Návrat z hvězd

II

S očima ještě zavřenýma dotkl jsem se hrudi, měl jsem na sobě svetr; když jsem spal oblečen, měl jsem hlídku: „Olafe!“ chtěl jsem říci a prudce jsem usedl.

Byl to hotel, ne Prométheus. Všechno se mi vybavilo; labyrinty nádraží, děvče, zasvěcování do tajemství, její strach, modravá hora Terminálu nad černým jezírkem, zpěvačka, lvi…

Když jsem hledal koupelnu, našel jsem mimoděk postel; byla ve zdi a spustila se jako perleťový nadmutý čtverec, když se někde něco zmáčklo. V koupelně nebyla ani vana ani žádné kohoutky, nic, jen lesklé destičky na stropě a nehluboké jamky pro nohy, vystlané pórovitým plastikem. Ani na sprchu to nevypadalo. Připadal jsem si jako neandrtálec. Rychle jsem se svlékl a zůstal jsem stát s věcmi v rukou. Věšáky nikde, zato malá skříňka ve zdi. Hodil jsem tam tedy všecko. Vedle byly tři knoflíky, modrý, červený a bílý. Stiskl jsem bílý. Světlo zhaslo. Červený: začalo to šumět, nebyla to voda, ale silný vítr vonící ozónem a ještě něčím. Ovanul mě celého. Na kůži se vytvořily husté lesklé kapky, bublaly a vypařovaly se, necítil jsem vlhkost, spíš mravenčení měkkých elektrických jehliček, které masírovaly svaly. Stiskl jsem na zkoušku modrý knoflík a vítr se změnil. Teď mě probodával nějak skrz naskrz. Velice zvláštní pocit. Napadlo mi, že to může být docela příjemné, zvykne-li si člověk na to. V Adaptu na Luně to vůbec nebylo, měli tam obyčejné koupelny. Proč, nevím. Krev proudila živěji, cítil jsem se znamenitě, nevěděl jsem pouze, čím a jak si vyčistit zuby. Nakonec jsem si to odpustil. Ve zdi byla ještě jedna dvířka s nápisem „Koupací pláště“.

Nahlédl jsem dovnitř. Žádné pláště. Stály tam tři kovové láhve, trochu jako sifony; ale byl jsem beztoho docela suchý a nemusel jsem se utírat.

Otevřel jsem skříňku, do níž jsem vložil šaty a zhrozil jsem se: byla prázdná. Dobře, že jsem aspoň plavky položil na skříňku. Vrátil jsem se v plavkách do pokoje a začal hledat telefon, abych se zeptal, co se stalo s oděvem. Všecko dohromady bylo dost nepříjemné. Telefon jsem nakonec objevil vedle okna — tak jsem v duchu stále nazýval televizní obrazovku — vyskočil ze zdi, když jsem začal hlasitě klít; reagoval patrně na hlas. Pitomá mánie schovávat všechno do stěn. Ozvala se recepce. Zeptal jsem se na šaty.

„Vložil jste je do čistoru?“ řekl měkký baryton. „Budou za pět minut.“

„Taky dobře!“ řekl jsem si. Zasedl jsem k psacímu stolu, jehož deska se mi horlivě podstrčila pod lokty, jakmile jsem se naklonil. Jak je to možné? Takovými věcmi si člověk nemá lámat hlavu. Většina lidí užívá technologie své civilizace, aniž ji zná.

Seděl jsem v plavkách, a uvažoval o různých možnostech. Mohl jsem jít do Adaptu. Kdyby šlo pouze o to, seznámit člověka s technikou a zvyky, nerozmýšlel bych se. Ale již na Luně jsem si všiml, že se nám pokoušejí vsugerovat určitý názor, dokonce i hodnocení jevů. Přicházeli tedy s hotovou stupnicí hodnot, a když se člověk hned s nimi neztotožňoval, vysvětlovali to — a vůbec všechno — konzervatismem, podvědomými zábranami, rutinou starých návyků a tak dále. Neměl jsem nejmenší úmysl zříkat se těchto návyků a zábran, dokud se nepřesvědčím, že to, co mi nabízejí, je lepší. A poučení z dnešní noci nijak nezměnilo mé rozhodnutí. Netoužil jsem po školce, rehabilitaci, tím méně, že probíhala přehnaně zdvořile a naráz. Rád bych věděl, proč mě nepodrobili té své — betrizaci. Musím se zeptat.

Mohl jsem vyhledat některého z našich, Olafa, ale i to bylo zřejmým překročením pokynů Adaptu. Oni přece nic nepřikazovali. Opakovali stále, že jednají v mém zájmu, že mohu dělat, co chci; dokonce skočit z Měsíce rovnou na Zemi (to ten vtipný doktor Abs), mám-li tak naspěch. Já jsem si z Adaptu nic nedělal, ale Olafovi to asi nevyhovovalo, a určitě mu napíšu. Mám adresu.

Práce. Hledat si práci? Jakou, pilota? A co létat na lince Mars — Země — Mars? V tom jsem se vyznal, ale…

Tu jsem si vzpomněl, že mám nějaké peníze. Nebyly to vlastně peníze, říkalo se tomu jinak, ale rozdíl mi nebyl jasný, dalo-li se za to všechno získat. Požádal jsem o spojení s městem. V sluchátku vyzváněl vzdálený tón. Telefon neměl ani čísla, ani kotouč, třeba jsem měl oznámit jméno banky? Měl jsem je zaznamenáno na lístku, lístek byl v šatech. Nahlédl jsem do koupelny; ležely už ve skříňce, vypadaly jako čerstvě vyprané. V kapsách byly mé věci i ten lístek.

Banka nebyla bankou, jmenovala se Omnilox. Vyslovil jsem název, a tak rychle, jako by jen čekal na má slova, ozval se hluboký hlas:

„Zde Omnilox.“

„Jmenuji se Bregg,“ řekl jsem, „Hal Bregg a mám prý u vás konto… Chtěl jsem se zeptat, kolik tam mám.“

Něco cvaklo a jiný, vyšší hlas řekl:

„Hal Bregg?“

„Ano.“

„Kdo vám založil to konto?“

„Kosmolet — Kosmické lety na příkaz Planetologického ústavu a Vesmírového výboru OSN, ale to bylo před sto dvaceti sedmi lety…“

„Máte nějakou legitimaci?“

„Ne, jenom dopis z Adaptu na Luně od ředitele Oswamma…“

„V pořádku. Stav konta dvacet šest tisíc čtyři sta sedm itů.“

„Itů?“

„Ano. Přejete si ještě něco?“

„Chtěl bych si vyzvednout nějaká pe… totiž ity.“

„V jaké formě? Přál byste si kalster?“

„Co je to? Šeková knížka?“

„Ne. Budete moci platit hotově.“

„Ano? Dobrá.“

„A v jaké výši vám máme otevřít kalster?“

„Nevím… řekněme: pěti tisíc…“

„Pět tisíc. Dobrá. Poslat do hotelu?“

„Ano. Okamžik, ani nevím, jak se ten hotel jmenuje.“

„Je to jiný hotel, než z kterého telefonujete?“

„Ne.“

„Pak je to Alcaron. Hned vám to pošleme. Pouze jedinou otázku: nezměnila se vaše pravá ruka?“

„Ne. A proč?“

„Nic. Jinak bychom vám museli měnit kalster. Za okamžik ho dostanete.“

„Děkuji,“ řekl jsem a zavěsil sluchátko. Dvacet šest tisíc. Kolik to asi je? Neměl jsem tušení. Něco začalo hrát. Rádio? Telefon. Zvedl jsem sluchátko.

„Bregg?“

„Ano,“ řekl jsem. Srdce se mi rozbušilo silněji, nakrátko. Poznal jsem její hlas. „Jak ses dověděla, kde jsem?“ zeptal jsem se, protože nepromluvila hned.

