Hlubina času

René Barjavel Hlubina času

(La nuit des temps)

KBM International s.r.o.

1993

Presses de la Cité 1968

Translaůon Jiří Žák 1993

MOJE milovaná, moje opuštěná, moje ztracená, nechal jsem tě na konci světa, vrátil jsem se do města, do svého člověčího pokoje s důvěrně známým nábytkem, na který jsem často pokládal ruce, jež ho milovaly, s knihami, které mě živily, se starou postelí z třešňového dřeva, na které spalo moje dětství a na níž jsem dnes v noci marně hledal spánek. A tohle prostředí, které mě vidělo vyrůstat, dospívat, stávat se sebou samým, se mi dnes zdálo zvláštní a neskutečné. Svět, který nebyl tvým světem, byl najednou falešný a mé místo v něm nikdy neexistovalo.

Ale přesto je to moje země, poznal jsem ji…

Budu ji muset znovu nacházet, znovu se učit v ní dýchat, pracovat mezi lidmi. Dokážu to?

Přiletěl jsem včera večer australskou linkou. Na letišti Paříž-Sever na mě čekala smečka novinářů s kamerami, mikrofony a nespočetnými otázkami. Co jsem jim měl odpovědět?

Všichni tě znali, všichni tě na vlastní oči viděli na barevných obrazovkách, všechny zaujala neskutečná vzdálenost tvého pohledu, vzrušující tvar tvého obličeje a křivky tvého těla. I ti, kteří tě viděli jen jednou, na tebe nemohli zapomenout. Za záblesky jejich profesionální zvědavosti jsem cítil, jak jsou vskrytu dojatí, rozrušení, zranění… Ale možná to byla jen moje vlastní bolest, která se promítala do jejich tváří, má vlastní rána, která krvácela, když vyslovovali tvé jméno…

Přijel jsem do svého bytu. Nepoznal jsem ho. Nespal jsem.

Nebe, které bylo za skleněnou stěnou černé, pomalu začínalo blednout. Třicet věží Défense se zbarvilo do růžova. Eiffelova věž a Montparnasská věž koupaly svá úpatí v mlze. Sacré-Coeur vypadalo jako sádrová maketa položená do vaty. A pod pokličkou mlhy se probouzelo tisíce lidí, otrávených včerejší únavou a předem vyčerpaných z dnešního dne. Směrem na Courbevoi chrlil vysoký komín černý kouř, který se pokoušel zadržet tmu. Na Seině vyrazil nějaký remorkér výkřik, jenž se podobal křiku nějaké smutné nestvůry. Zachvěl jsem se. Nikdy, už nikdy nebude má krev a má kůže teplá…

Doktor Simon, s rukama v kapsách, s čelem přitisklým na skleněnou stěnu pokoje, hleděl na Paříž, nad níž vstával den.

Byl to dvaatřicetiletý, velký, štíhlý, tmavovlasý muž. Na sobě měl tlustý, pomačkaný a na loktech ošoupaný rolák a černé bavlněné kalhoty. Byl bosý. Tvář mu zakrývaly černé, krátké vousy, které si nechal narůst z nezbytnosti. Díky brýlím, které nosíval během polárního léta, se jeho zapadlé oči zdály být světlé a křehké jako jizva po poranění na kůži. Čelo měl široké a zpola zakryté kadeřemi vlasů, jež mu padaly do očí. Slunce do něj vypálilo hlubokou vrásku. Víčka měl naběhlá, oční bělmo žíhované krví. Už nemohl spát, nemohl plakat, zapomenout, bylo to nemožné…

DOBRODRUŽSTVÍ začalo tím nejbanálnějším úkolem, denní rutinou, zvykem. Práce v Antarktidě už dávno nebyla záležitostí hrdinů, ale organizátorů. Měli k dispozici veškeré vybavení, potřebné k boji proti nepřízni počasí, ke všemu, co chtěli vědět. Komfort bydlení odpovídal tříhvězdičkovému hotelu. A potřebný personál disponoval všemi nutnými znalostmi. Když vítr foukal příliš silně, zavřeli se vědci dovnitř a nechali ho foukat. Když se utišil, vyšli ven a plnili své úkoly. Mapu kontinentu rozdělili na plátky jako meloun, a francouzská mise, která se usídlila na základně Paula Emila Victora, ještě svůj plátek rozdělila na malé obdélníky, lichoběžníky a čtverce a ty pak systematicky jeden po druhém zkoumala. Vědci věděli, že tam není nic jiného než led, sníh a vítr, vítr, led a srno. A hluboko pod tím skály a země, jako všude. Nebylo to nic úžasného, a přesto to bylo vzrušující. Byli daleko od kysličníku uhličitého a od přecpaných komunikací a navíc si mohli představovat, že patří mezi hrdiny dobyvatele, pohrdající smrtí tváří v tvář těm nejhrůznějším nebezpečím. A pak, byli tu mezi kamarády.

Jedna skupina právě dokončila výzkum lichoběžníku 381, dokumentace byla uzavřena a kopie putovala do Sídla v Paříži.

Museli se přesunout jinam. Správně by měli přeskočit rovnou na lichoběžník 382, ale takhle jednoduché to přece jen nebylo.

Existovaly okolnosti, vlivy, potřeby.

Základna právě dostala novou ledovcovou sondu revoluční koncepce, jejíž konstruktér tvrdil, že dokáže objevit i ty nejmenší detaily v hloubce několika kilometrů pod vrstvou ledu. Luis Grey, glaciolog, třicet osm let, odborný asistent zeměpisu, hořel touhou shromáždit důkazy tím, že chtěl porovnat nové výsledky s prací klasických sond. Rozhodl tedy, že skupina prozkoumá prostor pod ledovou vrstvou na čtverci 612, který se nacházel jen pár stovek kilometrů daleko od jižního pólu.

Těžká helikoptéra vyložila nadvakrát muže, vozidla a veškerý materiál na místo operace.

Čtverec byl samozřejmě dostatečně prosondován obvyklými metodami a běžnými přístroji. Vědci věděli, že tam v hloubce 800 až 1000 metrů sousedí ledová vrstva s propastmi hlubokými kolem 4000 metrů. V očích Luise Greye to představovalo ideální zkušební pole pro testování nového přístroje. To byl hlavní důvod — jak se sám přesvědčoval — který jeho výběr motivoval. Ale tomu už dnes nikdo nevěří. Copak by si ještě někdo mohl myslet, po všem, co se stalo, že to byla jen náhoda nebo snad nějaký rozumný důvod, který přivedl muže se vším nezbytným vybavením právě na toto místo kontinentu, který je větší než Evropa a USA dohromady? Proč ne jinam?

Mnoho lidí si dnes myslí, že Luis Grey a jeho kamarádi tam byli zavoláni. Kým nebo čím? Na to se nikdy nikdo nezeptal. Existovaly mnohem větší a naléhavější problémy, které bylo třeba objasnit. Faktem zůstává, že Luis Grey a jedenáct mužů se třemi sněhovými vozidly, kterým říkali snodog, přistáli přesně na místě, na kterém bylo třeba.

O dva dny později už všichni tito muži věděli, že sem přišli na schůzku s něčím naprosto nepředstavitelným. Dva dny… Co o nich dnes říci? Byl začátek prosince, tedy vrchol australského léta. Slunce nezapadalo. Točilo se kolem mužů a vozidel po okraji jejich kulatého světa, jako by je zdaleka střežilo. Kolem deváté hodiny večer se ztrácelo za vysokou ledovou horou a kolem desáté se znovu objevovalo na jejím vzdálenějším konci. Kolem půlnoci se zdálo, že dosáhlo kulminačního bodu pádu a mizelo za obzorem, který ho pohlcoval. Slunce se bránilo, nafukovalo se, i deformovalo a rudlo a nakonec bitvu vyhrávalo a znovu se objevovalo, aby pokračovalo ve své obchůzce. Kolem mise kreslilo obrovský; modrobílý prostor chladu a samoty. Daleko odtud, za vzdálenými obzory, nad nimiž hlídkovalo slunce, byla země, města a v nich davy lidí, venkova pasoucí se krávy, stromy a ptáci, kteří zpívali.

Doktoru Simonovi se stýskalo. Už tady neměl být. Skoro bez přerušení strávil v Antarktidě tři roky, během nichž pobýval v nejrůznějších francouzských základnách. Už se viděl v letadle do Sydney. Zůstal jen na žádost svého přítele Luise Greye, který ho poprosil, aby doprovázel jeho misi. Simonův nástupce, dr. Saillon, byl zaměstnán na základně epidemií spalniček.

Tyhle spalničky byly absolutně nepravděpodobné. V Antarktidě nemoci prakticky neexistovaly. Říkalo se, že mikrobi mají strach ze zimy. Lékaři ošetřovali jen příležitostná zranění. A někdy omrzliny nově příchozích, kteří se ještě nenaučili opatrnosti. Navíc spalničky už téměř vymizely na celé Zemi díky očkovací látce, kterou všechny děti polykaly spolu s mlékem z prvních kojeneckých lahví. Navzdory těmto skutečnostem se spalničky na Victorově základně objevily. Každý čtvrtý člověk se třásl na lůžku horečkou a jeho pokožka se podobala puntíkované látce. Luis Grey ve spěchu shromáždil pár lidí, včetně doktora Simona, kterých se epidemie nedotkla a rychle je přemístil do čtverce 612 v naději, že je virus nebude pronásledovat.

Kdyby nebylo spalniček…

KDYBYCH tenkrát místo do helikoptéry nastoupil do letadla směr Sydney, kdybych dal navždy sbohem základně, ledu a monstróznímu ledovému kontinentu a odletěl do teplých krajin, co by se stalo?

Kdo by byl s tebou, moje milovaná, v ten hrozný okamžik? Kdo by viděl místo mě? Kdo by věděl?

Býval by vykřikl, zařval by to jméno? Já jsem neřekl nic. Nic… A všechno se začalo naplňovat…

Od té doby si pořád opakuji, že stejně bylo příliš pozdě, že kdybych vykřikl, nezměnilo by se nic, stejně bych byl zavalen tíhou neodčinitelné beznaděje.

Během těch několika sekund neexistovalo na světě dost hrůzy, která by stačila naplnit tvé srdce.

A od oné chvíle, od onoho okamžiku si nepřestávám opakovat:

„Příliš pozdě… Příliš pozdě… Příliš pozdě.“

Ale možná je to jenom lež, kterou si., neustále opakuji a z níž nabírám sílu, abych se pokusil žít dál…

DOKTOR Simon seděl na housenkovém pásu snodogu a snil o rohlíku namočeném do kakaa. Namočeném, rozměklém a šťavnatém, který člověk zhltne jako nevychovanec. Jenže ten nevychovanec stál u pultu pařížského bistra, nohama přešlapoval v pilinách, lokty se dotýkal loktů ranních mrzoutů, s nimiž se dělil o první radosti narozeného. dne, včetně té největší — probouzet se vlastně až tady, při prvním setkání s lidmi, v teplém průvanu, čichaje tu nejnádhernější vůni café express.

Už nesnášel všechen ten led kolem a vítr a vítr a vítr, který se nikdy do něj nepřestával opírat, který se opíral do všech lidí v Antarktidě a Jenž vál pořád jen z jedné strany, s pařáty nasáklými zimou a peklem, neustále cloumající lidmi a jejich domy a anténami a vozidly a snažící se je vyhnat, vyčistit od nich pevninu, aby mohl zůstat sám se smrtícím ledem, s nímž by mohl slavit svůj věčný svatební obřad…

Člověk musel být vážně sám tvrdohlavý, aby odolal jeho tvrdohlavosti. Simon však už došel až na dno své trpělivosti. Než se posadil, přehodil přes housenkový pás načtyřikrát přeloženou deku, aby se mu kůže na zadku a s ní slipy, vlněné spodky a kalhoty nepřilepily.

Nastavil tvář slunci, škrábal se ve vousech a přesvědčoval sám sebe, že slunce hřeje, ačkoliv vydávalo asi tolik tepla jako olejová lampa, pověšená tři kilometry daleko. Vítr se mu pokoušel ohnout nos směrem k levému uchu. Otočil hlavu, aby zachytil vítr druhou polovinou obličeje. Myslel na větřík vanoucí večer z moře v Colliure. Byl tak vlažný, že člověku připadal čerstvý po horkém dnu. Myslel na neuvěřitelnou slast svléknout se, namočit se do vody, aniž by se člověk proměnil v ledovec, a pak se I natáhnout na pálící písek… Pálící! To se mu zdálo tak nepravděpodobné, že se ušklíbl.

„Ty se teď směješ sám pro sebe?“ zeptal se Brivaux. To není dobré znamení… Nejsou to spalničky?“ Brivaux přišel potichu zezadu. Hloubkoměr měl pověšený na krku na širokém pásku, který obtáčel límec z vlčí kůže.

„Právě jsem myslel na to, že existují na světě místa, kde je teplo,“ řekl Simon.

„Tak to nejsou spalničky, ale zánět mozkových blan… Vstaň, než z tebe bude rampouch… Pojď se na něco podívat…“

Ukázal na číselník hloubkoměru, na němž byla registrační páska už částečně navinutá. Byl to běžný model, s nímž Brivaux právě zkoumal svěřený prostor.

Simon vstal a podíval se. Technice moc nerozuměl. Mechanismus lidského těla znal líp, než princip zapalovače. Ale během 1 tří let měl dostatek času seznámit se s grafy, které grafitový spínač přenosných hloubkoměrů zaznamenával na magnetický papír.

Obvykle se grafy podobaly průřezu nějakého neurčitého terénu nebo nějakým troskám nebo čemukoliv, co se nepodobalo ničemu.

Ale to, co mu teď Brivaux ukazoval se NĚČEMU PODOBALO…

Čemu?

Ničemu známému, ničemu důvěrnému, ale…!

Simonův mozek, navyklý určovat symptomy, aby našel diagnózu, náhle pochopil, co je na záznamu neobvyklého. V přírodě neexistuje přímka. Ani pravidelná křivka. Povrch Země, přeoraný, drcený, proměňovaný během geologického: vývoje strašnými silami planety, je všude absolutně nepravidelný.

Ale to, co Brivauxův hloubkoměr zaznamenal na papír, byl sled, přímek a křivek. Přerušovaných a polámaných, ale dokonale pravidelných. Bylo absolutně nepravděpodobné a dokonce zcela nemožné, aby někde pod zemí existoval podobný profil. Simon z toho vyvodil jediný možný závěr:

„V tvém přístroji se něco přiskříplo…“

„A tobě se zase něco při skříplo tady.“ Brivaux, si prstem v rukavici poklepal na čelo.

„Ten přístroj funguje na chlup přesně. Takhle bych chtěl fungovat já sám až do smrti. To znamená, že dole je něco, co není normální…“

Podpatkem své kožešinové boty zadupal na ledovou kůru.

„Takový profil je nemožný,“ řekl Simon.

„Já vím. Nevypadá to pravděpodobně…“

„A co ostatní, našli něco?“

„Nevím. Zahoukám na ně…“

Vylezl na snodog, který sloužil jako laboratoř a za tři sekundy zařvala siréna, svolávajíc ostatní členy mise, aby se shromáždili v táboře.

Ti už se ostatně vraceli. Nejprve přišly pěšky dvě skupiny s klasickými hloubkoměry. Potom přijel snodog, který před sebou mezi oběma pásy nesl kovovou armaturu s vysílačem a přijímačem nového hloubkoměru. Červený kabel spojoval zařízení s velitelským stanovištěm a se záznamovým aparátem, který byl uvnitř vozidla. Ve voze seděli mechanik Eloi, Luis Grey, celý nedočkavý seznámit se s výkonností nového přístroje, a tovární inženýr, který se sondou přijel, aby ji předvedl v činnosti.

Byl to velký, štíhlý, spíš světlovlasý chlapec, vybraných způsobů. Svou přirozenou elegancí vyvolával dojem, že si svůj polární oděv nechal šít u Lanvina. Staří mazáci se při pohledu na něj nemohli ubránit smíchu. Eloi mu dal přezdívku Parůžek, což ho do jisté míry charakterizovalo.

Parůžek mlčky sestoupil se snodogu a rezervovaně poslouchal, jak Grey hodnotí jeho nádobíčko. Podle glaciologova názoru nový hloubkoměr naprosto zklamal. Nikdy neviděl, aby i ten nejstarší přístroj zaznamenal podobný profil.

„Budeš překvapený,“ řekl mu Brivaux, který čekal vedle laboratorního snodogu.

„To tys nás volal?“

„Já, taťko…“

„Co se děje?“

„Pojď dovnitř! uvidíš…“

A viděli…

VIDĚLI čtyři záznamy, čtyři profily. Všechny byly odlišné, a přece se navzájem podobaly. Záznam z nového hloubkoměru byl zachycen na třímilimetrovém filmu, který si Grey promítal na kontrolní obrazovku. Ostatní členové mise ho viděli na laboratorní obrazovce.

Co čtyři hloubkoměry jen napověděly, nový přístroj potvrdil. Na obrazovkách defilovaly profily zpřevracených schodišť, i vyvrácených zdí, dokořán vylámaných dómů, parabolických pokroucených ochozů, všechny detaily architektury, kterou nějaká gigantická ruka rozbila a zničila. Záznam byl tak dokonalý, že nenechával žádné místo pochybnostem.

„Město!“ řekl Brivaux.

„To není možné…,“ namítl Grey sotva slyšitelně.

„A proč?“ zeptal se Brivaux klidně.

Brivaux byl syn venkovana-horala z Horního Savojska. Otec byl poslední z vesnice, kdo ještě pásl krávy a nevydělával na Pařížanech, kterých se v horách tísnilo deset na jednom metru čtverečním sněhu nebo oškubané trávy. Otec Brivaux obehnal svůj kousek hor ostnatým drátem…, na pár cedulí napsal „Vstup zakázán“ a ve svém dobrovolném vězení žil svobodně.

Syn po něm zdědil světlemodré oči, hnědé vlasy, zrzavé vousy, smysl pro humor a duševní rovnováhu. Viděl ruiny nějakého města, jako je viděli všichni, kdo byli v laboratoři a“ kteří dokázali rozeznat profil. Ale nevěřili tomu. Brivaux tomu věřil, protože to viděl. Kdyby býval spatřil pod ledem svého vlastního otce, byl by sekundu překvapen a pak by řekl:

„Hele, táta…“

Ale ani ostatní členové mise nemohli dál odmítat to, co bylo evidentní. Konfrontovali čtyři záznamy a porovnávali jeden s druhým.

Kreslič Bernard byl pověřen, aby udělal první syntézu.

Za hodinu předložil vÝkres. Nepodobalo se to ničemu známému.

Bylo to obrovské, zvláštní, vzrušující. „Byla to gigantická architektura, zničená něčím ještě mocnějším.

„Jak je to hluboko?“ zeptal se Eloi.

„900 až 1000 metrů,“ odpověděl Grey vztekle, jako kdyby bral na sebe nesmyslnost této informace.

„Tak jak dlouho to tam existuje?“

„To nemůžeme vědět. Nikdy jsme se tak hluboko nedostali.“

„Ale Američani ano,“ řekl mírumilovně Brivaux.

„Ano… Rusové taky…

„Mohli určit vzorky?“ zeptal se Simon.

„To můžeme taky… Ale neznamená to, že budou úplně přesné.“

„Na tom nezáleží. Jaké určili stáří?“

Tváří v tvář absurditě, kterou se chystal vyslovit, pokrčil Grey rameny.

„Kolem 900 000 let, s přesností několika století.“

Po jeho prohlášení nastalo užaslé ticho.

Muži, shromáždění ve vozidle, hleděli střídavě na Bernardův výkres a na závěrečnou linku profilu, která se zastavila na obrazovce. Najednou si uvědomili rozsah svých nevědomostí.

„To neobstojí,“ řekl Eloi. „Tohle postavili lidé. Jenže před 900 000 lety lidé neexistovali, byli jen opice.“

„Kdo ti tohle nakukal?“ zepta1 se Brivaux.

„To, co víme o historii člověka a o vývoji života na Zemi,“ řekl Simon, „není o moc víc než pár bleších bobků na náměstí Svornosti.“

„Fakt?“ zeptal se Eloi.

„Pane Lancieux, dovolte; abych se vašemu přístroji omluvil,“ řekl Grey.

Lancieux. Parůžek. Nikdo už neměl chuť mu tak říkat, ani Iv duchu. Nikdo už nemyslel na kamarádské žertování, které jim obvykle pomáhalo snášet zimu a dlouhý čas. Ani sám Lancieux se už své přezdívce nepodobal. Měl unavené oči, na tvářích mu vyrazilo strniště, popotahoval z vyhaslé a pokroucené cigarety, poslouchal Greye a nepřítomně přitom pokyvoval hlavou.

„Je to skvělý přístroj,“ řekl glaciolog. „Ale je tu ještě něco jiného… Nevšimli si toho. Ukažte jim to. A povězte jim, co si o tom myslíte…“

Lancieux zmáčkl knoflík, kterým se film převíjel, potom červený knoflík. Obrazovka se rozzářila a znovu se na ní objevil pomalu defilující profil trosek.

„Podívejte se sem,“ řekl Grey.

Jeho prst ukazoval do horního rohu obrazovky, kde nad nerovnou stopou podzemí byla sotva viditelná, dokonale pravidelná a jen nepatrně zakřivená linka.

Opravdu, nikdo jí doposud nevěnoval pozornost. Všichni se domnívali, že se jedná o souřadnici nebo o nějaké označení nebo o cokoliv jiného, rozhodně o nic významného.

„Řekněte jim,“ opakoval Grey, „řekněte jim, co jste říkal mně. Už jsme tak daleko, že…“

„Raději bych,“ řekl Lancieux rozpačitě, „získal další důkazy.

Žádný jiný hloubkoměr nic takového nezaznamenal…“ Grey ho přerušil: „Nejsou dost citlivé!“

„Možná,“ odpověděl Lancieux tiše. „Ale jisté to není… Možná je to jenom proto, že nejsou vy laděné na správnou frekvenci.“

Pustil se do diskuse s Brivauxem, do níž se brzy vmísili i další technici skupiny, a každý z nich se snažil navrhnout jisté modifikace, které by mohli aplikovat na hloubkoměrech.

Doktor Simon si nacpal dýmku a vyšel ven.

NEJSEM technik. Neměřím své pacienty. Nebo aspoň co nejméně. Spíš se jim snažím porozumět. Ale já si to mohu dovolit.

Jsem privilegovaný…

Můj otec, jenž byl lékařem v Puteaux, přijímal ve své ordinaci víc než padesát klientů denně. Jak mohl vědět, co jsou zač a co jimi schází? Pětiminutová prohlídka, perforační kleště, karta, diagnostický přístroj, předtištěný recept, lístek od pojišťovny s platnou známkou, razítko, a je konec, běžte se obléknout, další prosím. Nenáviděl způsob, jak spolu se svými kolegy musel provádět svou profesi. Když jsem měl čas a zašel jsem za ním, strkal mě hned ze všech sil ven. „Běž pryč! Běž pryč! Najdi si pár lidí a ošetřuj je. Někde na vesnici! Nejdřív je musíš poznat…“

Zemřel vloni, docela vyčerpán. Srdce ho nechalo na holičkách. Ani jsem neměl čas být u něj. Určitě nikdy nepomyslel na to, aby si dal perforovat svou vlastní kartu a aby ji vsunul do svého elektronického lékaře. Chtěl mě naučit spoustu věcí, které se naučil od svého otce, lékaře v Auvergne. Například změřit puls, podívat se na jazyk a na oční bělmo. Je zázrak, co všechno může puls prozradit o vnitřku člověka. Nejen o momentálním stavu jeho zdraví, ale také o jeho přirozených sklonech, o jeho temperamentu a dokonce o jeho charakteru, je-li extrovert nebo introvert, agresivní nebo uzavřený, veselý nebo nesnášenlivý, nedůtklivý nebo kamarádský, jestli chodí rovně nebo s ohnutými zády. Podobně jako je rozdíl mezi pulsem zdravého a nemocného člověka, existuje také rozdíl mezi pulsem kance a králíka.

Samozřejmě jsem měl, jako všichni lékaři, diagnostický přístroj a kartičky. Který lékař je dnes nemá? Ale používal jsem je jen tehdy, když jsem chtěl uklidnit někoho, kdo už důvěřoval víc přístroji než člověku. Naštěstí v Antarktidě takových lidí není moc. Tady je člověk důležitější…

KDYŽ Brivaux opustil farmu svého otce, aby v Grenoblu studoval to, co ho vzrušovalo, rychle zvládl vyučovací program a přeskočil základní etapy. Když jako premiant vyšel z elektronické školy s ročním náskokem, býval by mohl svůj inženýrský diplom proměnit ve zlatý most, vedoucí k jakémukoliv průmyslovému odvětví na světě. Vybral si Victorovu základnu. Bez zlatého mostu. „Protože dělat elektroniku tady,“ vysvětloval svému příteli, doktoru Simono vi, „je hrozná sranda… Jsme pár kroků od magnetického pólu“ uprostřed proudění ionizovaných částic a v polárním větru. Obklopuje nás ještě hromada dalších faktorů, o kterých nemáme ani páru. Dohromady je to hrozně zajímavé. Člověk si s tím vyhraje…“

Rozpažil ruce a pohyboval prsty, jako by zval tajemný proud Stvoření, aby pronikl do jeho těla a proběhl jím. Usmívající se Simon si představil jakéhosi Neptuna elektroniky, stojícího na pólu, s vlasy dosahujícími až do temnot oblohy, s rudým vousem ponořeným do plamenů země, s rukama nataženýma do věčného větru elektronů, jak posílá Přírodě živý tok a nervový vzruch Matky Země. Ale jeho „hra“ byla jistým druhem geniality. Jeho chlupaté prsty byly neuvěřitelně šikovné a jeho schopnosti i spolu s neomylným instinktem, mu vždycky přesně řekly, co je třeba udělat. Cítil napětí, jako zvířata cítí vodu. A jeho prsty okamžitě vyráběly účinnou past. Tři kousky drátu, obvod, olověné polovodivé kuličky, kroutil, spojoval, lepil, pájel, kouř, vůně pryskyřice, a už to bylo, číselník ožil a na obrazovce se rozechvěla arabeska.

Problém, který nastolil Lancieux, byl pro něj hračkou Za necelou hodinu upravil tři klasické hloubkoměry a muži s nimi vyšli ven. To, co šli hledat, bylo něco tak nepředstavitelného, že všichni věřili, že se vrátí s nepořízenou. Všichni s výjimkou Lancieuxe, který svůj přístroj dobře znal, si mysleli, že malá, zakřivená linka je jen nějakou schválností nového hloubkoměru. „Duch,“ jak by řekli lidé od televize.

Když se vrátili, ledová hora už pohltila slunce. Všechno bylo modré, nebe, mraky, led, pára, která stoupala z nosu, tváře. Bernardův červený anorak měl švestkovou barvu. Nevraceli se s prázdnou. Zakřivená linka byla zaznamenána na všech registračních páskách. Jako přímka. Nebyla tak detailní a jako taková ztratila své nepatrné zakřivení. Ale byla tam. Muži našli, co hledali.

Když Grey srovnal jejich záznamy s Lancieuxovou zvětšeninou, mohl lokalizovat přesné místo v podzemí, pod ledovou vrstvou. Promítl profil na obrazovku snodogu. Vypadalo to jako fragment gigantického, zpřelámaného a rozbitého schodiště.

„Chlapci,“ řekl Grey prázdným hlasem. „Tady… Je to tam…“

V levé ruce držel papír, který se chvěl. Odmlčel se, slova mu zaskočila v hrdle. Hlas mu selhal. Poklepal papírem na obrazovku.

Polkl sliny a pak vybuchl:

„Pane Bože, do prdele! Je to šílené! Ale existuje to! Čtyři hloubkoměry nemůžou blbnout najednou! Nejen, že jsou tam trosky bůhví čeho, ale uprostřed těch zřícenin, tady, na tomhle místě, přesně tady, je ultrazvukový vysílač, který funguje!“

ANO, ta tajemná, malá linka byla nahrávkou, vyslanou vysílačem, který byl v provozu, podle vší logiky, už 900 000 let… Bylo to příliš, překračovalo to rámec historie i prehistorie, rozbíjelo to všechny vědecké poznatky, lidské vědomosti se hroutily. Jediný, kdo tuto skutečnost přijal s klidem, byl samozřejmě Brivaux.

Jediný on se narodil a byl vychován na venkově. Všichni ostatní vyrůstali ve městech, uprostřed provizória, v pomíjivosti toho, co roste, hoří, padá, mění se, zaniká. Brivaux se v sousedství alpských stěn naučil chápat, a hledět tváří v tvář věčnosti.

„Všichni si o nás budou myslet, že jsme se zbláznili,“ řekl Grey.

Zavolal vysílačkou základnu a požádal o helikoptéru, aby pro skupinu přiletěla co nejrychleji.

Ale zapomněl na spalničky. Poslední zdravý pilot právě ulehl.

„André se už cítí líp,“ řekla základna. „Za tři nebo čtyři dny ho pro vás pošleme. Ale proč se chcete vrátit? Co se děje? U vás hoří?“

Grey vysílání přerušil. Tohle hloupé žertování nikam nevedlo.

Za deset minut volal sám velitel základny Pontailler. Byl velmi znepokojený. Chtěl vědět, proč se chce skupina vrátit. Grey ho uklidnil, ale odmítl mu cokoliv vysvětlit.

„Nestačí, abych ti to vysvětloval. Musím ti to ukázat,“ řekl.

„Jinak si budeš myslet, že jsme všichni padlí na hlavu. Pošli pro nás, jakmile to bude možné.“

A přerušil spojení.

Když o pět dní později přiletěla do čtverce 612 helikoptéra, seděl Pontailler uvnitř a jako první z ní vyskočil ven.

Greyovi muži prožili těch pět dní plni vzrušení, do něhož se mísila radost. Úžas z prvotního šoku pominul a oni akceptovali zříceniny, akceptovali vysílač a přijali je za své. Jejich tajemství, násobené nepravděpodobností, je vzrušovalo jako děti, které se chystají vstoupit do lesa, v němž skutečně žijí víly. Shromáždili zvětšeniny a nahrávky. Ze souřadnic, jež mu přístroje poskytly, vypracoval Bernard něco jako generální plán, sice plný mezer a bílých míst, který přesto nabídl představu fantastické krajiny, pusté, rozbité, neznámé, ale LIDSKÉ.

Brivaux vyrobil magnetofon a připojil ho k nahrávacímu zařízení nového hloubkoměru. Získal tak magnetickou pásku, kterou pak přehrál kamarádům. Neslyšeli nic a nic a zase nic.

„Jdi se s tím vycpat!“ zamumlal Eloi.

Brivaux se usmíval.

„Všechno je obsaženo v tom TICHU,“ řekl. „Ultrazvuk nemůžete slyšet. Ale je tam, to vám zaručuju. Abychom ho mohli slyšet, potřebovali bychom reduktor frekvence. Já ho nemám. Ani na základně není. Musíme se obrátit na Paříž.“

Musíme se obrátit na Paříž. To bylo také Pontaillerovo rozhodnutí, když ho informovali. Nejprve tomu odmítl uvěřit, ale nakonec musel přijmout fakta. Nemohl si o tom promluvit ani prostřednictvím vysílačky, protože ve dne v noci v éteru někdo poslouchal. Bylo třeba převézt dokumenty přímo do Sídla v Paříži.

Vedoucí Polárních expedic pak sám rozhodne, co dál. Zatím museli mlčet. Jak říkal Eloi, „riskujeme, že to způsobí senzaci.“

LETĚL jsem letadlem do Sydney. S dvoutýdenním zpožděním a s touhou se co nejrychleji vrátit. Vůbec už mě nepronásledovala představa teplého kakaa. Opravdu ne. Pod ledem na mě čekalo něco mnohem úžasnějšího, než byla všechna pařížská rána. Letadlo vystoupalo nahoru na vzduchovém polštáři jako plastiková kulička na vodotrysku, pootočilo se na místě, hledaje správný směr, pak zařvalo a vyrazilo kupředu a nahoru v padesátistupňovém náklonu. Navzdory pohodlnému, sklápěcímu sedadlu člověk při takové akceleraci cítil účinek stoupání. Ale bylo to letadlo, kterým létali jen ti nejodolnější a kterému nehrozilo zřícení.

A tak za to piloti platili.

Odnášelo mě s mými zavazadly a aktovkou, v níž kromě mého kartáčku na zuby a pyžama byly mikrofilmy se zvětšeninami, Bertrandův generální plán, magnetická páska a Greyův a Pontaillerův dopis, který všechno potvrzoval.

Bezpochyby jsem s sebou odnášel také virus spalniček, který později obešel celou zeměkouli pod názvem Australské spalničky.

Farmaceutické laboratoře musely ve spěchu vyrobit novou vakcínu. Vydělaly na tom hromadu peněz.

Přiletěl jsem do Paříže až za dva dny. Nevěděl jsem, že se cestování tak zkomplikovalo.

V naší ledové izolaci jsme zapomněli na ubohou a hloupou nenávist světa. Během těch tří let se ještě víc nafoukla a rozrostla.

Její monstrózní imbecilita ve mně evokovala obraz dvou obrovských psů, přivázaných naproti sobě. Oba tahali za řetěz a vztekle štěkali jen proto, aby se mohli vrhnout na hrdlo tomu druhému. Bez důvodu. Prostě jen proto, že to byl jiný pes. Nebo ze sebe měli strach…

Pročetl jsem si australské noviny. Skoro všude na světě plály nějaké konflikty. Od mého odjezdu do Antarktidy jen narostly. A znásobily se. Na všech hranicích nahradila celníky policie.

Když jsem přistál na letišti v Sydney, nepovolili mi ani opustit letiště ani pokračovat v cestě. V mém pasu chybělo bůhvíjaké vojenské razítko. Stálo mě to šestatřicet hodin vzteku a žádostí, než jsem mohl konečně nastoupit do letadla do Paříže. Celou tu dobu jsem se třásl strachy, aby u mě nenašly mikrofilmy. Co by si o nich bývali pomysleli? Ale nikdo po mně nechtěl, abych aktovku otevřel. Klidně jsem mohl převážet plány atomových základen. To je nezajímalo. Chtěli víza. Byl to příkaz. Bylo to stupidní. To byl organizovaný svět.

JAKMILE mu Simon předložil obsah své aktovky, vzal šéf Francouzských polárních expedic Rochefoux věci do svých rukou se svou obvyklou energií. Bylo mu skoro „osmdesát, což mu ovšem nebránilo trávit každý rok pár týdnů v blízkosti toho či onoho pólu. Jeho tvář měla cihlovou barvu, krátké vlasy měl zářivě bílé, a oči nebesky modré. To vše, spolu s optimistickým úsměvem, bylo ideálně fotogenické a televize s ním přinášela rozhovor při každé možné příležitosti a detailně ho zabírala.

Ten den k sobě pozval na konec shromáždění Komise UNESCa novináře z celého světa. Rozhodl, že zatajování bylo až dost a chtěl prohnat UNESCO jako foxteriér myš, aby získal veškerou nezbytnou pomoc.

Ve velké kanceláři v sedmém patře instalovali montéři z Národního centra vědeckého výzkumu pod vedením jednoho inženýra všechny potřebné přístroje. Rochefoux a Simon stáli u velkého okna a hleděli na dva důstojníky, kteří klusali na mahagonových koních po dvoře Vojenské školy.

Náměstí Fontenoy bylo plné hráčů koulené, kteří si dýchali na, prsty, než sebrali koule.

Rochefoux polkl a odvrátil se od okna. Neměl rád lidi, kteří zaháleli, neměl rád ani vojáky. Inženýr ho informoval, že je všechno připraveno. Členové komise se začínali scházet a posedávali kolem stolu, naproti přístrojům.

Bylo jich jedenáct, dva černoši, dva žlutí, čtyři bílí a tři, jejichž barva přecházela od odstínu bílé kávy až k barvě olivového oleje.

Ale krev všech jedenácti přítomných byla červená. Jakmile Rochefoux začal mluvit, jejich pozornost a jejich pocity byly stejné. O dvě hodiny později věděli všechno, viděli všechno a položili' více než sto otázek Simonovi. Rochefoux uzavřel první část, ukazuje na obrazovce bod na mapě, jejíž obraz se na ni promítal.

„Tady, ve čtverci 612 antarktického kontinentu, u 88. rovnoběžky, pod 980 metry ledu jsou zbytky něčeho, co bylo postaveno inteligentními bytostmi a to něco vysílá signál. Už 900 000 let ten signál říká: „Jsem tady, volám vás, přijďte…“ Teď, poprvé ho lidé zaslechli. Budeme váhat? Zachránili jsme chrámy v údolí Nilu. Pobízela nás k tomu stoupající voda Assuánské přehrady. V tomto případě není samozřejmě nic tak nezbytného, nic nás nehoní. Ale existuje něco důležitějšího! Povinnost! Povinnost poznat! Vědět! Volají nás. Musíme tam jít. To samozřejmě vyžaduje obrovské náklady. Francie nemůže udělat všechno. Ale svůj úkol splní. Žádáme ostatní země, aby se k nám připojily.“

Americký delegát chtěl vědět pár podrobností. Rochefoux ho poprosil, aby, byl trpělivý a pokračoval:

„Ten signál jste viděli jako obyčejnou linku, zapsanou do čtverců obrazovky. Teď, díky přátelům z Národního centra vědeckého výzkumu, kteří ho všemi možnými způsoby analyzovali, vám ho pustím…“

Dal znamení inženýrovi a ten zapojil nový obvod.

Na obrazovce osciloskopu se nejdříve objevila světlá čára, napjatá jako struna od houslí a ozval se velmi pronikavý pískot, který Simonovi zkřivil tvář. Ten nejčernější černoch si olízl vyschlé rty. Nejbělejší běloch si strčil malíček do ucha a divoce s ním zatřásl.

Oba Japonci úplně zavřeli štěrbiny očí. Inženýr pomalu pootočil knoflíkem. Pronikavý pískot zmírnil intenzitu. Napjaté svaly se uvolnily. Sevřené čelisti povolily. Ostrý zvuk se proměnil v mňoukání, pískot v trylek. Muži začali pokašlávat.

Na obrazovce osciloskopu se rovná čára začala vlnit…

Inženýrova ruka pomalu, pomaličku snižovala tón signálu, od vysokého, ostrého až po nejhlubší. Když došel na infrazvukovou hranici, jako by obrovská plstěná palice začala bít každou čtvrtou sekundu do gigantického bubnu. A po každé ráně se rozechvěly kosti, svaly, nábytek. Budova UNESCa se chvěla až do základů. Znělo to jako tlukot obrovitého srdce, srdce nějakého nepředstavitelného zvířete, srdce samotné Země.

TITULKY francouzských novin: „Největší objev všech dob“, „Zamrzlá civilizace“, „UNESCO odmrazí jižní pól.“

Titulek jedněch anglických novin: „Who or What?“

Jedna francouzská rodina právě večeří: Vignontovi. Otec, matka, syn a dcera sedí na jedné straně oválného stolu. V televizi, která je pověšená na protější zdi, právě vysílají zprávy. Rodiče pracují jako vedoucí v obchodě Evropské unie obuvníků. Dcera: studuje školu dekorativního umění. Syn se připravuje k maturitě.

Televize vysílá interview s jednou ruskou etnoložkou, přenášené přímo satelitem. Etnoložka mluví rusky a:' hned následuje překlad…

„Madam, vy jste požádala, abyste se mohla stát členkou expedice, která se chystá objasnit to, čemu se říká tajemství jižního pólu. Doufáte tedy, že pod tisíci metry ledu najdete stopy lidské civilizace?“

Etnoložka se usmála.

„Jestliže tam existuje město, tučňáci ho nepostavili, že?“

Na jižním pólu obyčejní tučňáci nejsou, jen tučňáci královští. Ale to etnoložka nemusí nutně vědět.

Interview s generálním sekretářem UNESCA. Oznamuje, že USA, Rusko, Anglie, Čína, Japonsko, Africká unie, Itálie, Německo a další státy prohlásily, že poskytnou plnou materiální pomoc na rozmrazení ledu ve čtverci 612. Přípravy budou urychleny. Všechno bude připraveno počátkem příštího polárního léta.

Interview s chodci na Champs-Elysées:

„Víte, kde je jižní pól?“

„No…“

„A vy?“

„No… Támhle…“

„A vy?“

„Na jihu.“

„Bravo! Rád byste tam jel?“

„No, to teda ne.“

„Proč?“

„No, je tam hrozná zima.“

U oválného stolu. Matka Vignontová potřese hlavou.

„To je hloupé ptát se na takové věci!“ řekne.

Chvilku přemýšlí a pak dodá:

„A to ani neříkám, že tam taky musí být teplo.“ Vignont otec poznamená:

„A co to bude stát!.. Kdyby radši postavili parkoviště…“ Televize vysílá obraz Bernardova plánu.

„Ale stejně je to zvláštní… Najít na takovém místě něco tak divného…“

„To není nic zvláštního,“ řekne dcera. „Je to ze středověku.“

Syn se nedívá. Jí a přitom si prohlíží kreslený seriál o Billy Bid Budovi. Sestra s ním zatřese.

„Podívej se! Je to sranda, ne?“

Syn pokrčí rameny.

„Pitomosti,“ řekne.

OBROVSKÝ stroj se zakusoval do boku ledové hory a vrhal za sebe mrak ledové tříště, kterou slunce barvilo jako duhu.

V hoře už bylo vyhloubeno asi třicet chodeb, v nichž přímo v ledu byla umístěna skladiště, radiovysílače a TV Mezinárodní polární expedice, krátce MPE. Město v hoře se jmenovalo MPE 1 a to, které se nacházelo pod povrchovou vrstvou ledu, bylo MPE 2. V MPE 2 byla všechna další zařízení, včetně atomového reaktoru, který vyráběl energii pro pohon strojů, světlo a teplo pro obě města i pro MPE 3, které bylo na povrchu a kde byly hangáry pro vozidla a všechny ostatní stroje, které útočily na led veškerými možnými prostředky, jaké si jen technika mohla představit. Nikdy předtím se nerealizovala žádná podobná mezinárodní akce, která by měla takový rozsah. Zdálo se, že v ní lidé našli příležitost, jak zapomenout na vzájemnou nenávist a spřátelit se ve společném úsilí.

Francie byla hostitelská mocnost, a proto byla francouzština vybrána jako pracovní jazyk. Ale aby byly vzájemné styky co nejjednodušší, Japonci instalovali v MPE 2 univerzální Překladatelku, která fungovala na krátkých vlnách. Okamžitě překládala projevy i dialogy a překlad vysílala v sedmnácti jazycích na sedmnácti různých vlnových délkách. Každý vědec, každý vedoucí skupiny nebo důležitý technik dostal adhesivní přijímač, ne větší než hrášek, vyladěný na vlnovou délku svého mateřského jazyka, který neustále nosil v uchu; a mikrofon-špendlík, který nosil přišpendlený na hrudi nebo na rameně. Kapesní ovladač, plochý jako mince, mu umožňoval izolovat se od změti tisíce konverzací, jejichž sedmnáct překladů se v éteru míchalo jako guláš, a získat pouze překlad dialogu, jehož byl účastníkem.

Atomový reaktor byl americký, těžké helikoptéry ruské, polární oděvy čínské, vysoké boty finské, whisky irská a kuchyně francouzská. Byly tam anglické, italské, německé a kanadské stroje, maso z Argentiny a ovoce z Izraele. Klimatizace a vnitřní komfortní zařízení v MPE 1 bylo americké. Bylo tak dokonalé, že mohlo akceptovat i přítomnost žen.

ŠACHTA.

Kolmo se zavrtávala do průhledného ledu v místě, na němž byl lokalizován signál vysílače. Měřila jedenáct metrů v průměru.

Dominovala jí kovová konstrukce, podobající se vrtné věži a vibrující motory, jež vypouštěly páru, kterou vítr proměňoval v sněhový závoj. Dva výtahy odnášely muže do vyvrtané hlubiny, která se každým dnem posouvala hlouběji k srdci tajemství.

V hloubce kolem 917 metrů našli v ledu ptáka.

Byl červený, s bílým břichem, korálovýma nohama, s chocholkou stejné barvy, se žlutým, silným a pootevřeným zobákem a s tmavočervenýma, zářícíma očima. Křídla měl složená a zkřivený ocas rozložený do vějíře. Nohy měl natažené dopředu, jako by brzdil za letu. Připomínal ptáka, zmítajícího se v poryvu větru, který foukal zezadu. Byl celý rozčepýřený jako plamen.

Vysekali kolem něj ledovou krychli a poslali ho na povrch.

Vedení expedice rozhodlo ponechat ho v jeho přirozeném obalu. Umístili jej do průhledné mrazničky a vědci začali diskutovat o jeho pohlaví a druhu. TV vysílala jeho obraz do celého světa.

O čtrnáct dní později zaplavil péřový, plyšový, vlněný, plstěný, plastikový, dřevěný a ještě bůhvíjaký pták hračkářské obchody celého světa.

Na dně Šachty dosáhli rubači ledu k okraji zřícenin.

PROFESOR Joao de Aguiar, brazilský delegát, úřadující prezident UNESCa, vystoupil na tribunu a obrátil se k zúčastněným. Na sobě měl frak. Ve velkém konferenčním sále byli dnes večer nejen vědci, diplomaté a novináři, ale také Celá Paříž velmi pařížská a také Celá Paříž mezinárodní.

Nad hlavou profesora Aguiara zaujímala největší televizní obrazovka na světě skoro celou zadní stěnu. Promítal se na ni holografický obraz přímého přenosu ze dna Šachty, vysílaný z MPE 1 a přenášený satelitem Trio.

Obrazovka se rozsvítila. Objevila se na ní obrovitá prezidentova busta, v jemných, lichotivých barvách a v dokonalém reliéfu.

Oba prezidenti, ten malý z masa a kůže a jeho obrovský obraz, zvedli pravou ruku v přátelském gestu a pronesli projev. Trval sedm minut. Tady je jeho závěr:

„… Tak mohl být vyhlouben prostor v ledu mezi troskami, které jsou ještě uvězněny. S výjimkou několika statečných průzkumníků vědy, kteří vyhloubili Šachtu technickými prostředky a svou odvahou, je ještě nikdo nespatřil. Za okamžik bude mít celý svět možnost je uvidět. Až zmáčknu tento knoflík, díky zázraku telekomunikace se na druhém konci světa rozsvítí reflektory a snímaný obraz snad první lidské civilizace se rozletí do všech domácností civilizace dnešní… Přivítáme tento okamžik s dojetím…“

Režisér, který byl v kabině, hlídal na kontrolním monitoru prezidentův obraz. Zmáčkl knoflík ve stejném okamžiku, jako on.

Na konci světa se v ledovém sále rozsvítily reflektory. i První, co uviděli všichni televizní diváci na celé zeměkouli, byl bílý kůň. Nacházel se těsně za nejbližší ledovou stěnou. Byl velký, štíhlý a měl protáhlé tělo. Zdálo se, že právě padá na bok a řehtá hrůzou. Ohrnuté pysky odhalovaly zuby. Hříva a ocas mu bez pohybu vlály už 900 000 let.

Hned za ním ležel napříč zlomený kmen obrovského stromu. V jeho koruně, mezi palmovými listy vyčuhovala otevřená žraločí tlama. Rameno velikánského schodiště vystupovalo ze tmy a vzápětí se do tmy vracelo.

Naproti vyrůstal zářivý květ, velký jako rozeta katedrály, jehož purpurové okvětní lístky byly ze tří čtvrtin rozvinuté. Po jeho pravé straně stály zbytky vylámané, tmavozelené zdi, postavené z neznámého materiálu, který nebyl úplně neprůhledný. Ve zdi se otvíralo cosi jako dveře nebo okno, skrz které jako by kdosi prohodil nějakého malého hlodavce s naježeným ocasem a modrou ježovku, kteří tam zůstali ležet. O kus níž začínala široká, šroubovitá dráha, vyrobená z nějakého kovu, podobajícího se oceli. Vystupovala z mléčné mlhy ledového světa.

Začala druhá etapa celé operace. Vzduchový rukáv namířil na ledovou stěnu, za níž se skrývaly zbytky zdi. V očích celého světa to byl první fragment pohřbené minulosti, který měl být zbaven své slupky.

Proud teplého vzduchu se opřel do ledu, který začal tát. Jedna odsávací trubice odsávala srážející se páru, druhá polykala roztátou vodu a posílala ji na povrch.

Ledová stěna tála, ustupovala, přibližovala se k zelené zdi, až k ní konečně dosáhla. A obraz, který se díky mokrým objektivům opancéřovaných kamer deformoval a vlnil, zachytil neuvěřitelnou skutečnost: zelená zeď roztávala spolu s ledem…

Ježovka a hlodavec, ležící tlapkami vzhůru, roztáli a zmizeli.

Teplý vzduch zaplnil celý vyhloubený prostor. Všechny stěny se pokryly kapkami vody. Ze stropu začaly pršet vodopády na muže ve skafandrech. Palmové listy stromu roztály, žralokova tlama se roztekla jako tabulka teplé čokolády. Roztály dvě nohy a bok koně. Objevily se jeho rudé a čerstvé vnitřnosti. Purpurová květina se proměnila v krvavou vodu. Teplý vzduch dosáhl k horní části šroubovité ocelové dráhy a ocel roztála.

TITULKY novin „Největší zklamání století.“ „Pohřbené město bylo jen přeludem.“ „Iluze spolkly miliardy.“

V televizním interview uvedl Rochefoux věci na pravou míru.

Vysvětlil, že enormní tlak, jemuž byly zříceniny po staletí vystaveny, rozložil i ten nejtvrdší materiál na molekuly. Všechny objekty se proměnily' v jemný prach, který led udržoval v jejich primitivní formě. Jakmile byly vysvobozeny, roztály a voda je rozmělnila a odnesla.

„Teď použijeme novou techniku,“ dodal Rochefoux. „Objekty vyzvedneme i s ledem, v němž jsou v bezpečí. Nevzdáme se úsilí odhalit tajemství této civilizace, která k nám přišla z hlubiny času.

Ultrazvukový vysílač vysílá dál svůj signál. Pokračujeme v sestupu k němu…“ V 978 metrech dosáhla Šachta pod vrstvou ledu až k zemskému povrchu kontinentu. Signál přicházel z podzemí.

Po průniku ledem se Šachta zakousla do země, pak do skal. Brzy se skála ukázala být velmi tvrdá, zesklovatělá, jako by vypálená a zhuštěná a postupně tvrdla čím dál tím víc. Její odolnost brzy zmátla geology. Představovala tvrdost takového stupně, že se vymykala veškerým zkušenostem. Byl to druh žuly, ale molekuly, z nichž se skládala, byly uspořádány a seřazeny tak, aby zabíraly jen minimum místa, a umožňovaly tak maximální soudržnost. Když technici zničili větší počet mechanického nářadí, dorazili konečně k okraji skal a ve 107 metrech pod spodním okrajem ledu narazili na písek. Ten písek byl další geologickou záhadou. Podle veškeré logiky tam být vůbec neměl. Rochefoux, který neztrácel optimismus, z toho vydedukoval, že písek tam byl dopraven schválně. To byl důkaz, že jsou na dobré cestě.

Signál volal dál, stále hlouběji. Museli pokračovat v sestupu.

Pokračovali.

OD OKAMŽIKU, kdy se dostali do písečné vrstvy, byli nuceni Šachtu obložit dřevěným bedněním, než vůbec mohli pokračovat v hloubení. Písek, který byl suchý a pohyblivý jako v písečných hodinách a tekl jako voda, proráželi speciálním kovovým pouzdrem.

V sedmnácti metrech pod dolním okrajem skal, razič, který byl uvázaný na laně, začal najednou divoce gestikulovat a cosi křičet.

Přes protiprachovou masku, kterou měl na obličeji, mu nebylo rozumět. Chtěl říci, že pod nohama ucítil něco tvrdého.

Odsávací stroj, jehož rameno bylo ponořeno do písku, začal najednou ječet a vibrovat a jeho hadice splaskla.

Higgins, inženýr, který celou operaci řídil z horní plošiny vypnul motor. Seskočil dolů, připojil se k razičům a začal opatrně odstraňovat písek, nejdřív lopatkou, pak rukou a nakonec košťátkem.

Když Rochefoux, doprovázený Simonem, Brivauxem, půvabnou antropoložkou Leonovovou, která vedla ruskou delegaci, a chemikem Hooverem, vedoucím americké delegace, sestoupil dolů, našel na dně Šachty kovový, lehce zaoblený výčnělek, očištěný od písku, který se zdál mít jednolitý povrch žluté barvy.

Hoover poprosil, aby zastavili všechny motory, včetně ventilace a aby nikdo nemluvil a nehýbal se.

Nastalo mimořádné ticho, které od hluku na povrchu chránilo sto metrů skály a kilometr ledu. Hoover si klekl. Bylo slyšet, jak mu křuplo v levém koleně. Ohnutým prstem zaklepal na kovový výčnělek. Ozval se jen neurčitý, tlumený zvuk, jaký vydává dotek lidského těla s nějakou pevnou překážkou… Hoover vytáhl ze své brašny s nářadím měděné kladívko a zaklepal na kov, nejprve lehce, pak silnými ranami. Neozvala se žádná rezonance.

Hoover polkl a sklonil se blíž, aby prozkoumal povrch. Žádné stopy po úderech na něm nezůstaly. Hoover se pokusil získat vzorek. Ale jeho wolframové kleště na ocel po povrchu sklouzly a nezanechaly na něm ani škrábanec.

Hoover nalil na kov několik kapek nejrůznějších kyselin a pak zblízka zkoumal výsledek přenosným spektroskopem. Nakonec vstal. Tvářil se rozpačitě.

„Nevím, proč je to tak tvrdé,“ řekl. „Je to prakticky ryzí.“

„To? Co je to to? Co je to za kov?“ zeptala se nervózně Leonovová…

Hoover byl zavalitý, ryšavý a dobrácký obr, s pomalými pohyby. Leonovová byla štíhlá, tmavovlasá, nedočkavá. Byla to nejhezčí žena expedice. Hoover se na ni s úsměvem podíval.

„Vy jste to nepoznala? A to jste žena?… Je to zlato!“

Brivaux pustil svůj nahrávací přístroj. Papír se začal navíjet.

Objevila se na něm uzounká, už důvěrně známá linka, bez oklik, bez přerušení: Signál vycházel ze zlata.

UVOLNILI co největší prostor. Ve všech směrech pokračovali v hloubení písku. Vypadalo to, že Šachta narazila na nějakou velikou kouli, ne přímo na její nejvyšší bod, ale vyústila trochu po straně.

Začali tedy tím, že uvolnili temeno koule a pak pokračovali dál. Vzápětí učinili první objev. V kovu se objevila série koncentrických kruhů, z nichž největší měřil v průměru kolem tří metrů.

Kruhy byly vytvořeny z řady ostrých, silných a nakloněných zubů, jako by měly za úkol útočit ve směru rotace“

„Připadá mi to jako nějaké ozubené kolo,“ řekl Hoover. „Aby šel udělat otvor. A aby se z toho dalo vylézt ven.“

„Myslíte si, že je to duté a že tam někdo je?“ zeptala se Leonovová.

Hoover se ušklíbl.

„Spíš byl…“

A dodal:

„Než se dostal ven, musel se dostat dovnitř. Někde tu musí být dveře.“

Dva týdny po prvním kontaktu se zlatým objektem mnohé sondážní přístroje poskytly dostatek informací, aby mohly být učiněny prozatímní závěry.

Objekt vypadal jako koule, položená na nějakém podstavci a celé to bylo uložené v jakési kapse, naplněné pískem, která byla vyhloubená ve skále, uměle ztvrdlé.

Koule byla s podstavcem spojená a tvořily spolu jeden celek.

Koule měla průměr 27,42 m. Byla dutá. Její stěny měly tloušťku 2,29m.

Vědci rozhodli odstranit písek a vyprázdnit kapsu, aby uvolnili zlatý objekt aspoň do poloviny.

Zde je nákres, představující stav prací v okamžiku, kdy byly objeveny dveře.

PÍSMENO A označuje část skalní kapsy, z níž byl odstraněn písek.

Písmeno B označuje tu část, která zůstala naplněná pískem. Písmeno C označuje místo, v němž ústí Šachta.

K samozřejmě označuje kouli a P podstavec. Označovali ho tak i nadále, i když už bylo zřejmé, že k podpírání koule neslouží. Sondy prokázaly, že je také dutý.

Výkres nezachycuje úplně skutečnost a čísla jsou nedostačující. Dvacet sedm metrů průměru koule ve skutečnosti představuje výšku desetipatrového domu. A když se odečetla tloušťka stěn, zůstal uvnitř prostor, do něhož by se vešel osmipatrový dům Číslo I označuje umístění hrotu vrtačky.

Číslo 2 místo, kde byly dveře.

Dalo se jen předpokládat1 že se jedná o dveře. Byl to kruh o průměru trochu větším než je výška dospělého člověka. Rýsoval se na povrchu a jeho kresba snad byla svárovým švem.

Jakmile objevili dveře, položili na písek provizorní plošinu, na kterou by se mohli vejít vědci a technici, kteří sestoupili dolů v řízeném vozíku.

Brivaux objel malým přístrojem s číselníkem po celém obvodu kruhu.

„Je to šev, který prochází skrz celou tloušťku stěny,“ řekl.

„Můžete nám říct, jaká je tloušťka dveří v jejich středu?“ požádala Leonovová.

Brivaux položil přístroj na střed a přečetl z číselníku: 2,29 m.

Tloušťka dveří se nelišila od tloušťky stěn celé koule.

„Když byl ten hrnec plný, přidělali na něj víko,“ řekl Hoover. „Vypadá to spíš jako hrob, než jako úkryt.“

„A co ty zuby?“ zeptala se Leonovová. „Aby se mohlo ven dostat co? Kočka?“

„V té době kočky určitě neexistovaly, má drahá,“ řekl Hoover.

Se svou srdečnou americkou nevychovaností, kterou ještě zhoršil pobyt v Latinské čtvrti a na Montparnassu v Paříži, jí chtěl strčit pod bradu chlupatý ukazováček, mající velikost a barvu toulousských párků.

Leonovová ho vztekle plácla přes ruku, kterou zvedal k jejímu obličeji.

„Ona mě kousne!“ řekl Hoover s úsměvem. „Tak pojďte, má drahá, pojedeme nahoru. Běžte první.“

Vozík sice uvezl dva lidi najednou, ale Hoover vydal za tři. Zvedl Leonovovou jako pírko a posadil ji na kovové sedátko. Křikl: „Jedem!“ Vozík okamžitě začal stoupat. V tu chvíli se však ozvaly výkřiky a hřmot. Hoovera něco udeřilo přes nohy. Upadl dozadu a jeho hlava narazila na nějakou tvrdou a hrbolatou překážku. Slyšel, jak mu v hlavě něco prasklo, a pak omdlel.

Probudil se v posteli na ošetřovně. Simon se nad ním skláněl s optimistickým úsměvem Hoover dvakrát nebo třikrát zamrkal, aby zahnal mdloby a pak se zeptal:

„Co malá?“

Simon s uklidňujícím výrazem pokýval hlavou.

„Co se stalo?“ zeptal se Hoover.

„Zával… Celá stěna nad Chodbou se zřítila.“

„Jsou zranění?“

„Dva mrtví…“

Simon ta slova vyslovil, jako by se za ně styděl. První dva mrtví expedice… Razič z Réunionu, francouzský truhlář a jeden muž, ze Společnosti úkolu, kteří pracovali na zabezpečení Šachty.

Navíc byli zraněni čtyři muži, z nichž jeden japonský elektrikář byl ve vážném stavu.

Chodba byla na náčrtu označena písmenem D.

Ve skalnaté stěně byly obrysy otvoru, jehož tvar musel být čtvercový, vyplněný chaotickou směsí sutě, jakýmsi druhem cementu a pokroucenými kovovými formami, které měly nerostný charakter. Mezi tímto otvorem a dveřmi koule narazili raziči na podobnou směs, promíchanou s pískem. Pečlivě zbytky očistili a poslali na povrch k podrobnějšímu zkoumání a analýze.

Otvor pojmenovali Chodbou proto, že se vědci domnívali, že je to součást nějakého průchodu. Ale její proporce spíš odpovídaly nějakému velkému sálu. Ale ať už to bylo jakkoliv, bylo zřejmé, že právě odtud přišli lidé minulosti — jednalo-li se ovšem o lidi, ale co jiného to mohlo být — a vyhloubili a proměnili skálu, dopravili písek a zkonstruovali Kouli. Byla to pupeční šňůra, zabalená do své skalnaté placenty. Chodba přicházela ODNĚKUD a pravděpodobně tam i vedla. Měli by ji vyčistit, proniknout do ní a jít se podívat…

Ale co Koule?

Shromáždění vědců rozhodlo: přednost má Koule.

„A co se stalo mě?“ Hoover si chtěl poklepat na hlavu, ale jeho prsty nahmataly jen tlustý obvaz!

„Praskla?“

„Ne. Rozříznutá kůže a pár pohmožděnin. Kousíček žulového odštěpku vnikl do týlní kosti. Vyndal jsem ho. Dovnitř nepronikl. Všechno je v pořádku.“

„Brrrr,“ řekl Hoover.

Nazítří se už zúčastnil informačního zasedání v Konferenčním sále.

Když vystoupil na pódium, aby zaujal místo mezi členy Řídícího výboru MPE, projela sálem vlna smíchu. Hoover vylezl rovnou z postele a natáhl na sebe jenom župan. Ten měl barvu rozmáčklé maliny a byl posetý modrými a zelenými srpky měsíce.

Hooverovo obrovské břicho zvedalo pásek, který visel až dolů, k vysokým botám, jež měly uvnitř kožešinu z bílého medvěda.

Kulatý obvaz, připomínající turban, doplňoval Hooverův vhled.

Vypadal jako turecký hodnostář z Molierova Zdravého nemocného, režírovaného v Greenwich Village.

Rochefoux, který shromáždění předsedal, vstal a obejmul ho.

Vlna potlesku vystřídala smích. Hoover byl oblíben a lidé mu byli vděční, že vnáší humor doprostřed dramatu.

Sál byl plný. Kromě vědců a techniků, kteří se sem sjeli ze všech koutů světa, byla přítomna asi desítka novinářů, zastupující největší tiskové agentury. Na tribuně pro tisk pro ně byla vyhrazena překladatelská sluchátka.

Na velké obrazovce, umístěné za pódiem, se objevil celkový pohled na skalní kapsu, osvětlenou reflektory.

Pracovalo v ní asi třicet lidí v oranžových nebo červených kombinézách, s přilbou na hlavě a s maskou pověšenou kolem krku, pro případ rychlého použití.

Horní polovina Koule vyčnívala z písku a její povrch se slabě leskl, což působilo uklidňujícím a působivým dojmem, ale současně i jaksi hrozivě svou velikostí, tajemstvím a neznámem.

Zpěvavým, poněkud monotónním hlasem popisovala Leonovová postup prací a Překladatelka její slova šeptala přítomným do uší v sedmnácti jazycích. Leonovová se odmlčela, na okamžik se zasnila a pak pokračovala:

„Nevím, co napadá vás při pohledu na tuto Kouli, ale já… přitom myslím na obyčejné zrnko. Na jaře zrnko vzklíčí. Teleskopická perforace mi připomíná stonek, který se musí vyvinout a pak si prorazí cestu ke světlu. Podstavec přijme hlínu… Ale jaro ještě nepřišlo… A zima trvá už 900 000 let… A přesto nechci, nemohu uvěřit tomu, že zrnko je mrtvé!“

Skoro vykřikla:

„Je tady signál!“

Jeden z novinářů vstal a zeptal se stejně důrazným tónem:

„Tak na co čekáte? Proč neotevřete dveře?“

Překvapená Leonovová se na něj podívala a odpověděla mu ledově:

„My je otvírat nebudeme.“

Udivený šum proběhl sálem. Rochefoux s úsměvem vstal a uvedl věci na pravou míru:

„Nebudeme otvírat dveře,“ řekl, „protože se obáváme, že by v nich mohlo být zabudováno obranné nebo destrukční zařízení. otevřeme Kouli tady.“

Bambusovým ukazovátkem ukázal na horní část Koule.

„Ale je tady problém. Naše vrtačky s diamantovými hroty si na tomhle kovu vylámaly zuby. Kov nerozehřejete ani svařovacím hořákem. Nebo spíš rozehřejete, ale on se okamžitě znovu uzavře. Jako kdyby člověk řezal maso skalpelem a za ním by se okamžitě tvořila jizva. Je to fenomén, jehož mechanismu příliš nerozumíme, ale který vychází z molekulárního principu. Abychom si tímto kovem prorazili cestu, musíme zaútočit na jeho molekuly, rozdělit je. Čekáme na nový hořák, který používá současně laser a plasmu. Jakmile ho dostaneme, zahájíme operaci O: Otevření…“

Šachta, nejdřív ledová, pak skalnatá, se teď mění v Šachtu zlatou. Otvor o průměru dvou metrů se zakusuje do skořápky Koule. Na jeho dně, v pozlaceném příšeří, útočí na kov bílý rytíř kopím světla. Je to anglický inženýr Lister. Na sobě má azbestovou kombinézu, hlavu mu kryje ocelovoskleněná maska a v ruce drží „plaser.“ Hlas vysvětluje, že slovo plaser bylo vytvořeno zkrácením dvou slov — laser a plasma — a že ten dokonalý přístroj je dílem spolupráce japonského a anglického průmyslu.

Na TV obrazovce obraz ujíždí a teď zabírá horní část zlaté Šachty. Na ochozu, který obtáčí Kouli kolem dokola, stojí technici v oranžových a červených kombinézách a obsluhují kamery, reflektory a přidržují kabely. Horko, které stoupá z otvoru, způsobuje, že se jim potí obličeje.

Obrazovka je skládací a visí na slunečníku na okraji bazénu v Miami. Zarudlý, tlustý muž leží v miniaturních plavkách na lehátku pod ventilátorem, vzdychá a utírá si hruď osuškou.

Myslí na to, že je nelidské ukazovat takové záběry někomu, komu je také hrozné vedro.

Komentátor připomíná těžkosti, s nimiž musí zápolit vědci z MPE. Obecně jsou to především těžkosti klimatické. Tady je záběr počasí, které v tuto chvíli panuje na povrchu, nad Šachtou.

