Slyšel jsem Zemi…

10

K ránu byl Oleg promrzlý do morku kostí. Zdálo se mu, že ho někdo balí do ledového bahna a on že nemá sílu dostat se ven. Začal se chvět. Najednou mu ale bylo teplo a usnul klidněji. Probudilo ho to, že kozel si usmyslel ulehnout výše na stan a bolestivě mu přilehl nohu. Oleg nohu vytáhl, otevřel oči a uvědomil si, že Thomas si s ním v noci vyměnil místo a že teď leží na kraji. Thomas byl zimou bílý jako křída, měl zaťaté zuby a dělal, že spí. Oleg se zastyděl. Už v osadě se domluvili, že když bude zima, musí Thomase chránit. Měl slabé plíce a špatně snášel zimu, mladí na tom byli lépe, byli zdraví a na zimu zvyklí.

„Thomasi,“ ozval se tiše Oleg. „Už jsem se zahřál. Pojďte si zase vyměnit místa.“

„Ale ne, to je zbytečné,“ zašeptal Thomas, ale rty ho neposlouchaly.

Oleg se s ním už nedohadoval a přelezl přes něho. Stan vyrobený z rybích kůží propouštěl zimu, té noci spali všichni pod pokrývkami, dokonce i Dick, který vždycky tvrdil, že se může vyspat i na sněhu, protože je měkký.

„Děkuju,“ řekl Thomas. Zmítala jím zimnice.

Probudila se Mariana. Rychle pochopila, co se děje.

„Ohřeju vodu,“ řekla.

Začala hledat a rozvazovat vaky.

Kozlovi bylo jasné, že se lidé probudili, vyskočil, zaklapal svými kopyty, vyzývavě zamečel, jako kdyby chtěl dát najevo, že se mu v noci stýskalo. Dick přehodil svou pokrývku přes Thomase a rychle vylezl ven.

„Nejdůležitější je pořádně se rozhýbat!“ zavolal zvenku. „Podívejte se, jak to dělá dobře!“

Oleg se přinutil vylézt hned za Dickem.

Údolí, kam dorazili navečer, bylo plné sněhu. Napadal v noci. Byl bílý, čistý, mnohem světlejší než oblaka, která se při porovnání s ním zdála být fialová. Kozel stál opodál a vykusoval si z chlupů kousky ledu. Bílá plocha údolí se opírala o strmý svah stoupání. Křoví rostoucí na svahu pomalu pohybovalo větvemi a vířilo sníh kolem sebe.

Dick dal najevo svou nespokojenost, že dříví ubývá rychleji, než měli propočteno, ale řekl o tom jenom Olegovi a tiše, až když poodešli od špinavého kopečku, který vytvářel stan.

„Neměli jsme s sebou brát Thomase,“ řekl. „Bude nemocný.“

„Bez něho bychom se těžko dostali přes průsmyk,“ odpověděl mu Oleg.

„S ním to bude ještě těžší,“ řekl Dick a vystřelil šíp ze samostřílu do díry ve skále, kde Oleg nic neviděl. V díře se však zavířil sníh a velkými skoky odtud vyběhl zajíc, malý chobot si přehodil na hřbet a uháněl pryč. Zanechával za sebou krvavou stopu.

„Jdu ho sebrat,“ řekl Dick. A u svého rozhodnutí zůstal.

S Dickem je těžké se dohadovat, protože když je o svém názoru přesvědčen, dál se s nikým nebaví a prostě odejde. K tomu nejzávažnějšímu rozhovoru dochází až posléze a stává se, že Dick každý takový spor vyhraje, i když nemá pravdu.

„Jak dojdeme bez Thomase?“ v duchu pokračoval v rozhovoru s Dickem Oleg. „To nejdůležitější přece není samotná cesta, nejdůležitější je přece cestu najít a to, co budou dělat potom. Budeme tam jako nedochůdčata, která se nevyznají, co která věc znamená, budeme tam jako divoši, kteří nikdy na vlastní oči neviděli kolo a nebudou mít ani tušení, jestli to je kolo nebo lokomotiva. Dick si myslí, že ví všechno, co se člověku může hodit v osadě nebo v lese. Možná že má trochu strach ocitnout se v jiném světě, kde by nebyl nejsilnější, nejobratnější, nejrychlejší.“

Mariana zapálila oheň. Kozel si už na něj zvykl, přesvědčil se, že mu nehrozí odtud žádné nebezpečí. Vlezl proto do ohně a Mariana zavolala na Olega, aby to zatracené zvíře někam zahnal. Zahnat vyspělého kozla, to je téměř neproveditelný úkol, ale Oleg dělal, co mohl. Píchal kozla dřevěným koncem kopí, i když měl dojem, že tím zvíře jenom lechtá.

