Čarodějem sobě navzdory

Část I. Na návštěně u malé Plantagenetové

Asteroid přisvištěl od souhvězdí Kozoroha, řízl zatáčku kolem hvězdy typu G a namířil si to k její páté planetě. Byla to dráha pro asteroidy poněkud atypická.

Krátce na to byl lapen do gravitační sítě planety, obkroužil ji třikrát po různých oběžných drahách a zapíchl se do její atmosféry, podoben zářící hvězdě.

Ve výšce sta stop se zastavil a pak se snesl k zemi — snesl. Žádný ohňostroj, žádný kráter — nic drastičtějšího než slehlá tráva. Jeho povrch byl plný šrámů a dolíků, zčernalý žárem tření; ale jinak neporušený. Z jeho nitra ozvěnou zaduněla slova, která by dokázala změnit osud planety:

„Čert aby vzal ty držáky mozkující šroub!“

Hlas náhle ztichl; jeho majitel se zamračil a zaposlouchal se.

V kajutě bylo absolutní ticho, bez obvyklého prahového šumu.

Mladý muž zaklel a začal ze sebe strhávat protinárazovou pavučinu. Vyprostil se z antiakceleračního křesla, vrávoravě se postavil na nohy a pak kolem sebe tápal tak dlouho, dokud se jeho ruce nedotkly plastikové stěny.

S jednou rukou na zdi klopýtal k panelu na druhé straně kruhové kabiny. Slepě při tom šmátral druhou rukou kolem sebe a klel jako starý galaktický lodník, až se mu konečné podařilo panel otevřít a stisknout knoflík. Pak se vrátil ke křeslu a unaveně do něj klesl.

Důvěrné tiché hučení znovu naplnilo kabinu. Kašovitě znějící hlas kolísavé rychlosti a hlasitosti se zeptal: „Jeee všššechno (Hik!) fffpořááádku… mylllorrrde Rodneyi?“

„Galaxie je plná báječných, skvěle fungujících robotů,“ zavrčel jmenovaný mylord, „a já se musím tahat s epileptikem!“

„Prrrosssil jsssem vás, mylllorrrde, abyssste mě nechal óóó-“

„Opravit,“ dopověděl Rodney, „a tvoje okruhy vymontovat a přeprogramovat. Ne, díky, jsem spokojený s tvou osobností, jaká je — když zrovna nezhudlaříš přistání tak, že si polámu klíční kosti!“

„Nechť vvvaššše lorrrdssstvo prrromine, ale v krrritickééém okamžžžiku přrřistááání jsem obdrrržel velice výjiiimečnou radiodepeššši, kterrrá-“

„Byl jsi rozptýlen, to se mi snažíš říct?“

„Mylorrrde, byl jsem pohrrroužen v analýzu-“

„Takže část tebe prováděla rozbor rádiových vln a část přistávala s lodí, což bylo trochu velké vypětí na slabý kondenzátor… Fessi! Kolikrát jsem ti už říkal, aby ses soustředil vždy jen na jedinou práci!“

„Mylllorrrd vyjááádřilll přřrání být jakokoko-“

„Jako hrdina ze starých ság, jistě. Ale neříkal jsem, že toužím po jejich problémech.“

Fessův elektronický systém se už skoro vzpamatoval z pozkratového vyčerpání. „Ale, mylllorrrde, sama podstata hrrrdinství v sobě zahrnuje-“

„Ale, zapomeň na to,“ zasténal Rodney. Fess si poslušně vymazal příslušné sektory paměťových bank.

Fess byl velice poslušný. Také byl velice starý; byl jedním z několika málo zbývajících VESS (Všestranný elektronický spolehlivý společník), robotů dnes již dva tisíce let zastaralého typu. Roboti VESS byli programováni na extrémní oddanost a — jako důsledek toho — byli prakticky vyhubeni při obraně svých pánů v krvavém období Mezivládí mezi kolapsem prastaré Galaktické unie a vznikem Proletářské asociace států Terry.

Fess (jméno vzniklé při pokusu vyslovit zkratku 'VESS' foneticky jako jedno slovo) přežil díky své vrozené epilepsii. Měl slabý kondenzátor, který při přetížení uvolnil veškerou nasbíranou energii v jediném obrovském několik milisekund trvajícím elektrickém výboji. Když se objevily předběžné symptomy tohoto elektronického záchvatu — většinou chyby ve Fessových výpočtech — hlavní řídící okruh odpojil vadný kondenzátor od zbytku Fessových systémů; ale robot byl mimo provoz, dokud někdo jeho hlavní řídicí okruh neresetoval.

Jelikož k záchvatům docházelo v okamžicích velkého zatížení — jako například při přistávání s kosmickou lodí — ehm — asteroidem při současném rozboru rádiových vln, nebo při snaze ochránit svého pána před simultánním útokem — Fess přežil období Mezivládí; neboť když Proletáři napadli jeho pána, bojoval statečně asi tak pětadvacet sekund a pak zkolaboval. Takto se stal raritou — odvážným a oddaným služebníkem, který přežil. Byl jedním z pěti robotů VESS, kteří ještě fungovali. Následkem toho byl ď Armandovou rodinou vždy ceněn jako poklad — jednak jako starožitnost, ale mnohem víc pro svou oddanost; skutečná oddanost šlechtickým rodinám byla vzácná v každé době. A tak, když Rodney ď Armand opustil domov, aby se vydal za dobrodružstvím a slávou — jelikož byl druhý syn druhého syna, nic jiného mu ani nezbývalo — trval jeho otec na tom, ať vezme Fesse s sebou.

Rod byl často velice vděčný, že má Fesse, ale stávalo se také, že robot projevoval politováníhodný nedostatek taktu. Například navzdory faktu, že po drsném přistání kosmické lodi má lidský žaludek sklony k určité labilitě, se ho Fess zeptal: „Co si přejete obědvat, mylorde? Řekněme ústřice s chřestem?“

Rod nabyl v obličeji zeleného odstínu, pevně stiskl čelisti a pokusil se ovládnout vzpouzející se žaludek. „Ne,“ zaskřípal zuby, „a toho 'mylorda' si nech. Nezapomínej, že jsme na výpravě.“

„Nikdy nezapomínám, Rode. Jen na rozkaz.“

„Já vím,“ zavrčel jeho pán. „Myslel jsem to obrazně.“

Rod opatrně položil nohy na zem a bolestně vstal. „Mému žaludku by docela prospělo, kdybych se nadýchal čerstvého vzduchu, Fessi. Je tady nějaký k dispozici?“

Robot chvíli tiše cvakal a pak odpověděl: „Atmosféra dýchatelná. Ale raději si vezmi svetr.“

Rod zavrčel a oblékl si pilotní bundu. „Proč se u starých rodinných sluhů vždycky vyvine komplex matky kvočny?“

„Rode, kdybys žil tak dlouho jako já-“

„-tak bych si přál být dezaktivován. Já vím: 'Robot má vždycky pravdu. Otevři propust, Fessi.“

Dvojité dveře malé vzduchové propusti se se zasyčením otevřely, odhalujíce černý kotouč oblohy posetý hvězdami. Do kabiny vnikl chladný větřík.

Rod zvrátil hlavu a zhluboka se nadechl. Rozkošnicky přivřel oči: „To je blaho, zase cítit zemi! Žije tady něco, Fessi?“

Stroje zavrčely, jak robot začal přehrávat záznamy z elektronového teleskopu pořízené na oběžné dráze a filtroval z obrazových dat žádané informace o planetě.

„Pevninská plocha se sestává z pěti kontinentů, jednoho ostrova pozoruhodné velikosti a spousty menších ostrůvků. Kontinenty i větší ostrovy vykazují stejný typ vegetace — rovníkový deštný prales…“

„I na pólech?“

„Do stovky mil od každého z nich; polární čepičky jsou pozoruhodné malé. Viditelný animální život se skládá z obojživelníků a rozličných druhů hmyzu; dá se předpokládat, že v mořích žijí ryby.“

Rod si zamnul bradu. „To vypadá, jako bychom se dostali do velice rané geologické epochy.“

„Do kamenouhelné éry,“ přisvědčil robot.

„A co ten velký ostrov? Předpokládám, že to je místo, kde jsme přistáli?“

„Správně. Domorodá fauna a flora veškerá žádná. Všechny životní formy jsou typické pro pozemský pozdní pleistocén.“

„Jak moc pozdní, Fessi?“

„Počátek historie lidstva.“

Rod přikývl. „Jinými slovy, dostala se sem skupina kolonistů, usídlila se na ostrově, zlikvidovala veškerý domorodý život a osadila ho pozemskými formami. Nějaký důvod, proč si vybrali zrovna ostrov?“

„Dost velký, aby uživil slušnou populaci, a přitom dost malý, aby minimalizoval problémy se zásahy do ekologie. Také to, že se ostrov nachází v polárním oceánském proudu, což snižuje teplotu mírně pod pozemský normál.“

„Velice užitečné; ušetřilo jim to problémy s kontrolou počasí. Nějaké pozůstatky toho, co dříve mohlo být městy Galaktické unie?“

„Žádné, Rode.“

„Žádné!“ Rodovy oči se rozšířily údivem. „To mi nesedí do celkového schématu. Jsi si tím jist, Fessi?“

Vývojové schéma zapomenuté nebo retrográdní kolonie — takové, která byla už několik tisíciletí bez kontaktu s galaktickou civilizací — se skládalo ze tří poměrně přesně popsaných stadií: za prvé, založení kolonie soustředěné kolem moderního města s pokrokovou technologií; za druhé, selhání komunikace s galaktickou kulturou následované přelidněním města, které vedlo k masové migraci na venkov a rozvinutí zemědělské, samozásobitelné ekonomie; za třetí, ztráta technologických znalostí doprovázená rostoucí hladinou pověrčivosti symbolizovanou zavrhnutím, případně tabuizací technologie založené na uhlí a páře, petrifikací sociálních vztahů a zavedením kastovního systému. Styly oblékání a architektury byly většinou parodií na galaktické styly: stavěly se například malé dřevěné chýše ve tvaru polokoule imitující klenutě galaktické geodetické domy.

Ale vždycky tam byly ruiny města, působící jako věčný symbol a podklad pro mytologii. Vždycky.

„Jsi si tím jist, Fessi? Jsi si doopravdy, skutečně jist, že tady není žádné město?“

„Já jsem si vždycky jistý, Rode.“

„To je fakt.“ Rod našpulil rty. „Občas se mýlíš, ale nikdy nepochybuješ. No dobře, ponechme si otázku města na potom; možná ho spláchla příbojová vlna. Prověř mi ještě jednou, jestli se jedná o životní formy pozemského typu.“

Rod proskočil šipkou tři stopy širokým otvorem vzduchové propusti, přistál do parašutistického kotoulu a zůstal klečet na zemi. Od opasku si odepnul bojový nůž — nůž pečlivě navržený tak, aby nemohl být přisuzován žádné známé kultuře — a z pochvy vytáhl dýku.

Pochva byla tvořena štíhlým kuželem z bílého kovu s malým knoflíkem na špičce. Rod utrhl několik stébel trávy, vhodil je do pochvy a otočil knoflíkem. Miniaturní přijímač vestavěný do vnitřní stěny pochvy provedl molekulární sonickou analýzu travin a data odeslal Fessovi, který měl určit, jestli některé z molekul nejsou neslučitelné s lidským metabolismem. Kdyby tráva byla pro Roda jedovatá, odeslal by Fess signál zpět pochvě, jejíž bílý kov by se zbarvil do ruda.

Ale v tomto konkrétním případě zůstala pochva stříbrná.

„Čekal jsem to,“ zabručel Rod. „Je to pozemská tráva, pravděpodobně zaseta pozemštany, a tohle je pozemská kolonie. Ale kde je město?“

„Je tu velké město — možná o třiceti tisících duších — u úpatí horského hřebene na severu, Rode.“

„Fajn…“ Rod si zamnul bradu. „Není to sice přesně to, co jsem myslel, ale lepší něco než nic. Jak vypadá?“

„Rozprostírá se na svahu vysokého kopce, na jehož vrcholu stojí velká kamenná stavba, připomínající středověký pozemský hrad.“

„Středověký!“ zamračil se Rod.

„Město samo je vytvořeno z hrazděných, vápnem omítnutých domů, jejichž horní patra přečnívají nad úzké ulice — možná bych měl říct spíš uličky — kolem nichž jsou rozestavěny.“

„Hrazděné!“ Rod vstal. „Počkej moment, počkej moment! Fessi, nepřipomíná ti ta architektura něco?“

Robot byl chvíli zticha a pak odpověděl: „Severoevropskou renesanci.“

„Tak,“ řekl Rod, „tohle určitě není typický styl retrográdní kolonie. Jak moc ty budovy připomínají pozemskou renesanci, Fessi?“

„Podobnost je přesná až do nejmenších detailů, Rode.“

„Pak je to úmyslné. A co ten hrad? Je taky renesanční?“

Robot se odmlčel a pak řekl: „Ne, Rode. Zdá se, že by mohl být věrnou kopií staroněmeckého stylu z třináctého století našeho letopočtu.“

Rod přikývl. „A co styl oblečení?“

„Nacházíme se právě na noční straně planety a obyvatelé zřejmě odpočívají. Tři místní měsíce sice poskytují poměrně dost světla, ale na ulicích je jen málo lidí… Přece jenom, je tam skupinka vojáků na pozemských koních. Jejich uniformy jsou — hm — kopie uniforem anglické královské gardy.“

„Velice dobře! Je na ulicích ještě někdo?“

„Hm… skupinka mužů v pláštích — hm — dvouřadých kabátcích a punčochách, řekl bych a… ano, ještě několik venkovanů v ručně tkaných halenách, ovinovačkách a podomácku vyrobených botách…“

„To stačí,“ přerušil ho Rod. „Je to galimatyáš, směsice různých stylů. Někdo se tu pokusil zavést svoje představy o ideálním světě, Fessi. Slyšel jsi někdy o Emigrés?“

Robot se na chvíli odmlčel a prohledával své pamětové banky. Pak začal odříkávat: „Nespokojenci hojně se vyskytující na konci dvaadvacátého století našeho letopočtu. Nespokojeni se svými životy prožívanými v tichém zoufalství , obraceli se lidé nejprve k mysticismu a pak k únikové četbě a zábavě. Postupně se stala dominantním stylem zábavy hra na středověk.

Nakonec skupina bohatých lidí spojila svá jmění a zakoupila vyřazenou dopravní kosmickou loď, oznámila světu, že jsou Romantic Emigrés, že míní obnovit slávu středověkého způsobu života na jednom z nedávno kolonizovaných světů a přijmou omezený počet emigrantů s ambicemi nevolníků, řemeslníků a kramářů. Přirozeně se našlo mnohem víc žadatelů, než byli schopni vzít. Proto byli vybíráni na základě 'poetičnosti jejich duší — ať už to znamená cokoliv.“

„Znamená to, že rádi poslouchali strašidelné příběhy,“ poučil ho Rod. „Jak to bylo dál?“

„Seznam pasažérů byl brzy úplný. Třináct šéfů, kteří expedici zorganizovali, oznámilo, že se nadále vzdávají svých příjmení a místo nich adoptují jména slavných středověkých šlechtických rodů — Bourbonů, Medicejských a tak podobně. Pak kosmická loď odletěla ke svému přísně utajovanému cíli — aby se vyhnuli 'kontaminaci materialistickým světem'. Nikdy víc o nich nikdo neslyšel.“

Rod se trpce usmál. „No, myslím, že jsme je právě našli. Co na to říkají tvoje diody?“

„V podstatě souhlasí, Rode. Statistická analýza pravděpodobnosti, že tohle je kolonie Emigrés, odhaluje následující — “

„Přeskoč to,“ řekl Rod rychle. Statistika byl Fessův koníček; dát mu sebemenší příležitost, dokázal by jí nudit celé hodiny.

Rod si olízl rty a zadíval se přibližně na tu část lodního trupu, za níž se skrýval Fessův mozek. „Když o tom tak uvažuju, mohl bys ta fakta odeslat SPORTu spolu s naším odborným odhadem, že jsme našli kolonii Emigrés. Udělej to raději hned; rád bych, aby věděli, kde jsme, pro případ, že by se nám něco stalo.“

SPORT — Společnost pro odstraňování rašícího totalismu — byla organizací zodpovědnou za pátrání po ztracených koloniích. Proletářská asociace států Terry vykazovala pozoruhodně malý zájem o všechny kolonie, které se zřekly moderní technologie, a tak ztracené kolonie zůstaly ztracené až do doby, kdy byla totalitní vláda PAST nahrazena DDT — Decentralizovaným demokratickým tribunálem. DDT rychle zkonsolidovalo svou vládu nad Terrou, vládu postavenou na skoro nedosažitelných principech athénské demokracie.

Už dlouho bylo známo, že neefektivnost demokratických vlád v podstatě pramení ze špatné komunikace a předsudků. Ale dvě století působení buněk DDT jako tříd venkovských škol vedlo k totální gramotnosti a vzdělání nejvyššího stupně u sedmdesáti dvou procent populace; předsudky se spolu s dětskou obrnou a rakovinou připojily na seznam léčitelných nemocí. Problém komunikace byl vyřešen výzkumem v laboratořích DDT submolekulární elektronikou, jež snížila náklady na komunikační elektronická zařízení do té míry, že mohla být poprvé v historii využívána opravdu extenzívně. Každý člověk měl teď možnost kdykoliv se okamžitě spojit se svým tribunem, a jelikož byli vzdělaní, často tlachali o obecných principech — což je velice zdravé pro demokracii.

Tlachání přes rádio se ukázalo velice efektivní zejména díky automatickým záznamům všech tlachů. Problém záznamů a byrokracie vůbec byl vyřešen novým kazetopáskovým záznamovým médiem se stopami o tloušťce jediné molekuly a objevem přehrávacích systémů dat, které učinily učení nazpaměť naprosto zbytečným. Vzdělání se tím pádem změnilo výhradně ve výcvik v představivosti a úspěch demokracie byl zajištěn jednou pro vždy.

Po dvou stoletích takovéto přípravy půdy byla revoluce DDT pouhou formalitou.

Když však revoluce skončí, stávají se revolucionáři přebyteční, a navíc mívají sklon znesnadňovat práci policejnímu aparátu nově ustanovené vlády. A tak se DDT rozhodl, že nebude sobecký a podělí se o požehnání demokracie i s ostatními zbytky Galaktické unie.

Jenže demokraté jsou jen málokdy vítáni na planetách s totalitním uspořádáním, stejně jako na těch, kde zvítězila anarchie — zejména pro samu podstatu demokracie, která je jediným reálným kompromisem mezi totalitou a anarchií.

Tehdy nastala potřeba stálé organizace revolucionářů a podvratných republikánských demokratů. Jelikož byla po ruce velká zásoba nadbytečných revolucionářů, organizace se zformovala velice rychle a byla nazvána Společností pro odstraňování totalismu. Slovo 'rašícího' bylo dodáno o století později, když už byly všechny známé obyvatelné planety rozvráceny a připojeny k DDT. Staří revolucionáři pořád představovali problém, dokonce větší, protože jich mezi tím přibylo; a tak byli rozesláni, aby pátrali po ztracených koloniích.

Tak vznikl SPORT, organizace, jejímž posláním bylo objevovat zaostalé planety a dovést je na cestu pravé demokracie.

A jelikož Rod objevil planetu ve fázi středověku, bylo jeho povinností přičinit se, aby na ní vznikla konstituční monarchie.

Rod, který se narodil jako Rodney ďArmand (měl ještě pět dalších jmen, ale číst je pořád dokola by vám připadalo nezáživné) na planetě obývané výhradně roboty a aristokracií, se ke SPORTu dal v mladistvém věku osmnácti let. Po deseti letech služby se změnil z klackovitého ošklivého mladíka v hubeného a svalnatého ošklivého muže.

Obličej měl aristokratický; to se o něm dalo s určitostí říct — ale jinak nic. Jeho ustupující vlasy přecházely v ploché, svažující se čelo s výraznými nadočnicovými oblouky poněkud zmírněnými kartáčovitým obočím. Obočí částečně překrývalo hluboké oční důlky, v nichž se choulil pár otrlých šedých očí — alespoň Rod doufal, že vypadají otrle. Po stranách očních důlků se vypínaly vysoké a ploché lícní kosti, oddělené nosem, který by činil čest orlu, či jinému dravému pernatci. Pod lícními kostmi a nosem byla široká ústa s úzkými rty, na nichž mu — dokonce i ve spánku — pohrával ironický úsměv. Pod ústy vyčnívala hranatá brada. Rod by rád řekl, že to byl obličej tvrdého chlapa, ale bohužel měl tendenci znatelně měknout, když/jestli se na něj usmála nějaká dívka. Psi a děti na něj působili stejně, leč mnohem častěji.

Byl mužem, který měl svůj Sen (kdysi měl i dívku svých snů, ale ta teď patřila už jen ke vzpomínkám nezralého mládí) — sen o jednotné galaktické vládě (demokratické, přirozeně). Mezihvězdná komunikace byla pro účely opravdové demokratické federace pořád ještě příliš pomalá; DDT byla ve skutečnosti poměrně volná konfederace světů, spíš debatní kroužek a servisní organizace, než cokoliv jiného.

Ale jednoho dne mohly být nalezeny adekvátní metody komunikace, tím si byl Rod jist, a až k tomu dojde, hvězdy budou připraveny. On už na to dohlédne.

„Je čas pustit se do řešení našich záležitostí, Fessi. Každou chvíli může kolem někdo jít a všimnout si nás.“ Rod se protáhl vzduchovou propustí zpátky do nitra lodi a do své kabiny. Přistoupil k panelu na stěně a uvolnil příchytky. Pod ním se skrýval ovládací pult, nad nímž visela bílá, matně lesklá kovová koule velikosti basketbalového míče. Z jejího vrchlíku vedl tlustý kabel ke stropu kajuty.

Rod odšrouboval konektor, povolil svorky, které držely kouli na místě, a opatrně ji vyndal.

„Dávej pozor,“ ozval se Fessův hlas z miniaturního sluchátka umístěného za Rodovým uchem. „Víš, že jsem křehký.“

„Trochu víc důvěry, prosím,“ zamumlal Rod. Mikrofon v jeho čelisti předal jeho slova Fessovi. „Zatím jsem tě ještě nepustil, ne?“

„Zatím,“ zopakoval robot ponuře. Rod si strčil robotův 'mozek' pod paži, aby měl jednu ruku volnou pro manipulaci s ovládáním vzduchové propusti. Jakmile byl zase venku, stiskl knoflíček na trupu lodi. V boku pseudoasteroidu se otevřely velké dveře. Uvnitř visel v protinárazové síti velký černý kůň, s hlavou svěšenou a očima zavřenýma.

Rod stiskl jiný knoflík; z nákladního prostoru se vysunul jeřáb. Kůň, který byl zavěšen na jeho konci, se pomalu kopyty dotkl země. Rod otočil hruškou na jeho sedle a v boku koně se odsunul panel.

Rod vložil mozek dovnitř, upevnil svorky a konektory a pak otočil sedlovou hruškou zpátky; panel se zase hladce zasunul. Kůň pomalu zvedl hlavu, zastříhal ušima, dvakrát mrkl a zkusmo zaržál.

„Všechno je, jak má být,“ řekl hlas za Rodovým uchem. Kůň sebou zavrtěl. „Když mne vyprostíš z té houpačky, prověřím motorické okruhy.“

Rod se zašklebil a uvolnil síť. Kůň vyskočil, zahrabal kopytem a pak se dal do klusu. Rod svého robota se zájmem pozoroval, aniž přitom zapomínal hlídat okolí.

Kosmická loď/asteroid přistála uprostřed louky hustě zarostlé letní trávou, lemovanou duby, javory, buky a jasany. Byla noc, ale louka se koupala ve světle tří měsíců.

Robot přicválal zpátky k Rodovi a vzepjal se před ním na zadní. Jeho přední kopyta dopadla s temným zaduněním na zem, velké, indigově modré oči se upřely na Roda a špičaté uši se napřímily.

„Jsem v pořádku,“ oznámil Fess.

Rod se znovu zašklebil. „Není nic krásnějšího než cválající kůň.“

„Vůbec nic?“

„No dobře, skoro nic. Tak, teď musíme zahrabat loď.“

Rod stiskl knoflík; dveře nákladového prostoru se zasunuly a uzávěr vzduchové propusti zaklapl. Loď se začala otáčet, nejprve pomalu, ale pak stále rychleji a rychleji, zavrtávajíc se při tom do země. Brzy po ní zbyl jen kráter obklopený nízkým valem hlíny a drnů — loď sama teď spočívala tři stopy pod povrchem.

Rod vytáhl z Fessova sedlového vaku zákopnickou lopatku, sešrouboval ji a dal se do díla. Kůň se k němu připojil a udusával kopyty drny. Do deseti minut se val snížil na pouhých šest palců; v jeho středu byla hromada zeminy dvacet stop v průměru a dvě stopy vysoká.

„Ustup,“ řekl Rod, vytáhl dýku, otočil jejím jílcem o sto osmdesát stupňů a ukázal jí na hromadu. Rudě se zablesklo, zemina se zbarvila do višňové červeni, roztála a vyhladila se.

Rod několikrát přejel červeným paprskem kolem, až byla zem dokonale rovná. Pak Ještě provedl několik drobnějších úprav lopatkou. Zbytek zahladí první déšť. „Tak, to by bylo,“ řekl a otřel si čelo.

„Ne tak docela,“

Rod se nahrbil; zmocnil se ho svíravý pocit kolem žaludku.

„Musíš se ještě obléknout v souladu s místními společenskými zvyky, Rode.“

Rod křečovitě zavřel oči.

„Učinil jsem předběžná opatření, a zatímco jsi testoval trávu, zabalil jsem do svého sedlového vaku dvouřadý kabátec.“

„Podívej,“ řekl konečně Rod, „moje uniforma vypadá docela dobře, ne?“

„Těsné kalhoty a vojenské boty by docela ušly, to ano. Ale pilotní bundu bude stěží kdo považovat za dvouřadý kabátec. Musím pokračovat?“

„Ne, myslím, že ne.“ Rod si povzdechl a zalovil v sedlovém vaku. „Chápu, úspěch mise je přednější než mé osobní pohodlí, má důstojnost i — hej!“ Vytřeštil oči na něco dlouhého a štíhlého, co viselo ze sedla.

„Hej co, Rode?“

Rod vzal podivný předmět do rukou — na jedné straně měl držadlo, jak si Rod všiml — a pozvedl ho, aby se na něj Fess mohl podívat.

„Co má být tohle?“

„Alžbětinský rapír, Rode. Historická chladná zbraň, něco jako dlouhý nůž, zkonstruovaný k sekání a bodání.“

„Chladná zbraň,“ opakoval Rod po robotovi, jako by pochyboval o jeho duševním zdraví. „Čekáš, že ji budu nosit?“

„Samozřejmě, Rode. Alespoň pokud plánuješ vystupovat jako obvykle v převleku.“

Rod ze sebe vydal povzdech hodný křesťanského mučedníka a vytáhl z vaku kabátec. Nasoukal se do něj a rapír si připásal k pravému boku.

„Ne, ne, Rode! Nos ho na levé straně. Budeš ho vytahovat křížem.“

„Co všechno musím podstoupit pro demokracii…“ Rod si připjal rapír k levému boku. „Fessi, nepřipadá ti, že se ze mne stává fanatik?“

„Jistě, Rode. Klasický případ psychické sublimace.“

„Žádal jsem tě o názor, ne o analýzu,“ zamračil se muž. Pak se podíval na svůj kostým. „Hele! Není to tak zlé, vůbec to není tak zlé!“ Vypnul prsa, pozvedl bradu a udělal několik kroků. Zlatý a rudý kabátec se matně zaleskl v měsíčním světle. „Jak se ti líbím, Fessi?“

„Docela ti to sluší, Rode.“ V robotově hlase jako by zaznělo něco, co se podobalo mírnému pobavení.

Rod se zamračil. „Myslím, že by to chtělo něco navrch.“

„V sedlovém vaku, Rode.“

„Myslels na všechno, co?“ Rod zadoloval v sedlovém vaku a vytřepal z něj plášť stejně modrý jako kalhoty jeho uniformy.

„Ten řetěz má procházet pod levou podpažní jamkou a zprava kolem krku, Rode.“

Rod si náležitě upravil plášť a postavil se tváří proti větru, nechávaje svůj nový šat rozevlát ze svých širokých ramen. „Jen se na to podívej! Nevypadám skvěle?“

„Jako vystřižený ze Shakespeara, Rode.“

„Za ty lichotky dostaneš dvojnásobnou dávku oleje.“ Rod se vyšvihl do sedla. „Zamiř k nejbližšímu městu, Fessi. Chci se předvést ve svém novém obleku.“

„Zapomněl jsi zasít kráter, Rode.“

„Cože? Ach! Jasně.“ Rod vytáhl z pravého sedlového vaku papírový pytlík a rozhodil jeho obsah po čerstvě rozkopané zemi. „Tak! Teď už jen hezký deštík a dva dny růstu, a nikdo to tu nerozezná od okolní louky. Doufejme, že sem nikdo nepřijde do té doby…“

Kůň trhl hlavou a vztyčil uši.

„Co se děje, Fessi?“

„Poslouchej,“ odpověděl robot.

Rod se zamračil a přivřel oči.

Z dálky, nesen větrem, k nim zazníval dívčí křik a smích chlapců.

Vypadá to, jako by tu místní omladina pořádala mejdan.“

„Blíží se to,“ upozornil ho Fess tiše.

Rod zavřel oči a znovu se zaposlouchal. Zvuk opravdu sílil…

Podíval se na severovýchod, směrem, ze kterého, jak se zdálo, hluk přicházel, a očima zapátral na horizontu. Neviděl nic než tři měsíce na obloze.

Náhle se proti jednomu z nich objevil stín. Další ho následovaly.

Smích teď byl mnohem hlasitější.

„Asi tak pětasedmdesát mil za hodinu,“ zamumlal Fess.

„Cože?“

„Pětasedmdesát mil za hodinu. To je rychlost, jakou se to k nám blíží.“

„Hmmm.“ Rod se kousl do spodního rtu. „Fessi, kolik uplynulo času od chvíle, kdy jsme přistáli?“

„Skoro dvě hodiny, Rode.“

Něco proletělo nad jejich hlavami.

Rod vzhlédl. „Fessi?“

„Ano, Rode?“

„Oni létají, Fessi.“

Zavládlo ticho.

„Rode, musím tě požádat, abys myslel logicky. Civilizace, která obývá tuto planetu, ještě nemohla dosáhnout úrovně cestování vzduchem.“

„Necestují. Oni létají!“

Znovu zavládlo ticho.

„Myslíš ti lidé sami, Rode?“

„Přesně tak.“ Rodův hlas zněl rezignovaně. „Ačkoliv ne tak úplně, protože ta žena, co právě přeletěla nad námi, letěla na koštěti. A docela dovedně, řekl bych. Vlastně by se dalo říct, že na něm byla doma jako karty na hracím stolku v Las Vegas… Fessi?“

Kůň stál s nohama strnule nataženýma a hlava se mu volně kolébala mezi nima.

„Ale k čertu!“ zaúpěl Rod. „Už zase!“

Sáhl pod sedlovou hrušku a resetoval hlavní řídicí okruh. Kůň pomalu zvedl hlavu a několikrát jí potřásl. Rod mu přitáhl uzdu a pobídl ho vpřed.

„Coo se staaalooo, Rooode?“

„Měl jsi záchvat, Fessi. Ale pro všechno na světě, teď nekňuč. Ty vzdušné bakchanálie se k nám blíží a není vyloučeno, že se letí podívat po spadlé hvězdě. Takže honem do lesa — a tiše, smím-li prosit.“

Když byli v bezpečí pod stromy na okraji louky, Rod se ohlédl, aby prozkoumal vzdušnou flotilu.

Mládež dováděla v oblacích asi půl míle od něj a vydávala při tom veselý křik a radostný smích. Vítr k Rodovým uším zanesl několik srozumitelných vět.

„Radujte se, mé děti! To je lady Gwen!“

„Znamená-li to, že se přeci jen staneš matkou našeho covenu, Gwendylon?“

„Tvá spanilost roste každým dnem, sladká Gwendylon. Rci, jak to děláš?“

„Dozajista ne honbou za zajíčky, Randale…“

„Zní to, jako by se nějaká mamina ocitla na večírku čarodějnické koleje,“ zavrčel Rod. „Jsi v pořádku, Fessi?“

„Řek bych, že ano,“ oznámil robot, „a už jsem zaznamenal nové vylepšení pro svůj budoucí řídicí systém.“

„Hm,“ Rod našpulil rty. „Potvrzuješ moje pozorování?“

„Nic jiného mi nezbývá. Oni opravdu létají.“

Poletující omladina jako by si vzpomněla na původní cíl své cesty. Zasvištěli nad loukou smějíce se a pokřikujíce jeden na druhého, zakroužili nad kruhem odhalené země a pak se jeden po druhém snesli dolů a rozestavili se kolem.

„Tak, teď už se nedá moc pochybovat o tom, proč jsou tady, co?“ Rod se posadil na zem, upravil si plášť a opřel se o Fessovy přední nohy. „Myslím, že nám nezbývá nic jiného než čekat.“ Otočil kamenem na svém prstenu o devadesát stupňů a zamířil jím na skupinku. „Odposlech, Fessi.“

Kámen v prstenu teď fungoval jako velice citlivý směrový mikrofon; jeho signál byl prostřednictvím Fesse přenášen do sluchátka za Rodovým uchem.

„Neměliž bychom o tom královnu zpraviti?“

„Nikolvěk, zbytečně by to v ní ouzkost probudilo.“

Rod se zamračil. „Co sis z toho vybral, Fessi?“

„Jenom to, že je to alžbětinská angličtina, Rode.“

„Proto asi SPORT vždycky posílá s roboty lidi,“ povzdechl si Rod. „No dobře, začneme s očividným: jazyk potvrzuje, že se jedná o kolonii Emigrés.“

„Ano, jistě,“ zamumlal Fess nepříliš přesvědčivě.

„Ale no tak, starý symbiote, žádné remcání. Já vím, že nepovažuješ samozřejmosti za hodný hlášení; ale přehlédnutí samozřejmých faktů může někdy vést k přehlédnutí tajemství, skrytých pod jejich povrchem, nemyslíš?“

„No…“

„Správně. Tak. Zmiňovali se o královně. To znamená, že zdejší vláda je monarchie, přesně jak jsme předpokládali. Ta omladina označovala sama sebe za coven, to znamená, že se považují za čarodějnice a čarodějníky… S přihlédnutím k jejich způsobu přemisťování jsem nakloněn tomu věřit. Ale…“

Nechal ale viset několik minut ve vzduchu. Fess nastražil uši.

„Taky říkali, že o tom poví královně. Tudíž musí mít přístup ke královniným uším. Co to znamená, Fessi? Monarchie schvalující čarodějnictví?“

„To není bezpodmínečné vyloučeno,“ namítl Fess věcně. „Vhodný příklad by mohl být král Saul a čarodějnice z Endoru…“

„Ale tyhle mají přístup ke dvoru.“

„Rode, děláš unáhlené závěry.“

„Ne, jen přicházím s pronikavým pohledem na věc.“

„Proto asi SPORT vždycky posílá s lidmi roboty,“ opáčil Fess.

„Touché. Ale říkali taky, že kdyby to řekli královně, vzbudilo by to v ní 'ouzkost'. Co tím mysleli, Fessi?“

„Mysleli tím obavy, Rode.“

„Hm. Pak by zdejší královna měla být spíš citlivá.“

„Mohla by být, ano.“

Přes louku se k nim donesla hudba — skotské dudy hrající doprovod k starému cikánskému popěvku. Mladí lidé tančili na holé půdě a několik stop nad ní.

„Bavorské selské tance,“ zamumlal Fess.

„'Kde konec světa na nás čeká… „zanotoval Rod a pohodlně si natáhl nohy. „Smíšená kultura pečlivě kombinující to nejhorší, co stařičká Země mohla nabídnout.“

„To není příliš objektivní názor, Rode.“

Rod pozvedl obočí. „Copak tobě se dudy líbí?“ Založil si ruce, bradu si opřel o hrudní kost a nechal na Fessovi, který neměl potřebu spánku, aby hlídal.

Robot držel stráž několik hodin, přežvykuje při tom nově získaná data. Když hudba zeslábla a ztichla, šťouchl do Roda kopytem.

„Grumf!“ řekl Rod, který se rázem probudil do plné bdělosti, jak se na správného tajného agenta sluší.

„Večírek končí, Rode.“

Omladina se vznesla do vzduchu a zamířila zpátky na severovýchod.

Jedna z postav seděla vzpřímeně na koštěti; ve vzduchu se k ní přidružila postava mladého hocha.

„Doufat-liž smím, že už se nás nebudeš víc stranit, lady Gwendylon?“

„Randale, tobě když myš by byla dána, toužil bys hnedle po olifantovi. Na příště lépe učiníš, když dvornosti skládat děvám o šest let tebe starším zkoušeti nebudeš!“

Koště se rozletělo přímo k Rodovi, mihlo se nad stromy a bylo pryč.

„Mmm, ano!“ Rod si olízl rty. „Zdá se, že to děvče má říz. A podle toho, co jsem slyšel, je kapánek starší, než ti ptačí mozci…“

„Myslel jsem, že jsi nad takové věci povznesen, Rode.“

„Což je jen ohleduplnější způsob, jak říct, že by se mnou stejně nechtěla nic mít. No co, i když nekoupím, kouknout se do výkladních skříní můžu vždycky.“

Čarodějnická omladina zmizela za obzorem a jejich smích pomalu utichl.

„Tak, a je to.“ Rod si protáhl nohy a začal vstávat. „Je po večírku a my nejsme o nic moudřejší.“ Vstal. „Tak či tak, alespoň nás neodhalili; o kosmické lodi pod zemí nikdo neví.“

„Ale kdež, nikoliv,“ zachichotal se tenký hlásek.

Rod ztuhl, otočil se a vytřeštil oči.

Za ním, mezi kořeny starého dubu stál mužík, podsaditý, rozesmátý a všeho všudy dvacet palců vysoký. Na sobě měl dvouřadý kabátec a úzké kalhoty v různých odstínech hnědé, měl velice bílé zuby a celkově působil dojmem pěkného rošťáka.

„Kníže elfů by ocenil tvou návštěvu, mistře čaroději,“ řekl mužíček a znovu se zakuckal smíchy.

Rod po něm skočil.

Ale človíček už byl pryč, nechávaje za sebou jenom veselý smích.

Rod vstal, zaposlouchal se do šumění větru, čechrajícího listy starého dubu, a posledního tichého chichotání doznívajícího mezi kořeny stromu.

„Fessi,“ řekl, „Fessi, viděls to?“

Žádné odpovědi se mu nedostalo.

Rod se zamračil a otočil se. „Fessi? Fessi!“

Robotova hlava se pomalu kývala mezi jeho předníma nohama.

„Ach, k čertu!“

Zadunění zvonu oznamovalo devátou hodinu dopolední někde ve velkém, rozpadajícím se městě, jež bylo — alespoň pokud mohl Rod a Fess soudit z jejich rychlosti a azimutu — mateřskou základnou čarodějnické omladiny. V souvislosti s jejich poznámkami o královně Rod doufal, že by to mohlo být současně i hlavní město ostrova.

„Je to jen domněnka,“ dodal rychle.

„Samozřejmě,“ zabručel Fess. V robotově hlase se dalo vycítit shovívavé povzdechnutí.