„Z inforu. Breggu… Hale… poslyš, chtěla jsem ti vysvětlit…“

„Není co vysvětlovat, Nais.“

„Ty se zlobíš. Ale pochop…“

„Nezlobím se.“

„Hale, vážně, přijď ke mně dnes. Přijdeš?“

„Ne. Nais, řekni mi, prosím tě, kolik je to takových dvacet tisíc itů?“

„Jak to: kolik? Hale… musíš přijít.“

„No… jak dlouho se za to dá žít?“

„Jak dlouho chceš, živobytí přece nic nestojí. Ale nechme toho. Hale, kdybys chtěl…“

„Počkej. Kolik itů vydáš měsíčně?“

„Jak kdy, někdy dvacet, někdy pět, anebo taky nic.“

„Aha. Děkuji ti.“

„Hale! Poslyš!“

„Poslouchám.“

„Nekončeme to tak…“

„Nic nekončíme,“ řekl jsem, „protože nic nezačalo. Děkuji ti za všechno, Nais.“

Odložil jsem sluchátko. Živobytí nestojí nic? To mé v tomto okamžiku nejvíce zajímalo. Znamená to, že jsou určité věci, určité služby zadarmo?

Znovu telefon.

„Bregg.“

„Volá recepce. Pane Breggu, Omnilox vám poslal kalster, posílám jej nahoru.“

„Děkuji. Halo!“

„Prosím?“

„Platí se za pokoje?“

„Ne.“

„Nic?“

„Nic.“

„Je v hotelu restaurace?“

„Ano, čtyři. Přejete si snídani do pokoje?“

„Dobrá, a… za jídlo se platí?“

„Ne. Kalster už máte v pokoji. Snídaně bude za okamžik.“

Robot zavěsil a já se ani nestačil zeptat, kde mám ten kalster hledat. Neměl jsem ponětí, jak to vypadá. Když jsem vstal od psacího stolu, který se okamžitě, sotva jsem jej opustil, scvrkl a zvadl, uviděl jsem jakýsi pultík, který vyrůstal ze zdi vedle dveří. Ležel tam plochý předmět, zabalený do průhledného plastiku, podobný malému pouzdru na cigarety. Z obou stran měl řadu okének. Bylo v nich vidět číslice 1100 1000. Dole byly dva malé knoflíčky — jednička a nula. Překvapeně jsem si to prohlížel, až jsem najednou pochopil, že částka pět tisíc je zakontována v dvojkové soustavě. Stiskl jsem jedničku a do dlaně mi vypadl malinký plastikový trojúhelníček s vyraženým číslem jedna. A tak ona to byla jakási tiskárna peněz nebo mincovna do výše označené v okénkách. Cifra nahoře se zmenšila o jedničku.

Už jsem byl na odchodu a oblečen, když jsem si vzpomněl na Adapt. Zatelefonoval jsem tam a vysvětlil, že jsem v Terminálu nemohl jejich člověka najít.

„Už jsme měli o vás strach,“ řekl ženský hlas, „ale ráno jsme se dověděli, že jste se ubytoval v Alcaronu…“

Věděli, kde jsem. Proč mě tedy nevyhledali na nádraží? Vsadil bych se, že to udělali naschvál. Měl jsem se ztratit, abych pochopil, jak nevčasná byla má „vzpoura“ na Luně.

„Máte znamenité informace,“ odpověděl jsem zdvořile. „Zatím si prohlížím město. Ohlásím se u vás později.“

Odešel jsem z pokoje; stříbrné pohyblivé chodby proudily celé i se stěnami, to pro mne byla novinka. Sjel jsem dolů eskalátorem, v jednotlivých patrech jsem míjel jídelny. Jednu zelenou, jakoby ponořenou do vody, každé patro mělo svou dominující barvu, stříbro, zlato. Už mi to trochu šlo na nervy. Za jediný den. Zvláštní, že oni si v tom tak libovali. Divný vkus. Ale vzpomněl jsem si na noční panoráma Terminálu. Musím se trochu zcivilizovat. A s tímto rozhodnutím jsem vykročil na ulici. Bylo pod mrakem, ale oblaka byla jasná, vysoká, a chvílemi se jimi prodíralo slunce. Teprve teď jsem uviděl pohled na město z bulváru, jehož středem vedl dvojitý pás obrovských palem s listy růžovými jako jazyky. Stavby se zvedaly jako izolované ostrovy, jen zřídkakde se tyčil k nebi jehlový mrakodrap, jako ztuhlý neobyčejně vysoký výtrysk tekutého staviva. Jistě měřily celé kilometry. Věděl jsem — říkal mi to kdosi ještě na Luně — že už se tak nestsví, a že touha po výšinách zemřela přirozenou smrtí brzy po jejich dokončení. Byly pomníkem jedné architektonické epochy, neboť kromě obrovské výšky, která byla vyvažována toliko štíhlostí, neměly čím působit na oko. Vypadaly jako tmavě rudozlaté, bíločerné, příčně pruhované majáky nebo stříbrné trubice sloužící k podpírání nebo lovení mraků. A letiště, která z nich vyrůstala do vzduchu na trubkových obloucích, připomínala proti nebi police.

Nesrovnatelně krásnější byly nové domy bez oken. A proto mohly mít všechny zdi ozdobené. Celé město vypadalo jako gigantická výstava umění, exhibice mistrů barvy a tvaru. Nemohu tvrdit, že by mě nadchlo všechno, Co zdobilo ty dvacetipatrové a třicetipatrové fasády, ale na stopadesátiletého starce jsem neměl tak příliš mnoho výhrad, Nejvíce se mi snad líbily ty domy, které byly rozděleny zahradami nebo skleníky. Prostorový dojem byl, že je budova rozpůlena a že se druhá část vznáší na sloupu stlačeného vzduchu (stěny těchto mrakodrapových parků byly totiž průhledné) a člověku se zdálo, že je stavba lehká, vzdušná. A nepravidelné pásy rozčechrané zeleně lahodily oku.

Po bulvárech, podél těch masitých palem, které se mi zvlášť nelíbily, se pohybovaly dvě řeky černých aut. Už jsem věděl, že se jim říká glidery. Nad domy se objevovaly jiné stroje, létající — ne helikoptéry, ani ne letadla — vypadaly jako tužky na obou stranách zašpičatělé.

Na chodnících byli sice lidé, ale zdaleka ne tolik jako v městě před sto lety. Problém dopravního ruchu, zvláště otázka chodců, byla snad vyřešena tím zvětšením počtu podlaží, neboť pod městem, jež jsem viděl, se rozkládaly jeho další, nižší, podzemní etáže s ulicemi, náměstími, sklady. Rohový infor mi právě sdělil, že se nákupy nejpohodlněji vyřizují na podlaží Serean. Buď to byl nějaký geniální infor anebo já už jsem se naučil srozumitelněji vyjadřovat, hlavní věc, že mi dal plastikovou knížečku, kde byly složeny čtyři plánky městské dopravy. Když jsem se chtěl někam dostat, dotkl jsem se nehtem stříbrně vytištěného názvu ulice, podlaží, náměstí a na plánku se vmžiku rozsvítil okruh všech potřebných spojů. Mohl jsem rovněž jet gliderem. Nebo rastem. Konečně jít třeba pěšky. Proto tam byly čtyři články. Avšak již jsem si uvědomoval, že procházky pěšky (dokonce na pohyblivých chodnících a eskalátorech) vyžadovaly nejednou mnoho hodin.

Serean, to bylo, tuším, třetí podlaží. A opět mě překvapil pohled na město; když jsem vyšel z tunelu, dostal jsem se místo do podzemí na ulici pod širým nebem v plném slunci. Uprostřed náměstí rostly velké pinie, v dálce se zvedaly k nebi pruhované jehlovité mrakodrapy a na protější straně, za malým bazénem, v němž se děti brodily a jezdily po vodě na barevných vodních kolech, stála bílá mnohapatrová budova, prostoupená pruhy palmové zeleně, s překrásnou, jako sklo svítící přílbou na vrcholku. Litoval jsem, že se nemám koho zeptat na vysvětlení té záhady, když jsem si najednou vzpomněl, vlastně mi to připomněl žaludek, že jsem bez snídaně. Zapomněl jsem dočista, že jsem ji měl dostat do pokoje v hotelu a že jsem odešel, aniž jsem se jí dočkal. Asi to popletl ten robot v recepci.

