KAPITOLA SEDMÁ


Ležel na travnatém kopečku a díval se na oblaka plující po hluboké modré obloze. Bylo mu dobře, byl klidný, ale na sousedním kopečku seděla palčivá, vyzáblá bolest. Byla mimo něj a zároveň v něm, zvlášť v pravém boku a týle. Kdosi vykřikl: „Nechcíp? To bych vám utrh hlavu!“ A hned nato se z nebe snesl příval ledové vody. Opravdu ležel na zádech a díval se do nebe, ale ne na travnatém kopečku, nýbrž v kaluži, a obloha nebyla modrá, ale olověně černá, rudě žíhaná. „Ale ne,“ řekl jiný hlas. „Je živ, koulí očima.“ To já jsem živ, pomyslel si. To mluví o mně. To já koulím očima. Ale proč se pitvoří? Odnaučili se mluvit po lidsku?

Vedle něj se kdosi pohnul a hřmotně čvachtal ve vodě. Na nebi se vynořil černý obrys hlavy ve špičaté čepici.

„Tak co, urozený doně, půjdete sám, nebo vás máme táhnout?“

„Rozvažte mi nohy,“ řekl Rumata zlostně a pocítil rezavou bolest v rozbitých rtech. Ohmatal si je jazykem. Pěkné rty, jen co je pravda, pomyslel si. Koblihy, a ne rty.

Kdosi se shýbl k jeho nohám, hrubě je přehazoval a potahoval. Kolem se ozývaly tlumené hlasy:

„Teda vy jste ho zřídili…“

„Co se dalo dělat? Málem by byl útek… Stejně je začarovanej, šípy od něj odskakujou…“

„Já znal jednoho takovýho, toho jsi moh mlátit sekyrou, a nic mu to neudělalo.“

„Ale to byl určitě někdo z lůzy.“

„No, to byl.“

„Tak vidíš. Ale tohle je urozená krev.“

„Sakramentský chlapi… Nadělali jste tu uzlů, to se nedá rozvázat. Posviťte mi!“

„Vem to nožem.“

„Kamarádi, radši ho nerozvazujte. Nebo se do nás zase pustí… Mně už jednou málem rozmačkal hlavu.“

„Jen klid, ten už si nebude začínat…“

„Víte, kluci, říkejte si co chcete, ale já ho vzal tím kopím pořádně. Takhle už jsem prorazil leckterý brnění.“

Z temnoty vykřikl pánovitý hlas:

„Tak co, už to bude?“

Rumata pocítil, že nohy má volné, napjal tělo a posadil se. Několik podsaditých vojáků přihlíželo, jak se vrtí v kaluži. Rumata zaťal zuby studem a ponížením. Pohnul lopatkami — ruce měl zkroucené na zádech tak důkladně, že ani nevěděl, kde má lokty a kde zápěstí. Sebral všechny síly, prudce vyskočil na nohy, ale okamžitě se začal svíjet strašnou bolestí v boku. Vojáci se rozesmáli.

„Tak ten asi neuteče!“ řekl jeden.

„Dali jste mu co proto, sakramentský chlapi…“

„Tak co, doně, moc to nejde?“

„Přestaňte žvanit,“ řekl ze tmy onen pánovitý hlas. „Pojďte sem, doně Rumato.“

Rumata vykročil po hlase a cítil, jak vrávorá ze strany na stranu. Odkudsi se vynořil muž s pochodní a šel před ním. Rumata poznal, kde je. Bylo to jedno z četných vnitřních nádvoříček ministerstva ochrany trůnu, někde poblíž královských koníren. Hned si uvědomil, že zahnou-li doprava, povedou ho do Věže, do vězení. Půjdou-li vlevo, znamená to do kanceláře. Pohodil hlavou. Nevadí, řekl si v duchu. Dokud žiju, mohu se ještě prát. Zahnuli vlevo. Takže ne hned, pomyslel si Rumata. Bude předběžné vyšetřování. Zvláštní věc. Pokud přijde vyšetřování, z čeho mě mohou obviňovat? Vlastně je to jasné. Pozvání traviče Budacha, otrávení krále, spiknutí proti trůnu… Třeba i zavraždění prince. A pochopitelně špionáž ve prospěch Iru-kánu, Soanu, barbarů, baronů, Svatého řádu a tak dále a tak dále… On je to vlastně div, že jsem ještě naživu. Z toho vyplývá, že ta bledá houba má ještě něco za lubem.

„Sem,“ přikázal muž s pánovitým hlasem.

Otevřel nízké dveře a Rumata sehnut vstoupil do rozlehlé, tuctem svícnů ozářené místnosti. Uprostřed na ošoupaném koberci seděli a leželi zkrvavení, svázaní lidé. Někteří z nich byli už mrtví nebo v bezvědomí. Skoro všichni byli bosi, v potrhaných nočních košilích. Podél stěn, nedbale opření o sekyry a halapartny, stáli příslušníci úderných oddílů s rudými tlamami, sveřepí a sebevědomí — vítězové. Před nimi přecházel s rukama za zády důstojník s mečem. Měl na sobě šedou uniformu s promaštěným límcem. Rumatův průvodce, vysoký muž v černém plášti, přistoupil k důstojníkovi a cosi mu zašeptal do ucha. Důstojník přikývl, se zájmem pohlédl na Rumatu a zmizel za květovanými závěsy.

Vojáci si Rumatu prohlíželi rovněž se zájmem. Jeden z nich s oteklým okem řekl:

„Ten don má pěknej kamínek!“

„Kamínek je moc pěknej,“ přitakal druhý. „Akorát tak pro krále. A obruč je z litýho zlata.“

„Teď jsme králové my.“

„Tak co, sundáme mu ji?“

„Ml-lčet!“ řekl polohlasně muž v černém plášti.

Vojáci se na něj zadívali nechápavě.

„Kdo si to na nás ještě otvírá hubu?“ řekl voják s oteklým okem.

Muž v plášti neodpověděl, otočil se k němu zády, přistoupil k Rumatovi a postavil se vedle něj. Vojáci ho výhružně obhlíželi od hlavy k patě.

„Není to farář?“ řekl voják s oteklým okem. „Co to máš, faráři, za ksindl na tváři?“

Vojáci se rozřehtali. Ten s oteklým okem si plivl do dlaní, přehodil si sekyru z jedné ruky do druhé a vykročil k Rumatovi. Jen počkej, ty ji chytneš, pomyslel si Rumata a nenápadně napřáhl pravou nohu.

Voják se před ním nastavil a prohlížel si člověka v černém.

