Lehké fantastično

„To je ono!“

JÁ TOMU POŘÁD JEŠTĚ NĚJAK NEROZUMÍM. ZOPAKUJ MI JEŠTĚ JEDNOU TO O TÉ LICITACI, UŽ JSEM MĚL DOJEM, ŽE TOMU PŘICHÁZÍM NA KLOUB. Těžký dutý hlas zněl jako nárazy dvou olověných závaží.

„No, ty jsi rozdával, proto nabízíš. Jenže pozor! Je třeba licitovat tak, abys pokud možno zmátl své soupeře, ale ne spoluhráče! Ty jsi sice nabídl jednou želvu, ale předák, Východ, jednou bez trumfů, takže…“ Dvoukvítkův nadšený hlas se nezadržitelně valil kupředu. Když se k Mrakoplašovi rudým sametem prodrala slova jako „trik“ „‚kniha“, „sehrávka“ a „malý slon“, nechápavě se podíval na Ysabell.[12]

„Vy tomu rozumíte?“

„Ani slovo,“ odpověděla mu.

„Zní to strašlivě složitě.“

Na druhé straně dveří znovu zazněl těžký hlas. NEŘÍKAL JSI, ŽE TO LIDÉ HRAJI PRO ZÁBAVU?

„Někteří z nich jsou v tom opravdickými přeborníky. Já jsem jenom průměrný amatér.“

ALE VŽDYŤ LIDÉ ŽIJÍ JEN NĚJAKYCH OSMDESÁT, DEVADESÁT LET?!

„No, tohle bys snad mohl vědět přesně, Smrtíku, nemyslíš?“ pronesl nějaký hlas, který Mrakoplaš zatím neslyšel a už by ho ani slyšet nechtěl, zvláště ne po setmění.

„Je to opravdu velice — spletité.“

ROZDEJ JEŠTĚ JEDNOU A UVIDÍME, JESTLI SE NAM PODAŘÍ TO ASPOŇ ROZEHRÁT.

„Co kdybychom se zašli podívat dovnitř?“ navrhla Ysabell. Za dveřmi se v tom okamžiku ozvalo: NABÍZIM… ŽELVOVÉHO SPODKA.

„Ne, okamžik, obávám se, že to není správně. Dovolte, podíváme se spolu na váš list a… “

Ysabell otevřela dveře.

Abychom řekli pravdu, byla to dost příjemná pracovna, možná trochu pochmurná. Pravděpodobně ji stvořil bytový architekt, který měl migrénu a nepřekonatelnou touhu postavit na každou volnou vodorovnou plochu přesýpací hodiny nebo tlustou žlutou svíčku, kterých se chtěl určitě zbavit.

Zeměplošský Smrť byl tradicionalista, který si zakládal na tom, že odvádí své řemeslo co nejlépe, a častokrát podléhal chmurám, protože jeho práci málokdo ocenil. Byl by rád dokázal, že jeho, Smrtě, se vlastně bojí málokdo, protože lidé mají strach především z bolesti, odloučení a zapomnění, a že je tedy nesmyslné mít odpor k někomu jen proto, že má prázdné oční důlky a snaží se svou práci dělat poctivě. Kdyby ho chtěl někdo poslouchat, byl by zdůraznil i tu skutečnost, že on stále ještě používá kosu, přestože Smrťové na jiných planetách si už dávno pořídili kombajny. Smrť seděl na jedné straně černého karetního stolku ve středu místnosti a vzrušeně se přel s Hladem, Morem a Válkou. Dvoukvítek byl jediný, kdo zvedl hlavu a všiml si Mrakoplaše.

„Ahoj, co tady děláš?“

„Bohové, pojďte si všichni ke… ne, tak by to nešlo. Podívejme, ono se to těžko vysvětluje, ale já —“

„Našels Zavazadlo?“

Truhla se prodrala kolem Mrakoplaše a usadila se pánovi k nohám. Dvoukvítek odklopil víko, chvilku se přehraboval uvnitř a nakonec vytáhl malou knížečku vázanou v kůži a podal ji Válce, která právě bušila do stolku rukou v kovové rukavici.

„Tohle jsou ‚Základy hry v kostce‘ a je tam spousta užitečných informací. Jsou tam ukázkové licitace i sehrávky a —“

Smrť vytrhl Válce kostnatou rukou knížečku a začal v ní spěšně listovat. Upoutala ho natolik, že si vůbec nevšímal přítomnosti Dvoukvítka s Mrakoplašem.

DOBRÁ, rozhodl nakonec. MOR NAČNE NOVY BALÍČEK KARET. JÁ TOMU PŘIJDU NA KLOUB, I KDYBY MĚ TO MĚLO PŘIVÉST DO HROBU, SAMOZŘEJMĚ OBRAZNĚ ŘEČENO.

Mrakoplaš chytil Dvoukvítka za ruku a vyvlekl ho z místnosti.

Když se Zavazadlem v patách prchali chodbou, zeptal se Mrakoplaš:

„Co to mělo všechno znamenat?“

„No, vypadalo to, jako že mají bůhví kolik času, a tak mě napadlo, že by se jim to mohlo líbit.“

„Co, karty?“

„Tohle je taková speciální hra,“ podíval se na něj v běhu káravě Dvoukvítek. „Jmenuje se to…“ zaváhal. Jazyky nebyly jeho nejsilnější stránkou. „Ve vaší řeči se to řekne jako ta věc, co natahujete přes vodu, myslím.“

„Lano?“ pokusil se Mrakoplaš. „Akvadukt? Rybářský vlasec? Jez? Přehrada?“

„Tak nějak.“

Ocitli se nazpět v hale, kde obrovské hodiny pravidelně odčítaly vteřiny živých tohoto světa.

„Na jak dlouho by je to mohlo zabavit, co myslíš?“

Dvoukvítek se zastavil. „To je těžko říct,“ zamyslel se. „Možná do příští licitace…, to jsou nádherné hodiny!“

„Ne aby ses pokoušel je koupit,“ radil mu Mrakoplaš. „Nemyslím, že by se to tady místním obyvatelům líbilo.“

„A kde je to vlastně ‚tady‘?“ obrátil se Dvoukvítek k Zavazadlu a otevřel víko.

Mrakoplaš se rozhlédl. Hala byla temná, opuštěná a její úzká okna zvenčí pokrýval led. Od kotníku se mu ke dveřím do stáje táhla modrá světélkující nitka a Mrakoplaš si teď všiml, že tatáž nitka ubíhá také z Dvoukvítkova kotníku.

„Víš, oba jsme tak jako neúředně mrtví,“ ušklíbl se. Bylo to nejlepší, co ho napadlo.

„Ale?“ podivil se Dvoukvítek, aniž se přestal přehrabovat v Zavazadle.

„Tobě je to jedno?“

„Víš, já si myslím, že věci se nakonec vždycky nějak vyřeší, nemyslíš? Kromě toho pevně věřím na převtělování duší. Jako co by ses chtěl vrátit zpátky na svět?“

„Já nechci umřít,“ srazil ho Mrakoplaš v rozletu. „Pojď, musíme rychle vypadnout — ne, jenom to ne!“

Dvoukvítek konečně našel, co hledal. Vytáhl ze Zavazadla zvláštní skříňku. Byla dost velká, černá, na jedné straně měla rukojeť, vpředu kulaté skleněné okénko a byl na ní připevněný kožený řemínek, na který si ji Dvoukvítek pověsil kolem krku.

Býval čas, kdy Mrakoplaš tuhle hračku zbožňoval. Proti všem praktickým zkušenostem věřil, že svět je v zásadě srozumitelné místo, a kdyby se mu podařilo vyzbrojit se příslušným duševním nářadím, mohl by obrázkovou skříňku rozebrat a přesvědčit se, jak vlastně funguje. Samozřejmě že se, jako ostatně skoro vždycky, krutě mýlil.

Ikonoskop, jak mu Dvoukvítek říkal, nevytvářel obrázky po dopadu světla na speciálně upravený papír, jak se Mrakoplaš domníval. Bylo to mnohem jednodušší. Uvnitř skříňky byl uvězněn malý démon, který měl cit pro barvu a rychlou ruku se štětcem. Když to čaroděj zjistil, hrozně ho to rozrušilo.

„Teď není čas na obrázky!“ zasyčel.

„To bude hned,“ odporoval mu Dvoukvítek a zaklepal na boční stěnu skříňky. Vzadu se otevřela malá dvířka a z nich vystrčil hlavu droboučký skřet.

„U všech ďáblů,“ zacvrlikal, „kde to jsme?“

„Na tom vůbec nezáleží,“ odpovídal mu Dvoukvítek. „Nejdřív ty hodiny, myslím.“

Démonek se zašklebil. „Je tady mizerný světlo,“ vzpouzel se. „Zabere to fůru času, jestli se k tomu můžu vyjádřit.“ O vteřinu později se zevnitř skříňky ozval zvuk skřípající stoličky, kterou si zmetek táhl k malířskému kozlíku s plátnem.

Mrakoplaš zaskřípal zuby.

„Vždyť ty obrázky vůbec nepotřebuješ, stačí, když si to budeš všechno pamatovat!“ vykřikl zoufale.

„Když to není ono,“ odpověděl Dvoukvítek nevzrušeně.

„To je přece lepší! Je to opravdovější!“

„Ba ne. Počkej, až budu po letech sedávat u krbu…“

„Jestli odsud okamžitě nezmizíme, bude ti tak akorát svítit věčný světlo!“

„Ach, doufám, že už neodcházíte.“

Jako na povel se oba otočili. Ve dveřích za nimi stála Ysabell a mírně se usmívala. V jedné ruce držela kosu s čepelí příslovečné ostrosti. Mrakoplaš se ze všech sil snažil nedívat se na ty tenké modré nitky, které je spojovaly se životem. Dívka s kosou, pomyslel si, by se neměla usmívat takovým nepříjemně vědoucím a maličko nepříčetným úsměvem.

„Mám pocit, že tatí je v téhle chvíli trochu zaměstnán, ale jistě by ho ani ve snu nenapadlo nechat vás tak brzo odejít,“ dodávala. „Kromě toho, já bych si neměla s kým povídat.“

„Kdo je to?“ obrátil se Dvoukvítek k Mrakoplašovi.

„No, bydlí tady,“ odpověděl mu Mrakoplaš. „Je to prostě místní děvče,“ dodal.

Chytil Dvoukvítka za rameno a pokusil se s ním pomalu odšourat ke dveřím do stáje a černé zahrady. Nefungovalo to ze dvou důvodů. Jednak Dvoukvítek nepatřil k lidem, kteří by si lámali hlavu jemnými nuancemi výrazů na tvářích svých bližních, a navíc žil v bludu, že jemu se nemůže nic stát.

„Moc mě těší,“ prohlásil. „Máte to tady moc hezké. Ten motiv lebek a zkřížených hnátů tomu dodává takový barokní nádech.“

Ysabell se usmála. Mrakoplaš si v duchu pomyslel, že jestli jí jednou Smrť předá živnost, ona v tom bude lepší než on — určitě je bláznivá.

„To je pravda, ale my bychom už měli jít.“

„To vás nesmí ani napadnout,“ usmála se. „Musíte tady ještě zůstat a něco mi o sobě vyprávět. Máme spoustu času, a kdybyste věděli, jaká je to tady nuda!“

Najednou sebou jako lasička smýkla na stranu a švihla kosou po modrých nitkách. Ostří zasyčelo vzduchem jako rozzuřená kobra. V polovině cesty se však najednou zarazilo.

Zaskřípalo dřevo. Zavazadlo sevřelo list kosy pod víko.

Dvoukvítek upřel na Mrakoplaše udivený pohled.

A v té chvíli ho čaroděj s jasným úmyslem a velkou dávkou zadostiučinění udeřil do brady. Malý mužíček se začal kácet dozadu, ale Mrakoplaš ho zachytil, hodil si ho přes rameno a dal se na útěk.

Ve světlem zaplavené zahradě zachytával o větve a všude kolem bylo slyšet šustění malých chlupatých a pravděpodobně strašlivých tvorů. Mrakoplaš pádil podél modrých nitek, které strašidelně světélkovaly v trávě zšedlé jinovatkou.

Z domku za nimi se ozval ostrý výkřik zklamání a vzteku. Odrazil se od kmene stromu a pádil dál.

Vzpomněl si, že tady někde musí být stezka. Jenže v bludišti stříbrného svitu a stínů, teď ještě zabarveném zlou hvězdou do ruda, vypadalo všechno jinak. V každém případě alespoň nitě jejich životů se zdály mířit úplně špatným směrem.

Za sebou uslyšel zvuk kroků, znělo to jako Zavazadlo, ale v této chvíli Mrakoplaš nijak nestál o to, se s ním sejít. Obával se totiž, že by si mohlo špatně vysvětlit, proč udeřil jeho pána, a jednoduše řečeno, ty lidi, kteří se mu nelíbili, Zavazadlo prostě zhltlo nebo aspoň pokousalo. Mrakoplaš nikdy neměl odvahu se zeptat, kam se podějí ti, za kterými se zaklaplo těžké víko ze dřeva Myslícího hruškovníku, ale faktem bylo, že když se znovu otevřelo, byli pryč.

Obával se zbytečně. Zavazadlo ho snadno předběhlo a pod jeho dnem se v prudkém pohybu rozmazávaly pracující nožičky. Podle toho, s jakou úporností pádilo, nabyl Mrakoplaš dojmu, že Zavazadlo ví, co ho pronásleduje, a ani trochu se mu to nezamlouvá.

Nesmíš se ohlédnout, vzpomněl si najednou. Ta vyhlídka je moc ošklivá.

Zavazadlo se prodralo hustým křovím a zmizelo.

Vzápětí Mrakoplaš zjistil proč. Přepadlo totiž přes okraj skalního výběžku a řítilo se k otvoru hluboko dole, který byl zespoda osvětlený slabou načervenalou září. Od Mrakoplaše se přes okraj skaliska táhla dvě namodralá světélkující vlákna, která mizela v otvoru na dně.

Nejistě se zastavil, i když to není zcela přesné. Několika věcmi si byl totiž naprosto jist. Tak třeba tím, že nechce skočit dolů nebo že se nechce setkat tváří v tvář s těmi, kteří je pronásledují, í tím, že také ve světě duchů se Dvoukvítek pěkně pronesl, ale především byl přesvědčený, že jsou horší věci, než se jen zabít.

„Až řeknu tři, tak skočím,“ zahuhlal, okamžitě dodal:

„Tři !“ a skočil.

O několik vteřin později na místo přijela čtveřice jezdců. Nezastavili na okraji skaliska, ale vyjeli na něj, pak teprve přitáhli koním uzdy a zůstali stát ve volném prostoru nad hlubinou.

Smrť se zadíval dolů.

TOHLE MĚ POKAŽDÉ OTRÁVÍ K SMRTI, prohlásil. TO UŽ BYCH SI MOHL DÁT V DOMĚ KLIDNE INSTALOVAT OTÁČECÍ DVEŘE NEBO KORÁLKOVÝ ZÁVĚS.

„Zajímalo by mě, co vlastně chtěli?“ řekl zamyšleně Mor.

„Mě se neptej,“ odpověděla mu Válka. „Ale ta hra opravdu není špatná.“

„Fakt,“ souhlasil Hlad. „Nepřekonatelná.“

MYSLÍM, ŽE BYCHOM MĚLI ČAS JEŠTĚ NA JEDNU PARTIČKU, nadhodil Smrť.

„Rubber,“ opravila ho Válka.

COŽE?

„Říkal, že se hra jmenuje rubber.“

TAK JO, RUBBER, souhlasil Smrť. Pozvedl hlavu k nové hvězdě a marně přemýšlel, co by to tak mohlo znamenat.

MYSLÍM, ŽE MÁME JEŠTĚ ČAS, prohlásil maličko nejistě.

Už jsme částečně informovali čtenáře o pokusech, které měly uvést informační systém a především literaturu Zeměplochy na patřičnou míru. Mluvilo sej o tom, jak byli básníci uchráněni bolestného procesu — ano, uchráněni — obcházení bublajících potůčků a porovnávání růžových prstů časných rán. Když chtěli například říci, že „pro krásu její tváře vyplulo na moře tisíce lodí“, mohli takové přirovnání použít jen tehdy, když mohli své tvrzení podložit záznamy z přístavních knih.

A protože chováme tuhle tradici v úctě, neřekneme, že se Mrakoplaš s Dvoukvítkem změnili v ledově modrou sinusoidu, která se přehnala bezednou temnotou, ani že zazněl zvuk podobný drnčení obrovské struny. Neřekneme, že jim před očima proběhl celý uplynulý život (tím spíš, že Mrakoplašovi už proběhl uplynulý život před očima tolikrát, že u těch nudných pasáží většinou usínal), dokonce ani že se na ně zřítil vesmír podobný obrovské dávce rosolu.

K tomu je třeba dodat, a to bylo dokázáno experimentálně, že při tom zazněl zvuk, jaký by vydala C durová nebo snad ještě H mollová ladička, do které se prudce kleplo dřevěným pravítkem, a pak následovalo bezdeché ticho.

To bylo tím, že Mrakoplaš s Dvoukvítkem absolutně mlčeli a padali absolutní tmou.

Mrakoplaše napadlo, že něco není v pořádku.

Pak před sebou uviděl slabou spleť podivných nečitelných znaků.

Pochopil, že se ocitli v Oktávu. Přemýšlel, co by se tak asi stalo, kdyby teď někdo knihu otevřel. Objevili by se tam s Dvoukvítkem jako barevná ilustrace?

Asi ne, usoudil nakonec. Oktávo, ve kterém byli, se lišil od té fyzické knihy přikované k pultíku hluboko v podzemí Neviditelné univerzity. Ta kniha byla pouhým trojrozměrným znázorněním mnohoprostorové skutečnosti a…

Zadrž, pomyslel si, takhle já přece nikdy nepřemýšlím. Kdo to tady za mě myslí?

„Mrakoplaši,“ ozval se hlas podobný šustotu zažloutlých stran.

„Kdo? Já?“

„Samozřejmě že ty, ty natvrdlý blbečku!“

V Mrakoplašově potlučeném srdci na okamžik zahořel plamének vzdoru.

„Už se vám podařilo shodnout se na tom, jak vznikl vesmír?“ zeptal se jízlivě. „Pokud si pamatuju, bylo to ‚Odkašlání‘, a potom ‚Nadechnutí‘, ne? Nebo si to pletu a bylo to ‚Škrabání za uchem‘, ‚Pokouším se vzpomenout’ a ‚Už to mám na jazyku‘?“

Jiný hlas, sušší než troud, zasyčel: „Pamatuj na to, kde tvůj duch právě v této chvíli je!“ Samozřejmě že je nemožné zasyčet větu, ve které není jediná sykavka, ale hlasu se to skoro podařilo.

„Tak já si mám pamatovat, kde jsem? Myslíte, že jsem úplný idiot?“ vykřikl Mrakoplaš. „Jasně že si uvědomuju, kde jsem! Jsem uvnitř nějaký pitomý knihy a bavím se se spolkem hlasů, který ani nevidím. Proč myslíte, že řvu?“

„Předpokládme, že bys chtěl vědět, proč jsme tě sem znovu přivolaly,“ ozval se mu třetí hlas hned vedle ucha.

„Ne.“

„Ne?“

„Co říkal?“ ozval se další nehmotný hlas.

„Řekl ne.“

„On opravdu řekl ne?“

„Ano.“

„Och.“

„Proč?“

„Takové věci se mi stávají pořád,“ vmísil se mezi hlasy Mrakoplaš. „V jedné chvíli padám přes Okraj světa, najednou se ocitnu uvnitř knihy, zničehonic zase na letícím kameni, pak pozoruju Smrtě, jak se učí hrát Přehradu, Splav nebo co, a vy se divíte, že mě to už pomalu ani nezajímá?“

„Dobrá, my jsme myslely, že by tě mohlo zajímat, proč nechceme, aby nás někdo vyslovil,“ ozval se zase první hlas maličko opatrněji, protože si uvědomil, že ztrácí iniciativu.

Mrakoplaš zaváhal. Ta myšlenka mu skutečně proběhla hlavou a nervózně se rozhlédla na obě strany, aby ji náhodou někdo neporazil.

„Proč by vás chtěl někdo vyslovit?“

„To kvůli té hvězdě,“ ozvalo se Zaklínadlo. „Kvůli té rudé hvězdě. Mágové už po tobě pátrají, a až tě najdou, budou nás chtít vyslovit a změnit tím budoucnost. Myslí si, že Plocha se s tou hvězdou srazí.“

Mrakoplaš si to probral v hlavě. „A srazí?“

„No, ne tak docela, ale — co je to?!“

Mrakoplaš se podíval dolů. Ze tmy se vyšouralo Zavazadlo. Z víka mu trčel kus čepele kosy.

„To nic, to je jenom Zavazadlo.“

„Ale my jsme to sem nevolaly.“

„Zavazadlo nikdo nikam nevolá,“ ušklíbl se Mrakoplaš. „Prostě se jen tak objevuje. Nelamte si tím hlavu.“

„Aha. O čem jsme to vlastně mluvili?“

„O té rudé hvězdě.“

„Správně. Je velice důležité, abys —“

„Haló! Hej, je tam někdo?“

Tenhle hlas, slabý a kvákavý, vycházel z obrázkové skříňky, která se bezvědomému Dvoukvítkovi kývala na řemínku u krku.

Obrázkový pidimuž otevřel dvířka a mžoural na Mrakoplaše.

„Kde to jsme, průvodče?“

„No, nejsem si tak docela jistý.“

„Ještě jsme mrtví?“

„Možná.“

„No, tak doufejme, že brzo přijdem někam, kde nebudeme potřebovat tolik černý barvy, protože mi pomalu dochází.“ Potom práskl dvířky.

Mrakoplašovi proletěla hlavou letmá vidina Dvoukvítka, který ukazuje obrázky přátelům a k tomu jim vypráví:

„Tady to jsem já, když mě pronásledovala asi tisícovka démonů, a tadyhle to jsem já s takovým legračním párkem, se kterým jsme se setkali v podsvětí.“ Mrakoplaš si nebyl jist, co se s člověkem skutečně stane, když zemře. Úřední výklady v tom byly poněkud nejasné. Jeden ze snědých námořníků odněkud z okrajových zemí tvrdil, že on věří v ráj plný šerbetu a hurisek. Mrakoplaš neměl ani ponětí o tom, co jsou to hurisky, ale nakonec došel k názoru, že to budou ty tenké lékořicové trubičky, kterými se pije šerbet. Jenže on ze studeného šerbetu vždycky dostal rýmu.

„Tak, teď když už nás nebude nikdo rušit,“ pustil se do řeči první hlas, „můžeme pokračovat. Ze všeho nejdůležitější je, aby sis od mágů nedal Zaklínadlo vzít. Kdyby se nás osm řeklo předčasně, došlo by ke strašlivému neštěstí.“

„Já chci jenom jedno,“ zabručel Mrakoplaš. „Aby mi všichni dali pokoj.“

„Výborně. Od prvního dne, kdy jsi otevřel Oktáva, jsme věděly, že ti můžeme důvěřovat.“

Mrakoplaš zaváhal. „Okamžik,“ ozval se. „Jestli tomu dobře rozumím, tak po mně vlastně chcete, abych běhal po Zeměploše a zabránil čarodějům dát dohromady Osm velkých zaklínadel?“

„To je ono.“

„A proto mi taky jedno vlezlo do hlavy?“

„Správně.“

„A uvědomujete si, že jste mi úplně zničily život?“ rozhořčil se Mrakoplaš. „Kdybyste se nerozhodly udělat ze mě jakousi příruční kouzelnou knihu, mohl ze mě být čaroděj! Jenže takhle si žádná jiná zaklínadla nepamatuju, protože mají strach zůstat s vámi v jedné hlavě!“

„To je nám líto.“

„Já chci domů, rozumíte? Chci se jednoduše vrátit tam, kde —“ v Mrakoplašových očích se objevily stopy vlhkosti, „kde máte pod nohama dlažbu a občas dostanete slušný pivo a večer kus pečený ryby a k tomu nějakou tu nakládanou okurku. Úhoří paštiku a talíř surmovek čeřitejch, a když se pořádně najíte, vždycky najdete nějakou teplou stáj, kde se můžete vyspat. Chtěl bych se ráno vzbudit na tom samém místě, kam jsem si večer lehl, a vědět, že když je léto, neodnese mě nic do míst, kde padá sníh. Já — mně ani tak nejde o to, že jsem se nenaučil čarovat, asi na to nejsem ten pravý, ale chci prostě domů!“

„Jenže především musíš —“ ozval se hlas jednoho ze zaklínadel.

Bylo pozdě. V Mrakoplašovi se napnula ta pružná a nezničitelná páska, která dokáže přinutit lososa plout tisíce kilometrů neznámým oceánem nebo zahnat milion lumíků do moře, kde hledají svůj domov, který se před stovkami let propadl do mořských hlubin. Touha po domově se v Mrakoplašovi zvedla jako birjání s krevetami, které si dal neopatrný mlsoun pozdě před spaním, chytila tenké vlákno, kteřé spojovalo jeho ztrápenou duši s tělem, zapřela se podpatky a ze všech sil zatáhla.

Zaklínadla uvnitř Oktáva osaměla.

Když nepočítáme Zavazadlo.

Zaklínadla se na něj chvíli dívala, ne očima, ale vědomím starým jako sama Zeměplocha a nakonec jedno z nich promluvilo:

„A ty koukej taky vodprejsknout!“

„—né.“

Mrakoplaš věděl, že to mluví on, protože poznal ten hlas. Chvilku opatrně vyhlížel ze svých vlastních očí, ne jako obyčejně, ale jako špion vyhlíží otvory vyříznutými v očích obrazu. Pak byl najednou zpět.

„Šeš v pořádku, Mrakoplaši?“ zeptal se ho Cohen. „Chvilku jši vypadal trochu nepřítomně.“

„Byl jsi trochu bledý,“ souhlasila Bethan. „Jako kdyby tě obcházela smrt.“

„Jo, asi nejsi daleko od pravdy.“ Zvedl ruku a přepočítal si prsty. Zdálo se, že jich má stejně jako vždycky.

„Pohnul jsem se vůbec?“ zeptal se.

„Vůbec, jen jsi se díval do ohně, jako kdybys viděl ducha,“ odpověděla mu Bethan.

Za nimi se ozvalo zasténání. Dvoukvítek se posadil a rukama si svíral hlavu.

