Čarodějem sobě navzdory

Část II. Čarodějnice nízkého původu

Úsvit je zastihl uprostřed louky, napůl pokosené a napůl ne. Rod se z malé terénní vyvýšeniny rozhlédl po okolních polnostech a úhledně zastřižených živých plotech, tu a tam přerušených košatými stromy, černajícími se proti vycházejícímu slunci.

„Velký Tome!“

Tom se v sedle otočil a ohlédl se a pak, když viděl, že Rod zastavil, přitáhl svému koni uzdu.

„Snídaně!“ zvolal Rod a seskočil na zem. Odvedl Fesse kousek od cesty na skalnatý jazyk pod hlodašovým houštím. Tom pokrčil rameny a sesedl.

Než Velký Tom svého koně vyhřebelcoval a zavedl na pastvu, Rod připravil dřevo a rozdělal oheň. Obr chvíli s úžasem pozoroval, jak Rod zápasí s pánví a čajníkem, pak se odvrátil, zmateně pokrčil rameny a šel si vyhledat suché místo k sezení kousek níž po svahu. Nosem natáhl vůni smažící se slaniny, povzdechl si a vytáhl si z vaku suchar.

Rod vzhlédl a pozvedl obočí, když uviděl, že Velký Tom sedí v mokré trávě žvýkaje suchar, který zapíjel pivem z měchu. Zamračil se a křikl na něj: „Hej!“

Výkřik zastihl Velkého Toma, zrovna když pil; vyprskl, zakuckal se a podíval se na Roda. „Ano, pane?“

„Moje jídlo ti není dost dobré?“

Velký Tom otevřel ústa a vypoulil oči.

„No tak, pojď sem!“ mávl Rod netrpělivě rukou. „A vem s sebou ty suchary; osmažené na tuku ze slaniny budou skvělé!“

Velký Tom ještě několikrát otevřel a zase zavřel ústa, pak mlčky přikývl a vstal.

Voda začala vřít; Rod zvedl poklici čajníku a hodil dovnitř hrst kávy. Pak se podíval na Velkého Toma, který rozpačitě přešlapoval u ohně a zarputile se mračil. „Čemu se tak divíš?“ prohodil koutkem úst. „To jsi ještě nikdy neviděl táborák?“

„Tys mne pozval, abych se s tebou najedl, pane!“

Rod se zamračil. „Tak to je ten obrovský zázrak? Hele, dej mi napít toho piva, ano? Cestou mi vyschlo v krku.“

Tom přikývl, a aniž z Roda spustil oči, podal mu měch. Rod se napil, utřel si ústa hřbetem ruky a zamračil se. „V čem je problém? Ještě jsi neviděl, jak chlap pije? Copak jsem nějaká exotická obluda?“

Tom zavřel ústa a zatvářil se zadumaně. Pak se zašklebil, zasmál se a usadil se na kameni. „Ne, pane, to ne! Jsi vzácně dobrý člověk, to je všechno. Ano, to je všechno.“

Rod se zachmuřil. „Co je na mně tak vzácného?“

Tom hodil na pánev dva suchary, podíval se na Roda a zašklebil se: „V této zemi, pane, nejedí gentlemani spolu se svými sluhy.“

„Ach, tohle!“ Rod mávl rukou. „Jsme tady jen ty a já, Tome. Nemíním se zabývat takovými nesmysly.“

„Ano,“ Tom se smíchy zakuckal. „Nanejvýš vzácně dobrý člověk, jak jsem řek'.“

„A taky hlupák, co?“ Rod naservíroval dva plátky slaniny na dřevěné talíře. „Ber to tak, jako že u nás je zvykem jíst se svými kmány, Tome. Pusť se do toho.“

Jedli tiše, Rod se mračil do svého talíře, Tom se opřel o strom a pozoroval okolí. Seděli nad malým údolíčkem, naplněným ranním oparem, pastí pro první sluneční paprsky. Slunce proceděné přes živé ploty a opar bylo zlaté.

Tom se najednou zašklebil a ukázal palcem směrem k údolí. „Tady končí duha, pane.“

„Hm?“ Rod sebou škubl. Pak se kysele usmál; koneckonců, byl to větší hrnec zlata, než jaký si kdy mohl přát.

Tom si hlasitě říhl a začal si šťourat nožem mezi zuby. „Zlatý opar, pane, a možná jsou v něm i zlaté děvy.“

Rod rychle polkl a namítl: „Ach, ne! Žádné zálety na naší cestě nebudou, Tome! Musíme se dostat na jih a musíme se tam dostat rychle!“

„Ale pane!“ zaúpěl Tom ukřivděně, „co záleží na hodince nebo dvou? Kromě toho“ — narovnal se a s úšklebkem dloubl Roda do žeber — „vsadím se, že mě v tom směru předčíš. Není na světě mladice, kterou by čaroděj nemohl mít, ne?… Eé, co se děje, pane?“

Rod se rozkašlal a začal si zoufale bušit do prsou. „To se jen drobeček sucharu pohádal s ústím mé dýchací trubice. Tome, říkám to slavnostně, místopřísežně a naposledy, já nejsem čaroděj!“

„Ale samozřejmě, že jsi, pane,“ odpověděl Tom s úsměvem od ucha k uchu. „A taky si můžeš být jist, že jsi zrovna tak dobrý lhář, jako zabiják.“

Rod se zamračil. „Za celou dobu, co jsem tady, jsem nezabil jediného člověka!“

„Právě to jsem měl na mysli.“

„Hm.“ Rod se odvrátil a podíval se přes louku. „No dobře, Tome, klidně si k seznamu funkcí, ve kterých nejsem dobrý, přidej milovníka.“

Obr se předklonil, zakabonil se a podíval se Rodovi přímo do očí. „Skoro bych řek', že to myslíš vážně!“

„Samozřejmě, že to myslím vážně.“

Tom se zase opřel, prohlížel si svého pána a přitom si pohazoval s dýkou, chytaje ji střídavé za jílec a za špičku. „Ach tak, ty mluvíš o svých znalostech,“ řekl po chvíli. „Takže mi nebudeš mít za zlé, když budu tak smělý a poučím tě.“

Rod se zašklebil a dutě se zasmál. „V pořádku, pouč mě. Řekni mi, jak se to dělá.“

„Nikoliv.“ Tom pozvedl dlaň. „Tolik jsem si jist, že tohle dobře víš. Jsou to vesnické dívky, před kterými tě musím varovat, pane.“

„Oh?“

„Ano. Jsou — “ Tomova tvář se zkřivila do úšklebku. „Ach, jsou skvělé, pane, i když poněkud prostoduché. Ale“ — znovu se zamračil — „nikdy jim nedávej ani semínko naděje.“

Rod se zamračil. „Proč ne?“

„Byl by to tvůj konec. Můžeš se s nimi pomilovat, pane — ale jen jednou. Pak je rychle opusť a ani se neohlédni.“

„Proč? Proměnil bych se v solný sloup?“

„Nikoliv. Proměnil by ses v manžela. Protože když jim dáš třeba jen ždibínek naděje, pane, vesnické dívky se na tebe přisají pevněji než pijavice a už nikdy se jich nezbavíš.“

Rod si odfrkl. „Pochybuji, že budu mít příležitost dělat si s tímhle starosti. Vypij si své kafe a pojedeme.“

Uhasili oheň, sbalili si věci a pak se rozjeli dolů do zlaté mlhy. Ujeli možná tři sta yardů, když je pozdravil jásavý alt.

Rod vzhlédl, napjatý a ostražitý.

Dvě venkovské dívky s vidlemi stály u stohu na okraji jedné z luk, smály se a mávaly jim.

Velký Tom si je změřil pohledem a takřka neznatelně mrkl. „Ech, pane! Docela hezké malé děvečky, nemám pravdu?“

Byly hezké, to Rod musel uznat — ačkoliv byly všechno, jenom ne malé. Obě měly plné boky a bujné poprsí, na sobě měly volné, hluboce vystřižené haleny a dlouhé sukně, vlasy svázané stužkami. Sukně měly ke kolenům podkasané, aby si je nezmáčely ranní rosou.

Mávaly na ně a jejich smích a posměšky byly všechno, jen ne nevinné. Jedna z nich si přitiskla ruce na boky a předvedla několik pomalých, vlnivých pohybů.

Velký Tom zalapal po dechu a oči mu maličko vylezly z důlků. „Pane,“ zaprosil, „opravdu tak strašně moc spěcháme?“

Rod si povzdechl, obrátil oči v sloup a pak zavrtěl hlavou. „Máš pravdu Tome, taky se nemohu dívat na to, jak ty dívky trpí nedostatkem pozornosti. Jdi na to!“

Tom vrazil svému koni paty do slabin, vesele zahalekal a rychlým cvalem překonal louku. Než kůň stačil zpomalit, svezl se ze sedla, chytil obě dívky za ruce a zatočil se s nimi.

Rod pomalu zavrtěl hlavou, zamával Velkému Tomovi a jeho partnerkám a pak se obrátil, aby si našel jiný stoh, kde by si mohl pokojně zdřímnout.

„Rode,“ řekl tichý hlas za jeho uchem.

„Ano, Fessi?“

„Tvé chování mne zneklidňuje. Pro zdravého mladého muže není přirozené.“

„Není to poprvé, kdy tohle slyším, Fessi. Ale jsem metodický; nedokážu si v mysli udržet dvě dívky najednou.“

Příhodný stoh našel kousek od živého plotu. Rod zaparkoval u něj a nechal Fesse pro zachování správného dojmu okusovat seno.

Sám seskočil se sedla přímo do stohu a kutálel se dolů do měkkého a křehkého sena. Vůně čerstvě usušené trávy ho vrátila zpět do dětství na polích otcova panství v dobách žní, do skutečného ráje bez problémů a starostí, které mu později začaly komplikovat život. Jen roboti…

Díval se na obláčky s nazlátlými okraji plující po tyrkysovém nebi a ani nevěděl, kdy ho přepadla dřímota.

Najednou se zase probudil. Ležel nehnutě a pokoušel se přijít na to, co ho probudilo. Rychle prolistoval seznam pocitů, které rozezvonily poplašné zařízení v jeho podvědomí.

Někdo byl nablízku.

Bleskurychle otevřel oči a všechny svaly v jeho těle se napnuly připravené k boji.

Díval se do velice hluboce vystřiženého živůtku.

Odtrhl pohled od příjemného pastorálního výjevu, což si vyžádalo nemalé vypětí vůle, a uviděl dvojici velkých očí barvy mořské modři, upírajících se na něj. Byly zvlhlé, lemované dlouhými řasami, a vypadaly rozpačitě.

Rod zaostřil na jejich bezprostřední okolí: klenuté obočí, mírně pozvedly nosík korunovaný stádečkem pih, velice široká ústa s plnými, krvavě rudými rty, to vše zasazeno v oválném obličeji lemovaném dlouhými rudými vlasy.

Plné rty se chvěly a velké modré oči se na něj dívaly ustaraně.

Rod se usmál, zívl a protáhl se. „Dobré ráno.“

Chvějící se rty vytvořily nesmělý úsměv. „Dobré ráno, pane.“

Seděla vedle něj, opírala se o jednu ruku a hleděla mu do očí.

„Proč tady spíš sám, pane, když je na blízku žena, která čeká na tvé zavolání?“

Rod měl pocit, jako by mu někdo nalil do oběhového systému žluč; zmocnila se ho třesavka a zaplavil ho ne zrovna příjemný pocit. Usmál se a pokusil se do toho vložit maximum něhy. „Děkuji ti, děvče, ale nemám dnes náladu na laškování.“

Usmála se, ale v očích měla stále smutek. „Děkuji ti za tvou shovívavost, pane, ale stěží mohu uvěřit tvým slovům.“

„Proč?“ zamračil se Rod. „Je to tak nemožné, že muž nemá zájem o laškování?“

Dívka propukla v napůl zoufalý smích. „Ach, možné to je, mylorde, ale stěží pravděpodobné. Ani u obyčejného vesničana ne, a u šlechtice ještě méně.“

„Nejsem šlechtic.“

„Tedy u gentlemana. Kterým samozřejmě jsi. A jako takovému by ti zájem nikdy chybět neměl.“

„Ano?“ Rod pozvedl obočí. „A proč?“

Dívka se smutně usmála. „To je přece jasné, mylorde. Vesničan se může bát vynuceného sňatku; pán nikdy.“

Rod se zamračil ještě víc a prohlédl si dívčinu tvář. Soudil, že by mohla být o něco mladší než on sám, možná devětadvaceti nebo třicetiletá.

A pro vesnickou dívku v téhle společnosti znamenalo neprovdat se do třiceti…

Rozhodil ruce. „Pojď ke mně, děvče.“

V dívčiných očích na okamžik zaplála naděje, ale ihned zase pohasla a vystřídala ji rezignace. S povzdechem padla do sena vedle něj a položila si hlavu na jeho rameno.

Naděje, pomyslel si Rod, velice si vědom jejích ňader a boků tisknoucích se k jeho tělu. Naděje, že bude využita a odvržena…

Pokrčil rameny; dívka starostlivě pozvedla hlavu. „Je ti chladno, pane?“

Obrátil se k ní a usmál se, a vtom se v něm vzedmula náhlá vlna vděčnosti a něhy, která ho docela pohltila. Pevně ji k sobě přitiskl, přivíraje oči, aby mohl lépe vychutnat dotek jejího těla na svém. Jeho nos naplnila vůně, ne růží nebo šeříku, ale prostá vůně ženského těla.

Trochu překvapeně zjistil, že se pocit bolesti začíná z jeho nitra ztrácet, pocit bolesti, o kterém nevěděl, dokud ho teď nezačal opouštět. Přitáhla se k němu, její prsty se zaťaly do látky jeho kabátce; tvář si přitiskla na jeho krk a rameno.

Pak, postupně, se znovu začal uvolňovat a jeho objetí sláblo. Ležel velice klidně, ponechávaje svou mysl rozostřenou a otevřenou světu, který ho obklopoval; někde v dálce slyšel zpěv ptáků a šumění větru v živém plotu a stromoví. Někde blízko jeho hlavy zacvrkal cvrček.

Její objetí sláblo společně s jeho; její paže a hlava teď jen volně ležela na jeho hrudi.

Oči měl stále zavřené před sluncem, které ho pálilo na víčkách, ležel v karmínové tmě a 'prohlížel' si svět kolem pouze sluchem.

Ozvalo se šustění a její tělo se od něj odtáhlo; žena se posadila.

Teď se dívá dolů na něj a v očích má zraňující bolest, spodní ret se jí chvěje, na tvářích slzy.

Zaplavila ho lítost; lítost k ní, a vzápětí nato vztek na sebe sama: nebyla to její chyba, že teď toužil po klidu a ne po románku.

Otevřel oči, obrátil se na bok a zamračil se na ni.

Ale v jejích očích neuviděl bolest — jen smutek, hluboké odevzdání a účast.

Ostýchavě zvedla prsty k jeho tváři, ale jeho kůže se nedotkla. Zachytil její ruku a přitiskl si jí k obličeji, překvapen, jak malá v jeho dlani byla.

Zavřel oči a stiskl její ruku silněji.

V dálce zabučela kráva, vítr se zachichotal v trávě.

Její hlas zněl hluboce a velice něžně. „Mylorde, použij mne podle své libosti. O víc nežádám.“

O víc nežádám… Lásku, musí mít lásku, i kdyby to mělo být jen na minutu, i když jí při ohlédnutí zpět bude muset být jasné, že to byla touha a ne láska. I když jí přinese jen žal a bolest, musí mít lásku.

Podíval se jí do očí; byly v nich slzy.

Zase oči zavřel a vyvstanula mu před nimi Kateřinina tvář — a Tuanova vedle ní. Část z něj zůstala stranou a zpovzdálí pozorovala tváře; napadlo ho, jak hezky jim to spolu sluší, krásná princezna a mladý galantní rytíř.

Pak se mu vybavila jeho vlastni tvář vedle Tuanovy a porovnej je, zamumlala ta jeho oddělená část, jen je porovnej.

Rod sevřel pěsti a uslyšel, jak vesnická dívka tiše vykřikla překvapením a bolestí.

Uvolnil své sevření a podíval se na ni; Kateřinina tvář plula vedle její. Prohlédl si je obě, tu, která měla sklony ho využívat, i tu, která se chtěla nechat využít jím, a náhle se ho zmocnil hněv, hněv na Kateřinu pro její egocentričnost a odhodlání podřídit všechno na světě své vůli; a na vesnickou dívku pro její tichou odevzdanost a ponižující rezignaci, pro hloubku její něhy a jemnost. Hněv svíral jeho prsa stále úžeji a úžeji, hněv na to zvíře, které měl v sobě, zatímco se jeho prsty zatínaly do jejího ramene, jak ji tiskl dolů do slámy. Svíjela se bolestí a tiše křičela, dokud se jeho rty nepřitiskly na její, klejíce, kousajíce a zraňujíce, jak jí tiskl prsty pod čelist, nutil ji otevřít ústa, aby do nich bezohledně pronikl svým jazykem. Jeho ruce se rozběhly po jejím těle, prsty se jí bolestivě zatínaly do masa stále níž a níž, hnětouce ji a mačkaje.

Pak se mu její nehty zaryly do zad a celé její tělo se prohnulo v bolestivé křeči. Žena tiše zavzlykala a ztěžkla, jak všechny její svaly najednou povolily a ochably.

Polovina jeho hněvu se změnila v nic, druhá polovina se obrátila proti němu a zaútočila na něco v jeho nitru, co uvolnilo příliv výčitek svědomí.

Odvalil se na stranu, aby ji zprostil své váhy. Jeho rty byly náhle jemné, teplé a prosící; jeho ruce byly něžné, hladící a laskající.

Nadechla se a její tělo se znovu napjalo. Hlupáku, zasyčel ten vzdálený hlas v něm. Hlupáku! Tím jí jen ublížíš ještě víc!

Podíval se jí do očí, připraven se zahanbeně odvrátit… a uviděl tam planoucí nahou touhu, žádostivou a lačnící, která ho vtahovala do víru jejího nitra. Její rty se rozevřely, vlhké, plné a teplé, lákající a svádějící, stahující ho stále níž a níž do oslepujících, světlem zaplavených hloubek, kde zrak ani sluch nebyli ničím; jen dotek těla na těle.

Rod se pozvedl na lokti a shlédl dolů na dívku, která ležela nahá vedle něj, zakrytá jen velice nedostatečně jeho pláštěm. Plášť lnul k jejím obrysům a Rodovy oči putovaly po jejím těle, vpíjejíce se do něj a ukládajíce si jeho rysy do paměti. Byl to obraz, který nechtěl nikdy zapomenout.

Pohladil ji, lehce a velice něžně. Usmála se, něco zamumlala, zavřela oči a pomalu se odvrátila.

Pak se její oči znovu otevřely; podívala se na něj z boku, rty těžké a mdlé.

„Máš smaragdové oči,“ zašeptal Rod.

Rozkošnicky se protáhla, trochu potměšile se usmála, ovinula ruce kolem jeho šíje a stáhla si ho dolů na sebe. Pomalu, skoro ospale ho políbila a pak ho zase pustila.

Rod se jí zadíval do očí a cítil se při tom velice spokojený a smířený s celým světem. K čertu s tím, svět se klidně může jít oběsit!

Pomalu se zvedl, nespouštěje zní oči, pak se pomalu rozhlédl a uviděl modré nebe nad hlavou… a kopečky šatů kolem nich.

Znovu se podíval dolů; v jeho světě neexistovalo nic než ona a on si s trochou překvapení uvědomil, že se mu to tak líbí. Mír, který v sobě cítil, byl nesmírný; cítil se dokonale naplněný, kompletně spokojený se světem, s životem a s Bohem zároveň — a nejvíc ze všeho s ní.

Nechal svou ruku zachvět se na pláštěm zahalené křivce jejích ňader. Zavřela oči a něco zamumlala, pak, když jeho ruka znehybněla, se na něj znovu podívala. Její úsměv se změnil v pouhý přízrak a do očí se jí vkradla starost.

Začala něco říkat, pak se zarazila a místo toho řekla skoro bojácně: „Je ti dobře, pane?“

Usmál se na ni a oči měl velice smutné; pak je zavřel a pomalu přikývl.

„Ano. Je mi velice dobře.“

Sklonil se, aby ji znovu políbil — pomalu, skoro bojácně — a pak se odtáhl. „Ano, je mi dobře, neskutečně dobře, mnohem lépe, než mi kdy v životě až dosud bylo.“

Úsměv znovu nakrátko rozzářil její tvář; pak se odvrátila, podívala se dolů na své tělo, pak znovu na něj a v očích se jí zaleskl strach.

Sevřel ji do náručí a převalil se s ní na záda. Její tělo na okamžik ztuhlo, pak se zase uvolnilo; dívka tiše vykřikla, napůl plačtivě a napůl úlevně, zabořila si hlavu do jamky pod jeho ramenem a znehybněla.

Podíval se na záplavu vlasů zakrývající její hruď. Dívka se líně usmála a pomalu zavřela oči.

„Rode,“ zašeptal mu Fessův hlas v uchu a svět kolem se zase zhmotnil.

Rod strnul a jedenkrát stiskl zuby, aby potvrdil, že slyší.

„Velký Tom už se oblékl a teď jde ke tvému stohu.“

Rod se posadil a zamžoural do slunce; bylo skoro v nadhlavníku. Čas a vzdálenost pro něj znovu získaly smysl.

„Zpátky do života,“ zabručel a sáhl po svých šatech.

„Mylorde?“

Lítostivě se usmívala, ale v očích měla výraz ukřivdění — výraz, který se rychle rozpouštěl v hlubokém odevzdání a beznaději. „Vzpomínka na tyto chvíle bude mému srdci navždy drahá, mylorde,“ zašeptala, přitiskla si jeho plášť na prsa a oči se jí rozšířily.

Byla to zoufalá prosba o ujištění, ujištění, které jí nemohl se ctí dát, protože už ji nikdy v životě pravděpodobné neuvidí. Pak ho náhle zaplavil dojem, že odmítnutí jakéhokoliv ujištění očekává, očekává, že ji odvrhne pro nehoráznost, s níž trvala na tom, že má nějakou hodnotu, že si jeho díky zaslouží.

Věděla, že jí prosba přinese jen bolest, a přesto prosila; protože ženy láskou žijí a ona byla žena skoro třicetiletá v zemi, kde se dívky vdávají v patnácti. Už se smířila s tím, že prožije svůj život bez lásky, a snažila se posbírat těch pár drobtů, které se jí naskytly.

Srdce ho pro ni zabolelo a znovu se v něm probudily výčitky svědomí.

A tak jí samozřejmě řekl jednu z těch lží, které muži říkají ženám jen proto, aby je uklidnili — a pak zjistí, že jsou velice pravdivé.

Políbil ji a řekl: „To nebyl Život, děvče; to bylo to, proč se žije.“

Později, když nasedl na svého koně a otočil se, aby se na ni podíval, s Velkým Tomem, který mával na rozloučenou svým dvěma děvečkám po boku, zadíval se Rod dívce znovu do očí a uviděl v nich zoufalství, nádech paniky z jeho odchodu, tichou, šílenou prosbu o ždibínek naděje.

Ždibínek, jak řekl Tom, byl příliš mnoho, ale Rod už tu dívku patrně nikdy neměl potkat. Ani jiskřičku naděje — třeba jen odlesk. Ale copak to mohlo uškodit?

„Řekni mi své jméno, děvče.“

Byla to jen jiskřička, ale v jejích očích zaplála jako vatra. „Říkají mi Gwendylon, můj pane.“

A když pak zabočili za zákrut cesty a dívky jim zmizely za nízkým vrškem, Tom si povzdechl a řekl: „Dals jí toho příliš, můj pane. Teď už se jí nikdy nezbavíš.“

O mezihře ve slámě je třeba říct ještě toto: odčerpala Tomovu vitalitu natolik, že už si nezpíval. Možná si pořád broukal, ale jel od Roda natolik daleko, že nic neslyšel, a proto to nemohl říct jistě.

Rod sám jel mlčky, neschopen zaplašit z mysli ohnivé vlasy a smaragdové oči. Tiše zaklel, ale zdálo se mu, že jeho kletbě něco chybí — možná zanícení. Docela určitě mu nešla od srdce. Dalo by se říct, že to byl jen velice polovičatý pokus o zlořečení.

Rod to nepopíral. Pořád ještě se cítil velice smířený se sílami stvoření. V tu chvíli by se nedokázal zlobit ani na svého kata… A to mu působilo starosti.

„Fessi.“

„Ano, Rode?“ Hlas zněl jakoby o něco víc uvnitř jeho hlavy než obvykle.

„Fessi, necítím se v pořádku.“

Robot nic neříkal; pak se zeptal: „Jak se cítíš, Rode?“

V tom, jak to Fess řekl, bylo něco, co… Rod se ostře podíval na pseudo-koňovu hlavu. „Fessi, ty se mi směješ?“

„Směju?“

„Jo, směješ se mi. Slyšel jsi mě. Chechtáš se mi pod vousy.“

„Tohle tělo žádné vousy nemá.“

„Přestaň s tou komedií a odpověz mi na otázku.“

Robot, s něčím, co mohlo být povzdechnutí, řekl: „Rode, musím ti připomenout, že jsem pouhý stroj. Nejsem schopen emocí… Jen jsem zaznamenal nesoulad, Rode.“

„Tak takhle je to!“ zavrčel Rod. „O jaký nesoulad se jedná, smím-li se zeptat?“

„V tomto případě je to nesoulad mezi tím, co člověk doopravdy je a v co si přeje o sobě věřit.“

Rod ohrnul horní ret a kousl se do něj. „V co si tedy přeji věřit?“

„Že k té venkovské dívce nejsi nijak emocionálně vázán.“

„Jmenuje se Gwendylon.“

„Ke Gwendylon. K žádné ženě, když už o tom mluvíme. Namlouváš si, že jsi citově naprosto nezávislý a že už tě netěší to, čemu se obvykle říká 'být zamilovaný .

„Mám lásku strašně rád, děkuji pěkně!“

„To je něco jiného,“ zamumlal robot, „než být zamilovaný.“

„Zatraceně, nemluvil jsem přece o milování!“

„Ani já ne.“

Rod stiskl rty do úzké bílé linky. „Mluvíš o emocionální intoxikaci. A jestli je tohle to, co myslíš — ne, nejsem zamilovaný. Vůbec nemám chuť být zamilovaný. A pokud k tomu mohu něco říct, nikdy v budoucnosti zamilovaný nebudu!“

„To je přesně to, v co jsem říkal, že si přeješ věřit,“ odtušil robot.

Rod zaťal zuby a počkal, až ho zlost trochu přejde. „A jaká je tedy pravda o mně?“

„Že jsi zamilovaný.“

„K čertu, člověk buďto zamilovaný je, nebo není, a zatraceně dobře to o sobě ví.“

„Souhlasím, ale může si to odmítnout připustit.“

„Podívej se,“ odsekl Rod. „Už jsem zamilovaný byl a vím, jaké to je. Je to… hm…“

„Pokračuj,“ pobídl ho robot.

„No, je to jako“ — Rod zvedl hlavu a rozhlédl se po krajině — “víš, že je tu svět a že je skutečný, ale najednou nemáš ani jediný zatracený důkaz, že jsi středem světa a tou nejdůležitější věcí pod sluncem.“

„Neměl jsi nějaký takový pocit docela nedávno?“ zeptal se Fess.

„No… ano, zatraceně,“ zkřivil ústa Rod.

„S Kateřinou?“

Rod civěl na temeno koňovy hlavy. „Jak to k čertu víš?“ Oči se mu zúžily.

„Logika, Rode.“ Robotův hlas měl takřka blazeovaný přídech. „Pouhá logika. A jak ses cítil, když jsi byl s Gwendylon?“

„No…“ Rod pokrčil rameny a protáhl se. „Báječně, Fessi. Lépe než kdy v životě. Svět je najednou čistší a dny mladší. Cítím se tak zdravý a dobrý, že je to až neuvěřitelné. Je to pravý opak toho, jak se cítím, když jsem zamilovaný, ale líbí se mi to.“ Rod se náhle zamračil na Fessův zátylek. „No?“

Robot pokračoval v klidné chůzi, mlčky.

„Ukousl sis jazyk?“

„Nejsem vybaven jazykem, Rode.“

„Neutíkej od tématu.“

Kůň byl ještě chvíli zticha a pak řekl: „Mýlil jsem se, Rode. Miluješ a jsi milován — ale nejsi zamilovaný.“

Rod se zamračil na prašnou cestu dole. „Proč-ne, Fessi?“

Robot ze sebe vydal zvuk podobný povzdechnutí. „V čem se ty dvě ženy odlišují, Rode?“

„No…“ Rod několikrát naprázdno přežvýkl. „Gwendylon je lidská. Chci říct, že je jen obyčejná, každodenní žena, jako já jsem obyčejný muž.“

„Ale Kateřina je něco víc?“

„Ach, ona je přesně ten druh ženy, který bych nejraději postavil na oltář… taková, kterou je třeba zbožňovat, a ne se jí dvořit…“

„A ne milovat?“ napověděl robot. „Rode, z těch dvou žen, která je lepší člověk?“

„Hm… Gwendylon.“

„Vynesení rozsudku,“ řekl robokůň, „se odročuje.“

Panství Loguirů byla velká, široká pláň mezi horami a mořem. Na východě a na severu ji ohraničovaly nízké hřebeny hor; na jihu se v polokruhu táhla pláž; strmý, sto stop vysoký útes se tyčil na severozápadě. Z jedné strany na ni útočil oceán, z druhé strany se řítil do údolí vodopád. Dlouhá mohutná řeka se klikatila plání k moři.

Pláň se skládala z šachovnice políček, tu a tam narušených chatrčemi Loguirových lidí.

Tom s Rodem stáli na pokraji jednoho z horských lesů, z nichž vedla severní cesta dolů do údolí.

Rod pomalu otočil hlavu a obhlédl okolí. „A kde je hrad?“ zeptal se.

„Přece za vodopádem, pane.“

Rod trhl hlavou a podíval se na Toma; pak přejel očima podél cesty.

Vedla přes planinu až k vodopádu a tam, kde se zvedal útes, byla ve skále vytesána velká brána s padací mříží a padacím mostem vedoucím přes přirozený příkop, vytvořený jedním z bočních ramen řeky. Lord Loguire zjevně proměnil útes ve svůj domov.

Rodovo obočí se nakrabatilo a vytvořil se mezi ním velký otazník. „To je hráz, to po obou stranách padacího mostu, Velký Tome?“

„Ano, pane; a říká se, že v ní jsou nálože střelného prachu.“

Rod pomalu přikývl. „A země před bránou se svažuje. Takže když zaklepou nezvaní hosté, stačí jen odpálit hráz a všechny spláchne třicet stop vysoká stěna vody. Velice chytré. Pak už postačí jen sedět a čekat. Vodopád hradu dodává dostatek čerstvé vody, takže jedinou starostí zůstává jídlo.“

„Říká se, že uvnitř jsou velké zahrady,“ dodal Velký Tom.

Rod potřásl hlavou v tichém obdivu. „Jsou tam dokonale v bezpečí a vybaveni na deset let obléhání. Bylo to místo někdy dobyto, Tome?“

Obr zavrtěl hlavou. „Nikdy, pane.“ Zašklebil se.

„Zdá se, že ten člověk, co to postavil, byl trošku paranoik… Ale předpokládejme, že tam mají pár rezervních pokojů pro unavené pocestné, co říkáš?“

Velký Tom ohrnul rty. „Jistě, pane, pokud by se jednalo o šlechtice. Loguirova pohostinnost je pověstná. Ale lidé, jako jsem já, a třeba i vy, kteří jsou míň než panoši, hledají pohostinnost v chatrčích.“

Slunce zamrkalo. Rod se zamračil a podíval se na oblohu. „Zase ten zatracený pták. Copak nechápe, že jsme pro něj příliš velká svačinka?“ Sejmul svou kuši a začal ji natahovat.

„Ne, pane.“ Velký Tom zvedl ruku. „Už jsi na něj vyplýtval čtyři šipky.“

„Prostě se mi nelíbí, když mne něco shora sleduje, Tome. Nemusí to být vždycky to, co si myslíš.“ Tomovo čelo se po tom kryptickém sdělení nakrabatilo. Tom si přiložil pažbu k rameni. „Kromě toho, poslední čtyři dny na něj střílím pravidelně jednou denně; už se z toho pomalu stává zvyk.“

Tětiva zadrnčela a šíp vystřelil, ale pták byl zase rychlejší. Šíp prosvištěl místem, kde se nacházel před chvílí, uletěl ještě nějakých padesát stop a pak začal padat. Pták, který vyletěl ještě výš, je pozoroval nehnutě.

Velký Tom pozvedl obočí a zašklebil se. „Nikdy ho nedostaneš, pane. To kuře ví, k čemu je kuše.“

„Skoro to tak vypadá.“ Rod si znovu zavěsil kuši na záda. „Co je to za země, když pod každým stromem žije elf a sokoli na obloze tě špehují?“

„To není sokol, pane,“ opravil ho Velký Tom. „To je říční orel.“

Rod zavrtěl hlavou. „Začal nás sledovat hned druhý den cesty. Co by dělal říční orel tak daleko od vnitrozemí?“

„To já nevím, pane. Ale můžeš se ho zeptat.“

„A vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby mi doopravdy odpověděl,“ zabručel Rod. „No, ublížit nám zřejmě neublíží, a my máme horší problémy. Přijeli jsme sem, abychom se dostali do hradu. Umíš zpívat, Velký Tome?“

Tom vytřeštil oči. „Zpívat, pane?“

„Jo, zpívat. Nebo hrát na dudy nebo něco jiného…“

Tom se kousl do rtu a zamračil se. „Dokážu vyloudit nějaké zvuky na pastýřskou fujaru a napůl mrtvý člověk by to třeba mohl považovat za hudbu. Ale co je to za pošetilost, pane?“

„Hloupá pošetilost.“ Rod rozvázal svůj sedlový vak a vytáhl z něj malou harfu. „Od této chvíle jsme potulní pěvci. Doufejme, že obyvatelé útesu zrovna po hudbě prahnou.“ Vytáhl ze sedlového vaku altovou flétnu a podal ji Tomovi. „Myslím, že se to fujaře dost podobá.“

„Ano, pane, velice. Ale — “

„Ale, nestarej se, dovnitř nás pustí. Lidé, kteří bydlí daleko od hlavního města, často nejsou v obraze; lační po novinkách a nových písních, a potulní pěvci nabízejí obojí. Znáš 'Heigolandskou romanci'?“

„Nikoliv, pane.“

„Škoda, ta má v přístavním městě vždycky úspěch. No, nevadí. Po cestě tě to naučím.“

Rozjeli se dolů cestou, zpívajíce sice neuměle, ale s chutí. Říční orel zakřičel a odletěl pryč.

„Nesete novinky ze severu?“ zeptal se strážný dychtivě; a Rod, který si byl vědom, že potulní pěvci byli středověkými ekvivalenty žurnalistů, odpověděl souhlasně.

Teď stál spolu s Tomem před shromážděním osmadvaceti šlechticů, jejich žen a sluhů ve věkovém rozmezí od hezkých, sotva dospělých služtiček až po devadesátiletého hraběte z Vallenderie a všichni měli stejně nedočkavý lesk v očích. Jenže Rod neměl, co by jim řekl.

Co na tom, pomyslel si, však už si něco vymyslí. Nebude prvním žurnalistou, který to tak udělal.

Zemitý starý vévoda Loguire seděl ve velkém dubovém křesle ve středu celé společnosti; nezdálo se, že by Roda poznal. Ale Durer ano; stál shrben nad Loguirovým levým ramenem a očima si Roda nenávistně měřil. Kdyby ho však odhalil, nic dobrého by mu to nepřineslo a on to věděl; Loguire stále miloval svou neteř, ačkoliv se od ní tak lišil. Přijal by Roda jako čestného hosta za to, že Kateřině zachránil život.

Byl to Loguire, který kladl otázky za celý svůj lid, a Rod, který věděl, že vévoda má velice osobní důvod zajímat se o zprávy z Clovisova domu, odpověděl v tom směru, že na severu vládne klid. Jistě, člověk slýchá řeči a tu a tam zahlédne znamení Domu, ale to jsou jen řeči a řeči — a tak dál.

Pak se spolu s Velkým Tomem pustil do přednášení 'Romance helgolandské“. Shromáždění upadlo do užaslého mlčení, pak úšklebky vymizely a ruce začaly tleskat do rytmu.

Velkého Toma to povzbudilo natolik, že přidal na tempu i na hlasitosti; Rod se ho pokusil mírnit, zatímco s obavami zkoumal tváře publika.

Starý vévoda se pokoušel tvářit striktně odmítavě, ale příliš mu to nešlo. Vysoký štíhlý muž asi tak Rodova věku, který stál po vévodově pravici, se začal usmívat a tvář se mu rozjasnila, třebaže byl předtím ztělesněním netečnosti, sebelítosti a hořkosti. Starší syn, usoudil Rod, nenávistný slaboch, plné v Durerově moci.

Bylo snadné rozpoznat Loguirovy poddané šlechtice; všichni byli bohatě oděni a obklopeni ještě bohatěji oděnými vyzáblými a svraštělými muži: svými rádci, Durerovými lidmi.

Rod si byl naprosto jist, že cokoliv Durer navrhne, setká se s hromadným souhlasem všech jižních pánů, s výjimkou lorda Loguira.

A Loguirův hlas samozřejmě platil samojediný víc než hlasy všech jeho vazalů. Rod si vzpomněl, co při svém odchodu slíbil Kateřině: „Nikdo královně neublíží, dokud já budu naživu…

Dokud budu naživu…“

Jejich vystoupení mělo doslova skvělý úspěch. Rodovi se dařilo setrvávat spíš na mírně oplzlé než politické hladině a držel se na úzké hranici mezi risqué a pornografií. Publikum bylo nadšeno a Rod usoudil, že tenké uši musí být na Gramayre dominantím genetickým rysem. Také si všiml, že oči všech služtiček nyly spíš při pohledu na něj, než na Velkého Toma, a pokoušel se pochopit proč. Ovšem nezdálo se, že by to Tomovu egu nějak škodilo.

Ale tu a tam položil některý z rádců otázku, která se nedala jen tak přejít, a když se Rod v odpověď zmínil o tom, že se mezi lidmi na severu povídá, že by Clovisův dům mohl povstat proti koruně, zazářila jim v očích škodolibá radost.

Alespoň to bylo pochopitelné. U revoluce je nejdůležitější, aby začala; převzít kontrolu vždycky můžeš i dodatečně.

To bylo pochopitelné; ale teď, když bylo po zpívání, a Rod se odebral na půdu, která byla jemu a Velkému Tomovi přiřknuta jako dočasné útočiště, musel stále uvažovat o pohledech, kterým ho pronásledovaly služky. Kdyby se dívaly na Toma, bylo by mu všechno jasné a čekal by, že půda už bude plná, protože Tom šel napřed.

Ale pohledy nemohly znamenat totéž, když byly určeny jemu — pokud se povolání potulných pěvců netěšilo mnohem větší popularitě, než si myslel.

A tak byl ještě víc zmaten, i když ne překvapen, když mu jedna ze služtiček nabídla džbánek vína.

„Svlaž si své vyprahlé hrdlo, pane pěvče,“ zamumlala tiše a oči se jí leskly, když mu džbánek podávala.

Podíval se na ni koutkem oka a váhavě džbánek přijal; nemělo smysl představit se jako nevychovanec.

„A dovol mi,“ zašeptala, zatímco pil, „abych zahřála tvé lůžko, máš-li chuť.“

Rod vyprskl a rozkašlal se, pak se na ni pozorně podíval. Dívka měla oblé tvary a bujné poprsí a široká ústa s plnými rty — svým způsobem úplně jako Gwendylon…

Jat náhlým podezřením, Rod se na děvče zadíval ještě pozorněji; ale ne, oči téhle dívky byly na vnějších koutcích trochu zvedlé a nos měla rovný a dlouhý, kromě toho, oči i vlasy měla černé.

Suše se usmál, dopil zbytek vína ve džbánku a vrátil jí ho. „Díky, děvče, děkuji ti pěkně.“

Bylo to příznačné, že přišla za ním a ne za Velkým Tomem. Tom byl určitě větší kus chlapa, ale Rod byl tím, kdo měl postavení. Čubičky, jako je tohle děvče, pomyslel si, se nestarají o to, jaký chlap je, ale co je, zvláště když je na společenském žebříčku výš než ony.

„Děkuji ti,“ řekl znovu, „ale byl jsem dlouho na cestě a umdlévám únavou.“ Skvělá řeč, pomyslel si. Jen tak dál a začne pochybovat o mé mužnosti. Alespoň mne pak nechá na pokoji.

Služebná sklopila oči a kousla se do rtu. „Jak si přeješ, pane.“ Pak odešla a nechala Roda, aby ji sledoval pohledem.

Nezdá se, že by si z jeho odmítnutí něco dělala. Když si to Rod uvědomil, pocítil skoro vztek… ale nebylo to spíš tím vítězoslavným výrazem, který se jí mihl v očích, zábleskem radosti? Rod pokračoval v cestě a přitom uvažoval, jestli se nějakou náhodou neocitl na stránkách učebnice machiavellistiky.

Dveře na půdu byly zavřeny a přesně jak Rod předpokládal, zevnitř se ozývalo tlumené ženské kvičení, doprovázené Tomovým basovým smíchem, jenž rovněž potvrzoval jeho předpoklad. Rod filozoficky pokrčil rameny, upravil si harfu na zádech a vydal se zpátky po dlouhém, točitém schodišti. Věděl, jak užitečně využít času. Hrad byl očividně vystavěn paranoikem a bylo jisté, že se v něm nacházejí tajné chodby.

Pomalu procházel hlavní chodbou a pohvizdoval si. Žulové zdi byly zbarveny do okrova, lemovány naaranžovanými brněními a tu a tam osamocenou tapisérií. Některé z tapisérií byly velké a dosahovaly od stropu až k zemi; Rod si jejich rozmístění pečlivě uložil do paměti. Bylo velice pravděpodobné, že alespoň některé z nich ukrývají vchody do tajných chodeb.

Z hlavní chodby se pravoúhle rozbíhalo dvanáct vedlejších chodeb. Když došel k sedmé, zmocnil se ho pocit, že jeho kroky získaly ozvěnu — velice zvláštní ozvěnu, která zněla jako dva kroky za každý jeho vlastní. Zastavil se, aby si prohlédl tapisérii; ozvěna udělala ještě dva kroky a pak zastavila rovněž. Rod koutkem oka zachytil mihnutí svraštělého, přepychově oděného strašáka; zdálo se mu, že poznal Durera, ale v té rychlosti bylo těžké říct to s určitostí.

Odvrátil se a pokračoval chodbou, broukaje si 'Já a můj stín'. Ozvěna začala znovu.

Rod se považoval za docela družného člověka a společnost mu nijak zvlášť nevadila. Ale mohl se klidně vsadit, že s Durerem za patami se tady toho moc nedozví. Ergo musel vymyslet nějaký způsob, jak se jeho nechtěné společnosti zbavit. To nebude lehké, protože je jisté, že Durer zná hrad velice podrobně, zatímco Rod ho nezná vůbec.

Ale devátá odbočka se zdála být pro tento účel docela příhodná — byla neosvětlená. Zvláštní, pomyslel si Rod; ostatní chodby byly osvětleny pochodněmi umístěnými každých pár kroků. Ale tady bylo tma jako v Karlových Varech před začátkem sezóny; taky tam byl tlustý koberec prachu bez jediné stopy po lidských nohou. Ze stropu hustě visely pavučiny, ze zdí stékaly kapičky vody, svlažující ostrůvky mechu.

Ale hlavním jejím rysem byla tma. V prachu by zanechal zřetelnou stopu, ale temnota mu poskytovala příležitost zmizet v chodbě nenápadně a Durer nemohl předpokládat, že tamtudy půjde.

Rod zabočil do chodby, rozkýchal se v prachu, který se zvedl pod jeho nohama, a přitom zaslechl zašrarmocení za svými zády. Na rameno mu dopadl pařát a on se rychle obrátil, připraven udeřit.

Ano, byl to Durer, měřící si Roda svým obvyklým pohledem, ve kterém se podezíravost mísila s nenávistí. „Co tady hledáš?“ zakrákal.

Rod smetl jeho kostnatou ruku ze svého ramene a opřel se o zeď. „Nic zvláštního, jen se tak rozhlížím kolem. Zrovna nemám nic lepšího na práci, leda že by sis přál poslechnout píseň?“

„Jdi s tím svým kvákáním k čertu!“ odsekl Durer. „A přede mnou si na pěvce hrát nemusíš; já vím, kdo jsi.“

„Ano?“ Rod pozvedl obočí. „Jak víš, že ve skutečnosti nejsem pěvec?“

„Slyšel jsem, jak zpíváš. Teď táhni do svého pokoje, pokud nemáš co na práci jinde.“

Rod se poškrábal na nose. „Hm, co se mého pokoje týče,“ řekl jemně, „vypadá to, že můj společník pro něj našel lepší upotřebení než spánek. Takže jsem v poněkud choulostivé situaci, jestli mi rozumíš.“

„Skandál!“ zasyčel rádce.

„Ach ne, řekl bych, že Velký Tom bere tyto věci velice přirozeně. A jelikož teď nemám kde být, myslel jsem si, že nemůže škodit, když se tu trochu porozhlédnu.“

Durer ho probodl pohledem o intenzitě laserového paprsku. Pak, velice váhavě, o několik kroků ucouvl.

„To je pravda,“ řekl. „Nejsou zde žádná tajemství, která bychom před tebou museli skrývat.“

Rod se násilím ovládl a redukoval záchvat smíchu na mírnou křeč ve svém nitru.

„Nemůžeš však vědět,“ pokračoval strašák, „že v těchto místech straší.“

Rod pozvedl obočí. „Neříkej.“ Zatahal se za spodní ret a zamyšleně si Durera změřil. „Zdá se, že znáš hrad dokonale.“

Durerovy oči zaplály jako elektrický oblouk. „Žádný, kdo v tomto hradě bydlí, nemůže o sobě něco takového tvrdit. Ale já jsem Durer, rádce vévody Loguire! Je mou povinností znát dobře jeho hrad — ne však tvou!“

Ale Rod už se odvrátil a podíval se do temné chodby. „Víš,“ řekl zadumaně, „ještě nikdy jsem neviděl ducha…“

„Nikdo, kdo zůstal na živu, aby o tom mohl vyprávět, ho neviděl! Vejít tam je akt čiré hlouposti!“

Rod se dobrosrdečně usmál. „Fajn, to je pro mne jako stvořené. Kromě toho, setkání s duchem by mohlo dát vzniknout skvělé baladě.“

Mužík vytřeštil oči, pak mu po tváři přeběhl pohrdavý úsměv. Začal se dusit smíchem, který zněl, jako když se táhne řetěz po rezavém železe: „Pak tedy jdi, blázne! Však uvidíme, jestli toho nebudeš litovat!“

Rod se zašklebil, pokrčil rameny a vešel do temné chodby.

