sedla Mrakoplašova vědomí. Cítil, jak tam sedí a drze se na něj šklebí.

„Fakt znám zaklínadlo,“ řekl unaveně.

„Opravdu? Řekni ho, prosím!“ ušklíbla se Druellae.

Mrakoplaš nebyl schopen ovládnout ztvrdlé rty. „Řekla si, že umíš číst myšlenky,“ vypravil ze sebe nezřetelně. „Tak čti.“

Postoupila kupředu a s uštěpačným výrazem se mu zahleděla do očí.

Úsměv jí zmrzl na tváři. Ruce jí vyletěly v obranném gestu kupředu a zděšeně od něj uskočila. Z hrdla se jí vydral zvuk nesmírné hrůzy.

Mrakoplaš se rozhlédl. Ostatní dryádové také ustupovali. Co udělal? Asi to muselo být něco strašlivého.

Jenže podle jeho zkušeností bylo jen otázkou času, kdy se vesmír vrátí zpět do rovnovážného stavu a začne mu provádět znovu zlomyslnosti, na které byl zvyklý. Pomalu ustoupil zpět, sehnul se a proběhl mezi dryádami, které tvořily magický kruh, a ohlédl se, aby zjistil, co Druellae udělá teď.

„Chyťte ho,“ vykřikla. „Seberte ho, odveďte ho co nejdál od Stromu a zabte ho!“

Mrakoplaš se otočil a vyrazil.

Napříč kruhem.

Zazářil oslepující záblesk.

Pak se rozhostila náhlá tma.

V temnotě se objevila Mrakoplašova silueta, narýsovaná fialovým světlem, a zanedlouho zmizela.

Nezbylo nic.

Hrun Barbar se neslyšně plížil podél kamenných stěn. Byly osvětleny matným fialovým svitem tak, že vypadaly téměř černé. Jeho počáteční zmatek byl pryč. Bylo jasné, že se ocitl v kouzelném chrámu, a to vysvětlovalo všechno.

Vysvětlovalo to například, proč dnes brzo odpoledne, když projížděl pralesem, našel vedle cesty velkou bednu. Její víko bylo otevřeno, jako by zvalo, a v jejím nitru bylo vidět velké množství zlata. Jenže když seskočil s koně a chtěl se na truhlu podívat zblízka, truhla najednou vystrčila stovky malých nožiček, vyběhla klusem do pralesa a zastavila se o několik set yardů dál.

A teď, po několika hodinách namáhavého pronásledování, ztratil truhlu v tomhle pekelném bludišti podzemních tunelů. Vzato kolem a kolem, odporné řezby a tu a tam ležící kostry, které míjel, Hruna nijak neděsily. Zčásti to bylo tím, že Hrun neměl nijak zvlášť velkou představivost, ale také proto, že podzemní tunely a chodby spadaly do jeho pracovní náplně. Strávil v podobných situacích mnoho času, hledal zlato, démony, nebo panny v nesnázích a ty zbavoval jejich majitelů, životů, nebo alespoň té nesnáze největší.

Pozorujeme Hruna, který se právě na kočičích nohou přesmykl přes ústí nebezpečného tunelu. I ve fialovém světle se jeho kůže leskla barvou starého bronzu. Byl ozdoben zlatými náramky na rukou i na nohou, ale jinak byl nahý s výjimkou bederní roušky z leopardí kůže. Kůži získal v mlhavých pralesích Howondalandu, když jejího majitele osobně zakousl.

V pravici nesl kouzelný černý meč Kring, vykovaný z tajemného meteoru. Meč měl sice duši, ale nestrpěl na sobě pochvu. Hrun ho získal necelé tři dny předtím v nedobytném paláci arcimága z B’Ituni a už toho pomalu litoval. Meč mu začínal lézt na nervy.

„Říkám ti, že se to pustilo tou poslední chodbou napravo,“ sykl hlasitě Kring a jeho hlas zněl jako skřípot nože po talíři.

„Buď zticha!“

„Řekl jsem jenom, že…“

„Drž hubu!“

A zatím Dvoukvítek…

Ztratil se, to mu bylo jasné. Buď byla budova větší, než zvenčí vypadala, nebo se dostal do podzemí, které se táhne daleko za obvod jejích stěn. Háček by v tom, že nešel po žádných schodech a chodby byly všude rovné. V Dvoukvítkovi začalo sílit podezření, že se vnitřní rozměry toho místa vymykají základním poučkám a pravidlům architektury a jsou mnohem větší než rozměry vnější. A proč jsou tady všechna ta podivná světla? V pravidelných vzdálenostech byly totiž ve stěnách a ve stropě zasazeny zvláštní osmihranné krystaly a ty vyzařovaly nepříjemnou záři, která spíš zdůrazňovala temnotu, než osvětlovala prostor.

Potom si Dvoukvítek všiml reliéfů na stěnách a s velkou dávkou tolerance a snášenlivosti si pomyslel, že ten, kdo je zhotovil, pil příliš mnoho a dlouho. Roky.

Na druhé straně to byla úžasná budova. Její stavitelé museli být posedlí číslem osm. Podlaha byla zdobenou mozaikou z osmihranných dlaždic. Stěny nebyly rovné, ale dvakrát zalomené, takže průřez chodby byl osmiúhelníkový. Na jednom místě, kde se propadl kus stropu, Dvoukvítek s úžasem zjistil, že i samy kameny, ze kterých byla stavba zbudována, jsou osmistěnné.

„Mně se to nelíbí,“ prohlásil obrázkový skřítek ze skříňky na Dvoukvítkově krku.

„Proč ne?“ zapátral Dvoukvítek udiveně.

„Je to tu hrozně tajuplné.“

„Ale ty jsi démon. Jak může démon tvrdit, že je něco tajuplné? Chtěl jsem vlastně říci, co se zdá tajuplné démonovi?“

„No, víš, to je těžko říct,“ odpověděl rarach opatrně, nejistě se rozhlížel kolem a přešlapoval rozpačitě z pařátku na pařátek. „Věci. Okolí.“

Dvoukvítek se na něj vážně zadíval. „Jaké věci?“

Démonek si nervózně odkašlal (démoni sice nedýchají, ale každá myslící bytost, ať už dýchá, nebo ne, si v určitých okamžicích svého života nervózně odkašle, a rarach usoudil, že taková chvíle právě nadešla).

„Prostě věci,“ odpověděl nešťastně šotek. „Zlé věci. Takové ty věci, o kterých, jak se ti zoufale pokouším vysvětlit, pane, se raději nemá mluvit.“

Dvoukvítek unaveně pokýval hlavou. „Přál bych si, aby s námi byl Mrakoplaš,“ řekl nakonec. „Ten by určitě věděl, co si počít.“

„Ten?“ ušklíbl se zmetek. „Nedovedu si představit čaroděje, který by sem vlezl. Ti se číslu osm vyhýbají jako čert kříži.“ Démon se s výrazem provinění pleskl přes ústa.

Dvoukvítek se podíval na strop.

„Co to bylo?“ zeptal se. „Neslyšels něco?“

„Kdo? Já? Ne, nic jsem neslyšel!“ odpověděl vyplašeně démon. Potom zalezl do své skříňky a zabouchl za sebou dvířka. Dvoukvítek na ně opatrně zaklepal. Dvířka se maličko pootevřela.

„Znělo to, jako by se pohnul nějaký kámen,“ vysvětloval. Dvířka s třesknutím zapadla. Dvoukvítek pokrčil rameny.

„To místo se pomalu rozpadá na kusy,“ řekl si sám pro sebe. Zvedl hlavu.

„Hej!“ vykřikl ze všech sil. „Je tady někdo?“

KDO, Kdo, kdo, odpovídala mu temná ústí chodeb.

„Hej!“ pokusil se znovu.

EJ, Ej, ej.

„Vím, že tady někdo je, slyšel jsem vás házet kostky. Vezměte mne do hry, proč tady mám zahálet?!“

LED, Led, led.

„Podívejte, já jenom že…“

Dvoukvítek se zarazil. Přímo před očima se mu ve vzduchu rozzářil jasný světelný bod. Rychle rostl a během několika vteřin na sebe vzal ostrou a zřetelnou podobu malého člověka. V témže okamžiku začal vydávat zvuk, nebo spíš teprve teď Dvoukvítek zaslechl křik, který človíček vydával od začátku. Znělo to jako plátek výkřiku, který se zachytil v jediném dlouhém okamžiku času.

Zářící postavička už byla velká jako loutka, zkreslený tvar, který se potácel v nesmírně pomalém pohybu zavěšen na jednom místě ve vzduchu. Dvoukvítek nevěděl, proč ho napadla ta podivná fráze „plátek výkřiku“… a z neznámého důvodu zatoužil po tom, aby ho byla vůbec nenapadla.

Zjevení se začalo podobat Mrakoplašovi. Čaroděj měl široce otevřená ústa a tvář byla dokonale ozářena — čím vlastně? Dvoukvítek se přistihl, jak si říká, že je to „září podivných sluncí“. Jenže málokterý člověk se obvykle dívá do slunce. Otřásl se.

Otáčející se čaroděj už byl veliký skoro jako ve skutečnosti. Jeho růst se začal zrychlovat, chodbou zavál divoký poryv větru a ozval se výbuch. Mrakoplaš se utrhl ze svého místa ve vzduchu a s výkřikem se zřítil na zem. Dopadl s temným nárazem, několikrát zalapal po dechu, několikrát se převalil a zůstal ležet. Byl schoulený do klubíčka a hlavu si pevně svíral rukama.

Když se usadil zvířený prach, natáhl se Dvoukvítek opatrně kupředu a zaťukal mu na rameno. Lidský zámotek se ještě pevněji sevřel.

„To jsem já,“ vysvětloval Dvoukvítek konejšivým tónem. Čaroděj se maličko rozvinul.

„Cože?“ pípl.

„Já.“

Mrakoplaš se v tom okamžiku bleskově rozvinul, vztyčil se před človíčkem a pevně mu sevřel ramena. Oči měl vytřeštěné a nepříčetné strachem.

„Neříkej to!“ zasyčel. „Neříkej to, a možná se odsud eště dostanem!“

„Že se odsud dostanem? Ale jak jsi se dostal dovnitř ty? Copak nevíš –“

„Neříkej to!“

„Co nemám říkat?“

„To číslo!“

„Číslo?“ kroutil hlavou Dvoukvítek. „Poslyš, Mrakoplaši –“

„Jasně, že číslo! To mezi sedmičkou a devítkou! Čtyři a čtyři!“

„Myslíš os-“

Mrakoplaš mu bleskově zakryl ústa rukou. „Neříkej to, nebo jsme ztraceni! Raději na to číslo ani nemysli. Věř mi!“

„Ale já tomu vůbec nerozumím,“ zakvílel Dvoukvítek. Mrakoplaš se trochu uklidnil, ale stále ještě se třásl tak, že by vedle něj houslová struna vypadala jako rosol.

„Rychle, pojď,“ chytil Dvoukvítka za ruku. „Zkusíme vocuď vymajznout. Já při tom popřemejšlím, jak ti to vysvětlit.“

Po prvním magickém věku se na Zeměploše vynořil téměř neřešitelný problém s likvidací grimoárů a kouzelných knih vůbec. Zaklínadlo je zaklínadlem, i když je momentálně uvězněno hmotou inkoustu na ploše pergamenu. To je v pořádku, dokud je majitel knihy naživu, ale v okamžiku, kdy zemře, stává se kouzelný svazek zdrojem nekontrolovatelné síly, která se nedá zlikvidovat právě snadno.

Krátce řečeno, čarodějné knihy netěsní. Tečou. Propouštějí kouzla. Bylo podniknuto mnoho pokusů, jak tomu zabránit. Země na Okraji jednoduše zatížily knihy zemřelých čarodějů olověnou pětifází a hodily je přes Okraj. Poblíž Středu ovšem takovéhle možnosti nebyly. Vložit inkriminované knihy do pouzder se záporně polarizovaného oktironu a potopit je do nekonečných hlubin, byla jedna z možností likvidace (zakopávání schránek s knihami pod zem bylo zakázáno už dříve, krátce potom, kdy se v příslušných oblastech vyskytly chodící stromy a pětihlavé kočky). Jenže i z těch začala kouzla časem prosakovat ven a netrvalo dlouho a rybáři si stěžovali na hejna neviditelných ryb a škeblí — spiristek.

V poslední době se většinou přistupovalo v centrech magického dění k budování velkých místností z denaturovaného oktironu, který je schopen odstínit téměř všechny druhy kouzel. Tady se ukládaly nejnebezpečnější grimoáry, alespoň na dobu, než jejich moc alespoň částečně vyprchala.

Tak se také ocitl v podzemí Neviditelné univerzity Oktávo, největší ze všech grimoárů. Byla to kniha, která patřila samotnému Stvořiteli vesmíru. A právě tuhle knihu kdysi Mrakoplaš v sázce otevřel. Měl pouhou vteřinu, ve které mohl nahlédnout dovnitř. Po první vteřině by se automaticky dala do pohybu různá poplašná zaklínadla, ale i ta jediná vteřina stačila jednomu z osmi Velkých zaklínadel vyskočit z pradávného svazku a usadit se Mrakoplašovi na mozku jako žába na prameni.

„A co bylo potom?“ dychtivě vyzvídal Dvoukvítek.

„No co by. Vyvlekli mě ven. A samozřejmě mě vyrazili ze školy.“

„A to vážně nikdo neví, k čemu je to zaklínadlo dobré?“

Mrakoplaš zavrtěl hlavou.

„Ono zároveň zmizelo z té knihy. Stránka zůstala čistá. Nikdo to nebude vědět, dokud ho nevyslovím. Nebo dokud nezemřu, to je jasný. Potom se nějak vysloví samo. Já sám nevím vůbec nic, co se toho týče, mohlo by klidně zastavit slunce, nebo ukončit čas, nebo bůhvíco.“

Dvoukvítek ho poplácal po rameni.

„Nemá cenu se tím trápit,“ řekl optimisticky. „Pojď, porozhlédneme se znovu, jak bychom se odsud dostali.“

Mrakoplaš potřásl hlavou. Všechen strach už vypotřeboval. Pravděpodobně prorazil bariéru hrůzy a jeho vědomí bylo v ledově chladném stavu, který ležel na druhé straně. V každém případě se přestal třást.

„S námi je konec,“ prohlásil. „už takhle chodíme celou noc. Povídám ti, že todle místo je jako pavučina. Je úplně fuk, na kterou stranu deš, vždycky skončíš vprostředku.“

„V každém případě to od tebe bylo moc hezké, že jsi mně přišel na pomoc,“ řekl Dvoukvítek. „Jak jsi to vlastně přesně provedl? Bylo to velice efektní!“

„No, víš,“ začal čaroděj neohrabaně, „akorát sem si řek ‚Toho starýho dobráka Dvoukvítka bych v tom neměl nechávat samotnýho a…‘ “

„Takže teď musíme najít toho člověka, toho Bel-Shamharotha, a vysvětlit mu, jak se věci mají, a třeba nás pustí ven,“ navrhl Dvoukvítek.

Mrakoplaš si zatřepal prstem v uchu. „Tady musí bejt nějaká divná ozvěna,“ prohlásil zmateně. „Já měl pocit, že si řek něco jako najít avysvětlit.“

„To jsem také řekl.“

Oba ozařoval pekelný svit jednoho z krystalů. Mrakoplaš na něj upřel pohled. „Ty chceš hledat Bel-Shamharotha?“ zeptal se nevěřícně.

„Proč ne, vždyť se nemusíme do ničeho plést. Je se ho zeptáme na cestu.“

„Tak ty chceš najít Požírače duší a nezaplést se? Jen tak mu kejvnout na pozdrav a zeptat se ho, kudy ven? Ty chceš něco vysvětlovat Odesílateli os-sakra!“ Mrakoplaš v poslední chvíli ukousl konec slova a dokončil větu. „Ty jsi blázen, člověče! Hej! Okamžitě se vrať!“

Vyrazil chodbou za Dvoukvítkem a po několika vteřinách se zaúpěním zastavil.

Fialové světlo tady bylo mnohem silnější a dávalo všem předmětům neskutečné, odpudivé barvy. Nebyla to chodba, ale rozlehlá místnost a s několika stěnami, které se Mrakoplaš pro jistotu nepokoušel spočítat. Z každé stěny vycházela jedna chodba, celkem tedy os– … 7A chodeb.

Kousek od sebe uviděl nízký oltář, který měl deset bez dvou stran. Oltář však nestál ve středu sálu. Ve středu byla naopak vsazena obrovská kamenná deska, která měl dvakrát víc stran než čtverec. Byla neobyčejně masívní. V podivném světle se zdálo, že je mírně nakloněná. Jednou stranou zřetelně vystupovalo nad ostatní dlaždice, které byly jejími miniaturními kopiemi.

Dvoukvítek stál přímo uprostřed desky.

„Hej, Mrakoplaši! Podívej se, co jsem našel!“

Z ústí jedné chodby se vykolébalo Zavazadlo.

„To je bezvadný,“ rozveselil se Mrakoplaš. „Príma, může nás odtud vyvést. Nejlíp hned!“

Dvoukvítek se začal v Zavazadle hrabat. „Jasně, jen co si udělám pár obrázků. Jenom musím najít to přídavné zaří…“

„Řek sem hned!“

Mrakoplaš se zarazil. V ústí chodby přímo na druhé straně sálu stál Hrun Barbar a v ruce, velké jako menší šunka, svíral obrovský černý meč.

„Ty?“ prohlásil Hrun nejistě.

„No né! No jo, to jsem já. Ty seš Hrun, žejo? Už jsem tě neviděl, ani nepamatuju. Copak tě sem přivedlo?“

Hrun ukázal prstem na Zavazadlo. „To,“ odpověděl. Zdálo se, že ho složitý rozhovor poněkud vyčerpal. Pak dodal tónem, ve kterém se mísilo prohlášení, konstatování, výhrůžka a ultimatum: „Je to mý!“

„Patří to tadyhle Dvoukvítkovi,“ odpověděl mu Mrakoplaš. „Dám ti jednu radu. Nešahej na to.“

Pak mu došlo, že to bylo přesně to nejhorší, co mohl Hrunovi říci, ale to už Hrun odstrčil Dvoukvítka stranou a natáhl se k Zavazadlu…

… které vystrčilo nožičky, kousek ustoupilo a výhrůžně pootevřelo víko. Mrakoplašovi se zazdálo, že v nejistém světle zahlédl řady obrovských zubů v barvě slonové kosti.

„Hrune,“ řekl rychle Mrakoplaš, „je tady něco, co ti musím říct!“

Hrun k němu otočil nechápavý obličej.

„Co?“ zeptal se.

„Víš, je to o číslech. Podívej, víš, že když sečteš sedm a jednu, nebo tři a pět, nebo když odečteš dvě od deseti, dostaneš číslo. Dokud jsme tady v chrámu, nesmíš ho vyslovit, jen tak budeme mít alespoň nějakou šanci dostat se odsud živí. Jinak se odsud dostanem jen jako mrtvoly.“

„Kdo je to?“ dotazoval se Dvoukvítek. V ruce svíral jakousi klícku, kterou vytáhl z nejtajnějších hlubin Zavazadla. Byl plná nevrlých a zamračených růžových ještěrek.

„Já jsem Hrun!“ prohlásil Hrun pyšně. Pak se podíval na Mrakoplaše. „Co?“

„Prostě to číslo neříkej, jasný?“ naléhal Mrakoplaš.

Potom upřel zrak na meč v Barbarově ruce. Zbraň byla černá, v takové té černi, která je spíše hrobem barev než samotnou barvou, a na čepeli měla ozdobnými runami vyryt jakýsi nápis. Ještě zřetelnější byla slabá oktarínová barva, která jej obklopovala. Meč si musel Mrakoplaše všimnout, protože najednou promluvil hlasem, který zněl jako skřípot nehtu po skle.

„Zvláštní,“ prohlásil. „A copak by se stalo tak strašného, kdyby mu to slovíčko osm uklouzlo?“

Uklouzlo, Kouzlo, zlo, odpověděly mu všechny ozvěny. Hluboko pod zemí znovu zaskřípal jakýsi balvan.

Ozvěny, i když zeslábly, odmítaly zemřít. Odrážely se ode zdi ke zdi, křižovaly se a znovu odrážely a fialové světlo se rozblikalo podle zvuku.

