Měsíc mého života

1/

Na to datum si vzpomínám přesně: 26. června 2045. Čekal jsem na to datum. O půlnoci z pětadvacátého na šestadvacátého jsem seděl ve svém šuplíku. Docela sám. Na stole přede mnou čtyři věci: krabice označená jako malinový sirup, plná pašovaného rumu, z poloviny dopitá, sklenička vrchovatě plná, ostře nabroušený nůž a maličký obdélníček s číslicí jedna.

Maličký obdélníček.

To všechno zbylo z půldruhého metru dlouhé krejčovské míry. Už ne stopadesátka, už ne stovka, padesátka, desítka. Jenom jednička.

Pětadvacítka na kalendáři se změnila v šestadvacítku. Docela malá změna — v obrazci přibyla jenom jedna maličká čárečka. Z pětky se stala šestka. Pětka je složená z pěti úseček, šestka z šesti. Dvacetiprocentní zisk.

Pro mě to byl zisk stoprocentní. Tisíciprocentní. To proto, že touhle jednou čárčičkou se zítřek změnil v dnešek.

Uchopil jsem sklínku, usmál se na kalendář, pozdravil ho prastarým pijáckým gestem a pak jsem vyklopil obsah rovnou do chřtánu.

Na zdraví, ať slouží. Nalil jsem si novou sklínku, uchopil nůž a jal jsem se obdélníček cupovat na vlákénka. Když jsem byl hotov, jednotlivá vlákénka jsem sekal na miničástečky.

Trvalo mi to hodinu, ale práci jsem odvedl dokonale: z obdélníčku se stala hromádka žlutavého prášku. Opici jsem už měl pořádnou.

Byla to hodná opice. Uložila mě na kavalec a uspala líp než maminčina ukolébavka. Nazítří ráno jsem ale byl na nohou, sotva zazněla siréna. Na nohou, a šup ke dveřím, vak s živobytím v jedné ruce, nedopitou krabici v druhé. Jaképak oblékání a mytí. Copak jsem se svlékal, než jsem spadnul na kavalec? A rum je lepší než deset zubních kartáčků.

Zajímavý. Vstal jsem hned, co to houklo, ale v koridoru už bylo plno. Chlapi tekli chodbou jako kapři při výlovu. Byla to částečně sranda, ale sem tam taky padla nějaká ta facka a kravál tu byl horší než dole v šachtě. Každej by nejraději běžel — letěl by, kdyby mohl. Jenže bylo nás pět stovek a nezbylo nám než týct rourou jako ta zatracená hlušina. K vzteku. Tělo na tělo, pro nohy místa jen tolik, aby se dalo dělat šup, šup, šup, šup, posunovali jsme se po decimetrech, ty vzadu křičeli, proč to předek zdržuje, a zepředu křičeli dozadu, ať jdou ty vzadu do hajzlu, že tam někde úplně vpředu nějaký blbci udělali špunt, a když ty vzadu křičeli dopředu, že půjdou těm úplně vpředu nakopat, tak ty uprostřed řvali, tak to zkuste, jen pojte, na co čekáte.

Marný řeči. Nezbylo než dělat šup, šup, šup, šup nohama, vydržet těch pár desítek metrů úzký chodby. Mně to bylo jasný, já nekřičel, jenom to mě mrzelo, že jsem se nechal uskřípnout s rukama svisle podle těla, takže jsem nemohl tu rumovou ruku vytáhnout nahoru, abych si opravil chuť. Šup, šup, šup.

A dvorana. Tam bylo národa! Přišli se před odchodem na šichtu podívat i ti chlapi, co to měli za stovku, za dvě, nescházeli ani nováčkové, ale ti se chovali tiše. Zato mazáci! Řečí jak vopice chcanek, a hlavně spousta nápadů stran ženskejch, které na nás nahoře čekaj, a kdyby našinec měl splnit každý to “jednou za mě“, měl by dva roky dopředu plný ruce práce, pokud se to tak dá říct. Křičeli na nás, my zase na ně, tu a tam člověk zahlíd na ochozu známou tvář, a to na vás sáhnul smutek, přece jenom osmnáct měsíců je osmnáct měsíců, žili jsme tu tělo na tělo. Tam někde nahoře byl i Kazik Prus, můj jedinej kamarád. Chtěl bych mu zamávat, ale nešlo to.

Klid! Klid!

Zrovna naproti, na balkoně třetí etáže, se objevil hlavní inženýr Dutkiewicz a vedle něho provozní náměstek Petrák, oba v dělnickým, i gumovky měli na nohách, šaškové, div že si nenasadili přílby, soudruh ředitel se nevobjevil, ten má asi jiný starosti, extra příděl kafe anebo příprava na gremiálku, aspoň že provozního poslal. Když už jsme tu dřeli osmnáct měsíců, zasloužíme si, aby se s námi slušně rozloučili.

Klid!

Jak se mohou rozloučit, když mazáci řvou: „Jednou za mě!“ a my, co vodjiždíme, křičíme: „Ani čuchnout!“ a tak podobně. Tak hergot, proč nedržej hubu?

Uvědomil jsem si, jak zbytečně jsem nervózní. Vždyť na tom nezáleží, že chlapi řvou a že soudruh náměstek nám nemůže poděkovat za obětavou práci a takový řečičky. Časovej řád je nade všema, i nad ředitelem a jeho gremiálníma poradama, a až přijde ta správná chvíle, bude tu a to všichni přestanou řvát a řečnit, protože nastala ta správná chvíle.

Kolem mě se uvolnilo. Loknul jsem si.

„Dej mi taky,“ syknul soused.

„Hovno,“ řekl jsem.

„No jo,“ řekl on.

„Tak na,“ povídám. Byl jsem zkrátka naměkko. Napil se a chtěl podat rum sousedovi doleva, ale to jsem ho bafnul za zápěstí. Soused toho využil a vypálil mi pěstí proti obličeji. Tak tak jsem se stačil zaklonit. Jen aby mi tu škatuli nerozmáčkli, blesklo mi hlavou a pěst mi proletěla kolem nosu jako rychlík. Popadl jsem rum pravicí a druhé ráně jsem nastavil temeno. Zabolelo to, ale toho bouchače víc. Klouby mu křuply a on zařval, byl to Polák, a to jsem měl kliku, protože kolem byli kucí z Čech, a jak se provalilo, že je to nějakej čenstochovskej cholera, začali ho dusit a já se přisál ke škatuli, protože mi bylo jasný, co se stane potom: budou chtít napít za tu službu. A tak, když dušení bylo završeno úspěchem, kolem mě narostl trs dlaní s roztaženými prsty a já do něj jemně vložil prázdnou krabici a usmíval jsem se jako jelimánek. Temeno mě bolelo, měl ten cholera pádnou ránu!

„Klid! Klid!“

Náměstek se naklonil k mikrofonu a řekl: „Zdař Bůh!“

A sakra, pomyslel jsem si. To nějak smrdí. Jakmile papaláši začnou po našem, vždycky to smrdí.

Na dvoranu padlo ticho. Všichni si pomysleli: a sakra, to nějak smrdí. Náměstek se odmlčel, asi se polekal toho ticha, kouknul na Dutkiewicze, ten mu něco pošeptal do ucha, náměstek si odkašlal a řekl: „Chlapi, je to těžký, ale berte to tak, jak to je: šatl nepřiletí.“

Čekal vejbuch, ale dvorana zůstala tichá. Nikdo se ani nehnul, snad nějaký povzdech zaševelil pod kupolí.

Petrák nebyl vůl a o iluze přišel už dávno, pokud někdy nějaký měl. Věděl, že to ticho nevěstí nic dobrého, a strach z něho kapal, on z něho tekl čůrkama.

„Chápejte, že to není naše vina. My jsme kolektivní smlouvu vždycky plnili do puntíku. Děláme všechno proto, abychom umožnili vaši přepravu nahoru. Pochopte, že na prodlužování kontraktu nemáme zájem, že…“

„Co se stalo?“

Poznal jsem ten hlas. Byl to Brunza, Polák. Měl funkci v Jednotný odborový, ale složil ji, protože se dnes vracel s náma nahoru, pokud šatl přiletí. Autoritu ale nesložil. Měl ji pořád i bez funkce. Autoritu nemůžete odložit a taky vám ji nikdo nikdy nedá. Buď ji máte, nebo nemáte.

Brunza ji měl.

Že by zase ta Mikronézská krize? O zprávy shora jsem se nikdy moc nezajímal, ale info bylo v poslední době Mikronézský krize plný, takže tomu nešlo utýct. Věděl jsem, že je nějaká Mikronézská krize a že napětí stoupá den ode dne, ale bylo mi to fuk, stříhal jsem metr a myslel jsem jenom na těch sto tisíc evropskej dorublů, jak je nahoře roztočím, posadím se k Flekům a v Konšelský síni tejden nebude platit nikdo jinej než Kuba Nedomý. To jsem já, Kuba Nedomý.

Co je mi do Mikronézský krize? Jen ať se ty žluťasové mezi sebou mydlej, bude na Zemi o jednu poušť víc, Střední východ je pokrytej radioaktivní skleněnou deskou, Afrika přišla o tu špičku dole, kterou vidíte na starejch mapách a Severní Amerika už není s tou Jižní spojená a Novej Sovětskej svaz zavedl v půlce Evropy tu Zónu Prosperujícího Socialismu, povídám, co je mi do nějaký Mikronézie, já chci slušný pivo a klídek a kolem sebe kamarády a chci se cejtit jako chlap!

„Není to tajemství, co se stalo,“ řekl náměstek Petrák. „Rada bezpečnosti vyhlásila žlutý stav. Zastavila veškerý provoz s výjimkou mobilních jednotek Modrých vojsk.“

„My jsme ale slyšeli něco jinýho,“ odpověděl Brunza. Byl někde vpředu, asi rovnou pod balkonem. „My jsme slyšeli, že tohle všechno je jedna veliká flígna.“

„Flígna?“ podivil se náměstek Petrák.

„Ano, flígna. Bláťáci prej nemaj zájem na tom, aby se naši lidi vraceli nahoru. Když se má velkej turnus vrátit nahoru, vymyslej flígnu na zablokování dopravy, aby nás tu zadrželi a mohli se pak odvolat na paragraf šest. Pékáel potřebuje lidi, a nový se zrovna nehrnou!“

„Něco takového slyším poprvé,“ zamumlal náměstek Petrák. Otočil se na inženýra Dutkiewicze a něco mu povídal — asi: slyšel jsi něco takovýho, soudruhu? A on asi na to: kdepák, neslyšel, no vopravdu, něco takovýho! Nejspíš si povídali v tomhle duchu, ale pokud to dolehlo k mikrofonu, my dole jsme neslyšeli ani slovíčko, protože dvorana začala hučet.

„Ticho, chlapi!“ zahulákal Brunza. Dovedl hulákat. Dvoumetrovej chlap, dmychadlo místo plic, pracky jako nakladače. „Ticho. Vy teda říkáte, že jste nic takovýho neslyšeli? Že jste nevinný jako lilium?“

„No, pravda,“ řekl náměstek Petrák.

„Podle vás je teda náhoda, že doprava je blokovaná, zrovna když se vrací turnus z Českopolské, ale taky patnáct set chlapů z Arkádie a osm stovek ze Dvojky!“

„Vždyť přece víte, že už loni se na pékáel přešlo na velkokapacitní výměnný cyklus.“

„Tak tedy nevinný,“ opakoval Brunza.

Strach už z náměstka netek, ten z něho stříkal, vzpomněl jsem si na klauna v cirkuse Humberto, ten brečel čůrkem a křičel: „Panežiditeli, panežiditeli, oni ubližujou klaun!“

Ty nebreč, oslovil jsem v duchu náměstka Petráka. Tobě nikdo neubližuje. To my jsme na tom blbě. Nám hrozí paragraf šest.

Jak se později ukázalo, hrubě jsem Brunzu podcenil. On to nebyl jenom obr s bejčí hrudí. Ve své metrákové lebce měl mozek computerák a na ranní scénku se řádně připravil, protože už dopředu věděl, co se se-mele.

Jak už jsem řek, ředitelskej balkon byl na třetí etáži a nad ním byly ještě čtyři další etáže. Do vrcholu dómu už nebylo pořádně vidět, z nás se muselo kouřit, jak jsme se všichni potili, ale natolik ten vzduch byl průhledný, aby se dalo vytušit, že se nahoře něco děje.

Přímo nad balkonem se objevil chumel chlapů, něco se zablesklo v šedavé mlze, jedna žlutá linka, druhá a třetí, na lanech se spustila dolů skupinka přímo na balkon, další dvě lana hodili dolů Brunzovi a vytáhli ho nahoru.

To všechno se sběhlo v několika málo vteřinách. A už se ozvaly sirény milice, jak jinak. Pohotovostní oddíl byl v permanenci už tři dny, všichni citróni Českopolský pulírovali ty svoje psychiny. A teď už měli určitě prsty na spouštích, jen to do nás naprat, vinnej nevinnej, však si nás přeberou, až zkapeme jak berušky za mrazu. Sirény ječely a do toho megafony říkaly něco jako: „Hahyhuálahu mahu hahá hu!“

Znělo to velmi hrozivě.

Ani Brunzovi nebylo neznámo, že milice má pohotovost, ostatně jako vždycky, když důl střídá turnusy, a připravil se důkladně. Důkladně? Jednoduše, ale fungovalo to, a podle mého názoru to, co funguje, je také důkladné. A naopak.

Brunza vytáhl ze záňadří ostře nabroušenou dýku, dlouhou dobrých třicet čísel. Leskla se ve vzduchu jako hadí slina. Položil ji náměstkovi Petrákovi na hrdlo, samozřejmě tou správnou, to jest ostrou stranou. Pak zvolal: „Při prvním rajským políbení škubnu rukou.“

Psychina nejdřív lehce ťukne, to je rajský políbení. Pak vám zamotá šišku. No a nakonec jste v limbu.

Od rajskýho políbení k zamotané šišce vede cesta, která trvá půl vteřiny. Za tu dobu Brunza dokáže škubnout rukou a ještě k tomu dodat „cholera“!

Megafony přestaly kvákat. Anebo možná nepřestaly, ale chlapi začali jásat a prostě je přehlušili. Taky poskakovali na místě. Jako malí janci. Co asi čekali, že se stane?

Měli radosti, že se vůbec něco děje. Rád bych věděl, kolik z nich si v tuhle chvíli řeklo: hergot, taková podívaná stojí za paragraf šest!

Brunza volnou rukou udělal takové malé gesto.

„Pane velkej citrón!“ zvolal. „My trváme na vystřídání. Ať nás vystřídá, kdo chce. Civilní doprava je zablokovaná? Bueno. Ať nás tedy vodvezou Modrý. Tohle dejte vědět těm velkejm pánům. Řekněte jim, že na Českopolský čeká pět set chlapu na vodvoz. Řekněte jim, že kašleme na nějakej žlutej stav. Chceme domů. Makali jsme osmnáct měsíců. Dřeli jsme jak blbí. Bydleli jsme po šuplíkách a pili destilovaný chcanky. Sprcha jednou tejdně, sakra, ať to nějakej blaťák nahoře zkusí!“

Megafon se ozval znovu, tentokrát srozumitelně.

„My to vyřídíme. Ale vy, Brunza, si to šeredně odskáčete. Za tohle budete sedět, až zčernáte.“

„Raděj sedět nahoře v base, než se válet tady dole po zbytek života v šuplíku podle paragrafu šest, pane velkej citrón! To za prvý. A za druhý: podívejte se kolem sebe na ty krásný velký chlapy. Myslíte, že blaťáci mají basu dost pevnou, aby jim ji tyhle chlapi nerozebrali na kusy během jedinýho slunnýho odpoledne? Jen řekněte, chlapi, panu velkýmu citrónoví: necháte mě sednout si do basy?“

„Ne-ne-chá-me! Ne-ne-chá-me!“

Křičeli všichni. Křičeli jsme všichni — vždyť já se taky přidal.

Je to zvláštní pocit. Stojíte v davu, stovky chlapů kolem vás a taky nad várna, galérie div se neutrhnou pod tou váhou těl, a kdyby aspoň klidně stáli, ale to ne, oni dupou do taktu, někdo by jim měl říct, chlapi nechte toho, galérie nejsou stavěný na takový dupání, ale kdo by jim to měl říct?

Petrák má ostří kudly na krku, lechtá ho po ohryzku přesně v těch místech, kde holicí strojek nejhůř zabírá, jestlipak Brunza oholil Petrákovi alespoň pár těch fousků, co vždycky zbydou i po sebepečlivějším holení? Kdepak. Petrákovi není do řeči a Dutkiewiczovi taky ne. Sice nemá kudlu na krku, ale mohl by mít, a jak už to ve světě chodí, víc je podělanej ten, komu by se mohlo něco stát, než ten, koho to už postihlo.

Chlapi, nedupejte, myslel jsem si, a sám jsem dupal ostošest do taktu. Chlapi, neřvěte, a sám jsem řval: „Ne-ne-chá-me! Ne-ne-chá-me!“

Ani na šachtě si člověk nepřipadá tolik při síle, jako když stojí uprostřed dvorany mezi stovkami chlapů a řve zplna hrdla. V ten moment jsem si uvědomil, o co jsem v životě přišel tím svým ateismem: nikdy jsem nestál v žádném kostele, mešitě nebo templu, nikdy jsem nezpíval a neřval na Pánaboha bílýho, hnědýho ani žlutýho, co jich na světě je a působěj všechny ty války.

„A já sám, vždycky sám,“ tak nějak mi to zpívala maminka, když jsem byl malej kluk. Tak jsem se dostal až sem. Já sám, vždycky sám. Jenže teď nejsem sám. Stojím ve dvoraně a skanduju nějaké slovo, které ztratilo sterým opakováním smysl. Co to vlastně říkám? Na tom nezáleží. Hlavně abych řval co nejvíc.

Zachovej klid, Kubo, ozval se mi v hlavě vnitřní hlas. Přestaň hulákat a začni aspoň trochu uvažovat. Jak dlouho vydrží Brunza na balkoně? To chce na věky věků lechtat Petráka po ohryzku ostřím zabijáckého nože? Copak tohle všechno není jedna jediná a strašná blbost?

Přestal jsem hulákat. Nikdo si toho nevšiml. Vlevo, vpravo, přede mnou i vzadu chlapi řvali, oči se jim leskly, brady měli navlhlý od slin, jéžiš, to tady není nikdo rozumnej?

Musíš se chovat rozumně sám, Kubo Kubíku. Tohle hulákání a dupání k ničemu nepovede. Brunza musí dřív nebo pozdějc Petráka pustit, anebo podříznout. Ať to dopadne tak nebo tak, na tvým vlastním osudu to nezmění nic ani o vlásek.

Není past tak pevná, aby neměla skulinu.

Teď jsme v pasti, všichni, s Brunzou a jeho nožem i bez něho. Jde o to najít tu skulinu a proklouznout ven. Sám to nedokážeš. A jediný chlap, o kterým jsi slyšel, že by to snad dokázal, se jmenuje Jerzy Zasada.

2/

Ten policajt se na mě nedíval přívětivě. Dokonce můžu říct, že se díval nepřívětivě.

„Co je vám do toho?“ zeptal se mě.

„Přeberte si to sám.“

Dumal. Bylo o čem. Řekl jsem mu: „Jsme na tom stejně, vážený soudruhu strážmistře, vy i já. Za tejden se napíchnem na háček paragrafu šest a nahoru se jakživi nedostaneme.“

„Kdo vám to řekl?“

Usmál jsem se na něho. Inu, policajt. Kdybyste mu řekli, že za půl hodiny nastane Big Bang Dvě, zeptá se vás, kdo vám to řekl. Buď je to nemoc z povolání, anebo psychický předpoklad k tomu, aby tohle povolání mohl dělat.

