Génius zkázy

1 NOVÝ NAPOLEON?

„Nestříkejte mi na šaty, pane Stirnere, copak neumíte veslovat?“

„To známe, když se ženy vypravují na výlet po řece, oblečou se určitě tak, že kapka vody to jejich oblečení zničí. Stopy po vodě nezmizí a na šatech navždy zůstane skvrna.“

„To máte z povídky Jeroma Klapky Jeroma „Tři muži ve člunu, o psu nemluvě“?“

„Jste na mou duši sečtělá, slečno! Nemohu za to, že to Jeroma postřehl dřív než já. Co je pravda, to je pravda, i když v naší loďce nejsou cestující čtyři, ale pět.“

„My přece jsme čtyři,“ ozvala se ze své lavičky Ema Fitová.

„Rozkošná zlatovlasá panenko, čtvrtým Jeromovým cestujícím v loďce byl pes, prvním tady je můj Falk.“

„Proč prvním?“

„Protože je geniální. Falku! Přines kapesník slečny Fitové, vidíš, upustila ho.“

Falk, krásný bílý setr, hbitě vyskočil a aportoval kapesník.

Všichni se zasmáli.

„Tak vidíte!“ prohodil samolibě Stirner. „Slečno Glucková, nechtěla byste se za mě provdat? Otevřeli bychom si kočovný psí cirkus. Já v zrzavé paruce klauna bych předváděl zázraky drezúry a vy byste seděla v pokladně. Jen si představte tu idylku: obecenstvo se k nám hrne, v pokladně šustí bankovky… A po představení hodujeme u stolu ve společnosti nejlepších a nejoddanějších čtyřnohých přátel. Skvělé! To by bylo mnohem zajímavější než pracovat u Karla Gottlieba.“

„Děkuji vám, ale kočovný život mě neláká.“

„Hm. s vaším kapitálem jsem pro vás příliš bezvýznamná partie, že?“

„S mým kapitálem?“ nechápavě se ptala Elsa Glucková.

„Co se divíte? Tváříte se, jako byste o svém kapitálu nevěděla. Vaše báječné vlasy Tizianovy Venuše. Je to přece původní barva, ne? Netvařte se tak pohoršeně, vždyť vím, že ano. Ale Tizianovy ženy, abyste věděla, si barvily vlasy zvláštní látkou, někde dokonce zůstal zachován její recept. Tak vidíte, světové krásky, které inspirovaly Tizianův štětec, uměle vytvářely to, co vám štědrá příroda dala bez receptu. A vaše modré oči, bezedné jako nebe! Ty přece nejsou uměle přibarveny?“

„Dejte pokoj!“

„A vaše zoubky jako perlový náhrdelník…“

„Pak následuje popis korálových retů, že? Člověk by si myslel, že nejste tajemník nudného bankéře, ale klenotnický agent. A to já se vám tedy, vy protivo, pomstím za takové poklony. A vaše tvář, vaše dlouhé vlasy, vás dlouhý nos, vaše dlouhé ruce, ty jsou přece původní, ne?“

„A vám se víc líbí to, co je kulaté? Taková kulaťoučká tvář, jako má Otto Sauer? Kulaťoučké oči a snad i zakulacený kapitálek za deset let.“

„Jste nechutný,“ řekla nelibě Elsa Glucková.

„Jen prosím vás nepočítejte peníze v cizí kapse,“ ozval se Sauer, právní poradce bankéře Gottlieba. Sauer měl při rozhovoru Stirnera s Elsou nepříjemný pocit a mlčky čeřil dlouhými vesly vodu, narůžovělou v paprscích zapadajícího slunce.

Stirner si uvědomil, že přestřelil, a začal mluvit vážněji.

„Promiňte, nechtěl jsem nikoho urazit. Chtěl jsem jen říci, že v lásce jako ve všem ostatním, existuje jeden a týž zákon boje o život: vítězí silnější. Jeleni bojují na smrt, a rohatá čtyřnohá samice náleží vítězi. A kdo je silnější v naší společnosti? Ten, kdo má kapitál.“

„Představte si, slečno,“ obrátil se Stirner k Else, „kdybych byl najednou bohatý jako Krésus, ne, ještě bohatší, třeba jako náš vážený šéf Karel Gottlieb — pak by jistě má tvář už nebyla v očích žen tak dlouhá?“

„Ještě delší!“ zasmála se Elsa.

Ech! To je proto, že s vaším bohatstvím krásy si můžete i mezi Gottlieby volit podle svého vkusu. Ale co si máme počít my, páriové, různí ti tajemníci a tajemníčkové, kteří stojí blízko hodovního stolu a mohou jen sbírat drobty a polykat sliny při pohledu na ty, co žijí v nadbytku.“

„Jak nepěkných slov používáte, pane Stirnere,“ vmísila se do hovoru Ema Fitová.

„Promiňte, dám si už opravdu pozor na jazyk. Poctivost,“ pokračoval Stirner, „to je naše vada. A té využívají ti, co nám vládnou. Heine kdysi řekl, že poctivost je krásná, jsou-li poctiví všichni kolem a mezi nimi jediný já podvodník. Ale protože všichni kolem — o přítomných nemluvím — jsou podvodníci, pak je k získání štěstí zřejmě třeba,“ významně pohlédl na Elsu Gluckovou, „stát se tak velkým podvodníkem, aby všichni ostatní podvodníci budili dojem počestných lidí.“

„Pane Stirnere, dnes bavíte dámy nějak nevhodně,“ zasáhl do hovoru Otto Sauer. „Vaše žertování už zachází příliš daleko.“

„Prosím?“ otázal se nepřítomně Stirner, pak náhle svěsil hlavu a zmlkl. Jeho tvář zestárla, hluboká vráska mu rozryla čelo. Vypadal, jako by se zahloubal do řešení obtížného problému. Falk mu položil tlapku na koleno a upřeně se mu díval do tváře.

Stirner držel nehybná vesla, s kterých ustavičně stékaly kapky vody, v paprscích zapadajícího slunce rudé jako krev.

Elsa Glucková se zahleděla na Stirnerovu náhle zestárlou tvář, pojednou se zachvěla, a jako by hledala pomoc, upřela svůj pohled na Sauera.

Tu Stirner prudce udeřil vesly o hladinu, odhodil je a rozesmál se.

„Poslyšte, slečno Glucková, co kdybych se tak najednou stal nejmocnějším člověkem na této zemi? Kdyby mě všichni poslouchali na slovo, na pouhý pokyn, jako mě poslouchá Falk? Falku! Vpřed!“ zvolal a hodil do vody bičík.

Falk jako šipka skočil přes palubu. „Takhle! Kdybych se stal pánem světa?“

„Víte, pane Stirnere, vy máte mladý obličej, ale hrozně staromódní. Takové obličeje vídáme na fotografiích v rodinných albech. Říká se o nich: „A tohle je dědeček zamlada.“ Vy jste taky takový „dědeček zamlada“. Ne, role Napoleona by vám opravdu neseděla. Z vás by ještě tak mohl být burzovní napoleónek.“

„Tak je to tedy! Pak vám ovšem odnímám korunu, palác, zlatý kočár, briliantový náhrdelník, pážata a dvorní dámy. Zbavuji vás své milosti. A abyste věděla, vůbec vás nemiluju. Nemyslete si, že jsem chtěl vykonávat hrdinské činy jako středověký rytíř jen proto, abych byl hoden vaší ruky a vašeho srdce. Vůbec ne! Jste pro mě jen měřítkem mých úspěchů, nic víc.“

„Ale?. Radši hezky veslujte, musíme už domů.“ Stirner vtáhl do loďky mokrého Falka; pes se oklepal a všechny kolem sebe postříkal.

„Tak, a máte po šatech,“ zažertoval Stirner a rázně se opřel do vesel.

Loďka rychle plula po proudu. Slunce se schovalo za lesem. Na horním toku řeka ještě zářila jako roztavené zlato, ale kolem loďky už uléhaly modré stíny. Ema si přehodila přes ramena huňatý šátek.

Mlčeli. Zrcadlová hladina řeky byla nehybná, jen tu a tam se na ní mihla třpytivá rybka.

„To jsem nevěděl, že jste tak ctižádostivý, pane Stirnere,“ přerušil mlčení Sauer. „Řekněte mi, proč jste se tehdy vzdal své vědecké kariéry a přešel k nám, mezi obyčejné Gottliebovy zaměstnance? Nemýlím-li se, pracoval jste dost úspěšně na výzkumu mozku, a dokonce jsem v tisku četl několik zpráv o vašich úspěšných pokusech. Jak se jmenuje ta mladá věda, kterou jste se tehdy zabýval? Reflexologie, že?“

„Mám jen nepatrnou představu o tom, co je to za vědu,“ podotkla Elsa.

„Vážené dámy a vážený pane,“ spustil Stirner, jako by přednášel ve vybrané společnosti. „Reflexologie je věda, která se zabývá zpětnými reakcemi člověka a každého živočicha vůbec. Zpětnými reakcemi, které vznikají působením vnějšího světa a charakterizují všechny vztahy živých tvorů k obklopujícímu je prostředí. Rozumíte?“

„Ani za mák,“ prohlásila Elsa.

„Budu se tedy snažit vyjádřit se prostěji. Reflex je přenesení podráždění z jednoho bodu těla na druhý prostřednictvím centra, to je mozku. Každé působení zvenčí — prostřednictvím smyslových orgánů — cestou reflexu přes centrum podněcuje k činnosti ty či ony tělesné orgány, jinak řečeno, vyvolává reakci. Dítě natahuje ruku k ohni, oheň pálí. Toto působení ohně na kůži předávají nervy do mozku, a z mozku jde do ruky zpětná reakce: dítě ruku odtahuje. Představa ohně se u dítěte spojí s představou bolesti. A pokaždé, když dítě oheň spatří, začne bojácně odtahovat ruku. Objevilo se to, čemu vědecky říkáme podmíněný reflex. Uvedu složitější přiklad. Budete dávat psovi žrát a při každém krmení zahrajete na flétnu. Tedy oběd za doprovodu hudby. Při jídle se u psa silně vyměšují sliny. Po určité době, když se hra na flétnu spojí s chuťovými pocity zvířete, stačí jen zahrát na flétnu a u psa se začnou silně vyměšovat sliny. Podmíněný reflex!.. A jen si pomyslete, že „nejsvětější“ lidské city, jako povinnost, věrnost, poctivost a dokonce proslulý Kantův „kategorický imperativ“, jsou jen podmíněnými reflexy stejného druhu jako vyměšování slin u psa! Někdy se mi zdá, že pro někoho je výhodné to vyměšování slin ctnosti, někdo hraje na flétnu náboženství, morálky, povinnosti, poctivosti, a my hlupáci vyměšujeme sliny. Nebylo by načase vyhodit všechno to staré haraburdí a přestat tancoval podle píšťalky staré morálky?“

Sauer chtěl převést rozhovor jinam, a proto se Stirnera znovu zeptal, proč zanechal vědecké kariéry.

„S vašimi znalostmi, pane Stirnere, byste jistě ve vědě dosáhl popularity a úspěchů daleko dřív.“

„Tak vám povím, proč jsem zanechal vědecké kariéry, vážený pane Sauere,“ odpověděl Stirner s potutelným zábleskem v očích. „Rozpitval jsem asi tisíc lidských mozků, a představte si, že jsem v žádném z nich nenalezl rozum. Dospěl jsem k názoru, že mozečky jsou nejlepší dobře osmažené na jídelním stole našeho nejdobrotivějšího šéfa.“

„Vy si ale libujete v ohavnostech,“ uslyšel Stirner za sebou hlas Emy Fitové.

„Prosím tisíckrát za prominutí! Ale ujišťuji vás, že náš Gottlieb lidské maso nejí. Leda snad v přeneseném smyslu, cha, cha! Tuším například, že zítra ráno spolkne bankovní dům Topfer & Co. Chtěl jsem jen říci, že středověké panstvo se mohlo zabývat vědou, když mělo hory jídla a bečky vína. Ale teď. Já a pan Sauer, prostí zaměstnanci bankéře, a dokonce i vy, krásné slečny, jeho písařka a stenografka, dostáváme víc než mladý doktor věd. Jak vidíte, jsem upřímný. Nejsem první ani poslední, kdo dal přednost míse čočovice před budoucím prvenstvím. Stop! Jsme na místě. No a teď,“ obrátil se k Emě Fitové, „podejte mi ruku, slečno, a dovolte, abych vás doprovodil na nádraží…“

Stirner s Fitovou šli napřed.

Sauer zaplatil poplatek za půjčení loďky, vzal Elsu pod paží a pomalu s ní odcházel k stanici.

„Podívejte se, jak jasně září hvězdy. Jistě bude pršet.“ řekl Sauer.

„My to ale ještě stihneme,“ ujišťovala ho Elsa.

„Jak jste spokojena s výletem, Elso?“

„Neoslovujete mě příliš důvěrně?“ s úsměvem se otázala Elsa a pokračovala, „ne, neomlouvejte se. Byla bych spokojená, kdyby nebylo toho nesnesitelného žvanila Stirnera. To je přece omezenost. Mele pořád svou, nikoho nepustí ke slovu, A jaké má ambice!“

„Ano, je to žvanil…“ zamyšleně řekl Sauer. „Ale já bych vám radil, abyste vůči němu byla opatrnější.“ Elsa překvapeně pohlédla na Sauera. „Copak jsem byla neopatrná?“ Rozesmála se a zvolala:.

„Ne, Otto, vy prostě žárlíte. Není to brzy? Ještě jsem vám nedala slovo, mohu si to rozmyslet.“

„Vy žertujete, a mně se svírá srdce. Žvanil, ovšemže žvanil, ale mazaný. Slyšela jste, co říkal o poctivosti a přímkách? To je nebezpečná filosofie. A já se ho bojím, bojím se o vás i o našeho stařičkého Gottlieba. Ten žvanil nemluví do větru. Něco na tom je. Co má za lubem? Nepřekvapilo by mě, kdyby provedl něco hrozného.“

Elsa si vybavila soustředěnou, náhle zestárlou Stirnerovu tvář, ozářenou rudým paprskem zapadajícího slunce, a znovu jí přepadl děs. Maně pevněji stiskla Sauerovu ruku.