„Koho jsem nejradši zabíjel,“ pokračoval, „tak to byli faráři, všelijaká písmácká havěť a řemeslnická sebranka. To jednou…“

Muž v plášti prudce zdvihl ruku dlaní nahoru. Pod stropem cosi zvučně cvaklo. Ž-ž-ž! Voják s oteklým okem pustil sekyru z ruky a zvrátil se naznak. Z prostředka čela mu trčel krátký, silný šíp ze samostřílu s bohatě opeřeným koncem. Rozhostilo se ticho. Vojáci ucouvli a bázlivě přejížděli očima otvory pod stropem. Muž v plášti spustil ruku a rozkázal:

„Odtáhnout tu mršinu, rychle!“

Několik vojáků přiskočilo, popadli zabitého za nohy a za ruce a vlekli ho pryč. Ze závěsů se vynořil šedý důstojník a pohybem ruky zval dovnitř.

„Pojďte, doně Rumato,“ řekl muž v plášti.

Rumata vykročil k závěsům obloukem kolem hromady zajatců. Vůbec tomu nerozumím, říkal si v duchu. Za závěsy ve tmě ho chytili, prohledali, strhli mu z opasku prázdné pochvy a postrčili ho do světla.

Rumata ihned pochopil, kam se dostal. Byla to známá pracovna dona Reby ve fialových komnatách. Don Reba seděl opět na stejném místě, v naprosto stejné póze, napjatě vzpřímený, s lokty na stole a propletenými prsty. No prosím, a on má přitom hemeroidy, napadlo najednou Rumatu zničehonic s lítostí. Vpravo od dona Reby trůnil otec Cupik, důležitý, soustředěný, s našpulenými rty, vlevo pak dobromyslně usměvavý tlouštík s prýmky kapitána na šedém stejnokroji. Jinak v pracovně nebyl nikdo. Když Rumata vstoupil, řekl don Reba potichu a vlídně:

„A tady máme, přátelé, dona Rumatu.“

Otec Cupik se pohrdlivě zašklebil a tlouštík blahovolně pokývl.

„Našeho starého a neobyčejně umíněného protivníka,“ dodal don Reba.

„Když je to protivník, tak pověsit,“ prohlásil otec Cupik chraptivě.

„A jaký je váš názor, bratře Abo?“ zeptal se don Reba a sklonil se k tlouštíkovi.

„Víte… Já nějak…“ Bratr Aba se rozpačitě, skoro dětsky usmál a rozhodil krátké ručky. „Víte, mně je to vlastně jedno. Ale snad přece jen radši nevěšet… Radši upálit, co myslíte, doně Rebo?“

„No, to by šlo,“ odpověděl don Reba zamyšleně.

„Rozumíte,“ pokračoval okouzlující bratr Aba a vlídně se na Rumatu usmíval, „věší se chátra, spodina… Musíme přece v lidu udržovat úctu ke společenským vrstvám. Máme tu potomka starého rodu, významného irukánského špióna… Irukánského, nemýlím se, že?“ Popadl ze stolu lístek a krátkozrace se do něj zahleděl. „A vida, ještě soanského… No, tím spíš!“

„Když upálit, tak upálit,“ souhlasil otec Cupik.

„Výborně,“ řekl don Reba. „Tak jsme domluveni. Upálit.“

„Ovšem myslím, že si don Rumata může svůj osud zmírnit,“ řekl bratr Aba. „Rozumíte mi, doně Rebo?“

„Přiznám se, ani moc ne…“

„Majetek! Urozený doně, majetek! Rumatové jsou pohádkově bohatý rod!“

„Máte pravdu jako vždy,“ řekl don Reba.

Otec Cupik zívl, přikryl si ústa rukou a zašilhal po fialových závěsech vpravo od stolu.

„Inu, začneme tedy podle všech pravidel,“ vzdychl si don Reba.

Otec Cupik stále šilhal po závěsech. Zjevně na něco čekal a výslech ho vůbec nezajímal. Co je to za komedii? pomyslel si Rumata. Co to má znamenat?

„Nuže, urozený done,“ řekl don Reba na adresu Rumaty, „bylo by nám neobyčejně milé slyšet vaše odpovědi na některé otázky, které nás zajímají.“

„Rozvažte mi ruce,“ řekl Rumata.

Otec Cupik sebou trhl a pochybovačně zažmoulal rty. Bratr Aba prudce zavrtěl hlavou.

„Prosím?“ řekl don Reba a podíval se nejprve na bratra Abu, pak na otce Cupika. „Já vás chápu, přátelé. Avšak vzhledem k okolnostem, které jsou donu Rumatovi bezpochyby známy…,“ významným pohledem přejel řady otvorů pod stropem. „Rozvažte mu ruce,“ přikázal nezvýšeným hlasem.

Kdosi zezadu neslyšně přistoupil. Rumata pocítil, jak se čísi podivně měkké, obratné prsty dotýkají jeho rukou, ozvalo se vrznutí přeříznutých provazů. Bratr Aba s čilostí, při jeho tělesné konstrukci nečekanou, vytáhl zpod stolu obrovitý bojový samostříl a položil si ho před sebe přímo na papíry. Ruce sklesly Rumatovi podél těla jako hadry. Skoro vůbec je necítil.

„Začněme tedy,“ řekl don Reba povzbudivě. „Vaše jméno, rod, ti-tul.“

„Rumata z rodu Rumatu Estorských. Urozený dvořan z dvaadva-cátého kolena.“

Rumata se ohlédl, sedl si na pohovku a začal si masírovat zápěstí. Bratr Aba si ho se vzrušeným funěním vzal na mušku.

„Váš otec?“

„Můj urozený otec? Císařský poradce, oddaný sluha a osobní přítel císaře.“

„Zemřel.“

„Dávno?“

„Před jedenácti lety.“

„Kolik je vám let?“

Rumata nestačil odpovědět. Za fialovým závěsem se ozval hluk, bratr Aba se dotčeně ohlédl. Otec Cupik se zlověstně ušklíbl a pomalu vstal.

„No a tím to končí, pánové,“ začal radostně a škodolibě.

Ze závěsů vyrazili tři lidé, jejichž objevem tady Rumata ani ve snu neočekával. Ovšem otec Cupik zřejmě taky ne. Byli to chlapácky urostlí mniši v černých řízách a kápích stažených přes oči. Rychle a bez hluku přiskočili k otci Cupikovi a chytili ho za lokty.

„Ale… to…,“ zamumlal otec Cupik. V obličeji smrtelně zbledl. Bezpochyby čekal někoho jiného.

„Tak co myslíte, bratře Abo?“ zeptal se don Reba klidně a naklonil se k tlouštíkovi.