Bylo mu pětadvacet, narodil se v Klatovech a jmenoval se Jiří Bejček. Tři roky služby u Modrých přileb. Vymetli s ním kde co. Byl v Peru, v Ghaně, v Bengálsku a naposledy někde v Austrálii, kde čert popíchl dva kmeny domorodců, aby se začaly vzájemně vyhlazovat ve jménu víry v nějakej placatej kámen nebo co. Trefili ho otráveným šípem a hned vzápětí mu ránu osmahli plamenometem. To mu sice zachránilo život, ale nálady mu to nepřidalo. Přešel od Modrých k Bezpečnosti a nechal se nalejt sem dolů. Proč? Kvůli dorublům, to taky. Ale hlavně proto, že tu nejsou náboženský fanatici, a pokud se nějakému podaří proklouznout, brzy ho vyhmátnou a posadí do basy.

Rozhodně ho nenechají běhat po dole s otrávenými šípy a plamenometem.

„Máte pravdu,“ řekl. „Jsme na tom stejně. Ale co na tom záleží, vy blázne jeden bláznivá?“

Pochopil jsem, proč mi nadává.

„Vy si myslíte, že vás chci přelanařit k tam těm dole.“ Ukázal jsem palcem za sebe, tím směrem, kde ležela dvorana a kde v kruhu silně rozezlených havířů dřepěl posmutnělý náměstek Petrák. Výbor Bdělých, tak si ti chlapi říkali. Pěkný název. Vymyslel ho Brunza. Ten byl samozřejmě v čele Výboru Bdělých. V tuhle chvíli seděl v Dutkiewiczově kanceláři a vyjednával.

Strážmistr Bejček povytáhl obočí.

Vypadal starší, tak na pětatřicet, čtyřicet. Tři roky u Modrých přileb mu pokreslily tvář klínovým písmem. Nikdy jsem tuhle abecedu nestudoval, ale nápis na jeho tváři jsem uměl přečíst: náboženská válka je svinstvo.

„Tak k věci,“ řekl.

Opíral se svalnatým policajtským zadkem o hranu stolu a ruce měl založené na prsou. Pažba psychiny mu čouhala z rozepnutého pouzdra. Seděl jsem na židli vedle dveří a střídavě jsem se díval na tu pažbu a Bejčkovi do očí.

„Ti venku jsou blázni,“ řekl jsem.

„To jsou,“ přisvědčil.

„Zkejsnou tu všichni, i kdyby Petráka usmažili na ohníčku.“

„Myslíte?“ zeptal se neurčitě.

„Arkádie se bude rozšiřovat. Pětinásobek kapacity. Chápete to? Kde vezmou tolik lidí, aby Arkádii obsadili? Už ten náš poslední turnus dali jen horko těžko dohromady.“

„O té Arkádii,“ řekl váhavě, „víte jistě?“

„Tak jistě,“ řekl jsem jakoby nic, Jako vím, že máte v Praze dvouletýho synka a chcete ho vidět.“

„Sakra, koho v tom datacentru máte?“

„Na tom nezáleží. Jasné je, že tam někoho mám. Jsem rád, že vám svitlo.“ Odpíchnul se od stolu, opatrně otevřel dveře a vyhlédl na chodbu. Zahlédl jsem skupinku tří čtyř havířů. Klusali kolem, když zahlídli citróna, zvolnili, ale jen na malinkou chvilku, sotva na dva tři kroky. Jeden se ušklíbl, podíval se na souseda, ten se usmál, přidali do kroku a zmizeli mi z očí. Jen dusot jejich pracovních bot se koulel po chodbě.

Strážmistr přirazil dveře a otočil západkou. Pak se vrátil ke stolu a ztěžka dosedl do otáčivého křesílka. „Poslyšte,“ řekl, „ale s tou Mikronézií je to vážný. Tohle vím zase já, už včera večer přišla svodka po informačním okruhu.“ Kývnul hlavou do kouta, kde ležel na nízkém železném stolku orákl, napůl pohřbený pod hustou vrstvou printů.

Má tu pěknej čurbes, pan strážmistr. Na krásno si nepotrpí. Nikde obrázek, žádná macatá kočka, žádná japonská zahrada. Nad stolem kalendář, docela obyčejný, jenom čísla, nic víc. Levá půlka se červená. No ovšem, prvním lednem počínaje jsou čísla červeně zakroužkovaná. Od prvního ledna do šestadvacátého června. A mezi červnem a červencem tlustá červená čára.

Jenom čára. Žádné znaménko „§ 6“. A přesto ta čára neznamenala nic jiného než právě paragraf šest.

„Rád věřím, ze je to s Mikronézií vážný. Jenže v danou chvíli mě nezajímá ani Mikronézie, ani Makronézie. Chci se odsud dostat. Vy taky. Proto jsem za várna přišel.“

Nervózně se uchechtnul a zavrtěl hlavou. Měl tuhé blond vlasy, ostříhané nakrátko, na ježka.

„To se vezmeme za ručičku a půjdeme spolu —kam?“

Směšná představa.

Srdce mi začalo rychleji bušit. Až do téhle chvíle to bylo povídání bez velkého významu. Povykládali jsme si, já se koneckonců projevil jako loajální občan, protože jsem dal najevo nesouhlas s avanturistickým počínáním neodpovědných živlů, a můžeme se rozejít. Já se vrátím do svého šuplíku, on zůstane tady na okrsku a za hodinu se nechá vystřídat a půjde čumět dolů do dvorany, kde Výbor Bdělých maceruje náměstka Petráka v potu.

„Představte si, že by byla reálná naděje dostat se ven. Šel byste se mnou?“

„Vy potřebujete moji pomoc.“

„Samozřejmě, jinak bych za várna nechodil.“

„Taková možnost není.“

„Už jste se přesvědčil, že mám dobré informace.“

„Od kamaráda v datacentru jste se doslechl nějaké drby. Jenže, chlape, cesta z dolu ven? To je něco jinýho!“

„Dejme tomu, že taková cesta opravdu existuje. Šel byste s sebou?“

Asi jsem vložil do hlasu moc naléhavosti. Strážmistr to vycítil a povyrostl zřetelně v ramenou. Měl pořádná ramena — a teď ještě pořádnější.

„Nalejte mi čistý víno a já uvidím, co se dá dělat.“

„Věříte, že se to těm dole povede?“ začal jsem z jiného konce.

Nechtěl se vzdát.

„Jak je to s tou cestou ven.“

„Něco jsem se vás ptal.“

„Samozřejmě nevěřím. Dostali jsme tu zprávu okruhem! Civilní sektor momentálně žádnou kapacitu nemá. Park převzaly Modré přílby.“

„Nevystřídají ani příslušníky Bezpečnosti?“

„Tohle vás zajímá nejvíc?“

Zajímalo mě to velice. To bych řek, že mě to zajímá, poldíku!

„To by bylo moc prima, viďte?“ řekl jsem. „Vyklopím vám na krám, co vím, vy mě položíte a po vystřídání vám soudruh náčelník předá vkusný diplom. Možná i jednu hvězdičku navíc. Nadstrážmistr Bejček, to by znělo docela hezky a synek by na vás byl pyšný, nemám pravdu?“

Jak jsem řekl to slovo „synek“, něco se mu zachvělo kolem očí. Chvíli na mě civěl a pak vstal. Myslel jsem, že mi jednu vrazí, ale otočil se ke mně zády a přistoupil k oráklu. „Poslyš, opičáku, spoj mě s velitelstvím.“

„Spojení navázáno,“ odpověděl orákl příjemným ženským hlasem.

„Kdy nás odvezete,“ spustil Bejček zhurta.

„Lokální velitelství Interpolu vyslovuje politování. S vyčleněním prostředků k vystřídání bezpečnostních složek se nepočítá v nejbližších osmačtyřiceti hodinách.“

„A potom?“

„Žádné informace.“

Vstal jsem a došel až k Bejčkovi.

„Není to habaďůra?“ zeptal jsem se ho.

„Myslíte, že si povídám s vlastní babičkou?“ odsekl mi.

„Takovej orákl máme v kasinu taky,“ podotkl jsem. „Dokonce je tam novější typ.“

„Vyzkoušejte si ho.“

„Chci vědět,“ řekl jsem pomalu a zřetelně, „ve které kuchařské knize vydané na Islandu po roce 1950 se poprvé objevil recept na makovou buchtu.“

„Lituju,“ odpověděl orákl příjemným ženským hlasem, „ale nepatříte mezi osoby autorizované k dotazům adresovaným databance uzavřeného bezpečnostního okruhu. Oznamuji vám, že váš pokus o zneužití databanky uzavřeného bezpečnostního okruhu je registrován a váš hlasový vzorek analyzován a identifikován. V průběhu příštích čtyřiadvaceti hodin budete vyzván, abyste se ze svého pokusu o trestný čin zodpovídal před orgánem lokální správy, občane Jakube Nedomý, rodné číslo 231122 lomeno 090.“

„Vykoledoval jste si nepříjemnost,“ podotkl strážmistr Bejček. „Gratuluju.“

To mě naštvalo.

„Já jenom chtěl vědět, jak je to s tou makovou buchtou!“

„Měl jste se zeptat civilního datacentra.“

„Copak tu máte civilní orákl?“

„Náš orákl má přímý vstup do civilního okruhu. Je to tak, viď, opice?“

„Je to tak,“ odpověděl orákl. „Trváte na zodpovězení dotazu?“

„Trvám,“ odpověděl jsem. O makové buchty se nijak zvlášť nezajímám, ale něco mě napadlo a potřeboval jsem získat trochu času.

„Recept na makovou buchtu byl otištěn na Islandu poprvé roku 1922 v knize Sveina Althinga Taje slovanské kuchyně. Originální název neuvádím, protože neumíte dánsky. Pokud si přejete znát originální název, vzneste požadavek.“

„Strč si ho za klobouk,“ odpověděl jsem.

„Lituji, ale to je nesplnitelný příkaz,“ odpověděl orákl zdvořile.

„Malér nemalér,“ komentoval strážmistr, „teď už je to jedno. Co vám můžou udělat? Nic horšího než paragraf šest neznám. Dostanete pokutu, víc než pět stovek to nebude.“

„Já vám řeknu, jak se odsud dostat.“

„Povídejte.“

„Ona poslouchá,“ kývl jsem hlavou na orákl.

„Kdo? Opice? Hele, opice, dokud neřeknu: 'poslouchej,' nebudeš poslouchat. Spokojen?“ obrátil se ke mně.

„Ještě jednu maličkost. Potřebuju se pojistit, že mě nepodfouknete.“

„Moje slovo vám nestačí?“

„Lituju, ale z višně jsem nespadl.“

Pokrčil širokánskými rameny, ale už jsem na něm viděl, že je trochu nervózní a že mi začíná věřit.

„Jak se chcete pojistit? Žádnou záruku vám dát nemůžu.“

Sedli jsme si. Byla to partie pokru, jak jsem si náhle uvědomil.

„Jste stoprocentně přesvědčený, že vás nikdo nevystřídá?“

„Sám jste to slyšel.“

„Mluvili o osmačtyřiceti hodinách.“

„Zmiňoval jste se o rozšíření Arkádie. Já už taky něco zaslechl. Mezi kolegy se o tom povídá už dlouho. Jak vám to mám vysvětlit, já tu nechci bejt, máte pravdu, ve všem, co jste řekl, nahoře mě čeká kluk, už půl druhýho roku jsem ho neviděl jinak než na obrazovce, já ho chci mít u sebe, ježišmarjá, já udělám, co budete chtít, jenom abych vás přesvědčil…“

Najednou se rozsypal, tenhle drsňák, policajt, válečnej veterán, div nebrečel, ruce se mu třásly, klepal se celej.

„Chci, abyste spálil mosty.“

„Cože?“ zabreptal.

„Máte odsloužíno osmnáct měsíců. My teď požádáme datacentrum o změnu údajů ve vašich osobních záznamech. Žádnejch osmnáct měsíců, ale rovnejch čtyřiadvacet.“

„To přece nejde!“

„Jde to,“ odpověděl jsem umíněně. „Nemám kamaráda v datacentru. Poslouchej dobře,“ přešel jsem na tykání. „Já sám jsem se naboural do sítě. Do civilní,“ dodal jsem rychle a podíval se koutkem oka po oráklu. „Dokážu tam řádit jako černá ruka. Znám klíčový hesla, krycí kódy, znám všechno.“

„To není možný,“ namítnul. „To nejde. Kdo by tohle uměl, mohl by si připisovat vydělaný prachy.“

„Prachy jsou vázaný na odsloužený měsíce a ty jsou krytý paragrafem šest. Co by komu byly platný prachy, kdyby za tu cenu měl zkejsnout v tomhle hnoji? Proto se vo to nikdo nepokusil. Budeš první. Přesně ti řeknu, co uděláš. Změníš osobní záznam. Spadneš pod paragraf šest. Ne za tejden, nechci slyšet nic o osmačtyřiceti hodinách. Uděláš to hned. Změníš záznam a staneš se doživotním občanem Luny. A teprve pak ti uvěřím, že mě nepodfoukneš.“

Opravdu, tahle strašná bouda mě napadla až po tom žertíku s makovou buchtou. Byla tak jednoduchá, že jsem se tomu až musel smát.

Polda byl na vážkách. „To nemůžu udělat.“

Vstal jsem a šinul se ke dveřím. „Sbohem a šáteček,“ řekl jsem.

„Počkej,“ řekl nešťastně. „A co když…“

„Mě nezajímaj žádný cokdyže. Něco ti povím a pak buď uděláš, co po tobě chci, nebo odejdu. Znám taky na šachtě chlapa, kterej si vymyslel perfektní způsob, jak se odsud dostat. Za pár hodin jsme ve fríportu Jedna. Tam se nikdo nikoho na nic neptá, jenom na konto. Fríport patří státu Texas a Texasáci jsou ty poslední správný Amíci. Zajímají je jenom prachy. My prachy máme. Odvoz zaplatíme, když se na fríport dostanem včas a uklouznem paragrafu šest. A ten chlap, co o něm mluvím, ví jak na to.“

„Proč teda neuteče?“

„Jeden člověk to nezvládne. Musej bejt tři — ani o chlapa víc, ani o jednoho míň. Rovnej počet: tři. A jeden z nich musí bejt policajt.“

„Proč ten chlap sám…“

„Už žádný otázky. Jdeš do toho? Buď jo, nebo ne. Když nejdu pryč. Jsou tady i jiný policajti, kterým hoří koudel. A jestli jo…, moji podmínku jsi slyšel.“

Polknul. „Tak teda jo.“

Dali jsme se do práce. Bejček odblokoval orákl, vlezli jsme do civilní sítě a já začal konat. Něco z hlavy, něco jsem recitoval z učitýlka, připadal jsem si jako voják v džungli, mačetou jsem máchal kolem sebe, bariéry se mi pokládaly před nohama a já šel krok za krokem kupředu, právě tak, jak mě to naučil ještě nahoře na Zemi jeden mazák, který zažil ještě chemické rakety a skafandry sněhuláky. Já znal spoustu fíglů a tohle byl jeden z nich a věřte, že by mě nikdy nenapadlo ho použít, až teprve ten malér s policejní sítí mi zatřepal roštem a nápad vypadl do popelníku.

Bejček seděl vedle mě, střídavě rudnul a blednul, až se mu na tvářích trvale usadily červené skvrny ohraničené bílým meandrem.

„A je to,“ řekl jsem, když to bylo.

„Jestli to nevyjde,“ řekl, „zabiju tě.“

„Musí to vyjít. Od teďka máme namířeno na svobodný kosmický přístav Jedna.“

„Vyklop ten plán.“

„Já ho neznám.“ Teď se ukázalo, jak strašně je Bejček rychlý. V mžiku jsem měl kolem krku jeho prsty.

„Neblbni,“ zasípěl jsem.

Poněkud povolil, ale moc ne.

„Zná ho ten chlap.“

„Kde je ten chlap?“ Zamračil se a podezření div mu nekřičelo z očí. „Jak to, že jsi ten plán z něho nevymámil?“

„Ježišmarjá, copak jsem s ním mohl mluvit?“

Zatřepal mnou, až mi v šíjových obratlích zachřestilo.

„Já tě zabiju hned teď na fleku, ty hajzle!“

„Dyť von…“ Chtěl jsem to doříct, ale ten blbec mě svíral tak silně, že jsem nedokázal propasírovat ani hlásku tou škvírou, která v hrdle zbyla.

„Co von?“

„Von sedí v base, ty vole, a proto potřebuju policajta, aby mě k němu doved, copak ti to není jasný od začátku?“

Ano, taková byla ta smutná pravda: osnovatel onoho plánu Jerzy Zasada dřepěl v base za to, že vzýval Alláha, což bylo ve všech koloniích Luny zakázáno stejně přísně jako vzývání kteréhokoli jiného proroka, boha nebo modly, co jich jen na světě je, a že jich je tam hodně, a mela se kolem nich točí tak náramná, až se člověk musí divit, proč ta modrá Země, co nám visí nad hlavami, ještě nezčervenala.

Pustil mě docela.

Polák, a mohamedán. To je tak strašná blbost, že by si ji nedokázala vymyslet ani tak mazaná palice, jako je tvoje. Jdeme do basy. Ale to ti povídám: jestli je v tom levota, zůstaneme v base všichni tři. Zasada za vzývání Alláha, ty mrtvej a já za bestiální vraždu.“

Vyšli jsme na chodbu.

Bylo tam plno lidí, jedni utíkali tam, jiní onam, rozčilovali se nad něčím, něco vykřikovali, ale ani Bejčka, ani mě nezajímalo nic z toho, co se jim motalo v makovicích.

3/

Jerzy Zasada dřepěl v tureckém sedu na pokrývce rozložené na zemi s přimhouřenýma očima, bez hlesu a bez pohybu. Teprve při bližším ohledání si mohl pozorovatel všimnout, že mezi prsty svatého muže volně kloužou kuličky tasbíhu, růžence o devětadevadesáti zrnech, symbolizujících krásná slova, jež blíže objasňují atributy Alláha, toho boha, vedle něhož není jiných bohů, neboť lá iláha lila-1-láhu.

Bejček se po mně nejistě podíval a já jen pokrčil rameny. Také jsem nevěděl, co Zasada udělá, když ho vyrušíme z jeho zikru.

Zakašlal jsem.

Bejček do mne dloubnul loktem a kývnul bradou.

Byl netrpělivý, strážmistr Bejček. A já taky nemohl sloužit za příklad bohorovně vyrovnaného člověka.

„Poslyš, Jerzy,“ začal jsem, „posílá mě za tebou jistej Kazik. Přetahoval mě na vaši víru, ale marně. Ale neprásknul jsem ho. To je taky zásluha. A tenhle… chlápek je kamarád. Přesně ten policajt, kterýho potřebuješ.“

Neřekl ani slovo.

„Řekni mu něco,“ obrátil jsem se na Bejčka.

„Poslouchejte, Zasada, vy nevíte, co se děje venku. Teď už nejste v base jenom vy a půl tuctu těch dalších náboženskejch cvoků.“ Šlápl jsem mu na nohu. Nevšímal si toho. „Teď jsme v base všichni, víc než pět set chlapů. Nahoře je zase nějaká válka nebo co, a když odsud nevypadnem, máme za tejden paragraf šest na krku. Nekoukejte na mou uniformu. Jsem bezpečák, o to by nic, ale nechci tu zůstat o nic víc než tady Nedomý. Potřebuju se dostat zpátky, jasný? A vy prej víte, jak na to.“

„Přísahám ti, Jerzy, že to není podraz,“ připojil jsem se k němu. „Zařídil jsem to přesně podle toho, co říkal Kazik: přiveď Jerzymu policajta a on zařídí ostatní. Tady máš policajta, tak zařizuj.“

Konečně zvedl oči.