Na obrazovce strašná bouře zametá MPE 3. Jsou vidět jen siluety vozidel, pohybujících se jako přízraky, obalené sněhem, který vítr žene vodorovně rychlostí 240 km v hodině od jedné budovy ke druhé. Teploměr ukazuje 52 stupňů pod nulou.

Tlustý, brunátný muž bledne a balí se do osušky, drkotaje zuby.

V jednom japonském domě nahradila TV obrazovka tradiční rytinu na papírové přepážce. Paní domu podává v kleče čaj. Komentátor mluví potichu. Říká, že zbývá prorazit už jen několik centimetrů tloušťky stěny a že potom bude otvor rozšířen tak, aby jím mohli dostat dovnitř televizní kameru. Za několik okamžiků vniknou televizní diváci do Koule spolu s kamerou, aby konečně poznali její tajemství.

Leonovová, oblečená do azbestové kombinézy, se připojila k Listerovi na dně Šachty. Hoover byl příliš objemný, takže musel zůstat spolu s techniky nahoře. Lehl si na břicho k okraji otvoru a křičel dolů na Leonovovou rady, ale ona ho neslyšela.

Klekla si vedle Listera. Před stehny měli opřený ochranný štít.

Stvol růžového plamenu pronikal do zlata, které se rozteklo do světlých pramínků.

Náhle se ozval pronikavý jekot. Plamen, jiskry a kouř byly vsáty dovnitř. Těžký štít spadl na zlatou podlahu, Leonovová se zapotácela, Hoover nahoře vykřikl a zaklel a Lister se pevně zachytil plaseru. Jeden z techniků vypnul proud. Ječení se proměnilo v pískot, přešlo z vysokého tónu k nízkému a zmlklo. Leonovová se postavila, stáhla si masku a promluvila do svého mikrofonu. Klidně oznámila, že Koule byla proražena. Ačkoliv to bylo nepravděpodobné“uvnitř musela být větší zima než venku, což vyvolalo ono hlasité unikání vzduchu. Teď se teplota vyrovnala.

Rozšířili otvor a spustili do něj kameru.

Simon stál na Kouli vedle Hoovera a anglického inženýra Lansona z TV, který řídil sestup tlustého kabelu. Na jeho konci byly připevněny dva na sobě položené objektivy: jeden sloužil jako miniaturní reflektor, druhý jako minikamera.

Na dně Šachty chytila Leonovová kabel oběma rukama v rukavicích a zastrčila ho do černého otvoru. Když v něm zmizel asi metr, Leonovová zvedla paže. Lanson kabel zastavil.

„Hotovo,“ řekl Hooverovi.

„Počkejte na mě,“ požádala Leonovová.

Vystoupila nahoru na plošinu, aby se spolu s ostatními mohla I podívat na kontrolní monitor, upevněný na okraji Šachty.

„Začněte!“ nařídil Hoover.

Lanson se otočil k jednomu z techniků:

„Světlo!“

Pod zlatou skořápkou se rozsvítil reflektor a oko kamery se rozhlédlo.

Obraz vystoupil nahoru, pronikl bouří, rozletěl se z TV vysílače MPE 1 k satelitu Trio, který nehybně čekal v černé prázdnotě vesmíru, odrazil se od něj k ostatním satelitům a a jako déšť začal pršet do všech televizních přijímačů světa.

Objevil se i na kontrolním monitoru.

Nebylo vidět nic.

Nic, než šedivé víření, kterým se marně snažilo proniknout světlo mini-reflektoru. Podobalo se to marnému úsilí reflektorů aut proniknout londýnskou mlhou.

„Dust!“ vykřikl Hoover. „Horrid dust!.. Tohle víření vyprovokovaly vzdušné víry, které vznikly, když se Koule otevřela… Ale jak se mohl tenhle prokletý prach dostat do té prokleté Koule, když byla tak hermeticky uzavřená?“

Odpověděla mu vysílačka. Byl to Rochefoux, který mluvil z Konferenčního sálu.

„Rychle tu díru rozšiřte,“ řekl. „A běžte se podívat…“

DNO Šachty bylo otevřené. Na plošině se chystala skupina lidí sestoupit dolů. Byli v ní Higgins, Hoover, Leonovová, Lanson a jeho kamera bez filmu, Afričan Shanga, Číňan Lao, Japonec Hoi-To, Němec Henckel a Simon.

Bylo to hrozně moc, nebezpečně moc lidí. Ale bylo třeba uspokojit podrážděnost všech delegátů.

Rochefoux, který se cítil být velmi unavený, přenechal své místo Simonovi. Přítomnost lékaře mohla být ostatně užitečná.

Simon z nich byl nejmladší a požádal o čest, aby směl sestoupit první. Měl na sobě citrónově žlutou vyhřívanou kombinézu, na nohou obuté vysoké kožešinové boty a na hlavě kožešinovou čepici. Průzkumný teploměr ukázal, že uvnitř je minus 37 stupňů.

Přes čepici si natáhl čelní lampu, na řemen přes prsa si pověsil kyslíkovou masku a na opasek připevnil revolver, který chtěl odmítnout, ale Rochefoux ho přiměl, aby si ho vzal. Nikdo nevěděl, co je tam dole čeká.

Kovový žebřík, který současně sloužil jako anténa, byl upevněn na okraji Šachty a visel do neznáma. Simon si nasadil masku a začal sestupovat. Viděli ho, jak mizí ve zlatém světle a pak ve tmě.

„Co vidíte?“ křikl Hoover.

Nejdřív bylo ticho a pak vysílač řekl:

„Jsem dole. Je tady podlaha.“

„Pane Bože, co vidíte?“ opakoval Hoover.

„Nic… Není nic vidět…“

„Jdu tam!“ křikl Hoover.

Vlezl na kovový žebřík. Jeho kombinéza byla růžová.

Na hlavě měl pletený kulich z tlusté vlny, s mnohobarevnou bambulí.

„Pod vámi to praskne,“ řekla Leonovová.

„Nevážím nic,“ odpověděl Hoover. „Jsem jenom velká vločka.“

Nasadil si masku a začal sestupovat.

Lanson na něj s úsměvem namířil kameru.

STÁL jsem na zlaté podlaze v kulaté a prázdné místnosti. Lehoučký prach poletoval kolem zlatých zdí, v nichž bylo vyhloubeno tisíce kulatých buněk, v nichž snad mělo něco být, ale teď byly prázdné.

Ostatní sestupovali za mnou, rozhlíželi se, mlčeli.

Skoro neviditelný prach tlumil paprsky čelních lamp a vytvářel aureolu kolem našich postav v maskách.

Pak sestoupili dva technici s bateriovými reflektory. Jasné světlo proměnilo prostor v to, co měl ve skutečnosti být: prostě prázdnou místností. Naproti mně byla část stěny hladká, bez buněk. Měla lichoběžníkový tvar, nahoře byla trochu širší než dole, uprostřed jako by se sbíhala. Pomyslel jsem si, že by to I mohly být dveře a vykročil jsem k nim.

Tak jsem udělal své první kroky k Tobě.

NEEXISTOVAL žádný viditelný prostředek, jak ty dveře otevřít, byly-li to opravdu dveře. Neměly ani zámek ani kliku.

Simon zvedl pravou ruku v rukavici a položil ji na dveře u pravého okraje a strčil do nich. Pravý okraj se oddělil od stěny a pootevřel se. Simon ruku sundal. Tiše, bez klapnutí, se dveře vrátily do původní polohy.

„Tak na co čekáme?“ řekl Hoover. „Jdeme…“

Protože stál vlevo od Simona, zvedl spontánně levou ruku a položil ji k levému okraji dveří.

A dveře se otevřely doleva.

Hoover se o oboustranné dveře nezajímal. Postrčil je dozadu a ony zůstaly otevřené. Simon zamával na jednoho z techniků a ten zvedl reflektor a namířil ho do otvoru.

Za dveřmi byla několik metrů dlouhá chodba. Její podlaha byla zlatá a stěny byly z nějakého porézního, zeleného materiálu.

Konec chodby uzavíraly modré dveře ze stejného materiálu. Dvoje další dveře byly vpravo a jedny vlevo.

Simon, následovaný Hooverem, Higginsem a dalšími, vstoupil do chodby. Když došel k prvním dveřím, zastavil se, zvedl ruku a strčil do nich…

Ruka, navlečená v rukavici, prošla skrz dveře.

Hoover překvapeně polkl a udělal krok dopředu. Masa jeho těla postrčila Higginse, který se ve snaze najít rovnováhu opřel o zeď.

A propadl se skrz ni.

Vykřikl, a Překladatelka předala jeho výkřik do všech ušních přijímačů. Pak se někde dole ozvalo měkké žuchnutí a Higginsův výkřik odumřel.

Hluk rozechvěl stěny. Bylo vidět, jak se zachvěly, svraštily, prohnuly a začaly se hroutit, proměňujíce se v jemný prach a odhalujíce propasti, osvícené reflektorem, v nichž bezhlučně padaly další stěny a odkrývaly svět, v němž se všechno rozplývalo, nábytek, stroje, zvířata, oblečené postavy, zrcadla, neznámé objekty, to všechno se deformovalo, klouzalo po svém vlastním povrchu a rozpadalo se na hromadu na podlahách, které se samy kroutily a roztékaly.

Ze dna Koule, kde všechno končilo, vystupovaly husté a šedivé voluty prachu. Vědci a technici měli tak: akorát čas všimnout si Higginse, který tam ležel s rozpaženýma rukama a hruď měl proraženou zlatým kůlem. Pak ho zahalil mrak prachu, který stoupal vzhůru.

„Masky!“ vykřikl Hoover.

Sotva si je nasadili, mrak už byl u nich, zahalil je a naplnil celou Kouli. Zůstali zkoprněle stát na místě a neodvažovali se pohnout. Už neviděli nic. Nacházeli se na zlatém můstku, kterému chybělo zábradlí, a pod nimi bylo osm pater prázdnoty, zahalené neproniknutelnou prachovou mlhou.

„Klekněte si! Pomalu!“ řekl Hoover. „Na všechny čtyři!“ Ohmatávajíce okraje můstku, dostali se pomaličku do kulaté místnosti a pak ven z Koule. Jeden za druhým se vynořovali ven, odnášejíce si s sebou mračna prachu. Ze Zlaté šachty se kouřilo.

DVA muži ve skafandrech se spustili pro Higginsovo tělo.

Kněz celebroval pohřební obřad v kostele pod ledem. Kříž byl vysekaný v průhledné klenbě a otvíral se do nebe. Pak mrtvý Higgins absolvoval vzdušnou cestu do své rodné země po stejné trase, po jaké živý Higgins přiletěl do Antarktidy. Tisk oznámil: „Prokletá Koule udeřila znovu.“

„Zabije hrobka na jižním pólu víc vědců, než hrobka Tutanchamonova?“

V restauraci v MPE 2 šly noviny, které sem dorazily posledním letadlem, z ruky do ruky. Leonovová s pohrdáním hleděla na titulek jednoho anglického týdeníku, který se ptal: „Jaký vražedný fantóm stojí na stráži u Zlaté koule?“

„Kapitalistický tisk se zbláznil,“ poznamenala.

Hoover, který seděl naproti ní, si polil talíř kukuřice litrem smetany.

„Je všeobecně známo, že marxisti v nadpřirozené síly nevěří,“ řekl. „Ale jen počkejte, až vás nějaký duch přijde v noci polechtat na chodidlech…“

Bez žvýkání polkl lžíci kukuřice a pokračoval:

„Vždyť něco přece Higginse přes tu zeď strčilo, nebo snad ne?“

„Vaše břicho do něj strčilo!.. Že se nestydíte nosit před sebou něco takového! Je to nejen zbytečné, ale také nebezpečné!“

Hoover jemně poklepal na svůj obvaz.

„Všechna moje inteligence je tady… Ale kdybych zhubnul, zesmutněl bych a taky zhloupnul jako všichni… Higginse je mi líto… Nechtěl bych umřít jako on a nevidět, co bude dál…“

Do Koule zavedli obrovský vzduchový rukáv, který vysával prach celý týden. To, co vycházelo na povrch, zachytávali do pytlů a prosívali. Získané vzorky pak posílali do laboratoří celého světa, které pracovaly pro Expedici.

Když už v pytlích nezůstávalo nic, čelní skupina znovu sestoupila do Koule. Reflektory svítily všemi směry a vzduch opět zprůhledněl. Promyšlené, lámavé světlo se ze všech stran odráželo a zaplavovalo zlatými odlesky abstraktní a nezvyklou architekturu.

Zřícení vnitřního světa přetrvalo všechno, co bylo ze zlata, jako například vnější stěny. Podlaha zůstala bez zdí, schodiště bez zábradlí, ochozy nevedly nikam, dveře se otvíraly do prázdna.

Uzavřené a visuté místnosti, propojené jedna s druhou, podepřené prolamovanými nosníky nebo opěrnými oblouky, lehkými, jako ptačí kůstky, tvořily zlatý skelet, neuvěřitelně krásný.

Uprostřed Koule byl sloup, který jí procházel odshora dolů. Byl to, nebo snad obsahoval nějaký ovládací stroj. U jeho úpatí se zvedala asi devítimetrová konstrukce, hermeticky uzavřená a tvarem připomínající vajíčko, obrácené špičkou nahoru.

Se sloupem byla, pravděpodobně spojená v jeden celek.

„Otevřeli jsme zrnko a tady je zárodek,“ řekla Leonovová.

Schodiště, jehož zlaté schody jako by držely ve vzduchu samy od sebe, vycházelo z místa, kde byly ve skořápce Koule dveře, klenulo se přes volný prostor jako architektův sen a vedlo k Vajíčku, kde asi ve třech čtvrtinách jeho výšky končilo. Logicky se dalo předpokládat, že právě tam musí být situován vchod.

Výzkumníci sestoupili přes můstky a visutá schodiště až k Vajíčku. Dveře našli tam, kde předpokládali. Byly vejcovitého tvaru, dole se trochu rozšiřovaly. Samozřejmě byly zavřené a nikde nebylo nic, čím by se daly otevřít. Ale netvořily s Vajíčkem jednolitý celek.

Ať na ně rukama tlačili, jak chtěli, dveře se neotevřely. Simon jako kluk vytáhl z kapsy zavírací nůž a pokusil se jeho střenku strčit do takřka neviditelné škvíry. Nůž po povrchu sklouzl a dovnitř se vůbec nedostal. Uzavření bylo dokonale hermetické.

Hoover vyndal svoje měděné kladívko a zaklepal na povrch. Podobně jako Koule, i Vajíčko znělo dutě.

Poslali pro Brivauxe, který sestoupil dolů se svým přístrojem. Linka ultrazvuku se nahrála na papír.

Signál vycházel z Vajíčka.

V KONFERENČNÍM sále sledovali vědci a novináři na TV obrazovce práci skupin uvnitř Koule. Tesaři ze Společnosti úkolů postavili můstky a podložili schodiště. Hoover a Lanson se spolu s několika elektrikáři zabývali dveřmi Vajíčka. Leonovová a Simon vylezli po žebříku ke zlatému sálu, který visel v prázdnu.

S nesmírnou opatrností strčila Leonovová do kovových dveří kulatého sálu. Pomalu se otevřely. Leonovová vstoupila dovnitř a ukročila stranou, aby nechala vejít Simona. Pak se oba otočili do sálu a rozhlédli se.

Sál byl spoře osvětlen jen odleskem světla, které sem padalo z otevřených dveří. A v tomto zlatém pološeru se nacházelo šest lidských bytostí.

Dvě stály a dívaly se, jak Leonovová a Simon vcházejí dovnitř. Ta vpravo je strnulým gestem zvala, aby se posadili na jakési vodorovné sedátko, kterému nebyly vidět nohy. Postava vlevo otvírala náruč jako k uvítacímu ceremoniálu.

Obě bytosti měly na sobě splývavé, široké, červené šaty, které dosahovaly až na zem, takže jim nebyly vidět nohy.

Hlavu jim pokrýval malý, červený baret. Jedna bytost měla hladké, tmavé vlasy, druhá světlé. Oběma jim splývaly až na ramena.

Za nimi seděli na bílé kožešině dva skoro nazí muži, s tvářemi obrácenými k sobě. Prsty levých rukou měly vzájemně propletené a pravé ruce se vztyčeným ukazováčkem zvedali nahoru. Snad to byla nějaká hra.

Leonovová na ně namířila svůj fotoaparát a zmáčkla spoušť.

Na zlomek sekundy byla celá scéna jasně ozářená dvojitým světlem laserového blesku. Simon měl čas jen tak tak si uvědomit přítomnost dalších dvou bytostí, když obraz na jeho sítnici zanikl.

A ve stejném okamžiku zaniklo i všechno kolem. Jako kdyby byl pro ně náraz světla příliš prudký, nejprve šaty a pak i sama podstata bytostí povolila, proměnila se v prach a odhalila jakýsi druh motorů a kovových konstrukcí. Potom se pomaličku rozplynuly i tyto kostry. V několika sekundách nezůstalo ze skupiny ve vířícím prachu nic než pár zlatých drátků, tu a tam přidržujících destičku, kroužek, pružinu…

Leonovová a Simon rychle vyběhli ven a zavřeli za sebou dveře před prachem, který naplnil celý sál. Cítili zklamání, jako kdyby se probudili uprostřed snu, o kterém člověk ví, že se už nikdy nevrátí.

Hoover stál na schodišti před dveřmi Vajíčka a informoval o postupu prací své skupiny. V Konferenčním sále se novináři dívali na obrazovku a dělali si poznámky.

„Prorazili jsme je!“ řekl. „Tady je díra…“

A jeho tlustý prst ukázal na dveře, v nichž zela černá díra, do níž by se tak akorát vešel.

„Ani ven, ani v obráceném směru tentokrát vzduch neunikal.

Rovnováha vnějšího a vnitřního tlaku nemůže být jenom hra náhody. Někde musí být zařízení, které ZNÁ vnější tlak a vyrovnává tlak uvnitř. Kde je? Jak funguje? Rádi byste to věděli? Já taky…“

Rochefoux promluvil do mikrofonu, který stál na stole Rady.

„Jak jsou dveře tlusté?“

„Sto devadesát dva milimetrů. Skládají se ze střídajících se vrstev kovu a nějakého dalšího materiálu, který vypadá jako tepelná izolace. Je tam aspoň padesát vrstev. Připomíná to listové těsto… Teď změříme vnitřní teplotu.“

Jeden z techniků strčil do díry dlouhou kovovou trubici, na vnější straně ukončenou stupnicí. Hoover se na ni podíval, najednou se zdálo, že ho to zaujalo a pak už z ní nespustil oči.

„Tak, děti… Klesá to! Klesá… Pořád… Pořád… Teď jsme na minus 80… minus 100… 120…“

Přestal vypočítávat čísla a údivem zapískal. Překladatelka zapískala do svých sedmnácti obvodů.

„Minus 180 stupňů!“ řekl Hooverův obraz v detailním záběru na obrazovce. „To je skoro teplota kapalného vzduchu!“

Luis Deville, zástupce Europressu, který kouřil černý doutník, dlouhý a tenký jako špageta, řekl svým krásným jihofrancouzským přízvukem:

„Páni! Vždyť to je mrazák! Najdeme tam zmrzlej hrášek…“ Hoover pokračoval:

„Původně jsme chtěli strčit do díry ocelový háček a zatáhnout k sobě, abychom dveře otevřeli. Jenže v chladu, který uvnitř panuje, by se háček zlomil jako sirka. Musíme přijít na něco; jiného…“

To něco byly tři přísavné pneumatiky, široké jako talíře, připevněné na dveře a spojené lanem se zvedákem, který byl usazen v konstrukci železných nosníků, zapřených kolem Vajíčka.

Hoover začal otáčet volantem zvedáku.

V Konferenčním sále se jeden z novinářů zeptal Rochefouxe:

„Nebojíte se, že je tam nějaké destrukční zařízení?“

„Za dveřmi Koule žádné nebylo. Ověřili jsme si to, když jsme se dostali dovnitř. Není důvod, aby bylo tady.“

Výbor se v hojném počtu shromáždil kolem obrazovky, na níž i mohli mnohem lépe sledovat, co se děje, než kdyby byli sami dole. Sál byl plný a vládla v něm horečka nedočkavosti. I ti, kteří byli zaměstnáni jinde, se přibíhali podívat a pak se zas vraceli ke své práci.

Jen Leonovová to nahoře nemohla vydržet a přidala se k Hooverovi a jeho technikům. Simon byl s nimi, spolu s dvěma ošetřovatelkami, pro případ, kdyby došlo k nehodě.

Na obrazovce obrátil Hoover-obraz hlavu, ke svým kolegům!

„Otočil jsem volantem dvacetkrát,“ řekl. „To představuje i napětí deseti milimetrů. Dveře se ani nepohnuly. Když budu pokračovat, zdeformují se, nebo se roztrhnou. Mám pokračovat?“

„Přísavné pneumatiky se utrhnout nemůžou?“ zeptal se rumunský fyzik Ionescu.

„Spíš by vytrhly jižní pól,“ odpověděl Hoover-obraz.

„Ty dveře musíme tak či onak otevřít,“ řekl Rochefoux.

Otočil se k ostatním členům Výboru.

„Co si o tom myslíte? Budeme hlasovat?“

„Musíme pokračovat,“ řekl Shanga a zvedl ruku.

Všechny ruce se zvedly.

Rochefoux promluvil k obrazu:

„Pusť se do toho, Joe,“ řekl.

„O. K.,“ odpověděl Hoover.

Položil obě ruce na volant tahače.

V televizní kabině zapnul Lanson vysílání. Za skleněnou, zvukotěsnou příčkou začal jeden německý novinář komentovat přímý, přenos.

Na tribuně pro tisk vstal Luis Deville.

„Můžu se na něco zeptat pana Hoovera?“ otázal se.

„Pojďte sem,“ řekl Rochefoux.

Deville vystoupil na tribunu a naklonil se k přímému mikrofonu.

„Pane Hoovere, slyšíte mě?“

Hooverova hlava na obrazovce kývla, že ano.

„Dobrá,“ řekl Deville. „Udělali jste díru do ledu a našli jste zrnko. Udělali jste díru do zrnka a našli jste vajíčko. Co podle vás najdete ve vajíčku?“

Hooverovi se na tlusté tváři objevil šarmantní úsměv.

„Nuts!“ řekl.

Což Překladatelka, po zaváhání, které trvalo jen zlomeček sekundy, přeložila do francouzských mikrofonů jako:

„Clous?“

Člověk se nemá moc vyptávat elektronického mozku. Aby uchoval představu něčeho kulatého, lidský mozek by možná přeložil „prunes.“

Deville se vrátil na své místo a spokojeně si zamnul ruce. Už měl pro dnešek o čem psát, i kdyby…

„Pozor,“ řekl Hoover. „Myslím, že…“

Ve vysílači zazněl náhle zvuk, jako když se trhá hromada látky. V dolní části dveří se objevila tmavá škvíra.

„Dole se to otvírá,“ křikl Hoover. „Sundejte jedničku a dvojku! Rychle!“

Obě horní přísavné pneumatiky, naplněné vzduchem, splaskly a zůstaly viset na laně. Dveře teď držely jen na té dolní. Hoover otáčel volantem co nejrychleji. Zazněl disharmonický tón, jako kdyby všechny struny u klavíru jedna po druhé praskly. A pak už dveře povolily.

Po několika minutách se otevřely. Leonovová a Simon si oblékli kombinézy. Původně byly určeny kosmonautům, protože pouze takový oděv mohl chránit člověka před chladem, který panoval ve Vajíčku. Poslali je sem z Rockefeler Station, odkud se realizovaly lety na Měsíc. Očekávala se další zásilka kombinéz z Ruska a z Evropy. Ale pro tuhle chvíli měli k dispozici jen tyhle dvě. Hoover se musel smířit s tím, že se dovnitř nedostane. Poprvé od chvíle, kdy jeho váha překročila 100 kg, litoval, že je tak tlustý. Byl to on, kdo otevřel dveře. Navlékl si azbestové rukavice, strčil ruce do škvíry nad okrajem posledního schodu a zatáhl k sobě. Dveře se zvedly jako víko.

VEŠEL jsem dovnitř a uviděl jsem Tě.

Okamžitě mě popadla divoká a smrtelná chuť vyhnat a zničit všechny, kteří byli za mnou, za dveřmi, v Kouli, nahoře na povrchu, před televizními obrazovkami na celém světě a čekali, až se dovědí a uvidí. A kteří uvidí Tebe, jako jsem tě viděl já.

A přesto jsem si zároveň přál, aby tě spatřili. Přál jsem si, aby se celý svět dověděl, jak jsi nádherně, neuvěřitelně, nepředstavitelně krásná.

Přál jsem si ukázat tě světu na zlomek sekundy a pak se s tebou sám zavřít a až na věčnost se na tebe dívat.

Z VAJÍČKA vycházelo modré světlo. Simon vstoupil první a vůbec nemusel rozsvěcovat svou svítilnu. Vnější schodiště pokračovalo dovnitř a zdálo se, jako by se v modrém světle zastavilo.

Poslední chody se černě leskly a končily asi uprostřed Vajíčka. Pod nimi byl v prázdnu zavěšen velký, horizontální, kovový kruh.

Světlo vycházelo z něj. Bylo to spíš jakési světélkování, které stačilo na to, aby ozářilo kolem seřazené přístroje, jejichž tvary byly velmi zvláštní a neznámé. Spojovaly je tyče a dráty a všechno se nějakým způsobem obracelo ke kovovému kruhu, jako by od něj cosi přijímalo.

Velký modrý kruh se otáčel. Visel ve vzduchu, nic ho nedrželo, ničeho se nedotýkal. Kolem se nehýbalo nic. Kruh se otáčel. Ale byl tak hladký a jeho pohyb byl tak dokonale pravidelný, že Simon nebyl schopen rozeznat, otáčí-li se rychle nebo pomalu.

Venku rozsvítil Lanson, který sem sestoupil z Konferenčního sálu, aby si pohlídal kamery, reflektor. Jeho tisíc wattů pohltilo modré světélkování, v jeho světle zmizela tajemná mechanika a na jejím místě se objevila průhledná deska, která odrážela světlo reflektoru, takže se pod ní nedalo nic rozeznat.

Simon pořád stál na schodišti, pět schodů nad průhledným povrchem, a Leonovová byla dva schody pod ním. Oba se přestali dívat na povrch pod svýma nohama, zvedli hlavy a spatřili, co se nachází před nimi.

Vršek Vajíčka vytvářel jakousi kopulovitou místnost. Na zemi, naproti schodišti, se zvedaly dva zlaté podstavce protáhlého tvaru.

Na každém z nich byl blok z průhledného materiálu, podobajícímu se extrémně světlému ledu. A v každém z těchto bloků ležela lidská bytost, s nohama otočenýma ke dveřím.

Vlevo žena, vpravo muž. O jejich pohlaví nebyly žádné pochybnosti, protože oba byli nazí. Mužův pohlavní úd byl vztyčený jako letadlo, chystající se k odletu. Jeho levá ruka, sevřená v pěst, spočívala na hrudi. Pravá ruka s nataženým palcem se šikmo zvedala vzhůru, ve stejném gestu jako u hráčů z kulatého sálu.

Žena měla nohy u sebe. Její ruce s otevřenými dlaněmi ležely na sobě a spočívaly na břiše. Její ňadra byla obrazem ženské dokonalosti a jejich tvar byl vykroužen v nádherné křivce pokožky. Její boky připomínaly milovanou dunu písečného větru, který ji po staletí uhlazoval. Stehna měla oblá a dlouhá a ani dech mušky by mezi ně nepronikl. Diskrétní hnízdo pohlaví bylo kadeřavé a nazlátlé. Od hlavy k patám, podobné květině, bylo její tělo dokonalou harmonií, jejíž každá nota, zázračně přesná, souzněla s notou následující a se všemi ostatními.

Její tvář nebyla vidět. Podobně jako u muže, i její obličej byl až po bradu zakryt zlatou maskou, na níž byly stylizované rysy dokonalé krásy.

Průhledný materiál, který je obklopoval, byl tak studený, že vzduch se v kontaktu s ním proměňoval v kapky tekutiny, které stékaly dolů. Zdobily oba bloky krajkou, která tančila, trhala se, kapala a vypařovala se ještě dřív, než se dotkla země. Muž a žena tak leželi v ozdobené schránce měnícího se světla a navzdory své nahotě byli oblečeni do nádherné nevinnosti. Jejich hebká a matná pokožka měla barvu teplého dřeva.

Mužovo tělo sice nebylo tak dokonalé jako ženino, ale i tak vzbuzovalo dojem ještě nikdy neviděného, úžasného mládí. Nebylo to jen mládí muže a ženy, ale bylo to mládí člověka jako takového. Tyto dvě bytosti byly nové, uchované ve své nedotčenosti od dětství lidstva.

Simon před sebe pomalu natáhl ruku.

A mezi všemi muži, kteří se v tu chvíli dívali na televizi a viděli obraz této ženy, její něžná, plná ramena, oblé paže, tisknoucí ve své kolébce ovoce ňader, křivku boků, v nichž přebývali, absolutní krása Stvoření, kolik z nich by zabránilo své ruce, aby se nenatáhla k doteku?

A mezi všemi, ženami, které hleděly na obraz tohoto muže, kolik jich pocítilo palčivou touhu lehnout si k němu, obejmout hol a spolu s ním zemřít?

Na celém světě nastal okamžik úžasu a ticha. Dokonce i děti a starci se odmlčeli. Pak přenos ze čtverce 612 skončil a život se vrátil do svých kolejí, jen trochu víc nervóznější, trochu víc hořký. Lidstvo se hlučně pokusilo zapomenout na to, co právě pochopilo: jak je slabé a unavené i ve svých nejhezčích dětech.

Leonovová zavřela oči a v masce zatřásla hlavou. Když opět otevřela víčka, snažila se nedívat směrem k bloku, v němž ležel muž. Sestoupila dolů a strčila do Simona kolenem.

Z příruční tašky vyndala malý přístroj, udělala pár kroků a přiložila ho k bloku, v němž spočívala žena. Zůstal na něm viset. Leonovová se podívala na stupnici a neutrálním hlasem řekla do mikrofonu, který byl v kukle:

„Na povrchu bloku je teplota minus 272 stupňů.“

Mezi vědci, shromážděnými v Konferenčním sále, nastalo vzrušení. Byla to skoro absolutní nula.

Luis Deville zapomněl na svůj mikrofon a křičel svou otázku přes celý sál:

„Můžete se zeptat doktora Simona, jestli jako lékař může, posoudit, zda ti dva uvnitř žijí?“

„Nezůstávejte v blízkosti bloku!“ řekl Hooverův hlas, překládaný do přijímačů Simona a Leonovové. „Ustupte! Ještě dál! Vaše kombinézy nejsou konstruovány pro podobné nízké teploty!..“

Ustoupili až na začátek schodiště. Simonovi předali Devillovu otázku. Tu samou otázku si s obavami kladl už chvíli i on sám. Nejdřív vůbec nepochyboval: ta žena žije, musí žít… Ale to byla jenom touha, nikoliv přesvědčční. Teď hledal objektivní důvody pro a proti. Říkal je nahlas do mikrofonu, ale spíš jen proto, aby odpověděl sám sobě.

„Byli určitě naživu, když je zmrazili. Dokazuje to mužův stav.“

Natáhl ruku v kombinéze směrem k mužovu vztyčenému pohlaví.

„Tohle je fenomén, který už bylo možno pozorovat, u některých oběšenců. Je to následek prudkého překrvení a odklonu krevního oběhu směrem k dolní části těla. Odtud zřejmě pochází legenda o zázračném kořenu mandragory, která má tvar lidského těla a roste pod šibenicemi, ze země, jež je pohnojená spermatem oběšenců. Tady to vypadá, že se analogické překrvení dostavuje i během rychlého podchlazení. K tomu mohlo dojít jen v živém těle. Ale je možné, že krátce nato následovala smrt. A dokonce i v tom případě, že obě bytosti byly ve stavu přerušení života, který se dal obnovit rozmrazením, jak můžeme vědět, co se s nimi stalo po 900 000 letech?“

Reproduktor, umístěný v Konferenčním sále, který přenášel Simonův hlas, prozrazoval v jeho posledních slovech obavu a odmlčel se.

Japonský fyzik Hoi-To, sedící u stolu Výboru poznamenal:

„Musíme zjistit, jakou mají teplotu. Naší civilizaci se nikdy nepodařilo dosáhnout absolutní nuly. Ale zdá se, že tito lidé disponovali vyšší technikou. Možná se jim to podařilo… Absolutní nula znamená totální neschopnost pohybu molekul.“

„To znamená, že nemůže dojít k žádným chemickým změnám.

K žádné transformaci, byť i té nejnepatrnější… Protože smrt je transformace. Jestliže uvnitř těch bloků panuje absolutní nula, ten muž a ta žena se nacházejí přesně v tom stavu, v jakém byli zmrazeni. Takhle by mohli zůstat věčně.“

„Existuje jednoduchý způsob, jak zjistit, jestli jsou živí nebo mrtví,“ řekl Simonův hlas v reproduktoru. „A jako lékař se domnívám, že je to naše Povinnost: musíme se pokusit je oživit…“

VZRUŠENÍ na celém světě bylo značné. Noviny křičely v palcových titulcích: „Probuďte je!“ nebo naopak „Nechte je spát!“

Podle jedněch bylo nezbytně nutné pokusit se je navrátit životu, podle druhých absolutně neexistovalo právo porušit mír, v němž odpočívali po neskutečně dlouhou řádku let.

Na žádost panamského delegáta bylo svoláno valné shromáždění OSN, aby se o tomto problému poradilo.

Do čtverce 612 došly nové vesmírné kombinézy, ale žádná neměla Hooverovu velikost. Objednal si tedy jednu na míru a zatím bezmocně a vztekle asistoval z horní části schodiště práci svých kolegů, kteří se s roztaženýma nohama a neohebnýma rukama nemotorně pohybovali ve Vajíčku. Vlhkost, která panovala v Kouli, se dostala do Vajíčka a v něm se okamžitě srážela v mlhu, složenou ze sotva rozeznatelných vloček. Na veškerém povrchu vnitřních stěn se vytvořila námraza a vrstva prachového, sypkého sněhu pokrývala zem.

Lidé, kteří pracovali ve Vajíčku, se v něm mohli i přes kombinézy zdržovat jen velmi krátkou dobu, což ztěžovalo postup výzkumu. Zatím se jim podařilo analyzovat průhledný materiál, který halil obě bytosti. Bylo to pevné hélium, tedy prvek, který se nejen nikdy nepodařilo fyzikům získat, ale o němž dokonce všichni věřili, že teoreticky nemůže existovat.

Ledová mlha, která naplňovala Vajíčko, částečně skrývala nahotu muže a ženy před pohledy pracovních skupin, které pracovaly v jejich blízkosti.

Jako kdyby se za touto stěnou odlučovali, jako kdyby znovu získávali odstup a vzdalovali se do hlubin času, daleko od lidí, kteří se s nimi chtěli spojit.

Ale svět na ně nezapomínal.

Nejvíc se ozývali paleontologové. To, co bylo na pólu nalezeno, nemohla být PRAVDA. Anebo se mýlily laboratoře, které prováděly výzkumy, aby mohly nález přesně datovat. Zkoumaly kal z rozpadlých zřícenin, zlaté úlomky, prach z Koule. Všemi známými metodami se snažily stanovit jejich stáří. Více než sto laboratoří všech kontinentů realizovalo více než sto měření, získalo více než 10 000 výsledků, které potvrzovaly 900 000 let jako přibližné stáří polárního objevu.

Tato shoda paleontology nepřesvědčila. Křičeli, že je to podvod, omyl, pokroucená pravda. Oni nepochybovali: ve stáří kolem 900 000 let začínal pleistocén. V té době všechno, co mohlo existovat a jakž takž se podobat člověku, byl australopitékus, tedy druh ubohé opice, ve srovnání s nímž byl šimpanz představitel rozumné civilizace.

Civilizace a bytosti, které byly nalezeny pod ledem, musely být buď falešné, nebo pocházely z nedávné doby, nebo přišly odjinud, nebo tam byly umístěny nějakými podvodníky. To nemohla být pravda. Bylo to NEMOŽNÉ.

Odpovědi chodců, kterých se vyptával reportér TV u východu z metra na stanici Saint-Germain-en-Laye:

Reportér: „Myslíte si, že je to pravda, nebo to není pravda?“

Dobře oblečený pán: „A co jako?“

Reportér: „To všechno, co našli na pólu.“

Pán: „No, víte, já… Musel bych to vidět!“

Reportér: A vy, madam?“

Jedna velmi stará, potěšená dáma: „Jsou tak krásní! Tak krásní!

Jistě jsou opravdoví!“ Hubený, tmavovlasý, zimomřivý muž se zmocní mikrofonu:

„Já vám říkám: proč vědci pořád chtějí, aby naši předkové vypadali tak příšerně? Člověk cromagnonský a spol., něco jako orangutan. Bizoni, kteří jsou namalovaní v jeskyních v Altamiře nebo v Lascaux jsou přece taky hezčí než normandská kráva, ne? Tak proč ne my?“

V OSN se Valné shromáždění náhle přestalo zajímat o obě bytosti, které zapříčinily jeho svolání.

Pakistánský delegát vystoupil na tribunu a učinil senzační prohlášení.

Experti z jeho země vypočítali, jaké muselo být množství zlata“ které tvořilo Kouli, její podstavec a vnitřní zařízení. Došli k fantastickému číslu. Pod ledem muselo být kolem 200 000 tun zlata. To je víc, než je objem množství zlata ve všech národních rezervách, ve všech soukromých bankách a ve veškerém individuálním a utajovaném majetku. Víc, než všechno zlato světa.

Proč byla tato skutečnost zatajena! Co připravují světové mocnosti? Uzavrěly snad dohodu, ze si všechno zlato rozdělí, Jako ostatně všechno? Toto množství zlata by znamenalo konec bídy pro polovinu lidstva, která ještě trpí hladem a chybí jí všechno ostatní. Chudé a vyhladovělé národy žádají, aby toto zlato bylo vyzvednuto na povrch a rozděleno mezi ně poměrným dílem, podle počtu jejich populace.

Černí, žlutí, zelení, šediví a několik bílých vstalo a freneticky Pakistánci tleskalo. Chudé národy tvořily v OSN velmi rozsáhlou většinu, kterou velké mocnosti svými zkušenostmi a právem veta držely čím dál tím obtížněji na uzdě.

Slovo si vzal delegát USA. Byl to vysoký štíhlý muž, který zdědil svůj vyčerpaný, distinguovaný vzhled po jedné z nejstarších rodin v Massachusetts.

Klidným, trochu zastřeným hlasem oznámil, že chápe vzrušení svých kolegů a že experti Spojených států právě došli k podobným závěrům jako Pakistánci a že se právě chystal na toto téma učinit prohlášení.

„Ale,“ dodal, „jiní experti, když zkoumali vzorky zlata z Antarktidy, došli k jiným závěrům: toto zlato není zlatem přirozeným, ale je to syntetický kov, vyrobený metodou, o níž nic nevíme. Naši atomoví vědci umějí také vyrobit umělé zlato transmutací atomů. Ale jen obtížně, v malém množství, a za nedostupnou cenu.

Opravdový poklad, zakopaný pod ledem, nespočívá v tom či onom množství zlata, byť pozoruhodného, ale ve vědomostech, uzavřených v mozku nalezeného muže, nebo ženy, nebo obou současně. To znamená nejen tajemství výroby zlata, tajemství absolutní nuly, či perpeta mobile, ale bezpochyby množství dalších, ještě mnohem důležitějších znalostí.“

„To, co bylo nalezeno ve čtverci 612,“ pokračoval řečník, „dovoluje skutečně předpokládat, že velmi vyvinutá společnost, která si uvědomovala hrozbu svého zániku, ukryla s největší opatrností, vyžadující všechny její znalosti jednoho muže a jednu ženu, schopné se po uplynutí určitého času vrátit k životu. Nebylo by logické předpokládat, že tento pár byl vybrán jen pro své fyzické kvality. Jeden, nebo druhý, nebo oba najednou musí mít dostatečné schopnosti, aby mohli znovu probudit k životu civilizaci, která bude ekvivalentní s tou, z níž vyšli. Tyto schopnosti a vědomosti, to je bohatství, které by si měl svět teď rozdělit.

Proto je třeba oživit ty, kteří jimi disponují a udělat jim místo mezi námi.“

„If they are still alive,“ řekl čínský delegát.

Americký delegát udělal nepatrné gesto levou rukou a naznačil úsměv, což dohromady vyjadřovalo sice distinguované, ale o to hlubší pohrdání.

„Samozřejmě…“

Pohlédl na shromáždění nepřítomným a znuděným pohledem a pokračoval:

„Kolumbijská univerzita je perfektně vybavena jak vědci, tak aparaturou, aby toto oživení provedla. USA se s vaším souhlasem nabízejí, že pojedou do čtverce 612 pro muže a ženu, vyzvednou je i s jejich ledovými bloky, se vší nezbytnou opatrností a co největší rychlostí je převezou do Kolumbijských laboratoří, tam je probudí z jejich dlouhého spánku a přivítají je jménem celého lidstva.“

Ruský delegát s úsměvem vstal a řekl, že nepochybuje o americké dobré vůli, ani o kompetenci amerických vědců, ale Rusko rovněž disponuje v Akademgorodku vědci, techniky i nezbytným přístrojovým vybavením. Mohlo by se tudíž také postarat o oživovací operaci. Ale v tuto chvíli, která je rozhodující pro budoucnost lidstva, nesmí dopustit vědecké licitování a dohadování o bohatství, které patří lidu celého světa. Rusko tedy navrhuje, aby se pár rozdělil. Rusko se postará o jednu bytost a USA o druhou.

Pakistánský delegát vybuchl vztekem. Velké mocnosti se projevily, jak předpokládal!

Od začátku byly rozhodnuty přisvojit si poklad ze čtverce 612, ať už se jedná o poklad zlatý nebo vědecký. Tím, že si rozdělí tajemství minulosti, rozdělí si i svrchovanou nadvládu nad budoucností, jako to už dělají v přítomnosti.

Národy, které si zajistí monopol znalostí, ukrytých pod čtvercem 612, budou mít absolutní a neotřesitelnou moc. Žádná jiná země nemůže doufat, že by se vymanila z jejich hegemonie. Chudé národy by se měly ze všech sil postavit proti realizaci tohoto obludného záměru a trvat na tom, aby obě bytosti, které přišly z minulosti, zůstaly navždy ve svém héliovém krunýři.

Francouzský delegát, který před chvílí telefonoval své vládě, požádalo slovo. Mírumilovně poznamenal, že čtverec 612 se nachází v té části antarktického kontinentu, jež byla postoupena Francii. Tedy na francouzském území, proto vše, co je možné na tomto místě objevit, je majetkem Francie.

Nastal obrovský rámus. Delegáti velkých i malých zemí se protentokrát mimořádně shodli. Protestovali, uštěpačně se smáli nebo se prostě pobaveně ušklíbali, podle stupně jejich civilizace.

Francouz se usmíval a pak gestem ruky požádal o ticho. Když se sál uklidnil, oznámil, že se Francie, tváří v tvář obecnému zájmu o objev, zříká svých národních práva dokonce i práv „objevitele“ a pokládá všechno, co bylo nalezeno, i to, co by ještě mohlo být objeveno na čtverci 612, na oltář OSN.

Tentokrát následoval vychovaný potlesk, který opět přerušilo jeho gesto.

„Ale… Ale… nesmíme zapomínat na obavy Pakistánu, a proto se Francie rozhodla zabránit, aby byl objev jakkoliv zneužit. Pro oživení není vybavena jen Kolumbijská univerzita nebo Akademgorodok. Podobné specialisty je možné najít v Jugoslávii, Holandsku, Indii a nesmí se zapomínat ani na Arabskou univerzitu a na velmi kompetentní tým doktora Lebeaua z nemocnice Vaugirard v Paříži. Francie neodmítá účast amerického nebo ruského vědeckého týmu. Žádá jen, aby výběr provedlo celé Valné shromáždění a aby o něm rozhodlo hlasováním…“

Americký delegát se k tomuto návrhu okamžitě připojil. Aby kandidáti měli dostatek času se představit, požádalo odročení jednání na zítřek. Odročení bylo schváleno.

Okamžitě byla zahájena tajná jednání a dohadování.

Pro jednou TV teď fungovala opačným směrem. Satelit Trio vyslal z éteru k televizní stanici v MPE 1 obrazy ze zasedání OSN.

Vědci, kteří nebyli zaneprázdněni nějakou důležitější prací, sledovali jednání v Konferenčním sále za přítomnosti novinářů. Když přenos skončil, Hoover palcem vypnul velkou obrazovku a s úšklebkem ve tváři se podíval na své kolegy.

„Myslím,“ řekl, „že my se taky musíme poradit.“

Poprosil novináře, aby odešli a vysílačkou zavolal všechny vědce, techniky, řemeslníky a dělníky, aby se okamžitě shromáždili v Konferenčním sále.

Nazítří, ve chvíli, kdy se otvírala schůze Valného shromáždění OSN, bylo předsedovi předáno komuniké ze čtverce 612.

Ve stejném okamžiku ho začaly vysílat všechny mezinárodní komunikační prostředky.

Jeho text byl následující:

„My, členové Mezinárodní polární expedice jsme se jednohlasně rozhodli, že:

1. Upíráme právo všem národům, ať už jsou bohaté nebo chudé, požadovat pro své obohacení i ten nejmenší fragment zlata z Koule a jejích doplňků.

2. Navrhujeme, pokud to bude lidstvu prospěšné, aby byla vytvořena mezinárodní měna a zaručena tímto zlatem, za podmínky, že zůstane tam, kde je. Přihlížíme k tomu, že bude stejně užitečné pod kilometrem ledu, jako ve sklepích Mezinárodní banky.

3. Nepřiznáváme OSN jako politické organizaci právo rozhodovat — z hlediska lékařského a vědeckého — o osudu hibernovaného páru.

4. Nesvěříme tento pár žádnému národu zvlášť.

5. Dáváme k dispozici lidstvu veškerý souhrn vědeckých informací, nebo informací z jiných oblastí, které Expedice získá.

Zveme Forstera z Kolumbijské univerzity, Mojsejeva z Akademgorodku, Zabrece z Bělehradu, Van Houckena z Holandska, Hamana z Bejrútu a Lebeaua z Paříže, aby se okamžitě připojili k Expedici se vším potřebným vybavením pro oživovací proces.“

Bylo to, jako kdyby někdo šlápl do mraveniště OSN. Okna skleněného paláce se třásla až do posledního patra. Pakistánský delegát jménem všech hladovějících dětí vypálil vědcům potupný cejch za jejich pýchu, protože se chtějí povýšit nad lidstvo a sami se z něj vylučují. Mluvil o „diktatuře mozků“ a oznámil, že je to nepřijatelné a požádal o sankce.

Po vzrušené diskusi Valné shromáždění odhlasovalo okamžité nasazení bojových sil OSN tzv. Modrých baretů ve čtverci 612, aby jménem OSN zabraly vše, co se tam nachází.

O dvě hodiny později TV vysílač MPE 1 požádal o uvolnění mezinárodního kanálu a jeho žádosti bylo vyhověno. Všechny TV, ať už soukromé nebo státní, přerušily vysílání a okamžitě přepojily do Antarktidy. Na obrazovkách se objevila Hooverova tvář. Tvář tlustého člověka, která byla připravena kdykoliv se usmívat, ať byly emoce, které chtěla vyjádřit, jakékoliv. Ale vážnost jeho pohledu dala okamžitě zapomenout na jeho růžové tváře a na rusé vlasy, přičísnuté rukou. Řekl:

„Jsme otřeseni. Otřeseni, ale rozhodnuti!“ Otočil se doprava a pak doleva a dal znamení. Kamera ujela dozadu, aby mohla zabrat celek. Na obrazovce se objevili Leonovová, Rochefoux, Shanga a Lao Tchang. Postavili se Hooverovi po boku, dodávajíce mu jistotu svou přítomností. A za nimi se ve světle reflektorů objevily tváře vědců všech oborů a všech národností, kteří už několik měsíců bojovali s ledem, aby mu vyrvali jeho tajemství. Hoover pokračoval:

„Vidíte, jsme tady všichni. A všichni jsme rozhodnuti. Nikdy nedovolíme, aby se nějaká soukromá, národní nebo mezinárodní organizace ve jménu chtivosti zmocnila toho, na čem možná záleží prospěch a štěstí lidí ode dneška až do budoucnosti. Všech lidí, nejen některých, z té či oné kategorie.

Nedůvěřujeme OSN. Nemáme důvěru v Modré barety. Jestliže se pokusí uskutečnit výsadek ve čtverci 612, dopravíme do Šachty atomový reaktor a necháme ho vybuchnout…“

Chvilku zůstal bez pohybu, tichý, aby nechal divákům čas uvědomit si rozsah takového rozhodnutí. Pak ustoupil a předal slovo Leonovové.

Třásla se jí brada. Otevřela ústa, ale nemohla promluvit. Velká Hooverova ruka se jí položila na rameno. Leonovová zavřela oči, zhluboka se nadechla a trochu se uklidnila.

„Chceme tady pracovat pro lidi:“ řekla. „Je snadné nám v tom zabránit. Nemáme ani jeden šroubek, ani drobeček chleba, který by nám sem neposlala nějaká země. Stačí nám přerušit zásobování.

Nebo prostě projevit zlou vůli. Náš úspěch byl až do dnešního dne výsledkem koncentrovaného úsilí a nezaujatosti států. Je třeba v tomto úsilí pokračovat se stejnou intenzitou. Vy, kteří nás posloucháte, tím můžete jen získat. Já se neobracím k vládám a politikům. Obracím se na muže, na ženy, na všechny lidi. Napište hlavám svých států, ministrům, sovětům. Napište okamžitě, napište všichni! Ještě můžete všechno zachránit!“ Potila se. Kamera ji zabírala zblízka. Bylo vidět, jak se jí na obličeji perlí pot.

Na obrazovce se objevila ruka a podala jí papírový kapesník.

Vzala si ho a osušila si jím čelo a nos. Pak pokračovala:

„Jestli se budeme muset bránit, nevzdáme se. Neumíme si představit následky takového rozhodnutí, které/J)y mohly uvrhnout svět do nenapravitelného neštěstí. Ale jestli budeme přinuceni odejít, nenecháme za sebou nic.“ Otočila se a přitiskla si kapesník k očím. Plakala.

Takřka všude, kde byla televize státním monopolem, bylo vysílání výzvy vědců před koncem přerušeno. Ale během následujících dvanácti hodin TV vysílač MPE 1 nepřestal bombardovat satelit Trio nahranými projevy Hoovera a Leonovové. A Trio, vědecký objekt, dokonale prostý jakéhokoliv názoru je předával dvanáct hodin svým souputníkům, kteří obklopovali celou zeměkouli. Téměř dvě třetiny těchto satelitů vysílaly tak silně, že mohly být zachycovány soukromými přijímači. Pokaždé, když přenos začal, Překladatelka ho překládala do různých jazyků.

A na konci se vždycky objevil obraz obou bytostí z minulosti, v celé jejich kráse a nepohnutém čekání, tak, jak je televize ukázala poprvé.

Vysílání překrylo ostatní programy, způsobilo zmatek a skončilo tím, že se rozpadlo a že bylo pochopeno těmi, kteří ho chtěli pochopit.

Za necelých šestnáct hodin, které pak následovaly, všechny poštovní úřady světa byly doslova ucpány. V těch nejmenších vesničkách, a bylo jedno, jestli v Auvergne nebo v Belučistánu, poštovní schránky přetékaly dopisy. Když poštovní centra shromáždila poštovní pytle, třídicí sály se naplnily až po střechy.

Směrem dolů po poštovním žebříčku byla záplava úplná. Státní úřady a soukromé organizace odmítly poštu přepravovat. Ale nebylo nutné dopisy číst. Jejich počet vypovídalo jejich obsahu.

Poprvé lidé manifestovali společnou vůli, která překročila jejich jazyk, hranice, rozdíly, zřízení. Žádná vláda na světě se nemohla postavit takové síle. Delegáti OSN dostali nové instrukce.

Návrh byl odhlasován s nadšením a jednohlasně. Anuloval rozhodnutí o vyslání Modrých baretů a vyjádřil důvěru národů vědcům z MPE, aby jednali jménem… atd.… aby podřídili výzkum… atd.… bratrství národů… atd., z přítomnosti a minulosti, tečka.

VĚDCI, na které se obracela výzva, přiletěli do čtverce 612 se svými týmy a s potřebným vybavením.

Na doporučení doktora Lebeaua postavili tesaři oživovací sál přímo v Kouli, pod Vajíčkem. Před těmi, kteří nesli odpovědnost za celou operaci, stál vážný problém: kým začít, mužem, nebo ženou?

V prvním případě na sebe vezmou velké riziko. Něco jako „vyzkoušet si to.“ Naopak ten, kdo přijde na řadu jako druhý, může počítat s jejich zkušeností. Museli tedy začít tím, kdo nebyl tak důležitý. Jenže který z nich to byl?

Pro Araba pochybnost neexistovala: jediný, kdo byl důležitý, byl muž. Pro Američana hrál roli jeho ohled k ženě, pro ni stálo za to riskovat mužův život. Holanďan vyhraněný názor neměl a Jugoslávec s Francouzem, ačkoliv by se tomu veřejně bránili, se klonili spíš na stranu mužského pohlaví.

„Drazí kolegové,“ řekl Lebeau během jedné schůzky, „víte stejně dobře jako já, že mužský mozek je objemově a váhově větší než mozek ženský. Jestli nás tedy zajímá mozek, zdá se mi, že si musíme nechat mužský mozek pro druhý pokus. Ale osobně,“ dodal s úsměvem, „když jsem viděl tu ženu, přikláním se k myšlence, že taková krása je důležitější než velikost mozku.“

„Nemáme důvod,“ řekl Mojsejev, „dávat někomu přednost. Oba mají stejná práva. Navrhuji, abychom vytvořili dva týmy a abychom ve stejnou dobu pracovali s oběma.“ Bylo to sice spravedlivé, ale nemožné. Nebylo dost místa, dost materiálu. A znalosti všech' Šesti vědců byly nutné v případě, kdyby došlo ke složité situaci.

Co se týče Lebeauových důvodů, platily pro mozky dnešních lidí. Ale kdo mohl zaručit, že v době, ze které obě bytosti přicházely, existovaly rozdíly v objemu a váze? A pokud existovaly, co když ženský mozek byl naopak významnější? Zlaté masky, které kryly obě hlavy, nedovolovaly ani přibližné srovnání jejich objemu, ani dedukci jejich vnitřního obsahu…

Holanďan Van Houcke byl pozoruhodný specialista na hibernaci lachtanů. Už dvanáct let jednoho lachtana udržoval ve zmrazeném stavu. Ohříval ho a probouzel každé jaro, počastoval ho několika rybami, a jakmile je strávil, znovu ho nechával zmrazit.

Ale kromě své specializace se choval velmi naivně. Svěřil novinářům nejistoty svých kolegů a požádal je o radu.

Prostřednictvím satelitu Trio předložili šťastní novináři problém světové veřejnosti a zeptali se takto:

„Kým tedy začít? Mužem, nebo ženou?“

Hoover konečně dostal svou kombinézu. Okamžitě si ji oblékl a sestoupil do Vajíčka. Zmizel v ledovém oparu, a když se z něj znovu vynořil, požádal Radu, aby se sešla s týmem oživovatelů.

„Musíme se rychle rozhodnout,“ řekl. „Héliové bloky se zmenšují…Mechanismus, který je ochlazuje, pracuje dál, ale náš průnik do Vajíčka snížil jeho kapacitu. Jestli dovolíte, rád bych vám řekl svůj názor. Prohlédl jsem si je oba, muže i ženu… Bože, jak je krásná. Ale to teď není důležité. Ale zdála se mi být v lepším stavu. Muži se na hrudi a na několika dalších částech těla objevují lehké poruchy v barvě pokožky, což mohou být známky epidermálních poruch. Možná to vůbec nic není. Ale myslím si, upřímně říkám, je to dojem a ne přesvědčení — že žena je v lepším stavu než muž, že je schopnější snést naše malé omyly, pokud se jich dopustíme. Vy jste lékaři. Znovu se na ně podívejte, prohlédněte si muže z hlediska toho, co jsem vám právě řekl, a sami se rozhodněte. Ale podle mého názoru musíte začít s ženou.“

Ani nemuseli sestupovat do Vajíčka. Někým začít museli. Připojili se tedy k Hooverovu názoru.

A tak v době, kdy dohady veřejnosti byly čím dál tím vzrušenější, kdy mužská a ženská polovina lidstva, se postavila jedna proti druhé, kdy ve všech rodinách a mezi všemi páry docházelo k hádkám, kdy studenti a studentky spolu sváděli boje, šest vědců se rozhodlo začít ženou. Jak mohli vědět, že se svým výběrem dopouštějí tragického omylu? Kdyby bývali byli začali mužem, všechno by se vyvíjelo jinak.

Namířili na levý blok vzduchovou trubici a začali na něj vypouštět vzduch o teplotě minus 32 stupňů. Héliový blok se v několika minutách vstřebal. Z pevného stavu se rovnou proměnil v plynné skupenství a zmizel, nechávaje na podstavci nedotčenou ženu. Čtyři muži v kombinézách, kteří na ni hleděli, se zachvěli. Zdálo se jim, že když teď leží nahá na kovovém podstavci, zahalená jen do vířící mlhy, musí jí být smrtelné chladno.

I když se už podstatně ohřála. Byl mezi nimi i Simon. Lebeau ho požádal, aby se vzhledem ke svým znalostem polární problematiky, Koule, Vajíčka a lidského páru připojil ke skupině oživovatelů.

Obešel podstavec. V astronautických rukavicích nešikovně držel velké nůžky. Na Lebeaův pokyn je vzal do obou rukou, naklonil se dopředu a přestřihl kovovou trubici, která spojovala zlatou masku s podstavem. Lebeau se s nesmírnou opatrností pokusil masku zvednout. Ani se nepohnula. Vypadalo to, jako by byla nějak s hlavou spojená, ačkoliv ji od ní oddělovala skoro centimetrová škvíra.

Lebeau se narovnal, dal znamení a zamíří ke zlatému, schodišti. Ostatní ho následovali.

Už nesměli déle zůstávat. Chlad pronikl až do jejich ochranných kombinéz. Ženu s sebou odnést nemohli. Při teplotě, v níž se stále nacházela, riskovali, že by mohla prasknout jako sklo. Vzduchová trubice, řízená rádiem z oživovacího sálu, pokračovala v pomalém pohybu nad ženiným tělem a ohřívala ho proudem teplejšího vzduchu až do teploty minus 20 stupňů.

O několik hodin později sestoupili čtyři muži znovu dolů. Synchronizovanými pohyby zastrčili ruce v rukavicích pod ženino tělo a sundali ho z podstavce. Lebeau se obával, aby nebylo přimrzlé, ale šlo to hladce. Bylo jen ztuhlé jako socha. Čtyři páry rukou ho zvedly do výše ramen. Pak se muži vydali na cestu. Báli se, aby nezakopli. Prachový sníh jim vířil kolem lýtek a čeřil se před nimi jako voda. Ve svých napůl nestvůrných a napůl groteskních kombinézách připomínali nějaké nestvůry z noční můry, které si odnášejí mlhou spící ženu do jiného světa. Vystoupili po zlatém schodišti a vyšli ven, do světla.

Technici stáhli vzduchovou trubici. Průhledný blok, ve kterém ležel muž a který se během operace hodně zmenšil, přestal tát.,

Čtyři muži vešli do operačního sálu, položili ženu na oživovací stůl a připoutali ji k němu.

Od téhle chvíle už nemohlo nic zastavit osudné události.

NA POYRCHU bylo ústí Šachty obestavěno budovou, postavenou z obrovských ledových bloků, které k sobě svou vlastní vahou přimrzly. Uzavírala ji těžká posuvná vrata. Uvnitř bylo větrací zařízení, retranslační stanice televize, telefonní ústředna.

Překladatelka trafostanice vysokého napětí a světla, motory výtahů a jejich nástupní stanice, bezpečnostní akumulační baterie na suchou elektrolýzu.

Před výtahovými dveřmi se Rochefoux postavil čelem ke smečce novinářů. Dveře zamkl a klíč si strčil do kapsy. Novináři ostře protestovali v mnoha jazycích. Rochefoux jim s úsměvem oznámil, že vejít není možné. Kromě lékařského personálu nemá nikdo, ani on sám, právo vstoupit do operačního sálu.

Podařilo se mu je uklidnit slibem, že všechno uvidí prostřednictvím vnitřního televizního okruhu na velké obrazovce Konferenčního sálu.

Simon a šest dalších lékařů, oblečených ve světlezelené oděvy, vlasy přikryté chirurgickou čapkou, dolní části obličejů zahalené rouškou, obutých do plátěných návleků, ruce navlečené do lastexových rukavic, stálo kolem stolu. Vyhřívaná přikrývka halila ženino tělo až k bradě. Tvář jí stále zakrývala zlatá maska. V přikrývce byly otvory, z nichž vycházely mnohobarevné dráty, spojující měřící přístroje s nejrůznějšími elektrodami, čidly, objímkami a baňkami, které byly rozmístěny po celém ženině těle.

Devět techniků, oblečených do žlutých blůz a v chirurgických maskách, nespouštělo oči z kontrolních obrazovek. Čtyři sestry a tři ošetřovatelé v modrém byli k dispozici každému lékaři, připravení okamžitě uposlechnout jejich příkazů.

Lebeau, který byl k poznání jen díky svému hustému obočí, se naklonil nad stůl a znovu se pokusil zvednout masku. Ta se tentokrát pohnula, ale zdálo se, že je někde ve středu upevněná.

„Teplota?“ zeptal se Lebeau.

Muž ve žlutém odpověděl:

„Plus pět.“

„Ventilátor…“

Žena v modrém mu podala ohebnou hadici. Lebeau ji zastrčil mezi masku a bradu.

„Tlak sto gramů, teplota plus patnáct.“

Jeden z mužů ve žlutém otočil dvěma knoflíky a zopakoval hodnoty.

„Začněte;“ řekl Lebeau.

Ozvalo se tiché syčení. Vzduch o teplotě plus 15 stupňů proudil mezi masku a ženinu tvář. Lebeau se narovnal a podíval se na své kolegy. Jeho pohled byl vážný, hraničící se znepokojením.

Žena v modrém mu buničinou osušila spánky, na nichž se perlil pot.

„Zkuste to!“ řekl Forster.

„Za chvilku,“ odpověděl Lebeau. „Pozor na znamení… Teď!“

Byly to nekonečné minuty. Dvacet tři mužů a žen přítomných v sále vestoje čekalo. Slyšeli, jak jim buší srdce a cítili váhu svých těl v lýtkách, která jim ztvrdla na kámen. Kamera č. 1, namířená na zlatou masku, přenášela její obrovský detail na velkou obrazovku. V Konferenčním sále panovalo naprosté ticho, takové, že by bývalo bylo slyšet spadnout špendlík. Ve vysílačkách se ozýval zrychlený dech lékařů pod rouškami a syčení vzduchu pod zlatou maskou.

„Kolik?“ zazněl Lebeauův hlas.

„Tři minuty sedmnáct sekund,“ odpověděl muž ve žlutém.

„Zkusím to,“ řekl Lebeau.

Znovu se sklonil k ženě, zasunul konečky prstů pod masku a lehce přitlačil na špičku brady.

Brada povolila. Ženina ústa, která nemohli vidět, musela být otevřená. Lebeau vzal masku do dvou prstů a znovu se ji pokusil pomaličku zvednout. Už na žádný odpor nenarazil.

Lebeau si vzdychl a pod hustým obočím se mu usmívaly oči.

Povlovným pohybem, beze spěchu, dál zvedal masku.

„Je to tak, jak jsme předpokládali,“ říkal přitom. „Maska má přívod vzduchu, nebo kyslíku. Žena měla nástavec v puse…“

Zvedl masku úplně a obrátil ji. Na místě, kde byla ústa, se nacházel výrůstek se zvýšeným okrajem z průhledného materiálu, podobný gumě.

„Vidíte?“ řekl Lebeau a ukázal kolegům vnitřek masky.

Ale nikdo si ho nevšímal. Všichni hleděli na OBLIČEJ.

ZE VŠEHO nejdřív jsem spatřil otevřená ústa. Tmavou díru otevřených úst a skoro průhlednou hradbu jemných zubů, jejichž okraje byly vidět nahoře i dole a jen kousíček přečnívaly nad okraj bledých rtů. Zachvěl jsem se. V nemocnici jsem vídal příliš mnoho takových otevřených úst, úst těl, která náhle opustil život a těla se proměnila v obyčejné maso, vydané napospas věčnosti.

Ale Mojsejev přiložil ruku pod tvou bradu, pomalu ti ústa zavřel, chvilku počkal a pak ruku odtáhl.

A tvá ústa zůstala zavřená…

JEJÍ zavřená ústa — perleťově lesklá chladem a nedostatkem krve — připomínala lem křehké lastury. Její víčka byla jako dva lístky, jimž linky'obočí a řas kreslily'kontury pozlaceným odstínem. Její nos byl malý a rovný a nosní dírky lehce vyklenuté a rozevřené.

Vlasy měly teple hnědý odstín a zdálo se, jako by je prostupovalo pozlacené světlo. Kolem hlavy se vinuly krátké kadeře, v nichž spalo slunce. Zakrývaly jí část čela a tváří, takže z uší byly vidět jen jejich lalůčky, jako okvětní lístky, schované mezi kučerami.

Mikrofon zachytil hluboký vzdech nějakého muže, s nímž si Překladatelka nevěděla rady. Haman se sklonil, rozhrnul dívčiny vlasy a začal jí na hlavu rozmisťovat elektrody encefalografu.

SKLEP Mezinárodního hotelu v Londýně — odolný proti A bombě, ale ne proti H bombě, proti bombardování, ale ne proti přímému zásahu — byl dostatečně pevný, aby uspokojil bohatou klientelu, která vyžadovala bezpečí spolu s komfortem. Byl dostatečně a viditelně opancéřovaný, takže budil důvěru, ačkoliv nemohl zajistit ochranu — nikdo a nic nemohlo nic á nikoho ochránit.

Sklep Mezinárodního hotelu v Londýně svou architekturou, izolovaností a betonem poskytoval ideální podmínky z hlediska akustiky, odhlučnění a ošklivosti, aby se stal „shaker.“

Tak se nazývaly rozlehlé sály, v nichž se scházeli mladí muži a mladé ženy všech stupňů bohatství a škály ducha, aby mohli tančit.

