Člověk který našel svou tvář

U Smaragdového jezera

Presto seděl na soudku ve stínu staré borovice, kouřil dýmku a četl Walta Whitmana. Zajímavá myšlenka, řekl si, vytáhl plnicí pero a zápisník, usedl na trávu, udělal si ze dna soudku psací stůl a zapisoval si:

Přiznejme si, že pro vnímavé oko jsou všechna tato města, překypující ubohými groteskami, mrzáky, nesmyslně se pitvořícími šašky a zrůdami jen jakousi neradostnou Saharou..

„Ubohé grotesky, mrzáci, šaškové a zrůdy! Jaký materiál! Mnohem lepší než zrůdný Presto!“ vykřikl Tonio. Chtěl psát dále, ale bernardýn Pip, který uslyšel pánův hlas, žadonivě zaštěkal. Štěně sedělo proti Toniovi, netrpělivě hrabalo, kroutilo hlavou a zvedalo hned jedno, hned druhé ucho. Presto se usmál.

„To je všechno. Hotovo!“ řekl. Ráno hostil vždy Pipa zbytky snídaně.

Pip krátce zaštěkal, vyskočil a hopkoval kolem Presta. Zval ho na procházku. Byl to velmi chytrý pes. Ráno po snídani chodíval rád s Toniem k Smaragdovému jezeru. Tonio házel udici a Pip upřeně pozoroval splávek. Když ryba brala, kňučel a celý se třásl rozčilením. První úlovek patřil jemu. Někdy odnesl Presto síťku s rybami k nejbližšímu horkému gejzíru, ponořil ji do klokotající vody a vařil si přesnídávku. Pip neměl tuto zábavu rád: nemohl se zbavit strachu před vařícím, syčícím a kouřícím gejzírem a nepřibližoval se k němu.

Presto pohlédl na Smaragdové jezero, na daleké modravé hory, na knihu a zápisník a nakonec na bílý hlídačský domek. Okna i dveře byly dokořán. Ellen ještě uklízela.

„Ne, Pipe, dneska z procházky nebude nic. Lehnu si tady pěkně pod borovici a budu se koukat na nebe,“ řekl.

Pip si hlasitě vzdychl. Znal Prestovy zvyky. Když si jednou lehne pod borovici, znamená to konec, nikam se nepůjde. Je po ranní procházce.

A Tonio Presto k velké nespokojenosti svého čtyřnohého přítele lehával často pod borovicí celé hodiny. Po neobyčejných zážitcích posledních dnů potřeboval nutně odpočinek, i když sem nepřijel jen proto.

Nejbláznivější byly poslední dny před večeří na rozloučenou, na kterou budou její účastníci dlouho pamatovat.

Již během procesu nabízeli Prestovi pomoc nejlepší advokáti. Oficiálně zastupovat u soudu, jak tomu normálně bývá, ho nemohli: k tomu by bylo zapotřebí notářsky ověřené plné moci, protože Presto byl prohlášen za nesvéprávného. A soud by takovou plnou moc jistě neuznal. Proto advokáti navrhovali neoficiální, nepřímé, zákulisní působení na úředníky a soudce. Nejlepším prostředkem k tomuto působení byly peníze a soukromé styky advokátů. Peníze Presto neměl — nebo při nejmenším s nimi nemohl disponovat, jeho majetek byl zabaven. Nejlepší advokáti měli ovšem vlastní peníze, nebo si je mohli vypůjčit. Jejich výdaje na tajný vliv se nedaly spočítat. A pak, mohli předkládat fingované účty. Přitom požadovali za riziko horentní částky. Tonio se nemohl rozhodnout.

Několik dní před památnou večeří ho navštívil osobní tajemník a zástupce vynikajícího newyorského advokáta Pearcea. Pearce býval členem Nejvyššího soudu, ale později změnil čestnou funkci za výnosnější místo advokáta Byl považován za nejlepšího znalce zákonů v zemi. A hlavně se doposud osobně stýkal s nejvyššími soudními činiteli. Nepotřeboval vábit své klienty, lidé se k němu hrnuli sami. Pearce však se zabýval jen miliónovými pohledávkami a dědictvími a ještě většinu případů dával vyřizovat svým četným zástupcům. Jeho kancelář byla rozsáhlým obchodním podnikem a Pearce získal brzy význačné postavení. Tento znamenitý advokát tedy vyslal za Prestem svého posla pod záminkou, že se zajímá o spletitý případ. To mu samozřejmě naprosto nevadilo, aby stanovil podmínky, které Presto v duchu nazval vyděračskými. Prestovo jmění se mělo ztenčit téměř o polovinu. Několik dní se dohadoval s Pearceovým zástupcem, ale podařilo se mu dosáhnout jen nepatrných ústupků. Advokátova obratnost ho dokonale vyčerpala a nakonec byl přinucen podepsat všechny možné dlužní úpisy, dokonce i směnky. Co mohl dělat? Vlčí zákon — na raněného se vrhá celá smečka. A Pearce byl ještě šlechetnější než ostatní — ještě Prestovi něco ponechával. A záležitost bude ve spolehlivých rukách. To, co dokáže Pearce, nedokázal by jistě žádný advokát v celých Spojených státech. Říkalo se, že Pearce ještě neprohrál ani jediný případ, kterého se ujal.

Nyní se tedy mohl Presto věnovat jiné, stejně závažné věci, k níž potřeboval naprostou samotu.

Před zahájením léčby řekl Prestovi doktor Zorn:

„Ještě nikdy jste neviděl svou skutečnou tvář, jakou byste měl, kdyby vás nemoc v dětství nepoznamenala.“

Ted už svou fysickou tvář uviděl, ale k té se nehodil způsob hereckého projevu mrzáka Presta, tak jako se staré šaty trpaslíka nehodily na jeho nové tělo. Nová tvář, nové tělo vyžadovaly také nový vnitřní obsah, nové životní cíle, nové umělecké metody. O tom se Presto přesvědčil při rozhovoru s Peatchem, Heddou Lux a ostatními. Věc byla složitější, než předpokládal. K novému fysickému výrazu musel najít i nový výraz herecký, nový repertoár, nové role. Musel nad tím hodně uvažovat, úvahy potřebují soustředění a k soustředění je třeba naprosté samoty.

Tak odešel do ústraní i Buddha, když chtěl najít svou tvář. Tak se uchýlil do mangovníkového háje, do hlubokých lesů. Ale kde takové lesy najít? přemýšlel Antonio.

Dlouho vybíral, kam jet. Vzpomínal na zapadlá místa své rozlehlé vlasti, na hory, lesy a pouště. Nebylo jich málo. Ale jet na nějaké příliš vzdálené a zastrčené místo také nemohl, musí přece sledovat svůj proces. Advokát bude možná potřebovat nějaké informace. Pearceovi ovšem svou adresu sdělí, ale jenom jemu a přísně důvěrně.

A najednou si vzpomněl na Yellowstonský národní park. Park, jehož rozloha je větší než rozloha celé Belgie! Má kde se ukrýt! Jistě se tam najdou zapadlá místa nenavštěvovaná turisty. Neubytuje se v hotelu, ale pronajme si pokojíček u nějakého hlídače nebo hajného. Výborně. Ostatně, alespoň si prohlédne tento slavný park, tento div světa. Vždyť pro samou práci a honičku neměl dosud čas zajet si do této obdivuhodné rezervace. Teď ji navštíví, přijde trochu na jiné myšlenky — a už to opravdu potřebuje — a potom se uchýlí do mangovníkového háje a bude uvažovat o svém osudu.

A Tonio se s vervou pustil do příprav na cestu. Nakoupil horu knih, průvodců Yellowstonským parkem, mnoho knih o kinematografii, literatuře a dokonce i o filosofii. Musí si ujasnit mnoho věcí. Pečlivě sestavil cestovní plán a rozhodl se měnit dopravní prostředky, aby lépe zahladil své stopy. A v té chvíli, kdy hosté na slavnostní večeři ještě dopijeli poslední číše a volali záhadně zmizelého hostitele, byl již daleko.

Hlídač s vědeckou hodností

Třebaže se Presto připravil k návštěvě Yellowstonského parku četbou průvodců a různých knih, byl po příjezdu ohromen. Jako by zde byla příroda shromáždila ty nejfantastičtější formy, všechny kontrasty, barvy, všechno, co může člověka udivit a okouzlit. Hory, soutěsky, vodopády, jezera a lesy se tu střídaly jako v kaleidoskopu. Horká zřídla vynášela na povrch částečky vápence, které chladly, kameněly a vytvářely celý systém teras jako vymodelovaných z mramoru. Terasy, místy úzké, jinde zas velmi široké, byly všude vroubeny přívěsky a důmyslným krajkovím ze stalaktitů. Byly tu terasy sněhobílé, světle žluté, růžové, modré, zelené, hnědé… Presta obzvlášť zaujala vysoká terasa, které se říkalo Ďáblova kuchyně. Byl to temný prostor, naplněný dunivým hukotem. Netopýři kroužili kolem jako černé chomáče a téměř se křídly dotýkali Presta a šoféra… A zase nové dekorace — „Zlatá brána“ z lávy nazlátlé barvy, „Labutí jezero“, divoká pahorkatina se zasněženými vrcholky. Neměl by zůstat tady? Ne, je to příliš nehostinné místo. Dál! Povodí Harrisova gejzíru a horkých zřídel „Černý bručoun“, „Chrlič minut“, který vystřikuje proud vody každou minutu. „Vytrvalec“, vybuchující každých dvacet minut. A dole různobarevné, kalné prameny, růžové, žluté, bílé… A všechny s hukotem chrlí proud vod, které dopadají na zem v divukrásných kaskádách. Raději dál od takového hluku!

V zrcadlovém povrchu Hranolového jezera se odráží Tyrkysový pramen s nebesky modrou průzračnou vodou. Kolem dokola je spousta gejzírů a horkých zřídel, malá horská jezírka, smaragdové potoky s vodopády… Bizarní gejzír „Včelín“, „Mořská houba“, „Lev“. A o kus dále uprostřed skal jiskřících jako topasy a rubíny leží Smaragdové jezero. Prestovi učarovalo. Pravda, i zde stály turistické hotely, domky s benzinovými stanicemi, roztodivné kiosky s osvěžujícími nápoji — jeden ve tvaru buřinky (svérázná reklama továrny na klobouky) — jiný zas jako Buddhova socha, další ve stylu čínské besídky. A všude dotěrné reklamy: na domovních zdech, na plotech, na stromech u silnice, dokonce i na skalách. Reklamy na zubní pastu, šle, břitvy a patentované medikamenty mrzačily, hyzdily nejkrásnější přírodní scenérie světa.

Presto zahlédl v dálce osamělý domek, skromnou chatu na horském svahu. Vedla k ní úzká zarostlá cestička, po které by auto zřejmě projelo jen s obtížemi. Byl to podle všeho hlídačský domek. A to bylo to, co Antonio hledal. Rozkázal šoférovi, aby zajel k domku. Šofér poslechl jen nerad, určitě prý „nabourá“.

Ale na svah se dostali v naprostém pořádku. Jenom na jednom místě je postříkal špinavými, horkými žlutými kapkami gejzír, ležící přímo u cestičky.

Byl večer. Slunce už zapadalo za horský vrcholek. Smaragdové jezero zbarvily červánky, že hrálo perleťovými odstíny. Presto dokonce bezděčně vzdychl nad tou krásou. Nebude ho odvádět od jeho myšlenek? Ale kdež, i na krásu si člověk zvykne jako na všechno ostatní.

Antonio měl štěstí. Majitel domku seděl na pařezu a kouřil lulku. Měl rozhalenou kostkovanou košili, kožené kalhoty a vysoké holínky nejlepší oděv pro obchůzky trnitým houštím. Byl prostovlasý a prošedivělý. Tvář měl protáhlou, trochu unavenou, knír a plnovous. Hleděl klidně na přijíždějící auto.

Presto ho pozdravil a vystoupil. Chtěl by najmout jeden nebo dva pokoje. V hotelích je příliš mnoho hluku, potřebuje si odpočinout a trochu pracovat na své knize. Je novinářem a tak trošku spisovatelem. Jmenuje se Smith, Adam Smith..

Stařec si ho zpytavě prohlížel. Mnozí turisté, kteří chtěli najít lacinější ubytování, žádali hlídače parku o pronajmutí pokoje. A každý takový turista si vymýšlel všelijaké příčiny, proč je pro něho pobyt v hotelu „nepohodlný“.

Administrace parku neviděla ráda, když hlídači ubytovávali turisty. Trpěly tím zájmy hoteliérů. Proto hlídači, i když si rádi přivydělali, pronajímali místnosti jen málokdy, vydávajíce turisty za své příbuzné nebo přátele.

Presto viděl, že stařec váhá, a proto rychle dodal:

„Zaplatím vám stejně jako v hotelu… dokonce i více.“

„Ale u mne nebudete mít takové pohodlí,“ namítl hlídač, zřejmě již ochoten souhlasit.

„Nejsem náročný. Stačí mi stůl, židle, postel a obyčejný oběd,“ prohlásil Presto. „Potřebuji hlavně klid, a ten tu myslím je.“

„Ano, když si odmyslíte hučení gejzírů. Ale na to si člověk brzy zvykne a vůbec je pak nevnímá. Nu, pojdte si prohlédnout pokoj.“

Hospodář zavedl Presta do domu. Nebyla to vůbec tak malá chatrč, jak se z dálky zdálo. V domě byly tři místnosti, jedna dosti veliká, potom kuchyně a dokonce koupelna. V malém pokojíku, který hlídač ukázal jen zběžně, zahlédl Antonio postel se záclonkami, toaletní stolek se zrcadlem a malé ženské střevíčky. V hlídačově pokoji stála úzká postel, dosti velký psací stůl a knihovna. Na stěnách viseli odborně vycpaní ptáci a barometr. Nad psacím stolem byly zavěšeny v oválných rámech malé podobizny Darwina a Heckela, které Presta značně překvapily.

„Tady máme něco jako přijímací pokoj a parádní jídelnu,“ ukázal Prestovi hlídač velkou místnost, „ale obvykle jíme v kuchyni.“

„Máte velkou rodinu?“ zeptal se Presto s obavami.

„Bydlím tu jen já a moje neteř,“ odpověděl hlídač. „Tuhle místnost vám mohu pronajmout.“

Okna a dveře pokoje vedly na zahradu, na pahorku rostly borovice. Prestovi se pokoj líbil, dohodl se tedy s hlídačem o ceně, dal si přinést zavazadla a propustil šoféra.

„Jak jen se Ellen vrátí, uklidí vám pokoj. A zatím si sedneme v kuchyni, uvařím čaj. Jistě máte po cestě žízeň.“

„Jste velmi laskav, pane…“

„Odpusťte, ještě jsem se vám nepředstavil. John Burry.“

Při čaji Burry Prestovi vykládal, kolik je v parku buvolů, jelenů, kamzíků, medvědů, jaké tu žije ptactvo. S mnohými obyvateli parku se spřátelil, někteří medvědi mu dokonce žrali z rukou chléb. Pak se dal do vyprávění o stromech a o vzácných rostlinách i za hranicemi Yellowstonského parku. Ledacos už Presto znal z příruček a průvodců: na příklad o gigantické výšce a šíři sekvojí, o tom, že na pařezu jedné z nich stálo pianino, seděli čtyři hudebníci a ještě bylo dost místa pro šestnáct tanečních párů, jak na druhém pařezu byl postaven domek s tiskárnou, kde se tiskl „Zpravodaj mamutího stromu“. Jak pro pařížskou výstavu v roce 1900 vyrobili Američané ze sekvoje „největší prkno na světě“ a jak to prkno zůstalo pěkně v Americe, protože je žádná loď nemohla dovézt celé do Evropy.

Podobné historky vykládali americkým turistům, bažícím po „kolosálních sensacích“, všichni průvodci. Ale Burry byl přece jenom hlídačem a jeho vědomosti a přesná spisovná řeč Presta udivovaly.

„Víte, jak dostala sekvoje svoje jméno?“ zeptal se s úsměvem Burry. „Mezi indiánskými náčelníky byl jeden jménem Sequioa. Domníváte-li se, že to byl divoch, mávající tomahavkem a dychtící po skalpech, jste na velkém omylu. Byl to velmi vzdělaný člověk, vynálezce indiánského písma. Na jeho počest nazvali Indiáni tento strom sekvojí. Americké sekvoje objevili vědci před necelými sty lety a nazvali je kalifornskými borovicemi nebo také ›mamutími stromy‹. Mamutími snad proto, že holé suché větve starých sekvojí připomínají mamutí kly. První anglický botanik, který sekvoji popsal, chtěl zachovat věkům jméno anglického hrdiny plukovníka Wellingtona a na jeho počest nazval strom ›Wellingtonia gigantea‹. Ale Američané se urazili a protestovali: nazvat americký strom jménem Angličana a ke všemu ještě generála! A tak američtí botanikové dali stromu jméno amerického národního hrdiny Washingtona — tedy ›Washingtonia gigantea‹. Později se však ukázalo, že ani jeden název není správný, protože strom je jen novým druhem a ne novým rodem. Proto naprosto zasloužený název gigantea mohl být zachován, ale název rodu musí být jiný, a to ten, jaký už měl známý strom téhož rodu,sequoia semprevirens', to jest sekvoje stále žijící. Tak indiánský náčelník porazil anglického i amerického národního hrdinu. Tuhle historii průvodci dost neradi vykládají americkým a anglickým turistům, aby se nedotkli jejich národní hrdosti.“

„Mister Burry,“ nezdržel se už Presto. „Máte tak rozsáhlé vědomosti! Proč jste jen hlídačem a ne alespoň řekněme průvodcem? “

„Právě proto, že mám rozsáhlé vědomosti,“ odpověděl Burry se smutným pousmáním. „A místo hlídače je klidnější. Člověk musí děkovat osudu i za ně.“

„Ale vždyť vy jste vzdělaný člověk!“ rozčiloval se Presto.

„To jsem se před vámi, neznámým člověkem, rozpovídal.“ A po odmlčení se zeptal: „Nejste snad z Yellowstonské novinářské společností?“

„Ale kdepak! Se mnou můžete mluvit naprosto otevřeně!“ spěchal s uklidněním Antonio.

„Ano, mám vyšší vzdělání,“ svěřoval se Burry. „Jsem biolog. Učil jsem, ale byl jsem propuštěn pro volnomyšlenkářství.“

Presto si vzpomněl na Darwinův a Heckelův portrét a dovtípil se, v čem asi spočívalo volnomyšlenkářství moudrého a vzdělaného učitele.

Další oblast, s kterou nepřicházely do styku Peatchovy filmové ateliéry! I když snad scenáristé slýchali o podobných životních dramatech a konfliktech, nezajímali se o ně při nejmenším z toho důvodu, že filmoví podnikatelé se takových námětů báli jako čert kříže.

A proč by se něco takového nehodilo na námět? Vezměme třeba opičí proces uvažoval Presto.

„Administrace parku nemá nejmenší tušení, že jsem vystudoval Harward College a mám diplom,“ pokračoval Burry.

„Harward College! Znám. Ovšem. Vždyť je to nejstarší universita ve Spojených státech,“ řekl Presto. „Ale jistě se vám nežije právě nejlépe a nejste přece sám?“

„A co jsem měl dělat?Ellen je sirotek. Dcera nebožky mé sestry. Nemohla dostat nikde v městě práci. Zkoušela to, ale bez úspěchu. Tak se mi stará o domácnost. A když je příležitost, něco si přivydělá. Slíbili jí v hotelu, že ji přijmou na umývání nádobí. Je to děvče jako oheň!“ řekl s láskou, pohlédl na hodiny na stěně a dodal trochu neklidně: „Nějak se opozdila, už je skoro tma.“

V té chvíli se ozval za oknem veselý štěkot, a jak se Prestovi zdálo, dětský hlas:

„Ticho, Pipe! Zbláznil ses?“

„Už jsou tady!“ vykřikl radostně Burry.

Za okamžik vběhl do širokých otevřených dveří pes, zapřažený do malého vozíčku, zastavil se před pánem a vesele štěkal a mával ocasem. Za psem vstoupila mladá dívka. Krátce ostříhané kaštanové vlasy jí dodávaly chlapeckého vzezření. Presto přehlédl zkušeným zrakem herce její postavu. Byla střední postavy, tělo měla dokonale rostlé, pevné, pružné. Oblečena byla v prostou bílou bluzičku s hlubokým výstřihem a krátkými rukávy a v krátkou kostkovanou sukni. Opálené nohy v sandálech naboso. Kůže osmahlá téměř do bronzova, jak tomu bývá u lidí z jihu. O tváři se nedalo říci, že je krásná: trochu ohrnutý nos, plné, jakoby dětské rty, chytrý a živý pohled hnědých očí, ale celý obličej měl v sobě půvab, který je přitažlivější než krása. Z každého jejího pohybu tryskal život a přebytek sil. Vešla celá udýchaná rychlou chůzí a křikla na psa:

„Lump jeden! Div nepřevrátil vozík… Koupila jsem mouku a cukr…“ Vtom si povšimla Presta a bez nejmenších rozpaků pravila: „Buďte vítán, mister. Dobrý večer,“ jako by se již dávno znali.

