Magický prazdroj

„Jak jsi —“ začala Conina, ale Nijel ji přerušil.

„Mágové jsou důvěrně obeznámeni s velkými arkánami, a v tom to bude,“ řekl. „Třeba je ten koberec očarován tak, že slyší jen na opačné povely. Mohl bys ho přinutit, aby se vznesl ještě výš?“

„Jo, to bych mohl,“ odpověděl Mrakoplaš, „ale neudělám to,“ dodal okamžitě. Koberec se pomalu vydal vpřed, a jak to v podobných okamžicích bývá, na místo, kde ještě před chvílí byl, vzápětí dopadl obrovský balvan.

O něco později už byli venku a za zády se jim rozzuřila kamenná bouře.

Palác se prostě a jednoduše rozpadal na kusy a ty kusy poletovaly vzduchem jako při výbuchu vulkánu. Magická věž zmizela beze stopy, ale kolem místa, kde předtím stála, vířily kameny a…

„Někdo tam staví jinou věž!“ vykřikl Nijel.

„Jo,“ zachmuřil se Creosot. „A bere si na to materiál z mého paláce.“

„Klobouk vyhrál,“ zakýval Mrakoplaš hlavou. „Proto si taky staví svou vlastní věž. Je to taková normální reakce. Mágové si vždycky kolem sebe stavěli věže, stejně jako ty…, jak se jmenujou ty věci, které se občas najdou na říčním dně?“

„Žáby?“

„Kameny?“

„Neúspěšní gangsteři?“

„Larvy chrostíků, ty jsem myslel,“ řekl Mrakoplaš. „Když se už mág jednou pustí do boje, první, co udělá, je, že si vybuduje věž.“

„Je hrozně velká,“ žasl Nijel.

Mrakoplaš zachmuřeně přikývl.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Conina.

Mrakoplaš pokrčil rameny.

„Vezmem roha,“ odpověděl lakonicky.

Právě se pod nimi objevila vnější hradba paláce. Když ji míjeli, začala se třást, vytrhávaly se z ní menší kameny a cihly a mizely v kamenném víru kolem nově rostoucí věže.

Nakonec se ozvala Conina: „No dobře. Ale teď mi řekni, jak jsi dokázal přinutit koberec k letu? Opravdu dělá opak toho, co mu řekneš?“

„Ne, je jenom zvyklý na určité základní údaje prostorového a směrového charakteru.“

„Tak teď ti opravdu nerozumím,“ přiznala Conina.

„Mám ti to přeložit do obyčejné řeči?“

„Ano.“

„Rozvinuli jste ho na zemi rubem nahoru,“ řekl Mrakoplaš.

Conina seděla chvíli bez jediného slova. Pak řekla: „Přiznám, že se mi to velice líbí. Je to poprvé, kdy letím na kouzelném koberci.“

„Je to poprvé, kdy letím na kouzelném koberci,“ svěřil se jí Mrakoplaš s nepřítomným výrazem.

„Ale jde ti to skvěle,“ pochválila ho.

„Díky.“

„Říkal jsi, že máš strach z výšek.“

„Strašný.“

„Není to na tobě vidět.“

„To je tím, že na to raději nemyslím.“

Mrakoplaš se obrátil a podíval se na věž, která se tyčila k nebesům nedaleko za nimi. V poslední minutě dorostla a na jejím vrcholu vykvetla složitá struktura cimbuří a ochozů. Nad ní se vznášelo hejno dlaždic, které se jedna po druhé snášely střemhlavým letem dolů a jako včela na česno úlu se ukládaly na svá místa. Věž byla neuvěřitelně vysoká, kameny v základech by byly dávno tou vahou rozdrceny, kdyby je neposilovalo magické pole.

A to byl obrázek, který ukazoval, jakou cenu má ve skutečnosti organizované mágstvo. Ta první a jediná magická bouře spláchla dva tisíce let mírumilovné magie do kanálu. Znovu začaly růst věže jako houby po dešti a se vší tou syrovou magií, která plnila ovzduší, bylo jasné, že v nejbližší době přijde někdo nebo něco k ošklivému úrazu. Pravděpodobně vesmír. Tak obrovské množství magie kolem sebe zahustí čas a prostor a to byla moc špatná zpráva pro každého, kdo byl zvyklý na svět, kde platilo, že cosi jako následek nastává po něčem takovém, jako je příčina.

Mrakoplaš si navíc uvědomoval, že by svým společníkům něco takového velmi těžce vysvětloval. Zdálo se, že chápou určité věci trochu jinak, v mnohem omezenějším měřítku, a bylo jasné, že si neuvědomují nebezpečí všeobecné zkázy, která jim visí nad hlavami. Propadli strašlivému omylu, že by proti tomu nejen měli, ale i mohli něco dělat. Zdálo se, že jsou připraveni přizpůsobit si svět k obrazu svému, nebo při tom pokusu zemřít. Každý by si měl uvědomit, že zemřít v boji za jakoukoliv věc, byť i byla spravedlivá, má obrovskou nevýhodu. Vy pro tu věc totiž zemřete.

To nejdůležitější na organizaci místního vesmíru bylo, že se dařilo udržovat mír mezi mágy, kteří spolu vycházeli asi tak jako klubko koček v pytli. Teď, když se situace změnila, přišel svět o rukavice a každý, kdo by chtěl strčit do pytle ruku, musel počítat s tím, že ho kočky ošklivě poškrábou. Tohle nebyla ta stará, klidná a dobromyslná magie, na kterou byla Zeměplocha zvyklá. Tohle byla magická válka, do bělá rozpálená a všeničící.

Mrakoplaš nikdy nebyl výtečníkem v jasnovidectví, měl co dělat, aby viděl do přítomnosti. Přesto si teď s určitou únavou naprosto přesně uvědomoval, že v nepříliš vzdálené budoucnosti, třeba v nejbližších třiceti vteřinách, uslyší zas tu klasickou větu:

„Určitě existuje něco, co bychom s tím mohli udělat, ne?“

Pod nimi se mihla poušť osvětlená nízkými paprsky zapadajícího slunce.

„Zdá se, že je nějak málo hvězd,“ nadhodil Nijel. „Možná že se bojí vyjít.“

Mrakoplaš zvedl hlavu. Nebe nad jejich hlavami stříbřitě světélkovalo.

„To je syrová magie, která se usazuje v atmosféře,“ řekl. „A atmosféra je už skoro nasycená.“

Dvacet sedm, dvacet osm, dvacet —“

„Ale určitě existuje něco —“ začala Conina.

„Ne, neexistuje,“ odpověděl Mrakoplaš nevýrazným hlasem, ve kterém zazněl jen velmi slaboučký tón zadostiučinění. „Mágové teď budou bojovat tak dlouho, dokud nezůstane jediný vítěz. Nikdo nemůže nic dělat.“

„Mám hroznou žízeň,“ ozval se Creosot. „Nemohli bychom zastavit někde, kde bych si koupil hospodu?“

„A za co?“ ušklíbl se Nijel. „Jste úplný žebrák, nevzpomínáte si?“

„To, že jsem chudý, by mi nevadilo,“ zavrtěl hlavou Creosot, „ale střízlivost, ta mě děsí!“

Conina opatrně strčila Mrakoplaše do žeber.

„Ty tu věc řídíš?“

„Ne.“

„A kam to tedy letí?“

Nijel nahlédl přes okraj koberce.

„Podle krajiny se mi zdá, že míříme na střed. Ke Kruhovému moři.“

„Někdo to přece řídit musí!“

Nazdar, ozval se Mrakoplašovi v hlavě přátelský hlas.

To není zase moje svědomí, že ne? pomyslel si Mrakoplaš.

Cítím se moc špatně.

Jo, tak to je mi líto, ale za to já nemůžu. Jsem jenom oběť okolostojičností. Nevím, proč by to měl někdo házet na mě.

Ano, ale existuje něco, co bys s tím mohl udělat.

Jako třeba co?

Mohl bys zničit Magický prazdroj. Supermága. Pak by tohle všechno okamžitě skončilo.

Neměl bych ani tu nejmenší naději.

V tom případě bys při tom pokusu mohl alespoň položit život. Pořád by to bylo lepší, než nečinně přihlížet, jak se šíří magická válka.

„Hele, víš co? Drž hubu!“ prohlásil Mrakoplaš nahlas.

„Cože?“ podívala se na něj udiveně Conina.

„Hm?“ vypoulil na ni oči Mrakoplaš s nepřítomným výrazem. Chvíli nejistě pozoroval modrozlatý vzorek, na kterém seděl, a dodal: „To řídíš ty, co? A mě k tomu využíváš. To je ale sprostý!“

„O čem to mluvíš?“

„Oh. Promiň. To já si tu jen tak mluvím sám se sebou.“

„Myslím,“ zachmuřila se Conina, „že by bylo lepší, kdybychom přistáli.“

Snesli se na zlatavý oblouk pláže, kde se poušť spojovala s mořem. V denním světle by pláž zářila oslňujícím bílým pískem, ale teď, pozdě navečer, byla rudá jako krev a podobná tajemné krajině z dob vzniku lidstva. Na hranici přílivu ležely kusy naplaveného dřeva, vyhlazené mořem a vybělené slunečními paprsky, podobné kostem neznámých obrovských ryb nebo největší výstavě samorostů ve vesmíru.

Krajina, kam oko dohlédlo, byla nehybná, s výjimkou nekonečného pohybu moře. Poušť byla plochá a neplodná, jen na pobřeží leželo několik větších balvanů. Ty však byly tak rozpálené, že se na nich neudržely dokonce ani mořské řasy.

I moře vypadalo suše. Kdyby byl v historii lidstva vystoupil první proto-obojživelník na takovouhle pláž, byl by to na místě vzdal, okamžitě se zase vrátil do vody a poradil všem příbuzným, aby zapomněli na nohy, protože ta snaha za to nestojí. Vzduch byl vlhký a těžký, jako by ho povařili v týden staré ponožce.

Přes to všechno trval Nijel na tom, že si musí rozdělat oheň.

„Všechno je pak mnohem přátelštější,“ tvrdil. „Kromě toho, co kdyby v okolí žila nějaká obluda?“

Conina se podívala na drobné olejovité vlnky, které nepříliš odhodlaně útočily na pláž.

„Tady v tom?“ zeptala se.

„Člověk nikdy neví.“

Mrakoplaš se pomalu loudal podél břehu a házel do vody oblázky. Jeden nebo dva z nich mu někdo z vody hodil nazpět.

Netrvalo dlouho a Conina měla rozdělaný oheň. Dokonale vyschlé dřevo prosycené solí se rozhořelo hučícími modrými a zelenými plameny, z nichž odletovaly celé vodotrysky jisker. Mág se vrátil a sedl si se zády opřenými o hromadu naplaveného dřeva. Halil ho tak neproniknutelný závoj chmury, že si dokonce i Creosot přestal stěžovat na hlad a žízeň a umlkl.

Conina se probudila krátce po půlnoci. Nad obzorem zářil bledý srpek měsíce a nad pískem se válely cáry chladné, vlhké mlhy. Creosot ležel na zádech a chrápal. Nijel, který si vzal hlídku, spokojeně a hluboce spal.

Po chvíli to Conina zaslechla znovu. Byl to slaboučký, jemně zvonivý zvuk, téměř neslyšný v hlubokém usrkávání moře.

Dívka vstala, přesněji řečeno se jediným plynulým pohybem přelila z vodorovné do svislé polohy a vytáhla z Nijelovy neodporující ruky meč. Pak se tiše ponořila do mlhy, a to tak nenápadně, že se bílé kotouče ani nezachvěly.

Oheň pomalu dohoříval a žhavé uhlíky se nořily do stále větší vrstvy šedého popele. Po nějaké chvíli se Conina vrátila a zatřásla dvěma ležícími postavami.

„Nocotomáseco?“ zahuhlal Nijel.

„Myslím, že bys to měl vidět,“ sykla. „Mohlo by to být důležité.“

„Jenom jsem na vteřinku přivřel oči —“ protestoval Nijel.

„To nic, teď pojď se mnou.“

Creosot se rozhlédl po skromném táboře.

„Kde je ten chlápek od magie?“

„Uvidíte. A teď potichu. Mohlo by to být nebezpečné.“

Klopýtali jí v patách, po kolena v mlze, a Conina je vedla k moři.

„Nakonec se Nijel odhodlal: „Jaké nebezpečí jsi —“

„Psst! Neslyšel jsi nic?“

Nijel natočil hlavu.

„Takové nějaké zvonění?“

„Dívej se…“

Před nimi na pláži se objevil Mrakoplaš, který v obou rukou nesl velký kulatý balvan. Prošel kolem nich bez jediného slova, zavřené oči upřené přímo před sebe.

Vydali se za ním po vychladlé pláži. Mág dorazil do pustého místa mezi dvěmi dunami, kde se zastavil a s elegancí oživlého sušáku na prádlo hodil kámen na zem. Ten zazvonil.

Kolem už byl velký kruh dalších kamenů. Jen několik jich zůstalo ležet na sobě.

Trojice se přikrčila za nejbližší dunou a pozorovala mága.

„Spí?“ zeptal se Creosot.

Conina přikývla.

„A o co se to pokouší?“

„Já si myslím, že se pokouší postavit si věž.“

Mrakoplaš znovu vešel do kamenného kruhu a s nesmírným soustředěním a opatrností položil do vzduchu další kámen. Ten se samozřejmě zřítil k zemi.

„Ale moc se mu to nedaří, co?“ zašeptal Nijel.

„Je to hrozně smutné,“ řekl Creosot.

„Možná že bychom ho měli probudit,“ navrhla Conina. „Jenže já slyšela, že když náměsíčníka probudíte, mohly by mu upadnout nohy, nebo tak nějak. Co si o tom myslíte?“

„No, s mágem by to mohlo být vážně trochu nebezpečné,“ zamyslel se Nijel.

Pokusili se alespoň trochu pohodlněji usadit na studeném písku.

„Je to hrozně patetické, nezdá se vám?“ zavrtěl Creosot smutně hlavou. „Je to úplně jiné, než kdyby to byl skutečný mág.“

Conina a Nijel se chvíli vyhýbali vzájemnému pohledu. Nakonec si mladík odkašlal a řekl: „Já ve skutečnosti taky nejsem barbarský hrdina, víš. Už sis toho asi všimla.“

Chvíli pozorovali Mrakoplašovo marné počínání a pak řekla Conina: „No, když o tom tak mluvíš, tak já taky nejsem žádná skvělá kadeřnice.“

Oba upřeně zírali na náměsíčníka, každý z nich se v duchu zabýval vlastními myšlenkami, ale oba cítili hřejivý příliv vzájemného porozumění.

Creosot si po chvíli odkašlal.

„Pokud by to někomu pomohlo,“ prohlásil nesměle, „někdy si myslím, že mým veršům chybí ještě moc, a musely by být mnohem lepší, aby je někdo začal opravdu poslouchat.“

Mrakoplaš se pokoušel vyvážit velký kámen na malém oblázku. Kámen spadl, ale, jak se zdálo, Mrakoplaš byl s výsledkem svého snažení spokojen, protože se šťastně usmál.

„A co byste jako básník řekl o téhle situaci?“ zeptala se Conina.

Creosot nejistě přešlápl z nohy na nohu. „Život někdy dokáže být dojemný až k smíchu,“ zabručel.

„Skvělé.“

Nijel si lehl na záda a oči upřel k nejasným hvězdám. Pak si najednou rychle sedl.

„Viděli jste to?“ zeptal se.

„Co?“

„Byl to takový záblesk, tak trochu jako —“

Středový obzor najednou vybuchl do obrovské barevné kytice, jejíž barvy rychle prošly všemi odstíny normálního spektra, a pak se nebe rozzářilo zářivou oktarínou. Ta se jim pevně vtiskla do očního pozadí a zhasla stejně rychle, jak se objevila.

Za nějakou chvíli se k jejich sluchu doneslo vzdálené zahřmění.

„To je nějaký nový druh magické zbraně,“ řekla Conina a několikrát zamrkala. Vzápětí se zvedl silný teplý vítr a odnesl s sebou zbytky mlhy.

„Víte co?“ odhodlal se Nijel a vstal „Já ho vzbudím, i kdyby to melo znamenat, že ho zbytek cesty poneseme.“

Právě se natáhl, aby poklepal Mrakoplaše po rameni, když jim nízko nad hlavou proletělo něco, co vydávalo přerývaný hukot podobný hejnu kejhajících hus poháněných peroxidem vodíku a závratnou rychlostí to zmizelo v poušti za nimi. Pak se ozval zvuk, který by vám rozvibroval i falešné zuby ve skleničce, zeleně se zablesklo a zaznělo temné zadunění.

„Já ho vzbudím,“ řekla Conina „ty běž a připrav koberec.“

Prošla nejřidším místem kamenného kruhu a jemně uchopila Mrakoplaše za ruku. Byl by to doslova učebnicový příklad probuzení somnambula, kdyby si při tom Mrakoplaš nehodil přímo na nohu kámen, který právě třímal v rukou.

Otevřel oči.

„Kde to jsem?“ zeptal se.

„Na pláži. Víš, ono se ti něco… zdálo.“

Mrakoplaš zamžoural očima, podíval se na mlhu, na oblohu, na kruh kamenů, na Coninu, zpět na kruh balvanů a znovu na oblohu.

„Dělo se mezitím něco?“

„Odehrál se jen takový menší magický ohňostroj.“

„Aha. Takže už to začalo.“

Nejistým krokem vyšel z kamenného kruhu a na tváři měl takový výraz, že Coninu napadlo, zda se doopravdy vzbudil. Ušel několik kroků a pak si očividně na něco vzpomněl.

Sklopil oči ke své noze a řekl: „Au!“

Už byli skoro u ohně, když je zastihla vlna odražené magie z posledního útoku na věž v Al Kali.

Naštěstí byla věž přes třicet kilometrů vzdálená a magický tlak už tady působil celkem slabě. Tím pádem ovlivňoval podstatu věcí minimálně. Přehnal se nad dunami se slabým mlaskotem, oheň na okamžik zrudl a pak zezelenal, jeden z Nijelových sandálů se proměnil v malého vzteklého jezevce a Serifovi vyletěl z turbanu bílý holub.

„Co to bylo?“ zeptal se Nijel a odkopl jezevce, který mu očichával nohu.

„Hmm?“ zabručel Mrakoplaš.

„Tamto!“

„Jo, ty myslíš tamto,“ pochopil konečně Mrakoplaš. „To byl jen zpětný odraz nějakého zaklínadla. Pravděpodobně zasáhli věž v Al Kali.“

„To musel být nějaký útok, když jsme ho cítili až tady.“

„To pravděpodobně byl.“

„Hej, ale to byl přece můj palác!“ ozval se teď Creosot slabým hlasem. „Já vím, byl výpravný a obrovský, ale bylo to všechno, co jsem měl.“

„To je mi líto.“

„Ale ve městě byli lidé!“

„No, těm asi nic nechybí,“ uklidňoval ho Mrakoplaš.

„Výborně.“

„Ať už se proměnili v cokoliv.“

„Cože?“

Conina chytila Serifa za rukáv. „Nekřičte na něj, není ve své kůži!“

„To je dobře,“ ušklíbl se Creosot kysele. „Konečně nějaké vylepšení.“

„Poslyšte, to je od vás trochu nefér,“ protestoval Nijel. „Mě například dostal z hadí jámy, jo, a taky dost ví o —“

„Jistě, mágové jsou skvělí, když vás mají dostat z maléru, do kterého vás můžou dostat zase jen mágové,“ ušklíbl se Creosot. „A pak ještě čekají, že jim budete děkovat.“

„No, poslyšte, já si myslím —“

„Říci jsem to musel,“ řekl Creosot a vzrušeně zamával rukama.

Na okamžik ho osvětlilo další zaklínadlo, které proletělo po zmučené obloze.

„No! Podívejte se na to!“ vyštěkl. „Já vím, že on to myslí dobře. Oni to všichni myslí dobře. Oni si všichni myslí, že Plocha by byla mnohem lepší místo, kdyby jí mohli vládnout právě oni. Dejte si ode mě říci, není nic horšího než člověk, který se rozhodne, že spasí svět. Mágové! Když je všechno řečeno a uděláno, k čemu jsou? Můžete mi jmenovat jedinou dobrou věc, kterou udělal mág?“

„Já myslím, že tohle je příliš kruté,“ řekla Conina, ale v hlase jí znělo něco, co naznačovalo, že by nebyla proti tomu, aby ji někdo přesvědčoval o opaku.

„No, mně osobně se z nich dělá špatně,“ pokračoval Creosot, který se cítil třeskutě střízlivý a ani trochu se mu to nelíbilo.

„Myslím, že bychom se všichni cítili mnohem líp, kdybychom se trochu prospali,“ vmísil se jim diplomaticky do hovoru Nijel. „Ve dne vypadá všechno úplně jinak. No, alespoň většinou.“

„A kdybyste věděli, jak mám v ústech,“ nedal se uklidnit Creosot, který se rozhodl trvat na svém rozhořčení.

Conina se obrátila k ohni a zjistila, že v nejbližším okolí je mezera tvaru Mrakoplaše.

„Je pryč?“

Mrakoplaš už byl v téhle chvíli skoro kilometr daleko nad temným mořem. Seděl na koberci na zkřížených nohou jako rozzuřený buddha a v jeho hlavě vřela směs zuřivosti, ponížení a vzteku, do které se mísily slabé pramínky rozhořčení.

On přece nikdy nechtěl moc. Zůstal věrný magii, i když v ní nebyl nijak zvlášť dobrý, ale vždycky se snažil a teď se proti němu spikl celý svět. „Ale já jim ukážu!“ Kdo byli oni a co jim ukáže, to byly nepodstatné detaily.

Zvedl ruku a sáhl si pro uklidnění na klobouk, i když nešťastná pokrývka hlavy mezitím ztratila poslední ozdobný zekín.

Zavazadlo mělo mezitím vlastní problémy.

Oblast kolem věže v Al Kali, kterou zaplavovalo neustálé magické bombadování, už se prakticky ponořovala pod hladinu reality, mizela z míst, kde jsou čas, hmota a prostor oddělené veličiny, a dostávala se tam, kde si tihle tři kamarádi začali navzájem půjčovat šaty. Je naprosto nemožné blíže to popsat.

Pokusíme se vám alespoň částečně naznačit, jak to vypadalo.