„Kdo jste? Neznám vás. Nikdy jsem vás neviděl.“

V cele bylo šero, ale ne zase tak husté, aby si někdo popletl vlka s babičkou. Upřímně řečeno, mezi vězeňskou celou a šuplíkem pro svobodné havíře nebyl moc velký rozdíl. Snad jenom v tom, že šuplík se zamyká zevnitř, kdežto cela zvenčí. Jenže, co na tom? Kam se dostanu ze šuplíku? Pár set metrů chodeb, kantýna, marodka, klub, dvorana, no a samozřejmě šachta, dřina, makačka. Vesmír jen o malinko větší, než má Zasada. V jistým smyslu Zasada má větší vesmír: věří ve svého Alláha, kdežto já jenom na svejch sto tisíc dorublů, který dostanu jako náhradu za osmnáct měsíců ztracenýho života na tý sviňský kulatý skále, který se odpradávna říká Měsíc.

Kleknul jsem si přímo před něho, abych měl obličej na úrovni jeho očí. „Jerzy, je zle. Už tohle je součást útěku, rozumíš? Tenhle polda Jirka Bejček je už polda jenom podle uniformy. Lítá v tom s náma. Sám jsem ho namočil do kaše, aby nemohl ucuknout. Šel jsem hodně daleko, věř mi. Nemůžeme couvnout. Od týhle chvíle seš kápo ty. Přestaň s tím divadýlkem a začni jednat. Každou chvíli se může strhnout poplach. Opustil strážní stanoviště. Budou ho hledat. On rozbil hledačku, sakra, ukaž mu tu hledačku!“

Bejček se naklonil, vyhrnul si rukáv a ukázal Zasadoví identifikační kroužek. Vysílač impulzů byl na mraky. Už to mělo Terzyho přesvědčit. Kdo by rozbíjel vysílač impulzů, tím spíš, že ten někdo vězí v policejní uniformě?

„O ničem nevím, nic jsem neslyšel a nikoho neznám,“ odvětil Jerzy. Na mě se ani nepodíval. Hleděl přímo na Bejčka.

„Ty si myslíš,“ řekl jsem, „že mě zmáčkli a že jsem tě shodil. Myslíš si, že tohle je bouda, nebo že Kazik promluvil. Jak tě mám přesvědčit, že nelžu?“

„Vzpomínáš si, co jsem ti řekl? V tomhle lapáku zůstaneme oba, ty mrtvej a já s obviněním z vraždy na krku,“ řekl Bejček.

„Slyšíš ho?“ naléhal jsem na Zasadu. „Přestává se mu to líbit. Jak by ne, je v zoufalý situaci, zrovna tak jako já a ty. Podívej se na mě, no tak, podívej se!“

Nepřestával vypočítávat krásná slova náležející Nejvyššímu, který je jeden bez druha i kohokoliv sobě podobného, v sobě jednotný, věčný, bez počátku a předchůdce i bez konce a nástupce, nepodléhaje smrti, neomezen časem ani místem, ani jiným určením. Jenže my jsme na tom jinak, jsme omezeni počátkem i koncem, časem i místem a sterým dalším určením a smrt čeká na nás na všechny. Chci umřít nahoře na Zemi, a ne tady, už zaživa pohřbený do měsíční skály.

„Bylo řečeno,“ ozval se Zasada, „že v den osudného naplnění objeví se Gog a Magog a srdce nespravedlivých naplní se hrůzou, avšak srdce pravověrného zaplesá. Nemám čeho se bát. Anděl smrti Azráíl mě převede

přes most pekelný, který je tenký jako vlas, ostrý jako břitva a temný jako noc. Po jeho boku vstoupím do čtvrté z bran džannatu, jež sluje džannat Adana a je poseta bílými perlami a je vyhražena těm, kdo nabádali k dobrému a odvraceli od zlého. Necítím vůči vám zloby. Ani pro vás není cesta k ráji uzavřena. I v hodině poslední se můžete obrátit na víru pravou. Opakujte po mně: lá iláha illa-1-láhu. Proč byste si měli upřít věčných blažeností ráje, když jeho brány jsou otevřeny i některým zvířatům, jako je oslice proroka Sáliha, tele Abrahámovo, mravenec Šalamounův, dudek královny Bilkís a pes sedmi spáčů?“

„Brána šestá,“ ozval jsem se, „džannat-un-na'ími, je stříbrná,“ podotkl jsem. Znal jsem to od Kazika

Zasada sebou trhnul.

„Já vás zabiju oba,“ řekl Bejček. Najednou mu něco blesklo hlavou. „Vždyť ty… Co to tady blábolíš o branách do ráje? Že ty jsi zakuklený muslim?“

„Nesmysl,“ odtušil jsem. „Kazik toho do mě hodně nahustil, když mě chtěl obrátit na víru, ale nějak mu to nevyšlo, viď, Jerziku.“

„Zahrada pohodlného života…,“ opakoval Jerzy Zasada zamyšleně.

„Co kdybys to měl vysvětlit vyšetřujícím orgánům,“ děl Bejček. „Antifundamentalistické oddělení je na Bázi na Jedničce. Co tomu říkáte, Nedomý? Co kdybychom se vypravili na Jedničku společně, ale služebně?“

„Nezapomeň na osobní záznam! Máš paragraf šest na krku. Už se nesmíš vrátit na Zemi.“

„Záznam lze prověřit a opravit.“

Zasada byl teď tak pozorný, jako prve netečný. Bejček ožíval. Nová naděje mu vyvstávala před očima: předvede mě na oddělení boje proti náboženskému fundamentalismu a vysvětlí ilegální zásah do služebního záznamu jako konspirační nezbytnost. Dostane se na Jedničku snadno a rychle přes Bázi. Jak? Oddělení boje proti fundamentalismu spadá pod velitelství vojsk Organizace spojených národů.

Byl z něho znovu policajt policajtská, bojovník a veterán, ramenáč, bouchač s pěstmi jako pařezy. Jednou z těch pěstí zabušil na dveře cely. Za chvilku přijde služba a všechno bude v pytli.

„To kvůli tobě, blbče!“ rozkřikl jsem se na Zasadu. „Blbče jeden muslimská, bigotní! Teď se dostaneš leda do hajzlu, a ne do Mekky!“

Šestá brána muslimského ráje je vyhražena těm, kdo vykonali hadždž, pokud možno v poutním měsíci Zul-hidždže, a spatřili hadžar el-asvad, posvátný kámen, zazděný ve východním rohu Ka'by v Mekce, ten kámen rajského původu, jenž, původně bílý, zčernal doteky hříšníků. V den ki-jámatu, v den zmrtvýchvstání, až zatroubí archanděl Isráfíl, tento kámen, kdysi rozbitý jistým Karmatovcem na čtyři kusy, takže držán pohromadě stříbrnými deskami, obdrží oči a jazyk a bude vypovídat ve prospěch těch, kdo ho políbili. Nu a nyní hrozí bezprostřední nebezpečí, že kámen hadžar el-asvad v den kijámatu, až mu přivedou Jerzyho Zasadu, řekne: „Cože? Jerzy Zasada? Račte prominout, ale tohoto pána neznám, v životě jsem ho neviděl, aniž jsem okusil dotyk jeho rtů na povrchu zčernalém dotyky hříšníků.“

A šup s ním do džahannam, do pekla doposud ukrytého pod sedmerou zemí, ledaže by se Jerzymu podařilo proklouznout do čtvrté brány, zdobené obyčejnými perlami.

„Moc na mě nekoukej, sám sis džahannam vykoledoval, protože kam jinam patří muslim, který hadždž nevykonal, ač mohl!“

Bejček nás už neposlouchal, bušil do dveří a dovolával se příchodu stráže.

„Pouť do Mekky…,“ zašeptal Zasada, hledě na rozložitá záda strážce zákona, který se na jistou krátce omezenou dobu stal přestupníkem, avšak teď už byl zase strážcem zákona, divoce odhodlaným napravit přestupek, jehož se byl pod mým velením dopustil, napravit si reputaci, získat novou zásluhu a spolu s ní i hvězdičku navíc, protože hodnost nadstrážmistra je bezpochyby impozantnější než důstojenství strážmistrovské.

Bejček se proměnil, ale teď se proměnil i Zasada.

Procitl ze strnulosti, ožil, oči mu zahrály v drobném obličejíku zvýrazněném smolně černou bradkou, a jak tak klečel na dece, která mu sloužila za modlitební kobereček, překulil se na stranu, natáhl rukama kamsi pod kavalec, ozvalo se několikeré kovové lupnutí a celá jedna podlažní deska se sklopila jako padací dvířka pod šibenicí.

Dřív než jsem se stačil vzpamatovat, Zasada zmizel v otvoru, před očima se mi mihly podrážky jeho bot, bílé, takřka neochozené, on byl vždycky velice dbalý na svůj zevnějšek, tenhle Zasada.

Bejček neviděl, co se dělo, jenom vytrvale bušil a dovolával se příchodu strážného. Jenže venku se asi zase něco dělo, kdo ví, k jakému zvratu zase došlo, co vykoumal Brunza ozbrojený nožem ostrým jako pekelný most, zase nějaká vzpoura nebo protivzpoura, ano protivzpoura, protože chlapi z nových turnusů, kteří to mají za dvanáct nebo za šest, jistě nejsou nadšení tím, že Brunza drží náměstka jako rukojmí a že inženýr Dutkiewicz vyjednává s náčelnictvem, takže důl podle všeho stojí a mládencům utíkají prachy, za lelkování nikdo nedostane ani pětník, doruble jsou jenom za odvedenou fachu, a jak mládenci mají fachat, když po dole pobíhá Brunza s kudlou v ruce?

„Pojď,“ sykl na mne Zasada z temného otvoru.

Nemusel mi to říkat dvakrát. Robinzonádou jsem se vrhnul do zejícího otvoru a věřte, že v šestinové měsíční gravitaci se robinzonády dělají velice snadno.

Praštil jsem se přitom do hlavy (vedle boule, která mi tam narostla po té potyčce ve dvoraně, budu mít zřejmě další) a odřel jsem si loket, ale jinak jsem ten let absolvoval bez úhony.

„Ještě von,“ špitnul Zasada.

„Ty vole, s ním už nemůžeme počítat!“

„Pánko kochaný,“ zvolal Zasada důlní českopolštinou, „račte se připojit k partii!“

Skočil jsem po něm, abych mu zacpal hubu. Rozčilený polda nás naštěstí neslyšel, však ta jeho perlíkovitá pěst nadělala takový kravál, že by ho přehlušil snad jen důlní nakladač.

Zasada se mi ale vysmekl.

„Neslyšel jsi, že musíme být tři?“

„Najdem si jinýho třetího.“

„Na to už není čas. Pánko kochaný!“

Bejček přestal mlátit do dveří, obrátil se a zkameněl jako ten chlapík, o kterém se vypráví nováčkům, že si venku otevřel poklopec, aby se vyčural, a zapomněl, že je kolem minus sto devadesát.

„Stát,“ zvolal strážmistr Bejček, služby dbalý orgán Bezpečnosti. „Opakuji, stát!“

Sáhl po osobní zbrani, ale hned si uvědomil, že ji musel odevzdat dozorčí službě vězeňského oddělení. Nikdo nesmí do vězení vstoupit se zbraní, takový je předpis.

„Připojte se k partii, pánko kochaný,“ lákal ho Zasada.

Bejček zachrochtal a rozběhl se k nám. Žuchnul sebou na podlahu a natáhl obě ruce kupředu. Chtěl nás vytáhnout z díry jako plže z ulity, jenže přecenil svoje síly.

Popadli jsme ho každý za jednu ruku a táhli jsme a táhli, nohama zapření o stěnu větracího potrubí, ve kterém jsme se ocitli, a Bejček jen marně kopal kolem sebe nohama, nadával a vyhrožoval. Jeho mohutné tělo se sunulo po sklopené podlaze níž a níž, už byl v šachtě do půl těla, v poslední chvíli roztáhl nohy, snažil se zachytit fajfkama o kavalec, ale stačilo jen malinko zabrat — a už byl uvnitř.

„Parchanti! Parchanti mizerný! Vyzývám vás jménem zákona… pusťte mě, parchanti!“ Zasada něco udělal s podlahou, ta se zvedla, ozvala se kovová rána, jak na ni dopadly nohy sklopeného kavalce, a kolem nás nastala měsíčná noc.

„Tohle je napadení úřední osoby, já vás varujuuuu…“

Zasada se dostal k rozběsněnému Bejčkovi zezadu a ucpal mu dlaní ústa. Nastal okamžik ticha. Nad našimi hlavami něco bouchlo, zaduněly tam kroky, uslyšeli jsme dušené hlasy. Vězeňská stráž konečně zaslechla bušení a vtrhla do cely, teď už prázdné jako ústřičné škeble po lukulských hodech.

Bachaři pobíhali po cele, křičeli a nadávali a my byli na dva tři kroky od nich. Tápal jsem oběma rukama v temnotě, abych nahmatal Bejčkův obličej a pomohl Zasadovi při dušení. V životě jsem nedostal takovou nakládačku, jako tenkrát. Bejček měl páru! Mlátil kolem sebe rukama i nohama, snažil se nás zasáhnout, občas samozřejmě trefil holou pěstí ocelovou stěnu, ale častěji mne (Zasada ho držel zezadu, ale pak se ukázalo, že taky pěkně nakoupil, protože Bejček bil dozadu lokty.)

Mimoděk jsem ustupoval, abych se dostal z dosahu těch buldozerových úderů, ustupoval jsem, ale ty údery mě také popoháněly, každá ta rána mě odhodila na čtvrt metru dozadu, už mě bolela všechna žebra a věru, že jsem netušil, kolik jich v těle mám, dobrých sto patnáct, jak jsem to tak odhadoval.

Zasada visel Bejčkovi na zádech, přitisklý jako mládě medvídka koaly, a už se viděl, jak vchází do ráje branou ze žlutých perel zvanou džannat-ul-chuldi, která je vyhrazena prorokům, ale také mučedníkům, protože ho Bejček krutě hryzal do dlaně. Trápilo ho však pomyšlení na to, že islám výslovně zakazuje dobrovolné mučednictví a za skutečného mučedníka nepovažuje věřícího pokousaného policajtem, nýbrž toho, kdo byl nevinně zavražděn, stal se obětí morové nákazy, utonul či uhořel, byl zasypán sesutou zdí, zemřel hladem či na pouti do Mekky.

Bejček proti mně zuřivě útočil, postupoval rychle kupředu a já nabyl dojmu, že to není jen tak, že ho snad Zasada zezadu postrkuje. Byl jsem pro něho ďaur, nevěřící pes.

Couval jsem, seč jsem mohl, ale Bejčkovy pěsti mě v té tmě zasahovaly s nemilosrdnou přesností. Strážmistr si zřejmě vytknul mé zničení za prvořadý cíl. Odhadl jsem totiž, že ustal v pokusech setřást Zasadu ze zad a že už ho ani nemlátil lokty a snad i přestal kousat. Nevolal o pomoc ani nevyhrožoval, jen funěl, dýchal plnou kapacitou těch svých děsivých plicních laloků a já už jen čekal na chvíli, kdy se mu rozsvítí oči jako nějaké příšeře z hororu.

A pak mě trefil naplno do čela, před očima se mi rozstříkl ohňostroj a já najednou padal nazad, byl jsem lehoučký jako pírko a stačil jsem si pomyslet: ten polda mě zabil a já se vznáším rovnou do ráje, nebo spíš do pekla, do jednoho ze sedmi, jež zná islámská věrouka. Jak k tomu přijdu, že poznám džahannam, když jsem se nikdy do pámbíčkaření nepletl, pomyslel jsem si. Proč mám poznat věčný oheň, který je sedmdesátkrát účinnější než oheň pozemský, pročež se tvrdí, že to, co my lidé považujeme za oheň, je pouhý kouř ohně pekelného. Proč to, vždyť jsem nevinný, ba zasloužilý — copak jsem se nepokusil zachránit duši muslimskou před její vlastní bláhovostí, copak jsem nechtěl pomoci Jerzymu Zasadovi nastoupit svatý hadž? A dost možná, že kdyby se mu dostalo času, Zasada mě mohl obrátit na víru pravou, mohl mě přimět k tomu, abych v upřímné víře prohlásil, že lá iláha illa-1-láhu, že není boha mimo Alláha, bytosti označené ism-ul-azam, jménem nejvyšším, jež je lidem neznámé?

Padal jsem a padal, ale žádné plameny nerozptýlily temnotu; ani pekelné, ani pozemské, případně měsíční. Všude kolem mne byla tma jak v ranci a nezlepšilo se to, ani když jsem dopadl na hromadu nějakých hadrů.

Byl jsem zpitomělý přímým úderem do čelní kosti i tím letem, ale tolik duchapřítomnosti v mé zmučené hlavě přece jenom zbylo, abych se bleskurychle odkutálel stranou, pryč z místa, kam v zápětí mělo dopadnout dvoubytostné těleso Bejček-Zasada. A už tu byli, zadunělo to, Zasada se zřejmě odpoutal z policistových zad a Bejček tak pěkně zanadával, že bylo radost ho poslouchat.

Bál jsem se pohnout, aby mě policista nezaslechl a nepokračoval v práci tak zdárně započaté. Ani jsem nešpitl, třebaže mě bolely všechny kosti a všechny vnitřnosti a plíce hrozily prasknutím, tiskl jsem rty křečovitě k sobě a cítil, jak z nich prýští slaná krev. Jenže co naplat, Zasada rozsvítil. Světlo vystříklo z maličké příruční lampy a pokropilo celou tu naši nesvatou trojici od hlavy k patě.

Zasada držel lampu v konečcích prstů levé ruky. Z obou dlaní mu tekla krev. Kdyby nebyl muslimem, mohl by vystupovat před katolickými fundamentalisty jako osvícenec obdařený božskými stigmaty.

„Tak tady je můj depot,“ prohlásil. „Vše, čeho třeba ke zdárnému útěku.“

Bejček, jak se ukázalo, dopadl hlavou napřed, a ten úder ho na nějakou dobu zbavil bojové iniciativy. Ležel na kupě bílých hadrů s hubou otevřenou a vypadal chytře jako pakůň v obrazárně.

„Helejte, Bejček, my oba odpřísáhnem, že jste ten útěk spunktoval vy,“ řekl jsem rychle, abych strážmistra znovu naháčkoval, ale zase jsem sklapnul, protože v danou chvíli nebyl schopen pochopit ani pravidla hry paci-paci-pacičky. Snad aspoň s Jerzym bude rozumná řeč, zadoufal jsem. „Že je to tak, šejku?“

„Má šalláh,“ odpověděl vážně a vytáhl z kapsy růženec, aby se posilnil krátkou meditací, než — s pomocí dvou nevěřících — bude pokračovat v pouti do Mekky, již před malou chvílí nastoupil.

4/

Byla to situace, které se za mých mladých let říkalo šlamastyka, a já do ní doslova spadnul.

Dneska se tomu musím smát. Na Měsíc jsem letěl s plným pytlem nadějí. Bylo mi jednadvacet let, měl jsem za sebou vyhazov ze čtyř vysokých škol, což je dost slušný výkon na tak mladý věk, mým životním programem bylo pití piva a milování holek, a ten osmnáctiměsíční pobyt na Měsíci jsem považoval za trochu nepříjemný výlet, který mi vynese sto talířů, a tím i hopsa hejsa po zbytek života, přičemž konec života jsem kladl někam na hranici čtyřiceti let. Navíc byly Vánoce.

Věděl jsem, co mě na Měsíci čeká? Věděl a nevěděl.

Na Měsíci se makalo, to především. Makalo se tam ostošest už hezkých pár let, od té doby, kdy OSN schválila Zelený balík a zakázala jakýkoli průmyslový provoz. Já jsem si o sobě myslel, že bych asi dovedl makat, ale přesvědčit jsem se o tom nemohl.