Muži a ženy, hnáni instinktem k novému zrození, se před porodem zavírali do teplých a pološerých placent, v nichž zmítáni hlasitým rytmem, ztráceli poslední zbytky předsudků a konvencí, které je ještě tu a tam pojily se společností, sexem a myšlením.

Sklep Mezinárodního hotelu v Londýně byl největší „shaker“ v Evropě. A také jeden z „nejdusnějších.“

Šest tisíc chlapců a děvčat. Jediný orchestr, ale dvanáct iontových, bezmembránových reproduktorů, pod jejichž zvukem se chvěl ve sklepě vzduch jako v tenorsaxofonu, A šéf Yuni, konferenciér, londýnský štráfek, nakrátko ostříhané vlasy, 16 let, brýle s čočkami tlustými jako lupa, jedno oko šilhavé, druhé vypoulené, Yuni, který přesvědčil administrativní radu hotelu, a sklep si pronajal. Ani jediný tón nedoléhal k hostům v hořejších patrech, kde spali a jedli. Ale někteří z nich občas sestupovali dolů, aby si zatančili, a vraceli se zpátky nadšení a vyděšení pohledem na mládí, ve stavu prvotního zrození. Yuni stál před klávesnicí sonorizátoru, pověšeném v aluminiovém pouzdře na zdi nad orchestrem, na uších „měl obrovská sluchátka a poslouchal veškerou hudbu a když našel něco, co „pálilo“, přepojil to do reproduktorů místo orchestru. Se zavřenýma očima poslouchal. V jednom uchu mu duněl hluk sklepa, v druhém dvě, tři, dvacet skladeb najednou.

Občas, aniž otevřel oči, vyrazil ostrý a dlouhý výkřik, který zapraskal jako rozpálený olej na fritovací pánvi. Náhle zeširoka otevřel oči, zastavil sonorizátor a vykřikl:

„Listen! Listen!“

Orchestr zmlkl. Šest tisíc zpocených těl najednou stálo na místě v úplném tichu. Zatímco si tanečníci jen pomalu uvědomovali, co se děje, Yuni pokračoval:

„News of the frozen girl!“

Pískot, nadávky, Drž hubu! Jdi se vycpat! Dej nám s ní pokoj!

Ať jde do háje!

Yuni, křikl:

„Poslouchejte, vy pitomci!“

Přepojil na BBC. Ve dvanácti reproduktorech se ozval hlasatelův kultivovaný hlas. Naplnil sklep obrovskou vibrací.

„Už podruhé vysíláme dokument, který jsme dostali ze čtverce 612. Je to určitě nejdůležitější zpráva dnešního dne…“

Praskání. Ticho. Do sklepa vstoupilo nebe s neuvěřitelně vzdáleným šelestem spousty bosých nohou, jdoucích nocí, ozvěna hvězd…

Potom Hooverův hlas. Udýchaný. Možná astma. Nebo srdce příliš obalené tukem a vzrušením.

„Tady MPE, čtverec 612. Hoover speeking. Jsem šťastný… velmi šťastný, že vám mohu přečíst komuniké, které jsem dostal z operačního sálu: Proces oživování na ženském objektu pokračuje normálně. Dnes, 17. listopadu ve 14.52 místního času začalo srdce mladé ženy znovu bít…“

Sklep explodoval řevem. Ale Yuniho hlas v sonorizátoru byl k hlasitější:

„Mlčte! Jste banda blbců! Copak to nechápete? Poslouchejte!“

Poslechli. Poslechli hlas, jako by to byla hudba. Bylo to silnější. Ticho. Hooverův hlas:

„… první údery srdce této ženy byly natočeny. Ozvaly se poprvé po 900 000 letech. Poslechněte si je!“

Tentokrát šest tisíc mladých lidí mlčelo. Yuni zavřel oči. Tvář mu zářila. Ve sluchátkách slyšel:

Ticho.

Tlumený zvuk: Bum… Jediný.

Ticho… Ticho… Ticho…

Bum…

Ticho… Ticho…

Bum…

Bum… Bum…

Bum… Bum… Bum, bum, bum…

Bubeník orchestru tiše odpověděl v kontrapunktu nohou. Pak přidal prsty. Yuni smíchal zvuk orchestru a rádiové vlny. K bušení bubnu a srdce se přidal kontrabas. Klarinet vykřikl dlooooouhou notou a pustil se do veselé improvizace. Šest elektrických kytar a dvanáct houslí s ocelovými strunami se odvázalo. Rytmus udeřil do sálu. Yuni vykřikl jako z minaretu: „She's awaaaake!“

Bum! Bum! Bum! Šest tisíc lidí zazpívalo:

„She's awake!.. She' s awake!“

Šest tisíc lidí zpívalo a tančilo v rytmu srdce, které se právě narodilo.

A tak se narodil wake — tanec probuzení. Ať ti, kteří chtějí tančit, tančí! Ať ti, kteří se chtějí probudit, ať se probudí!

NE, ONA se ještě neprobudila. Její oblá víčka zůstávala pořád sklopená nad nekonečným spánkem. Ale její srdce s klidnou sebejistotou tlouklo, plíce klidně dýchaly a teplota pomalu stoupala směrem k životu.

„Pozor!“ řekl Lebeau, nakloněný nad encefalografem. „Nepravidelný puls… Něco se jí zdá!“

Něco se jí zdálo! Sen ji doprovodil, schoulený, zmrzlý kdesi v její hlavě a teď se ohřál a začal rozkvétat. V jakých úžasných obrazech? Růžových, nebo černých? Byl to sen, nebo noční můra? Srdeční puls náhle stoupl z 30 na 45, krevní tlak se zvýšil, dýchání se zrychlilo a stalo se nepravidelným, teplota vystoupila na 36 stupňů.

„Pozor!“ řekl Lebeau. „Puls těsně před probuzením. Probudí se! Probouzí se! Sundejte kyslíkovou masku!“

Simon sundal inhalátor a podal ho jedné ošetřovatelce. Ženina víčka se zachvěla. Na jejich spodním okraji se objevila černá škvírka.

„Bude z nás mít strach!“ řekl Simon.

Strhl si chirurgickou masku, která mu zakrývala dolní část obličeje. Všichni ostatní ho napodobili.

Víčka se pomaličku zvedla. Objevily se neuvěřitelně velké oči.

Bělmo bylo velmi světlé, velmi čisté. Panenka široká, trochu zastíněná horním víčkem. Její barva byla barvou letního nočního nebe, posetého zlatými tečkami.

Oči hleděly bez pohybu na strop a určitě neviděly nic. Potom jakoby něco cvaklo, obočí se svraštilo, oči se pohnuly, zahleděly se a uviděly. Nejprve Simona, pak Mojsejeva, Lebeaua, ošetřovatelky, všechny. V ženině obličeji se objevil výraz úžasu. Pokusila se promluvit, otevřít ústa, ale nedokázala poručit svalům jazyka a krku. Vydala zvuk podobný chrapotu. Vyvinula nesmírné úsilí, aby aspoň trochu zvedla hlavu a aby se mohla rozhlédnout. Nechápala kde je, měla strach a nikdo jí v tuto chvíli nemohl pomoci. Mojsejev se na ni usmál, Simon se roztřásl vzrušením a Lebeau na ni začal velmi pomalu mluvit. Zarecitoval jí dva verše z Racina, ta nejharmoničtější slova, která se kdy v jakém jazyce zformovala: „Ariane, ma soeur, de quelle amour blessée…“

Byla to píseň slov, dokonala a utišující. Ale žena neposlouchala. Bylo vidět, jak ji zaplavuje hrůza. Ještě jednou se pokusila promluvit, ale bezvýsledně. Začala se jí třást brada. Zavřela víčka a hlava se jí zvrátila dozadu.

„Kyslík!“ přikázal Lebeau. „Tep?“

„Pravidelný. 52…,“ řekl muž ve žlutém.

„Omdlela,“ řekl Van Houcke. „Vyděsili jsme ji. Ale co čekala, že najde.“

„Umíte si představit vaši dceru, kdyby usnula a probudila se uprostřed kmene papuánských kouzelníků?“ zeptal se Forster.

Lékaři se dohodli, že využijí její mdloby, aby ji dopravili na povrch, kde pro ni byl připraven mnohem pohodlnější sál na ošetřovně. Zabalili ji do jakéhosi průsvitného, plastického kokonu s dvojitou izolační stěnou, do kterého byl vháněn vzduch pomocí pumpy. A čtyři muži ji odnesli k výtahu.

Všichni fotografové opustili Konferenční sál a vyběhli jí naproti. Novináři už stáli ve svých radiokabinách a telegrafovali na všechny světové strany, aby sdělili, co viděli i co neviděli.

Velká obrazovka ukazovala muže ve žlutém, jak si sundávají masky a odkládají přístroje. Lanson kameru vypnul a vysílání přepojil na jinou, která byla ve Vajíčku.

Leonovová náhle vstala.

„Podívejte se!“ zvolala a ukázala prstem na obrazovku. „Pane Lansone, zaměřte kameru na pravý podstavec!“

Obraz prázdného podstavce za lehkým závojem mlhy poskočil, zvětšil se a zaostřil. Bylo vidět, že jedna jeho strana chybí. Celá vodorovná stěna zajela do země a odhalila cosi jako kovové poličky, na nichž ležely předměty neznámých tvarů.

OPERAČNÍ sál byl prázdný a na ženině místě ležely na oživovacím stole předměty, nalezené v podstavci. Měly normální teplotu. Byla to „zavazadla'' spící cestovatelky.

Kolem stolu už nestáli lékaři, ale vědci, kteří se mohli díky svým specializacím pokusit pochopit funkci a použití těchto předmětů.

Leonovová vzala velmi opatrně do rukou něco, co se podobalo složeným šatům a rozložila to. Byl to čtverec něčeho, co nebyl ani papír ani látka. Mělo to oranžovou barvu se žlutými a červenými motivy. Absolutní chlad to dokonale konzervoval. Bylo to pružné, lehké, splývavé a zdálo se to být pevné. Podobných věcí tam bylo víc, lišily se jen barvami a velikostí. Nemělo to ani rukávy, ani nějaký otvor, ani knoflíky, ani špendlíky, ani nic na přivázání, prostě absolutně žádný prostředek, aby si to člověk mohl obléknout nebo si to nějak na sebe připevnit.

Vědci všechno zvážili, změřili, vyfotografovali, odebrali mikroskopické vzorky pro podrobnou analýzu a přešli k dalšímu předmětu.

Byla to krychle se zaoblenými rohy, s hranou dlouhou 22 cm. Na jedné z jejích stran byla dutá trubice, natažená v diagonále. Celé to bylo kompaktní, z pevného, lehkého, světlounce šedého materiálu. Fyzik Hoi-To vzal krychli do ruky, dlouze si ji prohlížel a pak se rozhlédl po ostatních předmětech.

Byla mezi nimi krabice bez víka, v níž byly srovnány osmihranné tyčinky různých barev. Hoi-To jednu vzal a zastrčil ji do duté trubice na krychli. Okamžitě se rozsvítila.

A vzdychla…

Hoi-To se pousmál. Jeho jemné ruce položily krychli na bílý stůl.

A předmět najednou promluvil. Ženský hlas cosi potichu říkal v neznámém jazyce. Začala hrát hudba, podobající se dechu větru v lese plném ptáků, doprovázeném zvukem harfy. A na vnitřní straně krychle, jako by byl promítaný zevnitř, se objevil obraz mluvící ženy. Podobala se té, kterou našli ve Vajíčku, ale nebyla to ona. Usmála se a její obličej vystřídal obraz zvláštního květu, který se rozplynul do pulsující barvy. Hlas ženy mluvil dál. Nebyla to píseň, nebyla to báseň, bylo to najednou jedno i druhé, bylo to prosté a přirozené, jako zurčení potoka nebo deště. A všechny stěny krychle se začaly rozsvěcovat, najednou nebo každá zvlášť a objevovaly se na nich obrazy — ruka, květ, pohlaví, pták, ňadro, obličej, předmět, který měnil tvar a barvu, tvar bez konkrétního předmětu, barva bez tvaru.

Všichni se dívali, poslouchali a na všechny to působilo. Bylo to neznámé, nečekané a hluboce se jich to dotýkalo, bylo to osobní, jako kdyby byl tento celek obrazů a zvuků zkomponován pro každého. jednotlivě, podle jeho tajných a hlubokých přání, navzdory všem bariérám a konvencím.

Hoover potřásl hlavou a odkašlal si.

„Zvláštní tranzistor,“ řekl. „Zastavte to.“

Hoi-To vytáhl z krychle tyčinku. Krychle zmlkla a zhasla.

Žena byla na ošetřovně, v pokoji, zahřátém na 30 stupňů.

Ležela opět nahá na úzké posteli.

Dva maséři jí masírovali svaly stehen. Jeden masíroval svaly čelistí. Ošetřovatelka jí přejížděla po krku infračerveným zářičem.

Van Houcke jí jemně hnětl břišní stěnu. Lékaři, ošetřovatelky a technici se v přetopeném pokoji potili. Ženiny prodlužující se mdloby je znervózňovaly. Dívali se, čekali a polohlasem si vyměňovali názory. Simon pohlédl na ženu, pak se podíval na ty, kteří ji obklopovali a dotýkali se jí. Sevřel ruce v pěst a stiskl zuby.

„Svaly reagují,“ řekl Van Houcke. „Jako kdyby byla při vědomí…“

Mojsejev přistoupil k čelu postele, sklonil se k ženě, nadzvedl jí jedno víčko, pak druhé…

„Je při vědomí“ oznámil. „Zavírá oči z vlastní vůle… Už není ani v bezvědomí, ani nespí.“

„Tak proč zavírá oči?“ zeptal se Forster.

Simon vybuchl:

„Protože se bojí! Jestli chcete, aby přestala mít strach, přestaňte se k ní chovat jako k pokusnému králíkovi!“ Gestem zametl pět lidí, shromážděných kolem postele. „Běžte pryč. Dejte jí pokoj!“ řekl.

Van Houcke začal protestovat. Lebeau řekl:

„Možná má pravdu… Dva roky pracoval s Périerem a věnoval se psychoterapii… Teď je možná kvalifikovanější než my… Běžte!

Všechno to sundejte!“ Mojsejev sundal elektrody encefalografu. Ošetřovatelky odstranily s těla zbývající dráty, které ženu omotávaly jako kořist v pavučině. Simon vzal prostěradlo, shrnuté v nohách postele, a jemně jím zakryl ženu až po bradu, nechávaje jí paže volné.

Na prostředníčku pravé ruky měla velký zlatý prsten, jehož kámen měl tvar jehlanu. Simon vzal do dlaní její druhou ruku a podržel ji, jako člověk drží ptáčka, kterého chce ohřát.

Lebeau nechal potichu odejít ošetřovatelky, maséry a techniky.

Pak si přisunul židli ke zdi, posadil se na ni a ukázal ostatním lékařům, aby udělali totéž. Van Houcke pokrčil rameny a odešel.

Simon si sedl, položil na postel obě ruce, které stále držely ženinu dlaň a začal mluvit. Velmi potichu, skoro šeptem. Velmi potichu, velmi vřele, velmi klidně, jako k nemocnému dítěti, k němuž se člověk musí dostat přes hrůzu utrpení a horečky.

„Jsme přátelé…,“ říkal. „Sice nerozumíte tomu, co vám povídám, ale rozumíte, že s vámi mluvím jako přítel… Jsme přátelé… Můžete otevřít oči… Můžete se na nás podívat… Nechceme vám ublížit… Všechno je v pořádku… I vy jste v pořádku… Můžete se probudit… Jsme vaši přátelé… Chceme, abyste byla šťastná… Máme vás rádi…“

Otevřela oči a podívala se na něj.

Dole zkoumali, vážili, měřili a fotografovali rozličné předměty, jejichž použití buď pochopili, nebo ne. Teď přišla řada na něco, co vypadalo jako rukavice se třemi prsty — palec, ukazováček a nejširší prst pro prostředníček, prsteníček a malíček dohromady.

Hoover předmět zvedl.

„Rukavice pro levou ruku,“ řekl a ukázal předmět směrem k nahrávací kameře.

Očima hledal pravou rukavici. Nebyla tam.

„Oprava,“ řekl. „Je to rukavice pro jednorukého.“ Strčil levou ryku do rukavice a chtěl skrčit prsty. Ukazováček zůstal napjatý, palec se zkřivil a tři zbývající, sevřené prsty se ohnuly do dlaně. Ozvala se přidušená rána, doprovázená zábleskem světla a zvukem a po ní se ozval výkřik. Rumun Ionescu, který pracoval naproti Hooverovi, vyletěl s rozpaženýma rukama a napjatýma nohama do vzduchu, jako by byl vymrštěn nějakou strašlivou silou a dopadl na přístroje, které roztříštil.

Užaslý Hoover zvedl ruku, aby se na rukavici podíval.

S pronikavým, tříštivým zvukem se rozletěla hořejší část protější stěny a kus stropu.

Dřív, než mu mohl spadnout na hlavu zbytek stropu, Hoover stačil reflexivně a na poslední chvíli narovnat prsty.

Vzduch přestal mít červenou barvu.

„Well now!…“ řekl Hoover. Přidržoval si levou ruku v rukavici, jako by to byla nějaká podivná a hrůzná věc.

Ruce se mu třásly.

„A weapon…,“ řekl.

A Překladatelka přeložila do sedmnácti jazyků:

„Zbraň…“

Žena znovu zavřela oči, ale tentokrát to nebylo strachem, ale vyčerpáním. Zdálo se, že ji přemohla nesmírná únava.

„Musíme jí dát najíst,“ řekl Lebeau. „Ale jak máme vědět, co ti lidé jedli?“

„Viděli jste dost, aby vám bylo jasné, že je to savec!“ odpověděl vztekle Simon. „MLÉKO!“ Náhle se odmlčel. Všichni zpozorněli: žena začala mluvit.

Její rty se pohybovaly. Mluvila slabounkým hlasem. Zmlkla. Začala znovu. Všichni kolem pochopili, že opakuje pořád tu samou větu. Otevřela oči a bylo to, jako by do pokoje spadla obloha. Podívala se na Simona a větu zopakovala. Když jí konečně došlo, že neexistuje žádný způsob, aby jí mohli porozumět, zmlkla.

Ošetřovatelka přinesla šálek teplého mléka. Simon ho vzal a jeho teplým dnem se jemně dotkl hřbetu ženiny ruky, která ležela na prostěradle.

Žena otevřela oči. Ošetřovatelka ji zvedla a podepřela. Žena si chtěl šálek vzít, ale svaly jejích jemných rukou dosud neměly potřebnou sílu. Simon jí šálek přidržel. Když ucítila vůni mléka, trhla sebou a na tváři se jí objevil úšklebek nechuti. Couvla. Rozhlédla se kolem a zopakovala svou větu. Viditelně něco hledala…

„Vodu! Chce vodu!“ vykřikl náhle Simon, který pochopil. Opravdu, chtěla vodu. Vypila skleničku a pak ještě polovinu další.

Když se znovu natáhla, Simon si položil ruku na hruď a pomalu řekl své jméno:

„Simon…“

Dvakrát opakoval slovo i gesto. S pohledem upřeným na Simona zvedla žena levou ruku, položila si ji na čelo a řekla:

„Eléa…“

A aniž z něj spustila oči, zopakovala gesto a řekla znovu:

„Eléa…“

MUŽI, kteří odnášeli Ionescovo tělo, měli pocit, že nesou kaučukový pytel plný kamínků a písku. Ionescu měl jen trochu krve kolem nosních dírek a v koutcích úst, ale všechny kosti měl rozdrcené a uvnitř těla z nich zbyla jenom kaše.

Od události už uplynulo několik dnů, ale Hoover se často přistihoval, jak pokradmu hledí na svou levou ruku a ohýbá tři prsty do dlaně, zatímco palec a ukazováček drží napjaté. Kdyby byla někde na dosah láhev bourbonu, popřípadě skotské nebo jakékoliv brandy, spěchal by z ní načerpat posilu, kterou tolik potřeboval. Musel vynaložit veškerý svůj optimismus, aby se vyrovnal s osudem, který z něj během několika týdnů udělal dvojnásobného zabijáka. Až do této chvíle samozřejmě nikoho nezabil a vlastně ani ne zajíce při lovu nebo kapra při rybolovu a dokonce ani mouchu či blechu.

Zbraň a zbylé neprozkoumané předměty byly opatrně uloženy zpátky do podstavce, v němž byly nalezeny. Společnost úkolů zrekonstruovala oživovací sál a technici opravili, co se dalo, ale několik přístrojů bylo zničeno úplně, a tak lékaři museli čekat, až je budou moci nahradit, aby mohli začít oživovací operaci na druhém obyvateli Vajíčka.

Žena — Eléa, protože to snad bylo její jméno — odmítala veškerou potravu. Sondou se jí pokusili dostat do žaludku trochu kaše.

Ale bránila se tak divoce, že ji museli svázat. Jenže jí nedokázali otevřít čelisti, a tak jí museli sondu zavést nosní dírkou. Ale sotva se jí kaše do žaludku dostala, vyzvracela ji.

Simon proti takovému násilí nejdřív protestoval, ale nakonec rezignoval. Výsledek mu dal za pravdu a prokázal, že to moc dobrá metoda není. A tak, zatímco jeho kolegové došli k závěru, že její trávící systém není schopný přijímat potravu současnosti a zkoušeli analyzovat vyzvracenou kaši v naději, že v ní najdou informace o žaludečních šťávách, opakoval si Simon jedinou otázku, která podle jeho názoru měla smysl:

„Jak, jak, jak KOMUNIKOVAT?“

Komunikovat, mluvit s ní, poslouchat ji a rozumět, vědět, co potřebuje. Jak, jak to udělat?

Ležela na zádech, ruce a nohy měla přivázané řemenem a už nereagovala. Nehýbala se a víčka znovu zavřela nad úžasnou oblohou svých očí. Zdálo se, že došla až na dno strachu a rezignace. Jehlou, zabodnutou v ohbí její pravé ruky, teklo pomalu do jejích žil vyživovací sérum z kapačky, pověšené nad postelí. Simon hleděl s nenávistí na toto hrozné, barbarské zařízení. Byl to však jediný způsob, jak zpomalit umírání hladem. Už nemohl. Bylo třeba…

Vyběhl z pokoje a pak i z ošetřovny.

Cesta, vysekaná v ledu, dvanáct metrů široká a tři sta metrů dlouhá, byla páteří MPE 2. Pojmenovali ji Amundsenova třída, na počest muže, který jako první dosáhl jižního pólu. Alespoň do dnešních dnů se věřilo, že byl první. Vpravo a vlevo se do cesty otvíraly dveře budov a ústily do ní krátké, spojovací uličky. Několik malých, nízkých vozíků, poháněných elektřinou, sloužilo podle potřeby k převážení materiálu. Simon vyskočil na jeden, který stál opuštěný před dveřmi ošetřovny a stiskl páčku. Vozík se dal s tichým bzukotem do pohybu. Připomínal velkou, předoucí kočku. Ale nejel rychleji než patnáctikilometrovou rychlostí. Simon seskočil na přemrzlý led a rozběhl se. Překladatelka byla až na konci Amundsenovy třídy, schovaná za zatáčkou.

Simon vběhl do jejího komplexu, otevřel šest dveří, než našel ty'správné, netrpělivým gestem odpověděl na: „Přejete si?“, až se konečně zastavil v úzké místnosti, jejíž zadní stěnu tvořil led, překrytý pěnovou gumou, umělou hmotou a potažený vlněnou látkou. Druhá stěna byla skleněná a další kovová. U ní byl panel a na něm mozaika číselníků, knoflíků, páček, kontrolních světel, mikrofonů, tlačítek, klapek. U panelu stálo sedadlo na kolečkách a na něm seděl turecký filolog Lukos. V jeho těle přístavního dělníka se skrývala geniální inteligence. I vsedě působil dojmem úžasné síly. Sedadlo mizelo pod horou svalů jeho zadku. Na první pohled vypadal, že by dokázal na zádech unést koně nebo vola, nebo oba najednou.

To on vymyslel mozek Překladatelky. Američané mu nevěřili, Evropané nemohli, Rusové nedůvěřovali, Japonci ho přijali a poskytli mu veškeré prostředky. Exemplář z MPE 2 byl v pořadí dvanáctý, který byl během tří let uveden do provozu, a nejlepší z nich. Překládal sedmnáct jazyků, ale sám Lukos jich znal desetkrát, možná dvacetkrát víc. Byl génius na jazyky jako Mozart na hudbu. U nového jazyka mu stačilo mít listinu, vzorek, který mu dovolil srovnávat, a pár hodin, aby pochopil gramatickou stavbu a prozkoumal slovní zásobu. Ale i on před Eléiným jazykem selhal.

Disponoval dvěma předměty, s nimiž pracoval a které teď ležely před ním: zpívající krychle a další předmět, ne větší, než brožovaná knížka. Na jedné z jeho plochých stran se vinula svítící páska, pokrytá pravidelnými čarami. Každá čára se skládala z řady znaku, které se podobaly písmu: Obrazy, viditelné ve třech dimenzích, představovaly lidi v pohybu, což jako celek připomínalo ilustrovanou knihu.

„Tak co?“ zeptal se Simon.

Lukos pokrčil rameny. Už dva dny promítal na nahrávací obrazovku Překladatelky skupiny znaku, které spolu zřejmě vůbec nesouvisely. Tato zvláštní řeč se zdála být složena z rozdílných slov, která se nikdy neopakovala.

„Je tady něco, co mi uniká,“ zamumlal Lukos. „A jí taky.“ Poklepal svou těžkou rukou na kov panelu a pak zastrčil jednu tyčinku do trubice hudební krychle. Tentokrát to byl mužský hlas, který začal mluvit — zpívat a objevil se mužský bezvousý obličej, se světlemodrýma očima a černými vlasy, spadajícími až na ramena.

„Řešení je možná tady,“ řekl Lukos. „Přístroj nahrál všechny tyčinky. Je jich 47. Každá obsahuje tisíce zvuků. Písmo má víc než 10 000 rozdílných slov, pokud to ovšem jsou slova!.. Až do Překladatelky zaregistruj u všechny znaky, musí je porovnat, jeden po druhém a pak po skupinách s každým zvukem a s každou skupinou zvuku, až najde obecné řešení, pravidlo, cestu, něco, čeho se chytíme. Pomůžu jí tím, že budu zkoumat jednotlivě hypotézy a budu je navrhovat k řešení. Ty obrazy nám oběma pomůžou…“

„Jak vám bude trvat dlouho, než dojdete k nějakému výsledku?“ zeptal se Simon s obavami.

„Možná několik dnu… Když budeme koktat, tak několik týdnu.“

„Ale to už bude mrtvá!“ vykřikl Simon. „Nebo se zblázní! Musí se vám to podařit hned! Dnes, zítra, za pár hodin! Pohněte tím svým přístrojem! Zmobilizujte celou základnu! Vždyť je tady techniků dost!“

Lukos se na něj podíval, jako by se díval Yehudi Menuhin na někoho, kdo by od něj chtěl, aby pohnul těmi svými stradivárkami a aby hrál rychleji prestissimo od Paganiniho.

„Můj přístroj dělá to, co umí,“ řekl. „Žádné techniky nepotřebuje. Má jich dost. Potřeboval by mozky…“

„Mozky? Na celém světě nenajdete místo, kde by jich bylo soustředěno víc než tady! Požádám, aby se okamžitě sešla Rada. Předložíte jí vaše problémy a…“

„To jsou malé mozky, pane doktore, úplně malé lidské mozky.

Potřebovaly by roky diskusí, aby se shodly na tom, jaký je smysl jedné čárky… Když říkám mozky, myslím na její mozek.“

Pohladil panel a dodal:

„A na jí podobné!“

TELEVIZNÍ vysílač MPE I vyslal nové S.O.S. Požádal o okamžitou spolupráci největších elektronických mozku světa.

Odpovědi přišly okamžitě odevšad. Všechny použitelné počítače byly dány k dispozici Lukosovi a jeho týmu. Jenomže ty, které v tu chvíli byly použitelné, nebyly pochopitelně ani největší ani nejlepší. Jakmile ty nejdůležitější počítače budou volné, mezi dvěma programy například, a nebudou-li mít nic lepšího na práci, udělají nemožné, atd. Sliby, sliby.

Simon dal do Eléina pokoje instalovat tři kamery. Jednu nechal zaostřit na ohbí ruky, do něhož byla vbodnutá jehla, kterou proudilo sérum poslední naděje, druhou namířil na obličej se zavřeným očima a propadlými tvářemi a třetí na znovu obnažené, tragicky pohublé ženino tělo.

Nechal tyto záběry poslat prostřednictvím TV vysílače MPE l k očím a uším lidstva. A promluvil k nim:

„Zemře,“ řekl. „Zemře, protože jí nerozumíme. Zemře hlady a my ji necháme zemřít, protože nerozumíme, když nám říká, čím ji máme krmit. Zemře, protože ti, kteří by nám mohli pomoci porozumět, se nemohou obejít bez svých vzácných počítačů, které se zabývají tím, že porovnávají pořizovací cenu šroubu s šestihrannou hlavou s cenou šroubu s osmihrannou hlavou, nebo vypočítávají plán prodej papírových kapesníků podle pohlaví, věku a barvy obyvatel! Podívejte, se na ni! Podívejte se dobře, protože ji už neuvidíte, zemře… My, lidé našeho století, jsme vynaložili obrovskou sílu, zmobilizovali jsme největší inteligenci našeho času, abychom ji vytrhli z jejího spánku pod ledovou krou, jen abychom ji zabili! Styďme se!“

Na chvilku se odmlčel a pomalu, přemáhaje dojetí, opakoval:

„Styďme se…“

John Gartner, generální ředitel Mezinárodní mechaniky a elektroniky, viděl vysílání během svého soukromého letu. Letěl z Detroitu do Bruselu. Právě dával instrukce svým spolupracovníkům, kteří ho doprovázeli, i těm, kteří poslouchali u svých přijímačů zakódovanou konverzaci. Ve 30 000 metrech přeletěl Azory. Snídal. Zrovna vysával brčkem žloutek vajíčka, uvařeného naměkko v průsvitném, sterilizovaném obalu. Pil k tomu pomerančový džus a whisky. Řekl:

„This boy is right. Styďme se, jestli nic neuděláme.“

A okamžitě dal příkaz, aby byly MPE dány k dispozici všechny velké počítače Trustu. V Americe jich bylo 7, v Evropě 9, 3 v Asii a 1 v Africe.

Jeho rozrušení spolupracovníci namítali, že takové rozhodnutí způsobí obrovský zmatek v oblasti firemních aktivit. Budou potřebovat několik měsíců, aby se z toho vzpamatovali. A některé ztráty už nebude možné nahradit nikdy.

„To se nedá nic dělat,“ řekl Gartner. „Styďme se, jestli nic neuděláme!“

Byl to muž a opravdu se styděl. Ale také to byl muž mocný a schopný obchodník. Postaral se, aby jeho rozhodnutí vešlo ve známost v celém světě, všemi prostředky a ihned. Výsledky byly následující:

V oblasti rozsahu aktivit způsobilo rozhodnutí generálního ředitele Mezinárodní mechaniky a elektroniky nárůst obchodu o 17 %.

V obchodním světě popularita a prodej výrobků MME spustily řetězovou reakci. Všechny velké světové trusty, vědecká střediska, univerzity, ministerstva a dokonce i Pentagon a Ruské balistické centrum oznámily v následujících hodinách Lukasovi, že jejich elektronické mozky mu jsou k dispozici. Ať si jen, pokud je to možné, pospíší.

To byla žádost zbytečná.

Všichni z čtverce 612 věděli, že bojují se smrtí. Eléa slábla z hodiny na hodinu. Pokusila se něco sníst, ale její žaludek potravu odmítl. A pořád opakovala stejnou řadu zvuků, která pravděpodobně vytvářela dvě, možná tři slova. Porozumět těmto slovům, to byl úkol, na němž pracovala veškerá elektronika celého světa.

Lukosovi se s úspěchem podařilo soustředit obrovskou sílu. Podle jeho pokynů byly všechny největší počítače spojeny na krátkých a zvukových vlnách se všemi existujícími satelity. Během několika hodin se největší služební mozky konkurenčních firem, znepřátelených vojenských generálních štábů, politických, opozičních nebo rasových ideologií spojily v jedinou nesmírnou inteligenci, která obtáčela celou Zemi i její nebe komunikační sítí a která celou svou nepředstavitelnou kapacitu podřídila miniaturnímu úkolu — porozumět třem slovům.

Aby bylo možné je pochopit, nejprve bylo nutno porozumět celému neznámému jazyku. Špinaví, vyčerpaní technici Překladatelky, s očima podlitýma krví od nevyspání, bojovali proti času a proti bezmoci. Neustále zásobovali okruhy Absolutního mozku problematikou, kterou už Překladatelka prozkoumala, i novými Lukosovými hypotézami. Lukosův geniální mozek jako by byl přímo napojen na svého obrovského partnera. Komunikoval s ním úžasnou rychlostí, kterou brzdily jen omezené výkony vysílačů a satelitů, na něž se vztekle rozčiloval. Byl přesvědčen, že by se bez nich dokázal obejít a že by s Absolutním mozkem mohl komunikovat přímo, bez zprostředkovatelů. Byla to víc než komunikace.

Obě tyto mimořádné inteligence, ta, která žila, i ta, která byla uměle vytvořená, si prostě rozuměly.

Simon nedočkavě běhal z Překladatelky do ošetřovny a z ošetřovny do Překladatelky, vztekal se na vyčerpané techniky, kteří ho posílali pryč, i na Lukose, který mu už neodpovídal.

Konečně nastal okamžik, kdy se náhle všechno vyjasnilo. Mezi miliardami kombinací našel Mozek jednu logickou, rychlostí světla z ní vyvodil závěry, zkombinoval je a vyzkoušel a během méně než sedmnácti sekund dodal Překladatelce všechna tajemství neznámého jazyka.

Pak přestal fungovat. Retranslační stanice přestaly vysílat, spojení byla přerušena, nervová síť, spletená kolem zeměkoule, se přetrhla a zmizela. Z Mozku zůstaly už jen na sobě nezávislé nervové uzliny, které se proměnily v to, čím byty předtím v počítače socialistické nebo kapitalistické, obchodní nebo vojenské, ve službách zájmů či nedůvěry.

Mezi čtyřmi aluminiovými stěnami velkého sálu Překladatelky panovalo absolutní ticho. Dva technici, kteří obsluhovali nahrávací aparaturu, hleděli na Lukose, jenž položil na platinový receptor malou cívku, na níž byla nahrána tři Eléina slova. Mikrofon je v jejím pokoji zachytil tak, jak je vyslovovala, slaběji a slaběji, méně častěji… V přístroji suše cvaklo. Simon, který se oběma rukama opíral O opěradlo Lukosova sedadla, řekl netrpělivě:

„No tak!“ Lukos zmáčkl přepínač a přístroj se rozjel. Cívka se sotva pootočila a už byla prázdná. Tiskárna se zastavila. Lukos natáhl ruku a utrhl lístek, na který Překladatelka v jedné mikrosekundě napsala překlad tajemství.

Jen tak tak se na něj stačil podívat, než mu ho Simon vytrhl z ruky:

Simon si přečetl francouzský překlad. Rozpačitě zvedl hlavu a podíval se na Lukose. Ten jen zavrtěl hlavou. Už si text stačil přečíst v albánštině, angličtině, němčině, arabštině…

Vzal si od Simona lístek zpátky a dočetl zbytek. Bylo to to samé. Stejná absurdita, přeložená do sedmnácti jazyků. Nedávalo to smysl ve španělštině, ani ruštině nebo v čínštině. Francouzsky to znamenalo:

Z JIDELNÍHO STROJE

Simon už ani neměl sílu promluvit nahlas.

„Vaše mozky…,“ řekl. Jeho hlas bylo sotva slyšet. „Vaše velké mozky… Na hovno!“

S hlavou sklopenou, s ohnutými zády se dovlekl k nejbližší stěně, klekl si, pak se natáhl, otočil se zády ke světlu a s nosem opřeným o aluminiovou zeď usnul.

Spal devět minut. Náhle se probudil a s výkřikem vstal:

„Lukosi!“

Lukos byl na svém místě a právě zásoboval Překladatelku texty, nalezenými ve čtecím předmětu a dešifroval překlad, který vycházel z tiskárny.

Byly to zlomky historie v překvapujícím stylu, odehrávající se ve světě tak zvláštním, že se zdál být výplodem fantazie.

„Lukosi!“ řekl Simon. „Copak jsme to všechno dělali jen pro nic a za nic?“

„Ne,“ odpověděl Lukos. „Podívejte se…“

Podal mu potištěný lístek.

„Je to text, není to nesmysl! Mozek nebyl idiot a já taky ne!

Jazyku porozuměl a Překladatelka ho dobře přizpůsobila. Vidíte, překládá… věrně… přesně…: z jídelního stroje.“

„Z jídelního stroje…“

„Určitě to něco znamená! Překladatelka přeložila slova, která něco znamenají! Nerozumíme jim, protože my jsme idioti.“

„Myslím… Myslím…,“ řekl Simon. „Poslyš…“

V naději, která se v něm znovu probudila, mu začal tykat jako bratrovi…

„Můžeš ten jazyk napojit na jednu z tvých dlouhých vln?“

„Žádná není volná…“

„Tak jednu uvolni. Nějaký jazyk vymaž!“

„Jaký?“

„To je jedno. Korejštinu, češtinu, švédštinu, francouzštinu!“

„Budou se vztekat!“

„Tak ať, tak ať, TAK AŤ! Myslíš, že teď je zrovna vhodný okamžik se tím trápit?“

„Ionescu!“

„Co?“

„Ionescu!.. Je mrtev… Byl tady jediný, kdo mluvil rumunsky.

Vymažu rumunštinu a použiju její vlnový rozsah.“

Lukos vstal a jeho sedačka zasténala blahem.

„Haló!“

Turecký obr zařval do interfonu.

„Haló, Hako!.. Spíš, nebo co, Pane Bože!“ Odpověděl mu ospalý hlas. Lukos mu dal instrukce v angličtině a pak se znovu obrátil k Simonovi.

„Za dvě minuty je to hotovo…“

Simon se vrhl ke dveřím. „Počkej!“ zavolal Lukos.

Otevřel skříň, s poličky vzal mikrovysílač a mikrofon do ucha, oboje v rumunských barvách, a podal je Simonovi.

„Vem si to. Pro ni…“

Simon si oba miniaturní přístroje vzal.

„Dej pozor,“ řekl Lukosovi, „aby jí ta tvoje proklatá mašinka nezačala řvát do ucha!“

„Slibuju,“ odpověděl Lukos. „Pohlídám to… Potichoučku, Jenom potichoučku…“

Vzal do svých rukou, tvrdých jako cihly, ruce toho, kdo se během těch společných hodin strašlivého úsilí stal jeho přítelem a jemně je stiskl.

„Slibuju… Už jdi…“

O pár minut později vstoupil Simon do Eléina pokoje. Předtím uvědomil Lebeaua a ten zase Hoovera a Leonovovou.

U Eléiny postele seděla ošetřovatelka a četla nějaký sentimentální román. Když viděla, že se otvírají dveře, vstala a dala Simonovi znamení, aby potichu vstoupil. Nasadila profesionální výraz a podívala se na Eléu. Ve skutečnosti jí byla lhostejná, v myšlenkách byla ještě u své knihy, u opuštěné ženy, jejíž víra se už potřetí rozpadla v nic a ona s ní krvácela a v duchu proklínala všechny muže, včetně toho, který právě vešel.

Simon se naklonil nad Eléu, jejíž tvář si i přes nedostatek potravy uchovala svou teplou barvu. Nosní dírky se zdály být průhledné. Oči byly zavřené. Dech jen nepatrně zvedal hruď.

Simon potichu zavolal její jméno:

„Eléo… Eléo…“

Víčka se lehce zachvěla. Dívka byla při vědomí a slyšela ho.

Vstoupila Leonovová a za ní Lebeau a Hoover, který nesl svazek fotografických zvětšenin. Už ode dveří je ukázal Simonovi.

Ten přikývl a opět přenesl svou pozornost na Eléu. Na modré prostěradlo, blízko vyhublého obličeje položil mikrofon — vysílač, pak odhrnul kadeř hedvábných vlasů a odhalil levé ucho, podobající se bledé květině a jemně zastrčil sluchátko do růžového stínu ušního otvoru.

Eléa chtěla reflexivně zavrtět hlavou a zbavit se nového mučení, ale vyčerpaně se vzdala.

Simon začal okamžitě mluvit, aby ji uklidnil. Velmi potichu řekl francouzsky:

„Rozumíte mi… Teď mi rozumíte?“ A v Eléině uchu zašeptal mužský hlas v jejím jazyce:

„… teď mi rozumíte… Rozumíte mi a já můžu rozumět vám…“

Ti, kteří se na ni dívali, viděli, jak se její dech zastavil a pak znovu začala dýchat. Leonovová, plná soucitu, přistoupila k posteli, vzala Eléu za ruku a začala na ni rusky mluvit v celé vroucnosti svého srdce.

Simon vzhlédl, podíval se na ni rozzlobenýma očima a ukázal, aby ustoupila. Leonovová ho trochu v rozpacích poslechla. Simon natáhl ruku k fotografiím a Hoover mu je podal.

V levém Eléině uchu bublal melodický potůček soucitu, který představoval ženský hlas a jemuž rozuměla, a v pravém uchu skákal jiný potok přes kameny. Pak bylo ticho. A zase mužský hlas:

„Můžete otevřít oči?… Můžete otevřít oči?… Zkuste to…“

Zmlkl. Všichni přítomní se na sebe podívali. Eléina víčka se chvěla.

„Zkuste to… Ještě… Jsme vaši přátelé… Odvahu…“

A oči se otevřely.

Ještě si na ně nezvykli. Nemohli si na ně zvyknout. Nikdy neviděli oči tak velké, tak hluboce modré. Trochu zbledly, už neměly modrou barvu letní noci, ale modrou barvu úsvitu, kdy noc končí a nebe je po bouři a vítr z něj vyhání všechny mraky. A zlaté rybičky v nich pluly dál.

„Podívejte se!.. Podívejte se!.. Kde je jídelní stroj?“ Před očima jí dvě ruce držely obrázek, pak ho nahradily jiným a dalším… Byly to obrázky předmětů, které důvěrně znala.

„Kde je jídelní stroj?… Kde je jídelní stroj?“

Jíst? Žít? Proč? K čemu to bude dobré?

„Podívejte se!.. Podívejte se!.. Kde je jídelní stroj?… Kde je jídelní stroj?“

Spát… Zapomenout… Umřít…

„Ne! Nezavírejte oči! Podívejte se! Ještě… Jsou to věci, které jsme našli s vámi… Jedna z nich musí být jídelní stroj. Podívejte se!.. Ukážu vám je ještě jednou… Až uvidíte jídelní stroj, zavřete oči a zase je otevřte…“

Při šesté fotografii zavřela oči a zase je otevřela.

„Rychle!“ řekl Simon.

Podal fotografii Hooverovi, který se vyřítil ven silou a rychlostí cyklónu.

Byl to jeden z předmětů, které ještě nebyly prozkoumány a který byl uložen v podstavci, vedle zbraně.

Je nutné rychle vysvětlit, co způsobilo potíže s pochopením a rozluštěním Eléina jazyka. Ve skutečnosti to nebyl jeden jazyk, ale dva: ženský a mužský. Jeden od druhého se absolutně lišily, a to jak v gramatice, tak i ve slovní zásobě. Samozřejmě, muži a ženy si vzájemně rozuměli, ale muži mluvili mužským jazykem, který měl podle potřeby vokální tvar mužský i ženský, a ženy mluvily ženským jazykem, který měl vokální tvar ženský i mužský. V písemné formě byl někdy používán mužský jazyk a jindy ženský, podle hodiny, nebo období, podle barvy, teploty, aktivity nebo klidu, podle hor nebo podle moře atd. A někdy se oba jazyky smíchaly. Je těžké dát příklad rozdílu mezi oběma jazyky, protože dva ekvivalentní termíny mohly být přeloženy jen jedním slovem. Muž třeba říkal: „trny na stonku, zvedajícím kalich,“ žena říkala: „korunní plátek zapadajícího slunce“ a oba tím mysleli růži. Ale je to příklad jen velmi přibližný, protože v době, kdy Eléa žila, růže neexistovala.

„Z JÍDELNÍHO stroje.“ Byla to opravdu tři slova, ale podle logiky Eléina jazyka to také bylo jedno slovo, které, by francouzští gramatikové mohli nazvat podstatným jménem, a které sloužilo k tomu, aby označovalo to co je produktem jídelního stroje. Tedy jídelní stroj byl stroj, který produkoval to, co se jí.

Položili ho na postel před Eléu, kterou posadili a podepřeli polštáři. Dali jí „oděv,“ který našli v podstavci, ale ona neměla sílu si ho obléci. Jedna ošetřovatelka jí chtěla natáhnout svetr, ale na Eléině tváři se objevil výraz takového odporu, že ji nechali být.

Zůstala nahá. Její hubené tělo s malými ňadry, která se zvedala vzhůru, se pyšnilo krásou skoro nadpřirozenou. Aby nenastydla, nařídil Simon v pokoji zvýšit teplotu. Hoover se potil jako kostka ledu na grilu. Už propotil svetr, ale i košile všech ostatních byly mokré. Jedna z ošetřovatelek jim rozdala bílé ručníky, aby si mohli otírat obličej. V pokoji byly instalovány kamery. Jedna z nich zabírala detail jídelního stroje. Byla to jakási zelená polokoule, s velkým množstvím barevných skvrn, uspořádaných do spirály, vedoucí od vrcholu až dolů a mající stovky nuancí všech barev spektra. Nahoře byl bílý knoflík. Spodek spočíval na podstavci ve tvaru válce. Celé to bylo velké a těžké asi jako půlka melounu.

Eléa zkusila zvednout levou ruku. Nedokázala to. Jedna z ošetřovatelek jí chtěla pomoci, ale Simon ji odstrčil a vzal Eléinu ruku do své.

Velký detail Simonovy ruky, podpírající Eléinu dlaň a vedoucí ji k polokouli jídelního stroje.

Velký detail Eléina obličeje. Očí.

Lanson se od nich nemohl odtrhnout. Vždycky se jedna nebo druhá z jeho kamer, poslušna jeho, napůl podvědomých impulsů, vracela k bezedné temnotě jejích očí, přicházejících z hlubiny času. Jejich obraz do televizních kanálu nepředával. Díval se na ně na kontrolním monitoru. Sám.

Eléina ruka se položila na vrchol polokoule. Simon ji vedl jako ptáčka. Nechyběla jí vůle, ale síla. Simon cítil, že chce jít vpřed, že to chce udělat. Vedla ho a on ji podpíral. Dlouhý prostřední prst se položil na bílý knoflík, pak se dotkl barevných skvrn, tu a tam, nahoře, dole, uprostřed…

Hoover si poznamenával sled barev na provlhlou obálku, kterou vyndal z kapsy', ale nevěděl, jak by měl rozlišit tři odstíny žluté, kterých se Eléa dotýkala. Vzdal to.

Eléin prst se vrátil k bílému knoflíku, položil se na něj, chtěl stisknout, ale nedokázal to. Simon to udělal za něj. Knoflík se nepatrně zamáčkl, ozvalo se tiché bzučení, pak se otevřel podstavec a z otvoru vyjel malý, zlatý, obdélníkový podnos. Leželo na něm pět kuliček z průhledné hmoty, vzdáleně připomínající růžovou barvu, a miniaturní zlatá vidlička se dvěma hroty.

Simon vidličku vzal a jednu kuličku na ni napíchl. Cítil lehký odpor, ale kulička pak povolila jako třešeň. Simon ji donesl k Eléiným rtům…

Dívka s námahou otevřela ústa. Dalo jí práci zase je za potravou zavřít. Neudělala žádný pohyb, který by připomínal žvýkání.

Přítomní si domysleli, že se jí kulička v puse rozpustila. Potom se jí na hubeném krku pohnul ohryzek nahoru a dolů.

Simon si osušil tvář a podal jí další kuličku.

O pár minut později Eléa všechno zopakovala, zase se dotkla nejrůznějších skvrn, tentokrát získala modré kuličky, spolykala je, chvilku si odpočinula a pak znovu použila stroj.

Neuvěřitelnou rychlostí se jí vracely síly. Zdálo se, že od stroje chce víc než jen jídlo: sílu okamžitě se dostat ze stavu absolutního vyčerpání. Pokaždé se dotkla různých skvrn, pokaždé dostala různý počet kuliček různých barev. Spolkla je, zapila vodou, hluboce se nadechla, odpočinula si a pokračovala dál. Všichni, kteří s ní byli v pokoji, i ti, kdož scénu sledovali na obrazovce v Konferenčním sále, viděli, jak se do ní doslova vrací život, jak její tělo rozkvétá, tváře se zakulacují, očím se vrací jejich původní barva.

Jídelní stroj byl stroj na jídlo. Ale možná to byl i léčivý stroj.

Vědci všech kategorií hořeli netrpělivostí. Viděli demonstraci dvou vzorků dávné civilizace: zbraně a jídelního stroje. A obojí je vzrušovalo. Hořeli nedočkavostí se na všechno Eléy vyptat a otevřít jídelní stroj, který nebyl nebezpečný.

Novináři, kterým Ionescova smrt poskytla senzaci pro všechny komunikační prostředky, spatřovali v Elée s pocity štěstí novou studnu neméně výjimečných informací, ale zato mnohem optimističtějších. Pořád se tu dělo něco nečekaného, černého i bílého.

Expedice byla pro novináře rozhodně skvělou příležitostí.

Konečně Eléa stroj odstrčila a rozhlédla se po lidech, kteří stáli kolem ní. Pokusila se promluvit. Bylo ji sotva slyšet. Začala znovu a konečně každý ve svém jazyce uslyšel její hlas:

„Rozumíte mi?“

„Oui. Yes. Da…“

Pokyvovali hlavami, ano, ano, ano, rozumíme…

„Kdo jste?“

„Přátelé,“ řekl Simon.

Ale Leonovová to už nemohla vydržet. Myslela na to, jak budou produkty jídelního stroje distribuovány chudákům a vyhladovělým dětem. Rychle se zeptala:

„Jak to funguje? Co dáváte dovnitř?“

Eléa se tvářila, že buď nerozumí, nebo že k ní otázky pronikly jen jako nějaké zvuky, vydávané dítětem. Sledovala svou vlastní nit myšlenek. Zeptala se:

„Měli jsme být v Úkrytu dva. Byla jsem sama?“

„Ne,“ Odpověděl Simon. „Byli jste dva, vy a jeden muž.“

„Kde je? Je mrtev?“

„Ne. Ještě jsme ho nepřivedli k životu. Začali jsme vámi.“ Eléa se na chvilku odmlčela. Zdálo se, že místo, aby ji ta zpráva potěšila, vyvolala v ní nějaké obavy.

Hluboce vzdychla a řekla:

„On je Coban. Já jsem Eléa.“

A znovu se zeptala:

„A vy… Kdo jste?“

A Simon žádnou jinou odpověď nenašel, než:

„Jsme přátelé…“

„Odkud jste?“

„Z celého světa.“

Zdálo se, že ji to překvapilo.

„Z celého světa? Já nerozumím. Jste z Gondawy?“

„Ne.“

„Z Enisorai?“

„Ne.“

„Odkud jste?“

„Já jsem z Francie, ona je z Ruska, on z Ameriky, támhleten je z Francie, tenhle z Holandska, ten…“

„Nerozumím… Teď je Mír?“

„Hm,“ řekl Hoover.

„Ne,“ řekla Leonovová. „Imperialisté…“

„Mlčte!“ nařídil Simon.

„Musíme se bránit proti…,“ pokračoval Hoover.

„Běžte pryč!“ řekl Simon. „Běžte! Nechte nás tady samotné, nás lékaře!“ Hoover se omluvil:

„Jsme hloupí… Promiňte… Ale já zůstanu…“

Simon se otočil zpátky k Elée.

„Co říkají, neznamená nic,“ řekl jí. „Ano, teď je Mír… Máme Mír. Jste v Míru. Nemáte se čeho bát“

Eléa hluboce, s úlevou vydechla. Ale s viditelnými obavami položila následující otázku:

„Máte zprávy… Zprávy o Velkých úkrytech? Vydržely?“ Simon odpověděl:

„Nevíme. Žádné zprávy nemáme.“

Pozorně se na něj zadívala, aby si byla jistá, že nelže. A Simon pochopil, že by jí nikdy lhát nedokázal.

Vyslovila jednu slabiku a potom se zarazila. Chtěla se na něco zeptat, ale neodvažovala se, protože měla strach z odpovědi.

Podívala se na všechny kolem a pak znovu na Simona.

A velmi pomalu se ho zeptala:

„Paikan?“

Následovalo krátké ticho a pak všem v uších cvaklo a ozval se neutrální hlas Překladatelky — nebyl to hlas ani mužský ani ženský — mluvil v sedmnácti jazycích na sedmnácti kanálech.

„Slovo Paikan nefiguruje ve slovníku, který mi byl naprogramován a nekoresponduje s žádnou logickou možností neologismů. Dovoluji si, předpokládat, že se jedná o jméno.“

Eléa to také slyšela ve svém jazyce.

„Samozřejmě, že je to jméno,“ řekla. „Kde je? Máte o něm zprávy?“

Simon se na ni vážně podíval.

„Nemáme o něm zprávy… Jak dlouho myslíte, že jste spala?

Znepokojeně na něj pohlédla.

„Několik dní?“

Znovu její pohled přeletěl po místnosti a po lidech, kteří ji obklopovali. Znovu si uvědomila změnu prostředí, jako při svém probuzení, onu neobyčejnost, noční můru. Ale nemohla se smířit s nepravděpodobným vysvětlením. Muselo v tom být něco jiného, pokusila se něčeho zachytit. „Jak dlouho jsem spala?… Týdny? Měsíce?“

Znovu se ozval neutrální hlas Překladatelky:

„Teď překládám jen velmi přibližně. Kromě pojmenování dne roku jsou všechna měření času, tak jak mně byl jejich význam naprogramován, velmi odlišná od našich. Jsou rovněž odlišná pro muže a ženy, odlišná pro počítání a pro běžný život, odlišná podle sézóny, spánku a stáří.“

„Déle… řekl Simon. „Mnohem déle… Spala jste…“

„Pozor, Simone!“ vykřikl Lebeau.

Simon se zarazil a okamžik soustředěně přemýšlel, s pohledem upřeným na Eléu. Potom se obrátil k Lebeauovi.

„Myslíte?“

„Bojím se,“ řekl Lebeau.

Znepokojená Eléa svou otázku zopakovala:

„Jak dlouho jsem spala?… Rozumíte mé otázce?… Chci vědět, jak dlouho jsem spala… Chci vědět…“

„My vám rozumíme,“ řekl Simon.

Zmlkla.

„„Spala jste…“

Lebeau ho znovu přerušil:

„Nesouhlasím…“

Položil dlaň na svůj mikrofon, aby se jeho slova nedostala k Překladatelce a jejich překlad k uším Eléy.

„Způsobíte jí hrozný šok. Bude lepší jí říct, že….“

Simon se mračil. Svraštil obočí a tvářil se tvrdohlavě.

„Já proti šokům nejsem,“ řekl, přikrývaje také svůj mikrofon rukou. „Psychoterapie dává přednost očistnému šoku před lží, která otravuje. A myslím si, že ona je teď dostatečně silná…“

„Chci vědět…,“ začala Eléa znovu.

„Spala jste 900 000 let“

S úžasem se na něj dívala. Ale Simon jí nenechal čas, aby o tom mohla přemýšlet.

„Muže se Vám to zdát mimořádné. A nám také. Ale je to pravda. Ošetřovatelka vám přečte zprávu naší Expedice, která vás našla hluboko pod povrchem jednoho ledového kontinentu, a také laboratorní zprávy, které rozdílnými metodami měřily čas, co jste tu strávila…“

Mluvil neosobním, školním, vojenským tónem a hlas Překladatelky se mu přizpůsobil. V Eléině levém uchu zněl klidně a neosobně.

„Takové trvání času se nedá přirovnat k trvání života člověka a dokonce ani k trvání jedné civilizace. Ze světa, v němž jste žila, nezůstalo nic. Dokonce ani jeho paměť. Je to, jako by vás někdo odvezl na druhý konec vesmíru. Musíte se s touhle myšlenkou smířit, přijmout fakta, přijmout svět, ve kterém jste se probudila a kde máte přátele…“

Ale ona ho už neslyšela. Odloučila se. Odloučila se od hlasu, který jí zněl v uchu, od tváře, která mluvila, od tváří, které se na ni dívaly, od světa, jenž ji přijímal. Všechno se vzdálilo, smazalo, zmizelo. Zůstala jen ta hrůzná jistota — věděla, že jí nelžou — jistota hlubiny, do níž byla vržena, daleko od všeho, co tvořilo její život.

Daleko od…

„PAIKAN!“

Vykřikla to jméno, vztyčila se na posteli, nahá, nespoutaná, nádherná, napjatá jako ponásledované zvíře.

Ošetřovatelky a Simon se ji pokusili zadržet, ale ona jim vyklouzla, vyskočila z postele s novým výkřikem:

„PAIKAN!“

Běžela ke dveřím, odstrkujíc lékaře. Zabrec, který se ji pokusil chytit, dostal ránu loktem a pustil ji, plivaje krev. Hoovera odhodila na stěnu, Forstera, který k ní natahoval ruku, udeřila vší silou pěstí, takže si myslel, že mu zlomila ruku.

Novináři, kteří sledovali události v Konferenčním sále, se vyhrnuli na Amundsenovu třídu. Spatřili, jak se rozletěly dveře ošetřovny a Eléa vyběhla ven jako šílená, jako antilopa prchající před lvem, a utíkala rovně, přímo k nim. Neviděla je. Křičela něco, čemu nerozuměli. Zablikaly laserové blesky. Eléa prorazila řadu novinářů, srážejíc přitom tři muže s kamerami a běžela k východu. Než ji mohli zadržet, doběhla k němu právě ve chvíli, kdy se posuvná vrata otevřela, aby jimi mohl projet zásobovací snodog, řízený šoférem, zahaleným od hlavy až k patě.

Venku zuřila sněhová bouře, vítr fičel rychlostí 200 km za hodinu. Šílená beznadějí, oslepená, nahá, vyběhla Eléa do poryvů větru. Ten se do ní opřel s radostným řevem, zvedl ji a odnášel si ji ve svém náručí vstříc smrti.

Bránila se, našla rovnováhu, bušila do větru pěstmi a hlavou a rozpínala plíce k prasknutí, aby mohla křičet víc než on. Ale bouře jí vnikla do úst a výkřiky jí udusila v hrdle.

Eléa upadla.

Okamžik nato ji zvedli a odnesli dovnitř.

„Já jsem vám to říkal,“ obrátil se Lebeau k Simonovi s přísností, do níž se mísilo uspokojení nad tím, že měl pravdu.

Zamračený Simon hleděl na ošetřovatelky, které Eléu třely a masírovaly. Zamumlal:

„Paikan…“

„Musí být zamilovaná,“ řekla Leonovová.

Hoover se ušklíbl.

„Do muže, kterého opustila před 900000 lety!“

„Ona ho opustila včera,“ řekl Simon. „Spánek nemá trvání… A během krátké noci se mezi nimi vztyčila Věčnost.“

„Chudáček…,“ zašeptala Leonovová.

„Nemohl jsem to vědět,“ řekl potichu Simon.

„Chlapče,“ řekl mu Lebeau: „v medicíně člověk nemůže nevědět, musí předpokládat…“

VĚDĚL jsem to.

Díval jsem se ti na rty. Viděl jsem, jak se chvějí láskou, když jsi to jméno vyslovovala.

Tak jsem tě chtěl od něj oddělit, hned, surově, abys věděla, že je konec, že v hlubinách času po něm nezůstalo nic, ani zrnko prachu, už dávno tisíckrát odnesené přílivem či větrem, nic z něj a nic ze všeho ostatního, nic, nic… Že tvoje vzpomínky se upírají do prázdna. Do nicoty. Že za tebou je jen tma a že světlo a naděje a život jsou tady, v naší přítomnosti, u nás.

Tvoji minulost jsem usekl sekerou.

Ublížil jsem ti.

Ale ty jsi mi první rozdrtila srdce, když jsi vyslovila jeho jméno.

LÉKAŘI očekávali přinejmenším zápal plic nebo omrzliny.

Eléa neměla nic.… Žádný kašel, žádnou horečku, ani to nejmenší zarudnutí kůže.

Když se jí vrátilo vědomí, bylo na ní vidět, že překonala šok a přemohla emoce… Na tváři jí zůstal kamenný výraz absolutní lhostejnosti, podobající se výrazu odsouzence na doživotí, který vstupuje do cely a ví, že už z ní nikdy nevyjde. Věděla, že jí řekli pravdu. Přesto však chtěla mít důkazy. Požádala, aby jí přečetli zprávu Expedice. Ale když ji ošetřovatelka začala číst, Eléa ukázala rukou aby šla pryč a řekla:.

„Simon.“

Simon v pokoji nebyl.

Po jeho surovém zásahu, který skončil tak špatně, mu oživovatelé zakázali přístup do Eléina pokoje.

„Simon… Simon…,“ opakovala dívka.

Očima ho hledala po celé místnosti. Od okamžiku, kdy otevřela oči, vídala ho neustále kolem sebe, zvykla si na jeho tvář, na jeho hlas, na jeho opatrná gesta. V tomto neznámém světě, na konci teto hrůzné cesty, se pro ni stal něčím známým, oporou pro její ruku, břehem.

„Simon…“

„Myslím, Že nejlepší by bylo jít pro něj,“ řekl Mojsejev.

Simon přišel a začal číst. Pak papíry odložil a začal vyprávět.

Když došel k objevení hibernovaného páru, Eléa zvedla ruku, aby ho přerušila, a řekla:

„Já jsem Eléa, on je Coban. Je to největší vědec Gondawy. Bohdana je naše země.“

Na chvilku se odmlčela a pak dodala velmi potichu, že Překladatelka měla co dělat, aby jí rozuměla:

„Radši bych umřela v Gondawě…“

BĚHEM Eléina bezvědomí si Hoover vzal jídelní stroj a bez nejmenších skrupulí s ním manipuloval. Podobně jako všichni, kteří ho viděli fungovat, byl chtivý dovědět se, z jakých prvotních materiálů vyrábí různé druhy potravy, která za necelou hodinu dala napůl mrtvé Elée sílu prorazit davem lidí a vrhnout se do bouře.

Na hladkém povrchu polokoule a válce byl jen jediný možný záchytný bod, kterým se dalo objednávat a manipulovat — bílý knoflík nahoře.

Pod vyděšeným pohledem Leonovové do něj Hoover strkal, otáčel jím doleva, doprava, tahal ho nahoru, otáčel doprava, doleva…

A stalo se to, v co doufal, vrchní část polokoule se spolu s knoflíkem nadzvedla a odhalila vnitřek stroje.

Přístroj ležel na malém, sanitárním stolku a odkryl svá tajemství očím všech přítomných. Jenže to, co bylo uvnitř, bylo ještě tajemnější. Vnitřní část polokoule byla vyplněna naprosto nepochopitelným mechanismem, který se nepodobal žádnému mechanickému nebo elektronickému aparátu, ale připomínal spíš kovový model nervového systému. A hlavně V NĚM NIKDE. NEBYLO MÍSTO PRO NĚJAKÝ PRVOTNÍ MATERIÁL, rozložený třeba na zrnka, prach, nějaké kousíčky či tekutinu. Hoover stroj zvedl, zatřásl s ním, prohlédl si ho ze všech možných úhlů, posvítil si na změť nehybné kovové sítě a podal ho Rochefouxovi a Leonovové, kteří si ho také prohledli všemi způsoby, jakými je možné prohlížet si nějaký předmět, otevřený jako hodinky bez pouzdra.

Nebyla v něm ani stopa po minerálních solích, cukru, pepři, masu nebo rybách. Stroj viditelně, nelogicky, absurdně a evidentně vyráběl potravu z ničeho…

A vyráběl ji dál.

Hoover nasadil zpátky vrchní část polokoule, napodobil pohyby, které viděl dělat Eléu a došel ke stejnému výsledku: malý šuplík se otevřel a nabídl mu poživatelné kuličky. Tentokrát byly světle zelené. Hoover na okamžik zaváhal, pak si vzal zlatou vidličku, napíchl na ni kuličku a strčil si ji do úst. Čekal mimořádné překvapení, ale byl zklamán. Kulička neměla skoro žádnou chuť.

Ani nebyla nijak zvlášť příjemná. Chutnala jako svařené mléko, v němž jsou namočené kovové piliny. Hoover jednu kuličku nabídl Leonovové, ale ta ji odmítla.

„Udělal byste líp, kdybyste je dal analyzovat.“

Jejími ústy promluvil smysl pro skutečný vědecký výzkum.

Kuličky, zabalené do plastikové obálky, byly poslány do laboratoře k analýze.

První výsledky nepřinesly nic mimořádného. V kuličkách byly obsaženy proteiny, tuky, glukóza, rejstřík minerálních solí, vitaminy a mikrobiogenní prvky, přítomné v molekulách, podobajících se molekulám škrobu.

Potom přišlo další doplnění. Při podrobnější analýze objevili vědci několik obrovských molekul, které se téměř podobaly buňkám.

A pak další doplnění: tyto molekuly se rozmnožovaly!

Takže stroj vyráběl z ničeho nejen výživnou hmotu, ale hmotu analogickou s hmotou živou!

Bylo to neuvěřitelné a dalo se to jen těžko pochopit.

Jakmile Eléa souhlasila s tím, že bude odpovídat na otázky, tlačili se vědci v jejím pokoji, jen aby se dověděli, co a jak.

„Jak funguje jídelní stroj?“

„Viděli jste to.“

„Ale uvnitř?“

„Uvnitř vyrábí potravu.“

„Ale z čeho ji vyrábí?“

„Ze Všeho.“

„Ze Všeho? A co znamená to Všechno?“

„Vy to víte… Vyrábíte to také…“

„Všechno… Všechno… Neexistuje jiný název než Všechno?“

Eléa vyslovila tři slova.