Vypadalo to jako zvuk piána krátce po tom, co ho někdo upustil do studny. Chutnalo to žlutě a vonělo kašmírem. Na omak to bylo jako úplné zatmění měsíce. Pochopitelně v nejbližším okolí věže to bylo opravdu ošklivé.

Čekat, že v tomhle prostředí přežije cokoliv bez ochrany, bylo jako čekat sníh na povrchu supernovy. To naštěstí Zavazadlo nevědělo a klidně se prodíralo magickými proudy, zatímco na víku a pantech mu krystalizovala syrová magie. Bylo ve velmi zlé náladě, ale je třeba upřímně říci, že na tom nebylo nic divného. Mělo to však za následek, že jeho zuřivost reagovala s usazenou magií a výsledná energie se průběžně uzemňovala, takže Zavazadlo halila mnohobarevná korona, která mu dodávala vzhled rozzuřeného obojživelníka vylézajícího z hořícího močálu.

Uvnitř věže bylo dusno a horko. Svislá šachta nebyla rozdělena podlažími, kolem stěn bylo pouze v různých výškách několik ochozů. Ochozy se hemžily mágy a ti dodávali energii hlasitě praskajícímu paprsku oktarínového světla, který vyplňoval větší část volného prostoru šachty. U jeho základny stál Krajj a oktaríny na klobouku mu zářily tak jasně, až to oslepovalo. Zdálo se, že jsou to otvory do nějakého jiného vesmíru, kde navzdory všem zákonům pravděpodobnosti ústí v neznámém slunci.

Vezír stál s pozdviženýma rukama a roztaženými prsty, oči zavřené, ústa stažená do úzké soustředěné linky a udržoval rovnováhu sil. Mág obvykle dokázal ovládat jen sílu, na kterou stačil vlastními fyzickými schopnostmi, ale Krajj se učil rychle.

Staňte se otvorem v přesýpacích hodinách, středobodem rovnováhy, párkem okolo rohlíku. Udělejte to tak, jak to má být, a jste mocí, jste její součástí a ona je součástí vaší a pak dokážete —

Zmínili jsme se o tom, že se Krajjovy nohy vznášely několik centimetrů nad zemí? Ne? Tak tedy, jeho nohy se vznášely několik centimetrů nad zemí.

Krajj právě sbíral síly k provedení posledního mocného zaklínadla, které mělo vyletět k nebi a obsadit věž tisícem ječících démonů, když se ozvalo hromové zabušení na dveře.

V takových chvílích se používá jedna z magických buddhistických formulí. V té chvíli nezáleží na tom, jestli dveře představuje stanové plátno, kus nevydělané kůže na větrem vybělené jurtě, šest centimetrů silný dub pobitý kovovými hřeby nebo obdélník překližky s mahagonovou dýhou, prosvětlený příšerně nevkusnými barevnými skly a se zvonkem hrajícím výběr z dvaceti melodií, které by odmítl poslouchat i milovník hudby po pětileté robinsonádě na opuštěném ostrově.

Jeden z mágů se tedy obrátil k jednomu ze svých druhů a prohlásil dutým hlasem: „Kdo by to mohl být v tomhle strašném nočním čase?“

Dřevo se zachvělo pod několika dalšími údery.

„Venku už přece nemohla zůstat naživu ani živá duše,“ podivil se další mág poněkud znepokojeně, protože když můžete téměř stoprocentně vyloučit možnost, že na dveře tluče živý člověk, nabízí se tady celkem logicky myšlenka, že je to někdo z mrtvých.

Tentokrát zabušení uvolnilo závěsy.

„Myslím, že by bylo lepší, kdyby šel někdo otevřít,“ nadhodil první mág.

„To budeš hodný.“

„Aha? Aha. No jo.“

Vydal se pomalu k úzké krátké chodbičce ke dveřím.

„Co kdybych tam jen tak skočil a zeptal se, kdo to je?“

„Bezva.“

Postava, která vykročila ke dveřím, byla mírně řečeno podivná. Obyčejné roucho jako ochrana ve vysokomagických polích uvnitř věže nestačilo, takže mág si přes své brokátové ozdobné oblečení natáhl zesílenou kombinézu vycpanou pilinami jeřabiny a ozdobenou kovovými znaky odborností, jež ovládal. Ke špičatému klobouku si připevnil hledí z očazeného skla a jeho nezvykle velké rukavice naznačovaly, že dělá strážce branky v kriketové hře, kde se hraje nadzvukovou rychlostí. Když začal opatrně manipulovat se závorami a zástrčkami, vrhal díky proměnné záři z haly podivné stíny na několik stran.

Zvedl si hledí a opatrně pootevřel dveře.

„My tady nestojíme o žádné —“ začal a byl by dobře udělal, kdyby svá slova volil pečlivěji, protože se stala současně jeho epitafem.

Chvíli trvalo, než si jeho kolega všiml, že se nevrátil, a vydal se do chodby, aby se po něm podíval. Dveře byly dokořán a jen díky síti ochranných zaklínadel dovnitř neproniklo magické inferno, které do otvoru naráželo zvenčí. Dveře nebyly úplně dokořán, a tak je odtáhl od zdi, aby se přesvědčil proč. Z úst se mu vydral vyděšený sten.

Pak se mu za zády ozval jakýsi zvuk. Otočil se.

„Co to —“ začal. Jsou to hodně hloupá slůvka, když s nimi na rtech odcházíte ze světa.

Mrakoplaš se v témže okamžiku vznášel vysoko nad Kruhovým mořem a připadal si jako idiot.

Jednou se to stane každému. Někomu i víckrát.

Představte si, že do vás v hospodě vrazí zezadu někdo přesně v okamžiku, kdy nesete k ústům pivo, vy vychrlíte přes rameno několik peprných domněnek o jeho původu, otočíte se a nejdřív zjistíte, že se tomu nemehlu díváte přesně na sponu u opasku, a když pak zvednete hlavu, máte dojem, že se ten člověk pravděpodobně nenarodil, ale že ho vytesali sekerou z dubu.

Nebo do vás na křižovatce vrazí malé autíčko a vy vylezete, abyste jeho řidiči ukázali, zač je toho loket. Ten otevře dveře a začne vystupovat, a jak se pomalu rozkládaje vám jasné, že při svých rozměrech musel v tom autě sedět na zadním sedadle.

Jiný příklad. Vedete tlupu svých vzbouřených druhů ke kapitánově kajutě a zabušíte na dveře. On vystrčí ten svůj odporný, zlý a vousatý ksicht a v každé ruce svírá dokonale nabroušenou šavli. „Tak, teď přebíráme velení na lodi my, tady s chlapama, ty grázle!“ vmetete mu do tváře a on se vám podívá přes rameno a řekne: „S jakejma chlapama?“ Vy najednou za sebou ucítíte strašlivé prázdno a zmůžete se jenom na „ehm“…

Jinak řečeno, je to takový ten klasický pocit, když vás zničehonic poleje horko. Zažil to každý, kdo povolil vlnám vlastní zuřivosti, aby ho vynesly na pláž pomsty, a pak zjistil, že stojí opuštěn přímo uprostřed žumpy.

Mrakoplaš se stále ještě cítil pokořený a rozzlobený a tak dál, ale jeho emoce se přece jen částečně zklidnily a vrátila se mu větší část jeho normálního já. Můžeme říci, že se v okamžiku, kdy zjistil, že sedí na tenké vrstvě modré a zlaté vlny koberce, vysoko nad nekonečnými světélkujícími vlnami moře, necítil právě nejšťastnější.

Mířil k Ankh-Morporku. Teď se pokoušel vzpomenout proč.

No jistě, tam to přece všechno začalo. Možná že to bylo tím, že tam byla Univerzita, která teď byla tak přesycena magií, že ležela jako dělová koule na slábnoucí materii vesmíru, a natahovala tak skutečnost až na hranici únosnosti. Ankh bylo místo, kde věci začaly a pravděpodobně také skončí.

Byl to taky jeho domov, ať už byl jakýkoliv, a ten ho volal zpět.

Už bylo vzpomenuto, že Mrakoplaš musel mít kdesi daleko v linii svých předků nějakého hlodavce a že v okamžicích bezprostředního nebezpečí cítil neodolatelné nutkání ukrýt se ve své noře.

Nechal koberec, aby se chvíli volně vznášel ve vzduchových proudech, zatímco ráno, které by Creosot bezpochyby nazval růžoprstým, zažehl kolem okraje Plochy ohnivě rudý pás. Líné sluneční světlo se rozlilo do světa, který byl poněkud jiný než ten včerejší.

Mrakoplaš zamrkal. Bylo to strašidelné světlo. Ne, když tak o tom přemýšlel, nebylo strašidelné. Bylo děsivé, což bylo mnohem strašidelnější. Měl pocit, že se dívá na svět vlnou žhavého vzduchu, který žije vlastním zlomyslným životem. Vzduch se natahoval a tančil a dával dost vehementně najevo, že není pouhým optickým klamem. Hlásil, že je skutečný, že je realitou, která se natahuje a vydouvá jako gumový balon, který někdo přefukuje.

Nejsilněji se vzduch vlnil směrem k Ankh-Morporku, kde se míhaly proudy a fontány zmučeného vzduchu a hlásily, že boj zdaleka neskončil. Stejný pilíř rozvlněného ovzduší visel nad Al Kali a pak si najednou Mrakoplaš všiml, že není jediný.

Není to támhle na Quirmu, v místě, kde se stýká Středové moře s mořem Krajovým, taky jedna věž? A pak zjistil, že je jich mnohem víc.

Situace začínala být krajně kritická. Magie se trhala ze řetězu. Sbohem, Univerzito, úrovně a řády; každý mág hluboko v srdci cítil, že přirozená jednotka magie je jeden mág. Věže se ještě rozmnoží a bude se bojovat, dokud nezůstane jediná z nich, a pak začnou bojovat mezi sebou zbylí mágové, až přežije jen ten nejsilnější.

A ten se pak pravděpodobně pustí do boje sám se sebou.

Celá ta konstrukce, která fungovala jako protizávaží na kole magie, se rozpadala na kousky. Mrakoplaš toho upřímně litoval. Nikdy nebyl dobrým mágem, ale to nebylo důležité. Věděl, kam patří. Jistě, jeho místo bylo až na dně, ale věděl přesně kde. Mohl zvednout hlavu a pozorovat v běhu celý ten složitý stroj, který klidně a pečlivě zpracovával přírodní magii vybuzenou otáčením Zeměplochy.

Věděl, že nemá nic, ale to bylo alespoň něco a teď mu to jeho něco chtěli sebrat.

Mrakoplaš stočil koberec tak, aby mířil přímo ke vzdálené záři v místech, kde se rozkládal Ankh-Morpork, a část jeho vědomí, která právě neměla co na práci, přemítala, proč se vzdálené město tak jasně leskne. Taky se zdálo, že měsíc nad obzorem je v úplňku, a i Mrakoplaš, jehož znalost základních meteorologických zákonů byla velmi mlhavá, si byl jistý, že úplněk byl už včera.

No, na tom vlastně nezáleží. Už toho měl dost. Už se nebude pokoušet něčemu rozumět. Vrací se domů.

Jenže mágové se domů nikdy nevracejí.

To praví jedno staré a velice moudré rčení a je zajímavé, že málokterý z nich pochopil, co se v tom rčení vlastně říká. Mágové se pochopitelně nesmějí ženit, ale smějí mít rodiče a mnozí z nich si na den Prasečí hlídky nebo čtvrtek Pečené duše zajedou domů na kus řeči, nějakou tu písničku, a hlavně aby si užili pohled na to, jak jejich starší a silnější druhové z dětství, kteří je kdysi s potěšením týrali, teď při jejich spatření blednou a spěšně jim prchají z cesty.

Je to podobné jako s tím druhým rčením, kterému také většina mágů nerozumí — s tím, které říká, že člověk nemůže dvakrát vstoupit do téže řeky. Pokusy s pomalu tekoucí říčkou a dlouhonohým mágem dokázaly, že to člověk dokáže, a dokonce mnohokrát za sebou.

Mágové filozofii nemilují. Co se logiky jejich úvah týká, pak jedna ruka tleskajícího člověka vydává zvuk „pl“.

Nicméně v tomto konkrétním případě se Mrakoplaš nemohl vrátit domů prostě proto, že už tam žádný domov nebyl. Na řece Ankhu sice leželo město, ale město, které nikdy předtím neviděl. Bylo bílé, čisté a nepáchlo jako latrína plná zkažených ryb.

Přistál nejen v místě, kde se kdysi rozkládalo náměstí Zlomených měsíců, ale současně v těžkém šoku. Byly tam fontány. Fontány tam byly samozřejmě už předtím, ale ty spíš prýštily, než zpívaly a voda v nich dřív vypadala skoro jako řídká polévka. Pod nohama se mu rozkládalo dláždění z bílého mramoru, ve kterém se blýskala drobná zlatá zrnka. A přestože slunce sedělo teprve nízko na obzoru, jako pomeranč přichystaný ke svačině, náměstí bylo téměř prázdné. Ankh byl obyčejně beznadějně přeplněný a nezáleželo vůbec na tom, kde právě byla která oběžnice.

Mimo zurčících fontán se v širém okolí pohybovaly už jen kotouče mastného černého dýmu, který se tvořil v rozpáleném vzduchu nad Univerzitou.

Mrakoplaš býval skoro pyšný na to, že se i v přeplněném městě, vedle všech těch lidí, dokázal cítit opuštěný, ale bylo ještě hroznější cítit se opuštěný, když byl vedle sebe sám.

Stočil koberec, přehodil si ho přes rameno a vykročil strašidelnými ulicemi k Univerzitě.

V otevřených branách se proháněl vítr. Většina budov vypadala, jako když je zasáhly střely, které se odněkud odrazily nebo netrefily cíl. Magická věž, příliš vysoká na to, aby byla přirozená, se jediná zdála být nepoškozená. To stará Věž umění už zdaleka nebyla v tak dobrém stavu. Zdálo se, že se od ní odrazila alespoň polovina zaklínadel namířených na Magickou věž. Celé kusy staré věže byly roztavené a rozteklé, části zdiva zářily, některé římsy vykrystalizovaly a několik partií se vymklo běžným třem rozměrům. I člověk by se byl nad tím kamenem a jeho utrpením ustrnul. Ta věž snad už zažila všechno, s výjimkou zřícení. Vypadala tak zbědované, že se jí asi štítila i zemská přitažlivost.

Mrakoplaš si povzdechl a vykročil kolem její základny ke knihovně.

K místu, kde knihovna kdysi bývala.

Vpředu se tyčil začernalý oblouk vchodu a stála i většina zdí, ale větší část střechy se propadla a všechno bylo pokryto vrstvou sazí a popela.

Mrakoplaš zůstal stát a dlouhou dobu upíral na trosky nehybný pohled.

Pak upustil koberec, rozběhl se kupředu a začal se škrabat přes hromadu trosek, která z poloviny uzavírala vchod. Kameny, kterých se dotýkal, byly stále ještě teplé. Tu a tam se kouřilo z některého zničeného regálu.

Ten, kdo by v té chvíli přihlížel, by viděl, jak Mrakoplaš pobíhá sem a tam mezi kouřícími hromadami trosek, přelézá je a rozhrabuje, odhazuje napůl spálený nábytek a odtahuje těžké trámy krovu se silou skoro lidskou.

Přihlížející by viděl, že se mág několikrát zastavil, aby nabral dech, ale pak se znovu se zoufalým odhodláním pustil do další práce. Ruce měl pořezané od kusů napůl rozteklého skla z kopule střechy. A pozorovatel by nemusel být příliš pozorný, aby zaznamenal, že Mrakoplaš polyká slzy.

Nakonec jeho prsty nahmátly něco měkkého a teplého.

Zoufalý mág odhodil stranou začernalý trám, prohrabal se vrstvou popraskaných dlaždic a nahlédl do temného prostoru pod troskami.

Tam, napůl rozdrcený spadlým trámem a do hnědá opálený ohněm, ležel velký trs přezrálých banánů.

Mrakoplaš jeden z nich velice opatrně utrhl, sedl si a pozoroval přezrálé ovoce, dokud z něj neupadla měkká špička.

Pak ho snědl.

„Neměli jsme ho nechat takhle odejít,“ řekla Conina.

„A jak jsme ho měli podle tebe zastavit, ty má překrásná orlice s holubíma očima?“

„Co když udělá nějakou hloupost?“

„Skoro bych řekl, že je to dost pravděpodobné,“ řekl Creosot dotčeně.

„Zatímco my děláme samé moudré věci a přitom v klidu sedíme na rozpálené pláži bez jídla a bez pití, co?“

„Mohla bys mi vyprávět nějakou pohádku,“ navrhl Creosot.

„Ale dejte pokoj.“

Serif si olízl rty.

„A nebyla by alespoň nějaká krátká?“ zakrákoral.

Conina si povzdechla. „Život většinou není žádná pohádka, víte?“

„Promiň, ale nedokázal jsem se ovládnout.“

Teď, když slunce vystoupilo o něco výš, žhnula pláž jako slaná pec. Moře za denního světla nevypadalo o nic lépe než v noci. Vlny se pohybovaly tiše a nehlučně, jako by byly z oleje.

Pláž se táhla dlouhým mírným obloukem na obě strany a za ní nebylo vidět nic jen pár chomáčů vybledlé pouštní trávy, která dokázala vyjít s vláhou získanou z rosy. Nikde nebylo jediné stinné místečko.

„Podívejte se,“ navrhla Conina, „Jsme na pláži, a to znamená, že když se po ní vydáme, musíme dřív nebo později narazit na nějakou řeku, která se vlévá do moře. Takže nám stačí vydat se na jednu nebo druhou stranu.“

„No ano, chladivý sněhu z úbočí Vřesové hory, ale nevíme kterým.“

Nijel si povzdechl a natáhl se ke svému vaku.

„Ehm,“ odkašlal si, „nepomohlo by nám náhodou tohle? Já to ukradl. Promiňte.“

V ruce držel lampu, která byla spolu s kobercem v tajné pokladnici.

„Je kouzelná, ne?“ V hlase mu zněla naděje. „Už jsem o podobných slyšel, nestálo by to za zkoušku?“

Creosot zavrtěl hlavou.

„Ale vždyť vy jste říkal, že váš dědeček s její pomocí získal velké bohatství!“ podívala se na něj Conina.

„Řekl jsem s pomocí lampy. Ale ne téhle lampy. Ne, ne. Ta původní lampa byla stará a otlučená a jednoho krásného dne přišel ten podomní obchodník a nabízel staré lampy za nové a moje prababička mu dala tu pravou za tuhle. Rodina ji od té doby chová v pokladnici jako památku na prababičku. Byla to opravdu výjimečně hloupá žena. Ta lampa samozřejmě nefunguje.“

„Zkoušel jste to?“

„Nezkoušel, ale proč by ji dával pryč, kdyby fungovala, to dá rozum!“

„Tak ji trochu přetři,“ pobídla Conina Nijela, „tím nic nezkazíme.“

„Já bych to nedělal,“ zavrtěl hlavou Creosot.

Nijel svítilnu neohrabaně uchopil. Měla podivný vzhled lampy, kterou někdo sestrojil jen proto, aby co nejrychleji vyhořela.

Opatrně ji přetřel.

Výsledek byl podivně prozaický. Ozvalo se slabé „žbuch“ a u Nijelových nohou se objevil obláček kouře. Několik kroků od kouřového obláčku se na pláži objevila temná linka a ta vzápětí ohraničila čtverec písku, který zmizel.

Ze záhadného prostoru se na pláž vykulila postava, zastavila se a hlasitě zasténala.

Muž na sobě měl turban, opálení v drahé barvě, jakou získáte jen pod tropickým sluncem, zlatý medailon, lesklé kalhoty a pantofle se zvednutými špičkami.

Sedl si a prohlásil: „Chci to slyšet stručně a jasně. Kde jsem?“

Conina se vzpamatovala první.

„Na pláži,“ odpověděla.

„Jo,“ odpověděl džin,, já myslel, v jaké lampě? Na kterém světě?“

„Copak to nevíš?“

Džin lampu vytáhl z Nijelových poněkud ztuhlých prstů.

„Aha, to je tenhle starý krám,“ zabručel otráveně. „Tak to mám na smluvní dobu. Dva týdny každý srpen, jenže znáte to, jeden se pokaždé neutrhne.“

„Máte na starosti hodně lamp?“ zeptal se zvědavě Nijel.

„Už mám všech těch lamp až po krk,“ přiznal se mu džin. „Nějakou dobu už vážně uvažuju o tom, že přesedlám na prsteny. S prsteny to teď vypadá velmi nadějně. Prsteny jsou teď hrozně v módě. Promiňte, lidičky, co pro vás můžu udělat?“ Poslední větu pronesl tím proslulým sebezlehčujícím tónem mnoha dealerů, který ti nešťastníci používají v mylném domnění, že se na ně lidé budou dívat o něco přívětivěji než na cizí zadek.

„My bychom —“ začala Conina.

„Já chci něco k pití,“ vyštěkl Creosot. „A od tebe se čeká, že řekneš, že mé přání je tvým rozkazem,“

„Ale to se mýlíte, takové věci už absolutně nikdo neříká,“ ušklíbl se džin a odkudsi vytáhl sklenici. Pak vrhl na Creosota zářivý úsměv po dobu, která by se dala vyjádřit ve zlomcích vteřiny.

„My si přejeme, abys nás odnesl přes moře do Ankh-Morporku,“ pronesla pevným hlasem Conina.

Džin se zatvářil neurčitě. Pak ze vzduchu vytáhl velmi silnou knihu[22] a začal v ní pomalu listovat.

„Jako plán to zní opravdu zajímavě,“ prohlásil nakonec džin. „Probereme to příští týden v úterý u oběda, ano?“

„Cože?“

„Právě teď jsem trochu v časové tísni.“

„Teď jsi v —?“ začala Conina.

„Skvěle, věděl jsem, že se domluvíme,“ vrhl na ni džin zářivý úsměv, pak se podíval na levé zápěstí a s výkřikem „Cože? To už je čas?“ zmizel.

Trojice zírala na lampu v zamyšleném tichu. První se ozval Nijel. „Co se, k sakru, stalo s těmi obrovskými tlouštíky, co nosí pytlovité kalhoty a říkají, slyším a poslouchám, ó, pane?“

Creosot vztekle zavrčel. Právě dopil svůj nápoj. Ukázalo se, že je to voda plná nějakých bublinek, která páchla jako zapnutá napařovací žehlička.