„No samozřejmě!“ ozval se bratr Aba odhodlaně. „Jak jinak!“

Don Reba učinil lehký pohyb rukou. Mniši zvedli otce Cupika a stále bez nejmenšího hluku ho odnesli za závěsy. Rumata se štítivě zamračil. Bratr Aba si zamnul měkké tlapky a řekl oživeně:

„Všechno dopadlo skvěle, co myslíte, doně Rebo?“

„Ano, nebylo to zlé,“ souhlasil don Reba. „Ale pokračujme. Tedy kolik je vám let, doně Rumato?“

„Třicet pět.“

„Kdy jste přijel do Arkanaru?“

„Před pěti lety.“

„Odkud?“

„Předtím jsem žil v Estoru, na rodovém hradu.“

„A jaký cíl mělo toto přestěhování?“

„Okolnosti mě donutily opustit Estor. Hledal jsem hlavní město, kde by se žilo na stejné úrovni jako v hlavním městě metropole.“

Rukama se mu konečně rozběhli ohniví mravenci. Rumata si dál trpělivě a umíněně masíroval nateklá zápěstí.

„A můžete nám říct, jaké to byly okolnosti?“ zeptal se don Reba.

„Zabil jsem při souboji člena císařské rodiny.“

„Podívejme! A koho konkrétně?“

„Mladého vévodu Ekina.“

„Jaká byla příčina souboj e?“

„Žena,“ řekl Rumata krátce.

Nabyl dojmu, že všechny tyto otázky nic neznamenají. Že je to právě taková hra jako předtím výměna názorů na způsob popravy. Všichni tři na něco čekáme. Já čekám, až mě přejde bolest v rukou. Bratr Aba, pitomec, čeká, až mu do klína spadne zlato z rodové pokladnice dona Rumaty. Don Reba taky na něco čeká… Ale ti mniši, mniši! Kde se v paláci vzali mniši? A navíc takoví obratní, kurážní hoši?

„Jméno té ženy?“

To jsou mi otázky, pomyslel si Rumata. Hloupé, že to dál nejde. Jestlipak se mi podaří je vy dráždit…

„Donna Rita,“ odpověděl.

„Nečekal jsem, že odpovíte. Děkuji vám…“

„Jsem vždy k službám.“

Don Reba se poklonil.

„Byl jste někdy v Irukánu?“

„Ne.“

„Jste sitímjist?“

„Vy taky.“

„Chceme se dovědět pravdu!“ řekl don Reba mentorsky. Bratr Aba zakýval. „Jen a jen pravdu!“

„Aha,“ poznamenal Rumata. „A já myslel…“ Odmlčel se.

„Cojstemyslel?“

„Myslel jsem, že vám jde hlavně o to, získat pro sebe moje rodové jmění. Nemám nejmenší představu, doně Rebo, jakým způsobem byste toho chtěl dosáhnout.“

„A co formou daru? A co formou daru?“ vykřikl bratr Aba.

Rumata se zasmál, jak uměl nejurážlivěji.

„Jsi pitomec, bratře Abo, nebo jak ti říkají… Hned je vidět, že jsi kramář. Copak nevíš, že dědičný majetek nemůže přejít do cizích rukou?“

Bylo znát, že bratr Aba v nitru děsně zuří, ale přemáhá se.

„Neměl byste mluvit takovým tónem,“ řekl don Reba vlídně.

„Chcete se dovědět pravdu?“ ozval se Rumata. „Tak já vám ji říkám, jen a jen pravdu: bratr Aba je pitomec a kramář.“

Ale bratr Aba už se ovládl.

„Myslím, že jsme odbočili!“ řekl s úsměvem. „Nezdá se vám, doně Rebo?“

„Máte jako vždy pravdu,“ souhlasil don Reba. „Urozený doně, a byl jste někdy v Soanu?“

„Ano, v Soanu jsem byl.“

„Za jakým účelem?“

„Navštívit Akademii věd.“

„Podivný účel u mladíka vašeho postavení.“

„Je to můj rozmar.“

„A znáte se s nejvyšším soudcem Soanu donem Kondorem?“

Rumata zbystřil pozornost.

„Je to dávný přítel naší rodiny.“

„Velice ušlechtilý člověk, není-liž pravda?“

„Neobyčejně vážená osobnost.“

„A víte o tom, že don Kondor je účastníkem spiknutí proti Jeho Veličenstvu?“

Rumata zpupně zvedl bradu.

„Zapište si za uši, doně Rebo,“ řekl povýšeně. „Pro nás, rodilou šlechtu metropole, byly a navždycky zůstanou všechny ty Soany, Irukány a nakonec i Arkanar pouze vazaly císařské koruny.“ Přehodil si nohu přes nohu a odvrátil se.

Don Reba na něj hleděl zamyšleně.

„Jste bohatý?“

„Mohl bych si koupit celý Arkanar, ale o hnojiště nemám zájem…“

Don Reba si vzdychl.

„Srdce mi krvácí,“ pravil. „Utnout tak slavnou odnož tak slavného rodu… Byl by to zločin, kdyby to nebylo ve státním zájmu nevyhnutelném

„Myslete míň na státní zájmy a víc na vlastní kůži,“ poradil mu Rumata.

„Máte pravdu,“ řekl don Reba a luskl prsty.

Rumata rychle napjal a zase uvolnil svaly. Zdá se, že tělo poslouchá. Ze závěsů znovu vyběhli tři mniši. Opět s onou nepostřehnutelnou rychlostí a přesností, nasvědčující obrovským zkušenostem, se shlukli okolo bratra Aby, který se stále ještě úlisně usmíval, popadli ho a zkroutili mu ruce za zády.

Bratr Aba zaječel. Masitý obličej se mu zkřivil bolestí.

„Rychle, rychle, neloudejte se!“ řekl don Reba štítivě.

Tlouštík se zuřivě vzpíral, když ho táhli za závěsy. Bylo slyšet, jak křičí a kvílí, pak najednou zařval děsivým, k nepoznání změněným hlasem — a v mžiku ztichl. Don Reba vstal a opatrně vytáhl šíp z jeho nabitého samostřílu. Rumata ho ohromeně sledoval.

Don Reba se procházel po místnosti a v zamyšlení se škrábal na zádech šípem ze samostřílu. „Výborně, výborně,“ mumlal si takřka něžně. „Nádherně!“ Na Rumatu jako by byl zapomněl. Jeho kroky byly stále rychlejší, v chůzi si taktoval šípem jako dirigentskou hůlkou. Pak se najednou rázně zastavil u stolu, mrštil šípem do kouta, opatrně si sedl a s rozzářeným úsměvem řekl:

„Ale že jsem to s nimi… Žádný ani nepíp… Myslím, že tohle u vás není možné…“

Rumata mlčel.

