Erik

Upřel na Mrakoplaše několik párů očí. „Strašné, co,“ prohlásil skoro obyčejným hlasem. „Mně to nevyčítejte, já za to nemůžu. Kdyby bylo po mém, bylo by tady hrůzy, ohně, pláče, muk pekelných a věčného zatracení dosyta.“

„Je to peklo, ne?“ zeptal se Erik. „Viděl jsem nějaké obrázky.“

„Tak to máš pravdu,“ přikývl démon zasmušile. „Je to peklo.“ Pak si sedl, přesněji řečeno složil se podivným způsobem napolovic. „Bývaly to kdysi,osobní služby’. Lidé cítili, že se k tomu všemi stavíme osobně, že pro nás nepředstavují jen nějaká obyčejná inventární čísla, ale skutečné oběti. Naše služby byly tradičně známé, ale teď… Ten se o to tak akorát stará! Proč vlastně vám to tady všechno vykládám? Co je vám do mých trablí? Jako kdybyste neměli dost svých vlastních, lidi po smrti, a k tomu ještě v pekle, že? Nejste náhodou muzikanti?“

„No, abych řekl pravdu, my vlastně nejsme ani mrt-“ začal Mrakoplaš. Démon si ho nevšímal, ale vstal a potácivě se vydal kamsi temnou chodbou, přičemž jim gesty naznačoval, aby šli za ním.

„Kdybyste byli muzikanti, tak to by se vám tady teprve nelíbilo. Tedy mnohem víc nelíbilo. Ze stěn se celé dny line hudba, tedy on tomu aspoň hudba říká. Nemyslete si, že mám něco proti příjemné melodii, to zas ne, nebo proti odrhovačce, při které by si mohl jeden s chutí zaječet, ale tohle je docela něco jiného. Slyšel jsem, co prohlásil o tom, kam si můžeme ty svoje oblíbené melodie…, a proto musíme poslouchat všechnu tu hrůzu, která zní, jako když někdo zapnul nenaladěné piáno, zapomněl na ně a klidně odešel.“

„No, abysme ti řekli —“

„A pak jsou tady ty kytky v květináčích! Byl bych nerad, kdybyste mě špatně pochopili, já mám rád v místnosti sem tam kousek něčeho zeleného. Někteří mládenci říkají, že to nejsou kytky živé, ale umělé, jenže já zase tvrdím, že to musí být živé kytky. Copak by nějaký šílenec mohl vyrábět květiny, které vypadají jako tmavozelená kůže a páchnou jako týden mrtvý lenochod? On prohlašuje, že to dodává celému místu takový otevřený vzhled. Přátelský a otevřený vzhled! Viděl jsem zahradníky, kteří se při tom pohledu zhroutili a rozplakali! Řeknu vám jednu věc. Později se mi svěřili, že všechno, co jsme s nimi dělali potom, už jim připadalo jako vylepšení.“

„Ale smrt není… my totiž —“ řekl Mrakoplaš a pokusil se vpravit svá slova do mezer v démonově monotónním monologu, ale marně.

„Kávovar, vezměte si ten! To je věc, to vám garantuju! My jsme kdysi topili lidi v jezírcích kočičí moči, to je pravda, ale nikdy jsme je nenutili kupovat si ji po šálcích.“

„My nejsme mrtví!“ vykřikl najednou Erik.

Urglefloggah se třaslavě zastavil.

„Samozřejmě, že jste mrtví,“ prohlásil. „Jinak byste tady nebyli. Nedovedu si představit, jak by se sem dostal živý člověk. Nepřežil by tady ani deset minut.“ Otevřel několikero úst a ukázal bohatý výběr tesáků a klů. „Hur, hur!“ dodal. „Běda, kdybych tady dole chytil nějakou živou lidskou žoužel —“

Nebyla to náhoda, že Mrakoplaš bez následků přežil tolik let v paranoidně složitých vztazích Neviditelné univerzity. Teď se tady najednou cítil skoro jako doma. Jeho reflexy začaly pracovat s dokonalou přesností.

„To chceš říct, že ti nikdo nic neřekl?“ prohlásil a nasadil nevěřící výraz.

Bylo těžko říct, zda se Urglefloggahův výraz nějak změnil, protože bylo hrozně těžké poznat, co jsou obličeje a na které jejich části je výraz ale zřetelně se kolem něj začala šířit atmosféra náhlé a odmítavé nejistoty.

„Co mi měl kdo říct?“ zabrblal.

Mrakoplaš se s líčeným úžasem obrátil k Erikovi. „Člověk by si myslel, že je o tom budou příslušná místa informovat, co říkáš?“

„Informovat o č— auvajs!“ vykřikl Erik a chytil se za kotník.

„Tady vidíte ten moderní management,“ pokračoval Mrakoplaš a na tváři se mu objevil výraz rozhořčené účasti. „Pořád se snaží být moderní, dělají všechny ty změny, reorganizace, nové systémy a myslíte, že se zeptají těch, kdo jsou páteří —“

„— vápenatým krunýřem —“ opravil ho démon.

„— nebo chitinovou slupkou celé organizace?“ dokončil hladce Mrakoplaš. Teď čekal na to, co muselo přijít.

„Houby, máte pravdu,“ přikyvoval potěšeně Urglefloggah. „Ti se starají jen o psaní vzkazů, příkazů a oběžníků.“

„Já tvrdím, že je to hnusné,“ vyjádřil se Mrakoplaš.

„Věřili byste,“ řekl Urglefloggah, „že mě nevzali ani do klubu osmnácti- až třicetitisícátníků? Řekli mi, že jsem na to už moc starý a že bych jim pokazil každou legraci!“

„Kam to Podsvětí jenom spěje?“ zavrtěl Mrakoplaš s účastí hlavou.

„Myslíte, že sem dolů někdo z nich přijde?“ pokračoval démon a jako by se trochu zmenšil. „Nikdo se mnou nepromluví. Jó, prý je to hrozně důležité, hlídat tu zatracenou bránu, hrozně důležité, jenže já si to nemyslím!“

„Podívejte,“ naklonil se k němu Mrakoplaš, „nechtěl byste, abych za vás někde ztratil nějaké to slovo, co říkáte?“

„A jeden tady je celé dny, v díře dře jako —“

„No třeba by se to spravilo, kdybychom si s někým trochu promluvili?“ znovu ťukl Mrakoplaš.

Démon popotáhl několika nosy a čenichy najednou.

„To byste udělali?“ řekl.

„Rádi,“ přikývl Mrakoplaš.

Urglefloggah se trochu obveselil, ale pro jistotu zase ne tak moc. „No uškodit už by mi to nemohlo, co?“ prohlásil.

Mrakoplaš sebral veškerou odvahu a poplácal stvoření po tom, co doufal, že jsou záda.

„Tak už se tím netrapte,“ utěšoval démona.

„Je to od vás hrozně hezké.“

Mrakoplaš vrhl rychlý pohled přes roztřesenou obludu na Erika.

„No, měli bychom jít,“ řekl. „Jinak bychom mohli zmeškat naši schůzku.“ Nad démonovou hlavou udělal několik divokých gest.