Nakonec na ně zaostřil pohled. Rty se mu chvilku nehlučně pohybovaly.

„To byl opravdu podivný…, sen,“ prohlásil nakonec. „Co je to za místo? A proč tady jsme?“

„Nó,“ začal zeširoka Cohen, „někdo ši myšlí, že na žačátku vžal Štvořitel hršt hlíny a —“

„Ale ne, já myslím tady,“ přerušil ho Dvoukvítek. „To jsi ty, Mrakoplaši?“

„Jo,“ kývl čaroděj hlavou, ale v jeho tónu byla velká dávka pochybnosti.

„Byly tam ty hodiny, které… a ti podivní hosté, co…“ Dvoukvítek zavrtěl hlavou. „Proč tady všechno páchne po koních?“

„Byl jsi nemocný,“ vysvětloval mu čaroděj. „Měl jsi halucinace.“

„Ano… myslím, že to tak nějak bylo.“ Dvoukvítek sklopil oči na vlastní hruď. „Ale řekněte mi, proč mám potom…“ Mrakoplaš rychle vstal.

„Odpusťte, ale je tady hrozně vydýcháno. Skočím si na chvilku na čerstvej vzduch.“ Strhnul Dvoukvítkovi řemínek se skříňkou přes hlavu a vyrazil ze stanu.

„Když jsme sem přijeli, vůbec jsem si nevšimla, že má něco takového na krku,“ prohlásila nejistě Bethan. Cohen jen pokrčil rameny.

Mrakoplaš stačil uběhnout sotva několik kroků od východu z jurty, když to ve skříňce začalo harašit. Velice pomalu se z ní začal vysunovat poslední obrázek, který skřet namaloval.

Mrakoplaš ho netrpělivě uchopil.

To, co na něm bylo, by se zdálo strašlivé i na denním světle. V mrazivém svitu hvězd doplněném načervenalou září rudé hvězdy to bylo mnohem horší.

„Ne,“ prohlásil Mrakoplaš pevně. „Takhle to nevypadalo. Byl tam domek a to děvče a…“

„Ty vidíš, co vidíš, a já maluju, co vidím já,“ ozval se skřítek z dvířek. „Pravdivé je to, co vidím já. Vychovali mě k tomu. Já prostě vidím to, co tam opravdu je.“

Po ztvrdlém a praskajícím sněhu se k Mrakoplašovi blížil temný stín. Bylo to Zavazadlo. Mrakoplaš, který je normálně neměl rád a nedůvěřoval mu, najednou pocítil, že je to nejpříjemnější obyčejná věc, kterou kdy viděl.

„Takže tys to taky nakonec dokázalo,“ prohodil.

Zavazadlo zaklapalo víkem.

„Prima, zajímalo by mě jenom, co jsi vidělo ty. Ohlídlo ses?“

Zavazadlo mlčelo. Vteřinu stáli mlčky vedle sebe jak dva válečníci, kteří prchli z vražedné řeže a teď se na okamžik zastavili, aby chytili dech a trochu příčetnosti.

Potom se ozval Mrakoplaš: „Tak pojď, uvnitř je oheň.“ Natáhl ruku a chtěl Zavazdlo poplácat po víku. Popuzeně po něm chňaplo a tak tak minulo jeho prsty. Život se vracel do normálních kolejí.

Úsvit příštího dne byl chladný a jasný. Obloha se změnila v modrou báň přiklopenou na bílou mísu světa, a kdyby nebylo hrozivé načervenalé tečky na obzoru, byl by celý obrázek působil stejně svěže jako reklama na zubní pastu.

„Teď už je to vidět i ve dne,“ zabručel Cohen. „Co je to?“

Pátravě se zadíval na Mrakoplaše, který poněkud zčervenal.

„Proč se všichni díváte na mě?“ ohradil se. „Já nevím, co to je, třeba je to nějaká kometa nebo co.“

„Spálí nás to všechny na prach?“

„Jak to mám vědět? Ještě nikdy jsem se s kornetou nesrazil.“

Projížděli po jiskřícím sněhovém poli v řadě za sebou. Klan Koňských lidí, který, jak se zdálo, choval Cohena ve velké vážnosti, jim daroval koně a ukázal jim, kudy se mají dát k řece Smarl, sto padesát kilometrů směrem na okraj. Cohen si myslel, že by tam Dvoukvítek s Mrakoplašem mohli sehnat člun, na kterém by dopluli ke Kruhovému moři. Několikrát si prohlédl své omrzliny a nakonec prohlásil, že pojede s nimi.

Bethan se okamžitě nabídla, že ona tedy pojede také, pro případ, že by Cohen potřeboval něco namasírovat.

Mrakoplaš si jen tak mimochodem všiml, že se tady děje něco zvláštního. Především, Cohen se pokusil učesat si vousy.

„Myslím, žes jí padl do oka,“ naklonil se ke Cohenovi. „Kdybych byl ašpoň o dvačet let mladší,“ zatoužil hrdina.

„Tak?“

„Tak by mně bylo šedešát šedm.“

„A co to s tím má co dělat?“

„No, jak bych ti to řekl? Když jšem byl mladý a dobýval jšem ši šlávu a jméno, tak jšem měl rád divoký rušovlášky.“

„Aha.“

„Potom jšem o něčo žeštárnul a přišel jšem na chuť blond ženškejm, který měly takovej ten švětáčkej pohled.“

„Vážně?“

„Jenže teprve když mně přibyl ještě nějakej ten rok, žjištil jšem, čo maj chlapi na šmyšlnejch černovláškách.“

Odmlčel se. Mrakoplaš vyčkával.

„A?“ nevydržel to nakonec. „A co potom? Co musí mít žena, kterou hledáš teď?“

Cohen k němu obrátil revmatický pohled vybledlého modrého oka.

„Trpělivošt,“ pokýval hlavou.

„Já tomu stále ještě nemohu uvěřit!“ ozval se za nimi rozjásaný hlas. „Já cestuju s Barbarem Cohenem!“

Byl to Dvoukvítek. Už od rána, od chvíle, kdy zjistil, že dýchá stejný vzduch s proslulým hrdinou, se tvářil jako opice, které se podařilo ukrást klíč od banánové plantáže.

„Myšlíš, že je šarkaštičkej?“ zeptal se Cohen Mrakoplaše.

„Ne. On je prostě takový pořád.“

Cohen se obrátil v sedle. Dvoukvítek se rozzářil a pyšně na něj zamával. Cohen se obrátil a zabručel.

„Copak nemá voči?“

„Má, ale ty jeho fungují jinak než u obyčejných lidí. Věř mi. Chci tím říci — no, víš dobře, jak vypadají jurty Koňských lidí, kde jsme včera seděli.“

„Jašně.“

„Řekl bys taky, že je v nich tma, jsou špinavé a mastné a smrdí jako nemocný kůň?“

„To je škvělý popiš.“

„On by s tím nesouhlasil. Tvrdil by, že to byl vznešený stan divochů, který byl vyložený kožešinami divokých zvířat. Zvířata skolili šikmoocí bojovníci žijící na okraji civilizace. Tvrdil by, že stan voněl zvláštním a vzácným kořením, uloupeným z obchodních karavan, které občas křižují nekonečnou…, no a tak dál. Znám ho,“ dodal.

„Je to blážen?“

„Trochu je. Myslím, že za to můžou peníze. Je bohatý.“

„Požor, v tom případě nemůže být blážen, je jenom trochu ekščentričkej.“

Cohen se znovu obrátil v sedle. Dvoukvítek právě vyprávěl Bethan, jak Cohen docela sám porazil hadí válečníky zlého čaroděje, pána ze S‘belinde a uloupil obrovský diamant ze sochy krokodýlího boha Offlera.

Mezi vráskami na Cohenově tváři se objevil zvláštní úsměv.

„Můžu mu říct, aby byl zticha,“ nabídl se Mrakoplaš.

„A bude vážně šticha?“

„Ne, myslím, že nebude.“

„Tak ho nech žvanit,“ kývl Cohen hlavou. Ruka se mu podvědomě sevřela na jílci meče, který byl za desetiletí užívání vyhlazen do zrcadlového lesku.

„Víš, mě še líběj jeho voči,“ řekl zvláštním tónem. „Viděj padešát let do minulošti.“

Nějakých třicet metrů za nimi v hlubokém sněhu neohrabaně poklusávalo Zavazadlo. Jeho se nikdo nikdy na názor neptal.

Navečer přijeli k okraji náhorní roviny a temným jehličnatým pralesem, na kterém ležel jen slabý sněhový poprašek, začali sjíždět dolů. Byl to kraj obrovských balvanů a údolí tak hlubokých a úzkých, že tam den trval sotva dvacet minut. Divoký kraj, neustále bičovaný svištícím větrem, pochmurný, přesně takový, kde byste čekali, že se každou chvíli objeví…

„Trolové,“ prohlásil Cohen a zavětřil jako křepelák. Mrakoplaš se v rudém svitu zapadajícího slunce rychle rozhlédl. Kameny, které byly roztroušeny po okolí, mu najednou připadaly podezřele živé. Stíny, kterých si předtím nevšímal, se mu zdály plné ještě temnějších stínů.

„Já mám troly docela rád,“ ozval se teď Dvoukvítek.

„Ne, to tedy nemáš,“ oznámil mu Mrakoplaš pevně. „Jsou velcí, sukovití, žerou lidi…“

„Nežerou,“ vmísil se jim do řeči Cohen, sklouzl neohrabaně ze sedla a začal si masírovat kolena. „To je ovšem všeobečně rožšířený omyl. Trolové ještě nikdy nikoho nešežrali.“

„Ne?“

„Ne, oni vždyčky ty kušy, čo z váš ukoušnou, vyplivnou. Nejšou šchopní lidi štrávit, víte? Průměrný trol nechče od života nič jiného, než pěkný kuš žuly, a možná ještě koušek vápenče jako žákušek. Šlyšel jšem, jak někdo říkal, že je to tím, že jšou čili… šílikoňo…“ Cohen se odmlčel, otřel si zvlhlé vousy, „… že jšou ž kamene.“

Mrakoplaš přisvědčil. Trolové se objevovali i v Ankh-Morporku, kde si je dost často bohatí a vlivní najímali jako osobní strážce. Ze začátku s nimi byly vždycky dost velké výdaje, protože než se naučili používat dveře, měli ve zvyku vycházet z domu tou zdí, která byla právě nejblíž.

Zatímco sbírali dřevo, Cohen pokračoval. „NejžajímavějŠí na trolech jšou jejich žuby.“

„Proč?“ ptala se Bethan.

„Jšou to diamanty. Muší být, to je jašné. Jedině diamanty jšou tvrdší než kámen a navíč jim každý rok naroštou nové.“

„Když už mluvíme o zubech…“ začal nejistě Dvoukvítek.

„Čopak?“

„Nemohl jsem si nevšimnout, že…“

„Co?“

„Ale, nic,“ začervenal se Dvoukvítek.

„Nič? No tak nič. Pošpěšme ši š tím ohněm, než še dočela šetmí. A potom byšme ši mohli,“ Cohen se zatvářil zoufale a odevzdaně, „uvařit nějakou polívku.“

„To umí Mrakoplaš,“ oznámil mu nadšeně Dvoukvítek. „On zná všechno o kytkách, koříncích, lesních plodech a tak.“

Cohen si změřil Mrakoplaše pohledem, který pravil, že on, Cohen, tomu nevěří.

„No, Koňští lidé nám š šebou dali žášobu šušeného masa, prohlásil, „a ještli še ti podaří najít divokou čibuli a pár nějakých bylin, mohlo by chutnat o něčo líp.“

„Ale já…“ začal Mrakoplaš, ale pak se vzdal. V každém případě, přesvědčoval se, jak vypadá cibule, vím. Je to taková kulatá bílá věc a nahoře z toho rostou zelené stopky. To bych neměl přehlídnout.

„Skočím se po nějaké podívat, co?“

„Běž.“

„Třeba támhle, do toho hustého tmavého křoví?“

„To je moč dobré míšto.“

„Vážně mám jít do té hluboké rokle, kde je úplná tma?“

„Škvělej plač, řekl bych.“

„Jo, já si to taky myslím,“ zabručel čaroděj spíš pro sebe. Potom vykročil z tábora a horečnatě přemýšlel, jak by na sebe přitáhl pozornost cibulí. Jenže, pomyslel si, i když je na trhu člověk často vidí viset v celých věncích kolem stánků, v té podobě pravděpodobně nerostou. Možná že venkovani, nebo kdo, používají psy cibuláky, nebo cibulím zpívají, aby se ukázaly.

Když se začal bezradně přehrabovat v trávě a spadaném listí, vysvitly na nebi první hvězdy. Pod nohama mu tu a tam začvachtala světélkující oranžová houba, která vypadala jako argument vhodný k ukončení manželské hádky. Kousala ho malá létající stvoření. Další takové věci, naštěstí neviditelné, poskakovaly kolem nebo se mu plazily pod nohama a přátelsky na něj skřehotaly.

„Cibule?“ zašeptal Mrakoplaš. „Není tady někde náhodou cibule?“

„Támhle pod tím starým tisem je jich celý lán,“ ozval se nějaký hlas těsně vedle něj.

„Aha,“ zaradoval se Mrakoplaš. „Díky.“

Potom se rozhostilo dlouhé ticho, přerušované jen bzučením moskytů, kteří kroužili Mrakoplašovi kolem hlavy.

Stál úplně nehybně, ani nemrkal. Nakonec řekl: „Promiňte?“

„Ano?“

„Jak vypadá tis?“

„Tamten malý, sukovitý s tmavozeleným jehličím.“

„Aha, už ho vidím. Mnohokrát děkuju.“

Mrakoplaš se stále nehýbal. Nakonec se tajemný hlas ozval znovu. „Mohu pro vás ještě něco udělat?“

„Vy nejste strom, že?“ hlesl Mrakoplaš a úzkostlivý pohled upíral kupředu.

„Nebuďte blázen, stromy přece nemluví.“

„Promiňte. To je tím, že jsme měli v posledních dnech se stromy nějaké potíže, a člověk je z toho celý zmatený, znáte to.“

„Ani ne. Víte, já jsem kámen.“

Mrakoplašův hlas se skoro nezměnil.

„Aha, tak dobře,“ odpověděl pomalu. „Tak já bych si vzal nějakou tu cibuli.“

„Poslužte si.“

Mrakoplaš popošel prkenným krokem kupředu, objevil místo, kde ze země vyčnívalo několik bělavých hlíz, vytáhl je, oklepal a obrátil se.

Kousek od něj ležel balvan. Jenže takových bylo kolem rozseto víc. Kosti Plochy tady vystupovaly téměř na povrch.

Čaroděj se nesmlouvavě zadíval na tis, pro případ, že by to mluvil on. Ale tis byl strom samotář, nikdy o Mrakoplašovi — znalci přírody — neslyšel a navíc ještě spal.

„Jestli jsi to byl ty, Dvoukvítku, tak… já vím celou dobu, žes to byl ty,“ začal Mrakoplaš. Jeho hlas zněl najednou opuštěně a v houstnoucím šeru se nesl jasně celou mýtinou.

Mrakoplaš si vzpomněl na jednu důležitou věc, která se týkala trolů. Trolové, kteří přišli na delší dobu do styku se slunečním světlem, se měnili v kámen, takže ten, kdo je chtěl zaměstnávat přes den, utratil celé jmění za krémy s ochrannými filtry.

Jenže když tak o tom přemýšlel, nikdy neslyšel, co se stane se zkamenělými troly, když slunce zase zapadne.

Poslední sluneční paprsky prchaly krajinou k západu. A Mrakoplaš si teprve teď uvědomil, kolik je kolem něj kamenů.

„Že si s těmi cibulemi ale dává načas,“ ozval se Dvoukvítek. „Neměli bychom se po něm jít podívat?“

„Čarodějové še o šebe umí poštarat,“ zavrtěl Cohen hlavou. „Neměj štrach.“ Zamrkal. Bethan mu stříhala nehty na nohou.

„No, on zas není tak skvělý čaroděj,“ odpověděl mu Dvoukvítek a přisedl si blíž k ohni. „Do očí bych mu to neřekl, ale —“ naklonil se těsně ke Cohenovi, „—abych řekl pravdu, nikdy jsem ho neviděl udělat jediné kouzlo.“

„V pořádku, tak teď druhou,“ řekla Bethan.

„Jšeš opravdu moč laškavá.“

„Měl bys docela hezké nohy, jen kdyby ses o ně trochu staral.“

„Už še tak šnadno neohýbám jako dřív,“ usmál se Cohen dost přihlouple. „No a v mé profeši tolik pedikérek nepotkáš. Je to vlaštně legrače. Kolik já potkal hadích kněží, šílených bohů, válečníků, ale ani jednu pedikérku. Myšlím, že by to nevypadalo dobře — Cohen a pedikérka…“

„Nebo Cohen a pedikéři zkázy,“ navrhla Bethan. Cohen se uchechtl.

„Nebo Cohen a šílený zubař!“ zasmál se Dvoukvítek.

Cohen s mlasknutím sevřel čelisti.

„Co je na tom k šmíchu?“ zeptal se a jeho hlas byl najednou plný ostrých hran.

Dvoukvítek polkl. „Nemohl jsem si nevšimnout, že tvoje zuby, hm, jaksi nejsou tam, kde tvoje ústa,“ vypravil nakonec ze sebe.

Cohen se na něj chvíli díval, ale pak se najednou jakoby zmenšil a propadl do sebe.

„To je pravda, šamožřejmě,“ zamumlal. „Ty ža to nemůžeš. Je to těžké být hrdinou bež žubů. Je čelkem jedno, čo všečko jinak štratíš, nevadí, když přijdeš o jedno oko, ale když otevřeš pušu a vyčeníš na ně dášně, každej žtratí rešpekt.“

„Já ne,“ pospíšila si Bethan oddaně.

„A proč si nepořídíš nové?“ zeptal se ho nevzrušeně Dvoukvítek.

„Jo jašně, kdybych byl žralok, nebo něčo takového, tak bych ši je nechal určitě narůšt,“ odsekl mu Cohen jízlivě.

„Ale ne, ne narůst, měl by sis je koupit,“ trval na svém Dvoukvítek. „Podívej, já ti něco ukážu — hm, Bethan, mohla by ses na chvilku otočit?“ Počkal, až k nim dívka stála zády, a potom si strčil prsty do úst.

„No proším, čo tomu říkáš?“

Bethan slyšela, jak Cohen lapl po dechu.

„Ty ši je můžeš vyndat?“

„Samožřejmě. Mám jich několik. Odpušť —“ ozval se podivný čvachtavý zvuk a Dvoukvítek normálním hlasem pokračoval. „Je to skutečně docela pohodlné a jednoduché.“

Cohenův hlas vyzařoval závist, nebo alespoň tolik závisti, kolik můžete bez zubů vyjádřit, což je sice stejné jako se zuby, ale zdaleka to nezní tak přesvědčivě.

„No to ši myšlím. Když tě bolí, tak je proště vytáhneš a necháš je, aby še š tím vyrovnaly šamy. Člověk může těm malým mrchám ukážat, žač je toho loket! To by še mi líbilo, nechat je, aby bolely šamy šebe!“

„Počkej,“ krotil ho Dvoukvítek. „To nejsou moje vlastní zuby, jenom mi patří.“

„To ši štrkáš do pušy žuby, které patří někomu jinému?“

„Ne, to ne! Někdo je prostě vyrobil. Tam, odkud pocházím, je nosí spousta lidí, je to —“

Dvoukvítkova přednáška o zubních protézách zůstala nedokončená, protože ho v té chvíli někdo praštil.

Po obloze se pomalu kutálel malý zeměplošský měsíc. Zářil svým vlastním světlem, za což vděčil zmatenému a poněkud neefektivnímu astronomickému uspořádání, které vymyslel Stvořitel. V téhle chvíli se na něm mačkal zástup měsíčních bohyň, které se tam sešly, aby sestavily petici proti Ledovým obrům.

Kdyby se podívaly dolů, mohly zahlédnout Mrakoplaše naléhavě promlouvajícího ke skupině kamenů.

Trolové jsou v mnohovesmíru jednou z nejstarších životních forem, pocházejí z doby, kdy se někdo pokusil stvořit život bez vší té rozplizlé protoplazmy. Jednotliví trolové žijí velmi dlouho. Pozdě na jaře se ukládají k letnímu spánku a během ostatních dnů ročních období spí také přes den, protože teplo je zpomaluje. Jejich silnou stránkou je geologie. Jeden z nich ovládá nauku o tření, aplikovanou na přirozené opotřebování nerostů a minerálů, druhý vám může vysvětlit, jak je to s polovodivou schopností nečistého křemíku, další vám přiblíží život gigantů trolí historie, kteří vytvořili většinu zeměplošských horských masivů, ale prostá pravda je, že bez mocného a všeprostupujícího magického pole Plochy by byli dávno vyhynuli.

Na Ploše zatím nikdo nevymyslel psychiatrii. Mrakoplašovi nikdy nikdo nestrčil pod nos rozmazanou inkoustovou skvrnu, aby zjistil, jestli v mládí neztratil na půdě oblíbenou hračku. Byla jediná možnost, jak mohl popsat způsob, kterým se kameny měnily nazpět v troly. Bylo to podobné, jako když se díváte do ohně nebo na oblaka a před očima se vám najednou začnou objevovat obrazy.

V jednom okamžiku před ním ležel obyčejný kámen, a pak na sebe těch několik puklin, které tam byly už předtím, vzalo jasnou podobu obrovských úst a špičatých uší. Tak to pokračovalo, takže aniž se cokoliv změnilo, seděl před ním najednou skutečný trol a šklebil se na něj ústy plnými diamantových zubů.

Nestrávili by mě, opakoval si Mrakoplaš pořád dokola. Bylo by jim ze mě hrozně špatně.

Moc ho to neuklidnilo.

„Takže ty jsi ten Mrakoplaš, čaroděj,“ promluvil nejbližší z kamenů — trolů. Hlas zněl, jako když někdo běží po štěrkové cestě. „To se mi nezdá. Myslel jsem si, že jsi větší.“

„Třeba nám trochu zvětral,“ ozval se druhý hlas. „Ta pověst je už hrozně stará.“

Mrakoplaš si opatrně poposedl. Měl dojem, že se začal měnit i kámen, který mu slouží za sedátko. Na noze se mu společensky usadil maličký trol, sotva větší než obyčejný oblázek, a s nelíčeným zájmem ho pozoroval.

„Pověst? Jaká pověst?“

„Předává se v celém našem rodu od hor až ke štěrku, už od soumraku trolstva,“[13] vysvětloval první trol. „Až se na nebi objeví rudá hvězda, přijde Mrakoplaš — čaroděj, který bude na cestě za cibulí. Nikdo ho nesmí pokousat. Je nesmírně důležité, aby zůstal naživu.“

Chvilku bylo ticho.

„To je celé?“ zeptal se Mrakoplaš.

„Ano,“ odpověděl trol. „Mnohokrát jsme o tom přemýšleli. Většina našich legend je mnohem víc vzrušujících. Být kamenem kdysi bývalo mnohem lepší.“

„Vážně?“ zeptal se slabě Mrakoplaš.

„Samozřejmě. Nekonečná zábava a legrace. Všude kolem sopky. Tenkrát to ještě něco znamenalo, být kamenem! Žádné ty nesmysly o usazeninách. Buď byl jeden celý žhavý, nebo nic. Jenže to už je všechno pryč. Ti, co si dneska říkají trolové — no promiňte, ale častokrát jsou to sotva břidlice. Dokonce křídy! Kdyby se se mnou dalo kreslit, nevystrčil bych ani nos, co říkáte?“

„Já taky ne,“ odpověděl rychle Mrakoplaš. „Ani nápad! Jo, ještě k té pověsti. Vážně se v ní říká, že mě nesmíte pokousat?“

„Přesně!“ potvrdil malý trol, který mu seděl na noze, „a já vám řekl, kde najdete cibuli!“

„Jsme moc rádi, že jste přišel,“ ozval se zase první trol a Mrakoplaš si všiml, že je ze všech okolních kamenů zdaleka největší. „Ta nová hvězda nám dělá trochu starosti. Co to znamená?“

„Nevím,“ odpověděl Mrakoplaš. „Jak se zdá, tak si kdekdo myslí, že bych to měl vědět já, ale já to —“

„Nám by nevadilo, kdybychom se roztavili,“ pokračoval velký trol, „koneckonců, tak jsme všichni vzniklí. Ale napadlo nás, že by to také mohl být konec všeho, a to se nám nezdá správné.“

„Pořád se zvětšuje,“ přidal se další trol. „Jen se na ni podívejte, je zase o něco větší než včera.“

Mrakoplaš obrátil pohled k nebi. Hvězda byla mnohem větší než včera.

„My jsme si mysleli, že byste mohl mít nějaký návrh,“ pokračoval tázavě největší trol tak opatrně, jak to jen jde s hlasem, který zní, jako by žulová socha kloktala oblázky.

„Můžete skočit přes Okraj,“ navrhoval Mrakoplaš. „Ve vesmíru musí být mnoho míst, kterým by se nějaký ten kámen navíc hodil.“

„Už jsme o tom slyšeli,“ přikývl trol. „Mluvili jsme s několika kameny, které už to zkusily. Říkaly nám, že to se letí asi milion roků vesmírem a pak se jeden strašlivě zahřeje, část z něj odhoří a nakonec skončí v hluboké díře někde uprostřed krajiny. To zas nezní tak přitažlivě.“

Trol vstal se zvukem, jaký vydává plný vůz uhlí vysypaného násypkou do sklepa, a protáhl si silné uzlovité paže.

„No, od nás se čeká, že vám pomůžeme,“ řekl. „Co pro vás můžeme udělat?“

„Chtěli, abych uvařil nějakou polívku,“ svěřil se mu Mrakoplaš. Nazdařbůh zamával cibulemi. Při veškeré snaze jeho gesto nevypadalo nijak hrdinsky.

„Polévku?“ zeptal se trol. „A to je všechno?“

„No, ještě tak kdyby byla hrst sucharu.“

Trolové si vyměnili pohledy a pousmáli se. Při tom se jim v ústech zablesklo tolik klenotnického materiálu, že by se za něj dalo koupit menší město.