„No…,“ protáhl don Reba snivě. „Výborně! A teď si promluvíme, doně Rumato… Ačkoli možná že ne Rumato… A možná že ani ne doně. Co?“

Rumata stále mlčel a se zájmem si ho prohlížel. Reba byl bledý, na nose červené žilky, celý rozechvěný vzrušením, nejraději by zatleskal a vykřikl: „A já to vím! A já to vím!“ A přitom nic nevíš, ty neřáde! A kdyby ses to dověděl, stejně bys nevěřil. Tak mluv, mluv, poslouchám.

„Poslouchám vás,“ řekl nahlas.

„Vy nejste don Rumata,“ prohlásil don Reba. „Jste samozvanec.“ Díval se na Rumatu pronikavým pohledem. „Rumata Estorský zemřel před pěti lety a leží v rodinné hrobce. A všichni svatí už dávno dopřáli věčné blaženosti jeho bouřlivé, a řekněme to přímo, ne zcela čisté duši. Tak co, přiznáte se sám, nebo vám budeme muset po-moct?“

„Přiznám se sám,“ řekl Rumata. „Jmenuj i se Rumata Estorský a nejsem zvyklý, aby se o mých slovech pochybovalo.“

Zkusím tě trochu popíchnout, řekl si v duchu. Bolí mě ten bok, jinak bych tady s tebou zametl.

„Vidím, že budeme muset v našem rozhovoru pokračovat jinde,“ řekl don Reba výhružně.

V jeho obličeji docházelo k podivným změnám. Zmizel příjemný úsměv, rty se semkly do přímky. Nezvykle a děsivě se mu zahýbala kůže na čele. Ano, pomyslel si Rumata, z takového člověka může jít strach.

„Opravdu máte hemoroidy?“ zeptal se soucitně.

Donu Rebovi cosi blesklo v očích, ale výraz obličeje nezměnil. Tvářil se, jako by byl neslyšel.

„Špatně jste využil Budacha,“ řekl Rumata. „Je to skvělý odborník. Tedy byl,“ opravil se významně.

Ve vybledlých očích znovu cosi blesklo. Aha, pomyslel si Rumata, tak on je Budach asi ještě živ… Usadil se pohodlněji a rukama si objal koleno…

„Vy se tedy odmítáte přiznat,“ pronesl don Reba.

„K čemu?“

„K tomu, že jste samozvanec.“

„Ctihodný Rebo,“ řekl Rumata káravě, „takové věci se dokazují. Vždyť mě urážíte!“

Na tváři dona Reby se objevil přesládlý úsměv.

„Můj drahý doně Rumato,“ spustil. „Promiňte, zatím vás budu nazývat tímto jménem. Nuže, já obvykle nikomu nic nedokazuji. Od toho jsou tam, ve Veselé věži. Na to si držím zkušené, dobře placené odborníky, kteří s pomocí kostilomu svatého Miky, napínáků pána-boha, rukavic mučednice Paty nebo řekněme sedátka… e-e, s prominutím, křesla válečníka Toče mohou dokázat všechno, co je libo. Že Bůh je i že Bůh není. Že lidé chodí po rukou nebo že lidé chodí po hlavě. Rozumíte mi? Vy to možná nevíte, ale existuje celá věda o tom, jak se získávají důkazy. Posuďte sám: proč mám dokazovat něco, co stejně vím? A pak — přiznání vám nemůže uškodit…“

„Mně ne,“ řekl Rumata. „Může uškodit vám.“

Don Reba chvíli přemýšlel.

„Dobrá,“ řekl potom. „Tak zřejmě budu muset začít já. Podíváme se tedy, při jakých příležitostech byl pozorován don Rumata Estorský za pět let svého posmrtného života v Arkanarském království. A vy mi pak vysvětlíte smysl toho všeho, ano?“

„Nerad bych dával ukvapené sliby,“ řekl Rumata, „ale se zájmem si vás poslechnu.“ Don Reba se chvilku hrabal v psacím stole, vytáhl čtvrtku tlustého papíru, nadzdvihl obočí a prohlédl si ho.

„Vězte tedy,“ začal s vlídným úsměvem, „vězte tedy, že já, ministr ochrany arkanarského trůnu, jsem podnikl jistá opatření proti takzvaným písmákům, vědcům a jiným neužitečným a státu nebezpečným osobám. Tyto akce se setkaly s jakýmsi podivným protitlakem. Zatímco všechen lid v jednotném šiku, věren králi a arkanarským tradicím, mi všemožně pomáhal, prozrazoval ty, co se skrývali, sám vynášel a vykonával rozsudky, upozorňoval na další podezřelé, kteří unikli mé pozornosti — v téže době kdosi neznámý, ale neobyčejně energický nám před nosem sbíral a přepravoval přes arkanarské hranice nejvýznamnější, nejnenapravitelnější a nejodpornější zločince. Tímto způsobem nám unikli: bezbožný astrolog Bagir Kissenský; zločinný alchymista Sinda, spojený, jak bylo dokázáno, s nečistými silami a irukánskými vlivnými místy; poťouchlý pamfletista a rušitel klidu Curen a mnoho dalších, méně významných. Kamsi se ukryl i bláznivý čaroděj a mechanik Kabani. Kdosi vynaložil spoustu zlata ve snaze zmařit vykonání rozsudku, který si vyžádal hněv veškerého lidu, rozsudku nad bohaprázdnými špióny a traviči, bývalými osobními zaříkávači Jeho Veličenstva. Kdosi za vskutku fantastických okolností, při nichž se znovu vnucuje pomyšlení na nečistou sílu, osvobodil z doprovodu strážných obludného zvrhlíka a zhoubného ničitele lidských duší, atamana rolnické vzpoury Aratu Hrbatého…“ Don Reba se odmlčel, zahýbal kůží na čele a významně se na Ruma-tu zadíval, Rumata obrátil oči ke stropu a zasněně se usmíval. Araty Hrbatého se zmocnil tak, že si pro něj přiletěl vrtulníkem. Na jeho strážné to zapůsobilo strašidelně. Ostatně na Aratu taky. A stejně jsem chlapík, pomyslel si. Tohle byla dobrá práce.

„Vězte tedy,“ pokračoval don Reba, „že zmíněný ataman Arata chodí dnes v čele vzbouřených nevolníků po východních oblastech císařství, prolévá potoky urozené krve a nepociťuje nedostatek peněz ani zbraní.“

„Věřím,“ řekl Rumata. „Připadal mi hned jako velice schopný člověk.“

„Takže se přiznáváte?“ vyhrkl don Reba okamžitě.