„Moment!“ křikl na něj Durer.

Rod si povzdechl a otočil se. „Co zase chceš?“

„Než se vydáš vstříc své smrti,“ řekl Durer a oči se mu horečnatě zaleskly, „řekni mi: kdo jsi?“

Mráz přeběhl Rodovi po zádech. Připadalo mu, jako by mužík si viděl skrz jeho kůži.

Opřel se o zeď, snaže se vypadat co nejvíc nenuceně „Pěvec, přirozeně. Co jiného bych měl být?“

„Nikoliv, jsi hlupák! Copak si myslíš, že jsem slepý? Jsi špion!“

Rodova ruka sklouzla na jílec dýky. Jeho svaly se napjaly.

„Špion z Clovisova domu!“ zavyl Durer.

Rodovy svaly se uvolnily a ulehčené si vydechl, aniž si vůbec uvědomil, že zadržoval dech. „Hádej znovu, skrčku.“

Durer se zamračil. „Nejsi z Domu? Pak tedy… Ne, jsi jejich špion! Ani teď jsi to nepopřel!“

V Rodově mozku se náhle rozbřesklo.

Pohodlně se opřel o zeď, ruce si založil na prsou a zašklebil se.,A jaké zájmy máš v Clovisově domě ty, drahý rádce? Proč by měl chtít Clovis vědět, co tady podnikáš?“

„Ha!“ zasyčel Durer a oči se mu vzteky rozšířily. „Hlupáku, myslíš si, že ti odpovím na takové… Aha! Hanba na mou starou hlavu, že ji to hned nenapadlo! Jsi špionem královny!“

Rod odstoupil ode zdi a uvolnil svou dýku z pochvy. Nijak zvlášť se nestaral o to, jestli Durer ví, že ho Kateřina poslala; ale odpovědět mu nechtěl. „Na něco jsem se tě ptal,“ řekl tiše.

V mužíkových očích se objevil strach. Uskočil, až zády narazil na zeď. „Zadrž! Stačí, když zavolám, a je tady tucet zbrojnošů!“

Rod mu věnoval pohled, který byl něčím mezi úsměškem a zašklebením. „To by ti moc neprospělo, kdybys byl mrtvý dřív, než by sem dorazili.“ Kývl směrem k temné chodbě. „Navíc bych pravděpodobně zmizel, než by mne zahlédli.“

Mužík vyděšeně vytřeštil oči a začal se třást.

Ale ten starý parchant měl tuhý kořen, to mu Rod musel přiznat. Jeho hlas zněl jako hlas cikád na podzim, ale přesto promluvil. „Možná… jen možná, opravdu nemáš nic společného s Clovisovým domem! A pokud jsi přišel od královny, pak jsi zde samozřejmě vítán!“

Rod napůl odvrátil hlavu a změřil si mužíka kosým, podezíravým pohledem.

„Řekl jsem ti, co sis přál slyšet!“ Rádce rozhodil s patetickou dychtivostí ruce. V očích se mu objevila podivná světélka. „Ano, a řeknu ti i den, kdy vyrazíme na královnino hlavní město! Můžeš jí to říct a ona může vyrazit na jih, abychom se setkali v půli cesty! Dokonce i to ti řeknu!“

Vyskočil a zaťal prsty jako drápy. „Jen se drž dál od té chodby! Pokud přicházíš od královny, nechci, abys přišel o život!“

Rodova tvář byla nehybná jako kámen. „Ne. Ale něco tam skrýváš a já mám podivné tušení, že je to mnohem důležitější než datum, na které je stanoveno povstání. Myslím, že se tam přece jen podívám.“ Obrátil se a vykročil do zaprášené chodby.

Durer běžel několik kroků za ním a kvílel: „Ne, ne! Musíš zanést zprávu na sever! Jdi odtamtud, hlupáku!“

Rod pokračoval v chůzi.

Mužík za ním prskal vzteky. „Tak jsi tedy jdi vstříc své smrti! Nepotřebujeme tě! Zanesu zprávu na sever sám! Zemři, blázne, když ti není rady!“

Jeho ječení a hysterický smích se ozvěnou odrážel ode zdí, mučil Rodovy uši a zanikal v zatuchlých, temných hlubinách hradu Loguire. Když Rod zahnul za roh, smích utichl. Zmizel i poslední slabý odlesk světla pochodní z hlavní chodby; tma teď byla dokonalá.

Rod pomalu kráčel dál, kousaje se do spodního rtu. Mužík očividně skutečně věřil, že umře… což je zvláštní, přihlédneme-li k tomu, že Roda od cesty chodbou zrazoval. Znamenalo to, že skutečně chtěl, aby Rod doručil zprávu o připravovaném povstání proti Kateřině. Ale proč chtěl hrát s povstalci dvojí hru?

Pokud se nějakým způsobem nejednalo o trojí hru…

Také bylo zřejmé, že v hloubi této chodby něco ukrývá, a bojí se, že to Rod najde a nějak se mu podaří zůstat při tom naživu.

Na druhé straně čekal, že zemře, což zase znamená, že nemůže Durerovo velké tajemství nikomu prozradit…

Pokud by samozřejmě…

Rod se zastavil, shledávaje, že neví, kudy kam. Měl matný dojem, že zatímco uvažoval, několikrát zahnul za roh, ale nedokázal si vzpomenout na kterou stranu ani kolikrát.

Hlas se mu maličko chvěl, když zašeptal: „Fessi.“

„Ano, Rode,“ odpověděl okamžitě lhostejný hlas za jeho uchem. Bylo to svým způsobem uklidňující.

„Fessi, jsem ve strašidelné části hradu.“

„Strašidelné?“

„Má takovou pověst.“

Po krátké odmlce robot řekl: „Rode, anylýza tvého hlasu indikuje mírný strach. Nevěříš na duchy, že ne?“

„Ne, nevěřím. Ale tak mě napadlo, Fessi — nevěřil jsem přece ani v elfy. Nebo Banshee. Nebo — “

„Elfové,“ přerušil ho Fess, „jsou mýtické postavy.“

„Hm, Fessi…“

„Ano, Rode?“

„Od chvíle, kdy jsme tu přistáli, jsem se setkal s několika elfy.“

„A fait accompli,“ připustil robot váhavě, „což jsem nucen přiznat. Ještě nemám dost údajů, abych vysvětlil konflikt s několika základními principy.“

„Pak jsi na tom stejně jako katolíci,“ zavrčel Rod. „Ale alespoň to není horší?“

„Ne-e-e.“ Robot se zamyslil. „Vstup prvních údajů u mne způsobil přetížení, ale mezitím jsem se tomu přizpůsobil.“

„Takže sis pořád jistý, že musí existovat nějaké racionální vysvětlení.“

„Přesně tak.“

„A jsi schopen zařizovat praktické záležitosti?“

„Naprosto schopen.“

„Protože jsi si jist, že je časem nějak srovnáš se zákony vědy.“

„To je naprosto jisté, Rode.“

„Teď mluvíš jako jezuita,“ zavrčel Rod. „Ale jeden z faktů je, že mám strach. A to z velice dobrého důvodu. Fessi…“

„Ano, Rode?“

„Pokud na téhle bláznivé planetě existují elfi, proč ne duchové?“

Další odmlka, pak Fess váhavě připustil: „Neexistuje důkaz, který by tuto hypotézu přímo vylučoval.“

Zasténání, tak tiché, že ho Rod stěží slyšel, a přitom tak hlasité, že mu projelo až do morku kostí, otřáslo stěnami chodby.

Rod zalapal po dechu: „Co to bylo?“

„Soubor zvukových vln o nízké frekvenci a vysoké amplitudě,“ odpověděl Fess pohotově.

„Díky, doktore Vyklouzi. Co je způsobilo?“

Zasténání se ozvalo znovu a přímo před Rodovou hlavou se objevil mlžný oblak s prázdnýma černýma očima a černým jícnem úst, visící ve vzduchu.

Rod zaječel a hodil sebou ke zdi. Strach mu zauzlil střeva, strach mu proměnil nohy ve vosk, strach mu změnil mozek v rosol a sevřel mu srdce.

Ozvalo se další zasténání, o půl oktávy výš než předchozí, a Rod škubl hlavou doprava. Tam se vznášel druhý duch.

Třetí zasténání a Rod obrátil oči v sloup; třetí přízrak visel přímo nad ním.

Tři duchové pluli vzduchem rovnou k němu a tlačili ho ke kamenné zdi. Jejich ústa vytvářela velká temná 'O', mrazivé kostěné prsty se po něm natahovaly.

Skrz ochromující paniku se Rodovým mozkem prodírala jediná myšlenka: Fess v duchy nevěří.

„Duchové!“ vyjekl Rod. „Duchové, Fessi, duchové!“

„Duchové,“ zadeklamoval robot, „jsou nehmotní, i kdyby existovali. Nejsou projevem hmoty ani energie, a tudíž nemohou hmotné bytosti způsobit žádnou škodu.“

„Řekni to jim! Řekni to jim!“ ječel Rod.

Ruka, která tiskla jeho srdce, se sevřela. Zalapal po dechu a rozkašlal se. Něco tísnilo jeho plíce, ocelový pás kolem jeho hrudi,“ který se stále svíral a svíral… Strach byl fyzická věc, nejasně se rýsující přítomnost, ozbrojená a nenávistná. Strach mohl ochromit, strach mohl zabít…

„Rode, zacpi si uši.“

Rod se pokusil uposlechnout robotovu rozkazu, ale nemohl. „Fessi!“ zaječel, „Fessi, já se nemohu hýbat!“

Náhle mu lebkou projel hlasitý, uširvoucí řev, který na okamžik přehlušil i sténání. Zformoval se do monotónních slov: „Z-A-C-P-I S-I U-Š-I.“

A strach byl pryč, zmizel — nebo alespoň skoro zmizel; redukoval se na mrazivý, známý tlak v žaludku. Rod se zase mohl hýbat, stejně snadno jako dřív. Nacpal si prsty do uší. Bzučení ustalo a on znovu uslyšel duchy, jejichž sténání se teď ozývalo jakoby z dálky. Znovu se v něm zvedla vlna strachu, ale už ne ochromující.

„Slyšíš je, Rode?“

„Jo, ale už to není tak zlé. Co je to, Fessi?“

„Nic zvláštního, Rode. Jejich sténání obsahuje harmonické frekvence v podzvukové části spektra, schopné u zástupců tvého druhu indukovat strach.“

„Aha.“

„Tón, který indukuje strach, vzniká simultánní emisí subsonických harmonií všemi třemi přízraky.“

„Takže k tomu, aby mne vystrašili, musí být všichni tři?“

„Správně, Rode.“

„A já nejsem doopravdy vystrašený, jen mám pocit, že se bojím?“

„Opět správně.“

„Fajn, to je úleva. Na minutu už jsem se bál, že se ze mne najednou stal zbabělec.“

„Všichni lidé se někdy bojí, Rode.“

„Ano, ale jen zbabělec dovolí, aby ho strach odradil.“

„To je přebytečné stanovisko, Rode.“

„Ále, k čertu s teorií! Omluv mne, zatím co ji budu uvádět do praxe.“

Rod odstoupil ode zdi. Pak pokračoval v chůzi, přímo skrze duchy, kteří se vznášeli před ním. Sténání náhle ustalo a pak, se zoufalým zavytím, duchové zmizeli.

„Jsou pryč,“ zaskřehotal Rod.

„Přirozeně, Rode. Jakmile jsi předvedl, že se jich nebojíš, dostali strach z tebe.“

„A-a-ano,“ vydechl Rod. Zeširoka se rozkročil, opřel si ruce v bok, zaklonil hlavu a zašklebil se. „Tak co, bubáci! Ještě někdo pochybuje, kdo je tady pánem?“

Stál a poslouchal, jak ozvěna jeho hlasu zaniká v prázdných chodbách. Hlasitá slova tu mohla znít docela působivě.

Ze vzduchu mu odpověděl ponurý, hřbitovní hlas: „Nech nás na pokoji, smrtelníku. Nech nás klidu našich hrobů. Nikomu tady v našich chladných příbytcích neubližujeme.“

„Nikomu kromě lidí, kteří sem přijdou,“ odsekl Rod. „Ty zabíjíte tak, jako byste zabili mne — tíhou strachu.“

„Jen několik,“ zasténal duch. „Jen velmi málo jich bylo. Byli to jen blázni a hlupáci.“

„Jestli jste tu zabili jen jediného člověka,“ křikl Rod v odpověď, „pak jste jich zabili víc, než bylo dobré!“

„Ty bys nezabíjel, člověče, kdybys bránil svůj dům?“

Rod si pohrdavě odfrkl. „Jaké právo máte na tyto chodby?“

Náhle byl duch zase tady a vznášel se přímo před ním. „Kdysi jsem býval Horaciem, prvním vévodou z Loguire!“ zaburácel zlostně. „To já postavil tuto pevnost! Nemám snad právo na jednu ubohou studenou chodbu?“

Strach se opět zavrtal do Rodova břicha; ucouvl o krok, pak zaťal zuby a znovu vykročil vpřed. „Máš tady jistá práva,“ připustil. „A vlastnická práva jsou devět desetin zákona. Ale kolik lidí jsi zabil, abys svého vlastnictví dosáhl?“

„Ani jediného.“ Duch to vyslovil skoro nešťastně. „Všichni zemřeli strachy.“

Rod přikývl a přehodnotil svůj názor na ducha. Horacio zjevně nezabíjel, pokud se tomu mohl vyhnout. Na druhé straně ho ale zřejmě docela těšilo, když to bylo nevyhnutelné…

„Nechci ti ublížit, Horacio.“ Rod se ironicky zašklebil. „Copak bych ti mohl ublížit, i kdybych chtěl?“

Duch trhl hlavou a jeho prázdné oči se upřely na Roda. „Ty nevíš, smrtelníku?“

„Duch,“ zazněl Fessův hlas za Rodovým uchem, „může být jako všechny nadpřirozené bytosti zraněn chladným železem nebo stříbrem, nebo prostřednictvím jiného dobře vodivého média, ačkoliv zlato je pro tyto účely obvykle pokládáno za příliš nákladné.“

Duch jako by se zvětšil a postoupil o krok proti Rodovi.

Rod ucouvl a vytáhl dýku. „Zůstaň, kde jsi,“ napomenul ho. „Chladné železo, vzpomínáš si?“

„A pak,“ pokračoval Fess, „znáš také tajemství jeho síly. Mohl bys sem přivést armádu se zátkami v uších.“

„A pak,“ řekl Rod, „znám tajemství tvé síly. Mohl bych sem přivést armádu se zátkami v uších.“

Duch se zarazil a obličej se mu protáhl. „Myslel jsem, že jsi říkal, že to nevíš.“

„Vím. Ustup o krok, pokud by ti to nevadilo.“

Duch váhavě ucouvl a zasténal. „Jaký to přízrak stojí na tvé straně a pomáhá ti?“

Rod se zašklebil. „Černý kůň, vyrobený z chladného železa. Je sice v hradní stáji, ale může se mnou mluvit i odtamtud.“

„Pooká!“ zavyl Horacio. „Přízračný kůň, zrádce světa duchů!“

„Ne.“ Rod pochmurně zavrtěl hlavou. „Vůbec to není duch. Řekl jsem, že je vyrobený z chladného železa, ne?“

Duch rozhodně zavrtěl hlavou. „Nic takového existovat nemůže.“

Rod si povzdechl. „Tak o tom nerozumuj. Víc, věř, je toho na zemi a na nebesích, milý Horacio, než se vám filozofům ve snu zdá! Ale to jen tak mimochodem. Všechno, co by tě teď mělo zajímat, je, že ti protentokrát nemíním ublížit. Jen tady něco hledám. Trochu se tu porozhlédnu a zase půjdu. OK?“

„Ty jsi tu pán. Proč se ptáš?“ řekl duch hořce.

„Zdvořilost,“ vysvětlil mu Rod. Pak ho najednou něco napadlo. „Mimochodem, jsem pěvec…“

Duch úžasem otevřel ústa, pak se vrhl vpřed a dychtivě rozpřáhl paže: „Hudba! Ach, sladké tóny písní! Zahraj nám, pane, a budeme ti plně k službám!“

„Počkej na moment.“ Rod zvedl ruku. „To tys nechal vystavět tyto chodby, Horacio Loguire, a proto bych tebe měl požádat o svolení kráčet v nich pokojně. Dej mi je a já ti zahraju.“

„Můžeš kráčet, můžeš kráčet, kudy si přeješ!“ ujistil ho duch spěšně. „Jenom už nám zahraj, člověče!“

Velice hezké, pomyslel si Rod. Chytrý způsob, jak mu zachovat tvář. Koneckonců, jaký by mělo smysl dělat si nepřátele z těch, kteří ti mohou pomoci.

Vzhlédl, rozhlédl se a utrpěl menši šok. Byl obklopen souvislou zdí duchů minimálně na tři řady hlubokou a všichni hladově vyvalovali oči jako lidé na pokraji smrti hladem v továrně na špagety.

Suše polkl a sundal harfu, s tichou modlitbičkou za to, že neměl možnost odložit ji na půdě.

Sáhl do strun a shromáždění duchů vydalo hlasité zasténání extáze, podobné mumlání pohřebních zvonů ve větru.

Roda napadlo, že je v báječné pozici na uzavírání výhodných obchodů. „Poslyš, lorde Horacio, když zahraji dvě písně, prozradíš mi, kde jsou tajné chodby?“

„Ano, ano!“ kýval hlavou duch horlivě. „Hrad i všechny mé državy jsou tvé! Celé království, přeješ-li si to. Jenom už hraj, člověče! Po celých deset stovek let jsme neslyšeli jediný akord lidské hudby! Jen hraj a celý svět bude tvůj!“

Rodovy ruce se rozběhly po strunách a duchové se roztřásli jako školačky po prvním polibku.

Zahrál jim 'Zelené pláně a 'Opilého námořníka', což byly nejstarší písně, které znal. Z toho přešel na 'Půlnoc duchů a 'Nešťastná slečna Baileyová . Už už se chtěl pustit do 'Přízračných jezdců , když ho napadlo, že se duchům třeba písničky o duších moc nelíbí. Koneckonců, smrtelníci si pro pobavení vyprávějí duchařské historky, takže duchové by naopak mohli ocenit písně o obyčejném, každodenním životě, něco pokojného a uklidňujícího, vzpomínky na zelené pastviny a bublající potůčky a zemi dunící pod kopyty stád.

A tak místo toho zahrál tolik z Beethovenovy Šesté, kolik si dokázal vzpomenout, což nebylo na irskou harfu zrovna lehké.

Poslední tón konečně dozněl v dutě se rozléhajících chodbách. Duchové byli na moment zticha, pak ze sebe vydali uspokojený, ale lítostivý povzdech.

Potom se ozval dunivý hlas Horacia Loguire: „To byla hezká písnička.“ A pak, velice opatrně, dodal: „Zahraj ještě jednu, člověče.“

Rod se usmál a rozhodně zavrtěl hlavou. „Hodina už pokročila, mylorde, a do rozednění toho ještě musím hodně udělat. Příští noc se vrátím a zahraju vám znovu, ale, dnes už musím jít.“

„No dobře,“ přikývl Horacio a znovu si lítostivě povzdechl. „Nu, zachoval ses k nám hezky, člověče, jednal jsi s námi zdvořile a k ničemu jsi nás nenutil. A patří se ve jménu pohostinnosti zdržovat svého hosta? Ne; ale pojď se mnou a já ti ukážu dveře vedoucí do tajných chodeb a povím ti o všech jejich zákrutech a křižovatkách.“

Všichni duchové s výjimkou Horacia zmizeli za zvuku myších nožiček utíkajících po podzimním listí. Horacio se obrátil a vyrazil do hloubi chodeb, následován Rodem.

Rod počítal kroky; po padesátém duch udělal ostrou otočku o devadesát stupňů, zcela pomíjeje zákony setrvačnosti, a prošel dveřmi. Rod se pokusil to po něm zopakovat a vyvázl z toho jen s lehkým klopýtnutím.

Duchův hlas se v jeskyni podobné místnosti rozléhal zlověstnou ozvěnou. „Původně to samozřejmě byla jeskyně, vyrobená Bohem mnoho století předtím, než jsem sem přišel. Jeho daru jsem využil pro velkou hodovní síň.“ Místnost se rozezvučela hlasy tisíce ozvěn a duch-patriarcha si ztěžka povzdechl. „Veselé a bouřlivé hostiny tu byly pořádány v oněch časech, člověče. Mnoho půvabných děv a statečných rytířů.“ V jeho hlase zaznělo vzrušení. „Zářící světly a jásající hudbou byla tato síň v těch dávno zapomenutých dnech a zaznívaly tu příběhy a ságy starší, a přesto mnohem živější než ty, které se vyprávějí dnes. Víno barvilo tváře mých dvořanů do červena a život proudil žílami jejich spánků, plníc jejich uši hučením krve!

Voláním života…“ Duchův hlas zeslábl; jeho ozvěna odumřela na chladných kamenných zdech jeskyně, až byla celá bývalá hodovní síň zase tichá.

Někde v dálce dopadla kapka vody a naplnila ticho tisícem ozvěn.

„To všechno už je pryč, člověče,“ zamumlal duch. „Pryč a mrtvé, zatímco pět tuctů synů z mé krve vládlo této zemi po mně a po smrti za mnou přicházelo sem do chladných síní. Mrtví jsou všichni mí stateční druzi, ochotné děvy — pryč, proměněny v prach pod tvýma nohama.“

Rod se nahrbil, jako by se ho mezi lopatkami dotkl mrazivý vítr. Pokusil se poněkud nadlehčit na tlustém koberci prachu, který pokrýval zem staré hodovní síně.

„A teď!“ duchův hlas ztvrdl v náhlém hněvu, „teď jiní vládnou těmto síním, plémě šakalů a hyen, jež se rouhá mým starým druhům tím, že tu chodí v lidských podobách!“

Rod nastražil uši. „Jak to myslíš, můj pane? Někdo ti tuhle síň zabral pro sebe?“

„Zpropadení zakrslí strašáci!“ zvolal Loguire zlostně. „Sprostá lůza, zbabělci nízkého rodu — a jejich pán se stal rádcem odnože mého rodu, vévody Loguira!“

„Durer,“ vydechl Rod.

„Tak sám sebe nazývá,“ zavrčel duch. „A je to příhodné jméno, protože jeho srdce je tvrdé a duše křehká.

Ale zapamatuj si, člověče,“ duch obrátil své propastné oči na Roda a Roda se zmocnil pocit, že se mu při pohledu na řeřavé uhlíky v nich kůže vlasů odlepila od lebky. „Zapamatuj si dobře,“ pokračoval duch a přitom napřáhl ruku s ukazováčkem namířeným na Roda, „že tvrdá a křehká ocel bude zlomena jediným mocným úderem, starého dobrého železa. A stejně tak bude tahle zlotřilá parodie na člověka rozdrcena mužem, který je hoden označení muž!“

Duchova ruka poklesla. Sklonil hlavu a celá jeho postava se nahrbila. „Jestli,“ zamumlal tiše, ještě někdo takový, kdo může sám sebe nazvat mužem, žije v těchto temných dnech…“

Rod se od ducha diskrétně odvrátil a rozhlédl se po jeskyni. Byla tam jen tma, hustá a svírající se. Zamrkal a potřásl hlavou, aby se zbavil pocitu, že ta tma tlačí na jeho oční bulvy. „Lorde Loguire,“ začal, pak se zarazil a začal znovu: „Lorde Loguire, to já bych mohl být tím tvým kusem železa — stejně mi tak už kdysi říkali. Ale abych porazil rádce, musím toho o nich vědět co nejvíc. Proto mi pověz: jakou práci dělají v těchto chodbách?“

„Čarodějnictví,“ zavrčel duch, „černou magii! Ačkoliv se v tom sám nevyznám, a tudíž nemohu říct…“

„Řekni mi, co víš,“ pobídl ho Rod. „Všechno, co mi povíš, přijmu s povděkem.“

„Mluvíš jako farář při zpovědi,“ odfrkl si duch. „Přesto ti povím, co vím. Věz, člověče, že ti zakrslíci si postavili velký oltář — ne z oceli, ani ze stříbra nebo zlata, z žádného kovu, který znám — přímo tady ve středu síně, kde kdysi tančili mí dvořané!“

„Hm,“ Rod stiskl rty. „A koho vzývají před tím oltářem?“

„Koho vzývají?“ Duch zvedl hlavu. „To je mystérium samo o sobě, neboť oni vstupují do svého zlého oltáře a pak jsou pryč; pak hle! zase jsou tady, stejní jako předtím. Mohu se jen domýšlet, že dávají svou živou krev nějakému temnému démonovi v blýštícím se oltáři — proč jinak by byli takoví zakrslíci?“

Známé brnění začalo na Rodově zátylku a pokračovalo dál mezi lopatky. „Musím ten oltář vidět, můj pane.“ Sáhl po dýce. „Udělám teď trochu světla.“

„Ne!“ zaječení projelo Rodovými ušními bubínky jako žhavý drát. Duch zapulzoval, scvrkl se a zase vyrostl, ale jeho obrysy byly rozmazané jako plamínek svíčky. „Chceš mne zničit, člověče, poslat mne úpícího do temnějších končin, než jsou tyto?“

Rod si promasíroval temeno hlavy, pokoušeje se uvolnit svaly, které z duchova zaječení zachvátila křeč. „Odpusť, lorde Loguire; zapomněl jsem. Má pochodeň zůstane temná, ale musíš mne odvést k tomu oltáři, abych si ho mohl prohlédnout alespoň rukama.“

„I ty chceš vzývat démona?“ Propastné oči zlověstně nabyly na hloubce.

„Ne, ale musím ho znát, abych ho mohl zničit, až nastane čas.“

Duch byl na chvíli tiše, pak vážně přikývl a pokynul hlavou. „Pojď.“

Rod pomalu klopýtal kupředu, ruce napřažené před sebou, dokud se nedotkl něčeho studeného.

„Opatrně, člověče,“ zahřměl duch, „neboť tady sídlí temná moc.“

Opatrně a systematicky Rod zkoumal rukama kovový předmět, slabě se lesknoucí ve světle duchovy luminiscence. Pak jeho pravá ruka sáhla do prázdna. Vyjekl, zjistil, že to byl jen roh, a přál si, aby duch vydával trochu víc světla. Pak pokračoval v průzkumu, dokud nenašel obrys dveří, nebo spíš dveřního otvoru sedm stop vysokého a tři stopy širokého.

„Co je uvnitř, lorde?“ zašeptal.

„Je to rakev,“ zasténal duch, „kovová rakev bez víka, stojící vzpří meně. Tys našel její otevřenou část.“

Roda napadlo, co by se asi stalo, kdyby vstoupil dovnitř, ale z jakýchsi nevysvětlitelných důvodů k tomuto experimentu postrádal to pravé vědecké zanícení.

Místo toho přejel rukou kolem otvoru. Dlaní nahmatal ovál, malý ovál lehce vystupující z povrchu kovového bloku. Když prsty prozkoumal oblast vpravo od dveří, našel celé pole takových oválů, hranolů a tlačítek. To místo bylo hladší a méně chladné než zbytek 'oltáře' — sklo, usoudil, nebo nějaký plastik. Objevil ovládací panel.

„Lorde Loguire,“ zavolal tiše, „pojď prosím tě blíž ke mně, protože potřebuji světlo.“

Duch se snesl k němu a v jeho chladném světle Rod uviděl skupinu měřidel a ukazatelů a panel různobarevných tlačítek.

Duchův hlas zněl mírně, skoro soucitně. „Proč se chvěješ, člověče?“

„Je tu chladno,“ odsekl Rod. „Lorde Loguire, bojím se, že musím souhlasit s tvým názorem na tuto ohavnost. Nevím, co to je, ale nic dobrého to není.“

Duch souhlasně zabručel. „A soudě podle toho, jak nedobře to vypadá, musí být i účel, ke kterému to bylo stvořeno, zlý.“

„No, nejsem si jist, že to platí obecně,“ zamumlal Rod, „ale v tomto případě to musím potvrdit. Lorde, nevšímej si prosím, co budu říkat v příštích okamžicích. Musím odříkat, hm, zaklínadlo proti zlu tohoto, hm, stroje.“

Přešel do žargonu galaktických pilotů, zatímco se Loguire jen zmateně mračil.

„Jsi tam, Fessi?“

„Ano, Rode.“

„A slyšels to?“

„Samozřejmě, Rode.“

„Hm. Tak tedy, tahle věc je z kovu, pravoúhlá, asi tak, hm, dvacet stop dlouhá, řekněme deset vysoká a možná deset široká. Vpředu má prohlubeň zhruba ve tvaru rakve.“

„Příhodné,“ zamumlal robot.

„Nekecej mi do toho, prosím tě. Je to bílý kov s matným povrchem, a zrovna teď je studenější než peklo. Vedle prohlubně je skupina knoflíků — a dlouhý pruh stupnice s ukazatelem.

„Jak jsou kalibrovány stupnice, Rode?“

„Řekl bych, že logaritmicky, Fessi. Arabské číslice. Nula je asi tak ve třech čtvrtinách zleva. Levá strana stupnice je cejchovaná do deseti tisíc. Pravá strana pokračuje až k, hm, 2 385. Připadá ti to nějak povědomé?“

Chvíli bylo ticho, pak robot odpověděl: „Zaznamenáno pro analýzu. Pokračuj v popisu.“

Rod zaskřípal zuby: ten krám byl pro Fesse očividně stejnou hádankou jako pro něj.

„Je tady ukazatel s knoflíkem uprostřed, vpravo od stupnice. Referenční bod nahoře, kde je na hodinách dvanáct, záporná čísla vlevo, kladná vpravo. Alespoň předpokládám, že to jsou čísla. Značka vpravo od referenčního bodu vypadá jako paranoidní sinusoida. Pak je tam něco jako obrácená hruška. Potom pár kroužků a čára pres ně. Nakonec je tu otazník ležící na boku a vedle ležatá osma v pozici šest hodin. Nalevo to vypadá stejně, jen jsou všude záporná znaménka.“

Robot chvíli bzučel; Rod rozeznal melodii: 'Sempre Libera' z La Traviata. Fess byl spokojen sám se sebou.

„Zaznamenáno pro analýzu, Rode. Pokračuj v popisu.“ „Poznal jsi, hm, něco?“

„V matematice jsou naprosto bezprecedenční, Rode, ale pokud je v ní nějaká logika, já ji rozluštím. Pokračuj.“

„No dobře. Pak je tady sedm tlačítek v řadě pod stupnicí, barevně rozlišených. Barvy jsou — hm — hej, to je spektrum!“

„Toho jsem se bál,“ zabručel robot. „Užití spektra v barevném odlišení by mohlo svědčit o libovolném přiřazení. Není v té barevné posloupnosti nějaká anomálie?“

„No, barvy jsou duhové…“

„Tohle bych nenazval přesně anomálií. Tak, je to zaznamenáno. Pokračuj.“

„Víc nic. To je všechno.“

„Všechno? Jen tři ovládací prvky?“

„To je všechno.“

Robot se odmlčel.

„Co na to říkáš, Fessi?“

„Hm…“ robotův hlas zněl nejistě. „Zdá se, že řídicí systém je navržený pro laiky, Rode…“

„Proč? Protože je tak jednoduchý?“

„Přesně. Na další závěry jsou údaje nedostatečné — “

„Hrome, vymysli něco! A vymysli to rychle!“

„Rode, myšlení nepatří do schopností kybernetických mechanismů, neboť vyžaduje intuitivní přístup — “

„No tak tedy extrapoluj z dostupných dat!“

Uslyšel několik tónů z La Traviaty a pak Fess řekl: „Nepravidelnost číslice 2 385 by mohla svědčit o tom, že se jedná o rok, Rode. Potvrzuje to i jeho poloha na stupnici deseti tisíc.“

„Jak to myslíš?“

„Číslice deset tisíc,“ poučil ho Fess, „má mnoho pravděpodobných významů. Jedním z nich je délka trvání zaznamenané historie lidstva.“

„Počkej moment, Fessi. Psaná historie nesahá před rok 2 000 před naším letopočtem; to vím i já.“

„Což je zázrak, přihlédneme-li k tvému nezájmu o minulost.“

„No dobře, dobře! Byl jsem nepořádný školák, který nedělal domácí úkoly! Je mi to líto! Polepším se! Ale teď už pokračuj v extrapolaci, ano?“

Uslyšel rychlé zacvakání relé, které mu vždycky připomnělo smích; pak Fess řekl: „Lidská historie před objevem psaného písma byla zaznamenána v legendách a mýtech, ústním podáním, v takových dílech, jako je 'Epos o Gilgamešovi'. Období zahrnující tato díla sahá asi tak do hloubky čtyř tisíc let před naším letopočtem.

Jestliže to připočteme k současnému letopočtu, získáme číslo 9 432, což je uspokojivě blízko zaokrouhlené hodnotě deset tisíc.“

„Hmm.“ Rod se kousl do spodního rtu. „Dobře, přijmeme-li toto vysvětlení, vyjde nám, že 2 385 by mohl být letopočet. Ale co znamená?“

„To je přece jasné, Rode.“

„No tak jsem zabedněný idiot. Řekni mi to, prosím.“

Robot zaváhal. „Přesnost dedukce má velice nízkou pravděpodobnostní hodnotu…“

„Žádal jsem tě o odhad, ne? Tak do toho, řekni mi to.“

„Ta věc před tebou, Rode, by mohlo být zařízení na cestování v čase.“

Rod vytřeštil oči na stupnici. „Chceš říct, že je to stroj času?“ Podíval se na stupnici, na vzdálenost, která její konec dělila od číslice 2 385.

„Rode, nezapomínej na pravděpodobnostní index — “

„Stroj času!“ Rodovi se zatočila hlava. „Takže ti malí parchanti přišli z budoucnosti!“

„Rode, musím tě varovat před tvými sklony přijímat neověřené hypotézy jako fakta.“

Rod energicky potřásl hlavou. „Nestarej se, Fessi. Je to jen dohad a pravděpodobně špatný. Nezapomínám na to.“

Odvrátil se od stroje a oči mu plály. „Stroj času! Kdo to kdy slyšel!“ Pak si uvědomil slabou záři po své levici. Horacio Loguire se vznášel nad ním a přemýšlel.

„Co je to za čarodějnictví, člověče?“

Rod se zamračil a obrátil se zpátky ke stroji. „Podivné, lorde, temné a podivné. Vím něco o rozličných druzích, hm, magie, ale o tomto nevím nic.“

„Co tedy budeš dělat?“

Rod se zamračil na podlahu a pak, se slabým úsměvem na rtech, zase vzhlédl. „Půjdu spát. A uvažovat o tom, co jsem viděl.“

„A kdy zničíš tu Satanovu hračku?“

„Až si budu jist,“ zabručel Rod a znovu se podíval na stroj, „jist, že je to nákaza a ne lék tohoto zaostalého světa.“

Loguire nadzvedl obočí a zamračil se. Vypadalo to skoro, jako by se nadouval a rostl, čině tak z muže před sebou trpaslíka. Rod měl nepříjemný pocit, jako by na něj najížděla prastará lokomotiva.

Zaburácel hromový hlas. „Pak tě tedy zavazuji přísahou, že zničíš ten ďábelský oltář a všechny jeho zpropadené přisluhovače.“

Staříkovi docela přeskočilo, pomyslel si Rod.

Duchův meč vyjel z pochvy a Rod mimovolně zaujal obranný postoj. Pak si v duchu vynadal a zase se narovnal; příznačný meč by mu sotva mohl ublížit.

Meč se mihl vzduchem, špičkou dolů, a vytvořil zářící kříž. „Teď přísahej na jílec mého meče, že neustaneš, dokud tuto zemi nezbavíš kletby zlé moci, nezničíš tento temný oltář a jeho kněze, že neopustíš ostrov Gramarye v hodině jeho nebezpečí, ani kdyby tě to mělo stát život.“

Rodovi v posvátné bázni poklesla brada a s očima vypoulenýma hleděl na ducha před sebou. Vlasy na zátylku se mu postavily a do ledví se mu vkradl podivný strach.

Ucouvl. „Můj pane, to snad ani není nutné. Miluji ostrov Gramarye. Nikdy bych — “

„Polož svou ruku na jílec a přísahej!“ Duchova slova byla strohá a ostrá.

Rod slabě zaprotestoval, dobře si vědom toho, že by ho přísaha nadosmrti připoutala k planetě. „Můj pane, žádáš po mne slib věrnosti? Uráží mne, že vůbec můžeš pochybovat o mé — “

„Přísahej!“ zahřměl duch. „Přísahej! Přísahej!“

„Jsi tam, starý krtku?“ zamumlal si Rod pod vousy, ale nebylo to k ničemu; ještě nikdy se necítil směšněji.

Podíval se na zářící jílec a přísný obličej za ním. Skoro proti své vůli vykročil o krok kupředu, pak o další; díval se, jak se jeho ruka svírá kolem jílce meče. V dlani necítil nic, žádný tlak kovu; ale vzduch v jeho ruce byl tak mrazivý, že mu ochromil prsty.

„Teď přísahej mně a mému lidu!“ zaburácel Horacio.

No dobře, pomyslel si Rod, jsou to jenom slova. Koneckonců, jsem přece ateista, ne?

„Přísahám,“ řekl váhavě. Pak, veden náhlým nápadem, dodal: „A také přísahám, že neustanu, dokud královna a všichni její poddaní s právem jednoho hlasu nebudou společně vládnout.“

Sundal ruku z meče, docela spokojen sám se sebou. Dodatečná klauzule ho jasně vedla k jeho cíli na Gramarye, ať už si lord Horacio myslel o demokracii cokoliv.“

Duch se zamračil. „Podivné,“ zabručel. „Nanejvýš podivná přísaha. Přesto ji však přijímám a potvrzuji její platnost.“

Jistě, pomyslel si Rod, přísaha ho stále váže ke Gramarye, ale měl alespoň nějaký most přes propast.

Meč se vrátil zpět do pochvy. Duch se odvrátil a křikl na něj přes rameno: „Teď mne následuj, ukážu ti chodby v těchto chodbách.“

Rod ho následoval, dokud nedošli ke zdi. Duch ukázal svým dlouhým, kostnatým prstem: „Tápej, dokud nenajdeš kámen, který ti ustoupí pod rukou.“

Rod se dotkl kamene, který mu duch ukázal, a zatlačil proti němu celou svou váhou. Kámen zasténal a se skřípěním se zasunul do zdi. V tu chvíli se otevřely skryté padací dveře se zavrzáním pantů, dlouho strádajících bez oleje. Chladný vlhký vzduch ovanul Rodovu tvář.

„Teď odejdi,“ řekl duch, vysoký a majestátný po jeho boku. „Jdi si za svými povinnostmi. Ale nezapomeň, člověče, na svou přísahu, a buď si jist, že jestliže ji někdy porušíš, první vévoda Loguire bude navždy stát u tvého lůžka, dokud tě nenaučí, co je smrtelný strach.“

„To je opravdu uklidňující pomyšlení,“ zamumlal Rod. Pak se vydal dolů po mechem obrostlých stupních, broukaje si píseň: 'Nikdy nebudeš sám.“

Tentokrát byly dveře na půdu otevřeny a Tomovo hluboké, burácivé chrápání se ozvěnou rozléhalo kamennými chodbami. Rod se zastavil u dveří a kousl se do rtu. Pak se vrátil do chodby, vytáhl z kruhu pochodeň a strčil ji před sebou do místnosti a opatrně nakoukl dovnitř, aby se přesvědčil, že Toma někdo nenapodobuje, maje při tom nekalé úmysly vůči jeho osobě.

Plápolající světlo pochodně odhalilo statného vesničana pohrouženého do říše snu a od hrudního koše níž zakrytého pláštěm. Jedna jeho medvědí tlapa byla pohodlně přehozena kolem hebkého a štědře zaobleného těla blondýnky, zakryté (nebo nezakryté) ve stejné míře tímtéž pláštěm. Její malá, pevná ňadra byla přitisknuta k Tomově boku; hlavou spočívala na jeho rameni, husté světlé vlasy rozhozeny v půvabném nepořádku všude kolem. Jedna z jejích sluncem opálených paží byla majetnicky přehozena přes obrovu medvědím kožichem porostlou hruď.

Rod se zamračil a přistoupil blíž. Dívčina tvář byla útlá, nos pozvedlý, ústa malá, zformovaná do spokojeného úsměvu.

Očividně to nebyla brunetka, která před několika hodinami Rodovi projevovala náklonost. Překvapilo ho to; tahle holka se tedy neobrátila na sluhu, když byla odmítnuta pánem.

Jistě, mohlo to být způsobeno prostě tím, že nebyla dost rychlá… I když to asi ne, neboť Velký Tom by se klidně a rád postaral o obě.

Vložil pochodeň zpátky do kruhu a pak se vrátil na půdu, sundal si kabátec a uvelebil se na hromádce slámy, která sloužila místo postele. Její dotek v něm vyvolal nedávné vzpomínky. Zívl, položil si hlavu na předloktí a pomalu se začal propadat do spánku.

„Smrtelníče Gallowglassi!“

Hlas se v malé místnosti rozlehl jako zaburácení hromu. Rod se vymrštil, dívka zaječela a Velký Tom zaklel.

Nad nimi se vznášel duch, chladně světélkující do tmy.

Rod vyskočil na nohy a přitom přejel pohledem po svých spolunocležnících. Dívka se choulila k Tomově mohutné hrudi a v očích měla čirý děs. Tomův obličej naproti tomu vyjadřoval nevrlý (ač pravděpodobně rovněž zděšený) odpor. Rod obrátil svou pozornost na ducha, který před nimi stál vzpřímený v plátovém brnění a obličej měl neuvěřitelně protáhlý a hubený. Meč, který mu visel po boku, byl rapír; Horacio Loguire to tedy nebyl.

Rod si připomněl, že pánem je tady on — což byl fakt, na který už skoro zapomněl. Oplatil prázdný pohled duchových očí se vší důstojností a přezíravostí, které byl v danou chvíli schopen. „Jak si to představuješ,“ vyštěkl, „chovat se před gentlemany takovým zavrženíhodným způsobem?“

Duchovy propastné oči se rozšířily a kostnatá čelist mu poklesla až na prsa. Zjevně byl smrtelníkovým chováním zaražen.

Rod pokračoval ve stejném duchu: „Mluv, a zdvořile, nebo zatančím na tvých kostech skočnou!“

Duch se nahrbil a Rod měl najednou pocit, jako by cítil pach vlhké země. Zjevně existovalo stálé spojení mezi duchem a jeho tělesnými pozůstatky. Rod si v duchu učinil poznámku, aby se příležitostně porozhlédl po místním hřbitově.

„Prosím o prominutí, mylorde,“ zakoktal duch. „Nemínil jsem nikoho urazit. Já jen — “

Rod ho stroze přerušil. „Teď, když jsi přerušil můj odpočinek, můžeš docela dobře pokračovat. Co mi přinášíš?“

„Jsi předvolán — “

Rod ho opět zarazil. „Mne nikdo předvolávat nebude.“ „Omlouvám se, mylorde.“ Duch se uklonil. „Mylord Loguire si žádá tvé přítomnosti.“

Rod ho chvíli zamyšleně pozoroval a pak s povzdechem zvedl svou harfu. „No dobře, kdo jedná s duchy, musí jednat v nezvyklé hodiny.“ Kývl hlavou. „Horacio Loguire?“

„Právě ten, můj pane.“

Služebná vyjekla.

Rod zamrkal; skoro zapomněl, že má publikum. Do oběda se jeho reputace roznese po celém hradě. „Tak dobře,“ řekl a pověsil si harfu přes rameno. „Veď mě.“

Duch se znovu uklonil a pak zamířil s rukama předpaženýma ke zdi.

„Zadrž,“ křikl na něj Rod. Dal by přednost tomu, kdyby tajné chodby zůstaly i nadále tajnými. „Jdi k lordu Loguirovi a řekni mu, že přijdu hned. Zapomněl jsi, že nedokážu procházet zdmi jako ty.“

Duch se zatvářil zmateně. „Ale pane — “

„Jdi už!“ štěkl Rod.

Duch se celý scvrkl. „Jak si přeješ, můj pane,“ zamumlal chvatně a zmizel.

V náhle nastalé tmě ze sebe služebná vydala dlouhý, plačtivý povzdech a Velký Tom se klidně zeptal: „Teď už se komplotuješ i s duchy, můj pane?“ V jeho hlase zazněla sotva stopa údivu.

„Ano,“ odpověděl Rod a otevřel dveře dokořán, přemýšleje, kde Velký Tom přišel k slovům jako 'komplotuješ . Ve dveřích se ještě obrátil a přísně si dvojici změřil ve světle, proudícím z chodby: „Pokud se jen slůvko o tom, co se tady stalo, donese na veřejnost, můžete si být oba jisti, že se až do smrti klidně nevyspíte a raději si zvykejte na půlnoční hosty.“

Tomovy oči se zúžily, ale dívčiny se naopak poplašeně rozšířily.

Fajn, pomyslel si Rod, na ni moje výhrůžka zabrala. Teď si můžu být jist, že bude zticha.

Obrátil se na podpadku a zabouchl za sebou dveře. Velký Tom ji určitě utěší a to, že jeho pán poroučí duchům, mu rozhodně v jejích očích neuškodí.

Ale hlavní je, že bude držet jazyk za zuby. Neboť na člověka, který nevěří v magii, už Rod pro svou pověst čaroděje udělal dost.

Chodil tak dlouho chodbami, dokud nenašel prázdnou komnatu s přístupem do tajných průchodů. Žulový blok na jedné zdi byl přitesán do basreliéfu oranžové flétny pálené na hranici; Loguirové brali očividně své adoptované irské jméno vážně. Rod našel jeden uhlík v hranici, který byl vytesán hlouběji než ostatní, a s vynaložením celé své váhy ho zatlačil doprava. Prastarý mechanismus zakvílel a v kamenné dlažbě na podlaze se otevřely padací dveře.

Rod nohou nahmatal schody, sáhl nad sebe pro ocelový kruh, visící na spodní straně poklopu, a táhl ho za sebou, zatímco opatrně scházel dolů.

Vyšel ve velké síni s temným oltářem. Jeho přízračný průvodce tam už byl a čekal na něj.