Nakonec znovu promluvil největší trol. „Takže polévka. Dobrá,“ chřestivě pokrčil rameny. „Představovali jsme si, že podle té legendy to bude něco… no, něco většího, něco takového jako třeba… já vlastně nevím.“

Napřáhl k Mrakoplašovi ruku, která vypadala jako trs zkamenělých banánů.

„Jmenuju se Křemen,“ představil se. „Tohle je Chrysopras, támhleto Brekcius, Jaspis a tuhle moje žena Beryl — je trochu metamorfní, ale kdo dnes není. Jaspise, slez mu z té nohy!“

Mrakoplaš opatrně uchopil nabízenou ruku a v duchu se připravoval na rozdrcené klouby. Nic takového se nestalo. Trolova ruka byla hrubá a kolem nehtů porostlá lišejníkem.

„Nezlobte se,“ omlouval se Mrakoplaš. „Ještě nikdy jsem se se skutečnými kamennými troly nesetkal.“

„Jsme vymírající rasa,“ odpověděl mu se smutkem v hlase Křemen, když se výprava ve svitu hvězd vydala na cestu. „Malý Jaspis je jediný oblázek v našem kmeni. Trpíme nevhodnou filozofií, víte?“

„Vážně?“ podivil se Mrakoplaš a snažil se udržet se svými podivnými společníky krok. Trolové se pohybovali velmi rychle a kupodivu velmi tiše. Obrovské oblé stíny, které se sunuly nocí jako duchově. Jejich postup mohlo prozradit snad jen občasné krátké a placaté vykviknutí menších lesních zvířat, která je neslyšela přicházet a ke svému neštěstí se jim připletla pod nohy.

„No ano. My jsme vlastně jejími oběťmi. Každého z nás to dřív nebo později potká. Říká se, že se prostě jednoho rána probudíte a pomyslíte si ‚proč bych se unavoval?‘ a tak se jednoduše neunavujete. Vidíte támhle ty balvany?“

Mrakoplaš letmo zahlédl několik velkých temných tvarů ležících ve vysoké trávě.

„Ten poslední balvan, to je moje teta. Nevím, o čem právě teď přemýšlí, ale posledních dvě stě let už se nepohnula.“

„Jděte? To je mi líto.“

„No, dokud jsme tady my, abychom se o ně postarali, není to žádné neštěstí,“ vysvětloval mu Křemen. „Tady v okolí naštěstí nejsou skoro žádní lidé. Já vím, že to není tvoje vina, ale vy lidé, jak se zdá, nepoznáte rozdíl mezi zamyšleným trolem a obyčejným kamenem. Mého dědečka dokonce rozlámali, abys věděl.“

„To je strašné!“

„Ano. Jeden den to byl zamyšlený trol a zanedlouho z něj byla ozdobná římsa nad krbem.“

Zastavili se u vysokého útesu, který Mrakoplašovi připadal povědomý. Ve tmě světélkovaly uhlíky, rozkopané po celém okolí.

„Vypadá to, jako by se tady bojovalo,“ prohlásila Beryl.

„Všichni jsou pryč!“ zděsil se Mrakoplaš. „Koně taky! Dokonce i Zavazadlo!“

„Jeden z nich tekl,“ zachřestil Křemen, který si klekl a prohlížel zem. „Kapala z něj ta červená voda, kterou máte v sobě. Podívej.“

„Krev!“

‚Jmenuje se krev? Nikdy jsem nepřišel na to, k čemu je vám vlastně dobrá.“

Mrakoplaš pobíhal kolem, jako když přišel o rozum, a nahlížel do každého křoví pro případ, že by se tam někdo schoval. Tak se stalo, že zakopl o malou zelenou lahvičku.

„Cohenovo mazání!“ zakvílel. „Neudělá bez něj ani krok!“

„Víte, vy lidé děláte něco zvláštního, mám na mysli něco podobného, jako když my začneme filozofovat a přemýšlet. Jenže vy se prostě pomalu rozpadnete na kousky —“

„Tomu se říká umřííít!“ zalkal Mrakoplaš.

„Jo, to je ono. Museli to udělat, protože tady nejsou.“

„Taky je mohl někdo sežrat,“ vskočil mu nadšeně do řeči malý Jaspis.

„Hmm,“ řekl Křemen a „Vlci?“ řekl Mrakoplaš.

„Tady jsme všechny vlky rozšlapali už před mnoha lety,“ zavrtěl trol hlavou. „Udělal to Praděd, abych řekl pravdu.“

„Neměl je rád?“

„To ne, on jenom nebyl zvyklý dívat se pod nohy.“ Trolové znovu pečlivě prohlíželi okolí.

„Tady je nějaká stopa,“ ozval se nakonec Křemen. „Spousta koní.“ Zvedl hlavu k nedalekým kopcům, kde se proti hvězdnatému nebi vzpínaly příkré útesy a v hustém pralese se ukrývaly hluboké rokliny.

„Praděd žije tam nahoře,“ řekl potichu.

Řekl to takovým způsobem, že se Mrakoplaš okamžitě rozhodl, že o setkání s Pradědem vůbec nestojí.

„Je hodně nebezpečný?“ zeptal se opatrně.

„Je velmi starý, obrovský a zlý. Neviděli jsme ho už několik let,“ odpověděl mu Křemen.

„Staletí,“ opravila ho Beryl.

„Ten by je všechny rozšlápl na placku!“ dodal Jaspis a vesele poskakoval Mrakoplašovi z boty na botu.

„Občas se stává, že opravdu starý a velký trol odejde sám do hor, a jak bych to… no, kámen v něm převládne, jestli mi rozumíte.“

„Ne.“

Křemen si povzdechl. „Lidé se taky někdy chovají jako zvířata, ne? No a trol zase někdy začne myslet jako kámen a kameny nemají lidi právě v lásce.“

Brekcius, hubený trol s pískovcovým povrchem, zaklepal Křemenovi na rameno.

„Budeme je pronásledovat?“ ptal se. „Pověst přece říká, že máme tomuhle měkkému Mrakoplašovi pomáhat.“

Křemen se zastavil, chvilku přemýšlel, pak uchopil Mrakoplaše za límec jeho pláště a rozmáchlým pohybem si ho posadil za krk.

„Jdeme,“ prohlásil pevně. „A jestli potkáme Praděda, zkusím mu to vysvětlit…“

O tři kilometry dál klusala nocí skupina koní. Tři z nich nesli v sedlech dovedně spoutané zajatce s roubíky v ústech. Čtvrtý za sebou táhl narychlo vyrobený vlek, na kterém leželo nehybně a tiše spoutané Zavazadlo, obalené navíc sítí.

Herrena tichým hlasem zastavila kolonu a zavolala k sobě jednoho z mužů.

„Jsi si opravdu jistý?“ zeptala se. „Já neslyším nic.“

„Viděl jsem troly,“ odpověděl bez zaváhání.

Rozhlédla se. Stromy tady začaly řídnout, převládaly husté keře a cesta před nimi se stáčela k holému kamenitému vršku, který vypadal v rudém svitu zvláště odpudivě.

Cesta jí dělala starosti. Byla výjimečně stará, ale něco ji vyšlapat muselo. A jestli to byli trolové, tak ti se zabíjejí opravdu velmi špatně.

Povzdechla si. Najednou se jí zazdálo, že kariéra sekretářky není tak špatná věc.

Nebylo to poprvé, co si uvědomila, že povolání profesionální šermířky a válečnice má množství nevýhod. K nemalé patří to, že vás málokterý mužský bere vážně, dokud ho opravdu nezabijete, a pak vám už stejně není nic platný. Nebo kožené oblečení! Hennovlasé Babině způsobovala vleklé ekzémy, ale co měla dělat, když kůže patřila k neporušitelné tradici! Dál si můžete namátkou vzít třeba pivo. Bylo v pořádku, když se takový barbar Hrun, nebo Cimbar — zabiják, celou noc nalévali pivem v podezřelých putykách, ale Herrena něco takového zásadně odmítala, dokud se pití nebude podávat v decentních malých skleničkách a nejlépe s nakládanou višničkou. A co se týče toaletních potřeb…“

Jenže Herrena byla příliš urostlá na zlodějku, příliš zásadová na placenou vražedkyni, příliš chytrá, než aby se stala manželkou, a příliš pyšná na to, aby se živila jako příslušnice té poslední ženské profese, která ještě zbývala.

Takže se stala šermířkou, a dobrou. Pomalu shromažďovala malé jmění, které jí mělo zajistit lepší budoucnost. Neměla o ní žádné přesné představy, ale byla pevně rozhodnutá, že pokud se k tomu bude moci vyjádřit, bude její budoucnost zahrnovat bidet.

Odněkud zdáli se ozval zvuk praskajícího dřeva. Trolově se nikdy stromům nevyhýbali.

Znovu zvedla oči k pahorku. Pod vrcholem z něj vybíhaly dva kamenné hřbety, jeden vlevo a druhý vpravo a uprostřed z něj čněl velký výběžek s — podívala se pozorněji — nějakými jeskyněmi.

Trolí jeskyně. Jenže možná že by to bylo lepší, než bezcílně bloudit v noci neznámou krajinou. Jakmile se rozední, bude po starostech.

Naklonila se ke Ganciovi, náčelníku morporských žoldnéřů. Nebyla s ním moc spokojená. Je pravda, že měl svaly a vytrvalost býka, ale potíž byla v tom, že měl i mozek býka. A divokost fretky. Jako většina mládenců, kteří vyrostli v dolním Morporku, by radostně prodal za pár měďáků i vlastní babičku a pravděpodobně to taky udělal.

„Na noc se utáboříme v jedné z těch jeskyní a ve vchodu rozděláme velký oheň,“ rozhodla nakonec. „Trolové oheň nesnášejí.“

Podíval se na ni pohledem, který dával jasně najevo, že on má jinou představu o tom, kdo by tady měl vydávat rozkazy, ale ze rtů mu vyšla jen krátká věta: „Ty jsi tady náčelník.“

Herrena se ohlédla na trojici zajatců. Byli to oni, i s tou truhlou — Trémonův popis byl naprosto přesný. Ale ani jeden z nich nevypadal jako čaroděj. Dokonce ani jako nedostudovaný čaroděj.

„No nazdar,“ povzdechl si najednou Křemen.

Trolové se zastavili. Noc kolem nich se vlnila jako samet. Někde opodál strašidelně zahoukala sova — Mrakoplaš si alespoň myslel, že to byla sova, v ornitologii nebyl zvlášť honěný. Možná že houká slavík, nebo snad drozd? Nad hlavou mu proletěl netopýr, toho poznal s naprostou jistotou.

Byl dost unavený a poštípaný od moskytů, kteří se kolem něj neustále hemžili.

„Proč no nazdar?“ zeptal se.

Upřel oči do noční temnoty. V dálce, směrem ke kopcům zahlédl malou blikající jiskřičku. Vypadalo to jako oheň.

„Aha,“ přikývl s pochopením. „Vy nemáte oheň rádi, co?“

Křemen přisvědčil. „Ruší supravodivost našich mozků. Jenže pro Praděda je takovýhle ohníček jako nic.“

Mrakoplaš se opatrně rozhlédl kolem a snažil se zachytit nějaké známky blízkosti divokého trola. Už se přesvědčil, co dovedou trolové udělat s pralesem. Nebyli posedlí ničením, považovali jenom všechny organické formy života za jakousi obtížnou mlhu.

„Musíme doufat, že je nenajde,“ vyjekl horečně.

Křemen si znovu povzdechl. „Obávám se, že je pozdě,“ odpověděl. „Ten oheň mu zapálili v puse.“

„To je všechno moje vina,“ zasténal Cohen. Bezmocně zacloumal svými pouty.

Dvoukvítek ho omámeně pozoroval. Kámen z Ganciova praku ho zasáhl do hlavy a udělal mu obrovskou bouli a turista měl potíže s tím, vybavit si některé věci, vlastním jménem počínaje.

„Měl jšem dávat požor a pošlouchat,“ pokračoval Cohen. „Neměl jšem pošlouchat ty tvoje povídačky o těch jakšetovlaštnějmenuje — proti téžích. Vidím, že už žačínám měknout.“

Zvedl se na lokty. Herrena a její lidé stáli kolem ohně v ústí jeskyně. Zavazadlo, zabalené v síti a stále tiché a nehybné, leželo opodál.

„Ta jeskyně vypadá legračně,“ ozvala se najednou Bethan.

„Co?“

„No, podívejte se na ni. Už jste někdy viděli takové kameny?“

Cohen s ní musel v duchu souhlasit. Půlkruh kamenů kolem ústí jeskyně byl skutečně velice zvláštní. Každý z nich byl větší než dospělý muž, silně otřelý a nepochopitelně lesklý. Podobný půlkruh vybíhal ze stropu jeskyně. Celek působil dojmem, že je to kamenný počítač, vybudovaný bláznivým druidem, který věděl o geometrii málo a o svislicích už vůbec nic.

„Podívejte se na ty stěny.“

Cohen si začal prohlížet nejbližší stěnu. Rýsovaly se v ní žíly narudlého nerostu. Nebyl si jist, ale byl by skoro přísahal, že v hloubce kamene blýskají malá světélka.

V jeskyni byl také strašlivý průvan. Z hloubi vanul ven silný vzduchový proud.

„Vím určitě,“ naklonila se k němu Bethan, „že když nás sem přinesli, vál ten vítr opačným směrem. „Co myslíš, Dvoukvítku?“

„Já se sice v jeskyních moc nevyznám, ale řekl bych, že támhle ten stalak — něco, co visí od stropu, je taky dost divný. Vidíte, jak se dole rozšiřuje?“

Cohen s Bethan obrátili oči tím směrem.

„Víte, já pořád nevím proč,“ pokračoval Dvoukvítek, „ale mám takový pocit, že bychom odsud měli co nejrychleji zmizet.“

„Jašně,“ ušklíbl se Cohen jízlivě. „Podle tebe byšme měli ty lidi poprošit, aby náš rožvážali a nechali jít, čo?“

Cohen strávil v Dvoukvítkově společnosti poměrně krátkou dobu, jinak by ho bylo nepřekvapilo, že mužík spokojeně přikývl a prohlásil jasným a zvučným hlasem, který obyčejně používal jako náhražku cizích jazyků:

„Promiňte! Mohli byste nás laskavě rozvázat a pustit? Je tady vlhko a hrozně tady táhne.“

Bethan vrhla na Cohena postranní pohled.

„Myslíš, že je to to nejlepší, co mohl udělat?“

„No, v každém případě je to něčo nového.“

Od skupinky u ohně se skutečně oddělili tři lidé a vydali se k nim. Nevypadali, jako by se chystali někoho rozvázat. Dva z nich, muži, naopak vypadali jako typy, které si ve chvíli, kdy uvidí svázané zajatce, začnou pohrávat s noži, dělají zlé obličeje a trousí ještě horší poznámky.

Herrena se představila tím, že vytáhla meč a jeho hrot položila Dvoukvítkovi na srdce.

„Který z vás je mág Mrakoplaš?“ zeptala se. „Měli jste čtyři koně, je tady vůbec?“

„My nevíme, kde zůstal. Šel hledat nějakou cibuli,“ odpověděl jí Dvoukvítek.

„Dobrá. Jste jeho přátelé, takže vás bude hledat a přijde jistě až sem,“ zatvářila se spokojeně Herrena. Podívala se na Cohena, na Bethan a pak si začala zblízka prohlížet Zavazadlo.

Trémon zdůrazňoval, že se Zavazadla nemají dotýkat. Kdo je zvědavý, bude brzo starý, ale kdyby to platilo, byla by Herrena už dávno pod drnem.

Stáhla z truhlice síť a uchopila víko.

Dvoukvítek zamrkal.

„Je zamčená,“ prohlásila nakonec. „Kde je klíč, tlusťochu?“

„K tomu není — to nemá klíč,“ odpověděl zmatený Dvoukvítek.

„Má to klíčovou dírku,“ ukázala prstem.

„No to má, ale když to chce být zamčené, je to zamčené,“ odpovídal stísněným hlasem Dvoukvítek.

Herrena si všimla Ganciova úšklebku. Vztekle zavrčela.

„Chci, aby to otevřel. Gancio, postarej se o to.“ Otočila se a odkráčela zpět k ohni.

Gancia vytáhl dlouhý tenký nůž a sehnul se k Dvoukvítkovi.

„Chce, aby to otevřel, Weemsi.“

„Jasně,“ zašklebil se jeho společník.

Gancia pomalu zakýval nožem Dvoukvítkovi před obličejem.

„Heleďte,“ začal znovu trpělivě Dvoukvítek, „vy mi asi nerozumíte. Nikdo nemůže otevřít Zavazadlo, když se samo rozhodne, že bude zamčené.“

„No jasně,“ prohlásil Gancia zamyšleně. „Já jsem zapomněl. Samozřejmě, je to kouzelná truhla, co? Říká se, že prý má stovky nožiček. Povídám, ty vidíš nějaký nožičky, Weemsi? Ne?“

Položil Dvoukvítkovi nůž na ohryzek.

„To mě zlobí a tuhle Weemse taky. On toho moc nenamluví, ale zato dokáže lidi roztrhat na kousky. Takže — otevři — tu — truhlu!“

Otočil se a těžkou jezdeckou botou kopl do boku Zavazadla, kde zůstal mělký šrám.

Ozvalo se slabé cvaknutí.

Gancia se spokojeně usmál. Víko se pomalu a váhavě zvedlo. Odraz plamenů se zaleskl na zlatě — na spoustě zlata. Zavazadlo bylo plné zlatých mis, řetězů a mincí, které v pološeru jasně zazářily.

„Výborně,“ vydechl tiše Gancia.

Podíval se směrem k nic netušícím mužům kolem ohně, kteří v té chvíli začali křičet na někoho před jeskyní. Pak se zamyšleně obrátil k Weemsovi. Rty se mu nehlučně pohybovaly, a tak mu pomáhaly v zápase s výpočty zpaměti.

Nakonec očima zavadil o nůž, který stále ještě držel v ruce.

Pak se zem pohnula.

„Něco jsem zaslechl,“ ozval se jeden z mužů. „Tam dole, mezi kameny.“

Ze tmy se ozval Mrakoplašův hlas.

„Hej.“

„Co je?“ zeptala se Herrena.

„Jste v obrovském nebezpečí. Musíte okamžitě uhasit oheň!“

„Ale vůbec ne,“ odpověděla mu Herrena. „Ty si to pleteš. Ve velkém nebezpečí jsi ty. Ten oheň zůstane hořet.“

„Je to obrovský starý trol —“

„Každý ví, že trolové se ohni vyhýbají,“ prohlásila Herrena. Kývla rukou. Několik mužů vytáhlo meče a vyklouzlo do tmy.

„To je pravda,“ křičel na ni zoufalý Mrakoplaš, „ale tenhle se mu vyhnout nemůže!“

„Nemůže?“ zaváhala Herrena. Z Mrakoplašova hlasu zaznívala opravdová hrůza.

„Jasně, protože vy jste mu ho zapálili rovnou na jazyku!“

Pak se zem pohnula.

Praděd se ze svého staletého spánku probouzel velmi pomalu. Kdyby se všechno odehrálo o pár desítek let později, byl by se už asi nevzbudil vůbec a příběh by byl skončil jinak. Když trol zestárne a začne přemýšlet o tajemstvích vesmíru, najde si většinou nějaký tichý kout, tam se usadí a pustí se do složitých filozofických úvah a po nějaké době začne zapomínat na svou výjimečnost. Pomalu začne zvenčí krystalizovat, kamení a nakonec zůstane jen malá jiskřička života uprostřed obrovského, nezvykle tvarovaného kamenného útvaru.

Praděd se ještě tak daleko nedostal. Probudil se během velmi nadějného myšlenkového postupu, který sliboval odhalení podstaty pravdy, a s velkou námahou si uvědomil, že v místě, kde má ústa, cítí odpornou teplou chuť popela.

Začal se ho zmocňovat hněv. Po nervových cestách z křemíku se rozběhly povely. Na různých místech křemičitého těla se začaly kolem speciálních lomových linií přesunovat kameny. Stromy padaly a zem pukala, jak se prsty velikosti lodí otevřely a zaryly do země. Když pozvedl víčka, zřítily se z přední části útesu dvě kamenné laviny a odkryly oči podobné gigantickým opálům.

To všechno Mrakoplaš, jehož oči byly zvyklé na denní světlo, neviděl, ale viděl, jak se černý obrys pahorku pomalu otřásl a začal se zvedat.

Slunce už vstalo.

Sluneční svit ne. Proslulé zeměplošské světlo, které, jak už bylo několikrát řečeno, putovalo v silném magickém poli Plochy velmi pomalu, začalo zaplavovat země na Okraji a pustilo se do vláčného a tichého boje s ustupující armádou noci. Rozlévalo se jako roztavené zlato[14] nad spící krajinou — jasné, čisté a především strašně pomalé.

Herrena nezaváhala ani vteřinu. S velkou duchapřítomností se rozběhla k Pradědovu dolnímu rtu, vyskočila ven, dopadla na zem a několikrát se překulila. Muži ji následovali a s kletbami padali do kamenné suti a trnitých křovin. Starý trol vstával jako tlusťoch, který se pokusil udělat dřep a teď se snaží vztyčit.

To všechno samozřejmě nebylo z místa, kde leželi zajatci, vidět. Cítili jen to, že se pod nimi houpe zem, a slyšeli strašlivé, většinou nepříjemné zvuky.

Weems chytil Ganciu za ruku.

„Zemětřesení,“ zvolal. „Rychle pryč!“

„Bez toho zlata nejdu,“ zasípal Gancia.

„Cože?“

„Zlato! To zlato! Člověče, můžeme být bohatí jako Kreosol!“

Možná že měl Weems IQ ve výši pokojové teploty, ale poznal, když se někdo choval jako idiot. Ganciovy oči se leskly silněji než zlato a zdálo se, že je upírá Weemsovi na levé ucho.

Weems vrhl zoufalý pohled na Zavazadlo. Stálo nehnutě a víko mělo stále ještě pohostinně otevřené. Bylo zvláštní, že ani při nejsilnějších otřesech půdy se nezavřelo.

„To nemůžeme unést,“ protestoval. „Je to moc těžké!“

„Tak odneseme aspoň něco!“ vykřikl Gancia a ve chvíli, kdy se zem znovu zatřásla, přiskočil k truhlici.

Víko spadlo. Gancia zmizel.

A jen tak, aby si Weems nemyslel, že to byla náhoda, se víko znovu otevřelo a velký jazyk v barvě mahagonu olízl řadu bělostných zubů. Pak víko se zaduněním znovu zapadlo.

K Weemsově nevýslovné hrůze se ze dna vynořily stovky malých nožiček, bedna se zvedla a nožičky začaly složitě stepovat. Zavazadlo se tak pomalu otočilo a teď stálo Weemsovi tváří v tvář. Kolem klíčové dírky se mu objevil výjimečně zlomyslný výraz, který jako by říkal: „Tak pojď — uvidíš, jak si to spolu užijeme…“

Weems začal ustupovat a jeho pohled padl na Dvoukvítka.

„Možná že by nebyl špatný nápad, kdybyste nás rozvázal,“ nadhodil Dvoukvítek. „Ono je docela hodné, když si na vás jednou zvykne.“

Weems si nervózně olízl rty a vytáhl nůž.

Zavazadlo varovně zaskřípalo víkem.

Přeřízl jim pouta a rychle ustoupil.

„Děkuji vám,“ kývl na něj Dvoukvítek.

„Mám počit, že mě už žaše vžaly žáda,“ stěžoval si Cohen, když mu Bethan pomáhala na nohy.

„A co uděláme s tím mužem?“ zeptala se Bethan.

„Šebereme mu nůž a řekneme mu, aby vodprejšknul,“ zamračil se Cohen. „Čo?“

„Ano pane! Děkuju vám, pane!“ vypravil ze sebe Weems a vrhl se k ústí jeskyně. Na okamžik se jeho silueta začernala na šedivém ranním nebi a pak zmizel.

Z dálky ještě zaslechli něco jako slábnoucí „áááááá“.

Sluneční záře, podobná mořskému přílivu, se pomalu valila krajem. Tu a tam, v místech, kde bylo magické pole o něco slabší, předháněly výběžky rána ostatní den a za sebou nechávaly izolované ostrůvky tmy, které se pomalu zmenšovaly, a když je pohltilo postupující světelné moře, mizely úplně.

Vrchovina kolem Vortexských plání se proti postupujícímu světlu tyčila jako obrovská šedá loď.

Trola je sice možné bodnout, ale ta technika vyžaduje dlouhý trénink, a kdo udělá v praxi chybu, už se nikdy nic nenaučí. Herrenini muži viděli, jak se ze tmy vynořují trolové, podobní temným zjevením. Ocelové čepele zazvonily na křemíkové kůži, ozvaly se dva tři krátké výkřiky a pak už se ozýval jen slábnoucí jek prchajících, kteří se snažili mezi sebe a pomstychtivé balvany položit co největší vzdálenost.

Mrakoplaš se vyplížil z úkrytu za stromem a rozhlédl se kolem. Byl sám, ale houští kolem šustilo a praskalo, jak trolové pronásledovali prchající bojovníky.

Zvedl hlavu. Vysoko nad ním dvě křišťálové oči pátraly po všem, co bylo měkké, teplé a hlavně se dalo rozmáčknout. Když Mrakoplaš uviděl, jak se nad ním zvedla ruka velikosti domu, sevřela se v pěst a začala se snášet přesně na místo, kde stál, přikrčil se hrůzou a zavřel oči.

V tom okamžiku sem s tichým výbuchem dorazilo sluneční světlo. Tělo starého Praděda mu sice chvíli stálo v cestě jako nezničitelný vlnolam a všude kolem něj se hnala sluneční záře. Ozval se krátký skřípavý zvuk.

Pak kolem zavládlo ticho.

Uběhlo několik minut a nic se nedělo.

Ve větvích okolních stromů začali pomalu znovu zpívat ptáci. Nad balvanem, který byl ještě před okamžikem Pradědem, zabzučel čmelák a spokojeně se usadil na velkém polštáři mateřídoušky, která rostla pod kamenným nehtem.

Mrakoplaš se z úzké štěrbiny pod sevřenou pěstí vysmekl jako had.

Ležel na zádech a přes nehybnou postavu trola se díval na oblohu. Trol se nijak nezměnil, jen znehybněl, ale přesto už si s Mrakoplašem začínaly pohrávat jeho vlastní smysly. Včera večer se díval na praskliny v kameni a zdálo se mu, že v nich vidí oči a ústa. Teď se díval na Pradědovu hlavu a viděl, jak se jeho rysy mění v obyčejné pukliny ve skále.