Thomas rychle přecházel po sněhu, aby se zahřál, choulil se v pokrývce, hrbil se a Olegovi připadalo, že je nesmírně starý, i když věděl, že mu je čtyřicet let. Egle říkala, že proces stárnutí probíhá v osadě nějak rychleji, ovšem teta Luisa prohlásila, že při takové jejich dietě mělo být už dávno po nich. Všichni měli pořád koliky, záněty žaludku, alergie, ti starší měli potíže s ledvinami. Pravda je, že děti byly poměrně zdravé. Obyvatelé osady měli štěstí že většina místních mikrobů na lidský organismus nepůsobila. Tedy zatím nepůsobila, řekla tehdy teta Luisa.

„Škoda že tu nejsou bažiny,“ řekla Mariana. „Natrhala bych vám byliny, já vím jaké.“

„A proč jsi je nenatrhala dřív?“ zeptal se Oleg. Mariana se ze všech lidí v osadě nejlépe vyznala v bylinách, snad je dokázala rozeznat nějakým šestým smyslem.

„Ty ses zbláznil,“ řekla udivená Mariana. „Byliny se musí použít, když jsou čerstvé a jak bys to chtěl dělat?“

Vždycky jí připadalo divné, že ti druzí nevidí to, co vidí ona.

Oleg se rozhlédl. I kdyby tu byly bažiny, jistě by přes noc zamrzly. Kde by se tu ale vzaly, krajina tu je položena výše, než jejich osada, je tu víc sucho a více kamení.

„Olegu,“ zavolal na něho Thomas. „Pojď sem.“

Thomas usedl na stan a mračil se.

„Zase mě bolí záda,“ řekl. „To ten houser.“

„Já vás pak namasíruju,“ řekla Mariana.

„Děkuju, ale to nepomůže,“ usmál se Thomas. Podobal se trochu vráně, kterou jim kdysi namaloval při hodinách biologie ve škole Stařešina. Černý pták s velkým ostrým zobákem. „Poslouchej, víš, kde mám mapu? S člověkem se může něco stát raz dva.“

„Nestane se nic,“ řekl Oleg. „Jdeme přece společně.“

„Přesto nebudeme riskovat. Vyznáš se v té mapě?“

Mapa byla nakreslena na kousku papíru. Byla tím největším pokladem v osadě. Oleg měl vždycky k tomu papíru zvláštní vztah. Ten kousek skrovně pomalovaného papíru byl nějakým kouzelným způsobem spojen s vědomím, že má vydat další vědomosti, pro které byl právě vytvořen. Jako kdyby to bylo poselství bohů.

Thomas chvílemi přemáhal záchvaty kašle a nutil Olega, aby mu na mapě ukazoval cestu k průsmyku. Směr cesty znal, v duchu cestu procházeli všichni společně, s Vajtkusem i Stařešinou, je ovšem pravda, že o tom hovořili v osadě, kdy nebylo možné vnímat skutečnou podstatu cesty, vzdálenosti, zimu, protože uvnitř v domě bylo teplo, útulno, hořela světla lampiček, venku šelestil déšť…

Dick přinesl králíka. Kozel se z nepochopitelných důvodů polekal té hromádky bez života, odskákal rychle ke svahu, tam se zastavil a zkroušeně potřásal hlavou.

„Cítí, prevít, co ho čeká,“ řekl Dick. Hodil králíka na kamení. „Pojďte, sníme ho hned, půjde se nám líp. Thomasovi to taky prospěje. Lepší by pro něho bylo, kdyby se napil teplé krve, já to tak alespoň dělám vždycky, když jsem na lovu. Ty to ale, Thomasi, nedokážeš, co?“

Thomas zavrtěl hlavou.

„Co děláte? Prohlížíte mapu?“ zeptal se Dick.

„Thomas pořád chce, abych mu to opakoval, kdyby se s ním prý něco stalo.“

„Nesmysl,“ řekl Dick, usedl na bobek a začal obratně králíka stahovat. „Ty ještě můžeš jít. Když ti bude špatně, vrátíme se.“

Olegovi bylo jasné, že se nechce Thomase dotknout. Od samotného začátku totiž tvrdil, že Thomas nedojde.

„Nic se neděje,“ řekl Thomas a nedal ničím najevo, jak mu je lhostejný Dickův tón nepříjemný. „Jistota je jistota.“

Když popíjeli čaj z kořínků, kozel se odhodlal přistoupit blíž, přišel však z druhé strany, než kam Dick odhodil kůži z králíka, aby mezi ním a kůží byl oheň a stan. Hlasitě funěl. Mariana mu hodila pár sušených hub.