Duch se uklonil. „Bude-li pánovi libo mne následovat…“ Pak se odvrátil a pomalu plul směrem k lomení chodby. Rod se vydal za ním, tiše si mumlaje: „Vsadil bych se, že to myslí ironicky.“

Vešli do jiné chodby a tam, po své pravici, Rod uviděl liščí ohníčky shromážděných duchů. Viseli nehybně ve vzduchu, hlavy skloněné, a dívali se na něco, co leželo na zemi uprostřed jejich kruhu. Rod uslyšel velice lidské a velice vystrašené kňourání.

Když si Horacio všiml jeho příchodu, vzhlédl. Pak se oddělil od svých druhů, obličej zkřivený hněvem.

„Lorde Loguire!“ Rod se dvorně uklonil a zase se narovnal. „Proč jsi mne sem zavolal?“

Duchovy rysy poněkud povolily a jako by roztály. „Smrtelníče Gallowglassi,“ zahřímal, „proč jsi mi neřekl, že jsi do našich chodeb přišel s doprovodem?“

„S doprovodem?“ Rod pozvedl obočí. „Já jsem měl nějaký doprovod?“

Loguire se opět zamračil, tentokrát trochu zmateně. „Pravdu povědíc, je tady osoba, která šla za tebou, jak jsem zjistil, když jsem opustil síň s tím podivným zařízením.“

„Nebesa,“ zamumlal Rod.

„Gesundheit,“ řekl Loguire. „Pokud bychom si přáli, aby nám tady courali lidi, postaral bych se, aby chodby byly vytápěné. Ale vraťme se k věci: našel jsem tvou služebnou, jak jsem už řekl, hned u vchodu do velké síně.“

„Služebnou?“ Rod se zamračil. „Jak víš, že to byla služebná?“

„Poslouchala za dveřmi. A že patří k tobě, víme podle toho, že když jsme ji zajali, křičela tvoje jméno.“

„Hm.“ Rod se poškrábal na temeni lebky a zamračil se ještě víc. „To že dělala?“

„Ano; jinak bychom ji neušetřili. Proto jsem poslal pro tebe, aby sis ji odvedl.“

Loguire ustoupil stranou, kruh duchů se rozevřel a Rod přistoupil blíž. V přízračném světle duchů uviděl ztělesnění zoufalství pokoušející se vtisknout do kamenné zdi. Dlouhé černé vlasy jí zakrývaly ramena. Na sobě měla bílou blůzu, dlouhou sukni a černý živůtek. Posledně jmenovaný byl velice štědře vyplněný.

„Můj pane Loguire,“ začal Rod, ale hlas mu přeskočil, a tak začal znova: „Lorde Loguire, ta žena je mi skutečně povědomá.“ Pak, nejněžnějším hlasem, jakého byl schopen, řekl: „Podívej se na mne, děvče.“

Černovlasá hlava se k němu otočila a dívka vzhlédla. Její ústa se pootevřela a obličej se jí rozzářil radostí a úlevou. „Můj pane!“

Pak měl najednou její ruce kolem krku, tak těsně, že byl nucen zápasit o dech, její tělo se k němu tisklo, její hlava se mu pokoušela zavrtat do ramene a celá se při tom otřásala potlačovaným pláčem. „Můj pane, ach můj pane!“

„Pane můj!“ opakoval Rod, pokoušeje se odstranit její paže a uvolnit si tak trochu krk. Samozřejmě, že ji poznal. Byla to ta služtička, která se mu večer nabízela.

„No tak, no tak, děvče, už je to v pořádku,“ mumlal a hladil ji po zádech. Místnost se kolem něj roztočila; našel si očima světlý bod a upřel se k němu. Ukázalo se, že je to obličej Horacia Loguira a tváří se značně znechuceně. „Odveď ji z našich chodeb, člověče. Jsou už tak dost vlhké.“

Rod zrovna uvažoval nad tím, jak pěkně se mu dívka drží v náručí. Zavřel oči a vdechl její vůni a teplo. Přikývl. „Ano, mylorde, udělám to. No tak, no tak, děvče, nesmíš plakat.“ Vytáhl z rukávu kapesník a otřel jí s ním tváře. „Už žádné slzy, drahoušku, zvyšuješ vlhkost ovzduší a Horacio by mohl dostat artritidu — kdyby si vzpomněl, kam odložil své kosti — no tak, buď statečná holčička.“

Hlavou se mu opírala o prsa a popotahovala. Oči měla zavřené, obličej uvolněný; skoro se zdálo, že usnula. Rod byl zachvácen náhlým přívalem něhy, který se spojil s přirozeným ochranářským pudem vyvolaným klasickou situací 'dáma v nesnázích'.

Zjistil, že se dívá do zamyšlených, prázdných očí Horacia Loguira. „Uvízl jsi v osidlech, člověče.“

„Kdo, já?“ Rod se zamračil a zabušil si pěstí na solar plexus. „Tohle už sedmkrát prošlo ohněm.“

„A pokaždé utrpělo porážku,“ přisvědčil Loguire. „Odveď ji odsud, smrtelníče.“

Rod se na něj znechuceně zamračil a znovu se podíval na dívku ve svém náručí. „Pojď, děvče,“ zamumlal, „musíme odejít z těchto míst.“

Vyzvedl ji a nesl ji na loktech. Dívka se spokojeně schoulila, přitiskla si hlavu na jeho prsa a rukama ho objala kolem krku.

Děti a ženy, pomyslel si Rod podrážděně; jsou horší než zrádný močál.

„Můj pane,“ řekl Loguirovi, „povedeš mne? Jistě pochopíš, že jsem poněkud rozrušen…“

„Jistě,“ řekl duch, otočil se a vydal se chodbou, ale ne dřív, než si Rod všiml lehkého přízračného úsměvu na jeho tváři.

Došli do pochodněmi osvětlené chodby, kde se před několika hodinami střetl s Durerem. Mužík byl pryč; zjevně se smířil s nejhorším a radostně odešel po svých.

Rod postavil dívku na podlahu. Zamumlala nějaký tichý a nesrozumitelný protest a znovu se k němu přitiskla. Rod ji objal pažemi a hladil ji tváří po vlasech, prodlužuje tu chvíli, jak to jen šlo.

Pak se smutně usmál a zvedl ruku, aby jí prsty přejel po bradě a nadzvedl jí obličej. Dlouhými řasami vybavené oči byly stále zavřené, zatímco plné rudé rty se pomalu pootevřely…

Rod se ovládl a tiše řekl: „Musíš mi něco vysvětlit, děvče. Proč jsi šla za mnou?“

Poplašeně otevřela oči. Pak se kousla do rtu, sklonila hlavu a ucouvla od něj, držíc se prsty látky jeho kabátce.

„Vysvětli mi,“ pokračoval, „kdo tě poslal, abys mne špehovala.“

Podívala se na něj a oči se jí ukřivděně zaleskly. Zavrtěla hlavou. „Nikdo, můj pane. Nikdo, jen já sama.“

„Ano?“ Rod se smutně usmál. „O své vlastní vůli jsi mne následovala do strašidelných chodeb?“

Znovu sklopila oči. „Nebojím se duchů, pane.“

Rod překvapeně našpulil rty. Pokud mluvila pravdu, byla na služebnou dívku nezvykle odvážná. Nervy jí nepovolily, dokud doopravdy neuviděla duchy — a jelikož Rod měl s jejich sténáním osobní zkušenost, vůbec se jejímu zhroucení nedivil.

„Pořád jsi mi ale nevysvětlila, proč jsi mne sledovala?“

Znovu se kousla do rtu a odvrátila tvář. Rod mlčky čekal.

Nutíc ze sebe každé slovo, dívka nakonec řekla: „Já — bála jsem se o tebe, můj pane.“

Rod vytřeštil oči; pak se jeho ústa zkřivila do ironického úsměvu. Zavrtěl hlavou odříkaje pomalu: „Ty ses bála o mne!“

„Ano!“ Dívčina hlava se vymrštila a oči jí zaplály. „Nevěděla jsem, že jsi čaroděj a… člověk sám v těchto chodbách…“

Hlas se jí zadrhl; znovu sklopila oči.

Rod si povzdechl a přitáhl si ji k sobě. Chvíli mu vzdorovala a pak se poddala jeho síle.

„Děvče, děvče!“ zamumlal. „Jak jsi mi chtěla pomoci?“

„Já — trochu to s duchy umím, pane.“ Její hlas byl tlumený látkou jeho kabátce. „Myslela jsem…“

Rod se zamračil. Byla snad komunikace s duchovním světem na téhle ztřeštěné planetě normální?

Jemně ji pohladil po zádech a vtiskl si obličej do jejich vlasů. Jistě, mohla lhát, ale to by znamenalo, že je skvělá herečka, a na to mu připadala příliš málo důmyslná.

Povzdechl si a pevněji ji sevřel v náručí. Spokojeně zapředla a přitiskla se k němu rty. Rod zavřel oči a zapudil ze své mysli vše kromě doteku jejího těla. Byl to hezký pocit, velice hezký. Skoro takový, jako s tou vesničankou Gwendylon…

Rychle otevřel oči. Zadíval se do pochodněmi prozářeného šera chodby a představil si obě dívčí tváře vedle sebe. Nabarvi vlasy načerno, trochu protáhni oči, narovnej nos…

Všimla si jeho napětí a vzhlédla. „Co se stalo, můj pane?“

Hlas měla trochu vyšší, ano, ale měl stejnou barvu.

Podíval se na ni. Pleť měla bez vady a neměla jedinou pihu, ale to mohl vyřešit make-up.

Namířil ukazováček přímo mezi její oči. „Ty ses mne pokusila oklamat,“ řekl. Prstem se dotkl špičky jejího nosu.

V očích se jí mihlo zklamání a najednou byla nevinnost sama. „Oklamat tě, můj pane? Já — já nevím — “

Rod cvrnkl prstem a špička dívčina nosu odpadla. Zašklebil se a přikývl. „Kukuřičný škrob a voda. Ale udělalas chybu, že sis ho napřímila, mnohem víc se mi líbil malinko pozvedlý.“

Prsty přetřel koutky jejich očí a oči najednou nebyly protažené, a Rod měl na prstech tmavou šmouhu. „Kukuřičný škrob a voda a černá barva do očních koutků. Mouka smíchaná s trochou pálené umbry na tváře a hena do vlasů.“

Koutky jejích úst se sevřely. Pod líčidlem ji tvář zrudla hněvem.

Rod potřásl hlavou. „Ale proč, děvče? Tvoje pravá tvář je přece mnohem krásnější.“

S uspokojením pozoroval, jak její hněv taje v něhu a vášeň. Dívka; sklopila oči. „Nedokázala jsem se s tebou rozloučit, pane.“

Zavřel oči, stiskl zuby a jen s největším úsilím potlačil touhu ji sevřít v náručí. „Ale…“ zarazil se a zhluboka nabral dech, „Ale jak jsi mne sledovala, děvče?“

Vzhlédla a prohlédla si ho nevinnýma očima. „Přece v podobě říčního orla, pane.“

Víčka se mu se skoro slyšitelným cvaknutím zase otevřela. Vytřeštil oči. „Čarodějnice? Ty? Ale…“

„Nebudeš mnou pro to opovrhovat, pane?“ zeptala se s obavami. „Ty, který jsi sám čaroděj?“

Pohled se mu rozostřil. „Co? Hm — čaroděj?“ Potřásl hlavou, snaže se udělat si v ní jasno. „Hm, chtěl jsem říct… Ne, samozřejmě, že nechci… no dobře, někteří z mých známých jsou… hm…“

„Můj pane?“ Zkoumavě si ho prohlédla. „Jsi v pořádku?“

„Kdo, já? Samozřejmě, že ne! Ne, počkej moment…“ Zarazil se a velice, velice zhluboka se nadechl. „Tak poslyš. Takže ty jsi čarodějnice. Tak. To je věc. Daleko víc než tvoje nadání mne však zajímá tvá krása.“

V očích měla žhavé uhlíky, které slibovaly vzplát, kdyby na ně jen dýchl.

Znovu se zhluboka nadechl a zavolal své hormony k pořádku.

„Tak. Tohle si spolu musíme vyjasnit.“

Přitiskla se k němu a vydechla. „Ano, můj pane.“

„Ne, ne! Takhle jsem to nemyslel.“ O krok ucouvl, drže si ji na vzdálenost paží od sebe. „Podívej se. Jediný důvod, který jsi měla k tomu, abys mne sledovala, byl, že ses bála, abych tu neupadl do potíží, se kterými bych si nedokázal poradit. Je to tak?“

Plamínky v jejích očích pomalu pohasly, nahrazeny chladem zklamání. Sklopila oči. „Ano, můj pane.“

Způsob, jakým to řekla, jasně prozrazoval, že měla spoustu jiných úmyslů. Nicméně Rod pokračoval. „Ale teď už víš, že jsem čaroděj. Správně?“

„Ano, můj pane,“ zašeptala sotva slyšitelně.

„Takže víš, že se nebojím ničeho. Správně? Takže už není žádný důvod k tomu, abys mne dál sledovala, správně?“

„Ne, můj pane!“ Její tvář se k němu odhodlaně obrátila, pak vysunula bradu, hrdě, povýšeně a tvrdohlavě. „Pořád tě budu sledovat, Rode Gallowglassi. V tomto světě existují kouzla, se kterými si neporadíš.“

Co mu na ní šlo nejvíc na nervy, pomyslel si Rod, bylo, že měla skoro vždycky pravdu. V tomhle bláznivém, na hlavu postaveném světě zřejmě skutečně byla 'kouzla', jaká si ani nedokázal představit.

Jenže na druhé straně, existovala kouzla, se kterými si nedokázala poradit ani ona. Pravděpodobně amatérská čarodějnice, příliš stará, než aby se mohla připojit ke covenu — musela být téměř tak stará, jako Rod. Vlastně se její čarodějnictví patrně skládalo z umění používat kosmetiku, schopností proměnit se v ptáka (jak, to zatím nevěděl) a stupněm odvahy u ženy zcela nečekaného.

Asi měla pravdu, když říkala, že mu stále hrozí nebezpečí — ale jí také. Ne, nebylo by to k ničemu, kdyby jí řekl, že ho nesmí sledovat — udělala by to stejně. A on by z toho jako vždycky vyvázl se zdravou kůží, zatímco ona by skončila zavražděná někde ve škarpě. Nebo by ho svou přítomností handicapovala natolik, že by to odskákali oba.

Pomalu zavrtěl hlavou. Nemůže ji nechat zabít. Musí ji nějak přivést k rozumu — a právě ho napadlo jak.

Ústa se mu zkřivila do ironického úsměšku. „Je to pravda, co se říká o vesnických holkách: buď k nim jen trošku laskavý a už nikdy se jich nezbavíš. Má drahá, ty dokážeš být opravdu pořádně vlezlá.“

Dívka zalapala po dechu, ucouvla, tvář se jí zkřivila do grimasy bolesti a ruka se jí vymrštila k ústům. Oči se jí naplnily slzami; kousla se do ruky, otočila se a rozběhla se pryč.

S očima upřenýma na podlahu poslouchal, jak její vzlykání slábne, a cítil, jak jeho nitro zaplňuje prázdnota.

Na těžké dubové dveře zabušila pěst. Rod, vytržený z hlubin spánku, se posadil na slámě. Velký Tom a jeho dívka leželi nehnutě, oči upřené na dveře.

Rod zasténal a vyškrábal se na nohy. „Nebojte se,“ zavrčel. „Duchové neklepají.“

„Hej, pěvče!“ zahulákal hrubý pivní hlas. „Pospěš k mému pánovi!“

Rod se nasoukal do kabátce a zvedl svou harfu. Pak otevřel dubové dveře a potřásl hlavou, aby se zbavil posledních stop svého krátkého spánku. „Aspoň by ses moh' pokusit chovat se v tuhle zatracenou ranní hodinu trochu slušněji,“ zavrčel. „A kdo k čertu vlastně je tvůj pán?“

Těžká pěst ho zasáhla pod ucho a mrštila jím o zeď. Rod jen tak tak potlačil impulz zlomit muži vaz. Skrz zvonění a rudý závoj uslyšel chraptivý, sadistický smích: „Raději si dávej pozor na hubu, komediante. Nebo tě naučím, jak se máš chovat k lepším lidem.“

Rod se pomalu zvedl, opřel se o zeď a změřil si svého protivníka. Byl to obyčejný pěšák v kůži a kroužkové košili, která by potřebovala vyčistit, jako ostatně voják celý. Zřejmě byl prostým vojínem, ale měl neobvyklý tělesný odér a páchlo mu z úst, pravděpodobně kvůli zkaženým zubům, které teď cenil v samolibém úsměvu.

Rod si povzdechl a narovnal se. Rozhodl se, že raději bude dál hrát svou hru; vlastně si tu ránu zasloužil za to, že tak hloupě vypadl ze své role. Šašek sloužil ve středověké společnosti k uvolňování emocí; tedy nejen k obveselování, ale i k vybíjení přebytečné agresivity tím, že se stane jejím cílem.

„No dobře,“ řekl. „Už jsem se poučil. Jdeme.“

Pěst ho tentokrát zasáhla do brady. Zatímco se řítil k zemi, slyšel drsný chechot. „Ne, nepoučil. Lepší lidi máš oslovovat pane!“

Rod ovládl svou zlost do chladného, klidného a vypočítavého hněvu, nadechl se a jeho pěst zasvištěla v trojici krátkých úderů.

„Mám taky jednu radu pro tebe, vojáku,“ oznámil svíjejícímu se tělu u svých nohou. „Nejprve se přesvědč, jestli jsi opravdu lepší. A teď mne odveď ke svému pánovi.“

Tím pánem, jak se ukázalo, byl lord Loguire. Rod byl zaveden do středně velké místnosti s vysokým stropem a stěnami pokrytými tapisériemi. Třemi vysokými a úzkými okny prosvítalo ranní slunce, zamlžené clonou vodopádu. Místností se rozléhalo burácení valící se vody. Bylo něčím tlumeno; když se Rod podíval lépe, zjistil, že okna jsou zasklená, dvojitá a tři stopy hluboká. Někdo si zřejmě pamatoval staré technologie.

Stěny byly pokryty tapisériemi, na zemi ležel těžký koberec. Uprostřed místnosti stál velký oválný stůl. V jeho čele seděl vévoda Loguire, po jeho pravici jeho starší syn. Durer seděl po jeho levici. Ostatní místa byla obsazena osmi muži, kteří Rodovi připadali povědomí. Vzápětí je poznal: byli to vévoda Medicejský, hrabě Romanovec, vévoda Bourbonský a kníže Habsburgský se svými rádci.

Po Loguirovi byli čtyřmi nejmocnějšími z nejvyšších lordů. A pokud se těch pět spojí, může ostatních sedm zůstat stranou?

Všichni snídali, ale zdálo se, že si nikdo z nich doopravdy neuvědomuje, že jí. Například Anselm, Loguirův syn — jedl mechanicky jako stroj, oči upíral do talíře a ve tváři měl výraz sochy ztělesňující chladný hněv. Jeho otec seděl s hlavou skloněnou, ruce pevně sevřené na stole před sebou.

Rod usoudil, že se mezi otcem a synem zřejmě strhla hádka a vévoda Loguire vyhrál — ale jen tím, že synovi nařídil, aby byl zticha.

A Roda zavolali, aby to vyžehlil. Oj!

Durerův obličej zářil zlomyslnou radostí; ostatní rádcové měli ve tvářích mírnější obdobu stejného výrazu. Ať už se tu stalo cokoliv, dopadlo to očividně podle Durerova plánu; vlastně se dalo soudit, že hádku sám vyvolal.

Loguire se podíval na svého syna a v jeho starých, krví podlitých očích, se objevila němá výzva. Ale Anselm mu nevěnoval jediný pohled, a tak Loguirova tvář opět ztvrdla.

Starý muž si všiml Roda. „Pěvče!“ štěkl. „Proč tam stojíš nečinně? Rozvesel nás!“

Durerova hlava se bleskurychle otočila a jeho oči se upřely na Roda. V obličeji se mu objevil výraz zděšení, rychle vystřídaný čirou vražednou nenávisti.

Rod se dobrácky usmál, uklonil se a zasalutoval. Přitom rychle přemýšlel, která píseň by nejlépe uvolnila napětí. Bylo mu jasné, že podobné napětí se obvykle uvolňovalo tak, že se vybilo na pěvci. Začal hrát 'Smuteční háj', jedinou věc, kterou znal, která byla ještě pochmurnější než nálada v síni.

Zatímco hrál, studoval tváře čtyř přítomných lordů. Jejich pohledy se pohybovaly v rozmezí od zadumaného přežvýkování až po přímé (i když zahalené) vyjádření pohrdání, namířené zjevně na starého vévodu. Mohlo by se zdát, že tu Loguire neměl žádné aktivní zastánce; veřejné mínění jako by stálo plně na straně jeho syna.

„Pěvče!“

Rod vzhlédl; byl to Anselm, kdo ho oslovil.

Tvář mladého muže byla tak zkřivená, až působila dojmem, že se srazila. „Máš nějakou píseň pro mládence, ze kterého žena udělala blázna, a on, dvojnásobný blázen, ji přesto pořád miluje?“

„Ha!“ vyštěkl Loguire, ale než mohl Anselm něco říct, Rod odpověděl: „Mnoho jich je, můj pane, o mužích, jež milovali ženy, které jimi opovrhovaly; a ve všech se k nim ty ženy nakonec zase vrátily.“

„Vrátily se zpátky!“ vyprskl Anselm. „Ano, ona ho přijme zpátky — aby ho potupně pověsila na hlavní hradní bránu!“

Starý vévoda vyskočil na nohy a zařval: „Dost už těch pomluv!“

„Pomluv!“ Anselmova židle se s rámusem převrhla, jak mladík vyskočil, aby se postavil svému otci. „A je urážka i to, když řeknu, že plivla na ctné jméno Loguire, ano, a ne jednou, ale dvakrát, a kdykoliv to udělá znovu?“

Loguirova tvář zbrunátněla, hrdlo se mu napjalo výtkou, ale dřív, než ji mohl vyslovit, Rod zamumlal: „Ne, můj pane, ne tak příkře. Nikoliv porážka, ale pořádek.“

V příštím momentu se ocitl v ohnisku laserových pohledů Anselma i Durera, ale to už Loguire zaburácel: „Ano!“ a v jeho hlase byla radost i úleva. „Promluvil bez vyzvání, ale promluvil správně! Naše mladá královna je tvrdohlavá, ale toho je třeba využít a ne ji zavrhnout. Musí se naučit, že její moc není absolutní a že i ona se musí zodpovídat; ale je svrchovaná panovnice a nesmí být svržena!“

Anselm něco zamumlal, obličej se mu zbarvil do ruda a oči mu vylezly z důlků; na okamžik to vypadalo, že se vzteky zalkne, ale pak ze sebe konečně vyrazil: „Ne, stokrát ne! Ne, říkám já! Žena jako svrchovaná panovnice? To je směšné! A ta rozmazlená arogantní čubka-“

„Mlč!“ zahřměl Loguire, a dokonce i čtyři nejvyšší lordi se při divoké síle jeho hlasu přikrčili.

Co se Anselma týče, ten jen zbledl a mlčky zíral na bělobradého obra před sebou, který jako by ještě vyrostl a tyčil se teď nad ním jako věž.

Pak, pomalu a s větší důstojností, než jakou Rod kdy u člověka viděl, s opravdovou důstojnosti vladaře se Loguire posadil, aniž při tom spustil oči ze svého syna. „Odeber se do svých komnat,“ řekl chladným, monotónním hlasem. „Nebudeme o tom mluvit do večerního sezení.“

Anselmovi se nějak podařilo sebrat síly a znovu vysunul bradu — gesto, které by někomu mohlo připadat zbytečně pompézní a směšné — a otočil se na podpatku. Jak kráčel ke dveřím, zachytil pohledem Roda. Vztek a ponížení se v něm vzduly a on se rozpřáhl, aby pěvce obdařil ranou pěstí.

„Ne!“ štěkl Loguire a Anselm ztuhl.

„Tento muž,“ řekl vévoda, mluvě v centimetrech, „řekl pravdu. Nedovolím, aby s ním bylo zle zacházeno.“

Anselm znovu zkřížil pohled se svým otcem; pak se zachvěl a sklopil oči. Odvrátil se a dveře se za ním zabouchly.

„Pěvče,“ zaburácel Loguire, „hraj!“

Rod sáhl do strun, a zatímco hrál 'Starého Tora Tappana', přemýšlel.

Takže večer má být válečná porada, co? A hlavním bodem bude očividně konstituční monarchie verzus vojenská diktatura, ačkoliv to ze zúčastněných mohl vědět jen on a Durer. Dobrá, však věděl, na které straně stojí.

Znovu se podíval na vzpřímenou postavu starého vévody, který pomalu jedl bílý chléb, rty sevřené a obočí nakřabatělé v posupném mračení. V jeho hlubokých, kalných očí se odrážel pouhý stín smutku.

Ano, Rod věděl, na které straně stojí.

Setkali se ve velké síni, dost velké na to, aby mohla sloužit jako hangár pro slušnou kosmickou loď, kdyby Gramariáni věděli, co to kosmické lodě jsou.

Kamenná podlaha byla zdobena Loguirovými erby. Zhruba každý yard byly na stěnách stříbrné kruhy, nesoucí pochodně. Strop byl klenutý a pozlacený a z jeho středu visel obrovský stříbrný lustr. Ve zdech nebyla žádná okna, ale na tom stejné málo záleželo, neboť venku už vládla noc.

Loguire seděl ve velkém vyřezávaném křesle na jednom konci síně, zády ke stěně zdobené praporci jeho rodových barev. Jeho křeslo stálo na čtyřnohém pódiu, takže k němu museli stojící lordi vzhlížet.

Byla jich tam pěkná řádka, nejen dvanáct nejvyšších, ale s nimi i hrabata, baroni, rytíři a jejich vazalové.

A u každého z nich stál, nebo se spíš hrbil, vyzáblý scvrklý mužík s pečlivě učesaným řídkým porostem na hlavě.

Rod obhlédl síň a jeho rty se našpulily do bezhlesného hvízdnutí. Nenapadlo ho, že by rádců mohlo být tolik. Jen v sále jich bylo nejméně padesát, možná i sedmdesát.

A mohlo jich tam být ještě víc, mimo jeho zorné pole. V tu chvíli ho měl totiž značně omezené a k tomu se díval jen jedním okem.

Pochodně, které osvětlovaly síň, byly upevněny v stříbrných kruzích, připevněných na zeď třemi šrouby. Ale u kruhu za Loguirovým trůnem jeden šroub chyběl a kámen za ním byl do hloubky zhruba jednoho palce provrtán a pak vydlabán v dutinu, která bez obtíží pojala mužskou hlavu. Ta hlava patřila Rodovi, který stál v temné chodbě za zdí.

Jeho průzor mu umožňoval skvělý výhled na temeno Loguirovy hlavy stejně jako pohled přes jeho rameno na lidi, kteří s ním mluvili.

Pravou rukou se držel páky; kdyby ji stlačil dolů — pokud nebyla úplně zarezivělá — kámen před ním by se odsunul a vytvořil by příhodné dveře. Soudě dle pohledu do obličejů mužů, jež stáli proti Loguirovi, se to mohlo hodit.

Muž, který stál přímo před vévodou, byl Anselm. Bourbon a Di Medici stáli po mladíkových stranách. Durer stál přirozeně po Loguirově levici.

Loguire se ztěžka zvedl. „Sešli jsme se,“ zahřměl jeho hlas. „V této síni se shromáždila veškerá urozená krev Gramarye, skutečná síla země.“ Pomalu si prohlédl tváře před sebou, dívaje se každému z bratrů nejvyšších lordů přímo do očí.

„Sešli jsme se,“ pokračoval, „abychom rozhodli o přiměřeném napomenutí pro královnu Kateřinu.“

Vévoda Bourbonský ztuhl, svěsil ruce a mírně se rozkročil. Byl to opravdový obr s huňatým obočím a plnovousem spadajícím na hruď. Sevřel ruce v pěsti a stiskl rty. V jeho postoji bylo cosi kradmého, rozpačitého.

Vzhlédl k Loguirovi. „Nikoliv, dobrý strýče, pochopils to špatně.

Sešli jsme se proto, abychom se dohodli, jak svrhneme tu, která pošlapala čest a moc našich šlechtických domů.“

Loguire ztuhl a jeho oči se hněvivě rozšířily. „Ne!“ vyštěkl, „není důvod — “

„Důvod!“ Bourbon bojovně vysunul svou černou bradu. „Zatížila naše země vyššími daněmi než kdokoliv v historii naší tradice a marní je na špinavé žebráky a raby; každý měsíc posílá své soudce, aby vyslechli stížnosti poddaných z našich panství; a teď chce na naše farnosti dosadit své kněze — a my že nemáme důvod? Oloupila nás o vládu nad našimi vlastními panstvími a pak nám vmete do tváře urážku, když dopřeje sluchu petici všivých žebráků dřív, než vyslechne naši!“

Di Medici se naklonil, aby lépe slyšel, co říká vyzáblý mužík po jeho pravici, slabě se usmál a zamumlal: „Copak je zvykem, aby vládce přijímal petice nevolníků ve Velké síni?“

„Nikdy!“ zahřměl Bourbon, „Ale teď naše útlocitná vladařka staví lůzu před nás! A to, můj ctihodný vévodo, je jen největší z jejích výstředností a zvěrstev, kterými rozmetala posvátnou tradici a zvyklosti naší země. A to je ještě dítě! Co bude dělat, lorde, až dospěje?“

Odmlčel se, aby nabral dech, pak potřásl hlavou a zavrčel. „Ne, můj dobrý bratranče! Musíme ji sesadit!“

„Ano,“ zamumlal Di Medici.

„Ano,“ prohlásili ostatní lordi.

„Ano,“ dunělo síní znova a znova, až se jednotlivá slova slila v jediné rozezlené hučení. „Ano!“ a „Ano!“ a „Ano!“

„Ne, já říkám ne!“ zařval Loguire přes všechny ty hlasy.

Síň ztichla. Loguire se vypjal do plné výšky, až vypadal mnohem víc jako král než jako vévoda. Jeho hlas byl klidný, ale ostrý jako břit válečné sekery. „Je svrchovaná královna. Vrtošivá, to ano, a svévolná, horkokrevná a tvrdohlavá. Ale to jsou chyby mládí, dítěte, které se musí naučit, že jeho moc je omezená. My jí teď ta omezení musíme ukázat. To smíme udělat a nic víc. Naše věc nepřipouští další akci.“

„Žena nemůže moudře vládnout,“ zabručel rádce Di Mediciho a Di Medici se toho ihned chytil: „Můj dobrý a ctihodný bratranče, Bůh nedal ženě moudrost, aby vládla.“

Bourbon se narážky chytil. „Ano, dobrý strýče. Proč nám nedá krále? Nechť se vdá, je-li jejím přáním, aby byla země dobře spravována.“

Rod si pomyslel, jestli Bourbon náhodou není odmítnutým nápadníkem. Bylo v něm cosi chlípného a vůbec nic romantického.

„Vláda je po právu její!“ zaduněl Loguire. „Ona je z krve Plantagenetů a jí patří koruna této země od narození. To jste, mí dobří synovci, tak snadno zapomněli na přísahu, kterou jste se zavázali věrností tomu jménu?“

„Dynastie se hroutí,“ zamumlal Bourbonův rádce a v očích se mu zalesklo.

„Ano!“ zahřměl vévoda bourbonský. „Krev Plantagenetů zřídla a zkazila se, můj dobrý pane!“

Ach tak, pomyslel si Rod. Už ne strýček…

„Zřídla a zeslábla, můj pane!“ pokračoval Bourbon. „Zeslábla tak, že už nedokáže dát život muži, ale pouze ženě, slabé dívce s ženskými rozmary a vrtochy, která nám má vládnout! Linie Plantagenetů už dospěla ke svému konci; nás nový král potřebuje novou krev!“

„Krev Bourbonů?“ Loguire pozvedl obočí a opovržlivě se usmál.

Bourbonova tvář zrudla a oči mu vylezly z důlků. Začal něco koktat, když tu ho přerušil vévoda Medicejský.

„Ne, můj dobrý bratrance, ne krev Bourbonů. Jakou krev bychom si mohli přát pro krále, když ne krev nejurozenějšího šlechtice jihu?“

Loguire vytřeštil oči a překvapením a zděšením celý zbledl. „K tomu se nepropůjčím!“ zasyčel.

„Ne, můj pane, a my to dobře víme,“ pokračoval Di Medici skoro konejšivě. „Co hledáme, je dobrá krev odvážného a rozhodného muže, mladíka, který ví, co je třeba udělat, a nebude váhat to udělat.“

Jeho hlas zazněl silněji. „Jakého krále bychom si mohli přát, když ne Anselma, Loguirova syna?“

Loguire sebou škubl, jako by dostal políček. Tvář měl náhle bledou a voskovou s šedým nádechem. Třesoucí se rukou zatápal za sebou, až sevřel opěradlo svého trůnu. Stáří na něj dolehlo tíhou let.

Pomalu se posadil na okraj křesla. Jeho prázdné oči vyhledaly syna a pak se odvrátily a rozhlédly se po shromážděných.

„Lumpové!“ zasyčel. „Zatracení špinaví lumpové! Tak vy mi chcete ukrást syna…“

Anselm vzdorně vysunul bradu, ale v očích se mu zračila hanba a strach. „Ne, můj pane. Byl jsem s nimi od samého začátku.“

Loguirovy prázdné oči se na něj znovu upřely. „Dokonce i ty…“

Jeho hlas zesílil. „Jsi lump jako všichni ostatní. Jsi větší lump než oni!“

Náhle Durer odstoupil ze svého místa po Loguirově boku a postavil se vedle Anselma. Jeho úsměv se rozšířil v triumfální škleb.

Loguirovy oči se na něj pomalu zaostřily. Jejich pohledy se setkaly.

Síní se ozvalo tiché zašumění, jak všichni rádcové natáhli krky, aby lépe viděli.

„Ne,“ zašeptal Loguire, „tys to byl…“

Namáhavě se zvedl. Pak, pomalu a uvážlivě, se podíval každému z nejvyšších lordů do očí. Nakonec se podíval na Durera.

„Všichni jste jedné mysli.“ Jeho hlas získával na síle; ale byla to síla hořkosti a zklamání. „Radili jste se už předem, nemám pravdu? Už jste se rozhodli; každý z vás svedl svůj boj s vlastním svědomím a zvítězil.“ Jeho hlas ještě ztvrdl. „Jaký kapelník vás ovládá svou taktovkou, že všechny vaše duše zní v jediném akordu?“

V Durerových očích se zablesklo. Jeho ústa se už už otvíraly, ale Loguire ho umlčel. „Ty! Ty z hvězd! Přišel jsi ke mně před pěti lety a já, starý blázen, jsem si myslel: 'Dobře'. A když se tví parchanti, podlézaví služebníci, vkrádali jeden po druhém do mé domácnosti, stále jsem se radoval — já starý, pošetilý blázen!“

Zvedl oči a vyhledal Anselma. „Anselme, kterého jsem kdysi nazýval svým synem, probuď se a slyš! Střez se muže, který ochutnává tvé maso, protože ten ho může nejsnadněji otrávit!“

Rod náhle věděl, jak sněm musí skončit. Rádcové si nemohou dovolit riskovat, že Loguire odejde živ; starý muž byl stále silný a plný života, stále nepokořitelný. Mohl být schopen znovu zavolat své lordy k pořádku. Ta možnost sice nebyla velká, ale byla tu, a Durer si nemohl dovolit ji riskovat.

Anselm vypjal hruď a ve tváři se mu objevil vzdorovitý výraz. Položil Durerovi ruku na rameno, nevšímaje si, že mužíkovi cvakly zuby a div že si nepřekousl jazyk.

„Tomuto muži věřím,“ prohlásil něčím, co by se dalo označit jako zvonivý hlas. „Byl se mnou od samého počátku a já vítám jeho moudrost — jako bych přivítal tvou, kdyby ses k nám připojil.“

Loguirovy oči se zúžily. „Nikdy,“ odsekl. „Vari, falešný synu se zrádným jazykem! Dřív zemřu, než bych se k vám připojil!“

„Vybral sis,“ vyštěkl Durer. „Jmenuj způsob, kterým chceš zemřít.“

Loguire vytřeštil oči a pak se v jediném okamžiku vymrštil do plné výšky.

Anselm, očividně zaskočený, zakoktal: „Buď — buď zticha, Durere! On je — je blázen, jistě, a zrádce země. Ale je mým otcem a nikdo se ho nesmí dotknout!“

Durerovo obočí vyskočilo nahoru. „Chceš hřát hada na svých prsou, my lorde? Nicméně, je-li to přání všech šlechticů a nejen tvoje, musí být vyplněno.“

Pozvedl hlas a zvolal: „Co říkáte vy, pánové? Má tento muž zemřít?“

Na okamžik zavládlo ticho. Rod sevřel ruku na páce dveří; musí odtamtud Loguira dostat. Mohl otevřít dveře a vtáhnout vévodu do chodby, než si kdo uvědomí, co se děje…

Ale dokáže je zase zavřít, než vniknou dovnitř? Pravděpodobně ne; nepřátelé byli příliš blízko. Alespoň od Durera se dalo čekat, že bude jednat velice rychle.

Kdyby jen panty a pružiny byly ve slušném stavu! Bohužel, nedalo se čekat, že by je za posledních pár století někdo příliš udržoval.

Síní se rozezněl sbor váhavých „Ano.“

Durer se obrátil k Loguirovi a dvorně se před ním uklonil. „Rozsudek zní smrt, můj pane.“

Vytáhl dýku a vykročil vpřed.

A světlo zhaslo.

Rod stál na okamžik zmatený v úplné tmě. Jak…?

Pak se celou váhou opřel do páky. Zatímco se dveře se skřípěním otvíraly, vytáhl svou dýku. Teď konej, myslet můžeš potom.

Zasténání těžkých kamenných dveří roztálo překvapené ticho. Náhle začali všichni v síni křičet — někteří zlostí, jiní úzkostí, další volali na sluhy, aby přinesli pochodně.

Hluk byl dobrou rouškou. Rod vyskočil z chodby a začal slepě tápat, dokud nenarazil do něčího hrudního koše. Ten někdo vykřikl a pokusil se ho uhodit. Rod na poslední chvíli uhnul hlavou a cítil, jak mu rána sklouzla po vlasech. Stiskl knoflík na jílci své dýky a v krátkém záblesku světla identifikoval útočníka jako vévodu Loguira.

S hněvivým zavytím se na něj vrhl další útočník. Rod vykřikl a zavrávoral, když mu ocelový břit projel ramenem. Durer si záblesku zjevně všiml také.

Dýka pronikla hlouběji do Rodova ramene; ucítil, jak mu po paži stéká potůček teplé krve a odkutálel se stranou.

Ale starý strašák se ho jen tak nepustil. Rod se ohnal a podařilo se mu uchopit muže za zápěstí ruky, ve které držel nůž.

Mužík byl ale neuvěřitelně silný. Začal mu ruku tlačit níž a níž, až Rod ucítil, že se dýka dotýká špičkou jeho hrdla. Pokusil se přinutit druhou ruku, aby mu pomohla tlačit. Jeho rameno křičelo bolestí, ale ruka byla bezvládná.

Dýka klesla o další palec. Rod ucítil, jak se mu stahuje hrdlo, a útroby se mu sevřely strachem.

Úplným, ochromujícím a omamujícím strachem — a vtom Rod uslyšel dunivé sténání.

Durer zalapal po dechu; dýka dopadla na zem a váha tížící Rodovo tělo zmizela.

Celá síň duněla trojnásobným, velice hlubokým sténáním, soupeřícím s ječením hrůzy.

V temnotě se vznášely tři velké bílé postavy. Měly obličeje lebek s ústy tvořícími velká 'O'; Horacio a dva jiní předci lorda Loguira se tady setkali v posmrtné spolupráci.

Rod se ve své hrůze přinutil zaječet: „Fessi! Šedesát hertzů!“

V hlavě se mu rozeznělo rušící bzučení a strach zmizel. Znovu blikl světlem a vyhledal Loguira. Skočil k němu a starý vévoda se mu se zaúpěním složil přes rameno — naštěstí přes to zdravé.

Rod se otočil a klopýtavě se rozběhl, doufaje, že správným směrem. Za jeho zády zaječel Durerův hlas: „Zacpěte si uši rukama, idioti! Idioti! Idioti!“

Rod se potácel tmou a bezvládný vévoda na rameni mu připadal čím dál těžší. Nemohl najít dveře! A teď zaslechl rychlé kroky uhánějících nohou — Durer se pokoušel Roda poslepu dostihnout. Teď, když měl v uších zátky, byl Durer znovu hrozivým nepřítelem. Navíc Rod mohl jen těžko bojovat, když měl jedno rameno zraněné a na druhém nesl vévodu Loguira.

Náhle ucítil chladný závan a kolem něj se prosmýkla bledá postava. „Následuj mne!“ zaburácel Horacio Loguire.

A Rod ho následoval.

Běžel za Horaciem se zdravou rukou napřaženou, jako překážkový běžec. Nepomohlo to; jeho poraněné rameno udeřilo do kamenného dveřního rámu a bolest ho takřka srazila k zemi. Zalapal po dechu, div že neupustil vévodu, a konečně se mu podařilo protáhnout se do nitra úzké chodby.

Horečnatě oddychuje se opřel o zeď.

„Pospěš si, smrtelníče!“ zaburácel Horacio. „Dveře! Musíš je zavřít!“

Rod přikývl, zaťal zuby a natáhl se po páce, doufaje, že se vévoda na jeho rameni udrží. Rukou nahmatal zrezivělý kov. Škubl pákou nahoru a dveře se se zaskřípěním zavřely.

Stál opřený o zeď a těžce oddechoval.

Po krátkém okamžiku, který trval celou věčnost, sebou Loguire začal vrtět. Rod vynaložil všechnu zbývající energii k tomu, aby ho položil na podlahu. Pak vzhlédl, a stále těžce oddychuje, podíval se na Horacia.

„Děkuji mnohokrát,“ zasupěl, „za včasnou záchranu.“

Horacio mávl velkoryse rukou a na tváři se mu objevil výraz nebezpečně připomínající úsměv. „Není zač, smrtelníče. Jak bys mohl naplnit svou přísahu, kdybys byl zabit?“

„Já hlupák.“ Rod se opřel o zeď. „Udělal jsi to skvěle. Zajímalo by mne, jak se ti podařilo zhasit najednou všechny pochodně.“

„Zhasit… pochodně?“ Horacio se zamračil.

„Však víš, ten trik se světlem.“

Duch se zamračil ještě víc. „To jsi neudělal ty?“

Rod vytřeštil oči. Pak zvedl ruku. „Tak moment. Moment. Chceš říct, žes myslel, že jsem to udělal… a já myslel, že jsi to byl ty.“

„Ano.“

„Ale tys to nebyl?“

„Nikoliv.“

„A já to taky nebyl.“

„Vypadá to, že ne.“

„Pak tedy,“ — Rod těžce polkl — „kdo…?“

„Kdo je to?“ Loguire zatahal Roda za loket.

Kukátkem dovnitř vnikl paprsek světla.

Horacio zaječel a zmizel.

Rod přiložil oko ke kukátku. Pochodně byly zase zapáleny. Durer stál na stupátku, bodal dýkou do vzduchu kolem sebe a ječel: „Kde je? Kde je?“

Rod zvedl hlavu od kukátka, podíval se na vévodu Loguira a usmál se: „Nemyslím, že bychom tu měli čekat, až na to přijde. Půjdeme, můj pane?“

Obrátil se, aby vykročil, ale Loguirovy prsty se mu zaťaly do ramene. Rod zalapal po dechu. „Prosím, mylorde — pokud by ti to nevadilo — použij mé druhé rameno.“

„Co to bylo za člověka?“ zavrčel Loguire.

„Člověk?“ Rod se ohlédl. „Který člověk?“

„Ten, co stál před námi v bílém.“

„Ach.“ Rod si prohlédl mužovu tvář. Vévoda byl zjevně stále ještě v šoku, neschopen čelit realitě takové, jaká ve skutečnosti byla. „To byl jen příbuzný, mylorde.“

„Tvůj příbuzný? Tady?“

„Ne, mylorde. Tvůj.“ Odvrátil se a vykročil chodbou pryč.

Loguire ho po chvíli následoval.

Po několika yardech se světlo z kukátka ztratilo. Rod s klením tápal dál; teď by měl přijít roh a za ním úzké schody dolů.

Zahnul za roh a sáhl po dýce — a uviděl před sebou kouli liščího ohně. Zděšeně na ni hleděl, zatímco se mu vlasy na zátylku ježily; pak se jeho oči přizpůsobily slabému světlu a on rozeznal tvář a tělo (bylo nemožné vnímat je jako jednotku, neboť byly od sebe výrazně odděleny tmou) s jednou rukou napřaženou a koulí liščího světla na dlani. Obličej se tvářil ustaraně.

„Gwendylon,“ vydechl Rod.

Ve tváři se jí objevila úleva a radost, ale jen na okamžik; pak se jí v očích zaleskla nezbednost.

Vysekla mu to nejdvornější pukrle: „Můj pane.“

„Teto Náno!“ zaúpěl Rod. „Co ty tu k čertu děláš?“

Oči se jí rozšířily uraženou nevinností. „Šla jsem za tebou, můj pane.“

„Ne, ne, ne!“ Rod křečovitě zavřel oči. „Tak to ve scénáři nebylo. Měla bys mě teď nenávidět! Měla bys za mnou přestat chodit!“

„Nikdy, můj pane.“ Její hlas byl velice tichý.

Vzhlédl, aby se přesvědčil, jestli si z něj dělá legraci. Bohužel. Zdálo se, že Tom měl ohledně venkovských děvčat přece jen pravdu.

„Co to máš?“ zeptal se a kývl hlavou ke kouli liščího ohně na její dlani.

„Tohle?“ Podívala se na dlaň. „Jen takové malé kouzlo, které mě naučila maminka. Světlo je v bludišti užitečné, můj pane.“

„To je,“ přikývl Rod. „A smím se zeptat, jak jsi zhasila pochodně ve velké síni?“

Začala odpovídat, ale pak se zamračila. „To se jen tak rychle říct nedá, pane. Máme dost času?“

Rod našpulil rty a pozorně si prohlédl její tvář. „Ale bylas to ty, že?“

„Ano, pane.“

„Jen další malé kouzlo, které…“

„…mě naučila maminka. Ano.“ Vesele přikývla.

„No dobře!“ Rod pokrčil rameny. „Proč ne?“ Tak půjdeme, dítě.“

Začal klopýtat úzkou chodbou, sykaje bolestí pokaždé, když se zraněným ramenem dotkl kamenné zdi.