Neosobní hlas Překladatelky:

„Slova, která byla právě vyslovena na kanálu jedenáct, nefigurují v slovní zásobě, která mi byla naprogramována. Přesto mohu analogicky navrhnout následující překlad: univerzální energie. Nebo možná: univerzální podstata. Nebo: univerzální život. Ale dva poslední termíny se mi zdají být poněkud abstraktní. První překlad je bezesporu nejbližší smyslu originálu. Možná by bylo přesnější zahrnout do tohoto překladu i oba následující.“

Energie! Stroj vyráběl hmotu z energie! Při současných znalostech vědy a techniky to nebylo možné připustit. Bylo třeba mobilizovat fantastické množství elektrické energie, aby se z ní získalo co? Neviditelná, nepohyblivá částice, která mizela okamžitě po svém objevení.

Takže tahle půlka melounu, která vypadala jako směšná, dětská hračka, vyráběla s nejdokonalejší jednoduchostí potravu z ničeho, tak, jak si kdo objednal.

Lebeau musel uklidňovat nedočkavé vědce, jejichž otázky zahltily mozek Překladatelky.

„Znáte mechanismus stroje?“

„Ne. Coban ho zná.“

„Aspoň obecně.“

„Jeho princip spočívá na všeobecné Zoranově rovnici…“

Eléa něco hledala očima, aby se mohla lépe vyjádřit. Spatřila Hoovera, který si dělal poznámky na okraj novin. Natáhla k němu ruku. Hoover jí podal noviny a propisovačku. Leonovová pohotově nahradila noviny blokem s prázdnými stránkami.

Eléa se levou rukou pokusila cosi napsat, nakreslit; narýsovat.

Nešlo jí to. Rozzlobila se. Odhodila propisovačku a obrátila se k jedné ošetřovatelce:

„Dejte mi vaši… vaši…“

Gestem napodobila, co u ní tolikrát viděla — přikládat rtěnku ke rtům. Překvapená ošetřovatelka jí rtěnku podala.

Eléa nakreslila tlustou, pevnou čárou na papír křivku, kterou vertikálně rozdělila a doplnila dvěma krátkými čarami. Podala papír Hooverovi.

„Tohle je Zoranova rovnice. Čte se dvěma způsoby. Jednak se čte slovy všech lidí a pak se čte v obecných matematických termínech.

„Můžete ji přečíst?“ zeptala se Leonovová.

„Můžu ji přečíst slovy všech lidí. Čte se takhle: Co neexistuje, existuje.“

„A tím,druhým způsobem?“

„Nevím. Coban to ví.“

VĚDCI z MPE, kteří se k tomu zavázali, předali vědcům v každém jednotlivém národě, těm, kteří věděli a byli schopni porozumět, všechno, co věděli oni sami a všechno, co doufali se ještě dovědět. Jazyk gonda se už studoval na početných univerzitách a celé lidstvo si uvědomovalo, že je jen krůček od převratných událostí. Spící muž mohl vysvětlit Zoranovu rovnici, která dovolí načerpat z univerzální energie to, do čeho bude možné obléknout všechny nahé a čím bude možné nakrmit všechny hladové. Už nebude docházet k žádným hrozným konfliktům kvůli základním surovinám, nebudou války kvůli naftě, žádné bitvy kvůli úrodným polím. Díky Zoranově rovnici Všechno poskytne všechno. Muž, který spí, se probudí a ukáže, co je třeba udělat, aby bída, hlad a lidské trápení navždy zmizely.

To byl zítřek. Operační sál byl obnoven, poslední přístroje právě dorazily a nahradily ty, které byly zničeny. Skupiny techniků usilovně pracovaly na tom, aby je daly na místo, a zapojily je.

Druhá oživovací operace mohla začít.

Bouře se vyčerpala. Vítr sice foukal pořád, ale v této zeměpisné šířce, nepřekročí-li jeho rychlost 150 km v hodině, je to jen přátelský vánek. Byla hluboká noc, nebe bylo čisté a mělo modrou, břidlicovou barvu. Červené slunce se drápalo na obzor.

Obrovské hvězdy, vybroušené větrem, štepovaly nebe.

Dva muži, kteří pracovali dlouho do noci, vystoupili z výtahu.

Byl to Brivaux a jeho asistent. Byli vyčerpaní. Pospíchali do postele. Vystoupili nahoru jako poslední. Dole už nezůstal nikdo.

Brivaux zamkl dveře výtahu. Vyšli z budovy, která měla stěny z ledu, a s nadávkami se vydali do větru.

V prázdné a tmavé budově se rozsvítil světelný bod. Za hromadou beden, z nichž technici vyndávali došlé přístroje, se vztyčil muž. Elektrická svítilna, kterou muž držel v ruce, se třásla. Skrýval se tam už více než hodinu, sledoval odchod posledních techniků a navzdory polárnímu oděvu mu chlad pronikl až na kost.

Došel k výtahu, vyndal z kapsy svazek klíčů a jeden po druhém je vyzkoušel. Nešlo mu to, příliš se třásl. Svlékl si rukavice, dýchal si na zkřehlé prsty, pak se rukama plácal po těle a několikrát na místě poposkočil. Krev znovu začala proudit.

Vrátil se k zámku a konečně našel správný klíč. Vstoupil do výtahu a stiskl knoflík pro sestup.

Na ošetřovně hleděl Simon na spící Eléu. Už ji prakticky neopouštěl. Jakmile se jen na chvilku vzdálil, hned ho hledala. K ledové lhostejnosti, do níž se uzavřela, se pojil i fyzický strach, který ji přepadal, zůstala-li o samotě.

Simon byl u ní a ona mohla spát. Ošetřovatelka, která měla službu, také spala na jednom ze dvou skládacích lehátek. Nad dveřmi svítilo modré světlo. V pološeru se Simon díval na spící Eléu. Její uvolněné paže ležely na pokrývce. Nakonec přistoupila na to, že si oblékla flanelové pyžamo, sice ošklivé, ale pohodlné.

Její dech byl klidný a pomalý, její tvář vážná. Simon se sklonil, přiblížil své rty k její jemné ruce s dlouhými prsty, skoro se jich dotkl, chvíli tak zůstal a pak se narovnal.

Přešel ke skládacímu lehátku, natáhl se na něj, přikryl se, šťastně vzdychl a usnul.

Muž vstoupil do oživovacího sálu, šel rovnou ke kovové skříni a otevřel ji. Na poličce tam ležela dokumentace. Prolistoval ji, vyndal několik stránek, ofotografoval je aparátem, který měl připevněný na rameně a vrátil je zpátky. Potom zamířil k monitoru průmyslové televize, jejíž kamera neustále sledovala vnitřek Vajíčka. Byla to nová kamera, senzitivní na infračervené záření, jejíž optika eliminovala mlhu. Muž velmi jasně viděl člověka, ležícího v héliovém bloku, a prázdný podstavec, na němž původně ležela Eléa. Jeho bok byl pořád otevřený a na poličkách tam byly seřazeny některé předměty, které Eléa nechtěla.

Muž otočil knoflíkem dálkového ovládání kamery. Na obrazovce se objevil detail otevřeného podstavce. Muž zaostřil a konečně získal obraz toho, co potřeboval: zbraně.

Spokojeně se usmál a přichystal se k sestupu do Vajíčka.

Věděl, že v něm panuje nebezpečný chlad. Nemohl si obstarat astronautickou kombinézu, a proto musel jednat velmi rychle.

Vyšel z operačního sálu. Vnitřek Koule se podobal kostře gigantického surrealistického ptáka, napůl utopené ve tmě a v nevědomí. Muž zakašlal, aby zahnal tíseň absolutního ticha.

Zvuk jeho kašle se v Kouli odrazil od kostry, rozpadl se v závěsech nosníků a opěrných sloupů na tisíc kusů a vrátil se k němu ze všech stran, v agresivní a pronikavé ozvěně.

Muž si rychle stáhl čepici na uši, krk si zamotal do tlusté šály, natáhl si kožešinové rukavice a začal sestupovat po zlatém schodišti. Elektrické zařízení mu umožňovalo zvednout dveře Vajíčka. Stiskl knoflík. Dveře se otevřely jako ulita. Muž vklouzl dovnitř a dveře se za ním zavřely.

Překvapila ho mlha, kterou mu infračervená kamera neukázala.

Světlo, jež stoupalo ze stojícího kruhu skrz průhlednou podlahu a závoj prachového, namodralého sněhu, zabarvovalo vnitřek neskutečným, modrým tónem. Muž opatrně sestupoval po schodišti, svítilnu v napřažené ruce před sebou. Kruh světla běžel před ním.

Muž cítil, jak se mu příšerný chlad zakusuje do kotníků, lýtek, kolen, stehen, břicha, hrudi, krku, hlavy…

Musel jednat rychle, rychle… Jeho pravá noha došlápla na podlahu pod sněhem. Potom druhá noha. Muž udělal krok doleva a poprvé se nadechl. Plíce mu okamžitě zmrzly a proměnily se v kámen. Chtěl křičet, otevřít ústa. Zmrzl mu jazyk a popraskaly zuby. Zorničky OČÍ mu ztvrdly a panenky vylezly ven, jako když rostou houby. Než umřel, měl muž ještě čas si uvědomit pěst chladu, která mu rozdrtila vnitřnosti a cítil, jak mu mrzne mozek. Upadl dopředu do namodralého sněhu. Když se dotkl země, se suchým prasknutím mu pukl nos. Sněhový prach se na okamžik zvedl v lehký, světélkující mrak a pak spadl zpátky a přikryl mužovo tělo.

Kameraman, který ráno přišel se zíváním do služby a podíval se na kontrolní monitor, byl překvapen, že namísto celkového pohledu na interiér Vajíčka našel detailní obraz zbraně.

„Nějakej pitomec si s tím hrál!“ řekl si. „Určitě elektrikáři! Až přijdou dolů, však já to Marceauovi vytmavím!“

Nadával dál a manipuloval dálkovým ovládáním, aby získal zpátky celkový záběr. A v dolní části obrazovky objevil ruku v rukavici s roztaženými prsty, vyčnívající ze sněhu.

Když muži, oblečení v astronautických kombinézách, vytahovali mrtvolu z jejího sněhového příkrovu, pravá ruka mrtvého, na konci otevřená jako k zavolání, se i přes jejich maximální opatrnost zlomila. Spadla na zem jako uschlá větev a roztříštila se na čtyři kusy.

„Je mi líto,“ řekl Rochefoux novinářům a fotografům, shromážděným v Konferenčním sále, „že vám musím oznámit smrt vašeho kamaráda Juana Fernandeze, fotografa z deníku Nacion z Buenos Aires. Tajně vnikl do Vajíčka, jistě proto, aby získal Cobanovy fotografie. Zima ho zabila dřív, než mohl udělat tři kroky. Je to příšerná smrt. Nechtěl bych vám zdůrazňovat, že musíte být opatrní. Neskrýváme před vámi nic. Naopak, v našem zájmu je, abyste věděli všechno a abyste informovali celý svět.

Prosím vás, neberte na sebe podobnou iniciativu, která je nejen nebezpečná, ale mohla by také způsobit vážné překážky na cestě k úspěchu operací, jejichž výsledek by mohl změnit osud lidstva.“ Ale telegram, předaný satelitem Trio, jim oznámil, že v deníku Nacion žádného Juana Fernandeze neznají a že nikdy nebyl členem jejich personálu.

A tak si vzpomněli na kameramanovo svědectví a na detail zbraně na kontrolním monitoru. Prohledali Fernandezův pokoj.

Našli v něm tři fotografické aparáty — americký, český a japonský, německý rádiový vysílač a italský revolver.

Vedoucí pracovníci MPE a oživovatelé se sešli za zavřenými dveřmi. Byli ohromeni.

„Je to určitě jeden z těch kreténů z nějaké tajné služby,“ řekl,“ Mojsejev. „Z jaké tajné služby? Já to nevím a vy také ne. Určitě se to nedovíme nikdy. Mají společnou stupiditu a neúspěšnost. Vynakládají neskutečnou hloupost, aby získali výsledky, jejichž hodnota se rovná mušímu trusu. Jediné, co se jim daří skvěle, je přivolávat katastrofy. Musíme se proti takovým krysám bránit.“

„Hm, hm… Il sont de ta merde!“ řekl Hoover francouzsky.

„V ruštině se to říká jinak,“ řekl Mojsejev, „ale podstata je stejná. Bohužel budu nucen použít méně expresívní a méně výstižná slova, což nemám moc rád, protože je to vyumělkované. Ale musíme se vyjadřovat takovými slovy, abychom…“

„No tak, no tak,“ přerušil ho Hoover. „Vy s tím teda naděláte! Ta mrtvola nás dožrala všechny stejně.“

„Jsem lékař,“ řekl Mojsejev. „A vy?… Vy jste co?“

„Chemik a elektronik. Ale co to s tím má co dělat? Jsou tady vědci ze všech oborů.“

„Ano,“ řekl Mojsejev. „Ale přesto máme něco společného, co je silnější, než naše rozdíly: potřeba VĚDĚT. Spisovatelé tomu říkají láska k vědě. Já tomu říkám zvědavost. Když je podložena inteligencí, je to největší kvalita člověka. Patříme ke všem vědeckým disciplínám. Ke všem národům, ke všem ideologiím. Vy nejste moc rád, že jsem ruský komunista. Já nejsem moc rád, že vy patříte mezi ubohé a hloupé kapitalistické imperialisty, spoutané vějičkou sociální minulosti, která zrovna odumírá. Ale já vím, a vy to víte také, že všechno tohle je zastíněno naší zvědavostí. Vy a já, my chceme vědět. Chceme znát všechna tajemství vesmíru, ta největší i ta nejmenší. A už víme s jistotou aspoň jednu věc, že zatímco člověk je úžasný, lidstvo je politováníhodné a že každý z nás, svým způsobem, pracujeme pro lidstvo. Co se můžeme dovědět tady, je fantastické. A co z toho můžeme získat pro dobro člověka, je nepředstavitelné. Ale jestli dovolíme našim národům zasáhnout s jejich obvyklou hloupostí, jestli necháme volnou ruku našim generálům, ministrům a špiónům, všechno bude ztraceno!“

„Je vidět,“ řekl Hoover, „že jste navštěvoval večerní marxistické kursy… Vždycky máte připravený nějaký ten projev. Ale samozřejmě, že máte pravdu. Jste můj bratr. A vy jste moje malá sestřička,“ dodal a plácl Leonovovou přes zadek.

„A vy jste tlusté, sprosté čuně!“ řekla Leonovová.

„Dovolte Evropě,“ vmísil se mezi ně Rochefoux, „aby se také ozvala. Máme zlato. To, které jsme museli odstranit když jsme se dobývali do Koule. Víc než dvacet tun. Za to si můžeme koupit zbraně a najmout profesionály.“

Afričan Shanga rychle vstal.

„Jsem proti žoldnéřům!“ řekl.

„Já taky,“ ozval se Němec Henckel. „Ale z jiných důvodů. Je mezi nimi spousta špiónů. Sami bychom měli zorganizovat vlastní policii a obranu. Chci říct obranu toho, co je v Kouli. Zbraně a hlavně Cobana. Dokud je tam dole, neriskujeme nic. Ale oživovací operace začnou brzo. Pokušení bude velké. Mohli by ho chtít unést dřív, než by předal své vědomosti nám všem. Neexistuje žádná země, která by nechtěla získat pro sebe výhodu toho, co obsahuje jeho mozek, Například USA.“

„Samozřejmě, samozřejmě,“ řekl Hoover.

„SSSR…“

Leonovová vyskočila:

„SSSR! Pořád jen SSSR! A proč?“ Co takhle Čína? Německo! Anglie! Francie!“

„No tohle…,“ řekl Rochefoux s úsměvem. „Třeba i Švýcarsko.“

„Samopaly, revolvery, miny,“ řekl Lukos. „Můžu je sehnat.“

„Já taky,“ řekl Henckel.

Ještě týž den odletěli do Evropy. Připojili se k nim Shanga a Hooverův asistent Garrett. Dohodli se, že zůstanou pořád spolu.

Loajalita, o níž ostatně nikdo nepochyboval, byla garantována jejjich přítomností.

S několika revolvery a loveckými puškami, které se našly na základně, byly zorganizovány hlídky, střežící ve dne v noci dveře výtahu a Eléin pokoj. Dva muži, technici nebo vědci, hlídkovali najednou. Jeden z „východu,“ druhý ze „západu.“ Toto opatření bylo schváleno jednomyslně a bez diskusí. Ve hře bylo příliš mnoho a nikdo se neodvažoval nikomu důvěřovat — ani ne sobě.

VAJÍČKO.

Dva reflektory proťaly mlhu.

Vzduchový rukáv zamířil na blok, v němž spočíval Coban.

Blok se propadl, deformoval, vstřebal, zmizel jako aureola.

V operačním sále prošli oživovatelé jeden po druhém vyrovnávací komorou, oblékli si aseptické blůzy a rukavice a zavázali si vlněné návleky.

Simon s nimi nebyl. Byl s Eléou v Konferenčním sále. Seděli sami dva na pódiu. Před nimi ležel na stole revolver, který Simon dostal. Simonův pohled neustále střežil obecenstvo. Byl připraven bránit Eléu proti komukoliv.

Před ní ležely na stole různé předměty z podstavce, o které požádala.

Byla klidná, ani se nepohnula. Kadeře jejích tmavých vlasů se zlatými odlesky připomínaly utišené moře. Vzala si na sebe „oděv,“ nalezený v podstavci. Přes boky si natáhla zlatohnědé čtverce této látky, která byla jemná, splývavá a těžká. Dosahovaly jí až na kolena a když šla, zakrývaly, odkrývaly a zase zakrývaly její nohy jako křídla, jako voda, odpařující se na slunci. Kolem těla si ovinula pás stejné barvy, který dával vyniknout tvarům jejího těla a ňadrům, pod látkou svobodným jako ptáci.

Všechno to drželo na jednom uzlu či sponě, na něčem, co bylo nějakým zázrakem svázané dohromady. Bylo to komplikované a současně i prosté a tak přirozené, že to vypadalo, jako by se s tím narodila, takže všichni, kdož seděli v sále, když vešla, měli najednou hrozný pocit, že mají na sobě pytle od mouky.

Eléa souhlasila s tím, že odpoví na všechny otázky. Bylo to první z pracovních setkání, které mělo seznámit lidi dneška s lidmi minulosti.

Eléina tvář byla strnulá a její oči se podobaly dveřím, otevřeným do noci. Mlčela. Její mlčení padlo na všechny přítomné a prodlužovalo se.

Hoover vydal hrozný, hrdelní zvuk.

„Zkrrrrrátka,“ řekl, „co kdybychom začali… Nejlepší by bylo začít od začátku! Co kdybyste nám nejdřív pověděla, kdo jste? Váš věk, povolání, rodinný stav a tak. Několika slovy…“

O tisíc metrů níž ztratil muž svou průhlednou skořápku a ohřál se na teplotu, která dovolovala, aby ho přemístili. Čtyři muži, oblečení v červených kombinézách, ve vysokých botách a kulovitých plastikových čepicích k němu pomalu mlhou došli a rozestavěli se kolem podstavce. U dveří do Vajíčka stáli dva muži se samopaly. Čtyři muži se v mlze sklonili, strčili pod nahého muže ruce v kožešinových, azbestových rukavicích a čekali.

V pracovním sále hleděl Forster pozorně na monitor. Muži byli připraveni. Forster zavelel:

„Be careful! Softly!.. One, two, three… Up!“

Ve čtyřech jazycích, ve stejném okamžiku došel příkaz do čtyř kulovitých masek. Čtyři muži se pomalu narovnali.

Pronikavý modrý záblesk, tisíckrát silnější než světlo reflektorů, se jim rozsvítil pod nohama, oslepil je, naplnil Vajíčko jako exploze, vytryskl otevřenými dveřmi, zaplnil Kouli a vyrazil Šachtou jako gejzír…

Pak vyhasl.

Nedoprovázel jej žádný zvuk. Bylo to jen světlo. Na podlaze Vajíčka už nebyl sníh modrý. Motor, který už věčnost vyráběl chlad a udržoval obě bytosti nedotčené, v okamžiku, kdy ho zbavili posledního důvodu jeho existence, se zastavil nebo zničil sebe sama.

„Jsem Eléa,“ řekla Eléa. „Moje číslo je 3-19-07-91. A tady je můj klíč…“

Natáhla pravou ruku, ohnula prsty, vztyčila prostředníček a obrátila ho k divákům, aby si mohli prohlédnout její prsten s kamenem ve tvaru komolého jehlanu.

Zdálo se, že váhá a pak se zeptala:

„Vy nemáte klíče?“

„Samozřejrně, že ano,“ odpověděl Simon. „Ale obávám se, že to není totéž…“

Vytáhl z kapsy svazek klíčů, zacinkal jím a položil ho před Eléu.

Podívala se na něj, aniž by se ho dotkla, a ve tváři se jí zračilo neporozumění a obavy. Pak udělala pohyb, který všichni v sále přečetli jako „konečně, to není důležité“, a pokračovala:

„Narodila jsem se v Úkrytu Páté Hloubky, dva roky po Třetí válce.“

„Co?“ zeptala se Leonovová.

„Jaké války?“

„Mezi kým?“

„Kde byla vaše země?“

„Kde byl nepřítel?“

Otázky přiletěly ze všech stran. Simon se rozčileně vztyčil. Eléa si s bolestnou grimasou přitiskla dlaně na uši a vytrhla si sluchátko.

„To je výborné! Báječné! To se vám povedlo!“ vykřikl Simon.

Natáhl k Elée svou otevřenou dlaň a ta mu na ni položila sluchátko.

Simon dal znamení Leonovové.

„Pojďte sem,“ řekl.

Léonovová vystoupila na pódium. Vzala ze země velký glóbus a postavila ho na stůl.

„Víte dobře, že Eléa neumí manipulovat izolátorem,“ řekl Simon vědcům. „Dostává všechny vaše otázky najednou! Víte to dobře! Upozornili jsme vás na to! Jestli nemůžete respektovat pravidla, budu muset jako odpovědný lékař podobné schůzky zakázat! Žádám vás, abyste za vás za všechny nechali mluvit madam Leonovovou, která položí první, otázky. Potom ji vystřídá další a tak podobně. Souhlasíte?“

„Máš pravdu, chlapče,“ souhlasil Hoover. „Jen do toho, jen do toho, ať ta milá holubička mluví za nás.“

Simon se otočil k Elée a podal jí na dlani sluchátko. Eléa se chvilku ani nepohnula, pak si ho vzala strčila si ho do ucha.

Muž ležel na operačním stole. Ještě byl nahý. Lékaři a technici v maskách se kolem něj točili, upevňovali na něj eletrody, zápěstní řemínky, svorky na paže a nohy, všechny kontakty, které ho spojovaly s přístroji. Pod pravou ruku, ještě ztuhlou jako železo, na jejímž prostředníčku byl stejný prsten, jaký měla Eléa, umístili podušku a zvedli ji. Van Houcke s opatrností kojící matky zabalil do vaty vztyčené pohlaví. I přes maximální opatrnost polámal pár krátkých chlupů. Holandsky zaklel. Překladatelka zmlkla.

„To nic není,“ řekl Zabrec, „to zase vyroste. Zatímco tohle…“

„Podívejte se!“ vykřikl najednou Mojsejev.

A ukázal na skvrnu na břišní stěně.

„A tady…“

Hruď.

„A tady…“

Sval levé paže.

„Do prdele!“ řekl Lebeau.

Eléa hleděla na glóbus a rozpačitě jím otáčela. Zdálo se, že Zemi nepoznává. Zeměpisné konvence její doby byly pravděpodobně úplně jiné. Zřejmě nechápala, co představují modré oceány, pokud byly kdysi značeny třeba červenou nebo bílou barvou…

Sever byl možná dole, nebo vpravo, nebo vlevo?

Váhala, přemýšlela, natahovala ruku, otáčela glóbusem a na její tváři bylo patrné, že konečně poznává a že si začíná uvědomovat rozdíly…

Popadla glóbus, položila ho na zem, šlápla na něj a převrátila ho.

„Takhle,“ řekla. „Bylo to takhle.“

I přes dané sliby nemohli vědci zadržet přidušené výkřiky.

Lanson zamířil objektiv jedné z kamer na glóbus a jeho obraz se přenesl na velkou obrazovku. Zeměkoúle, kterou Eléa posunula, měla sever pořád nahoře a jih dole, ale oba póly se pohnuly o 40 stupňů!

Dánský geograf Olofsen zajásal. Vždycky prosazoval kontroverzní teorii o posunutí zemské osy. Přinášel na toto téma řadu důkazů, které pyly jeden po druhém odmítány. Posunutí sice datoval ještě do vzdálenější minulosti a nepředpokládal, že bylo tak rozsáhlé. Ale to byly detaily. Měl pravdu! Teď měl ještě něco víc, než byly diskutabilní důkazy. Teď měl svědka!

Eléin prst se položil na Antarktidu a její hlas řekl:

„Gondawa.“

Na glóbusu, který Leonovová držela tak, jak jí ho, Eléa podala, Gondawa zabírala místo v polovině cesty mezi pólem a rovníkem, tedy uprostřed mírného, teplého, skoro tropického pásma.

To tedy vysvětlovalo vegetaci a ptáky, nalezené v ledu. Náhlá katastrofa otočila Zemi vose rovníku a během několika hodin, možná minut, změnila klimatické podmínky, spálila to, co bylo ledové, zmrazila to, co bylo teplé a obrovskou masou oceánů, vytržených z jejich netečnosti, zaplavila kontinenty.

„Enisorai… Enisorai…,“ řekla Eléa.

Hledala na glóbusu něco, co nemohla najít.

„Enisorai… Enisorai…“

Otáčela glóbusem v rukách Leonovové. Velký obraz glóbusu se otáčel na obrazovce.

„Enisorai… To je nepřítel!“

Celý sál hleděl na velkou obrazovku, na němž se otáčel obraz.

Eléa hledala a nenacházela.

„Enisorai… Enisorai… Ach!“

Obraz se zastavil. Zabíraly ho obě Ameriky. Ale posunutí zemské osy je postavilo do zvláštní pozice. Severní Amerika se naklonila dolů, jižní se rozmáchla nahoru.

„Tady,“ řekla Eléa. „Tady chybí…“

V obraze se objevila její ruka, držící křídu, kterou jí podal Simon. Špička křídy se položila na okraj Kanady, přešla přes Novou Zemi a pokračovala až doprostřed Atlantiku a zvlněným obloukem se vrátila zpátky k Jižní Americe, k nejzazšímu bodu Brazílie. Potom Eléa vy šrafovala celý prostor mezi pevninou a naznačenou čárou. Zaplnila celý obrovský záliv, který obě Ameriky odděluje a udělala z nich jediný, obrovský kontinent, jehož střední část zaplňovala polovinu severní části Atlantiku. Eléa položila křídu, ukázala na velkou Ameriku, kterou právě vytvořila, a řekla:

„Enisorai.“

Leonovová odložila glóbus. Vlna vzrušení znovu proletěla sálem. Jak se v takovém obrovském kontinentu mohla otevřít taková trhlina? Byla to jedna a tatáž katastrofa, která způsobila potopení Enisorai a otočila Zemi?

Na všechny otázky Eléa odpovídala:

„Já nevím… Coban ví… Coban se bál… Proto postavil Úkryt, ve kterém jste nás našli…“

„Čeho se Coban bál?“

„Já nevím… Coban ví… Ale můžu vám ukázat…“

Natáhla ruku k předmětům, které ležely před ní na stole. Vybrala si z nich zlatý kruh, vzala ho do obou rukou, zvedla ho nad sebe a položila si ho na hlavu. Dvě destičky jí přilnuly ke spánkům. Další jí zakryla čelo až těsně k očím. Vzala druhý kruh.

„Simone…,“ řekla.

Otočil se k ní. Položila mu na hlavu druhý kruh a palcem sklopila čelní desku tak, že zakryla oči mladého lékaře.

„Klid,“ řekla.

Položila lokty na stůl a dala si hlavu do dlaní. Její čelní deska zůstala zvednutá. Pomalu zavřela víčka nad svýma temnýma očima.

Všechny pohledy, všechny kamery mířily na Eléu a Simona, sedící vedle sebe, ona opřená o stůl, on zpříma na židli, záda přitisknutá k opěradlu, oči schované za zlatou deskou.

Ticho bylo takové, že by bývalo bylo slyšet spadnout špendlík.

A náhle proběhlo Simonovým tělem trhnutí. Všichni viděli, jak před sebou rozpažil ruce, jako kdyby se chtěl přesvědčit o realitě čehosi neznámého. Pomalu vstal a zašeptal několik slov, která po něm Překladatelka šeptem opakovala:

„Vidím… slyším…“

Pak vykřikl:

„VIDÍM! Je to Apokalypsa! Obrovská pláň… Spálená! Sklovitá! Z nebe padají bomby… Zbraně plivají smrt a ničí je… A ještě! Jako mrak kobylek!.. Překopávají zem… Propadá se… Pláň se otvírá!.. Rozevírá se v půli!.. Po celém obzoru… Země se zvedá a hned padá zpátky! Zbraně jsou rozdrceny! Něco vychází ze země… něco… něco… něco obrovského! Stroj! Nějaký strašlivý stroj, sklo a kov… Odděluje se od země, zvedá se, odlétá, rozvírá se… zaplňuje nebe… Ach!.. Tvář… Nějaká tvář mi zakrývá nebe… Je těsně u mě! Naklání se ke mně, dívá se na mě! Je to mužská tvář… Její oči jsou plné beznaděje…“

„Paikan!“ zasténala Eléa.

Hlava jí proklouzla mezi rukama, tělo se opřelo o stůl. Vize v Simonově mozku zmizela.

COBAN ví.

Ví to nejlepší i nejhorší.

Ví, co to bylo za příšerný válečný stroj, který zaplnil nebe.

Ví, jak získat z ničeho. Všechno, co chybí lidstvu.

Coban to ví. Ale bude to moci říci?

Lékaři našli poškození skoro na celém povrchu těla a hlavně na pažích. Dolní část byla postižená mnohem méně. Domnívali se, že jsou to stopy omrzlin — muž snášel mnohem hůř zmrazení než žena. Ale když sundali jeho masku, objevili tragickou tvář, jejíž vlasy, obočí a řasy byly spálené hluboko do kůže. Nebyly to tedy stopy omrzlin, které pokrývaly jeho kůži, ale stopy spálenin. Nebo možná stopy obojího.

Zeptali se Eléy, ví…li, jakým způsobem k těm spáleninám přišel.

Nevěděla. Když usínala, Coban byl u ní, cítil se dobře a nic mu nebylo…

Lékaři muže zabalili od hlavy až k patě do antinekrózních obvazů, které měly zabránit dalšímu poškození pokožky, až se tělo ohřeje na normální teplotu. Navíc měly pomoci pokožku, rekonstituovat.

Coban ví. V tuto chvíli však byl ještě jen studenou mumií, zabalenou do zažloutlých obvazů. Čněly z nich dvě průhledné, ohebné trubičky, které měl muž zastrčené v nosních dírkách. Dráty všech barev vybíhaly ze žlutých záhybů po celém těle a spojovaly ho s přístroji. Pomalu, pomaličku lékaři pokračovali v ohřívání.

Stráž u výtahu byla doplněna minovým systémem, zabezpečujícím vstup do Koule.

Lukos tam instaloval dvě elektronické miny, které přivezl ze své mise a ještě je zdokonalil. Nikdo se k nim nemohl přiblížit, aniž by nenarušil jejich mechanismus. Aby se člověk do Koule dostal, musel se přihlásit u dvou mužů, kteří střežili výtahové dveře na dně Šachty. Ti zatelefonovali dovnitř, kde tři lékaři a několik sester trvale hlídali Cobana. Rozsvítilo se červené světlo, které signalizovalo, že detonační systém je vypnutý a miny jsou bezpečné. A člověk mohl vstoupit do Koule.

„Coban ví… Myslíte si, že tento muž představuje pro lidstvo nebezpečí, nebo naopak představuje možnost proměnit Zemi v nový ráj?“

„Já? Ráj, říkáte?… Ale to asi ne!.. Nevíme, jestli by to bylo tak báječné!“

„A vy, pane?“

„Já? No, s tím chlapem, to je těžký říct…“

„A vy, madam?“

„Já si myslím, že je to vzrušující. Muž a žena přicházejí z takové dálky a milují se.“

„Myslíte si, že se milují?“

„Samozřejmě! Ona přece pořád opakuje jeho jméno!.. Balkan! Balkan!“

„Myslím, že jste to trochu popletla, ale v každém případě je to vzrušující… A vy, pane, vy si také myslíte, že je to. Vzrušující?“

„Já vám nemůžu nic říct, jsem cizinec.“

Manželé Vignontovi, jejich syn a dcera jedí u stolu před televizní obrazovkou frity se zavařeninou. Podle receptu správné výživy.

„To jsou pitomé otázky,“ řekla matka. „Ačkoliv, když na to myslím…“

„Toho chlápka,“ řekla dcera, „bych nacpala zpátky do ledničky. Obejdeme se dobře bez něj…“

„Ale to přece… nemůžou udělat…“

Matčin hlas je trošku, chraptivý. Myslí na určitý detail.

A na svého muže, který není tak… Ze vzpomínek ji píchlo. v podbřišku. Do očí jí vyhrkly slzy. Vysmrkala se.

„Asi jsem ještě ke všemu chytla chřipku…“

Dcera je klidná. Má kamarády v Art Deco, kteří jsou možná méně udržovaní, ale v jistém detailu toho chlápka dohánějí. No, úplně sice ne… Ale aspoň nejsou zmrzlí!

„Nemůžou ho přece strčit, zpátky pod led, když se na to vyházelo tolik peněz,“ řekl otec, „Je to investice…“

„Ať třeba chcípne!“ zamumlal syn. Víc už nedodal. Myslí, na nahou Eléu. Sní o ní v noci, a když nespí, je to ještě horší.

ELÉA lhostejně dovolila vědcům, aby oba zlaté kruhy prozkoumali. Brivaux se v nich pokusil najít proud, elektrický obvod, něco. Nic. Oba dva kruhy s pevnými destičkami na spánky a s pohyblivou čelní deskou byly vyrobeny z celistvého kovu, bez žádného vnějšího nebo vnitřního zařízení.

„Myslím, že se nebudu mýlit,“ řekl Brivaux, „když řeknu, že je to molekulární elektronika. Ta věc je stejně komplikovaná jako vysílač a přijímač televize. Všechno závisí na molekulách. Je to úžasné! Jak to funguje? Podle mě takhle: když si posadíš ten krám na hlavu, přijme mozkové vlny z tvého mozku. Přemění je v elektromagnetické vlny, které začne vysílat. Já si dám na hlavu druhý přístroj. Se sklopenou deskou funguje opačným směrem. Přijímá tebou vysílané elektromagnetické vlny a přeměňuje je v mozkové vlny, které mi vstříkne do mozku… Rozumíš? Podle mě by se to dalo napojit ni TV.“

„Cože?“

„To není žádný zázrak… Zachytit ty vlny v momentě, kdy jsou elektromagnetické, zvětšit je a předat do TV přijímače. Určitě to něco přinese. Co? Možná kaši… Možná překvapení… Zkusíme to. Je to buď možné, nebo to není možné. Ale v každém případě to není těžké.“

Brivaux a jeho tým pracovali necelých dvanáct hodin. Pak si jeho asistent Goncelin nasadil vysílací kruh. Na obrazovku se promítlo cosi mezi kaší a překvapením. Sice obrazy, ale bez pokračování a logiky, někdy i bez přesných tvarů, mentální konstrukce tak nestálá, jako suchý písek v rukách dítěte.

„Nesmíte zkoušet myslet,“ řekla jim Eléa. „Myslet je velmi těžké. Myšlenky se tvoří a mizí. Kdo je dělá, kdo je ničí? Ne ten, který myslí… Musíte si vzpomínat. Paměť. Pouze paměť. Mozek nahrává všechno, dokonce i ve chvíli, kdy smysly nedávají pozor.

Musíte si vzpomínat. Připomenout si správný obraz ve správném okamžiku. A pak to už nechat být. Přijde to samo…“

„Uvidíme,“ řekl Brivaux. „Dej si to na tu svou hlavičku,“ přikázal Odile, sekretářce technické kanceláře, která zapisovala vývoj pokusů. „Zavři oči a vzpomeň si na svůj první polibek.“

„Ach! Pane Brivaux!“

„No, co, nejsi žádné dítě!“

Odile bylo čtyřicet pět a podobala se příslušníku motorizované policie v důchodu. Mezi ostatními ji vybrali proto, že se věnovala turistice a navíc byla skautskou vedoucí. Nebála se špatného počasí.

„Jsi připravená?“

„Ano, pane Brivaux.“

„Tak! Zavři oči! Vzpomínej!“

Na kontrolní obrazovce vybuchly barvy. Pak už nebylo nic.

„Zkrat!“ řekl Goncelin.

„Příliš mnoho emocí,“ řekla Eléa. „Musíte si připomenout obraz, ale přitom musíte zůstat nad věcí… Zkuste to ještě jednou.“

Zkusili. A podařilo se jim to.

PŘI druhém pracovním setkání se vedle Eléy a Simona posadili Leonovová, Hoover, Brivaux a jeho asistent Goncelin.

Brivaux seděl hned vedle Eléy. Obsluhoval složitý přístroj, ne větší než kostka margarinu, z něhož čněly antény jako prsty a dráty jako hmyzí tykadla. Přístroj byl napojen na kontrolní pult, umístěný před Goncelinem. Z pultu vedl kabel do Lansonovy kabiny.

„Třetí válka trvala jednu hodinu,“ vyprávěla Eléa. „Potom Enisorai dostal strach. My určitě také. Všechny útoky byly zastaveny. Bylo 800 miliónů mrtvých. Hlavně v Enisorai. Populace v Gondawě byla méně početná a lépe chráněná v Úkrytech. Ale na povrchu našeho kontinentu už nezůstalo nic, a ti, kteří přežili, nemohli vystoupit nahoru kvůli smrtelnému záření.“

„Záření? Jaké zbraně byly používány?“

„Pozemní bomby.“

„Znáte jejich funkci?“

„Ne. Coban ji zná.“

„Znáte jejich princip?“

„Vyráběli je z kovu, vytěženého ze země, který spaloval, ničil a působil ještě dlouho po explozi.“

Neosobní hlas Překladatelky:

„Přeložila jsem přesně slovo z jazyku gonda a opravdu znamená pozemská bomba. Nicméně bych tento termín chtěla nahradit ekvivalentem: atomová bomba.“

„Narodila jsem se v Hloubce,“ pokračovala Eléa.

„Na povrch jsem poprvé vystoupila, když mi bylo sedm, hned následující den po mém Určení. Nemohla jsem to udělat dřív, dokud jsem neměla svůj klíč.“

Hoover: „Ale, proboha, co to je ten zatracený klíč? K čemu vám sloužil?“

Neosobní hlas Překladatelky:

„Nemohu přeložit „zatracený klíč.“ Slovo, „zatracený;“ nemá v tomto smyslu ekvivalent ve slovníku, který mi byl naprogramován.“

„Tahle Překladatelka nám dává zabrat!“ řekl Hoover.

„Pravá Eléina ruka ležela na stole s nataženými prsty. Lanson zamířil kameru č.2 na ruku a objektivem ještě zvětšil detail. Na obrazovce se objevil jehlan a celou ji zaplnil. Byl zlatý a při takovém zvětšení si člověk mohl všimnout, že jeho povrch je rýhovaný a zbrázděný miniaturními rýhami — a vhloubeními nepravidelných a někdy i zvláštních tvarů.

„Klíč je klíčem ke všemu,“ řekla Eléa. „Je určen při narození každého člověka. Všechny klíče mají stejný tvar, ale jinak se od sebe liší jako každé individuum. Vnitřní uspořádání jejich…“

Neosobní hlas Překladatelky „Poslední vyslovené slovo se nevyskytuje ve slovníku, který mi byl naprogramován. Ale nacházím v něm stejné souhlásky jako…“

„Dejte nám pokoj!“ zvolal Hoover. „Přeložte, co, víte a zbytek si nechte od cesty…“

Než mu mohla přejít sprostá nadávka přes rty, odmlčel se, a pak už klidněji pokračoval:

„Kvůli vám se tady všichni potíme!“

„Jsem Překladatelka,“ řekla Překladatelka, „nejsem sauna.“

Celý sál vybuchl smíchem. Hoover se usmál a obrátil se k Lukosovi:

„Blahopřeji vám, vaše dcera má ducha. Ale je trochu nedůtklivá, ne?“

„Je pečlivá, to je její úkol.“

Eléa poslouchala, ale nesnažila se porozumět. Žertování vědců, kteří si hráli se slovíčky, jí, připomnělo dětské hry s kamínky na podzemních plážích. Ať se smáli, plakali, hádali se, bylo jí to jedno. Když ji poprosili, lhostejně pokračovala. Vysvětlila, že klíč měl v sobě zapsány všechny dědičné znaky člověka a jeho fyzickou a mentální charakteristiku. Tato fakta byla předána centrálnímu počítači, který je zařadil a každých šest měsíců, po nových zkouškách dítěte, je modifikoval. V sedmi letech byl člověk hotov a klíč také. Pak se konalo Určení.“

„Co bylo to Určení?“ Zeptala se Leonovová.

„Centrální počítač obsahoval kódy klíčů všech obyvatel Gondawy, živých i mrtvých. Ty, které nosíme, jsou jen kopie. Počítač mezi nimi každý den porovnává klíče sedmiletých. Ví všechno o všech. Ví, kdo jsem, a také, co budu. Hledá mezi chlapci ty, kteří jsou nebo budou to, co potřebuji, po čem toužím a co mi chybí. A mezi těmito chlapci najde toho, pro kterého jsem a budu to, co potřebuje, co mu chybí a po čem touží. A tak určí jednoho druhému. Chlapec a já, já a chlapec jsme jako kamínek, který byl přelomen v půli a smíchán mezi ostatní zlomené kamínky světa. Počítač ty dvě poloviny najde a spojí.“

„To je rozumné,“ řekla Leonovová.

„Malý komentář malého mravence,“ poznamenal Hoover.

„Nechte ji pokračovat!.. Co se stane pak s těmi dvěma dětmi.“

Eléa lhostejně pokračovala a na nikoho se ani nepodívala.

„Jsou vychovány spolu. V rodině jednoho z nich, pak v druhé rodině, v první, v druhé, v první, v druhé. Mají stejný vkus, stejné zvyky. Naučí se mít společné radosti. Poznají spolu, co je svět, co je to dívka, jaký je chlapec. Když přijde chvíle a jejich pohlaví dozraje, spojí se a kamínek se scelí a dvě poloviny se promění v jeden celek.“

„Skvělé!“ řekl Hoover. „A podaří se to vždycky? Váš počítač se nikdy nesplete?“

„Počítač, se nemůže splést. Někdy se chlapec nebo dívka změní, nebo se vyvinou neočekávaným způsobem. A tak ty dva kusy kamínku už k sobě nepatří a jeden od druhého odpadne.“

„Oddělí se?“

„Ano.“

„A ti, co zůstanou spolu, jsou velmi šťastní?“

„Všichni nejsou schopní být šťastní. Jsou páry, které prostě nejsou nešťastné. Jsou ti, kteří jsou šťastní a ti, kteří jsou velmi šťastní. A existují páry, u nichž Určení mělo absolutní úspěch a jejich spojení vypadá, jako by trvalo od počátku světa. Pro ně slovo štěstí nestačí. Jsou…“

Neosobní hlas Překladatelky oznámil ve všech jazycích, které znala:

„Ve vašem jazyce neexistuje slovo, které bylo právě vysloveno.“

„A vy sama,“ zeptal se Hoover, „byla jste ne nešťastná, šťastná, velmi šťastná… nebo… víc než… to nevyslovitelné slovo?“

„Já jsem nebyla,“ odpověděla Eléa. „My jsme byli…“

PODMOŘSKÉ radary u břehů Aljašky oznámily americkému generálnímu štábu, že 23 atomových ponorek ruského polárního loďstva přeplulo Behringovu úžinu a zamířilo k jihu.

Američané na to nereagovali.

Síť observatoří oznámila ruskému generálnímu štábu, že sedmá flotila amerických strategických satelitů změnila svou oběžnou dráhu a naklonila se k jihu.

Rusové na to nereagovali.

Evropská letadlová ponorka Neptun 1, křižující podél západních břehů Afriky, se ponořila a vyplula směrem na jih.

Na vlnách čínského rozhlasu se dali do křiku a informovali o těchto pohybech světovou veřejnost. Podle jejich zpráv se jednalo o pakt imperialistů, kteří vypluli směrem k Antarktidě, aby zničili největší naději lidstva.

Pakt nebylo to správné slovo. Dohoda byla přesnější. Vlády bohatých zemí se dohodly mimo půdu OSN, že navzdory vůli vědců ochrání jejich ohrožený poklad proti možnému útoku ze strany nejmocnějších chudých zemí, jejichž populace už překročila miliardu. I proti zemím méně mocným, méně vyzbrojeným, méně odhodlaným.

„I proti Švýcarsku,“ řekl žertem Rochefoux.

Ne, samozřejmě proti Švýcarsku ne. To byla země nejbohatší, těžila z války i z míru a jakákoliv hrozba války nebo míru ji přinášela ještě větší bohatství. Ale nějaká vyhladovělá země, nebo nějaký tyran, černoch, Arab, nebo orientálec, vládnoucí nad bídou silou, se mohl pokusit o zoufalou akci proti MPE, zmocnit se Cobana, nebo ho dokonce zabít.

Tajná dohoda byla předána generálním štábům. Byl vytvořen společný operační plán. Námořní, podmořské, letecké a vesmírné eskadry zamířily k australskému polárnímu kruhu, aby na něm vytvořily obranný blok, v blízkosti čtverce 612, který se v případě nutnosti mohl proměnit v4blok útočný.

Generálové a admirálové s pohrdáním mysleli na směšné vědce s jejich maličkými samopaly. Každý velitel eskadry dostal rozkaz, že za žádnou cenu nesmí dovolit Cobanovi přejít k sousednímu státu. Nebylo proto nejlepší být tady spolu a vzájemně se hlídat?

Existovaly ovšem i další, mnohem tajnější instrukce, které nepřicházely ani od vlád ani od generálních štábů.

Univerzální energie, kterou lze získat všude, která nic nestojí a všechno vyrábí, by mohla zničit naftové a uranové trusty a všechny monopoly, zabývající se základními surovinami. BYL BY TO KONEC OBCHODU.

Tyto tajné instrukce nedostali velitelé eskader, ale několik anonymních mužů, rozptýlených mezi posádkami.

Tyto instrukce také nařizovaly, že Coban nesmí přejít k sousedům.

A dodávaly, že se nesmí dostat vůbec nikam.

„VY JSTE surovec!“ řekl Simon Hooverovi. „Přestaňte jí klást osobní otázky!“

„Jenom jsem se zeptal, jestli byla šťastná. Nemyslel jsem…“

„Ale ano, myslel!“ řekla Leonovová. „Vy rád lidem ubližujete…“

„Byl byste tak laskav a mlčel?“ požádal ho Simon.

Obrátil se k Elée a zeptal se jí, chce-li pokračovat.

„Ano,“ odpověděla Eléa se znovu nabytým klidem. „Ukážu vám, jak vypadalo moje Určení. Tahle slavnost se konala jednou za rok Ve Stromě a V Zrcadle. Jeden Strom a Zrcadlo byly v každé Hloubce. Prošla jsem Určením v 5. Hloubce, kde jsem se narodila.“

Vzala zlatý kruh, ležící před ní, zvedla ho do výšky a posadila si ho na hlavu.

Lanson vypnul kamery, zapnul kabel, vedoucí na pódium, a zvukový kanál přepojil na Překladatelku.

Eléa s hlavou v dlaních zavřela oči.

Fialovou mlhu, která naplnila obrazovku, vytlačil oranžový plamen. Zmatený a nečitelný obraz se komíhal a vlny se trhaly.

Obrazovka pronikavě zčervenala a začala se chvět jako vylekané srdce. Eléa nedokázala potlačit emoce. Všichni v sále viděli, jak se se zavřenýma očima narovnala, hluboce si vzdechla a vrátila se do původní polohy.

Náhle se na obrazovce objevil pár dětí.

Byly jim vidět záda a v obrovském zrcadle, které odráželo obraz stromu, i jejich tváře. Mezi zrcadlem a stromem a pod stromem i ve stromě byl dav lidí. A před zrcadlem, stojíce asi metr od sebe, každý před svým obrazem, bylo asi deset dětských párů, s obnaženou horní částí těla, ozdobených na hlavě a kolem paží modrými květy, oblečených do krátkých modrých sukní a obutých do sandálů. A na každém prstu a v ušních lalůčcích měly lehoučké a jemné pírko zlatého ptáka.

Dívenka, stojící v prvním plánu a nejhezčí ze všech, byla Eléa.

Byla k poznání a přece byla úplně jiná. Nelišila se ani tak věkem, jako klidem a radostí, které jí rozsvěcovaly tvář. Chlapec, který stál vedle ní, na ni hleděl a ona hleděla na chlapce. Jeho vlasy se podobaly zralému obilí, ozářenému sluncem. Padaly mu kolem obličeje rovnou na ramena, v nichž se už začínala rýsovat křivka svalů. Jeho oříškové oči hleděly do modrých očí Eléiných a usmívaly se na ně.

Dospělá Eléa promluvila a Překladatelka překládala:

„Když je Určení dokonalé, tak ve chvíli, kdy se určené děti vidí poprvé, poznají se…“ Eléa-dítě hleděla na chlapce a chlapec hleděl na ni. Byli šťastní a krásní. Poznali se, jako by vždycky spěli jenom k tomuto setkání, beze spěchu, bez netrpělivosti, s jistotou, že se setkají.

Ta chvíle přišla, byli spolu a dívali se na sebe. Objevili se navzájem, byli klidní a naplnění obdivem.

Za každým párem dětí stály dvě rodiny. Další děti spolu s rodinami čekaly za nimi. Strom měl obrovský a krátký kmen.

Jeho spodní větve se téměř dotýkaly země a ty nejvyšší zakrývaly strop, pokud tam nějaký byl. Jeho tlusté, jasně zelené listy, červeně žíhané, by mohly ukrýt celého člověka. Velké množství dětí i dospělých lidí odpočívalo vleže či vsedě na větvích i na listech, ležících na zemi. Děti přeskakovaly z jedné větve na druhou jako ptáci. Dospělí měli na sobě šaty rozličných barev, někteří byli celí zahalení, jiným — ženám i mužům — sahaly šaty k bokům nebo po kolena. Některé ženy byly úplně nahé. Muži byli všichni oblečení.

Jejich tváře nebyly všechny krásné, ale všechna těla byla harmonická a zdravá. Všichni měli podobnou barvu pokožky. Víc se od sebe lišily jejich vlasy, jejichž barva přecházela od čistě zlaté k plavé a zlatohnědé. Páry dospělých se držely za ruce.

V pozadí zrcadla se objevil muž v červeném oděvu, který mu splýval až na zem. Přistoupil k jednomu dětskému páru a zdálo se, že vykonává nějaký krátký obřad. Pak děti poslal pryč. Odcházely a držely se za ruce. Na jejich místo si stoupl jiný pár.

Další muži v červeném přistupovali v odrazu zrcadla k dětským párům, které na ně čekaly a vzápětí odcházely pryč, držíce se za ruce.

Jeden z mužů v červeném se objevil v zrcadle a přistoupil k Elée. Dívala se na něj do zrcadla. Usmál se na ni, postavil se jí za záda, pohlédl na nějaký kotouč, který nesl v pravé ruce a levou ruku položil na Eléino rameno.

„Tvoje matka ti dala jméno Eléa,“ řekl. „Dnes jsi byla Určena.

Tvoje číslo je 3-19-07-91. Opakuj.“

„3-19-07-91,“ opakovala Eléa-dítě.

„Dostaneš svůj klíč. Natáhni před sebe ruku.“ Eléa natáhla ruku, dlaní vzhůru. Konečky prstů se dotýkala zrcadla na druhém konci svého obrazu.

„Řekni, kdo jsi. Řekni své jméno a číslo.“

„Jsem Eléa 3-19-07-91.“

Obraz ruky se zachvěl a zrcadlo se otevřelo. Rozsvítilo se světlo a ze světla vypadl nějaký předmět na Eléinu dlaň. Byl to prsten. Kroužek pro dětský prst a na něm kámen ve tvaru komolého jehlanu, jehož velikost nepřesahovala třetinu jehlanu, který nosila Eléa-žena.

Muž v červeném ho vzal a navlékl jí ho na prostřední prst pravé ruky.

„Už se od něj neodlučuj. Vyroste s tebou. Vyrosteš s ním.“

Potom přešel k chlapci. Eléa se dívala na muže a na dítě-chlapce obrovskýma očima, v nichž byl odlesk všech barev ranních červánků. Její vážná tvář zářila důvěrou a nadšením. Podobala se nové rostlině, plné mládí a života, která právě pronikla tmavou půdou a napřáhla ke světlu s dokonalou důvěrou a něhou svůj první list, s jistotou, že brzy, lístek po lístku, doroste až k nebi…

Muž pohlédl na svůj kotouč, položil levou ruku na levé chlapcovo rameno a řekl:

„Tvoje matka ti dala jméno Paikan…“

Exploze červené barvy roztrhla obraz, zaplnila obrazovku, utopila tvář Eléy-dítěte a vymazala z jejích očí nebe, naději, radost. Obrazovka zhasla. Na pódiu si Eléa strhla s hlavy zlatý kruh.

„Pořád nevíme, k čemu sloužil ten zatracený klíč,“ zamumlal Hoover.

POKUSIL jsem se tě přivolat do našeho světa. Ačkoliv jsi přistoupila na to, že s námi budeš spolupracovat, a možná právě proto, viděl jsem, jak každým dnem jsi přitahována zpátky do minulosti, do propasti. Ale žádný můstek, abys mohla tu hlubinu překročit, tam nebyl. Za tebou už nebylo nic, než smrt.

Nechal jsem pro tebe Z pevniny přivézt třešně a broskve.

Nechal jsem pro tebe naším šéfkuchařem udělat telecí kotlety s několika lístky salátu, křehkého jako pramenitá voda. Podívala ses na kotlety s hrůzou. Řekla jsi:

„Ten kus je vyříznutý ze zvířete?“

Na to jsem nepomyslel. Až do dnešního dne pro mne kotleta byla prostě kotletou. Odpověděl jsem trochu rozpačitě:

„Ano.“

Podívala ses na maso, na salát, na ovoce. Řekla jsi mi:

„Jíte zvířata!.. Jíte trávu!.. Jíte stromy!“

Pokusil jsem se usmát. Odpověděl jsem:

„Jsme barbaři…“

Nechal jsem ti přinést růže.

Myslela jsi, že ty jíme také…

„KLÍČ byl klíč ke všemu,“ řekla Eléa.

Vědci a novináři, namačkaní v konferenčním sále, si to mohli ověřit během následujících pracovních setkání. Eléa, která se postupně učila ovládat svoje emoce, je seznamovala se svým a s Paikanovým životem, s životem dětského páru, který se proměnil v pár dospělých a získal své místo ve společnosti.

Po hodinové válce zůstal lid Gondawy pohřbený pod zemí. Úkryty se ukázaly být účinné a navzdory lampským dohodám nikdo nevěřil, že by válka nemohla vypuknout znovu. Rozum velel zůstat v Úkrytu a žít tam. Povrch byl zničen. Bylo nutné všechno rekonstruovat. Moudrost velela rekonstruovat Úkryt.

Podzemí bylo víc vyhloubeno a rozšířilo se. Jeho uspořádání v sobě zahrnulo podzemní jeskyně a řeky. Použití univerzální energie dovolovalo disponovat neomezenou mocí, která mohla nabýt jakýchkoliv forem. Využili ji, aby v podzemí vytvořili novou, ještě bohatší a krásnější vegetaci, než byla ona zničená na povrchu. Ve světle, podobajícím se dennímu světlu, se podzemní města obklopila květinami, háji, lesy. Byly vytvořeny nové druhy, které rostly rychlostí, jež umožňovala sledovat vývoj rostlin a stromů. Bezhlučné a nenápadné stroje se úplně dole zakously do hlušiny a skály a postupovaly všemi směry kupředu a do hloubky. Za sebou zanechávaly chodby, klenby a stěny, tvrdší než ocel.

Povrch země tvořil jen jakési víko, ale ani na něj nezapomínali. Každý kousíček země, který zůstal nedotčený, byl zachráněn, ošetřen a upraven na centrum volného času. Tady to byl kus lesa, v němž se znovu proháněla zvířata, jinde řeka s dochovanými břehy, údolí, mořská pláž. Na těchto místech byly postaveny budovy, určené k hrám. Vědělo se, že život venku budou nové generace pojímat už jen jako dobrodružství.

V podzemí se život uspořádal a rozvíjel se rozumně a radostně.

Tiché a bezodpadové továrny vyráběly všechno, co lidé potřebovali. Klíč byl základem distribučního systému.

Každý, kdo žil v Gondawě, dostával ročně rovnoměrnou část kreditu, vypočítaného podle celkové produkce továren. Kredit byl zapsán na účet, řízený centrálním počítačem. Pro jednotlivého člověka byl naprosto dostačující a umožňoval mu žít a využívat všeho, co mu společnost mohla nabídnout. Vždycky, když nějaký Gonda toužil po něčem novém, po šatech, cestování, věcech denní potřeby, platil za to svým klíčem. Stačilo, aby ohnul prst a strčil klíč do otvoru, který byl určen pro tuto činnost a jeho účet v centrálním počítači byl okamžitě snížen o cenu zboží nebo požadované služby.

Někteří občané výjimečných kvalit, jako například ředitel Univerzity Coban, dostávali ještě tzv. náhradní kredit. Ale nebyl jim prakticky k ničemu, protože jen velmi malý počet obyvatel Gondawy vyčerpal svůj roční kredit. Aby se společnost vyvarovala soustřeďování platební síly v jedněch rukách, byl zůstatek účtu automaticky anulován na konci každého roku. Neexistovali chudí, neexistovali bohatí, byli jen občané, kteří mohli mít všechno, co chtěli. Systém klíčů umožňoval distribuovat národní bohatství při respektování rovnosti a práv všech obyvatel a při současné nerovnosti jejich povah. Každý mohl svůj kredit čerpat podle své chuti a svých potřeb.

Když byly továrny postaveny a zprovozněny, pracovaly bez dělníků, řízeny svým vlastním mozkem. Neznamená to ovšem, že připravily lidi o všechnu práci. Zajišťovaly sice výrobu, ale pořád ještě zůstávala jiná manuální práce a práce v oblasti řízení. Každý Gonda měl pracovat pravidelně šest hodin každý pátý den a mohl si svou práci rozdělit do několika úseků. Kdo chtěl, mohl samozřejmě pracovat víc. Kdo nechtěl, nemusel pracovat vůbec.

Práce nebyla kontrolovaná. Ale tomu, kdo pracoval méně, byl poměrnou částkou krácen jeho účet. A ten, kdo se rozhodl nepracovat vůbec, musel počítat s tím, že jeho Účet nebude o moc vyšší, než minimum základu.

Bezhlučné továrny byly umístěny v posledním patře měst, co nejhlouběji. Tvořily jeden celek a vzájemně se propojovaly. Každá továrna byla součástí všech továren, které se neustále rozvětvovaly do nových, začínajících továren, zatímco ty, které už svou výrobou nepostačovaly, byly pohlcovány.

Věci, které továrny vyráběly, nebyly produktem mechanické výroby, ale syntézy. Prvotní materiál byl všude stejný: univerzální energie. Výroba každého produktu se podobala vzniku neuvěřitelně dokonalého organismu dítěte v ženě, který vznikal z oplodněného vajíčka, tedy prakticky také z ničeho. Ale ve strojích bylo opravdu jen NIC. A z tohoto NIC proudilo nahoru do města v nepřerušovaném toku všechno, co bylo nezbytně nutné k potřebám a radostem života. Co neexistuje, existuje.

KLÍČ měl ještě jednu důležitou funkci: zabraňoval oplodnění. Muž i žena si museli sundat prsten, aby mohli počít dítě. Jestliže si ho jeden z nich ponechal, početí nebylo možné. Dítě se mohlo narodit jen z vůle muže i ženy.

Počínaje velkým dnem Určení, kdy Gonda prsten dostal, už se od něj nikdy neodloučil. Během života mu klíč zajišťoval všechno, co potřeboval a po čem toužil. Byl klíčem jeho života a když život skončil, prsten zůstal na jeho prstě až do chvíle, kdy bylo tělo vloženo do statického stroje, který proměňoval mrtvé v univerzální energii. Co neexistuje, existuje.

Proto byl okamžik, kdy oba manželé sundali prsten, aby počali dítě, něčím mimořádným. V tu chvíli se cítili být víc než nazí, jako by si spolu s prstenem svlékli i kůži. Celým tělem se vzájemně dotýkali svých nervů a krve. On do ní vstupoval a ona se v něm ztrácela. Stávali se jedinou bytostí. Dítě počalo z jediné radosti.

Klíč stačil k tomu, aby udržoval populaci Gondawy v konstantní úrovni. Enisorai klíč neměl a ani ho nechtěl. Enisorai se rozrůstal. Enisorai znal Zoranovu rovnici, ale používal ji pro rozmnožování a nikoliv pro udržení rovnováhy. Gondawa svůj život organizovala. Enisorai se zvětšoval. Gondawa byla jezerem, Enisorai obrovskou řekou. Gondawa byla rozumem, Enisorai mocí. Tato moc nemohla jinak, než se šířit a nakonec se obracela sama proti sobě. Byly to rakety Enisorai, které první přistály na Měsíci. Rakety Gondawy je vzápětí následovaly, aby nezůstaly pozadu. Z astronomických důvodů byla výhodná východní strana Měsíce pro start průzkumných raket, vysílaných do sluneční soustavy. Enisorai tam vystavěl základnu, Gondawa také. Třetí válka vypukla právě na tomto místě, po incidentu mezi oběma posádkami. Enisorai chtěl být na Měsíci sám.

Válku ukončil strach. Lampské dohody rozdělily Měsíc na tři zóny: gondawskou, enisoraiskou a mezinárodní. Ta byla na východní straně. Oba státy se dohodly, že tam vybudují společnou základnu.

Ostatní národy na Měsíci nebyly. Bylo jim to jedno. S Enisorai nebo s Gondawou uzavřely obranné dohody a dostaly statické stroje, které jim zajišťovaly existenci. Ty nejobratnější z národů získávaly výhody na obou stranách. Během války dopadlo i na jejich území pár bomb, ale méně než na území Gondawy a mnohem méně než v Enisorai.

Enisorai měl příliš velkou populaci, než aby mohla žít v Úkrytech. Ale její porodnost byla v celé jedné generaci nahrazena mrtvými.

Lampskými dohodami se Gondawa a Enisorai zavázaly, že už nikdy nepoužijí „pozemní bomby.“ Ty, které na Zemi po válce zbyly, byly odeslány do vesmíru, na oběžnou dráhu kolem Slunce. Oba dva národy také podepsaly smlouvu, že nevyrobí zbraň, jejíž destruktivní síla by překročila sílu zbraně, která byla ze Země definitivně vykázána.

Ale expanzivní touha po moci Enisorai oslepila. Začal vyrábět ruční zbraně, využívající univerzální energii. Každá z těchto zbraní měla sice omezenou účinnost, ale odolat jí nemohlo nic.

A den za dnem těchto zbraní přibývalo. Řeka expanze se znovu rozvlnila a naplnila své koryto až po okraj, takže hrozila, že se vyleje z břehů.

A tak se Rada ředitelů Gondawy rozhodla obětovat prostřední město Gondu 1. Bylo evakuováno a pohlceno a na jeho místě se v podzemí daly do práce stroje. A Rada ředitelů Gondawy oznámila Radě vlády Enisorai, že kdyby měla vypuknout nová válka, byla by válkou POSLEDNÍ.

A tak se, setkání od setkání, vědci z MPE učili prostřednictvím Eléiných vzpomínek, promítaných na obrazovku, poznávat zmizelý svět, jehož problémy se často podobaly problémům, které sami znali a jež nevyhnutelně spěly k ničím neospravedlnitelné konfrontaci, které se nedalo zabránit.

Velmi rychle pochopili, že nemohou Eléiny vzpomínky vysílat přímo do veřejné sítě TV. Mezi obrazy, které předávala na obrazovku, bylo nutné vybírat, protože si bez nejmenších rozpaků vybavovala i ty nejintimnější chvíle svého života s Paikanem.

Zdálo se, jako by si chtěla beze všeho studu vybavit krásu a hrdost tohoto spojení, ale její vzpomínky byly čím dál tím osobnější a ona zapomínala na diváky, kteří sledovali všechny detaily. Ostatně, dnešní lidé se od ní tolik lišili, byli tak zaostalí a svým chováním a myšlenkami tak zvláštní, že se jí zdáli být velmi vzdálení a stejně tak „nepřítomní,“ jako třeba zvířata nebo věci.

Vybavovala si nejdůležitější, nejšťastnější i nejdramatičtější okamžiky svého života, jen aby je mohla prožívat podruhé. Donekonečna se oddávala svým vzpomínkám, jako by to byla droga a jen zřídka se nechávala zaskočit emocemi: A vědci kolem ní a Paikana zatím pomalu objevovali úžasný svět Gondawy.

ELÉA cválala na bílém koni s dlouhou hřívou jako střela k Ušetřenému lesu. Ujížděla před Paikanem, smála se, byla šťastná a chtěla se dát chytit.

Paikan si vybral modrého koně, protože jeho oči měly barvu Eléiných očí. Cválal těsně za ní, pomaličku ji doháněl a prodlužoval radost ze hry. Jeho kůň natáhl modré nozdry k ocasu bílého koně, který poletoval ve směru jízdy. Konečky dlouhých chlupů vnikly do jemných nozder. Modrý kůň pohodil svou dlouhou hlavou, trochu přidal, a chytil pramen bílých chlupů do huby a trhl do strany. Bílý kůň uskočil, zařehtal, vyrazil kupředu, vyhodil zadníma nohama. Eléa ho tiskla pevnými stehny a držela se hřívy.