„A jak se vloudil do Gottliebovy důvěry! Ten ho teď od sebe nepouští ani na krok, dokonce ho ubytoval ve svém domě. Stirner po večerech baví starého svými cvičenými psy.“

„To se musí přiznat, Otto, jeho cvičení psi jsou skvělí.“

„To taky nepopírám. Ve výcviku psů překonal všechno, co je o drezúře zvířat známo. Zvlášť pokud jde o Falka.“

„A co teprve jeho černý pudl! Ten umí počítat, pozná každé písmenko abecedy, uhádne každý jeho rozkaz. Někdy mívám při tom pocit hrůzy…“

„Jako by ten pudl měl ďábla v těle. Možná že je Stirner chytrý a talentovaný. Ale talentované zlo je dvojnásob nebezpečné.“ Při těchto slovech Sauer významně pohlédl na Elsu.

O mě se nebojte, Otto, na mě jeho kouzla nepůsobí. Byl mi prostě lhostejný. Ale po dnešku, když jsem viděla jeho tvář., nevím, jak bych to řekla. Snad jsme k němu nespravedliví. Co je to? Ach!“

Z temnoty se nehlučně vynořil Falk, chňapl do zubů lem Elsiných šatů a s radostným vrčením ji táhl dopředu.

Sauer dostal na psa vztek a začal ho odhánět. Elsa se rozesmála.

„Zdá se mi, že jste zbytečně podrážděný. Stirner zřejmě poslal Falka, aby nás upozornil, že si máme pospíšit.“

2 POD KOLY VLAKU

Dveře pracovny se otevřely a na prahu stál bankéř Karel Gottlieb v doprovodu osobního tajemníka Ludvíka Sumera.

Ranní slunce, pronikající skleněnou stěnou, zalévalo místnost jasným světlem a zablesklo se na zlatých brýlích Karla Gottlieba. Bankéř přimhouřil oči a usmál se. Byl to šedesátník, dobře pěstěný, vždycky spokojený, veselý a čilý, ztělesnění blahobytu.

„Jakpak jste se měli na výletě?“ ptal se a po řadě tiskl ruku Gluckové, Fitové a Sauerovi. „Bavili jste se dobře? Ulovili jste hodně ryb? Počasí bylo nádherné, že?

Buďte tak laskav, pane Sauere, odešlete tyhle telegramy. Burzovní zprávy už došly? Jaký je kurs dolaru? Tak. tak. Akcie bavlny? Stoupají, říkáte. Výborně. Oprotestujte tyto směnky bankovního domu Topfer & Co. Už nemohu dělat další ústupky. Vy dnes báječně vypadáte, slečno Fitová. A vy jste nějak zasněná, slečno Glucková, cha, cha!“ Čtverácky jí pohrozil. „Myslím, že vím, co v tom je. Jaro přináší nebezpečné bacily. Ano.“

Urovnal si kytičku fialek, zastrčenou do klopy saka, pohlédl na hodinky a řekl:

„Teď je deset hodin. Vlak jede v deset pětačtyřicet. Odjíždím. Vrátím se ve dvě patnáct. Přebírám továrnu. Spolu se Stirnerem formality rychle vyřídíme. Aspoň se projdu. Auto je připraveno? Půjdeme, pane Stirnere.“

Bankéř lehkým krokem odcházel, a když už byl za dveřmi, zvolal:

„Kdepak jste, Stirnere?“

„Okamžik!“ Stirner rychle odešel do vedlejší místnosti a zavolal: „Falku! Brute!“

S radostným štěkotem vyběhli proti němu dva psi, setr, kterého měl s sebou na výletě, a Brutus, ohromná pruhovaná doga.

Když Stirner procházel kolem Gluckové, sklonil hlavu na stranu, a posměšně se j í, zeptal:

„Ještě jste se nerozhodla?“

„O čem?“

„Zda se za mne provdáte…“ A s hlasitým smíchem běžel se svými psy za šéfem.

Elsa se zamračila. Sauer u svého psacího stolu něco bručel. Pod oknem bylo slyšet odjíždějící auto. V místnosti nastalo ticho. Fitová ťukala na psacím stroji a Sauer nervózně listoval v nějakých spisech.

„Milovník psů!“ pronesl tiše.

„Co si to tam bručíte?“ zavolala na něho Glucková.

„Všude bere s sebou ty své psy,“ odpověděl Sauer. „Nemohu toho komedianta vystát, ještě včera div o Gottliebovi neprohlašoval, že požívá lidské maso, zřejmě tím narážel na jeho přísnost k dlužníkům, a všimli jste si, j ak se choval dnes? Jak se kolem šéfa vrtěl? Do očí se mu dívá skoro jako Falk. Proč myslíte, že vzal ty psy s sebou? Bude jimi bavit starého pána v lůně přírody…“

„Zdá se, pane Sauere, že začínáte být malicherný,“ řekla Elsa. „A Topfera & Co. Gottlieb spolkl. To Stirner uhádl.“

„Přitom jistě sám přesvědčil Gottlieba, aby předložil směnky k proplacení, o tom nemůže být pochyb,“ zachmuřeně namítl Sauer.

„Pan Sauer prostě žárlí,“ ozvala se Fitová a zasmála se. „Přepište laskavě tento výkaz!“ Sauer podal Fitové listinu.

Fitová ztichla jako provinilé děcko a plaše odpověděla: „Prosím.“

Všichni se zahloubali do práce, přerušované jen zvonky telefonu.

Kolem jedenácté opět zazvonil telefon. Aniž přestal pročítat spis, Sauer zvedl sluchátko.

„Haló! Ano, ano. Kancelář osobního tajemníka bankéře Gottlieba. Cože? Neslyším! Mluvte hlasitěji! Cože se stalo? Cože? To není možné!..“

Plnicí pero vypadlo Sauerovi z ruky. Zbledl. Jeho hlas byl tak nervózní, že Glucková a Fitová přestaly pracovat a zneklidněny ho zvědavě pozorovaly.

„Že spadl pod vlak? Jak se to stalo? Promiňte, ale to je plně odůvodněná zvědavost. Ano. ano. poslouchám. ano. Všechno připravíme!“

Sauer zavěsil, přejel si rukou po vlasech a vstal.

„Co se stalo, pane Sauere?“ rozčileně se ptala Fitová a také vstala. „Kdo spadl pod vlak? Tak honem, mluvte! “

Sauer však znovu usedl do křesla a mlčel.

„Ano. Čekal jsem něco takového,“ řekl po chvíli, nervózně vstal a rychle pokračoval: „Karel Gottlieb spadl pod vlak.“

„Je živ?“ zeptaly se najednou Glucková a Fitová.

„Podrobnosti nej sou známy…“

„Pěkná podrobnost — jestli někdo žije, nebo ne,“ rozhořčila se Fitová.

„Prosil jsem, aby mi řekli, co se stalo, ale teď prý není na vysvětlování čas. Musíme rychle připravit lůžko a zavolat lékaře.“

„Tak je tedy živ?“ vyslovila naději Glucková.

„Snad.“ Sauer tiskl tlačítka elektrických zvonků, přivolával sluhy, dával rozkazy, telefonoval lékařům. V domě byl zmatek. Přiběhla vyděšená hospodyně.

Gottlieb žil sám a o celou jeho domácnost pečovala „správkyně domu“, jak jí říkali, vždy pěkně upravená stará dáma, paní Schmidthofová.

Byla tak zdrcená, že se jí Elsa musela ujmout.

Ozvala se houkačka přijíždějícího auta.

„To je lékař!“ zvolala Fitová.

„Ne, to je klakson našeho automobilu,“ prohlásil Sauer. „,Hansi, jděte rychle dolů!“

Sluha Hans rychle vyšel.

Všichni netrpělivě čekali. Paní Schmidthofová, polomrtvá strachy a rozčilením, seděla v křesle a těžce dýchala.

Ze vzdálených pokojů se ozval těžký dupot.

„Už ho nesou,“ zašeptala Fitová. „Jen aby byl živ!“

Dveře se otevřely dokořán.

Čtyři muži nesli zohavené, zkrvavené tělo Karla Gottlieba.

Paní Schmidthofová hystericky vykřikla a omdlela.

Gottlieb měl nohy uříznuty nad koleny.

Pátý muž v železničářské uniformě nesl nějaký balík.

Fitová a Glucková poznaly Gottliebovu přikrývku. Vyčnívala z ní laková bota.

„Nohy! To jsou jeho nohy! To je hrozné,“ pomyslela si Glucková. „Proč je sem přinesli? K čemu je teď potřebuje?“ bleskla jí hlavou podivná myšlenka.

Rysy Gottliebova obličeje byly jen nepatrně změněny, ale jeho tváře byly bílé jako křída.

„Ztratil mnoho krve,“ pomyslela si Elsa.

I jiná podrobnost Elsu rozrušila: v knoflíkové dírce Gottliebova saka zůstala netknuta kytička fialek.

Smutný průvod prošel pracovnou do Gottliebovy ložnice a zanechával na parketách kapky krve.

Za Gottliebovým tělem šel Stirner. Jeho tvář byla bledší než jindy, ale klidná. Opatrně se vyhýbal kapkám krve, aby do nich nešlápl, jako by to byly kaluže uprostřed cesty. V patách mu běžel Falk. Pes nervózně očichával krev.

Glucková s netajenou hrůzou pohlédla na Stirnera. Když se jejich pohledy setkaly, měla Glucková dojem, že v jeho očích zahlédla úsměv.

Sauer se vrátil z ložnice, přistoupil k Stirnerovi, a zahleděl se mu pátravě do oči:

„Jak se to stalo?“ zeptal se ho.

Stirner vydržel jeho pohled, jen obočí se mu zachvělo. Odpověděl klidně:

„Nebyl jsem při tom. Gottlieb mě požádal, abych odeslal spěšný telegram. Trvalo mi to asi pět minut, ne víc. Když jsem se vrátil, bylo po všem. Očití svědci říkají, že můj pes Brutus se lekl lokomotivy, uskočil stranou a padl Gottliebovi pod nohy. Stařec neudržel rovnováhu a spadl z nástupiště na koleje i se psem. Bruta to přeřízlo vpůli. Chudák pes!.. A Gottliebovi to uřízlo nohy.“

„Vám je líto jen psa?“

„Nepovídejte hlouposti, Sauere. A nepřikládejte příliš velký význam formálním projevům soustrasti. Gottlieb byl milý stařík, a je mi ho líto. To ale vůbec neznamená, že nemohu projevit lítost nad ztrátou svého čtyřnohého druha,“

To je divné,“ zamyšleně řekl Sauer, jako by vkládal zvláštní smysl do svých slov. „Gottliebovu smrt způsobil Brutus.“

„Můj Brutus nebyl člověk, ale pes, a Gottlieb nebyl Caesar, ale bankéř,“ prohlásil Stirner s posměšným úsměvem a odešel do Gottliebovy ložnice.

3 DVĚ ZÁVĚTI

Zpráva o tragické smrti Karla Gottlieba, největšího bankéře v Německu, znepokojila celý finanční svět. Bankéřova pracovna byla jedním z center finančního a průmyslového života země. Gottlieb financoval nejen banky, ale i velkoprůmysl. Není proto divu, že jeho smrt byla velkou událostí. Noviny psaly o možných následcích jeho smrti pro ty či ony věřitele, uvažovaly o tom, jak se změní poměr finančních sil, zamýšlely se nad osudem banky, která ztratila svého šéfa. Vyskytly se dohady, zda přijde na jeho místo někdo jiný, anebo zda banka bude zlikvidována. Zpravodajové listů informovali čtenáře o dědicích — Gottliebových příbuzných: o mladším bratru zesnulého, Statkáři Oskaru Gottliebovi, který měl čtyřiadvacetiletého syna a čtyři dcery. Jeden z listů dokonce vypočítal, jaké jmění připadne mladému muži a jaké bohatým nevěstám, ačkoli nikdo ještě přesně nevěděl, jak velký byl majetek zesnulého.

Ve finančních kruzích vládlo rozčilení, tisk přinášel senzační zprávy, a v Gottliebově domě zatím končilo poslední jednání tragikomedie lidského života.

V domě už poroučeli jako pravoplatní dědici narychlo povolaný Oskar Gottlieb, snědý, těžkopádný muž, a jeho děti.

Oskar Gottlieb chodil zachmuřen, se sevřenými rty. Jen v jeho přivřených očích tu a tam zableskl plamínek radostné naděje na velké bohatství. Protože vsak byl taktní a také upřímně želel smrti svého bratra, choval se zdrženlivě. Zato jeho děti se nepokrytě a nezkrotně oddávaly sladké vidině bohatství. Oskarův syn. Rudolf a jeho starší dcery Luisa a Gertruda chodili z pokoje do pokoje, prohlíželi si obrazy, brali do rukou různé drobnosti, sedali si do měkkých křesel, ohmatávali potahy, rozdělovali si věci, hádali se, smáli a spřádali plány do budoucna.

Gottliebovo zohavené tělo i s uříznutýma nohama pohřbili do drahé procovské hrobky. Den po pohřbu měla být otevřena závěť. Tento akt byl připraven dost slavnostně a pozvali k němu i některé Gottliebovy úředníky včetně Sauera, Stirnera, Gluckové a Fitové.

Stirner seděl znuděně u psacího stolu a kreslil si na papír psy.

„Poslyšte, vy jste tajemník mého zesnulého dědečka?“ oslovil ho Rudolf Gottlieb. „Buďte tak laskav, doprovoďte mě nahoru, chci se podívat.“

Stirner mlčky stiskl tlačítko zvonku. Ve dveřích se objevil sluha.

„Hansi, doprovoďte pana Gottlieba mladšího nahoru!“ požádal ho Stirner a znovu se věnoval kreslení psů. Rudolf na to neřekl ani slovo, ale jeho pihovatá tvář zrudla hněvem.

Sauer pozoroval tuto scénu ze svého kouta, kde seděl s Gluckovou a Fitovou, a usmál se:

„Jen se podívejte, Elso, Stirner se chová jako by byl dědicem on. Přiznám se, že jeho hru nechápu. Přímo si koleduje o to, aby ho nové panstvo vyhodilo.“

„Ani my nevíme, co bude s námi,“ řekla znepokojeně Ema.

„Když mě propustí, nezbude mi nic jiného než dělat pokladní v kočovném cirkusu,“ rozesmála se Elsa.

„Přestaňte žertovat, Elso, mluvím docela vážně. Stirner zřejmě hraje velkou hru.“ A tišeji pokračoval: „Nezdá se vám, že Gottlieb zahynul za podivných okolností?“

Elsa pohlédla na Sauera.