Erik se rozzářil. „Jasně, máš pravdu, máme schůzku,“ řekl. Vydali se na cestu širokou chodbou.

Erik se začal hystericky pochechtávat.

„Tak a teď začneme prchat, ne?“ vyrazil ze sebe.

„Ne, teď pořád ještě půjdeme,“ zavrtěl hlavou Mrakoplaš. „Klidnou chůzí. Důležité je tvářit se nonšalantně. Všechno musí být dokonale načasované.“

Podíval se na Erika.

Erik se podíval na něj.

Kdesi za nimi vydal Urglefloggah zvuk typu,mně-to-právě-došlo!’ “

„A co teď?“ informoval se Erik.

„Myslím, že teď už by to bylo na místě.“

Dali se do běhu.

Peklo vůbec nevypadalo tak, jak Mrakoplaš podle toho, co ho učili, čekal, i když tady byly určité zbytky a náznaky, že tak kdysi vypadat mohlo. Pár starých rezavých skob v koutě, ošklivě očaděný strop. Ale horko tady bylo, to ano, to nepříjemné horko, jaké vznikne, jen když budete několik let přehřívat v troubě vzduch.

Nejhorší peklo, jak se vždycky tvrdí, si dělají především sami lidé.

To většinou démony překvapilo, protože ti si zase vždycky mysleli, že peklo znamená vrážet do lidí různé ostré předměty, topit je v krvavých jezerech a podobně.

To je ovšem důsledek toho, že démoni stejně jako mnozí lidé přestali rozlišovat mezi tělem a duší. Skutečnost je však taková, jak zjistil dřív nebo později každý král démonů, že existují hranice toho, co můžete duši udělat, například do běla rozžhavenými kleštěmi. Každá alespoň trochu zlá nebo zkorumpovaná duše je totiž dost chytrá na to, aby si velmi rychle uvědomila, že protože nemá odpovídající tělo ani příslušná nervová zakončení, není vlastně žádný důvod, kromě obyčejné síly zvyku, proč by měla zažívat jakoukoliv strašlivou agonii. Tak ji nezažívá. Démoni ovšem i nadále v mučení pokračují, protože součástí podstaty každého démona je především tupá a bezduchá hloupost. Protože vlastně nikdo netrpí, nemají z toho nic ani sami démoni a celá věc je naprosto bezpředmětná. Staletí a staletí bezpředmětnosti. Aniž si to uvědomil, přijal Astfgl radikálně odlišný přístup k věci.

Démoni se dokáží pohybovat v meziprostoru a jemu se podařilo objevit ingredienci pro něco, co by mohlo sloužit jako ekvivalent krvavého jezera k topení duší. Všechno se to vlastně dozvěděl od lidí a seznámil s tím pekelnou šlechtu. Od lidí. Je neuvěřitelné, co všechno se můžete dozvědět od lidí.

Vezměte si například určitý typ hotelu. Bude to pravděpodobně počeštěná verze amerického hotelu, zrealizovaná tím zvláštním a nám vlastním způsobem, který nám umožňuje vynechat všechno, co bylo v původním provedení dobré, použít to špatné a to ještě vylepšit vlastními nedostatky. Nakonec skončíte s pomalým rychlým občerstvením, teplým pivem, studenou kávou, neochotnou obsluhou, americkými cenami a brzo s celým tím hotelem.

Představte si jen zkrácenou prodejní dobou. Všude je zavřeno. Bar je jeden stůl v malé místnosti obložené růžovými panely, s ošklivým kbelíkem na led a bude otvírat bůhví kdy. Přidejte hustý déšť a televizi, na níž chytíte jediný kanál. Ten vysílá proud rodinných seriálů prošpikovaných nekonečnými reklamami na laciná auta už od půl milionu, mistrovské ruční kráječe všeho, Královninu úlevu (ať už je to cokoliv), nebo prací prostředky, jejichž krabici stačí ukázat špinavému prádlu a to ze sebe strachem vytřese veškerou nečistotu. V hotelu pak zůstala jediná kniha, kterou tam zanechala předchozí oběť. Je to jedna z těch knih, kde je na přední straně přebalu jméno autora uvedeno zlatými literami většími než název díla, je na ní pravděpodobně obrázek s růží a několika patronami. Půlka stránek chybí.

Jediné kino ve městě dává něco s titulky, v čem se to hemží šťastnou prací, doly a nekonečnými lány.

Pak zastavte čas, ale ne pocity a vjemy, takže se vám bude zdát, že se chuchvalce na koberci stále množí a zvětšují, rostou a stoupají, až vám naplní mozek a v ústech máte chuť staré zubní protézy.

A to teď nechte trvat věčně. To je ještě déle než do otvírací hodiny.

Pak to vydestilujte.

Samozřejmě že Zeměplocha spoustu z výše uvedených ingrediencí postrádá, ale nuda je univerzální a Astfglovi se podařilo docílit v pekle obzvláště vysokých stupňů nudy, třeba takové, jakou člověk zažívá, když se nudí někde, kde za to navíc draze zaplatil, nebo tam, kde počítal, že se bude skvěle bavit.

Výklenky a chodby, které se před Mrakoplašem otvíraly, byly plné mlhy a odporných nově vybudovaných přepážek. Tu a tam se z houští rostlin v květináčích ozval strašlivě znuděný výkřik, ale jinak všude kolem vládlo mrtvolné otupující ticho, provázející proces, při němž se lidský mozek zevnitř pomalu mění ve smetanový sýr.

„Já tomu nerozumím,“ ozval se Erik. „Kde jsou ohniště a pece? Kde jsou plameny? A kde jsou —“ v hlase se mu ozval náhlý zájem a naděje, „— kde jsou sukubové?“

Mrakoplaš vrhl pohled k nejbližšímu východu.

Na okraji mělké prohlubně, v níž ležel na holém kameni člověk s roztaženýma rukama a nohama, připoutaný řetězy, seděl sklíčeně další démon, jehož placka hlásala, že se jmenuje Azremot — smrdutý psí dech, a navíc doufala, že si čtenář užije příjemný den.

Vedle démona seděl velmi ustaraný a unavený pták. Mrakoplaš si myslel, že Erikův papoušek na tom byl špatně, ale tohohle opeřence musel život protáhnout snad mlýnkem na maso. Vypadal, jako kdyby ho někdo nejdřív oškubal, pak si to rozmyslel a napíchal mu peří nazpět.

V tomto okamžiku překonala Mrakoplašovu obvyklou zbabělost neukojitelná zvědavost.

„Co se to tady děje?“ zeptal se. „Co se to s ním děje?“

Démon přestal okopávat patami okraj jámy. Vůbec ho nenapadlo přemýšlet o Mrakoplašově přítomnosti. Bylo jasné, že kdyby tady neměl co dělat, tak tady prostě nebude. Jinak to přece nebylo možné.