Presto se jí s úsměvem uklonil.

Neočekávané objevení dívky a psa ve vozíku připomnělo Antoniovi dětství a scénu z cirkusu. A náhle mu bylo pěkně a veselo.

Dívka okřikla Pipa:

„Stůj pořádně! Hned tě vypřáhnu!“ a začala vytahovat z vozíku sáčky a balíčky.

„Tak se přece pořádně seznam s hostem,“ napomenul ji laskavě Burry.

„Pravda, člověk je pořád samý spěch. Odpusťte!“ zvolala poněkud v rozpacích. „Jenom zbavím Pipa postrojů. Jinak zase nadělá hrůzu škody.“

Rychle stáhla psovi obojek. Pip zatřepal hlavou, zaplácal ušima, lehl si ke dveřím a vrtěl ocasem.

„To je náš nájemník. Mister Adam Smith,“ sděloval dívce Burry. „A to je moje neteř Ellen Keyová.“

„Už jsem se domyslel,“ řekl Presto a stiskl její malou ruku. Přitom mu neušlo, že má tvrdé dlaně.

Musí asi chuděra často dělat hrubé práce, pomyslel si s účastí.

A jako na potvrzení jeho myšlenek řekl Burry své neteři:

„Ukliď nákup, Ellen, běž umýt v přijímacím pokoji podlahu, ustel a přines umyvadlo.“

„Jen si nedělejte starosti!“ zvolal Presto. „Dejte mi jenom prádlo, ustelu si sám a ostatní počká do zítřka. Už je pozdě a miss Keyová je už jistě unavena.“

„Unavena?“ opáčila dívka udiveně a trochu dotčeně.

A začala tak rychle skládat nákup z vozíku do poliček, že se Prestovi dělaly mžitky před očima.

Ta má ale elán! pomyslel si bezděčně, když pozoroval její pohyby. Pro natáčení je to trochu rychlé, ale kolik je v těch prostých pohybech nenucené graciésnosti! To, čeho dosahuje filmový herec teprve po velké námaze, po nekonečném režisérově cepování a po stech metrech zkaženého filmu, je u ní naprosto přirozené a ona o tom nemá ani potuchy, protože nepřemýšlí o kráse svých pohybů o nic víc než hravé kotě.

Za necelé tři minuty byl nákup uložen a vozík uklizen.

„A ještě něco!“ řekla dívka, jako by pokračovala v nějakém sporu. „Říkejte mi prostě Ellen. Ještě mám daleko do miss Keyové!“

Pohlédla na něho téměř rozhněvaně a zmizela v jeho pokoji. A za chvíli už tam hospodařila, přesunovala nábytek a prozpěvovala si.

„Máte výbornou hospodyni,“ pochválil Presto.

„Ano. Však už jsem vám říkal, že je jako oheň,“ potvrdil Burry s hrdostí. „A jak je nadaná! Něco by z ní mohlo být…“ a Burry se zamračil.

Presto ho pochopil a chtěl ho potěšit:

„Nu, vždyť ještě není pozdě, je to ještě skoro dítě.“

„Není tak mladá, jak vypadá. Brzy jí bude osmnáct. A mně se nepodařilo jí poskytnout ani celé středoškolské vzdělání…“

A odmlčeli se, ponořeni každý do svých myšlenek.

Heuréka

Tak se Presto nastěhoval do domku Johna Burryho. Každé ráno četl a přemýšlel. Studoval dějiny americké kinematografie, přemýšlel o postavách a maskách vynikajících herců a hledal vlastní cestu, nový originální herecký výraz. A po večerech besedoval se vzdělaným hlídačem a jeho neteří.

Ellen se z počátku ostýchala. Ale Presto přinesl spoustu nových knih, které ji velmi zajímaly. Za několik dní už se s Toniem přela o přečtené romány a překvapovala ho bystrostí a originalitou svých postřehů. Vyšlo najevo, že dobře zná klasiky evropské literatury i literaturu americkou. Jednou začala recitovat monolog Desdemony a potom předvedla šílenství Ofélie. Presto byl udiven. Měla rozhodně herecký talent. Co kdyby z ní udělal filmovou herečku, svou partnerku ve vysokých tragédiích?

A nazítří se z Ofélie opět stávala uklízečka, myčka a kuchařka.

Sotva Presto vstal, už vešla do pokoje s kbelíky, hadry a smetáky, vyháněla Presta a Pipa do zahrady a dala se do úklidu.

Presto ležel na pahorku pod borovicí a úkradkem ji pozoroval. Nebylo to samozřejmě od něho pěkné. Ale omlouval se tím, že pozorovat lidi kolem sebe je jeho profesionální povinností: každý postřeh se mu může při práci hodit.

Ellen uchopila záhyby krátké pruhované sukně, zmuchlala si je mezi koleny, sklonila se a dala se do mytí podlahy. Když smetávala pavučinu nebo prach se stropu, celá se vytáhla a mírně se zakláněla. Její pózy se každou chvíli měnily. Presto ji pozoroval a myslel si: Kdyby ji tak viděl Hofman! Tenhle obrat by ho přímo nadchl. Nikdy mi nenapadlo, že může být v prostých pohybech při práci tolik graciésnosti a krásy. To je podivuhodné! Jakých výmyslů, chtěných póz, obratů a perspektiv musí užívat naše vynikající herečky a filmové hvězdy, aby výhodně ukázaly svou postavu, její krásu, krásná stehna, záda, bezvadnou nožku, a aby skryly přirozené nedostatky! To všechno nutně svazuje svobodu jejich pohybů, dělá z nich krásné automaty, manekýny. Kolik režisérova úsilí je zapotřebí, aby jejich pohyby vypadaly přirozeně a prostě!*

Vzpomněl si, jak jeden režisér přinutil herečku opakovat prostý pohyb nohou snad stokrát, a ztratil několik set metrů filmu, než konečně dosáhl toho, co chtěl. A Ellen „všechno jde, jediné gesto by nepřišlo nazmar“.

Ne, z ní by nikdy nemohla být Ofélie nebo Desdemona. Musela by dřít, biflovat nepřirozené gesta, musela by myslet na své pohyby a stalo by se s ní totéž, co se stonožkou ve Wildově bajce, která běhala bez obtíží, dokud ji nepožádali, aby vysvětlila, jak pohybuje nohama, kterou vykračuje dřív a kterou až později. Stonožka se zamyslela a… nemohla udělat ani krok. Ellen musí zůstat sama sebou. To znamená, že musí být jiné scénáře..

Antoniovy úvahy přerušila Ellen. Vyhlédla z okna a zavolala hlasitěji, než bylo na tak krátkou vzdálenost potřebí:

„Mister Smith! Dnes večer dávají v kině vedle hotelu Rossetti film s Toniem Prestem.“

„Půjdete?“ zeptal se Presto.

„Určitě,“ odpověděla. „V poslední době uvádějí jeho filmy tak málo. Říká se, že prý někam zmizel, nebo že se mu něco špatného stalo. To by bylo hrozné!“

„Máte ho ráda?“

„Kdo by ho neměl rád?“

To Presto rád slyšel, ale následující věty ho trochu roztrpčily.

„Každý se rád zasměje a on je tak směšný. Já ho zrovna zbožňuji.“

„A vzala byste si ho za muže, kdyby požádal o vaši ruku?“

Otázka Ellen překvapila.

„Jeho? Za muže?“ vykřikla s odporem a hněvem. „Nikdy!“

„Proč?“ zeptal se Presto, i když tušil odpověď. Ale ukázalo se, že Ellen nemyslela jen na Toniovu ohavnost, ale ještě na něco, co naprosto nečekal.

„Myslím, že na tom není nic divného. Která matka by chtěla mít děti mrzáky?“

Neodpuzuje ji ohavnost a zrůdnost, nemyslí na sebe, ale na děti! Jak se to všechno málo podobá argumentům a důvodům Heddy Lux! Tohle je zdravý názor na manželství, pomyslel si Antonio a řekl j akoby mimochodem:

„Ale říká se, že je pohádkově bohatý.“

„Žádné bohatství nenahradí bolest matky, jejíž děti jsou nešťastné,“ odpověděla Ellen. „Povídám tady s vámi a ještě nemám uklizeno.“

„A mohl bych jít s vámi do kina, miss Ellen?“

„Můžete,“ odpověděla milostivě už z hloubi pokoje.

Film „Presto kovbojem“, který promítali, patřil k Toniovým prvním samostatným pracím.

Když seděl vedle Ellen v ztemnělém sále a hleděl na plátno, vzpomínal na dobu, kdy film natáčeli. Jeho jméno již bylo slavné. Majitelé filmových studií se ho snažili přetáhnout, novináři mu chodili v patách. Sebastian jako zlý a neúplatný Cerber přísně střežil vchod do domu. Na území filmového studia nevpouštěl majitel nikoho cizího. Ale jednou při natáčení masové scény se spoustou statistů kovbojů pronikl lstí jeden mazaný novinář do studia na koni v šatech kovboje, vjel do zakázaného pásma a vmísil se do houfu statistů. O přestávce se protlačil k Prestovi a chtěl s ním udělat interview. Tento kousek Presta rozesmál, ale stejně neodpověděl novináři ani na jedinou otázku, což ostatně podnikavému reportérovi naprosto nevadilo v tom, aby uveřejnil obšírný interview, otištěný ve všech listech. O čem všem se tam nepsalo! O zamýšleném sňatku s vdovou po milionáři Mrs. U., o nové smlouvě, kterou nabídla Prestovi největší filmová společnost: slibovala prý mu plat „třikrát větší než plat anglického krále“, o nových tvůrčích plánech Antonia Presta, který píše scénář nového filmu „Stvoření světa“ a bude hrát úlohu Adama… Všechno to bylo tak ohavné, divoké a nepravděpodobné, že Presto ani nenapsal dementi. Ale americká veřejnost, která si libovala v senzacích, nemluvila několik dní o ničem jiném než o tomto interviewu. Zájem o Presta vzrostl. A teď? Teď je Nikdo — „tabula rasa“, čistá deska, na které kdo ví, co bude ještě napsáno…

Hledištěm se ozývaly družné výbuchy smíchu. A Ellen se smála snad nejvíc ze všech.

Udělal Presto dobře, že změnil svůj zevnějšek? Nedopustil se osudné chyby? Ellen se otřásala smíchem a dotkla se ramenem Toniova ramena. S tímto dotykem jako by Presto náhle pocítil své mladé zdravé tělo. Mezi ním a Ellen, mezi ním a všemi ženami na světě, mezi ním a láskou, které se mu v životě tolik nedostávalo, se už netyčila stěna jeho zrůdnosti. A pro to stálo za to něco obětovat, i slávu. Sláva nemůže sama přinést tolik štěstí a potěšení jako láska! A slávy může dosáhnout i ted. Musí jen najít svou novou tvář!

Dokonce i zde v kině nepřestával hledat svou novou cestu.

Je komik nebo tragéd? Má svou hrou vyvolávat smích nebo slzy? Zdálo se mu, že se rozhoduje jen o těchto dvou cestách, a neví, kterou z nich sc vydat. V jeho podvědomí probíhal složitý, usilovný proces.

Presto pocházel z nejnižších vrstev. Prožil trpké a hladové dětství. Znal vrtkavost osudu a závislost malých lidiček na zvůli pánů, kteří rozhodovali o jejich životě i smrti. To všechno v něm vyvolávalo určité sympatie a antipatie a působilo to na jeho vztah k jednotlivým jevům života. Bezděčná fakta, pouliční výjevy, jichž byl svědkem, příběhy a myšlenky jiných lidí, vyčtené z knih, to vše mu probíhalo hlavou, padalo do temných hlubin podvědomí, které vše zpracovávalo a uvádělo v systém. A když se nahromadil dostatečný materiál, když všechna tato jednotlivá fakta, myšlenky a dojmy splynuly v jediný celek, vyplouvaly náhle na povrch vědomí jako hotové rozhodnutí.

To se stalo Prestovi ke konci filmu. Nemohl ještě pochytit všechny podrobnosti nové myšlenky, ale to hlavní už našel. Ano, našel svou novou tvář! Zachvátila ho taková radost a takové rozčilení, že vykřikl jako Archimedes, když vynalezl zákon o specifické váze:

„Heuréka! Našel jsem!“

Hlediště se otřásalo smíchem a Prestovo zvolání zaniklo v hluku. Jen soused po pravé ruce se nechápavě na něho zadíval a Ellen se zeptala:

„Ztratil jste něco?“

„Našel! Všechno je v pořádku,“ odpověděl a zhluboka se nadechl. „Našel jsem svou specifickou váhu,“ dodal pak tiše.

Dny trýznivých pochybností a úvah nového Buddhy sc skončily. Doslova jako by se znova narodil. Nebál se žádných těžkostí.

„Konec,“ litovala Ellen, když plátno ztemnělo.

„Začátek!“ odporoval jí vesele Presto. A na její tázavý pohled odpověděl: „Jakýsi indický mudrc řekl, že každý konec je současně začátkem, začátkem něčeho nového.“

Celou cestu domů byl Presto nezvykle živý a veselý. Ellen si toho všimla.

„Nevěděla jsem, že umíte být tak zábavný,“ řekla. „Jako by vás někdo vyměnil, nebo jako byste našel náprsní tašku napěchovanou dolary.“

„Vyměnili mě a tašku jsem také našel,“ volal Presto. „Podívejte, Ellen, jaké jsou krásné hvězdy, jaká je to nádherná noc!“

„Vy jste ještě ke všemu básník!“

„Ovšem že jsem. Chcete, abych vám napsal báseň? Ellen, vy jste nikdy netoužila hrát ve filmu? Stát se herečkou?“

„Hrát ve filmu? Vždyť bych neuměla udělat ani kloudný krok!“ smála se Ellen.

„A co kdybyste mohla hrát sama sebe? Filmové herečky vydělávají ohromné peníze… “

„Ne, netoužím být filmovou herečkou,“ odpověděla. „Chodí všechny, jako by spolkly pravítko.“ A tak směšně trhla rameny, napodobujíc lvice velkosvětských salónů, že se Tonio dal do smíchu.

„Myslím, že jste jediná žena na celém světě, která se nechce stát filmovou herečkou. A čím chcete být? Přemýšlela už jste o své budoucnosti?“

„Co bych přemýšlela? Přijde i bez mého přemýšlení. Budou zase lepší časy, strýček zase dostane místo učitele, já si najdu práci…“

„A pak?“

„Pak… pak se vdám a budu vychovávat děti.“

Zase ten optimismus průměrného Američana! Chuděrko! Kolik tě čeká zklamání! pomyslel si Presto a nahlas řekl:

„Staň se vůle vaše!“

Záhadný nález

Presta opravdu jako by někdo vyměnil. Ellen s údivem pozorovala strýcova nájemníka. Dříve se Adam Smith ráno provaloval na trávě pod borovicí, nebo seděl celé hodiny s udicí na břehu jezera. Teď však projevoval nezvyklou energii. Ráno psal ve svém pokoji spoustu dopisů, nebo si dělal nějaké výpisky z knih, často chodíval na poštu, kam si dával posílat korespondenci poste restante. A jeho korespondence v posledních dnech velmi vzrostla. Vracel se s celými balíky dopisů a novin. Jednou při úklidu jeho pokoje nahlédla Ellen ze zvědavosti na kus papíru, popsaného poznámkami a čísly, a přečetla si:

Ellen neměla čas číst dál, a také ji to nezajímalo. Mister Smith píše zřejmě práci o filmu.

Po druhé zase našla na stole obálku, kterou tam Tonio náhodou zapomněl. Na obálce byla adresa místního poštovního úřadu, ale adresován byl dopis poste restante misteru Antoniu Prestovi.

To Ellen překvapilo. Slavný Antonio Presto tedy ještě existuje a podle všeho bydlí někde nablízku. Ale jak může otevřená obálka ležet na stole mistera Smitha? To byla záhada. Možná, že je Smith Prestův blízký příbuzný nebo přítel. To je ovšem možné. Ale proč jí nikdy neřekl, že se s Prestem osobně zná? Ellen už nejednou napadlo, že mezi Antoniem Prestem, kterého znala výborně z filmu, a mezi jejich nájemníkem je jakási vzdálená podoba, i když Smith je zdravý normální mladý muž a Presto mrzák. Ellen její objev neobyčejně vzrušil. Ale rozhodla se, že o tom nebude mluvit ani s nájemníkem, ani se svým strýcem. Nemůže se přece přiznat, že ze své zvědavosti četla cizí papíry. Aureola tajemství přidala však v jejích očích misteru Smithovi na zajímavosti. Do té doby ho pokládala za skromného novináře, smolaře, který nemá ani dost prostředků najmout si pokoj v hotelu. A najednou se ukazuje, že je v jakýchsi blízkých a tajemných vztazích se samotným Antoniem Prestem. A možná, že se právě jen z těchto důvodů usadil v malém hlídačském domku. Začala proto nájemníka se zvýšenou pozorností sledovat, až si toho nakonec všiml a zeptal se:

„V poslední době ze mne, Ellen, nespouštíte oči. Nezamilovala jste se snad do mne?“

Dívka upadla do rozpaků, ale pak dokonce předstírala hněv:

„Ani mi nenapadlo. To se vám asi něco zdá.“

„Co se mi zdá? Ze jste se do mne zamilovala? Já to přece netvrdím. Ale že se na mě nějak divně koukáte, to je fakt.“

Počkej, já ti dám! umínila si Ellen a nahlas řekla:

„To máte možná pravdu. To proto, že mi něčím připomínáte Antonia Presta.“

Teď byl zase zmaten Presto. Že by četla adresu na obálce? Jednou jsem ji tuším zapomněl na stole. Ne, to by neudělala. Má o mne příliš malý zájem, než aby četla mé papíry.

„Podívejme!“ vykřikl, když se trochu ovládl. „A vy se zase jako vejce vejci podobáte jedné mé známé… Máte velkou představivost… A tak si tedy představujte, že Antonio Presto jsem já.“

Ellen se rozesmála a zvolala:

„Tak velkou představivost zase nemám. Taková kouzla se nedějí.“

Presto si s úlevou oddychl, ale po této rozmluvě si už dával před Ellen větší pozor a byl při hovorech s ní málomluvnější.

Jeho nálada se opět změnila. Bylo vidět, že je nervózní. Stále častěji chodil na poštovní úřad. Ellen často slýchávala, jak netrpělivě přechází po místnosti. Do zahrady už téměř nevycházel.

Čekal v těchto dnech rozhodující sdělení od advokáta Pearcea. Pearce mu už napsal, že po tom, co guvernér, prokurátor a ostatní účastníci večeře na rozloučenou musili vyhledat pomoc doktora Zorna, aby mohli změnit svůj ze vnějšek, byl návrh zákona na ztrátu majetku v podobných případech odvolán. Celou tuto historii si vymyslel mazaný Pearce. A jeho agenti také dodali Toniovi Zornovy čarodějné prášky, které získali neznámým způsobem, zřejmě od podplaceného Zornova personálu.

„Nepochyboval jsem, že návrh zákona bude odvolán,“ psal Pearce. „Tak byla odstraněna hlavní překážka a zbývá jen formálně potvrdit totožnost vaší nové osobnosti s dřívějším Prestem. To nebude nic těžkého. Vítězství znamená i to, že soud uznal vaši plnou moc, abych vás zastupoval u soudu, a tím vlastně uznal vaši svéprávnost…“

Teď využíval Pearce svého vlivu k tomu, aby se věc co nejdříve projednávala a aby „vše mělo hladký průběh“.

A tak nastal den, na který budou Presto i Ellen dlouho vzpomínat.

Význačný den

Ráno vešel do kuchyně, kde Ellen vařila, listonoš a pravil:

„Telegram pro mistera Antonia Presta!“

Ellen se udiveně podívala na listonoše a odpověděla:

„U nás žádný Antonio Presto nebydlí.“

Listonoš pokrčil rameny, podíval se znovu na telegram a podával ho Ellen.

„Adresa souhlasí. Podívejte se.“ Dívka zkontrolovala adresu:

„Ano, adresa je naše, ale Antonio Presto u nás nebydlí. Asi udělali chybu na poště.“ A vracela telegram listonoši. Ten jej vzal, zase pokrčil rameny a měl se k odchodu. Oknem ho zahlédl Presto a zavolal na něho: „Haló! Pro koho máte telegram?“ „Pro Antonia Presta.“

„Dejte ho sem. Já jsem Antonio Presto.“

Listonoš přistoupil k oknu a tvářil se úředně.

„Prosím,“ řekl rozpačitě. „Ale řekli mi, že tady Antonio Presto nebydlí. A pak… má-li to být Antonio Presto, kterého zná celá Amerika, pak se mu vy, pane, ani trochu nepodobáte.“ A nerozhodně otáčel telegramem v ruce.