„Tak něco takového si já nedám líbit,“ zavrčela Conina. Vytrhla Serifovi lampu z rukou a několikrát ji pohladila s takovou silou, jako by se ji pokoušela vyhladit.

Džin se tentokrát objevil o kousek dál, ale jeho příchod byl zvěstován stejně slabým výbuchem a známým obláčkem dýmu.

U ucha si držel něco prohnutého a lesklého a soustředěně poslouchal. Když uviděl Conininu rozhořčenou tvář, zamával na ni rychle volnou rukou a pozvednutím obočí a rychlým zakýváním hlavy jí dal najevo, že teď je zaměstnán jakousi prapodivnou činností, která mu momentálně brání věnovat jí plnou pozornost, ale že v okamžiku, kdy se zbaví té dotěrné osoby, která ho právě obtěžuje, může si být Conina jista, že její přání, které je jistě skvělé, chytré a dokonalé, bude jeho rozkazem.

„Já tu lampu rozbiju,“ řekla tiše.

Džin jí věnoval další úsměv, který by jistě okouzlil přinejmenším čtyři z každých pěti členů lékařské zubní komory, a spěšně mluvil do té věci, kterou svíral mezi ramenem a bradou.

„Fajn,“ říkal právě, „skvělé. Bude z toho pěkný vývar, dejte na mě. Ať se vaši lidé spojí s někým od nás, jo? Buďte po ruce, okej? Tak páčko!“ Odložil podivný nástroj a s nepřítomným výrazem zasykl: „Ten hajzl!“

„Já tu lampu vážně rozbiju,“ opakovala Conina.

„Která lampa že to je?“ zeptal se džin spěšně.

„Kolik jich máš?“ chtěl vědět Nijel. „Já si vždycky myslel, že každý džin má jen jednu.“

Džin jim unaveně vysvětlil, že má lamp několik. Měl jednu malou, ale dobře zavedenou lampu, kde žil během týdne, další, velmi vzácnou lampu, na malém zámečku, pečlivě zrestaurovanou lucernu na venkovském statku ve vinařské oblasti nedaleko Quirmu a v poslední době že si pořídil ještě řetěz prastarých a neužívaných lamp v oblasti ankh-morporských doků. Právě tyhle byly velmi perspektivní, protože až jednou tuhle přístavní oblast objeví ti správní lidé, změní se v magický ekvivalent několika administrativních budov a stejného počtu útulných hospůdek.

Trojice mu naslouchala stejně užasle jako ryby, které omylem vpluly na přednášku o tom, jak správně létat.

„A kdo jsou ti tví lidé, které mají zavolat ti jiní lidé?“ zajímal se Nijel, na kterého všechno udělalo velký dojem, i když nevěděl co ani proč.

„No, víte, já zatím žádné zaměstnance nemám,“ ušklíbl se vesele džin, „ale v nejbližší době už někoho fakt zaměstnám.“

„Tak, teď všichni mlčte,“ zarazila je pevně Conina, „a ty nás okamžitě odnes do Ankh-Morporku.“

„Na vašem místě bych poslechl,“ naklonil se Creosot k džinoví, „protože když na vás ta mladá dáma udělá místo obličeje takovouhle krabici, je lepší udělat, co říká.“

Džin zaváhal.

„Nejsem v dopravě právě nejlepší,“ bránil se.

„Koukej se učit,“ zasyčela Conina a začala si lampu významně přehazovat z ruky do ruky.

„Nejhůř jsem na tom s teleportací,“ vypravil ze sebe džin se zoufalým výrazem, „nemohli bychom udělat nějakou —“

„Dobrá, to stačí,“ prohlásila Conina podezřele klidným hlasem. „Podejte mi dva větší ploché kameny —“

„Okej, okej. Chyťte se pevně za ruce, ano? Udělám, co je v mé moci, ale byl bych nerad, kdyby se stala nějaká ošklivá chyba —“

Krulští astrofilozofové kdysi nezvratně dokázali, že všechna místa jsou ve skutečnosti místo jediné a vzdálenost mezi nimi je pouhá iluze. Tím ovšem dodali ostatním filozofům nesmírné množství materiálu k zamyšlení, protože důkaz, který podpíral jejich teorii, například mimo jiné nevysvětloval, proč existují ukazatele směru. Po mnoha letech neplodných diskusí a bojů byla celá věc předána muži jménem Li-Tin O’Wevidle, největšímu filozofovi[23] Zeměplochy. Ten po delším bádání prohlásil, že je sice pravda, že všechno je prakticky na jednom místě, ale je to prý místo neobyčejně rozlehlé.

A tak byl obnoven duševní řád. Vzdálenost je koneckonců naprosto subjektivní veličina a magická stvoření si ji mohou upravit podle vlastních potřeb.

Ale ne všechna to dokážou dokonale.

Mrakoplaš zničeně seděl na začernalých ruinách knihovny a neustále se pokoušel přijít na to, co je na nich divného.

Tak pro začátek, řekl si, všechno. Bylo přece nemyslitelné, že by někdo spálil knihovnu. Byl to největší zásobník magie na celé Ploše. Podpírala veškeré mágstvo. Každé zaklínadlo, každé sebejednodušší zaříkadlo bylo zapsáno v některé z jejích knih. Spálit je, to bylo jako…, bylo jako…, jako…

Nebyly tady ty správné zbytky. Spousta popela ze dřeva, stovky zčernalých řetězů, ožehlé kameny, hromady jemné suti. Ale desetitisíce knih neshoří jen tak. Všude by musely zůstat zbytky silných desek, kování a hromady jemného papírového popela. A nic takového tady nebylo.

Mrakoplaš prohrábl nejbližší hromádku špičkou nohy.

Do knihovny vedl jen jediný vchod. Pod ní se rozkládaly sklepy — i ze svého místa viděl schody do podzemí, zasypané troskami a odpadky —, ale tam dolů by se všechny knihy v žádném případě nevešly. Teleportovat se také nedaly — vůči takové magii byly imunní. Každý, kdo by zkusil něco podobného, by skončil s mozkem v klobouku.

Kdesi vysoko zazněl výbuch. Zhruba v polovině výšky Magické věže se vytvořil prstenec oranžového ohně, pomalu se vznesl a rostoucí rychlostí vyrazil ke Quirmu.

Mrakoplaš si poposedl na svém provizorním sedátku a zvedl hlavu k Věži umění. Měl takový nejistý pocit, že mu věž pohled oplácí. Stavba neměla jediné okno, ale na okamžik se mu zazdálo, že za pobořeným cimbuřím zahlédl jakýsi pohyb.

Zamyslel se nad tím, jak je asi Věž umění stará. Byla jistě starší než Univerzita. A jistě starší než město, které se postupně nahloučilo kolem Univerzity jako suť kolem hory. Možná že byla starší než celý zeměpis. Bývaly doby, kdy vypadaly světadíly jinak, pokud tomu Mrakoplaš dobře rozuměl, ale postupně se tak nějak přitulily k sobě, jako štěňata v košíku. Snad sem věž vyplavily kamenné vlny z úplně jiného světa. Nebo tady stála ještě dřív, než vznikla Zeměplocha, ale tuhle myšlenku Mrakoplaš raději rychle zahnal z hlavy, protože vyvolávala nevhodné otázky typu: kdo ji tady v tom případě postavil a proč.

Prozkoumal své svědomí.

Říkalo mu: žádné připomínky, posluž si.

Mrakoplaš vstal a oprášil si z roucha prach a popel, přičemž se mu podařilo smést si z oděvu i část zvetšelých ozdob z červeného sametu. Sundal si klobouk, a když se bez valného úspěchu pokusil narovnat mu špičku, posadil si jej zase na hlavu.

Pak se trochu nejistě vydal k Věži umění.

Dole, na jejím úpatí, byly velmi malé a staré dveře. Vůbec ho nepřekvapilo, že se otevřely samy od sebe dřív, než se jich stačil dotknout.

„To je ale zvláštní místo,“ rozhlížel se Nijel, „myslím ty zvláštně zakřivené stěny a tak.“

„Kde to vlastně jsme?“ zeptala se Conina.

„Je tady k maní nějaký alkohol?“ zajímal se Creosot. „Ale asi ne,“ dodal vzápětí zklamaně.

„A proč se to tak kývá?“ zamračila se Conina. „V životě jsem neviděla dům, který by měl kovové stěny.“ Pak zavětřila. „Necítíte olej?“ dodala s podezřením.

Objevil se džin, i když tentokrát bez kouře a zmatených pokusů s padacími dveřmi. Bystrý pozorovatel by si na první pohled všiml, že se drží tak daleko od Coniny, jak to jenom jde, aniž by to působilo podezřele.

„Všichni jsou okej?“ zahlaholil.

„To je Ankh?“ zajímala se Conina. „Poslyš, když jsme chtěli, abys nás tam dopravil, počítali jsme, že nás vyložíš někde, kde jsou dveře.“

„Jste na cestě,“ uklidňoval ji džin.

„A v čem cestujeme?“

Něco na způsobu, jakým duch lampy zaváhal, mělo za následek, že Nijelovy myšlenky, byť s pevným startem, dorazily k cíli v neuvěřitelně krátkém okamžiku. Podíval se na lampu, kterou stále ještě svíral v ruce.

Opatrně s ní zatřásl. Podlaha pod nohama se jim divoce zakývala.

„No to snad…“ začal. „To je přece fyzicky nemožné!“

„My jsme v lampě?“ zúžila Conina oči.

Nijel se pokusil nahlédnout do lampy otvorem pro knot a místnost se znovu zakývala.

„Z toho si nic nedělejte,“ zazubil se džin. „Pokud vám můžu radit, uděláte líp, když na to nebudete myslet.“

Pak jim vysvětlil — i když slovo „vysvětlil“ je v tomto případě výraz silně nadnesený —, že je možné cestovat světem v malé lampě, kterou nese jeden z účastníků výpravy. Lampa se přesouvá v prostoru, protože ji nese jeden z těch uvnitř, a to je umožněno za a) zlomovou povahou základů reality, což zjednodušeně znamená, že si můžeme cokoliv a všechno představit všude a kdekoliv, a tedy i uvnitř čehokoliv a všeho, potažmo tedy i sebe sama, neboli tohotéž, b) netradičním a tvořivým přístupem ke styku s veřejností. Trik spoléhal na to, že fyzikální zákony nestačí ten podvod zaregistrovat před ukončením cesty.

„Za takových okolností je opravdu lepší na to nemyslet, no ne?“ uzavřel džin svou řeč.

„Jako je lepší nemyslet na růžového nosorůžce?“ prohlásil Nijel a pobaveně se zasmál, když k němu všichni otočili tázavé pohledy.

„To byla taková hra, kterou jsme hráli,“ řekl. „Museli jste se vyhýbat myšlence na růžového nosorůžce.“ Pak si odkašlal. „Neříkám, že to byla zrovna nějaká skvělá hra.“

Znovu se pokusil nahlédnout do lampy.

„Taky se mi zdá,“ zavrtěla hlavou Conina.

„Hm,“ ozval se džin, „nedal by si někdo kávu? Nějakou hudbu? Partičku VrV[24]?“

„Co takhle něco k pití?“ ožil Creosot.

„Bílé víno?“

„To je hnusná břečka.“

Džin se zatvářil šokované.

„Jenže červené je špatné na —“ začal.

„— ale co si takhle trochu zatokat?“ pospíšil si Creosot. „Nebo třeba trochu sauternského?[25] Ale žádné ozdobné lžičky ani paraplíčka.“ Pak Creosotovi došlo, že takhle se na džina asi nemluví. Trochu se sebral. „Tak tedy žádná paraplíčka, při pěti měsících Nasreemu. Žádný ovocný salát, olivy, ohýbací brčka, citrónová kůra nebo skleněné opičky na ozdobu, tak ti přikazuji při sedmnácti sarudinských sideritech —“

„Já nejsem duch deštníků,“ odpověděl mu džin uraženě.

„Je tady spousta místa, proč to trochu nevybavíš nábytkem?“ zeptala se Conina.

„Víte, čemu nerozumím?“ řekl Nijel. „Když jsme všichni v té lampě, kterou držím, tak ten já, co je uvnitř té lampy, drží ještě menší lampu a v té lampě —“

Duch lampy varovně zamával rukama.

„Nemluv o tom!“ přikazoval. „Prosím!“

Nijel nakrčil obočí. „Jasně že ne,“ přikývl, „ale to mě musí být celá řádka, co?“

„Je to všechno cyklická záležitost, ale hele, buď tak laskav a přestaň na nás upozorňovat…, momentík… A do prdele!“

Ozval se tichý, nepříjemný zvuk, protože vesmíru konečně došlo, co se děje.

Ve věži byla tma. Celé její nitro pokrývala vrstva prastaré temnoty, kralující tady od počátku lidstva, a ta teď odmítala vpustit nafoukané denní světlo, které se sem snažilo vetřít s Mrakoplašem. Cítil, jak se pohnul vzduch, když se za ním dvířka s bouchnutím zavřela. Tma se přelila nazpět a prostor, který předtím zabíralo světlo, vyplnila tak dokonale, že by spoj nebyl vidět, ani kdyby tam světlo zůstalo.

Vnitřek věže byl cítit starobylostí, ve které jen velmi podezřívavý člověk ucítil závan havraního trusu.

Vyžadovalo to skutečně velkou dávkou odvahy, stát v té naprosté tmě. Mrakoplaš jí sice tolik neměl, ale přece jen zůstal na místě.

Najednou mu začalo něco čenichat kolem nohou a Mrakoplaš doslova zdřevěněl. Jediný důvod, proč se nedal na útěk, byl ovšem v tom, že měl strach, aby nešlápl na něco ještě horšího.

Pak se jeho ruky velmi jemně dotklo něco jako stará a vlahá kožená rukavice a nějaký hlas řekl: „Oook.“

Mrakoplaš zvedl hlavu.

Temnota se na jediný kratičký okamžik rozestoupila a Mrakoplaš viděl.

Celá věž byla zevnitř obložena knihami. Celé náruče jich ležely na každém stupni polorozpadlého spirálového schodiště, které vedlo nahoru k ochozu. Byly poskládány na zemi, i když by bylo možná přesnější říci, že se tam tísnily. Ležely — no dobrá—, tak tedy hřadovaly na každé chatrné římse a v každém výklenku.

Pozorovaly ho jakýmsi zvláštním způsobem, který neměl nic společného s obyčejnými šesti smysly. Knihy dovedou skvěle vyjadřovat myšlenky, i když se nemusí pokaždé shodovat s jejich vlastním míněním, samozřejmě, a Mrakoplaš v téhle chvíli pochopil, že se mu snaží něco sdělit.

Znovu se zablesklo. Uvědomil si, že světlo přichází od Magické věže a do Věže umění proniká horem otvorem nad schodištěm.

Při tomhle záblesku odhalil Hafala, který mu dýchavičně sípal na pravou nohu. V tom okamžiku se mu o něco ulevilo. Teď ještě kdyby odhalil původ toho tichého škrabavého zvuku, který se mu ozýval těsně vedle levého ucha.

Další záblesk a Mrakoplaš zjistil, že se dívá přímo do žlutých očí Patricije, který trpělivě škrabal drápky na sklenici, ve které byl uvězněn. Jeho činnost byla pomalá a nevzrušená. Zdálo se, že malý ještěr se ani tak nepokouší uniknout z vězení, ale je prostě zvědavý, jak dlouho mu bude trvat, než se prohrabe skleněnou stěnou své láhve od okurek.

Mrakoplaš se podíval na hruškovitou knihovníkovu postavu.

„Jsou jich přece desetitisíce,“ zašeptal a jeho hlas okamžitě nasály a pohltily nejbližší řady knih. „Jak jste je sem všechny dostal?“

„Oook, oook.“

„Cože udělaly?“

„Oook,“ opakoval knihovník a několikrát při tom zamával olysalými lokty.

„Přeletěly?“

„Oook!“

„Vážně to umějí?“

„Oook,“ přikyvoval horlivě knihovník.

„To musel být fantastický pohled. To bych jednou hrozně rád viděl.“

„Oook.“

Bohužel, ne všechny knihy to dokázaly. Většina důležitých grimoárů sice požár přežila, ale sedmidílný herbář přišel v plamenech o rejstřík a mnohé vícedílné spisky oplakávaly některý ze svých dílů. Pěkná řádka knih měla na vazbách začernalé spáleniny, jiné přišly o desky a za některými se dokonce táhly po dlažbě jejich vlastní nitě.

Zazářila sirka a většina knih se poplašeně přitiskla ke stěnám. Byl to však jen knihovník, který zapálil svíci a teď vrhal na podlahu a jednu zeď stín takové velikosti, že by klidně mohl zlézat mrakodrapy.

U jedné stěny měl knihovník přistavený velký stůl a ten byl z poloviny pokryt tajemným nářadím, nádobami se vzácnými lepidly a knihařským lisem, ve kterém se už lisoval jeden z nebohých svazků. Jen tu a tam po knize přeběhlo několik slabých záblesků magické záře.

Knihovník vstrčil svíci Mrakoplašovi do ruky, zvedl ze stolu skalpel a větší pinzetu a sehnul se nad roztřesenou knihou. Mrakoplaš zbledl.

„Ehm,“ prohlásil slabým hlasem, „nevadilo by vám, kdybych si skočil trochu na vzduch? Nesnáším pohled na klih, vždycky omdlím.“

Knihovník rozhodně zavrtěl hlavou a ukázal palcem na podnos s nástroji.

„Oook,“ přikázal. Mrakoplaš nešťastně přikývl a poslušně mu podal dlouhé nůžky. Pak bolestivě zamrkal, když knihovník vystřihl několik těžce poškozených stran a odhodil je na podlahu.

„Co jí to vlastně děláte?“ zeptal se.

„Oook.“

„Vážně? Slepé střevo? Oh.“

Lidoop, aniž zvedl hlavu, znovu trhnul palcem. Mrakoplaš vylovil z nářadí na podnosu jehlu s navlečenou konopnou nití a podal mu ji. Následovalo ticho přerušované jen skřípotem nitě protahované pergamenem. Po chvíli se knihovník narovnal a řekl:

„Oook.“

Mrakoplaš vytáhl z kapsy kapesník a osušil orangutanovi čelo.

„Oook.“

„Není zač. Bude — dostane se z toho?“

Knihovník přikývl. Z řad knih se ozval slabý, ale mnohohlasý vzdech úlevy.

Mrakoplaš si sedl. Knihy měly strach. Přesněji řečeno, byly k smrti vyděšené. Při pomyšlení na nedalekého supermága jim po hřbetech běhal mráz a jejich pocity se kolem Mrakoplaše svíraly jako čelisti svěráku.

„Dobrá,“ řekl nakonec, „ale co s tím můžu udělat?“

„Oook.“ Knihovník vrhl na Mrakoplaše šibalský pohled, jaký by člověk vrhl přes vrchol brýlí, přestože samozřejmě žádné brýle neměl, a natáhl se pro další knihu.

„Chtěl jsem říct, no vždyť víte, nejsem v magii nijak zvlášť dobrý.“

„Oook.“

„Ten Magický prazdroj, ze kterého teď magie prýští, to je strašlivá věc. To je původní materiál, ještě ze dnů úsvitu času. Nebo přinejmenším z doby jeho snídaně.“

„Oook.“

„Supermág a jeho magie nakonec zničí všechno, že?“

„Oook.“

„Takže je už načase, aby to všechno někdo zarazil, že?“

„Oook.“

„No jo, jenže to nemůžu být já, copak to nechápete? Když jsem se vracel do Ankh-Morporku, myslel jsem si, že třeba ano, ale ta věž! Je tak obrovská! Vždyť musí být opevněna proti veškeré magii. Když s tím nedokážou nic udělat ti nejmocnější mágové, jak by se to mohlo podařit mně?“

„Oook,“ souhlasil knihovník a zručně opravoval poškozený hřbet.

„No tak vidíte, já si myslím, že tentokrát by mohl pro změnu svět zachránit zase někdo jiný. Já se na to vůbec nehodím.“

Lidoop přikývl, natáhl dlouhou paži přes stůl a sebral Mrakoplašovi z hlavy klobouk.

„Hej!“

Knihovník si ho nevšímal a zvedl ze stolu nůžky.

„Koukněte, to je můj klobouk, jestli vám to nevadí, a neodvažujte se něco takového udělat s mým…“

Vrhl se kupředu a byl za svou snahu odměněn opatrnou ranou do hlavy, která by ho byla jistě překvapila, kdyby se nad ní mohl zamyslet. Knihovník se sice šoural knihovnou jako líný a dobromyslný nafukovací balon, ale pod kůží, která mu byla velká, se ukrývala dokonalá konstrukce kostí poháněná tak mocnými svaly, že byly schopné prohnat zmozolnatělé kotníky jeho zaťaté pěsti dubovou fošnou. Narazit na knihovníkovu paži bylo jako narazit na chlupatou ocelovou tyč.

Hafal začal skákat sem a tam a vzrušeně kňučel.

Mrakoplaš ze sebe vyrazil nepřeložitelný výkřik zuřivosti, odrazil se ode zdi, sehnul se pro velký kámen, který chtěl použít jako provizorní obušek, nakročil kupředu a ztuhl na místě.

Knihovník se krčil uprostřed věže a jeho nůžky se dotýkaly — nestříhaly — Mrakoplašova klobouku.

A lidoop se na Mrakoplaše šklebil.

Stáli nějakou chvíli jako sousoší. Pak lidoop odhodil nůžky, oprášil z klobouku několik pomyslných smítek, narovnal jeho špičku a položil klobouk Mrakoplašovi na hlavu.

Několik vteřin poté si vyplašený Mrakoplaš uvědomil, že drží v natažené ruce nad hlavou velký a velmi těžký kámen. Naštěstí se mu ho podařilo odklonit stranou dřív, než se kámen vzpamatoval ze šoku a než ho napadlo padnout mágovi na hlavu.