„Já tedy nevím, co udělal,“ odpověděl démon, „ale když jsem sem nastoupil já, tak jeho trest spočíval v tom, že byl každý den ráno přikován na tenhle kámen a pak přilétal orel a ten mu vykloval játra. Bylo to jednu z nejstarších a nejoblíbenějších mučení.“

„No, nezdá se, že by toho ptáka teď nějak příliš zajímal,“ řekl Mrakoplaš.

„Bodejť. To všechno se změnilo. Ten orel teď přilítá každé ráno a vykládá mu o tom, jak byl na operaci s kýlou. To přináší výsledky, tomu věřte,“ pokyvoval démon smutně obludnou hlavou, „ale já bych tomu mučení neříkal.“

Mrakoplaš se odvrátil, ale ne dřív, než stačil zachytit na tváři nešťastné oběti výraz nekonečné agonie. Bylo to strašné.

Ale narazili na horší případy. Ve vedlejší prohlubni bylo několik lidí spoutaných řetězy nuceno zírat na celé řady malých obrazů a k tomu jim jakýsi démon předčítal z poznámek.

„— a tohle jsou obrázky, jak jsme v Páté úrovni, jenže tady nemáme obrázek místa, kde jsme bydleli, bylo to prostě vlevo tady od toho, a tohle, to je takový párek komických lidiček, se kterými jsme se tam seznámili, představte si, to nám nikdo nechce věřit, oni žili na Ledových pláních zkázy, hned vedle —“

Erik se podíval na Mrakoplaše.

„To jim démoni ukazují fotografie z vlastní dovolené?“ řekl. Oba se otřásli a zrychleným krokem pokračovali v cestě.

Pak tam byl mírný kopeček. U jeho úpatí ležel oblý kámen. Vedle kamene seděl muž s kovovými kruhy na rukou a na nohou, hlavu zoufale zabořenou do dlaní. Vedle něj stál zakrslý zelený démon, který se téměř prohýbal pod vahou obrovské knihy.

„O tomhle jsem slyšel,“ naklonil se Erik k Mrakoplašovi. „Je to nějaký chlápek, který se vysmíval bohům, nebo co. Musí valit ten kámen nahoru do toho kopce a pokaždé, když už je tak tak nahoře, kámen mu vyklouzne a skutálí se dolů —“

Démon zvedl hlavu.

„Jenže předtím,“ zatrylkoval, „musí pokaždé vyslechnout Směrnice a nařízení pro nezdravou a nebezpečnou práci v oblasti zvedání a přemisťování těžkých břemen.“[13]

Mrakoplaš miloval nudu, vážil si jí a hýčkal ji právě pro její neobyčejnou vzácnost. Měl vždycky dojem, že ty chvíle, kdy právě nebyl pronásledován, vězněn nebo bit, byly ty, kdy odněkud padal, a ty pády, přestože byly vždycky stejné a častokrát dlouhé, se nedaly v žádném případě popsat jako nudné. Jediná doba, na kterou se mohl s jakous takous pýchou a radostí ohlédnout, bylo období, kdy pracoval jako pomocník knihovníka Neviditelné univerzity, kdy neměl celkem nic víc na práci než číst knihy, dohlížet na to aby se knihovníkovi příliš neztenčila zásoba banánů, a občas mu vypomoci se zvláště vzpurným grimoárem.

Teď si uvědomil, co je vlastně na nudě tak strašlivě přitažlivé. Bylo to to skvělé vědomí, že někde kousek od vás, třeba právě za nejbližším rohem se odehrávají ošklivé věci, nebezpečné a plné dobrodružství, ale že vy s nimi prostě nemáte nic společného. Protože na to, abyste si opravdu dokázali vychutnat nudu, musíte mít něco, s čím ji můžete porovnat.

Ale tohle byla nuda z nudy, která prolínala sama sebou, spojovala se a houstla, až se z ní stalo obrovské všedrtící kladivo, které paralyzovalo každou myšlenku, zkušenost a vzpomínku a měnilo věčnost na hmotu podobnou flanelu.

„To je strašlivé,“ otřásl se Mrakoplaš.

Řetězy spoutaný muž pozvedl hlavou. „To říkáte vy mně?“ prohlásil. „Já jsem ten kámen do kopce tlačíval rád. Člověk se mohl zastavit na kus řeči, kolem se pořád něco dělo, mohl si na tom kameni zkoušet různé úchopy a páky, někdy jsem ho valil cik cak, nebo kolem dokola. Byla to svým způsobem turistická atrakce, lidé si na mě ukazovali a skoro každý si mě pamatoval. Neřekl bych, že to byla zrovna zábava, ale dávalo to určitý smysl mému posmrtnému životu.“

„A já mu občas pomáhal,“ přidal se démon, v jehož hlase zněl vzpurný zápal. „No řekni, že jsem ti občas pomáhal? Vždycky jsme si trochu zdrbli, no ne? Dodával jsem mu odvahu pokaždé, když se mu balvan zase skutálel pod kopec. Říkal jsem takové ty veselé věci jako,jupííí, už se ten sviňák zase valí’ a on většinou řekl něco jako,do prdele’. Užili jsme si spolu fajn časy, co? Fantastický!“ Démon se vysmrkal.

Mrakoplaš zakašlal.

„Ale teď už je toho přespříliš,“ pokračoval démon. „Za starejch časů jsme byli šťastní. Nikomu se zase tak moc neublížilo a — no, jak bych vám to řekl — bývali jsme v tom tak nějak všichni společně.“

„To je ono,“ přikývl muž s řetězy. „Jeden věděl, že když se bude chovat slušně a do ničeho se nenamočí, má šanci dostat se jednoho krásného dne ven. Víte, že jeden den v týdnu tohle musím přerušit a zúčastnit se teoretické přednášky o zacházení s břemeny?“

„To musí být docela fajn, ne?“ řekl Mrakoplaš nejistě.

Mužovy oči se nepřátelsky zúžily. „Další teorie?“ ušklíbl se.

„Já už tady žiju celých osmnáct tisíciletí jako skřet a démon,“ zabrumlal popuzeně démon. „Naučil jsem se svou profesi. Dokonale, to mi věřte. Osmnáct tisíc let s vidlemi v ruce, a teď tohle! Abych četl —“

Celou délkou pekla zazněl ohlušující třesk.

„Oj, oj,“ řekl démon. „Je zpátky. A taky to znělo dost namíchnutě. Lepší bude, když rychle někam zalezem.“ Mrakoplaš se rozhlédl a viděl, jak na všech úrovních Hádesu démoni, stejně jako zatracenci, nevrle bručí a vracejí se do svých soukromých pekel.

Muž spoutaný řetězy se začal potit.

„Podívej se, Vizzimute,“ začal, „nemohli bychom tak nějak vynechat ze dva ze tři paragrafy —“

„Je to moje práce,“ odpověděl mu démon zničeně. „Znáš ho, dělá namátkové kontroly a víš dobře, že by to nestálo za to…“ Odmlčel se, obrátil k Mrakoplašovi, udělal na něj smutný obličej a poklepal soucitně odsouzence tlapou plnou pařátů na rameno.

„Něco ti řeknu,“ prohlásil laskavě, „vynechám některé z podtříd.“

Mrakoplaš uchopil Erika za neodporující paži.