„Jaké jméno bych měl použít, dojde-li ke kontaktu na bezprostřednější úrovni?“

„Proč ne Rodney ďArmand VII? Tohle je jeden z těch řídkých případů, kdy je tvé pravé jméno přiměřené podmínkám.“

Rod zavrtěl hlavou. „Příliš troufalé. Moji předkové nikdy nedosáhli svých aristokratických cílů.“

„Oni byli aristokraté, Rode.“

„Jasně, ale to byli na naší planetě všichni, Fessi, s výjimkou robotů. A žili spořádaným rodinným životem tak dlouho, až získali právo vydávat to za čest.“

„A copak to není dost velká čest — “

„Později,“ přerušil ho Rod. Fess měl naprogramováno kázání o tradici noblesse oblige z Robotí encyklopedie a ochotně s ním začal při sebenepatrnějším náznaku narážky. „Teď tu máme drobný problém s mým jménem, vzpomínáš?“

„Když na tom trváš,“ řekl Fess znechuceně. „Zase námezdný voják?“

„Ano. To mne opravňuje k cestování.“

Fess sebou trhl. „Mohl by ses vydávat za potulného pěvce…“

Rod zavrtěl Hlavou. „Od potulných pěvců se čeká, že znají nejnovější zprávy a klípky. Ale vzít s sebou harfu není tak špatný nápad — zvlášť pokud je panovníkem žena. Píseň občas pomůže člověku tam, kam se s mečem nedostane…“

„Takže jako vždycky… Vyhovovalo by ti jméno 'Gallowglass', Rode? Je to starý irský termín pro žoldnéře.“

„Gallowglass…“ Rod vychutnal slůvko na jazyku. „Není to špatné. Má to břink.“

„Stejně jako ty sám.“

„Myslels to ironicky, nebo se mi to jen zdá? Ale je to dobré, solidní jméno… i když se na ně zrovna nehodí výraz hezké.“

„Přesně jako na tebe,“ zamumlal robot.

„Troufám si tvrdit, že je to ono. Rod Gallowglass, hou!“

Náhle Rod přitáhl uzdu a zastavil svého oře. Odněkud z nedaleka před nimi se ozývalo tlumené hučení davu.

Rod se zamračil. „Co to má znamenat?“

„Mohl bych doporučit obezřetný průzkum…“

„To není špatný nápad. Dej se do toho, ale našlapuj opatrně, prosím tě.“

Fess pomalu kráčel úzkou měsíci osvětlenou uličkou a tiskl se do stínu starých, větrem ošlehaných zdí. Na rohu zastavil, natáhl krk a natočil svou koňskou hlavu do pravého úhlu.

„Co tam vidíš, sestřičko Aničko?“

„Dav,“ řekl Fess.

„Omračující postřeh, milý Watsone. Něco kromě toho?“

„Pochodně a mladíka, který šplhá na pódium. Promineš-li mi to přirovnání, Rode, velice nápadně to připomíná veřejné manifestace na tvé alma mater.“

„Nic není vyloučeno.“ Rod sklouzl na zem. „Ty zůstaň tady, můj velký příteli. Já půjdu na výzvědy.“

Oběhl roh a pak přešel do rozšafného vojenského vykračování, s rukou položenou na jílci meče.

Nebyl to špatný nápad, soudě podle vzhledu davu. Vypadalo to jako setkání místního svazu vagabundů. Mezi přítomnými se nenašel jediný nezaplátovaný kabátec. Rod nakrčil nos; umytý člověk tu byl zřejmě ještě větší vzácností. Pěkně ošuntělá cháska.

Místo shromáždění bylo velké, otevřené náměstí, na jedné straně ohraničené širokou řekou; byly tam přístavní můstky a dřevěné lodě připoutané ke svým kotvištím. Ostatní tři strany náměstí tvořily laciné, rozpadající se nájemné domy, obchůdky s produkty moře a jiným levným zbožím a skladiště. Alespoň ta byla v poměrně dobrém stavu.

Všechny budovy byly polodřevěné s charakteristickým přečnívajícím patrem.

Křičící a povykující dav už zaplnil skoro celé náměstí. Čadící smolné louče mu dodávaly démonické osvětlení. Při bližším pohledu odhalil dav oči zakryté páskami, amputované údy a hlavy bez uší — podivný kontrast k postavě, která stála na dřevěném pódiu.

Byl to mladý, širokoplecí a světlovlasý muž. Obličej měl čistý a nezjizvený, s vyčnívajícím nosem a modrýma očima. Měl kulatou, takřka nevinnou tvář, bezelstnou a poctivou, naplněnou vnitřním světlem Muže s posláním. Jeho kabátec i kalhoty byly kupodivu čisté, vkusně ušité a z kvalitní látky. U boku mu visel meč.

„Dítě narozené ve správné rodině,“ zabručel Rod. „Co k sakru dělá v tomhle krysím doupěti?“

Mladík zamával rukama; dav zajásal a pozvedl louče do výše, aby měl víc světla.

„Čí ramena jsou od toho, aby nesla ta nejtěžší břemena?“ zvolal hoch.

„Naše!“ zaburácel dav.

„Čí ruce jsou poseté mozoly a ztvrdlé těžkou dřinou?“

„Naše!“

„Kdo vytvořil všechno to bohatství, jímž šlechta zbůhdarma mrhá?“

„My!“

„Kdo k nebi vztyčil jejich žulové hrady?“

„My!“

„Nepatří nám tedy podíl na jejich bohatství a přepychu?“

„Patří!“

„Ano,“ křikl mladý řečník. „Vždyť v každém z těch hradů je dost bohatství, by z vás všech učinilo krále!“

Dav začal šílet.

„Slyšíš to, Fessi?“

„Slyším, Rode. Připadá mi to jako směsice Karla Marxe a Huey Longa.“

„Zvláštní syntéza,“ zamumlal Rod. „Ačkoliv možná zase ani tak zvláštní není, když se nad tím člověk pořádně zamyslí.“

„Je to vaše bohatství!“ křičel mladík. „To vy na ně máte právo!“

Dav začal šílet ještě víc.

„Ale dají vám, co vám po právu patří?“

Dav byl náhle zticha. Zaznělo zlobné mručení.

„Ne!“ zaburácel mladý muž. „Musíte to však od nich žádat, protože takové je vaše právo!“

Zvedl obě ruce do výše. „Královna vám dala chléb a víno, když na vás dolehl hladomor! Královna dává maso a dobré víno čarodějnicím, kterých si váží!“

Dav jako by oněměl. Jeho řadami se nesl tichý šepot: „Čarodějnicím! Čarodějnicím!“

„Ano,“ zařval řečník, „dokonce i čarodějnicím, zavrženíhodným a opovrženíhodným. Oč víc dá vám, jež jste se zrodili z tepla dne?

Dá vám, co vaše právem jest!“

Dav odpověděl hlasitým řevem.

„Kam půjdete?“ zaječel mladý Démosthenés.

„Do hradu!“ vykřikl někdo a ostatní hlasy se k němu přidaly. „Do hradu! Do hradu!“ Křik se změnil v rytmické skandování. „Do hradu! Do hradu! Do hradu!“

Náhle se do pokřiku ozvalo ostré zaječení. Dav rázem ztichl. Hubená, shrbená postava se vyhoupla nastřechu skladiště a zavolala do náměstí: „Vojáci, celá rota nebo ještě víc!“

„Pryč skrze uličky a přístaviště!“ zvolal mladý muž. „Za hodinu se sejdeme v Clovisově domu!“

K Rodovu úžasu dav zůstal zticha. Proudy lidí začaly odtékat křivolakými uličkami. Žádná panika, žádný zmatek.

Rod ustoupil do dveřního výklenku a díval se, jak jsou pochodně zhášeny. Jedna skupinka žebráků za druhou procházely kolem něj, tiše a bez povyku, aby byly pohlceny temnými jícny úzkých uliček. Náměstí se vyprazdňovalo; tlumený zvuk kroků zanikal v dáli. V nastalém tichu Rod zaslechl blížící se dunění kopyt — vojáci přicházeli rozehnat královniny přívržence.

Rod vyskočil a rozběhl se k rohu ulice, kde stál Fess. Do sedla se vyhoupl, aniž zpomalil klus. „Do luxusní části města,“ zašeptal, „rychle a tiše.“

Když bylo třeba pohybovat se tiše, mohl Fess z kopyt vysunout na palec tlusté gumové podrážky; mohl si také v paměti vybavit fotografickou mapu města pořízenou při jejich vzdušném průzkumu. To jsou výhody robotického koně.

Cválali městem; terén se brzy začal zvedat, až se změnil v kopec, korunovaný královským hradem. Kvalita domů se postupně zlepšovala; dostávali se stále dál do blahobytnějších částí města.

„Co si o tom všem myslíš, Fessi?“

„Totalitní hnutí, nade vší pochyby,“ odpověděl robot. „Provokatér vydávající se za mluvčího lůzy, bezpochyby prahnoucí po moci, navádí lid, aby na vládu vznášel požadavky, které nemohou být splněny. Odmítnutí bude dáno davu jako povel k páchání násilí, a než se naděješ, máš tu revoluci jako vystřiženou z učebnice.“

„Nemohl by to být jen nějaký ambiciózní šlechtic, který si uzurpuje nárok na korunu?“

„Uzurpátoři hledají podporu v horních vrstvách společnosti, Rode. Ne, tohle je proletářská revoluce — předehra k totalitní vládě.“

Rod našpulil rty. „Dokázal bys říct, že tam byl nějaký důkaz o vnější intervenci nějaké vyspělejší společnosti? Chci říct, na tomto stupni kultury nejsou proletářské revoluce příliš obvyklé, ne?“

„Velice řídké, Rode, a když k nějaké dojde, je úspěšnost skoro nulová. Přesvědčovací metody ve středověké společnosti nikdy nestavějí na základních právech; takový koncept je této kultuře cizí. Pravděpodobnost intervence je velice — “

Rodovy rty se opět zkřivily do divokého úšklebku. „Výborně, starý mechanisme, vypadá to, že jsme přišli na správné místo.“

Na horním konci města uviděli rozlehlý dvouposchoďový dům obklopený ze tří stran dvorkem osvětleným pochodněmi. Čtvrtou stranu uzavírala dřevěná palisáda s bránou. Z brány právě loudavě vycházela skupinka smějících se, dobře oblečených mladíků; Rod zachytil úryvky pijácké písně. Zevnitř se ozývalo řinčení nádobí a volání po pivu a masu.

„Vypadá to, že jsme objevili jednu z lepších hospod.“

„Řekl bych, že tvá domněnka je oprávněná, Rode.“

Rod se protáhl v sedle. „Vypadá to jako dobré místo na strávení noci. Slučují se s místním stupněm kultury česnekové klobásy, Fessi?“

Robot si povzdechl. „Rode, ty máš příšerné chutě!“

„Udělejte místo, udělejte místo!“ ozvalo se za nimi volání.

Rod se obrátil a uviděl skupinu vojáků, kavaleristů, cválajících směrem k němu. Za nimi jel pozlacený a bohatě vyřezávaný kočár.

Vpředu ujížděl herold. „Kliď se z cesty, rabe!“ zvolal. „Jede královnin kočár!“

„Královna!“ Rod pozvedl obočí. „Ano, jistě! Samozřejmě, už se klidím!“

Pobídl Fesse koleny. Kůň se vzepjal a několika rychlými skoky zaujal pozici na okraji cesty, odkud měl Rod dobrý výhled na královský průvod.

Záclony kočáru byly napůl zataženy, ale byla mezi nimi skulina. Nitro kočáru ozařovala teple žlutým světlem lucerna, a tak měl Rod možnost, zatímco kočár projížděl kolem něj, zahlédnout na kratičkou chvíli postavu sedící uvnitř.

Štíhlá, křehká bytůstka zavinutá v tmavém cestovním plášti s kapucí, bledá drobná tvář rámovaná světlými, takřka platinovými vlasy, velké tmavé oči a malé, velice rudé rty vytvarované do dokonalého Amorova luku.

Byla mladá, příliš mladá — téměř ještě dítě, pomyslel si Rod.

Seděla zpříma a vypadala velice křehce a velice odhodlaně zároveň — a jakoby zoufale, s tím nepřátelským výrazem v obličeji, který tak často znamená strach a osamělost.

Rod civěl za odjíždějícím průvodem.

„Rode.“

Rod sebou trhl, zatřásl hlavou a zjistil, že kočár už je nějakou dobu z dohledu.

Podíval se na temeno Fessovy hlavy: „Co se děje, Fessi?“

„Zajímalo mne, jestli jsi neusnul.“ Černá hlava se obrátila na Roda a velké oči se na něj laskavě usmály.

„Ne.“ Rod se otočil a znovu se podíval k rohu, za kterým zmizel kočár.

„Už zase Sen, Rode?“ Fess vložil do svého hlasu maximum shovívavosti.

Rod se zamračil. „Myslel jsem, že roboti nemají emoce.“

„Ne. Ale máme instinktivní nechuť k nedostatku kvality, což často působí velice podobně.“

Rod se přinutil k hořkému úsměvu. „A, samozřejmě, ocenění pro kvalitu se pojí s ironií, neboť to vychází ze základů logiky. A ironie s sebou přináší — “

„- smysl pro humor, ano. A musíš připustit, Rode, že je něco instinktivně humorného v tom, jak se člověk honí přes půl galaxie za výplodem své vlastní fantazie.“

„No jasně, je to k popukání, samozřejmě. Ale nespočívá v tomhle rozdíl mezi člověkem a robotem, Fessi?“

„V čem? Ve schopnosti tvořit imaginární konstrukce?“

„Ne, ve schopnosti lpět na nich. Nu což, podíváme se, jestli tu najdeme tichou stáj, kde by sis mohl v klidu přežvýkávat data.“

Fess se obrátil a procválal bránou hospody.

Než Rod stačil sesednout, ze stáje vyběhl podomek. Rod mu hodil opratě, řekl: „Nedávej mu příliš mnoho vody,“ a zamířil do šenkovny.

Až do dnešního dne Rod netušil, že v hospodě může být nakouřeno i bez použití tabáku. Stavba komínů na této planetě očividně patřila mezi marginální umění.

Nicméně zákazníkům to nijak nevadilo. Místnost byla plná smíchu, hrubých vtipů a hrubých hlasů vedoucích hlučnou konverzaci. Stálo v ní asi dvacet velkých, oválných stolů; bylo tam i několik menších stolků obsazených lidmi, které jejich oblečení řadilo do vyšší společenské třídy (ale ne tak vysoké, aby bydleli na hradě). Osvětlení zajišťovaly borové louče, které také svým dílem přispívaly k vytváření atmosféry, vysoké svíce, odkapávající horký vosk na hosty, a velký krb, ve kterém by se dal upéct vůl, což bylo přesně to, co se zrovna dělo.

Nevelký počet mladíků a boubelatých venkovských děvčat udržoval proud jídla a pití mezi kuchyní a stoly; někteří z nich vykazovali pozoruhodné vlohy pro překážkový běh.

Z kuchyně vyběhl statný holohlavý muž se zástěrou uvázanou kolem blahobytně vyhlížejícího břicha a nesl velký kouřící podnos — majitel, jak bylo možno soudit. Obchody dnes zřejmě šly dobře.

Muž vzhlédl, uviděl Roda oblečeného do zlatého a šarlatového kabátce, rapír a dýku, autoritu vzbuzující chování, slušně naplněný měšec — zejména ten měšec — a strčil tác nejbližší číšnici. Čile se rozběhl k Rodovi utíraje si při tom ruce do zástěry.

„Čím mohu posloužiti vám, ctěný pane?“

„Korbelem piva, kusem masa tlustým na dva prsty a volným stolem jen pro mne,“ řekl Rod a usmál se.

Hostinský vyvalil oči a jeho rty vytvořily okrouhlé O — Rod očividně udělal něco, co nebylo běžné.

Pak mužovy oči dostaly vypočítavý výraz, jaký Rod už znal: obvykle býval doprovázen sotto voce pronesenou poznámkou k číšníkovi: 'Je měkkej. Pořádně ho oškubej.“

Rod se usmál.

Už by mohl být chytřejší.

Leč některé chyby se dají lehce odstranit. Rodův úsměv plynule přešel v zamračený výraz.

„K čertu, na co ještě čekáš?“ vyštěkl. „Hejbni sebou nebo si ten řízek useknu z tvýho línýho zadku!“

Hostinský vyskočil, pak se podlézavě nahrbil a začal se rychle klanět.

„Samozřejmě, m'lorde, samozřejmě! Budu tady co nevidět, milostivý pane, než by řekl švec!“ Obrátil se, aby odběhl.

Rod sevřel jeho rameno. „Ten stůl,“ připomněl mu.

Hostinský nasucho polkl, odvedl Roda ke stolu u hrubě otesané klády, která sloužila jako podpěrný pilíř, a odběhl pryč — bezpochyby s tichým klením.

Rodovi se podobné chování příliš nezamlouvalo, ale chápal, že chce-li se vydávat za námezdního vojáka, musí se přizpůsobit jejich společenským standardům. Co také mohl dělat? Jako agent SPORTu byl povinen vyhýbat se podezřelému chování a dobrosrdečný žoldnéř nebyl ve středověku příliš častým zjevem.

Když hostinský řekl hned, myslel to vážně. Kus masa a pivo se před Rodem objevilo skoro dřív, než stačil usednout. Hostinský před ním zůstal stát, utíral si ruce do zástěry a vypadal velice ustaraně. Pravděpodobně čekal, až Rod vyjádří svůj souhlas s jídlem.

Rod otevřel ústa, aby muže uklidnil, ale zarazil se dřív, než mu slova prošla hrtanem. Špička jeho nosu se nakrčila a na tváři se mu rozlil spokojený úsměv. Vzhlédl a podíval se na hostinského.

„Necítím tady česnekové klobásy?“

„Ach ano, vaše lordstvo!“ Hostinský se znovu začal uklánět. „Česnekové klobásy to jsou, vaše lordstvo, a velice dobré česnekové klobásy, smím-li to tak říct. Pokud by vaše lordstvo ráčilo…“

„Moje lordstvo by ráčilo,“ přerušil ho Rod. „A presto allegro, rrrabe!“

Hostinský sebou trhl, připomínaje tak Rodovi Fessovu přecitlivělost na sylogismy, a pak odběhl.

Takhle je to správně? pomyslel si Rod. Musí to být ve způsobu, jak mluví. Na toho raba byl patřičně hrdý…

Okusil maso a právě ho splachoval hltem piva, když před ním na stole přistál talíř klobás.

„Velice dobře,“ řekl Rod. „A ten řízek se taky dá jíst.“

Na hostinského tváři se rozlil ulehčený úsměv, obrátil se, aby odešel, zaváhal a pak se obrátil zpátky.

„No, copak je?“ zeptal se Rod s plnou pusou klobásy.

Hostinský si opět nervózně otíral ruce do zástěry. „Prosím za prominutí, můj pane, ale…“ Rty se mu několikrát zachvěly naprázdno a pak ze sebe vyrazil slova s takovou prudkostí, jako by se jimi dusil: „Ráčíte být černokněžníkem, pane?“

„Kdo, já? Černokněžníkem? Směšné!“ Aby svá slova zdůraznil, učinil Rod výpad kuchyňským nožem v obecném směru, kde stál hostinský. Jeho obrovské břicho se poplašeně stáhlo, pak ucouvlo, bera svého majitele s sebou.

Jak ho, k čertu, napadlo, že jsem černokněžníkem? uvažoval Rod, zatímco žvýkal sousto masa.

Lepší řízek jsem ještě nejedl, rozhodl se. Zřejmě je uzený. Zajímalo by mne, jaké k tomu používají dřevo.

Zřejmě to bylo tím presto allegro. Asi to považoval za nějaké zaklínadlo…

Připadalo mu, že divy dělají spíš oni.

Rod si ukousl kus klobásy a zapil ji pivem.

On a černokněžník? Nikdy! Je sice druhý syn druhého syna, ale takhle zoufalý ještě není.

Kromě toho, aby se člověk stal černokněžníkem, musí podepsat smlouvu vlastní krví a Rod neměl krve nazmar. Pořád o nějakou přicházel na těch nejpodivnějších místech…

Vyprázdnil korbel a odložil ho s hlasitým bouchnutím. Okamžitě se před ním zhmotnil hostinský se džbánem a dolil mu. Rod se na něj už už chtěl vděčně usmát, ale včas si vzpomněl na svůj status a změnil úsměv v zavrčení. Sáhl do svého měšce, nahmatal nepravidelný tvar zlatého nuggetu — ve středověké společnosti běžně přijímaného platidla — pak si připomněl rychlost, s jakou se v tomto domě trestá štědrost, a místo nuggetu vytáhl malý kousek stříbra.

Hostinský se podíval na lesklou tyčinku na své dlani a jeho oči podnikly hrdinný pokus změnit se v pingpongové míčky. Z hrdla se mu vydral klokotavý zvuk, několikrát květnatě poděkoval a odkláněl se pryč.

Rod se rozzlobeně kousl do rtu. Zjevně i tak malý kousek stříbra tady stačil, aby se kolem něj strhl rozruch.

Ale pocit rozmrzelosti se rychle ztratil; libra nebo dvě hovězího v žaludku má tendenci dělat svět lepším. Rod si rozkošnicky natáhl nohy, opřel si je o trnož a uvelebil se na židli co nejpohodlněji, aby se věnoval štourání kuchyňským nožem mezi zuby.

V místnosti nebylo něco podivným způsobem v pořádku. Veselí, které tu vládlo, bylo příliš okázalé — hlasy zněly moc hlasitě, smích kapánek nucené a s temnou ozvěnou. Smutek, na druhé straně, byl skutečný smutek; tváře, ze kterých čišel, si ve svraštělosti nezadaly s vlašskými ořechy.

Strach.

Například ta dvojice u třetího stolu vpravo — ať už si šuškali cokoliv, tvářili se při tom smrtelně vážně. Rod aktivoval kámen na svém prstenu a namířil ho jejich směrem.

„Jenže taková shromáždění nepřinesou nic dobrého, když proti nám královna bude pořád štvát své vojáky!“

„Pravdu díš, Adame, čistou pravdu; neslyší nás, neboť cokoliv je řečeno, či uděláno, nenechá nás k sobě přijít dost blízko, aby nás slyšela.“

„Potom musí být přinucena, aby nás vyslechla!“

„Baže, avšak co dobrého nám to přinese? Její šlechtici jí nikdy nedovolí, aby nám dala, oč žádáme.“

Adam udeřil otevřenou dlaní do stolu. „My však máme právo být svobodní, aniž bychom se museli stát zloději nebo žebráky! Vězení pro dlužníky musí být rozbořeno a daně zrušeny!“

„Ano, a musí skončit řezání uší za krádež krajíce chleba.“ Dlaní si přejel po straně hlavy, kde lidé obvykle mívají sluchové orgány. „A musí pro nás sjednat spravedlnost…“

„Ano, musí potrestat své proradné soudce! Velcí pánové už nás nebudou soudit podle své chuti a zvůle.“

„To šlechta nikdy nedovolí a ty to víš.“ Muž s jedním uchem se hořce usmál a začal si prstem kreslit na vlhkém stole kroužky.

„Ne, budou v hrdlo lhát, že všechno bezpráví pášou z vůle královniny!“ Adam zabodl nůž do desky stolu. „Copak to Loguire nevidí?!“

„Loguira nech na pokoji!“ Jednouchý se zamračil. „Nebýt jeho, byli bychom pořád jen sprostá lůza bez vyššího cíle! Loguira nech na pokoji, Adame, protože bez něj bychom neměli mědáky, abychom mohli sedět v této hospodě, kde jsou královnini vojáci stejnými hosty jako my!“

„Jistě, jistě, dal nás dohromady a udělal z nás zlodějů zase muže. Jenže teď drží naše mužství na uzdě a zrazuje nás od boje, na který máme právo!“

Jednouchý obličej se nepěkně zašklebil. „Přespříliš nasloucháš planým a závistivým řečem Šklebila, Adame!“

„Bojovat musíme, zapamatuj si moje slova!“ zvolal Adam a zaťal pěsti. „Musí být prolita krev, abychom dostali, co nám patří. Krev musí odpovědět krví a bude to krev šlechticů, jež — “

Něco velkého narazilo do Roda, srazilo ho to proti stolu a naplnilo mu nos pachem potu, cibule a levného vína.

Rod se rukou zapřel o stůl a odstrčil to ramenem. Těžký předmět se se zafuněním odvalil stranou. Rod vytáhl dýku a rychle vypnul prsten.

Nad ním se tyčil muž, který vypadal, jako by byl nejmíň osm stop vysoký a široký jako selský vůz.

„Hej, ty!“ zavrčel. „Neumíš se se klidit z cesty, když jdu?“

Čepel Rodovy dýky vrhla prasátko do mužova obličeje. „Drž se zpátky, křupane,“ řekl Rod měkce. „Nech poctivého muže, aby si vypil své pivo.“

„Prej poctivej muž!“ vybuchl obr. „Kdejaký žoldák by rád sám sebe za poctivého vydával!“ Jeho burácivý smích našel u okolních stolů příznivou odezvu.

Vsadil bych se, pomyslel si Rod, že cizinci tu nejsou moc populární.

Smích náhle ustal. „Polož tu hračičku,“ řekl obr vážným hlasem, „a já ti ukážu, jak vesnický křupan přepere žoldáka.“

Rodovi něco říkalo, že to všechno byla předem smluvená záležitost. Hostinský tomu rabijátovi naznačil, že tu má někdo plný měšec…

„Nemám s tebou žádný spor,“ zamumlal Rod. Že to byla ta nejhorší věc, kterou mohl říct, zjistil skoro ještě dřív, než se mu ta slova odlepila od jazyka.

Obr se zašklebil a mlsně si ho změřil. „Žádný spor, říká teď; Nejprve se ubohému potácejícímu se muži posadí do cesty, aby do něj musel vrazit. Ale když vidí, že je to Velký Tom, tak honem kňučí žádný spor'!“

Velké masité ruce uchopily Roda za límec a postavily ho na nohy. „Počkej, já ti ukážu spor,“ zasyčel Velký Tom.

Rodova pravice švihla vzduchem, udeřila muže do lokte a odskočila od něj. Obrova ruka povolila stisk a dočasně paralyzována mu zůstala viset podél těla. Velký Tom se na ni užasle podíval a zatvářil se zrazeně.

Rod stiskl rty a zastrčil dýku do pochvy. Pak o krok ucouvl, pokrčil se v kolenou a promnul si pravou pěst levou dlaní. Chasník byl velký, ale pravděpodobně neměl ani potuchy o boxu.

Do Tomovy ruky se pomalu vrátil život a spolu s ním se ozvala bolest. Obr zařval vzteky, ruce sevřel v pěsti a rozehnal se po něm širokým obloukem silou schopnou smést vše, co by se mu postavilo do cesty.

Ale Rod uhnul dolů a do strany, a když Tomova pěst prosvištěla kolem něj, zasadil mu krátký ostrý úder do ramene, který ještě zesílil moment vytvořený jeho švihem.

Velký Tom se otočil kolem své osy; Rod zachytil jeho pravici za zápěstí a zkroutil mu ji za záda. Pak trhl zápěstím nahoru a obr zavyl. Zatímco zápasil s bolestí, vklouzl Rod rukou do jeho podpaží, zachytil ho za šíji a nasadil mu polovičního nelsona.

Není to špatné, pomyslel si Rod. Možná, že nakonec box ani nebude třeba.

Rod se kolenem opřel o Tomovo pozadí a povolil stisk; obr vrávoravě proletěl otevřeným prostorem před krbem, snaže se rukama zachytit nějaké opory, což se mu nepodařilo. Převržené stoly se kácely a rachotily, jak zákazníci spěšně ustupovali víc než jen ochotni přenechat místo u ohně Velkému Tomovi.

Tom se postavil na všechny čtyři, potřásl divoce hlavou a podíval se na Roda, který stál v boxerském postoji před ním, zlověstně se usmíval a oběma rukama mu kynul, aby vstal. Zavrčel a opřel se nohou o podezdívku krbu.

Pak se vrhl proti Rodovi hlavou napřed jako divoký býk.

Rod uskočil stranou a nastavil mu nohu. Velký Tom dopadl mávaje rukama jako větrný mlýn na nejbližší řadu stolů. Rod soucitně zavřel oči a stiskl zuby.

Ozval se rachot, jako když koule zasáhne najednou všechny kuželky. Rod sebou trhl. Otevřel oči a přinutil se podívat.

Hlava Velkého Toma se vynořila ze změti, oči vyvalené a čelist ochablou.

Rod smutně potřásl hlavou a mlaskl jazykem. „Měl jsi pernou noc, Velký Tome. Proč nejdeš domů a nevyspíš se z toho?“

Tom se začal sbírat, holeň, zápěstní kosti a klíční kosti, dal se dohromady a provedl letmou inventuru. Spokojený, že nic nechybí, vyškrábal se na nohy, opřel si pěsti v bok a podíval se na Roda.

„Poslyš, člověče,“ postěžoval si, „takhle poctiví gentlemani nezápasí!“

„Gentlemani asi ne,“ souhlasil s ním Rod. „Co kdybychom si dali ještě jedno kolo, Tome? Dvojnásobek nebo nic!“

Velký Tom se podíval na své mohutné tělo, jako by pochyboval o jeho odolnosti. Zkusmo nakopl pozůstatky dubového stolu, uhodil se pěstí do vlastního, jako strom tlustého bicepsu, a přikývl. „Zdá se, že jsem docela v pořádku,“ řekl. „Tak do toho, skrčku.“

Vstoupil do volného půlkruhu před krbem a opatrně začal Roda obcházet, neustále ho pozoruje jedním krví podlitým okem.

„Náš dobrý hostinský ti řekl, že mám v měšci stříbro, co?“ řekl Rod a mrkl na něj.

Velký Tom neodpověděl.

„Taky ti řekl, že se mnou bude lehká práce,“ pokračoval Rod. „Nu což, spletl se v obou případech.“

Velký Tom vytřeštil oči. Zničeně zařval: „Cože, ty nemáš stříbro?“

Rod kývl. „Myslel jsem si, že ti to řekl.“ Střelil očima po hostinském, který se šedý jako popel třásl za sloupem.

Když se podíval zpátky, uviděl, jak noha Velkého Toma míří přímo na střed jeho těla.

Rod uskočil, oběma rukama uchopil Velkého Toma za patu a škubl mu nohou nahoru.

Tomova noha opsala úhledný oblouk. Na okamžik jako by visel ve vzduchu, ruce rozpřažené; pak s hromovým zaduněním dopadl na zem.

Rodovy oči se naplnily bolestí, když viděl, jak se jeho protivník svíjí na zemi a lapá po vyraženém dechu. Přistoupil k němu, chytil ho vpředu za kazajku, opřel svou nohu o jeho a pak přenesl celou svou váhu dozadu, stavěje obra zpátky na nohy. Tom se okamžitě převážil dopředu, ale Rod mu strčil rameno pod paži a podepřel ho ve svislé poloze.

„Hej, hostinský!“ křikl. „Koňak — a rychle!“

Rod si o sobě rád myslel, že je muž, o kterého se lidé mohou opřít, ale takhle doslova to zase nemyslel.

Když byl Velký Tom jakž takž oživen a odevzdán svým opilým kumpánům, kteří si z něj okamžitě začali utahovat, hosté se v mezích možnosti vrátili na svá místa a Rod pořád neudělal nic, co by se dalo klasifikovat jako akt pomsty na podněcovateli, zazářila v očích hostinského jiskřička naděje. Znovu se přišoural k Rodovu stolu, bradu vysunutou a koutky úst mířící k zemi.

Rod se vytrhl z hlubin poněkud cynického přemýšlení o dobrotě vrozené lidem a zaostřil pohled na postavu před sebou. „Co chceš?“

Hostinský obtížně polkl. „Kdyby vaše lordstvo dovolilo, je tady ta drobná záležitost s rozbitými stoly a židlemi…“

„Tak stoly,“ řekl Rod, aniž hnul brvou. „A židle.“

Vyskočil a prsty sevřel hostinského krk. „Cože, ty malý slizký škrholo! Poslals na mne svého pohůnka, aby mne oloupil, a teď máš tu drzost sem přijít a tvrdit, že ti dlužím peníze?“ Každé vyslovené slovo zdůraznil důkladným zatřesením hostinského krkem a přitom ho pomalu tlačil zpátky ke sloupu. Hostinský učinil mistrovský pokus vysmeknout se, ale jediné, čeho dosáhl, byl pevnější stisk na jeho hrdle.

„A k tomu ke všemu mi ještě zteplalo pivo!“ zařval Rod. „Říkáš si hostinský a takto se chováš k čestným mužům?“

„Odpusť, pane, odpusť!“ drmolil hostinský zatínaje prsty do Rodovy paže s pozoruhodným úsilím a negativním účinkem. „Neměl jsem v úmyslu vašemu lordstvu ublížit, chtěl jsem jen — “

„Chtěl jsi mne jen oloupit, jistě!“ odfrkl si Rod a vzpouzejícího se muže pustil na zem. „Příště si dej pozor, než si zase s někým z nás začneš, jinak špatně skončíš. Tak! Pohár svařeného vína, než napočítám do tří, a možná upustím od úmyslu vytahat ti uši tak, že si je budeš moci zavázat pod bradou. Jedna!“

Napočítal do tří s dvousekundovými odmlkami mezi jednotlivými čísly a pohár měl v ruce. Hostinský vycouval s rukama pevně přitisknutýma k uším a Rod se posadil, pomalu upíjel víno a přemýšlel, co to asi ten škrhola je.

Když se rozhlédl, zjistil, že na stole zůstala ještě dobrá polovina česnekové klobásy. Vzal ji a uschoval do měšce. Jak to tak vypadalo, byla to jediná dobrá věc, která ho dnes potkala.

Vstal a křikl: „Hej, hostinský!“

Vykutálený hostitel přiběhl v hlubokém předklonu.

„Samostatný pokoj a čistou přikrývku!“

„Samostatný pokoj, pane! Okamžitě, pane!“ Hostinský ustupoval, nepřestávaje se uklánět. „Čistou přikrývku, pane! Hned, hned to bude, pane!“

Rod vycenil zuby a obrátil se ke dveřím. Vyšel ven a opřel se o sloupek, s hlavou svěšenou a očima zavřenýma.

„Zákon džungle,“ zamumlal si sám pro sebe. „Když se ukážeš být slabý, těží z tebe; když jsi silný, klanějí se ti, nechávají tě, abys těžil z nich, doufaje, že je nepozřeš.“

„Všichni lidé mají svou hrdost,“ zamumlal hlas za jeho uchem.

Rod vzhlédl a zavrčel: „To jsi ty, starý krtku?“

„Klej! Jen si zaklej!“ odpověděl Fess.

Rod ze sebe nechal vytrysknout proud invektiv, který by dělal čest i námořníkovi s kocovinou.

„Cítíš se líp?“ zeptal se Fess pobaveně.

„Nepříliš. Kde má svou hrdost člověk jako ten hostinský, Fessi? Je po čertech jisté, že ji nikdy nedal najevo. Podlézavost, ano; lakotu, ano; ale sebeúctu? Ne. Nic takového jsem u něj neviděl.“

„Hrdost a sebeúcta nemusí být nutně synonymy, Rode.“

Někdo Roda zatahal za loket. Rychle otočil hlavou, svaly napjaté.

Byl to Velký Tom, svých šest stop a pět palců nepřirozeně ohnutých v hrdinném pokusu dostat svou hlavu na úroveň Rodovy.

„'Brý večír, pane.“

Rod na něj chvíli hleděl beze slova.“'Brý večír,“ odpověděl pečlivě neutrálním hlasem. „Co pro tebe mohu udělat?“

Velký Tom se ještě víc nahrbil a poškrábal se na temeni lebky. „Ech, pane,“ postěžoval si, „před chvílí jsi ze mne udělal pěknýho hlupáka.“

„Ano?“ Rod pozvedl obočí. „Neříkej!“

„Ano,“ pokračoval obr, „a… no…“ Strhl si z hlavy klobouk a začal ho mačkat ve svých velkých dlaních. „Vypadá to… víš, pane, vyřídil jsi mě tady, to je jasný jako evangelium.“

Rod cítil, jak se mu krev hrne do hlavy. „A předpokládám, že bych to měl nějak napravit, že? Nahradit ti škodu, předpokládám!“

„Ach ne, pane!“ Velký Tom zděšeně ustoupil. „Tak to není, to vůbec ne, tak jsem to nemyslel! Já jenom… no… zajímalo by mě, jestli, jestli bys moh'… chci říct… já…“

Nervózně stvořil ze svého klobouku útvar, který by zajímal topology; a náhle z něj slova vytryskla jako příval. „Zajímalo by mne, jestli bys nepotřeboval sluhu, hm — něco jako panoše a lokaje a…“ Hlas ho opět zradil. Podíval se na Roda s nadějí i obavami v očích.

Rod měl pocit, jako když do něj uhodí hrom. Nevěřícně si prohlédl mužovu otevřenou, skoro oddanou tvář.

Založil si ruce na prsou a znovu se opřel o sloupek. „Jak tomu mám rozumět, Velký Tome? Není to ani půl hodiny, co ses mne pokoušel oloupit! A teď bych ti měl věřit natolik, abych z tebe udělal svého panoše?“

Velký Tom se kousl do rtu a zamračil se. „Zní to trochu divně, pane, já vím, ale — “ Neurčitě máchl rukou. „No, pravda je, že jste jedinej muž, na kterýho jsem kdy vztáh' ruku, a kterej mne porazil, a…“

Hlas mu přeskočil a zmlkl. Rod pomalu přikývl, oči stále upřené na Velkého Toma.

„A tak mi musíš sloužit.“

Tom ohrnul spodní ret. „Nemusím, pane — ale chtěl bych.“

„Lupič,“ řekl Rod. „Chmaták. A já ti mám věřit.“

Velký Tom se znovu jal rozpačitě mačkat klobouk.

„Máš poctivý obličej,“ zamumlal Rod. „Nemyslím, že bys dokázal předstírat city.“

Velký Tom se široce usmál a horlivě přikývl.

„Což samozřejmě vůbec nic neznamená,“ pokračoval Rod. „Znal jsem pár na první pohled skvělých děvčat, ze kterých se časem vyklubaly prvotřídní děvky.“

Tomův obličej se prodloužil.

„Takže můžeš být čestný muž — nebo můžeš být zatvrzelý lump. To je Fesscinující dilema.“

Hlas za jeho uchem zamumlal: „Předběžné zhodnocení dosažitelných údajů indikuje bazální simplicitu struktury osobnosti. Pravděpodobnost osobního sluhy jako spolehlivého zdroje informací o místních sociálních proměnách převyšuje pravděpodobnost vzniku vážných problémů.“

Rod pomalu kývl. Bral by i rovné šance.

Vylovil z měšce kousek stříbra — byl lehce cítit po česneku — a vložil ho do mužovy velké tlapy.

Tom vytřeštil oči na stříbro ve své dlani, pak na Roda a pak zase na platidlo.

Náhle sevřel ruku v pěst, která se lehce chvěla. Jeho vytřeštěné oči se upřely opět výlučně ha Roda.

„Přijal jsi mé stříbro,“ řekl Rod. „Jsi můj člověk.“

Na tváři Velkého Toma se roztáhl úsměv od ucha k uchu. Udělal hlavou pohyb, který měl bezpochyby představovat poklonu. „Ano, pane! Děkuji mockrát, pane! Navěky ti budu vděčný, pane! Já — “

„Mám poslání.“ Rod se nerad díval na to, jak se dospělý muž ponižuje. „Tvá služba začíná ihned. Pověz mi, jakou mám šanci získat místo v královnině vojsku?“

„Ach, tu nejskvělejší, mistře!“ Velký Tom se zašklebil. „Vždycky potřebují nové žoldáky.“

Špatné znamení, usoudil Rod.

„Dobře,“ řekl nahlas. „Běž dovnitř, zeptej se, který pokoj je můj, a zjisti, jestli nemám pod postelí hrdlořezy.“

„Ano, pane! Hned, pane!“ Velký Tom zacouval do nitra hospody.

Rod se usmál, zavřel oči a opřel se hlavou o sloupek. Pomalu jí převaloval ze strany na stranu a tiše se při tom smál. Nikdy nepřestane žasnout nad tyranií psychologie; jak může muž přejít v deseti minutách od arogance k servilitě, to nikdy nepochopí.

Náhle tichou noc prořízlo hluboké kvílení, postupně přecházející v táhlý jekot. Rod překvapeně otevřel oči. Sirény? Na tomhle stupni civilizace?

Zvuk přicházel zleva; podíval se tím směrem a uviděl hrad tyčící se na vrcholu kopce.

A tam, u základny jeho věže, něco žhnulo a kvílelo jako policejní vůz ženoucí se se spuštěným majáčkem nočním velkoměstem.

Z hostince se vyhrnuli zákazníci, shlukli se na dvorku, dívali se a ukazovali.

„To je Banshee!“

„Už zase!“

„Ale což, všechno bude v pořádku. Cožpak se už neobjevila předtím potřikráte? A královna ještě žije!“

„Fessi,“ řekl Rod tiše.