„K čemu?“ podivil se Rumata.

Chvíli se dívali jeden druhému do očí.

„Pokračuji,“ řekl don Reba. „Na záchranu těchto rozvratníků jste vy, doně Rumata, podle mých skromných a neúplných výpočtů vynaložil přinejmenším půl metráku zlata. Ponechávám stranou skutečnost, že jste se přitom navždy poskvrnil stykem s nečistou silou. Dokonce ponechávám stranou i to, že za celou dobu, co se zdržujete na území Arkanarského království, jste ze svých estorských statků nedostal ani měďák. A proč taky? Nač finančně podporovat nebožtíka, byť i z vlastního rodu? Ale vaše zlato!“

Otevřel krabičku utopenou pod haldou papírů a vysypal z ní hrst zlatých mincí s profilem Pice VI.

„Už jen tohle zlato by stačilo, abyste byl upálen na hranici!“ zaječel. „Je to ďábelské zlato! Lidské ruce nejsou schopné vyrobit tak čistý kov!“

Provrtával Rumatu pohledem. Ano, přiznal v duchu Rumata objektivně, přece jenom není tak hloupý. Tak tohle jsme zřejmě nedomýšleli! A on první na to přišel! To se musí brát v úvahu… Reba najednou znovu schlípl. V hlase se ozvala soucitná otcovská intonace:

„A vůbec si počínáte velmi neopatrně, doně Rumato. Měl jsem o vás celou tu dobu takový strach! Vy se tak rád rvete, tak rád máte souboje! Sto šestadvacet soubojů za pět let! A žádný zabitý… Z toho se koneckonců daly vyvodit jisté závěry. Tak třeba já jsem je vyvodil. A nejen já. Dnes v noci například bratr Aba — o mrtvých se má mluvit jen dobře, ale on to byl strašně krutý člověk, abych se přiznal, snášel jsem ho jen s největším přemáháním… Tak tedy bratr Aba určil k vašemu zatčení nikoli nejzkušenější bojovníky, ale bojovníky nejtlustší a nejsilnější. A udělal dobře. Několik málo vykloubených rukou, několik málo pohmožděných krků, vyražené zuby nepočítám…, no a jste tady! A musel jste přece vědět, že bojujete o život. Jste mistr. Jste rozhodně nejlepší meč říše. Bezpochyby jste prodal svou duši ďáblu, protože jedině v pekle je možné se naučit těm neuvěřitelným, pohádkovým způsobům boje. Jsem ochoten dokonce připustit, že vám toto umění bylo darováno pod podmínkou, že nebudete zabíjet. I když si umím těžko představit, k čemu by ďáblovi taková podmínka byla. Ale to ať si rozeberou naši scholastikové…“

Přerušilo ho pronikavé prasečí zakvičení. Nespokojeně pohlédl na fialové závěsy. Za nimi se odehrávala rvačka. Ozvaly se duté údery, ječeni: „Pusťte mě! Pusťte mě!“ — a ještě nějaké chraptivé hlasy, klení a výkřiky v neznámém nářečí. Do pracovny vrazil a padl na všechny čtyři jakýsi muž, plešatý, se zkrvavenou bradou a divoce vytřeštěnýma očima. Zpod závěsu se vysunuly obrovské tlapy, popadly muže za nohy a odtáhly ho zpět. Rumata ho poznal — byl to Budach. Doktor divoce křičel:

„Podvedli jste mě! Podvedli jste mě! Namíchali jste mi jed! Za co?“

Odtáhli ho do tmy. Kdosi v černém rychle zvedl a znovu připnul závěs. Za ním se v tichu rozlehly odporné zvuky — někdo dávil. Rumata pochopil.

„Kde je Budach?“ zeptal se ostře.

„Jak vidíte, stala se mu zrovna nějaká nepříjemnost,“ odpověděl don Reba, ale bylo znát, že je vyveden z konceptu.

„Nedělejte ze mě hlupáka,“ řekl Rumata. „Kde je Budach?“

„Ach, doně Rumato, k čemu je vám Budach?“ zeptal se don Reba a pokyvoval hlavou. Ihned se vzpamatoval. „Je to snad váš příbuzný? Vždyť jste ho ani jednou v životě neviděl!“

„Poslyšte, Rebo!“ vybuchl Rumata. „Já nežertuji! Jestli se Buda-chovi něco stane, chcípnete jako pes! Rozmačkám vás.“

„To nestihnete,“ řekl don Reba rychle. Byl křídově bledý.

„Jste hlupák, Rebo. Jste zkušený intrikán, ale ničemu nerozumíte. Ještě nikdy v životě jste se nepustil do tak nebezpečné hry jako teď. A nemáte o tom ani tušení.“

Don Reba se skrčil za stolem, očka mu jiskřila jako uhlíky. Rumata cítil, že sám taky ještě nikdy nebyl tak blízko smrti. Karty se odhalovaly. Začínalo se rozhodovat, kdo tuto hru vyhraje. Rumata se napjal jako ke skoku. Žádná zbraň, kopí ani šíp, nezabíjí okamžitě. Tato myšlenka se zřetelně objevila na tváři dona Reby. Stařec s hemeroidy chtěl žít.

„Ale pročpak takhle?“ začal fnukavě. „Seděli jsme, povídali si… A váš Budach je živ, uklidněte se, živ a zdráv. Ten mě ještě bude léčit. Proč vy se hned rozčilujete?“

„Kde je Budach?“

„Ve Veselé věži.“

„Potřebuji ho.“

„Já ho taky potřebuji, doně Rumato.“

„Poslyšte, Rebo,“ řekl Rumata, „nezlobte mě. A přestaňte hrát komedii. Vždyť vy se mě bojíte. A dobře děláte. Budach patří mně, rozumíte? Mně!“

Teď oba stáli. Reba byl děsivý. Zmodral, rty mu křečovitě pocu-kávaly, cosi mumlal a prskal.

„Cucáku!“ zasyčel. „Nikoho se nebojím! Můžu tě rozmačkat jako štěnici.“

Náhle se otočil a strhl gobelín visící za jeho zády. Objevilo se široké okno.

„Dívej se!“

Rumata přistoupil k oknu. Vedlo na náměstí před palácem. Už začínalo svítat. K šedému nebi stoupaly sloupy dýmu ze spálenišť. A na prostředku se černal pravidelný, nehybný čtverec. Rumata se pozorně zadíval. Byli to jezdci na koních, neuvěřitelně přesně vyřízení, v dlouhých černých pláštích, s černými trojúhelníkovitými štíty v levé ruce a s dlouhými píkami v pravé.