„Aha,“ řekl, opřel se o zeď a poškrabal se na loktech. „Tohle všechno by mi mělo něco naznačit, že? Taková morální lekce, aby se Mrakoplaš ukázal ve svém pravém já, nechme ho, ať si sám zjistí, o co je vlastně ochotný bojovat, co? No, musím říct, že to byl hrozně laciný trik. A mám pro vás jednu novinku. Jestli si myslíte, že to na mě zabralo —“ chytil klobouk za okraj, „— tak vy si teda myslíte, že to na mě zabralo. Jestli si o mně tedy myslíte tohle…, tak byste si měl rychle myslet něco jiného… No jo, poslyšte, já to… Když tedy myslíte.“

Hlas se mu postupně vytratil. Nakonec pokrčil rameny.

„Tak dobře, ale když si to tak všechno promyslíte, vážně, co bych s tím mohl dělat?“

Knihovník odpověděl rozmáchlým gestem, které naznačovalo stejně jasně, jako kdyby řekl „oook“, že Mrakoplaš je mág, má klobouk, největší knihovnu magických knih na světě a věž. To by se dalo považovat za všechno, co může magický praktik potřebovat. Opice, malý dýchavičný teriér a ještěr v láhvi od okurek byli jakési přídavky k dobru.

Mrakoplaš ucítil na noze nějaký tlak. Hafal, který chápal velice pomalu, zmáčkl bezzubými dásněmi špičku Mrakoplašova střevíce a divoce ji sál.

Chytil psíka za kůži vzadu na krku a za ten chlupatý pahýlek na opačném konci, kterému budeme pro nedostatek přesnějších slov říkat oháňka, a opatrně ho vzal do náruče.

„Tak dobře,“ zabručel. „Ale měl byste mi to všechno vyprávěl od začátku.“

Pohled od Nakřápnutých hor na Ankh-Morpork, který se, podobný natrženému sáčku s nákupem, rozkládal uprostřed nedohledných Stoských plání, byl celkem impozantní. Zaříkadla a zaklínadla, která minula svůj cil nebo se odrazila špatným směrem, se rozpínala na všechny strany a vzhůru a vytvořila oblak v podobě mísy, v jehož středu neustále blýskala podivná různobarevná světla.

Všechny silnice i stezky vedoucí z města byly přeplněny uprchlíky a každý hotel a hostinec u cesty byl nacpaný. Nebo téměř každý.

Zdálo se, že příjemnému malému hostinci stojícímu v nevelkém hájku na cestě do Quirmu se všichni vyhýbali. Nebylo to tím, že by měli lidé strach do něj vstoupit, bylo to tím, že pro tuto chvíli jim nebylo dopřáno si ho všimnout.

Zhruba tři sta metrů od hostince se najednou prapodivně zavlnil vzduch a na koberec rozkvetlé levandule vypadly doslova odnikud tři postavy.

Ležely chvíli nehybně ve voňavém porostu, až se jim nakonec pomalu začalo vracet vědomí. Pak se ozval Creosot. „Kde bychom tak mohli být, co myslíte?“

„Je to cítit jako šuplík se spodním prádlem,“ řekla Conina.

„Ale ne s mým,“ zaprotestoval pevným hlasem Nijel.

Opatrně se narovnal a dodal: „Neviděli jste náhodou tu lampu?“

„Zapomeň na ni. Asi ji někde prodal, aby si mohl za výtěžek postavit vinárnu,“ zavrtěla hlavou Conina. Nijel se začal přehrabávat v hustém koberci voňavých kvítků, až nakonec nahmátl jakýsi malý kovový předmět.

„Mám ji!“ zaradoval se.

„Hlavně ji netři!“ vykřikli jeho společníci dvojhlasně. Jejich upozornění už stejně přišlo pozdě, ale na tom nakonec vůbec nezáleželo, protože i když už Nijel stačil lampu opatrně přejet rukávem, stalo se jediné. Ve vzduchu, zhruba ve výši očí, se objevil žhnoucí narudlý nápis, ze kterého se kouřilo.

„Haló?“ četl Nijel nahlas. „Prosím, neodkládejte svou lampu. Jsme rádi, že jste se obrátili právě na nás. Pokud nám po zaznění tónu oznámíte své přání, stane se naším rozkazem. Mezitím si užijte hezkou věčnost.“ K tomu Nijel dodal: „Víte, skoro bych řekl, že si toho nabral trochu moc.“

Conina mlčela. Upírala pohled přes pláň k rozbouřenému kotli magie. Občas se z něj vynořilo nějaké osamocené zaklínadlo a odletělo směrem k některé z bližších magických věží. Navzdory stoupajícímu slunci a citelnému oteplení se otřásla.

„Musíme se tam dostat co nejdřív,“ řekla. „Je to strašně důležité.“

„Proč?“ podivil se Creosot. Jediná sklenka vína, kterou vypil, ho nestačila vrátit do té bezstarostné nálady, ve které v posledních dnech byl.

Conina otevřela ústa a — pak udělala něco u ní nevídaného — zase je beze slova zavřela. Bylo zbytečné, aby vysvětlovala, že každý osamocený gen v těle ji žene kupředu, dokazuje jí, že by se měla vrhnout do akce a že obrazy mečů a řemdihů neustále útočí na kadeřnický salon jejího svědomí.

Nijel na druhé straně nic takového necítil. Jediné, čím se mohl dát hnát on, byla obrazotvornost, ale té měl zato tolik, že by po ní mohla plout středně velká válečná galéra. Podíval se k městu s výrazem, který, nebýt jeho ustupující brady, vyjadřoval by sklonem čelisti pevné odhodlání.

Creosot si uvědomil, že je v menšině.

„Myslíte, že tam budou mít něco k pití?“

„Spousty,“ přikývl Nijel.

„No, to by mi mohlo pro začátek stačit,“ rozveselil se poněkud Serif. „Tak dobrá, veď nás, broskvoprsá dcero —“

„A žádnou poezii, prosím.“

Zvedli se z voňavého koberce a pustili se dolů svahem, až narazili na cestu, která vedla k již dříve zmíněnému hostinci neboli, jak Creosot trval na svém, karavanseraji.

Chvíli váhali, zda mají vstoupit dovnitř. Nezdálo se, že by tady byli nějací hosté. Jenže Conina, jejíž původ a výchova ji nabádaly k tomu, aby se plížila kolem zadních vchodů budov, našla na dvoře za domem uvázány čtyři koně.

Trojice si koně zamyšleně prohlížela.

„To by byla krádež,“ nadhodil nakonec Nijel.

Conina otevřela ústa, aby s ním souhlasila, a než se stačila ovládnout, vyletěla z ní slova „no a co?“. Pokrčila rameny.

„Možná že kdybychom tady nechali nějaké peníze —“ navrhl mladík.

„Na mě nekoukej,“ ohradil se Creosot.

„— nebo jim třeba aspoň napsali lístek a nechali ho tady. Nebo tak něco. Nemyslíte?“

Místo odpovědi se Conina vyhoupla do sedla největšího zvířete, které podle vzhledu a výstroje patřilo nějakému vojákovi. Kůň byl doslova ověšený zbraněmi.

Creosot nejistě vylezl do sedla dalšího koně — poněkud neklidného hnědáka, a povzdechl si.

„Už zase má obličej jako krabici,“ zabručel. „To já raději udělám, co říká.“

Nijel pozoroval oba zbývající koně se silným podezřením. Jeden z nich byl hrozně velký a výjimečně bílý, ne v takové té našedlé běli, na kterou se zmůže většina bílých koní, ale v plném, jasném odstínu mladé slonoviny, pro nějž se Nijelovi dral z podvědomí na jazyk výraz „sněhově oblačný“. Mladíkovi se také na okamžik zazdálo, že zvíře by mohlo být chytřejší než on.

Raději si vybral toho druhého. Ten byl sice trochu hubený, ale klidný a poslušný a Nijelovi se už po dvou neúspěšných pokusech podařilo dostat se do sedla.

Vyrazili.

Zvuk dunících kopyt snad ani nepronikl chmurou, která obestírala celý hostinec. Hospodský se pohyboval jako někdo ve snu. Věděl, že má hosty, dokonce s nimi mluvil, viděl je sedět kolem stolu u ohně, ale kdybyste se ho zeptali, s kým to mluví nebo koho to obsluhuje, nevěděl by. To proto, že lidský mozek naštěstí dokáže nebrat na vědomí věci, které nechce vědět. A mozek hospodského by dokázal ochránit i bankovní sejf.

A ty nápoje! O většině z nich v životě neslyšel, ale na policích nad sudy s pivem se objevovaly další a další podivně tvarované láhve s exotickými vinětami. Potíž byla v tom, že kdykoliv se nad tím pokusil zamyslet, myšlenky se mu rozběhly na všechny strany…

Postavy kolem stolu zvedly hlavy od karet.

Jedna z nich pozvedla dlaň. Byla to ta část, která je na konci paže, a skládala se z pěti jednotlivých kousků, a mozek hospodského proto svému majiteli tvrdil, že je to dlaň s prsty.

Jednu věc ovšem hostinského mozek nedokázal. Změnit hlasy. Tenhle zněl, jako když někdo tluče do skály svazkem olověných plechů.

BARMANE…

Hospodský tiše zasténal. Plazmové hořáky hrůzy se pomalu, ale jistě propalovaly ocelovými vraty jeho vědomí.

OKAMŽIK… TAKŽE BYCHOM SI DALI JEŠTĚ JEDNOU — COŽE JSME TO MĚLI NAPOSLED?

„Krvavou Mářu.“ Tenhle hlas zněl tak, že i docela obyčejná objednávka nápojů zněla jako otevřené vyhlášení války.

AHA, JO. A —

„Já měl malý egg nog,“[26] přidal se Mor.

TAKŽE DALŠÍ EGG NOG.

„S třešničkou.“

SPRÁVNĚ, potvrdil těžký hlas. PRO MĚ TO BUDE MALÉ PORTSKÉ A, mluvčí vrhl přes stůl pohled na čtvrtého člena společnosti a povzdechl si, ASI BYSTE MĚL PŘINÉST DALŠÍ MISKU BURÁKŮ.

Zhruba o tři sta metrů dál, cestou k městu, se koňští zloději pokoušeli vypořádat s novou zkušeností.

„Musím říct, že je to dokonale klidná jízda,“ vypravil ze sebe nakonec Nijel.

„Ano, a což teprve ten — ten dokonalý výhled,“ souhlasil slabým hlasem Creosot.

„Stejně si ale říkám, jestli jsme opravdu udělali dobře,“ nadhodil Nijel.

„Ale hýbeme se a to je důležité, nemyslíte?“ vskočila jim dotčeně do řeči Conina. „Tak nebuď malicherný.“

„No, já jen, že dívat se na kupovitou oblačnost shora je trochu…“

„Nechtěl bys chvíli mlčet?“

„Promiň.“

„A navíc to nejsou kumuly, jsou to straty. V nejlepším případě stratokumuly.“

„No jo,“ zabručel nešťastný Nijel.

„Záleží na tom?“ prohlásil popuzeně Creosot, který se zavřenýma očima pevně svíral koňský krk. „Jaký je v tom rozdíl?“

„Asi tak tři sta metrů.“

„Och.“

„Možná jenom dvě stě padesát,“ připustila Conina.

„Ach.“

Magická věž se chvěla. Pod stropy klenutých komnat a zářících chodeb se převaloval barevný dým. Ve velké místnosti na jejím vrcholu, kde byl vzduch hustý, jakoby mastný a páchl roztopeným cínem, už několik mágů omdlelo v důsledku nesmírného psychického zatížení v boji. Stále jich však zbývalo dost. Seděli ve velkém kruhu a tváře jim bledly soustředěním.

Z vrcholu Penízovy hole vyletěl proud syrové magie, zamířil ke středu magického osmiúhelníku a pozorný pozorovatel by mohl zachytit jemný třpyt vzduchu v místech, kudy síla proletěla.

Na okamžik se v magickém obrazci objevily podivné stíny, ale ty vzápětí zmizely. Uvnitř osmiúhelníku se měnily samotné základy reality.

Mykadlo se otřásl a odvrátil oči pro případ, že by se v nejasné záři zjevilo něco, co by nebyl schopen ignorovat.

Před skupinou starších mágů, kteří ještě přežili, se ve vzduchu vznášel model Zeměplochy. Když se teď na něj Mykadlo znovu podíval, viděl, že drobné narudlé světélko v místě, kde se rozkládalo město Quirm, právě zhaslo.

Ve vzduchu to tiše zapraskalo.

„Takže Quirm byl zničen,“ zamumlal Mykadlo.

„To znamená, že už zbývá jen Al Kali,“ dodal další mág.

„Ale tam je zato někdo velmi mocný.“

Mykadlo zachmuřeně přisvědčil. Míval Quirm rád — bylo to — bývalo to — příjemné malé město na pobřeží Krajového oceánu.

Poněkud nepřítomně si vybavil, jak Quirm navštívil jako malý chlapec. Na okamžik se jeho myšlenky smutně ponořily do šťastné minulosti. Vzpomínal si na zvláštní vůni záplavy muškátů, které zdobily okna i truhlíky před domy. Ulice byly křivolaké, dlážděné kočičími hlavami a většina z nich směřovala po úbočí vrchu dolů k moři.

„Rostly na každé zdi,“ řekl nahlas. „Červené a růžové. Byly červené a růžové.“

Ostatní mágové na něj vrhli udivené pohledy. Dva nebo tři z nich, jejichž vědomí bylo v příliš paranoidním stavu dokonce i na mága, vrhli několik rychlých podezřívavých pohledů po okolních stěnách.

„Není ti něco?“ zeptal se jeden z nich.

„Hm?“ zvedl Mykadlo nepřítomně hlavu. „Oh. Ne, nic, promiňte. Trochu jsem se v myšlenkách zatoulal.“

Potom se podíval na Peníze, který seděl na jedné straně kruhu s holí položenou napříč na kolenou. Chlapec na první pohled vypadal, jako když usnul. Možná že skutečně spal. Jenže Mykadlo cítil v hlubinách své zmučené duše, že hůl nespí, ale pozoruje ho a pátrá v jeho mysli.

Ona věděla. Věděla dokonce o rudých a růžových muškátech.

„Nikdy jsem si nepřál, aby to dopadlo takhle,“ řekl najednou Mykadlo tiše. „Jediné, co jsme ve skutečnosti chtěli, byla špetka úcty.“

„Víš určitě, že ti nic není?“

Mykadlo nepřítomně přisvědčil. Když se jeho kolegové znovu soustředili, začal si je po očku prohlížet.

Nějak se stalo, že všichni jeho staří přátelé zmizeli. Ne, ne přátelé, mág žádné přátele nemá, tedy rozhodně ne mezi mágy. Ne, bylo třeba to vyjádřit jiným slovem. Ach, ano, to je ono. Nepřátelé. Jenže to byla velmi spořádaná skupina nepřátel. Gentlemani. Výkvět své profese. Smetánka. Ne jako tihle lidé, kteří se jeden vedle druhého dostali na svá vysoká místa teprve potom, co se objevil supermág.

No ano, pomyslel si unaveně, na hladině často plavou i jiné věci, než je smetana.

Obrátil svou pozornost k Al Kali a opatrně se pokoušel zkoumat město svou myslí. Dobře věděl, že mágové v Al Kali dělají přesně totéž a snaží se najít jakoukoliv slabinu v obraně.

Pomyslel si: mohl bych být tou slabinou v obraně právě já? Pozinkl se mně pokoušel něco říci. A bylo to něco o té holi. Mág by se měl spoléhat na svou hůl, ne obráceně…, ona ho řídí, vede ho…, přál bych si, abych byl Pozinkla poslouchal…, ne, to je špatné, stává se ze mě slabina…

Pokusil se znovu, osedlal si proud síly a přenesl své myšlenky do nepřátelské věže. Tam už používal magii dokonce i sám Krajj. Mykadlo rychle upravil vlnu a proklouzl kolem ochranných mentálních stěn, které měly odrazit kohokoliv zvenčí.

Duševním zrakem zachytil vnitřek Magické věže v Al Kali, a když obraz zaostřil, spatřil…

…Zavazadlo cválalo světélkujícími chodbami. Teď už bylo rozzuřené skoro k nepříčetnosti. Vzbudili ho ze spánku, ožehli ho plameny, zaútočilo na ně několik mytických, a teď už následkem toho vyhynulých zvířat, zažilo strašlivou bolest hlavy, a ke všemu ještě teď, když vběhlo do Velké síně, uvidělo před sebou klobouk. Ten strašný klobouk, příčinu všech svých příkoří a svízelů. Rozhodným krokem znovu vykročilo…

Mykadlo, který zkoumal sílu odolnosti Krajjovy mysli, cítil, jak se soustředění jeho protivníka bortí. Na okamžik se díval jeho očima a zahlédl zavalitý hranatý předmět s oblým víkem, který se k němu blíží po kamenné podlaze. Krajj se na okamžik pokusil přesunout své soustředěné myšlenky a v tom okamžiku Mykadlo, pro nějž to byl stejný podmíněný reflex jako pro kočku, která vidí mihnout se po podlaze něco malého a pískajícího, udeřil.

Nebyl to silný úder. Nebylo ho ani třeba. Krajjova mysl se pokoušela vyvážit a usměrnit nesmírné síly, a tak zvrátit ji z rovnovážného stavu nebylo nic těžkého.

Krajj napřáhl ruku, aby zničil Zavazadlo, ze rtů se mu vydral zárodek nikdy nedokončeného výkřiku a velkovezír implodoval.[27]

Mágové kolem Krajje měli dojem, že zahlédli, jak se ve zlomku vteřiny zmenšil a zmizel. Na okamžik se jim na sítnicích zachvěla jeho černá silueta…

Ti chytřejší z nich se už v tom okamžiku dali na útěk.

A všechna magie, kterou kontroloval, se v jednom jediném náporu osvobodila a uvolnila. Výbuch roztrhal na kusy nejprve klobouk, pak zničil několik nejspodnějších pater věže, která se samozřejmě v důsledku toho zřítila, a nakonec smetl větší část toho, co ještě zbývalo z města.

Na halu v Al Kali bylo soustředěno tolik mágů v Ankh-Morporku, že souhlasná rezonance provázející výbuch jimi mrštila přes celou místnost. Mykadlo dopadl na záda a klobouk se mu svezl do očí.

Zvedli ho, oprášili a s oslavnými výkřiky ho nesli k Penízovi, i když několik starších mágů se všeobecného veselí neúčastnilo. Peníz si jich nevšímal.

Mykadlo se chvíli beze slova díval dolů do chlapcova obličeje a pak si pomalu přiložil ruce k uším.

„Slyšíte je taky?“ řekl.

Mágové zmlkli. Mykadlo byl stále ještě dost silný a zvuk jeho hlasu by byl umírnil i bouři.

Penízovi zablesklo v očích.

„Já nic neslyším.“

Mykadlo se obrátil k ostatním mágům.

„A vy je taky neslyšíte?“

Potřásali hlavami. Jeden z nich řekl: „A co bychom měli slyšet, bratře?“

Mykadlo se usmál a jeho úsměv byl širokým, nepřítomným úsměvem šílence. Dokonce i Peníz o několik kroků ustoupil.

„No, už brzo je uslyšíte,“ řekl starý čaroděj. „Vy jste je přivolali. Uslyšíte je všichni. Ale nebudete je poslouchat dlouho, to mi věřte.“ Odstrčil jednoho z mladších mágů, který ho držel za ruce, a postoupil k Penízovi.

„Ty, jako Magický prazdroj, přivádíš obrovské množství mocné magie, ale s ní sem proudí a pronikají i jiné věci,“ obvinil ho. „I ostatní jim tu a tam otevřeli nějakou tu cestičku, ale ty jsi jim postavil dálnici!“

Najednou se vrhl kupředu a vytrhl Penízovi z ruky jeho černou hůl a pozvedl ji nad hlavu, aby ji roztříštil o zeď.

Když mu hůl úder oplatila, Mykadlo ztuhl. Pak mu na kůži začaly vyskakovat velké puchýře…

Většina mágů stihla odvrátit hlavy. Ale několik z nich — a takoví se najdou vždycky — celou scénu s morbidním zájmem pozorovalo.

I Peníz přihlížel. Oči se mu úžasem rozšířily. Jedna ruka mu vyletěla ke rtům. Pokusil se odvrátit. Nešlo to.

„Jsou to přece jen kumuly.“ „No, tak to mě fakt uklidňuje,“ vypravil ze sebe Nijel.

VÁHA S TÍM NEMÁ CO DĚLAT. MŮJ OŘ UNESE NAJEDNOU CELÉ ARMÁDY. DOKÁŽE PŘENÉST CELÉ MĚSTO. TAK JEST, DOKÁŽE ODNÉST COKOLIV, ALE VŠECHNO CHCE SVŮJ ČAS, vysvětloval Smrť. ALE TEBE TAM NEODNESE.

„Proč ne?“

JDE PŘECE O TO, JAK TU KTEROU VĚC VIDÍŠ, CHÁPEŠ?

„No vždyť by to vypadalo docela dobře, nezdá se ti?“ nadhodil opatrně Válka, „Jeden jezdec a tři strašliví pěšáci z Jakokalypsy.“

„Co kdybys je požádal, aby s tím na nás počkali?“ zeptal se Mor a jeho hlas se táhl jako něco, co odkapává ze dna rakve.

MÁM PRÁVĚ NA PRÁCI NĚCO NEODKLADNÉHO, za-bručel Smrť. Tiše zacvakal zuby. VĚŘÍM, ŽE SI NĚJAK poradíte. OBYČEJNĚ TO DOKÁŽETE.

Válka stál a pozoroval zmenšujícího se koně.

„Tedy řeknu vám, že mi občas dokáže lézt pěkně na nervy. Proč si, u všech všudy, myslí, že musí mít pokaždé poslední slovo,“ prohlásil.

„Myslím, že je to u něj taková síla zvyku.“

Obrátili se nazpět k hostinci. Chvilku mlčeli a pak se najednou Válka zeptal: „Kde vlastně zůstal Hlad?“

„Šel hledat kuchyň.“

„Aha.“ Válka kreslil jednou obrněnou nohou do písku a přemýšlel o tom, jak daleko je to do Ankh-Morporku. Bylo teplé líné odpoledne. Co se jeho týče, může celá Jakokalypsa klidně počkat.

„Co takhle ještě jednu na cestu?“ navrhl.