„Uděláme líp, když půjdem,“ řekl tiše.

„To je ale vážně příšerné,“ naklonil se k němu Erik, když odcházeli. „Tím si zlo hrozně poškodí jméno.“

„Hm,“ přikývl Mrakoplaš. Nelíbil se mu zvuk toho, jak se On vrátil, ani toho, jak je On rozzuřený. Kdykoliv se někde v Mrakoplašově okolí rozzuřil někdo nebo něco, co bylo natolik důležité, že to místní tvorové vyslovovali s velkým písmenem, mělo to pravidelně vztek na Mrakoplaše.

„Když toho o tomhle prokletém místě tolik víš,“ sykl na Erika, „možná že taky víš, jak z něj ven?“

Erik se podrbal za uchem. „No, skvělý by bylo, kdyby jeden z nás byl holka,“ řekl nakonec. „Podle efebské mytologie existuje jedna dívka, která sem přichází každou zimu.“

„Aby se tady ohřála?“

„Myslím, že ty pověsti říkají, že ona tím vlastně nějak zimu vytváří.“

„Jo, znal jsme pár takových ženských,“ přikývl Mrakoplaš s moudrým výrazem.

„Taky by to bylo snazší, kdybychom měly lyru myslím.“

„No, to už je lepší,“ rozjasnil Mrakoplaš obličej. „Počkej, někde tady mám takový malý kožený sáček, ve kterém mám všechny možné drobné mince a myslím —“

„Tu, co se na ni hraje,“ pokračoval Erik trpělivě.

„Aha.“

„A ještě, totiž když odcházíš, to ti musím říct, když odcházíš a ohlídneš se… myslím, že to má něco společného s granátovými jablky, nebo… nebo ne, počkej… jo… no prostě, tak se změníš v kus dřeva.“

„Já se nikdy neohlížím,“ odpověděl mu Mrakoplaš pevně. „Jedno z prvních pravidel při každém útěku je nikdy se neohlížet.“

Kdesi za nimi se ozval děsivý řev.

„Zvlášť, když slyšíš hlasité zvuky,“ pokračoval Mrakoplaš. „Když už mluvíme o zbabělosti, tak to je jedna zmála věcí, které odlišují člověka od ovcí. Člověk totiž prchá rovně a nekličkuje.“ Sklonil se uchopil lem svého roucha.

Dali se do běhu a běželi a běželi, dokud na ně nezavolal známý hlas: „Hej mládenci! Vyskočte si sem k nám nahoru. To je úžasné, kolik tady dole člověk potká starých přátel.“

Druhý hlas zaskřehotal: „Jakých tentononc? Jak se tentononc?“

„Kde jsou?“

Zástupci a rádcové Vládce pekel se roztřásli jako osiky. Tohle bude strašné. Z toho by mohla být i oficiální stížnost a spousta důtek.

„Jsou tady někde. Jak to, že je nedokážete najít? Cožpak jsem obklopen stejně tak neschopnými jako hloupými?“

„Můj pane —“

Král démonů se otočil.

Mluvčí byl hrabě Ontenego, jeden z nejstarších démonů. Jak byl starý, nevěděl nikdo. Ale jestli to nebyl on, kdo vymyslel prvotní hřích, určitě měl na svědomí alespoň jednu z jeho prvních kopií. Co se týkalo čiré vynalézavosti a nevyzpytatelnosti myšlenek, možná by se ztratil i mezi lidmi a je třeba říci, že na sebe pravidelně brával podobu starého, velmi smutného soudce, jehož obličej dával tušit, že mezi předky měl nějakého orla.

Všichni démoni si duchu povzdechli pomysleli si: chudák starý Ontenego, tentokrát to přehnal a pěkně si to slízne. Tohle nebude jen oficiální stížnost, to bude politické prohlášení, kopie na vědomí všem oddělením a jedna založit do archivu.

Astfgl se pomalu otočil, jako kdyby měl nohy připevněny na otočné desce. Stačil se mezitím vrátit do své oblíbené podoby, ale jeho emoce zatím dosáhly vyšší úrovně. Pouhá myšlenka na přítomnost lidských bytostí v jeho říši způsobila, že nitro zavibrovalo vztekem jako houslová struna. Nedá se jim věřit. Jsou nespolehliví. Poslední smrtelníci, kteří se sem dostali, tohle místo velmi hanebně pomluvili. A co bylo nejhorší, cítil se v jejich společnosti méněcenný.

Teď se plná síla jeho zuřivosti obrátila proti starému démonovi.

„Chtěl jsi něco říci?“

„Chtěl jsem jen říci, pane, že jsme důkladně prohlédli všech osm pekelných okruhů, a jsem si skutečně jistý, že —“

„Ticho! Nemysli si, že nevím, co se tady děje,“ zavrčel Astfgl a pomalu obcházel starého démona. „Viděl jsem tě — a tebe a tebe —“ jeho trojzubec při těch slovech vždy zamířil na některého ze starých pekelných šlechticů, „-jak se paktujete v koutech a povzbuzujete rebélie! Já tady vládnu, je to tak? A mě budete poslouchat!“

Ontenego byl bledý. Jeho patricijské nozdry se chvěly jako nasávací potrubí proudového letadla. Celý jeho zjev i postoj jako by hlásaly: Ty nadutý malý zmetku, samozřejmě že podporuje vzpouru, vždyť od toho jsme démoni! Já jsem přiváděl pekelná knížata k nepříčetnosti už v době, kdy jsi ty ještě naváděl kočky, aby nechaly chcíplou myš pod postelí, ty omezené, kancelářské budižkničemu! To říkal celý jeho zjev, ale jeho hlas odpověděl chladně: „To nikdo nepopírá, pane.“

„Tak hledejte znovu! A démon, který je vpustil dovnitř, bude převeden do nejnižšího okruhu a rozebrán, je to jasné?“

Ontenegovo obočí se zvedlo. „Starý Urglefloggah, pane? Bylo to od něj hloupé, to ano, ale je to věrný —“

„Zdá se mi to, nebo se mi skutečně pokoušíš odmlouvat?“

Ontenego zaváhal. Ať už jeho osobní názor na krále byl jakýkoliv, démoni velmi věří na tradice a hierarchii. Žilo příliš mnoho mladších démonů, kteří se tlačili na místa těch starších a současně je naváděli ke královraždě a pekelnému převratu, přičemž jim byl každý prostředek k postupu dobrý. Ontenego měl vlastní plány. Nemá cenu všechno teď pokazit.

„Ne, pane,“ odpověděl. „Ale to znamená, pane, že Děsivá brána už nebude dál —“

„Udělejte, co říkám!“

Zavazadlo stanulo před Děsivou branou.

Nelze popsat zuřivost toho, kdo musel dvakrát proběhnout nekonečnem vesmíru, a Zavazadlo, abychom to vyjádřili v lidských rozměrech, bylo přinejmenším dotčeno. Podívalo se na závěsy. Podívalo se na závory. Podívalo se na zámky. Pak couvlo a přečetlo si nový nápis nad branou.