Smála se, skákala, tančila s ním…

Paikan pohladil modrého koně a povolil sevření. Vjeli krokem do lesa, bílý a modrý kůň bok po boku, zklidnění, pokukující po sobě. Jejich rytíři se drželi za ruce. Obrovské stromy, které přežily válku, zvedaly jako obrovité sloupy své kmeny, obrněné hnědými šupinami. Dole při zemi jako by váhaly, zkoušely se napřímit, aby se pak závratně vrhly do kolmého útoku na světlo, jež se jen stěží prodíralo jejich listovím. Velmi vysoko spletené větve spřádaly střechu, kterou vítr bez přestání lomcoval, trhal ji a vzápětí sceloval s hlukem, podobajícím se pochodování vzdáleného davu. Plazivé kapradiny pokrývaly zem drsným kobercem. Skvrnité laně v něm hrabaly kopýtky a hledaly ty nejjemnější lístky, které pak škubnutím krku vytahovaly ven. Teplý vzduch voněl jehličím a houbami.

Eléa a Paikan dojeli na břeh jezera. Sklouzli dolů a koně odcválali, prohánějíce se jako děti. Na pláži bylo jen pár lidí.

Obrovská, vyčerpaná, želva, s prasklým a na bocích odřeným krunýřem, táhla svou váhu pískem. Na zádech jí sedělo dítě.

Daleko, na druhém břehu, který zpustošila válka, se otvíral velký otvor Úst. Bylo vidět, jak v nich mizí, nebo z nich naopak vyletují shluky barevných bublin. Byla to vznášedla pro krátké i dlouhé vzdálenosti, která vylétala z Gondy 7 odletovými komíny, nebo se do nich vracela. Některá přelétala nízko nad jezerem se zvukem, připomínajícím trhající se hedvábí.

Eléa s Paikanem zamířili k výtahům, které na vzdálenějším konci pláže čněly z písku jako špičky obrovských, čtverhranných kropáčů.

„Pozor!“ řekl silný hlas.

Zdálo se, že ve stejný okamžik přichází z lesa, z jezera, z nebe.

„Pozor! Poslyšte! Počínaje zítřkem dostanou všichni obyvatelé Gondawy poštou G zbraň a Černé zrnko. Instruktáže ovládání G zbraně se budou konat ve všech Centrech volného času Povrchu i Hloubky. Ti, kdož se těchto instruktáží nezúčastní, musí počítat s tím, že jim budou jejich úvěry kráceny počínaje jedenáctým dnem od obdržení obsílky. Poslyšte, je konec.“

„Jsou to blázni,“ řekla Eléa.

G zbraň byla k zabíjení, Černé, zrnko k umírání.

Ani Eléa ani Paikan neměli chuť ani zabíjet, ani sami umírat.

Po společných studiích si vybrali stejné povolání, stali se Inženýry počasí, aby mohli žít na Povrchu. Bydleli v jedné Věži počasí nad Gondou 7.

Na cestu domů si mohli přivolat vznášedlo. Ale raději se vraceli přes město. Vybrali si jeden výtah pro dvě osoby, jehož zelený kužel slabě svítil nad pískem. Oba strčili své klíče do objednávací desky a výtah se otevřel jako zralý plod. Vstoupili do jeho růžového tepla. Kužel zmizel v zemi, která se nad ním uzavřela.

Eléa a Paikan z něj vystoupili v Hloubce Gondy 7. Znovu použili klíče, aby si otevřeli průhledné dveře, vedoucí na 12. třídu.

Byla to dopravní dráha. Její mnohočetné pruhy květinového trávníku se přemisťovaly rychlostí, která směrem do středu rostla.

Nízké stromy sloužily jako sedadla a natahovaly své větve jako oporu pro cestující, kteří jezdili raději vestoje. Žlutí ptáci, podobní rackům, závodili s centrálním pruhem a radostí křičeli.

Eléa a Paikan opustili 12. třídu na Jezerní křižovatce a vydali se cestou, která vedla k výtahu jejich Věže. Potůček, vybíhající z křižovatky, běžel podél cesty.

Dva malí, světlí savci s bílými bříšky, ne větší než tříměsíční koťata, zevlovali v trávě, nebo se schovávali za trsy rostlin a pozorovali ryby. Měli krátký, plochý ocas a břišní kapsu, z níž čas od času vykukovala malá hlavička s jemnýma a šibalskýma očkama, ohlodávající kostičku. Savci vydávali zvuk ssss-ss-ss a hráli si mezi Paikanovýma a Eléinýma nohama. Když hrozilo, že by jim okraj sandálu mohl stoupnout na packu nebo na ocas, utíkali pryč.

Podzemní Gonda 7 byla vyhloubena pod troskami Gondy 7, stojící na Povrchu. Z někdejšího města už zůstaly jen gigantické trosky, nad nimiž čněla Věž počasí jako květina uprostřed hromady kamení.

Na vrcholu jejího dlouhého stonku se jako okvětní lístek rozvíjela kruhová terasa se stromy, trávníky, koupalištěm a přistávací rampou, chráněnou před větrem, jenž tady foukal od západu.

Byt byl dokola obehnaný terasou a na všech stranách se na ni otvíral. Zakřivené polopříčky, více či méně vysoké a přerušované, ho členily na kulaté, oválné, nepravidelné, intimní a současně celistvé místnosti. Nad bytem korunovala Věž kupole observatoře, jako průhledná čepička, mající nepatrný modrý, kouřový nádech. Výtah končil v centrální místnosti u malého vodotrysku.

Když Eléa vstoupila dovnitř, jediným pohybem otevřela všechna okna. Byt se tak propojil s terasou a lehounký větřík jím proběhl skrz naskrz. V teplé vodě koupaliště splývaly mnohobarevné chaluhy. Eléa odhodila šaty a vklouzla do vody. Houf černých a červených rybek-šipek připlaval a dotýkal se její kůže.

Když ji poznal, odplaval jako závoj.

Paikan se v kupoli přesvědčil, že je všechno v pořádku. Nebyly v ní komplikované přístroje. Sama kupole byla takovým přístrojem, podřízeným pohybům Paikanových rukou. Uměla pracovat i bez něj, nařídil-li jí to.

Všechno bylo v pořádku, nebe bylo modré, kupole tiše předla.

Paikan se svlékl a připojil se k Elée. Když ho viděla přicházet, usmála se a potopila se. Našel ji za duhově zbarvenými a splývavými křídly ryby-záclony, která na ně hleděla kulatým, korálovým okem.

Paikan zvedl paže a vklouzl Elée za záda. Vsedě se k němu přitiskla, lehoučká, nadnášená vodou. Přitiskl si ji k břichu, zvedl ji a jeho vztyčená touha do ní pronikla. Na hladinu se vynořili jako jediné tělo. Paikan byl za ní a v ní, ona se k němu přimykala a on ji pravou rukou tiskl k hrudi. Pak se položil na bok a levou rukou začal plavat. Každý pohyb ho tlačil do ní a současně je oba přibližoval k písčitému břehu. Eléa se nehýbala, jako teplá, opuštěná loď. Doplavali ke břehu a napůl se vytáhli z vody. Eléa cítila, jak se ramenem a bokem boří do písku. Cítila Paikana nad sebou a v sobě. Byla jím sevřená, uvězněná a on do ní vstupoval jako vítaný dobyvatel, před nímž se otevřely všechny brány, i ty hluboko uvnitř. Pomalu, jemně a dlouze procházel jejím tajemstvím.

Pod uchem a na tváři cítila teplou vodu, promísenou s pískem, jak stoupá a klesá. Voda jí hladila koutek pootevřených úst.

Rybky-šipky ji lechtaly na ponořeném stehně.

Na nebi, na němž začínala noc, se rozsvítilo několik hvězd.

Paikan se už skoro ani nepohyboval. Byl v ní jako hladký, tvrdý, pulsující a jemný strom z kůže, milovaný, sílící, a ještě jemnější, teplejší a náhle pálící, obrovský, rozžhavený, rudý, spalující její břicho, všechno maso a kůži, z nichž plameny šlehaly až k nebi.

Oběma rukama sevřela ruce, které tiskly její prsa a dlouze zasténala do noci, která právě přicházela.

Všeobjímající mír pohltil světlo. Eléa se znovu vrátila k Paikanovi. Zůstával pořád v ní, tvrdý a jemný. Opřela se o něj jako usínající pták. Velmi pomalu, velmi jemně jí začal připravovat novou radost.

SPALI v pokoji na trávě, která byla tak jemná jako bříško koťátka. Bílá pokrývka je zpola přikrývala. Nevážila nic, byla vyhřívaná a přizpůsobovala se tvaru a teplotě jejich těl. Eléa se na okamžik probudila, hledala otevřenou Paikanovu dlaň a vtiskla do ní svou sevřenou pěstičku. Paikanova ruka se kolem ní zavřela.

Eléa vzdychla štěstím a znovu usnula.

Řev poplachových sirén je vymrštil na nohy.

„Co to je? To není možné!“ řekla vyděšeně Eléa.

Paikan strčil svůj klíč do obrazové desky. Stěna před nimi se rozsvítila a propadla se dozadu do čtyřrozměrného obrazu. Objevila se důvěrně známá tvář komentátora s červenými vlasy.

„… nerální poplach. Družice bez poznávacích označení míří ke Gondawě a neodpovídá na žádosti o identifikaci… Pronikne do teritoriálního prostoru. Jestliže bude pokračovat v letu a neodpoví na volání, naše obranné prostředky vstoupí do akce. Všichni obyvatelé, kteří se nacházejí na Povrchu se musí okamžitě vrátit do měst. Zhasněte všechna světla. Naše povrchové vysílání je přerušeno. Poslyšte, je konec.

Obraz se zploštil, přilepil se na povrch stěny a zhasl.

„Musíme dolů?“ zeptala se Eléa.

„Ne. Pojď…“

Paikan vzal přikrývku, Eléu do ní zabalil a odvedl ji na terasu.

Vklouzli mezi nízké listy hedvábné palmy a opřeli se o vysoké, okrajové zábradlí.

Noc byla tmavá, bezměsíčná. Osvětlovaly ji jen nespočetné hvězdy. Osvětlené bubliny mnohobarevných vznášedel, které se zdály být větší či menší, podle toho, v jaké výšce letěly, měnily dráhu, jako by je stahoval neviditelný proud a všechny je odnášel jedním směrem, do Úst.

Na zemi poplach probudil obyvatele Domů odpočinku, zakotvené na planině nebo mezi troskami, u parkovacích bloků, poskytujících pitnou vodu a potřebné služby. Jejich průhledné skořápky vrhaly do noci světlo, formované podle jejich tvarů: zlatá ryba, modrý květ, červené vajíčko, zelené vřeteno, koule, hvězda, mnohostěn, kapka…

Některé právě odlétaly a mířily k Ústům. Jiné rychle zhasínaly.

Svítil už jen bílý had, osvětlující nízkou zídku.

„Na co čekají, proč nezhasnou?“ zašeptala Eléa.

„V každém případě je to zbytečné… Jestli je to útočná zbraň, má jistě jiné prostředky, aby si našla svůj cíl.“

„Myslíš, že je to ona?“

„Sama? To je nepravděpodobné…“

Před nimi náhle vystoupila na obor zářící skvrna. Pak druhá a hned na to další, třetí, čtvrtá…

„Střílejí,“ řekl Paikan.

Oba se podívali na nebe, kde už nebylo nic; než lhostejnost hvězd na dně nekonečna. Eléa se zachvěla, roztáhla přikrývku a přitiskla Paikana k sobě. Velmi vysoko se najednou objevila nová, obrovská hvězda, která se vzápětí roztrhla a rozplynula v padák růžového, ionizujícího světla, který se pomalu snášel dolů.

„A je to!.. Nemohli minout.“

„Co myslíš, že to bylo?“

„Nevím. Možná průzkumník… Nebo prostě jen nešťastná nákladní loď, jejíž vysílač měl poruchu… Každopádně ať už to bylo cokoliv, už to neexistuje.“

Sirény je znovu vylekaly. Člověk si těžko zvykal na jejich ostrý zvuk. Oznamovaly konec poplachu. Domy odpočinku se jeden po druhém začaly rozsvěcovat. Daleko odtud vyletěl z Úst roj vznášedel jako sprška jisker.

Na stěně pokoje se opět objevil a prohloubil obraz. Eléa a Paikan se sice chtěli dovědět, co je nového, ale po vpádu absurdity a hrůzy do vlahé noci se jim nechtělo dovnitř. Paikan zastrčil klíč do desky na zábradlí: Obraz opustil stěnu pokoje a zamířil ven.

Paikan ho nasměroval, otáčeje pohyblivou deskou, a umístil ho do listoví hedvábné palmy. Pak si sedl do trávy a zády se opřel o zábradlí. Eléa se k němu přitiskla. Nepříliš studený západní větřík se točil kolem Věže a přilétl jim pohladit tváře. Hedvábné listy se v něm chvěly a pohupovaly. Obraz byl jasný a stálý a komentátor s červenými vlasy mluvil vážně, ale nebylo rozumět jedinému slovu. V pozadí obrazu se objevila černá kostka, pohltila všechny světelné paprsky a vymazala komentátora. V kostce se objevila nervózní tvář velmi mladého muže. Jeho tmavohnědé oči vášnivě plály. Ulízané, skoro černé vlasy mu dosahovaly jen k uším.

„Nějaký student,“ řekla Eléa.

Chlapec mluvil se zápalem:

„… Mír! Zachovejte nám Mír! Nic neospravedlní válku! Nikdy! Ještě nikdy nebyla strašnější a absurdnější než dnes, kdy mají lidé na dosah vítězství proti smrti! Necháme se zničit pro kvetoucí louky na Měsíci? Pro stáda na Marsu a jeho černé ovce? Je to absurdní! Absurdní! Jsou přece jiné cesty ke hvězdám! Nechte Enisorany, ať ukusují z vesmíru! Celý nám ho nesní! Nechte je, ať si bojují proti nekonečnu! My tady vedeme bitvu mnohem důležitější! Proč vám Rada ředitelů neřekne o Cobanově práci?

Jménem těch, kteří už léta pracují po jeho boku vám říkám: on vyhrál! Je to skutečnost! V laboratoři č. 17 na Univerzitě, pod zvonem č. 42 žije jedna moucha už 545 dní! Normálně trvá její život 40 dní! Žije, nestárne, je skvělá! Je tomu už rok a půl, co vypila první experimentální kapku Cobanova univerzálního séra! Nechte Cobana pracovat! Jeho sérum je hotovo! Stroje ho budou moci brzy vyrábět! Už nebudete stárnout! Smrt bude nekonečně vzdálená! Pokud vás nezabijí! Pokud nebude válka! Žádejte Radu ředitelů, ať válku odmítne! Ať vyšle do Enisorai mírovou deklaraci! Ať nechá Cobana pracovat! Ať…“

Mžikem se jeho obraz zmenšil do velikosti oříšku a zmizel. Muž s červenými vlasy se chvilku podobal průhlednému duchovi a pak se mu vrátila definitivní podoba.

„… omluvit toto pirátské vysílání…“ Černá kostka ho najednou znovu pohltila a vrátila obraz zapáleného chlapce.

„… bombardování na vzdálené oběžné dráze, ale oni vymysleli něco mnohem horšího! Může nám Rada ředitelů říct, jaká monstrózní zbraň zaujímá místo po Gondě 7? Enisorané jsou lidé jako my! Co zůstane z našich životů a našich nadějí, jestli…“

Kostka zčernala, rozplácla se do dvou dimenzí a nahradil ji obraz komentátora. „… mluví k vám prezident Rady ředitelů.“

Objevil se prezident Lokan. Jeho hubená tvář byla vážná a smutná. Bílé vlasy mu padaly až na ramena. Jedno rameno bylo nahé. Jeho ústa a velmi světlé modré oči se pokoušely usmát, zatímco pronášel uklidňující slova. Ano, v mezinárodní zóně na Měsíci došlo k několika incidentům, ano, Obranný systém kontinentu zlikvidoval podezřelý satelit, ano, Rada ředitelů musela přijmout jistá opatření, ale nic z toho není opravdu vážné. Nikdo si nepřeje mír víc, než muži, kteří odpovídají za osudy Gondawy. Všechno se děje jen proto, abychom ochránili svou vlast.

„Coban je můj přítel. Skoro můj syn. Jsem o jeho výzkumu informován. Rada očekává výsledky jeho experimentu na člověku, aby mohla dát příkaz, v případě, že budou pozitivní k výrobě univerzálního séra. Je to jistě úžasná naděje, ale nesmí to narušit naši ostražitost. Ohledně toho, co se nachází na místě Gondy 1. Enisorai to ví, vám řeknu pouze toto: je to zbraň tak příšerná, že sama její existence nám musí zajistit mír!“

Paikan položil ruku na ovládací desku a obraz zhasl. Svítalo. Pták, který se podobal kosovi, ale jehož peří bylo modré a ocas rozčepýřený, se na vrcholku hedvábného stromu dal do zpěvu. Ze všech stromů a kvetoucích keřů na terase mu odpověděli ptáci všech barev. Oni se nebáli, ani v noci ani ve dne. V Gondawě je nikdo nelovil.

Kvetoucí louky na Měsíci… Stáda na Marsu a jeho černé ovce…

Vědci z MPE žádali vysvětlení. Eléa byla na Měsíci na zábavní cestě s Paikanem. Mohla jim ho ukázat. A tak viděli kvetoucí louky a lesy lehounkých, křehkých stromů, s dlouhými, tenkými kmeny, které se nahoře rozvíraly do chomáčů a připomínaly tak vysokou trávu.

Viděli Eléu a Paikana a další cestující vystupovat z vesmírné lodi, s níž přiletěli. V malé přitažlivosti si hráli jako děti. Několika obrovitými skoky se rozběhli, poskakovali spolu, držíce se za ruce, jediným lehounkým skokem přeskakovali řeky, zvedali se nad vrcholky kopců nebo nad stromy, přistávali na jejich jehličí, které bylo pokryté zrnky pylu, velkými jako pomeranče a třásli jím, aby zrnka mohla odletět a pak pomaličku klesat jako vločky.

Všichni cestující se chovali podobně. Vypadalo to, jako by vesmírná loď přivezla hejno těkavých motýlů, kteří od ní odlétali do všech stran a přistávali v zelené krajině pod hluboce modrým nebem.

Tyto hry však brzy přestávaly, protože díky řídkému vzduchu se lidé brzy udýchali. Pak lidé nechávali uklidnit srdce, posedávali na březích potoků, nebo kráčeli směrem k obzoru, který se zdál být tak blízký a tak snadno dosažitelný a který před nimi ubíhal jako všechny obzory. Ale jeho blízkost a jeho viditelná křivka umožňovaly lidem prožít něco, co jim rozměry Země nedovolovaly: poznat vzrušující a současně hrozivý pocit z toho, že člověk kráčí po kouli, ztracené v nekonečnu.

A vědci z MPE nenašli nikde na těchto obrazech ani stopu po malých či velkých kráterech…

Eléa neznala Mars, na němž směly přistávat jen průzkumné nebo vojenské lodě. Ale viděla „černé ovce“ a jednu dokonce potkala i tady, v MPE.

Když poprvé potkala Afričana Shangu, dala najevo překvapení a popsala ho slovy, která Překladatelka přeložila jako: „ovce z 9. Planety.“ Bylo zapotřebí dlouhého dialogu, aby jí porozuměli. Nejprve jim musela vysvětlit, že v Gondawě se planety počítaly nikoliv od Slunce, ale od vnějšího okraje sluneční soustavy. A potom, že řečený systém pro ně neobsahoval devět planet, ale dvanáct, tedy o tři planety víc za zlověstným a už tak vzdáleným Plutem.

Tato zpráva vrhla astronomy celého světa do propasti výpočtů, marných pozorování a ostrých diskusí.

Ať už ovšem tyto planety existovaly nebo ne, v Eléině paměti byl devátou planetou. Mars. Ujistila vědce, že byla obydlena rasou lidí černé pleti, z nichž enisorské a gondawské rakety přivezly několik rodin. Předtím na Zemi žádní lidé černé barvy neexistovali.

Shanga byl zasažen a s ním všichni černoši na celém světě, kteří se zprávu rychle dověděli. Bludná pouť této nešťastné rasy tedy nezačala obchodem s otroky! V hlubinách času byli předkové nešťastníků, vyvezených z Afriky, vytrženi ze své nebeské vlasti.

Kdy se konečně skončí jejich trápení? Američtí černoši se sešli v kostelích a dali se do zpěvu: „Pane, ať skončí naše protivenství!

Pane, odveď mě do mé nebeské vlasti!“ Ve velkém, společném srdci černých národů se narodila nová nostalgie.

KDYŽ se Eléa a Paikan najedli a vykoupali, vystoupili malým vnitřním schodištěm nahoru do pracovní kupole. Nad horizontálním, půlkruhovým panelem, který běžel podél průhledné stěny, ukazovaly vlnové paprsky vývoj počasí. Jeden z mraků Paikana znepokojil. Po poradě s Eléou zavolal Centrálu počasí. Nad panelem se rozsvítil nový obraz. Byla na něm tvář vedoucího služby Mikana. Zdál se být unavený. Jeho dlouhé, šedivé vlasy ztratily lesk, oči měl zarudlé. Pozdravil.

„Byli jste dnes v noci doma?“ zeptal se.

„Ano.“

„Viděli jste to?… Připomnělo mi to smutné vzpomínky. Pravda, vy jste tenkrát ještě nebyli na světě. Přece nemůžeme nechat ty lumpy jednat! Proč mě voláte? Děje se něco?“

„Turbulence. Podívejte…“

Paikan natáhl tři prsty a udělal rukou rychlý pohyb. Obraz mraku zmizel, odeslaný do Centrály počasí.

„Vidím,“ řekl Mikan. „Nelíbí se mi to… Jestli tomu necháme volný průběh, způsobí nám to komplikace. Jaké v tom sektoru máte možnosti?“

„Můžu ho odvést stranou, nebo ho vymazat.“

„Pusťte se do toho. Vymažte ho, vymažte, vůbec se mi to nelíbí…“

Mikanův obraz zmizel. Věž počasí Gondy 7 a všech ostatních měst tvořily na kontinentě síť meteorologických zařízení, jejichž úkolem bylo rekonstituovat klimatické podmínky, změněné válkou, aby mohlo vzniknout nové vegetační pásmo.

Automatický systém zajišťoval udržování předpokládaných podmínek. Jen zřídkakdy museli Paikan nebo Eléa zasahovat.

V jejich nepřítomnosti vykonávala potřebné kroky jiná Věž a malé rušivé cyklóny byly likvidovány hned v zárodku.

Jeden Dům odpočinku, unášený vzduchovým proudem, se objevil v zorném poli kupole a nakonec přistál dole, vedle rozdrcené dálnice, jejíchž osm zničený proudů se rozevřelo jako květ, vztyčený k nebi. Dálnice se už neopravovaly. Továrny už žádná jezdící nebo jinak se pohybující vozidla nevyráběly. Podzemní doprava, cesty, třídy nebo výtahy byly všechny společné a na Povrch se cestovalo výhradně vzduchem. Vznášedla mohla létat několik centimetrů nad zemí nebo naopak v pozoruhodných výškách, jakoukoliv rychlostí, a přistávat mohla kdekoliv.

Manželské páry poválečné generace sice používaly Domy odpočinku, ale jen málo využívaly všech jejich možností. Lidé Se neradi vydávali daleko od Úst, podobně jako malí vačnatci od mateřské kapsy. Proto bylo vidět Domy odpočinku hlavně na okrajích nebo dokonce i uprostřed trosek bývalých měst, které obvykle stály nad městy podzemními. Starší Gondové, kteří si uchovali vzpomínky na život venku, křižovali kontinent všemi směry a hledali zbytky pozemského života. Ale vraceli se pod zem v hrůze ze zesklovatělých prostor a přestávali tesknit za minulým světem.

Eléa se šla podívat, jestli přišla pošta. V průhledné schránce byly dvě G zbraně na opascích a dvě miniaturní kuličky, v nichž se skrývalo Černé zrnko. Ve schránce byly ještě tři další destičky dopisy, z nichž dvě byly červené — což byla barva oficiálních telekomunikací.

Eléa schránku otevřela svým klíčem, s odporem vyndala G zbraně a obě Zrnka a položila je na stůl.

„Poslechneš si poštu?“ zeptala se Paikana.

Paikan nechal dál samostatně pracovat kupoli a přišel k Elée.

Vzal obě červené destičky a zamračil se. Na jedné bylo jeho jméno a pečeť Ministerstva obrany, na druhé Eléino jméno a pečeť Univerzity.

„Co to je?“ zeptal se.

Ale Eléa už zastrčila do čtecího otvoru zelenou destičku, na níž poznala portrét své matky. Matčina tvář se materializovala nad čtecím panelem. Byla to tvář jen o málo starší než Eléina, a ačkoliv nebyla tak nápadná, hodně se jí podobala.

„Poslyš, Eléo,“ řekla matka, „doufám, že se ti vede dobře. Mně taky. Odjíždím do Gondy 41 a nemám žádné zprávy o tvém bratrovi. Mobilizovali ho uprostřed noci, aby řídil armádní konvoj na Měsíc a už osm dní o sobě nedal vědět. Samozřejmě, tak je to vždycky s vojenskými záležitostmi. Nemůžou přemístit mravence, aby z toho nenadělali tajemství mamuta. Ale Anéa zůstala úplně sama s dítětem a má strach. Ještě mohli s tím sundáním klíčů trochu počkat! Je to sotva dvacet let, co byli Určeni. Snažte se, abyste nedopadli jako oni. Teď není doba na to mít děti! No, co se dá dělat, jedu tam. Dám vám brzy vědět. Postarej se trochu o otce, nemůže jet se mnou, byl mobilizován do své práce. Myslím, že Rada a vojáci jsou všichni blázni. Zajdi se na otce občas podívat a dej pozor na to, co jí. Když je sám, mačká jídelní stroj a na nic nedává pozor. Chová se jako dítě. Poslyš Eléo, je konec!“

„Forkan byl mobilizován! Tvůj otec taky! To je neuvěřitelné! Co chystají?“

Paikan nervózně zasunul jednu z červených destiček do čtecího přístroje. Nad panelem se objevil emblém Ministerstva obrany: ježek, stočený do klubíčka, z jehož ostnů sršely plameny.

„Poslyšte, Paikane,“ řekl lhostejný hlas.

Byl to mobilizační příkaz, který Paikanovi určoval mobilizační místo v kupoli.

Druhá destička, zasunutá do přístroje, materializovala nad panelem emblém Univerzity — znak Zoranovy rovnice.

„Poslyšte, Eléo,“ řekl vážný hlas. „Tady je Coban!“

„Coban?“

Zoranovu rovnici vystřídala Cobanova tvář. Znali ji všichni obyvatelé Gondawy. Byl to nejslavnější muž kontinentu. Dal svým spoluobčanům Sérum 3, které je chránilo před všemi nemocemi a Sérum 7, které jim dovolovalo okamžitě nabýt sil po jakémkoliv úsilí, takže ekvivalenty slova únava právě mizely z jazyku gonda.

V jeho hubeném obličeji s propadlými tvářemi zářily černé oči plamenem vesmírné lásky. Tento člověk nikdy nemyslel na sebe, ale na ostatní lidi a také na sám Život a na jeho zázraky a hrůzy, proti nimž neustále ze všech sil bojoval. Černé vlasy měl ostříhané nakrátko a dosahovaly mu sotva k uším. Bylo mu 32 let. Vypadal stejně mladě jako jeho studenti, kteří ho uctívali jako světce a kopírovali po něm jeho účes.

„Poslyšte, Eléo, tady je Coban. Jsem pověřen vás osobně informovat, že na moji žádost jste v případě mobilizace určena na speciální místo na Univerzitě, po mém boku. Neznám vás a přeji si vás poznat. Prosím, abyste se co nejdřív dostavila do laboratoře Č. 51. Prokažte se svým jménem a číslem a okamžitě vás zavedou ke mně. Poslyšte, Eléo, čekám vás.“

Eléa a Paikan se na sebe nechápavě podívali. Ve vzkazu byly dvě věci, které si navzájem odporovaly: „… na moji žádost… jste určena na speciální místo,“ a „neznám vás.“ Ale vzkaz především obsahoval hrozbu, že bude Eléa mobilizována daleko od Paikana.

A oni se ode dne Určení od sebe nikdy neodloučili. Dokonce o tom ani nikdy neuvažovali. Zdálo se jim to nepředstavitelné.

„Půjdu za Cobanem s tebou,“ řekl Paikan. „Jestli tě opravdu tolik potřebuje, poprosím ho, aby si mě vzal také. Na Věži mě může zastoupit kdokoliv.“

Bylo to jednoduché a realizovatelné, ovšem v případě, bude-li ho Coban chtít. Univerzita byla první mocnost ve státě. Žádná vojenská nebo administrativní organizace nad ní neměla žádnou moc.

Univerzita měla svůj vlastní rozpočet, svou nezávislou ochranu, své vlastní vysílače a nikomu se nemusela zodpovídat. Co se týče samotného Cobana, ačkoliv nezastával žádnou politickou funkci, Rada ředitelů Gondawy vydávala svá rozhodnutí teprve až po konzultaci s ním. A pokud Coban Eléu potřeboval, Paikan, kterému se dostalo stejného vzdělání, a disponoval stejnými vědomostmi, mu mohl být stejně užitečný jako ona.

V každém případě nic se nejí tak horké. Myšlenka na válku byla sama o sobě tak absurdní, že se člověk nesměl nechat ovlivnit obecnou nervozitou. Všichni ti byrokraté, uzavření ve svých podzemních palácích, ztráceli smysl pro realitu.

„Měli by trochu častěji chodit na Povrch, aby tohle všechno viděli…,“ řekla Eléa.

Ranní slunce ozařovalo změť trosek, kterým na západě dominovala obrovská masa zpřevraceného a zničeného stadionu.

Na východě končila pokroucená dálnice v planině, v níž se sluneční paprsky odrážely jako ve skle a na níž nerostlo ani jedno jediné stébélko trávy.

Paikan položil ruku kolem Eléiných ramen a přitáhl ji k sobě.

„Pojďme do lesa,“ řekl.

Zastrčil klíč do komunikační desky, zavolal Parkoviště v 1. Hloubce a objednal taxi. Za několik minut dosedla na přistávací rampu průhledná koule. Když Paikan procházel kalem stolu, vzal z něj obě zbraně a jejich opasky.

Vrátil se zpátky a informoval Centrum počasí o své nepřítomnosti a řekl, kam jde. Byla to jeho povinnost a nemohl se vzdálit jen tak, protože byl mobilizován.

„NOCTICED? They're all left handed!“ řekl Haaver.

Potichu mluvil k Leonovové a mikrofon zakrýval dlaní. Leonovová uměla výborně anglicky.

Byla to pravda. Teď, když ji na ta Hoover upozornil, přímo ji to bila do očí. Zlobila se na sebe, že si toho nevšimla sama. Ano, všichni Gondové byli leváci. Zbraně, které se našly v podstavci u Eléy i u Cobana, měly tvar rukavic pro levou ruku. A teď se dívala na obrazovku, na níž se právě Eléa a Paikan, spolu s dalšími Gondy, cvičili v používání podobných zbraní. A všichni stříleli levou rukou na kovové terče rozličných tvarů, které se před nimi zvedaly ze země a rezonovaly, když do nich narazil paprsek energie. Bylo to cvičení zručnosti, ale především kontroly. Podle tlaku, vyvolávaného třemi ohnutými prsty, mohla G zbraň ohnout stéblo trávy, nebo rozprášit skálu, rozdrtit protivníka, nebo ho jen uspat.

Asi deset kroků před Paikanem se právě zvedl jeden oválný terč. Byl modrý, což znamenala, že Paikan musel střílet nejmenší silou. Jediným pohybem zasunul Paikan levou ruku do zbraně, která byla připevněna k opasku magnetickou destičkou, vytrhl ji, zvedl ruku a vystřelil. Terč se rozezněl, jako když se člověk dotkne struny harfy, a vypařil se.

Paikan se dal do smíchu. Se zbraní se už smířil. Tohle cvičení, byla příjemná hra.

Takřka okamžitě se před ním zvedl červený terč a vlevo od Eléy zelený. Eléa se pootočila a vystřelila. Překvapený Paikan vystřelil na poslední chvíli. Červený terč duněl jako hrom, zatímco zelený zvonil jako zvon. Na všech stranách se zvedaly terče a po prudkých nebo naopak docela jemných zásazích zase mizely. Planina zpívala jako obrovský xylofon pod údery kladiva nějakého blázna.

Vznášedlo Univerzity přeletělo paseku, na okamžik zůstalo stát na místě a pak pomalu přistálo za zády střelců. Bylo to rychlovznášedlo. Podobalo se kopí, z něhož vyčnívala průhledná kabina, označená Zoranovou rovnicí.

Vystoupili z něj dva univerzitní strážci, navlečení v hrudním krunýři a v zelené suknici, s G zbraní na levé straně břicha, s S granátem na pravém boku a s nosní maskou, pověšenou kolem krku. Na hlavě měli válečný účes — vlasy stažené dozadu a“ připnuté magnetickým špendlíkem ke kónické masce se širokými okraji. Kráčeli od jedné skupinky ke druhé a na něco se vyptávali střelců. Ti na ně hleděli s úžasem a znepokojením. Ještě nikdy neviděli zelené strážce tak vyzbrojené.

Někoho hledali. Když došli k Elée, řekl jeden z nich: „Hledáme Eléu, 3-19-07-91.“ Byli na Věži, a když ji našli prázdnou, informovali se v Centru počasí. Coban chtěl Eléu bez meškání vidět.

„Půjdu s ní,“ řekl jim Paikan.

Strážci neměli žádné příkazy, aby mu bránili. Vznášedlo přeletělo jako šíp jezero až k Ústům a nechalo se kolmo vtáhnout do zeleného komín a Univerzity. Pak zpomalilo a vynořilo se na Parkovišti, přiblížilo se k zemi nad prostřední dráhou a pokračovalo v letu nad ní až k bráně laboratoře, která se otevřela a hned se zas za ním zavřela.

Ulice a budovy Univerzity svou jednoduchostí kontrastovaly s bujnou vegetací zbytku města. Tady byly zdi holé, zaklenutý strop byl bez květin a listí. Žádný ornament nezdobil dveře, jejichž tvary byly různé, žádný potůček netekl podél dráhy, nad níž vznášedlo pokračovalo v letu. V dohledu nebyl nikde žádný pták, překvapená laň, motýl či bílý králík. Vládla tu přísnost abstraktního poznání. Dopravní pásy měly umělá sedadla a kovové zábradlí.

Eléa a Paikan žasli nad nezvyklým ruchem, který vládl v ulici pod nimi. Zelení strážci ve válečných oděvech, s utaženými vlasy a s maskami na hlavách, pospíchali po přeplněných drahách a nikdo se nestaral o vznášedlo, kterému byly za normálních okolností ulice zapovězeny. Nad dveřmi blikaly barevné signály, ozývalo se vyvolávání jmen a čísel, laboranti v lososově červených kombinézách spěchali po chodbách a dlouhé vlasy měli zabalené do hermetických šátků. To nebyla Studijní čtvrť, ale Pracovní a čtvrť Výzkumů. V dohledu nebyl žádný bosý student s ostříhanými vlasy.

Vznášedlo přistálo na hvězdicovité křižovatce. Jeden ze strážců zavedl Eléu do 51. laboratoře. Paikan šel za nimi.

Zavedli je do prázdné místnosti, uprostřed které stál muž v lososově červených šatech a čekal na ně. Znak Zoranovy rovnice mu zdobil levou stranu hrudi a označoval vedoucího laboratoře.

„Vy jste Eléa?“ zeptal se.

„Jsem Eléa.“

„A vy?“

„Jsem Paikan.“

„Kdo je Paikan?“

„Jsem Eléin,“ řekl Paikan.

„Jsem Paikanova,“ řekla Eléa.

Muž okamžik přemýšlel.

„Paikan není pozván,“ řekl pak. „Coban chce vidět Eléu.“

„Chci vidět Cobana,“ řekl Paikan.

„Řeknu mu, že jste tady. Počkáte.“

„Půjdu s Eléou,“ řekl Paikan.

„Jsem Paikanova,“ řekla Eléa.

Chvíli bylo ticho a pak muž pokračoval:

„Oznámím to Cobanovi… Ale než ho uvidíte, musí Eléa projít generálním testem. Tady je kabina…“

Otevřel průhledné dveře. Eléa poznala běžnou kabinu, do které se všichni obyvatelé Gondawy zavírali alespoň jednou ročně, aby se seznámili se svým fyziologickým vývojem a aby v případě potřeby modifikovali svou aktivitu a potravu.

„Je to nutné?“ zeptala se.

„Je to nutné.“

Vstoupila do kabiny a posadila se na sedačku.

Dveře se za ní zavřely, kolem ní se rozsvítily přístroje, před obličejem jí zajiskřilo, analyzátory zabzučely, syntetizátor cvakl. To bylo všechno. Eléa vstala a strčila do dveří. Dveře zůstaly zavřené. Překvapeně do nich strčila silněji, ale bezvýsledně.

Znepokojeně vykřikla:

„Paikane!“

„Na druhé straně dveří vykřikl Paikan:

„Eléo!“

„Ještě jednou se pokusila otevřít a pochopila, že zavřené dveře znamenají něco strašného. Znovu vykřikla:

„Paikane! Dveře!“

Vrhl se na ně. Viděla jeho siluetu, jak tluče do průhledné hmoty. Kabina se otřásla, rozbité přístroje spadly na zem, ale dveře nepovolily.

Za Eléinými zády se stěna kabiny otevřela.

„Pojďte dál, Eléo,“ řekl Cobanův hlas.

PŘED Cobanen seděly dvě ženy. Jedna z nich byla Eléa. Druhá byla tmavovlasá, velmi krásná, plnějších tvarů. Eléa byla dokonale souměrná, půvab druhé ženy spočíval v její nesouměrnosti.

Zatímco Eléa protestovala a žádala, aby k ní pustili Paikana, druhá žena se odmlčela a hleděla na ni s klidem a sympatiemi.

„Počkejte, Eléo,“ řekl Coban, „počkejte, až budete vědět.“

Měl na sobě strohé lososové šaty laborantů, ale znak Zoranovy rovnice na jeho hrudi byl bílý. Přecházel sem a tam mezi ovládacími pulty a alveolními zdmi, které obsahovaly tisíce čtecích cívek. Byl bosý jako nějaký student.

Eléa zmlkla. Věděla, že je zbytečné tvrdohlavě trvat na svém.

Poslouchala.

„Vy nevíte,“ pokračoval Coban, „co se nachází na místě Gondy 1. Já vám to povím. Je to Solární zbraň. I přes mé protesty se ji Rada rozhodla použít, když na nás Enisorai zaútočí.

A Enisorai je rozhodnutý na nás zaútočit, aby zničil Solární zbraň dřív, než ji použijeme. Díky složitosti jejího zařízení a jejím rozměrům uběhne skoro půl dne od jejího spuštění do okamžiku, kdy opustí své místo v podzemí. Během tohoto půldne se bude rozhodovat o osudu lidstva. Protože jestli Zbraň vzlétne a zasáhne cíl, bude to, jako kdyby na Enisorai spadlo samo Slunce. Enisorai bude spálen, rozpustí se, rozteče… Ale celá Země utrpí zpětným otřesem. Co z nás během několika sekund zůstane? Co zůstane ze života?

Coban se odmlčel. Jeho tragický pohled přešel nad oběma ženami. Zašeptal:

„Možná nic… už nic…“

Pokračoval v chůzi, která připomínala uvězněné zvíře, marně hledající východ.

„A jestli se Enisoranům podaří zabránit odletu Zbraně, zničí ji a nás také. Je jich desetkrát víc než nás, a jsou mnohem agresivnější. Jejich převaze nebudeme moci odolat. Naše jediná obrana bude nahnat jim strach. Jenže my jsme jim už nahnali PŘÍLIŠ MNOHO STRACHU!.. Zaútočí na nás všemi prostředky a zvítězí-li, nenechají nic z rasy a civilizace, která dokázala vyrobit Solární zbraň. Proto bylo všem obyvatelům Gondawy rozdáno Černé zrnko. Aby se „vězňové mohli sami rozhodnout, zemřou-li svýma vlastníma rukama, nebo v rukách enisorských řezníků…“

Eléa bojovně vstala.

„To je absurdní! To je strašné! To je odporné! Té válce je třeba zabránit! Proč něco neděláte, místo abyste tady fňukal? Zničte Zbraň! Leťte do Enisorai! Poslechnou vás! Jste Coban!“

Coban se před ní zastavil a vážně a s uspokojením se na ni zadíval.

„Byla jste dobře vyprána,“ řekl.

„Vybrána kým? Vybrána k čemu?“ Coban pokračoval:

„DĚLÁM něco! Mám své zástupce v Enisorai a ti kontaktovali vědce z Obvodu vědy. Ti chápou rizika války. Kdyby mohli převzít moc, mír bude zachráněn. 4le zbývá jen málo času. Mám schůzku s prezidentem Lokanem. Pokusím se Radu přesvědčit, aby upustila od použití Solární zbraně a aby to oznámila Enisorai. Ale mám proti sobě armádu, jejíž představitelé nemyslí na nic jiného, než na to, jak zničit nepřítele. A mám proti sobě ministra Morzana, který zkonstruoval Zbraň a chtěl by VIDĚT, JAK FUNGUJE!..

Jestli se mi to nepodaří, udělám ještě něco. A proto jste byly vybrány vy dvě a tři další ženy z Gondawy. Chci ZACHRÁNIT ŽIVOT!“

„Čí život?“

„Prostě život, ŽIVOT… Jestliže Solární zbraň udeří, během několika následujících sekund, které si nikdo neumí představit, Země se rozhoupe tak, že se oceány vylijí z břehů, světadíly se rozpadnou, atmosféra dosáhne teploty, při níž se rozpouští železo a spálí všechno až do hlubin země. Nevíme, nevíme, jakých hranic tato katastrofa dosáhne. Morzan nikdy nemohl Zbraň vyzkoušet, ani její redukované vzorky. Její skutečnou sílu neznáme. Ale můžeme předpokládat jenom to nejhorší. Udělal jsem…“

„Poslyšte, Cobane,“ ozval se nějaký hlas. „Chcete slyšet nejnovější zprávy?“

„Ano,“ odpověděl Coban.

„Tady jsou: Enisorské oddíly, které jsou posádkou na Měsíci, přepadly mezinárodní zónu. Vojenský konvoj, který odletěl z Gondy 3 k naší měsíční základně, byl zastaven enisorskými silami ještě před přistáním na Měsíci. Část útočníků byla zničena.

Bitva pokračuje. Naše vzdálené pozorovatelské služby mají důkazy o tom, že Enisorai povolal své nukleární bomby, umístěné na oběžné dráze kolem Slunce a vede je směrem k Marsu a Měsíci. Poslyšte, Cobane, to je konec.“

„To je začátek…,“ poznamenal Coban.

„Chci se vrátit k Paikanovi,“ řekla Eléa. „Nenecháváte nám jinou naději než umřít nebo umřít. Chci umřít s ním.“

„Něco jsem udělal,“ opakoval Coban. „Zkonstruoval jsem Úkryt, který odolá všemu. Vybavil jsem ho semeny všech druhů rostlin, oplodněnými vajíčky všech druhů zvířat a umělými líhněmi, aby se zvířata mohla vyvinout, deseti tisíci cívkami vědomostí, přístroji, nářadím, nábytkem, všemi vzorky naší civilizace, vším, co je nutné, aby mohla vzniknout podobná civilizace.

A do středu všeho toho umístím jednoho muže a jednu ženu.

Počítač vybral pět žen pro jejich psychickou i fyzickou rovnováhu, pro jejich zdraví a dokonalou krásu. Byly označeny čísly od jedné do pěti, podle dokonalosti. Č. 1 zemřelo včera při nehodě, č.4 je na cestě v Enisorai a nemůže se odtamtud vrátit, č. 5 bydlí v Gondě 62. Také pro ni jsem poslal, ale bojím se, že tady nebude včas. Číslo 2 jste vy, Lono, a číslo 3 vy, Eléo.“

Na okamžik se odmlčel a na rtech se mu objevilo cosi jako unavený úsměv. Pak se obrátil k Loně a pokračoval:

„Samozřejmě, v Úkrytu bude jenom jedna žena. Budete to vy, Lono. Budete žít…“

Lona vstala, ale než mohla promluvit, předešel ji nějaký hlas:

„Poslyšte, Cobane, tady jsou testy č. 2, Lony. Všechny požadované zkoušky jsou v naprostém pořádku, ale vývojový metabolismus a hormonální rovnováha se změnily. Lona č. 2 je dva týdny v jiném stavu.“

„Věděla jste to?“ zeptal se Coban.

„Ne,“ odpověděla Lona, „ale doufala jsem v to. Sundali jsme si naše klíče třetí jarní noc.“

„Je mi to líto kvůli vám,“ řekl Coban a rozpřáhl ruce. „To vás eliminuje. Muž a žena, kteří budou umístěni v Úkrytu, budou zmrazeni na absolutní nulu. Je možné, že vaše těhotenství by poškodilo úspěch celé operace. Takové riziko nemohu podstoupit. Vraťte se domů. Žádám vás, abyste během jednoho dne zachovala mlčení o všem, co jsem vám řekl, dokonce i před vaším partnerem. Za den bude všechno jasné.“

„Budu mlčet,“ řekla Lona.

„Věřím vám,“ odpověděl Coban. „Počítač vás definoval jako solidní, pomalou, mlčenlivou, rozhodnou, bezcitnou.“

Dal znamení dvěma zeleným strážcům, kteří stáli u dveří, aby Lonu nechali odejít. Pak se obrátil k Elée.

„Tak to tedy budete vy,“ řekl.

Eléa měla pocit, že se proměnila v kámen. Potom se jí do tváří vrátila krev a ona zrudla. Násilím se přinutila a zůstala sedět.

Slyšela, jak Coban pokračuje:

„Vás počítač definoval takto: vyrovnaná, rychlá, tvrdohlavá, ofenzivní, schopná.“

Cítila, že se jí vrátila řeč. Zaútočila:

„Proč jste nenechal jít Paikana dovnitř. Bez něj do toho vašeho Úkrytu nepůjdu!“

„Počítač vybral ženy pro jejich krásu a zdraví a samozřejmě i pro jejich inteligenci, ale především pro jejich vědomosti. Muž, který vyjde z Úkrytu za několik let, možná za jedno nebo dvě století, musí být schopen porozumět všemu, co je zaznamenáno na cívkách a dokonce, bude-li to jen trochu možné, musí vědět víc než to. Jeho role nebude spočívat jen v tom dělat děti. MUŽ, který byl vybrán musí být schopen pomoci ZROZENÍ SVĚTA. Paikan je sice inteligentní, ale jeho vědomosti jsou omezené. Dokonce by ani nedokázal interpretovat Zoranovu rovnici.“

„Tak kdo je ten muž?“

„Počítač jich vybral pět, podobně jako žen.“

„A kdo je číslo jedna?“

„Já,“ řekl Goban.

„ENISORAI, to jste dnes vy,“ řekla Leonovová Hooverovi.

„Jste špinaví Američani, kteří se zrovna chystají spolknout celý svět i s příslušenstvím.“

„Má drahá,“ odpověděl Hoover, „my, dnešní Američani, jsme jen přesídlení Evropani, vaši bratranci na cestách… Byl bych moc rád, kdyby nám Eléa ukázala taky ksichty těch prvních amerických okupantů. Až doteď jsme viděli samé Gondy. Na příštím setkání požádám Eléu, aby nám ukázala i nějaké Enisorany.“

Eléa jim Enisorany ukázala: S Paikanem byla na výletě v Diédohu, hlavním městě Středního Enisorai. Zúčastnili se tam slavnosti Mraku. Přivolala obrazy ze své paměti.

A tak vědci z MPE letěli s Eléou dlouhou cestu ve vznášedle.

Na obzoru zatarasil nebe hřeben gigantických hor. Když přiletěli blíž, uvědomili si, že hory a město jsou totéž.

Město, vybudované z obrovských kamenných kvádrů, se tisklo k horám, zakrývalo je, převyšovalo, opíralo se o ně, aby mohlo nakonec vrhnout do nebe své Kopí — monolit Chrámu, jehož vrcholek se ztrácel mracích. Viděli Enisorany, jak pracují a baví se. Potřeby populace byly tak velké a vzestup životní úrovně tak rychlý, že dokonce ani v době slavnosti Mraku se nemohlo přestat s výstavbou. Bez přestávky, neúnavně, jako mravenci zvětšovali budovatelé město, hloubili ulice, schodiště a náměstí do ještě panenských svahů hor, tavěli hradby, domy a paláce. Jako jediný nástroj používali svých rukou. Na hrudi, pověšený na zlatém řetízku, nosili symbol enisorské univerzální energie — plamenného hada. Nebyl to jen symbol, byl to především transformátor. Tomu, kdo ho nosil, dával moc jednoduše ovládnout rukama všechny přirozené síly. Vědci z MPE viděli na velké obrazovce Enisorany, zvedající bez námahy obrovské skalnaté bloky, které musely vážit několik tun.

Viděli, jak je pokládají jeden na druhý, opracovávají je, proměňují, rozřezávají rukou, vyhlazují dlaní jako sklenářský tmel. V rukách budovatelů hmota nevážila nic, stávala se tvárnou, poslušnou. Jakmile se jí přestali dotýkat, kamenu se vrátila jeho tvrdost a váha kamene.

Cizincům, pozvaným na slavnost Mraku, nepovolili přistát.

Vznášedla zůstala viset ve vzduchu na okraji Diédohu. Jejich řady vytvořily na pozadí nebe barevné stupínky, jako hlediště amfiteátru, vystavěné v prázdnu.

Přímo naproti nim se zvedal Chrám, jehož špička, vytvořená z jediného kamenného bloku, vyššího než nejvyšší mrakodrapy současné Ameriky, se ztrácela v Mraku. Monumentální schodiště, vysekané do skály, stoupalo po ní ve spirále vzhůru. A po tomto schodišti už několik hodin, vystupoval dav lidí k vrcholu Chrámu. Vystupoval pomalu a každý člověk cítil svou vlastní váhu ve svalech, zatímco všude jinde, v ulicích a na schodištích města, se Enisorané pohybovali s lehkostí a rychlostí, což prozrazovalo, že ovládají tajemství zemské přitažlivosti. Díky barevné skladbě šatů představoval dav na schodišti plamenného hada. Jeho hlava se vlnila zleva doprava a stoupala vzhůru. Pak následovalo tělo, které přeplněnými schodišti obtáčelo Špici. Muselo se skládat z několika stovek tisíců lidí. Jejich počet možná převyšoval milión. Otevřenými okny vznášedel byla slyšet hudba, rytmizující hadí pohyby. Podobala se pomalému supění dechu, které, jako by proudilo z hora z města a které davy lidí na schodišti i ve městě doprovázely hlubokým hrdelním zvukem, který vycházel ze zavřených úst.

Když hlava hada dosáhla Mraku, slunce zapadlo za hory.

Hlava hada vstoupila do Mraku spolu se soumrakem. V několika minutách nastala noc. Reflektory, umístěné po celém městě osvětlily Špici i dav lidí, který se tísnil na schodišti. Rytmus hudby a zpěvu se zrychlil. A Špice se ZAČALA POHYBOVAT. Pokud to ovšem nebyl Mrak. Bylo vidět, jak se Špice noří do Mraku nebo Mrak do ní, vzdalují se od sebe a znovu se začínají vzájemně prostupovat, rychleji a rychleji, jako kdyby se pářila sama Země s Nebem.

Dech hudby se zrychlil a zesílil a udeřil do vznášedel, zaparkovaných ve vzduchu jako vlna a rozehnal je. Na zemi všichni, kteří pracovali, svou práci opustili. V palácích, domech, na ulicích, na náměstích přistupovali muži k ženám a ženy k mužům, náhodně, jenom proto, že byli zrovna nablízku, aniž věděli, jsou-li krásní nebo oškliví, mladé nebo staré, a jací jsou a jaké jsou, zmocnili se jeden druhého, objali se, lehli si spolu na místo, na němž se právě nacházeli a všichni dohromady vstoupili do společného rytmu, který otřásal horami i městem. Špice se až po kořen ponořila do Mraku. Hory zapraskaly, město se zvedlo, osvobozené od své tíže, připravené vstoupit do nebe až k nekonečnu. Mrak zaplál, zahřměly hromy kataklysmatu, pak Mrak pohasl a stáhl se zpátky. Město opět svou vahou spočinulo na horách. Špice byla prázdná. Na velkém kamenném schodišti už nebyl nikdo. Všechny ležící páry se rozpojily a oddělily. Muži i ženy otupěle vstávali a rozcházeli se. Jiní usínali na místě. Během několika okamžiků, jejichž krátké trvání bylo ohromující, se všichni podíleli na kosmické radosti. Každý muž byla celá Země a každá žena Nebe. A to se jednou ročně opakovalo ve všech enisorských městech. Během ostatních dnů a nocí se enisorští muži k ženám vůbec nepřiblížili.

Vědci z MPE se Eléy vyptávali. Co se stalo s davem lidí na Špici?

„Špice je dala Mraku,“ odpověděla Eléa. „Mrak je dal vesmírné energii. Všichni, kteří šli po tom schodišti nahoru, byli dobrovolníci. Vybrali je už v dětství, buď proto, že představovali nějakou tělesnou nebo duševní anomálii, tedy včetně mrzáků, anebo byli inteligentnější, silnější nebo krásnější než průměrní Enisorané. Byli vychováni k této oběti a celým svým tělem i duší se naučili po ní toužit. Měli právo odejít, ale jen velmi malý počet z nich tohoto práva využil. Tímto způsobem se enisorská populace udržovala v konstantní úrovni. Ale oběť nestačila kompenzovat obrovskou porodnost, kterou sama vyvolala. Díky svátku Mraku se narodilo dvacetkrát víc Enisoranů než jich zahynulo na všech Špicích kontinentu.“

„Ale,“ namítl Hoover, „všechny ty ženy pak přece musely porodit ve stejný den!“

„Ne,“ odpověděla Eléa. „Těhotenství v Enisorai trvalo jednu až tři sezóny, podle přání matky a podle jejího věku. Jak jste viděli, v Enisorai neexistovalo Určení, neexistovaly tedy páry a rodiny. Muži a ženy žili promíchaně, měli rovnocenná práva a povinnosti. Bydleli ve společných palácích nebo v individuálních domech, jak kdo chtěl. Děti byly vychovávány státem. Neznaly matku a samozřejmě ani otce.“

Ačkoliv se Eléino vznášedlo drželo daleko od davu, mohli vědci vidět mnoho tváří Enisoranů. Všichni měli černé a rovné vlasy, šikmé oči, vystouplé lícní kosti, orlí nos s poněkud rozpláclými nosními dírkami. Nesporně to byli předkové Mayů a Aztéků a dalších amerických Indiánů a možná také Japonců, Číňanů a všech dalších podobných ras.

„Tady máte ty vaše imperialisty!“ řekl Hoover Leonovové.

Vzdychl a pak dodal:

„Doufám, že teď se budete trochu míň zlobit na jejich potomky.“

„VY nechcete zachránit život jako takový,“ řekla Eléa, „ale váš život. A počítačem jste si nechal najít pět nejhezčích žen kontinentu, abyste si sám mohl vybrat tu, která vás bude doprovázet.“

„Podívejte se na tu, kterou bych si vybral, abych jí zachránil život, kdybych si myslel, že k tomu mám právo…,“ řekl Coban s vážným smutkem.

Zaktivizoval vlnový paprsek. Nad jedním panelem se objevil obraz dívenky, která se Cobanovi mimořádně podobala. Klečela na trávníku u jezera 9. Hloubky a hladila páva se zakrytýma očima. Dlouhé, černé chlapecké vlasy jí spadaly na nahá ramínka. Její půvabné paže objímaly ptáka a ten ji kloval do ucha.

„To je Doa, moje dcera,“ řekl, Coban. „Je jí dvanáct a je sama. Všechny dívky v jejím věku už dávno mají druha. Ale ona je sama… protože je jako já, neschopná Určení…Počítač pro mne nenašel družku, která by mě snesla a která by mě nerozčilovala pomalostí svého ducha. Některá mentální nadání odsuzují k samotě. Prožil jsem několik period mezi vdovami, oddělenými, neurčenými. Doina, její matka, byla jednou z nich.

Její inteligence byla vysoká, ale měla strašné charakterové vlastnosti. Počítač jí nechtěl přidělit muže. Pro její inteligenci a krásu jsem ji požádal, aby mi dala dítě. Přistoupila na to za podmínky, že zůstane se mnou a bude ho vychovávat. Myslel jsem si, že je to možné. Sundali jsme si prsteny. Po několika dnech jsme se od sebe museli odloučit. Byla dostatečně inteligentní, aby pochopila, že nemůže najít štěstí nikde, ani ve svém dítěti. Když se narodilo, poslala mi ho. Byla to Doa… Ona také dostala od počítače negativní odpověď. Její povaha je jemná, ale její inteligence je ještě vyšší než moje. Nikde nenajde rovnocenného partnera. Kdyby žila…“

Cobanovi se zadrhl hlas. Vymazal obraz.

„Nemyslíte, že miluji Dou aspoň tak, jako vy Paikana? Nemyslíte, že kdybych se dal vést egoistickými důvody, že bych s sebou nevzal do Úkrytu ji? Nebo, že bych s radostí nezůstal s ní a nepřenechal své místo číslu dvě? Ale znám číslo dvě a vím, jaké jsou jeho vědomosti a jaké jsou moje. Počítač měl důvod k tomu, že vybral právě mě. Tady se už nejedná o lásku, o city, o člověka jako takového. Stojíme tváří v tvář úkolu, jehož význam nás překračuje. Vy a já musíme udržet vesmírný život a znovu stvořit svět.“

„Poslouchejte mě dobře, Cobane,“ řekla Eléa. „Já kašlu na svět, kašlu na život lidí i celého vesmíru! Bez Paikana pro mne už žádný vesmír ani život neexistují. Dejte mi do Úkrytu Paikana a já vám budu blahořečit až do konce věčnosti!“

„Nemohu,“ odpověděl Coban.

„Dejte mi Paikana! Zůstaňte u své dcery! Nenechte ji zemřít samotnou, bez vás!“

„Nemohu,“ řekl Coban tiše.

V jeho tváři se zračilo rozhodnutí, ale současně, se v ní odrážel i nekonečný smutek. Tento muž byl na konci zápasu, který vlastně prohrál. Ale jeho rozhodnutí bylo nezvratné. Nemohl zkonstruovat větší Úkryt. Vláda, zcela zaujatá Gondou a gigantickým monstrem, které tam spalo, se přestala zajímat o Cobanův projekt. Nechala ho sice pokračovat v práci, ale odmítla mu pomáhat. To jenom Univerzita vytvořila Úkryt. Tento projekt, toto zplození, zmobilizovalo veškerý energetický potenciál, všechny její zdroje, přístroje, laboratoře i její úvěr. Byl to jediný plod obrovité rostliny. Mohla v něm být jen dvě zrnka, třetí by ho odsoudilo k zániku. Třeba i to nejmenší. I Doa. Úkryt mohl přijmout jen jednu ženu a jednoho muže.

„Tak si vemte jinou ženu!“ vykřikla Eléa. „Jsou jich milióny!“

„Ne,“ odpověděl Coban, „nejsou jich milióny. Bylo jich pět a už jste zůstala jen vy… Počítač vás vybral, protože jste výjimečná. Ne, žádná jiná žena, žádný jiný muž! Vy a já! Už o tom, prosím, nemluvme. Je rozhodnuto.“

„Vy a já?“ zeptala se Eléa.

„Vy a já!“ odpověděl Coban.

„Nenávidím vás!“

„Já vás také nemám rád,“ řekl Coban. „Ale na tom nezáleží.“

„Poslyšte, Cobane,“ řekl hlas, „prezident Lokan vás chce vidět a mluvit s vámi.“

„Poslouchám ho a dívám se na něj,“ řekl Coban:

V rohu místnosti se objevil obraz Lokana. Coban ho přemístil naproti sobě. Lokan se zdál být sklíčený obavami.

„Poslyšte, Cobane,“ řekl. „Kde jsou vaše slíbené kontakty s lidmi z Obvodu vědy v Enisorii?“

„Očekávám zprávy každým okamžikem.“

„Už nemůžeme čekat. Nemůžeme. Enisorané bombardují naše oddíly na Marsu a na Měsíci nukleárními bombami. Naše bomby už jsou na cestě, abychom mohli odpovědět. To ale není to nejhorší. Útočná enisorská zbraň právě opustila svůj úkryt a je připravena na letové základně. Za několik hodin dopadne na Gondawu! Při prvním ohlášeném letovém signálu spustíme Solární zbraň. Ale jsem jako vy, Cobane. Mám z té hrůzy strach.

Možná je ještě čas zachránit Mír! Enisorská vláda ví, že odlet její zbraně bude znamenat smrt i pro její lid. Ale buď je jim to jedno, nebo si myslí, že mohou zničit Zbraň před jejím odletem! Kutiyu je blázen! Jen lidé z Obvodu se mohou pokusit ho přesvědčit, nebo ho svrhnout!.. Už nesmíme ztrácet ani minutu, Cobane! Prosím vás, pokuste se s nimi spojit!“

„Nemohu se s nimi spojit přímo. Zavolám Partaa do Lamossu.“

Prezidentův obraz se ztratil. Coban zastrčil svůj klíč do jedné z desek.

„Poslyšte,“ řekl. „Chci vidět a slyšet Partaa v Lamossu.“

„Partao v Lamossu,“ odpověděl hlas. „Volám.“

Coban vysvětlil Elée:

„Lamoss je jediná země, která v tomto konfliktu zůstala neutrální. Mám jen minimum času toho využít… Partao je vedoucí lamosské univerzity. On je můj kontakt s lidmi z Obvodu.“

Partao se objevil a sdělil Cobanovi, že se spojil se Soutakem z Obvodu.

„Už nemůže nic udělat, vyřadili ho z rozhodování. Zavolá vám přímo.“

Vedle Partaa se rozsvítil slabý obraz. Byl to Soutaku v profesorském oděvu a baretu. Tvářil se zničeně, mluvil a přitom dělal velká gesta, bil se do prsou a ukazoval nataženým prstem něco nebo někoho v dálce. Z toho, co říkal, nebylo slyšet ani slovo.

Barvy se třásly, rozdělovaly obraz svislými čarami, vzdalovaly se, přibližovaly a roztahovaly. Pak obraz zmizel.

„Už vám nemám co říct,“ ozval se Partao. „Snad hodně štěstí?“ „Tentokrát nebude mít štěstí nikdo,“ odpověděl Coban.

Zavolal Lokana a o všem ho informoval. Lokan ho požádal, aby přišel do Rady, která se právě scházela.

„Už jdu,“ řekl Coban.

Otočil se k Elée, která tomu všemu beze slova, bez pohybu přihlížela.

„Tak,“ řekl. „Víte, na čem jsme. Na city už nezbývá místo. Dnes v noci vstoupíme do Úkrytu. Moji asistenti vás připraví. Kromě jiného dostanete jedinou dózu univerzálního séra. Molekulu po molekule jsem ho syntetizoval ve své osobní laboratoři před šesti měsíci. Jestli se nestane nějaký zázrak, budete první, kdo se bude moci těšit věčnému mládí. Kdyby se něco změnilo, slibuji vám, že hned následující dózu dostane Paikan. Sérum nám dovolí přejít bez potíží do absolutního zmrazení. Svěřím vás svým mužům.

Eléa vyskočila a rozběhla se ke dveřím. Levou ruku zavřela v pěst a udeřila jednoho ze strážců do spánku. Muž upadl. Druhý strážce ji chytil za zápěstí a zkroutil jí ruku za záda.

„Pusťte ji!“ vykřikl Coban. „Zakazuji vám se jí dotýkat! Ať udělá cokoliv!“

Strážce ji pustil. Eléa se vrhla ke dveřím. Ale dveře zůstaly zavřené.

„Eléo,“ oslovil ji Coban. „Když mi slíbíte, že se nebudete prát a že nebudete utíkat, povolím vám Paikanovu návštěvu, než vstoupíte do Úkrytu. Odvedli ho na Věž a informovali ho, co se s vámi stane. Čeká od vás zprávy. Slíbil jsem mu, že vás znovu uvidí. Když budete protestovat, když se budete prát a riskovat, že nám zkomplikujete přípravy, dám vás uspat a už ho nikdy neuvidíte.“

Eléa na něj chvíli tiše hleděla. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila.

„Můžete zavolat vaše muže,“ řekla. „Už se ani nepohnu.“

Coban stiskl desku. Část jedné stěny zajela dolů a za ní se objevila laboratoř, v níž se pohybovali strážci a laboranti, mezi nimi Eléa poznala vedoucího laboratoře, který ji přijímal.

Muž ukázal na sedadlo před sebou.

„Pojďte,“ řekl.

Eléa udělala pár kroků směrem k laboratoři. Ale než opustila Cobanovu pracovnu, obrátila se k němu.

„Nenávidím vás,“ řekla.

„Až vystoupíme z Úkrytu na mrtvou Zem,“ odpověděl Coban, „už nebude existovat ani nenávist ani láska. Zůstane jen naše práce…“

TEN den sestoupil Hoi-To do Vajíčka s novým fotografickým materiálem, který právě dostal z Japonska a zejména s reflektory na koherentní světlo, jimiž chtěl osvětlit přístroje pod průhlednou deskou a vyfotografovat je. Když se zastavil mrazící stroj, prostor pod deskou se propadl do tmy. Teplota rychle stoupla, sníh a námraza roztály, voda se vypařila a v teplém vzduchu stěny interiéru vyschly.

Zatímco asistenti instalovali reflektory na nízké stativy, Hoi-To se mechanicky rozhlížel kolem. Povrch jedné stěny mu připadal zvláštní. Nebyl vyhlazený'lani matný a jako by měnil barvu. Hoi-To po něm přejel špičkami svých dlouhých, citlivých prstů a pak nehty. Zaskřípalo to.

Namířil jeden z reflektorů na stěnu, posvítil si na ni ostrým světlem, prohlédl si ji lupou a pomocí čoček a teleobjektivu si improvizovaně vytvořil cosi jako mikroskop. Už o tom nemohlo být pochyb: do povrchu stěny byly vyryty nespočetné žlábky.

A každý z těchto žlábků představoval linku gondského písma.

Čtecí cívky z alveolárního sálu byly narušeny časem, ale stěna Vajíčka, zcela zaplněná mikroskopickými znamínky, představovala ekvivalent obrovské knihovny.