„Můj pane!“ vyjekla Gwendylon a ruka se jí vymrštila, aby se dotkla jeho ramene. „Ty jsi zraněn!“

Rod se k ní napůl pootočil a přitom se pokusil opřít o zeď; ale plný a pevný výstupek, kterého se jeho ruka dotkla, nebyl ze žuly.

Rychle rukou ucukl. Překvapeně se na něj podívala, pak přivřela oči a líně se usmála. Vzala jeho ruku do svých a přitáhla si ji k sobě.

Pane, nemusíš přece — “

„Musím!“ Vytrhl jí svou ruku a opřel se o zeď. Vrhla se k němu s ústy pootevřenými.

„Má drahá dámo…!“

„Nemám na ten titul právo,“ zamumlala a její hlas zněl měkce, teple a chraptivě. Její tělo se k němu měkce přitisklo.

„Ženská, prosím tě!“ Rod se pokusil odstrčit ji od sebe. „Nedokážu si představit méně vzrušivou situaci.“

„Ani čas ani místo mne nezajímá, když jsi na blízku ty, pane,“ vdechla mu do ucha a jemně ho kousla.

A to jsem si myslel, že znám svoje meze, pomyslel si Rod. „Podívej se,“ řekl nahlas, „teď nemáme ani čas, ani prostor…“ Zalapal po dechu a cukl sebou, jak se jí podařilo objevit to pravé místo. „Podívej, děvče, teď nás odsud dostaň a pak ti budu k službám!“

Zadržela dech a ucouvla právě jen natolik, aby si ho mohla prohlédnout: „Skutečně, pane?“

„No, hm…“ Rod rychle zařadil zpátečku. „Na čtyřiadvacet hodin, řekněme.“

„To bude stačit,“ zašeptala smyslně a stejně smyslně se usmála.

Chvíli si ji měřil pohledem a pak řekl: „Vytáhni si to kanárčí peří z úst a odveď nás odsud!“

„Ano, pane!“ Obrátila se, až jí sukně zasvištěla vzduchem, a lehce se rozběhla po mechem obrostlých schodech.

Chvíli se za ní díval, jak běží, a v očích se mu zalesklo. Pak ji dohonil, chytil ji za rameno a obrátil ji obličejem k sobě.

Překvapeně se na něj podívala a pohled se jí opět zakalil. „Můj pane, nesmíme se zdržovat…“

„Nebude to trvat dlouho,“ odpověděl a energicky si ji k sobě přitáhl. Rty měla horké a vlhké a pod jeho ústy se ochotně otevřely…

Radostně vyjekla a odstrčila ho. „Ach! Za co bylo tohle?“

„Záloha,“ zašklebil se Rod.

Zahihňala se, pak se obrátila a táhla ho chodbou do tmy. „Musíme spěchat!“

Vyprostil svou ruku z její a díval se, jak utíká.

Za jeho zády se ozvalo tiché zachechtání.

Rod se po Loguirovi znechuceně ohlédl. „Šmíráku,“ zavrčel a rozběhl se za Gwen.

Slizké kamenné stěny chodby byly na obě strany sotva tři palce od jejich ramen. Běh po úzkých schodech, zatáčka a další běh; schody byly vlhké a kluzké od kapající vody, jež prosakovala z jezera nad nimi. Zdi byly posety ostrůvky bledého mechu jako boláky. Staré pavučiny visely z nízkého stropu.

Když vyběhli po dvanáctém schodišti, Rod uslyšel někde nad hlavou bublání vody.

„Zákrut řeky u jezera,“ oznámila mu Gwendylon. „Vyjdeme na povrch u jeho břehu.“ Rychle se podívala přes rameno. „Tvé rameno, pane Rode?“

„Ach, to počká,“ zavrčel Rod.

„Ještě krvácí?“

„Ne; zdá se, že kabátec ránu utěsnil. Ten účet za čistírnu ale nechci vidět.“

„Hm.“ Spěšně se obrátila. „Pak to tedy vydrží, až se dostaneme k řece. Spěchejmež, páni, musíme se tam dostat, než je napadne prohledat stáje.“

Rod se zamračil. „Proč? Vylezeme snad ve stáji?“

„Ne, u řeky, ale pokud budou hledat ve stáji, zjistí, že vévodův a tvůj černý oř zmizeli.“

„Tos mi neřekla!“ Rod si odkašlal a řekl trochu hlasitěji, než bylo nutné: „A kde je můj kůň teď?“

„Na břehu řeky, Rode,“ zamumlal Fessův hlas za jeho uchem, „s Velkým Tomem a dvěma skutečnými zvířaty.“

Gwendylon už už chtěla odpovědět, ale Rod ji předběhl. „Ano, ano, budou na břehu řeky, já vím.“

Gwen se zatvářila poněkud překvapeně.

„Ale jak Velký Tom věděl,“ pokračoval Rod, „že budeme potřebovat koně?“

Dívka se na něj zamračila a pak se odvrátila. „To já mu to řekla, pane. Nebyl to než nápad, ale uškodit nemohl. Zdálo se mi, že by se mohli hodit.“

„Zdálo,“ zopakoval Rod. Byla snad také jasnovidka?

„Ano pane, zdálo.“ Náhle zpomalila. „Našlapujte bedlivě, páni.“ Opatrně překročila něco, co leželo v chodbě.

Rod zastavil a prohlédl si to.

Byla to miniaturní lidská kostra, možná osmnáct palců dlouhá; ale proporce měla jako dospělý člověk, ne jako dítě. Plíseň ji zbarvila do zelena.

Podíval se na Gwendylon. „Tohle tu není moc dlouho,“ řekl. „Co je to?“

„Jeden z Maličkého lidu, pane.“ Ústa jí náhle ztvrdla. „Bylo tu zlé kouzlo, které přehlédl.“

Rod vzhlédl překvapený tónem jejího hlasu, ignoruje Loguirův užaslý výkřik.

Tvář měla jakoby vytesanou z kamene. „Ubohý maličký chlapík,“ zamumlala. „Nemáme ani čas ho pohřbít.“ Otočila se a spěchala dál.

Rod opatrně překročil malou kostru a rozběhl se za ní.

„Co to bylo za kouzlo?“ zeptal se, když ji dostihl.

„Bylo to něco… jako zpívání… ve vzduchu, pane, ale ne pro uši, nýbrž pro mysl. Kdyby ses ty nebo já pokusil běžet proti tomu, zastavilo by nás to jako zeď. Ale pro Maličký lid to bylo smrtelné.“

Rod se zamračil. „Zpívání, říkáš?“

„Ano, pane. Ale ne pro uši, jak jsem řekla.“

Silové pole! Ale to bylo nemožné. Zeptej se kteréhokoliv fyzika a on ti to řekne…

„Kdy se to stalo?“

„Událo se to před pěti lety, pane. Netrvalo to déle než měsíc, a jeho pán buďto nezjistil, že jsem ho zastavila, nebo ho nikdy znovu nespustil.“

Rod se zastavil a počkal, až ho Loguire dohoní. Díval se za jemnou, velice ženskou postavou, která spěchala chodbou před nimi. Pak zavřel ústa, polkl a rozběhl se za ní.

Silové pole! A právě před pěti lety se objevil Durer…

Rod si znovu vzpomněl na stupnici na předpokládaném stroji času. Pak pohlédl na Gweniny dlouhé rudé vlasy, které za ní při běhu vlály.

A ona ho zastavila? Zařízení z budoucnosti a ona ho zastavila?

Podíval se na vesnické děvče s novým respektem.

„Hm, Gwen, drahoušku…“

„Ano, můj pane?“ Obrátila se na něj s výrazem příjemného překvapení v lehce zrudlém obličeji.

Zamračil se. Co…? Ach. Nazval ji 'Gwen' a taky 'drahoušku'.

„Ano, můj pane, zažehnala jsem to. Ale Maličký lid už sem od té doby nechodí a myslím, že je to moudré.“

Ano, pomyslel si Rod, velice moudré. Durer & spol. by jistě neshlíželi na maličké špiony laskavě a pravděpodobně by zavedli nějaké nepříjemné preventivní opatření. Nepřítomně upřel oči na Gwendylonina záda; byla pořád samé překvapení, ta maličká…

„Už tam budeme, páni!“

Rod natáhl krk a uviděl před sebou jiskřičku tlumeného světla. Svítící koule v Gwenině ruce zhasla.

O chvíli později už stoupali větrným, plevelem zarostlým tunelem do měsíční noci. Několik yardů dál tekla řeka, lemovaná vrbami a cypřiši. Noční vítr byl vlhký a chladný. Loguire se zachvěl.

„Pane!“ ozval se tichý výkřik a ze stínu říčního břehu se vynořil Velký Tom, který vedl tři koně.

Rod popadl Gwen za ruku a rozběhl se ke koním… a byl zastaven nanejvýš neženským škubnutím za ruku — naštěstí za tu zdravou.

„Ne, můj pane,“ řekla dívka pevně. „Nejprve se musím podívat na tvé zranění.“

„Poslyš, teď není čas…“ zavrčel Rod, ale náhlá řezavá bolest v rameni ho umlčela.

„Dříve nebo později nás to stejně zpomalí,“ řekla dívka rozhodně. „Raději se na to podívám hned, když to zabere pouhou chviličku.“

Rod si povzdechl a kapituloval. Díval se se zájmem znalce, jak sbíhá k řece, a přemýšlel, odkud se v něm bere ten podivný příjemný pocit.

„Má pravdu,“ zavrčel Loguire a vytrhl tak Roda z příjemných úvah. „Teď zatni zuby.“

Rozepnul Rodův kabátec, nechávaje jeho nesmělý protest bez povšimnutí. Jedním škubnutím strhl látku z rány. „Ať chvíli volně krvácí,“ vysvětlil mu vévoda.

Pak se vrátila Gwendylon s hrstí nějakých bylin a malým koženým měchem — spolehni se na Toma, že nějaký šnaps u sebe vždycky mít bude, pomyslel si Rod — a snad o pět minut později už ji Rod vysadil do Fessova sedla a vyskočil za ní. Pak koně pobídl patami. Gwendylon překvapeně vykřikla, když se kůň dal do cvalu, pak se obrátila a zmateně se na Roda zamračila.

„Proto mu říkám Železňák,“ vysvětlil Rod. „Jen se uvolni a opři se o mně. Máme před sebou dlouhou jízdu.“

„Ale můj pane, já nepotřebuji — “

„Máme jen tři koně, Gwen. Někdo musí jet na tandemu. Neboj se, Fess si toho rozdílu ani nevšimne.“

„Ale můj pane, já — “

„Pst! Mylorde Loguire!“ zavolal přes rameno. „Veď nás, mylorde, ty znáš svou zem nejlépe!“

Loguire mlčky přikývl a popohnal svého velkého oře; ten trochu zrychlil a předehnal Roda. Rod se zařadil za něj, poslouchaje dunění kopyt Tomova koně za sebou. „Věř mi, pane, není třeba — “

„Dost času promluvit si později,“ zavrčel Rod. „Zanecháváme za sebou stopu jasnou jako Polárka. Měli bychom se dostat co nejdál a co nejrychleji to půjde, než nás začnou pronásledovat.“

Gwendylon si povzdechla. „Ohlédni se, můj pane.“

Rod to udělal a uviděl zástup alespoň stovky elfů, lemujících jejich cestu s miniaturními košťaty v rukou a zametajících každou stopu po jejich koních — někteří dokonce zvedali traviny, které ohnuly jejich podkovy.

Rod křečovitě zavřel oči. „Ne. Ach, ne. Proč já, můj Bože? Proč právě já?“

Obrátil se zpět ke Gwedylon. „Gwen, to ty jsi sem zavolala ty… Gwen!“

Sedlo bylo prázdné. Dívka byla pryč.

„Gwen!“ vykřikl a přitáhl uzdu.

„No vážně, Rode,“ zaprotestoval hlas za jeho uchem. „Musím tě požádat, abys laskavě ovládal — “

„Gwendylon!“ zaječel Rod.

Z nebe mu odpověděl křik podobný zachechtání racka.

Rod vzhlédl.

Říční orel. Tentýž. Byl by ochoten na to přísahat. Místo toho jen zaklel.

Pták se snesl níž, obkroužil Rodovu hlavu a znovu zakřičel.

Jak může, k čertu, orlí křik znít tak žensky?

Orel se od něj oddělil a přeletěl před čumákem Loguirova koně. Ještě jednou jim zakroužil nad hlavami a pak se rozletěl do dálky.

„Jo, jo,“ zavrčel Rod, „já mám poslání. Já musím držet partu pohromadě. Fessi, sleduj toho ptáka! Fessi? Fessi!“

Kůň stál s nohama strnule nataženýma a hlava se mu volné houpala mezi nimi.

To blahodárně zapůsobilo na Rodovy nervy. Natáhl se a stiskl resetovací knoflík.

Jeli na sever a po první půlhodině zvolnili klus. Loguire jel v sedle zhroucený, a než ho osvěžil chladný ranní větřík, skoro vyčerpáním usnul.

Po pravdě řečeno, Rod na tom nebyl o mnoho lépe. Pobídl koně a jel vedle Loguira. „Tamhle na poli jsou stohy, mylorde. Musíme si odpočinout. Za chvíli vyjde slunce a cestovat ve dne je pro nás nebezpečné.“

Loguire zvedl hlavu a zamrkal. „Ano. Ano, samozřejmě.“ Přitáhl svému koni uzdu. Rod a Tom ho následovali.

Překonali živý plot kolem cesty a rozjeli se k nejbližšímu stohu. Rod seskočil a přidržel koně vévodovi, který div že ze sedla nespadl. Velký Tom odsedlal koně a plácnutím do zadku je poslal, aby se na poli napásli, zatímco Rod napůl vedl a napůl táhl starého šlechtice ke stohu.

Položil Loguira do sena, o několik kroků ustoupil a zamumlal: „Fessi.“

„Ano, Rode.“

„Odveď ty herky kousek dál, někam, kde nebudou tak nápadné, ano? A za soumraku je sem zase přiveď.“

„Provedu, Rode.“

Rod zůstal ještě chvíli stát a poslouchal vzdalující se bubnování koňských kopyt.

Podíval se na Loguira; starý muž zmožený psychickým napětím a celonoční jízdou usnul takřka okamžitě. Rod se nad ním sklonil, aby ho přikryl. Když se podíval po Velkém Tomovi, zahlédl už jen jeho nohy mizící v nitru stohu. Sedla a postroje už byly ukryty pod senem.

Nohy se ztratily, pak se stoh několikrát otřásl a vykoukla z něj Tomova brunátná tvář. „Měl by ses co nejrychleji schovat, pane. Co nevidět vyjde slunce a není nutné, aby nás viděli vesničané.“

„Nepřijdou až k tomuhle stohu?“

„Ne. Tohle pole už je pokosené a bude ještě pár dnů trvat, než se seno začne svážet „do stodol.“

Rod přikývl. Odrazil se a šipkou se vrhl do stohu. Když se obrátil, viděl, jak za sebou Velký Tom zakrývá otvor. „Dobrou noc, Velký Tome.“

„'Brý ráno, pane,“ odpověděl tlumený hlas ze sena.

Rod se zasmál, potřásl hlavou a pustil se do výroby pohodlného pelechu. Vtom uslyšel tiché zamňoukání a vedle něj se do sena snesl říční orel. Jeho obrysy zmatněly a zavlnily se a vzápětí vedle něj ležela Gwendylon.

Uličnicky se usmála a začala si rozvazovat tkanici živůtku. „Čtyřiadvacet hodin, můj pane. Od úsvitu do úsvitu. Říkal jsi, že tak dlouho mi budeš k službám.“

„Ale — ale — ale…“ Rod vytřeštil oči a suše polkl, když uviděl, jak se Gwendylonin živůtek rozevřel a byl odhozen do sena. Dívka si začala vyhrnovat blůzu.

Polkl znovu a zakoktal: „Ale — ale někdo by měl držet hlídku!“

„Žádný strach,“ zamumlala. Blůza odletěla za živůtkem. „Mí přátelé se o to postarají.“

„Tví přátelé?“ Rod jaksi mimochodem zaregistroval, že na místním stupni kultury nebylo ještě objeveno spodní prádlo.

Alespoň Gwendylon ho nenosila.

„Jistě, Maličký lid.“ Sukně a spodnička se hladce snesly na hromadu.

Zapadající slunce už barvilo oblohu do zlatova, když Rodova hlava vykoukla ze stohu.

Rozhlédl se, nadechl se chladného, čerstvého večerního vzduchu a vydal ze sebe hluboké uspokojené povzdechnutí.

Cítil se nesmírně skvěle.

Jedním máchnutím ruky odhodil seno, které ho zakrývalo, stranou, a zatímco jeho oči pomalu a zálibně putovaly po Gweniných křivkách, pomyslel si, že to byl rušný den.

Nahnul se k ní a přitiskl své rty na její v dlouhém a hlubokém polibku. Cítil, jak se před ním probouzí.

Odtáhl se; její oči se napůl otevřely. Její rty se pomalu prohnuly do smyslného úsměvu.

Protáhla se, pomalu a rozkošnicky. Roda překvapilo, jak rychle mu při tom stoupl pulz. Jeho mínění o sobě samém utrpělo další vroubek.

Zato jeho mínění o ní už bylo tak dost vysoké. Se slabým znepokojením zjistil, že začíná litovat, že je tulákem bez domova. Také zaznamenal, že ho hryže něco na bázi svědomí. Podívala se mu do očí a rázem vystřízlivěla. „Proč jsi smutný, pane?“

„Tobě nevadí, že jsi využívána, Gwen?“

Líně se usmála. „A tobě, pane?“

„Hm, ne…“ Rod se zamračil na své dlaně. „Ale to je něco jiného. Chci říct, já jsem přece muž.“

„O tom vůbec nepochybuji,“ zavrněla a přitom ho kousla do ušního lalůčku.

Zašklebil se a ucukl, pak sejí to pokusil oplatit stejně; ale ona s jeho uchem ještě neskončila.

„Muži jsou hloupí,“ zamumlala mezi dvojím kousnutím. „Pořád mluvíte o tom, co není, místo abyste mluvili o tom, co je. Skonči s nocí a žij večerem, když už nastal.“ S majetnickým potěšením si ho prohlížela zpod ztěžklých víček od hlavy až k patě.

No dobře, pomyslel si Rod, tolik k mému pokusu zachovat se čestně… „Kamere“ Koneckonců, existoval jen jediný způsob, jak jí ten potměšilý úsměv setřít z tváře.

Velký Tom si vybral právě tento okamžik, aby zavolal: „Pane! Slunce už zapadá a my musíme vyrazit!“

„Musíme, můj pane?“ zeptala se zarmouceně.

„Musíme,“ odpověděl. „Povinnost volá — nebo alespoň Velký Tom. Vzhůru za větší slávu Francie! nebo něco na ten způsob…“

Další dva dny pochodu, při kterém střídali cval a klus, je přivedly zpátky do hlavního města.

Když o sedmé hodině noční přejížděli most přes řeku, která se točila kolem města, uviděl ke svému překvapení Rod dva pěší vojáky s píkami a pochodněmi, planoucími do tmy.

„Uvolním cestu,“ zamumlal Velký Tom a pobídl svého koně před Roda a Longuira. „Ustupte,“ křikl na strážné, „mí páni si přejí projet!“

Píky se se zařinčením zkřížily a zatarasily vjezd. „Kdo jsou tví páni?“ zeptal se jeden z nich. „Vzbouřenci? Nebo královnini muži?“

„Vzbouřenci?“ zamračil se Tom. „Cožpak se dostali do královnina města, zatímco jsme byli na jihu?“

„Na jihu?“ Oči strážného se zúžily. „To páni na jihu jsou těmi vzbouřenci.“

„Ano, ano!“ mávl Velký Tom netrpělivě rukou. „Byli jsme tam v královnině záležitosti — jako špehové, abych řekl pravdu. Přinášíme zprávu o tom, že lordi na jihu chystají povstání a známe den, kdy vyrazí na pochod; ale jak se sem ta novina dostala před námi?“

„Co je to za tlachání?“ vyštěkl Loguire a vjel do světla pochodní. „Ustupte stranou, rabi, aby muž urozené krve mohl projet!“

Hlavy obou strážných se bleskurychle otočily k vévodovi a hroty jejich pík se zastavily sotva palec od jeho prsou. „Sesedni a vzdej se, mylorde vévodo z Loguire!“ Hlas prvního strážného byl pevný, ale uctivý. „Z příkazu jejího veličenstva královny tě musíme vsadit do vězení.“

A druhý strážný zavolal: „Kapitáne! Kapitáne stráží!“

Loguire nevěřícně vytřeštil oči. Rod předjel před vévodu a štěkl na stráže: „Jmenujte zločin, pro který chce královna vsadit mylorda Loguira do vězení!“

Oči zbrojnoše těkaly z Loguira na Roda a zpátky; pak rozpačitě odpověděl: „Nanejvýš hanebná velezrada osoby a majestátu jejího veličenstva královny.“

Loguirovi poklesla čelist. Pak sevřel rty a jeho obočí se nakrabatilo, až docela skrylo jeho oči. Jeho tvář se zdála ve světle pochodní krvavě rudá.

„Jsem víc než kdo jiný věrný jejímu veličenstvu královně!“ vybuchl. „Přestaňte s těmi urážkami a ustupte stranou!“

Zbrojnoši na sucho polkli, ale z místa se nehnuli. „Bylo nám řečeno, že Loguire vede povstalce, mylorde.“

„Vojáci,“ řekl Rod klidným tónem užívaným starými c. a k. polními maršálky.

Oči obou strážných se k němu obrátily, ale jejich píky zůstaly namířeny.

„Znáte mě,“ Rodův hlas překypoval výhružnou autoritou.

Zapůsobilo to víc než Loguirovy povýšené protesty. Jeden ze strážných stiskl rty a váhavě přikývl. „Ano, pane.“

„Kdo jsem?“

„Jsi pan Gallowglass, bývalý královnin gardista.“

„Pořád jsem královniným gardistou,“ opravil ho Rod, stále tímž tichým hlasem. „Byl jsem poslán na jih, abych chránil vévodu z Loguire.“

Loguire sebou trhl; jeho oči se upřely na Roda.

„Věděli jsme, žes odjel,“ zamumlal voják.

„A teď také víte proč.“ Rod držel svůj hlas pod pečlivou kontrolou, snaže se působit dojmem, že v případě neuposlechnutí dopadne na hlavy strážných hněv královny osobně. „Mylord Loguire chce požádat svou příbuznou,a panovnici, jeho veličenstvo královnu, o azyl. Bude zuřit, když se dozví, že jste ho zdržovali. Nechte nás projít!“

Zbrojnoš sevřel píku pevněji, polkl a tvrdohlavě vysunul čelist. „Ohledně lorda Loguira máme rozkaz zadržet ho a uvrhnout do královniných podzemních kobek, můj pane. Nic víc o tom nevím.“

„Podzemních kobek!“ zahřměl Loguire, ve tváři celý rudý. „Jsem snad nějaký mizerný lapka, abych byl vhozen do podzemní, kobky? Takhle královna zachází se svým vazalem? Ne, ne! Krev Plantagenetů se tak zkazit nemohla! Rabe! Vyrvu ti ten tvůj lživý jazyk z hlavy!“

Jeho ruka sklouzla k dýce a voják ucouvl; ale Rod běsnícího šlechtice zadržel. „Upokoj se, mylorde,“ zamumlal. „To Durer sem poslal zprávy před námi. Královna nemůže vědět o tvé loajalitě.“

Loguire s vypětím sil potlačil svou zlost a místo toho upadl do tiché rozmrzelosti. Rod se nahnul k Tomovi a zašeptal mu: „Tome, dokázal bys najít nějaké bezpečné místo, kde bychom mohli starého pána na nějaký čas uklidit?“

„Ano, pane,“ zamračil se na něj Tom. „U jeho syna. Ale proč…?“

„V Clovisově domě?“

„Ano, pane. Bylo by k tomu třeba všech královniných mužů a těžkých moždířů, aby rozbořili Dům.“

„Já bych spíš řekl, že by k tomu stačilo silnější zafoukání větru,“ zabručel Rod, „ale myslím, že je to to nejlepší, co máme k dispozici. Takže…“

„Mluv tak, abychom mohli slyšet všichni!“ ozval se nový hlas.

„To mi zní povědomě,“ zabručel Rod a ohlédl se.

Uviděl sira Marise, přicházejícího v doprovodu dalších dvou zbrojnošů. „Dobrá práce, Rode Gallowglassi! Přivedl jsi nejzhoubnějšího z povstalců do bezpečného zajetí naší pevnosti!“

Loguirovy oči si Roda nenávistně změřily.

„Nemluvte mezi sebou,“ pokračoval sir Maris, „zakazuji vám to. A naslouchejte dobře mým rozkazům, neboť dvanáct mužů s kušemi je připraveno prohnat vám šípy srdci.“

Loguire se napřímil v sedle, vysoký a hrdý, tvář jako vytesanou z žuly.

„Dvanáct?“ Rod se na sira Marise posměšně zašklebil. „Jen dvanáct kuší, aby zabilo lorda Loguira? Můj dobrý sire Marisi, řekl bych, že na stará kolena ztrácíš soudnost.“

Žulová maska se zlomila; Loguire se zmateně podíval na Roda.

Rod sesedl z koně a vykročil k mostu. Udiveně zakroutil hlavu. „Sire Marisi, sire Marisi! Můj dobrý sire Marisi, myslím, že — “

Náhle se bleskurychle otočil, zaječel a pleskl koně po hřbetě. „Otočte se a běžte!“ zvolal. „Jeďte!“

Sir Maris a jeho muži ztuhli překvapením, když se koně postavili na zadní, otočili se a vyrazili pryč. O zlomek okamžiku později dopadlo dvanáct šipek na místo, kde předtím stáli.

Jeden střelec byl trochu rychlejší než jeho druzi; jeho šipka zasáhla Fessův kovový bok a s cinknutím odletěla do řeky.

Na okamžik zavládlo ohromené ticho a pak se mezi muži začal šířit poplašený šepot: „Čarodějný kůň! Čarodějný kůň!“

„Zameť stopu, Fessi,“ zamumlal Rod a velký čemý kůň se postavil na zadní, zaržál a zvedl kopyty oblaka prachu; pak skočil a byl pryč, ztracen ve tmě noci.

Rod se ponuře usmál, přesvědčen, že Fessova stopa bude křížit a protínat stopy kopyt Tomova a Longuirova koně v takových kličkách, které by nerozmotal ani italský odborník na špagety.

Podíval se na nebe. Neviděl sice dál než na hranici světla pochodní, ale mohl by přísahat, že zaslechl orlí křik.

Usmál se znovu, tentokrát už ne tak srdečně. Ať se mne Kateřina pokusí uvěznit. Jen ať to zkusí.

Pak se podíval do tváře sira Marise a jeho úsměv zmrzl.

Starý rytíř se dusil hněvem, ale strach v jeho očích byl tak křiklavý, jako program komerční televize. Hlas se mu chvěl: „Rode Gallowglassi, tys napomohl vzbouřencům v útěku.“

Rod stál mlčky a oči mu plály.

Sir Maris těžce polkl a pokračoval: „Za velezradu jejího veličenstva královny veškeré Gramarye tě musím, Rode Gallowglassi, vsadit do vězení.“

Rod se zdvořile uklonil: „Můžeš to zkusit.“

Vojáci zašuměli a vystrašeně ucouvli. Nikdo si nepřál měřit síly s čarodějem.

Oči sira Marise se poplašeně rozšířily; pak se otočil a popadl prvního vojáka za rameno: „Ty tam! Vojáku! Vojáku!“ zasyčel. „Běž a oznam to královně. Řekni jí, co se tady přihodilo.“

Voják se rozběhl, očividně šťastný, že se může ztratit z místa akce.

Sir Maris se obrátil zpátky k Rodoví: „Teď musíš se mnou před královnin soud, pane Gallowglassi!“

Oho! pomyslel si Rod. Tak teď už jsem pán!

„Jsi ochoten jít k ní dobrovolně?“ zeptal se sir Maris s obavami, „nebo tě budu muset přinutit?“

Rod se ovládl, aby se nerozesmál nad tím, jak vážně se při tom starý rytíř tvářil. Jeho reputace, zdá se, značně vzrostla.

„Půjdu dobrovolně, sire Marisi,“ řekl a vykročil vpřed. „Můžeme jít?“

Oči sira Marise zaplály vděčností. Náhle ze sebe vyrazil: „Nechtěl

bych být na tvém místě, Rode Gallowglassi. Budeš teď sám čelit královnině jazyku.“

„Co se dá dělat,“ odpověděl Rod. „Ale já mám také pár věcí, které bych jí rád řekl. Pojďme, sire Marisi.“

Naneštěstí cesta na hrad poskytla Rodovi čas k přemýšlení o Kateřinině posledním špinavém triku; takže ve chvíli, kdy došli ke dveřím jejích komnat, už měl čelisti pevně sevřené a třásl se hněvem.

A tam, stejně nešťastně, na něj čekal uvítací výbor složený ze dvou gardistů, vojáka, který byl poslán se vzkazem, a dvou pik namířených přímo na Rodovo břicho.

Průvod se zastavil. „Co má znamenat tohle?“ procedil Rod mezi zuby.

„K-královna zakázala, aby k ní č-čaroděj vstoupil jinak než v o-okovech,“ vykoktal posel v odpověď.

„Aha.“ Rod na okamžik našpulil rty a pak na posla přátelsky mrkl. „Takže já mám být spoután?“

Posel vystrašeně přikývl.

Píky zařinčely, jak je Rod od sebe odrazil. Pak popadl posla za límec a hodil ho do náruče dvěma gardistům, kteří proti němu vyrazili. Jediným kopnutím pak vyrazil dubové dveře z pantů.

Dveře se zaduněním dopadly na zem a Rod přes ně prošel dovnitř.

Kateřina, primátor královnina sídelního města a Brom O'Berin vyskočili ze svých křesel rozestavěných kolem mapami pokrytého stolu.

Brom se postavil Rodovi do cesty: „Který ďábel tě posedl, Rode Gallowglassi, že…“

Ale Rod už byl za ním a pokračoval dál.

Postavil se před stůl a oči mrazivé jako suchý led upřel na královnu.

Kateřina ucouvla a ruka se jí zvedla k ústům. Byla vyvedena z míry a vyděšena.

Brom vyskočil na stůl a zahromoval: „Co má znamenat tohle neslýchané vtrhnutí, Rode Gallowglasi? Jdi ven a čekej, až pro tebe královna pošle!“

„Dal bych přednost tomu nemuset předstupovat před královnu v okovech,“ řekl Rod suše a mrazivě. „A nepřipustím, aby byl nejurozenější šlechtic vhozen do obyčejné špinavé kobky s krysami a zloději!“

„Ty to nedopustíš!“ zalapala po dechu Kateřina uraženě a pak se ozval Brom: „Kdo jsi, že rozhoduješ, co dovolíš a nedovolíš? Vždyť ani nejsi urozené krve!“

„Pak musím předpokládat, že krev je v přímém rozporu s činy,“ odsekl Rod.

Odstrčil stůl stranou a vykročil ke královně. „Myslel jsem, že jsi šlechtična.“ Jeho slova zněla jako výsměch. „Ale teď vidím, že jsi schopna postavit se proti své vlastní rodině, dokonce i proti někomu, kdo byl tvému otci tak blízký! Jistě, když chceš bojovat proti šlechtě, musíš bojovat proti svým příbuzným; ale proti vlastnímu strýci? Hanba ti, ženo! I kdyby byl nejhorším vrahem, mělas ho přijmout se zdvořilostí a úctou příslušející jeho stavu. Tvé nejpohodlnější komnaty by mu měly sloužit za celu; je to tvá šlechtická povinnost!“

Zatlačil ji ke krbu, oči neustále upřeny do jejích. „Tak, kdyby byl vrahem, bezpochyby bys ho přijala se ctí! Ale ne, on se dopustil toho zločinu, že se odvážil něco namítnout proti tvým arogantním a svévolným zákonům a hájil svou čest proti tvým předem promyšleným urážkám a provokacím. Přesto neustále respektoval svou povinnost šlechtice vůči mstivému, rozmazlenému a nevycválanému spratkovi, který má titul královny, ale výchovy nemá, ani co by se za nehet vešlo, a za to musel být zatracen!“

„Hanba tobě, ničemo!“ řekla rozechvěle Kateřina, ve tváři bledá jako svíce. „Takto si dovoluješ mluvit s dámou!“

„S dámou!“ odfrkl si.

„S urozenou dámou!“ To byl zoufalý výkřik. „I ty mne opustíš? I ty budeš mluvit jazykem Clovisova domu?“

„Já mluvím jako lůza, ale ty tak jednáš! A teď už je mi jasné, proč tě všichni opouštějí; protože ty vystavuješ opovržení i vévodu Loguira, který ti jediný z tvých lordů zůstal věrný!

„Věrný!“ vydechla. „On, který vzbouřence vede?“

„Anselm Loguire vede vzbouřence! Za svou věrnost tobě byl starý vévoda sesazen svým vlastním synem!“

Hořce se usmál, když uviděl náhlou hrůzu a pocit viny v jejích očích, pak se k ní obrátil zády a poodešel, dávaje jí čas, aby si uvědomila rozsah svého konání. Za sebou slyšel těžké, vzrušené oddechování; Brom se prosmýkl kolem, aby pomohl své královně. Křeslo zapraskalo, jak ji na ně usadil.

Když vzhlédl, uviděl, že starosta hledí s očima vypoulenýma skrze něj. Rod si odkašlal; měšťákovy oči se na něj zaostřily. Rod trhl hlavou ke dveřím. Starosta se krátce podíval na královnu a zaváhal. Rod si pohrál s jílcem své dýky. Starosta to uviděl, zbledl a vytratil se.

Rod se otočil zpátky k zdrcené dívce.

Brom, který stál vedle ní, mu věnoval pohled plný nenávisti. „Dobrá práce! Jsi spokojen s tím, jak hluboko jsi ťal?“

„Ještě ne.“ Rodova ústa ztvrdla. Znovu přistoupil ke královně a řekl mrazivým hlasem: „Ten dobrý šlechtic, vévoda Loguire, tvůj vlastní strýc, zbaven tvé lásky a přízně, stál sám proti vší tvé šlechtě, dokonce i proti svému synovi!“ Hlas se mu zlomil. Kateřininy oči naplněné hlubokým smutkem k němu vzhlédly. „Je to tvoje dílo, tvého arogantního zákonodárství a absolutního nedostatku diplomacie, že se Anselm postavil proti svému vlastnímu otci. Měl dva syny a tys ho oloupila o oba!“

Začala vrtět hlavou, stále rychleji a rychleji, rty vyslovujíc neslyšná odmítnutí.

„I přesto ti zůstal oddaný!“ pokračoval Rod. „Pořád je ti oddaný, ačkoliv ho pro to chtěli zavraždit — a mnoho nechybělo, aby to udělali!“

V hrůze na něj vytřeštila oči.

Rod se dotkl svého ramene. „Tohle zadrželo dýku, která mířila na jeho srdce. A jen čirým zázrakem a s pomocí jedné čarodějnice, kterou sotva znáš, se mi podařilo vyvést ho odtamtud živého!“

Brom zvedl hlavu, pátraje po něčem v Rodově tváři. Rod se jen zamračil a pokračoval.

„Ale s nasazením života jsem ho ochránil a přivedl bezpečně sem. A co tu najdu? Má tu být držen jako vězeň! A dokonce ani ne jako královský vězeň! Ne, nemá s ním být zacházeno s patřičnou úctou a zdvořilostí, ale má být uvržen do temného vlhkého sklepení, jako nějaký špinavý lapka!“

Pro větší efekt se odmlčel, ale správně neodhadl časování; Kateřině ta chvilička docela stačila. „Před mými zákony jsou si všichni rovni, lumpe!“ Bojovně vysunula bradu a setřela si slzy z očí.

„Ano,“ přisvědčil Rod, „ale to znamená, že máš zacházet s prostými lidmi jako s urozenými, a ne se šlechtici jako se zloději!“

Naklonil se nad ni, drže obličej jen palec od jejího. „Řekni mi, královno: proč musí Kateřina všemi pohrdat?“

Byla to lež; nepohrdala všemi, jen šlechtici, ale stejně se jí v očích náhle objevila úzkost a nejistota.

Přesto vysunula bradu ještě o dobrý palec výš a prohlásila: „Jsem královna a všichni se musí sklonit před mou mocí!“

„Ach jistě, skloní se, samozřejmě, že se skloní! Dokud je neudeříš do tváře; pak ti políček vrátí!“

Odvrátil se od ní a zadíval se do krbu. „Nemohu říct, že bych jim to zazlíval, protože jsi je připravila o všechnu svobodu.“

Kateřina vytřeštila oči. „Svobodu? Co je to za řeč, rabe? Vždyť usiluji o to dát svým poddaným víc svobody!“

„Jistě, usiluješ,“ usmál se Rod hořce. „Ale jakými prostředky toho dosahuješ? Bereš jim ji dnes, abys jim jí mohla dát více později, co?“

Pěstí udeřil do opěradla křesla. „Jenže později nebude nikdy, copak to nevidíš? V této zemi je příliš mnoho zla, vždycky tu bude nějaké další zlo, proti kterému je třeba bojovat, a královnino slovo bude muset být zákonem, nediskutovatelným rozkazem jejím vojskům v boji proti zlu.“

Pomalu stáhl ruku zpátky a oči mu při tom plály. „A tak se stane, že den, kdy jim chceš dát svobodu, nepřijde nikdy; ve tvé zemi už nebude svobodný nikdo, s výjimkou královny.“ Založil si ruce za zády a začal se procházet po místnosti. „Víš, svobody je kolem pořád stejně — jestli jí někdo dostane víc, jiný musí dostat míň. Když jeden přikazuje, druhý musí poslouchat.“

Napřáhl ruce před sebe a pomaluje svíral v pěsti. „A tak, trošku po trošce, ji pro sebe zabereš všechnu, až bude muset být splněn každý tvůj sebemenší vrtoch. Budeš mít absolutní svobodu, budeš si dělat, co si budeš přát, ale budeš svobodná jen ty sama. Pro tvůj lid už žádná svoboda nezbude. Všechna, všechna bude náležet Kateřině.“

Jeho ruce se uvolnily a pomalu sevřely její hrdlo. Podívala se na něj, polkla a vtiskla se hlouběji do křesla.

„Ale muž nemůže žít alespoň bez trochy svobody,“ řekl měkce. „Musí ji mít, jinak zemře.“ Jeho ruce lehce přitlačily. „Znovu proti tobě povstanou, sjednoceni svým společným nepřítelem — tebou. A pak z tebe tu svobodu zase vyždímají — pomalu, kousek po kousku.“

Kateřina zaťala nehty do jeho rukou a zalapala po dechu. Brom vyskočil, aby jí pomohl, ale Rod ji pustil dřív.

„Pověsí tě na hradní bránu,“ pokračoval, „a vlády se ujmou tví lordi; tvá práce bude zmařena. Tím si můžeš být jista, protože tak to s tyrany dopadá vždycky.“

Trhla sebou a v očích se jí objevil zraněný výraz. Zalapala po dechu a divoce zavrtěla hlavou. „Ne, to ne,“ zachraptěla konečně. „Ne, to nikdy! Nikdy nebudu tyranem!“

„Vždycky jsi jím byla,“ opravil ji Rod jemně, „už od svého narození. Vždycky jsi tyranizovala všechny kolem sebe, i když sis to až do dneška neuvědomila.“

Otočil se, ruce založené za zády. „Ale teď to víš a víš také, že ze vzpoury nemůžeš obviňovat nikoho jiného než sebe samu. To tys tlačila svou šlechtu dál a dál — pro dobro svého lidu, jak jsi říkala.“

Ohlédl se na ni přes rameno. „Ale copak jsi neviděla, kteří z nich se odvážili říct ti do očí ne? Neviděla jsi, kteří z nich se chovali jako muži?“

Obličej jí zkřivil výraz opovržení. „Muži!“ vyslovila to slovo jako nadávku. „Na Gramarye už žádní muži nejsou; jen chlapci, hračky v rukou žen!“

Rod se křivě usmál. „Ale ano, stále jsou tu muži. Muži na jihu a muži v Clovisově domě — nebo tam je alespoň jeden. Muži, má královno, ale jemní muži, milující svou královnu a hnusící si představu vzpoury proti ní.“

Její víčka poklesla; na rtech se jí objevil opovržlivý úsměv. „Je to, jak jsem řekla: na Gramarye už žádní muži nejsou.“

„Jsou tu muži,“ odpověděl Rod velice klidně, „a táhnou na sever, aby to dokázali.“

Vytřeštila oči.

Pak se pomalu opřela. „No dobře, tak tedy táhnou na sever a já se s nimi střetnu na Bredenské pláni. Přesto mezi nimi není jediný, kterého bych nazvala mužem. Do jednoho to jsou zvířata.“

„Ach ano, střetneš se s nimi.“ Rod jí věnoval sirupový úsměv. „A jaké vojsko k tomu použiješ? A kdo mu bude velet?“

„Já budu velet,“ odpověděla povýšeně, „já a Brom. A do boje se mnou vytáhne pět set mých gardistů, sedm set vojáků královniny armády a pět tuctů rytířů z mých panství.“

„Šedesát rytířů!“ Rod ohrnul rty. „To nebude všem rytířům z jihu stačit ani pro pobavení! Šedesát rytířů proti kolika stovkám tvého království? A všichni ostatní se spojili proti tobě! Dvanáct stovek pěšáků proti několika tisícům vzbouřenců!“

Její ruce se křečovitě sevřely na opěrkách křesla, aby zakryla jejich chvění; strach zbavil její tvář veškeré barvy.

„Vyhrajeme pro větší slávu Plantagenetů a Gramarye, nebo vznešeně zemřeme.“

„Už jsem viděl hodně lidí umřít v boji,“ řekl Rod upjatě. „Nic vznešeného na tom nikdy nebylo.“

„Buď zticha!“ vyštěkla, pak zavřela oči a sklonila hlavu, zatínajíc prsty do opěrek křesla.

Po chvíli se zvedla, znovu klidná a hrdá, a Rod se nemohl ubránit obdivu k její přizpůsobivosti. Posadila se ke stolu, vytáhla pergamen a brk, chvíli psala, pak pergamen složila a podala Rodovi. „Odnes to mému strýci Loguirovi,“ řekla. „Je to rozkaz, aby se přede mne dostavil, a současně záruka jeho bezpečnosti, protože myslím, že budu potřebovat všechny věrné, kteří mi ještě zůstali.“

Rod od ní vzal pergamen a pomalu ho zmačkal v pěsti. Aniž spustil oči z Kateřiny, hodil ho do ohně. „Napíšeš dopis vévodovi a já mu ho doručím,“ řekl arkticky mrazivým hlasem, „ale požádáš ho v něm, aby tě laskavě navštívil.“

Královna strnula a vysunula bradu. Rod se usmál a řekl už trochu teplejším hlasem: „Ale no tak, královno! Už máš všechnu svobodu, copak si nemůžeš dovolit trochu zdvořilosti?“

Pak jeho oči potemněly a úsměv se vytratil. „Nebo raději setrváš ve hříchu pýchy a dovolíš své svobodě, aby se stala výsadním právem?“

Přistoupil trochu blíž a vztyčil se nad ní. „Má tvůj lid zaplatit cenu za tvou pýchu, královno? Nebo ji zaplatíš sama?“

Na okamžik si ho měřila pohledem, ale něco v jejím nitru se dožadovalo pozornosti. Sklopila oči a chvíli seděla mlčky, pak se obrátila ke stolu a znovu se dala do psaní.

Složila dopis, zapečetila ho a podala ho Rodovi. Ten ho vzal, uklonil se až přehnaně hluboko, srazil paty a obrátil se ke dveřím.

Koutkem oka zahlédl rychlý pohyb na podlaze. Otočil se a uviděl myš mizející pod tapisérií, kde tiše vyčkávala.

Rod sevřel rty. Dvěma kroky přešel místnost a nadzvedl tapisérii.

Myš se na něj podívala a oči měla velké, velice zelené a velice inteligentní.

„Slídily moc rád nemám,“ řekl Rod chladně.

Myš se ošila, ale nepřestávala mu vzdorně hledět do očí.

Rod se zamračil. Pak jeho přísný pohled roztál. Zvedl myš a jemně si ji přidržel na úrovni očí. Dívala se na něj něžně a s jistou graciézní důstojností u hlodavců zcela neobvyklou.

Pomalu zavrtěl hlavou. „Nemyslela sis doufám, že bych tu potřeboval pomoc, že ne?“

Myš sklopila oči a zahýbala fousky.

„Certes,“ zamumlala Kateřina tiše, „myslím, že ten muž je posedlý.“

„Vaše veličenstvo,“ řekl Brom zadumaným hlasem a v očích se mu zalesklo, „má možná pravdu víc, než si vůbec myslí.“

Rodovy dlouhé kroky se na padacím mostě dutě rozléhaly. Rychle seběhl ze svahu od hradu a vklouzl do nízkého smrkového porostu.

„Fessi,“ zavolal tiše.

„Tady, Rode.“ Z houští se vynořil velký černý kůň.

Rod se usmál a vesele oře poplácal po kovových bocích. „Jak jsi k čertu věděl, že přijdu sem?“

„Docela jednoduše, Rode. Analýzou tvého chování spolu s faktem, že tohle houští je nejblíž — “

„Přeskoč to,“ zavrčel Rod. „Velký Tom vzal Loguira do Clovisova domu?“

„Správně, Rode.“

Rod přikývl. „Za daných okolností je to pro vévodu patrně nejbezpečnější místo. Jaký úpadek pro chudáka šlechtice.“

Vyhoupl se do sedla, pak si sáhl pod kabátec a vytáhl malou myšku. Vyčkávavě se na něj podívala.

„No dobře,“ povzdechl si, „zdá se, že je úplně jedno, jestli ti řeknu, abys to nebo ono nedělala, takže si dělej, co chceš.“

Myš sklopila oči, snažíc se vypadat provinile a zahanbeně; ale fousky se jí potěšeně chvěly. Pak se tváří otřela o kůži na jeho dlani.

„S tímhle na mne nechoď,“ zavrčel Rod. „Teď mne poslouchej. Půjdeš do Clovisova domu; právě tam teď mířím. Je to rozkaz.“

Myš se na něj podívala velkýma, nevinnýma očima.

„A je to jediný rozkaz, u kterého si mohu být jist, že ho vyplníš,“ pokračoval Rod, „protože bys tam šla stejně. Ale poslyš!“ Jeho hlas zněl náhle skoro starostlivě. „Dávej na sebe pozor, ano?“

Zvedl ruku a velice něžně políbil myš na nos.