„Ano. Rode?“

„Fessi, tamhle je Banshee. Na cimbuří hradu. Banshee, přízračná věštkyně smrti, Fessi.“

Žádná odpověď.

Pak se Rodovi za uchem ozvalo pronikavé bzučení, které sílilo a kolísalo, až měl strach, že mu vibrace roztříští hlavu na kusy. Rod hlavou zatřásl a přitiskl si ruce na spánky.

„Asi ho budu opravdu muset nechat prohlédnout,“ zamumlal si sám pro sebe. „Až dosud byly jeho záchvaty alespoň tiché.“

Od Roda by nebylo moudré jít do stáje resetovat Fesse, zatímco hospoda byla plná čumilů; mohl by se stát podezřelým.

Tak šel raději do svého pokoje, aby si lehl, dokud se to tam trochu neuklidní, a, samozřejmě, když se dvůr vyprázdnil, cítil se Rod příliš pohodlně, než aby se mu chtělo jít dolů do stáje. Stejně neměl žádný akutní důvod, aby robota resetoval; dala se čekat klidná noc.

Pokoj byl temný s výjimkou dlouhého pruhu světla proudícího oknem z největšího z místních měsíců. Z výčepu sem doléhal tlumený hovor a řinčení — zákazníci zřejmě nebyli zvyklí odcházet brzy. V Rodově pokoji byl příjemný klid.

I když ne tak docela. Velký Tom se uložil na slamníku dveří a jeho chrápání připomínalo zvuk motoru buldozeru zabírajícího naprázdno. Když spal, byl ještě hlučnější než v bdělém stavu.

To byla skutečná hádanka — Velký Tom. Rodovi se ještě nikdy nestalo, že by při zápasu neinkasoval alespoň jeden úder. Velký Tom jako by se ani nebránil. Jistě, byl velký, ale to nutně nemuselo znamenat, že by měl být tak nemotorný. Velcí muži mohou být rychlí…

Ale proč by se Velký Tom měl nechat porazit?

Aby ho Rod přijal do svých služeb?

A co ten Adam a Jednouchý. Z jejich rozhovoru bylo možno usoudit, že se zúčastnili shromáždění v přístavišti, což by znamenalo, že jsou členy proletářské strany. Jak to ten mluvčí lůzy říkal? Clovisův dům, ano.

Ale pokud byli Adam a Jednouchý reprezentativními vzorky, byl Clovisův dům spíše dvojdomkem. Zdálo se, že má dvě frakce, jednu, která stojí za Loguirem — mladým řečníkem? — a druhou vedenou Šklebilem, ať už to byl kdokoliv. Dvě obvyklé frakce, nenásilná a násilná, jazyk a meč.

Z jakého důvodu mohl Velký Tom stát o práci sluhy? Kvůli společenskému postupu? Ne, nebyl servilní typ. Lepší mzda? Ale zdálo se, že jako místní těžká váha prosperuje docela dobře.

Aby hlídal Roda?

Rod se obrátil na bok. Tom klidně mohl být významným členem Clovisova domu. Ale proč by se Clovisův dům měl o Roda zajímat? Nemohli ho přece podezírat, nebo ano?

Pokud byl Fessův předpoklad správný a Dům byl podporován zvenčí, pak by snad něco tušit mohl — čert ví jak.

Není to však všechno jen Rodův stihomam?

Byl naprosto bdělý; každý jeho sval se chvěl napětím. Povzdechl si a převalil se na posteli; teď už neusne. Raději půjde resetovat Fesse a trochu si s ním promluvit. Potřeboval robotovu elektronickou objektivitu; své vlastní měl pomálu.

Velký Tom sebou trhl a probudil se, když se Rod pokusil odsunout zrezivělou závoru.

„Pane? Kam jdeš?“

„Mám trochu starost o svého koně, Velký Tome. Myslím, že seběhnu dolů do stáje a přesvědčím se, že se o ně podomek správně postaral. Klidně spi.“

Velký Tom na něj chvíli užasle civěl.

„Certes,“ řekl, „jste velice starostlivý, pane.“

Otočil se a zabořil hlavu do svinutého pláště, který mu sloužil jako podhlavník. „Taková starostlivost pro pouhého koně,“ zamumlal a znovu usnul.

Rod se zašklebil a vyšel z místnosti.

Po několika krocích našel zadní schodiště — temné a plesnivé, ale blíž ke dveřím do stáje než hlavní východ.

Na konci schodiště byly dveře, na kterých bylo vidět, že nejsou příliš často používány; když je otevíral, ryčely jako volská žába na slunci.

Hospodský dvůr se koupal v měkkém, zlatém světle tří měsíců. Ten největší byl jen o trochu menší než měsíc Země, ale byl mnohem blíž, takže zaujímal na nebi prostor plných třiceti stupňů a místní obyvatelé podle něj určovali čas sklizně.

„Skvělá planeta pro milence,“ pomyslel si Rod; a pak, protože upíral oči vzhůru k nebi, přehlédl tenký provázek napnutý mezi zárubněmi kousek nad prahem a klopýtl.

Instinktivně vymrštil ruce, aby se chránil před pádem na obličej.

Ve stejném okamžiku ho uhodilo něco těžkého do temene hlavy a svět se mu rozplynul v hejnu jiskřiček.

Rudé temno kolem a pulzující bolest v hlavě. Něco vlhkého a studeného se mu plazilo po tváři. Otřásl se a rázem procitl.

Ležel na zádech a vysoko nad sebou viděl vápencovou klenbu třpytící se pablesky odraženého světla. Klenba byla podepřena do vosího pasu seškrcenými vápencovými sloupy — spojenými stalaktity a stalagnity. Zahlédl zelený koberec rozprostírající se do stran alespoň na míli daleko. Byl v obrovské podzemní jeskyni. Světlo jako by přicházelo ze všech směrů najednou; tančící a vlnící se světlo, nutící jiskry na stropě do složitého baletu.

Zelený koberec byl i pod ním; cítil chlad, pružnost a vlhkost pod svými zády: na tři palce tlustý mech. Pokusil se ho dotknout prstem, ale zjistil, že nedokáže pohybovat rukama ani nohama. Pozvedl hlavu, aby se podíval na provazy, ale zjistil, že nic podobného nevidí.

Zatřásl hlavou, aby z ní vypudil bolest a mohl se soustředit na myšlení.

„Fessi,“ zamumlal. „Kde jsem?“

Žádná odpověď.

Rod se kousl do rtu. „No tak, železný koni! Usnul sis na vypínači?“

Vypínač…

Fess měl záchvat. Rod ho právě šel resetovat.

Rod byl odkázán sám na sebe.

Povzdechl si a znovu si položil hlavu na zelený koberec.

Uslyšel hluboký hlas, který začal zpívat někde po jeho pravici. Rod se podíval tím směrem.

V kruhu holé skály plápolal oheň. Nad ním stála trojnožka, podpírající kotel — zakrytý kotel s vesele bublajícím obsahem a trubicí, která vedla z díry v poklici. Ze stropu padaly kapky vody na trubici a u jejího opačného konce stál pohárek, který zachycoval vysrážené páry.

Primitivní destilační přístroj.

Podloudný palič alkoholu, palič snad jen pětačtyřicet centimetrů vysoký, velice ramenatý a podsaditý, oblečený v dvouřadý kabátec a kalhoty. Měl kulatý, dobrosrdečný obličej, živé zelené oči, vyčnělý nos a velice široká ústa zkřivená do uličnického úsměvu. Na hlavě měl klobouček jako Robin Hood, s červeným pérem.

Zelené oči vzhlédly a zachytily Rodovy. „Ha!“ zvolal mužíček bzučivým barytonem. „Tak už ses vzpamatoval, čaroději!“

Rod se zamračil: „Čaroději? Já nejsem žádný čaroděj!“

„Ale jistěže nejsi,“ opáčil mužík, „samozřejmě, že ne. Tys jenom přiletěl v padající hvězdě a máš koně vyrobeného z chladné oceli…“

„Tak moment,“ přerušil ho Rod. „Jak víš, že můj kůň je z oceli?“

„My jsme Maličký lid,“ řekl mužík nevzrušeně. „Žijeme s duby, jasany a trnkami, se dřevem, vzduchem a zemí, a ti, kdož žijí s chladnou ocelí, prahnou po konci naší lesní říše. Chladná ocel je znakem všeho, co nemůžeme vystát, a tudíž ji vždycky poznáme, bez ohledu na to, jaký tvar nebo převlek na sebe vezme.“

Obrátil se zpátky ke svému kotli, sejmul poklici a zkontroloval obsah. „Taky můžeš slyšet vše, co se špitne půl míle od tebe, a tvůj kůň dokáže běžet tiše jako vítr a rychleji než sokol, když na to přijde. A nejsi čaroděj, eh?“

Rod zavrtěl hlavou. „Nejsem. Užívám vědu, a ne magii!“

„Samozřejmě,“ řekl mužík, „nazvi si to, jak chceš… Jsi čaroděj a jako takový už jsi znám po celé déli i šíři Gramarye!“

„Gramarye? Co je to?“

Mužíček na něj užasle vytřeštil oči. „Přece svět, čaroději! Svět ve kterém žijeme, země mezi Čtyřmi moři, léno královny Kateřiny!“

„Ach. Ona vládne celému světu?“

„Jistěže,“ řekl elf a zamračil se na Roda.

„A jak se jmenuje její hrad? A město kolem něj?“

„Runnymede. Pravdu povědíc, jsi ten nejnevzdělanější čaroděj, jakého znám.“

„Právě to se ti snažím vysvětlit,“ řekl Rod a povzdechl si.

Mužík se odvrátil, potřásl hlavou a něco si zamumlal. Pak otevřel kohoutek na jímacím pohárku a vypustil něco destilátu do maličkého hrníčku.

Rod náhle zjistil, že má strašnou žízeň. „Poslyš — co to tu vaříš? Není to náhodou koňak, že ne?“

Elf zavrtěl hlavou.

„Gin? Rum? Aqua Vitae?“

„Nikolvěk; toto jest destilát jiného druhu.“ Sklonil se nad Rodem a přidržel mu hrníček u úst.

„Díky.“ Rod upil. Pak se podíval na klenbu nad sebou a olízl si rty. „Chutná to jako med.“

„Piju to, co pijí divoké včely.“ Mužík se vrátil k ohni.

„Vůbec to není zlé. Mohl bys mi napsat recept?“

„Ano, jistěže.“ Elf se zašklebil. „Pro svého hosta uděláme, co je v našich silách.“

„Hosta!“ Rod si odfrkl. „Nerad bych kritizoval vaši pohostinnost, ale omráčit mne není přesně to, co bych považoval za přivítání.“

„Ach, však hnedle vše zas napravíme.“ Mužík zvedl poklici a zamíchal obsah kotle.

V Rodově hlavě něco zazvonilo. Vlasy na temeni hlavy se mu naježily.

„Uh, povídám, uh… nemyslím, že jsme byli představeni, ale… nejsi náhodou šotek, co? Alias Puk?“

„Pravdu díš.“ Elf položil poklici s cinknutím na skálu. „Jsem veselý poutník noci.“

Rod se svalil na mechový koberec. To bude báječná historka pro vnoučata; nikdo jiný by jí nevěřil.

„Poslyš, Puku — nevadí ti, že ti říkám Puku, že ne?“

„Ach, nikolvěk.“

„Díky, uh… Já jsem Rod Gallowglass.“

„My víme.“

„No, chtěl jsem jenom, aby bylo jasno. Nepřipadá mi, že bys vůči mně choval nějakou zášť, takže, hm, mohu se zeptat… hm… proč jsem ochromen?“

„Á tohle,“ řekl Puk. „Musíme zjistit, jestli jsi čaroděj nebo černokněžník.“

„Ach tak.“ Rod to chvíli tiše přežvykoval. „Pokud jsem čaroděj, pak mne, hm… necháte jít?“

Puk přikývl.

„A co se stane, když usoudíte, že jsem černokněžník?“

„Pak, Rode Gallowglassi, upadneš do spánku, ze kterého tě probudí až trouby posledního soudu.“

Rod cítil, jako by jeho čelistí proběhl slabý elektrický proud. „Fajn. Trouby posledního soudu. A na mostech jsem se nikdy necítil moc jistý.“

Puk se zamračil. „Jak…?“

„Zapomeň na to. 'Spánek, ze kterého mě probudí až trouby posledního soudu. Velice roztomilý eufemismus. Proč neřeknete rovnou, že mě zabijete?“

„Nikolvěk.“ Puk ohrnul spodní ret a zavrtěl hlavou. „Nezabijeme tě, Rode Gallowglassi. Budeš spát na věky a budou se ti zdát příjemné sny.“

„Aha. Zastavení životních pochodů?“

Puk svraštil čelo. „Tento výraz je mi neznámý. Ale buď si jist, že o život nepřijdeš. Maličký lid nemá zálibu ve věšení.“

„Fajn, řekl bych, že je to útěcha. A jak dokážu, že jsem čaroděj?“

„Tak,“ řekl Puk, „že tě uvolníme.“

Rod vytřeštil oči. „Jak jsi to říkal?“

„Uvolníme tě. Sejmeme kouzlo, které tě poutá!“

„Aha.“ Rod si ulehčené oddechl. Pak opět vyskočil. „Osvobodíte mne? A to dokáže, že jsem čaroděj?“

„Samo o sobě ne,“ odpověděl Puk. „Je to spíš otázka místa, kde tě uvolníme.“

Zatleskal do dlaní. Rod uslyšel cupitání množství malých nohou a pak mu byl přes oči přehozen černý šátek, který mu mrňavé ruce vzadu zavázaly.

„Hej!“ zaprotestoval.

„Klid,“ řekl Puk. „Jen tě odneseme na místo, kde ti vrátíme svobodu.“

Roda zvedlo několik tuctů drobných rukou. Rezignovaně se uvolnil a vychutnával cestu.

Vlastně to byl docela pohodlný způsob cestování — jako na pružné, rychle se pohybující matraci. Nohy se mu po čase dostaly o něco výš než hlava a pohyb zpomalil — jeho nosiči stoupali po svahu.

Do obličeje ho udeřil studený noční vítr; uslyšel vánek prohánějící se v listoví stromů za harmonického doprovodu cvrčků, sov a možná i kolih. Pak byl naprosto neobřadně shozen na zem a šátek mu sklouzl z očí.

„Hej!“ křikl, „co si myslíte, že jsem, pytel brambor?“

Uslyšel jen bublání potůčku u svého levého ucha.

„Teď jsi volný, Rode Gallowglassi,“ zachrčel mu do ucha Pukův hlas. „Bůh tě provázej!“ A elf vykročil pryč.

Rod se posadil a zahýbal údy, aby jim dal najevo, že už se zase mohou hýbat. Pak se rozhlédl.

Byl na měsíčním světlem zalité mýtině uprostřed lesa, na břehu stříbrného potůčku. Stromy měly leskle kovové kmeny a listí třpytící se jako cín a stín mezi nimi byl tušovitě černý.

Jeden ze stínů se pohnul.

Vystoupil na mýtinu, vysoká postava v mnišské kutně s kápí.

Rod se namáhavě postavil na nohy.

Postava pomalu zamířila k Rodoví, zastavila deset kroků od něj a shrnula si kápi.

Divoké, rozcuchané vlasy lemovaly dlouhý, úzký obličej s propadlými lícemi a propastmi očních důlků, na jejichž dnech sálaly ohnivé uhlíky — a celý ten obličej se kroutil a přeléval. Hlas, který zazněl, byl bezvýrazný a tichý, podobný zasyčení. „Jsi snad už unaven životem, že jsi přišel do vlkodlakovy klece?“

Rod vytřeštil oči. „Vlkodlak?“

Vlastně proč ne? Když už se smířil s elfy…

Pak se Rod zamračil. „Klece?“ Rozhlédl se. „Mně to připadá spíš jako mýtina v lese.“

„Kolem tohoto hvozdu je zeď z magie,“ zasyčel vlkodlak. „Je to vězení, které pro mne udělal Maličký lid — a nekrmí mne, jak by se patřilo.“

„Ano?“ Rod se na vlkodlaka podíval koutkem oka. „A co konkrétně to znamená?“

„Syrové maso.“ Vlkodlak se zašklebil a vycenil špičaté zuby. „Syrové, krvavé maso a krev jako víno.“

Něco se spoustou malinkých nožiček přeběhlo Rodovi po zádech.

„Smiř se se svým Bohem,“ řekl vlkodlak, „neboť tvá hodina nadešla.“

Na hřbetech jeho rukou se objevila hustá srst a jeho nehty začaly růst a zahýbat se. Čelo a tváře mu porostly kožešinou, nos, ústa a brada se slily a protáhly ve vlčí čumák. Uši se mu přestěhovaly na vrch hlavy a zašpičatily se.

Odhodil svůj šedý plášť; celé jeho tělo bylo pokryto stříbřitou srstí; nohy se mu změnily na tlapy.

Klesl na všechny čtyři. Nadloktí se mu zkrátila a předloktí prodloužila, ruce se proměnily v pracky. Z beder mu vyrostl dlouhý chundelatý ocas.

Stříbrný vlk se přikrčil k zemi, mrazivě, hrdelně zavrčel a skočil.

Rod se vrhl stranou, ale vlk stačil změnit směr za letu a jeho zuby roztrhly Rodovu paži od lokte k zápěstí.

Vlk přistál na zemi a s potěšeným zavytím se otočil, v ústech se mu na okamžik objevil růžový jazyk a pak skočil znovu.

Rod se sehnul a poklesl na jedno koleno, ale vlk se znovu zarazil ve skoku a přistál přímo na něm. Jeho drápy se Rodovi zaťaly do zad, velké čelisti ho ovanuly horkým dechem a sevřely se mu kolem páteře.

Rod se namáhavě postavil na nohy, sehnul se a vší silou dopadl na vlkovo břicho. Vlk se pustil, ale předtím stačil Rodovi rozdrásat celá záda.

Tvrdě dopadl na záda a zavyl bolestí. Pak se znovu postavil na nohy, začal se v kruhu plížit kolem Roda a vrčel touhou po krvi.

Rod se vzpřímil a točil se za vlkem. Jak se vypořádat s vlkodlakem? Fess by to určitě věděl, ale Fess byl pořád ještě mimo provoz.

Vlk vycenil zuby a skočil Rodovi po hrdle.

Rod se přikrčil a oběma rukama vyrazil dopředu. Zasáhl vlka přímo na solar plexus.

Rod se zapotácel a přepadl dozadu. Vlk dopadl kousek od něj a začal se svíjet, lapaje po dechu. Tentokrát to byl Rod, kdo byl první na nohou a začal obcházet kolem svého soka.

Jak bojovat s vlkodlakem?

Oměj vlčí mor, samozřejmě.

Ale Rod by bez botanického klíče nerozeznal oměj ani — například — od jedovatého břečťanu.

Vlk těžce zafuněl a postavil se na všechny čtyři. Odfrkl si a začal se plížit v širším kruhu kolem Roda, hledaje jeho slabé místo.

Tolik ke kroužení, pomyslel si Rod a změnil směr. Začal kroužit po směru hodinových ručiček, pokoušeje se dostat za vlka.

Vlk skočil.

Rod uskočil a zaútočil pravicí na vlkovu spodní čelist, ale vlk zachytil jeho pěst zuby.

Rod zařval bolestí a kopl vlka do břicha. Stisk na okamžik povolil, jak vlk znovu zalapal po dechu, a Rod toho využil k uvolnění ruky.

Stříbrné kulky. Ale chemické ruční zbraně byly už tisíc let z módy a stříbrný standard zrušilo DDT ještě o nějaký ten rok dřív.

Kříž. Rod se pevně rozhodl, že se dá na víru. Stejně potřeboval nějakého koníčka.

Jeho chlupatý přítel se mezitím už zase vyhrabal na nohy. Přirbil se a skočil.

Rod udělal krok stranou, ale vlk s tím zjevně počítal. Přistál Rodovi na prsou a jeho zubaté čelisti chňaply po jeho krční žíle.

Rod se svalil na záda. Pokrčil nohy v kolenou, podsunul je pod vlkovo tělo a mocným kopancem ho katapultoval do vzduchu. Vlk dopadl tvrdě na zem a zakňučel, jak se mu vlastní nohy připletly pod tělo.

Co jiného vlkodlaci nesnášejí?

Česnek.

Znovu začal kroužit kolem vlka, hledaje při tom ve svém měšci česnekovou klobásu, kterou si schoval od večeře.

Vlk otevřel čelisti a namáhavě se rozkašlal.

Rod si ukousl klobásy a začal ji rychle žvýkat.

Vlk se postavil na všechny čtyři, hrozivě, velice odhodlaně zavyl a skočil.

Rod chytil zvíře za přední tlapy, zavrávoral pod tíhou jeho těla a pak mu z plných plic dýchl do tváře. Odhodil vlka od sebe a uskočil.

Vlk se začal svíjet, prskat a kašlat, pak naposledy zalapal po dechu a svalil se na bok. Jeho tělo se napjalo, uvolnilo a znovu napjalo — náhle ležel místo něj v trávě vysoký šlachovitý muž, úplně nahý a úplně nehybný.

Rod klesl na kolena. Byl zachráněn česnekovou klobásou!

Tráva u jeho kolen zašeptala; podíval se přímo do smějících se očí šotka Puka.

„Vrať se s námi, chceš-li, Rode Gallowglassi, neboť tvé cesty jsou našimi cestami a můžeš teď po nich kráčet bez obav.“

Rod se unaveně usmál. „Mohl mě zabít,“ řekl a kývl hlavou směrem k bezvědomému vlkodlakovi.

Puk zavrtěl hlavou. „Pozorovali jsme vás a zabránili bychom smrti včas; a co se tvých ran týče, nedělej si starosti! Vyléčíme je, než se naděješ.“

Rod se zvedl, nevěřícně kroutě hlavou.

„A potom,“ dodal Puk, „věděli jsme, že jsi tak mocný čaroděj, že se mu snadno ubráníš… Pokud bys byl čaroděj bílé magie.“

„Ano?“ Rod pozvedl obočí. „A co kdybych nebyl? Co kdybych byl černokněžník?“

„Potom,“ zašklebil se Puk, „by ses s ním spojil a hledal, jak se dostat z našeho vězení.“

„Aha.“ Rod ohrnul dolní ret.;,Nepostavilo by vás to do poněkud delikátní pozice?“

„Nikolvěk.“ Puk se znovu zašklebil. „Magie dvacítky elfů nemůže být překonána dvěma čaroději.“

„Aha.“ Rod si zamnul bradu. „Pojistili jste se, co? A říct jste mi to samozřejmě nemohli. Takže to, že jsem porazil vlkodlaka, prokázalo, že stojím na té správné straně?“

„Částečně.“

„Ano? A co byla ta druhá část?“

„Copak to nechápeš, Rode Gallowglassi, několikrát jsi učinil vlkodlaka bezmocným, ale přitom jsi ho nezabil.“

„Čímž jsem ukázal, že mám dobré srdce.“

„Ano,“ přikývl Puk, „ale také to dokázalo, že jsi si svou mocí natolik jist, že si můžeš dovolit být velkorysý. A tohle dokazuje, že jsi bílý a nade vší pochybnost mocný čaroděj.“

Rod křečovitě zavřel oči. S přehnanou trpělivostí řekl: „Samozřejmě by to taky mohlo znamenat, že jsem dobrý bojovník.“

„Mohlo,“ připustil Puk, „ale nakonec jsi ho přemohl kouzlem.“

Rod se zhluboka nadechl. „Podívej se,“ řekl trpělivě „já nejsem čaroděj. Nikdy jsem čaroděj nebyl. A nestojím o to stát se čarodějem ani v budoucnu. Jsem jen potulný žoldnéř, který se naučil nějaký ten trik.“

„Samozřejmě, mistře čaroději,“ řekl Puk srdečně. „Vrátíš se teď s námi do jeskyně? Odvedeme tě do tvé hospody.“

„No dobře,“ povzdechl si Rod.

Ale pak se obrátil a podíval se na ubohou hromádku kostí a modřin, jež byla spícím vlkodlakem, ležícím ve středu mýtiny.

„Mistře Gallowglassi?“ Pukův hlas zněl zmateně. „Trápí tě něco?“

Rod potřásl hlavou a vykročil za ním. „Nic,“ řekl. „Jen mě tak napadlo…“

„Co, čaroději?“

„Když jsem chodil do školy, přezdívali mne 'osamělý vlk'… Na tom nezáleží. Kudy jsi říkal, že se jde do té vaší jeskyně?“

Hvězdy už bledly úsvitem, když Rod unaveně doklopýtal přes hospodský dvůr do stáje.

Jediná lucerna osvětlovala řadu stání a vlastně jen prohlubovala stíny.

Rod se jednou rukou chytil Fesse kolem krku, aby neupadl, a druhou přejížděl po robotově šíji tak dlouho, až narazil na zvětšený výstupek obratle, který byl resetovacím knoflíkem. Stiskl ho: ocelové tělo pod kamufláží koňské kůže ztuhlo. Sametově černá hlava se zvedla, dvakrát se zatočila, pak se obrátila o sto osmdesát stupňů, takže se dívala přes svá vlastní ramena, a jeho velké hnědé oči se zaostřily na Roda. Robot byl na okamžik zticha a pak se konečně ozval trochu vyčítavý hlas za Rodovým uchem.

„Musels mě nechat vypnutého dlouho, Rode. Necítím žádné vedlejší účinky záchvatu.“

„Promiň, starý šrote.“ Rod přehodil ruku přes robotův hřbet — nohy se mu pořád ještě trochu chvěly. „Zrovna jsem tě šel resetovat, když mě bacili po hlavě.“

„Bacili po hlavě!“ zvolal Fess zahanbeně. „A já spal! Ať moje karoserie na věky reziví na skládce! Ať mé germanium pošlou zpátky do konvertoru na přetavení! Ať můj — “

„Tak už toho nech!“ zaúpěl Rod. „Nebyla to tvoje chyba.“ Odstoupil od koně a protáhl si záda. „Stejně jsem vlastně ani ve skutečném nebezpečí nebyl. Byla to jen trochu rušná noc, to je všechno.“

„Co se stalo, Rode?“

Rod už chtěl začít odpovídat, ale pak si to rozmyslel. „Povím ti to ráno, Fessi.“

„Přeorientoval jsem své okruhy, aby snášely nesoulad mezi přijatou teorií a probíhajícími událostmi, Rode. Můžeš se mi svěřit beze strachu z přetížení.“

Rod zavrtěl hlavou a vykročil k východu ze stáje. „Ráno, Fessi. Nejspíš bys byl schopen věřit mi i teď, ale u sebe si tím tak docela jist nejsem.“

Ráno Rod zasedl k pořádné snídaní, ale v porovnání s tím, co měl Velký Tom, to byla ubohoučká dieta. Ten chlap si nechal nanosit neuvěřitelné množství jídla.

Něco z toho Rod poznal — vejce, palačinky a šunku. Ačkoli palačinky měly lehce nezvyklou vůní a vejce měly na tři prsty žloutku. Na všech lidmi obývaných planetách byly nějaké obilniny, obvykle potomci pozemské pšenice a žita, ale půda jiných planet občas produkovala nejpodivnější mutace. Vždycky se našla nějaká ta domácí drůbež, ale častěji ano než ne pocházela z místní fauny. Prasata byla přirozeně všudypřítomná, na terranských planetách se s nimi bylo možno setkat ještě častěji než se psy. Rod mnohdy nevycházel z údivu nad jejich rozličnými formami.

Jídlo bylo samozřejmě jedlé a pravděpodobně i výživné: genetický drift nemohl změnit lidský metabolismus příliš. Ale stopové prvky, to bylo něco jiného, a tak Rod raději spolkl pilulku s plným spektrem — jen tak pro všechny případy.

Velký Tom si toho všiml. „Co to bylo, pane?“

Rod se přinutil k úsměvu. „Jen takové malé kouzlo. Toho si nevšímej, Velký Tome.“

Tom vytřeštil oči, ale pak se, mumlaje pod vousy krátkou modlitbu, zase sklonil nad talířem. Třesoucí se vidličkou zaútočil na omeletu.

Po chvíli obr promluvil, ale hlas mu selhal. Odkašlal si a zkusil to znovu.

„Co nového přinese dnešní den, můj dobrý pane?“

„Cestu na hrad,“ odpověděl Rod. „Uvidíme, jestli je královnina armáda otevřena pro nové vojáky.“

Tom zakvílel na protest. „Královnin žoldnéř! Ne, pane, to není zaměstnání pro čestného muže!“

Rod pozvedl obočí. „Pokoušíš se mi naznačit, že by jeden z nás dvou mohl být nečestný?“

Velký Tom zmlkl.

Hostinský měl koně navíc, nebo tak alespoň usoudil ve chvíli, když Rod položil ruku na jílec své dýky. Byl to starý kosohřbetý šedý valach s trochu delším krkem a kratšíma ušima, než měla standardní terranská zvířata. To bylo zlé, protože to mohlo na Fesse přivolat nežádoucí pozornost; ale na druhé straně se stejně dalo stěží čekat, že tak velký černý hřebec nebude nápadný.

Kostelní zvony vyzváněly, když vyjížděli ze dvora hospody: Rod na Fessovi a Velký Tom na koňském pradědečkovi. Zvonění Tomovi připomnělo, jak časná je hodina, a začal reptat na pána, který se probouzí tak nezdravě brzy ráno.

Ale veškerá rozmrzelost rázem zmizela, když vyjeli na stráň nad městem, odkud viděli na východní obzor těhotný ranním sluncem.

Tom se zhluboka nadechl úsvitu a zašklebil se přes rameno na Roda. „Ech, pane! Dnes budeme mít krásný den!“

„A taky chladný,“ řekl Rod a přitáhl si těsněji límec před ostrým větrem.

„Ano, ano! Copak jsem neříkal, že bude krásný?“

„Nedá se říct, že bych sdílel tvé nadšení pro nízké teploty,“ zavrčel Rod. „A zkus se tvářit trochu živěji, Tome; už jsme skoro na hradě.“

„Stůjte a ohlaste se!“ křikl zbrojnoš na padacím mostě.

„Ach bože!“ Rod obrátil oči v sloup.

„Vaše jména a důvod, který vás přivádí na královnin hrad.“

„Nejsi trochu příliš horlivý?“ Rod si strážného změřil pohrdavým pohledem.

Zbrojnošova ústa se v koutcích ostře prohnula dolů. „Dávej si pozor na jazyk,“ vyštěkl. „Jsem královnin muž a budeš se mnou mluvit s úctou!“

„To sotva,“ opáčil Rod a shovívavě se usmál. „Jmenuji se Rod Gallowglass.“

„Gallowglass?“ Zbrojnoš se zamračil. „Marníš čas, královna už šaška má.“

„Jak se tak na tě dívám, vojáku, řekl bych, že jich má víc.“ Rod si odplivl. „Má práce je vojančení a stejně tak i mého sluhy. Zavolej svého velitele, ať mne zapíše.“

Zbrojnoš vybuchl: „Není tak snadné zapsat se do královnina vojska.“

„Teď už toho mám dost!“ vybuchl Rod. „Musím ti dokázat, že jsem skutečně voják?“ Seskočil z koně a dopadl pouhý yard od zbrojnoše.

„Pokud jsi voják, pak velice špatný,“ řekl strážný a pohrdavě si odfrkl, „jinak bys svého koně nenechal neuvázaného.“

Rod mu věnoval sacharínový úsměv a pak zavolal: „Fessi, couvni o čtyři kroky, pak půl kroku vlevo, čtyři a půl dopředu a zůstaň stát, dokud ti neřeknu.“

Zbrojnoš civěl s ústy dokořán, jak Fess vykonal manévr se strojovou přesností.

„Jsem voják,“ řekl Rod, „a dobrý voják.“

Zbrojnošova ústa se otevřela a zase zavřela, jako kapří tlamička. Jeho oči se ještě víc vypoulily, když je upřel na Rodovu hubenou postavu, ruku v černé rukavici na jílci meče.

„Víš,“ vysvětlil mu Rod, „když svého koně potřebuji, prostě mu přikážu, aby ke mně přišel.“

Jeho pravice vyrazila v předstíraném útoku. Voják překvapeně vyjekl a ucouvl, když vtom ho špička Rodovy nohy zasáhla do kotníku. Zbrojnoš se s řinčením brnění složil na zem.

Rod mu při tom z ruky vyškubl píku a přehodil ji přes padací mříž.

„Tak,“ řekl, „nechceš si to zopakovat, že ne?“

„Dobře provedeno, ach! Dobře provedeno, můj pane!“ jásal Velký Tom, šklebící se od ucha k uchu.

Zbrojnoš se vrávoravě postavil na nohy a zaječel: „Pomoc! Posila!“

„Ale ne!“ Rod si připlácl dlaň na čelo. „To nemyslíš vážně!“ zavrtěl hlavou.

Opřel se zády o Fesse a založil si ruce. Z brány vyběhli tři zbrojnoši s napřaženými píkami. Jejich velitel se podíval z Roda na strážného, zpátky na Roda a pak zpátky na strážného. Zamračil se. „K čemu potřebuješ posilu?“

Strážný mávl rukou směrem, kde stál Rod. „Ten chlap…“

„Ano?“ Rod se usmál.

„Srazil mne k zemi, to udělal, pane, a taky mi sebral píku!“

„Moc bych se tím nechlubil, být tebou,“ zamumlal Rod. Velký Tom se sklonil nad šíjí svého koně a dusil se tlumeným smíchem.

„Je to pravda, chlape?“ Velitel si Roda změřil.

„Pravda.“ Rod se uklonil.

„Aha.“ Velitel se napřímil, opřel se pěstmi v bok a zamračil se.

„Aha co?“ Rod pozvedl obočí.

Seržant začal rudnout. „Jaký jsi k tomu měl důvod?“

„Chtěl jsem se nechat zapsat do královnina vojska. Tenhle zbrojnoš mi naznačil, že bych se měl nejprve představit.“

Seržant se podíval na schlíplého strážného, pak zpátky na Roda a kývl. „Dostaneš svou příležitost,“ řekl. „Pojď.“

Příležitost sestávala z mohutného seržanta vybaveného širokým mečem a štítem.

„Ty si nevezmeš štít, člověče?“ zamračil se starý rytíř, který byl vrchním velitelem stráží.

„Ne, děkuji.“ Rod vytáhl z pochvy svou dýku. „Tohle mi docela postačí.“

„Vypadá nebezpečně, ale úder meče se dá zachytit zase jen mečem nebo štítem!“ Sir Maris smutně potřásl hlavou. „Zdá se, že si opravdu přeješ zemřít mlád!“

Rodovy oči se rozšířily překvapením. „Děkuji,“ řekl. „Že vypadám mladě, mi nikdo neřekl od mých třinácti let.“

„Dobře, tak tedy zkřižte své meče,“ povzdechl si sir Maris. Rod a seržant poslechli; sir Maris k nim přikulhal a vlastním mečem rozdělil jejich zbraně.

Seržantův meč zasvištěl k rozmáchlé ráně. Rod využil okamžiku a učinil předstíraný výpad proti seržantovu břichu. Štít ve vojákově ruce klesl, aby zachytil špičku rapíru, ale Rod bodl výš. Lehkým škubnutím zápěstí seržantovi roztrhl kabátec v místě srdce.

„Zadržte!“ zvolal sir Maris a seržantův meč se zastavil ve vzduchu. Sklonil štít a podíval se na rytíře. „Co se děje?“

„Kdyby tento Gallowglass nebojoval jen v náznaku,“ řekl sir Maris, „byl bys teď už mrtvý muž, seržante Hapweede.“

Seržant se zmateně zamračil na Roda. „Kdo by si byl pomyslel, že použije špičku meče?“

„Chceš si to zkusit znovu?“ Čepel Rodova rapíru zasvištěla vzduchem a pleskla o jeho nohu.

Sir Maris si pozorně prohlédl Rodův obličej a jeho čelo se zvrásnilo.

„Nikoliv,“ řekl a zvedl hlavu. „Jsem si jist, že jsi dobrý šermíř.“

„To bych řek',“ zamumlal Velký Tom a sir Maris po něm šlehl pohledem; ale obr jen zářil pýchou.

Velitel stráží se otočil a vzal zápasnickou tyč. „Chytej!“ zavolal a hodil ji Rodovi. „Zkusíme to s tímhle!“

Rod schoval dýku do pochvy a uchopil tyč za střed. Pak zasunul i rapír.

Seržant učinil zápasnickou tyčí několik bleskurychlých náznakových výpadů.

„Připravte se!“ zavelel rytíř a seržant vykročil vpřed s koleny přikrčenými a zbraní napřaženou. Rod učinil totéž.

Když zkrátili vzdálenost mezi sebou asi na polovinu, zasvištěla mu seržantova tyč kolem hlavy a ramen, hledajíc nechráněné místo. Rod zaťal zuby a přizpůsobil se svému protivníkovi, odrážeje jeho výpady tak rychle, jak přicházely — stíhal to jen stěží. Žaludek se mu sevřel, když pochopil, že je v defenzivě.

Zadržel útok na svou holeň, odrazil výpad na hlavu, rychle přehmátl a spodním koncem tyče si zaštítil břicho — ale rána nepřišla. Byl to falešný výpad.

Horečnatě se pokusil zaštítit si znovu hlavu, ale seržant využil jeho půlsekundového otevření. Rod koutkem oka zahlédl, jak těžká dubová tyč míří přímo na něj.

Rychle ucouvl, ale ráně se nevyhnul. Dopadla na jeho lebku jako úder hromu. Před očima se mu objevilo temno prosvětlené jen tančícími jiskřičkami; uši mu ohlušil řev.

Pouhým reflexem vykryl další seržantův útok. Uslyšel, jak kolemstojící vojáci vítězoslavně jásají.

Nezvládneš to, pomyslel si Rod. Byl trénovaný v boji s tyčí, ale už celé roky neměl příležitost cvičit, zatímco seržant měl zručnost zaníceného nadšence. Souboj pro něj byl zřejmě pouhou hračkou, stejně jako byl pro Roda hračkou šermířský duel. Teď se dostal do vedení seržant a dobře to věděl.

Zbývala jediná šance. Rod pozpátku uskočil a uchopil tyč oběma rukama ve středu. Pak ji roztočil kolem své osy jako přehlídkovou taktovku. Zaťal zuby a vložil do toho všechnu svou sílu. Jeho tyč začala vířit s hlasitým bzučením.

Byl to francouzský styl zápasu, le moulinet. Seržant ho pravděpodobně znal stejně jako Rod, ale pořád tu byla šance, že v něm nebyl tak zběhlý. Byl to poměrně exotický způsob, pokud člověk nebyl Francouz. A se jménem jako Hapweed…

Sir Maris a spol. zírali. Seržant ucouvl a zaváhal. Pak se mu v obličeji objevil soustředěný výraz a jeho tyč se roztočila.

Znal ten styl. Ale nebyl v něm mistr; na první pohled bylo vidět, že Rod má navrch. Seržantova tyč vířila, ale vířila pomalu. Zato Rodová bzučela jako rozezlený včelí roj. Dokázal jí dát větší úhlovou rychlost a tím i mocnější údernou sílu.

Seržant Hapweed to věděl; svaly na jeho šíji se napjaly, jak se pokoušel roztočit svou hůl rychleji.

Teď! Rod se vrhl vpřed. Vychýlil osu rotace své tyče a zaútočil jí na svého soka.

Tyče se střetly s třesknutím podobným výstřelu z pušky a energií, od níž se Rodovi rozdrnčely zuby. Získal však nad seržantem půlsekundovou výhodu, kterou využil ke dvěma rychlým úderům, jimiž svému soupeři vyrazil tyč z ruky.

Rod se narovnal, zhluboka se nadechl a dovolil svým svalům, aby se pomalu uvolnily, opíraje se při tom koncem tyče o zem.

Seržant hleděl na své ruce, do kterých se mu jen zvolna vracel cit.

Rod zvedl tyč a jemně se jejím koncem dotkl protivníkova spánku. „Beng! Jsi mrtvý!“

„Zadržte!“ zvolal sir Maris, oficiálně ukončuje zápas. Rod se znovu opřel tyčí o zem a uvolnil se.

Sir Maris se zamračil na Roda, ale oči mu pod hustým obočím zářily.

Rod se na něj odměřeně usmál.