„Jen to sem dejte!“ křikl netrpělivě Presto a natáhl ruku. „Doručil jste telegram na určenou adresu, adresát ho přijímá, tak co ještě chcete?“

„Ale tady slečna povídala…“ nemohl se stále ještě listonoš rozhodnout.

Presto mu vytrhl telegram z ruky, na místě ho otevřel a četl:

„S oud rozhodl ve vas prospech gratuluji Pearce.“

„Výborně,“ řekl vesele Presto. „Nic se nestarejte. Doručil jste telegram správnému adresátovi. Hned se podepíši… Tady máte od cesty za dobré zprávy.“

A podal s podepsaným lístkem listonoši deset dolarů.

Listonoš roztáhl pusu v úsměvu, poděkoval, popřál mu všechno nejlepší a rázně vykročil na zpáteční cestu.

„Vítězství!“ nemohl se už udržet Presto, křičel, mával telegramem nad hlavou, udělal piruetu, otočil se a uviděl Ellen, která stála ve dveřích kuchyně s očima rozšířenýma překvapením a s bledým obličejem.

„Proč jste to udělal?“ zeptala se přiškrceným hlasem.

„Tak vy jste všechno viděla a slyšela? A co hrozného jsem podle vás udělal, miss Ellen?“

„Proč jste přijal telegram na jméno Antonia Presta? Proč jste podvedl listonoše?“

„Nikoho jsem nepodvedl a přijal jsem telegram, protože jsem Antonio Presto.“

„To není možné!“

„A přece je to fakt!“ vesele odpověděl Presto.

„Tak jste tedy podvedl nás, mne a strýčka, když jste se vydával za mistera Smitha?“

„Ano, to jsem udělal. Donutily mě k tomu zvláštní okolnosti. Ale neodsuzujte mě, dokud vám všechno nevysvětlím. Až se mister Burry vrátí z obchůzky, všechno vám povím.“

Ellen zašla zamračeně a bez jediného slova do kuchyně. Bylo to všechno příliš zvláštní, vyvracelo to všechny její představy o nájemníkovi. Mnohé věci, které řekla misteru Smithovi, by se byla neodvážila říci Prestovi. Rozpomínala se na všechny jejich debaty, vzpomínala, jak se často neuctivě chovala k smolařskému novináři. Potom se začala utěšovat: Ne, to přece nemůže být ten slavný Antonio Presto, kterého znám z filmu. Je to asi jeho jmenovec, možná jeho příbuzný… Hlavou jí vířily pochybnosti a zvědavé dohady, že jí toho dne práce padala z rukou.

Když vešla s hadry a smetáky v jedné a s kbelíkem vody v druhé ruce do Prestova pokoje, vypadala velmi rozpačitě. Jak se má teď k tomu novopečenému Prestovi chovat? Už mu neřekla jako vždy své: Tak jděte, nepřekážejte mi! ale podívala se na něho skoro provinile a zašeptala:

„Mister… Presto! Jděte, prosím vás, na chvíli do zahrady..“

„Hned!“ odpověděl. „Za malou chvilečku…“ A něco rychle psal na telegrafní blanket.

To bezděčné zdržení přivedlo Ellen do varu. Zdálo se jí, že ji Presto zdržuje úmyslně, že si hraje na důležitého. A ona je také dobrá! Jako by mu ted chtěla podlézat! A už spustila s obvyklou obhroublostí:

„Musím tady uklízet!“

„Hotovo!“ řekl Presto. „Nezlobte se, že jsem vás zdržel. Teď nepůjdu pod borovici do zahrady, ale s vaším laskavým dovolením na poštu. Pipe,“ zavolal na psa, „jde se na procházku! “

Bernardýn, který se už hodnou chvíli ometal u dveří pokoje, vesele zaštěkal a začal vyskakovat.

Presto vyšel.

„Mister Sm… Mister Presto!“ zavolala na něho náhle proti své vůli Ellen. Zvědavost byla silnější než ona.

Presto se obrátil.

„Odpusťte…“ vypravila ze sebe a tváře jí zrudly jako pivoňky. „Řekněte mi jenom, než strýček přijde… jste, nebo nejste ten slavný Tonio Presto?“

„Jsem i nejsem,“ odpověděl. „Odpusťte, ale strašně spěchám na poštu. Buďte trpělivá.“

A odešel v doprovodu Pipa.

Ellen se opřela o smeták, chvíli stála v zamyšlení a pak se se zápalem pustila do úklidu.

Ale tím všechny události onoho památného dne zdaleka neskončily.

Advokát Pearce posílal obvykle všechnu Prestovu korespondenci na vymyšlené jméno mistera Smitha na poštovní úřad, jak se o tom s Prestem dohodli. Poslední telegram poslal do hlídačského domku na jméno Antonia Presta, přesvědčen, že už není třeba, aby Antonio zachovával své inkognito. Tento telegram s plnou adresou a pravým jménem měl sám symbolisovat, že se nový Presto stal naprostým a uznávaným nástupcem Presta starého. Takový telegram bude mému klientovi jistě příjemný, uvažoval Pearce. Nemýlil se. Ale zároveň nedomyslel všechny následky svého činu.

Reportéři největších listů se už dávno snažili zjistit místo pobytu tak záhadně zmizelého nového Presta. Pro novináře to byl svým způsobem jakýsi druh sportu. Každý chtěl záhadu vypátrat první. Novináři měli na poště a u telegrafu své placené agenty z řad poštovních zaměstnanců, kteří slíbili dodávat okamžitě zprávy o všem, co by novináře mohlo zajímat.

A tak se ještě Presto ani nevrátil z poštovního úřadu, když se již k hlídačovu domku přiřítil automobil s jedním z všudypřítomných reportérů. Bydlel v nedalekém hotelu a dostal o hodinu dříve než Presto, telegram od svého agenta, který pracoval na hlavní telegrafní stanici v New Yorku, a sděloval mu, že byl odeslán telegram na jméno Antonia Presta na adresu Yellowstonského národního parku. A novinář se bez prodlení vydal na cestu.

Vypadal jako solidní obchodník. Lidé ho mohli také pokládat za turistu. Na řemínkách, na prsou překřížených, visely dva fotoaparáty: malá „cinema“ a zrcadlovka. Auto ještě ani nedojelo na místo a už stačil vyfotografovat hájovnu a Ellen, vykukující z okna se smetákem v ruce. Za několik minut své přítomnosti nasekal několik desítek snímků a všude se vetřel s usměvavou bezostyšností. Ellen, hořící rozpaky, zavalil celou lavinou otázek. Dívka byla tak zmatena, že odpovídala jenom nesouvislými citoslovci, ale novinář přesto zaplňoval stránku za stránkou stenografickými znaky. Když však se nevítaný host přihrnul k Prestovu psacímu stolu, aby si na něm zřejmě prohlížel listiny, Ellen vzkypěla. Všechna zlost na drzého návštěvníka, která se v ní nahromadila, náhle propukla. Stoupla si na roh stolu jako voják na stráži, zahradila přístup smetákem a řekla hlasem zajíkajícím se rozčilením:

„Mister! Majitel tohoto pokoje není doma… Račte okamžitě opustit místnost!“

„He he, vy jste nějaká prudká!“ ušklíbl se novinář. Pokládal Ellen za dceru nebo posluhovačku nuzného hajného, vytáhl nabitou prkenici a zašustil dolary. „Možná, že budete trochu laskavější, když…

„Ven!“ vykřikla Ellen a zamávala smetákem novináři před očima.

Ten zůstal jako opařený, zabručel: „No no no!“ ustupoval pozpátku před Ellen ze dveří.

Co se teď stane? napadlo Ellen, když si uvědomila, že zašla trochu daleko. Jak se bude Presto dívat na její chování, bude-li si mu novinář stěžovat?

A vtom zaslechla Pipův štěkot a oddychla si — spadl jí kámen ze srdce. Ať si ted s ním mister Presto poradí podle svého!

A mister Presto si poradil s novinářem velice jednoduše.

„Žádný interview a ať už jste pryč!“ prohlásil rozhodně. Měl už svůj způsob jednání s touto branží.

Reportérovi bylo hned jasné, že tady nic nepořídí. Jenom třikrát zuřivě cvakl aparátem, aby zachytil nalezeného Presta, ale ten se rychle jako ještěrka otočil zády, dřív než sklapla spoušť aparátu.

Auto odjelo. Presto zastal Ellen ve strnulé póze se smetákem v ruce.

„Ten dotěra vám zřejmě způsobil nepříjemnost?“ zeptal se s účastí.

„Ano, ale já jemu myslím také… “odpověděla Ellen a ještě celá rozčilená mu vyprávěla všechno od začátku.

Tonio se rozesmál a hluboce se jí poklonil:

„Znamenitě jste bránila mé zájmy, miss. Ale stejně je to k zlosti! Teď nás přepadnou novináři jako kobylky. Dám Pearceovi za takovou neopatrnost co proto… Abych se teď někam ztratil… Stejně už brzy odejdu, ale před odjezdem si musím s vámi a vaším strýcem ještě o mnohém pohovořit. Víte co, jak se tu ještě někdo objeví, řekněte, že jsem odjel do Kanady. Neberte žádné ohledy, když to bude nutné, můžete zase užít svého nepřemožitelného smetáku.“

Toho dne vpadlo do domku opravdu ještě několik novinářů, ale Ellen je energicky vyprovodila, vydávajíc se úmyslně za hrubou, neotesanou, hloupou ženskou. A Presto, který se schovával v zahradě, pozoroval tyto scény se zájmem a šeptal si: Měl by tu být Hofman s kamerou! Ale nic! Ještě ji v téhle roli natočíme!

Když se večer Burry vrátil, vyložil Presto lesníkovi a jeho neteři celou svou neobyčejnou historii, z které si Ellen nenechala ujít jediné slovo.

„A co chcete dál dělat?“ zeptal se Burry, když Presto skončil vyprávění.

„Mám už hotový plán, který jsem si vytvořil tady pod vaší střechou. Nikdo o něm ještě neví a zůstane zatím jen mezi námi… Z mého vyprávění vidíte, že i ti nejslavnější herci jsou cele odkázáni na podnikatele,“ pokračoval. „Mister Peatch se mne zřekl. Co se dá dělat? Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Vynasnažím se obejít i bez misterů Peatchů.“

„Chcete snad vstoupit do Společnosti filmových herců, kteří si, jak jsem slyšel, zřídili vlastní filmové studio?“ zajímal se Burry.

„Společnost filmových herců je jenom prvním pokusem filmových pracovníků o kolektivní ochranu svých práv,“ vysvětloval Presto. „Ale po pravdě řečeno je to společnost filmových hvězd. Je pořádně prolezlá obchodničinou a středním hercům, o statistech už vůbec nemluvě, se tam žije velmi těžko. Kromě toho bych v této Společnosti neměl naprostou tvůrčí svobodu, a já potřebuji svobodu — svobodu k psaní scénářů, k režii, k herecké práci. A to, co chci udělat právě na tomto poli, se pohlavárům této Společnosti — a to mohu říci už předem — rozhodně nebude líbit.“

„Z toho se dá usuzovat, že hodláte organizovat vlastní studio?“ konstatoval Burry.

„Právě tak.“

Burry neodpovídal, jenom nazdvihl obočí, zadýmal a vypustil kouř.

„Pochybujete o úspěchu?“ zeptal se Presto a pokračoval, aniž čekal na odpověď. „A já v něj věřím. Pokuta misterovi Peatchovi, léčení a hlavně proces značně zmenšily můj kapitál. Ale přesto všechno mi ještě zůstala dost velká částka, abych se mohl do té věci pustit. Přinejmenším mi budou stačit peníze na uvedení prvního filmu. A dál? S půjčkami ovšem nemohu počítat. Bankám bude připadat můj podnik nebezpečný a nejen že mi nedají peníze, ale budou mi také všemožně škodit. To předpokládám. Ale já se spoléhám na něco jiného. Můj podnik nebude jen výdělečný, i když samozřejmě nesmí být ztrátový, jinak bych v boji neobstál. Můj podnik musí mít mnohem kolektivnější charakter než Společnost filmových herců. Bude to nejenom sdružení herců, ale všech filmových pracovníků bez výjimky včetně tesařů a uklízeček. Jenom v Hollywoodu je v každé době více než sto nezaměstnaných režisérů a tisíce herců. Budou ochotně souhlasit pro začátek i s menším platem, než bývá zvykem, dokud nebude náš podnik přinášet zisk, z něhož dostanou svůj podíl. Ale k takovému omezování nebudeme muset podle mého ani sahat. Naopak se vynasnažím zajistit středně kvalifikovaným a méně kvalifikovaným silám lepší pracovní podmínky. Solidarita na základě společných zájmů nám pomůže obstát v boji dokonce i s mamutími koncerny. Já aspoň v to doufám.“

„Vy to musíte vědět líp,“ řekl Burry.

„Já spoléhám na lidi,“ pokračoval nadšeně Presto. „Potřebuji věrné pomocníky, kteří by mě chápali a na které bych se mohl spolehnout. A tak… jsem si myslel na vás, mister Burry…“

„Na mne?“ ozval se udiveně Burry.

„Ano, na vás a na miss Ellen. Tahle díra, třebas nejnádhernější na celém světě, není vůbec místem pro vás, moudrého a vzdělaného člověka. A právě tak není místem pro miss Ellen. A tak vám navrhuji, abyste opustil zaměstnání hlídače a přijal práci u mne. Zaručuji vám, že počáteční gáže bude dvojnásobně převyšovat váš dřívější učitelský plat.“

„Ale já jsem v kinematografii naprostý laik!“ namítl Burry.

„Právě proto vás můj návrh tak udivuje. Filmový průmysl je přece rozsáhlý a složitý a uplatňují se v něm pracovníci z nejrůznějších oborů. Pro první dobu se pro vás jistě najde práce, na kterou stačí každý gramotný člověk. Dejme tomu v sekretariátě nebo v účtárně. Až se lépe seznámíte s produkcí můžete zastávat i mnohem odpovědnější místo i místo vedoucího, který má už slušný plat. A pro miss Ellen se také práce najde.“

„Ale filmování rozhodně ne!“ rychle upozorňovala Ellen.

„Výběr práce bude záležet jen na vás,“ ujišťoval ji Presto.

„Je to všechno tak neočekávané,“ nemohl se rozhodnout Burry.

Presto plně chápal jeho pochybnosti. Burry byl člověk zastrašený životními nezdary. Obával se, že ztratí i to málo, které má.

„Otevřeně jsem vám řekl,“ přesvědčoval ho Tonio, „že pro mne je tento podnik riskantní. A já riskuji více než vy. Vaše risiko nepovažuji za tak velké. Vždyť za jeden za dva roky si u mne vyděláte tolik, kolik se vám v tomto parku nepodaří vydělat ani za deset let. Získáte nové odborné znalosti, to znamená, že se zvětší vaše možnosti najít si zaměstnání i mimo můj podnik… “

Burry však stále ještě váhal. Tonio se tedy rozhodl uhodit na citlivou strunu. Poznal už velmi dobře, jak má starý John rád svou neteř a jak trpí tím, že tato chytrá a nadaná dívka živoří zde, v takové pustině bez vzdělání a budoucnosti.

„Pomyslete na miss Ellen!“ zvolal. „Nebude přece celý život mýt podlahy a točit se u kamen!“

„O mne se nestarejte!“ vzplála Ellen. „Já si na nic nestěžuji a jsem se svým osudem docela spokojená.“

„Ale můžete s ním být ještě spokojenější,“ namítl Presto. „Dostanete se do jiné společnosti, budete se stýkat se zajímavými, vzdělanými lidmi… “

„Mně se i tady líbí,“ odpověděla ponuře dívka.

Jaká je tvrdohlavá! Jen aby všechno ještě nepokazila! rozhněval se v duchu Presto. Kdyby tak Ellen měla tušení, že jde hlavně o ni, že do ní Tonio vkládá tolik nadějí při své nové práci!

Toniova zmínka o Ellen a její poslední odpověd, z které se dala vycítit bezděčná hrubost, udělaly zřejmě na starého Burryho dojem. Už se vzdával.

„Musíte pochopit, mister Presto, že pro mne není snadné se někam stěhovat, i kdybych chtěl. Proč bych to před vámi tajil? Nemám žádné úspory, nemám dokonce ani na vlak a na nájem bytu…“

„Ale to jsou všechno hlouposti!“ zvolal vesele Presto v předtuše vítězství. „Mohu vám třeba hned dnes dát zálohu. Budete mít dost na vlak, na byt i na zařízení… Ostatně byt nemusíte vůbec najímat. Vždyť jsem po starém Prestovi zdědil obstojnou prostornou vilu a bydlím v ní docela sám. Celé poschodí je naprosto prázdné. Můžete se tam i se svou neteří báječně ubytovat. Pro mne to bude jen příjemné. Už jsem si na vás tak zvykl a spřátelil se s vámi.“

„Děkuji vám za laskavost, ale to se nehodí, to se naprosto nehodí,“ odmítal Burry.

„Ale proč?“ ptal se Presto, ale hned se dovtípil. „Ano, ovšem. Veřejné mínění… Jsem svobodný a v domě nejsou žádné ženy. Ale vždyť to jsou hlouposti, mister Burry! Předně, miss Ellen tam nebude bydlet sama, ale s vámi a dokonce ne ve stejném poschodí. Mohu přece horní část domu pronajmout! A pak… Vždyť můžeme najít miss Ellen společnici, nějakou důstojnou stařenku. A pak se nebudou mít všichni ti naši pokrytci, svatouškové a farizejové čeho chytit. Tak co, plácneme si?“

„Plácneme!“ souhlasil Burry.

Elleniny tmavě opálené tváře zahořely ruměncem. Oči jí zajiskřily. Nemohla už potlačit svou radost a s dětskou netrpělivostí se vyptávala hned Presta, hned zase strýce:

„Kdy jedeme?“

Opět doma

Presto přijel do své vily dříve než Burry a Ellen. Bývalý hlídač se musel ještě několik dní zdržet, aby si vyřídil své záležitosti se správou parku a rozprodal nepotřebné věci.

Prestův návrat byl značně slavnostní. „Předávání do vlastnictví“ se účastnil soudní vykonavatel, advokát Pearce a jeho zástupce.

Soudní vykonavatel ukázal na Presta a řekl Sebastianovi:

„Tento mladý muž je váš pán Antonio Presto, který změnil svůj zevnějšek. Je majitelem vily a vy jste povinen se k němu chovat náležitým způsobem a plnit všechny jeho rozkazy.“

Sebastian se zasmušile uklonil a vpustil návštěvníky do domu.

Vykonavatel a advokát si prohlédli všechny místnosti a podivovali se uměleckým pokladům, které tu Presto shromáždil s přísným vybraným vkusem znalce. Po přátelské snídani vilu opustili.

„Tak jsem zase doma!“ zvolal Presto a s rozkoší se protáhl v křesle. U nohou měl svou starou stoličku, ale teď ji už nepotřeboval.

Někdo zaklepal.

„Volno!“

Na prahu stál Sebastian. Byl ve velkých rozpacích. Vraštil šedivé obočí a pohyboval zapadlými rty. Presto se rozhodl, že mu pomůže, a vesele se zeptal:

„Tak jakpak jste tu žil beze mne, Sebastiane?“

Starý sluha si jen vzdychl, ale mlčel dál. Presto se dal do smíchu:

„Vidím, že si pořád nemůžete zvyknout na můj nový vzhled.“

„Mister Presto!“ vypravil konečně ze sebe Sebastian, ale hned skončil, jako by mu došel dech.

„Ano?“

„Dovolte, abych od vás odešel.“

„Odešel? A proč? Chcete mě opustit?“ divil se Presto. „Vy, můj starý věrný sluha, který se o mne tolik let staral jako o malé dítě?“

Sebastian pokrčil rameny a odpověděl se smutným úsměvem:

„Vždyť jste také byl dítě. Docela jako dítě… Ale teď jste vyrostl a už nepotřebujete chůvu.“

Na pohled tvrdý stařec měl něžné srdce. Díval se opravdu na Presta jako na dítě, přilnul k němu a opravdu se o něho staral jako pečlivá chůva. Presto to věděl a i on měl dědu velmi rád.