Myška vyskočila, radostně se zatetelila a vesele se na jeho ruce roztančila; a jak tancovala, přední tlapky se jí postupně proměňovaly v křídla. Ocásek se jí vějířovitě roztáhl a po těle jí narostlo peří; čenich se jí prodloužil a proměnil v zobáček — a najednou na Rodově dlani tancovala pěnkava.

Rod zalapal po dechu. „Uh… hm,“ řekl po chvíli. „Napoprvé je to pro mne trochu těžko stravitelné. Ale neboj se, zvyknu si.“

Ptáček vyskočil z jeho dlaně, obkroužil kolem jeho hlavy, chvilku se mu vznášel před obličejem a pak vzlétl k nebi.

Rod se za ním díval a pak zamumlal: „Myslíš, že tentokrát udělá, co jsem od ní žádal, Fessi?“

„Udělá.“ Robotův hlas zněl nějak divně,

Rod se na něj překvapeně podíval. „Myslel jsem, že roboti se smát nemohou.“

„Mylná představa,“ odpověděl Fess.

„Mizero.“ Rod vrazil paty do jeho ocelových boků. Fess vyskočil a dal se do cvalu.

„Co jiného jsem mohl dělat?“ zavrčel Rod.

„S tou dámou,“ odpověděl Fess, „nic. Ale nelituj toho, Rode. Je to skvělá politika. Mnoho králů ji používá.“

„Ano,“ řekl Rod zadumaně. „A koneckonců, nejdůležitější je, že poslechne, ne?“

Fess tiše docválal na gumou podložených kopytech na dvorek a prudce zastavil. Rod narazil hrudí do jeho šíje.

„Huff?“ Žuchl zpátky do sedla. „Oóóó! Moje pánev! Fessi, příště mne varuj, než tohle uděláš, ano? Pro tebe setrvačnost možná nic neznamená, ale mě to zasáhlo na nejcitlivější místo.“

„Kam, Rode?“

„Na tom nezáleží,“ zavrčel Rod a sesedl. „Řekněme jenom, že jsem právě pochopil, proč kavaleristé používali dělená sedla.“

Prošel dvorkem a přitom se podíval po měsíci. Byl teď nízko na nebi; do svítání už mnoho nechybělo.

Zabušil na dveře. Zevnitř se ozval zvuk kroků a pak se dveře otevřely. Před Rodem se objevila shrbená sukovitá postava Šklebila.

„Ano, mylorde?“ řekl s kolozubým úsměvem.

Rod se rozhodl nedat najevo, že o něm ví, že je šedou eminencí v pozadí. Prošel dveřmi a stěží si mužíkovy přítomnosti povšiml. „Doveď mne k lordu Loguirovi, rabe.“

„Zajisté, mylorde.“ Šklebil se prosmýkl kolem Roda a otevřel vnitřní dveře. Rod vešel, sundal si rukavice… a ocitl se v půlkruhu žebráků a zlodějů, stojících na tři řady hluboko s noži a obušky v rukou.

Šklebili se a hladově si ho prohlíželi; byli tam i takoví, kteří si olizovali rty. Jejich obličeje byly špinavé a zjizvené, zmrzačené a zohavené boláky, šaty měli roztrhané, hadrovité a plné záplat, ale jejich nože se zdály udržované pozoruhodně dobře.

Rod si zastrčil rukavice za opasek, ruce si připravil na karate a obrátil se ke Šklebilovi. Také kolem něj teď stálo pět nebo šest prvotřídních ukázek spodiny společnosti.

„Přišel jsem tady s mírumilovnými úmysly.“ Rodova tvář byla nehybná.

„Skutečně?“ Šklebil se zašklebil, ukázal krvácející dásně a zakdákal. „Prohlas se, lordíčku!“

Rod se zamračil. „Jak to myslíš?“

„Rci, jsi-li pro šlechtu, pro královnu nebo pro Clovisův dům!“

„Nech toho žvanění!“ odsekl Rod. „Nemám náladu na nesmysly a už tě začínám mít plné zuby. Doveď mne k lordu Loguirovi, a to hned!“

„Ach ano, samozřejmě, že dovedu. Ano, pane, hned, zajisté, pane.“ Šklebil si zamnul ruce, pak se podíval Rodovi přeš rameno a kývl.

Rod se začal otáčet, když tu něco explodovalo na temeni jeho hlavy. Před očima mu zakroužily hvězdičky a pak se propadl do tmy.

Rod si poznenáhlu začal uvědomovat růžové světlo, bolest a tisíc rozladěných bas, fidlajících uvnitř jeho hlavy. O něco později si začal uvědomovat něco slizkého a studeného, co se mu tisklo na obličej. Uvědomil si, že to růžové světlo je světlo slunce, filtrované jeho vlastními víčky.

Bolest zkonkrétněla a soustředila se mu do hlavy. Zamrkal, pak se mu s vynaložením heroického úsilí podařilo otevřít oči a zamrkal znovu.

Všechno bylo rozmazané, nezaostřené, plné světelných skvrn a bez barev. To slizké byl mech a to studené pod tím byly kameny.

Zavrtěl rukama; slizká plocha se odsunula a zanechala ho ve vratké poloze opřeného o ruce, s žaludkem poskakujícím ze strany na stranu. Potřásl hlavou, potlačil bolest a několikrát zamrkal. Vlastní víčka ho zraňovala na nateklých očních bulvách, ale vidění se mu pomalu jasnilo. Přinutil oči, aby se zaostřily na… obličej Tuana Loguira.

Tuan seděl zády opřený o starou kamennou zeď. Ze zdi visel velký železný kruh a od něj vedly řetězy k Tuanovým zápěstím a kotníkům. Seděl na hromádce špinavé, hnijící slámy v slabém světle slunečních paprsků.

Tuan se usmál s ironií tak těžkou, jako rezavé řetězy, které ho poutaly, a pozvedl ruce v pozdravu. „Vítám tě,“ řekl a zařinčel řetězy.

Rod se odvrátil a rozhlédl se kolem. Starý vévoda seděl u sousední zdi, připoutaný vedle svého syna. „Chladné přivítání, Rode Gallowglassi,“ zamumlal starý lord smutně. „Je to pěkné bezpečí, kam mne tvůj sluha odvedl.“

Zrada! pomyslel si Rod. Měl mít rozum a nevěřit Tomovi. „Velký Tome, ty…!“

„Tady, pane.“

Rod se ohlédl; Velký Tom seděl u zdi po jeho druhé straně, v řetězech, jako všichni ostatní.

Tom se smutně usmál a věnoval svému pánovi vyčítavý pohled. „Myslel jsem, že nás osvobodíš, pane. A místo toho jsi tu teď s námi, přikovaný jako my.“

Rod se zamračil a podíval se na své zápěstí. Vězelo v rezavém železném náramku. Podobný měl i na druhém zápěstí a na kotnících.

Podíval se na Toma, usmál se, zvedl ruku a zařinčel řetězem. „Už jsi někdy slyšel, že kamenné zdi ještě nedělají vězení?“

„Kdo tato slova řekl, byl hlupák,“ odpověděl Tom hořce z šera.

Rod pozvedl oči k malému, zamřížovanému okénku umístěnému vysoko ve zdi. Byl to jediný zdroj světla v místnosti možná deset stop široké a patnáct dlouhé, s deset stop vysokým stropem, kamennými stěnami, porostlými mechem, a podlahou ze stejného materiálu, vystlanou shnilou slámou.

Jedinou výzdobou byla kostra, jež držela pohromadě mumifikovanou kůží, připoutaná ke stěně řetězy jako oni.

Rod si svého tichého druha pozorně prohlédl. „Obsluha tu za moc nestojí, co? Alespoň mohli přemístit ty kosti o patro níž.“ Znovu se obrátil k oknu. „Fessi,“ zamumlal tiše, aby to ostatní neslyšeli. „Fessi, kde jsi?“

„V nejvšivější a nejšpinavější stáji, o jaké jsem kdy slyšel,“ odpověděl robot, „spolu spěti nejubožejšími herkami, jaké se dají vidět mimo brány továrny na klíh. Myslím, že teď spolu tvoříme kavalérii Clovisova domu, Rode.“

Rod se tiše zasmál. „Neběhá kolem nějaká myš s velkýma zelenýma očima, Fessi?“

„To ne, Rode, ale na hlavě mi sedí pěnkava.“

Rod se zašklebil. „Zeptej se jí, jestli má moc nad chladným železem.“

„A jak s ní mám mluvit, Rode?“

„Vysíláním na frekvenci vlnění lidského myšlení, samozřejmě! Je telepatka, ty přemoudřelý idiote!“

„Rode, se vší rozhodností se ohrazuji proti narážkám na mé schopnosti v oblastech, na které jsem nebyl naprogramován a — “

„No dobře, dobře, omlouvám se a lituji toho! Jsi génius, zázrak, Einstein, Urth! Jen se jí na to prostě zeptej, ano?“

Zavládlo ticho; pak Rod uslyšel sérii cvrlikání na pozadí.

„Co je to za cvrkot, Fessi?“

„Gwendylon, Rode. Takto reaguje na novou zkušenost týkající se telepatického spojení s koněm.“

„Jinými slovy chceš říct, že skoro spadla z bidýlka. Ale říká něco?“

„Samozřejmě, Rode. Říká, že teď už si je naprosto jistá, že jsi čaroděj.“

Rod zaúpěl a obrátil oči v sloup. „Poslyš, vraťme se k tématu, ano? Může nás dostat z okovů a vylomit mříže v okně?“

Další odmlka, pak Fess odpověděl: „Říká, že nad chladným železem moc nemá, Rode; ani ona, ani žádná jiná čarodějnice nebo elf, kterého zná. Navrhuje kováře, ale bojí se, že by to bylo nepraktické.“

„Genesis, Exodus, Leviticus… Fajn, pověz jí, že mne těší, že neztrácí smysl pro humor. A zeptej se ji, jak nás odsud k sakru míní dostat!“

„Říká, že není nutné, abys na ni byl hrubý, Rode.“

„Nemusels jí to tlumočit doslovně, ty tupohlavče!“

„A myslí si, že kníže elfů by vás měl být schopen vysvobodit. Má za to, že přijde, ale má to k vám daleko, a tak to nějaký čas potrvá.“

„Myslel jsem, že povídala něco o tom, že elfové nemají moc nad chladným železem.“

Další odmlka a pak Fess řekl: „Říká, že kníže elfů není tak docela elf, Rode, ale že v sobě má z polovice starou krev.“

„Jen půl… tak moment!“ Rod se zamračil. „Chceš říct, že je potomek elfa a smrtelníka?“

„Přesně tak, Rode.“

Rod se pokusil představit si, jak by spolu mohli mít osmnáctipalcový elf a šest stop vysoký člověk dítě, ale jeho mozek se tomu vzepřel.

„Teď odlétá, Rode, aby ho sehnala, a řekla, že se vrátí tak rychle, jak jen to půjde, ale může to chvíli trvat. Vzkazuje ti, abys byl lehkého srdce.“

„Kdybych měl mít srdce ještě lehčí, patrně bych se vznášel! Předej jí můj… Ne, jen jí řekni, že jí děkuji, Fessi.“

Připadalo mu, že zaslechl tiché povzdechnutí a pak robot — s trochu rezignovaným přídechem — řekl: „Vyřídil jsem jí to, Rode.“

„Díky, Fessi. Zůstaň na příjmu.“

Rod se otočil zpátky k svým spoluvězňům. Oba Loguirové se tiskli ke zdi a zachmuřeně si ho prohlíželi.

„Mluví do čistého vzduchu,“ zamumlal Tuan. „Ten muž je dozajista posedlý.“

„Připadá mi, že tohle už jsem někde slyšel,“ zabručel Rod, „a vzduch je tu všechno, jen ne čistý.“

„Stejně,“ přidal se vévoda, „jedná jako šílenec!“

Velký Tom se dunivě zasmál. „Nic takového, mylordi. Ten muž hovoří s duchy.“

Rod se chabě usmál. „Jak to, že jsi najednou tak veselý, Velký Tome?“

Obr se protáhl, až řetězy zařinčely. „Na okamžik už jsem si myslel, že tě dostali, pane. Teď už vím, že jsem se mýlil.“

„Nebuď si tak jistý, Tome. Chladné železo se kouzly rozbíjí těžce.“

„Nikoliv, pane.“ Tom líně zavřel oči. „Jsem si jist, že ty si s tím poradíš.“

Sepnul ruce na břiše a hlavu si pohodlně opřel o zeď.

Když začal pravidelně oddechovat, Rod se usmál. Podíval se na Loguiry a ukázal hlavou na Toma. „Tomu říkám důvěra. Zatímco se já starám o útěk, on si chrápe.“

„Doufejme, že je jeho důvěra opodstatněná,“ řekl Tuan. Podíval se na Roda s neskrývanými pochybami.

„Doufejme,“ zopakoval Rod ponuře.

Kývl hlavou směrem k vévodovi. „Už jste obnovil příbuzenské vztahy?“

Loguire se usmál. „Jsem rád, že jsem se znovu shledal se svým synem, i když bych dal přednost tomu mít k přivítání trochu víc volnosti.“

Tuan sklopil oči a zamračil se. „Jsou to smutné zprávy, které mi přinesl, Rode Gallowglassi, nanejvýš smutné a politováníhodné.“ Podíval se na Roda a tvář mu vzplála vztekem. „Věděl jsem, že je můj bratr ambiciózní a plný nenávisti, ale nenapadlo mne, že by se snížil k velezradě.“

„Ach, nebuď na toho ubohého chlapce příliš přísný.“

Rod se opřel o zeď a unaveně zavřel oči. „Durer ho očaroval. A jestli jeho magie tak silně působila na otce, jak mohla selhat u syna?“

„Ano,“ přisvědčil Tuan pochmurně. „Já sám jsem padl za oběť Šklebilovi.“

„Ano?“ Rod opět otevřel oči. „Tak už jsi na to přišel?“ „Ach ano! Je to lump nad lumpy! Klaní se před tebou co nejponíženěji, a přitom ti jeho pomocník uřízne měšec — a právě tohle udělal i mně!“

Rod našpulil rty. „To on ti podstrčil myšlenku na organizaci žebráků?“

„Ano.“ Tuan smutně přikývl. „Zprvu jsem si myslel, že jim to jen ulehčí od hladu a zimy; ale jeho slova mi vnukla myšlenku na armádu, která by bránila královnu. Z toho, co se k nám doneslo z jihu, jsem nabyl pocit, že bychom takovou armádu mohli potřebovat.“

Starý vévoda ze sebe vydal zvuk, jako by se dusil.

„Odpusť, otče,“ řekl Tuan a uklonil se, „ale věděl jsem, že je dlouho neudržíš. Jenže jsem netušil“ — hlas mu ztvrdl — „že zradí Anselm.“

Rod se ošil. „Už jsem říkal, že ho nemáš tak obviňovat. Koneckonců, zadržel Durera, když chtěl zabít tvého otce.“

Natáhl nohy a přehodil si jednu přes druhou. „Takže když se Šklebil dozvěděl, že jih zbrojí, rozhodl se, že je čas prohlásit svou právoplatnou autoritu a svrhnout královnu. Mám pravdu?“

„Ano.“ Tuan sevřel rty a zatvářil se jako člověk, který vychutnává neznámou značku vermutu. „Když jsem se proti němu ozval a řekl, že 'teď nadešel čas bránit královnu', nazval mne zrádcem a žebráci mne chtěli zabít. Ale Šklebil to nedovolil; ne, uvrhl mne tady bez jídla a ohně.“ Podíval se na Roda a zamračil se. „Což je nanejvýš podivné, Rode Gallowglassi. Nemyslel by sis spíš, že mne zabije sám?“

„Ne.“ Rod zavřel oči a zavrtěl hlavou. „Potřebuje někoho, koho by dosadil jako loutkového krále, až svrhne Kateřinu.“

„Ne, krále ne,“ namítl Tuan ponuře. „Křičel, že už žádné království mít nebudeme, jen jakýsi druh správy, založené na volbě lidu.“

„Druh správy.“ Rod se zamračil. „Jak nazýval toho, kdo měl spravovat zem?“

„Diktátor.“ Tuan se zamyšleně kousl do rtu. „Podivný titul. Neměl to být šlechtic ani král, jen diktátor. Opravdu, velice podivné.“

Rod se kysele zašklebil. „Ani ne tak divné. Ale nechceš snad říct, že ti žebráci doufali dobýt hrad?“

„Ne, ale je známo, že se na jihu sbírá vojsko, a Kateřina není z těch, kteří by čekali, až připochoduje až k ní.“

„Aha.“ Rod se zamyslel. „Chceš říct, že si je Šklebil zatraceně jistý, že mu vytáhne vstříc?“

„Nanejvýš jistý. A Šklebil vytáhne na jih za ní.“

Rod přikývl. „A až se vojska střetnou v boji, žebráci napadnou královnu zezadu.“

„Což je jim podobné,“ zamumlal Loguire.

Tuan souhlasně přikývl. „Sevřena v kleštích, nevydrží její armáda ani půl hodiny.“

„A co Šklebil předpokládal, že udělá s rádci a šlechtici, až bitva skončí? Durer má v úmyslu dosadit za krále tvého bratra.“

„Tak se to předpokládalo,“ přisvědčil Tuan, „ale Šklebil se mínil pustit i do lordů.“

„Ano?“ Rod pozvedl obočí.

„Ano. Má tajnou zbraň. Je to pouhá kovová trubka připevněná na pažbu kuše, ale dokáže vrhat olověné koule, které prorazí i to nejpevnější brnění.“

„A těmi míní vyzbrojit všechny muže ve svém vojsku?“

„Ach ne.“ Tuan se zamračil. „Má jich jen pět; jednu pro sebe, jednu pro každého ze svých tří kapitánů a jednu pro čtvrtého kapitána.“ Tuan kývl hlavou k Tomově velké postavě. „Jenže tenhle upadl v nemilost. Šklebil předpokládá, že těch pět trubek plně postačí proti celému vojsku vedenému lordy a rádci.“

Ale Rod zíral na Toma. „Velký Tom?“ polkl. „Kapitán?“

„Ano,“ zamračil se Tuan. „Tys nevěděl, že patřil Clovisovi?“

Tom otevřel jedno oko a podíval se na Roda. Rod odvrátil oči, odkašlal si a kousl se do rtu. „Ach tak. To tedy vysvětluje mnoho věcí.“ Pak se podíval zpátky na Toma. „Tak ty jsi tedy součástí vnitřního kruhu.“

Velký Tom se kysele usmál a zvedl jednu svou dřevorubeckou ruku. Řetěz zařinčel a napjal se. „Byl jsem,“ řekl.

„Postavil se proti nim,“ vložil“ se do rozhovoru Loguire, „stál proti svým druhům a tomu — jak že se jmenuje? Šklebil — stál proti Šklebilovi a jeho třem šakalům, když rozhodli, že mám být uvězněn se svým synem. 'Ne, řekl ten tvůj Tom, 'Musím ho odvést zpět ke svému pánovi, kde napomůže našim plánům. 'Plány se změnily, řekli na to oni a nechtěli ani slyšet o tom, že by mne propustili, a pak ten tvůj sluha Tom bojoval na mé straně a vyřídil jich pěknou hromádku.“ To poslední bylo proneseno s překvapivým respektem.

Tom se zašklebil a Rod si teprve teď všiml, že v obrově úsměvu chybí jeden zub. „Ty jsi taky slušný rváč,“ zachechtal se Tom. „Nikdy by mne nenapadlo, že se šlechtic bude tak dobře rvát i bez meče a bez brnění.“

Rod se zadíval do šera Tomova konce místnosti a uviděl, že obr má nateklé oko a taky mu přibylo několik nových šrámů na tváři. Opřel se o zeď a přívětivě se zašklebil: „Kolik horkých hlav jsi rozbil, Velký Tome?“

„Slabých dvacet, řekl bych,“ odpověděl Tom znechuceně. „Neměl jsem nikoho než tohohle svalnatého gentlemana, aby mi chránil záda, a bylo jich na nás příliš mnoho.“

Rod se znovu zašklebil a pomyslil si, jestli si lord Loguire vůbec uvědomuje, jak významného komplimentu se mu právě dostalo.

Protáhl se a zívl. „Fajn, teď už jsou mnohé věci jasnější. Nemá tu někdo balíček karet?“

Oba Loguirové se zmateně zamračili; ale Tom se pobaveně uchechtl.

Rod se na velkého vesničana kysele usmál a Tomův obličej zkameněl. Upřel oči na Roda.

„No tak, Tome!“ vyštěkl Rod. „Sem s tvými tajnými důstojnickými znalostmi. Nemá smysl hrát tu hru dál, nemyslíš?“

Tom se na něj zamračil, pak jeho obličej zase zvolna nabyl neproniknutelného, zadumaného výrazu. Opřel se o zeď a přivřel oči. „Jistě, máš na to právo — tak jsi to myslel?“

Rod si náhle spolu s nepříjemným pocitem kolem žaludku uvědomil, že ho Velký Tom považuje za trochu víc než jen svého zaměstnavatele nebo figurku ve hře.

„Můj osud je teď svázán s tvým,“ pokračoval Tom, „ať už se mi to líbí nebo ne; tak proč bych měl dělat obstrukce?“

„Obstrukce?“ Rod pozvedl obočí a káravě se na svého sluhu podíval. „Trochu nezvyklé slovo na prostého vesničana, Velký Tome.“

Tom odmítavě mávl rukou. „Přestaň už s tím divadýlkem! Já jsem se odmaskoval; buď tedy tak slušný a sundej svou vlastní masku.“

Rod ztuhl.

Pak se pomalu usmál. „Jsi rychlejší než průměrný medvěd, Velký Tome. Jak dlouho už to víš?“

Oba Loguirové na ně nechápavě poulili oči.

Velký Tom se krátce chrčivě zasmál. „To je přece jasné, pane: od chvíle, kdys na mne poprvé použil judo.“

„Aha.“ Rod pozvedl obočí. „Takže od začátku? Tak proto jsi mi chtěl dělat gorilu?“

Tom se líně usmál.

„Nařídili ti to?“

Tom přikývl.

Rod sklopil oči a prohlédl si řetěz na svém zápěstí.

„Kdo jsi, pane?“

„Čaroděj.“ Rod se kousl do jazyka, ale byla to ta nejlepší odpověď, která ho napadla.

Velký Tom ohrnul ret. „Divadlo, pane, nic než divadlo! Ty sám jsi řekl, že hra už skončila! Nepatříš k rádcům, jinak bys jim neukradl lorda Loguira, a nepatříš ani k Domu, protože pak bych tě musel znát z dřívějška. Tak kdo tedy jsi?“

„Čaroděj,“ zopakoval Rod. „Nový hráč ve hře, Velký Tome, ten, který pevně stojí za královnou. X, neznámá v rovnicích rádců i Clovisova domu, tady jen čirou náhodou a shodou okolností.“

„Grumf!“ odfrkl si Velký Tom. „Nemám ve zvyku věřit na náhody, pane. Vím, že stojíš za královnou, ale mohu se zeptat, kdo stojí za tebou?“

„Zvláštní způsob řeči sluhy se svým pánem,“ zavrčel Loguire vztekle.

Rod se slabě usmál. „Je to velice zvláštní sluha, mylorde.“

„Ano, a nanejvýš zvláštní pán,“ odsekl Tom. „Kdo je za tebou, Rode Gallowglassi?“

Rod si obra pozorně prohlédl a pak pokrčil rameny. To slovo nemohlo Loguirům říct nic a Tom byl teď stejně na jeho straně. „SPORT,“ odpověděl.

Tom vytřeštil oči, pak, skoro šeptem, řekl: „Myslel jsem, že už všichni zemřeli.“ Polkl a kousl se do rtu. „Ech, ale ty žiješ. Mohl bys být duch, ale ne, jsi živý; jinak by si tě ta čarodějnice sotva tak hleděla. Slyšel jsem, že jste byli po našem vítězství rozprášeni; ale zřejmě to tak není. Je to zázrak nad zázraky, náhoda — ale ty bezpochyby žiješ.“

„Vyhráli?“ zamračil se Rod.

Na což se mu od Toma dostalo místo odpovědi ještě zmatenějšího výrazu.

Pak se obrův obličej najednou rozjasnil. Zašklebil se, zaklonil hlavu a burácivě se rozesmál.

Loguire sjel pohledem z něj na Roda, který nechápavě kroutil hlavou. Oba se znovu podívali na Toma, který si hřbetem ruky právě utíral z očí slzy smíchu. „No ano, teď už je mi to jasné! Že já hlupák na to nepřišel dřív! Jaký je tvůj věk, pane?“

„Věk?“ Rod se zamračil. „Je mi dvaatřicet, proč?“

„Ale ne!“ Tom odmítavě zavrtěl hlavou. „Ptám se, z které doby jsi přišel?“

Rodova ústa se zformovala do tichého udiveného 'O' a pak se mu najednou rozbřesklo. „Takže to byl stroj času!“

Obličej Velkého Toma ztuhl, jaksi uvědomil důsledky Rodových slov.

„A druhý podobný,“ pokračoval Rod, „je ukryt v téhle budově, nemám pravdu?“

„Dost!“ vyštěkl Velký Tom a jeho oči byly najednou velice mrazivé. „Už toho víš zatraceně mnoho, Rode Gallowglassi!“

Strach vyklíčil v Rodově žaludku a odtud se po páteři rozšířil do celého jeho těla, když zahlédl chladný zabijácký výraz v očích svého sluhy. „Velký Tome.“ Odkašlal si a přešel do rychlého a bezvýrazného vysvětlovacího tónu. „Velký Tome, tví vlastní lidé se postavili proti tobě. Už jim nejsi nijak zavázán a chyby, které slíbili napravit, mohu napravit i já. Vrať se k nim a oni tě zabijí. Já to neudělám a ty to víš.“

Vražedný pohled v obrových očích pomalu roztál a obr se uvolnil. „Ne,“ zavrčel, „máš sice zase pravdu, ale ne tak, jak si myslíš. Dali mě jen k ledu, dokud nezařídí, co je třeba; ale pak mne zase vezmou zpátky, protože jsem pro ně příliš cenný, než aby se mě jen tak zbavili. Ale máš pravdu, že mě zabijí — za rok, za dva nebo za pět, až skončím svou práci. A já bych raději žil.“

Rod skepticky pozvedl obočí. „Že by nepochybovali o tvé loajalitě?“

Velký Tom se chrčivě zasmál. „Ani nemusí, pane. Neshodli jsme se pouze na prostředcích, ne na společném cíli. Ale neshodli jsme se, a proto mne dříve nebo později zabijí.“

„Rode,“ řekl tichý hlas, který nikdo jiný nemohl slyšet.

Rod zvedl ruku. „Moment! Nejčerstvější zprávy z burzy!“

„Rode, kníže elfů přichází. Vede k tvé cele eskadru elfů.“ V robotově hlase zaznělo něco jako smích.

„No dobře, a co je na tom směšného?“ zeptal se Rod.

„Čeká tě překvapení, Rode.“

Oknem dovnitř nakoukly dvě sukovité, shrbené a bělovousé postavičky. Rod se zamračil. „Fessi, tohle jsou gnómové, ne elfi.“

„Gnómové? Ach ano, elfi pracující s kovem. Čistě sémanticky, Rode. I tak si nedokážou poradit se železem.“

Gnómové vytáhli kladivo a bronzově se lesknoucí sekáč, pak poodstoupili a přenechali nástroje větší, temnější postavě, která zastiňovala slunce.

Loguirové přikovaní pod oknem natáhli krky co nejvíc, aby také něco viděli. Zaduněla první rána.

Velký Tom se zamračil. „Ten v okně je mi nějak povědomý. Chtělo by to světlo, abych si mohl prohlédnout jeho tvář.“

Rod se zamračil rovněž. „Co je na jeho tváři tak zajímavého? Pravděpodobně bude hezky odporná.“

Tom se zašklebil. „Bude z toho báječná pohádka pro vnoučata, pokud budu žít dost dlouho na to, abych si nějaké pořídil. Žádný smrtelník ještě nepohlédl do tváře elfí šlechty, ačkoliv se o nich říká, že jsou nepředstavitelně staří. Jsou… uh… ach… mmmmm!“

Tomova hlava padla na stranu a obr začal chrápat. Oba Loguirové se k němu přidali. Rod vytřeštil oči.

Kovový prut mříže vypadl z okna a zazvonil o zem. Jeho konce byly čistě přeťaté.

Rod hvízdl. Ten kníže elfů byl možná starý, ale určitě nebyl zchátralý — nemohl být, když pořád ještě dokázal přerazit palec silnou železnou tyč jen s použitím sekáče a palice.

Třetí tyč dopadla na zem. Ozval se škrábavý zvuk a pak se nízká podsaditá postava provlékla oknem a skočila dolů.

Rod vytřeštil oči, zavřel je, znovu je otevřel, protřel si je a zatřásl hlavou. Pak pochopil, proč Tom a oba Loguirové tak náhle usnuli.

Polkl, s vypětím všech sil se uklidnil a trochu nuceně se usmál. „Rád tě vidím, Brome O'Berine.“

„K tvým službám.“ Mužíček se uklonil a škodolibě se zašklebil. „Dlužím ti ránu do hlavy, pane Gallovglassi, za to, jak jsi mluvil s královnou; ránu do hlavy nebo svůj nejhlubší dík — jenže jsem se ještě nerozhodl, co z toho.“

Obrátil se k oknu a zavolal něco cizím, nesrozumitelným jazykem. Bronzový sekáč proletěl vzduchem a dopadl k jeho nohám. Vedle něj přistálo kladivo.

„Teď tohle.“ Poklekl na zem a přitiskl Rodovo předloktí k podlaze. „Nehýbej se, ať tě neseknu do zápěstí.“ Přiložil sekáč k prvnímu článku řetězu a lehce do něj uhodil kladivem. Řetěz se rozlétl s článkem přeraženým napůl. Brom zabručel a přešel k Rodově druhé ruce.

„Až s tím skončím, zůstanou ti železné náramky,“ poznamenal, „ale bez řetězů. Okovy musí počkat, až se dostaneš k hradnímu kováři.“

„Hm… pěkně tvrdý bronz, řekl bych,“ zamumlal Rod, pozoruje, jak sekáč roztíná železné články.

„Velice tvrdý,“ přisvědčil Brom a zaútočil na pouta na Rodově kotníku. „Starý recept předávaný v naší rodině.“

„Hm… ve tvé rodině?“

„Ano.“ Brom vzhlédl. „Ve starém Řecku byli taky elfové, Rode Gallowglassi. To jsi nevěděl?“

Rod to nevěděl; ale řekl si, že teď není vhodná doba, aby se o tom zmiňoval.

Postavil se, teď už bez řetězů, a díval se, jak Brom vysvobozuje ostatní. To, že je knížetem elfů, mnohé vysvětlovalo: například jeho velikost a podsaditost.

„Netušil jsem, že jsi šlechtického rodu, Brome.“

„Hm?“ Brom se po něm podíval přes rameno. „Myslel jsem, žes to uhodl. Proč bych se jinak jmenoval tak, jak se jmenuju?“

Vrátil se ke své práci. Rod se zamračil. Jméno? Co to s tím má co dělat? Brom? O'Berin? Neviděl v tom žádné spojení.

„Tak, ještě ten poslední,“ řekl Brom a přesekl pouta Velkému Tomovi. „Teď bude třeba tvé pomoci, mistře Gallowglassi.“

Vskočil oknem zpátky ven. Rod zaklesl rameno do Tomova podpaží a nějak se mu podařilo dotáhnout ho k oknu, ze kterého se mezitím spustil provaz. Rod ho uvázal Velkému Tomovi kolem prsou, zatahal za volný konec a zavolal: „Tahej!“

Uslyšel Bromovo zachroptění a znovu pocítil úžas nad silou mužíčkových svalů, když Velký Tom začal pomalu stoupat do vzduchu, šťastně při tom pochrupuje.

Vzhledem k Tomově svalnaté postavě a mohutnému břichu, jakožto i nedostatečné velikosti okna, nastaly jisté potíže. „Proč ho neprobudíš a nenecháš ho, ať si poradí sám?“ zafuněl Rod, opíraje se do jeho rozložitého pozadí.

„Nepřeji si, aby se o mně vědělo mezi smrtelníky,“ ozvala se Bromova tlumená odpověď.

Okno teď těsně rámovalo Tomovu statnou postavu a jeho sošné bérce. Rod uvážil pravděpodobný účinek poctivého a dobře mířeného kopance, ale nakonec ho zavrhl.

„Tak proč jsi mne nechal vzhůru?“ zeptal se místo toho.

„Jeden vzhůru zůstat musel, aby mi pomohl s ostatními,“ odpověděl Brom, ale Rod měl pocit, že to nebyla celá pravda.

Přesto si nechal další otázky pro sebe, dokud nebyli všichni jeho spoluvězni v bezpečí venku. Tuanova ramena způsobila ještě víc potíží než Tomovo břicho; nakonec ho museli obrátit a protáhnout okýnkem nohama napřed.

Pak Brom vytáhl Roda, mumlaje něco o tom, že jsou dneska všechny ryby nadměrečné. Rod zabručel a vrátil mu kompliment. Jakmile byl venku, sehnul se, až měl hlavu na úrovni Bromovy.

„Co to vyvádíš,“ zavrčel Brom.

„Čekám na výprask,“ odpověděl Rod. „Dlužíš mi ránu do hlavy, vzpomínáš si?“

Trpaslík se zachechtal a poplácal ho po rameni. „Nikoliv, příteli; udělal jsi jen to, co jsem měl sám udělat už před léty, ale nikdy jsem na to neměl srdce. Teď sebou hoď, musíme zmizet.“

Brom vzal Tuana v podpaží. Gnómové ho vzali za nohy a pomohli mu ho odvléct k rozbořené kašně uprostřed dvorku. Z jejích rozvalin se vynořili další gnómové a chopili se Velkého Toma. Rod udiveně zakroutil hlavou.

Brom zacloumal kamenem u základny kašny, odtáhl ho a odhalil temné ústí chodby sotva tři stopy široké. Rod ho poplácal po rameni. „Nebylo by snadnější, kdybys je nejprve probudil?“

Brom vzhlédl a jeho obličej potemněl. „Jdeme do elfí země, mistře Gallowglassi! Nikdo se tam nemůže dostat a pamatovat si, jak!“

„Já ano.“

„Jistě, to je pravda,“ připustil Brom, „ale ty nejsi obyčejný smrtelník, jako oni. Ty jsi čaroděj.“ Pak zmizel i s Tuanem v otvoru.

Rod mu už už chtěl odpovědět, ale pak si to rozmyslel. Místo toho se spokojil s několika tichými poznámkami na téma diskriminace a porušování listiny základních lidských práv, popadl Loguira a následoval Broma do hlubin země.

Dva gnómové se začali lopotit s kamenem, aby ho vrátili na místo, ale Rod je pokynem ruky zadržel. „Fessi,“ zamumlal směrem ke stáji, „jsme na cestě odsud. Dostaň se ven a počkej mne na hradě.“

Na okamžik bylo ticho, pak se ze stáje ozvalo zadunění a zvuk praskajícího dřeva. Vrata se otevřela a do měsíčního světla vyběhl velký černý kůň s hlavou vysoko vztyčenou a hřívou vlající ve větru.

Z oken hospody vykoukly střapaté hlavy, zatímco ze stáje vyběhl ospalý pacholek a pokřikoval na Fesse, aby zastavil.

„Rychle, uteč!“ zavrčel Rod, ale Fess místo toho zastavil a ohlédl se přes rameno na pacholka. Mladík k němu s křikem přiběhl, natáhl ruku a chytil ho za uzdu.

Ozvalo se zapraskání a z Fessovy kůže přeskočila do pacholkovy ruky modrá elektrická jiskra. Pacholek zaječel, chytil se za ruku a s úpěním se svalil na zem. Fess se otočil na zadních a v příštím okamžiku už zvuk jeho kopyt slábl v dáli.

„Zbytečně se předvádíš,“ zavrčel Rod, když Fess zmizel.

„Ne tak docela, Rode,“ odpověděl kůň tiše. „Jenom jsem mu dal poučnou lekci — slabý proud ho ochromil, ale nezranil ho — a posiluji tvou pověst čaroděje.“

Rod pomalu zavrtěl hlavou. „Jako kdybych ji potřeboval posilovat!“

„Cože, mistře Gallowglassi?“ zachechtal se jeden z gnómů hlasem nepříjemně připomínajícím rezavý otvírák na konzervy, „chtěl bys snad, abychom věřili, že nejsi čaroděj?“

„Ano! Hm, chci říct, hm…“ Rod se ohlédl do chodby. „Čaroděj? Samozřejmě, že jsem čaroděj! Alespoň dokud se nedostanu z elfí země. Tak půjdeme už, hoši?“

Ne o mnoho později seděli kolem krbu v královnině sněmovní síni. Kateřina se hluboce omluvila Loguirovi, zatímco ostentativně ignorovala Tuana.

Tuan seděl nalevo od krbu a zadumaně zíral do plamenů. Kateřina se usadila po úhlopříčce, co nejdál od něj, oddělena velkým dubovým stolem a Bromem.

„… a to je vše, co se na jihu seběhlo, královno,“ řekl Loguire, sedě se sukovitýma rukama složenýma v klíně, uzavíraje tak zprávu o nedávných událostech v jeho državách. „Už nejsem víc vévodou a povstalci se vydali na pochod.“

Kateřina se pohnula. „Znovu budeš vévodou z Loguire,“ prohlásila chladně, „až smeteme ty zrádce!“

Loguire se smutně usmál. „To nebude tak snadné, Kateřino.“

„Vaše veličenstvo!“ odsekla.

„Kateřino!“ štěkl Rod.

Blýskla po něm očima.

Oplatil jí stejně.

Kateřina se nadutě odvrátila. „Co jsem, Brome?“

„Vaše veličenstvo,“ odpověděl Brom s jemným úsměvem. „Ale pro svého strýce, jeho syna a své bratrance musíš být Kateřina.“

Rod násilím potlačil smích, když se Kateřina zabořila do křesla, odkud Broma provrtala očima. Rychle se však ovládla a obdařila ho nejlepším et tu, Brutus? pohledem, který měla v repertoáru. „Myslela jsem si, že stojíš při mně, Brome O'Berine.“

„To také stojím,“ usmál se Brom, „stejně jako tenhle lovecký raroh,“ — ukázal palcem na Roda — „kdyby ses namáhala všimnout si toho.“

Kateřina Roda obdařila chladným pohledem. „Lovecký raroh, ano.“ Hlas jí ztvrdl. „A co tenhle papoušek?“

Tuan trhl hlavou, jako by dostal políček. Zbledl a upřel na ni zraněný pohled. Pak jeho ústa ztvrdla a mezi očima se mu objevil vějířek vrásek.

Jednou zajde příliš daleko, pomyslel si Rod, a to bude nejšťastnější den jejího života — pokud to přežije…

„Stojím za tebou,“ vydechl Tuan. „I teď, Kateřino, má královno.“

Na Kateřinině obličeji se objevil opovržlivý úsměv. „Ano, já vím, že stojíš.“

Ty čubko! pomyslel si Rod a zaťal pěsti. Čubko!

Kateřině jemný pohyb jeho rtů neušel. Široce se usmála: „Co sis to mumlal, rabe?“

„Ale, jen jsem si opakoval dechová cvičení, která mě naučil můj starý učitel fonetiky a rétoriky.“ Rod se opřel o zeď a založil si ruce. „Ale zpátky k vzbouřencům, drahá královno, co navrhuješ ohledně nich?“

„Vyrazíme na jih,“ odsekla, „a setkáme se s nimi na Bredenské pláni!“

„Nikoliv!“ Loguire vyskočil ze svého křesla. „Jejich síly převažují naše desetkrát, ne-li víckrát!“

Kateřina zpražila svého strýce pohledem a koutky úst se jí zahnuly jako rybářské háčky. „Nezůstaneme tady, aby nás našli jako krysy v díře.“

„Pak,“ řekl Rod, „prohraješ.“

Shlédla na něj z výšky (což nebyl špatný trik, uvážíme-li, že seděla a on stál). „Je to otázka cti, mistře Gallowglassi.“

Rod se plácl dlaní do čela a obrátil oči v sloup.

„Co jiného bych měla dělat?“ ušklíbla se. „Připravit se na obléhání?“

„No, když už se o tom zmiňuješ,“ řekl Rod, „ano.“

„A je tu ještě jedna věc,“ ozval se Tuan lhostejným hlasem. „Kdo ti ochrání záda proti Clovisovu domu?“

Kateřina ohrnula rty. „Žebráci!“

„Žebráci a hrdlořezové,“ připomněl jí Rod. „S velice ostrými noži.“

„Má se snad královna bát žebráků?“ odsekla. „Nikoliv! Jsou jen prachem u mých nohou!“

„Avšak v prachu u tvých nohou se plazí i hadi,“ zaburácel Brom, „a ti mají ostré a jedovaté zuby.“

Kateřina se kousla do spodního rtu a nejistě sklopila oči; pak znovu bojovně vysunula bradu a šlehla pohledem po Tuanovi. „To tys je vyzbrojil proti mně, udělal jsi z nich vojsko, vedls je a rozkazovals jim, až se z nich stala dýka v mých zádech! Dobrá práce, králi vagabundů!“

Rodova hlava se vymrštila vzhůru. Vytřeštil oči. Pak se pomalu obrátil na Tuana a v očích mu zaplálo světlo.

„Vyrazím jim vstříc,“ prohlásila Kateřina. „Budeš stát po mém boku, mylorde Loguire?“

Starý šlechtic pomalu přikývl. „Je to špatné rozhodnutí, Kateřino, a bude znamenat tvůj konec; ale já zemřu s tebou.“

Její klid na chvíli zakolísal; oči jí zvlhly.

Pak se rychle obrátila na Broma. „A ty, Brome O'Berine?“

Trpaslík rozhodil ruce. „Jsem hlídací pes tvého otce, má paní, i tvůj.“

Kateřina se na něj laskavě usmála.

Pak její oči ochladly a upřely se na Tuana. „Promluv, Tuane Loguire.“

Mladík zvedl velice pomalu hlavu od ohně. „Je to zvláštní pocit,“ zamumlal, „ohlížet se v pouhých dvaadvaceti letech zpátky na svůj život a vidět tolik pošetilosti.“

Rod zaslechl Kateřinin dušený smích.

Tuan se plácl do stehen. „Nu což, staniž se: jestliže jsem pošetile žil, mohu docela dobře i pošetile zemřít.“ Otočil se a oči měl laskavé a zamyšlené. „Zemřu s tebou, Kateřino.“

Tvář měla popelavě šedou. „Pošetilost…“ zašeptala.

„Ani neví, jakou moudrost právě řekl,“ zavrčel Brom. Podíval se přes Tuanovo rameno na Roda. „Co k té pošetilosti řekneš ty, Rode Gallowglassi?“

Rodovy oči se pomalu zaostřily na Broma. „Moudrý blázen, odvážný blázen,“ zamumlal.

Brom se zamračil. „Co jsi říkal?“

„Říkal jsem, že to ještě můžeme přežít!“ Rod se zašklebil a v očích se mu zajiskřilo. „Hej, králi vagabundů!“ Plácl Tuana po rameni. „Kdyby nebylo Šklebila a jeho pohůnků, dokázal bys žebráky přesvědčit, aby bojovali pro královnu?“

Tuanův obličej opět ožil. „Ano, samozřejmě, kdyby nebylo jich!“

Rod se divošsky zašklebil. „Nebude!“

Měsíc už vystoupil vysoko, když Rod, Tuan a Tom přeběhli ze stínu kymácející se zdi do stínu rozpadlé kašny na dvorku Clovisova domu.

„Z tebe by byl skvělý lupič,“ zavrčel Velký Tom. „Je tě slyšet na míli daleko.“

Nebylo snadné přesvědčit Velkého Toma, aby šel s nimi. Bohužel, Rod začal se špatnou taktikou: předpokládal, že Tomova oddanost proletariátu zahynula, když byl uvržen do želez. Poplácal Toma po zádech a řekl: „Jak by se ti líbila příležitost oplatit svým kamarádům stejnou mincí?“

Tom se zamračil. „Oplatit jim stejnou mincí?“

„Jo. Uklidili tě přece k ledu, ne? Posadili tě za katr, ne? Šli ti přece po krku.“

Tom se přidušeně zasmál. „Ne, pane, vůbec ne! Zase by mne pustili, až by bylo po všem.“

„Hm.“ Rod se zamračil. „Ach tak. Vycepované lidi hned tak něco nezviklá.“

Tomův obličej se zachmuřil. „Zdá se, že si úsudek děláš rychle.“

„No… myslel jsem, že…“ Rod položil obrovi ruku kolem ramen a skoro si ji vykloubil při pokusu udělat to pořádně. „Tedy, v tom případě… a za co tě vlastně uvěznili?“

Tom pokrčil rameny. „Neshodli jsme se.“

„V metodách a názorech?“

„Ano. Oni trvali na napadnutí královny a šlechticů při jednom, i když by to mělo znamenat rozdělení sil.“

„To zní riskantně. A co jsi chtěl udělat ty?“

„No, já bych nejprve porazil lordy a jejich rádce — pod zástěrkou oddanosti trůnu. Pak bychom mohli pomalu připojit celou zem ke Clovisovu domu a za podpory všeho lidu odklidit královnu a Broma O'Berina dvojím šmiknutím nože.“

Rod suše polkl a snažil se nezapomínat, že ten muž teď byl na jeho straně. „Velice hezké.“ Poplácal Toma po zádech. „Mluvíš jako správný bolševik. Jak moc to všechno pro tebe znamená, Tome?“

Velký Tom mu věnoval dlouhý, vypočítavý pohled. „Jaká je cena za změnu názoru, pane?“

Rod se zašklebil. „Řekněme, že strčíme čtyři tvé kolegy do cely, kterou rezervovali pro tebe?“

„To by bylo příjemné,“ přiznal Tom pomalu. „A co bude dál, pane?“

„Dál?“ pokračoval Rod. „Clovisův dům půjde do boje za královnu a proti šlechtě. Tak budeš mít lepší šanci porazit lordy a jejich rádce; a potom můžeš pokračovat ve svém vlastním plánu.“

Tom pomalu přikývl. „Ale budou žebráci bojovat na královnině straně?“

„To necháme na Tuanovi Loguirovi.“

Tomův obličej se roztáhl do velkého úsměvu. Zaklonil hlavu, rozchechtal se a bujaře plácl Roda po zádech.