„Udělals to!“ zaječel Mrakoplaš. „Říkal jsem ti přeci, že tady nesmíš vyslovit osum!“

Zarazil se, zděšený sám nad sebou. Ale slovo bylo venku a připojilo se ke sborovému huhlání svých kolegů.

Mrakoplaš se obrátil a dal se na útěk. Jenže vzduch náhle zhoustl jako sirup. Kolem začal růst obrovský magický náboj, větší, než jaký kdy v životě cítil. Pohyboval se bolestně pomalu a jeho končetiny za sebou ve vzduchu nechávaly stopu ze zlatých jiskřiček.

Za zády se mu ozvalo skřípění, když se obrovská osmihranná deska zvedla na jedné straně vzhůru, převrátila se a se zaduněním dopadla na kamennou podlahu. Z díry se hadovitým pohybem vysunulo cosi tenkého a černého a obtočilo se Mrakoplašovi kolem kotníku. Čaroděj s výkřikem dopadl na dlaždice, které se chvěly jako osikové listí. Chapadlo ho začalo vléci po podlaze.

Najednou se před ním objevil Dvoukvítek a natáhl k němu ruce. Čaroděj se zachytil těch drobných paží jako tonoucí stébla a oba leželi na podlaze tvářemi k sobě. Pomalu, ale jistě se k otvoru sunuli oba.

„Co drží tebe,“ zalapal po dechu Mrakoplaš.

„N-nic!“ odpověděl Dvoukvítek, „co se to vlastně děje?“

„Něco mě táhne do díry, no, co sis myslel?“

„Oh, Mrakoplaši, mně je to strašně líto…“

„Tobě je to líto…“

Ozval se zvuk okružní pily a tah na Mrakoplašově noze najednou povolil. Otočil hlavu a uviděl Hruna, který stál ve válečnickém postoji přímo u otvoru a ďábelskou rychlostí sekal do chapadel, která se k němu natahovala.

Dvoukvítek pomohl čaroději na nohy, oba se přikrčili u kamenného oltáře a pozorovali zápas té divoké postavy s dotírajícími chapadly.

„Je to marné,“ povzdechl si Mrakoplaš. „Odesílatel si může vytvořit nových chapadel, kolik bude chtít.Co to děláš?“

Dvoukvítek horečnatě připevňoval klícku s uvězněnými ještěrkami k obrázkové skříňce, kterou postavil na skládací trojnožku.

„Z tohohle prostě musím mít obrázek,“ mumlal. „To je přeci dokonalé! Hej, skřete, slyšíš?“

Obrázkový šotek otevřel dvířka, na chvilku se zahleděl na scénu před sebou a zmizel uvnitř. Mrakoplaš vyskočil, když se něco dotklo jeho nohy, a ze všech sil dupl na pátrající chapadlo.

„Dělej, je načase, abysme se vypařili.“ Chytil Dvoukvítka a ruku, ale turista se mu vzpíral.

„To chceš utéct a nechat Hruna s tou věcí samotného?“

Mrakoplaš se na něj nechápavě podíval. „Proč ne?“ zeptal se. „Vždyť je to jeho zaměstnání!“

„Ale ono ho to zabije!“

„No, mohlo by to dopadnout hůř,“ zakýval hlavou Mrakoplaš.

„Cože?“

„Mohlo by to zabít nás,“ zněla Mrakoplašova logická odpověď.

Dvoukvítek ukázal rukou. „Podívej, ono to chytlo moje zavazadlo!“

Než stačil Mrakoplaš Dvoukvítka zadržet, oběhl turista oltář a rozběhl se na okraj otvoru ke své truhlici. Zavazadlo bezvýsledně chňapalo víkem po neodbytných chapadlech a Dvoukvítek do nich začal rozzlobeně kopat.

Ze spleti kolem jámy vyrazil další liánovitý útvar, obtočil se Hrunovi kolem pasu. Hrun už teď byl mezi chapadly, která ho obklopovala, stěží k rozeznání. Mrakoplaš v hrůze přihlížel, jak jedno z nich vyrvalo Hrdinovi z ruky meč a odhodilo zbraň ke zdi.

„Řekni své zaklínadlo!“ vykřikl na něj Dvoukvítek.

Mrakoplaš se nehýbal. Díval se na Věc vynořující se z jámy. Bylo to vlastně obrovské oko a to se upíralo přímo na něj. Kolem pasu ho sevřelo chapadlo a ochromený čaroděj slabě zakvílel.

Jednotlivá slova zaklínadla se mu proti jeho vůli začala tlačit do krku. Jako ve snu otevřel ústa, rty se mu začaly formovat v první strašlivé slabice.

Z chomáče vyrazila další chapadlo, obtočilo se mu kolem krku a začalo ho škrtit. Dusil se, potácel a chapadla ho neúprosně přitahovala k otvoru ve středu místnosti.

Jednou rukou se mu podařilo zachytit se Dvoukvítkovy obrázkové skříňky, která se mu na okamžik ocitla na dosah. Uchopil ji stejně instinktivně, jak by jeho dávný prapředek uchopil při útoku tygra kámen. Kdyby se tak alespoň mohl pořádně rozmáchnout a udeřit s ní do Oka…“

… zatím mu Oko vyplnilo celý vesmír. Mrakoplaš cítil, jak se jeho vůle ztrácí jako voda z řešeta.

Před ním se mihla klícka, připevněná na obrázkové skříňce, a její nevrlí obyvatelé. Úplně mimochodem, tak, jak si odsouzenec v poslední chvíli všimne každého škrábance a skvrny na popravčím špalku, si i Mrakoplaš všiml, že mají napuchlé modrobílé ocasy, které se nebezpečně chvějí.

Mrakoplaš se nezadržitelně blížil k Oku a v hrůze před sebe pozvedl jako poslední obranu obrázkovou skříňku. V téže chvíli zaslechl obrázkového skřítka, který prohlásil: „Už jsou akorát zralí, dýl je neudržím. Takže bych prosil o úsměv!“

Pak z klícky vyletěl blesk, tak bílý a jasný, že se vlastně světlu ani nepodobal.

Bel-Shamharoth vykřikl, vydal ze sebe zvuk, který začal vysoko nad prahem ultrazvuku a skončil někde v Mrakoplašových vnitřnostech. Všechna chapadla na okamžik ztuhla jako dřevěné tyče, odhodila všechno, co svírala, a pak se stáhla do jediného chomáče před ztýraným Okem. Vzápětí se celá hmota vrhla do otvoru a tápající chapadla za sebou bleskem přitáhla těžkou kamennou desku. Bez ohledu na to, že jich několik zůstalo přiskřípnuto pod jejími okraji, ji přirazila na místo.

Hrun padl na zem, několikrát se převalil, odrazil se od stěny, vyskočil a chopil se meče. Pak začal systematicky ničit zbylá chapadla. Mrakoplaš ležel na kamenné podlaze a vysvětloval si, proč se nesmí zbláznit. Když zaslechl dutý, dřevěný zvuk obrátil hlavu.

Zavazadlo dopadlo na záda, na své oblé víko. Teď se vztekle kolébalo ze strany na stranu a kopalo ve vzduchu svýma malýma nožičkama.

Mrakoplaš se opatrně rozhlédl po Dvoukvítkovi. Človíček ležel jako malá hromádka u vzdálené stěny a bylo slyšet, jak sténá.

Čaroděj se přeplazil po podlaze až k němu a zašeptal: „Co to k sakru bylo?“

„Proč byli tak ostří?“ zamumlal Dvoukvítek. „U všech bohů. Moje hlava…“

„Příliš ostří?“ ozval se Mrakoplaš. Podíval se na klícku připevněnou k obrázkové skříňce. Ještěrky, na první pohled mnohem hubenější, ho se zájmem pozorovaly.

„No přece ti salamandři,“ zasténal Dvoukvítek. „Ten obrázek bude určitě přeexponovaný, já to věděl…“

„To sou salamandři?“ obrátil se k němu nedůvěřivě Mrakoplaš.

„Samozřejmě. To je standardní přídavné zařízení.“

Mrakoplaš přešel mírně nejistým krokem ke skříňce a zvedl ji. Samozřejmě, že už viděl salamandry, ale to byl běžný malý druh. Kromě toho taky plavali ve sklenici konzervační tekutiny, v oddělení biologických kuriozit, hluboko ve sklepeních Neviditelné univerzity. Kolem centrálního moře totiž salamandři už dávno vyhynuli.

Pokusil se vybavit to málo, co o nich věděl. Byla to magická stvoření. Salamandři neměli ústa, protože se živili jen vydatnou podstatou slunečního světla, obsaženou ve vlnové délce oktaríny. Energii vstřebávali kůží na celém povrchu těla. Samozřejmě že vstřebávali i ostatní složky světla, ale ty ukládali do zvlášť uzpůsobeného vaku, odkud byly vždy po nějaké době vylučovány zcela přirozeno cestou. Poušť, obydlená zeměplošskými salamandry, vypadal v noci jako maják.

Mrakoplaš položil skříňku na zem a zachmuřeně pokýval hlavou. Se vším tím oktarínovým světlem, které vyplňovalo chrám, se museli salamandři doslova dusit a nakonec si příroda vyžádala svá práva.

Obrázková skříňka se začala na své trojnožce sunout stranou. Mrakoplaš se ji pokusil kopnout, ale minul. Začínal nenávidět Myslící hruškovník.

Do tváře ho něco píchlo. Nervózně si po ní přejel rukou.

Zděšeně se ohlédl, když kousek od něj zazněl odporný zvuk, podobný skřípotu porcovacího nože, prořezávajícího hedvábí.

„To je velice nedůstojné.“

„Drž hubu,“ prohlásil Hrun. Používal Kring jako páku a pokoušel se zvednout horní část oltáře. Barbar zvedl oči a usmál se na Mrakoplaše. Čaroděj alespoň doufal, že otevřená ústa stažená v děsivou grimasu představují úsměv.

„Kouzlo jak hrom,“ prohlásil Barbar a rukou velikosti šunky znovu přitlačil na protestující čepel. „Šábnem se vo poklad, he?“

Mrakoplaš zabručel, protože ho něco malého a tvrdého bodlo do ucha, odkudsi sem zavál slabý větřík.

„Jak víš, že je tam poklad?“ zeptal se.

Hrun znovu zabral a tentokrát se mu podařilo vstrčit prsty do vzniklé štěrbiny. „Planý jabko najdeš pod planou jabloní,“ prohlásil. „Poklad najdeš pod voltářem. Logika, ne?“

Zaskřípal zuby a vzepřel se ze všech sil. Kamenná deska se zvedla s těžkým úderem dopadla na zem.

Tentokrát něco udeřilo Mrakoplaše silně do ruky. Máchl do vzduchu a podíval se na věc, kterou chytil. Byl to úlomek kamene, který měl tři plus pět stran. Vedl oči ke stropu. Že by se to propadalo? Hrun si pobrukoval nějakou odrhovačku a vytahoval z dutiny pod znesvěceným oltářem vak ze zteřelé kůže.

Ve vzduchu to praskalo, zářilo a bzučelo. Nepostihnutelný vítr se opřel do čarodějova roucha, látka mu zapleskala v záři modrých a zelených jiskřiček kolem těla. Mrakoplašovi proletělo okolo hlavy několik vyplašených, napůl viditelných duchů, které vzápětí odsál průvan.

Pokusil se zvednout ruku. Okamžitě se mu kolem ní vytvořila zářící oktarínová korona, protože kouzelný vítr neustále sílil. Nápory větru se hnaly místností, aniž zvedly byť jediné zrníčko prachu a přitom obracely Mrakoplašovi víčka naruby. Ječely v tunelech jako sněm čarodějnic a jejich řev se odrážel od kamene ke kameni. Dvoukvítek se vztyčil a pod náporem astrálního vichru se ohnul skoro až k zemi.

„Co to je, u všech čertů?“

Mrakoplaš se napůl otočil. Okamžitě se do něj opřel ječící vichr a téměř ho porazil. Pak se kolem prohnalo několik poltergeistů — šramotilů v podobě malých vírů a marně se pokusili zachytit se jeho nohou. Hrunova ruka vyletěla kupředu a pevně Mrakoplaše zachytila. Za několik vteřin už on i Dvoukvítek leželi na zemi v závětří vypleněného oltáře a zhluboka oddechovali. Vedle nich si jiskřil mluvící meč Kring, jehož magické pole v bouři alespoň stokrát zesílilo.

„Drž se,“ křičel Mrakoplaš.

„Ten vítr,“ odpovídal mu stejně hlasitě Dvoukvítek. „Odkud se tady bere? A kam vane?“ Podíval se Mrakoplašovi do tváře, a když spatřil, jaká se mu na ní zračí hrůza, zdvojnásobil sílu, kterou se přidržoval oltáře.

„Jsme ztraceni,“ zamumlal Mrakoplaš, zatímco nad hlavou se jim bortil a praskal strop. „Vodkuď přicházej stíny? Přesně vodtama přilít ten vítr!“

Jak čaroděj věděl, dělo se tohle: šokovaný Bel-Shamharoth se nořil do nejhlubších rovin podsvětí a jeho duch, uhnízděný v celé hmotě chrámu, byl vysáván z kamene a proudil do oblastí, které se podle nejmoudřejších zeměplošských kněží nacházely částečně pod zemí a částečně Jinde. V okamžiku, kdy Bel-Shamharoth opustil chrám, vtrhl do něj pustošící Čas, který se k němu tisíce ostudných let netroufl ani přiblížit. Teď, když se mu otevřely brány, dolehl na stavbu nesmírnou vahou všech nastřádaných a zadržovaných vteřin. Hrun se podíval na pukliny ve stropě, které se stále rozšiřovaly a zhluboka si povzdechl. Potom si vstrčil dva prsty do úst a ze všech sil hvízdl.

Bylo to zvláštní, ale ten skutečný zvuk přehlušil pseudohluk rostoucího astrálního víru, který vznikal nad středem osmihranného otvoru ve středu místnosti. Vzápětí se ozvala dutá ozvěna zvláštního klapotu, podobného chřestění kostí. Ta se ale rychle změnila v normální pozemský zvuk — ve zvuk okovaných kopyt.

Praskajícím portálem dovnitř vklusal Hrunův válečný hřebec a vzepjal se vedle svého pána na zadní. Hříva mu vlála v astrálním větru. Barbar se pracně postavil na nohy strčil kožený vak s pokladem do pytle, zavěšeného u sedla. Pak se vyšvihl do sedla, natáhl se dolů, uchopil Dvoukvítka za límec a vytáhl ho před sebe na koňský krk. Kůň se obrátil a Mrakoplašovi se s vypětím všech sil podařilo vyškrábat se za Hruna na koňský zadek. Barbar neprotestoval.

Kůň vyrazil jistým krokem do spleti podzemních tunelů, přeskakoval hromady navršené suti napadané ze stropu a uskakoval před padajícím balvany. Zachmuřený Mrakoplaš, který se držel na koňském hřbetě ze všech sil, se ohlédl.

Nebylo divu, že se kůň hnal dopředu takovou rychlostí. Těsně v patách měl velkou, výhrůžně vyhlížející truhlici a obrázkovou skříňku, která se na svém trojnohém stojanu nebezpečně potácela. Schopnost Myslícího hruškovníku následovat svého pána kamkoliv byla taková, že se z jeho dřeva kdysi vyřezávali všechny předměty, které se dávaly do hrobů zemřelým králům…

Pod širé nebe vyjeli několik vteřin předtím, než se osmihranná brána zbortila a rozpadla v hromadu opracovaných kamenů.

Vycházelo slunce. Odjížděli. Za nimi se zvedal stále mohutnější sloup prachu, jak se chrám postupně propadal sám do sebe, ale ani jeden z nich se neohlédl. Na jednu stranu to byla ostuda, protože Dvoukvítek mohl v těch chvílích získat obrázky, které by byly výjimečné i podle měřítek Zeměplochy.

V prášících troskách se něco pohnulo. Zdálo se, že je potahuje zelený koberec. Pak z nich doslova vybuchl dub a rozprostřel mohutné větve, jako by se rozprskla zelená raketa, načež se změnil v hromadu trouchnivějícího dřeva, dřív než se přestaly kývat špičky listů. Pak vyrašil z hromady kamení buk, zvětšil se jako houba, dozrál a padl k zemi v oblaku dřevěného prachu, uprostřed svých vlastních zelených výhonků. V té chvíli už byl chrám napůl zasypanou hromadou kamení, kterou obrůstal zelený mech.

Čas, který se konečně vydal na válečnou stezku, se teď rozhodl svou práci dokončit. Pěnící styčná plocha mezi slábnoucí magií a rostoucí entropií se řítila dolů z kopce a dostihla i cválajícího koně. Jeho jezdci, kteří byli sami tvory Času, si toho samozřejmě nevšimli. Do kouzleného lesa však stěna udeřila bičem staletí.

„Úchvatné, co?“ poznamenal hlas kdesi ve výši Mrakoplašova kolena ve chvíli, kdy kůň probíhal oblakem dřevěného prachu a padajícího listí.

Hlas měl v sobě jakýsi podivný kovový tón. Mrakoplaš se podíval na meč Kring. V hrušce jílce byly zasazeny dva velké rubíny a Mrakoplaš měl pocit, že ho jimi meč pozoruje.

Z bažinatého okraje pralesa pak všichni sledovali boj mezi stromy a Časem, který ovšem musel dopadnout tak, jak nakonec dopadl. Jestliže pojmeme jejich zastávku jako hlavní program, pak se musíme zmínit i o kulturní vložce, jíž byla konzumace neopatrného medvěda, který vběhl Hrunovi přímo do rány.

Mrakoplaš pozoroval Hruna přes kus pečeného masa. Když se Hrun věnoval své profesi, tedy hrdinským činům, byl úplně jiný, než jak ho Mrakoplaš znal. Nebyl to ten Hrun, který se občas objevil v Ankh-Morporku, naléval se vínem k prasknutí, hýřil a pral se. Teď byl ostražitý jako kočka, hbitý jako leopard a očividně zcela ve svém živlu.

A přežil jsem setkání s Bel-Shamharothem, připomněl si Mrakoplaš. Neuvěřitelné.

Dvoukvítek pomáhal hrdinovi roztřídit poklad odcizený z chrámu. Bylo to většinou stříbro, posázené odpudivými purpurovými kameny. Na hromadě ležely především sošky všech možných pavouků, hlavonožců a stromového osminoha, jehož domovem byly středové pustiny.

Mrakoplaš se pokusil nevnímat skřípavý hlas vedle sebe. Marně.

„ — potom jsem patřil pašovi z Re’duratu a hrál jsem hlavní roli v bitvě u Velkého Nefa. Tam jsem také utržil ten malý zoubek, kterého si můžete všinout zhruba ve dvou třetinách délky mé čepele,“ vykládal mu Kring ze svého dočasného příbytku v trsu trávy. „Jeden z těch pohanů měl oktironový límec, to je opravdu nesportovní chování, že, ale já byl v těch dnech mnohem ostřejší a můj pán se mnou přetínal ve vzduchu hedvábné šátky a — nenudím vás?“

„Cože? Jo ták, ne, ne, vůbec ne. Je to hrozně zajímavý,“ odpověděl Mrakoplaš s očima upřenýma stále ještě na Hruna. Jak dalece se mu dá důvěřovat? Zůstali uprostřed divočiny, všude kolem budou trollové…

„Vidím, že jste vzdělaný člověk,“ pokyvoval Kring. „Víte, já se tak zřídka setkám se zajímavým člověkem. Mou velkou touhou je pěkné místo nad krbem, kde bych si hezky visel, víte, v nějakém klidném a tichém sídle. No a to jsem taky jednou strávil pět set let na dně jezera.“

„To musela bejt legrace,“ poznamenal duchem nepřítomný Mrakoplaš.

„Ani ne,“ odpověděl Kring.

„No jo, asi ne.“

„Ze všeho nejvíc bych si přál být radlicí. Nevím sice přesně, co to je, ale zní mi to jako věc, která má něco do sebe, tak nějak smysluplně.“

K Mrakoplašovi se rychlým krokem přiblížil Dvoukvítek.

„Mám úžasný nápad,“ rozzářil se.

„Jo,“ přikývl Mrakoplaš unaveně. „Proč bysme nepřesvědčili Hruna, aby nás doprovodil do Quirmu?“

Dvoukvítek se zatvářil překvapeně. „Jak to víš?“ zeptal se.