„Myslíš, že jo?“ řekl Mor pochybovačně. „Obávám se, že nás tam už čekali. Víš, nerad bych všechny ty lidičky zklamal.“

„Jsem si jistý, že máme čas alespoň na jednu na stojáka,“ řekl Válka. „Hospodské hodiny nejdou nikdy přesně. Máme plný pytel času. Patří nám všechen čas na celém světě.“

Mykadlo se zřítil kupředu a padl na bílou mramorovou podlahu. Hůl se mu vyvlekla z prstů a zvedla se do svislé polohy.

Peníz strčil do nehybného těla nohou.

„Já ho varoval. Řekl jsem mu, co se stane, když se mé hole ještě jednou dotkne. Koho myslel tím,oni’?“

Ozvalo se všeobecné pokašlávání a většina mágů si okázale prohlížela nehty.

„Tak co tím myslel?“ trval na své otázce Peníz.

Kebab Zovce, vykladač tradic, již podruhé v poměrně krátké době zjistil, že se mágové kolem něj rozestupují jako ranní mlha. Vzápětí zjistil, že ačkoliv se ani nepohnul, stojí o hezký kus před ostatními mágy. Jeho oči přeběhly sem a tam jako pár veverek zahnaných do pasti.

„Ehm,“ začal nezávazně. „Náš svět, tak říkajíc, tedy přesněji řečeno skutečnost, ve které žijeme, v pravém slova smyslu vzato, se dá uvažovat, abychom si jaksi rozuměli, že ano, jako gumové prostěradlo.“ Zaváhal, protože si uvědomil, že větu, kterou právě vyslovil, asi nikdo nezařadí do knihy proslulých citátů.

„To proto,“ dodal spěšně, „že se křiví, ne, přímo roztahuje, přítomností jakéhokoliv množství magie a já musím zdůraznit, že když se v některém místě shromáždí příliš velké množství magie, zatlačí nezadržitelnou silou zpět naši skutečnost, a to až za hranici, kam sahala za normálních okolností. Samozřejmě nedá se to brát doslovně (protože v žádném slova smyslu nelze mluvit o nějakých fyzických silách, hranicích nebo rozměrech) a platí věta — postulát, že dostatečné množství magie dokáže, řekněme, prorazit běžnou skutečnost, zatlačí-li ji dostatečně daleko za původní hranice. Tak se otevře cesta pro obyvatele, nebo lépe řečeno uživatele jiných, dejme tomu nižších úrovní (kterým opět pro nedostatek přesnějších výrazů říkáme Podzemní rozměry). Tato stvoření, snad právě pro odpudivý charakter Podzemních rozměrů, jsou přirozeně přitahována jasnějším světem. Naším světem.“

Rozhostila se dlouhá pauza, jaká většinou následovala po všech přednáškách Kebaba Zovce. Během toho mlčení si většina z přítomných v duchu doplňovala do jeho projevu interpunkční znaménka a dávala si dohromady pochroumané odstavce.

Penízovy rty se chvíli tiše pohybovaly. „Chcete tím říci, že magie ty bytosti přitahuje?“ řekl nakonec.

Jeho hlas se teď změnil a ztratil svůj ostrý přízvuk. Hůl visela ve vzduchu nad nehybným tělem Marmarika Mykadla a pomalu se otáčela. Upíraly se na ni oči všech mágů v místnosti.

„Vypadá to tak,“ přikývl Zovce. „Lidé, kteří tuhle věc studovali, tvrdí, že jejich přítomnost je oznamována sborem šeptajících hlasů.“

Peníz vypadal nejistě.

„Je to, jako když bzučí,“ pokusil se mu to osvětlit jakýsi snaživý mág.

Chlapec si klekl na zem a pozorně si prohlížel Mykadla.

„Je tak podivně tichý a nehybný,“ řekl po chvilce napůl zvědavě a napůl udiveně. „Myslíte, že by mu mohlo něco být?“

„To by mohlo,“ přikývl Zovce. „Je mrtvý.“

„Přál bych si, aby nebyl.“

„Myslím, že v tomhle by se většina z nás shodla.“

„Naštěstí mu mohu pomoci,“ usmál se Peníz. Natáhl před sebe ruce a hůl mu do nich tiše vplula. Kdyby měla obličej, byla by se samolibě zašklebila.

Když chlapec promluvil znovu, zazněl v jeho hlase znovu ten zvonivý tón, jako by mluvil z kovové místnosti.

„Kdybychom ovšem netrestali neúspěch, nemohli bychom úspěch považovat za odměnu,“ řekl.

„Prosím?“ naklonil Zovce hlavu na stranu. „Teď jsem vám tak docela nerozuměl.“

Peníz se otočil a vykročil ke svému křeslu.

„Nemáme se čeho bát,“ pokračoval hoch a jeho výrok zněl spíš jako rozkaz. „Co má být na těch Podzemních rozměrech? Když nám budou dělat nějaké potíže — tak pryč s nimi. Skutečný mág se nezalekne ničeho. Ničeho!“

Znovu vstal a přešel k modelu Plochy. Model byl skvělá filigránská práce, přesný do nejmenších podrobností, a to včetně zmenšené Velké A’Tuin, která se pohybovala stále na jednom místě několik centimetrů nad podlahou, jako by opravdu táhla nekonečnými pustinami vesmíru.

Peníz nechal se znechuceným výrazem projít svou ruku modelem.

„My patříme do světa magie,“ prohlásil nakonec. „A řekněte mi, kdo by se nám v našem světe mohl postavit?“

Zovce měl pocit, že se od něj něco čeká.

„Absolutně nikdo,“ zavrtěl hlavou. „Kromě bohů, samozřejmě.“

Zavládlo mrtvé ticho.

„Bohové,“ ozval se tiše Peníz.

„No ano. Jistě. Bohy nikdy k boji nevyzýváme. Oni si dělají svou práci a my také svou. Nemělo by smysl —“

„Kdo tedy vládne na Zeměploše? Mágové, nebo bohové?“

Zovcovi to tentokrát zapálilo rychle.

„Oh, samozřejmě že mágové. Ale, jak bych to tak řekl, tak trochu jako pod bohy.“

Když náhodou strčíte nohu do hlubokého bláta, je to nepříjemné. Ale zdaleka ne tak nepříjemné, jako když opatrně došlápnete druhou nohou o kus dál a uslyšíte, jak se i ona s tichým začvachtáním ponořila. Zovce si ještě přidupl.

„Podívej, mágstvo je mnohem víc než —“

„Takže my nejsme mocnější než bohové?“ zeptal se Peníz.

Někteří z mágů v posledních řadách začali nervózně přešlapovat.

„No…, ano i ne,“ snažil se Zovce, který v tom byl v tuto chvíli už přinejmenším po kolena.

Pravda je, že když se jedná o bohy, mají mágové sklon k nervozitě. Ty bytosti, které sídlily na Cori Celesti, se nikdy konkrétně nevyjádřily, co se týče jejich citů k obřadním magickým rituálům, které v sobě, dělej co dělej, měly trošku něčeho božského, a mágové se vždycky snažili tomuhle předmětu v hovoru i jinde vyhnout. Potíž byla v tom, že když se bohům něco nelíbilo, nespokojili se s tím, že by trousili poznámky, a proto se všeobecně považovalo za rozumné nevytvářet situace, ve kterých by se museli jednoznačně rozhodnout.

„Zdá se mi to, nebo mezi vámi v téhle otázce panuje opravdu jakási nejistota?“ podivil se Peníz.

„Kdybych ti mohl radit —“ začal Zovce.

Peníz mávl rukou. Zdi zmizely. Mágové stáli na vrcholu Magické věže a oči všech se jako na povel obrátily směrem ke vzdálenému vrcholku Cori Celesti, domovu bohů.

„Když už jsme porazili všechny ostatní, zbývají nám jenom bohové,“ usmál se Peníz. „Už někdo z vás viděl nějakého boha?“

Ozval se váhavý sbor záporných odpovědí.

„Tak já vám je teď ukážu.“

„Určitě tam máš místo ještě na jednu, starouši,“ prohlásil Válka.

Mor se nejistě zakýval. „Já si přeci jen myslím, že už bychom měli vyrazit,“ zamumlal nepříliš přesvědčivě.

„Ale no tak, dej pokoj.“

„Tak dobře, ale už jenom půlku. A pak už musíme vážně jít.“

Válka pleskl Mor spokojeně po rameni a zazářil na Hlad.

„A k tomu si dáme aspoň deset sáčků buráků,“ dodal.

„Oook,“ dokončil svou řeč knihovník.

„Aha,“ pokýval Mrakoplaš hlavou, „Takže celý ten problém je v té holi.“

„Oook.“

A to se mu ji nikdo nepokusil vzít?“

„Oook.“

„A co se s nima stalo?“

„Eeek!“

Mrakoplaš zděšeně zasténal.

Knihovník už dávno sfoukl svíčku, protože přítomnost nekrytého plamene knihy znepokojovala, ale když si Mrakoplašovy oči po nějaké době přivykly na temnotu, zjistil, že ve věži vlastně tma není. Oktarínová záře z knih naplňovala vnitřní prostor věkovité stavby ne sice světlem, ale zvláštním druhem temnoty, ve které bylo vidět. Tu a tam se ze vzdálenějších temných koutů ozvalo tlumené zašustění neklidných stran.

„Takže, abychom si to shrnuli. V základě neexistuje způsob, jak bychom ho s pomocí naší magie porazili, je to tak?“

Knihovník odookal nespokojený souhlas a dál se pomalu otáčel na zadku na hladkých dlaždicích.

„To znamená, že nemáme nejmenší šanci. Napadlo vás vůbec, že já patřím k těm několika málo mágům, kterým byl dar magie odepřen? Víte, co myslím? Souboj by probíhal zhruba podle scénáře — já: ‚Nazdárek, já jsem Mrakoplaš‘ Poznámka pro zvukaře: následuje ohlušující ‚kazaam!‘ a opona padá.“

„Oook.“

„Vy se mi v zásadě snažíte říct, že si musím nějak poradit sám.“

„Oook.“

„Bezvadný.“

Ve slabé záři Mrakoplaš pozoroval knihy, které se narovnaly kolem stěn prastaré věže.

Povzdechl si a odhodlaně vykročil ke dveřím. Než k nim však dorazil, očividně zpomalil.

„Tak já tedy jdu,“ oznámil.

„Oook.“

„Abych se postavil tváří v tvář neznámým a smrtelným nebezpečím,“ dodal Mrakoplaš. „Abych položil svůj život na oltář spásy lidstva —“

„Eeek.“

„No dobrá, tak dvojnožců —“

„Haf, haf, haúúú!“

„ — a čtyrnožců, když jinak nedáte.“ A s výrazem napůl poraženého muže utkvěl pohledem na Patricijově sklenici od okurek.

„Taky ještěrů,“ dodal. „A doufám, že teď už můžu odejít.“

Když Mrakoplaš vyšel ven a zamířil k Magické věži, začal z čistého nebe fičet strašlivý vítr. Obrovská bílá vrata byla zamčena tak pevně, že bylo velmi obtížné najít na mléčně bílém povrchu kamene spáry, které vrata vymezovaly.

Chvíli do nich jen tak bušil, ale nic moc se nestalo. Zdálo se, že vrata zvuk pohlcují.

„No, tak to je pěkný,“ zabručel sám pro sebe. Pak si ale vzpomněl na koberec. Ten ležel na místě, kde ho nechal, což byla další výrazná známka toho, že se Ankh změnil. V těch starých dnech před příchodem supermága nikdy nic nezůstalo ležet na místě, kam jste to položili. Alespoň nic, co bychom tady mohli uvést.

Rozvinul ho na dláždění, takže se zlatí draci rozvlnili na modrém pozadí, pokud se to ovšem modří draci nepřeháněli po zlatém nebi.

Sedl si.

Vstal.

Znovu si sedl, podkasal si roucho, vyzul si botu a s určitou námahou si sroloval jednu ponožku. Pak si botu zase obul a začal obcházet okolí, dokud v troskách nenašel polovinu cihly. Tu zastrčil do ponožky a s takto upravenou ponožkou několikrát zkusmo švihnul vzduchem.

Mrakoplaš vyrostl v Morporku. Každý obyvatel Morporku měl rád na své straně, došlo-li k boji, přesilu alespoň dvacet ku jedné, ale všichni se drželi rčení, že lepší ponožka s polovinou cihly v ruce a temná ulička na číhání než kouzelný meč, který nemůžete vytáhnout z kamene.

Znovu si sedl.

„Vzhůru,“ přikázal.

Kaberec se ani nepohnul. Mrakoplaš zamžoural na jeho vzor, pak zvedl jeden roh a pokusil se odhalit, zda spodní strana vypadá jinak.

„No dobře,“ vzdal se, „tak dolů. Hodně, ale opravdu hodně opatrně dolů.“

„Of-ce,“ zabrumlal Válka. „Byla to of-ce.“ Jeho hlava v těžké helmě se zařinčením narazila na horní desku baru. Podařilo se mu ji znovu zvednout. „Of-ce.“

„Nenene,“ zaprotestoval Hlad a pozvedl nejistě vyhublý ukazovák. „To mylo jiné domastik…, domestir…, chrotký zvíře. Jako prase. Nemo jalovise. Koťásko? Něso tachovýho menčího. Ovse ne.“

„Včeliška!“ řekl Mor a pomalu se svezl ze své židle na zem.

„Tak d-obře,“ řekl Válka, aniž mu věnoval nějakou pozornost. „D-obře. Tak teda ješ-tě jed-nou. A od zač-átku.“ Zaklepal na svou sklenici, aby udal tón.

„My jsme ub-ohá…, blíže ne-ur-čená domácí z-víř-átka…, my jsme se z-trat-ila…“ zakrákoral.

„Béébéébéé,“ brumlal Mor na podlaze.

Válka smutně potřásl hlavou. „To už není ono, víš. Bez něj už to není ono. Ten jeho b-as tomu d-ával ten s-práv-ný š-kyt, š-tych!“

„Béébéébéé,“ opakoval Mor.

„Ale, víš co? Nech toho,“ prohlásil Válka a nejistě se natáhl pro láhev.

Vítr narážel na vrcholek věže, horký, nepříjemný vítr, který šeptal podivnými hlasy a klouzal po kůži jako jemný skelný papír.

Ve středu plochy stál Peníz a nad hlavou držel odznak své moci. Když se ve vzduchu objevil jemný prach, uviděli všichni přítomní magické siločáry, které prýštily z hole.

Stáčely se vzhůru a tvořily obrovskou bublinu, která se neustále zvětšovala, až musela být větší než město. A v ní se začaly zjevovat stíny a tvary. Byly roztřesené a nejasné, chvěly se jako odraz v bortícím se zrcadle, stejně nestálé jako kouřové kroužky nebo obrysy mračen. I přesto však byly strašlivě známé.

Tam se na okamžik mihnul Offlerův zubatý čenich. O kus dál se zase na kratičkou chvilku objevil naprosto jasný obraz Slepého Io, vůdce bohů, kolem jehož hlavy obíhal věnec očí.

Peníz dál neslyšně mumlal a bublina se začala zmenšovat. Kroutila se a vydouvala, když se ti uzavření uvnitř pokoušeli dostat ven, ale nebylo to nic platné, bublina se zmenšovala dál.

Už byla velká jen jako Univerzita.

Už byla sotva vyšší než Věž.

Už z ní byla perlově lesklá kulička velikosti… velikosti velké perly.

Vítr se utišil a byl nahrazen těžkým, němým klidem. Vzduch tiše sténal napětím. Většina mágů ležela na podlaze, kam je přitiskly rozpoutané síly, které zahustily vzduch a pohltily veškeré zvuky jako silná vrstva vaty. Každý z nich však slyšel bít své vlastní srdce, a to tak hlasitě, že by to mohlo zničit Magickou věž.

„Podívejte se na mě,“ přikázal jim Peníz.

Zvedli oči. Nedokázali ho neposlechnout.

Držel tu perlově blýskavou věcičku mezi prsty jedné ruky. V druhé svíral hůl, z jejíchž obou konců vystupoval dým.

„Tady máte své bohy,“ řekl, „uvězněné v myšlence. Možná že nikdy nebyli víc než sen.“

Hlas jako by mu najednou zestárnul, prohloubil se. „Mágové Neviditelné univerzity,“ duněl jeho hlas, „nedal jsem vám snad svrchovanou vládu?“

Za ním se nad parapet věže pomalu zvedl koberec, na němž seděl Mrakoplaš a ze všech sil se snažil udržet rovnováhu. Oči měl rozšířené tou přirozenou hrůzou, která zachvátí každého, kdo stojí na několika tuctech propletených nití a pod sebou má pár set metrů prázdna.

Seskočil z té létající věci na vrcholek věže a nad hlavou roztočil v širokých nebezpečných kruzích svou „nabitou“ ponožku.

Peníz ho spatřil jako odraz v užaslých očích shromážděných mágů. Otočil se a překvapeně pozoroval, jak se k němu mág neohrabaným klusem přibližuje.

„Kdo jsi?“ zeptal se.

„Přišel jsem,“ oznámil mu Mrakoplaš přiškrceným hlasem, „abych vyzval na souboj supermága. Který z vás to je?“

Rádoby výhružným pohledem přeletěl shromážděné mágy a významně potěžkával v ruce ponožku.

Zovce riskoval. Pozvedl hlavu a zmatenými pohyby obočí se snažil Mrakoplašovi přiblížit situaci. Mrakoplaš nebyl expert na bezeslovní komunikaci ani ve svých nejskvělejších okamžicích, a tohle ani zdaleka nebyl jeho nejskvělejší okamžik.

„S ponožkou?“ řekl Peníz. „K čemu je taková ponožka?“

Ruka s holí se pozvedla. Peníz se na ni s mírným údivem podíval.

„Ne, počkej,“ zavrtěl hlavou. „Chci si s tím mužem promluvit.“ Podíval se na Mrakoplaše, který se mírně kýval sem a tam. Byl to následek nevyspání, hrůzy a doznívajícího efektu nevyužitého předávkování adrenalinem.

„Je magická?“ zeptal se Peníz zvědavě. „Možná že je to ponožka arcikancléře? Ponožka moci?“

Mrakoplaš zaostřil na ponožku.

„To bych neřekl,“ odpověděl nakonec. „Myslím, že jsem ji koupil v nějakém obchodě, nebo co. Hm. Ještě mám někde jednu.“

„Ale na konci má něco těžkého.“

„Ehm. Jo,“ přikývl váhavě Mrakoplaš. Pak dodal: „Je to půlka cihly.“

„Ale má to velkou sílu?“

„Hm, jak bych ti to… V ponožce můžeš držet různé věci. Kdybys měl ještě jednu, měl bys už například celou cihlu.“ Mrakoplaš mluvil pomalu. Situaci a atmosféru zatím vstřebával tak trochu formou osmózy a přitom pozoroval, jak se hůl v chlapcově ruce výhružně kroutí.

„Tak. Obyčejná cihla v ponožce. Dohromady to dává zbraň.“

„Ehm. Přesně.“

„A jak to funguje?“

„No, zatočíš s tím a praštíš. Do něčeho. Někdy třeba sám sebe do ruky, někdy.“

„A někdy to zničí třeba i celé město?“ řekl Peníz.

Mrakoplaš se zadíval do Penízových zlatých očí a pak na svou ponožku. Natahoval si ji stále a znovu už několik let za sebou. V několika místech byla neumělou rukou zaštupovaná a ty hrbolky důvěrně znal. Jak důvěrně! Některé z nich měly celé vlastní rodinky vyspravených míst. Bylo mnoho různých způsobů, jak popsat ponožku, ale „ničitel měst“ to nebylo to pravé.

„To zase ne,“ přiznal nakonec. „Je to zbraň, která zabíjí jenom lidi a domy nechává stát.“

Část Mrakoplašova mozku pracovala rychlostí ledovcového posunu. Jedny oblasti mozku mu říkaly, že hovoří se supermágem, ale to bylo v přímém rozporu s tím, co mu říkaly některé jiné. Mrakoplaš slyšel hodně o supermágově moci, o supermágově holi, o supermágově krutosti a tak dál. Jediná věc, o které zatím neslyšel, bylo supermágovo stáří.

Podíval se na hůl.

„A co dělá tohle?“

A hůl řekla: Toho muže musíš zabít.

Mágové, kteří se začali pomalu a opatrně zvedat, se opět vrhli na břicha.

Hlas, kterým mluvil klobouk, byl dost strašný, zato hlas, kterým mluvila hůl, zněl kovově a dokonale. Hůl nemluvila, jako kdyby poskytovala radu, ale jako kdyby přímo určovala běh a tvář věcí budoucích. Zdálo se, že je naprosto nemožné nebrat ji na vědomí.

Peníz napůl pozvedl ruku, ale pak zaváhal.

Nepokoušej se mě neposlechnout.

„Nemusíš ji přece poslouchat,“ pospíšil si Mrakoplaš. „Vždyť je to jenom věc.“

„Nevím, proč bych mu měl ubližovat,“ zavrtěl hlavou Peníz. „Vypadá tak neškodně. Jako rozzlobený králík.“

Porazí nás.

„Já?“ řekl Mrakoplaš, schoval ruku s ponožkou za záda a pokoušel se nemyslet na ten kousek, o králíkovi.

„Proč musím vždycky udělat všechno, co řekneš?“ otočil Peníz hlavu k holi. „Vždycky jsem udělal, co jsi mi řekla, ale lidem to nikdy nepomohlo.“

Lidé se tě musí bát. Cožpak ses ode mne opravdu vůbec nic nenaučil?

„Ale on vypadá tak legračně. Má ponožku,“ usmál se Peníz.

Najednou vykřikl a ruka se mu podivně zazmítala. Mrakoplašovi se zježily vlasy.

Uděláš, co ti přikazuju!

„Nechci!“

Víš, co se dělá s neposlušnými chapci!

Ozvalo se zapraskání a vzduchem se rozšířil pach spáleného masa. Peníz klesl na kolena.

„Koukněte se,“ začal Mrakoplaš, „počkejte chvilku—“

Peníz otevřel oči. Byly stále ještě zlaté, ale objevily se v nich hnědé flíčky.

Ponožka, kterou Mrakoplaš máchl v širokém oblouku, zahučela vzduchem, zhruba uprostřed narazila na hůl a tažena cihlou na svém konci, se kolem ní omotala. Ozval se slabý výbuch, na všechny strany se rozletěl cihlový prach a útržky spálené vlny a hůl vyletěla chlapci z rukou. V divoké hvězdici přeletěla po dláždění a mágové před ní prchali na všechny strany.