Hoi-To okamžitě pořídil několik maximálních zvětšenin různých míst stěny, vzdálených od sebe. O hodinu později už je promítal na velkou obrazovku. Velmi vzrušený Lukos identifikoval fragmenty historických záznamů a vědeckých pojednání, jednu stranu slovníku, jednu báseň, a jeden dialog, který byl buď divadelní hrou nebo filozofickou diskusí. Stěna Vajíčka představovala skutečnou encyklopedii vědomostí Gondawy.

Jedna z promítaných zvětšenin byla plná početných osamocených znamínek, v nichž Lukos poznal matematické symboly.

Obklopovaly znak Zoranovy rovnice.

Když se Eléa probudila, ležela na kožešinovém koberci. Ten spočíval na jemné a teplé vrstvě, pověšené do prázdna. Dívka se na něm pohupovala ve stavu absolutní relaxace. Prohlédli ji od hlavy až k patě, zvážili s přesností setiny miligramu, nakrmili ji a napojili, masírovali, vyrovnali odchylky a houpali tak dlouho, dokud její tělo nedosáhlo potřebné váhy a absolutní pasivity. Pak se vrátil Coban a vysvětlil jí mechanismus uzavření a otevření úkrytu a sám jí podal ve formě kouře k vdechnutí, oleje na jazyk, mlhy do očí, dlouhých modulací infrazvuků na spáncích nejrůznější elementy univerzálního séra.

Eléa cítila, jak celé její tělo zaplavuje nová, zářící energie, čistí nejtajnější zákoutí od únavy a naplňuje ji až ke kůži silou srovnatelnou se silou jarního lesa. Stávala se tvrdou jako strom, silnou jako býk, vyrovnanou jako jezero. Síla, rovnováha a mír ji nezadržitelně přivedly ke spánku.

Usnula v laboratorním křesle a probudila se až na tomto koberci, v kulaté a prázdné místnosti. Naproti ní byly jediné dveře.

Před nimi seděl na kostce zelený strážce a hleděl na ni. V prstech držel nějaký skleněný předmět, sestavený z úzkých trubiček, spletených do komplikovaných záhybů. Naplňovala je průhledná kapalina.

„Protože už nespíte,“ řekl strážce, „chtěl bych vás upozornit, že kdyby vás náhodou napadlo vynutit si násilím odchod, otevřu ruku, tohle spadne a rozbije se a vy usnete jako špalek.“

Eléa neodpověděla. Mlčky se na něj dívala. Zmobilizovala všechny zdroje své vůle k jedinému cíli: dostat se odtud a najít Paikana.

Strážce byl vysoký, měl široká ramena a vypracovanou postavu. Jeho sepnuté vlasy měly barvu vycíděného bronzu. Neměl zbraň. Jeho tlustý krk byl skoro tak široký, jako jeho masivní obličej. Sám o sobě představoval nepřekonatelnou překážku na cestě ke svobodě. Ale neskonale křehká věc, kterou držel ve svých svalnatých pažích a hrubých rukách, představovala překážku ještě daleko důkladnější.

„Poslyšte, Eléo,“ oslovil ji hlas. „Paikan s vámi chce mluvit a vidět vás. Dovolíme mu to.“

Paikanův obraz se objevil v prostoru mezi dívkou a strážcem.

Eléa vyskočila.

„Eléo!“

„Paikane!“

Stál v pracovní kupoli. Eléa vedle něj viděla část panelu a na něm obraz nějakého mraku.

„Eléo! Kde jsi? Kam jdeš? Proč mě opouštíš?“

„Já jsem odmítla, Paikane! Jsem tvoje! Nejsem jejich! Coban mě přinutil! Drží mě tu násilím!“

„Přijdu si pro tebe! Všechno zničím! Zabiju je!“

Napřáhl před sebe levou ruku, navlečenou do zbraně.

„To nemůžeš! Nevíš, kde jsem!.. Já už to taky nevím! Počkej na mě, přijdu za tebou! Všemi prostředky!“

„Věřím ti. Počkám,“ řekl Paikan.

Obraz zmizel.

Strážce seděl a pořád se na Eléu díval. Stála uprostřed kulaté místnosti, hleděla na něj a odhadovala ho. Udělala krok k němu.

Vzal masku, která mu visela křížem přes prsa a nasadil si ji na nos.

„Pozor!“ řekl huhňavě.

Lehounce, opatrně pohnul změtí křehkých, skleněných trubiček.

„Já tě znám,“ řekla.

Překvapeně se na ni podíval.

„Tebe a tobě podobné, já vás znám. Jste prostí, skvělí. Děláte jen to, co vám řeknou. Nic vám nemusí vysvětlovat.“

Nechala sklouznout konec modrého pásu, který jí zahaloval tělo a začala ho rozbalovat.

„Coban ti neřekl, že zemřeš…“

Strážný se usmál. Byl strážný, nacházel se v Hloubce a nevěřil, že by mohl zemřít.

„Bude válka a nikdo ji nepřežije. Víš, že ti říkám pravdu: zemřeš. Všichni zemřete, kromě mě a Cobana.“

Strážce věděl, že mu nelže. Nepatřila k těm, kteří se snižují ke lžím, ať už jsou okolnosti jakékoliv. Ale musela se mýlit! Vždycky existoval někdo, kdo přežil. Ostatní zemřou, já ne.

Teď už bylo její tělo skoro nahé a ona začala rozbalovat pás, který jí halil rameno.

„V Gondawě všichni zemřou, Coban to ví. Postavil Úkryt, který nemůže nic zničit, aby sám přežil. Pověřil počítač, aby mu vybral ženu, která tam bude s ním. Ta žena jsem já. Víš, proč počítač vybral mezi milióny žen právě mě? Protože jsem nejkrásnější. Zatím jsi viděl jenom moji tvář. Podívej…“

Obnažila pravé ňadro. Strážce hleděl na její nádhernou pleť, na květ a na jeho plod a slyšel, jak mu v uších hučí krev.

„Chceš mě?“ zeptala se Eléa.

Dál pomalu odhalovala svoje tělo. Její levé ňadro se ještě napůl skrývalo v záhybech látky.

„Vím, jaký druh ženy vybral počítač tobě. Váží třikrát víc než já. Takovou ženu, jako jsem já, jsi nikdy neviděl…“

Celý pás látky sklouzl na zem a odhalil i levé ňadro. Eléa nechala paže volně viset podél těla, dlaně pootočené dopředu, paže trochu roztažené. Nabízela své tělo a živoucí krásu plných, něžných, pyšných ňader.

„Než zemřeš, chceš mě?“ Zvedla levou ruku a jediným pohybem nechala spadnout šaty s boků.

Strážce vstal, odložil na kostku strašný, křehký objekt, strhl masku a tuniku. Měl dokonalé, vyvážené svaly a jeho nahé tělo bylo nádherné.

„Jsi Paikanova,“ řekl.

„Slíbila jsem mu VŠEMI PROSTŘEDKY…“

„Otevřu ti dveře a vyvedu tě ven.“

Svlékla sukni. Stáli proti sobě, oba nazí. Eléa ustoupila a když pod nohama ucítila koberec, sedla si na bobek a pak si lehla. Přistoupil k ní, mocný a těžkopádný, předcházený svou nádhernou žádostí. Lehl si na ni a ona se otevřela.

Cítila jeho tělo, zvedla nohy, zkřížila je za jeho zády a přitiskla ho k sobě. Když do ní vnikl jako meč, křečovitě se zachvěla hrůzou.

„Jsem Paikanova,“ řekla. Oběma palci mu co nejsilněji stiskla krční tepnu. Začal se dusit a svíjet… Ale ona byla silná jako deset mužů, svírala ho zkříženýma nohama, koleny, lokty, prsty se zachytila v jeho sepnutých vlasech. A její nelítostné palce, ztvrdlé jako ocel vůlí zabíjet, zbavovaly jeho mozek každé kapky krve.

Byl to divoký zápas. Propletení, svázaní jeden s druhým a i v druhém, se váleli po zemi sem tam. Mužovy paže se zavěsily na Eléiny ruce a táhl, pokoušejíce odtrhnout smrti, která se mu bořila do krku. A jeho podbřišek chtěl ještě žít, ještě trochu žít, žít tak dlouho, aby mohl dojít až na konec radosti. Jeho paže a ramena bojovaly, aby přežil, a jeho bedra a stehna pospíchaly, aby rychle zvítězily nad smrtí a aby mohl dojít naplnění.

Strašná křeč napjala jeho tělo. Ponořil se až na dno mrti, která ho objímala a v ohromující, nekonečné radosti do ní vyprázdnil celý svůj život. Zápas skončil. Eléa počkala, až se mužovo tělo proměnilo v pasivní, těžkou hmotu, jako zabité zvíře. Pak odtáhla palce, zabořené do změklého masa. Její nehty byly plné krve. Otevřela křečovitě sevřené nohy a vyklouzla zpod mužova mrtvého těla. Dusila se hnusem. Bývala by chtěla obrátit se naruby jako rukavice a umýt se uvnitř sebe sama až po kořínky vlasů.

Zvedla strážcovu tuniku, otřela si s ní tvář, hruď a břicho, mokrou ji zahodila a rychle se oblékla.

Nasadila si masku na nos, vzala křehkou, skleněnou věc a opatrně strčila do dveří. Dveře se otevřely. Vedly do laboratoře, ve které Eléa prošla přípravami. Vedoucí laboratoře a dva laboranti se skláněli nad stolem. Jeden ozbrojený strážce stál u dveří.

První si všiml Eléy a zvolal:

„Hej!“ A zvedl ruku, aby si nasadil masku.

Eléa mu hodila skleněnou věc k nohám. Tiše se rozbila.

Místnost se okamžitě naplnila zelenou mlhou. Strážce a tři muži v lososově červených oděvech se zhroutili.

Eléa si vzala strážcovy zbraně a zamířila ke dveřím.

NEJSEM romantický puberťák. Nejsem ani zrudlý hrubián, který se nechá vést jen svým žaludkem a pohlavím. Pravděpodobně jsem rozumný, sentimentální, citlivý a schopný ovládnout své emoce a instinkty. Snesl jsem pohled na tvůj nejintimnější život, vydržel jsem se dívat na to, jak si na tebe ten strážce lehl a vstoupil do zázraku tvého těla.

Co mnou otřáslo, bylo to, co jsem si přečetl v tvém obličeji. Nemusela jsi toho člověka zabíjet. Slíbil ti, že tě vyvede ven. Možná lhal, ale ty jsi ho nezabila proto, abys pojistila svůj útěk, ale proto, že vstoupil do tvého břicha a ty jsi to nemohla snést.

Zabila jsi ho pro lásku k Paikanovi. Pro lásku. Ta slova, které Překladatelka používá, protože žádný jiný ekvivalent nemůže najít, ve vašem jazyce neexistuje. Od onoho okamžiku, kdy jsem tě viděl žít s Paikanem, pochopil jsem, že je to slovo nedostatečné. Říkáme „mám tě rád,“ říkáme to ženě, ale i ovoci, které jíme, kravatě, kterou jsme si vybrali a žena to říká své rtěnce. Říká o svém milenci: „Je můj.“ A ty říkáš opak: „Jsem Paikanova,“ a Paikan říká: „Jsem Eléin.“ Jsi jeho, jsi částí jeho bytosti. Dosáhl bych někdy toho, že bych tě od něj odpoutal? Přál bych si, aby ses zajímala o náš svět. Nechal jsem ti přehrát Mozarta a Bacha, ukázal jsem ti fotografie New Yarku, Paříže, Brazílie, vyprávěl jsem ti a historii lidstva, alespoň o té, kterou známe a která je naší minulostí — tak krátkou, ve srovnání s nekonečným trváním tvého spánku. Marně, posloucháš, díváš se, ale nic tě nezajímá. Jsi za stěnou, našeho času se nedotýkáš. Tvoje minulost tě pronásleduje v tvém vědomí i v podvědomí tvé paměti. Toužíš jen po tom ponořit se do ní, znovu ji najít, prožít. Pro tebe je přítomnost v minulosti.

RYCHLOVZNÁŠEDLO Univerzity stálo na přistávací rampě Věže. Strážci, kteří z něj vystoupili, prohledali kupoli i byt.

Na terase, poblíž hedvábného stromu, hovořil Coban s Paikanem.

Právě mu vysvětloval, proč potřebuje Eléu a vyprávěl mu o jejím útěku.

„Zničila všechno, co jí bránilo v útěku, lidi, dveře, zdi. Mohl jsem sledovat její stopu, jako by to byl vystřelený projektil. Teprve na ulici se mi ztratila mezi chodci.“

Strážci Cobana přerušili a oznámili mu, že Eléa není ani v bytě ani v kupoli. Nařídil jim, aby prohledali terasu.

„Pochybuji, že by byla tady,“ řekl Paikanovi. „Věděla, že půjdu rovnou sem. Ale vím, že má jen jedinou touhu — spojit se s vámi. Přijde, nebo vám dá vědět, kde je, abyste se k ní mohl přidat. A tak ji dostaneme. Je to nevyhnutelné. Ale ztrácíme spoustu času. Když vás zavolá, řekněte jí, ať je rozumná a vrátí se na Univerzitu…“

„Ne!“ odpověděl Paikan.

Coban na něj pohlédl vážně a se smutkem.

„Nejste génius, Paikane, ale jste dostatečně inteligentní. A jste Eléin?“

„Jsem Eléin!“ odpověděl Paikan.

„Když vstoupí do Úkrytu, bude žít. Když ne, zemře. Je inteligentní a odhodlaná. Počítač ji vybral dobře. Dokazuje to i teď.

Může se stát, že i navzdory naší bdělosti se jí podaří se s vámi spojit. Musíte jí říct, aby se vrátila ke mně. Se mnou bude žít, s vámi zemře. V Úkrytu je život. Mimo Úkryt se za několik dnů, možná hodin, dostaví smrt. Čemu dáte přednost? Aby žila bez vás, nebo aby umřela s vámi?“

Otřesený, zmučený a vzteklý Paikan vykřikl:

„Proč si nevyberete jinou ženu?“

„To nejde. Eléa dostala jedinou dózu univerzálního séra, kterou jsme měli k dispozici. Bez tohoto séra by žádný lidský organismus nemohl projít absolutním zmrazením, aniž by neutrpěl vážné škody. Možná by i zahynul.“

Strážci přišli Cobanovi říci, že Eléa na terase není.

„Je někde blízko a čeká, až budeme pryč,“ řekl Coban. „Bez našeho vědomí se spojit nemůžete. Ale kdyby se vám to nějakým zázrakem přece jen podařilo, uvědomte si, že si můžete vybrat mezi jejím životem a smrtí…“

Coban a strážci nastoupili do vznášedla, které se zvedlo několik centimetrů nad přistávací rampu, otočilo se na místě a s maximálním zrychlením odletělo.

Paikan přistoupil k zábradlí a díval se, jak vznášedlo, označené symbolem Zoranovy rovnice, opisuje pomalé kruhy kolem Věže.

Paikan zapnul obrazovku okolí a namířil ji na Domy odpočinku, zakotvené všude okolo Věže.

Viděl v nich tváře strážců, kteří se na něj dívali prostřednictvím svých obrazovek.

Před ním, dost vysoko na nebi, se v modrém blankytu objevil velký mrak. Prakticky všude se začaly objevovat mráčky, které proměnily azurové nebe v obrovskou rozkvetlou louku. Rychle se zvětšovaly a spojily se ve velkou masu, která zčernala a začala se otáčet kolem své osy. Z jejího středu se ozývalo hřmění. Vítr ohnul stromy na terase, slétl dolů, rozběhl se k troskám a začal cloumat Domy odpočinku.

Na panelu se objevila tvář vedoucího služby. Vypadal rozrušeně.

„Poslyšte, Paikane. Co se to tam u vás děje? Co znamená to tornádo? Co děláte? Zbláznil jste se?“

„Nedělám nic,“ odpověděl Paikan. „Kupole je zablokovaná. Pošlete mi dílnu, rychle! Je to zatím jen tornádo, ale promění se v cyklón. Pospěšte si!“

Vedoucí služby vyštěkl pár zuřivých slova jeho obraz zmizel.

Otáčející se mrak zezelenal a objevily se v něm purpurové a nafialovělé záblesky. Nad zemí se rozlehlo příšerné, nekonečné burácení. Mělo sílu tisíce skrytých hromů. Z mraku vyletěl vějíř blesků a zasáhl univerzitní vznášedlo, které se rozpadlo v plamenech.

V hřmění, které následovalo a otřásalo Věží, seběhl Paikan dolů do bytu, vyběhl na terasu a skočil do koupaliště.

Eléa byla tam, na dně, zabořená v písku, schovaná pod řasami, s tváří zakrytou maskou. Viděla připlouvat Paikana. Zamával na ni. Vyprostila se ze skrýše a spolu s Paikanem vyplula na hladinu. Z mraku se valila průtrž vody, hnaná větrem, který komíhal Domy odpočinku, upevněnými na kotvách. Poryv větru se zatočil kolem Věže a pokusil se ji vyrvat. Věž zasténala, ale odolala. Vítr s sebou odnesl hedvábný strom, který celý potrhaný stoupal nahoru k mraku a zmizel v jeho černé tlamě.

Paikan odvedl Eléu do kupole. Spodní část mraku dosáhla k Věži a potrhala se o ni. Byla to směs řvoucího větru, světélkující mlhy, deště a krup, osvětlovaná neutuchajícími záblesky blesků.

Paikan s Eléou si právě připínali opasky se zbraněmi, když spatřili přilétat dílnu, která přirazila špičkou ke skleněné stěně kupole.

Dva opraváři, provázení řvaním a kanonádou tornáda, skočili do Věže.

„Co se děje?“ zeptal se vylekaně jeden z nich. Paikan namísto odpovědi zasunul ruku do zbraně a vystřelil směrem k Jádru. Kupole zasténala, rozezvučela se a nakonec praskla. Paikan popadl Eléu a postrčil ji do otevřené přídě dílny, skočil za ní a okamžitě odstartoval, zatímco kupole se pracně sama uzavírala kónickým sklem. Dílna se ztratila v mraku.

Bylo to těžké, pomalé, špatně ovladatelné vznášedlo, které se ovšem nemuselo bát žádného uragánu. Paikah rozbil vysílačku, která bez přestání udávala polohu lodě. Pak zatočil směrem do středu mraku, který kolem nich třaskal a pomalu se přesouval k západu, poslušen pokynů, které dostal. Kupole byla v tuto chvíli mrtvá a bylo by potřeba dalších Věží, aby změnily směr tornáda a neutralizovaly ho. To poskytovalo uprchlíkům dostatek času, aby uskutečnili první část plánu, který Paikan Elée vysvětlil.

Měli jedinou šanci — opustit Gondawu a dostat se do neutrálního Lamossu. Aby se jim to podařilo, museli přerušit let, přistát a najít vznášedlo na dlouhé vzdálenosti. Mohli se ho zmocnit jen na nějakém Parkovišti v podzemním městě.

Univerzitní vznášedla se určitě nepokusí vletět do takové bouře ze strachu, že by mohla narušit svá antigravitační pole a zřítit se dolů jako kámen. Ale určitě jich byla spousta kolem. Eléa s Paikanem proto museli doletět až někam k výtahu a zůstat ukrytí v mraku, kolem dokola chránění blesky. Paikan s dílnou sestoupil až k samému dolnímu okraji mraku.

Země, omývaná potoky deště, se ve vzdálenosti sotva deseti výšek dospělého člověka leskla ve světle blesků. Byla to obrovská, zesklovatělá planina. Okrajové výtahy Gondy 7 nemohly byt daleko.

Eléa jeden z nich spatřila, jak se před nimi vynořil z mlhy. Paikan rychle s dílnou přistál. Ještě snad ani nebyli na zemi a už vyskočili a namířili na dílnu obě své zbraně najednou. Rvoucí vítr pak odnesl její prach.

Byl to rychlovýtah, který ústil přímo v 5. Hloubce. Její číslo nebylo důležité, protože každá Hloubka měla své parkoviště, Eléa s Paikanem vstoupili do kabiny expresních služeb. Když se výtah zastavil a otevřel, aby mohli vystoupit, oba byli umytí, usušení, učesaní, vykartáčovaní. Zaplatili svými klíči.

V Dopravní třídě se shromáždil dav nervózních a zároveň otupělých lidí. Všude kolem se objevovaly obrazy, které přinášely poslední zprávy, Člověk musel vložit svůj klíč do zvukové desky, aby slyšel slova. Eléa a Paikan se opírali o umělou větev jednoho stromu na velkorychlostní dráze a poslouchali, viděli prezidenta Lokana pronášet, uklidňující projev. Ne, to nebyla válka. Ještě ne.

Rada udělá všechno, co bude v její moci, aby se jí vyhnula. Ale žádný občan Gondawy nesměl opouštět své mobilizační místo.

Národ by mohl dříve či později potřebovat každého jednotlivce.

Většina lidí, mužů i žen, měla na opasku zbraně a někde u sebe i Černé zrnko.

Ptáci se nestarali o poslední zprávy, ptáci si hráli, křičeli radostí a slétali se k centrální dráze. Eléa se usmívala. Zvedla levou paži nad hlavu, zavřela ruku v pěst a vztyčila ukazováček. Malý žlutý ptáček zabrzdil uprostřed letu a posadil se jí na natažený prst.

Eléa si ho snesla k obličeji a přitiskla k němu tvář. Byl heboučký a teplý. Eléa cítila, jak mu srdíčko bije tak rychle, jako by to byly vibrace. Promluvila na něj. Ptáček jí odpověděl ostrým písknutím, přeskočil jí s prstu na hlavu, několikrát ji lehoučce klovl do vlasů, zamával křídly a vzlétl. Eléa vzala Paikana za ruku.

Vystoupili z Dopravní třídy na Parkovišti. Tvořil ho les s vějířovitou klenbou. Větve stromů se nad řadou zaparkovaných vznášedel spojovaly. Dráhy se sbíhaly ke startovací dráze komínu.

Z příletového komínu, který se otvíral uprostřed lesa, padala vznášedla všech velikostí, přelétávala přistávací dráhy, aby se dostala do úkrytu pod stromy, jako zvířata, která po dlouhém běhu hledají odpočinek.

Paikan si vybral jedno dvoumístné vznášedlo na dlouhé vzdálenosti, posadil se na sedadlo a Eléa nastoupila za ním.

Paikan zastrčil svůj klíč do ovládací desky a čekal, až zabliká modrý signál, aby mohl určit směr letu. Ale deska zůstala zhasnutá.

„Co se děje?“

Vytáhl prsten a zastrčil ho znovu. Signál neodpověděl.

„Zkus svůj…“

Eléa zastrčila svůj klíč do elastické desky, ale opět marně.

„Má poruchu,“ řekl Paikan. „Rychle musíme najít jiný…“

V okamžiku, kdy chtěli vystoupit, promluvil palubní vysílač.

Hlas je přimrazil na místě. Byl to Coban.

„Eléo, Paikane, víme, kde jste. Nehýbejte se. Pošlu pro vás.

Nemůžete se dostat nikam, nechal jsem v centrálním počítači vymazat vaše úvěry. S vašimi klíči už nedostanete nic. Už nemůžete nic použít. Víte, co to znamená. V co ještě doufáte? Nehýbejte se z místa, posílám pro vás…“

Nemuseli se na ničem domlouvat. Vyskočili ven a utíkali pryč.

Ruku v ruce přeběhli přistávací dráhu a mihli se těsně před nosem vznášedla, které brzdilo. Vběhli do lesa. V zeleném a purpurovém listoví, kolem světélkujících větví zpívalo tisíce ptáků. Sotva slyšitelné šumění brzdících motorů v lese zanikalo a promíchalo se s ptačím zpěvem a šustěním listí. V zeleném a pozlaceném přítmí došli Eléa s Paikanem k další řadě zaparkovaných vznášedel na dlouhou vzdálenost. Jedno vznášedlo se právě řadilo na konec řady. Vystoupil z něj jeden cestující. Paikan zvedl zbraň a vystřelil z ní slabou silou. Muž upadl dozadu a usnul. Paikan k němu doběhl, vzal ho v podpaží, odtáhl ho pod nízkou větev a dřepl si k němu. Jen s vypětím všech sil mu stáhl klíč. Muž byl tlustý a prsten se mu vrýval hluboko do prstu. Paikan mu musel plivnout na prst a teprve pak se mu prsten podařilo stáhnout. Byl připraven udělat cokoliv, buď prst uříznout, nebo dokonce muže zabít, jen aby mohl Eléu odvést daleko od Cobana a od války.

Nastoupili do ještě teplého vznášedla a Paikan strčil klíč do ovládací desky. Ale namísto modrého signálu začalo blikat žluté světlo. Dveře vznášedla s klapnutím zapadly a palubní vysílač začal křičet: „Ukradený klíč! Ukradený klíč!“ A venku se rozječelo výstražné zařízení.

Paikan vystřelil na dveře. Oba pak vyskočili ze vznášedla a utíkali do lesa. Výstražné zařízení za nimi dál ječelo: „Ukradený klíč! Ukradený klíč!“

Cestující, kteří mířili ke vznášedlům, nebo z nich vystupovali, věnovali incidentu jen minimální pozornost. Daleko vážnější starosti je nutily ke spěchu. Nad vstupem do Třinácti ulic ukazoval obrovský obraz bitvu na Měsíci. Oba tábory se vzájemně bombardovaly atomovými zbraněmi a všude rostly atomové hřiby, které hloubily gigantické krátery. Pukaly kontinenty, moře se vypařovala, rozpadala se atmosféra. Chodci se zastavovali, chvilku se dívali a pak ještě rychleji pokračovali v cestě. Každá rodina měla někoho blízkého ve vojenských oddílech na Měsíci nebo na Marsu.

Ve chvíli, kdy se Eléa a Paikan vřítili na Jedenáctou ulici, příletový komín Parkoviště vychrlil chumel univerzitních vznášedel, která zamířila ke všem drahám a východům.

Jedenáctá ulice byla plná vzrušených lidí. Před obrazy, které vysílaly oficiální zprávy z Měsíce nebo prezidentův projev, se shromažďovaly davy. Občas někdo, kdo neslyšel, strkal svůj klíč do zvukové desky a Lokan znovu a znovu omílal uklidňující slova:

„To ještě není válka…“

„Na co čekají?“ vykřikl hubený, polonahý chlapec, s krátkými vlasy. „Už to je válka, jestli se s tím smíříte. Řekněte ne! Připojte se ke studentům! Ne válce! Ne! Ne! Ne!“

Jeho protest nevyvolal žádnou odezvu. Okolo stojící se od něho distancovali a odcházeli buď sami, nebo ve dvojicích.

Věděli dobře, že křičet ne, nebo ano, nebo cokoliv jiného by v tuto chvíli už nepomohlo ničemu.

Eléa a Paikan pospíchali ke vchodu do veřejného výtahu a doufali, že se v něm schovají mezi lidmi a dostanou se na povrch. Až budou venku, uvidí, co dál. Na konci ulice se objevili zelení strážci. Vytvořili trojitý kordon po celé šíři a postupovali kupředu, ověřujíce si totožnost každého člověka. Dav znervózněl.

„Co hledají?“

„Špióna!“

„Enisorana!“

„V 5. Hloubce je Enisoran!“

„Celé enisorské komando! Sabotážníci!“

„Pozor! Poslouchejte a dívejte se!“

Uprostřed ulice se objevil Cobanův obraz. Každých pět kroků se opakoval, čněl nad davem i nad stromy, dělal stejná gesta a říkal stejná slova.

„Poslouchejte a dívejte se! Jsem Coban. Hledám Eléu 3-19-07-91. Tady je její portrét.“

Cobanův obraz nahradila Eléina tvář. Vyfotografovali ji o několik hodin dříve, v laboratoři. Eléa se otočila k Paikanovi a schovala svůj obličej na jeho hrudi.

„Neboj se,“ řekl Paikan tiše. Pohladil jí tvář, vklouzl rukou pod její paži, rozvázal konec jejího tělového pásu, obnažil jí rameno a kusem rozvázané látky jí zakryl krk, bradu, čelo a vlasy. Byl to oděv, který muži i ženy občas nosili, když nechtěli, aby si jich někdo všiml, nebo aby je někdo poznal.

„Hledám tuto ženu, abych ji zachránil. Jestli víte, kde se nachází, dejte mi zprávu. Ale nedotýkejte se jí… Poslyšte, Eléo! Vím, že mě slyšíte. Stačí, když svůj klíč zastrčíte do jakékoliv desky. Oznamte, kde jste, a nehýbejte se z místa. Poslouchejte a dívejte se, hledám tuto ženu, Eléu 3519-07-91…“

Jeden muž Eléu poznal. Byl to muž bez klíče. Poznal ji podle očí. Taková modř neexistovala v očích žádné jiné ženy ani v Gondě 7, a možná ani na celém kontinentu. Muž se opíral o zeď mezi dvěma popínavými kmeny, pod větvemi, na nichž visely stroje distribující vodu, jídlo a tisíce dalších potřebných nebo zbytečných věcí, které člověk mohl získat svým klíčem. Muž už nemohl získat nic. Byl vyděděnec, muž bez klíče, už neměl úvěr a živil se jenom žebráním. Natahoval ruku, a lidé, kteří se přicházeli obsloužit do lesa mnohobarevných strojů, mu dávali trochu vody na dně pohárů nebo zbytky jídla, které buď snědl hned, nebo si je schoval do pytlíku, zavěšeném na opasku. Aby skryl ostudnou nahotu svého prstu, na němž chyběl klíč, nosil kolem kloubu prsteníčku černou pásku.

Viděl, jak se Eléa opřela o Paikana a jak ji ten zakryl tvář. Ale když pak zvedla hlavu, aby se na Paikana podívala, zahlédl muž její oči a poznal modré oči z obrazu.

Zelení strážci se pomalu a neúprosně přibližovali. Každý kontrolovaný člověk musel zastrčit svůj klíč do destičky, kterou měli strážci připevněnou na zápěstí. Kdyby se jednalo o hledanou osobu, prsten by v ní zůstal zablokován a člověk by byl uvězněn.

Eléa a Paikan se nenápadně vzdalovali. Muž bez klíče je sledoval.

Nemohli se bez povšimnutí dostat do společného výtahu, používaného především těmi, kteří nebyli Určeni a chodili sami, vyhledávajíce společnost ostatních. A teď už to nebylo možné dvojnásob, otáčivými dveřmi mohla najednou procházet jen jedna osoba a musela přitom zastrčit svůj klíč do kontrolní desky…

Eléa s Paikanem už tedy nemohli použít tento východ, ani žádný jiný. Nemohli se dostat ani na Dopravní třídu. Neměli ani potravu, ani pití. Nic. Nemohli už získat nic.

Obrovský Eléin obraz se najednou objevil po celé délce ulice.

„Univerzita hledá tuto ženu, Eléu 3-19-07-91. Hledáme ji, abychom ji zachránili. Jestli ji uvidíte, nechytejte ji, nedotýkejte se jí!

Sledujte ji a dejte nám zprávu. Hledáme ji, abychom ji zachránili.

Poslyšte, Eléo, vím, že mě slyšíte… Přihlaste se sama svým klíčem!“

„Dívají se na mě! Dívají se na mě!“ zašeptala Eléa.

„Ne,“ řekl Paikan. „Nemůžou tě poznat.“

„Poznáte ji podle jejích očí, ať je její přestrojení jakékoliv. Podívejte se na oči této ženy. Hledáme ji, abychom ji zachránili!“

„Sklop víčka! Dívej se na zem!“

Trojitá řada zelených strážců přehradila křižovatku Jedenácté ulice s Příčnou ulicí a postupovala vstříc davu. Žádný východ už neexistoval. Paikan se s beznadějí rozhlédl kolem.

„Podívejte se dobře na oči této ženy…“

Každé oko obrazu bylo velké jako kolo a modř panenek bila otevřenými dveřmi do nočního nebe. Zlaté tečky v nich plály jako ohýnky. Obraz se pomaličku otáčel, aby si ho mohl každý prohlédnout en face i z profilu.

Eléa se cítila být sklíčená touto nesmírnou přítomností sebe sama. Sklopila hlavu, ohnula záda a křečovitě se chytla Paikanovy ruky, který ji odváděl ke vstupu do Třídy a doufal, že se mu podaří nějak proklouznout. Obraz jim zahradil cestu. Došli až k němu.

Eléa se zastavil a zvedla hlavu. Z výše jejího gigantického obrazu na ni hleděly její oči.

„Pojď,“ řekl tiše Paikan.

Přitáhl ji k sobě. Udělala pár kroků a mlha chvějících se barev ji zahalila, vstoupili do obrazu. Vynořili se z něj nedaleko brány, která vedla do Třídy. Její křídla se náhle rozletěla pod tlakem davu běžících studentů. Děvčata a chlapci byli do půl těla nazí a extrémně hubení. Dívky měly na každém prsu namalováno červené X, aby vymazaly svou ženskost. Teď už se od sebe nelišili, neexistovali dívky nebo chlapci, byli jen povstalci. Od začátku své kampaně se každý druhý den postili a mezitím přijímali jen porci energetické stravy. Ztvrdli a stali se lehcí jako letící šípy.

Běželi a skandovali slovo „Pao,“ které v obou jazycích gonda znamenalo „Ne!“

Eléa a Paikan se zamíchali mezi ně a prodírali se mezi nimi, aby se dostali k bráně, než se její křídla zavřou.

„Pao!.. Pao!.. Pao!.. Pao!“

Studenti do nich strkali a vlekli je s sebou. Paikan rozhrnoval dav jako příď lodi. Studenti do nich vráželi a zmítali jimi zleva doprava. Zdálo se, že je nevidí. Byli omámení hladem a opakovaným skandováním:

„Pao!.. Pao!.. Pao!.. Pao!“

Konečně se Eléa a Paikan dostali k bráně. Ale v tu chvíli ji zablokoval kordon mužů a postrčil je před sebou. Byl to oddíl bílých strážců, Policie Rady. Stáli loket vedle lokte, s namířenými zbraněmi.

Bílá policie, složená z chladnokrevných, výkonných mužů, se objevovala opravdu jen za výjimečných okolností. Její příslušníci byli vybíráni počítačem ve věku před Určením. Nedostávali klíč, neměli kreditní úvěr, byli vychováváni a vycvičeni ve speciálním táboře pod 9. Hloubkou, dokonce ještě hlouběji, než byl komplex nemobilních strojů. Nikdy nevystupovali na Povrch a jen velmi zřídka do Hloubek nad stroji. Jejich vesmír se omezoval na Velké divoké jezero, jehož hladina se ztrácela v temnotách neprozkoumaných jeskyní. Na jeho minerálních březích se bez přestání zabývali bojem muže proti muži. Bojovali, spali, jedli, bojovali, spali, jedli. Potrava, kterou dostávali, proměňovala jejich nevyužitou sexuální energii v bojovou aktivitu. Když je Rada potřebovala, dostali větší, či menší dávku aktivního séra a záležitost byla okamžitě uvedena do pořádku. Podobalo se to organismu, který se svými fagocyty brání proti nežitům. Od hlavy až k patě je zakrývala bílá; přiléhavá látka, která se podobala kůži a nechávala volný jen nos a oči. Nikdy nikdo nevěděl, jaká je délka jejich vlasů. Měli dvě G zbraně stejné bílé barvy. Jednu drželi v levé ruce, druhá jim visela na pravé straně břicha. Byli jediní, kdo mohli střílet oběma rukama. Rada je poslala do města, aby zlikvidovali studentskou revoltu.

„Pao!.. Pao!.. Pao!.. Pao!“

Bílí strážci vytvořili před branou kompaktní zeď, která pomalu postupovala proti studentům. Studenti před ní prchali ulicí, schovávali se ve stromech a jejich barevné sukně vířily a vlály.

Zpanikařený dav utíkal všemi směry, ke všem východům.

Na opačné straně ho však zastavil kordon zelených strážců a dav se vracel zpátky k výtahům a východům z Třídy. Nový prezidentův obraz se objevil vodorovně podél celé ulice nad davem a začal mluvit.

Mluvící obraz bez klíče byl tak mimořádný, že se všichni zastavili a zaposlouchali. Včetně strážců.

„Poslouchejte a dívejte se… Oznamuji vám, že se Rada rozhodla vyslat Vyslance mezinárodního přátelství do Lamossu a prosí enisorskou vládu, aby tam poslala i svého ministra.

Chceme se pokusit izolovat válku ve vnějších teritoriích a zabránit tomu, aby se rozšířila na Zem. Mír ještě může být zachráněn!..

Všichni obyvatelé v kategoriích 1 až 26 musí okamžitě nastoupit na svá mobilizační místa.“

Obraz se převinul na začátek a znovu začal svůj projev.

„Poslouchejte a dívejte se… Oznamuji vám, že…“

„Pao!.. Pao!.. Pao!.. Pao!“

Studenti vytvořili pyramidu. Na jejím vrcholu stála dívka s přemalovanými prsy, hořící vírou. Rozpažovala ruce a křičela:

„Pao! Pao! Neposlouchejte ho! Nechoďte na svá místa! Odmítněte válku v jakékoliv podobě! Řekněte NE! Přinuťte Radu, aby vyhlásila Mír! Pojďte s námi!“

Jeden bílý strážce vystřelil. Zasažená dívka zmizela v barvách Eléina obrazu.

„Hledáme tuto ženu…“

Strážci vykročili kupředu a začali střílet.

Pyramida se rozletěla na kusy. Z chlapců a dívek zůstaly jen fragmenty mrtvých těl.

Paikan chtěl vsunout ruku do zbraně, ale na opasku ji už neměl. Musel ji ztratit, když vyskakovali ze vznášedla. Asi si jen myslel, že ji zastrčil zpátky. Bílá, kompaktní zeď strážců už byla skoro u nich. Dav utíkal a studenti stále křičeli své revoltující „Pao…“

Paikan strhl Eléu na zem a skryl ji pod svým tělem. Jeden z bílých strážců je přeskočil. Paikan ho v letu chytil za špičku nohy a prudce jí trhl dozadu. Kotník praskl. Stráže beze slova upadl.

Paikan mu kolenem přirazil páteř k zemi a oběma rukama mu trhl hlavou dozadu. Páteř se zlomila. Paikan zvedl jeho bezvládnou ruku a ohnul prsty, zastrčené do zbraně. Chumel strážců odletěl, uhodil do zdi a rozprášená zeď zmizela v oblaku prachu.

Za otevřeným průchodem se pohybovaly dráhy Třídy. Dav se tím směrem s křikem rozběhl. Paikan a Eléa byli uprostřed. Paikan s sebou odnášel smrtící zbraň. Bílí, Ihostejní strážci pokračovali dál ve svém ničivém díle.

Paikan s Eléou opustili Třídu na Kulatém objezdu u Parkoviště. Parkoviště bylo jejich jedinou nadějí. Paikan vymyslel jiný způsob, jak se zmocnit vznášedla. Ale museli se k němu dostat.

Uprostřed Kulatého objezdu se tyčilo dvanáct kmenů Červeného stromu. Dole byly spojené a nahoře se rozšiřovaly do koruny a vzájemně se podpíraly svými společnými větvemi. Podobaly se dětem, hrajícím si kolo. Vysoko nahoře jejich purpurové listoví krylo klenbu, chvělo se pod nohama zpěvem a křídly ukrytých ptáků. Kolem společného úpatí stromů se točil potůček, na jehož dně zvedaly maličké, ploché želvy kamínky a hledaly pod nimi larvy a červy. Eléa, vyprahlá žízní, si klekla na břeh potoka.

Nabrala do dlaně vodu a ponořila do ní ústa. Vzápětí ji s hrůzou vyplivla.

„Teče z jezera v 1. Hloubce,“ řekl Paikan. „Víš to. dobře…“

Věděla to, ale měla žízeň. Tahle nádherná, průzračná voda byla hořká, slaná, hnilobná a teplá. Nedala se pít ani v okamžiku smrti.

Paikan Eléu jemně zvedl a přitiskl ji k sobě. Měl žízeň, měl hlad a trpěl daleko víc než ona, protože neměl podporu univerzálního séra. Nad nimi na větvích viselo tisíce přístrojů, které jim nabízely v měňavých barvách pití, potravu, hry, radosti, potřeby. Paikan věděl, že nemá smysl některý z nich rozbít, protože uvnitř nebylo nic. Každý vyráběl, co měl. Z ničeho. S klíčem.

„Pojď;“ řekl jemně Paikan.

Ruku v ruce se přiblížili ke vchodu do Parkoviště, Třemi řadami ho přehrazovali zelení strážci. Každou ulicí, která ústila do Kruhového objezdu, postupovala podobná trojitá řada a tlačila před sebou rozčilený a čím dál tím hustší dav. Paikan strčil ruku do zbraně, odlepil ji od opasku, otočil se ke vchodu na Parkoviště a zvedl předloktí.

„Ne!“ řekla Eléa. „Mají granáty!“

Každý strážce měl na „opasku průhledný, křehký S granát, naplněný zelenou tekutinou. Stačilo jeden rozbít a široko daleka by byli všichni uspáni. Eléa měla na prsou pověšenou nosní masku, kterou už použila na Univerzitě a na dně bazénu, ale Paikan žádnou neměl.

„Vydržím dvě minuty bez dechu,“ odpověděl Paikan. „Nasaď si masku. A jakmile vystřelím, utíkej!“

Uprostřed stromu se náhle rozsvítil Eléin obraz a ozval se Cabanův hlas:

„Nemůžete opustit město. Všechny východy jsou střeženy. Eléo, tam, kde jste, slyšíte mě?! Ohlaste se svým klíčem. Paikane, myslete na ni a ne na sebe. Se mnou ji čeká život, s vámi smrt. Zachraňte ji.“

„Střílej!“ vykřikla Eléa.

Paikan se zhluboka nadechl a prostřední silou vystřelil.

Strážci se zhroutili. Granáty se rozbily. Zelená mlha okamžitě naplnila Kruhový objezd až po klenbu. Dav klesl na kolena, zapotácel se a svalil se na zem. Z listnaté střechy padaly desítky tisíc ptáků jako vločky všech barev. Paikan se rozběhl k Parkovišti a táhl Eléu za sebou. Přeskakoval natažená těla a pomaličku vypouštěl vzduch z plic. Pak zakopl o zdvižené koleno. Udělal „ha!“ a proti své vůli se nadechl. Okamžitě usnul. Setrvačností přeletěl dopředu a upadl přes jednoho ležícího člověka. Eléa ho obrátila, chytla ho v podpaží a pokoušela se ho odtáhnout pryč.

„Sama to nedokážete,“ řekl nosový hlas.

Vedle ní stál muž bez klíče. Obličej měl skrytý ve starém modelu všelijak spravované masky.

Sklonil se a vzal Paikana za nohy.

„Tudy!“ řekl.

Vedl Eléu ke zdi, do rohu, mezi dva kmeny popínavých stromů. Pak položil Paikana na zem a rozhlédl se. Všichni kolem leželi a nikde nebylo ani živáčka. Muž vytáhl ze své žebrácké mošny kovovou, zbroušenou tyčku, strčil ji do díry ve zdi, otočil jí a postrčil dopředu. Mezi oběma stromy se otevřel kus zdi, jako by to byly dveře.

„Rychle! Rychle!..“

Univerzitní vznášedlo přistálo u vchodu do Parkoviště. Eléa s mužem bez klíče zvedli Paikanovo tělo a vstoupili do černé díry.

PROBUZENÍ bylo stejně rychlé, jako pád do spánku. Jakmile se dostal z dosahu zelené mlhy, Paikan otevřel oči a spatřil Eléinu tvář. Klečela vedle něj, držela ho za ruku a hleděla na něj s obavami.

Když viděla, že se probouzí, šťastně vzdychla, usmála se na něj, pustila jeho ruku a uhnula, aby se mohl rozhlédnout.

Všude kolem vládla šedivá barva. Šedivé zdi, zem, klenba.

Přímo proti Paikanovi bylo šedivé schodiště, dostatečně široké, aby se na ně vešel dav lidí. Bylo pusté, prázdné, holé, nekonečné, stoupalo vzhůru a ztrácelo se v šedivé tmě.

Vlevo bylo další schodiště, stejně tak široké a prázdné, běželo dolů a zatáčelo se do tmy, která ho pohlcovala. Postranní schodiště a šikmo klesající chodby se rozbíhaly všemi směry, dolů i nahoru.

Jednotvárný závoj prachu pokrýval všechno kolem.

„Schodiště!“ řekl Paikan. „Zapomněl jsem na něj.“

„Všichni na něj zapomněli,“ ozval se muž bez klíče.

Paikan se postavil a podíval se na něj. Muž byl také šedivý. Jeho šaty a vlasy byly šedivé. Dokonce i pokožka měla šedivý nádech.

„To vy jste mě sem přinesl?“

„Ano, s ní… To je ta žena, kterou hledají, že?“

Mluvil polohlasem a jeho hlas byl bezbarvý a monotónní.

„Ano, to jsem já,“ odpověděla Eléa.

„Na Schodiště si hned nevzpomenou. Už dlouho ho nikdo nepoužívá. Dveře jsou zataraseny a zakryty. Budou je jen těžko hledat…“

Z jedné chodby se tiše vynořili tři šediví muži. Když před sebou spatřili skupinku, na okamžik se zastavili, pak přišli blíž, prohlédli si Eléu a Paikana a beze slova pokračovali po hlavním schodišti směrem nahoru. Na šedém podkladu byli sotva vidět. Jak kráčeli vzhůru, zmenšovali se a dali se rozeznat čím dál tím hůř.

Šedí, nerozeznatelní lidé na šedém podkladu. Eléa s Paikanem je ještě na okamžik spatřili, když jeden z mužů udělal krok stranou a na šedém pozadí se pohnul šedý bod, ale pak už se nehýbalo nic a šedá barva byla všude. Jak kráčeli po schodech, rozvířili prach, který se za nimi pomalu usazoval a mazal jejich stopy, jejich cestu, jejich životy. Prach nebyl sypký, ale zplstnatělý, kompaktní, soudržný. Jako kdyby to byla jakási podšívka venkovního světa. „Jestli chcete vystoupit až na Povrch,“ řekl muž hlasem, který byl těsně na hranici slyšitelnosti, „vede tam 30 000 schodů. Budete na to potřebovat den nebo dva.“

Paikan mu odpověděl a instinktivně přitom tlumil hlas. Ticho bylo jako savý papír a člověk měl strach, že se jeho slova rozplynou a zmizí.

„Chceme se dostat na nějaké Parkoviště.“

„Parkoviště v 5. Hloubce je plné strážců. Musíte buď vystoupit, nebo sestoupit o jednu Hloubku. Snazší bude sestoupit…“

Muž bez klíče sáhl do své mošny, vyndal z ní kuličky potravy a podal jim je. Zatímco si je nechávali rozpustit v ústech, očistil hranou ruky prach, který obaloval rouru, běžící podél zdi asi ve výšce člověka a dvakrát do ní bodl nožem. Na dvou místech z ní vytryskla voda.

Eléa se s otevřenou pusou vrhla k slabému, průzračnému pramínku. Zaškočilo jí, zakašlala, kýchla a šťastně se zasmála. Paikan se napil ze složených dlaní. Sotva uhasili žízeň, pramínky se začaly ztrácet a pak vyschly docela. Dírky se zatáhly.

„Napijete se znova o kus dál,“ řekl muž. „Pospěšme si. Musíme sestoupit 300 pater, abychom se dostali do 6. Hloubky.“

Vydal se po schodišti vpravo. Následovali ho. Po schodech skoro u'tikal, s jistotou člověka, který už dlouho Schodiště a jeho prachový háv navštěvuje. Přešel úzké odpočívadlo a pokračoval souběžným schodištěm, a pak dalším a dalším a dalším. Zatáčel doleva, doprava, dělal obcházky, šel cik cak, bez váhání, sestupoval z patra do patra, pořád dolů.

Eléa a Paikan se vedli za ruce a šli za ním, boříce se do tlustého, šedivého koberce. Občas potkali, předběhli nebo zkřížili cestu dalším tichým mužům bez klíče, kteří je míjeli beze spěchů, sami, nebo ve skupinkách. Komplex Schodiště byl jejich vesmír. Tyto opuštěné, prázdné bytosti, s vyhublými těly žily z jeho tajné existence. Procházely tajnými východy, znovu otvíraly zapomenuté dveře, jimiž vcházely do světa hluku a barev, jen aby sehnaly žebrotou nebo krádeží to, co nutně potřebovaly k životu. A pak se zas vracely do svého šedivého věta a splývaly s ním. Prach na zemi udusil všechny zvuky a prach na stěnách všechna slova. Ticho, které tyto lidi obklopovalo, bylo zároveň v nich a umlčovalo je.

Paikan a Eléa omámeně běželi a skákali po schodech za svým průvodcem. Několika slovy, útržky vět, které pronášel potichu a skoro šeptem, jim všechno vysvětloval. Vyprávěl jim o hladu, když mu lidé všech barev nechtěli nic dát. Pak musel jíst kulaté ptáky. Jednoho jim ukázal, jak před nimi prchá. Byl velký asi jako pěst, šedivý, a neměl křídla. Odpočívadlo přebíhal na svých hubených nožkách plnou rychlostí. Když doběhl k okraji schodiště, vymrštil se, schoval hlavu a nožky do peří a skákal dolů jako kulička.

Další ptáci se hrabali v prachu a zobákem z něj vytahovali tlusté, šedivé červy, kteří si hloubili chodbičky v prachové přikrývce.

Eléa byla ještě poměrně čerstvá, ale Paikanovi už docházely síly. Odpočinuli si proto vsedě na schodech na jednom postranním schodišti. Naproti nim hořel v rohu odpočívadla ohýnek. Dřepěli u něj tři muži a opékali si kulaté ptáky, držíce je za nohy nad ohněm z prachu. Strašný pach opékaného masa zavál až k nim a Paikanovi se zvedl žaludek.

„Pojďme dál,“ řekl. Ve chvíli, kdy vstával, ozvalo se bušení na zeď. Tři muži z odpočívadla okamžitě prchli, odnášejíce si s sebou svou napolo syrovou kořist. Část jedné stěny se rozpadla na kusy.

„Rychle!“ vykřikl muž bez klíče. „To jsou původní dveře. Našli je!“

Postrkoval Eléu a Paikana před sebou nahoru po schodišti. Skoro po čtyřech vyběhli uzounkou chodbou. Dole na odpočívadle se propadl kus zdi a dovnitř vběhli zelení strážci. Uprchlíci utíkali úzkou chodbou a před sebou hnali hejno kulatých ptáků, kteří se kutáleli, občas vystrkovali nožky a odráželi se jimi, aby zvýšili rychlost a hnali se čím dál tím rychleji, tiše, bez ustrašeného pípání, kulatí, kutálející se, tiší, šediví.

Před nimi se z konce chodby ozval Cobanův hlas. Byl přidušený, odhmotněný závojem prachu, chvílemi se zdál být docela blízko a chvílemi slábl, jako by přicházel z konce světa.

„Poslyšte, Eléo, víme, kde jste. Ztratíte se. Už se nehýbejte, jdeme si pro vás. Už se nehýbejte. Čas utíká…“

Přidušený dupot strážných se ozýval před nimi, za nimi, nad nimi. Muž bez klíče se zastavil.

„Jsou všude,“ řekl.

Paikan zasunul ruku do zbraně.

„Počkejte,“ řekl muž.

Klekl si, rukama vyhrabal v prachovém koberci díru, přitiskl ucho k zemi a chvilku poslouchal. Pak vyskočil.

„Ano!“ řekl. „Vystřelte sem.“

Ukázal rukou na obnaženou zem a utíkal se schovat za Paikana.

Paikan vystřelil. Země se otřásla. Závoje zvířeného prachu zavlály chodbou.

„Silněji!“

Paikan vystřelil znovu. Země mu u nohou zčervenala a otevřela se.

„Skočte!“

Muž bez klíče jim šel příkladem a skočil do díry, odkud byl slyšet zvuk tekoucí řeky. Eléa s Paiknem skočili za ním a spadli do hořké, vlažné vody. Mocný proud se jich zmocnil a odnášel je pryč. Eléa se vynořila na hladinu a hledala Paikana. Tam, kde se tvořily víry a spodní proudy, voda lehce světélkovala. Eléa uviděla Paikana, který vyplaval na povrch. Vlasy mu zářily zeleným světlem. Usmál se a natáhl k ní ruku. Svažující se strop klesal až do vody, která protékala kanalizačním uzávěrem. Uprostřed víru se vynořil zářící bod, hlava muže bez klíče. Zamával na ně, ukázal jim, že se musí potopit a zmizel. Eléa a Paikan se začali točit a vír je stáhl do hlubiny. Drželi se za ruce a s nohama volně nataženýma klesali do obrovské masy teplé a vířící vody. Jejich těla nevážila nic. Padali fantastickou rychlostí, otáčeli se kolem své osy, vplouvali do zatáček, které je vyvrhovaly proti stěnám, vystlaným tisíci kořínky rostlin, vyplouvali na povrch, nadechovali se a voda je znovu strhávala, stahovala, pořád níž a níž. Měla chuť hniloby a chemických solí. Byla to velká řeka, vytékající z jezera v 1. Hloubce, kde do ní nemobilní stroj vypouštěl živiny pro rostliny. Řeka pak ubíhala dolů, patro po patru, tekla ve zdech a podzemím a koupala kořeny veškeré pohřbené vegetace.

Závratný pád končil širokou zatáčkou, která Paikana a Eléu vyvrhla doprostřed gejzíru světélkujících bublin. Opět se mohli nadechnout. Nacházeli se na hladině jezera, které pomalu odtékalo k tmavému portálu. Množství pokroucených stvolů, z nichž některé byly široké jako deset mužů a jiné tenké jako ženské zápěstí, vybíhalo ze stropu a sahalo do vody, v níž se rozvětvovalo a rozrůstalo. Byl to zářivý svět kořenů.

Na jednom nakloněném stvolu seděl muž bez klíče. Zavolal na Paikana a Eléu:

„Polezte nahoru! Rychle!“ Eléa se vyšvihla z vody v jedné skoro pravoúhlé zatáčce a přitáhla k sobě Paikana, na kterého dolehla únava. Voda se leskla a tekla mezi kořeny, jako by je hladila. Pod portálem se čas od času vytvořil vír. Z vody stoupalo bledé světlo a osvětlovalo studené, slizké a zelené kořeny. K vírům, které za sebou nechali ve vodě uprchlíci, se ze všech stran jezera stahovaly jasně růžové, kulaté, svítivé body. Pod Paikanem a Eléou voda začala brzy vřít frenetickým, růžovým pohybem. Občas některá z těchto živých kapek vyskočila nad hladinu a snažila se dosáhnout na nahé nohy, které visely mimo jejich dosah. Byly to miniaturní rybičky, téměř rozdělené napůl otevřenou hubou.

„Hořké ryby,“ řekl muž bez klíče. „Kdyby vás kously, sežerou vás včetně kostí.“

Eléa se zachvěla.

„A co žerou normálně?“

„Uhnilé kořeny a všechny zbytky, které sem proud zanese. Jsou to čističi. A když nemají nic jiného, požírají se samy mezi sebou.“

Otočil se k Paikanovi, uhodil pěstí do stropu, kterého se dotýkal hlavou a řekl:

„Parkoviště.“

Kořeny, které se koupaly v jezeře, byly kořeny lesa Parkoviště 6. Hloubky.

PAIKAN zvedl zbraň a vystřelil mezi dvě řady kořenů. Kus stropu odletěl. Průlomem se pomalu svezl dolů obrovský strom.

Jeho větve s sebou strhly vznášedlo, v němž se pohybovaly dvě světlé siluety. Vznášedlo spadlo do jezera, nakloněný strom sklouzl za ním a potopil ho pod vodu. Byla to útočná loď Policie Rady, obsazená dvěmi bílými strážci. V růžovém záblesku se na ně vrhly milióny rybiček a zaútočily na jejich obličeje. Očima jim vnikly do hlavy a nosem do hrudi a do břicha. Vznášedlo se naplnilo krvavou vodou.

Eléa a Paikan následovali muže bez klíče a vylezli po dlouhých kořenech a větvích až na Parkoviště. Studenti tam vedli beznadějnou bitvu s bílými strážci. V jednom nákladním vznášedle, zničeném válkou, našli zlaté tyče a koule, které měly pravděpodobně sloužit k vybudování nemobilních strojů na Měsíci. Teď jimi bombardovali policii, přebíhali sem tam a skrývali se za stromy a za vznášedly. Byly to směšné zbraně. Jen málokterá koule zasáhla ve zlatém záblesku cíl, ale většina padala mimo. Řady policistů vbíhaly mezi stromy jako bílí hadi a střílely na všechno živé. Zasahovaly studenty v běhu a hrozná síla vymršťovala jejich roztrhaná těla proti kmenům nebo do korun stromů. Všichni ptáci opustili les a vystrašeně kroužili půd klenbou, čepýřili se a křičeli hrůzou. Prolétávali obrazem, na němž právě zástupci Rady informovali o tom, že enisorská vláda odmítla poslat svého ministra do Lamossu. Rada nařizovala všem obyvatelům Gondawy, aby se okamžitě dostavili na svá mobilizační místa. Zlověstný obraz zhasl a znovu se objevilo kus, dál a opakoval prohlášení.

Nad vstupem do Dvanácti ulic se otáčel Eléin obraz, čtvrtobrat doleva, doprava, doleva, doprava…

„Univerzita hledá tuto ženu, Eléu 3-19-07-91. Poznáte ji podle očí. Hledáme ji, abychom ji zachránili. Eléo, ohlaste se nám svým klíčem…“

Na vzdálenějším konci jedné dráhy, vedle odletového komínu, obklíčil malý dav podlouhlé vznášedlo, jehož typ se v Gondawě nepoužíval. Občan Lamossu, který v něm chtěl odletět, byl násilím vytažen ven. Křičel, že není Enisoran, že není špión, není nepřítel.

Ale dav lamosskému jazyku nerozuměl. Lidé viděli nezvyklý oděv, krátké vlasy, světlou tvář. Křičeli: „Špión! Zabte ho!“

Začali ho bít. Několik studentů se mu rozběhlo na pomoc. Bílí strážci je pronásledovali. Lamossan byl v mžiku roztrhán na kusy a rozšlapán nohama rozvášněného davu. Bezmocní studenti hlasitě proti této hrůze protestovali. Šílející dav řval:

„Studenti! Špióni! Zrádci! Zabte je!“

Lidé se na studenty vrhli, strhávali z nich sukně, rvali jim vlasy, uši, prsa, pohlaví a strážci stříleli a čistili dav, prostranství, všechno.

Muž bez klíče se smutně usmál, přátelsky zamával na své dva druhy a rozběhl se směrem k Dvanácti ulicím. Eléa a Paikan pospíchali ke klidnější části Parkoviště. Druhá řada vznášedel na dlouhou vzdálenost byla skoro pustá, tichá. Jedno vznášedlo právě přiletělo a postavilo se do řady. Zastavilo, zaparkovalo, dveře se otevřely a objevil se nějaký muž. Když vystupoval, překvapeně se zarazil a zaposlouchal se. Přes stromy nic neviděl. Ale křik, násilí a hluk výstřelů doletěl až k němu. Seskočil na zem.

„Co se děje?“ zeptal se Paikana.

Místo odpovědi na něj Paikan levou rukou namířil bílou zbraň, pravačkou mu strhl zbraň s opasku a zahodil ji.

„Nastupte si! Rychle!“

Muž, který tomu všemu rozuměl čím dál tím míň, poslechl.

Paikan mu ukázal, aby si sedl, vzal mu ruku a zastrčil jeho klíč do elastické desky…

Okamžik ticha se proměnil v nekonečné čekání. Pak začala deska náhle blikat. Paikan si zhluboka vydechl a pravou rukou ucpal mužovi ústa.

„Směr?“ zeptalo se rádio.

„Lamoss, první park.“

Přístroj chvilku bzučel a potom následovalo cvaknutí.

„Kredit dostačující. Směr zaznamenán. Vytáhněte klíč. Odlet…“

Paikan vystrčil muže ze sedadla a vyhodil ho ven. Zakřičel na něj omluvy a poděkování. Dveře zaklaply a vznášedlo se začalo chystat ke startu, otáčelo se dokola a přejelo na startovací dráhu.

Zastavilo se na odletové rampě.

Palubní rádio oznámilo:

„Univerzita hledá Eléu 3-19-07-91. Eléo, ohlaste se svým klíčem…“

Odletový komín pohltil vznášedlo a vymrštil ho vzhůru. Vyletělo z Úst a stoupalo nahoru do tmy.

Během svého života na Povrchu si Eléa a Paikan odvykli věčnému světlu podzemních měst. Teď, když opouštěli Parkoviště, byl den. Mysleli si, že den je i na Povrchu. Ale Země a Slunce pokračovaly dál po svých drahách a noc přišla ve svém šatu, utkaném z hvězd. Eléa a Paikan se natáhli vedle sebe na cestovní lehátka a držíce se za ruce, nechali se kolébat nekonečným tichem.

Stoupali do noci, k hvězdnému nebi, obklopoval je klid a oni zapomněli na Zem a na její absurdní hrůzy. Byli spolu, bylo jim dobře, a každý okamžik společně prožitého štěstí se pro ně stával věčností.

Dali si na hlavy zlaté kruhy, jimiž byla lehátka vybavena a oba sklopili své čelní desky. Zvykli si takhle spolu komunikovat.

Mohli tak ve stejný okamžik přijímat obsah paměti toho druhého a současně předávat své myšlenky, aniž by na ně museli myslet.

Výměna byla okamžitá. Když si nasadili kruhy, zavřeli oči a sklopili desky, měli okamžitě jen jedinou paměť, jedinou minulost. Mohli si vybavovat vzpomínky toho druhého, jako by byly jich obou. Už neexistovaly dvě bytosti, které se v sobě mohou mýlit, ale jediná bytost, bez stopy stínu, solidární a pevná vůči světu. A tak se Paikan dověděl všechno o Úkrytu a seznámil se s každým okamžikem, který Eléa prožila během jejich odloučení.

Poznal způsob, jakým vykoupila svou svobodu. Trpěl s ní, bez výčitek, bez žárlivosti. Pro takové pocity mezi nimi místo nebylo, protože oba věděli o tom druhém všechno a dokonale si rozuměli.

Ve stejný okamžik si svlékli zlaté kruhy a usmáli se na sebe, v dokonalém porozumění, v dokonalém štěstí, že jsou spolu, jedna bytost pro vzájemné vědomí a dvě bytosti, aby si mohly rozdělit a zdvojnásobit své štěstí. Jako dvě ruce jednoho těla, které hladí stejnou věc, jako dvě oči, které nabízejí světu svou hloubku.

Palubní rádio se ozvalo:

„Dosáhli jsme úrovně 17. Začínáme vodorovný let do Lamossu. Povolená rychlost od 7 do 17. Jakou rychlost si přejete?“

„Maximum,“ odpověděl Paikan.

„Maximum, rychlost 17, nahráno. Pozor na zrychlení.“

Změna na horizontální let přimáčkla Eléu i přes upozornění na kostru vznášedla a Paikan upadl na ni, Dala se do smíchu, oběma rukama chytila jeho ještě mokré vlasy a kousla ho do nosu, do tváře, do rtů.

Už nemysleli na útěk, na výhrůžky, na válku. Brzy zakotví v přístavu míru. Možná bude jen chvilkový, nejistý, iluzorní, možná se jejich problémy znásobí. Ale až zítra, až za chvíli.

Prožívat neštěstí předem znamená prožívat ho dvojnásob. Přítomnost, to byl okamžik radosti, který si nechtěli pokazit. Ale vyrušilo je poplašné zaječení palubního rádia.

Strnule se zvedli. Na palubní desce blikal červený signál.

„Generální poplach!“ oznámilo rádio. „Všechny lety jsou zrušeny. Co nejkratší cestou se vrátíme na Parkoviště. Musíte okamžitě nastoupit na svá mobilizační místa.“

Vznášedlo změnilo směr a začalo závratně klesat. Přes průhlednou kabinu byl vidět vyděšený balet Domů odpočinku, které se rostoucí rychlostí přibližovaly k Ústům, polykajícím světélkující body, jež se nad nimi otáčely a čekaly, až na ně dojde řada.

Vznášedlo zpomalilo a zařadilo se do kruhu čekajících.

Všechny stroje, které byly na Povrchu, dostaly příkaz vrátit se.

Domy a vznášedla, bylo jich na tisíce, se otáčely nad Ústy, která polykala ty, jež byly nejblíž. Jejich kruh zabíral celé jezero i les.

„Odvede nás to zpátky do města! Do pasti!“ vykřikla Eléa.

„Musíme vyskočit!“

Redukovanou rychlostí právě přelétali jezero ve výšce, z níž se dalo skákat. Ale dveře byly během letu zablokovány. Už opouštěli jezero a přelétali kompaktní masu stromů. Paikan vystřelil do ovládací desky. Stroj se vzepřel a začal znovu stoupat, pak zase klesal, zhoupl se a každým zhoupnutím ztrácel výšku, jako list, který na podzim padá na zem. Ohnul vrcholky stromů, vylétl nahoru a zase zpátky a nakonec se zarazil o kmen jednoho obrovského stromu, korunovaného palmovými listy. A zůstal na něm sedět jako na hřadu.

LEŽELI vedle sebe na břehu jezera, na trávě, která se svažovala k písečné pláži. Eléa držela Paikana za ruku. Jejich dokořán otevřené oči hleděly do noci. Ústa už spolykala poslední opozdilce a na nebi zůstaly jen hvězdy. Eléa a Paikan se na ně dívali a v obrovské lhostejnosti vesmíru hledali stopy své skončené naděje.

Před nimi, v úrovni hladiny jezera vycházel Měsíc, dorůstající k úplňku. Byl nadmutý, jako by zabalený do vaty, deformovaný, narudlý. Purpurové záblesky bez přestání osvětlovaly jeho tmavou stranu. Občas celý zahořel kratičkým zábleskem, který připomínal Slunce. Byl to tichý obraz ničení světa, který lidé nabídli lidem.

I tady, než skončí noc…

Aniž se pohnuli, aniž se na sebe podívali. Eléa s Paikanem ještě víc propletli své prsty a přitiskli k sobě dlaně.

Za nimi v lese tiše zařehtal kůň, jako by plakal. Nějaký pták, vyrušený ze spánku, zapípal a znovu usnul. Lehounký větřík pohladil Eléu a Paikana po tvářích.

„Mohli bychom odjet na koních…,“ zašeptal Paikan.

„A kam?… Je to zbytečné… Je konec…“

Usmívala se do tmy. Byla s Paikanem. Ať se stane cokoliv, bude s ním a on bude s ní.