„Tak sem si myslel, že tě to napadne,“ ušklíbl se čaroděj.

Hrun přestal cpát stříbro do sedlových brašen a povzbudivě se na ně zašklebil. Pak jeho oči ulpěly na Zavazadle.

„Kdyby jel s námi, kdo by si nás troufl obtěžovat?“ rozvíjel Dvoukvítek svou teorii.

Mrakoplaš se poškrabal na bradě. „Hrun,“ nadhodil.

„Ale vždyť jsme mu v chrámu zachránili život!“

„No, estli myslíš zabít, když říkáš obtěžovat, tak to by asi vážně neudělal. Takovej zas nejni. To ne. On by nás jenom oloupil, svázal a nechal vlkům, nebo tak něco.“

„Ale jdi!“

„Podívej, tohle je skutečný život,“ vyštěkl na něj Mrakoplaš. „Jednou seš tady, potuluješ se tu s bednou plnou zlata a to tě eště nenapadlo, že každýho, kdo má trochu rozumu v hlavě, budou svědit prsty a při první příležitosti tě vobere?“ Alespoň já bych to udělal, dodal v duchu, kdybych neviděl, co dokáže Zavazadlo s takovými prsty udělat.

Potom ho ale napadlo něco opravdu originálního. Přeletěl zrakem z Hruna na obrázkovou skříňku. Obrázkový démonek měl velké prádlo, drhl ho v malých necičkách a salamandři ve své klícce tloukli špačky.

„Mám nápad,“ rozjasnila se Mrakoplašovi tvář. „Tak mě napadlo, víš, co hrdinové nejvíc milujou?“

„Zlato?“ zkoušel Dvoukvítek.

„Ne. Myslím co milujou ze všeho nejvíc.“

Dvoukvítek se zarazil. „Asi ti docela nerozumím,“ zachmuřil se.

Mrakoplaš zvedl obrázkovou skříňku.

„Hrune,“ zvýšil hlas, „mohl bys sem na chvilku?“

Dny v klidu ubíhaly. Je pravda, že se je jednou pokusil přepadnout malá skupinka podmostních trollů a pak je málem dostala parta lupičů, která se k nim přiblížila v noci (naštěstí se nejdřív pokusili otevřít Zavazadlo s tím, že teprve pak podříznou cestující). Hrun pokaždé požadoval a také dostal dvojitou mzdu.

„Jestli se nám něco stane,“ vykládal mu přátelsky Mrakoplaš, „tak tu nebude nikdo, kdo by uměl zacházet s kouzelnou skříňkou. Žádný další Hrunovy obrázky, jasný?“

Hrun přisvědčil s očima upřenýma na svůj poslední obrázek. Zachycoval Hruna v hrdinském postoji, s jednou nohou opřenou o hromadu mrtvých trollů.

„Dyť já, ty a malej Dvoukvítko vycházíme fajn,“ zněla Hrunova odpověď. „Víš, ale zejtra bysme měli vylepšit ten profil, co?“

Opatrně zabalil obrázek do kusu trollí kůže a spolu s ostatními ho zastrčil do sedlové brašny.

„Zdá se, že to funguje,“ obrátil se Dvoukvítek s obdivem k Mrakoplašovi, když Hrun vyjel kupředu, aby prozkoumal další cestu.

„Jasně,“ zabručel Mrakoplaš. „Hrdinové ze všeho nejvíc milujou sami sebe.“

„Víš, že už ses s obrázkovou skříňkou naučil skvěle zacházet?“

„No jo.“

„Možná že bys měl rád tohle.“ Dvoukvítek mu podal obrázek.

„Co je to?“ natáhl Mrakoplaš krk.

„To je ten obrázek, který jsi udělal v chrámu.“

Mrakoplaš se na něj v hrůze zadíval. Na obrázku, kde se v pozadí rýsovalo několik chapadel, byl zachycen obrovský, křivý, mozolnatý, špinavý a nezaostřený palec.

„No a tak je to se mnou celej život.“

„Tentokrát jste vyhrála,“ řekl Osud a postrčil hromádku duší přes hrací plochu. Shromáždění bohové si oddechli. „Vždyť jsme nehráli naposled,“ dodal.

Dáma se usmála přímo do těch dvou očí, které vypadaly jako otvory do nekonečna vesmíru.

A pak už zbyla jen ruina obklopená zničeným lesem a sloup prachu, který unášel vánek k obzoru. Na mechem obrostlém hraničním kameni zůstala sedět podivná rozevlátá postava, celá v černém. Budila dojem tvora, kterému se děje křivda, někoho, koho se všichni bojí a komu se vyhýbají, ale kdo je přitom nejvěrnějším přítelem chudých a nejlepším doktorem smrtelně raněných.

Smrť i když samozřejmě neměl oči, pozoroval, jak se Mrakoplaš ztrácí v dálce. Kdyby se mohla Smrťova tvář pohybovat, byl by se tvářil kysele. Smrť, i když měl stále práce nad hlavu, se rozhodl, že ode dneška má i on svého koníčka. Na tom čarodějovi bylo něco, co ho nepopsatelně dráždilo. Třeba to, že nechodil na předem určené schůzky.

Vábení Wyrmu

Hora se jmenovala Wyrmberg a zvedala se téměř půl míle nad zelené údolí. Byla obrovská, šedá a stála na svém vrcholu.

To znamená, že její základna byla v průměru pár desítek yardů. Pak se zvedla a prodírala hustými mračny a půvabně se klenula ven, jako obrácený trubka. Nahoře byla korunována plošinou, širokou dobře čtvrt míle, na níž rostl malý prales, a bohatá zeleň padala v hustých převisech přes její okraj. Stálo tam několik budov. Pramenila tam dokonce i malá řeka, která se ovšem na svém konci řítila přes okraj a větry způsobily, že vzniklý vodopád dopadal dolů jako jemný déšť.

V horní části, těsně nad okrajem plošiny, se černala jako bezzubá ústa ústí mnoha jeskyní. Byla pravidelná a vypadala, jako by nevznikla docela přirozenou cestou. V tom chladném podzimním ránu se tyčila hora Wyrmberg nad pokrývkou mraků jako obrovský holubník.

Rozměry otvorů ovšem naznačovaly, že by případní „holoubci“ museli mít rozpětí křídel kolem čtyřiceti yardů.

„Je to jasné,“ prohlásil Mrakoplaš. „Jsme v silném magickém poli.“

Dvoukvítek s Hrunem se rozhlédli po malé mýtině, kde se zastavili k polednímu odpočinku. Pak se podívali jeden na druhého.

Koně se tiše pásli na šťavnaté trávě na břehu potoka. Mezi chomáči křovin poletovali žluťáskové.

Ve vzduchu voněl tymián a ozývalo se bzučení včel. Divoká prasata, opékaná na rožni, tiše syčela.

Hrun pokrčil rameny a pokračoval ve své práci. Olejoval si bicepsy. Leskly se mu.

„Mně se zdá, že se nic neděje,“ řekl.

„Zkus hodit minci,“ ozval se najednou Mrakoplaš.

„Co?“

„No, dej se do toho. Hoď minci.“

„Tak jo,“ řekl Hrun. „Dyž ti to udělá radost…“

Sáhl do váčku u pasu a vytáhl hrst drobných mincí, které pocházely z lupů v mnoha královstvích. S podezřelou pečlivostí vybral jednu z nich — olověný čtvrt-iotový Zchloty a vybalancoval minci na purpurově zbarveném nehtu palce.

„Tak řikej,“ prohlásil, „Hlava, nebo –“ se soustředěným výrazem si prohlédl druhou stranu mince, „– nebo nějaká ryba s nohama.“

„Až bude ve vzduchu,“ prohlásil Mrakoplaš. Hrun se ušklíbl a vyhodil minci.

Čtvrt-ioťák zavířil vzduchem.

„Padne na hranu,“ řekl Mrakoplaš a ani se na minci nepodíval.

Magie neumírá. Jen místy slábne.

Tohle nebylo nikde jasnější než v modrých dálkách Zeměplochy, kde se odehrály největší bitvy Magické války, která zuřila krátce po Stvoření. V té době byla magie v syrovém stavu snadno a všude dostupná a byla Prvními lidmi nadšeně používána ve válce s bohy.

Skutečná příčina Magické války se dávno ztratila v mlhách Času, ale filozofové Plochy se shodují v tom, že První lidé krátce po svém Stvoření celkem pochopitelně ztratili trpělivost. Těžké a ohňostrojné byly boje, které nadešly; slunce zavířilo na obloze, moře začala vříti, zemi ničily strašlivé bouře, lidem se v oblečení tajemně líhli malí bílí holoubci a sama rovnováha Plochy (nesené, jak známo, vesmírem na zádech čtyř slonů stojících na krunýři obrovské želvy) byla ohrožena. Výsledkem byla rozhodná akce Starých Velkých, kterým se museli zodpovídat i sami bohové. Bohové byli odsouzeni k věčnému životu na nejvyšších místech a lidé byli přetvořeni, takže teď přišli na svět mnohem menší. Větší část Staré magie byla ze země vysáta.

To ovšem nevyřešilo problém míst, která utrpěla za války přímý zásah Zaklínadlem. Magie během tisíciletí pomalu zeslábla, ale při své rozkladu po sobě zanechala pozůstatky v podobě myriád subastrálních částic, které těžce narušily okolní skutečnost…

Mrakoplaš, Dvoukvítek a Hrun zírali na minci.

„Fakt, stojí,“ zabručel Hrun. „No, jsi přeci čaroděj. A co?“

„Já — já podobný kouzla nedělám.“

„Spíš neumíš, co?“

Mrakoplaš jeho poznámku ignoroval, protože to byla pravda. „Zkus to znova,“ navrhl.

Hrun vytáhl z váčku celou hrst mincí.

První dvě dopadly docela obyčejně, naplocho. Čtvrtá také. Třetí padla na hranu a zůstala na ní stát, pátá se proměnila v malou žlutou housenku a odplazila se pryč. Šestá vyletěla nahoru, a když dosáhla nejvyššího bodu dráhy, ostře zazvonila a zmizela. O chvilku později se ozvalo slabé zadunění hromu.

„Hele, tadle byla stříbrná!“ vykřikl Hrun, vyskočil na nohy a výhrůžně se rozhlížel po obloze. „Naval ji zpátky!“

„Nemám ani ponětí, kam zmizla,“ zavrtěl Mrakoplaš unaveně hlavou. „Pravděpodobně stále ještě zvyšuje rychlost. Můžu jenom říct, že když jsem to zkoušel dneska ráno, nevrátila se mi ani jedna.“

Hrun se nešťastně rozhlížel po obloze.

„Cože?“ Na Dvoukvítkově tváři se objevil výraz údivu.

Mrakoplaš si vzdychl. Právě toho se obával.

„Zabloudili jsme do místa s vysokým magickým nábojem,“ odpověděl. „Neptej se mě jak vysokým. Kdysi dávno tady muselo být uměle stvořeno neobyčejně mocné magické pole a to, co cítíme, jsou následné jevy.“

„Přesně,“ pochválil ho kolemjdoucí keř.

Hrunova hlava sebou trhla k zemi.

„Chceš říct, že je to jedno z těch míst?“ zeptal se. „Hele, co kdybysme se vocuď zdejchli?“

„Jsem pro,“ souhlasil Mrakoplaš. „Když se vydáme zpátky po svejch vlastních stopách, mohlo by se nám to podařit. Každou míli, nebo tak, se zastavíme a hodíme si minci.“

Spěšně vstal a začal cpát všechny věci do sedlových brašen.

„Cože?“ přispěl Dvoukvítek svou troškou ke konverzaci.

Mrakoplaš se k němu vztekle otočil. „Hele,“ štěkl, „hlavně si nevymejšlej. Poď!“

„Ale vždyť je tady hezky,“ odporoval mu Dvoukvítek. „Populace je sice hodně řídká, ale jinak…“

„Jasně,“ přikývl Mrakoplaš. „Neni ti to trochu divný? Povídám deme!“

Vysoko nad jejich hlavami se ozval podivný zvuk, který zněl, jako když plácáte kusem kůže do mokrého kamene. Mrakoplašovi nad hlavou s hukotem proletělo něco průhledného a nezřetelného. Silný závan větru rozfoukl popel z ohně do všech stran, napůl upečené prase se vysmeklo z rožně a vzneslo se k nebesům.

To něco se obratně vyhnulo skupině stromů, vyrovnalo se, s řevem opsalo kolem trojice malý kruh a zmizelo směrem na Střed. Za sebou to nechávalo cestičku tvořenou kapkami rozpáleného vepřového sádla.

„Co dělají teď?“ zeptal se stařec.

Mladá žena pohlédla do křišťálové koule.

„Co jim nohy stačí, prchají na Okraj,“ oznamovala. „Jen tak mimochodem, pořád ještě s sebou mají tu truhlu na nožičkách.“

Stařec se uchechtl a ten zvuk se v zaprášené a zatuchlé hrobce strašidelně rozlehl. „Myslící hruškovník,“ prohlásil. „To je znamenité. Ano, myslím, že bychom si to měli dopřát. Prosím, má drahá, dohlédni na to, než se dostanou z dosahu tvé moci, ano?“

„Ticho! Nebo…“

„Nebo co, Liesso?“ prohlásil stařec (je třeba říci, že v šeru hrobky bylo v jeho poloze na kamenném trůně něco nepřirozeného). „Už jsi mě jednou zabila vzpomínáš?“

Odfrkla si, narovnala se a pyšným pohybem odhodila dozadu bohaté vlasy. Byly rudé se zlatavými odstíny. Liessa, vládkyně Wyrmu, skýtala ve vzpřímené poloze opravdu impozantní pohled. Byla skoro nahá, když nepočítáme pár kousků, spíše útržků kroužkové zbroje a vysoké jezdecké boty z duhově měňavé dračí kůže. V jedné z nich měla zastrčen jezdecký bičík poněkud zvláštního tvaru. Byl dlouhý jako oštěp a na konci okován krátkými kovovými ostny.

„Neměj strach, má síla je dost velká,“ odpověděla.

Nezřetelná postava starce, jak se zdálo, přisvědčila nebo snad zakývala hlavou. „Jak mi nikdy neopomeneš připomenout.“

Liessa si znovu odfrkla a vyšla z hrobky.

Její otec se ani nenamáhal otočit za ní hlavu. Samozřejmě, že jeden z důvodů, proč to neudělal, bylo i to, že byl bezmála tři měsíce mrtev a oči mu už nesloužili ani předtím. Další z těch důvodů byl, že jako čaroděj — i když mrtvý čaroděj — patnácté kategorie, měl oční nervy přizpůsobeny k pohledu do jiných úrovní a rozměrů, které se daleko vzdalovaly běžné skutečnosti, a proto byly při nazírání na věci pozemské nepříliš efektivní. (Pokud byl ještě naživu, byly jeho oči osmihranné a překvapivě se podobaly očím hmyzu.) Kromě toho, protože byl teď zavěšen v prostoru mezi světem živých a temným světem Smrtě, byl schopen zkoumat sám zákony všech příčinných souvislostí. Kromě slabého záchvěvu naděje, že už si snad jeho dcera konečně někde srazí vaz, nevěnoval původnímu předmětu hovoru další pozornost. Ani jedinou myšlenkou se nevrátil ke třem poutníkům, kteří ze všech sil prchali k hranicím jeho království.

O několik set yardů dál sestupovala Liessa po vyšlapaných kamenných schodech do středu Wyrmbergu a měla výtečnou náladu. V patách jí kráčelo několik jezdců. Že by právě tohle byla ta příležitost? Možná, že to skutečně byl klíč k nedobytnému zámku, klíč k trůnu celého Wyrmbergu. Byl právem její, samozřejmě, ale podle prastarých zvyklostí mohl na wyrmberský trůn usednout jen muž. To Liessu dráždilo, a když zuřila, plynula Moc silněji a draci byli zvláště velcí a oškliví.

Kdyby měla muže, věci by se okamžitě změnily. Bylo by nejlepší, kdyby to byl pořádně urostlý chlap s malým mozkem. Někdo, kdo by dělal přesně to, co by se mu řeklo. Možná že by stačil ten největší z prchající trojice. A kdyby se ukázalo, že ne, koneckonců, draci byli pořád hladoví a bylo potřeba je pravidelně krmit. Už by dohlédla, aby se pořádně rozzuřili.

V každém případě víc než obyčejně.

Schodiště procházelo kamenným obloukem a končilo na úzké římse pod stropem obrovské jeskyně. Tam hnízdili Wyrmové.

Sluneční svit pronikal do nitra hory stovkami otvorů a sloupy světla křižovaly celý prostor jako světlomety. V jejich záři se pohybovaly tisíce prachových zrníček, podobných zlatému hmyzu. Směrem dolů se světlo ztrácelo v hlubině, zato pod stropem…

Chodící kruhy začínaly těsně vedly Liessiny hlavy. Stačilo natáhnout ruku a mohla se dotknout prvního z nich. V tisících pokrývaly obrovskou plochu stropu. K jejich zabudování bylo potřeba dvaceti kameníků a dvacet let práce. Řemeslníci postupovali pomalu a při práci byli sami zavěšeni pod stropem jeskyně. Běžné chodící kruhy však nebyly ničím v porovnání s osmdesáti osmi velkými kruhy, které byly umístěny v chomáči uprostřed klenby. V těch starých dnech bylo dalších padesát hlavních kruhů ztraceno, když je zpocené pracovní skupiny otroků (a v prvních dnech Moci bylo otroků víc, než dost) upustily, dřív než je dopravily na místo. Obrovské prstence se i se svými nešťastnými manipulátory s rachotem zřítilo do nitra hory.

Osmaosmdesát jich však zavěšeno bylo, obrovských jako duha a rudých rzí připomínající krev. A z nich…

Draci okamžitě vycítili Liessinu přítomnost. Vzduch v jeskyni se rozproudil, když se jako složitý hlavolam rozevřelo osmaosmdesát párů křídel. K Liesse se obrátilo osmaosmdesát obrovských hlav a upřelo na ni zelené mnohoúhleníkovité oči.

Zvířata jsou stále ještě slabě průhledná. Zatímco si muži kolem ní začali rozebírat z polic hákové boty, Liessa se celou silou vůle soustředila na materializaci. V zatuchlém vzduchu nad její hlavou se draci dokonale zhmotnili, a od jejich bronzových šupin se matně odrážely proudy slunečního světla. Rozbolela ji hlava, ale teď, když rozproudila Moc, může myslet i na jiné věci, aniž se příliš rozptýlí.

Sama si obula a připevnila hákové boty a půvabným přemetem se obrátila vzhůru nohama. S tichým zacinkáním se zachytila prvních chodících kruhů na stropě. Jenže ten se teď změnil v podlahu. Svět se změnil. Teď stála na okraji obrovské mísy, nebo kráteru, na jehož dně byly zapuštěny malé kroužky. Po nich kráčeli rytmickým kývavý krokem drakojezdci. Ve středu mísy je v hejnu očekávala jejich jezdecká zvířata. Daleko nad hlavou jim leželo kamenné dno jeskyně, pokryté za dlouhá léta vysokou vrstvou dračích výměšků.

Liessa se půvabným houpáním, krokem, který byl její druhou přirozeností, vydala ke svému zvířeti, dračímu samci Laolithovi, který k ní otáčel hlavu, větší než hlava koně. Tlama se mu leskla vepřovým tukem.

„Bylo to velice zábavné,“ vstoupil jí do myšlenek.

„Myslím, že jsem řekla, že žádné lety bez jezdce nestrpím?“

„Měl jsem hlad, Liesso.“

„Tak ho kroť. Brzo dostanete pár koní.“

„Ty jejich uzdy mi lezou do zubů. Nebudou tam taky nějací válečníci? Máme rádi válečníky!“

Liessa se zhoupla na nasedacím žebříku, a když byla na vrcholku křivky, zahákla nohy Laolithovi kolem kožnatého krku.

„Ten válečník je můj. Ale jsou tam ještě další dva a ty můžete mít. Zdá se, že jeden z nich je nějaký čaroděj.“

„Ale vždyť víš, jak to obyčejně s těmi čaroději bývá. Za půlhodinku by si jeden dal dalšího.“

Potom rozepjal křídla a pustil se do kruhu.