Sir Maris pomalu přikývl. „Co takhle zkusit to s lukem?“

Rod pokrčil rameny. Ale tentokrát blufoval. S kuší snad, ale s lukem…

Náhle se ozval hluboký, skřípavý smích. Velitel stráží a jeho muži vyskočili. Velký Tom padl na jedno koleno a zvedl ruce v obranném gestu.

Rod se rozhlédl, hledaje zdroj toho smíchu.

Na jednom z těžkých dubových trámů podpírajících strop místnosti seděl trpaslík a bubnoval kotníky o dřevo. Hlavu měl stejně velkou jako Rod, ramena širší, ruce stejně silné jako Rod. Vypadal, jako by někdo vzal normálního statného muže a ubral tu a tam tři stopy výšky.

Hruď měl jako sud, ramena široká a šíji jako býk. Jeho kudrnatá černá hlava se zdála na takové tělo příliš veliká. Černé vlasy mu visely v neuspořádaných pramenech až k dolní čelisti a na ramena; kartáčovité obočí trčelo z plochého, ustupujícího čela. Oči měl velké a černé jako uhel a — v této chvíli — plné veselí. Od sebe byly odděleny jestřábím nosem, pod kterým se šklebily tlusté, masité rty skrze kudrnatý černý vous obrůstající bradu. Z úst zářily velké bílé zuby.

Někdo se pokusil nacpat obra do náprstku a skoro se mu to povedlo, pomyslel si Rod.

„Luk!“ vykřikl burácivým basem. „Vsadím se, že je asi tak stejně dobrý střelec jako venkovský beran na jaře!“

Sir Maris se podíval na trpaslíka. „Mor na tebe a tvé kradmé způsoby, Brome O'Berine! Jako by tu nebylo už dost zlé krve, musíš ji ještě čeřit svými vtípky?“

„Kradmé způsoby!“ zvolal trpaslík. „Vskutku! Kdybys měl v sobě kapku soudnosti, sire Marisi, poděkoval bys mi, že jsem tě včas upozornil na nedostatek bdělosti tvých stráží!“

„Brom?“ zamumlal Rod. „O'Berin?“

Trpaslík obrátil svou pozornost na Roda. „Černý Brom O'Berin, to jsem já!“

„To je nějaká směsice holandštiny, irštiny a ruštiny, pokud se nepletu.“

„Co za nesmysly to tlacháš?“ naježil se trpaslík.

„To nic.“ Rod se odvrátil a potřásl hlavou. „Už je to tady zase. Čekal bych něco jiného, na té bláznivé — uh… Gramarye?“

Trpaslík se zašklebil a v očích se mu zle zalesklo. „Pokud mne můj sluch neklame, zdá se mi, že ses neuctivě vyjádřil o velké Gramarye!“

„Ale ne! Nemyslel jsem… chtěl jsem říct…“ Rod zmlkl a připomněl si, že omlouvat se bylo pro ozbrojeného muže v zdejší civilizaci nepatřičné.

Napřímil se a bojovně vysunul bradu. „No dobře,“ řekl. „Byla to urážka, když to říkáš.“

Trpaslík vesele zařičel a vyskočil rovnýma nohama na trám, na němž seděl.

„Teď s ním budeš muset bojovat, Gallowglassi,“ řekl sir Maris, „a budeš k tomu potřebovat všechno své umění.“

Rod se udiveně podíval na velitele stráží. Myslel to vážně? Trpaslík že by měl dát Rodovi zabrat?

Trpaslík se hrdelně zachechtal a sklouzl ze svého hřadu. Byl to dvanáct stop hluboký skok na kamennou podlahu, víc než trojnásobek Bromovy výšky, ale on dopadl lehce, skoro jako by se od země odrazil. Okamžitě se rozběhl k Rodovi.

Za Rodovými zády se ozval křik a Velký Tom vtrhl mezi ně. „Je to past, pane!“ křičel. „Tahle země je plná čarodějnictví a on je nejhorší čarodějník ze všech! Nikdo ještě nepřemohl Černého Broma! Ani já bych — “

Všichni vojáci, kteří postávali kolem, se vrhli na Velkého Toma, řičíce hněvem a vykřikujíce urážky.

Rod překvapením strnul. Pak odhodil svou tyč a vrhl se do vřavy. Jeho ruce se rozkmitaly údery karate a za chvíli už se vojáci váleli po zemi.

„Zadržte!“ zahřměl Bromův hlas.

Rázem zavládlo ticho.

Brom se nějakým způsobem dostal zpátky na svůj trám.

„Mé díky, chlapi,“ zavrčel miniaturní Herkules. „Ale ten velký chlapík nikomu neublíží; nechte ho jít.“

„Nikomu neublíží!“ vykřiklo půl tuctu rozzuřených hlasů najednou.

Brom se zhluboka nadechl a povzdechl si. „Ano, nikomu neublíží. Chtěl jen bránit svého pána. A tenhle Gallowglass chtěl zase jen bránit svého sluhu. Nechte je oba na pokoji, ničím se neprovinili.“

Vojáci váhavě poslechli.

Rod poplácal Toma po rameni a zamumlal: „Díky, Velký Tome. Ale nedělej si se mnou starosti; ten holandský Ir je jen člověk, jako ty nebo já. A jestli je člověk, pak ho dokážu porazit.“

Trpaslík musel mít velice citlivé uši, neboť zařval: „Dokážeš, vskutku? Však se na to podíváme, ty tlučhubo!“

„Ach, pane!“ zasténal Velký Tom a zakoulel očima. „Nevíš, o čem mluvíš. Ten elf je ďáblův zaprodanec!“

„Černokněžník?“ odfrkl si Rod. „Nic takového neexistuje.“

Sir Maris se stáhl mezi své muže a v očích se mu mrazivě zablesklo. „Zkřiv mu byť jen vlas na hlavě a stáhneme z tebe kůži zaživa!“

„Žádný strach,“ zasmál se Brom O'Berin. „Žádný strach, Gallowglassi. Klidně na mně vyzkoušej, co umíš. Buď si jist, že ti to nepomůže. Dej si na mne pozor.“

Náhle se vyhoupl na trám a zvolal: „Teď!“

Rod se přikrčil, dlaně připravené k úderu.

Brom stál na trámu, ruce zaťaté v pěst opřené o boky, přikyvoval svou velkou hlavou. „Ano, připrav se. Ale“ — v očích se mu zlověstně zablesklo a zachechtal se- „Brom O'Berin není muž, se kterým by ses vypořádal lehce.“ Na to skočil z trámu nohama napřed, přímo Rodovi na hlavu.

Rod ucouvl, zaskočen náhlostí trpaslíkova útoku. Reflex však nabyl vrchu; jeho ruka sama vyrazila vpřed, zachytila Bromovy paty a odmrštila je stranou.

Pak, čekaje, že trpaslík dopadne na záda na žulovou podlahu, Rod skočil vpřed, aby ho zachytil; ale Brom udělal kotrmelec a přistál na nohou.

Rychlým švihem srazil Rodovy ruce stranou. „Ušlechtilé gesto,“ zaduněl, „ale hloupé; zmeškal jsi příležitost. Šetři si svou laskavost pro ty, kdo ji potřebují, Gallowglassi.“

Rod, teď už zase ve střehu, ucouvl a změřil si mužíka s rostoucím respektem. „Zdá se, že jsem tě podcenil, mistře O'Berine.“

„Nenazývej mne mistrem!“ zahromoval trpaslík. „Nejsem žádný mistr; nejsem nic než královnin blázen!“

Rod pomalu přikývl. „Blázen.“

Pokynul oběma rukama a zašklebil se. „Tak tedy do toho, moudrý blázne.“

Brom stál chvíli nehybné a zamračeně si Roda měřil. Zavrčel, sevřel rty do sotva znatelného úsměvu a přikývl.

Vyskočil, ve vzduchu se prudce otočil a zaútočil oběma nohama na Rodovu bradu.

Rod vymrštil ruce, aby trpaslíka znovu chytil za nohy, mumlaje: „Myslel bych, že se poučíš!“

Srazil Bromovy nohy vysoko, ale trpaslíkovi se přesto podařilo vrazit mu hlavou do brady. Měl velice tvrdou hlavu.

Rod se po té ráně svalil a přitom rukama těsně obemknul tělo Broma O'Berina.

Trpaslík vyprskl smíchy. „A co teď?“ zachechtal se. „Když mě teď máš, co se mnou uděláš?“

Rod se zarazil a zamyslel se.

Byla to dobrá otázka. Kdyby jen na okamžik povolil své sevření, mohl si být jist, že se trpaslík vysmekne a kopne ho do břicha. Mohl ho odhodit nebo jím mrštit o zem, ale Brom měl tendenci se odrážet a tentokrát by to Rodova brada patrně odnesla mnohem hůř.

Dobře, jsi-li na pochybách, nejdřív konej a pak až přemýšlej. Rod sebou hodil na podlahu, drže Bromovo tělo v pravém úhlu k svému, svíraje ho lokty pod kolenem a za krkem.

Ale Brom se pohyboval ještě o trochu rychleji než on. Jeho pravice proklouzla pod Rodovou levicí, uchopila Rodův loket a stiskla.

Bolest vystřelila do Rodových zad. Teď měl snadný výběr: podrobit se tlaku nebo omdlít bolestí.

Rozhodnutí, rozhodnutí!

Pokusil se využít zbytku svých sil; zesílil stisk na Bromově krku.

Brom překvapeně zavrčel. „Jiný muž by už ječel bolestí a pustil by mne, Gallowglassi.“

Trpaslík dvakrát škubl kolenem, jeho noha se prosmykla přes Rodovu hruď, vzepřela se mu pod bradu a zatlačila.

Rod se sebe vydal přidušené zachroptění; jeho šíji a páteř zalila palčivá bolest. Místnost potemněla a naplnila se tančícími barevnými světélky.

„Musíš mne pustit, Gallowglassi,“ zamručel Brom, „jinak brzy upadneš do bezvědomí.“

Copak ti zatracení mrňousi mají vždycky pravdu?

Rod se pokusil odpovědět zuřivým zavrčením; ale v místnosti se stmívalo čím dál rychleji, světélka se proměnila na zářící kola a zdálo se, že mu mnoho času nezbývá.

Povolil stisk, rukama se opřel o zem a vymrštil se na nohy, kašlaje při tom jako člověk v pokročilém stádiu tuberkulózy.

Brom nepřestával svírat Rodovu ruku a druhou mu ovinul kolem krku, stahuje svou váhou protivníka zpátky k zemi. Když se jeho nohy dotkly podlahy, vymrštil se a odhodil Roda dozadu.

Rod se zapotácel, ztratil rovnováhu a upadl, ale instinkt znovu převzal iniciativu: stačil zvednout hlavu a udeřit roztaženými pažemi o zem, aby zabránil opravdu tvrdému pádu.

Když Brom viděl, že Rod neztratil vědomí, vesele zařval a skočil.

Rod popadl tu trochu dechu, co mu ještě zbývala, a vymrštil nohy. Zasáhl Broma přímo do břicha, zachytil jeho ruce a katapultoval ho přes sebe.

Brom s překvapeným zařváním přeletěl nad ním a dopadl o dobrých dvacet stop dál, samozřejmě na nohy. Okamžitě se otočil a vybuchl smíchy: „To bylo šikovné, kamaráde, velice šikovné! Ale ne dost…“

Rod už byl zase na nohou, prudce oddychoval a potřásal hlavou. Brom se rozběhl proti němu a pak skočil.

Rod se shýbl v plané naději, že by se trpaslík mohl minout, ale mužíkovy dlouhé ruce zachytily jeho krk, špalkovité tělo mu přeletělo přes hlavu a přistálo na zádech. Jednou nohou se zapřel o jeho kříže a oběma rukama mu sevřel hrdlo.

Rod zachroptěl a zapotácel se, jak ho Bromova tíha táhla dozadu. Sevřel trpaslíkovy ruce, pak se rychle sehnul a současně jimi trhl.

Brom přeletěl přes Rodovu hlavu a odkutálel se pryč. Vzápětí už stál zase na nohou.

„Dobrá práce, příteli! Skutečně dobrá!“

Obrátil se, oči stále zlověstně blýskající. „Ale už mě ta hra začíná unavovat. Skončeme ji.“

„Zk-kus to,“ vyrazil ze sebe Rod.

Brom se nahrbil, napřáhl své dlouhé ruce a vrhl se na Roda.

Popadl ho za koleno. Rod sekl pravicí, aby zmařil jeho pokus, a levicí ho udeřil do ramene, aby ho odrazil a vyvedl z rovnováhy; ale trpaslíkovy ruce už se zase natahovaly po jeho krku.

Rod se napřímil, snaže se Broma shodit, a rukama při tom chytil mužíka za lokty, ale Bromův stisk tím jen zesílil.

Pak trpaslík vykopl obě nohy do vzduchu a přenesl všechnu svou váhu na svého soupeře. Rod viděl, jak se mu podlaha žene vstříc.

Brom uskočil a chytil ho při tom za nohu. Rod se natáhl na kamennou podlahu jak dlouhý tak široký, ale v poslední chvíli se mu alespoň podařilo ztlumit náraz rukama, takže si nerozbil hlavu.

Pokusil se zvednout, ale někdo mu ramena zatížil mlýnským kamenem. Pod levou rukou se mu proplazil had a opřel se mu o šíji.

Pokusil se vyprostit ze sevření polovičního nelsona, ale to už jeho levé zápěstí sevřel svěrák a uzamkl chvat.

„Křič, příteli,“ zasyčel mu do ucha Bromův hlas. „Křič, protože teď už se z toho nedostaneš.“

Zapáčil Rodovou levicí nahoru, aby svá slova zdůraznil. Rod stiskl zuby, aby potlačil bolestivé zaječení.

Nějak se mu podařilo vyškrábat se na nohy a pokusil se mužíka setřást. Ale Bromovy nohy se pevně sevřely kolem jeho boků.

„Nikoliv,“ zasyčel trpaslík. „Řekl jsem, že se z toho nedostaneš.“

Rod jím třásl jako teriér, ale Brom držel jako buldog. Na okamžik Roda napadlo svalit se na záda a rozmačkat trpaslíka váhou svého těla. Nedokázal snést pomyšlení, že ho přemohl muž třikrát menší než on. Ale rychle tu myšlenku zapudil; ani Brom podobných špinavých triků nepoužil, i když k tomu měl několikrát příležitost.

Bylo zřejmé, že. Brom má silně vyvinutý smysl pro fair play, a zatraceně — Rod přece není o nic horší.

Bromův hlas mu zasyčel do ucha: „Tak ty nebudeš křičet, chlape?“ A Rod zalapal po dechu a pokusil se pravou rukou dotknout zátylku.

Trpaslík zesílil tlak na jeho šíji a přitiskl mu bradu na klíční kost. Rod zavrávoral, div že nepřepadl dopředu, a udělal několik rychlých krůčků, aby získal zpět ztracenou rovnováhu. Svaly jeho ramen a krku ječely bolestí; jeho pravá ruka ho prosila, aby se vzdal. Jeho bránice se složila sama do sebe, tvrdohlavě odmítajíc dodat mu další doušek vzduchu. Průdušnice se mu zauzlily a plíce volaly po kyslíku. Jakoby zvnějšku užasle sledoval, jak náhle přichází temná noc, a co bylo ještě divnější, hvězdy se kácely…

Studená voda se mu rozstříkla po obličeji. Hrdlo láhve, kterou mu někdo vtiskl mezi rty, mu připadalo velké jako kolo od vozu. Kapalina mu stékala po jazyku dolů do žaludku, kde explodovala v ohnivou smršť.

Potřásl hlavou a zjistil, že leží na studených kamenech. Co je to sakra za nápad pokoušet se spát na studené kamenné podlaze?

V hlavě mu zazněla ozvěna hlasů. Otevřel oči a uviděl oválný obličej s velkýma hnědýma očima lemovaný kudrnatými vlasy a vousy, shlížející dolů na něj. Pak hlava zmizela a nahradily ji šedé kamenné bloky. Zalapal po dechu a uhnul očima před odleskem světla na hrotu kopí a pak se obraz místnosti pomalu ustálil.

Do ucha mu zaburácel hlas. „Je to čertovský chlapík, sire Marisi! Celý jsem se z něj zapotil!“

Obrovská ruka podepřela Rodovu hlavu a ramena a zvedla ho z podlahy. Do jeho zorného úhlu se dostal starostlivě se tvářící obličej Velkého Toma. „Jsi v pořádku, pane?“

Rod něco zachroptěl, mávl rukou a přikývl. Pak se znovu objevila ta kudrnatá hlava, kudrnatá hlava s šimpanzím tělem a svalnatá ruka sevřela jeho pravici.

„Skvěle jsi bojoval, příteli,“ zaburácel Brom O'Berin. „Takový zápas jsem nesvedl od chvíle, kdy jsem dospěl v muže!“

Rod stiskl trpaslíkovu ruku a pokusil se zašklebit.

Pak se nad ním objevila bělovlasá hlava sira Marise, jeho stářím se chvějící ruka uchopila Roda za předloktí a postavila ho na nohy. „No tak, chlapče, postav se zpříma! Protože teď jsi voják královniny armády.“

„Královniny armády!“ zahromoval Brom, který se mezitím zase vyšvihl do trámoví. Místnost se zachvěla jeho smíchem. „Nikoliv, sire Marisi, na toho muže si činím nárok já! Od této chvíle bude královniným osobním strážcem!“

„Zatraceně ne, Velký Tome! Jdi s tím krámem k čertu!“

„Ale pane!“ Tom zmateně pobíhal kolem něj, v rukou kyrys. „Musíš přece mít nějaké brnění!“

„Uveď mi jediný rozumný důvod, proč,“ zavrčel Rod.

„Přece aby tě chránilo před šípy a meči, pane!“

„Meč mohu lehce odrazit svým vlastním. Před šípy mohu uhnout. A proti šipkám z kuše stejně není ta zatracená věc vůbec nic platná! Ne, Velký Tome! Jen by mě to zbytečně zpomalovalo.“

Dveře strážnice zavrzaly v pantech a otevřely se dokořán. Brom O'Berin je chvíli mlčky pozoroval s rukama v bok a stříbrnou uniformou přehozenou přes rameno. „Copak, Rode Gallowglassi? Ty si neoblékneš královninu uniformu?“

„Obleču si ji, až ji budeš nosit ty, ty strakatý manekýne!“

Trpaslík se zašklebil, až se v houštině jeho vousů zaleskly bílé zuby. „Zásah, čistý zásah! Ale já nejsem strážný, Rode Gallowglassi; jsem šašek a strakatý šat je šaškova uniforma. No tak, vojáku, nestyď se za své barvy!“

„Jen se neboj, však já si je vezmu. Abych řekl pravdu, pro purpurovou a stříbrnou jsem měl vždycky slabost. Jediné, co proti nim mám, je to, že jsou uniformou — ale obleču si je. Avšak k čertu, Brome, absolutně odmítám vzít na sebe cokoliv z toho zatraceného haraburdí, co mu říkáš brnění.“

Trpaslíkova tvář zvážněla; pomalu přikývl, oči stále upřené na Roda. „No ano. Myslel jsem si, že to řekneš.“ Hodil Rodovi uniformu.

Rod ji chytil, rozbalil a zamračeně si ji prohlédl.

„Vezmeš si alespoň kroužkovou košili, Rode Gallowglassi?“

„To už bych klidně mohl nosit košili z pavučiny,“ zabručel, ale drátěnou vestu si navlékl. „Dobře mi sedí,“ zamumlal a zkontroloval košili pohledem; ale prsa mu z ní vyčuhovala a ramena ustupovala, jako by se naparoval.

Jeho pohled se přenesl na Broma O'Berina. „Co má být tohle, Brome? Jak to přijde, že mne necháš chodit bez prsního pancíře? Není to proti předpisům?“

„Ani ne,“ odpověděl Brom, „protože zbroj se nosí pod uniformou a není vidět. A jsi jediný muž ve stráži, který nechce nosit plátové brnění.“

Rod se na mužíka podíval koutkem oka. „Jak jsi věděl, že nebudu chtít prsní štít?“

Brom se tlumeně zachechtal pod vousy. „Zvítězil jsem nad tebou, Rode Gallowglassi, a svým způsobem jsi ty zase zvítězil nade mnou!“

Jeho úsměv se vytratil. „Ne, ty nebudeš nosit brnění o nic víc než já.“

Rod se zamračil a chvíli si měřil hustě zarostlý obličej. „Ještě mi moc nedůvěřuješ, že?“

Brom se ironicky usmál. „Rode Gallowglassi, nedůvěřuji nikomu a na každého z královniny stráže se dívám s podezřením, dokud nenasadí svůj život, aby zachránil její.“

Rod přikývl. „A kolik už jich to udělalo?“

Bromovy oči se zavrtaly do jeho. „Sedm,“ řekl. „Za poslední rok si sedm strážců získalo mou důvěru.“

Rod zkřivil levý koutek úst do neveselého úsměvu.

Vzal purpurovostříbrný kabátec a navlékl si ho. „Pokud máš o mně opravdu vysoké mínění, dej mi ochutnat královnino jídlo, jestli není otrávené.“

„Nikoliv,“ zavrčel Brom. „Ta čest náleží mně, jen mně samotnému.“

Rod zůstal chvíli zticha, pátravě se díval do trpaslíkových očí. „No,“ řekl nakonec a začal si zapínat přezky na kabátci, „vidím, že pořád ještě žiješ.“

Brom přikývl. „Ačkoliv už to se mnou párkrát vypadalo špatně — dočista špatně, kamaráde. Ale časem jsem se naučil rozpoznávat jedy podle chuti; nemusím čekat na smrtelnou zkoušku.“

Zašklebil se, přešel pokojem a poplácal Roda po obrněném břiše. „Nu což, není důvod být vážný. Všechno, čemu budeš muset čelit, je meč a možná ještě kuše, tak neztrácej dobrou mysl.“

„To se jen tak třesu dychtivostí,“ zamumlal Rod.

Brom se otočil a zamířil ke dveřím. „Ale teď vzhůru do královniny sněmovní síně. Pojď, ukážu ti cestu.“

Pak ukázal rukou na Velkého Toma. „A ty zpátky do kasáren, obře; tvůj pán tě zavolá, až tě bude potřebovat.“

Tom se podíval na Roda pro potvrzení; Rod přikývl.

Brom kopnutím rozrazil dveře a vyšel na chodbu. Rod zavrtěl hlavou, usmál se a následoval ho.

Královnina sněmovní síň byla velká, kruhová místnost z větší části zaplněná okrouhlým stolem dvacet stop v průměru. V místech, kde ukazoval jižní, východní a západní směr kompasové růžice, byly ve zdi těžkopádné dveře; na severu stál kamenný krb, ve kterém vesele praskal oheň.

Na zdech byly rozvěšeny křiklavé tapisérie a kožešiny. Nad krbem visel obrovský štít s královským erbem. Strop byl tvořen klenbou, takřka dómem, a křižovaly ho vystupující prohnuté nosníky.

Stůl byl z leštěného ořechového dřeva. Kolem něj sedělo dvanáct nejvyšších lordů království: vévoda Medicejský, hrabě z Romanovců, vévoda Gloucester, kníže Borgia, earl Marshall, vévoda Stewart, vévoda Bourbon, kníže Habsburský, kníže Tudor, baronet z Ruddigore, vévoda Savoyský a starý vévoda z Loguire.

Všichni tam byli, jak Rod viděl a slyšel, když herold předčítal jejich jména — všichni kromě královny, Kateřiny Plantagenetové. Když se Rod zamyslel nad seznamem jmen, které si elita Emigrés pro sebe vybrala, dospěl k názoru, že byli nejen romantici, ale i pěkní cvoci. Plantagenetová, no jistě!

Vedle každého z nejvyšších lordů seděl drobný a šlachovitý scvrklý mužík, lidský strašák; všichni měli pohublé obličeje se zářícíma modrýma očima a několik osamělých chomáčků vlasů na téměř holých lebkách.

Rádcové? usoudil Rod. Zvláštní, jak jsou si navzájem podobní…

Všichni seděli v masivních vyřezávaných křeslech z tmavého dřeva. Největší pozlacené křeslo stálo prázdné na východní straně stolu.

Zavířily bubny, zatroubily trubky a lordi se svými rádci povstali.

Těžké dvojité veřeje východních dveří se rozletěly a do místnosti vešla Kateřina.

Rodovo stanoviště bylo po straně západních dveří; měl skvělý výhled a z toho, co viděl, se mu srdce div nezastavilo.

Oblak stříbrných vlasů kolem dokonale tvarované, půvabné tváře, velké modré oči a rty jak poupata rudých růží, štíhlé dětské tělo, rašící ňadra a vosí pas pod těsně přiléhajícím hedvábím, staženým širokým pasem šněrovačky.

Posadila se na volné křeslo, ruce si položila na opěrky a zády se přitiskla na zlacené opěradlo.

Brom O'Berin přiskočil k ní a posadil se na židličku u jejích nohou. Přímo naproti, na západní straně stolu, seděl vévoda z Loguire. Jeho rádce se k němu naklonil a něco mu zašeptal. Vévoda ho tiše okřikl.

Brom O'Berin pokynul heroldovi.

„Nejvyšší královnin sněm se sešel,“ zvolal herold. „Nejvyšší a nejmocnější ze zemí Gramarye se shromáždili. Nechť všichni, kdož hledají nápravu příkon a zla, vznesou svou žádost ke královně nyní, v přítomnosti sobě rovných.“

Ticho naplnilo sál.

Vévoda Bourbon se zavrtěl a rozpačitě si odkašlal.

Bromova hlava se bleskurychle obrátila jeho směrem. „Mylorde Bourbone,“ zahřměl jeho hlas, „přeješ si oslovit královnu?“

Vévoda se pomalu zvedl. Jeho kabátec byl zdoben fleurs-de-lis, ale vlasy a knír měl světlé.

„Vaše veličenstvo,“ řekl vévoda a uklonil se královně, „a bratři nejvyšší lordi.“ Kývl hlavou ke stolu obecně, pak vysunul bradu a napřímil se. „Musím protestovat,“ zavrčel.

Kateřina se zaklonila, takže působila dojmem, že na vysokého stojícího muže shlíží shora. „Proti čemu chceš protestovat, lorde?“

Vévoda Bourbon se podíval dolů na ořechový stůl. „Od dob, kdy naši předci přiletěli z hvězd, byli prostí lidé poddanými pánů a páni poddanými nejvyšších lordů. Nejvyšší lordi jsou zase poddanými krále… královny,“ opravil se s úklonou směrem ke Kateřině.

Její rty se sevřely do úzké čárky, ale kvitovala omluvu lehkým pokynutím.

„To je přirozený řád lidstva,“ shrnul vévoda, „že každý je poddaným toho nad ním, že právo a spravedlivost je záležitostí pánů, a mezi nimi zase je a bude právo záležitostí královny.“

Další zdvořilá úklona Kateřině a další lehké pokynutí; ale její prsty se zatínaly do opěrek takovou silou, až jí zbělely klouby.

„Ale nyní by vaše veličenstvo chtělo zvrátit ten velký a všezahrnující řád tím, že svým rozhodnutím od nás naše právo soudit své poddané odejme a ponechá si ho jen pro sebe. Myslím, že by to bylo v rozporu s vůlí vašeho otce, urozená královno, jeho otce a všech vašich předků až k počátku vašeho nejjasnějšího rodu. Mohu-li mluvit prostou řečí, připadá mi to skoro jako výsměch vašim velkým a moudrým předkům; a — když mluvím za sebe — jak budu moci vládnout svým poddaným, když uvidí, že sám na svém panství nerozhoduji!“

Závěrečná slova jeho řeči se změnila takřka v řev, a když domluvil, byl vévoda v obličeji celý rudý.

„Skončil jsi?“ zeptala se Kateřina tónem, který si schovávala u ledu právě pro takové příležitosti.

Vévoda Bourbon se pomalu uklonil. „Skončil,“ řekl a posadil se.

Kateřina na okamžik zavřela oči, pak se podívala na Broma O'Berina a skoro neznatelně přikývla.

Brom se postavil: „Chce ještě někdo promluvit, aby svým hlasem podepřel názor lorda Bourbona?“

Mladík s ohnivě červenými vlasy vyskočil. „Souhlasím se vším, co lord Bourbon řekl. Navíc bych dodal, že by královna udělala dobře, kdyby uvážila podplatitelnost svých jmenovaných soudců, protože lidé bez statků a polí, bezzemci z nízkého rodu, mohou lehce podlehnout pokušení spravedlnost prodávat.“

„Pokud to udělají,“ odsekla Kateřina, „budou viset na nejvyšších šibenicích, a lidé, kterým učinili křivdu, jim sami poslouží coby popravčí.“ Několik sekund seděla tiše s očima upřenýma na mladého šlechtice, pak Brom O'Berin zavrčel: „Děkujeme vévodovi Savoyskému.“

Mladík se uklonil a posadil se.

„Kdo jiný promluví, aby podpořil pány Bourbona a Savoye?“

Jeden po druhém se lordi zvedali, aby se přidali k vévodovi Bourbonovi. Nejvyšší královnin sněm byl zjevně proti královně.

Kateřina chvíli seděla s očima zavřenýma a rty pevně stisknutými. Pak vzhlédla a přejela shromáždění přísným pohledem. „Pánové, jsem hluboce zarmoucena zjištěním, že všichni tak odmítáte královninu spravedlnost.“ Chladně se na ně usmála. „Děkuji vám za vaši otevřenost. Přesto však setrvám na svém rozhodnutí a ponechám své soudce na vašich panstvích.“

Šlechtici se začali na svých křeslech vrtět a tiše se domlouvat tlumenými hlasy. Připomínali jedno velké, nepokojné zvíře, které vrčí.

Starý vévoda Loguire se zvedl a ztěžka se opřel rukama o desku stolu. „Má královno,“ zahřměl jeho hlas, „uvaž: i králové se mohou ve svých soudech zmýlit a ty jsi ještě mladá a v kralování nezkušená. Je známo, že mnoho mozků dohromady myslí jasněji, než jeden osamocený, a nyní ti oponuje dvanáct urozených mužů z prastarých a slavných rodů, kteří byli vychováni ve vladařské tradici; staří mužové za starých rodů a — jak doufám — moudří váhou svých let. Setrváš i nadále ve svém přesvědčení, když víš, že je nás tolik přesvědčeno, že se mýlíš?“

Kateřinina tvář byla bílá, skoro smrtelně bledá. Oči jí plály. „Setrvám,“ odpověděla tiše.

Lord Loguire se jí dlouho upřeně díval do očí a pak znovu usedl.

Kateřina přehlédla očima všechny shromážděné, dávajíc si záležet, aby zachytila pohled každého z nich.

Pak vysunula bradu a řekla: „Mí soudci zůstanou na vašich panstvích, pánové. Co se jejich podplatitelnosti týče, zjistíte, že jsou takřka svatí ve své lhostejnosti k penězům, vínu a… přepychu. Zajímá je jen jediná věc, a tou je spravedlnost.“

Odmlčela se, aby její slova měla možnost se vstřebat, a Rod si všiml, že několik tváří zúčastněných lordů zrudlo jako řepa. Není těžké usoudit, pomyslel si, že na jejich panstvích není spravedlnost tak průzračně čistá, jak by měla být.

Vévoda Loguire nezrudl. Jediná emoce, kterou Rod dokázal z jeho tváře vyčíst, byl smutek.

„Celá ta záležitost se soudnictvím je však toliko druhořadá z hlediska účelu, pro který jsem vás sem dnes sezvala.“ Kateřina se usmála s více než jen náznakem potměšilosti.

Všude kolem stolu sebou hlavy poplašeně trhly. Brom O'Berin vypadal překvapenější než ostatní. Očividně Kateřina se svým vrchním rádcem záležitost nekonzultovala, z čehož vyplývalo, že i Brom může mít nárok na svůj příděl překvapení.

Každý z lordů sklonil hlavu k rychlé, šeptem vedené poradě se svým rádcem a zmatené výrazy v jejich tvářích se postupně proměnily v hněv.

„Na každém z vašich panství,“ pokračovala Kateřina“ je klášter. Vašim zvykem bylo jmenovat kněze pro jednotlivé farnosti z vašich vlastních klášterů.“

Na okamžik sklopila oči dolů na stůl, pak znovu zvedla hlavu. „Na svém hradě jsem soustředila nejlepší teology ze všech vašich klášterů. Můžete si vybrat mladé bratry z vašich mnichů, jednoho pro každou z vašich farností, a poslat mi je, aby zde byli vyškoleni mými mnichy. Pokud v některém případě nebudu souhlasit s vaším výběrem, pošlu vám dotyčné mladíky zpátky a budu na jejich místa požadovat jiné. Až dokončí svá studia a vstoupí do řádu, vrátím vám je, aby se stali knězi vašich farností.“

Lordi vyskočili a začali se hlučně dohadovat, gestikulovat a bouchat pěstmi do stolu.

Kateřinin hlas ostře zazněl vřavou. „Dost! Buďte zticha!“

Pomalu, jeden po druhém, se nejvyšší lordi usazovali na svá místa, kde setrvali v zasmušilém mlčení.

Tváře jejich rádců jako by plály potlačovaným veselím; oči jim zářily a ústa se stahovala do úsměvům podobným grimas.

„Řekla jsem,“ prohlásila Kateřina mrazivě, „a tak se i stane.“

Chvějící se starý lord Loguire povstal. „Nechtělo by vaše veličenstvo — “

„Nechtělo.“

Brom O'Berin si odkašlal. „Jestli vaše veličenstvo dovolí — “

„Nedovolím.“

Ve sněmovní síni zavládlo ticho. Kateřina si znovu prohlédla tváře nejvyšších lordů a jejich rádců. Pak se podívala vlevo a kývla: „Lorde Loguire?“

Starý šlechtic se zvedl, čelisti pevně sevřené pod svým šedivým vousem, pěsti zaťaté ve stěží ovládané zlosti.

Odtáhl velké, pozlacené křeslo a Kateřina vstala. Lord se vrátil na své místo. Kateřina se obrátila a velké dubové dveře se zeširoka otevřely. Její osobní stráž se seřadila kolem ní.

U dveří zaváhala a obrátila se: „Přemýšlejte, pánové,“ řekla, „a podrobte se; protože proti mně se postavit nemůžete.“

Velké dveře se za ní zabouchly.

V sněmovní síni vypukla pandemie.

„Ale jdi! To je přece klasický model, až do té poslední urážky!“

Když jeho denní služba skončila, odjel Rod s Fessem zpátky do hospody se záměrem trochu si poklábosit a napít se piva. Velký Tom měl nařízeno zůstat na hradě a mít uši i oči otevřené pro šťavnaté informace.

„Nesouhlasím, Rode. Je to sice klasický model, ale s dodatkem.“ „Blbost! Je to prostý předčasný pokus o centralizaci moci. Pokouší se sjednotit Gramarye pod jediný zákon a jednoho vládce namísto dvanácti lokálních knížat. To je celá ta záležitost se soudci a nic jiného. Dá se snadno spočítat, že někteří z těch lordů si na svých panstvích hráli na bohy, nutili polovinu žen, aby s nimi spaly, a zatěžovali nadměrnými daněmi každého a všechno, co se dalo. Kateřina je reformátorka, to je to celé; pokouší se vyléčit veškeré zlo tím, že se sama stane jediným zákonem na Gramarye — a to se jí nepodaří. Možná, že by mohla uspět se soudci, ale ta záležitost s knězi dozajista povede k rebeliím. Kněží mají na lid v této společnosti větší vliv než kdokoliv jiný. Pokud je donutí, aby se zodpovídali jí, prakticky tím vyrazí šlechtě zuby a oni to vědí. Nedovolí jí to bez boje.“

„Až potud s tebou souhlasím,“ řekl robot. „Potud je to klasický — model, velice připomínající pokus anglického krále Jana sjednotit své národy v době, kdy takový projekt ještě neměl naději na úspěch.“

„Ano,“ přikývl Rod. „A můžeme jen doufat, že jako v případě krále Jana budou i zdejší šlechtici trvat na Magna Chartě.“

„Ale…“

Rod se zatvářil jako trpící mučedník. „Ale co, Fessi?“

„Ale je tady jeden cizí element: skupina rádců nejvyšších lordů, skupina, která se zdá být velice soudržná.“

Rod se zamračil. „Ano, jistě. Máš pravdu.“

„A podle toho, jak jsi mi popsal události po Kateřinině odchodu…“

„Páni!“ otřásl se Rod. „Bylo to, jako by, hodila na zem rukavici a všichni vévodové se předháněli, kdo bude mít tu čest zvednout ji první. Možná, že to děvče má nějaké elementární znalosti politických věd, ale docela určitě není diplomat! Doslova je vyzvala, aby se proti ní spojili!“

„Ano, a rádci si s tím poradili velice hezky — každý z nich radil svému pánovi, aby nebojoval, protože je příliš slabý… a pak mu řekl, že pokud je boj nevyhnutelný, bylo by lépe, kdyby se spojil s ostatními lordy, neboť každý z nich je příliš slabý na to, aby bojoval sám. Jeden by skoro řekl, že rádci mají v úmyslu eliminovat centrální moc úplně.“

„Ano…“ Rod se zamračil a zamyslel se. „To není v tomto typu společnosti moc obvyklé, že ne, Fessi?“

„Ne, Rode. Teorie anarchie obvykle nevznikne dřív, než se civilizace dostane na určitý poměrně vysoký stupeň technologie.“

Rod se kousl do rtu. „Že by vnější vliv?“

„Možná. A to nás přivádí zpátky k totalitnímu hnutí lidu; další anomálie. Ne, Rode, tohle není klasický model.“

„Zatraceně, není. Máme tu tři skupiny, které zápasí o moc: prostý lid, vévodové se svými rádci a královna s těmi, kdož ji podporují. Vypadá to, že v tuto chvíli se ta podpora omezuje už jen na Broma O'Berina.“

„Totalisti, anarchisti a královna mezi nimi,“ zabručel Fess. „A koho z nich podporuješ ty, Fessi?“

„Kateřinu, zatraceně!“ zašklebil se Rod. „Jsem tady, abych zasadil semínka demokracie, a vypadá to, že jediná schůdná cesta vede přes konstituční monarchii.“

„Možná, že se mýlím,“ zamumlal Fess, „ale mám pocit, že je ti zjištění, že musíš podporovat právě ji, docela příjemné.“

Světla kolem nich temněla večerním oparem a mlhou, která se pomalu začala snášet. Rod si pojednou připadal jako v zemi stínů; Fessova kopyta zněla v okolním tichu podivně a nepatřičně.

Náhle noc protrhl ostrý výkřik, následovaný řinčením střetnuvších se mečů. „Pomoc! Pomoc!“ zavolal mladý hlas.

Rod ztuhl s rukou na jílci meče, pak zabořil paty do Fessových kovových boků a velký černý kůň vyrazil vstříc vřavě.

Rudé světlo pochodně jen slabě osvětlovalo temnou uličku. Tam, zády opřen o zeď, se bránil jeden muž s mečem proti třem útočníkům.

Rod zahalekal a pobídl svého koně přímo do hloučku. Při tom mával mečem a ječel jako indián, snažící se být dobrým vojákem Konfederace. Stačil se krýt právě včas, aby zachytil rapír, který na něj zaútočil zleva. Pak jeho vlastní meč vyťal ve vzduchu úhledný oblouk a se zařinčením narazil na ocel meče jiného protivníka.

Špičky rapírů se kolem něj míhaly jako jehly šicího stroje. Rod byl přinucen couvnout a přejít do defenzivy. V tu chvíli ze sebe někdejší oběť vyrazila křik hodný Banshee a pustila se do útočníků z druhé strany.

Netrvalo to dlouho a tři meče dopadly na zem, zatímco jejich majitelé pelášili uličkou do tmy. Rod na okamžik zůstal jako omámený, pak spustil válečný pokřik a pobídl Fesse, aby je pronásledoval.

Ale muži zmizeli na konci temné uličky, a když tam Rod dorazil, našel jen kamennou zeď. Byla to slepá ulička; muži museli uniknout jedněmi z temných a nepříjemně páchnoucích dveří.