Koňské zaržání se teď ozvalo blíž a travou zadupala kopyta.

Eléa a Paikan se zvedli. Bílý, měsíční kůň přišel až k nim a pohodil hlavou.

Eléa ponořila ruku do jeho dlouhé hřívy a ucítila, že se chvěje.

„Bojí se,“ řekla.

„Má důvod…“

Eléa viděla siluetu Paikanovy natažené ruky, která ukazovala na obzor. Na všech stranách byly vidět krátké záblesky, jako by se blížila bouře.

„Bitva… V Gondě 17… V Gondě 41… V Enawě… Zenawě… Museli se vylodit všude…“

Záblesky začalo provázet přidušené dunění. Přicházelo ze všech stran a vytvářelo kruh, jehož středem byli Eléa a Paikan.

Cítili, jak se jim pod nohama chvěje zem.

V lese se probudila všechna zvířata. Ptáci vylétali, vyděšeně se motali tmou, chtěli se vrátit zpátky do hnízd a tloukli se o větve a listoví. Skvrnité laně vybíhaly z lesa a houfovaly se kolem lidského páru. Byl mezi nimi i modrý kůň, sotva rozeznatelný ve tmě a pomalí stromoví medvídci s bílými bříšky a černí zajíci s krátkýma ušima, jejichž bílý ocas zametal zem.

„Než skončí noc,“ řekl Paikan, „už tady nezůstane nic živého. Ani zvíře, ani stéblo trávy. A ti, kteří si myslí, že jsou dole v bezpečí, přežijí jen o pár dní, možná hodin… Chci, abys šla do Úkrytu. Chci, abys žila…“

„Žít?… Bez tebe?“

Přitiskla se k němu a zvedla hlavu. Paikan viděl, jak se ve tmě jejích očí odrážejí hvězdy.

„Nebudu v Úkrytu sama. Bude tam Coban. Myslels na to?“

Paikan potřásl hlavou, jako by tuhle myšlenku od sebe odháněl.

„Až nás probudí, budu mu muset dát děti. Já, která jsem neměla tvoje děti a tolik jsem čekala… Ten muž, ve mně, pořád, aby do mě zasel svoje děti, to ti je jedno?“

„Budu mrtvý… už dlouho… od dnešní noci…“

Strašný a odhmotněný hlas vyšel z lesa. Ptáci znovu vzlétli a ve tmě tloukli křídly o všechny překážky. Všechny lesní reproduktory promluvily Cobanovým hlasem. Tříštil se, třásl a šířil se po hladině jezera. Modrý kůň zvedl hlavu k nebi a hlasitě zaržál.

„Eléo, Eléo, poslyšte, Eléo… Vím, že jste venku… Jste v nebezpečí… Invazní armáda přistává všude… Brzy obsadí celý Povrch… Ohlaste se u výtahu vaším klíčem, přijdeme si tam pro vás… Nezdržujte se… Poslyšte, Paikane, myslete na ni!.. Eléo, Eléo, tohle je mé poslední volání. Než skončí noc, úkryt bude uzavřen, s vámi nebo bez vás.“

Pak bylo ticho.

„Jsem Paikanova,“ řekla Eléa tiše a vážně. A objala ho kolem krku.

Vzal ji do náruče a položil na měkkou pokrývku trávy, mezi zvířata. Ta ustoupila a udělala kolem nich kruh. Z lesa přicházela další. Všichni bílí i modří koně. A černí koně, kteří nebyli vidět. Z vody vylézaly pomalé želvy, aby se k nim připojily. Na druhém konci světa hořely obzory. Eléa s Paikanem byli sami, uprostřed živoucí hradby zvířat, která je ukrývala a ochraňovala. Paikan vsunul ruku pod pás, který Elée zakrýval prsa a mezi dvěma záhyby látky nechal vykvést její ňadro. Položil na něj svou oblou dlaň a se zasténáním štěstí, lásky, obdivu, respektu a něhy ho pohladil. Byl nekonečně vděčný životu, který stvořil takovou krásu, kterou mu Eléa dávala, aby věděl, jak je nádherná.

Teď to bylo naposled.

Položil na ňadro otevřená ústa a cítil, jak mu mezi rty ztvrdla bradavka.

„Jsem tvoje,“ zašeptala Eléa.

Osvobodil druhé ňadro a něžně ho stiskl. Pak stáhl Elée šaty s boků. Jeho ruka utíkala dolů, podél stehen, a všechna zákoutí ho veedla na jedno jediné místo, kde na začátku zavřeného údolí rostl krátký zlatý les.

Eléa odolala žádosti se otevřít. Bylo to naposled. Chtěla protáhnout do nekonečna každou netrpělivost, každé odevzdání.

Jen se pootevřela, aby mohla Paikanova ruka kousíček po kousíčku hledat a nacházet celé údolí až k místu, které bylo skryté, chráněné, uzavřené, ach!.. otevřené! Hořící střed vší žádosti.

Zasténala a položila ruce na Paikanovo tělo.

Obzor zaburácel. Jasný záblesk zbarvil dozelena stádo bílých koní, kteří vyděšeně tančili na místě.

Eléa už neviděla nic. Ale Paikan se na ni díval, na její oči, ruce, rty, vnímal její kůži, krásu, radost, kterou prožívala, a chvěl se, sténal a křičel. Přestala ho hladit. Její ruce bez síly klesly na jeho tělo. Se zavřenýma očima a ochablýma rukama už nevážila nic, už nemyslela, proměnila se v trávu a v jezero a v nebe, byla řekou a sluncem radosti. Ale to byly teprve jednotlivé vlnky, po nichž přicházela jediná vlna. Byla to velká zářící cesta, vedoucí až na vrchol. Nikdy předtím po ní nešla tak dlouho. Paikan ji kreslil svými rty a svýma rukama po jejím těle, které mu dávala. A on litoval, že nemá víc rtů a víc rukou, aby jí mohl přinést ještě víc radosti najednou. A do srdce jí ukládal poděkování za to, že je tak krásná a tak šťastná.

Náhle celé nebe zrudlo. Červené stádo koní odcválalo do lesa.

Eléa hořela. Už nemohla. Udýchaná a nedočkavá chytila jemně Paikana za vlasy, které měly barvu zralého obilí, přitáhla si ho k sobě, přitiskla své rty na jeho a její ruce seběhly dolů a vzaly milovaný strom, který se jí nabízel, přibližoval se a uhýbal a zavedla ho ke svému údolí, otevřenému až k samotné duši. Když do ní vstoupil, vykřikla, umřela, rozplynula se, rozpadla se na les, jezero, kůži země. Ale on byl v ní — Paikan — dlouhým, nekonečným voláním, které ji vedlo na konec světa, ji volal k sobě — Paikan volal ji, přitahoval, tiskl, přetvářel, zhmotňoval, nabíjel, až uprostřed jejího břicha vyšlehly plameny — Paikan! — zmocnila se jí závratná, nepopsatelná, nesnesitelná, božská, úžasná radost, která ji pohltila a spálila celé tělo.

Pak jejich vyčerpané tváře odpočívaly vedle sebe. Eléa ji měla obrácenou k rudému nebi. Paikan ji schovával v čerstvé trávě.

Ještě se od ní nechtěl odtáhnout. Bylo to naposled. Ležel na ní zlehka, jen tak, aby se jí mohl dotýkat a cítit ji na celém povrchu svého těla. Až vstane, bude to navždy. Zítřek už neexistoval. Už nic nezačínalo. Kdyby v tuto chvíli propadl beznaději, musel by řvát proti absurdnímu, strašnému, nemyslitelnému rozloučení.

Myšlenka na blízkou smrt ho konejšila.

Obrovský výbuch rozechvěl zemi. Část lesa se vznítila. Paikan zvedl hlavu a v tančícím světle viděl Eléinu tvář. Zračila se v ní něha a mír, který naplňuje ženy po milování, jemuž se oddaly celou svou bytostí. Její tělo uvolněně spočívalo na trávě. Sotva dýchala. Stála před branami spánku. Naplňoval ji mír. Aniž otevřela oči, tichounce se zeptala:

„Díváš se na mě?“

Odpověděl:

„Jsi krásná…“

Nebe se zachvělo a puklo. Na pozadí hořícího nebe se objevilo mračno enisorských vojáků, do půl těla nahých, červeně pomalovaných, sedících obkročmo na kovových sedátkách a mířilo šikmo přes jezero směrem k Ústům. Ze všech kanónů vystřelily obranné zbraně. Vzdušná armáda byla zpustošena, rozprášena, smetena a vymrštěna ke hvězdám a tisíce rozervaných mrtvol pršelo do jezera a do lesa. Zvířata se rozprchla do všech stran, vrhala se do jezera, vybíhala zpátky, motala se kolem Eléy a Paikana a tančila hrůzou. Série příšerných detonací zvedla hořící les a rozmetala ho po okolí. Jedna hořící větev spadla na laň, která se vzepjala k fantastickému skoku a zmizela v jezeře. Koňům chytla hříva, cválali kolem a ryčeli bolestí. Z nebe sestupovala s řevem další armáda.

Paikan se chtěl zvednout. Eléa ho zadržela. Otevřela oči.

Zadívala se na něj. Byla šťastná.

„Zemřeme spolu,“ řekla.

Paikan vsunul ruku do zbraně, pohozené v trávě, odtáhl se a narovnal. Eléa si všimla, že na ni míří. Vykřikla:

„Ty!“

„Budeš žít,“ řekl.

A vystřelil.

TO, co následovalo, se Eléa dověděla až teď, spolu s vědci z MPE. Zbraň ji sice omráčila, ale její smysly vnímaly dál a její podvědomí vjemy nahrávalo.

Její uši slyšely, pootevřené oči viděly a tělo cítilo, jak ji Paikan balí do šatů, bere ji do náruče a uprostřed rozpoutaného pekla s ní kráčí k výtahům. Zastrčil svůj klíč do desky, ale kabina nepřijela.

Vykřikl:

„Cobane! Volám vás! Jsem Paikan! Nesu vám Eléu!“

Bylo ticho. Paikan znovu vykřikl Cobanovo a Eléino jméno.

Nad dveřmi začal blikat zelený signál a Coban se ozval. Jeho hlas střídavě hřměl, rozostřoval se, byl přerušován, občas umlkal a někdy vibroval jako ocelová struna.

„… pozdě… moc pozdě… nepřítel… vnikl do Gondy 7… vaše skupina výtahů… izolována… zkusím… sestupte… posílám oddíl… proniknout mezi nepřáteli… vám naproti… ohlaste se… klíčem… všechny desky… opakuji… posílám…“

Kabina výtahu vyjela nahoru a otevřela se.

Strašlivý výbuch rozechvěl zemi, vršek výtahu zmizel, tlaková vlna vyrvala Eléu z Paikanovy náruče, oba je vymrštila do vzduchu a udeřila s nimi o zem. A Eléiny nevidomé oči viděly rudé nebe, z něhož bez přestání sestupovali rudí muži. A její uši slyšely jejich řev, který plnil nebe, jež všude kolem hořelo.

Její tělo cítilo Paikanovu přítomnost. Znovu byl u ní. Dotýkal se jí. Její oči spatřily jeho starostlivou tvář, naklánějící se k ní a zakrývající jí oblohu. Viděly jeho poraněné čelo a vlasy, umazané krví. Ale její vědomí nebylo přítomno, necítila nic. Jen její uši slyšely jeho hlas, který k ní promlouval a uklidňoval ji.

„Eléo… Eléo… Jsem tady… Odvedu tě… do… Úkrytu… Budeš žít…“

Zvedl ji a přehodil si ji přes rameno.

Eléa visela hlavou dolů a už neviděla nic. Její paměť nahrávala jen zvuky a intenzivní pocity, které vědomí nevnímá a jež pronikaly do jejího těla celým povrchem pokožky a skrz svaly. Paikan k ní mluvil, ona mezi výbuchy a praskotem hořícího lesa slyšela jeho hlas.

„Odvedu tě… Dostanu se do výtahu… po žebříku… Jsem tvůj… Ničeho se neboj… Jsem s tebou…“

Na velké obrazovce Konferenčního sálu už nebyly konkrétní obrazy. Eléa seděla na pódiu u stolu, s hlavou složenou v dlaních, a nechávala svou paměť přehrávat to, co se do ní nahrálo. V reproduktorech praskalo, ozývaly se výbuchy, strašné výkřiky, dunění, připomínající zemětřesení. Na obrazovce se přijímané impulsy proměňovaly ve změť barev, nekonečných pádů do propastí síry, výbuchů temnoty. Svět se navracel k chaosu, který předchází každému stvoření.

A pak se ozval sled temných, dutých ran, které se přibližovaly a byly čím dál tím, hlasitější.

Eléa se zdála být zmatená, jako by ji ty rány obtěžovaly.

Otevřela oči a strhla si s hlavy zlatý kruh.

Obrazovka zhasla.

Ale bušení pokračovalo. A náhle se ozval Lebeauův hlas:

„Slyšíte? TO JE TEP SRDCE!“

Mluvil přímo z oživovacího sálu do všech repredoktorů.

„Podařilo se nám to! Žije! Coban žije!“

Hoover vyskočil, vykřikl: „Bravo!“ a začal tleskat. Ostatní se k němu připojili. Staří vědci, a dokonce i ti mladší a mezi nimi i několik žen si ulevili křikem a gestikulací z rozpaků, které se jich zmocňovaly, když viděli na obrazovce nejintimnější scény, vyvolané Eléinou pamětí. Navenek předstírali, že se jich to netýká, že jsou lhostejní, že všechno berou z čistě vědeckého hlediska, nebo si dělali legraci. Ale každý z nich byl hluboce zasažen.

A když se pak vraceli do přítomnosti, vyhýbali se pohledu na svého souseda a dokonce odvraceli oči. Styděli se. Styděli se za svůj ostych a za svůj stud. Nádherná, dokonalá Eléina nevinnost jim připomněla, jak křesťanská civilizace, počínaje sv. Pavlem, ne Ježíšem, znetvořila a odsoudila radost, kterou dal Bůh člověku.

Všichni se cítili být podobní oplzlým, bezmocným, chlípným starcům. Cobanovo probuzené srdce je ušetřilo obtížné chvíle společných rozpaků, při níž by polovina přítomných zrudla a druhá zbledla.

Cobanovo srdce tlouklo, zastavovalo se, pokračovalo, nepravidelně, ohroženě. Stimulační elektrody, přibandážované k jeho hrudi, okamžitě zasahovaly ve chvíli, kdy se zastavení prodlužovalo a elektrický šok přinutil překvapené srdce znovu poskočit.

Lékaři, stojící kolem operačního stolu, vraštili čela obavami.

A náhle došlo k tomu, čeho se obávali. Coban začal chrčet, jeho dech se stal obtížným a obvazy kolem úst zrudly.

„Koagulaci! Sérum! Obraťte ho na bok! Uvolněte ústa! Sondu!“

Plíce krvácely.

Aniž by ustali v pozorné péči, kterou věnovali ležícímu muži, jemuž se snažili ulevit, začali se oživovatelé radit.

Kdyby krvácení nepřestalo, znamenalo by to, že spáleniny plicní tkáně jsou tak rozsáhlé, že se nemohou zajizvit. V tom případě by bylo nutné Cobana operovat a transplantovat mu plíce.

NÁMITKY:

Lhůta, nezbytná k tomu, aby mohli poslat do Mezinárodní orgánové banky pro nové plíce: zavolání rádiem, zabalení, transport letadlem z Ženevy do Sydney a odtud do MPE, dohromady dvacet hodin.

„Nezapomínej na popotahovačky s vojáky… Celní prohlášení…“

„Snad se nic takového nestane…“ „Všechno je možné. Přidej.“ „Čtyřicet hodin.“ Udržet tu dobu Cobana při životě. Sehnat krev pro transfúzi.

Cobanův krevní test, okamžitě. Skupiny a podskupiny červených krvinek, skupiny a podskupiny bílých krvinek.

Jeden ošetřovatel uvolnil Cobanovu levou ruku.

Stejný problém, co se týče operace: krev, velké množství.

Předpokládat dvojitou dávku.

Jiný problém s operací: chirurgický tým specialistů na transplantaci orgánů.

Mojsejev: „Máme…“

Forster: „Můžeme…“

Zabrec: „U nás…“

Lebeau: „Nemožné! Přílišné riziko! Ani o ruku navíc! Hlavně o ruku se skalpelem! Budeme operovat my sami a televizním okruhem se spojíme s francouzskými, americkými a jihoafrickými týmy. Můžeme to zvládnout. Plíce nejsou srdce.“

Umělé plíce, do kterých bude možné převést krevní oběh během operace.

Na ošetřovně byly jen jedny.

„Proč je nepoužít hned, aby si Cobanovy plíce mohly odpočinout a zajizvit se?“

„Když nebudou dostávat krev, nezajizví se. Musí pracovat dál. Buď se to spraví, nebo ne, to je riziko.“

VÝSLEDKY KREVNÍCH TESTŮ: SKUPINY A PODSKUPINY NEZNÁMÉ. TESTOVANÁ KREV (COBANOVA) SRÁŽÍ VŠECHNY DOSTUPNÉ KREVNÍ SKUPINY.

Překvapující!

„To je fosilní krev! Nezapomínejte, že ten chlápek je zkamenělina! Už 900 000 ta krev neproudí, pánové!“

„Žádná krev, žádná operace! To celou věc zjednodušuje. Buď se vyléčí, nebo zemře.“

„Je tady ta dívka…“

„Jaká dívka?“

„Eléa… Její krev by možná vyhovovala.“

„Pro operaci jí nebude mít dost! Museli bychom ji úplně vypumpovat a ještě by to nestačilo.“

„Možná. A co kdybychom všechno podvázali… S okamžitým napojením na umělé plíce?“

„Přece to děvče nezavraždíme!“

„Třeba by se z toho dostala… Viděli jste, jak rychle se dala do pořádku…“

„Jenže to byla strava…“

„Nebo univerzální sérum…“

„Nebo obojí dohromady…“

„Protestuji! Víte dobře, že by novou krev nemohla vyrobit dostatečně rychle. Žádáte, abychom ji obětovali. Odmítám!“

„Je krásná, samozřejmě, ale proti mozku toho muže neznamená nic.“

Krásná nebo ne, tak otázka nestojí. Je to živý Člověk. Jsme lékaři. Ne upíři!“

„Vždycky můžeme její krev testovat s Cobanovou krví. Za to nic nedáme. Jestli bude dál krvácet, stejně budeme trochu její krve potřebovat. A to nemluvím o operaci…“

„V pořádku, v pořádku, úplně s vámi souhlasím…“

V JEDINÝ den byl Coban resuscitován, ocitl se v nebezpečí smrti a Zoranova rovnice mohla být buď vysvětlena nebo navždy ztracena. I ten nejtupější člověk pochopil, že u jižního pólu se děje něco nesmírně důležitého, že uvnitř člověka, kterého smrt už drží za ruku, se hraje vabank.

„Zkuste si představit, co se v tom muži děje. Plicní tkáň je spálená a zčásti úplně zničená. Aby mohl znovu začít normálně dýchat, přežít a žít, musí zbytek tkáně regenerovat svou neexistující část. Ještě spí. Usnul před 900 000 lety a spí dál. Ale jeho tělo se probudilo a brání se. I kdyby se on sám teď probudil, nic by se tím nezměnilo. Nemohl by nic udělat. Není to on, kdo tady poroučí. Jeho tělo ho nepotřebuje. Buňky plicní tkáně jsou takové úžasné malé továrny: které co nejrychleji vyrábějí nové, podobné továrny, aby nahradily ty, které zničil oheň nebo chlad. Současně vykonávají svou normální, několikanásobnou, neobyčejně komplexní práci v oblasti chemie, fyziky, elektroniky a ve všech ostatních životně důležitých oblastech. S ohromující inteligencí a jistotou přijímají, vybírají, transformují, vyrábějí, ničí, udržují, odhazují, rezervují, odměřují, poslouchají, přikazují, koordinují.

Každá z nich umí víc, než tisíc lékařů a architektů dohromady.

Jsme stvořeni z miliard buněk, z miliard malých tajemství, z miliard mikroskopických komplexů, tvrdohlavě vykonávajících svou fantasticky komplikovanou práci. Kdo těm úžasným malým buňkám poroučí? Vy, Vignonte?“

„Och, pane, já…“

„Ne Cobanovým buňkám, Vignonte, ale vašim. Třeba buňkám vašich jater. To vy jim přikazujete, co mají dělat?“

„Ne, pane.“

„Tak kdo vašim malým buňkám velí? Kdo jim říká, co mají dělat? Kdo je vytvořil tak, aby to mohly dělat? Kdo je uložil na správné místo do vašich jater, do vašeho malého mozku, do sítnice vašich krásných očí? Kdo? Odpovězte, Vignonte, odpovězte!“

„Já nevím, pane.“

„Vy nevíte?“

„Ne, pane.“

„Já také ne, Vignonte. A co vlastně víte?“

„No…“

„Nevíte nic, Vignonte…“

„Ne, pane.“

„Řekněte: nevím nic.“

„Nevím nic, pane.“

„Výborně! Podívejte se na vaše spolužáky, smějí se, dělají si z vás legraci a myslí si, že něco vědí.Co vědí, Vignonte?“

„Já nevím, pane.“

„Nevědí nic, Vignonte. Víte, co to kreslím na tabuli?“

„Ano, pane.“

„Co to je? Povězte to.“

„To je Zobanova rovnice, pane.“

„Slyšíte, jak se ti pitomci smějí, protože jste si spletl jednu souhlásku? Myslíte si, že vědí víc než vy? Myslíte si, že by tu rovnici uměli přečíst?“

„Ne, pane.“

„A přesto jsou na sebe hrdí. Smějí se, dělají si legraci. Myslí si, že jsou inteligentní a vás mají za idiota. Jste idiot, Vignonte?“

„Já na to kašlu, pane.“

„Výborně, Vignonte. Ale není to pravda. Jste znepokojený. Možná si říkáte: Třeba jsem idiot. Jste stvořen ze stejných malých buněk, jako muž, jehož plíce ve čtverci 612 právě krvácejí. Ze stejných buněk, jako byl Zoran, člověk, který našel klíč k univerzální energii. Z miliard malých, nanejvýš inteligentních buněk. Ze stejných, jako jsem stvořen já, Vignonte. A moje buňky mají doktorát z filosofie. Tak vidíte, že nejste idiot.“

„Ano, pane.“

„Podívejte, tady je jeden idiot. Jules-Jacques Ardillon, premiant už od sexty, chytrá hlavička. Myslí si, že něco ví, myslí si, že je inteligentní. Jste inteligentní, pane Ardillone?“

„No… já…“

„Ano, myslíte si to. Myslíte si, že si dělám legraci a ve skutečnosti věřím a vím, že jste inteligentní. Ne, pane Ardillone, já věřím a vím, že jste idiot. Umíte přečíst Zoranovu rovnici?“

„Ne, pane.“

„A kdybyste ji uměl přečíst, věděl byste, co znamená?“

„Myslím, že ano, pane.“

„Myslíte… Myslíte… Jaké štěstí! Jste Ardillon myslitel! Budete mít v kapse klíč k vesmíru, klíč od dobra i od zla, klíč od života i smrti. Co byste dělal, pane Mysliteli?“

„No…“

„Co no, pane Ardillone…“

„Generále, slyšel jste poslední zprávy?“

„Ano, pane prezidente.“

„Ten co… Jak?“ „Coban.“

„Toho Cobana probudili.“

„Zachrání ho?“

„Možná.“

„Jsou to blázni!“

„Jsou to blázni…“

„Ta rovnice stroje, rozumíte tomu?“

„Já, víte, rovnice zrovna…“

„Ani ve Státním středisku vědeckého výzkumu tomu nerozumí…“

„Nic!“

„Ale je to horší, než Bomba!“

„Horší…“

„Na druhé straně to může přinést hodně dobrého…“

„Může…“

„Ale i to dobré by mohlo být špatné.“

„Špatné, špatné…“

„Vzpomeňte si na Čínu!“

„Myslím na ni.“

„Zkuste si představit sebe na jejím místě.“

„Je trochu velká…“

„Zkuste to! Co byste si myslel? Myslel byste si: Zase se toho zmocní ti bílí lumpové! Ve chvíli, kdy bychom se jim mohli vyrovnat a možná je i předhonit, zase budou mít tisíc let náskok. To se nesmí stát. Absolutně se to nesmí stát. Tak tohle byste si myslel, kdybyste byl Čína.“

„Samozřejmě… Domníváte se, že se to pokusí sabotovat?“

„Sabotovat, unést, zaútočit, zmasakrovat, nevím. Možná vůbec nic. Jak to má člověk s Číňany vědět?“

„Jak to má vědět…“

„Jak! Jak se to dovědět! To je vaše řemeslo vědět! Řídíte rozvědku! A rozvědka, to je INFORMAČNÍ SLUŽBA! Trochu se na to zapomíná. A vy zvlášť! Hlídejte Čínu, generále! Hlídejte Čínu! Tam je zakopaný pes!“

Mezinárodní základna námořního letectva na severu Adeliny země se roztáhla do třech dimenzí a vytvořila štít. V pohotovosti zůstávala čtyřiadvacet hodin denně. Oči měla ve vzduchu, na zemi a uši až na dně oceánu.

KDYŽ se Eléiny oči znovu otevřely, uprostřed jejího zorného pole stál prezident Lokan. Vlevo od něj byl Coban, který na Lokana hleděl a poslouchal ho. A zprava se k ní nakláněla polovina Paikanovy tváře.

Lokan se zdál být zmožený únavou a pesimismem.

„Zmocnili se všech měst Středu,“ říkal. „A v Gondě 7 jsou už ve 2. Hloubce. Nic je nezastaví… Zabíjíme je, zabíjíme, jejich ztráty jsou fantastické… Ale jejich počet je nepředstavitelný. Valí se na nás jako vlna za vlnou, bez přestání… Teď soustředili všechny své síly na Gondu 7. Chtějí zničit Radu a Univerzitu a dostat se až k Solární zbrani v naději, že jí zabrání odstartovat.

Nechali jsme vyhodit do povětří všechny komunikace, které ke Zbrani vedou, ale každý z jejich vojáků si hloubí svůj vlastní tunel. Nemohu urychlit odlet. Čestně nemohu říct, podaří-li se nám je zastavit dřív, než se zmocní Zbraně před jejím odletem.“

„To bych si přál,“ řekl Coban. „Když už my musíme být zničeni, aspoň ať zbytek lidstva zůstane na živu! Kdo jsme, že si osobujeme právo odsoudit k smrti celou Zemi?“

„Vy jste pesimista, Cobane. Tak strašné to zas nebude…“

„Bude to ještě horší, než si vůbec umíte představit. A vy to dobře víte!“

„Já už nevím nic, nic si nepředstavuji, na nic nemyslím! Jako odpovědný činitel Gondawy jsem udělal všechno, co byla má povinnost a teď už nikdo nemůže nic zastavit, ani nemůže vědět, jestli to skončí nebo ne… Jsem unaven…“

„Rozdrtí vás váha mrtvé Země!“

„To je snadné, Cobane! To je snadné říkat takové krásné fráze, když nemusíte o ničem rozhodovat… Dávejte na sebe pozor, Cobane, zaútočili na Gondu 7 novou armádou. Vrhnou se na nás ze všech sil. Nemohu pro vás udělat nic, potřebuji veškeré síly, kterými disponuji. Máte svou ochranu…“

„Naše ochrana už bojuje,“ odpověděl Coban. „Zatím jsme je zastavili.“

„Sbohem, Cobane…Já…“

Lokan zmizel. Byl to jen obraz. Coban přešel do středu Eléina zorného pole a přistoupil k ní.

„Poslyšte, Eléo, jestli mě slyšíte, nelekněte se,“ řekl. „Teď vám dáme vypít tekutinu, která uspí nejen vašeho ducha, ale také každou částečku vašeho těla, aby se ani jediná buňka nezachvěla, až jí prostoupí chlad.“

„Jsem u tebe,“ řekl Paikan.

Eléino tělo cítilo, že jí ústy zavedli pružnou hadičku do krku a odtud do žaludku a že do ní něco nalili. Nabyla vědomí. Chtěla se posadit, protestovat. Ale náhle už necítila potřebu to udělat. Bylo jí dobře, cítila se dobře. Nádherně. Už ani neměla chuť mluvit. Nebylo to nutné. Každý ji musel pochopit, jako ona pochopila každého a všechno.

„Je vám dobře?“ zeptal se Coban.

Ani na něj nepohlédla. Věděla, že odpověď zná.

„Pomaličku usnete. Nebude to dlouhý spánek. I kdybyste spala několik století, spánek bude trvat jen jedinou noc.“

Noc, sladká noc spánku, odpočinku.

„Slyšelas? Jenom jednu noc… Až se probudíš, já už budu mrtvý tak dlouho, že tě to ani nebude trápit… Jsem s tebou… Jsem u tebe.“

„Svlékněte ji a umyjte,“ přikázal Coban svým asistentům.

Paikan zrudl.

„Nedotýkejte se jí!“

Naklonil se k ní a stáhl z ní cáry šatů, které ještě zbývaly.

Potom ji pokropil teplou vodou a něžně ji umyl, s opatrností matky, která omývá novorozeně. Cítila na svém těle jeho milované ruce a byla šťastná. Paikane, jsem tvoje, spát…

Viděla kolem sebe celou úzkou místnost, s nízkým stropem a se zlatou stěnou, v níž byly dveře. Slyšela hluk bitvy, která se přes tloušťku země přibližovala. Všechno bylo v pořádku. Objevil se zakrvácený velitel ochrany. Ztratil čepici a s ní kůži z poloviny hlavy. Kost byla krvavá.

„Pronikli do 3. Hloubky… Blíží se k Úkrytu…“

„Braňte Úkryt! Shromážděte kolem něj všechny vaše síly! Zbytek vzdejte!“

Zakrvácený zelený strážce zmizel. Země se třásla.

„Paikane, odneste ji. Pojďte za mnou.“

„Pojď, Eléo, pojď. Já tě odnesu. Jsi v mém náručí. To já tě odnáším. Budeš spát. Jsem s tebou.“

Nechtěla spát, ještě ne, ještě ne docela. Kolem bylo všechno prima, cítila se dobře v Paikanově náruči…

V jeho náruči sestoupila po schodišti a vešla do zlatých dveří.

Ještě pár schodů…

„Položte ji sem, hlavou ke mně,“ řekl Coban. „Paže jí položte na prsa. Dobře… Poslyšte, Moisane, slyšíte mě?“

„Slyším vás.“

„Pošlete mi obraz Gondy 1. Chci být informován až do konce.“

Klenba Úkrytu se proměnila v obrovskou pláň. Z hořícího nebe padali rudí vojáci. V jejich vodorovné řadě dělaly obranné zbraně veliké díry, ale na nebi se objevovali další a další a další. Když dopadli na zem, byli smeteni podzemními zbraněmi. Další mrtvoly začínaly tančit v hromadách mrtvol, jimiž otřásala palba. Ti, kteří unikli, se okamžitě zavrtávali do země, sedíce na sedátkách, která jim hloubila cestu. Země se bránila, vybuchovala, zvedala se v sloupech do výšky a a nesla s sebou rozervané kusy útočníků.

Elée se zdálo být všechno báječné… Bylo to nádherné… Krásné… Krásné… Krásné…

„Usíná,“ řekl Coban. „Nasadím jí masku. Rozlučte se s ní.“

Eléa viděla, jak se pláň po celém obzoru otvírá a odhazuje změť živých a mrtvých, spolu s kamením a hlínou. Nádherný, gigantický květ z kovu a skla vystoupil z otevřené země a stoupal k nebi. Armáda, která padala dolů, byla odmrštěna a rozdrcena jako prach. Fantastický květ se zvedl a rozvinul, otevřel kolem sebe okvětní plátky všech barev a odhalil své nitro, své srdce, průzračnější než nejprůzračnější voda. Zaplnil nebe a stoupal výš a výš a začal se pomalounku otáčet, pak rychleji, rychleji, stále rychleji… Bylo to úžasné, nádherné, je mi nádherně, budu spát.

Paikanova tvář skryla květ i nebe. Díval se na ni. Byl krásný.

Paikan. Existoval jen on. Jsem Paikanova.

„Eléo… Jsem tvůj… Budeš spát… Jsem tu s tebou…“

Zavřela oči a cítila, jak jí někdo pokládá na obličej masku.

Nástavec respirátoru se dotkl jejích rtů, otevřel je a vnikl jí do úst.

Ještě slyšela Paikanův hlas…

„Já vám ji nedám, Cobane! Přinesl jsem vám ji, ale nedám vám ji! Není vaše! Nikdy nebude vaše!.. Eléo, můj živote, buď trpělivá… Jenom jednu noc… Jsem u tebe… Na věčnost…“

A pak už neslyšela nic. Necítila nic. Její vědomí se propadlo.

Její smysly se uzavřely. Její podvědomí spalo. Už to byla jen světlá, pozlacená, lehká, beztvará hmota bez hranic. A i ta zhasla…

ELÉA si sundala zlatý kruh. Seděla s tělem vzpřímeným, opřená o opěradlo, pohled ztracený v nekonečnu, v přítomnosti tichá, bez pohybu, jako kamenná socha. V její tváři se zračila tak nesmírná tragedie, že se nikdo nepokusil ani pohnout, promluvit nebo porušit její mlčení zakašláním nebo zaskřípáním židle.

První vstal Simon. Stoupl si za ni, položil jí ruce na ramena a řekl tiše:

„Eléo…“ Nepohnula se. Opakoval: „Eléo…“

Cítil, jak se mu pod rukama její ramena zachvěla.

„Eléo, pojďte…“

Vřelost jeho hlasu, vřelost jeho rukou překonala bariéru hrůzy.

„Odpočinete si…“

Vstala, otočila se k němu a podívala se na něj, jako by to byla jediná živá bytost mezi mrtvými. Natáhl k ní ruku. Pohlédla na ni, na okamžik zaváhala a pak do ní vložila svou dlaň. Paikanova ruka… Ruka… Jediná ruka na světě, jediná pomoc.

Simon pomaličku sevřel prsty kolem její ledové dlaně a odváděl ji pryč.

Držíce se za ruce sestoupili s pódia, přešli spolu sál a jeho mlčení i pohledy. Henckel, který seděl v poslední řadě, vstal a otevřel jim dveře. Jakmile byli pryč, vypukl v sále rámus a v každém koutě se začalo diskutovat.

Každý poznal v posledních obrazech scénu, kterou interpretoval Simon, když si nasadil zlatý kruh.

A každý uhodl, co muselo následovat: Paikan opustil Úkryt, Coban vypil sérum, svlékl se, natáhl se na svůj podstavec, zakryl si tvář zlatou maskou, Úkryt se uzavřel a stroj, vyrábějící chlad, začal fungovat.

Solární zbraň zatím pokračovala v letu, dosáhla Enisorai a zahájila činnost. Byly to jen dohady: „Jako kdyby samo Slunce spadlo na Enisorai…,“ řekl Coban.

Paprsek obrovské termonukleární síly pravděpodobně rozpustil zemi i skály, hory a města se roztekly, pevnina byla převrácena naruby, rozřezána na kusy, proměněna, zorána pekelným pluhem a nakonec se propadla do moře.

A stalo se i to, čeho se obával Coban, šok byl tak silný, že zpětný odraz vychýlil Zemi. Země ztratila rovnováhu, změnila rotace a zhoupla se jako houpačka, než našla rovnováhu na jiných základech. Díky změnám dráhy došlo k seismickým otřesům a erupcím a zemská kůra popraskala, z hlubin oceánů se vyvalila obrovská vlna a masa vod zaplavila a zničila kontinenty. V těchto událostech lze zřejmě spatřovat mýtus potopy, který se dochoval v tradicích lidu všech části světa. Moře se stáhlo zpátky, ale ne všude. Gondawa se díky nové zemské rovnováze ocitla v blízkosti jižního pólu. Mráz sevřel a proměnil v led hladinu moře, které zpustošilo pevninu. A na této ledové kůře pak roky, staletí, tisíciletí nahromadily obrovskou vrstvu sněhu, která se svou vlastní vahou nakonec sama proměnila v led.

Takový vývoj Coban nepředpokládal. Jeho Úkryt se měl otevřít, až budou podmínky na povrchu vhodné pro nový život.

Stroj, vyrábějící chlad, se měl zastavit, maska měla vrátit dech a teplotu oběma lidem a perforace jim měla otevřít cestu ke vzduchu a k slunci. Ale okolnosti už nikdy nebyly ideální.

Úkryt zůstal ztraceným zrnkem na ledovém dně a nikdy by nebýval vzklíčil, kdyby nebylo náhody a zvědavosti výzkumníků.

Hoover vstal.

„Navrhuji,“ řekl, „abychom v slavnostním prohlášení vzdali hold intuici, inteligenci a tvrdohlavosti našich přátel z Francouzských polárních expedic, kteří nejen že správně interpretovali nezvyklé výsledky svých sond a vyhodnotili z nich závěry, ale pohnuli lhostejností a nečinností národů, které nás nakonec vybraly a poslaly nás sem.“

Shromáždění vstalo a s jásotem souhlasilo.

„Je také nutné,“ dodala Leonovová, „abychom vzdali hold Cobanovu géniu a jeho pesimismu, který ho přiměl postavit Úkryt jako výzvu věčnosti.“

„OK, sestřičko,“ řekl Hoover. „Ale on byl až příliš pesimistický. Lokan měl pravdu. Solární zbraň, nezničila všechen pozemský život. My jsme toho důkazem! Vegetace, zvířata i lidi přežili. Bylo jich určitě málo, ale stačilo to k tomu, aby všechno mohlo začít znovu. Domy, továrny, stroje, energie v láhvi od okurek, všechny ty jejich posvěcené saky paky, které jim umožňovaly žít, byly zničeny, vyhlazeny. A ti, kdo přežili, se posadili na zadek. Úplně nazí! Kolik jich bylo? Možná pár desítek, rozptýlených do pěti světadílů. Jejich nahota byla větší než nahota červů, protože neuměli nic! Měli ruce, které se odnaučili používat.

Co umím dělat rukama já, pan Hoover, mazaná hlavička? Kromě toho, že si umím zapálit cigaretu a plácat holky po zadku? Nic!

Nula! Představte si, kdybych chtěl třeba chytit zajíce v běhu, abych ho mohl zbaštit! Co bych dělal, kdybych byl na jejich místě? Pojídal bych hmyz a ovoce, pokud by nějaké rostlo, a chcíplá zvířata, kdybych měl to štěstí a nějaká našel. To bych dělal! Upadl až na dno! Níž, než první lidé, kteří se všechno naučili dělat dávno před nimi, níž, než zvířata. Ta jejich zmizelá civilizace!.. Teď byli jako šneci, kterým nějaký kluk rozbil ulitu, aby se podíval, co je uvnitř. Takoví šneci se musí sníst co nejrychleji. Doufám, že jich bylo dost. Máte ráda šneky, sestřičko?

Vylezli nahoru od nejnižší příčky žebříku, absolvovali celý výstup, pak spadli zase až dolů, znovu vylezli a zase spadli, a tvrdohlavě, s nosem vzhůru se začínali znovu a znovu drápat výš a ještě výš!

Ke hvězdám! A hle! Jsou tady! Jsou my! Zalidnili svět a jsou pořád stejně pitomí jako předtím a připravují se vyhodit svůj barák zase do vzduchu. Není to krásné? Takový je člověk!“

BYL to velký den vzrušení a slunce. Venku klesl přízemní vítr na minimum. Jeho rychlost nepřekračovala 120 km v hodině a chvílemi dokonce přestával foukat úplně, což bylo stejně nepravděpodobné jako nečekané. Svůj vztek si vybíjel vysoko na nebi. Zahnal i ten nejmenší mráček a dovolil veselé, intenzivní modři, aby zazářila v plné kráse. A sníh a led byly skoro stejně tak modré jako nebe.

V Konferenčním sále shromáždění vřelo. Leonovová navrhla vědcům, aby připravili text slavnostní přísahy, v němž by Se zavázali obětovat svůj život boji proti válce a hlouposti v těch nejkrutějších formách — hlouposti politické a nacionální.

„Obejměte mě, moje rudá sestřičko!“ zvolal Hoover. „A ještě k tomu dodáme hloupost ideologickou!“

Přitiskl ji na své velké břicho. Leonovová plakala. Vědci vestoje, se vztyčenýma rukama přísahali ve všech jazycích a Překladatelka jejich přísahu sedmnáctkrát znásobila.

Pak Hoi-To informoval kolegy o práci týmu, kterého, byl spolu s Lukosem členem a který zpracovával a vyhodnocoval fotografické zvětšeniny textu, nalezených na stěnách Úkrytu. Tým právě ukončil průzkum jedné zvětšeniny textu, objeveného hned první den a přeložil ho jako „Pojednání o univerzálních zákonech.“

Text se vší pravděpodobností vysvětloval Zoranovu rovnici.

Vzhledem k jeho významu se Lukos sám nabídl, že vloží 1200 zvětšenin do analytického mozku Překladatelky.

To byla zpráva prvořadé důležitosti. I kdyby Coban zemřel, existovala reálná naděje, že Pojednání bude jednou rozluštěno a jeho prostřednictvím bude možné rovnici dešifrovat.

Heath vstal a požádal o slovo.

„Jsem Angličan,“ řekl, „a jsem hrdý na to, že jím jsem. Myslím, že bych nebyl tak docela člověkem, kdybych nebyl Angličan.“

V sále se ozval smích i pískání.

Heath bez úsměvu pokračoval.

„Někteří lidé z pevniny si myslí, že považujeme všechny, kteří nejsou narození na ostrově Anglie za opice, které právě slezly se stromu.“

Tentokrát smích převládl.

„Protože jsem Angličan a jsem hrdý na to, že jsem se narodil na ostrově Anglie, dovoluji si vám předložit následující návrh: napišme také pojednání, nebo spíš deklaraci univerzálních zákonů. Zákonů člověka. Bez demagogie, bez balastu, jak říkají Francouzi, bez prázdných slov, bez majestátních frází. Existuje deklarace OSN. Ale to je jen slavnostní prd! Všichni na ni kašlou. Pomalu nikdo neví o její existenci. Naše Deklarace by měla chytit za srdce každého žijícího člověka. Měla by mít jen jediný bod.

Možná jednu větu. Budeme muset hledat, abychom použili co nejmíň slov. Prostě a jednoduše by měla vyjádřit něco takového:

Já, člověk, ať jsem Angličan nebo Patagonec, a jsem hrdý, že jím jsem, jsem především žijící člověk a nechci zabíjet a nechci, aby mě zabili. Odmítám válku, ať jsou její důvody jakékoliv. To je vše.

Sedl si a nacpal si dýmku holandským tabákem.

„Ať žije Anglie!“ vykřikl Hoover.

Vědci se smáli, objímali, plácali se po zádech. Italský fyzik Evoli vzlykal. Německý praktik Henckel navrhl, aby byla jmenována komise, která bude pověřena sestavit text Deklarace univerzálního člověka.

Ve chvíli, kdy vědci začali navrhovat první jména, ozval se ve všech reproduktorech Lebeauův hlas.

Oznámil, že Cobanovy plíce přestaly krvácet. Muž byl ještě velmi slabý a pořád v bezvědomí, jeho srdce tlouklo nepravidelně, ale existovala naděje, že bude moci být zachráněn.

Byl to opravdu velký den. Hoover se zeptal Hoi-Toa, kolik bude podle jeho názoru Lukos potřebovat času, aby dokončil programování Překladatelky fotografiemi Pojednání o univerzálních zákonech.

„Několik hodin,“ odpověděl Hoi- To.

„Tak za několik hodin se v sedmnácti jazycích dovíme, co znamená Zoranova rovnice?“

„Myslím, že ne,“ odpověděl Hoi-To a na rtech se mu objevil úsměv. „Budeme znát vazbu textu, odůvodnění a komentář, ale označení matematických a fyzikálních symbolů rozumět nebudeme. Bez Cobanovy pomoci bychom potřebovali určitý čas, abychom pochopili jejich smysl. Samozřejmě, že se nám to podaří a určitě dost rychle díky počítačům.“

„Navrhuji,“ řekl Hoover, „abychom přes satelit Trio oznámili, že se zítra spojíme s celým světem. A abychom upozornili univerzity a střediska vědeckého výzkumu, kterým předáme překlad v angličtině a ve francouzštině, spolu s originálními symboly v jazyce gonda. Toto všeobecné vysílání Pojednání, které v konečné fázi povede k jeho pochopení, zabrání současně tomu, aby se ho někdo zmocnil sám pro sebe. Za několik hodin bude společným majetkem všech vědců celého světa. Tím okamžikem pozbudou smyslu všechny hrozby únosu a zničení, které jsou namířeny proti Cobanovi a my budeme moct poslat domů celou tu plechovou vojenskou kavalerii, která na nás dává pozor pod záminkou, že nás ochraňuje.“

Hooverův návrh byl přijat jednomyslně. Byl to velký den a dlouhý den, bez tmy a bez mraků, se sluncem, které promenovalo svůj optimismus po obzoru. V době, kdy se schovalo za ledovou horu, vědci a technici prodlužovali svou euforii v baru a v restauraci MPE 2. Zásoby šampaňského a vodky se ten večer povážlivě ztenčily. A skotská a bourbon, akvavit a slivovice nalévaly do pohárů po kapkách radost a veselí.

„Sestřičko,“ oslovil Hoover Leonovovou, „jsem obrovský, svobodný a nechutný a vy jste příšerný marxistický hubeňour… Nebudu vám říkat, že vás miluju, protože by to bylo hrozně směšné. Ale kdybyste souhlasila a stala se mou ženou, slibuju vám, že zhubnu a že si přečtu i Kapitál.“

„Vy jste odporný,“ vzlykala mu Leonovová na rameně, „jste příšerný…“

Vypila spoustu šampaňského. Nebyla na něj zvyklá.

SIMON se k všeobecnému veselí nepřipojil. Doprovodil Eléu na ošetřovnu a už ji neopustil. Když vstoupila do svého pokoje, šla rovnou k jídelnímu stroji, dotkla se tří bílých skvrn a dostala krvavě rudou kuličku, kterou okamžitě spolkla a zapila sklenicí vody. Pak se, lhostejná k něčí přítomnosti, svlékla a věnovala se své toaletě. Pak si lehla. Byla hrozně ospalá, což byl jistě účinek červené kuličky. Od okamžiku, kdy si sundala zlatý kruh, nepromluvila ani slovo.

Ošetřovatelka sledovala závěrečnou část jejích vzpomínek v Konferenčním sále. Teď na Eléu hleděla soucitně. Tvář mladé spící ženy zůstala strnulá a zračila se v ní tragika, která překračovala všechno utrpení.

„Ubohé děvče,“ řekla ošetřovatelka, „Možná bych jí měla obléknout pyžamo, aby nenastydla.“

„Teď ji nechte. Spí a je v klidu,“ řekl tiše Simon. „Přikryjte ji a dávejte na ni pozor. Trochu si zdřímnu a převezmu od vás službu o půlnoci. Probuďte mě…“

Nastavil termostat, aby bylo v pokoji tepleji a oblečený se. natáhl na skládací lehátko. Ale jakmile zavřel oči, začaly mu pod I víčky defilovat obrazy. Eléa a Paikan. Nahá!IEléa, hořící nebe, mrtví vojáci, nahá Eléa, Eléa bez Paikana, přeoraná země, rozteklá pláň, Zbraň na nebi, Eléa, Eléa…

Zprudka se posadil, s vědomím toho, že neusne. Prášek na spaní? Na stolku, poblíž jeho ruky, ležel jídelní stroj. Dotkl se tří bílých skvrn. Šuplík se otevřel a nabídl mu červenou kuličku.

Ošetřovatelka se na něj vyčítavě dívala.

„Vy to chcete sníst? A co když je to jed?“

Neodpověděl. Kdyby to byl jed, Eléa si ho vzala, a kdyby Eléa zemřela, ani on by už neměl chuť žít. Ale nevěřil, že by to byl jed.

Vzal kuličku mezi palec a ukazováček a strčil si ji do pusy. Praskla mu mezi zuby jako třešeň bez pecky. Zdálo se mu, že do celého prostoru jeho úst, nosu a hrdla vystříkla intenzivní sladkost. Nemělo to sladkou chuť, nemělo to vůbec žádnou chuť, ale bylo to jako tekutý samet, byl to kontakt, pocit nekonečné sladkosti, který se šířil a pronikal do jeho těla, procházel tvářemi a krkem, dostal se pod kůži, vnikl do hlavy, a když polkl, sestoupil mu do celého těla a naplnil jej. Znovu si pomalu lehl. Neměl pocit, že se mu chce spát. Zdálo se mu, že by dokázal dojít pěšky až do Himalájí a vyběhnout na nejvyšší vrcholy.

Ošetřovatelka s ním zatřásla.

„Doktore! Rychle! Rychle vstaňte!“

„Co je? Co se stalo?“

Podíval se na ciferník světélkujících hodin. Ukazovaly 23 hodin 37 minut.

„Říkala jsem vám, že je to jed! Rychle to vypijte! Je to dávidlo!“

Odstrčil skleničku, kterou mu podávala. Nikdy se necítil tak dobře, euforicky, odpočinutě. Jako by spal deset hodin.

„Tak když to není jed, co jí je?“

Ona. Eléa.

Byla vzhůru, oči měla otevřené, pohled upřený do prázdna, čelisti zaťaté. Celým jejím tělem probíhalo křečovité chvění. Simon ji odkryl a prohmatal jí svaly na pažích a stehnech. Byly napjaté, strnulé. Dal jí ruku před oči. Ani nemrkla. Jen obtížně nahmatal na ztvrdlém zápěstí její puls. Byl velmi silný a zrychlený.

„Co to je, doktore? Co jí je?“

„Nic,“ odpověděl tiše Simon a Eléu přikryl. „Nic. Šok…“

„Chudáček… Co můžeme udělat?“

„Nic,“ odpověděl Simon, „nic.“

Nechal si Eléinu ledovou ruku v dlaních. Začal ji hladit a jemně masírovat a pomaličku přejížděl po celé paži až k ramenu.

„Pomůžu vám,“ řekla ošetřovatelka.

Obešla postel a vzala druhou dívčinu ruku. Ale Eléa ji vyškubla.

„Nechte ji,“ řekl Simon. „Nechte nás o samotě. Nechte nás. Běžte si lehnout do svého pokoje.“

„Jste si tím jist?“

„Ano… Nechte nás…“

Ošetřovatelka vzala svoje věci. Od dveří vrhla na Simona dlouhý, podezřívavý pohled. Pak odešla. On si jí nevšímal. Hleděl na Eléu, na její křečovitě staženou tvář, na její upřené oči, v nichž se odráželo světlo ve dvou jezerech slz.

„Eléo…,“ oslovil ji potichu, „Eléo… Eléo… Jsem s vámi…“

Náhle si uvědomil, že Eléa neslyší jeho hlas, ale odosobněný hlas Překladatelky. Jeho vlastní hlas k ní přicházel do druhého ucha jen jako změť zvláštních zvuků, které se snažila neslyšet.

Opatrně vyndal z jejího ucha sluchátko. Její mikrofon zůstal přišpendlený na šatech, které visely přes opěradlo židle. Simon sundal svůj mikrofon, který nosil na svetru, a nacpal si ho do kapsy. Teď už mezi nimi nebyl žádný přístroj, žádný zprostředkovatelský hlas.

„Eléo… Jsem s vámi… Úplně sám s vámi… poprvé… možná naposled… vy mí nerozumíte… A tak vám můžu říct… Eléo, lásko moje… moje milovaná… miluji tě… lásko, lásko… chtěl bych být u tebe a na tobě… v tobě, velmi něžně… uklidnit tě, ohřát, utěšit, miluji tě… jsem jen barbar…, zaostalý divoch…, jím zvířata… a trávu a stromy… nikdy tě nebudu mít… ale miluji tě, miluji tě… Eléo, má lásko… jsi krásná… jsi krásná… jsi pták, ovoce, květina, nebeský vítr… Nikdy tě nebudu mít… já to vím, vím… ale miluji tě…“

Simonova slova k ní přicházela, dotýkala se její tváře, náruče, odhalených ňader, padala na ni jako teplé okvětní lístky, jako teplý sníh. Její dlaň v jeho ruce povolila, tvář se uvolnila, její hruď se začala zvedat klidněji, zhluboka. Viděl, jak se její víčka pomalu zavřela nad jejíma tragickýma očima a konečně vytryskly slzy.

„Eléo, Eléo, má lásko… vrať se z bolesti… vrať se ze zla… vrať se, život je tady, miluji tě… jsi krásná, nic není krásnější než ty… nahé dítě, mrak… barva, laň… vlna, list… růže, která se otvírá… vůně ryb a moře… nic není krásnější než ty… májové slunce na našich sedmikráskách… lvíče… oblé, zralé ovoce, ovoce vyhřáté sluncem… nic není krásnější než ty, Eléo, Eléo, má lásko, moje milovaná…“

Cítil, jak Eléina ruka sevřela jeho, jak se zvedla, položila se na prostěradlo, dotkla se ho, stiskla a nečekaným a nezvyklým gestem ho přitáhla k sobě, na svá nahá ňadra. Zmlkl.

Eléa promluvila.

Řekla francouzsky:

„Simone, já ti rozumím…“

Chvilku bylo ticho. Pak dodala:

„Jsem Paikanova…“

A z jejích zavřených očí dál tekly slzy.

ROZUMÍŠ mi, pochopila jsi, možná, že ne všechna slova, ale dost na to, abys věděla, jak moc, moc tě miluji. Miluji tě, lásko, lásko, ta slova ve vašem jazyku nemají smysl, ale tys pochopila, víš, co jsem jimi chtěl říci, co jsem ti chtěl říci a pokud ti nepřinesla zapomenutí a mír, přinesla ti dost lásky na to, abys začala plakat. Porozuměla jsi. Jak je to možné? Nepočítal jsem, nikdo z nás nepočítal s výjimečným nadáním tvé inteligence. Věřili jsme, že stojíme v čele lidského pokroku, že jsme nejvyvinutější, nejbystřejší, nejschopnější! Že jsme mimořádně skvělý výsledek vývoje! Po nás přijdou jistě dokonalejší bytosti, ale před námi? To přece není možné! I přes všechno, co se v Gondawě uskutečnilo a co jsi nám ukázala, nám ani nepřišlo na mysl a ani nám nemohlo přijít na mysl, že byste mohli být vyšší bytosti. Váš úspěch musel být docela náhodný.

Přesvědčení, že člověk jako druh se vyvíjí s časem, vychází bezpochyby ze zmateného pojetí člověka jako individua. Člověk je nejdřív dítě, než dospěje. My, lidé dneška, jsme dospělí. Takže ti, kteří žili před námi, museli být jen děti. Ale možná právě teď nastal čas se ptát, není-li dokonalost právě v dětství, a zda dospělý člověk není jen dítě, které už začalo hnít… vy, děti lidstva, vy noví, čistí, neopotřebovaní, neúnavní, nepopsaní, nepoškození, nevyčerpaní, vy, kteří jste zneužili vaši inteligenci…

Už týdny posloucháš věty v neznámém jazyce, v mém jazyce, pronášené mým hlasem, který k tobě promlouval od rána do večera, od chvíle, kdy ses probudila, a dokonce i když jsi spala, protože slova, která jsem ti říkal, to byl způsob, jak být blíž tobě, má lásko, moje milovaná.

A v druhém uchu jsi slyšela stejné věty v překladu, smysl těch slov k tobě přicházel ve stejném okamžiku jako ta druhá slova a tvoje úžasná inteligence, vědomá, podvědomá a já nevím ještě jaká, je srovnávala, třídila i překládala, chápala.

Rozumělas mi…

Já také, já také, má lásko, jsem porozuměl, věděl jsem…

Jsi Paikanova…

LUKOS skončil práci. Překladatelka spolykala, asimilovala a přeložila do sedmnácti jazyků Zoranovo pojednání. Ale po rozhodnutí Rady a naslouchajíc impulsům daných Lukosem, uchovala, překlad v paměti, aby ho mohla, vytisknout nebo odvysílat, až ho na ní budou požadovat. Překlady do francouzštiny a angličtiny zapsala na magnetické filmy. A ty čekaly ve skříni, až nastane okamžik celosvětového vysílání.

Jeho hodina se přiblížila. Novináři požádali, aby mohli navštívit Překladatelku a popsat svým čtenářům a posluchačům ten zázračný mozek, který vyluštil tajemství nejstarší lidské vědy:

V nepřítomnosti Lukose a Hoi-Toa, kteří pokračovali v práci ve Vajíčku na vyhodnocování fotografických zvětšenin, do bludiště stroje je zavedl Lukosůy zástupce, inženýr Mourad. Hoover trval na tom, že je doprovodí a Leonovová doprovázela Hoovera. Ten občas bral její drobnou ruku do své tlapy, nebo zase ona propletla své křehké prsty s jeho obrovitými prsty. A kráčeli spolu chodbami a sály Překladatelky, ruku v ruce, jako dva milenci z Gondawy.

„Tady je technické zařízení,“ řekl Mourad, „které dovoluje zapsat překlady na film. Na této obrazovce se objeví linky textu, napsané světelným písmem. Tahle TV kamera je snímá, analyzuje a transformuje v elektromagnetické značky, které zapisuje na film. Jak vidíte, je to velmi jednoduché a pracuje to na principu videozáznamu. Daleko složitější je způsob, jakým Překladatelka tvoří světelné písmo. Je to…“

Mourad mluvil jen, turecky a japonsky. Hoover rozdal novinářům sluchátka do uší, aby každý mohl poslouchat vysvětlení ve svém jazyce. A tak Luis Deville slyšel francouzsky:

„Je to… Do prdele, co to je?“

Ve zlomku sekundy se neubránil obdivu k Překladatelce, která znala francouzštinu tak důvěrně, a umínil si, že se zeptá Mourada na turecký výraz, odpovídající francouzskému. V následujícím zlomku sekundy už na takové malichernosti zapomněl. Viděl Mourada, jak něco šeptá Hooverovi do ucha. Hoover mu cosi rukou naznačil, čemuž Deville nerozuměl. Mourad zatahal Hoovera za rukáv a ukazoval mu cosi za nahrávací kamerou.

Něco, co Hoover okamžitě pochopil a co i těm nejblíž stojícím novinářům uniklo.

Hoover se k nim otočil.

„Pánové, potřebuju si okamžitě promluvit s inženýrem Mouradem. Můžu to udělat jen prostřednictvím Překladatelky. Ale nechci, abyste naši konverzaci poslouchali. Prosím, odevzdejte mi vaše sluchátka a račte odejít.“

Následovala exploze protestů a z plna hrdel se rozpoutala opravdová verbální bouře. Přerušit zdroj informací v okamžiku, kdy se může jednat o něco senzačního! Ani nápad! Nikdy v životě! Za co nás máte?

Hoover zrudl vztekem a zařval:

„Ztrácím s vámi čas! Každá sekunda může být strašně důležitá! Jestli o tom ještě chcete diskutovat, dám vás naložit do prvního letadla a pošlu vás rovnou do Sydney! Dejte mi to!“

A nastavil ruku.

Když viděli, jak se tenhle dobrák proměnil, pochopili, že je to vážné.

„Slibuju vám, že vás budu informovat, jakmile budu vědět víc.“

Prošli kolem něj a předali mu barevné lastury sluchátek, z uší ještě teplých. Leonovová zavřela za posledním dveře a rychle se otočila k Hooverovi.

„Co je? Co se děje?“

Oba muži se skláněli nad otevřenou kamerou a vyměňovali si technické termíny.

„Napojená!“ řekl Hoover. „Kamera je k něčemu napojená! Vidíte tenhle kabel. Ten nepatří k videu. Někdo ho tam připojil.“

Cizí kabel se vinul ke kabelu videa a vedl těsně vedle něj do zdířky v kovové desce. Mourad vyšrouboval čtyři šroubky, sundal aluminiovou desku a otevřel videopřístroj. Oba muži si okamžitě všimli cizorodé věci: středně velké, hnědé krabičky.

Kabel vedl do ní a na druhé straně z ní vybíhal jiný kabel, směřoval do rohu, procházel skrz strop a kdesi venku se nějakým rafinovaným způsobem napojoval k něčemu, co sloužilo jako anténa.

„Co to je?“ zeptala se znovu Leonovová a v tuto chvíli litovala, že je jen antropoložka a že technice nerozumí.

„Vysílač,“ odpověděl Hoover.

Otevřel krabičku. Před jeho očima se objevilo pozoruhodné zařízení, vybavené obvody, elektronkami, polovodiči. Nebyl to běžný typ rádiového vysílače, ale dokonalá vysílací televizní stanice, mistrovské dílo miniaturizace.

Hoover na první pohled poznal japonské, české, německé, americké a francouzské součástky a proti své vůli musel obdivovat výjimečnost zařízení, které na malém prostoru bylo tak účinné.

Člověk, který ho vytvořil, byl génius. Nenapojil ho na běžný elektrický obvod. Baterie a transformátor mu poskytovaly dostatek energie. Samozřejmě to limitovalo jeho trvání a dosah. Ale jeho vysílání mohlo být zachyceno až do vzdálenosti 1000 km.

Hoover všechno vysvětlil Leonovové. Vyzkoušel baterii. Byla skoro prázdná. Vysílač už tedy svůj úkol splnil. Se vší pravděpodobností expedoval francouzský a anglický překlad Pojednání k přijímací stanici, umístěné kdesi v Antarktidě, nebo u jejích břehů.

Bylo to absurdní. Proč by si měl někdo tajně obstarávat překlady, když za několik hodin budou vysílány do celého světa?

Logika vedla ke zdrcující odpovědi:

Kdyby nějaká skupina nebo stát doufaly, že se jim podaří získat výlučně pro sebe vědomosti, obsažené v Zoranově rovnici, musely by za každou cenu zničit Pojednání a všechny další vysvětlující formulace. Proto ten, který instaloval vysílač a expedoval překlady do neznáma, musel vzápětí zničit magnetické filmy, na nichž byly překlady nahrány, — zničit originály filmů, na které byl přefotografován vyrytý text, — zničit sám vyrytý text, — zničit paměť Překladatelky, v níž byly překlady uloženy, A ZABÍT COBANA.

„Pane Bože,“ řekl Hoover. „Kde jsou filmy?“

Mourad je okamžitě zavedl do archivního sálu a vzal jednu plochou hliníkovou krabici, která od vynálezu kinematografie slouží ke skladování všech druhů filmů a je neskladná, směšná a pořád stejná. Jako obvykle ji nemohl otevřít, zlomil si nehet, turecky zaklel a vzápětí zaklel podruhé, když konečně krabici otevřel a uviděl její obsah: blátivou kaši, z níž se kouřilo. Někdo nalil kyselinu do všech krabic. Originály filmů i jejich magnetické kopie se proměnily v páchnoucí kaši, která se roztékala dírami v kovu, jenž kyselina rozrušila a proděravěla.

„Pane Bože!“ opakoval Hoover, tentokrát francouzsky. Jeho duše amerického protestanta tak trpěla míň.

„Paměť? Kde je paměť téhle zkrvené mašiny?“

Tvořila ji dlouhá, třicetimetrová chodba, jejíž pravou stěnu tvořil led, zakrytý ucpávkami a levou kovová síť, jejíž každé očko mělo rozměr desetiny tisíce milimetru. Každé zkřížení tvořilo paměťovou buňku. Bylo jich tam deset miliónů miliard. I přes svou zázračnou kapacitu bylo tato dílo elektroniky jen zrnkem písku, ve srovnání s lidským mozkem. Jeho výhoda spočívala v jeho rychlosti. Ale jeho kapacita měla hranice.

Když vstoupili dovnitř, okamžitě věděli, že je někdo předešel.

Viděli čtyři plaché kotouče, podobající se krabicím na filmy.

Čtyři miny podobné těm, které bránily vstupu do Koule. Čtyři hrůzné vynálezy, připevněné magnetem ke kovové síti, které mohly rozprášit celou Překladatelku, kdyby je chtěl člověk odstranit, nebo snad i kdyby se k nim chtěl přiblížit.

„Krucinál! Krucinálfix!“ řekl Hoover. „Máte revolver?“ Obrátil se k Mouradovi.

„Ne.“

„Leonovová, dejte mu váš!“

„Ale…“

„Poslechněte! Pane Bože! Myslíte, že teď je ta pravá chvíle na diskuse?“

Leonovová podala svůj revolver Mouradovi.

„Zavřete dveře,“ řekl Hoover. „Zůstaňte venku a zabraňte vstoupit každému, kdo by se sem chtěl dostat. Kdyby na tom trval, střílejte!“

„A co, když to vyletí do povětří?“ zeptal se Mourad.

„Tak vyletíte s tím! A nebudete sám!.. Kde je ten pitomec Lukos?“

„Ve Vajíčku.“

„Pojďte, sestřičko…“

A vlekl ji rychlostí větru, který fičel venku. Bouře se zvedla ve chvíli, kdy slunce už nebylo vysoko nad obzorem. Nazelenalé mraky ho spolkly a pak pohltily celé nebe. Vítr se vrhal na všechny překážky, které mu stály v cestě, sbíral ze země sníh, míchal ho se sněhem, který nesl s sebou a proměňoval ho v ostré, řezající struhadlo. Před sebou hnal odpadky, prázdné bedny, sloupky, antény, vozítka a zametal pevninu jako čistý stůl.

Strážný, který hlídal vrata, nechtěl Hoovera a Leonovovou pustit ven. Odvážit se ven bez dostatečné ochrany znamenalo zemřít. Vítr je mohl oslepit, udusit, zlomit, odnést a vláčet je až na kanec zimy a smrtelné bílé pustiny.

Hoover strhl strážnému jeho čepici a narazil ji Leonovové na hlavu, sundal si brýle, rukavice, bundu a zabalil do ní štíhlou mladou ženu, vysadil ji na elektrický vozík, na němž byly naloženy sudy s pivem, a namířil na strážného revolver.

„Otevřte!“

Vyděšený muž zmáčkl knoflík a vrata se otevřela. Vítr vyrazil vítězný řev a vrhl se do chodby. Vozík vyjel do bouře.

„Ale co vy?“ zkusila Leonovová překřičet bouři. „Nemáte na sobě nic!“

„Já?“ zahřměl Hooverůy hlas. „Já mám své břicho!“

Před nimi a vzápětí i za nimi se všechno propadlo do bílé tmy.