„Už nás doháněj!“ vykřikl Mrakoplaš. Sehnul se ještě níž nad koňský krk a zasténal. Dvoukvítek se pokoušel udržet stejné tempo, ale přitom natahoval krk a kroutil hlavou ze strany na stranu v touze uvidět létající tvory.

„Pochop to,“ křičel turista do hromového hukotu dračích křídel. „Celý život jsem toužil po tom uvidět draka!“

„Zevnitř, jo?“ zavrčel na něj Mrakoplaš. „Buď zticha a ujížděj!“

Pobídl koně, upřel pohled na les ke kterému se blížili, a pokoušel se ho silou vůle přitáhnout co nejblíž. Tam by byli v bezpečí. Žádný drak nemůže létat pod korunami stromů.

Ještě než na něj padl stín, pleskot křídel zesílil a Mrakoplaš se vyhnul hluboko ze sedla. Něco ostrého mu načrtlo linku před ramena a měl pocit, že ho někdo švihl žhavým drátem.

Za sebou uslyšel Hrunův výkřik, ale znělo to spíš jako zuřivý řev, než bolestný výkřik. Barbar se kotoulem svezl ze sedla na zem a tasil černý meč Kring. Když se k němu stočil další drak, zatočil Kringem nad hlavou a vykřikl:

„Todle si na mě nebude žádnej podělanej krokodýl dovolovat!“

Mrakoplaš se natáhl v sedle a chytil Dvoukvítkova koně za otěže.

„Jedem!“ zasyčel.

„Ale to jsou draci…“ vypravil ze sebe Dvoukvítek jako v tranzu.

„K čertu s tvými –“ začal čaroděj a zarazil se. Z hejn teček kroužících na obloze se jedna oddělila a plachtila přímo k nim. Mrakoplaš pustil Dvoukvítkova koně a rozjel se sám k záchranné stěně lesa. Když za sebou ucítil pohyb, ani se neohlédl, teprve když na něj padl stín, nekontrolovaně se roztřásl a pokusil se zalézt svému koni do hřívy.

Namísto pronikavé, bodavé bolesti, kterou očekával, ucítil několik ostrých šlehavých úderů, když kůň vběhl pod zelený příkrov lesa. Čaroděj se pokusil udržet v sedle, ale vzápětí narazil do nízké silné větve, která ho doslov smetla ze sedla. Poslední, co uslyšel, než v dešti modrých jiskřiček ztratil vědomí, byl ječivý řev frustrovaného draka a praskot větví drcených rohovitými pařáty vysoko nad hlavou.

Když se Mrakoplaš probral, zjistil, že ho drak pozoruje. Přesněji řečeno, upíral oči zhruba jeho směrem. Mrakoplaš zasténal a pokusil se lopatkami zahrabat do mechu, ale ucítil nesnesitelnou bolest v zádech, takže sykl bolestí.

Závojem bolesti a strachu upíral oči na obludu.

Stvoření viselo ze silné větve obrovského suchého dubu vzdáleného několik desítek metrů. Zlatavě bronzová křídla mělo pevně obtočená kolem těla, ale dlouhá koňská hlava na ohebném krku se pomalu obracela sem a tam. Obluda si prohlížela prales.

Bylo to zvláštní, že drak byl napůl průsvitný. Od jeho šupin se sice odrážely sluneční paprsky, ale Mrakoplaš přes jeho tělo rozeznával obrysy větví za ním.

Na jedné z nich seděl člověk, umenšený dračími rozměry na velikost trpaslíka. Byl skoro nahý. Na sobě měl jen jakýsi zanedbatelný kožený pytlík v místě klína, jezdecké boty a na hlavě helmu s vysokým ozdobným hřebenem. Znuděně si mával sem a tam krátkým mečem a rozhlížel se po vrcholcích stromů s výrazem někoho, kdo vykonává všední a otravnou práci.

Mrakoplašovi se začal po noze nahoru pachtit brouk.

Čaroděj přemýšlel, kolik škody může napáchat polohmotný drak. Že by ho mohl jenom přizabít? Mrakoplaš se rozhodl, že tohle raději zkoumat nebude.

Začal se pomalu posunovat po zádech, na špičkách prstů a na patách stranou, dokud se nedostal do krytu nedalekého křoví. Pak se vztyčil na nohy a rozběhl se mezi stromy jako zajíc. Neprchal s žádným určitým cílem. Neměl ani zásoby, ani koně. Když mezi sebe a draka položil alespoň míli, zapotácel se a vysíleně se opřel o kmen jednoho stromu. Strom na něj v té chvíli promluvil.

„Psst!“ řekl.

Mrakoplaš ve strašlivém očekávání zvedl pohled do koruny. Pokusil se zrakem setrvat u nevýrazné kůry, chomáčů listí, ale zvědavost jej nakonec přinutila ty kotvy opustit. Oči mu nakonec ulpěly na černém meči, který byl zabodnut do větve přímo nad Mrakoplašovou hlavou.

„Tak tam tak hloupě nestůjte,“ prohlásil meč (a jeho hlas zněl jako zvuk, který vydá velká vinná sklenka, když budete po jejím okraji jezdit namočeným prstem). „Pojďte mě vytáhnout!“

„Cože?“ zeptal se zmámený Mrakoplaš a hruď se mu stále ještě bouřlivě zvedala.

„Vytáhněte mě,“ opakoval Kring. „Buď mě vytáhnete, nebo strávím další milion let v uhelné sloji. Vyprávěl jsem vám už o tom, jak mne hodili do jezera v –“

„Co se stalo s vostatníma?“ zeptal se Mrakoplaš a stále se vysíleně opíral o kmen stromu.

„No, ty přece dostali ti draci. Koně taky. A tu bednu. Mě taky, jenže Hrun mě upustil. Vy ale máte štěstí!“

„Nó –“ začal Mrakoplaš. Kring si ho nevšímal.

„Řekl bych, že budete pospíchat, abyste je co nejdříve osvobodil, že?“ dodal.

„No… jo, i když –“

„Tak mě laskavě vytáhněte a můžete jít.“

Mrakoplaš zíral na kouzelný meč. Myšlenka na záchrannou akci byla uložena v jeho mozku tak vzadu, že jestli bylo něco na nejnovějších odvážných teoriích o podstatě a tvaru vícerozměrné mnohočetnosti vesmíru, byla vlastně úplně vpředu, jenže kouzelný meč, to byl neobyčejně cenný předmět…

A před sebou má dalekou cestu za domovem… ať už ho nalezne kdekoliv.

Vyškrabal se na strom a pomalu se posunoval od kmene po větvi k meči. Kring držel ve dřevě jako vrostlý. Mrakoplaš ho chytil za rukověť a táhl, až se mu před očima dělaly hvězdičky.

„Zkuste to ještě jednou,“ dodával mu meč odvahy.

Mrakoplaš zasténal a zaskřípal zuby.

„Mohlo by to být horší,“ prohlásil Kring. „Mohla by to být kovadlina.“

„Yaark,“ zachrčel čaroděj a vzklíčila v něm obava o budoucnost třísel a pupku.

„Kdysi jsem prožíval mnohorozměrný život,“ prohlásil meč.

„Ungh?“

„Měl jsem totiž mnoho jmen, víte?“

„Úžasné,“ řekl Mrakoplaš. Čepel konečně vyklouzla ze dřeva on se zapotácel dozadu. Meč byl překvapivě lehký.

Když se mu podařilo slézt zpátky na zem, rozhodl se, že meči oznámí, co je nového.

„Já si vůbec nemyslim, že to s tou záchranou je dobrej nápad,“ začal oklikou. „Myslím si, že bysme se měli nejdřív vydat do nejbližšího města a dát dohromady záchrannou výpravu.“

„Draci ale mířili na Střed,“ prohlásil King. „No, v každém případě můžeme začít s tím, který sedí támhle na stromě.“

„To teda lituju, ale –“

„Přece je nemůžete ponechat jejich osudu!“

Mrakoplaš vypadal překvapeně. „Ne?“ zeptal se.

„Ne. Podívejte se, budu k vám upřímný. Pracoval jsem s lepším materiálem, než jste vy, ale nemám na vybranou. Buď s vámi, nebo… Strávil jste někdy milion let v uhelné sloji?“

„Hele, já –“

„Takže jestli se okamžitě nepřestaneš hádat, tak ti useknu hlavu!“

Mrakoplaš s hrůzou pozoroval, jak se jeho vlastní paže zvedá a ohýbá, a vzápětí si čepel, ostrá jako břitva, pobrukovala necelý centimetr od jeho krku. Pokusil se přinutit prsty, aby se otevřely a meč upustily. Marně.

„Ale já neumím být hrdina!“ vykřikl zoufale.

„Rád vás to naučím.“

Bronzovému Psephovi se z hloubi hrdla vydralo pomalé zadunění.

Drakojezdec K!sdra se naklonil kupředu a zahleděl se přes mýtinu.

„Vidím ho,“ přikývl. Lehce seskočil z větve na zem a už ve skoku tasil krátký meč.

Potom se dlouze zadíval na přicházejícího muže, který, jak se zdálo, opouštěl jen velice nerad svůj úkryt mezi stromy. Byl ozbrojen, ale drakojezdec si se zábleskem zájmu všiml podivného způsobu, jakým držel meč. Nesl ho v natažené ruce, daleko před sebou, jako by se bál, že ho někdo uvidí v jeho společnosti.

K!sdra potěžkal svůj vlastní meč a rozpínavě se usmál na čaroděje, který se k němu šoural sále blíž. Pak se na něj vrhl.

Později si z boje vybavil jen dvě věci. Nemožný způsob, jakým vyletěl čarodějův meč vzhůru, aby zachytil jeho ránu. Obě zbraně se srazili s takovou silou, že K!sdrovi vypadla zbraň z ochromených prstů. Tou druhou věcí, která jak tvrdil, byla skutečnou příčinou jeho porážky, byl to, že si čaroděj při boji zakrýval volnou rukou oči.

K!sdra uskočil dozadu, aby se vyhnul dalšímu útoku, zakopl a upadl na trávu jak dlouhý, tak široký. Psepha se zavrčením roztáhl svá velká křídla a spustil se ze stromu.

V následující vteřině skočil čaroděj k ležícímu drakojezdci a vykřikl: „Řekni tý obludě, že jestli mě spálí, tak na tebe pustim meč! Udělám to! Pustim ho! Rychle mu to řekni.“ Hrot černého meče se vznášel K!sdrovi těsně nad krkem. Zvláštní bylo, že čaroděj s mečem očividně bojoval, a zdálo se, že si zbraň sama pro sebe něco pobrukuje.

„Psepho!“ zvolal K!sdra.

Drak vzdorně zařval, ale v posledním okamžiku vybral střemhlavý let, v jehož nejspodnějším bodě se chystal ukousnout Mrakoplašovi hlavu, a s hromovým pleskáním křídel se vrátil na svůj strom.

„Mluv!“ zaječel Mrakoplaš na ležícího drakojezdce.

„Co bys rád slyšel?“

„Co?“

„Povídám, co chceš slyšet?“

„Kde jsou mí přátelé? Myslím Barbara a toho malého mužíka.“

„Řekl bych, že je odnesli na Wyrmberg.“

Mrakoplaš divoce zápasil s mečem a pokoušel se uzavřít vědomí před Kringovým krvežíznivým bzukotem.

„Co je to Wyrmberg?“ zeptal se.

„Wyrmberg je jediný na světě. Je to Dračí dům.“

„Předpokládám, že tys tady čekal, abys mě tam vodnes taky, co?“

K!sdra nedobrovolně vykřikl, když mu hrot meče roztrhl kůži na ohryzku a vymáčkl z ní korálek krve.

„Takže vy se schováváte, nepřejete si, aby se lidé dozvěděli, že máte draky, aha?“ pronesl výhrůžně Mrakoplaš. Drakojezdec se zapomněl a chtěl přikývnout, a kdyby se byl v poslední chvíli nevzpamatoval, byl by si sám podřízl krk.

Mrakoplaš se zoufale rozhlédl a uvědomil si, že se cestě do Dračího domu bohužel asi nevyhne.

„Tak dobrá,“ prohlásil nakonec tak lhostejně, jak to jenom dokázal. „Tak mě koukej vzít na ten tvůj Wyrmberg, jasný?“

„Jenže já tě tam měl přivézt mrtvého,“ zamumlal neochotně K!sdra.

Mrakoplaš se na něj podíval a pak se pomalu usmál. Jeho úsměv byl široký, šílený a bez špetky veselosti. Byl to ten úsměv, který většinou doprovázejí malí říční ptáčci, pochodují v něm sem a tam a vyzobávají mezi zuby zbytky.

„Živej musim stačit,“ prohlásil Mrakoplaš. „Když mluvíme o tom, kdo by měl bejt mrtvej, uvědom si, čí meč je v který ruce.“

„Jestli mě zabiješ, nic už nezadrží Psephu a ten tě zabije!“ vykřikl ležící drakojezdec.

„Tak víš co,“ vyzkoušel čaroděj znovu účinek úsměvu, „budu z tebe vodsekávat kousky!“

„Tak dobrá,“ vzdal se nakonec K!sdra. „myslíš si, že si to nedovedu představit?“

Pomalu se vysoukal zpod hrotu meč a zamával na draka. Ten znovu rozepjal křídla a pustil se k nim klouzavým letem. Mrakoplaš polkl.

„To chceš říct, že musíme letět na tomhle?“ zeptal se. K!sdra, s hrotem Kringu stále ještě pod bradou, se na něj pohrdlivě podíval.

„Jak jinak by se člověk dostal do Wyrmbergu?“

„No to nevim, jak asi?“ podíval se na něj s nadějí Mrakoplaš.

„Chci tím říci, že jiný způsob neexistuje. Buď letět, nebo nic.“

Mrakoplaš si znovu prohlédl draka před sebou. Docela zřetelně viděl dračím tělem pomačkanou trávu, na které obluda ležela, ale když se opatrně dotkl jedné šupiny, zdála se mu hmotná až dost. Draci by měli být buď úplně skuteční, nebo by neměli existovat. Drak, který existuje jen napůl, je horší než neočekávaný extrém.

„Nevěděl sem, že sou draci průhlední,“ řekl.

„Vážně?“ podivil se K!sdra.

Protože ho Mrakoplaš držel za pás, vyškrabal se neohrabaně do sedla. Když se čaroděj v dost nepohodlné póze usadil za ním, přesunul své sevření na dračí postroj a jemně pobídl drakojezdce hrotem meče.

„Už jsi někdy letěl?“ zeptal se drakojezdec, aniž se ohlédl.

„Na něčem takovém nikdy.“

„Chceš cucavý bonbón?“

Mrakoplaš spustil oči z temene muže před sebou a podíval se na sáček červených a žlutých cukrátek, které mu nabízel přes rameno.

„To je nezbytný?“ zeptal se s podezřením.

„To je tradiční,“ odpověděl mu K!sdra. „Posluž si.“

Drak vstal, těžkopádně zadusal loukou a nakonec se vznesl do vzduchu.

Jako každý, i Mrakoplaš míval ošklivé sny o tom jak se kymácí na nějakém neurčitém místě strašlivě vysoko. Z té výšky pozoroval potrhanými mraky krajinu, která pod ním ubíhala se strašlivou rychlostí (v tomhle okamžiku se většinou budil, zbrocený chladným potem. Jak by byl v těch chvílích zděšen, kdyby věděl, že to není běžná zeměplošská můra, ale vzpomínky na budoucnost. Události, které ho očekávaly, byly tak strašlivé, že vytvořily rezonanční uzel v celém jeho životě, prakticky až ke kolébce).

Tohle sice nebylo to samé, ale byl to dokonalý trénink.

Psepha se vznesl do vzduchu po sérii skoků, které lámaly páteř. Na vrcholu nejvyššího z nich se zašustěním roztáhl křídla a s hromovou ranou, která otřásla okolními stromy, je napjal.

Pak země pod nimi zmizela. Psepha se najednou začal elegantně vznášet a na jeho křídlech, která se podobala průsvitnému, zlatému filmu, se odráželo slunce. Mrakoplaš udělal tu chybu, že se podíval pod a s hrůzou zjistil, že průhledným dračím tělem vidí dole vrcholky stromů. Hodně hluboko. Při tom pohledu se mu žaludek smrskl jako ústřice pokapaná citronem.

Zavřel oči, ale moc mu to nepomohlo, protože to naopak pobídlo do trysku jeho obrazotvornost. Nakonec to vyřešil kompromisem. Upřeně hleděl nalevo dolů, do míst, kde ve střední vzdálenosti ubíhaly špičky prales a počátek močálů, které byl schopen pozorovat téměř bez úzkosti.

Ucítil náraz větru. K!sdra se napůl otočil a vykřikl přes rameno: „Pohleď, Wyrmberg!“

Mrakoplaš pomalu narovnal hlavu a dal si dobrý pozor, aby nechal Kring opřený o dračí hřbet. Uslzenýma očima před sebou spatřil nesmyslně obrácenou horu, která se tyčila nad zalesněným údolím jako trubka nad mechovou mísou. I z téhle vzdálenosti spatřil ve vzduchu jemný oktarínový svit, který musel indikovat stálý magický tok v síle alespoň — a teď Mrakoplaš vyděšeně polkl — několika miliPrimů! Přinejmenším!

To snad bylo lepší dívat se na zem. Rychle odvrátil oči a uvědomil si, že už pod sebou nevidí zem, že drak už není průhledný. Jak se blížili v širokém oblouku klouzavým letem k Wyrmbergu, drak nabýval stále solidnější formy. Vypadalo to, jako by se tělo obludy pomalu naplňovalo zlatistou mlhou. Ve chvíli, kdy se Wyrmberg objevil přímo před nimi a bláznivě se Mrakoplašovi kýval před očima, byl drak stejně skutečný jako ta skála před nimi.

Mrakoplaš měl dojem, že ve vzduchu zahlédl podivné tetelení, jako by z hory něco vyletělo a dotklo se letícího zvířete. Měl podivný pocit, že to něco způsobilo, že se drak stal opravdovějším.

Wyrmberg se před nimi postupně měnit ze vzdálené hračky v několik bilionů tun kamene, zavěšených mezi nebem a zemí. Čaroděj už viděl malá políčka a les na jeho vrcholu, droboučkou řeku vytékající z jezera a její konec — vodopád padající přes okraj plošiny…

Udělal tu chybu, že sledoval dráhu padající vody očima, a tak tak se v poslední chvíli zachytil šupinatého hřbetu.

Sluncem ozářená plošina na vrcholu obrácené hory se k nim blížila stále rychleji. Drak ani v nejmenším nezpomalil.

Když už se před nimi hora tyčila jako největší plácačka na mouchy na světě, uviděl Mrakoplaš ústí jeskyní. Psepha zamířil přímo do jednoho z nich a práce jeho ramenních svalů se zrychlila.

Když je pohltila tma, čaroděj vykřikl. Na zlomek vteřiny zahlédl zamíhání kamene, rozmazaného rychlostí. Pak se drak ocitl znovu ve volném prostoru.

Byli uvnitř jeskyně, větší než by se mělo jakékoliv jeskyni dovolit. Drak, proplouvající nesmírnou prázdnotou, se podobal filigránskému hmyzu, poletujícímu v hodovní síni.

Byli tady další draci — zlatí, stříbrní, černí a bílí, kteří v obrovské dutině podle vlastní chuti poletovali nebo se natřásali na výběžcích skal. Několik dalších draků, zahalených do vlastních křídel, viselo vysoko u klenby jeskyně na obrovských kruzích, zapuštěných do stropu. U stropu však byli i lidé. Když je Mrakoplaš zahlédl, namáhavě polkl, protože ti lidé chodili po obrovské rozloze stropu jako mouchy.

Teprve potom si všiml tisíců malých kroužků, které v řadách křižovaly celý strop jeskyně. Psephův přílet pozorovala se zájmem skupina mužů visících hlavou dolů. Mrakoplaš znovu polkl. Ani za živého boha nebyl schopen vymyslet, co teď.

„No, máš nějaký návrh?“ zeptal se šeptem.

„Musíte okamžitě zaútočit,“ odpověděl mu pohrdavě Kring.

„Proč mě to nenapadlo?“ ušklíbl se Mrakoplaš. „Není to tím, že maj všichni samostříly?“

„Mluvíte jako poraženec!“

„Poraženec! Protože budu poraženej!“

„Vaším největším nepřítelem jste vy sám, Mrakoplaši,“ prohlásil meč.