„Co tím chcete říct, Otto? Vždyť tam Stirner v okamžiku neštěstí ani nebyl…“

„Hm. Nenapadlo vás, že Gottliebova smrt není náhodná? Pes! A jestli pes jednal pod vlivem nějaké nevysvětlitelné sugesce? Jestli se nemýlím, zabýval se Stirner ve své vědecké práci právě otázkami sugesce a přenosem myšlenek na dálku. Víte, jaké zázraky dokáže se svými psy? Vzpomeňte si, jak ten večer, když j sme se vraceli z výletu, přiběhl Falk k vám…“

„To je hrůza!“ zašeptala Fitová, „a co když jednou vsugeruje těm svým psům, aby nás zakousli?“ Sauer se usmál.

„Z toho by nic neměl. Stirnerovi psi, promiňte, se honí jen za vysokou. Co však získá Gottliebovou smrtí? Tenhle podivín je obklopen hlubokým tajemstvím. Víte, že s ním společně pracujeme už asi rok, denně se s ním vídáme, ale ani já, ani nikdo jiný jsme nikdy nebyli v jeho pokoji. Co tam dělá? Jaké plány tam v tichosti kuje?“

„Ani mě nenapadne! Můžeš si vzít Corotovu krajinku, ale Svatého Sebastiána se nevzdám.“

Gottliebovy dcery prošly kolem nich, hádajíce se o rozdělení dědečkova majetku. Sauer zmlkl.

Ozval se zvonek svolávající všechny přítomné do velké pracovny zesnulého. Tam už seděl za psacím stolem notář, suchoučký stařík v brýlích s tmavými želvími obroučky. Choval se velmi komisně a kategoricky odmítal sdělit dědicům cokoli o obsahu závěti dříve, než bude otevřena. A teď se Gottliebové neklidně dívali na jeho tlustou aktovku, skrývající tajemství závěti. Notář pomalu vyjmul z aktovky obálku, dal prozkoumat neporušenost pečetí, pak ji otevřel a začal číst.

Podle závěti připadal všechen majetek bratru zesnulého, Oskaru Gottliebovi, kromě dost značné částky pro paní Schmidthofovou a drobnějších částek pro staré sluhy. Po přečtení závěti si Gottliebové ulehčené vydechli. Tváře se jim však protáhly, když notář v nastalém tichu pokračoval: „To je první závěť…“

„Copak je ještě druhá?“ neklidně se otázal Oskar Gottlieb. „Ano, je, a já ji otevřu,“ odpověděl notář. Po přezkoumání pečeti notář otevřel a přečetl i druhou závěť, sepsanou pouhý měsíc před Gottliebovou smrtí.

„Na rozdíl od dříve sepsaných závětí odkazuji všechen mi náležející, čestně nabytý movitý i nemovitý majetek, ať v jakékoli formě, do plného vlastnictví své zaměstnankyni stenografce Else Gluckové. Z osobních příčin nemohu vysvětlit důvody, pro které vyděďuji své příbuzné a odkazuji svůj majetek Else Gluckové; avšak aby první nevedli soudní spor o dědická práva s jmenovanou, poukazuji na to, že mě k mému rozhodnutí vedla za prvé jedna úsluha Elsy Gluckové, úsluha, o které nebudu mluvit, která se však nedá zaplatit ani zůstaveným kapitálem, a za druhé některé okolnosti čistě osobního rázu, které mě přiměly vyškrtnout mého bratra Oskara Gottlieba ze seznamu blízkých mi lidí.“

„Majetek zůstavovatele, převedený na dolary, obnáší podle předběžných údajů asi dvě miliardy,“ končil notář.

Oskar Gottlieb se zvrátil do křesla. Oči se mu zakalily. Sípavě dýchal otevřenými ústy a nervózně poklepával prsty. Zdálo se, že má záchvat mrtvice.

Sestry Gottliebovy se objaly a plakaly.

Rudolf zbledl tak, že mu na tváři vystouply všechny pihy.

„To není možné! To není možné!“ křičel hystericky. „To je lež! Podvod! Zločin!.. My to tak nenecháme! Všichni jste podvodníci!“

Notář pokrčil rameny.

„Mladý muži, vyjadřujte se opatrněji. Splnil jsem pouze svou povinnost. Shledáváte-li závěť nesprávnou, můžete použit zákonných prostředků. Zatím však jsem nucen předat ji dědičce.“

Notář vstal, přistoupil k Else Gluckové a předal jí závěť.

Udivená a nic nechápající Elsa mechanicky listinu převzala.

Překvapený Sauer se upřeně zahleděl na Elsu. Ema Fitová nevěděla, má-li se radovat, nebo plakat. Jen notář a Stirner zachovávali klid.

Pojednou se Oskar Gottlieb zakymácel a svezl se z křesla.

Běželi mu na pomoc.

4 ŠŤASTNÁ NEVĚSTA

Do ověření závěti Karla Gottlieba byla nad jeho majetkem zřízena správa, přičemž Oskar Gottlieb dosáhl toho, že správcem majetku byl j menován on. Proto Gottliebovi dále žili v bankéřově domě a mladý Rudolf Gottlieb nadále vystupoval jako nezávislý budoucí majitel, v pevné víře, že spravedlnost „obnoví práva zákonných dědiců“.

K zjištění obrovského majetku zesnulého byla nutná přítomnost všech Gottliebových zaměstnanců. Proto nazítří po ohlášení závěti se vrátili do práce všichni včetně Elsy.

„Vy?“ překvapeně ji uvítal Sauer. „V jaké funkci jste sem přišla?“

„Jako stenografka.“

„Miliardářky nepracují jako stenografky!“ Odvedl ji stranou a řekl: „Prosím vás, sedněte si. Musíme si spolu vážně pohovořit.“

Posadili se. Otto, pobledlý po bezesné noci, si přejížděl po čele rukou a snažil se soustředit se.

„Od včerejška mám v hlavě takový zmatek, že nejsem s to říct souvislou větu. Buď jsem podezříval Stirnera ze zločinu neprávem, anebo. anebo je nebezpečnější, než jsem myslel. Ale jedno je mi jasné, že mezi mnou a vámi vyvstala nepřeklenutelná zeď. Ztrácím vás, Elso!“ Elsa na něho nechápavě a vyčítavě pohlédla. „Elso, řekněte mi upřímně, s rukou na srdci, vy jste opravdu nic nevěděla o štěstí, které vás čeká?“

„Ne, nic,“ odpověděla pevně.

„Musíte ale přece vědět o té neobyčejné,“ zdůraznil Sauer, „úsluze, kterou jste vykonala pro Karla Gottlieba a které si cenil víc než veškerého svého bohatství.“

„O žádné takové úsluze nevím.“ Sauer si opět položil ruku na své rozpálené čelo. „Z toho by se člověk zbláznil. Připusťme, že je do toho zapleten Stirner, ale tomu už ani já nevěřím, připusťme, že nějak ovlivnil starého Gottlieba a dovedně ho přesvědčil o té neexistující úsluze, která ho zavazovala k vděčnosti vůči vám. Ale proč potom Stirner nenechal sepsat závěť na své jméno? Nebo.“ Sauer se náhle napřímil a tvář se mu stáhla bolestí. „Promiňte, Elso, ale musím se vás ještě zeptat na jednu velmi choulostivou věc. Nebyly mezi vámi a Karlem Gottliebem blízké.“

Elsa pohoršené vstala.

„No tak, no tak, už mlčím, uklidněte se. Sedněte si, prosím vás. Vidíte přece,

jak jsem rozčilený. Napadají mě ty nejnesmyslnější myšlenky. Ach, to je utrpení!.. Musím vám povědět o všech svých pochybnostech, které mě trápily celou noc. Na co na všechno jsem nemyslel! Napadlo mi, jestli snad nejste. Gottliebova dcera! “

„Poslyšte, pane Sauere, já okamžitě odejdu, jestliže…“

„Anebo snad. cha, cha, cha, jednáte v dohodě se Stirnerem a on vás používá jako svého štítu.“

Elsa znovu vstala, ale Sauer ji uchopil za ruku a přinutil ji, aby si sedla.

„Musíte mě vyslechnout. Pochopte, že to, co já vám říkám tak nepokrytě přímo do očí, budou říkat a už říkají jiní za vašimi zády. Copak nechápete, že ta závěť vrhá stín na vaše dobré jméno?“

„Víte, pane Sauere, já vás miluji, vidíte, říkám vám to otevřeně, ale i moje trpělivost má své meze. Jestliže z vás mluví dokonce šílenství, to. nesnáším takové projevy šílenství. Kdo vám dal právo mě beztrestně urážet?“

„Právo, právo! Kdo má právo vystavovat mě takovým mukám strašlivých podezření? Odkud se berou?“ Sauer umlkl a unaveně svěsil hlavu.

Else ho bylo líto. Jemně se dotkla jeho ruky a tiše řekla:

„Nikdo vás nemučí, vy sám se trápíte. A proč? Pochopte přece, Otto, že se mezi námi nic nezměnilo, a já nevím, o jaké zdi to mluvíte.“

„Jak to, že se nic nezměnilo? A Gottliebovy miliardy? Teď jste jedna z nejbohatších žen v zemi, a já. Mám svou mužskou hrdost. Jsem chudý a nechci, aby se o mě říkalo, že jsem se oženil pro peníze. Peníze! Copak to není zeď?“

„Ale kdopak vám řekl, že ta zeď z pytlů zlata bude stát mezi námi? Žádná zeď není a nebude.“

Otto Sauer se díval na Elsu, a aniž ji plně chápal, měl pocit ulehčení.

„Co tím chcete říci, Elso?“

„To, že vůbec není třeba být právním poradcem Ottou Sauerem, po nocích nespat, dovést sama sebe k šílenství, aby bylo jasné, jak trapné by bylo přijmout takové dědictví. Já vůbec nehodlám přijmout Gottliebův dar. Vzdám se dědického práva, a to je všechno.“

„Elso, vy?“ Sauer to vykřikl tak hlasitě, že Ema Fitová, která pracovala na druhém konci místnosti, přestala klepat na stroji.

„Co je vám, pane Sauere? Já jsem se tak lekla!“

„Nic, slečno, to jen radostí, to proto, že jsem tak náhle zbohatl. Jsem nesmírně bohatý!“

„Tak se tedy oženíte s Elsou?“ pochopila to Ema po svém, přiběhla k smějící se přítelkyni, líbala ji a blahopřála zářícímu Sauerovi.

„Co je to za rodinnou scéna? K čemu vám blahopřejí?“ uslyšeli náhle Stirnera, vcházejícího do místnosti.

„Takové štěstí! Elsa se vdává za Sauera! A budou strašně bohatí!“ volala Ema, obracejíc se k Stirnerovi.

„Je to pravda?“ zeptal se Stirner.

Elsa a Sauer na sebe pohlédli. Elsa po chvilce váhání pevně prohlásila:

„Ano, je to pravda. Můžete nám blahopřát.“

Sauer byl tak šťastný, že stiskl ruku, kterou mu Stirner podal.

„Tak vám tedy blahopřeji, moji nastávající chlebodárci. Ovšem, budete-li o moje služby stát. A když ne, tak mé úcta. Hodím si kufr na rameno, seberu své psy a odejdu s kočovným cirkusem. Nedá se nic dělat, budu si muset vyhledat jinou pokladní. Panenka snad bude souhlasit. Emo, souhlasíte? Co je vám, dítě, vy pláčete?“

„To z radosti.“ zajíkala se Ema.

„Opravdu?“ usmál se Stirner, pohrozil jí prstem a řekl: „Panenky musejí také umět skrývat své city. Přiznejte se, vám je trochu líto i Ludvíka, že? Kapánek jste ho měla ráda, ne?“

Vešel sluha.

„Pan Gottlieb starší prosí pana Sauera, aby přišel k němu do pracovny.“

Sauer pokývl Else a neochotně vyšel z místnosti.

Když Ludvík Stirner s Elsou osaměl, pojednou zvážněl.

„To je vaše rozhodnutí, slečno Glucková?“

„Ano.“

Stirner se zamyslel a pak se otázal:

„A já? Já nemám u vás ani nejmenší naději na úspěch?“

„Teď menší než jindy. Poslyšte, pane Stirnere, vy jste tuším jediný člověk, který může objasnit celou tu záležitost. Odpovězte mi na několik otázek.“

„Poslouchám.“

„Můžete mi vysvětlit tajemství závěti?“

„Zemřelo spolu s Karlem Gottliebem.“

„Tato odpověď mě neuspokojuje. A ještě jedna, nejtěžší otázka: je nějaká souvislost mezi sepsáním závěti a náhlou smrtí Karla Gottlieba?“

„Co nejužší: jakmile Karel Gottlieb zemřel, naskytla se možnost předložit závěť a stát se pravoplatným dědicem. To vám řekne každý právník.“

„Buď mi nechcete rozumět.“

„Řekněte přímo: myslíte si, že jsem způsobil Gottliebovu smrt?“

Elsa zrudla.

„Sám jste si tím vinen, pane Stirnere. Vzpomeňte si, jak jste nazval poctivost vadou. A těžko se mohu smířit s myšlenkou, že mezi známými, kterým tisknu ruku.“

„Je ruka potřísněná krví nevinného šedesátníka? A s takovýma rukama si dovoluji požádat vás o ruku.“

„Poslyšte, pane Stirnere, kde vězíte? To přece nejde. Tak dlouho už na vás čekáme,“ volal Oskar Gottlieb, který se objevil ve dveřích.

Stirner neochotně vstal a vyšel.

„O čem s tebou tak dlouho mluvil?“ přiběhla k Else zvědavá Ema.

„Nabízel mi ruku, srdce a zeměkouli jako svatební dar.“

„A ty? Dvě nabídky k sňatku v jeden den! Ty jsi šťastná!“;

„Emo, víš, zřekla jsem se dědictví.“

5 ZAMOTANÁ HISTORIE

Oskar Gottlieb nezemřel, ale neočekávaná ztráta dědictví, které mu vyklouzlo z rukou, otřásla jeho starým organismem. S přepadlou, popelavou a opuchlou tváří seděl v pracovně proslulého advokáta Luderse. Při řeči měl hlavu skloněnu na stranu a nervózně otáčel v rukou tužku.