Honem k informátoru; nedělal jsem teď nic, než že jsem se důkladně předem vyptal, co a jak. Infor ostatně také dovedl objednat glider, ale to jsem se ještě neodvažoval žádat, neboť jsem nevěděl, jak se do toho nasedá a co se dělá potom. Měl jsem ostatně dost času.

V restauraci — sotva jsem nahlédl do jídelního lístku, přesvědčil jsem se, že je to pro mne španělská vesnice — energicky jsem si objednal snídani, normální snídani. „Ozot, kress nebo herm?“

Kdyby ten číšník byl člověkem, řekl bych mu, aby mi přinesl to, co sám rád, ale byl to robot. Tomu bylo všechno jedno.

„A kávu nemáte?“ zeptal jsem se znepokojeně.

„Máme. Kress, ozot nebo herm?“

„Kávu a ten… no, co se nejlíp hodí ke kávě, ten ehm…“

„Ozot,“ řekl a odešel.

Vyšlo mi to.

Měl to snad všechno připraveno, protože se vrátil za okamžik s podnosem tak bohatě obloženým, že jsem ho začal podezřívat, že je v tom nějaká léčka nebo žert. Ale pohled na podnos mi připomněl, že jsem kromě bonsu, který jsem snědl včera, a skleničky toho pověstného brytu, od příjezdu nic nevzal do úst.

Jediná věc, která mi byla aspoň trochu známá, byla káva, připomínající dobře převařenou smolu. Na smetaně byly drobounké modré puntíky, a zaručeně nepocházela od krávy. Litoval jsem, že nemohu napodobit nikoho, kdo to umí všechno jíst, ale doba snídaně už asi minula, byl jsem totiž sám. Talířky srpkovitého tvaru s kouřící masou, z níž trčely jakési hlavičky zápalek, uprostřed cosi jako pečené jablko; pochopitelně ani jablko ani zápalky, a navíc to, co jsem považoval za ovesné vločky, začalo pod lžičkou růst. Snědl jsem všechno, měl jsem — jak se ukázalo — nelidský hlad, takže stesk po pečivu (po němž nebylo ani stopy) se mě zmocnil až dodatečně, a projevil se hlubokomyslnou úvahou, když se objevil robot a postával opodál.

„Kolik platím?“ zeptal jsem se ho.

„Děkuji, nic,“ řekl. Více se podobal přístroji než figuríně. Měl jediné kulaté křišťálové oko. Něco se v něm pohybovalo, ale já jsem se neodhodlal k tomu, abych mu nahlédl do útrob. Ani spropitné jsem neměl komu dát. Nevěděl jsem, zdali mi porozumí, když si řeknu o noviny. Třeba už žádné noviny nevycházejí. Vydal jsem se tedy na nákup. Ale nejprve jsem objevil cestovní kancelář. To bylo jako blesk. Vešel jsem tam.

Ve velkém stříbrném sále se smaragdovými konzolami (začínal jsem těch barev mít pomalu dost) bylo skoro prázdno. Okna z mléčného skla, obrovské barevné snímky kaňonu Colorada, kráteru Archimédes, srázů Deimosu, Palm Beachu na Floridě — byly udělány tak, že při pohledu na ně měl člověk pocit hloubky a dokonce se pohybovaly mořské vlny, jako kdyby to nebyly fotografie, nýbrž okna otevřená do skutečného prostoru. Přistoupil jsem k okénku s nápisem ZEMĚ. Samozřejmě tam seděl robot. Tentokrát zlatý. Přesněji řečeno se zlatým popraškem.

„Čím mohu sloužit?“ zeptal se. Hlas měl hluboký. Když jsem zavřel oči, přísahal bych, že mluví obtloustlý černovlasý muž.

„Hledám něco primitivního,“ řekl jsem. „Vrátil jsem se právě z daleké cesty — velice daleké cesty. Nechci mimořádný komfort. Chci mít klid, vodu, stromy, popřípadě hory. Aby to tam bylo primitivní a starosvětské. Jako před sto léty. Máte něco takového?“

„Přejete-li si to, musíme mít. Skalisté hory. Fort Plumm. Mallorca, Antilly.“

„Blíž,“ řekl jsem, „v okruhu… takových tisíc kilometrů. Máte?“

„Klavestra.“

„Kde je to!“

Jak jsem zjistil, s roboty se mi hovořilo snadno, absolutně, ničemu se totiž nedivily, nemohly. Bylo to velmi moudré zařízení.

„Stará hornická osada nedaleko Pacifiku. Doly neužívané téměř čtyři sta let. Zajímavá prohlídka podzemních šachet. Pohodlné spojení glidery a uldery. Rekreační domy s lékařskou péčí, nájemné vily se zahradami, koupacími bazény, klimatizací. Místní středisko naší kanceláře pořádá zábavy, výlety, hry, společenské podniky. V místě: real, mut a tereo.“

„Ano, to by mohlo být něco pro mne,“ řekl jsem. „Vila s parkem, a aby tam byla voda, bazén, ano?“

„Samozřejmě. Bazén s trampolínami. Jsou tam rovněž umělá jezera se zatopenými jeskyněmi, znamenitě vybavená základna pro potápěče, podvodní představení…“

„O ta představení nestojím. Jaké je nájemné?“

„Sto dvacet itů měsíčně. V případě společného pobytu ještě s někým pouze čtyřicet?“

„Společně?“

„Vily jsou velmi prostorné. Dvanáct až osmnáct pokojů — automatická obsluha, kuchyně v domě, lokální nebo exotická, podle výběru…“

„Ano. Snad přece… Dobrá. Jmenuji se Bregg. Najímám to. Jak se jmenuje to místo? Klavestra? Platí se hned?“

„Jak si budete přát.“

Podal jsem mu kalster.

Ukázalo se — nevěděl jsem o tom — že jím mohu manipulovat pouze já, ale on se pochopitelně vůbec nedivil, že ani o tom nemám ponětí. Začínal jsem mít ty roboty čím dál raději. Ukázal mi, jak se to dělá, aby vypadl pouze jeden žeton s vyraženou příslušnou částkou. Přesně o totéž se zmenšila cifra v okénkách nahoře, kde bylo vidět stav konta.

„Kdy tam mohu odjet?“

„Kdy si přejete. Kdykoli.“

„Ale s kým budu v té vile bydlet?“

„S Margerovými.“

„Smím vědět, kdo je to?“

„Mohu vám říci jedině, že jsou to novomanželé.“

„Mhm. A nebudu je rušit?“

„Ne, protože je k pronajmutí polovina vily. Celé první patro budete mít výhradně pro sebe.“

„Dobrá. Jak se tam dostanu?“

„Nejlíp ulderem.“

„Jak se to dělá?“

„Přistavíme vám ulder v den a hodinu, kterou si určíte.“

„Zatelefonuji vám z hotelu, ano?“

„Prosím. Nájemné se počítá od okamžiku, kdy vkročíte do vily.“

Když jsem odešel, rýsoval se přede mnou mlhavě celý plán. Nakoupím si knihy a nějaké sportovní drobnosti. Ale nejdůležitější jsou knihy. Musím si také předplatit nějaké odborné časopisy. Sociologie, fyzika a podobně. Jistě vykonali spoustu věcí za těch více než sto let. Samozřejmě, musím si také koupit nějaké šaty.