Mrakoplaš se znovu podíval na usmívající se muže.

Potom se zeptal unaveně: „Chceš se vsadit?“

Než mu stačil Kring odpovědět, změnil Psepha ve vzduchu směr a zavěsil se do největšího stropního kruhu, který se s nimi nebezpečně rozkýval.

„Chceš zemřít hned,“ zeptal se K!sdra chladně, „nebo se nejdřív vzdáš?“ Ze všech stran se ke kruhu stahovali válečníci. Botami s háky se zachytávali v malých kruzích a blížili se podivným, kývavým krokem.

V polici na malém platu přivěšeném pod kruhem bylo vidět několik párů bot s háky. Než mohl Mrakoplaš zasáhnout, svezl se drakojezdec z plazího hřbetu a seskočil na plošinu. Tam zůstal stát a očividně se bavil čarodějovou bezmocí.

V tom okamžiku se ozval slabý, ale neobyčejně významný zvuk, způsobený natažením několika kuší současně. Mrakoplaš se podíval do obrácených tváří tuctu mužů. Co se týkalo módy, nedošel vkus dračích lidí k ničemu lepšímu než k jakýmsi koženým postrojům, doplněným bronzovými ozdobami. Pochvy na nože a meče nosili v obrácené poloze. Ti, kteří neměli helmy, nosili volně rozpuštěné vlasy, které jim ve vánku pod klenbou jeskyně vlály jako mořské řasy. Mezi muži zahlédl Mrakoplaš i několik žen. To, že visely vzhůru nohama, provedlo s jejich anatomií prapodivné věci. Mrakoplaš zíral.

„Vzdej se,“ ozval se znovu K!sdra.

Mrakoplaš už už otvíral ústa, aby to udělal. Kring zabručel varování a čarodějovi proběhla rukou vlna nesnesitelné bolesti. „Nikdy,“ vřískl. Bolest okamžitě ustala.

„Samozřejmě, že se nevzdá,“ ozval se těsně za ním jakýsi dunivý hlas. „Vždyť je to Hrdina!“

Mrakoplaš se otočil po hlase a oči mu padly přímo na chlupaté nosní dírky. Ty patřily k nosu mohutného mladého muže, který visel od stropu s lehkou nedbalostí.

„Jak se jmenuješ, Hrdino?“ zeptal se muž. „Rádi bychom věděli, s kým máme tu čest.“

Mrakoplašovou rukou zalomcovala agonie. „J-já jsem Mrakoplaš z Ankhu,“ podařilo se mu ze sebe vypravit.

„A já jsme Lio!rt Drakopán,“ odpověděl visící muž a své jméno pronesl se zvláštním hrdelním klepnutím — zvukem, který Mrakoplaš považoval za běžnou součást místní interpunkce. „Jistě jsi mě přišel vyzvat k souboji na život a na smrt!“

„Abych se přiznal, ani ne…“

„Obávám se, že se mýlíš. K!sdro, pomoz našemu Hrdinovi do hákových bot. Věřím, že se nemůže dočkat, až začneme!“

„Ale ne, hele, já tady jenom hledám svoje kamarády. V žádným případě bych nechtěl…“ začal vykládat Mrakoplaš, když ho drakojezdec vedl pevnou rukou po malé plošině k sedátku. Tam ho usadil a na nohou mu zašněroval pár hákových bot.

„Pospěš si, K!sdro! Nesmíme bránit našemu Hrdinovi v naplnění osudu!“ prohlásil Lio!rt.

„Hele, tak mě napadlo, voni tady kamarádi asi budou docela spokojení, takž kdybyste mě vysadili někde dole, klidně bych zase…“

„Se svými přáteli se brzo setkáš,“ prohlásil společensky Drakopán. „Jsi-li věřící, samozřejmě. Ten, kdo jednou vstoupil na půdu Wyrmbergu, už ho nikdy neopustil. Jenom obrazně, samozřejmě. Ukaž mu, K!sdro, jak se má zavěsit!“

„Podívej, do jakýho maléru si mě navez!“ sykl Mrakoplaš na meč.

Kring mu zavibroval v ruce.

„Nezapomeň, že jsem kouzelný meč,“ zabzučel.

„Tak na to vopravdu nemůžu zapomenout.“

„Vyšplhej po žebříku a chyť se kruhu,“ vysvětloval mu drakojezdec. „Pak zvedneš nohy a zahákneš háky.“ Potom pomohl protestujícímu čaroději provést popsaný úkon. Nakonec visel Mrakoplaš hlavou dolů a konec roucha měl zastrčen do nohavic spodků. V ruce svíral Kring. Z téhle polohy se mu zdáli dračí lidé mnohem snesitelnější, zato draci, visící na svých kruhových bidýlkách byli odporní jako vodní chrliče. Oči jim zářily zájmem.

„Tak pozor, prosím?“ zvolal Lio!rt. Jeden z drakojezdců mu podal dlouhý předmět, zabalený v rudém hedvábí.

„Budeme bojovat na smrt,“ prohlásil Drakopán. „Tvoji, samozřejmě.“

„A kdybych vyhrál, pustíte mě, ne?“ zeptal se Mrakoplaš nepříliš přesvědčeným hlasem.

Lio!rt ukázal bradou na nedalekou skupinu drakojezdců.

„Nebuď naivní,“ zabručel.

Mrakoplaš se nadechl. „Myslím, že bych tě měl varovat,“ prohlásil a hlas se mu skoro netřásl. „Tohle je kouzelný meč.“

Lio!rt stáhl rudý hedvábný obal a odhodil ho do hlubiny. Odhalil uhlově černou zbraň, na jejíž čepeli se zaleskly magické runy.

„Ale to je mi náhoda,“ řekl a vrhl se na Mrakoplaše.

Mrakoplaš ztuhl strachem, ale paže mu vyletěla kupředu, když Kring vyrazil do útoku. Oba meče se srazili v záblesku oktarínové záře.

Lio!rt ustoupil zpět a oči se mu zúžily. Kring se vyhnul jeho krytu, a přestože se Drakopánův meč v poslední chvíli zvedl a vstřebal podstatou část síly úderu, výsledkem byl dlouhý škrábanec, který se táhl napříč Drakopánovou hrudí.

Se zavrčeným se vrhl na Mrakoplaše a háky bot jasně zazvonily v kruzích. Meče se znovu srazily a magie se uvolňovala v barevných záblescích. V témže okamžiku však vyletěla Lio!rtova sevřená pěst a zasáhla čaroděje do hlavy takovou silou, že mu jedna noha vyklouzla z kruhu a ubohý Mrakoplaš se divoce zazmítal ve vzduchu.

Mrakoplaš věděl, že je jedním z nejhorších čarodějů na celé Zeměploše. Vždyť znal jen jedno jediné kouzlo! Ale přes to všechno přeci jenom byl čarodějem, a to podle nezměnitelných magických zákonů znamenalo, že při jeho skonu to musí být Smrť osobně, kdo ho přijme do svého království (namísto aby poslal některého ze svých početných služebníků, jak to dělává v běžných případech).

To byl ten důvod, proč se čas, v okamžiku, kdy se šklebící Drakopán rozmáchl k poslední ráně, změnil v hustý sirup.

Před Mrakoplašovýma očima se najednou svět rozzářil pulzující oktarínovou září, kterou tu a tam proletovaly fialové záblesky fotonů, narážejících do vzniklé magické záře. V tomto osvětlení se Drakopán změnil v sochu, jejíž meč se pohyboval tempem hlemýždě.

Za Lio!rtem se črtala další postava. Mohou ji spatřit jen ti, kteří dovedou nahlédnout do čtyřrozměrného prostoru magie. Byla vysoká, tmavá a hubená a v hluboké temnotě, prokvetlé jen mrazivým svitem hvězd, se obouruč rozmachoval kosou, nechvalně proslulou svou ostrostí.

Mrakoplaš se sehnul. Kosa mu proletěla se sykotem nad hlavou, a aniž znatelně zpomalila, zasekla se do kamenného stropu jeskyně. Smrť zaklel hlasem, který byl chladný jako dávno opuštěná plesnivá hrobka. Scéna zmizela. Se záplavou zvuků proběhlo Mrakoplašovi před očima to, co se odehrálo v zeměplošské skutečnosti. Lio!rta zaskočila rychlost, s jakou se čaroděj přikrčil pod čepelí jeho meče. Mrakoplaš se s hbitostí, kterou dodává lidem jen zoufalství, znovu narovnal a vrhl se na Drakopána. Oběma rukama se pověsil na paži, ve které jeho protivník svíral zbraň, a začal mu ji kroutit.

A přesně v té chvíli se namáhaný kruh, ve kterém Mrakoplaš visel za jednu nohu, s tichým kovovým zaskřípáním vytáhl z kamene.

Čaroděj se řítil dolů do rozšklebené hlubiny, ale nakonec zůstal viset na Drakopánově ruce a obě těla se rozkývala v širokém oblouku. Drakopán vykřikl bolestí.

Lio!rt zvedl oči ke kruhům. Kolem jejich zakotvení se začala sypat zrníčka písku a droboučké úlomky kamene. „Pusť se, k sakru!“ zařval. „Nebo zemřeme oba!“

Mrakoplaš mlčel. Soustřeďoval se na to, aby sevření co možno zesílil a vypudil přitom z hlavy představy svého těla ležícího na kamenitém dně hluboko dole.

„Zastřelte ho!“ zařval Lio!rt.

Koutkem oka Mrakoplaš zahlédl, jak se zvedá několik kuší. V témže okamžiku máchl Lio!rt volnou rukou a pěst plná prstenů zasáhla čarodějovy sevřené prsty.

Mrakoplaš se pustil.

Dvoukvítek se chytil mříží a namáhavě se k nim přitáhl.

„Vidíš něco?“ zeptal se Hrun odněkud ze tmy u jeho nohou.

„Jenom mraky.“

Hrun spustil Dvoukvítka zase a zem a sedl si na kraj jednoho dřevěných lehátek, která tvořila jediné vybavení cely. „Do hajzlu,“ prohlásil.

„Nezoufej,“ konejšil ho Dvoukvítek.

„Já vůbec nezoufám.“

„Já si myslím, že je to všechno nějaké strašné nedorozumění. Doufám, že nás brzo propustí. Vypadají velice civilizovaně.“

Hrun ho pozoroval zpod hustého obočí. Pokusil se něco říci, ale pak si to rozmyslel. Místo toho si povzdechl.

„A až se vrátíme, budeme moci vyprávět o tom, jak jsme viděli draky!“ pokračoval Dvoukvítek. „Co tomu říkáš.“

„Draci neexistujou,“ odpověděl mu bez zaváhání Hrun. „Posledního zabil před dvěma sty lety Codice z Chimérie. Nevím, co je tohle za zvířata, ale nejsou to draci.“

„Ale vždyť nás nesli vzduchem. A v tom sále jich musely být stovky!“

„Řek bych, že jsou to jenom samý čáry,“ prohlásil Hrun odmítavě.

„No dobře, ale vypadali jako draci,“ pokračoval Dvoukvítek v řeči s přízvukem rostoucího zklamání. „Vždycky, už od malička jsem si přál vidět draka. Draka, který se vznáší na nebi a chrlí plameny…“

„Draci se uměli akorát tak čvachtat v močálech a jediný, co jim šlo z huby, nebyly plameny, ale smrad,“ prohlásil realisticky Hrun a natáhl se na dřevěný kavalec. „Dokonce nebyli ani moc velcí,“ pokračoval. „Shromažďovali palivový dříví.“

„Já jsem slyšel, že hromadili poklady,“ prohlásil poněkud uraženě Dvoukvítek.

„A palivový dříví. Hele,“ dodal Hrun a trochu se rozveselil, „všim sis všech těch komnat, co nás nima vedli? To bylo něco! Tam bylo zajímavejch věciček! Samotný ty goblény by musely hodit balík.“ poškrabal se na bradě se zvukem který připomínal pohyb dikobraza v suchém rákosí.

„Co se teď bude dít?“ zeptal se Dvoukvítek.

Hrun si zamyšleně zatřepal prstem v uchu a výsledek zkontroloval nepřítomným pohledem.

„No,“ prohlásil nevzrušeně, „čekám, že se každou chvíli rozletí dveře dokořán a mě vyvlečou do nějakýho chrámu nebo arény, kde budu muset bojovat vo život. Například s párem obřích pavouků, nebo vosum stop velkým otrokem z džunglí Klatche. Potom zachráním nějakou princeznu z oltáře a vodkrouhnu pár strážnejch, vojáků nebo tak nějak. Princezna mi nakonec ukáže tajnou chodbou, která vede ven, seberem pár koní a i s pokladem vemem roha.“ Hrun si položil sepjaté ruce pod hlavu, znuděně se díval do stropu a potichu si hvízdal.

„Tohle všechno?“ užasl Dvoukvítek.

„Vobyčejně to tak bejvá.“

Dvoukvítek se posadil na svém tvrdém lůžku a pokusil se zapřemýšlet. Moc mu to nešlo, protože měl hlavu plnou draků.

Draci!

Už když mu byly dva roky, byl doslova hypnotizován obrázky těch zuřivých oblud v Oktarínové knize pohádek. Jeho sestra mu už tenkrát říkala, že draci neexistují, a to bylo poprvé v životě, kdy zažil pocit hořkého zklamání. Došel k přesvědčení, že jestliže svět neobsahuje tahle překrásná stvoření, není ani zpoloviny takový, jaký by být měl. Později vstoupil do učení k Paprskovi Devátému — Mistru počtářskému, který při dokonalé šedi své mysli pro chlapce představoval přesný opak toho, co draci. Kromě toho tam nebyl čas na sny.

S těmi draky ale opravdu nebylo něco v pořádku. V porovnání s těmi, které viděl duševním zrakem, byli malí, hubení a krotcí. Draci musí být obrovští, zelení, musí mít ostré pařáty, chrlit plameny a vůbec působit neobyčejně romantickým dojmem. Správně, musí být obrovští, zelení a na konci těla…

Kdesi těsně na okraji jeho zorného pole, v nejtemnějším koutě cely, se něco pohnulo. Když tím směrem otočil hlavu, zmizelo to. Zazdálo se mu, že zaslechl slabý zvuk, který zněl jako by na kameni zaškrabaly drápy velké šelmy.

„Hrune?“ zavolal polohlasem.

Z vedlejší palandy se ozvalo hlasité chrápání. Dvoukvítek opatrně přešel do temného rohu a ohmatával jednotlivé kameny pro případ, že by se za nimi ukrýval tajný vchod. V tom okamžiku se dveře rozletěly dokořán. Do cely se vřítilo několik stráží, utvořilo dvojstup a pokleklo na jedno koleno. Jejich zbraně bez výjimky mířily na Hruna. Když o tom Dvoukvítek později přemýšlel, dost se ho to dotklo.

Hrun chrápal.

Do cely vstoupila dlouhými kroky žena. Málokterá žena umí kráčet dlouhými kroky bezchybně, ale tahle to dokázala. Na Dvoukvítka vrhla krátký pohled, jaký lidé obyčejně věnují nezajímavému kusu nábytku, a pak se zahleděla na spícího Hruna.

Oblečená byla do stejného koženého postroje jako drakojezdci, ale v jejím případě byl poněkud vylehčen. Postroj a nádherná hříva kaštanově narudlých vlasů byla jedinou daní tomu, čemu se na Zeměploše říkalo slušnost. Kromě postroje a vlasů měla ještě zamyšlený výraz na tváři.

Hrun zapískal nosem, obrátil se na druhý bok a spal dál.

Pomalým, nesmírně opatrným pohybem, jako by brala do ruky ten nejjemnější nástroj, vytáhl žena od pasu tenkou černou dýku a bodla jako blesk.

Jenže dříve než dýka urazila slabou polovinu dráhy, vyletěla Hrunova ruka. Zdálo se, že se jeho končetina přesunula mezi dvěma body v prostoru, aniž spotřebovala čas na překonání jejich spojnice. Prsty se mu sevřely na štíhlém ženině zápěstí. Druhou rukou horečnatě tápal po rukojeti meče, který tam ovšem nebyl…

Potom se Hrun probudil.

„Gngh?“ pronesl zřetelně a s pátravým výrazem pohlížel ženě do tváře.

„Pusť,“ prohlásila tichým a chladným hlasem, jehož okraje lemovaly brilianty. Hrun pomalu uvolnil své sevření. Žena o kousek ustoupila a mnula si zápěstí. Prohlížela si Hruna pohledem, jakým kočka pozoruje myší díru.

„Tak, právě jsi obstál v první zkoušce. Jak se jmenuješ, barbare?“

„Komu řikáš barbare?“

„Právě to bych ráda věděla.“

„Já jsem Hrun z Chimérie. A ty?“

„Liessa — Drakopaní.“

„Ty jsi paní tady toho místa?“

„To je právě to, co se musí rozhodnout. Vypadáš jako nájemný šermíř, Hrune z Chimérie. Mohla bych tě potřebovat — když ovšem obstojíš ve zkouškách. Jsou tři a první jsi právě úspěšně prošel.“

„A jaký jsou ty další…“ Hrunovy rty se chvíli nehlučně pohybovaly, ale pak se rozhodl riskovat: „… dvě?“

„Nebezpečné.“

„A odměna?“

„Drahocenná.“

„Promiňte,“ ozval se Dvoukvítek ze svého místa.

„A když v nich neuspěju?“ pátral Hrun dál, aniž si všiml svého druha. Vzduch mezi Liessou a Hrunem se naplnil neviditelným napětím a jejich oči se snažily vpít do sebe.

„Kdybys neuspěl v té první, byl bys teď mrtev. Považuj to za vzorek trestu za neúspěch.“

„Ehm, podívejte se…“ začal Dvoukvítek opatrně. Liessa na něj obětovala další krátký pohled a zdálo se, že teprve teď si ho skutečně všimla.

„Dejte to pryč,“ prohlásila s odporem a obrátila se nazpět k Hrunovi. Dva ze strážných si přehodili luky přes rameno, chytili Dvoukvítka každý z jedné strany pod paží a pořadově s ním vyklusali z cely.

„Poslyšte,“ ozval se Dvoukvítek, když s ním probíhali dlouhou chodbou, „kde (zastavili před jinými dveřmi) je moje (když dveře otvírali) Zavazadlo?“

Dopadl na hromadu něčeho, co snad kdysi bylo slámou. Dveře s rachotem zapadly a nastávající ticho bylo jako vykřičníkem zdůrazněno zvoněním zastrkovaných závor.

V jejich původní cele Hrun nehnul ani brvou.

„Beru,“ prohlásil. „Jaká je ta druhá zkouška?“

„Musíš zabít mé dva bratry.“ Hrun se zamyslel.

„Voba najednou, nebo každýho zvlášť?“

„Souběžně či následovně, jak budeš chtít,“ ujišťovala ho.

„Co?“

„Prostě je zab!“ zasyčela ostře.

„A jsou to dobří bojovníci?“

„Proslulí.“

„A co za to všechno potom…?“

„Dostaneš odměnou mou ruku a staneš se pánem Wyrmbergu.“

Nastalo dlouhé ticho. Hrunovo obočí se pohybovalo při nezvyklých výpočtech.

„Takže dostanu tebe a tudle horu, jo?“

„Ano.“

Upřeně se mu zadívala přímo do očí a rty se jí zachvěly. „Ujišťuji tě, že ta odměna opravdu stojí za to.“

Hrunovy oči zabloudily k její ruce, která se třpytila prsteny. Kameny byly obrovské, byly to neobyčejně vzácné modře mléčné brilianty z jílovišť Mithosu. Když se mu nakonec podařilo odtrhnout od nich oči, zjistil, že Liessa na něj z neznámého důvodu vrhá zuřivé pohledy.

„Tak ty se rozmýšlíš?“ hlas se jí třásl vztekem. „Hrun Barbar, ten, o kterém se říká, že by bez zaváhání vstoupil do čelistí samotného Smrtě?“

Hrun pokrčil rameny. „No, no. Je jedinej důvod, proč bych vkročil do Smrťovejch čelistí. Kdybych věděl, že se mi podaří šlohnout mu jeho zlatý zuby,“ prohlásil. Potom velkým obloukem zvedl pravou ruku a na jejím konci poletoval vzduchem jeho dřevěný kavalec. Vletěl mezi lučištníky jako dělová koule a Hrun ho se šťastným výrazem následoval. Jednoho muže srazil pěstí k zemi a druhému vyrval zbraň. Za okamžik bylo po všem.