„Celá ta dědická záležitost je nějaké ďáblovo dílo. Možná že má můj syn Rudolf pravdu, když říká, že tam jsou všichni jedna banda. Banda zločinců nebo šílenců. Posuďte sám. Druhý den po ohlášení závěti jsem si pozval Ottu Sauera, právního poradce svého zesnulého bratra, abych si s ním o věci pohovořil. Sauer jako blízký spolupracovník zesnulého Karla mohl podle mého mínění vysvětlit neuvěřitelnou historu závěti. Ale buď opravdu o změně závěti nic nevěděl, anebo mi nechtěl říci pravdu. Zato mi Sauer neočekávaně sdělil jinou novinu — že se Elsa Glucková vzdává dědictví. Zavolal jsem si Gluckovou a ta mi to potvrdila. Spadl mi kámen ze srdce. Ale už po několika dnech byla závěť předložena k ověření týmž Sauerem v zastoupení Elsy Gluckové. „Co to děláte?“ zeptal jsem se ho. Sauer jen pokrčil rameny a prohlásil: „Dědička změnila svůj názor.““

„A Elsa Glucková? Mluvil jste s ní znovu?“ tázal se advokát, oklepávaje popel z doutníku.

„Mluvil. Působila na mě divným dojmem. Její tvář byla jako z kamene, pohled zastřený, pohyby malátné, jako by byla ospalá. „Slečno Glucková,“ říkám jí, “vždyť vy jste se dědictví vzdala.“ „Nevím, nepamatuji si. možná,“ odpověděla mi unaveně. „Tak proč jste předložila závěť k ověření?“ Udiveně se na mě dívá a mlčí, mlčí jako ryba. Tak jsem se s ní mořil víc než hodinu. Pak najednou vstala a beze slova odešla.“

„Snad změnila své rozhodnutí pod ženichovým vlivem?“ ptal se advokát, „je přece Sauer její ženich, ne?“

„Taky si to myslím. Ale překvapuje mě, že ženich vypadá nějak pomateně. Mračí se a tváří tak, jako by okolnost, že jeho nevěsta dostala velké dědictví, byla pro něho strašným neštěstím. Je nasupený, zlý, popudlivý. Buď je to dobrý herec, anebo se všichni zbláznili.“

„Ale ať je tomu tak či onak,“ pokračoval Oskar Gottlieb, přičemž zastrčil tužku do kapsy a pak ji znovu vytáhl, „závěť je předložena k ověření a my musíme bojovat. Jaký je váš názor, pane doktore?“

Luders si opřel o opěradlo křesla hlavu bez jediného vlásku na růžové lebce. Pozoroval kotouček kouře a mluvil, jako by uvažoval nahlas. „Dosíci zrušení závěti soudní cestou bez formálních důvodů nelze: závěť byla sepsána notářem a byly dodrženy všechny zákonné předpisy. Protokolem soudního a policejního šetření bylo stanoveno, že smrt Karla Gottlieba byla důsledkem nešťastné náhody vylučující zlý úmysl. Co nám zbývá? Dokázat nepříčetnost zůstavovatele ve chvíli sepisování závěti. To je jediná, ovšem velmi nejistá cesta.“

Luders vypustil další kotouček kouře a obrátil se na Gottlieba.

„Řekněte mi upřímně, jaký byl váš vztah k zesnulému bratrovi? Nebyly mezi vámi. ehm. rozepře, rozpory?“

„Ne!“ odpověděl rozhodně Oskar Gottlieb.

„A co ten náznak v druhé závěti?“

Oskar Gottlieb zrudl a zavrtěl se na židli.

„Ten náznak! Pochopte, že ten náznak je právě hlavní příčinou mého přání soudit se o neplatnost druhé závěti. Ten náznak mě zostuzuje. Není-li lehké smířit se se ztrátou dědického práva, ještě těžší je smířit se s touto insinuací. Nevím, co ho k tomu vedlo, ale jde jistě o nějaké nedorozumění. Snad mě někdo v bratrových očích úmyslně očernil.“

„Ano, je to zamotaná historie. Udělám všechno, co je v mých silách, ale za úspěch neručím.“

Proslulý advokát vypustil třetí kotouček kouře a převedl řeč na příjemnější otázky týkající se jeho honoráře.

6 SOUDNÍ PROCES

Soudní proces Oskara Gottlieba proti Else Gluckové vzbudil velký rozruch. Závratný honorář slíbený proslulému advokátovi Ludersovi za vyhraný spor, ohromné dědictví po Gottliebovi a překvapení způsobené jeho závětí, krása novopečené dědičky, Gottliebova náhlá smrt měsíc po sepsání závěti, to vše poskytovalo nevyčerpatelnou látku tisku i pověstem mezi lidmi. Největší zájem vyvolával poměr mezi bratry Karlem a Oskarem Gottliebem, vztah Elsy Gluckové ke Karlu Gottliebovi a k Sauerovi. Co se odehrálo mezi Karlem a Oskarem Gottliebem? Proč nebožtík vydědil svého bratra? Tato otázka zajímala i soud.

Žaloba Oskara Gottlieba, sepsaná dovednou rukou advokáta Luderse, se zakládala na tom, že zůstavitel ve chvíli sepisování závěti „nebyl při zdravých smyslech a dobré paměti“. K provedení důkazu bylo vynaloženo mnoho úsilí. Mrtvola Karla Gottueba byla exhumována a nejlepší profesoři provedli pitvu mozku. V protokolu předloženém v této věci soudu byla podrobně popsána váha, barva mozku, množství mozkových závitů, začínající skleróza; hlavní úkol však splněn nebyl. Znalci neměli odvahu udělat přímé závěry o Gottliebově nepříčetnosti přesto, že pod Ludersovým vlivem našli „jisté anomálie“.

Ale Luders měl v záloze dobře poučené svědky. S těmi si uměl poradit lépe než se znalci. Karla Gottlieba, který stál v čele mamutího podniku, obklopovalo mnoho lidí. Nebylo těžké získat mezi nimi svědky, kteří by byli ochotni za slušnou odměnu vydat jakékoli svědectví.

Hlavní účetní rozesmál přítomné vylíčením jednoho koníčka zesnulého: jeho výjimečnou až chorobnou zálibu v racionalizaci. Tak například si Karel Gottlieb nechal zařídit zdviž, na jejíž plošině bylo křeslo od jeho psacího stolu. Zdviž spojovala dvě podlaží. Gottlieb stiskl knoflík a ze svého bytu v prvním poschodí sjížděl do přízemí, do banky. Když podepsal listiny nebo si pohovořil s klientem, vznesl se i se svým křeslem jako divadelní bůh do prvního poschodí, přímo k psacímu stolu, a pokračoval v práci.

Gottlieb neměl rád, když ho při práci vyrušovali sluhové nebo úředníci. „To ruší myšlenkovou činnost,“ říkával. Proto byly po celém domě instalovány dopravníky. Vše co potřeboval, ať to byla kniha, šálek čaje nebo krabice s doutníky, objednával si telefonicky a za chvíli mu to bylo přivezeno na běžícím páse dopravníku.

„Jeho zaujetí pro hygienu také hraničilo s mánií,“ uváděl jeden ze svědků. „Ve všech místnostech byly teploměry, hydroměry a složité přístroje, které zajišťovaly složení vzduchu a čistily ho. Gottlieb neuznával obvyklou ventilaci. “Venkovní vzduch, znečištěný prachem a jedovatými benzínovými výpary, nevyčistí vzduch v domě,“ říkával. Vzduch byl čištěn chemicky. Zvlášť určená osoba pečovala o neustálé udržování teploty na dvanácti stupních Celsia. V létě se teplota uměle snižovala a vzduch nesměl být ani suchý ani vlhký, aby v něm neubývalo kyslíku a neobjevoval se kysličník uhličitý; vzduch se uměle ozónoval.“

Nově povolaní znalci-psychiatři byli úspěšnější, anebo jim Luders lépe zaplatil. Předložili svůj znalecký posudek pod učeným názvem „Psychóza zesnulého Karla Gottlieba“. Spor se začal vyvíjet ve prospěch Oskara Gottlieba. Zůstávala jen jedna otázka, a ta ztěžovala rozhodnutí soudu: poměr Karla k Oskarovi. Je pravda, že i v této otázce poskytla řada svědků příznivá svědectví a potvrdila existenci „bratrských citů“ mezi Karlem a Oskarem. Ale k roztržce mezi oběma bratry mohlo dojít z jakéhokoli čistě soukromého důvodu, který nemuseli znát ani nejbližší lidé. Naštěstí pro Oskara nemohl nikdo dokázat, že by bylo mezi bratry k nějaké roztržce došlo. Luders už byl přesvědčen o vítězství a v myšlenkách disponoval velkým honorářem. Vila v Nizze. nové auto. Marietta. Luders spokojeně mhouřil oči.

Téhož dne, kdy soud měl vynést rozsudek, nevešli se do sálu všichni ti, kteří si chtěli rozsudek vyslechnout. Zvědavci vyhlíželi Elsu Gluckovou, ale ta tu nebyla. Zastupoval ji Sauer.

Luders překonal sám sebe a pronesl skvělou řeč. Dovedně rozebíral výpovědi znalců a svědků, dělal překvapivá srovnání a závěry a výborně vyvrátil vystoupení zachmuřeného Sauera. Několikrát byly vtipné Ludersovy poznámky odměněny potleskem obecenstva, které ve své většině zřejmě stranilo zákonným dědicům, tedy Oskaru Gottliebovi. Při veškeré nezaujatosti soudců bylo patrné, že i oni začínají být na Gottliebově straně.

„Není přece důležité, jaký poměr měl Karel Gottlieb k mému mandantovi Oskaru Gottliebovi,“ prohlásil Luders v závěru své řeči. „Jaký význam mohou mít sympatie nebo antipatie duševně nemocného člověka? Sauer říká, že Karel Gottlieb byl schopen řídit svůj velký podnik.“ Luders pokrčil rameny. „Dějiny znají příklady, kdy šílení králové vládli velkým státům, a národ neměl ani tušení o jejich stavu.“

Mezi obecenstvem se ozval potlesk. Předseda soudu zvonil.

V té chvíli povstal ze svého místa Oskar Gottlieb. Vypadá jako náměsíčný. S nehybnou tváří, pomalu a lhostejně přistoupil k soudcovskému stolu a malátně pronesl:

„Prosím o slovo.“

Nastalo hluboké ticho.

Jako by si na něco vzpomínal, Oskar Gottlieb pokračoval:

„Doktor Luders nemluví pravdu. Karel byl příčetný a zdráv. A právem mě vydědil. Provinil jsem se vůči němu.“

V sále bylo napjaté ticho. Luders zrozpačitěl, pak ale vstal, přistoupil k Oskaru Gottliebovi a rozhořčeně ho zatahal za rukáv.

„Co to povídáte? Vzpamatujte se! Všechno pokazíte! Zbláznil jste se?“ sípal starci do ucha.

Oskar odstrčil jeho ruku a zlostně zakřičel:

„Co mi to tu šeptáte? Nerušte mě! Jděte pryč! Ano, provinil jsem se vůči Karlovi. Nemohu říci, čím jsem se provinil. Je to rodinná záležitost. A není to ani důležité.“

Dokonce i soudci byli překvapeni.

„Proč ale o tom mluvíte teprve teď?“ otázal se předseda soudu.

„Proto. to proto,“ Gottlieb se zamyslel, jako by ztratil souvislost, a pak pokračoval: „Protože jsem netušil, že se zesnulý bratr seznámil s některými okolnostmi. Dověděl jsem se to teprve dnes. Elsa Glucková si zaslouží to dědictví, ne já.“

Soudní síň začala najednou dunět jako protržená hráz. Předsedův zvonek byl přehlušován křikem. Pobledlý Luders vrávoravým krokem došel k svému stolku, třesoucí se rukou vzal sklenku a napil se vody. Sklenka mu zvonila o zuby, voda stékala po bradě.

Sauer vypadal neméně překvapeně než ostatní.

Rudolf Gottlieb, rudý, bez sebe zlostí, se vrhl k otci, třásl mu rameny a cosi křičel. Ale Oskar byl ke všemu lhostejný. Tu Rudolf přiběhl k soudcovskému stolu, zahrozil pěstmi a snažil se překřičet hluk v sále:

„Copak nevidíte, že zešílel? Všichni tu jsou buď blázni, nebo zločinci! Já to tak nenechám!“

Soud přerušil jednání. Předseda dal rozkaz k vyklizení soudní síně.

7 NEZVĚSTNÝ DĚDIC

Žaloba byla zamítnuta, závěť ověřena. Elsa Glucková se stala dědičkou.

Ani Rudolf ani Luders, který přišel o velký honorář, se s tím nehodlali smířit. Ale co dělat? Nechat vyšetřit Oskara Gottlieba, prohlásit ho za nepříčetného a ustanovit Rudolfa jeho poručníkem a tak získat možnost k odvolání?

Bylo to ztíženo tím, že Oskar hned po soudu beze stopy zmizel. Nebylo možno prohlásit ho za nesvéprávného bez jeho přítomnosti. Rudolf se zadlužoval, protože utrácel mnoho peněz na pátrání po otci, sliboval velkou odměnu. Otec však nebyl k nalezení. Odvolací lhůta pomalu končila.

V zoufalství se Rudolf obrátil na Elsu Gluckovou. Nebyla ještě přestěhovaná do domu zděděném po Gottliebovi, ale pravidelně sem docházela do práce. V kanceláři osobního tajemníka jí právě Stirner diktoval do stenogramu. Mohlo se zdát podivné, že dělá svou dřívější práci, ale Rudolf byl v takovém rozpoložení, že si ničeho nevšímal.

„Á, mladý muži, jak se vám daří?“ zeptal se ho Stirner s úsměvem.

„To se vás netýká, mladý muži,“ odpověděl podrážděně Rudolf, „musím si promluvit se slečnou Gluckovou!“ A Rudolf tázavě pohlédl na Stirnera, jako by ho vyzýval, aby odešel. Stirner přimhouřil jedno oko.

„Dů-věr-né? Prosím!“ A odešel.

Rudolf si hrábl rukou do vlasů a začal pobíhat po kanceláři.

„Slečno… slečno…“ spustil a náhle si zakryl tvář dlaněmi a rozplakal se.

„Co je vám?“ ptala se překvapené Elsa.

Rudolf k ní přistoupil, vrhl se před ní na kolena, lomil rukama a žebronil hlasem přerývaným pláčem.