Doletěla až k parapetu, odrazila se od něj a přeletěla přes okraj.

Jenže místo aby se zřítila dolů, zastavila se ve vzduchu, otočila se z vlastní vůle podélně a vyrazila zpět. Ječela při tom jako velká cirkulárka a zanechávala za sebou chvost oktarínových jisker.

Mrakoplaš postrčil napůl omráčeného chlapce za sebe, odhodil zničenou ponožku, strhl z hlavy klobouk a divokým máváním se pokusil odehnat hůl, která mířila přesně na něj. Zasáhla ho ze strany do hlavy s takovou silou, že se mu zuby téměř slily v kompaktní hmotu, a převrátila ho na zem jako slabý stromek ohlodaný housenkami.

Hůl se v letu otočila, rozpálila do ruda a vyrazila k dalšímu, tentokrát poslednímu útoku.

Mrakoplaš se namáhavě pozvedl na lokty a ve zděšeném ustrnutí pozoroval, jak se hůl ladnou křivkou otáčí v chladném vzduchu, který byl najednou z nepochopitelných důvodů plný sněhových vloček.

Pak se vzduch zabarvil do ruda s modrými puntíky. Čas se zpomalil a zastavil jako gramofon, který někdo zapomenul včas natáhnout.

Mrakoplaš zvedl pohled k vysoké postavě zahalené v širokém černém plášti, která se najednou zhmotnila několik kroků od něj.

Byl to, samozřejmě, Smrť.

Otočil černé dolíky očí, v nichž zářily narudlé uhlíky, k Mrakoplašovi a hlasem, který duněl jako zemětřesení v krasové jeskyni, prohlásil: DOBRÉ ODPOLEDNE.

Pak se odvrátil, jako by svým povinnostem pro tuto chvíli učinil zadost, chvíli se díval k obzoru a znuděně si při tom poklepával špičkou nohy o zem. Znělo to jako pytel plný kastanět.

„Er,“ zakašlal Mrakoplaš.

Zdálo se, že si ho Smrť pamatuje. PROSÍM? Pootočil k němu hlavu.

„Vždycky jsem byl zvědavý, jaké to doopravdy bude,“ prohlásil Mrakoplaš.

Smrť vytáhl z tajemných záhybů svého pláště přesýpací hodiny a upřel na ně oči.

OPRAVDU? řekl poněkud nepřítomně.

„Myslím, že si nemůžu stěžovat,“ pokračoval Mrakoplaš virtuózně. „Byl to dobrý život. Docela dobrý.“ Na okamžik zaváhal. „No, tak dobrý zase nebyl. Skoro bych řekl, že spousta lidí by o něm prohlásila, že byl strašný.“ Znovu chvilku uvažoval. „Já taky,“ zabručel nakonec spíš sám pro sebe.

O ČEM TO MLUVÍŠ, ČLOVĚČE?

Tentokrát Mrakoplaše z míry nevyvedl. „Nezjevuješ se pokaždé, když má zemřít nějaký mág?“

SAMOZŘEJMĚ, A MŮŽU TI ŘÍCT, ŽE MNĚ DNESKA DÁVÁ TEN VÁŠ SPOLEK PĚKNĚ ZABRAT.

„Jak se ti podaří být na tolika místech najednou?“

DOKONALÁ ORGANIZACE PRÁCE.

Čas se dal znovu do pohybu. Hůl, která celou tu dobu nehnutě visela ve vzduchu několik metrů od Mrakoplaše, se s jekotem pohnula kupředu.

Pak zaznělo kovové zadunění, když ji Peníz v letu zachytil.

Hůl vyrazila zvuk, jako když někdo přejel tisícem nehtů po okenní tabuli. Trhala sebou nahoru a dolů, zmítala rukou, která ji svírala, a nakonec po celé délce vykvetla v oblak jedovaté zelené záře.

Tak. Nakonec jsi mě tedy zradil.

Peníz zasténal, ale držel hůl pevně. Kov pod prsty se mu změnil v rudě červený a pak v jasně bílý.

Hoch natáhl ruku před sebe a síla, která pramenila z hole, hučela kolem, odfukovala mu z vlasů snopy jisker a tvarovala jeho roucho do odpudivých a nepříjemných tvarů. Nakonec zoufale vykřikl a udeřil holí do parapetu, kde po ní zůstala dlouhá bublající prohlubeň.

Pak ji odhodil. Zazvonila na dláždění, kousek se kutálela a pak zůstala nehybně ležet. Podruhé v krátké chvíli se před ní mágové rozprchli jako hejno slepic.

Peníz klesl na kolena a třásl se jako osikový list.

„Nelíbí se mi, když musím zabíjet lidi,“ vypravil ze sebe. „Určitě to není správné.“

„Té myšlenky se drž,“ nabádal ho horlivě Mrakoplaš.

„Co se vlasně stane s lidmi, když zemřou?“ zeptal se Peníz.

Mrakoplaš otočil oči ke Smrťovi.

„Myslím, že na tuhle otázku bys měl odpovědět ty,“ kývl na něj hlavou.

ON MĚ NEVIDÍ ANI NESLYŠÍ, PROTOŽE O TO ZATÍM NESTOJÍ.

Ozvalo se slabé zazvonění. Hůl se kutálela nazpět k Penízovi, který ji v hrůze pozoroval.

Zvedni mě.

„To přece nemusíš,“ opakoval Mrakoplaš znovu.

Nemůžeš mně vzdorovat. Nemůžeš přece porazit sám sebe, zvonila hůl.

Peníz se velmi pomalu sehnul a zvedl ji.

Mrakoplaš vrhl rychlý pohled na svou ponožku. Zbýval z ní chomáč připálené vlny. Její krátká válečná kariéra ji bohužel přivedla do stavu, kdy byla mimo dosah pomoci té nejšikovnější jehly.

Tak a teď ho zabij.

Mrakoplašovi se sevřelo srdce. Všem přihlížejícím mágům se sevřelo srdce. Dokonce i Smrť, kterému se nemělo co sevřít, pro jistotu pevněji sevřel svou kosu.

„Ne,“ odpověděl chlapec.

Víš, co se dělá s neposlušnými chlapci.

Mrakoplaš viděl, jak supermágova tvář zbledla.

Hlas hole se teď změnil. Ječela.

Kdybych tady nebyl já, kdo by ti říkal, co máš dělat?

„To je pravda,“ přiznal Peníz pomalu.

Podívej, co všechno jsi dokázal.

Peníz se pomalu rozhlédl po vyděšených tvářích.

„To vidím,“ přikývl.

Naučil jsem tě všechno, co sám znám.

„Myslím si,“ řekl Peníz pomalu, „že toho neznáš dost.“

Nevděčníku! Kdo ti daroval tvůj vlastní osud!?

„Ty,“ přikývl chlapec. Pak zvedl hlavu.

„Uvědomil jsem si, že jsem se mýlil a udělal jsem velkou chybu,“ dodal potichu.

Výborně, takže teď —

„Neodhodil jsem tě dost daleko!“

Jediným pohybem se Peníz postavil a zvedl ruce, ve kterých svíral hůl, nad hlavu. Chvíli stál jako socha a ruce se mu ztrácely v ohnivé kouli barvy roztavené mědi. Ta pak zezelenala, prošla několika odstíny modři, zfialověla a pak vzplála čistou oktarínou.

Mrakoplaš si proti té záři zastínil oči rukou a viděl Penízovu ruku, stále ještě celou, jak pevně svírá hůl a mezi prsty mu protékají kapičky roztaveného kovu.

Ustoupil stranou a vrazil do Zovce. Starý mág stál jako socha s otevřenými ústy.

„Co se stane teď?“ zeptal se ho Mrakoplaš.

„Nikdy ji neporazí,“ zasípal Zovce. „Je jeho. Je stejně silná jako on. On má sílu, ale ona ví, jak ji usměrnit.“

„Chceš říct, že nakonec zničí jeden druhého?“

„V tom je naše naděje.“

Boj zmizel v oblaku vlastní záře. Pak se začala třást země.

„Čerpají ze všeho magického,“ řekl Zovce. „Uděláme dobře, když opustíme věž.“

„Proč?“

„Myslím, že zanedlouho zmizí.“

A jak Mrakoplaš zjistil jediným pohledem, bílé kameny kolem ohnivého mraku už teď vypadaly, jako kdyby tály a mizely v ohnivé záplavě.

Mrakoplaš zaváhal.

„Neměli bychom mu nějak pomoct?“

Zovce se podíval na něj a pak na ohnivou záplavu, která se pomalu šířila.

„Lituju.“ odpověděl.

„No jo, ale třeba by stačila trocha pomoci, sám jste viděl, jaká ta věc je —“

„Lituju.“

„On vám přece pomohl,“ obrátil se najednou Mrakoplaš k ostatním mágům. „Všem. Dal vám všechno, co jste chtěli, nebo snad ne?“

„To mu nikdy nebudeme moci odpustit,“ odpověděl Zovce.

Mrakoplaš zasténal.

„Co zbude, až tohle všechno skončí?“ vykřikl. „Co zbude?“

Zovce sklopil oči.

„Lituju.“

Oktarínové světlo ještě zesílilo a po okrajích začalo černat. Nebyla to ta čerň, která je opakem světla, byla to zrnitá, sypká čerň, která se ukrývá za oslňující září a v žádné slušné skutečnosti nemá co dělat. Bzučela.

Mrakoplaš několikrát nejistě poskočil na místě, protože jeho nohy, instinkty a neuvěřitelně dokonale vyvinutý pud sebezáchovy přetížily jeho nervový systém až k bodu zkratu, ale naštěstí se v poslední chvíli chopilo vlády nad jeho tělem jeho svědomí.

Vrhl se do ohně a natáhl se po holi.

Mágové prchali. Několik jich dokonce přeskočilo parapet věže a teď dolů levitovalo.

Musíme říci, že byli mnohem prozíravější než ti, kteří k útěku použili schodiště, protože věž zhruba za třicet vteřin zmizela.

Sníh se dál snášel kolem mohutného pilíře bzučící temnoty.

Mágové, kteří přežili a sebrali dost odvahy na to, aby zvedli hlavy, spatřili, že z nebe padá malý předmět, který za sebou nechává plameny. Dopadl na dlažbu, kde se z něj ještě několik minut kouřilo. Pak ho uhasil houstnoucí sníh.

Zanedlouho z něj zbyl jen malý bílý kopeček.

O chvíli později se na nádvoří objevila zavalitá postava, která se kotníky rukou opírala o zem. Ta odhrábla sníh a vytáhla věc na světlo.

Byl to, nebo spíš býval, klobouk. Život se s ním nemazlil. Velký kus široké krempy uhořel, špička úplně chyběla a začernalá stříbrná písmena byla téměř nečitelná. Část jich chyběla. Ta zbývající hlásila do světa: MÁ.

Knihovník se pomalu obrátil. Byl úplně sám, když nepočítáme sloup hořící temnoty a padající sněhové vločky.

Zpustošená Univerzita byla prázdná. Kolem leželo ještě několik dalších špičatých klobouků, zničených dusajícíma nohama, ale po lidech ani památky.

Všichni mágové to zmákli někam do úkrytů.

„Válko?“

„Sóje?“

„Smě tam nebli,“ Mor zašmátral po své sklence. „Něco smě měli dělat!“

„Sože?“

„Měli jsme někde to… a tam to…, něco…, všichni…“

„Jas-ně. Měli jsme s-chůzku, něk-de.“

„Tu věc tututujachse to…“ Mor se moudře zadíval do své sklenice, jako by v ní hledal odpověď.

Všichni se zachmuřeně rozhlíželi barem. Majitel hospody už dávno v hrůze uprchl. Na policích stále ještě zbývalo několik neotevřených lahví.

„Katr,“ prohlásil nakonec Hlad. „To bylo to.“

„Ne, by-la to ja-ko…, ta…, katro-str…, apo-stro-fa,“ zabrumlal nepřítomně Válka.

Jeden po druhém zavrtěli hlavou. Zavládlo delší mlčení.

„A so to znamená apostrofa?“ nadhodil nakonec Mor a upíral oči do jakéhosi vzdáleného vesmíru.

„To je, jak-o když ml-uvíš na něk-oho, a on t-ady není,“ pokýval moudře hlavou Válka a po chvilce dodal: „Mysl-ím.“

„Takže to ono potom neni tamto, so?“

„Já b-ych si to nemy-slel,“ odpověděl Hlad po zralé úvaze.

Znovu se rozhostilo dlouhé rozpačité ticho.

„Nejl-epší bude, když se je-ště nap-ijem,“ ukončil jejich rozpravu moudře Válka, který se trochu sebral.

„Smořejmě!“

Zhruba o osmdesát kilometrů dál a několik set metrů výš se Conině konečně podařilo ovládnout ukradeného koně a přinutit ho ke klidnému klusu. Kůň tiše běžel čirým vzduchem a Conina se držela v sedle s odhodlanou nonšalancí.

„Že by sníh?“ řekla najednou.

Od Středu se přibližovala s neslyšným řevem hustá temná mračna. Byla tučná a vypasená, a nemohla se proto pohybovat příliš rychle. V patách se jim hnala sněhová vánice a zakrývala krajinu jako hustá přikrývka.

Nezdálo se, že to bude ten milý sníh, který se s tichým ševelením snáší přímo k zemi a který ve spolupráci s ranním sluncem změní krajinu na jiskřící království úžasné a éterické krásy. Vypadal spíš jako ten druh, který je odhodlaný udělat ze světa místo co nejkrvavější.

„To je touhle roční dobou přece nesmysl,“ zavrtěl Nijel hlavou. Podíval se pod sebe a okamžitě zavřel oči.

Creosot všechno pozoroval s potěšeným úžasem. „Tak takhle je to?“ řekl. „Já o tom slyšel vždycky jenom v pohádkách. Představoval jsem si, že sníh tak nějak vyrazí ze země. Myslím třeba jako houby, víte?“

„S těmi mračny není něco v pořádku,“ řekla Conina.

„Nevadilo by ti, kdybychom se teď přece jen snesli na zem?“ nadhodil Nijel velmi slabým hlasem. „Když se pohybujeme, tak mi to přece jen nepřipadá tak strašné.“

Conina ho ignorovala. „Zkus lampu,“ přikázala. „Chci v tom mít jasno.“

Nijel hrábl do svého vaku a vytáhl lampu.

Džinův hlas se ozval slabě a jakoby odněkud zdáli. „Buďte tak laskaví, uvolněte se…, pokouším se s vámi právě spojit.“ Následovala jakási přihlouplá zvonivá hudba, jaká by se hodila snad tak na horskou boudu v Tyrolích, ve vzduchu se narýsovaly padací dveře a zjevil se sám džin. Rozhlédl se kolem sebe a pak se podíval na trojici na koních.

„Oh, sakra,“ prohlásil nepříliš nadšeně.

„Něco se děje s počasím,“ oznámila mu Conina. „Proč?“

„To mi chcete říct, že to vážně nevíte?“ podíval se na ni džin.

„Proto se tě snad ptáme, ne?“

„No, já to můžu těžko posoudit, ale skoro to vypadá jako Jakokalypsa, co?“

„Cože?“

Džin pokrčil rameny. „Bohové zmizeli, je to jasné?“ řekl. „A jak víte, tak podle legend to znamená, že —“

„Ledoví obři,“ prohlásil Nijel zděšeným šeptem.

„Mluv nahlas,“ požádal ho Creosot.

„Ledoví obři,“ vykřikl na něj Nijel trochu popuzeně. „Bohové je drželi v zajetí, víte. Někde na Středu. Až nastane konec světa, obři se osvobodí, vyjedou do světa na strašlivých ledovcích, získají nazpět vládu, zadusí pod svýma nohama plamen civilizace a svět bude nakonec ležet nahý a zmrzlý v děsivě mrazivé záři hvězd. Nakonec zmrzne sám čas. Nebo tak nějak podobně.“

„Ale tohle přece není ten správný čas na Jakokalypsu.“ Coninin hlas zněl dosti zoufale. „Víš přece, co ta pověst říká. Musí povstat nelítostný a obávaný vládce, musí se odehrát vražedná válka, musí vyjet čtyři strašliví jezdci a pak se ochrana světa prolomí a proniknou do něj bytosti z Podzemních rozměrů —“ zarazila se a tvář jí zbledla jako sníh.

„Jo, a nakonec, pokud vím, svět zmizí pod stometrovou vrstvou ledu,“ zazubil se džin. Natáhl se a sebral Nijelovi lampu z ruky.

„Mučo omluvy,“ prohlásil bodře, „ale je čas, abych začal v tomhle světě likvidovat. Tak nashle, když budu mít cestu, zastavím se.“ Nejdřív se ztratil do půl těla a pak se slábnoucím zvoláním „škoda, že už se nedostanem na ten oběd“, zmizel docela.

Tři jezdci se snažili závojem padajícího sněhu dohlédnout ke Středu.

„Možná že se mi to jen zdá, ale neslyšíte náhodou takové zvláštní praskání a sténání?“ ozval se Creosot.

„Mlčte, ano?“ prohlásila Conina nepřítomně.

Creosot se naklonil ze sedla a popleskal ji po ruce.

„No, tak se přece trochu rozveselte,“ usmál se. „Není přece konec světa.“ Chvilku o svém prohlášení přemýšlel a pak dodal: „Promiňte, to byl jen takový slovní obrat.“

„Ale co s tím budeme dělat?“ zakvílela.

Nijel se narovnal v sedle.

„Já si myslím,“ prohlásil, „že bychom měli jít a pořádně to vysvětlit.“

Oba jeho druhové se k němu obrátili s výrazem, jaký si lidé schovávají pro mesiáše, nebo totální idioty.

„Ano,“ opakoval znovu s rostoucí důvěrou. „Měli bychom to všechno vysvětlit.“

„Myslíš vysvětlit to Ledovým obrům?“ vytřeštila na něj oči Conina.

„Ano.“

„Promiň.“ začala Conina opatrně, „ale pochopila jsem to správně? Ty nám tady vykládáš, že bychom měli jít, najít strašlivé Ledové obry a tak nějak jim vysvětlit, že tady žije spousta teplých lidiček, kteří by byli raději, kdyby obři svět nezabírali a nerozdrtili je všechny svými ledovci a jestli by si to přece jen ještě nerozmysleli? Tak nějak si to představuješ?“

„Jo. To je ono. Vidím, že jsi mě dokonale pochopila.“

Conina s Creosotem si vyměnili pohledy. Nijel seděl pyšně vztyčený v sedle a na tváři mu tkvěl jemný úsměv.

„A takhle hlava,“ nadhodil Creosot, „hlava tě nebolí?“

„Ne, cítím se fajn,“ odpověděl mu chladně Nijel. „Vím jenom, že musím před smrtí vykonat velký hrdinský čin.“

„Jo, tak je to,“ zasmušil se Creosot. „Tak v tom je zakopán celý ten smutný pes. Uděláš něco odvážného a pak zemřeš.“

„A co jiného bychom mohli dělat?“ odsekl mu Nijel.

Chvíli o tom přemýšleli.

„Já nikdy na žádné vysvětlování nebyla,“ řekla Conina nesmělým hlasem.

„Já zase ano,“ prohlásil Nijel pevně. „Vždycky musím všechno vysvětlovat.“

Rozptýlené částice toho, co bylo Mrakoplašovým mozkem, se pomalu soustředily dohromady a procedily se pozvolna závojem temného bezvědomí, jako tři dny starý utopenec, který se vynořuje na hladinu.

Jeho vědomí prozkoumalo poslední vzpomínky stejně opatrně, jako si člověk poškrábe sotva zaschlý stroupek.

Mrakoplaš si vybavil něco o holi spojené s bolestí. S bolestí tak strašlivou, že kdyby mu někdo vrazil do každého mezibuněčného prostoru dláto a na všechna ta dláta bušil palicí, nemohla by být větší.

Pak následoval ten neméně strašlivý kousek se Smrtěm, kde se Smrť natáhl k němu, ale sáhl někam za něj a hůl se začala najednou kroutit a zmítat, oživla a Smrť řekl FAKTRADICI RUDÝ, DOSTAL JSEM TĚ.

A teď tohle.

Mrakoplaš měl pocit, že leží na písku. Bylo velmi chladno. Rozhodl se riskovat, že uvidí něco děsivého, a otevřel oči.

První, co mu padlo do oka, byla levá ruka a k Mrakoplašovu nemalému úžasu jeho vlastní. Zjevila se mu v celé obvyklé špinavosti, přestože na jejím místě čekal jen začernalý pahýl.

Zdálo se, že je noc. Pláž, nebo kde to vlastně byl, se táhla k nepravidelné linii vzdálených nízkých pahorků, pod noční oblohou ojíněnou miliony stříbrných hvězd.

Nedaleko něho byla ve stříbřitém písku hluboká rýha. Pozvedl trochu hlavu a uviděl chomáč ztuhlých kovových kapek. Byly z oktironu, kovu tak nesmírně magického, že ho žádná výheň Zeměplochy nedokázala ani zahřát.

„Aha,“ prohlásil Mrakoplaš, „takže jsme vyhráli!“

Pak si zase lehl.

Po nějaké chvíli se automaticky zvedla jeho pravice a poklepala dlaní na temeno hlavy. Pak na obě strany hlavy. Pak začala s neodbytnou naléhavostí šmátrat v písku kolem ležící postavy.

Nakonec musela přece jen nějakým způsobem přenést svůj zájem i na zbytek těla, protože se Mrakoplaš zvedl a prohlásil. „A sákryš!“

Zdálo se, že široko daleko žádný klobouk není. Zato uviděl malou bílou postavičku, která ležela opodál v písku a nedaleko za ní…

Sloup denního světla.

Bzučel a kýval se ve vzduchu, třírozměrný otvor někam jinam. Občas z něj vyletěl chomáč sněhových vloček. V rotujícím světle zachytil Mrakoplaš tu a tam zvláštní obrazy něčeho, co mohlo být budovami, nebo krajinou pozorovanou pod nezvyklým úhlem v zakřiveném zrcadle. Neviděl je však dostatečně jasně, protože světelný sloup obklopovaly nahrbené černé stíny.

Lidské vědomí je úžasná věc. Je schopné pracovat na několika úrovních současně. A ve skutečnosti, zatímco Mrakoplaš plýtval svým intelektem, sténáním a hledáním klobouku, vnitřní část jeho mozku pozorovala, shromažďovala, analyzovala a porovnávala.