Možná že ho ten nápis ještě více popudil, i když se Zavazadlem se nedalo nikdy předvídat co a jak, protože strávilo většinu času mimo lidské rozměry, tedy přesně řečeno za nepřátelským obzorem.

Brána do pekla byla prastará. Nebyl to jen čas a žár, co speklo její dřevo v hmotu, v něco, co se podobalo černé žule. Nasála do sebe i strach a tupé zlo. Bylo to něco víc než obyčejná díra ve zdi. Ta brána si začínala matně uvědomovat, co ji očekává v budoucnosti.

Brána pozorovala, jak Zavazadlo pomalu couvá, přešlapuje na písku, protahuje si nohy a přikrčuje se.

Zámek cvakl. Závory se rychle odsunuly. Mohutné bezpečnostní tyče vyjely ze svých ložisek. Obě křídla brány se otevřela a přitiskla se ke stěnám.

Zavazadlo se uklidnilo. Narovnalo se. Vykročilo kupředu. Téměř se nafukovalo. Prošlo mezi závěsy, a když bylo skoro za nimi, obrátilo se a bližšímu křídlu uštědřilo mocný kopanec.

Byl tam mlýn poháněný lidskou silou. Obrovské kolo, zvětšenina šlapacího mlýnku pro veverky, který nevykonával žádnou práci a jehož závěsy a ložiska ohlušivě skřípaly. Byl to jeden z Astfglových nejgeniálnějších nápadů a měl jediný úkol — ukázat několika stům smrtelníků, že jestliže s mysleli, že jejich život postrádá cíl, tak vlastně vůbec nevědí, co to znamená.

„Tady přece nemůžeme zůstat věčně,“ prohlásil Mrakoplaš. „Musíme dělat různé věci. Jako například jíst.“

„Tak to je jedna z těch neuvěřitelných výhod toho, když se člověk stane zatracenou duší,“ prohlásil Pasák da Quirm. „Všechny ty staré tělesné potřeby se ztratí. Samozřejmě dostanete kompletní novou sadu jiných potřeb, ale já si vždycky myslel, že je moudré poohlédnout se po něčem novém.“

„Tentononc!“ prohlásil papoušek, který mu seděl na rameni.

„No to mě podržte,“ podivil se Mrakoplaš, „v životě jsem neslyšel, že by se mohla do pekla dostat i zvířata. I když v tomhle případě je mi jasné, proč udělali výjimku.“

„Nech si to, mágu!“

„Není mi jasné, proč nás nehledají i tady,“ zeptal se Erik.

„Drž hubu a šlapej,“ sykl na něj Mrakoplaš. „Jsou hloupí, proto. Nedokážou si představit, že bychom se schovali na podobném místě.“

„Jo, tak to mají pravdu. Ani mě nenapadlo, že bych dělal něco takového,“ odsekl mu Erik.

Mrakoplaš se na chvilku odmlčel a pozoroval zástupy démonů, kteří horečnatě prohledávali okolí.

„Takže jak vidím, vy jste tu svou Fontánu mládí nenašel,“ řekl, protože cítil, že by se hodilo, aby něco řekl.

„Ale ne, já ji našel,“ odpověděl mu da Quirm nadšeně. „Čistý pramen, hluboko v džungli. Bylo to působivé. Také jsem se z ní zhluboka napil. Nebo spíš nasál, což je mnohem případnější slovo.“

„A—?“ nadhodil Mrakoplaš.

„Dokonale to fungovalo. Ano. Na nějakou chvíli jsem zřetelně cítil, jak mládnu.“

„Ale —“ pokračoval Mrakoplaš a jediným gestem ruky zahrnul da Quirma, mlýn a jednotlivé úrovně pekla.

„Ano,“ přikývl stařík. „To je na tom to, co mě trápí. Četl jsem o Fontáně tolik a člověk by věřil, že se někdo ve všech těch knihách zmíní o tom nejdůležitějším, co se týká vody v prameni, že?“

„No, a co to bylo?“

„Nejdříve ji musíte převařit. To snad říká všechno, ne? To byla ostuda, vážně.“

Zavazadlo klusalo dolů po velké spirálové cestě, která spojovala všech osm úrovní pekla. I kdyby bylo v normálním světě, nevzbuzovala by jeho přítomnost nijak zvláštní pozornost. Nebylo o nic podivnější než většina místních obyvatel.

„To je ale opravdu nudné,“ řekl Erik.

„O to přece jde,“ odpověděl mu Mrakoplaš.

„Neměli bychom se tady takhle schovávat, měli bychom hledat cestu ven!“

„No jo, jenže ona tady žádná není!“

„Jedna by tady přece jen byla,“ ozval se hlas za Mrakoplašem. Byl to hlas člověka, který už v životě viděl snad všechno, a vůbec se mu to nelíbilo.

„Lavaeolus?“ vypravil ze sebe užasle Mrakoplaš. Jeho předek kráčel těsně za nimi.

„Dostaneš se domů v pohodě,“ prohlásil Lavaeolus trpce. „To byla tvoje slova. Fuj. Deset let strádání a nepříjemností, jeden rok horší než druhý. Mohli jste jednomu říct pravdu.“

„Ehm,“ odkašlal si Erik rozpačitě, „měli jsme strach, abychom nenarušili tok historie.“

„Jo tak vy jste nechtěli narušit tok historie,“ řekl Lavaeolus pomalu. Pak se podíval na prkennou podlahu mlýna. „Aha. Dobrá. Tak tím se to celé vysvětluje. Hned se cítím mnohem líp. Když promluvím za tok historie, tak vám musím opravdu moc a moc poděkovat.“

„Promiňte,“ řekl Mrakoplaš.

„Ano?“

„Říkal jste, že odsud nějaká cesta vede?“

„Oh, jistě. Zadní vchod.“

„Kde je to?“

Lavaeolus se na okamžik zastavil a ukázal přes zamlžený oblouk.

Mrakoplaš upřel oči naznačeným směrem.

„No, tak tak. To je ono?“

„Tak. Dlouhý příkrý výstup. Bohužel nevím, kde to vyústí.“

„Jak jste se o tom dozvěděl?“

Lavaeolus pokrčil rameny. „Zeptal jsem se jednoho démona,“ odpověděl. „Rád dělám věci co nejjednodušeji, víš?“

„Než se tam dostaneme, bude to trvat celou věčnost,“ zakňoural Erik. „Je to přímo na opačné straně, nikdy to nedokážeme.“

Mrakoplaš přikývl a zachmuřeně pokračoval v nekonečné chůzi. Po několika minutách zvedl hlavu. „Nezdá se vám, že jedeme nějak rychleji?“

Erik se ohlédl.

Zjistil, že přistoupilo Zavazadlo a pokouší se je dohonit.

Astfgl stál před svým zrcadlem.

„Ukaž mi to, co vidí oni svýma očima,“ přikázal.

Ano, pane.

Astfgl chvíli zíral na rychle se míhající prkna.

„Řekni mi, co to je!“

Jsem jen obyčejné zrcadlo, pane. Copak já vím?