Rod se zase zvedl z podlahy, poslouchaje krátké výkřiky, které ze sebe Tom vyrážel mezi jednotlivými výbuchy smíchu: „Mělo mě to napadnout, pane! Ano, ten kluk je utáhne na vařené nudli! Není síly nad stříbrný jazyk, pane! Ten hoch by donutil leoparda věřit, že nemá skvrny!“

Rod se pokusil rozpomenout, jestli viděl na Gramarye leoparda, a přitom si třel pohmožděné místo mezi lopatkami.

„Takhle by sis spíš vymknul ruku, pane,“ zašklebil se Tom. Obrátil si Roda a začal mu masírovat záda. „Měl bys vědět, pane, že pokud společně porazíme lordy, bude tvoje hlava vedle Bromovy a královniny první, po které půjdu.“

Rod zavřel oči, vychutnávaje tu zprávu. „Bude to velký boj. Ale dnes je ještě brzy se o tom bavit, Tome.“

A tak teď stáli ve stínu kašny s Tuanem mezi sebou a plánovali útok na plesnivějící hromadu kamení, která stála na druhé straně měsícem ozářeného dvorku.

Rod si změřil pulz a zamyslel se, jestli se mu srdce skutečně tak zpomalilo, zatímco Tom šeptal: „Žádnou paniku. Neviděli nás, pane. Připravte se.“

Rod si připadal jako těžký návěs, který se rozhodl stát se domovním lupičem.

„Teď!“ zavrčel a vyběhl.

Lehce a tiše přeběhli přes měsíčním světlem zalitý dvorek do vítajícího stínu zdí a přitiskli se k nim s bušícími srdci a v uších, jež se snažily zachytit sebemenší známku poplachu, jim hučela krev.

Po věčnosti trvající asi tři minuty si Velký Tom hlasitě oddechl. „Tak, chlapi,“ zašeptal. „Jdeme na to!“

Proplížili se kolem vlhké kamenné zdi. Velký Tom roztáhl prsty na pravé ruce, přiložil loket zároveň s rohem zdi a označil si bod, kde se dotkl kamene jeho ukazováček. Pak loktem přitlačil proti označenému místu.

„Velký Tome!“ zasténal Rod zmučeně, „teď nemáme čas na — “

„Pssst!“ Tuanovy prsty se zaťaly Rodovi do ramene. „Ticho, prosím tě! On ví, co dělá!“

Rod zmlkl a cítil se při tom jako hlupák.

Tom provedl ještě několik měření, které zjevně vedly k něčemu, co hledal. Z měšce, který mu visel u opasku, vytáhl krátký sochor a začal páčit ve spodní štěrbině tři stopy širokého kamenného bloku.

Rod na něj nevěřícně hleděl. Uvolnit tenhle blok by trvalo celou noc a ještě větší část následujícího dne. O co se tu Tom pokouší?

Tom zapáčil naposled a zachytil blok, který náhle vyjel. Byl sotva palec tlustý.

Odložil kamennou desku na zem a podíval se na své přátele. V měsíčním světle vypadal jeho úsměv mrazivě. „Myslel jsem si, že bych jednou mohl potřebovat nouzový východ,“ zašeptal. „Teď opatrně, chlapi.“

Prostrčil hlavu a ramena otvorem, několikrát kopl nohama a zmizel uvnitř.

Rod těžce polkl a následoval Toma. Tuan se nasoukal za ním.

„Všichni uvnitř?“ zeptal se Tom šeptem, když se Tuan postavil, a pak vrátil desku na své místo.

„Světlo,“ zašeptal. Rod zastínil jílec své dýky dlaní a rozsvítil ho, nechávaje uniknout paprsek světla mezi prsty. To stačilo, aby Tom našel na zemi červotoči proděravělý kus dřevěného obložení a zamaskoval jím svůj nouzový východ. Pak se narovnal a zašklebil se. „Teď jim dáme vědět, že jsme tady. Do díla, pánové.“

Odvrátil se a vykročil do tmy. Rod ho obezřetně následoval.

Nacházeli se ve velké kamenné místnosti, která kdysi byla obložena dřevem. Teď bylo ostění z větší části strhané a rozbité.

Místnost ukrývala pouze pavučiny, rezavé železné nádobí a dlouhý stůl rozežraný plísní a houbou.

„Tohle kdysi bývala kuchyně,“ zamumlal Tom. „Teď vaří v krbu v hlavní místnosti. Tady to nikdo nepoužíval už dobrých šedesát let, možná i víc.“

Rod pokrčil rameny. „Co takoví hodní hoši jako ty pohledávají v takové štěničárně, Tome?“

Velký Tom si odfrkl.

„Chtěl jsem říct,“ spěchal s vysvětlením Rod, „že boha a ideály můžeš posoudit podle lidí, kteří je uctívají, Tome.“

„Zmlkni!“ odsekl Tom.

„Ale je to pravda, ne? Rádcové jsou dokonale prohnilí, to víme. A Šklebil a jeho soudruzi jsou vši. Ty jsi jediný dobrý chlap v celé té smečce. Proč tedy — “

„Drž hubu!“ zavrčel Tom a otočil se tak rychle, že do něj Rod narazil. Cítil, jak ho šunce podobná pěst popadla za kabátec kousek pod krkem a pivem a česnekem páchnoucí dech mu zavanul přímo do tváře. „A co královna,“ zasyčel Tom. „Co ona říká o svém bohu, he?“

Pak Roda hodil proti nejbližší zdi a pokračoval v chůzi.

Rod se posbíral a vydal se za ním, ale ne dřív, než zachytil záblesk Tuanových oči, zúžených a metajících ve světle jeho lampičky blesky.

„Blížíme se k rohu,“ zamumlal Tom, „Zhasni světlo.“

Rod to udělal a o chvíli později ucítil, že stěna pod jeho levou rukou končí. Na konci dlouhé temné chodby uviděl tlumené světlo.

Velký Tom zastavil. „Tamhle je další roh a za ním hlídka. Našlapujte opatrně, chlapi.“

Znovu vykročil, tiše jako duch. Rod ho následoval a cítil Tuanův horký dech na zátylku.

Jak se blížili k rohu, uslyšeli po pravici rytmus tichého chrápání, ozývajícího se z postranní chodby.

Velký Tom se přitiskl ke zdi a divoce se zašklebil. Rod udělal totéž… a vyjekl a rychle se zase zhnuseně odtáhl.

Tom se na něj zamračil a naznačil mu, aby byl zticha.

Rod prozkoumal zeď a zjistil, že je potažena hustou vrstvou nějaké našedlé látky. Přilnulo mu to k zátylku, takže mohl z vlastní zkušenosti říct, že je měkké konzistence, na dotek studená a vlhká. Znovu se otřásl hnusem.

„To je jen čarodějnický mech, Rode Gallowglassi,“ zašeptal mu Tuan do ucha.

Rod se zamračil. „Čarodějnický.mech?“

Tuan se na něj překvapeně podíval. „Jsi čaroděj a neznáš čarodějnický mech?“

Zmlknutí chrápání za rohem zachránilo Roda před povinností odpovědět. Trio se kolektivně znovu nadechlo a přitisklo se ke zdi, přičemž se Rod pečlivě vyhýbal čarodějnickému mechu. Tom se podíval na své mladší komplice.

Okamžik ticha se táhl stejně nekonečně jako poslancův projev. „Stůjte!“ zvolal náhle hlas zpoza rohu. Jejich svaly se křečovitě napnuly.

„Co tě sem přivádí v tuto noční hodinu?“ vyštěkl hlídač.

Rodovi přeběhl mráz obvyklou cestou mezi lopatkami.

Roztřesený nosový hlas odpověděl hlídce: „Jenom hledám záchody!“

Tři muži si tiše unisono oddechli.

„Pane, když mluvíš s vojákem.“

„Pane,“ zopakoval chvějící se hlas poslušně.

„Jakýs měl důvod vyjít po zákazu vycházení?“ zeptal se strážný zlověstným hlasem.

„Jenom jsem hledal záchody, pane,“ zakňučel nosový hlas.

Strážný se zachechtal. „A záchody jsou vedle ženské místnosti? Ne, já myslím, že ne! Vrať se na svou pryčnu, červe! Dnes v noci se budeš muset obejít bez své děvky!“

„Ale já — “

„Ticho!“ odsekl strážný. „Znáš pravidla, chlape. Musíš se dovolit Šklebila.“ Hlas teď zněl skoro důvěryhodně. „To musí všichni. Ať se ti to líbí, nebo ne, musíš si od něj nejdřív vyžádat papírek, na kterém stojí, co můžeš dělat. Na tohle on je pes.“

Nosový hlas něco zamumlal.

„Tak jdi už,“ nařídil mu strážný, „a bez povolení se nevracej.“

„Jistě,“ zapitvořil se nosový hlas, „a to mám žádat o povolení každou noc, kdy ji chci vidět? K čertu, začíná mi to tu lézt krkem!“

Hlídačův hlas znovu ztvrdl. „Šklebilovo slovo je v tomhle domě zákonem a můj obušek ti to ochotně připomene, pokud ti moje slovo nestačí!“

Na okamžik bylo ticho, pak se ozvalo bolestné zaječení a zvuk nohou pelášících pryč.

Znovu nastalo ticho; po chvíli začal hlídač opět chrápat.

Rod se podíval na Tuana. Chlapcova tvář byla smrtelně bledá a rty měl stisknuté tak pevně, že se mu z nich vytratila všechna barva.

„Předpokládám, že jsi o tomhle vůbec nic nevěděl?“ zašeptal Rod.

„Ne,“ zašeptal Tuan v odpověď. „Je vidět, že co mne odstavili, neztráceli čas. Hlídka na každé chodbě, písemné povolení, aby spolu dva mohli spát — to je horší než lordi na jihu!“

Tom sebou škubl. „Ne!“ zasyčel. „Je to jen nezvyk. To, co tím získáme, stojí za cenu, kterou je nutno zaplatit.“

Rod souhlasil spíš s Tuanem. Policejní stát, kontrolující všechny oblasti života lidí — ano, Šklebilův vztah k marxismu byl zjevný.

„Co může stát za takovou cenu?“ odsekl Tuan, zvedaje poněkud hlas.

„To je přece jasné,“ odpověděl Velký Tom býčím šeptem, „například víc jídla pro všechny, víc a lepší ošacení, žádní chudáci a žádní hladovějící.“

„A to všechno díky plánovanému rodičovství,“ zamumlal Rod a opatrně se podíval za roh.

„Odkud se to všechno vezme?“ zeptal se Tuan, který zesílil hlas ještě o stupeň, ignoruje při tom Rodovo divoké syčení. „Z písemných povolení k milování? To nechápu!“

Tomovy rty se zkřivily do úšklebku a býk v něm zabučel ještě hlasitěji. „Ne, ty to nechápeš. Ale Šklebil ano!“

Tuan vypoulil oči; pak bojovně vysunul čelist a položil ruku na jílec dýky: „Stavíš sebe a sobě rovné nad šlechtice, rabe?“

„No tak, pánové,“ zasyčel Rod.

Velký Tom se napnul, zašklebil se a v očích se mu objevil zlovolný lesk, „Promluví krev,“ řekl plným hlasem.

Tuan vytáhl dýku a skočil.

Tom tasil svůj krátký meč.

Rod rozhodil ruce a zasáhl oba muže do klíčních kostí. „Pánové, pánové! Vidím, že oba pevně stojíte za svým přesvědčením, ale je mou povinností upozornit vás, že stráž, která je plně schopna povolat na nás všechny síly tohoto domu, dřímá — a ne příliš hluboce — tady za rohem!“

„Ten rab mne urazil, Rode Gallowglassi!“

„No jistě,“ zachechtal se Velký Tom, „pro pravdu se každý čílí.“

Tuan zafuněl a pokusil se bodnout Toma přes Rodovu hlavu. Rod se rychle sehnul a znovu ho udeřil do klíční kosti.

Tom se tiše zasmál. „Tak tohle má být šlechtic! I blázen by si dokázal spočítat, že na mne nedosáhne. Jen skutečný hlupák útočí, když musí minout.“

Rod šlehl po Tomovi pohledem. „Teď jsi uklouzl, Velký Tome. Tohle byl spíš kompliment.“

„Ne!“ zasyčel Tom a oči mu zaplály. „Pokoušet se o nemožné je čiré bláznovství! Šlechtici jsou blázni a cesty k jejich utopiím jsou vroubeny kostmi prostých lidí!“

Tuan ohrnul ret. „A čím jiným jsou vroubeny — “

„Buďte zticha!“ okřikl je oba Rod. „Nedokázali byste alespoň na chvíli zapomenout na své očividně rozdílné názory ve prospěch společného dobra?“

Tom se napřímil do své plné výšky a shlédl dolů na Tuana. „Mrňousi,“ zakrákal.

Rod Tuana pustil, obrátil se k Tomovi a chytil ho oběma rukama za límec. Tom se na něj zašklebil a zvedl svou obrovskou pěst. „Ano, pane?“

„Kdo se to tu právě teď pokouší vybudovat utopii, velký Tome?“ vydechl Rod.

Tomův úsměv zvadl. „Jakou utopii, lid Gramarye může vládnout své zemi sám!“

„Správně!“ Rod pustil Tomův límec a popleskal obra po tváři. „Chytrej kluk! Aspiruješ na odznáček. A co jako mají udělat nejdřív?“

„Pozabíjet všechny rádce a šlechtice!“ zašklebil se Tom.

„Velice správně! Odznáček je tvůj! Ty to ještě někam dotáhneš, Velký Tome! Ale jestli opravdu chceš být vzorný chlapeček, řekni panu učiteli, co před tím musíš udělat!“

Tom vystřízlivěl. „Zavřít Šklebila.“

„Jednička s hvězdičkou! A co přijde ještě před tím?“

Velký Tom zmateně nakrabatil čelo. „Co?“

„Být potichu!“ zařval mu Rod do tváře divadelním šeptem. Pak se obrátil k Tuanovi. „Tak! Co uděláme s hlídačem?“ A sám pro sebe si zamumlal: „No vida, možná bych byl schopen nastolit tady politický konsenzus.“

Tuan tvrdohlavě vysunul bradu. „Máme-li společně pokračovat, bude mne tenhle chlap titulovat mylorde!“

Tom se nadechl k příhodné odpovědi.

„Uklidni se, chlapče!“ řekl Rod rychle. „Vysoký krevní tlak ti škodí! Je Tuan Loguire urozený šlechtic, Tome?“

„Ano,“ zabručel Tom, „ale to neznamená — “

„Je Loguirův rod jedním z nejstarších vůbec?“

„To je, ale — “

„A byli oba tví rodiče obyčejní vesničané?“

„Ano, ale to ještě neznamená, že — “

„A ty by sis ani nepřál narodit se jako šlechtic!“

„Nikdy!“ zasyčel Tom a oči mu zaplály. „Ať mne hned pověsí na nejvyšší šibenici v Gramarye, jestli si to někdy budu přát!“

„Takže bys nechtěl být šlechticem, kdybys mohl?“

„Pane!“ zaúpěl Velký Tom ukřivděně. „Opravdu o mně máš tak nízké mínění, že by sis něco takového mohl myslet?“

„Ne, věřím ti, Velký Tome,“ řekl Rod a poplácal ho po rameni, „ale Tuanovi je třeba to dokázat.“ Obrátil se na mladého šlechtice. „Jsi spokojen? Ví, kde je jeho místo, nemyslíš?“

„Ano.“ Tuan se usmál jako dobrotivý otec. „Byl jsem blázen, když jsem o tom pochyboval.“

V Tomových očích najednou blesklo pochopení a brada mu odpadla. Jeho ruce se sevřely kolem Rodova krku: „Ty zatracený…!“

Rod natáhl ruku a stiskl Tomův loket kousek nad kloubem, v místě nervových zakončení. Tom ho okamžitě pustil, vypoulil oči a bezhlesně zařval bolestí.

„Tak,“ řekl Rod rychle, „co tedy uděláme s hlídkou?“

„Ty darebáku!“ vydechl Tom. „Ty slizký drne říčního mechu, ty zparchantělý synu demokracie, ty…!“

„Přesně tak,“ přisvědčil Rod.

„Tohle mi vysvětli,“ zašeptal Tuan Rodovi do ucha a v očích se mu zalesklo, „cos mu to vlastně udělal? Jen ses ho dotkl a — “

„Uh… čarodějnický trik,“ zvolil Rod nejjednodušší vysvětlení, i když mu samotnému bylo proti mysli. Pak chytil Tuana za zátylek a přitáhl mu hlavu do chumlu k sobě a Velkému Tomovi. „Takže jak se zbavíme té hlídky?“

„Existuje jen jediný způsob,“ zamumlal Tuan. „Probudit ho a bojovat s ním.“

„A nechat ho, aby ztropil povyk?“ opáčil Tom zděšeně. „Ne, ne! Připlížíme se k němu a bacíme ho do hlavy!“

„To je nečestné!“ odtušil Tuan.

Tom si odfrkl.

„Plán Velkého Toma je lepší,“ řekl Rod. „Ale co uděláme, když se probudí, zatímco se k němu budeme plížit? A to je dost pravděpodobné; ten chlípný žebrák nám to dokázal!“

Tom pokrčil rameny. „Pak se na něj vrhněme rychle a doufejme. Máme-li zemřít, ať zemřeme.“

„A královna zemře s námi,“ zavrčel Rod. „To není dobré.“

Tom vytáhl svůj krátký meč a začal si s ním zamyšleně pohrávat. „Tímhle trefím člověka do krku na padesát kroků.“

Tuan ztuhl a zbledl. „Zabil bys vlastního člověka, lumpe!“

„Když se kácí les, padají třísky.“ Tom pokrčil rameny. „Co na tom záleží, když je to pro dobrou věc?“

Tuanovy oči ochladly jako led. „To je horší než bodnout zezadu. Musíme mu dát šanci se bránit.“

„No jistě!“ odfrkl si Tom opovržlivě. „Šanci bránit se a zburcovat svým křikem celý Clovisův dům! Šanci — “

Rod přitiskl každému z nich na ústa jednu ruku, šťastný, že s sebou nemá tři lidi. Pak zasyčel na Velkého Toma: „Ovládej se, ano? Není zvyklý na týmovou práci.“

Tom zkrotl.

Tuan se napřímil, v očích led.

Rod se k Tomovi naklonil a zašeptal mu do ucha: „Poslyš, kdybys nevěděl, že je aristokrat, jak bys ho ohodnotil?“

„Jako odvážného chlapa a dobrého bojovníka,“ připustil Tom, „ačkoliv je trochu pošetilý, mladý a má zbytečně moc ideálů.“

Rod mu zahrozil prstem. „Předsudky, Velký Tome! Diskriminace! Myslel jsem, že věříš v rovnost všech lidí!“

„Dobře řečeno,“ připustil Tom váhavě. „Pokusím se ho snést. Ale ještě jednou…“

„Pokud uděláme svou práci rychle, nebude k tomu mít příležitost. Mám dobrý nápad.“

„Tak proč nám ho neřekneš?“ zeptal se Tom.

„Řekněme, že mne napadl, až když jste se vy dva začali hádat. Hledáme kompromisní řešení, správně? Tuan nebude souhlasit s nožem do zad, ani s bodnutím ve spánku, ani se zabitím oddaného hlídače bez možnosti obrany. Mám pravdu?“

„Ano,“ přisvědčil Tuan.

„A Velký Tom zase nesouhlasí s rizikem vyvolání poplachu — a já mimochodem taky ne: jsme sice všichni dobří bojovníci, ale tři proti celému Clovisovu domu, to je přece jen trochu silné kafe. Takže, Tome! Kdyby hlídač přišel sem za roh, dokázal bys ho lehce omráčit?“

„Ano!“ zašklebil se Tom.

„Lehce, řekl jsem. Uspokojí to tvůj smysl pro čest, Tuane?“

„Ano, pokud k nám bude obrácen tváří.“

„Dobře! Teď jen musíme nějak zařídit, aby se sem ten kocour pustil za myškou, a bude to.“

„Ano,“ přisvědčil Tom, „ale kde je myška, která by nám tak ochotně posloužila?“

„Pán si ji přece může udělat,“ zavrčel Velký Tom.

„Udělat?“ Rod vytřeštil oči. „No, kdybych tady měl dílnu a…“

„Ne, ne!“ Tuan se zašklebil. „Já se v těch kouzlech sice nevyznám, ale máš tu čarodějnický mech a jsi čaroděj! Co víc potřebuješ?“

„Huh?“ Rod těžce polkl. „Čarodějnice z té látky vyrábějí věci?“

„Ano, ano! Copak to nevíš? Malé živé věci — jako jsou myšky!“

Chybějící dílek gramaryeské skládačky zapadl v Rodově mysli ma místo. „Hm, a jak se to dělá?“

„Prostě se dívají na kousek toho mechu a on se promění v to, co si přejí!“

Rod pomalu přikývl. „Velice hezké. Ve-li-ce hezké. Jediná chyba je v tom, že to není můj obor čarodějnictví.“

Tuan se zatvářil zmateně. „Ty nečaruješ s čarodějnickým mechem? Jak potom…? Stejně je nanejvýš zvláštní, že o tom nic nevíš.“

„Ani ne,“ vložil se mezi ně Tom. „Špatně fungující informační oddělení…“

„Ále, zmlkni!“ zavrčel Rod. „Jsou i jiné způsoby, jak sehnat myš.“ Udělal z dlaní hlásnou troubu a zavolal tiše: „Gwen! Hej, Gween!“

Ze stropu se snesl pavouk rovnou Rodovi před obličej. Rod vyskočil. „Zatraceně! Tohle mi nedělej, děvče!“

„Havěť!“ zasyčel Tom a napřáhl se k plácnutí.

Rod ho šťouchl do solaru. „Dávej pozor! Rozmáčkneš pavouka a máš na krku smůlu — jmenovitě mne!“

Vzal pavouka do dlaně a nechal si ho vylézt na prst. „No, alespoň že sis nevybrala černou vdovu. Jsi nejroztomilejší pavouk, jakého jsem kdy viděl, to se musí nechat.“

Pavouk se na jeho prstě roztančil.

„Poslouchej, zlato, potřebuji myšku, která by sem přilákala hlídku. Můžeš to zařídit?“

Pavoukovy obrysy se rozmazaly, zavlnily a změnily na myší.

Myš seskočila z Rodovy dlaně a zamířila k rohu.

„Ach, ne, ty ne!“ Rod vyskočil, chytil ji do dlaně a velice opatrně ji zvedl. „Promiň, zlato, ale mohla bys dojít k úhoně — a kdyby se ti něco stalo, nikdy bych si to neodpustil.“

Políbil ji na nos a vtom zaslechl, jak se Tom za jeho zády ušklíbl. Myš zapředla rozkoší.

„Ne,“ pokračoval Tom a podrbal ji na zádech, „udělej mi myšku z kusu čarodějnického mechu. Myslíš, že bys to dokázala, zlato?“

Myš přikývla, otočila se a zadívala se na čarodějnický mech na stěně.

Šedobílá hmota se pohnula, nafoukla a protáhla v ocásek, na druhé straně vytvořila tenké fousky. Její barva se změnila v šedohnědou — a ze zdi seběhla malá myška.

Tom polkl a pokřižoval se.

Rod se zamračil. „Myslel jsem, že jsi ateista.“

„Ne ve chvílích, jako je tato, pane.“

Myš vytvořená z čarodějnického mechu zahnula za roh.

Velký Tom vytáhl dýku, uchopil ji za špičku a její masivní těžký jílec pozvedl jako obušek.

Chrápáni ze rohem se změnilo v zlobné vrčení.

„Grumpf! tak ty mě budeš kousat, ty jedna chlupatá mrcho!“

Strážcova stolička zarachotila o zem. Pokusil se myš zasáhnout dvakrát a pokaždé minul; pak čekající muži uslyšeli dusot jeho běžících nohou.

Tom se připravil.

Myš vyběhla zpoza rohu.

Hlídač se s kletbami vyřítil za ní. V zatáčce uklouzl. Vzhlédl, Uviděl Toma a měl čas pouze na to, aby se zatvářil vyděšeně, než ho jílec Tomovy dýky zasáhl s dutým zaduněním do temene lebky.

Rod si oddechl. „Konečně!“

Strážný se úhledně složil do Tuanovy připravené náruče. Mladý šlechtic se podíval na Roda a zašklebil se.

„Kdo bojuje na čarodějově straně,“ řekl, „vyhrává.“

„Stejně to byl pěkně špinavý trik,“ odpověděl Rod.

Tom mrkl a vytáhl z měšce klubíčko černé niti.

„Ne, tohle ho neudrží,“ namítl Tuan.

Tomova jediná odpověď bylo zašklebení.

„Rybářský vlasec?“ Rod zvedl obočí.

„Něco lepšího,“ odpověděl Velký Tom, poklekl a začal hlídače svazovat. „Splétaná syntetická pavučina.“

„A za všechno vděčíme tobě,“ řekl Rod a vzal myš do dlaně.

Myška zahýbala čumáčkem a vklouzla mu pod kabátec. Rod poněkud ztuhl a přikryl si dlaní vypouklinu na břiše. „Hej, dávej pozor! To lechtá!“

Tom mezitím zavinul hlídače jako pavouk mouchu, nacpal mu do úst hadr a přitáhl ho několika smyčkami niti..“Kam ho schováme?“ zeptal se Tuan.

„Tady poblíž je příhodné místo,“ zamumlal Tom, špičku jazyka vystrčenou, jak se pokoušel zavázat gordický uzel.

„Hej!“ Rod popleskal dlaní hrbolek přesouvající se k sponě jeho opasku. „Nech toho!“

„Tady na stěně je kruh na pochodně,“ ukázal prstem Tuan.

„Zrovna to jsem měl na mysli,“ zavrčel Tom. Vyzvedl strážného do vzduchu a připoutal ho několika závity niti ke kruhu.

Rod zavrtěl hlavou. „Předpokládejme, že tudy někdo půjde. Nemůžeme ho tu jen tak nechat viset.“

Sáhl si pod kabátec a zadržel myš na její výzkumné cestě a vytáhl ji ven. „Poslyš, děvče, víš, co je to zborcení prostoru?“

Myš zakoulela očima a zahýbala fousky. Pak rozhodně zavrtěla hlavou.

„Hm, a co takhle časová kapsa?“

Myš dychtivě přikývla, pak trochu zrudla ve tváři, jak se soustředila… a hlídač zmizel.

Tuan ze sebe vydal kloktavý zvuk a brada mu poklesla.

Velký Tom stiskl rty a pak řekl živě: „Ach… ano. No dobře, takhle je to lepší.“

Rod se zašklebil, postavil myš na podlahu, obrátil ji a plácl ji po zadečku. „Teď se ztrať, ty čarodějnická potvůrko. Ale nechoď daleko; možná tě ještě budu potřebovat.“

Myš něco zapištěla přes rameno a odběhla do stínu.

„Předpokládám, že Šklebil bude spát v bývalém Tuanově pokoji,“ zamumlal Tom, „a jeho kapitáni zřejmě nebudou daleko od něj.“

„Nebude některý z nich bdít?“ zašeptal Tuan. „Nebo nemohl některého Šklebil postavit na stráž?“

Tom se pomalu obrátil a se zvláštním výrazem ve tváři se zadíval na Tuana. Pak mrkl na Roda. „Chytrý hoch,“ připustil, „a to, co říká, taky není hloupé.“ Pak dodal: „Pojďme,“ a vykročil k zákrutu chodby.

Jedinou další hlídku, která je dělila od hlavní místnosti, byli schopni překonat sami. Velká místnost, podobající se spíš špinavé a neuspořádané jeskyni, byla osvětlena jen čadivým ohýnkem z krbu a několika pochodněmi. Stačilo to však k tomu, aby našli velké kamenné schodiště, které se vinulo vzhůru od zadní stěny s elegancí, která ostře kontrastovala s jeho sešlapanosti a špatným stavem zábradlí.

Galérie prvního patra zasahovala nad hlavní místnost. Z ní vedly dveře do soukromých pokojů.

Na židli u velkého krbu seděl statný, širokoplecí muž a pravidelně pochrupoval. Strážný stál u paty velkého schodiště, protíral si oči a zíval. Další dva ozbrojenci stáli po obou stranách dveří uprostřed galérie.

„Pěkné nadělení,“ řekl Velký Tom a zacouval zpátky do chodby. „Je jich o jednoho víc než nás, a jsou od sebe tak daleko, že určitě ztropí poplach, než se nám podaří vyřídit první dva.“

„Nemluvě ani o velikosti osvětleného prostranství, které budeme muset překonat, než se ke kterémukoliv z nich dostaneme,“ dodal Rod.

„Můžeme se plížit mezi stoly,“ navrhl Tuan, „a ten u paty schodiště určitě za chvíli usne.“

„Takže s těmi dvěma dole si starost dělat nemusíme,“ připustil Rod, „ale co ti druzí dva na galérii?“

„Pro ně,“ zašeptal Tuan, „tady mám jednu hračku.“ Vytáhl smotek kůže ovinutý dlouhými a tenkými tkanicemi.

„Jak ses s tím naučil zacházet?“ zavrčel Tom, když Tuan rozmotal tkanice. „To je zbraň prostého lidu, ne hračka pro šlechtice.“

V pohledu, kterým Tuan obdařil Toma, bylo víc než jen stopa pohrdání. „Rytíř musí ovládnout všechny zbraně, Velký Tome.“

Rod se zamračil. „Nemyslím, že by to bylo součástí klasického kodexu.“

„To ne,“ připustil Tuan. „Ale patří to do kodexu mého otce a mě, jak se brzy přesvědčíte. Oba hlídači budou v bezvědomí na dlažbě dřív, než si uvědomí, co je to praštilo.“

„O tom nepochybuji,“ řekl Rod vážně. „Dobře, dej se do toho. Já si vezmu toho u krbu.“

„Nevezmeš,“ opravil ho Velký Tom. „Ty se postaráš o toho u schodiště.“

„Ano? Existuje pro to nějaký zvláštní důvod?“

„Ano.“ Tom se zlověstně zašklebil. „Ten v té židli je jeden z kapitánů — a navíc zrovna ten, který mne uvěznil. Ten patří mně, pánové.“

Rod se na Toma podíval a znovu ucítil arktický severák vanoucí mezi jeho lopatkami.

„No dobře, řezníku,“ zabručel. „Ale nezapomínej — ještě není čas zabijačky.“

„Čím kdo zachází, tím ať taky sejde,“ zacitoval Tom trochu pozměněně. „Ty se postarej o svého chlapa, pane, a mně přenech mého.“

Na to se oba položili na zem a začali se plížit ke svým obětem.

Pro Roda to byla celá věčnost prolézání mezi nohami od židlí a stolů po podlaze, hojně poseté zbytky jídel, doprovázená neustálým strachem, že některý z jeho druhů dosáhne svého stanoviště před ním a bude se nudit.

Ozvala se dutá rána.

Rod ztuhl. Jeden z jeho druhů něco shodil.

Na okamžik bylo ticho; pak někdo zvolal: „Co to bylo?“ Pak: „Hej, ty tam! Egberte! Zvedni se, ožralo, a hleď si schodiště, které hlídáš!“

„He? Co? Cože?“ zablekotal rozespalý hlas kousek od něj, a: „Co se stalo?“ přidal se k němu jiný, hlubší hlas od krbu. „To mne musíte budit pro každou maličkost?“

Po krátké odmlce se znovu ozval první hlas, uctivě a trochu provinile: „Slyšel jsem nějaký šramot mezi stoly, kapitáne, a pak bouchnutí.“

„Šramot mezi stoly!“ zavrčel kapitán. „Nejspíš krysa, která slídí po zbytcích! Kvůli tomu mne budíš? Udělej to ještě jednou a uslyšíš bouchnutí znovu, ale tentokrát přímo na té své duté palici!“ Pak si kapitán zabručel pro sebe: „Šramot! Já mu ukážu šramot!“

Znovu zavládlo ticho, rušené jen kroky hlídek, vracejících se na své stanoviště.

Rod si pomalu a tiše oddechl.

Čekal, až strážný zase začne pochrupovat.

Pak pokračoval v plížení, dokud nebyl pod stolem stojícím u schodiště.

Připadalo mu, že tam ležel velice dlouho.

Najednou se od krbu ozvalo ostré zahvízdání a rachot padajícího stolu, jak Velký Tom skočil po své oběti.

Rod se vrhl na svou.

Koutkem oka ještě zahlédl, jak se Tuan postavil a švihl prakem, a pak už skočil na strážného, pravičku mu vrazil do břicha a levou rukou mu stiskl hrdlo.

Muž se složil jako zavírací nůž. Rod ho jemně udeřil do zátylku, kousek pod okraj helmy, a muž ztratil vědomí. Vzhlédl právě včas, aby viděl, jak se strážný na galerii pomalu hroutí k zemi. Druhý se svíjel na dlažbě a rukama si svíral hrdlo.

Rod byl pěti skoky nahoře. Čistým hákem zasáhl ležícího muže do brady. Muž okamžitě znehybněl a jeho oči se zavřely.

Rodovi se obrátil žaludek. Nebyl to hezký pohled. Přesto měl muž štěstí. Kdyby ho kámen zasáhl naplno, roztříštil by mu průdušnici.

Jeho druh na tom tak dobře nebyl. Oblázek mu prorazil lebku. Krev mu stékala z čela a tvořila na zemi maličkou louži.

„Odpusť mi, člověče,“ zamumlal Tuan, když to viděl. Rod ještě neviděl jeho tvář tak bledou.

„Fortuna války, Tuane,“ zašeptal.

„Ano,“ přisvědčil Tuan, „kdyby mi byl roven, pustil bych to z hlavy hned. Ale muž mé krve je povinen poddané bránit, ne je zabíjet.“

Rod se zadíval do mladíkovy zasmušilé tváře a pomyslil si, že muži jako Loguirové dávají aristokracii tu trochu ospravedlnění pro svou existenci, kterou má.

Tom se na mrtvého jen podíval a s netečnou tváří se sklonil k druhému strážci, aby ho svázal.

Přepadení si zatím vyžádalo jen jedinou oběť; kapitán a hlídač schodiště leželi bezpečně svázaní Tomovou černou nití.

Tom vstal a mrkl na Tuana. „Dobrá práce,“ zavrčel. „Vyřídil jsi dva, zatímco my jsme byli schopni postarat se každý jen o jednoho; jsi dobrý bojovník. A co se tohohle týče — netruchli: těžko se dalo udělat něco jiného.“

Tuanův obličej byl stále bledý. Nedokázal se ztotožnit s Tomovým způsobem jednání; navíc ho znepokojovalo, že mu pouhý kmán nabízí radu a odpuštění.

Rod si to uvědomil a rychle zasáhl: „Tady jsi spával?“ zeptal se a palcem ukázal ke dveřím, které oba ležící muži hlídali.

Vytrhl tím Tuana z jeho chmurných úvah; mladík vzhlédl, otočil se a přikývl.

„Takže se dá předpokládat, že tam najdeme Šklebila.“ Rod se podíval na Toma. „Ten kapitán dole byl z Šklebilova kádru?“

„Jo.“

„Takže už nám zbývají jen dva. Jaká je pravděpodobnost, že spí v těch dvou pokojích sousedících se Šklebilovým?“ Když Tom našpulil rty a přikývl, Rod pokračoval: „Takže jeden pro každého z nás. Vy hoši si vezměte kapitány. Já se postarám o Šklebila.“

Obrátil se ke dveřím, když tu mu Velký Tom položil ruku na rameno.

„Jak to myslíš?“ zeptal se obr. „Proč má Šklebil patřit tobě, a ne třeba mně?“

Rod se zašklebil. „Protože stojím uprostřed. Kromě toho, jaký máš pás?“

„Hnědý,“ připustil Tom.

„A Šklebil?“

„Černý,“ odpověděl Tom váhavě. „Pátý dan.“

Rod přikývl. „Já mám černý, osmý dan. Vezmeš si kapitána.“

Tuan se zamračil. „Co je to za řeči o opascích?“

„Jen taková jurisdikční pře. Toho si nevšímej.“ Rod vykročil k prostředním dveřím.

Velký Tom ho chytil za rameno. „Pane,“ řekl, a tentokrát to znělo opravdově. „Až bude po všem, musíš mě vzít do učení.“

„No jasně, cokoliv si přeješ. Dám ti třeba i universitní diplom, jen už se do toho pusťme, ať to máme za sebou.“

„Děkuji ti.“ Tom se zašklebil. „Ale doktorát už mám.“

Rod polkl a vytřeštil na něj oči. „Z čeho?“

„Z teologie.“

Rod přikývl. „To sedí. Poslyš, nepřišels tu doufám s nějakou moderní ateistickou teorií, že ne?“

„Pane!“ zaprotestoval Tom ukřivděně. „Jak by někdo mohl dokázat nebo vyvrátit existenci nemateriální bytosti materiálními údaji? To je přirozený rozpor — “

„Pánové,“ řekl Tuan ironicky. „Velice nerad přerušuji tak učenou disputaci, ale Šklebil čeká a už brzy se může probudit.“

„Huh? Aha! Jistě!“ Rod se obrátil ke dveřím. „Uvidíme se za pár minut, Velký Tome.“

„Jistě, musíme si spolu pořádně popovídat.“ Tom se zašklebil a obrátil se k pravým dveřím.

Rod se postavil do střehu a začal pomalu otevírat svoje dveře.

Dveře zavrzaly. Zasténaly. Zaječely. Podaly formální protest.

Rod se vrhl vpřed a ještě si stačil uvědomit, že zdejší pan domácí nechával panty pečlivě nenaolejované jako primitivní, leč vysoce účinnou výstrahu proti lupičům, když vtom Šklebil zaječel: „Úkladná vražda!“ a vyskočil z postele.

Rod zachytil jeho úder a sám zamířil na solar plexus. I jeho úder byl zručně vykryt a Šklebilovo ječení o pomoc mu zaznělo přímo u ucha. Měl sotva čas ocenit komičnost faktu, že držitel černého pásu volá o pomoc, když si všiml kolena mířící na jeho rozkrok.

Uskočil a Šklebil skočil po něm. Tentokrát kopanec dopadl. Rod se svalil na zem a začal se svíjet bolestí.

Uviděl nohu mířící na svou čelist a uhnul hlavou právě včas; noha mu zasvištěla kolem ucha. Zahlédl vír rudých hvězdiček zářících na černém pozadí a divoce zatřásl hlavou, aby se jich zbavil. Přes zvonění v uších uslyšel jiný křik, který hned ztichl, jako když utne; pak Velký Tom zařval: „Prak, Tuane! Po tom křiku se seběhnou hlídky!“

Obr se nad ním sklonil, obličej těsně u jeho. „Jak moc tě zranil, pane?“

Rod netušil, že pivo a cibule mohou vonět tak příjemně. „Jsem v pořádku,“ vydechl. „Rána šla trochu stranou, díky bohu!“

„Můžeš vstát?“

„Za okamžik. Ale myslím, že Gwen bude pár dní zklamaná. Jaks to dokázal, Tome?“

„Chytil jsem ho za nohu, když tě chtěl kopnout,“ zašklebil se Tom, „a škubl jsem mu s ní nahoru. Pak jsem mu dal zvedák.“

Rod vytřeštil oči. „Cože?“

„Zvedák. Ránu pod zuby.“

Rod se obrátil na bok, přitáhl si kolena k břichu a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Rána pěstí porazí držitele černého pásu. To je na titulek v novinách.“

Zvenčí se ozval křik, který náhle umlkl. Rod zvedl hlavu a zaposlouchal se. Pak se opatrně zvedl na nohy a s rukama přitisknutýma k podbřišku se začal belhat ke dveřím, ignoruje Tomovy rozhodné protesty.

Na dlažbě hlavní místnosti ležela tři další nehybná těla. Tuan stál u zábradlí galerie, v ruce svíral prak, čelisti měl pevně sevřené a oči zakalené smutkem. „Nejdříve přišel jeden,“ řekl bezbarvým hlasem, „pak druhý a třetí. První dva jsem umlčel, než stačili vykřiknout; ale u třetího jsem se opozdil.“ Tuan se obrátil zpátky do chodby. Po chvíli řekl pomalu a rozhodně: „Tohle zabíjení se mi nelíbí.“

Pak se jeho pohled vyjasnil.

„Huh.“ Rod přikývl, zaúpěl, jak ho naplno zasáhla křečovitá bolest, a opřel se o zábradlí. „Žádný muž, kterému se to líbí, nemá právo být nazýván mužem, Tuane. Ale netrap se. To je válka.“

„Ach, zabíjel jsem už dřív.“ Tuanovy rty se pevně sevřely. „Ale zabíjet muže, kteří ještě před třemi dny pili na mé zdraví…!“

Rod přikývl a zavřel oči. „Chápu. Ale jestli chceš mít naději, že se staneš králem, nebo třeba jen dobrým vévodou, Tuane, nesmíš si to tak brát. Podíval se na hocha. „A nezapomínej — zabili by tě, kdyby mohli.“

Tom přišel k nim na galérii a v náručí nesl Šklebila jako mimino.

Krátce přelétl pohledem hlavní místnost a rysy mu ztvrdly: „Další mrtví?“

Odvrátil se, položil Šklebila na podlahu vedle nehybných těl jeho kapitánů a povzdechl si. „Ay de mi! Ale takové jsou časy a způsoby.“ Sklonil se, aby svázal jednoho z kapitánů, vysokého hubeného muže s jizvou místo ucha: památkou na královskou spravedlnost.

Rod mlčky přikývl: Šklebil si své spojence vybíral dobře. Měli důvod nenávidět monarchii. Pomalu se narovnal a tvář se mu zkřivila bolestí.

Tuan si ho změřil pohledem. „Měl by ses posadit a odpočinout si, Rode Gallowglassi.“

Rod se nadechl a zavrtěl hlavou. „Je to jen bolest. Nebude lépe strčit ty tři dolů do kobky?“

V Tuanových očích se zablesklo. „Ne. Svažme je a nechejme tady; mám s nimi jistý záměr.“

Rod se zamračil. „Jak to myslíš, záměr?“

Velký Tom zvedl ruku. „Neptej se ho, pane. Jestli je Tuan potřebuje, má je mít. Ten mládenec zná svou práci; ještě jsem neviděl a jen zřídka kdy slyšel o člověku, který by dokázal tak dobře ovládat dav.“ Sešel po schodech, aby si prohlédl ležící muže. Zkontroloval jim tep a pak je zatáhl pod galérii. Pak zvedl svázaného kapitána a přehodil si ho přes rameno.

„Tome!“ křikl na něj Tuan a obr vzhlédl. „Přines ten roh, co visí na krbové římse, a buben, který leží vedle něj!“

Tom přikývl, vrátil se ke krbu a sundal z hřebíku roh, pak zvedl jeden z primitivních bubnů — byla to prázdná plechová nádoba, přes jejíž otvor byla přetažena vydělaná kůže.

Rod se zmateně zamračil. „Na co potřebuješ buben a roh?“

Tuan se zašklebil. „Umíš na něj troubit?“

„No, že bych byl přímo kvalifikovaný pro první řadu ve filharmonii, to nejsem, ale…“

„To bude stačit,“ řekl Tuan vesele.

Velký Tom se vrátil na galérii se Šklebilovým důstojníkem přes jedno rameno a bubnem a trumpetou přes druhé. Shodil nástroje na zem a položil kapitána k jeho druhům.

Pak se postavil, opřel si ruce v bok a zašklebil se. „Hola, pánové! Co bude dál?“

„Ty si vezmi buben,“ řekl Tuan, „a až ti řeknu, pověsíš ty čtyři dolů z galérie, ale ne za krk. Tak nám spíš uvěří, že jsou naživu.“

Rod pozvedl obočí. „Není to ta stará písnička o tom, že jsme dost mocní, abychom si mohli dovolit být milosrdní?“

Odpověď už nezaslechl, protože Velký Tom začal bubnovat. Dunění se rozlehlo po místnosti.

Rod zvedl roh.

Tuan se zašklebil, vyskočil na zábradlí a postavil se s nohama široce rozkročenýma a rukama založenýma. „Svolej je, mistře Gallowglassi,“ zvolal.

Rod přiložil náustek ke rtům a zatroubil 'Budíček'. Na lovecký roh zněl trochu zvláštně, ale účinkem se neminul. Než se Rod dostal k druhému refrénu, místnost se naplnila žebráky, zloději, chromými, jednorukými, lupiči, poberty a vrahy.

Jejich mumlání připomínalo vítr před bouří a rozléhalo se místností jako zvláštní hudební doprovod k bubnu a rohu. Byli rozespalí, poloslepí a zmatení, mumlali tisíce nezodpovězených otázek najednou — až udiveně uviděli Tuana, kterého uvěznili, jak hrdě a neochvějně stojí nad nimi.

Měl se jich bát, měl proč se jich bát, a pokud už se vrátil, měl přijít v noci a potichu jako zloděj, skrytě a nenápadně.

A přesto tady před nimi stál svobodný a volal je bubnem a rohem — a kde byl Šklebil?

Bylí otřeseni a víc než jen trochu vystrašeni. Lidé, které nikdy nikdo neučil, jak myslet, teď stáli před nemyslitelným.

Rod dotroubil, zavířil rohem ve vzduchu a opřel si ho o bok.

Velký Tom naposledy udeřil do bubnu.

Tuan ukázal rukou na Toma a velice tiše zaluskal prsty. Buben promluvil znovu pomalým, vytrvalým, ale velice tichým duněním.

Rod se podíval na Tuana, který se šklebil, ruce založené; královský elf vracející se do svého království. Podíval se dolů na publikum, otřesené a vystrašené, civící s ústy dokořán na panovačnou, sebejistou postavu nad sebou.

Rod připustil, že to byl skvělý způsob, jak začít řeč.

Tuan rozhodil ruce a všechno ztichlo, s výjimkou tichého dunění Tomova bubnu.

„Odvrhli jste mě!“ zvolal Tuan.

Dav se vystrašeně stáhl do sebe.

„Odvrhli jste mne, psance!“ zvolal Tuan. „Odvrátili jste ode mne své pohledy, odvrátili jste se ode mne, ačkoliv jste se na mne nikdy pořádně nepodívali!“

Halou se rozlehlo mumlání, rychle nabývající nevrlou, zoufalou kvalitu.

„Nebyl jsem snad vypovězen?“ zvolal Tuan a pak: „Buďte zticha!“

A, zázrakem, zavládlo ticho.

Ukázal obviňujícím prstem na dav a zavrčel: „Nebyl jsem vypovězen?“

Dav tiše zabručel: „Ano.“

„Nebyl?“

Bručení: „Ano.“ zesílilo.

„Nebyl?“

„Ano!“ rozlehlo se nad hlavami davu.

„Nenazývali jste mne zrádcem?“

„Ano,“ zavyl dav znovu.

„A přesto tu stojím,“ zvolal Tuan, „silný a svobodný a znovu vládnu Clovisovu domu!“

Nikdo se s ním nepřel.