Jejich zamýšlená oběť doběhla Roda, rozhlédla se a zalapala po dechu. „Jsou pryč a nemá smysl je hledat. V několika minutách budou pět mil odsud.“

Rod zaklel a zasunul rapír zpátky do pochvy. Opatrně se dotkl své ruky: špička zbraně jednoho z útočníků pronikla jeho kabátcem a poranila mu kůži. Podíval se na cizince: „Jsi v pořádku?“

Mladík přikývl a schoval svůj meč.

Rod se zadíval do otevřené, nosaté a modrooké tváře, která se na něj šklebila skrz chuchvalce mlhy. Mladík měl výrazné lícní kosti a velké, nevinně se dívající oči. Světlé vlasy měl zastřiženy do pážecího účesu. Byl to mladý, nezkažený a velice pohledný obličej — Rod ucítil, jak se v něm zvedá odpor.

Seskočil ze svého koně. Vršek hochovy hlavy byl asi tak v úrovni jeho očí, ale co chlapci scházelo na výšce, to mu přebývalo na podsaditosti. Jeho býčí šíje přecházela do svalnatých ramen, o dobrých šest palců širších, než měl Rod. Jeho ruce by vypadaly mnohem přiměřeněji na gorile nebo medvědovi a jeho nohy byly dva krátké kmeny stromů, sbíhající se do úzkých boků.

Na sobě měl krátký kožený kabátec a bílou košili, široký černý opasek, úzké kalhoty a vysoké kožené boty.

Když uviděl krev na Rodově rukávu, zamračil se. „Jsi zraněn.“

Rod si odfrkl. „Škrábnutí,“ řekl a zalovil ve Fessově sedlovém vaku pro antiseptické obvazy. Když si zraněnou ruku ošetřil, zašklebil se na mladíka. „Ale měl bys zaplatit účet za krejčího.“

Hoch vážně přikývl. „To učiním rád, neboť nebýt tvé včasné pomoci, měl bych teď takovou díru v srdci. Tuan McReady je tvým dlužníkem.“

Rod si ho změřil od hlavy až k patě a pak souhlasně přikývl. Slušný hoch, pomyslel si.

Napřáhl ruku. „Rod Gallowglass, k tvým službám — a o dluhu už nemluvme. Vždycky rád pomohu jednomu proti třem.“

„Ale ano, jsem tvůj dlužník!“ zvolal chlapec a stiskl Rodovu ruku stiskem sentimentálního svěráku. „Přinejmenším mi musíš dovolit, abych za tebe zaplatil korbel piva!“

Rod pokrčil rameny. „Proč ne? Stejně jsem zrovna byl na cestě do hostince, pojďme spolu!“

K jeho překvapení Tuan zaváhal. „Odpusť, můj dobrý Gallowglassi… je jen jeden dům v tomto městě, kde jsem vítán. Ve všech ostatních znají mé staré zvyky a“ — oválný obličej se náhle zkřivil v úšklebku — „můj způsob života netěší pokojné a správné poddané.“

Rod se taky zašklebil a kývl. „Post jocundum juventutem. Co na tom, jedna hospoda je stejně dobrá, jako kterákoliv jiná, řekl bych.“

Cesta do Tuanovy hospody se nějak neslučovala s jeho urozeným vzhledem. Prošli dvěma temnými a úzkými uličkami, přelezli přes starou cihlovou zeďa dostali se na sluncem zalitý dvorek, který byl možná ve své době docela elegantní. Ta doba však už byla jedno nebo dvě století minulostí. Uprostřed dlážděného prostranství bublala zřícenina kamenné fontány plná zrezivělé vody z primitivních rozvodů. Mezi dlažebními kameny vykukoval plevel, sám ve značném stadiu úpadku. Cihly, ze kterých se skládaly zdi, byly otlučené a popraskané, malta vydrolená. V rozích a u zdí ležely hromady sutě a odpadků; menší hromádky byly tu a tam roztroušeny všude kolem.

Hospoda sama byla poloviční zřícenina s opadanými okapy. Horní patro bylo vybaveno rezivějícím zábradlím, kterému na první pohled nebylo radno důvěřovat. Okna byla zabedněna prkny, prkna popraskaná, trouchnivějící a prorostlá houbou. Masivní dubové dveře byly zjevně jedinou zdravou částí domu, a dokonce i ty se prohýbaly.

„Tak tady tolerují tvé chování?“ zeptal se Rod, rozhlížeje se po zchátralém okolí, zatímco Tuan klepal na dveře jílcem rapíru.

„Ano, tolerují,“ přikývl Tuan, „ačkoliv i jejich pohostinnost má své meze.“

Rod ucítil zamrazení mezi lopatkami a pomyslel si, na jakého dobře vychovaného mládence to asi natrefil.

Tuan zaklepal znovu. Rod se divil, že čeká odezvu; zabedněnými okny ven nepronikalo žádné světlo. Pokud mohl soudit, bylo to místo naprosto opuštěné.

Ale dveře se náhle s příšerným skřípěním pohnuly a otevřely se natolik, aby jimi mohli projít dva muži.

„Náš hostitel,“ řekl Tuan vesele. „Šklebil.“

Sukovitá, shrbená parodie lidské bytosti nakoukla štěrbinou mezi dveřmi a vydala ze sebe kloktavý hrdelní zvuk. Jedno její ucho vypadalo jako květák a druhé jí chybělo úplně; holohlavou lebku zdobilo jen pár špinavých chumáčů vlasů. Nos měl jako bambuli vyčuhující z úrody bradavic, oči zlověstné, blýštící se štěrbiny. Oblečený byl ve sbírku hadrů a záplat, která o sobě kdysi mohla tvrdit, že byla kabátcem a kalhotami, a která na vyhublé postavě lidského strašáka nepěkně visela.

Trol ustoupil do páchnoucí temnoty svého doupěte. Tuan ho statečně následoval. Rod se zhluboka nadechl, vypjal hruď a ohlédl se přes rameno, aby se ujistil, že Fess pořád ještě stojí u fontány s hlavou skloněnou v imitaci koňského odpočinku. Na okamžik mu záviděl jeho schopnost odpojit si vnější čidla. Pak vypjal hruď a následoval Tuana dovnitř.

Dveře se za ním zabouchly a ozval se šouravý zvuk, jak Šklebil chvátal otevřít další dveře.

Tyto se otevíraly snadno a odhalily za sebou zář pochodní a příval drsného, hrubého smíchu. Rod vyvalil oči.

Vešli dovnitř a Rod se rozhlédl. Byla to velká výčepní místnost se čtyřmi otevřenými ohništi a zdmi lemovanými zapálenými loučemi. Nad ohni se opékalo maso; číšnice si prodíraly cestu vřavou s korbely piva a vína ze dvou velkých sudů, které dominovaly vzdálené straně místnosti.

Zákazníky byla spodnina města. Jejich oděvem byly zchátralé, zalátané hadry. Jejich těla nesla znaky primitivního zákonodárství: tomu chybělo ucho, tomu zase oko. Jejich obličeje byly znetvořené a zjizvené nemocemi. Ale tady, mezi sebou, vesele povykovali a šklebili se, ačkoliv se jim oči leskly zlobou, když se dívali na Roda.

Ale zloba zmizela a byla vystřídána něčím skoro jako zbožnou úctou, když vedle něj uviděli mladého Tuana.

„Říká se,“ řekl chlapec s úsměvem, „že mezi zloději není cti, ale mezi žebráky Gramarye je alespoň přátelství. Vítej, Rode Gallowglassi, do Clovisova domu.“

Vlasy na temeni Rodovy lebky se naježily. Vzpomněl si na dav s pochodněmi, který viděl včera večer na nábřeží. Jeho oči se rozšířily; podíval se na Tuana. To nemohl být on. Ne, určitě to nemohl být on!

Nebo snad mohl být? Ano, určitě byl.

Tuan McReady byl ten mladý buřič, který podněcoval davy, aby táhly na hrad.

Tenhle růžolící, zdravím kypící mladík byl hlavní krysou ve zdejší stoce.

Dav se rozpadl do jásajících, pokřikujících skupinek, vítajících svého Galahada. Tuan se usmíval a kynul. V obličeji se mu objevil lehký nach. Skoro to vypadalo, jako by se za svou popularitu styděl.

Pak odvedl Roda do temného kouta v zadní části místnosti. Šklebilovi neřekl ani slovo, ale skoro ve stejnou chvíli, kdy usedli, se před nimi na stole objevily dva kouřící džbánky svařeného vína. Hostinský pak zmizel, aniž by počkal na zaplacení.

Rod se za ním díval, jak odchází, a pozvedl jedno obočí v cynickém úšklebku. Obrátil se na Tuana: „Tady nemusíš platit?“

„Nikoliv.“ Tuan se usmál. „Všichni, kdo přijdou do Clovisova domu, přinesou s sebou to málo peněz, co mají. Ty přijdou do společné pokladny a pořídí se za ně maso, víno a pivo, které pak každý dostane podle svých potřeb.“

„A místo na spaní, předpokládám?“

„Ano, a oblečení. Na gentlemanské poměry je tu ubohá strava, ale pro mé chudé bratry je to pohádkové bohatství.“

Rod se hochovi zadíval do tváře uvažuje, co měl asi na mysli, když řekl bratry.

Pohodlně se opřel a překřížil si nohy. „Nazval bys sám sebe nábožensky založeným mužem?“

„Já?“ Tuan se pokusil zaklonit a rozesmát se, a skoro se mu to povedlo. „Ach ne! Dříve jsem býval, ale teď už mě v kostele neviděli dobře třikrát dvacet neděl!“

Takže, pomyslel si Rod, ať už byly jeho pohnutky pro pomoc ubohým jakékoliv, přinejmenším nebyly hypokritické. Podíval se do svého džbánku. „Tak ty chceš říct, že živíš všechny ty chudáky z krejcarů, které sem přinesou?“

„Nikoliv, to je jen začátek. Ale dáme-li takto najevo své nejlepší úmysly, naše urozená královna nás jistě uzná za hodny života.“

Rod z chlapce nespouštěl oči. „Míníš tím, že vám královna přispívá na podporu nezaměstnaným?“

Mladík se lišácky zašklebil. „Přesně tak, ačkoliv neví, komu se její podpory dostává. Neví nic o Clovisově domě, ví jen, že dává svému dobrému Bromu O'Berinovi peníze na podporu ubohých.“

„A Brom je dává tobě.“

„Ano. A co se jeho týče, je rád, že je v temných uličkách míň vrahů a zlodějů.“

Rod přikývl. „Velice důmyslné! A to celé jsi vymyslel ty?“

„Ach ne! Byl to Šklebil, kdo na to přišel, ale nikdo mu nedopřál sluchu.“

Rod vytřeštil oči. „Šklebil? Chceš říct, že ta hrbatá postava z půlnočních horrorů je šéfem celého toho podniku?“

Tuan se zamračil a zavrtěl hlavou. „Lidé za ním nešli, příteli Gallowglassi, nemá v sobě dost vůdčího ducha. Je náš hostitel, udržuje hospodu a opatřuje zboží, které je třeba — správce, pouhý správce, ale správce dokonalý. Zjistil bys, že je lepší účetní než kdokoliv jiný, dokonce přísnější než královnin pokladník.“

„Aha, takže správce.“ Ale taky člověk, který drží prkenici, dodal Rod v duchu. A mozek podniku také. Tuan možná věděl, jak přimět lidi, aby dělali, co chce, ale věděl také, co má chtít?

Ano, samozřejmě, že věděl. Copak mu to Šklebil neřekl? To ze Šklebila dělalo také místního politického ekonoma a nejspíš i autora Tuanových projevů.

Rod se zaklonil a zamnul si bradu. „A vy jim zajišťujete tenhle dekadentní přepych jen z žebráckých grošů — a královniných stříbrňáků?“

Tuan se ostýchavě zašklebil, nahnul se dopředu a přikývl. „Není to tak jednoduché, příteli Gallowglassi. Tihle žebráci se nedají snadno ovládat. Je to nevděčná práce, vyčerpávající, zmáhající a nejistá — člověka to brzy unaví. Ale přesto stojí za to, aby byla udělána.“

Rod přikývl. „Vyžaduje to muže bez falešné pýchy a bez falešné poníženosti, někoho, kdo dokáže nahlédnout do srdcí těchto lidí.“

Tuan se zarděl.

„Jen takový muž,“ pokračoval Rod, „se může stát králem žebráků.“

Ale Tuan rozhodně zavrtěl hlavou. „Ne, žádný král tady není, příteli Gallowglassi. Možná hospodář, ale velice chudý.“

„Ty nechceš být králem?“

Tuanova ramena sebou zaškubala záchvatem smíchu. „Žebráci by mne neposlouchali!“

„To není to, na co jsem se ptal.“

Tuanovy oči se upřely na Roda a smích mu z tváře pomalu zmizel. Pochopil, co Rod zamýšlí, a rysy mu ztvrdly. „Ne!“ odsekl. „Netoužím po trůnu.“

„Proč se tedy snažíš vést žebráky proti královně?“ zaútočil Rod.

Na Tuanově tváři se znovu objevil úsměv; rozvalil se v židli vyhlížeje velice spokojený sám se sebou. „Ach, ty znáš mé projevy! Pak se tě mohu zeptat, můj příteli Rode, půjdeš s námi, když potáhneme na hrad?“

Rod cítil, že mu kůže na obličeji tuhne jako omítka; upřel oči na Tuana a zeptal se velice klidným hlasem: „Proč já?“

„Budeme potřebovat tolik přátel v královnině gardě, kolik můžeme mít…“

„Nemáte jich tam zřejmě málo,“ zabručel Rod, „když už víte, že jsem do ní dnes ráno vstoupil.“

Tuanův úsměv se rozšířil, jeho víčka se zavřela.

Zdánlivě nesouvisející skutečnost náhle vyvstala Rodovi na mysli. „Kdybych zapátral v této místnosti,“ zeptal se, „našel bych tu i ty tři muže, kteří tě před chvílí napadli?“

Tuan vesele přikývl.

„Docela dobrá práce,“ řekl Rod a naklonil se k němu. „Malé představení sehrané jen pro mne s jediným účelem — dostat mne do situace vhodné k naverbování. Ty víš, jak ovládat lidi, Tuane McReady.“

Tuan se začervenal a sklopil oči.

„Ale co když se k vám nechci připojit, Tuane McReady? Odejdu dnes v noci z Clovisova domu živ?“

Tuan zvedl hlavu a zavrtal své oči do Rodových. „Jedině,“ řekl, „pokud jsi skvělý šermíř nebo čaroděj.“

Rod pomalu kývl a události uplynulých dvou dnů mu začaly vířit hlavou. Na okamžik byl v pokušení připojit se; nebylo pochyb, že by se dokázal dostat na trůn, až by bylo po revoluci.

Ale ne; co Tuan řekl, byla pravda. Ovládat žebráky vyžadovalo muže s vrozeným nadáním pro hypnotizování mas. Rod mohl získat trůn, ale žebráci — a Šklebil, ať už za ním byl kdokoliv — by mu ho dlouho nenechali.

Ne, rozložení moci bylo takové, jaké bylo; konstituční monarchie byla jediná možná cesta k demokracii pro tuto planetu.

A pak, byla tu Kateřina…

Už tomu zřejmě bylo tak. Lpěl na Kateřině, byla jeho Snem.

Ale Tuan se mu líbil na první pohled. Jak je má mít rád oba, když ve skutečnosti bojují proti sobě?

Samozřejmě, Tuanův přímočarý šarm mohl být hraný, ale něco Rodovi říkalo, že tomu tak není.

Ne, kdyby Tuan doopravdy bažil po trůnu, musel by nenávidět Kateřinu — a že by se mu podařilo nad ní zvítězit, o tom Rod nepochyboval.

Takže Tuan královnu podporoval. Jak si myslel, že jí jeho demagogie pomůže, to si Rod nedokázal představit, ale všechno nasvědčovalo tomu, že Tuan v to pevně věřil.

Proč potom to důmyslné spiknutí na vlákání Roda do Clovisova domu?

Chtěl si Roda vyzkoušet, samozřejmě; zjistit, jestli se mu dá důvěřovat, když se pohybuje v královnině blízkosti.

Což dává smysl, zejména je-li do toho zapleten Brom O'Berin. Dalo by se čekat, že se Brom bude pokoušet získat pro královnu podporu veřejnosti — ale k čemu pak ta propaganda tažení na hrad?

Tuan pravděpodobně odpověď na tu otázku znal, a až ji Rodovi poví, odpoví tím současně i na ty ostatní.

Zuřivě se na Tuana podíval a zvedl se, s rukou na jílci meče. „Ne, děkuji. Raději vyzkouším své štěstí s magií a mečem.“

Tuanovy oči zaplály radostí; vyskočil a chytil Roda za ruku. „Dobře řečeno, příteli Gallowglassi! Doufal jsem, že odpovíš takhle. Teď se posaď a poslechni si pravdu o mém spiknutí.“

Rod vycenil zuby: „Tas,“ vyštěkl s předstíranou zlostí.

„Ne, ne! Nebudu tasit proti příteli. Zahrál jsem na tebe nečistou hru, ale musíš opanovat svůj hněv; bylo to v dobrém úmyslu. Ale teď už se posaď a vyslechni mne.“

„Už jsem slyšel všechno, co jsem potřeboval.“ Rod začal vytahovat meč.

Tuan ho znovu chytil za ruku a tentokrát ho Rod nedokázal setřást. Podíval se Tuanovi do očí, čelist vysunutou a ústa pevně sevřená, ale postupně mu dovolil, aby mu zasunul meč zpátky do pochvy.

„Posaď se,“ zopakoval Tuan a vtlačil Roda zpátky do židle tak snadno, jako by byl malé dítě. „A teď poslyš o mém spiknutí.“ Pustil Roda a usmál se, jako by se vůbec nic nestalo. „Královna nám dává peníze a žebráci vědí, že pocházejí od ní; ale dary jen zvyšují hněv, který k dárci cítí. Abychom z nich udělali královniny přátele, musíme najít způsob, jak jejich hněv proměnit ve vděčnost.“

Rod zamračeně přikývl.

„Takže musíme z královniných stříbrňáků udělat něco jiného než dar.“

„A tys našel způsob, jak to udělat.“

„Já ne,“ přiznal se Tuan. „To Šklebil. 'Kdy dar není darem? zeptal se mne a já odpověděl: 'Tehdy, když na něj má obdarovaný právo. „

Tuan se zaklonil a rozpřáhl ruce. „A je to: nic těžkého na tom není. Žebráci potáhnou na hrad a budou křičet, že jim královna dluží chleba a maso, protože je to jejich právo. A ona jim to dá a oni jí budou vděční.“

Rod se usmál a zamnul si bradu. „Velice vychytralé,“ řekl a přikývl, ale sám pro sebe dodal: Pokud by to fungovalo. Jenže to nefunguje: lidé, kteří mají peníze, je rádi dávají z dobročinnosti, ale nedali by ani cent, kdyby jim někdo řekl, že musí. Jak vděční jí ti žebráci budou, až je odmítne a povolá armádu, aby je zahnala?

A dokonce i kdyby souhlasila, co pak? Co ten pocit moci, který tím získají? Žebráci přikazují královně! Nezastaví se u chleba a masa, ne, příští týden se vrátí s dalšími požadavky, ať už s Tuanem nebo bez něj.

Ach ano, byl to vychytralý plán, a Tuan do něj byl krásně zatažen. Šklebil nemohl prohrát; a ani cizí totalisti, kteří stáli za ním.

Ale Tuan to myslel dobře. Jeho úmysly byly čisté. Byl sice trochu slabší v politické teorii ale jeho záměr byl dobrý.

Rod pozvedl džbánek, aby se zhluboka napil, a pak se zadíval do jeho nitra, pozoruje víření horkého vína. „Najdou se i takoví, kteří říkají, že Clovisův dům má v úmyslu svrhnout Kateřinu z trůnu.“

„Ne, nikdy!“ zvolal Tuan a zbledl. „Já Kateřinu miluji!“

Rod se zadíval hochovi do jeho upřímné, otevřené tváře a rozhodl se pro vlastní prohlášení.

Upřel oči zpátky do džbánku. „Já také,“ řekl pravdivěji, než měl v úmyslu. „Ale přesto jsem nucen povědět, že královna, abych tak řekl, nejedná moudře.“

Tuan si zhluboka povzdechl a spráskl ruce. „To je pravda, svatá pravda. Myslí to tak dobře, a přitom jedná tak špatně.“

Už ses někdy podíval do zrcadla, pane Zmatku? pomyslel si Rod a nahlas řekl: „Jak to myslíš?“

Tuan se smutně usmál. „Touží odčinit v jediném dni, co její předkové napáchali za celá staletí. V tomto království je více zla, než bych byl rád přiznal. Ale hromada hnoje se nedá odklidit jediným máchnutím vidlemi.“

„Pravda,“ souhlasil Rod, „a když pod ni dáš sanytr, výbuch všechno rozmetá.“

„Nejvyšší lordi nedbají na to, že se chce vypořádat se zlem,“ pokračoval Tuan. „Vidí jen, že chce v zemi prosadit jedinou vůli — a to svou.“

„Jistě,“ Rod pozvedl s rezignovaným výrazem svůj džbánek, „doufejme, že se jí to povede.“

„Pokud si myslíš, že je to možné,“ řekl Tuan“ jsi ještě větší hlupák než já — a o sobě vím, že jsem hlupák naprosto výjimečný.“

Rod postavil džbánek netknutý. „Říkáš to jenom tak obecně, nebo máš na mysli něco konkrétního?“

Tuan přitlačil jeden svůj ukazováček proti druhému. „Trůn spočívá na dvou nohách, primus, šlechta, která se vzpírá všemu novému, a tudíž stojí proti královně.“

„Díky,“ řekl Rod s kyselým úsměvem, „že mi svěřuješ takové tajemství.“

„Nech si to,“ odpověděl Tuan a pak pokračoval nevzrušeně. „Lordi by jí z oddanosti k jejímu otci snad i podpořili, ale mají své rádce.“

„Ano.“ Rod se kousl do spodního rtu. „Mám pravdu, když se domýšlím, že lordi dělají to, co jim jejich rádci řeknou?“

„Nebo co jim řeknou, aby nedělali, což vychází nastejno. A rádci hovoří jediným hlasem — Durerovým.“

„Durer?“ zamračil se Rod. „Kdo je to?“

„Rádce lorda Loguira.“ Tuanovi se na tváři objevil kyselý úšklebek. „Má na Loguira velký vliv, což je zázrak, protože starý Loguire je ten nejtvrdohlavější muž na světě. Dokud Loguire žije, Kateřina se snad udrží. Ale až zemře, padne, neboť Loguirovi potomci královnu nenávidí.“

„Potomci?“ Rod pozvedl obočí. „Loguire má syna?“

„Dva,“ řekl Tuan s neveselým úsměvem. „Ten mladší je hlupák, který miluje svého největšího nepřítele; starší má horkou hlavu a slabost pro Durerovy lichotky. Takže co Durer řekne, Anselm Loguire udělá.“

Rod pozvedl džbánek. „Tak tedy popřejme starému Loguirovi dlouhý život.“

„Ano,“ přisvědčil Rod, „protože Anselm chová vůči královně zášť ohledně nějaké staré křivdy.“

Rod se zamračil. „Jaké křivdy?“

„Nevím.“ Tuanovy tváře poklesly, takže vypadal jako starý policejní pes se zanícenými dutinami. „Já nevím.“

Rod se opřel a položil jednu ruku na jílec meče. „Takže on a Durer touží po královnině pádu. A ostatní šlechtici se k nim přidají — až starý Loguire zemře. Tolik k první noze trůnu. A co ta druhá?“

„Secundus“ řekl Tuan se zasalutováním Mladého skauta, „lid; venkované, kupci a řemeslníci. Milují ji, protože jim usnadňuje jejich břímě, ale zároveň se jí bojí kvůli jejím čarodějnicím.“

„Ach. Ano. Jejím… čarodějnicím.“ Rod se zamračil a pokusil se vyhlížet bystře a zasvěceně, zatímco mu v hlavě zuřila bouře. Čarodějnice jako politická síla?!

„Po celé věky,“ pokračoval Tuan, „byly čarodějnice mučeny, dokud nepřiznaly spolčování s ďáblem, nebo byly podrobovány zkouškám vodou, nebo, když všechno ostatní selhalo, byly upalovány na hranici.“

Rod na okamžik pocítil příval soucitu s generacemi esperů.

„Ale královna teď s nimi jedná jinak; a proslýchá se, že i ona sama je čarodějnice.“

Rod se přinutil setřást mentální mlhu alespoň natolik, aby dokázal zaskřehotat: „Řekl bych, že to lid příliš neinspiruje k podpoře své vládkyně a jejích snah.“

Tuan se kousl do rtu. „Řekněme, že váhají…“

„Mají zatracený strach,“ přeložil Rod. „Ale všiml jsem si, že jsi žebráky nezahrnul jako součást lidu.“

Tuan zavrtěl hlavou. „Ne, ti jsou mimo, rozhněvaní a nenávidící všechny a všechno. A přitom doufám, že právě z toho prohnilého trámu vytesám třetí nohu ke královnině trůnu.“

Rod se zadíval na mladíka a při tom trávil jeho slova. Pak se opřel a pozvedl džbánek. „Pak tu máš vše, co královna potřebuje.“ Napil se. Odkládaje džbánek, zeptal se: „Předpokládám, že rádci dělají, co mohou, aby strach v lidech ještě prohloubili?“

Tuan zavrtěl hlavou a překvapeně zamrkal. „Ne, nic takového nedělají. Člověk by skoro řekl, že ani netuší, že nějaký lid existuje.“ Zamračil se do svého džbánku a zamyšleně zamíchal jeho obsahem. „Jenže lidem nikdo nemusí říkat, že se mají bát.“

„Takže už to sami dobře vědí?“

„Ano, neboť viděli, že ani všechny královniny čarodějnice nedokážou zahnat Banshee od jejího krovu.“

Rod se zmateně zamračil. „Tak ať ji nechají vysedět na cimbuří důlek, když jí to baví. Nikomu přece neublíží, ne?“

Tuan překvapeně vzhlédl: „Copak nevíš, co znamená Banshee, Rode Gallowglassi?“

Rod cítil, jak se mu scvrkává žaludek; není nic horšího, než neznat místní pověsti, když se pokoušíš být nenápadný.

„Když se Banshee objeví na tvém krovu,“ řekl Tuan, „někdo v domě zemře. A pokaždé, když se Banshee objevila na cimbuří, unikla Kateřina smrti jen o vlas.“

„Ano?“ Rod pozvedl obočí. „Dýka? Padající cihla? Jed?“

„Jed.“

Rod se opřel a zamnul si bradu. „Jed, zbraň aristokratů, chudí si ho nemohou dovolit. Kdo z lordů nenávidí Kateřinu tak strašně?“

„Samozřejmě, žádný!“ Tuan zbledl. „Nikdo z nich by nikdy nepoužil jed, Rode Gallowglassi, protože by se tím navěky zbavil cti!“

„Takže čest pořád ještě něco znamená?“ Když uviděl pobouřený výraz v Tuanově tváři, rychle pokračoval: „Šlechtice tedy nechme stranou. Ale co takhle někdo z jejich blízkosti? Třeba rádcové?“

V Tuanově očích se zablesklo hněvem a pochopením. Zaklonil se a přikývl.

„Ale co by získal její smrtí pouhý rádce?“ zamračil se Rod. „Pokud nechce, aby jeho pán získal korunu a on úřad královského rádce…“

Tuan přikývl. „To si zřejmě přejí všichni, příteli Gallowglassi.“

Rod náhle v mysli uviděl Gramayre rozdělenou na dvanáct malých království, nepřetržitě válčících proti sobě, každé s králem, kterého řídí jeho rádce. Japonská uzurpace, muži za trůnem, anarchie.

Anarchie.

Na Gramarye pracovala síla z venčí, agenti civilizace s rozvinutou technologií a promyšlenou politickou filozofií. Nejvyšší šlechta byla pomalu rozdělována, lid štván proti šlechtě podle vzoru Clovisova domu. Dvanáct malých království se brzy rozdrobí na válčící hrabství, hrabství na farnosti a tak pořád dál, až k vítězství anarchie.

Rádcové byli tou hybnou silou, pečlivě směrováni k nastolení anarchie. Ale kým?

Proč mohlo počkat. Na čem teď záleželo nejvíc, byla hlavní postava hry a ta se nacházela u lorda Loguira: jmenovala se Durer.

A jeho hlavním cílem byla Kateřinina smrt.

Hrad se černal proti nebi, když se Rod vracel, ale padací most a brána byly osvětleny pochodněmi. Fessovy podkovy dutě zabubnovaly na prknech mostu. Od velkého stínu brány se oddělil menší stín, stín, který napřáhl ruku a tvrdě ji položil na Rodovu holeň.

„Stůj, Rode Gallowglassi!“

Rod shlédl dolů, usmál se a kývl. „Rád tě vidím, Brome O'Berine.“

„Možná,“ odtušil trpaslík. „Dnes v noci tě čeká služba u královny, Rode Gallowglassi.“

Když vcházeli do královniny audienční komnaty, Rod pořád ještě uvažoval, jak Brom mohl vědět, kde v noci byl. Samozřejmě předpokládal, že Brom má v Clovisově domě špiony, ale jak se mohli k Bromovi dostat tak brzy?

Dveře byly masivní, dubové, železem pobité a čalouněné zeleným a zlatým sametem královnina domu. Rod si zkušeným okem změřil dva strážné a přesvědčil se, že veškerá kůže na nich byla vyleštěna a všechen kov se blýskal. Pochvalně na ně kývl; jejich tváře však byly jako ze dřeva. Byl snad podezřelý z velezrady?

Na Bromovo kývnutí jeden ze zbrojnošů na dveře třikrát silně zaklepal a pak je otevřel dokořán. Rod následoval Broma dovnitř. Dveře se za nimi se zaduněním zavřely.

Místnost byla malá, ale s vysokým stropem, obložená tmavým dřevem, osvětlená jen čtyřmi velkými svícny, které stály na sametem pokrytém stole v jejím středu, a malým ohněm v kachlovém krbu. Kamennou podlahu pokrýval tlustý koberec a na stěnách visely tapisérie. Přes celou protější zeď se táhla obrovská knihovna.

Po stranách krbu stála dvě velká vyřezávaná křesla; další dvě byla odtažena ke stolu. Kateřina seděla v jednom z nich, skloněná nad velkou v kůži vázanou knihou. Pět nebo šest podobných leželo na stole kolem ní. Světlé vlasy jí splývaly rozpuštěné po ramenou, ostře kontrastujíce s jejími tmavými, sivorudými šaty.

Zvedla hlavu a její oči se setkaly s Rodovými. „Vítej.“ Hlas měla jemný, lehce chraplavý kontraalt, tak odlišný od ostrého sopránu, který nechala zaznívat ve sněmovní síni, až Rod na okamžik zapochyboval, jestli je to skutečně stejná žena.

Ale oči měla ostražité a arogantní. Ano, byla to Kateřina.

Její těžká koruna však ležela na stole vedle ní a ona se zdála být nějak menší a křehčí.

„Byl jsi v Clovisově domě?“ otázala se. Její oči měly přísnost úřední obsílky.

Rod odhalil zuby v úšklebku a přinutil svou hlavu, aby přikývla.

„Dnes večer, jak jsi řekla, má královno.“ V Bromově hlase zazněl trpký podtón. „Ačkoliv jak víš — “

„- to není tvoje věc, Brome O'Berine.“ Královna zpražila trpaslíka pohledem; Brom se usmál a pokorně sklonil hlavu.

„Cože?“ Rod si odfrkl. „Ach tak, špion, samozřejmě. Skvěle pracující špion, když dokázal podat své hlášení tak rychle.“

„Nikoliv.“ Brom se zmateně zamračil. „Máme jen málo špionů, neboť věrnost je v těchto temných dobách vzácná, a v Clovisově domě si žádného nedržíme.“

„Žádný špion,“ přisvědčila královna, „a přesto vím, že jsi dnes mluvil s Tuanem od žebráků.“

Její hlas změkl; v očích měla skoro laskavý výraz, když se podívala na trpaslíka. „Brome…?“

Trpaslík se usmál, sklonil hlavu a otočil se ke dveřím. Hranou dlaně udeřil do dřeva. Dveře se otevřely, Brom se na jejich prahu otočil a obdařil Roda zlověstným pohledem zpod svého hustého obočí; pak se za ním dveře zavřely.

Kateřina vstala a přistoupila ke krbu. Tam zůstala stát hledíc do plamenů, ruce založené v bok. Ramena jí poklesla, na okamžik vypadala tak malá a opuštěná — a tak půvabná, když ji zář krbu halila ramena a tvář jako závoj — až se Rodovi starým známým způsobem stáhlo hrdlo.

Pak se napřímila a prudce se otočila k němu: „Nejsi, čím se zdáš být, Rode Gallowglassi.“

Rod vytřeštil oči.

Kateřinina ruka si pohrávala s pramínkem vlasů na svém hrdle.

Rod si maličko nervózně odkašlal. „Ale ano, jsem obyčejný voják, který plní rozkazy, aby si zasloužil svůj žold — a přesto jsem byl už třikrát v posledních třiceti hodinách obviněn, že jsem něčím tajemným.“

„Pak si musím myslet, že je to pravda.“ Na Kateřinině obličeji se objevil zlomyslný úšklebek.

Posadila se do jednoho z velkých dubových křesel, rukama pevně sevřela opěrky a několik okamžiků Roda bedlivě pozorovala.

„Kdo jsi, Rode Gallowglassi?“

Rod rozpřáhl ruce, snaže se vypadat jako ztělesnění uražené nevinnosti. „Pouhý žoldnéř, má královno! Voják štěstěny, nic víc!“

„Nic víc,“ opakovala královna rozzlobeně. „Jaké je tvoje povolání, Rode Gallowglassi?“

Rod se zamračil; začal se ho zmocňovat neodbytný pocit, že byl zatažen do hry na kočku a myš. „Jsem voják, má královno.“

„To je jen tvé vedlejší zaměstnání,“ řekla. „Tvoje zábava a hra, kterou hraješ. Pověz mi, jaké je tvé skutečné povolání.“

Ta žena byla a) záhadná a b) potvora, pomyslel si Rod. Potíž byla v tom, že byla překrásná potvora a Rod měl svoje slabá místa.

Jeho mozek se horečně rozběhl; zavrhl několik lží a pak si vybral tu nejprostší a přitom přijatelnou.

„Moje povolání je chránit život jejího veličenstva.“

„No jistě!“ Kateřina ho zmrazila pohledem. „A kdo tě v tom povolání vyučil? Kdo je mi tak oddán, že tě sem poslal?“

Náhle Rod prohlédl přes všechen ten její výsměch a útočnost. Byla to všechno maska, štít — za ním byla velice vystrašená a velice osamělá malá dívenka, která jen chtěla někoho, komu by mohla důvěřovat, toužila po někom, komu by mohla důvěřovat. Ale všude kolem bylo tolik zrady; důvěru už si nemohla dovolit.

Podíval se jí do očí co nejlaskavěji a nejdůvěryhodněji a řekl mírným hlasem: „Nemám žádného pána, má královno; já sám jsem se poslal z lásky ke královně Kateřině a oddanosti k národu Gramayre.“

V očích se jí objevil záblesk zoufalství a její ruka se křečovitě, sevřela na opěrce křesla. „Z lásky,“ zamumlala.

Pak se jí v očích znovu objevil posměch. „Ano, láska — ke královně Kateřině.“ Odvrátila se a zadívala se do ohně. „Budiž tedy tak, jak říkáš. Připadá mi, že jsi doopravdy můj přítel — ačkoliv nedokážu říct, proč si to myslím.“

„Ach, tím si můžeš být jista!“ usmál se Rod. „Věděla jsi, že jsem byl v Clovisově domě, ačkoliv jsi mi neřekla, jak to víš — a byla to pravda!“

„Buď zticha!“ okřikla ho. Pak se její oči pomalu zvedly k jeho. „Jaká záležitost tě zavedla dnes večer do Clovisova domu?“

Byla snad čtenářkou myšlenek?

Rod se poškrábal na bradě, čímž aktivoval mikrofon zabudovaný do čelisti…

„Odpusť mi zvědavost, která není v mé proFessi obvyklá,“ řekl. „Ale jak ses dozvěděla, že jsem byl v Clovisově domě?“

„Tady, Rode?“ ozval se mu v uchu tichý hlas.

Z Kateřinina výrazu bylo možno vyčíst, že poněkud vypadla z konceptu. „Věděla jsem, že jsi hovořil s Tuanem Loguirem. Kde jinde k tomu mohlo dojít, než v Clovisově domě?“

Velice hezké — ale jak mohla vědět, že byl s Tuanem… Loguirem?

Loguire!

Rod vytřeštil oči. „Odpusť, ale — hm, řekla jsi — Tuanem Loguirem?“

Kateřina se zamračila.

„Myslel jsem, že se jmenuje, hm — McReady.“

Kateřina div že se nerozesmála. „Ó ne! Je druhým synem mylorda Loguira! To jsi nevěděl?“

Druhý syn! Takže Tuan byl sám oním mužem, kterého odsuzoval pro jeho hloupost!

Stejně jako jeho bratr byl tím mužem, který chová 'prastarou zášť vůči královně, a byl hlavní hrozbou trůnu.

„Ne,“ řekl Rod, „nevěděl jsem to.“

Ozval se Fessův hlas: „Údaje naznačují existenci skvělého informačního systému.“

Rod mentálně zasténal. Roboti byli skutečně k nezaplacení!

Našpulil rty a upřeně se podíval na Kateřinu. „Říkala jsi, že v Clovisově domě nemáš žádné špiony,“ řekl, „a předpokládám, že mluvíš pravdu, což tedy znamená — “

Nechal větu nedopovězenou; Fess měl doplnit zbytek.

Na okamžik bylo ticho a pak se Rodovi ozvalo v uchu hlasité bzučení, ukončené ostrým cvaknutím.

Rod v duchu zaklel. Pokud Kateřina neměla špióny, logicky nemohla vědět, co ví. Postavil Fesse před další paradox a jeho obvody se přetížily. S epileptiky jsou samé problémy.

Kateřina po něm šlehla pohledem: „Samozřejmě, že jsem mluvila pravdu!“

„Ach, nikdy jsem o tom nepochyboval!“ spěchal ji ujistit Rod. „Ale jsi panovnice a byla jsi tak vychována; hned v první lekci tě museli naučit lhát bez mrknutí oka.“

Kateřinina tvář ztuhla, pak pomalu sklonila hlavu a podívala se na ruce ve svém klíně. Když znovu vzhlédla, její maska byla pryč a její pohled byl velice zoufalý. „Znovu jsem měla pravdu,“ zamumlala. „Víš víc, než obyčejný voják, Rode Gallowglassi.“

Rod rozpačitě přikývl. Znovu klopýtl — námezdný voják se nevyzná v politice.

„Teď mi pověz,“ zašeptala, „co tě dnes v noci přivedlo do Clovisova domu.“

„Má královno,“ řekl Rod vážným hlasem, „v postranní uličce byl jeden muž napaden třemi jinými. Pomohl jsem mu a on mne vzal do Clovisova domu, aby mi poděkoval džbánkem vína. Tak jsem se setkal s Tuanem Loguirem.“

Její obočí poklesla v znepokojeném zamračení. „Kdybych jen mohla věřit, že mluvíš pravdu,“ zamumlala.

Vstala a přistoupila ke krbu. Najednou se napřímila a pozvedla hlavu. „V tuto chvíli potřebuji všechny přátele, které mám,“ zašeptala chraplavým hlasem, „a ačkoliv nedokážu říct proč, myslím, že ty jsi ten nejupřímnější z nich.“

Upřela na něj své oči a on ke svému překvapení uviděl, že je má vlhké slzami. „Pořád je ještě někdo, kdo mne chce chránit,“ řekla hlasem tak tichým, že ho sotva slyšel, ale oči ji přes slzy zářily a kolem Rodovy hrudi se stáhl neviditelný pás. Hrdlo se mu také stáhlo a začaly ho svědit oči.

Kateřina se odvrátila a kousla se do hřbetu ruky. Když po chvíli znovu promluvila, hlas se jí chvěl. „Velice brzy může přijít čas, kdy nejvyšší lordi povstanou proti mně; myslím, že nebude mnoho těch, kdož ponesou mou zástavu.“

Znovu se k němu obrátila; oči měla lesklé a nesmělé, rty se jí chvěly. Rod zachytil její pohled — sám zmatený, fascinovaný a se srdcem bušícím jako zvon.