Teď se pomalu vplížila do jeho malého mozku, poklepala mu na rameno, vstrčila mu do rukou zprávu a dala se na útěk.

Zpráva zněla asi takhle: Doufám, že se cítíme dobře. Poslední magické utrpení už bylo pro zmučenou matérii skutečnosti příliš mnoho. V jednom místě se protrhla. Propadl jsem do Podzemních rozměrů. A ty černé věci přede mnou, to jsou Věci… Bylo to docela hezké, že jsem se nějaký ten rok znal.

Ta Věc, která byla k Mrakoplašovi nejblíž, byla alespoň sedm metrů vysoká. Vypadala jako mrtvý kůň, kterého někdo po třech měsících vykopal a pak s ním provedl řadu transplantačních pokusů, jejichž výsledkem byl tvor vzdáleně připomínající chobotnici.

Zatím si to Mrakoplaše nevšimlo. Bylo to příliš soustředěno na světlo.

Mrakoplaš se pomalu doplazil k nehybnému tělu Peníze a opatrně do něj strčil.

„Jsi živej?“ řekl. „Jestli nejsi, tak bych byl raději, kdybys mi neodpovídal.“

Peníz se pomalu překulil a upřel na Mrakoplaše nechápavé oči. Po několika vteřinách řekl: „Vzpomínám si, že —“

„Víš, co? Raději si nevzpomínej.“

Chlapcova ruka začala téměř nevědomky tápat po písku.

„Už tady není,“ naklonil se k němu tiše Mrakoplaš. Ruka se zastavila.

Mrakoplaš pomohl Penízovi zvednout se do sedu. Chlapec se lhostejně zadíval na stříbřitě lesklý písek, pak na oblohu posetou hvězdami, na vzdálené Věci a nakonec na Mrakoplaše.

„Nevím, co mám dělat.“

„Na tom není nic zlého,“ utěšoval ho Mrakoplaš s nepřirozenou veselostí. „Já taky nikdy nevím, co mám dělat. Celý život jsem si připadal naprosto bezradný.“ Zaváhal. „Myslím, že se tomu říká být lidský, nebo tak nějak.“

„Ale já jsem vždycky věděl, co mám dělat.“

Mrakoplaš už už otvíral ústa, aby mu sdělil, že si docela pamatuje, co všechno Peníz dělal, ale nakonec si to rozmyslel. Místo toho řekl: „Bradu vzhůru. Podívej se na to z té lepší stránky. Mohlo to dopadnout hůř.“

Peníz se znovu rozhlédl kolem.

„V jakém směru?“ zeptal se už mnohem normálnějším hlasem.

„Hm.“

„Kde to jsme?“

„Víš, je to tak trochu jiný rozměr. Magie protrhla realitu a my propadli tím otvorem, aspoň já si to myslím.“

„A ty věci?“

Chvíli pozorovali Věci.

„Myslím, že jsou to Věci. Pokoušejí se proniknout tím otvorem do našeho vesmíru,“ vysvětloval mu Mrakoplaš. „Není to zase tak jednoduché. Energetické úrovně, nebo něco takového. Vzpomínám si, že nám o nich dokonce přednášeli. Hmm.“

Peníz přikývl a natáhl drobnou bílou ruku k Mrakoplašovi.

„Dovolíš —?“ začal.

Mrakoplaš se při jeho doteku otřásl. „Dovolím co?“

„— abych se ti podíval do hlavy?“

„Auuu.“

„Máš tady pěkný nepořádek. To se potom nediv, že tady nemůžeš skoro nic najít.“

„Ojojoj!“

„Měl by sis tady trochu poklidit.“

„Oogh!“

„Ach.“

Mrakoplaš cítil, jak mu chlapec ustupuje z hlavy. Peníz se zamračil.

„Nesmíme je nechat projít,“ nadhodil. „Vládnou strašlivými silami. Právě teď se pokoušejí silou myšlenek ten otvor zvětšit a nakonec se jim to podaří. Cekají na příležitost vedrat se do našeho vesmíru už celé…, už celé —“ nakrabatil čelo, „věty?“

„Věky,“ opravil ho nepřítomně Mrakoplaš.

Peníz otevřel druhou ruku, kterou měl až doposud pevně zaťatou, a ukázal Mrakoplašovi malou stříbřitě šedou perlu.

„Víš, co to je?“

„Ne. Co to je?“

„Já — já si nepamatuju. Ale vím, že to musíme vrátit nazpět.“

„Dobře. Tak použij Magický prazdroj. Rozmetej je na kusy a přenes nás domů.“

„Ne, to nejde. Ony se magií živí To by všechno jenom zhoršilo. Tady nemohu použít magii.“

„Víš to určitě?“ řekl Mrakoplaš.

„Obávám se, že v tomhle bodě byla tvá pamět v naprostém pořádku.“

„No jo, ale co teda budeme dělat?“

„Já nevím!“

Mrakoplaš se zamyslel a potom si s výrazem člověka, který došel ke konečnému závěru, stáhl zbývající ponožku.

„Tady člověk půlku cihly nenajde,“ prohlásil jen tak všeobecně. „Bude muset stačit písek.“

„Ty na ně chceš zaútočit ponožkou s pískem?“

„Ne. Já se před nimi dám na útěk. Tu ponožku mám pro případ, že by se některá z nich rozhodla nás pronásledovat.“

Do Al Kali, ze kterého, stejné jako z Magické věže, zbyly z větší části jen ruiny, se začali vracet lidé. Několik nejodvážnějších obrátilo svou pozornost k zříceninám, a to na základě předpokladu, že tam přežil někdo, kdo by mohl být zachráněn nebo oloupen nebo obojí.

Mezi zříceninami jste mohli mimo jiné vyslechnout i takovýhle rozhovor:

„Tam vespod se něco hýbá!“

„Kde vespod? Pod tímhle? U obou brad Imtalových, ty musíš mít vlčí mlhu! Vždyť to váží alespoň tunu!“

„Sem, bratři!“

Pak se ozvaly zvuky, jaké vydává skupina mužů, která se pokouší zvednout něco těžkého, a pak:

„Je to truhla!“

„Co kdyby to tak byl poklad!“

„Hele, u sedmi měsíců Nasreemu, rostou tomu nožičky!“

„U pěti —“

„Kam to jde? No, kam to jde?!“

„Víš co, vykašli se na to, to není důležité. Ale teď si jednou provždy musíme srovnat jednu věc. Podle legendy to bylo pět měsíců—“

V Klači neberou svou mytologii na lehkou váhu. Je to jen skutečný život, kterému tam nikdo nevěří.

Jezdci tu změnu ucítili, když začali pomalu sestupovat těžkými sněhovými mračny na středové straně rozlehlé Stoské pláně. Ve vzduchu se vznášel ostrý pach.

„Cítíte to?“ řekl Nijel. „Přesně to si pamatuju z doby, kdy jsem byl malý kluk. Vždycky ten první den, kdy napadne sníh, vy se ráno vzbudíte, ležíte v posteli a ono je to cítit ve vzduchu. Můžete to skoro ochutnat, tak vstanete —“

Mraky se před nimi náhle rozdělily. Pláň pod nimi od obzoru k obzoru vyplňovala stáda ledových tvorů.

Táhla se na celé kilometry na všechny strany a dunění jejich nohou rozechvívalo vzduch.

V jejich čele se plazili rozlehlí ledovcoví býci, kteří se dorozumívali dunivě skřípavým řevem, pohybovali se jako gigantické radlice a na svém neúnavném postupu zvedali do vzduchu obrovské kusy země. Za nimi se mačkala masa ledovcových krav a telat, která dokončovala zkázu země už tak zdupané býky až na podloží.

Tyhle útvary připomínaly známé pozemské ledovce asi jako lev dřímající za mříží v zoologické zahradě připomíná rozzuřeného lva v jeho domácím prostředí, který se k vám řítí s tlamou dokořán.

„— a jdete — jdete k oknu a —“ Nijelova ústa, kterým přestal mozek dodávat další impulzy, se zastavila.

Celou pláň, kam oko dohlédlo, pokrývala masa pohybujícího se ledu. Ledová armáda se drala kupředu a nad ní se zvedal mrak studené vodní páry. Zem se třásla a přihlížejícím bylo okamžitě jasné, že k zastavení něčeho takového bude zapotřebí o něco víc než pár kbelíků soli, písku a nějaká ta lopatka.

„Tak do toho,“ pobídla Nijela Conina, „vysvětluj. Myslím, že bude lepší, když budeš křičet.“

Nijel vrhal na stádo nejisté pohledy.

„Podívejte se, já mám dojem, že tam vidím nějaké postavy,“ upozornil je Creosot. „Vidíte, tam na těch prvních ledovcích.“

Nijel upřel oči naznačeným směrem. A opravdu, na hřbetech prvních ledovců se pohybovaly postavy. Byly lidské, nebo alespoň humanoidní, přesněji řečeno, vzdáleně připomínaly lidi. Nezdálo se mu, že by byly nějak zvlášť velké.

Jak se brzo ukázalo, bylo to tím, že ledovce byly větší, než se zdálo, a Nijel nebyl v odhadu a perspektivě právě nejlepší. Ve chvíli, kdy koně proletěli nad vedoucím ledovcem, starým býkem plným puklin a zjizveným morénami, bylo hned jasné, že hlavní důvod, proč se Ledovým obrům říká Ledoví obři, je prostě ten, že jsou, jednoduše řečeno, skutečně obrovští.

Druhý důvod byl ten, že byli z ledu.

Na vrcholu prvního ledovce se krčila postava velikosti několikapatrového domu a pobízela svého oře pomocí ostrého hrotu připevněného na dlouhém bidle. Stvoření bylo hranaté, spíš jako vybroušené do mnoha ploch a plošek, ve světle se modře a zeleně lesklo. Ve sněhové hřívě mělo stříbrný pásek a malé, hluboko zasazené oči se podobaly kouskům uhle.[28]

Pak první ledovce narazily na stěnu pralesa a ozval se drtivý praskot. Ze zeleného moře se vznesla hejna poplašených ptáků. Kolem Nijela, který srovnal krok svého koně s vedoucím ledovcem, se snesl déšť sněhu a dřevěných úlomků.

Nijel si odkašlal.

„Ehm,“ začal diplomaticky, „mohl byste na slovíčko?“

Před hučící rozbouřenou vlnou země, sněhu a zpřelámaných stromů pádilo stádo vyplašených sobů a ničivý příboj se jim hnal sotva několik metrů za zadními kopyty.

Nijel to zkusil znovu.

„Hej, vy tam!“ zakřičel.

Obr k němu otočil hlavu.

„Co chtít?“ řekl. „Jít pryč, teplá osoba!“

„Nezlobte se, ale je tohle všechno opravdu nutné?“

Obr na něj zíral jakoby zmrzlý úžasem. Pak pomalu otočil hlavu stranou a podíval se na zbytek stáda, které se, jak se zdálo, táhlo až někam na Okraj. Pak se pohledem vrátil nazpět k Nijelovi.

„Áno,“ řekl. „Proč my to všechno jinak děláš?“

„Jenže je tady spousta lidí, kteří by byli raději, kdybyste to nedělali,“ oznámil mu Nijel zoufale. Před postupujícím ledovcem se objevila mohutná kamenná věž, krátce se zakývala a zmizela v oblaku prachu.

„A taky děti a různá malá chlupatá zvířátka.“

„Oni musí strádat pro zájem pokrok. Nadešly hodiny, abychom my znovu nadobudeš svět,“ zaduněl obr. „Celý svět, on z ledu. Přesně v soulad s nevyhnutělný historický zkůšenosť a triumf těrmodynamika.“

„To chápu, ale vy to udělat nemusíte,“ přesvědčoval ho Nijel.

„Nů, ale my chceme!“ odpověděl obr. „Bogové zmizelí a my teď svrháme okovy přežitých pověrov.“

„Zmrazit celý svět tak, že z něj zbude jedna jediná hrouda ledu — to se mi právě příliš pokrokové nezdá,“ zavrtěl Nijel hlavou.

„Nám velmi se to líbí.“

„Ano, ano,“ přikývl Nijel zoufale nejistým tónem člověka, který chce chápat všechny strany a je si jistý, že řešení není utopie, že je na dosah ruky, stačí, aby si všichni lidé dobré vůle sedli kolem jednoho stolu a rozumně si věci probrali jako inteligentní, myslící bytosti. „Ale je tohle ten správný čas? Je už svět na triumf ledu zralý?“

„Pro svět budět, svoloč, mnohem lepší, jesťli ano!“ prohlásil obr a máchl tyčí, kterou poháněl ledovec, k Nijelovi. Zbraň sice minula koně, ale zasáhla Nijela plnou silou do prsou a vyrazila ho ze sedla, takže padl dolů na ledovec. Řítil se střemhlav po jeho mrazivém úbočí, chvíli se převaloval ve víru drti a nečistot, který ho nakonec vyvrhl na bok do úzkého údolí mezi dvěma pohyblivými ledovými stěnami.

Nešikovně se vyhrabal na nohy a bezmocně zíral do okolní mrazivé mlhy. Přímo na něj se řítil další ledovec.

Naštěstí totéž napadlo i Coninu. Její kůň vyrazil z mlhy a dívka se naklonila v sedle, uchopila Nijela za jeho kožený postroj barbara a přehodila si ho před sebe na koně.

Kůň začal rychle stoupat a Nijel zasípal: „Ten bastard je studený jako psí čumák. Jednu chvíli jsem si myslel, že to půjde, ale s některými lidmi prostě vůbec není řeč.“

Stádo dorazilo k dalšímu kopci, kus z něj ohoblovalo, zbytek přelezlo, a to už se před ním otevřela bezmocná Stoská pláň posetá městy.

Mrakoplaš se pomalu přišoural k nejbližší Věci. Jednou rukou vedl za ruku Peníze a v druhé výhružně pohupoval ponožkou s pískem.

„Takže žádná magie, co?“ řekl.

„Ne,“ přikývl chlapec.

„Ať se stane, co se stane, nesmíš použít magii?“

„Tak je to. Tady ne. Věci tady nemají mnoho síly, dokud ovšem nepoužiješ magie. Ale kdyby se jim podařilo prorazit, potom…“

Hlas se mu vytratil.

„To by bylo dost hrozné,“ přikývl Mrakoplaš.

„Strašlivé,“ potvrdil Peníz.

Mrakoplaš si povzdechl. Přál si, aby měl svůj klobouk. Bude se bez něj muset bohužel obejít.

„Dobrá. Až křiknu, rozeběhneš se ke světlu. Rozumíš? Žádné ohlížení a tak. Ať se děje, co se děje.“

„Ať se děje, co se děje?“ zeptal se Peníz nejistě.

„Ať se děje, co se děje.“ Mrakoplaš se na něj povzbudivě usmál. „Zvláště ať uslyšíš, co uslyšíš.“

Na zlomek vteřiny se poněkud obveselil, když uviděl, jak se Penízovy rty tiše stáhly do vyděšeného „O“.

„A pak, až se dostaneš na druhou stranu —“

„Co mám dělat?“

Mrakoplaš zaváhal. „Nevím,“ přiznal nakonec. „Co bude nutné. Tolik magie, kolik bude potřeba. Cokoliv. Zastav je. A…, hm…“

„Ano?“

„Kdyby to…, víš…, jestli to někdo přežije, víš, a všechno dobře dopadne, rozumíš, byl bych rád, kdybys lidem řekl, že jsem tak nějak zůstal tady. Možná že to třeba někdo někam napíše. Ne že bych chtěl třeba sochu, to ne!“ dodal hbitě.

Po nějaké chvíli si odkašlal. „Myslím, že by ses měl vysmrkat.“

Peníz k tomu účelu použil kraj svého roucha a pak posmutněle potřásl Mrakoplašovi rukou.

„Kdybys někdy…“ začal, „víš, chtěl bych ti říct…, ty jsi první, kdo…, bylo to skvělé…, víš, já vlastně nikdy…“ Hlas se mu vytratil. Nakonec řekl: „Chtěl jsem jenom, abys to věděl.“

„Já tím chtěl říct ještě něco jiného,“ pustil Mrakoplaš Penízovu ruku. Chvilku vypadal nepřítomně a pak pokračoval. „Jo, už vím. Je opravdu důležité, aby sis pamatoval, kdo skutečně jsi. Není dobré spoléhat na to, že za tebe budou myslet jiní lidé nebo předměty. Oni to většinou pochopí jinak než ty a dopadne to špatně.“

„Zkusím si to pamatovat,“ přikývl chlapec.

„Je to opravdu velice důležité,“ opakoval Mrakoplaš, teď už spíš pro sebe. „A teď si myslím, že by ses měl pustit do běhu.“

Mrakoplaš se připlížil k Věci ještě blíž. Konkrétně tahle měla kuřecí nohy, ale zbytek jejího těla se milosrdně skrýval v něčem, co vypadalo jako složená netopýří křídla.

Nadešel čas na poslední slova pomyslel si Mrakoplaš. To, co teď řekne, bude jednou pravděpodobně velice důležité. Možná že to budou slova, o kterých se bude mluvit, která se budou předávat z generace na generaci a tesat do žulových desek.

To znamená žádné kudrlinky.

„Jediné, co bych si opravdu přál, je, abych tady nebyl,“ zamumlal nakonec.

Potěžkal ponožku, jednou, dvakrát s ní zatočil nad hlavou a udeřil Věc do místa, které odhadl na její koleno.

Věc ostře zabzučela, bleskově se otočila a současně s vrzáním rozevřela křídla. Pak nepříliš cílevědomě zaútočila supí hlavou na Mrakoplaše a dostala při tom do temene další dobře mířenou ránu ponožkou.

Věc se zapotácela nazpět a Mrakoplaš se zoufale ohlédl. Zjistil, že Peníz stojí na místě, kde ho opustil. Ke své hrůze viděl, že chlapec vykročil směrem k němu a ruce se mu instinktivně zvedají v gestu, kterým se chystal zaútočit na Věc magickými prostředky, jež by ovšem tady znamenaly zkázu jich obou.

„Uteč, ty blbečku!“ zaječel, když viděl, že se Věc chystá k protiútoku. Odněkud z nicoty se mu na rtech zhmotnila slova: „Víš, co se dělá s neposlušnými chlapci?“

Peníz zbledl, obrátil se a rozběhl se ke světelnému sloupu. Pohyboval se, jako by běžel sirupem, zápasil se strmou křivkou entropie. Pokřivený obraz světa obrácený naruby se vznášel několik kroků od něj, pak už ho od něj dělily jen centimetry, slabá zvlněná blanka…

Kolem kotníku se mu sevřelo chapadlo a Peníz padl kupředu.

V pádu rozhodil ruce a jedna z nich se zabořila do sněhu. Okamžitě ji však uchopilo něco jiného, něco, co se podobalo teplé kožené rukavici, ale pod hebkým dotekem se ukrýval stisk a síla kalené oceli. Cítil, jak ho teplá ruka táhne neodolatelnou silou vzhůru a spolu s ním i stvoření, které mu viselo na kotníku.

Mihlo se kolem něj něco temného a zrnitého a najednou klouzal po kulatých dlažebních kamenech pokrytých ledem.

Knihovník pustil chlapcovu ruku a postavil se nad Penízem s kusem těžkého dubového trámu v rukou. Lidoop chvilku zíral do podivné temnoty, pak se rameno, loket a zápěstí jeho pravé paže pozvedly v pravé ódě na aplikovanou mechaniku páky a úderem, nevyhnutelným jako vznik a vývoj lidstva, švihly dubovým trámem.

Ozval se čvachtavý zvuk, ublížené zaskřehotání a pálivý stisk na Penízově noze povolil.

Temný sloup se zachvěl. Začaly se z něj ozývat výkřiky a tupé nárazy zkreslené vzdáleností.

Peníz se pracně zvedl na nohy a rozběhl se nazpět do temnoty, ale tentokrát mu silná knihovníkova paže zablokovala cestu.

„Nemůžeme ho tam přece jen tak nechat!“

Lidoop pokrčil rameny.

Z temnoty se ozvalo další zapraskání a pak na okamžik zavládlo téměř naprosté ticho.

Jak jsme řekli, bylo téměř kompletní. Knihovník i Peníz měli dojem, že zachytili zvuk rychle pádících nohou, který se ztrácel v dálce.

Ve svém vlastním světě náhle zaslechli ozvěnu podobných spěšných kroků. Lidoop se podíval přes rameno a rychle odstrčil Peníze stranou. Kolem pekelnou rychlostí prosupělo něco hranatého, otlučeného a dusajícího stovkami malých nožiček, co proběhlo napříč zpustošeným dvorem, a aniž v nejmenším zpomalilo, vrhlo se skokem do mizející temnoty. Černý pilíř naposled zapulzoval a zmizel.

Peníz se vytrhl z knihovníkova sevření a rozběhl se ke kruhu, který rychle bělel. Když doběhl na místo, nohy se mu zabořily do jemného zlatého písku.

„On tam zůstal!“ vykřikl zoufale.

„Oook,“ prohlásil knihovník filozoficky.

„Myslel jsem si, že se přece jen nějak dostane ven. Víš, jak to bývá, v posledním okamžiku.“

„Oook?“

Peníz se sehnul a zblízka si prohlížel kameny dláždění, jako by pouhým soustředěním mohl změnit to, co vidí. „Je mrtvý?“

„Oook,“ shrnul svá pozorování knihovník jediným pohledem. Považoval za zbytečné chlapci vysvětlovat, že Mrakoplaš se teď pohybuje v oblasti, kde dokonce i věci jako čas a prostor nejsou stabilní veličiny, a že by pravděpodobně bylo zbytečné spekulovat s jeho momentálním stavem v tomto konkrétním čase, nehledě k tomu, že Mrakoplaš naopak nemusel být vůbec v žádném čase. Nechtěl chlapci dodávat zbytečně falešnou naději tím, co si sám myslel, totiž že vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem se Mrakoplaš klidně může zítra odněkud vynořit nebo, vzato kol a kolem, třeba už včera, a konečně, že jestli tam byla sebemenší naděje na přežití, tak že to Mrakoplaš jistě dokáže.

„Oh,“ řekl Peníz.

Pozoroval, jak se knihovník šourá kolem a míří k Věži umění, a zaplavil ho pocit nesmírné opuštěnosti.