Strejda mi sice zařídil přijetí do ČKD v Praze, to bylo po mém druhém vyhazovu ze školy, to jsem se tenkrát pokoušel o techniku, jenže výsledek byl jen ten, že jsem každého prvního a patnáctého dostal na terminál vyúčtováni gáže s obligátní připomínkou, že zůstávám v pořadí na pracovní nasazení v provozu. Pracovní nasazení v provozu! Šest údržbářů na vysočanskou ČKD, to byl dělnický tým; a doma u terminálů čekalo patnáct stovek placených náhradníků. Po půl roce jsem postoupil na pořadové číslo 1 382 (i to bylo strejdovou protekcí), takže jsem dal výpověď, abych byl aspoň trochu užitečný (těm, kdo v pořadí byli za mnou).

Tak jsem se přihlásil na biofyziku a hned potom na systematiku, když se ukázalo, že na biologii nemám dost vysoký íkvé. Už to vypadalo na to, že budu po zbytek života študovat, jako to dělají ti, co je nebaví sport a lemtání barviček na plátno a psychokinetika a jiný podobný srandičky, když jsem potkal jednoho kámoše, kterého jsem znal ještě z pardubické véešcháté. Byl volepenej a čišelo z něho sebevědomí chlapíka, který — jak se tenkrát říkalo — dokázal dát životu za uši.

„Kde bych byl,“ řekl, když jsem se ho zeptal, kde byl, že o sobě nedal vědět. „Nahoře na Arkádii.“

Připomínám, že blaťáci říkají „nahoře“, když mají na mysli pobyt na Měsíci. Třeba vám to připadá směšný, ale je to tak, a kdybyste žili nějakou dobu dole na plesnivce, taky byste říkali „nahoře“ a ukazovali prstem na ten náš šutr.

Tenkrát průmysl na šutru teprve začínal, takže jsem se podivil.

„Na Měsíci? Jak to? Copak jsi doštudoval?“

„Proč bych měl dostudovat?“

Protivný zvyk, tohle odpovídání otázkama.

„Na Lagrang a na orbity berou jen študovaný,“ řekl jsem. „To přece ví kde kdo. Tahat za nohu mě nebudeš.“

Ukázal mi ruce. Myslel jsem, že má nějakou kožní chorobu, ale pak mi došlo, že to jsou mozoly.

„Na Měsíci se maká a vydělávaj se tam prachy.“

Tak tohle nebyla odpověď otázkou. Nebyla to žádná odpověď. Ten kámoš, Jirous se jmenoval, jestli vás to zajímá, mi dal informaci k nezaplacení.

Ještě ten den jsem se hlásil v náborové kanceláři českopolské. Byla to cimřička v Praze na Starém Městě, v Železné ulici. Seděla v ní ženská, sice obložená oráklama, ale jinak to byla docela živá ženská, tehdy mi připadala stará, protože jí bylo k šedesáti. Nezapomeňte, že mý mámě bylo pětačtyřicet, jednomu tátovi sedma a tomu druhýmu dokonce jen osmatřicet.

Když jsem jí řekl, že bych chtěl rubat v Českopolský titan, neomdlela a ani se nedala do smíchu.

„Máte nějaké pracovní zkušenosti?“ zeptala se.

„Dělal jsem v ČKD.“

Jenže ona nebyla včerejší.

„Pořadové číslo…?“

„Sto dvanáct,“ zalhal jsem.

Kývla stranou k oráklu.

„Třináct set dvaaosmdesát,“ pravil jsem znechuceně. Změřila si mě od hlavy k patě. Byl jsem pořez.

„Činky?“

„Pivo.“

„S tím by byl konec,“ pozvedla obočí. „Měsíc je suchej.“

V tom byla vedle jak ta jedle, v koloniích se vesele kšeftovalo s kde-čím, s pitím samozřejmě taky, jenom drogy se tam nevedly. Takový byl nepsaný havířský zvyk: u koho se našla droga, toho do týdne našli venku s rozepjatým poklopcem, jestli mi rozumíte. Nikdo se neptal, odkud ta droga přišla a za kolik a co tomu říká pan advokát. Nic takovýho. Chlapa vyvedli, ať sebou mrskal sebevíc, a pak ryc — a v tom nezničitelným, nepropálitelným a nerozřezatelným skafandru byla díra, a pak už následovalo jenom oznámení Bezpečnosti, že došlo k nehodě, a Bezpečnost se postarala o odvoz do márnice a pak v plastikovým pytli nahoru na Zem, a to bylo všechno, protože k tomu havířskýmu zvyku patřil dodatek, že feťákova smrt znamená na Měsíci asi tolik jako na Zemi tragický odchod mouchy masařky a vyvolává obdobný zájem kriminalistických orgánů.

Takže Měsíc je prej suchej.

„To není všechno,“ řekla ta hodná paní. „Taky tam nejsou ženské.“

„To už je horší,“ řekl jsem. Čekala, že odejdu, ale když jsem se k tomu neměl, pokračovala v odrazovacím projevu. Namáhavá dřina dvanáct hodin denně. Strava dehydrovaná, částečně syntetická, dílem recyklovaná. Bydliště v šuplíku dvakrát dva a půl metru. Za hádky pokuta, za rvačky a opilství kriminál.

„Za opilství? Měsíc je přece suchej.“

Nenechala se zmást.

„Taky za náboženskou propagandu,“ dodala významně.

„Vypadám na funďáka?“

„Náboženská propaganda je považována za závažný kriminální delikt,“ opakovala. „A za náboženskou propagandu se považuje i křížek na krku.“

„To je režim jako řemen, nemyslíte?“

„Nikdo vás nenutí, abyste pracoval v českopolské těžební, soudruhu… soudruhu…“

„Jakub Nedomý. Bez vyznání. Chcete, abych vám to podepsal?“

„Jestli chci? To vy podepsat musíte, soudruh Nedomý!“ zvolala pohoršené. „No a pak je tu paragraf šest.“

Pořád ještě jsem před tou milou stařenkou stál. Nohy mě už bolely, takže jsem přešlápl.

„Paragraf šest,“ pokračovala, „najdete v občanském zákoníku, v zákoně o pracovních právech a povinnostech nekybernetického personálu Průmyslového komplexu Luna. Umíte číst?“

„Studoval jsem čtyři vysoké školy.“

„To ještě neznamená, že umíte číst.“

Čtenář jsem opravdu nebyl, ale v životě jsem přelouskal nejmíň deset knížek a dvě z nich ty starodávné, s písmenama.

„Paragraf šest,“ pokračovala ta pohádková stařenka,, je koncipovaný jako ochrana proti vykukům, kteří by chtěli v soudních procesech s pékáel vytlouct kapitál. Maximální délka pobytu na Měsíci je stanovena na pět set šedesát dní. Kdo se zdrží déle z jakéhokoli důvodu, ať zaviněného nebo nezaviněného vyšší mocí, ztrácí právo na návrat na planetu Zemi a stává se trvalým občanem Lunárního společenství, aniž by měl nárok na jakoukoli náhradu ze strany pékáel. Paragraf šest si prostudujte, a až přijdete podepsat pracovní smlouvu, pokud přijdete, podepíšete prohlášení, že jste s ním srozuměn.“

Vztyčila ukazovák.

„To je ze strany Českopolské slušnost, abyste rozuměl, soudruh Nedomý. Právní následky to nemá žádné. I kdybyste nic nepodepsal, i kdyby se vámi podepsané prohlášení ztratilo, podle paragrafu šest se stejně stanete trvalým občanem Průmyslového komplexu Luna navždy, bez možnosti návratu na Zemi, byť i jen na přechodný pobyt.“

„Je to trochu drsárna, nezdá se vám?“

„Víte, jak vám změknou kosti po roce a půl pobytu v šestinové gravitaci? Po delším pobytu byste se nemohl na Zemi vrátit, i kdyby nebylo paragrafu šest.“

Teď ukazovákem zamávala ze strany na stranu.

„Je to lidumilný zákon. V minulosti se našla spousta chytráků. Prodlužovali si pobyt, aby nadělali peníze, protože se jim nechtělo domů, protože se nahoře zamilovali do kamaráda, důvody byly různé. Následky vždycky stejné: na Zemi se vrátil mrzák.“

„Copak felčaři nevymysleli nějakou léčebnou kůru?“

„Rehabilitační programy existují, ale paragraf šest je mnohem jednodušší opatření. Něco vám prozradím, soudruh Nedomý.“

Naklonila se přes stůl, až jí lokna spadla na čílko. Měla brčálově zelené vlasy, tahle babča.

„Pékáel má zájem na růstu stálé populace. I to je jeden z důvodů proč byl přijat paragraf šest.“

„Vážená soudružko,“ řekl jsem. „Aby bylo jasno: nejsem ani feťák, ani funďák, nemíním spasit svět a nechám na jinejch, aby vynalezli žárovku. Chci vydělat prachy, aby kamarádi viděli, že nejsem žádný máslo, že dovedu makat a že taky umím vydělaný peníze pěkně roztočit. Proto chci na Měsíc, frštendo? S paragrafem šest nebudu mít nejmenší potíže, to vás můžu ujistit.“

Takhle pošetile jsem mluvil a i po těch strašných letech je mi trochu stydno, když si na to vzpomenu. Samozřejmě, byla to setsakra jiná doba, tenkrát a dnes.

„A to, že pékáel sází funďáky do basy, to jenom schvaluju. Kdyby bylo po mým, zavřel bych je všechny. Je jich, bohužel, moc.“

Nebyl to tak moc náš problém. U nás v novosocialistickejch státech se fundamentalisti nikdy neprosadili. Někdo chodil do kostela a někdo ne, ale ten, co tam chodil, si nemyslel, že musí podříznout souseda za to, že se nemodlí.

Já jsem ještě na střední škole hodně cestoval a byl jsem i ve Východoamerický konfederaci a odtud jsme jeli do Svobodného císařství Texas a byli jsme i dole na jihu podívat se do těch míst, kde je na starých mapách zaznamenána šíje mezi Severní a Jižní Amerikou: cestoval jsem a vždycky mě udivovala podivná divokost lidí, které jsem potkával. Každý křičel: Já! Já! a myslel, že se kolem něho točí svět, a byl ochoten poprat se s každým, kdo byl trochu jinej než on. V Evropě jsem se s ničím takovým nesetkal, a navštívil jsem Bretaňskou socialistickou republiku, Bavorské království a samozřejmě Zelený pruh, od Gdaňska až po Dubrovník. Lidi byli — a dodnes jsou — k sobě vlídnější a ohleduplnější, asi proto, že mají v krvi nechuť vůči všem těm válkám, co v Evropě byly, a že se jich do pětačtyřicátého roku předminulého století semlelo nepočítané. Proto se asi ten fundamentalismus ujal hlavně mimo Evropu, v době, kdy jsem v té malé kanceláři v železné ulici vyjednával se starou zelenovlasou paní o pracovní smlouvě. Dnes už je to všechno zapomenutá záležitost, ale když já byl kluk, tak se první atomové bomby dostaly do rukou fanatikům z náboženských sekt, polohorká polostudená válka Rusáků a Američanů o lhostejnou Evropu skončila pro nedostatek zájmu a to teprve začalo být na světě dusno.

Tak tohle jsem asi měl na mysli, když jsem zelenovlásce říkal, že bych všechny funďáky pozavíral.

Asi ji to uspokojilo, ani se nepodivila, že jsem užil slůvka pékáel pro Průmyslový komplex Luna, a řekla mi, abych si všechno dobře rozmyslel a přišel za týden podepsat pracovní smlouvu.

„Podepíšu ji třeba hned,“ nabídl jsem, ale zavrtěla hlavou.

„Podle předpisu musíte mít týden na rozmyšlenou. To je pro vaše dobro, soudruh Nedomý. Nemuseli bychom to dělat. Žádné právní ustanovení nás k tomu nenutí.“

„Vy jste holt lidumilná organizace.“

Poprvé se usmála. „Tak to ne,“ řekla. „To opravdu ne. Však to poznáte, jestli se na Měsíc dostanete.“

Za týden jsem smlouvu podepsal. Máma, když se to dozvěděla, mohla prolítnout stropem a oba fotříni se pohádali, protože jeden byl strašně pro a druhej strašně proti. Malá ségra Alenka to přijala klidně a jenom se mě zeptala, co jí z Měsíce přivezu.

„Přivezu ti kráter,“ řekl jsem.

„Dobře,“ vzala to vážně. „Ale chci takhle malinkej.“ A ukázala prstíčkama kroužek asi tak o průměru tří centimetrů.

Nastal trénink, pěkně tuhý, a školení a musel jsem se opravdu naučit číst a paragraf šest nám omílali o hubu pětkrát denně po celých šest týdnů, co výcvik trval. Ne aby vás napadlo dělat nějaké fígle, házet se marod, porvat se s kamarádem a zůstat v base — pět set šedesát dní a pak od vás Českopolská dává ruce pryč, zpáteční tiket propadá a nazdar, je z vás občan pékáel, pozemské doruble vám vymění na Lunární kredity Ústřední banka v Arkádii. Za ně si můžete koupit karbanátek v sušině, vatu do uší a pět minut telefonního spojení s tetou Amálkou v Kardašově Rečici.

Náležitě vycvičeni a také vyděšeni strašidlem zvaným paragraf šest odletěli jsme všichni na Lunu, tenkrát ještě ne přes Lagrang, ale přes nějakou všivou stanici, která — pokud se pamatuju — byla v soukromém držení nějaké holandské společnosti. Nebo honolulské? Já už si ten místopis pletu. Osmnáct měsíců uteklo jako voda a najednou se všechno zvrtlo a já seděl v díře se dvěma chlapy a věřte, že bych se obtížně rozhodoval, který z nich mi jde víc na nervy.

5/

„Má šalláh,“ opakoval polský mohamedán vážně. „A s pomocí Alláhovou se dostaneme odsud pryč.“ Rozhlížel jsem se kolem sebe.

„Vypadá to tady jako ve skladu zdravotnických potřeb,“ podotkl jsem.

Jerzy přikývl. „Velmi správně. Stejnokroje příslušníků záchranné služby. Nosítka — a hlavně — tísňová vysílačka. Ta přivolá z jedničky záchranku.“

„Záchranku může přivolat jenom personál zdravotní služby,“ ozval se Bejček.

„Ano,“ přikývl Jerzy, „ale také policista. K útěku je třeba tří lidí: dva nesou nosítka a třetí na nich leží. A jeden z těch tří musí být policista.“

„Na nosítkách budu ležet já,“ pravil Bejček, ohmatávaje si hlavu. „Mám frakturu lebeční kosti.“

„To nepůjde,“ namítl Jerzy. „Alláh si nepřeje, aby muslim nesl na nosítkách nevěřícího psa.“

„Kromě toho bys na těch nosítkách vypadal směšně. Ani bysme je pod tebou nenašli,“ přisadil jsem si. „Ale bacha. Chci mít jasno, protože tu padlo pár ošklivých slov. Jedem v tom všichni tři, bez podrazů.“

Díval jsem se přitom na Bejčka. Po úderu do lebky značně zkrotnul a kupodivu možná i přišel k rozumu.

„Jo,“ pravil, ale nadšení bylo v tom prohlášení obsaženo v nezvažitelném množství. Proto jsem považoval za potřebné přitlačit na pilu.

„Jak jsem řekl, kdybys nás chtěl shodit, polepíme ti to s Jerzym tak důkladně, že kvůli těm flastrům ti bude každý sako malý.“

„Tohle je snad jasné,“ řekl Jerzy. „Teď si oblékněte stejnokroje.“

„Jestlipak jsi vybral dost velké číslo pro kolegu?“ zapochyboval jsem a hned se ukázalo, jak opodstatněné moje pochybnosti byly.

Bejček ze sebe stáhnul policejní stejnokroj. Sykal přitom a supěl, protože pád ho zřejmě pošramotil asi tak jako mne jeho pěsti. Námaha byla ale korunována úspěchem a brzy tu stál, pitvorně pokroucený ve stísněném prostoru, v tričku a ne zcela aseptických trenýrkách.

„Zkus si tuhle kazajku,“ podal jsem mu bílé sáčko „vypadá, že je větší.“ Nejsem ani dnes houžvička a tenkrát jsem byl skoro vazba, ale byl bych přísahal, že mi to kvádro padne a že v něm budu dokonce trochu kloktat. Strážmistr s dosti značnou námahou vecpal paži do rukávu, ale když chtěl zabydlit i druhý rukáv, začal se točit do kolečka jako pes, který si honí vlastní oháňku.

„Chlapi, ale vážně, já tohle neoblíknu.“

„Trpělivost pomáhá velbloudovi přežít,“ pravil Jerzy Zasada. „Pokus se znovu.“

„Počkej, já ti pomůžu,“ nabídl jsem se, ale brzy jsem poznal, jak marné jsou všechny snahy. „Nedá se nic dělat, Jerzy. Musíme si obrátit role. Na nosítka se položí tenhle hroch a z tebe se stane saniterák.“

„Alláh si nepřeje, abych…“

„Tohle je vážná věc, Jerzy.“

„Já to ale myslím vážně,“ a podíval se na mě tak vážně, že já vážně pochopil, jak vážně to myslí.

Bejček ze sebe vztekle rval rukáv bílé kazajky.

„Tak on ten celej slavnej útěk ztroskotá nakonec na tom, že jeden cholera pitomá vybral v magacínu sako pro trpajzlíky!“

„Ne pro trpajzlíky,“ řekl jsem, „ale pro normální lidi. Poslouchej, Jerzy, nemůžeš na to svoje mohamedánství na chvilku zapomenout?“

„Lituju, ale nejde to. Nehodlám strávit v džahannam ani hodinu déle, než je nutno.“

„Přijdeš tam tak jako tak,“ rozpomínal jsem se na svoje informace o článcích mohamedánské víry. „Sem tam nějaká ta hodinka tě nevytrhne.“

„Hodinka? Tisíc let navíc! To se raději vrátím do basy.“

„A podle paragrafu šest zkejsneš na Měsíci.“

„Má šalláh,“ odvětil Jerzy. „Tak se stane, je-li to vůle Alláhova.“

„A co kdyby,“ trápil jsem mozkovou kůru, „co kdyby Bejček přestoupil na tvoji víru? To by ti nebylo proti mysli, že by si muslim Bejček lehnul na nosítka?“

„Pokud by tobě nevadilo nosit muslima“ pokrčil Jerzy rameny, „já bych proti tomu nebyl.“

„Já jsem ateista!“ bránil se Bejček.

„Tím lépe,“ řekl jsem.„Kdybys byl, dejme tomu, buddhista, musel bys před přestupem na islám rozvázat pracovní poměr s Buddhou, a tím bys riskoval jeho hněv. To je něco podobnýho, jako když se chce oženit ženatej chlap. Ty jsi v záviděníhodné pozici chlapa svobodného.“

Znovu jsem zabrnkal na Bejčkovu slabou stránku: je žádoucí, aby nezapomněl na robátko nahoře na Zemi.

„Přestup budiž dobrovolný, vroucí a úplný,“ děl Jerzy.

„Nemáme dost času. V tuhle chvíli Bezpečnost už má avízo, že schází jeden maník,“ připomněl jsem.

„Copak já dovedu přestupovat na víru?“

Bejčkovy rozpaky byly vroucí a úplné, nikoli však dobrovolné.

„Především je třeba vykonat vyznání víry, kalima,“ řekl polský muslim. „Opakuj po mně: lá iláha illa-1-áhu va Muhammadun rasúl-ul-láhi.“

„To nedokážu říct, ani kdybyste mě rozkrájeli.“

„Nestačilo by to říct po našem?“ navrhl jsem.

„Dobrá,“ pravil Zasada po krátkém zaváhání, „opakuj: není Boha mimo Boha a Muhammád je jeho prorok.“

„Není Boha mimo Boha,“ řekl Bejček neochotně, „a Muhammád je jeho prorok.“

Zasada mu stiskl oběma rukama pravici.