„Račte,“ řekl don Reba řinčivě. Celý se třásl. „Pokorné děti Pána našeho, jízda Svatého řádu. Dnes v noci se vylodili v arkanarském přístavu, aby potlačili barbarskou vzpouru nočních otrhanců Pavézy Rumpála a kramářů, kterým už příliš narostl hřebínek. Vzpoura je potlačena. Svatý řád ovládá město i zem, která od této chvíle nese název Arkanarská oblast Řádu…“

Rumata se mimoděk poškrábal v týle. To je nadělení, pomyslel si. Tak vida, komu připravovali cestu nebozí kramáři. Don Reba vítězoslavně cenil zuby.

„My se ještě neznáme,“ pokračoval oním řinčivým hlasem. „Do-volte, abych se představil: místodržitel Svatého řádu v Arkanarské oblasti, biskup a velmistr, sluha boží Reba!“

Vždyť se to dalo čekat, říkal si Rumata v duchu. Tam, kde triumfuje šedá, dostávají se k moci vždycky černí. Ach, vy historikové, vy byste zasloužili… Založil však ruce za zády a pohupoval se z pat na špičky.

„Jsem teď unaven,“ řekl s opovržením. „Chci se vyspat. Chci se umýt horkou vodou a spláchnout ze sebe krev a sliny vašich hrdlořezů. Zítra…, vlastně dneska…, řekněme hodinu po východu slunce, k vám zajdu do kanceláře. Do té doby ať je připraven rozkaz k propuštění Budacha.“

„Je jich dvacet tisíc!“ vykřikl don Reba a ukazoval rukou z okna.

Rumata se zamračil.

„Prosil bych trochu tišeji,“ řekl. „A pamatujte si, Rebo, já vím moc dobře, že nejste žádný biskup. Vidím vám až do žaludku. Jste prostě špinavý zrádce a nemotorný tuctový intrikán…“ Don Reba si olízl rty, oči mu zeskelnatěly. Rumata pokračoval: „Já neznám slitování. Za každou lumpárnu vůči mně a mým přátelům zaplatíte hlavou. Nenávidím vás, nezapomínejte na to. Jsem ochoten vás trpět, ale musíte se naučit včas mi ustupovat z cesty. Pochopil jste mě?“

Don Reba s prosebným úsměvem rychle řekl:

„Přeji si jen jedno. Chci, abyste stál na mé straně, doně Rumato. Nemohu vás zabít. Nevím proč, ale nemohu.“

„Bojíte se,“ řekl Rumata.

„Tak se tedy bojím,“ připustil don Reba. „Třeba jste ďábel. Třeba jste boží syn. Kdopak ví? Anebo jste třeba člověk z velikých zemí za mořem. Říká se, že existují… Nepokouším se ani nahlédnout do propasti, která vás vyvrhla. Točí se mi hlava a cítím, že upadám do kacířství. Ale taky vás mohu zabít. Kdykoli. Hned. Nebo zítra. Včera. Rozumíte tomu?“

„To mě nezajímá.“

„A co tedy? Co vás zajímá?“

„Nic mě nezajímá,“ řekl Rumata. „Bavím se. Nejsem ďábel ani bůh, jsem rytíř Rumata Estorský, veselý urozený dvořan, plný rozmarů a předsudků, zvyklý na svobodu ve všech směrech. Už si to budete pamatovat?“

Don Reba se již vzpamatoval. Otřel se šátečkem a vlídně se usmál.

„Vážím si vaší houževnatosti,“ řekl. „Koneckonců i vy usilujete o nějaké ideály. A já si těchto ideálů vážím, ačkoli je nechápu. Jsem velice rád, že jsme si ujasnili stanoviska. Možná že mi někdy vysvětlíte své názory a vůbec není vyloučeno, že mě přimějete k tomu, abych přezkoumal svoje. Je v lidské přirozenosti dělat chyby. Třeba se mýlím a nesměřuji k takovému cíli, pro který by stálo za to pracovat tak horlivě a nezištně, jako pracuji já. Jsem člověk velkorysý a dovedu si docela představit, že někdy spolu začneme pracovat bok po boku…“

„To se pozná,“ řekl Rumata a vykročil ke dveřím. Bačkora jeden. To by byl spolupracovníček! Bok po boku…

Město strnulo v neslýchané hrůze. Narudlé ranní slunce ponuře ozařovalo vylidněné ulice, dýmající rozvaliny, stržené okenice, vy-páčené dveře. V prachu krvavě jiskřily střepy. Nespočetné houfy vran se snesly na město jako na bojiště. Na náměstích a na křižovatkách stáli po dvou nebo po třech černí jezdci — pomalu se otáčeli v sedlech celým tělem a pozorovali okolí průřezy v hluboko naražených kápích. Na sloupech, narychlo vsazených do země, visela na řetězech zuhelnatělá těla nad vyhaslými uhlíky. Vypadalo to, jako by v městě nezůstalo nic živého — jen krákající vrány a přičinliví vrahové v černém.

Polovinu cesty šel Rumata se zavřenýma očima. Udýchal se, zmlácené tělo ho palčivě bolelo. Jsou to lidé, nebo nejsou? Co je v nich lidského? Někteří jsou zabíjeni přímo na ulicích, druzí sedí doma a pokorně čekají, až na ně dojde řada. A každý si myslí: kohokoli ano, jenom mě ne. Lhostejná bestialita těch, co zabíjejí, a lhostejná pokora těch, co jsou zabíjeni. Lhostejnost, to je to nejhroznější. Deset lidí ztuhlých hrůzou stojí a pokorně čeká, jeden přijde, vybere si oběť a lhostejně ji zabíjí. Duše těchto lidí jsou plné špíny a každá hodina pokorného čekání je znečišťuje víc a víc. Právě teď se v těchto ztichlých domech nepozorovaně rodí darebáci, udavači, vrahové, tisíce lidí šokovaných strachem na celý život. Budou své děti a děti svých dětí bez milosti učit strachu. Já už nemůžu, sugeroval si v duchu Rumata. Ještě chvilku a zblázním se, stanu se přesně takovým, ještě chvilku a definitivně si přestanu uvědomovat, proč jsem tady… Musím si poležet, hodit tohle všechno za hlavu, uklidnit se…

„… Koncem roku Vody, podle nového letopočtu roku tolik a tolik, odstředivé procesy ve staré říši podstatně zesílily. Využil toho Svatý řád, vyjadřující v podstatě zájmy nejreakčnějších skupin feudální společnosti, které se všemi prostředky snažily zbrzdit rozklad státní moci…“

A jak páchly hořící mrtvoly na sloupech, to víte? A viděli jste někdy nahou ženu s rozpáraným břichem, jak se válí na ulici v prachu? A viděli jste města, kde lidé mlčí a křičí jenom vrány? Vy, ještě nenarození chlapci a děvčátka před školním stereovizorem ve školách Arkanarské komunistické republiky?