Vpravo, vlevo, vpředu, vzadu, nahoře, dole, všude bylo bílo…

Vozík se ponořil do bílého moře, které se převalovalo s řevem tisíců jedoucích aut. Hoover cítil, jak se mu sníh lepí na obličej a jak mu mrznou uši a nos. Budova s výtahem byla vzdálená třicet metrů přímo před nimi. Těch třicet metrů znamenalo třicet příležitostí, jak se ztratit a nechat se odnést větrnou tlamou. Museli udržet vozík v přímém směru. Hoover se soustředil jen na to, zapomněl na své tváře, uši a nos a na kůži hlavy, která mu začala pod ledovou slupkou namrzat. Třicet metrů. Vítr fičel zprava a určitě je musel vychylovat od správného směru. Hoover se větru vzepřel. A náhle si vzpomněl na svůj revolver, ve kterém musel zmrznout olej a na několik hodin ho proměnil v bezcenný kus železa.

„Udržujte směr! Oběma rukama! Tady! Tak! Nesmíte odbočit ani o milimetr! Držte pevně!“

Oběma holýma rukama, které už necítil, vzal ruce Leonovové, navlečené v rukavicích, a položil je na ovládací páku. Pak nahmatal svůj revolver, pověšený na opasku a vyndal ho. Podařilo se mu rozepnout poklopec. Smečka vlků se mu zakousla do břicha.

Nacpal zbraň pod slipy a chtěl poklopec zavřít. Ale zip mu vyklouzl ze zkřehlých rukou, sníh ho ucpal a pronikl pod kalhoty.

Chlad ochromil stehna, pohlaví a zmocnil se i zbraně, kterou chtěl Hoover schovat na nejteplejší místo svého těla. Přitiskl se k Leonovové, přitáhl si ji k břichu jako štít, jako překážku, jako hradbu proti bouři. Objal ji a své ruce položil na její, kterými svírala ovládací páku. Vítr se pokoušel zmocnit se vozíku a odhodit ho co nejdál. Daleko, to nemusely být kilometry. Stačilo několik metrů a byli by se ztratili ze světa, zmizeli by v bouři bez břehů, bez hranic, beze stop. Mohli zmrznout deset kroků od dveří, které znamenaly záchranu.

Budovu s výtahem pořád nebylo vidět. Existovala vůbec? Byla někde tady, nablízku, před nimi, za stěnou vířícího sněhu? Nebo ji už minuli a vozík mířil vstříc smrtelné pustině, která začínala na každém kroku?

Hoover měl najednou jistotu, že svůj cíl už minuli a že když budou pokračovat dál, budou ztraceni. Pověsil se Leonovové na ruce a zatočil zpátky, proti větru.

Vítr vklouzl pod vozík a zvedl ho. Sudy piva a Hooverovo břicho ho převážily zpátky na zem. Vyděšená Leonovová pustila páku. Cítila, jak ji chce vítr odnést a vykřikla. Hoover ji chytil a přitiskl k sobě. Neřízený vozík se obrátil zády proti větru. Dva sudy byly vymrštěny do vzduchu a otáčejíce se kolem své osy, zmizely v bílé temnotě. Vítr vrazil svá ramena pod neovládaný vozík, znovu ho zvedl a tentokrát ho převrátil. Hoover spadl na led, ale Leanovovou nepustil. Jeden sud s pivem minul jen a pár centimetrů jeho hlavu. Zmítaný, převrácený a prázdný vozík odlétal pryč jako suchý list. Vítr kutálel Hoovera a Leonovovoau, která se držela Hooverova břicha jako klíště. Uhodil s nimi a nějakou velkou, červenou, kolmou překážku, která pod úderem jejich těl zaduněla. Byla to vrata budovy, v níž se nacházel výtah.

VÝTAH byl vyhřívaný. Sníh a led, který se zachytil ve všech záhybech pokožky i šatů roztál. Leonovová si stáhla rukavice.

Ruce měla teplé. Hoover si dýchal na prsty, které zůstávaly nepohyblivé, bílé. Necítil ani nos, ani uši. A za několik minut bude muset jednat. Nebyl by toho schopen.

„Otočte se,“ požádal.

„Proč?“

„Otočte se, krucinál! Musíte pořád a něčem diskutovat?“

Zrudla vztekem, chtěla odmítnout, ale nakonec se stisknutými zuby poslechla. Hoover se k ní také otočil zády, podařilo se mu strčit obě ruce do slipů, sevřít mezi ně revolver a vytáhnout ho ven. Vyklouzl mu a upadl na zem. Leonovová se lekla.

„Neotáčejte se!“

Strčil do kalhot podolek u košile a chytil zip mezi oba ukazováčky. Věděl, že ho drží, ale necítil to. Zatáhl směrem nahoru.

Zip mu vyklouzl. Začal podruhé, podeváté a vždycky se mu podařilo zip posunout a pár milimetrů nahoru. Konečně to vypadalo jakž takž. Podíval se na číselník, který ukazoval hloubku. 980 metrů. Brzy budou dole.

„Seberte ten revolver. Já ta nedokážu.“

Starostlivě se k němu otočila.

„Vaše ruce…“

„O moje ruce se budeme starat až za chvíli! Nemáme čas! Seberte ho!.. Umíte s ním zacházet?“

„Za co mě máte?“

Držela zbraň zkušeně. Byl to opakovací revolver velkého kalibru, zbraň profesionálního zabijáka.

„Uvolněte bezpečnostní pojistku!“

„Myslíte, že…“

„Nemyslím… Bojím se…Všechno bude možná záležet na zlomku sekundy.“

Výtah začal brzdit a během následujících tří metrů se zastavil, dveře se otevřely.

V chod do Koule střežili Shanga a Heath. S úžasem hleděli na promočeného, rozcuchaného Hoovera, který vystupoval z kabiny a před sebou nesl ruce jako dva balíky, a na Leonovovou, která mávala obrovským černým revolverem.

„Waťs the matter?“ zeptal se Heath.

„Nemáme čas…! Spojte mě s operačním sálem, rychle!“ Heathovi se vrátil jeho flegmatismus. Zavolal oživovací sál.

„Mr. Hoover and miss Leonova want to come in…“

„Počkejte!“ vykřikl Hoover.

Pokusil se vzít mu sluchátko, ale jeho ruce byly jako z vaty a sluchátko mu vypadlo. Leonovová ho vzala a přidržela mu ho u úst.

„Haló! Tady je Hoover! Tam je kdo?“

„Mojsejev,“ odpověděl mu hlas francouzsky.

„Odpovězte mi! Coban žije?“

„Ano! Žije! Samozřejmě!“

„Nespouštějte ho z očí! Hlídejte každého! Ať si každý dává pozor na svého souseda! Hlídejte Cobana! NĚKDO HO CHCE ZABÍT!“

„Ale…“

„Nemůžu důvěřovat ani vám samotnému. Dejte mi Forstera.“

Opakoval svou výzvu Forsterovi a po něm Lebeauovi.

A každému zopakoval: „NĚKDO CHCE ZABÍT COBANA! Nenechávejte nikoho, aby se k němu přiblížil! NIKOHO!“ A dodal: „Co se děje ve Vajíčku? Co vidíte na kontrolní obrazovce?“

„Nic,“ odpověděl Lebeau.

„Nic? Jak to nic?“

„Kamera má poruchu.“

„Poruchu? To určitě! Vypněte miny, rychle!“

Leonovová vrátila sluchátko Heathovi. Červený signál zhasl, minové pole bylo desaktivováno. Ale Hoover se měl na pozoru.

Zvedl koleno a nohu napřáhl k Shangovi, v gestu dvaceti generací otrokářů.

„Sundejte mi botu, chlapče!“

Shanga vyskočil a ustoupil. Leonovová se rozzlobila.

„Teď je tak chvíle lámat si hlavu rasismem!“ vykřikla.

Odložila revolver, vzala botu do obou rukou a sundala ji.

Nesnažila se pochopit. Absolutně Hooverovi důvěřovala a věděla, jak důležitou roli může sehrát čas.

„Děkuju, sestřičko. Všichni si lehněte!“

A šel jim příkladem. Vyděšený Shanga ho okamžitě napodobil a Heath ho s lhostejným výrazem následoval.

Leonovová klečela a držela botu.

„Hoďte ji do díry!“

Tou dírou myslel schodiště, které spojovalo dno Šachty s vchodem do Koule. Miny byly umístěny pod každým schodem.

Leonovová tam hodila botu. Nestalo se nic.

„Jdeme!“ přikázal Hoover. „Sundej mi i druhou botu a pak se sama zuj. Musíme být potichu, jako myšky. Heathe, nesmíte dolů pustit nikoho, rozumíte? Nikoho!“

„Ale co se…“

„Až za chvíli…“

S rukama nataženýma před sebe, aby se jeho bolavé prsty ničeho nedotkly, začal sestupovat po schodišti. Leonovová šla za ním.

Ve Vajíčku byli dva muži, jeden ležel, druhý stál. Ležící muž měl v prsou zabodnutý nůž a jeho krev vytvářela na podlaze kaluž, která měla tvar „bubliny“ z kreslených seriálů. Stojící muž měl na hlavě svářečskou masku, která mu zakrývala obličej a opírala se mu o ramena. Oběma rukama držel plaserové dělo, jehož plamenem mířil na stěnu s vyrytými texty. Zlato tálo a roztékalo se.

Leonovová držela revolver v pravé ruce. Měla strach, že ho nedrží dost pevně. Chytla ho proto oběma rukama a vystřelila. První tři kulky muži vyrazily plaser z rukou a čtvrtá mu rozdrtila zápěstí a skoro mu uřízla ruku. Rána ho odhodila na zem a plamen plaseru mu spálil nohu. Zařval. Hoover se vrhl kupředu a loktem přerušil proud.

Muž s nožem v hrudi byl Hoi-To.

Muž ve svářečské masce byl Lukos. Hoover s Leonovovou ho poznali, jakmile ho spatřili. Žádný jiný muž v MPE neměl takovou postavu. Hoover mu skopl masku a odhalil jeho zpocenou tvář s vytřeštěnýma očima. V příšerné bolesti, kterou mu způsobila noha, proměněná v popel, ztratil obr vědomí.

„SIMONE, vy jste jeho přítel, zkuste to sám!“

Simon to zkusil. Naklonil se k Lukosovi, který ležel v pokoji na ošetřovně. Poprosili ho, aby se zeptal, jak je možné zneškodnit miny v paměti Překladatelky a pro koho vykonal tu šílenou práci a jestli byl sám, nebo měl nějaké komplice. Lukos neodpovídal.

Od chvíle, kdy nabyl vědomí, ho bez přestání vyslýchali Hoover, Evoli, Henckel, Heath a Leonovová. Řekl jim jenom, že miny vybuchnou, jakmile se jich někdo dotkne a že stejně vybuchnou, i když se jich nebude dotýkat nikdo. Ale odmítal povědět, za jak dlouho, odmítal odpovídat na všechny otázky. Simon se k němu skláněl a hleděl do jeho inteligentní, pohublé tváře a do jeho černých očí, které se na něj dívaly bez mrknutí, beze strachu, beze studu, bez provinění.

„Proč, Lukosi? Proč jsi to udělal?“ Lukos se na něj díval a neodpovídal.

„Pro peníze? Z fanatismu? No tak?“ Lukos neodpovídal.

Simon mu připomněl bitvu s časem, kterou spolu vedli a kterou Lukos řídil, aby pochopili tři slovíčka, která dovolila zachránit Eléu. Ta vyčerpávající, geniální práce, ta oddanost společnému cíli, takový byl Lukos. Ale jak potom mohl zavraždit člověka a spiknout se proti ostatním? Jak? Proč? Pro koho?

Lukos hleděl na Simona a neodpovídal.

„Ztrácíme čas,“ řekl Hoover. „Dejte mu injekci penthotalu. Pak nám řekne všechno, co ví, bez trápení a rád.“

Simon se narovnal. Ve chvíli, kdy chtěl odejít, Lukos ho svou zdravou rukou, silnou jako ruce čtyř mužů najednou, popadl za paži, strhl ho k sobě na postel, vytrhl mu revolver, který měl zastrčený za opaskem, přiložil si ho ke spánku a vystřelil. Rána šla šikmo nahoru. Horní čás Lukosovy lebky se otevřela a polovina jeho mozku se jako růžová kaše rozstříkla po stěně. Lukos našel prostředek, jak mlčet, navzdory penthotalu.

Vedoucí pracovníci MPE během dramatické schůze, i přes zásadní odpor rozhodli, že požádají o pomoc Mezinárodní síly, které se držely blízko pobřeží. Bylo nutné vyhledat, zajmout, nebo zničit toho nebo ty, kteří tajné vysílání přebrali. Ačkoliv lodě kotvily příliš daleko, aby mohly zachytit vysílání, bylo pravděpodobné, že je to nějaký samostatný článek jedné z válečných flotil, který se mohl přiblížit na dostatečnou vzdálenost a zachytit vysílání.

Bylo to pravděpodobné. Ale ne jisté. Malá ponorka nebo obojživelník mohl proklouznout střeženou oblastí. Ale i v případě, že by se jednalo o součást Mezinárodních sil, pouze Mezinárodní síly ho mohly najít. V tomto případě bylo nutné počítat s mezinárodní rivalitou, která mohla vyhrotit úsilí pátračů.

Zanedbatelné nebylo ani to, že pouze Mezinárodní síly se mohly vzájemně střežit.

Rochefoux se spojil s admirálem Hustonem, který velel hlídkujícím flotilám. Byl to složitý a groteskní rádiový dialog, přerušovaný magnetickou bouří, která doprovázela sněhovou bouři svými úšklebky. Huston konečně pochopil, a vyhlásil poplach letectvu a celé flotile. Ale letectvo nebylo díky bílé kaši bouře k ničemu. Letadlové lodě se potáhly ledovým škraloupem a na veškerém vybavení se tvořila tlustá námraza. Neptun 1. se raději ponořil. Vůbec nepřipadalo v úvahu, že by mohl vyplout na hladinu. Huston si s obavami uvědomil, že má k dispozici pouze flotilu sovětských ponorek. Ale co když Lukos pracoval právě pro ně? Pak by bylo směšné poslat je na lov. A co když Lukos pracoval PRO NÁS, tak, aby to Pentagon nevěděl, co když byl agentem FBI, nebylo by hrozné vypustit ruské chrty za lidmi, kteří hájí Západ a Civilizaci?

A co když pracoval pro Číňany? Nebo pro Indy? Pro černochy? Pro židy? Pro Turky? A pro tyhle a pro támhlety?

Tak vysoce postavený důstojník, jako byl Huston, se přece vždycky může spolehnout na kázeň. Přestal si klást otázky a přestal přemýšlet a začal plnit svůj úkol. Probudil svého kolegu, ruského admirála Voltova a informoval ho o situaci. Voltov neváhal ani sekundu. Okamžitě vyhlásil poplach. Dvacettři atomových ponorek a sto jejich doprovodných plavidel zamířilo k jihu, opatrně se přiblížilo k pobřeží a pokrylo každý čtvereční metr skal nebo ledu na mořském dně sítí detekčních vln. V rozloze 1000 km jim nemohlo uniknout ani zachvění sardinky.

Bouřka na okamžik povolila. Vítr sice dál fičel neztenčenou silou, ale nebe se vyjasnilo. Neptun 1. dostal rozkaz, aby vstoupil do akce. Vynořil se na hladinu. Příď měl zpevněnou protiledovcovými štíty. První dvě helikoptéry, které vyjely výtahem z podpalubí, byly větrem smeteny do moře, aniž měly čas roztáhnout listy vrtulí. Německý admirál Wentz, který Neptunovi velel, použil poslední možnou zbraň, dva proudové letouny, které mohly startovat přímo z podpalubí. K jejich vybavení patřil řetězec bomb H a pod špicí měly dvě čidla stereoskopické vysílací kamery. Vletěly do větru jako rakety. Jejich kamery začaly vysílat k Neptunovi dvě nepřetržité barevné pásky, zachycující reliéf mořského dna hluboko pod nimi.

Celý generální štáb Neptunu se shromáždil v pozorovatelně.

Huston a Voltov riskovali své životy, aby se na palubu Neptuna dostali a mohli se osobně zúčastnit pátrání. Ani jeden z přítomných důstojníků nebyl schopen analyzovat obrazy, které defilovaly na levém nebo pravém monitoru a rozlišit královského tučňáka od těhotné velryby. Ale elektronické detektory to dokázaly. Na levém monitoru se najednou objevily dvě bílé, pravoúhlé šipky. Seběhly se k sobě, označily stejný bod a pohybovaly se spolu s ním zleva doprava po monitoru.

„Stop!“ vykřikl Wentz. „Maximální zvětšeninu!“

Před ním se na panelu rozsvítil horizontální displey. Admirál přiložil oko k okuláru stereoskopu. Viděl, jak se k němu přibližuje kus pobřeží a roste a roste. V jedné zátoce členitého zálivu, pár metrů pod hladinou, spatřil cosi, co mělo oválný, příliš pravidelný tvar a co bylo příliš nehybné na to, aby to mohla být ryba…

V miniaturní ponorce se dva muži tlačili jeden na druhého a koupali se v navlhlém pachu potu a moče. Jejich močové měchýře nebyly nafukovací a s takovým problémem předem nikdo nepočítal. Teď jim nezbývalo nic jiného než se s tím smířit. Kvůli bouři, která je už dvanáct hodin držela pět metrů pod hladinou, se nemohli vynořit. Aby se dostali ze zálivu, museli proplout v hloubce pouhých dvou metrů. Pro jejich ponor to bylo jen tak tak. Ale v tomhle větru to byl manévr, který měl asi tolik naděje na úspěch, jako novicka v Hollywoodu. Ale ani na dně zářezu, který se zakusoval do pobřeží, nebyla ponorka v bezpečí. Bouchala o skaliska, třela se o dno, skřípala, sténala. Drahocenný přijímač, který zaznamenal důvěrnou zprávu Překladatelky, zabíral skoro jednu třetinu vnitřního prostoru. Oba muži — jeden, který řídil ponorku a druhý, který obsluhoval přijímač — seděli těsně u sebe a neměli ani tolik prostoru, aby se mohli pootočit. Žízní jim vyschlo v krku, pot jim prosákl kombinézami a sůl z moče je pálila na stehnech. Kyslíkový přístroj tiše syčel. Zásoba kyslíky byla ještě na dvě hodiny. Museli se z téhle slepé uličky dostat stůj co stůj.

V oživovacím sále přistupovali lékaři a ošetřovatelky ke Cobanovi jen ve skupinkách a jeden střežil druhého. Škody, které způsobil plamen plaseru ve Vajíčku, byly dost značné. Text Pojednání skoro celý zmizel. Skoro. Zůstalo z něj jen pár fragmentů.

Možná dost na to, aby z nich nějaký geniální matematik mohl odvodit Zoranovu rovnici. Možná. A možná ne.

Na palubě žádné z lodí Mezinárodních sil nebyl pyrotechnik.

Vědci z MPE museli zavolat přes satelit Trio specialisty ruské, americké a evropské armády. Tři letadla s nejlepšími vojenskými odborníky na výbušniny zamířila k Antarktidě. Největší možnou rychlostí letěla na pomoc. Ale na přistávací dráze MPE přistát nemohla. Pyrotechnici se museli zastavit v Sydney a přestoupit do menších letadel. Ale i pro ně bouře představovala nepřekonatelnou překážku. Možná by mohli přistát. Možná ne. Za jak dlouho? Za dlouho. Za velmi dlouho.

Šéfinženýr atomového reaktoru, který vyráběl energii a světlo, se jmenoval Maxwell. Bylo mu jednatřicet a měl šedivé vlasy. Pil jenom vodu. Americkou vodu, kterou sem posílali v ledových, pětadvacetilibrových kostkách: USA posílaly do Antarktidy led, sterilizovaný, obohacený vitamíny, fluórem, mikrobiogenními prvky a stopou léku, vyvolávajícího eufórii. Maxwell a ostatní Američané v MPE konzumovali obrovské množství této vody, pili ji a čistili si s ní zuby. Na mytí se smířili s vodou z polárního ledu. Maxwell měřil 191 cm a vážil 69 kg. Držel se velmi zpříma a hleděl na lidské bytosti z výšky a přes tlusté sklo brýlí, ale v jeho očích nebylo nejmenší pohrdání. Čím méně mluvil, tím více trval na svých názorech.

Přišel za Heathem, který doprovázel Lukose do Evropy na nákup zbraní, zeptal se ho na výbušnou sílu min, instalovaných v Překladatelce. Heath mu nemohl nic říci, protože s belgickým obchodníkem se zbraněmi jednal sám Lukos. Ale ten se zmínil o tom, že každá z min obsahuje tři kila P.N.K.

Maxwell hvízdl. Znal nové americké výbušniny. Byly tisíckrát silnější než T.N.T. Tři bomby, které obsahovaly 9 kg P.N.K. odpovídaly devíti tunám T.N.T. Jaké budou účinky devítitunové bomby na atomový reaktor, který byl v sousedství, i přes široké betonové pancéřování a několikametrovou vrstvu ledu? Obecně vzato, vrstva betonu by měla za ledovým štítem výbuch zadržet, ale co kdyby odrazová vlna pohnula lůžkem reaktoru, přerušila spojení, nadělala trhliny a vyprovokovala únik kapaliny a radioaktivního plynu a možná nastartovala nekontrolovatelnou reakci uránia…

„Musíme evakuovat MPE 2 a MPE 3,“ řekl Maxwell, aniž zvýšil hlas. „Možná by bylo nejrozumnější evakuovat celou základnu.“

O pár minut později zaječely ve všech třech MPE poplachové sirény, které ještě nikdy nebyly v provozu. A všechny telefonní stanice, všechny reproduktory a všechny ušní přijímače pronesly ve všech jazycích stejná slova: „Připravte se k okamžité evakuaci!“

Dát příkaz a připravit se, to byla samozřejmě jedna věc. Jenže co pak?

BOUŘE pokračovala dál, tentokrát v modrém. Nebe bylo jasné jako oko. Vítr fičel rychlostí 220 km za hodinu. Ale sníh už se hnal jen těsně nad zemí, spolu se vším, co cestou posbíral a z čeho si nadělal kuželky.

Henckel vytáhl z postele Lebeaua, který teprve před hodinou opustil oživovací sál a zrovna usnul, a informoval ho o situaci.

Rozcuchaný a únavou zmožený Lebeau zavolal do oživovacího sálu. Dole, na druhém konci drátu, ho Mojsejev vyslechl, pak rusky zaklel a francouzsky dodal:

„To je nemožné! Víte to dobře! Co to po mně chcete? Je to nemožné!“

Ano, Lebeau to věděl dobře. Evakuovat Cobana. Nemožné. Vytáhnout ho v jeho současném stavu z oživovacího bloku, znamenalo zabít ho tak jistě, jako mu podříznout hrdlo.

Tisíc metrů ledu ho chránilo před jakýmkoliv výbuchem. Jenže jakmile by veškeré instalace na povrchu vyletěly do povětří, za deset minut by byl stejně po smrti.

Mojsejev a Lebeau měli oba stejný nápad. Stejné slovo jim přišlo na rty ve stejný okamžik: transfúze. Pokusit se o ni mohli.

Eléin krevní test byl pozitivní.

Když viděli, že se Cobanův stav stabilizoval a dokonce se pomalu začínal zlepšovat, lékaři si nechávali eventuální operaci v záloze pro případ, kdyby došlo k náhlému zhoršení, nebo kdyby to nějaká nevyhnutelná situace vyžadovala. A teď takový případ nastal. Kdyby se o takovou operaci pokusili, Coban mohl být za jednu až dvě hodiny schopný transportu.

„A co když reaktor vybuchne dřív?“ křičel Mojsejev do telefonu. „Miny můžou vybuchnout kdykoliv, třeba za pár sekund!“

„Tak ať krucinál vybuchnou!“ křičel Lebeau. „Jdu za tím děvčetem. Musí souhlasit…“

Spolu s dalšími oživovateli bydlel na ošetřovně. Stačilo mu udělat pár kroků, aby došel do Eléina pokoje.

Vyděšená ošetřovatelka si balila zavazadla. Na obou skládacích lůžkách ležely tři otevřené kufry a kolem nich se kupilo rozházené prádlo a spousta dalších věcí, které ošetřovatelka přezírala, zahazovala a třesoucíma se rukama rovnala. Přitom naříkala.

Simon říkal Elée:

„Tím líp! Stejně bylo hrozné nechávat vás tady. Konečně poznáte náš svět. Není to jen ledová kra. Netvrdím, že je to ráj, ale…“

„Ráj?“

„Ráj, to je… to je příliš dlouhé a… příliš těžké a v každém případě to není ani jisté a samozřejmě to…“

„Já vám nerozumím…“

„Já tomu taky nerozumím. Nikdo tomu nerozumí. Už na to nemyslete. Neodvezu vás do ráje… Paříž! Odvezu vás do Paříže! Ať si říkají, co chtějí, já vás odvezu do Paříže! To je… to je…“

Na nebezpečí nemyslel, nevěřil, že by jim hrozilo něco vážného. Věděl jen, že odveze Eléu daleko od jejího ledového hrobu, do světa živých. Chtělo se mu zpívat. Mluvil o Paříži a přitom dělal gesta jako tanečník.

„Je to, je to… Uvidíte sama, co je Paříž… Květiny jsou tam sice jen za výlohou, ale uvidíte i květiny-šaty, květiny-klobouky, zahrady butiků, všude, ve všech uličkách, květiny punčoch, žlutý, oranžový, modrý nylon, boty v barvách duhy, šaty-sedmikrásky, je to vzrušující, je to nejkrásnější zahrada světa pro ženy, žena vejde, vybere si, sama je květina, rozkvétá s ostatními květinami, to je ta nádherná Paříž a tam vás odvezu!“

„Nerozumím.“

„Tomu nemusíte rozumět, to musíte vidět! Paříž vás vyléčí! PAŘÍŽ VÁS VYLÉČÍ OD MINULOSTI!“

Vstoupil Lebeau.

„Mohla byste dát trochu své krve Cobanovi?“ požádal ji Lebeau. „Vy jediná ho můžete zachránit. Není to nijak složité a nebude vás to bolet. Když budete souhlasit, budeme ho moci převézt.

Když odmítnete, zemře. Je to naprosto jednoduchý zákrok a nezpůsobí vám žádné problémy…“

Simon vybuchl: Ani nápad! On protestuje! Je to zrůdné! Ať Coban třeba chcípne! Ani kapku krve, Eléa nemůže ztrácet čas! Odletí první helikoptérou, prvním letem, prvním čímkoliv, prostě prvním! Už tady neměla být, do Šachty nevstoupí, jste zrůdy, nemáte srdce, nemáte duši, jste řezníci, jste…

„Souhlasím,“ řekla Eléa.

Její tvář byla vážná. Chviličku přemýšlela, ale její mozek pracoval rychleji než mozek současného člověka. Přemýšlela a rozhodla se. Souhlasila, že dá svou krev Cobanovi, muži, který ji odloučil od Paikana a vrhl ji do propasti věčnosti, do primitivního a nevyrovnaného světa. Souhlasila.

V KAPESNÍ ponorce seděli oba muži s hlavou vraženou mezi zpocené a páchnoucí nohy toho druhého. Mezi nimi byla sice kovová konstrukce, vystlaná pružnou, měkkou, elastickou molitanovou pěnou, ale ta byla příšerně propocená. Muži byli uzavření ve svém potu, ve své moči, měli spálenou kůži na těle i v nose svým vlastním smradem. Rozhodovali se, zda budou riskovat všechno nebo nic. Když zůstanou na místě a dojde jim zásoba kyslíku, už nebudou moci odplout a znovu se ponořit. Chytí je. To je nemyslitelné, příšerné, všechno říci, ke všemu se přiznat, zrůdné! A když odmítnu, penthotal! A i bez penthotalu, budou se na mě dívat, šlápnou mi podpatkem na prsty, budu křičet, nemůžu věčně mlčet a oni budou poslouchat, dovědí se, odkud jsem přišel, dovědí se všechno…

Pryč, musíme odplout!

Kyslík na dvě hodiny. Pět rozhodujících minut při plavbě úžinou. Zbývá hodina padesát pět. Je to malá, nepatrná šance. Velká ponorka nás spolkne. Nebo nás sezobne velké letadlo. Ale když nás minou, bouře možná utichne a my budeme pokračovat po hladině. Žádná jiná alternativa neexistuje. Pryč…

Vypluli. První vlna je vrhla proti skalisku. Zřítili se zpátky a bokem uhodili o protější skálu. Pak udeřili o dno. Rána byla tak silná, že si muž, sedící s hlavou dozadu, vyrazil čtyři dolní zuby. Zařval bolestí a vyplivl je i s krví. Druhý muž neslyšel nic. Periskopem právě spatřil něco hrůzného. Vítr popadl mořskou hladinu a spolu s ponorkou ji vymrštil vzhůru k modrému nebi. Když padali zpátky, muž křečovitě sevřel rychlostní páku. Zprohýbaná, kovová ponorka vystříkla na zádi oheň a jako raketa se svou vlastní energií vrhla vpřed.

Ale její dráha nebyla rovná. Boční trysky se díky úderům o skály zkroutily. Začala se točit dokola jako vývrtka, čím dál tím rychleji. Oba muži se rozplácli o stěny. Ponorka se otočila o sto stupňů a rozjela se proti ledové zdi. Zavrtala se do ní asi metr hluboko. Zeď povolila, zřítila se dolů a ponorku rozdrtila. Vítr a moře odnesly rudou pěnu se zbytky těl a kovu.

Kamery obou proudových letounů zachytily a vyslaly záznam celé události k mateřské lodi.

NA ZÁKLADNĚ vládl čilý ruch. Vědci, technici, kuchaři, metaři, ošetřovatelky, pokojské, všichni naházeli své saky paky do přecpaných kufrů a opustili MPE 2 a MPE 3. Snodogy na ně čekaly u východů z budova převážely je do MPE 1. Teprve v srdci ledové hory lidé nabírali dech a tlukot jejich srdcí se uklidnil. Cítili se být v bezpečí. Mysleli si…

Maxwell věděl dobře, že je to jen iluzorní. I kdyby reaktor nevybuchl a jen popraskal a začal chrlit radioaktivní tekutinu a plyn, vítr by je roznesl a natřel by jimi celou krajinu až k ledové hoře, která by ho sice zastavila, ale současně do sebe vsákla veškerou radioaktivitu. Vítr tady foukal více či méně silně. Ale foukal pořád jen jedním směrem. Od středu kontinentu k pobřeží.

Od MPE 2 k MPE 1. Neúprosně. Ven by se už nikdo nedostal.

A naopak radiace by dovnitř pronikla snadno ventilačním systémem, který čistil vzduch prostřednictvím třiadvaceti větracích komínů. Byla by pro něj radost nasát všechno, co by reaktor vyplivl do ovzduší.

Maxwell klidně opakoval:

„Je to velmi jednoduché. Musíme začít evakuovat…“

Jak? Žádný vrtulník nemohl vzlétnout. V nejhorším případě mohly do bouře vyjet snodogy. Bylo jich sedmnáct. Tři bylo nutno rezervovat pro Cobana, Eléu a tým oživovatelů.

„Spíš čtyři. Budou se dost mačkat.“

„Tím líp. Aspoň jim bude teplo.“

„Zůstává třináct snodogů.“

„To je nešťastné číslo.“

„Nebuďme hloupí…“

„Třináct, nebo dejme tomu čtrnáct, počítejme deset lidí na jedno vozidlo…“

„Řekněme dvacet!“

„Dobře, dvacet. Dvacet krát čtrnáct, to je… Kolik to je?“

„Dvě stě osmdesát.“

„Početní stav základny, od skončení nejtěžších prací, se redukoval na 1749 lidí. To znamená kolik cest? 1749 děleno 280…“

„Sedm nebo osm cest, řekněme deset.“

„Dobře, to je proveditelné. Zorganizujeme konvoj, snodogy vyloží pasažéry a hned se vrátí pro další…“

„Kde je vyloží?“

„Jak to, kde?“

„Nejbližší stanice je Scottova základna. Je odtud vzdálená 600 kilometrů, když se nedostanou do malérů, budou na jednu cestu potřebovat dva týdny. A když je vyložíme mimo základnu, zmrznou během tří minut. Když se utiší vítr…“

„Takže?“

„Takže… Wait and see…“

„Čekat! Čekat, až to vyletí do vzduchu…“

„Co o tom víme?“

„Co tím myslíte?“

„Kdo řekl, že miny vybuchnou, i když se jich nikdo nedotkne?

Lukos. A kdo nám dokáže, že říkal pravdu? Možná vybuchnou jen v případě, když s nimi hneme. A my se jich ani nedotkneme!

A i kdyby vybuchly, jak víme, že se něco stane s reaktorem?

Maxwelle, můžete to říct s jistotou?“

„Samozřejmě, že ne. Říkám jen, že z toho mám strach.

A myslím si, že bychom měli evakuovat.“

„Ten váš reaktor se možná ani nehne! Nemůžete něco udělat? Chránit ho víc? Odebrat uranium? Vyprázdnit obvody? Udělat něco?“

Maxwell se podíval na Rochefouxe, který mu tyto otázky kladl, jako by po něm chtěl, aby doplivl na Měsíc.

„Dobrá… Dobrá… Nemůžete, je to jasné, reaktor je reaktor… Tak počkáme… Na počasí… Na pyrotechniky… Pyrotechnici přiletí určitě. Ale počasí…“

„Kde jsou ti vaši zasraní pyrotechnici?“

„Nejbližší je tři hodiny odtud. Ale jak tady přistane?“

„Co říká předpověď?“

„Předpověď, to jsme my. My dáváme potřebné informace. Když řekneme, že vítr slábne, oznámí zlepšení počasí…“

ELÉA ležela klidně a se zavřenýma očima vedle ovázaného muže a čekala. Rukáv na levé ruce měla vyhrnutý a mužova ruka byla v ohbí paže rozvázaná. Několik centimetrů obnažené kůže neslo rudé stopy popálenin, které se už zajizvovaly.

Všichni byli na místě, šest oživovatelů, jejich asistenti, ošetřovatelky, Simon. Nikdo ani na okamžik nepomyslel na to, že by se měl jít ukrýt do hory. Kdyby miny a reaktor vybuchly, co by se stalo se Šachtou? Mohli by se ještě kdy dostat na povrch? Ani na to nemysleli. Přišli sem ze všech koutů světa, aby vrátili život tomuto muži a této ženě. S ženou byli úspěšní, teď se pokoušeli probudit i muže. V hranicích času měli poslední šanci. Disponovali možná jen několika minutami. Nevěděli to. Nesměli ztratit ani sekundu, ale neměli se také ve spěchu dopustit chyby. Všechny spojovalo s Cobanem lano času. Vedlo k úspěchu, k prohře, možná k smrti.

„Pozor, Eléo!“ řekl Forster. „Uvolněte se. Teď vás píchnu, ale bolet vás to nebude.“

Přejel ohbí její ruky vatou namočenou v éteru a vbodl jehlu do žíly, naběhlé díky škrtidlu. Eléa se ani nezachvěla. Forster uvolnil škrtidlo. Mojsejev spustil transfúzní stroj. Rudá, skoro pozlacená Eléina krev se objevila v průhledné plastikové hadičce. Simon cítil, jak mu naskočila husí kůže. Zeslábly mu nohy, v uších mu začalo hučet a před očima se mu roztočila kola. Musel vyvinout nesmírné úsilí, aby zůstal stát a aby neomdlel. Pak se mu do tváří vrátila barva a srdce se vrátilo k pravidelnému rytmu.

V reproduktoru zapraskalo a ozvalo se francouzsky:

„Tady Rochefoux. Dobrá zpráva: vítr slábne. Rychlost posledního poryvu jen 280 km za hodinu. Jak jste daleko?“

„Začínáme,“ odpověděl Lebeau. „Coban dostane první kapky krve za pár sekund.“

Mluvil a přitom obnažil spánky muže-mumie, jemně otřel spálenou kůži a posadil mu na hlavu zlatý kruh. Druhý podal Simonovi. Spáleniny na hlavě a v zátylku byly tak hluboké, že by se na ně jen těžko daly přiložit elektrody encefalografu a ani údaje by nebyly přesné. Zlaté kruhy s lékařem na příjmu mohly encefalograf úspěšně nahradit.

„Jakmile mozek začne pracovat, poznáte to,“ řekl Lebeau „Podvědomí se probouzí před vědomím, v té nejjednodušší a nejméně znatelné formě, kterou představuje paměť. Pak teprve následuje snění, které předchází probouzení. Jakmile převezmete nějaký obraz, oznámíte nám to.“

Simon se posadil na kovovou stoličku. Než sklopil čelní desku, podíval se na Eléu.

Měla otevřené oči a hleděla na něj. A v jejím pohledu bylo něco jako vzkaz, vroucnost, spojení, které tam nikdy neviděl…

Sou… ne, to nebyl soucit, podobalo se to spíš soustrasti. Ano, to mohlo být ono. Soucit může být lhostejný nebo může dokonce provázet nenávist, ale soustrast vyjadřuje jistý druh lásky. Jako by ho chtěla utěšit, povědět mu, že to není nic vážného, že bude v pořádku. Proč takový pohled v takový okamžik?

„No tak!“ pobídl ho Lebeau mrzutě.

Poslední, co viděl, byla Eléina ruka, krásná jako květina, otevřená jako ptáček, která se položila na jídelní stroj, ležící na dosah pro případ, kdyby potřebovala načerpat síly. A pak v jeho zorném poli byla jen tma, která nebyla temnotou, ale jen spícím světlem.

„Tak co?“ zeptal se Lebeau.

„Nic,“ odpověděl Simon.

„Vítr má rychlost 190,“ oznámil reproduktor. „Jestli ještě trochu zeslábne, můžeme začít s evakuací. Jak jste daleko?“

„Byli bychom vám vděční, kdybyste nás přestal otravovat,“ řekl Mojsejev.

„Nic,“ řekl Simon.

„Srdce?“

„Třicet jedna.“

„Teplota?“ „34,7.“

„Nic,“ řekl Simon.

První helikoptéra, obsazená ženami, mohla konečně vzlétnout.

Vítr už nepřekračoval 150 km za hodinu a občas klesal i na 120.

Jedna helikoptéra vzlétla současně i ze Scottovy základny, aby převzala cestující v polovině cesty. Oba stroje se měly sejít na ledovci, který tekl poměrně chráněným údolím, kolmo ke směru větru. Ale Scottova základna mohla sloužit jen jako přestupní stanice. Pro tolik lidí nebyla vybavena. Všechny jednotky Mezinárodních sil, které se mohly bez nebezpečí přiblížit k pobřeží, směřovaly k pevnině, Letadlové lodě a Neptun vypustily svá letadla s kolmým startem, která zamířila k MPE. Tři ruské ponorky, na jejichž palubách byly vrtulníky, se vynořily u břehu, poblíž Scottovy základny. Čtvrtou, která vystupovala na hladinu, přeřízla vejpůl příď potopeného ledovce. Její atomový reaktor, zalitý v betonu, pomalu klesl na dno, do bahnitých hloubek, Několik mrtvol, které spolu s lehkými troskami vyplavalo na povrch, smetly vlny. Když nasákly vodou, mrtvoly se znovu ponořily.

„Srdce 41.“

„Teplota 35.“

„Nic,“ řekl Simon,

První skupina pyrotechniků přistála v Sydney a vzápětí hned odletěla, Byli to nejlepší angličtí specialisté.

„Už!“ vykřikl Simon, „Obrazy!“

V jednom uchu slyšel rozčílený hlas Mojsejeva a do druhého ucha mu Překladatelka překládala, aby nekřičel a ve stejném okamžiku slyšel uvnitř hlavy temné hučení, rány, výbuchy a přidušené hlasy, jak by byly zabalené do mlhy nebo do vaty. Zvuky se narodily přímo v mozku, bez účasti akustických nervů.

Obrazy, které viděl, byly nejasné, rozplývaly se, neustále se deformovaly a jemu se zdálo, že na ně hledí skrz vodu, do které někdo nalil mléko. Ale protože ta místa už viděl, poznal je. Byl to Úkryt a srdce Úkrytu, Vajíčko.

Zkusil nahlas, kontroluje svůj hlas, popsat, co vidí.

„Kašleme na to, co vidíte!“ okřikl ho Mojsejev. „Řekněte jednoduše „nejasné,“ a pak „jasné,“ až to bude jasné. A potom mlčte, dokud se neobjeví sen. Až budou obrazy zmatené a budou se vám zdát uhozené, už to nebude pasivní paměť, ale zblázněná paměť: sen, To bude těsně před probuzením. Oznámíte nám to. Pochopil jste?“

„Ano.“

„Řeknete „nejasné,“ pak „jasné“ a nakonec „sen.“ To stačí. Rozumíte?“

„Rozumím,“ odpověděl Simon.

A o pár sekund později řekl:

„Jasné…“

Viděl a slyšel jasně, Nerozuměl, protože obvod Překladatelky nebyl napojen mezi oba zlaté kruhy, a dva muži, které viděl, mluvili jazykem gonda. Ale nepotřeboval rozumět. Bylo to jasné.

V prvním plánu ležela na podstavci nahá Eléa, na obličeji měla zlatou masku, nad ní se nakláněl Paikan a Coban mu klepal na rameno a zřejmě mu říkal, že je čas odejít. Paikan se obrátil ke Cobanovi a odstrčil ho. Znovu se naklonil k Elée a svými rty se jemně dotkl její ruky a okvětních lístků — pozlacených, bledých prstů, podobajících se růži, pak políbil odpočívající, utišené bradavky ňader, na rtech heboučké jako… žádný zázrak ze všech zázraků světa není na rtech tak jemný a horký… pak položil svou tvář na hedvábné břicho, těsně nad diskrétní zlatý trávník, tak dokonalý, tak vyměřený… ve světě zázraků žádný zázrak není tak diskrétní a tak těsný, vyměřený a hebký, stvořený pro jeho ruku, kterou tam položil a přikryl dlaní, s něhou beránka či dítěte.

A Paikan začal plakat a slzy mu stékaly na zlaté a hedvábné břicho a temné dunění války, které prosívalo zem kolem Úkrytu, doléhalo otevřenými dveřmi až k němu, ale on ho neslyšel.

Coban se k němu vrátil, mluvil s ním, ukazoval na schodiště a na dveře, ale Paikan ho neslyšel.

Coban ho vzal v podpaží a postavil na nohy a v klenbě Vajíčka mu ukázal monstrózní obraz Zbraně. Naplňovala temnotu vesmíru a dál se otvírala, až za ní zmizela všechna souhvězdí. Hukot války naplňoval Vajíčko jako hučení tornáda. Byl to neustávající, zuřivý hluk, který Vajíčko a Kouli obklopoval ze všech stran a skrz zemi, kterou proměňoval v prach, se k nim přibližoval. Byl čas, čas, čas Vajíčko uzavřít. Coban strkal Paikana ke zlatému schodišti. Paikan ho udeřil přes ruku a vysvobodil se z jeho sevření. Zvedl pravou ruku do výše prsou a palcem otevřel lůžko prstenu. Klíč. Klíč se dal otevřít. Jehlan se vytočil do strany. Simon měl v hlavě obrovský detail otevřeného prstenu. A na dně čtverhranného lůžka spatřil černé zrnko. Pilulku. Černou. Černé zrnko. Zrnko smrti.

Velký detail porušilo Cobanovo gesto. Postrčil Paikana ke schodišti. Jeho ruka uhodila Paikana do lokte, pilulka vyskočila, v Simonově hlavě zaplnila celé jeho zorné pole, a pak, maličká, nezachytitelná, ztracená, zmizela.

Paikan byl okraden o Eléu a teď i o svou smrt. Ocitl se na samém dně beznaděje a ta se proměnila v nekontrolovatelný vztek. Začal hranou ruky sekat do vzduchu, udeřil, pak udeřil znovu druhou rukou, potom oběma rukama sevřenýma v pěst, zasáhl Cobana do hlavy a ten se zhroutil.

Divoký hukot války se proměnil v řev. Paikan zvedl hlavu.

Dveře do Vajíčka byly otevřené a vchod na schodiště Koule také.

Zvenčí šlehal oheň. Bojovalo se už v laboratoři. Bylo nutné co nejrychleji zavřít Úkryt a zachránit Eléu. Coban Elée vysvětlil všechny funkce Úkrytu a Eléa informace předala v paměti Paikanovi. Věděl, co má se zlatými dveřmi udělat.

Lehce a s nespoutanou divokostí vyběhl po schodišti, vydávaje hrdelní zvuk, podobný tygřímu mručení. Když už byl na posledních schodech, spatřil enisorského vojáka, který se objevil ve dveřích. Vystřelil. Útočník ho spatřil ve stejný okamžik a vystřelil skoro současně. Se zpožděním zlomku nekonečného času. Kdyby se takový okamžik přidal ke každému dnu, za tisíc století by neprodloužil rok ani o jedinou sekundu. Ale ten zlomek přesto stačil Paikana zachránit. Enisoranova zbraň uvolnila termickou energii. Absolutní teplo. Ale když tiskl spoušť, jeho prst už byl jen kusem bezvládného masa, který letěl dozadu spolu s rozdrceným tělem. Kolem Paikana se rozžhavil vzduch a vzápětí zhasl. Stačila by milióntina sekundy a už by z něj bývalo nezbylo nic, ani hromádka popele. Ještě stačil udeřit pěstí do mechanického ovládání dveří a pak jeho mozek zasáhla strašlivá bolest spálené kůže. Zhroutil se na schodech. Třímetrová chodba, proražená třemi metry zlata, se zavřela jako mrknutí oka s tisíci víčky najednou.

Simon viděl a slyšel. Slyšel strašný výbuch, který způsobilo zavření dveří a jenž vyhodil do povětří laboratoř a všechny přístupy k Úkrytu v šířce několika kilometrů, rozmetal útočníky i obránce a pohřbil je pod rozteklou vrstvou zesklovatělých skal.

A slyšel hlasy techniků a oživovatelů, do nichž se mísilo znepokojení.

„Srdce 40.“

„Teplota 34,8.“

„Tlak?“

„120 na 60, 115 na 55, 110 na 50…“

„Kruci, co se to děje? Už nám zase odchází! Co to je?“

Byl to Lebeauův hlas.

„Simone, obrazy vidíte pořád?“

„Ano.“

„Jasně?“

„Ano.“

Jasně viděl Paikana, jak znovu sestupuje do Vajíčka, sklání se nad Cobanem, marně s ním cloumá, poslouchá mu srdce a uvědomuje si, že se zastavilo a že Coban je mrtvý.

Viděl Paikana, jak hledí na mrtvé tělo, pak se ohlíží k Elée, zvedá Dohana, odnáší ho a vyhazuje ven z Vajíčka…Viděl a pochopil. V hlavě cítil strašlivou bolest, kterou k němu vysílala Paikanova spálená kůže. Viděl Paikana scházet po schodech, potácet se k podstavci a lehat si na něj. Viděl zelený záblesk, který se ve Vajíčku rozsvítil a dveře se začaly pomalu zavírat, zatímco pod průhlednou podlahou se objevil zavěšený kruh. Viděl Paikana, jak si s posledními silami nasazuje na tvář zlatou masku.

Simon si strhl s hlavy zlatý kruh a zařval:

„Eléo!“

Mojsejev se začal rusky rozčilovat.

Znepokojený a rozzlobený Lebeau se zeptal:

„Člověče, co vás to popadlo?“

Simon neodpověděl. Viděl…

Viděl Eléinu ruku, krásnou jako květ, otevřenou jako ptáček, položenou na jídelním stroji…

… A lůžko prstenu bylo otevřené, jehlan vytočený do strany a malá, čtverhranná prohlubeň byla prázdná. Předtím tam muselo ležet černé zrnko, zrnko smrti. Už tam nebylo. Eléa ho spolkla s kuličkami potravy, které si vzala ze stroje.

Polkla Černé zrnko, aby otrávila Cobana svou otrávenou krví.

Ale byl to Paikan, kterého právě zabila.

JEŠTĚ jsi mohla slyšet. Mohla jsi vědět. Už jsi neměla sílu udržet víčka otevřená, tváře se ti propadaly, prsty zbělely a tvoje ruka sklouzla a spadla s jídelního stroje, ale ještě jsi byla přítomná, slyšela jsi. Býval bych mohl vykřičet pravdu, volat Paikanovo jméno, ještě ses mohla dovědět, že je tu s tebou a že umíráte spolu, jak sis to vždycky přála. Ale k čemu by to bylo, když jste mohli žít! Jaká hrůza vědět, že v okamžiku, kdy se probouzel Z takového spánku, umíral tvou krví, která ho mohla zachránit…

Měl jsem křičet tvé jméno, měl jsem volat „Je to Paikan!“, ale viděl jsem tvůj otevřený klíč, pot na tvých spáncích, smrt si už lehala na tebe i na něj. Příšerná ruka neštěstí zavřela má ústa…

Kdybych mluvil…

Kdybys věděla, že muž, který leží vedle tebe je Paikan, zemřela bys v hrůze beznaděje? Nebo bys mohla ještě zachránit jeho i sebe? Neznala jsi lék, nemohla jsi vyrobit zázračnými doteky jídelního stroje protijed, který by vyhnal smrt z vaší společné krve?

Z vašich společných žil? Ale zůstalo by ti dostatek sil? Nebo by ses mohla jenom dívat?

Na to všechno jsem se ptal sám sebe během jediné sekundy, tak krátké a zároveň tak dlouhé, jako byl spánek, z něhož jsme tě probudili. A pak jsem konečně znovu vykřikl. Ale nevolal jsem Paikanovo jméno. Křičel jsem na lidi, kteří vás viděli umírat a kteří nevěděli proč a začali ztrácet hlavu. Křičel jsem na ně: „Copak nevidíte, že se otrávila?“

A vrhl jsem se na ně, chytil jsem prvního, který mi přišel pod ruku, už nevím, kdo to byl, a třásl jsem s ním, uhodil jsem ho, ne, nic neviděli, nechali tě, abys to udělala, byli to domýšliví hlupáci, slepí potomci…

Nerozuměli mi. Každý mi odpovídal ve svém jazyce a já jim nerozuměl. Jedině Lebeau pochopil a vytrhl jehlu z Cobanovy paže. A začal také křičet, ukazovat prstem, dávat příkazy a ostatní mu nerozuměli…

Kolem tebe a Paikana, bezvládných a ležících v míru, vládlo vzrušení slova gest, tanec zelených, žlutých a modrých blůz. Každý se obracel na všechny, ukazoval, mluvil, nerozuměl. Ta, která rozuměla všem a které všichni rozuměli, se už do našich uší neozývala. Ocitli jsme se v Babylóně. Překladatelka právě vyletěla do povětří.

MOJSEJEV viděl, jak Lebeau vytrhl jehlu z mužovy paže a napadlo ho, že se Lebeau buď zbláznil, nebo chce Cobana zabít.

Chytil ho za ruku a začal ho bít. Lebeau se bránil a křičel:

„Jed, jed!“

Simon ukazoval na otevřený prsten, na Eléina ústa a křičel:

„Jed, jed!“

Forster pochopil, vykřikl na Mojsejeva anglicky a vytrhl mu z rukou Lebeaua. Zabrec zastavil transfúzní přístroj. Eléina krev přestala vytékat na Paikanovy obvazy. Po několika minutách absolutního zmatku konečně pravda překročila jazykové bariéry a veškerá pozornost se soustředila k jedinému cíli: zachránit Eléu a zachránit muže, o němž si všichni kromě Simona mysleli, že je to Coban.

Ale oni už byli příliš daleko na své cestě, už skoro přecházeli za obzor. Simon vzal Eléinu ruku a vložil ji do dlaně zavázaného muže.

Ostatní se na něj dívali s úžasem, ale nikdo nepromluvil.

Chemik analyzoval otrávenou krev.

Držíce se za ruce, Eléa a Paikan udělali poslední kroky. Obě jejich srdce se zastavila současně.

Když si byl Simon jistý, že to Eléa už nemůže slyšet, ukázal prstem na ležícího muže.

„Paikan…“

V tu chvíli zhasla světla. Reproduktor začal mluvit francouzsky: „Překla…“

Zmlkl. Obrazovka průmyslové televize, která střežila vnitřek Vajíčka, zavřela své šedivé oko. Všechny přístroje, které až do teď bzučely, klapaly, skřípaly, prskaly, zmlkly. Tisíc metrů pod ledem zaplnila sál tma a absolutní ticho. Všichni živí strnuli na místě. Pro dvě bytosti, ležící mezi nimi, už ticho a tma neexistovaly. Ale pro živé měla temnota, která je náhle zahalila do svého rubáše v hlubokém hrobě, chuť smrti. Každý slyšel tlukot svého srdce a dech ostatních, nedořečená slova, šepot a nad tím vším se vznášel Simonův hlas, který, ačkoliv už dávno umlkl, všichni dál slyšeli:

„Paikan…“

Eléa a Paikan.

Jejich tragická historie se protáhla až do této chvíle, kdy osud udeřil podruhé. Tma je na dně ledového hrobu všechny spojila, živé i mrtvé, spojila je nevyhnutelným neštěstím, jehož váha je přitlačila na samý konec století a Země.

Světlo, bledé, nažloutlé a blikající se rozsvítilo, znovu zhaslo a znovu se rozsvítilo, tentokrát jasněji. Lidé se podívali na sebe, poznali se, nadechli, ale věděli, že už nikdy nebudou stejní jako předtím. Vraceli se z cesty, která sice netrvala dlouho, ale všichni teď byli Orfeovi bratři z podsvětí.

„Překladatelka vybuchla! Celé MPE 2 vyletělo do vzduchu a ve zdi hangáru je díra jako na ulici!“

To byl Brivauxův hlas. Měl službu nahoře u výtahu.

„Elektrika byla přerušena. Reaktor musel dostat zásah. Přepojil jsem vás na Šachtu. Udělali byste nejlíp, kdybyste se honem dostali nahoru! Ale s výtahem nepočítejte, už nemá dost šťávy. Budete muset lézt po žebříku. A jak jste daleko s těma dvěma kámošema?“

„Ti dva kámoši jsou mrtví,“ oznámil Lebeau s klidem člověka který právě při neštěstí přišel o ženu, děti, bohatství i víru.

„Do prdele! Zrovna teď! Tak koukejte myslet na sebe! A vypadněte odtamtud, než reaktor začne tancovat polku!“

Forster překládal do angličtiny pro ty, kteří nerozuměli francouzsky. Ti, kteří nerozuměli ani jednomu ani druhému jazyku, pochopili gesta. A ti, kteří nerozuměli ničemu, pochopili, že se musí dostat ven.

Foerster definitivně vypnul u vchodu miny. Několik techniků už začalo stoupat k východu z Koule. Dole byly tři ošetřovatelky, z nichž Lebeauově asistentce už bylo třiapadesát.

Ty dvě další, mnohem mladší, se nahoru dostanou určitě.

Lékaři nechtěli opustit Paikana a Eléu. Mojsejev gestem naznačil, že by si je mohli přivázat na záda a přidal pár slov v příšerné angličtině, která Forster interpretoval jako: „vystřídáme se.“

Tisíc metrů po žebříku. Dva mrtví.

„Reaktor praskl!“ vykřikl reproduktor. „Začíná se rozpadat a všude se z něj kouří! Odcházíme co nejrychleji. Pospěšte si!“

Tentokrát to byl Rochefouxův hlas.

„Až se dostanete ze Šachty, namiřte si to k jihu, obraťte se zády k bývalému MPE 2. Vítr odnáší radiaci na druhou stranu. Přiletí pro vás vrtulníky. Nechám tady jednu skupinu, která na vás počká, ale kdyby to vybuchlo a když se z toho dostanete, nezapomeňte: přímo na jih! Postarám se o ostatní. Dělejte rychle…“

Van Houcke říkal něco holandsky, ale nikdo mu nerozuměl.

Proto opakoval francouzsky, že musí nechat Paikana a Eléu tam, kde jsou. Jsou mrtví a my už pro ně nemůžeme udělat nic.

A zamířil k východu.

„To nejmenší, co pro ně můžeme udělat, je dát je tam, kde jsme je našli…,“ řekl Simon.

„Máte pravdu,“ přisvědčil Lebeau.

Anglicky to vysvětlil Forsterovi a Mojsejevovi. Souhlasili.

Nejdřív si naložili na ramena Paikana a sestoupili s ním stejnou cestou, jakou s ním předtím stoupali nahoru, k naději, a položili ho na podstavec.

Pak se vrátili pro Eléu. Nesli ji čtyři — Simon, Lebeau, Mojsejev a Forster. Položili ji na druhý podstavec, po boku muže, s nímž spala 900 000 let, aniž to věděla, a s nímž se znovu ponořila do spánku, který už tentokrát nebude mít konec.

Ve chvíli, kdy její tělo spočinulo celou vahou na podstavci, oslepující modrý záblesk proletěl Vajíčkem, naplnil Kouli a dohnal muže a ženy, kteří už lezli po žebříku. Zavěšený kruh se začal otáčet a stroj se dal do práce: začal balit do smrtelného chladu náklad, který mu svěřili, aby si ho ponechal po nekonečný čas.

Simon rozbalil obvazy na Paikanově hlavě. Pospíchal, protože chlad už začínal působit. Vzal nůžky, odstřihl obvazy, utrhl je a obrátil Paikanovu tvář k Eléinu obličeji. Jeho osvobozená tvář byla velmi krásná. Spáleniny už skoro všechny zmizely. Univerzální sérum, které mu přinesla Eléina krev, vyhojilo jeho kůži dřív, než začal působit jed. Oba byli neuvěřitelně krásní a ve tvářích se jim rozhostil mír. Ledová mlha se roztančila kolem. Z oživovacího sálu sem byly slyšet útržky hlasu:

„Haló… Haló… Ještě někdo? Pospěšte si!“

Už se nemohli zdržovat. Simon odcházel poslední. Pozpátku vyšel po schodišti a zhasl reflektor. Zpočátku měl dojem, že uvnitř panuje hluboká tma, ale pak si jeho oči zvykly na modrý přísvit, který koupal vnitřek Vajíčka tlumeným světlem. Průhledná, tenká vrstva začala pokrývat obě tváře, které pod ní zářily jako hvězdy.

Simon vyšel ven a zavřel za sebou dveře.

MEZI letadlovými loděmi, ponorkami, nejbližšími základnami a všemi přístupy k MPE vznikl opravdový vzdušný most. Helikoptéry přistávaly prakticky bez přes tání, nabíraly cestující a hned odlétaly. Rozervaný trychtýř, posetý troskami všeho druhu, v němž se leskl led, označoval místo, kde stávalo MPE 2. Stoupal z něj kouř, který vzteklý vítr sbíral a hnal při zemi k severu.

Veškerý personál byl postupně evakuován. Skupina oživovatelů konečně vystoupila z Šachty v kompletním počtu. Padesátiletá ošetřovatelka byla mezi prvními, kteří se dostali na povrch. Byla hubená a nahoru lezla jako kamzík.

Hoover a Leonovová nastoupili spolu s oživovateli do poslední helikoptéry. Hoover stál u okénka, tiskl k sobě Leonovovou a chvěl se zklamáním. S hrůzou hleděl na zničenou základnu a potichu opakoval:

„Jaká škoda, Pane Bože, jaká škoda!“

Sedm členů komise, která byla pověřena redigovat Deklaraci univerzálního člověka, se rozptýlilo do sedmi různých vrtulníků a už nikdy neměli příležitost se sejít. Na zemi již nezůstal nikdo a na nebi přelétalo jen několik letadel, držících se sice v dosahu kamer, ale co nejdál od MPE. Vítr se znovu proměnil v bouři a každým okamžikem sílil. Zametal trosky základny a odnášel barevné zbytky k bílým obzorům a k neznámým vzdálenostem.

Pak vybuchl reaktor. Kamery zachytily gigantický hřib, na který se okamžitě vrhl vítr, roztrhal ho a obnažil až k jeho pekelnému srdci a jeho cáry hnal k oceánu a ke vzdáleným zemím.

Nový Zéland, Austrálie a všechny ostrovy v Pacifiku byly ohrožené. V nebezpečném pásmu se ovšem především nacházelo loďstvo Mezinárodních sil. Letadla se vrátila na mateřské lodě, ponorky se ponořily a křižníky vypluly plnou parou z dosahu větru.

Na palubě Neptuna vyprávěl Simon vědcům a novinářům, kteří se tam sešli, co viděl během transfúze a jak Paikan vystřídal Cobana na jeho místě.

Všechny ženy na světě plakaly před TV obrazovkami. Rodina Vignontových jedla u svého oválného stolu a hleděla na potrhaný hřib, který se měnil v hady na hlavě Gorgony. Takový byl konec dobrodružství.

Paní Vignontová otevřela velkou konzervu raviol s rajskou omáčkou, ohřála ji ve vodní lázni a podávala ji tak, jak byla, v plechovce, protože to bylo teplejší, jak říkala, ale ve skutečnosti to bylo rychlejší, neušpinila žádné nádobí a mezi námi, na dekórum se kašle. Po výbuchu se na obrazovce objevila hlava muže, který nasadil melancholický výraz, pronesl slova politování a přešel k dalším zprávám. Bohužel, nepřinášely nic dobrého.

Na Mandžuské frontě se očekávala… V Malajsii došlo k nové ofenzivě… V Berlíně vyvolal hlad blokádu… V Pacifiku dvě flotily… V Kuvajtu vypukl požár na naftových polích… V Jihoafrické republice bombardovalo černošské letectvo… V Jižní Americe… Na Blízkém východě… Všechny vlády dělají nemožné, aby se vyhnuly tomu nejhoršímu. Ve všech směrech, ve všech kruzích se střídali zvláštní vyslanci a zprostředkovatelé.

Musíme doufat, doufat. Skoro všude se bouřila mládež. Nikdo nevěděl, co přesně mladí lidé chtějí. Studenti, mladí dělníci, mladí zemědělci a čím dál tím větší skupiny mladých lidí, kteří nebyli ničím, a ani ničím nechtěli být, se shromažďovaly, scházely, zaplňovaly ulice hlavních měst, přerušovaly dopravu a vrhaly se proti policii s výkřiky: „Ne! Ne! Ne! Ne!“

Ve všech jazycích se „Ne!“ vyjadřuje explozivními slovy, která se dají snadno překřičet.

Všichni nekřičeli, ale věděli, věděli, že NECHTĚJÍ. Neví se přesně, kdo začal skandovat „Ne!“ slovem gondských studentů:

„Pao! Pao! Pao! Pao!“, ale během několika hodin mládež celého světa křičela do tváře policii:

„Pao! Pao! Pao! Pao!“

V Pekingu, Tokiu, Washingtonu, Moskvě, Praze, Římě, Alžíru, v Cairu:

„Pao! Pao! Pao! Pao!“

V Paříži, pod okny Vignontových:

„Pao! Pao! Pao! Pao!“

„Já bych je vyhnal do práce…,“ řekl otec.

„Vláda se snaží…,“ pokračoval muž na obrazovce.

Syn vstal, popadl svůj talíř a mrštil jím na jeho tvář. Zařval:

„Ty starej pitomče! Všichni jste starý pitomci! Nechali jste je chcípnout!“

Rajská omáčka stékala po nerozbitné obrazovce. Smutná tvář mluvila jako za závěsem.

Otec a matka překvapeně hleděli na svého proměněného syna.

Dcera se nedívala nikam, neposlouchala nic a její myšlenky se točily jen kolem jejího břicha, které nepřestávalo myslet na předcházející noc, kterou strávila v hotelu Monge s jedním hubeným Španělem. Všechna ta slova, ta slova, k čemu to je?

Její bratr křičel:

„Vrátíme se tam! Zachráníme je! Najdeme protijed! Já jsem jen idiot, ale druzí už budou vědět! Oživíme je! Nechceme smrt!

„Nechceme válku! Nechceme vaši blbost!“

„Pao! Pao! Pao! Pao!“ křičela ulice čím dál tím hlasitěji.

Pískání policie, tlumené výbuchy granátů se slzným plynem.

„Já jsem sice idiot, ale nejsem blbec!“

„Manifestace…,“ řekla tvář na obrazovce.

Syn po ní hodil celou konzervu a vyběhl z bytu. Třískl za sebou dveřmi a křičel:

„Pao! Pao!..“

Slyšeli, jak sbíhá po schodech, a pak se jeho hlas promíchal s ostatními.

„Jak je ten kluk hloupý!“ řekl otec.

„Jak je krásný!“ řekla matka.

_{Z francouzského originálu La nuit des temps,}

_{vydaného nakladatelstvím Presses de la Cité v roce 1968 přeložil Jiří Žák.}

_{Grafický návrh obálky Luděk Kunc,}

_{zpracovala…}

_{ARA reklamní agentura s.r.o. Karlovy Vary}

_{Vydala: KBM International s.r.o. Aš v roce 1993, jako svoji první publikaci.}

_{Vydání první.}

_{Vytiskla Severografie Most.}

_{Redakce: Jiří Žák, Miroslav Kalčic, Radko Klikar}

_{Hluboko pod ledem Antarktidy objeví sonda francouzské polární základny něco naprosto nečekaného, zvláštního, nepředstavitelného. Stopy neznámé civilizace, trosky budov, schodišť, ulic. A jejich přístroje zachytí signál fungujícího ultrazvukového vysílače. Znamená to snad, že uprostřed změti pohřbených, gigantických zřícenin něco nebo někdo žije, a volá?}

_{Co najdou vědci a technici Mezinárodní expedice, která je pověřená najít odpověď na tuto otázku? Jak dopadne konfrontace civilizace XX. století s mnohem vyvinutější civilizací, která zničila sama sebe? Kde jsou hranice lásky, víry, nenávisti? Před námi se otevře hlubina času, abychom do ní mohli s úžasem pohlédnout.}

_{Proslulý román Hlubina času (La nuit des temps), který se dočkal mnoha vydání jak ve Francii, tak i v zahraničí, vydal René Barjavel v roce 1968. Tento klasik francouzské sci-fi literatury se narodil 24. ledna 1911 v Nyons. V osmnácti letech se stal novinářem a svou tvorbu rozdělil mezi noviny, literaturu a film, pro který psal scénáře a dialogy. Kromě Hlubin času napsal další romány, které získaly obrovskou popularitu, jako např. Zpustošení (Ravage, 1943), Neopatrný cestující (Le voyageur imprudent, 1943), Vítězství Ďábla (Le diable, l'emjporte, 1969), Cesty do Katmandú (Les chemines de Katmandou, 1969) a další.}

_{Český čtenář má Hlubině času příležitost seznámit se s Barjavelovým dílem vůbec poprvé.}