„Cítíš něco?“

„Je mi zima.“

„Ale na duši. Cítíš, jak tebou prostupuje láskyplná milost Alláhova?“

„No jo,“ řekl Bejček. „Já si oblíknu svoje sako, ne? Sundám si ale odznaky a vejložky,“ dodal smutně.

„Nezapomeň na kalhoty. Jako muslim teď musíš vystupovat dvojnásob důstojně.“

Zasada pozvedl oči vzhůru, tam, kde se vznášela — odsud pochopitelně neviditelná — Země, podobná plesnivému pomeranči, a na Zemi Mekka, tento nejsvatější bod celé planety, a vydechl slova díkůvzdání. Pak, jak se zdálo, jeho náboženské vzrušení ustalo a byl ochoten věnovat se světským záležitostem.

„Celý plán jsem dopodrobna vypracoval,“ řekl. „Byl jsem až překvapený, jak snadno lze utéct ze zdejšího vězení.“

„Však se taky nepočítalo, že by z něho někdo chtěl utíkat. Kam by taky utíkal, a hlavně — proč?“ podotkl Bejček, který si tuto kritiku bezpečnostních opatření zřejmě vzal osobně.

Jerzy vytáhl z kapsy bílé saniterácké kazajky pečlivě složený arch papíru. Ukázalo se, že je to print hlavních větví rozvodu vzduchu v obytné části důlního komplexu. „Musíme se dostat až sem,“ ťukal Jerzy prstem do printu, „až k přepouštěcí komoře. Tady dáme signál a budeme čekat.“

„Dostane se ven?“

„Kdo? Signál? Samozřejmě. Právě tady,“ pokračoval Jerzy ve výkladu,, je plastiková stěna.“

Nechtěl jsem se vzdát jen tak snadno a pořád mě cosi dráždilo, opět ten neodbytný vnitřní hlásek, který otřásá tak dlouho neotřesitelnými pravdami, až se ukáže, že to jsou otřesitelné nepravdy. Je to prachšeredná potvora, ten vnitřní hlásek.

„Takže my budeme čekat za bukem, dokud ambulance nepřistane. Pak vylezeme a…“

Vtom mi svitlo a pochybnost se vyvalila z podvědomí, jako když na povrch čiré studánky vypluje šeredná bublina bahna.

„Odkud máš ten print?“

„Odkud bych ho měl? Z printru přece!“

„To tě nenapadlo, že printy jsou registrovaný?“

„Co to povídá?“ zeptal se Jerzy Bejčka. Zřejmě nebral mě, nevěřícího, příliš vážně, a tak se obrátil na kolegu muslima.

„Má pravdu,“ zahučel Bejček. „Každý print se ukládá do paměti spolu s identifikací tazatele.“

„Takže ten tvůj dotaz je v databázi schovanej jako ve škatulce. Policajti už vědí, že jsme zdrhli do potrubí. Zeptají se oráklu a on jim poví, že to nebyla náhoda, nějaký náhlý popud mysli, ale předem připravený plán, protože věrný Alláhův služebník Jerzy Zasada si obstaral print vzduchotechniky už pěkně dlouho dopředu. Jak dlouho, že jsem tak smělý?“

„Už sedm měsíců,“ odpověděl Zasada neochotně. „Útěk jsem vymyslel, hned jak po mně začali jít.“

„Tak moment,“ ozval se náš přítel policajt, „nemá smysl mlátit prázdnou slámu. My se přece můžeme přesvědčit, jestli o nás naši — tedy policajti — vědí.“

Vytáhl z kapsy svého učitýlka. Trochu jsem se zastyděl, že tak prostá myšlenka se nezrodila v mém, ale v jeho policajtském mozku: vždyť Bejček je pořád ještě příslušník Bezpečnosti a jeho učitýlek má vstup k informačním zdrojům policejního oráklu! Ona je ta informatika přece jenom složitá věc a já jsem pouhopouhý amatér, ačkoli jsem i na tomto poli dosáhl určitých výsledků, jak patrno z předchozího vyprávění.

Bejček namačkal svými krátkými tlustými prsty několik kódových znaků (divže přitom učitýlka nerozmačkal), nedůvěřivě zabrejlil na mikrodisplej a pak se jeho širokánská tvář zavlnila úsměvem: „Je to dobrý, chlapci, informace je v šuplíčku a nikdo o ni neprojevil nejmenší zájem!“

Nevím, jak je to možné, ale kámen padající ze srdce žuchne v šestinové měsíční gravitaci stejně silně jako na Zemi. Je to asi nějaká žuchací konstanta, nebo co. A protože to žuchlo trojmo, rána to byla přenáramná, třebaže ji nikdo nemohl zaslechnout.

Dobré dvě hodiny to trvalo, než jsme se potrubím vydrápali nahoru do bezprostřední blízkosti přepouštěcí haly kryté plastikovým dómem. Když jsme byli na místě, Zasada vytáhl z kapsy bílé kazajky tísňovou vysílačku záchranné služby.

„Spustíme to,“ řekl.

„Já jsem pro,“ odpověděl mu někdo ve tmě.

Kámen, který mi ze srdce vypadl, se tam zase vrátil a sevřel je tak silně, že jsem z toho div neměl smrt.

Oslepila nás záře silného reflektoru.

„Tak pojďte, pojďte,“ vyzýval nás neznámý hlas. „Na co čekáte?“

Neochotně jsme poslechli a šinuli jsme se s hlavami sklopenými, protože jinak to v těsném potrubí ani nešlo.

Čekal jsem, že kolem sebe uvidím mračno citrónů, ale i v tom jsem se přepočítal.

Když nás vytáhli na světlo boží (ocitli jsme se shodou okolností ve skladišti tlakových trubek), neuviděli jsme ani jednoho policajta. Kolem stáli havíři, tedy kamarádi, ale tvářili se tak nekamarádsky, jak to jen bylo možno, takže to vlastně nebyli kamarádi, a jak se záhy ukázalo, měli jsme moc velkou smůlu, že to byli nekamarádi-kamarádi, a ne policajti.

Bylo jich snad deset, víc se jich sem ani nevešlo, a další, jak bylo vidět otevřenými dveřmi, se tísnili na chodbě. Většinu z nich jsem znal jménem, či spíš přezdívkou, a všechny alespoň od vidění, byli to mazáci z našeho turnusu: Medvěd, Šlapka, Frantino, Šelsem; po těch letech si na víc jmen nevzpomenu, proč bych je taky měl všechna nosit v hlavě. Kazika jsem nikde neviděl.

Kamarádi-nekamarádi mluvili jeden přes druhého, ale notovali si jako z partesu, takže výsledkem byla jedna dlouhá, mnohoslovná litanie: „Vy hajzlové,“ tak asi začínal ten proslov a dotyčné podstatné jméno se v něm i nadále opakovalo nejčastěji, „vy jste se chtěli vykašlat na kamarády a zmizet po anglicku zadním vchodem, ale my nejsme tak hloupí, jak jste si mysleli, a umíme do pěti počítat a hned nám bylo jasný, kam máte namířeno.“

Hovořili dlouho, ale ne příliš jasně a přesně, takže mi to dalo chvilku koumání, než jsem přišel na to, v čem je háček. Bejček se ptal učitýlka na to, jestli policajti kladli dotaz oráklu; policajti se neptali, takže učitýlek dal správnou informaci. Kdyby Bejčka (nebo spíš mne) napadlo zeptat se na civilní okruh, učitýlek by bezpochyby odpověděl, že v civilním okruhu takový dotaz padl: kdopak byl zvědav na vnitřní uspořádání ventilačního potrubí? A kam vede to potrubí? Kudy, kudy, kudy cestička ven do nebíčka nebo kamkoli, hlavně pryč odsud? I naprostý hlupáček by z jediného pohledu na schéma rozvodu usoudil, že naše jediná naděje je v přepouštěcí komoře. A tam si na nás prostě počkali.

Když se vykecali a nastala chvilka pauzy, řekl jsem: „Kluci, vždyť můžete jet taky! Do sanitky se vejde sedumnáct lidi…“

Tím jsem jenom zašťoural do vosího hnízda. Okamžitě jsem dostal pár facek od těch nejbližších kamarádů-nekamarádů (byli to, myslím, Frantino se šlapkou, Medvěd naštěstí stál v tu chvíli vzadu), načež mi vysvětlili, že existuje něco jako kamarádství a solidarita a takové ty věci. Chtěli mi toho vysvětlit víc, ale najednou utichli a do přepouštěcí komory vstoupil Brunza s inženýrem Dutkiewiczem.

Podivil jsem se, že vysoký funkcionář Českopolské se tak rychle spřáhnul s předákem nepokojů, ale po čerstvé zkušenosti jsem se zařekl, že už ani slůvko neopustí hradbu mých zubů. Tento obrat jsem kdysi slyšel od Jerzyho, který to úsloví asi má z těch bláznivých knížek.

„To jsou oni,“ řekl Šelsem horlivě, a aby nebylo pochyb, ukázal na nás prstem. Moc hezké gesto, tohle ukazování prstem. To jsou oni, to jsou oni.

„V každém stádu,“ řekl Brunza „se najde pár prašivejch.“

„Hele, Brunzo, ber to rozumně,“ porušil jsem zásadu mlčenlivosti. „Ten tvůj fígl s kudlou nemůže vyjít. To je předem ztracená hra. Víš to stejně jako já. Znám tě jako svý boty. Jseš rozumnej chlap a tuhle volovinu jsi udělal ze zoufalství.“

„V tom musím souhlasit,“ přisadil si Dutkiewicz. „Tahle hra opravdu nemůže vyjít.“

„Ať vyjde nebo nevyjde,“ zahučel Brunza, „nechci se chovat jako ovce.“

Čerpal svý moudrosti z pastýřský příručky, napadlo mě, ale tohle jsem si nechal pro sebe. Pokračoval jsem diplomaticky: „V takový chvíli nezbejvá než jít na vlastní pěst. Jako když se potápí loď. To je přesně ten případ: loď jde ke dnu a ty šmidláš kapitána na krku nožem. No a my jsme měli první ten nápad, že bysme mohli skočit se záchrannejma kruhama přes palubu. Co je na tom špatnýho, kluci?“ obrátil jsem se na ostatní. Jerzy vytáhl z kapsy ten svůj růženec, přimhouřil oči a věnoval se věcem nadzemským. Trochu tím vyrazil těm ostatním dech: ještě nikdy nepotkali na Měsíci nikoho, kdo by se tak veřejně přihlásil k funďákům. Jerzy usoudil, že v tuhle chvíli je už všechno jedno.

Bejček byl silně nervózní, špičkou jazyka si zvlhčoval okoralé rty a modrá očka mu rejdila ze strany na stranu. Byl to holt policajt načapanej na švestkách a zřejmě si připadal jako člověk s kalhotama spuštěnýma do půli lejtek ve společnosti dam.

Brunza přemýšlel, a já čekal, kdy zaslechnu hučení těch divoce šrotujících koleček. Přemejšlel, až to vymyslel.

„Vy tři,“ řekl a ukázal prstem, jenže jinak, než prve Šelsem; ve všem jsou rozdíly, i v ukazování prstem, jednou je to podlézavé donašečství, podruhé verdikt, „vy tři jste zradili partu. Pane inženýr,“ obrátil se na Dutkiewicze, „my jsme chlapi drsný, ale hrajeme fér. Bereme se za svý. Nechceme nic než svoje právo. Osmnáct měsíců jsme odkroutili a chcem nahoru k maminám. Tak to bylo domluvený a do žádný Mikronézie nám nic není. My si svoje právo vynutíme, i kdybysme měli tenhle důl vyhodit do povětří. Jenže s takovejma hajzlama, jako jsou tihle tři, nechceme mít nic společnýho. Ty už nejsou jedny z nás. Pane inženýr, já chci, abyste měl jasno. My jsme tvrdý chlapi a myslíme vážně, co říkáme. Když něco slíbíme, tak to splníme, a chceme, aby se náčelníci chovali vůči nám taky tak. My náměstka podříznem — a vás taky, když na to přijde. Já vám to slibuju.“

Řekl to významně, byl to vskutku pěkný slib.

V komoře bylo ticho, že by špendlíčka při dopadu nezaslechl, a že ten špendlíček na Měsíci padá mimořádně tiše.

„Vy mi to možná nevěříte. Vy si asi ještě myslíte, že si pouštím hubu na špacír. To je ale vomyl, pane inženýr, a já vás z toho vomylu vyvedu.“ Otočil se ke svým lidem. „Tyhle tři vyvedete na mráz,“ ukázal na nás prstem do třetice, „a až budou venku, otevřete jim poklopce.“

Pak odešel a ani mezi dveřma se po nás neohlídnul. Na Dutkiewicze to udělalo zřejmě velký dojem. Chtěl něco říct, ale nebylo komu, protože Brunza už byl mezi dveřmi, odcházel a ani hydrobůstr by ho nezastavil a vykládat něco Medvědovi, Šlapkovi nebo Šelsemovi nemělo smysl. A my tři?

Podíval se na nás s upřímným politováním, ohryzek mu třikrát poskočil po hubeným krku, odkašlal si a rychle vyšel z komory.

Spolu s ním vypadli i další. Sami jsme nezůstali. Jedni odcházeli, druzí přicházeli, jak se psalo v jedné z těch dvou knih, co jsem četl. Medvěd a jeho parta se vypařili a bylo na nich vidět, že jsou rádi. Jiní chlapi nastoupili na jejich místo. Vidět na nich nebylo nic. Měli na sebe navlečené skafandry a přes obličej měli natažené zrcadlové filtry. Ne snad, že bychom neviděli lidské tváře: byly to ovšem naše obličeje, zkreslené kulovým tvarem zrcadla. Ohromné nosy, vroubené vyděšenýma očima.

Bylo nám jasné, jaké střídání se tu odehrálo. Medvěd a jeho parta, to byli lovci, jímatelé. Teď je tu nahradili kati.

Byla jich spousta. Dva a dva nás drželi za drce, jen na Bejčka musela nastoupit zesílená skvadra. Jaksepatří jima lomcoval a řval tak hrozĕ, že mu zalepili hubu flastrem. Nejdřív hermetizovali Jerzyho kombinézu. Šlo to dobře, se mnou a Bejčkem to bylo horší. Byli jsme oblečení do saniteráckého a tenhle oblek měl trochu jiný systém hermetizace a tepelné izolace, než hornická kombinéza. Ale byli to lidi koumaví a sběhlí, nedělali tuhle proceduru poprvé, takže uplynulo ani pět minut a celá ta tlupa katů s náma třema voběťma stála uprostřed přepouštěcí komory.

Ksichty jsem neviděl žádné. Taky hermáky měli všichni stejné. I tak se poznalo, kdo je tu šéfem. Jeden z nich, i když byl stejný, se choval úplně jinak. Dokud se pacholci rvali s Bejčkem a lepili mu tlamu, držel se zpátky. Žádného z nás se nedotkl. Aktivní začal být, až když nám kati menšího významu hermetizoval obleky a nezbejvalo než nás osadit přilbama. To byla jeho práce. Vytahal ty svinský koule z almary a pak vytáhl flašky. Bejček kejval hlavou, nic mu to nebylo platný, Kat — ano, byl to Kat s velkým K — ho osadil prvního. Dokonce si dopřál potěšení a serval mu flastr a umlčel ho nasazením přilby. A že bylo co umlčovat! Pak si vzal do parády Jerzyho a na konec si nechal mě.

Dneska na to vzpomínám skoro s humorem. Tenkrát by mě nerozesmál ani vobživlej Frigo na mašině. Něco se ve mně zlomilo, když mi Kat nasadil přilbu. Věděl jsem, že ta průhledná koule je absolutně zvukotěsná, takže jsem se nemusel stydět a spustil jsem zplna hrdla. Volal jsem mámu, ať přijde a vytáhne mě z toho, volal jsem ji, jako kdyby to byl jenom zlý sen, který se mi zdá jenom proto, že — navzdory maminčině varování — jsem při večeři snědl housku s uherským salámem a ten mě teď tlačí v žaludku. Ať přijde a odvede mě, ať se probudí, vždyť tohle všechno je nesmysl. Proč by mě kamarádi měli zabíjet? Copak já něco provedl? Já jsem jenom chtěl zase vidět mámu a malou ségru, chtěl jsem té maličké koze Alence přivézt z Měsíce kráter o průměru tří centimetrů, já skutečně našel kráter pro Alenku, měl tři centimetry v průměru, od kámoše jsem sehnal petrifikátor, co mají selenologové k fixování hornin, uloupl jsem z Měsíce jeden kráter a měl jsem ho s sebou v pytli! Ten je pro tebe Alenko, třeba ho už nebudeš chtít, protože po půldruhým roce je už z tebe ne holčička, ale malá slečna, já už tě nikdy neuvidím!

Katovi pacholci na mně viseli, kroutili mi ruce dozadu, jinak bych je ze sebe setřás; jak by ne, vždyť každej vážil jen nějakých patnáct pozemských kilogramů. Já je nenáviděl, nikdy bych nevěřil, že budu takové nenávisti schopen.

Tohle je to kamarádství, tohle je ta solidarita! Jenom proto, že jsem s nima nechtěl jet v té blbovině, mě teď zabijou.

Přední stěna přechodové komory se před námi otevřela a smolně černá obloha na nás vycenila milion hvězdných zubů. Vyvedli nás na přistávací plochu. Tady jsme ještě byli více méně v bezpečí, protože popravy se konaly až mezi skalisky, a od těch nás dělila ranvej a pak pláň široká nějakých tři sta metrů. Byli jsme v bezpečí, nebo jsme si to alespoň mysleli.

Za námi se tyčil dům přepouštěcí haly a vlevo vpravo se táhly válcovité baráky důlní technologie. Hvězdné nebe po naší levé ruce bylo jakoby zamlžené: tam byl povrchový důl, tam se proháněly skrejpry a nakladače, tam se makalo, tam mládenci hákovali, aby nadělali doruble a mohli si vyhodit z kopejtka, až se po skončení turnusu vrátí ke svejm mámám a malejm ségrám a svejm milenkám a kamarádům, ledaže i je vyšplouchnou, nechaj je zkejsnout na Měsíci podle paragrafu šest, eventuálně dočista popravěj, jako se to stane zakrátko nám. Makali i teď, protože vzpoura odcházejícího turnusu se jich netýkala. Ranní směna se pokochala pohledem na zajatýho náměstka, ale dlouho se nekochala, protože každá minuta kochání se strhávala ze mzdy, kdepak, měsíční důl není sanatorium nebo místečko pro kochání, je stvořený k tvrdýmu makáni. Anebo — jako teď — k popravám.

Hlavní aktér popravy nás pomalu obešel. V ruce držel půlmetrový úlomek taveniny, která vzniká při dopadu asteroidu na měsíční povrch. Nepochyboval jsem, že okraje úlomku jsou ostré jako břitva. Ukázal na mne. Jako vždycky, já měl všechno odskákat nejdřív a asi nejhůř.

Křičel jsem na Kata a křičel jsem i na Mléčnou dráhu, která mu visela za zády na černé stěně jako laciná tapeta. Myslím, že Mléčná dráha se mnou měla alespoň trochu soucitu, třebaže to nedala nijak najevo.

Pacholci mě přistrčili až k němu. Nasadil mi ostří úlomku na hruď. První hrot pronikl tkaninou. Uslyšel jsem sykot unikajícího vzduchu a k nohám se mi chumelily modravé kyslíkové vločky.

Brzy jich bylo tolik, že miniaturní kráterek pro malou ségru Alenku by byl napůl zasněžený.

6/

Kolem havířské soudržnosti se nadělalo hodně humbuku hlavně tam nahoře na Zemi.