Ale ještě něco se mi připletlo do cesty. Za rohem, nevěře vlastnímu zraku, jsem uviděl auto. Opravdové auto. Možná že ne docela takové, jaké jsem pamatoval, karosérie byla vymodelována do samých ostrých úhlů. Ale byl to skutečný automobil, s pneumatikami, dvířky, volantem. Za ním stály další. Za velkým sklem výlohy, na němž stálo metrovými písmeny: STAROŽITNOSTI: Vstoupil jsem. Majitel — nebo prodavač — byl člověk. Škoda, pomyslil jsem si.

„Dostal bych koupit auto?“

„Samozřejmě. Jaké si přejete?“

„A kolik stojí?“

„Od čtyř set do osmi set itů.“

Sakra drahé, řekl jsem si. Ale za starožitnosti se musí platit.

„A je to pojízdné?“ zeptal jsem se.

„Ovšem. Nesmí se tím jezdit všude, to je pravda, existují místní zákazy, ale většinou se tím dá jezdit.“

„A jak je to s pohonnými hmotami,“ zeptal jsem se opatrně, protože jsem neměl představu, co je ukryto pod kapotou.

„Maličkost. Jeden náboj vám vystačí na celý život auta. Včetně parastatů.“

„Dobrá,“ řekl jsem, „chtěl bych silný, trvanlivý stroj. Nemusí být velký, ale rychlý.“

„V tom případě bych vám doporučoval tohohle Giabile nebo tamhleten model…“

Vedl mě na konec velké síně, kolem strojů, které zářily, jako by opravdu byly nové.

„Pochopitelně,“ pokračoval prodavač, „s glidery se měřit nemohou, ale on už to také dnes není dopravní prostředek…“

Tak co je to? chtěl jsem se zeptat, ale spolkl jsem to.

„Dobrá…“ řekl jsem, „kolik stojí ten vůz?“ a ukázal jsem na bledě modrou limuzínu se stříbrnými, hluboko vsazenými reflektory.

„Čtyři sta osmdesát itů.“

„Ale potřeboval bych jej dopravit do Klavestry,“ sdělil jsem mu. „Pronajal jsem si tam vilu. Přesnou adresu vám může dát cestovní kancelář tady v ulici…“

„Výborně. Dá se to poslat ulderem. Nebude to nic stát.“

„Opravdu? Mám tam jet ulderem…“

„Oznamte, nám, prosím datum, dodáme vůz do vašeho ulderu. To bude nejprostší. Leda, že byste si přál…“

„Ne, ne. Udělejte, jak říkáte.“

Zaplatil jsem za auto — kalster už jsem ovládal docela obstojně — a opustil jsem starožitnosti, plné vůně laků a gumy. Zdály se mi rozkošné.

Nejhorší to bylo s oděvy. Téměř nic z toho, co jsem znal, neexistovalo. Mimochodem řečeno — vysvětlilo se tajemství těch záhadných lahví v hotelové skříni, v té s nápisem „Koupací pláště“. Nejen koupací pláště, ale také oděvy, punčochy, svetry, prádlo — to všechno bylo postřikové. Chápal jsem, že pro ženy to musí být senzace. Operoval-li člověk jednou nebo několika lahvemi, z nichž tryskala tekutina okamžitě tuhnoucí v tkaniny s vazbou hladkou nebo drsnou, sametovou, kožešinovou nebo kovovou, mohl pokaždé vytvořit novou kreaci pro jednu jedinou příležitost. Ne všechny ženy to dělaly pochopitelně samy. Existovaly zvláštní plastovací salóny (tak tím se zaměstnávala Nais!), ale ta obepínavá móda, která byla důsledkem této procedury, příliš mi nevyhovovala. Sám proces oblékání, — to operování sifónovitými bombičkami — připadal mi zbytečně složitý. Byly k dostání nějaké hotové věci, ale ty mi zase nepadly; největší z nich byly o čtyři čísla menší, než odpovídalo mým proporcím. Konečně jsem se rozhodl pro prádlo v lahvích, neboť jsem viděl, že má košile dlouho nevydrží. Mohl jsem si ovšem dát přivézt své věci z Prométhea, ale ani v raketě jsem přece neměl večerní obleky, ani bílé košile, které v oblastech souhvězdí Fomalhaut nebyly rozhodně k ničemu. Vybral jsem si tedy několik párů jakýchsi manšestrových kalhot pro práci v zahradě. Ty jediné měly poměrně široké nohavice a daly se prodloužit. Za všechno dohromady jsem zaplatil jeden it. Tolik stály ty kalhoty, ostatní bylo zadarmo. Vybrané věci jsem si dal poslat do hotelu, a nechal jsem se přemluvit k návštěvě módního salónu, jen tak, ze zvědavosti. Přijal mě člověk s tváří akademického malíře. Napřed si mě prohlédl, dal mi zapravdu, že bych měl nosit spíše věci volné. Vycítil jsem, že mnou nebyl nadšen. Já jím také ne. Skončilo to několika svetry, které mi vyrobil na počkání. Stál jsem se zvednutými pažemi a on se okolo mne točil a operoval se čtyřmi lahvemi najednou. Tekutina — bílá jako pěna — se ve vzduchu srážela téměř v okamžiku. Vznikaly z toho svetry různých barev, jeden měl přes prsa rudý a černý pruh. Zpozoroval jsem, že nejnesnadnější bylo dokončení límce a rukávů. K tomu bylo třeba opravdové zručnosti.

Bohatší o tento zážitek, který mimochodem nic nestál, octl jsem se na ulici zalité poledním sluncem. Gliderů bylo o něco méně, zato nad střechami množství těch doutníkovitých strojů. Po eskalátorech proudily davy do nižších podlaží, všichni pospíchali, pouze já jsem měl času dost. Nějakou dobu jsem se vyhříval na slunci pod rododendronem se zdřevnatělými šupinami po odumřelých listech, pak jsem se vrátil do hotelu. Dole v hale jsem získal holicí strojek. Jakmile jsem v koupelně zahájil tuto operaci, uvědomil jsem si, že se k zrcadlu musím trochu shýbat, třebas jsem si pamatoval, že jsem předtím stál vzpřímeně, chtěl-li jsem se do něho podívat. Rozdíl byl minimální, ale již ráno, když jsem svlékal košili, všiml jsem si něčeho zvláštního, zkrátila se. Načisto jako by se srazila. Rukávy ani límec se nezměnily. Položil jsem ji na stůl. Byla přesně tak dlouhá jako dříve. Když jsem ji však oblékal, sahala mi jen kousek pod pás. Změnil jsem se tedy já, ne ona. Vyrostl jsem.

Myšlenka byla absurdní, nicméně mě znepokojila. Spojil jsem se s hotelovým inforem a požádal o adresu lékaře, specialisty pro kosmickou medicínu. Do Adaptu se mi nechtělo — pokud to jen půjde. Po chvilce ticha, docela jako kdyby odpovídající robot byl na rozpacích — zaslechl jsem adresu. Lékař bydlil v téže ulici, o několik bloků dále. Zašel jsem k němu. Robot mě uvedl do velkého zšeřelého pokoje. Kromě mne tam nebyl nikdo.

Za chvíli přišel lékař, vypadal, jako by vystoupil z rodinné fotografie v ordinaci mého otce. Byl malý, ale nikoli drobný, šedivý, měl malou bílou bradku a zlaté brýle — první skla, která jsem uviděl od přistání na lidské tváři. Jmenoval se doktor Juffon.

„Hal Bregg?“ řekl. „To jste vy?“

„Ano, já.“

Mlčel a dlouho se na mne díval.

„Co vám schází?“

„Vlastně nic, doktore, až na to…“ a řekl jsem mu, co zvláštního jsem zpozoroval.

Beze slova otevřel přede mnou dveře. Vešel jsem do nevelké ordinace.

„Svlékněte se.“

„Do naha?“ zeptal jsem se, když jsem zůstal ve spodcích.

„Ano.“

Prohlédl mě nahého.