Liessa se ani nehnula.

„Tak co?“ zeptala se potom.

„Co tak co?“ otočil k ní hlavu Hrun, stojící uprostřed toho obrazu zkázy.

„Máš v úmyslu mne zabít?“

„Co? Houby. Vůbec ne, to už je u mě takovej hloupej zvyk. Abych jako nevyšel ze cviku. Takže kde máš ty bratry?“ Zasmál se.

Dvoukvítek seděl na své slámě a upíral oči do tmy. Přemýšlel, jak dlouho už tady asi je. Přinejmenším celé hodiny. Možná i dny. Uvažoval, zda by to nemohly být dokonce roky, na které mezitím zapomněl.

Ba ne, takové myšlenky mu nepomohou. Pokusil se přemýšlet o něčem jiném — o trávě, stromech, čerstvém vzduchu, o dracích. Draci…

Ze tmy se znovu ozval ten zvláštní, škrabavý zvuk. Dvoukvítek ucítil, jak mu na čele vyráží chladný pot.

V cele s ním něco bylo. Vydávalo to sice jen tiché zvuky, ale i v naprosté temnotě to působilo dojmem obrovitosti. Cítil, jak se pohybuje vzduch.

Když zvedl ruku, cítil, že ovzduší je jakoby mastné a déšť drobných jiskřiček mu signalizoval, že se pohybuje v lokálním magickém poli. Dvoukvítek zatoužil po světle.

Nad hlavou mu proletěl snop plamene a narazil na protější zeď. V záři doruda rozžhavených kamenů uviděl Dvoukvítek obrovského draka, který teď zabíral víc než polovinu rozlehlé kobky.

Slyším a poslouchám, pane, ozval se mu v hlavě zřetelný hlas.

Žhnoucí stěna začala chladnout a ve slábnoucí záři zahlédl Dvoukvítek svou podobu, která se odrážela ve dvou obrovských zelených očích. Za nimi se tyčil drak, mnohobarevný, šupinatý, rohatý, ostnatý a velký jako ti, které si pamatoval ze svých snů.

Tohle byl opravdový drak. Jeho složená křídla měla takové rozpětí, že hroty na kloubech škrabaly o protilehlé kobky. Drak ležel a Dvoukvítek mu stál mezi pařáty předních nohou.

„Posloucháš?“ hlesl Dvoukvítek a hlas se mu třásl směsicí hrůzy a potěšení.

Samozřejmě, můj pane.

Záře pohasla. Dvoukvítek ukázal roztřeseným prstem do míst, kde se podle jeho paměti nacházely dveře cely, a řekl: „Otevři je!“

Drak pozvedl obří hlavu. Z tlamy se mu znovu vyvalil plamen, ale tentokrát se začal proměňovat. Svaly na dračím krku se postupně stahovaly a plamen měnil barvu z oranžové na žlutou, přešel do bílé, až nakonec svítil nejjemnější modří. Modrý plamen byl také nejtenčí, a kde se dotkl zdi, kámen prskal a tavil se. Když plamen narazil na dveře, kov doslova vybuchoval a rozpadal se ve vodopádu žhavých krůpějí. Po zdech se rozběhly rozkmitané černé stíny. Na krátký okamžik zabublal roztavený kov, dveře se rozpadly na dvě poloviny a vypadly ven do chodby. Rychlost, s jakou plamen zmizel překvapila Dvoukvítka skoro stejně jako rychlost, se kterou se objevil.

Dvoukvítek rozechvěle překročil chladnoucí dveře a rozhlédl se chodbou na obě strany. Byla prázdná. Drak se mu držel v patách. Těžký rám dveří mu působil trochu potíže, ale to vyřešilo tím, že netrpělivě trhl rameny, vyrval ze stěny celou konstrukci a odhodil ji stranou. Stvoření pak upřelo na Dvoukvítka pohled plný očekávání a tělo se mu zavlnilo v marném pokusu rozepnout v úzkém prostoru křídla.

„Jak jsi se tam dostal?“ zeptal se Dvoukvítek.

Přivolal jsi mne, pane.

Nevzpomínám si, že bych něco takového udělal.

V myšlenkách. Přivolal jsi mne ve svých myšlenkách, trpělivě mu vysvětloval drak beze slov.

„Ty chceš říci, že jsem na tebe prostě myslel a ty jsi se tady objevil?“

Tak to bylo.

„Je to nějaké kouzlo?“

Ano.

„Ale vždyť já jsem myslel na draky celý život!“

Tady v těchto místech je hranice mezi myšlenkou a skutečností částečně setřena. Vím jen to, že předtím jsem nebyl, pak jsi na mne začal myslet a já jsem byl. Proto jsem samozřejmě tvůj a chci tě poslouchat.

„U bohů!“

Přesně ten okamžik si vybralo půl tuctu stráží k průchodu chodbou. Zůstali s otevřenými ústy stát. Pak se jeden z nich poněkud vzpamatoval, pozvedl kuši a vystřelil.

Dračí hruď se nadmula. Střela vybuchla v půli dráhy v záplavě hořících úlomků. Strážní se bleskově ztratili z dohledu. O zlomek vteřiny později spláchla plamenná lázeň kameny na místě, kde stáli. Dvoukvítek s obdivem pozvedl hlavu k drakovi.

„Umíš také létat?“

Samozřejmě.

Dvoukvítek se znovu rozhlédl chodbou, ale nakonec se rozhodl, že nebude strážné pronásledovat. Věděl, že je beznadějně ztracen v bludišti zámeckých chodeb a v takové situaci bylo jedno, kudy se vydá. Pohoršit si nemohl. Protlačil se kolem draka a vydal se na opačnou stranu, než odkud přišly stráže. Obrovské zvíře se pracně a s obtížemi otočilo v úzkém prostoru a vydalo se za ním. Prošli řadou chodeb, které se křižovaly jako skutečné bludiště. V jednom okamžiku se Dvoukvítkovi zazdálo, že kdesi daleko před sebou slyší výkřiky, ale ty rychle ustaly. Občas se jim v temnotě nad hlavami objevil lomený oblouk polorozpadlého vchodu. Sem tam narazili na světlejší místo ozářené některou s osvětlovacích šachet.

Dvoukvítek sestupoval po širokém schodišti do hlubiny a pod nohama se mu zvedaly oblaky stříbřitého prachu. Přemýšlel o tom, proč jsou chodby s rostoucí hloubkou stále širší a dokonalejší. Uvnitř výklenků ve zdech byly umístěny sochy a tu a tam visely vybledlé, ale neobyčejně zajímavé goblény. Zobrazovaly především draky — stovky draků v letu, nebo visících ve svých závěsných kruzích, draky s jezdci na zádech při honu na jeleny, nebo, v některých případech, v honbě na lidi. Dvoukvítek se jednoho z nich opatrně dotkl. V suchém, horkém vzduchu se látka okamžitě rozpadla a zůstala po ní jen jednoduchá síť v místech, kde byla protkána jemným zlatým drátem.

„Zajímalo by mne, proč tohle všechno opustili.“

Tak to nevím, odpověděl mu drak v jeho hlavě.

Dvoukvítek se otočil a podíval se do šupinatého koňského obličeje za sebou.

„Jak se jmenuješ, draku?“ pokračoval Dvoukvítek v konverzaci.

Nevím.

Myslím, že ti budu říkat Devátý paprsek.

Dobrá, to tedy bude mé jméno.

Šlapali dál vrstvami vše pokrývajícího prachu, řadou rozlehlých sálů, jejichž stropy vysekané přímo do skály, podpírala mohutná sloupořadí. Všude byla bohatá výzdoba — od podlahy ke stropu byly stěny jedinou směsicí reliéfů, soch, chrličů a prolamovaných sloupů. Ve slabém osvětlení, které na Dvoukvítkovo přání obstaral Devátý paprsek, vrhaly ty nejpodivnější stíny. Prošli dlouhými ochozy a obrovskými skalními amfiteátry, pohřbenými pod vysokou vrstvou hebkého prachu a beznadějně prázdnými. Bylo vidět, že do těchto prostor celá staletí nikdo nevstoupil.

Pak uviděli cestičku vyšlapanou v prachu, která vedla do jednoho z temných ústí tunelů. Někdo ji použil teprve nedávno a používal ji pravidelně. Byla to úzká hluboká pěšina v neporušené prachové vrstvě.

Dvoukvítek se po ní vydal. Pěšina je vedla další řadou sálů a křivolakých chodeb a byla dost rozlehlá i pro draka (a jak se zdálo, draci tudy kdysi chodili, protože po cestě narazil Dvoukvítek na místnost plnou dračích postrojů a na další, která obsahovala kroužkovou i plátovou zbroj, dost velkou pro slona). Nakonec došli k obrovským bronzovým dveřím, jejichž křídla byla tak vysoká, že se vrcholky ztrácely v temnotě nad hlavou. Na vratech, ve výši prsou uviděl Dvoukvítek malé držadlo v podobě mosazného draka.

Když se držadla dotkl, brána se okamžitě a se znepokojující tichostí otevřela.

Dvoukvítkovi se okamžitě ve vlasech objevily jiskřičky. Následoval závan horkého vzduchu, který nezvedl prach tak, jak by to udělal obyčejný vítr, ale vytvaroval jej do strašidelných, napůl živoucích podob a teprve potom jej opět spustil k zemi. K Dvoukvítkovu sluchu se doneslo podivné, ostré štěbetání Věcí, uvězněných ve vzdáleném sklepení Rozměrů, daleko za křehkou krajkou času a vesmíru. Stíny se objevovaly i tam, kde nebylo nic, co by je mohlo vrhnout. Vzduch bzučel jako úl.

Krátce řečeno, všude kolem nich se vybíjelo nesmírné množství magie.

Místnost za bronzovou branou byla osvětlena bledě zelenou září. Kolem stěn byly narovnány rakve, každá na vlastní mramorové římse. Ve středu místnosti byl na vyvýšeném stupni masivní kamenný trůn a na něm seděla zhroucená postava, která se sice nepohnula, ale zato promluvila ostrým, stařeckým hlasem. „Pojď dál, mladíku.“

Dvoukvítek postoupil kupředu. V matném zeleném svitu rozeznával, že postava na trůně patří člověku. Podle podivného způsobu, jakým se však na sedadle rozkládala, Dvoukvítek usoudil, že je dobře, že ji nevidí lépe.

„Víš, já jsem mrtev,“ ozval se hlas z míst, kde, jak Dvoukvítek horečnatě doufal, měla postava hlavu. Mluvila docela běžným konverzačním tónem. „Předpokládám, že už je to poznat, ne?“

„No,“ odpověděl Dvoukvítek mírně přiškrceně, „už ano,“ a začal pomalu ustupovat.

„Samozřejmě, to je jasné,“ souhlasil hlas. „Ty asi budeš Dvoukvítek, že? Nebo už snad bývalý?“

„Bývalý?“ zeptal se nejistě Dvoukvítek. „Bývalý co?“

„Víš,“ pokračoval hlas, „to máš tak. Jedna z výhod smrti je to, že Smrť člověka vysvobodí z okovů času. Proto mohu vidět nejen všechno, co se stalo, ale i to, co se stane, a to všechno najednou v jediném okamžiku. Je jasné, že když pro mě neexistuje čas, neexistuje pro mne v praxi ani okamžik.“

„To ale nevypadá jako nevýhoda,“ odpověděl Dvoukvítek.

„Myslíš? Jen si představ všechny okamžiky v jednom jediném, dávné vzpomínky a ošklivá překvapení, a možná že pochopíš, co mám na mysli. No v každém případě se konečně dostávám k tomu, co jsem ti chtěl říci. Nebo už jsem ti to řekl? Mimochodem, ten drak je opravdu velice hezký. Nebo už jsem ti to řekl?“

„Je moc hodný. Jen tak se najednou objevil,“ vyprávěl Dvoukvítek osobě na trůně.

„Že se objevil?“ řekl hlas. „Ty si ho přivolal!“

„No, upřímně řečeno, já jsem jenom…“

„Ty máš Moc!“

„Já jsem na něj jenom hodně myslel.“

„Ale vždyť právě v tom spočívá Moc! Už jsem ti řekl, že já jsem Greicha První? Nebo snad ten další? Lituji, ale já nemám s nadsmyslnem příliš velké zkušenosti. Co jsem to chtěl… ó ano, Moc. Ta povolává draky.“

„Myslím, že už jste mi řekl,“ špitl Dvoukvítek.

„Ano? No v každém případě jsem ti to chtěl říci,“ odpověděl mu zesnulý.

„Ale jak se to stane? Myslel jsem na draky celý život, ale dnes poprvé se mi jeden ukázal!“

„No ano, víš, pravda je taková, že v tom smyslu, jak ty vnímáš existenci (a jak jsem ji vnímal i já, než jsem byl před třemi měsíci otráven), draci nikdy neexistovali. Teď mluvím samozřejmě o pravém draku, draconis nobilis, abychom si rozuměli, protože drak bažinný, draconis vulgaris, je obyčejné stvoření, které nestojí za řeč. Na druhé straně opravdový drak je stvoření tak dokonalého ducha, že se může v našem světě zhmotnit jen na místě, jež je silně nasáklé magií, která pomáhá zeslabit stěny mezi viditelnem a neviditelnem. Tam se mohou draci dostat na druhou stranu té hranice a vtělí se do podoby odpovídající vzorci možností našeho světa. Já si například dovedu představit — no — alespoň pět set draků najednou. Ale Liessa, nejdokonalejší a nejzkušenější z mých dětí, si jich nedovede současně představit víc než padesát, a to ještě jen velice neurčitě. To jenom když už tak mluvíme o moderním vzdělání. Ona totiž ve skutečnosti nevěří, že draci existují. Proto jsou její draci také dost nudní — zatímco ten tvůj,“ mluvil Greichův hlas, „je skoro stejně krásný, jako byli někteří z těch mých. To je pravý lék na staré oči, i když mi z nich, upřímně řečeno, už mnoho nezbývá.“

Dvoukvítek se ozval: „Pořád mi říkáte, že jste mrtev…“

„No a ne?“

„No ano, ale, abych tak řekl, víte, oni mrtví toho většinou moc nenamluví. To je takové pravidlo.“

„Býval jsem výjimečně mocný čaroděj. Moje dcera mě samozřejmě otrávila. V naší rodině je to celkem uznávaný a běžný způsob, jak se dostat k moci, ale brzy jsem si uvědomil,“ mrtvola si povzdechla, nebo se alespoň odněkud z míst, kde měla ústa, ozval bolestný povzdech, „že ani jeden z mých potomků si není schopen nad těmi dvěma ostatními vybojovat svrchovanou moc na Wyrmbergu. Je to velice hloupé uspořádání. Království, jako je naše, by mělo mít jediného vladaře. Proto jsem se nakonec rozhodl, že zůstanu v této neformální podobě, a to je nesmírně znepokojuje. Nedopřeji svým potomkům potěšení z mého pohřbu, dokud z nich nezůstane jen jediný, který by se zúčastnil mého posledního obřadu.“ Od mrtvoly se ozval ošklivý kýchavý zvuk. Dvoukvítek se přesvědčoval, že to bylo uchechtnutí.

„Takže to byl jeden z nich, kdo nás nesl?“

„Liessa,“ ozval se znovu čarodějův hlas. „Byla to má dcera Liessa. Ta je z nich nejsilnější. Draci mých synů nejsou schopni uletět víc než pár mil a potom zmizí.“

„Zmizí? Všiml jsem si, že ten, který nás sem přinesl, byl napůl průhledný.“

„Samozřejmě,“ přisvědčil Greicha. „Moc působí jen v okolí Wyrmbergu. Zákon nepřímé úměrnosti, víš? Aspoň já si myslím, že je to tak. Když draci zaletí příliš daleko, začínají se prostě ztrácet. Jinak už by teď moje malá dcera Liessa vládla celému světu, to mi věř. Ale neměl bych tě zdržovat. Předpokládám, že bys rád zachránil svého přítele.“

Dvoukvítek lapl po dechu. „Hruna?“

„Ne, toho nemyslím. Toho hubeného čaroděje. Můj syn Lio!rt se ho právě pokouší rozsekat na kusy. Obdivuji způsob, jakým jsi ho zachránil. Chtěl jsem říci, zachráníš.“

Dvoukvítek se vztyčil v celé své výši, což bylo poměrně jednoduché. „Kde je?“ zeptal se a vykročil ke dveřím svérázným způsobem, který měl představovat odhodlaný krok hrdiny.

„Stačí, když budeš sledovat stopu v prachu,“ odpovídal hlas. „Liessa mě občas chodí navštěvovat. Občas zajde za starým tátou, ta moje holčička. Ta jediná měla dost silnou povahu, aby mě zavraždila. Jablko, které nepadlo daleko od stromu. Tak tedy hodně štěstí, ale myslím, že to už jsem říkal. Nebo jsem chtěl říci, že teď to řeknu.“

Dvoukvítek se rozeběhl mrtvými tunely a drak se velkými lehkými skoky držel těsně za ním. Dunivý hluk se postupně ztratil v bludišti napětí. Netrvalo dlouho a Dvoukvítek musel zastavit a úplně bez dechu se opřel o jeden sloup. Zdálo se mu, že už je to celá věčnost od chvíle, kdy měl naposled v ústech něco k snědku.

Proč neletíš? Ozval se mu v hlavě hlas Devátého paprsku. Drak rozepjal křídla a zkusmo jimi zamával. Na okamžik se zvedl do vzduchu. Dvoukvítek na něj chvilku ochromeně zíral, ale pak se k němu rozběhl a rychle mu vylezl na krk. Vzápětí byli ve vzduchu. Drak lehce letěl několik stop nad zemí a chodba za nimi se halila do hustých oblaků zvířeného prachu.

Dvoukvítek se držel ze všech sil a Devátý paprsek proletěl spojeným systémem podzemních prostor a pak se začal zvedat nahoru nad rozlehlým točitým schodištěm, které bylo dost široké, aby posloužilo ustupující armádě. Na jeho vrcholu vyletěli do prostor, které vypadaly jako obydlené. Zrcadla ve všech chodbách byla vyleštěna a odrážela slabé bledé světlo.

Cítím jiné draky.

Křídla se proměnila v rozmazanou čmouhu a Dvoukvítkem to trhlo dozadu. Drak se otočil a vyrazil dlouhou boční chodbou jako vlaštovka trápená čmelíky. Další prudká zatáčka je vynesla z ústí tunelu do obrovské jeskyně. Hluboko pod nimi bylo vidět čímsi napůl zasypané kameny a vysoko nad hlavou zahlédli otvory ve stěnách, kterými dovnitř proudily mohutné snopy světla. U stropu se něco dělo. Zatímco Devátý paprsek s hromovým pleskáním křídel stoupal, Dvoukvítek si prohlížel hřadující ptáky a droboučké lidské postavičky, které pomocí jakési záhadné síly chodily po stropu jeskyně.

To je hřadovací jeskyně, prohlásil mu v hlavě spokojeným tónem Devátý paprsek.

Najednou Dvoukvítek zahlédl, jak se jedna z malých lidských postaviček odpoutala od stropu a začala se rychle zvětšovat…

Mrakoplaš pozoroval, jak se mu Lio!rtova bledá tvář začíná vzdalovat. To je legrační, zabrebtala malá částečka jeho mozku. Jak to, že stoupám nahoru?

Pak se začal ve vzduchu převracet a v jeho pocitech převládla skutečnost. Řítil se dolů na trusem pokryté dno jeskyně.

V hlavě mu zavířily myšlenky. A jako vždy si právě tuhle kritickou chvíli vybrala slova Zaklínadla a začala se mu z hlubin mozku prodírat na povrch. Zdálo se mu, že na něj naléhají: „Proč bys nás neřekl? Co můžeš ztratit?“

Mrakoplaš mávl rukou ve stále sílících vzdušných proudech, které za ním vznikaly.

„Ashonai,“ zvolal. Slovo se před ním zhmotnilo z modrého plamene, který povlával ve větru.

Opilý strachem a magií mávl rukou podruhé.

„Ebiris,“ pronesl pečlivě. Zvuk zmrzl do blikajícího oranžového slova, které se zavěsilo vedle svého předchůdce.