Velká rodina tvrdých chlapů, co dennodenně riskujou život, aby vyrvali z hlubin mlčenlivého souputníka Modré planety jeho poklady; sdružuje je společný zájem a také tlak nepřátelského prostředí; jeden spoléhá na druhého, protože za tenkou stěnou čeká smrt ve vzduchoprázdnu; lunární důl, toť výspa člověčenství v nekonečném moři kosmické nicoty; právě zde člověk neohroženě čelí nebytí, a proto musí stát druh druhu po boku, kdykoli připraven podat a taky přijmout pomocnou ruku. Jeden by až zaslzel nad takovou záplavou krásných slov. A nebyla to tak úplně nepravdivá slova.

S havířskou soudržností jste se setkali na každém kroku, v Českopolské i v desítkách dalších dolů, které v těch letech vyrůstaly na přívratu, naskakovaly na měsíční tváři jako vimrlata, a to bylo v pořádku, protože Měsíc tehdy opravdu prožíval jinošský věk. Soudržnost byla všude, a ne jedna, ale hned spousta soudržností. Chlapi, co sloužili první půlrok, byli jedna ruka s chlapama, co taky sloužili první půlrok; ročáci drželi basu s ročákama a s kým jiným by pekli mazáci, co to měli za pár, než s mazákama, co to měli za pár.

Pak taky záleželo na tom, proč sem kdo přišel.

Já například chtěl vydělat prachy, a to znamenalo, že mi šlo o plnou sumu, o sto hadrů. Na tu měl nárok jenom ten, kdo nekoupil ani jeden minusovej bod: od toho sta hadrů se odpočítávalo a navíc nemohl přibejt ani brďol. Sto talířů maximum — víc ani ťuk — a do minusu to mohlo jít až k nule, kdyby, čistě teoreticky, někdo dal ruce od práce tak důkladně, že by si na šachtě ani nevrznul.

To samozřejmě nebylo prakticky možné, protože nováčkové byli zařazený do pracovních týmů, a přestože — teď naopak čistě teoreticky — každýho hodnotili zvlášť, v praxi to vypadalo tak, že družinář sledoval výkon týmu a nechal na fýrovi, aby dohlídl na svoje maníky. Z toho samozřejmě vyplynula soudržnost docela zvláštního druhu: fýra hlídal maníky a maníci hlídali jeden druhýho navzájem, aby se nikdo nevezl po zádech kamarádů, neflákal se a nenechal se hodnotit podle špičkových výkonů týmu.

Vedení mělo dost moudrosti na to, aby dovolilo přestupy z týmu do týmu. To mělo za následek, že v prvním půlroce se osazenstvo týmů jaksepatří promíchalo, a než se půlročáci stali ročákama, bylo jasný, k čemu je kterej tým nejlíp použitelnej.

Největší makáči zůstali samozřejmě v týmech pro hlubinné nasazení. Tam jsem dělal od samýho začátku i já, protože mi bylo jasný, ostatně jako každýmu, že na hlubině tutově dostanu plnejch sto talířů. Byli makáči, ale taky hazardéři.

Podle předpisu se totiž i na hlubině rube ve sněhulákovi, tedy, já už opravdové sněhuláky nezažil, když jsem já přišel na Lunu, hermetizovaný pracáky byly už ve standardním vybavení prakticky všude a patřila k nim celohlavová přílba, docela lehoučká, i makovicí jste mohli točit ze strany na stranu, takže taková přílba nebyla o nic horší, než bývaly ty motocyklistický přílby nahoře na Zemi, jestli víte, o čem mluvím; havíři ale říkali pracákům sněhulák, to byla taková hantýrka. Ten předpis má svoje oprávnění. Lunární hornina je sice jednolitá a v hlubině máte minimální pravděpodobnost, že při ražbě narazíte na průrvu, která je spojená s povrchem. Stoprocentní jistotu ale mít nemůžete. Nikdy nevíte, kdy to udělá „fffft“ a tlakovej vzduch pronikne do průrvy. Všude je najednou plno prachu, světlo sice nezhasne, ale skrz ten prach se nedostane ani paprsíček, takže výsledek je ten samej, jako kdyby někdo lampy vypnul. No a tohle trvá pár minut nebo pár vteřin.

V prvním případě je nějaká šance na záchranu, v druhém máte čas akorát tak na to pomyslet si: „sbohem a šáteček“ a pak se začnete dusit a za kratičkou dobu zakokrháte.

Proto je ten předpis, že odkládání ochranných oděvů je přísně zakázáno. Kdo by ale tenhle předpis kontroloval?

Jakmile tým dorazí na plac, musí se za sebou hermetizovat a s vnějškem ho spojuje už jenom kepka, tak se na Českopolské říká průchodce pro potrubí. Jakmile jste jednou hermetizovaný, náčelníci vás můžou kontrolovat jenom kamerama, ale to už je takovej nepsaný zákon, že kamery jsou strašně poruchový a že nikdy nefungujou dýl než pět minut, takže ani nestojí za to opravovat.

Pod dohledem slepý kamery se maníci svlíknou a dál už dělaj svlečený. Samosebou, flašku s kytem má každej po ruce, a jakmile někde něco sykne, každej šahá po flašce a kouká, kde se víří prach; tam může být mikroskopický kanálek, ten je dlouhý třeba desítky metrů, nebo jenom několik centimetrů a ústí do průrvy, a ta je buď decimetrová, nebo metrová. Důlní sonary by měl tyhle průrvy zavčas hlásit, ale to je taky teorie. Praxe je taková, že to na dole jednou, dvakrát, a když je smůla tak, víckrát do roka foukne. Tolik na vysvětlenou, proč týmy hlubinnýho dolování jsou vyhledávaný hlavně maníkama, co mají hazard v krvi.

Jinej typ chlapů dělá na povrchu, kde se pracuj v těžkejch sněhulákách: tam většinu práce odvedou mašiny, skrejpry, nakladače a náklaďáky. Důl z vejšky připomíná chobotnici. Z ústřední budovy jdou paprskovitě povrchový koridóry a na konci je povrchová těžba otevřená do půlkruhu. Tam byste z vejšky mohli pozorovat ty skrejpry a náklaďáky, vypadaly by jako škatulky, chlápek ve sněhobílým skafandru by nebyl větší než tečka, měli byste pocit, že ty stroje se pohybujou pomalu, ale omyl, na povrchu to jenom lítá, proto chlap z povrchovejch týmů potřebujou postřeh a hlavně přehled. Ono je to totiž tak: zejména půlročáci podlehnou dojmu, že šestinová gravitace je lahoda a že se nikomu nemůže nic stát.

Skáčete jako klokan, sletíte po hlavě ze schodů — a nic, v šestinové gravitaci jste jako v peřině. Pak si sednete do náklaďáku, popadnete kliky a máte pocit, že dřepíte v autíčku někde v lunaparku. Jenže setrvačnost je mrcha, a když to naperete plně naloženým náklaďákem do jinýho plně naloženýho náklaďáku, dopadne to stejně špatně jako na Zemi, ještě hůř, protože údajně nerozbitný přílby těžkých sněhuláků jsou jako na potvoru nerozbitný při úředních zkouškách v laboratoriu, ale při havárii pukaj jako ořechy vlašáky.

Vrchňáci a dolňáci si tedy nemají co vyčítat, pokud jde o dřinu a riziko, jenže i tady platí totéž, co jsem prve řekl o nerozbitnejch přílbách: jinak jde život a jinak jde sen. Vyčítat si nemaj co, ale ve skutečnosti si vyčítaj kdeco, hlavně (vrchňáci dolňákům), že jsou dole, nebo (dolňáci vrchňákům), že jsou nahoře. A z toho vyčítání se semele občas pěkná pranice.

Pravda je, že vrchňáci i dolňáci se považují vzájemně za havíře a správný chlapy, kdežto montéři, údržbáři a kluci z provozu jsou podle nich sroulové, kteří nemají o pravé dřině ani tůšo. No a ty sroulové vykládají o havířích, že to jsou blázni, který nehrabou titanovou rudu, ale prachy, kdežto oni že jsou rozumný, po sto talířích nebažej, že jim ten balík nestojí za riskování kejháků a že padesát šedesát táců rozumnýmu člověku musí stačit.

Takhle nějak vypadá havířská soudržnost v hrubých obrysech, pokud ji doplníme ještě nevraživostí vůči vedení a samozřejmě citrónům, kterých je ve službě dnem i nocí do stovky pro případ, že by se ta soudržnost vyhrotila až do facek, eventuálně kudliček.

V jemných obrysech, čili v detailu, to vypadá ještě míň růžově. Představte si, že makáte den co den, šest dní do tejdne, v hermetizovaný šachtě s desítkou chlapů. Jeden hlídá druhýho, jestli se nefláká a jestli nedělá voloviny, a po nějaký době jeden každej z toho týmu nabyde dojmu, že on dře na ty ostatní, že on je tahoun a ostatní se vezou. Když na vás přijde potřeba, musíte říct něco vtipnýho, jako třeba že jdete uvázat koně nebo podobně, a ostatní se otočej a vy si dřepnete na lepkavý prkýnko podtlakovýho referátu a běda, když by se vám zachtělo mít zácpu, protože to byste pak celý den slyšeli řeči o nemakačenkovi, kterej půl šichty dřepěl na hajzlu.

Znáte se vzájemně jako svý boty a ještě líp, protože kdo by nosil jedny boty půldruhýho roku.

Všechno, co jste v životě zažili a co jste slyšeli, že zažili kamarádi, jste klukům pověděli a oni zase pověděli vám, co v životě zažili a slyšeli od kamarádů.

Každou historku povíte (a vyslechnete) jednou, dvakrát, pětkrát, desetkrát. Je známá věc, že půlročáci jsou k sobě rezervovaný, otevřou se vzájemně až po sedmi osmi měsících života na šachtě, a mazáci už jenom držej hubu, ani se spolu moc nebavěj a jenom myslej na ten okamžik slasti, až před usnutím ustřihnou díleček metru. Ještě štěstí, že na lunárních dolech byla stanovená tak dlouhatánská pracovní doba, šest dní v tejdnu.

Ze začátku to prý bylo jinak, to byly ty třídenní pracovní týdny a čtyřhodinový šichty a podobně, přesně jako nahoře na Zemi, jenže pak se ukázalo, že lidem je přece jenom líp v práci, čas rychleji utíká, není čas na přemejšleni o blbostech, lidi jsou upnutý na svou mašinu, koukaj, jak plast petrifikuje čerstvě vyrubanou stěnu a jak se vrták zahryzává do hlušiny, a mají radost, když se z díry začne sypat titanovej koncentrát, kterej vypadá na první pohled jako uhelnej mour, chlapi si jím kolikrát namažou huby a vypadají jako ňáký teroristi, jenom zuby se jim blejskaj a všichni mají radost, jako kdyby vyhráli ve sportce. I když na výsledku to celkem nic nezmění, kdo dělá v hlubině, má svých sto tisíc v kabeli. Zato v takzvaným volným čase?

Kolik chytrolínů psychologů nadělalo doktoráty a kandidatury a velký doktoráty na vynálezech, který vedly k polidštění prostředí lunárních průmyslových komplexů!

Kdysi dávno se prej myslelo, že všechno zvládne blahodárný vliv zelené barvy, a výsledek byl takovej, že chlapi zvraceli, když dostali k obědu špenát. Už ty první rozumbrady — ještě v minulým století — napadlo, že chlapům bude chybět normální sexuální život. A jak se to osídlování Měsíce krapet rozběhlo, rozumbradové se rozdělili do dvou táborů podle dvou kategorií. Jedna by se mohla vyjádřit: „tak jim ten sex dejte“, a druhá: „tak jim dejte něco jinýho“.

Zkusilo se oboje, nejdřív to první. Do náborů se braly ženské zrovna tak jako chlapi. Já to samozřejmě nezažil, ale vyprávěli mi to chlapi, kteří se na Luně trvale usadili už ve dvacátých letech. Muselo to být rodeo. Rvačky na denním pořádku, vražd nepočítané, a co je zajímavý, víc se rvaly ženský než chlapi. Ono to mělo svou logiku. Na Lunu šly jenom tvrdý ženský, žádný komtesy, a jakmile taková Kalamita zmerčila, že jí nějaká zrzavá škubna koukla po mužským, sahala po kudle s takovou rychlostí, že by jí mohl kdejakej fundamenťáckej terorista závidět. Pak policajti dostali do výzbroje psychiny a začala ta cervotronika a chlapi fasovali elektronický sexačky a v limbu prožívali asi to, co čeká na Jerzyho Zasadu ve čtvrtým machometánským ráji. Na nějakou dobu se zdálo, že je po problému, až najednou, prej to bylo zčistajasna jako nějaká epidemie, byly smeťáky plný rozšlapanejch sexaček.

I na vysvětlení téhle věci se napsala spousta učených pojednání, ale podle mého názoru se chlapi prostě začali stydět a ty sexačky jim najednou připadaly blbý. Uvažovalo se taky o tom, že do služby v kosmu se budou brát jenom homosexuálové, a tenhle nápad se někdy ve třicátých létech zkoušel, prej v jedný turecký laboratoři pro výzkum vysokýho vakua.

Zklamání z toho povstalo náramný, protože pokud jde o žárlivost a z ní vyplývající rvanice, nezůstali ty růžoví šátečkové daleko za ženskejma.

A pak se o věci přestalo mluvit, rozumbradové zaměřili um a zkum na něco jiného, a problém se vyřešil nějak sám od sebe tím, že se pracovní doba prodloužila na dvanáct hodin denně a šest dní v tejdnu. Po takové šichtě vás přejdou roupy — to byl celý ten zázrak.

Kdybyste v té době navštívili kterýkoli těžebně-průmyslový komplex na Luně, všude by vám ukázali společenské místnosti, zábavní oddělení, sportovní areály a pochlubili by se samozřejmě i informačním centrem, přičemž by nezapomněli podotknout, že díky spojení se Zemí má lunární personál stejný přístup k informacím jako kterýkoli občan kdekoli na Zemi (pokud nežije v oblasti, kterou fundamenťáci právě vracejí do stavu příjemně středověkého přítmí).

Ukázali by vám krásný, čistý a voňavý havíře při ušlechtilý zábavě. Ne, to nebyli pro ten účel najatý lidi. Byli to skutečný havíři, ale takřka bez výjimky půlročáci.

Ročáci, ty se slejzali po šuplatech, žvanili spolu, a protože už našli cestičky jak se dostat k ledasčemu, co bylo na šachtě zakázaný, jako třeba k pití a lehkýmu kuřivu, chlastali tam a čudili.

Zato mazáci, ti už byli zalezlí každej ve svým šuplíku; po šichtě na kavalec, lehnout a ani koukání nezapnout. On ten šedivej strop je zajímavější na podívání než obrazovka.

Ale teď, když na ty dávno zašlý doby vzpomínám, uvědomuju si, že i tohle všechno nějak patřilo k věci, že jsem s tím dokonce i počítal, když jsem se do Českopolský nechal nalejt. Kdyby šlo jenom o tohle, asi by se ze mě stal normální havíř, z počátku vykulenej a pak taky nadšenej kde-čím, pak družnej a nakonec osamělej.

Jenže se mnou to bylo jinak.

Když si vzpomenu na tu nejstarší dobu, co jsem na Měsíci byl, vytane mi na mysli ten den, kdy mě — nováčka zelenýho — mazáci vzali na první měsíční procházku.

Tak se to dělalo a bylo to podle předpisu. Nováčkové po příchodu na bázi měli školení, hlavně praktické, učili se nejdřív chodit a pak pracovat v šestinové gravitaci. Pomáhali jim mazáci, zvlášť vybraní chlapi z provozu.

Na měsíční procházku mazáci brali nováčky po skupinách, báze měla tenkrát dvanáct hlavních větví a každá z nich byla zase rozvětvená, takže těch skupin byla spousta a v té mé nás bylo, pamatuju si to, jako by to bylo včera, sedm.

Na řadě jsem byl jako čtvrtý, seděl jsem s ostatníma čekatelama na lavici a tetelil se, a když se první kamarád vrátil, tak my hned na něho, že jako co, ptáme se, a von, že dobrý, že normálka a príma, ať se ničeho nebojíme, uvnitř jako venku, hlavně hlídat těžiště, pěkně dopředu, ono v tom sněhulákovi to jde v měsíčním prachu trochu hůř, a když chcete zahnout doleva nebo doprava, tak člověk musí sebou trochu šmejknout jako dole na Zemi na bruslích.

Dole na Zemi… Každý nováček říká „dole na Zemi“, a jakmile začne říkat „nahoře na Zemi“, pak teprve je z něho ten správnej šutrák.

Konečně se ozvalo „Nedomý“, já se rozhlíd, jako kdyby tam měl bejt i jinej Nedomý kromě mě, a pak mi došlo, že jsem to já, vstal jsem a trochu prkenně šel k těm dvěma mazákům, co na mě čekali ve dveřích skafandrový komory.

Pomáhali mi navlíknout na sebe těžkého sněhuláka a já se v duchu divil, že mají tu péči, protože v přijímači se dbalo hlavně na to, aby si nováček od první chvíle stačil sám.

„Kdyby to ruplo,“ opakoval instruktor tisíckrát denně a nikdy nedodal, co by mělo rupnout (zřejmě tu mohlo rupnout cokoli), „kdyby to ruplo, každej jede po vlastním prkně, na vlastní pěst.“

No a ti dva mě oblíkali jako prvňáčka, když jde poprvé do školy.

Konec konců, byl jsem v jistém smyslu prvňáček.

Jeden mi hermetizoval pracáky, druhej nasadil přílbu. Tvářili se přitom slavnostně, jako kdyby mě pasovali na krále.

Když bylo všechno hotovo, ten, co mi nasadil přilbu, mě plesknul po rameni.

„Jedeme,“ uslyšel jsem v přílbě.

Úzkým průchodem jsme vešli do přechodové komory. Vzpomněl jsem si na výtahy „tam dole na Zemi“ (byl 'jsem zelenáč'); ve výtahu taky nevíte, co dělat, připadáte si hloupě, když se máte na někoho dívat, tak raději čučíte do stěny. A kam s rukama? Podél těla? Složit je za záda? Oba mazáci stáli a nonšalantně čekali, jeden se opřel zády o stěnu a založil si ruce na prsou, druhý maličko popocházel a klepal se pěstí do dlaně. Raději jsem nedělal nic, nepokusil jsem se napodobit ani jednoho, ani toho druhého, protože by se mi to nepodařilo: tolik už jsem se naučil, že jsem věděl, co je to za prevít, ty pracáky a pracovní rukavice, že to není jen tak snadné založit si ruce na prsou a zatnout pěst.

Barevná návěst tlakoměru zčervenala, a to znamenalo, že v komoře nastal „tlak nula“. Netrpělivější z obou mazáků udeřil pěstí do čidla zámku a ocelové dveře propusti zajely do lůžka v prahu.

Průvodci mě uchopili šetrně za lokty a vyšoupli propustí ven. Chvilku to trvalo, než jsem si zvyknul na to kontrastní osvětlení a taky než jsem spatřil skupinku mužů, kteří tu pracovali, všichni v těžkých sněhulácích, samozřejmě notně obnošených.

„To je údržbářská četa,“ ozval se mi v přílbě jeden z průvodců. „Pojď, ukážem ti, jak to vakuový svařování vypadá v praxi.“ To byl jeden z hlavních učebních předmětů přijímače, tohle vakuové svařování.

Přistoupili jsme blíž. Ti chlápkové si nás nevšímali. Jeden vlekl dlouhatánský nosník z toho mizerného lunárního železa, kterého se tenkrát používalo na Měsíci ke stavebním konstrukcím: protože tu nebyla atmosféra, nemohlo zkorodovat a v nízké gravitaci nemuselo mít kdovíjaké mechanické vlastnosti

Dva údržbáři naváděli gestikulaci nosiče a ostatní přihlíželi. My tři jsme se zastavili opodál.