„A kde jsou skuteční zrádcové, kteří chtěli obětovat vaše životy v předem ztraceném boji? Zrádcové, kteří za mé nepřítomnosti proměnili náš dům ve vězení? Kde jsou teď, aby se se mnou přeli o mou vládu?“

Setrval s rukama v bok, zatímco si dav probíral onu otázku ve vlastních řadách a Tom rychle odmotal deset stop z vlákna, kterým byl spoutaný Šklebil, a uvázal druhý jeho konec ke sloupku zábradlí. Když mumlání: „Kde?“ a „Šklebil!“ začalo sílit, udělal totéž i se třemi kapitány.

Tuan dovolil mumlání, aby zhoustlo a zesílilo; pak, když dosahovalo vrcholu, dal Tomovi znamení.

Tom a Rod svrhli připoutané muže přes okraj galérie, kde viseli po dvou po každé Tuanově straně. Šklebil se při tom probral a začal na konci svého provazu kopat a svíjet se.

Halu naplnilo ohromené ticho.

Tuan se zašklebil a založil si ruce.

Dav zařval jako velká, rozlícená bestie a výhrůžně vykročil dopředu. Přední řady začaly vyskakovat na vratkých nohou. Začaly se ozývat vulgární urážky, namířené proti Šklebilovi a jeho pobočníkům.

„Pohleďte!“ zvolal Tuan, rozhodil ruce a dav ztichl. „Pohleďte na zrádce, které jste kdysi nazývali svými vůdci! Pohleďte na zrádce, zloděje, jež vás připravili o všechnu svobodu, kterou jsem vám dal!“

Velký Tom se zašklebil, oči se mu leskly a pohupoval se do rytmu šlechticových slov.

Neboť mladík se nyní zdál dobrých dvanáct stop vysoký.

„Cožpak jste se nenarodili bez pánů?“ zvolal Tuan.

„Ano!“ zaburácel dav pod ním.

„Narodili jste se ke svobodě!“ zahřímal Tuan. „Svobodě bez zákona a moci, ano, ale narodili jste se svobodní!“

Pak: „Cožpak jste se nenarodili nespoutaní?“ zakřičel, a na to:

Ano!“ zaječel dav v odpověď, „Ano, ano! Ano!“

„Ukradl jsem vám snad já vaši svobodu?“

„Ne, ne!“

Špinavý hrbáč s páskou přes oko zařval: „Ne, Tuane! Tys nám jí dal víc!“

Dav zajásal.

Tuan si znovu založil ruce, zašklebil se a nechal hrbáčovo prohlášení vstřebat.

Když jásání dosáhlo vrcholu, utišil je rozhozením rukou a zvolal: „Říkal jsem vám snad?“

Zavládlo ticho.

„Říkal jsem vám snad, že musíte mít mé povolení pro noční milování?“

„Ne!“ zaburácel dav, obě pohlaví jednohlasně.

„A nikdy nebudu!“

Rozjásali se.

Tuan se zašklebil a skoro ostýchavě sklonil hlavu na znamení díku.

„A přitom!“ Tuanův hlas teď byl tichý, nevrlý, zuřivý. Naklonil se dopředu a zaťatou pěstí třásl před publikem. „Když jsem se dnešního temného večera vrátil do těchto zdí, co jsem našel?“ Jeho hlas zesílil. „Nechali jste tyto nízké zloděje, aby vám ukradli vše, co jsem vám dal!“

Dav zaburácel.

Tuan luskl prsty na levé ruce; Tom udeřil do bubnu silou, která dav umlčela.

„A co víc!“ zvolal Tuan. Jeho ukazováček se zabodl do davu, jeho oči hledaly konkrétní obličeje. Hlas teď měl studený a odměřený. „Shledal jsem, že jste si ve své zbabělosti nechali ukrást i tu svobodu, se kterou jste se narodili!“

Dav zamumlal, vystrašeně, nejistě. Přední řady se stáhly.

„Dokonce i svá práva získaná při narození jste si nechali vzít!“

Mumlání bylo vlnou strachu před pohrdáním milované osoby.

Nechali jste se připravit i o volnost v posteli!“

Luskl prsty; buben zaduněl.

„A přitom se nazýváte muži!“ Tuan se zasmál, chraptivě a opovržlivě.

Vlna mumlání se opět zvedla, dotčeně a odmítavě. „Jsme muži!“ zvolal někdo a dav se přidal: „Jsme muži! Jsme muži! Jsme muži!“

„Ano!“ vykřikl jednooký hrbáč. „Jen nám dej ty špinavé lotry, kteří nás okradli, Tuane, a my dokážeme, že jsme muži! Nenecháme na jejich zrádných kostech ani unci masa! Rozdrtíme i jejich kosti a vytlučeme z nich morek!“

Dav krvežíznivě zavyl.

Tuan se napřímil s rukama založenýma a pochmurně se usmál. Dav ho viděl, jeho vytí se změnilo v tiché vrčení s provinilým podtónem, pak se rozpadlo do ojedinělého reptání a ztichlo docela.

„Tím chcete dokázat své mužství?“ zeptal se Tuan skoro pokojně. „Ne!“ Rozhodil ruce a ukázal na dav pod sebou. „Smečka psů by se zachovala lépe!“

Halou se rozlehlo bručení, které sílilo a stávalo se čím dál vzteklejší.

„Opatrně!“ zavolal Rod na Tuana. „Ať neroztrhají nás!“

„Žádný strach,“ řekl Tuan, aniž spustil oči z davu. „Nechme to chvíli působit.“

Mumlání stále sílilo. Tu a tam někdo zuřivě vykřikl a pěstí zahrozil Tuanovi, který stál na zábradlí galérie.

Pak Tuan znovu pozvedl ruce a zvolal: „Ale já vím, že jste muži!“

Dav utichl jako na povel.

„Jsou tací, kteří vás pomlouvají, ale já vás nazývám muži!“ Pak si je začal prohlížet obličej po obličeji: „A kdo by mi chtěl odporovat?“

Okamžik byli zticha; pak někdo zvolal: „Nikdo, Tuane!“ a jiný odpověděl: „Nikdo!“

„Nikdo!“ vykřiklo několik dalších a „Nikdo!“ zavolali jiní, až „Nikdo!“ burácelo celým davem.

„Chcete dokázat, že jste muži?“ zvolal Tuan.

„Ano!“ zahřímal dav.

„Budete bojovat?“ zavyl Tuan, mávaje pěstí.

„Ano!“ zvolali a krvežíznivě se pohnuli vpřed.

Tuan rozpřáhl ruce ve výši pasu, dlaněmi dolů a s prsty roztaženými.

Dav umlkl.

Jeho hlas byl tlumený, chraptivý. „Narodili jste se do špíny, svrabu a nemocí!“

„Ano,“ zamumlali.

„Narodili jste se do krvavého potu a bolesti v zádech z těžké práce!“

„Ano!“

„Narodili jste se zesláblí, s prázdnými břichy a touhou po vlastním domově!“

„Ano!“

„Kdo naplnil vaše břicha? Kdo vám dal v tomto domě střechu nad hlavou?“

„Tys to byl!“

„Kdo vám dal vaši pevnost?“

„Tys to byl!“

„Kdo?“

„Ty!“

„Řekněte jméno!“

„Tuan Loguire!“ zvolali.

„Ano!“ Tuanovy ruce se znovu zvedly; stál široce rozkročen a oči mu plály. „Vzal jsem od vás vaši bídu. Ale kdo vám ji dal, už při vašem narození? Kdo váš pokořoval století po století, z otce na syna, věk po věku už od dob vašich praotců?“

Dav nejistě zabručel.

„Byli to sedláci?“

„Ne,“ odpověděl dav.

„Byli to snad vojáci?“

„Ano!“ zvolali a znovu ožili.

„A kdo vládne vojákům?“

„Šlechta!“

Roda ohromila nenávist, kterou do toho slova vložili.

„Ano! Byla to šlechta!“ zvolal Tuan, zamával pěstí a dav zařval.

Po několik okamžiků nechal zavládnout pandemii a pak znovu rozhodil ruce. Pomalu je nechal klesnout na zábradlí a předklonil se.

„Kdo!“ otázal se a buben za ním zavířil. „Kdo! Kdo jediný z těch urozených byl na vaší straně? Kdo vám dal jídlo, když jste ho potřebovali, kdo vyslechl vaše petice? Kdo mezi vás poslal soudce, aby vám dali spravedlivost a zastání před šlechtou?“ Jeho pěst se vymrštila dopředu, nad poslouchající dav. „Královna!“

„Královna,“ opakovali.

„To ona si zacpala uši před šlechtou, aby mohla naslouchat vám!“

„Ano!“

„To ona pro vás prolévala slzy!“

„Ano!“

„Ale tebe vypověděla, Tuane Loguire!“ vykřikl hrbáč.

Tuan se hořce usmál. „Ano? Neposlala mne spíš mezi vás?“ Rozhodil ruce a dav zajásal.

„To královna vám vrátí vaše práva!“

„Ano!“

„Jste muži?“ zařval Tuan.

„Jsme!“

„Budete bojovat?“

„Budeme bojovat! Budeme bojovat!“

„Budete bojovat proti šlechtě?“

„Ano!“

„Budete bojovat za královnu?“

„Ano!“

„Budete bojovat proti šlechtě za Kateřinu, svou královnu?“

„Ano! Anoanoanoano!“

Pak řev davu přehlušil všechno ostatní. Lidé poskakovali a křičeli; muži chytali ženy a objímali je.

„Máte zbraně?“ zvolal Tuan.

„Ano!“ Tisíce dýk se vymrštilo vzhůru a jejich ostří se zaleskla.

„Sbalte si své rance a naplňte si je chlebem na cestu! Vyběhněte z tohoto domu a vydejte se jižní městskou bránou! Královna vám dá dobré jídlo a stany! Pak se vydáte na jih širokou cestou k Bredenské pláni, kde budete čekat na šlechtice!“

„Jdeme!“ zahřměli. „Jdeme hned! Za královnu!“

„Za královnu!“

Tuan luskl prsty; buben zaduněl hlasitě a rychle. „Loveckou fanfáru!“ zašeptal Tuan Rodovi.

Rod slavnostně pozvedl roh k ústům a začal troubit.

„Jděte!“ zaburácel Tuan.

Lidé se rozběhli do svých pokojů a do zbrojnice. V deseti minutách posbírali své uzlíky, nože a hole.

„Hotovo!“ Tuan seskočil ze zábradlí na podlahu galérie. „Na Bredenskou pláň se dostanou za dva dny!“ Zašklebil se a poplácal Velkého Toma po rameni. „Dokázali jsme to, Tome!“

Tom vyprskl smíchy a sevřel Tuana do svého medvědího objetí.

„Huch!“ zalapal Tuan po dechu, když ho obr zase pustil. „Oznam to královně, příteli Gallowglassi, a postarej se, aby se to rozneslo mezi jejími vojáky. Řekni jí, aby poslala maso, stany a pivo — a rychle. A tyhle lotry“ — ukázal prstem na Šklebila a jeho kapitány — „nech uvrhnout do nejhlubší královniny kobky. Na shledanou!“ Otočil se a seběhl po schodišti.

„Hej, počkej chvíli!“ křikl za ním Rod a vrhl se k zábradlí. „Kam si myslíš, že jdeš?“

„Na Bredenskou pláň!“ zavolal Tuan a zastavil se, aby se ohlédl. „Musím hlídat své lidi, jinak vyplení venkov hůř než kobylky a pozabíjejí se při tom navzájem. Pověz Kateřině o mé“ — odmlčel se a přes obličej mu přeběhl stín- „loajalitě.“

A byl pryč, aby vedl dav, který mezitím vyvřel hlavními dveřmi domu a tancoval na dvorku v divokém šíleném tanci.

Rod a Tom si vyměnili krátký pohled, pak se obrátili a vyběhli po schodišti na střechu.

Shora se dívali na přelévající se dav, proudící ven z jižní brány. Tuanovi se jakýmsi kouzlem podařilo, že odcházeli pokojně, skoro v pochodovém tvaru.

„Myslíš, že potřebuje pomoc?“ zamumlal Rod.

Tom zaklonil hlavu a zachechtal se. „Ten, pane? Ne, ne! To už bys měl raději pomoci těm, kteří jdou proti němu s královniným vojskem v zádech!“

„Vždyť je to jen jediný muž, Tome! A vede dva tisíce zatracenců!“

„Ty ještě pochybuješ, pane, když jsi sám viděl jeho moc? Nebo jsi ji snad neviděl?“

„Ach, viděl.“ Rod přikývl a ulehčeně se zasmál. „V téhle zemi je víc kouzel, než jsem si myslel, Velký Tome. Ano, viděl jsem.“

„Probuď královnu a požádej ji, aby za námi přišla sem do audienční síně!“ vyštěkl Brom na rozpačitě přešlapující dvorní dámu. „Jdi!“

Práskl dveřmi a obrátil se ke krbu, kde seděl Rod spolu s mžourajícím Tobym, surově probuzeným po pouhé hodině spánku; noční mejdan v Čarodějnické věži se dnes trochu protáhl. V ruce držel kouřící hrnek a tloukl se do hlavy.

„Jistěže chceme přispěti královně svou pomocí,“ zamumlal, „ale čím bychom my mohli být užiteční v boji?“

„To nechte na mně.“ Rod se usmál. „Já už pro vás něco najdu. Jen ať se královniny čarodějnice přemístí na Bredenskou pláň, řekněme…“

„Za tři dny.“ Brom se usmál. „Vyrazíme za úsvitu a tři dny budeme na pochodu.“

Toby nejistě přikývl. „Budeme tam, pane. Ale teď, když dovolíš…“

Začal se zvedat, pak zasténal a sklesl zpátky do křesla, ruce přitisknuté k hlavě.

„Pomalu, chlapče!“ Rod ho uchopil za loket a pomohl mu vstát. „První kocovina?“

„Ach ne!“ Toby vzhlédl a zamrkal vodnatýma očima. „Ale je to poprvé, co mne probudili, když jsem ji měl. Jestli mne tedy omluvíte, pánové…“

Vzduch zapraskal, jak se hrnul na místo, kde Toby ještě před okamžikem stál.

„Och… ano,“ řekl Rod. Potřásl hlavou a mrkl na Broma. „Teleportace, co?“

Brom se zamračil. „Tele-co?“

„Hm…“ Rod na okamžik zavřel oči a v duchu sám sebe proklel. „Chci říct, že se patrně vrátil do postele.“

„Ano.“

„Může tady zmizet a objevit se jinde?“

„Rychle jako myšlenka, ano.“

Rod přikývl. „Myslel jsem si to. Řekl bych, že se to bude hodit.“

„Co s nimi máš v úmyslu, Rode Gallowglassi?“

„Ach, to ještě nevím.“ Rod nonšalantně zamával hrnkem. „Třeba vyčarovat pírka v brnění jižních šlechticů. Nebo nějaký podobný dobrý vtip. Umřou z toho smíchy.“

„Tak ty ještě nevíš, co s nimi budeš dělat, a přesto jsi jim nařídil, aby přišli?“

„Jo, řekl bych, že dobrý čarodějník se může hodit vždycky.“

„Nebo čarodějnice.“ Brom se potutelně usmál. „Už ti dvakrát zachránila život, že?“

Rod sebou trhl. „Ona? Kdo? Která ona? O kom to mluvíš?“

„Samozřejmě, že o Gwendylon!“ zasmál se Brom.

„Ach, ano! Hm… ty ji znáš?“ Rod podezíravě zvedl obočí; pak se uvolněně zasmál. „Ne, samozřejmě, že ji znáš. Zapomněl jsem: vždyť je s elfy jedna ruka.“

„Ano, znám ji.“ Bromovo obočí se nakrabatilo. „Ale pověz mi,“ zeptal se skoro znepokojeně, „miluješ ji?“

„Jestli ji miluji?“ Rod se zarazil. „Co je ti, k čertu, do toho?“

Brom odmítavě mávl rukou. „Týká se mě to, ale teď o tom nebudeme mluvit. Miluješ ji?“

„Budeme o tom mluvit!“ Rod vstal a napřímil se s výrazem uražené pýchy.

„Jsem kníže elfů!“ odsekl Brom. „Nemám se starat o nejmocnější čarodějnici Gramarye?“

Rod vytřeštil oči a zbledl. „Nejmocnější… co?“

Brom se hořce usmál. „To jsi nevěděl? Ano, Rode Gallowglassi. Je to nejmocnější žena, se kterou ses kdy muchloval. Takže mi řekni: miluješ ji?“

„No, hm.. já, hm… já nevím!“ Rod se posadil a položil si hlavu do dlaní. „Chci říct, přišlo to všechno tak náhle a já, hm…“

„No tak!“ mávl Brom nedočkavě rukou. „Přece musíš vědět, jestli ji miluješ.“

„No, řekl bych, hm… vážně nevím! Chci říct, to je téma, o kterém se dost těžko uvažuje objektivně, nemyslíš?“

„Ty nevíš?“ V Bromově tváři se objevilo bouřkové mračno.

„Ne, zatraceně, nevím!“

„Ty zatracené hloupé děcko, ty mizerná napodobenino muže! Cožpak neznáš vlastní srdce?“

„No, hm, tak za prvé aorta, srdeční komory a, hm…“

„Jak mám potom vědět, jestli ji miluješ?“

„A jak to mám, k sakru, vědět já?“ zařval Rod. „Zeptej se mýho koně.“

Do místnosti vtrhlo klopýtající páže. „Mylordi, její veličenstvo královna!“

Brom i Rod se rychle vymrštili a uklonili se.

Vešla Kateřina oděná do královského purpuru a rozpuštěné světlé vlasy jí tvořily kolem hlavy neuspořádaný bledý oblak. Vypadala velice unaveně a nevyspale.

„Dobrá, pánové,“ odsekla nevrle a posadila se k ohni, „jaké velké noviny mi to nesete, že jste považovali za nutné vzbudit mne uprostřed noci?“

Rod kývl hlavou k pážeti. Hoch zbledl, uklonil se a zmizel. „Clovisův dům je vzhůru, ve zbrani a na pochodu,“ informoval ji Rod.

Královna na něj mlčky hleděla, rty pootevřené. „Vyvalili se jižní bránou a ještě v noci vyrazili na Bredenskou pláň.“

Kateřina zavřela oči, vydechla a sklesla do křesla. „Nebe budiž pochváleno!“

„A Tuan Loguire,“ zabručel Rod.

Její oči se otevřely. „Ano. A Tuan Loguire,“ řekla váhavě.

Rod se odvrátil a přejel rukou po krbové římce. „Musí dostat jídlo a pití, aby cestou nezačali drancovat vesnice. A před nimi musí vyrazit kurýr, aby řekl vojákům, ať je nechají projít.“

„Ano,“ řekla neochotně, „jistě.“ Její oči se odvrátily k ohni. „Je to zvláštní, že ti, kdož ještě nedávno pozvedali své hlasy proti mně, teď pro mne bojují,“ zamumlala. Rod se na ni podíval a lehce ironicky se usmál.

„Tuan…“ zamumlala.

Brom si odkašlal a vykročil kupředu, ruce založené za zády. „Dnešní noci,“ zavrčel“ jsem mluvil s knížetem elfů; všechny jeho legie jsou naše.“

Královna jako by byla náhle znovu ve své kůži; hořce se usmála. „Legie elfů, Brome O'Berine?“

„Ach, nepodceňujte je.“ Rod se pohladil po zátylku, vzpomínaje na bouli a uvězněného vlkodlaka. „A k tomu všemu máme ještě tvůj vlastní čarodějnický coven…“

„… a nejmocnější čarodějnici celé Gramarye k tomu,“ dodal Brom. „Ach ano, a ji,“ přisvědčil Rod a šlehl po Bromovi pohledem. „Všichni připravení a dychtiví sloužit jediné panovnici v historii, která kdy chránila čarodějnice.“

Kateřininy oči se pomalu rozšiřovaly, jak poslouchala; teď se zamyšleně zahleděla do dáli. „Pak tedy vyhrajeme,“ zamumlala. „My vyhrajeme!“

„No, hm, se vší úctou k vašemu veličenstvu, hm, přesnější by bylo říct, že máme šanci.“

Bredenská pláň byla delta, otevřená od jihu, ale uzavřená ze severu soutokem dvou řek. Kolem každé z nich rostly hustě stromy, oddělující ji od pole. Pole samo bylo porostlé vysokou trávou a levandulí.

Ne že by ho mohli vidět, pomyslel si Rod, dřepící u ohně. Hustý opar zakrýval celé pole; alespoň Rod, který už se setkal s civilizačním smogem, to mohl nazývat oparem; ale Tuan, ohřívající si ruce nad ohněm naproti Rodovi, zavrtěl hlavou a zabručel: „To je ta nejhustší a nejneproniknutelnější mlha, mistře Gallowglasi, jakou jsem kdy viděl! Těžce dosedá na ducha bojovníků!“

Rod pozvedl obočí a zaposlouchal se do tichého reptání, které se k nim neslo přes pole z tábora žebráků. Čarodějnice byly nad věcí; obvyklý večírek začal včera v poledne, bez ohledu na počasí.

Otřásl se potlačovaným smíchem. „Nedělej si s tím starosti, Tuane. Předpo- hm, čarodějnice říkaly, že zítra bude krásný slunný den.“

„A svatý Jiří budiž pochválen, jestli do té doby nebudeme muset bojovat!“ Tuan se zachvěl a zabalil se do pláště.

Poslední zprávy od Bromových miniaturních špehů — které Rod okamžitě pojmenoval na Předsunutou šotčí rekognoskační skupinu — říkaly, že jižní vojska jsou vzdálena na půl dne cesty. Kateřina přijela spolu s Bromem a armádou včera večer a žebráci už tou dobou půl dne odpočívali. De facto byli tak horliví a připravení, že Tuanovi dalo práci je udržet; byli ochotni pokračovat na jih a napadnout šlechtice na pochodu.

„Stejně,“ řekl Rod a kousl se do rtu, „nevidím důvod, proč bychom s bojem měli čekat do rána. Můžeme je přepadnout v noci, když budou odpočívat.“

„Noční útok!“ vydechl Tuan zděšeně.

Rod pokrčil rameny. „Jistě, proč ne? Budou unaveni po celodenním putování a nebudou vědět, kde jsme. Budeme mít mnohem větší šanci zvítězit.“

„Jistě, a taky větší šanci zabít člověka tak, že o něj zakopnete, když padne!“

Rod si povzdechl a nechal si pro sebe, že přesně tohle už se mu jednou podařilo a že ten člověk byl jeden z pěti skvěle vycvičených nájemných zabijáků, kteří na něj číhali. Dalo by se říct, že občas musel bojovat ještě nečestněji a s daleko menším ospravedlněním, ale teď na to jaksi nebyla vhodná doba. A tak jen řekl: „Myslel jsem, že účelem boje je vyhrát.“

„Ano,“ přisvědčil Tuan, upíraje oči do mlhy na jižnim konci pole, „ale ne takovým nečistým způsobem. Kdo by byl věrný královně, která takto zachází se svými vojáky?“

A to, jak musel Rod připustit, bylo jádro věci. Prestiž byla v tomto světě vším; a čest byla prubířským kamenem prestiže.

„No dobře,“ povzdechl si, „ty jsi tady doktor.“

Tuan se na něj zamračil. „Doktor? Nedovedu léčit nemocné.“

„Ne, ale jsi skvělý praktický psycholog. A tak se budu řídit tvým slovem, když jde o zacházení s lidmi.“

Tuan se smutně usmál a potřásl hlavou. „Příteli Rode, neumím ani zacházet s lidmi.“

Rod ho obdařil skeptickým pohledem. „No, možná, že ne, ale jsi čertovsky dobrý vůdce!“

„Ho!“ zahřímal čísi hlas.

Rod se otočil a zašklebil se na mohutný stín, nejistě se rýsující v mlze. „Všichni spokojeni?“

Velký Tom si proklestil cestu z mlhy a zašklebil se. „Nanejvýš šťastni, pane. Nikdy v životě ještě nepili takové víno, ani ho neměli tolik.“

„Hmmm.“ Rod stiskl rty. „Raději za chvíli zastavíme pípy. Nechceme přece, aby se nám všichni opili tak krátce před bojem.“

„Ne,“ opravil ho Tuan, skoro automaticky, jak si Rod všiml. „Nech je napít dosyta; tím dříve usnou. Ráno je vzbudíme brzy a každému dáme korbel nebo dva — pak budou bojovat jako skuteční démoni.“

Rod musel připustit, že je to pravda. Po žebrácích se nežádala přesnost a soustředění, jen to, aby se vrhli na nepřítele a porazili ho.

Noc byla tečkovaná světélky strážních ohňů, rozmazaných zvedající se mlhou. Ještě víc světélek bylo vidět na jihu, kde rozložili svou armádu šlechtici a rádcové.

Z louky na severu se ozýval opilý smích a křik spolu s neumělou hudbou — žebráci dostali nadmíru příjemný rozkaz pít tak rychle, jak dovedou.

Na stráni za řekou vládlo přísné, neschvalující ticho a tlumený svit lamp za hedvábím stanů, kde spalo královnino vojsko — dle nařízení střízlivé.

Ale v největším stanu, v Kateřinině, klid rozhodně nebyl.

„Ne, ne a znovu říkám ne!“ křičela královna, rozčileně přecházejíc sem a tam.

Otočila se a krátce zatleskala rukama. „Už nechci slyšet žádné vaše argumenty! Rozhodla jsem se a rozhodla jsem se nezvratně; já zítra pojedu v čele svých vojsk! Žádné další námitky nepřipouštím!“

Rod a Brom si vyměnili významné pohledy.

Tuanův obličej byl rudý zlostí, ukřivděním a znepokojením.

„Teď odejděte,“ řekla Kateřina a otočila se k nim zády.

Tři muži se váhavě uklonili a vycouvali ze stanu. „Co si usmyslí, to udělá,“ zabručel Brom. „Pak ji my tři musíme chránit a nechat vedení boje siru Marisovi.“

„To je ta nejjistější cesta, jak prohrát,“ zavrčel Rod. „Jeho způsob vedení boje je zastaralý jako falangy.“

Brom si povzdechl a protřel si oči. „Ale jak už jsem říkal, zemřu s ní. I když možná, že ještě můžeme přežít, protože mám malý plán.“

Než se ho mohli na něco zeptat, ustoupil do tmy, takže Rod usoudil, že jeho 'plán' spočíval v tom, že dodá Rodovi a Tuanovi ducha tvrzením, že ještě zbývá naděje.

„Můžeme zemřít při její obraně,“ zašeptal Tuan, náhle bledý. „Ale když bude po nás, zemře ona také a to mne děsí.“ Bezmocně rozhodil ruce. „Ale co mohu dělat?“

„No…“ Rod našpulil rty a ohlédl se přes rameno k osvětlenému stanu. „Znal bych jeden způsob, jak zajistit, že zítra nevyjede.“

„Pak mi ho řekni!“ Tuanova tvář zaplála divokou nadějí.

„Postarat se o to, aby se nebyla schopna posadit.“

Tuan vytřeštil oči. Do tváře se mu nalil nach, pak se zase vytratil, zanechávaje ho bledého a třesoucího se. „Co… tím chceš… jak to myslíš?“ Hlas měl přidušený a výhružný. Vstal a pozvedl pěst.

Rod se na něj podíval a zamračil se. „Naplácat jí. Nařezat jí na zadek tak, že se do příští neděle neposadí. Co jiného jsi myslel?“

Tuanova pěst pomalu klesla; do tváře se mu zase vrátila červená barva. „Aha,“ řekl a odvrátil se. „Máš pravdu,“ dodal po chvíli, „to by pomohlo.“

„Je to buď tohle, nebo ji nechat zemřít.“

Tuan přikývl a jako by ožil. Obrátil se ke královninu stanu, na okamžik zaváhal a pak vypjal prsa. „Pak to udělám. Omluv můj hněv, příteli Gallowglassi; na okamžik jsem měl dojem, že myslíš… něco jiného.“

Zhluboka se nadechl a rázně vykročil ke stanu.

U vchodu se zastavil, kývl na strážné, znovu vypjal prsa a vpochodoval dovnitř.

Rod se pobaveně usmál. „A pak, kdo má neslušné myšlenky!“ Zasmál se, potřásl hlavou a vydal se k táboru čarodějnic, přemýšleje o tom, že roky v Clovisově domě naučily Tuana mnohé o životě.

Z ničeho nic se objevila Gwendylon (doslova, neboť se zhmotnila ze vzduchu). Ostýchavě se usmála: „Co tě tak pobavilo, pane?“

Rod se zašklebil, uchopil ji kolem pasu a přitáhl ji k sobě pro polibek; vroucí polibek; dlouhý polibek.

„Můj pane!“ zvolala a zapýřila se a pak si graciézně upravila vlasy.

Noční vánek k nim náhle zanesl zvuk pleskání, doprovázený ječením a křikem.

Zbrojnoši před stanem se vypjali do pozoru a pak se opatrně ohlédli ke vchodu. Jeden z nich se chystal rozhrnout závěs, ale druhý mu zadržel ruku a zavolal: „Potřebuje její veličenstvo naši pomoc?“

„Zůstaňte venku!“ zaječel zmučený hlas zevnitř. „Pro všechno, co je vám svaté, nevstupujte!“

Zbrojnoši si vyměnili zmatené pohledy, pak pokrčili rameny a vrátili se na své pozice, tu a tam se nervózně ohlížejíce přes rameno.

Ječení bylo čím dál tlumenější, pak se změnilo ve vzlykání. Pleskavé zvuky ustaly.

Pak zavládlo ticho.

Rod se podíval na Gwen. „O čem jsme to mluvili?“

Naklonila hlavu na stranu a změřila si ho šikmým pohledem. „Říkala jsem ti, můj pane, že dokážu slyšet všechny myšlenky, s výjimkou tvých.“

„Ano?“

„Ano. A v tamtom stanu teď myslí jen na samé příjemné věci.“

Světla ve stanu pohasla.

Gwendylon se zahihňala a odvrátila se. „Pojďme, můj pane. Bylo by nanejvýš nevhodné dál poslouchat. Dnes v noci musíš být brzo v posteli.“

„Probuď se, Rode Gallowglassi!“ Něco zacloumalo jeho ramenem.

Rod zavrčel a pootevřel oči. „Co si k čertu myslíš…“ Zarazil se, když zjistil, že hledí do Bromova obličeje.

„Ano,“ zavrčel Brom. „Oblékni se a pojď se mnou.“

„V noci před bojem nespím nahý,“ zavrčel Rod a velice opatrně se zvedl, aby neprobudil Gwendylon.

Když se na ni podíval, jeho obličej na chvíli zjihl. Rty se dotkl její tváře. Zavrtěla se, něco ze sna zamumlala a usmála se.

Rod vstal a jeho rysy zase ztvrdly.

Brom už dlouhými kroky kráčel ranním oparem, který se začínal trhat.

„No dobře, tak co se děje?“ zavrčel Rod, když ho dohonil.

„Teď mlč!“ odsekl Brom a oba zůstali zticha, dokud nedorazili na svah kopce daleko od stanů. Pak se podíval na Roda a vyštěkl: „Okamžitě mi řekni: Miluješ ji?“

Rod zbledl. Pak řekl tichým hlasem: „Tos mne probudil jen proto, aby ses na to zeptal?“

„Je to pro mne důležité,“ odsekl Brom. „Ty ji miluješ!“

Rod si založil ruce a zaklonil se. „Proč tě to k sakru zajímá? Jakým právem se do toho pleteš?“

Brom se odvrátil a na jeho tváři bylo vidět, že svádí těžký duševní boj. Když konečně zase promluvil, slova se z něj vyřinula jako příval. „Je to moje dcera, Rode Gallowglassi.“

Podíval se na Rodův ztuhlý obličej a ironicky se usmál. „Ano. Je to k nevíře, co?“ Odvrátil se a zadíval se do dáli přes údolí. Jeho hlas změkl vzpomínkami. „Ona byla pouhou děvečkou v královské kuchyni, Rode Gallowglassi — ale já ji miloval. Byla malá, sotva poloviční než normální žena, ale pořád byla vyšší než já. A smrtelná, tolik smrtelná.

Byla krásná, ach, tak krásná! A ačkoliv se to mohlo zdát divné, muži od dvora po ní šíleli. Přesto“ — v Bromově hlase zazněl nechápavý údiv — „milovala mne. Ona jediná, ze všech živých žen, elfích nebo smrtelných, ve mně neviděla trpaslíka, elfa ani knížete — ale jen muže.

A toužila po mně…

A milovala mne…“

Odmlčel se a udiveně potřásl hlavou. Pak si povzdechl. „Miloval jsem ji, Rode Gallowglassi, miloval jsem jen ji a měl jsem s ní dítě.“

Jeho tvář potemněla. Založil si ruce za záda a zamračil se na zem. „Když otěhotněla, její čas se valem blížil a břicho jí narostlo tak, že se to už zakrátko museli všichni dozvědět, což by jí vystavilo hanbě a krutým žertům i přesto, že jsme byli manželé, poslal jsem ji do lesů, ke svému lidu. A tam, s pomocí elfů a skřítků, porodila půvabné, napůl elfí dítě.“

Jeho oči se zamlžily. Zvedl hlavu a podíval se na Roda. „Umřela. Když byly našemu dítěti dva roky, zemřela na zimnici. Pohřbili jsme ji v lese, pod stromy. Každý rok tam chodím…“

Jeho oči se opět zaostřila na Roda. „Ale pořád ještě mám dceru.“

Rozpačitě se odvrátil. „Jenže co jsem měl dělat? Vychovávat ji u sebe, aby se všichni dozvěděli, že její otec je trpaslík, a vystavit ji tak posměchu a krutým vtipům? Vychovávat ji, aby se za mne styděla?

A tak byla vychovávána v lesích. Znala hrob své matky a elfy, ale nikdy nepoznala svého otce.“

Rod chtěl začít protestovat, ale Brom ho mávnutím ruky umlčel. „Nic neříkej! Bylo to tak lépe!“

Pomalu se otočil, tvrdý výraz v očích. „A je pořád. A pokud se to někdy dozví od tebe, Rode Gallowglassi, vyrvu ti jazyk i s kořenem a nacpu ti ho do uší.“

Rod ho mlčky pozoroval a nenapadlo ho, co na to říct.

„A proto mi teď odpověz!“ zašermoval Brom pěstí u jeho břicha a bojovně vysunul bradu. „Jsem napůl smrtelník, a proto mohu být zabit; a docela dobře se to může stát dnešního dne.“

Jeho hlas opět změkl. „Pověz mi, pověz ubohému, starostlivému otci: miluješ mé dítě?“

„Ano,“ řekl Rod tiše. Pak dodal: „Takže to nebyla náhoda, že jsem ji potkal na své cestě na jih?“

Brom se kysele usmál. „Samozřejmě, že ne. Copak sis něco takového vůbec kdy mohl myslet?“

Obloha na východě rudla úsvitem a mlha se pomalu rozptylovala, když Rod vjel do tábora žebráků, aby je probudil.

Ale Tuan už tam byl před ním, chodil od jednoho spícího muže k druhému a třásl jimi. Vojáci byli s ním a každému probuzenému hned podali hrnek kouřícího vína.

Tuan vzhlédl; uviděl Roda a vyšel mu vstříc s rozpřaženou náručí a úsměvem od ucha k uchu. Poplácal ho po ramenou, stiskl mu ruku a vřele jí zatřásl. Z jeho očí čišela hluboká, skoro opojná spokojenost.

„Přijmi můj dík, příteli Rode,“ řekl jednoduše. „Přeješ si můj život? Je tvůj! Tak velký je můj dluh vůči tobě.“

Rod se skromně usmál. „Takže ses pojistil dvakrát, co? Tím lépe.“

Zdálo se, že Tuan má situaci v žebráckém táboře pevně v rukou, a tak Rod obrátil Fessovy kroky k čarodějnicím.

I tam bylo všechno v pořádku; koše s provazy a postroji byly připraveny a ranní várka už kolovala. Byla to zvlášť silná várka, něco jako silný čaj s trochou brandy, a sloužila ke stejnému účelu: jako stimulátor, který měl znásobit čarodějnické schopnosti.

Elfové se pletli pod nohama všude kolem a rozdávali amulety pro štěstí a preventivní ochranná zaklínadla všem, kdo o ně stáli. Čarodějnice nečarodějnice, tvrdil maličký lid, nikdy není na škodu se pojistit. Zaklínadla nikomu ublížit nemohla a oni ano, takže…

Ani tam tedy nebylo nic pro Roda, a tak se vydal hledat Gwendylon.

Našel ji uprostřed skupinky čarodějnic, starých — podle měřítek Gramarye — bylo jim většinou něco mezi dvaceti a třiceti lety.

Zdálo se, že jim Gwendylon něco velice zaujatě vysvětluje a klacíkem při tom čmárala na zem nákresy. Ostatní jí viseli na ústech, jako by každé její slovo znamenalo rozdíl mezi životem a smrtí.

Rodovi to nepřipadalo jako příhodná doba na vyrušování.

Obrátil se a pomalu se rozjel bludištěm cupitajících postaviček, kuchyňských pachů, kakofónií hlasů a nejrozmanitějšího pokřikování ven na Bredenskou pláň.

První paprsky slunce dopadly do trávy a rozehnaly poslední zbytky mlhy. Vysoká tráva byla mokrá a chladná ranní rosou, obloha modrá a čistá.

Na jižním okraji pole se slunce zalesklo na hrotech kopí a stříbřitých brněních ozbrojenců. Vítr sem zanesl kovový hřmot, ržání koní a ruch probouzejícího se tábora. I rádcové vstávali časně.

Ozvalo se dunění kopyt; Rod se obrátil a uviděl páže, cválající k němu přes pole.

„Co se děje, chlapče?“ zavolal Rod, zašklebil se a zamával mu na pozdrav.

„Máš se dostavit ke královně, mistře Gallowglassi,“ vyrazilo ze sebe páže zadýchaně, když dojelo k Rodovi. „Mylordi Loguirové a O'Berin tam už jsou. Začíná válečná porada!“

Válečná porada proběhla rychle; bylo to vlastně jen shrnutí existujících plánů a krátká modlitba, plus zpráva, že Kateřina před svými vojsky nepojede. Rod si všiml, že královna po celou dobu porady stála.

Pak se zvedli a rozešli se na svá stanoviště: sir Maris do středu, starý lord Loguire na pravé křídlo a Rod na levé křídlo. Brom zůstal na kopci spolu s Kateřinou a Gwendylon, aby celou bitvu řídil, což byla inovace, kterou navrhl Rod a kterou Brom přijal bez výhrad: malý mužík byl statečný bojovník, ale neměl dost dlouhé nohy, aby se udržel pevně v sedle.

Tom, trochu uražený návrhem, aby bojoval s žebráky nebo zůstal s Rodem, si vybral druhou možnost — zřejmě proto, že cítil, že tak bude blíž ohnisku boje.

Tuan samozřejmě zůstal se svými žebráky.

Když se Tuan vyhoupl do sedla, zadržela ho Kateřina položením ruky na koleno. Rod viděl, jak mu na předloktí uvazuje hedvábný závoj.

Pak se k němu její ruce vzepjaly v tiché prosbě. Tuan je vzal do svých a přitiskl si je k ústům, sklonil se, aby ji políbil na rty a pak pobídl koně vpřed.

Ujel však jen nějakých deset yardů a zastavil se. Chvíli stáli nehybně; královna a její bílý rytíř, pak Tuan vrazil svému oři paty do slabin, zvíře se postavilo na zadní, zaržálo a Tuan se rozjel ke své rozedrané armádě.

Rod se potutelně usmál.

„Ještě nenastal čas se radovat, Rode,“ napomenul ho Fess.

Rod se zašklebil. „Kdo si myslíš, že jsi, Pinocchiův cvrček?“

Otočil se a podíval se na Gwendylon, která stála u královnina stanu; pak vyrazil na své levé křídlo.

Byl jediným jezdcem, který jel bez brnění.

Na obou stranách bojiště to bylo plátované brnění ze čtrnáctého století; ale zbroj jihu byla natěsnána do pevné, blyštíci se zdi, zatímco Kateřinini rytíři jeli v dvacetiyardových rozestupech, roztaženi přes celou délku nepřátelské linie.

Ano, máme tam pár děr, pomyslel si Rod. A jediná linie pěšáků za královninými rytíři se nemůže srovnat s kompaktní masou za povstaleckými lordy. Ne, nebyl to pohled, který by posiloval sebedůvěru.

Ale žebráky nebylo vidět. Ani čarodějnice ne. Nebo elfy. Pro vzbouřence se mohli stát velice nepříjemným překvapením.

Na jižní straně pole zatroubila polnice.

Vzbouřenci pozvedli svá kopí.

Královnini rytíři učinili stejně.

Chvíli stáli všichni nehnutě, pak koně vyrazili vpřed.

Koňské podkovy zaduněly a dvě železné jízdy se vrhly proti sobě. A jak jely, severní linie se svírala, až v ní jezdci jeli bok po boku, proti nepřátelskému středu.

V povstalecké linii se strhl jásot nad snadným vítězstvím, které se jim naskytlo; pro její křídla nebylo složité objet seveřanské ozbrojence a obklíčit královnino vojsko.

Královnini rytíři narazili do středu povstalecké linie jako rozjetý vlak. Jezdci padali z koní a krev stříkala, ale střed linie odolal.

S triumfálním pokřikem se povstalecká křídla začala stahovat, aby seveřany obklíčila…

Náhle se pokřik změnil v zděšený křik, když zem pod jejich koni povolila. Rytíři i koně se zmítali v šest stop hlubokých zákopech.

Elfové odvedli dobrou noční práci.

Pěšáci vyběhli na pomoc svým pánům, ale v tu chvíli se z lesů kolem pole s křikem a ječením vynořili žebráci s noži, meči a kyji a s příkladným odhodláním se vrhli na pěšáky.

Pořád však proti nim stála početní převaha.

Nyní se však do boje zapojily letecké síly. Skupinky po čtyřech levitujících mladistvých čarodějnících nesly pod sebou proutěné koše; a v každém koši pak seděla jedna telekinetická čarodějnice. Čarodějníci, kteří měli řemeny košů ovázané kolem pasu a ruce volné, stříleli do nepřátelských řad šípy, a oblázky, řízené z košů čarodějnicemi, nikdy neminuly. Z řad jižanů proti nim také vyletěly šípy, ale čarodějnice je odklonily a občas se jim dokonce dařilo vrátit je jejich původním majitelům.

Spořádaný boj linie proti linii se rozpadl v chaos individuálních soubojů.

Ale jižanští rytíři měli stále plné ruce práce. Kodex říkal, že jen rytíř může bojovat s jiným rytířem — pěšák mohl být zabit, jen když se o to pokoušel a pomoz mu samo nebe, pokud se dokonce snažil zvítězit! A jak si Kateřinini rytíři probíjeli cestu povstaleckou linií, velké procento jich při tom padlo. Ztráty na straně povstalců však byly větší, neboť Kateřina, stejně jako její otec, cítila potřebu dát svým rytířům při výcviku něco navíc.

Toby, mladý čarodějník, se náhle objevil ve vzduchu přímo nad Rodem. „Mistře Gallowglassi! Vévoda Loguire je v tísni; musíš mu ihned na pomoc!“

Zmizel tak náhle, jak se objevil. Možná to nebyl vrchol spojařské techniky, ale určitě to bylo víc, než měli povstalci.

Rod zanechal své činnosti, která sestávala z odrážení nepřátelských mečů a kopí, a pobídl Fesse ven z bojové vřavy.

Projel kolem bitevní linie na druhé křídlo, kde si vřetenovitá obrněná formace s lesknoucími se meči poměrně hladce probíjela cestu Loguirovým oddílem. Jeden z kancléřů se pokoušel ukrátit si čas eliminací velitelů. Jeho meč měl podivný, zářivý vzhled. Rod netušil, co by to mohlo být, ale určitě to muselo být něco mocného, co jako meč jen vypadalo.

Rod se vrhl do vřavy jako buldozer, rozhrnuje vojáky i žebráky a klouzaje na krvi a mrtvých tělech.

Loguire si všiml útoku a nastavil proti němu svůj štít. Rádcův meč jím tiše projel, ale Loguira minul. Starý vévoda zařval bolestí, když mu žhavý závan pronikl skrz štít a brnění až na kůži, a na okamžik povolil v ostražitosti.

Rádce pozvedl meč k poslednímu úderu.

Fess vší silou vrazil do jeho koně. Zvíře se překotilo a rádce vyletěl do vzduchu. Zaječel hrůzou a meč mu vypadl z ruky.

Vojáci se rychle stáhli z místa, kde dopadl.

Rod bez sebemenších výčitek svědomí otočil svého koně a najel na ležícího rádce. Muž ze sebe vydal bublavý zvuk a naposledy zaječel. Nyní sice Rodovo svědomí promluvilo, ale Rod ho hned umlčel — a pak bylo po všem.

Obrátil koně a rozjel se k ležícímu meči. „Čarodějnictví!“ křičeli vojáci vyděšeně.

„Ne, pouze magie,“ křikl Rod, aby je uklidnil, a shýbl se pro meč. „Na tom nic divného není, co?“

Hodil meč Loguirovi jílcem napřed; starý vévoda ho chytil, zasalutoval, a Rod se znovu vrhl do bitevní vřavy.

Všude kolem zuřil boj, ocel řinčela o ocel, kosti a chrupavky; nikdo neprosil o milost. Bojující vojska se přelévala uprostřed pole jako nějaká obrovská, pulzující améba.

Nad jejich hlavami se čarodějnice ve vzduchu otočily a vrátily se domů, neschopny nadále rozeznat přátele od protivníků.

Rod projížděl křížem krážem bojovou linií — Fess si lehce probíjel cestu smrtelnějším masem — hlídaje tři generály a tolik rytířů, kolik stačil, pomáhaje v ústupu raněným a zasahuje silou své paže do nerovných soubojů.

Žebráci se ukázali být vojákům víc než důstojnými protivníky; tohle byl jejich způsob boje. Mnoho jich bylo zabito, ale zřídka, aniž by předtím nevyřídili šest nebo i více nepřátel svými klacky, rezavými meči, ostrými noži a naprostou neúctou k věku a/nebo postavení.

Rod si vzpomněl na Karla Marxe a vlasy se mu zježily na hlavě.

Velký Tom zmizel někde v bitevní vřavě. Rod doufal, že je v pořádku.

Náhle ho uviděl, jak se tyčí v zadní linii vzbouřenců a křičí: „Ke mně! Ke mně!“

Tisíc žebráků ho poslechlo a začali si probíjet cestu řadami jižanů. Ta myšlenka se ujala; jednotlivé skupiny žebráků se vrhly proti linii a začaly stlačovat válčící amébu do sebe.