„No né,“ řekl si pro sebe.

Nijak mu to ovšem nepomohlo. Vstal, oprášil se a znovu se rozhlédl. Když nepočítáme čmeláka, byl úplně sám.

Chvíli obcházel kolem a narazil na kámen, který z určitého úhlu vypadal jako Beryl.

Cítil se ztracený, osamělý a daleko od domova.

Vysoko nad ním něco zadunělo, ze skály se zaprášilo, dolů se sesypala sprška kamení a na místě, kde měl Praděd ústa, se objevil otvor. Mrakoplaš v něm na okamžik zahlédl zadní konec Zavazadla, které nakonec s vypětím všech sil udrželo rovnováhu a znovu zalezlo dovnitř. Pak z otvoru vyhlédla Dvoukvítkova hlava a ozval se známý hlas.

„Hej, je tam dole někdo! Hej!“

„Haló“ zakřičel čaroděj, „jsem rád, že tě vidím!“

„No, nevím. Jsi?“

„Co jsem?“

„Poslyš, tady odsud je ale nádherný výhled!“

Trvalo jim přes půl hodiny, než se dostali dolů. Naštěstí byl Praděd celý popraskaný a tak poskytoval dost opor pro nohy a pro ruce. Jedinou překážku na cestě představoval převislý Pradědův nos, ale díky středně vzrostlému dubu, který se mu uchytil v jedné nosní dírce, překonali i tu.

Zavazadlo se šplháním neunavovalo. Prostě skočilo dolů a po několika překuleních vstalo bez viditelných následků.

Cohen seděl ve stínu a pokoušel se znovu chytit dech a taky trochu čekal, až ho dohoní jeho vlastní příčetnost. Zamyšleně pozoroval Zavazadlo.

„Všechny koně jsou pryč,“ hlásil Dvoukvítek.

„Určitě je nakoneč najdeme,“ odpověděl mu Cohen. Očima provrtával Zavazadlo a to se začalo tvářit rozpačitě.

„Byly na nich všechny naše zásoby,“ upozorňoval Mrakoplaš.

„V leše je špoušta jídla.“

„V Zavazadle jsou nějaké výživné suchary,“ nadhodil opatrně Dvoukvítek. „Cestovní suchary kapitána Osmidrápa. V hladu, ba i v nebezpečí, Osmidráp vás zabezpečí!“

„Jo, já už je zkusil,“ přikývl Mrakoplaš. „Maj hrozně nebezpečný hrany. Ostrý jako…“

Cohen najednou vstal a zamrkal.

„Odpušťte, ale muším žjištit jednu věč.“

Popošel k Zavazadlu a uchopil ho za víko. Truhla spěšně ustoupila, ale Cohen jí mistrně nastavil kostnatou nohu a podrazil jí polovinu nožiček. Když se začalo Zavazadlo obracet, aby po něm mohlo chňapnout, zaťal dásně a zabral ze všech sil. Podařilo se mu převrátit Zavazadlo na víko, na kterém se houpalo jako rozzuřená želva.

„Hej, to je přece moje Zavazadlo!“ prohlásil Dvoukvítek. „Proč se na ně tak najednou vrhl?“

„Myslím, že to vím,“ ozvala se Bethan tiše. „Řekla bych, že to udělal proto, že se ho bojí.“

Dvoukvítek se s otevřenými ústy obrátil k Mrakoplašovi.

Mrakoplaš pokrčil rameny.

„No mě se neptej. Já před věcma, kterejch se bojím, utíkám.“

Zavazadlo prudce trhlo víkem, vymrštilo se do vzduchu, dopadlo na nožičky, vrhlo se na Cohena a jedním okovaným rohem mu roztrhlo lýtko. Když se znovu obracelo, podařilo se ho Cohenovi chytit na jednom konci a s vypětím všech sil ho postrčit kupředu, takže předním koncem narazilo se zaduněním do skály.

„To nebylo špatný,“ poznamenal Mrakoplaš s obdivem.

Zavazadlo se zapotácelo, na okamžik znehybnělo, ale pak znovu s výhrůžným klapáním víka vykročilo ke Cohenovi. Ten vyskočil a dopadl přímo na Zavazadlo, a to tak, že nohama stál na okraji spodní části a rukama svíral okraj víka.

Jak se zdálo, bylo Zavazadlo jeho chováním poněkud zaskočeno a ještě víc užaslo, když se Cohen zhluboka nadechl a začal víko zvedat. Na hubených rukou se mu vzduly svaly jako sáčky s kokoskami.

Na okamžik oba soupeři znehybněli v němém zápase svalů proti pantům. Jen občas některý z nich zaskřípal, nebo zapraskal.

Bethan strčila Dvoukvítka loktem do boku.

„Udělej něco!“

„Hm,“ zabručel Dvoukvítek. „No jo. Hej, myslím, že už toho bylo dost. Polož ho, prosím tě.“

Když Zavazadlo zaslechlo hlas svého pána, vydalo zaskřípění, kterým tuhle zradu odsuzovalo. Pak zvedlo víko s takovou silou, že se Cohen odkutálel kus nazpět, ale znovu se vyhrabal na nohy a vrhl se k truhle.

Víko zůstalo otevřené a odhalovalo vnitřek Zavazadla.

Cohen nahlédl dovnitř.

Zavazadlo sice výhrůžně zaskřípalo, ale nepohnulo se. Pravděpodobně se obávalo, aby je pán neposlal tam nahoru, k Velké nebeské skříni. Když Mrakoplaš nakonec sebral odvahu a podíval se skulinou mezi prsty, uviděl Cohena, který stál nad Zavazadlem, nevěřícně zíral dovnitř a tiše a zuřivě klel.

„Prádlo?“ vykřikl nakonec Cohen. „To je všečko? Šamý prádlo?“ třásl se vztekem.

„Ještě by tam měly být nějaké ty sušenky,“ ozval se slabým hlasem Dvoukvítek.

„Ale bylo tam přeče žlato! A já viděl, jak to šežralo toho chlapa!“ Cohen se s tázavým výrazem obrátil k Mrakoplašovi.

Čaroděj zavrtěl hlavou. „Já nevím,“ odpověděl mu. „Mně ta strašlivá věc nepatří.“

„Já to koupil v obchodě,“ bránil se Dvoukvítek. „Řekl jsem jim prostě, že potřebuju cestovní zavazadlo.“

„A dostal jsi cestující zavazadlo, fakt,“ ušklíbl se Mrakoplaš.

„Je velice věrné,“ bránil Zavazadlo Dvoukvítek.

„To by bylo v pořádku, pokud si kupuješ kufr kvůli věrnosti,“ útočil na něj Mrakoplaš.

„Počkejte,“ vskočil jim do řeči Cohen, který těžce dosedl na nejbližší kámen. „Nebyl to náhodou jeden ž těch kšeftů, kterých šiš nikdy předtím nevšiml, a když šeš tam potom vrátil, nemohl jši ho najít?“

Dvoukvítkova tvář se rozjasnila. „Přesně, jak to víš?“

„Majitel krámku byl takovej hubenej štarej chlápek? A krám byl plnej podivnejch věčí?“

„Zrovínka tak to bylo! Už jsem ho nikdy potom nenašel. Říkal jsem si, že jsem asi byl v jiné ulici. Šel jsem tam znovu, byl jsem si skoro jistý, že tam musí být, ale na tom místě byla jenom vysoká holá cihlová zeď. Ještě jsem si říkal, že je to strašně divné, protože já…“

Cohen pokrčil rameny. „No jó, tak on to byl jeden ž těch obchodů![15] Tím še to šamozřejmě vyšvětluje.“ Opřel se o balvan za zády a ušklíbl se. „A ten pitomej kůň mi utekl š mým mažáním!“

Mrakoplaš si na něco vzpomněl a začal se přehrabovat v hlubinách svého zašlého potrhaného pláště. Pak v ruce pozvedl zelenou lahvičku.

„To je ono!“ rozzářil se Cohen. „Jšeš fakt úžašnej!“ Pak se podíval stranou na Dvoukvítka.

„Byl bych to poražil,“ řekl potom tiše. „I kdybyš to neokřikl, byl bych to nakoneč štejně poražil.“

„Samozřejmě,“ přikývla Bethan.

„Vy dva byšte teď mohli být užiteční,“ dodával Cohen. „Když še to Žavažadlo bouralo ven, vyražilo trolovi jeden žub. Byl diamantovej. Podívejte še, ještli byšte nenašli nějaký kušy kolem. Mám š nima nějaký úmyšly.“

Bethan si vyhrnula rukávy a odšpuntovala lahvičku s mazáním a Mrakoplaš táhl Dvoukvítka stranou. Když byli za hustým křovím a zaručeně z doslechu, prohlásil:

„Zblbnul.“

„Ale vždyť ten muž, o kterém mluvíš, je Cohen — barbar!“ podíval se na něj šokovaný Dvoukvítek. „Je to největší válečník, který kdy—“

„Byl,“ oznamoval mu Mrakoplaš naléhavým tónem.

„Všechny ty historky, jeho boje s kněžími tajemných kultů, zombiemi a hadími lidmi, to se stalo před mnoha lety. Teď už mu zbyly jenom vzpomínky a tolik jizev, že bys na nich mohl hrát mlýnek.“

„No, je o něco starší, než jsem si myslel,“ připouštěl Dvoukvítek. Sebral ze země kus diamantu.

„Myslím, že bysme se od nich měli trhnout, najít naše koně a pokračovat v cestě,“ nadhodil Mrakoplaš.

„Nezdá se ti to trochu nepoctivé?“

„Těm dvěma přece nic neschází,“ přesvědčoval ho mazaně Mrakoplaš. „Řekni mi jenom jedno. Mohl bys být spokojený ve společnosti někoho, kdo se holýma rukama vrhne na Zavazadlo?“

„To je pravda.“

„Já si myslím, že jim bez nás bude mnohem líp.“

„Určitě?“

„Zaručeně,“ přikývl Mrakoplaš.

Našli koně, kteří se bezcílně potulovali opodál v lese, pojedli kus špatně usušeného koňského masa a vyjeli směrem, o kterém si Mrakoplaš myslel, že je správný.

O několik minut později se ze křoví vynořilo Zavazadlo a drobným klusem se pustilo za nimi.

Slunce sice stoupalo po obloze, ale stále ještě se mu docela nepodařilo zahnat světlo Rudé hvězdy.

„Přes noc se zvětšila,“ prohlásil Dvoukvítek. „Proč s tím někdo něco nedělá?“

„Jako třeba co?“

Dvoukvítek se zamyslel. „Nemohl by třeba někdo říci A‘Tuin, aby se jí vyhnula? Jako aby ji obešla, myslím.“

„Něco podobného už se prý kdysi zkoušelo. Mágové se snažili naladit na vlnovou délku Velké A‘Tuin.“

„Nešlo to?“

„Ale jo, fungovalo to, jenže…“

Jenže se ukázalo, že když chce někdo číst v mozku tak velkém, jako byl mozek vesmírné želvy, vystavuje se naprosto nepředvídanému riziku. Mágové nejdříve trénovali na želvách a na obrovských želvách mořských, aby se vcítili do myšlení těžkopádných obojživelníků, ale i když si uvědomovali, že mozek Velké A‘Tuin je obrovský, neuvědomili si, jak bude pomalý.

„Pracuje na tom celý tým mágů a ve směnách čtou její myšlenky už celých třicet let,“ vyprávěl Mrakoplaš. „Zatím se jim podařilo zjistit jen jednu věc, a sice to, že vesmírná želva se na něco dívá.“

„Na co?“

„To nikdo neví.“

Nějakou chvíli mlčky projížděli drsnou krajinou. Cestu lemovaly obrovské vápencové balvany. Nakonec se znovu ozval Dvoukvítek: „Víš, já si myslím, že bychom se měli vrátit.“

„Podívej, zítra dorazíme ke Smarlu,“ přesvědčoval ho Mrakoplaš. „Nic se jim tam nemůže stát. Nevím, proč bychom…“

Mluvil však sám k sobě. Dvoukvítek obrátil koně a s elegancí pytle brambor už klusal zpět.

Mrakoplaš se podíval pod sebe. Zdola na něj upřeně mžouralo Zavazadlo.

„Na co čumíš?“ osopil se na něj čaroděj. „Když chce, tak ať se vrátí, a co je mně do toho?“

Zavazadlo mlčelo.

„Podívej, já se o něj přece nemůžu pořád starat,“ vysvětloval mu Mrakoplaš. „To už bychom si měli vyjasnit jednou a provždy.“

Zavazadlo mlčelo, ale tentokrát mnohem hlasitěji.

„Tak běž, běž za ním. Se mnou přece nemáš nic společného.“

Zavazadlo zatáhlo nohy a rozvalilo se na stezku.

„No, tak já jedu,“ oznámil mu Mrakoplaš, „a myslím to vážně.“ Obrátil koně směrem, kterým měli původně namířeno, a podíval se na zem. Zavazadlo tam stále sedělo.

„Podívej se, zbytečně se pokoušíš hrát mi na city. Klidně si tady zůstaň třeba celý den, ale já jedu, jasný?“

Podíval se na Zavazadlo. Zavazadlo se podívalo na něj.

„Já si myslel, že se vrátíš,“ kývl mu na pozdrav Dvoukvítek.

„Nechci o tom mluvit,“ zabručel Mrakoplaš.

„Budeme mluvit o něčem jiném?“

„Jo, nejlepší by bylo, kdybychom probrali, jak se zbavit těch provazů,“ utrhl se čaroděj. Trhnul rukama spoutanýma v zápěstí silným provazem.

„Vůbec nedovedu pochopit, proč jsi tak důležitý,“ ozvala se teď Herrena. Seděla proti nim na velkém kameni a přes kolena měla meč. Většina jejích mužů ležela o něco výš za kameny a pozorovala cestu. Mrakoplaš a Dvoukvítek byli až k pláči snadná kořist.

„Weems mi řekl, co ta vaše bedna udělala Ganciovi,“ dodala. „Nemůžu říct, že bych to považovala za nějakou velkou ztrátu, ale doufám, že je té bedně jasné, že jakmile se objeví na dohled, podříznu vám oběma krky?“

Mrakoplaš divoce zakýval hlavou.

„Dobrá,“ usmála se Herrena. „Tebe chtějí mrtvého, nebo živého, mně osobně je to koneckonců jedno, ale někteří z mých mládenců by se tě rádi zeptali na pár věciček o těch trolech. Kdyby slunce nevyšlo právě včas —“

Nechala nedokončenou větu viset ve vzduchu a pomalu odešla.

„Tak, to jsme se dostali do pěknýho maléru,“ prohlásil Mrakoplaš. Znovu zalomcoval spoutanýma rukama. Těsně za ním byl kámen, a kdyby se mu podařilo zvednout spoutané ruce, jo bylo to přesně tak, jak si myslel. Zatímco mu kámen dřel ruce do krve, nebyl dost drsný, aby uškodil tvrdým provazům.

„Ale proč honí právě nás?“ přemýšlel nahlas Dvoukvítek. „Určitě to má něco společného s tou hvězdou, co?“

„Ale já o té hvězdě vůbec nic nevím,“ ohrazoval se Mrakoplaš. „Vždyť jsem na univerzitě ani nechodil na přednášky z astrologie.“

„Já si myslím, že nakonec všechno dobře dopadne,“ oznámil mu klidným tónem Dvoukvítek.

Mrakoplaš se na něj podíval. Podobné poznámky ho vždycky nesmírně popouzely.

„Ty tomu fakt věříš?“ zeptal se. „Ale fakt, věříš?!“

„No, věci se zatím vždycky nakonec nějak vystříbřily, když o tom tak přemýšlím.“

„Jestli myslíš to, že se celý můj život za poslední rok ocitl v troskách, potom máš možná pravdu. Já jsem dávno přestal počítat, kolikrát jsem málem přišel o život —“

„Sedmadvacetkrát,“ prohlásil Dvoukvítek konverzačním tónem.

„Cože?“

„O život jsi málem přišel sedmadvacetkrát,“ vysvětloval mu Dvoukvítek. „To máš jednoduchý počet. Ale nepřišel jsi o něj.“

„Co? O jaký počet jsem měl přijít?“ vyptával se zmatený Mrakoplaš, který už měl zase známý pocit, že mu smysl konverzace nějak uniká.

„Ne o počet. O život. Kolikrát jsi byl málem zabit, tedy nebyl. Nezdá se ti to trochu podezřelé?“

„No, jestli myslíš, že mi to vadí, tak to se moc mýlíš,“ ušklíbl se Mrakoplaš. Zachmuřeně se díval na špičky nohou. Dvoukvítek měl samozřejmě pravdu. Zaklínadlo si ho udržovalo hezky naživu. Kdyby skočil ze skály, určitě by ho v pádu zbrzdil mrak, který by náhodou letěl kolem.

Potíž s celou tou teorií byl v tom, pomyslel si, že fungovala jen do té chvíle, dokud neuvěřil, že je to pravda. V okamžiku, kdy si řekne, že je nezranitelný, bude mrtvý na to šup.

Takže, vzato kol a kolem bude nejlepší na to vůbec nemyslet.

A kromě toho se může zatraceně mýlit.

Jediná věc, kterou si byl jist, bylo, že ho začíná bolet hlava. Doufal, že Zaklínadlo se právě vyskytuje někde v bolestivé části jeho ubohé hlavy a schytá si to z první ruky. Když výprava odjížděla z mýtiny, seděli jak Mrakoplaš, tak Dvoukvítek na koni před jedním ze svých věznitelů. Mrakoplaš se nepohodlně kýval před Weemsem, který si vymkl kotník a byl ve velmi špatné náladě. Dvoukvítek seděl před Herrenou, a protože byl mnohem menší než ona, měl tu výhodu, že měl alespoň uši v teple. Herrena v jedné ruce svírala tasený nůž a ostražitě pátrala po sebemenší známce přítomnosti jakékoliv chodící truhlice. Zatím sice nepochopila, co je Zvazadlo zač, ale byla dost chytrá na to, aby si uvědomila, že truhla nedovolí, aby byl Dvoukvítek zabit.

Netrvalo dlouho a Zavazadlo se objevilo před nimi na stezce. Víko bylo otevřeno dokořán. Bylo plné zlata.

„Objeďte to,“ přikázala Herrena.

„Ale—“

„Je to past.“

„To můžu potvrdit,“ dosvědčil Weems, který náhle zbělel jako křída. „Věřte mi.“

Neochotně pobídli koně mimo stezku a pomalu objížděli truhlici, v jejíchž útrobách svůdně zářil zlatý poklad neuvěřitelné ceny. Když se výprava vrátila zpět na pěšinu, vrhl Weems pohled přes rameno, aby se ujistil, že je Zavazadlo nepronásleduje.

Uviděl něco mnohem horšího. Stezka byla prázdná, Zavazadlo zmizelo.

Bylo naprosté bezvětří, ale kus od stezky se najednou tajemně rozvlnila vysoká tráva, za několik vteřin se však zase utišila a všude zavládlo ticho.

Mrakoplaš nebyl žádný čaroděj a už vůbec ne bojovník, ale byl znalec strachu, a když se ve vzduchu začal vznášet strach, poznal to. Klidně a tiše prohlásil: „Půjde vám to v patách, s tím počítejte.“

„Cože?“ zeptal se trochu nepřítomně Weems, který stále ještě nejistým pohledem pozoroval trávu.

„Je neuvěřitelně trpělivé a nikdy se nevzdá. Uvědom si, že proti sobě máte Myslící hruškovník. Klidně si počká, ty si budeš myslet, že na tebe zapomnělo, a jednoho krásného dne, až půjdeš večer nějakou temnou uličkou, uslyšíš za sebou ty malé nožičky ťap, ťap, ťap, budou pleskat po dláždění, ty se dáš do běhu, ale ťapání za tebou se zrychlí, ťapťapŤAPŤAP—“

„Drž hubu!“ zařval Weems.

„Taky si myslím, že tě poznalo, takže —“

„Povídám, drž hubu!“

Herrena se otočila v sedle a pátravě se na ně zadívala. Weems se zamračil, přitáhl si Mrakoplašovo ucho k ústům a drsným šepotem mu oznámil: „Já se nebojím ničeho, jasný? Kašlu na celou tu vaši magii.“

„To říkají všichni,“ kývl Mrakoplaš hlavou, „dokud za sebou neuslyší ty kroky, ťap—“ Rychle umlkl, protože na boku ucítil špičku nože.

Za celý den se nic zvláštního nestalo, ale k Mrakoplašově potěšení a Weemsově narůstajícímu zděšení se jim Zavazadlo několikrát ukázalo. Jednou leželo na kamenném výběžku nad stezkou a vyhřívalo se na sluníčku, jindy na ně zíralo z příkopu a obrůstal je mech.

Pozdě odpoledne dojeli na vrcholek jakéhosi pahorku a před nimi se otevřel pohled na údolí horního Smarlu, nejdelší řeky na Ploše. Byla skoro kilometr široká a její kalné vody těžkly splavenou zemí a bahnem. V důsledku toho se na spodním toku rozprostíraly nejúrodnější nížiny celé Plochy. Kolem břehů se točily první nesmělé pramínky mlhy.

„Ťap,“ řekl Mrakoplaš. Cítil, jak sebou Weems zděšeně trhnul.

„Co?“

„Nic,“ odpověděl s tou nejnevinnější tváří Mrakoplaš. „Jen jsem si odkašlal.“ Potom se zatvářil. Vložil do toho obličeje všechno. Byl to přesně takový výraz, jaký mívají na tváři lidé, kteří vám upřou oči někam za levé ucho a naléhavým hlasem vám začnou vyprávět, jak je špehují tajní agenti ze sousední galaxie. Možná že byste narazili na strašlivější škleb, ale pak by to muselo být jenom v krajových džunglích, kde žijí šklebiči. Jsou to děsiví, černooranžově pruhovaní tvorové s dlouhým ocasem, kteří číhají v korunách stromů nad stezkami v džungli na své oběti a potom se na ně nečekaně šklebí ze zálohy.

„Okamžitě se přestaň tak strašlivě šklebit,“ poručila mu Herrena, která zpomalila a jela nedaleko nich.

Cesta ústila na břeh řeky, kde zahlédli hrubé přístaviště, u kterého byl pověšen velký bronzový gong.

„To je znamení pro převozníka,“ obrátila se Herrena ke svým lidem. „Když se na druhý břeh přepravíme tady, přetneme jeden obrovský zákrut řeky a ušetříme si velký kus cesty. Možná že se nám ještě dnes večer podaří dorazit do města.“

Weems se tvářil dost pochybovačně. Slunce se pomalu klonilo k obzoru, červenalo a mlha kolem řeky začala houstnout.

„Nebo byste chtěli radši strávit noc na téhle straně řeky?“

Wemms zvedl palici a udeřil do gongu takovou silou, že se kovový plát otočil na závěsu a spadl na zem.

Tiše čekali. Pak se s vlhce kovovým zvukem z vody vynořil řetěz upevněný ke kovovému kůlu u přístaviště a napjal se jako struna. Po nějaké době se z husté mlhy vynořil nízký obrys převozní pramice. Ovládal ji převozník v širokém plášti a s kápí na hlavě, který točil klikou velkého ozubeného kola uprostřed lodi a tak ji po řetězu pomalu posunoval ke břehu.

Ploché dno lodi zaskřípalo na štěrku, převozník se opřel o kolo a namáhavě oddechoval.

„Jen po dvou,“ zabručel skoro nesrozumitelně. „Víč še váš šem nevejde. Dva š koňma.“

Mrakoplaš polkl a pokusil se nedívat se na Dvoukvítka. Ten chlap už asi září jako sluníčko a tváří se jako idiot. Nakonec na něj vrhl rychlý pohled.

Dvoukvítek seděl s ústy dokořán.

„Ty tady normálně nepřevážíš, co?“ prohlásila najednou Herrena. „Už jsem tady několikrát byla a pokaždé mě převážel takový vysoký mohutný, tak trochu —“

„Vžal ši dneška volno.“

„No, dejme tomu,“ pokračovala pochybovačně. „Ale v tom případě, proč se támhleten tak spokojeně směje?“

Doukvítkovi se třásla ramena, obličej mu zčervenal a z úst se mu draly tlumené zvuky. Herrena se na něj chvilku dívala a pak se naklonila k převozníkovi.

„Chlapi — dva z vás, chyťte ho!“

Chvilku bylo ticho. Pak se jeden z Herreniných průvodců zeptal: „Koho, převozníka?“

„Samozřejmě!“

„Proč?“

Herreně zmizel z obličeje jakýkoliv výraz. Něco takového se přece nemůže stát, to se jí jistě zdá. Vždyť se všude můžete dočíst, že když někdo vykřikne „chyťte ho!“, „na ně!“ nebo „stráže!“, každý se toho hned chytí a lidé to udělají. Nečeká se, že zůstanou sedět a budou se přihlouple vyptávat.

„Protože to říkám!“ To bylo jediné, co se jí v té chvíli podařilo zaječet. Dvojice, která byla k převozníkovi nejblíž, se na sebe podívala, oba muži pokrčili rameny, slezli ze sedel a každý z nich chytil převozníka zajedno rameno.

„Takhle?“ zeptal se jeden z nich. Dvoukvítek lapal po dechu.

„Teď chci vidět, co má pod tím pláštěm!“ Oba muži si znovu vyměnili pohledy.

„No, já nevím, jesti to —“ začal jeden.

Dál se nedostal, protože se mu do žaludku silou pístu zarazil kostnatý loket. Jeho společník na to užasle zíral a druhý, stejně kostnatý loket se mu zarazil do ledviny.

Cohen se s klením pokoušel vymotat ze záhybů pláště meč a krabími pohyby při tom poskakoval směrem k Herreně. Mrakoplaš zasténal a plnou silou trhl hlavou dozadu. Weems bolestně vykřikl, Mrakoplaš se vrhl bokem ze sedla, dopadl těžce do bláta, rychle se vyhrabal na nohy a zoufale se rozhlížel po místě, kam by se ukryl.

Cohen konečně s vítězoslavným výkřikem vytasil meč a zamával s ním nad hlavou, přičemž těžce poranil jednoho z žoldnéřů, který se k němu plížil zezadu.