Jeden z obou mých průvodců, ten agilnější, který v přechodovce podupával a tepal do dlaně, zvednul najednou ruku. Chlápek s nosníkem se k němu otočil a celý ten nosník se dal do pohybu, jeden konec se ke mně blížil, pomalu, neúprosně.

Chtěl jsem uskočit, ale nešlo to (teprve později jsem si uvědomil, že ten druhý kuliferda v tu chvíli přiskočil a přidržel mě zezadu).

Zoufale jsem vykřikl a pozvedl ruce, abych nosník zachytil. Pracáky byla jako z olova, rukávy snad ztuhly (jak by ne, když mi je ti lumpové nastříkali petrifikačním plastem); a už tu byl nosník, obrovitý, zaplňoval celé moje zorné pole.

A bum.

Nosník narazil na moji přílbu a ta, přestože byla nerozbitná a nesla na sobě ne jednu, ale tři značky tří různých a na sobě nezávislých úředních zkušeben: státní, firemní a lunární, tahle nerozbitná superpřílba udělala křach a dočista se rozsypala.

Mimoděk jsem zadržel dech, abych oddálil ten okamžik, kdy se začnu ve vysokém vakuu dusit, byl to reflex, nic víc, chyběla tomu byť jen špetka rozumu, protože ve vysokém vakuu člověk doslova vybuchne; vždyť co jiného člověk je než vak s tekutinou, uvnitř napresovanou na tlak jedné atmosféry, a v tlaku nula ta tekutina tryská všemi póry ven, krev teče ven a oči tečou ven a…

Ze mne ale neteklo ven nic. Plíce mě rozbolely. Oči, doposud křečovitě zavřené, jsem otevřel. Nadechl jsem se. Byl tu vzduch!

„Tímto tě pasuju na šutráka,“ křikl na mne někdo. Mazák, který mě prve potajmu nasprejoval a pak mě podržel, abych nestačil uskočit, si sundal přílbu. Křenil se, cenil zuby a měl zřejmě náramnou radost z toho podařeného šprýmu.

„Ty hajzle!“ rozkřikl jsem se na něho.

Smál se ještě víc. Ten můj vztek zřejmě patřil k věci. „Dobrý, co? Sežral jsi to i s navijákem.“

Ne, nemohl jsem vědět, že prostranství před propustí je kryté plastikovou bublinou, instruktor nám o ní nic neřekl, takže jsem fakt nemohl tušit, že je to nejnovější bezpečnostní opatření, další sichrovačka, a že kdo chce projít opravdu ven, musí se protáhnout taky takovou kepkou, které jsou v hermetických přepážkách dole na šachtě. Ne, nemohl jsem prokouknout tu surovou boudu, kterou mi nachystali.

I druhý mazák sňal přílbu.

„Tohle je křest každýho nováčka,“ vysvětloval. „Teď se vrátíme dovnitř, ale ani muk, rozumíš? Touhle zkouškou musí projít každej.“

Vrátili jsme se propustí do přechodovky, prošli skafandrovou komorou a vešli do čekárny.

Kluci na mně viseli očima. „Tak co?“

Jste zelenáči a já jsem už pasovanej na šutráka; každej si musí ten křest odbejt, to je nepsanej zákon týhle báze. A hovno zákon, řekl jsem si.

„Je to bouda. Venku není vakuum. Vyvedou vás ven, rozbijou vám přílbu a pak vám řeknou, že vás tímto pasovali na šutráka. Že je to prej tady zvyk. Tak já,“ obrátil jsem se na ty dva kuliferdy, „já na takový zvyky seru.“

Jeden neřekl nic, chvilku si mě prohlížel a pak odešel. Ten druhej vypochodoval za ním, ve dveřích se otočil a řekl: „Skončil jsi.“

Vyšel ven a zabouchnul za sebou dveře.

Otočil jsem se ke klukům. Usmál jsem se.

Ani jeden z těch tří nádivů mi úsměv neoplatil. Naopak, dívali se na mě hůř než ti dva mazáci.

Pochopil jsem, že jsem jim zkazil křest, že jsem pokazil hru, která se jich týkala, že jsem kazimír a křivák a že se oni postarají o to, abych skončil, že oni, nováčci, vykonají za mazáky tu špinavou práci a zatočí se mnou, jak si zasloužím.

Je vám to dost jasný? Je vám dost jasný, jak sám jsem žil těch osmnáct měsíců služby na Českopolský?

7/

Tím, co jsem až do teďka řekl, nechci naznačit, že by snad na šachtách a v bázích nebyla soudržnost. Byla tam.

Háček spočíval v tom, že jste soudržnost nepocítili, když jste byli — tak jako já — jenom havíř. Museli jste bejt havíř a ještě něco k tomu. Havíř a Pražák. Havíř a buzerant. Havíř a pašerák alkoholu. Havíř a funďák. Dokonce to platilo i takhle: funďák a havíř, pašerák a havíř. A tak dále.

Třeba to nebylo moc pěkně zařízené, ale jenom díky tomu tady teď sedím a vzpomínám na staré časy. Jinak by všechen ten kyslík vyletěl z mého sněhuláka tou pěknou dírkou, co jsem měl na prsou, už proto, že doveda Kat by tu dírku pořádně rozšířil, takže by to nebyla dírka, ale díra jaksepatří.

Zabránili mu v tom — trochu se stydím to říct — citróni čili policajti; přezdívku dostali podle barvy skafandrů, hádejte, jaká byla.

Najednou jich byly mraky kolem nás — tedy, teď přeháním, ne opravdové mraky, ale pět jich bylo — a nemířili na nás psychinama, ale něčím onačejším: každý měl v pazourách bezzákluzovou rychlopalnou karabinu ráže 14,50. Pěkná ráže, jen co je pravda, a ty zbraně fungovaly tím spíš, že náboje byly výbušné.

Čistě teoreticky se těchhle zbraní mělo používat výhradně k lidumilným účelům, k odstraňování závalů především. Slavný zákon z roku 2032 zakazoval dopravu jakýchkoli zbraní na Lunu a nařizoval likvidaci všech bouchaček, které už tu byly. Ruční raketomet byl vyjmut ze seznamu zbraní a obvykle se jím skutečně likvidovaly závaly.

Jak vidno, jejich použití i k jinému než čistě lidumilnému účelu patřilo k věcem sice zakázaným, ale možným.

Citróni se vyznali ve své práci a nemrhali časem. Jejich ploštice se vyřítila zpoza dómu přepouštěcí haly, smýkla sebou těsně nad střechou baráku důlní technologie (ohně jejích trysek asi přismahly plastik na střeše, ploštice samozřejmě letěla v zakázaném výškovém nivu, ale komu žalovat o počínání pilota citróňácké ploštice) — a zarazila rovnou u naší roztomilé skupiny, která se chystala k pikniku pod širým nebem.

Ano, vyznali se v řemesle tihle citróni, a jak jsem je neměl nikdy rád, v tuhle chvíli mi připadali andělštější než všichni cherubíni křesťanského nebe. Frajeři to byli stoprocentně. Ani se nepřiháčkovali k madlům, jenom se pevně drželi, a že to nebylo jen tak udržet se na ploštici, která dělá prudké oblouky, akceleruje a taky zastavuje na nejdelší plamen.

Ohně přistávacích trysek zviřovaly prach, který tím žárem svítil, byl to strašný žár, úlomky roztavené horniny vztekle poletovaly kolem a bombardovaly měsíční povrch, ve vakuu padá všechno stejně rychle a já tenkrát nebyl na ten pohled zvyklej ani po půl druhým roce pobytu na Luně, to se ví, kolikrát já se dostal z dolu na povrch? Nejhorší na tom všem byl ten jekot křížence šakala a policejní sirény, co se ozval v přílbách celé naší party.

Tuhle fintu si mohli odpustit, alespoň pokud jde o mne. Byla to náhražka psychiny: protože ji nemohli použít proti lidem ve skafandru, měli možnost vstoupit do fónií po zvláštním okruhu, který nešel zablokovat, a výsledek? Kravál tak strašný, že vás připravil o rozum, stejně jako psychina.

Přitiskl jsem si dlaně na protržené místo skafandru. „Pomoc! Pomoc!“ křičel jsem. Byl jsem zoufalý. Úplně nesmyslně mě napadlo, že citróni nemohou moje volání v tom jekotu slyšet. Nenapadlo mě, že jejich fónie spolehlivě filtruje kmitočet „signálu výstrahy“, jak se ten fígl oficiálně jmenoval.

Z oblaku prachu se vynořil citrón s flaškou, na nic nečekal a díru ve skafandru mi zakryl bleskurychle polymerující pěnou.

Stalo se to všechno daleko rychleji, než to stačím odvyprávět, a sotva mi ten citrón zacelil díru ve skafandru, pilot ploštice odpálil tu tlakovou nálož, co policajti nosí u opasku svých skafandrů, a odfouknul ten prach stranou, aby bylo pořádně vidět, co se vlastně děje.

No a dělo se to, že účastníci pikniku tu stáli jako zkoprnělí, vinnej nevinnej, a všichni si bezděčně kladli dlaně na přílby, aby si zakryli uši. I já jsem si je tam teď dal, když už mi ten andělíček můj strážníček ucpal díru ve sněhulákovi. Dodejme, že ten se hezky rychle změnil ve strašně zlého citróna, protože pustil flašku na zem a strhl ze zad tu flintu, takže komplet celá pětice byla ozbrojená, mířila na nás, my stáli jakoo solné sloupy a pilot ploštice trůnil na svém verpánku a díval se na to divadýlko, určitě potěšené, ale přesvědčit jsem se o tom nemohl, protože mu samozřejmě nebylo vidět do obličeje.

Makáči na nedalekém povrchovém dole přestali vydělávat doruble, dokonce zastavili i skrejpry a určitě vyvalovali jaksepatří oči v bublinách svých sněhuláků, protože tohle už nebyla obyčejná poprava — tohle byla poprava přerušená, executio interrupta, jak by řekli staří latiníci (musím aspoň někdy v tomhle vyprávění ukázat, že jsem v podstatě vzdělanec).

Jekot ustal, jako když kramle spadne do tůně, rozhostilo se blažené ticho a znělo jako hudba v tom nejluxusnějším mohamedánském ráji, určeném pro nejzasloužilejší muslimy.

„Zasada, Nedomý, Bejček,“ ozvalo se ve fónii, „o tři kroky vpřed.“ Poslechli jsme jako pumprdlíci v Ústředním loutkovém.

„Vy ostatní… čelem vzad a odchod.“

Otočil jsem se. Strašně rád bych zadržel toho roztomilého maníka, který mi protrhl na hrudi skafandr, toho milánka, který si smrt zvolil za svoje hobby. Strašně rád bych mu serval bublinu, abych se podíval na jeho obličej, znal jsem ho od vidění, ale jen málo, podoba mi unikala z paměti, strašně jsem si přál, aby se změnil v kapalinu vroucí ve vysokém vakuu.

„Ani hnout,“ velel přísný policajtský hlas. Jeho majitel se cvičil v rétorice v tom rakouském psinci, kde chovají bull-mastify. „Žádný blbosti. Bejček, Nedomý a Zasada zůstanou na fleku, ostatní si dají odchod.“ Měli nás spočítaný. Věděli přesně, kdo v té hře jede.

Chvilku se nedělo nic, leda to, že dva citróni mířili těma svejma rou-rama na nás a jejich tři kamarádi sledovali přes zaměřovaci křiž odchod pořadatelů tohoto pikniku, všech, včetně mého přítele kata.

Uvědomil jsem si, že po ničem netoužím tak silně, jako po tom, abych se s tím chlapem ještě někdy potkal tváří v tvář. Všechny prachy bych za to dal, plnou sumu jedný stovky táců. Zůstal bych kvůli tomu i na Luně.

Když jsem si to uvědomil, zamrazilo mě v zádech. Ptal jsem se sám sebe: je tvoje nenávist opravdu tak silná?

„Teď pomalu k vozidlu,“ pokračoval psí hlas. „První Zasada, pět kroků za ním Nedomý a dalších pět kroků Bejček.“

Poslechli jsme. Nic není tak přesvědčující jako upřený pohled bezzákluzových čtrnáct padesátek, a těch na nás teď čučel plný počet, všech pět — neklamná známka toho, že pořadatelé pikniku už prošli propustí a zmizeli v dómu.

Nekráčeli jsme zčerstva. Šlo nám to pomalu, co noha nohu mine.

„Pohyb, pohyb…,“ zavrčel psomuž.

To zase ne, policajte, pomysleli jsme si všichni, i Bejček, který býval policajtem ještě dnes ráno. To zas ne. My pudem, protože musíme, ale nepřetrhnem se. To zas ne.

Usadili nás na záď ploštice na ložnou plochu a jeden ten citrón si sednul k nám. Bouchačku si položil na klín, tou ošklivou stranou k nám, i když, po pravdě řečeno, nechtěl bych z téhle blízkosti dostat do prsou ránu vyrovnávací nálože. Zbylí čtyři si vylezli na plošinu, chytili se madel, a když se rozkročili, vážně vypadali jako sochy.

Ani jsme si pořádně nesedli, když se ozval znovu ten protivný zvuk, vtíravě nepříjemný kmitočet. Tentokrát ale zazněl tiše, tichounce jako bzučení komára.

Zněla z něho nějaká slova!

„Rozumíte mi? Zasado, zvedni ruku.“

Jerzy poslechl a hlásek se ozval znovu: „Ani slovo, nesmíte ani ceknout.“

Náš hlídač se ani nepohnul. Pilot startoval raketové motory. Ploštice začala protivně vibrovat. Nebyl jsem zvyklý na tahle vznášedla. Bude mi špatně, napadlo mě.

„Seberte mi bouchačku. No mně, samozřejmě!“ Náš průvodce nepatrně pohnul zbraní.

Bejček na nic nečekal, vrhnul se kupředu a popadl zbraň. Ještě štěstí, že její majitel rychle ucukl — Bejček by mu tím škubnutím vyvrátil palce.

„Všichni ruce vzhůru!“ zařval. Jeho hlas bylo slyšet ve fónii nás všech. Policajti se otočili. Ploštice se nepřestávala třást.

„Výborně,“ pochvaloval si tenký hlásek. „Teď jim řekni, ať sestoupí.“

„Sestupte, ale pomalu a jeden po druhým! Zasado, ty slezeš a budeš jim odebírat zbraně. Jednomu po druhém! Naházíš je na plošinu.“

„Tak je to správné,“ jásal hlásek na té protivné komáří frekvenci.

„Vy jste se zbláznili,“ ozval se psomuž. „Tohle je vzpoura. Teď už vám nepomůže vůbec nic, rozumíte? Ani Jednička vás nepřijme. Neblbněte, chlapi. Rozumíte? Fríport snad přijme uprchlíky, ale s povstalcema po právu zatočí!“

„Nenechte se ukecat,“ zapípal komár. „Muslimové jsou i na Jedničce.“

Teď mi svitlo! Náš policajt — osvoboditel byl zakuklený muslimský funďák, člen stejného bratrstva jako Zasada! Právě makal na významném zkrácení povinného pobytu v muslimském pekle. Za obětavou pomoc spoluvěřícímu mu strhnou nějakých sto tisíc let trestu. Zase je o krůček blíž k ráji!

„Zasado, ty přece víš, na koho se na Jedničce obrátit. Řekni, jo nebo ne.“

„Jo,“ ozval se Zasada.

Byla to zpropadeně složitá domluva.

Náš osvoboditel k nám mluvil na varovné frekvenci, kterou fónie policajtských skafandrů nedokázala přijmout. Jenže naše odpovědi slyšeli policajti všichni. Tak se stalo, že Zasadovo “jo“ si psomuž špatně vysvětlil.

„Takže souhlasíte?“ zaradoval se.

„Ne,“ odpověděl Zasada. To zase vyděsilo našeho osvoboditele, mo-hamedánského policajta.

„Tak jo, nebo ne?“ zapípal.

„No jo!“

„Tohle je jako u blbejch,“ poznamenal jsem. V tu chvíli už všichni policajti sestoupili z plošiny, a jak byli naučený, seřadili se do vyrovnaného řadu. Snad si ani neuvědomili, jak směšně to vypadalo.

„Aby bylo jasno,“ považoval jsem za nutné prohlásit k nastoupenému mančaftu, „neberte ohled ani na nějaký 'jo', ani na 'ne'. My se ztrácíme z parády a dál si o nás už nedělejte starosti.“

Náš mohamedánský přítel citrón se připojil ke svým druhům. Náčelník mu nasadí bohovský nos za to, že si nechal sebrat bouchačku a umožnil tak útěk třem nebezpečným zločincům, ale co by pravověrný muslim neudělal, jen aby dostal vstupenku do ráje!

Osvoboditel zapípal na rozloučenou: „Aby bylo jasno, bratře Zasado, udělal jsem to jenom pro tebe, Alláh bude provázet tvoje kroky a bude tě ochraňovat při cestě na Bázi číslo Jedna. Na cestu jsem ti připravil dost potravin a kyslíku. Jsou to zásoby pro jednoho. Alláh ti pomůže zbavit se těch dvou nevěřících psů!“

Chvilku mi trvalo, než mi došlo, oč tady běží. Ale došlo mi to. Chtěl jsem k tomu něco důvtipného podotknout, ale vtom se ozval Zasada: „Jestli cekneš, Kubo, udělám do tebe díru.“

Tím chtěl říct: jestli se pokusíš našeho bratra shodit, zabiju tě. Mířil na mne bouchačkou, kterou prozřetelně sebral z plošiny, jednou z těch bouchaček, které já — neprozřetelně — na plošinu položil.

A taky novopečený muslim Bejček, jak jinak, na mě mířil. Zprvu mě to překvapilo, protože jsem opravdovost jeho víry nebral vážně, ale pak jsem si připomněl slova našeho citróna-zachránce, že i na Jedničce jsou muslimové a že Zasada ví, na koho se obrátit. Bejček s ním bude držet muslimskou basu, aby mu mohamedáni pomohli z rejže.

A mne, nevěřícího psa, hodí přes palubu. Úplně jasně jsem cítil ve všech nervech, jak v něm roste odhodlání, jak ho ukazovák svědí, viděl jsem, jak pozvedá zbraň. Sbírá všechnu odvahu k tomu, aby mě zabil!

Kubo, Kubíku, řekl jsem si, jestli teď něco neuděláš, budeš na tom ještě hůř než prve, když ti tvůj přítel Kat roztrhnul tričko. Tenkrát jsi jenom umíral, ale teď budeš dočista mrtvej.

Nerozmýšlel jsem se dlouho. Stačil jeden jediný skok kupředu, a dřív než Bejček stačil přesunout záměrnou a náměrnou a takové ty přímky a křivky, které patří k balistice, zabral jsem za kliky, z trysek vytryskly plameny a ploštice vyletěla prudce vzhůru. Ještě štěstí, že kompjůtr kontroluje ovládání a že dokáže zabránit nejhoršímu a udržuje polohu v mezích nějaké normy, jinak by můj první pokus o vysokou pilotáž skončil krachem.

„Neblbni!“ rozkřikl se Bejček. „Pusť mě k tomu! Vždyť s tím neumíš zacházet!“

„Umím, jak vidíš,“ odpověděl jsem. V tu chvíli jsme se už ocitli nějakých padesát metrů nad povrchem a letěli — kam? Pryč od Českopolské. Kdybych měl pokdy se podívat dolů, viděl bych celý ten komplex, jak se zmenšuje; už vypadá jako pavučina, už jako sněhová vločka, chladiče se žebry do běla rozžhavenými sálají přebytečnou energii do prostoru (dnes je to směšné, ale ještě v půlce minulého století patřilo chlazení k největším technickým problémům měsíčních kolonií), vločka ztrácela přesné tvary, protože ji halil neviditelný příkrov jemňoučkého prachu a částeček spálených plynů.