„Ale drahý Sebastiane!“ vstal Presto z křesla a přistoupil k sluhovi. „Cožpak jsem vás potřeboval jenom na to, abyste mi podstrkával pod nohy stoličku a podával mi předměty, na které jsem nemohl dosáhnout? Vždyť jste vedl celé mé hospodářství, byl jste ve všem v domě mou pravou rukou.“

Sebastian si znova vzdychl a ještě více se zamračil:

„Ale já nemohu zůstat v tomto domě po všem, co se stalo…“

„A co se stalo?“ vyzvídal Presto. „Snad ne to, že jste mě nechtěl pustit do domu?“

„A připravil na vás past a poštval na vás policii a urazil vás,“ vypočítával sluha. „Takové věci se nezapomínají a já nechci, abyste mě dříve nebo později propustil sám. To radši jdu dobrovolně.“

„To je ale bláhovost!“ uklidňoval ho srdečně Presto. „Poslyšte, Sebastiane, dávám vám čestné slovo, že vás z ničeho neviním a nehněvám se. Ovšem, bylo to pro mne velmi nepříjemné. Ale jednal jste tak, jak má jednat každý poctivý sluha. Já na vašem místě bych nejednal jinak. Hoďme tu historii za hlavu a staňme se stejnými přáteli jako dřív.“

Sebastianova vrásčitá tvář se trochu rozjasnila, ale obočí se stále ještě mračilo.

„To se vám jenom zdá, že můžete na všechno zapomenout.“

„Ale kdež!“ odporoval Presto a laskavě položil Sebastianovi ruce na ramena. Teď si hleděli do očí. Kdysi se Presto musel na svého sluhu dívat zdola. Na všechny lidi musel hledět se zakloněnou hlavou.

V tom obličeji je opravdu něco, co připomíná mého malého Antonia… pomyslel si děda, který se prvně pozorněji zadíval do nové Prestovy tváře.

„Tak vy jste… opravdu Presto?“ zeptal se.

„Ovšem,“ usmál se Tonio. „Copak pořád ještě pochybujete?“

„Odpusťte, ale já jsem prostý člověk a hlava mi jde kolem, když o tom všem přemýšlím. Co když, povídám, zabil mého hošíčka nějaký bandita, který se mu podobá, a sám se teď za něho vydává. A já mu budu sloužit… “

„Tak v tom to vězí! Teď jste asi řekl pravou příčinu! Pojďte hned se mnou!“

Presto přistoupil k psacímu stolu, ukázal Sebastianovi celou sérii fotografií, na kterých byly postupně zachyceny všechny fáze přeměny starého Presta v Presta nového, vysvětlil mu, proč a jak se všechno stalo. Sebastian byl ohromen, vrtěl hlavou, prohlížel si obrázky a srovnával je se skutečnou Prestovou tváří.

„Zázrak!“ vykřikl nakonec.

„Ano, zázrak vědy,“ potvrdil Presto. „No, tak teď už věříte, že nejsem bandita, který zavraždil vašeho hošíčka? A jestliže mi ani ted nevěříte, mohu vám vyprávět všecko, všecičko, co se stalo od dob, kdy jste prvně vstoupil do mého domu, každý náš rozhovor; každou maličkost. To nemůže znát žádný bandita, i kdyby byl sebešikovnější.“ A Presto skutečně připomněl dědovi některé episody, které nemohl znát nikdo kromě nich. A teprve pak se sluha upřímně usmál a zvolal:

„Tak můj hošíček opravdu vyrostl!“

„No tak! Tak to má být, kamaráde! Tak teď je všechno ve starých kolejích!“

Sebastian přikývl.

To je můj největší úspěch! uvědomil si Presto a pokračoval:

„A vy jste si vzpomněl odejít, když vás zrovna tolik potřebuji. Víc než kdy jindy. Vždyť začínám nový život, Sebastiane… Mimochodem, co myslíte, jaký nábytek se hodí do pokoje mladé dívky? Toaletní stolky, velké zrcadlo, obyčejné nebo třídílné?“

Sebastian se pousmál jen koutky očí: Tak vida, kam se ubírá ten nový život. A jak jinak, vždyť přece vyrostl!

Bystrému Antoniovi neušla veselá jskřička v starcových očích.

„Jen si nemyslete,“ ujišťoval ho honem, „že si přivedu do domu ženu. Ne, prostě jsem se rozhodl pronajmout několik místností v poschodí. K čemu potřebuji sám tolik místa? Nastěhuje se tam jeden gentleman se svou neteří. Pronajímám byt i se zařízením… “

„Copak to došlo už tak daleko?“ staral se Sebastian.

„Jak daleko, kamaráde?“

„No tak, že vás soudy a advokáti pořádně oškubali, když už musíte pronajímat pokoje. Já taky čtu noviny, nemyslete si…“

„Ne, Sebastiane, nejsme na tom ještě tak špatně. Ale náš nájemník se stane mým sekretářem. Mým osobním sekretářem… Zařídím si vlastní podnik… A tak potřebuji, aby mi byl stále po ruce. No a on má neteř…“

„Chápu!“ řekl významně Sebastian. Ale v duchu dodal: Ať je to jak chce, když je v tom neteř, není to jen tak. A s upřímností staré chůvy se zeptal: „A co je to zač, ta neteř? Je mladá?“

„Ano.“

„A bude jí příjemné, i když se strýčkem, bydlet v bytě svobodného mládence?“

I on o tom mluví! Už druhý a jistě ne poslední! proklínal v duchu Presto pokrytecké společenské mravy. Přítomnost Ellen v jeho domě může vyvolat pomluvy. Ale on se nevzdá, a Ellen není z děvčat, které přikládají něčemu takovému význam.

„Máte pravdu, Sebastiane. Ale i na to jsem myslel. Musíme pro ni najít společnici. Nějakou starší dámu z lepší společnosti. A pak bude všechno v pořádku.“

Sebastian přikývl a dal se do sepisování nábytku a nejnutnějších potřeb pro nové nájemníky.

Nový Sancho Panza

Obraťte se! Ještě jednou! Projděte se! Posadte se!

Vstaňte! Udivené gesto… projev hrůzy… nenadálé radosti…“

Presto stál uprostřed velké místnosti, obrácené na sever. Jedna stěna a část střechy byly zaskleny. Ostatní stěny byly potaženy černým sametem. Na parketové podlaze byl vyznačen černý čtverec — ohnisko kamery. Byl to Toniův domácí ateliér. Pár metrů od Tonia stál Hofman a skláněl se k hledáčku kamery. Kolik zdařilých Prestových póz a gest tu Hofman zachytil, když den co den pozoroval jediného trpaslíka! Ted studoval nového Antonia.

„Pro dnešek to stačí. Ještě si musíme o mnoha věcech pohovořit, Hofmane!“ pravil Presto, vystoupil z „magického“ čtverce a zamířil ke skleněné stěně, u níž stál stůl a dvě křesla. Na stole ležely desky s listinami, krabička s doutníky, cigarety, elektrický zapalovač, popelník.

Tonio si zapálil cigaretu.

„Tak jak to vypadá?“ zeptal se trochu rozčileně Hofmana.

Hofman pomalu seřízl doutník kapesním nožíkem, zapálil si, vypustil kotouček kouře a nakonec odpověděl s pohledem upřeným kamsi stranou:

„Ještě nevidím vaši novou tvář, Presto. Mnoho jste získal, ale mnoho jste také ztratil. Vaše pohyby jsou pomalejší, plavnější. To je dobrá vlastnost. Vzpomínáte, kolik práce jste mi přidělával svými rychlými zbrklými pohyby? Udělal jsem pro vás výjimku předně proto, že jste nemohl jinak, a pak proto, že i v tom byla jedna z charakteristických zvláštností vaší umělecké tváře. A přesto jsem musel někdy natáčet zpomaleně a nutit vaše partnery, aby se pohybovali rychleji, a jedině tak bylo dosaženo jakés takés rovnováhy. Byla to pekelná práce. Ted tyto obtíže nebudou. Ale co je tu nového? Zatím to nějak nemohu poznat… A upřímně řečeno, kdybyste přišel do ateliéru jako docela neznámý mladík, který to chce zkusit u filmu, nejsem si jist, zda by se o vás ředitel, kameraman nebo režisér zajímal… “

Presto odhodil cigaretu, jako by ho pálila v ústech, zapálil si doutník.

„Odpusťte, že mluvím tak přímo,“ zrozpačitěl Hofman.

„Přímost je nejlepší. Nebudu tajit, že mě vaše slova trochu mrzí, ale nepřekvapují mě. Čekal jsem to. Jinak to ani nemohlo dopadnout. Ale já si věřím. Má nová tvář! K tomu, abyste ji viděl, nestačí, že se před vámi párkrát otočím… Znáte mou tvůrčí metodu. Musím se vžít do úlohy, vtělit se do hrdiny, žít jeho životem a všemi jeho city, pak se potřebná gesta, mimika i pózy samy dostaví a odhalí mou tvář. Počkejte trochu. Pracuji již na scénáři. Až se před vámi ukáži v úloze nového hrdiny, pak také uvidíte mou tvář.“

„Na jakém scénáři?“ zajímal se Hofman.

Presto se zaškaredil a Hofman rozesmál.

„Vidím, že ve vás zůstalo hodně ze starého Presta!“ řekl vesele. „Nový scénář byl vždy tajemstvím pro celý svět, dokud jste neudělal poslední tečku. A jaký jste byl po celou dobu své práce zlostný! Jako posedlý. Nedalo se s vámi ani pořádně promluvit. Buď jste byl podrážděný, nebo jste na člověka nechápavě civěl. Nespal jste, neměl jste chuť k jídlu, zrovna jako těžce nemocný. A najednou nastal den, kdy jste mezi lidi přišel s veselým úsměvem a byl jste zase najednou dobrý a snášenlivý. A celé studio od hvězd až po tesaře vědělo, že je nový scénář na světě!“

Presto se zasmál:

„Máte pravdu. V tom jsem se asi nezměnil.“

„Když už mi nechcete vyprávět obsah nového scénáře, neseznámíte mě aspoň v obrysech se svými plány? Vždyť, pokud se nemýlím, má být nová tvář i základem nového směru ve vaší tvorbě… “

„Jinak to ani není možné,“ souhlasil Presto a natáhl ruku po deskách na stole. „O tom jsem právě s vámi chtěl mluvit.“

Tonio se chvíli přehraboval v deskách a vytáhl popsaný list.

„Jak se vám líbí tahle ukázka z Walta Whitmana: Přiznejme si, že pro vnímavé oko jsou všechna tato města, překypující ubohými groteskami, mrzáky, nesmyslně se pitvořícími šašky a zrůdami jen jakousi neradostnou Saharou. V obchodech, na ulicích, v kostelích, v hospodách, na úřadech, všude lehkomyslnost, přízemnost, lstivost a lež; všude hejskovské, neduživé, nafoukané, předčasně dozrálé mládí, všude přehnaná smyslnost, nezdravá těla, mužská i ženská, přibarvované, zmalované špinavé tváře, umělé vlasy, zkažená krev; mateřství je uměle přerušováno nebo už bylo znemožněno, vulgární pojetí krásy, podlé mravy, nebo lépe řečeno naprostý nedostatek jakýchkoliv mravů, jaký nenajdeme snad už nikde na světě… Tak psal Walt Whitman o Americké demokracii své doby. Jistě souhlasíte, že dnes to nevypadá lépe, spíš ještě hůř,“ uzavřel Presto.

Hofman pozorně naslouchal, z počátku s údivem, potom se stále vzrůstajícím neklidem a nakonec s pobouřením.

„Vy se chcete dát touto cestou zkázy?“ zhrozil se.

„Proč cestou zkázy?“

„Cestou obžaloby sociální nespravedlnosti? Politickou cestou? Chcete vyzvat na souboj národní hrdost? Rozdupají vás! Postaví se proti vám všichni, kdo mají peníze a moc. Ale i diváci se od vás odvrátí: diváci také nebývají rádi v postavení operovaného pacienta pod nožem neúprosného chirurga.“

„Nerozčilujte se, Hofmane! Vyslechněte mě.“

Ale Hofman pokračoval hlasem kazatele, který usvědčuje velkého hříšníka:

„Vzpomeňte si na osud filmů režiséra Erika von Stroheima. Nechtěl dělat idylické filmy. A co se stalo? Jeho filmy byly přijímány přes všechny jejich umělecké hodnoty chladně.“

„Filmy se musí udělat tak, aby je diváci přijímali s nadšením,“ odporoval mu Presto. „Nemyslete si, že chci natáčet huráagitační filmy, ukazovat jen půdy a sklepy, hrůzy exploatace a nezaměstnanosti. Chci vytvořit takové filmy, aby se divák nesmál o nic míň, dokonce snad víc, než dříve. Chci také ukazovat duševní krásu a velikost, ale tam, kde tyto vlastnosti dřív nikdo neviděl. Moc věcí nám ušlo, Hofmane. Nemáte ani tušení, kolik může být graciéznosti a krásy v prostých pohybech děvčete při práci, v pohybech děvčete, které uklízí místnost nebo věší prádlo… Filmovali jsme příliš mnoho paláců a aristokratů… Nemějte strach! Z mých nových filmů nezmizí smích. Bude v nich smích, ale budou v nich i slzy. Vždyť diváci si rádi popláčí. Sám to dobře víte. Divák bude opouštět kino jako očarovaný. Ale za den za dva se zamyslí. A docela nepozorovaně dojde k závěru, že náš svět, naše proslavená demokracie není tak docela dobrá, že je třeba hledat nějaké východisko a nejen čekat na návrat zlatého věku prosperity, který nenávratně skončil. A to je můj cíl!“

„Mluvím tak otevřeně jenom před vámi, Hofmane,“ pokračoval Presto po krátké pauze. „Ale divák a celá naše tak zvaná společnost podle všeho tak brzy nepřijde na asociální podfuk mých nových filmů.“

„Ale přijde! A rychleji, než si myslíte!“ nesouhlasil Hofman. „Mister Peatch bude první, kdo vaše scénáře zamítne. A když ne on, pak jistě censura newyorské banky, na které je sám závislý, a při nejlepším okleští, rozmělní, vyspraví váš scénář… nebo nejspíš mu dá jiný náboj.“

„O nic takového se nikoho neprosím.“

„Nechápu vás.“

„A přitom snad není tak těžké mě pochopit. Organisuji vlastní filmovou společnost.“

Hofman se zvrátil na opěradlo a vykřikl:

„Čím dál tím lepší! Vždyť to je hotové šílenství! Vím, že máte nějaký kapitál. Ale vaše prostředky, to je zrnko proti hoře. Proti vám se napřou všechny síly bankovního kapitálu, jeho lehká jízda tisk, půjčovny filmů, majitelé kin. Peatch má několikamiliónový obrat týdně a jeho podnik ještě není nejbohatší v Hollywoodu. Ženete se zkrátka do jisté záhuby, Presto, a mně je vás velmi líto. Myslím, že malý Presto byl mnohem praktičnější.“

Tonio se usmál:

„Čas ukáže, který Presto je praktičnější, zda starý nebo nový. Nemyslete si, Hofmane, že dělám něco neuváženého.“ Plácl rukou do desek. „Ještě se podíváme na tenhle materiál a uvidíte, že jsem všechno předem promyslel. Ať se stane cokoliv, celé riziko nesu já. Chci pozvat jen velmi málo význačných herců. Když se zhroutím, najdou vždycky jinou práci. Všechny ostatní herce a personál chci získat mezi nezaměstnanými členy odborových svazů. Pro ně to bude znamenat při nejhorším aspoň změnu.“

„A když k vám význační herci nepůjdou? Miss Lux přece nebude hrát úlohu pradleny!“

„Obejdu se i bez nich. Těžko se obejdu jenom bez zkušeného, talentovaného kameramana. Ale spoléhám se na vás, Hofmane. Cožpak vy, můj starý přítel, se ode mne odvrátíte a řeknete, že mě neznáte?“

Nastalo napjaté ticho. Hofman se hluboce zamyslel a vypouštěl kotouče kouře. Potom začal mluvit, jako by uvažoval nahlas:

„Má práce není tak velká, prostě jen točím klikou. A přece mi není docela jedno, co natočím. Když budu s vámi spolupracovat, přejdu do tábora nepřátel bank a vysloužím si pověst rudého. A banky se mi budou mstít. Když se zhroutíte, najdu jen těžko jinou práci.“

Presto musel s těmito důvody souhlasit, a proto neodporoval a jen s napětím čekal na odmítnutí. Hofman zase umlkl a pozoroval kouř doutníku.

„Ale nechce se mi, kamaráde, opuštět vás v těžké době. Děláte hroznou hloupost. Je mi to úplně jasné. A to mě ještě žádáte, abych vám pomohl k vašemu konci…“

„Bez vás může ten konec nastat ještě dřív, Hofmane. Ale to není to hlavní. Pochopte přece, že se pouštím do nerovného boje především v zájmu filmových pracovníků!“

A Presto začal vzrušeně mluvit o neúprosném vykořisťování filmových pracovníků jejich zaměstnavateli, o bezpráví, o omezení osobnosti, o netalentovaných hvězdách, které udělala reklama, o bezvýchodném postavení talentované mládeže…

To všechno Hofman, který sám prošel těžkou životní školou, dobře znal.

„Je nejvyšší čas změnit tuto nesnesitelnou situaci,“ uzavřel Presto. „Uvažuji o společnosti, která by kolektivně hájila zájmy filmových pracovníků. Ještě sami neznáme dobře své síly!“

„Zato výborně známe síly nepřítele,“ melancholicky poznamenal Hofman.

Odmítne! smutně si pomyslel Presto. Hofman však stále jen vypouštěl kotouče dýmu.

Presto je přítel, ale košile bližší než kabát. Právě proto, že Hofman prošel těžkou životní školou, nechtělo se mu riskovat tím, čeho už dosáhl. Je však riziko opravdu tak veliké? Vyklube-li se z nového Presta špatný herec a budou-li v jeho scénáři „nebezpečné myšlenky“, doví se o tom on dřív, než bude film promítán, a může vždycky včas odejít. Může to být dokonce považováno za protest a jeho reputace bude zachráněna…

Usmál se a řekl:

„Vy jste Don Quijote, Presto. A každý Don Quijote musí mít svého Sancho Panzu. Nuže, přijměte mě za svého zbrojnoše, urozený rytíři de la Mancha, i když bojovat nebudeme proti větrným mlýnům!“

Presto mu pevně stiskl ruku.

„Společně porazíme všechny obry, drahý Hofmane, a já vás již předem jmenuji guvernérem ostrova!“

„Tihle Don Quijoti!“ vzdychl si novopečený Sancho Panza. „Děkuji za prokázanou čest. Nevím, podaří-li se nám dobýt ostrova, ale holí do hlavy dostaneme určitě dost často.“

„Odpovíme stejnými ranami, Hofmane! A teď vpřed do boje!“

A otevřel desky plné výpisků a rozpočtů, které si udělal na břehu Smaragdového jezera, a začal Hofmana zasvěcovat do svých plánů.

Boj začíná

Presto překypoval energií. Najal velký dům, v němž zřídil dočasně kancelář. Byla tu od rána do večera tlačenice: přijímali se zde úředníci, herci, uzavíraly se různé smlouvy. Zpráva o nové filmové společnosti se rychle roznesla mezi hollywoodskými nezaměstnanými. Herci, statisté, řemeslníci všech oborů se sem hrnuli v celých houfech a stavěli se do dlouhých front. Presto osobně přijímal každého uchazeče včetně statistů, rozmlouval s každým, dával si předvést nejrůznější pózy, zahrát improvisované scény. Kdyby všeho byl takový dostatek jako lidí! Ve čtyři hodiny skončil příjem herců a personálu, spěšně poobědval a věnoval se ostatním záležitostem: hovořil s obchodními zástupci o koupi nebo nájmu pozemku ke stavbě filmového studia, domlouval se s podnikateli, dodavateli a architekty. Tato druhá polovina dne byla u Tonia mnohem namáhavější než první. O novém podniku už se dověděli nejen nezaměstnaní, ale i filmoví podnikatelé. Objevení nového konkurenta je samozřejmě vzrušilo. Největší statosti měl mister Peatch — Tonio, který byl dlouhou dobu jeho trumfem, se nyní stal velice nebezpečným soupeřem. Peatch i ostatní podnikatelé zahájili proti Toniovi nepřátelské tažení. Peatch posílal k Prestovi pod maskou nezaměstnaných, kteří hledají práci, své špehy, přetahoval mu nejtalentovanější herce, házel mu prostě klacky pod nohy, kde se dalo.

To všechno Tonio čekal. Ale lehko mu nebylo. Zprostředkovatelé mu na příklad vyhledali vhodný pozemek, s majitelem se k oboustranné spokojenosti dohodli, zbývalo jen formálně potvrdit koupi. Ale v poslední chvíli se o tom dověděl Peatch a pozemek vyfoukl Toniovi před nosem, nelituje zaplatit dvojnásobnou cenu.

Prestovi nezbývalo užít také lsti a všelijakých kliček.

Až přijede Burry — toho tu ještě nikdo nezná — koupí nějaký pozemek na své jméno jako na plantáž nebo na zahradu. Burrymu mohu důvěřovat, uvažoval.

