Temná strana slunce

2

Korodore tiše kráčel prázdnou chodbou, která byla slabě osvětlena prvním příznakem úsvitu.

Byl podsaditý a zlomyslná příroda, podpořená dědičností, ho obdařila kulatou, veselou tvář, takže vypadal jako dobrosrdečný prasečkář. Ale i to mělo své výhody. Žádný řezník — rozhodně ne ten, který porážel jen zvířata — se instinktivně nedržel ve stínech.

Tiše otevřel dveře, zahnul do krátké postranní chodby a z ní do velké kulaté místnosti.

V ústředním krbu se tiše rozpadala hromada hořící rašeliny na bělavý popel. Zbytek pokoje byl zařízen poměrně skromně. Úzké lůžko, stůl a židle vyrobená z kusů dagoní lastury, skříň, znak sadhimistů plasticky vyvedený v plátu mědi, zavěšeném na zaoblené stěně — to byla většina orientačních bodů.

Dál tam byly už jen dva nebo tři znaky prezidentů, velká mapa rovníkových oblastí, malá knihovna a na ní hodiny ukazující čas v Galaktickém standartu.

Jenže to byly atributy matematiky pravděpodobnosti, které těžce kontrastovaly s prostou jednoduchostí pokoje. Korodorovy oči sledovaly řadu karet Reformovaného tarotu, táhnoucí se napříč pokojem. Stopa roztroušených karet, jejichž vzhůru obrácené křišťálové averzy byly teď zakalené, končila u stěny hromádkou vytvořenou zbytkem balíčku, který tam někdo odhodil. Na druhé stěně vytvářel mírně rušivý dojem barevný graf, zářící na obrazovce přenosného počítače. V malém ohřívadle na stolku z lastur tiše doutnalo dřevěné uhlí a vzduch houstnul dýmem — Korodore zavětřil — podivného Levostranného kadidla. Takže Joan se snažila najít útočiště v tom, že se uvede do stavu chladné hlavy.

Joan I. vzhlédla od stolku, na němž ležela otevřená velká černá kniha.

„Vy také nemůžete spát?“ zeptala se.

Korodore si zamyšleně zamnul nos.

„Jak jistě víte, madam, bezpečnostní důstojníci nikdy nespí.“

„Ano… já vím.“ Potřásla hlavou. „To byl jen takový slovní obrat, toť vše. U ohně je trocha kávy.“

Nalil jí šálek a začal sbírat karty. Pomalu postupoval místností a Joan ho upřeně pozorovala.

„Znovu jsem procházela ty rovnice,“ řekla nakonec. „Žádná změna. Výpočty mého syna byly zcela přesné. Samozřejmě, že byly přesné, věděla jsem to od začátku. Vždyť už byly tolikrát kontrolovány. Prohlížel je dokonce i Sub-Lunar. Dom bude zabit dnes v poledne. Nenechají ho žít.“

Čekala.

„No? Co říkáte?“

„Ptáte se snad, jak se cítím v téhle situaci jako velicí důstojník bezpečnostního sboru? Chcete snad zjistit, jak reaguji na skutečnost, že bez ohledu na to, jaká opatření přijmu, bude osoba, jejíž bezpečností jsem pověřen, zavražděna? Nemám žádné pocity. Budu se snažit stejně důkladně, jako kdybych tohle všechno nevěděl. Kromě toho,“ dodal a odložil balíček karet na stůl, Já tomu prostě nemohu uvěřit. Ne tak docela. Můžete to vyjádřit tak, že jedinou mou reakcí je naděje.“

„Stane se to.“

„Nechci předstírat, že rozumím matematice pravděpodobnosti. Ale jestliže je tak zařízen celý vesmír — myslím je-li tak nezměnitelný — že je možné vypočítat budoucnost každého jedince z přehršle čísel, tak proč potom dál žijeme?“

Joan vstala, přešla ke skříni a vyjmula z ní bílou paruku s vlasy do pasu.