Herrena shodila Dvoukvítka ze svého koně a hmatala po rukojeti zbraně. Dvoukvítek se snažil vstát a poplašil koně dalšího jezdce natolik, že se zvíře vzepjalo a svého pána shodilo na zem. Jezdcova hlava se dostala právě do takové výšky, že ho mohl Mrakoplaš kopnout a on to bez zaváhání udělal. Mrakoplaš byl první, kdo by sám o sobě prohlásil, že je krysa, ale i krysy zahnané do kouta se brání.

Na ramena mu dopadly Weemsovy ruce a pěst velikosti středního kamene ho udeřila do hlavy. Když padal na zem, zaslechl jakoby z dálky Herrenin hlas. „Zabte je. Oba. S tím starým tatrmanem si to vyřídím sama.“

„Dobrý,“ sykl Weems a s taseným mečem se obrátil k Mrakoplašovi.

Pak ale najednou zaváhal. Nastal okamžik ticha a dokonce i Herrena zaslechla šplouchání a bublání vody. Na břeh se drápalo Zavazadlo a všemi škvírami z něj prýštila voda.

Weems na ně zíral s hrůzou. Meč mu vypadl z ruky. Bandita se otočil, dal se na útěk a vzápětí zmizel v mlze. O chvíli později kolem Mrakoplaše předusalo Zavazadlo, které se prchajícímu Weemsovi hnalo v patách.

Herrena se vrhla na Cohena, ten její ránu odrazil a zabručel, když mu celá paže zabrněla silou nárazu. Zbraně zvonily a Herrena musela vzápětí ustoupit, když ji Cohen jedním z promyšlených útoků málem připravil o ruku.

Mrakoplaš se připotácel k Dvoukvítkovi a naprosto bezvýsledně ho tahal za rukáv.

„Je načase, abychom odsud zmizeli,“ mumlal mu do ucha.

„To je přece nádhera!“ rozplýval se nadšený turista. „Všiml sis toho způsobu, kterým —“

„Samozřejmě, ale teď už pojď.“

„Ale já to chci vi — no to ti řeknu, to bylo skvělé!“ Herrenin meč najednou zazvonil, vyletěl jí velkým obloukem z ruky a zarazil se do prachu opodál. Se spokojeným zavrčením napřáhl Cohen meč k poslednímu úderu. Vtom se mu oči na vteřinu zkřížily u kořene nosu, z úst se mu vydralo bolestivé zaúpění a uprostřed pohybu jako by zkameněl.

Herrena na něj udiveně zírala. Naznačila opatrný pohyb ke svému meči, a když se nic nedělo, skočila po něm, potěžkala zbraň v ruce a vrhla se ke Cohenovi. Začala kolem něj kroužit v ostražitém postoji. Jediné, co se na něm hýbalo, však byly oči, kterými ji sledoval.

„Už ho zase vzaly záda,“ zašeptal Dvoukvítek Mrakoplašovi. „Co budeme dělat?“

„Co kdybychom si chytili koně?“

„No,“ odfrkla si Herrena, „já sice nevím, ani co jsi zač, ani co tady děláš, ale byla bych ráda, kdyby sis to nebral nijak osobně.“

Pozvedla meč vysoko nad hlavu.

V mlze za ní se něco pohnulo a zazněl tupý náraz dřeva, které jí dopadlo na hlavu. Herrena chvilku stála s nepříliš chytrým výrazem ve tváři a pak se svezla k zemi.

Bethan odhodila silnou větev a podívala se na Cohena. Pak ve zlomku vteřiny provedla několik úkonů. Chytila bezmocného muže oběma rukama za ramena, koleno mu položila na kříž, zkušeným pohybem s ním trhla a pustila ho.

Cohenovi přeběhl po tváři nedůvěřivý výraz. Opatrně se ohnul.

„Je to pryč!“ řekl. „Žáda! Jšou v pořádku!“

Dvoukvítek se otočil k Mrakoplašovi.

„Můj otec tvrdil, že nejlepší na záda je pověsit se za ruce na otevřené dveře,“ prohlásil nevzrušeně.

Weems se s maximální opatrností plížil mezi polozakrslými stromy, které se napůl ztrácely v mlze. Vlhký mléčný vzduch tlumil většinu zvuků, ale Weems si byl jistý, že v posledních minutách se široko daleko kolem nic nepohnulo. Velmi pomalu se otočil a dovolil si přepych dlouhého úlevného povzdechnutí. Pozpátku ustoupil do krytu křovin.

Něco ho velmi jemně strčilo do nohou těsně pod koleny. Něco hranatého.

Podíval se za sebe na zem. Díval se někam hluboko, mnohem hlouběji, než byla úroveň okolní země.

Pak se mlhou ozvalo krátké ostré klapnutí.

Oheň vypadal v temné krajině jako malá oranžová hvězdička. Měsíc ještě nevyšel, ale Rudá hvězda už stála nad obzorem. „Teď je kulatá,“ řekla Bethan. „Vypadá jako malé slunce. Skoro bych řekla, že i hřeje.“

„Tak to neříkej,“ žádal ji Mrakoplaš. „Jako kdybych neměl i bez toho dost starostí.“

„Čemu ale nerožumím,“ ozval se Cohen, kterému Bethan masírovala záda, ‚jak váš mohli žajmout tak, že jšme nič nešlyšeli. Vůbeč byšme še to nedožvěděli, kdyby to tvoje žavažadlo pořád neškákalo šem a tam.“

„A nekňučelo,“ dodala Bethan. Všichni se na ni podívali.

„No ono vypadalo, jako že kňučí,“ vysvětlovala. „Já si myslím, že je vážně hrozně milé.“

Čtyři páry očí se otočily k Zavazadlu, které dřepělo na druhé straně ohně. Vstalo a s okázale zdůrazňovanou lhostejností zmizelo ve stínech.

„Žádný trable š krmením,“ nadhodil Cohen.

„Taky se neztratí,“ souhlasil Mrakoplaš.

„Je věrné,“ doplňoval Dvoukvítek.

„A proštorné,“ přisadil si znovu Cohen.

„Ale ‚milé‘, to bych zrovna neřekl.“

„Myšlím, že byš ho nechtěl prodat, čo?“ zeptal se Cohen.

Dvoukvítek zavrtěl hlavou. „Myslím, že by to Zavazadlo nepochopilo,“ dodal.

„No, já ši to hned myšlel,“ kývl Cohen hlavou, sedl si a zahryzl se do rtu. „Hledám nějaký dárek pro Bethan, víš. Budeme še totiž brát.“

„Mysleli jsme si, že byste to měli vědět první,“ začervenala se Bethan.

Mrakoplaš se na Dvoukvítka raději ani nepodíval. „No, ehm, to je skutečně, ehm překvapení…“

„Uděláme to, hned jak se dostaneme do nejbližšího města, kde bude nějaký kněz,“ vysvětlovala Bethan. „Já bych byla ráda, aby to bylo po všech stránkách v pořádku.“

„To je moc důležité,“ přikývl vážně Dvoukvítek. „Kdyby se svět choval slušněji, nestrkali bychom do různých hvězd.“

Všichni se nad tím na chvíli zamysleli. Pak se vesele ozval Dvoukvítek. „To si zaslouží oslavu. Mám ještě nějaké suchary a trochu vody, takže jestli máte někde aspoň kousek toho sušeného masa, tak…“

„No nazdar,“ prohlásil zničeně Mrakoplaš. Potom odvedl Cohena na stranu. Stařík si přistřihl bradu, takže teď by ho mohli lidé snadno považovat za sedmdesátníka. Za temné noci.

„Není to vtip?“ zeptal se ho čaroděj. „Vážně si ji chceš vzít?“

„Jašně. Něčo ti na tom vadí?“

„No víš, to ne, ale jak bych ti to… chtěl jsem říct, jí je sedmnáct a ty jsi… tobě je…, kruci, jak bych ti to řekl, ty jsi trochu staršího ražení.“

„No právě, je načaše, abych še konečně ušadil, ne?“

Mrakoplaš lovil v paměti vhodná slova. „Cohene, uvědom si, že jsi o sedmdesát let starší než ona. Jsi si jistej, že…

„Podívej še, já už byl ženatej předtím. A náhodou ši to ještě dočela dobře pamatuju,“ bránil se Cohen vyčítavě.

„Ale ne, já myslím něco jiného, víš, myslím teď váš fyzický vztah, v tom je to, je to prostě otázka tělesné kondice, zdraví, rozumíš mi, a ten věkový rozdíl…“

„Aha,“ odpověděl Cohen pomalu, „už mi žačíná být jašné, kam míříš. Myšlíš ta tělešná žátěž. Tak ž téhle štrany jšem o tom neuvažoval.“

„Já si to myslel,“ přikývl Mrakoplaš a oddechl si. „Víš, to se nesmí podcenit, mohlo by se to ošklivě vymstít.“

„Tak to ši mi opravdu našadil brouka do hlavy, to aby měl jeden vážně štrach.“

„Doufám, že jsem to nějak nepokazil.“

„Ne, ne,“ zavrtěl Cohen nepřítomně hlavou. „Jen še neomlouvej. Máš do puntíku pravdu!“

Otočil se a zpytavým pohledem si změřil Bethan, která mu zamávala. Potom se podíval na Rudou hvězdu, tu a tam probleskující trhlinami mezi mraky na nočním nebi. Nakonec zabručel: „Jšou to dneška nebežpečné čašy.“

„To máš pravdu.“

„Kdo může říčt, čo bude žejtra?“

„Já ne. Nikdo.“

Cohen poklepal Mrakoplašovi na rameno. „Občaš proště mušíme riškovat,“ prohlásil. „Doufám, že še tě to nedotkne, ale já ši myšlím, že š tou švatbou to přeče jen provedu. Víš,“ podíval se znovu na Bethan a vzdychl, „mušíme proště doufat, že to ta holka vydrží.“

Kolem poledne příštího dne dojeli do malého městečka, obehnaného hliněnou zdí. Za zdmi se prostírala pole, která byla stále ještě šťavnatě zelená. Zdálo se, že všichni cestují opačným směrem než naše čtveřice. Po cestě duněly těžké, plně naložené vozy a pomalu se pohybovala celá stáda dobytka. Naši společnost míjely postarší dámy, které si na zádech nesly celou domácnost i se seníkem.

„Nákaza?“ zeptal se Mrakoplaš nějakého muže, který před sebou tlačil dvoukolák plný dětí.

Muž zavrtěl hlavou. „To ta hvězda, příteli. Copak jste ji na nebi neviděl?“

„No nemohli jsme si jí nevšimnout, máte pravdu.“

„Říká se, že se s ní v Den Prasečí hlídky srazíme, moře že se začne vařit a království Plochy že budou rozdrcena, králové sraženi z trůnů a města se změní v lávová jezera,“ odpověděl mu muž. „Míříme do hor.“

„To pomůže?“ naklonil Mrakoplaš pochybovačně hlavu.

„Asi ne, ale bude tam mnohem lepší výhled.“

Mrakoplaš se rozjel za ostatními.

„Každý se bojí té hvězdy,“ oznámil jim. „Jak to vypadá, ve městech už skoro nikdo nezůstal, všichni utekli.“

„Ne že bych chtěla panikařit,“ ozvala se Bethan, „ale nezdá se vám, že je strašně teplo?“

„Já to říkal už v noci,“ přikývl Dvoukvítek. „Opravdu je moc teplo.“

„Já mám podežření, že še udělá ještě mnohem tepleji,“ zabručel Cohen. „Pojeďme do měšta.“

Krok jejich koní se ozýval v prázdných ulicích dutou ozvěnou. Město bylo prakticky opuštěné. Cohen pozorně prohlížel vývěsní štíty obchodů, až nakonec zarazil koně. „Tak tohle jšem hledal. Podívejte še po kněži a nějakým chrámu, já váš hned dohoním.“

„Zlatník?“ nadhodil Mrakoplaš.

„To je překvapení.“

„Docela by se mi taky hodily nové šaty,“ řekla Bethan.

„Dobře, ňějaké ti ukradnu.“

Na celém tom městě je něco velice tísnivého, pomyslel si Mrakoplaš. A taky něco velice podivného.

Skoro na každých domovních dveřích byla namalována velká rudá hvězda.

„Je to strašně skličující,“ poznamenala Bethan. „Jako kdyby ti lidé chtěli hvězdu přivolat.“

„Nebo ji odpudit,“ zamyslel se Dvoukvítek.

„To nemůže fungovat,“ prohlásil zasvěceně Mrakoplaš. „Na to je moc velká.“ Všichni se k němu otočili.

„To je snad logické, ne?“ obhajoval se kulhavě.

„Ne,“ zavrtěla Bethan hlavou.

„Hvězdy jsou malá světýlka vysoko na obloze,“ prohlásil Dvoukvítek. „Kdysi jedno spadlo nedaleko domu, kde bydlím. Byla to velká bílá věc, velká jako dům a žhnula celé týdny, než začala tmavnout.“

„Tahle hvězda je jiná,“ vysvětloval jim jakýsi hlas. „Velká A‘Tuin se přiblížila k vesmírné pláži. Tohle je velký vesmírný oceán.“

„Jak to víš?“ zeptal se Dvoukvítek.

„Co jako?“

„No, to co jsi právě řekl, to o těch plážích a oceánech.“

„Já jsem nic neřekl!“

„Samozřejmě, že ano, ty hlupáku!“ vykřikla na něj Bethan. „Viděli jsme přece, jak hýbeš pusou!“

Mrakoplaš zavřel oči. Cítil, jak se mu hluboko v mozku pomalu šourá Zaklínadlo, něco si brumlá a pokouší se ukrýt za jeho vědomí.

„Dobře, dobře,“ odpověděl. „Nemusíš hned křičet. Já… já… nevím prostě, jak mě to napadlo, prostě to vím.“

„Přála bych si, abys nám to mohl říci.“

Zahnuli za roh.

Všechna města kolem Kruhového moře mají vyhraženu jednu čtvrť pouze pro bohy a jejich chrámy. Tato městská část bývá většinou těsná, a co se týká architektury, nezajímavá. Samozřejmě že nejstarší bohové měli chrámy největší a nejnádhernější, háček však byl v tom, že noví bohové se dožadovali stejných práv a brzo se svaté čtvrti hemžily přístavbami, nástavbami, přestavbami, dostavbami, vestavbami a dalšími stavbami, podzemními chrámy, přenosnými modlitebnami, dokonce i časovými rozpisy užívání jednoho chrámu rozličnými církvemi, protože žádného boha by ani ve snu nenapadlo žít mimo svatou čtvrť. Neustále tam hořelo tři sta rozličných druhů vonných kadidel, esencí a tyčinek a hluk častokrát překračoval práh únosnosti, protože se každý kněz nebo obřadník snažil přilákat k modlitbám do vlastního svatostánku příslušnou část věřících.

Tahle ulice však byla úplně mrtvá. Byla tichá tím nepříjemným, tíživým tichem, jaké se rozhostí v místech, kde mlčky stojí stovky vystrašených a rozzlobených lidí.

Jeden muž na okraji zástupu se obrátil a zamračil se na nové příchozí. Na čele měl namalovanou rudou hvězdou.

„Co to má,“ začal Mrakoplaš, a když se jeho hlas v tichu děsivě rozléhal, dokončil šeptem, „znamenat?“

„Vy jste cizinci?“ zeptal se muž.

„No, mezi sebou se docela slušně známe —“ začal zeširoka Dvoukvítek, ale pak rychle zmlkl. Bethan ukázala ulicí.

Všechny chrámy měly v průčelí namalovány rudé hvězdy. Jedna z největších se červenala na obrovském oku, vyvěšeném před chrámem Slepého Io, náčelníka bohů.

„Hm,“ zabručel Mrakoplaš, „řeknu vám, že až tohle uvidí starej Io, pěkně se namíchne. Myslím, že bychom odsud měli co nejrychleji zmizet.“

Zástup pozoroval narychlo postavené pódium, vztyčené uprostřed široké ulice. Na jeho přední stěně byla nařasena rozměrná vlajka.

„Vždycky mi říkali,“ zašeptala Bethan, „že Slepý Io vidí, co se děje na celém světě. Zajímalo by mě, proč —“

„Mlčte,“ okřikl je muž vedle nich. „Bude mluvit Dahony.

Na provizorní pódium vystoupil hubený muž s vlasy barvy pampelišek. Zástup nezačal ani křičet, ani tleskat, jen jakoby jedněmi ústy vzdechl. Muž začal mluvit.

Mrakoplaš mu naslouchal s rostoucí hrůzou. „Kde jsou bohové?“ křičel muž. „Odešli. Možná že ani nikdy neexistovali. Kdo je opravdu viděl? A teď se objevila hvězda, byla poslána, aby…“

Tak to pokračovalo, mluvil tichým, ale jasným a vemlouvavým hlasem a používal slova jako „očistit“, „vymést“ a „vypálit“ a vrtal lidem do hlav jako rozžhaveným drátem. „Kde jsou,“ říkal, „čarodějové? Kde je všechna magie? Fungovala, nebo to byl pouhý sen?“

Mrakoplaš se začal vážně bát, že by se o tomhle shromáždění mohli doslechnout bohové a rozzlobit se tak, že by zato potrestali každého, kdo byl na shromáždění přítomen.

Nakonec došel k názoru, že i hněv bohů by byl lepší než ten odporný hlas. Zdálo se, že v různých obměnách říká stále jedno jediné. Hvězda se blíží a její strašlivý oheň může být odvrácen jen tak, že — Mrakoplaš si nebyl tak docela jist, ale v duchu viděl meče, prapory a válečníky s nevidoucíma očima. Hlas nevěřil v bohy, kteří podle Mrakoplašova soudu byli docela slušní, ale nevěřil ani v lidi.

Vysoký cizinec v široké kápi, který stál vlevo od Mrakoplaše, zavadil o čaroděje loktem. Mrakoplaš se k němu otočil a díval se přímo na vyceněné zuby vybělené lebky, která se ukrývala ve stínu kápě.

Mágové, stejně jako kočky, Smrtě vidí.

V porovnání s tím hlasem se zdál Smrť skoro příjemný. Opíral se o zeď a kosu měl opřenou vedle sebe. Kývl Mrakoplašovi na pozdrav.

„Přišel sis užít?“ zašeptal Mrakoplaš. Smrť pokrčil rameny.

PŘIŠEL JSEM SE PODÍVAT NA BUDOUCNOST, odpověděl.

„Tohle je budoucnost?“

BUDE, kývl Smrť.

„To je hrůza,“ otřásl se Mrakoplaš.

MAM SKORO CHUŤ S TEBOU SOUHLASIT.

„A já si myslel, že pro to budeš všema deseti.“

TAK TO NE. CHÁPU SMRT VÁLEČNÍKA, STARCE, DOKONCE I DÍTĚTE. ZBAVÍM JE BOLESTI A ZKRÁTÍM JEJICH UTRPENÍ. TÉHLE SMRTI MYŠLENEK VŠAK NEROZUMÍM.

„Na koho to mluvíš?“ zeptal se Dvoukvítek. Několik lidí se otáčelo a podezřívavě Mrakoplaše pozorovalo.

„To nic,“ odbyl ho Mrakoplaš. „Nemohli bychom jít? Strašně mě bolí hlava.“

Teď už si na něj ukazovala celá skupinka lidí na okraji shromáždění a lidé se mezi sebou šeptem dohadovali. Mrakoplaš chytil Bethan a Dvoukvítka za ruce a táhl je za roh.

„Nejlepší by bylo, kdybychom vylezli na koně a odjeli,“ přesvědčoval je. „Mám takový ošklivý tušení, že…“

Na rameno se mu položila těžká ruka. Otočil se a zjistil, že stojí tváří v tvář velkému svalnatému muži s kulatou holou hlavou. Mužovy kouřově šedé oči se mu upíraly někam přes rameno. Na čele měl namalovanou velkou rudou hvězdu.

„Vypadáš jako čaroděj,“ pronesl muž tónem, který naznačoval, že něco takového je nadmíru nemoudré a pravděpodobně i velmi nebezpečné.

„Kdo? Já? Ne, já jsem — úředník. Jasně, písař. Tak je to,“ odpověděl mu Mrakoplaš.

Pak se velmi nuceně zasmál.

Muž se zarazil a rty se mu začaly nehlasně pohybovat, jako by naslouchal hlasu, který mu zní v hlavě. Mezitím se k nim přidalo několik dalších s hvězdami na čelech. Panoval tady zřejmě nepsaný zákon, že se podezřelým zásadně zírá na levé ucho.

„Já si ale myslím, že jsi čaroděj,“ trval na svém holohlavý muž.

„Podívejte, kdybych byl opravdu čaroděj, mohl bych čarovat, ne? Prostě bych vás proměnil v něco ošklivého a bylo by to. Neudělal jsem to, takže nejsem čaroděj, není to jasný?“

„Všechny čaroděje jsme pobili,“ oznamoval mu nadšeně jeden z ostatních mužů. „Pár nám jich sice uteklo, ale i tak jsme jich zabili pěknou řádku. Pořád jenom mávali rukama a nic.“

„A myslíme si, že ty jsi taky čaroděj,“ oznámil mu muž se šedýma očima a ještě pevněji Mrakoplaše sevřel. „Máš truhlici na nožičkách a vypadáš jako čaroděj.“

Mrakoplaš si najednou všiml, že se jejich trojice i Zavazadlo nějakým záhadným způsobem vzdálili dost daleko od koní a že se kolem nich stále úžeji stahuje kruh bledých lidí s nepřátelskými tvářemi.

Bethan zbledla. Dokonce i Dvoukvítek, který dovedl vycítit nebezpečí asi stejně, jako Mrakoplaš uměl létat, vypadal ustaraně.

Mrakoplaš se zhluboka nadechl.

Pozvedl ruce v klasické póze, kterou se naučil kdysi dávno, a zasyčel: „Ustupte! Nebo vás ztrestám magií!“

„Magie zeslábla,“ vykřikl jeden z mužů. „Hvězda jí vysála sílu. Všichni čarodějové říkali svá směšná slova a nic se nestalo. Dívali se zmateně a s hrůzou na své ruce a jen několik z nich mělo dost rozumu, aby utekli.“

„Já to myslím vážně!“ zvolal Mrakoplaš.

Zabijou mě, pomyslel si. Je konec. Už ani nevím, jak bych je oblafnul. Neumím čarovat, neumím blufovat, jsem jenom obyčejnej…

V hlavě se mu zavrtělo Zaklínadlo. Cítil, jak se mu přelévá mozkem jako ledová voda a vzpamatoval se. Chladný proud mu vtékal do levé ruky.

Levice se mu proti jeho vůli pozvedla, cítil, jak se mu ústa otvírají a jazyk pohybuje a jak mu ze rtů vychází podivný cizí hlas, starý a vysušený, který vyslovoval slabiky tak suše, že mu od rtů odlétaly v podobě prašných obláčků.

Zpod nehtů mu vytryskl oktarínový plamen a obtočil se kolem muže s holou hlavou. Ten se vzápětí ztratil v chladné a děsivé záři oktarínového světla. Modrý kruh nějakou dobu setrval na svém místě a pak beze stopy zmizel.

Po muži nezůstal ani obláček mastného kouře.

Mrakoplaš si s hrůzou prohlížel ruce.

Dvoukvítek a Bethan ho chytili z každé strany za ruku a táhli ho ochromeným zástupem, dokud se nedostali na volnou ulici. V jednom okamžiku, když museli uhnout z hlavní ulice, čaroděje málem roztrhli, ale nakonec se dohodli. Pospíchali dál a Mrakoplašovy nohy se sotva dotýkaly země.

„Kouzla,“ mumlal vzrušeně, opilý vlastní silou. „Já jsem čaroval…“

„Jasně,“ uklidňoval ho Dvoukvítek.

„Chceš, abych udělal nějaké kouzlo?“ ptal se Mrakoplaš. Namířil prstem na psa, který běžel kolem, a vykřikl:

„Húúú.“ Pes se na něj ukřivděně podíval.

„Nejlepší by bylo, kdybys dokázal, aby naše nohy běžely mnohem rychleji,“ navrhla mu zasmušeně Bethan.

„Jasně!“ vykřikl Mrakoplaš. „Nohy! Běžte rychleji! Koukněte, fakt běží rychleji!“

„To je tím, že naše nohy mají mnohem víc rozumu než ty,“ komentovala situaci Bethan. „Kudy teď?“

Dvoukvítek se rozhlédl po spleti uliček, které se od nich rozbíhaly na všechny strany. Kus za nimi se ozýval křik mnoha hlasů.

Mrakoplaš se vytrhl svým společníkům ze sevření a nejistým krokem vykročil nejbližší uličkou.

„Já to umím! Dokázal jsem to!“ vykřikoval z plných plic. „Jen se všichni dobře dívejte, já vám…“

„Je v šoku,“ řekl Dvoukvítek.

„Proč?“

„Nikdy předtím neudělal ani jediné kouzlo.“

„Ale vždyť je to čaroděj!“

„Ono je to trochu složité,“ hodil přes rameno Dvoukvítek, který se rozběhl za Mrakoplašem. „A navíc bych nic nedal za to, že to vůbec nebyl on. Rozhodně ten hlas nezněl jako jeho vlastní. No tak, uklidni se, kamaráde.“

Mrakoplaš na něj upřel divoké, nevidoucí oči.

„A tebe proměním na růžový keř,“ prohlásil.

„Jasně, to víš že jo. To bude skvělé. Tak jenom pojď,“ promlouval k němu Dvoukvítek uklidňujícím hlasem a tahal ho za ruku.

Z okolních uliček už se začaly ozývat zvuky kroků a najednou se kolem objevilo několik lidí s hvězdami a zamířili k nim.

Bethan chytila Mrakoplaše za ruku a výhrůžně ji zvedla proti přicházejícím.

„Stůjte!“ vykřikla.

„Správně!“ vykřikl i Dvoukvítek. „Máme čaroděje a nebudeme váhat ho použít!“

„Myslíme to smrtelně vážně,“ zvolala zase Bethan a otočila Mrakoplašem jako korouhvičkou kolem dokola.

„Varujeme vás,“ zvolal Dvoukvítek. „Jsme těžce ozbrojeni! Cože?“ dodal Dvoukvítek.

„Povídám, kde je Zavazadlo,“ sykla Bethan Mrakoplašovi přes rameno.

Dvoukvítek se rozhlédl. Zavazadlo zmizelo.

Naštěstí Mrakoplaš jako hrozba fungoval dokonale. Lidé s hvězdami z něj měli zcela evidentně strach, a jak s ním Bethan otáčela kolem dokola, padali na zem a snažili se ukrýt jeden za druhého.