Narazil hrudí na něco tvrdého a ostrého. Před ním stál černý jezdec. Dlouhé kopí s širokým, přesně zoubkovaným ostřím se Rumato-vi opíralo do prsou. Jezdec na něj beze slova hleděl černými štěrbinami v kápi. Pod kápí bylo vidět jen ústa s úzkými rty a malá brada. Teď mám něco udělat, uvažoval Rumata horečnatě. Ale co? Srazit ho z koně? Ne. Jezdec začal pomalu napřahovat kopí k úderu. No bodejť! Rumata unaveně pozvedl levou ruku, povytáhl rukáv a ukázal železný náramek, který mu dali při odchodu z paláce. Jezdec se podíval blíž, zvedl kopí a rozjel se pryč. „Ve jménu Páně,“ řekl dutě s podivným přízvukem. „Ve jméno Jeho,“ zamumlal Rumata a šel dál kolem druhého jezdce, který se snažil dosáhnout kopím na dovedně vyřezanou figurku veselého čertíka, zavěšenou pod římsou střechy. Za napůl odtrženou okenicí v prvním poschodí se mihl masitý, hrůzou popelavý obličej — zřejmě obličej jednoho z těch kramářů, kteří ještě před třemi dny u sklenice piva nadšeně vyřvávali: „Ať žije don Reba!“ a s požitkem naslouchali, jak venku po dláždění duní okované boty. Ach, vy šedí, vy šedí… Rumata se odvrátil.

Jak je u mě doma? vzpomněl si najednou a zrychlil krok. Poslední blok skoro utíkal. Dům byl v pořádku. Na schůdkách seděli dva mniši s odhrnutými kápěmi a nastavovali slunci špatně vyholené hlavy. Když ho spatřili, vstali.

„Ve jménu Páně,“ řekli oba najednou.

„Ve jménu Jeho,“ odpověděl Rumata. „Co tady pohledáváte?“

Mniši se poklonili a zkřížili ruce na břiše.

„Vy jste přišel, my odcházíme,“ řekl jeden z nich. Sešli ze schůdků a pomalu se loudali pryč, přihrbení, s rukama zastrčenýma do rukávců. Rumata se za nimi podíval a vzpomněl si, že už mnohokrát předtím viděl na ulicích tyto pokorné postavy v dlouhých černých řízách. Jenomže dřív se za nimi netáhly v prachu pochvy těžkých mečů. Ušlo nám to, docela nám to ušlo! pomyslel si. Bývala to pro urozené dony báječná zábava, přitočit se k osaměle bloudícímu mnichovi a vyprávět si přes jeho hlavu košilaté historky. A já pitomec jsem dělal opilého, táhl se za nimi, řehtal jsem se na celé kolo a měl radost z toho, že říše v žádném případě není zachvácena náboženským fanatismem… Ale co se dalo udělat? Ano, co se dalo udělat?

„Kdo je tam?“ zeptal se roztřesený hlas.

„Otevři, Mugo, to jsem já,“ řekl Rumata tiše.

Zarachotily závory, dveře se pootevřely a Rumata se vmáčkl do chodby. Bylo tu všechno při starém a Rumata si s úlevou oddychl. Starý šedivý Muga potřásal hlavou, s obvyklou úctou natáhl ruce pro přílbu a meče.

„Co Kira?“ zeptal se Rumata.

„Kira je nahoře,“ odpověděl Muga. „Je zdravá.“

„Výborně,“ řekl Rumata a vyvlékl se z řemení s meči. „A kde je Uno? Proč mě nevítá?“

Muga od něho vzal meč.

„Una zabili,“ pravil klidně. „Leží v čeledníku.“

Rumata zavřel oči.

„Tak Una zabili,“ opakoval. „Kdo ho zabil?“

Nečekal na odpověď a zamířil do čeledníku. Uno ležel na stole přikrytý až po pás prostěradlem, ruce měl složené na prsou, oči doširoka rozevřené, ústa stažená v grimasu. Zachmuření sluhové stáli okolo stolu a poslouchali, jak v koutě mumlá mnich. Kuchařka vzlykala. Rumata nespouštěl oči z chlapcovy tváře a začal si rozepínat límec blůzy neohebnými prsty.

„Bestie!“ ulevil si. „Všichni jsou takové bestie!“

Odhodlal se, přistoupil ke stolu, zadíval se do mrtvých očí, nad-zvihl prostěradlo a zaseje spustil.

„Ano, je pozdě,“ řekl nahlas. „Pozdě… Beznadějně… Bestie jedny! Kdo ho zabil? Mniši?“

Otočil se k mnichovi, trhnutím ho nadzvedl a nahnul se nad jeho obličej.

„Kdo ho zabil? Vaši? Mluv!“

„To neudělali mniši,“ řekl tiše za jeho zády Muga. „To šedí vojáci…“

Rumata se ještě chvíli díval mnichovi do hubeného obličeje, do jeho pomalu se rozšiřujících zřítelnic. „Ve jménu Páně,“ zasípal mnich. Rumata ho pustil, sedl si na lavici k Unovým nohám a rozplakal se. Plakal s obličejem v dlaních a poslouchal Mugův třaslavý, monotónní hlas. Muga vyprávěl, jak po druhém střídání stráží začal někdo bouchat do dveří jménem krále, jak Uno křičí, aby neotevírali, ale že bylo nutné otevřít, protože šedí venku vyhrožovali, že dům podpálí. Vrazili do předsíně, zmlátili a svázali sluhy a začali se hrnout po schodech nahoru. Uno, který stál u dveří do komnat, začal střílet z kuší. Měl dvě kuše, a tak stačil vystřelit dvakrát, ale jednou minul. Šedí po něm hodili nože a Uno upadl. Stáhli ho dolů, dupali po něm, mlátili ho sekyrami, ale tu vtrhli do domu černí mniši. Dva šedé oddělali, ostatní odzbrojili, hodili jim na krk oprátky a odvlekli

je.

Mugův hlas utichl, ale Rumata ještě dlouho seděl Unovi u nohou, opřen lokty o stůl. Pak se s námahou zvedl, utřel si rukávem slzy, které mu uvízly ve dvoudenním strnisku, políbil chlapce na ledové čelo a s těžkýma nohama začal stoupat nahoru.