„Z vašeho výroku je jasné, že p-matice nerozumíte ani za mák,“ konstatovala. „Žijeme dál, protože je to pořád ještě lepší, než zemřít. V tom si ale mohlo lidstvo vždycky vybrat, dokonce i v dobách, kdy pro nás budoucnost představovala zpěněný kotel plný neznámých možností.“

Pečlivě paruku učesala. „Nejsme si pochopitelně ani v nejmenším jistí, jak zemře, pokračovala. Třeba to budete právě vy, nebo já, koho vybere Úřad, aby —“

Korodore se prudce otočil. „Nás všechny jsem prověřil na hloubkovém RGD —“

„Oh, Korodore! Promiňte. Ale když vy tak dojemně věříte v závislost výsledku na příčině! Cožpak nevíte, že v nekonečném souhrnu se dějí všechny vesmíry současně? Existuje vesmír, kde se právě teď a právě vy proměníte v —“

„Takové věci se říkají, madam, já vím,“ zamumlal.

„Jenže vy se mnou nesouhlasíte,“ řekla a trucovitě našpulila rty.

Zvedl oči ke zlatému kruhu staletí na jejím čele, a slabě se usmál.

„Na to, abyste na mě zkoušela tyhle prostředky, už jste příliš stará, madam. Ale máte pravdu, nesouhlasím. Tohle zasahováni do věcí je moc špatná věc. Páchne to magií, čarodějnictvím.“

„Předsadhimistické víry a kulty jsem nijak podrobně nestudovala, Korodore.“

„Tak dobře, madam. A co se stane, když Dom nezemře?“

„To je nemyslitelné. Tohle je datum, které má vesmírný — on prostě zemře. V určitém slova smyslu na této skutečnosti závisí celý vesmír. Kdyby nezemřel, možná by objevil svět Žoliků a to by bylo strašné.“

„A kdyby ho nenašel?“

Joan si upravila paruku a otevřela okno vedoucí na moře.

Rybářská flotila se vracela s přílivem, osvětlována maličkým modrým sluncem Protitoče. Na obzoru se světlo oslnivě odráželo od Věže, vypínající se v močálech.

„Je příliš horko na spánek,“ odpověděla. „Dočtu tohle a pak si zajdu dolů na molo.“

„Mystický zákon vesmíru?“ zeptal se Korodore, když znovu otevřela knihu.

„Je to jen takové populární vydání pro domácnost, pane,“ odpověděla mu ostře. „Velká pomoc a úleva v dobách těžkých zkoušek.“

Přemýšlela, proč toho člověka nikdy nezbavila hodnosti náčelníka bezpečnostní služby, a odpovědi se jí řadily v hlavě do fronty. Od té, která mluvila o jeho tolikrát prokázané efektivnosti, až po uklidňující skutečnost, že byl rozený pozemšťan. A našla by se spousta dalších.

Když se obrátil k odchodu, zavolala ho zpět.

„S úctou k vašim otázkám o Domovi,“ řekla, „a ve veškeré pokoře, p-matika je mladá věda. Pochybuji, že existuje někdo, kdo by v ní byl zkušený adept. Dokonce ani Institut neví všechno.“

„Zato Dom by to znát mohl. Jeho učitel tvrdí, že se u něj objevuje až znepokojující vnitřní zrak. Ó ne, já nechci zpochybnit vaši argumentaci. Jestliže je to nevyhnutelné, pak je nejspíš lepší, když to netuší. Víte sama, že je to ten typ, jaké Úřad doslova loví.“

„Víte, nejsme schopni zodpovědět všechny otázky.“

Pokrčil rameny. „Možná, že se neptáte na ty správné věci.“

Dom se probudil časně a strávil dlouhou chvíli tím, že upíral oči na důvěrně známou obrazovou výzdobu oblého stropu své soukromé kopule. Obraz maloval jeho pradědeček ve veselých odstínech modré a zelené a znázornil na něm trio svaly přetékajících rybářů, bojujících s rozzuřeným dagonem. To byla křivda spáchaná na dagonech, jak Dom věděl: neměli totiž nervovou soustavu a nebylo jisté, zda vůbec myslí. Oni prostě jen reagovali.

Malý močálový Ig seděl v umyvadle. Podařilo se mu svými znepokojivě lidskými předními tlapkami pootočit jedním kohoutkem a radoval se z pramínku tekoucí vody. Když si tvoreček všiml, že se Dom probudil, vydal ze sebe zvuk podobný skřípění, jaké vydá nehet tažený po skle. Pašerák říkal, že to je výraz štěstí.

„Ty jsi ale chytré zvířátko, co?“ usmál se Dom, vypnul teplé vzduchové pole nad lůžkem a vstal.