„Urshoring. Kvanti. Pytham. N’guard. Feringomalee.“ Slova kolem něj plála v duhových barvách a Mrakoplaš zapažil ruce a připravoval se vyslovit osmé a poslední slovo, které se mělo zjevit ve třpytné oktareni a zpečetit celé kouzlo. Vyčnělé balvany byly na okamžik zapomenuty.

„ — “ začal.

Najednou mu něco vyrazilo dech, zaříkadlo se zbortilo a vyčichlo. Kolem pasu se mu sevřel pár paží a celý svět najedno uhnul stranou. To drak vybral dlouhý střemhlavý let a jen jeho pařáty zaskřípaly o vrchol nejvyššího z balvanů na dně Wyrmbergu. Dvoukvítek se vítězoslavně rozesmál.

„Mám ho!“

Drak na vrcholu své dráhy zatočil elegantním obloukem, několikrát skoro líně máchl křídly a proletěl jedním z otvorů do čirého ranního vzduchu venku.

Bylo poledne. Na vrcholu Wyrmbergu, té nemožně vyvážené hmoty, na rozlehlé zelené louce se shromáždili draci se svými jezdci a vytvořili velký kruh. Za nimi bylo dost místa, kde se rozestavěli zbídačelí služebníci, otroci, a další, kteří si v potu tváře dobývali tady, na vrcholu světa, své skromné živobytí. Všichni pozorovali postavy soustředěné uprostřed travnaté arény.

Skupina se skládala z několika nejstarších Drakopánů, mezi kterými byl Lio!rt a jeho bratr Liartes. První si s bolestivými úšklebky chvílemi masíroval nohy. Kousek od nich stáli Hrun a Liessa, kterou doprovázeli její následovníci. Mezi oběma skupinami stál dědičný obřadník Wyrmbergu.

„Jak víte,“ začal nejistě, „nedávno si, ne zcela zesnulý pán Wyrmbergu, Greicha První, vymínil, že celá otázka nebude vyřešena, dokud se některé z jeho dětí, on, nebo ona, nebude cítit tak silné, aby vyzval, či vyzvala své sourozence k boji na život a na smrt.“

„Ano, ano, to víme. Tak pokračuj,“ ozval se mu ve vzduchu vedle hlavy slabý podrážděný hlas.

Obřadník polkl. Nebyl schopen smířit se s tím, že jeho bývalý pán nezesnul, jak se sluší a patří. Tak je ten starý krkavec mrtev, nebo ne? Přemýšlel zachmuřeně.

„Není zcela jasné,“ pokračoval, „zda můžeme připustit, aby kdokoliv vyzval ostatní k boji prostřednictvím svého zástupce…“

„Ano, to je povoleno,“ prohlásil Greicha netrpělivě nehmotným hlasem. „To je alespoň chytré. Hlavně se tím nezdržujte celý den!“

„Vyzývám vás,“ prohlásil Hrun a upřel pohled na bratry, „oba najednou.“

Lio!rt a Liartes si vyměnili pohled.

„Chceš bojovat s oběma současně?“ zeptal se Liartes, vysoký šlachovitý muž s dlouhými světlými vlasy.

„Jo.“

„To bude ale dost nevyrovnaný zápas, nezdá se ti?“

„Jasně. Mám přesilu jednoho na dva.“

Lio!rt se zamračil. „Ty nadutý barbare…“

„Tak todle si teda přehnal!“ zavrčel Hrun. „Já ti…“

Starý obřadník pozvedl ruku protkanou modrými žilkami, aby ho uklidnil.

„Je zakázáno prát se na Poli smrti,“ prohlásil a na okamžik se odmlčel, aby zvážil, jaký měla jeho slova smysl. „No, vy víte, jak to myslím,“ pokusil se, ale pak se vzdal a pokračoval „Vznešení pánové Lio!rt a Liartes, jako vyzvaná strana, mají právo volby zbraně.“

„Draci,“ ozvali se oba současně. Liessa se pohrdavě zašklebila.

„Draci se dají použít k útoku a to znamená, že jsou to zbraně,“ trval Lio!rt pevně na svém. „Jestli s tím nesouhlasíš, rozhodneme to bojem.“

„Přesně tak,“ přitakal mu bratr a výhrůžně se zadíval na Hruna.

Obřadník cítil, jak se mu do prsou zavrtal chladný prst.

„Nestůj tady s pustou dokořán,“ zazněl Greichův hřbitovní hlas. „Hlavně si pospěš, buď tak laskav.“

Hrun ustoupil a zavrtěl hlavou.

„Ne, jednou mi to stačilo. To rači zhebnu, než bych bojoval na jedný z těch oblud.“

„Pak tedy zemři,“ prohlásil obřadník tak laskavým tónem, jakého byl jen schopen.

Lio!rt a Liartes už spěchali přes trávník k místu, kde je čekali jejich sloužící a jejich zvířata. Hrun se obrátil k Liesse. Pokrčila rameny.

„To nedostanu ani meč?“ naléhal. „Tak aspoň nůž!“ zkusil to.

„Ne,“ odpověděla mu. „Tohle jsem opravdu nečekala.“ Najednou se jakoby zmenšila a všechno její sebevědomí se vytratilo. „Je mi to líto.“

„Tobě je to líto?“

„Ano, je mi to opravdu líto.“

„Jo, mně už se předtim zdálo, že si řekla, že je ti to líto.“

„Nedívej se na mě takhle! Mohla bych ti vymyslet nejkrásnějšího jízdního draka…“

„Ne!“

Obřadník si utřel nos do kapesníku, podržel ten malý hedvábný čtverec v natažené ruce a pak ho pustil. Zabušení křídel přinutilo Hruna k tomu, že se bleskově otočil. Lio!rtův drak už byl ve vzduchu a blížil se k nim velkým obloukem. Snesl se nízko nad rovinu a z tlamy mu vyletěl sloup plamene. Začal před sebou vypalovat černý pruh, který se rychle blížil k Hrunovi.

Hrun v poslední chvíli odstrčil Liessu stranou, a když se vrhl do bezpečí, ucítil divokou bolest, která mu projela ožehnutou paží. Když dopadl na zem, lehce se překulil, pružným pohybem znovu vyskočil na nohy a začal se rychle rozhlížet po druhém drakovi. Ten se na něj snesl z boku a Hrun byl přinucen vyskočit na místě, aby se vyhnul šlehnutí plamene. Když ho drak míjel, švihl v krátké křivce ocasem a zasadil mu štiplavý úder do čela. Hrun se rychle zvedl na nohy a zatřásl divoce hlavou, aby rozptýlil hvězdičky, které se mu dělaly před očima. Ruka plná puchýřů sténala bolestí.

Teď se vracel v druhém okruhu Lio!rt, letěl mnohem pomaleji, aby mohl reagovat na divochovy neobyčejně hbité pohyby. Země se začala přibližovat a Drakopán uviděl Barbara stát kus před sebou. Byl nehybný jako kus skály, jen hruď se mu prudce zvedala a ruce měl svěšeny podél těla. Bude to snadný cíl.

Když Lio!rtův drak proletěl nejnižším bodem své dráhy a začal vybírat střemhlav let, otočil se jeho pán a podíval se na místo, kde měl teď stát obrovský škvarek.

Nebylo tam nic. Lio!rt se s nejistým výrazem otočil ještě víc.

Před očima se mu objevil Hrun, který se právě jednou rukou vytahoval drakovi přes rameno, zatímco druhou se mlátil po hlavě, aby uhasil hořící vlasy. Lio!rtova ruka sjela k dýce u pasu, ale Hrunovy reflexy, které i za normální situace předčily reflexy obyčejných lidí, byly teď ještě vyostřeny bolestí. Drakopánovo zápěstí zasáhl drtivý úder hřbetem ruky, dýka mu vyletěla velkým obloukem do vzduchu a začala padat k zemi. Druhá rána zasáhla jezdce přímo do brady.

Drak, zatížený vahou dvou mužů, se vznášel sotva několik yardů nad zemí. Jak se ukázalo, bylo to skutečně štěstí, protože v okamžiku, kdy Lio!rt ztratil vědomí, drak zmizel.

Liessa se rozběhla přes trávu k Hrunovi a pomáhala mu na nohy. Trochu zmateně na ni zamrkal.

„Co se stalo? Co se děje?“ ozval se přiškrceným hlasem.

„To bylo opravdu úžasné!“ zvolala Liessa. „Jak jsi udělal to salto a změnil směr přímo ve vzduchu a vůbec to všechno!“

„Jasně, ale co se to stalo?“

„To se hrozně špatně vysvětluje…“

Hrun zvedl hlavu k nebi. Liartes, mnohem opatrnější z obou bratrů, jim kroužil vysoko nad hlavou.

„No máš na to tak deset vteřin.“

„Ti draci…“

„No?“

„To jsou jenom představy.“

„Tím chceš říct, že ty spáleniny na mý ruce sou jenom představy?“

„Ano. Ne!“ divoce zavrtěla hlavou. „Vysvětlím ti to později.“

„No, budeš si k tomu muset najít vopravdu dobrý prostředky,“ vyštěkl na ni Hrun. Potom se znovu podíval směrem k Liartovi, který začal sestupovat dolů.

„Hlavně mě teď poslouchej!“ volala na něj Liessa. „Dokud je můj bratr v bezvědomí, jeho drak prostě neexistuje. Normálně ho totiž tvoří a ovládá…“

„Běž!“ vykřikl na ni Hrun. Znovu ji vší silou odhodil na stranu a sám se vrhl střemhlav k zemi. Těsně nad nimi proletěl Liartes na svém draku a na zemi se objevil další spálený pruh trávy.

Zatímco se zvíře začalo stáčet k dalšímu náletu, Hrun vyskočil a rozběhl se jako chrt k lesu lemujícímu okraj arény. V těch místech byl les sotva víc než přerostlé křoví, ale ani tudy nemohl žádný drak proletět.

Liartes to ani nezkoušel. Přistál se svým zvířetem na louce několik yardů od hájku a opatrně slezl se sedla. Drak složil křídla a natahoval hlavu k zelené stěně, zatímco jeho pán se opřel o kmen osamělého stromu a začal si tiše pohvizdovat.

„Můžu tě spálit na prach,“ prohlásil po chvíli.

V houštině se nepohnul ani list.

„Nejsi náhodou támhle v těch ibišcích?“

Ibišky se proměnily v plamenné moře.

„Ale teď jsem tě určitě zahlédl v támhletom kapradí!“

Z kapradí zbyla síť bíle žebrovaného popela.

„Jenom to zbytečně protahuješ, barbare. Proč se nevzdáš hned? Já už jsem spálil lidí! Prý to ani trochu nebolí,“ prohlásil Liartes a rozhlížel se po křoví.

Drak sledoval jeho pohled a spálil každý trochu příhodný chomáč křoví, který mohl sloužit jako úkryt. Liartes vytáhl meč a čekal.

Hrun se snesl ze stromu, a už když padal k zemi, nohy mu běžely. Za ním zařval drak a začal se s praskotem prodírat křovím, ale Hrun běžel, běžel s pohledem upřeným na Liarta a v rukou svíral suchou větev.

Je to málo známá, nicméně pravdivá skutečnost, že dvounozí tvorové většinou běží na krátké vzdálenosti rychleji než tvorové čtyřnozí jednoduše proto, že čtyřnožci si musí při běhu nohy přeci jen trochu roztřídit. Hrun za sebou slyšel škrábání drápů a pak hlasité zadunění, když drak rozevřel křídla a pokusil se vzlétnout. Když se Hrun přiblížil, pozvedl Liartes meč, ale Barbar ho odrazil suchou větví. Pak už Hrun do Drakopána narazil a dvojice padla k zemi.

Drak zařval.

Hrun zasáhl svého protivníka s chirurgickou přesností kolenem mezi nohy. Liartes zařval. Podařilo se mu však na oplátku zasáhnout Barbara do obličeje a přerazil mu nos. Nebylo to poprvé.

Hrun vykopl a zvedl se na nohy. Ocitl se tváří v tvář koňské dračí tváři a viděl, že se drakovi nadýmá hruď a rozšiřují nozdry.

Jeho noha vyletěla jako blesk a zasáhla Liarta, který se pokoušel postavit, ze strany do hlavy. Muž padl k zemi.

Drak zmizel. Ohnivá koule, která mířila k Hrunovi, se rozplynula, dřív než k němu doletěla. Zastihl ho už jen slabý závan teplého vzduchu. Pak se rozhostilo ticho, přerušované jen praskotem hořícího podrostu.

Hrun si přehodil bezvládného Drakopána přes rameno a drobným klusem se rozběhl nazpět do arény. Na poloviční cestě našel Lia!rta, ležícího v bezvědomí s podivně pokroucenou nohou na trávě. Sehnul se a se zamručením si ho hodil na volné rameno.

Na zvednutém stupni, pod baldachýnem na jedné straně arény, jej čekala Liessa a starý obřadník. Drakopaní už nabyla svého netečného klidu a upírala pohled na Hruna, který jí k nohám složil obě bezvládná těla. Všude kolem postávali v uctivých skupinkách lidé.

„Zab je,“ řekla Liessa.

„Zabíjím tehdy, kdy se to líbí mně,“ odpověděl jí. „zabít lidi v bezvědomí, to není správný!“

„Nenapadá mě příhodnější čas,“ souhlasil se svou paní obřadník. Liessa si odfrkla.

„Dobrá, tak je zapudím od dvora,“ prohlásila. „Jakmile se jednou ocitnou za hranicemi wyrmbergské magie, ztratí Moc. Stanou se z nich obyčejní loupeživí rytíři. To by ti vyhovovalo?“

„To jo.“

„Jsem překvapena tvým milosrdenstvím, bar… Hrune.“

Hrun pokrčil rameny. „Chlap v mým postavení to ani jinak dělat nemůže. Musim si hlídat image, ne?“ Rozhlédl se kolem. „Tak a teďka ta poslední zkouška.“

„Varuju tě, je velice nebezpečná! Jestli si ale přeješ, můžeš odejít. Podstoupíš-li však tu poslední zkoušku a obstojíš v ní, staneš se pánem Wyrmbergu a samozřejmě mým zákonitým manželem.“

Hrunův pohled se srazil s jejím. Před očima mu proběhl celý jeho dosavadní život. Najednou se mu zazdálo, že se skládal jen z řady dlouhých vlhkých nocí, kdy musel spát pod hvězdami, zoufalých bojů se skřety, městskými strážemi, lupiči a zlými kněžími a v poslední době dokonce se třemi polobohy — a to všechno k čemu? Dobrá, kápl z toho majetek — poklady, to připustil, ale kde jsou teď? Taky záchrana panen v nesnázích přinášela určitou chvilkovou odměnu, ale většinou to skončilo tak, že jim dal slušné věno a v některém větším městě je opustil. Ona se totiž po určitém čase i ta nejpříjemnější bývalá panna začala chovat poněkud majetnicky a ztrácela smysl pro jeho pokusy o záchranu jejích strádajících sester. Zkrátka a dobře, jediné, co v životě získal, byla pověst a bezpočet jizev, které mu pokrývaly celé tělo. Být vládcem — to by mohl být docela příjemné. Hrun se vesele ušklíbl. Kdyby měl takovouhle základnu, draky a celkem velkou skupinu bojovníků, to už by se s ním opravdu muselo počítat.

A navíc, ta holka nebyla zrovna ošklivá.

„Ta třetí zkouška?“ řekla.

„Zase budu beze zbraní?“ zeptal se.

Liessa zvedla ruce a stáhla si z hlavy helmici. Kolem hlavy a po zádech se jí rozlila záplava rudohnědých vlasů. Pak rozepnula sponu na plášti, který jí sklouzl z ramen. Pod ním byla nahá.

Ve chvíli, kdy ji Hrun přeletěl pohledem, rozběhly se mu v hlavě dvě kalkulačky. Jedna sčítala cenu zlata jejích náramků, tygřích rubínů, vsazených do prstenů na nohou, briliantové kapky, která jí zdobila pupek, a těch dvou výjimečně umělecky zpracovaných náprstků ze stříbrného filigránu. Druhá byla napojena přímo na jeho libido. Obě dávaly výsledky, které ho neobyčejně potěšily.

Pozvedla ruku a s úsměvem mu podala pohár vína.

„Myslím, že tentokrát ne.“

„Vždyť ani nehnul prstem, aby ti pomohl,“ zněl poslední Mrakoplašův argument.

Křečovitě se držel Dvoukvítka kolem pasu a drak zatím opisoval obrovský kruh, přičemž se nebezpečně nakláněl. To, že se právě dozvěděl, že drak i jeho šupinatý hřbet jsou pouze výsledkem jakéhosi třírozměrného denního snu, nezměnilo nic na jeho pocitu strašlivé závrati. Jeho mysl neustále sklouzávala k představě toho, co by se stalo, kdyby Dvoukvítkovo soustředění něco rozptýlilo.

„Proti těm samostřílům neměl ani Hrun naději,“ prohlásil Dvoukvítek rozhodně.

Když se drak vznesl nad pás křovinaté krajiny, kde trojice strávila v nejistém spánku vlhkou a nepohodlnou noc, vyhouplo se nad okrajem Zeměplochy slunce. Pochmurná modř a šeď časného rána se okamžitě změnila na bronzovou záři, která rázem zaplavila svět. Tam, kde slunce dopadlo na vodní hladinu, nebo světelnou přehradu, nabyly jeho paprsky barvy tekutého zlata (Díky hustotě magických polí, obklopujících Plochu, se světlo pohybovalo podzvukovou rychlostí a tato jeho zajímavá vlastnost byla využívána například lidmi z Velkého Nefa, kteří během staletí zkonstruovali složité a zvláštní přehrady a vyložili některá údolí leštěným křemenem a s jejich pomocí sluneční záři pochycovali a svým způsobem konzervovali. Zářící nefské zásobníky světla, které po několika slunečných týdnech doslova přetékaly svitem působily ze vzduchu opravdu velkolepým dojmem a škoda, že se ani Mrakoplaš, ani Dvoukvítek nepodívali tím směrem.).

Před nimi se vznášela magicky vytvořená, miliony tun těžká nemožnost, nazývaná Wyrmberg. Jak se rýsovala proti nebi, Mrakoplaš se s tím pohledem celkem vyrovnal, dokud se nepodíval stranou a nezahlédl, jak se stín Wyrmbergu prodlužuje na bílé pláni oblaků, které jej stále obklopovaly.

„Co vidíš?“ zeptal se Dvoukvítek draka.

Vidím boj, odehrávající se na vrcholu hory, zazněla tichá odpověď.

„Vidíš?“ řekl Dvoukvítek. „Hrun asi právě v téhle chvíli bojuje o život.“

Mrakoplaš mlčel. Po chvíli se Dvoukvítek ohlédl. Čaroděj upíral oči do neznáma a rty se mu nehlučně pohybovaly.

„Mrakoplaši?“

Čaroději se vydral z hrdla zvuk podobný slabému zakrákorání.

„Promiň,“ naklonil Dvoukvítek hlavu. „Nebylo ti rozumět.“

„… celou tu hloubku… takový pád…“ mumlal Mrakoplaš. Nakonec se mu oči zaostřily, na chvilku se v nich objevil zmatek, ale pak se mu rozšířily hrůzou. Nakonec udělal tu chybu, že se podíval pod sebe.

„Argh,“ prohlásil a začal klouzat ke straně. Dvoukvítek ho zachytil.

„Co je to s tebou?“

Mrakoplaš se pokusil otevřít oči, ale jeho obrazotvornost víčka neměla zírala očima dokořán otevřenýma.

„Ty nemáš strach z vejšek?“ podařilo se mu ze sebe vypravit.

Dvoukvítek se podíval dolů, tam, kde teď hluboko pod nimi ubíhala krajina, tečkovaná stíny mračen.

„Ne.“ zněla jeho odpověď. „Proč? Zabiješ se stejně, ať spadneš ze čtyřiceti stop, nebo čtyř tisíc fathonů, to ti povídám.“

Mrakoplaš se pokusil jeho výrok bez emocí vstřebat, ale nenašel v něm žádnou logiku. Tady přeci nešlo ve skutečnosti o to, že člověk spadl, ale že potom narazil.

Dvoukvítek ho znovu rychle zachytil.