„Snažně vás prosím, nemučte mě. Vzdejte se dědictví! Nač ho potřebujete? Ano, je to velké bohatství, kdo by se ho zříkal. Ale není přeci pro vás, chci říci, vy za nic nemůžete, dostala jste ho neočekávaně. Ach, mě se v hlavě všechno plete. Ale já? Vždyť já jsem žil jen myšlenkou na ně. Otec je lakomý, třese se o každý haléř. Nadělal jsem tolik dluhů. Vy! Proč vy? Z jakého důvodu vy? Vždyť je to nehoráznost, neslýchaná nehoráznost, ohavnost. Vždyť je to. nevím, co říkám, ale vy to pochopíte, pochopíte a smilujete se nade mnou. Zřekněte se dědictví, jinak. se zabiju.“

„Nemohu to udělat,“ řekla klidně Elsa.

„Jak to, že nemůžete? Kdo vám v tom může zabránit? Cožpak jste se ho už jednou nezřekla?“

„Nepamatuji se.“

„Smilujte se, smilujte, snažně vás o to prosím. Jinak se“.“., ano, to už jsem říkal.“

Rudolf vyskočil, prohrábl si rukou nazrzlé vlasy a znovu začal běhat po pokoji. Vypadal jako šílenec. Pojednou se zastavil, upřel pohled do jednoho bodu a levou rukou si stiskl bradu.

„Ať jsou proklatý, proklatý ty zrzavé vlasy a ten pihovatý obličej!“ Rval si vlasy a bil se do tváře. „Kdybych byl alespoň hezký. Když vy., vy jste krásná, kdybyste vy… kdybych já. kdybych vám nabídl sňatek?“

Elsa se usmála. Rudý, s rozcuchanými vlasy byl v té chvíli vysloveně směšný.

„Děkuji, ale ženicha už mám.“

„Je to blbost. Já prostě šílím a žvaním. Jste překrásná, ale já nepotřebuju vás, já chci jen vaše bohatství. Nemohl jsem si ani pomyslet, že by taková krásná žena mohla být tak špatná a hamižná,“ dodal po chvíli rozhořčeně. Elsa se zamračila. „Nejsem hamižná!“

„Tak co vám brání vzdát se dědictví a učinit mě a mé sestry nej šťastnějšími lidmi?“

Přiběhl k ní, uchopil ji za ruku, hleděl jí přímo do očí celou silou nenasytné touhy, zalykal se a prosil: „Zřekněte se ho, zřekněte, zřekněte!“

Po Elsině klidné tváři přelétl stín. Zachmuřila se, jako by sváděla vnitřní boj. Rudolf si toho povšiml, přestože byl velice rozčilený, a začal prosit ještě snažněji. To už zase byla Elsina tvář klidná. Přimhouřila oči a energicky zvolala:

„Pusťte!“ Vytrhla mu svou ruku a bez jediného slova odcházela ke dveřím.

„Kam jdete? Počkejte!“ Rudolf za ní běžel a snažil se ji uchopit za ruku. Ale v té chvíli se dveře otevřely, vběhl pes a s hrozivým vrčením se postavil mezí Rudolfa a Elsu. Hned nato se objevil Stirner.

„Ne, to už vůbec není hezké! Kdo si to dovoluje brát za ruku cizí nevěstu?“

Rudolf stál, třásl se jako v horečce a měřil si Stirnera nepřátelským pohledem. Stirner na něho hleděl klidně a výsměšně.

Rudolf dupl, rychle se otočil na podpatku a vyšel z místnosti. Skočil do auta a začal blábolit: „Všechno je ztraceno, všechno!“

„Kam si přejete jet?“ ptal se řidič.

„Všechno je ztraceno, všechno! K Ludersovi!“

Se stejnými slovy „všechno je ztraceno“ vběhl do Ludersovy pracovny, aniž bral ohled na klientku, která u advokáta seděla.

„Doktore Ludersi! Všechno je ztraceno. odmítla! Elsa odmítla všechno, dalo se to čekat. Zítra končí odvolací lhůta. Otec je nezvěstný. Kdybychom alespoň věděli, že zemřel. Ale ne, i tak by bylo pozdě! O zbavení svéprávnosti a ustanovení poručníka se nedá rozhodnout během několika hodin. Všechno je ztraceno! Zbývá jediné: podat odvolání. Je tu přece ještě otcova plná moc, kterou vám dal.“

„Po prohlášení Oskara Gottlieba už není žádná naděje.“

„To je jedno, podejte to., snad se otec najde, než se bude odvolání projednávat.“

Luders pokrčil rameny, ale pomyslel si, že je to asi správné. Hlavní je nepromeškat lhůtu a později se třeba okolnosti změní.

Odvolání bylo podáno. Ale Oskar Gottlieb stále nedával o sobě vědět a Gottliebové prohráli spor ve všech instancích. Elsa Glucková se stala pravoplatnou dědičkou.

8 SKLENĚNÝ DŮM

Zájem zesnulého bankéře o racionalizaci se projevil i v architektuře jeho domu, vybudovaného podle poslední zamerikanizované stavební techniky. Mohutná, dlouhá dvoupatrová budova byla vystavěna ze železa, skla a betonu a její vzhled byl nudně jednotvárný. Žádná křivka, která by lahodila oku, žádná ozdoba. Velká okna dodávala domu vzhled ohromného akvária. Zdálo se, že sklo poskytuje slabou ochranu miliónům Gottliebovy banky. Ale Gottliebovy „zlaté rybky“ byly chovány hluboko pod domem. Ocel a beton této pokladny byly schopny odolat nejen útoku lupičů ze země, ale i ze vzduchu. Stovky automatických zvonků a světelných signálů, speciální periskopy, které umožňovaly strážím v přízemí pozorovat, co se děje ve sklepení, automatické dveře, elektrické překážky a filmové kamery odsuzovaly k nezdaru každý pokus proniknout sem násilím nebo lstí. Svého času vynaložil Gottlieb nemálo prostředků na to, aby za pomoci reportérů, kteří vylíčili všechny zázraky bezpečnostní techniky, ukázal světu nepřístupnost své bankovní tvrze a odradil milovníky snadného výdělku od pokusů vniknout do jeho sklepení. A skutečně, během deseti let došlo k jedinému pokusu, který skončil pro odvážlivce velice smutně: dva lupiči, mistři svého oboru, byli lapeni automatickými dveřmi jako myši v pasti.

Automatická filmová kamera zachytila tuto příhodu a film byl promítán ve všech kinech jako příklad potrestané špatnosti. Zlé jazyky ovšem tvrdily, že celou tuto loupež inscenoval Gottlieb sám. Že za slušnou odměnu pozval proslulé „mistry“ ze zločineckého podsvětí a slíbil jim, svobodu, až pokřik kolem celé věci utichne, přesto však film zapůsobil. Bankéř a jeho vkladatelé mohli klidně spát.

V přízemí byla banka a všechna její oddělení. Střežily ji ozbrojené stráže, což bylo vlastně zbytečné. Bankéř si je vydržoval „pro dekoraci“.

Gottliebův byt byl v prvním poschodí. Uprostřed byla jídelna, přijímací salón, osobní sekretariát a bankéřova pracovna. V pravém křídle budovy byly dva pokoje spojené s pracovnou. Jeden z nich byla Gottliebova ložnice, druhý Stirnerův pokoj. Obě tyto místnosti Stirner vždy zamykal a nepouštěl do nich ani sluhy uklízet. V levém křídle byl Stirnerův „zvěřinec“: jeho cvičení psi, vlci, vepři, kočky, medvěd. Žili tu společně v dojemné shodě. Když se Stirner vzdal vědecké kariéry, pokračoval, jak říkal, „amatérsky“ ve studiu psychologie zvířat.

Téměř dvě třetiny nejvyššího, druhého poschodí, celý jeho prostředek, zaujímala obrazová galerie, Gottliebova pýcha i předmět žertů znalců. Zde v stejně dojemné shodě jako Stirnerova zvířata visely vedle sebe originál od Andrea del Sarta s hrubým padělkem Correggia, mazanice neznámého diletanta s kresbou Leonarda da Vinci.

Uprostřed sálu stálo na stupínku křídlo. S tímto sálem sousedila příjemná zimní zahrada. Široké listy palem zakrývaly velké akvárium. Popínavé rostliny obrůstaly umělou jeskyni. Zářivé orchideje působily příjemně pestrostí svých barev.

Pohodlné lenošky mezi vavříny a oleandry lákaly k odpočinku a k poslechu volně poletujících zpěvných ptáků. S druhou stěnou sálu sousedila knihovna, umístěná nad oběma Gottliebovými pracovnami v prvním poschodí a v přízemí. Všechny tyto tři místnosti byly spojeny zdviží s křeslem na plošině. Do knihovny s přepychovými svazky v drahých pozlacených vazbách Gottlieb rád „vzlétal“ ve svém zvedacím křesle, aby si tu po práci vykouřil doutník.

Obě postranní místnosti byly prázdné. Jedna z nich byla nad Gottliebovou ložnicí, druhá nad Stirnerovým pokojem. Když si Elsa prohlédla celý dům, zavedl ji Stirner do místnosti nad svým pokojem.

„To je tedy celé vaše království. Myslím, že se tu budete cítit dobře. Je tu hodně světla a vzduchu stejně jako v celém domě. Proto byl Gottlieb tak svěží.“

Při zmínce o Gottliebovi se Elsa zachvěla a lehký stín jí přelétl tváří.

Stirner se zamračil.

„Elso, copak z toho všeho nemáte radost? Teď jste přece jednou z nejbohatších žen na světě. Každý váš rozmar může být splněn, jestli se vám nelíbí tenhle dům, můžete se nastěhovat do kteréhokoli ze svých šestadvaceti domů ve městě, můžete žít v některé ze svých vil v Nizze, v Mentoně, v Ospidaletti, na Mallorce, v Alžíru, a ani nevím, kde ještě…“ Na chvilku se zamyslil a pak pokračoval: „Ale vám se tu musí líbit,“

„Ano, mě se tu musí líbit,“ odpověděla Elsa. „V sousedním pokoji budou vaše služebné. V tomto pokoji, jako všude jinde, je víc zvonků než hřebíků v nábytku a telefonů ještě víc než zvonků. Ani nemusíte vstát z křesla, abyste požádala o cokoli. Šálek kávy k vám přijede sám na běžícím pásu. Na brzkou shledanou!“

Když odešel, sklesla Elsa unaveně do křesla, svěsila hlavu a zakryla si obličej dlaněmi. Někde v dálce odbíjely hodiny a jejich zvuk se hlasitě rozléhal prázdným pokojem. Dlouho seděla Elsa bez hnutí.

Přemýšlela o svém životě, který se tak podivně utvářel. Jako sirotek poznala brzy bídu. Zámožná stařenka, paní Bekkerová, osamělá vdova, si povšimla Elsy v útulku a vzala si ji k sobě. Tehdy.bylo Else dvanáct let. Do sedmnáctí žila u paní Bekkerové. Bylo to pět nejšťastnějších let jejího života. Stařenka ji milovala, dokonce ji rozmazlovala, dala jí dobré vzdělání a Elsa k ní přilnula jako k matce. Ale stařenka náhle zemřela a nezanechala závěť. Její příbuzní nabídli Else nepatrnou almužnu tak urážlivě, že jejich pomoc odmítla a začala pracovat. Nadešla dvě těžká léta, během nichž Elsa poznávala stinné stránky života. Protože byla krásná, snadno nacházela zaměstnání v obchodě. Brzy však odcházela, protože její chlebodárci příliš zjevně oceňovali její krásu. Rozhodla se změnit povolání. Po večerech se učila stenografovat a pak se jí poštěstilo dostat se do Gottliebovy banky. Tady se seznámila se Sauerem a zamilovala si ho už proto, že jí projevoval úctu, že byl korektní a klidný.

Dědictví po Gottliebovi ji vyvedlo z míry.

Vůbec nemohla pochopit, jak a proč přijala dědictví poté, co se rozhodla je odmítnout. „Proč? Proč jsem to vlastně udělala?“ ptala se sama sebe.

Pojednou nabyla její tvář klidného výrazu. Nadechla se jako člověk, který z dusné místnosti vyjde na čerstvý vzduch. S údivem zjistila, že po smutku a nepochopitelném rozčilení nezůstalo ani stopy. Vstala, sladce se protáhla a se zájmem nahlédla do pokoje.

„Je to tu opravdu hezké. A ten pěkný vzor na koberci! Co je tu světla a jak se tu lehce dýchá.“

Zvědavě si prohlížela svůj nový byt: knihovnu, obrazovou galerii a kouzelnou zimní zahradu.

„A to všechno je moje!“

Poprvé si pomyslela: „Vždyť Stirner má pravdu, jsem šťastná!“

9 PADESÁTIPROCENTNÍ PŘÍDAVEK

Když Stirner opustil Elsu, seběhl do prvního poschodí. V kanceláři osobního sekretariátu zastihl Sauera, Emu Fitovou a hospodyni paní Schmidthofovou.

Sauer na něho hleděl nevraživě, Fitová a Schmidthofová s obavami. Poté, co se Elsa stala plnoprávnou majitelkou banky, nikdo z nich nevěděl, co bude dál.

„Dobrý den, panstvo!“ začal Stirner. „Přicházím od naší nové velitelky. Nebojte se, zůstanete všichni, už jsem o tom s Elsou. se slečnou Gluckovou mluvil. Budeme teď mít hodně práce. Naše překrásná velitelka se v bankovnictví nevyzná, a na nás, především na mně a na vás, pane Sauere, bude spočívat tíha řízení banky Elsy Gluckové.“

„Prosím, abyste za mě nerozhodoval a neurčoval mé povinnosti,“ zlobně namítl Sauer.

„Já vím. ale co se dá dělat? No, ještě si o tom pohovoříme. Mám neodkladnou práci.“

Stirner rychle vešel do pracovny, napsal něco u Gottliebova psacího stolu, schoval to do zásuvky, uzamkl ji a odešel do svého pokoje. Brzy se však vrátil a znovu usedl ke Gottliebovu psacímu stolu.

Do pracovny vešla Elsa a hned za ní Sauer, Fitová a Schmidthofová. Ema a hospodyně děkovaly Else za to, že je nechává u sebe.

„Á, slečna Glucková, jsem velmi rád, že jste se ke mně obtěžovala,“ vítal ji Stirner. „jak se cítíte?“

„Děkuji, dobře.“

„Jak se vám líbí dům?“

„Velice!“ odpověděla živě. „Celé horní poschodí je zalito sluncem. Jako by člověk plul v slunečním oceánu. A zimní zahrada je doslova čarovný koutek. Skutečně, nemusím jezdit do Nizzy, když mám nablízku tenhle zelený úkryt.“

„Výborně! Tedy je všechno v pořádku?“ usmíval se Stirner.