„Poslyšte!“

„Oook?“

„Co bych měl dělat já?“

„Oook?“

Peníz ukázal rozmáchlým gestem na okolní trosky a ruiny.

„Víte, myslel jsem si, co kdybych tak udělal něco s tímhle vším?“ řekl a hlas se mu jasně kymácel na pokraji hrůzy a paniky. „Myslíte si, že je to dobrý nápad? Víte, já můžu pomáhat lidem. Jsem si jistý, že vy byste si jistě přál být znovu člověkem, že?“

Knihovníkův věčný úsměv se o něco rozšířil a odhalil tak mohutné tesáky.

„No dobrá, tak ne,“ pospíšil si Peníz. „Ale je spousta jiných věcí, které bych snad mohl dělat, ne?“

Knihovník se na něj chvilku díval a pak mu oči přeletěly k chlapcově ruce. Peníz provinile zamrkal a otevřel dlaň.

Lidoop šikovně zachytil malou stříbrošedou kuličku dřív, než dopadla na zem, a podržel si ji u jednoho oka. Očichal ji, opatrně s ní zatřásl a chvilku ji poslouchal.

Pak švihl rukou a hodil kuličku tak daleko, jak to jen dokázal.

„Co —“ začal Peníz, ale vzápětí dopadl do sněhu, protože knihovník ho srazil k zemi a pak si na něj ještě lehl.

Kulička překonala nejvyšší bod své dráhy a obloukem se snesla k zemi. Ozval se zvuk, jako když praskne struna harfy, krátký sbor nesrozumitelných hlasů, kolem proletěl závan horkého vzduchu a bohové Zeměplochy byli na svobodě.

Tvářili se velmi rozzlobeně.

„Teď už opravdu nemůžeme nic dělat, že?“ ozval se Creosot.

„Nic,“ zavrtěla Conina hlavou.

„Ledoví obři zvítězí, co?“ pokračoval Creosot.

„Ano,“ přikývla Conina.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Nijel.

Třásl se zuřivostí, ale možná že to bylo zimou, a byl skoro stejně bledý jako ledovce, které duněly pod nimi.

Conina si povzdechla. „No, ale pak mi řekni, jak si to —“

„Sjeď se mnou dolů a vysaď mě na zem kus před nimi,“ řekl Nijel.

„Nedovedu si představit, k čemu to bude dobré.“

„Já jsem se neptal na tvůj názor,“ odpověděl jí Nijel tiše. „Prostě to jenom udělej. Vysaď mě na zem kus před nimi, abych měl čas se připravit.“

„Připravit na co?“

Nijel jí neodpověděl.

„Povídám,“ zesílila Conina hlas, „na co se chceš —“

„Buď zticha!“

„Není mi jasné —“

„Podívej,“ prohlásil tím tichým, trpělivým tónem, jehož dalším stupněm už bývá záchvat vražedného šílenství, „led pokryje celý svět, že? Všichni zahynou, ano? Kromě nás, my samozřejmě nějakou chvíli přežijeme, dokud ty koně nebudou potřebovat svůj…, svůj oves nebo záchod nebo co. To nám moc nepomůže, snad jen že tuhle Creosot by měl chvilku navíc, aby napsal nějaký skvělý sonet o tom, jak přišel náhle mráz a led a zhltly lidstvo hned, nebo tak nějak. Za těch okolností bych všem rád oznámil, že se nedám nikým zrazovat od svých úmyslů, je to absolutně jasné!“

Zalapal po dechu a třásl se jako struna.

Conina zaváhala. Ústa se jí několikrát otevřela a pak zase zavřela, pokaždé, když chtěla něco namítnout, a pak si to rozmyslela.

Našli malou mýtinu v borovém lese, nějaké dva kilometry před ledovým stádem. Dunění ledovců samozřejmě doléhalo až sem, nad vrcholky stromů byl vidět závoj ledové páry a země se třásla jako blána na bubnu.

Nijel přešel do středu mýtiny a několikrát cvičně máchl mečem. Jeho dva druhové ho zamyšleně pozorovali.

„Jestli vám to nevadí,“ zašeptal Creosot Conině, „tak já bych jel. Právě ve chvílích, jako je tahle, ztrácí střízlivost veškerý svůj, byť i tak poněkud pochybný, půvab. Jsem si naprosto jistý, že konec světa bude vypadat mnohem lépe dnem sklenice, když dovolíte. Věříte v ráj, ó, kvítku s tvářemi broskvovými?“

„Ne, ne v takový, o jakém se mluví.“

„Oh,“ zavrtěl hlavou Creosot. „No, v tom případě se tedy už asi neuvidíme.“ Povzdechl si. „Jaká škoda. A to všechno jen kvůli nějakému rektu. Hm. Samozřejmě, kdyby se náhodou, nějakou nepředvídanou náhodou, stalo, že by —“

„Sbohem,“ řekla Conina.

Creosot ztrápeně přikývl, otočil koně a zakrátko zmizel nad vrcholky lesa.

Ze stromů lemujících mýtinu odpadávaly velké kusy sněhu. Vzduch se naplnil sílícím duněním ledovců, které se rychle přibližovaly.

Když poklepala Nijela po rameni, lekl se tak, že upustil meč.

„Co tady děláš?“ vyštěkl na ni a začal se přehrabovat ve sněhu.

„Podívej, nechci vyzvídat,“ řekla Conina mírně, „ale nemohl bys mi říct, co máš vážně v úmyslu?“

Už viděla kopce sněhu a země, které ledovce tlačily před sebou a hnaly přímo k nim a jejichž ohlušující hřmění provázelo rychlé a rytmické praskání stromových kmenů. A nad vrcholky lesa, tak vysoko, že by šije mohlo oko splést s mraky na nebi, spatřila přídě ledovců.

„Nic,“ řekl Nijel. „Vůbec nic. Musíme se jim prostě postavit, to je všechno. Proto jsme tady.“

„Ale to vůbec nic nezmění,“ upozornila ho.

„Co se mě týče, pak ano. Když už máme umřít, tak raději umřu takhle. Jako hrdina.“

„Myslíš, že takhle vypadá hrdinská smrt?“ řekla Conina.

„Ano, já si to myslím. A když jde o mé umírání, je to pro mě jediný názor, který platí.“

„Oh.“

Na mýtinu vyběhl párek jelenů, ve slepé hrůze si obou lidí ani nevšiml a vzápětí zmizel na opačné straně mýtiny.

„Nemusíš tady zůstat,“ řekl Nijel. „Ale já jako rektus musím vykonat poslední rektovní čin, víš?“

Conina upřela oči na hřbety vlastních rukou.

„Myslím si, že bych asi měla,“ řekla nakonec a dodala, „víš, myslela jsem si, že kdybychom měli možnost se navzájem trochu líp poznat, tak —“

„Pán a paní Třasořitkovi, to sis myslela?“ prohlásil přímo.

Oči se jí rozšířily. „No —“ začala.

„A kým z nich bys chtěla být?“ řekl.

První ledovec prorazil na mýtinu v bublající příďové vlně a jeho vrcholek se ztrácel v mracích vlastní výroby.

Přesně v tomtéž okamžiku se stromy na protilehlé straně mýtiny ohnuly téměř k zemi, protože je zasáhla vlna teplého vichru vanoucího od Okraje. Vichr byl plný hlasů — nedůtklivých, hašteřivých hlasů — a zařízl se do mrazivých mračen jako rozžhavené železo do vody.

Conina s Nijelem se vrhli na zem do sněhu, který se pod nimi rychle měnil ve vlažnou břečku. Nad hlavami se jim rozpoutalo něco jako bouře plná výkřiků a něčeho, co jim v první chvíli připadalo jako nesrozumitelný jekot a řev. Když si to později probírali, došli k názoru, že to byla spíš zdůrazňovaná a velmi rozhořčená argumentace. Trvalo to velmi dlouho a pak se to pomalu začalo vzdalovat směrem ke Středu.

Po přednici Nijelovy vesty proudila teplá voda. Opatrně se zvedl a pak strčil do Coniny.

Spolu se přebrodili bahnem a naplaveninou k úbočí násypu a přes balvany a polámané stromy se pracně vyšplhali nahoru. Tam se zastavili a rozhlédli po okolí.

Ledovce prchaly na střed, pronásledovány temnými mračny, ze kterých se na ně snášel déšť blesků. Krajina za nimi byla pokryta sítí jezer, jezírek a louží.

„To jsme udělali my?“ řekla Conina.

„Bylo by krásné, kdybychom si to mohli myslet, že?“ usmál se Nijel.

„Ano, ale —“ začala.

„Ne, asi ne. Kdoví? Pojď, najdeme si koně.“

„Krakatoa,“ řekl Válka, „nebo něco takového. Určitě.“

Vypotáceli se z hostince a usadili se v záři odpoledního slunce na lavičce před domem. Válka si dokonce odepjal část svého brnění.

„Já ti nevím,“ řekl Hlad. „Myslím, že to bylo něco jiného.“

Mor zavřel ulepené oči a opřel se zády o prohřáté kameny.

„Já mám dojem,“ řekl, „že to mělo něco společného s koncem světa.“

Válka se zamyšleně poškrábal ve strništi na bradě a pak škytl.

„Co? Celého světa?“

„Řekl bych, že jo.“

Válka o tom chvíli přemýšlel. „Dobrá, my máme alibi. Do toho nás nikdo nenamočí.“

Do Ankh-Morporku se vraceli lidé. Už to nebylo město prázdných mramorových náměstí, už bylo zase samo sebou. Prostíralo se jako velká a pestrobarevná louže zvratků před celonočním rychlým občerstvením dějin.

Univerzita byla opravena, i když se někdy tvrdí, že se opravila sama, nebo možná, že vlastně jakýmsi tajemným způsobem nebyla vůbec poškozena. Každý úpon břečťanu, každý popraskaný kámen, všechno bylo na svém místě. Supermág sice nabídl, že všechno uvede do stejného stavu, v jakém to bylo v okamžiku dokončení stavby, nové, čisté, neposkvrněné, ale v tomto bodu byl knihovník naprosto nesmlouvavý. Trval na tom, že všechno musí být jako zbrusu staré.

S úsvitem se začali do budovy trousit mágové, po jednom i ve dvojicích, plížili se do svých starých místností a jeden druhému se vyhýbali pohledem. Většina z nich si snažila ve vzpomínkách občas vyvolat nedalekou minulost, kdy žili pod vlivem Magického prazdroje, ale ta jim teď připadala neskutečná jako sen, ze kterého se probudili.

Conina s Nijelem dorazili na Univerzitu právě na snídani a z vděčnosti našli stáj pro Válkova koně.[29] Byla to Conina, kdo trval na tom, že hned musí zajít na Univerzitu a podívat se po Mrakoplašovi, a ona také první zahlédla knihy.

Vylétaly z Věže umění, zakroužily nad budovami Univerzity a ladnými křivkami se snášely ke dveřím reinkarnované knihovny. Jeden nebo dva nejodpudivější grimoáry honily špačky nebo se, podobné sokolům, vznášely nad nádvořím.

Knihovník se opíral o zárubeň a smířlivým okem přihlížel hrátkám svých podřízených. Na přicházející Coninu několikrát zahýbal obočím, což byl jeden z nejvřelejších výrazů na přivítanou, jakého byl schopen.

„Je tady Mrakoplaš?“ zeptala se.

„Oook.“

„Promiňte?“

Lidoop neodpověděl, vzal je oba za ruce a podobný pytli mezi dvěmi kůly je vedl napříč nádvořím ke věži.

Uvnitř hořelo několik zapálených svíc a v jejich záři uviděli Peníze sedícího na židli. Knihovník, podobný starému rentiérovi z ještě starší rodiny, jim mírnou úklonou doporučil jeho společnost a poodešel.

Peníz jim kývl na pozdrav. „Vždycky pozná, když mu lidé nerozumějí,“ řekl. „Není to úžasné?“

„Kdo jsi?“ zeptala se Conina.

„Peníz.“

„Ty tady studuješ?“

„Studuju tady a myslím, že se toho musím ještě hodně naučit.“

Nijel obcházel kolem stěn a občas do některého místa strčil. Musel přece existovat nějaký rozumný důvod, proč se nezřítily, ale pokud tomu tak bylo, nenašel by se ten důvod v žádném případě v království stavebního inženýrství.

„Hledáte Mrakoplaše?“ řekl Peníz.

Conina se zamračila. „Jak jsi to uhodl?“

„Řekl mi, že ho určitě někdo přijde hledat.“

Conina se uvolnila. „Promiň,“ omlouvala se, „máme za sebou dost náročný čas. Myslím si, že to byla nějaká magie, nebo co. Je v pořádku, doufám? Poslyš, nevíš, co se tady vlastně dělo? Bojoval se supermágem?“

„Ano, bojoval. A vyhrál. Bylo to velice…, zajímavé. Byl jsem u toho. Ale pak musel odejít,“ odpověděl jim Peníz, jako kdyby odříkával naučený text.

„Cože? A to je všechno?“

„Ano.“

„Tomu nevěřím,“ prohlásila Conina. Kolena se jí sama pokrčila do střehu a kotníky na zaťatých rukou jí zbělely.

„Je to pravda,“ řekl Peníz. „Každé slovo z toho, co jsem řekl, je pravdivé. Musí být.“

„Já bych chtěla vědět —“ začala Conina, ale Peníz vstal, natáhl ruku a řekl: „Mlč.“

Ztuhla. Nijel znehybněl uprostřed pohybu.

„Teď odejdete,“ řekl Peníz příjemným, vyrovnaným hlasem, „a už se na nic nebudete ptát. Budete naprosto spokojení. Budete znát odpovědi na všechny své otázky. Budete žít šťastně až do smrti. Zapomenete, že jste kdy slyšeli tahle slova. A teď běžte.“

Pomalu a jako loutky se otočili a vykročili ke dveřím. Knihovník jim otevřel dveře, nasměroval je ven a pak za nimi zavřel.

Potom otočil hlavu a zadíval se na Peníze, který se zhroutil ve své židli.

„Dobře, dobře!“ zvolal chlapec, „ale to byla jen taková malá magie! Musel jsem to udělat. Sám jsi říkal, že lidé musí zapomenout.“

„Oook?“

„Já si nemůžu pomoct! Je tak jednoduché něco změnit!“ Sevřel si hlavu rukama. „Musím něco vymyslet! Nemůžu tady zůstat, všechno, na co sáhnu, je špatné, je to, jako kdybych se pokoušel spát na hromadě vajec. Prosím tě, řekni mi, co mám dělat!“

Knihovník se několikrát otočil na zadku kolem dokola, což byl jasný důkaz jeho hlubokého soustředění.

Co nakonec přesně řekl, nebylo zaznamenáno, ale Peníz se usmál, přikývl a potřásl knihovníkovi rukou. Pak rozpažil ruce, zvedl je nad hlavu a vstoupil do jiného světa. Ten svět měl uprostřed jezero, na obzoru se rýsovaly tmavomodré hory a ze stínů stromů ho s mírným podezřením pozorovalo několik bažantů. To patřilo k magii, kterou se nakonec naučili všichni supermágové.

Supermágové se totiž nikdy nestanou součástí světa. Vždycky se do něj jen tak na chvíli oblečou.

Chlapec se uprostřed palouku ohlédl a zamával knihovníkovi. Lidoop na něj povzbudivě zakýval.

Pak se koule cizího světa propadla sama do sebe a poslední supermág zmizel z tohoto světa do světa vlastního.

I když to vlastně s naším příběhem nemá mnoho společného, rádi bychom uvedli skutečnost, že o nějakých osm set kilometrů dál opatrně procházelo mezi stromy malé hejno, v tomto případě spíše stádo, ptáků. Hlavy měli jako plameňák, těla jako krocan a nohy jako zápasník sumo. Pohybovali se trhavým kývavým krokem, jako kdyby měli hlavy s nohama spojené gumovým lankem. Patřili k druhu velmi výjimečnému i v pestrém rámci zeměplošské fauny, a to především proto, že jejich nejúčinnějším a prakticky jediným způsobem obrany bylo rozesmát svým zjevem každého nepřítele tak, aby oni sami dokázali uprchnout dřív, než se vzpamatuje.

Možná že by to Mrakoplaše alespoň částečně uspokojilo, kdyby zjistil, že se tento pták v řeči místních domorodců jmenuje rektus.

Kšeft u Zašitého bubnu se moc nehýbal. Strážný trol, přikovaný na řetěze u vchodu, se odsunul do stínu a s nepřítomným pohledem si někoho vybíral ze zubů.

Creosot si sám pro sebe tiše pozpěvoval. Objevil pivo, a ke všemu ještě za ně nemusel platit, protože mince pochlebování — tak zřídka používané v doupatech Ankh-Morporku — měly až neuvěřitelný účinek na dceru hospodského. Bylo to velké, neustále vesele naladěné děvče barvy, a aniž bychom to chtěli jakkoliv zdůrazňovat, i tvaru špatně vykynutého a ještě neupečeného bochníku chleba. Byla naprosto unesena. Ještě nikdy se nikdo o jejích ňadrech nevyjádřil jako o „melounech zdobených diamanty“.

„Je to přesně tak,“ potvrdil Serifa sklouzl ze své lavice, „o tom nemůže být pochyb.“ Když to nebudou ty velké žluté, tak určitě ty menší zelené, ty s výrazným žilkováním, pomyslel si mravně.

„A co jste to říkal o mých vlasech a tak?“ nadhodila laškovně, zatlačila ho nazpět na lavici a dolila mu korbel.

„Oh, to.“ Serifovo obočí s stáhlo ke kořeni nosu. „Jsou jako kozlíci stád, co se pasou na úbočí hory…, té hory — jakseksakrujmenuje — a o tom není pochyb. A co se týče tvých uší,“ dodal rychle, „ani jedna z těch růžových mušliček, které zdobí mořem líbané pláže —“

„Ale jak přesně, jako stádo kozlíků?“ dorážela.

Serif zaváhal. Tohle vždycky považoval za jeden ze svých nejzdařilejších výtvorů. Teď se poprvé ocitl tváří v tvář proslulé ankh-morporské literární indolenci. Kupodivu, udělalo to na něj velmi silný dojem.

„Zajímalo by mě, jestli tvarem, délkou nebo zápachem,“ pokračovala.

„Myslím,“ prohlásil vážně Serif, „že když o tom tak přemýšlím, chtěl jsem tím vlastně říct, že naopak právě vůbec jako stádo těch chcípáků nevypadají.“

„Cože?“ Dívka přitáhla džbán s pivem k sobě.

„A řekl bych, že bych si dal ještě trochu toho pití,“ prohlásil naprosto nevychovaně, „a potom…, a taky…, chtěl jsem se taky zeptat, totiž, jestli náhodou nejste —“ Podíval se po očku na dívku a pak se konečně odhodlal. „Nejste náhodou také dobrá vypravěčka?“

„Cože?“

Olízl si rty, které mu náhle vyprahly. „Víte, chtěl jsem se zeptat, jestli neznáte nějaké pohádky?“ zakrákoral.

„Ach tak. Ano, znám, spoustu.“

„Spoustu?“ zašeptal nevěřícně Creosot. Většina z jeho konkubín znala jednu nebo dvě z těch nejznámějších a všechny společně by jich daly dohromady sotva tucet.

„Stovky. Chtěl byste si nějakou poslechnout hned?“

„Cože? Teď?“

„Pokud chcete? Sám vidíte, že tady není žádný provoz.“

Možná že jsem přece jen zemřel, pomyslel si Creosot. A tohle je asi ráj. Vzal ji za ruku. „Víš, už jsou to celé roky od chvíle, kdy jsem naposled slyšel opravdu dobré vyprávění. Ale byl bych nerad, abyste dělala něco, co sama nechcete.“

Uklidňujícím gestem ho popleskala po ruce. Jaký milý starý pán, pomyslela si. Když ho srovnám s většinou těch, co sem chodí…

„Tak třeba tu, kterou jsem slýchávala od své babičky. Tu znám snad i pozpátku,“ usmála se.

Creosot usrkl piva a pozoroval stěnu před sebou. Cítil se jako ve vlahém obláčku. Stovky, opakoval si v duchu. A některé z nich zná i pozpátku!

Dívka si odkašlala a zpěvným hlasem, při jehož prvních slovech se Creosotovi zrychlil tep, začala: „Byl jednou jeden muž a ten mel osm synů —“

Patricij seděl u okna a psal. Jeho hlava, co se týče posledního jednoho nebo dvou týdnů, byla jako by plná prachového peří a to se mu vůbec nelíbilo.

Služebník zapálil lampu, aby rozptýlil houstnoucí šero, a první časné můry se pustily do svého věčného a nebezpečného tance kolem světla. Patricij je pozorně sledoval. Z jakéhosi důvodu, který nebyl s to pochopit, se cítil velmi nejistý v přítomnosti skla, ale to zdaleka nebylo to, co ho při pozorování poletujícího hmyzu tak znepokojovalo.

Děsilo ho, že musel ze všech sil přemáhat neodolatelnou touhu chytat můry jazykem.

Hafal ležel pánovi u nohou a občas si ze sna spokojeně štěknul.

Všude ve městě se postupně rozsvěcovala světla, ale několik posledních pramínků sluneční záře svítilo na cestu skupinkám chrličů, které si navzájem pomáhaly v dlouhém výstupu nahoru pod střechy.

Knihovník je pozoroval z otevřených dveří a s filozofickou bohorovností se škrábal. Pak se obrátil, vešel dovnitř a noc zavřel venku.

V knihovně bylo teplo. V knihovně bylo stále teplo, protože přebytek magie, který měl na svědomí světélkování, současně mírně přihříval vzduch.

Knihovník se spokojeně rozhlédl po svém království a naposled obešel regály s podřimujícími svazky. Pak si odtáhl pokrývku do útulného soukromí pod svým stolem, dal si poslední banán na dobrou noc a klidně usnul.

Ticho pomalu obsadilo celou knihovnu. Nehlučně zaplavilo i zbytky olámaného, špinavého a přižehnutého klobouku, který knihovník nedlouho předtím téměř obřadně uložil do výklenku ve zdi. Není důležité, jak daleko se mág zaběhne, pro svůj klobouk se vždycky vrátí.

Ticho naplnilo Univerzitu stejně, jako voda plní jámu. Noc se rozlila po Zeměploše, podobná řídkým švestkovým povidlům nebo snad borůvkové marmeládě.

Ale bude ráno. Vždycky bude další nové ráno.