Byl únavou polomrtvý a zdrcený tím, co viděl. Vyškrábal se po schodech, prošel jídelnou, došel k posteli a se zasténáním se svalil tváří do polštářů. Přiběhla Kira. Byl tak vyčerpán, že jí ani nepomáhal, když ho odstroj ovála. Stáhla mu boty, pak s pláčem nad jeho opuchlým obličejem z něj strhala rozedranou uniformu, košili z plastického kovu a znovu se rozplakala, když spatřila jeho potlučené tělo. Teprve teď pocítil, jak ho bolí všechny kosti jako kdysi po zkouškách přetížení. Kira ho potírala houbou namočenou v octě, Rumata se zavřenýma očima syčel přes zaťaté zuby a mumlal: „Vždyť jsem ho mohl odkrouhnout… Stál vedle mě… Dvěma prsty rozmačkat… Copak tohle je nějaký život, Kiro? Odjedeme pryč… Tohle je Experiment se mnou, a ne s nimi!“ Ani si neuvědomoval, že mluví rusky. Kira na něj občas vyděšeně pohlédla očima skelnatýma od slzí a jen ho mlčky líbala na tváře. Pak ho přikryla ošumělými prostěradly — tak Uno se přece jen nedostal k tomu, aby koupil nová — a rozběhla se dolů připravit mu horké víno. Rumata zatím slezl z postele a sténaje bolestí, která mu drásala celé tělo, se bos odšoural do pracovny, vytáhl ze stolu tajnou zásuvku, prohrábl léky a spolkl několik tabletek sporaminu. Když se Kira vrátila s kouřícím kotlíkem na těžkém stříbrném podnosu, ležel na zádech a sledoval, jak bolest mizí, jak slábne hučení v hlavě a jak se tělo nalévá novou silou a čilostí. A když vyprázdnil kotlík, pocítil, že je v naprostém pořádku, zavolal Mugu a nařídil mu, aby připravil oblečení.

„Nechoď, Rumato,“ řekla Kira. „Nechoď nikam. Zůstaň doma.“

„Musím, maličká.“

„Bojím se. Zůstaň doma… Zabijou tě.“

„Ale prosím tě! Proč by mě zabíjeli? Vždyť se mě všichni bojí.“

Znovu se rozplakala. Plakala tiše, nesměle, jako by se bála, že se bude zlobit. Rumata si ji posadil na klín a hladil ji po vlasech.

„To nejhorší máme za sebou,“ říkal jí. „A pak, vždyť jsme se chystali odtud odjet…“

Přestala plakat a přitiskla se k němu. Muga potřásal hlavou a lhostejně stál vedle nich. Držel přichystané pánovy kalhoty se zlatými rolničkami.

„Ale předtím tady musím ještě moc věcí zařídit,“ pokračoval Rumata. „Dneska v noci bylo hodně lidí zabito. Musím zjistit, kdo je mrtev a kdo zůstal naživu. A musím pomoct zachránit ty, které by oni ještě chtěli zabít.“

„A kdo pomůže tobě?“

„Šťasten, kdo myslí na druhé… A pak — nám dvěma pomáhají ti nejmocnější.“

„Já nemůžu myslet na druhé,“ řekla Kira. „Vrátil ses polomrtvý. Vidím, že tě bili. Una dokonce zabili. Kam koukali ti tvoji nejmocnější? Proč tomu zabíjení nezabránili? Nevěřím… Nevěřím…“

Pokusila se mu vymknout, ale držel ji pevně.

„Co se dá dělat,“ odpověděl. „Tentokrát se trochu opozdili. Ale teď už nás znovu sledují a chrání. Proč mi dnes nevěříš? Vždyť jsi mi vždycky věřila. Sama jsi to viděla — vrátil jsem se polomrtvý a podívej se na mě ted'…“

„Nechci se dívat,“ řekla a zabořila se mu obličejem do prsou. „Nechci zase plakat.“

„To je toho! Pár škrábanců… Nejhorší máme za sebou. Alespoň my dva. Ale existují výborní, pozoruhodní lidé, pro které tahle hrůza ještě neskončila. A já jim musím pomoct.“

Zhluboka vzdychla, políbila ho na krk a jemně se mu vyprostila.

„Přijď dnes večer,“ poprosila. „Přijdeš?“

„Určitě!“ prohlásil se zápalem. „Přijdu dřív a asi ne sám. Čekej mě s jídlem.“

Poodešla, sedla si do křesla, položila si ruce na kolena a dívala se, jak se obléká. Rumata mumlal ruská slova, natáhl si kalhoty s rolničkami (Muga si okamžitě k němu sedl na bobek a zapínal nesčetné háčky a knoflíky), znovu si přes čisté tričko přetáhl kovovou košili, která mu prokázala tak dobré služby, a nakonec se zoufalým odhodláním řekl:

„Maličká, pochop to, no tak, já musím jít — co mohu dělat? Já nemohu nejít!“

Řekla najednou zamyšleně:

„Někdy mi nejde do hlavy, proč mě nebiješ.“

Rumata, který si právě dopínal košili s bohatým krajkovím, ztuhl.

„Jak to myslíš, proč tě nebiju?“ zeptal se rozpačitě. „Copak tebe je možné bít?“

„Ty nejsi jenom hodný, dobrý člověk,“ pokračovala Kira a vůbec ho neposlouchala. „Ty jsi navíc velice podivný člověk. Jsi jako archanděl… Když jsi se mnou, nabývám odvahy. Teď například jsem odvážná… Někdy se tě určitě zeptám na jednu věc. Budeš mi — nemyslím teď, ale později, až to všechno skončí — budeš mi vyprávět o sobě?“

Rumata dlouho mlčel. Muga mu podal oranžovou blůzu s červeně proužkovanými stuhami. Rumata si ji s odporem navlékl a pevně se přepásal.

Stále neodpovídal.

„Ano,“ řekl až po dlouhé chvíli. „Někdy ti o sobě povím všechno, maličká.“

„Budu čekat,“ pronesla vážně. „A teď už jdi a vůbec si mě nevšímej.“

Rumata k ní přistoupil, pevně jí přitiskl na ústa své rozbité rty, pak stáhl z ruky železný náramek a podal jí ho.

„Vem si ho na levou ruku,“ řekl jí. „Dneska už by k nám do domu neměli přijít, ale kdyby přece — ukaž jim ho.“

Dívala se za ním a on věděl přesně, co si myslí. Říkala si v duchu:

Nevím, možná že jsi ďábel, nebo syn boží, nebo člověk z pohádkových zámořských zemí, ale ne vrátíš-li se, umřu… A za to, že mlčela, jí byl neskonale vděčný, protože se mu hrozně těžko odcházelo. Bylo mu, jako by měl z prosluněného smaragdového břehu skočit po hlavě do páchnoucího močálu.


Загрузка...