„No tak, drž se,“ zahučel mu vesele do ucha. „Už tam skoro budem.“

„Nejraději bych byl zpátky ve městě,“ zasténal Mrakoplaš. „Chtěl bych být dole na zemi.“

„Tak by mě zajímalo,“ uvažoval Dvoukvítek nahlas, „jestli můžou draci doletět ke hvězdám? Řeknu ti, to by bylo opravdu něco…“

„Ty si šílenej,“ odpověděl mu Mrakoplaš nevýrazným tónem. Turista mu neodpovídal, a když Mrakoplaš natáhl krk a nahlédl mu z boku do tváře, strašlivě se vyděsil, když spatřil, jak Dvoukvítek upírá se zvláštním úsměvem na rtech pohled ke hvězdám.

„Ať tě to ani nenapadne,“ zasyčel mu výhrůžně do ucha.

Muž kterého hledáte, mluví s Drakopaní, ozval se dračí hlas.

„Hmm?“ řekl Dvoukvítek s očima stále ještě upřenýma k blednoucím hvězdám.

„Cože?“ ozval se naléhavě Mrakoplaš.

„Aha, ano, Hrun,“ probíral se Dvoukvítek. „Doufám, že letíme včas. Snes se dolů! Hodně nízko!“

Když hukot vzduchu přešel z obyčejného větru v pískání vichřice, otevřel Mrakoplaš oči. Možná že mu je tlak větru prostě rozfoukl, protože teď už je prostě nemohl zavřít.

Před nimi se objevilo ploché temeno Wyrmbergu a začalo se se znepokojující rychlostí zvětšovat. Pak se změnilo v zelenou čmouhu, ubíhající po obou stranách. Droboučké stromy a malá políčka se změnila v rozmazanou pestrobarevnou směsici. Kratičký stříbřitý záblesk snad mohl být říčkou, která přepadala přes okraj plošiny.

Mrakoplaš se snažil zbavit vzpomínky na tu výšku, ale jí se u něj obzvláště zalíbilo, terorizovala ostatní obyvatele jeho mysli a převracela mu mozek naruby.

„Myslím, že tentokrát ne,“ řekla Liessa.

Hrun si od ní pomalu vzal pohár s vínem. Zazubil se jako vyřezávaná tykev.

Draci kolem arény se začali plašit. Jejich jezdci zvedli hlavy. Pak těsně nad trávníkem arény proletěla zelená čmouha a Hrun zmizel.

Pohár s vínem zůstal na okamžik viset ve vzduchu a pak dopadl se zazvoněním na kameny schodiště. Až tehdy z něj vystříklo víno.

To proto, že Devátý paprsek vteřinu před tím, než uchopil Hruna jemně do pařátů, dočasně sladil jejich tělesné rytmy. Protože rozměr představivosti je mnohem složitější než rozměr prostoru a času, které jsou ve skutečnosti rozměry velmi mladými, výsledek spočíval v tom, že se nehybný a chtíči propadlý Hrun změnil v Hruna, který se pohyboval rychlostí osmdesáti mil za hodinu bez jakýchkoliv průvodních následků. Snad až na těch pár vylitých doušků vína. Další z nepřímých následků byl ten, že Liessa nenávistně vykřikla a přivolala svého draka. Ve chvíli, kdy se před ní zlaté zvíře zhmotnilo, vyšvihla se na něj, stále prakticky nahá, a nejbližšímu strážnému vytrhla samostříl. Pak už byla ve vzduchu, zatímco se ostatní drakojezdci rozběhli ke svým zvířatům.

Stalo se také to, že starý obřadník, který všemu přihlížel od sloupu, za nímž byl takticky ukryt, zachytil v tu chvíli průnikovou ozvěnu jakési teorie, klubající se v mozku mladého psychiatra. Psychiatr žil v jednom z přilehlých vesmírů, a protože prostorový únik byl oboustranný, zahlédl v téže chvíli psychiatr dívku na draku. Obřadník se usmál.

„O co se vsadíme, že ho nechytí?“ ozval se mu těsně u ucha Greichův hlas plný červů a hrobek.

Obřadník zavřel oči a těžce polkl.

„Myslel jsem, že se můj pán teď už odebere do Země mrtvých nastálo,“ podařilo se mu vykoktat.

„Já jsem čaroděj,“ prohlásil Greicha. „Pro čaroděje si musí přijít sám Smrť. A podívej. Jak to tak vypadá, nějak ho tady nikde nevidím.“

TAKŽE MŮŽEME JÍT? Zeptal se Smrť.

Seděl na bílém koni, který byl z masa a kostí, ale měl rudé oči a z nozder mu unikaly malé plamínky. Smrť natáhl kostnatou ruku, chytil ve vzduchu Greichovu duši, uhnětl ji do kuličky zářící oslnivým světlem a nakonec ji polkl.

Pak pobodl své zvíře ostruhami, zvíře se rozeběhlo vzduchem a od kopyt mu odletovaly jiskry.

„Pane Greicho!“ zašeptal starý obřadník, když se vesmír kolem něj zatřepotal.

„To byl ošklivý podvod,“ zaslechl ještě čarodějův hlas, podobný zvukové tečce, která rychle mizela v nekonečných černých dálkách.

„Můj pane… jak vypadá Smrť?“ zavolal stařec roztřeseným hlasem.

„Až si ho pořádně prohlédnu, dám ti vědět,“ zavlnil se téměř nezřetelně vzduch.

„Dobrá,“ zamumlal si obřadník. Pak ho něco napadlo. „Ale přijďte přes den, prosím,“ dodal.

„Vy tatrmani,“ zaječel Hrun ze svého místa v pařátech Devátého paprsku.

„Co říkal?“ zakřičel Mrakoplaš a drak se zatím řítil vzduchem nahoru, jako by závodil do strmého vrchu.

„Neslyšel jsem ho!“ křičel stejně hlasitě Dvoukvítek a slova mu od úst rval vítr. Drak se stále zvedal a Dvoukvítek se podíval dolů na malou kulatou plošku, na vrcholek Wyrmbergu, ze kterého se právě vznesla skupina pronásledovatelů. Křídla Devátého paprsku duněla a bičovala vzduch. Řidší vzduch.

Dvoukvítkovi už potřetí zalehlo v uších.

V čele pronásledující skupiny letěl zlatý drak a na hřbetě měl jezdce.

„Hej, ty tam, seš v pořádku?“ zavolal Mrakoplaš znovu naléhavě a musel se v rychle řídnoucím vzduchu několikrát zhluboka nadechnout, aby ze sebe ta slova vůbec dostal.

„Mohl jsem se stát vládcem, a vy, vy tajtrdlíci, musíte zrovna přiletět a…“ Hrun zalapal po dechu, protože řídký vzduch oslabil činnost dokonce i jeho obrovského hrudníku.

„Cco sse to ďje sse vzzduchemm?“ zamumlal Mrakoplaš a před očima se mu objevila modrá světélka.

„Unk,“ vydralo se ze rtů turistovi a Dvoukvítek omdlel.

Drak zmizel.

Několik vteřin ještě trojice mužů pokračovala v letu vzhůru. Mrakoplaš a Dvoukvítek poskytovali zvlášť malebný pohled. Seděli jeden za druhým a nohama objímali něco, co už tam nebylo. Pak se to, čemu na Zeměploše říkali přitažlivost, vzpamatovalo a vrhlo se na ně. V té chvíli kolem proletěl Liessin drak a Hrun mu těžce dopadl na krk. Liessa se nad ním sklonila a políbila ho.

Téhle podrobnosti už si Mrakoplaš nevšiml, protože to už se řítil dolů, i když rukama stále ještě svíral Dvoukvítka kolem pasu. Plocha vypadala jako malá kulatá mapa přišpendlená na obloze. Zatím to vypadalo, že se nehýbá, ale Mrakoplaš věděl, že je to jen zdání. Celý svět, podobný vaječné omeletě, se k nim začal čím dál tím rychleji blížit…

„Prober se!“ vykřikl Mrakoplaš do hukotu větru. „Draci! Mysli na draky!“

Kolem nich zapleskala křídla, to když proletěli hejnem pronásledovatelů, kteří se jim rychle vzdalovali dopředu a nahoru. Draci zařvali a začali se velkým obloukem stáčet na zpáteční cestu.

Dvoukvítek neodpovídal. Kolem hlavy mu pleskalo Mrakoplašovo roucho, ale turista se neprobral.

Draci, bylo jediné, co Mrakoplašovi v panice hučelo hlavou. Pokusil se soustředit, představit si draka opravdu co nejživěji. Když se to podařilo jemu, myslel si, proč by se to nemohlo podařit mně. Nic se však nestalo.

Mrakoplaš to zkusil znovu, obrátil oči v sloup a napjal každou žilku v těle. Drak. Jeho představivost, přeci jen už trochu otlučené a opotřebované zařízení, se pokusila upnout na draka. Jakéhokoliv draka.

MÁŠ TO MARNÉ, zasmál se hlas, který zněl jako dunění pohřebního zvonu. TY NA NĚ PŘECI NEVĚŘÍŠ!

Mrakoplaš vytřeštil oči na příšerné jízdní zjevení, které se mu zašklebilo přímo do tváře, a jeho vědomí se v hrůze vzepjalo.

Vyšlehl oslepující blesk.

Pak nastala neproniknutelná tma.

Mrakoplaš ucítil pod nohama měkkou podlahu, kolem se rozlila narůžovělá záře a ozval se překvapený výkřik mnoha lidí.

Vyděšeně se rozhlédl kolem. Stál v jakémsi podivném tunelu, naplněném po obou stranách sedadly, na kterých byli připoutáni lidé ve velice nezvyklém oblečení. Všichni na něj křičeli.

„Probuď se,“ zasyčel. „Musíš mi pomoct!“

Táhl bezvědomého turistu za sebou a pomalu ustupoval před davem, až volnou rukou nahmátl podivně tvarovanou kliku. Zmáčkl ji, vpadl do otevřených dveří a prudce je za sebou zabouchl.

Rozhlédl se po další místnosti a setkal se s vyděšeným pohledem jakési mladé ženy. Ta upustila tác, který nesla v ruku a hlasitě vykřikla. Byl to takový ten druh výkřiku, po kterém se obvykle objevil svalnatý ochránce. Mrakoplaš, zaplavený adrenalinem, což byl v jeho případě čistý destilát strachu, se obrátil a protlačil se kolem ní dál. Před očima se mu objevila další sedadla a lidé na nich se krčili, když kolem nich táhl střední uličkou bezvědomé Dvoukvítkovo tělo. Teprve teď si všiml, že za sedadly je řada malých okének. Několika okénky bylo na pozadí šedivých mračen vidět dračí křídlo. Bylo stříbrné.

Tak mě sežral drak, pomyslel si. To je nesmysl, odpověděl si vzápětí. Z dračího břicha není vidět ven! Pak ramenem narazil do dveří na konci tunelu a podařilo se mu jimi projít do místnosti tvaru širokého kornoutu, která byla ještě mnohem podivnější než samotný tunel.

Byla plná droboučkých blikajících světélek. Mezi světélky seděli ve velkých čalouněných křeslech čtyři muži, kteří na něj zírali s otevřenými ústy. Začal ustupovat a všiml si, že jejich pohledy náhle zamířily kamsi na stranu.

Mrakoplaš se pomalu otočil tím směrem. Vedle něj stál pátý muž — mladší, vousatý a tak tmavý, jako nomádi z Velkého Nefa.

„Kde to jsem?“ zeptal se čaroděj. „To je dračí břicho?“

Mladík ustoupil, přikrčil se a strčil Mrakoplašovi do obličeje černou skříňku. Muži v křeslech se skrčili za opěradla.

„Co je to?“ zeptal se Mrakoplaš. „Obrázková skříňka?“ Natáhl se a vzal mu ji z ruky. Jak se zdálo, jeho pohyb mladého muže v první chvíli zaskočil. Pak ale vykřikl a pokusil se skříňku Mrakoplašovi zase vzít. V téže chvíli však také vykřikl jeden ze čtveřice sedících mužů. Teď však už neseděl, ale stál a ukazoval na mladíka nějakým malým, kovovým předmětem.

Mělo to úžasný výsledek. Mladík couvl a zvedl ruce nad hlavu.

„Prosím, dejte mi tu bombu, pane,“ obrátil se k Mrakoplašovi muž s kovovou věcí. „Hlavně opatrně.“

„Todle?“ zeptal se Mrakoplaš. „Jen si to vemte, já vo to nestojim.“ Ten druhý si od něj krabičku velice opatrně vzal a položil ji na zem. Zbylí tři sedící muži se očividně uvolnili a jeden z nich začal velice rychle mluvit do zdi. Čaroděj ho s úžasem pozoroval.

„Nehýbejte se!“ vyštěkl muž s tou kovovou — s amuletem, rozhodl se nakonec Mrakoplaš, určitě je to amulet. Tmavý mladík ucouvl až ke stěně.

„To od vás bylo opravdu velice odvážné,“ prohlásil Držitel amuletu, „to vám tedy povím!“

„Cože?“

„Copak je vašemu příteli?“

„Mému příteli?“

Mrakoplaš se podíval na Dvoukvítka, který stále ještě setrvával v mírumilovném bezvědomí. To nebylo tak divné. Co ho ale opravdu překvapilo, bylo to, že Dvoukvítek má na sobě nové šaty. Divné šaty. Kožené spodky mu končily nad koleny. Na horní části těla měl jakousi vestu z výrazně pruhované látky a na hlavě podivný malý klobouk. S ptačími pírky.

Nezvyklý pocit v oblasti nohou přiměl Mrakoplaše, aby se podíval dolů. Jeho šaty se také změnily. Místo pohodlného širokého roucha, tak skvěle přizpůsobeného volnosti a rychlosti pohybu ve všech možných nepředvídaných situacích, měl na nohou jakési plátěné trubky. K nim měl krátký kabát ze stejného materiálu a na krku…

Do dnešního dne nikdy neslyšel jazyk, kterým mluvil muž s amuletem. Byl hrubý a vzdáleně připomínal středové nářečí — tak jak je možné, že mu rozumí každé slovo?

Jak to vlastně bylo…? Najednou se prostě ocitli v tomhle drakovi, ale předtím spolu přeci byli… seděli… potkali se v letištním baru a výborně se bavili, takže se přirozeně dohodli, že si v letadle sednou vedle sebe a on slíbil Jacku Zwiblumenovi, že až přistanou ve Státech, poveze ho kolem. Přesně tak to bylo. A pak se Jackovi udělalo špatně a on zpanikařil a tak se dostali až do kabiny pilotů a zaskočili toho únosce. Jasně. Ale co u všech čertů znamená to ‚středové nářečí‘? Doktor Marco Plasciho si přetřel čelo rukou. Teď by si dal hlt něčeho k pití.

Po moři příčinných souvislostí se rozběhly vlnky paradoxu.

Možná že nejdůležitější zjištění, které by se mělo zrodit v myšlenkách každého, kdo se pohybuje vně souhrnu mnohočetností, je to, že přesto že se čaroděj a turista v letadle objevili teprve nedávno, byli v něm současně přítomni už od začátku, tak jak to určuje běžný průběh věcí. Tím chceme říci tohle: Zatímco byla pravda, že se objevili v rozměru určeném těmito konkrétními souřadnicemi před několika minutami, bylo také pravda, že v nich současně žili od začátku. Ano, to jsou ty chvíle, kdy se lidská řeč vzdává a odchází si dát panáka.

Skutečnost je taková, že několik quintilionů atomů se prostě zhmotnilo (jenže, jak uvidíte dále, ve skutečnosti se nezhmotnilo) ve vesmíru, kde podle všech pravidel neměli být. Obvykle události tohoto typu končí obrovskou explozí, ale protože jsou naštěstí vesmíry velice houževnatými útvary, konkrétní vesmír, o kterém je právě řeč, se zachránil tím, že okamžitě obrátil nepřetržitost vesmírného času a zaměřil ji do bodu, kde mohly být přebytečné atomy bez nebezpečí umístěny. Pak se rychle přetočil zpět do toho malého osvětleného kruhu, kterému jeho obyvatelé pro nedostatek lepších výrazů říkají Přítomnost. Pochopitelně to poněkud změnilo historii — odehrálo se o něco méně válek, objevilo se několik dinosaurů navíc a tak podobně, ale v zásadě celá událost proběhla výjimečně klidně.

Za hranicemi tohoto konkrétního vesmíru se bohužel síla náhlé dvojzvratné reakce několikrát odrazila od povrchu Součtu věcí, zohýbala celé rozměry a beze stopy potopila několik galaxií.

O tom všem ale dr. Marco Plascio, věk 33, svobodný, narozený v Itálii, vychovaný v New Jersey, odborník na atypické okysličovací reakce některých atomových reaktorů, neměl ani ponětí, pravděpodobně by tomu nevěřil, ani kdybyste mu to vyprávěli.

Jak se zdálo, Zweiblumen byl stále ještě v bezvědomí. Letuška, která za potlesku ostatních cestujících pomohla Marco Plasciovi na sedadlo, se nad jeho společníkem starostlivě skláněla.

„Už jsme to sdělili na letiště,“ naklonila se k Marco Plasciovi. „Bude nás tam čekat vůz první pomoci. Promiňte, ale v seznamu cestujících je uvedeno, že jste doktor…“

„Nevím, co by mu mohlo být,“ odpověděl spěšně Marco Plascio. „Bylo by to něco jiného, kdyby byl atomovým reaktorem typu Magnox. Nemohl by to být nějaký šok?“

„Nikdy jsem nezažila…“

Její větu přetrhlo hlasité zadunění v zadní části letadla. Několik cestujících vykřiklo. Prudký závan vzduchu rozvířil všechny noviny, časopisy a ubrousky a v bláznivé směsici je unášel chodbičkou.

Za nimi se uličkou hnalo ještě něco jiného. Bylo to veliké, nahoře oblé, dřevěné a okované mosazí. Mělo to stovky malých nožiček. Pokud to bylo opravdu tím, čím se to zdálo být — chodící pirátskou truhlou až po okraj plnou naloupeného zlata a drahého kamení — pak to otevřelo to, čemu se říká víko.

Uvnitř nebyl poklad. Zato tam byl řada velkých hranatých zubů, bílých jako dřevo sykomory, a pulzující jazyk barvy mahagonu.

Ta prastará truhla se rozhodla doktora sežrat.

Marco Plascio se přitiskl k bezvědomému Zwiblumenovi, aby v jeho přítomnosti našel alespoň nějakou oporu, a zuby se mu rozjektaly. Zoufale si přál, aby byl někde úplně jinde…

Nastala neproniknutelná tma.

Pak vyšlehl oslepující blesk.

Náhlé zmizení několika quintilionů atomů z vesmíru, kde byly, i když být neměly, ovšem i tak narušilo rovnováhu Celkového souhrnu, který ve snaze si ji udržet, vymazal z existence několik drobných podskutečností. Kolem samotných základů mnohovesmíru se vzpěnily obrovské gejzíry surové magie a vnikly do každé soutěsky a pukliny zatím klidných rozměrů a následkem toho začaly vznikat novy, supernovy, došlo k několika srážkám hvězd, neplánovaným přeletům divokých hus a potopení pomyslných kontinentů. Na světech, ležících až na konci času, lidé zažili úžasné západy slunce v barvě zářivé oktaríny, protože až tam doletěly magií nabité částice. V kometárním chvostu kolem proslulého ledového systému Zeret se konečně proud magických částic rozptýlil.

Jenže o tomhle všem se samozřejmě Mrakoplaš nedozvěděl. Ten stále ještě svíral nehybného Dvoukvítka kolem pasu a řítil se do Kruhového moře, které leželo několik set stop pod nimi. Ani otřesy všech známých rozměrů nemohly zlomit železný Zákon o zachování energie a Marco Plasciova krátká cesta v letadle je přenesla o několik set mil vodorovně dál a několik tisíc stop svisle výš.

V Mrakoplašově mysli zazářilo na okamžik slovo letadlo, ale pak rychle zmizelo.

Tam to dole, je to snad loď?

Vody Kruhového moře se začaly přibližovat čím dál tím rychleji a nakonec ho vtáhly do svého mokrého, zeleného a dusícího objetí. O chvilku později se ozvalo hlasité šplouchnutí a do moře dopadlo zavazadlo, které mělo stále ještě na víku nálepku s mocnou cestovní runou TWA.

Zavazadlo použili jako záchranný vor.