„No tak, kde je?“

„Jak to mám vědět,“ odpověděl Dvoukvítek.

„Je to přece tvoje Zavazadlo, ne?!“

„Jedním ze základních znaků turisty je, že často neví, kde má zavazadla,“ odpověděl jí Dvoukvítek. „Často se prochází samo. A myslím si, že bychom se raději neměli pídit po tom, proč.“

Davu pomalu začalo docházet, že se nic neděje a že Mrakoplaš jim není schopný vrhnout do tváře ani nadávku, natož aby na ně vrhl nějaká magická zaklínadla. Začali pomalu postupovat kupředu a ostražitě pozorovali jeho ruce.

Dvoukvítek s Bethan začali ustupovat. Dvoukvítek se rozhlížel kolem.

„Bethan?“

„Co je?“ odpověděla Bethan, aniž spustila pohled z postav, které se přibližovaly.

„Je to slepá ulička.“

„Víš to určitě?“

„Myslím, že poznám holou cihlovou zeď, když ji vidím.“

„Tak to v tom opravdu lítáme.“

„Co kdybych se jim pokusil vysvětlit, že —“

„Ne.“

„Hm.“

„Nemyslím, že tihle lidé by byli ochotni poslouchat nějaká vysvětlení,“ dodala Bethan.

Dvoukvítek pozoroval postupující dav. Jak jsme řekli, většinou byl k vlastnímu ohrožení naprosto nevšímavý. Proti všem zkušenostem totiž Dvoukvítek věřil, že kdyby si lidé popovídali, dali si spolu nějakou tu skleničku, ukázali si fotografie vnoučat a tak, všechno by se vyřešilo po dobrém. Věřil, že lidé jsou v zásadě dobří, ale že každý má tu a tam špatný den. Dav, který se k nim přibližoval ulicí, se v jeho přesvědčeních choval jako slon v porcelánu.

Kdesi za Dvoukvítkovými zády se ozval tichoučký zvuk a snad to ani nebyl zvuk, jen jakási zvláštní změna ve vzduchu.

Obličeje zástupu se náhle změnily. Lidé zděšeně otevřeli ústa, celý dav se jako na povel otočil a dal se na útěk.

„Co se stalo?“ zeptala se zmatená Bethan, stále ještě podpírající Mrakoplaše, který mezitím omdlel.

Dvoukvítek zíral na opačnou stranu, na rozlehlý skleněný výklad plný podivných předmětů a dveře s korálkovým závěsem. Nad dveřmi visel velký vývěsní štít, a když se poslední písmenko doplazilo na své místo, začal hlásat:

Zlatník pomalu otočil zlatem na malé kovadlince a doklepl na místo poslední podivně broušený diamant.

„Z trolího zubu, říkáte?“ zabručel a sehnul se, aby si svou práci prohlédl zblízka.

„Jo,“ kývl Cohen hlavou. „A jak jšem řekl, žbytek ši můžete nechat.“

„To je od vás opravdu velkorysé,“ prohlásil zlatník. Vypadal jako trpaslík, a když narazil na dobrý obchod, tak ho samozřejmě poznal. Povzdechl si.

„Vypadá to, že vám pošlední dobou kšeft moč nejde, čo?“ řekl Cohen a oknem krámku pozoroval skupinu lidí s prázdnými pohledy na druhé straně ulice.

„Časy jsou špatné.“

„Co je to támhle ža lidi, š těma rudejma hvěždama na čelech?“ zeptal se Cohen.

Malý zlatník ani nezvedl hlavu.

„Šílenci,“ odpověděl. „Říkají mi, abych přestal pracovat, protože se blíží hvězda. Já jim říkám, že mně nikdy žádná hvězda neublížila a že bych si přál, abych mohl totéž říci o lidech.“

Cohen zamyšleně přikývl a pozoroval, jak se od zástupu oddělilo šest mužů a vydalo se přes ulici ke zlatnictví. Byli vyzbrojeni vším možným a měli ve tvářích odhodlaný výraz štvané zvěře.

„Zvláštní,“ prohlásil Cohen.

„Jak vidíte, jsem částečně trpasličího původu,“ vykládal mu zlatník. „Říká se, že jeden z kouzelného rodu. Lidé s hvězdou věří, že hvězda nezničí Plochu, když se zřekneme veškeré magie. Asi mě jdou zase zbít. Tak to prostě chodí.“

Pozvedl malé klíšťky, ve kterých držel svůj poslední výrobek.

„To je nejpodivnější věc, kterou jsem kdy udělal,“ prohlásil. „Ale myslím, že to bude výjimečně praktické. Jak že jste říkal, že se to jmenuje?“

„Proti-téže,“ odpověděl Cohen. Podíval se na předmět tvaru dvojité podkovy, který mu ležel na dlani, otevřel ústa a vydal ze sebe několik bolestných chrochtavých zvuků.

Dveře se rozletěly dokořán. Muži se vhrnuli dovnitř a rozestavěli se kolem stěn. Byli zpocení a nejistí, ale jejich vůdce odstrčil Cohena bezohledně stranou a chytil trpaslíka pod krkem.

„Varovali jsme tě už včera, pidimužíku,“ prohlásil. „Je nám jedno, jak odsud potáhneš, ale taky by to mohlo bejt nohama napřed. Takže teď si s tebou pěkně —“

Cohen mu poklepal na rameno. Muž se vztekle otočil.

„Co chceš, dědku?“

Cohen mlčel, dokud se k němu muž úplně neotočil, a pak se usmál. Byl to takový pomalý, líný úsměv, který odhalil asi tři sta karátů z pokladu, který měl Cohen v ústech, a v místnosti se rozsvětlilo.

„Teď napočítám do tří,“ prohlásil přátelským tónem. „Jedna. Dva.“ Kostnatá noha vyletěla nahoru a jeho koleno se plnou silou zabořilo muži do rozkroku. Když se vůdce zapotácel, ukročil Cohen stranou a kostnatým loktem ho švihl do ledviny. Muž se zřítil k zemi jako býk na porážce a tam zůstal ležet ponořen do vlastního vesmíru bolesti.

Cohen se nad něj sklonil a řekl: „Tři.“ Samozřejmě že Cohen slyšel o poctivém boji, ale už v mládí se rozhodl, že s něčím takovým nechce mít nic společného.

Rozhlédl se po ostatních mužích a obdařil je svým jiskřivým úsměvem.

Měli se na něj podle všech pravidel vrhnout. Místo toho vykročil kupředu jeden, který se cítil v bezpečí díky tomu, že on měl těžký meč a Cohen nic. Pozvedl zbraň, přikrčil se a opatrným krokem začal kroužit kolem Cohena.

„Ne, takhle ne,“ zvolal Cohen a začal mávat rukama. „No tak, mladíku, děláš to úplně špatně!“

Muž se na něj úkosem podíval.

„To jsi ještě nikdy nedržel meč?“

Muž se napůl otočil ke svým společníkům, jako by u nich hledal nějaké vysvětlení.

„No, mockrát ne,“ odpověděl. „Občas.“ Znovu výhrůžně zamával těžkou čepelí.

Cohen pokrčil rameny. „Možná že zemřu, ale doufal jsem, že mě zabije někdo, kdo aspoň umí vzít meč do ruky,“ ušklíbl se.

Muž se podíval na vlastní ruce. „Co se ti na tom nezdá, vždyť ho držím dobře, ne?“ prohlásil pochybovačně.

„Podívej se, chlapče, já o těchhle věcech něco vím. Chtěl jsem říct, pojď sem na minutku a — dovolíš? tak, podívej, levá ruka přijde sem nahoru na hlavici a pravá zase sem — tak je to správně — a vidíš! Čepel ti vjede přesně do stehna.“

Když muž zařval a sevřel si probodnutou nohu, Cohen mu nonšalantním pohybem podkopl druhou a obrátil se ke zbývajícím mužům.

„Není vám to hloupé?“ prohlásil. „Proč se na mě nevrhnete všichni najednou?“

„Správně,“ ozval se mu u pasu nějaký hlas. Zlatník odkudsi vytáhl velkou a ošklivou válečnou sekeru, která slibovala přidat ke všem válečným hrůzám ještě tetanus.

Zbývající čtveřice chvilku posuzovala své možnosti a nakonec začala couvat ke dveřím.

„A koukejte si umejt čela!“ zamračil se na ně Cohen. „A každému řekněte, že se Cohen barbar hrozně naštve na každého, koho uvidí s takovou hvězdou na čele, jasný?“

Dveře se s prásknutím zavřely. Vzápětí do nich narazila sekera, odrazila se a usekla kus kůže z Cohenova sandálu.

„Odpusťte,“ omlouval se trpaslík. „Patřila mému dědečkovi. Používám ji na sekání dřeva.“

Cohen si opatrně ohmatal čelisti. Zdálo se, že se mu protézy dobře usadily.

„Kdybych byl vámi, stejně bych se odsud odstěhoval,“ řekl. Ale trpaslík už pobíhal po místnosti a do velkého koženého vaku sypal drahokamy a zlato z podnosů. Nářadí zastrkal do látkového pruhu s kapsičkami, ten sroloval a vložil do jedné kapsy a do druhé zasunul balíček s hotovými šperky. Pak přistoupil ke své kovadlince, uchopil ji za držadla, která měla po stranách, a s heknutím si ji hodil na rameno.

„Hotovo,“ řekl. „Můžeme jít.“

„Jdete se mnou?“

„No aspoň k městské bráně, jestli vám to nevadí,“ podíval se na něj trpaslík. „Nemáte mi to za zlé, že ne?“

„Vůbec ne. Ale tu sekeru nechte raději doma.“

Vyšli do odpoledního slunce. Ulice byla úplně opuštěná. Když Cohen otevřel ústa, objevila se ve všech okolních stínech veselá prasátka.

„Mám tady ve městě přátele, pro které se musím zastavit,“ obrátil se k trpaslíkovi. „Doufám, že jsou v pořádku. Jak se jmenujete?“

„Bezbrada.“

„Je tady někde místo,“ Cohen se na okamžik odmlčel, a než vyslovil další slova, s láskou si je pohýčkal, „kde bych dostal pořádný biftek?“

„Lidé s hvězdou zavřeli všechny hospody. Řekli, že je špatné sedět, jíst a pít, když —“

„Dobrý, dobrý, dál už to znám,“ ušklíbl se Cohen „Myslím, že tomu začínám rozumět. A co se podle nich vlastně může?“

Bezbrada se zamyslel. „Pálit věci,“ odpověděl nakonec. „V tom jsou dost dobří, řekl bych. Hlavně knihy a tak. Dělají takové ty velké táboráky.“

„Táboráky z knih?“

„Ano. Strašné, co?“

„To bych řekl!“ souhlasil s ním Cohen. Ta představa byla hrozná. Každý, kdo nějakou dobu žil pod širým nebem, znal cenu dobré tlusté knihy, kterou jste mohli rozdělávat oheň celou sezónu, pokud jste vytrhávali jednotlivé listy opatrně. A když jste si chtěli zakouřit a nemohli jste najít dýmku, kniha byla po ruce vždycky.

Cohen věděl, že lidé píšou do knih různé věci. Vždycky mu to připadalo jako strašlivé plýtvání papírem.

„Obávám se, že jestli na ně vaši přátelé narazili, jsou v nebezpečí,“ ozval se Bezbrada smutně, když šli bok po boku ulicí.

Zahnuli za roh a uviděli oheň. Hořel uprostřed ulice. Pár hvězdonošů na něj přihazovalo knihy, které nosili z nedalekého domu s vyraženými dveřmi. Stěny domu byly pomalovány hvězdami.

Zpráva o Cohenově přítomnosti se zatím neroznesla daleko. Spalovači knih si ho ani nevšimli. Cohen popošel k ohni a opřel se o blízkou zeď. V horkém vzduchu z hranice stoupaly kudrnaté oharky papíru a vznášely se až nad střechy.

„Co to děláte?“ zeptal se Cohen.

Jedna žena s hvězdou na čele si špinavou rukou odhrnula vlasy z očí, Upřeně se zadívala na Cohenovo levé ucho a řekla: „Zbavujeme Plochu špíny. Musíme ji očistit.“

Z domu vyšli dva muži a upřeli pohled na Cohena, přesněji na jeho ucho.

Cohen se natáhl a vzal ženě z rukou těžkou knihu, kterou nesla k ohni. Její desky byly vykládány podivnými rudými a zelenými kameny a ty se skládaly v jakési slovo. Ukázal knihu Bezbradovi.

„Nekrotelecornikon,“ přečetl trpaslík nápis. „Tu knihu používají čarodějové. Myslím, že je o tom, jak se spojit s mrtvými.“

„Nejsou na tom špatně, tihle čarodějové,“ zabručel Cohen a palcem a ukazováčkem zkoušel kvalitu papíru. Byl slabý a jemný. Velmi odpudivé, téměř živé písmo, které stránku pokrývalo, ho nechávalo lhostejným. Ano, kniha, jako je tahle, by mohla být člověku skutečným přítelem…

„Ano? Přejete si něco?“ obrátil se k jednomu hvězdonoši, který ho chytil za rameno.

„Všechny kouzelné knihy se musí spálit,“ oznámil mu muž. Mluvil poněkud nejistě, protože Cohenovy zuby v něm vzbuzovaly pocit, že něco není v pořádku.

„A proč?“ zeptal se ho Cohen.

„To nám bylo zjeveno.“

Cohenův úsměv byl ještě širší a ještě nebezpečnější.

„Myslím, že bychom měli jít dál,“ ozval se Bezbrada nervózně. Na ulici za nimi se objevila skupina hvězdonošů.

„A já si myslím, že bych měl někoho zabít,“ prohlásil Cohen a na tváři mu stále pohrával úsměv.

„Hvězda přikazuje, aby byl svět očištěn,“ vyjekl muž a začal ustupovat.

„Hvězdy nemluví,“ odpověděl mu Cohen a vytáhl meč.

„Jestli mě zabiješ, nastoupí na mé místo celé tisíce,“ blekotal muž, který narazil zády na zeď.

„Ano,“ přikývl Cohen. „Ale to není to podstatné, podstatné je to, že budeš mrtev, ne?“

Ohryzek začal muži poskakovat jako jojo. Zašilhal na Cohenův meč.

„No, ano, to je pravda,“ vypravil ze sebe nakonec „Víš co? Co kdybychom ten oheň uhasili?“

„To je nápad,“ kývl hlavou Cohen.

Bezbrada ho zatahal za opasek. Ostatní hvězdonoši se rozběhli k nim. Bylo jich hodně, většina z nich byla ozbrojena a zdálo se, že situace bere vážnější obrat.

Cohen na ně výhrůžně zahrozil mečem, pak se obrátil a dal se na útěk. Dokonce i Bezbrada měl co dělat, aby mu stačil.

„To mě podrž,“ zalapal po dechu, když zahnuli do další uličky. „Já si — v první chvíli — myslel, že s nima — chcete bojovat.“

„Utíkám jenom tak, aby byla psina.“

Když vyběhli na druhé straně z uličky, vrhl se Cohen za roh, přitiskl se ke zdi a vytáhl meč. Naklonil hlavu na stranu a poslouchal, jak se kroky jejich pronásledovatelů přibližují. Pak máchl čepelí ve výši břicha proti ústí uličky. Ozval se ošklivý zvuk, několik výkřiků, ale to už Cohen zase pádil dál svým zvláštním šouravým během, při kterém ho puchýře na nohou skoro nebolely.

S Bezbradou, který mu zasmušile dusal po boku, vběhl do hostince, jenž měl nad vchodem namalovanou velkou rudou hvězdu. S docela zanedbatelným výkřikem bolesti vyskočil na stůl, přeběhl ho, zatímco Bezbrada ho v téměř dokonalé choreografii podběhl, aniž se musel shýbat, a když Cohen na druhém konci seskočil, pádili opět bok po boku dál. Prokopali si cestu kuchyní a vyběhli do další uličky.

Ještě několikrát zahnuli za různé rohy a pak jako na povel vběhli do chladné chodby jednoho domu. Cohen se opřel o zeď a lapal po dechu, dokud se mu před očima nepřestaly dělat modré a zlaté hvězdičky.

„No,“ vydechl namáhavě, „tak co máš?“

„Hm,“ odpověděl Bezbrada, „jednu karafku.“

„Nic víc?“

„No, já musel běžet pod stolem, jestli sis náhodou nevšiml. Ty na tom ostatně nejsi o moc líp.“

Cohen vrhl nepřívětivý pohled na malý meloun, který se mu podařilo v běhu sebrat.

„Tady to musí být opravdu smutné časy,“ prohlásil a prokousl slupku.

„Nechceš si ho pokápnout olejem?“ nabízel mu Bezbrada karafku.

Cohen mlčel a díval se někam za trpaslíka.

Bezbrada se otočil. Byli ve slepé uličce, která byla prázdná, jen u vysoké cihlové zdi někdo nechal ležet velkou truhlici.

Cohen zíral právě na ni. Podal beze slova meloun trpaslíkovi a vyšel do slunečního světla. Bezbrada ho s údivem pozoroval. Cohen se opatrně plížil kolem truhlice, nebo alespoň tak opatrně, jak to jde, když vám kosti praskají jako plachetnice pod plnými plachtami. Potom do ní několikrát strčil mečem, ale velice opatrně, jako by čekal, že truhlice vybuchne.

„Je to jenom obyčejná truhlice,“ volal na Cohena trpaslík. „Co se ti na té bedně nelíbí?“

Cohen mu neodpověděl. S bolestivým vzdycháním si dřepl a pečlivě si prohlížel klíčovou dírku.

„Co je v ní?“

„To si ani nepřej vědět,“ odpověděl mu Cohen. „Buď tak hodný a pomoz mi, ano?“

„Klidně, ale tahle truhla…“

„Tahle truhla,“ prohlásil Cohen, „tahle truhla je —“ bezradně rozhodil rukama.

„Hranatá?“

„Tajemná!“

„Tajemná?“

„Jo.“

„Aha,“ zabručel trpaslík. Chvíli stáli a pozorovali truhlici.

„Ty, Cohene?“

„No?“

„Co znamená, že je tajemná?“

„No tajemná, to je —“ podíval se na truhlici. „Kopni do ní a uvidíš.“

Bezbrada se napřáhl a okovanou trpasličí botou kopl do truhlice, až to zadunělo. Cohen uskočil. Nic se nestalo.

„Aha,“ řekl spokojeně trpaslík. „Tajuplný znamená dřevěný, co?“

„Ne,“ odpověděl Cohen. „Takhle by se chovat neměla.“

„Je mi to jasné,“ prohlásil Bezbrada, kterému naopak nic jasného nebylo a pomalu si začínal myslet, že Cohen neměl chodit tolik na sluníčko. „A coby podle tebe měla ta bedna udělat? Utéct?“

„Jo. Nebo by ti taky mohla ukousnout nohu.“

„Aha,“ zabručel zase trpaslík a vzal Cohena trpělivě za ruku. „Pojď, tamhle je takový příjemný chládek. Na chvilku si tam sedneme a uvidíš, že se ti —“

Cohen se mu vytrhl.

„Pozoruje tuhle zeď,“ řekl. „Podívej, proto si nás vůbec nevšímá. Dívá se na tu zeď.“

„No ano, teď už to taky vidím,“ uklidňoval ho Bezbrada. „Samozřejmě, pozoruje tu zeď těma svýma malýma očkama a —“

„Nemluv jako idiot, žádný oči přece nemá,“ štěkl na něj Cohen.

„No promiň, promiň,“ omlouval se Bezbrada rychle. „Pozoruje tu zeď bez očí, promiň.“

„Myslím, že má nějaké starosti,“ pokračoval Cohen.

„No a i kdyby,“ odpovídal mu Bezbrada. „Myslím, že by ta truhla byla nejradši, kdybychom se sebrali a nechali ji tady samotnou.“

„Vypadá hrozně zmateně,“ dodal Cohen.

„Jistě, vypadá opravdu zmateně,“ přikývl trpaslík. Cohen se na něj podíval.

„Jak to ty můžeš vědět?“

Bezbradu napadlo, že se jejich role začínají podezřele obracet. Díval se střídavě z Cohena na bednu a naopak a ústa se mu při tom otvírala a zavírala.

„A jak to víš ty?“ obořil se na Cohena. Ale Cohen ho neposlouchal. Sedl si před truhlici, když budeme mít za to, že ta část s klíčovou dírkou je předek, a velice upřeně ji pozoroval. Bezbrada ustoupil. To je opravdu zvláštní, pomyslel si v duchu, ale já mám pocit, že mě ta legrační bedna pozoruje.

„Tak podívej,“ prohlásil Cohen, „já vím, že my dva jsme si nepadli zrovna do oka, ale oba hledáme někoho, o koho máme starost, je to tak?“

„No, já bych to —“ začal Bezbrada, ale pak si uvědomil, že Cohen mluví k bedně.

„Tak mi řekni, kam šli?“

A zděšený Bezbrada v hrůze přihlížel, jak Zavazadlo vystrčilo ze dna stovky malých nožiček, poodstoupilo, pak se plnou rychlostí rozeběhlo a narazilo do zdi. Kolem se rozletěly nepálené cihly a ze zdi se vyvalil oblak prachu.

Cohen nahlédl do otvoru. Na druhé straně bylo malé špinavé skladiště. Zavazadlo stálo uprostřed a vyzařovalo nesmírné rozpaky.

„Do krámu!“ zavolal Dvoukvítek.

„Je tady někdo?“ ptala se Bethan.

„Grrrm!“ prohlásil Mrakoplaš.

„Myslím, že bychom ho měli někam posadit a dát mu sklenici vody,“ prohlásil Dvoukvítek. „Jestli tady nějaká je.“

„Je tady všechno možné,“ hlásila Bethan.

Místnost byla plná polic a police byly plné věcí. Věci, které se do nich nevešly, visely v chomáčích od temného stropu. Po zemi se povalovaly krabičky a sáčky s všemožným obsahem.

Zvenku sem nedoléhal jediný zvuk. Bethan se ohlédla a snadno zjistila proč.

„V životě jsem neviděl pohromadě tolik krámů,“ prohlásil Dvoukvítek.

„Jenže je jedna věc, kterou tady nemají,“ oznámila jim Bethan.

„Jak to můžeš tak jistě vědět?“

„Stačí se podívat. Právě jim došly východy.“

Dvoukvítek se otočil. Tam, kde byly před chviličkou dveře a výkladní okno, byly teď police plné věcí. A vypadaly, jako by tam stály od nepaměti.

Dvoukvítek posadil Mrakoplaše na starou rozvrzanou židli a s pochybovačným pohledem začal prohlížet police. Byly tam krabice plné hřebíků a kartáčů na vlasy. Byly tam tyče mýdla vybledlé stářím. Celá jedna police byla plná kelímků voňavé koupelové soli, na které někdo připevnil neumělé tabulky s ještě neumělejšími nápisy, že koupelová sůl je dárek nad dárky. Taky tam byla silná vrstva prachu.

Bethan prohlížela police na druhé straně místnosti a najednou se zasmála.

„Pojď se podívat na tohle!“ zvolala.

Dvoukvítek se podíval. Bethan držela v ruce — no byl to maličký kopec s pavilonkem nahoře. Pavilonek byl polepen drobnými mušličkami a majitel napsal na střechu „Speciální suvenýr“. Střecha se samozřejmě otvírala, hrála jednoduchou sladkou melodii a dovnitř se daly naskládat například cigarety.

„Už jsi někdy viděl něco takového?“ smála se Bethan. Dvoukvítek zavrtěl hlavou. Ústa měl otevřená dokořán.

„Není ti nic?“ zeptala se ho Bethan.

„Je to ta nejkrásnější věc, kterou jsem v životě viděl.“

Nad hlavami se jim ozvalo tiché bzučení. Zvedli hlavy. Z temnoty u stropu se spouštěla černá koule. Na jejím povrchu se rozsvěcovala a zase zhasínala malá červená světélka. Jak ji tak pozorovali, otočila se a upřela na ně jedno velké skleněné oko. To oko vypadalo výhrůžně. Zdálo se, že dává najevo, že vidí něco velice nechutného.

„Haló!“ zvolal znovu Dvoukvítek.

Nad okrajem pultu se objevila hlava. Vypadala dost rozzlobeně.

„Doufám, že máte v úmyslu za tu věc zaplatit,“ prohlásila hlava ošklivým tónem. Její výraz naznačoval, že čeká, že Dvoukvítek řekne „samozřejmě“, a ona mu stejně nebude věřit.

„Za tohle?“ ozvala se Bethan. „To bych si nekoupila, ani kdybyste mi do toho přidal hrst diamantů.“

„Já to koupím,“ ozval se dychtivě Dvoukvítek. „Kolik?“ a sáhl do kapsy. Najednou se zasmušil.

„Jenže já nemám žádné peníze. Všechny jsem nechal ve svém Zavazadle,“ začal smutně. „Ale mohl bych…“

Hlava zaprskala. Potom zmizela za pultem a vynořila se za vzorky kartáčků na zuby.

Patřila velmi malému mužíkovi, který se skoro ztrácel v zelené zástěře. „Nemáte peníze?“ ušklíbl se. „Takže vy si klidně přijdete do mého obchodu bez peněz…“

„My jsme původně ani nechtěli,“ vysvětloval mu rychle Dvoukvítek. „Vlastně jsme si ani nevšimli, že tady je.“

„Nebyl tady,“ prohlásila rozhodně Bethan. „Je kouzelný, že?“

Malý obchodník zaváhal.

„No,“ zdráhavě souhlasil, „trošičku.“

„Trošičku?“ řekla Bethan. „Trošičku kouzelný?“

„Opravdu jenom trošičku,“ připouštěl a pomalu ustupoval. „No dobře,“ uznal nakonec porážku, když ho Bethan nepřestávala upřeně pozorovat. „Je kouzelný. Nemůžu s tím nic dělat. Takže se ty pitomé dveře znovu objevily a zase zmizely, že?“

„Správně, a ta věc, co se spustila od stropu, se nám taky ani trochu nelíbí.“

Zvedl hlavu a zamračil se. Potom prošel dveřmi s korálkovým závěsem, který se napůl ztrácel za zbožím. Z vedlejší místnosti k nim dolehlo hlasité bzučení a cinkání a černá koule zmizela ve stínech u stropu. Místo ní se nejdřív objevil svazek bylinek s cedulkou, která je označovala jménem Dvoukvítkovi naprosto neznámým a doporučovala je k přípravě skvělého čaje na spaní. Pak kompletní starobylé brnění a nakonec vycpaný krokodýl, jenž měl neuvěřitelně věrný výraz bolesti a překvapení.