„Takoví muži už neexistují,“ zabručel jako pro sebe. Aby si poslechl srdce, přiložil mi na hrudní koš studené naslouchátko. Za tisíc let to bude úplně stejné, napadlo mě a tato myšlenka mě naplnila radostí. Změřil mou výšku, pak mi poručil, abych se položil, pozorně si prohlédl jizvu pod pravou klíční kostí, ale neřekl nic. Vyšetřoval mě skoro hodinu. Reflexy, objem plic, elektrokardiogram, všechno. Když jsem se oblékal, usedl k malému černému psacímu stolu. Přihrádka zaskřípěla, když ji vytahoval, aby v ní něco našel. Po všech těch kusech nábytku, které se v blízkosti člověka pohybovaly jako pominuté, moc se mi ten starý psací stůl zamlouval.

„Kolik je vám let?“

Vysvětlil jsem mu, jak se věci mají.

„Máte organismus statného třicátníka,“ řekl. „Hibernoval jste?“

„Ano.“

„Dlouho?“

„Rok.“

„Proč?“

„Vraceli jsme se na zvětšený tah. Museli jsme ulehnout do vody. Amortizace, víte, doktore. No, a protože je těžko ležet v bdělém stavu rok ve vodě…“

„Chápu. Myslil jsem, že jste hibernoval déle. Ten rok můžete klidně odečíst. Ne čtyřicet, ale pouhých třicet devět let.“

„A… to?“

„To nic, Breggu, kolik jste měli?“

„Zrychlení? Dvě gé.“

„Tak vidíte. Myslil jste si, že rostete? Ne. Nerostete. Pouze meziobratlové ploténky, víte, co je to.“

„Vím. Ty chrupavky v páteři…“

„No právě. Rozpínají se teď, když jste se dostal z toho lisu. Kolik měříte?“

„Před startem — sto devadesát sedm.“

„A pak?“

„Nevím. Neměřil jsem se, měli jsme jiné starosti, víte.“

„Teď měříte dva metry dva.“

„Pěkné nadělení,“ řekl jsem. „A ještě dlouho tak…“

„Ne. Pravděpodobně je s tím konec… Jak se cítíte?“

„Dobře.“

„Všechno se vám zdá příliš lehké, že?“

„Čím dál tím méně. V Adaptu, na Luně, mi dali takové pilulky, na zmenšení napětí ve svalech.“

„Degravitovali vás?“

„Ano. První tři dny. Říkali, že je to příliš málo, po tolika letech. Jinak nás po tom všem nechtěli ještě déle nechávat zavřené…“

„Subjektivní pocity?“

„No…“ zaváhal jsem. „Mám pocit, že jsem neandrtálec, kterého přivezli do města.“

„Co máte v úmyslu dělat?“

Řekl jsem mu o vile.

„To je docela rozumné,“ souhlasil. „Ale…“

„Adapt by byl lepší…?“

„To neříkám. Vy… já se na vás pamatuji, víte?“

„Jak je to možné? Vy jste přece nemohl…“

„Ne. Ale slyšel jsem o vás od otce. Bylo mi tehdy dvanáct.“

„Ach. To přece bylo hezkých pár let po našem startu,“ řekl jsem. „A lidé na nás ještě nezapomněli? To je zvláštní.“

„Neřekl bych. Zvláštní je, že se zapomnělo. Vy jste přece věděl, jak bude vypadat návrat, i když jste si to pochopitelně nedovedl představit.“

„Věděl.“

„Kdo vás ke mně poslal?“

„Nikdo. Totiž… infor v hotelu. Ale proč…?“

„Komické,“ řekl. „Já vlastně nejsem lékař.“

„Jak to…?“

„Čtyřicet let již nepraktikuji. Věnuji se dějinám kosmické medicíny, ona už to je totiž historie, Breggu. A kromě v Adaptu není již pro specialisty práce.“

„Promiňte, nevěděl jsem…“

„Hloupost. Spíše já bych měl být vděčný vám. Jste živoucí důkaz proti tezím Millmanovy školy o škodlivém působení zvýšené gravitace na organismus. Ani rozšíření levé komory nemáte, ani stopu rozedmy… A nádherné srdce, ale to víte sám?“

„Vím.“

„Jako lékař už vám nemám co říci, Breggu, ale jako člověk…“.

Zaváhal.

„Prosím?“

„Jaký máte názor na náš… dnešní život?“

„Mlhavý!“

„Máte šedivé vlasy, Breggu.“

„Má to nějaký význam?“

„Ano. Šedivé vlasy znamenají stáří. Dnes už nikdo nešediví před osmdesátým rokem, ale i to je vzácnost,“

Uvědomil jsem si, že má pravdu: staré lidi jsem téměř neviděl.

„Proč?“ zeptal jsem se.

„Máme vhodné léky, preparáty, které zamezují šedivění. Můžete dokonce získat původní barvu vlasů, přestože to je trochu složitější.“

„No, dobře,“ řekl jsem. „Ale proč mi to říkáte?“

Viděl jsem, že byl v rozpacích.

„Ženy, Breggu,“ řekl krátce.

Trhl jsem sebou.

„Znamená to snad, že vypadám jako — stařec?“

„Jako stařec — ne. Spíše jako atlet… Ale nechodíte po ulicích nahý. Zvláště, když sedíte, vypadáte… chci říci, že vás průměrný člověk bude považovat za omlazeného starce, po rejuvenilní, hormonální a tak dále operaci.“

„Co dělat,“ řekl jsem. Nevím, proč jsem měl tak zoufalý pocit pod jeho klidným pohledem. Sňal brýle a odložil je na psací stůl. Měl modré, trochu slzavé oči.

„Nechápete mnoho věcí, Breggu. Kdybyste měl zůstat do konce života odpůrcem všeho, pak by vaše ‚co dělat‘ bylo snad na místě. Ale… společnost, do níž jste se vrátil, neplane nadšením pro to, čemu jste vy obětoval více než svůj život.“

„Neříkejte to, doktore.“

„Říkám to, protože si to myslím. Obětovat jeden život, budiž. To dělali lidé po věky. Ale obětovat všechny přátele, rodiče, příbuzné, známé, ženy — vy jste je přece obětoval, Breggu!“

„Doktore…!“

To slovo mi šlo těžko ze rtů. Opřel jsem se loktem o starý psací stůl.

„Kromě hrstky odborníků je to všem jedno, Breggu, víte to?“

„Ano. Řekli mi to na Luně, v tamějším Adaptu… Jenže… to vyjádřili taktněji.“

Mlčeli jsme delší dobu.

„Společnost, do níž jste se vrátil, je stabilizována. Žije klidně. Rozumíte? Romantika raného údobí astronautiky minula. Je to tak trochu obdoba historie Kolumba. Jeho výprava byla něčím mimořádným. Ale kdo se dvě stě let po něm zajímal… o kapitány plachetnic? O vašem návratu byla dvouřádková zmínka v reálu…“

„To přece nemá žádný význam, doktore,“ ohradil jsem se. Jeho soucit mě začínal dráždit více než lhostejnost ostatních. Ale to jsem jemu nemohl říci.

„Má, Breggu. I když si to nechcete připustit. Kdybyste byl někdo jiný, mlčel bych, ale vy si zasloužíte slyšet pravdu. Jste sám. Člověk nemůže žít sám. Vaše zájmy, to, s čím jste se vrátil, to je ostrůvek v moři ignorance. Pochybuji, že by si mnoho lidí přálo vyslechnout to, o čem byste jim chtěl vyprávět. Já mezi ty lidi patřím, ale mně je osmdesát devět let…“

„Nechci jim vyprávět o ničem,“ namítl jsem rozhněvaně. „Rozhodně ne o něčem senzačním. Neobjevili jsme žádnou galaktickou civilizaci. Kromě toho jsem byl obyčejným pilotem, řídil jsem raketu, někdo to musel dělat.“

„Ano?“ řekl tiše a zvedl bílé obočí. Navenek jsem byl klidný, ale zmocňoval se mě vztek. „Ano! Tisíckrát ano! A ta lhostejnost teď — chcete-li to již vědět — mě zraňuje jedině kvůli těm, kdo se nevrátili…“

„Kolik se jich nevrátilo?“ zeptal se docela klidně.