Letíme, vy kluci machometánský, a kdybyste mi chtěli vyvést nějakou nezdobu, rozbijeme se tam o ty skály dole!

Bylo mi do smíchu, ale když jsem si uvědomil, jak je to daleko na Jedničku, a že ploštice je prostředek lokální dopravy s dosahem pětadvaceti kilometrů a že máme na palubě troje plíce a tři žaludky, ale vzduch a potraviny jenom pro jednoho, úsměv mi zmrznul na líci.

Máloco dovede zkazit náladu tak dokonale jako perspektiva, že se udusíte nebo zemřete hladem nebo obé najednou (pokud to jde).

8/

Dohoda to byla celkem jednoduchá, tedy, abych byl přesnější — jednoduše vypadala, když už jsme k ní dospěli.

Nejraději bych je oba vyklopil a pokračoval v cestě sám, to snad ani nemusím zdůrazňovat, jenže kompjůtr mi nedovolil udělat s plošticí otočku, která by katapultovala pasažéry ven. Navíc mě měli na mušce, a kdybych provedl něco opravdu jim nebezpečného, neváhali by riskovat havárii a naprali by to do mne z obou hlavní.

Nejraději by mě oba dva odpráskli a pokračovali v cestě beze mne, jenže já měl ruce na pákách a každý pokus o personální změnu na pilotním postu by měl za nevyhnutelný následek potyčku a havárii, a tu nechtěli riskovat, pokud to nebude úplně nutné.

Hnal jsem se v rozumné výši severovýchodním směrem, kde podle palubních souřadnic měla ležet Jednička. Světla Českopolské jsme měli už dávno za sebou, pozřela je zubatina prvního horského hřebenu, který jsme přeletěli. Pod námi byla pustina a tenkrát jsem opravdu nechápal, co na ní kdo může vidět poetického a zajímavého. Všude šutry a nic než šutry, trosky po kosmickým bombardování, které tu zuřilo před třemi miliardami let a které poďobalo měsíční tvář do té podoby, jakou blaťáci nahoře na Zemi obdivují dodnes. Rychle jsem si zvykl na ovládání raketové plošiny a po pěti minutách letu jsem se začal považovat za pilotní eso a mohl jsem věnovat alespoň část svého intelektu vymýšlení rafinovaných nadávek, jimiž jsem já, ateista, častoval oba mohamedány, jednoho fanatického funďáka a druhého upřímného jako vegeteriánská lasička v kurníku.

Oba mi opláceli stejnou, přičemž dlužno podotknout, že Zasada byl vynalézavější. Vyložil mně zejména, jaké slasti na mne čekají v džahannam, kam se bezesporu dostanu, a je to prý otázka už jen minut, kdy to bude.

Oděn budu do šatu z ohně, k pití mi dají vroucí vodu s hnisem a k zakousnutí dostanu ovoce ze stromu zak-kúm, které spaluje nitro. Ďáblové mi protáhnou řetěz žaludečním traktem a takto mě připoutají k osobnímu satanovi.

Upřímně řečeno, víc jsem se obával srážky se skaliskem než setkání se štíry velikosti osla, jimiž mi Zasada vyhrožoval. Také jsem sledoval indikátor paliva. Jeho očko červenalo, a to znamenalo, že se blížíme k akčnímu rádiu. Ještě kilometr nebo dva a dospějeme k bodu, odkud je ještě návratu. Palivo na zpáteční cestu ještě stačí.

Trvalo to dvě minuty a byli jsme tam. Takřka bezchybně jsem přistál mezi balvany a Zasada přestal spílat. Motory hučely ve volnoběžném režimu a i přes tkaninu rukavic jsem cítil jejich chvění.

„Stačí jeden pohyb rukou a jsme napadrť,“ varoval jsem je pro případ, že by si chtěli vyzkoušet svoje střelecké schopnosti. „Mám ruce na pákách, jak račte vidět.“

„Co dál,“ ozval se Bejček. Sklonil zbraň, to bylo dobré znamení.

„Seberte si pitivo a baštivo a dejchivo a pokračujte po svých.“

„A ty?“

„Vrátím se na Českopolskou.“

„Žvaníš,“ zapochyboval Zasada. „Nevěř mu, je to nevěřící pes, ďaur. Všichni ďaurové lžou.“

„Co jiného zbývá? Na Jedničku je to odsud dvě stě kilometrů. Ploštice by nás přiblížila o dvanáct kilometrů blíž. Zbývá sto devadesát, cirka počítáno. Šest dní usilovného pochodu. Ten váš machometánský ježíšek vám připravil dávku pro jednoho, doufám, že bohatou dávku pro jednoho. To by mohly být dvě chudé dávky pro dva. Rozhodně ale ne tři chudičké dávky pro tři. Všichni tři se tam nedostaneme. Vy dva se držíte jeden druhého jako achich a ouvej. Co jiného mi zbývá než se vrátit?“

„Zavřou tě.“

„Vás taky zavřou, chlapci. Ale to je vaše věc. Pokud jde o mne, jsem raději zavřenej než mrtvej.“

Tak nějak vypadalo východisko dohody. Zbývalo jen domluvit nějaké detaily. Akce nakonec proběhla tak, že Bejček vytáhl zásoby z nákladního prostoru ploštice, zatímco Zasada mi mířil na záda. Pak jsem vzlétnul o deset metrů, přesvědčil se, že Bejček položil zbraň na zem a poodešel o padesát metrů, a když Zasada hodil svou zbraň z paluby dolů, spustil jsem se zpátky až na výšku nula a milostivě ho propustil.

Nabral jsem zpáteční kurz, ale sotva obě postavičky zmizely za skalisky, přistál jsem a okamžitě zhasnul motor.

Ani chvilku jsem nepomýšlel na návrat na Českopolskou, kde mě dozajista čekal kriminál, eventuálně soudce lynč, pokud bych padl do rukou svým bývalým kolegáčkům, a nikoli přísežným služebníkům zákona. Můj plán se zakládal na prosté kalkulaci:

Na Jedničku se dostanu po šestidenním pochodu. Potřebuju především kyslík. Toho je v palivových nádržích ploštice pro regiment takových dejchalů, jako jsem já.

Dále potřebuju vodu. Tu si vyrobím dětinsky prostou reakcí kyslíku a vodíku. A konečně potřebuju jídlo. Nu, to si musím odepřít. Vydržím šestidenní pouti měsíční krajinou bez jídla? Kéž bych byl funďákem! Řekl bych: „Má šalláh“ a odevzdal bych se do rukou Alláhovi. Takhle jsem se mohl spolehnout jenom na sílu své nátury.

Budu se živit vztekem. Musím dojít už proto, že chci nadělat fašírku z dovedy, který si zahrál na kata, že chci zakroutit krkem Bejčkovi a Zasadu zavázat na uzel. Hodně práce pro jednoho člověka, ale dá se to stihnout. Pokud se ovšem dostanu na Jedničku, do jediného lunárního fríportu.

Několik hodin jsem strávil kutěním. Musel jsem vymontovat nádržku s kovovým kyslíkem, přizpůsobit dávkovač a spojit ho hadičkou s mým skafandrem. Hadičku jsem utěsnil polymerovou pěnou, naštěstí ve výbavě ploštice nechyběla.

Horší to bylo s vodou. Spálil jsem všechen zbylý kyslík s vodíkem a načerpal jí dobrých šedesát litrů, ale okamžitě zmrzla na kámen. V tom byla určitá výhoda — ponesu ji na zádech jako ruksak, bez nádoby. Jak ji ale dopravím dovnitř sněhuláka k mým ctěným žíznivým rtům? Budu ji sekat na kostičky a vsouvat dovnitř propustí pro suchou stravu, tou mrňavou kepkou, která je vespodu bubliny.

Když bylo všechno hotovo, na několik hodin jsem si zdřímnul a pak se vydal na pochod. Nebyla to žádná zábava a není divu, že jsem nikdy později nezahořel pro pěší turistiku. Kostku ledu na zádech, schránku s kyslíkem na břiše, omotaný lanem, v ruce kovovou tyč ohnutou do háku, aby mi sloužila jako cepín; takto vybaven jsem se vydal na tu dlouhou anabázi, která měla skončit buď v pekle jménem hávija, nebo v ráji zvaném Jednička.

Šel jsem jako stroj, myšlenkami upnutý jenom na ukazatel směru napájený informacemi z neviditelného navigačního satelitu, který visel na stacionární dráze někde v černi nad mou hlavou. Útesy tu naštěstí nebyly tak strmé, jak si o nich blaťáci povídají, a tak jsem v prvním dnu ušel -podle mého odhadu — dobrých čtyřicet kilometrů, aniž bych se mimořádně zchvátil. Hlad jsem ovšem měl přenáramný a z kostky ledu na mých zádech znatelně ubylo.

Odpočíval jsem několik hodin, pohroužen do mrákotného spánku, ze kterého mě burcovaly strašlivé vidiny, zejména pak sen, kdy jsem se ocitl nahoře na Zemi a divnou shodou okolností jsem musel zpátky do školy. Paní učitelka měla pro můj případ pochopení.

„Je to nemilé nedorozumění, pane Nedomý, zavinil to počítač, to se stává. Nemůžeme ale proti tomu nic dělat, nikdo nechceme mít nepříjemnosti, jak jistě uznáte.“

To jsem samozřejmě uznal a podle jejích pokynů jsem si sedl až do poslední lavice, protože jinak by děti přese mne neviděly.

„Můžete se pod lavicí dívat na telku, ale diskrétně, aby to děti nerušilo.“

Jenže děti to rušilo, chtěly se taky dívat, takže učitelka musela přitvrdit.

„Nedá se nic dělat, pane Nedomý, musíte tu telku schovat. Pište s námi: Má-ma má ma-so. Ema mí-sí. Máme má-lo ma-sa?“

Probudil jsem se vlastním křikem a byl jsem celý šťastný, když jsem kolem sebe spatřil lunární pustinu ozářenou Sluncem. Plesnivka byla v tu dobu vidět jako srpek. Ani se mi po ní nestýskalo. Tam někde na mě čeká ta protivná učitelka.

Namáhavě jsem vstal. Nohy mě bolely jako zpřelámané a tenkrát jsem zapochyboval, že dojdu, protože jsem měl pocit, že jsem na konci sil.

A další událost mi vzala i ten zbytek dobré nálady. Udělal jsem sotva šest kroků, když tu proti mně vystoupil zpoza skaliska Bejček a mířil na mne čtrnáct padesátkou.

Zavřel jsem oči, ale nepomohlo to, přízrak neodešel za paní učitelkou, stál dál na svém místě, i když jsem oči znovu otevřel.

„Tak to do mne napal,“ řekl jsem. „Na co čekáš?“

„Já to věděl, že půjdeš za náma. Ty by ses nikdy nevrátil.“

„Nikdy. Proč to protahuješ? Střílej.“

„Jerzy si zlomil nohu.“

Chvilku to trvalo, než mi to došlo.

„Spadnul, blbec. Je to měkkota. Blbej, podělanej, funďáckej měkkota. Celej včerejšek prohekal, že nedojde, a kvečeru klopejt a od tý doby už jenom řval. Teď omdlel.“

„No a co?“

„Pomůžeš mi ho nýst. Von jedinej se zná s muslimama na Jedničce.“

„Hovno.“

„Dám ti jeho díl žrádla. Tady máš, chytej.“

Ve slunečních paprscích se zaleskl roubík suché stravy omotaný ochranným obalem. Lidi, já se nikdy tak dobře nenajed jako toho rána tenkrát.

„Poneseme ho. On žrádlo nepotřebuje. Ani ho nedokáže sníst, jenom blábolí. Budeme mu dávat vodu. Tý máme dost.“

Nesli jsme ho dva dny. Co k tomu dodat?

Dovedete si představit dva chlapy, spojené a rozdělené nejžhavější nenávistí, jak vlečou lunárníma kaňonama skučící a naříkající balík? Tisíckrát jsem chtěl Jerzym mrsknout o skály, a Bejček určitě taky, tisíckrát jsem mu chtěl rozmlátit bublinu, abych dosáhl na tu jeho rozšklebenou hubu a zastavil jeho nářek, a jenom to pomyšlení, že v jeho machome-tánské makovici je ukryto to tajemné „Sezame, otevři se“, díky kterému se on, Bejček a snad i já dostaneme pod ochranu muslimů na fríportu zvaném Jednička, mi zabránilo ve vraždě.

Nesli jsme ho pláněmi v bludišti balvanů velkých jako pětiposchoďový dům, po laně tahali do strmých strání a na druhé straně ho opatrně jako košík vajec spouštěli, vyzkoušeli jsme stero způsobů, jak ve dvou nést třetího, a pokaždé jsme mysleli, že se narodil geniální objev přepravy nákladu bez námahy, a pokaždé následovalo zklamání. Říkám, že jsme ho nesli dva dny, ale sám nevím přesně, jak to vlastně bylo, protože jsme postupovali v nepravidelných etapách, někdy jsme naráz usedali, aniž jsme se domlouvali, a okamžitě usínali, nedbajíce skučení Jerzyho Zasady, který prožíval první etapu očistce ještě za svého svatého života.

Na začátku třetího dne nás probudilo Jerzyho mlčení.

„Von usnul,“ řekl Bejček.

„Von umřel,“ opravil jsem ho.

Naklonili jsme se nad ním. Moje bublina bouchla do Bejčkovy bubliny a obě naše bubliny žuchly do Zasadovy bubliny pod námi.

V determálním transparentu bubliny jsme sotva viděli obrysy jeho tváře. Černý obličej zarostlý hustým strništěm. Dvojice očí svítila v šeru. Čekali jsme minutu, dvě, tři, jestli ty oči mrknou.

„Mrknul,“ řekl Bejček.

„Nemrknul. To ty jsi mrknul.“

Jistej jsem si ale nebyl.

„Hergot já nemrknul, to von mrknul.“

„Neříkej,hergoť, muslime, říkej 'má šalláh'. Nemrknul. Je mrtvej jako ty kameny tady kolem.“

„Jakejpak muslim, ta sranda skončila,“ zavrčel Bejček. Prsty se mu sevřely na pažbě čtrnáct padesátky.

„Tak snad pudem, ne?“ řekl jsem klidně.

„Já pudu určitě,“ odpověděl záhadně, ale ne dost záhadně, aby mi okamžitě nedošlo, co tím myslí.

„Já pudu taky,“ řekl jsem. „Můžeš mi v tom zabránit jenom tím, že mi ustřelíš hlavu.“

„To tak,“ zavrčel, „abych měl na krku vraždu. Dělej si, co chceš. Já pudu. Ty si dělej, co chceš. Ale na moje žrádlo zapomeň.“ A šel a zásoba potravin kráčela s ním.

Vykročil jsem za ním. Po mrtvém mohamedánovi jsem se ani neohlédl. Přece jenom je to citrón citrónská. Ví dobře, že mrtvola se na Měsíci najde i po tisíci letech přesně v tom stavu, jaká byla začerstva, a kolem ní všechny stopy, které kriminalistům stačí k určení vraha. Moji vraždu by neospravedlnil žádnou sebeobranou. To by mu prošlo před třemi dny, kdy jsme tancovali kolem ploštice. Tenkrát se dalo sehrát ledacos, mohl by vyrobit i dodatečné stopy a vedlejší důkazy, které by utvrdily vyšetřovatele v přesvědčení, že jsem střílel první.

Ale tady, v pustině, po dvoudenním společném pochodu? Dva muži, jeden výstřel, jedna zbraň, jednoduchá aritmetika, sečteno, podtrženo -a výsledek je vražda prvního stupně.

Putovali jsme dál. A oba jsme hovořili nahlas sami k sobě, ale fónie poctivě přenášela hlas jednoho ke sluchu druhého.

„Přijdu včas,“ opakoval Bejček. „Přijdu včas, před tím svinským termínem paragrafu šest. Přijdu včas. Vrátím se domů.“

A já opakoval: „Zabiju tě. Chtěl jsem zabít Zasadu, ale toho už odnes čert. Teď jsi na řadě ty, hajzle. Jako třetího si podám pana popravčího. Zabiju vás oba.“ A tak pořád dokola.

Trvalo to celý den, než mu ruply nervy. Já byl zmátožený, taky napůl zblblý písničkou, kterou jsem si do omrzení opakoval, opravdu sám pro sebe, ale nahlas, a tak jsem nečekal, že na mne zaútočí. Ruply mu nervy, ale na správným místě. Kráčeli jsme v odstupu několika kroků po úzké stezce, strž vlevo, strž vpravo, jedna šerednější než druhá.

„Zabiju tě,“ říkal jsem právě, když tu se otočil a se zuřivostí, která nedělala ostudu jeho zvířecímu jménu, se na mne vrhnul a udeřil mě oběma rukama do prsou do těch míst, kde pěna pokrývala trhlinu ve skafandru.

Zatápal jsem kolem sebe, ale rovnováhu jsem nechytil a spadl jsem nazad. Uslyšel jsem suché třesknuti — to se roztříštil můj blok zmrzlé vody, či spíš blůček, který mi po té dlouhé štrapáci zbyl. Ale to v dané chvíli nebyla moje hlavní starost. Víc mě zaměstnával pád, hroucení, řícení, strhl jsem lavinu kamenů a měsíčního prachu, marně jsem se snažil zachytit, zastavil jsem se až na dně, nějakých patnáct metrů pod úrovní stezky.

Bejček stál nade mnou, docela maličký jako nějaký zlý skřítek, i když byl oblečený jako saniterák. Sluneční paprsky mu dělaly aureolu kolem přílby.

„Tady zdechni,“ popřál mi srdečně. „A chytej. Je v ní jeden banán. Miř dobře, uspoří ti to trápení.“

Rozpřáhl se a hodil mi dolů tu čtrnáct padesátku. Snad to myslel jako akt milosrdenství, ale spíš se s ní už nechtěl tahat. Proč taky, když jeho protivník spadnul do pasti. Navíc, až najdou moje tělo s puškou podél těla, snáze obhájí tvrzení, že jsme byli nejlepší kamarádi až do poslední chvíle.

Chytil jsem zbraň a bez rozmýšlení jsem ji na něho namířil a vypálil. Mířil jsem špatně. Exploze vyrvala tunu horniny a hodila ji Mléčné dráze do náruče. V oblaku prachu mě Bejček naposledy proklel. Bezpochyby mě proklínal dál, když už pokračoval v cestě, ale jak známo na Měsíci fónie za rohem nefunguje. A Bejček byl v pěti minutách za devaterým rohem, obtížen už jen nákladem vody a potravin a snad i svým svědomím.

Já zatím dole smutně vesele umíral, loučil jsem se s mámou a fotříkama a malou Alenkou a všema holkama a postupně jsem v duchu navštěvoval všechny kamarády a vedl s nima moudrý řeči a dost možná, že bychom společně i něco vymysleli, třeba zrovna tu žárovku. Jenže jsme nevymysleli nic.

Když jsme byli v nejlepším, táhla kolem nějaká výprava selénologů a vytáhla mě ven.

Na Jedničku mě dopravili čtyřiadvacet hodin poté, kdy mi propadla lhůta k návratu na Zemi stanovená paragrafem šest.

Má šalláh, jak by řekl nebožtík Jerzy Zasada.

A co tomu říká přítel Bejček? Jak dopad? A co na Českopolské? „To nevíte? Už je to tejden, co se celej ten turnus v pořádku vrátil nahoru na Zem. To musel byt šikovný chlapík, ten Brunza. Zařídil to chlapcům moc dobře. Jaký je to člověk? Znal jste ho dobře?“

Tak turnus je zpátky na Zemi u svejch manželek a holek a dětí a kamarádů a mámu tátů a já dřepím na šutru jako šutrák jeden šutrácká. Má šalláh.