Konkurenti se zajímali hlavně o to, jaké filmy chce Presto natáčet. Ale přes sebemazanější vyzvídání to nemohli zjistit. S novináři Presto buď vůbec odmítal hovořit, nebo plácal takové nesmysly, že i ti nejotrlejší novinářští korzárové vyvalovali oči a ani tito profesionální lháři se neodvažovali otisknout podobný interview. Hercům, kteří projevovali podezřele velký zájem, Presto odpovídal:

„Až se bude natáčet, všechno se dovíte.“

Rozzuřený Peatch si pozval Heddu Lux a řekl jí:

„Spoléhám na vaši pomoc, miss.“

„Oč běží?“

„O to, že mi ten zatrolený Presto nechce jít z hlavy. Rozhodně nehodlá sejmout masku a ukázat svou novou tvář. Co má za lubem? Jaké filmy chce natáčet? Pro mne je nesmírně důležité, abych to věděl. Historické filmy s všelijakými zámky, pyramidami a tisíci statisty samozřejmě dělat nebude. Je to pro něho trochu drahá zábava. On ostatně ani dřív ne sázel na vnější efekt. Nejspíš bude pracovat s lacinými přírodními nebo jednoduchými interiéry. Ale co obsah? Obsah!“

Peatch se zamyslel.

„A co chcete ode mne?“ zeptala se Lux, kterou mrzelo čekání.

Peatch si nevšímal její otázky a pokračoval, jako by nahlas přemýšlel:

„Chtěl bych získat pravdivé údaje přímo od Presta. Posílal jsem k němu kdekoho, naznačoval jsem mu, když ke mně přijde, že uslyší velice zajímavé návrhy… Chtěli jsme nejenom vyzvědět jeho plány, ale kdyby to šlo, také ho podplatit a koupit. Banky na to věnují značné částky, kterým by možná neodolal…“

„A co byste s ním dělali, kdyby se zaprodal?“

„Při nejhorším bychom ho konservovali, jako se konservují různé nové vynálezy, které ohrožují staré podniky.“

„Platit ohromné peníze a nedovolit mu hrát? Na to ho nechytíte.“

„Pro velké peníze se dají lidé chytit na ledacos,“ odpověděl s přesvědčením Peatch. „Ostatně kdyby se mimo očekávání ukázalo, že je nějak nově zajímavý, mohli bychom ho zkrotit a donutit ho hrát v takových rolích a scénářích, jaké si sami uděláme.“

„No a co Presto?“

„Ten paličák odmítl ke mně přijít. Teď musíme aspoň vyzvědět jeho plány a vy mi musíte pomoci je na něm vytáhnout. Vždyť vás miloval a podle všeho miluje ještě teď. Ke mně nešel, ale k vám jistě půjde, když ho pozvete. Pravda, mezi vámi tuším došlo k něčemu jako hádka. Ale ženské, když chtějí, dovedou s námi pořádně zatočit,“ povzdychl si Peatch, když si vzpomněl, na kolik ho už toto ženské umění přišlo.

„Můžete ho přece pozvat jakoby k spolupráci. Napište mu dopis a naznačte, že vás jeho podnik zajímá. Kdyby se mu tak podařilo získat vás, herečku světového jména, ohó! Pro něho byste znamenala poklad! Vždyť on má k disposici jen bezvýrazný průměr, nuly, neznámou mládež, šedivý dav, já to moc dobře vím. Stačí zavolat a poběží k vám jako divý.“

Lux se zamyslela. Neměla naprosto nic proti schůzce s Prestem. Pravda, dostal od ní dvojnásobný koš — ve staré i v nové podobě. Ale od těch dob se už mnoho změnilo. Vždyť Peatch také nového Presta odmítl a teď k němu posílá parlamentáře.

Když Hedda trochu blíž poznala svého ženicha, definitivně se s ním rozešla. Začal totiž příliš brzy a neomaleně projevovat svá manželská práva, se zřejmou snahou přitočit se k Heddinu majetku — a ten ona uměla držet pevně v rukách. Kromě toho musela uznat, že nový Presto je velmi zajímavý muž, který se po všech stránkách vyrovná Lorenzovi. A pak, pouštěl se do vlastního podniku, které může v šťastném případě vynášet velké zisky. Stává se z něho opět člověk s budoucností. Pravda, s budoucností ještě neznámou, ale Lux byla také velmi opatrná a vypočítavá. A byla ještě daleka toho, aby se s Prestem svazovala třebas jen pracovními svazky. Ale rozhodně ho nesmí pouštět z očí.

Aby si však Peatch jejího činu více vážil, řekla:

„Přivádíte mě do značně obtížné situace, mister Peatch. Po tom, co se mezi námi dvěma stalo, když mě Presto málem zabil, není pro mne právě lehké se na něho s něčím obracet. Přesto však se pokusím s ním setkat a vyplnit vaše přání.“

„Vy jste přece chytrá hlavička a provedete to báječně!“ lichotil jí Peatch.

A tato slova ještě zvýšila v Heddiných očích Prestovu cenu: Peatch byl na pochvaly a komplimenty skoupý a vypouštěl je z úst jen ve výjimečných případech.

Ztracený ctitel

Když člověka obklopují nepřátelé, stává se bezděčně podezřívavý a opatrný. Tonio dostal dopis od Lux, a když jej přečetl, napadlo mu ihned, že je to Peatchův manévr. I on by se však docela rád s Lux sešel. Stále mu ještě nebyla lhostejná. Tím víc se však musí mít na pozoru. Bude se ho ovšem vyptávat na jeho plány. Musí je ještě tajit? Brzy začnou zkoušky a tajemství se stejně prozradí.

Ať si Lux myslí, že jsem podlehl jejímu kouzlu jako Samson Dalile. Uvidíme, jak se bude na můj plán tvářit! řekl si.

Ve stanovený den a hodinu vešel Presto do známého budoáru s koberci, taburetkami, pohovkami a rozkládacími křesly. Jaká pestrost a různost stylů! Ale majitelka domu sledovala při výběru nábytku svůj cíl; když si sedala a lehala na křesla a odpočívadla nejrůznějších forem, mohla se ukazovat v nejvýhodnějších pozicích — mohla zboží předvést z té nejlepší stránky — a to bylo velmi důležité, protože to zvyšovalo jeho cenu v očích filmových podnikatelů a režisérů, kteří „hvězdu“ přicházeli navštívit. Krása těla byla jejím největším bohatstvím.

Lux přijala Antonia v kostýmu Kleopatry. Ležela na dlouhém egyptském lehátku se zakřivenýma nožkama. Kleopatra byla novou Heddinou rolí a herečka se podle svého zvyku „vžívala“ do hrdinky i doma.

„Musím se cítit jako egyptská královna,“ říkala a někdy nutila dokonce i svou komornou, aby oblékla šat egyptské Otrokyně a podávala jí kakao v egyptské nádobce. Byl to samozřejmě spíš vrtoch, zaměřený na zbytečný efekt, než seriózní tvůrčí práce.

Při pohledu na novopečenou Kleopatru Presto nepocítil dřívější vzrušení. I když byla Hedda v tomto exotickém rouchu podivuhodně krásná, zůstával chladným. Zdálo se mu dokonce, že před ním nestojí živý člověk, ale vosková figura z panoptika.

Hedda se na hosta usmála jedním z neodolatelných úsměvů, kterých měla ve svém arsenálu pro každý případ civilního i hereckého života celé tucty.

„Vaše návštěva mě velmi těší, Tonio,“ pronášela melodickým hlasem a zároveň bedlivě pozorovala, jaký na něho udělala dojem.

Slibovala si zřejmě větší efekt. Přes tvář jí přelétl mráček, který však ihned zastřela bezstarostným výrazem.

„Posaďte se. Už jsme se tak dávno neviděli, Tonio. Jaký jste opálený a trochu jste zhubl, ne? Vypadáte unaveně. Máte mnoho práce? “ ptala se, ale v duchu přemýšlela: Cože je dneska jako ze dřeva? Nedělá komplimenty, nevzdychá, nevrhá na mě toužebné pohledy… Ze bych už na něho nepůsobila?

„Ano, mám hodně práce,“ odpověděl Presto a posadil se na nízkou měkkou taburetku.

„Slyšela jsem. Zakládáte vlastní podnik. Bude to jistě něco originálního jako všechno, co dělá Antonio Presto.“

Antonio dělal, jako by neslyšel její kompliment, a jenom přikývl:

„Velmi originálního, miss Lux.“

„A jistě jste si vymyslel báječné role?“

„Ó zajisté. Postava hlavní hrdinky se mi myslím podařila.“

„To je velmi zajímavé. Tak vyprávějte, vyprávějte přece.“

„Projevujete takový zájem, jako byste pomýšlela na spolupráci se mnou?“ podotkl Presto s lehkým úsměvem.

Hedda nepospíchala s odpovědí. Právě toho chtěla dosáhnout: naznačit Prestovi, že by případně byla ochotna s ním spolupracovat, kdyby ji o to hodně prosil a kdyby jí scénář vyhovoval. Ale zároveň se vyhýbala přímé odpovědi, aby si ničím nesvazovala ruce.

„Který herec netouží po dobré úloze!“ odpověděla vytáčkou.

Čekala, že teď Presto začne vychvalovat hlavní ženskou roli, aby ještě více probudil její zájem. Ale Tonio prohlásil zcela neočekávaně:

„Obávám se, že ta role není nic pro vás.“ A dodal: „Nestačila byste na ni!“

To byla výzva blízká urážce.

„Role se mi nemusí líbit,“ ohradila se ledovým tónem, „ale že bych na ni nestačila? Myslím, že mě znáte déle než jeden den, Tonio,“ zakončila již laskavěji s přátelskou výtkou.

„Já vím, jaká jste herečka.“

Ani se nenamáhal dodat geniální nebo aspoň talentovaná, nespokojeně konstatovala Hedda.

„Královská dcera, hraběnka, mladá vdova po milionáři, významná umělkyně…“ začal vypočítávat její nejlepší úlohy. „Nádherné kostýmy, hedvábí, zlato, drahokamy, skvělé účesy… Ale to je něco úplně jiného, než já potřebuji, miss Lux. “

„Tak co vy potřebujete?“ urazila se. „Kdo je vaše hrdinka?“

„Pradlena.“

„Pra-dle-na?“ téměř zašeptala Hedda a hleděla na Presta rozšířenýma očima. Nechce se jí snad vysmívat?

„Ano, docela obyčejná pradlena, mimochodem mladá a velmi sympatická,“ klidně opakoval. „A hrdina… hrdina je nezaměstnaný v otrhaných šatech, který chodí od jednoho koše na odpadky ke druhému a vybírá holí kosti a hadry. A místem děje jsou sklepy, půdy a zadní dvorky.“

Lux se poněkud ovládla a usmála se.

„Vy žertujete, Tonio.“

„Mluvím naprosto vážně. Bylo by mi ovšem velmi příjemné, kdyby má pradlena měla váš zevnějšek. Kontrast mezi bohatstvím, které uštědřila hrdince příroda, a tím, co dostala od života, by byl velmi efektní, ale myslím, že byste se do takové role těžko vžívala.“

Heddina tvář náhle pozbyla vší své krásy. Stala se chladná a téměř zlá. Herečka okamžitě ztratila o Presta zájem. V jejich očích byl zcela odbytým člověkem. Peatch může být naprosto klidný, Presto si zlomí vaz sám.

„Tak co si myslíte o mé nové roli, miss,“ zeptal se Antonio, neskrývaje už téměř ironii.

„Najděte si svou hrdinku mezi pradlenami, mister Presto,“ procedila ledově.

„Také že to tak udělám,“ odpověděl s vyzývavou veselostí a pomyslel si: Prostinká Ellen je učiněná perla ve srovnání s touhle krásnou loutkou.

Neměli už o čem hovořit. Presto se poroučel.

Lux ležela bez hnutí na egyptském lehátku. Podobala se teď opravdu Kleopatře, kterou právě uštkl na prsou had. Ať si Presto klidně zlomí vaz, jí do toho nic není. Ale jak ji mohl tak lehce přestat milovat? Začala snad ztrácet své ženské kouzlo? Od té myšlenky ji zamrazilo. Vždyť její půvab je její jediný kapitál… Ale ne, uklidňovala se, v jediném zrcadle jsem ještě nepostřehla ani známku toho, že bych uvadala. Je v tom něco jiného. Je to patrně následek Prestovy metamorfosy, nebo ho třeba zaujala… nějaká pradlena. Tím hůř pro něho! A on si ještě dovoloval myslet si na mne!

A Presto při zpáteční cestě autem zase uvažoval o Heddě:

Je to stále ještě jedna z nejkouzelnějších žen. O tom nemůže být sporu. Ale čím více ji poznává z lidské stránky, její kouzlo mizí. Nezná jiný cíl života než peníze a výdělek… Ne, tohle nejsou hvězdy mého nebe. Novou věc musím začít s novými lidmi a najdu je mezi talentovanou mládeží!!

Na prahu vily potkal zmateného Sebastiana.

„Máme hosty,“ oznámil sluha.

„Koho?“ zeptal se nedbale Antonio, předpokládaje, že přišel někdo ze spolupracovníků.

„Přijeli nájemníci. Ten starý pán a mladá miss.“ A Sebastian se poťouchle podíval na svého pána.

„Burry!“ vykřikl Presto. „Konečně! Kde jsou?“

„V patře, ve svých pokojích. Rozbalují zavazadla, dávají se do pořádku po cestě. Mrs. Irwinová jim pomáhá.“

Mrs. Irwinová, ctihodná vdova, která měla plnit úlohu Elleniny společnice, žila ve vile již několik dní.

„Výborně! Výborně!“ ožil Tonio. „Dejte prostřít k snídani v modrém salónku. Pro čtyři osoby!“

Ellen začíná nový život

Jak rád vás vidím, drahý Burry,“ říkal Presto u snídaně.

„Čekal jsem na vás už netrpělivě. Práce je nad hlavu.“

„Zdržela mě správa parku, než se našel vhodný nástupce. Na správě jsou náramně vybíraví a o každém zaměstnanci se předem informují: není-li členem odborové organizace, neúčastnil-li se nějaké stávky a tak podobně.“

„Teď se mi hodně uleví,“ liboval si Presto, začal Burryho seznamovat se stavem práce a současně úkradkem pozoroval Ellen a Mrs. Irwinovou.

Ctihodná dáma, korpulentní, flegmatická a prošedivělá, se plně věnovala jídlu. Nejvíc ze všeho milovala dobrou stravu a podřimování v křesle. Nová funkce jí dokonale vyhovovala. Nechtěli od ní nic, jenom aby bydlela v domě a do ničeho se nemíchala. Příjemné zaměstnání!

Ellen pořádala snídani s chutí zdravého mládí a přitom pozorně naslouchala a chvílemi pohlížela na Antonia. Měla na sobě čisté, vlastnoručně vyprané a vyžehlené šaty ze světlého plátna.

Po snídani se Mrs. Irwinová odebrala na chvíli do svého pokoje, sousedícího s pokojem Elleniným, aby si zdřímla za brebtavého doprovodu svého dlouholetého přítele zeleného papouška, a Presto prováděl nové obyvatele vilou.

Očekával, že divoška Ellen se v novém prostředí nebude cítit ve své kůži, ale dívka neprojevovala nejmenší rozpaky. Nevídaná krása a bohatství vily ji neoslepily, i když se velmi zajímala o Prestovy umělecké sbírky. Antonio jí ukazoval obrazy a sochy a jmenoval jejich tvůrce, a Ellen vysvětlivky často doplňovala. Bylo vidět, že strýc věnoval jejímu vzdělání velkou péči.

Ohromná knihovna se zařízením z vyřezávaného dubového dřeva přivedla Ellen do vytržení.

„To je ale knih!“ zvolala.

S dychtivou zvědavostí běhala od regálu k regálu, od jedné vitríny ke druhé, čiperně vylézala na schůdky, prohlížela si hned tu, hned onu knihu. Knihovna velmi zaujala i Burryho. Jakýmsi zvláštním čichem našel rychle rozsáhlé oddělení biologie, znaleckým okem přelétl police, všiml si nádherných vydání klasiků přírodních věd, bohatě vypravených obrazových publikací a zvolal:

„To jsem si nemyslel, že filmový herec může mít takový zájem o vědeckou literaturu!“

„Každý herec asi ne, jenom skutečný, velký umělec!“ prořekla se Ellen, která stála na schůdkách.

Jejich upřímná chvála ovšem Antonia těšila.

„Kdo bere svou práci vážně, musí hodně znát,“ poznamenal. Jenom knih informativního charakteru je zde víc než pět tisíc. Jsou mezi nimi díla, obsahující dějiny oblékání všech národů a všech dob, obrazové publikace o architektuře, nákresy nábytku, předmětů z domácnosti.“

„Nejraději bych odtud vůbec neodešla,“ naivně prohlašovala Ellen.

„Také odtud nemusíte odcházet!“ souhlasil Presto a sledoval každý její pohyb. Ellen stále ještě šplhala sem tam po schůdkách.

Ukázal na veliký výklenek s okny obrácenými na sever, aby sluneční paprsky nerušily při práci, a zeptal se:

„Jak se vám líbí tenhle kout? “

Na podlaze byl koberec. Na kulatých stolcích stály lampy s hedvábnými stínidly a ležely haldy amerických i evropských časopisů a novin. U stěny mezi okny stála uprostřed květů busta bohyně Athény.

„Moc se mi líbí.“

„Budete-li tedy chtít, můžete pracovat zde. Zaměstnám vás v oddělení scénářů.“

„Scénářů!“ protáhla Ellen. „A co budu dělat?“

„Budete sledovat noviny a časopisy a vystřihovat je. Co a jak — to vám ještě ukáži. Je to zajímavá práce. A ve volném čase máte celou knihovnu k disposici. Souhlasíte?“

„Zkusím, jestli to dokážu.“

„Dokážete!“ ujišťoval ji Presto.

Ale neměl naprosto v úmyslu nechat ji u této práce. Již v parku u Smaragdového jezera se rozhodl, že právě Ellen musí být představitelkou nových rolí v jeho nových scénářích. Měla k tomu všechny předpoklady. Opatrně, krok za krokem hodlal dosáhnout svého cíle. A prozatím jí musí dát nějakou práci, aby se nenudila. Kromě toho jí jistě bude příjemné, že si sama vydělává.

Presto však si byl velmi dobře vědom, kolik těžkostí ho ještě na jeho cestě čeká. Dobře si pamatoval, jak nedůvěřivě a zaujatě se Ellen vyjádřila k jeho návrhu, aby zkusila jít k filmu. Vždyť bych neuměla udělat ani kloudný krok, řekla tehdy. A přitom na ní nechtěl nic jiného, než aby zůstala před kamerou sama sebou. A právě zde hrozilo Prestovým plánům velké nebezpečí. Věděl, jak velmi rychle se ženy přizpůsobují novému prostředí, jaké mají mimikry — schopnost změnit se podle okolí. Prosté šaty, v kterých ji viděl při prvním setkání ve víle, ho sice na chvíli uklidnily, ale pak mu napadlo, že u Smaragdového jezera si ani jiné pořídit nemohla. Nebyly tam pěkné látky, dobrá švadlena, módní časopisy a podle všeho ani peníze. Ale jak to dopadne, až se seznámí s hereckou společností? Ani jedna žena, obzvlášť mladá, nechce být mezi ostatními popelkou. Začne se parádit, a co bude ještě horší, začne napodobovat okoukaná gesta, způsob chování, prostě převezme od těch afektovaných maškar to nejhorší. A není nic hroznějšího, nechutnějšího a vulgárnějšího než falšování, neúspěšné napodobování aristokratických způsobů! Pak by byla Ellen pro film ztracena… Presto však doufal, že zdravá prostota, kterou v ní vypěstovaly životní podmínky a výchova starého Burryho, ji zachrání před demoralizací.

Do knihovny vešel Sebastian a hlásil:

„Volají vás do kanceláře, mistr Presto!“

Antonio si těžce vzdychl. Neměl nejmenší chuť odejít, ale nebyl dnes ještě v kanceláři, a tam už ho jistě čekají desítky lidí.

„Dobře. Zatelefonujte, že už jedu,“ odpověděl a obrátil se na Burryho: „Tak jak, mister Burry, nejste-li příliš unaven po cestě, mohl byste jet se mnou. Seznámím vás se svými nejbližšími spolupracovníky.“

Nečekaný úspěch

Jak práce postupovala, musel Presto překonávat čím dál tím více překážek. Spojily se proti němu všechny síly americké reakce a kapitálu. Noviny byly plné pomluv a klevet na adresu nedávného miláčka celé země, který se „zaprodal rudým“. Kampaň proti „člověku, který ztratil svou tvář“, se znovu rozvířila. Noviny žádaly o přešetření rozsudku a o zbavení Presta vlastnických práv. Na svou obranu musel Antonio podpisovat stále nové šeky na vysoké částky ve prospěch vynalézavého a nenasytného Pearcea. Nad hlavou se mu vznášela hrozba trestního oznámení pro krádež léků u Zorna a „otrávení“ celé skupiny filmových pracovníků a státních zaměstnanců, jako na příklad prokurátora a guvernéra…

Za několik dní otiskly noviny s bohatými komentáři interview, které poskytla reportérům Hedda Lux. Ženy se umějí mstít!