„To tu ještě scházelo,“ řekl Dick. „Houby potřebujeme my. Může se stát, že nic nenajdeme a jak se dostaneme zpátky?“

„Za průsmykem ale jídlo je,“ řekl Thomas.

„Nikdo neví, jestli tam je nebo už není,“ namítl Dick. „Bylo by dost hloupé umřít někde hlady. A když je mráz, tak se musí hodně jíst.“

„V krajním případě sníme kozla,“ řekl Oleg.

„Proč až v krajním případě?“ zeptal se Dick. „Sníme ho určitě. A brzo. Ještě by nám mohl utéct.“

„To ať tě ani nenapadne.“ řekla Mariana. „To tedy ne.“

„Proč?“ podivil se Dick.

„Protože je hodný. Vrátí se s námi do osady. A bude tam s námi žít. Už je nejvyšší čas, abychom měli svá zvířata.“

„Takových kozlů ti přivedu, kolik budeš chtít,“ řekl Dick.

„To není pravda, jenom se vytahuješ. Nikoho nepřivedeš. Tak moc jich zase v lese není. A navíc když nebude chtít, tak ho nepřivedeš.“

„Přitáhnout ho není jen tak. Ty ale půjdeš s námi, dovedeš si se zvířaty povídat,“ řekl Dick a začal králíka dělit na stejné díly.

„Nedovolím, abys ho zabil,“ řekla Mariana. „Bude mít mladé.“

„Kdo?“ zeptal se Dick.

„Kozel,“ řekla Mariana. „Vlastně koza.“

„Tak ona je to koza?“ zeptal se Thomas.

„Ano, je to koza. Vím to.“

„Je to zřejmě samice,“ řekl Dick. „Prostě jsem si toho nevšiml.“

„To je legrace,“ řekl Oleg.

„Nic legračního na tom nevidím,“ odpověděla Mariana.

„Robinson Crusoe taky choval kozy. A pil jejich mléko.“

„Tak z toho nic nebude,“ prohlásil Dick. „Ochutnával jsem je. Otrávili bychom se.“

„Možná, že má Mariana pravdu, ať si ta koza zůstane naživu,“ řekl Thomas. „Takový pokus může být docela perspektivní. Vždy se musí myslet na to, co bude zítra.“

„Spíš se musí myslet na to, abychom neumřeli dneska,“ namítl Dick.

„Kozu budeme krmit,“ řekla Mariana.

„S tím tedy nepočítej,“ řekl Dick.

„Budu jí dávat ze svého jídla,“ řekla umíněně Mariana při pohledu na Dicka, bradu bojovné vysunutou kupředu. Dick naklonil hlavu a prohlížel si děvče jako nějaké neznámé zvíře.

Thomas se zvedl první a šel skládat stan. Celý se chvěl.

„Nevrátíš se?“ zeptal se ho Dick.

„Už je na to pozdě,“ odpověděl Thomas. „Půjdu dál.“

„Poslouchej,“ řekla Mariana Dickovi rozzlobeně, „jak můžeš něco takového vůbec vyslovit. Samotný člověk do osady nepůjde.“

„Může se s ním vrátit Oleg.“ To řekl Dick proto, aby měl poslední slovo. Jak se však ukázalo, poslední slovo měla Mariana.

„Oleg se musí dostat za průsmyk spíš než ty,“ řekla.

„Už i ty?“ řekl Dick s nehybnou tváří, jenom v jizvě nad okem bylo vidět, jak mu pulsuje krev.

„Musíme už jít,“ promluvil Thomas. „Když se nám dnes dobře půjde, můžeme vystoupit až na náhorní plošinu. Minule jsme zůstali viset právě v téhle úžlabině. Sněhu tu bylo po pás. A byla vánice.“

Thomas šel první širokým korytem potoka, který se za prudkých dešťů proměňoval v bouřlivý tok, ale nyní jeho sotva viditelný pramen bublal po omletých kamenech a odlamoval u břehů kousky ledu, které tam vyrostly přes noc.

Koza se vyřítila kupředu, jako kdyby jim ukazovala cestu, pak si to ale rozmyslela a zastavila se. Dick na ni pohrozil prstem a koza si povzdychla, rozhodla se sdílet osud s lidmi a vlekla se za nimi. Chvílemi se ovšem zastavovala a táhle mečela, jako kdyby lidí přesvědčovala, aby se vrátili.

Trochu se oteplilo. Sníh pod nohama začal tát, klouzalo to, během dne museli snad desetkrát překonávat potok, který se klikatil údolím od jednoho svahu k druhému, nikdo z nich nohy ani necítil.