Zezadu se znovu vynořil majitel krámku.

„Už je to lepší?“ vyptával se.

„No trochu se to vylepšilo,“ přikývl Dvoukvítek v rozpacích. „Mně se nejvíc líbily ty byliny.“

V tom okamžiku Mrakoplaš zasténal. Bylo vidět, že přichází k vědomí.

Existují tři základní teorie, které vysvětlují fenomén mizejících obchodů, tabernae vagantes, jak se jim odborně říká.

První tvrdí, že se před tisíci lety někde v mnohovesmíru vyvinula rasa, která měla zvláštní schopnost levně nakupovat a draze prodávat. Netrvalo dlouho a ovládali obrovskou mezihvězdnou říší, kterou nazvali Prodejminium. Ti nejchytřejší z jejich společenstva vyvinuli speciální pohonné jednotky, které jim umožňovaly prolomit černé stěny vesmíru s celými obchody a tak otevřít nepředstavitelné množství nových trhů a odbytišť. Ještě teď, dlouho potom, kdy světy Prodejminia zmizely ve výhni jejich zanikajícího vesmíru, roznášejí potulné obchody a obchůdky zboží a prohryzávají si cestu stránkami kosmu jako červ třídílným románem.

Druhá teorie dokazuje, že tajemní obchodníci a jejich obchůdky jsou výtvory laskavého osudu a je jim přiřčena role dobré víly, která dodá pravou věc v pravý čas.

Třetí teorie tvrdí, že jsou to jen geniálně vymyšlená zařízení k obcházení platby daně z přidané hodnoty.

Všechny tři teorie, i když se tak zásadně liší, mají dvě věci společné. Za prvé to, že se pokoušejí vysvětlit tolikrát pozorovanou skutečnost, a za druhé to, že se všechny strašlivě mýlí.

Mrakoplaš otevřel oči a s pohledem nehybně upřeným na vycpaného ještěra zůstal chvíli ležet. Nebyla to zrovna ta nejlepší věc, na kterou mohly člověku padnout oči, když se probudil z ošklivých snů.

Magie! Tak takové to je! Žádný div, že se mágové nijak moc nevěnují sexu!

Mrakoplaš věděl, jaké to je, dosáhnout orgasmu, kdysi jich sám několik zažil a některé dokonce i v dámské společnosti, ale nic z jeho zkušeností se nemohlo vyrovnat tomu úžasnému, žhavému okamžiku, kdy mu celým tělem proletěla vlna modrobílého ohně a ze špiček prstů mu vytryskl proud syrové magie! Naplnilo ho to, nadlehčilo a on plul na zpěněné vlně základní síly. Není divu, že mágové bojují o moc.

A tak dále. Jenže tohle všechno neměl na svědomí Mrakoplaš, ale Zaklínadlo v jeho hlavě. Začal Zaklínadlo upřímně nenávidět. Byl si skoro jistý, že kdyby bylo nevyplašilo všechna ostatní malá zaklínadla, která se pokusil naučit, mohl z něj být průměrný čaroděj a bez obtíží by se uživil.

Kdesi v hloubi Mrakoplašovy otlučené duše blýskl zubem červík vzpoury.

Dobrá, pomyslel si. Při první příležitosti, která se naskytne, půjdeš zpátky do Oktáva!

Posadil se.

„Kde to jsme, u všech čertů?“ ozval se slabým hlasem a rychle si rukama sevřel hlavu, aby se mu nerozpadla.

„V obchodě,“ odpověděl mu Dvoukvítek pohřebním hlasem.

„Doufám, že se tady dostanou i nože, protože bych si potřeboval uříznout hlavu,“ zasténal Mrakoplaš. Něco na tvářích jeho přátel způsobilo, že najednou vystřízlivěl.

„To byl jenom vtip,“ uklidňoval je. „No skoro vtip. Proč jsme v tom obchodě?“

„Nemůžeme ven,“ řekla Bethan.

„Zmizely totiž dveře,“ dodával Dvoukvítek další podrobnosti.

Mrakoplaš se postavil na roztřesené nohy.

„Oh,“ prohlásil. „Je to jeden z těch obchodů?“

„No ano,“ ozval se teď opatrně majitel krámku. „Je opravdu kouzelný, mizí a objevuje se, ano, ale ne, neřeknu vám proč, protože…“

„Mohl bych dostat sklenici vody?“ ozval se slabým hlasem Mrakoplaš.

Majitel obchodu se zatvářil dotčeně.

„Nejdřív nemáte peníze, potom chcete sklenici vody,“ odsekl. „Nezdá se vám, že je to jako s tím prstem a rukou a…“

Bethan zavrčela a vyrazila přes místnost k malému mužíkovi. Ten se sice pokusil ucouvnout, ale už bylo pozdě.

Chytila ho vpředu za zástěru a zvedla ho tak, aby mu viděla přímo do očí. šaty sice měla potrhané, vlasy neupravené, ale i tak se pro tu chvíli stala symbolem všech žen, které kdy přistihly chlapa, jenž palcem přidává jedné z misek na vahách života.

„Čas jsou peníze,“ zasyčela mu do tváře. „Máš třicet vteřin na to, abys mu donesl sklenici vody. To je docela slušný obchod, nezdá se ti?“

„No řeknu ti,“ řekl Dvoukvítek tiše Mrakoplašovi, „ta když se rozzlobí, tak je opravdu zlá, co?“

„No,“ přikývl Mrakoplaš bez znatelného nadšení.

„Dobrá, dobrá,“ uklidňoval ji majitel, který byl očividně otřesen.

„A pak nás pustíš ven,“ dodala Bethan.

„Jasně, to se mi docela hodí. Stejně jsem neměl v úmyslu prodávat. Zastavil jsem se na pár vteřin jenom proto, abych si zaměřil polohu, a vy jste vlezli dovnitř!“

Odšoural se korálkovým závěsem do vedlejší místnosti a vrátil se se sklenicí vody.

„Hezky jsem mu ji odpustil, aby byla studená,“ oznámil a vyhýbal se Bethaninu pohledu.

Mrakoplaš se podíval na tekutinu ve sklenici. Pravděpodobně byla původně docela čistá, ale o poháru už se to říci nedalo. Každý, kdo by vodu vypil, by zahubil desítky nevinných bacilů a bakterií.

Opatrně sklenici odložil.

„A já si teď dám pořádnou koupel,“ oznámila Bethan tónem, který nepřipouštěl odmluvy, a odešla dveřmi s korálkovým závěsem.

Majitel obchodu neurčitě zamával rukou a prosebně se zadíval na Dvoukvítka a Mrakoplaše.

„Není zlá,“ vysvětloval mu Dvoukvítek. „Bude si brát jednoho našeho přítele.“

„A on už to ví?“

„Vypadá to, že vám ten meziplanetární obchod poslední dobou moc nejde, co?“ zeptal se Mrakoplaš s tak účastným výrazem, jaký jen dokázal vykouzlit.

Mužík pokrčil rameny. „Asi byste tomu nevěřil. Víte, naučíte se nic moc nečekat, prodáte něco tu a něco tam, prostě si tak akorát vyděláte na živobytí. Ale ti lidé, se kterými se dneska člověk setká! Myslím ty s rudými hvězdami na čelech, no řeknu vám, já měl sotva čas otevřít obchod a oni už mi začali vyhrožovat, že mi ho vypálí. Prý je příliš kouzelný. No a co jim máte říct? Samozřejmě že je kouzelný.“

„Takže je jich tady hodně, co?“ zeptal se Mrakoplaš.

„Teď se objevili po celé Ploše, příteli. Ale neptejte se mě proč.“

„Oni věří, že ta Rudá hvězda narazí do Plochy,“ vysvětlil mu Mrakoplaš.

„A narazí?“

„Moc lidí si to myslí.“

„To je škoda. Obchod tady docela šel. Příliš kouzelný obchod! Budou povídat! Co je vlastně na magií špatného, to mi řekněte!“

„Co budete dělat?“

„Přestěhuju se do nějakého jiného vesmíru, je jich kolem…“ odpověděl majitel krámku bezstarostně. „Děkuju, že jste mně o té hvězdě řekli. Mohu vás někde vyložit?“

Zaklínadlo v duchu Mrakoplaše koplo.

„E, snad ani ne,“ poděkoval Mrakoplaš. „Myslím, že bude nejlepší, když zůstaneme tady. Rádi bychom to viděli.“

„Takže vy se té hvězdy nebojíte?“

„Hvězda je život, ne smrt,“ odpověděl zvláštním hlasem Mrakoplaš.

„Co jsi to řekl?“

„Co jsem řekl?“

„Udělal jsi to zase,“ zamračil se na něj Dvoukvítek a ukázal na něj obviňujícím prstem. „Říkáš různé věci a pak nevíš, že jsi je řekl!“

„Řekl jsem, že raději zůstaneme,“ bránil se Mrakoplaš.

„Ne, ty jsi řekl, že hvězda je život, ne smrt,“ nevzdával se Dvoukvítek. „Hlas jsi měl, jako když hoří starý pergamen. Že měl?“ obrátil se k majiteli obchodu.

„To je pravda,“ potvrdil mužíček. „A taky bych řekl, že … měl nepřítomný výraz v očích.“

„Takže to bylo zase Zaklínadlo,“ znechuceně prohlásil Mrakoplaš. „Snaží se mě ovládnout. Ví, co se stane, a myslím, že se chce vrátit do Ankh-Morporku. A já taky,“ dodal vzdorovitě. „Můžete nás vyhodit tam?“

„To myslíte to velké město na Ankhu? To rozlehlé místo, co páchne močůvkou?“

„Má dlouhou a vznešenou minulost,“ odpověděl škrobeně Mrakoplaš s ublíženou pýchou lokálního patriota.

„No, mně jsi to tak nepopisoval,“ vložil se do řeči Dvoukvítek. „Mně jsi tvrdil, že je to jediné město, které už začalo jako zkažené.“

Mrakoplaš se zatvářil rozpačitě. „No jo, ale je to můj domov, moje rodné město, ne?“

„No, já vždycky říkám,“ ozval se majitel, „že domov je tam, kde si člověk pověsí klobouk.“

„Hm, nevím,“ začal Dvoukvítek, který měl rád ve všem ‚jasno, „tam, kde si pověsíte klobouk, je prostě věšák na klobouky. Domov je…“

„Půjdu připravit vaši cestu domů,“ ozval se spěšně majitel krámku, když se Bethan vrátila do místnosti. Rychle se kolem ní protáhl.

Dvoukvítek šel za ním.

Za závěsem byla malá místnost s postelí, špinavým sporákem a třínohým stolkem. Pak majitel obchůdku něco provedl se stolem, ozval se zvuk podobný zvuku zátky vytahované z hrdla láhve a v místnosti se od zdi ke zdi rozlil vesmír.

„Ničeho se nebojte,“ uklidňoval Dvoukvítka majitel, když kolem nich plula souhvězdí.

„Já se nebojím,“ odpověděl Dvoukvítek a oči se mu leskly.

„Aha,“ přikývl majitel obchodu trochu zklamaně. „Ten vesmír stejně není skutečný, vytváří ho právě tahle místnost.“

„A vy se můžete opravdu přenést kamkoliv?“

„To ne!“ odpověděl obchodník hluboce šokován. „Má to vestavěno množství pojistek a ochranných systémů. Nemělo by přece smysl cestovat někam, kde není vhodné, nebo dokonce žádné odbytiště nebo trh, že? A taky potřebujete vhodnou zeď, kde byste se mohl objevit, že ano. Aha, tady, tohle je váš vesmír. Vždycky jsem si říkal, že je takový droboučký. Spíš takový vesmírek…“

Tak, tady máme temné nekonečno vesmíru, myriády hvězd zářící jako rozsypaný diamantový prach nebo, jak říkají někteří, jako obrovské koule vodíku, které vybuchly kdesi daleko od nás. Ale je známo, že někteří lidé toho moc namluví.

Vzdálená světélka začal zastírat stín, který byl temnější než sám vesmír.

A odsud se zdál i větší, protože vesmír není ve skutečnosti nijak velký, zdá se vám takový, když jste uvnitř. Planety velké jsou, ale u nich se s tím počítá a co je zvláštního na tom, být takový, jaký se od vás čeká, že budete?

Ten temný tvar, který zakrývá hvězdy jako neslyšné boží kroky, to není planeta.

Je to želva, dlouhá od špičky své meteority dolíčkované hlavy ke špičce pancéřového ocasu šestnáct tisíc kilometrů.

Velká A’Tuin je obrovská. Gigantické ploutve se pomalu zvedají a dopadají a mačkají vesmír do podivných tvarů. Zeměplocha pomalu klouže oblohou jako královská galéra. Ale i Velká A‘Tuin teď zápasí, protože se noří z hlubin vesmíru a pracně vzdoruje děsivému tlaku na slunečních mělčinách. Tady, na pobřeží světla, je magie slabší. Bude to sice trvat ještě mnoho dalších dnů, ale Zeměplochu nakonec smete tlak reality.

Velká A‘Tuin to ví, ale vzpomíná si, že něco podobného už před mnoha tisíci lety udělala.

Oči vesmírné želvy, rudě světélkující v záři hvězdy, nejsou však upřeny na ni, ale na úzký pás vesmíru vedle ní …

„Dobře, ale kde vlastně jsme my?“ zeptal se Dvoukvítek. Majitel obchodu, shrbený na své židli, jen pokrčil rameny.

„Já myslím, že nejsme nikde,“ odpověděl nakonec. „Jsme v cotangenciálním nesouladu nebo rozporu, řekl bych. Ale možná že se mýlím. Obchod většinou ví sám nejlíp, co má dělat.“

„Tím chcete říct, že vy to nevíte?“

„No, sem tam jsem se něčemu přiučil.“ Obchodník se vysmrkal. „Občas přistanu na světě, kde takovým věcem rozumějí.“ Obrátil ke Dvoukvítkovi pohled malých smutných oček. „Vy máte laskavou tvář, pane. Vám to klidně řeknu.“

„Co mi řeknete?“

„Víte, není to žádný život, starat se o obchod. Nikde se nemůžete usadit, stále v pohybu, pořád otevřeno.“

„A proč tedy někde nezůstanete nastálo?“

„No, právě v tom to je. Nemůžu. Spočívá na mně kletba, abyste věděl. Je to strašlivá věc.“ Znovu se vysmrkal.

„A ta kletba vás odsoudila k tomu, abyste prodával v tomhle obchodě?“

„Navěky, pane, navěky. A pořád musím mít otevřeno! Už čtyři sta let! To ten čaroděj, víte? A já udělal hroznou věc.“

„On byl v obchodě?“

„No právě. Vzpomínám si přesně, co z mého zboží chtěl, ale když o něj požádal, tak já… já udělal jen takový ten zvuk, jako když chcete písknout, jenže dovnitř.“ Předvedl.

Dvoukvítek se zachmuřil, ale byl to laskavý člověk, připravený vždycky odpouštět.

„Aha,“ řekl pomalu. ‚Ale přesto…“

„To není všechno!“

„Oh.“

„Řekl jsem mu, že o něco takového v poslední době nebyl žádný zájem.“

„A předtím jste písknul, jak jste říkal?“

„Ano a možná že jsem se i trochu ušklíbl.“

„Á jé. Neřekl jste mu náhodou taky šéfe?“

„No, možná, možná že jsem mu tak řekl.“

„Hm.“

„Ale to pořád ještě není všechno.“

„Vážně?“

„No právě. Řekl jsem mu, že mu zboží objednám a že se může zastavit příští den ve stejnou dobou.“

„No, to by to skoro napravilo,“ pokýval hlavou uklidněný Dvoukvítek. Patřil k těm několika lidem v celém mnohovesmíru, kterým nevadilo, když jim obchodníci požadovanou věc objednávali a chtěli za ni mnohem vyšší cenu. Ta měla pokrýt náklady spojené s objednávkou a poštovným a pokrývala vlastně neschopnost obchodníků objednat příslušné zboží s pravidelnou dodávkou.

„Ten den jsem zavřel dřív.“

„Aha.“

„Lomcoval klikou, ale já měl na dveřích tabulku, víte takovou, co se na ni píše třeba ‚Přejímka zboží‘ nebo ‚Pro nemoc zavřeno‘. Slyšel jsem, jak buší do dveří, ale já se jen zasmál.“

„Vy jste se smál?“

„Jo. Asi takhle: chachacháááá!“

„Myslím, že to nebylo právě nejchytřejší,“ zavrtěl Dvoukvítek hlavou.

„Já vím, teď už to vím. Otec mi vždycky říkal: ‚Nikdy se nepleť do záležitostí mágů a čarodějů…‘ Pak jsem ho slyšel křičet něco o tom, že už nikdy nikomu nezavřu před nosem a spoustu podivných slov, kterým jsem nerozuměl, a obchod potom… bylo to hrozné, on oživl!“

„A od té doby se takhle touláte vesmírem?“

„Ano. Doufám, že jednoho dne narazím na čaroděje a možná budu mít na skladě věc, kterou bude chtít. Ale do té doby jsem odsouzen k tomu, toulat se z místa na místo —“

„To bylo ale strašné, udělat něco takového,“ řekl Dvoukvítek.

Prodavač si utřel nos do zástěry. „Děkuju vám.“

„Ale ani za to na vás nemusel seslat tak strašnou kletbu,“ dodal Dvoukvítek.

„Aha, no ano, máte pravdu.“ Majitel si uhladil zástěru a učinil statečný pokus se sebrat. „No ale všechny ty řeči vás do Ankh-Morporku nedostanou, že?“

„Víte, co je legrační? Že já si koupil svoje Zavazadlo v podobném krámku, jako je ten váš. Byl jiný, ale podobný.“

„Ach ano, je nás několik,“ přikývl majitel a obrátil se nazpět ke stolu. „Obávám se, že ten čaroděj byl velice netrpělivý.“

„Navěky se toulat vesmírem,“ žasl Dvoukvítek.

„Tak tak. A k tomu ještě musíte šetřit pro případ, že by se vynořila kríze.“

„Kríze?“

„No, krízy, to jsou takové —“ majitel krámku se zarazil a zamyšleně svraštil čelo. „Víte, teď si už nějak nemohu vzpomenout, už je to tak dávno. Knizy, krýsy…“

„Něco jako hodně velké myši, které všechno sežerou?“

„Jo, to bude asi ono.“

„Počkej, nad něčím to přemýšlí,“ zarazil ho Cohen. Bezbrada unaveně zvedl hlavu. Bylo to příjemné, sedět klidně ve stínu. Došel právě k názoru, že ve chvíli, kdy se pokusil uprchnout z města plného šílenců, vydal se dobrovolně do rukou jednomu z nich. Přemýšlel, jestli bude mít dost času, aby toho mohl alespoň litovat.

Tajně doufal, že ano.

„Jasně že to myslí,“ přisvědčil trpce. „To přece vidí každý.“

„Myslím, že je to najde.“

„Ach, můj bože.“

„Chyť se toho!“

„Zbláznil ses?“ prohlásil Bezbrada.

„Já tu věc znám, věř mi. Nebo tady chceš zůstat se všemi těmi hvězdonoši? Možná že by si s tebou docela rádi popovídali.“

Cohen se přitočil k Zavazadlu, vyskočil na něj a obkročmo se posadil na víko. Zavazadlo si ho nevšímalo.

„Pospěš si,“ prohlásil. „Mám pocit, že každou chvilku vyrazí.“

Bezbrada pokrčil odevzdaně rameny a vyškrábal se za Cohena.

„Jo?“ začal. „A jak si myslíš, že to prove—“

Ankh-Morpork! Perla měst!

Samozřejmě, že to není zcela přesný popis, město nebylo ani kulaté, ani lesklé, ale i jeho největší nepřátelé by připustili, že když už ho chcete k něčemu přirovnat, pak by to mohla být hromada odpadků, pokrytá nezdravým slizem umírajícího hlemýždě.

Byla i větší města. Byla bohatší. Jistě existovala krásnější města. Ale ani jedno z měst mnohovesmíru nemohlo Ankh-Morporku konkurovat co do zápachu.

Prastaří, kteří znali všechny vesmíry a znali zápach Kalkuty, Xrcu i skličujícího Marsportu se shodovali na tom, že i tyhle dokonalé ukázky nasální poezie jsou pouhé stíny v porovnání se slavným pachem Ankh-Morporku.

Můžete mluvit o rybářských molech. Můžete mluvit o česneku. Můžete vzpomenout Francii[16]. Pokračujte. Ale když jste necítili Ankh-Morpork za horkého letního dne, necítili jste nic!

Jeho občané jsou na to pyšní. Když je opravdu hezky, vynášejí si židle před domy, aby si odér skutečně vychutnali. Nafukují tváře, poklepávají si na prsa a trousí veselé poznámky o jeho jemných charakteristikách. Postavili morporskému ovzduší dokonce sochu, která má připomínat památnou událost z nedávné historie. Tenkrát se oddíly nepřátelské země pokusily jedné noci město přepadnout a podařilo se jim vyšplhat až na vrcholky hradební zdi. Tam vojáci s hrůzou zjistili, že se jim začaly rozpadat nosní ucpávky. Bohatí kupci, kteří žili dlouhá léta v zahraničí, si posílali domů pro speciálně zajištěné a zapečetěné lahve morporského vzduchu, pak si je v daleké cizině otvírali a čichali tu sílu, která jim vháněla slzy do očí.

Morporské povětří už mělo takovou moc.

Je jediný způsob, jak popsat účinek, který měl ankh-morporský vzduch na nos náhodného návštěvníka, a to zase jen pomocí přirovnání.

Představte si látku s tartanovou kostkou. Posypte ji konfetami. Pusťte na ni světla barevné hudby.

Vezměte chameleona.

Položte ho na tartan.

A pozorně ho pozorujte.

Vidíte?

To všechno vysvětluje, proč Mrakoplaš okamžitě potom, kdy se obchod zhmotnil vAnkh-Morporku, prohlásil:

„A jsme tady!“ Bethan zbledla a Dvoukvítek, který měl velmi špatný čich, se zeptal: „Jak to víš?“

Bylo to dlouhé odpoledne. Zhmotnili se v reálném vesmíru v mnoha městech a na mnoha zdech, protože, jak prohlásil majitel, v magickém poli Zeměplochy se výjimečně špatně určovaly přesné souřadnice.

Většina města byla napůl prázdná a patřila potulným skupinám bláznivých hvězdonošů.

„Odkud proboha všichni vylezli?“ ptal se Dvoukvítek, když prchli před dalším pomateným zástupem.

„V každém normálním člověku se ukrývá šílenec, který se občas pokouší dostat ven,“ prohlásil majitel. „Alespoň tak si to představuju já. Nikdo se nezblázní rychleji, než naprosto normální člověk.“

„To nedává smysl,“ zamračila se na něj Bethan, „a jestIi ano, tak se mi to nelíbí.“

Hvězda už byla větší než slunce. Dnes nebude žádná noc. Na vzdáleném obzoru pracně zacházelo zeměplošské slunce, ale celkový dojem, kterým působilo i tak dost ošklivé město v rudém svitu, byl strašlivý. Vypadalo jako obraz, který namaloval po proflámované noci šílený malíř krémem na boty.

Ale byl to domov. Mrakoplaš se rozhlédl prázdnou ulicí na obě strany a cítil se téměř šťastný.

V podvědomí mu kopalo Zaklínadlo jako šílené, ale toho si nevšímal. Možná že skutečně magie slábla s tím, jak se hvězda přibližovala, nebo možná že měl Zaklínadlo už tak dlouho v hlavě, že si vypěstoval určitou duševní imunitu, ale zjistil, že mu může celkem úspěšně vzdorovat.

„Jsme určitě v docích,“ prohlásil bez zaváhání. „Cítíte ten mořský vzduch?“

„Oh,“ ozvala se Bethan, která se opírala o zeď. „Jasně.“

„To je, pane, tím ozonem,“ tetelil se Mrakoplaš. „To je nějaký vzduch!“ Zhluboka se nadechl.

Dvoukvítek se obrátil na majitele obchodu.

„Tak vám přeju, abyste brzo našel svého čaroděje,“ kývl na něj. „Je mi líto, že jsme nic nekoupili, ale mám všechny peníze v Zavazadle.“

Majitel obchodu mu něco vtiskl do ruky.

„To je malý dárek pro vás,“ řekl. „Budete ho potřebovat.“

Potom zmizel v krámku, zvonek nad dveřmi zacinkal, tabule s nápisem, „Zastavte se i zítra pro čerstvé pijavky“ a „Lízátka zde“ narazila bezradně do skleněné výplně dveří a obrysy obchodu vybledly. Vzápětí se objevila cihlová zeď, jako by tady nikdy nic jiného nebylo. Dvoukvítek nejistě natáhl ruku a dotkl se stěny, protože tomu stále ještě nemohl uvěřit.

„Co je v tom sáčku?“ chtěl vědět Mrakoplaš.

Sáček nebo spíš menší papírová taška ze silného hnědého papíru měla ucha z provázku.

„Jestli teď vystrčí nožičky,“ prohlásila Bethan, „tak o ní nechci ani slyšet.“

Dvoukvítek nahlédl dovnitř a vytáhl předmět, který v něm byl uložen.

„A to je všechno?“ zeptal se Mrakoplaš. „Domeček polepený mušličkama?“

„Je velmi užitečný,“ bránil svůj poklad Dvoukvítek. „Dají se do něj ukládat cigarety.“

„A jediné, co opravdu potřebuješ, jsou cigarety, co?“ pošťuchoval ho Mrakoplaš.

„Mně by se hodila láhev dobrého opalovacího oleje,“ ozvala se Bethan.

„Tak pojďte,“ pobídl je Mrakoplaš a vykročil po ulici. Ostatní se vydali za ním.

Dvoukvítka napadlo, že tady by možná byla na místě nějaká slova útěchy, takový tichý rozhovor s Bethan, který by ji odvrátil od smutných myšlenek a dodal jí trochu optimismu.