Rozhlašovala, jak ji „Presto na kolenou zapřísahal, aby s ním spolupracovala a zachránila ho před neodvratným krachem. Ale s odporem tento návrh odmítla, protože nechce být v žádném spojení s tímto špinavým, zločinným podnikem, namířeným proti společnosti, proti americkému národu a dobré pověsti americké demokracie…“

Když Ellen vyhledávala v novinách a časopisech potřebné články, četla samozřejmě i tyto zprávy. Při setkání s Antoniem projevovala nad nimi bouřlivě své rozhořčení. Antonia už mrzelo, že jí dal právě tuto práci, i když ho její upřímný hněv těšil. V jejím pobouření bylo něco víc než uražený cit pro spravedlnost, a Presto na ni pohlížel s novým zájmem.

„To nic, miss Ellen. To všechno je zcela zákonité a není to pro mne nic neočekávaného. Boj na život a na smrt je nezměnitelným základem naší proslavené demokracie. Budeme bojovat. A vy mi pomůžete, ano?“

„Pomohu vám všemi silami!“ zvolala vroucně a upřímně Ellen.

Presto byl dojat. Vzal ji za ruku:

„Možná, že budu tuto pomoc velmi brzy potřebovat. Nezapomeňte pak na svůj slib!“

Rozhodl se, že využije jejího rozpoložení a v krátkém čase dosáhne souhlasu k filmování. S představitelkami hlavní role pradleny neměl štěstí. Známé a zkušené herečky odmítly pradlenu hrát, a mladé šablonovitě napodobovaly herecký projev „hvězd“ a na úlohu nestačily. Jejich pradleny se podobaly tanečnicím z music-hallu nebo hraběnkám u necek, ale do opravdové pracující ženy měly daleko. A proto se zatím zkoušelo bez natáčení.

Antonio často říkával Ellen, aby odvedl její pozornost od rozčilujících novinových zpráv a dříve dosáhl svého cíle:

„Nechte už toho ležení v novinách. Pojeďte se se mnou podívat do studia.“

Ellen ráda souhlasila. Tajuplné filmové zákulisí ji zajímalo. A Presto šel nenápadně a dovedně za svým cílem. V dívčině přítomnosti svěřoval úmyslně úlohu pradleny nejneschopnějším herečkám. A když začaly foxtrotovým krokem poskakovat kolem necek, nebo vytahovaly dvěma prsty a s odtaženým malíčkem prádlo jako cukroví z bonboniéry, nemohla se Ellen zdržet úsměvu a ironických poznámek a někdy dokonce zvolala s rozhořčením:

„To je nemehlo! Copak nikdy neviděla, jak se pere, máchá a věší?“

„Tak jí to ukažte,“ vybídl ji jednou s nevinným obličejem Presto. Ellen upadla do rozpaků, ale on mluvil dál: „Tím jí prokážete jen velkou službu. Doufám, že se nestydíte za to, že umíte prát?“

Věděl dobře, jak na ni.

„Ovšem že ne,“ nerozmýšlela se s odpovědí. „Myslím, že žádná těžší práce není pro člověka hanbou. Dovolte!“ požádala herečku a dala se do práce tak přirozeně, jako by byla v hlídacím domku na břehu Smaragdového jezera.

Prestovy obavy byly naštěstí liché — Ellen si zachovala prostotu a přirozenost. Tonio při pohledu na ni zatajil dech a Hofman, který se nevzdaloval od kamery, i když se nenatáčelo, nějak divně vyhekl a náhle začal zuřivě točit klikou.

I Hofmana chytila za srdce! zaznamenal radostně Presto.

Herci pozorně a trochu udiveně hleděli na Ellen. Ve studiu nastalo naprosté ticho. Napjaté ticho narušovalo jen suché vrčení kamery. Ale Ellen pokračovala ve své práci jako by se nic nestalo. Když byla konečně hotova, Hofman přestal točit a zařval na celé studio:

„Máme ji! Aby do toho… Už ji máme! Vždyť to byla přímo ďábelská krása!“

Herci, většinou herecká mládež, nezkažená ještě závistí, svorně zatleskali. Ellen bez vlastního vědomí ukázala všem vrchol umění — prostotu.

A teprve teď, když viděla, jak její vystoupení působilo, zrozpačitěla a zčervenala. Všichni jí gratulovali, Hofman šílel. Potřásal jí rukama a křičel:

„Teď máme vítězství v kapse! Jste rozená…“

„Pradlena…“ dokončila Ellen.

„Rozená herečka! Věřte mi, já mám zkušené oko! Čeho ostatní dosahují jen po velké námaze, to je pro vás jen hračka.“

„To bude asi tím, že herci hrají a mne hrát ani nenapadlo,“ odporovala.

„Žila jste. A tak to má být,“ jásal Hofman. „Čím víc hry,

vyumělkovanosti, tím je to horší. Vždyť jste sama už nejednou slyšela, jak mister Presto žádá herce, hlavně aby nehráli!“

A tak se Ellen, ještě dříve než dala svůj souhlas, stala herečkou podle svorného úsudku všech, kdo viděli její první vystoupení.

Ale ona sama tomu ještě nevěřila a pochybovala o tom.

Když se autem vraceli s Prestem do vily, nepromluvila dlouho ani slůvko. Presto ji úkradkem pozoroval a také mlčel. Čekal až opadne první vlna rozčilení. Teprve, když měli polovinu cesty za sebou, zeptal se:

„Tak jak jste se rozhodla?“

„Ne, nebudu herečkou.“

„Proč?“

„Vaše závěry jsou příliš ukvapené,“ uvažovala. „Co jsem dělala? Pracovala jako obvykle. To dokáže každý, když dělá svou práci. Truhlář by právě tak hobloval, kopáč kopal, a šlo by jim to samozřejmě líp než hercům, kteří mají hoblík nebo lopatu prvně v ruce. Ale vždyť přece hrdinka filmu jenom nepere prádlo. Raduje se také, trpí, pláče a směje se, mluví a mlčí a to už je trochu něco jiného než praní prádla. Ne, nebudu hrát. Udělala bych si ostudu a zkazila film.“

„Částečně máte pravdu, ale jen částečně. Budeme s vámi ovšem muset hodně pracovat. Ale vždyť i s herci, kteří berou prvně do rukou hoblík nebo lopatu, se musí hodně pracovat, aby se jim profesionálové při pohledu na plátno nevysmáli. Hlavní je, že vy máte přirozené nadání, vrozené vlohy. Toho jsem si všiml již u Smaragdového jezera, když jste předváděla Oféliino šílenství. Věřte mé zkušenosti a zkušenosti Hofmana, který už viděl stovky nováčků a umí poznat hodnotu člověka podle jediného pohybu, podle jediného gesta.“

Ona se však stále ještě nevzdávala:

„Ale vždyť to byla jen má obvyklá gesta.“

„Pochopte přece,“ nepřestával ji přesvědčovat, „že prát prádlo v hlídačském domku a před kamerou jsou dvě rozdílné věci. I ta nejlepší pradlena zapomene ty zcela přirozené pohyby, jakmile ji začneme filmovat. Buď je zmatena a všechno jí padá z rukou, nebo pere tak, jak si myslí, že se to hodí ve filmu. A jen ti nejtalentovanější lidé obstojí při filmování v této těžké zkoušce.“

Sám ještě nebyl úplně přesvědčen, ale Ellen byla jistě tím nejvhodnějším „syrovým materiálem“, slibovala více než ostatní. Dívka také nevěděla, že se Presto předem smluvil s Hofmanem, aby ji povzbudil, zalichotil jí, jestliže shledá, že by z ní mohlo něco být. A Hofmana zřejmě podle srdečného nadšení, s jakým přivítal její první vystoupení, opravdu zaujala. Pokud jde o ostatní herce, nadchla je nejenom její přirozenost, ale i krása a harmonie jejích pohybů. I pro zkušenější herce bylo objevem to, čeho si všiml Presto již na břehu Smaragdového jezera, že totiž pohyby při práci mohou být stejně krásné a velkolepé, jako umělecká plastika, a že ani nejdokonalejší vytříbenost pohybů nemůže ukázat krásu forem a linií, dynamiku živého lidského těla lépe, než pracovní pózy a gesta.

Když Presto viděl, že Ellen stále ještě váhá, připomněl jí:

„Poslyšte, miss Ellen, docela nedávno jste mi řekla, že uděláte vše, abyste mi pomohla. A teď mi můžete pomoci. Víte, že teď prožívám velmi krušná období. Nejen to. Všechno závisí na vlásku. Nebudeme-li mít úspěch, budu ožebračen, znamenalo by to konec mé kariéry. Ale svým pádem zničím i ostatní, všechny, kdo spojili svůj osud s mým. Vždyť jsem při svých záměrech nemyslel jen na sebe. Říkal jsem vám přece o tom již v Yellowstonském parku. Neodmítejte, Ellen. Pochopte přece, že Hofman ani já nechceme vás ani sebe přivést do neštěstí. Nám záleží na úspěchu právě tak jako vám a uděláme pro něj všechno. Souhlasíte?“

„Je-U tomu tak, jak říkáte, potom souhlasím,“ vzdala se.

Presto vydechl úlevou a zvolal:

„To se mělo stát už dávno!“ A s úsměvem dodal: „Teď je i váš osud svázán s mým osudem. Spolu buď zvítězíme, nebo padneme!“

Presto odhaluje svou novou tvář

Bylo to první vítězství a velká radost, kterou Presto zakusil od doby, kdy se pustil do nerovného boje.

Práce ve studiu ho začala znovu zajímat. Byl neobyčejně přísným a náročným režisérem. Aby ušetřil film, nenatáčel desetkrát jeden záběr, jak tomu bylo v Hollywoodu zvykem. Teprve po nekonečných zkouškách, když již ho výkon herců plně uspokojoval, velel Hofmanovi natáčet a málokdy bylo třeba některou scénu opakovat. Jednu mladou smolařku donutil Presto až k slzám, dokud nedosáhl svého. Sám se převtěloval do všech hrdinů, aby ukázal hercům, jak mají hrát. Rozčiloval se, zuřil, někdy dokonce hercům nadával nebo padal na pohovku jako úplně vyčerpaný člověk, ale za chvíli se znovu vrhal do úmorné práce. Naštěstí mu teď už nevadil smích, který ve své dřívější podobě nutně musel vzbuzovat svým počínáním. Herci všechno trpělivě snášeli. Uznávali užitečnost této tvrdé školy a přímo před jeho očima umělecky rostli.

Presto nedělal výjimky ani u Ellen. Byl na ni přísný neméně než na ostatní. Ke své radosti se jeho očekávání splnilo. Ellen byla neobyčejně chápavá. Bylo už naprosto zjevné, že se s hlavní rolí vypořádá se zdarem.

Když se již mohlo začít s natáčením a herci byli v kostýmech a nalíčeni, objevil se také namaskovaný Presto. Byl jako vyměněný — srdečný, veselý, jako by si přišel zahrát pólo nebo nějakou hru a ne odpovědně pracovat. Všichni měli hned lepší náladu. Už tu nebyl přísný, náročný učitel, ale veselý partner, a hra začínala.

Ještě nikdy Hofman u kamery nepozoroval nikoho tak bedlivě jako Presta v jeho novém zevnějšku a roli.

Jeho první dojmy nebyly vyhraněné. Nová tvář se rýsovala poznenáhlu jako na filmovém pásku ve slabé vývojce, Prestův zjev postrádal charakteristické rysy známé masky,

podle které diváci ihned poznávali milované komiky. Nebyl člověk s maskou na tváři, ale člověk s tváří mas. Tato tvář připomínala tisíce jiných tváří, tento obnošený oděv se ničím nelišil od tisíců stejně obnošených oděvů nezaměstnaných. Ale děj se rozvinul a Prestova nová tvář se začala postupně odhalovat. Presto už nebyl zrůdnou hračkou, človíčkem, který jako stroj pasivně přijímá všechny rány osudu, padá, vstává a znovu padá a nevzbuzuje tím lítost, ale smích jako bezduchý předmět.

Také nový Presto přijímal rány osudu, také on se dostával do nepříjemných a svízelných situací. Ale nejenže vždy vstával, ale také se vždy znovu vrhal do boje se svými utlačovateli, i když byli mnohokrát silnější než on. Bylo to komické, ale zároveň to k němu vzbuzovalo sympatie. Výkon nového Presta rozehrával hlubší struny lidského citu. Nespravedlnost, rány a urážky, kterými Presto trpěl, vyvolávaly zároveň s výbuchem smíchu i pocit nespokojeností, protestu a touhu jít mu na pomoc.

Jak natáčení pokračovalo, byl Hofman stále více udiven a ohromen. Současně s fysickou metamorfosou proběhl v Prestově těle i metamorfosa intelektuální. Od starého Presta zdědil nový všechnu sílu humoru, i když v jeho zjevu už nebylo nic komického. V novém Prestovi se kromě toho projevila ještě jedna vzácná vlastnost, kterou měl možná i jeho předchůdce, ale které si diváci nikdy nepovšimli, protože ji pohlcovala a zakrývala jeho fysická zrůdnost. Bylo to hluboké lidství.

Jednou o přestávce přistoupil Hofman k Antoniovi, pevně mu stiskl ruku a pravil:

„Překonal jste všechno mé očekávání, Tonio. Už nepochybuji, že jste skutečně získal novou tvář. A s touto tváří musíme zvítězit.“

Presto se radostně usmál, ale jeho odpověď byla smutná: „A přitom nebylo vítězství nikdy tak daleko jako teď. Stavte se u mne dnes večer, Hofmane. Potřebuji s vámi mluvit.“

Věrný druh jen do černého pátku

Večer seděl Hofman v Prestově pracovně.

„Práce na našem filmu se rychle blíží ke konci, ale ještě rychleji se blíží ke konci mé úspory. Jsem na dně, Hofmane, a film se nám nepodaří dokončit,“ chmurně sdělil Presto.

Hofman zamračeně mlčel.

„Peníze se rozplývají jako pára. Každý týden podpisuji šeky na několik miliónů dolarů. Mám peníze všeho všudy na týden a to jsem musel dát do zástavy vilu s celým zařízením. Už nejsem pánem ve svém domě…“

„To se dalo čekat,“ přikývl Hofman.

„Ano, spletl jsem se ve výpočtech,“ přiznal se skloněnou hlavou Antonio. „Ve výrobních nákladech na film jsem se nespletl. Náklady jsou dokonce menší, než jsem předpokládal. Šetříme na filmu, na přírodních záběrech, téměř vůbec nepotřebujeme dekorace, šetříme na světle, na statistech, na kostýmech, ty jsme pořídili skoro zadarmo. Nezaměstnávám desítky spisovatelů, scénáristů, literárních referentů. Vždyť víte, že jsem scénář psal sám, po nocích, po šílené denní honičce. Pracoval jsem jako divý, nespal jsem, neodpočíval, šetřil jsem, kde se dalo. A kdyby šlo jen o výrobní náklady, měli bychom peněz až dost. Ale přiznávám, že jsem podceňoval protivníka a hlavně jeho lstivost. Sám víte, jakých podlostí a intrik užívali, aby mě zničili — vždyť boj probíhal před vašima očima. Na všem se dala poznat všemohoucí ruka silných koncernů a bank, které podporují a monopolizují filmový průmysl. Nemohli jsme sehnat přístroje ani film. Museli jsme se obracet na nastrčené osoby, zprostředkovatele, komisionáře a platit všechno třikrát tak draho. Půjčovny a majitelé kin mi předem oznámili, že můj film nehodlají promítat. Museli jsme stavět vlastní kina. Každé stálo přes milión, kromě onoho v San-Francisku, které jsme zřídili podle vašeho nápadu.“

Hofman přikývl. Před časem dal skutečně Prestovi návrh, aby najal poblíž San-Franciska pozemek po bývalém vojenském letišti a zřídil kino, lépe řečeno jen promítací kabinu a ohromné plátno, kde bude možné promítat filmy nejen večer, ale i za denního světla. V tomto svérázném kině pod širým nebem nebylo hlediště s křesly a lavicemi. Diváci mohli přijíždět do „sálu“ na velké prostranství po letišti a z aut se dívat na film.

„Tato novinka,“ hovořil dál Antonio, „jistě přiláká obecenstvo a udělá nám reklamu. Ale naši situaci nezachrání. Kromě toho je takové představení dostupné jenom majitelům aut, a víte, že já spoléhám hlavně na méně situované dělnické obecenstvo. Museli jsme stavět krytá kina v největších městech Ameriky… “

Ano, to všechno Hofman věděl a Presto o tom hovořil tak podrobně jen proto, že sám sobě skládal účty a ještě jednou si zjišťoval, kde udělal hlavní chybu.

„A to je celá bilance — zůstatek nula a práce ještě není hotová,“ skončil melancholicky a tázavě a vyčkávavě pohleděl na Hofmana.

„Tušil jsem to. Co teď? Banky nám na pomoc nepřijdou, o tom nemá samozřejmě ani smysl uvažovat. Nenajde se ani tak lehkomyslný soukromník, který by třeba na lichvářské procento půjčil peníze do podniku, který se podle jeho názoru naprosto beznadějně řítí do propasti. Chceme-li tedy v boji pokračovat, musíme najít nějaké skryté reservy. Já mám samozřejmě také nějaké úspory, ale ty nás sotva spasí.“

„Nevzal bych z vašich úspor ani jediný cent, i kdyby nás mohly spasit, Hofmane,“ bránil se Presto. „Dost na tom, že jste se uvolil spolupracovat na takovém odiózním podniku.“

Tato poznámka Hofmana potěšila a honem začal hovořit o své posici:

„Máte pravdu, drahý příteli, máte větší pravdu, než se snad domníváte. Účastí na vašem podniku jsem se opravdu zkompromitoval…“

„A jestliže zkrachuje, což je zcela pravděpodobné, nedostanete jinou práci a pak se vám vaše úspory hodí víc než kdy jindy,“ pomáhal mu Presto, když viděl, jak se ošívá v křesle.

„Ano, ano… “spěchal Hofman dokončit tuto nepříjemnou rozmluvu. „A mohou se mi hodit dřív, než bych chtěl.“

„Tak?. Co tím myslíte?“

Hofman rozhodil ruce, vzdychl si a řekl:

„Jde o to, že už mi naznačovali… že už mi dokonce položili jakési ultimatum… “

„Abyste mě opustil?“ dovtípil se Presto.

„Ano, abych se s vámi rozešel. A jestliže to neudělám, budou mě všichni podnikatelé bojkotovat a to bude konec mé práce pro film… “

„A vy jste se rozhodl?“

„Co se na mne, Presto, díváte jako na Bruta?“ zrozpačitěl kameraman.

„Čekám na poslední ránu, můj Brute,“ chladně odpověděl Tonio.

„Ale já jsem se ještě nerozhodl, můj Caesare,“ stejně chladně se ohradil Hofman. „Pokládal jsem za nutné jenom vás upozornit…“ A tu ho jeho trapné postavení rozčililo a hrubě vykřikl: „Tak co mohu dělat? Jeden v boji neobstojí.“

„Ale vždyť já od vás nic nechci, Hofmane,“ smutně poznamenal Presto. „Nemusíte se rozčilovat. Já všechno chápu a všechno je naprosto zákonité.“

Nastala tíživá pausa.

„Zatracený život!“ zavrčel Hofman. „Věřte mi, kdybych vám mohl nějak pomoci…“

„Jistě byste mi pomohl a už o tom nemluvme. Můžete se přece rozhodovat podle své vůle a já… se z toho možná nějak dostanu,“ vstal Tonio a podával mu ruku.

Hofman ji stiskl a těžkým krokem opustil místnost.

Presto dlouho stál se svěšenou hlavou. A pak zašeptal s hořkým úsměvem:

„Věrný druh… jen do černého pátku… Co dělat? Teď už by mou práci mohl zachránit jenom nějaký čaroděj dobroděj. Jenže ti se v životě bohužel nevyskytují…“

Pomerančový květ

Presto se probudil v šest hodin ráno ve své velké bílé ložnici se zakrytými okny, do které klimatizační zařízení vhánělo čistý chladivý vzduch. Rozhlédl se po místnosti a pomyslel si: Brzy se budu muset se vším rozloučit, vzdychl a pohlédl na hodiny. Ještě čtvrt hodiny si mohu přiležet, a natáhl ruku na noční stolek, kde ležela hromádka večerních novin. Včera byl tak unaven, že je ani nečetl.

Rozevřel první noviny a začal je zběžně prohlížet. Jeden článek ho zaujal. Četl a stále více se mračil. Potom rázem noviny zmuchlal a rozhořčeně zvolal:

„Taková špinavost!“ Zvrátil se na polštář a strnul. Ležel nehybně se zkamenělou tváří. Jenom svraštělé obočí a rychlý dech prozrazovaly jeho rozčilení a to, jak usilovně přemýšlí. Minulo již dvacet minut, ale on se stále ještě nehýbal.