Když mu zrak padl na šaty úhledně srovnané na stojánku, kousl se do rtu. Močálový Ig, čistě zahojená jizva na hrudi a několik bolestivých vzpomínek na rozhovor s Korodorem bylo všechno, co mu ze včerejška zůstalo v paměti.

Prezident planetární rady. Patřily mu tři procenta průmyslu zpracujícího pilac, ale podle sadhimistických měřítek, když jste byli sadhimistou a ještě k tomu bohatým, dali jste si pořádnou námahu, abyste takovou skutečnost zastřeli. Bude předsedat nekonečným zasedáním výborů a jednou za rok přednese tradiční celoroční zprávu na valné hromadě. A i tu mu někdo napíše. To mu Hrsh-Hgn mnohokrát jasně vysvětlil. Prezident byl pro planetu řízenou dozorčí radou nezbytný asi jako nula v matematice, ale být nulou s sebou současně nese mnoho nevýhod…

Matematika. Dozvěděl se něco o matematice, co by si měl pamatovat. No, ono se mu to vybaví. Umyl se, nasoukal se do silného zeleného oděvu a vybral si krátkou paruku ze zlatých vláken.

Ozvalo se uctivé zaklepání na dveře.

„Dále,“ zvolal Dom.

Dveře se rozletěly dokořán, dovnitř vběhla Keja a objala ho. Smála se a plakala současně. Na krátký rozpačitý okamžik se dusil v záplavě hedvábí a pak sestra ustoupila a začala si ho prohlížet.

„Tak co, pane prezidente,“ zeptala se. Pak ho znovu políbila. Vymanil se jí co nejtaktněji.

„Vždyť já ještě nejsem prezidentem,“ bránil se.

„Ale jdi! Co je to pár hodin? Nezdá se, že bys měl zvláštní radost z toho, že mě vidíš, Dome,“ dodala škádlivě.

„Mám z toho opravdu radost, Ke, čestně. Jenže v posledních dnech byly věci poněkud hektické.“

„Slyšela jsem. Pašeráci a tak dál. Bylo to napínavé?“

Dom se nad její otázkou zamyslel. „Ani ne,“ odpověděl. „Spíš takové zvláštní.“

Keja přeletěla kupoli pátravým pohledem. Kopule byla plná Domových věcí — ležel tam starý Brandymilův analyzátor, police plná mušlí, škeblí a lastur, hologram Žolické věže a na každé rovné plošce záplava paměťových kostek.

„Jak se to staré místo změnilo,“ povzdechla si a nakrčila nos. Pak se zatočila před malým zrcadlem. „Vypadám jako vdaná žena, Dome?“

„To nevím. Jaký je Ptarmigan?“ Vzpomněl si na smluvní obřad, který se odehrál před dvěma měsíci, a v hlavě se mu vybavila dost neurčitá podoba velkého a divokého starce.

„Je moc hodný,“ řekla Keja. „A samozřejmě bohatý. Ne sice tak bohatý jako my, ale on to tak nějak umí dát víc najevo. Jeho děti se zatím se mnou nespřátelily. Měl bys někdy přijet na oficiální návštěvu, Dome. Na Laothu je tak horko a sucho. To mně připomnělo, přivezla jsem ti dárek.“

Po špičkách přešla ke dveřím a vrátila se pak se sloužícím robotem, který nesl malou plochou krabici.

„Je třídy pět. Patří k naším nejlepším,“ oznámila mu pyšně.

„Robot?“ prohodil Dom, který s očekáváním pozoroval krabičku.

„No, přesně řečeno, je to humanoid. Dokonale živý. Líbí se ti?“

„Hrozně moc!“ Dom přešel k vysoké kovové postavě a strčil do širokého hrudníku. Robot k němu sklonil oči.

„Zajímalo by mě, proč vyrábíme tak neohrabané roboty tvarované podle lidského těla, místo překrásných aerodynamických strojů.“

„Pýcha, pane,“ odpověděl robot.

„Poslyš, to nebyla hloupá odpověď. Jak se jmenuješ?“

„Pokud tomu dobře rozumím, tak Isaac, pane.“

Dom se poškrabal na hlavě. Palácové kopule se hemžily roboty — většinou laskavými, ale přihlouplými třetími třídami. Dom si je pamatoval už od útlého dětství spíš jako smutné, nudné hlasy, s pevnýma rukama, kterýma ošetřovali děti. Jeho matka, která zřídkakdy opouštěla svou vlastní kopuli, je srdečně nesnášela a raději si sama vařila. Říkávala, že jsou to omezenci a vůbec se nepodobají těm pravým robotům z Laothu. Dom byl maličko na rozpacích.