Na Sauera však Elsina náhlá čilost a optimismus působily právě opačně. Nastražil se, podezřívavě se na ni podíval a začal si kousat rty.

„A teď prosím dovolte, abych z vás sňal břemeno obchodních starostí,“ řekl Stirner. „Na vaše přání jsem vyhotovil plnou moc na své jméno. Buďte tak laskavá a podepište ji.“

Sauer, Schmidthofová, a dokonce naivní Fitová byli překvapeni. Všichni předpokládali, že plnou moc dostane Sauer, Elsin ženich, anebo že se přinejmenším na řízeni podniku budou podílet oba.

„Ano, samozřejmě,“ ochotně souhlasila Elsa a chopila se pera.

Okamžik!“ Stirner zazvonil a do místnosti vešel stařičký notář s dvěma svědky.

Promiňte, že jsme vás obtěžovali a že jsme vás ze starého zvyku pozvali sem,“ uvítal ho Stirner. Stařeček vlídně pokývl hlavou.

Elsa podepsala plnou moc. Za několik minut byly všechny formality vyřízeny.

„Všechno musí být jak se patří. Můžete jít,“ řekl Stirner. Notář, Fitová a Schmidthofová odešli.

„Vy, pane Sauere, zůstáváte jako právní poradce, ale náš nový bankéř je štědřejší než předešlý a zvyšuje vám plat o padesát procent. Tak jste to rozhodla, že?“

„Ano, ano,“ přitakala Elsa.

„Děkuji vám za poctu, ale odmítám přídavek i místo,“ vztekle vybuchl Sauer.

„Ale proč, Otto? To přece nemyslíš vážně?“ tázala se Elsa hledíc na něho.

„Inu, domluvte se s velitelkou, já nemám kdy. Musím do banky. Ještě že starý vynalezl tak výborný způsob dopravy.“ Stirner stiskl knoflík a zmizel ve výtahové šachtě.

„To přece nemyslíš vážně, Otto?“ opakovala Elsa, když se Sauerem osaměla, a vlídně se dotkla jeho ruky. Sauer štitivě odtáhl ruku a zamračil se. ““Nevím, kdo z nás nemluví vážně. Zdá se mi, že vy, slečno Glucková.“

„Otto!“

„Ale vaše žerty se podobají výsměchu. výsměchu lidské důstojnosti, lásce, důvěře, přátelství.“ Z tónu Sauerova hlasu bylo patrno, jak je uražen.

„Elso, co je s tebou, Elso! Ujišťovala jsi mě, že se zřekneš dědictví, ale oklamalas mě. Proč?“

„Otto, copak nechápeš, že to tak muselo být? A copak jsi mě u soudu nezastupoval právě ty?“

„Ano, zastupoval. Nevím, proč jsem to udělal. Je to nějaké ďábelské mámení. Tys mě o to požádala, a já jsem to udělal. Vždyť já ti nemohu nic odmítnout. Ale ty? Tys mě oklamala. Stala ses milionářkou a znovu jsi ve mně probudila všechny démony pochyb, a to mě trýzní. To dědictví ti dělá hanbu,

poskvrňuje naši lásku. A to ještě není všechno: najednou dáš plnou moc Stirnerovi! Víš, jaká nové strašná podezření tím ve mně probouzíš? Jsi s ním jedna ruka. Jsi mu. blízká, jsi spolupachatelka jeho zločinů! Napálila jsi mě jako kluka.“

„Otto!“

„Mlč! Copak nechápeš, že kolem tvého jména se budou spřádat legendy, že tě budou špinit a ta špína vnikne z ulic sem, a ani ty zlaté paláce tě před ní neochrání. Žiješ s ním v jednom domě…“

„Uklidni se, Otto, prosím tě.“

„Ne, neuklidním se. A to všechno se ti ještě nezdálo dost. Chceš mě ponížit, a nabízíš mi padesátiprocentní přídavek. Cha, cha, cha, cha!.. Láska a důstojnost za padesát procent!“

Sauer se hystericky rozesmál.

Zdrcená Elsa na něho bezmocně hleděla. Sváděla těžký vnitřní boj. Nakonec jí povolily nervy a rozplakala se.

Sauer zmlkl, jen nervózně vzlykal a vzdychal.

„Jsem tak nešťastný., jsem tak nešťastný!“ šeptal. Seděl v křesle s hlavou v dlaních.

Elsa k němu přistoupila a objala ho.

„Otto, jak si můžeš myslet, že jsem tak špatná? Vždyť já tě mám ráda. Uklidni se, můj milý, drahý. Udělám všechno, co řekneš.“

„Opravdu?“

„Opravdu! “ pevně odpověděla Elsa. „Neobviňuj mě, sama nevím, jak se to všechno stalo.“

Sauer vstal, Elsa také.

„Nepotřebuji bohatství, miluji tebe, jen tebe,“ řekl a tiskl jí ruce. „A ve jménu své lásky žádám: zítra, hned zítra, ne později, uzavřeme sňatek a hned zítra vyženeš z domu proklatého Stirnera se všemi jeho psy.“

„Ano.“

„Elso!“

„Otto!“

Nehlučně přijela zdviž.

„Oho, líbají se!“ uslyšeli náhle za sebou Stirnerův výsměšný hlas. Rychle od sebe odskočili a ohlédli se. „Jak dojemná scéna!“

Stirner seděl u psacího stolu a pokuřoval doutník.

„Co tu děláte?“ obořil se na něho Sauer.

„Jsem tu služebně,“ výsměšně odpověděl Stirner. „Důvěra, kterou mi věnovala naše velitelka.“

„Naše velitelka změnila své rozhodnutí. Dává vám výpověď,“ přerušil ho Sauer. „Plná moc na vaše jméno bude zrušena. V odměnu za vaše služby vám bude vyplaceno plné dvouměsíční služné s padesátiprocentním přídavkem.“

„Budu si tedy muset otevřít kočovný cirkus,“ řekl Stirner a poškrábal se na čele.

Když však osaměl, zamračil se, vytáhl ze zásuvky nějaké výkresy, prohlédl je, něco zlostně zabručel, rychle odešel do svého pokoje a zamkl se v něm.

10 DÍVKA S ROZBITÝM DŽBÁNEM

Uplynul měsíc. Ema Fitová seděla na svém obvyklém místě a psala na remingtonce.

Sauer pobledlý, ledabyle učesaný a neoholený, už chvíli měřil dlouhými kroky pracovnu a úkosem pohlížel na Emu. Pak k ní přistoupil a upřeně se jí zahleděl do tváře.

Eminy dovedné prsty začaly dělat překlepy. Pod Sauerovým upřeným pohledem zrudla, a aniž přestala psát, zeptala se:

„Proč se na mě díváte, jako byste mě ještě nikdy neviděl? Překážíte mi při práci.“

„Slečno Emo, vždyť vy jste taková hezká!“

Ema se začervenala ještě víc, ale snažila se tvářit tak, jako by ho byla neslyšela.

„To je zvláštní,“ pokračoval Sauer. „Pracujete tu už přes rok, vídám vás denně, ale teprve v posledním měsíci jako by se mi otevřely oči: příjemný ovál obličeje, jemné vlasy, kterých bych se chtěl dotýkat a hladit je, úžasné oči! Je v nich dětská naivita i čtveráctví diblíka. Jste živá dívka s rozbitým džbánem.“

„Já jsem žádný džbán nerozbila.“

„.Rozbitý džbán“ je Greuzův obraz, ale vy.“

„Přestaňte, pane Sauere!“

Emě bylo příjemné poslouchat ho, ale skrývala své city, protože se bála Elsina hněvu. Elsa je už jednou při takovém rozhovoru přistihla. Důstojně prošla kolem nich, ale Ema cítila, že její „šéfka“, jak jí teď žertem říkala, všechno vidí a chápe.

„Pane Sauere, já vás nepoznávám!“

„Já sám sebe nepoznávám, dítě. Filosofové ujišťují, že poznat sama sebe je nejtěžší úkol na světě. Víte co, drahá slečno Fitová, už jste se dost naklepala na tomto nevděčném hudebním nástroji. Je načase toho nechat. Pojďme nahoru do zimní zahrady, ukážu vám v akváriu nové zlaté rybky, které nedávno Stirner daroval naší šéfce.“

Ema zaváhala.

Sauer se usmál a významně se podíval na dveře pracovny.

„Bojíte se šéfky?“

Ema zrudla a vstala.

„Jen na chvilku, pospíchám domů.“

Ta chvilka však trvala déle než půl hodiny.

Sauer ustavičně mluvil a flirtoval. Ema rudla ze skryté obavy, že bude přistižena. Podívala se na hodinky a rychle vstala.

„Bože, vždyť přijdu pozdě.“ A upravujíc si účes vyšla ze zimní zahrady do prázdného sálu.

„Poslyšte, Emo, pojďme dnes do divadla a pak povečeříme v Continentalu a poslechneme si džez.“

Ema, zvyklá vidět Sauera vážného, se nemohla zdržet smíchu. Sauer ji vzal pod paží, klouzal po parketách a táhl ji k východu.

Tuto scénu pozorovala Elsa, stojící mezi stojany s obrazy.

Když Sauer s Emou odešli, pobledlá Elsa vyšla ze svého kouta do zimní zahrady a unaveně usedla na lavičku před akváriem. Svěsila hlavu, a tu spatřila na zemi aktovku ze žluté kůže se stříbrnými iniciálami O. S. Vtom uslyšela blížící se kroky.

„Otto Sauer tu zapomněl aktovku a vrací se pro ni,“ pomyslela si. Chtěla se skrýt v jeskyni, aby se s ním nesetkala, ale rozmyslela si to a zůstala.

Sauer vešel. Popěvoval si nějaký šanson. Když uviděl Elsu, byl překvapen, trochu zrozpačitěl, ale hned se zas tvářil nenucené.

„Á, ráčíte se procházet v zahradách? Jak se vám líbí zlaté rybky? Myslím, že s dobrou omáčkou by byly výtečné!“

Elsa se však jeho žertu nesmála.

„Poslyšte, pane Sauere, co to má všechno znamenat?“

„O čem to mluvíte, velitelko?.“

„O tom, co se stalo před chvílí, a vůbec o celém vašem chování v poslední době.“

Sauer se začervenal.

„Slečno Glucková, mohu vám položit tuto otázku: Co znamená vaše chování? Splnila jste svůj slib? Cožpak jste už moje žena a Stirner je propuštěn? Jak to, že si osobujete právo omezovat mou svobodu jednání?“

„Žádné právo si neosobuji. Neruším sliby, i když jsem je nesplnila.“

„A proč jste je nesplnila?“

Teď zase upadla do rozpaků Elsa. Proč? To sama nevěděla. Tady zas byla mezera v jejím vědomí. A ona pocítila, jako už dříve, že ztrácí paměť. Její mysl narážela na neviditelnou zeď jako moucha na průzračné sklo. Elsa svěsila hlavu a mlčela.

Sauer si pozorně prohlížel rysy jejího obličeje i její postavu a s údivem si pomyslil:

„Jak jsem ji jen mohl milovat? Nic zvláštního. Takových krásných živých manekýnek je co hrdlo ráčí v každém módním domě. Krk má krásný, ale trochu dlouhý, to je divné, že jsem si toho dříve nevšiml. A ta úzká ramena. A mateřské znaménko u levého oka — to tam vůbec nepatří, hyzdí ji.“

„Neodpovídáte? Nemáte co říct?“

Konečně Elsa odpověděla:

„Vždyť ani vy jste nedal výpověď. Proč?“

Tím se dotkla Sauerova bolavého místa. On skutečně neodešel a nevěděl proč. Před měsícem jeho poměr k Else náhle ochladí a zamiloval se do Emy Občas se toho lekal, stejně jako jiných svých činů. Tyto vnitrní rozpory ho vyváděly z rovnováhy. Pociťoval jakési rozdvojení osobnosti, a to ho trápilo. Aby na to zapomněl, začal hýřit a vést prázdný život. Ale nechtěl si přiznat, že ani sobě nedovede odpovědět na otázku, proč odtud neodchází. Byl podrážděn, a proto otázku překroutil.

„Á, tak vy toužíte po tom, abyste se mě co nejdřív zbavila? Teď je mi všechno jasné.“

Elsa na něho pohlédla vyčítavě:

„Otto, vy mě zase chcete urážet?“

„Můžete být úplně klidná. Dost jsme se jeden druhého natrápili, a musíme s touto hrou přestat. Chcete-li vědět, neodešel jsem odtud proto, že mám rád Emu Fitovou. Ano, mám ji rád a ještě dnes jí nabídnu sňatek.“

Toto vysvětlení se mu zdálo nejpravděpodobnějším, i když někde v podvědomí cítil, že klame sám sebe: copak nemohl odejít i s Emou?

Elsa se zvrátila do opěradla a jen tiše zvolala: „Otto! “

Mlčeli. V Sauerově duši se ozvalo něco jako soucit. Ale okamžitě mu bleskla hlavou myšlenka: lže, přetvařuje se jako vždycky. A začal podrážděně:

„A co jste ode mě čekala? To by ještě tak scházelo, abych hrál úlohu domácího přítele, jak to bylo kdysi zvykem v Benátkách. Oficiální domácí přítel! Tuto čestnou funkci odmítám. Při vašem bohatství najdete jiné zájemce. A mě vynechte. Ema Fitová mi nemůže snést modré z nebe, miliardy nemá, její duše se skládá z jediné prosté pružinky, ale dokáže být čestnou ženou.“

Elsa nic nenamítala, skláněla hlavu níž a níž jako pod ranami biče.

Sauer zvedl aktovku.

„Sauer je chudý, ale nedá se koupit ani za padesátiprocentní přídavek k platu! Promiňte, jsem očekáván.“

S přehnanou úctou se uklonil a odešel. Jeho kroky se v ohromném sále jasně rozléhaly.

Elsa seděla jako neživá. Odbíjení hodin ji vzpamatovalo. Trhla sebou.

„Pět hodin, tak pozdě!“ Snášel se zimní soumrak.

Elsa vešla do sálu a rozhlédla se. Její pohled náhodou zavadil o klavír. A tu pocítila touhu hrát. Nadzvedla víko nástroje, usedla a hrála. Zdálo se jí, že ještě nikdy nehrála s takovou chutí.