Velký Tom si prosekával cestu k nějakému velice konkrétnímu cíli.

Rod se zamračil a postavil se ve třmenech, snaže se vysledovat jeho směr. Tam, v samém centru boje, horečnatě pracovalo dvanáct strašáků, aby zkonstruovalo jakési zařízení: pavoučí trojnožku podpírající jakousi vymyšlenost ve tvaru přesýpacích hodin. Byli to rádcové a jejich tajná zbraň.

Rod vrazil Fessovi podpatky do slabin a Fess skočil — ale jaksi zpomaleně. Se záchvěvem strachu si Rod uvědomil, že na robota začíná působit bojové vypětí.

Kůň se přenesl přes hlavy vojsk a prodral se mezi kancléře právě ve chvíli, kdy se na druhé straně vynořil Tom s jedinou skupinkou žebráků.

Dlouhý napjatý okamžik ticha zaplnil malý kruh, když rádcové uviděli své popravčí. Pak zavyli, stáhli se kolem svého stroje a se zoufalou divokostí v očích vytáhli své zářící meče.

Tomovi hoši je obklíčili a začali se kolem nich stahovat. Meče rádců byly smrtonosné, ale očividně byly vyrobeny spíš k prorážení rytířských pancířů, než k boji proti mrštným a rychle uhýbajícím žebrákům.

Mnoho žebráků padlo přeťatých v půli; ale mnohem víc jich přežilo. Svým počtem převyšovali rádce čtyři na jednoho. A nakonec prolomili jejich řady.

Ozvalo se několik smrtelných výkřiků a s jednotnou frontou rádců byl konec.

Ve středu kruhu Rod uviděl jedinou osamělou postavu stále horečnatě pracující na stroji — Durera. Bránilo ho už jen pět jeho druhů.

S výkřikem zklamání se Durer odvrátil od své práce a něco vytáhl z měšce, který se mu houpal u opasku.

Laserovou pistoli.

Rod se sesmekl na stranu, aby mezi ním a rádci byl trup jeho koně, i když věděl, že už jen teplo laserového paprsku může robota vyřídit, a otevřel skrytý panel v koňově boku. Byla to poslední záchrana: nejnovější typ DDT laserové pistole.

Za bolestivého ječení žebráků vyrval pistoli ven a vypálil Fessovi pod krkem.

Jeho výstřel zasáhl Durera do nohy. Skrček zařval, chytil se za koleno a svalil se na zem.

Tom zajásal.

Žebráci vykročili vpřed. Dubové kyje se mihly vzduchem a snesly se na hlavy rádců válejících se u jejich nohou. Ozval se nepříjemný, rozbředlý zvuk drcených těl.

Velký Tom triumfálně zařval, zasmál se a zvedl odhozený meč jednoho z rádců.

Durer se převalil na bok a vystřelil.

Rudý paprsek světla zasáhl Toma do ramene. Obr zařval, otočil se a padl.

Durer se pomalu a bolestivě začal plazit k němu.

Rod po něm vystřelil a minul.

Durer zavyl a skrčil se za padlým tělem.

Rod vrazil Fessovi podpatky do slabin. „Rychle! Než se vzpamatuje k dalšímu výstřelu!“

Kůň vyskočil a laserový paprsek ho zasáhl do břicha — do dutého kovového břicha, kde nemohl natropit žádnou škodu. Ale robotovy nohy ztuhly a hlava se mu začala bezvládně houpat — zatímco jeho tělo dopadlo na zem. Rod se vymrštil ze sedla a několikrát se překulil.

Když se trochu vzpamatoval, viděl, že se Durer zvedá na jedno koleno a míří na něj pistolí.

Vtom se na něj vrhlo Tomovo obrovské tělo a plnou silou do něj narazilo.

Durer se překulil a pistole mu vyletěla z ruky.

Totéž se stalo i Rodovi. Vrhl se za ní a začal ji horečnatě hledat.

Tom se několikrát převalil, pak vyskočil na nohy, popadl rádcovský meč a vztyčil se nad ležícím Durerem. Durer se jako úhoř prosmýkl mezi jeho nohama, sáhl po jiném meči a ťal nad sebe…

Rod skočil.

Jeho rameno zasáhlo Durera do břicha, odmrštil ho stranou a vyrazil mu meč z ruky. Durer se vrhl za ním, zvedl ho a otočil se proti Rodovi. Rod sebou hodil na zem a koutkem oka uviděl, jak se meč blíží…

Tom zařval, vrazil do Roda a odstrčil ho z dráhy meče.

Zářící meč dopadl, projel Tomovým ramenem a rozdrtil mu hrudní koš. Rod vykřikl a vyskočil. Jeho ruce obemkly Durerovo hrdlo a jeho koleno se opřelo o jeho lopatky. Něco prasklo.

Durer zaječel a znehybněl. Meč mu vypadl z rozevřených prstů.

Rod jím mrštil na zem. Stále ječící, skrček se natáhl po svém meči. Rod se spustil na kolena a sekl. Malíková hrana jeho pravice zasáhla Durerovu šíji.

Durer zakloktal, křečovitě sebou škubl a zůstal ležet bez hnutí.

Rod vstal, těžce popadaje dech, a podíval se na Toma. Z Tomova ramene stříkala krev a jeho tvář byla zkroucena do tiché grimasy.

Rod se opět vrhl na kolena a začal tápat v krvavé kaši mezi mrtvými těly. Konečně se mu podařilo najít laserovou pistoli a otočil se zpátky k Tomovi.

Zbývající žebráci byli příliš pomalí; než se k němu dokázali dostat, Rod stiskl spoušť a odřízl dalšího půt palce masa z Tomova ramene.

Tom zařval.

V příští chvíli se žebráci s kyji a noži vrhli na Roda.

„Ne!“ zachrčel Tom hlasem, který byl pouhou parodií na jeho někdejší řvaní. „Nechte ho být, hlupáci! Copak to nevidíte! Snaží se mi zastavit krvácení!“

Ruce, které držely Roda, zaváhaly a pak uvolnily stisk. Potlučený Rod poklekl vedle sténajícího muže, tvář stále zkřivenou bolestí. Pach spáleného masa mu zvedl žaludek.

Tom s námahou pootevřel oči a pokusil se o úsměv. „Myslels… to dobře… pane. O dvě minuty dřív… a zachránilo by mě to.“

Rod si strhl plášť, sbalil ho a strčil Tomovi pod hlavu. „Lež klidně a ne vysiluj se,“ zavrčel. „Máš tuhý kořínek, dostaneš se z toho. Zase tak moc krve jsi neztratil.“

„Ne,“ vydechl Tom, „ztratil jsem… příliš. A… tělesný šok…“

Tvář se mu zkřivila bolestnou křečí. Rod se obrátil k Fessovi, stiskl resetovací knoflík a sáhl do jedné z tajných kapes pro ampuli. Pak se zase sklonil nad Tomem a přitiskl ampuli k spálenému masu.

Anestetikum začalo působit a Tom se s hlubokým povzdechem uvolnil. „Díky, pane,“ zamumlal tiše. „Alespoň zemřu bezbolestně.“

„Takhle nemluv.“ Rodův obličej byl jako z kamene. „Ve stozích je pro tebe ještě spousta slámy.“

„Ne, pane.“ Tom zavrtěl hlavou a zavřel oči. „Můj čas už nadešel.“

„Neumřeš. Zůstal bych tvým dlužníkem, kdybys zemřel. To bych nesnesl!“

„Čerta starýho záleží na tom, co chceš nebo nechceš!“ odfrkl si Tom a na chvíli jako by znovu ožil. „Nejsem teď ve stavu, abych nařizoval nebo se přel, panáčku. Ten, který mě teď k sobě volá, je mnohem mocnější než my, a jednoho dne bude poroučet i tobě.“

Jeho hlava sklesla zpátky na provizorní polštář a jeho ústa zalapala po dechu.

Rod tiše klečel vedle něj.

Tomova zdravá ruka se posunula a uchopila Roda za předloktí. „Ano, teď jsi mým dlužníkem, ačkoliv jsem to tak nechtěl.“

„Nechtěl?“ Rod se zamračil. „O čem to mluvíš? Zachránils mi život!“

„Ano, a ztratil jsem při tom svůj vlastní. S jasnou hlavou bych to nikdy neudělal.“

„S jasnou hlavou?“

„Ano. V boji člověk dělá to, co ho napadne nejdřív. Měl jsem na vybranou: zachránit tě, nebo žít dál a sloužit Clovisovu domu, a v zápalu boje jsem si vybral špatně!“

Na okamžik byl zticha a těžce oddechoval; pak stisk jeho ruky opět zesílil. „Takže teď zemřu a ty budeš žít na můj účet! A když za to nemůžeš zaplatit mně, musíš zaplatit alespoň mým lidem.“

Rod se pokusil ruku odtáhnout. „Ne!“

„Ano!“ Tomovy oči zaplály zuřivým hněvem. „Toto je splátka na můj dluh, kterou od tebe požaduji: zasvěť život, který jsi získal za můj, pro dobro lidu Gramarye!“

„Nejsem svým pánem…“

„Ne, jsi jím.“ Tom unaveně sklesl na polštář. „Jsi, a pokud to nevíš, tak jsi skutečně hlupák!“

„Cena je příliš vysoká, Tome. Smrt v boji, ano, rád. Ale žít tady po celý svůj život, to nemohu. Sloužím svému snu…“

„I já jsem mu sloužil,“ povzdechl si Tom, „snu nebo člověku. Tak si tedy vyber, co chceš.“

„Mám své závazky…“

„Máš i závazek ke mně a ten tě zprošťuje všech ostatních. Musíš teď sloužit mně a mým lidem…“

Tvář umírajícího muže potemněla. „Myslel jsem si, že vím, co je pro ně nejlepší… ale teď se mi to všechno plete…“

Náhle se napjal a jeho tělem zazmítala křeč. Začal kašlat krev. Rod sevřel ležícího muže do náruče a pozvedl ho.

Křeče pominuly. Tom teď klidně spočíval v Rodových pažích a šeptal: „Ne, tvá… tvá mysl je… čistější… ty se musíš rozhodnout…“

„Lež klidně,“ řekl Rod, snaže se ho opět položit. „Neplýtvej tím zbytkem života, co ti ještě zůstal — “

„Ne!“ Tom ho pevně sevřel. „Nech mne mluvit! Esperové… Tribunál… udělají to… práce… My… budeme bojovat… tady… v…“

Lež klidně,“ prosil Rod. „Šetři si dech. Já vím, co chceš říct.“

Tom se na něj udiveně podíval. „Ty…?“

Rod přikývl. „Ano. Právě jsi mi řekl to poslední, co jsem potřeboval. Teď klidně lež.“

Tom se uvolnil. Rod ho jemně položil, nechávaje jeho hlavu spočinout na krví promočeném plášti.

„Řekni mi…“ zachrčel Tom po chvíli. „Musím vědět… jestli jsi pochopil…“

„Ano, pochopil jsem,“ zamumlal Rod. „DDT zvítězí. Mohls ho porazit jen tady. A bojoval bys s kýmkoliv jiným, kdo by tu přišel.“

„Ano.“ Tom sotva znatelně přikývl. „Musíš… se rozhodnout… hned… a… pane…“

Řekl něco příliš tiše, než aby mu Rod rozuměl, a bolestivě zalapal po dechu.

Rod se nad ním sklonil a přitiskl ucho k jeho rtům.

„Neumírej pro… sen…“

Rod se zamračil. „Nerozumím.“ Chvíli počkal a pak se zeptal: „Jaks to myslel, Tome?“

Nedostal žádnou odpověď.

Rod se pomalu narovnal a podíval se na nepřítomné oči a pootevřená ústa ležícího muže.

Dotkl se místa na krku, kde vedla krční žíla. Nechal tam své prsty přiložené dlouhé minuty, pak se pomalu natáhl a zatlačil Tomovi oči.

Vstal, pomalu a vratce; rozhlédl se nevidoucíma očima.

Pak se jeho oči zvolna zaostřily. Uviděl žebráky, kteří stáli mlčky, oči upřené na ležícího muže.

Drobná štíhlá postava se prosmýkla dovnitř kruhu. „P-pane Gallowglassi?“

Rod se obrátil a vykročil kupředu, jak žebráci začali poklekat vedle nehybného těla. Pak ustoupil, hlavu těžce svěšenou. „Co je, Toby?“ zeptal se a vzhlédl.

„Mylorde…“ Tobyho tvář byla rozpačitá a podivně tragická, když hleděl na hlouček žebráků, rozrušených, aniž věděli čím. „Mmylorde, oni… Oni prosí o milost. Máme jim ji dát?“

„Milost? Ach, ano. Chtějí kapitulovat.“ Rod přikývl a sklopil oči.

Pak zase vzhlédl a podíval se na skupinu žebráků. „Ach, já nevím. Co říkal Brom?“

„Můj pán O'Berin říká ano, ušetřte je, ale královna říká ne. Oba lordi Loguirové jsou s Bromem.“

„A královna pořád říká ne.“ Rod přikývl a hořce se usmál. „A po mně chtějí, abych rozhodl, co?“

„Ano, mylorde.“

Kruh žebráků se trochu uvolnil. Rod uviděl Tomovu voskově žlutou tvář.

Obrátil se zpátky k Tobymu. „Zatraceně, ano. Samozřejmě, že mají dostat milost!“

Slunce kleslo mezi kopce, zanechávajíc oblohu bledě růžovou, na západě temnoucí. Dvanáct nejvyšších lordů stálo v řetězech před Kateřinou. Vedle ní seděli Loguire a Tuan, Brom a sir Maris.

Rod stál trochu stranou, opřený zády o Fesse, ruce založené a bradu svěšenou na prsou.

Starý vévoda Loguire stál rovněž s hlavou sklopenou a v očích měl hluboké utrpení, neboť jeho syn Anselm stál krok před ostatními lordy, přímo před královnou.

Kateřina měla hlavu vysoko vztyčenou, oči jí pyšně a vítězoslavně zářily a tvář jí znachověla radostí ze své moci.

Rod se na ni podíval a pocítil, jak se mu žaludek svírá odporem; její stará arogance se jí s vítězstvím zase vrátila.

Na znamení Broma O'Berina zatroubili dva heroldi fanfáru. Sotva poslední tóny dozněly, předstoupil třetí herold a rozvinul svitek pergamenu.

„Všem přítomným se na vědomost dává, že dnešního dne zlotřilý vazal Anselm, syn vévody Logiura, který vyvolal nanejvýš zločinné povstání proti Kateřině, královně Gramarye, byl před korunním souden obviněn ze zločinu velezrady!“

Sroloval svitek a pleskl si s ním o stehno. „Kdo promluví na obranu Anselma, vůdce povstalců?“

Zavládlo ticho.

Pak se zvedl starý Loguire.

Vážně se uklonil královně. Kateřina mu jeho zdvořilost oplatila pohledem plným údivu a hněvu.

„Nic nemůže být řečeno na obranu povstalce,“ začal Loguire. „Ale na obranu muže, který, jsa veden svou horkou krví vytáhl do boje, aby se pomstil za něco, co by mohlo být považováno za urážku jeho otce a domu, může být řečeno mnohé; a tak, ačkoliv jeho čin byl ukvapený a, ano, i velezrádný, je třeba říct, že jednal ve jménu cti a synovské úcty. A co víc, teď, když vidí výsledky svého konání a je pod dozorem svého vévody a otce, může opět prokázat svou ryzí loajalitu a povinnost svému stavu.“

Kateřina se usmála; její hlas byl čistý sirup a med: „Takže ty, mylorde, bys chtěl, abych toho muže, jemuž musí být přičtena smrt stovek nevinných, opět svěřila tvému dozoru a ochraně; tobě, který již jednou v této své povinnosti selhal?“

Loguire sebou trhl.

„Ne, ctěný mylorde!“ odsekla. Tvář měla bledou a rty křečovitě sevřené. „Už jednou jsi proti mně vyvolal povstání a nyní se o to pokoušíš znovu!“

Loguirovy rysy ztvrdly.

Tuan se napůl pozvedl křesla, tvář brunátnou zlostí.

Kateřina si ho změřila arogantním, nadřazeným pohledem. „Chce snad pán žebráků něco říct?“

Tuan zaskřípal zuby a pak se s vypětím všech sil ovládl. „Má královno, otec a syn dnes statečně bojovali pro tebe. Neušetříš za to život jeho syna a mého bratra?“

Kateřina zbledla ještě víc a oči se jí zúžily.

„Děkuji svému otci a bratru,“ řekl Anselm čistým, znělým hlasem.

„Ty mlč!“ zaječela Kateřina a vyskočila z křesla, „ty velezrádný, zločinný, nenávistný pse!“

V Loguirových očích se objevil hněv; pořád se však ještě ovládal.

Kateřina se posadila zpátky do křesla, několikrát se zhluboka nadechla a pak zaťala prsty do opěrek, až jí klouby zbělely. „Budeš mluvit, až dostaneš slovo, ty zrádce,“ vyštěkla. „Do té chvíle drž jazyk za zuby!“

„Nebudu mlčet! Už mi nemůžeš víc ublížit a nemůžeš mne ani umlčet. Ty, hanebná královno, ses sama rozhodla, že zemřu, a nic tě od toho neodvrátí! Tak mne tedy zabij!“ zvolal. „Trest za velezradu je smrt! Věděl jsem to, když jsem proti tobě povstal! Tak mne tedy zabij a skonči to!“

Kateřina se opřela a trochu se uvolnila. „Vynesl jsi svůj rozsudek sám,“ řekla. „Je to zákon země a povstalec musí zemřít.“

„Zákonem země je královna,“ zaburácel Brom. „Pokud ona řekne, že zrádce bude žít, pak bude žít.“

Obrátila se k němu a zděšeně vytřeštila oči. „I ty mne chceš zradit? Což ani jeden z mých generálů nebude dnes stát při mně?“

„Ále, skončete s tím!“ zvolal Rod a vztyčil se nad trůnem. „Ne, ani jeden z tvých generálů tě v tomhle nepodpoří a z toho bys mohla vytušit, že se ve svém jednání mýlíš. To bych ale od královny čekal příliš! Proč pořádat soud? Už ses rozhodla, že ten muž zemře!“ Odvrátil se a odplivl si. „Tak do toho, skončete už tu frašku,“ zavrčel.

„Ty také?“ vydechla. „I ty budeš bránit zrádce, který zapříčinil smrt tří tisíců…“

„Ty jsi zapříčinila smrt tří tisíců,“ zahřměl Rod. „Šlechetný muž nízkého rodu leží mrtev na poli, pravý bok rozervaný a ptáci na něm hodují — a proč? Protože bránil umíněné děcko, které sedí na trůnu a nestojí ani za život jediného žebráka! Dítě, které je tak ubohou královnou, že zavdalo příčinu k povstání!“

Kateřina se vtiskla hlouběji do trůnu a celá se chvěla. „Mlč!“ vydechla. „Byla jsem to snad já, kdo se vzbouřil?“

„Kdo dal šlechtě důvod ke vzpouře svými příliš ukvapenými reformami a příliš přezíravým chováním? Důvod, Kateřino, příčina! Bez ní by ke vzpouře nedošlo; a kdo jiný, než královna, ji dal?“

„Buď zticha, ach, mlč už!“ Přitiskla si hřbet ruky k ústům, jako by chtěla křičet. „Ty s královnou vůbec nesmíš mluvit!“

Rod se podíval dolů na krčící se královnu. Tvář se mu znechuceně zkřivila.

Odvrátil se. „Ach, je mi z tebe špatně! Nech je žít; i tak už tady bylo příliš mnoho umírání. Nech je žít. Budou loajální, bez rádců, kteří by je popichovali. Nech je žít, nech je všechny žít. Už se poučili, i když ty ne.“

„To nemůže být pravda!“ vydechla Kateřina.

„Není!“ Tuan vystoupil vpřed a jeho ruka se položila na jílec meče. „Královna zavdala příčinu, to ano, ale nevyvolala vzpouru!“

Kateřina se na něj podívala a v očích se jí zableskla vděčnost.

„Mluv pravdu,“ pokračoval Tuan, „a pak ji můžeš kárat. Ale jestliže jí přisuzuješ to, co neudělala“ — pomalu zavrtěl hlavou — “nemohu tě nechat mluvit.“

Rod potlačil nutkání plivnout mu do tváře. Místo toho se znovu obrátil ke Kateřině, která už zase seděla vzpříma, a obdařil ji pohrdavým pohledem. „Nezapomeň,“ řekl, „že královna, která nedokáže ovládat sama sebe, je slabá královna.“

Znovu zbledla a Tuan se na něj obořil: „Dávej si pozor na jazyk!“

Roda se zmocnil vztek, který v něm rostl víc a víc, jak tam stál — až se v něm náhle něco zlomilo a vztek odplul pryč, zanechávaje po sobě ledový klid a neotřesitelnou jistotu, jistotu, co teď musí udělat a proč… a jaké důsledky to pro něj bude mít.

Kateřina uviděla, že Rod po Tuanově výstraze zaváhal, a začala se znovu usmívat, povýšeně a přezíravě. „Máš ještě co říct, rabe?“ zeptala se a vysunula bradu.

„Ano,“ procedil Rod mezi zuby. „Co je to za královnu, když zradí svůj vlastní lid?“ Napřáhl se a vyťal jí políček.

Kateřina zaječela a zhroutila se do křesla a Tuan se vymrštil, míře pěstí na Rodův obličej. Rod se před ránou shýbl, přitáhl Tuana k sobě a zavolal: „Fessi!“

Tuanova pěst se mu zabořila do břicha a skoro mu vyrazila dech, ale Rod ho nepustil. Koutkem oka viděl, jak ostatní generálové vstávají.

Ale Fess byl rychlejší.

Rod se pokusil zapomenout, jaký hodný a slušný mladík ten Tuan je, a vrazil mu koleno do rozkroku. Pak ho odhodil, a zatímco se Tuan svíjel bolestí na zemi, vyšvihl se do sedla.

Fess se vzepjal a skočil přes hlavy přibíhajících gardistů. Sotva se jeho kopyta dotkla země, dal se do rychlého cvalu. Rod uslyšel, jak Kateřina křičí Tuanovo jméno, a divoce se zašklebil.

Náhle se jeho škleb změnil v tichý výkřik a v rameni mu explodovala bolest. Když se otočil, uviděl, že mu z něj trčí šíp. A, přes poraněné rameno, v kruhu gardistů obklopujících trůn, se Kateřina skláněla nad Tuanem, který klečel, stále se kroutě bolestí, a v rukou svíral kuši.

Když zavládlo šero, vrátil se širokým obloukem přes les na vršek, který vévodil poli, cválaje dobrou míli řekou, aby zahladil stopy. Když se Fess přiblížil k okraji porostu, Rod sklouzl ze sedla. Unaveně se posadil pod velkým stromem, zády opřen o jeho kmen, ukryt houstnoucím soumrakem očím slídícím dole.

Díval se na ohně planoucí na poli a poslouchal vzdálený zvuk veselí na oslavu vítězství.

Povzdechl si a soustředil svou pozornost na akutnější problémy, tedy na své poraněné rameno. Rozepnul si kabátec a jemně si ránu osahal, křivě při tom tvář bolestí navzdory anestetiku, které aplikoval ještě za jízdy. Hlavice šípu projela mezi kliční kostí a ramenním kloubem; nějakým zázrakem při tom minula jak obě kosti, tak tepnu.

Ozvalo se tiché pufnutí podobné miniaturní rázové vlně, a když vzhlédl, uviděl, jak se nad ním sklání Gwendylon. V očích měla slzy. „Můj pane, můj pane! Jsi zraněn těžce?“

Rod se usmál a natáhl se, aby ji k sobě přitáhl. Svíral ji v náručí dlouho.

„Tak tedy ne,“ řekla, když se nakonec odtáhla, „vidím, že nejsi zraněn tak těžce, jak jsem se obávala.“

„Ach, děvče, děvče!“ Rod se opřel a znovu ji objal. „Cítil jsem se tak osamělý.“

„Přišla bych za tebou dřív, pane,“ řekla omluvně, „ale musela jsem čekat, až se zastavíš.

„Teď to rameno.“ Její hlas zněl náhle věcně, skoro stroze. „Bude to trochu bolet, pane.“

Rod zaťal zuby a nechal ji, aby mu z ramene strhla krví přilepenou halenu. „Obvazy jsou v sedlovém vaku,“ zasyčel, když skončila.

Sklonila se nad Fessovým vakem, vytáhla z něj malou kovovou krabičku a zamračila se. „Co značí tady ten červený kříž, můj pane?“

„To je jen symbol,“ zasípal Rod. „Znamená, že je to, hm, lékárnička.“

Znovu k němu poklekla, velice něžně.

Rod se zamračil, očekávaje trochu s obavami, co bude dělat.

Vtom jím znovu projela bolest a on cítil, že se hlavice šípu v jeho těle pohybuje, pomalu se vysouvá z rány ven, a — jak se zdálo — svým vlastním přičiněním. Přes závoj bolesti si uvědomil, že tahle čarodějnice byla odpovědí na modlitby všech chirurgů.

Hlavice šípu se vynořila z rány, pak vzlétla do vzduchu a roztříštila se o kámen. „Takto,“ zasyčela Gwen, „naložím se všemi, kdož by ti chtěli ublížit, můj pane.“

Rod si uvědomil, s jakou silou tu má co do činění, a otřásl se.

Dívka se natáhla pro obvazy.

„Ne, ne!“ Rod ji zdravou rukou zadržel. „Nejprve ten prášek ze stříbrného pytlíku. Zastaví krvácení.“

„Raději bych použila obklad z bylin,“ řekla pochybovačně. „Ale udělám, co si přeješ, můj pane.“

Rod se zachvěl, jak se sulfoamidy dotkly živého masa. Pak bolest pominula a dívka mu rameno obvázala.

„Zdá se, že mému ramenu je souzeno, abys ho pořád obvazovala,“ zamumlal Rod.

„Ano, můj pane. Měl bys na něj být opatrnější.“

Nedaleko někdo zakašlal, jako by na sebe chtěl diskrétně upozornit.

Rod vzhlédl a uviděl postavu blížící se stínem. Usmál se. „Není to náš Atrofovaný Ajax sám?“

Gwendylon mu něžně přitiskla prst na rty.

Rod krátce přikývl, podrážděn sám sebou; prst se oddálil.

Pozvedl se na své zdravé ruce. „Jen pojď a připoj se k večírku, Brome. Ale pozor; ovoce vítězství dnes večer chutná kysele.“

Brom došel k nim, s rukama složenýma za zády a hlavou skloněnou, a posadil se ke kořenům stromu.

Rod se zamračil. V trpaslíkově chování bylo něco bázlivého a skoro kradmého. „A co žere tebe?“ zavrčel.

Brom si povzdechl a posadil se s rukama na kolenou. „Dnes jsi mi způsobil pořádné bolení hlavy, Rode Gallowglassi.“

Rod se poněkud křivě usmál. „Mně to připadalo spíš jako žaludeční problém. Řekl bych, že jsi nebyl příliš potěšen směrem, jakým se věci vyvíjely.“

„Ó ne, byl jsem jím nesmírně potěšen! A přitom“ — Brom si opřel bradu do dlaní a znovu se zatvářil bázlivě — „přiznám se, žes mě zpočátku docela rozčílil.“

„Neříkej!“

„Ano, ale to bylo předtím, než jsem si uvědomil, co máš v plánu.“

Ano?“ Rod pozvedl jedno obočí. „Ale nemůžeš přijít na to, proč jsem to udělal.“

„Ne. Zestárl jsem. Rode Gallowglassi…“

Rod si odfrkl.

„Díky.“ Brom sklonil hlavu. „Ale je to pravda; zestárl jsem a potřebuji pomoc, abych pochopil.“

„A co jsi viděl?“

„Ó, to byla velice dojemná scéna!“ usmál se Brom trochu ironicky. „Nejprve Kateřina jen křičela: 'Můj miláčku, ty jsi raněn! a volala pro doktory a bylinky, dokud se Tuanovi nepodařilo vstát; pak mu začala plakat na rameni, nazývala ho svým pánem a strážcem, ochráncem její cti, a nebyla k utišení, dokud jí neodpřisáhl, že se s ní ožení!“ Bromův úsměv změkl. „Ano, bylo to velice něžné a dojemné.“

Rod unaveně přikývl a zavřel oči. „Kdy bude svatba?“

„Jakmile proběhnou trojí ohlášky v kostele. Kateřina ji chtěla okamžitě, ale Tuan trval na tom, že ne, že je královna a výkvět ženství a musí se provdat přiměřeně svému stavu.“

„Slibný začátek.“

„Ano, a bylo to čím dál slibnější! Neboť Tuan se pak obrátil k dvanácti lordům a řekl: 'A co uděláme s těmito muži? a Kateřina křičela: 'Jak si přeješ, můj pane, jak si přeješ! Ale zařiď to s nimi rychle a pojďme pryč! „

„Velice příznivý vývoj,“ přisvědčil Rod. „A co s nimi udělal?“

„Nechal jim sundat pouta a přikázal jim, aby se odebrali na svá panství a dál je spravovali. Ale požadoval od každého z nich rukojmí ve věku dvanácti let nebo méně z jejich krve a rodu, které by dlelo na královnině hradě.

Rod se zamračil a přikývl. „To by mohlo fungovat. Získá odstrašující prostředek a zároveň příležitost vychovat si novou generaci nejvyšších lordů, oddaných trůnu.“

Duševně zcela vyčerpán, opřel se o kmen stromu. „Jsem rád, že to zabralo.“

„Ano.“ Bromovy oči se zaleskly. „Tahle zem bude navždy tvým dlužníkem, Rode Gallowglassi. Zachránil jsi nám naši korunu a zažehnals hrozbu dlouhé a krvavé občanské války; a co víc, dal jsi nám krále.“

„A veřejného nepřítele číslo jedna,“ dodal Rod hořce.

Bromova tvář potemněla.

Rod se na něj podíval z pod víček. „Musíš uznat, že jsem teď mírně řečeno persona non grata.“

„Ano,“ zavrčel Brom, „ale vždycky můžeš najít azyl v Elfii.“

Rod se slabě usmál. „Díky, Brome.“

„Teď mi pověz,“ Brom se předklonil a zamračil se, „jak to, že jsi tady? Když se nad naší zemi začaly stahovat mraky a naděje se ztrácela v nedohlednu, přišel jsi ty, spadl jsi z nebe jako odpověď na naše modlitby — ty, kterého k naší zemi nic neváže, žádné statky, které by měl chránit. Naše záležitosti nebyly tvými záležitostmi, a přesto jsi je přijal za své.“

Zvedl hlavu a oči mu zaplály. „Proč jsi nás zachránil?“

Rod se hořce usmál. „Pro Sen.“

Brom se zamračil. „Jak…?“

Rod se zadíval na hvězdy. Na okamžik zaváhal a pak řekl: „Fessi, zaznamenej to.“

Podíval se na Broma, pak na Gwendylon a svou zdravou rukou ukázal na nebe. „Podívejte se tam. Vidíte ty hvězdy? Kolem každé z nich krouží světy, jako je tenhle, kde se setkávají milenci, muži se sváří a králové se mění.

Ale většina z nich je spojena pod jedním systémem, jednou vládou — Decentralizovaným demokratickým tribunálem. A hlas, který vládne, je hlas lidí samých.“

„Ne!“ zaburácel Brom. „Jak by to bylo možné?“

„Protože hlas každého člověka je vyslyšen a váhu mu dodávají lidé, kteří za ním stojí. V tom je to tajemství, v komunikaci. Tady nemůžete mít stejný druh vlády, protože vaše úroveň komunikace je nízká, což je divné, protože máte potenciál pro nejlepší možný systém vůbec — jen ho využít.“

Založil si ruce a opřel se o strom. „Ale mají tam i hodně problémů. Pořád rostou, víte? Každý rok se k Tribunálu připojí alespoň jeden svět. Na tomto stupni už dosáhli vrcholu možností komunikace. A za vrcholem číhá hrozba diktatury.“

„Pořád nechápu, co to má s námi společného?“ zavrčel Brom.

„Pracuji pro ně. Jsem zařizovač. Jsem ten hoch, co se potlouká po vesmíru a připravuje další planety pro členství… když se členy stát chtějí, což chtějí vždycky, když jsou na ně připraveny!“

„A v čem spočívá jejich připravenost?“ usmál se Brom, trochu s přemáháním.

„Komunikace, jak už jsem řekl, ale nejen to — také vědomosti. Vzdělání.“

Povzdechl si. „Vzdělání se většinou prosadit dá. Trvá to dlouho, ale jde to. Komunikace, to je jiná otázka.

Existuje totiž ještě jedna důležitá ingredience svobody: vnější hranice. Ta zabraňuje vzniku stratifikované společnosti — nezáleží na tom, co to je, mylorde O'Berine, králi elfů — a stratifikovaná společnost je další cesta k totalitě.

A tak se Tribunál stará o stálý růst. Kdyby však unie rostla příliš rychle, začala by zaostávat komunikace a to by byl konec. Což já osobně nechci. Neboť můj Sen má své jméno — Svoboda. To je můj Sen. A taky důvod, proč pro mne Gramarye znamená tak mnoho.“

Brom se zamračil. „Nerozumím.“

Rqd se mu podíval do očí a usmál se. „Čarodějnice. Jejich umění číst myšlenky. To je komunikační systém, jaký potřebujeme.“

V Bromově obličeji se objevil výraz porozumění a určitého smutku a pak se trpaslík odvrátil.

„Potřebujeme je,“ pokračoval Rod, „potřebujeme jich hodně. Až do dneška rostl jejich počet pomalu. Ale pod Kateřininou ochranou budou rychle přibývat; a jejich dnešní vítězství v boji jim přinese respekt všech. Nebude to dlouho trvat a každý rodič si bude přát, aby v jeho rodině byla alespoň jedna čarodějnice nebo čarodějník. Pak se jejich počet znásobí.“

Brom se zamračil. „Ale jak je možné, že jen tento svět ze všech, o kterých jsi mluvit, má čarodějnice?“

„Protože lidé, kteří sem přinesli život, vaši předci, kteří spadli z nebe, pečlivě vybírali ty, kteří měli alespoň nějaké známky čarodějnické moci. Možná to ani nevěděli; známky byly příliš slabé a ukryté příliš hluboko, ale míjely generace a oni se ženili a vdávali stále mezi sebou a známky pořád rostly a rostly, dokud se nakonec nezačaly rodit pravé čarodějnice.“

„A kdy k tomu došlo?“ usmál se Brom shovívavě. „Když se objevili elfové. Také Banshee, vlkodlaci a jiná nadpřirozená fauna. Neboť na této planetě je podivná substance nazývaná čarodějnický mech, která se sama formuje do podoby, na kterou myslíš. Když čarodějnice myslí na elfa, přetvoří se v elfa.“

Brom zbledl. „Chceš snad říct…“

„Nemusíš z toho mít špatný pocit, Brome,“ řekl Rod rychle. „Všichni lidé kdysi byli pulzujícím rosolem plujícím v moři; jde jen o to, že v dobách vašich předků byl ten proces trochu urychlen působením čarodějnic. A byl to tvůj první předek, ne ty. Řekl bych, že tvor vytvořený z čarodějnického mechu je tak přesnou kopií, že se může nadále rozmnožovat — a dokonce i křížit se smrtelnými lidmi.“

Zaklonil se a povzdechl si. „Můžeš být hrdý, Brome. Ty a tví lidé jste jediní, kteří se mohou prohlašovat za skutečné domorodce.“

Brom byl dlouho zticha; pak zavrčel: „Ano, pak je to tedy naše země. A co s ní chceš dělat, čaroději z hvězd?“

„Dělat?“ Rod na něj mrkl. „Jen to, co se snažíš dělat i ty, Brome, prostřednictvím reforem, které jsi navrhl Kateřině. Cožpak rovnost před zákonem není tvůj cíl?“

„To je, ano.“

„No vidíš, a můj taky. A moje práce je ukázat ti nejméně krvavou cestu k tomuto cíli, což jsem právě udělal.“ Zamračil se a přes obličej mu přelétl temný stín.

Brom se na něj pátravě zadíval. Gwendylon se dotkla jeho hlavy a s obavami mu zajela prsty do vlasů.

Podíval se na ni a pokusil se o úsměv.

Pak se obrátil k Bromovi. „Proto jsem bojoval pro Kateřinu, víš; protože ochraňuje čarodějnice a protože je reformátorka — a stejně tak i Tuan, díky Bohu.

A zároveň je to důvod, proč rádcové a Šklebil bojovali proti ní.“

Brom se zamračil. „Jsem starý, Rode Gallowglassi. Nemluv na mne v náznacích.“

Rod se znovu podíval na hvězdy. „Jednoho dne bude Tribunál řídit všechny hvězdy, které vidíš, a ještě víc těch, které vidět nemůžeš. A skoro všichni lidé na nich budou čarodějnice a čarodějníci, protože budou mít v žilách krev Gramarye.

Není to na vavřínový věnec, Brome? 'Otec galaxie…

Ale někteří lidé čarodějnice nebudou. A protože jimi nebudou, budou je nenávidět, mnohem víc, než si dokážeš představit. Takovým říkáme fanatici.

Budou hlasovat pro jakýkoliv systém vlády, jen když to nebude demokracie. Budou proti demokracii bojovat až do posledního dechu.“

„Je-li to tak, jak říkáš,“ zavrčel Brom, „bude to marný boj. Vždyť kdo by mohl zvítězit proti tolika světům?“

„Nemohou,“ odpověděl Rod, „pokud je nezabijí dřív, než se narodí.“

„To přece nemohou. Aby mohli zabít nenarozenou čarodějnici, museli by se dostat do lůna její matky — tady na Gramarye. Museli by přijít a pokusit se… ale… zabít…“ Brom zděšeně vytřeštil oči.

„Kateřinu,“ dopověděl Rod za něj a pochmurně přikývl. „Přesně tak, Brome. Rádcové a vedoucí kádr Clovisova domu jsou něčí pra-pra a ještě pětkrát pra-pravnuci.“

„Ale jak je to možné?“ vydechl Brom. „Kdo by mohl navštívit své předky?“

„Oni mohou. Mají zařízení, které se nazývá stroj času. Jeden je ukryt někde v Clovisové domě a druhý ve strašidelných chodbách hradu Loguire.

Hlídej ty čtyři muže ve vězení velice pečlivě, Brome. Mohou ti ještě připravit nepříjemné překvapení.“

„Určitě budu!“

„A všichni rádcové jsou po smrti.“ Rod se položil do trávy a zavřel oči. „Což je hezký závěr zprávy. Pošli to domů, Fessi. Ach, a ještě přílohy: popis stroje času a popis hlavních 'kouzel' čarodějnic — však víš, telekineze, levitace, telepor — “

„Já nevím, Rode,“ připomněl mu robotův hlas.

„Grumpf. Nebuď puntičkář. Prostě to pošli domů.“ Prostorový vysílač hluboko v basketbalovém míči Fessova mozku vyplivl ke hvězdám dvousekundovou depeši.

Nastalo ticho. Po chvíli se Gwendylon opatrně zeptala: „Můj pane?“

Rod pozvedl jedno víčko a usmál se. „Neměla bys mě tak nazývat. Ale líbí se mi to.“

Plaše se usmála. „Můj pane, dokončil jsi svou práci tady…“ Rodův obličej potemněl. Odvrátil se a upřel oči k zemi.

„Kam teď půjdeš, čaroději Rode?“ zamumlal Brom.

„Ále, nechte toho!“ odsekl Rod. „Nejsem čaroděj,“ zavrčel pak. „Jsem agent vysoce vyvinuté civilizace a jako takový mám v zásobě spoustu triků, které vám připadají nepochopitelné, ale všechny jsou jen chladné železo a tak podobně. Neznám jediné kouzlo a nemám ani nejmenší střípek čarodějnické moci.“

Znovu pozvedl oči ke hvězdám. „Nejsem čaroděj, ani v nejmenším; ne tak, jak si to představují vaši lidé. Nepatřím sem.“

Když to řekl, pocítil nečekanou bolest.

„Vybral jsem si ten život,“ zavrčel Rod. „Jistě, přijímám rozkazy, ale dělám to dobrovolně.“

„To je důvod,“ připustil Brom, „ale velice slabý. Dobrovolně nebo nedobrovolně, pořád jsi něčí služebník.“

„Ano,“ připustil Rod. „Ale někdo musí obětovat svou svobodu, aby ji mohly mít jeho děti.“ Příliš přesvědčivě to však neznělo ani jemu samotnému.

Brom si povzdechl a vstal. Podíval se na Roda a oči měl velice staré a unavené.

„Jestliže jít musíš, pak musíš; závazky jsou věc, o které žádný muž nesmlouvá. Jdi zpátky ke hvězdám. Rode Gallowglassi, ale nezapomeň: budeš-li někdy hledat přístav, máš ho tady.“

Otočil se a vydal se dolů svahem kopce.

Gwendylon tiše seděla vedle Roda a držela ho za ruku. „Pověz mi,“ řekla po chvíli, „je to jen ten jediný sen, co tě táhne pryč ode mne?“

„Ano. Ano, jistě.“ Rod stiskl její ruku pevněji „Mé ostatní sny jsi setřela ty.“

Podívala se na něj, na tváři úsměv a na řasách perličky slz. „Pak bych tě možná mohla k hvězdám doprovázet, můj pane?“

Rod jí sevřel ruku a cítil, jak se mu stahuje hrdlo, „Přál bych si, aby tomu tak bylo; ale zchřadla bys tam a zemřela, jako utržená květina. Patříš tady, kde tě potřebují. Já patřím zase tam. Je to docela prosté.“

„Ne.“ Smutně zavrtěla hlavou. „Nejde o to, kdo kam patří, ale o pouta. Ale, můj dobrý pane“ — oči se jí rozplynuly v slzách — “copak není tvé pouto ke mně tak silné, jako tvůj sen?“

„Podívej se,“ řekl jí upjatě, „pokus se mě pochopit. Člověk musí mít svůj sen. To je rozdíl mezi zvířetem a člověkem — sen. A muž, který ztratí svůj sen, se stává něčím míň než mužem, a není hoden lásky ženy. Jak bych si na tebe mohl činit právo, kdybych nebyl mužem?

Muž musí sám sobě dokázat svou cenu, než je hoden ženy, a sen je důkazem. Pokud se k němu blíží, má na ženu právo, protože je jí hoden. Mohl bych tady s tebou zůstat a být velice, velice šťastný. Ale v hloubi duše bych věděl, že si tě nezasloužím. Protože bych byl trubec, samec bez užitku. Jak bych se mohl stát otcem dětí, kdybych věděl, že jejich matka byla světu mnohem víc užitečná, než já?“

„Pak bys to byl ty, kdo by chřadl a zemřel?“ zamumlala.

Rod přikývl.

„Ale pokud pouto ke mně samotné nestačí, pane, nevyváží tvůj závazek k Velkému Tomovi a starému vévodovi Loguirovi to, co tě váže ke hvězdám?“

Rod ztuhl.

„Zapřísahali tě, abys dohlížel na jejich lidi,“ pokračovala tiše. „Co se s nimi stane, když ti lidé ze zítřka přijdou znovu? Určitě přijdou, pokud je jejich nenávist tak hluboká, jak jsi říkal.“

Rod velice pomalu přikývl.

„A co bude s tvým Snem potom, můj pane?“ zašeptala.

Rod seděl bez hnutí. „Fessi,“ řekl tiše.

„Ano, Rode?“

„Fessi, odešli mou rezignaci.“

„Tvou co?“

„Mou rezignaci!“ odsekl Rod. „A pospěš si s tím!“

„Ale, Rode, tvá povinnost… čest tvého domu…“

„Ále, zmlkni! Rádcové se mohou vrátit, Fessi, i když zničíme stroje času. Udělali to jednou, tak to můžou udělat znovu. Odešli ji!“

Fess poslušně odeslal další depeši. Rod pomalu sklonil hlavu.

Můj pane?“ vydechla Gwendylon.

Rod unaveně zvedl ruku. „Jsem v pořádku. Udělal jsem správnou věc, jedinou správnou věc, která mne mohla učinit šťastným. Poprvé v životě jsem udělal něco pro sebe.

A je to. Spálil jsem za sebou mosty. Teď už mě nikdo nepodporuje — dům, klan, Velký bratr, který na mne dohlížel…“ „Máš svůj dům tady, pane,“ zašeptala Gwendylon. „Já vím, já vím. Ale bude to chvíli trvat, než to přejde — a pak budu šťastnější, než jsem byl kdy dřív. Ale teď…“

Podíval se na ni a slabě se usmál. „Budu v pořádku.“

„Rode,“ zamumlal Fess.

Zvedl hlavu. „Ano, Fessi?“

„Odpověděli, Rode.“

Rod ztuhl. „Přečti mi to.“

„Zpráva přijata. Požadujeme souřadnice pro odeslání ověřující expedice.“

Rod přikývl a ústa se mu zkřivila do hořkého úsměvu. „Pošli jim je. Pokračuj.“

„Doporučujeme znovuuvážení rezignace. Navrhujeme stálé přidělení na planetě Gramarye jako hlídka proti dalším nepřátelským infiltracím.“

Rod vyskočil a vytřeštil oči: „Cože?“

„Chtějí učinit pozici, kterou sis vybral, oficiální, Rode,“ vysvětlil Fess.

„Co se děje, můj pane?“

„Chtějí, abych tady zůstal,“ odpověděl Rod mechanicky. Pak se k ní otočil a oči mu radostně zaplály: „Chtějí, abych tady zůstal!“

„Zůstal, můj pane?“ zeptala se opatrně, jako by se jeho nadšení polekala.

„Zůstal tady!“ zařval a vyskočil na nohy, rukama objímaje celou planetu. „Tady na Gramarye! Jako agent! Gwen, já jsem svobodný: A mám domov!“

Znovu klesl na kolena, objal ji a přitiskl si ji k sobě. „Gwen, já tě miluji!“ zvolal. „Provdej se za mne!“

„Kdykoliv a navždy, můj pane!“ zvolala Gwendylon, přimkla se k němu a rozplakala se štěstím.

Chtěl si přitáhnout její obličej k polibku, ale ona mu v tom zabránila dlaní přitisknutou na jeho rty. „Ne, můj pane. Jedině čaroděj smí líbat čarodějnici!“

„No dobře, tak jsem tedy čaroděj. Jsem čaroděj! Tak už mne polib, ano?“

Políbila ho.

Objal ji rukama kolem krku a zašklebil se. „Hej,“ řekl, „tak je to pravda nebo ne, co se říká o vesnických holkách?“

„Ano, můj pane.“ Sklopila oči a začala mu rozepínat kabátec. „Teď už se mne nikdy nezbavíš.“