Vzpamatoval jsem se.

„Moc. Arder, Venturi, Ennesson… doktore, nač…?“

„Neptám se z pouhé zvědavosti. To bylo… věřte, já si také nepotrpím na velká slova. To jako by bylo mé vlastní mládí. Kvůli vám jsem se věnoval tomuto studiu. Jsme si rovni ve své nepotřebnosti. Nemusíte to přirozeně uznat, nebudu naléhat, ale — rád bych to věděl. Co se stalo s Arderem?“

„Přesně nevíme,“ odpověděl jsem. Najednou mi bylo všechno lhostejné. Koneckonců, proč bych neměl mluvit? Upíral jsem oči na odprýskaný černý lak psacího stolu. Nikdy jsem si nemyslil, že to bude vypadat — takto.

„Vedli jsme dvě sondy nad Arkturem. Ztratil jsem s Arderem spojení. Nemohl jsem ho najít. Mlčelo jeho rádio, ne moje. Když mi docházel kyslík, vrátil jsem se.“

„Čekal jste?“

„Ano. Totiž, kroužil jsem kolem Arktura, šest dní, přesněji řečeno sto padesát šest hodin.“

„Sám?“

„Ano. Měl jsem smůlu, protože se na Arkturu vyskytly nové skvrny a já jsem naprosto ztratil spojení s Prométheem, s mateřskou raketou. Poruchy. Sám se vrátit nemohl, bez rádia. Totiž Arder. V sondách má směrový teleran zpětnou vazbu s rádiem. Beze mne se vrátit nemohl a nevrátil se. Gimma mě volal. Měl pravdu, protože jsem si později vypočítal — abych zabil čas — jaká byla naděje, že ho objevím na obrazovce radaru, nepamatuj i si už přesně, ale byla to přibližně jedna k trilionu. Doufám, že udělal totéž, co Arne Ennesson.“

„Co udělal Arne Ennesson?“

„Uvolnila se mu fokuzace svazku. Začal mu slábnout tah. Mohl se udržet na oběžné dráze ještě — dejme tomu — čtyřiadvacet hodin. Kroužil by po spirále, až by konečně dopadl na Arktura, a tak dal přednost tomu vlétnout přímo do protuberance. Shořel vlastně před mýma očima.“

„Kolik bylo pilotů kromě vás?“

„Na Prométheovi pět.“

„Kolik se jich vrátilo?“

„Olaf Staave a já. Vím, co si myslíte, doktore. Že je to hrdinství. Já si to také myslíval, kdysi, při četbě knih o takových lidech. Ale to není pravda. Slyšíte? Kdybych byl mohl, byl bych tam toho Ardera nechal, a vrátil bych se hned, ale nemohl jsem. On by se taky nevrátil. Nikdo by se nevrátil. Gimma taky ne…“

„Proč se toho tak… zříkáte?“ zeptal se tiše.

„Je rozdíl mezi hrdinstvím a nutností. Udělal jsem to, co by udělal každý. Abyste to pochopil, doktore, musel byste tam být. Člověk je taková tekutá bublinka. Stačí defokuzovaný trysk nebo rozmagnetování pole, nastanou vibrace a v mžiku se sráží krev. Uvědomte si, já nemluvím o vnějších příčinách, jako jsou meteory, jenom o následcích poruch. Stačí jakákoliv hloupost, jakýkoli přepálený drátek v komunikačních aparátech — a konec. Kdyby ještě lidi měli selhávat za takových podmínek, byly by výpravy sebevraždou, chápete?“

Na okamžik jsem zavřel oči.

„Doktore, teď už se nelétá? Jak je to možné?“

„Vy byste letěl?“

„Ne.“

„Proč?“

„Já vám to řeknu. Nikdo z nás by neletěl, kdyby věděl, jaké to tam je. To neví nikdo, nikdo, kdo tam nebyl. Byli jsme stádo na smrt vyděšených, zoufalých zvířat,“

„Jak se to srovnává s tím, co jste řekl před chvílí?“

„Nesrovnává se to, ale bylo to tak. Báli jsme se. Doktore, vždyť přece já, když jsem čekal na Ardera a kroužil kolem toho slunce, vymýšlel jsem si různé postavy a hovořil jsem s nimi, mluvil jsem za sebe i za ně a nakonec jsem uvěřil, že jsou se mnou. Každý se zachraňoval, jak dovedl. Jen si pomyslete, doktore. Sedím tady, před vámi, najal jsem si vilu, koupil jsem si staré auto, chci studovat, číst, plavat, ale já to všechno v sobě nesu. Je to ve mně, ten prostor, to ticho, i to, jak Venturi křičel, když hořel a já, místo abych ho zachránil, jsem zapjal naplno zpětný tah…“

„Proč?“

„Pilotoval jsem Prométhea; jemu selhal reaktor. Mohl nás všecky vyhodit do vzduchu. Neexplodoval; nebyl by nás rozmetal. Snad bychom ho byli stačili vytáhnout, ale já jsem neměl právo riskovat. Tehdy, s Arderem, to bylo naopak. Já jsem ho chtěl zachránit, ale Gimma mě volal, protože se bál, že zahyneme oba.“

„Breggu… řekněte mi… co jste očekávali od nás? Od Země?“

„Nemám tušení. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. To bylo, jako kdyby někdo mluvil o záhrobním životě, nebo o ráji, že bude, ale nikdo si to nedovedl představit. Doktore, dost. Nemluvme o tom. Chtěl jsem se vás zeptat na jednu věc. Jak je to s tou — betrizací?“

„Co o ní víte?“

Řekl jsem mu to. Ale ani slůvko o tom, za jakých okolností, ani od koho jsem se to dověděl.

„Ano,“ řekl. „Více méně… v průměrné představě — je tomu tak.“

„A já…“

„Pro vás zákon stanoví výjimku, protože betrizace dospělých je zásah, který nezůstane bez vlivu na zdraví. Dokonce je nebezpečný. Kromě toho se soudí — ne bezdůvodně, jak myslím — že jste obstáli ve zkoušce… pevnosti charakteru — a ostatně… není vás… mnoho.“

„Doktore, ještě něco. Mluvil jste — o ženách. Proč jste mi to řekl? Ale třeba vás připravuji o čas?“

„Ne, nepřipravujete. Proč jsem to řekl? Jací lidé jsou člověku blízcí, Breggu? Rodiče. Děti. Přátelé. Ženy. Rodiče ani děti nemáte. Přátele mít nemůžete…“

„Proč?“

„Nemyslím tím lidi, kteří letěli s vámi, i když nevím, zdali byste chtěl pobývat stále v jejich společnosti, Vzpomínat.“

„Nebesa, kdepak. Nikdy.“

„Nuže? Znáte dvě epochy. V té první jste prožil mládí a tu druhou — poznáte v nejbližší době. Připočteme-li těch deset let, vaše zkušenost je nesrovnatelná se zkušeností kteréhokoli vrstevníka. Oni tedy nemohou být rovnocennými partnery. Máte snad žít mezi starci? Zůstávají ženy, Breggu, pouze ženy.“

„Spíše snad jedna,“ zamumlal jsem.

„Jednu dnes těžko najdete.“

„Jak to?“

„Je to epocha blahobytu. Přeloženo do jazyka erotických vztahů, znamená to: bezohlednost, protože ani lásku, ani ženy nelze získat za — peníze. Materiální problémy přestaly existovat…“

„A tomu vy říkáte bezohlednost? Doktore!“

„Ano. Jistě si myslíte, protože jsem mluvil o získávání lásky za peníze — že jde o prostituci. Tajnou nebo veřejnou. To — to už je dávno za námi. Dříve lákal ženy úspěch. Muž jim imponoval výší výdělku, odbornou kvalifikací, postavením ve společnosti. V egalitární společnosti je to nemožné. Až na nepatrné výjimky. Kdybyste například byl realistou…“

„Já jsem realista…“

Doktor se usmál.