Pojednou se zachvěla. Přímo před sebou spatřila Stirnerovu tvář. Kdy vešel? Opíral se o klavír a díval se na ni. Jeho obličej byl bledší než obvykle, byl vážný a smutný. Rty se mu nervózně chvěly. Elsa vykřikla a přestala hrát.

„Hrajte, prosím vás,“ řekl upřímně a prostě. Elsa se vzpamatovala z leknutí a hrála dál. Stirner chvíli pozorně naslouchal a pak začal pomalu a tiše hovořit:

„Hrajete tak krásně. Je to Labuť? Saint-Saensova Labuť? Říká se, že labuť zpívá před smrtí. Ale labutě žijí dlouho, velmi dlouho, a předčasně umírají jen smrtelně raněné Copak i vy jste raněná? Kým? Copak stojí za to kvůli němu zemřít?“

„O kom to mluvíte?“ zeptala se Elsa, přestala hrát a spustila ruce do klína.

„O něm, o Sauerovi. Copak je to tajemství?“

V Else se ozvala ženská hrdost.

„Pane Stirnere,“ řekla tiše a vstala od klavíru, „žádám vás, abyste se nepletl do mých soukromých záležitostí!“

„Vždyť to ale jsou taky moje osobní záležitosti, slečno Elso, vy přece víte, že vás miluju.“

„Ale vy víte, že nemiluju já vás.“

„A v tom je právě celé neštěstí. moje i vaše. ano, ano, i vaše, i když to nechápete. Jak by to všechno bylo krásné, kdybyste mě milovala. Kdybyste se sama do mě zamilovala,“ řekl Stirner významně.

„A jak jinak je možno se zamilovat?“

Stirner neodpověděl.

„Poslyšte, Elso, promluvme si vážně. V tomhle zracionalizovaném sále si ani není kde sednout. Pojďme do zimní zahrady, prosím vás.“

Usedli na tutéž lavičku, na které chvíli předtím seděla Elsa.

„Prošla jste těžkou školou života a znáte život,“ začal Stirner. „Víte, jak obtížně si krásná chudá dívka poctivě vydělá na kousek chleba. Teď jste bohatá. Ale bohatství má i své stinné stránky. Pro muže jste dvojnásob přitažlivá. Za krásou se velmi často honí donchuáni, záletníci, za bohatstvím darebáci a dobrodruzi. Nemáte teď záruku, že váš vyvolený bude milovat vás, a ne vaše bohatství. Co vás pak čeká? Se Sauerem je konec. Jste sama. Podívejte se na věci střízlivě. Proč bych se já nemohl stát vaším mužem? Nemilujete mě. Ale říkává se, že nejšťastnější manželství jsou ta, kde družbou byla nikoli láska, ale rozum. Můžete si mě zamilovat později, takové případy nejsou vzácné… A pak. Pracuji na veliké věci, mám grandiózní plány a váš poměr ke mně mi svazuje ruce, nedává mi možnost rozvinout dílo do celé šíře, věnovat se plně práci. Naposledy vám říkám: rozhodněte se!“

Elsa zavrtěla hlavou.

„Ne, ne! “ zvolal rychle Stirner. „Teď mi nic neříkejte. Klidně si všechno promyslete, uvažte můj návrh a dejte mi odpověď. dnes máme čtvrtek. v neděli večer, v šest hodin. To je poslední lhůta.“

Stirner se uklonil a odešel.

Hodiny hlasitě odbily šestou.

11 NEUSKUTEČNĚNÁ SVATEBNÍ CESTA

Ráno se Elsa probudila s jasnou myslí, což se jí už dlouho nestalo. Má se rozhodnout, zda Stirnerovu nabídku k sňatku přijme, nebo odmítne. Proč se musí rozhodnout, ji nezajímalo. Po snídani usedla ve svém oblíbeném koutku zimní zahrady před akváriem a zamyslela se.

Byla však vyrušena. Vesel sluha a ohlásil, že ji v přijímacím pokoji očekává Oskar Gottlieb a snažně prosí, aby ho přijala.

„Oskar Gottlieb? Kde se tu vzal?“ pomyslela si Elsa. Celý roj prchavých vzpomínek na soudní proces se mihl její pamětí. Sešla do přijímacího pokoje v prvním poschodí.

Proti ni vykročil s hlubokou úklonou stařec, ve kterém hned nepoznala bratra zesnulého bankéře. Oskar Gottlieb zhubl. Místo nevelkých licousů si nechal narůst šedivou bradku. Obličej se mu protáhl, tváře vpadly a váčky pod očima se zvětšily. Nešlo však jen o vnější změny. Celé jeho držení těla i gesta prozrazovaly zakřiknutost a poníženost. Oči mu neklidně těkaly.

„Prosím za prominutí, že jsem vás vyrušil,“ řekl líbaje Else ruku, „jen krajní nutnost mě k tomu dohání.“

„Prosím,“ ukázala Elsa na křeslo.

Usedli. Oskar Gottlieb vzdychal, žmoulal v rukou klobouk a mlčel. Když se trochu ovládl, promluvil nejistým hlasem:

„Ani nevím, jak bych začal. Především mi dovolte, abych vás ujistil, že jsem se úplně smířil s danou skutečností., úplně. Ale sama skutečnost, že jsem neočekávaně přišel o dědictví, mě uvrhla do mimořádně obtížné situace.

Jde o to, že už po bratrově smrti a. potom, co jste se vzdala dědictví, jsem provedl. zastavil jsem svůj statek. Co dělat? Mládež tolik touží po zábavách. Velkoměsto. Paráda. Tolik svodů. A také hospodářství bylo třeba dát do pořádku. Platební závazek byl krátkodobý. Nepomyslel jsem si, že změníte své rozhodnutí a všechno se takhle obrátí. Neříkám to jako výčitku, ale jen na vysvětlenou. A právě teď, za týden, přijde můj statek na buben pro nezaplacení dluhu. Jsem na mizině. Úplně na mizině, na stará kolena, s houfem dětí. Mám jich pět a starou ženu…“

„Jaký obnos dlužíte?“

Oskar Gottlieb se zarazil.

„Velký, opravdu velký vzhledem k svým prostředkům. Dvě stě tisíc…“

Elsa uvažovala.

„Buďte tak laskav a počkejte, za chvíli vám dám odpověď.“

Gottlieb neočekával, že to půjde tak hladce, a začal předem vřele a poníženě děkovat.

Elsa prošla kanceláří osobního tajemníka; nikdo zde nebyl, ačkoli se v té době už mělo pracovat.

„To je divné,“ pomyslela si Elsa, „co by to mohlo znamenat?“ A vešla do Gottliebovy pracovny, kde teď trvale pracoval Stirner. Tady ho taky zastihla.

„Pane Stirnere, přišel Oskar Gottlieb…“

Stirner povytáhl obočí.

„Tak se tedy našel? Anebo vstal z mrtvých? Nu což, líp pozdě než nikdy. Co chce?“

„Prosí o peníze… Jeho statek přijde na buben.“

„Kolik?“

„Říká, že statek byl zastaven na dvě stě tisíc.“

Stirner se zamračil.

„Lže, statek s celým inventářem nemá cenu ani sto tisíc. Nakašlat. Dáme mu sto tisíc a ať táhne k čertu!“

„Poslyšte, pane Stirnere, já myslím, že jsem bezděčně zavinila jeho neštěstí. A pak, je tak ubohý „.. Nebylo pro něho lehké sem přijít. Dejte mu těch dvě stě tisíc… Prosím!“

Stirner se rozesmál.

„Prosím! To je nádherné! Majitelka bankovního domu uctivě prosí svého úředníka. Slečno Glucková, všechno patři vám, vaše přání je rozkaz. Moje úloha je maličká. Otáčet kolem a plnit příkazy nadřízených.“

Rychle podepsal šek na dvě stě tisíc, uložil šekovou knížku do stolu a stůl zamkl.

„Tady máte šek.“

„Děkuji vám.“

„Zase! Kdy se už naučíte jednat jako paní?“

Elsa vyšla z pracovny a podala šek Gottliebovi.

„Tady máte šek na dvě stě tisíc…“

Oskar Gottlieb ho vzal třesoucí se rukou a začal znovu děkovat a omlouvat se.

„Prosím, neděkujte mi,“ rozpačitě řekla Elsa, „raději mi vyprávějte, co s vámi bylo. Kam jste se poděl po zasedání soudu“

Opět usedli.

„Onemocněl jsem. velice podivnou nemocí. Když jsem vyšel ze soudní budovy, přepadl mě najednou strach z lidí a stud. Styděl jsem se pohlédnout někomu do očí. Víte, že fotografie všech účastníků soudního procesu byly uveřejněny v mnoha listech. Zdálo se mi, že každý, koho potkávám, každý vozka, a dokonce i kluci, si na mě ukazuje prstem a říká: „To je člověk, kterého vlastní bratr vydědil za nepěkný čin.“ A protože o tom nikdo nic nevěděl, mohl si každý myslet, co chtěl: že jsem se třeba dopustil podvodu, falšoval bratrův podpis na směnkách anebo se pokusil otrávit ho. A utíkal jsem.“ Stařec si povzdechl. „Ano, prožil jsem mnoho hořkých chvil, slečno. Neutekl jsem daleko. Hledali mě po celém světě, a já zatím byl tady ve městě. Skrýval jsem se na bezpečném místě, u svého starého, osamělého přítele. Řekl jsem mu: Jestli prozradíš tajemství mého pobytu třeba jen jedinému člověku, spáchám sebevraždu!“ Ale ani jsem mu to nemusel říkat, stejně by mě byl neprozradil.“

„Promiňte,“ zasmála se Elsa, „a před svým přítelem jste se nestyděl?“

„Ne! A co je divné, přestože jsem neznal jeho adresu, dovedla mě k němu nepochopitelná intuice. Šel jsem a došel jsem. A neméně mě překvapilo, že mě přítel uvítal tak, jako by mě očekával, třebaže jsme se několik let neviděli, ani si nepsali. Dlouho jsem si neudělal čas, abych ho vyhledal a navštívil. „Tak jsi přece přišel,“ řekl mi prostě. Žil jsem u něho. A po celou tu dobu jsem pociťoval strach a stud. Někdy večer jako bych přicházel k sobě. Pak jsem dokonce uvažoval o tom, že nazítří vyjdu ven, abych se nadýchal čerstvého vzduchu. Ale v noci jsem zase náhle pocítil, že strach a stud mě přepadají tak silně, že mi vstávají vlasy na hlavě. Jako nějaké mámení! Zachumlal jsem se do pokrývky až po hlavu, tiše ležel a bál jsem se pohnout. Ráno jsem nešel ani do jídelny a vymlouval jsem se na bolesti hlavy. Okna v mém pokoji byla neustále zatažena závěsy.“

„To je podivné,“ řekla zamyšleně Elsa.

„Četl jsem noviny a s hrůzou jsem sledoval pátrání. Ale naštěstí byli na falešné stopě. Za celou tu dobu jsem se jen jednou zasmál: to když jsem si přečetl v novinách, že mě našli někde v Argentině, nevím už v kterém městě. Ukázalo se ovšem, že to je omyl. Můj dvojník byl farmář, který si přijel do města něco vyřídit. Podlé fotografie v novinách mi byl opravdu podobný.“

„A dlouho jste byl v takovém stavu?“

„Přesně do toho dne, kdy poslední soudní instance definitivně a neodvolatelně rozhodla ve váš prospěch. Pak mi bylo všechno náhle lhostejné a vrátil jsem se domů, kde jsem zůstal, dokud jsem nedostal zprávu o dražbě. Došel jsem k názoru, že jediný člověk, který mě může zachránit.“

Nedokončil, protože do místnosti vešel Sauer a Ema Fitová. Gottlieb vstal a rychle se odporoučel.

Vzezření Sauera a Emy Elsu překvapilo. Sauer byl ve fraku, Ema v bílých šatech s kyticí bílých květů. Jejich tváře zářily.

Sauer vedl Emu pod paží.

„Dovolte mi, slečno Glucková, abych vám představil svou manželku Emu Sauerovou. Blahopřejte nám, uzavřeli jsme sňatek.“

Elsa zbledla a vstala.

Ema se k ní rozběhla, aby ji políbila, ale když viděla její rozpaky, nerozhodně se zastavila. Elsa překonala vzrušení, chladně Emu políbila a podala Sauerovi ruku. Ema byla příliš šťastná, než aby si povšimla její chladnosti. Spustila s rukama složenýma na prsou:

„Ten Otto,“ zářivě pohlédla na muže, „je tak zábavný. Včera jsme byli spolu v divadle a on najednou řekl:.Musíme se teď hned vzít. Jedem!““

„A ty ses tak rychle rozhodla?“ zeptala se Elsa.

Ema odpověděla směšnou grimasou, která měla znamenat: „Kdo by odmítl štěstí?“

„Všechno bylo tak nějak samozřejmé. Nečekali jsme ani do konce představení, i když bylo velmi zajímavé. dávali. bože, už jsem zapomněla co!.. No, to je jedno… Jeli jsme hledat kněze. Otto ho div nevytáhl z postele. Takový směšný ospalý děda! Něco přečetl, a raz dva, už to bylo. Nezlobíš se na mě, Elso?“ dodala náhle překvapivě plaše.

Bezděčný úsměv rozjasnil Elsinu tvář při pohledu na tuto dětskou naivnost. A už upřímně objala svou přítelkyni a políbila ji.

„Copak bych se mohla zlobit? Jsi přece šťastná, ne?“

„Hrozně!“ odpověděla Ema a žertovně se zašklebila.

Úsměv zmizel z Elsiny tváře, když její pohled utkvěl na Sauerovi, který se zamilovaně díval na Emu.

„Ne, tenhle sňatek není Sauerova pomsta,“ pomyslela si, „Sauer Emu opravdu miluje. Jaké ďábelské mámení. ďábelské mámení! Kdo to řekl? Ano, Oskar Gottlieb… i on mluvil o ďábelském mámení. Co to všechno znamená? Cítím zase, že se mi myšlenky začínají mást.“

„Á, novomanželé!“ Hlas Stirnera, který stál ve dveřích pracovny, přetrhl nit jejích myšlenek.

„Jak to, že už o tom ví?“ pomyslela si s údivem.