Přistoupila až těsně k němu, jednou rukou si při tom mimovolně pohrávala s pramenem světlých vlasů. „Budeš v těch dnech stát na mé straně, Rode Gallowglassi?“ zašeptala.

Rod nemotorně přikývl a pokusil se říct něco příhodného. V tu chvíli by zřejmě odpověděl stejně, i kdyby žádala jeho duši.

V příštím okamžiku byla v jeho náručí, malá a choulící se, a její vlhké a horké rty se tiskly k jeho.

O nekonečný okamžik později sklopila hlavu a váhavě ucouvla, držíc ho stále za ruku, jako by potřebovala jeho oporu. „Ach, jaká jsem to slabá žena,“ zamumlala radostně. „Teď jdi, Rode Gallowglassi, patří ti vděčnost královny.“

Řekla ještě něco jiného, ale Rod příliš neposlouchal a najednou se, neznámo jak, ocitl na druhé straně dveří a kráčel širokou, pochodněmi osvětlenou chodbou.

Zastavil se, potřásl hlavou v heroickém, leč marném pokusu uspořádat si myšlenky, a pak pokračoval v chůzi krokem, který byl všechno, jen ne pevný.

Ať už si o jejích politických schopnostech myslím cokoliv, ta dívenka dobře ví, jak přimět muže, aby jí sloužil…

Klopýtl a jen na poslední chvíli se mu podařilo udržet rovnováhu; důvodem jeho klopýtnutí se ukázala být ruka opřená proti jeho pasu.

„Zastav se, dlouháne,“ zahřímal Brom O'Berin, „zpomal svůj krok a nevrážej do lidí.“

Trpaslík se pátravě zadíval Rodovi do očí. To co hledal, našel někde mezi duhovkou a rohovkou, a spokojeně přikývl.

Pak Roda popadl za rukáv a táhl do dál chodbou. „Co si přinášíš od Kateřiny, Rode Gallowglassi?“

„Co si od ní přináším?“ zamračil se Rod. „No, přijala můj slib oddanosti…“

„Ach!“ Brom přikývl, jako by soucitně. „V co jiného bys mohl doufat, Rode Gallowglassi?“

Rod rychle potřásl hlavou a zamrkal očima. V co víc by k čertu mohl doufat? Co by pro smilování boží mohl čekat? A kvůli čemu, při sedmém Cerberově úsměvu, se cítí jako náměsíčník?

Stiskl čelist, jak se v něm náhle zvedl hněv. Ta potvora pro něj nic neznamenala — byla jen pěšákem ve velké hře, nástrojem, který měl pomoci nastolit demokracii. Tak proč se k čertu vztekal? Neměl k tomu nejmenší důvod, jedině že by…

Zatraceně! Potřeboval objektivní analýzu. „Fessi!“

Chtěl to zašeptat, ale vyšlo to z něj jako výkřik. Brom O'Berin se na něj zamračil. „Co je to fess?“

„Nespolehlivá mašina s přeskakující přenoskou,“ improvizoval Rod. Kde k čertu ten zatracený robot vězel?

Pak si vzpomněl. Fess měl záchvat.

Ale Brom zastavil a studoval Rodův obličej nejpodezíravějším pohledem. „Co ta slova znamenají, Rode Gallowglassi? Co je to mašina? A co je to přenoska?“

Rod stiskl rty a v duchu odříkal slova Bible. Opatrně, hochu, opatrně. Balancuješ na pokraji propasti! Teď sis to hezky zavařil!

Podíval se na Broma. „Mašina je dopravní mezek, kterého si s sebou berou rytíři na cesty, aby jim vezl výzbroj a zbraně,“ řekl. „A přenoska je přitroublý panoš.“

Brom se nepřestával mračit. „Přitroublý?“

„No, řekněme poněkud excentrický. V mém případě to všechno znamená koně.“

„Koně?“ Brom vytřeštil oči, teď už dokonale zmatený.

„Ano. Mého koně, Fesse. Veškerý můj majetek na tomto světě a také všechen můj personál. Také jediná duše — i když němá — které se mohu svěřit se všemi svými potížemi.“

Brom se jeho posledních slov chytil a držel se jich s úporností topícího se muže. Jeho oči změkly a laskavě se usmál. „Teď jsi náš, Rode Gallowglassi, ač je nás nemnoho, co stojíme při královně.“

Rod uviděl v Bromových očích upřímnost a napadlo ho, čím asi Kateřina mužíka k sobě připoutala — a náhle se v něm znovu zvedla nenávist k té potvoře, která s takovým potěšením využívala muže.

Rychlými kroky vyrazil chodbou. Brom musel běžet, aby mu stačil.

„Pokud jsem neztratil svou schopnost odhadnout lidi,“ procedil Rod skrze sevřené zuby, „má královna dalšího přítele v Clovisově domě — jakkoliv ho nazývá nepřítelem. Proč to všechno, Brome? Je to jen proto, že je synem jejího nepřítele, vévody z Loguire?“

Brom se zastavil a s úsměvem vzhlédl k Rodovi. „Žádný nepřítel, Rode Gallowglassi, ale jeden z těch, které miluje nejvíc: její strýc, pokrevní příbuzný, který jí poskytl azyl a pečoval o ni pět let, zatímco její otec krotil povstalce severních vévodství.“

Rod pomalu zvedl hlavu, nespouštěje oči z Broma O'Berina. „Vybírá si podivné způsoby, jak vyjádřit svou lásku.“

Brom přikývl. „Máš pravdu, podivně, ale není pochyb o tom, že je oba miluje, vévodu i jeho syna Tuana.“

Rod na něj mlčky hleděl dál.

Brom se obrátil a pomalu pokračoval v cestě. Rod se za ním chvíli díval a pak ho následoval.

„Je to dlouhý příběh, a pořádně zamotaný,“ zamumlal Brom, když ho Rod dohonil. „A jeho začátek, konec i jádro je Tuan Loguire.“

„Žebrácký král?“

„Jo.“ Brom těžce kývl. „Pán Glovisova domu.“

„A jeden z těch, kteří milují královnu.“

„Ach, ano!“ Brom zvrátil hlavu a obrátil oči ke stropu. „A miluje ji upřímně, tím si buď jist; rád ti to řekne.“

„Ale ty mu nevěříš?“

Brom si založil ruce za záda a naklonil hlavu na stranu. „Buďto mluví pravdu, Rode Gallowglassi, nebo je ten nejskvělejší lhář; a jestli lže, musel se to naučit rychle. Na hradě jeho otce ho učili jen pravdě. Ale je pánem Clovisova domu, jeden z těch, kteří žádají, aby byl vládce vybrán tak, jak byl vybrán král Clovis, nebo jak se alespoň říká, že byl — volbou těch, kterým vládne.“

„No, trochu si historii upravili,“ zamumlal Rod. „Mám to chápat tak, že jeho úmyslem je svrhnout Kateřinu z trůnu?“

„Ano — a jak mu pak mám věřit, když tvrdí, že ji miluje?“ Brom smutně zavrtěl hlavou. „Je to nanejvýš důvěryhodný mladík, čestný a poctivý; trubadúr, který zapěje píseň o kráse zubů své dámy stejně rychle, jak rychle ti vyrazí meč z ruky svým rapírem. Vždycky byl pravý gentleman, který nezná klam.“

„Řek bych, žes ho dobře znal.“

„Ach ano! Samozřejmě, že jsem ho znal. Ale znám ho i teď?“ Brom si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Potkali se, když jí bylo sedm a jemu osm, na jižním panství mylorda Loguire, kam ji její otec poslal, aby byla v bezpečí. Obě děti si spolu hrály a škádlily se — pod mým dohledem, protože já byl jejich strážcem. Byli jediní dva svého věku na celém hradě a já“ — zašklebil se a trochu kysele se zasmál — “byl hříčka přírody, dospělý člověk, který vyrostl menší než oni.“

Brom se znovu zasmál, pohodil hlavou a zadíval se skrz kamennou zeď k časům, které už byly dávno mrtvé. „Byli tehdy tak nevinní, Rode Gallowglassi! Ano, tak nevinní — a tak šťastní! Zbožňoval ji, trhal jí květiny na korunu, ačkoliv ho za to zahradník huboval. Obtěžovalo ji slunce? Udělal jí baldachýn z listí! Rozbila křišťálový pohár? Tvrdil, že to byla jeho vina!“

„Pořádně ji rozmazlil,“ zamumlal Rod.

„Ano, ale nebyl první, kdo jí hrál hlupáčka, protože už tehdy byla tou nejpůvabnější princeznou, Rode Gallowglassi.

Ale na jejich štěstí padl temný a ponurý stín, čtrnáctiletý jinoch, který si činil nároky na majetek. Anselm Loguir. Díval se z věže, pozoroval je, jak si hrají, a v srdci se mu zrodila zášť; stal se jediným člověkem v zemi, který nenáviděl Kateřinu Plantagenetovou — proč, to nikdo nedokáže říct.“

„A nenávidí ji pořád?“

„Ano; a nám nezbývá než přát lordu Loguirovi dlouhý život.

Po následujících pět let Anselmova nenávist jen sílila, ale pak konečné mohla slavit triumf. Neboť lordi na severu byli podrobeni a její otec ji povolal, aby zase žila po jeho boku na jejich hradě. Tehdy si Tuan a Kateřina, on dvanáctiletý a ona jedenáctiletá, přísahali, že na sebe nikdy nezapomenou a že ona počká, dokud si pro ni nepřijede.“

Brom smutně potřásl svou velkou hlavou. „Přijel pro ni. Přijel si pro ni jako devatenáctiletý mladík, zlatý princ přijíždějící z jihu na velkém bílém koni — širokoplecí, zlatovlasý a pohledný, se svaly, které by dokázaly zastavit jazyk každé ženy a přilepit jí ho navěky na patro. Trubadúr s harfou na zádech a mečem u boku a s tisícem nezvyklých lichotek pro její krásu. Jeho mysl byla čistá, jeho srdce otevřené a jeho duše stejně hravá, jako když mu bylo dvanáct.“

Usmál se na Roda. „Jí bylo osmnáct. Rode Gallowglassi, a její život byl stále tak hladký, jako hladina letního potůčku. Osmnáct a byla zralá na vdávání, a hlavu měla plnou všech těch závratných pavučin snů, které dívky čerpají z balad a knih.“

Brom měl ve tváři tvrdý výraz, ale hlas měl měkký a zaznívala v něm ozvěna prázdnoty jeho let. „Ty jsi nikdy nesnil o princezně, Rode Gallowglassi?“

Rod se na něj podíval a těžce polkl. „Pokračuj,“ řekl.

Brom se odvrátil a pokrčil rameny. „Co ještě dodat? Milovala ho, samozřejmě, která žena by ho nemilovala? Přísahal bych, že vůbec nevěděl, k čemu jsou ženy, a ona také ne, ale možná, že když byli spolu, naučili se to; příležitostí k tomu měli dost a dost.“

Potřásl hlavou a zamračil se. „Pokud tomu tak bylo, bylo to korunou jejího mládí, protože to bylo právě to jaro, kdy její otec zemřel a žezlo přešlo do jejích rukou.“

Umlkl a byl zticha tak dlouho, že Rod pocítil potřebu něco říct. „Žádný důvod k nenávisti jsem nepostřehl, Brome O'Berine.“

„Jistě! Ale poslechni si konec toho příběhu, protože sotva měla na hlavě korunu, všimla si Kateřina, že Tuan byl druhým synem, což znamenalo, že sice zdědí rodovou čest, ale nic jiného. Tehdy ho obvinila, že ji nemiluje a že prahne jen po jejím trůnu. V potupě a hanbě ho vyhnala — patrně bez konkrétního důvodu, neboť jestli nějaký existoval, znají ho jen oni dva. Vypověděla ho do Divočiny a vypsala na jeho hlavu odměnu, aby ho donutila žít mezi divými muži a elfy, nebo zemřít.“

Znovu upadl do mlčení.

Rod ho pobídl.

„A lord Loguire v hněvu povstal?“

„Ano,“ přisvědčil Brom, „a všichni jeho spojenci s ním, stejně jako polovina sousedních panství. Pokud se Tuan provinil proti zásadám dvornosti, potupu a hanbu si zasloužil, prohlásil Loguire, a ale vypovězen mohl být jen za velezradu.

Copak nebyl dostatečný důvod, odpověděla Kateřina okamžitě, že osnovoval spiknutí proti koruně?

Tehdy se Longuire hrdě postavil a prohlásil, že Tuan netoužil po ničem jiném než po Kateřinině lásce, ale jeho slova nenašla odezvy, neboť mu Kateřina odpověděla, že koho si královna vezme, ten musí vládnout.

Pak Loguire řekl, že jeho syn není zrádce, ale jen hlupák, hlupák, že se chtěl dvořit pošetilému a rozmazlenému děcku, a Kateřina už už chtěla znovu křičet 'velezrada! , kdybych jí to včas nerozmluvil.“

„A přesto tvrdíš, že je oba miluje, Loguira i Tuana?“

„Jistě; proč jinak by byla tak krutá?“

Brom znovu upadl do mlčení. Rod si odkašlal a řekl: „Nezdá se, že by Tuan zůstal vypovězený moc dlouho…“

„Ano.“ Brom se smutně zašklebil. „Přísahal, že jí musí být nablízku, i kdyby ho to mělo stát hlavu. A jelikož je na něj vypsána odměna, může se mu to lehce stát.“

Rod se kysele usmál. „A přitom ho nějak napadla myšlenka, že s žebráky bude míň potíží, když se o ně někdo postará.“

Brom přikývl. „Tak se žebráci stali mocí, se kterou je třeba počítat, ale Tuan přísahal, že se jí klidně vzdá, jen aby ochránil královnu. Přísahá, že ji miluje a milovat ji bude, i kdyby ho připravila o hlavu.“

„Zatímco ona samozřejmě tvrdí,“ doplnil ho Rod, „že neexistuje důvod, proč by ji neměl nenávidět.“

„A má pravdu; ale stejně si myslím, že ji Tuan miluje.“

Došli ke dveřím strážnice; Rod položil ruku na kliku a usmál se na Broma O'Berina, usmál se a smutně potřásl hlavou. „Je to ten nejbláznivější pár, o jakém jsem kdy slyšel.“

„A zároveň nejněžněji se milující nepřátelé ze všech,“ usmál se Brom trochu podrážděně. „Tohle je tvá ložnice — dobrou noc.“

Brom se otočil na patě a rychle odkráčel.

Rod se za ním díval, kroutil hlavou a v duchu se proklínal. Jsem pěkný hlupák,“ zamumlal nakonec, „myslel jsem, že při ní stojí proto, že ji také miluje. Nu což, i Fess se občas mýlí…“

Velká svíce v kasárnách už dohořela na pouhý nedopalek. Čas byl na Gramayre měřen masivními svícemi s červenými a bílými pruhy; každá jich měla šest červených a šest bílých. Jedna svíce byla zapalována za úsvitu, druhá vždy o dvanáct hodin později.

Podle této svíce byly tři hodiny ráno. Rod najednou cítil, že má víčka jako z olova. Pocit ještě zesílil, když si vzpomněl, že jedna hodina na Gramarye odpovídá zhruba hodině a dvaceti minutám galaktického standardního času.

Vykročil ke své palandě a klopýtl. Předmět pod jeho nohama ze sebe vydal tlumené zaúpění; Rod docela zapomněl, že Velký Tom spává na zemi u jeho postele.

Obr se posadil, zívl a poškrábal se na zátylku. Pak se podíval na Roda. „Ach, můj pane! Kolik je hodin?“

„Devátá hodina noční,“ řekl Rod tiše. „Klidně spi dál, Velký Tome. Nechtěl jsem tě probudit.“

„Od toho jsem tady, pane.“ Zatřásl hlavou, aby se probudil úplně. Což bylo zvláštní, pomyslel si náhle Rod, protože oči Velkého Toma vůbec nebyly ospalé. V Rodově mozku cvakly patřičné synapse a on byl rázem zase čilý, jako správný podvratný agent.

Aby nevzbudil podezření svého sluhy, předstíral, že je ještě ospalejší, než doopravdy byl.

„To byla báječná noc, Tome,“ zamumlal a padl tváří na svou palandu. Doufal, že Velký Tom přijme věci tak, jak jsou, a zase usne; ale vtom ze země uslyšel srdečné zachechtání a Velký Tom mu začal stahovat boty.

„Vyhodil jste si z kopýtka, že jo, pane?“ zamumlal. „Sázím se, že v tom byla jedna nebo dvě holky, co?“

„Probuď mne při zapalování svíce,“ zabručel Rod do polštáře. „Na snídani jsem očekáván u královny.“

„Ano, pane.“ Velký Tom mu sundal druhou botu a pak ulehl na své místo na podlaze.

Rod čekal, dokud Tom zase nezačal zhluboka oddychovat, pak se opřel o loket a podíval se přes rameno. Ten velký trouba se zdál být docela oddaný a nepříliš bystrý k tomu, ale byly okamžiky, kdy měl Rod pocit…

Nechal svou hlavu dopadnou na polštář, zavřel oči a přinutil se k spánku.

Bohužel se zdálo, že dnes v noci se mu mysl nepodaří vypnout jen tak lehce. Jeho smysly byly napnuty k prasknutí. Mohl by přísahat, že cítí každou nit v polštáři pod hlavou, že slyší škrábání myší pod podlahou, kvákání žab v bažinách i veselý smích, přinášený s vánkem.

Užasle otevřel oči. Veselý smích?

Skutálel se z postele a po špičkách došel k úzkému vysokému oknu. Kdo se to tam k čertu veselí v tuhle noční hodinu?

Měsíc stál přímo nad severní věží hradu a v jeho světle tančily vzduchem mladé postavy — některé z nich při tom seděly na košťatech.

Čarodějnice. V severní věži…

Rod stoupal po ohlazených kamenných schodech věže, vinoucích se do strmé šroubovice. Čím výš vystupoval, tím víc se mu zdálo, že se žulové zdi kolem něj svírají těsněji. Připomněl si, že on sám byl elfy prohlášen za čaroděje — zatracení malí tupci! — takže tam kam jde, vlastně svým způsobem patří.

Ale jeho žaludek na to měl jiný názor; pořád byl zralý pro dramamin. V ústech měl sucho. Jistě, elfové ho schválili, ale zmínili se o tom čarodějníkům?

Všechny polozapomenuté historky z jeho dětství se mu opět vybavily, volné promísené několika čarodějnickými scénami z Mackbetha. Na okamžik se zastavil, aby zkusil, jestli si nevzpomene alespoň na jeden příklad filantropické čarodějnice, ale nepřipadl na žádnou kromě Hodné Glindy, a ta se mezi čarodějnice vlastně ani počítat nedala.

Jedna skutečnost byla na jeho straně; tyhle čarodějnice vypadaly docela spokojené. Hudba, která proudila dolů schodištěm, byla zřejmě irská a hojně se mísila se smíchem, jásotem a veselými výkřiky.

Zeď nad ním zasvítila odleskem světla pochodní. Překonal poslední zatáčku a vstoupil do hlavní místnosti věže.

Kruhový nebo spíše kulový tanec byl v plném proudu; byla to nějaká třírozměrná obdoba hory. Přes kotouče dýmu z pochodní viděl páry tančící na zdech, na stropě, ve vzduchu a příležitostně i na podlaze. Tu a tam byly hloučky klábosících, smějících se lidí. Jejich šaty byly pestré v extrémním smyslu tohoto slova — vlastně by se dalo říct, že byly velice křiklavé. Většina z nich držela v rukou džbánky, občas doplňované z velkého sudu, ležícího u schodiště.

Všichni byli mladí, výrostci. Neviděl tam jedinou tvář, jejíž majitel by byl dost starý na to, aby mohl k volbám.

Zastavil se na prahu, zasažen neodbytným pocitem, že tam nepatří. Cítil se jako gardedáma na maturitním večírku — tedy trapně. Jeden z mladíků, který se staral o pití, ho uviděl a zašklebil se. „Zdráv buď!“ zahalekal. „Zpozdil ses,“ řekl a vrazil mu do ruky džbánek.

„Netušil jsem, že jsem byl pozván,“ zamumlal Rod.

„Toť přeci nad slunce jasnější.“ Mladík se znovu zašklebil. „Molly tvůj příchod předpověděla; leč říkala, že přibudeš o půl hodiny dříve.“

„Je mi líto,“ Rodův pohled byl poněkud skelný. „Přišlo mi do toho pár věcí…“

„Ech, tím se nermuť. To její chyba byla, ne tvá; jak pořekadlo říká: vinno tím je víno. Čekáme tě už od té chvíle, kdy jsi přibyl na hrad. Včerejší noci nás elfi zpravili, žes čaroděj.“

Rodova mysl byla náhle čistá jako sklo. „Blbost! Nejsem o nic víc čaroděj než ty… chci říct…“

„Ach, pravda žes čaroděj!“ Hoch vážně pokýval hlavou. „Čaroděj a mocný k tomu. Copak ses k nám nesnesl v padající hvězdě?“

„To je věda a ne magie! Nejsem žádný čaroděj!“

Mladík se shovívavě usmál. „Ať je ti to povědomo nebo ne, tys zkrátka čaroděj.“ Zasalutoval Rodovi džbánkem. „A tudíž jeden z nás.“

„Uh… děkuji mockrát,“ poděkoval Rod a napil se ze džbánku. Bylo to svařené víno, horké a kořeněné.

Rozhlédl se po místnosti, snaže se přivyknout na konstatní hluk a hrubé porušování Newtonových zákonů.

Jeho oči zachytily pár sedící pod jedním z oken zabraný hluboce do konverzace, což znamenalo, že ona mluvila a on poslouchal. Ona byla pohledná dívka s živůtkem nacpaným k praskutí a on byl štíhlý mladík, hltající ji očima.

Rod se cynicky zasmál, přemýšleje o tom, co chlapce vede k takové zjevné oddanosti.

Dívka zalapala po dechu a šlehla po Rodovi rozhněvaným pohledem.

Rodovi poklesla čelist. Pak začal drmolit omluvy, ale než mohly přejít přes jeho rty, dívka se usmála, zjihla a graciézně se mu uklonila a pak se otočila zpátky ke svému jednočlennému auditoriu.

Rod úžasem zapomněl zavřít ústa. Pak popadl vedle stojícího hocha za ruku, oči stále upřené na děvče.

Chlapec ho objal kolem ramen a zeptal se starostlivým hlasem: „Něco tě trápí, příteli?“

„To — to děvče,“ vykoktal ze sebe Rod. „Ona umí číst myšlenky?“

„Jistěže! My všichni to umění ovládáme, třebaže ona vyniká nad většinu z nás.“

Rod si sevřel hlavu do dlaní, aby jí zabránil v točení. Telepati. Celá místnost plná telepatů. Podle všeobecně uznávaného odhadu mělo být v celé známé galaxii nanejvýš deset ověřených telepatů.

Pokusil se vzchopit. Musela to být nějaká mutace, genetické zatížení nebo něco takového. Odkašlal si. „Poslyš, chlapče… hm, jak se vlastně jmenuješ?“

„Ay de mi!“ Hoch si plácl dlaní na čelo. „Odpusť mi mou nevychovanost. Zovu se Tobiáš, mistře Gallowglassi; a mou povinností jest představit ti i ostatní.“

Než se Rod nadál, táhl ho hoch k nejbližší skupince.

„Ale — ale já jsem se jen chtěl zeptat — “

„Toto jest Nell a toto Andrejev, to Brian, toto Dorothy…“

O půl hodiny a třiapadesát představení později se Rod zhroutil na dřevěnou lavici. Pozvedl džbánek a nalil si jeho obsah do hrdla. „Tak,“ řekl a nechal si džbánek spadnout do klína, „teď jsme prázdní oba.“

„Hned ho zase naplním!“ Toby si od něj vzal džbánek a odletěl.

Doslova.

Rod se za ním díval, jak pluje místností deset stop nad podlahou a zatřásl hlavou. Už se ničemu nedivil.

Vypadalo to, že má tady přímo před sebou mladou esperskou kolonii — levitátory, věštce a telepaty.

Ale pokud se všichni dokážou teleportovat, proč děvčata létají na košťatech?

Toby se s lehkým puf! vytlačeného vzduchu objevil Rodovi po boku. Rod na něj chvíli zíral a pak si od něj vzal džbánek vína.

„Hm, díky. Poslyš, vy všichni dokážete, hm, levitovat a teleportovat se?“

„Prosím?“ Toby se nechápavě zamračil.

„Umíte všichni, hm, létat? A, hm, přemisťovat se z jednoho místa na druhé silou myšlenek?“

„Ach, ano!“ Toby se zašklebil. „Všichni to dokážeme.“

„Co? Létat?“

„Nikoliv; všichni se dokážeme přemisťovat na kterékoliv známé místo. Všichni jinoši umějí létat, děvy nemohou.“

Geny spřažené s pohlavím, pomyslel si Rod. Nahlas řekl: „Proto létají na košťatech?“

„Tak jest. Ony zase mají schopnost ovládat mrtvé předměty. To my muži nedovedeme.“

Aha! Další vazba. Telekineze se pojí s chromozomy Y, levitace zase s X.

Ale všichni se dokážou teleportovat. A číst myšlenky.

Kolonie esperů nevyčíslitelné hodnoty. A kdyby jich bylo možno využít jako telepatů, kteří žijí mimo tuto planetu…

„A obyčejní lidé vás pro to nenávidí?“

Tobyho mladá tvář posmutněla. „Ano, a urození rovněž. Říkají, že máme spolky s ďáblem. Než na vladařský stolec zasedla naše dobrá královna Kateřina, hrozila nám neustále zkouška vodou nebo nanejvýš nepříjemné smažení v ohni.“ Mladík se odvrátil a zvolal: „Hola, Bridgett!“

Mladičká, nanejvýš třináctiletá dívenka zmizela od svého partnera a zhmotnila se po Tobyho boku.

„Přítel Gallowglass by rád věděl, jak moc nás mají lidi v lásce,“ řekl jí Toby.

Všechna radost z dívčí tváře rázem zmizela, oči se jí zvětšily a rozšířily; zkousla si spodní ret.

Pak si rozepnula blůzu od krku až po šněrovačku a obrátila se. Její záda byla poseta nesčíslnými šrámy a jizvami — stopami po devítiocasé kočce.

Otočila se zpět k Rodovi, v očích stále žal, zatímco jí Toby zapínal blůzu. „Tohle,“ zašeptala, „mi udělali pro pouhé podezření. Byla jsem tehdy děcko stěží deset let staré.“

Rodův žaludek se pokusil obrátit naruby a vyšplhat se jícnem nahoru. Se vší důrazností mu to zakázal, a tak se žaludek pomalu usadil na své místo v zažívacím traktu. U kořene jazyku ho zaštípala žluč.

Bridgett se otočila a zmizela, o nanosekundu později byla zpátky u svého partnera, zase veselá a rozesmátá.

Rod se za ní zadumaně zamračil.

„Tak teď už víte,“ řekl Toby, „proč jsme nanejvýš vděční naší dobré královně.“

„Skoncovala s ohnivými a/nebo vodními zkouškami?“

„Zrušila ten zákon, avšak upalování čarodějnic pokračovalo dál, skrytě. Byla jen jediná cesta, jak nás spasit — poskytnout azyl těm z nás, kteří sem přijdou a požádají o něj.“

Rod zamyšleně přikývl. „Takže není tak docela nemoudrá.“

Znovu se podíval po Bridgett, která tancovala na stropě.

„O čem přemítáš, příteli Gallowglassi?“

„Necítí vůči nim nenávist,“ zabručel Rod. „Má tolik důvodů, co jich jen na světě je, aby obyčejné lidi nenáviděla, ale ona to nedělá.“

Toby zavrtěl hlavou a usmál se. „Ani ona, ani nikdo z nás. Všichni, kdož se uchýlili pod ochranu královnina covenu, přísahali, že budou žít podle křesťanských zákonů.“

Rod se pomalu otočil. „Ach tak,“ řekl po chvíli. „Coven bílých čarodějnic.“

Toby přikývl.

„Jsou všichni čarodějníci a čarodějnice na Gramarye bílí?“

„Žel Bohu, musím přiznat, že nikoliv. Jsou tu i takoví, kteří zahořkli utrpením horším, než bylo naše — ztrátou ucha, oka, milované osoby nebo toho všeho — skryli se v horách Divočiny a tam se mstí na celém lidstvu.“

Rodova ústa se zkřivila do tenké, trpké linie.

„Je jich dohromady stěží víc než tucet,“ pokračoval Toby. „Jen tři z nich jsou mladí; ostatní jsou vadnoucí ježibaby a seschlí dědci.“

„Jako čarodějnice z pohádek,“ zabručel Rod.

„Pravdu povědíc, také jimi jsou; a to, co činí, dočista stačí k očernění pověsti nás všech.“

„Takže na Gramayre jsou dva druhy čarodějnic: ty staré a zlé, které žijí v horách, a mladé a bílé na královnině hradě.“

Toby zavrtěl hlavou a usmál se. Oči se mu opět vesele zaleskly. „Nikoliv, kromě nás je ještě několik tuctů bílých čarodějnic, které se nemohou těšit z bezpečí královnina azylu. Je jim třicet až čtyřicet let, jsou dobré, ale v tom věku už jim nemožno příliš důvěřovat.“

Pochopení Roda zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Jeho ústa se vytvarovala do užaslého 'O', pak rychle přikývl a řekl: „Tak proto jste všichni tak mladí. Jen čarodějnicím a čarodějníkům, kteří jsou ještě mladí a bezelstní, se může dostat královnina pozvání! Takže ona sází na teenagery!“

Toby se zašklebil od ucha k uchu a vzrušené přikývl.

„Pokud tomu dobře rozumím, znamená to,“ pokračoval Rod, „že dospělé čarodějnice jsou dobré, ale také velice opatrné!“

Toby přikývl. Jeho obličej trochu posmutněl. „Jsou mezi nimi jedna nebo dvě, které by si sem troufly přijít. Byla tady i nejmoudřejší čarodějnice ze všech, Gwendylon z Jihu. Ale je už moc stará. Myslím, že už jí musí být bezmála třicet jar!“

Roda to prohlášení zastihlo při pití. Zakuckal se, polkl, vyprskl, odkašlal si, kýchl a utřel si oči.

„Stalo se něco, příteli Gallowglassi?“ zeptal se Toby s účastí obvykle vyhrazenou osmdesátiletým staříkům.

„Ale nic,“ zalapal po dechu Rod. „Jen menší kolize mezi jícnem a hltanem. S námi starými už to tak chodí, víš. Proč tu ta moudrá čarodějnice nezůstala?“

Toby se usmál, záře porozuměním a laskavostí. „Ále, říkala, že si mezi námi mnohem víc uvědomuje, kolik jí je, a vrátila se do hor na Jihu. Kdyby ses v těch končinách někdy dostal do potíží, jen zavolej její jméno, a spolehni se, že se ti v mžiku dostane víc pomoci, než bys potřeboval.“

„Zapamatuji si to,“ slíbil Rod a pak, když si představil sám sebe, jak volá na pomoc ženu, zase hned zapomněl. Už už se skoro zase zakuckal, ale pak potlačil smích; vzpomněl si, jak byl ve svých patnácti citlivý.

Napil se vína, aby smích spláchl, a pak ukázal džbánkem na Tobyho. „Už jenom jedna otázka: proč vás královna vlastně chrání?“

Tom vytřeštil oči. „Vy to nevíte?“

„To tedy nevím.“ Rod se sladce usmál.

„No přece proto, že jest sama čarodějnicí, můj dobrý příteli Gallowglassi!“

Rodův úsměv vymizel. „Hm.“ Poškrábal se na špičce nosu. „Slyšel jsem, že se to povídá. Tak je to tedy pravda?“

„Svatá pravda. Čarodějnicí sice neškolenou, leč čarodějnicí přeci.“

Rod pozvedl obočí. „Neškolenou?“

„Ano. Naše nadání je třeba podporovat a pěstovat, procvičovat a školit, aby se rozvinulo v plné šíři. Kateřina se narodila jako čarodějnice, ale neškolila se. Dokáže zachytit myšlenky, ale ne kdykoliv a nejasně.“

„Hm. Co jiného ještě dokáže?“

„Nic, pokud víme. Dokáže jen číst myšlenky.“

„Takže je něčím jako čarodějnicí v minimálním provedení.“ Rod se poškrábal za uchem. „Docela užitečné nadání — pro královnu. Ví tedy všechno, co se šustne na jejím hradě.“

Toby zavrtěl hlavou. „Dokážeš snad poslouchat pět rozhovorů najednou, příteli Gallowglassi? A poslouchat je po celý den? A pořád být schopen říct, o čem mluví?“

Rod se zamračil a zamnul si bradu.

„Dokážeš zopakovat alespoň jediný rozhovor?“ Toby se shovívavě usmál a zavrtěl hlavou. „Samozřejmě, že to nedokážeš — a královna taky ne.“

„Nemohla by je zapsat…“

„Ano, leč nezapomínej, je neškolená, a vyjádřit myšlenky slovy, to vyžaduje těžký výcvik nebo zcela výjimečné nadání.“

„Počkej,“ Rod zvedl ruku. „Chceš říct, že neslyšíte myšlenky jako slova?“

„Ne, nikoliv. Obsah jediné myšlenky by vystačil na celou knihu slov, příteli Gallowglassi. A je snad třeba při myšlení měnit myšlenky na slova?“

Rod kývl. „Aha. Většina myšlenek je zpracovávána mechanicky.“

„Zvláštní…“ zamumlal hlas. Když Rod vzhlédl, zjistil, že se nachází uprostřed slušné velké skupinky mladých čarodějnic a čarodějníků, kteří se zjevně shromáždili, aby se připojili k zajímavému rozhovoru.

Podíval se na toho, který promluvil, rozložitého čarodějníka, a trochu ironicky se usmál: „Co je divně?“ Pomyslel si, že by ho zajímalo, jak se chlapec jmenuje.

Hoch se zašklebil. „Jmenuji se Martin.“ Na okamžik se odmlčel a potutelně se zasmál Rodovu překvapenému pohledu; pořád si ještě nezvykl na čtení myšlenek. „A zvláštní je, že jako čaroděj nevíte nic o čtení myšlenek.“

„Ano,“ přikývl Toby. „Jste jediný čaroděj, kterého známe, příteli Gallowglassi, který nedokáže číst myšlenky.“

„Hm, ano.“ Rod si přejel dlaní po skráni. „No, říkal jsem vám přece, že nejsem žádný čaroděj. Víte…“

Byl přerušen veselým výbuchem smíchu. Povzdechl si a rezignoval.

Vrátil se k předchozí linii otázek. „Pochopil jsem, že někteří z vás dovedou číst myšlenky jako slova.“

„Ach, ano,“ řekl Toby a utřel si slzy smíchu z očí. „Jednu takovou tu máme.“ Rozhlédl se. „Je Aldis přítomna?“

Hezká, asi tak šestnáctiletá dívenka plnějších tvarů se prodrala do první řady. „Koho mám pro vás vyslechnout, pane?“

Přes mezeru v Rodově mysli prošlehla jiskra. V očích se mu objevil zlověstný lesk. „Durera, rádce mylorda Loguira.“

Aldis si složila ruce do klína a posadila se do strnulé pozice. Zadívala se na Roda a pohled jejích očí se rozostřil. Pak začala mluvit vysokým, trochu nosovým monotónním hlasem.

„Jak si přeješ, mylorde. Nemohu se však ubránit pochybám, zdali jsi opravdu loajální?“

Hlas jí klesl o dvě oktávy níž, ale zachoval si svou monotónnost. „Rabe! Ty se odvažuješ vmést mi urážku do očí?“

„Nikoliv, mylorde!“ odpověděl vysoký hlas spěšně. „Neurážím tě; jen pochybuji o moudrosti tvého konání.“

Durer, pomyslel si Rod. Ten vysoký hlas byl Durer, který se právě věnoval tomu, čemu rozuměl nejvíc — ovlivňování a manipulaci s lordem Loguirem.

„Nezapomeň, mylorde, že ona je pouhé dítě. Je pro dítě dobré nechat ho, když vyvádí? Nebo je lépe mu naplácat, když to potřebuje?“

Na okamžik bylo ticho, pak hlubší hlas lorda Loguira odpověděl: „V tom co říkáš, je jistý díl pravdy. A v jejím způsobu převzetí moci přes jmenované kněze je skutečně něco dětinského.“

„Je to čin proti tradici, mylorde,“ zamumlal vysoký hlas, „a proti moudrosti mužů mnohem starších, než je ona. To je ta hořká stránka konání vzpurného dítěte.“

„Možná, že ano,“ odpověděl Loguire. „Ale pořád ještě je královna a zákonů královny musí být uposlechnuto.“

„I když ta královna dělá špatné zákony, pane?“

„Její konání není zlé, Durere.“ Hluboký hlas dostal zlověstný přídech. „Snad lehkomyslné a bezohledné a dozajista špatně promyšlené — neboť dobro, které snad mohou přinést dnes, sešle zítra zkázu na naše hlavy. Nerozumné zákony, ale ne zlé.“

Vysoký hlas si povzdechl. „Možná, mylorde. Ale ona ohrožuje čest šlechty. To není zlo?“

„Kdož ví,“ zabručel Loguire“ jak to vlastně je? Chová se nadutě, to ano, osobuje si vyšší moc, než přísluší královně, možná, ale nikdy neučinila nic, co by bylo možno považovat za urážku.“

„Ano, mylorde, ještě ne.“

„Co tím chceš říct?“

„Ten den může přijít.“

„Jaký den, Durere?“

„Den, kdy prostý lid postaví před šlechtu, mylorde.“

„Dost už bylo těch urážek!“ zaburácel Loguire. „Na kolena, bídný červe, a děkuj Bohu, že tě na místě nezkrátím o hlavu!“

Rod zíral na Aldisinu tvář a pořád se nějak nedokázal smířit se skutečností, že dva rozdílné mužské hlasy vycházejí z úst mladé dívky.

Její oči se pomalu zase zaostřily. Zhluboka se nadechla a usmála se na něj. „Slyšel jste, příteli Gallowglassi?“

Rod přikývl.

Rozpřáhla ruce a pokrčila rameny. „Nepamatuji si ani slovo z toho, co jsem říkala.“

„S tím se netrap. Já si pamatuji všechno.“ Rod se poškrábal ve strništi na bradě. „Fungovala jsi jako přenosový kanál, médium v pravém smyslu toho slova.“

Potřásl hlavou, vyprázdnil svůj džbánek a vrazil ho do ruky jednomu z mladých čarodějníků. Mladík ho vzal, pak zmizel a znovu se objevil. Vrátil Rodoví džbánek plný.

Rod si povzdechl a napil se vína. Pak se rozhlédl po mladých tvářích kolem, veselých a vědomých si své moci.