Astfgl zavrčel. „A já jsem král Hádu,“ řekl a napřáhl trojzubec. „A jsem připraven riskovat dalších sedm let neštěstí.“

Zrcadlo chvilku zvažovalo své možnosti.

Zdá se mi, pane, že slyším nějaký skřípot, oznámilo mu opatrně.

„A?“

Cítím kouř.

„Žádný kouř. Výslovně jsem zakázal všechny otevřené ohně. To byla velmi zastaralá koncepce. Kazilo to celému tomuhle místu dobré jméno.“

Stejně ho cítím, pane.

„Ukaž mi… Hádes.“

Zrcadlo ze sebe vydalo to nejlepší. Obraz se přesunul právě včas, aby král zahlédl, jak se obrovské mlýnské kolo, jehož do ruda rozpálená ložiska a závěsy začaly téci, vyrvalo z usazení a začalo se valit stejně pomalu a nezadržitelně jako lavina napříč zemí prokletých.

Mrakoplaš visel na držadle, o které se všichni při práci opírali, a pozoroval, jak mu pod nohama ubíhá dřevěná podlaha s rychlostí, při které by mu podrážky střevíců vzplály plamenem, kdyby byl tak hloupý a pokusil se nohy spustit dolů. Všichni mrtví celou událost brali s veselým přístupem lidí, kteří vědí, že všechno špatné už mají za sebou. Mrakoplaš dokonce zaslechl i výkřiky jako,rozdejte cukrátka’. Slyšel, jak Lavaeolus obdivuje dokonalé tření hrubé plochy kola a vysvětluje da Quirmovi, že kdyby měl člověk vozidlo, které by si před sebe kladlo vlastní cestu právě tak, jak to teď Zavazadlo dělalo s kolem, a o vozidlo pokryl brněním, byly by války mnohem méně krvavé, skončily by mnohem dříve a každý by se mohl domů vracet dvakrát tak dlouho.

Zavazadlo mlčelo. Několik stop před sebou vidělo visící nohy svého pána a běželo, aby se k nim dostalo co nejdříve. Možná ho napadlo, že cesta trvá trochu dlouho, ale s tím si musel poradit Čas. A tak se skřípající a rozkývané kolo valilo dál, přičemž z něj občas vypadla ječící zatracená duše a tu a tam rozdrtilo nějakého toho nešťastného démona, který si ho všiml příliš pozdě.

Nakonec se zaduněním narazilo na útes na protější straně pekla.

Hrabě Ontenego se usmál.

„Teď,“ prohlásil, „nadešel čas.“

Ostatní starší démoni vypadali dost nejistě. Byli samozřejmě prosáklí zlem a Astfgl nebyl ani zdaleka Jedním z Nás, naopak patřil k těm nejodpornějším malým vrtichvostům, kteří intrikami a podlézáním získali své vysoké postavení…

Jenže… přece jen, tohle… jsou určité věci, které jsou příliš…

„Učte se od lidí!“ pitvořil se Ontenego. „Říká mně, abych se učil od lidí! Mně! Jaká nestoudnost! Ta arogance! Ale já je pozoroval, samozřejmě. Učil jsem se. Plánoval jsem.“

Výraz jeho tváře byl nepopsatelný. Dokonce i vládci nejvzdálenějších pekelných úrovní kteří si ve zlu a odpornosti více než libovali, museli odvrátit pohledy.

Vévoda Drazomet z Hnilopachu pozvedl váhavě pařát.

„Ale jestli má sebemenší podezření,“ řekl, „chtěl jsem říct, že má velmi mizernou náladu. Ty záznamy —“ Otřásl se.

„Ale copak něco děláme?“ rozhodil Ontenego spáry v gestu nevinnosti. „Copak je něco špatného? Bratři, já se vás ptám: Co je na tom špatného?“

Prsty se mu sevřely a pod pergamenovou kůží protkanou modrými žílami mu bíle vystoupily kloubnaté kotníky. Rozhlédl se po kruhu tváří plných pochyb.

„Nebo byste si raději vyslechli další politické prohlášení?“

Výrazy v okolních tvářích se začaly jeden po druhém měnit, jako když padá řada dominových kostek. Existovaly některé věci, na kterých se shodli dokonce i oni. Žádná další prohlášení, žádné další doporučující dokumenty, žádné další vzkazy povzbuzující morálku všech zaměstnanců. Tohle sice bylo peklo, ale všechno má své hranice.

Hrabě Beezlemot se poškrabal na jednom ze svých tří nosů. „A tohle všechno vážně vymysleli lidé? A úplně sami?“ zeptal se. „Nedali jsme jim alespoň nějaké… hm, rozumy?“

Ontenego zavrtěl hlavou.

„Všechno originál jejich práce,“ prohlásil pyšně jako spokojený učitel, který byl právě svědkem, jak jeho nejlepší žák prošel zkouškami summa cum laude.

Hrabě upřel pohled do věčnosti. „Myslím, že se předpokládalo, že my budeme ti strašní,“ prohlásil nakonec hlasem plným pekelné úcty.

Starý šlechtic přikývl. Na tohle čekal dlouhý čas. Zatímco ostatní mluvili o skutečné, do ruda rozpálené revoluci, on jen nahlížel do světa lidí, pozoroval a tiše žasnul.

Ten chlapík Mrakoplaš byl nesmírně užitečný. Podařilo se mu totiž krále dokonale zaměstnat. Stál za všechnu tu námahu. Ten přihlouplý človíček si pořád ještě myslí, že všechny ty zázraky skutečně působí lusknutí jeho prstů! Tři přání, ale, ale!

A tak se stalo, že když Mrakoplaš vylezl z trosek mlýnského kola, zjistil, že se nad ním tyčí Astfgl, Král démonů, Pán pekel a Vládce podsvětí.

Astfgl už proplul peřejemi divokého vzteku a vplul do tiché laguny zuřivosti, kde už je hlas klidný, chování odměřené a společensky dokonalé a jen slabý pramínek slin v jednom koutku úst naznačuje peklo, které zuří uvnitř.

Erik s vyhrabal zpod dlouhého břevna a zvedl hlavu.

„No maucta,“ řekl.

Král démonů zatočil v ruce vidlicí. Už nevypadala směšně, naopak vypadala jako těžká kovová tyč se třemi strašlivými hroty na konci.

Astfgl se usmál a rozhlédl se kolem. „Ne,“ zabručel očividně sám k sobě. „Tady ne. Tady by to nebylo dost veřejné. Jdeme!“

Každého z nich uchopila za rameno jedna tlapa. Nedokázali jim vzdorovat o nic víc než dvě sněhové vločky plamenometu. Na okamžik se kolem nich všechno zatočila a pak Mrakoplaš zjistil, že se ocitli v největším prostoru vesmíru.