„Hm, nemohl bys být trochu méně formální, Isaacu?“

„Jasňačka, šéfe.“

„Vidím, že vy dva si budete určitě rozumět, protože se budete pokoušet převézt jeden druhého,“ usmála se Keja. „Já teď musím jít. A babička ti vzkazuje, že máš přijít dolů, do hlavní kopule, Dome. Na pracovní snídani.“

Dom si povzdechl. „V posledních několika dnech mi Hrsh-Hgn o té věci udělal přinejmenším dvacet přednášek.“

Keja se najednou prudce zastavila.

„Co to támhle máš?“ ukázala na umyvadlo.

Dom zvedl mokré stvořeníčko za faldy vzadu na krku.

„To je močálový Ig. Říkám mu jen Ig. Já jsem ho — našel, já, hm,“ nervózně zamrkal, „Já si myslím, že jsem ho včera našel v močálech. Víš, já… mám to nějaké popletené.“

Podívala se na něj a Dom zachytil v jejím pohledu soucit.

„To je v pořádku,“ zabručel, „To je vším tím vzrušením.“

„Asi ano,“ přikývla Keja a podívala se na Iga.

„On je ale hrozně ošklivý!“

„S prominutím, madam, to není ‚on‘, ale ‚to‘,“ zaduněl robotův hlas. „Je to hermafrodit. Vejcorodý. Polostudenokrevný. Byl jsem vybaven kompletním programem zahrnujícím všechny protitočské formy života, pane. Šéfe. A tak dál.“

„No, až chytíš zoonos, tak to nesváděj na mě,“ prohlásila Keja a vyběhla z kopule. Dom se podíval na Isaaca.

„Zoonos?“

„Ona myslí nemoc přenosnou ze zvířat na člověka.[1] Žádné strachy, mladíku.“ Isaac přikročil k Domovi a podal mu krabičku. Mladík upustil svého mazlíčka, který začal očichávat robotovy nohy, a sám otevřel pouzdro.

„To je záruční list, podrobný návod k obsluze a potvrzení o vlastnictví,“ řekl Isaac. Dom na něj chvíli nechápavě zíral.

„To chceš říct, že tě musím vlastnit?“

„Tělem počínaje a všemi případnými nadpřirozenými schopnostmi konče, šéfe,“ odpověděl spěšně robot a rychle ustoupil, protože Dom se mu pokoušel krabičku vrátit.

„To ne, šéfe. To musíte. Já jsem odpůrcem sebevlastnictví.“

„U Chela! Vždyť patřit sám sobě, to je to, za co většina lidí bojovala přes tři tisíce let!“

„Jenže my, roboti, víme přesně, proč jsme byli stvořeni, šéfe. Nemusíme pracně hledat nejhlubší tajemství našeho stvoření. Žádné problémy.“

„Ty nechceš být svobodný?“

„Cože? A pak pořád jen poslouchat, co jsem to zase provedl a za co všechno můžu? Ostatně, neměl jste přijít dolů, do hlavní kopule?“

Dom krátce pískl, Ig mu rychle vylezl na rameno a za krk, kde okamžitě usnul. Dom vrhl podezřívavý pohled na robota a vyšel z kopule.

Tradice vyžadovala, aby se prezident ráno, v den svého nástupu do funkce, zúčastnil Pracovní snídaně, u které byl sám. Když Dom procházel prázdnými chodbami, měl ten příjemně známý pocit, že ho někdo neustále pozoruje. Starý Korodore měl celý palác doslova poset špendlohlavy a mechanickým hmyzem — v kopulových kuloárech se dokonce šeptalo, že Korodore špehuje sám sebe.

Hlavní kopule byla z poloviny tvořena čirým plastikem a průhlednou částí byl výhled do zahrad, na lagunu, močál a na tenkou linii obzoru, na věž Žoliků s proužkem bílých par, které vlály za jejím vrcholkem jako bílá vlajka. Dom na věž několik vteřin zíral a pokoušel se zachytit myšlenky a vzpomínky na včerejšek, které mu stále unikaly.