„To slovo má dnes jiný význam. Tak se jmenuje herec, který vystupuje v reálu. Už jste ho viděl?“

„Ne.“

„Podívejte se na několik těch melodramat a pochopíte, jaká jsou dnes kritéria erotického výběru. Nejdůležitějším je mládí. Proto o ně všichni tak bojují. Vrásky, šediny, zvlášť předčasné, vyvolávají téměř takové pocity, jako před věky — malomocenství…“

„Proč?!“

„To těžko pochopíte. Ale proti panujícím zvyklostem jsou rozumové argumenty bezmocné. Vy si pořád ještě neuvědomujete, jak mnoho faktorů, které dříve v erotické oblasti rozhodovaly, zmizelo. Příroda se bojí prázdna. Musely je nahradit jiné. Vezměte třeba to, s čím jste se vy sžil tak, že jste si to přestal uvědomovat jako jev výjimečný: riziko. Už neexistuje, Breggu. Muž nemůže ženě zaimponovat bravurou, šíleně odvážným jednáním. A přece literatura, umění, celá kultura po věky čerpala z tohoto proudu. Láska tváří v tvář neodvratnému. Orfeus sestoupil pro Eurydiké do Hádu. Othello z lásky zabil. Tragédie Romea a Julie… Dnes tragédie neexistují. Není k nim ani příležitost. Zlikvidovali jsme peklo vášní. A tu se ukázalo, že jedním rázem zaniklo i nebe. Všechno je teď — vlažné, Breggu.“

„Vlažné?“

„Ano. Víte, jak jednají i ti sebenešťastnější milenci? Chovají se rozumně. Žádné nezkrotné city, žádná rivalita…“

„Tím… chcete říci, že to všechno — vyhynulo?“ zeptal jsem se. Poprvé jsem pocítil jakousi pověrečnou hrůzu před tímto světem. Starý doktor mlčel.

„To není možné, doktore. Jak to vypadá… doopravdy?“

„Tak. Je to takové. A vy se s tím musíte smířit, Breggu, jako se vzduchem, jako s vodou. Říkal jsem, že je těžké najít jednu ženu. Na celý život — je to skoro nemožné. Průměr trvání milostných vztahů kolísá kolem sedmi let. A to je pokrok. Před půl stoletím to byly sotva čtyři…“

„Ale nechci vás připravovat o čas, doktore. Co mi radíte?“

„To, o čem jsem se již zmínil; původní barvu vlasů… zní to triviálně. Určitě. Ale je to důležité. Stydím se, že vám dávám takovou radu. Ne za svou osobu. Ale co já…“

„Děkuji vám ze srdce. Poslední otázka. Řekněte mi, jak já vypadám… na ulici. V očích mimojdoucích? Co je na mně… zvláštního…?“

„Breggu, jste jiný. Předně váš vzrůst. Jako z Iliady. Pravěké proporce. To pro vás může znamenat určitou naději, i když víte, jaký osud stíhá ty, kdo se příliš odlišují.“

„Vím.“

„Jste moc vysoký… Takové lidi nepamatuji ani z mladých let. Dnes vypadáte jako člověk mimořádně urostlý a nemožně oblečený. Ale ne proto, že by vám šaty špatně padly. Ale máte neuvěřitelnou muskulaturu. Před cestou jste měl taky takové svaly?“

„Ne, doktore. To jsou právě ta dvě gé, víte.“

„Je to možné.“

„Sedm let. Sedm let dvojnásobného přetížení. Svaly se mi musely zvětšit. Dýchací, břišní. Vím, jaký mám krk. Ale jinak bych se tam udusil jako krysa. Pracovaly, i když jsem spal, dokonce i v hibernaci. Všechno vážilo dvakrát tolik. Tím je to.“

„Ostatní také? Promiňte mi tu otázku. Ale je to zvědavost lékaře… Zatím žádná výprava netrvala tak dlouho, víte to?“

„Vím. Ostatní? Olaf stejně jako já. To jistě záleží na kostře. Vždycky jsem byl ramenatý. Arder byl větší než já. Přes dva metry. Ano, Arder. Co jsem to říkal? Ostatní. Já jsem byl kromě toho nejmladší, a tak jsem měl největší přizpůsobivost. Tak to aspoň tvrdil Venturi. Znáte Janssenovy práce?“

„Jestli znám? To je pro nás klasika, Breggu.“

„Tak? To je směšné. Byl to takový čiperný doktůrek… Vydržel jsem u něho půl druhé vteřiny sedmdesát devět gé?“

„Neříkejte.“

Usmál jsem se.

„Mám to černé na bílém. Ale to bylo před sto třiceti lety… Dnes je čtyřicet na mne moc.“

„Breggu, dnes nikdo nevydrží ani dvacet.“

„Proč? Není to snad tou betrizací?“

Mlčel. Zdálo se mi, že ví něco, o čem nechce mluvit. Vstal jsem.

„Breggu,“ řekl, „když už o tom mluvíme: dávejte si pozor.“

„Nač?“

„Na sebe i na ostatní. Pokrok nikdy nepřichází zadarmo. Zbavili jsme se tisíců nebezpečí, konfliktů, ale za to se muselo zaplatit. Společnost — změkla. Ale vy jste, vy byste mohl být… tvrdý. Rozumíte?“

„Rozumím,“ řekl jsem a vzpomněl jsem si na člověka, který se smál v restauraci a umlkl, když jsem k němu přikročil.

„Doktore,“ řekl jsem znenadání, „pravda… potkal jsem v noci lva, dokonce dva lvy, proč mi nic neudělali?“

„Šelmy už neexistují, Breggu, betrizace… potkal jste jej v noci? A co jste udělal?“

„Škrábal jsem ho pod krkem,“ řekl jsem a ukázal mu jak. „Ale s tou Iliadou je to přehnané. Měl jsem pořádně nahnáno. Kolik jsem dlužen?“

„Na to vůbec nemyslete. A kdybyste kdykoli potřeboval…“

„Děkuji.“

„Ale příliš to neodkládejte,“ dodal, téměř pro sebe, když už jsem odcházel. Až na schodech jsem pochopil, co to znamenalo. Bylo mu bezmála devadesát let.

Vrátil jsem se do hotelu. V hale byl holič. Samozřejmě robot. Dal jsem se ostříhat. Byl jsem pořádně zarostlý, se spoustou vlasů nad ušima. Nejvíc prošedivělé byly skráně. Když skončil, zdálo se mi, že vypadám trochu méně divoce. Zeptal se melodickým hlasem, má-li mi načernit vlasy.

„Ne,“ odpověděl jsem.

„Aprex?“

„Co je to?“

„Proti vráskám.“

Váhal jsem. Bylo mi strašně hloupě. Ale třeba měl ten doktor pravdu.

„No budiž,“ souhlasil jsem. Pokryl mi tvář vrstvou ostře vonící želatiny, která ztuhla v masku. Pak jsem ležel v obkladech, šťasten, že mám tvář zakrytou. Hvězdný pilot se vrátil…

Vyjel jsem nahoru. V pokoji už ležely balíčky s tekutým prádlem. Shodil jsem ze sebe šaty a vešel do koupelny. Bylo v ni zrcadlo.

Ano. Mohl jsem nahánět strach. Nevěděl jsem, že vypadám jako jarmareční silák. Hranaté dýchací svaly, trup, vůbec celý jsem byl sukovitý. Když jsem zvedl paži a napjal se prsní sval, objevila se na něm jizva široká jako dlaň. Snažil jsem se zahlédnout i tu druhou, pod lopatkou, za niž jsem si vysloužil přezdívku „Klikař“, protože kdyby ta střepina šla o tři centimetry více vlevo, roztříštila by mi páteř. Udeřil jsem se pěstí do svalnatého břicha.