„Dělali jste to už dřív?“ zeptal se, ukazuje džbánkem na ně na všechny. „Myslím naslouchat takové lidi, jako je on.“

„Jen královniny nepřátele,“ odpověděla Aldis a pohodila hlavou. „Durera posloucháme často.“

„Ano?“ Rod pozvedl obočí. „A dozvěděli jste se něco?“

Aldis přikývla. „V poslední době se zajímá víc o prostý lid.“

Rod chvíli mlčel. Pak se opřel lokty o kolena a předklonil se. „Co ho zajímá na prostém lidu?“

Toby se znalecky zašklebil. „Třeba ten jeho poslední 'skvělý kousek'! Pořádně to zavařil dvěma mladým lidem na královnině vlastním panství. Mladý chasník si chtěl vzít dceru starého sedláka a sedlák řekl ne. A mladík jen zalomil rukama a nechal se odehnat se zlomeným srdcem.“

„Ale Durer se do toho vložil.“

„Baže. Strávil u mládence noc a den a pak o něm začal roztrušovat po všech okolních vesnicích, že není žádný muž, když se nechal oloupit o děvu svého srdce.“

Rod přikývl. „A ostatní si z něj začali utahovat.“

„Samozřejmě. Pošklebovali se mu, posmívali a uráželi ho — až mládenec děvu v noci unesl a udělal jí dítě.“

Rod našpulil rty. „Dovedu si představit, že to jejího tatíka poněkud rozrušilo.“

Toby přikývl. „Přitáhl hocha před vesnického kněze a požadoval, aby byl oběšen za zprznění jeho dcery.“

„A kněz řekl…?“

„Že to byla láska, a ne zprznění, a odpovídající trest je manželství, nikoliv oprátka.“

Rod se zašklebil. „Vsadím se, že z toho byli ti dva mladí hrozně nešťastní.“

„Jejich žal byl tak velký, že se na místě dali do tance.“ zachechtal se Toby. „A její táta si povzdechl, pomyslel si, že Bůh je asi chytřejší než on, a požehnal jim.“

„Jenže Durer se do toho vložil znovu.“

„Pravdu díš. Vrhl se před královnou, když byla u stolu před všemi svými lordy a jejich dámami, křičel, že královna musí prokázat spravedlivost svého nového pořádku tím, že se sama vloží do toho případu; vždyť nejednalo se snad o její vlastní poddané?“

Rod se zašklebil a plácl se do stehen. „Předpokládám, že mu neváhala plivnout do očí!“

„Ach, vy neznáte královnu!“ Toby obrátil oči v sloup. „S největší radostí by mu zabodla nůž mezi žebra. Ale jeho výzvu nemohla nechat nevyslyšenou, a tak sama přednesla případ při příštím zasedání Všeobecného soudu.“

„Všeobecného soudu?“ Rod se zamračil. „Co to k čertu je?“

„Jednu hodinu v měsíci je královnin soud otevřen všem v jejím království, kdož si přejí být vyslyšeni; poddaní, šlechta i kněžstvo přicházejí do Velké síně. Vyšší šlechta se většinou přijde jen podívat, kdo z poddaných a nižší šlechty si zase stěžuje. A můžeš si myslet, že za takových podmínek moc stížností nezazní.“

„Jako v tomhle případě,“ přikývl Rod. „Kdy je příští Všeobecný soud?“

„Zítra,“ řekl Toby. „A myslím, že nejvyšší lordi pošlou své oddané kněze a sedláky, aby protestovali proti královnině novým soudcům a kněžím. Lordi vysloví své stížnosti jako první a obyčejní lidé se po nich pak už samozřejmě jen budou opakovat.“

Rod přikývl. „Přehrál celou tu záležitost na otázku veřejného mínění. Ale co doufá Durer tím svým přihříváním starého případu získat?“

Toby pokrčil rameny. „To ví jen Durer sám.“

Rod se zaklonil, zamračil se a znovu zvedl svůj džbánek. Zamyšleně si prohlížel mladé tváře kolem a při tom se škrábal na temeni lebky. „Mám pocit, že by tyhle informace mohly královnu zajímat. Proč jste jí to neřekli?“

Obličeje se protáhly. Toby se kousl do rtu a zadíval se na podlahu.

Rod se zamračil. „Proč jste jí to neřekli, Toby?“

„Snažili jsme se, příteli Gallowglassi!“ Chlapec vzhlédl a podíval se Rodovi do očí. „Snažili jsme se, ale ona nám nedopřála sluchu!“

Rodův obličej zkameněl. „A pročpak ne?“

Toby bezmocně rozhodil ruce. „Páže, které jsme za ní poslali, se k nám vrátilo ze vzkazem, že bychom jí měli být vděčni za ochranu, již nám poskytuje, a neprokazovat svou nevděčnost a neomalenost vměšováním se do jejích vladařských záležitostí.“

Rod krátce kývl hlavou a zašklebil se. „Jo, v tomhle Kateřinu poznávám.“

„Možná,“ zamumlal jeden z hochů zadumaně, „že je to tak nejlepší — má dost starostí i bez našeho věštění blížící se zkázy.“

Rod se nevesele usmál. „Jo. V kleštích mezi šlechtici a žebráky má určitě problémů víc než dost a o další asi nestojí.“

Toby vážně přikývl. „Ano, má hodně starostí i s rádci, Clovisovým domem a Banshee na střeše. Má všechny důvody k tomu, aby byla vystrašená.“

„Ano,“ přisvědčil Rod drsným hlasem. „Ano, důvodů má dost; a myslím, že vystrašená je pořádně.“

Velký Tom musel mít velice lehké spaní; když se Rod kradl po špičkách k palandě, vymrštil se ze svého slamníku.

„Jsi v pořádku, pane?“ zeptal se rozespalým šeptem ne nepodobným hlasovému projevu volské žáby v čase páření.

Rod se zastavil a zamračil se na svého sluhu. „Ano, úplně v pořádku. Proč bych neměl být?“

Velký Tom se krotce usmál. „Moc jsi toho dnes v noci nenaspal,“ řekl. „Bál jsem se, že máš horečku.“

„Ne.“ Rod se úlevně usmál a zavrtěl hlavou. Protlačil se kolem Velkého Toma: „Nemám horečku.“

„Co tedy?“

Rod dopadl na záda na palandu a složil si ruce pod hlavu. „Slyšel jsi někdy o hře zvané kriket, Tome? Středem hry je koš, víš, a jeden z týmů se ho snaží srazit dolů tím, že do něj hodí míč. Druhý tým se snaží koš chránit odrážením míče pálkou.“

„Zvláštní,“ zamumlal Tom, oči rozšířené údivem. „To je nejpodivnější hra, o jaké jsem kdy slyšel, pane.“

„Ano,“ přisvědčil Rod, „ale to ještě není to nejhorší. Víš, týmy si mění strany, takže ten, který na koš útočil, ho pro změnu zase brání.“ Podíval se přes své nohy na Tomovu zmatenou tvář.

„Hm,“ zabručel obr a rozpačitě zavrtěl hlavou. „A co z toho všeho vyplývá, pane?“

Rod se protáhl, až mu klouby zapraskaly. „Vyplývá z toho, že bez ohledu na to, kdo vyhraje, pro koš je to vždycky špatné!“

„Aha!“ přisvědčil Velký Tom dychtivě. „To je dozajista pravda, pane!“

„No a já mám pocit, že se tady hraje kolosální kriketová hra — až na to, že se jí účastní tři týmy: rádcové, žebráci…“

„Clovisův dům,“ zamumlal Tom.

Rodovo obočí se překvapeně zvedlo. „Ano, Clovisův dům. A samozřejmě královna.“

„A kdo potom,“ zeptal se Velký Tom, „je ten koš?“

„Já.“ Rod se otočil na bok, zformoval si pěstí polštář a s posledním povzdechem se uvelebil: „Ale teď bych se konečné rád vyspal. Dobrou noc.“

„Mistře Gallowglassi,“ zapípal hlas pážete.

Rod křečovitě zavřel oči a vyslal k nebi střelnou modlitbičku, aby mu Bůh dal sílu. „Ano, páže?“

„Mám ti oznámit, že se máš dostavit do služby u královniny snídaně, mistře Gallowglassi.“

Rod přinutil svá oční víčka, aby se otevřela, a podíval se z okna; obloha už růžověla úsvitem.

Znovu zavřel oči a napočítal do deseti; málem při tom zase usnul. Pak ze sebe vydal povzdech, který by zoufalstvím naplnil bezednou jámu, přehodil nohy přes okraj palandy a posadil se. „Co se dá dělat, pro koš není odpočinku. Nevíš, kde mám tu svou zatracenou uniformu, Tome?“

Rod musel přiznat, že Kateřina Plantagenetová má smysl pro dramatičnost, a co víc, ví, jak ho použít u dvora. Stráže byly na svých místech v jídelně ještě před rozbřeskem. Lordi a jejich dámy, kteří se těšili tomu privilegiu — nebo spíš měli tu smůlu — že snídali s královnou, přišli hned po kohoutím zakokrhání. Kateřina sama přišla, až když byli všichni usazeni a nějaký čas čekali, mlsně šilhajíce po přichystaných pokrmech.

Ani v tuto ranní hodinu se nevzdala svého slavnostního vstupu. Dveře síně se rozevřely doširoka a odhalily Kateřinu stojící ve světle pochodní. Šest trubačů zatroubilo fanfáru, lordi a dámy vstali a Rod sebou trhl (vstávání bylo na tomto stupni kultury více méně jen záležitostí vkusu).

Pak Kateřina vplula do síně, s hlavou vysoko vztyčenou a tělem strnule vypjatým: Obešla stůl až k velkému pozlacenému křeslu v čele stolu. Vévoda Loguire přiskočil a odtáhl jí křeslo. Kateřina se posadila s grácií a lehkostí peříčka. Loguire se posadil po její pravici a zbytek společnosti zaujal svá místa kolem stolu. Kateřina zvedla dvouhrotou vidličku a ze všech čtyř rohů síně vypochodovali sluhové s velkými tácy slaniny a klobás, naložených herinků, bílých rohlíčků a mís čaje a polévky.

Každý z táců byl předložen nejprve Bromu O'Berinovi, který seděl po královnině levici. Brom si z každého vzal vzorek a trochu ochutnal, odkládaje zbytek na talíř před sebou. Pak byly tácy položeny na stůl. Když se Brom přesvědčil, že je všechno v pořádku, podal talíř Kateřině.

Celá společnost se pustila do jídla a Rodův žaludek začal svému majiteli připomínat, že od včerejšího večera nepozřel nic vydatnějšího než kořeněné víno.

Kateřina začala elegantně ozobávat jídlo s ptačím apetitem. Říkalo se, že tady jedla jen předkrm před skutečnou snídaní, kterou si dávala v soukromí svých komnat. Její štíhlost však Roda nutila k pochybám, že by na těch řečech bylo něco pravdy.

Sluhové pochodovali dovnitř a ven s karafami vína a velkými masovými koláči.

Rod měl své stanoviště u východních dveří a měl odtamtud dobrý výhled na Kateřinu, která seděla u severního konce stolu, mylorda Loguira, sedícího po její pravici, Durera po Loguirově pravici a vyčuhující Bromovu hlavu po levici královnině.

Durer se naklonil a zašeptal něco svému pánovi. Loguire mávl rozmrzele rukou a pak krátce kývl. Roztrhl kotletu na dva kusy, strčil si ji do úst, snědl a zapil pohárem vína. Když ho zase odložil na stůl, obrátil se ke Kateřině a řekl: „Vaše výsosti, jsem znepokojen.“

Kateřina si ho změřila mrazivým pohledem. „My všichni jsme znepokojeni, lorde Loguire. Ale musíme se každý se svými starostmi vypořádat, jak jen to jde.“

Loguire stiskl rty tak těsně, až se jeho ústa skoro ztratila mezi knírem a plnovousem. „Mé znepokojení,“ pokračoval, „se týká vaší vlastní osoby a dobra království.“

Kateřina se sklonila nad talířem a velice pečlivě si ukrojila kousek vepřového. „Musím doufat, že to, co je dobré pro mou osobu, bude dobré i pro království.“

Loguire zrudl, ale nenechal se odradit. „Jsem rád, že vaše výsost chápe, že hrozba její osobě je hrozbou i pro království.“

Kateřinino čelo se nakrčilo; zamračila se na Loguira a řekla: „Samozřejmě, že to vím.“

„Vědomí, žě je královnin život ohrožen, zneklidňuje lid.“

Kateřina položila vidličku a opřela se v křesle. Její hlas byl klidný, skoro sladký: „Má to snad znamenat, že můj život je ohrožen, mylorde?“

„Mohlo by se tak zdát,“ zabručel Loguire rozpačitě. „Včera večer byla na vaší střeše opět Banshee.“

Rod nastražil uši.

Kateřina našpulila rty a pak si je skousla zuby; její oči se zavřely. V hodovní síni se rozhostilo ticho, které náhle porušil Bromův burácivý hlas: „Banshee často sedává na střeše jejího veličenstva, a přesto je stále naživu.“

„Buď zticha!“ okřikla ho Kateřina. Celá její postava se napjala, když se nahnula kupředu, aby sáhla po poháru. „O Banshee si nepřeji nic slyšet.“ Vypila pohár do dna a přidržela ho ve vzduchu. „Sluho, dolej mi víno!“

Durer vyskočil, vzal pohár z královniny ruky a obrátil se ke sluhovi, který spěchal splnit rozkaz své paní. Držel pohár, zatímco do něj sluha naléval víno z karafy a ostatní dvořané přihlíželi; taková zdvořilost vůči královně byla od Durera přinejmenším neobvyklá.

Pak se Durer otočil zpátky ke královně, poklekl na jedno koleno a pohár jí podal. Kateřina na něj chvíli hleděla a pak pohár přijala. „Děkuji ti, Durere, ale musím přiznat, že jsem od tebe takovou dvornost nečekala.“

V Durerových očích se zablesklo. S falešným úsměvem na tváři se zvedl a hluboce se uklonil. „Ať ti slouží ke zdraví, moje královno.“

Ale Rod byl maličko míň důvěřivý než královna, a kromě toho viděl, jak Durer přejel nad pohárem rukou, než ho přidržel před sluhou.

Vyskočil ze svého místa a uchopil pohár ve chvíli, kdy ho Kateřina zvedala k ústům. Podívala se na něj, ve tváři bledá, a oči se jí zaleskly rostoucím hněvem. „Nezavolala jsem tě, rabe!“

„Ať vaše veličenstvo promine.“ Rod si odepjal dýku od opasku, zabodl ji do stolu a naplnil konickou pochvu vínem. Díky Bohu, že obezřetně resetoval Fesse dřív, než šel do služby!

Pozvedl stříbrný roh a řekl: „Snad je to svázáno s mou proFessi vojáka, že ač nedokážu svou předtuchu přesně analyzovat, cítím pojednou velký strach o život vašeho veličenstva.“

Kateřinin hněv. už se však rozpustil v úžasu nad Rodovým počínáním. „Co je to?“ zeptala se, ukazujíc na stříbrný roh.

„Roh jednorožce,“ odpověděl Rod a podíval se na Durera, jehož oči plály vztekem a nenávistí vůči němu.

„Analýza hotova,“ zamumlal hlas za jeho uchem. „Víno obsahuje substanci jedovatou pro lidský organismus.“

Rod se ponuře usmál a stiskl malíčkem knoflík na špičce pochvy.

'Jednorožcův' roh se zbarvil do ruda.

Celá síň zděšeně zalapala po dechu, protože všichni znali pověst o tom, že se roh jednorožce zbarví do ruda, pokud se do něj naleje jed.

Kateřina zbledla a sevřela pěsti, aby potlačila náhlou třesavku.

Také Loguire zaťal ruce v pěsti a oči se mu zúžily, když se podíval na Durera. „Darebáku, jestli to bylo tvoje dílo…“

„Sám jsi to viděl, mylorde,“ zaúpěl Durer přeskakujícím hlasem. „Jen jsem držel pohár!“

Ale jeho planoucí oči se stále upíraly na Roda, jako by se mu snažily vsugerovat, že by si ušetřil spoustu potíží a problémů, kdyby rovnou tady na místě otrávené víno vypil.

Rod byl jmenován jedním ze čtyř strážců, kteří doprovázeli královnu z jejích komnat do velkého sálu, kde se měl konat Všeobecný soud. Měli čekat venku, až se dveře otevřou a vstoupí Brom O'Berin, aby královnu ohlásil. Dva zbrojnoši pak měli vejít za Bromem a před královnou; Rod a ještě jeden za ní.

Pomalu kráčeli chodbou, přizpůsobujíce svou chůzi Kateřinině, a královna zachumlaná do kožešinového pláště a obtížená mohutnou zlatou korunou se mezi nimi pohybovala velice pomalu. Přesto vypadala spíš majestátně, než neohrabaně.

Když se přiblížili k velkému sálu, oddělila se od stínů vyhublá postavička v sametu — Durer.

„Prosím za prominutí,“ řekl, ukláněje se třikrát, „ale musím s vaším veličenstvem mluvit.“ Rty měl pevně sevřené a oči mu blýskaly hněvem.

Kateřina zastavila a napřímila se do celé své výše.

Na ramenou jí teď spočívá pořádné břemeno, pomyslel si Rod.

„Pak tedy mluv,“ řekla a shlédla na hrbícího se muže před sebou, „ale buď stručný, rabe.“

V Durerových očích se zablesklo: slovo 'rab' byl nepříliš lichotivý termín vymezený pro prostý lid.

Přesto se ovládl a zachoval si svou poníženou důstojnost, když řekl: „Vaše veličenstvo, odvažuji se prosit, abyste neotálela s vyslechnutím petice nejvyšších lordů, neboť je ve svém obsahu nanejvýš naléhavá.“

Kateřina se zamračila. „Proč bych měla otálet?“

Durer se kousl do rtu a odvrátil pohled.

Kateřiny oči zaplály hněvem. „Mluv, rabe,“ vyštěkla. „Nebo se mi tu snad pokoušíš naznačit, že se královna bojí vyslechnout své šlechtice?“

„Vaše veličenstvo…“ řekl Durer váhavě a pak ze sebe rychle vychrlil: „Slyšel jsem, že dnes mají být u soudu vyslechnuti dva poddaní…“

„To je pravda.“ Kateřinina ústa ztvrdla. „Je to případ, který jsi. mi sám doporučil, Durere.“

Mužíkovy oči se zlomyslně zaleskly, ale v příštím okamžiku už byl zase učiněným ztělesněním pokory: „Myslel jsem… slyšel jsem… bál jsem se…“

„Čeho ses bál?“

„Vaše veličenstvo projevovalo vůči svým poddaným vždy takovou starost…“ Durer zaváhal a pak vyrazil: „Bál jsem se… že by vaše veličenstvo mohlo… snad…“

Kateřininy oči se zúžily. „Že bych mohla vyslechnout ty kmány dřív, než dopřeju sluchu petici svých šlechticů?“

„To vaše veličenstvo nesmí!“ Durer se vrhl na kolena, spínaje prosebně ruce. „Nesmí riskovat, že urazí nejvyšší lordy! Musel bych se bát o jeho život, kdyby — “

„Ničemo, nazýváš mne zbabělcem?“

Rod zavřel oči; srdce se mu sevřelo.

„Vaše výsosti,“ zvolal Durer, „nechtěl jsem nic než — “

„Dost!“ Kateřina se od klečícího muže odvrátila a vykročila. Brom O'Berin a zbrojnoši vykročili spolu s ní. Velké dubové dveře se před nimi rozletěly.

Rod riskoval krátký pohled přes rameno.

Durerova tvář zářila škodolibou radostí, oči mu vítězoslavně plály.

Nejlepší způsob, jak dítě přinutit, aby něco udělalo, je říct mu, že nesmí…

Brom uvedl královnin průvod do velkého klenutého sálu, osvětleného řadou oken po každé straně. Padesát stop nad jejich hlavami se táhl střešní trám jako obrovská páteř s dubovými žebry klenoucími se nad žulovými zdmi. Ze stropu visely dva velké železné lustry s planoucími svícemi.

Přišli na vyvýšené pódium, zvedající se deset stop nad podlahu sálu. Před nimi stál mohutný pozlacený trůn. Brom je zavedl kolem okraje pódia k trůnu. Tam se zbrojnoši rozestavili po stranách a Kateřina učinila poslední půlkrok, aby stála štíhlá a hrdá před svým trůnem, obhlížejíc dav, který jásal dole.

Dav vypadal jako reprezentativní vzorek populace. Naplňoval síň od pódia až po trojí dveře na její opačné straně. V první řadě bylo dvanáct nejvyšších šlechticů, usazených ve vyřezávaných křeslech ve tvaru přesýpacích hodin, rozestavených do půlkruhu |dvanáct stop od paty trůnu. Za nimi stálo čtyřicet nebo padesát věkovitých mužů v hnědých, šedých nebo tmavě zelených oblecích se sametovými límci a malých, čtvercových plyšových kloboucích.

Na vypasených břichách jim visely stříbrné nebo zlaté řetězy. Měšťané, usoudil Rod — místní úředníci, kupci, cechovní mistři — prostě buržoazie.

Za nimi se černaly róby kléru a ještě dál vybledlé a zalátané šaty chudiny, z nichž velká část, jak Rod předpokládal, pocházela z hradní kuchyně a sloužila více méně ke zvýšení třídní pestrosti účastníků Všeobecného soudu.

Ale uprostřed nich stáli čtyři vojáci v zeleném a zlatém — v královniných barvách — a mezi nimi se krčili dva vesničané, jeden mladý a jeden starý a oba vyděšení až k smrti. Starší měl dlouhý šedivějící vous; mladší byl hladce oholen. Oba na sobě měli rozedrané haleny neurčité barvy a nohy omotané stejným materiálem po způsobu kalhot. Vedle nich stál kněz, který byl skoro stejně tak bledý, jako oni.

Všechny oči se upíraly na královnu. Kateřina si toho byla velice dobře vědoma — jako by trošku vyrostla — nehýbala se, dokud se vřava kolem docela neuklidnila. Pak důstojně usedla a Brom se posadil u jejích nohou. Čtyři ratiště udeřila o podlahu, jak Rod a jeho tři kolegové zaujali předpisový postoj, kopí nahnutá o dvacet stupňů.

Bromův hlas zaburácel sálem. „Kdo dnes předstoupí před královnu?“

Předstoupil herold se svitkem pergamenu a přečetl seznam asi dvaceti petic. Na prvním místě bylo dvanáct nejvyšších lordů, na posledním Durerovi vesničané.

Kateřininy prsty se zaťaly do opěrek trůnu. Promluvila vysokým, jasným hlasem: „Náš Pán řekl, že ubozí budou povýšeni a poslední budou prvními, a tak si nejprve vyslechnu svědectví těch dvou vesničanů.“

Na okamžik zavládlo ohromené ticho; pak lord Loguire vyskočil z křesla a zařval: „Svědectví! To je to svědectví tak důležité, že musíš stavět sprosté kmány před svou nejvyšší šlechtu?“

„Lorde,“ odsekla Kateřina, „zapomínáš, kde je tvé místo.“

„Ne, to ty zapomínáš! Ty zapomínáš na úctu a tradice, i na všechny zákony, které tě učil tvůj otec!“

Ostatní lordi začali vzrušeně vstávat: „Náš starý král,“ vykřikl někdo, „by nás nikdy takto neponížil!“

„Otevřte už konečně oči, pánové!“ Kateřinin hlas byl mrazivý a arogantní. „Můj otec už je po smrti a nyní vládnu já.“

„Vláda!“ Lord Loguire opovržlivě ohrnul spodní ret. „Tohle není vláda, ale tyranie!“

V síni okamžitě zavládlo ohromené ticho. Pak se zvedl sílící šepot: „Velezrada! Velezradavelezradavelezrada Velezrada!“

Brom O'Berin povstal. „Mylord Loguire,“ zaburácel, „teď okamžitě poklekne a poprosí její veličenstvo královnu o odpuštění, nebo bude navěky prohlášen za zrádce trůnu!“

Loguirova tvář zkameněla; vypjal se, narovnal a vysunul bradu, ale než mohl odpovědět, promluvila Kateřina upjatým, mrazivým hlasem: „Nikdo nebude žádat o odpuštění a nikomu se odpouštět nebude. Ty, lorde Loguire, jelikož jsi urazil naši královskou osobu, jsi tímto vypovězen od našeho soudu i z naší přítomnosti a nikdy se k nám už nepřibližuj.“

Oči starého vévody se setkaly s královninými. „Tak je to tedy, dítě,“ zamumlal a Rod si s překvapením všiml, že se v koutcích jeho očí objevily slzy. „Odvděčíš se otci stejně, jako ses odvděčila jeho synovi, dítě?“

Kateřinina tvář smrtelně zbělela. Vstala.

„Kliď se z tohoto místa, lorde Loguire!“ Bromův hlas překypoval hněvem. „Kliď se z tohoto místa, nebo tě budu muset vyhnat!“

Vévodův pohled pomalu sklouzl na Broma. „Vyhnat mne? Jistě, jsi přece ten skvělý královnin hlídací pes!“ Znovu pozvedl oči ke Kateřině. „Paní, paní! I já byl tvým oddaným chrtem.“

Kateřina se znovu posadila, s pyšnou graciézností. „Teď mám mastiffa. Nechť se mí nepřátelé mají na pozoru!“

Starý muž pomalu pokýval hlavou, aniž přitom spustil své smutné oči z jejího obličeje. „Tak ty mne tedy nazýváš nepřítelem…“

Kateřina jen vysunula bradu.

Loguirův pohled ztvrdl; smutek z jeho tváře vystřídala chladná pýcha.

Otočil se na podpadku a vykročil sálem. Dav před ním se rozdělil, aby mu vytvořil průchod. Zbrojnoši u vchodu se postavili do pozoru a pak otevřeli dveře.

Vévoda se na prahu otočil a zadíval se přes dav na královnu. Jeho těžký starý hlas naposledy naplnil síň.

A zněl jemně, takřka laskavě. „Ještě tohle slyš, Kateřino, kterou jsem kdysi nazýval svou neteří — dokud budu živ, mých vojsk se bát nemusíš.“

Okamžik stál nehnutě, dívaje se královně do očí.

Pak se otočil, až se jeho plášť rozevlál, a byl pryč.

Celé shromáždění bylo po dobu tří nadechnutí tiché, pak, jako jeden muž, se zbývajících jedenáct nejvyšších lordů zvedlo a vydalo se vzniklou uličkou k prostředním dveřím, aby následovalo Loguira do vyhnanství.

„Tak jak se rozhodla v případě těch dvou vesničanů?“ zeptal se Fess.

Rod se projížděl na svém robotickém koni po svahu od hradu za účelem 'tréninku' — nebo to alespoň řekl podomkovi ve stáji. Ve skutečnosti potřeboval od Fesse zjistit, Co To Má Všechno Znamenat.

„Potvrdila rozhodnutí kněze z jejich farnosti,“ odpověděl Rod. „Odpovídající trest pro toho hocha je svatba. Tatíkovi se to moc nelíbilo, ale Kateřina měla eso v rukávě — hoch bude povinen podporovat svého nevlastního otce ve stáří. Stařík se zašklebil, a když mladík odcházel, vypadal, jako by si nebyl tak docela jist, jestli opravdu získal hlavní výhru.“

„Skvělé rozhodnutí,“ zamumlal Fess. „Možná by si mladá dáma měla raději zvolit kariéru soudkyně.“

„Cokoliv ji udrží dál od politiky… Na téhle planetě jsou báječné západy slunce.“

Jeli proti klesajícímu slunečnímu kotouči, který barvil oblohu do ruda a do zlatova od horizontu skoro až k zenitu.

„Ano,“ přisvědčil robot, „ta výjimečnost spočívá v hustotě místní atmosféry, která je skoro pětkrát vyšší než na Zemi. Ovšem na této zeměpisné šířce vzhledem k naklonění osy planety, které je — “

„Ano, ano, všechno jsem to zapsal do palubního deníku, hned, jak jsme přistáli. Teď bych si s tím dal raději pokoj… všiml jsem si, že paprsky slunce jsou při západu skoro krvavě rudé…“

„To je příhodné,“ zabručel Fess.

„Hmm, ano. Přivádí nás to zpátky k tématu, že? Co takhle promluvit si o další chystající se vraždě?“

„Nikoliv vraždě, Rode — pokusu o vraždu.“

„No dobře, tak tedy pokusu. Promiň mi mou nepřesnost a dej se do toho.“

Rod se na okamžik odmlčel, aby si připravil údaje pro komplexní zprávu.

„Politická situace na ostrově Gramarye je ovlivněna třemi základními frakcemi, jednou royalistickou a dvěma antiroyalistickými. Royalistická frakce se skládá z královny, jejího hlavního rádce — Broma O'Berina — kléru, královského vojska, královské osobní gardy a skupiny esperů označovaných jako čarodějnice'.“

„A co soudci?“

„Jak jsem chtěl právě říct, do royalistické frakce mohou být zahrnuti i státní úředníci, z výjimkou těch, které zkorumpovanost nutí stavět se proti královniným reformám.“

„Hmm, ano. Na to jsem zapomněl. Je ještě někdo na Plantagenetině straně?“

„Ano, podskupina druhu homo sapiens vyznačující se extrémní zakrnělostí velikosti a označovaná místními obyvateli jako 'elfi'.“

„Ano, ti proti ní určitě nebudou,“ zamumlal Rod.

„Antiroyalistické frakce se vyznačuji svou nejednotností v opozici proti trůnu. První z těch frakcí je aristokracie, vedená dvanácti vévody a hrabaty, které zase vede vévoda Loguire. To, že jsou ve svém odporu vůči královně jednomyslní, nic neznamená. Taková jednomyslnost je mezi aristokracií na tomto stupni feudální společnosti naprosto bezprecedentní, a tudíž musí být považována za anomálii.“

„Ale odkud se ta podivná jednotná fronta vzala?“

„Jednotnost může být způsobena skupinou označovanou jako rádci, z nichž každý radí jednomu z dvanácti nejvyšších lordů. Fyzická koherence této skupiny ukazuje — “

Rod sebou trhl a zadíval se svému koni mezi uši. „Jaks to říkal?“

„Všichni rádcové jsou fyzicky charakterizovatelní nízkou postavou, mimořádnou hubeností, řídkými vlasy, bledou pletí a obecnými příznaky pokročilého věku.“

Rod našpulil rty. „Veeelice zajímavé! Až do této chvíle jsem tomu žádnou důležitost nepřikládal.“

„Takový fyzický zjev je příznačný u mimořádně technicky vyspělé společnosti, ve které už byl zvládnut problém dlouhověkosti a přizpůsobení metabolismu na nedostatek ultrafialového záření.“

„Moderní lékařská věda a bary.“ Rod přikývl. „Ale jak si vysvětluješ jejich podřízené postavení?“

„Můžeme předpokládat, že je to součástí jejich úlohy. Právě to, jak v ponižování zacházejí do extrémů, svědčí o tom, že to není jejich přirozené chování.“

„Finaglův zákon opaku.“ Rod přikývl. „Pokračuj.“

„Cíl royalistické frakce je zvýšit moc ústřední autority. Cílem rádců se zdá být ústřední autoritu zlikvidovat, což by na tomto stupni vývoje vedlo ke společenské formaci známé z japonských šogunátů.“

„Což,“ doplnil Rod, „je druh anarchie.“

„Přesně tak; a dá se předpokládat, že konečným cílem rádců je přejít od šogunátů k lokálním vládám farností, což je extrémní podoba totalitní anarchie.“

„A proto se snaží zavraždit královnu Kateřinu.“

„Skvělý postřeh; každá příležitost k odstranění ústřední moci se hodí.“

„Což znamená, že je v nebezpečí. Vraťme se zpátky na hrad.“

Přitáhl uzdu, ale Fess se odmítl obrátit. „Není v nebezpečí, Rode, ještě ne. Mytologie této společnosti vyžaduje, aby se před smrtí objevilo na střeše obydlí zjevení označované jako Banshee. A Banshee se může objevit až v noci.“

Rod se podíval na oblohu. Byl soumrak; zpoza obzoru pořád ještě vycházelo dost slunečního světla.

„No dobře, Fessi. Máme ještě čtvrt, možná i půl hodiny.“

„Zjevnost původu rádců ve vysoce rozvinuté technické společnosti,“ pokračoval Fess, „nasvědčuje tomu, že tato skupina nepochází ze zdejší planety, na které je jedinou lidskou kulturou Kateřinino království, vyznačující se feudálním stylem života. Druhá antiroyalistická frakce rovněž nese znaky mimoplanetárního původu.“

„Jako bych to už někdy slyšel,“ zauvažoval Rod. „Pokračuj, ano?“

„Jistě. Druhá antiroyalistická frakce je známá pod označením Clovisův dům, což je jméno odvozené od předpokládané volebního způsobu vybírání králů v dávnověku. Osazenstvo Clovisova domu se skládá z žebráků, zlodějů a ostatních kriminálních živlů. Titulární vůdce je vypovězený šlechtic, Tuan Loguire.“

„Počkej moment,“ přerušil ho Rod. „Titulární vůdce?“

„Ano,“ přisvědčil Fess. „Povrchní struktura Clovisova domu se zdá hraničit s neuspořádaným davem, ale hlubší analýzou je možné odhalit jemnou síť suborganizace, jejíž jednou funkcí je obstarávání jídla a šatstva pro členy Domu.“

„Ale to přece dělá Tuan!“

„Opravdu? Kdo opatřuje vše důležité pro Clovisův dům, Rode?“

„No, Tuan dává peníze hostinskému, té shrbené opici, která se nazývá Šklebil.“

„Přesně tak.“

„Ty chceš říct,“ řekl Rod pomalu, „že Šklebil používá Tuana jako hlavního sponzora a loutkového vůdce, zatímco skutečným šéfem je on?“

„Právě to, zdá se, vyplývá ze známých údajů,“ přisvědčil Fess. „Jakého fyzického zjevu je Šklebil, Rode?“

„Odpudivého.“

„A jak přišel ke své přezdívce Šklebil'?

„No, znamená to něco jako člověk, který umí měnit tvář…“

„Ale jaké jsou jeho hlavní fyzické rysy, Rode?“

„Hm…“ Rod zaklonil hlavu a přivřel oči, pokoušeje si vybavit Šklebilovu podobu. „Řekl bych, že má asi tak pět stop deset, pořád chodí shrbený, jako by měl strnutou páteř, křehce stavěný — velice lehce, jako by vystačil tak se dvěma sty kaloriemi denně — málo vlasů…“ Otevřel oči a zamrkal: „Hej! Vypadá jako jeden z rádců!“

„A dá se tudíž předpokládat, že pochází z vysoce rozvinuté technologické společnosti,“ přisvědčil Fess, „tedy rovněž z cizí planety. Toto spojení je potvrzeno jeho politickou filozofií, o čemž svědčí Tuanovy projevy k lůze…“

„Takže Tuan je také jednou ze součástek,“ zamumlal Rod. „No jistě sám by proletářský totalismus nikdy nevymyslel.“

„Žádný význam nemá ani to, že Šklebil je jediný člen Clovisova domu svého fazického typu.“

„Aáno!“ Rod si zamnul bradu. „Hraje sólovou roli. Všichni jeho lidé jsou místní, vycvičení k tomu, aby ho podporovali.“

„Jeho dlouhodobý cíl,“ pokračoval Fess, „je patrně nastolení diktatury. Do té doby patrně usiluje dosadit na trůn někoho, koho by mohl ovládat.“

„Tuana.“„Přesně tak. Ale nejdříve musí odstranit Kateřinu.“

„Takže jak rádcové, tak Clovisův dům baží po Kateřinině krvi.“

„Ano; neexistuje žádný důkaz, že by své síly spojili. Spíš se zdá, že stojí proti sobě.“

„Takže dvojí snaha — velice neefektivní. Ale, Fessi, co tu vlastně dělají?“

„Můžeme předpokládat, že jsou zástupci dvou rozdílných společností, které si obě přejí kontrolovat nějakou komoditu, jež se nachází na Gramarye.“

Rod se zamračil. „Neslyšel jsem, že by se tu vyskytovaly nějaké vzácné minerály…“

„Měl jsem na mysli lidské zdroje, Rode.“

Rodovy oči se rozšířily. „Espeři! No jistě! Jsou tady kvůli čarodějnicím!“

„Nebo elfům,“ připomněl mu Fess.

Rod se zamračil. „K čemu by jim byli dobří elfi?“

„Žádnou přijatelnou hypotézu k dispozici nemám, ale nějaké logické vysvětlení existovat musí.“

Rod si odfrkl. „No dobře, hledej si své logické vysvětlení, já se budu držet čarodějnic. Každý, kdo by kontroloval trh telepatů, by vládl galaxii. Hej!“ Rod zbledl. „Oni zřejmě vládnou,galaxii!“

„Pravděpodobnost,“ odtušil Fess, „je vysoká.“

„Já bych řekl…“ začal Rod, ale náhle byl přerušen kolísavým, pronikavým kvílením, připomínajícím mnohokrát zesílený zvuk nehtu na tabuli skla.

Fess se bleskurychle obrátil; Rod se podíval na hrad. Na cimbuří, kousek od východní věže, se rýsoval tmavý obrys. Muselo to být obrovské; Rod dokázal rozeznat detaily i z té vzdálenosti. Bylo to oblečeno v hadrech a cárech rubáše, skrze které Rod viděl tělo svůdné ženy, ale hlavu měla králičí a vpředu jí trčely špičaté zuby.

Banshee začala znovu kvílet — nejprve hlubokým sténáním, které stoupalo do ostrého křiku a dál do pronikavého ječení, ječení, jež pokračovalo a pokračovalo, až Rodovým ušním bubínkům začalo vážně hrozit, že prasknou.

„Fessi,“ vyrazil ze sebe, „co vidíš?“

„Banshee, Rode.“

Rod se rozjel k hradu, proběhl všemi pěti královninými strážemi až ke dveřím Kateřininých komnat. Ale tam narazil na nepřekonatelnou překážku asi dvě stopy vysokou — Broma O'Berina stojícího s nohama zeširoka rozkročenýma a rukama založenýma na prsou.

„Dal sis načas,“ zavrčel mužík. Jeho tvář byla rudá zlostí, ale z očí mu hleděl strach.

„Přišel jsem tak rychle, jak jsem dokázal,“ zalapal po dechu Rod. „Je v nebezpečí?“

Brom si odfrkl. „Jistě že je v nebezpečí, ale nikdo neví, v jakém. Dnes v noci budeš stát na stráži u jejího lože, čaroději.“

Rod ztuhl. „Nejsem čaroděj,“ řekl. „Jsem jen prostý voják štěstěny, který ví něco málo o vědě.“

Brom netrpělivě pohodil hlavou. „Teď není vhodná doba na skromnost. Nazývej se, jak chceš, kuchař, řezbář nebo kameník, pořád máš čarodějnickou moc. Ale marníme čas.“

Zabušil na dveře, ty se otevřely a vyšel z nich zbrojnoš. Zasalutoval a postavil se stranou.

Brom se ponuře usmál a vešel dovnitř.

„Pořád mi ještě plně nedůvěřuješ, co?“ zeptal se Rod.

„Skoro,“ odpověděl Brom.

„Zrovna to jsem říkal.“

Zbrojnoš vešel za nimi a zavřel dveře. Komnata byla prostorná, se čtyřmi zamřížovanými okny na jedné stěně. Podlaha byla pokryta tlustými koberci, stěny hedvábím, sametem a tapisériemi. V malém krbu praskal oheň.

Kateřina seděla ve velké posteli s nebesy, po pás přikryta kožešinami a přikrývkami. Rozpuštěné vlasy jí splývaly po ramenou přes sametový, hermelínem obšitý župan. Byla obklopena hloučkem dvorních dam, několika služebnými a dvěma pážaty.

Rod poklekl po jejím boku. „Vaše veličenstvo nechť omluví mé zpoždění!“

Změřila si ho mrazivým pohledem. „Nepamatuji se, že bych tě volala.“ Pak se od něj odvrátila.

Rod se zamračil, nespouštěje z ní oči.

Seděla na osmi nebo deseti nadýchaných saténových polštářích, pohodlně opřená. Přivřela oči a na tváři se jí objevil lehký úsměv. Dokázala si svůj denní odpočinek opravdu plně vychutnat.

Možná byla ve smrtelném nebezpečí, ale určitě o tom nevěděla. Brom před ní opět všechno držel v tajnosti.

Pokynula rukou jedné ze svých dam; žena jí podala kouřící pohár vína. Kateřina si ho graciézním gestem přiložila ke rtům.

„Nee!“ Rod vyskočil a zadržel pohár dřív, než se ho mohla dotknout ústy, zatímco levou rukou sahal po svém 'rohu jednorožce'.

Kateřina sebou vyděšeně škubla; pak se její oči zúžily a obličej zbrunátněl: „Rabe, co to má znamenat?“

Ale Rod už se věnoval své 'jednorožčí pochvě. Za uchem mu zazněl Fessův hlas: „Substance v analyzační jednotce je pro lidský organismus jedovatá.“

Jenže Rod ještě víno do rohu nenalil. Nebylo v něm nic.

Kromě vzduchu.

Rod stiskl knoflík a roh se zbarvil purpurově.

Kateřina zděšeně hleděla na tmavnoucí načervenalý nádech povrchu pochvy. „Co to má znamenat?“ vyrazila ze sebe.

„Jedovatý plyn,“ odsekl Rod. Podal pohár služebné a rozhlédl se po místnosti. Někde tam muselo být něco, co uvolňuje jedovatý plyn.

Krb.

Rod přistoupil ke krbu a přidržel ústí pochvy nad praskajícími plameny, ale její povrch zesvětlel do levandulova.

„Tady ne,“ zabručel Rod a narovnal se. Pomalu přecházel po pokoji, drže roh před sebou jako svíci. Stále byl levandulový.