Okolo dlouhého stolu byly navršeny hromady dárků — vždyť tak nebo tak, dnes už byl celý jeden protitočský rok starý. Dva sloužící roboti stáli z každé strany jediného křesla, před kterým bylo prostřeno.

Dom už otázku této snídaně probíral několikrát. Nakonec si vybral menu, které zvolil prakticky každý nastupující prezident Protitoče. Bylo to úžasné jídlo. Podle Novějšího zákona to bylo totéž jídlo, které pojedl sám Sadhim, když se stal Pánem Země — čtvrt bochníku tmavého chleba, kus nasolené sušené ryby, jablko a sklenice pramenité vody.

Bylo tady několik malých odlišností proti normálu. Mouka na Domův bochník chleba byla dovezena ze Třetího oka. Ryba byla domácí, ulovená a upravená na Protitoči, ale sůl pocházela z Nové Země. Jablko dozrálo na Avalonu a voda byla původně součástí ledového ohonu jakési komety. Celkem tohle jídlo přišlo na nějaké dva tisíce standartů. Některé jednoduché a prosté věci často stojí víc než ty ostatní.

Korodore, skutečný rodák z Nové Země, což znamenalo, že byl zvyklý živit se potravinovými koncentráty, pozoroval Doma s pocitem lehké nevolnosti. Kamera v podobě kovového moskyta se vznášela vysoko pod stropem kopule. Korodore stiskl ovladač a rozsvítila se další obrazovka. Objevil se na ní pohled dodávaný mechanickým rejskem z větví stromu stojícího na okraji západního trávníku. Už dorazila většina hostů a teď se pomalu pohybovali kolem dlouhého stolu se studeným bufetem.

Alespoň polovina z nich byli phnobové, mnozí pocházeli z phnobských kolonií buruku, které obklopovaly Tau City. Korodor poznal několik diplomatů — byli to bez výjimky vysocí, štíhlí alfasamečkové, a používali protisluneční štíty. Ti o něco níže postavem, lépe aklimatizovaní na sluneční svit, postávali v malých tichých skupinkách po trávníku. Korodore pak postupně přepínal z jednoho špendlohlava na druhého, až objevil Hrsh-Hgna, který si ve stínu balonového stromu četl paměťovou kostku.

Za Korodorem v temnotě velké bezpečnostní centrály svítily další obrazovky, u kterých seděli bezpečnostní důstojníci. Jen Korodore věděl, že pod základy zahradní kopule, klenoucí se nad severním trávníkem, je další, mnohem menší bezpečnostní centrum, které kontroluje tohle velké. Čas od času přepnul na svůj soukromý tajný okruh a pozoroval práci důstojníků v kontrolním centru. Kromě toho byl ještě na jednom místě, jehož přesnou polohu si vymazal z paměti, malý biopočítač. Korodore jej naprogramoval s nesmírnou pečlivostí. Počítač kontroloval jeho, Korodora.

Obrátil pozornost zpět k hostům. Teď už se mezi nimi začala objevovat i velká zlatá vejce — vyslanci creapiiů. Zkušenosti prokázaly, že nepředstavují žádné riziko. Jen naprosto výjimečně se vměšovali do záležitosti světů, na nichž se vyskytovala voda v kapalné formě.

Jeden z nich držel ve svém jediném pancéřovém chapadle předkrm — talířek s výběrem křemičitých solí. Občas si některou z nich přistrčil ke složitému přechodovému dílu svého ochranného oděvu. Hovořil s Joan L, která byla oblečena do slavnostních šatů z černého sametu a krátkého purpurového pláštíku sadhimistické paní-kněžky a vypadala velmi majestátně. Tato kombinace však vyjadřovala negativní pohled, odpovídající podobě Nocticule-Hekaté. Paní Noci a Smrti, pomyslel si Korodore. To nebyla právě taktní volba.

Joan se usmála na creapa, obrátila obličej ke skryté kameře a zamávala jednou rukou. Korodore se natáhl a stiskl další ovladač.

„Jak to jde?“ zeptala se Joan. Korodore ji s obdivem pozoroval. Měla skvělý talent pro podprahovou řeč.