A náhle ožil jako člověk, který rozřešil těžký problém, prudce se zdvihl a stiskl tlačítko elektrického zvonku.

„Sebastiane! Rychle horkou vodu na holení! Připravte mi šaty!“ nakazoval starému sluhovi a v pruhovaném pyžamu a trepkách naboso spěchal do koupelny, obložené růžovým mramorem.

„Nevíte, vstala už miss Ellen?“ zavolal otevřenými dveřmi na Sebastiana, který přinesl horkou vodu.

„Miss vstává vždycky s prvním sluníčkem,“ odpověděl děda.

Zůstala stejná, řekl si Tonio a s úsměvem pokračoval:

„Výborně! Přineste rychle kávu na verandu a požádejte Geoffreye, aby připravil vůz.“

Za několik minut už vyběhl do prvního patra, prošel dlouhou chodbou, a když docházel k Elleninu pokoji, zpomalil. Chvíli stál u dveří, za nimiž se ozýval dívčin zpěv, nadechl se, zahnal s tváře poslední stopy starostí a zaklepal.

Ellen otevřela. Šikmé paprsky ranního slunce jí zlatily vlasy a bílé šaty.

„Mister Presto!“ zvolala s údivem, ale bylo vidět, že nebyla překvapena nepříjemně. „Co znamená ta časná návštěva? “

„Miss Ellen,“ odpovídal jí vesele, „je nádherné ráno a tak mi napadlo, co kdybychom se před příchodem do studia trochu projeli? Máme dnes před sebou velkou práci, nejtěžší záběry, a nic nemůže člověka tak osvěžit, jako ranní vzduch.“

Bezstarostná veselá nálada přešla i na Ellen. Už dlouho ho neviděla tak spokojeného.

„Báječný nápad!“ usmála se.

„Tak honem, máme nejvyšší čas! Káva už je na stole a během snídaně šofér připraví vůz a doplní benzin.“

Byli samý žert, hltali vřelou kávu a vůbec se chovali jako školáci, kteří si vymysleli veselou kratochvíli a spěchají ji uvést ve skutek.

Od vchodu se ozvalo krátké hluboké zahoukání, ohlašující, že auto už čeká.

„Slyšíte? To je volání osudu,“ prohlásil Presto. „Pojďme tedy našemu osudu vstříc!“

Prestovo chování a slova byly toho rána trochu záhadné.

Za chvilku minuli poslední budovy Hollywoodu. Hladká silnice se ztrácela v dáli. Na obzoru se modraly hory. Podél cesty se prostíraly plantáže. Ve větvích halasili ptáci. Nad úrodným krajem se klenulo čisté kalifornské nebe. Jitřní vzduch byl ještě svěží a plný trpké vůně trav. Presto a Ellen dýchali zhluboka.

„Jak je krásně!“ volala Ellen a mhouřila oči před paprsky nízkého slunce.

„Ano, už jsme oba dlouho neviděli přírodu,“ poznamenal Presto.

Jeho tvář i celý zjev vyzařovaly spokojenost, jaká vyzařuje z člověka, který překonal těžkou operaci.

„Pamatujete se na náš život na břehu Smaragdového jezera?“ pokračoval snivě. A začali pak se smíchem a spory vzpomínat na různé své zážitky.

„Byla jste náramně přísná hospodyně,“ žertoval. „Když jste uklízela v pokoji, bezohledně jste nás s Pipem vyháněla.“

„S mužskými to jinak nejde,“ odpovídala. „Sami se nedovtípí, že překážejí.“

„S mužskými!“ rozesmál se. „Mimochodem, copak se stalo druhému mužskému vyhnanci?“

Ellen se na něho tázavě podívala.

„Vždyť jste mě přece vyháněla s Pipem. Co je s ním?“

„Je v dobrých rukách,“ odpověděla a dodala s povzdychnutím: „Nevěděla jsem, mohu-li se nastěhovat do vašeho domu se psem.“

„Okamžitě pro něho napíšeme!“ navrhoval rychle, protože si všiml smutného tónu v Ellenině odpovědi.

Při okrajích cesty se mihly nízké bílé ploty plantáží. Pomerančovníky právě kvetly. Hrozny květů se bělaly uprostřed husté zeleně jako chomáče sněhu. Vzduch naplňovala jemná vůně.

„Podívejte, kolik pomerančových květů je připraveno pro nevěsty!“ obdivoval Presto.

Na jednom místě převisly větve přes plot až na silnici.

„Zastavte,“ nakázal Tonio řidiči.

Auto zabrzdilo. Presto vyskočil, utrhl několik květů a znovu nasedl.

„Jedem.“

Auto se opět rozjelo. Tonio podal květy Ellen.

„Připevněte si je na šaty. A tyhle do vlasů. Tak. A už je tu jedna nevěsta.“

Ellen zrudla, bezděčně vytáhla z kabelky zrcátko a podívala se do něho. V bílých šatech ozdobených bílými květy vypadala opravdu jako nevěsta.

„Chybí už jen svatební závoj,“ díval se na ni Tonio se zalíbením.

„Vy jste učiněný družba,“ zamračila se Ellen. „Za koho pak mě chcete provdat?“

Presto se jí podíval do očí, odmlčel se, sklonil se k ní a odpověděl tiše a vážně:

„Za sebe.“

Ellen zbledla a sklopila oči.

„Vaše žerty zacházejí trochu daleko, mister,“ ohradila se.

„To nejsou žerty,“ pokračoval stejně tiše a vážně Antonio. „Miss Ellen! Vzpomínáte si, co jsem vám řekl, když jste souhlasila hrát úlohu hlavní hrdinky? Řekl jsem, že je teď váš osud svázán s mým. Proč by toto spojení nemohlo být ještě pevnější? Lepší ženu než vy jistě nikde nenajdu.“

Bylo to tak nečekané, že se Ellen opřela o opěradlo téměř v bezvědomí. Měla zavřené oči a zbledla teď jako smrt. Potom se jí zachvěly rty a zašeptala se sklopenýma očima:

„Já nemohu být vaší ženou, mister Presto.“

„Proč?“

„Protože… protože vy jste vynikající herec, milionář, a já jsem prosté, chudé děvče. Chudá děvčata mají svou hrdost, mister.“

„Já že jsem vynikající herec a milionář?“ zvolal Presto a pokračoval již zase tichým hlasem. „Ano, byl jsem kdysi ve své staré podobě vynikajícím hercem. Ale teď jsem právě takovým neznámým začátečníkem jako vy. Ano, byl jsem milionářem. Ale dnes jsem právě takový chuďas jako vy. Asi nevíte, že i vila, ve které bydlíme, je zadlužena, a že nás mohou vystěhovat na ulici, jestliže dluh včas nezaplatím. Jak vidíte, jsme na tom ted oba stejně. Vy jste na tom dokonce líp. Protože děvče jako vy může počítat s dobrou partií.“

„Nikdy jsem se nedívala na sňatek jako na výhodný obchod,“ odporovala prudce. „Nebojím se práce a starostí.“

„Tak co vám vadí? Nelíbím se vám? Nemáte mě ráda?“

„Vy máte rád jinou,“ vyhnula se přímé odpovědi.

„Narážíte na miss Lux? Pravda, okouzlila mě její krása. Ale když jsem ji blíž poznal jako člověka, přesvědčil jsem se, že máme naprosto rozdílné povahy… Při své poslední pracovní schůzce s ní jsem byl sám překvapen, jak rychle pro mne ztratila přitažlivost. A tehdy jsem také poznal pravý důvod: do mého života jste vstoupila vy.“

Na Elleniny tváře se pomalu vracel ruměnec.

„Proč mi nabízíte právě teď manželství? Je to tak náhlé a tak nevhodné, když si člověk uvědomí…“

„Ano, tento okamžik vám může připadat velmi nevhodný. Ale právě takový okamžik je nejlepší zkouškou upřímnosti a síly citu… Znáte jistě tragédii vynikajících a bohatých osobností. A celá ta tragédie je v tom, že si nikdy nemohou být dost jistí, dává-li jim ten druhý ruku i srdce z lásky nebo pro slávu a pro peníze. Opravdu miluje jen ten, kdo neopustí milovaného člověka ani v těžké době, tváří v tvář bídě a tvrdému životnímu boji, jak to chci také ukázat ve svém filmu. Buďte stejnou hrdinkou v životě jako na plátně. Dá mi to novou sílu k boji,“ zakončil upřímně, lehce položil ruku na dívčinu dlaň a čekal na odpověď.

Hluboce si povzdychla, odmlčela se a konečně odpověděla: „Neopustím vás ve štěstí ani v neštěstí, Presto… máte-li mě opravdu rád.“

„A vy! Vy mě máte ráda?“

„Já jsem vás měla ráda už tam, na břehu Smaragdového jezera. Měla jsem vás ráda dřív, než jsem se dověděla, že jste Antonio Presto.“

Presto jí políbil ruku a zavolal na řidiče: „Geoffrey! Do studia! Jeďte nejvyšší rychlostí! Už jsme se beztoho zdrželi.“

Statisté vystupují do popředí

Stavíme se nejdřív v kanceláři u vašeho strýčka,“ rozhodl Presto.

Burry byl velmi překvapen, když do jeho kanceláře vešel Antonio a Ellen s květy ve vlasech.

„Mister Burry,“ pozdravil Antonio starce. „Přišel jsem vám sdělit naše rozhodnutí. Doufám, že jako opatrovník a nejbližší příbuzný miss Ellen nemáte námitky proti našemu sňatku…“

Burry chtěl odpovědět, ale vzrušením se zajíkl. Odkašlal si:

„Gratuluji vám. Mám z toho velkou radost. Ale je to tak nečekané.“

„Pro rodiče a opatrovníky bývají takové věci často nečekané,“ smál se Presto a pevně stiskl starému učiteli ruku. „Ale teď bych k vám měl jednu prosbu. Buďte tak hodný a ihned pošlete do všech novin svatební oznámení.“

„Ale proč?“ divila se Ellen.

„Tak je to zvykem,“ uklidňoval ji Tonio. „A ted pojďme do studia!“

Sotva vstoupili do rozsáhlého pavilónu, Presto si ihned povšiml, že se tu děje něco nezvyklého. Místnost byla plná, přišli sem všichni dělníci, dekoratéři, herci. Přišli i ti, kdo dnes neměli při natáčení vystupovat. Dekorace byly odsunuty. Na svém místě stál jen režisérský pult, odkud Presto řídil zkoušky. Všichni byli ve vzrušené náladě, na tvářích oživený, rozčilený výraz. Všichni jako by na něco čekali.

Z houfu vystoupil jeden ze statistů a řekl silným hlasem:

„Celý kolektiv ví o těžkostech, do kterých se dostalo naše studio. Dělníci, úředníci i herci jsou tím znepokojeni. Mister Presto bohužel neuznal za vhodné sejít se s námi a společně tuto situaci posoudit. Chtěli bychom si ho tedy poslechnout dnes.“

Presto musel uznat oprávněnost této výtky. Zvykl si na samostatnou práci a jednal spíš jako ředitel firmy než jako hlava kolektivní organizace. Byl přesvědčen, že stačí, když společníci dostávají své dividenty, a tím je všechno vyřízeno. Uznal otevřeně svou chybu a vysvětloval ji svou nezkušeností.

Potom oznámil delegovaný statista, že všichni pracovníci společnosti přijali na své schůzi tuto rezoluci: do ukončení práce na filmu bude všem vyplácen jen poloviční a v případě potřeby i menší plat.

To znamenalo pro Presta velkou pomoc a začal všem děkovat, ale z řad shromážděných se ozývaly výkřiky: „Není zač… Jde o společnou věc! Společné zájmy! Polovina platu je lepší než nezaměstnanost!“

Zase j sem se dopustil chyby! hněval se sám na sebe Presto.

Potom byla uspořádána krátká schůze, na níž byl ustaven výbor, který měl řídit práci podniku. Jeho členové zvolili za svého předsedu Presta.

Podnik se rozjel po nových kolejích, změnil svůj charakter.

Hofman se mračil a držel se stranou. Navrhovali ho do revisní komise, ale on odmítl.

Po schůzi se všichni pustili do práce s takovou vervou, jako by šli do útoku.

Když uvedli ateliér do původního pořádku, odvedl Hofman Presta kousek stranou a řekl mu se starostlivou tváří:

„Chtěl bych vám oznámit novou vážnou nepříjemnost, která se týká vás a…“

„Míníte tím novou kampaň, kterou rozpoutaly včerejší večerníky?“

„Míním tím články z dnešního rána. Jsou ještě nestydatější…“

„Ano, zapomněl jsem svým spolupracovníkům oznámit ještě jednu novinku!“ zvolal Antonio, jako by zapomněl na všechny novináře a přistoupil k Ellen.

Hofman tím byl zmaten. Připadalo mu podivné, že Presto přikládá tak málo důležitosti nové kampani, a místo aby se s ním o této otázce poradil, běží oznámit nějakou novinku.

Ale Presto přistoupil k Ellen, vzal ji za ruku a hlasitě požádal o klid:

„Haló! Přerušte prosím na chvíli práci!“

Nastalo napjaté ticho.

„Zapomněl jsem vám drazí přátelé, sdělit radostnou zprávu. Miss Ellen Keyová mi prokázala tu čest, že souhlasí stát se mou ženou.“

Ellen upadla do rozpaků a napadlo jí:

Ale proč tak veřejně rozhlašuje naše rozhodnutí? Jako by s tím chtěl honem honem seznámit celý svět!

Ozvalo se blahopřání a přátelský potlesk. Všichni se hrnuli k snoubencům, aby jim gratulovali. Presta bolela od stisků ruka jako presidenta o tradičních přijímacích dnech v Bílém domě. Herečky, jejichž pozornost už hodnou chvíli přitahovaly Elleniny pomerančové květy, ji obklopily. Všímavé Ellen však neušlo, že některé herečky na ni pohlížejí trochu soucitně, jiným že se tají v očích výsměch a v úsměvech urážlivá dvoj smyslnost.

Proč se na mě tak dívají? uvažovala v rozpacích a s nejasnými obavami. Možná, že to je jen špatně skrývaná závist, uklidňovala se.

Dekorace byly postaveny na své místo, natáčení začalo. Výkony herců nebyly ještě nikdy tak vynikající jako dnes. Presto a Ellen překonávali sami sebe.

Hofman točil klikou s nezvyklým vzrušením. Bude-li film až do konce pokračovat na takové umělecké výši, bude to perla světové kinematografie a on jistě také dostane svůj díl slávy. A vítěze nikdo nesoudí.

„A hotovo!“ vykřikl Presto, když přestala kamera vrčet. „Udělali jsme dnes myslím hezký kus práce. Ani jeden záběr jsme nenatáčeli dvakrát.“

Nečekaná rána

Po návratu ze studia šla Ellen do svého pokoje. Byla unavena prací a zážitky dnešního dne. Chtěla si všechno promyslet. Opatrně vložila pomerančové květy do vázičky, políbila jejich bílé kalíšky a usedla do hlubokého křesla.

Není život opravdu podivuhodný? Docela jako poutavý film „s nečekanými dějovými zvraty“, jak říká Antonio. Klidné přírodní snímky Smaragdového jezera. Klid, narušovaný jenom vzdáleným hukotem gejzírů, jejichž stále se opakující jednotvárný rytmus odměřuje tok dní, týdnů a měsíců, podobajících se jeden druhému…

A náhle jako by začal šílený mechanik bláznivě otáčet kličkou promítacího přístroje.

Cesta, stanice a města se míhají, nové dojmy, noví lidé… Prestova vila… A najednou je ona, prostá Ellen Keyová, filmovou herečkou a Antonio Presto jejím ženichem.

Má radost, ale je z toho trochu nesvá. Jak divně se na ni herečky ve studiu dívaly! Copak jsou všechny tak závistivé? Ale ať jsou! Ellen je na sebe hrdá. Zvítězila nad všemi naparáděnými slečinkami. Jenom je jí líto, že Tonio musí snášet tolik nepříjemností a roztrpčení. Proč jen jsou lidé tak zlí? Co jim Tonio udělal?

Ale to všechno přejde. Všechno bude zase dobré. Bude s Toniem šťastna. Budou mít děti. Bez dětí je život prázdný. Když budou mít chlapce, dá mu jméno Tonio. A bude-li to děvčátko…

Ellen otáčí hlavu, jako by hledala odpověď, vidí vedle křesla stolek a na něm několik dopisů.

Byla překvapena. Doposud nikdy nedostávala psaní a teď hned několik najednou. Gratulace? Ale ty tu přece nemohou být tak brzy…

Roztrhla první obálku. Byl v ní na několikrát složený výstřižek z novin. Ellen se dala do čtení a náhle pocítila, že nemůže dýchat.

Článek se týkal Presta a jí.

„Kdysi světoznámý filmový herec,“ stálo tam, „který dosáhl své kariéry ani ne tak díky pochybnému talentu jako své výjimečné zrůdnosti, nevynikal nikdy přílišnou mravností. Náš list má ověřené informace o špinavých orgiích, které tento odporný mrzák pořádal ve své vile. Jeho morální zrůdnost převyšovala již tehdy nezměrnou zrůdnost fysickou…“

Dále se hovořilo o nejasné historii s miss Lux, na jejíž milióny měl tento obratný přivandrovalec bez ctí a svědomí políčeno.

„Jenom bezměrná dobrota miss Lux ho zachránila před doživotním žalářem,“ psalo se dál, „a možná i před elektrickým křeslem, které si už dávno tato nemorální osoba, tento král neřesti zaslouží.

Jeho zločiny se už nemohly vejít do trpasličího zrůdného těla. Podezřelí vědci, kteří používají protizákonných léčebných metod, změnili malou zrůdu ve velkého ničemu. Přímo úměrně vzrostly i jeho zločinné kousky. Novému Prestovi už nestačí tajné zločiny. Tento do morku kostí zkažený člověk, hází otevřeně rukavici společenskému mínění a vysmívá se našim dobrým americkým mravům. Dupe je v prach, uráží naše nejsvětější city, hanobí celou zem.

Našel kdesi jakési děvče, jehož jméno není třeba tajit — jmenuje se Ellen Keyová, zřejmě stejně nemravné jako je on, nejde-li ovšem o naprostou husičku, která v morálce nerozezná černé od bílého. Nemanželská dcera hlídače Yellowstonského parku zřejmě dostala zálusk na bájné milióny Antonia Presta. Fotografie, které otiskujeme — Ellen Keyová se smetákem v ruce u otevřeného okna a u téhož domu Presto — vyvracejí jakoukoliv pochybnost o pravdivosti této historie. A tu tedy Presto zcela otevřeně ubytuje ve své vile. Presto…“

Dál už Ellen nemohla číst. Její reakce byla bouřlivější a rozhodnější než Toniova. Vstala a za okamžik se jako vichřice přihnala bez ohlášení do Prestovy pracovny.

Rozhoduje se o osudu filmu

Jakmile Presto na Ellen pohlédl, bylo mu jasné, že ví vše. Dalo se to čekat. Jednou by se vše stejně dověděla…

„Z naši svatby nebude nic a já okamžitě odjíždím z tohoto domu,“ hněvivě se na něho rozkřikla.

Vstal a nepromluvil ani slovo. Chápal, že se musí Ellen ve svém hněvu vybouřit.

„Podvedl jste mě. Nenabídl jste mi sňatek z lásky. Udělal jste to z jakýchsi ušlechtilých, rytířských pohnutek. Chápu je a děkuji vám. Ale takovou oběť nemohu přijmout. Jenom jste mě litoval a já… já jsem uvěřila ve vaši lásku… “

Hlas ji neposlouchal, nohy se jí podlamovaly. V zoufalství se téměř zhroutila do křesla, zakryla si tvář rukama a začala vzlykat jako vzlyká hluboce a nezaslouženě ukřivděné dítě.

Presto na ni hleděl s opravdovým žalem, ale stále ještě mlčel. Ať si pláčem uleví. A teprve když se trochu utišila, podal jí sklenici vody.

„Vypijte to a uklidněte se,“ řekl něžně, ale přísně, jako děcku, kterým také svou povahou byla.

Zuby jí drkotaly o sklo sklenice, voda šplíchala na koberec, ale přece vypila několik loků a uklidnila se. Teprve tehdy Presto řekl:

„Velmi jste mě urazila, miss Ellen!“

Dosáhl tím svého cíle: čekala ospravedlňování, obranu, ale on sám přešel do útoku a vinil ji. Tento neočekávaný obrat ji nutil, aby se soustředila. Teď už byla schopna poslouchat a chápat, co jí říká.

„Já vás?“ ptala se nechápavě a dokonce přestala plakat. Už jenom povzlykávala.

„Ano, velmi jste mě urazila,“ opakoval.