„Ty dobytku,“ řekl jsem do zrcadla. Měl jsem touhu se vykoupat, ale doopravdy, ne v tom ozónovém větru, a zaradoval jsem se při myšlence na bazén, který bude u té vily. Chtěl jsem si obléci něco z těch nových věcí, ale nějak jsem se nemohl rozloučit s kalhotami. Oblékl jsem si tedy bílý svetr, přestože se mi daleko více líbil můj starý černý s rozdrbanými rukávy. Zašel jsem do restaurace.

Polovina stolků byla obsazena. Přes tři sály jsem prošel na terasu, odkud bylo vidět na velké bulváry s nekonečnými proudy gliderů. Pod oblaky, jako horský masív zmodralý vzduchem, tyčilo se nádraží Terminál.

Objednal jsem si oběd.

„Jaký?“ zeptal se robot. Chtěl mi dát jídelní lístek.

„To je jedno,“ řekl jsem. „obyčejný oběd.“

Zjistil jsem, až když jsem začal jíst, že stolky kolem jsou prázdné. Zcela podvědomě jsem vyhledával samotu, a vůbec jsem si to neuvědomoval. Neměl jsem potuchy, co jím, ztratil jsem jistotu, že to, co jsem si předsevzal, je správné. Prázdniny! Jako kdybych chtěl odměnit sám sebe, když to nikoho jiného nenapadlo. Číšník se nehlučně přiblížil.

„Pan Bregg, prosím?“

„Ano.“

„Máte návštěvu ve svém pokoji.“

„Návštěvu?“

Hned mi napadlo, že to bude Nais. Dopil jsem tmavý pěnivý nápoj a vstal jsem. V zádech jsem cítil pohledy, které mě sledovaly. Nebylo by špatné odříznout si takových deset centíků.

V pokoji seděla mladá žena, kterou jsem nikdy neviděl. Šedé nadýchané šaty, červená paráda kolem ramen.

„Jsem z Adaptu,“ řekla, „dnes jsem s vámi mluvila.“

„Takto jste byla vy?“

Trochu jsem se naježil. Co už zase ode mne chtějí?

Usedla. Také já jsem si váhavě sedal.

„Jak se vám daří?“

„Znamenitě. Byl jsem dnes u doktora. Vyšetřil mě. Všechno klape. Najal jsem si vilu, chci trochu číst.“

„Velmi moudré. Z tohoto hlediska je Klavestra ideální. Budete tam mít hory, klid.“

Věděla, že je to Klavestra. Sledovali mě, nebo jak? Seděl jsem nepohnutě a čekal, co bude následovat.

„Přinesla jsem vám maličkost… od nás.“

Ukázala na malý balíček položený na stole.

„Naše poslední novinka, víte,“ mluvila s živostí trochu nepřirozenou. „Když ulehnete k spánku, nařídíte ten přístroj a během několika nocí se dovíte nejprostším způsobem, bez námahy, spoustu užitečných věcí.“

„Tak, to je znamenité,“ řekl jsem.

Usmála se na mne. Já jsem se také usmál. Hodný žáček.

„Vy jste psycholog?“

„Ano. Uhodl jste.“

Váhala. Viděl jsem, že chce něco říci.

„Prosím…“

„Nebudete se na mne zlobit?“

„Proč bych se měl zlobit?“

„Totiž… víte… oblékáte se poněkud…“

„Vím. Ale já ty kalhoty rád nosím. Snad časem…“

„Ale ne, nejde o ty kalhoty. Svetr…“

„Svetr?“ podivil jsem se. „Dnes mi ho udělali. To je snad poslední móda, ne?“

„Ano. Jenomže vy jste si ho zbytečně nafoukl… dovolíte?“

„Prosím,“ řekl jsem docela tiše. Vyklonila se z křesla, nataženými prsty mě lehce udeřila do prsou a slabě vykřikla.

„Co to tam máte?“

„Kromě sebe — nic,“ odpověděl jsem s kyselým úsměvem.

Sevřela levou rukou prsty pravé ruky a vstala. Najednou se ten můj klid, v němž bylo zlomyslné uspokojení, změnil v led.

„Posaďte se, prosím.“

„Když… velice se vám omlouvám… já…“

„To nic. Pracujete v Adaptu dlouho?“

„Druhý rok…“

„Aha, první pacient?“ ukázal jsem prstem na sebe. Trochu zrudla.

„Smím se vás na něco zeptat?“

Zamrkala. Snad si myslela, že si s ní chci umluvit schůzku.

„Beze všeho…“

„Jak je to zařízeno, že je z každého podlaží města vidět nebe?“

Okřála.

„To je velmi prosté. Televize, jak se tomu dříve říkalo. Na stropech jsou obrazovky a přenášejí to, co je nad zemí. Tvary mračen, nebe…“

„Ale ta podlaží asi nejsou vysoká,“ řekl jsem, „a přesto tam stojí i čtyřicetipatrové domy…“

„To je klam,“ usmála se. „Pouze část domů je skutečná; pokračování je obraz. Rozumíte?“

„Rozumím, jak je to, ale nerozumím, proč je to?“

„Proto, aby se obyvatelé ani jediného podlaží necítili zkráceni. V žádném směru.“

„Aha,“ řekl jsem. „No, to je vtipné… Ještě jedna věc. Jdu si pro knihy. Můžete mi doporučit několik věcí ze svého oboru? Takových… kompilačních…“

„Vy chcete studovat psychologii?“ podivila se.

„Ne, ale chci se dovědět, co jste za tu dobu vykonali.“

„Doporučovala bych vám Mayssena,“ řekla.

„Co je to?“

„Učebnice.“

„Chtěl bych raději něco většího. Kompendia, monografie.. vždycky je lepší čerpat z první ruky…“

„Bude to možná poněkud… nesnadné.“

Usmál jsem se zdvořile.

„Možná že ne. V čem vidíte ty nesnáze?“

„Psychologie se hodně zmatematizovala.“

„Já taky. Až k tomu místu, které jsme opustili před sto lety. Je potřeba víc?“

„Vy přece nejste matematik?“

„Není to mé povolání, ale studoval jsem to. Na Prométheovi. Měl jsem tam… spoustu volného času, víte?“

Užaslá, zrozpačitělá neřekla už nic. Nechala mi lístek se soupisem titulů.

Když odešla, vrátil jsem se k psacímu stolu a ztěžka usedl. Dokonce ona, pracovnice Adaptu… Matematika? Kdepak. Barbar. Nenávidím je, říkal jsem si. Nenávidím. Nenávidím. Nevěděl jsem ani, koho tím myslím. Všechny. Ano, všechny. Podvedli mě. Připravili mě o ně, poslali mě, aniž sami věděli, co dělají, neměl jsem se vracet, jako Venturi, Arder, Thomas, ale vrátil jsem se, aby se mě báli, abych chodil, jako nežádoucí výčitka svědomí. Nejsem k ničemu, říkal jsem si, kdybych aspoň mohl plakat, Arder to uměl. Říkal, že za slzy se člověk stydět nemusí. Možná, že jsem doktorovi lhal, neřekl jsem to nikdy nikomu, a určitě to nevím, jestli bych to udělal pro někoho jiného, snad ano, pro Olafa, později. Ale tím jsem si nebyl docela jist. Arder! Jak oni nás zničili, a jak my jsme jim věřili a po celou tu dobu jsme cítili za sebou Zemi, blízkou, věřící v nás, myslící na nás. Nikdo to nevyslovil, proč? O samozřejmých věcech se nemluví!

Vstal jsem. Nevydržel jsem sedět. Chodil jsem z kouta do kouta.

Dost. Otevřel jsem dveře do koupelny, ale vždyť tam ani voda nebyla, abych si ji vychrstl na hlavu. Ostatně, co je to za nápad! Vyslovená hysterie.

Vrátil jsem se do pokoje a začal balit.