„Snídá. Potraviny, nádobí, příbory, všechno bylo detailně prověřeno.“

„Projevují se na něm nějaké následky těch včerejších událostí?“

Korodore zaváhal. „Ne. Zatímco spal, použil jsem na něj mozkovou pračku. Jsem si —“

„Jak jste se mohl odvážit!“

„Můj zásah mu jenom nakrátko odsune vzpomínky na včerejšek mimo hlavní myšlenkový proud. To byste byla raději, aby si okamžitě vybavil celou pravdu? A bylo by se to stalo, kdybych byl nezasáhnul — v nejhorším případě by to byl vymámil z Hrsh-Hgna.“

„Měl jste se mě zeptat!“

Korodore si povzdechl a pozvedl paměťovou kostku, která ležela před ním na ovládacím panelu. „Lituji, madam, ale vy teď máte bezpečnostní faktor už jen 99.087 procenta. Ověřoval jsem si to. Pravděpodobně jsou to jen hluboko zasuté freudovské impulzy — ale obávám se, že od této chvíle musím tohle představení řídit sám.

Jak už jsem řekl, madam, já nejsem ochoten smířit se s matematikou pravděpodobnosti. Vy to udělat můžete, pokud chcete.“

Korodore obrátil svou pozornost k hlavní kopuli. Dom tam nebyl. Srdce se mu na okamžik zastavilo, dokud si neuvědomil, že mladík vyšel ze zorného pole kamery, aby se podíval na své dárky.

Dom rozbalil první balíček a vytáhl z něj pár gravitačních sandálů, které se leskly tenkou vrstvičkou oleje. Ozdobný lístek pravil: „Od tvého kmotra. Vyleť si jednou a zaparkuj na mé oběžné dráze. Občas se cítím po čertech osamělý.“

Dom se potěšeně usmál a sandály si připnul. Několik bláznivých minut se točil a poskakoval mezi nosníky kopule a klouzavým letem se snášel dolů, aby plynule brzdil několik centimetrů nad podlahou. Cítil, že sandály budou tím nejskvostnějším dárkem — většina ostatních už jistě nebude ani zdaleka tak zajímavá.

Od Hrsh-Hgna dostal velký hranatý balíček. Dom rozbalil paměťovou kostku a prsty přejel po plošce rejstříku. Kostka se rozsvítila a několik centimetrů nad jejím povrchem se objevila bílá písmena, která hlásala: „Skleněné hrady: Dějiny Žolických výzkumů, napsal dr. Hrsh-Hgn. Věnováno prezidentovi planety Protitoč, Dominikdanielovi Sabalosovi.“

Po titulem stálo menšími literami: „Výtisk č. 1 omezeného číslovaného vydání v počtu jednoho (1) výtisku, vytištěno na originálním šafránovém křemíku z planety Třetí oko.“

„To je opravdu velká čest,“ řekl Isaac. Dom přikývl, otevřel namátkou kostku a četl: „… záhadu vesmíru. Jak řekl Sub-Lunar, pro mozek vybavený obrazotvorností představují část vesmírné mytologie: Skleněné hrady na pozadí Vesmírného severního větru. Tyto věže, které byly postaveny dříve, než se první uznaní humanoidé naučili používat pěstní klín, jsou památníky rasy tak —“

Dom kostku opatrně odložil a otevřel dárek od Korodora.

„To vypadá dost nebezpečně, šéfe,“ zabručel Isaac.

Dom opatrně zatočil paměťovým mečem a se zalíbením pozoroval téměř neviditelné vlnění, které provázelo jeho změny. Zbraň se mu v ruce plynule měnila z meče na nůž, z nože na termopal.

„Hm,“ prohlásil Dom zamyšleně. „Na Zemi a Nové Zemi se pořád ještě používají meče, že? A taky na Laothu?“

„Ano, s kovovými čepelemi. Jsou mnohem obřadnější a osobnější, než střelné zbraně. Nicméně ty věcičky jsou stejně určeny k zabíjení lidí. Ne že bych je přímo zavrhoval, šéfe.“

Dom se pobaveně usmál. „Na robota si dost troufáš, co? Za starých časů by se na tebe brzo vrhnul dav a na místě by tě rozebral.“

„Za starých časů byli roboti považováni za neživé věci, šéfe.“

Joanin dárek byl jednoduchý černý atham sadhimistů, vhodný pro obřad, kterým bude přijat do obřadního klače, zatímco od své matky dostal listiny, kterými se do jeho vlastnictví převáděla část jejího osobního majetku na Zemi. Bylo to až příliš velkorysé, ale typické. Lady Vian se tak k Domovi zachovala téměř vždy, když si na něj vzpomněla.