Byla to obrovská síň. Klidně by mohla sloužit jako montážní hala pro kosmické rakety. Možná králové démonů slyšeli o slovech jako,jemný’, nebo,diskrétní’ a dozvěděli se, že když něco takového jste, můžete se tím chlubit, jenže pak jim někdo řekl i to, že když naopak nic takového nejste, můžete se tím v dnešní době chlubit ještě mnohem víc. Fakt je, že v žádném případě neměli vkus. Astfgl dělal, co bylo v jeho silách, ale ani on už nebyl s to přidat mnoho k celkově špatné koncepci výzdoby, vlezlým barvám a strašlivým tapetám. Nechal dovnitř postavit několik konferenčních stolků a plakát z býčích zápasů, ale ty se povětšinou ztratily v celkovém zmatku a nová ozdobná dečka na zadním opěradle Trůnu hrůzy posloužila jen k tomu, aby zdůraznila některé z jeho nejodpornějších basreliéfů.

Oba lidé se rozplácli na podlaze.

„A teď —“ prohlásil Astfgl.

Jenže jeho hlas se najednou ztratil v hlasitém jásotu.

Zvedl hlavu.

Téměř celou halu naplnili démoni všech tvarů, barev a velikostí, část si jich stála na ramenou, takže zakrývali stěny, a někteří dokonce viseli od stropu. Démonické hudební těleso zahrálo několik akordů na různé nástroje. Někdo rozvinul z jedné strany sálu na druhou transparent, na kterém stálo: Hať džije čéf!

Astfgl nakrčil obočí v záchvatu vzteku, když k němu vykročil zástupem Ontenego následovaný ostatními pekelnými šlechtici. Na tváři starého démona se usadil naprosto nevinný výraz a král málem propadl panice a tak tak že do té tváře nezarazil svůj trojzubec ještě předtím, než se k němu Ontenego naklonil a přátelsky ho popleskal po zádech.

„Skvělé, Veličenstvo!“ zvolal.

„Cože?“

„Skvělá práce, pane!“

Astfgl upřel pohled na Mrakoplaše.

„Aha,“ řekl. „Ano. Jistě.“ Odkašlal si. „To byla maličkost,“ řekl a narovnal se. „Věděl jsem, že vám se to podaří, tak jsem se do toho pustil sám —“

„Ale já nemluvím o těchhle dvou. To jsou takové triviální maličkosti. Ne, pane. Já mluvil o vašem povýšení!“

„Povýšení?“ užasl Astfgl.

„Jistě, o vašem povýšení!“

Skupina mladších démonů začala freneticky jásat, ale ti by jásali děj se co děj.

„Povýšení? Ale vždyť já už… já přece jsem… už jsem král —“ protestoval Astfgl slabě. Cítil, jak se mu celá situace vymyká z ruky.

„Fuuj!“ prohlásil Ontenego pohrdavě.

„Fuj?“

„Jistě, pane. Král? Král? Sire, mluvím za nás všechny, jak tady jsme, když řeknu, že to zdaleka není důstojný titul pro démona, jako jste vy, démona, který má takový dar schopnosti organizační, vrozené umění rozlišovat podstatné od nepodstatného, jehož duševní zrak dokáže na dlouho dopředu odhadnout nutné akce pro zajištění správných funkcí celého pekla, jehož — mohu-li to tak říci — gigantická duševní kapacita nám pomohla dosáhnout nových a netušených hlubin, sire!“

Sám sobě navzdory se Astfgl poněkud nadmul. „No, abych řekl pravdu —“ začal.

„A přesto zjišťujeme, že bez ohledu na své postavení a zásluhy se stále zabýváte i nejmenšími detaily naší práce,“ pokračoval Ontenego a upíral jízlivý pohled na Mrakoplaše. „Jaké nadšení! Jaký zápal pro věc!

Astfgl se nafoukl. „Samozřejmě, vždycky jsem cítil, že bych —“

Mrakoplaš se zvedl na jeden loket a pomyslel si: Hlídej si záda, ohlídni se, tady něco smrdí…

„A proto,“ prohlásil Ontenego a zářil při tom jako pobřeží poseté majáky, „se sešla rada a rozhodla, a musím dodat, že rozhodla jednohlasně, sire, vytvořit zcela novou funkci, která by odměnila vaše výjimečné zásluhy!“

„Důležitost dokonale vedeného administrativního systému — jakou funkci?“ zeptal se Astfgl, jehož oceán sebeuspokojení zčeřily první vlnky podezření.

„Rozhodli jsme se jmenovat vás Nejvyšším doživotním pekelným prezidentem!“

Hudebníci zahráli fanfáru.

„S vaší vlastní kanceláří — mnohem větší, než je ten kumbál, kde jste se musel celé ty roky tísnit, pane prezidente!“

Kapela znovu spustila.

Démoni čekali.

„A budu tam mít… květiny v květináčích?“ začal Astfgl pomalu.

„Spoustu! Plantáže! Celé džungle!“

Zdálo se, že Astfglovu tvář osvětlila slabá vnitřní záře.

„A co koberce? Myslím ode zdi ke zdi—?“

„Museli jsme posunout stěny, aby se tam všechny ty koberce vešly. A víte, jak jsou vysoké, pane? Žije v nich celý kmen pygmejů, a láme si hlavu, proč je tady světlo i v noci!“

Užaslý kál démonů dovolil, aby mu Ontenego téměř majetnicky položil ruku kolem ramen, a dal se pomalu vést středem jásajícího zástupu. Všechny myšlenky na pomstu byly zapomenuty.

„Vždycky jsem si přál jednu z těch speciálních věciček na vaření kávy,“ zamumlal, když se ztratily poslední zbytky jeho sebekontroly.

„Máte ji tam, pane! A mluvící trubku, sire, abyste mohl udělovat příkazy svým podřízeným. A nejnovější diáře, každá stránka na dvě věčnosti a taky takovou tu legraci na —“

„Barevné zvýrazňovače. Vždycky jsem si říkal, že —“

„Kompletní duhovou sadu, sire,“ duněl Ontenego. „A pojďme rovnou tam, sire, protože předpokládám, že se svým tradičním dynamickým přístupem k věci se nemůžete dočkat, kdy už se pustíte do těch velkých úkolů, které máte před sebou sire!“

„Jistě, jistě! Je čas se do toho všeho pěkně opřít —“ Na Astfglově rozdychtěné tváři se objevil výraz naprostého zmatku. „Ty velké úkoly…?“

„Nic menšího než kompletní, všeobsahující, zasvěcený výzkum a hlubokou analýzu naší role, úloh, budoucích úkolů a docílených výsledků, sire!“

Ontenego o krok ustoupil.

Pekelná šlechta zadržela dech.

Astfgl se zamračil. Vesmír zdánlivě zpomalil běh. Hvězdy se na okamžik zastavily na místě.

„Včetně perspektivního plánování?“ zabručel král konečně.

„To je nejvýše naléhavé, sire, jak jste okamžitě díky své jasnozřivosti odhalil,“ pospíšil si Ontenego.

Řadami pekelných šlechticů proběhl slaboučký vzdech úlevy.

Astfglova hruď se rozšířila o několik centimetrů. „Budu muset sestavit zvláštní tým, chápete, protože bude třeba formulovat —“

„Formulujte! Jasná věc!“ prohlásil Ontenego, který se možná nechal přece jen trochu moc unášet. Astfgl na něj vrhl mírně podezíravý pohled, ale naštěstí v tom okamžiku znovu začala hrát hudba.