Zamračil se a poškrábal se na temeni hlavy. Kam by se dal nejlépe umístit zdroj jedovatého plynu?

Co možná nejblíž ke královně, samozřejmě.

Obrátil se a pomalu vykročil k loži. Jak se blížil ke Kateřině, barva pochvy tmavla do nachova.

Kateřina na ni hleděla užasle a zděšeně.

Rod si pomalu klekl. Roh tak ztmavl, že byl skoro černý. Odhrnul prostěradlo a nakoukl pod postel. Před ním, na kamenné podlaze, stála kouřící ohřívací pánev.

Rod uchopil její dlouhé držadlo a vytáhl ji ven. Přiblížil roh k jednomu z otvorů v jejím víku — pokud ho paměť neklamala, ohřívací pánev žádné otvory mít neměla…

Roh se zbarvil do uhlové černi.

Podíval se na Kateřinu. Ta si tiskla pěst jedné ruky k ústům, kousajíc se do ní, aby neječela.

Rod se obrátil a podal pánev zbrojnošovi. „Vezmi to,“ řekl mu, „a hoď to do hradního příkopu.“

Zbrojnoš odložil kopí, vzal ohřívací pánev a spěšně odešel, drže ji na délku natažené paže od sebe.

Rod se pomalu obrátil ke Kateřině. „Znovu se nám podařilo Banshee obelstít, má královno.“

Kateřinina ruka se chvěla, když ji pomalu oddalovala od úst. Potom se její rty sevřely, víčka zavřela a ruce stiskly v pěsti tak silně, až jí klouby prstů zbělely.

Pak oči zase pomalu otevřela. Zaleskly se a na rtech se jí objevil lehký úsměv. „Mistře Gallowglassi, zůstaň se mnou. Vy ostatní, odejděte!“

Rod polkl a zmocnil se ho pocit, že se jeho klouby mění v máslo. V tu chvíli byla tou nejkrásnější ženou, kterou kdy v životě viděl.

Zbrojnoši, dvorní dámy a pážata už byli na nohou, tvoříce tlačenici u dveří. Brom vykřikoval rozkazy a komnata se rychle vylidňovala. Do třiceti sekund v ní nebyl nikdo vyjma Roda, královny a Broma O'Berina.

„Brome,“ zasyčela královna, nespouštějíc oči z Rodova obličeje. Přes její úsměv se zaleskly zuby. „Brome O'Berine, ty odejdi také.“

Brom uraženě zaváhal, pak mu ramena poklesla a hluboce se uklonil. „Už jdu, má královno.“

Dveře se za ním tiše zavřely.

Kateřina se pomalu položila do polštářů. Rozkošnicky a elegantně se protáhla. Natáhla jednu ruku a dotkla se Rodovy. Prsty měla velice hebké.

„Už je to dnes po druhé, co jsi mi zachránil život, mistře Gallowglassi.“ Její hlas byl sametovým zapředením.

„To je — moje výsada, vaše veličenstvo.“ Rod se v duchu proklel, že na ni civí jako puberťák na výtisk Fanny Hillové.

Kateřina se půvabně zamračila, vysunula bradu a ukazováčkem se dotkla rtů. Pak se usmála a obrátila se na bok. Sametový župan se jí na prsou rozevřel. Zjevně měla ve zvyku spát nahá.

Nezapomínej, chlapče, řekl si v duchu Rod, jsi jen obchodní cestující. Ráno se probudíš a vydáš se na další cestu. Jsi tady, abys pomohl demokracii, ne aby ses dvořil královně. Není spravedlivé, abys využíval příležitosti, pokud tady nemíníš zůstat a využít příležitosti… Co to plácám za nesmysly?

Kateřina si pohrávala s diamantovým přívěskem na krku. Zuby trýznila svůj spodní ret. Dívala se na něj tak, jak se kočka dívá na kanárka. „Námezdní vojáci,“ zapředla, „mají jistou pověst…“

Rty měla vlhké a velice plné.

Rod cítil, jak se jeho vlastní rty pohybují a slyšel slova, které se mu od nich neohrabaně odlepovaly: „Až — až má královna vyléčí nepravosti, k nimž v zemi dochází, doufám… že i pověst námezdních vojáků se zlepší. Chci pro vaše veličenstvo… jen to nejlepší.“

Na moment se zdálo, že se zastavila i krev v Kateřininých žilách, tak nehybně najednou ležela. Pak pohled jejích oči ztvrdl a ticho v místnosti bylo náhle velice, velice napjaté.

Posadila se a upravila si župan. „To je nanejvýš chvályhodné, mistře Gallowglassi. Jsem vskutku šťastná, že mám kolem sebe tak oddané služebníky.“

Za stávajících okolností jí bylo třeba připočíst ke cti, pomyslel si Rod, že jí v hlase zazněl jen slabý přídech posměchu.

Jejich oči se opět setkaly. „Přijmi královniny díky za záchranu jejího života.“

Rod poklekl na jedno koleno.

„Jistěže jsem šťastná,“ pokračovala Kateřina, „že mám tak oddaného sluhu. Zachránils mi život a jsem přesvědčena, že jen málo vojáků by se při tom zachovalo tak čestně, jako ty.“

Rod nehnul ani brvou.

Usmála se a v očích jí tentokrát zasvítila škodolibost a uspokojení.

Pak sklopila oči. „Teď odejdi, protože mne čeká těžký den a musím co nejlépe využít času, který mi zbývá k spánku.“

„Jak si má královna přeje,“ odpověděl Rod s tváří zkušeného hráče pokeru. Vstal a obrátil se, soptě vztekem — na sebe. Nebyla to přece její chyba, že byl takový hlupák.

Zavřel za sebou dveře, pak se obrátil a vší silou praštil pěstí do kamenného portálu. Nervy v jeho ruce zaječely bolestí. Když se otočil zpátky na chodbu, uviděl Broma O'Berina, chvějícího se, s obličejem celým zpoceným a brunátným.

„Mám před tebou pokleknout? Stal ses naším králem?“

Rodův vztek ještě vzrostl. S čelistí bojovně vysunutou a očima zúženýma zamířil k trpaslíkovi: „Znám lepší využití svého času, Brome O'Berine, než se honit za zajíčky!“

Brom se na něj upřeně zadíval a krev i vztek z jeho tváře pomalu vymizely. „Je to pravda,“ zamumlal a přikývl. „U všech svatých, samozřejmě, že mluvíš pravdu! Protože ti z tváře jasně vidím, že si v sobě odnášíš běsnící fůrii neukojeného mužství!“

Rod křečovitě zavřel oči. Čelisti stiskl tak pevně, až mu div že nepraskly. Něco povolit muselo. Cítil, že musí něco rozbít.

Jakoby z velké dálky uslyšel Broma O'Berina, jak říká: „Tenhle má pro tebe zprávu od čarodějnic z věže…“

Rod se přinutil otevřít oči a podívat se na Broma.

Brom se taky díval dolů. Rod sledoval jeho pohled a uviděl elfa sedícího po krejčovském způsobu u trpaslíkových nohou. Puk.

Rod se narovnal. Uklidni svůj hněv, nech si to na později. Pokud mu čarodějnice posílají vzkaz, bude patrně smrtelně důležitý.

„No dobře, sem s tím,“ řekl. „Co mi vzkazují čarodějnice?“

Ale Puk jen zavrtěl hlavou a zamumlal: „Bože, jací hlupáci jsou tihle smrtelníci!“

Uskočil stranou jen zlomek sekundy před tím, než Rodova pěst dopadla na místo, kde před tím seděl.

Rod zavyl bolestí a otočil se. Uviděl Puka a vyrazil znovu.

Ale Puk řekl: „Pomalu,“ a místnost naplnil obrovský šarlatovorůžový, oheň vydechující drak v životní velikosti, který se postavil na zadní a sežehl Roda plamenem.

Rod sebou škubl. Pak se zašklebil a v divošské radosti vycenil zuby.

Drak vychrlil kotouč ohně. Rod se shýbl pod plamenem a dostal se pod netvorovu hlavu. Jeho prsty sevřely šupinatý krk, snažíce se nahmatat dýchací trubici.

Drak zvedl hlavu vysoko do vzduchu a šlehl krkem jako bičem. Rod držel pevně, třebaže jím netvor tloukl o žulové zdi. Hlava mu třískala o kameny a křičel bolestí, před očima mu tančily hvězdičky, ale sevření nepovolil.

Nestvůrný krk se prohnul a obrovské drápy dračích tlap hrábly po Rodově břichu, rozsetnuvše ho od klíčních kostí až ke stehnům. Vytryskla krev a Rod cítil, jak se začíná propadat do temnoty; ale držel dál, rozhodnut vzít draka na onen svět s sebou.

Jo, na onen svět, pomyslel si překvapeně a cítil se uražen myšlenkou, že by měl zemřít jen kvůli svému vzteku, vzteku z toho, že se nějaké děvče chová jako čubka.

Nu což, alespoň bude mít na onom světě draka za oře. Jak ho zachvacovala tma, cítil, jak velká hlava klesá, sklání se níž a níž, následujíc ho do smrti…

Pod nohama ucítil pevnou zemi a světe div se, nohy ho unesly. Tma se zamlžila světlem, v němž viděl, že netvor leží mrtvý na zemi.

Tma ustupovala a v sílícím světle Rod začínal rozeznávat kamenné zdi a brokátové drapérie; a pak se objevila hradní chodba, zakolébala se a ustálila.

Barvy draka u jeho nohou začaly blednout. Jeho obrysy se rozmazaly a zmizely a pak byla najednou celá obluda pryč; pod Rodovýma nohama byla jen čistá kamenná podlaha.

Podíval se na svá prsa a břicho; jeho kabátec byl neporušený — nebyl dokonce ani pomačkaný. Nikde ani stopa po krvi, ani nejmenší škrábnutí.

Stiskl si rameno, očekávaje bolest a modřiny; žádné tam nebyly.

Hlavu měl najednou čistou, prostou duchů i bolesti.

Pomalu se podíval na Puka.

Elf mu pohled oplatil; oči měl velké a smutné. Kupodivu se neusmíval.

Rod si skryl tvář do dlaní a pak se na něj podíval znovu. „Kouzla?“

Puk přikývl.

Rod se odvrátil. „Díky.“

„Potřebovals to,“ odpověděl Puk.

Rod vypjal prsa a zhluboka se nadechl. „Máš pro mne vzkaz?“

Puk opět přikývl. „Jsi zván na setkání covenu.“

Rod se zamračil a potřásl hlavou. „Vždyť nejsem členem.“

Brom O'Berin se zachechtal, jako když se startuje dieselagregát. „Nikoliv, jsi jedním z nich, protože jsi čaroděj.“

Rod už už otvíral ústa, aby mu odpověděl, pak si to ale rozmyslel a zase je zavřel. Rezignovaně rozhodil ruce. „No dobře, ať je tedy po vašem. Tak jsem tedy čaroděj. Jenom nečekejte, že tomu budu věřit.“

„No, teď už to alespoň nebudeš popírat.“ Toby Rodovi dolil džbánek horkým svařeným vínem. „Ovšemže nám bylo jasné, že jsi čaroděj, sotva jsme tě prvně uzřeli.“

Rod upil vína a rozhlédl se kolem. Pokud si včera večer myslel, že to byl mejdan, pak byl jednoduše naivní. Byl to pouhý kaffeeklatsch. Ale dneska to děcka pořádně roztočila.

Otočil se zpátky k Tobymu a zařval, aby slyšel vlastní slova: „Nevysvětluj si to špatně, nechci být šťoura, ale co se slaví? Z čeho se všichni tak radují?“

„Přece že naše královna žije!“ zaječel Toby. „A ty jsi hrdina noci! Zahnal jsi Banshee!“

„Hrdina…“ opakoval Rod a po tváři mu přelétl kyselý úsměv. Pak pozvedl džbánek a dlouze, dlouze se napil.

Náhle si odtrhl džbánek od úst, vyprskl a rozkašlal se.

„Co se stalo?“ zeptal se Toby starostlivě. Pak Roda několikrát udeřil do zad, až konečně popadl dech.

„Nech toho,“ řekl a chytil ho za ruku. „Už jsem v pořádku. Jenom mě právě něco napadlo, chápeš?“

„A co tě napadlo?“

„Že ta Banshee nebyla pravá.“

Toby vytřeštil oči. „Cos to řekl?“

Rod vzal hocha za rameno a přitáhl si jeho hlavu ke svým ústům. „Podívej,“ zaječel mu do ucha. „Banshee se objevuje vždycky před tím, než někdo zemře, že ano?“

„Jistěže,“ odpověděl Toby zmateně.

„Než někdo zemře,“ zopakoval Rod, „ne pokaždé, když je někdo v nebezpečí smrti. A královna pořád ještě žije!“

Toby se odtáhl a užasle zíral na Roda.

Rod se usmál. „Měla by se objevovat jen tam, kde je smrt nevyhnutelná.“ Obrátil se a podíval se k velké hradní věži. Čarodějnice a čarodějníci tančili na stěnách, na stropě a příležitostně i na podlaze nebo jen tak ve vzduchu, naprosto ignorujíce gravitaci. Svíjeli se a kroutili tak, že by z toho had dostal trojitý ústřel.

Rod se podíval na Tobyho a pozvedl obočí. „To nevypadá jako pohřeb.“

Toby se zamračil; pak se mu po tváři rozlil úsměv. „Řekl bych, že toho o životě na Gramarye moc nevíš. Nicméně máš pravdu, dnes oslavujeme Život, ne Smrt.“

Rod se divoce zašklebil, znovu se napil ze svého džbánku a otřel si rty hřbetem ruky. „Takže když jsme se domluvili, že je falešná, je tady druhá otázka: kdo ji tam dal?“

Tobymu klesla čelist. Vytřeštil oči.

„Sežeň mi Aldis,“ zařval Rod.

Toby zavřel pusu, polkl a přikývl. Zavřel oči a o okamžik později zasvištěla Aldis vzduchem a navedla své koště na dvoubodé přistání.

„Čeho si přeješ?“ zeptala se. Byla celá zardělá, obličej jí jen zářil radostí a vzrušením. Při pohledu na ni Rod začal okamžitě truchlit nad svým vlastním ztraceným mládím.

Naklonil se k ní. „Pokus se, jestli bys dokázala vyladit Durera, Loguirova hlavního rádce.“

Aldis přikývla a zavřela oči. Po několika okamžicích je znovu otevřela a vystrašeně se na Roda podívala. „Jsou strašně rozlícení, že královna neumřela. Ale ještě víc jsou rozlícení z toho, že nevědí, kdo povolal dnes v noci Banshee na střechu hradu.“

Rod přikývl a stiskl rty do úzké linky. Naposledy si přihnul ze džbánku a pak vstal a zamířil ke schodišti.

Toby se natáhl a chytil ho za rukáv. „Kam jdeš?“

„Na cimbuří,“ křikl Rod přes rameno. „Kde jinde bych měl pátrat po Banshee?“

Venku na hradbách noční vítr mrazivě pronikal pod šaty. Měsíc mu svítil přes rameno a vytvářel strašidelný stín, plazící se před ním. Cimbuří se před ním táhlo jako dlouhá řada obřích špičáků.

„Fessi,“ zavolal Rod tiše.

„Tady, Rode,“ zamumlal hlas za jeho uchem.

„Dá se říct, že Banshee dává přednost jedné části cimbuří před jinými?“

„Ano, Rode. V průběhu doby, po kterou jsme na Gramarye, se Banshee vždycky objevovala u východní věže.“

„Vždycky?“

„Soudě podle toho nedostatečného vzorku, ano.“

Rod zabočil doleva, k východu. „No dobře. Tak si tedy zajisti dostatečný vzorek a já se tady zatím trochu porozhlédnu.“

„Ano, Rode,“ řekl robot, kterému se nějak podařilo, aby jeho hlas zněl s mučednickou trpělivostí.

Rod nakoukl přes cimbuří k věži, která měla základy u paty kopce, jež sloužil rovněž jako základ hradu. Od ní se klikatila bílá cesta k padacímu mostu s předsunutou hlídkou v podobě nízké hospody.

A tam dole, v hnijícím srdci města, stál jako velký bazaltový náhrobek Clovisův dům.

Náhle Rod uslyšel zvuk kroků ozývajících se za jeho zády. Rychle zaujal zápasnický postoj a vytáhl dýku.

Na širokém schodišti se objevil Velký Tom, který nesl něco přehozeného přes ruku. Zastavil se, rozhlédl se ospalýma očima a pak zhluboka nabral vzduch do plic.

Náhle uviděl Roda a rozběhl se k němu, ve tváři výraz ulehčení. „Ach, pane, jsi v pořádku a celý!“

Rod se uvolnil, narovnal se a zasunul dýku zpátky do pochvy. „Samozřejmě, že jsem celý. A co ty tu děláš, Velký Tome?“

Obr se zastavil a po tváři mu přelétl úsměv. Sklopil oči ke kamenné dlažbě a rozpačitě zašoupal nohama. „Hra, pane, slyšel jsem… já… no…“ Pak vzhlédl a slova se z něj vyvalila jako příval: „Nesmíš znovu pokoušet Banshee, ale pokud přece jen půjdeš, pak nesmíš jít sám!“

Rod si dlouze prohlížel obrův obličej, přemýšleje, odkud se ta jeho hluboká oddanost vzala. Pak se jemně usmál. „Kolena se ti proměnila v rosol, když ses o té obludě jen doslechl, ale přesto jsi sem za mnou přišel.“

Poklepal Tomovi na rameno a zašklebil se. „No dobře, Velký Tome, dáme se do toho spolu; a přiznám se, že jsem opravdu rád, že tě vidím, i když bych ti to asi neměl říkat.“

Tom se zašklebil a znovu sklopil oči. V měsíčním světle se to nedalo tvrdit s určitostí, ale Rodovi se zdálo, že v obličeji malinko zčervenal.

Otočil se a vykročil k věži. Tom se držel vedle něj. „Ochladilo se, pane,“ řekl a přehodil mu přes ramena plášť, který po celou dobu nesl složený přes ruku.

Bylo to hřejivé a přátelské gesto, pomyslel si Rod, když Tomovi děkoval. Dojalo ho, že o něj má ten nemotorný opičák takovou starost — ale také si uvědomil, že mu plášť překáží při vytahování meče a byl si zatraceně jist, že Tom to ví také.

„Nebojíš se, pane?“

Rod se zamračil a zamyslel se nad jeho otázkou. „Ne, vlastně ani ne. Koneckonců, ještě jsem neslyšel, že by Banshee někomu ublížila. Je to vlastně jen, hm, předpověď, chápeš? Posel Smrti a tak.“

„Pořád ale je to div, že se jí vůbec nebojíš. Copak ani nepůjdeš ve stínu zdi, pane?“

Rod se zamračil a přejel pohledem stín táhnoucí se kolem cimbuří. „Ne, když to jde, držím se raději středu ulice. Vždycky raději kráčím vzpřímeně v denním světle, než se plížím stíny postranních uliček.“

Velký Tom byl chvíli zticha a sledoval s obavami stíny kolem.

„Stejně se občas naskytne nutnost,“ řekl, „že muž musí projít stínem — ať už ve dne, nebo v noci.“

Rod si s úžasem uvědomil, že Velký Tom právě použil alegorii. Negramotný vesničan, to jistě!

Přikývl, tváře se tak vážně, až to skoro bylo komické. „Ano, Velký Tome, jsou chvíle, kdy si musí vybrat: buďto jednu stranu cesty, nebo druhou. Ale co mě se týče, dávám přednost tomu zůstat nestranným tak dlouho, jak to jen jde. A mám raději světlo.“ Zašklebil se. „Je to dobrá ochrana proti duchům.“

„Duchové!“ Tom si opovržlivě odfrkl. Pak se na Roda rychle dobrosrdečně zašklebil. „I tak, pane,“ pokračoval původním, vážným tónem, „není příliš rozumné jít středem cesty, protože takového muže mohou napadnout z obou stran. A co víc, nemůže ani říct, zda si vybral pravou nebo levou stranu.“

„Ne,“ přisvědčil Rod, „ale může říct, že si vybral střed. A co se napadení týče, pokud je ulice dobře postavená, je střed nejvýše, dlažba se svažuje doprava i doleva a okraje jsou měkké a nejisté. Muž, který kráčí středem, vidí, odkud na něj útočí, a má pevnou oporu pod nohama. Okraje cest jsou zrádné. Jistě, je to místo, které je nejvíc na očích. Proto je jen málo těch, kteří se odváží tudy jít.“

Chvíli kráčeli tiše, pak Rod řekl: „Slyšel jsi někdy o dialektickém materialismu, Velký Tome?“

„Co…?“ obr sebou překvapeně trhl. Pak horlivě zavrtěl hlavou a zakoktal: „Ne, ne, pane, ne nikdy!“

Jistě, Velký Tome, pomyslel si Rod. Nahlas řekl: „Je to terránská filozofie, Velký Tome. Její počátky se ztrácejí v Temném věku, ale někteří lidé ji stále zastávají.“

„Co je to terránská?“ zeptal se obr.

„Sen,“ odpověděl Rod, „a mýtus.“

„Jsi snad jeden z těch, kteří jím žijí, pane?“

Rod překvapeně vzhlédl: „Co? Terránským snem?“

„Ne, tím dialek — jak jsi tu magickou věc nazýval?“

„Dialektický materialismus?“ Rod se zašklebil. „Ne, ale některé z jeho tezí mi připadají užitečné, například myšlenka syntézy. Víš co je to syntéza, Tome?“

„Nikoliv, pane.“ Tom zavrtěl hlavou, oči rozšířené úžasem.

Jeho údiv byl pravděpodobně nelíčený. Poslední věc, kterou mohl Velký Tom očekávat, byla, že Rod začne citovat totalitní filozofii.

„To je střední cesta,“ řekl Rod. „Pravá strana cesty je teze a levá antiteze. Zkombinuj je a dostaneš syntézu.“

„Aha,“ přikývl Velký Tom.

Na nevzdělaného vesničana chápe velice rychle, pomyslel si Rod. Pak pokračoval: „Jak teze, tak i antiteze jsou částečně mylné, a tak oddělíš to špatné, zkombinuješ to dobré — to je, co zbude — nazveš to výsledkem syntézy a máš pravdu. Chápeš?“

V Tomových očích se objevil ostražitý výraz. Začal tušit, kam Rod míří.

„Takže syntéza je střed cesty. A mít pravdu je samozřejmě nepohodlné.“ Vzhlédl; východní věž se teď tyčila přímo nad nimi. Stáli v jejím stínu. „Dost filozofování. Pusťme se do práce.“

„Modli se k nebi, aby se na nás Banshee nevrhla!“ zaúpěl Velký Tom.

„Neboj se, ukazuje se jen jednou denně, vždycky večer, aby předpověděla smrt, ke které dojde v následujících čtyřiadvaceti hodinách,“ řekl Rod. „Její čas nastane zase zítra večer.“

Ze stínu se náhle ozval škrábavý zvuk. Velký Tom uskočil a v ruce se mu zaleskla dýka. „Banshee!“

Rod měl tu svou v ruce už dávno a teď se pokoušel proniknout i tmu stínu pohledem. Zahlédl dva planoucí body u paty zdi věže.

Rod zaujal zápasnický postoj, přehazuje si dýku z jedné ruky do druhé. „Prohlaš se,“ zvolal, „nebo zemřeš.“

Ozvalo se zapištění a zašramocení a kolem se přehnala velká krysa, aby zmizela ve stínu protější zdi.

Velký Tom se skoro zhroutil úlevou. „Svatí nás ochránili! Byla to pouhá krysa!“

„Ano.“ Rod se pokoušel zakrýt chvění vlastních rukou, když zasouval dýku zpátky do pochvy. „Vypadá to, že v hradních zdech je krys plno.“

Velký Tom znovu zpozorněl.

„Když ta krysa běžela kolem mne, něco jsem zahlédl…“ řekl Rod pomalu a poklekl k vnější zdi, přejížděje lehce rukama po kamenech. „Tady!“

„Co je to, pane?“ Tomův česnekový dech polechtal Roda na zátylku.

Rod vzal Velkého Toma za ruku a položil mu ji na to, co objevil. Tom vyjekl a ruku rychle zase stáhl.

„Je to studené,“ řekl chvějícím se hlasem, „studené a hranaté, a — kouslo mě to!“

„Kouslo tě to?“ Rod se zamračil a přejel prsty po kovové skříňce. Ucítil slabou elektrickou ránu a ucukl rukou. Ať už ten vynález zapojoval kdokoliv, musel to být amatér. Nedokázal to ani pořádně uzemnit.

Když člověk věděl, kde má krabici hledat, byla docela dobře viditelná. Byla vyrobena z bílého kovu o rozměrech osm krát osm krát dva palce, zamaskována kamením a umístěna v polovině mezi dvěma 'zuby' cimbuří.

Ale když se nad tím Rod zamyslel, vadné uzemnění mohlo být i úmyslné. Docela dobře mohlo sloužit k tomu, aby odradilo případné zvědavce. Rod vytáhl dýku. Byl docela rád, že má jílec izolovaný kůží. Opatrně otevřel přední kryt krabice.

Uviděl stříbrné bludiště tištěných spojů a ploché, hranaté pilulky elektronických komponentů — celé vnitřní zařízení nebylo větší než jeho palec! Vlasy na zátylku se mu postavily. Ať už tohle zkonstruoval kdo chtěl, věděl o molekulárních obvodech ještě víc než inženýři u nich doma.

Ale k čemu tak velká krabice pro tak malé zařízení?

Zbytek prostoru byl vyplněn jakýmsi důmyslným přístrojem, o jehož funkci neměl Rod ani potuchy.

Podíval se na vršek krabice; v jeho středu bylo zasazeno kulaté okénko. Rod se zamračil. Nic takového v životě neviděl. Dalo se předpokládat, že okruhy byly součásti dálkového řízení a ten zbytek byl — co?

„Pane, co je to?“

„Nevím,“ zabručel Rod, „ale mám takový zvláštní pocit, že to má něco společného s Banshee.“

Dloubl do zařízení dýkou, snaže se najít pohyblivou část. Při tom měl pocit, že jedná poněkud lehkovážně: přístroj mohl být vybaven autodestrukčnim obvodem schopným vyhodit je oba i s kusem cimbuří do vzduchu.

Pokus přinesl výsledek — strojek cvakl a začal takřka neslyšitelně bzučet.

„Pryč, pane!“ Zařval Velký Tom. „Je to prokleté!“

Ale Rod zůstal, kde byl, obávaje se třeba jen pohnout rukou, aby nerozpojil tak šťastně sepnutý kontakt.

Nad okénkem v horní části zařízení se objevil dým, vystřelil deset stop do výše a pak zase padl dolů. Po několika desítkách sekund se takto zformoval malý, poměrně ostře ohraničený obláček.

Někde před Rodem cvaklo jiné zařízení a z vnější zdi vyrazil kužel světla a zabodl se přímo do obláčku. Pak se roztočil jako obrovský ventilátor.

Velký Tom zařval hrůzou: „Banshee! Spas svůj život, pane?“

Rod vzhlédl a uviděl Banshee, která se nad ním tyčila. Připadalo mu, že takřka může cítit pach tlejících hadrů, pokrývajících tělo svůdné ženy.

Králičí tlamička se otevřela, odhalujíce dlouhé ostré tesáky. Skrytý amplión se probudil k životu: zjevení začalo kvílet.

Rod pozvedl dýku o čtvrt palce a světlo potemnělo. Syčení mechanismu vyvíjejícího dým ustalo.

Nad cimbuřím šuměl vítr, odnášející s sebou poslední zbytky dýmu.

Rod chvíli nehybně klečel, hledě na zařízení před sebou, pak přiklopil kryt a zasunul krabici na její místo.

„Pane,“ zašeptal Velká Tom, „co to bylo?“

„Kouzlo,“ odpověděl Rod. „A Banshee, kterou vyvolávalo, byla jen klam.“

Stál, bubnuje prsty o kamennou zeď.

Udeřil pěstmi do cimbuří. „Nedá se nic dělat. Pojď sem, Tome, a chyť mne za kotníky.“

Položil se na břicho mezi dva velké žulové bloky s koleny nad zařízením na vyvíjení dýmu.

„Cože, pane?“

„Chyť mne za kotníky,“ odsekl Rod. „Chci si prohlédnout vnější stranu zdi. A ty mne drž, abych nespadl do příkopu.“

Tom neodpověděl.

„No tak, dej se do toho!“ Rod se ohlédl přes rameno. „Nechceme tu přece stát celou noc.“

Velký Tom se pomalu předklonil, velký neohrabaný stín v šeru. Jeho silné ruce se sevřely kolem Rodových kotníků.

Rod se pomalu sunul kupředu, až se dostal hlavou nad volný prostor. Tam, zrovna pod bradou, uviděl malou krychlovou krabičku s krátkým tubusem: miniaturní projektor, promítající obraz Banshee do oblaku dýmu, který mu dodával iluzi trojrozměrnosti — velice kompaktní projektor a důmyslná promítací plocha, vše bezpochyby ovládané dálkově.

Odkud?

Rod natáhl krk. Neviděl nic než šedý kámen.

„Drž mě pevně, Tome.“ Posunul se dopředu, doufaje, že se ve svém velkém příteli nezmýlil. Když ucítil, že okraj žulové zdi tlačí na sponu jeho opasku, zastavil se. Horní část jeho těla teď volně visela ve vzduchu, vysoko, vysoko nad hradním příkopem.

Podíval se dolů.

Hm, to by byla dlouhá cesta, pomyslel si. Co by se stalo, kdyby odhadl Velkého Toma špatně? Kdyby, v rozporu s očekáváním, obr Rodovy kotníky pustil?

Kdyby k tomu došlo, Fess by odeslal hlášení do ústředny SPORTu a oni by sem poslali jiného agenta. Nemusel si s tím dělat starosti.

Velice blízko za ním se ozvalo Tomovo přerývané oddechování.

Pospěš si s tím, hochu. Rod si prohlédl zeď pod sebou.

Tam, přímo pod projektorem, byla ke zdi připevněna malá stříbrná, velice hluboká mistička — hyperbolická anténa.

Proč hyperbolická? napadlo ho.

Aby rádiové impulzy, které spouštěly projekční zařízení, mohly být velice, velice slabé a nebylo je možno zachytit nikde jinde než na přímé linii mezi vysílačem a přijímačem. Takže chce-li nalézt vysílač, musí jen vést myšlenou čáru osou přijímací antény.

Když se podíval podél oné linie a uvážil nutnou paralaxu, zjistil, že se dívá přímo na hnijící bazaltové pilíře Clovisova domu.

Na okamžik jen civěl, neschopen kloudné myšlenky. Tak přece jen to nebyli rádcové.

Pak si vzpomněl na Durerův trávičský pokus při snídani a změnil svůj původní odhad: nebyli to rádcové pokaždé. A, když už na to myslel, umístit upravenou vyhřívací pánev bylo také snadnější pro sluhu než pro rádce.

Z uvažování byl vytržen náhle; ruce Velkého Toma na jeho kotnících se roztřásly. K čertu, tolik přece zase nevážím, pomyslel si; ale zároveň už se plazil zpátky. Když zjistil, že ho Tom přitahuje, nedokázal potlačit ulehčené oddechnutí.

Rod se dotkl nohama země a postavil se. Obličej Velkého Toma byl mokrý potem; jeho pokožka připomínala špinavý hadr na nádobí a jeho horní ret se ještě chvěl, když se hlasitě nadechl.

Rod se obrovi pátravě zadíval do očí, mlčky a dlouze. Pak zamumlal: „Díky.“

Tom držel jeho pohled ještě několik okamžiků a pak se odvrátil.

Společně se vydali ke schodům.

Ušli polovinu cesty ke schodišti, když Velký Tom řekl: „Víš už, kdo sem to kouzlo poslal, pane?“

Rod přikývl. „Clovisův dům.“

Zvuk jejich kroků se dutě rozléhal na kamení.

„Proč jsi ho nezničil?“

Rod pokrčil rameny. „Je to varování, že je královna v nebezpečí.“

„A komu o tom povíš?“

Rod se zadíval na hvězdy. „Svému koni,“ řekl pomalu.

„Koni?“ Velký Tom se zamračil.

„Ano, svému koni. A nikomu jinému, dokud nezjistím, na které straně stojí Tuan Loguire — zda na královnině, nebo proti ní.“

„Hm.“ Zdálo se, že Velký Tom považoval vysvětlení za dostatečné.

Rod zvýšil svůj odhad ohledně postavení Velkého Toma. Ten muž zjevně věděl, co se děje, a patrně lépe než Rod.

Velký Tom mlčel, dokud nedošli ke schodišti. „Tuto noc tě od smrti dělil jen vlásek, pane.“

„Nemyslím.“ Rod si založil ruce a opřel se o zeď. „Byla to falešná Banshee a nemohla nám nijak ublížit. A i kdyby byla pravá, znám kouzlo, které na ni působí.“

„Neměl jsem na mysli Banshee, pane.“

„Já vím.“ Rod se Tomovi zadíval přímo do očí. Po chvíli se odvrátil a vykročil dolů po schodišti.

Ušel šest schodů, když si uvědomil, že ho Velký Tom nenásleduje.

Ohlédl se přes rameno. Tom se na něj díval, ústa pootevřená ohromením.

Pak se jeho ústa zavřela a obličej ztuhl. „Tak tys o tom nebezpečí věděl, pane?“

„Věděl.“

Tom velice pomalu přikývl. Pak se podíval dolů na schody a začal sestupovat.

„Pane,“ řekl na prvním odpočívadle „jsi buďto ten nejodvážnější muž, nebo ten největší hlupák, jakého jsem kdy potkal.“

„Pravděpodobně obojí,“ odpověděl Rod, upíraje oči na schody osvětlené pochodněmi.

„Měls mne zabít hned, když tě to napadlo.“ Tomův hlas zněl břitce.

Rod beze slova zavrtěl hlavou.

„Proč ne?“ vyštěkl Tom.

Rod pomalu zaklonil hlavu. Povzdechl si. „Kdysi dávno, Tome, a velice daleko — Bože, jak strašně daleko…“

„Teď není vhodná doba na pohádky!“

„To není pohádka. Je to legenda — kdo ví? Možná pravda. Král jménem Hidejoši panoval zemi, která se jmenovala Japonsko, a nejmocnější vévoda té země se jmenoval Jejajasu.“

„A ten vévoda se chtěl stát králem.“

„Vidím, že základní schéma znáš. Ale Hidejoši nechtěl Jejajasua zabít.“

„Byl hlupák,“ zavrčel Tom,

„Ne, potřeboval Jejajasovu pomoc. A tak Jejajasua pozval, aby se s ním prošel zahradami — jen oni dva, sami.“

Tom zastavil a podíval se na Roda. Oči mu ve světle pochodní zasvítily. „A tam spolu bojovali.“

Rod zavrtěl hlavou. „Hidejoši řekl, že se cítí unavený a starý, a požádal Jejajasua, aby nesl jeho meč.“

Tom vytřeštil oči. Pak si olízl rty jazykem. Polkl a přikývl. „Hm. A co bylo dál?“

„Nic. Chvíli spolu hovořili a pak dal Jejajasu Hidejošovi zpátky jeho meč a vrátili se do hradu.“

„A?“

„A Jejajasu byl Hidejašovi věrný, dokud starý muž nezemřel.“

Tomův pohled byl zastřený; vypadal, jako by byl vyřezán ze dřeva. Pak přikývl. „Vykalkulované riziko.“

„Na vesničana máš docela slušnou slovní zásobu.“

Tom zavrčel a odvrátil se. Rod stál chvíli nehnutě a díval se za ním. Pak se usmál a vykročil.

Byli už skoro zpátky ve strážní místnosti, když Tom položil Rodovi ruku na rameno. Rod se na něj podíval.

„Kdo jsi?“ zavrčel Tom.

Rod se zašklebil. „Chceš říct, pro koho pracuji? Jenom pro sebe, Velký Tome.“

„Nikoliv.“ Tom zavrtěl hlavou. „Tomu nevěřím. Ale na to jsem

se neptal.“

Rod pozvedl obočí. „Ne?“

„Ne. Ptal jsem se, kdo jsi, ty, ty sám, co jsi to za člověka?“ Rod se zamračil. „Nic zvláštního na mně není.“

„Ale ano, je. Nezabil bys člověka jen tak, bez mrknutí oka.“

Rod vytřeštil oči. „Och?“ Našpulil rty. „A to je tady normální?“

„Samozřejmě. Bojoval jsi za svého sluhu. A věříš mu. A mluvíš s ním víc než jen rozkazy. Kdo jsi, Rode Gallowglassi?“

Rod zavrtěl hlavou a rozhodil zmateně ruce. Pak se dutě zasmál. „Muž. Prostě muž.“

Tom si ho chvíli prohlížel. „To jsi,“ řekl nakonec. „Tuhle odpověď přijímám.“ Pak se od něj odvrátil a zamířil ke dveřím strážní místnosti.

„Pane Gallowglassi,“ řeklo páže, „královna tě volá.“

Jeden z největších a nejlevnějších pokladů života je falešný úsvit. Svět čeká na slunce, osvětlený zářícím nebem, studený a svěží, plný ptačího zpěvu.

Velký Tom se zhluboka nadechl ranního vzduchu, naplnil si plíce nevinností, jakou nikdy nepoznal. „Ech, pane!“ zavolal přes rameno, „tohle je svět pro pořádného muže!“

Rod odpověděl slabým úsměvem a Tom se odvrátil. Začal si prozpěvovat, vesele a s chutí, ačkoliv poněkud falešně.

Rod bohužel nebyl v kondici, ve které by ocenil asketické přednosti úsvitu, neboť za posledních osmačtyřicet hodin spal dohromady jen tři hodiny.

A pak tu byla Kateřina.

Audience u ní byla krátká a trpká. Přijala ho v audienční síni, po celou dobu se dívala do krbu a ani jednou na něj nepohlédla. Ve tváři měla chladný výraz a rty měla pevné sevřené.

„Mám strach o svého strýce Loguira,“ řekla. „Má kolem sebe příliš mnoho lidí, které by potěšilo, kdyby se jeho starší syn stal vévodou.“

Rod odpověděl stejně škrobeným a neosobním tónem. „Když zemře, ztratíš svého nejmocnějšího spojence mezi lordy.“

„Ztratím člověka, který je mi drahý,“ odsekla. „Nezáleží mi na spojencích mezi lordy; ale záleží mi velice na mém strýci.“

Tohle, jak si Rod uvědomil, byla zřejmě pravda — k její cti jako ženě a k její škodě jako vladařce.

„Ještě dnes vyrazíš na jih, na jeho panství,“ rozhodla, „a dohlédneš, aby mu nikdo neublížil.“

A bylo to. Takovou pitomost ještě neviděl, pomyslel si Rod. Posílala svého nejlepšího ochránce tak daleko, jak jen to šlo.

„Fessi.“

„Ano, Rode?“ Kůň obrátil hlavu a podíval se na svého jezdce.

„Fessi, já jsem patrně ten nejvýstavnější trouba, jaký se kdy narodil.“

„Jsi velký muž, Rode, z rodu velkých mužů.“

„No ano, jsem tak velký! Čeká se ode mne, že tohle království přeměním na konstituční monarchii, a já si místo toho cestuji na jih, rádcové ničí jakoukoliv možnost vytvoření ústavy, zatímco Clovisův dům neustává v pokusech zavraždit monarchu!

A na jih jedu se sluhou, který by mi patrně s radostí bodl nůž mezi žebra, jen kdyby jeho smysl pro povinnost na půl minuty zvítězil nad jeho svědomím.

A co jsem dokázal? Prokázal jsem, že se tohle místo hemží duchy, elfy, čarodějnicemi a obludami, které pravděpodobně vůbec nemohou existovat; pětkrát nebo šestkrát jsem tě už musel resetovat a k tomu ke všemu se mi nabídne půvabná žena, a já ji odmítnu! Ach, jsem tak velký, že je to až neuvěřitelné! Kdybych byl jen o trošku zdatnější, už bych to stačil zpackat všechno. Fessi, nebylo by lepší, kdybychom odsud prostě vypadli?“

Robot začal tiše prozpěvovat:

„Jsem muž, jenž zná jen trápení a starosti,

můj život je plný malérů…“

„Ále, zklapni!“