Byly tady ještě další dárky, od ředitelů a vedoucích mnoha podvýborů; většina z nich drahých — příliš drahých, než aby si je mohl ponechat, i kdyby to Joan dovolila. Pravda je, že Dom toužebně zíral na robokoně, kterého mu zaslal Hugagan z oddělení meziplanetárních věcí. Isaac mu nahlížel přes rameno a vydal ze sebe pohrdavé odfrknutí.

„Vyrobeno na Měsíci,“ prohlásil. „Není špatný, ale proti těm, které vyrábějí na Laothu, je to dřevěný houpací kůň. Ty od nás žijí.“

Dom se na něj podíval.

„Měl bych asi Laoth navštívit,“ řekl.

„Je to jeden z nejkrásnějších skvostů vesmíru, dejte na má slova, šéfe.“

Dom se usmál a ujistil se, že Ig na jeho rameni leží pohodlně. Pak stiskl kontrolní kroužek a sandály ho zvedly vzhůru, až k zaprášeným nosníkům ve vrchlíku kopule a ven nad moře.

Velkou spirálou zakroužil nad lagunou, kde se pásly krotké mušle lady Vian, a cítil, jak se mu Ig za krkem pohnul. Natočil hlavu a viděl, že malé zvířátko vypadá velmi spokojeně, užívá si let a čenichem nataženým kupředu nasává vítr.

Pozoroval mušle lady Vian, jak se hluboko pod ním přestaly pást a začaly vytvářet řadu, která se postupně změnila v kruh. Vian trávila celé hodiny tím, že jim do mikroskopických mozků vtloukala tyhle jednoduché manévry.

Někde hluboko v mysli, v nejvzdálenějším koutku jeho paměti se cosi pohnulo, ale zatlačil myšlenku do pozadí a věnoval pozornost změnám výšky.

Proletěl mezi balonovými stromy na okraji trávníku a bez ohledu na to, že za ním padá k zemi celá prška ovoce, zabrzdil několik centimetrů nad povrchem trávníku.

Joan vykročila přes zelený pažit, aby ho přivítala a políbila. Zdálo se, že je mnohem méně uzavřená a přátelštější, než obvykle. Podíval se jí přímo do šedých očí.

„No, vnoučku, jakpak se dnes cítíš?“

„Naprosto skvěle, madam, děkuji za optání. Ale musím říct, že vy mi připadáte dost unavená.“ Jedná vždycky tak chladnokrevně, pomyslel si — tak proč je tak ustaraná?

Nepřítomně se usmála. „Je to vždycky maličko složité, když člověk uvádí do společenského života nového potomka. Tak a teď tě musím představit mnoha lidem.“

Zatím k nim pomalu došla lady Vian, s tváří zahalenou hustým šedým závojem. Natáhla k Domovi bílou ruku. Dom poklekl a ruku políbil.

„Tak,“ řekla. „Vstupuje pán světa. Kdo je tvůj dokonale pokovený přítel?“

„To je Isaac, má paní. Namyšlený robot, který nestojí o vlastní svobodu.“

„Ale to je přece samozřejmé,“ přikývla lady Vian. „Všichni jsme vězněni v řetězech, i kdyby to byla jen pouta náhody a entropie. Cožpak Žolici nespoutali dokonce i hvězdy?“

„Máte dokonalý přehled o podstatě věci,“ uklonil se Isaac.

„A ty jsi troufalý, robote. Nicméně ti děkuji. Dome, byla bych ráda, kdybys to močálové stvoření daroval do muzea nebo zoologické zahrady. Je tak animální.“

Ig se poškrabal, zavětřil a pak ze sebe vydal protáhlé zasyčení. Dom se podíval matce přes rameno a zachytil pohled vysokého muže v dlouhém modrém plášti, který měl kolem krku masivní zlatý pás, podobný obojku. Mužův obličej byl plný vrásek, jaké se tvoří jen ze smíchu. Když si muž všiml, že ho Dom pozoruje, mrkl na něj a ukázal sklenicí vzhůru. Dom sledoval jeho pohled a uviděl hejno modrých plameňáků, které kroužilo nad kopulemi. Ptáci na okamžik vytvořili téměř dokonalý kruh. Pak s pomalým máváním křídel zamířili nad moře.