„Nebuď smutná,“ začal. „Pořád ještě je naděje, že Cohen zůstal naživu.“

„Ale jo, proč by neměl být naživu?“ odpověděla mu Bethan a dupala po kamenech dláždění, jako by každý z nich byl její osobní nepřítel. „Těžko by se ve svém povolání dožil pětaosmdesáti, kdyby umíral při každé příležitosti. Ale není tady.“

„Moje Zavazadlo taky ne,“ utěšoval ji Dvoukvítek. „Já vím,“ dodal spěšně, „že to je trochu něco jiného.“

„Myslíš, že Hvězda opravdu narazí na Plochu?“

„Ne,“ odpověděl Dvoukvítek s přesvědčením.

„Proč ne?“

„Protože si Mrakoplaš myslí, že ne.“

S úžasem se na něj podívala.

„Víš,“ vysvětloval jí turista, „slyšela jsi o tom, co se dělá s mořskými řasami, ne?“

Bethan, která vyrůstala na Vortexských pláních, o moři zatím slyšela jenom divoké historky, které se jí vůbec nelíbily. Zatvářila se nechápavě.

„Jí se?“

„Ne, pověsíš si je přede dveře a ony ti řeknou, když se chystá déšť.“

Další, co Bethan zjistila, bylo to, že nemá cenu pokoušet se porozumět, co Dvoukvítek povídá. Jediné, co mohla udělat, udělala. Snažila se udržovat s konverzací krok, čekat, až zahne do známé uličky, a zase si hezky naskočit.

„Aha,“ přikývla.

„A Mrakoplaš je úplně stejný,“ končil Dvoukvítek. „Jako mořské řasy.“

„Ano. Kdyby tady byl důvod, proč se bát, on by se bál. Jenže on se vůbec nebojí. Naopak, ta hvězda je jedna z mála věcí, které se za celou tu dobu, co jsme spolu, nepolekal. Jestli se Mrakoplaš nebojí, dej na má slova, pak se opravdu není čeho bát.“

„Takže chceš říct, že nebude pršet?“

„No, ano. Metaforicky řečeno…“

„Aha.“ Bethan se rozhodla neptat se, co to znamená „metaforicky řečeno“, pro případ, že by to mělo něco společného s mořskými řasami.

Mrakoplaš se otočil.

„Pojďte, už je to jenom kousek.“

„A kam jdeme?“ zeptal se Dvoukvítek.

„Na Neviditelnou univerzitu, samozřejmě.“

„A myslíš, že je to rozumné?“

„Asi ne, ale stejně tam —“ Mrakoplaš se zarazil a tvář se mu stáhla bolestí. Přitiskl si ruce k uším a zasténal.

„Zaklínadlo ti dělá potíže?“

„Hmmm!“

„Zkus zpívat.“

Mrakoplaš se zatvářil zle. „Hlavně se musím zbavit té věci, co mám v hlavě,“ řekl stísněným hlasem. „Vrátím ji do knihy, kam patří. Chci svou hlavu nazpět!“

„No jo, ale potom —“ začal Dvoukvítek a zarazil se. Slyšeli to všichni. Vzdálený zpěv a dupot mnoha nohou.

„Myslíte, že jsou to zase hvězdonoši?“ zeptala se Bethan.

Byli to oni. První z davu se objevili za rohem nějakých třicet metrů daleko a nad hlavou mávali špinavou bílou vlajkou, na které byla namalována osmicípá rudá hvězda.

„To nejsou jenom hvězdonoši,“ ozval se Dvoukvítek. „To je kdekdo.“

Dav procházející kolem nich je smetl s sebou. V jedné chvíli stáli na opuštěné ulici, v příští je městem unášela vlna lidských těl.

Ve vlhkých tunelech hluboko pod univerzitou zablikalo světlo pochodní. Hlavy osmi nejvyšších Řádů, jeden za druhým, pomalu postupovaly kupředu.

„No, alespoň je tady dole chládek,“ ozval se jeden. „Ale my bychom tady neměli být.“

Trémon, který celou společnost vedl, mlčel. O to víc přemýšlel. Myslil na lahvičku oleje, zastrčenou za pasem, a na osm klíčů, které nesli mágové — na těch osm klíčů, které otevřou osm zámků na Oktávových řetězech. Myslel si, že staří mágové, kteří cítí odliv magie, jsou zaměstnáni svými vlastními starostmi a ztrácejí ostražitost. Myslel na to, že už během několika minut bude v rukou svírat Oktáva, největší pokladnici a zdroj magie na celé Země-ploše.

Navzdory chladu v chodbách se začal potit.

Konečně dorazili ke dveřím potaženým olovem, zasazeným do hladké kamenné stěny. Trémon vytáhl z kapsy těžký klíč — poctivý železný klíč — ne jako ty podivné a pokroucené tvary, které se hodily do zámků na řetězech Oktáva. Kápl do zámku trochu oleje, zasunul do něj klíč a otočil jím. Zámek vzdorovitě zaskřípěl a odemkl se.

„Takže jsme stále ještě všichni zajedno?“ zeptal se Trémon. Odpověděl mu sbor nepříliš ochotných, nicméně souhlasných hlasů.

Strčil do dveří.

Převalil se přes ně proud teplého hustého a olejovitého vzduchu. Prostor byl plný pištivého a nesmírně nepříjemného štěbetání. Z každého nosu, prstu a vousu začaly vyletovat malé oktarínové jiskřičky.

Čarodějové, naklonění v proudu zbytkové magie, která odtékala z místnosti, pomalu postupovali kupředu. Kolem nich se hihňaly a pleskaly křídly napůl nezřetelné obrysy. Byly to noční můry, obyvatelé Podzemních rozměrů, kteří se neustále pokoušeli (s pomocí těch věcí, které nazveme rukama jen proto, že je měli na konci paží) najít nějaké slabé místo, kterým by mohli vniknout do světelného kruhu představujícího vesmír logiky a řádu.

I v tomhle čase, tom nejtěžším pro všechny magické síly, v místnosti navržené tak, aby utlumila magii, Oktávo hučel a praskal silou.

Pochodně tady byly zbytečné. Oktávo plnil místnost zvláštním matným svitem, nebylo to světlo v pravém slova smyslu, ale opak světla. Opakem světla totiž není tma, tma je jen jeho nepřítomnost, a to, co vyzařovalo z velkého grimoáru, byl tajemný svit, světlo, které leží na opačném konci temnoty, tušené, prchavé, neskutečné a vytoužené — lehké fantastično.

Mělo dost obyčejnou, načervenalou barvu.

Jak je známo, Oktávo byl přikován k vyřezávanému pultu. Ten představoval směsici ptačích a hadích tvarů a vypadal až nezdravě živý. Dvě lesklé oči sledovaly mágy se špatně skrývanou nenávistí.

„Viděl jsem, jak se pohnul,“ ozval se jeden z čarodějů.

„Jsme v bezpečí, dokud se nedotkneme knihy,“ prohlásil Trémon. Z pasu vytáhl roličku pergamenu a roztáhl ji.

„Přines sem pochodeň a zadus tu cigaretu!“

Čekal výbuch uražené pýchy. Ale nic takového nepřišlo. Místo toho postižený čaroděj skutečně vytáhl z úst zbytek cigarety, hodil jej na zem a pečlivě zašlápl.

Trémon v duchu zajásal. Takže dělají, co jim řeknu, alespoň zatím. Ale to stačí, to mi úplně stačí.

Upřel oči na pergamenový svitek a přelétl řádky, které napsal mág dnes už dávno mrtvý.

„Dobrá,“ řekl nahlas. „Tak tedy: Aby zklidnila se Věc, ta která jest strážcem…“

Dav proudil přes most spojující Morpork s Ankhem. Řeka pod mostem, obyčejně vzdutá záplavou špinavých vod, se změnila v malou říčku, ze které stoupala pára.

Most se třásl pod nohama zástupu mnohem silněji, než bylo běžné. Po bahnitém dně, které bývalo řekou, se rozběhly podivné vlnky. Ze střechy nedalekého domu spadlo několik tašek.

„Co to bylo?“ zeptal se Dvoukvítek.

Bethan se podívala za jejich záda a vykřikla. Vycházela hvězda. Zatímco slunce se pro vlastní bezpečnost rychle nořilo pod okraj Plochy, obrovský kotouč hvězdy stoupal vzhůru, až vystoupil několik stupňů nad obzor.

Zatáhli Mrakoplaše do relativního bezpečí jakéhosi domovního výklenku. Dav si jich nevšímal a hnal se dál, bezhlavý jako hejno lumíků.

„Ta hvězda má skvrny,“ ozval se najednou Dvoukvítek.

„Ne,“ odpověděl mu Markoplaš. „To jsou… věci. Kolem hvězdy lítají věci. Jako slunce kolem Plochy. Ale jsou ke hvězdě mnohem blíž, protože, protože…“ zarazil se. „Už jsem to skoro věděl!“

„Co jsi věděl?“

„Musím se toho Zaklínadla zbavit!“

„Kudy se dostaneme na univerzitu?“ zeptala se Bethan.

„Tudy,“ ukázal Mrakoplaš rukou.

„Tam to musí být moc pěkné. Jdou tam všichni.“

„Tak by mě zajímalo proč?“ ozval se Dvoukvítek.

„Nevím to sice jistě, ale nevěřím, že by se chtěli zapsat k večernímu studiu,“ zamračil se Mrakoplaš.

Ve skutečnosti dav univerzitu oblehl a dobýval. Přesněji řečeno dobýval ty části, které byly za dne běžně vidět. Dav před branami měl dva zásadní požadavky. Chtěl aby: a) mágové přestali dělat hlouposti a zbavili se hvězdy, nebo, a tento požadavek prosazovali hvězdonoši, b) zastavili veškerá kouzla a spáchali sebevraždu a tak současně zbavili Zeměplochu kletby magie a hrozby na nebi.

Čarodějové uvnitř ovšem neměli ani ponětí, jak vyhovět bodu a) a ani v nejmenším chuť vyhovět bodu b) a tak se většina z nich klonila k bodu c), který říkal, aby se nahrnuli k tajným východům a utekli tak rychle, jak to jenom jde, a raději ještě rychleji.

Ty zbytky magie, které ještě ve zdech univerzity zbývaly, byly použity k zajištění velkých bran. Teprve teď začalo mágům docházet, že je sice skvělé mít obrovské a těžké brány zamčeny kouzly a magickými pomůckami, ale že by nebývalo od věci, kdyby na ně stavitelé připevnili i jiné bezpečnostní systémy, jako například pár pořádných kovových závor.

Na náměstí před branami hořelo několik velkých ohňů, spíš pro efekt než pro co jiného, protože hvězda sálala jako rozpálená výheň.

„Ale hvězdy jsou stále ještě vidět,“ upozorňoval je Dvoukvítek. „Myslím ty malé, na černé obloze.“

Mrakoplaš si ho nevšímal. Upíral oči na brány. Skupina hvězdonošů spojená s obyčejnými lidmi se je pokoušela vyrazit těžkým kůlem.

„Je to marné,“ vzdechla Bethan. „Nikdy se dovnitř nedostaneme. Kam jdeš?“

„Na procházku,“ odsekl jí Mrakoplaš a rozhodným krokem se vydal k boční uličce.

Tady narazili jen na dva revolucionáře na volné noze, kteří se zabývali pleněním obchodů. Mrakoplaš si jich nevšímal, ale sledoval zeď univerzity, až k místu, kde vytvořila s protilehlými domky úzkou temnou uličku, která páchla stejně jako většina podobných nešťastných uliček kdekoliv na světě.

Pak začal velmi pečlivě prohlížet kameny ve zdi. Zeď tady byla skoro sedm metrů vysoká a její koruna byla poseta ostrými železnými špicemi.

„Potřeboval bych nůž,“ obrátil se Mrakoplaš ke svým společníkům.

„Chceš si prosekat cestu dovnitř?“ zarazila se Bethan.

„Hlavně mi najděte ten nůž,“ nedal se vyvést z míry Mrakoplaš. Začal oklepávat jednotlivé kameny.

Bethan a Dvoukvítek se na sebe podívali a s pokrčením ramen se vypravili uličkou. Zanedlouho se vrátili s několika noži a Dvoukvítek nesl dokonce meč.

„Prostě jsme si je tam vzali,“ oznamovala mu Bethan.

„Ale nechali jsme tam nějaké peníze,“ dodával Dvoukvítek. „Tedy byli bychom tam nechali nějaké peníze, kdybychom je s sebou měli —“

„Trval na tom, že tam musíme nechat alespoň napsaný lístek,“ přerušila ho Bethan unaveně.

Dvoukvítek se vytáhl do celé své výšky, což za to ani nestálo.

„Nevidím jediný důvod, proč —“

„No jo, no jo, jasně,“ povzdechla si Bethan a otráveně si sedla. „Já vím, že ne. Mrakoplaši, všechny obchody byly rozbité napadrť, všude byli lidé a brali si, co je napadlo, na druhé straně ulice dokonce vykrádali obchod s hudebními nástroji, věřil bys tomu?“

„Ale jo,“ přikývl Mrakoplaš, zvedl jeden nůž a zamyšleně zkoušel čepel. „Předpokládám, že to byly vozembouchy.“

Zastrčil čepel mezi kameny, zakroutil jí a rychle ustoupil stranou. Ze zdi vypadl těžký kámen. Zvedl hlavu, tiše počítal a zakrátko ze zdi vypadl další kámen.

„Hej, pojďte mi pomoct, jo?“ Netrvalo dlouho a byl v polovině výšky zdi a s nohama a rukama v otvorech po vypadlých kamenech uvolňoval ze zdi další.

„Je to tady už celý staletí,“ nesl se jeho hlas seshora. „Některé kameny nemají totiž maltu. To je tajnej vchod, víte? Pozor, tam dole!“

Do uličky dopadl další kámen.

„Udělali to studenti, ale už dávno,“ pokračoval v práci Mrakoplaš. „V noci je to celkem pohodlná cestička ven a zase nazpět.“

„Aha,“ usmál se Dvoukvítek, ‚já tomu rozumím. Přes zeď a hurá do osvětlených hospůdek a vinárniček, k pití, zpěvu a recitování veršů, co?“

„No skoro, jen bys z toho musel vynechat ten zpěv a verše,“ zabručel Mrakoplaš. „Jestli se nepletu, pár těch kovových hrotů by mělo být taky volných —“ V uličce něco zazvonilo.

„Na druhé straně to není zdaleka tak vysoko,“ ozval se jeho hlas za chvilku. „Tak polezte. Jestli teda chcete.“

Tak Mrakoplaš, Bethan a Dvoukvítek vstoupili na půdu Neviditelné univerzity.

A zatím jinde, hluboko pod ní…

Osm čarodějů, kteří jeden na druhého vrhali ustrašeně pohledy, vložilo své klíče do zámků a otočilo jimi. Ozval se slaboučký falešný zvuk a velký zámek se otevřel.

Oktávo byl volný! Na jeho vazbě se odrážel slabý oktarínový svit.

Trémon se naklonil, zvedl ho a ani jeden z ostatních neprotestoval. Rukou mu proběhlo slabé brnění.

Obrátil se ke dveřím.

„A teď do velké síně, bratři,“ prohlásil rozechvělým hlasem, „a když dovolíte, já vás povedu.“

Ani tentokrát se neozvala jediná námitka. Mágové se rozestoupili.

S knihou pod paží došel k východu. Byla horká a měl pocit, že píchá.

Při každém dalším kroku čekal výkřik, nějaký protest, ale nic takového se nestalo. Musel sebrat všechnu pevnou vůli a sebepřemáhání, aby se nezačal smát. Bylo to mnohem snazší, než čekal.

Ostatní byli sotva v polovině tísnivé podzemní místnosti, když Trémon procházel dveřmi ven, a i kdyby si někteří z nich všimli podivného chvění jeho ramen, bylo pozdě. Rychle překročil práh, chytil za kliku, přibouchl dveře a otočil klíčem. Pak se rozesmál.

Spokojeným krokem prošel chodbou a vůbec si nevšímal zuřivých výkřiků podvedených mágů, kteří právě zjišťovali, jak marné je pronášet zaklínadla v místnosti, která je kouzlotěsná.

Oktávo se začal kroutit, ale Trémon ho svíral pevně. Rozběhl se a snažil se nemyslet na odporný pocit, který cítil pod svou paží. Cítil, jak se kniha postupně mění ve tvary chlupaté, kostnaté, šupinaté i ostnaté, a ztratil v ruce cit. Štěbetavé zvuky, které vycházely z knihy už předtím, teď zesílily a přidaly se k nim ještě další — poťouchlé zvuky, vábivé zvuky, zvuky vydávané nepředstavitelně strašlivými tvory, kteří defilovali v Trémonových představách. Když pádil napříč Velkou síní a dál po hlavním schodišti, začaly se kolem něj pohybovat, měnit a stahovat okolní stíny. Uvědomil si, že ho něco pronásleduje, jakési hopkavé stvoření, jehož nožky škrabaly po dláždění. Pohybovalo se odporně rychle. Na zdech se tvořila námraza. Dveře, kolem kterých probíhal, se ho snažily pohltit. Měl pocit, že schodiště pod nohama se mu pohybuje jako jazyk obrovského zvířete…

Trémon nestrávil dlouhé hodiny v té podivné místnosti, které se na univerzitě říkalo cvičebna, pro nic za nic. Tam si vypěstoval duševní svaly. Nevěř svým smyslům, říkal si, ty mohou být oklamány. Pod nohama máš schodiště, někde tady musí být, uvědom si tu skutečnost svou vůlí, přivolej je do reality, vždyť po něm stoupáš vzhůru, člověče. A snaž se, hodně se snaž, protože tohle všechno není jen tvá představivost.

Velká A‘Tuin zpomalila.

Zapřela se ploutvemi velikosti světadílů, aby odolala tlaku mezihvězdných proudů, a čekala.

Věděla, že nebude čekat dlouho…

Mrakoplaš se pomalu vplížil do Velké síně. Hořelo tam několik pochodní a místnost vypadala, jako by byla připravena k nějakému magickému rituálu. Jenže obřadní svícny byly převrženy, složité obrazce nakreslené na zemi byly rozmazány, jako by po nich někdo tančil, a vzduch byl plný zápachu, který byl i podle benevolentních měřítek Ankh-Morporku odporný. Mrakoplaš ucítil závan síry, ale ten jen podtrhoval něco mnohem horšího. Vzdáleně se to podobalo pachu dna vypuštěného rybníka.

Oděkud zdálky sem dolehla hromová rána a změť výkřiků.

„Vypadá to, že brány povolily,“ naklonil Mrakoplaš hlavu na stranu.

„Zmizme odsud,“ žadonila Bethan.

„Do podzemí se musí tudy,“ ukázal Mrakoplaš a vykročil jedním obloukem.

„Ty chceš jít tam dolů?“

„No a? Vy raději zůstanete tady?“

Vytáhl z držáku na zdi jednu pochodeň a začal sestupovat po schodech.

Minuli několik odpočívadel a schody už nebyly obložené mramorem, ale změnily se v obyčejné kamenné stupně. Tu a tam narazili na otevřené dveře.

„Něco slyším,“ prohlásil Dvoukvítek.

Mrakoplaš natáhl uši. Zdálo se, že z hlubiny pod nimi se skutečně ozývá nějaký hluk. Nezněl strašidelně. Zněl, jako když několik lidí buší do dveří a křičí „hej!“.

„Nejsou to ty strašné věci z Podzemního rozměru, o kterých jsi nám vyprávěl, že ne?“ zeptala se Bethan.

„Ne, ty tak nenadávají,“ uklidňoval ji Mrakoplaš. „Jdeme dál.“

Pospíchali vlhkými chodbami, vedeni zuřivými kletbami a hlubokým sípavým kašlem, který je z neznámého důvodu uklidňoval. Dospěli totiž k názoru, že ať už tak kašle a sípe cokoliv, nemůže to být nebezpečné.

Nakonec došli až ke dveřím zasazeným v rozlehlém výklenku. Dveře byly tak silné, že by byly odrazily i nápor mořských vln. Ve výši očí v nich bylo malé zamřížované okénko.

„Hej!“ vykřikl Mrakoplaš. Nebylo to právě nejchytřejší, ale jeho nic chytřejšího nenapadlo.

Uvnitř se rozhostilo bezdeché ticho. Pak se na druhé straně dveří ozval pomalý hlas. „Kdo je to tam venku?“

Mrakoplaš ten hlas poznal. Vytrhl ho z přítomnosti a přenesl o mnoho let zpátky do hrůzy horkých odpolední v posluchárně. Byl to hlas Lemuela Odfrkla, který si kdysi vzal za své vtlouci Mrakoplašovi do hlavy základy vyvolávání duchů a věštění z křišťálové koule. Nedostudovaný čaroděj si okamžitě vybavil ty pronikavě oči v poněkud prasečí tváři a jízlivý hlas: „A teď sem půjde pan Mrakoplaš a nakreslí nám na tabuli základní symbol, který se používá…“ Potom nekonečná cesta čekající třídou, během níž si snažil vzpomenout, co ten jízlivý hlas před chvílí drmolil. Ještě teď cítil to strašlivé sucho v krku a pocit bezmocné viny. Jenže s tím neměly Podzemní rozměry nic společného.

„Prosím, pane, to jsem já, Mrakoplaš, pane,“ vykvikl. Viděl, jak se na něj Dvoukvítek a Bethan tázavě podívali, a odkašlal si. „Ano,“ dodal nejhlubším hlasem, který ze sebe dokázal vyloudit, „to jsem já. Mrakoplaš. Aby bylo jasno.“

Na druhé straně dveří se ozval spěšný šepot.

„Mrakoplaš?“

„Nakopl až co?“

„Já kdysi učil jednoho mládence a ten tedy nebyl nijak…“

„Zaklínadlo, vzpomínáte?“

„Mrakoplaš?“

Za dveřmi bylo chvilku ticho. Pak se někdo nahlas zeptal: „Předpokládám, že v zámku není klíč zvenčí?“

„Ne,“ odpověděl Mrakoplaš.

„Co říkal?“

„Říkal, že ne.“

„Takový byl vždycky.“

„Hm, kdo je tam?“ přiblížil se Mrakoplaš ke dveřím.

„Mistři magie,“ odpověděl mu zevnitř pyšně jakýsi hlas.

„A proč?“

Uvnitř se znovu rozhostilo ticho a pak se ozval celý sbor šeptajících hlasů.

„No, my jsme tady totiž zamčení,“ odpověděl mu potom zdráhavě jiný hlas.

„Cože? S Oktávem?“

Šepty, šepty.

„No, ve skutečnosti tady Oktávo není, tedy jaksi on tady ve skutečnosti není,“ odpověděl tentýž hlas pomalu.

„Ale vy ano?“ ujišťoval se Mrakoplaš tím nejnevinnějším tónem, na který se zmohl, a šklebil se při tom jako nekrofil v márnici.

„No, dalo by se to tak skoro vyjádřit.“

„Mohli bychom pro vás něco udělat?“ zeptal se ochotný Dvoukvítek.

„Mohli byste se pokusit dostat nás odsud,“ zněla odpověď.

„Nedal by se ten zámek otevřít paklíčem?“ zeptala se Bethan.

„To je zbytečný,“ ušklíbl se Mrakoplaš. „Ten je tak zajištěnej, že se vám o tom ani nezdálo.“

„Myslím, že Cohen by to dokázal,“ prohlásila Bethan oddaně. „Ať už je kdekoliv.“

„Jasně, a Zavazadlo by si s těmi dveřmi taky rychle poradilo,“ přitakal jí Dvoukvítek.

„No tak dobrá,“ ukončila debatu Bethan. „Co kdybychom zase chvilku vyšli na čerstvý vzduch, tedy na čerstvější?“ Obrátila se k odchodu.

„Počkejte, počkejte! To jste celí vy. Starýho Mrakoplaše podle vás zase nic nenapadne, co? Kdepak, Mrakoplaš je tady jen tak do počtu, co? Až půjdete kolem, můžete si do něj kopnout, ať je alespoň k něčemu! Hlavně na něj nespoléhejte, on je totiž…“

„Dobrá,“ zarazila jeho výlev Bethan. „Tak si poslechněme, co máš.“

„… absolutní nula, nepodarek, prostě takovej… co?“

„No, tak nám řekni, jak chceš ty dveře otevřít?“ obrátila se na něj Bethan.

Mrakoplaš na ni zíral s otevřenými ústy. Pak se podíval na dveře. Byly opravdu velmi masivní a zámek se tvářil neobyčejně mazaně.

Jenže on už se jednou kdysi dávno dovnitř dostal. Student Mrakoplaš tenkrát prostě do dveří strčil a ty se jednoduše otevřely. Vteřinu potom vyskočilo z Oktáva Zaklínadlo, usadilo se mu v hlavě a zničilo mu život.

„Podívejte se,“ ozval se za mříží hlas, který se snažil být tak laskavý, jak to jen šlo. „Víte co, běžte a pokuste se najít nějakého mága, to by bylo nejlepší!“

Mrakoplaš se zhluboka nadechl.

„Ustupte,“ zasípal.

„Cože?“

„Najděte si něco, za co byste se mohli schovat,“ vyštěkl a hlas se mu chvěl jen velice nepatrně. „A vy taky,“ obrátil se k Bethan a Dvoukvítkovi.

„Ale ty přece nemůžeš…“

„Myslím to vážně!“

„On to fakt myslí vážně,“ řekl Dvoukvítek. „Podívej se na tu malou žilku, co má na čele, když mu začne takhle nabíhat, víš, tak to znamená že —“

„Ticho!“

Mrakoplaš nejistě zvedl ruku a namířil jí na dveře.

Nastalo naprosté ticho.

Bohové, pomyslel si, co se teď stane?

Kdesi vzadu, v temnotě jeho mozku se nejistě pohnulo Zaklínadlo.

Mrakoplaš se pokusil naladit na stejnou vlnu, nebo jak se tomu říkalo, s kovem zámku. Kdyby se mu podařilo vnést mezi atomy kovu zmatek a nesoulad, měl by se zámek rozpadnout…

Nic se nestalo.

Pracně polkl a obrátil pozornost ke dřevu. Bylo staré a napůl zkamenělé, pravděpodobně by nehořelo, ani kdyby je někdo polil olejem a hodil do krbu. Přesto se pokusil prastarým molekulám vysvětlit, že by měly začít poskakovat nahoru a dolů a zkusit se trochu zahřát.

V hrobovém tichu vlastního mozku se ošklivě díval na Zaklínadlo, ale to se tvářilo přihlouple a dělalo, jako že nic.

Potom začal přemýšlet o vzduchu kolem dveří, jak by ho mohl prostorově pokřivit tak, aby se celé dveře přenesly do jiného rozměru.