Poslední slova, která dolehla k Mrakoplašovu sluchu, když byl král odváděn jásajícím davem, byla: „A na to, abych mohl analyzovat příslušné informace, budu potřebovat —“

A byli pryč.

Zbytek démonů, kteří došli k názoru, že představení pro tento den skončilo, se začali hýbat, tlačili se k hlavním vratům a vycházeli ven. Těm nejbystřejším však už pomalu začínalo docházet, že zanedlouho se zase rozhoří tak dlouho postrádané ohně.

Obou smrtelníků, jak se zdálo, si nikdo nevšímal. Mrakoplaš zatahal Erika za kabát.

„Takže teď se dáme na útěk?“ přikývl chápavě Erik.

„Teď se dáme na odchod,“ opravil ho Mrakoplaš. „Nenápadně, jako když, nic, klidně, a, ehm, —“

„Rychle?“

„Vidím, že chápeš skutečně velmi bystře.“

Je celkem logické, že správné užití tří přání by mělo přinést štěstí co největšímu množství lidí, a to se stalo i tady.

Tezumánci byli šťastní. Když se jim ani po sebeokázalejším obdivování a uctívání nepodařilo přivolat Zavazadlo, které by rozdupalo jejich nepřátele, otrávili všechny své kněze a nastolili osvícenský ateismus. To v praxi znamenalo, že mohou zabít tolik lidí, kolik je jim libo, ale nemusí kvůli tomu vstávat tak časně ráno, aby se před tím pomodlili.

Obyvatelé Tsortu a Efebe byli šťastní — alespoň ti, kteří píší historická dramata nebo v nich vystupují, a to byli vlastně všichni, kteří se počítají. Jejich dlouhá válka skončila a oni se mohli věnovat správnému životu každého civilizovaného národa — to je připravovat se na tu další.

Obyvatelé pekla byli taky šťastní, nebo alespoň šťastnější. Plameny znovu jasně zaplály, věčná těla hříšníků, neschopná cítit bolest, byla podrobena starým známým mučením a všem prokletým bylo dáno na vědomí, které umožňuje snášet jakékoliv utrpení — absolutní a přesvědčivé vědomí, že by na tom mohli být ještě mnohem hůře.

Šťastná byla i pekelná šlechta.

Dav šlechticů stál kolem kouzelného zrcadla a pozvedal číše k oslavnému přípitku. Tu a tam některý riskoval a pochvalně poplácal Ontenega po zádech.

„Máme je nechat jít, sire?“ prohlásil jeden z knížat a upíral při tom bulvy na dvě postavičky, které se na ploše zrcadla horečnatě plazily vzhůru.

„Oh, myslím, že ano,“ prohlásil Ontenego rozjařeně. „Vždycky je dobře, když o vás někdo rozšíří pár historek a pověstí, víte? Pour encouragy le — po coury — no, jako aby si to každý opravdu dobře pamatoval. A koneckonců, byli nám svým způsobem velmi užiteční.“ Upřel pohled do skleničky a užíval si svou tichou radost.

A přece jen, v hlubinách klikaté mysli slyšel ten slabý hlas, který bude během let nabírat na síle, hlas, který straší všechna zlá a pekelná knížata, ať jsou kdekoliv: pozor, ohlédni se, pozor, za tvými zády…

Je těžko říci, jestli bylo šťastné i Zavazadlo. Zatím divoce pobíhalo peklem, stačilo už zaútočit na čtrnáct démonů a tři z nich zahnalo do jejich vlastních jam naplněných hořícím olejem. Jistě už brzo se bude muset vydat za svým pánem, ale zatím ještě nemuselo spěchat.

Jeden z démonů se zoufale zachytil okraje jámy, ale Zavazadlo mu promyšleně duplo na pařáty.

Stvořitel vesmíru byl šťastný. Právě se mu podařilo v rámci pokusu vpašovat do blizzardu jednu sedmicípou vločku a nikdo si toho nevšiml. Byl v pokušení hned nazítří zkusit několik vloček ve tvaru ledových písmen. Sněhová abeceda. To by mohl být trhák.

Mrakoplaš a Erik byli taky šťastní:

„Vidím modrou oblohu! Kde si myslíš, že vylezeme?“ zajímal se Erik. „A kdy?“

„Kdekoliv,“ prohlásil Mrakoplaš. „A kdykoliv.“

Podíval se za sebe, na široké schodiště, po kterém stoupali vzhůru. Byla to zřejmě nějaká novinka; každý schod se skládal z obrovských kamenný písmen. Ten, na který právě vystupovali, například oznamoval: Chtěl jsem jen to nejlepší.

Další tvrdil: Myslel jsem, že se ti to bude líbit.

Erik stál na: Dělal jsem to pro děti.

„Divný, ne?“ řekl Erik. „Co to má znamenat?“

„Já si myslím, že jsou to dobrá předsevzetí,“ pokýval hlavou Mrakoplaš. Tohle byla cesta do pekel, a jak už jsme zjistili, démoni byli přece jen tradicionalisté.

A zatímco jsou tedy nezměrně zlí, nebývají vždycky tak špatní. Nakonec Mrakoplaš udělal poslední krok a z: Jsme zaměstnavatelé, kteří nabízejí stejné podmínky všem, prošel stěnou, která se za ním okamžitě uzavřela, a ocitl se ve světě.

V duchu připustil, že to mohlo být mnohem horší.

Prezident Astfgl, který seděl v malém jezírku světla uprostřed své rozměrné temné kanceláře, znovu foukl do mluvítka zvukovodu.

„Haló?“ zvolal. „Haló?“

Zdálo se, že na druhém konci nikdo není.

Zvláštní.

Uchopil jedno z barevných per a podíval se na pečlivě srovnané štůsky úředních dokumentů, které se tyčili kolem něj. Všechny ty záznamy, které je třeba analyzovat, posoudit, ohodnotit a ocenit, pak se musí sestavit příslušná nařízení ohledně managementu, návrhy hloubkových metod restrukturalizace celého systému, projednání, pak doplnění a zapracování připomínek, návrh konečné verze…

Znovu foukl do zvukovodu.

„Haló? Haló?“

Nic. No, ale koneckonců, jaké starosti. Práce je tady až až. Jeho čas je příliš drahý, než aby jím zbytečně plýtval.

Pohodlně si natáhl nohy na teplý, vysoký a hustý koberec.

Pyšně se rozhlédl po bujné zeleni v květináčích.

Poklepal složité chromové cosi, složené z drátů a koulí, a to začalo velmi složitě a zaměstnaně cvakat a rotovat.

Pevnou rukou a rozhodným pohybem odšrouboval vršek ze svého pera.

Napsal: Jaký je náš obchodní svět???

Na okamžik se zamyslel a pak opatrně pod první řádek připsal druhý: Náš obchodní svět — to je zatracení!!!

I tohle bylo štěstí. Svým způsobem.