Korodore se opřel v křesle a zhluboka si vydechl. S výjimkou pokusu o otrávení vzduchu — a celý trávník byl obklopen neviditelným plynovým filtrem — teď mohl na Doma někdo zaútočit už jen holýma rukama, nebo chapadlem. Tedy mohl se o to pokusit, ale než by se mu to podařilo, rozložily by ho maskované termopaly na molekuly.

Zbývala tedy obřadní cesta ulicemi Tau City. Dom půjde pěšky, zatímco všichni ostatní pojedou. Dom bude v prostých šatech a jeho jedinou ozdobou bude obřadní řetěz z olova a železa a pak sedm neviditelných ochranných štítů, umístěných v jednotlivých článcích řetězu. Většina lidských světů a jeden nebo dva mimolidské budou mít na cestě umístěna pozorovací zařízení a někteří zástupci se dokonce pokoušeli Korodora podplatit. On ale…

…naklonil se kupředu. Někdo právě vešel do zorného pole jednoho špendlohlava a díval se přímo na Korodora. Korodore měl pocit vzdálené jistoty, že se ten muž směje. Vypadal jako člověk, který se smál celý život.

Korodore rychle prolétl seznam hostů. Modrý plášť, vysoký… ten muž byl nižším úředníkem v nově zřízené správní radě jedné pozemské společnosti, která byla v Tau City teprve krátce…

Muž na obrazovce zvedl levou nohu, takže balancoval na pravé.

„Maderne, zaostři přesně na toho muže v modrém plášti. Ne, ještě líp — Gralle, zachytíš ho paprskem?“

„Mám to, Ko. Mám ho odčerpat?“

Korodore uvažoval. Země byla stále ještě velmi mocná. To, že někdo stál na jedné noze, per se, ještě nebylo důvodem zabít ho.

„Ještě počkej.“

Postava natáhla levou ruku a napřáhla ukazovák a prostředník přímo k špendlohlavovi, takže se zdálo, jakoby ukazovala přímo do kontrolní místnosti. Pak muž zavřel jedno oko a zamířil napřaženou rukou jako zbraní.

Tak se podíváme, jak budeš pokračovat, když ti ochromíme optický nerv, pomyslel si Korodore.

Výboj ho srazil stranou. Dopadl na zem v podřepu, termopal napřažený reflexivně kupředu, ale vzápětí se znovu vrhl skokem stranou, když další exploze a přerušený výkřik naznačil, že ovládací panel zbraňových systémů se změnil v oslepující mrak plynu.

Mezi hosty se rozezněl vlažný potlesk. Dom — na pokyn své babičky — vyletěl několik metrů nad zem a pronesl: „Všem vám děkuji. Prosím, aby mi duch svatého Sadhima a všichni Malí bohové dopřáli — dopřáli — „ zarazil se.

Od palácových kopulí sem dolehl tlumený zvuk výbuchu.

Dom upřel pohled tím směrem a vnitřním sluchem zachytil vysoké prásknutí termopalu, jak se ozvalo v řídkém vzduchu u věže Žoliků. Mysl mu zaplavily představy a útržky vět, které se spojovaly do logických celků, pak vzpomínka na palčivou bolest a chladivou zelenou úlevu ve vodě močálu…

Ve vzduchu se objevil bod, který se rychle zvětšoval. Odkudsi zdaleka k němu dolehl matčin výkřik.

Vzduchem přiletěl Korodore, šaty po celém těle mu doutnaly. Ruce měl slité do obrovských puchýřů a tvář mu zalévala krev.

Dopadl těžce vedle Doma a něco nesrozumitelného na něj křičel. Dom, ponořený ve snech, nepřítomně přikývl.

Muž v modrém plášti k nim přistoupil pružným krokem a znovu zaujal svou divadelní pózu. Ig zaječel.

Korodore se vrhl kupředu, oběma rukama pozvedl termopal, pak zasténal a upustil kouřící rukojeť. Vzápětí se vrhl proti napřažené ruce.

Nad zčernalým trávníkem se roztočila koule temného nesvětla a krajina se zakývala. Hle-Proč byla sluncem. Na pozadí oblohy naplněné oslňující září teď vypadala jako černá skvrna.