Bylo pro ni těžké ještě jednou prožívat scénu s projevy blahopřání, zejména v Stirnerově přítomnosti, a proto nepozorovaně odešla.

„Blahopřeju, blahopřeju!“ vesele volal Stirner.

Sauer upřímně a pevně stiskl Stirnerovu ruku. Zdálo se, že po dřívější nevraživosti nezůstalo ani stopy.

„Chceme už dnes večer odjet na svatební cestu,“ řekla Ema, „vy a Elsa nebudete nic namítat, že?“

Stirnerovým obličejem přelétl výraz nespokojenosti, ale hned se zas na Emu usmál.

„Ovšemže ne, rozkošná panenko!.. Kam chcete jet?“

„Do Nizzy nebo do Norska, ještě jsme se nerozhodli. Otto chce do Norska, a já do Nizzy.“

„Tak to tedy pojedete na svatební cestu každý sám,“ smál se Stirner. „V Norsku by vám teď omrznul nosánek,“ pokračoval. „Musíte ji šetřit, pane Sauere. Ovšemže pojedete do Nizzy.“

„Tak sbohem, musíme se připravit na cestu.“ Ema vzala svého muže za ruku a táhla ho k východu. „Honem, Otto, ty jsi takový nemotora. Už to vidím, že s tebou zmeškám všechny vlaky.“

Sauer bydlel v křídle domu v malém útulném pokojíku.

Novomanželé vběhli čile do pokoje, spěšně skládali věci a při tom si neustále povídali.

„Tak tedy do Nizzy?“

„Dobrá, když do Nizzy, tak do Nizzy.“

„Božínku, všechno tak nahonem, jako by hořelo… Ten kufr je ale těžký!….“

„Vždyť nemusíme jet. Vyhodím z něj knihy. Podej mi necesér.“

„Nejezdit? Ty ses zbláznil! To víš, že pojedeme. Kde ale vezmu šaty na cestu?“

„Koupíš si je cestou. Zatím ti stačí ty šedivé.“

Sedli si před velkým kufrem na podlahu a vyhazovali knihy. Pojednou na chvíli strnuli, jako by něčemu naslouchali. Pak se na sebe překvapeně podívali.

„Co tady na té podlaze sedíme jako čínští kuliové?“ ptala se Ema. „Proč jsi vytáhl ten kufr? Pojedeš někam služebně?“

„Nejedu nikam,“ odpověděl Sauer. „Nevím, proč jsme ten kufr vytáhli. Nechtěla ses snad podívat na knihy?“

„Na knihy? Na ty nudné knihy? To jsme ale hloupí! Pomátli jsme se štěstím.“ Hlasitě se rozesmála, vstala, přeskočila kufr a políbila Sauera.

Sauer se mračil. Příhoda s kufrem ho nutila, aby se zamyslel.

„Co se mračíš? Nejsi snad se mnou spokojen?“ A tak čtverácky sklonila hlavu, že se Sauer zase rozveselil.

„To se ví, že jsem nespokojený,“ smál se. „Ještě ses ke mně ani nenastěhovala, a už tu děláš nepořádek.“

„Na mou duši, to já ne, to on,“ ukázala nohou na kufr.

„Jedeš na místo, jedeš! Pomoz mi přece, protivo!“

Zastrčili kufr pod postel a o cestě se už nikdo z nich ani slovem nezmínil.

12 V ŠEST HODIN VEČER

„Nezapomeňte, Elso, že je zítra neděle. V šest hodin večer dostanu vaši odpověď. Teď odjíždím z města v neodkladné záležitosti. Vrátím se v noci nebo ráno. Sbohem!“

Stirner vyšel ze zimní zahrady.

Elsa osaměla. Neuvažovala však o odpovědi Stimerovi; její myšlenky se nesly jiným směrem. Nemohla se vzpamatovat z rány, kterou jí zasadil Sauer neočekávaným sňatkem s Emou Fitovou. Cítila se opuštěná víc než kdy jindy.

Zlaté rybky, pomalu plující v akváriu, zářily a plavně pohybovaly jemnými ploutvemi. Elsa jim záviděla. Ty rybky žijí v nesvobodě, v skleněné bedně jako ona. Ale mají svou malou hravou společnost a neznají trýznivých pochyb. Cítila se mnohem víc nešťastná než v nejtěžších dnech života, kdy musela pracovat. Co jí přineslo bohatství?

Soudní proces, obklopený nějakým tajemstvím, a bohatství ji oddělily od hlučného davu prostých lidí, kteří žijí, jak se jim líbí, procházejí se po ulicích, chodí do biografu, zatímco ona při každé vycházce budí pozornost, ulpívají na ní tisíce zvědavých pohledů. Zůstává proto raději doma. Může si dopřát všechno ale zároveň nemá nic. Jen průhledná skleněná stěna ji dělí od světa, zářícího všemi barvami, ale je to neproniknutelná stěna.

„Jsem tak nešťastná, jsem tak nešťastná!“ šeptala Elsa tesklivě.

Stejně jako včera, jako předevčírem, stejně jako před mnoha dny odbíjely hodiny a jejich zvuk se rozléhal v prázdných pokojích. Někde dole projelo auto. To Stirner odjíždí.

Stirner! Zítra mu musí dát odpověď. Cítila, že je to poslední lhůta. Proč ale musí?

Čas běžel. A zvláštní věc: po Stirnerově odjezdu se její mysl začala projasňovat. Jako by jí nějaký závoj padal s očí. Oskar Gottlieb a jeho nemoc, podobná „nějakému ďábelskému mámení“, Sauerova láska k Emě, podivná a neočekávaná jako to „ďábelské mámení“. Řetěz nelogických, nesmyslných, protichůdných činů lidí kolem ní od chvíle, kdy zahynul Karel Gottlieb — copak se to nepodobá ďábelskému mámení? To je slovo, které je klíčem k tajemství. Ale co je to za tajemství? Kdo je proti němu obrněn? Stirner! Jedině on!

Stirner!

A je-li opravdu příčinou všeho? Jeho podivné řeči na loďce, jeho narážky na jakousi mocnou zbraň, jíž může ovládnout svět. Copak to nebylo prázdné tlachání? A což, má-li takovou zbraň a hraje si s lidmi jako kočka s myší? A odkud má tu moc? V čem spočívá? Je snad kouzelník, nový Cagliostro, Svengali?

Elsu z čista jasna tak zamrazilo, že se začala třást. Viděla před sebou Stirnera jako orla kroužícího nad ptákem na volné pláni. Ten pták je — ona. Neunikne mu, nijak mu neunikne. On ji nepustí ze svých silných spárů.

Elsa vstala, sotva však popadala dech; musela znovu usednout na divan.

Přepadla ji hrůza.

„Ne, ne, ne!“ vykřikla najednou, až polekaní ptáci vyletěli z větví.

Ozvěna v sále jasně opakovala její slova. Podivné — ta neočekávaná ozvěna jako by ji povzbudila, jako by jí někdo poskytl oporu, jako by neviditelný přítel po ní opakoval: „Jistěže ne!“ Nesmí se vzdát bez boje, nesmí se stát bezmocnou hračkou, oddat se nemilovanému muži.

Vešla do obrazové galerie, aby se uklidnila.

„Co dělat? Co jen dělat?“ uvažovala, bloudíc po sále. Náhodou ji upoutal jeden z obrazů. Beduín ve vlajícím bílém plášti s kapuci na hlavě se žene na arabském koni pouští a snaží se uniknout svým pronásledovatelům, kteří ho už už dohánějí.

„Takhle je třeba bojovat proti smrtelnému nebezpečí. Možná že zahynul, ale bojoval až do konce. Utéct! Stůj co stůj utéct!“

Elsa přistoupila ke klavíru a usedla na židli. Vtom se jí vybavila nedávná scéna, kdy tu Stirner stál a naslouchal její hře. Ještě nikdy jeho dlouhá, bledá tvář s ironickým úsměvem v ní neprobouzela tak hrůzné chvění a odpor.

Utéct a hned! Ale jak? Vždyť ani nemá peníze.

„Miliardářka!“ zašeptala hořce. „Miliardářka-žebračka!“ Včera darovala Gottliebovi dvě stě tisíc, ale pro sebe si u Stirnera nikdy peníze nevzala. Něco, snad hrdost, jí v tom bránilo. A navíc, k čemu potřebovala peníze? Skoro nikdy nejezdila do města. A koupila-li něco, poslali jí to do bytu a účet vyrovnal Stirner.

Vzpomněla si, že musí mít v kabelce peníze z poslední výplaty. Vběhla do svého pokoje a chvatně kabelku otevřela. Peníze tu byly. Ne mnoho, ale na cestu stačí. A co dál? V každém městě by jí kterákoli banka poskytla neomezený úvěr, ale směnky pošlou k proplacení do její banky, a tak se Stirner doví, kam odjela.

Elsa se zamyslela.

„Á, to je jedno! Radši být chudá než se smířit s tím, co mě čeká tady…“

Rychle se oblékla a sestoupila do prvního poschodí. U vchodu ležela žíhaná doga. Když spatřila Elsu, začala spokojeně vrtět ocasem. Elsa ji pohladila a chtěla ji odstrčit, ale doga se nehnula z místa. Elsa se pokusila ji obejít a otevřít dveře. Doga rychle vyskočila, postavila se na zadní, položila jí přední tlapky na ramena, výhružně zavrčela a odstrkovala ji zpátky.

Elsa se polekala a ustoupila.

„Bucefale, co je s tebou?“ řekla vlídně. Pes zavrtěl ocasem, ale při dalším Elsině pokusu projít zavrčel ještě výhrůžněji. Stirner tu zanechal svého věrného strážce! Má volat o pomoc? Nechtěla způsobit skandál. Tu ji něco napadlo. Spěchala do Gottliebovy pracovny. Dveře byly otevřené. Usednout do křesla na plošině zdviže bylo dílem okamžiku. A už sjížděla do banky, radujíc se ze svého úspěchu.

„Přelstila jsem vás, Stirnere!“

Strážní byli překvapeni jejím neobvyklým příchodem a uctivě ji doprovodili ven.

Se silně bušícím srdcem překročila práh nenáviděného domu, vdechla z plných plic jarní vzduch a zmizela v davu. Jaké štěstí! Byla volná. Zašla za roh, vzala si taxi a přikázala řidiči, aby ji odvezl na nejbližší nádraží. Jen aby co nejdřív byla daleko odtud!

Na nádraží požádala nosiče, aby jí koupil jízdenku. Ptal se kam. K jeho velkému údivu Elsa odpověděla:

„To je lhostejné, na jakou vystačí tyhle peníze.“

Dopustila se neopatrnosti. Tím, že vzbudila nosičův údiv, zapamatoval si ji. Poskytla tak nit k pátrání. Ale byla jako v horečce a nepřemýšlela o svých slovech. Její duševní napětí povolilo teprve když lokomotiva naposled zahoukala a vagón se měkce otřásl. Do poslední chvíle se bála Stirnerova pronásledování, i když věděla, že odjel z města.

Když vlak vyjel z předměstí a objevila se pole, div se nerozplakala radostí. Zapadající slunce zalévalo usedlosti zlatou září. Pasoucí se stáda pomalu postupovala vpřed po smaragdově zelené jarní trávě.

Elsu uvádělo v nadšení všechno. Neustále hleděla do okna a vesele si prozpěvovala:

„A já jsem volná jak ten pták…“

O budoucnosti nepřemýšlela. Opíjela se svobodou. Teprve když zašlo slunce, na krajinu se snesl soumrak a ve vagóně rozsvítili, zamyslela se.

„No co, hůř nebude!“ Rychle se svlékla, a unavená z prožitého rozčilení, tvrdě usnula.

Probudila se náhle, jako by do ní někdo strčil, a nechápavě se rozhlédla kolem. Vagón. Jak se dostala do vagónu? Byla stále zmatenější a rodil se v ní zvláštní, dosud nejasný pocit. Ten pocit rostl, sílil, vyjasňoval se.

Zpátky! Hned teď, okamžitě, se musí vrátit. Zpátky! Stirnere! Milý Stirnere! Čeká na ni! Vidí před sebou jeho smutnou, nesmírně drahou tvář, vidí ho takového, jak vypadal, když mu hrála na klavír. Rychle se oblékla a vyšla do chodbičky. Rozespalí cestující s ručníky přes ruku odcházeli do umývárny. Bylo ráno.

„Pane průvodčí, kdy bude prosím vás nejbližší zastávka?“

Otylý průvodčí nesnesitelně pomalu vytáhl z kapsičky velké stříbrné hodinky, opatrně je otevřel a po chvilce váhání odpověděl:

„Za dvanáct minut, slečno.“ Elsa dupla.

„To je hrozné! Tak dlouho čekat! A kdy pojede vlak nazpátek?“

„Ve stejnou dobu.“ Elsa si netrpělivě kousala rty.

Když vlak konečně vjel do stanice, vyskočila z něho téměř za jízdy a nastoupila do vlaku, který jel opačným směrem.

Neměla lístek, a proto s ní kontrolor sepisoval protokol. Elsa to ani nevnímala a mechanicky odpovídala na jeho otázky. Když uvedla své jméno, pohlédl na ni kontrolor uctivě a zvědavě.

Elsa byla velmi netrpělivá, vyšla z kupé, přecházela od okna k oknu a upoutávala pozornost cestujících svým podivným vzhledem a neklidnými pohyby. Chtělo se jí plakat zlostí, že rychlík jede tak pomalu.

„Už brzy budeme na.místě?“ ptala se každou chvilku, a cestující, které omrzelo odpovídat na její otázky, se jí začali vyhýbat. Odešla tedy do svého kupé, lehla si naznak na lůžko, oběma dlaněmi si stiskla spánky a jako v horečce opakovala:

„Ludvíku! Ludvíku! Ludvíku! Kdy už tě uvidím?“ Konečně vlak zastavil. Elsa odstrkovala cestujíc! utíkala po nástupišti, proběhla čekárnou, vyběhla z nádraží a rychle nastoupila clo taxíku.

„K bance Elsy Gluckové! Rychle, rychle! Jeďte co nejrychleji!“

Stirner stál uprostřed pracovny a očekával Elsu. S rozcuchanými vlasy vběhla dovnitř, vrhla se k němu, pevně ho objala a vzlykala.

„Ludvíku, můj milý, konečně!“

Stirnerova tvář vyjadřovala štěstí i smutek zároveň.

„Ty moje; pronesl tiše a líbal Elsu na zavřené oči.