Vytáhl z náprsní kapsičky hedvábný modrý kapesník s bílými puntíky a osušil jí oči. Toto nenucené chování ji tak překvapilo, že nevěděla, jak se má tvářit. Ale Presto pokračoval:

„Necháme už toho pláče. Slzy nic nespraví. Pohovoříme si rozumně. Urazila jste mě tím, že jste mohla pochybovat o mé lásce. Nejsem ohavný zločinec, jak o mně píší noviny, ale nejsem také takový rytíř, jak si mě představujete vy. Dovede mě upřímně rozhněvat každá nespravedlnost, ale věřte mi, že bych tak nenabízel ruku první uražené dívce, i kdybych tuto urážku třeba nepřímo zavinil. Přiznávám, že nebýt těch ostudných článků, nepožádal bych vás o ruku dnes, ale možná zítra nebo pozítří. Ale určitě bych to byl udělal. Noviny mě jen podnítily, přiměly mě, abych více a hlouběji pocítil, jak vás mám rád, jak jsou mi drahé vaše zájmy a vaše čest. Pochopte přece, i když ihned odejdete z mého domu, nic se na věci nezmění. Vaše jméno stejně už zůstane zhanobeno. Mohu něco takového připustit, když vás mám rád? Váš odchod by jenom přilil oleje do ohně, poskytl by novou stravu špinavým pomluvám a posloužil by nepřátelům jako nezvratný důkaz, že mají pravdu a já jsem vinen. Ne, na úder těchto bezectných a nesvědomitých lidí, kteří neušetřili ani vás, kteří se nezastavili ani před soukromím a pohaněli dívčí čest, je možné odpovědět jen takovým úderem, jakým odpovídáme my. Náš sňatek jim rázem vyrazí z rukou zbraň, zacpe jim ústa a kampaň pomluv skončí. Proto jsem tak spěchal nejen se svým vyjádřením, ale i s veřejným oznámením, které vás tak udivovalo. Vše bude vám jasné,“ nadechl se, „zamyslíte-li se nad příčinami této hnusné novinové kampaně. Vždyť to je jen jeden článek v řetězu jejich útoků proti mně. Musí mou práci zničit stůj co stůj. Nebojí se jen konkurence. Mají strach také z toho, že je to první krok k sjednocení filmových pracovníků v jejich boji s podnikateli. Bojí se i oněch nových snah v mém díle, o kterých se již dověděli, mých snah odhalovat sociální vředy našeho zřízení. Proto se proti mně tak zuřivě spřáhli. Nejprve mě chtěli zničit tím, že mě ožebračí dříve, než bude první film uveden do kin. To se jim téměř podařilo, ale pomohli mi spolupracovníci. Přitom si o mně moji nepřátelé neustále vymýšleli různé pomluvy. A teď se rozhodli k nové zákeřné ráně: chtěli mě pomluvou rozhněvat a rozloučit s vámi, chtěli nás morálně zdrtit, duševně poranit a tak připravit film o dvě hlavní postavy — o vás a o mne. A film podle nich nemohl být v takovém případě dokončen, i kdybych měl dost peněz. Čím bolestivěji budete jejich ránu přijímat, tím rychleji dosáhnou svého cíle, tím větší bude jejich vítězství. Opravdu jim připravíme to potěšení? Přetrpět něco takového není ovšem lehká věc. I mně se zdá, že jsem za několik hodin zestárl o dvacet let. Ale snažím se být silný a dnes jsem myslím hrál dokonce lépe než jindy, ačkoliv jsem o článcích v novinách věděl už od včerejška a nosil jsem tuto ránu v srdci. A ještě něco. Na ukončení filmu nezáleží jenom můj a váš osud, ale i osud všech pracovníků, kteří byli ochotni vzdát se i výdělku, jen aby práce nepřišla nazmar. Nabízejí nám pomoc veřejné organisace. Copak nemáme dostatek sil a zběhneme? Copak mě právě teď opustíte a vezmete své slovo zpět? Ve vašich rukách je osud filmu a celého podniku.“

Ellen už neplakala, ale na její tváři se zračilo utrpení. Váhala. Presto ji rozčileně pozoroval a čekal, co odpoví. Konečně promluvila:

„Je mi velmi těžko, ale vynasnažím se, abych film dokončila.“

„A stala se mou ženou?“ spěchal s otázkou Presto.

„Odpověď na tuto otázku je pro mě nyní těžší… Nespěchejte na mne, Presto. Nechte mi čas na rozmyšlenou.“

„Dobře. Počkám. Práce na filmu vás uklidní a potom teprve se budeme zabývat osobními záležitostmi. Souhlasíte?“

A políbil jí ruku uklidněn a přesvědčen, že všechno dobře dopadne.

Triumf

Svatební oznámení Miss Ellen Keyové a mistera Antonia Presta zapůsobilo. Pomlouvačná novinová kampaň utichla. Ale zanechala stopy. Presto viděl, jak hluboce Ellen trpí. Při natáčení musela sbírat všechny své síly, aby se soustředila, ale její pozornost se zjevně tříštila. Stávalo se to,

k čemu nedocházelo od samého začátku práce — některé záběry bylo třeba natáčet znova. Ještě štěstí, že na konci filmu prožívali hlavní hrdinové mnoho tragických okamžiků. Presto a Ellen mohli do svých výkonů vkládat hluboké osobní prožitky. A některé scény byly přímo nabity otřesnou silou životní pravdy. I Hofman, který už ledacos viděl, byl silně vzrušen, a ruka na kameře se mu nervózně třásla. Ellenina hra chvílemi dosahovala opravdu vrcholů geniality. Po natočení takových scén rozhostilo se v ateliéru hrobové ticho. Všichni byli otřeseni, překonáni jejich výkonem. V očích žen i některých mužů stály slzy. Jednou zrzavý hromotluk, tesař ze Skotska, který sám prožil velmi těžký život, náhle hlučně popotáhl nosem a po jeho bílém pihovatém obličeji se rozkutálely velké slzy. Byl tím sám překvapen a zmaten. Nad vlastním neštěstím nikdy neplakal, ale tady se neudržel. A neměli snad milióny stejně prostých lidí stejný život? Hofman už nepochyboval, že vytvářejí jeden z oněch světoznámých filmů, které vždy a všude rozechvívají lidská srdce a vyvolávají slzy. Možná, že má Presto pravdu, když si vybral tuto novou cestu, uvažoval teď.

A Presto se po natáčení cele věnoval hospodářským záležitostem. Teď mu pomáhal výbor a vedení oficiálně ustaveného družstva. K jeho dílu se připojili jiní. Z počátku ho to poněkud znepokojovalo a bylo mu to někdy nepříjemné: nebyl teď už jediným strůjcem osudu celého podniku. Neuměl se hned přizpůsobit novému stavu věcí, ale na ústup již bylo pozdě — jiné východisko neměl.

Brzy se ukázalo, že situaci nezachrání ani peníze z části výplat, které se zaměstnanci kolektivně zřekli. Opět nebylo dost peněz. Výbor a vedení se obrátily na odborové organisace a organisace lidové fronty. K Hofmanově nespokojenosti dostával podnik stále širší společenský charakter, stával se stále „levějším“, „rudějším“. Boj se zostřil. Noviny psaly o finančním krachu Prestova studia, dále o tom, že padlo do rukou židů a zednářů, liberálů a komunistů, že se Presto „zaprodal rudým“ a je loutkou v jejich rukách. O filmu se psaly divoké výmysly. Noviny ujištovaly, že otřásá všemi základy politiky a morálky, civilisace a náboženství a že málem ohrožuje existenci Spojených států. Ozývaly se hlasy pro jeho zakázání.

Ke všem nepříjemnostem se ještě Ellen Prestovi vyhýbala. Vídali se jenom ve studiu. Pod různými záminkami odmítala společný návrat autem do vily a doma se ihned zamykala ve svém pokoji.

A v těchto podmínkách bylo třeba pracovat a dokončit film. A přes všechno byl dokončen.

Film byl uveden na plátno Prestových kin. Úspěch překonal všechna očekávání. Obecenstvo se jen hrnulo. Herecký projev nového Presta budil takový smích, že by mu mohl závidět i Presto trpaslík. Ale bylo v něm něco nového. Nebyl to už živočišný, fysiologický smích. Byl to spíše smích skrze slzy.

Největším dojmem působily na diváky scény, v nichž vystupovala neznámá herečka Ellen Keyová. Celý sál vycítil vrcholnou prostotu jejího projevu. Nadšení obecenstva nebralo konce. Jakási starší žena s velkýma zarudlýma rukama při pohledu na peroucí Ellen hlasitě vykřikla:

„To se hned pozná, že se umí postavit k neckám. Kde ji vzali? Ta se vyzná!“

Z jejich úst to byla nejvyšší pochvala.

Skutečné umění pochopí každý. Názor staré dělnice souhlasil s názorem několika předních kritiků přítomných promítání.

„Úchvatné!“ prohodil jeden z nich k svému kolegovi. „Kde objevil Presto takovou herečku? Věřte mi, že zacloní i nejzářivější hvězdy filmového nebe.“

Presto, Ellen a Hofman seděli ve zvláštní lóži a napjatě pozorovali, jaký dojem vyvolává film u diváků. Když se sál otřásal smíchem nebo se ozývaly vzlyky žen, dojatých Elleninou hrou, dívali se i oni bezděčně na plátno.

„Vidíte,“ říkal Antonio dívce, „a vy jste měla strach, že film zkazíte.“

Hofman kouřil jeden doutník za druhým a pochvalně hekal.

Neslýchaný úspěch měl své výsledky. Zisk je zisk a „peníze nepáchnou“, ať už je jejich původ jakýkoliv — to věděli už staří římští obchodníci, kteří si vymysleli toto přísloví. Mnozí podnikatelé neodolali vábničce velkých zisků a rozhodli se nový film uvést ve svých kinech. Fronta byla prolomena. Po jednotlivých podnikatelích následovaly společnosti a za nimi i velké koncerny. Film nastoupil svou vítěznou cestu Amerikou i Evropou.

Dokonce i noviny z nepřátelského tábora musely uznat vysoké hodnoty scénáře a hudby, které mimochodem vytvořil sám Presto, i mistrovské výkony. Nový Presto a Ellen zazářili rázem na obloze světové kinematografie jako hvězdy první velikosti. Ale i ostatní herci, většinou mladí, překvapili svými výkony, na nichž se nesporně odrazil Antoniův režisérský talent.

Peatch bezmocně zuřil. Měl jsem toho mazaného chlapíka celého pozlatit a ne ho vyhnat. Ale kdo to mohl tušit?

Lux melancholicky uvažovala: Udělala jsem asi největší hloupost svého života, když jsem Presta odmítla. Ale kdo by si to byl pomyslel?

To je ta…

Jednou přijela Ellen ve společnosti Presta, Hofmana a dvou hereček před přepychové kino. Zajímalo je, jak na film reaguje vyšší společnost. Prestovi se jen stěží podařilo Ellen přemluvit, aby také jela.

V autě využil chvíle, kdy se herečky živě bavily s Hofmanem, a tiše se zeptal:

„Kdy mi dáte slíbenou odpověď, Ellen?“

Dovtípila se ihned, nač se jí ptá, ale neodpověděla, jen rty se jí zachvěly.

Když vystupovali z auta, zahlédla Ellen dvě dámy v drahých pláštích. Zvědavě si ji prohlížely.

„Podívejte! To je ta, co o ní psaly noviny! Novopečená hvězda a Prestova amantka,“ řekla ta s ostrým nosem dosti nahlas.

„Ano, to je ta…“ potvrdila silnější. A bezostyšně provázely Ellen pohledy.

Ellen zbledla jako smrt. Bylo jí, jako by veřejně dostala políček.

Po celé představení seděla nehybně v pozadí lóže a jedinkrát nepohlédla na plátno. Marně se ji Presto snažil vyvést z jejího zamyšlení. Dívčino chování už ho začínalo znepokojovat.

Diváci bouřlivě tleskali hercům jako na divadle.

Copak ji nevzrušuje ani tak ohromující úspěch? přemýšlel Presto s obavami.

Ellen se vrátila domů bez jediného slova a ihned se zamkla ve svém pokoji. Nemohla se už udržet a propukla v pláč.

Někdo zaklepal.

Presto, napadlo ji. Jak nevhod! Čeká na odpověď, ubožák. Ale jak mu mohu odpovědět?*

Osušila si oči kapesníkem a otevřela.

Stála před ní její společnice Mrs. Irwinová.

„Odpusťte, miss, že vás chvíli zdržím,“ řekla s pohledem upřeným na Elleniny zarudlé oči. Bez pozvání se usadila do křesla a pravila: „Plakala jste miss, vidím vám to na očích.“

„Netajím se s tím.“

„Ano, máte také proč plakat. Za neuvážené činy a lehkomyslné chování se vždycky platí slzami,“ poznamenala společnice mravoučným tónem.

„Za jaké neuvážené činy a lehkomyslné chování?“ přeptala se Ellen, cítíc, jak se jí krev žene do tváří.

Mrs. Irwinová se na ni ironicky podívala.

„Ale dejte pokoj,“ řekla odměřeně. „Přede mnou si nemusíte hrát na jehňátko a na uraženou nevinnost. Víte až moc dobře, o čem mluvím.“

„Ujišťuji vás, že nevím.“

„Prosím vás?“ zasmála se Mrs. Irwinová. „Vy jediná nevíte to, co píší všechny noviny a co vyvolávají kameloti na všech křižovatkách ve všech státech Severní a Jižní Ameriky?“

„Copak vy věříte takovým pomluvám?“ rozhořčila se Ellen.

Mrs. Irwinová pokrčila rameny:

„Proč se nepíše něco takového o mně? Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Ale teď nejde o mne, ale o vás. Mister Presto mě oklamal, přivedl mě do krajně nepříjemné situace, když mě přijal jako vaši společnici ve skutečnosti jen proto, aby mou přítomností zastíral morální zvrhlost… “

„Vy se zapomínáte, Mrs. Irwinová! Nestrpím rozmluvu v takovém tónu!“

„Jen se uklidněte, brzy skončím,“ odsekla společnice. „Můžete mi věřit, že ani mně nedělá nejmenší potěšení rozmluva s osobou, jako jste vy. Nejsem žádná metresa. Jsem chudá, ale počestná žena. Moje čest a dobré jméno je všechen můj kapitál a základ existence. Nemohu je ztratit tím, že zůstanu v tomto domě… Jsem nucena vás opustit.“

„Čím dřív to uděláte, tím líp,“ řekla Ellen a cítila, že se už za okamžik přestane ovládat.

„O to nemějte strach. Už jsem nařídila, aby sbalili mé věci a připravili vůz.“

Hrdě vstala, nepodala Ellen ruku, dokonce na ni už ani nepohlédla a vznešeně vyplula z pokoje.

Ellen se téměř v bezvědomí zhroutila na pohovku.

Poslední ráno

Vše je v nejlepšfm pořádku. Film má úspěch. Podnik je zachráněn. Zůstává ted už jen jediná věc — skoncovat s mládeneckým životem.

Presto přecházel pracovnou ve vzrušené náladě. Čekal na Ellen, která mu měla dnes odpovědět, stane-li se jeho ženou.

Zdržela se a on netrpělivě přecházel stále rychleji.

Konečně zaklepání. Presto přiskočil ke dveřím, aby bez dlouhých slov objal svou nevěstu. Otevřel dveře dokořán a uviděl před sebou Ellenina strýce mistera Burryho.

Děda měl pečlivě zapjatý kabát a na tváři starostlivý až smutný výraz.

„Mister Burry!“ zvolal Presto, který nemohl utajit své rozčarování. „Těší mě vaše návštěva. Buďte zdráv. Ale přiznávám, že jsem čekal miss Keyovou. Doufám, že je s ní všechno v pořádku?“

„Je zdráva,“ odpověděl Burry, „ale žádala mě, abych s vámi promluvil.“

Prestova nálada okamžitě poklesla.

„Posaďte se, prosím,“ vyzval zaraženě hosta. „Proč si se mnou nemohla promluvit sama?“

Posadili se.

„Bylo by to pro ni velmi těžké, nepříjemné… Vždyť ona vás má ráda, mister Presto.“

„Odmítla se stát mou ženou?“ zeptal se kvapně Antonio.

„Ano, bohužel.“

„Ale, pane na nebi, proč? Z jakých důvodů?“

„Myslím, že je sám znáte stejně dobře jako já.“

„Ohavné pomluvy v novinách. Ale vždyť s tím je dávno konec rozčiloval se Presto.

„Tahle záležitost nemůže mít nikdy konec, mister Presto. Jistě znáte přísloví: O koho se bláto otře, na tom skvrna zůstane.“

„Nic nezůstane. Sňatek je nejlepší způsob, jak tu skvrnu smýt. A stojí ty pomluvy vůbec za tolik trápení?“

„Vyslechněte mě, mister Presto. Věřte mi, že mě samého bolí, že z vašeho manželství sešlo. Ale musím s Ellen naprosto souhlasit. Není to možné.“

„Proč mi tedy… doposud nedala ničím najevo, že mě odmítne?“

„Šetřila vás, protože se bála o osud filmu, nechtěla vás rozrušovat, dokud nebude natočena poslední scéna. Vždyť i vy jste před ní chtěl zatajit pomluvy v novinách.“

„Možná, že má zase pochybnosti o mé lásce, a myslí si, že se s ní chci oženit jen ze šlechetnosti.“

„Věří ve vaši lásku právě tak jako já a vůbec o ní nepochybuje. Ale říká, že o pomluvách vědí všichni lidé v celé zemi. Že ji všichni znají jako novopečenou filmovou hvězdu. A čím bude známější, čím výš se dostane, tím více lidí na ni bude ukazovat prstem, dvojsmyslně mrkat a říkat: Vidíte, to je ta… Cožpak málo lidí zastíralo sňatkem amorální vztahy, ale skvrna na nich stejně zůstala?“

„Ale vždyť naše vztahy byly naprosto bezúhonné!“

„Já o tom ani na chvíli nepochybuji,“ namítl Burry. „Ale v tom je právě všechna hrůza těchto pomluv — každý jim může i nemusí věřit.“

Presto se chytil za hlavu a vykřikl:

„Z toho by se člověk mohl zbláznit! Cožpak se rozhodla zanechat i herecké dráhy? Vždyť dosáhla najednou toho, po čem milióny lidí dlouho marně touží…“

„Chcete říci slávy a peněz?“ přerušil ho Burry. „Čest je víc než sláva a peníze. Aspoň Ellen a já si to myslíme.“

„Já si to také myslím,“ poznamenal trochu uraženě Presto. „Ale bude to ztráta pro umění, pro společnost.“

„Sám jste mi kdysi vyprávěl, jak vás kdysi jakási psychopatka žádala, abyste se ve jménu umění a společnosti nezbavoval své ohyzdnosti, vaší stále živé rány. A vy jste jí tenkrát odpověděl zcela rozumně, že takový požadavek je nesprávný a egoistický.“

Presto musel Burryho důvody uznat. Vyrazily mu všechny zbraně z rukou, byl poražen.

Smutně se na sebe dívali. Konečně Antonio promluvil:

„Co teď hodláte dělat?“

„Odejdeme do ústraní, někam, kde nás nikdo nezná, a budeme žít skromně a bez nežádoucí pozornosti cizích lidí… A ještě mě prosila, abych vám vyřídil, že vám přeje mnoho štěstí a že na vás nikdy nezapomene… Nepochybuji o tom, že si už nikdy nikoho nezamiluje, není taková. Ale má zničený život.“

Burry vstal a podal Prestovi ruku, která se třásla rozčilením. „Děkuji vám za všechno, mister Presto. Sbohem.“

„Cožpak ji nemohu alespoň uvidět, rozloučit se s ní?“ vykřikl Antonio.

„To by pro ni bylo příliš těžké. Odjela už.“

A Burry opustil místnost potácivým krokem těžce trpícího člověka.

Presto klesl na židli a sevřel hlavu ve dlaních.

Vešel Sebastian, chvíli vzdychal a přešlapoval u dveří:

„Miss Keyová odjela a mister Burry si objednal auto.“

„Já vím, Sebastiane,“ odpověděl Presto, aniž zdvihl hlavu.

Sluha se neměl k odchodu, vzdychal pořád u dveří.

„Já vím, na co se mě chceš zeptat, Sebastiane. Miss Ellen a mister Burry se už nevrátí. Svatba nebude. Zase jsme zůstali sami, kamaráde.“

V místnosti se na chvíli rozhostilo tíživé, drtivé ticho. Potom náhle řekl Presto nahlas, jako by zapomněl na Sabastianovu přítomnost:

„Vlastně ne. Teď už nejsem sám. Ano, nepřátelé mě těžce zranili. Ale tím mi jen pomohli vidět ještě jasněji správnou cestu. A z té mě už nikdo nesvede — budu se mstít a bojovat do posledního dechu.“

Sebastian se strachem a úctou pohlížel na Toniovu planoucí tvář, plnou rozhodností a hněvu.